Category: 2007 / 02

napsal a vyfotografoval František Petrák Kanadský sociolog David Lyon v knize Ježíš v Disneylandu tvrdí, že aby dnes náboženství ještě vůbec někoho zaujalo, musí to být hlavně „mimořádná podívaná“. Pod tlakem konkurence televize byla totiž víra nucena převzít styl, způsoby a vnější projevy typické pro zábavní parky. Lidé si chtějí „poskládat vlastní víru jako kutil podle svého, vybrat si, co se komu hodí, a vyřadit, co do toho nepasuje“.   Americký teoretik médií Neil Postman ve studii s názvem Ubavit se k smrti mluví o převádění všech součástí veřejného života na zábavu. Platí to podle něj i pro náboženství, které se už dnes inspiruje křiklavou kulturou televizních kabaretů.  

A francouzský filozof Gilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty píše: „Lidé jsou věřící, ale podle vlastního výběru: v nějaké dogma věří a jiné zase zavrhují, nazdařbůh míchají evangelia s koránem, s buddhismem a zenbuddhismem… Duchovnost přešla do kaleidoskopického věku supermarketů a samoobsluh. Nestálost zasáhla posvátnost stejně jako módu: můžete být nějakou dobu křesťan, pár měsíců buddhista, pár let přívrženec Krišny nebo žák Maharadže Dží…“     Laoský mystik Luang Sulilat tyhle knihy nemohl znát, protože byly napsány teprve pár let po jeho smrti. Nějakým zázrakem ale mistrně předjal, o co jednou jejich postmoderním autorům půjde. Přezdívali mu „Ctihodný dědeček“ a nejspíš to byl tak trochu cvok, nebo spíš věštec, který pronikl hloub, než se podaří většině smrtelníků. Od mládí se ve svých meditacích nořil do různých náboženských vizí a postupně vytvořil eklekticky pestrou směs různých tradičních asijských věroučných systémů. Théravádový buddhismus, který v Laosu zakotvil někdy na začátku 13. století, spojoval s hinduismem, jehož zbytky se tu udržely jako památka na dávnou khmérskou říši v sousední Kambodži. Výslednou směs kořenil motivy z čínského konfucianismu a taoismu a zjemňoval animismem. Lyon, Postman a Lipovetsky by z toho duchovního guláše měli radost.  

Mystiku, mytologii a náboženskou ikonografii studoval Luang ve své poustevnické chýši tak dlouho a tak usilovně, až ho lidé ze široka a daleka začali uctívat jako svatého muže, jogína a šamana. V roce 1958 nakoupil několik náklaďáků cementu, písku a armovacích ocelových drátů, kromě svých žáků najal i četu dělníků a dal se do práce. Na břehu řeky Mekongu začal podle jeho plánů vyrůstat železobetonový Buddhův park (Xieng Khuan), přezdívaný také Město duchů.

*** Luangova zhmotněná kosmická vize připomíná řadu betonových bunkrů z roku 1938 v českém pohraničí a vypadá trochu jako splněný pětiletý plán budovatelů socialismu. Ale zapomeňte na materialismus, tohle je vrcholně spirituální stavba! Najdete tu snad každou myslitelnou figuru z buddhistických legend, hinduistického panteonu i tradiční čínské mytologie. Nebeské nymfy přinášejí obětiny bohům, světci moudře rozmlouvají s bájnými zvířaty, ďáblové a běsi se vztekle pitvoří. Osmiruké bohyně si blaženě protahují své pavoučí údy hned vedle děsivých apokalyptických sarančí a obrovitých tříhlavých hadů – nágů.  

Je to fortelná práce. Železobeton se zatím nikde nedrolí a sochám v nadživotní velikosti nevzalo lesk ani čtyřicet let monzunových dešťů. V obrovitém třípatrovém domě ve tvaru melounu, rozděleného na sféry nebe, země a pekla, dnes hnízdí vlaštovky a ležící Buddha velikosti autobusu se vědoucně usmívá. Některým návštěvníkům parku prý připomíná velrybu vyvrženou na břeh.

  Když v roce 1975 uchvátili v Laosu moc komunisté, musel „Ctihodný dědeček“ Luang uprchnout do sousedního Thajska. Zakotvil v městečku Nong Khai, které leží na druhé straně Mekongu jen pár kilometrů od Buddhova parku. Koupil zde pozemek a v roce 1978 začal budovat další park s názvem Sala Kaew Ku, který v mnohém připomíná jeho násilně opuštěné dílo. V jednom z betonových pavilonů tu dnes odpočívá i Luangovo mumifikované tělo.   Český normalizační spisovatel Ivan Skála, který do původního Buddhova parku zavítal koncem 80. let, si zapsal do notesu tato slova: „Zatímco prostí venkované vytvářejí v Laosu po staletí skvosty folklorního umění, laoští boháči zanechali v džungli paskvil z betonu. Obludné ukázky pseudokultury byly zhotoveny před nemnoha lety pod koloniální nadvládou. Každá z těch cementových potvor, z nichž některé jsou dokonce kolorované, nese pečlivě vyryté jméno zazobaného donátora… A pak jsme ještě viděli ve studijní knihovně, jejíž osmdesátitisícový fond se vytvářel většinou za francouzské nadvlády: Sartrovu knihu Etre at le Néant, Jaspersův Esprit, mnohadílné Dějiny metafyziky a mnoho podobného býlí. Ale revoluce má dobré nohy a dlouhý krok.“   Jenže revoluce na celém světě naštěstí nevyhrála. Komunistický Laos se po mnoha letech izolace otevřel západním turistům a v Česku si už názor na metafyziku, náboženství a podobné „býlí“ může udělat každý sám i bez ideologických školení. Pokud máte dost času a lehce masochistickou slabost pro estetiku kýče, stihnete oba bizarní železobetonové „duchovní parky“ navštívit za jeden den. Ten na thajské straně Mekongu je pečlivě udržovaný. Ten v Laosu si rudé gardy buď netroufly rozmlátit, nebo jim k tomu prostě chybělo pár vagonů dynamitu.

Category: 2007 / 02

zpracovala  Zuzana Suttner a redakce, vyfotografoval  Topí Pigula Lázeňství v ČR je mladší než například v jižní Evropě nebo ve Středomoří s antickou minulostí. Přesto se i u nás pro terapii od nepaměti využívaly zdroje vývěrů minerálních a termálních vod a ložiska rašeliny, slatiny a bahna. Ke vzniku lázní často přispěla i silná osobnost reformátorského léčitele nebo lékaře, který prosadil využití daného zdroje.  

Za posledních patnáct let se v ČR realizovala řada projektů, které propagují prostředí lázeňských měst a jejich konkurenceschopnost v rámci Evropy. Ruku v ruce s tím postupně probíhají rekonstrukce ubytovacích kapacit a balneoprovozů a rozšiřují se komerční služby. Všeobecná zdravotní pojišťovna, která registruje 65 procent všech pojištěnců, což je asi 6,6 milionu lidí – zaplatila v roce 2000 lázeňskou péči pro 86 500 klientů a dalším 16 500 přispěla. V roce 2004 už tato čísla klesla na 80 154, respektive 12 176. Protože v rámci našeho zdravotnictví nebyla zatím jasně stanovena pravidla pro hrazenou lázeňskou péči, zařízení se začínají orientovat na samoplátcovskou klientelu, na specializované programy pro českou i zahraniční klientelu. Balneologie a vodoléčba jsou jako obor přednášeny na univerzitě. A vize budoucnosti? Co třeba takhle: Lázně v ČR jsou když ne světovou, tak evropskou jedničkou. Ve spolupráci s městy se jim podařilo přesvědčit zahraniční klientelu, že lázeňství je jedním z klenotů České republiky. Nabízí velmi dobrou kvalitu terapeutických a wellness služeb za dostupné ceny, což vyhledávají klienti převážně z Rakouska, Německa, Beneluxu. Pro klienty z anglosaských zemí nebo z Ameriky je zajímavé i to, že je nabídka doplněna o služby pro nejnáročnější, jako jsou aquaparky, dětská hřiště, sportoviště, rozmanité turistické výlety. Lázně prorazily s exkluzivními programy „golf a lázeňství“. A klienti ze zemí arabského světa oceňují útulnost a intimitu zdejších zařízení i vysokou profesionalitu v plnění všech specializovaných přání.   A česká klientela? Donutila zdravotní pojišťovny hradit jeden lázeňský pobyt za dva roky pro každého nad 40 let. Tím se lázeňství stalo součástí zdravotnictví. Místo slůvek léčení a relaxace se používá slovo prevence a přírodní zdroje. Průměrná doba nemocnosti se v ČR rapidně snížila.    VELICHOVKY   Zvláštnosti: Lázně mají rodinný charakter, výraznou architekturu, velmi příjemné klima. Hlavní lázeňská budova je pojmenována po prvním prezidentovi, který lázně navštívil v roce 1926. Pro příznivce cykloturistiky je tu půjčovna horských kol, v blízkosti jsou tenisové kurty, golf (blízký areál Nová Amerika), squash, bowling a další. Každý rok se 8. května koná vzpomínková jízda vojenských historických vozidel na počest kapitulace zdejšího nacistického vedení, které si z lázní udělalo ubytovnu pro německou armádu.   Historie: Blahodárné účinky zdejší slatinné zeminy objevil před rokem 1890 MUDr. Kutík a s přítelem hrabětem Harrachem přesvědčili majitelku panství baronku Bess-Chrostin a její sestru, aby založili akciovou společnost. První sezona tu proběhla již v roce 1898.  

Léčba: Přírodním zdrojem je tu velmi hustá křídová slatina, složením ojedinělá v ČR. V léčebném programu je především rehabilitace pacientů s onemocněním pohybového ústrojí, po úrazech, před operacemi kostí a kloubů, včetně kyčelních náhrad, a po nich. Chloubou je v současné době nově otevřený balneoprovoz i kosmetické středisko Sothys. Novinkou jsou nově zavedené procedury jako amma masáž, reflexní terapie plosky nohy, lymfodrenáž a další. Lázně nabízejí i relaxační a rekondiční pobyty.

www.velichovky.cz

BĚLOHRAD   Zvláštnosti: Příznivé podhorské klima. Součástí vybavení je prostorný bazén s podvodními tryskami a perličkovou lavicí. Tenisový areál a nejmodernější minigolf v ČR.   Historie: První úspěšné pokusy s léčivostí místní rašeliny provedla pruská hraběnka Anna z Asseburgu a zasloužila se tak roku 1885 o vznik Anenských slatinných lázní.  

Léčba: Základem jsou slatinné sirnoželezité rašeliny. Léčí se zde především onemocnění pohybového ústrojí, hlavně revmatické choroby, bolesti páteře, Bechtěrevova choroba, artrózy, stavy po úrazech a operacích, kořenové syndromy při onemocnění páteře a chabé periferní obrny. Také zde probíhá léčba deformujících jizev po úrazech a popáleninách. Součástí lázní je i Oáza krásy a zdraví.

www.belohrad.czFRANTIŠKOVY LÁZNĚ   Zvláštnosti: Jedny z nejmalebnějších českých lázní, dodnes si zachovaly atmosféru doby počátku 20. století. Jsou zde udržované parky, mírné klima, mimořádně čisté ovzduší a nově zrekonstruované části lázní v neoklasicistním stylu.   Historie: První zmínky o léčivém pramenu pocházejí z 15. století, ale lázně zde vznikly až později. Lékař Bernard Adler si uvědomoval léčivou sílu místního pramene a rozhodl se ho vyčistit a postavit nad ním ochranný altán. Místní ženy to ale považovaly za útok na právo čerpat si neomezeně vodu a vše rozbořily. Císař Leopold II. sem musel poslat „smírčí“ komisi a ta podnítila založení dnes věhlasných lázní. Vznikly v roce 1793 jako Ves císaře Františka.  

Lázně navštěvují fotbalová mužstva Slovanu Liberec, Sparty Praha a Viktorky Plzeň, která se zde rekreují pod heslem – chceš-li vyhrát ligu, musíš v létě a v zimě načerpat sílu a kondici ve Františkových Lázních.

Léčba: Od počátku 19. století se začala k léčení využívat i místní sirnoželezitá slatina. Dnes se využívá 23 pramenů silně alkalických kyselek, slatina a přírodní léčivý plyn k léčbě nemocí srdce a cév, stavů po infarktu, pohybového ústrojí a gynekologických nemocí včetně neplodnosti. V nabídce jsou i wellnessové pobyty různé délky, redukční pobyty, pobyty kombinované s golfem. Nejžhavějšími novinkami jsou fitnessové a wellnessové centrum klubu VIP pro všechny klienty, kteří již dvakrát absolvovali hrazený pobyt v lázních.

www.frantiskovy-lazne.czBECHYNĚ

Zvláštnosti: Lázeňské město se nachází v údolí řeky Lužnice, která je překlenuta mostem Bechyňská duha. Historie: Zdejší rašelinové lázně patří k nejstarším v České republice. Nejstarší tištěná zpráva o zdejším lázeňství je z roku 1730.   Léčba: Lázně jsou zaměřeny na léčbu a rekondici pohybového ústrojí. Hlavním léčebným zdrojem je přírodní slatina z Komárovských blat bohatá na pryskyřnaté a aromatické látky, využívaná od 30. let minulého století. Nenahraditelnou výhodou rašeliny je takzvaná teplodržnost a sedmkrát pomalejší přestup tepla z koupele do organismu než u jiné termální koupele.  

V roce 2003 byl postaven nový lázeňský dům, centrum ubytování a balneo procedur. Stále větší oblibu si získává nabídka pro pracovní kolektivy šitá na míru, aby se kolektiv stmelil a zaměstnanci zároveň nabrali síly do další práce. Zajímavostí je desetidenní léčebný pobyt k odstranění kouření. Bechyně nabízí i tréninkové a relaxační pobyty.

www.laznebechyne.cz KONSTANTINOVY LÁZNĚ   Zvláštnosti: Lázně leží v ekologicky nejčistší oblasti České republiky. Park má 20 hektarů. Idylické prostředí, romantické pitné altánky ve stínu stromů a díla sochařů v parku dodávají všemu rodinnou atmosféru. Každý rok se tu setkávají řezbáři a vytvářejí před zraky návštěvníků svá díla, která pak zůstávají v parku.   Historie: Minerální prameny byly známy od nepaměti. Zájem o ně se oživil na sklonku 18. století. Historie lázní začíná prvními písemnými zmínkami o sirnatém prameni pojmenovaném „smraďoch“ a stavbou první lázeňské budovy s 22 pokoji v roce 1812.  

Léčba: Mají chemicky prokázaný nejvyšší léčivý obsah volného kysličníku uhličitého z pramenů v ČR. Jde o moderní lázně s 440 lůžky, balneoprovozy. Lázně se specializují na prevenci, léčbu a rekonvalescenci při kardiovaskulárních chorobách a staly se jakýmsi výchovným centrem životního stylu takto postižených pacientů. Nabízejí pobyty pro seniory, sportovní pobyty, týdenní lázeňskou kúru na obnovu psychických i fyzických sil.

www.konst-lazne.cz

LÁZNĚ MŠENÉ   Zvláštnosti: Oáza klidu a pohody nedaleko Prahy. Ubytovací zařízení jsou pojmenována velmi vlastenecky – Říp, Slovanka, Praděd, Vítkov, Blaník, Kyselka. Jeden z pavilonů, secesní Dvorana, je dílem Jana Letzela, českého architekta proslaveného především v Japonsku.   Historie: Založeny v roce 1796. O vzniku se traduje romantická legenda, která ale nesouvisí s dnešním využitím. Když tudy projížděl ředitel panských majetků rodu Kinských, rozhodl se napít z místního vyhlášeného pramene a zažehnat tak bolest žaludku, kterou trpěl. A když se jako zázrakem vyléčil, zažádal o půjčku své zaměstnavatele a vybudoval lázně.  

Léčba: Lázně jsou zaměřeny na léčbu pohybového ústrojí. Vedle léčebných programů a programů wellness mají atraktivní nabídku dárkových balíčků procedur, které znějí jako návštěva velmi příjemné a útulné cukrárny – Medové pohlazení, Čokoládový sen, Mořský vánek, Skořicové mámení. Léčení vychází z původní tradice a je kombinací využití účinků slatiny a přírodní minerální vody. Vše doplňuje pohybová terapie.

www.msene-lazne.czPODĚBRADY   Zvláštnosti: Díky svému klidnému a romantickému prostředí a nevelké vzdálenosti od Prahy jsou Poděbrady kromě jiného také ideálním místem pro menší konference.   Historie: Zmínka o prvních takzvaných železitých lázničkách pochází již ze 17. století, ale mezním rokem pro rozvoj byl rok 1905, kdy pruský proutkař označil místo zdroje pramene minerální vody.  

Léčba: Tento pramen spolu s malou nadmořskou výškou, rovinatou krajinou a stabilním počasím během roku jsou důvody, proč se tyto lázně těší oblibě u pacientů se srdečními chorobami. Mimo to nabízejí velmi širokou škálu regeneračních pobytů, jako například zdravý životní styl, moderní žena, rekreace a relaxace. Novinkou roku 2006 je otevření solné jeskyně, kdy se za pomoci kamenné soli a soli z Mrtvého moře evokují účinky pobytu u moře.

www.lazne-podebrady.cz KYNŽVART   Zvláštnosti: Nedaleko lázeňské části města se nachází nově zrekonstruovaný renesanční zámek s rozsáhlým parkem, jehož velká část historie a stavebních úprav je spojena s Metternichovými.   Historie: Vznik města s původním názvem Kungeswart se váže k vládě krále Přemysla Otakara I. a první písemná zpráva o městě pochází z roku 1214. Kynžvart leží 7 kilometrů od Mariánských Lázní na jihozápadním svahu hornatého masivu Slavkovského lesa a vznikl jako osada s celnicí střežící cestu do českého vnitrozemí.   První zpráva o kynžvartských minerálních pramenech je z roku 1454, od roku 1856 se začíná rozbíhat lázeňství. V roce 1864 byl postaven první lázeňský dům.  

Léčba: Důležitou součástí léčebného procesu je i zdejší klima. Od roku 1950 se zde léčí děti s nemocemi dýchacích cest a kůže. Specialitou lázní je spojení lázeňství a školství, protože děti kvli svým dlouhodobým pobytům nepřerušují školní výuku. Pro veřejnost je od roku 2001 otevřen nový bazén se saunou a fitness centrem.

www.laznekynzvart.czKARLOVY VARY   Zvláštnosti: Lázeňské město, jehož světová proslulost se traduje skoro tisíc let. V dnešní době se sem sjíždějí díky každoročnímu prestižnímu filmovému festivalu význační hosté jako například Miloš Forman, Gina Lollobrigida a další. Slávu města též šíří porcelán, sklo značky Moser, hořkosladký žaludeční likér Becherovka a výroba karlovarské vřídelní soli pro speciální výživu při onemocnění zažívacího traktu. Vyhlášené jsou lázeňské oplatky, konají se zde koňské dostihy a nově byl zbudován golfový areál.  

Historie: Legenda praví, že prameny objevil český král a římský císař Karel IV. při lovu jelena. Historický fakt je, že toto město získává lázeňská privilegia už za jeho vlády a roku 1370 i svoje jméno.

Léčba: Teplými minerálními prameny a balneoterapií, která je kombinací koupelí, pití zřídelní vody a procházek v lesních promenádách. V Karlových Varech je 79 pramenů různé vydatnosti, z toho 13 je podchyceno a využívá se k pitným kúrám. Město proslavil dlouhý seznam slavných hostů, kteří sem zavítali a léčili se zde; mezi nimi byl i německý básník Johann Wolfgang von Goethe a ruský car Petr Veliký.

www.karlovyvary.cz TEPLICE V ČECHÁCH   Zvláštnosti: V minulosti byly lázně velmi vyhledávané význačnými osobnostmi, byly považovány za „salon Evropy“, pobývali tu Petr Veliký, saští kurfiřti, Ludwig van Beethoven a další. V lázních sídlí i nestátní Klinika CLT nabízející špičkovou lékařskou technologii pro komplexní léčebnou péči.  

Historie: Podle archeologických nálezů se zdejší voda využívala už před dvěma tisíci lety, za dob Římanů. První lázeňské domy byly postaveny v 16. století, ale největší rozmach přišel ve druhé polovině 18. století.

Léčba: V minulosti se využívaly teplé, studené a parní koupele s jehličím a vodou z blízkého potoka, později z pramene. Hlavním zdrojem dnes jsou termální prameny z porfyrových vrstev vhodné k léčbě pohybového ústrojí, cévních nemocí a poúrazových stavů a k léčbě dětí s poruchami hybnosti, k léčbě psychóz.

www.lazneteplice.cz SABAI LÁZEŇSKÉ CENTRUM PRAHA

Zvláštnosti: Jeden ze zástupců novodobých wellnessových zařízení, která reagují na požadavek místně dostupné každodenní péče o zdraví s cílem snížit negativní vlivy moderního způsobu života. Specialitou centra v Holmes Place je kombinace nabídky cíleného cvičení a nabídky hýčkat své tělo a relaxovat. Historie: Tento klub původně vznikl v Anglii v roce 1980 a během dvaceti let otevřel první pobočky v USA a v Evropě. Česká pobočka vznikla v roce 2004. Sabai v překladu znamená pohoda.  

Léčba: Specializuje se na využití metod orientálních procedur. V jejich zařízeních najdete terapeutky z Thajska se zkušenostmi ze zahraničních lázeňských a rehabilitačních zařízení. V dnešní době má tři pobočky v Praze, jednu ve Špindlerově Mlýně a jednu v Bratislavě. Nabídka nejrůznějších druhů masáží je doplněna o floating, který je založen na principu beztížného plavání a simulaci prostředí Mrtvého moře.www.sabai.cz

Category: 2007 / 02

Ptal se a fotografoval  Topí Pigula

Přeložil jste přes 120 knih, z nichž většina je věnována indickým náboženstvím a filozofiím. Ovlivnilo vás to?

Samozřejmě, že ano. Když o tom člověk pořád přemýšlí a působí na něj prostředí, tak je logicky ve svém osobním názoru ovlivněný. Já například taky věřím v reinkarnaci. Podle učení reinkarnace to, co je v člověku nad tím fyzickým, je nesmrtelné a věčné. Oni si to představují tak, že z Nejvyššího je v každém živém tvorovi taková jiskra, která neumírá, ale přechází do dalšího života. A pokud jste žil špatně, vtělíte se do zvířete. Hitler se měl vtělit do prasete. A i zvíře má svou dharmu. Moderní hinduisté sice vylučují zvířecí dharmu, ale v upanišadách je náznak, že se to týkalo také rostlin, že i rostliny mají svou duši. Moderní hinduisté říkají, že jde jen o okruh lidstva a jiní tvorové do toho nespadají.

Upanišady jsou nejstarší filozofické texty lidstva. Vy jste je přeložil ze sanskrtu. Cítíte se být filozofem? Ne. Já jsem literární historik a religionista, který zkoumá náboženství a duchovní projevy. Ani u nás, ani na Západě se v poslední době výraznější filozofické osobnosti neobjevují. To je taková krize moderního života. Na Východě zase převládají náboženské aspekty. V Indii je velké množství guruů, učitelů, každý z nich má svůj okruh žáků. Když ale porovnáváte to, co hlásají, tak je to skoro totéž. Někteří jenom kladou větší důraz na lásku k bližnímu, soucit, jiní zase na jógu, ale samostatná filozofie to není. A někdy jsou to takoví obchodníci s náboženstvím. Myslím třeba některé z těch, co jezdí po Evropě a přednášejí. Ti správní guruové žijí z milodarů a nemají žádný osobní majetek.  

Když jste překládal náboženskou literaturu a propagoval východní filozofii v dobách, kdy tady byly komunistické čistky, nebylo to nebezpečné?

Nebezpečné přímo ne, ale určité potíže tu byly. Hinduistické učení k nám začalo pronikat v sedmdesátých a osmdesátých letech, buddhismus přišel později. V té době začali lidé pěstovat jógu a přes ni se k hinduismu dostávali. Jógu mocipáni neradi viděli, v Rumunsku byli lidé za jógu zavíráni. U nás to tak zlé nebylo, ale nesmělo se o ní moc publikovat. Jen tu a tam vyšla nějaká kniha z hlediska čistě lékařského, jak jóga pomáhá fyzickému zdraví. Před 15 až 20 lety kněží z kazatelny kázali proti józe, tvrdili, že je to ďáblův nástroj. Ale že by to bylo nebezpečné, bych neřekl. Když se uvolnily poměry, tak se buddhismus i hinduismus staly velmi populárními. Mnoho lidí to bere jako alternativu ke křesťanství. Křesťanství do značné míry zklamalo. Nedokázalo nikdy zabránit válkám, genocidě.

Setkal jste se s dalajlamou? Když tady byl poprvé na pozvání Václava Havla, dělal jsem mu tlumočníka, takže jsem se s ním osobně setkal. Je to ohromně charismatický člověk. Z něj opravdu vyzařuje taková dobrota, lidskost a klid. Podle starých proroctví je poslední z dalajlamů a on sám tvrdí, že je to pravděpodobné. Ovšem buddhismus není vázán na jeho osobu. On je jen hlasatel a učitel. Jeho hlavní funkcí je být hlavou státu, a pokud Tibet jako stát nebude existovat, tak proč by tu funkci měl někdo zastávat? A ve funkci hlasatelů má hodně následovníků.  

Co může dát buddhismus nám všem?

Dalajlama, který je asi největším hlasatelem buddhismu na světě, zdůrazňuje, že největším darem buddhismu je dar meditace. Naučit se zamýšlet se nad sebou a svým životem hlouběji, než jak jsme zvyklí. Může nahradit to, co křesťanství nazývá motlitba. Je užitečnější meditovat o sobě, pronikat do sebe a hledat příčiny depresí a strastí, toho co pronásleduje dnešní lidi. To může být lékem na moderní krizi společnosti. Těžko říct, jestli je to pravda, ale odezva je obrovská. Když mají indičtí učitelé přednášky v Česku, tak je o ně velký zájem. Navíc čím dál víc mladých lidí jezdí do indických ášramů a útulků, aby se tam učili. V Indii nikdo nikomu nevnucuje normy chování. Jsou to jen rady a ponaučení, kterých se má člověk držet, jestli se chce v příštím životě narodit líp. Každý si odpovídá za svůj vlastní život. Jestliže žije spravedlivě, nekrade a nelže, tak se v příštím životě narodí jako šťastný člověk.

PhDr. Dušan Zbavitel, DrSc. (*1925) Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Později byl zaměstnán jako vědecký pracovník a vedoucí oddělení Jižní a jihovýchodní Asie Orientálního ústavu v Praze. Po roce 1968 byl propuštěn a naplno se začal věnovat překladům a publicistice. Je držitelem několika indických ocenění a vyznamenání. Přeložil více než 120 knih.  

Category: 2007 / 02

Napsala a vyfotografovala  Hedvika Miller V   době, kdy jsem se na Haiti dostala, bylo dvouapůlmilionové město bez elektřiny: vláda na ni nemá peníze, a tak se proud k Haiťanům dostával tak jednu hodinu denně, nebo i jednou za dva dny. Okolní vesnice, které leží v horách hned za městem, už elektřinu nemají vůbec. Život zde končí v sedm večer, kdy pálivé slunce zapadne a rychle se setmí. V chatrčích se objeví svíčky, někde oheň a každou noc je slyšet všudypřítomné bubny. Přivolávají duchy woodoo.   Můj příchod do vesnice Gross Jean sledovali místní domorodci s nedůvěrou. Nebýt amerického misionáře, který tady má velké slovo a vysoké postavení, asi by se se mnou nikdo ani nebavil. Stručně řečeno, Haiťané nejsou zrovna přátelští, a už vůbec ne k bělochovi, kterého neznají. Misionář Ron byl jediný, kdo měl auto, ostatní chodili po drsné strmé cestě z hor do Port-au-Prince pěšky.   První dojem z vesnice opravdu nebyl moc příznivý. Ron mi musel neustále opakovat, že se mohu cítit bezpečně, že mi nikdo neublíží. „I když se na tebe neusmějí, zkus se usmát sama, dělá jim to dobře, a nezapomeň každého, koho ve vesnici potkáš, pěkně nahlas pozdravit,“ radil.   Když jsem se velmi uznávaného šamana, osmdesátiletého Octamy Jeana, schválně naivně zeptala, co je to vlastně woodoo a proč tento kult Haiťany doslova ovládá, pokrčil rameny a řekl, že neví, jak mi to vysvětlit. „To je divná otázka, nevím, jak na ni odpovědět. Woodoo je prostě v nás, je to součást našeho ducha a těla, něco, s čím jsme se narodili.“ Má vrásky, ale rozhodně na svůj věk nevypadá.   Vesnice Gross Jean má asi tři sta obyvatel, woodoo se zde mísí s křesťanstvím a rozhodně si vzájemně nevadí, někdy jsem dokonce měla pocit, že lidé uznávají obojí. Octama mně vysvětlil, že woodoo má dvě základní části. Je to bílá, světlá oblast, kterou zastupují dobří duchové, a černá oblast, tmavá, kde jsou zlí duchové a negativní božstva. Pokud jsou vyvoláni dobří duchové, někdy se stane, že místo nich přijde duch zlý a s tím se pak musí bojovat.  

Octama pomocí duchů léčí, zatím velmi úspěšně. „Jedna sedmiletá dívka ve vesnici ztratila sluch, rodiče nevěděli, co dělat, požádali mě o pomoc. Snažil jsem se prostřednictvím speciálních mletých bylin vyvolat duchy, ti ke mně v noci, když jsem spal, přišli a dali mi návod, jak dívce vrátit sluch.“ Pak popisoval, jak nemocné vyplachovali uši speciálním vývarem z kořenů dalších bylin. Během dvou týdnů opět slyšela. Octama byl na zákrok očividně náležitě hrdý a jen stěží se mu dalo nevěřit. Zajímavé bylo, že jsem se později ve vesnici setkala téměř se stejným případem ještě jednou. Opět šlo o sluch a podobně jako Octama vyléčila uši tentokrát šamanka Bertrain. Domnívala jsem se, že šlo o stejnou dívku, ale Bertrain vyléčila hluchotu dceři své sousedky, aniž ji o to někdo požádal. „Věděla jsem, že od narození neslyší,“ vysvětlovala mi šamanka. Návod, jak dívce pomoci, přišel tak jako u předchozího případu ve snu. Bertrain ale běžně také léčila různé další nemoci jako kašel, horečky či běžná nachlazení a onemocnění střev a žaludku.    Haitské vesnice v sobě mají skutečně něco zvláštního, duchovního a výjimečného. Pokud tam s místními skutečně nežijete, dá se to těžko pochopit. Na rozdíl od lidí ve městě jsou si tu všichni blízcí, jedná se v podstatě o jednu rodinu. Uprostřed vesnice je klasický polorozpadlý křesťanský kostel, škola, do které se chodí za odměnu, a na každé straně jsou pak další chatrče, kde se pořádají obřady woodoo. Po celý den je možné odněkud slyšet zpěv, ať už z kostela, kam se i přes den chodí někteří lidé modlit, nebo z pole, kde místní sázejí kukuřici.   Jídla zde skutečně moc není, většinou si ho řadový vesničan může dopřát tak jednou za den. Není divu, že každou chvíli někdo onemocní. Většinou si tu lidé nejvíce smaží banánové placky a jako příloha slouží trocha ochuceného syrového zelí, kukuřice, brambory, rýže. Pokud se Haiťanovi dostane na stůl maso, jde o vepřové. Mléko je vzácnost, mléčné výrobky, které se prodávají jen ve městech, jsou pro řadové občany drahé.   Domorodci ovšem umějí vyrábět skvělé džusy z místního ovoce a vařit lahodné čaje z desítek druhů bylin. Lidé si ale na nic nestěžují, věří, že toto je život, který jim přisoudil Bůh nebo duchové, a že to vše má nějaký účel.   Francoas Robert je padesátiletý muž, kterému bychom možná hádali tak třicet. Lidé ve vesnici mu říkají doktor, dokáže prý vyléčit vše během několika hodin. Francoas dokonce studoval lidskou fyziognomii a výhradně se zabývá přírodní medicínou. To, jak skutečně léčit, se ale dozvídá od duchů woodoo. „Schopnost pomáhat lidem jsem vlastně objevil díky svým dětem. Dcera si velmi vážně popálila kůži na noze, dostala se jí tam silná infekce. Ve snu jsem dostal návod, jak jí pomoci,“ vysvětluje Francoas. Když jsem chtěla vědět, jak vlastně popálenou kůži vyléčil, vymlouval se nejprve, že se mně jeho postup možná nebude líbit. Ale nakonec mi vše prozradil: „Smíchal jsem usušené kozí výkaly se speciálním olejem z bylin, vytvořil z toho kaši a tu přiložil dceři na hnisající ránu – za pár dní byla kůže na noze naprosto čistá, dnes tam nemá ani jizvu.“  

Francoas je přesvědčený, že mu radí duchové woodoo, pravidelně se účastní rituálů a tvrdí, že je s duchy v neustálém spojení. Byl to ale jediný šaman, který mi skutečně prozradil detaily – těm předchozím se do toho nechtělo. Po pár dnech pobytu v horské vesnici Gross Jean se mi dostalo velké pocty. Byla jsem pozvána na rituál woodoo, který pořádal šaman Octama. „Ne každého mezi sebe pustí, bílým nevěří,“ upozorňoval mě americký misionář Ron Bluntchli.   Slavnost začala po setmění a sešla se na ní téměř celá vesnice. Bylo to v jakémsi přístřeší napodobujícím kostel, ale v podstatě se vše odehrávalo pod širým nebem. Šest mužů zběsile bubnovalo a zpívalo rituální písně, které měly oslovit duchy. Šaman Octama začal uprostřed venkovní místnosti jemným prachem ze speciálních bylin malovat na zem kruh a znaky, které měly pomoci přivolat duchy.   Nezbytnou součástí bylo pití rumu, bez toho se prý rituál woodoo neobejde: prach z květin a alkohol nahrazují jakýsi fetiš, kterým může být stejně i proslulá panenka woodoo či kuřecí kosti a mleté byliny. S postupujícím časem začaly zpěv i bubnování nabývat na intenzitě. Lidé kolem kruhu s ornamenty tancovali, někteří měli oči v sloup, jako by byli pod vlivem drog. Také se podobně chovali. Nebylo mi jasné, zda kvůli silnému rumu, nebo díky spojení s duchy. Co mě ale překvapilo, byla délka rituálu. Místní vydrželi divoce tančit a zpívat i bubnovat pět hodin v jednom kuse a ani si mezitím nesedli. Bylo to o to zajímavější, že polovině z nich bylo minimálně přes šedesát. Když si člověk uvědomí, že tito lidé přežívají s jedním obyčejným jídlem denně, je to skutečně k zamyšlení, a kdo to neviděl na vlastní oči, neuvěří.  

Asi kolem půlnoci se pár vesničanů složilo k zemi a začali se třást jako při epileptickém záchvatu. „Jsou spojeni s duchem, jsou v tranzu,“ vysvětlil mi podrážděně misionář Ron. Střízlivě myslící a nevěřící člověk by si zřejmě řekl, že se vyčerpané, starší, nepříliš dobře živené tělo přirozeně brání tomu, k čemu bylo přinuceno. Já jsem ten dojem neměla a celá věc mi přišla mírně záhadná. Lidé se pak začali rozcházet do chatrčí až kolem druhé hodiny ranní. Kolik z nich tu noc mělo sen, ve kterém je navštívil duch, je těžké odhadnout. V haitské vesnici jsem bydlela v „pokoji pro hosta“ u jedné misionářské rodiny, bez které bych se na tuto cestu zřejmě nikdy sama neodvážila. Jednalo se o jakousi místnost sestavenou z cihel těsně vedle domu, kde rodina žila. Byla zde okna bez okenic, dřevěné dveře, které nešly zamknout, a na plechové střeše jsem každou noc slyšela běhat krysy. Jednou, když v noci pršelo, jsem je cítila dokonce i pod svou postelí. Nebyl to příjemný pocit. Jediný přepych, kterého se mně dostalo, byla síť přes postel proti komárům. Teprve za pár dnů mi jeden vesničan poradil, abych při dešti nezhasínala petrolejovou lampu – krysy se pak do místnosti neodváží.   Každé ráno mě probouzel zpěv z místního křesťanského kostela, ten byl hned vedle mé cihlové místnosti, a toto probuzení bylo naopak velmi příjemné, přestože jsem kvůli nočnímu řádění krys často usínala až při svítání.  

Nedělní mše, protestantská, trvala v neděli až čtyři hodiny. Lidé ji prožívali se stejnou vášní jako rituál woodoo, jen s tím rozdílem, že se zde nepil rum a nikdo nepadal na zem. Když v roce 2003 těsně před svržením své vlády Jean-Bertrand Aristide, bývalý kněz a nyní exprezident, prohlásil woodoo za oficiálně uznávané náboženství, objevily se na mnohých místech obavy, že se na Haiti příznivci woodoo dostanou do otevřeného sporu s křesťany. Přívrženci woodoo měli údajně obavy, že jim křesťanství bude vyhánět duchy, a křesťané naopak považovali rituály woodoo za černou magii. Žádné rozbroje jsem v Gross Jean nepostřehla. Rituály woodoo i křesťanský kostel bral jako samozřejmost každý bez rozdílu vyznání. A i věřící křesťané si přišli v době nemoci pro pomoc k šamanovi.   Nicméně v okolí města Cap-Haitien, které se samo označuje za světové dílo woodoo, se křesťané dostali s přívrženci woodoo údajně do těžkých sporů. Když chtěla evangelická církev uskutečnit výroční shromáždění pod širým nebem, někteří představitelé woodoo jim vyhrožovali smrtí za to, že se do města nebudou chtít vrátit duchové. Rozdílný přístup k náboženství woodoo mají ale i lidé v samotném Port-au-Prince. Zatímco na vesnicích se tato víra používá převážně k léčení a dobrým skutkům, ve městě je to trochu jinak. Městské „woodoo kostely“ jsou možná lépe vybavené, ale jsou také jinak pomalované. Vidíte zde hlavy rohatého ďábla s vyplazeným jazykem nebo různé znaky připomínající spíše okultismus než náboženství.  

Ve městě je zmatek, neexistuje policie, jednotky OSN zasahují pouze v nutných případech politických protestů a život je zde paradoxně daleko těžší než na vesnicích, kde lidé využívají k obživě vypěstované produkty a hlavně mají více prostoru k žití. Haiťané v Port-au-Prince opravdu hladovějí, nemají dostatek vody, žádnou elektřinu, žádnou práci ani zázemí a co je horší, mají čím dál tím méně naděje na lepší život. Známý zpěvák Lolo, kterému se díky jeho skupině daří velmi dobře, cestuje po celém světě a má přehled, říká: „Lidé jsou zde unavení, nemají sílu věřit v něco lepšího a často vidí věci velmi negativně.“

Ve „woodoo kostelech“ v Port-au-Prince se někdy i používá prach z lidských kostí k oživování mrtvol, takzvaných zombie. Šamani jim díky své magii údajně dají znovu život a tyto bytosti jim slouží až do doby, než se úplně rozpadnou. To je další stránka woodoo, řekněme ta obávaná, které lze stěží věřit, a nejednoho Haiťana přivedla k šílenství.   Je jasné, že woodoo zde existuje několik set let. Když v roce 1492 objevil Haiti Kryštof Kolumbus, žili zde jen místní indiáni. Teprve invaze francouzských kolonizátorů na Haiti přivezla otroky z Afriky. Existují také zvěsti o tom, že sem byli později vysazováni nemocní a vyčerpaní Afričané na cestě k otrokářům do Severní Ameriky, neboť by zbytek cesty nepřežili. To je důvod, proč se dnes Haiti říká Afrika v Karibiku a proč sem také pronikly africké šamanské rituály, které se později při zotročování černochů smísily s křesťanskými tradicemi.  

Na Haiti jsou dnes všichni obyvatelé věřící. Jen těžko zde najdete člověka, který by víru neměl. Lidé by situaci, ve které žijí, těžko přežívali bez víry a upření svých nadějí k nadpřirozenu. Nezapomenu na pohled starší vyhublé ženy v Port-au-Prince, která prodávala na ulici uhlí. To je velmi důležité ne pro teplo, ale kvůli vaření, neboť elektřina ani plyn nejsou. Pleť Haiťanů je přirozeně velmi tmavá, ale tato žena spíš vypadala jako uhlí, které prodávala, z celého jejího těla bylo snad možné zaregistrovat jen krví podlité oči. Seděla na chodníku vedle pytle s černým zlatem, myslím, že byla tak vyčerpaná, že se nemohla ani postavit, pražilo na ni slunce. Hlavu měla opřenou o zeď, modlila se.

Port-au-Prince i okolní vesnice jsou místem, kde se běžně kouří marihuana, město, kde se každý snaží něco prodat, aby si mohl koupit jídlo, protože toho je zde na rozdíl od oblečení velmi málo. Ve sklepních místnostech o rozměru jen několika čtverečních metrů žije třeba šest lidí, mnozí spí venku na ulici, a v odpadkové zóně, kterou nikdo nevyváží, se procházejí špinaví vepři. Když jsem v tomto městě přistála, nevěřila jsem vlastním očím, a nebýt misionářů, kteří mě čekali na letišti, možná bych z haly ani nevyšla.

Po několikatýdenních zkušenostech bych se dnes chovala úplně jinak. Předně bych se tolik nebála. Haiti je ze sdělovacích prostředků známé jako země plná násilí a únosů. Není to již tak docela pravda. Po nástupu Reného Prevala coby nového prezidenta se politická situace uklidnila a lidé ve městech neprotestují. Pokud se procházíte po ulicích, každý si vás všimne, protože záříte svou bílou pletí. Když máte něco, co se lidem líbí, začnou na vás volat: „Dej mně ty hodinky, dej mně ten fotoaparát,“ jenže oni to tak ve skutečnosti nemyslí, chtějí jen dát najevo, že se jim vaše věci líbí. Woodoo se zde neprovozuje jako černá magie, která by mohla někomu ublížit, i když občas tohoto náboženství přece jenom někdo zneužije a snaží se ze sebe udělat zlého čaroděje. Dnes si dokonce troufám říci, že některá místa na Haiti jsou bezpečnější než chudé části amerických velkoměst. Haiťané jsou na svoji dosavadní nezávislost náležitě hrdí. Nemají rádi Američany, kteří je v roce 1915 okupovali a téměř dvacet let se z nich snažili pod rouškou humanitární pomoci udělat otroky. Proto se dnes mnohdy brání spolupráci se Spojenými státy, která by pro ně znamenala alespoň nějaký užitek a možná ekonomický přínos.   Haiti ale dnes nemá co dát a co prodat. Z přelidněných měst a okolních hor mizí stromy, protože není čím udržet oheň k vaření, turisté se do země bojí, přestože u Karibského moře zejí prázdnotou nádherné pláže s hotely a penziony bez hostů. Jediné, co tuto zemi neopustí, je víra a zcela určitě woodoo, které sem skutečně patří. Je to přesně tak, jak řekl úplně na začátku šaman Octama: „Nedá se to vysvětlit, je to prostě něco, s čím jsme se narodili.“ Anebo jeden překlad modliteb haitských žen v křesťanském kostele: „Bože, proč je náš život tak těžký a plný strádání a nedostatků? Věřím, že jednou na nás shlédneš s něčím lepším. Přesto ti ale děkujeme, že tady i přes veškeré hurikány, hlad a strádání existujeme. Věříme, že tady musíme být pro nějaký účel…“   Možná je to právě duchovno a víra, co Haiťany stále drží na nohou.

Category: 2007 / 02

V irské pivnici The Fiddler’s Green v diplomatické čtvrti hlavního města Manama to hučí. Číšníci – většinou Indové – roznášejí půllitry Guinnessu a Carlsbergu Arabům v bílých hávech, které jim přikrývají celé tělo od hlavy k patám. Je 14. února, tudíž Valentýn – den milenců. Ostrůvek hříchu

Napsal André Vltchek

Až na dvě cizinky ze Západu je bar téměř výlučně okupován muži. Tvrdí pijáci ze Saúdské Arábie nechali své sladké protějšky buďto na pevnině, nebo v hotelu. Cigarety v ústech, půllitry v ruce, soustředěně studují pivní pěnu a příliš nekonverzují. Tato podívaná mě natolik fascinuje, že po chvíli vytahuji z brašny fotoaparát. Bleskově se ale objevuje ochranka a důstojně a elegantně mě z hospody vyhazuje.

***

O dveře dál, v luxusním hotelu Radisson SAS The Diplomat, se Valentýn oslavuje říznou arabskou hudbou a břišním tancem. Show začíná provokativním kabaretním tancem ruských děvčat, jež na poloosvětlené scéně imitují kočičí pohyby. Je téměř jedenáct hodin večer a noční život tu teprve začíná.V nočním klubu Radissonu jsou k vidění ženy z Perského zálivu, většinou přikryté černými abájami, z nichž vykukují černé řasy, plné rty ozdobené rudými rtěnkami, perfektně pěstěné nehty na rukou a nohou a provokativní a elegantní střevíčky na podpatcích. Ženy tu posedávají buď ve skupinkách, nebo v doprovodu svých manželů. Většina návštěvníků je však stejná jako ve Fiddler’s Green – muži v bílém, většina ze Saúdské Arábie. Tady však nepijí pivo, nýbrž tvrdý alkohol a šampaňské. Po ruských děvčatech se na scéně objevuje libanonská zpěvačka ve fialových přiléhavých šatech a několik minut po ní břišní tanečnice ze stejné země. Šantán se rychle plní návštěvníky a cigaretovým kouřem. Večer se pomalu rozjíždí. Bude se tu tančit a zpívat do noci, do rána. 

Fotografuji, neboť jsem po dvouhodinovém rozhovoru s ředitelem podniku obdržel povolení. Jinak se v bahrajnských nočních klubech fotit nesmí, aby se chránila anonymita hostů. Ředitel mě však předem varoval, že mohu fotografovat pouze „umělce“, nikoliv návštěvníky podniku.

***

Do Bahrajnu ročně proudí stovky tisíc návštěvníků ze Saúdské Arábie a jiných zemí Perského zálivu. V Saúdské Arábii jsou zakázány veškeré filmy, alkohol a prostituce. Bahrajn je jedinou zemí Zálivu, kde se dá pít téměř ve všech kavárnách, restauracích a nočních klubech. Filipínské hostesky a prostitutky jsou k vidění téměř v každém levnějším hotelu. A téměř každý hotel má alespoň jednu diskotéku a noční klub.Manželské páry ze středních vrstev Saúdské Arábie podnikají do Bahrajnu pravidelné výlety. Jdou si poslechnout hudbu a navštívit biografy, jež ukazují poslední filmové hity ze Západu. Manažer hotelu, v němž jsem se ubytoval, mi vysvětlil, že mnohé manželské páry se do hotelu nastěhují v pátek (den pracovního klidu v muslimských zemích) a do neděle z pokoje nevyjdou: jídlo si objednávají z restaurace, v pokoji se pak opíjejí, dívají na filmy na kabelové televizi a dělají i jiné věci. 

Spisovatelka, která píše o údělu žen v Saúdské Arábii pod pseudonymem, mi v jednom z dopisů popsala podobný výlet: „Pokaždé, když s manželem letím do Bahrajnu, mám pocit, jako bych se letěla nadýchat čerstvého vzduchu. Ve své zemi nesmím ukázat tvář, nemohu řídit auto či oslovit cizího muže. Let z města, kde žiji, do Bahrajnu, trvá jen čtyřicet minut. Všechny ženy, jež nastupují do letadla v Saúdské Arábii, mají na sobě burku. Během krátkého letu se před toaletami tvoří dlouhé fronty žen: před přistáním se celá paluba promění – ve vzduchu je cítit parfém. Mnohé ženy mají opět tvar a na sobě jen džíny, trička a dlouhé vlasy, jež jim padají na ramena. Někdy v Bahrajnu pijeme alkohol ne proto, že by nám chutnal – je to jakási revolta. Říkáme mu „šťáva“.

 Pro mnoho lidí je Bahrajn s pouhými 694 čtverečními kilometry a 706 tisíci obyvatel jakýmsi ostrůvkem hříchu v této nábožensky krajně konzervativní části světa, pro jiné poměrně tolerantní a demokratický emirát s fungujícím parlamentem; zemí, kde ženy mohou nejen řídit automobil, nýbrž i volit a být zvoleny (dosud nemyslitelné v sousední Saúdské Arábii) – výsledek reforem, které během své šestileté vlády uskutečnil šajch Ísá Ibn Hamád al-Chalífa. Přestože je Bahrajn dosud zemí, kde náboženství hraje důležitou roli, atmosféra je tu poměrně uvolněná a tolerantní. Rádio Bahrajn vysílá do éteru poslední hity ze Spojených států, Anglie, Latinské Ameriky a Francie, a britský hlasatel mezi písničkami mluví o lásce, sexu, a dokonce o Satanských verších indického spisovatele Salmana Rushdieho. V zemi pracují statisíce cizinců, kteří, jak se zdá, vykonávají téměř veškerou fyzickou práci na naftových polích, v hotelech a restauracích a na stavbách (stejně tak jako ve Spojených arabských emirátech však nemají právo vlastnit půdu a získat občanství). Bahrajn nezbohatl pouze díky naftovým polím; během posledních desetiletí se stal jedním z nejdůležitějších bankovních a obchodních středisek oblasti. Jeho mezinárodní letiště slouží jako vzdušná brána do východní části Saúdské Arábie a bahrajnský Gulf Air se stal jednou z největších leteckých společností na Blízkém východě. 

Bahrajn konkuruje Kataru a Spojeným arabským emirátům, všechny tři země se v poslední době snaží ukázat světu tvář tolerance a kosmopolitní elegance. Bahrajn buduje na pobřeží hlavního města Manama obří finanční středisko, stejně tak jako nákupní střediska, biografy a kulturní instituce. Bahrain International Circuit – jediný okruh pro nejrychlejší zavodní auta F-1 v této části světa – má prý přímo luxusní zázemí pro závodníky i hosty.

***Země je též rájem pro archeology a historiky. Ostrůvek byl obydlen již před sto tisíci lety a bahrajnský hrad (Bahrain Fort, chráněn UNESCO), je tvrzí, na jejímž území se vystřídalo několik civilizací během posledních tří tisíc let. Hrady, starověké hřbitovy a svérázná architektura, mořské korály a poušť nabízejí návštěvníkům množství kulturních a přírodních skvostů soustředěných na malém území. Hlavní město Manama je poměrně chaotické a s výjimkou několika autobusových linek spoléhá výlučně na soukromé automobily. Ráno a odpoledne se zde tvoří dopravní zácpy, což je v tak malém městě absurdní podívaná. Řídí tu ale téměř všichni – místní i cizinci, benzin stojí v přepočtu pouhých necelých šest korun za litr. Malý automobil s klimatizací se dá pronajmout za 10 bahrajnských dinárů (asi 27 dolarů včetně daně). Negativní stránkou této absurdně nízké ceny je, že se neuvažuje o hromadné městské dopravě, která by byla ekologičtější. Manama však kromě prvotřídních muzeí (největší a nejhonosnější je Národní muzeum), nabízí příjemné promenády na pobřeží, skvělé restaurace a tradiční úzké uličky lemované zlatnictvími a přes sto let starými čajovnami a kavárnami, jež nenabízejí jen voňavou arabskou kávu a čaj, ale i takzvanou šišu – vodní dýmku. 

Turisty ze Saúdské Arábie i odjinud, lákají stovky masážních salonů a nočních klubů. Zvou do svých bran ozdobených neony a ochraňovaných většinou mohutnými indickými vyhazovači, kteří mají ve tváři lakonický výraz „vše už jsem viděl“. Pro cizince ze Západu jsou ale ceny za alkohol vysoké a opravdová thajská masáž tu stojí desetkrát více než v Bangkoku (zdravotní masáž však nejspíše není hlavním zdrojem příjmů místních podniků). Návštěvníci ze Saúdské Arábie jsou v Bahrajnu tolerováni, téměř všichni místní se však shodnou na tom, že se občané velké sousední země chovají nepřijatelně, provokativně a hrubě. Malá zemička si ovšem nemůže dovolit konflikt s mohutným sousedem, který tu navíc ročně utrácí stovky milionů dolarů. Hlavní tepnou, která spojuje Saúdskou Arábii s Bahrajnem, je King Fahad Causeway – pětadvacetikilometrový systém mostů, na nichž sedí perfektní čtyřproudá dálnice. Stavba stála stamiliony dolarů a byla financována Saúdskou Arábií. Kdesi uprostřed mezi oběma zeměmi je malý ostrůvek, který slouží jako hranice s pasovou kontrolou a celnicí (cizinci ze Západu nemohou obdržet turistické vízum do Saúdské Arábie). Na obou stranách hranice byly vybudovány velké věže s vyhlídkovými terasami, ze kterých je při dobrém počasí krásný výhled na saúdskou poušť z jedné strany a na samotný systém mostů a na Bahrajn ze strany druhé. Přestože je na mostech nejvyšší povolená rychlost osmdesát kilometrů v hodině, saúdští řidiči se tady řítí až dvousetkilometrovou rychlostí, a to ve svých obrovských amerických fordech a dokonce i v závodních vozech, jako třeba Ferrari a Porsche. Číšník v kavárně na hraničním přechodu mi prozaicky vysvětlil situaci: „Chovají se tu jako zvěř, ale naše policie se chce vyhnout konfliktům – téměř nikdy je nezastaví. Až se budete vracet do Bahrajnu, vaše cesta bude poměrně bezpečná, dá-li Bůh. Když k nám totiž jedou ze Saúdské Arábie, jen si hrají; zatím jsou střízliví. To nejhorší jste již přežil: cesta z Manamy na hranice je snad jednou z nejnebezpečnějších na světě. Saúdští řidiči se v Bahrajnu většinou zpráskají namol a pak z cesty smetou všechno, co mohou.“ V jednom baru si ke mně přisedla filipínská „hosteska“. Rozpovídala se hned potom, co zjistila, že žiji a pracuji v jihovýchodní Asii. Svoji profesi se ani nesnažila skrývat. Než našla obživu v Bahrajnu, studovala novinařinu v Manile. „Až vydělám dost peněz, vrátím se domů. Téměř každou noc trávím se saúdskými klienty. Pokud bych vám vyprávěla, co dělají, nevěřil byste mi. Je to absurdní… Ti lidé téměř nepřišli do styku se ženami. Chovají se k nám jako ke zvířatům. Pokud bych u sebe neměla mobilní telefon, nikdy bych si s nimi netroufla jít sama do pokoje…“ 

Ať už obyvatelé Bahrajnu cítí vůči občanům Saúdské Arábie cokoliv, stejně jako mnozí cizinci neopovrhují obrovskými částkami peněz, jež největší vývozce ropy na světě utrácí a rozhazuje v malých a svobodnějších zemičkách Perského zálivu.

***Těsně před odletem do Bangkoku jsem se snažil vyměnit několik dinárů, jež mi zbyly v peněžence, za americké dolary. U okénka směnárny však stál muž ve středním věku, majitel cestovního pasu Saúdské Arábie. Měl na sobě dlouhý elegantní kašmírový kabát a šálu od Burberryho, takže zřejmě letěl do Evropy. Otevřel brašnu a na pokladnu položil obrovský balík bahrajnských dinárů. Celkově za 18 tisíc eur, což bylo na směnárnu příliš. Začalo vyjednávání, protože muž trval na tom, že částku potřebuje celou, americké dolary i britské libry. Utvořila se fronta a jako první se vzdal naděje, že si stačí ještě před odletem něco vyměnit, mladý Filipínec za mnou. Po chvíli jsem ho následoval i já. 

Před odletem jsem si dal ještě jednu voňavou arabskou kávu v jediné kavárně na letišti, kde se smí kouřit. U vedlejšího stolku seděla krásná a elegantní arabská žena. Vedle ní ležela velká brašna, nejspíše na burku, kterou přes sebe bude muset hodit v letadle, než přistane ve své zemi. Dívala se mi upřeně do tváře. Snažím se vzpomenout si, zda se odněkud neznáme. Po chvíli si ovšem uvědomím, že se na mě dívá jen proto, že se to ještě smí…

Bahrajn (Bahrajnský emirát):

* Obyvatelstvo: přes 700 000

* Rozloha: 694 čtverečních kilometrů

* Oficiální jazyky: arabština a angličtina

* Náboženství: islám

* Ceny za levný hotel se sprchou a klimatizací asi 8–10 zdejších dinárů, hotel (3–4 hvězdičky) 20–30 dinárů, luxusní hotel přes 50 dinárů

* Vstup do hradu zdarma, do národního muzea se platí.* Do země se lze dostat prostřednictvím Gulf Air, který zajišťuje spojení s Frankfurtem, Londýnem a Paříží. Do Bahrajnu letají i British Airways a mnohé jiné letecké společnosti. Z Frankfurtu trvá let 5–6 hodin.

Category: 2007 / 02

Napsal a vyfotografoval Marian Sucha Když jsem po snídal v hotelu Vídeň, poněkud omšelé a chátrající secesní vzpomínce z počátku 20. století, a chystal se na procházku městem, upoutala mou pozornost seňora na recepci s obří stodolarovkou v rukou. Snědá blondýnka v nejlepších letech, bujných tvarů a karmínově rudých rtů, si ji nechala při ranní mši v katedrále posvětit. „Dám si ji do postele pod polštář a budu snít o bohatství,“ řekla mi s úsměvem. A pak se rozpovídala, že Fiesta de Alasitas je největším tradičním svátkem v La Pazu a že dnes, 24. ledna na den Panny Marie Lapazské, jdou všichni – prezident, biskup, státní, vojenští a civilní hodnostáři a samozřejmě občané – do obrovské katedrály na náměstí Murillo. Půjdou tam na mši a kvůli challas de grande deseo – pokloně svým velkým přáním.  

Svátek patronky se slaví od koloniálních dob zároveň se svátkem fetišů Fiesta de las Alasitas. V tento den se na náměstí a v okolí Plaza Murillo, Almeda a Paseo del Prado koná veliký jarmark. Jedni prodávají fetiše, jiní je zase posvěcují. Umělci, šamani, řemeslníci a pouliční obchodníci – všichni si vyhlížejí výhodné stání, aby mohli nabídnout své originální miniatury.Ekeko a Alasitas   Centrální postavou fiesty je dlouhonosý a hrbatý skřítek Ekeko nebo Thunupa, malá figurka, která v předkolumbovské době měla chránit před nemilostí a nepřízní. Jeho svátek byl stanoven na začátek letního slunovratu a zachoval se až do koloniální doby. Již tehdy se na trzích se pro něj prodávaly nejrůznější votivní miniatury.   Na dnešním trhu v okolí Plaza Murillo si snad každý zakoupí miniaturky toho, co chce mít v budoucnu ve velkém. Lze dostat všechno – od zrnek rýže přes sandály, řidičský průkaz, pas, domek a nábytek s televizí, počítač, mobil či auto až po napodobeninu svazku bankovek – nejlépe dolarů – ty jsou odolnější vůči inflaci, vysvětlila mi recepční v hotelu. Miniaturky se nechají posvětit indiánským sacerdotem (knězem) nebo – chcete-li – kouzelníkem.   Bolívie je velmi chudá země. Všechno se dělá ve jménu Ekeka. Je uctíván nejen jeden den v roce na jarmarku, ale má svůj ara – malý domácí oltář – v lapazských domácnostech, obchodech nebo hospodách, kde se na něj se svými přáními obracejí všichni. Uctívají ho a vzývají, jak potřebují. V určitých dnech měsíce se mu dá do pusy hořící cigareta, protože je známo, že je vášnivým kuřákem. Pro přání je ale důležité, aby celá dohořela. Zhasne-li v půlce, je to špatné znamení.   V předšpanělské době, jak mi vysvětluje José de Mesa z lékárny u Pražského Jezulátka nahoře na kopci za náměstím Murillo, kam jsem zabloudil při procházce klikatými uličkami města, byl Ekeko nahý. Často s velkým pohlavím, jak se lze přesvědčit v Městském muzeu tradic (El Museo Municipal Costumbrista). Ale tento kult, do jisté míry také zaměřený na plodnost a erotiku, je zde vlastně až jako modifikovaný plod potlačené indiánské revolty z roku 1781. Poté z něj dělali usmívajícího se fešáka s typicky rozděleným knírkem, indiánskou čapkou nebo městským kloboučkem a s otevřenou náručí obloženou dárky. V koši nese mnoho věcí denní potřeby, ale hlavně luxusní zboží pro celou rodinu.  

Záchrana před hladem   I v Josého lékárně stojí Ekeko hned vedle figurky Pražského Jezulátka. Podle jeho historky to byl Don Sebastián Segurola, guvernér města La Paz, kdo nařídil slavit svátek na počest spásy před hladem a kapitulací.   Koloniální nařízení, která indiánům zakazovala rituály na oslavu jejich bohů a idolů, vedla ke konfliktům mezi indiány kmene Ajmarů a Kastilci, respektive kreoly. Roku 1781 se místní indiánské kmeny, vedené kasikem Tupakem Katarim, vzbouřily. Obklíčili La Paz a ohně povstalců ničily úrodu na polích a statky. A zde podle Josého začíná i legenda o původu fiesty Ekeko. Je to příběh indiánské dívky Paulity, jež sloužila manželce guvernéra Seguroly, a jejího indiánského snoubence Isidoria. Když musel Isidorio opustit město, aby pracovat na guvernérově statku, zanechal na rozloučenou své Paulitě figurku, jakýsi symbol lásky a něžnosti. Byl to podle staré ajmarské tradice fetiš.   Figurka měla podobu kastilského guvernéra, protože podle pověsti právě na Segurolově vůli záviselo štěstí těchto zamilovaných. Krvavá vzpoura indiánských kmenů oddělila La Paz od okolí a městu hrozilo vyhladovění a zkáza. Zní to až pohádkově, že se zde, v koloniálním La Pazu, v této hrozné a bezvýchodné situaci za hladomoru, nacházel jeden kout, kde malá figurka, fetiš, měla košík s oběťmi – miniaturními porcemi jídla. A bylo to náhodou, že se právě indiánka Paulita stala vyvolenou osobou? U figurky se jednoho dne objevily malé porce jídla. Nebylo toho moc, ale v bídě to dodalo energii a naději i dalším dvěma až třem osobám blízkým guvernérovi. A jednoho dne se objevil i indián Isidorio, který dezertoval, protože nechtěl bojovat proti městu, kde žila jeho snoubenka. A Isidorio s sebou přinesl i jídlo. To spolu se zázračnou pomocí Ekekovou pomohlo guvernérovi sebrat síly a zorganizovat obranu města.   Po šesti měsících obležení dorazila k městu pomoc. Slavilo se vítězství a guvernér bez velkého vysvětlování vystavil oblečenou Ekekovu figurku do okna svého domu. A protože zázraky smí v křesťanském světě konat jenom vyvolení, byla pomoc městu připsána Panně Marii. Byla to tedy ona, kdo vyslyšel prosby hladových Španělů i indiánských poddaných.  

Segurola nařídil slavit 24. ledna fiestu jako poděkování Panně Marii. Ekeko se guvernérovi hodil jako prostředek k pacifikaci indiánských obyvatel. Konečně to, že Isidoriův Ekeko měl podobu guvernéra a ne nějakého předkolumbovského fetiše se ztopořeným penisem, také asi pomohlo překonat některé bariéry. Kdo chtěl, mohl od té doby vystavit svého Ekeka doma v koutku. Není tedy divu, že i dnešní Ekeko má v koši základní potraviny – rýži, fazole a kukuřici. A nezapomeňme, že hlad je i dnes reálnou hrozbou v mnoha bolivijských, nejen indiánských rodinách.Chybí zeleň a kyslík   La Paz nepatří mezi krásná města, navíc je plný bídy a špíny a má příšernou dopravu. Přesto zanechá horní a dolní část města v návštěvnících bezesporu zvláštní dojem. Je možné, že město ležící v údolí náhorní plošiny Altipláno nad hranicí vegetace působí na někoho i odpudivě. Ale je to s ním jako v jedné známé pohádce: je tak hrozně ošklivé, že si ho člověk musí oblíbit.   Obrovský kotel, nebo spíše šedohnědý měsíční kráter beze stromů a zeleně, porostlý hrozny domů s více než milionem obyvatel. Nad ním trůní zasněžená koruna Nevado Ilimani, dosahující výšky 6490 metrů. Dole v údolí, ve třech tisících metrech nad mořem, kde žijí majetní občané města, panuje až subtropické klima s bujnou zelení; na vrcholu kráteru v El Alto (4080 metrů vysoko), kde se nachází mezinárodní letiště La Paz, je zima a řídký vzduch. Mozek a plíce zde doslova volají po vzduchu. Kdo vystoupí z letadla, je jako omámený, každý náhodný a rychlejší pohyb rozbuší srdce a podlamuje kolena.   La Paz je hodně členěný a jeho klikaté ulice jdou vlastně pořád do kopce. Architektura hlavního města je podivnou směsí všeho a ničeho. Na tucet výškových domů se ztrácí v strmém profilu. V centru města stojí hned vedle obrovské katedrály prezidentský palác, který hlídá jakási obdoba c. k. husarů. Od roku 1809, kdy Pedro Domingo Murillo neúspěšně povstal k boji za nezávislost země, se v Bolívii odehrálo bezpočtu pučů a převratů a velmi často to odnesl právě tento dům. Ne náhodou se mu říká Palacio Quemado – ohořelý palác.   Několik dalších koloniálních domů včetně budovy parlamentu by se svým charakterem hodilo spíše do většího krajského města než do metropole, a dokonce ani památník věnovaný bolivijským válečníkům nepůsobí moc hrdě. Snad ani není být na co hrdý – Bolívie je jednou z mála latinskoamerických zemí, která důležité války se sousedy prohrála a přišla také o přístup k moři. V hezky zrestaurované koloniální uličce Jaén hned vedle Muzea bolivijských hudebních nástrojů se nachází také Museo de Litoral s exponáty z chilsko-bolivijské války o přístup k moři.   Hlučné ulice s divokými klaksony, shonem a křikem pouličních prodavačů. Mezi auty se proplétají indiánky s mohutnými batohy na zádech, a to i ve čtvrti s bankami a mrakodrapy.   Některé čtvrtě, zvláště ta s tržištěm, působí velmi provinciálně. Zato hlavní tepna metropole jen pár bloků dále odpovídá našim představám velkoměsta: ženou se po ní nejnovější modely aut stejně jako auta úplně se rozpadající, zrezavělé plechovky a otřískané americké autobusy.   Náměstí Plaza San Francisco je obklopené moderními betonovými stavbami, ale uprostřed náměstí se impozantně tyčí velké kamenné sousoší představující tři velké bolivijské kultury: Tíwanaco, inckou a dnešní. Právě kultura Tíwanaco, dodnes opředená tajemstvím, je pro Bolivijce a jejich národní cítění ta nejdůležitější, považují ji za své kořeny. Stále ještě se o ní ví velmi málo. Za její kořeny se často považují kultury Huari a Chavin, které existovaly již dávno před ní a jejichž pozůstatky našli archeologové právě i v Tíwanacu.   Kostel s typickými zvonicemi a s nádhernou čelní fasádou, zdobenou reliéfy s motivy rostlin a ptactva, působí v moderním okolí trošku archaicky. Původní budova byla postavena v roce 1548, tedy v době, kdy kapitán Mendoza zakládal La Paz (= mír) na počest konečné porážky peruánských Inků.  

Calle Sagárnaga za kostelem je ulicí „dárků“. Jeden vedle druhého stojí obchůdky a stánky a na každém rohu sedí cholas, ženy z indiánského kmene Ajmarů, s typickými buřinkami na hlavě. Nabízejí pestrobarevné čepice, rukavice, svetry a chalecos (vesty), všechno tkané a pletené z vlny z alpak, ručně vyrobené kožené předměty – suvenýry pro turisty. Kousek dál je ulička „ovocná“, „plechová“, „elektro“. Buřinky, které ženy nosí, jsou většinou hnědé, a aby to bylo jasné, ty nezadané je mají posunuté k uchu. Od ostatních lidí se odlišují i obchodníci, bankéři a politici – mají na sobě bílé košile a tmavé obleky. Vojáci nosí i na ulici samopaly. K obrazu ulice patří také strašidla globalizace – věčně ospalí bezdomovci, zabalení do černých pytlů na odpadky.Bizarní kuriozity?   Poblíž kostela San Francisco, v ulicích Santa Cruz a Linares, je takzvané Mercado de hechiceria, trh čarodějnic. Indiáni zde prodávají všechno, co potřebují prastaří bůžkové, v něž ještě pořád věří i přes svou příslušnost ke katolické církvi. Čím důležitější přání, tím větší oběť. Někdy by bylo zapotřebí obětovat i celou lamu, aby se získala přízeň indiánských bohů. Ale kde na to vzít? Chudí doufají, že je indiánský pánbůh vyslyší i při obětování malého sušeného embrya, které zde mohou zakoupit. Stejně tak kouzelné roztoky, magické koření, sušené netopýry nebo žáby a samozřejmě všelijaké bylinky. Nesčetné votivní potřeby a prostředky k získání přízně ajmarských duchů jsou pro nás, nezasvěcené, jenom bizarní sbírkou mystických kuriozit.   Pozdě večer, když je už všude tma – a La Paz je velmi temné město – stojím na malém náměstíčku a dívám se nahoru na nebe. Co vypadá jako zářící hvězda na obloze, jsou ale jenom blikající světýlka malých domků, které stojí vysoko na úbočí holého, strmého kopce. Pro mne jsou to hvězdy z La Pazu. Auto na horizontu jedoucí dolů do údolí připomíná létavici a já si tady, ve městě spousty přání také přeji něco hezkého. Štěstí…  

Category: 2007 / 02

Napsal  Dušan Zbavitel,  vyfotografoval  Tomáš Míček

Indie bývá právem označována za oblast s nejbohatší duchovní tradicí, jejíž tisíciletou kulturu už od počátku charakterizuje především neustálé hledání cest k naplnění nejvyšších cílů lidské existence a smyslu lidského života. V průběhu tohoto neúnavného pátrání a ruku v ruce se zdokonalováním a vyzráváním lidského myšlení vznikaly různé myšlenkové směry i nová náboženství s učením někdy hodně odlišným. Pro všechny – s jedinou výjimkou filozofického materialismu, který v dějinách indického myšlení nehrál nikdy příliš významnou roli – je charakteristické, že vycházely ze základů položených už v nejstarších filozofických spisech zvaných upanišady z doby před polovinou prvního tisíciletí před naším letopočtem. Ony základy tvoří víra, že lidský život nekončí fyzickou smrtí těla, ale pokračuje v novém znovuzrození, nové reinkarnaci v nepřetržitém koloběhu zvaném sansára, a že charakter nového zrození si člověk určuje sám svým chováním, svými skutky (karmany), jejichž celoživotní souhrn je rozhodující pro kvalitu jeho příštího života. Právě tento věroučný princip odlišil indická náboženství od většiny světových vyznání, i když podobnou víru sdíleli i někteří antičtí myslitelé jako Platón, a dokonce zřejmě také mnoho starokřesťanů.  

Některá autochtonní indická náboženství v průběhu doby zanikla, jiná (jako džinismus) zůstala omezena na nižší počty vyznavačů, ale dvě z nich – buddhismus a hinduismus – figurují v popředí seznamu nejzastoupenějších vyznání světa.Buddhismus   Jednou ze zvláštností buddhismu je, že se sice zrodil a po dlouhá staletí vzkvétal v Indii, ale dnes už ve statistických údajích o počtu vyznavačů různých náboženství na indickém subkontinentě figuruje až na hodně podřadném místě, a to ještě tvoří většinu z nich původem neindičtí přistěhovalci. Jako kolébka buddhismu však Indie vždy byla a ještě stále je cílem zbožných poutníků z celého světa a ze všech zemí, kam se tato víra rozšířila.  

  Její zakladatel, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se narodil pravděpodobně roku 564 př. n. l. v Lumbiní nedaleko nepálsko-indických hranic jako syn Šuddhódany, krále kmenové republiky Šákjů. Podle tradice byl vychováván jako budoucí světský vladař. Ve třiceti letech se však, znechucen světskými radovánkami a hluboce znepokojen údělem člověka jako tvora podrobeného neúprosnému zákonu stárnutí a smrti, vzdal světské kariéry, opustil domov a vydal se hledat cestu k překonání tohoto osudu. Po letech studia u největších duchovních učitelů své doby a experimentování s nejtužší askezí usedl v dnešní Bódhgaji pod fíkovníkem s odhodláním poznat cestou meditace nejvyšší pravdu. Nakonec dosáhl svého cíle: pochopil beze zbytku, že základní příčinou neustálých znovuzrodů člověka v koloběhu existencí je lpění na životě a touha po jeho plodech, kterou je třeba v sobě nadobro zničit, a poznal také osmidílnou cestu vedoucí k tomuto cíli, od správného názoru až po správné soustředění. Tak se stal Buddhou, Probuzeným nebo, jak jsme zvyklí ho označovat, Osvíceným.   Téměř padesát let putoval pak Buddha po Indii, hlásal své učení a získával stále početnější zástupy následovníků ze všech vrstev obyvatelstva. Z těch nejvěrnějších vytvořil sanghu neboli mnišskou obec, kterou ostatní věřící živili a podporovali jako laičtí vyznavači. Buddhismus se postupně rozšířil po celé Indii. K jeho nejvýznamnějším propagátorům patřili vladaři Ašóka z dynastie Maurjů (asi 268–234 př. n. l.) a Kaniška (z přelomu 1. a 2. století n. l.), kteří se postarali o vyslání hlasatelů tohoto náboženství do zahraničí – ten první na Cejlon (Srí Lanku) a druhý do Střední Asie a do Číny. Byly to však už dvě rozdílné větve buddhismu, protože se mezitím Buddhovi stoupenci rozdělili na dvě hlavní školy, théravádovou (zvanou také hínajána), ke které se dnes hlásí hlavně buddhisté v jihovýchodní Asii, a mahájánovou, jež má své vyznavače především v Mongolsku, Číně, Japonsku a Koreji.  

Ze samotné Indie však buddhismus postupně vymizel. Bližší okolnosti a přesné příčiny tohoto procesu nejsou zcela známy, ale nepochybně k němu přispěl i mocenský tlak islámu poté, co se nadvlády nad Indií zmocnili na počátku 2. tisíciletí n. l. muslimové. Indičtí buddhisté, pokud pod tímto tlakem nepřestoupili na islám (jako v dnešním Pákistánu a Bangladéši), se vrátili do lůna hinduismu a nesčetné buddhistické památky v zemi upadaly v zapomenutí a podléhaly neúprosné zkáze času. Teprve za britského panství a hlavně po osvobození Indie v roce 1947 bylo započato s jejich restaurováním a obnovou.Bódhgaja   K historicky a umělecky nejcennějším a pro buddhisty z celého světa nejposvátnějším místům patří zejména Bódhgaja v Biháru, kde Buddha dosáhl osvícení. Tuto událost připomíná strom zvaný Bódhi, údajně přímý potomek fíkovníku, pod nímž seděl při své památné meditaci Buddha. Původní strom byl sice v 7. století poražen, ale část vypěstovaná z jeho odnože, kterou kdysi poslal císař Ašóka na Cejlon, se sem ve středověku opět vrátila a roste tu dodnes. Nedaleko stromu byl postaven nádherný chrám Mahábódhi (Velké probuzení), jehož vnitřní prostory i exteriér zdobí mnoho skulptur a v jehož okrsku medituje neustále mnoho poutníků.   Většinu z nich dnes tvoří tibetští buddhisté. Do Indie jich z Tibetu po čínské okupaci uprchly v roce 1959 v čele s duchovním a politickým vůdcem dalajlamou statisíce. Zbožně se sklánějí před svatým stromem Probuzení a meditují v chrámu Mahábódhi a zejména o buddhistických svátcích proměňují Bódhgaju v ,,malý Tibet“. Pro většinu indických návštěvníků ze Západu je však Bódhgaja spíše jen historickou zajímavostí a turistickou atrakcí.  

Hinduismus   Se svými asi osmi sty miliony vyznavačů se hinduismus objevuje na třetím místě světových náboženství (hned za křesťanstvím a islámem), ale přísně vzato to vlastně světové náboženství není. S výjimkou indonéského ostrova Bali, kde toto vyznání přežívá už od starověku, jsou totiž za příslušníky hinduistické komunity uznáváni jedině lidé narození z indických rodičů nebo rodiče a jejím plnoprávným příslušníkem se nikdo jiný stát nemůže. To proto, že neodmyslitelnou složkou hinduismu je kastovní systém a příslušnost ke kterékoli hinduistické kastě nemůže nikdo zvenčí žádným způsobem získat.   Stejně jako buddhismus navázal i hinduismus na učení upanišad, ale tentokrát bezprostředně a bez zásadních proměn. Převzal z nich víru v existenci Nejvyššího ducha (často zvaného Brahma) jako jediné reálně a věčně existující bytosti ve vesmíru a átmana, jakési lidské duše, jako nesmrtelné součásti onoho Nejvyššího, podrobené nutnosti přecházet podle karmanového zákona z jednoho těla do druhého, dokud není vysvobozena z koloběhu sansáry. Metody tohoto vysvobození se podle různých škol a směrů liší; patří k nim mimo jiné například jóga, askeze, meditace nebo bezmezná oddanost k Bohu v podobě některého člena početného hinduistického panteonu (nejčastěji Višnua nebo Šivy).   Po věroučné stránce je hinduismus patrně nejflexibilnějším náboženstvím na světě, otevřeným vlivům jiných vyznání a názorů. Přihlíží také k rozdílům mezi svými vyznavači co do jejich duchovní a intelektuální vyspělosti a nijak neomezuje rejstřík způsobů projevování jejich zbožnosti – od obětí květin a ovoce přes poutě a uctívání obrazů a soch různých bohů a bohyň až po askezi, meditace, studium a hlasité odříkávání či hromadný zpěv svatých textů.  

O to přísnější a uzavřenější je zato struktura hinduistické společnosti, její rozdělení na již zmíněné kasty. Příslušnost ke kastě, do níž se hinduista narodil, je pro celý jeho život nezměnitelná a je spojena s tradičním výčtem práv a povinností shrnutých pod pojmem dharma. V ortodoxní společnosti, dodnes dodržující staré předpisy, rozhoduje tato dharma například o tom, s kým se kdo smí oženit či za koho provdat, jaký typ zaměstnání smí vykonávat, od koho smí či nesmí přijímat vařenou potravu a mnoho jiných věcí. A i když civilizační a společenský pokrok ve městech už hrany kastovního systému notně obrousil, zůstává indický venkov ještě stále velmi silně ovlivněn prastarými předpisy, zejména zaujetím proti dalitům, dříve zvaným ,,nedotknutelní“, mnohamilionovým masám, vyřazeným pro své ,,rituálně znečišťující“ povolání z kastovní společnosti.Váránasí   Tak jako je pro buddhisty nejposvátnějším poutním místem Bódhgaja, je hlavním duchovním střediskem hinduistů Váránasí, do nedávna známější pod názvem Benáres. Leží na svaté řece Ganze, jejímž vodám se tu přisuzuje nejmocnější účinek jako prostředku k očistě od hříchů a k získání duchovních zásluh pro lepší příští znovuzrození. Snem každého pravověrného hinduisty je zemřít tu na březích svaté řeky a být zpopelněn na některém ze zdejších ghátů. Ve všech ročních dobách sem přijíždějí zbožní hinduisté z celé Indie, aby navštívili zdejší četné chrámy, vykoupali se v Ganze a odvezli si s sebou alespoň láhev její očistné vody, používané k různým obřadům.   Město zdobí desítky chrámů, většinou z posledních staletí, protože ty nejstarší padly v období nejsilnějšího islamizačního tlaku za oběť muslimské náboženské nesnášenlivosti. Několik starých chrámů se vzácnou skulpturální výzdobou se však přece jen zachovalo a ty ostatní už dávno nahradily nové chrámové stavby, v nichž se tísní davy poutníků stejně jako v těch nejstarších. Neboť nimbus posvátnosti nezávisí na stáří budovy, nýbrž na půdě, na níž stojí. A ta je všude ve Váránasí stejně svatá.

Category: 2007 / 02

Napsala Veronika Zemanová

Kulinářský poklad zvaný lanýž není nic víc než podzemní houba. V tom je její základní problém – roste zhruba pět až čtyřicet centimetrů pod zemí a nedává sebemenší informaci o tom, kde se nachází. Lanýž je navíc přehnaně vybíravý, pokud jde o půdu, ne každý strom se mu zalíbí a stav životního prostředí ho také dokáže pěkně potrápit.

Jeho způsob života je zajímavý – lanýž se kvůli svého přežití musí přimknout k jinému životu, v tomto případě ke stromu, se kterým žije v pěkné symbióze. Zatímco strom poskytuje lanýži uhlohydráty, lanýž mu na oplátku dodává minerální soli. Mezi nejoblíbenější partnery patří dub a líska. Lanýž přichází na svět na jaře mezi dubnem a červnem a v prvních týdnech svého života má tvar miniaturní číše, jejíž okraje se postupně uzavírají a dosahují onoho typického lanýžového tvaru. Už v tomto věku má vysoké nároky na počasí – ke správnému vývinu vyžaduje duben s častými bouřkami, nepříliš chladný květen a nepříliš suchý červen. S červencovými horky a srpnovými bouřkami (lanýž doslova miluje bouřky mezi 1. a 15. srpnem) začíná nabývat na objemu a několikagramový mrňous se mění v cosi o váze 30 až 50 gramů.  

První exempláře jsou zralé ke sběru v polovině listopadu, poslední v polovině března, ale hlavní sezona probíhá od poloviny ledna do poloviny února. Tedy pokud je pro lanýže příznivý rok. Není-li zralý lanýž nalezen a sebrán, postupně zeslábne a ztrouchniví. Pokud se z něj za příznivých podmínek uvolní i výtrusy, vyrostou nové lanýže. Na prasnice, které lanýže hledají, se musí dohlížet, jinak svůj nález okamžitě sežerou. V současné době je vysoce ceněný mexický druh prasete, které má až pětatřicetkrát jemnější čich než ostatní vepříci. Neméně spolehlivými hledači jsou psi. V tomto případě nemá žádná rasa přednost – často se používají kříženci, důležitý je výborný čich a vášeň pro sběr lanýžů.   Kdo najde lanýže, jde je prodat na trh. Ten je neobvyklou podívanou. Nejznámější lanýžové trhy se konají ve francouzských městech Carpentras (vždy v pátek ráno před kavárnou Univers), v Richerenches (každé sobotní dopoledne na Avenue de la Rabasse pro nákup v malém a na Cours du Mistral pro nákup ve velkém) a v Albecque (každé úterý). Atmosféra je diskrétní až tajnůstkářská a vzduch je prosycen těžkou a omamnou vůní vzácných hub. Postávají tu muži v baretech, v rukou svírají plátěné pytlíky se svými úlovky a čas od času nedbale prohodí pár slov o počasí, úrodě a cenách.   Obchodníci s lanýži otevírají kufry svých aut, které dočasně poslouží jako výkupní prostor, a připravují si neomylné závěsné váhy. Mlsně se tu procházejí náhodní labužníci, nejstarší místní generace si v malých hloučcích vyměňuje nové informace. Na pronikavé písknutí je trh zahájen a lanýže putují z ruky do ruky, jsou očichávány, ohmatávány, nožíkem opatrně nařezávány a potěžkávány. O cenách se tvrdě smlouvá, ačkoliv s obchodníkem s lanýži příliš nepohnete. On je tu tím hlavním hráčem, on stanovuje výkupní ceny podle poptávek od svých zákazníků a podle úrody. Jakmile je obchod uzavřen, podají si prodávající a kupující ruku a odeberou se do blízkého bistra na skleničku pastisu.  

Ne každému lanýži je ale dopřáno být středem zájmu a handrkování na trhu. Zatímco za některé druhy by labužníci upsali duši ďáblu, nad jinými by jen opovržlivě mávli rukou. Nejvýše na lanýžovém žebříčku stojí bílý lanýž Tuber magnatum, který se vyskytuje na malém území v okolí městečka Alba v italském Piemontu. Má žlutavou, šedou nebo okrovou barvu a silné aroma s čistou stopou po česneku a po zralém sýru. Vůně je velmi prchavá, proto se tento lanýž nedá skladovat ani konzervovat a prodává se výhradně čerstvý. Na talíři jej lze spatřit nejčastěji v doprovodu kapouna, telecího masa, grilovaného masa či rizota. Tuber magnatum je lanýžem nejvzácnějším a také nejdražším, jeho cena se pohybuje mezi 3500 až 6500 eur za kilogram. Ovšem v roce 2005 byl exemplář o váze přes jeden kilogram vydražen za rovných 112 000 amerických dolarů.   V těsném závěsu za bílým klenotem je černý lanýž s doplňkem z Périgordu či z Tricastinu neboli Tuber melanosporum. Nejvíce ho roste v jihozápadní Francii a v Provence a vyznačuje se neobyčejnou kvalitou. Uvnitř je černý s fialovým nádechem a bílým žilkováním.  

Tuber melanosporum je nejlepší ve své plné zralosti, jedině tak se zcela rozvine jeho vůně po sušených houbách, humusu a vlhkém podrostu. Vložíte-li ho do úst, je jemný a křupavý, chutná zprvu kořeněně po černé ředkvičce, poté po lískových oříšcích a na konec ucítíte stopu po lesním humusu.   Dalším krasavcem je lanýž zimní, Tuber brumale, který dosahuje o něco více než poloviční hodnoty černého lanýže. Má šedočernou barvu s bílým žilkováním, někdy příjemnou, častěji však příliš silnou pižmovou vůni a chuť má mírně nahořklou se stopou po zemitém humusu.   Za černý lanýž z Périgordu by znalec snadno mohl pokládat lanýž burgundský, Tuber uncinatum. Tito dva však mají společnou jen povrchovou barvu, jinak jsou si podobní asi tolik jako hříbek a liška. Uvnitř je burgundský lanýž tmavě hnědý s četným žilkováním, voní po houbách a je-li plně zralý, mizí jeho původní hořkost a místo ní se objevuje lehce oříšková chuť. Nesnáší žádnou tepelnou úpravu, ztrácí při ní veškerou svou chuť, a proto se jí výhradně syrový.   Příbuzným burgundského lanýže je bílý lanýž letní Tuber aestivum, kterému se také říká svatojánský. Není ani zdaleka tak vzácný jako bílý z Alby – upřímně řečeno není vzácný vůbec. Nejčastěji se objevuje v různých paštikách a jiných pokrmech. V čerstvém stavu je na povrchu hnědý až načernalý a uvnitř béžový s bílým žilkováním. Slabě voní po houbách a podrostu a jeho chuť je nahořklá se stopou po zemině. Na bílý letní lanýž můžete při troše štěstí narazit i v Česku.  

Jedním z nejméně ceněných lanýžů je Tuber mesentericum. Je malý, tuhý, tmavě kaštanové až čokoládové barvy s bílým žilkováním. Nevoní příliš příjemně, aroma je totiž příliš silné a v pozadí je cítit fenol (to ale po vyjmutí z půdy postupně mizí). Chutná nahořkle, ale přesto se perfektně hodí do některých pokrmů. Co si s lanýžem počít, když se vám dostane do ruky? Nejcitlivější přístup bude vyžadovat čerstvý lanýž, který je doslova zásobárnou silných vůní a chutí, ale až překvapivě rychle je dokáže ztratit. Možností, jak tomu zabránit, je hned několik. Čerstvý lanýž můžete skladovat v lednici v uzavřené nádobě až deset dní. Můžete jej také ponořit do malé nádoby s husím nebo kachním sádlem a uchovávat v chladu. Anebo vložit do oleje, ale pouze do takového, který nemá výraznou chuť – takto nejen dokonale zachováte lanýž a jeho aroma, ale získáte i nádherně provoněný olej.   Čerstvý lanýž je možno i zmrazit, ale pak se budete muset obejít bez jeho šťávy. Rozhodnete-li se z čerstvého lanýže raději připravit nějakou dobrotu, uzavřete ho na jeden či dva dny do nádoby s ingrediencí, která bude v pokrmu převažovat. Ta pohotově nasaje lanýžové aroma a celý pokrm se bude vyznačovat ještě intenzivnější lanýžovou chutí.  

Je dobré vědět, že čerstvý lanýž se neloupe. Ačkoliv má vnitřek lepší chuť než slupka, oba se vyvíjely společně, a pouze jejich kombinace nabízí plnou škálu vůní a chutí. Lanýž se ani nemyje: pokud je špinavý, stačí ho očistit suchým kartáčkem. Při porcování se krájí na tenké plátky či proužky anebo se rozmačkává vidličkou – ideální porce na osobu je 8 až 10 gramů. Případná tepelná úprava musí být velmi krátká, jinak se poničí vůně a chuť, lanýž vyschne. Do pokrmů se tedy přidává až na poslední chvíli, ale vůbec není na škodu jej jíst syrový. Lanýž nadmíru dobře vychází s vejci, rýží, bramborami a těstovinami. Rozumí si i s malým množstvím česneku, pažitky, cibule, pórku, řapíkatého celeru a parmezánu. Trochu jinak se chová lanýž konzervovaný. Zatímco čerstvý vydává své aroma až několik dní, konzervovaný končí s nabídkou svých vůní již hodinu a půl po otevření. Předtím je ale rozdíl mezi čerstvým a konzervovaným lanýžem téměř nepostřehnutelný.   Konzervovaný lanýž se nehodí ke stejné úpravě jako čerstvý, nejde však o nijak dramatický rozdíl. Báječně se chová ve společnosti vajec, smetany, bešamelové omáčky a másla. Nakrájený na kousky je ideální do salátů, nádivek a omelet, nakrájený nadrobno je prvotřídní s míchanými vejci či toasty a do paštik.  

Lanýž ale může mít ještě jinou podobu. Prodává se také jako pyré nebo krém pro použití do omáček, jako šťáva pro ochucení tekutých ingrediencí, jako olej k provonění salátů a podobně. Lákavě působí lanýže naložené v alkoholu, ovšem profesionálové před nimi varují – alkohol dokonale zabíjí přirozenou chuť lanýže a proto se do něj nakládají jen lanýže mizerné kvality a chuti.

O lanýžích se traduje, že působí jako afrodiziakum, nicméně dodnes se neví, kolik je na tom pravdy. Řekové a Římané tomu věřili a navíc lanýžům přisuzovali léčebné vlastnosti. Alexandre Dumas kdysi prohlásil: „Lanýž může při jistých okamžicích učinit ženy něžnější a muže laskavějšími.“ A Jean-Anthelme Brillat-Savarin v roce 1825 napsal: „Lanýž… to slovo stačí jen vyslovit a již vyvolává erotické a gurmánské vzpomínky u pohlaví nosícího sukni a vzpomínky gurmánské a erotické u pohlaví nosícího vousy. Tyto dvě ctihodné vlastnosti jsou důsledkem skutečnosti, že tato znamenitá hlíza je nejenom delikatesou z hlediska chuťového…, ale navíc věříme, že podporuje sílu, jež vede k těm nejslastnějším požitkům.“   Ať už jsou účinky lanýže jakékoliv, pro lidstvo byl odjakživa něčím obdivuhodným. Svědčí o tom nejeden superlativ, kterým byl označen – diamant kuchyně, čarovné jablko, černá královna, drahokam z chudé půdy i černá perla. Je více než pravděpodobné, že lanýž zůstane vyhledávanou komoditou i v časech příštích, a to nejen pro své gastronomické vlastnosti a pověst afrodiziaka, ale především pro svou stále větší vzácnost. Francie, největší evropský producent lanýžů, je totiž smutným svědkem toho, jak jich od počátku 20. století rychle ubývá. Zatímco na konci 19. století produkovala přes dva tisíce tun ročně, v roce 1940 to bylo jen čtyři sta tun a v posledních letech činí průměrná produkce dvacet tun ročně. Ani obzvláště úrodný rok nepřinese více než čtyřicet šest tun. A ačkoliv se lidé neúnavně snaží přijít na to, jak lanýže pěstovat uměle, nezdá se, že by svéhlavá podzemní houba byla z těchto pokusů nějak nadšena. Zatím jen dává výmluvně najevo, že si dál poroste podle svého a jestli s ní něco skutečně dokáže pohnout, pak jedině zlepšení životního prostředí.  

Category: 2007 / 02

Napsal a vyfotografoval Tomáš Petr Trhákem mezi prezidentskými opatřeními bylo přejmenování měsíců v roce a povinné studium „bible“ sepsané vůdcem. Zrušení nemocnic, důchodů, srovnání čtvrtí a vesnic se zemí a doporučení dívkám nosit copy. Budování mešit, do kterých nikdo nechodí, i pozlacených soch sebe sama. Ve výčtu by se dalo pokračovat hodně dlouho. Tristním faktem ale zůstává, že se tato země, podle statistik čtvrtý největší vývozce zemního plynu, stala za vlády Turkmenbašiho druhou nejuzavřenější zemí světa, ve které lidská práva a mezinárodní pozorovatelé jsou zcela tabu.   Kdo ale byl tento muž? Do čela Turkmenů ho v roce 1985 postavil Gorbačov jako prvního tajemníka strany a země. Po rozpadu sovětských republik mu poměrně snadno spadlo do klína prezidentství. Zpočátku se zdálo vše v pořádku. Deklaroval samostatnost a neutralitu jako nejzákladnější zásady nového státu. Brzy ale začaly na povrch prosakovat jeho nacionalistické vlastnosti a snahy upřednostnit kmen Achal Tekkinů, ke kterému sám patřil.  

Svou moc upevňoval Nijazov kombinací nadpozemských a diktátorských praktik. Na jednom zasedání vlády prý začal přivolávat déšť (stejně jako kdysi etiopský císař přivolal déšť Jamajce), především se ale až do poslední chvíle zbavoval nepohodlných ministrů.Jak udělat proroka   K vyhrocení prezidentových vlastností došlo po roce 1999, kdy ho Lidové shromáždění (Halk Maslahaty) jmenovalo doživotním prezidentem země. Prezidentští ideologové tehdy dostali za úkol najít genetickou spojitost mezi Nijazovem a prorokem Mohamedem nebo někým podobně slavným. To se samozřejmě nepodařilo. A tak když prezident zplodil svůj literární skvost Ruhnama (prorockou knihu), přestal kdokoli v Turkmenistánu nahlas pochybovat, že by prorokem nebyl. Čekal by ho totiž nápravný pobyt v některém z lágrů v poušti Karakum.   K největším čistkám vyvolaným zřejmě paranoidními stavy došlo v roce 2002 po podivném atentátu na prezidenta. Z této doby pochází také vlna vysoce postavených emigrantů, kteří o prezidentovi vydávají svědectví – ovšem značně protichůdná. Když uvážíme nepříliš vřelý vztah těchto osob k Turkmenbašimu i různé kmenové vazby, vypadá to, že mohlo jít spíš o vyřizování účtů.  

Turkmenistán se ale po atentátu ještě více uzavřel světu. Téměř tu nepracují humanitární organizace ani zahraniční pozorovatelé a chybí individuální turismus. Teprve po roce 2004 napětí trochu polevilo.Více než skutečná bible   Ruhnamu, v překladu Duchovní knihu, sepsal Turkmenbaši jako brevíř, chcete-li, morální kodex národa. Odborníci se shodují, že je psaná kostrbatým slohem, překotně, s cílem vštípit národu „správné myšlenky“. Zabývá se prezidentovým dětstvím a silně přibarvenými historickými momenty, ve kterých hrají prim Turkmeni. Vše je prokládáno básněmi a heslovitými provoláními. V roce 2005 bylo dílo inovováno a rozšířeno. Najdete ho na pultech všech tamních knihkupectví pod názvem Ruhnama II za dumpingovou cenu asi padesáti korun. Zjednodušeně řečeno – kniha slouží k vymývání mozků. Skládají se z ní zkoušky ve školách a pokud chce někdo získat řidičský průkaz, musí nejprve složit zkoušku z Ruhnamy.  

Nadějné bylo setkání s asi desetiletým chlapcem, který povinnou četbu hodnotil následovně: „Ruhnama je dobrá…, ale Shakira je o dost lepší…“Prorok v plenkách   Odkud se ale Saparmurat vzal? Narodil se pravděpodobně v pohnutém válečném roce 1941 a jen o vlásek unikl smrti. Otec padl na frontě, rodina zemřela v roce 1948 při zemětřesení, které srovnalo hlavní město Ašchabád se zemí. Saparmurat jako zázrakem přežil – jediný z rodiny. Na památku události si později jako prezident nechal vystavět pompézní skulpturu v hlavním městě. Zobrazuje rozzlobeného býka, který nese na hřbetě popraskanou zeměkouli. Vše doplňuje postava ženy – Saparmuratovy matky, která drží za ruku pozlaceného hošíka – budoucího „spasitele“ Turkmenistánu.   Budoucí prezident sice vyrostl v sirotčinci, ale vypracoval se a dostal se až na studia techniky v Leningradu. Znalci se shodují, že jeho úspěch spočíval právě v tom, že vyrůstal bez rodičů. Turkmenistánu totiž vládnou od nepaměti klany přetahující se o moc. Gorbačov proto hledal někoho, kdo je relativně bez vazeb. V Nijazovově klanové bezpartijnosti se ale přepočítal. Jakmile si byl Turkmenbaši jistý svou pozicí, vzpomněl si, že je z rodu Achal Tekkinů – a ten tak začal hrát v Turkmenistánu první housle.    Poddaní chudí a bohatí   Valná většina obyvatel Turkmenistánu v dnešní době musí vystačit s asi padesáti dolary měsíčně. Zaměstnanci státní sféry, kam patří například školství, často nedostanou výplatu několik měsíců. Turkmenbaši mohl kdykoli odvelet personál nemocnice, například aby lékaři uklidili náměstí, na které přijede v příštích dnech delegace. Velké množství Turkmenů se snaží vydělávat si dovozem a prodejem zboží z okolních států i západní Evropy. Prim hrají látky a plasty z Íránu a automobily z Emirátů a Německa.   Asi nejhorší postavení mají neturkmenské menšiny, kterým je zcela odříznuta cesta ke státní správě a kterým byrokracie komplikuje vycestování do zahraničí.  

Jako v jiných podobně laděných režimech je v zemi obrovská korupce. Kdo se vyšplhá do vyšších sfér státní správy a politických kruhů, nemůže se výdělku ubránit. Týká se to policejních i obyčejných úředníků. Prezident se snažil zamezit korupci častým převelováním úředníků do jiného kraje (takzvané kolečko). Ministři byli většinou obměňováni po několika měsících. Často se v místních cenzurovaných novinách objevila zpráva o zabavení majetku vysoce postaveného politika, protože nedokázal prokázat původ nabytí. Přitom není vždy jasné, zda šlo o skutečnou korupci, nebo jen o čistku paranoidního vůdce.Plyn, drogy, bavlna   Podle zpráv, které se dají získat, spočívala trojice nejlukrativnějších turkmenských surovin velkou měrou v rukách zemřelého diktátora. I když v obchodu s bavlnou se prý prosazovala i turecká menšina. Je ale veřejným tajemstvím, že výnosnější surovinou je heroin putující z Afghánistánu do dalších zemí zajišťujících tranzit směrem do Evropy. Uvádí se, že hlavní překladiště drog je ve sklepích prezidentského paláce. Faktem je obrovské množství obyvatel vesnic a městeček u afghánských a uzbeckých hranic závislých „na igle“ (na jehle, tedy píchajících si heroin). Hovoří se až o šedesáti procentech narkomanů v nejkrizovějších lokalitách.   Ovšem to, co udělalo Saparmurata Nijazova pravým a mocným Turkmenbašim, je plyn. Díky této surovině, vyvěrající u kaspického pobřeží, si mohl prezident dovolit výstavbu luxusní mramorové metropole a víceméně kašlat na názory západních velmocí. To je vlastně pravý důvod, proč se Turkmenistán stal druhou nejuzavřenější zemí světa. Jediným problémem, který mu dělal vrásky a možná je bude dělat i jeho nástupci, je, jak tuto surovinu co nejlépe prodat, když jeho zemi obklopují jen chudé státy a Rusko chce prodávat především své zásoby.  

Dalším zdrojem prezidentových peněz byly takzvané „padárky“. Pokud se chtěla nějaká zahraniční firma dostat na turkmenský trh, musela prezidenta uplatit něčím pěkným, jako je obří mešita pro několik tisíc lidí nebo alespoň kalašnikov ze zlata.

Frajer Baši   Otci Turkmenů ovšem nelze upřít ani některé kladné činy. Podařilo se mu (na rozdíl od některých okolních států) udržet v zemi klid i mezi znesvářenými kmeny. Země byla až do jeho smrti relativně stabilní a zakládala si na své absolutní neutralitě. Během války v Afghánistánu jako první Turkmenbaši poskytl letiště, ovšem výhradně pro nevojenské účely.   Samozřejmostí jsou energie téměř zdarma, příděl kilogramu jodidované soli měsíčně a dárky ženám ke Dni matek. Vnitrostátní let stojí kolem dvou dolarů a dráhy jsou též poměrně laciné. Litr benzinu vyšel v minulém roce v přepočtu černého kurzu na dvacet haléřů. Oblíbeným Turkmenbašiho číslem bylo rozhazování dolarů při veřejných přehlídkách, manifestacích a řečnických akcích těm, kdo odříkávali pasáže z jeho knihy Ruhnama.  

Vůdce bděl nad zdravím národa. Nechal vybudovat takzvanou cestu zdraví, kterou má každý občan občas absolvovat. Na druhé straně začal rušit nemocnice a radil lidem, aby se léčili především bylinkami.

Turkmenbaši také odsuzoval kouření. Jednou ročně uděloval masivní amnestii několika tisícům muklů. Zlé jazyky ale tvrdí, že jen proto, aby se v lágrech uvolnilo místo pro jiné a špatnou zkušenost s vězením tak měl co největší počet obyvatel. Raritou mezi státníky byl také tím, že při zhruba patnáctikilometrové cestě z paláce do rezidence si frajer „baši“ řídil sám obrněnou limuzínu.Já, jenom já   Turkmenbašimu se za dobu vlády povedlo zlikvidovat i poměrně malý odpor opozice. Dnes je valná většina jejích členů v emigraci nebo v lágrech. Zbylá hrstka nedisponuje majetkem a nemá šanci na úspěch. Teď se ale může leccos změnit.  

Turkmenbaši povolil pouze periodika tvrdě cenzurovaná a naprosto oddaná. Cenzuroval i internetové připojení a telefonické hovory do zahraničí. Tuzemské televizní kanály (poznali jste je podle hlavičky Turkmenbašiho shlížející non stop z rohu obrazovky) vysílaly především oddané projevy a pohlednice krás země. „Diskusní pořady“ turkmenské televize jsou pro diváka žijícího v demokracii něčím naprosto zdrcujícím. Školství je tvrdě poplatné režimu a soustřeďovalo se na papouškování vůdcových činů.

Pravým opakem péče o budoucnost národa je přestavba turkmenské metropole v jakési Emiráty Východu. Ašchabád je dnes skutečně výstavním městem, ale je bohužel také městem duchů. Za každým rohem z mramoru totiž slídí policista a bdí nad dodržováním pořádku. Kvůli stavbě monumentů se bourají staré čtvrti města; kdo ještě bydlí ve staré zástavbě, děsí se, kdy přijedou bagry, a on se bude muset vystěhovat. Těžko říci, jestli se tento trend změní a jak rychle to bude. Ostatně portrét serdara (vůdce) zdobí i mnoho turkmenských výrobků, především alkohol. Alespoň prý bdí nad jeho kvalitou. Turkmenbaši byl zkrátka vše a všichni očekávali, že to tak bude ještě dlouho. Vůdce se těšil dobrému zdraví a ve věku šedesáti šesti let nečekaně zemřel. Nástupce nestanovil. Po jeho smrti bylo jmenováno šest kandidátů na jeho místo. Těžko říci, co se od nich dá očekávat v zemi, kde lidé věří, že baši (otec) může všechno.

Kontroverzní činy a výroky bývalého prezidenta

* Zcela přejmenoval měsíce v roce: Nesou teď jméno vůdce a jeho matky, sultána, Ruhnamy (nové bible) a dalších důležitých osob a hesel. Přejmenoval i věci denní potřeby, například chleba – podle matky.

* „Doporučil“ mladým dívkám nosit copy a mužům ostříhat vousy a dlouhé vlasy.

* Preventivně nechal vybudovat olympijský stadion.

* Rušil nemocnice a knihovny a devastoval školství.

* Budoval v horách ledový palác s lanovkou.

* Nechal vyrábět své sochy, portréty, nákladné paláce.

* Byl obklopen četnou ochrankou a policií.

* Údajně disponoval harémem nezletilých krasavic a prezidentský palác je označován za překladiště drog.

* Kvůli jeho paranoidní obezřetnosti je na veřejných prostranstvích především v okolí paláce zakázáno fotografovat a natáčet.

Jak vznikal Turkmenbaši

prosinec 1985 – jmenování Saparmurata Nijazova prvním tajemníkem Komunistické strany Turkmenistánu

1986–1989 – čistka ve státním aparátu

leden 1990 – zvolení předsedou Nejvyššího sovětu Turkmenské SSR

říjen 1990 – zvolení prezidentem republiky

prosinec 1991 – zákon o ochraně cti a důstojnosti prezidenta

duben 1992 – vyhlášení kultu osobnosti Saparmurata Nijazova

květen 1992 – schválení nové ústavy

červen 1992 – prezidentské volby, Nijazov znovu prezidentem

červenec 1992 – odvolání opozičních ministrů z vlády, první vlna emigrace elit

říjen 1993 – Lidová rada přiznala Nijazovovi čestné příjmení Turkmenbaši (Otec Turkmenů)

leden 1994 – referendum o prodloužení pravomocí prezidenta do roku 2002 a zrušení voleb v roce 1997

duben 1994 – zavedení každodenní přísahy věrnosti prezidentovi

červen 1996 – Hodžova mešita v Geok Depe byla vyhlášena Mekkou Turkmenů

1996–1999 – snaha najít mezi Turkmenbašiho předky proroka Mohameda, později Alexandra Velikého

prosinec 1999 – volby do parlamentu, Lidová rada jmenovala Nijazova doživotním prezidentem

březen 2001–leden 2002 – nová čistka ve státním aparátu, někteří významní státní představitelé oznámili přechod do opozice

květen 2001 – celosvětová humanitární asociace Turkmenů navrhla udělit prezidentovi čestný přídomek Beýik (Veliký)

květen 2001 – prezidentův tiskový mluvčí Kakamurat Ballyjev a novinář Odejev navrhli v souvislosti s vydáním svaté knihy Ruhnama prohlásit Turkmenbašiho prorokem

duben 2002 – schválen zákon o vojenských hodnostech, který pro prezidenta zavedl funkci maršála turkmenské armády

říjen 2002 – neúspěšný pokus o atentát na prezidenta, více než rok trvající čistky ve státním aparátu Slavomír Horák

Category: 2007 / 02

Napsal  Daniel Hutňan,  Vyfotografoval  Radoslav Husák V  květnu 2006 přišla z Yucatánu senzační zpráva: V jeskynním systému Koox Baal byly nalezeny kosti jiného mastodonta, a to jen několik metrů od vodicí šňůry, kterou jsme značili cestu v rozměrných prostorách osmé nejdelší zaplavené jeskyně Mexika právě my.   Skupina českých a slovenských jeskyňářů působí na Yucatánu od roku 2003. Pod názvem Czech Speleological Survey pronikají do vodou zaplavených prostor a hledají nové cenoty hluboko v neprostupné džungli. V průběhu šesti expedic prozkoumali a zmapovali téměř dvacet kilometrů chodeb. Systematická práce v oblasti vesnice Chemuyil přitom vedla k objevům dnes známých cenotů Zebra, Joolis, Gemelos, Ich Kin, Cangrejo, Nai Bosh. Od karibského pobřeží jsou vzdáleny vzdušnou čarou jen deset kilometrů. Pod zemí se tedy rozprostírá mnohakilometrový labyrint jeskyní včetně nejdelší vodou zaplavené jeskyně na světě – systému Ox Bel Ha s jeho kilometry chodeb na ploše deseti kilometrů čtverečních. Systém se nachází dvacet kilometrů jižně od Chemuyilu.  

Mamuti

Jak se dostali předchůdci mamutů do Ameriky? První předchůdci se objevili před čtyřiceti miliony let v Africe. Před čtyřmi až pěti miliony let se vyvinuly tři linie. Z první (Loxodont) vznikl slon africký. Indický slon se vyvinul z linie druhé, Elephas. Třetí linie (Mammuthus) dala vzniknout mamutům. První mamuti se objevili v Evropě před třemi miliony let. Postupně se přesunuli do východní Asie a asi před 1,7 miliony let překonali zamrzlou Beringovu úžinu a přešli do Severní Ameriky. Velké ochlazení před milionem let téměř způsobilo jejich vyhynutí. Malá skupina, která přežila, se přizpůsobila podnebí. A před sto tisíci lety chlupatý mamut – Mammuthus primigenius – opět překonal Beringovu úžinu a zabydlel se na Aljašce a v Kanadě.   V oblasti dnešních Spojených států a Mexika se objevil Mammuthus columbi preferující mírnější podnebí. Konec velkých zvířat ale nastal vlivem výrazných změn klimatu a dokonalejších zbraní člověka před deseti tisíci lety.  

Mastodont (Mastodon americanus) je často zaměňován za mamuta. Ve skutečnosti tvoří samostatnou větev sloního stromu. Vyvinul se před třiceti pěti miliony let v Africe. Pak se rozšířil do Evropy a Asie a postupně i do Severní Ameriky. Zde se vyvinul ve specifického mastodonta. Byl menší než jeho současník Mammuthus columbi, ale mnohem hojnější. Ve vnitrozemí Mexika je popsáno asi patnáct nalezišť pozůstatků tohoto tvora. Nálezy v cenotech jsou však velmi vzácné a na další se čekalo právě až do loňského roku.  

Nález mastodonta

Vše začalo tím, že se v roce 2005 členové české a slovenské expedice snažili najít spojení mezi objeveným cenotem Joolis a cenotem Koox Baal. Pokus spojit obě jeskyně do jednoho systému se ale nepodařil. Český tým tak požádal potápěče Billa Philipse, který exploroval původně 3,8 kilometru dlouhou jeskyni Koox Baal, o možnost zkusit propojit cenoty z druhé strany. Jeho souhlas znamenal začátek velkých objevů v bludišti krápníkového světa. Souběžně s již známými částmi jeskyně vznikl nový gigantický tunel (30×6 metrů). Díky mnoha několikahodinovým ponorům se systém chodeb jeskyně Koox Baal prodloužil na nynějších úctyhodných 9,6 kilometru. Na konec krásně vyzdobených prostor se potápěči zatím nedostali ani s použitím výkonných podvodních skútrů. Nadšení z objevů nových prostor urychlovalo proplouvání jeskyněmi stále dopředu a tak si potápěči ani při podrobnějším mapování cestou zpátky nevšimli kostí mastodonta ležících pod skalním převisem v jedné z chodeb, asi osm set metrů od vstupu do jeskyně. Teprve když o několik měsíců později proplouval jeskyní Bill Philips, který má s nálezy koster vyhynulých živočichů dlouholeté zkušenosti, všiml si fragmentů kostí. Jak se tak velké zvíře mohlo dostat až osm set metrů hluboko do jeskyně? Pravděpodobně tam bylo mrtvé tělo vneseno proudem řeky tekoucí po deštích podzemními chodbami. Zachytilo se pod skalním převisem a pod nánosy písku vydrželo tisíce let.Konečně u objevu   Čeští potápěči se na místo dostali v říjnu loňského roku. Cílem expedice bylo hlavně zhotovit fotodokumentaci pozůstatků mastodonta a pokusit se o další průzkum jeskyní. Každý rok ale příroda nebo místní obyvatelé něčím překvapují, většinou nemile. Domorodci se třeba objevili s kulovnicemi, když se jim nelíbila přítomnost cizinců na jejich pozemku. V jednom nově objeveném cenotu se potápěči setkali s krokodýlem, v suchých částech jeskyní zase mají útočiště pavouci a štíři. V džungli působili potíže hadi a nemilým překvapením byl i mohutný jaguár přebíhající přes cestu.   V říjnu se nečekaně objevily problémy s majitelem pozemku, na kterém leží cenot Koox Baal. Členové týmu nakonec museli vstupovat do podzemí z jiného cenotu vzdáleného od přístupové cesty téměř dva kilometry. Znamenalo to nosit denně džunglí při teplotě vzduchu až 35 stupňů Celsia potápěčskou výstroj vážící přes čtyřicet kilogramů. Až pár dní před koncem pobytu se podařilo majitele pozemku přece jen přesvědčit, aby s prací potápěčů souhlasil. Fotografie kosterních pozůstatků mastodonta tak jsou na světě. Velká část kostí však ještě leží pod nánosem jemného písku.   Toto naleziště se stane předmětem výzkumu mexických archeologů. Určitě se nejedná o poslední takový nález.  

Náš přítel Robbie Schmittner pár dní po našem objevu narazil v jednom z cenotů systému Sac Actun na kosti člověka staré třináct tisíc let. Zřejmě je to nejstarší nález lidských pozůstatků na americkém kontinentu.

Cenoty

* Pokles moře v dávných dobách způsobil, že se nad hladinu dostala část několik set metrů silné vápencové desky Yucatánského poloostrova. Dešťová voda rozpouštěla vápenec a postupně vytvářela složitý systém chodeb a tunelů, které odváděly vodu do moře. Ve vzniklých prostorách se časem vytvořila druhotná výzdoba, vzniklo nádherné vápencové království.

* Stoupání hladiny moří ve čtvrtohorách bylo příčinou postupného zaplavení sladkou i mořskou slanou vodou. Cenoty vznikly propadnutím stropů jeskyní.

* Mayská riviéra, území mezi Playa del Carmen a Tulum na Yucatánu, je tak jako ementál proděravělá podzemními chodbami. Jejich průzkum začal v roce 1987. * Speleopotápěčský průkopník Jim Coke, dnes správce databáze všech mapovaných jeskyní ve státě Quintana Roo, eviduje přes 600 km zaplavených a suchých chodeb v této oblasti.  

Category: 2007 / 02

Napsal  Jaromír Pohan

vyfotografoval  Topí Pigula

Před miliony let se na dnešním Ostravsku rozkládalo pravěké moře. Pak se však pevnina zvedla, moře ustoupilo, ale malé množství mořské vody zůstalo uvězněno v podzemních slujích. Až donedávna.

Vysoce koncentrovanou mořskou vodu objevili náhodou na přelomu 50. a 60. let minulého století geologové v rámci rozsáhlého průzkumu v ostravském kamenouhelném revíru. Několik vrtů bylo provedeno v prostoru Jistebník–Polanka–Stará Bělá. Balneologové tady rozhodně žádný zázrak neočekávali, ale z hloubky tři sta až čtyři sta metrů zcela nečekaně vytryskla voda. Rozbor ukázal, že obsahuje velké množství minerálů, především jodu a bromu, a to až 52 miligramů na jeden litr, což je největší množství v Evropě. Voda pochází z třetihor, z moře, které tu bylo před 6,5 až 11 miliony let.

V době, kdy v tomto údolí probíhala silná tektonická činnost karpatského vrásnění, vyplňovaly oblasti karpatských předhlubní mohutné sedimenty miocénního moře, silně prosycené mořskou vodou. Sedimenty byly později překryty jílovitými nepropustnými vrstvami a dalšími nánosy, takže dnes tvoří v hloubkách více než dvě stě metrů pásmo, tedy souvrství písků a štěrků mocně nasycených mořskou vodou s vysokým obsahem chloridů a vysokou koncentrací jodu a bromu. Takže pak už jen stačilo na tomto zázračném místě postavit lázně. Třeba ty v Darkově nebo v Klimkovicích, na severovýchodní Moravě v oblasti mezi Hrubým Jeseníkem a Beskydami.

Mořská voda, solanka, je v Klimkovicích čerpána z hloubky 400–500 metrů. Voda je po vyčerpání ukládána do jímek, v nichž ještě dva až tři týdny dozrává. Systémem potrubí je pak přiváděna do lázní, kde se ohřívá na 36 stupňů Celsia a slouží ke koupelím, inhalacím a zábalům. To ale není vše, co pacientům lázně nabízejí. K dispozici tu jsou také bylinkové či perličkové koupele, specialitou je pak energetická pyramida, příjemným zážitkem nejrůznější masáže, a sportovní vyžití nabízí tenis, minigolf či jízda na kolech.

Základem zdejší lázeňské činnosti je tedy třetihorní jodobromová vysoce koncentrovaná solanka, která se používá především k léčbě pohybového ústrojí, neurologických nemocí, roztroušené sklerózy, gynekologických a cévních onemocnění. Voda tu má totiž vysoký obsah jodu, bromu a ostatních minerálních látek. Obsahem jodu v průměru devětsetkrát převyšuje běžnou mořskou vodu a obsah ostatních minerálních látek je téměř dvojnásobný.

Zásoba těchto zdrojů není – stejně jako u jiných vzácných surovin – nevyčerpatelná. Naštěstí se tento problém netýká naší generace, protože zásoby se odhadují i při dvojnásobné kapacitě lázní na pět set až sedm set let.

***

„Průměrně se u nás léčí pět tisíc tři sta klientů za rok,“ říká manažerka lázní Klimkovice Kateřina Kořená. „V poslední době roste hlavně i zájem o trávení dovolené v našich lázních,“ vysvětluje. Návštěvníci tu vyhledávají nejen lázeňské procedury, ale i další programy, které zpestří život v tomto moderním zařízení. K barbecue se využívají venkovní grily, k lenošení plážová terasa s lehátky navazující na část vnitřního bazénu, ke sportu pak minigolf, kuželky či tenisové kurty. Stále populárnější jsou také wellness pobyty, pro ženy potom speciální programy Dámy samy, novinkou jsou pak i víkendové nabídky lázeňských procedur.

Jodové lázně Sanatoria Klimkovice tak patří k nejmodernějším lázeňským zařízením v České republice, protože byly uvedeny do provozu v roce 1994 jako státní zařízení, pouze Sanatoria Klimkovice se osamostatnila a poskytují rehabilitačně-lázeňské služby jako nestátní zdravotnické zařízení.

Areál lázní tvoří komplex dvou léčeben propojených podzemním koridorem a obklopených rozlehlou parkovou zahradou s tenisovými kurty, odpočinkovými a vyhlídkovými terasami. Překrásná, s láskou udržovaná zahrada je předmětem obdivu návštěvníků a vyhledávaným relaxačním místem.

Mineralizace mořské vody

Moře … Mineralizace v g/l

Rudé moře … 42

Středozemní moře … 38

Černé moře … 19

Baltské moře … 4 Jodobromová solanka (třetihorní moře) … 54  

Pin It on Pinterest

Shares
Share This