Category: 2007 / 01

Napsala a vyfotografovala Barbora Literová Slyšela jsem už o mnoha význačných dílech, četla historky o jejich tvůrcích a věděla jsem, kde slavné obrazy visí. O muzeu d’Unterlinden jsem ale neměla ponětí, takže jsem netušila, že má ve Francii vysoké renomé a že se v malém městečku Colmar (má okolo 67 000 obyvatel) nachází jakási místní „Mona Lisa“, dílo, které fascinuje svět.   Řeč je o Issenheimském oltáři. Původně byl vytvořen pro klášter St. Antoine jako triptych, třídílný oltář, ze kterého věřící pokaždé viděli otevřenou jen tu část, jež se vztahovala k danému období. Ústředním motivem samozřejmě bylo ukřižování Krista a dále zvěstování a zmrtvýchvstání. Dnes je v muzeu triptych rozdělen na jednotlivé části, takže si ho můžete prohlédnout rovnou celý.  

Nepovažuji se za znalce umění a nejsem ani věřící člověk, přesto jsem si při prohlídce slovutného triptychu doslova sedla na zadek nebo spíše na lavičku, kterou před oltář chytře postavili. Síla, kterou vyzařuje každý tah štětce Mathiase Grünewalda, je slovy těžko popsatelná. Když jsem byla v muzeu, shodou okolností vedle mě stáli dva Češi, syn s otcem. Když měl synek všetečné otázky, tatínek nekompromisně odvětil: „Mlč a vnímej tu nádheru.“ Tak jsem poslechla taky.

*** Colmar, to ale není jen Issenheimský oltář, byť ten je jeho hlavní atrakcí. Jde o nejzachovalejší historické město v Alsasku. Přestože má za sebou poměrně turbulentní historii, jeho jádru se válka naštěstí vyhnula obloukem. Takže když se dnes procházíte po pěší zóně (mimochodem patří k největším v Evropě), je to jako vracet se do minulosti. Chvíli jste ve středověku a o pár domů dál zase v současnosti. Za zvýšenou pozornost stojí hlavně dva domy. Na jednom z nich uvidíte sto jedenáct hlav, což této budově ze 17. století také vyneslo název Maison des T^etes, neboli dům hlav. A ten druhý, Maison Pfister, je zase dokonalou ukázkou toho, jak si bohatá buržoazie uměla postavit reprezentativní sídlo v době renesance.  

Město Colmar ne náhodou získalo v roce 1992 prestižní ocenění Academie des Arts de la Rue. Je vskutku malebné. Ve čtvrti nazvané La Petite Venise jsem si skutečně připadala skoro jako v pravých Benátkách. Chyběli jen opálení gondoliéři a jejich lyrické písně a snad voda byla více průzračná. Jinak je tu atmosféra velmi podobná. Barevné roztomilé domky, kanály, kterými proplouvají loďky s turisty, a nechybí samozřejmě nejrůznější hospody, restaurace a taverny, kde ochutnáte místní speciality. Jako každé správné město má i Colmar svého slavného rodáka. Je jím Auguste Bartholdi. Možná vám jeho jméno nic neříká, ale určitě znáte Bartholdiho nejznámější dílo. Sochu svobody. Symbol amerického národa vtiskl tento významný sochař do kamene. V Colmaru narazíte na Bartholdiho stopu na každém rohu, vytvořil totiž pro své město mnoho soch. V centru města máte možnost navštívit i jeho rodný dům a prohlédnout si zblízka výsledky mistrovy kreativity.  

Alsasko bylo odnepaměti jablkem sváru mezi Němci a Francouzi. Dnes můžeme být za tyto spory vděční, protože v tomto regionu se tak smísily dva protikladné vlivy. Germánská preciznost a románská rozšafnost. A návštěvník těchto končin tuto pozoruhodnou směs jistě ocení.

Co navštívit

* Muzeum d’Unterlinden – najdete ho v bývalém dominikánském klášteře. Kromě již zmíněného Issenheimského oltáře tu uvidíte významné rýnské sochy a malby, ale nechybí ani zástupci moderního umění, jako např. dílo Pabla Picassa. www.musee-unterlinden.com

* Muzeum Bartholdi – prohlédnete si místnosti, kde mistr sochař pobýval, s původním nábytkem. Vystavené jsou i kolekce jeho prací, osobní předměty apod. www.musee-bartholdi.com

* Kam za Římany – do muzea pod širým nebem. Leží kousek od Basileje a nese název Römerstadt Augusta Raurica. Je ideální sem vyrazit s dětmi, které se tu s životem starých Římanů seznámí lépe než prostřednictvím učebnic. www.augusta-raurica.ch

* Eko-muzeum – za názvem muzeum se skrývá městečko jako z pohádky s hrázděnými chalupami, kde hrnčíři a jiní řemeslníci uchovávají tradice. Pobíhají tu čuníci, pasou se krávy a jiná domácí zvířata, která děti dnes znají spíš už jen z televize. www.ecomusee-alsace.fr

* Vánoční trhy – V Colmaru se od 25. listopadu do 31. prosince koná pět tradičních trhů. Jsou vskutku adventní, takže zde nenarazíte (jak je tomu často u nás) na věci, které s Vánoci vůbec nesouvisí. Informace na www.noel-colmar.com

Kam v okolí

* Freiburg – německé „slunečné“ město – je tu údajně nejvíce slunečných dní v celém Německu, což se odráží i v jeho atmosféře. Sice je všude čisto, ale lidé už tu mají trochu středomořskou náturu. Dominantou města je impozantní gotická katedrála. Kolem ní se každý den koná trh. Město a jeho okolí si můžete prohlédnout i z výšky, a to když nasednete na nejdelší kabinovou lanovku v Německu (délka 3,6 km), která vás za dvacet minut vyveze na horu Schauinsland (1284 metrů). Více info na www.fwt-online.de, www.bergwelt-schauinsland.com.

* Basilej – obchodní a kulturní centrum Švýcarska, které má srdce. Nepotkáváte zde jen chladné manažery s laptopy, podle výloh a kreativity místních by člověk spíš řekl, že jde o město umělců. Koná se tu řada festivalů a vztah k umění je patrný všude. Více info na www.basel.ch.

Jak se sem dostat

Nejpohodlnější a nejrychlejší cesta je letadlem do nedaleké švýcarské Basileje. Levně vyjde let s leteckou společností easyJet. Zpáteční letenka včetně poplatků stojí již od 1300 Kč. Na místě jste za hodinu a čtvrt a letět můžete pětkrát týdně.

Letecká společnost easyJet létá z Prahy do Basileje, Bristolu, Dortmundu, Newcastlu, Nottinghamu East Midlands, Milána, Londýna Gatwicku, Londýna Stanstedu a Ženevy. Letenky lze rezervovat na www.easyjet.com

Recept na alsaské „Baeckeoffe“

Pokud budete mít čas a chuť proniknout hlouběji do tajů alsaské gastronomie, navštivte colmarskou restauraci a vinný sklípek s názvem Unterlinden. Nabídnou vám zde veškeré místní delikatesy, jako třeba foie gras neboli játra ze speciálně krmených či spíše násilně překrmovaných hus či kachen. Není to ale, pravda, pochoutka pro ochranáře zvířat, kteří usilují o to, aby z francouzských jídelníčků zmizela.

K tradičním alsaským pochoutkám patří také takzvané „baeckeoffe.“ Jde o maso několika druhů, které se celý den marinuje, aby na talíři bylo opravdu šťavnaté. Podává se obvykle v zimě, kdy bohatě zasytí. Jako příloha se hodí lehký zeleninový salát.

Co potřebujete:

500 g vepřového

500 g skopového

500 g hovězího

4 mrkve

1 pórek

4 cibule

2 stroužky česneku

75 cl bílého vína

30 g másla

1 kg brambor

pepř a sůl

hřebíček

Příprava – 30 minut

Marinování – 24 hodin

Pečení – 3 hodiny

Počet porcí – 6

 Jak na to:

Maso nakrájejte na kostičky. Vložte ho do hrnce a přidejte nakrájenou mrkev, pórek, cibuli, česnek a hřebíček. Osolte a opepřete. Přelijte směs vínem a přikryjte utěrkou. Nechte 24 hodin marinovat.

Oloupejte brambory a nakrájejte je na tenké plátky. Do hrnce naskládejte plátky brambor jako základní vrstvu. Opepřete je a osolte. Na okraje přidejte rozdrcený česnek a máslo.

Maso dejte na vrch brambor. Přidejte polovinu zeleniny z marinády. Na zeleninu dejte zbytek brambor. Opepřete a osolte. Navrch nalijte marinádu – měla by sahat do poloviny pokrmu.

Hrnec zakryjte pokličkou a pečte zvolna v troubě při teplotě 180 °C po dobu tří hodin.

Category: 2007 / 01

Aboriginové – anglicky hovořící lidé jim říkají aborigines – vlastně znamená lidé bez jména. Je to jediné používané jméno pro původní obyvatele Austrálie, které akceptují i oni sami. Je to až trochu symbolické, že svět nikdy nedokázal najít jiné. Australská diskriminace naruby 

Napsala a vyfotografovala JANA TRŽILOVÁJe pravé poledne, slunce pálí, rtuť teploměru se šplhá k třiceti sedmi stupňům Celsia. Vzduch se tetelí horkem, vše je líně ospalé. U místního bottle store neboli obchodu s lihovinami se scházejí první zákazníci, vesměs právě aboriginové. Dopoledne alkohol nikde neseženou, a tak už netrpělivě čekají, kdy tu otevřenou. Je totiž čtvrtek, tedy výplatní den, a zdá se, že i tento týden bude obsluha obchůdku na roztrhání. O dvě hodiny později se zaplňuje i blízký park. Děti, mladí, staří, někteří už ve značně podroušeném stavu. Pod korunami stromů, které je chrání před poledním žárem, většinou prosedí celý den. Z plastových láhví od coca coly (je to taková kamufláž, protože v Austrálii je konzumace alkoholu na veřejnosti zakázána) popíjejí alkoholické nápoje nevalné kvality, a ti nejotrlejší si tu a tam dají i panáka benzinu. „Zdecimovaní bídou si nemohou zvyknout na moderní společnost, která jim nemá co nabídnout,“ hlásají odpůrci australského vládního programu. 

Mezi obyčejnými Australany však převládá názor, že si svůj úděl zaslouží. „Vyděláváme na ně a živíme je ze svých daní. A oni nejenom nepřiloží ruku k dílu, ale ještě ke všemu všechno propijí. To je diskriminace – ne aboriginů, ale nás.“To není vzpoura Podle tvrzení značné části Australanů prostě nemají aboriginové vrozený smysl pro pořádek a systém. „Není to vzpoura, vědomé odmítání nebo lenost. Prostě to celá tisíciletí nepotřebovali a není to zakotvené v jejich mentalitě,“ říká James Bright, který mezi domorodými obyvateli ve městě Derby v západní Austrálii žije přes třicet let. Vzdáleně mi to připomíná vztah mezi Čechy a Romy. I oni se bílé civilizaci dodnes přizpůsobují dost obtížně. Jejich původní styl života i žebříček hodnot byly jiné. Nebyli zvyklí plánovat si zítřek. „Aboriginové vždycky byli celkem mírumilovní, protože rozsáhlá teritoria dávala prostor všem kmenům, nebylo proč se rvát,“ pokračuje James. „Životní styl bílého člověka jim byl cizí, nechápali jeho způsob myšlení, ale podléhali jeho chorobám a stejně jako indiáni také takzvané ohnivé vodě, protože i jejich trávicí systém postrádá enzymy štěpící alkohol. Zůstal pro ně metlou i dnes, kdy jim vláda vyplácí jakousi kompenzaci za zabraná území v podobě pravidelné penze. Dostupný alkohol a nicnedělání některé degradují na úplnou spodinu a lidské trosky. Fetují benzinové výpary, mají chatrné zdraví a vysokou dětskou úmrtnost. Bílí nevěřili ani v jejich schopnost vychovat vlastní děti a ještě v 50. letech jim je odebírali a dávali na převýchovu. 

Ze zhruba 200 000 registrovaných aboriginů jich nyní 60 procent žije ve městech. Někteří se dokázali začlenit, pracují, žijí v městských čtvrtích, studují. Mají své učitele, vědce, advokáty a senátory, ale úspěšně se prezentují i ve výtvarném umění, hudbě, sportu. Obdobně jako černoši mají smysl pro rytmus a řada z nich působí v kapelách rozličných žánrů, jsou z nich uznávaní zpěváci nebo filmové hvězdy.“Na dně společnosti

Více než padesát procent jich ale podle Jamese bohužel žije „na dně“ společnosti.„Paradoxně je tam dostala právě tato společnost. Těžkou vinu nesou především někdejší kolonizátoři. Ještě v prvních desetiletích 20. století s původními obyvateli Austrálie zacházeli velmi brutálně, pokládajíce je za jakousi druhořadou škodnou zvěř. Aboriginové byli odjakživa lovci, nikdy nedospěli ani k vývojové fázi pastevectví, natož pak zemědělství, nikdy neslyšeli o tom, že by volně běhající živočichové mohli někomu patřit. Farmářské ovce a krávy lovili obzvlášť rádi, protože nikam neutíkaly. Logicky tak došlo ke střetu, v němž domorodci měli jednoznačně horší pozici. Byli zavíráni do jakýchsi táborů připomínajících ghetta a děti byly dávány na převýchovu do bělošských rodin. 

Časem ale převládl názor, že to jsou přece jen lidé, v bílých Australanech se hnulo svědomí a všechna příkoří, kterým kdy jejich předci aboriginy vystavovali, se snažili vynahradit. Od drsného asimilačního programu se ustoupilo a v rámci snahy ochránit je před rozkladnými vlivy západní civilizace jim vláda vrátila jejich území. Mají možnost žít na nich svým původním způsobem. Některá území jsou přístupná i bílým, většinou je tam ale vstup pro bělochy přísně a nesmlouvavě zakázán. Kdyby to bylo opačně, mluvilo by se bezpochyby o apartheidu,“ tipuje si James.Odolní vůči rakovině Samotný původ aboriginů se hledá v období před 40 až 60 000 lety. Přestože v době kolonizace žili na úrovni doby kamenné, měli – a někteří dosud mají – řadu předností, nad nimiž je vědecký svět v úžasu. Například se tvrdí, že genetický kód této rasy vylučuje možnost onemocnět rakovinou. Třeba se ke stejnému závěru dojde i v případě nemoci AIDS. 

Aboriginové mají velmi tmavou pleť, a tak první Evropané odhadovali, že jejich předci přišli z Afriky. Ve skutečnosti přišli z jihovýchodní Asie, postupně v několika vlnách, někdy před 25 až 40 tisíci roky. V té době vrcholila poslední doba ledová, hladina moře poklesla o několik desítek metrů, a tak bylo možné se z jihovýchodní Asie dostat do Austrálie takřka po suché zemi.Budoucí aboriginové zřejmě putovali několika cestami. Jejich hlavní trasa však nesporně vedla přes Malajský poloostrov, Indonésii a celou řadu dnes již neexistujících ostrovů oddělujících Austrálii od Nové Guineje. I přesto museli místy překonávat nevelké mořské úžiny. K tomu jim stačily jednoduché vory, případně primitivní čluny ze zvířecích kůží. Poslední doba ledová skončila zhruba před deseti tisíci lety, mořská hladina se začala pomalu zvedat a suchozemský most mezi Asií a Austrálií asi před 4800 lety provždy zmizel ve vodách oceánu. Od té doby už „lidé odjinud“ do Austrálie nepřicházeli. Teprve v době velkých zámořských objevů začali navštěvovat a postupně i poznávat pátý světadíl nejprve Nizozemci a potom Angličané. S překvapením však popisují nejen rostlinstvo a podivuhodné australské živočichy, ale zejména lidi, kteří tu žijí. 

Výjimečné schopnosti „Jejich dokonalé soužití s přírodou jim poskytovalo obživu a přežití i tam, kde my bychom zemřeli po pár dnech,“ říká James. „Dokáží najít vodu téměř v každé končině a není to jen otázka zkušeností, ale i jisté intuice. Ostatně, oni dokáží vyjít s daleko menším množstvím než my. Potravu jim skýtá i to, co je civilizovanému člověku odporné – červi bohatí na proteiny, ještěrky, hadi, jako bonbonek medoví mravenci, jejichž mohutný zadeček je skutečně kapkou medu. Aboriginové cestovali zásadně pěšky – zvláštním pomalým poklusáváním zdolávali i velké vzdálenosti. Mají i velice vytříbený orientační smysl a fantastický zrak. Za dne nakumulují teplo, které pak v noci používají k překonání chladu. A rozdíly mezi dnem a nocí v teplotě jsou – zvláště ve vnitrozemí – opravdu značné. Za pokrývku jim stačilo živočišné teplo psího těla. Dodnes se udrželo rčení, že to byla noc třeba pěti psů – čili dost velké chladno, při němž bylo třeba pěti psích spolunocležníků k zahřátí.“ 

Zajímavý byl i aboriginský způsob pohřbívání. Byli stále na cestách, a když tedy někdo zemřel, zabalili ho do kůry blahovičníku Gmelina arborea (Paper tree) a zavěsili do koruny tak, aby k němu nemohla zvěř. „No a pak za pár let, když se vraceli, tak babičku sundali, její kosti natřeli na červeno a uložili na skalní vyhlídku tak, aby se i po smrti mohla dívat do své krajiny,“ dodává James.Duchové bývají neoblomní

Nejvíce nedotčený způsob života si zachovali aboriginové na severu, jehož klimatické podmínky nebyly pro kolonizátory tolik atraktivní. I v současnosti zde některé kmeny žijí v přírodních podmínkách. Před pětadvaceti lety zde byl objeven kmen, který dosud nepřišel do styku s bílým člověkem. „Bohužel, dlouhé ruce civilizace dosáhnou stále častěji i tam. Aboriginové zde ale využívají zatím jen některé produkty a různé výhody, které jim současná australská vláda nabízí. Dnes jsou vybaveni nejen všemi občanskými právy, nýbrž i některými výhodami navíc. A nejedná se pouze o speciální nemocnice, ve kterých je lékařská péče pro domorodce zdarma, zatímco bílí Australané si ošetření musí tvrdě zaplatit,“ vysvětluje James. Další příklad evidentní diskriminace naruby podle něj je to, že původní obyvatelé mají právo označit kteroukoli půdu za posvátnou, a tím zajistí, že tam nikdo nesmí stavět ani dolovat. bere se ovšem ohled na duchy. Duchové si prý někdy dají za pár tisícovek říci, jindy jsou neoblomní, ale duchů je mnoho a nedotknutelných kopečků také. S každou plánovanou stavbou je pak problém, a tak se ozývají hlasy, že by aboriginové měli vydat seznam posvátných míst.Pomoc, nebo past? A pak je tu samozřejmě vyplácení peněz takřka za nic, jak říkají ostatní obyvatelé – za barvu nosu. Kdo je uznán aboriginem, má nárok na příspěvek od státu, který v době, kdy jsem v Austrálii pobývala, činil něco kolem čtyř set australských dolarů týdně (násobte šestnácti a dostanete částku v českých korunách). Je to jakási obdoba sociálních dávek s tím rozdílem, že na ni má nárok naprosto každý aborigin bez rozdílu. Průměrná domorodá rodina přitom mívá okolo pěti dětí… 

Australané kritizují australskou vládu, že se tímto způsobem snaží své domorodé obyvatele umlčet a získat zpět jejich území. „Domorodci získané peníze utrácejí za alkohol a doslova se upíjejí k smrti,“ říká James. Mezi místními se objevují názory, že ve skutečnosti jde o ďábelskou past – peníze je vykoření, zbaví schopnosti samostatné existence, a tím zničí. Je to znát na každém kroku, a nejen tím opileckým folklorem. Původní smysl všech výsad a předností se tak naprosto míjí cílem, domorodcům nepomohly zachovat si původní způsob života, nýbrž vedly k jeho ztrátě. Nikdo už neloví v buši, neboť snadnější je koupit si za poskytnuté peníze mražené kotletky v obchodě. Zbytek se utratí za pivo a taxíky. K získání řidičského průkazu a řízení vlastního automobilu ve většině případů chybí energie, byť peníze by se našly.Co nám ale zbývá…

Čeho má aborigin spoustu, je volný čas. Jen neví, jak s ním naložit. „Co jiného ale máme dělat?“ řekl mi zpoza stromu jeden ještě střízlivý domorodec. „Nic nemáme, jen to pití,“ dodal a nabídl mi plechovku piva.

Poblíž seděla žena středního věku s asi pětiletou holčičkou na klíně. Dětskou tvář pokrývalo hejno much, dítě ale v pětatřicetistupňovém horku spalo tvrdým spánkem, až jsem začala pochybovat, zda vůbec žije. „Je vaše dítě v pořádku?“ zeptala jsem se. Žena mi evidentně nerozuměla, ale z tónu jejího hlasu jsem pochopila, že mi naznačuje, že si mám hledět svého. Pak se ukázalo, že dítě je sice živé, ale zřejmě vážně nemocné. A takových případů najdete v Austrálii tisíce. O domorodé obyvatelstvo je na naše poměry velmi dobře postaráno. Mají peníze, střechu nad hlavou, lékařskou péči zdarma. Ne každý z nich ji ale využije. Jsou zkrátka jiní. Jinak žijí, jinak cítí, jinak se chovají. Ostatně – mají na to i právo.Konečně změny? Poslední dobou však nastává jakési oživení identity, kulturních zvyků, tradic a cílevědomé sounáležitosti původních obyvatel. Ve městech jsou zřizována kulturní centra, na památkách se objevují texty i v domorodých jazycích. Podstatného zviditelnění dosáhli celoaustralským soustředěním a demonstrativními průvody při různých akcích. Jejich vztah k přírodě našel praktické uplatnění také na farmách, kde vynikají zejména při práci se zvířaty. Faktem je, že při zařazení do kulturního a životního stylu bílých lidí museli přeskočit obrovský kus dějin a vývojových etap během několika málo generací, a to se neobejde bez problémů. Aboriginská kultura, situovaná spíše do spirituální oblasti, nezanechala příliš hmotných atributů a stop. Přesto si mnoho lidí myslí, že by dokázala obohatit i naši současnost. Ruby Hammondová, uznávaná bojovnice za práva domorodců, se domnívá, že aboriginové potřebují získat sebevědomí a jistý cíl. Zda se to podaří, je zatím ještě ve hvězdách. Původní obyvatelé Austrálie byli ve své době patrně nejrozvinutějším lidským společenstvím. Jako první například používali kamenné nástroje a plavili se po moři. Přestože neznali písmo, dokázali se vyjadřovat malbami. Co malba, to příběh – často velice dlouhý a poučný. A není taková i celá jejich existence? 

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Tomáš Svoboda Cesta autem z letiště do hotelu Koryo netrvá dlouho. Je nádherné odpoledne a všude kolem vidím obrazy a obří plakáty mužů a žen ve zbrani. Jde z toho trochu strach.   Pan M. se v hotelu ubytovává také, ač sám v Pchjongjangu bydlí.  

Ubytovací procedury proběhly velmi lehce. Přesto to večer nevydržím a dávám si několik irských. Potom k jídlu ještě pár piv a s panem M. několik likérů z hadů. Jsou sladké a pan M. je hladký… Prakticky celé město je ponořeno do tmy. V chudších panelákových čtvrtích se skoro vůbec nesvítí. Všichni ulehli okolo třiadvacáté hodiny.  

Krátce před dvanáctou je z pouličních amplionů slyšet jakousi umělou hudbu, něco na způsob večerky(!).

Usínám. Dva aspiriny a půl litru vody to snad spraví. Doufám že ráno budu fit – čeká nás totiž návštěva mauzolea korejského vůdce Kim Ir-sena.DEN DRUHÝ

Ráno mám trochu kocovinu. Asi hadovka, jak říká pan M. Další aspiriny, voda a snídaně s korejskými specialitami. Jsou vynikající, ale k snídani mi nesedí, dávám přednost vajíčkům, toastům a kávě.  

Do mauzolea jedeme starším mercedesem, za volantem sedí chlápek, který působí jako válečný veterán. Správně popsat prezidentský palác Kumsusan, kde leží mumifikovaný Kim Ir-sen, není jednoduché. Vůbec se tady ale nesmí fotit. Jednodušší je stát se svatou Anežkou Českou než propašovat do těchto míst fotoaparát.   Při kontrole přicházím o zapalovač. Stejně už byl poloprázdný, chlácholí mne pan M. Upozorňuji, že já ho vidím jako poloplný…   Vše kolem je z perfektního mramoru, ten je zdejší. Palác je obrovský. Pohybujeme se po sáhodlouhých pohyblivých chodnících. Cizinci mají přednost. Místní sem přijíždějí speciální tramvajovou linkou. Všechno řídí mladé krásné dopravní policistky ve světle hnědých uniformách.   Jsou zde prostí lidé, vojáci, důstojníci, zasloužilí partyzáni. Všichni čekají v řadách – unifikovaně a němě. Padá na mne zvláštní nervozita. Postupně se ale dostáváme do velkého sálu s obří sochou Kim Ir-sena. Všichni se musíme uklonit.   V tlumeném rudém světle pak tiše procházíme kolem sarkofágu. Tentokrát se musíme poklonit čtyřikrát. V každém rohu stojí bez hnutí jeden voják se samopalem.  

Vycházíme ven a i když se tady, v Severní Koreji, nesmí fotografovat vlastně vůbec nikde, vytvářím několik docela fajn obrázků. Před palácem se na jakémsi pódiu totiž nechává fotit skupina důstojníků, i když o to nějak moc nestojí.

*** Stále je nádherný den. Jedeme se podívat do Kimova rodného domu. Stojí na kraji města a není zase až tak zajímavý. O trochu výše, na zeleném pahorku, nám průvodkyně ukazuje výhled na město. Rovněž nic zvláštního.   Zvláštní je ale pan M., když projevuji přání pořídit si pár snímků lidí na ulici. Nenápadně, ale přitom velice důrazně mi navrhuje krátký oběd a odpočinek v hotelu. Zdůrazňuje (již podruhé), že jsem do jejich země přijel na oficiální pozvání, a bylo by správné respektovat místní zásady. Dostávám se tím tak trochu mezi dva ohně, jsem tady přece kvůli focení! No, co se dá dělat.   Při obědě v hotelu si všímám, že návštěvníci tvoří prazvláštní všehochuť turistů: z Afriky, z Číny, a hlavně z Ruska.   Hlavní pomník Kim Ir-sena ve městě je bronzový a obrovský. Obklopují ho sestavy soch národně-osvobozeneckých bojovníků. Mimochodem mistrně provedených.   Zážitkem jsou ale davy lidí, kteří se kynoucí soše, tedy velkému Kim Ir-senovi, chodí klanět – pionýři, vojáci, důstojníci a další.   Je to celé úžasně fotogenické, a ačkoliv se Severokorejci ne všichni nechávají fotit rádi, tady jakoby nemají na vybranou. Blíží se ale dny volna a lidé jsou vesměs dobře naladění.   Fotím skupinu salutujících vojáků s rudými karafiáty. Jejich důstojník pak mému průvodci něco rozčileně vysvětluje. V autě se potom pan M. dost ovládá, ale myslím, že přemýšlí o tom, jestli pro změnu nemá vynadat on mě. Obávám se, že pan M. si se mnou ještě užije…  

Vymohu si krátkou zastávku na náměstí. V kalužích se odrážejí plakáty a transparenty. Krásně se to fotí, mám z toho radost a snažím se panu M. vysvětlit, jaké z toho mohou vzniknout fajn záběry.

Říká, že na to se mohou názory různit.

*** Velkolepá arrirrang. Co všechno jsem již o této akci slyšel… Je to obří událost a nacvičuje se několik měsíců. Je to vlastně taková gigantická laterna magika, tedy kombinace všech různých uměleckých forem: balet, zpěv, recitály, film, tance, vojenský výcvik taekwon-da a tak dále. Letos se při ní poprvé použijí i laserové efekty.   Hlavní částí vystoupení jsou tisíce dětí na tribuně, které pomocí rozevírání pestrých barevných pláten vytvářejí obrovské obrazce. Je to úžasně efektní a Severokorejci, neboť je to jejich vynález, jsou na vše právem hrdí.   Akce je monstrózní. Do této částečně kryté haly se vejde až sto padesát tisíc lidí a účinkujících je až sto tisíc.   Do hotelu se vracíme autobusem karosa, což je jedna z mála věcí, která tady na mne dýchne domovem. Dokonce i tramvaje jsou tytéž, jaké vidíme v českých ulicích.   V hotelu to nevydržím a kupuji si DVD se záznamem celé akce, i když jsem si celý ten arrirrang natáčel na video a fotografoval jako blázen. Měl jsem povolen dokonce i stativ!   Že to ale byl den!  

DEN TŘETÍ

Snídám s německým katolickým farářem a několika jeho kolegy. Minulý den byli vysvětit místní kostel. V Severní Koreji je pouze jeden katolický kostel v Pchjongjangu. V zemi je zhruba pět tisíc věřících.

U snídaně je spousta delegátů pozvaných z celého světa. Přijeli kvůli oslavám 60. výročí založení Severokorejské strany práce. Oslavy se konají na hlavním náměstí a před odjezdem mě pan M. důrazně žádá, abych nemířil na hlavní tribunu teleobjektivem. Na tribuně se totiž objeví hlavní vůdce. Slibuji. Konečně začínám chápat, jak exkluzivní postavení mám. Jsem jedním ze tří(!) zahraničních novinářů, kteří smějí akci zachytit.   Na rukávě mám speciální žlutou pásku s modrým označením. (V hotelu – neboť ji musím nosit stále – mi ji všichni novináři závidí.)  

Procházíme sérií velmi přísných bezpečnostních kontrol. Pan M. se o mě stará jako máma o mimino.

Slunce začíná docela hřát. Na tribuně je opravdu velmi plno, já mám skvělé místo, dokonce o mnoho lepší než kameraman americké televize NBC.

*** Hodiny na věži odbíjejí, přehlídka začíná. Náměstí je plné všemožných bojových jednotek a vojenských kapel. Vše je velmi propracovaně zorganizováno, není divu, vždyť mají v takových akcích mnohaletou praxi.   Jednotky pochodují naprosto perfektně. Alespoň třetinu všech bojových útvarů tvoří ženy. Působí velmi tvrdě.   Do výšky stoupají tisíce balonů a z reproduktorů je všude slyšet hlasitý jásot. Prapory, standarty, všechno se na slunci blýská a září. Úžasné. Opravdová ukázka disciplíny a drilu. Civilisté pak na druhé straně náměstí vytvářejí pomocí různobarevných mávátek skvělé barevné obrazce.   Přichází velký vůdce, obchází hlavní ochoz tribuny, mává a kyne davům pod sebou. Jsem od něj nanejvýše čtyři metry! Raději nefotím, slíbil jsem to a nechci dělat panu M. problémy. M. jásá a tleská, nabádá mě, abych se choval stejně. Chci mu dnes udělat tak trochu radost, a tak poslechnu.   Ta přehlídka! Názory na tento typ akcí se mohou samozřejmě různit, ale pro mne to byl opravdový jednapůlhodinový zážitek.  

Jsme trochu unavení, ale večer se ještě chystá pochodňový průvod. Na hotelovém pokoji si proto dávám několik skleniček whisky značky Chivas, kterou jsem zakoupil v nedalekém diplomatickém obchodě.

*** Nemohu se dočkat a vyrážím do ulic sám bez pana M. Pořizuji neutrální fotografie lidí s dětmi všude kolem. Některým to vadí, většina je ale v pohodě. Jenže ani ne za patnáct minut je u mě můj řidič a ukazuje velmi významně na hodinky, prý již musíme jít…   Když pozdě odpoledne vjíždíme autem opět na hlavní náměstí, chci zastavit, protože by se daly pořídit pěkné fotografie. Pánové ale nějak nechtějí. Asi nestojí o problémy, chápu to. Proslýchá se, že je trochu nebezpečné fotit v davu, panuje zde totiž hysterie z takzvaných škůdců ze Západu. Z davu se tak najednou může vynořit někdo, kdo vám zabaví fotoaparát, a lidé kolem ho hned podpoří. Fotograf pak může být rád, když při odletu dostane aparát nepoškozený zpátky. Myslel jsem si, že mne tímto příběhem tak trochu straší, ale později mi to potvrdili i místní pracovníci světových humanitárních organizací.  

Stmívá se. Mám opět skvělé místo na tribuně, i když vedle obřích reproduktorů. Přicházejí dorostenci v bílých košilích a se žlutými čapkami. V rukou drží pochodně a vytvářejí po náměstí různé světelné obrazce.

Ač je to úchvatné, trvá to vše trochu dlouho.DEN ČTVRTÝ   Nevím proč, ale ráno mne napadá, že bych si možná také mohl nechat ušít na míru takový ten typický oblek, který zde všichni nosí. Myslím, že pan M. má ze mě konečně radost.   Krejčí sídlí v menším obchodním centru, kde se nakupuje jen za valuty (něco jako náš bývalý Tuzex). Lidí je tu pár. Krejčí je starý profík, M. s ním nakonec usmlouvává cenu na čtyřicet eur. Krejčí mě velmi pečlivě měří, jsem zvědav na výsledek…  

Čeká nás zábavní park Daesongsan v pohoří Moranbong, mírně zastaralý, s velkou zoologickou zahradou. Je svátek a park je tudíž plný lidí. Dovnitř nás vůbec nechtějí pustit, i když se pan M. snaží, jak může. Je tu prý příliš mnoho lidí. Jdeme do druhého parku – stejný příběh. Pak do třetího, stále totéž. Nakonec mne alespoň nechají rozhlédnout se na deset minut po centrálním části parku. Ženě na vrátnici ale musím dát jedno euro a měří mi čas. Zvláštní. Pan M. se začíná potit, zdá se, že mu také není v davu příliš dobře. Vytvářím jen několik záběrů. Například pionýrek, jak létají vzduchem v malých raketkách s kulomety na jakémsi kolotoči. Cítím se tady trochu jako exot, ale nevadí mi to. Před vchodem do lunaparku pak ještě fotím stánek s občerstvením, kterých je tu hned několik. Nic zvláštního, jen vedoucí dotyčných stánků hned protestuje.  

Snažím se již bůhví po kolikáté panu M. vysvětlit, že přece snímek rozesmátých dětí s maminkami nemůže nikomu vadit. Nechápu to. V autě mi pak ale pan M. začíná rozčileně vykládat, že kdybych chodil po Pchjongjangu sám, tak bych kvůli svému stylu focení viděl… Snažím se ho uklidnit. S Korejci je ta potíž, že jsou neskonale výbušní. Pan M. mi pak vysvětluje, jak někteří zahraniční fotografové zneužívají záběrů a dělají z nich ironizující fotografie.

*** Čučche je teorie Kim Ir-sena, jejíž esence spočívá v tom, že pokud si nějaká malá země chce uchovat národní identitu, musí být soběstačná úplně ve všem, tedy nebýt ekonomicky či vojensky závislá na žádných mocnostech. Severní Korea se tím vždy pečlivě řídila, nebyla například ani členem bývalé socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tuto ideu velmi obdivoval i Josip Brož Tito, velký přítel Kim Ir-sena.   Idea má dokonce svůj památník. Je velkolepý. Je to taková útlá žulová věž. Nahoru se jede rychlovýtahem a shora je jeden z nejkrásnějších výhledů na Pchjongjang. Konečně svobodně fotografuji a pan M. mi při tom emotivně líčí, jak Američané v letech 1950 až 1953 rozbili celý Pchjongjang doslova na padrť. Všechno se zde muselo postavit znovu… Není divu, že tu mají na Američany pifku.  

Dole ve věži si dáváme sušenou rybu a pivo. Bavíme se o korejské válce, spousta informací je pro mě nová. Číšnice nemá nazpátek drobné, a tak mi vrací nějaké odznáčky se symbolem čučche.

*** Večer jedeme na divadelní vystoupení do jedné z mnoha zvláštních kulatých budov. Všechny byly postaveny v 70. letech a působí pompézně. Opět se bude jednat o recitály, zpěv a balet. Libůstkou jsou také pohyblivá pódia, na kterých je naskládaný jako sardinky důstojnický pěvecký sbor armády KLDR, něco jako ruští Alexandrovci. Přijíždějí a odjíždějí.   Jedna se scének: Několik mladíků v uniformách přibíhá na pódium s rudými stuhami a bubny. Mají velmi výrazný make-up. Bubnují a křepčí…   Další scénka: Skupina mužů a žen předvádí naprosto nehybné sousoší – přesně to, které jsem před několika dny fotografoval. Skutečně jsem si chvíli myslel, že jde o sochy! Pak ale začnou předvádět jakýsi bojový balet, něco na způsob čínské revoluční opery. Střílejí a umírají… Nakonec se samozřejmě vrátí k sestavě sousoší a opět se ani nehnou. Působí to efektně.  

Na závěr představení se prudce spustí zadní opona a objeví se obří, alespoň osmimetrový malovaný portrét Kim Ir-Sena. Lidé v hledišti tleskají jako zběsilí.

***

Pan M. mne pak bere do typické korejské restaurace. V mírně zastrčeném podničku je celkem prázdno.

Jídla jsou ale zajímavá. Jíme typickou korejskou polévku, studenou a s tmavými nudlemi. Další specialitou jsou smažené rybí oči! Nečekal jsem, že něco takového budu někdy schopen vůbec pozřít, ale je to moc dobré (jsou vysmažené a nádherně křupavé). Pijeme čepované korejské pivo. Uklidňuje to a pomáhá. Po návratu do hotelového pokoje pozoruji z dálky jako každý večer památník čučche. Na vrcholu je obrovský plamen, který září. Takovou iluzi tedy vytváří pohyblivý reflektor uvnitř. Pomník vypadá v každém světle jinak – ráno, v poledne a večer.  

Z amplionů se zase začíná linout zvláštní znělka, je opět za deset minut dvanáct.DEN PÁTÝ   Hory Myohyangsan jsou od hlavního města sto šedesát kilometrů a auto po dálnici jen sviští. Uvnitř panuje hrobové mlčení. Dálnice nemá žádné výjezdy či příjezdy. Tu a tam vidím několik rolníků při práci. Dělám symbolicky jeden záběr panáků ze slámy, kterých je zde spousta. Podél dálnice, alespoň mi to tak připadá, jsou vesnice v lepším stavu než ty více vzdálené.  

Přijíždíme do hypermoderního hotelu v horách. Pan M. mi ho chce za každou cenu ukázat. Pak zastavíme u výstavního Domu mezinárodního přátelství. Vlastně jde o domy dva. V jednom jsou vystavené dary pro Kim Ir-sena od různých státníků, v druhém dary pro Kim Čong-ila. Nikde ani smítko, vše opět téměř sterilně čisté. Vchody hlídají vojáci se stříbrnými samopaly. Jsou nádherné (ty samopaly totiž).   Nesmí se nic fotografovat, uvnitř už vůbec ne.   Koná se ale klasický rituál: klaníme se soše.  

Darů a různých vyznamenání je v sálech, které se rozsvěcejí na fotobuňky, spousta. Jsou roztříděny podle různých oblastí a období. Například je tu obrázek jakéhosi přístavu, tuším akvarel, s popiskou Dar od občana ČR. Prostě dary od všech možných lidí, institucí, politických stran a hlav států celé planety. Ukazují mi opancéřované auto od Josifa Visarionoviče Stalina, pancéřový vlak od Mao Ce-tunga… Objevil jsem i dar od Jimmyho Cartera, a světe div se od Madeleine Allbright(!). Průvodkyně se mne zeptala, jestli ji náhodou neznám, odpověděl jsem po pravdě, že ne.   Vrcholem byl sál s jakýmsi menším dioramatem horské krajiny s dominantou v podobě voskové figuríny Kim Ir-sena v popředí. Vypadá jako živý. Dokonce jeho sako a lístečky okolních stromů vlají v umělém větru!   Když si pak na terase v prvním patře dáváme kávu a pokuřujeme, naše průvodkyně, již starší dáma, mě překvapí svými mírně erotickými poznámkami, například že čistý horský vzduch výborně podporuje určité tělesné funkce zejména u mužů a podobně. Říkala to tak procítěně, až mne to začalo do určité míry znepokojovat. (Asi se ta dáma se mnou začala cítit uvolněně.)  

Na pikniku u vodopádu vybalíme několik piv, vodu, nějaké suši, vajíčka, chléb, pár sépií a smažené ryby. Za krátké posezení na kameni ale musím zaplatit čtyři americké dolary. Vodopád je ovšem příjemný.

*** V klášteře Pohyon se ten den ještě setkáme s několika opravdovými mnichy. Je tu i malá knihovna. Právě zde byl vynalezen původní knihtisk.   Budovy v klášteře jsou zevnitř nádherně vymalovány. Dozvídám se, že Američané při náletech systematicky likvidovali po celé Koreji veškeré památky. Stopy po kulkách jsou i na prastarém chrámovém kameni.   Pozoruji několik starých mnichů, myslí si svoje.  

Přicházejí svatebčané z blízké vesnice. Jsou v tak rozverné náladě, že jí po chvíli nakazí i ženu v uniformě s rudou hvězdou na čepici, která zde hlídá a zpočátku působila velmi přísně.DEN ŠESTÝ   Na programu je návštěva jednoho z hlavních muzeí umění. Jsou v něm hlavně kresby, tedy spíše jejich kopie, z hrobky slavného korejského krále. Kresby jsou to jediné, co po něm zbylo. Zbytek rozkradli a odvezli Japonci.   Malby jsou nádherné, velmi pečlivě provedené. Ani zde se ale nesmí fotit.   Smí se to ovšem v druhém patře, kde je velmi barvitá výstava obrazů socialistického realismu. Pozoruji obrazy typu: Kim Ir-sen při náhodném setkání se železničářem, vojákyně si hraje se selátkem, Kim Ir-sen beseduje s traktoristy a podobně.  

Venku mě ještě zaujal obří transparent bojovnic v uniformách, rád bych si udělal vícero záběrů, panu M. se to ovšem moc nezdá. Kolem jde skupina malých pionýrek, ale před fotoaparátem utečou. Stydí se, asi.

*** Výstava květin Kim Ir-sena. Jsme ve velkém sále, kde má každá velká vojenská jednotka svůj stánek ozdobený květinami. Podobné stánky mají i různé podniky a ministerstva. Pokouším se vyfotit jednu vojákyni před pestrobarevným květinovým stánkem, ale nejprve si s ní musí pan M. krátce pohovořit. Stejným způsobem fotím i dál – a všechno klape!   Palác školáků je další budova obřích rozměrů. Pro zajímavost: je postavená tak, že má tvar otevřené náruče. Je samozřejmé, že i tuto budovu otevíral Kim Ir-sen. Před budovu právě vychází skupinka mladších pionýrek, které budou vítat početnou delegaci jihokorejských turistů.   Jsme prováděni nesčetnou řadou sálů a pionýři v různých sálech postupně předvádějí, jak malují, vyšívají, sochaří a cvičí se v ovládání různých hudebních instrumentů. V budově je i velký plavecký bazén a samozřejmě sál pro výcvik bojového sportu taekwondo.  

Všechno je velmi pompézní. Jsou tyto děti jen z „určitých“ rodin, nebo ne – napadá mě.

V Paláci pionýrů nás čeká i vystoupení: hudba, recitály a trocha akrobacie. Představení má vysoce profesionální úroveň. Děti jsou zde úžasně dovedné a zručné.POSLEDNÍ DEN   Jdeme se podívat na prastarý hrob krále Dongmyong. Cestou kousek za město míjíme řadu nákladních aut plných vojáků a vojaček. Mají lopaty a motyky a je jasné, že jedou pomáhat rolníkům se sklizní. Na výpomoc míří i civilisté z Pchjongjangu na kolech (mimochodem, i tyto dopravní prostředky patří v KLDR státu).   Raději se ani neptám, zda můžeme zastavit kvůli focení, určitě by to opět nešlo.   U památníku je celá řada dřevěných chrámů, zevnitř nádherně vymalovaných. Všechno ovšem nové, neboť i tady v padesátých letech padaly americké bomby. Bohužel.   Dívka, která nás zde provází – opět ve výrazném, barevném lidovém kroji – má nádherné, zvláštní, jakoby medové oči. Chvílemi se mne nenápadně dotkne…   Hrob je jen jakási mohyla s několika nově vyrobenými sochami starých vojevůdců stojících vedle svých koní. Nic tak zvláštního, ale chápu, že pro místní má toto místo mýtický význam.   Když odcházíme, podá mi průvodkyně ruku. Má ji sedřenou a tvrdou.  

Všude kolem pracují rolníci na polích. Jedna policejní motorka pole neustále objíždí a kontroluje.

U vchodu se dává se mnou do řeči jeden Jihokorejec a ptá se na všechno možné… asi ho provokuje moje oficiální páska na rukávě (totéž se mimochodem děje v hotelu ve výtahu, Jihokorejci se mne stále ptají, odkud jsem, co zde dělám, jestli jsem tu sám či se skupinou a podobně).

*** A ještě jeden pomník. Stojí na kopci s překrásným výhledem na Pchjongjang. Tentokrát je to monument velice zajímavý – sochy stovek vojáků i civilistů padlých v boji proti Japoncům. Jsou odlity z bronzu v nadživotní velikosti a stojí na žulových podstavcích. Tváří jsou obráceny směrem k nově vybudovanému Pchjongjangu, vidí tedy na vlastní oči, že jejich smrt měla smysl. Když ale chci vyfotit několik malých pionýrů vedle bysty manželky Kim Ir-sena, jejich vedoucí to nechce dovolit.  

Na dalším kopci mi pak pan M. vypráví, že ve středověku se tu zapalovala velká hranice, která obyvatele hlavního města varovala před nepřátelskou armádou blížící se z východu.

*** Vracíme se zpět jinou cestou a projíždíme zábavním parkem, kam nás před několika dny nechtěli pustit. Tentokrát je tu jen několik málo zájezdů s pionýry. U brány se pan M. dostává do mírného konfliktu s jakýmsi dveřníkem, kterého očividně nezajímá, že jsem v zemi na oficiální pozvání. Myslím že i panu M. to zvyšuje adrenalin v krvi.   A pak následuje návštěva paláce pro výuku a výcvik taekwonda v hlavním městě. Další obří palác o rozloze tisíců čtverečních metrů, kde se jednak konají mezinárodní soutěže a jednak je umístěno i muzeum tohoto bojového sportu starého několik tisíc let.  

V jedné z mnoha tělocvičen právě trénuje šest světových šampionů. Čtyři chlapci a dvě dívky ve věku asi dvacet čtyři až dvacet osm let předvádějí salta a přemety, kopy a údery ve vzduchu. Ukázky velmi efektivní sebeobrany jsou ale asi nejsilnější! Celá návštěva na mne udělá takový dojem, že si přísahám, že v Praze rozhodně začnu trénovat taekwondo (a skutečně jsem pak začal).

*** Večer ještě chvíli jen tak bez cíle bloumám po hotelu Koryo. Mých sedm dní v Severní Koreji končí a mě to trochu mrzí. Je tady přece ještě tolik zajímavých věcí… Když pak na pokoji při balení opět slyším onu hudbu z pouličních amplionů, vím určitě, že zvláštní „elektronická ukolébavka“ mi bude znít v uších celý život.  

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Aleš Horáček Po čtyřech hodinách plavby pod tropickým sluncem se konečně objevují plovoucí chatrče vesnice Kuala Tahan. Ta slouží jako centrum celého parku. Ve skutečnosti jde jen o pár domů, ubytování pro turisty, ale stojí tu i škola a budova s veřejným internetem. Právě skončila výuka a kolem silnice se trousí školáci z okolních vesnic. Někteří mají i odvoz. Co chvíli kolem projede moped, za řídítky táta, před ním dítě, vzadu máma a další dítě vmáčklé mezi ně. Ještě nedávno sem jediná cesta z civilizované části Malajsie vedla po vodě. Pořádnou silnici tu postavili teprve před několika měsíci. Pro návštěvu džungle v Taman Negara však nezbývá než přejet na pravý břeh přívozem.  

„Návštěvník musí v informačním středisku parku získat povolení ke vstupu a fotografickou licenci. Nesplnění této povinnosti bude porušením ustanovení 2139 a bude následovat pokuta 10 000 ringgitů nebo tři roky vězení“ – varovná cedule u přístaviště je první, co návštěvník vidí. Poplatek je ale ve skutečnosti zanedbatelný. Vstupenka v ceně jednoho ringgitu stojí v přepočtu něco málo přes šest korun, fotografická licence vyjde na něco přes třicet korun.

 ***

Žádný Malajec nezapomene zdůraznit, že prales v Taman Negara je nejstarší na světě. Malajskému poloostrovu se totiž vyhnula doba ledová i geologické a vulkanické změny, a tak zatímco jinde se krajina radikálně měnila, zdejší prales rostl ničím nerušen již před sto třiceti miliony let. Je tak o padesát pět milionů let starší než pralesy v Amazonii.

Jako hlavní vstupní brána slouží správní středisko parku s luxusními bungalovy. Džungle začíná hned za chatkami, takže i tady se na upravených trávnících povalují divoká prasata, lezou tu varani a šplhají opice. Všudypřítomní průsvitní leguáni slídí po hmyzu vábeném elektrickým světlem přímo na stropě venkovní restaurace. Konec konců velká informační tabule nedaleko recepce návštěvníkům rovnou servíruje, v kterém místě v areálu mohou jednotlivá zvířata spatřit. Dokonce nechybí ani údaj, v kolik hodin. Stezku do džungle hned po pár metrech symbolicky přetíná padlý kmen. Stačí ujít pár metrů, a člověk se ocitá v úplně jiném světě. Stezka obchází obrovský strom tualang, jehož mohutné kořeny začínají ve výšce člověka. Jak může být starý? „Sedmdesát až sto let. Přesně to nikdo nezjistí,“ odhaduje náš malajský průvodce. Stromy v pralese totiž nemají letokruhy, které by se daly spočítat. I tak se projevuje vliv podnebí.   Na to, že jsme jen kus od rovníku, není teplota nijak vražedná. Třicetistupňové vedro však doprovází téměř stoprocentní vlhkost, takže stačí pár kroků, a máme propocené i kalhoty na stehnech. Naštěstí tu téměř nejsou moskyti, a tak se můžeme soustředit na ostatní potvůrky, kterými prales oplývá. Hadi a pavouci před člověkem většinou utečou. Jak se ale zastavíme, naberou bezpečně směr k nám pijavice. Nejsou sice nějak zvlášť nebezpečné, ale ranka po jejich kousnutí krvácí i několik hodin. Ostatně ani kousnutí od mravence velkého jako palec není nic, po čem bychom zrovna toužili.  

I když je stezka prosekaná a pletence lián a kořenů spolu s hrou světla prostupujícího velikány berou svou nádherou dech, člověk nesmí zapomínat, že není v botanické zahradě. Jen kousek od rozcestí ukazuje průvodce na podrápaný strom: „To udělal medvěd.“ Malajský medvěd je sice velký jen jako větší pes a živí se převážně rostlinami, ale přesto má na svědomí několik lidských životů. „Žije hlavně v noci, a ve dne se rád vyspí na pohodlné cestě. Problém je, že na takové stezce není za zatáčkou nebo větvemi hned vidět. Navíc spí dost tvrdě, takže se probudí až v okamžiku, kdy je člověk příliš blízko. Medvěd se pak cítí ohrožen, a protože by už nestačil utéct, tak zaútočí,“ vysvětluje průvodce.

***

Život džungle je nejlepší poznávat v noci. Noční prales má atmosféru, ve které si člověk živě představí, jaké pocity museli mít první lidé vystavení nebezpečím divoké přírody. Po setmění se tedy noříme do úplné temnoty pod mohutnými korunami. Rázem se ocitáme uprostřed ohlušujícího koncertu nočního pralesa. Z hlasitého cvrkotu a skřeků až mrazí v zádech. Zážitek je o to intenzivnější, že v dálce co chvíli zahřmí.

V Taman Negara žije okolo stovky tygrů. Pravděpodobnost, že bychom se s nimi setkali, je ale naštěstí nepatrná. Průvodce se nám snaží toto dobrodružství vynahradit alespoň v okamžiku, kdy se nám nad hlavou mihne zelený had. „Pozor, ten je jedovatý!“ varuje nás přesvědčivě. Jedná se o svijovku, příbuznou naší užovky. Na rozdíl od ní sice má jedové zuby a žlázy, ale ne tak vyvinuté, aby mohla zabít člověka. V kuželu světla se postupně vynořují pavouci, nejrůznější strašilky a noční ptáci. Ve dne si jich prakticky nevšimnete. V noci je ale prozradí odlesk očí ve světle baterky.  

Ze zastřešené pozorovatelny u zarostlého jezírka sledujeme i jeleny, kteří sem chodí lízat sůl přinesenou strážci parku. Dřevěné pozorovatelny mají ještě jednu výhodu – dá se v nich poměrně bezpečně přespat přímo uprostřed džungle.

Celkem bezpečně se tu ostatně dá také procházet nejvyššími patry pralesa. Mezi stromy jsou zavěšené lávky, které v některých místech vedou až padesát metrů nad zemí. Malajci tvrdí, že se jedná o nejdelší visutý chodník na světě. Celkem měří 530 metrů, je však rozdělen dřevěnými ochozy kolem kmenů. Jen díky nim lze lávky zdolat. Dvacet centimetrů úzká nestabilní konstrukce totiž umožňuje pohyb jen v několikametrových rozestupech a po pár krocích je znát, že někteří lidé již pevná odpočívadla skutečně potřebují. Pořídit slušnou fotku tu znamená vyrovnávat celým tělem pohyby lan. Když se v takovém okamžiku za zády ozve rána a lávka se citelně otřese, člověku to na hrdinství nepřidá. Stačil chybný krok, a jeden z členů skupiny uklouzl a začal padat. Naštěstí jej zachytil pevný pletenec lan.  

Cesta po zemi se zdá bezpečnější a i tady je co obdivovat. Míjíme vzrostlý ratan, kus dál roste damara kopálová, jejíž pryskyřice se používá pro výrobu kadidla, modrému kapradí vedle se říká paví. Jen ta „panoramata“ jsou odtud přece jen vidět poměrně zřídka. Zeleň všude kolem je hustá a neproniknutelná. Ne nadarmo se o Taman Negara mluví jako o jednom z nejhůře prostupných národních parků na světě.

Výjimkou je několik málo přírodních vyhlídek, jako například Bukit Teresek ve výšce 344 metrů nad mořem. Měřeno středoevropským úhlem pohledu snad ani o výšce mluvit nelze. Když je ale kolem jako v prádelně a člověk se plahočí strmým srázem a šplhá přes padlé kmeny, kopec před ním přímo bobtná. Výhled na nekonečné zelené kopce včetně 2187 metrů vysoké nejvyšší hory poloostrovní části Malajsie Gunung Tahan však za to stojí. Tedy alespoň nám. Průvodce zůstal raději pod srázem.

***

Do nitra pralesa vede i mnohem pohodlnější cesta – proti proudu jednoho z bočních přítoků, říčky Tahan. Není sice moc hluboká a je plná peřejí, ale místní lidé ovládají své dlouhé dřevěné čluny opatřené motorem bravurně. Před peřejí loď rozjedou naplno, motor vytáhnou, aby vrtule neškrtla o dno, a člun setrvačností vyjede až nad nebezpečný úsek. Mezery mezi vyčnívajícími kameny nejsou nijak velké, trefili jsme se mezi ně ale pokaždé. I tak ovšem taková plavba představuje slušný adrenalinový zážitek.   V jednom úseku se říčka najednou rozšiřuje a slunce zalévá načervenalou lagunu. Všude kolem se v mělké vodě míhají stovky ryb. Tomuto místu se říká rybí svatyně. V řekách a říčkách Taman Negara žijí desítky druhů ryb včetně desetikilových kelahů. Chytat se smějí po zakoupení rybářské licence, která vyjde na necelých sedmdesát korun. Volně tu mohou lovit jen původní obyvatelé.  

Cesta proti proudu končí po osmi kilometrech u kaskády Lata Berkoh. Přes ni se už lodě nedostanou. Řeka tu vypadá jako rozvodněná Vydra, a tak neváháme a skáčeme se zchladit do zpěněné vody.

„Jedeme za Bateky, zítra se stěhují a nevím, kde bychom je pak našli,“ změnil ráno náhle průvodce plány. V Taman Negara žije několik skupin domorodých obyvatel Orang Asli. Batekové jsou jedněmi z nich a jako jediní kočují. Podél řeky mají pět vesnic a mezi nimi se stěhují vždy, když v okolí vytěží ratan nebo když ve vesnici někdo zemře.  

Loďka nás přiváží k molu, od kterého vede stezka do pralesa. Vesnice není daleko od řeky. Tvoří ji neuvěřitelná směsice chatrčí z bambusových tyčí a ratanových větví doplněných igelitovými plachtami. Je zřejmé, že Batekové uzavřeli dohodu se správou parku. Nebo alespoň ti, kteří mají ve vesnici hlavní slovo. Ochotně předvádějí, jak se rozdělává oheň třením a jak se používá foukačka. Většina z nich je již oblečená v džínách či kraťasech, někteří mají na krku zlatý řetěz. Označili jsme si je termínem noví Batekové. Tuhle atrakci pro turisty je přesto dobré podstoupit, protože člověk je pak díky tomu ve vesnici alespoň naoko trpěn a pokud není moc vlezlý, nahlédne i do skutečného světa původních Bateků.  

Ten je na pohled neskutečně chudý a jednotvárný. Zdá se, že muži jen polehávají v chatrčích a ženy se už od dívčího věku starají o děti, kterých je tu skutečně hodně. Menší se popelí na udusané zemi, starší někde posedávají a klábosí. Kdyby ale Batekové chtěli, mohou okamžitě odejít bydlet do normálních domů a dostanou práci. Jim ovšem takový způsob života nic neříká. Z civilizace si berou jen to, co mohou v džungli bezprostředně využít – trička a kraťasy pro děti, barevné ručníky, plastové nádoby. Ženy dál chodí v šatech z pruhu látky, dívky mají své typické kudrnaté vlasy sepnuté hřebenem vyrobeným z bambusu. Muži dosud ráno vyrážejí na lov, při kterém se dvoumetrové bambusové foukačky mění zpět ve smrtonosnou zbraň. Patnácticentimetrové šipky Batekové namáčejí do šťávy stromu Ipoh. Stačí jej naseknout mačetou, a vytéká z něj jed s latinským názvem Antiaris toxicaria. Foukačka je na rozdíl od pušky tichá. Ale trefit se s ní vyžaduje cvik. Šipka se v trubici utěsní a lovec pak musí nejen dobře mířit, ale i dostatečně fouknout, aby se hrot zapíchl. Drobní Batekové to dokáží i na vzdálenost třiceti metrů. Já z deseti metrů minul terč velký jako stůl.  

Po lovu pořádají Batekové to, co náš průvodce nazval opičím barbecue. „Když opici trefíš do ruky, musíš ji odříznout a zahodit, jinak umřeš,“ poučil nás o způsobu přípravy jídla jeden z lovců. Možnost lovit mají Orang Asli zaručenou zákonem. Oni jediní také mají v parku povoleno trvale žít.

 ***

Jsou Orang Asli v Taman Negara jen turistickou atrakcí? Odpověď není jednoduchá. Jisté je, že se jejich fotografie vyskytují na všech propagačních materiálech parku a cesta k nim je tu nabízena v přepočtu za nějakých tři sta padesát korun. Nelibost, s jakou nás hlavně ženy odháněly od svých obydlí, však naznačovala, že by se mnozí bez zájmu okolního světa klidně obešli.

O přístupu Bateků ostatně vypovídá i jejich vztah k penězům. Ve vesnici prodávají jako suvenýry ručně vyráběné hřebeny a malé foukačky. Ty leží jen tak na stolku uprostřed vesnice. Kdo o ně má zájem, musí se na prodavače doptat. Nevypadá to, že by měl na obchodech nějaký zvláštní zájem. Na stolku je ostatně jen pár kousků a i když nemůže být problém vyrobit jich víc, další zkrátka nejsou. Udělat Batekům tržbu považujeme za slušnost. Zároveň jsme poučeni z malajsijských tržnic, že kdo nesmlouvá o ceně, ten prodávajícího uráží. Cena je ale ve skutečnosti směšně nízká, žádáme tedy alespoň „množstevní slevu“. Místo předpokládaného smlouvání prodavač jen lhostejně kývne hlavou a víc už si nás nevšímá. Svět Bateků je zkrátka jiný.

Sčítání tygrů

* Pokusil se o ně v Taman Negara v letech 1998 až 2001 tým floridské univerzity v Gainesville. Kolem zvířecích stezek nainstaloval přes sto padesát fotoaparátů s automatickým spouštěcím zařízením. Přístroje byly zdvojené tak, aby zvířata snímaly z obou stran. Díky tomu mohli vědci podle pruhů na srsti vyloučit, že některého tygra započítají dvakrát.

* Celkem bylo získáno čtrnáct tisíc snímků. Z jejich analýzy a dalších poznatků vědci usoudili, že v parku žije 70 až 120 tygrů. Dokud tu budou tygři chráněni jako dosud, je podle vedoucí týmu Kae Kawanishiové jejich zdejší populace zabezpečená i pro budoucnost.

* V Malajsii hrozí za zabití tygra pokuta až 4000 dolarů a pět let vězení.

Kdo jsou Orang Asli

* Antropologové tak souhrnně označují příslušníky osmnácti etnických podskupin původních obyvatel Malajského poloostrova. Každá z nich má vlastní jazyk nebo dialekt, kulturu a způsob života.

* Celkem se jedná zhruba o sto tisíc lidí. Čtyřicet procent z nich žije v divočině nebo její blízkosti.

* Podobnost označení se slovem orangutan není náhodná. Oba výrazy totiž pocházejí z malajštiny. Zatímco Orang Asli znamená původní lidé, výraz orangutan vznikl spojením termínu Orang Utan, tedy lesní člověk.

* Orang Asli se dělí do tří základních skupin. Na jihu poloostrova žijí Protomalajci, ve střední části Senoové a na severu Semangové – Negrité, nejstarší obyvatelé Malajsie vůbec. Malajský poloostrov osídlili patrně již před osmi tisíci lety. Právě do této skupiny patří i Batekové z Taman Negara. * Orang Asli mají v Malajsii spolu s Malajci, kteří sem přišli v 11. století, statut bumiputera, synové země. Ten jim oproti Malajsijcům čínského, indického a ostatního původu zajišťuje některé výhody.

Category: 2007 / 01

Napsala a vyfotografovala Marcela Fryštěnská

Zahrada dnes patří světoznámému francouzskému návrháři Yvesovi Saint Laurentovi, ale založil ji francouzský malíř Jacques Majorelle, který poprvé přijel do Marrákeše v roce 1919, aby zde maloval. Město ho tak uchvátilo, že o pět let později zakoupil pozemky a začal budovat zahradu. V roce 1947 ji zpřístupnil veřejnosti. Po automobilové nehodě v roce 1962 se Majorelle vrátil do Francie a zakrátko zde zemřel. Zahrada se považuje za jeho největší umělecké dílo. Tvořil ho desítky let, ale výsledek stojí za to. Zahrada překvapuje od prvního kroku. Hned za branou fascinují hlavně Středoevropany, zvyklé na jejich miniaturní podobu za okny, důstojně vztyčené kaktusy úctyhodných rozměrů. Zahrada o rozloze dvanácti akrů je domovem pro zelené háje bambusů, nízké palmy, kaktusy, agáve, nádherné mnohobarevné bugenviley, řady jasně oranžových řeřich, růžových muškátů a bazénky poseté lekníny.   A pak se ze zeleně vyloupne monumentální stavba oblečená do zvláštní modře. Úžasné. Jde o dům, který kdysi byl Majorelleovým ateliérem a dnes slouží jako muzeum islámského umění. Jeho neobvyklá barva byla podle slov samotného zakladatele zahrady inspirována barvou kombinéz francouzských dělníků. V malířském světě se dodnes pro ni používá označení Majorellova modrá. Dům působí jako důstojný strážce obrovského množství rostlinných tvarů a forem reprezentujících pět kontinentů.  

  Zahrada je neobyčejnou oázou harmonie uprostřed hektické atmosféry Marrákeše. Betonové cestičky jsou před africkým sluncem chráněné stínem rostlin pnoucích se po různobarevných pergolách – růžové, citronově žluté a jablkově zelené. Oči přecházejí ze sytých barev, které dodávají místu dynamiku, extravaganci, aniž mu uberou na eleganci a důstojnosti.   A tak když napíši závěrem, že zahrada Majorelle je místem nabízejícím chládek, klid a pohodu, nemůže mne nikdo obvinit z nedostatku objektivity, ale měla bych pocit, že jsem ještě nesdělila všechno. Ona je něčím víc, místem magické energie. Senzibilové tvrdí, že se jedná o místo nabité mimořádně pozitivní energií, dostatečně silnou na to, aby dokázala pohltit všechny rušivé elementy. Majorelle nebyl jen malíř, ale i výborný sběratel rostlin, ve své době jeden z největších, obdařený silným estetickým cítěním.  

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba

Je už tradicí, že největší podíl whisky mají na trhu stále skotské palírny a pochopitelně byly i mezi zájemci o Glenmorangie. Mezi nimi také William Grant (Glenfiddich). Palírna této společnosti stojí na předměstí městečka Dufftown. Ostatně Glenfiddich je sladová whisky dobře známá i v České republice. O skotské whisky se říká, že ji nikdo nevyrábí. Je kouzlem, které vzniká přímo v čisté a drsné přírodě a je stejně jedinečná jako země, která ji rodí. Člověk jí jen trochu pomáhá. Ostatně dodnes nikdo přesně neví, kdy tento slavný mok vznikl. Historikové uvádějí, že kořeny dnešního zlatavého nápoje sahají až do období, kdy oblasti Skotska osídlovali Keltové. Také název whisky pochází z keltštiny, znamená „voda života“.   Typická skotská whisky je zpravidla označena jako single malt, tedy nápoj připravený pouze z jediné suroviny: ječmenného sladu. Mezi konzumenty se stává stále oblíbenější. Právě tak ho připravovali už Keltové, protože ječmenu se ve Skotsku výjimečně daří. Znalci pak vědí, že americká whisky se vyrábí nejčastěji z kukuřice.    V rozsáhlém areálu palírny Glenfiddich se nechává obilí nejprve naklíčit na dřevěné podlaze. V zrnu vznikají enzymy štěpící přítomný škrob – ten se později přemění na jednoduché cukry, které se později při kvašení dál přemění na alkohol. Naklíčený ječmen se poté suší v peci. Vrstvami obilí prostupuje teplo a kouř ze spalované rašeliny, suší je a obohacuje o další příchuti. Pak se ječmen rozdrtí, namočí do horké vody a přidají se kvasinky. Nastane kvašení ve velkých dřevěných nádobách, každé o objemu padesáti tisíc litrů, které zajistí určené procento alkoholu. Následuje destilace, při níž se obsah alkoholu koncentruje. Zkvašená směs se postupně zahřívá v typických cylindrových měděných nádobách – páry jsou zachycovány v cylindru, odváděny do chladiče a kondenzovány na kapalinu.   Po první destilaci má nápoj asi dvacet procent alkoholu, po druhé vystoupají procenta až na sedmdesátku. Protože typická skotská whisky je i silná, ředí se vodou na 35–43 %.   Co má na výslednou chuť rozhodně vliv, je místní voda. Ta z vysočiny v oblasti Dufftownu v sobě nese chuť vřesu, rašeliny a geologicky starých žulových vrstev. O konečné chuti a vzhledu whisky ovšem rozhoduje její zrání. Značky Balvenie a Glenfiddich, které tato palírna produkuje, zrají dvanáct, a někdy až třicet let! Typickou zlatavou barvu získává nápoj z dubových sudů, ve kterých původně zrál bourbon. Sudy se importují až z USA. V palírně se používají staré sudy, které se repasují a dezinfikují v žáru ohně.  

Kdo se podívá do zákulisí takovéto palírny a uvidí, jaký zájem mají zdejší lidé o „svou“ whisky, pochopí, proč znalci říkají, že nejlepším poznáním skotské krajiny je doušek čisté whisky. Je v něm totiž všechno – nejen chuť a vůně surovin, ze kterých je vyroben, ale i chuť a vůně země, ze které vzešel. A Skotové si svůj poklad dál pečlivě střeží. O rodině Grantových se dokonce traduje, že když prodává sudy se svou whisky překupníkům nebo prodejcům míchaných whisky, což se děje vzácně, sama tu svou „znehodnotí“ přidáním jiné kvalitní whisky, aby nemohla být vydávána za čistou single malt. Prodává se pak pod jiným obchodním názvem.

Trocha o whisky

* V současné době je Velká Británie stále zemí, kde se vypije nejvíce whisky na počet obyvatel. V roce 2005 se uvádělo 140 milionů láhví.

* Skotské palírny vyvážejí zhruba 85 procent produkce do světa.

* Velká Británie tím má nadpoloviční podíl na světovém obratu z prodeje whisky. * Ze Skotska se rovněž vyváží i voda, kterou se má whisky případně ředit. Znalci tvrdí, že nejlepší je ze stejného zdroje jako samotná whisky, tedy pramenitá a měkká, se stejným obsahem minerálů, ne vodovodní. Jen tak se chuť whisky neovlivní.     zdroj: HN + Koktejl  

Category: 2007 / 01

napsal a vyfotografoval Jiří Rudolský Klasika. Alespoň pro Antiguu, hlavní město Guatemaly. Ale na smlouvání dnes nějak nemám náladu. Sice bych se zaručeně dostal tak na polovinu nabízené ceny, ale kdo se mi zaručí za pravost kamene? A navíc – potřebuji ho? Kategoricky odmítám a těším se na chvilku klidu a odpočinku po trmácení městem. Zase chyba. Chlapík se zaručeně pravým jadeitem nebyl sám. Takových jako on běhalo po náměstí, kde jsem právě byl, snad deset, patnáct. Střídali se v nabízení svého zboží gringovi, jako by běželi nějakou štafetu. To by bylo, aby nekoupil! Vydržel jsem asi dvacet minut, potom jsem se vzdal cenného místa na lavičce v parku a vydal se znovu do pravoúhlých, nesmírně hrbolatých ulic Antiguy.  

Provoz řídne, mizí stánky se suvenýry i občerstvením, a pojednou stojím před velkým obchodem, jehož dveře hlídají dva muži s brokovnicemi. Ne že by mne to tak překvapilo, tady v Guatemale často hlídá muž s brokovnicí nejen obchod nebo banku, ale třeba i náklaďák rozvážející Pepsi Colu. Ale dva ozbrojenci najednou, to se dá vidět jen u bank nebo klenotnictví. Samozřejmě to platí i v tomto případě. Klenotnictví, a ne ledajaké. Z hluboké výkladní skříně září všechny možné šperky a převažující barvou není nic jiného než různé odstíny zelené – jadeit. Kámen v našich krajích se nevyskytující a nepříliš známý. A tady? Podle toho, jak jej tu nabízejí, je v této kultuře jadeit nesmírně ceněný.Než přišel kov   Asi to není náhodou, že tenhle zelený kámen již v dávných dobách lidem natolik učaroval, že ho povýšili na kámen bohů. Tak to bylo odedávna nejen tady, ve Střední Americe, ale především ve staré Číně. Říkali mu tam kámen yü a je docela zajímavé, že se pod tímto názvem často skrývají nerosty dva – jadeit a nefrit. Jsou si podobné nejen barvou, ale i vlastnostmi. Oba dva jsou přibližně stejně tvrdé (jadeit bývá tak o půl stupně Mohsovy stupnice tvrdší), a tedy celkem snadno opracovatelné. Stačil na to brousek z křemenného pískovce a na konečné doleštění křemenný písek.   Na druhé straně jsou oba nerosty velice odolné a houževnaté. Na to ostatně přišel již člověk doby kamenné zhruba před sedmi tisíci lety. Pokud některý z kamenů našel, nepoužil ho na šperky, ale k výrobě nástrojů, jaké se našly například ve Švýcarsku. Taková nefritová sekera s dokonale vybroušeným ostřím kácela stromy přece jen lépe než původní materiály. Ale kde se v Evropě nefrit vzal, to bylo pro archeology dlouho hádankou. Jeho naleziště byla ještě donedávna známá především ve východní Asii nebo Střední Americe! Nejprve se domnívali, že se nějakými podivnými cestami dostal nefrit do Evropy z Asie. Později se ovšem naleziště tohoto nerostu objevila nejen v Ligurských Alpách, ale i v Polsku u Jordanowa. Nástroje z něj byly velmi ceněné a nahradil ho až kov. Pak bylo oběma kamenům vyhrazeno místo ve šperkařství.  

Bohům se líbí zelená   Podle staré čínské pověsti daroval člověku tento kámen bůh bouře v době, kdy nechal bezbranného člověka bloudit zemí mezi divokými zvířaty. Zhmotnil duhu do kamenné sekyry a shodil ji člověku na zem. Z praktického hlediska to byl jistě cenný dar, ale lidé na něm ocenili i něco víc – barvu. Zelené kameny k sobě poutaly pozornost lidí od pradávna nejen ve staré Číně, kde je zpracovávali do jednoduchých šperků již asi tisíc let před naším letopočtem. Neméně pozornosti jim věnovali Mayové ve Střední Americe a stejně i Aztékové, kteří všechny „trávové“ kameny nazývali chalchinitl. Také ve starém Egyptě zelené nerosty (ať již to byl jadeit, nefrit, malachit, nebo nejvzácnější z nich, smaragd) měly společný název: mafek.   „Zajímá vás jadeit? Pojďte se podívat, jsme v Guatemale největší firma, kde koupíte zaručeně pravý kámen, ale jsme i největší výrobci šperků a dalších výrobků z jadeitu,“ zvali mne prodavači z obchodu, před kterým jsem stál. Nelhali. Vitríny byly plné spon, malých plastik, prstýnků i replik typických mayských pohřebních masek – vše samozřejmě z nazelenalých kamenů. Tak tady by se jistě dal vybrat pěkný suvenýr. A navíc mě pozvali do malého muzea za prodejnou, kde byly také kanceláře a především dílny. U nějakých šesti brusek a řezacích strojů seděla čtveřice dělníků a dělnic ve stylových zelených pracovních pláštích s rouškami na ústech. Mistrovskými kusy byly kopie kultovních pohřebních masek starých Mayů. Náhrdelníky se tady dělají jen z drobných úlomků a zbytků.  

Ale ani tady nemáte absolutní jistotu, že kupujete pravý jadeit. Ostatně tu jistotu neměli ani staří Mayové. I ve Střední Americe staří umělci v minulosti používali jako náhražky jadeitu téměř každý zelený kámen, třeba albit, chrysopras nebo hadec, a ve sbírkách se dokonce objevily i obarvené kusy jiných nerostů. Teprve nedávno tak spektrometrem proměřujícím odražené světlo potvrdili američtí vědci podezření, že pohřební mozaiková maska z guatemalského Tikalu není celá z jadeitu. Z toho jsou pouze její ozdoby na ušních lalůčcích. Ale hodnota předmětu není jen v materiálu samém, je především v jeho kulturním a historickém významu a uměleckém zpracování.Cenný jako zlato   V Číně byl jadeit jako materiál ceněn velmi vysoko – téměř stejně jako ve střední Evropě zlato. Navíc mu zde připisují také léčivé účinky, a dokonce i nejvznešenější vedlejší mravní významy. Starý čínský filozof Hsu Shen definoval jadeit neboli kámen yü takto: „…Má pět dobrých vlastností. V jeho třpytu a záři je vřelost; jeho tón je klidný a vysoký a nese se daleko a široko – v tom je jeho kvalita laskavosti; může být rozbitý, ale ne zkroucený – to hovoří o jeho hodnotě statečnosti; jeho břit není určený k násilí – v tom je znak jeho čistoty a při pohledu z vnějšku lze odhalit jeho vnitřek – to je jeho kvalita čestnosti.“  

V žádném jiném regionu také nebyl tento houževnatý kámen zpracováván s takovou dovedností a v tak dlouhé tradici jako právě v Číně. Nejvýznamnější likalita, kde se jadeit získával, byly v Číně tzv. Jadeitové hory (pohoří Kunlun) a Řeka bílého jadeitu (Yurunkax). Balvany odtud odvážely karavany velbloudů a jadeit musel absolvovat cestu téměř tři tisíce kilometrů do císařských manufaktur v Pekingu. Z oblasti Kunlun pochází i bílý jadeit. I v neolitickém období (době kamenné) používali v Číně nefrit na nástroje, ale nefrit z oblasti Khotan a Yarkand byl po tisíciletí využíván i k řezbám na ozdobné i rituální předměty. Zvláštní oblibě se v Číně těšil jednoduchý objekt ve tvaru disku s kruhovým otvorem ve středu symbol nebes. Kulaté ploché disky se vyráběly jako jednoduché i oboustranně zdobené, pro tu nejširší klientelu, pro bohaté je ještě doplňovaly zdobné rytiny na okrajích se složitými plastickými ornamenty, které často přesaovaly obvod kruhu. Během dynastie Šang (asi 18.–12. století př. n. l.) se začaly v Číně dělat malé ozdobné plakety s rytým basreliéfem. Později, asi pět století před naším letopočtem, umožnily železné řezací nástroje a brusky zdobit kámen složitými řezbářskými vzory a jadeit byl zpracováván i na náročné a přepychové výrobky. Jadeitem se zdobily pásy, spony, meče a jejich pochvy i nejrůznější části výstroje. U nejlepších kusů a prací z jadeitu hodnota někdy dosahovala ceny zlata. Z jadeitu se často vyřezávaly nádherné figurky zvířat, především koní, ale i ptáků, a figury bájných draků, tak oblíbených v čínském umění; jadeit se dával jako dárek pro štěstí a zdraví.  

Závratná krása   Umělecké výrobky z jadeitu dosáhly v Číně kolem roku 255 před naším letopočtem nejvyšší kvality a vzhled byl v té době téměř nepřekonaný – dosáhl závratné krásy. Podobně se pak jadeit i nefrit zpracovávaly po další dva tisíce let.  

Asi vrcholem obliby a využití jadeitu v Číně bylo období vlády velké dynastie Čching za panování císaře Čchien-lung (1735–1796). Bylo to období výjimečného blahobytu, kdy vládnoucí třída žila v nebývalém přepychu. Za vysoce kvalitní řezbářské práce se platily báječné ceny, ať již to bylo za sošky lidí či zvířat, nebo rostlinné motivy, láhve, urny, vázy a všechny druhy osobních doplňků. Tisíce nádherných jadeitových řezeb z té doby obohatilo císařské sbírky, a šperky a výrobky z tohoto materiálu byly využívány nejen pro svůj půvab jako ozdoba, ale i při nejrůznějších ceremoniích a pro náboženské účely v Zakázaném městě v Pekingu i v domovech šlechticů a úředníků. Nejvíce ceněn byl jadeit zelený jako smaragd, nazývaný také císařský.Dával smrti vznešenost   I Aztékové a další předkolumbovské národy Mexika a Střední Ameriky si jadeitu cenili; uměli ho zpracovávat a zhotovovali z něj krásné šperky a masky. Vyřezávali z něj ozdoby, amulety a odznaky hodnosti, ale i plakety, přívěsky a figurky. Všechny národy Střední Ameriky považovaly jadeit za vzácný nerost symbolizující čistotu, vodu a život, a protože tu dlouho téměř nebylo známé zlato, byl jadeit považován za nejcennější materiál. Nacházel se většinou jen v malých valounech, větší nálezy byly nesmírně vzácné.   Stejně jako v Číně i ve Střední Americe byla nejvýše ceněna zelená barva. Národy Střední Ameriky věřily, že jadeit přináší zdraví, a smrti dává vznešenost – o tom svědčí i Montezumova mozaiková maska. A traduje se, že po svém prvním setkání s Cortésem řekl „díky Bohu, že chtějí pouze zlato, oni nevědí nic o jadeitu“.  

Mexičtí umělci používali při opracovávání kamene tvrdší přírodní materiály – obsidián, granát a křemen. Na ozdoby nebyl využíván jen jadeit, ale třeba i beryl, malachit a diopsid nebo chrysolit, které se jadeitu barvou jen podobají. Průsvitnost a zelená barva některých z těchto kamenů určovaly i jejich vysokou cenu, protože tyto vlastnosti symbolizují vodu, úrodnost, oblohu a vegetaci. Umění řezby ve Střední Americe sice nedosahovalo dokonalosti čínského umění, ale technické i umělecké dokonalosti tu dosáhla mozaika z jadeitu, především v kombinaci s jinými kameny. Oblíben byl i markazit, později i zlato nebo perleť a různé ozdobné kameny. Jako pojidlo používali tehdejší umělci rostlinnou pryskyřici nebo jakýsi druh cementu. Mayští i aztéčtí umělci dokázali pokrývat kamennou mozaikou i dřevěné nebo keramické sošky, a třeba i kožené součásti oděvu. Bohatě zdobené oděvy a ozdoby odpovídaly ohromnému množství božstev a náboženských ceremoniálů, při kterých bývali hodnostáři i kněží v nesmírně honosných oděvech. Zdobené byly i štíty, čelenky, nosily se jadeitové medailony či náušnice.   V mnoha současných sbírkách jadeitových šperků a výrobků je často ve skutečnosti jen dvacet procent pravého jadeitu. Starým umělcům stačilo, že byl kámen zelený. Vědci tyto výrobky označují za takzvaný kulturní jadeit.  

Když přišli do Střední Ameriky Aztékové a další národy především ze severu, přinesli znalost zpracování kovů a vedle zlata seznámili zdejší umělce i s novým zeleným kamenem – tyrkysem. Ten se pak začal často objevovat na nádherných uměleckých pracích vedle jadeitu. Po dobytí této oblasti Španěly v 16. století tradice používání jadeitu jako by vymřely – byl to kámen mayské aristokracie a bohů. Španělé si kamene příliš necenili.Obliba přetrvává   Přesto ani po staletích tu jadeit nebyl zcela zapomenut. Stejně jako víra ve staré bohy se zde udržuje obliba zelených kamenů – a ani další barvy jadeitu nebo nefritu nejsou opomíjeny. Při návštěvě guatemalské Antiguy nám v jedné dílně ukázali vzorníky, kde jsou zastoupeny barvy od bělavých přes šedozelené až po zelené. Jen tu chybí tzv. císařský jadeit – jasně zelený a průsvitný, který byl obzvláště ceněný ve staré Číně. Ostatně ceněný je jadeit i nefrit také dnes. V dílně i muzeu mi ochotně předvedli všechno, co se zpracováním kamene souvisí, i jednotlivé výrobky. Když jsem chtěl navštívit místa, kde se cenný kámen nachází, poprvé jsem slyšel jasné ne. V Guatemale se tento kámen netěží, ale doslova hledá. Pro onu dílnu, kterou jsem navštívil, se nerost hledá u řeky Motagua. Nachází se většinou v rozměrných balvanech v povodí některých velkých řek a využívají tu zvuk kamene. Muži procházejí s dřevěnými paličkami povodí řeky a poklepem zkoumají množství balvanů. Pokud najdou jadeit, musí ho ze strmých strání nad řekou složitě dopravit do dílny.   Hledání jadeitu bývá někdy i dost neproduktivní celodenní práce, ale dobrý nález vše zachrání. V oblastech, kde se kámen nachází, si takovým nálezem přilepší často příležitostní sběrači zejména z okruhu zemědělců, kteří nerost najdou při práci. Asi nejznámějšími hledači, ale i odborníky na jadeit, jsou v Guatemale manželé Ridingerovi. O jejich znalosti kamene svědčí i to, že byli první, kdo poukázal na to, že pohřební maska z guatemalského Tikalu, mistrovská práce mayských umělců, není zřejmě celá z jadeitu.   Nejen klenotníci   Na jadeit jsem ale narazil i na okraji města, kde mě pod jakýmsi přístřeškem zaujala dvojice řezacích pil a brusných kotoučů. Vedle ležela hromada nevzhledných šedivých kamenů, každý měl nějaký kousek odříznutý – ano, byl to jadeit, nebo snad nefrit. Sice žádná první kvalita, ale šedavé nebo jen lehce nazelenalé kameny, přesně takové, z jakých jsou výrobky, které nabízejí pouliční prodavači. Kámen samotný zase není tak nesmírně vzácný, to jen jeho čistě zelená odrůda. Nebo dokonce lehce průsvitné kusy, které známe především z některých asijských nalezišť.  

Dnes se dají ozdoby z jadeitu koupit i u nás, jde především o dovoz z Ruska. A dá se říci, že s rozvojem zájmu o orientální kulturu a s návratem k víře v jejich léčivou sílu obliba drahých kamenů roste. Astrologové spojují drahé kameny s postavením hvězd a také doporučují nosit ten či onen kámen stále u sebe. Pro zdraví, pro štěstí, krásu. Víra v tajemné vlastnosti a sílu drahých kamenů je stará snad jako lidstvo samo…Jadeit a nefrit

* Oba nerosty se od sebe dají jen těžko odlišit. Oba jsou žlutozelené až zelené barvy, i když barevných odstínů je mnohem víc. Mohou být bílé nebo bezbarvé, ale vyskytují se i jako nerost červený, zelený, šedý až černý – podle přítomnosti železa, chromu nebo manganu.

* Někdy jsou v kameni obsažené různé nečistoty, třeba grafit či jiné příměsi, a takový kámen se potom podle nich nazývá třeba „ruský špenát“ (ten se nachází u Bajkalského jezera).

* Nejvýše ceněnou variantou je světle zelená barva, a zvláště když je ovšem vybroušen do tenké vrstvy a je lehce průsvitný.

* Jadeit a nefrit se ovšem liší ve svém chemickém složení. Nefrit je odrůdou aktinolitu ze skupiny amfibolů, a je to křemičitan vápníku, hořčíku a železa. Jadeit patří do skupiny pyroxenů a je to hlinitokřemičitan sodný. Přesto mají oba nerosty ještě něco společného – oba vznikaly při kontaktu s hlubinnými vyvřelinami. V mikroskopu je vidět, že jsou tvořeny z jemných vláken až plsti, tak jsou vlákna propletena.

* Poměrně složitá vláknitá struktura a stavba způsobuje pevnost a houževnatost obou nerostů. Vydrží obrovský tlak až 8000 kg na cm2 bez jakéhokoli poškození a jsou pružnější než ocel. Přesto nepatří mezi nejtvrdší nerosty a dobře se opracovávají. Jadeit je o trochu tvrdší než nefrit. Dosahuje tvrdosti 6–6,5 Mohsovy stupnice a snadněji se taví, nefrit je méně tvrdý, jen 5–6 stupňů, a je také více rozšířený.

* Původní výskyty jadeitu jsou v pohoří Kunlun v Číně, kde byl těžen v lomech. Dodnes jsou bohatá naleziště v Rusku v horách kolem Bogotolu a také západně od Bajkalského jezera a ve střední Asii. Nejvýznamnější současná naleziště jsou v Myanmě, v provincii Jün-nan v Číně, v Tibetu, Mexiku a Jižní Americe.

* V poslední době je obzvláště ceněn jadeit z Myanmy, odkud se jasně zelený „císařský“ hodně pašuje přes Thajsko – nelegálně se také vyveze téměř polovina vytěženého kamene. Přes myanemské státní aukce tak prochází asi jen 45 procent a 5 procent jde přes Jün-nan.

* Špičkový jadeit se na trhu prodává za 50 až 100 dolarů za kilogram. Těžba a prodej tohoto kamene představují pro Myanmu asi 2 procenta ročního zahraničního obchodu i přesto, že kameny nejlepší barvy jsou pašovány do zahraničí. Cesta vede přes Bangkok, který je pro pašování jadeitu hlavním městem světa. Obchod s jadeitem drží v ruce Číňané.

* Nefrit se těží také v kanadské provincii Britská Kolumbie, kde mají veliké zásoby nefritu v horách. Mohou produkovat 400 tun ročně. Tam, kde kámen dobývají dynamitem, dosahují jen nízké kvality a použitelná je asi čtvrtina vytěženého materiálu.

* Bohatá naleziště především černého, velice atraktivního jadeitu jsou i v jižní Austrálii. Navětralý bývá zabarven do hněda, ale uvnitř je čistě černý, a ten patří mezi nejlepší na světě. Prodává se za 54 dolarů, zatímco zelený neprůsvitný jen za 7 dolarů za kilogram.

* Známe i krásné nefrity z Nového Zélandu – maorský nebo novozélandský zelenokámen. Býval ozdobou maorských náčelníků a vyráběly se z něj obřadní zbraně a ozdoby. Na Novém Zélandu je jadeit nalézán na Jadeitovém potoce na Jižním ostrově. Na toto obtížně přístupné místo se létá helikoptérou, staří Maorové tam jezdili na kanoích. Zelenému kamenu říkali pounamu.

Vzácný kámen z Čech V Podkrkonoší se nachází kámen podobných vlastností – houževnatý, velice odolný a dokonale vyleštitelný. Stejně jako jadeit nebo nefrit vznikal za přítomnosti hlubinných vyvřelin, ale je to amfibolit přeměněný na amfibolický rohovec. Před 4000 lety z něj dávní obyvatelé našeho území vyráběli své kamenné nástroje, především sekery, stejně odolné a houževnaté jak o ty z jadeitu. Ale měl trochu smůlu – nebyl zelený, i když jeho hluboká černá barva je také působivá.

Category: 2007 / 01

Záhadný strojek z vraku antické lodě u ostrova Antikythera vydal svá tajemství. Vědci si nad ním lámali hlavy celé století a nyní mají výsledek, ve který mohli doufat jen největší optimisté: jeho funkční repliku. Přístroj vzrušoval vědce od doby, kdy pochopili, co drží v ruce. To, co vypadalo jako kus kamene, byl ve skutečnosti zkorodovaný mechanismus plný ozubených koleček a převodů. Navíc tak složitý, že něco podobného známe až ze 17.–18. století. Ležel přitom ve vraku lodě, která ztroskotala někdy mezi lety 85–65 před naším letopočtem.   Prvnímu důkladnému výzkumu podrobil strojek v padesátých letech minulého století Brit Derek J. de Solla Price. Dospěl k závěru, že se jedná o jakýsi astronomický kalendář, zařízení k počítání polohy hvězd a planet. Další výzkumy za pomoci rentgenových snímků princip mechanismu stále zpřesňovaly a již tehdy vznikaly první funkční repliky.   V roce 2005 se spojily univerzity v Cardiffu, Athénách a Soluni se společnostmi X-Tek Systems a Hewlett-Packard, aby přišly záhadě definitivně na kloub. Do athénského muzea, kde je přístroj uložen, vědci nastěhovali dvanáctitunový počítačový tomograf a snímací systém s vylepšenou optickou zobrazovací metodou. Na konci minulého roku zveřejnili výsledky.  

  Vědci objevili další součásti přístroje. Vrstvy nánosů ukrývaly celkem 37 ozubených koleček vyrobených z bronzu. K dosud známé tisícovce řeckých znaků z dochovaného textu přibylo dalších tisíc. Podle nalezených pantů je zřejmé, že přístroj byl původně umístěn v dřevěné schránce, která měla zepředu ciferník a zezadu další dva. Celé zařízení mělo rozměry asi 33x17x9 centimetrů a bylo nejspíš poháněno klikou.  

Po rozluštění nápisů a zpřesnění principu celého soukolí se ukázalo, že přístroj byl ještě dokonalejší, než předpokládal Price. Vedle zobrazování ročních období a řeckého zvěrokruhu uměl předpovídat i zatmění Slunce a Měsíce. Díky vyrovnávacímu soukolí dokonce počítal i s mírně eliptickou měsíční dráhou a tedy i proměnlivou rychlostí pohybu Měsíce po obloze. Přístroj také uměl zobrazit polohu Venuše a Merkuru. Vědci soudí, že původně ukazoval polohu všech tehdy známých planet, tedy ještě Marsu, Jupiteru a Saturnu. Zřejmě se však nedochoval celý a příslušná část chybí. Přístroj si dokázal poradit i s rozdílnou délkou astronomického a kalendářního roku, a to dřív, než se s tímto problémem vypořádal v roce 46 před naším letopočtem Julius Caesar zavedením roku přestupného.   Kdo ve starověku dokázal tak složitý přístroj sestrojit? V písemnostech se dochovaly jen dvě zmínky o něčem podobném. Jedna mluví o nebeském globusu řeckého matematika a fyzika Archiméda (287–212 př. n. l.), ovšem neexistují bližší informace o tom, na jakém principu fungoval. Druhou je poznámka římského řečníka, politika a spisovatele Cicera (106–43 př. n. l.) o tom, že jeho přítel, všestranně nadaný filozof Poseidonios ze syrské Apameie (135–51 př. n. l.) sestrojil přístroj, který „s každou otáčkou napodobuje tytéž pohyby Slunce, Měsíce a hvězd“.   Ať už jej však sestrojil kdokoli, platí, co řekl profesor Seiradakis z Aristotelovy univerzity v Soluni: „Pro technologii je tento mechanismus tak důležitý, jako Akropole pro architekturu.“        zpracoval Aleš Horáček

Skládanka z hlubin

* Před Velikonocemi 1900 objevil řecký sběrač mořských hub Elias Stadiatos poblíž ostrova Antikythera v hloubce 42 metrů vrak římské nákladní lodi.

* Potápěči z vraku vynosili sochy, mince a další předměty. Patrně se jednalo o kořist, která směřovala z Ródosu do Říma pro Julia Caesara.

* V roce 1902 si archeolog Spyridon Stais mezi nálezy všiml jakéhosi kamene, ze kterého vyčnívalo ozubené kolečko. * Postupně se podařilo shromáždit 81 kusů a kousků.

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Ludvík Kunc Dříve se jí také říkalo kuguár, kaguár, panter či stříbrný nebo horský lev. Inkové ji uctívali, jak potvrzují neustále další a další vykopávky na území jejich bývalé říše. Dokonce se od roku 2004 vědci dohadují, zda bylo, či nebylo pověstné Cuzco postaveno podle pumy, přesněji podle takto pojmenovaného souhvězdí v Mléčné dráze. Pro Inky nebylo tvořeno hvězdami, ale tmavým prostorem mezi nimi. A Cuzco údajně mělo podobu tmavé pumy. Ve vážnosti ji měli jak severoameričtí, tak jihoameričtí indiáni. Puma totiž byla původně rozšířena od Kanady až po nejjižnější cíp Jižní Ameriky. Tak se sice její teritorium označuje i dnes, ale člověk se postaral, aby počet těchto zvířat výrazně klesl.   Vztah člověka k pumě je dnes trochu schizofrenní. Na jednu stranu se ji snaží chránit, aby tato obdivuhodná šelma zůstala zachována jako součást ekosystému i nadále, na druhou stranu ji dál cíleně likviduje.   Když do Ameriky přišli evropští kolonizátoři, začal hon na pumu – za zabitou šelmu se vyplácela odměna, protože puma obtěžovala chovaný dobytek. V současnosti tlak ochranářů lov omezil, opravdu chráněny jsou však pumy jen na území národních parků. Farmáři je nadále považují za nepřítele, takže počet těchto zvířat stále klesá. Přitom puma je plachá, před člověkem se raději skryje a zažene ji i štěkot psů. K útoku na hospodářská zvířata se v rovinách málokdy odváží. Ve volné přírodě loví podobně jako rys ostrovid rychlým útokem na krk kořisti. Nejčastěji si vybírá jeleny a pak drobnější kořist.   Ve starých pramenech byla prezentována jako krvežíznivá a nebezpečná. I když je velká a silná, ve skutečnosti je daleko méně odvážná než například jaguár či levhart stejné velikosti. Dokonce i malý rys červený o váze deseti až patnácti kilogramů, obývající stejné území jako puma, dokáže být v nebezpečí nesrovnatelně zuřivější.  

Jako domácí mazlíček?

Na začátku devadesátých let minulého století se dala puma v České republice dokonce koupit i v některých obchodech s chovatelskými potřebami a domácími mazlíčky. Teprve později začaly platit předpisy, které její držení a chov omezují, a hlavně – alespoň stanovují jasnější podmínky. Puma je krásná šelma, která má určitý respekt před lidmi. Je velmi přizpůsobivá a dokáže si v zajetí na člověka zvyknout. Díky tomu se ji někteří lidé snaží chovat jako atraktivního domácího mazlíčka. Pumy mají rozdílné povahy a ne každá se pak nechá od svého majitele pohladit.   Odborníci ale nejsou tímto trendem nadšeni – podmínky v soukromých chovech jsou často i drastické a naprosto neodpovídají potřebám zvířete. O něco lepší situace je v zoologických zahradách – nejen pokud jde o zajištění potravy, ale také pokud jde o prostor. Co ale potřebují mladé pumy především, je péče vlastní matky. Uměle odchovaná zvířata nemohou být vrácena do přírody, protože se nejen nenaučila lovit, ale nedokáží se ani dostatečně chránit před divokými šelmami.   Odchovy šelem jsem se zabýval po léta jako pracovník zoo. Zkušenosti mám i s polokrotkým chovem, jedné pumě jsem se věnoval léta bez větších problémů, než začala hárat. S krajně nepříjemným hlasem na mne začínala útočit, nebezpečně mě ohrožovala. Podařilo se nám najít pro ni partnera v bratislavské zoo, pak přivedla na svět i mláďata.  

Při jejím chovu jsem ale prožil spoustu chvil, kdy jsem mohl sledovat tuto šelmu v celé její mimořádné kráse. Vědecké poznatky zcela blednou před oním vzrušením a nádherou, kterou dokáže tato šelma nabídnout. Ohromující je to, že ona si svou sílu a krásu ani neuvědomuje.Drahá svoboda   Díky svým zkušenostem se nemohu ubránit rozpakům nad experimenty vypouštět šelmy, odchované v zajetí, do divočiny. A to včetně experimentů světoznámých manželů Adamsových (Joy Adamsová je autorkou věhlasné knihy o lvici Else). Pustit šelmy zpět do volné přírody je téměř vyhnáním z ráje. Šelmy byly už stykem s člověkem poznamenány, takže ztratily schopnost uhájit si své teritorium. Nutně se stávají kořistí divokých šelem. Při vší úctě k práci Adamsových se domnívám, že bezděky ukázali cestu, kterou by se jít nemělo. Záchranu velkých koček tento způsob neřeší. V populárních filmech dnes vidíme pokusy vrátit uměle odchovaná mláďata do přírody, ale tyto pěkné pohádky mají často špatné konce, které už divák nevidí – mláďata buď pojdou hlady (pokud se dál uměle nepřikrmují), nebo se stanou kořistí divokých šelem.  

Nicméně skutečně velkou zásluhou Adamsových je, že vyprovokovali zájem veřejnosti o život velkých šelem a jejich ochranu. Zaslouží si ji také krásné pumy – a hlavně si zaslouží to, aby jim dal člověk šanci mít svou budoucnost.

Jaká je puma

* Je velmi přizpůsobivá, obývá jak rozsáhlé jehličnaté horské lesy, tak i nížiny, savany, suché polopouště, v horách ji lze objevit i ve výšce nad 4000 metrů nad mořem.

* Životní prostředí ovlivňuje její velikost, horské pumy jsou i o polovinu menší než nížinné. Váží od 36 do 103 kg, dosahuje délky až 190 cm. V podstatě se puma vyrovná levhartovi.

* Přes svou velikost je řazena k malým kočkám, pro které je charakteristický kromě jiného i zkostnatělý, málo pohyblivý hrtan. Puma proto nedokáže vydávat řev jako třeba tygr nebo lev.

* Stejně jako malé kočky má větší plochu kolem nozder neosrstěnou, při požírání potravy se neopírá o lokty, ale podstrkává pod sebe přední nohy podobně jako kočka domácí.

* Její lovecké teritorium může měřit až 300 km2, záleží to na množství kořisti. Při jejím dostatku se teritorium zmenší na několik desítek kilometrů. * Srst má různé odstíny hnědé barvy až k stříbrošedé. Mláďata jsou výrazně skvrnitá. Charakteristické je tmavé zbarvení uší, černý koneček ocasu a dvě skvrny na tvářích.

Category: 2007 / 01

Markéta Hrubešová: Úchvatná byla Keňa Miluji tuzemské i zahraniční cestování, život bez něj si neumím představit. Díky němu člověk získává tolik potřebný nadhled a odstup od někdy malicherných problémů, které běžně řeší. Navíc mám pocit, že se díky němu stává mnohem tolerantnějším k jiným kulturám a zvykům. Cestovat je pro mne prostě životní potřeba. Moje maminka, velká cestovatelka, říká, že mám boty z toulavého telete. Ale v naší rodině se to asi dědí. Moje devítiměsíční dcera s námi už také projela velký kus Česka i Evropy.   Čtenářům Koktejlu bych hlavně doporučila, aby velmi dobře zvážili, s kým na cesty vyrazí. Pokud máte výborného partnera, je úplně jedno, kam se spolu vypravíte. Naopak neznám horší věc než počítání dnů a hodin do odjezdu kvůli partnerské krizi.   Velmi se mi také osvědčil nákup kvalitních průvodců v českém jazyce. Nejlepší jsou ty od Lonely Planet nebo Rough Guides. Při čekání na vhodný spoj nebo už při cestě samé se pak dají studovat reálie a člověk se tak může připravit na to, co ho čeká na místě. Od jídla a ubytování přes vhodné naplánování tras po galeriích a muzeích až po bezpečnostní upozornění, která jsou také důležitá.  

Nikdy jsem nebyla žádný tramp, ale nejsem ani přehnaně náročná. Stačí čistě povlečená postel a při pobytových zájezdech se snažím získat pokoj s výhledem na moře. Ale kdo ne, že? Pokud bych ale měla doporučit něco konkrétnějšího – naprosto nadšená jsem byla z Benátek. Ostatně v Itálii a Francii se cítím jako doma. Určitě je to i jídlem a naturelem, ve Francii pak také tím, že nemám žádnou jazykovou bariéru.   A nejsilnější zážitek? Před dvěma lety jsme připravovali kalendář v Keni. Už samotná příprava na cestu byla docela nepříjemná, protože jsem musela absolvovat několik očkování, po kterých mi nebylo moc dobře. Navíc jsem celou dobu pobytu brala antimalarika, což je také dost nepříjemné. Jedna část kalendáře se fotila i na safari, kam jsme cestovali asi deset hodin v malém mikrobusu po nepředstavitelně prašných cestách plných výmolů. Byla to jediná spojnice mezi severem a jihem, takže tam jezdí všichni na všem. Po té krkolomné cestě jsem se už těšila na sprchu v hotelu, ale čekalo mne obrovské překvapení. Když jsme prošli recepcí, zůstala jsem v úžasu stát. Před námi se otevřel neuvěřitelně nádherný výhled na divokou přírodu a hlavně zvířata! Hotel byl totiž vybudován u původního vodního rezervoáru, kam chodila pít všechna zvířata ze širokého okolí. Takže se před námi procházela stáda slonů, zeber, žiraf, buvolů, všude se proháněly opice a létali pestrobarevní ptáci. Zkrátka něco jako stvoření světa. Jedním slovem úchvatné!   Pravda je, že se díky rodině a dceři cestování v poslední době trochu změnilo. Už si neumím představit, že bych někam jela sama, naopak se těšíme na společné zážitky a svět viděný očima mrněte. A nejde jen o zahraničí. Nedávno jsem byla v Jizerských horách v Josefově Dole a tamní nedotčená příroda mne přímo nadchla. Také se chystáme ke kamarádům do Špindlerova Mlýna. Ale moc se mi líbí i v lázních, třeba takové Luhačovice… I u nás je moc krásně.   vyprávění Markéty Hrubešové zpracovala Vlaďka Svobodová

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Turisté mají ve středu města dost usnadněnou orientaci. Historické centrum obtéká řeka Ill a sto čtyřicet dva metrů vysoká věž katedrály je viditelná z mnoha průhledů a uliček, takže tvoří výrazný orientační bod. Cathédrale Notre-Dame na Gutenbergově náměstí sice není tak známá, jako je ta pařížská, kde si svůj příběh prožil Victorem Hugem proslavený hrbáč Quasimodo, nicméně i tak je v ní ukryta historie téměř jednoho tisíciletí.   Když biskup Wernher už na začátku 11. století rozhodl o stavbě nového svatostánku, bylo jasné, že nepůjde o nějakou skromnou modlitebnu. Jednalo se o „prvokřesťanskou“ baziliku. Původně zřejmě měla dvě věže a do dnešní doby se z ní nedochovalo nic kromě několika fragmentů v kryptě.     Okolo roku 1190 došlo k rekonstrukci východní části stavby, kde se odrazilo pozdně románské vnímání architektury. Katedrála stoupala ke štrasburskému nebi pro blaho, slávu a bohatství církve. Různých přestaveb, vylepšování, dodávání nových, honosnějších prvků tak bylo v historii katedrály mnoho. V létech 1744–1746 přibyly novogotické arkády, zato kvůli francouzskému revolučnímu fanatismu bylo v 18. století zničeno více než dvě stě soch. Zachovalo se jich jen pár díky odvaze několika obyvatel.   Katedrála působí trochu nehotově, což je dáno jakoby chybějící druhou věží. V místech, kde by se logicky tyčila, je v šedesáti šesti metrech stavba jako uťatá. Pokud bude český návštěvník hledat kousek naší historie, objeví v levém křídle malbu Josefa Mellinga z roku 1776, která na malovaném oltáři znázorňuje Jana Nepomuckého.  

Možná to zní divně, ale v katedrále si přijdou na své i milovníci zázraků techniky. Renesanční astronomické hodiny vznikly díky spolupráci umělců, jemných mechaniků, astronomů a matematiků. Současná mechanika hodin pochází z roku 1842. Vůbec se není co divit, že je historické centrum Štrasburku od roku 1988 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.Mosazné zlato   Podobně jako kdysi postávali veksláci před prodejnami s tuzexovým zbožím, tak dnes, ovšem mnohem nápadněji, procházejí mezi turisty černošští imigranti a snaží se jim vnutit „pravé zlaté“ prsteny – lesk ale odhaluje, že jde o mosaz. Na předloktí mají navlečené padělky chronometrů známých značek. Cena je taková, jakou usmlouváte. „No photo“ je ale jejich klasická hláška stejně tak jako únik do bočních uliček, když náměstím prochází policejní hlídka.   Určitě věděli, proč nechtějí být na fotografiích. Bezpochyby jim nejde o to, že kazí historický kolorit města, ale spíše o to, že prodej je nelegální. A fotografie je důkaz.  

„Hele, nedáme si pivo?“ ozvaly se v nás typicky české chutě při pohledu na pivní obchod v jedné z ulic. Nabízely se desítky piv a je jenom potěšitelné, že i Česká republika tu měla své zastoupení. Jen bych místo náchodského Primátora čekal nějakou proslavenější značku. Ale když jsme ochutnali jedno francouzské černé pivo bez ohledu na to, že třetinka stála takřka dvě eura, docela ušlo. Zato belgické banánové pivo mělo stejně nechutnou pachuť, jako se asi dá od tohoto spojení očekávat. Nikdy víc.Katedrála budoucnosti?   Budovy Evropského parlamentu ohromují stejně jako štrasburská katedrála. Pocit monumentálnosti přitiskne k zemi snad každého. Zvláště to platí na nádvoří budovy Louisy Weiss. Katedrály byly stavěny tak, aby křesťany ohromovaly a budily úctu k Bohu. Architekti, kteří se přihlásili do soutěže o ztvárnění chrámu evropské pospolitosti, se tím zřejmě také řídili, i když v tomto případě o Boha nejde. Mezinárodní soutěž vyhrálo Studio Europe, jejichž projekt se pak realizoval přes tři roky. Výsledný dojem mohl celý svět posoudit v roce 1999.   Původní kancelářské budovy úředníků Evropské unie z 80. let, pojmenované po španělském spisovateli Salvadoru de Madariaga a britském premiérovi Winstonu Churchilovi, tak doplnil nový komplex. Ten dostal jméno po francouzské novinářce Louise Weiss.   Hned po prvním setkání s ochrankou mě napadlo, že se asi nejedná o vycvičené profesionály. „Ve Štrasburku je obrovská nezaměstnanost a ochranka, kterou tu potkáte, se rekrutuje právě z nezaměstnaných,“ říká mi Johana Horáková, která pracuje jako asistentka české europoslankyně. „Připravte se na to, že občas s nimi může být těžká domluva.“   To, že Francouzi obecně neradi mluví anglicky, má své historické opodstatnění. Ovšem, že nebude angličtinu zvládat ani ochranka mezinárodního parlamentu, mě dost zaskočilo. A když jedné ochrance vadí to, co druhá zdaleka přehlíží, nesvědčí to o profesionalitě.   Sledovat parlamentní jednání z ochozu pro návštěvníky má svůj půvab. Zvlášť když mluví někdo „nedůležitý“ a v sále sedí jen zlomek těch, jejichž platy jsou z našeho pohledu astronomické, přitom na ně samozřejmě také přispíváme.   Zajímavé je, že přednášející má na svou řeč jen dvě minuty. A nutno říct, máte-li vtěsnat podstatu své myšlenky do tak krátkého úseku, musíte přesně vědět, jaká slova zvolit.  

Zkusil jsem si zajít až do nejvyšších částí budovy k technickým místnostem. Nebyly zamčeny. Další zvláštnost na půdě Europarlamentu, kde se řeší i otázky mezinárodního terorismu. Ochranka dole přitom jen ledabyle sledovala visačky návštěvníků a dovnitř mě pustila na průkazku MHD z Ústí nad Labem.

Jsou to situace, kdy úcta k euroúředníkům prostě zmizí. Zůstane obdiv k architektům, kteří vytvořili tak složitý komplex, že jsem v něm několikrát zabloudil.

* V místě dnešního francouzského města stával v 1. stol. římský vojenský tábor Argentoratum. V té době se možná mezi centuriony šeptalo o dávných mužích s podivnými bohy, kteří tuto zemi obývali před nimi. Archeologové zde skutečně odhalili keltské osídlení.

* Od 4. století se zde nacházelo biskupství.

* V 9. století se území stalo součástí východofranské a později římskoněmecké říše. * Poloha na francouzsko-německých hranicích se odrazila v historii města. Od roku 1262 byl Štrasburk svobodným říšským městem. V letech 1681–1871 byl součástí Francie, Německo jej získalo na rozmezí let 1871–1918 a poté se opět dostal pod správu Francie. Výjimku tvořila nacistická okupace v letech 1940–44.  

Category: 2007 / 01

Napsal a vyfotografoval Vít Zdrálek Je 9. prosinec a jsem tady. Netuším, v jakých podmínkách Zebedee žije, vždy mě jen do telefonu ujišťoval: „Žádný strach. Všechno je o. k. a můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít. Stejně nemám o prázdninách co dělat.“   A hned mě čeká první překvapení. Místo taxíkem jedeme starým bavorákem Zebedeeho bratrance. Stejně jako v Jihoafrické republice, i tady – v lesothském hlavním městě Maseru – je BMW víc než jen auto. Každý mladý muž ho chce mít, a pokud nemá peníze na nové, koupí si starší nebo ještě starší… „Protože když máš BMW, jsi prostě smart, každá tě chce,“ byl jsem poučen už v Jižní Africe. Míříme k obytným čtvrtím. Kolem nás se to hemží mladými lidmi a teenagery, užívajícími pátečního večera. Sjíždíme na prašnou cestu a mezi malé zděné domky.   Zebedee klepe na dveře, někdo odstrkuje závoru a už jsme vevnitř. Podávám si ruku se třemi lidmi, rozeznat jejich obličeje ale v přítmí nedokážu. Orientuji se podle hlasu – mladý muž, mladá dívka a stará žena. Něčí ruce mi pomáhají sundat batoh a ukazují, kam se mám posadit. Propadám se do několika vrstev molitanu nastlaných na starém křesle. Zebedee se propadá do podobného křesla vedle mě. Když přivyknu mdlému světlu petrolejky uprostřed místnosti, mohu se konečně rozhlédnout. Zeleně vymalovaná zděná místnost sloužící jako kuchyň je velká asi tři krát čtyři metry, strop tvoří vlnitý plech podepřený trámy – střecha. Kolem stěn kanystry na vodu, malá skříňka na nádobí, plynový dvouvařič a několik dalších kusů starého nábytku. Všichni mlčí a tu a tam ke mně zabloudí nesmělým pohledem – ostych a trochu i strach. Nepatřičnost situace je příliš velká. Co tady ten Evropan dělá? Může si zaplatit hotel! Ani nevíme, jak s ním mluvit, čím ho nakrmit…   Prolamuji ticho a začínám mluvit o všem možném, o mém studiu, o České republice, že nemáme tak krásné hory, a že jsme také malá země se spoustou problémů a patříme v Evropě vlastně k těm docela chudým (jako bych se snažil omluvit se za naše nesrovnatelně lepší životní podmínky). Uvědomuji si, jak hrozně plácám, ale napětí pomalu taje. Stará žena u stolu neumí anglicky, ale o to povzbudivěji se usmívá, je to Zebedeeho babička z matčiny strany. Mladý muž je jedním z mnoha Zebedeeho bratranců a jen tu přespává – studuje v Maseru obor veřejné zdraví. Dívka nepatří do rodiny, Zebedeeho matka si ji vzala, když se z té její stala alkoholička.   Vytahuji z batohu anglickou brožuru z české ambasády v Pretorii o České republice a ukazuji obrázky našich měst a Prahy. Zebedee najednou odchází do vedlejší místnosti a přináší obraz pražského Jezulátka s nápisem v jazyce sesotho: „Dítě Ježíš z Prahy schopné dělat zázraky“. Nemůžu uvěřit.    Je přece den Páně   Všude vzbuzuji střídavě údiv, podezření i nadšení. Běloch tu rozhodně není běžnou záležitostí. Díky Zebedeemu, který statečně čelí přívalům otázek, se ale cítím velmi bezpečně a pohodlně. Konečně se mohu opravdu podívat, kam chci.   Další den vstáváme časně, je neděle. V osm začíná v katedrále jediná anglická mše. Ostatní jsou v místním jazyce sesotho. Po návštěvě zděného suchého záchodu s pytlem místo dveří mě čeká ranní hygiena – jak říká Zebedee, bathing. Voda se ohřívá pro každého zvlášť, ženy se myjí odděleně a k dispozici jsou pouze dva lavory. Celý proces tak denně zabere podstatnou část rána. Zebedee mi ještě přežehlí košili – v kostele přece musí každý vypadat co nejlépe – a vyrážíme k silnici chytit taxi-mikrobus.   Poblíž katedrály se vypotácíme mezi davy lidí nabízející k prodeji snad všechno na světě. Uvnitř svatostánku nás muž starající se o zasedací pořádek vmáčkne do přeplněné lavice a začíná mše. Je třetí neděle adventní, žádná výzdoba ale nepřipomíná blížící se svátky.   Náboženská realita Lesotha je pestrá. Od 19. století v zemi působí tři evropské církve, jejichž počátky jsou spojeny s působením misionářů: francouzských protestantských (od 30. let), francouzských katolických a britských anglikánských (obojí od 60. let). Během 20. století se vzmohly i menší křesťanské církve a sekty (často z USA) a roste popularita takzvaných afrických původních církví, zejména sionistických. Většina lidí se dnes hlásí k nějaké formě křesťanství, ale tradice uctívání předků a rituály spojené s takzvanými obdobími přechodu (narození, iniciace, sňatek a smrt) i s úkony každodenního života v různé míře přetrvávají. Mrazivě zaráží pevná víra v čarodějnictví, se kterou jsem se setkal i u lidí univerzitně vzdělaných. Nejpevnější postavení v náboženském životě Lesotha však má katolická církev. Díky tomu může provozovat i řadu aktivit od misijních škol a vzdělávacích center přes centra boje proti AIDS až po rozhlasovou stanici.   Na Vánoce do jiného světa   Vánoce ale neoslavíme v hlavním městě. Strávíme je v horské obci Semonkong asi sto dvacet kilometrů jihovýchodně od Maseru, kde žije část Zebedeeho rodiny. Každý den odjíždějí do Semonkongu asi čtyři přecpané autobusy. Před Vánocemi jezdí mnoho lidí z hor do hlavního (prakticky jediného) města nakupovat a domů se vracejí s gigantickým úlovkem od plastových kontejnerů na vodu až po manželské postele či kuchyňské linky. Chlapec stojící na přepážce okna autobusu vše obratně nakládá na střechu, kam putuje i můj batoh.  

Máme co dělat, abychom se uličkou procpali aspoň k pohodlnějšímu stání vzadu. Na to, že jsem opět jediný bílý, jsem si již zvykl. Ne tak naši spolucestující. Zebedee čelí množství nepříjemných otázek v místním jazyce. Jejich obsah mi raději ani nepřekládá a nakonec se rozumně rozhoduje se ke mně neznat. Jedeme. Z jakéhosi zvláštního pocitu ohrožení nachlazením ale všichni vzápětí zavírají okénka a rozhodují se raději k smrti udušením nebo mdlobám z nesnesitelného vedra a pachu potících se těl. Po necelé hodině jízdy motor náhle škytne, a my stojíme. Nikdo nenadává. Cestující se poslušně uchýlí do stínu vysokých keřů kolem silnice rozžhavené odpoledním sluncem a odevzdaně čekají. Náhradní autobus je tu za dvě hodiny a my opět vyrážíme.   Autobus nás vysazuje daleko před obcí. Zebedee ukazuje na vrchol blízkého kopce, kde proti tmavnoucímu nebi vystupují siluety několika domů. Šplháme po úzkých cestičkách. Nahoře spustí pastevečtí psi. Jde z nich strach, ale Zebedee je kamenem v napřažené ruce drží v dostatečné vzdálenosti, dokud si je jejich majitelé neodvolají.   Na mírně se svažující plošině je rozeseto asi dvacet převážně kamenných domů kruhového nebo obdélníkového půdorysu. U jednoho z nich se zdravíme se starou ženou a Zebedeeho mladší sestrou. Uvnitř praská oheň a připravuje se večeře – kukuřičná kaše pap a vařený osolený hrách.  

Zebedeeho dům je kamenný rondel se slaměnou střechou a hliněnou podlahou, který zdědil po dědečkovi. Fantastickou vymožeností je široká postel zabírající téměř celý vnitřní prostor. Venku už skoro není vidět, jen z okolních domů probleskují ohně a několik elektrických světel bliká dole v centru vzdáleném asi dva kilometry. Černé obrysy hor, hýkání oslů, štěkot psů, odněkud sem občas zalétne zpěv dívek doprovázený malým bubínkem. Jsem úplně u vytržení, něco takového jsem si ani ve snu nepředstavoval. Přichází Zebedeeho známý Maboloka, asi osmnáctiletý student s kšiltovkou naraženou ve stylu hip hop, v basketbalových botách a tričku, jinak velmi tichý s nesmělým hlasem, ale dobrou angličtinou. Povídáme si a nakonec po dlouhém dni usínáme zabaleni do několika vrstev vlněných dek. V nadmořské výšce přes dva tisíce metrů bývají noci chladné.Hip hop a pastýři   Ráno slunce tak září, že se neobejdu bez slunečních brýlí. Ty tady ovšem téměř nikdo nevlastní. Je léto a odpoledne často přicházejí bouřky. Nad okolními horami se blýská, i když tady je slunečno. Čas trávíme obchůzkami po Zebedeeho známých, většinou jeho vrstevnících. Prvotní opatrnost a údiv nad tím, že bydlím se Zebedeem v „normálním“ domě, střídá zvědavost. Když řeknu, že jsem přijel do Jižní Afriky a Lesotha proto, že mě zajímá jejich hudba, ostych je zapomenut. Diskutujeme o muzice. „Musíš přijít na vánoční party,“ jsem ihned zapojen, „tam to rozjedeme.“ Je ale třeba najít někoho se zavedenou elektřinou z nedaleké malé vodní elektrárny, půjčit DVD přehrávač s co největšími reproduktory a zařídit spoustu dalších věcí. V prostředí odlehlé horské vesnice, kam vede jen nezpevněná cesta přes nekonečné hory a jezdí se více na koních než auty, kde se chodí s kanystry pro vodu a elektřinou se pyšní jen několik lépe postavených rodin, zní taková debata velmi zvláštně…   Při zpáteční cestě mě zaujme malý domek, odkud se ozývá zvuk harmoniky a bubnu. Zebedee mě táhne pryč: „To je jenom parta opilých opic, nevzdělaných pastýřů. Jednou za čas sejdou z hor, aby si užili domácího piva. Jediné, co umějí, je bojovat s molamu (krátká dřevěná hůl z tvrdého dřeva určená k obraně, tradiční symbol mužnosti, její získání je zpravidla spojeno s absolvováním iniciační školy). Jenom ti namlátí nebo něco horšího, víš přece, že se tady praktikuje čarodějnictví.“   Přesto mě to láká a snažím se Zebedeeho přesvědčit, jestli by se s těmi muzikanty nedomluvil, že si prohlédnu nástroje a případně nahraji pár minut muziky. Vykrucuje se, ale nakonec slibuje – prý před Štědrým dnem.  

Vánoce docela jinak   Přípravy na Vánoce vrcholí. Autobusy jsou plné mužů – horníků zaměstnaných v jihoafrických zlatých dolech – přijíždějících oslavit svátky s rodinou. Právě Vánoce, Velikonoce a Den nezávislosti na začátku října bývají jedinými obdobími, která tito muži tráví doma. Často se stává, že nejsou vítáni, rodiny si zvykly žít bez nich…   Přichází ráno, kdy je domluvena schůzka s muzikanty. Zebedee mě uvede, ale pak se vymluví a odchází. Zůstat by znamenalo vystavit se nebezpečí, že bude otřesen jeho společenský status. V místním sesotho umím pár frází, oni anglicky ani slovo. Už jsem ale dost otrlý, aby mi to působilo větší problémy. Chvíli poslouchám, a pak začnu nahrávat. Nástroje mají velmi svérázné – buben z plechového sudu od benzinu je potažen duší s chřestidlem z plechových plíšků, paličky jsou vyříznuté z pneumatik a doplňuje to starý akordeon, ale muziku hrají právě tak dobrou, aby se všichni dobře bavili. Je teprve po deváté ráno, ale na dřevěných lavicích kolem stěn malé místnosti už posedává několik mužů, před sebou uříznuté plastové kanystry plné domácího piva.   Snažíme se domluvit, jak se dá. Ostych prolomil můj digitální fotoaparát. Všichni se chtějí fotit a vidět se na displeji. S rostoucí hladinou alkoholu v krvi se nakonec muži dávají do tance, muzikanti se předhánějí ve výkonech a nálada je výborná. Po dvou hodinách se loučím a nechávám muzikantům něco peněz. Kdykoli se během následujících týdnů potkáme, bouřlivě mě zdraví.  

Štědrý den není ničím mimořádný. Obcházíme s přáteli různé domácnosti, ale prostřeno ke slavnostní večeři vidíme jen v rodině ředitele misijní školy. Odpoledne každý dostáváme malou klobásku a džus. Tradiční vánoční pokrm neexistuje. Kolem jedenácté večer jdeme s baterkou na mši do misijní stanice. Kostel je zaplněn, lidé slavnostně oblečeni, ženy zpívají starobylé písně misionářů z 19. století i své vlastní. Po mši pronáší několik žen dlouhé proslovy. Zebedee mi vysvětluje, že to je součást osvětové kampaně proti AIDS. Využívají příležitosti, při které se shromáždilo větší množství lidí. Absurdita spojení křesťanské oslavy narození Krista s AIDS a poučováním o bezpečném sexu mě drtí.Teprve skutečná oslava   Na první svátek vánoční jsme od rána všichni zaměstnáni přípravou odpolední party, vše se bere velmi vážně. Den má zvláštní atmosféru. Mezi domky se procházejí děti pyšné na své nové oblečení, teenageři přehrávají melodie nových mobilů, dospělí posedávají ve skupinách u domů, pečou kusy masa, popíjejí alkohol a baví se. Nikdo nepracuje.   Na party se sešlo asi deset lidí. Nejdůležitější je taneční hudba hraná na novém DVD přehrávači vyneseném před dům, a alkohol. Tancuje se, pije, jí a povídá. Sešla se tu pestrá společnost: studentka, mladý muž snící o Kapském Městě, kde zbohatne, Zebedeeho známí a spolužáci, ale hudba a vůně pečeného masa přiláká i slaboduchého mladíka bloumajícího okolo. V záři zlatavého podvečerního slunce se všichni dobře baví. Když hory začnou tmavnout, je třeba začít balit věci, vrátit přehrávač, uklidit… V domě hraje televize, na prvním jihoafrickém programu dávají americkou vánoční „love story“.  

Category: 2007 / 01

Nápadně žlutá omítka zámku Chyše se leskne novotou, kolem je dokonale uklizený park a snad jen prázdná kašna naznačuje, že turistická sezona je definitivně pryč.   Na většině hradů a zámků jsou teď, po sezoně, dveře pro veřejnost zavřené. Představa, že zámek ztichl a exponáty jsou přikryty bílými prostěradly, ale tady bere za své hned po prvních větách zámeckého pána ing. Vladimíra Lažanského.  

„To si nemůžeme dovolit, a ani to nechceme. Zámek patří naší rodině a závěr turistické sezony pro nás neplatí. Kromě pondělka máme otevřeno pořád. A brzy bude zrušené i to pondělí. Úklid a údržba zámku se dá zvládnout za provozu. Pokud jste někde na dovolené, tak je vám jedno, co je za den. Máte dovolenou a chcete se podívat, co je okolo hezkého. A když je nedaleko zámek, tak proč tam nejít.“ A zámecké zákulisí? „To je hodně práce a ještě více peněz,“ dodává V. Lažanský.   Na sklonku podzimu je nutné zazimovat kytky, vypustit kašnu, shrabat listí, zaopatřit zahradu a mnoho dalších věcí. Kdysi sloužily na zámcích oranžérie a skleníky nejen jako místo pro botanické kuriozity majitelů, ale hlavně se tam na zimu schovávaly choulostivější rostliny. Zámek Chyše měl samozřejmě taky velké skleníky. Přišel o ně v době, kdy na zámku bývala škola v přírodě, takže se rostliny ukládají do zdejšího pivovaru, kde se celoročně topí. Ve zdejším sklepení se také dají nalézt zbytky pískových záhonů, kam se na zimu ukládala vypěstovaná kořenová zelenina.  

  „Zbytek rostlin pak dáváme do dílny a do míst, kam zasahuje topení. Jde třeba o oleandry, které by českou zimu nezvládly,“ vysvětluje zámecký pán.   Proč se majitelé zámku nechovají jako ostatní a přes zimu objekt neuzavřou, vysvětluje i Vojtěch Lažanský, syn zámeckého pána. „Nejsme vázáni ničím, nejsme příspěvkovou organizací státu nebo kraje, o zámku rozhodujeme sami a chceme, aby žil. Mít zámek, to je zvláštní věc. To není něco, co můžete obejmout a říct – to je moje. To lze s nadsázkou ještě udělat u rodinného domku. Ale zámek – to je partnerství. Je to kus historie, která byla komunistickým režimem ponižovaná a naším základním posláním je znovu to tu uvést do života.“ Přiznává, že vlastnit takovou nemovitost znamená docela si přeorganizovat životní režim.   Vladimír Lažanský s rodinou koupil zámek jako chátrající objekt v únoru 1996 za deset milionů korun a opravil ho i s pivovarem. Na jeho ruce se zlatě leskne prsten s erbem Lažanských. Jejich rodu zámek patřil od roku 1766, kdy ho získal Prokop I. Lažanský, a konfiskován byl roku 1945. Nebyla to tedy restituce. Lažanští objekt a pozemky koupili, i když nebyl ani náznak, že by se investice mohla někdy vrátit. A není dodnes. Zámek prostě nevydělává. Ale kdysi rodině patřil…   Zámek se může chlubit i nálezy, o kterých široká veřejnost zatím neví. Nebyly vystaveny, snad někdy v budoucnu. Jedním z nejzajímavějších byly staré smlouvy, které se objevily v dutinách stropu. Jedna z nich byla datována roku 1792 a týkala se pronájmu sklárny v Tisu Blatna. Tehdy musela celá rozsáhlá rodina stvrdit, že s jejím pronájmem souhlasí. Ovšem nejvzácnější nález souvisí se zdejšími hodinami. Když Griselda Švanberková v roce 1587 koupila zdejší panství, nechala vyrobit zvon pro kostel a cimbál pro místní hodiny. Později Anna Ludmila Krakovská z Kolovrat nechala udělat další cimbál, který odbíjí čtvrthodiny. To bylo roku 1679. Někdy v letech 1857–1858 byl hodinový stroj umístěn do nového štítu. Předpokládalo se, že v průběhu novogotické přestavby byly oba cimbály sundány. Teprve stavebně historický průzkum a oprava hodinového stroje odhalily, že vše je jinak. Cimbály jsou dodnes součástí hodin a na jednom se dokonce našel nápis: „Matěch, mistr zvonař, v městě Plzni, zdělal cimbál tento léta páně 1587.“ Cimbály tak dál odbíjejí čas. Už páté století!   Státní zámek je závislý na dotacích, privátní musí hledat peníze jinde. Nikdo neví, kolik provoz a údržba budou stát. Jen vymalování přijde až na desítky milionů korun. Vymalovat zámek může pouze odborník schválený památkovým ústavem.   „Největším zákulisím zámku je pivovar. Návštěvník vůbec netuší, že jen to, aby zámek nechátral, spolkne ročně dva miliony korun. Údržba parku stojí půl milionu. Ten se musí na podzim dokonale vyhrabat, což znamená odvézt dvě stě valníků listí na depónii vzdálenou zhruba dva kilometry. Na zámku máme truhláře, který neustále něco opravuje. Vstupné a poplatky ze svateb nám udělají půl milionu ročně. A dva miliony stojí pouhopouhý provoz. To samozřejmě žádný návštěvník neví. Proto je pro zámek pivovar tak důležitý,“ říká V. Lažanský. Takže skutečným zákulisím by byl pohled do peněženky, či lépe na konta rodiny Lažanských, kterým tam zámek dělá slušný průvan už jen svou pouhou existencí.   napsal a vyfotografoval Topí Pigula

Category: 2007 / 01

Napsala a vyfotografovala Ivana Kajzrliková

Tři kilometry za bolivijským městem Sucre v cementovém lomu Cal Orco společnosti Fabrica Nacional de Cementos se nachází největší naleziště dinosauřích stop na světě. Více než pět tisíc stop uspořádaných do dvou set padesáti stezek však silně ohrožuje eroze. Na jaře tohoto roku zažádali vědci o zápis místa na seznam světového UNESCO, aby získali peníze na záchranu rozpadající se stěny. O  výskytu podivných stop se mezi dělníky vědělo už od konce šedesátých let, senzací se však staly v roce 1996, kdy je prozkoumali geologové, a v červenci a srpnu 1998 je podrobně prozkoumal tým paleontologů pod vedením švýcarského profesora Basilejské univerzity Christiana Meyera. Do této doby drželo primát největšího naleziště Khjoda-Pil-ata v Turkmenistánu.   V lomu Cal Orco, na vápencové skále o výšce osmdesáti metrů, tisíc dvě stě metrů dlouhé, s celkovou rozlohou dvacet pět tisíc metrů čtverečních, se našly fosilie ryb, krokodýlů, želv, měkkýšů a zelených řas a také stromatolity a dvě zkamenělá dinosauří vejce o průměru 25 a 40 centimetrů. Dále tu jsou zkamenělé stopy několika druhů dinosaurů z období pozdní křídy, tedy z období před osmdesáti až šedesáti pěti miliony let, těsně před náhlým zánikem dinosaurů. Nejdelší dinosauří trasa měří více než tři sta padesát metrů. Výzkum probíhá dál a objevují se další stezky.  

  Otisky ukazují na přítomnost masožravého dravce Tyrannosaura, který chodil pouze po prstech, takže jeho stopy měří jen čtyřicet šest centimetrů, i když celé chodidlo mělo okolo jednoho metru. Dál tu vidíme otisky chodidel býložravého ankylosaura, hadrosaura, saltosaura a titanosaura. Taková druhová rozmanitost těsně před jejich vymřením nabourala teorii postupného zániku dinosaurů. Objev také přinesl nové poznatky o životě ankylosaura. Dříve se nepředpokládalo, že by tento obří, čtyři tuny vážící kolos obrněný oválnými pláty a dvěma řadama trnů byl schopen běhu. Zkoumání stop jeho nohou (větších předních s pěti prsty a menších zadních se čtyřmi prsty) ukázalo, že se pohyboval rychlostí až třicet kilometrů v hodině.   Jednotlivé vrstvy ve stěně lomu představují třetihorní jezera, jedna vrstva se tedy rovná jednomu jezeru. Celkem jde o zhruba dvě stě tisíc let. Během tektonického neklidu, který vrcholil v pozdním paleocénu a eocénu, se vrstvy tlakem dostaly do vertikální polohy a v podobě vápencové stěny nakloněné v úhlu sedmdesáti tří stupňů se dochovaly do dneška.  

  Do lomu pořádají cestovní kanceláře v Sucre výlety. Dvakrát denně vyjíždí od katedrály na hlavním náměstí Plaza 25 de Mayo výstředně pomalovaný otevřený turistický autobus. K lomu se dá jít i pěšky, ale stejně musíte počkat na skupinu a koupit si lístek za stejnou cenu jako lidé z autobusu. Doprava k lomu je tak vlastně zdarma. Při koupi lístku dostanete oranžovou helmu a výklad si můžete vyslechnout nejen ve španělštině, ale i v angličtině, což je v Bolívii opravdu nadstandard.   Při naší letošní návštěvě lomu jsme měli jako jedni z posledních možnost jít až ke stěně a prohlédnout si stopy pěkně zblízka. Koncem srpna byl na protějším kopci za přítomnosti prezidenta Evo Moralese slavnostně otevřen nový turistický areál Parco Cretacico s muzeem, maketou části stěny a audiovizuálními tematickými pořady. Bohužel – nebo bohudík, jak se to vezme – budou moci návštěvníci obdivovat dinosauří stezky už pouze pomocí dalekohledů. Je to ale asi jediná možnost, jak stěnu zachránit, protože při dotyku se neúprosně drolí.   Vědci navrhují konzervovat stěnu silikonem nebo ji potáhnout goretexovou membránou. Zatím se to pouze zkouší. Cena projektu by se však pohybovala v milionech amerických dolarů, což je cena pro bolivijskou ekonomiku takřka nemyslitelná. Nadějí zůstává zápis do seznamu dědictví UNESCO, kam vedle dalších bolivijských skvostů patří od roku 1991 díky své výborně zachovalé koloniální architektuře i blízké město Sucre.

Category: 2007 / 01

Napsala a vyfotografovala Hedvika Miller Historie počátku Appalačské stezky sahá až do doby dobývání Ameriky. Působily zde různé kmeny, k nejznámějším patří Čerokíové. Do zdejších hor se údajně uchýlili před vetřelci z Evropy.   Život tady neměli jednoduchý, v roce 1540 výprava Hernána de Sota ze Španělska zavlekla mezi indiány neštovice a ty zabily téměř tři čtvrtiny původních obyvatel. Kmen Čerokíů stály téměř padesát tisíc životů. Přesto jsou dnes nejpočetnější skupinou původního obyvatelstva v Americe.   V roce 1838 prožili tragédii, která dodnes patří k černým datům historie USA. Tehdejší prezident Andrew Jackson prosadil jejich nucený odchod z území Severní Karolíny, Tennessee, Georgie a Alabamy. Armáda pod vedením generála Winfielda Scotta hnala desítky tisíc lidí jako stádo z jejich domovů do dnešní Oklahomy. Vyčerpaní umírali cestou na černý kašel, úplavici nebo spalničky. Několika desítkám se ale podařilo uprchnout před vojáky do hor, kde se po dlouhé roky skrývali.   Už tehdy v nitru appalačských lesů vyrůstaly malé usedlosti a farmy, ale neexistovaly tu žádné silnice a lidé se živili výhradně zemědělstvím a těžbou drahých kamenů i zlata. V roce 1923 tak napadlo lesníka Bentona Mackaye propojit zatím neznámá území farem a hospodářských usedlostí s již existujícími místními stezkami vysoko v horách. Už v témže roce tak byla otevřena první část ojedinělé cesty ve státě New York. Výstavba pokračovala až do roku 1937 a dnes vede stezka od severu USA ze státu Maine až do Georgie a má neuvěřitelných tři tisíce pět set kilometrů!   Samozřejmě již od samého počátku budování vznikaly dohady, jaké by to bylo, projít celou stezkou, která nakonec měří tři tisíce pět set kilometrů. Poprvé se k tomu odvážilo šest skautů z Bronxu a trvalo jim to celých sto dvacet jedna dní.  

V době druhé světové války se o stezku nikdo moc nestaral a zčásti byla hodně poničená. Dohromady ji daly časem stovky dobrovolníků.

*** Appalačská stezka vede přes vrcholky hor a jejich úpatí, údolí a stráně, hluboké lesy, pláně, řeky, vodopády a mýtiny. Rostou tu převážně listnaté stromy, ale na některých místech je les převážně jehličnatý. Při putování po jednotlivých částech stezky mohou turisté naprosto zapomenout na civilizaci. I když je stezka považována za adrenalinový zážitek, často na ní turista i několik dní nepotká živáčka. Někdy se tak túra stává i nebezpečnou, protože si tu člověk může připadat naprosto ztracený. Dobrovolní ochránci přírody a členové klubu Appalačských hor zde vybudovali několik přístřeší, která se dají přirovnat k primitivním srubům.   Na stezce jsou občas vidět zbořeniny malých usedlostí, domů a farem a stačí jen trochu představivosti, aby si člověk uvědomil, jak těžce se v horách starousedlíkům žilo. A pokud se někdo vyšplhá až na vrcholky jednotlivých hor, otevře se mu výhled, který připomíná nekonečno. Husté lesy pokrývají celé okolí, nad hlavou přelétávají orli a káně, sem tam je v dálce vidět městečko nebo pár stavení, od kterých je ale stezka vzdálena většinou hodiny chůze.   Lidé si proto pro přespání nezřídka vybírají místa, kde je alespoň jiskřička naděje, že potkají dalšího člověka. Často to jsou menší údolí nebo pláně, kde se dá postavit stan nebo v blízkosti teče řeka. Maximálně se zde mohou sejít dva tři stany, když má osamělý turista štěstí. Většinou se ale spí na cestách docela osamoceně v pustině. Klasické kempy tu pochopitelně nejsou.  

Samozřejmě hrozí, že se objeví černý medvěd. Turisté proto musejí být velmi opatrní na své zásoby jídla a přes noc věšet batohy mezi stromy, kam huňáč nevyleze. Na cestách se také může objevit divoký krocan a hadi. Dobře se musí hospodařit s vodou, protože místy je jí nedostatek. Kdo se nedrží značek, může se v lesích snadno ztratit.

*** Protože putování po stezce není výlet na jeden den, vyhledávají ji nejvíce čerství absolventi vysokých škol, kteří si touží užít poslední „dlouhé“ prázdniny, nebo lidé, kteří právě mění zaměstnání. Přesně tak jako čtyřiadvacetiletý mladík s přezdívkou Locomotive Joe z Texasu. „Právě jsem dostudoval architekturu a rozhodl jsem se, že stezku projdu celou sám,“ svěřil se.   Potkali jsme se v blízkosti hory Roane Mountain, kde Joe právě zdolal jeden z nejtěžších úseků s výstupem nad tisíc pět set metrů nad mořem. Ve výšce 1828 metrů je na hoře největší přírodní rododendronová zahrada na světě. V minulém století tady dokonce kdosi postavil hotel, ale ten zanikl, protože návštěvníků bylo kvůli nepřístupnému terénu žalostně málo. Dnes na horu vede silnice spojující Severní Karolínu a Tennessee. Je to jeden z mála úseků, kde Appalačská stezka protíná civilizované místo. Turisté ho proto využívají k doplnění zásob vody a k odpočinku.   Locomotive Joe byl na cestě teprve necelý měsíc a ušel za tu dobu pět set kilometrů. Další tři tisíce ho čekaly. Bylo vidět, že je rád, že si s někým může popovídat. Vyšel z Georgie v dubnu a počítal s tím, že do státu Maine dorazí v říjnu. To je nejzazší termín, kdy je možné na vrcholcích Appalačských hor ještě přežít bez újmy na zdraví. Pak přijde sníh a krušné počasí.   „Po horách chodím od raného dětství. Nedělá mi problémy zůstat někde přes noc, ale tenhle trek je opravdu náročný,“ přiznal. „Nejhorší to je, když začne pršet. Obloha se v momentě zatáhne, hory se změní v černé nepřehledné místo.“ Po řadě dní samoty vždy zamířil do některého provizorně postaveného primitivního srubu a těšil se na lidi. Štěstí měl ale jen občas.  

Jídlo mu posílají rodiče poštou na dojednanou adresu v přilehlých vesnicích. Výhradně instantní polévky, těstoviny a džusy v prášku. Do těchto hor se turisté obvykle vydávají jen s lehkým stanem, spacím pytlem a miniaturním vařičem. Někam do osady se snaží obvykle zajít tak jednou za deset dní, osprchují se, vyperou si, jeden den odpočinou a pokračují. Téměř všichni se shodují na tom, že přes noc, kdy leží v posteli v ubytovně, se mnohokrát vzbudí a nechtějí věřit tomu, že nejsou v lese. „Je to hodně zvláštní pocit,“ potvrzuje Joe. Zatím si tento luxus dopřál během cesty jen jednou.

Appalačská stezka má svůj klub sdružující všechny nadšence, kteří se snaží oněch tři a půl tisíce kilometrů přes hory ujít. Nejlepší je zaregistrovat se už předem a dávat pak čas od času vědět o své poloze a situaci. Na Appalačské stezce došlo k několika úmrtím, která dodnes nebyla objasněna. Zřejmě se jednalo o vraždy. Jedna z nejhorších, a v tomto případě šlo o vraždu prokázanou, se stala roku 1996. Tehdy šestadvacetiletý Darrell David Rice podřízl hrdlo dvěma mladým ženám, když kempovaly na treku ve Virginii. V roce 2002 byl odsouzen k smrti.   O nebezpečných starých indiánských čarodějích a zlých lesních mužících existuje nespočetné množství příběhů. Prý žijí v lesích a mstí se po léta za utrpení indiánů v době, kdy byli přinuceni odejít do Oklahomy. Od 1990 se v horách ukrývalo i několik sériových vrahů. Nebezpečí, že vás někdo zabije, je ale daleko méně pravděpodobné než v kterémkoliv civilizovaném městě. V momentě, kdy si na toto nebezpečí vzpomene turista – a je jedno, zda na svém třístém či dvoutisícím kilometru – může ovšem tato představa udělat s jeho psychikou divy.   V roce 1998 si mladík s přezdívkou Magarony napsal do deníku: „Jsem rád, že jsem na cestě v horách, a nemusím se potýkat s tím, co se děje v civilizaci; občas jen v noci slyším divné šelesty, jako by ke mně někdo mluvil. Nemám strach, ale je to divný pocit.“ Magaroni prošel celou stezku za šest měsíců. Zážitek to byl tak neobyčejný, že ovlivnil i jeho další životní plány.  

Dívka s přezdívkou Iron Karen se vydala na přechod Appalačských hor ve třiadvaceti letech po vystudování univerzity. I když jí to vymlouvala rodina, přátelé a spolužáci, šla sama. Asi v polovině prvního úseku v oblasti Černých hor zjistila, že někdo musel manipulovat s jejím fotoaparátem. Když sešla do vesnice a nechala si vyvolat film, zjistila, že ji někdo vyfotografoval v hluboké noci, když spala – dokonce na třech různých místech. Přitom na stezce nikoho nepotkala. Po této příhodě se do lesů už nevrátila.

V nitru Appalačských hor se skrýval mnoho let i jeden z nejhledanějších mužů USA Eric Rudolph, který zorganizoval pumový útok na olympiádě v roce 1996 a další atentáty na kliniky, kde se prováděly interrupce. Při útocích zahynuli čtyři lidé a na sto dvacet jich bylo zraněno. Každý věděl, že se ukrývá v těchto nekonečných lesích, a ani za roky hledání se ho nepodařilo polapit. Rudolph se tak stal po čase legendou a údajně mu v přežívání pomáhala řada silně křesťansky založených domorodců. Nakonec byl dopaden v roce 2003 čistě náhodou u odpadkových košů v městečku Marphy v Severní Karolíně.

*** Zajímavá je i statistika lidí, kteří se na cestu vydávají. Každý třetí dobrodruh končí cestu už na prvním úseku ze státu Georgia do Severní Karolíny. Nestačí plánovanému tempu, nešťastně se zraní nebo přechod nezvládá psychicky. Z těch, kdo stezku zdolají, je nejvíce lidí ve věku od dvaceti šesti do třiceti let, šedesát procent z toho jsou muži. Statistika je samozřejmě ovlivněna i tím, že ne každý si může dovolit vzít si v produktivním věku dovolenou na půl roku.  

Pro mnoho lidí byl průchod Appalačskou stezkou něco jako terapie. Přestali kouřit, zbavili se závislosti, měli čas a možnost zamyslet se nad sebou a nad tím, kam chtějí v životě dojít. Jak si ale počínají lidé, kteří po více než půl roce samoty v horách znovu přijdou do běžného civilizovaného života plného hektiky?

*** Jak dlouho se podaří uchovat zdejší přírodu v této téměř nedotčené podobě, je otázka. Nejohroženější je nejvyšší vrchol – Mount Mitchell. Téměř tragický je totiž příklad Smoky Mountains neboli Kouřových hor ve státě Tennessee, které jsou od něj vzdáleny jen pár set kilometrů. V Pigeon Forge a Gattlinburgu vzniklo místo, za které by se Američané měli stydět – dá se srovnat se zábavními parky, které ovšem v lůně horských masivů a lesů postrádají logiku a jsou útokem na dobrý vkus. Údolí je přecpané turisty, restauracemi a stánky s hamburgery a rychlým občerstvením. Vrcholem zkázy je Dollywood na způsob Disneylandu, který financovala slavná country sexbomba Dolly Parton. Atrakce sice přinesly do hor peníze, ale bohužel rovněž ovzduší znečištěné od výfukových plynů tisíců aut a z provozu restaurací a hotelů. V údolí je dokonale zničeno vše přírodní.  

Appalačské hory však mají stále ještě i neposkvrněná místa. Vděčí za to své rozloze, na které se současná civilizace ještě nestihla tak podepsat jako jinde.

Appalačské hory

* Jsou největším pohořím na východě USA. Šířka dosahuje až 480 km a táhnou se v délce 2400 km od státu Alabama až po kanadský Quebec.

* Jsou velmi staré. Podle vědců se začaly formovat již před 680 miliony let.

* Nejvyšším vrcholem je Mount Mitchell, který měří 2037 metrů a je pojmenovaný po slavném vědci a univerzitním profesorovi.

* Přírodovědci i znalci hor se shodují na tom, že nejkrásnější a nejtajemnější částí tohoto masivu je okolí hory Mitchell (na území Severní Karolíny), které tu Američané nazývají Blue Ridge a Černé hory.

Silnice jako národní poklad

V srdci Appalačských hor kromě stezky vede i unikát, který Američané považují za cosi jako národní poklad – Silnice 32, Blue Ridge Parkway, magistrála s neuvěřitelnou vyhlídkou na horské masivy a přírodu. Vede přes Virginii a Severní Karolínu až do státu Tennessee – ve výšce 1500 metrů nad mořem a výše.

Základní kámen silnice byl položen v roce 1935, kdy Amerika prožívala období deprese a katastrofální nezaměstnanosti; pak přišla druhá světová válka. Prezident Franklin Roosevelt začal se stavbou silnice právě proto, aby zdejší lidé měli práci. Blue Ridge Parkway je 755 kilometrů dlouhá a v jejím okolí leží reservace Blue Ridge Mountains.

Podle vypovědí starousedlíků v okolních vesnicích nebylo minulé století vůbec jednoduché. Těžký horský život, lidé odkázaní jen na farmaření. Třiadevadesátiletá Charlie Sproles, bývalá učitelka, pamatuje, že učila jen za 67 dolarů měsíčně, a to tady byly nějaké peníze!

Výstavbu silnice proto každý vítal. Magistrála přivedla život, zlatokopy, turisty a možnost pravidelného přísunu peněz.

Zlatokopectví a objevování přírody je tu tím nejstarším řemeslem. Klasickým místem je městečko Spruce Pine nedaleko nejvyššího vrcholu Appalačských hor Mount Michell. Jedná se o nejkrásnější úsek hor, ve kterém si lidé až do současnosti uchovali tradiční horskou kulturu; v jejich oficiální spisovné angličtině je slyšet charakteristický přízvuk. Poklidný život městečka je až neuvěřitelný, když si uvědomíme, že rezervaci Blue Ridge Parkway ročně navštíví dva miliony turistů. Přírodovědci jsou na tuto část Appalačských hor velmi pyšní, nachází se zde na 100 druhů stromů, více než 150 druhů ptáků a přes 400 horských potoků, které často přecházejí ve vodopády. A 1250 druhů rostlin. Počet návštěvníků proto ještě nijak netěší, ale respektují Blue Ridge Parkway jako nezbytnou součást civilizovaného života a jako zdroj práce a výdělku pro obyvatele okolních vesnic. Charlie Sproles vzpomíná: „Chodili jsme se na jednotlivé úseky silnice dívat a mrzelo mne, že zpřístupnila některá má oblíbená místa. Ale bez silnice by tady bylo moc těžko – i tehdy, i dnes.“  

Pin It on Pinterest

Shares
Share This