Category: 2007 / 03

domeckyK městu Noci přijíždíme až za tmy a hledáme místo na spaní. Konečně kousíček volného plácku! Ráno pak nevěříme vlastním očím – mezi stromy si všimneme kuželovitých obrysů nějakého stavení, kousek od nás stojí „trulíci“!   DOMEČKY JAKO Z POHÁDKY 

Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani

Chodíme pak od jednoho bílého domečku ke druhému. Jeden je hezčí než druhý. První čerstvě nalíčený bílým vápnem a s pěstěnou zahradou, jiný zasazený do pýřité trávy a skrytý mezi starými stromy, jako by se o něj dlouho nikdo nestaral.Bez malty a bláta   Typické bílé kamenné domečky se nacházejí v Apulii na samém jihu Itálie, mezi městy Bari, Brindisi a Taranto. Správně se jim říká trulli. Vypadají všechny velmi podobně. Malá kruhovitá nebo hranatá stavba je postavená z pečlivě opracovaných, na sobě naskládaných kamenů – bez malty a bez jakéhokoliv jiného pojidla. Zdi jsou všechny natřené zářivou bílou. Střecha je také z kamene, a také zcela bez spojujícího materiálu. Původně krémově bílý vápencový kámen postupem času (za takových dvacet až třicet let) na vzduchu zešedne.  

Stavění bez malty byl nejlevnější způsob, jak v dřívější těžké době přijít k vlastním čtyřem stěnám. V krajině velmi bohaté na vápenec a krasové útvary stačilo posbírat trochu kamení, opracovat ho pomocí šikovných rukou do potřebné velikosti a tvaru, a pak skládat jeden na druhý. Aby domek držel pohromadě, muselo se stavět přesně podle starého vyzkoušeného a dobře promyšleného stavebního plánu. Stěny i klenbovitou střechu tvoří dvě vrstvy na sobě naskládaných kamenů. Nejdříve se staví vnitřní pozvolně se sbíhající stěna, která se pak zvenku obloží další. Prostor mezi zdmi se vyplní horninovou drtí. Tmavě šedá střecha, vyrůstající vysoko do špičky, spolu s bíle nalíčenými zdmi malého domku připomínají svým tvarem spíše podsaditý hříbek. Samý vršek kuželovité střechy zdobí ještě bílá čepička pinnacoli s placáčkem nebo jinak podivně vymodelovanou špičkou – nejčastěji ve tvaru koule, dvojitého kužele, kříže či hvězdy. Stejně jako v případě pinnacoli není zcela jasný ani význam jednoduchých bílých kreseb, kterými jsou často pomalované kamenné střechy. Znaky mívají obyčejně podobu slunce, měsíce, srdce, kříže, znamení zvěrokruhu; objevují se ale i symboly planet Merkuru nebo Saturnu. Nechybí ani mohutný (jak jinak než bílý) komín – vařit se přece musí.    Kam až oko dohlédne, stojí i dnes v Apulii samý trulli, zasazený v mediteránní krajině. Rozeseté domky zakrývá někdy hustá divoká zeleň s několika zdivočelými květinami, další obklopuje pečlivě udržovaná zahrada či ovocný sad, jiné stojí uprostřed čerstvě zoraného pole, některé jsou dost nešikovně zasazeny mezi moderní stavby. Často se jich lepí více na sebe – někdy dva tři, někdy i více.   Trulli působí velmi romanticky a jen těžko se chce člověku věřit, že pro mnohé tamní lidi znamenají jen smutnou vzpomínku na vlastní chudobu a dřívější feudální otroctví. I dnes mnozí z obyvatel neradi ukazují, co skrývají stavby uvnitř.   Vysoká střecha sloužila v minulosti jako zásobárna, kde se skladovalo především obilí. Přímo pod kuželovitou sýpkou se pak bydlelo – lidé a zvířata dohromady. Když se rodina rozrostla, postavilo se vedle starého trulli nové, stěna mezi nimi se probourala. Čím více na sobě nalepených jednotlivých staveb, tím byla rodina početnější. Tlusté kamenné stěny chránily v zimním období obyvatele před mrazem a v létě před spalujícím vedrem.  

Opravdové překvapení skrývá teprve až městečko Alberobello. V jeho jádru jsou trulli nalepené jeden na druhém. Ulice se mezi nimi všelijak klikatí. Snad na každém kroku se nachází nádherná zákoutí, která často zdobí terakotové květináče osázené pestrými květinami. Domečky jsou všechny krásně bílé, jako by je právě nalíčili. Jinde láká lavička k posezení a zároveň zastavení se nad jen těžko popisovatelnou krásou.

Trulli tvoří v Alberobellu dvě hlavní čtvrtě – Rione Monti a Aia Piccola, které dělí od sebe rušná široká a níže položená ulice. Kdysi tudy protékala říčka Fogge, která zabezpečovala dostatečné množství vody pro stále rostoucí městečko.Z chudoby ke slávě

Vraťme se však na úplný začátek nebo aspoň do doby, ze které pocházejí první zmínky o domcích bez malty. Ty bylo možné podle potřeby nebo na příkaz vrchnosti kdykoli zase lehce rozebrat. Původně vyrůstaly kamenné domečky jednotlivě mezi malými feudálními políčky. Na konci patnáctého století nechal hrabě Conte Aquaviva Conversano založit Alberobello (Selva di Alberobello) z kamenných trulli. Italsky jednoduše zvané casedde (domečky) obývali v nově vznikajícím městečku především zemědělci, kteří obhospodařovali Conversanovy velké pozemky.   V roce 1600 čítala osada na čtyřicet těchto kruhovitých staveb. V roce 1635 nechal hrabě Giangirolamo Acquaviva, zvaný Guercio di Puglia (Jednooký z Apulie), postavit na druhém břehu řeky naproti osídlení Monti další nový domek, pekárnu, mlýn, obchod a tavernu pro projíždějící – vše se časem rozrostlo do čtvrtě Aia Piccola. V roce 1797 bylo Alberobello osvobozeno z feudální poroby a povýšeno na královské město čítající již na tři tisíce dvě stě obyvatel. V té době vznikají také nové, mnohem prostornější domy. V druhé polovině devatenáctého století pak přišel zákaz stavět dál domky bez malty, s výjimkou chudinské čtvrtě.   S příchodem dalšího století se ale myšlení změnilo. Trulli, obývané doposud chudinou, dostávají status národního monumentu – v roce 1909 Rione Monti a 1930 konečně i východní část Aia Piccola. Na začátku dvacátého století žilo ve čtvrti Rione Monti v tisíci sedmdesáti trulli na dva tisíce lidí, v Aia Piccola ve čtyři sta trulli bydlelo přibližně tisíc tři sta obyvatel. Celkový počet městských i venkovských trulli se v současné době odhaduje na pět tisíc. Od roku 1996 se nachází Alberobello na seznamu světového dědictví UNESCO.   Dnes hodně původních rodin své malé a těsné domky opustilo. Místo obyčejného prostého života teď v Alberobellu vzkvétá obchod s upomínkovými předměty, vznikají stylové restaurace, kavárny a penziony. Jinde lákají návštěvníky neopakovatelného města drobní řemeslníci, kteří své umění předvádějí často i na ulici.   V Alberobellu jsme kolem poledne a první zajdeme na cappuccino a pravou italskou zmrzlinu. Ulice Largo Martellotta je plná všelijakých krámků. Z jednoho hýčká uši hudba, jinde se prodávají olivy naložené na několik způsobů, sušená rajčata v olivovém oleji, lákavé sýry nebo různé uzeniny. Stejně tak se najdou na dřevěných jednoduchých pultech ponožky i něco do domácnosti. O kus dál stojí dokonce moderní kolotoče, ze kterých se člověku točí hlava, ještě když stojí na zemi. Máme takové tušení, že se tady něco děje – jenom nevíme přesně co.   Když pak kráčíme ulicí, zastavujeme na každém kroku. Ne že by byla ulice příliš prudká, jen se nám nad tou krásou tají dech. Jelikož je krátce po poledni, jsou krámky většinou zavřené. V ulicích je celkem klid, ale sami tu v žádném případě nejsme. Většina těch, které potkáváme, je z daleka. Někteří sem na jih Itálie přijeli až z Japonska, aspoň tak vypadají. O kus dál nás za-ujme postarší paní sedící nad velkým dřevěným rámem. Mezi natlučenými hřebíky má natažené vlněné provázky. Několika šikovnými tahy nám ukazuje, jak jednoduše vzniká šál.   Na konci ulice Via Monte San Michele přecházející v Monte Pertica stojí menší, ale velmi zajímavý kostel S. Antonio. Stavba postavená ve stylu trulli pochází z roku 1926. Stejně jako zvenku, je kostel krásný i uvnitř.  

Ulice se pomalu plní dalšími lidmi, krámky se otvírají. Odněkud zase zavoní káva. U šálku teplého nápoje s příjemnou světle hnědou barvou a lahodnou vůní se dáváme do řeči s barmanem. Antonio říká, že teď na podzim je tu klid, ale v červenci a hlavně pak v srpnu neví, kam dřív skočit, a na nějaký fotbalový zápas, na který se teď po očku dívá, mu nezbývá vůbec čas.

Ze všech nejkrásnější   Maria Concetta Marco má moc pěkný obchůdek. Sedí na nízkém dřevěném štokrleti a hned nás láká dovnitř. Vcházíme do „trulíku“, ve kterém se člověk mezi všemi těmi regály sotva otočí. Vzadu za krámkem, který je plný zajímavých likérů, vína a sladkých, kyselých i ostrých laskomin, se skrývá malá kuchyňka, která připomíná staré časy.   Concetta nás hned zve na likéry. Má jich všude plno – melounový jemně růžové barvy, křiklavě oranžový dýňový, broskvový má barvu o něco jemnější. Jinde stojí likér meruňkový, ořechový i z plodů opuncie, prostě na co si jen vzpomenete. Místní specialitou je prý silně nahořklý likér, který nám připomíná český fernet.   O několik domků dál stojí trulli snad ze všech nejkrásnější. Jeho zdi zčásti zakrývají pnoucí se rostliny. Vchodové dveře zdobí šlahoun se sytě růžovými velkými květy. Domeček vypadá jak vystřižený ze žurnálu. Když tak na ten „trulík“ s úžasem hledíme, přispěchá k nám Maria Concetta a šeptem prozrazuje: „Siňora se o svůj domeček s láskou stará.“ Není o tom pochyb.   Potom pokračujeme přes ulici dál do čtvrti Aia Piccola. Davy postupně řídnou, až zůstáváme nakonec sami. Před očima se nám najednou skýtá pohled na něco téměř časem nedotčeného. Chybí obchody a kavárny, ale čtvrť má stejné kouzlo, ne-li ještě větší. Poloprázdné křivolaké ulice, bíle nalíčené stěny, tmavě šedé střechy s bílými špičkami a mohutnými komíny, k domům natažené tlusté dráty, květináče s křiklavě barevnými muškáty, odstavený invalidní vozík, další květiny… O kousek dál postává stařeček opřený o hůlku a naslouchá mladším. Hned vedle parkuje tmavé auto, které svým stářím ladí k tomu bělovlasému dědečkovi. Sem tam proběhne kočka nebo zaštěká pes. Stará vrásčitá paní věší na šňůru své tolikrát prané prádlo.   Stojíme tiše v jedné ulici, když najednou začnou odkudsi chodit lidé odění v černých šatech. V ruce každý drží doposud nerozžatou velkou bílou svíčku obalenou papírovým kornoutem. Máme opravdové štěstí, právě začíná procesí.   Další den vstáváme dlouho před východem slunce. Znovu a znovu chceme do sebe nadýchat vůni bíle nalíčených rozkošných ulic, které v této podobě ve světě nikde nenajdete. Vyjíždíme ještě jednou krátce i za město, kde jsou trulli rozeseté po krajině jako hříbečky. Je konec pobytu a Alberobello se zdá až příliš krásné na to, abychom vůbec odjeli. Tak krásné, že se sem určitě stojí za to jednou vrátit.

Category: 2007 / 03

zpracoval Aleš Horáček Evropští hinduisté nyní objíždějí členské země Evropské unie, lobují v Evropské komisi a snaží se získat přízeň Evropského parlamentu. Všechny síly napnuli k jedinému cíli – uchránit před zákazem svůj symbol starý tisíce let.  

Byl to skandál, když se před dvěma lety objevil britský princ Harry na maškarním večírku s výrazným hákovým křížem na rukávu. Na výstřelek mladšího syna korunního prince Charlese a princezny Diany se už dnes skoro zapomnělo, jeho důsledky pro Evropskou unii se ale možná teprve dostaví. Německo předložilo bezprostředně po Harryho incidentu návrh zakázat v celé unii nacistické symboly. V současné době je ve všech evropských zemích zakázána propagace rasistických a xenofobních hnutí. Za nošení hákových křížů tak lze neonacisty trestat již nyní. Podle Němců je ale taková formulace ve skutečnosti bezzubá. Chtějí proto pro celou Evropu prosadit zákon, který zatím platí právě jen v Německu. Výslovně zakazuje prodej a nošení nacistických symbolů a jejich užívání k jiným než dokumentárním účelům.   Lucembursko, které Evropské unii před dvěma lety předsedalo, skutečně nechalo nový předpis vypracovat. Jeho přijetí ale zablokovalo několik zemí v čele s Itálií, kde si jen v rodišti fašistického vůdce Benita Mussoliniho v Predappiu lze koupit předměty s fašistickou a nacistickou tematikou hned ve třech obchodech.   Nyní se ale Německo ujalo půlročního předsednictví EU samo a jeho ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová hned na počátku vyhlásila, že chce tehdejší iniciativu dotáhnout do konce. Poměry se totiž změnily i v Itálii, kde se po pravicové vládě Silvia Berlusconiho dostala k moci vláda levého středu Romana Prodiho, u které má návrh mnohem větší šanci projít.  

  Problém je v tom, že nacistická NSDAP si v roce 1920 za svůj znak přivlastnila svastiku, prastaré kultovní znamení, které se pak jako Hakenkreuz, hákový kříž, stalo hlavním symbolem Třetí říše. Pro miliony hinduistů však zůstává symbolem štěstí, který se běžně používá při obřadech, svatbách, maluje se na čela novorozenců a podobně. „To, že Hitler svastiku zneužil ke své propagandě vlády teroru, rasismu a diskriminace, přece neznamená, že by mělo být zakázáno její mírové používání,“ zlobí se Ramesh Kallidai z Britského hinduistického fóra.   Zdánlivě se jedná o malicherný spor. Každý by přece měl být schopný rozlišit, jestli někdo používá svastiku jako symbol své víry, nebo ji nosí kvůli obdivu k Adolfu Hitlerovi. Je ale moudré spoléhat na zdravý rozum někoho jiného?  

Zemský soud v německém Stuttgartu odsoudil loni na podzim k pokutě 3600 eur Jürgena Kamma. Na internetu prodával trička s antifašistickou tematikou: hákové kříže rozbité pěstí, černé svastiky směřující do odpadkového koše a podobně. Soud dospěl k závěru, že porušil německý zákon, protože nedovoleně užíval nacistickou symboliku k jiným než dokumentárním účelům. Státní zástupce Bernhard Häussler řekl, že podle zákona se musí soudit samotný čin, nikoli záměr, který za ním stojí.

Ve světle tohoto rozsudku se obavy hinduistů rázem jeví zcela jinak.

Symbol starý tisíce let

* Svastika se na území Evropy objevuje již na keramice z mladší doby kamenné, rozšířená je na obřadní keramice ve starší době železné.

* U starých Germánů představovala kladivo boha Thora a byla symbolem slunce a ohně, u Slovanů byla objevena ve svatyni boha Svantovíta na Rujaně.

* V Asii, kde je svastika nejrozšířenější, je mystickým symbolem hinduistů, buddhistů i džinistů. Často ji můžeme spatřit na Buddhových prsou jako symbol věčného koloběhu životů a učení.

* Hindové používají svastiku 5000 let v pravotočivé a levotočivé variantě. První symbolizuje mužskou sílu, vnější svět a den. Druhá ženskou sílu, vnitřní svět a noc. Přinášejí mír a štěstí.

* Jako jeden ze svých symbolů používali svastiku i první křesťané.

* Mezi řády a vyznáními českých skautů se v letech 1919–1932 podle anglického vzoru vyskytovala Svastika náčelnictva, kterou byl vyznamenán například Jaroslav Foglar, a Svastika Díků, jíž byl jako první poctěn T. G. Masaryk. * Jako ornament se vyskytuje v secesní výzdobě, například na fasádě domu naproti hlavnímu nádraží v Ústí nad Labem, Josef Mánes ji použil jako motiv na kovových dvířkách pod staroměstským orlojem.  

Category: 2007 / 03

Jaguár (Panthera onca) je nebezpečná šelma. V přírodě se člověku vyhýbá, ale v zoologických zahradách neváhá zaútočit. Před třemi lety usmrtil ve vídeňské zoo ošetřovatelku, která si nezavřela takzvaný šupák do výběhu. Jaguár vyběhl, když začala uklízet. Ani ředitel, který byl náhodou poblíž, tomu nemohl zabránit. Sám utrpěl zranění rukou.   Jaguár  

Napsal a vyfotografoval Vladimír T. Jiroušek Jaguár je kočkovitá šelma, které také hrozí vyhubení. Nepředpokládám, že vyspělí čtenáři Koktejlu nosí jaguáří kožichy. Ale nejsem si tak jistý, zda nekonzumují hamburgery, kvůli kterým jsou káceny deštné lesy, aby bylo dost pastvin pro dobytek. Jako člověk, který pije kávu a občas si vezme i kousek čokolády, se stydím napsat, že na úbytku původního prostředí, kde žije jaguár, má podíl i zakládání kávových a kakaových plantáží.   Jsme zkrátka agresivní druh a stále více spotřebováváme. Bylo by ale škoda, kdyby jaguár kvůli člověku z přírody zmizel.  

Největší v Novém světě   Jaguár je největší kočka Nového světa. V přírodě je blízko ohrožení, prakticky jediným nepřítelem je člověk, který ho loví pro kožešinu. Výjimečně jej může zabít velká anakonda nebo velký kajman, ale jaguár zase loví jejich odrostlá mláďata. Největší hrozbou pro jaguára je však ztráta původního prostředí – devastace deštného pralesa.   Tato šelma žije skrytě v deštných lesích, vystupuje až do výšky 1700 metrů nad mořem. Obývá také záplavové oblasti, pastviny a suché lesy. Na rozdíl od jiných velkých koček se nevyhýbá vodě a výborně plave. Ostatně kromě suchozemských živočichů loví i ryby, které tlapami vyhazuje z vody. Indiáni věří, že je láká ocasem, kterým mrská nad vodou.  

V porovnání s jinými stejně velkými kočkami má velmi silné čelisti a při útoku špičáky často proniknou lebkou kořisti. Farmáři jaguára nemají rádi, protože loví i domácí zvířata. Někde skutečně žije i poblíž lidských obydlí. Aktivní je ale hlavně v noci, jinde převážně za soumraku. Jaguáři žijí samotářsky, vyhledávají se pouze v době páření. Teritoria si označují močí a seškrabují kůru na stromech. Jaguár je často zaměňován s levhartem, obě kočky mají podobné zbarvení kůže. Zbarvení jaguára se liší od levharta charakteristickými skvrnami uvnitř rozet. Také má zavalité podsadité tělo, mohutnou hlavu, krátké přední nohy a kratší ocas. Často se vyskytuje v černé formě – melanický jaguár, kůže je abnormálně tmavá, často prosvítají černé skvrny. Černá mláďata se rodí i normálně zbarveným rodičům spolu s normálně vybarvenými.  

Vidět ho, mít štěstí   Vidět jaguára v přírodě je výjimečné štěstí. Je to téměř nemožné. Toulali jsme se v Kostarice nedotčenými lesy a doufali, že nějakého uvidíme. Marně. V národním parku Corcovado jsme spali pod širákem a za svítání nás vzbudil mohutný řev. Nebyl to však jaguár, jak se přátelé domnívali, ale vřešťani. Jaguár ani v tomto odlehlém národním parku se příliš hojně nevyskytuje.  

Během 60. a 70. let minulého století bylo každý rok pro kožešiny zabito asi osmnáct tisíc jaguárů. Pod tíhou protestů poptávka po kožešinách klesla. Dnes je nejvýznamnější hrozbou tedy odlesňování. Historicky žil jaguár od jihozápadu Spojených států po severní Argentinu. V Kalifornii byl poslední jaguár zabit v roce 1860. V Arizoně byl poslední jaguár spatřen koncem roku 1980 a v Novém Mexiku v roce 1998. Jsou reálné obavy, že tato krásná šelma zmizí i ze Střední Ameriky. Proto některé země zřídily pro záchranu jaguárů národní parky. Zoologická zahrada v San Jose má za městem chovné zařízení pro jaguáry. Poslední silné populace jaguárů jsou v Pantanalu v západní Brazílii a v oblasti Chaco v severní Paraguayi.  

V zoo se jaguár dobře rozmnožuje, ale až na výjimky tu nejsou chovány geneticky čisté poddruhy.A jak pomoci?

Nejúčinnější je pomoc finanční, za sebrané prostředky se organizují náročné projekty. Jsou vykupovány územní celky, kde je zajištěna kočkám plná ochrana. Ale i přes přísnou ochranu například v Kostarice pytláci dál loví jaguáry pro kůži. Osobně si nedovedu představit, jak je možné tak plaché zvíře vystopovat.

Poddruhy jaguára

* Jaguár arizonský (Panthera o. arizonensis) – obýval jihozápad USA a severozápadní Mexiko, je však již vyhubený.

* Jaguár středoamerický (Panthera o. centralis) – obývá Střední Ameriku od Yucatánu až po Kolumbii.

* Jaguár mexický (Panthera o. hernandesii) – obývá západní pobřeží Mexika, je velmi vzácný.

* Jaguár brazilský (Panthera o. onca) – obývá pralesy Amazonky a Orinoka.

* Jaguár paraguayský (Panthera o. palustris) – žije od Argentiny po jižní Brazílii, Paraguay a jih Bolívie.

* Jaguár peruánský (Panthera o. peruviana) – obývá Peru, Ekvádor, Bolívii, je vzácný.

* Jaguár texaský (Panthera o. veraecrucis) – obýval Texas a Louisianu, byl vyhuben.

* Jaguár yukatánský (Panthera o. goldmani) – obývá jihozápadní Yukatán v Mexiku, severní Guatemalu a Belize.

* Pantera o. paraguensis – obývá Paraguay.

Jaký je jaguár

* Tělo má dlouhé 120 až 180 cm, je vysoký 68 až 76 cm. Váží až sto kilo.

* Samice jsou dospělé zhruba ve dvou letech, samec o rok až dva později.

* Rodí jedno až čtyři mláďata, která kojí do šesti měsíců. S matkou ale zůstávají až dva roky.

* Dožívá se 11 až 12 let, v zoo až 20 let. * Jídelníček tvoří až 85 živočišných taxonů. Loví jeleny, kapybary, pekari, paky, aguti, pásovce, želvy, kajmany. Uloví i mnohem většího tapíra.

Category: 2007 / 03

Česko je sice považováno za sklářskou velmoc, ale sklo na rekonstrukci starých vitráží se dováží z USA. Stále však platí pořekadlo o zlatých českých ručičkách, které si s historickým sklem dokáží poradit tak, že nově opravené vitráže od těch původních zkrátka nerozeznáte.  

Jedním z historických důvodů vzniku vitrážových oken bylo prostá skutečnost, že obrovská okna středověkých katedrál nebylo možné zasklít jedním kusem skla. Proto vznikly vitráže – začalo se používat skládané sklo zasazené v kovovém rámu. Byla tu možnost kombinovat různé barvy a barevné ornamenty, které daly nejen oknu, ale i celé stavbě zcela nový charakter. Sklo i kovové části vitráží se vlivem počasí i chemismu atmosféry poškozují, a proto je nutné čas od času vitráže rekonstruovat. V České republice ale chybí materiál. Jak řekl jeden z vitrážistů: „Není kde brát.“ Některé vitrážnické dílny tak zatím žijí ze zásob českého skla, které si nadělaly v minulosti, jiné musí pokrýt zakázky draze nakoupenými zahraničními skly. Jednou ze skláren, odkud putuje „historické“ sklo do Čech, je německá Glashütte Lamberts Waldsassen GmbH. Snaží se dodržovat původní technologii, což zvyšuje nejen cenu skla, ale i nároky na skláře. Skla se tu vyrábějí v pěti tisících barevných odstínů. Sklovina se nevylévá na obrovské tabule jako třeba v některých sklárnách USA, ale v peci se roztahují velké válce, kterým se odstřihnou zakulacené konce. Žhavá sklovina se pak do roviny roztáhne v peci. Jedná se o sklo foukané sklářskými píšťalami. „Při opravě historické vitráže nejde jen doplnit stejně barevné chybějící sklíčko. Mělo by mít i obdobnou strukturu, aby jím světlo procházelo stejně jako původním sklem,“ říká Jitka Kantová, která se mimo jiné podílela na rekonstrukci vitráží hradů Točník či Křivoklát nebo vitrážových stropů známých hotelů a restaurací. „Při podrobném pohledu totiž zjistíte, že sklo nebývá rovné, ale různě hrbolaté. Tyto rastry jsou unikátní a velmi často se dnes vůbec nevyrábějí. Rastrovaná skla dovážíme z USA, Itálie či Německa. Nikde nemají kompletní nabídku a v případě opravy historické vitráže v podstatě musíme vzít zavděk tím nejbližším typem skla, protože původní se už desítky či stovky let nevyrábí. Rejstřík rastrů je přitom v podstatě neomezený.“ Jedním z typů skla, které na první pohled vypadá jako rozbité a používá se i u moderních vitráží a uměleckých děl, je takzvané krakované sklo. Při jeho výrobě se žhavá sklovina prudce zchladí a rozpraská. Dalším zahříváním se sklo vytvrzuje, praskliny se „zatáhnou“ a na rozpraskané struktuře se utvoří vrstvička nového skla.  

  Karlovarský parkhotel Pupp má prosklený strop, který krásně podtrhuje secesní atmosféru zdejší restaurace. Ve zdejších stropních vitrážích s motivem vinné révy bylo použito světle zelené sklo, které se pak malovalo. Každý kousek skla se zasadil do olověného profilu tvaru I. Olovo je výhodné svou tvárností, později se ještě tmelí a letuje cínem. Některé vitráže se cínovaly jen ve spojích, ale českou tradicí je cínování po celé délce.  

„Pro Pupp byl problém sehnat rastr, který by se maximálně přiblížil originálu. Část jsme získali v USA, část v Itálii. Pak se obkreslil vzor mozaiky na čtvrtku v poměru jedna k jedné a na ten se později skládala hotová sklíčka budoucí vitráže. Sklo bylo nutné pečlivě vyříznout přesně, jen s milimetrovou mezerou, která slouží pro olovo, do kterého je sklo zasazené. Každé ze skel se třikrát vypalovalo při teplotě 560 stupňů, aby barvy získaly ten správný odstín,“ upozorňuje Jitka Kantová, která se na rekonstrukci podílela. Získat zakázku na rekonstrukci historické vitráže bývá většinou terno, kterým se pak firma může chlubit ve svých propagačních materiálech. Vitráž ovšem nemůže opravovat kdokoliv. K rekonstrukci historického okna je nutné být nejen zdatným řemeslníkem, ale i držitelem speciálního povolení vydávaného Ministerstvem kultury ČR. Kdo povolení nemá, může sice zakázku také přijmout, ale realizuje ji pod odbornou záštitou držitele správného oprávnění, za což zaplatí desítky tisíc korun. O ty se pak ale samozřejmě zvyšuje konečná cena tomu, kdo za vitráže platí.  

Evropa by měla mít s vitrážemi a jejich opravami mnohem větší zkušenosti a tradici, avšak sklo se přesto dováží hlavně z USA. I tady lze najít příklady krásných vitráží. Jedna z nich, o velikosti 187×95,3 cm, znázorňuje George Washingtona, pruského barona Friedricha von Steuben a francouzského markýze de Lafayette v průběhu bitvy o Yorktown. Washington sedí na bílém koni a přijímá hlášení.

Scénu z roku 1781 vytvořila Marie Herndl v roce 1904 a po poměrně složitých jednáních ji nakonec americká vláda v roce 1910 koupila za 1800 dolarů. Nejdříve byla vitráž umístěna v Smithsonian Institution a teprve v roce 1962 se stala součástí senátorské jídelny.      napsal a vyfotografoval Topí PigulaTiffany – nejen šperky   Ačkoli se jménem Tiffany jsou spojovány drahé šperky z prestižního amerického obchodního domu, Louis Comfort Tiffany byl americký sklář, malíř a tvůrce interiérů. Mezi místnostmi, na jejich výzdobě se podílel, byly i přijímací místnosti Bílého domu ve Washingtonu. Tiffanyho secesní skleněné lampy vyráběné technikou, která později získala jeho jméno, napodobovaly staré antické sklo a staly se doménou bohatých. Tiffanyho vitrážové lampy se dnes na aukcích prodávají za stovky eur, levné skleněné napodobeniny přicházejí od asijských výrobců. Úspěšně kopírují původní techniku a kvalita napodobenin se každoročně zlepšuje. Neznalec tak velmi snadno koupí za cenu pravé lampy padělek, který vznikl v čínské či taiwanské dílně.  

Category: 2007 / 03

Guinea-Bissau je tak malá a zapomenutá země v západní Africe, že mnozí lidé ani netuší, že existuje. Každopádně místním to vůbec nevadí a žijí si po svém. A naopak zase neznají nás. Přesto tato neprávem opomíjená zemička patří k jedněm z nejzajímavějších v západní Africe. Největší, přesto neznámý

Napsal a vyfotografoval Tomáš KubešZemě má dokonce mnoho společného s námi, i když se to zprvu může zdát prapodivné. Společná je minulost vlády dělnické třídy, když se tu budoval socialismus, takže se tu dají vidět památníky, revolucionáři a hvězdy čnící se k nebi. Jako hlavní symbol této doby trčí na konci bulváru Amilcar Gabral velký památník lidu a za ním nepřehlédnutelná silueta prezidentského paláce, který po převratu zůstal zapomenut s rozstřílenou střechou. 

A právě tady, v hlavním městě Bissau, se odehrává největší událost v zemi a svého druhu i na kontinentě – velkolepý karneval, jaký si mnozí spojují jen s Latinskou Amerikou. Koná se vždy koncem ledna nebo začátkem února. Ten, kdo se na něj vypraví, ovšem narazí na jeden poměrně vážný problém – kdy se vlastně koná? Internetových odkazů o zemi je jako šafránu, ostatně první internetovou kavárnu tu otevírali až v lednu 2006. A telefony většinou nikdo nezvedá. Na velvyslanectvích země jen krčí rameny, jediná informace zní: koná se někdy na konci ledna. Pokusil jsem se i volat do nejluxusnějšího hotelu v Bissau, ale telefon vždy zvedla nějaká uklízečka. Největší karneval v Africe – a nikdo o něm neví!

Nezbylo než se chovat po africku – dojet, ubytovat se, obrnit trpělivostí a čekat.

***V první chvíli to vypadalo, že hlavní město Bissau je liduprázdné, jako kdyby tu nežilo dvě stě tisíc obyvatel (údaj uvedený v průvodcích). Odpoledne se totiž všechno vytrácí do domovů. Dokonce je v liduprázdných ulicích obtížné najít nějakou restauraci nebo jídelnu běžnou pro okolní západoafrické země. Otevřeny jsou jedině bary, kde se prodává dovozové portugalské pivo. Jenže karneval všechno změnil – jako kdyby se sem přijela podívat celá země. Ulice se v podvečer pomalu zaplňují, všechno, co má ruce a nohy, včetně kojenců, babiček a dědečků, se shlukuje v centru. Postávající hloučky čekají na hlavní událost dne a roku. A místo zaujímají i organizátoři, kterých je tolik, že je s podivem, kde do té doby byli. „Dnes bude dětský karneval,“ upozornila nás ten den organizátorka. To už se ale zpovzdálí ozývaly rytmy bubnů a křik. U tržiště se shromáždili teenageři v různých kostýmech a vláčeli s sebou velké papírové masky zářící všemi barvami. Kdo chce fotografovat, musí přispět na palmové víno. Přesto to stojí za to. Divoké masky draků a démonů vzbuzují až strach. Jak se dozvídám od jednoho z kluků, taková maska se vyrábí i déle než měsíc. Není se čemu divit, jejich dokonalost je přímo uchvacující. A fantazie tvůrců nekonečná. Mohou tu být nejen draci, ale i loď s posádkou nebo také silueta země s prezidentem či samotný papež. Ale to už si mladíci vzrušeně nasazují masky na hlavy a za hlasitého křiku a pískání na píšťalky se rovnají do průvodu. Karneval zahrnuje i soutěž o nejlepší masku, a tak se každý snaží zaujmout nejen svým výtvorem, ale i divokostí tance. Mezi maskami ovšem nejsou jen samí démoni, všímám si i masek představujících domorodce. Teprve po chvíli mi dochází, že to nejsou masky, ale skutečné ceremoniální ozdoby národa Bijagů. Představují tu vlastně sami sebe. 

Ale to už se průvod vydává na pouť za hlasitého povzbuzování diváků. Zúčastnit se karnevalu v hlavním městě je pro každého velká čest a sjíždějí se sem ti nejlepší tanečníci a ty nejhezčí masky z celé země. Karnevaly v tuto chvíli probíhají po celé zemi, ale ten nejvelkolepější je právě v Bissau.

Kde se tu ale takový karneval vzal? Nic podobného nemají ani v Senegalu, ani v Guineji. Kdo zná okolní země, ví, že zde žijí stejné kmeny, stejní lidé se stejnými jazyky jako tady, ale nic takového neznají. Odpověď je poměrně jednoduchá: tradice karnevalů přišla do země spolu s koloniálními pány. V Bissau zkrátka převzali lidé portugalské zvyky se vším všudy. Bujaré veselí vypukne jako z čistého nebe a všichni se ho účastní, aniž někdo přemýšlí nad jeho původem. Jak jsem se později dozvěděl, podobné karnevaly, i když ne třeba tak velkolepé jako tady, probíhají víceméně ve všech bývalých portugalských koloniích, na Kapverdách, v Angole, a dokonce prý v Mosambiku.

 Ráno je pak ve městě jako po vymření, a to je pracovní den. Jenže karnevalem žije celá země, a tak tu nefunguje jako obvykle skoro nic, jen hotely. Uzavřené jsou úřady, pošta, některé restaurace, internetové kavárny… Prostě během první poloviny dne se odpočívá po prohýřené noci. Dokonce i na letišti, jak mi říkala jedna Američanka, která přiletěla během karnevalu, bylo obtížné najít někoho, kdy by jí dal razítko do pasu. Všichni byli na karnevalu… Ten pokaždé vypukne až pozdě odpoledne, kdy přestává pálit slunce. Najednou se odkudsi vynoří průvod se spoustou masek a dosud prázdné ulice se rychle zaplní. Postupně se přidávají další a další lidé a bezprostředně se radují ze života. Podél silnic přibývá prodavačů ovoce a nápojů. Masek je nakonec několikanásobně více než na začátku. Bubínky a různé nástroje se předhánějí v hlasitosti a davy jásají až do hluboké noci. Karnevalové dny jsou tak snad jediné období, kdy se dá na ulici i po půlnoci nakoupit spousta jednoduchých dobrot, jako jsou vařená kasava, různé pečené sladkosti, banány, pomeranče, ananas, burské oříšky a bagety plněné rybičkami nebo jen majonézou. Do rána také žijí bary, kde bohatší popíjejí pivo a víno, chudší si jednoduše přinesou na ulici kanystry plné palmového vína. Slaví se až do rána a každý si užívá zábavy, které černí obyvatelé umí dokonale podlehnout. 

Oslavy, podobné našemu masopustu, trvají celkem čtyři dny. Třetí den je však průvod nejvelkolepější. Nechybí v něm již známé masky, ale ani alegorické vozy nebo znamenité divadelní a taneční představení.Každý se snaží zaujmout svým vystoupením, aby to byl právě on, kdo bude vyhlášen králem karnevalu. Někteří pomalovaní válečníci s kravskými rohy proto divoce cenili zuby a snažili se upozornit na sebe naháněním hrůzy a prapodivnými skřeky. Jiní naopak tančili tak, že upadali do transu a pořadatelé je museli polévat vodou, aby nezkolabovali. Akrobaté, tanečníci a klauni se opravdu vyřádili. 

Poslední, čtvrtý den je určen volné zábavě. Správně měly městem korzovat různé kapely a orchestry. Jenže zůstaly kdesi zapomenuty, a tak město ovládli především mladí v roztodivných kostýmech. Mnoho mladíků bylo převlečeno za ženy tak dokonale, že bylo často těžké pohlaví správně rozpoznat. Šlágrem hlavně mezi dospívajícími byly hojně rozdávané prezervativy, které si na sebe věšeli jako náušnice.

***

Karneval v Bissau je obří, a přesto nepatří k vyhlášeným atrakcím, za kterou jezdí davy turistů. Napočítal jsem jich tu asi čtyřicet. Zato možná předčí i světoznámé karnevaly především svou spontánní atmosférou bez komerce.

Změny v Guinea-Bissau

* Země neměla v minulosti příliš dobrou pověst pro svou nestabilitu a poslední vojenský převrat. Nyní se ale situace stabilizovala a do země se vracejí i bývalí Portugalci, kteří opět otevírají své továrny, obchody, restaurace a plantáže.

* Experiment s budováním socialismu skončil a po svobodných volbách se do země vrací prosperita. Patrné to je při srovnání se životem v okolních zemích – rozdíl je velký, tady se i pracuje.

* Bohatí turisté znovu objevují jeden z posledních rájů světa – ostrovy Bijagoské. Jsou často cílem zámožných rybářů, kteří tu mohou volně ulovit ryby vážící i více než sto kilogramů, například barakudy.

Co je dobré vědět před cestou

* Pokud nejste náhodou v západní Africe a nechcete jet po zemi, pak leťte. Nejvýhodnější letecké spojení je se společností TAP z Lisabonu, kdy za zpáteční letenku dáte zhruba 600 eur.

* Druhou možností je zakoupit nejlevnější letenku do senegalského Dakaru a odtud buď přeletět jiným spojem (za zpáteční letenku zaplatíte od 300 eur výše), nebo se vydat na dvoudenní cestu do Guineje-Bissau po zemi přes město Ziquinchor. Získat vízum není vůbec žádný problém, stačí si na ně počkat 20 minut.

* Země začíná být na turisty připravena, v hlavním městě se dají najít slušné hotely od 30 eur se snídaní. V restauracích a barech se nabízí především portugalská kuchyně, ostatně z Portugalska se dováží i většina nápojů.* Domluvit se dá portugalsky nebo kreolsky, což je směs místních jazyků a portugalštiny. V poslední době se tu také rozmáhá francouzština. Téměř všude se dá domluvit i rusky. Mluví tak většina úředníků, policistů a obchodníků, především těch starších.

Category: 2007 / 03

patagonieO celé tři metry se do středu jezera Lago Argentina každý den posune proslulý ledovec Perito Moreno. Je třicet kilometrů dlouhý a z jeho čela, vysokého šedesát metrů, se s ohlušujícím rachotem odlamují ledové věže a řítí se do jezera.   PATAGONIE: VICHR A LED

Napsal a vyfotografoval Karel Plechač Lago leží na východním úpatí Cordillera Darwin v jižních Patagonských Alpách. Z vyhlídkového místa nad jezerem bylo v dálce vidět čelo ledovce zakrytého tmavými mraky. Náhle si jimi našly cestu sluneční paprsky, a nad jezerem se rozklenula duha. Krajina dostala zvláštní atmosféru.  

Parkoviště, restaurace a budovy správy zdejšího národního parku se nacházejí na břehu jezera. Je tu i přístaviště vyhlídkových člunů. Volný pohyb a turistika nejsou povoleny, smí se sem pouze s průvodcem. Cesta vede po skalách ohlazených ledovci jen několik metrů nad úrovní jezera a směřuje k místu, kde čelo ledovce rozděluje asi sto padesát metrů vysoký útes. Ten se stává pro postupující ledovec nepřekonatelnou překážkou a rozděluje jej na dvě větve. Z příhodného místa padesát metrů nad hladinou pozorujeme fascinující přírodní divadlo: ledové věže hroutící se do vody. Když se po krátké době rozplynou mlhy, získá arktická obloha neskutečnou modř. Vystoupáme na vrchol útesu a tím se dostaneme na druhou stranu.  

Po jezeru je také možné projet na lodi. Úchvatnou podívanou tak lze sledovat z bezprostřední blízkosti, mezi plovoucí ledovou tříští. Perito Moreno je jedním z devíti ledovců, které se nacházejí na území národního parku Nacional Los Glaciares, ale jen tady je majestátní příroda tak snadno dostupná.Hory snů a výzva   Asi deset kilometrů před obcí El Chaltén se pak naskytl jiný úchvatný pohled – zleva se na obzoru sunulo čelo ledovce do jezera Lago Vidma a z ploché krajiny se náhle vynořily fascinující žulové hroty vrcholů Fitz Roy a Cerro Torre, které až dosud zakrýval nízký horský hřeben. Jeli jsme právě autobusem a nikdo kromě mě úžasnému horskému panoramatu nevěnoval pozornost. Už už jsem zvažoval, že požádám řidiče, aby zastavil a nechal mě pořídit pár snímků, když náhle přibrzdil a zastavil sám. Četl snad mé myšlenky? Nebo se jedná o pravidelnou zastávku? Omyl, píchl pneumatiku.   Po příjezdu do města El Chaltén nás pěkné počasí vyhnalo podél říčky Rio Fitz k Laguně Torre, nad kterou se právě zvedá impozantní jehla Cerro Torre (3133 metrů nad mořem). Pozdní odpolední slunce zabarvuje žlutou žulu do tmavě oranžových odstínů. Vrchol pokrytý ledovou námrazou vypovídá o drsných klimatických podmínkách, kterým jsou horolezci při výstupu vystaveni. Největšími riziky ale nejsou jen strmost a technická obtížnost, ale také prudké a nečekané vichřice. Výstup na vrchol Cerro Torre se podařil po mnoha pokusech až v roce 1959.  

Užíváme si podvečerní pohody, když se náhle ozve dusot koňských kopyt. Mezi řídkým bukovým porostem se mihne černě oděný jezdec, kterého následuje stádečko koní. Zahlédl nás. Je to scéna jak z amerického westernu, ale není první. Podobných setkání jsme měli možnost zažít ještě více. Po značených turistických stezkách jsme ještě podnikli další treky do centra pohoří. Legendární vrchol Fitz Roy (3775 metrů nad mořem) se nachází v jeho centru a je obklopen řadou nižších, avšak neméně strmých věží. Všechny se nacházejí v národním parku Nacional Los Glaciares na území Argentiny. Stezky jsou různě propojeny a umožní i jít okruhem kolem průzračných horských jezer až k okrajům ledovců. Je tu i několik tábořišť poblíž zdrojů vody a nechybí hygienická zařízení. Volné táboření je ale přísně zakázáno. Správa národního parku, který byl založen až v roce 1985, dbá přísně na ochranu přírody a čistotu území. Území bylo zařazeno mezi přírodní dědictví UNESCO.    Závratně strmé   Horský masiv pohoří Paine patří do národního parku Torres del Paine v Chile. Než se přiblížíme k horské kulise Torres del Paine, Cuernos del Paine a mohutnému Paine Grande, míjíme louky s pasoucími se stádečky lam guanako a modrozelená jezera. Přes jezero Lago Pehoe se dostáváme trajektem do samého srdce národního parku. Do kempu jdeme s patnáctikilovými batohy na zádech pěšky podél jezera Lago Grey, do kterého ústí stejnojmenný ledovec. Na povrchu plují neskutečně modré kusy ledu a vytvářejí v zátokách bizarní seskupení.   V kempu se za pobyt platí a k dispozici je malá prodejna, sociální zařízení, pitná a teplá voda, sprcha a možnost vyprat si prádlo. Kempy pro horolezce ve vyšších polohách horských údolí jsou už bez poplatku. Z níže položených kempů vedou cesty hustými bukovými lesy až do podkovovitě uzavřeného amfiteátru, nad kterým se zvedají závratně strmé žulové stěny a štíty pohoří Paine. Vysokohorské kempy pak nesou názvy zemí horolezeckých expedic, které se na dobývání těchto extrémních vrcholů podílely – Britaniko, Italiáni, Chileno a Japanese.  

Obávaný západní andský vítr Vineto los Andes, který tvaruje stromy do bizarních útvarů, jsme okusili jen jedenkrát. Vzdorovat se mu dá skutečně jen velmi obtížně, takže jsme záměrně zvolili takovou trasu, aby nás tlačil ve směru cesty.

A ještě tučňáci   Nejjižnějším velkoměstem světa je Punta Arenas se svými sto třinácti tisíci obyvatel. Leží na západním břehu Magalh~aesova průlivu, který spojuje Tichý a Atlantický oceán, a je tak cílem turistických, rybářských i výzkumných a válečných lodí.   Za tučňáky Magellanovými je možné s místními agenturami vyjet do rezervace na Isla Magdalena a Pinguinera Otway. Do Pinguinera Otway vede cesta po hlavní silnici na sever a pak po úzké cestě pampou. Mezi nízkými keři a travinami se pohybují pštrosi nandu. Už dlouho nepršelo a za mikrobusem se tak táhne dlouhé mračno prachu. Po hodině dojíždíme k obrovské haldě a pak k hlubokým a rozsáhlým jámám. Ano, těží se zde uhlí. Za půl hodiny se dostáváme do mořské zátoky, kde je budova správy a informační středisko přírodní rezervace.  

Po lávkách a cestách se tučňáci dostávají k hnízdištím. Z několika vyvýšených věží se dá sledovat každodenní rituál těchto tvorů, kteří se mezi čtvrtou a pátou odpoledne vracejí z lovu a připlouvají se svými odrostlými mláďaty ke kamenitému břehu. V menších skupinkách se vydávají různými směry k norám ukrytým mezi hustými travními porosty. Je to pro ně náročné a oni při tom hlasitě hýkají. Sledují je mořští racci, kteří pak útočí na zatoulaná mláďata. Tučňáci svou cestu k norám chvílemi přerušují, aby se intenzivně věnovali probírání svého jemného peří. Když konečně dosáhnou nory, rodiče své teritorium začnou přísně střežit a samečci zaútočí na každého vetřelce. Hýkání mnoha set tučňáků je tak silné, že přehluší vše ostatní, včetně křiku racků a ostatních vodních ptáků. Je to pro nás poslední pohled na patagonskou přírodu, která je místy dosud nedotčená a bez nadsázky panenská.Opomíjená krása

Patagonie s rozlohou milion čtverečních kilometrů byla ještě nedávno turisty opomíjena, i když její fascinující krásu popsali mořeplavci James Cook, Fern~ao Magalh~aes, Fitz Roy a také přírodovědec Charles Darwin. Drsná, větrem a dešti bičovaná krajina byla známá jako pustá, stepní, málo osídlená. Snad proto lákala hlavně dobrodruhy, zlatokopy a drsné muže hledající bohatství a dobrodružství. Málo přístupné vysokohorské oblasti na argentinsko-chilské hranici byly prozkoumány až mnohem později. Horolezecké dobývání obtížných sklaních vrcholů bylo zahájeno až v padesátých letech minulého století. Patagonie je tak zemí, kde je možné setkat se ještě s původní divokou a nespoutanou přírodou.  

Category: 2007 / 03

Konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem v loňském roce znamenal pro Libanon opět ztrátu nadějí na návrat mezi stabilní a prosperující země. A ani začátek nového roku nepřinesl nic dobrého. Rozšiřující se násilnosti mezi samotnými Libanonci mohou v této zemi velmi rychle přerůst v další občanskou válku. Situace v Libanonu se tak rychle mění. Jak vypadala tato země ještě před několika měsíci?   Po žhavé půdě

Napsal a vyfotografoval Lukáš Blažek Prostřednictvím majitele našeho bejrútského hotelu jsme si před dvěma dny objednali na celý dnešek taxi. Výhodu vidíme hlavně v rychlém obstarání povolení pro vstup na území, které stále ještě nemá pod kontrolou libanonská vláda, ale v té době nejen pro nás ještě téměř neznámé hnutí Hizballáh.   V osm hodin ráno již všichni čtyři pohodlně sedíme v prostorném americkém bouráku a uháníme po dálnici do města Sajdá (Sidon) na jihu země. Naší první zastávkou je místní policejní velitelství. Rozlehlý komplex budov na kraji města, obehnaný vysokou zdí, hlídají u dvou bran početné stráže a před každým vjezdem jsou umístěné drátěné zátarasy a ochranné valy z pytlů naplněných pískem. Náš řidič, maronitský křesťan, nám zdatně pomáhá zvládnout libanonskou byrokracii. Poslední instancí se zdá být mladý sympatický chlapík, kterého všichni uctivě zdraví, a tak po několika víceméně formálních otázkách povolení bez problémů dostáváme. (O několik dní později při žádosti o povolení ke vstupu do palestinského uprchlického tábora v Sajdě už takové štěstí mít nebudeme. Sympatický úředník jen rukou nekompromisně ukáže ke dveřím a s úsměvem velkého šéfa pronese: „Vraťte se do Bejrútu, jala!“)   Čím více se k blížíme k jihu, tím častější jsou vojenská kontrolní stanoviště. Vzniká tak poněkud paradoxní situace, uvědomíme-li si, že v těchto místech je přítomnost vojáků libanonské armády spíše symbolická a slouží zejména jako varování pro civilisty v případě střetů mezi Hizballáhem a Izraelem.  

Obávané vězení   Krajina jižního Libanonu se od zbytku země příliš neliší. Jen ve vesnicích, převážně šíitských, nejsou téměř žádní lidé, lépe řečeno nejsou vidět. I zpoza okýnek auta je cítit, že tu lidé nežijí bezstarostným životem jako lidé třeba někde v Bejrútu nebo Tarábulusu (Tripolis). Svůj americký koráb zastavil náš řidič na okraji jedné z mnoha nevýrazných vesnic, kterými jsme doposud projeli. Zprvu byla vidět jen vysoká betonová zeď s bránou, nad níž se ve větru třepetalo několik žlutých vlajek se znakem hnutí Hizballáh a pod nimi na ceduli nejprve arabský a poté i anglický nápis – Al Khiam Detention Camp (internační tábor Chiam) – obávané vězení jiholibanonské armády z let 1985 až 2000. Zde byli vyslýcháni, mučeni a vězněni příslušníci hnutí odporu proti izraelské okupaci Libanonu převážně z řad hnutí Hizballáh a Amál (arabsky – naděje, šíitská sekulární strana s vazbami na Írán). Několik vězňů tu při výsleších také zemřelo. Izrael poskytoval pro chod vězení významnou materiální podporu a vyškolil libanonské vyšetřovatele. Dnes toto místo spravuje hnutí Hizballáh a jeho funkce je jasná – zdůraznit zásluhy hnutí na osvobození země od izraelských okupantů.   Místního průvodce z řad bývalých vězňů se nám bohužel nepodařilo sehnat, a tak jsme procházeli jednotlivými budovami a celami sami. Místnosti jsou ve stejném stavu, v jakém je opustili jejich poslední obyvatelé. Orientaci nám usnadňovaly popisky v angličtině. V jedné z místností jsme si všimli plechové skříňky zhruba sto dvacet na sedmdesát centimetrů. Do ní byli na neomezeně dlouhou dobu zavíráni vězni, kteří odmítli vypovídat.  

Vězni měli povolenu čtvrthodinovou vycházku na vězeňském dvoře jednou za dva týdny, stejné to bylo i s nárokem na pětiminutovou sprchu. Tak to alespoň uváděly informační popisky přímo u cel. Nutno dodat, že lidé tu byli vězněni bez jakýchkoli soudních rozhodnutí, většinou jen na základě podezření či udání. V květnu 2000 po odchodu jiholibanonské armády pustili obyvatelé vesnice zbylých 140 vězňů na svobodu.Hodit si kamenem   Zato další místo této části Libanonu bylo docela jiné – jezdí sem na výlety nejen obyčejní Libanonci, ale i různé delegace z arabských zemí. V šíitské vesnici Kfar Kila na hranici s Izraelem během občanské války fungoval hraniční přechod, který sloužil zejména libanonským křesťanům hledajícím práci či exil v Izraeli. Místo nese působivý název – Fátimina brána. Naproti tomu Izraelci svou stranu nazývají hraniční přechod Pevný plot. A pořádně vysoký plot tu skutečně je. Po pásmu Gazy je zdejší hranice považována za druhou nejlépe střeženou izraelskou hranici.   Než se přiblížíme k cíli, přibývá podél cesty žluto-zelených vlajek Strany Boží. A pak už malé parkoviště, zavřený krámek se suvenýry a starý, výbuchem poničený izraelský transportér, a to je vše. A samozřejmě také výhled na židovskou osadu Metulla s okolními políčky a malými olivovými háji. Co sem delegace tak přitahuje? Ony, ale i obyčejní Libanonci odtud házejí na protest kameny na izraelské území. Jinak tu skutečně kromě vysokého drátěného plotu a výhledu do Izraele nic víc není.   Starší prodavač z nedalekého obchodu ohodnotil situaci posledních několika měsíců jako velmi dobrou, to znamená víceméně dodržovaný klid zbraní. Z dnešního pohledu se to dá okomentovat snad jen slovy „ticho před bouří“.  

Důležité rozvaliny   Qalat ash-Shakif (Vysoká skála), pro Evropany známý jako hrad Beaufort, je vidět už z dálky několika kilometrů. Strmý kopec s rozvalinami kdysi rozlehlého hradu převyšuje okolní krajinu téměř o tři sta metrů. Z jižní a východní strany je prakticky nepřístupný. Jediná přístupová cesta vede přes Arnún, malou šíitskou vesnici na jeho západním svahu. Zvláštností hradu je, že zatímco jeho středověké protějšky v Evropě již dávno ztratily svůj strategický význam, on plní své vojenské poslání dodnes. V nedávné historii sloužil jako významný opěrný bod, odkud Palestinci občas ostřelovali izraelské osady na severu země. V roce 1982 byl těžce poškozen náletem izraelských stíhaček a poté sloužil jako pozorovatelna pro izraelskou armádu. Izraelci při stahování svých vojsk v roce 2000 přes protesty libanonské vlády vyhodily část historického hradu do vzduchu.  

Rozvalinami se dnes dá spíše prolézat než procházet a jen velmi vzdáleně mi připomínají podobné zážitky z českých zřícenin. Kromě betonových zákopů a minipevnůstek v okolí zůstala na vrcholu kdysi mohutné pevnosti jen malá zrezavělá pozorovatelna, zprohýbané ocelové zábradlí a kusy betonu. Opravdu smutný pohled. Ale nebyli bychom na jihu, aby na stožáru nechyběl hrdě vlající prapor Hizballáhu.Vše spojuje válka   Uvědomuji si, že vše, co jsme tu dnes viděli, je nějakým způsobem spjato s válkou a lidským utrpením. Poslední půl století zažili místní šíité řadu historických událostí, ve velké většině pro ně nepříliš příznivých. Nejdříve jejich území a půdu ovládly palestinské skupiny pod vedením Al-Fatahu, odpovědí byly nelítostné odvetné útoky izraelské armády. Následovala občanská válka a nakonec izraelská okupace. Guerilly nahradila pravidelná armáda. Vznik hnutí Hizballáh byl už jen logickým vyústěním ve snaze rozhodovat o vlastním osudu ve vlastní zemi. Není tomu tak dávno, co drtivá většina obyvatel určovala svou identitu nejprve podle rodové, pak náboženské a nakonec státní příslušnosti. A u mnohých tento model platí dodnes.   Z přemýšlení mě vytrhává živá gestikulace našeho řidiče. Ptá se, kde prý chceme vystoupit? Blížíme se totiž k Súru (Tyrus), ležícímu zhruba patnáct kilometrů od izraelských hranic. Tam nás opustí a vrátí se do Bejrútu. Když letmým pohledem do mapy zjišťujeme, že nedaleko města je přímo u moře přírodní rezervace, je jasné, že ten den budeme spát na pláži.   Súr, dnes stotisícové město založené před pěti tisíci lety, má bohatou a pestrou historii a již v době Alexandra Velikého zde žilo přes třicet tisíc obyvatel. V minulém století, hlavně tedy posledních padesát let, však jeho význam upadal. Po vzniku státu Izrael v roce 1948 se město ocitlo jen pár kilometrů od jeho hranic, a významnější obchodní aktivity se tak přesunuly do měst na severu země.   Súr si až do současnosti zachoval to, po čem ale touží většina návštěvníků z ciziny, onu neopakovatelnou atmosféru a vůni Blízkého východu. Úzké křivolaké uličky napěchované krámky, stánky a dílnami. I tady nás jako na jiných místech Libanonu stále znovu udivovala vstřícnost lidí – jak jinak to říct – dobrá nálada Libanonců. A bylo to jedno, zda šlo o šíity, křesťany, nebo drúzy.  

Ranní toulky starým městem jsme pak ukončili v jedné z restaurací takzvaně „pro místní“. Obrovská hala s oprýskanými zdmi byla naplněná hustým kouřem ze dvou topenišť, kde se připravuje jídlo. Vstoupili jsme jedním ze dvou vchodů, u druhého bychom se museli proplést mezi ovcí a půlkou krávy, které visaly na zdi. Zdejší oběd nakonec patřil k jedněm z nejvýraznějších kulinářských zážitků v Libanonu.Hrozny hněvu   Qana je městečko, o kterém se jen o něco později, než jsme tu byli my, začalo psát na předních stránkách světových deníků. Toto desetitisícové šíitské město je v Evropě známé především mezi křesťany. Podle mnohých historiků je to ona biblická Kána, kde Ježíš vykonal svůj první zázrak a před zraky svých následovníků přeměnil vodu ve víno. Že je to skutečně toto místo, mají potvrzovat rané křesťanské kresby v jedné zdejší jeskyni.  

Více než poněkud zanedbaná jeskyně nás ale zaujala velká mešita, před kterou stál na podstavci vystavený tank ruské výroby se znaky hnutí Amál. Místní kolemjdoucí si nás nedůvěřivě prohlíželi, když jsme s nadšením běhali kolem tanku a hledali nejlepší záběr v odpoledním slunci s mešitou v pozadí.

Qanu však většina lidí nezná kvůli Ježíšovu zázraku ani kvůli tanku před mešitou, ale hlavně kvůli tragické úloze, kterou sehrála v roce 1996 při izraelské operaci Hrozny hněvu proti šíitským guerillám. Na základně OSN v okrajové části města se ukrývalo přes osm set uprchlíků, kteří kvůli ostřelování utekli z vesnic na jihu. Přesto tu při dělostřeleckém útoku přišlo o život přes sto lidí. Izraelské hrozny hněvu tu urodily hořké víno.

Takzvaná Červencová válka (12. 7.–19. 8. 2006)

Statistika obětí:

                                     oficiální lib. Zdroje         agentura AP

Civilní obyvatelstvo         1140                           743

Hizballáh                        74                               68

Libanonská armáda         43                               34

Amál                              17                               –

PFLP-GC                         2                                 –

* Podle oficiálních libanonských zdrojů bylo při ozbrojeném konfliktu zraněno také přes 4000 lidí. Tisíce domů a obchodů byly úplně zničeny či utrpěly značné škody.

* Únik ropy z nádrží u mezinárodního letiště v Bejrútu po izraelském bombardování způsobil zamoření pobřeží v délce 170 km a je srovnatelné s havárií tankeru Exxon Valdez.

* Po izraelském bombardování zůstaly na libanonském území desetitisíce kusů nevybuchlé munice, zejména po dopadu tzv. „cluster bombs“. Předběžné škody způsobené válečným konfliktem jsou odhadovány na 15 miliard USD.

* Přesné počty obětí ani počty zničených domů v jednotlivých městech a vesnicích není možné z dostupných údajů zjistit.

* V Chiamu bylo v důsledku válečného konfliktu úplně či částečně zničeno mnoho domů. Bývalé vězení z let 1985–2000 se nachází v troskách, 26. července 2006 přišli v Chiamu při izraelském bombardování o život 4 pozorovatelé OSN.

* V Qaně byla kompletně zničena řada domů, desítky dalších utrpěly vážné škody. Při jednom z izraelských útoků přišlo 30. července 2006 o život 30 lidí. * Ve Kfar Kile leží v troskách desítky domů. Další jsou výrazně poškozeny.  

Category: 2007 / 03

pomahaJe čaj zázračným nápojem, jak se tvrdí v odborných studiích, ale i bájích? Milovníci čaje nedají na svůj oblíbený nápoj dopustit a své nadšení pro zeleně, nažloutle či hnědě zbarvený obsah oblíbeného šálku zdůvodňují pomocí lékařských expertiz. Léčivé účinky čaje jsou nepopiratelné, ale zcela vyloučit se nedá ani to, že si čajem může člověk také ublížit.   Pomáhá, nebo škodí?

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Slovo čaj se stalo synonymem většiny horkých nálevů z vody, květů či lístků bylin. Heřmánkový, stejně tak jako lipový čaj je oblíbeným receptem babiček, přestože neobsahuje ani snítku z čajovníku, který dává celému nápoji jméno. Jako se pravověrný vinař pousměje nad borůvkovým vínem, které má se skutečným vínem podobný pouze způsob přípravy, tak si čajový milec neodpustí udivený pohled na sáček s názvem „exotické ovoce“ a znechuceně se zamračí nad instantním čajem.   Máčet čaj uzavřený v hedvábném pytlíku je vynález z roku 1903. Později sestoupil pytlík z hedvábného piedestalu do papírové obyčejnosti. O jeho rozšíření se zasloužil Američan Thomas Sullivan, kterému je někdy připisováno, že čajový sáček vynalezl. Nicméně byť je balení a prodej čajových sáčků samostatným podnikatelským odvětvím, stovky milionů lidí v Asii si pořád sypou čaj přímo do konvice.  

Čaj není jen nápojem pomáhajícím dodržovat pitný režim. V Japonsku se obřad s ním stal pevnou součástí tradic a kultury této ostrovní země, v Číně ho znali už tři tisíce let před naším letopočtem, v Británii bylo setkání u čaje výsadou aristokracie 19. století, a v Americe se čaj stal součástí boje za nezávislost. Srovnání japonského čajového rituálu s evropským zalitím sáčku s čajovou drtí je stejně absurdní jako srovnání nejlevnější konzumní lihoviny s ušlechtilým koňakem, který byl k dokonalosti dotažen léty zrání v prastarých sudech.   „Pořádný šálek čaje se dnes najde čím dál hůř,“ píše Henry Hobhause v knize Šest rostlin, které změnily svět.  

Ponecháme-li stranou sběr, se sklizenou surovinou se zachází jako s vojtěškou: cpe se do velkých strojů, tam se rozmačká a smíchá, až je s ní netříděný prach, ten se pak porcuje do malých sáčků, jejich papír pak „obdaruje“ čaj další příchutí. Z jejich obsahu se získá nanejvýš hrubý silný nálev, který ale nemá zpravidla nic jiného než tmavou barvu.Zelený, nebo černý?   To nejzákladnější rozdělení čaje na zelený a černý má poměrně velký vliv na obsah farmakologicky účinných látek. Hlavní rozdíl je v procesu fermentace – dává černému nápoji nejen jeho barvu, ale také uvolňuje některé z látek, které čaj obsahuje. Fermentace je biochemická reakce, během které dochází k oxidaci buněčného obsahu. Proces probíhá při teplotě 35–40 stupňů Celsia v takzvaných fermentačních místnostech a právě na správné době ukončení procesu závisí kvalita, barva i vůně čaje.   V našich zeměpisných šířkách je černý čaj mnohem populárnější než zelený. Přesto se zdá, že pozitivní účinky na lidské zdraví toho druhého jsou vyšší.   Důvodem, proč se čaj zalévá vroucí vodou, je fakt, že některé z uvolněných a přeměněných látek se mnohem lépe uvolňují v horké vodě. Proces fermentace se dá v různých fázích zastavit, což umožňuje rozšířit nabídku o „polofermentované“ čaje zvané oolong.    Lékárnička na dně   Strašáků má současná civilizace mnoho. Mezi ty nejčastější, které souvisejí s naší moderní civilizací, patří rakovina a stáří. Pokusy na myších prokázaly, že zelený čaj chrání před vznikem některých typů rakoviny. Skupina myší pila odvar z lístků zeleného čaje a poté byla vystavena účinkům rakovinotvorné látky a UV záření. Ukázalo se, že počet výskytu nádorového onemocnění byl o osmdesát osm procent nižší než u kontrolního vzorku, který pil čistou vodu.  

Čajový nálev v sobě obsahuje desítky různých látek a u mnohých z nich byly prokázány farmakologické účinky. Nejznámější jsou antioxidanty, které mají v některých případech schopnost zastavit proces stárnutí buněk. Jde o schopnost likvidovat volné kyslíkové radikály a bránit tak buněčné struktury před oxidačním poškozením. Časopis Food Today udává, že některé látky v čaji (katechiny) mají antioxidační schopnosti dvacetkrát vyšší než vitamin C. Jsou schopny chránit lidskou DNA před radiačním poškozením. Extrakt ze zeleného čaje také dokáže chránit před jedním z typů akutního poškození ledvin. Kalifornští badatelé rovněž publikovali hypotézu, že pravidelné pití čaje může mít za následek větší pravděpodobnost otěhotnění. Podle jejich výzkumů ženy, které denně vypily alespoň půl šálku čaje, měly dvakrát vyšší pravděpodobnost otěhotnění než ty, které čaj nepily vůbec. Čajové lístky obsahují také stopové prvky důležité pro tělo, ať už draslík, hořčík, či fluor, který je i v případě čaje udáván jako prevence před zubním kazem.   Ale i čajem se člověk může předávkovat.  

„V podstatě jsem se na maturitu začal učit až poslední dny. Známí mi doporučili udělat si opravdu silný nálev z čajových lístků a obyčejných čajových sáčků. Poslechl jsem a za několik desítek minut jsem věděl, že čaj je povzbuzující droga. Chtěl jsem vydržet učit se co možná nejdéle, a tak jsem čajovými lístky opravdu nešetřil. Po vypití mi bušilo srdce, tlak musel vyskočit někam opravdu hodně vysoko a tu noc se mi nepodařilo usnout. I schopnost koncentrace byla narušená, takže mi čaj spíš uškodil než pomohl,“ říká absolvent jedné z ostravských středních škol a potvrzuje tak starou moudrost, že všeho moc škodí.Životabudič   Čaj je nejčastěji srovnáván s kávou, a to díky obsahu kofeinu. Jde o chemickou látku se za vzorcem C8H10N4O2. Podporuje bdělost, zlepšuje koncentraci a stimuluje oběhový a respirační systém. Rozdíl ve vstřebávání kofeinu u kávy a čaje je značný. Zatímco u kávy nastupují účinky v podstatě okamžitě, u čaje je působení rozloženo na několik desítek minut. Důvodem jsou další látky obsažené v čaji, které nástup kofeinových účinků brzdí.  

Kromě čajových lístků a kávových zrn kofein obsahuje několik desítek dalších rostlin, včetně kakaových bobů nebo kolových oříšků. Kofein se v těle neukládá, je z těla postupně vyloučen s močí.

Kofein však může být pro člověka i smrtelným jedem v koncentraci 150 miligramů na kiligram tělesné hmotnosti. Navíc je Mezinárodní olympijskou federací zakázán jako stimulant. Logicky by to znamenalo, že by vrcholoví sportovci neměli pít silný čaj. Mezi další negativní účinky většího množství kofeinu může být infarkt a problémy s ledvinami, protože se jedná o diuretikum. Ve velkých dávkách vede k pocitu podráždění, neklidu, nespavosti, ztrátě energie, popřípadě i křečím. Kofein zvyšuje odbourávání vápníku z těla, což není vhodné zejména pro kojící matky. Takže i u čaje platí, že „dobrého pomálu“.

Čaj v hlavní roli

Čaj sehrál významnou roli v historii Spojených států, zejména při úsilí o odtržení severoamerických korunních kolonií od jejich mateřské Anglie. Střediskem protibritského odporu se stal severoamerický přístav Boston, hlavní překladiště čaje dovezeného britskou Východoindickou společností a středisko podloudného obchodu s čajem, který citelně poškozoval britské zájmy. Krize vyvrcholila v roce 1773, kdy 28. prosince vnikla skupina 40 členů organizace Synové svobody na britskou loď v přestrojení za indiány a vyházela 350 beden čaje do moře. Britové v přístavu vyhlásili stanné právo, přístav uzavřeli a posílili vojenskou posádku ve městě. Toto opatření se však setkalo s všeobecným bojkotem britského zboží a začlo tajné vyzbrojování obyvatelstva. Ozbrojený postoj Američanů byl pak důvodem k válce, která skončila vytvořením nezávislých Spojených států amerických.

Vedlejší efekty

* Čaj, který se v rámci obchodu s Čínou přepravoval přes oceán, je citlivý na vlhkost a jeho případné znečištění mořskou vodou by bylo pro náklad čaje fatální. Aby loď plula pokud možno co nejvyváženěji a náklad vzácného čaje byl co nejlépe chráněn, byla používána takzvaná mrtvá váha. Materiál musel být voděodolný, těžký a nejlépe takový, aby se s ním dalo obchodovat. V případě přepravy čajových zásilek se touto „mrtvou váhou“ staly čajové servisy čínského porcelánu. * Henry Hobhouse v knize Šest rostlin, které změnily svět o porcelánovém šálku píše: „…vážil v 18. století necelých 60 gramů a jídelní talíř asi 200 gramů. Pokud průměrný kousek porcelánu vážil dejme tomu 110 gramů a pokud se porcelánu ročně dováželo 40 tun, znamená to, že se každý rok do Evropy dostávaly průměrně více než 2 miliony kusů porcelánu.“ Evropa tak získala miliony kusů vynikajícího čínského porcelánu, které jsou nyní předmětem sběratelských vášní a součástí muzejních sbírek.  

Category: 2007 / 03

posvychShoda náhod, anebo fakt, že Češi milují poznávání – co z toho stojí za skutečností, že oba prameny posvátné indické řeky Gangy jako první na světě spluly na kajaku právě české týmy? Přitom rozhodně nebyly první, které se o to pokusily. V roce 1977 se na Alaknandu vydal i sir Edmund Hillary, ale až k prameni se nedostal. U obou úspěšných pokusů byl vodák a kameraman Petr Kašpar. Poprvé jako člen výpravy, podruhé jako organizátor.   Příště půjdu po svých

Ptala se Dagmar Cestrová

Foto Petr KašparO  vaší loňské expedici k pramenům řeky Alaknandy se toho hodně napsalo, mohli se s ní seznámit i diváci České televize, ale jen sem tam se objevovala zmínka, že vlastně šlo o pokračování jiné, pro vás ještě dramatičtější akce.

Byli jsme první na světě, komu se podařilo v roce 2003 splout Bhágiráthí, která je vlastně druhým pramenem Gangy, i když samotní Indové ji považují za pravý pramen. Po návratu z expedice na Bhágiráthí jsme zjistili, že už v roce 1977 se pokusili Češi plout od druhého pramene – řeky Alaknandy. V jedné její části se měli setkat se sirem Hillarym, který cestoval po řece proti proudu v tryskových člunech. Řeka ale plán překazila, vzala život dvěma českým vodákům – mistrům světa na divoké vodě, deblkanoistům Václavu Jindrákovi a Jindřichu Koudelkovi. I když jsme pak po roce 2003 podnikli další vodácké akce, stále jsme měli v hlavě myšlenku na návrat do Himálaje ve stopách někdejší nepovedené expedice. U peřeje, kde se oba vodáci utopili, jsme chtěli vystavět i malou mohylu a do ní upevnit desku s jejich jmény.Indové mají jasno, kterému přítoku dávat přednost, pro ně je opravdovějším pramenem Bhágiráthí. Ale jak je to s vámi?

Nikde jinde nejsou řeky takové jako v Himálaji. Mezi kopci se tam normálně valí spousta divoké vody, jakou lidé viděli v Praze jen při povodních. Je dravá, studená, plavou v ní i kusy ledu. Mně samotnému připravila silnější zážitek Bhágiráthí než Alaknanda. I když určitě to bylo umocněno i tím, že byla první.

Expedice v roce 2003 byla hodně poctivá, protože vyžadovala velké nasazení. Nebyli jsme ještě vybaveni zkušenostmi, navíc jsme měli i méně prostředků, takže občas byly problémy i s jídlem. Jenže když nemáte dobré zázemí, nemůžete pak v kritických chvílích, kdy třeba jde i o život, podávat velké výkony a to přináší větší zátěž na psychiku. Pramen Bhágiráthí je navíc méně přístupný než u druhé řeky. V obou případech jsme nejprve šli proti proudu k prameni pěšky, abychom zjistili, co nám řeka připraví. V prvním případě to byl asi dvacetikilometrový trek a místy nám při pohledu na řeku bylo docela úzko, podruhé jsme k cíli téměř dojeli autem a čekala nás jen tříhodinová procházka k vodopádu, kterým Alaknanda začíná.A nebylo to skutečně jen tím, že jste byli už zkušenější, věděli jste, co čekat, a lépe jste se na vše přichystali?   Myslím, že ne. Nezapomenu na moment, který nám připravila Bhágiráthí, když se za osadou Bhojbasa před námi otevřelo celé její údolí. Úžasná krása. Indové nám vyprávěli, že původně byl ledovec až do Gangothi, což je jejich posvátné město, během padesáti let ale led ustoupil asi o dvacet kilometrů a obnažilo se nové údolí. Okolí Alaknandy je sevřenější.   Také jsme tam byli pokaždé v jiném čase, takže při první cestě jsme potkávali svaté muže a atmosféra byla docela jiná. Místa kolem Alaknandy nám také přišla nějak civilizovanější, ale možná se tak za ty tři roky změnila celá Indie.  

Navíc stihli Indové dokončit přehradu u města Tehri. Byl to trochu zvláštní, spíš smutný pocit, vidět nenávratně ztracená místa, kudy jsme v roce 2003 pluli. A pak – každá řeka je jiná. Alaknanda mi připadala klidnější, jen si tak tekla. Bhágiráthí byla divoška, která se neustále vytahovala, co dokáže. Klidnější? V roce 1977 nedovolila siru Edmundu Percivalu Hillarymu proplout ji a tragédií skončil i pokus českých vodáků… Novinář Jaromír Štětina, mimo jiné také zakladatel českého raftingu, dnes senátor, napsal, že to byla nejdivočejší voda, jakou kdy viděl.  

Měli jsme k dispozici film, který sir Hillary natočil, takže jsme mohli porovnávat. Bylo vidět, že si řeka za těch téměř třicet let už upravila koryto. Hillaryho zastavil asi třímetrový práh, který se tehdy nedal překonat – alespoň podle toho, co je vidět na filmu. My jsme tím místem propluli. Ale abych nemátl čtenáře, připomenu, že Hillary plul na tryskových člunech proti proudu, tedy opačným směrem než my. Rozdíl byl i v dostupnosti různých míst na břehu. My jsme jeli po asfaltce, kdežto na filmu je vidět jen prašná cesta. Stejné zůstaly snad jen stavby a další věci, které tolik nepodléhají času.   Proč si myslíte, že jste uspěli až vy? Je zvláštní, že sjet řeku se od sedmdesátých let nikdo nepokusil…

Nikdo, nebo o něm alespoň nevíme. Myslím, že neúspěch sira Hillaryho hodně lidí odradil. A nebyl to jediný neúspěch. Pokoušeli se i další a pak vyprávěli hrůzné příběhy.Jak vás přijímali samotní Indové? Ganga je přece jen jejich posvátná řeka. V roce 2003 jste chtěli splout její pramen, který za začátek svaté řeky neberou. Vloni to ale bylo jiné.

Z toho jsme měli největší obavy – jak nás přijmou. Do Indie už sice také dorazil rafting a posledních asi padesát kilometrů Alaknandy, než se stéká s Bhágiráthí a vytváří samotnou Gangu, se komerčně využívá, ale tady šlo o část dosud nespluté řeky. Všechno bylo jinak, nikdo nás nekamenoval. Někteří Indové nás a naše snažení sice přijímali pasivně, ale většina nám fandila. Dokázali třeba tři hodiny nepřetržitě nahlížet do našeho stanu a sledovat, co děláme, takže jsme z toho byli i dost nervózní. Svatí muži pro nás udělali před vyplutím dokonce obřad – púdžu: požehnali nám.

A jak se na vaši expedici dívaly indické úřady?   To jsme příliš neřešili. Když jsme poprvé zkusili získat povolení splout řeku, úředník nám řekl, že nám ho nemůže vydat, protože je to nebezpečné. Ale ani nic nezakázal. Jen asi nechtěl nést odpovědnost. Tak jsme se pak o něco podobného už znovu nesnažili.  

Ostatně byrokracie jsme si užili při druhé expedici dost už cestou, to by vydalo na samostatnou kapitolu. Poprvé jsme do Indie letěli. Podruhé jsme jeli ve třech nových autech přes řadu zemí. S batůžkem se možná v Asii ztratíte, ale s novými auty budíte všude pozornost, tedy i na hranicích. Přesvědčili jsme se, jak se tu byrokracie využívá ke korupci. Nejhorší byl přechod přes turecko-pákistánské hranice, přišel nás na třicet tisíc korun.Kdybyste se mohl k pramenům zase vrátit, které místo byste si vybral?

Mám takový osobní cíl – podniknout trek od jednoho pramene k druhému. Ne že bych tak žil symboly, ale je tam krásný terén. Na vodu už bych se nevrátil. Někam přijedete a do tří dnů jste pryč. Všechno, včetně okolí, pak vnímáte jen v rychlosti. A návrat by se měl postavit na něčem jiném. Projít si tu nádhernou krajinu, vychutnat si ji a pokusit se najít lidi, se kterými jste se kdysi setkali, to má ohromnou sílu.Když tým lidí připravuje expedici, stráví při tom hodně společného času. Pak ještě samotná cesta. Někdy pak při ní vzniknou velká přátelství, jinde už se raději členové týmu nikdy nesejdou. Jak je to s vámi?

My jsme před loňskou cestou společně strávili intenzivně skoro půl roku. Chuť jít společně do hospody jsme přesto měli už tři týdny po návratu. Bohužel jsme se dosud ještě všichni nesešli, ale to bylo způsobeno povinnostmi každého z nás. Určitě se to ještě povede. A společné plány? Téhle otázky jsem se bál. Zatím bych o tom nerad mluvil.

Petr Kašpar

Věk 30 let, svobodný. Vystudoval obor elektrotechnika a počítačové sítě. Třetím rokem studuje obor kamera a střih. Jednatel společnosti Concept1, s. r. o. a WW8 expedition group. Zabývá se organizací a technickým zajištěním expedic zaměřených na vodáctví a horolezectví. Autor knihy Back in the time (o expedici Alaknanda 2006). Účastník a organizátor expedic Ganga 2003, Jamaica 2004, Alaknanda 2006. Zajímá se o cestování, kajaking, skialpinismus, audiovizuální tvorbu, je vodák, outdoorový kameraman a organizátor vodáckých expedicí. Více najdete na: www.alaknanda 2006.cz a www.ww8.cz.   Březen 2007

Category: 2007 / 03

Jeskyně rukou – Cueva de las Manos – leží v odlehlém místě Patagonie. Archeologická lokalita se nachází zhruba v půli dvoudenní jízdy mezi dvěma argentinskými městečky – El Calafate a Perito Moreno. Mezi nimi leží pouze pár zapomenutých farmiček a autobus tudy projíždí jen každý druhý den. K jeskyním se dá sice dostat také pronajatým vozem, ovšem se značnými zajížďkami a prostoji, vůbec nemluvě o tom, kolik to stojí.   SKÁLA PLNÁ RUKOU  

Napsal a vyfotografoval Martin Mykiska Prostor Patagonie, to jsou kromě okrajového horského pásma And především rozlehlé nehostinné pláně. Nádherný otevřený prostor, kterým se prohání pouze vítr, sem tam osamělá puma, stádečko guanak a v tom nekonečném prostranství jaksi ztracená stáda ovcí nebo krav (území je často rozparcelováno kilometry a kilometry pletiv z ostnatých drátů). Srážek je málo, sporá vegetace roste především ze spodní vody. V zimě zde panují třeskuté mrazy. A přece byla tahle pustina od nepaměti obývána také druhem Homo sapiens, jehož příslušníci nám zanechali své nevyvratitelné stopy – důkazy, že se zde po mnoho tisíc let vyvíjeli a svým způsobem i prospívali.  

Roztroušených pravěkých grafik na skalách nebo kamenech se nachází v patagonských pláních celá řada. Ale centrem pravěkých umělců, respektive centrem jejich dávných rituálů, byla právě Cueva de las Manos. Zde jsou tyto stopy koncentrované takovou měrou, že na první pohled na ně se nezapomíná. Jak je všeobecně známo, lidé do Severní i Jižní Ameriky přišli s největší pravděpodobností z Asie přes Beringovu úžinu. Postupně osidlovali oba světadíly a do nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky se dostali asi někdy před dvanácti tisíci lety. V tu dobu byli na vývojové úrovni pravěkých lovců-polokočovníků. Zdejší nehostinné prostředí pak nějakému zásadnějšímu civilizačnímu rozvoji nepřálo. Přesto v jejich několikatisícileté historii rozeznáváme několik vývojových stadií. A v Cueva de las Manos se našly stopy prakticky všech vývojových stupňů. Stáří některých je úctyhodné.  

Není tu puma?   Rozhodl jsem se kombinovat stopování a pěší túru. Čekala mě tedy cesta nekonečnou plání, kde se téměř nedalo schovat před větrem. A pak jsem zůstal stát překvapením. Přímo pode mnou se otevřela hluboká průrva. Byl už večer, takřka tma, a údolí dole působilo hodně tajemně. Ráno ale dole leželo malebné údolíčko místy přecházející v kaňon. Obě strany lemovala téměř kolmá masivní skaliska. Středem se linula říčka, její okolí bylo příjemně jarně zelené.   V údolí jsem vyplašil stádo volně se pasoucích krav. Jak mne zahlédly, prchaly do boční rokliny a zbyl po nich jen obrovský oblak prachu. Jiné krávy mne ale zpovzdálí sledovaly celkem nerušeně. Minul jsem jednu, která tu pošla, a po chvíli ještě další. Snad puma? Pečlivě jsem se začal rozhlížet po skalách, zda mě odněkud nesleduje… Teprve později jsem se dozvěděl, že puma neútočí na krávy, zdechliny měla na svědomí spíše nějaká nemoc nebo mráz…   Asi po dvou hodinách se přede mnou údolí prudce stočilo a objevily se velmi vysoké kolmé skály a v jednom úseku i černé díry – převisy a jeskyňky. Cueva je přede mnou. Napravo ale překvapivě stojí nějaké moderní domky, na některých se ještě pracuje. To Argentina investuje do rozvoje turistického ruchu. U vstupu do areálu se také buduje nové informační centrum. Až sem je totiž možné dojet po přístupové silničce – prašné cestě, která vede od hlavní silnice velkým obloukem, tedy mnohem delší trasou, než byla má pěší.  

Celý areál s pravěkým skalním uměním je oplocen kvůli ochraně před amatérskými archeology a sběrateli kuriozit. Kolem kreseb vedou pohodlné lávky, návštěvníci si mohou celou asi kilometrovou trasu projít jednak sami, jednak počkat na průvodce, který podává podrobnější výklad. A hlavně – za jeho přítomnosti je možno dostat se do hlavní jeskyně a k přilehlým kresbám až na dosah, jinak jsou tyto prostory od lávky odděleny dalším pletivem.Proč tolik otisků?   Nejstarší kresby z jeskyní, které byly obývány již před dvanácti tisíci lety, jsou staré asi devět a půl tisíce let. Jsou to především takzvané negativní otisky rukou a lovecké scény, ve kterých skupiny lidí loví stáda guanak. Tyto otisky rukou vznikaly podobně jako v jiných částech pravěkého světa (Austrálie apod.). Domorodci nasáli namíchanou barvu do úst a přímo (jak to dodnes dělají australští domorodci) nebo trubičkou barvu vyprskli na ruku položenou na skále, takže vznikl její obrys. Pouze ve výjimečných případech jsou na skále také takzvané pozitivní, tedy přímé otisky.   V celé lokalitě bylo celkem napočítáno 829 negativních otisků dlaní, někde jsou v celých skupinách, ale na jiných místech lze naopak najít jen malé skupinky či dokonce osamocené otisky. Ruce patřily jak dospělým, tak dětem, často se překrývají. Drtivá většina otištěných rukou je levá, otisků pravých dlaní je pouze jednatřicet.   O významu otiskování dlaní na skálu existuje několik teorií. Například se mohlo jednat od udržování kontaktu člověka s matkou zemí. Nebo šlo o součást nějakého magického (léčebného či jiného) rituálu. Dnes můžeme o pravém významu leda spekulovat, později zdejší lidé údolí opustili a místu se zřejmě dokonce vyhýbali.   Nicméně před sedmi tisíci lety bylo údolí stále hodně vyhledávané a nastává zde takzvaná doba přeměny kultury patagonských domorodců. Některé otisky pocházejí i z ní. Kresby guanak ale už nejsou spojovány s člověkem, lidské figurky chybí. Naopak se zde objevuje negativní otisk chodidla jihoamerického pštrosa nandu. Vedle červené barvy se na skále objevuje i bílá. Archeologové z odebraných vzorků vegetace a pylů došli k závěru, že v té době tu panovala velká sucha. Zřejmě proto se guanaka stáhla do příznivějších oblastí a pravěcí lovci, toužící, aby se zase vrátila, kreslili v rámci jakési „malované modlitby“ na stěny skal březí samičky.   Další zajímavé období nastalo někdy před 4300 lety. Vedle negativních otisků rukou se nově objevují žáby a ještěrky, pštrosi nandu a postavičky s ohnutýma nohama. Je zvýrazňován samičí motiv. K bílé a červené přibývají další barvy jako okrová, purpurová nebo černá.  

  Poslední odlišný styl v Cueva de las Manos pochází z doby před dvěma a půl tisíci lety. Výtvory z této doby na mnoha místech překrývají kresby starší. Novými prvky jsou geometrické figurky s prsty u rukou, soustředné kruhy, různé čáry kombinované s trojúhelníky a podobně. Je velmi pravděpodobné, že autoři těchto kreseb byli přímými předky současných indiánů kmene Tehuelče.   Vytváření nových kreseb v Cueva de las Manos skončilo někdy před tisíci třemi sty lety. Tehuelčové pak už v údolí nikdy nežili ani tam nevstupovali, protože území považovali za Zemi ďáblů.  

První novodobá zmínka o jeskyních pochází z knihy At home with the Patagonians anglického cestovatele Georga Chawortha Musterse vydané roku 1871. Kresby pak poprvé zmiňuje italský vědec Clemente Onelli roku 1904. První čtyři fotografie ale pocházejí až z roku 1941 a pořídil je cestovatel a objevitel A. M. Agostini. První vědecká expedice, která rozpoznala význam tohoto archeologického naleziště, se uskutečnila až roku 1950. Roku 1999 bylo místo zařazeno do seznamu světového kulturního dědictví lidstva.Tajemství zůstává   Kromě působivého pravěkého umění musí snad každého návštěvníka uchvátit nádherné okolí jeskyní, přilehlá část údolí, lemovaná vysokými skalami. Obzvlášť osvěží pohled na zelené dno s roztroušenými vrbami, topoly a různými keři. Stačí přivřít oči, a člověku se vybavuje tábořiště dávných obyvatel, jejich otrhané chatrče z kůží a ohniště s povalujícími se kostmi… Lovci sem údajně putovali každé léto, údolí používali jako základnu, ze které vyráželi do okolních pamp na lov. Okolní kraj je tak nehostinný, že zřejmě nebylo pro tehdejší lidi těžké přijít na myšlenku, že údolí tu pro ně nachystaly nadpřirozené síly či bytosti. A pak už je jen kousek k tomu, aby se z lokality stalo vyhledávané rituální místo, ve kterém je třeba vyšším silám za takový dar děkovat…   Tvůrci dávného umění pochopitelně nezanechali písemné zprávy, a tak se budeme muset spokojit pouze s tím, jak umí archeologie určovat stáří nálezů a možná dávat patagonské nálezy do souvislosti s pravěkým uměním z jiných míst planety, případně – ale s opravdu velkou opatrností – se současnými pozůstatky dávného životního stylu z Austrálie a podobných nepříliš četných lokalit.

Category: 2007 / 03

Po středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná poutní místa: Kristův svatý hrob v Jeruzalémě, hrob svatého Petra v Římě a ostatky apoštola svatého Jakuba v Santiagu. Moderní doba k nim v 19. století ještě přidala francouzskou svatyni Notre-Dame de Lourdes. Poutní místa stále přitahují davy. Sport, nebo víra?  

Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček Poutníci do Říma se nazývali romeiros a jejich znakem byl kříž. Symbolem jeruzalémských poutníků, kterým se říkalo palmeiros, byly palmové ratolesti, neboť jimi byl Kristus vítán při svém příjezdu do města. Svatý Jakub je pochován v Galicii na severozápadě Iberského poloostrova tam, kde kdysi jeden pastýř spatřil hvězdu. Místo bylo pojmenováno Compostela, Hvězdné pole. Město, které kolem pozdější katedrály s hrobem apoštola vyrostlo, dostalo jméno Svatý Jakub z Hvězdného pole – Santiago de Compostela.   Poutníci do Santiaga jsou až dodnes nazýváni peregrinos a jejich znakem je mušle hřebenatka, ze které prý Jakub pil. Mušlí si také středověcí poutníci nabírali v kašnách vodu a případně si ji přelévali do tykví, které jim sloužily místo láhví. Mušle nebo alespoň její symboly nosili poutníci našité i na širokém klobouku a na dlouhém plášti ze silné látky. Klobouk je chránil před sluncem a zlými myšlenkami, plášť před deštěm, zimou a zlými slovy, poutnická hůl byla oporou i v boji proti nepřátelům a údajně chránila před zlými skutky.  

Podle nezaměnitelné mušle hřebenatky se poutníci do Santiaga de Compostela poznají i dnes. Houpe se jim vzadu na baťohu nebo je připevněná na poutnické holi, cyklistům zdobí zadní brašny na kole. Mušle, která ve svém stylizovaném provedení připomíná paprsky hvězdy, je znakem, který identifikuje vše, co souvisí s poutními svatojakubskými cestami. Označuje na patnících samotnou trasu, najdeme ji na restauracích podávajících poutnické menu (stejně drahé jako ostatní), identifikuje poutnické ubytování a prodejny suvenýrů.Miliony na cestách

Od 9. do 15. století roste popularita poutních cest, na jejichž konci koná Jakub zázraky a pomáhá Španělům bojovat proti Maurům. V 15. století do Santiaga dorazila i slavná výprava českého šlechtice pana Zdeňka Lva z Rožmitálu. V době největší slávy Santiaga, ve 12. století, přicházelo do města až sto padesát tisíc poutníků – peregrinos – ročně. V roce 2004 Santiago navštívilo sto sedmdesát pět tisíc registrovaných poutníků. Papeže Jana Pavla II. doprovázelo roku 1989 na jeho pouti na šest tisíc poutníků. Je přitom zvláštní, že mezi 16. a 20. stoletím se na cesty do svatých míst jaksi pozapomnělo. Svět měl jiné starosti. Naštěstí se zachoval popis trasy s ubytovnami pro poutníky, kostely a kláštery poskytujícími na cestě ubytování, který ve 12. století popsal francouzský mnich Aymery Picaud. V roce 1986 se na svatojakubskou cestu vydal tehdy ještě neznámý spisovatel Paulo Coelho. Pak napsal svou první významnou knihu: Poutník – Mágův deník. Podle slov v úvodu této knihy prošlo tehdy po rozpálených pláních u kastilského města León za jeden rok pouhých čtyři sta poutníků. Dnes projde Leónem minimálně čtyři sta poutníků denně. „Za svou dnešní slávu vděčí poutní cesta do našeho města velkou měrou i jeho knize,“ říkají nám v Santiagu.  

Na pouť za svatým Jakubem se před časem vydala i česká novinářka Pavla Jazairiová. Také ona napsala o své pouti knihu (Cestou hvězdy). Proč se tolik pozornosti věnuje poutní cestě v době, která na zázraky dávno nevěří? V čem je její výjimečnost a proč se na ni i dnes vydává stejně tolik poutníků jako ve středověku, kdy byla podporována také tehdy probíhajícím bojem katolické Evropy za osvobození Iberského poloostrova od nadvlády muslimů?Cíl, nebo cesta?   Důležitý není cíl, důležitá je cesta – toto moto bere za své i mnoho současných cestovatelů mířících do všech končin světa. A je také podstatou pouti do Santiaga. Není až tak důležité sklonit se před stříbrnou hrobkou skrývající ostatky svatého Jakuba, jednoho z Kristových apoštolů, důležitý je právě sám proces putování. Dlouhá a fyzicky namáhavá trasa, na níž má člověk dost času, aby poznal sám sebe a srovnal si v hlavě hodnoty a priority.   Jako cestičky směřující do mraveniště se tak Evropou táhnou dvanáct století staré poutní cesty caminos de Santiago a sbíhají se u svatojakubské katedrály. Kdo ale dnes řekne, že půjde po camino de Santiago, myslí tím s největší pravděpodobností přibližně sedm set padesát kilometrů dlouhou francouzskou cestu Camino Francés, ve které se setkávají cesty z celé Evropy. Její nejznámější začátek je ve francouzském městečku Saint-Jean Pied de Port.   Ztratit se ostatně nedá. Cestu lemují patníky se symbolickými žlutými mušlemi, odbočky a zatáčky označují žluté šipky namalované na sloupech, stromech, zdech i na silnicích. Jiní turisté než poutníci po těchto cestách obvykle nechodí, navíc někteří z nich jedou na koni nebo na kole. Právě díky stále stoupajícímu zájmu o cyklistiku se francouzská svatojakubská cesta stala tou nejoblíbenější a nejfrekventovanější cyklotrasou ve Španělsku.   My jsme do Santiaga také nevstoupili jako klasičtí poutníci, přijeli jsme na kole. Do města jsme vjeli po anglické cestě a vyjeli po francouzské v protisměru a proti proudu poutníků vystoupali do sedla O’Cebreiro, což je poslední stoupání z 510 do 1320 metrů, místy se sklonem až sedmnáct a půl procenta. Na francouzské cestě se nezabloudí nejen díky davu poutníků, který plyne stejným nebo v našem případě opačným směrem, ale Španělé žijící okolo cesty vědí, kam lidé směřují, a hned upozorňují: „Tudy ne, Santiago je na opačnou stranu!“ Předjel nás řidič traktoru, zastavil, vylezl z kabiny a vrátil se k nám: „Odbočili jste špatně, na Santiago to bylo rovně.“   Těžko spočítat, kolikrát jsme slyšeli a sami odpovídali Buen Camino, Dobrou cestu, univerzální poutnický pozdrav. Podle něj se i jinde poznají ti, co absolvovali cestu. Na pobřeží Costa Brava nás zastavil mladý Němec s krosnou, karimatkou a kytarou, ptal se na nejbližší vesnici. I on se vydal na pouť. Z Barcelony podél Středozemního moře do Říma. Popřáli jsme mu hezkou cestu: Buen Camino. Překvapeně se otočil: „Vy jedete ze Santiaga?“  

Město tří tváří   Svatý Jakub na Hvězdném poli je zvláštní město už proto, že pohled na jeho katedrálu v jednom bodě až k neuvěření připomíná pohled na pražské Hradčany z Petřína. Katedrála, pocházející v jádru z 11. až 13. století, je skvostná, ale ve Španělsku, zaplaveném románskými a gotickými kostely, nijak omračující. Město není výjimečné jen díky ostatkům apoštola, který údajně i po smrti vykonával zázraky a lidé se k němu vydávají prosit o milost boží, o odpuštění za hříchy nebo se snaží najít po cestě sami sebe. To, co Santiago odlišuje od všech ostatních sídel, je existence tří zcela různých měst v jedněch zdech, v jednom nádherném nevelkém středověkém centru. První z nich je Santiago poutnické, dopolední, které trvá od rána do konce polední bohoslužby.  

Lidé přicházejí na Praza do Obradoiro, hlavní náměstí u katedrály, popřípadě na menší krásné Praza das Praterías u dalšího vchodu do chrámu. Znovu se setkávají. Někteří putovali měsíc i déle a potkali mnoho dalších peregrinos. Setkali se, šli pár dní spolu, pak se jeden druhému ztratili. Teď vidí, že to dokázali, objímají se, líbají. Posílají svoje MMS na pozadí slavného západního barokního průčelí z 18. století. Házejí krosny a dokonale zaprášená horská kola na zem. Sedají si na dlažbu náměstí, na chodníky. Někteří mají obvázaná kolena, kotníky, zalepené puchýře nejsou vidět. Někdo se vleče z posledních sil. Zastavuje se u nás poutník z Belgie. Je na cestě dva měsíce, jde až z Lurd (po cestě občas pracoval, aby měl peníze na pokračování pouti). „Dělám to pro Boha,“ uzavírá své vyprávění a loučí se s námi slovy: „Bůh vám žehnej.“ Pak jdou všichni do katedrály. Tak jak jsou. S krosnou na zádech a v pohorách nebo trekových sandálech. Nejprve obvykle odstojí frontu, aby mohli vložit prsty pravé ruky do pěti otvorů na sloupu Davidova rodu. Tím vyjadřují svou příslušnost ke Kristově rodině. Na zadní straně tohoto sloupu je čelem k oltáři socha, o níž lidé říkají, že je to geniální architekt a sochař původní románské vstupní brány, mistr Mateus. Kdo se dotkne třikrát jeho hlavy, ten možná získá jeho inteligenci a nadání.   Denně začíná v poledne poutnická mše. Taková katedrála není nikde jinde na světě. Žádné ženy v černém. Nezaměnitelnou atmosféru vytvářejí lidé-poutníci. Vcházejí dovnitř s prachem cest na svých botách, v kraťasech, s poutnickými holemi, mušlemi, karimatkami, spacáky. Své věci skládají na zem okolo sloupů podpírajících klenbu. Zaplňují lavice do posledního místa, pak si sedají na žulové patky pilířů nebo na zem. Čekají a vzpomínají na svou cestu. Během bohoslužby kněz čte seznam poutníků, kteří ten den došli a stačili se zaregistrovat v kanceláři. Ten den se ozvalo „čtyři Češi“, následující „dva poutníci ze Slovenské republiky“.  

Mají-li poutníci hodně štěstí, uvidí létat botafumeiro, největší kadidelnici na světě, kterou rozhoupává tým osmi speciálně vycvičených mužů. Je 1,55 metru vysoká, váží padesát pět kilogramů a houpe se na laně dlouhém třicet pět metrů. Proč ty rozměry? Kdysi ve 12. a 13. století byly v Santiagu určeny poutníkům jen tři malé útulky pro pár desítek lidí. Poutníci proto měli povoleno přespávat v ochozu chrámu. Nemytí, nepříliš voňaví. Obří kadidelnice, která měla udržet vzduch dýchatelný, létala napříč celým chrámem.Odpolední Santiago   Bohoslužba končí a jen někdo sejde pod hlavní oltář ke stříbrnému sarkofágu svatého Jakuba, který vše nevědomky způsobil. Je zde ticho. I katedrála se pomalu vylidňuje. Je otevřená do devíti večer a je jednou z mála, kde se ve Španělsku neplatí vstup.   Poutníci se rozejdou, aby se ubytovali, chtějí-li ušetřit, musejí pospíchat. Ve městě je sedm poutnických hostelů o celkové kapacitě 1230 lůžek, spaní v nich je jen za dobrovolný příspěvek okolo pěti eur. Jinak si mohou vybrat ubytování v krásných, ale tomu cenově odpovídajících hotelech, třeba Hotel de los Reyes Católicos, který nechali v 15. století pro chudé a nemajetné poutníky postavit Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská. Dnes je v něm velkolepý pětihvězdičkový Parador (řetězec hotelů až do nedávné doby vlastněný státem), v nádherné renesanční budově jsou stejně velkolepé i ceny. Stejný ubytovací paradox je v kastilském městě Leónu, ležícím na francouzské cestě. I tady se z poutnického špitálu pro chudé u kláštera v podobě překrásného renesančního paláce stal přepychový Parador.   Poutníci spláchnou prach ve sprše, vytáhnou nebo si koupí čistá trička, a protože v ubytovně mohou zůstat jen jednu noc, musejí se připravit na cestu domů. Kdo nemá potvrzení o absolvované cestě, zajde ještě do kanceláře. A začíná Santiago odpolední, Santiago turistické. Pohozené batohy a zaprášená kola z náměstí před katedrálou zmizely, přestože i odpoledne docházejí další poutníci. Odpoledne na Praza do Obradoiro převažují klasičtí turisté, možná jen trochu udivení, že svět se ani po pouti nezměnil.  

A pak přichází třetí tvář města. Španělsko je sice známé svým nočním životem a kdo nejde do kina nebo jinam a jde spát před půlnocí, není typický Španěl. Ale Santiago je v tomto směru zcela nešpanělské. Unavení poutníci, kteří musejí ráno do deseti opustit ubytovnu, chodí do postele brzy. Srazí je tam i únava z poslední etapy cesty. V deset hodin středověké centrum města utichá. Ještě před tím, jen na chvíli po setmění, zaplní okolí katedrály hudebníci – středověká studentská kapela, vážná hudba, galicijský dudák, pěvecký soubor.Stačí sto kilometrů   Kdo nemá dost času a sil, nemusí absolvovat celou cestu. Potvrzení o absolvování svatojakubské cesty získá každý, kdo má ve své poutnické knížce razítka dokumentující, že ušel alespoň sto kilometrů nebo ujel na kole dvě stě kilometrů (dávají se v poutních kostelech nebo v místě ubytování).  

Není ani nutné ujít camino v jednom roce. Pro mnohé poutníky je cesta náplní na několik dovolených. Ale do kanceláře zvané Oficina Peregrinos (poutnická kancelář) musejí všichni, jinak nedostanou osvědčení. Je otevřená od devíti do devíti a v srpnu je před ní fronta od rána do večera, nejhoršími měsíci jsou červenec a srpen. V srpnu 2004 doputovalo do města na padesát tisíc lidí. O svatém roce 1999, kdy svátek sv. Jakuba – 25. červenec – připadl na neděli, přišlo v jeden srpnový den do města tři a půl tisíce poutníků. Kancelář patří k chrámu, je tedy církevní institucí. Třiatřicetiletý průvodce Manuel v ní pracoval dva roky, protože mluví dobře francouzsky, anglicky a německy. V kanceláři poznal i svou ženu, která je z Francie. „Své denní režimy slaďujeme dodnes,“ stěžoval si s úsměvem. „Jednou jsem byl ve Francii, jsem zvyklý v půl osmé vstát, před půl třetí začít obědvat, večeřet v deset až dvanáct, spát v půl jedné. Ale ve Francii je od poledne do dvou všechno zavřené. A pak už v šest, kdy my začínáme žít a zařizovat, oni všechno zavřou. Hrůza!“   Ptáme se, proč se podle něj vydávají lidé na středověkou poutní cestu i ve 21. století. Sportovní výkon, turistika? „Mám zkušenost, že po dvou týdnech se z turistů stávají poutníci. Existuje jakýsi duch cesty. Změní je,“ říká.  

Na závěr přidal jeden příběh za všechny. Jednadvacetiletý Němec, který si přišel do kanceláře pro potvrzení, vypadal na čtyřicet. Měl amputovanou nohu, a přesto ujel na kole pět set kilometrů francouzské poutní cesty, Burgos-Santiago. Je to nejtěžší úsek, který vede nejen přes průsmyk O’Cebreiro, ale u Cruz de Ferro poutníci zdolávají nadmořskou výšku 1504 metrů. Před jedenácti lety byl na cestě poprvé, s rodiči. Tehdy mu v Santiagu začaly nesnesitelné bolesti a po návratu domů u něj lékaři zjistili rakovinu. Postupně přišel o ledvinu a o nohu. Jako všech, i jeho se v kanceláři ptali, proč se vydal na cestu. „Tady začala nejtěžší etapa mého života, přijel jsem, abych ji tady také uzavřel a začal novou,“ odpověděl.

Poutní cesty do Santiaga

* Camino de Finisterre (ze západu od atlantického mysu Finisterre – Konec světa)

* Camino Inglés ze severu

* Camino Portugués z jihu

* Via de la Plata (Stříbrná cesta z jihovýchodu Španělska kopírující v podstatě starou římskou obchodní cestu, po které se vozilo na sever stříbro)

* Camino Francés, ve které se stýkají cesty z celé Evropy, s nejznámějším začátkem ve francouzském městečku Saint-Jean Pied de Port.  

Category: 2007 / 03

Napsal a vyfotografoval IVO BLŠŤÁK

Zná ho celý svět, přestože jde o malé městečko. Leží ve výšce 2134 metrů nad mořem, je obklopeno čajovými plantážemi a jmenuje se Dárdžiling.

Z města je nádherný výhled na masiv Kančendžengy a na počátku 19. století bylo vyhledávaným rekreačním místem pro britské vojáky. Dnes je ve městě téměř nedýchatelno kvůli smogu, který tu šňůry aut vytvářejí především navečer, když zdolávají strmé ulice. Zplodinami sytí vzduch i odpadky, které pálí na ulici trhovci, když zavírají své stánky. V porovnání s ostatní Indií má ale město vysoký životní standard. Ve zdejší oblasti se vypěstuje dvacet pět procent celkové indické produkce čaje. Zhruba půl hodiny z centra města – Chowrasty – leží čajová továrna Happy Valley Tea Estate Factory. Čaj se tu dosud vyrábí původní technologií. Stroje jsou ještě z devatenáctého století.   Pracují zde hlavně ženy a nejkvalitnější čaj třídí ručně. Ten lze v továrně přímo i zakoupit. Máte pak záruku, že kupujete skutečnou kvalitu.   Čaj se samozřejmě nabízí ke koupi všude po městě, ale těžko lze odhadnout, jaký opravdu je, protože prodavač vám bude vždy tvrdit, že zaručeně výborný je jen ten jeho. Může se ovšem jednat o podřadnější druh balený například v Kalkatě. Ve městě se totiž prodá daleko větší množství „originálního“ dárdžilingu, než se v oblasti skutečně vyprodukuje.  

  Zajímavostí města ale není jen čaj. Je to i historický vláček Toy Train. Trať byla slavnostně otevřena v roce 1881, má rozchod dvě stopy a spojuje Dárdžiling s Novým Džalpajguri. Trať má třináct stanic, ta v Ghúmu je se svou nadmořskou výškou 2257 metrů druhou nejvýše položenou železniční tratí na světě a je zařazena mezi světové kulturní dědictví.   Vláček jede trasu dlouhou asi osmdesát osm kilometrů osm hodin. Na jízdní řád se zcela spolehnout nedá, protože sesuvy půdy v některých místech trať úplně zničily, takže se může stát, že se cestující svezou jen po některém úseku (my jsme mohli jet jen do nejbližší stanice v Ghúmu a zpátky). Přesto jde o unikátní zážitek. V kouřící lokomotivě 779 z roku 1889 měli strojvedoucí i topič plné ruce práce, aby stroj udrželi v chodu, topič přikládal do kotle jako divý. Cestou jsme museli zastavovat, abychom doplnili vodu. Vláček jede docela pomalu – koleje vedou spolu s úzkou silnicí ve svahu nad strmým hlubokým údolím a místy se auta s vláčkem vedle sebe nevejdou, takže lokomotiva na sebe upozorňuje houkáním.   Asi pět kilometrů od Dárdžilingu se nachází smyčka ve tvaru osmičky, takzvaný Batasia Loop, kde si vláček na chvíli odpočine. Zastaví a turisté se mohou rozhlédnout po okolí. Název Batasia je místní, znamená větrné místo. Uprostřed smyčky byl vystavěn pomník gorkhskému vojákovi.   V Dárdžilingu se také nachází horolezecké muzeum (Himalayan Mountaineering Institute), založené v roce 1954. Je tu kolekce historického vybavení z prvních expedic včetně autentických dopisů sira Hillaryho.  

Jediná v Evropě

Napsala Dagmar Cestrová   Portugalci se chlubí, že jediné čajové plantáže v Evropě mají právě oni. Nacházejí se na ostrově Sao Miguel na Azorech.   Čaj byl vedle tabáku, vína a dalších plodin jednou z alternativ, kterou se místní obyvatelé snažili překonat ekonomickou krizi vyvolanou nemocemi zdejších pomerančovníků. První čajová plantáž byla založena 1870 a v roce 1878 bylo vyprodukováno prvních osm kilogramů černého čaje a deset kilogramů zeleného čaje a posláno na zkoušku do Lisabonu, Londýna a Paříže. Výsledek: nápoj je vynikající. Lávová půda, na které se čaj pěstuje, mu dodává výjimečnou příchuť.  

Pití čaje bylo v Evropě velmi populární ve všech vrstvách obyvatel, takže o zdejší čaj byl na pevnině zájem. Ten částečně poklesl až ve 20. století, kdy se i v Portugalsku objevil názor, že příliš časté pití čaje způsobuje rakovinu. Dnes je překonán a obliba čaje jako naopak zdravého nápoje znovu roste. Na čajové plantáži Goreana se tak dnes pěstují tři druhy černého čaje a jeden druh čaje zeleného. Zpracovávají se v manufaktuře hned v místě i tady je možné čaj ochutnat a hned také zakoupit.

Category: 2007 / 03

Nikdy jsem netušil, že po všem, co jsem už viděl, na mě tak hluboce zapůsobí země hrdinů pohádek tisíce a jedné noci – Omán. Z tisíce a jedné noci   Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba

Setkal jsem se tu se směsicí hluboké minulosti a moderní přítomnosti a spoustou kontrastů: vyprahlou poušť střídají sytě zelené palmové háje, v údolích poutníka rozpaluje žár, v horách je naopak příjemně chladno. Muži tu mají dýku, ale ta je jen nostalgickým symbolem, vzpomínkou na minulost, a snad i připomenutím mužské ješitnosti. A z očí zahalených žen lze číst úsměv.

Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako na objevitelské cestě. Krajina se neustále měnila a na kamenité stezce jsme potkávali jen pastevce s malými stády hbitých koz. Když jsme došli do vesnice, vzbudili jsme okamžitě pozornost několika místních obyvatel a jeden nás pozval i k sobě domů. Na kamenitou podlahu na malém dvorku jen tak položil velkou rohož jako kouzelný ubrousek „prostři se“ a mladé i staré ženy nám nosily velké mísy s nejrůznějšími ománskými pochoutkami.

  Podruhé jsem už mohl navštívit přímo hlavní město Ománu – Maskat. Už letištní budova napovídala, jaké bude celé město. Barvy, chuti a vůně překonaly všechna má očekávání. Zdobná architektura, vůně aromatického kadidla, vodních dýmek… Všude pak muži ve svých oděvech připomínajících dlouhou bílou košili – v dišdaši.  

  Samotné město žije tak trochu schizofrenním životem, moderním i původním. Historické čtvrti se prolínají s moderními, zlatem ozdobené mešity se střídají s prosklenými budovami bank a na silnici lze potkat moderní mercedesy stejně jako osamělé divoké velbloudy. Jediné, co se nemění, je celodenní i noční vysoká teplota.   Omán byl po staletí nehostinný a pro okolní svět neznámý a nedostupný. O cizince tu nestáli a chyběla dopravní i veškerá jiná infrastruktura. Když se ale v roce 1970 ujal vlády mladý sultán Kábús Ibn Sa’íd Ibn, podmínky v zemi se změnily. Podařilo se mu jak zvýšit životní úroveň obyvatel Ománu, tak přilákat zahraniční investory i návštěvníky. Hranice se otevřely. A městu Maskat byl v roce 1995 zatím jako jedinému arabskému městu udělen titul Nejkrásnější město světa. Ostatně, když se Ománců zeptáte, jak se jim změny líbí, vycítíte z jejich slov, že jsou za ně upřímně vděčni.  

Turisté mají v Maskatu co obdivovat. Nachází se tu velké množství pevností, hradeb a strážních věží zejména z doby portugalské nadvlády v 16. a 17. století. Sloužily k obraně měst a vodních zdrojů a velká část je dnes veřejně přístupná. Pevností je v zemi na pět set a nejkrásnější jsou právě v Maskatu a v oblasti okolo městečka Nazwá. Toto území bylo v minulosti známé pod mnoha přízvisky, například jako Vejce islámu či Srdce Ománu. Nazwá byla významným správním i obchodním centrem sultanátu i celé jižní části Arabského poloostrova.

  Nejjižnějším ománským regionem je Dhofar. Je to jedno z mála míst na světě, kde rostou kadidlovníky Boswellia carterii, zdroj vzácné pryskyřice – frankincenze. Stromy rostou pouze v jižním Ománu, ve vádí Hadramaut v Jemenu a v severním Somálsku. O Dhofaru se říká, že produkuje nejkvalitnější frankincenzu na světě. Stromy zde rostou divoce a jsou rozptýleny po planině v okolí města Salálah, druhého největšího sídla Ománu a hlavního města regionu. Kvalita pryskyřice velmi závisí na poloze stromů a vlivu monzunů. Nejkvalitnější, tedy světlá a čirá, se získává ve vnitrozemí.   Frankincenze se sbírá od prosince do konce března. Z kmene stromu se ořeže kůra a pak se strom nechá několik dní v klidu. Strom do rány postupně vypouští mízu, ta zasychá a když po nějaké době ztvrdne, začne sběr. Je to velmi namáhavá a únavná práce, kterou mají na starosti především ženy.  

Frankincenze je dnes v arabském světě stejně populární jako v minulosti. Obsahuje hořlavý přírodní olej. Mnoho lidí si tak její příjemnou vůní aromatizují šaty (pomáhá také proti molům) i celé domy. Věří se, že má i léčivé účinky. Ostatně kadidlo, které používají křesťané, podle Matoušova evangelia přinesli mudrci právě z východu a šlo o dar nově narozenému Ježíšovi.

Kdo byl v Ománu, nemůže pominout ani další místní zvláštnost – zahnutou dýku chandžár, která je tradičním doplňkem pánského oblečení. Muži ji nosí při zvláštních příležitostech a oficiálních akcích. Na vesnici ovšem zůstala stálou součástí oděvu a nosí se denně. Původně se rukojeť vyráběla pouze z rohu nosorožce, ale časy se změnily, a nyní se vyřezává ze dřeva nebo se používají umělé hmoty. Za cenu 50–115 riálů (1 ománský riál = asi 100 Kč) můžete koupit opravdu pěkné kousky. Chcete-li si odvézt skutečný skvost s rukojetí z nosorožčího rohu, počítejte s cenou, která může přesáhnout i 800 riálů. Seženete ji, ovšem musíte si pak sami v sobě srovnat, že rukojeť je vyrobena z rohu zvířete, jež za to zřejmě zaplatilo životem a jehož druhu hrozí vyhubení… více na www.theworld.cz

Category: 2007 / 03

Takhle asi vypadal svět krátce po svém vzniku. Půda sálá horkem, až se téměř taví podrážky bot. Jen o kousek dál vyvrhává země vroucí bahno a všude kolem se spárami derou na povrch výpary. Zvláštní místo, stejně jako byla ta předešlá. Jen krátce předtím nás totiž fascinovala fantasticky zbarvená obloha a pod ní bílé hřebeny vln tříštící se o ostrá lávová skaliska, černá jako uhel. A ještě předtím rozlehlá krajina posetá vyhaslými krátery, porostlými nízkými vřesovci a travinami.   Život na lávě

Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová

Názvy Země duh nebo Ostrovy věčného jara zní malebně, ale rozhodně nevystihují celou rozmanitost Azor. Dvanáct ostrovů (devět obydlených) je totiž velmi mladých, a přestože jsou si podobné, každý je ve skutečnosti jiný. Leží na podmořském značně nestabilním prahu, který se táhne celým Atlantikem. Ostrovy jsou sopečného původu – čím černější je půda, přesněji různě jemná lávová drť, a skaliska, tím je mladší. Žádný div, že chvílemi tak trochu připomínají opouštěnou čertovu dílnu. Přitahují vědce z celého světa, kteří sem jezdí studovat vulkanickou činnost.Cestami lávy   „Ne, nebojte se, žádnou lávu tu rozhodně v nejbližší době nečekáme. Je tu bezpečno,“ odpovídala s úsměvem na otázku, kterou zřejmě slýchává od turistů velmi často, průvodkyně v jeskyni Algar do Carv~ao na ostrově Terceira.  

Šachta hluboká téměř sto metrů se nachází v největším kráteru, širokém patnáct kilometrů. Vznikla před třemi tisíci lety a představuje cestu, kterou se nahoru drala láva, aby pak ustoupila kamsi do hlubin země. Stěny jsou porostlé jasně zelenými mechy, je zde vlhko a ze stropu kape voda. Na dně je jezírko s pitnou vodou. Hraje tu tichá meditační hudba a příchozí tak má dojem, že vstupuje do příbytku nějaké víly.

Podobných míst, kde se dá zblízka a doslova zevnitř pozorovat, jak se žhavé magma umí propracovat zemským povrchem, je na ostrovech více. Většinou je ale stačil pokrýt zelený mechový porost a malebné krápníky. Dravost sil, které dokáží vyvolat zemětřesení a vytvořit nová pohoří, ale docela syrově odhaluje jiné místo – na ostrově S~ao Miguel si mohou turisté projít asi čtyři sta metrů dlouhou část lávového tunelu. Hudba tu nehraje, zato ale na začátku každý dostane na hlavu helmu s blikátkem, takže má okamžitě pocit, že tady už půjde do tuhého. Skupina pak získá dohromady tři baterky, a pak se všichni trmácejí naprostou tmou přes ostré kluzké kameny. Stojí to za to, protože je tu jasně vidět, jak si žhavá láva prorážela a modelovala své koryto.Pro klid všech

Lidé, kteří sem začali přicházet po objevení ostrovů (uvádí se rok 1432, ale některé teorie mluví i o dřívějším datu, ostrovy údajně znali už Féničané), si samozřejmě uvědomovali, že dřímající vulkány představují velké nebezpečí. Vulkanická činnost se na ostrovech skutečně několikrát projevila v celé své drsné podobě, naposledy na ostrově Faial v roce 1957, kdy tu vznikl nový kráter. Ostrovu přibylo 2,4 kilometru čtverečního. Nyní z něj zbyl asi kilometr, část ztuhlé, ale měkké lávy už ohladilo moře. Tehdy už ale nepřišel o život žádný člověk, protože se o erupci včas vědělo. Lidé odešli na jiné ostrovy a někteří natrvalo na pevninu do Portugalska, k němuž Azory patří, nebo do USA. Někteří se vrátili, po jiných tu dodnes zůstaly pobořené domky.   Na Azorách funguje důmyslný systém, díky kterému odborníci nejen pečlivě sledují veškerou vulkanickou činnost, ale okamžitě mohou zmobilizovat všechny – policisty, záchranáře a vojáky (mimochodem, je tu i základna NATO), aby včas odvezli obyvatele z oblasti, kde by to mohlo být nebezpečné. „Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by to bylo v nejbližší době zapotřebí,“ shrnula výsledky současných pozorování Petra Coelho z pražské pobočky Portugalské centrály cestovního ruchu.   Vulkanické projevy – od horkých pramenů po jeskyně a jezera v některých kráterech – tak představují spíše turistickou atrakci, kvůli které sem přijíždějí hlavně Američané a v posledních letech i stále více Evropanů. Jako zvláštní specialitu pak nabízí oblast Furnas dokonce i vaření v lávě.  

Trocha i z ráje   Ostrovy ale nemají jen svou ďábelskou podobu, panuje tu totiž po celý rok velmi příznivé klima. Zelené je zde skutečně všechno. Pokud už se stane, že třeba uschne strom, okamžitě ho celý pokryje vrstva zelených rostlin nebo alespoň mechu.   Kromě původních endemických rostlin a zbytků někdejších lesů, vykácených kvůli dřevu, tu také roste spousta dovezených rostlin. Třeba palmy, banánovníky, ananasy… Nad vším ale kralují až dvoumetrové hortenzie původně z Japonska. Bují doslova všude a tvoří živé ploty mezi malými políčky, kterými jsou ostrovy jakoby rozparcelovány. Když hortenzie rozkvetou, zanechávají v každém, kdo v té době na ostrovy přijede, nezapomenutelný dojem.   Na políčkách se pase dobytek a pěstují se plodiny. Ploty z květin a zídky z kamenů pak poskytují ochranu před větry z oceánu a stín. Počasí se tu ostatně mění i několikrát během dne. V létě ale většinou chrání ostrovy před spalujícím sluncem všudypřítomný opar.  

Rajská (nebo ďábelsky dobrá?) je také chuť zdejšího vína, které nahradilo kdysi pěstované pomeranče. V 18. století postihly pomerančovníky choroby a lidé si museli hledat jiný zdroj příjmů. Dokázali to a dodnes se na lávových políčkách mezi ochrannými kamennými zídkami plazí vinná réva verdelho. Díky svým dlouhým kořenům vytahuje vláhu a nasává pikantní příchuť lávy. Vinařská oblast na ostrově Pico byla vyhlášena za světové přírodní dědictví UNESCO.Co přitahuje   Lidé sem přišli v 15. století a usadili se tady. Ostrovy prošly bouřlivou historií – sláva a rozmach v době zámořských objevů, bitvy s piráty a se Španěly. Pak jako by se na tuto část Portugalska trochu zapomnělo. Lidé odcházeli za lepším na pevninu nebo se stěhovali do Ameriky.   Dnes je situace jiná. Obyvatelé Azor dál, podobně jako v minulosti, žijí především na pobřeží. Mají tak na dosah moře, které jim stále ještě poskytuje obživu. Ve vnitřních částech ostrovů zůstává panenská krajina, jen sem tam protnutá úzkou silničkou. Fantastická místa pro každého, kdo se rád nerušeně toulá a užívá si nedotčenosti přírody a třeba i samoty. Potká tak nanejvýš zdejší kravky.   Obyvatelé Azor si uvědomují, že turistika je dobrým zdrojem příjmů, a díky tomu, že ostrovy unikly boomu stavby velkých hotelových komplexů, dnes přesně odpovídají představě aktivní dovolené – vždyť doba přeje rodinným hotelům, tradicím a pobytu v přírodě.   „Když byla na Azory v sedmdesátých letech zavedena pravidelná letecká linka, leccos se změnilo. Ostrovy přestaly být tak izolované. Mladí lidé už neodcházejí, jezdí na pevninu jen studovat a pak se sem vracejí. Je tady čisto, není zde velký průmysl, lidé tu žili ze zemědělství a chovu dobytka. A hlavně se rozvíjí turismus,“ vysvětlila Coelho. „Cizincům se tu líbí. Už si tady začali kupovat i domy, hlavně Američané a teď i Němci.“ Ostatně nedá se přehlédnout, že v některých místech působí jako průvodci zahraniční studenti (především z USA), kteří sem přijeli užít si prázdnin a přitom si i něco přivydělat na další studia.   Azory totiž svou zvláštní, klidnou, spíše provinční atmosférou působí jako balzám na ty, kteří si potřebují odpočinout od každodenního stresu. Město Horta na ostrově Faial je například mekkou jachtařů, kteří se tu scházejí ve věhlasném Peter’s Café-Sport, založeném v roce 1918, a přes zimu tu dokonce nechávají zakotvené své jachty. Stejný věhlas mají i dvě zdejší golfové oblasti. Ze S~ao Miguel se turisté mohou vydat na moře pozorovat velryby nebo si zaplavat s delfíny…  

Azory sice zřejmě nedosáhnou věhlasu Kanárských ostrovů nebo dalších vyhledávaných míst, ale to je možná dobře. Hodně by tím ztratily ze svého drsného, a přitom malebného kouzla.

Jaké jsou Azory

* Klima ovlivňuje Golfský proud. Teplota v zimě se pohybuje kolem 15 stupňů, v létě stoupá mírně nad 20 stupňů Celsia.

* Žije tu jen 230 tisíc obyvatel.

* Největším městem je Ponta Delgada na ostrově S~ao Miguel. Spíše připomíná evropská velkoměsta.

* Druhým největším městem je Angra do Heroismo na ostrově Terceira. Stojí zde velká pevnost a má svéráznou renesanční architekturu, pro kterou je zapsáno na seznamu měst světového kulturního dědictví UNESCO.

* Převládá portugalský vliv a portugalská kuchyně, ostrovy jsou ale také ovlivněny Vlámy a Španěly, kteří sem přišli s prvními osídlenci.

* Nežijí tu hadi, nejsou zde šelmy. Byl sem dovezen hovězí dobytek, králíci, ježci a domácí zvířata. Nechovají tu ovce. * Ostrovy jsou vhodné pro aktivní dovolenou, ke koupání zde slouží malé pláže na pobřeží.  

Pin It on Pinterest

Shares
Share This