Category: 2007 / 06

Nikde jinde se neslaví výročí korunovace etiopského císaře Haile Selassieho jako mezi rastafariány na jihu země, v malém městě Shashamene. Selassie se stal nejvyšším vládcem před sedmdesáti sedmi lety a rastafariáni ho považují za ztělesnění boha na zemi. A mají k tomu svůj důvod.   CHCEME BÝT ZNOVU AFRIČANY

Napsal a vyfotografoval  Jiří Kolbaba

Rastafariáni pocházejí převážně z Jamajky a začali migrovat do Etiopie před více jak čtyřiceti lety. Haile Selassie je pozval zpět do původní vlasti a aby se mohli v zemi svých předků znovu usídlit, dal jim území o rozloze pěti set hektarů. Prvních dvanáct rodin vyznavačů této filozofie přišlo do domoviny v roce 1963, časem se ale komunita rozrostla na více jak dvě stě rodin.

*** Papa Rocky – rastafariánský stařešina z Jamajky – věří, že by všem, kteří se chtějí vrátit do své původní vlasti, ale nemají na to finanční prostředky, měly pomoci západní státy.   „Jsem šťastný člověk, protože se mi podařilo ušetřit potřebné peníze na návrat do původní vlasti. Když se ale ohlédnu zpět, jsou tam ještě miliony těch, kteří prostě nemají na návrat peníze. Západ sice uvolnil pouta a řetězy, ale stále nás udržuje v ekonomickém otroctví,“ řekl Papa Rocky. Svůj názor zakládá na faktu, že to vlastně byli Evropané, kteří odvlékali Afričany na jiná území.  

Rastafariáni navíc uvádějí, že ani masivní návrat Jamajčanů by pro Etiopii nebyl velkou zátěží i přes chudobu a ekonomickou situaci, která v zemi panuje. Někteří z nich jsou zkušení tesaři či stavaři, jiní vlastní obchůdky a tvrdí, že hráli v minulosti důležitou roli v rozvoji Jamajky a později i etiopského Shashamene. „Máme znalosti potřebné pro rozvoj této oblasti. Vydrželi jsme otroctví, a to nás utužilo,“ míní lékárník Gladstone Johnson senior, jeden z prvních, kteří osídlili Shashamene. Dodává, že jsou tu, aby ostatním pomohli. „Plánujeme změnit Shashamene na modelové město s dobrou infrastrukturou a telekomunikacemi. Bude se rozvíjet a postupně přeroste všechna ostatní africká města,“ věří.  

  Ale Etiopané žijící v Shashamene jsou skeptičtí. „Rastafariáni jsou dobří lidé a jsou velmi přátelští. Učí nás anglicky a poskytují nám zaměstnání, ale prozatím pro rozvoj města udělali jen velmi málo,“ říká jeden etiopský učitel, který si přál zůstat v anonymitě, i když věděl, že článek vyjde v zahraničí.   Mladý etiopský automechanik Abdul Onduka vše vidí ještě v černějších barvách: „Dělají pouze to, že kouří marihuanu, kterou jim pěstují etiopští zemědělci. Ve městě je několik lidí, kteří to nevidí rádi, protože i některé naše děti začaly tuto drogu kouřit. My po nich chceme, aby se začlenili. Částečně se to daří, je tu mnoho smíšených manželství, ale s marihuanou musí skončit,“ říká.   Rastafariáni věří, že císař Haile Selassie je mesiáš afrického lidu. Což je další věc, se kterou jiní Etiopané nesouhlasí. „Byl to dobrý vůdce, ale utlačoval masy a v době své vlády zavedl feudální systém. Nebyl to žádný bůh, pouhý smrtelník,“ tvrdí Onduka. Rastafariáni o těchto názorech vědí a optimisticky prohlašují, že je jen třeba „poučit“ etiopský lid o důležitosti jejich posledního císaře.  

„Založili jsme v Shashamene knihovnu a muzeum věnované našemu králi králů. Etiopané mohou kdykoliv přijít. Etiopané by měli přestat koukat do nebe a hledat bílého, modrookého mesiáše,“ tvrdí Rocky.

*** Tyto přestřelky kolem skutečného mesiáše ale nejsou největším problémem rastafariánské komunity. Tou je totiž etiopská vláda. Stěžují si, že po svržení císaře marxistickým vojenským velitelem Mengistem Haile Mariamem jim byla zkonfiskována většina jejich území a dnes jim zůstává pouze jedenáct hektarů. V dopise, který zaslali Organizaci africké unie (Organisation of African Unity), si stěžují, že místní lidé obsadili a osídlili větší část území, které původně dostali oni. Popisují příklady omezeného občanství a společenského postavení.  

Pan Gladstone Johnson starší tvrdí, že očekávali lepší zacházení poté, co opustili své životy na západě. „Opustili jsme západ a přišli jsme do Etiopie s úmyslem, že budeme akceptováni jako Afričané se všemi právy, která zdejší obyvatelé mají. Nechceme nic víc ani méně než se vzdělávat, volně cestovat a pracovat jako Etiopané,“ dodává.  

Category: 2007 / 06

Tisíce obrovských džbánů (či hrnců) stojí jako přízraky v několika oblastech planiny obklopené Annameským pohořím na severu Laosu. Každý měří od jednoho do tří metrů a některé váží i více než půl tuny. Nejvíc jich je u hlavního města provincie Xiangkhoang – Phonsavanu a místní vláda již několik let jedná s UNESCO o možnosti vyhlásit oblast za světové dědictví (World Heritage Site).

Džbány, legendy a miny 

Napsal a vyfotografoval  André Vltchek Laos je jednou z nejchudších zemí na světě s pěti sty dolary (hrubý domácí produkt) na osobu na rok. A plošina Džbánů (anglicky Plain of Jars, ve vietnamštině Tran Ninh a v laoském jazyce Thong Hai Hin) je jednou z nejzaostalejších a nejbídnějších provincií této zapomenuté a šrámy pokryté země. Mohutné džbány jsou ale nesporným symbolem celé oblasti, a tak je Xiangkhoang důležitým kulturním dědictvím nejen Laosu, nýbrž celé Asie. Jemné a jen z části odhalené kresby v místních jeskyních, stejně tak jako archeologické vykopávky bronzových, skleněných a hliněných předmětů a nářadí, nabízejí mnohé odpovědi na dosud neprozkoumané historie.  

Díky své přírodní kráse a kulturnímu dědictví je plošina Džbánů přirozeně jedním z nejtajemnějších a nejpřitažlivějších míst v Asii. Je to však zároveň obrovský hřbitov, jedna z nejnebezpečnějších archeologických oblastí světa, minové pole, na kterém dosud každý týden přicházejí o život desítky lidí. Je to místo, kde se odehrála snad nejotřesnější kapitola takzvané Tajné války (Secret War); oblast, kde na dně malebně vyhlížejících rýžových polí dosud leží miliony tun nevybuchlých bomb a min a pracují zde pyrotechnici z celého světa.Dědictví Tajné války   David Davenport je jedním z předních světových vojenských pyrotechniků. Sloužil v australské armádě, pak se stal členem britské organizace MAG, která pomáhá zemím a oblastem s největším množstvím min a nevybuchlých bomb. Pracoval v Kambodži, Rwandě a Kongu. Oženil se s vietnamskou dívkou a rozhodl se, že několik let svého života věnuje práci v jihovýchodní Asii. Nyní má na starost skupinu předních ženistů, která se pokouší odminovávat alespoň některé oblasti v severním Laosu, největším minovém poli na světě.   Spojené státy a jejich spojenci proti této chudé zemi vedli takzvanou Tajnou válku; v podstatě více než deset let ji kobercově bombardovali. V Laosu tehdy žilo kolem dvou milionů lidí. V podstatě šlo o jejich systematické likvidování, nikoliv o válku, neboť ve válce proti sobě bojují dvě strany. John Bacher, PhDr. a přední kanadský historik a archivář z Metro Toronto, o této válce napsal: „Na Laos bylo v letech 1965–1973 svrženo více bomb, než spojenci svrhli na Japonsko a Německo během celé druhé světové války. Více než 350 tisíc občanů Laosu zahynulo. Tajná válka byla jen tajemstvím pro občany Spojených států a jejich Kongres.“   „Netroufám si uvést přesná čísla,“ uvedl David Davenport. „Nevíme, kolik od konce války opravdu zahynulo, protože oficiální statistika zahrnuje jen oběti, které se dostaly do místních nemocnic. Podle těchto údajů nevybuchlé bomby a miny už zabily a zmrzačily nejméně dalších dvacet tisíc lidí. Sám ale vidím, jak tyto údaje pokulhávají za skutečností. Když někoho ve vesnici, kde teď žiji, roztrhá mina, ostatní ho jednoduše zakopou a smrt se nikde neregistruje. Je třeba si uvědomit, že pokud jde o celý Laos, mluvíme o deseti tunách bomb na kilometr čtvereční. Celý Laos samozřejmě bombardován nebyl, jedním z nejvíce kontaminovaných míst je Xiangkhoang. Během konfliktu mohli Američané a jejich spojenci v zásadě podnikat jakékoliv akce, neboť teoreticky nikdy proti Laosu nevyhlásili válku. Neexistovaly žádné předpisy či regulace. Neplatila tu ženevská konvence, neboť žádný konflikt vlastně neexistoval,“ dodává Davenport.  

  Vím přesně, o čem David mluví. Třicet kilometrů od Phonsavanu, nového hlavního „města“ provincie (vybudované utečenci během konfliktu a po jeho ukončení) jsem navštívil Xiangkhoang, historické hlavní město, jež bylo během války srovnáno se zemí. Zůstala z něj jen ohořelá socha Buddhy trčící z ruin kdysi honosného chrámu. A zničené stěny francouzské nemocnice. Během „konfliktu“ používali američtí, australští a thajští piloti stejně jako žoldnéři placení CIA jen několik kilometrů od Xiangkhoangu tajné letiště, kde bylo měsíčně zaznamenáno třináct tisíc startů bombardovacích letadel. Bylo v té době tudíž druhým nejpoužívanějším letištěm na světě.  

Tajná válka byla snad největší protiústavní a nezákonnou akcí v historii USA (CIA a administrace doslova lhaly do očí kongresmanům a média se rozhodla americkou veřejnost o hromadném vraždění civilistů v Laosu vůbec neinformovat). Vše teoreticky zdůvodněné tím, že je třeba zabránit provietnamským elementům v Laosu (jmenovitě prokomunistickému hnutí Pathet Lao), aby se chopily moci. Stejně tak jako v Kambodži před tím, než provedli svou krvavou revoluci Rudí Khmerové. (Spojené státy Rudé Khmery v historii několikrát podpořily, neboť to byli maoisté, tudíž nenáviděli Vietnam a Sovětský svaz, což bylo v době studené války zásadním měřítkem). USA podporovaly v Laosu zkorumpovanou a zcela nepopulární vládu, zatímco bombardovaly vesnice východní části země.Desetiletí po válce

„Je to otřesný pohled, když bomba zabije krávu, na které jsou místní existenčně závislí,“ vysvětluje průvodce a tlumočník Van Lorn hned potom, co opouštíme Phonsavan. Naše stará toyota míří na východ, směrem k vietnamské hranici vzdálené více než sto kilometrů. „Krávy rády žvýkají kamínky. Často za ně považují malou bombičku, která jim pak exploduje v hubě a někdy odtrhne od těla celou hlavu.“ Van Lorn patří k národnostní menšině Hmong, ale narodil se již po válce. Tato menšina během války podporovala Spojené státy ve válce proti Vietnamu, Lorn však s Tajnou válkou nesouhlasí. Ale hlavně ho zajímá, jak pomoci lidem, kteří dnes umírají a trpí kvůli kobercovému bombardování.   Auto se pomalu sune po prašné cestě kolem vesnice Ban Khai a nakonec zastavuje uprostřed široké louky. Kopce a údolí jsou rozryty obrovskými krátery. „Dál už jet nemůžeme,“ vysvětluje. „Celá oblast je poseta bombami a minami, auto neprojede. Musíme pěšky, znám zdejší stezky. Jen si dejte pozor; našlapujte přesně do mých stop, aby se vám nic nestalo.“  

V chudě vyhlížející samotě nás vítá starý muž Nai Phommar. Je mu jednaosmdesát. „Lidé tu dosud umírají,“ říká smutně po chvíli. „Přišli jsme o dva členy rodiny a máme štěstí, že jich nebylo víc. Nemám už vůbec strach z pekla, několik let jsem v něm žil. Kobercové bombardování bylo tím nejhorším, co jsem kdy zažil. Bomby padaly bez varování z letadel, která byla tak vysoko, že jsme je ani neviděli. Jen jsme slyšeli hvízdání a pak exploze. V těch nejhorších dobách nás bombardovali tak pětkrát denně. Laos měl tehdy jen dva miliony obyvatel a později nám bylo řečeno, že Spojené státy na nás svrhly tři miliony tun bomb.“   Když si Nai Phommar a jeho rodina uvědomili, že ve vesnici nikdo nepřežije, dobytek byl téměř mrtev, domy zničeny, pole plné bomb, rozhodli se vydat jako utečenci do Vietnamu. Cestovali jen v noci, na zádech pár věcí. Ve dne se schovávali před letadly. Ve Vietnamu našli lidi stejně chudé jako byli oni, ale dělili se s nimi o vše, co měli. „Ptali se nás tam, zda jsme členy hnutí Pathet Lao, a když jsme řekli, že ne, divili se, proč nás Američané bombardují. My přitom neměli s politikou nic společného. Většina našich lidí nepatřila k žádnému hnutí. Vůbec jsme ani nevěděli, co je komunismus.“  

  Přiznal, že dlouhá léta nemohl Američanům odpustit. Nemohli pochopit, jak může být někdo tak brutální a vraždit tisíce nevinných lidí. „Ale teď mi moje vláda říká, že musím zapomenout a odpustit. Ale jak po těch hrůzách? Hlavně ať už se to neděje nikde jinde.“   Pak požádám Lorna, aby mě zavezl do jedné z vesnic obydlené menšinou Hmong. Necháváme auto před školou v neuvěřitelně chudé vesnici Ban Tajock. Když procházíme kolem starých stavení, zarývají se nám do zad překvapené pohledy místních. Většina dospělých a téměř všechny děti jsou bosi, většina stavení nemá elektrickou energii. Ploty jsou vybudované z rezavých bomb. Divím se, Hmongové přece podporovali USA? Lorn jen lakonicky odpovídá: „Myslíte, že o nás měli zájem?“   Ještě letos tu zemřely tři děti. Při hře za humny našly nevybuchlou bombu. Přinesly ji na dvůr a tam explodovala. Jdeme na místo tragédie. Tři malé holčičky v patách. „Kluci chtěli bombu rozebrat, aby ji mohli prodat na kov,“ vysvětluje jedna z nich, Kalia. Když jsem se zeptal přes učitele, zda ví, odkud se bomby v jejich vesnici vzaly, zda ví o letadlech a bombardování, chvíli poslouchala a pak se na mě nechápavě podívala: „Já nevím, myslela jsem si, že tu byly odjakživa…“  

Ale bomby tu odjakživa nebyly. A nemusely tu zůstat ani po bombardování. USA neutratily jediný dolar na odminování. Čeho, když tu oficiálně žádná válka nebyla? Některé americké firmy jako Honeywell, které bomby vyráběly, dokonce odmítají předat technickou dokumentaci organizacím, jež tu provádějí odminovávací práce.Obludný symbol   Příští den jedeme dál na východ k jeskyni Tham Piu – největší, do níž pronikly americké rakety. V době Tajné války tu zahynulo 473 osob, které se tu schovávaly před bombami. Většina dosud leží pod kamením, hlínou a prachem. Je tu tma. Van Lorn přesto naléhá, abychom šli dovnitř, do tohoto obludného masového hrobu, symbolu Tajné války.   Stojíme uvnitř několik minut a každý z nás po svém přemýšlí o tom, co se tu kdysi odehrálo. Vláda Laosu tvrdí, že v jeskyni (stejně tak jako v mnohých jiných jeskynních oblastech) zahynuli jen civilisté schovávající se před nálety, jiní zase tvrdí, že tu s nimi byli i provietnamští bojovníci. Ať už to byl kdokoliv, nepřežil. Po několika minutách je ticho kolem už nesnesitelné, stejně jako závěry, ke kterým člověk dochází po několikadenní práci na plošině Džbánů.   Na zpáteční cestě nám úzkou cestu zablokuje starý náklaďák, který se pohybuje sotva desetikilometrovou rychlostí. Na korbě sedí desítky lidí, objímají mohutné zrezivělé bomby. Van Lorn vysvětluje: „Odvezou bomby někam za město a tam se je pokusí rozebrat, i když je to velmi nebezpečné. Pokud to přežijí a bomby jsou vyrobeny z hliníku, udělají na místní poměry docela dobrý obchod. Rozebírat bomby se pokouší mnoho lidí, protože na území plošiny Džbánů je to často a paradoxně jediná šance, jak si vydělat na živobytí.“  

Večer v hotelu pak slyším, jak se z hor ozve hlasitá exploze. Naskočí mi husí kůže. Napadá mě, že zabila ty, které jsem viděl na korbě náklaďáku. Ale lidé plošiny Džbánů jsou příliš chudí, než aby mysleli na nebezpečí. Bomby jsou jediné, čeho jim požehnaně na jejich polích zbylo.Tajemství džbánů   Podle pradávných místních legend byly džbány obrovskými nádobami na víno k oslavě vítězství, jež se událo před tisíci pěti sty lety. Mnozí archeologové však věří, že to byly v podstatě pohřební urny z doby před zhruba dvěma tisíci lety.   Již ve třicátých letech minulého století slavná francouzská archeoložka Madelaine Colani pracovala v jeskyni v okolí Bang Ang (nyní takzvaná oblast džbánů číslo jedna, nedaleko města Phonsavan). Nalezla popálené kosti a velké množství popela, z čehož usoudila, že šlo o historické krematorium. Džbány byly podle ní jakýmisi hrobkami a současný archeologický výzkum její teorii potvrzuje.   Podstatné je to, že podobné rituály, a dokonce podobné džbány byly nalezeny v okolí města Danang ve středním Vietnamu a pak o tisíc kilometrů na západ, v oblasti North Cachar Hills v severní Indii. Dokazuje to, že plošina Džbánů byla součástí velké kultury a nacházela se na jedné z nejdůležitějších obchodních cest v Asii již před dvěma a půl tisíci lety. Podle výzkumu Madelaine Colani byla plošina díky své zeměpisné poloze důležitou křižovatkou cest z východní Indie do jižní Číny a středního a severního Vietnamu. Podle ní je tato oblast klíčová k pochopení minulosti jihovýchodní Asie. Přes plošinu v období mezi pátým stoletím před naším letopočtem až po páté století našeho letopočtu putovali lidé a s nimi i kultura a myšlenky z dnešní Indie do jihovýchodní Asie a Číny.   Již v roce 1998 zahájilo UNESCO práci na několika projektech ochrany a restaurování kulturního dědictví plošiny Džbánů. Záchrana však není jediným cílem. Turismus by vyřešil mnohé ekonomické a sociální problémy lidí, kteří důsledkem války ztratili možnost tradiční obživy.   Jenže infrastruktura Laosu (s výjimkou hlavního města Vientiane a historického města Luang Probangu) je krajně primitivní. Plošina Džbánů má jediný hotel odpovídající mezinárodním standardům, z hlavního města na letiště v Phonsavanu letí ob den jedno letadlo a lety se často kvůli špatné viditelnosti ruší. (Lao Aviation se pak většinou ani nenamáhá je kompenzovat.) Jedinou „jistou“ cestou je více než desetihodinová jízda neklimatizovaným autobusem z Vientiane přes horské průsmyky – cesta pouze pro náročné a zkušené cestovatele a která nebyla v minulosti příliš bezpečná kvůli útokům na dálkové autobusy.   U vchodu do oblasti s největším počtem džbánů (Site No. 1, několik kilometrů od města Phonsavan) visí velká varovná cedule britské organizace MAG: „Barevné betonové sloupky na zemi ohraničují oblast vyčištěnou od výbušnin.“  

Návštěvník zaplatí za vstup a několik hodin se může toulat mezi nádhernými džbány po jedné z nejtajemnějších oblastí. Pokud však učiní jediný chybný krok, může přijít o život nebo se zmrzačit. Ti, kteří zaplatí u vchodu a drží se na vymezených stezkách, se mohou cítit v relativním bezpečí. Místní však spoléhají pouze na sebe. Bombardovalo se osmdesát pět procent vesnic v oblasti, lidé ale žádné odškodnění nedostali a pomoc byla mizivá. Plošina Džbánů přece nikdy nebyla bombardována! Že by hlasité výbuchy, jež se téměř každý den ozývají v okolí Phonsavanu, byly jen zvuky hromu, jenž doprovází blížící se bouřku?  

Category: 2007 / 06

Skleník Fata Morgana pražské botanické zahrady je svou polohou ve skále evropským unikátem. Každoročně ji navštíví statisíce návštěvníků a leckterého z nich asi napadne, odkud pocházejí ty tisíce rostlin, z nichž mnohé jsou opravdovými botanickými klenoty.   Takzvaný pěstební prostor je umístěn ve skleníku nad kancelářemi. Teplo a vysoká vzdušná vlhkost simulují tropické klima. Pod lampami, které v zimě dosvětlují prostor během krátkých dnů, se v květináčích vyhřívají polopouštní aloe, hned vedle klíčí ze semen vzácné cykasy a o kus dál je sbírka kapradin. Na drátěném pletivu jsou přichycené kusy dřev s tropickými orchidejemi. Jsou bez květu, a tím jedna druhé dost podobné. Čidlo, které měří intenzitu slunečního záření, je nastaveno tak, aby dříve, než by byly rostliny příliš osvíceny, spustilo automatické zastínění.   V podmáčených květináčích se úspěšně daří masožravým bublinatkám. „To jsou naprosto nenápadné rostliny, v expozici je laik v podstatě nezaznamená. Ale pro pěstitele představují velmi pracné rostliny. Už mám na ně svůj trik,“ prozrazuje taje své práce kurátor palem a masožravých rostlin RNDr. Vlastik Rybka. „Pěstují se ve větších miskách s vodou, kde je dnem šikmý svah ze substrátu smíchaného z rašeliny a písku. Rostlina si na šikmém podkladu najde ideální hloubku a pak lze v miskách provrtat na správných místech otvory. Když rostou příliš hustě, mohou začít odumírat, a tak je různě roztrhávám, proplachuji proudem vody, abych vymyl řasy, a občas je dokonce přesypu tenkou vrstvou písku. Je to práce, ale do expozice patří, i když je v ní zaznamená opravdu jen odborník nebo fanda na masožravé rostliny.“  

  Vytvořit ideální podmínky pro růst rostlin, ale už i pro jejich klíčení, v sobě skrývá nečekané zádrhele. V podzemí skleníku třeba stojí na první pohled obyčejná lednička. Zlaté české ručičky z ní udělaly zařízení na klíčení semen. Zatímco podobné zařízení západní provenience přijde na desítky tisíc korun, česká firma to dokáže udělat mnohanásobně levněji. Stačí termostat a zdroj tepla.   Zatímco některé palmy klíčí i několik let, jiným semenům je potřeba simulovat požár. Podle některých teorií je pro ně klíčové složení plynů v „kouři“, takže se semena nechají projít zadýmením v igelitovém pytli. Jiná potřebují nárazovou vysokou teplotu, takže se přelévají horkou vodou. Další semena zase potřebují mechanicky poškodit, takže je pěstitelé uměle nařezávají, aby později mohla nasát vodu a vyklíčit. Potřebují to takzvané tvrdosemenné druhy třeba u některých bobovitých (Fabaceae).   Příkladem složitosti a zároveň bizarnosti, kterými příroda zajišťuje vyklíčení nových jedinců, je zevar. Jeho plody mají voskovou vrstvičku a semeno si během podzimu a zimy plave na vodě, eventuálně zamrzne v ledu. Když přijde tání, pohybující se ledová krusta semeno odírá a ono začne nasávat vodu. Klíčení také ovlivňuje vysoká teplota, až třeba kolem třiceti stupňů Celsia. Proto se semenu daří na mělčině, kde se během časného jara dokáže voda prohřát.  

A odkud všechna ta semena, která v Tróji klíčí, pocházejí? Zdrojů je více. „Jednak vydává každá botanická zahrada pod názvem Index seminum seznam semen, která nabízí k výměně. U některých skupin, v případě masožravek to platí třeba pro láčkovky, nejsou semena na trhu,“ vypočítává Vlastik Rybka zdroje, ze kterých získává botanická zahrada své přírůstky. „Navíc je jejich vypěstování ze semen je složitá a dlouhodobá záležitost, zatímco dospělé rostliny se dají pořídit za několik málo desítek dolarů. Ty se za rok, za dva rozrostou tak, že se hodí do expozice. Semena těchto rostlin se spíše využívají do takzvaných tkáňových kultur, kde slouží jako pojistka pro udržení druhu v kultuře.   No a pak tady jsou nákupy od komerčních firem. To vyžaduje kontakty a přehled, kde co mají, protože o unikátní rostliny se samozřejmě zajímají i soukromí pěstitelé. Velmi ceněné jsou ty, které jsme si přivezli z vlastních expedic. Máme vlastní sběry třeba z Guatemaly, Madagaskaru nebo Nikaraguy. Snažíme se, aby měly v expozicích přednostní místo. A konečně jsou tady rostliny, které se k nám dostaly v rámci různých darů a nebo třeba jde o dědictví.“  

Součástí zázemí Faty Morgany jsou dva skleníky, které svou kapacitou nedostačují, a teprve nyní se dokončuje zázemí podle představ zdejších odborníků. Je skromné, a tak aby mohli lidé rostliny ve sklenících obdivovat, musejí zdejší kurátoři a další pracovníci zahrady zkoušet různé typy substrátů, měnit mikroklimatické podmínky, hlídat klíčící semena před plísněmi… To vše je samozřejmě ukryto před zraky návštěvníků. Ti pak jen vidí neustále se měnící expozici nádherných rostlin.

Category: 2007 / 06

Smolař nemusí být jen člověk, kterému se nic nedaří. Dříve to byl ten, kdo se živil sběrem a zpracováním smoly a výrobou dehtu. Ten je v povědomí současníků zafixován jako jedna ze složek tabákového kouře, proklínaná lékaři i kuřáky. Dehet se přitom na území dnešní České republiky vyráběl už ve třináctém století, kdy cigarety ještě nebyly na světě.   HISTORIČTÍ SMOLAŘI

Napsal a vyfotografoval  Topí Pigula Od dávnověku byly pískovcové převisy v místech, kde Labe opouští Českou republiku, osidlovány skupinami pravěkých lovců. Dokazují to archeologické nálezy mezolitického stáří. Zřejmě tu nežili nastálo, ale spíše krátkodobě a nárazově. Nicméně archeologové dokázali, že lidé pravěkých kultur používali smolu a to jak k praktickému využití, tak k rituálním účelům.  

Praktickým užitím mohlo být upevňování (zasmolování) hrotů šípů, smůla byla součástí barviv pro zdobení pravěké keramiky. Na rituální využití ukazují nálezy smolných hrud v hrobech. V té době šlo o smolu jednoduše sbíranou z poškozených stromů. Ovšem něco jiného je klasický, víceméně náhodný sběr smůly prýštící z poraněných stromů, a něco jiného je výroba zaměřená na získání smůly a dehtu.   „Ve střední Evropě jsou prvním dokladem výroby takzvané dehtářské jámy známé od raného středověku: Slovensko 10. až 11. století, Čechy 12. století. Spolu s výrobou v milířích se tato technologie dochovala v mnoha částech Evropy až do 20. století,“ píše Petr Lissek ve svém článku pro sborník Minulosti Českého Švýcarska. Smolaři byli respektovanou složkou tehdejší společnosti a smolařina byla důležitá. Nic na tom nemění fakt, že dnes už je v podstatě zapomenutou profesí.   Smůla se smolařům nelepila na paty, ale spíše jim během práce slepovala prsty. Nejdříve bylo nutno smůlu sebrat z naříznutých stromů. K tomu sloužily speciální nože a škrabky a smolaři bývali oděni do zvláštních obleků připomínajících sukně, které se u krku zavazovaly. Chránili se tak před lepivou pryskyřičnou hmotou.  

Pak se smůla svařovala a nechávala utuhnout ve formách, čímž vznikal takzvaný smolný kámen – surovina pro další zpracování. Natalie Belisová, která se zabývala zpracováním smoly v Českosaském Švýcarsku a oblasti Labských pískovců, k tomu uvedla: „Práce smolařů začínala zhruba v květnu; stromy se buď zcela nově naparovaly, nebo se proškrábnutím a prodloužením drážky staršího zářezu obnovoval zastavený smolotok.“ Zatímco v jiných oblastech se často řezaly drážky do tvaru písmene V, v Českém Švýcarsku se používalo kolmých zářezů dlouhých až dva a půl, případně až tři metry. Tady se v dehtařských pecích jako výchozí surovina používalo smolnaté borové dříví, které se získávalo jak z kmenů, tak z pařezů. Na připravenou základnu, ve které byl uprostřed vyhloubený odtokový kanálek, byl nejprve vystavěn vnitřní, hliněný plášť pece. Před prvním výpalem, aby se konstrukce nezbortila, se dávala zevnitř vsádka dřeva. Vnitřní plášť měl vejčitý charakter, ve vrchní části byl ponechán otvor pro plnění dřevěnou vsádkou. V odstupu třiceti až čtyřiceti centimetrů se kolem vzniklé kopule postavil vnější plášť z různých stavebních materiálů.   Odborníci předpokládají, že stavba průměrné pece trvala osm až deset dnů a na její vsádku se spotřebovalo kolem sedmi sáhů dřeva. Výsledkem bylo devět až deset věder smoly (dehtu), tedy asi tolik, kolik se potřebovalo k vysmolení jednoho člunu.   Samotná výroba byla poměrně jednoduchá. Do hotové pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, přidávaly se kousky ztuhlé smůly i s kůrou, leckde se přihodily i zbytky loučí. Po uzavření pece se mezi vnitřním a vnějším pláštěm pece rozdělal oheň tak, aby se dřevo za nepřímého přístupu ohně rozkládalo a otevřenými průduchy unikala pára. Ke dnu pak v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota a kanálkem se odváděla do přistavené nádoby. Řemeslo to možná bylo špinavé, nicméně výnosné. V dnešní době plastů si už těžko někdo dokáže představit, jak důležitým artiklem tehdejší doby byly smola a dehet.  

Od kol k pivu   Dehet měl ve středověku velké použití. Smíchaný s lojem byl vynikajícím mazivem, které snižovalo tření pohyblivých součástí. Není divu, že se tato směs – kolomaz – používala k mazání kol. Ti, kdo ji vyráběli, byli kolomazníci.   Jako národ s největší spotřebou piva na světě bychom neměli zapomínat, že smůla byla potřebná k vysmolování pivních sudů. Dehet ale využívali i koželuhové, bečkáři, bednáři, kolaři a lékárníci. Kde se vyskytovaly dehtárny, tam byly velice často i milíře na výrobu dřevěného uhlí. To zase používali nejen kuchaři, ale i zámečníci, kováři, zvonaři či zlatníci – prostě profese, které potřebovaly oheň ke zpracování kovů. V berním rejstříku arcibiskupského panství na Příbramsku z roku 1379 jsou jmenováni dva smolaři bydlící v Příbrami a není náhoda, že právě tady se rozvinulo zpracování kovů do nebývalé míry. V letech 1300 až 1350 se v kutnohorském hutním revíru podle historických pramenů ročně vyprodukovalo dvacet tisíc kil stříbra. Jeho zpracovatelé bezesporu využívali jak dřevěné uhlí, tak smolné produkty.  

Ale tím využití smoly nekončilo. Svařená s máslem se dokonce používala při domácím léčení coby hojivá mast a dezinfekce. Nebo se smolné produkty ze severu Čech určené pro vysmolování a dehtování lodí dopravovaly po toku Labe dál do dnešního Německa. Ve „válečném“ průmyslu zase smůla sloužila při výrobě zápalných smolných věnců. Napůl s voskem byla také tehdejší variantou zápalného „napalmu“. Prostě poptávka byla široká a tak není divu, že se smůla dostala i do soudních sporů. Ve farní pamětnici severočeské obce Růžová zůstal zaznamenán spor mezi obyvateli obce a vrchností. Jednalo se o využívání obecní pastviny, která byla později přeměněna na smolařský porost. V roce 1828 bylo upřeno poddaným právo využívat obecní pastvinu. Lesmistr s adjunkty a lesními zaměstnanci pastvinu během jedné noci obkopali příkopem, aby znemožnili dobytku přístup na spornou plochu, a prostor osázeli několika tisíci smrčky. Ředitel panství vydal současně i vyhlášku o zákazu pastvy, kterou byl růžovský rychtář nucen přečíst obyvatelům. Místní nejen zákaz neposlechli, ale činili si nárok i na vysázené stromy. Spor se táhl, a stromy na sporném pozemku mezitím vyrostly. Vrchnost sem poslala své smolaře. Místní dokonce smolaře napadli a jeden z útočníků, Ignaz Winter, skončil na několik týdnů v litoměřickém vězení. V roce 1970 byly v Růžové ještě tři smolařské chaty.  

Archeologický výzkum na některých lokalitách potvrdil, že počátky výroby dehtu a smoly v destilačních pecích spadají v Českém Švýcarsku do 15. století. Ale tradice výroby dehtu a smoly jsou zde zřejmě starší, možná sahají až ke konci 13. století.Ve stínu smolnatých borovic   Dnešní Národní park České Švýcarsko se rozkládá na severozápadě České republiky v krajině pískovcových skal, věží a převisů, které jako útočiště používali lidé v dávnověku a dodnes pod nimi spí trampové. Park se potýká s borovicí vejmutovkou, která vytlačuje původní borovici lesní. Právě její dřevo bylo v minulosti základní surovinou pro výrobu dehtu.   Bývalé dehtářské a smolné pece lze rozpoznat v malých terénních vyvýšeninách i dnes, je ale k tomu třeba mít určitou zkušenost ve čtení krajiny. Pak náhledy z terénu vyloupnou desítky kopečků, které vypadají „nějak divně“. Navíc takzvané smolárny a dehtárny stály po generace na stejném místě, takže tady pak lze najít zbytky mnoha pecí těsně vedle sebe a terénní vyvýšenina je větší a nebo je jich několik vedle sebe. Prostě když jedna pec dosloužila, posloužily její kameny k výstavbě peci nové, jen kousíček od té původní.   „Při obchodu se smolnými kameny, dřevěným uhlím a nebo dehtem je transport mnohem jednodušší než při obchodu s pouhým dřevem,“ vysvětluje Václav Sojka, strážce a fotograf Národního parku České Švýcarsko, proč jsou v oblasti horního Labe desítky pozůstatků chat a pecí smolařů a dehtařů. „Zboží se snadněji dostalo k řece, kde se dalo naložit na loď. Výsledný produkt se vyráběl v místě, kde byla základní surovina. Navíc se tady v okolí moc zemědělským plodinám nedařilo, je to tady samá skála, zato smolnatých stromů je tady dost. Takže není divu, že smolařské, uhlířské a dehtařské řemeslo tady opravdu kvetlo.   Jenže zatímco dřevěné uhlí mohl dělat snad každý, na dehet už přece jen musel být odborník. Hrozil výbuch plynu, který při výrobě dehtu vzniká.“ Nedaleko jedné z pecí našel V. Sojka dva nazelenalé kousky keramiky, která se dá kolem pecí najít poměrně snadno. Žily tu generace smolařů, musely tady tedy zůstat i zlomky předmětů denní potřeby. „Tady jsou střepy zhruba ze 16. století. Jejich stáří se dá mimo jiné odhadnout podle typu glazury.“   Smolaři a dehtaři si vybírali pro svou práci místa často pod převisy, kde se kouř mohl odvádět puklinou ve skále nebo kde samotný převis tvořil strop chaty. Ještě dnes jsou v okolí k nalezení zadehtované kusy kamenů či mazanice coby zbytky pecí či přepálený pískovec. Leccos naznačují i čedičové kameny, které se v místě přirozeně nevyskytují, a větší množství uhlíků.  

Zdejší oblast je na středověké dehtařské pece bohatá, ale je pravděpodobné, že podobné nálezy čekají na své objevitele i v jiných částech republiky. Archeologicky jsou popsané nálezy dehtářských pracovišť z Příbramska, ale protože území Čech a Moravy je hodně zalesněné, lze očekávat další objevy tohoto typu. Byť je řeč o středověkých pecích, řemeslo přetrvalo až do 20. století. Mimo jiné byla znalost místního terénu a ovládání lesních řemesel (pálení uhlí a zpracovávání smoly) i důvodem pro pozdržení odsunu některých Němců po roce 1945.

Pradávná technologie

* Smolařské řemeslo obnášelo dva blízké obory lišící se od sebe způsobem zpracování pryskyřice a tím i konstrukcí technického zařízení a smolařských chat.

* První metodu představovalo přepouštění smoly získané jímáním výronu z nařezaných stromů. Tak se vyráběla pivovarská smola, smetanová smola používaná v ranhojičství nebo třeba kalafuna. Seškrabané pryskyřičné krusty se svařovaly nad ohněm v kotli a po uvedení do varu se hmota lila přes slaměné filtry do forem vyhloubených v zemi.

* Druhou metodou byla suchá destilace dříví v dehtařských pecích. Základní surovinou tu již nebyla jímaná pryskyřice, ale smolnaté dříví, které se pražilo v dehtařských pecích bez přímého styku s ohněm. Výsledným produktem byly dřevěné octy a oleje (například terpentin) a dehet. V tomto případě měl smolař již větší nároky na dříví – kromě topiva si musel zajistit i vsázku.

* Nejčastěji byla dehtařská pec řešena jako dvouplášťová kopule. Vnitřní stěna byla zhotovena z mazaniny, vnější bývala buď kamenná, vyzděná z cihel, nebo rovněž z mazaniny. Na vrcholu pece byl ponechán otvor pro vsádku dřeva, který se uzavíral krytem zvaným haube. Ve vnějším plášti byly ponechány otvory pro odvod kouře a přikládací dvířka. Topeniště bývalo v prostoru mezi plášti.

* Každé panství řešilo produkci smoly trochu jinak. Například na panství Bynovec (Clary-Aldringen) bývaly smolné chaty při myslivnách a surovinu tam dováželi z lesa poddaní v rámci robotních povinností. Z archiválií se zdá, že v 18. století byly tyto chaty již kombinovány i se sušárnou šišek (zřejmě kvůli využití tepla) – to svědčí o propojení s umělým hospodařením v lesích. zdroj: Belisová N.: Lidové památky Českého Švýcarska

Category: 2007 / 06

Narodili se na Moravě, poznali se na Moravě, vzali se na Moravě. Teď žijí v Indonésii, nedaleko Bali. Monika (30 let) a Milan (33 let) Jeglíkovi opustili civilizaci a teď jsou jedinými bělochy na ostrůvku Nusa Penida. V tropech mají všechno, co potřebují ke své velké lásce.   Jediní běloši? Češi

Napsala  Silva Dymáková

vyfotografoval  Michal Cepek Hlavně je to potápění. Jejich příběh je ale plný zvratů a těžkých zkoušek, s nepříjemnými nástrahami osudu se někdy doslova perou. Dva roky pracovali v Asii skoro zadarmo, navíc je nedávno přímo zasáhla potápěčská tragédie. Dva jejich kamarády, kteří k nim přijeli na dovolenou, strhl při ponoru silný proud, jednoho se podařilo zachránit, o druhém nemají dodnes žádnou zprávu. I přesto se na druhé straně světa snaží žít co nejlépe a jejich sílu a energii jim můžeme jen závidět…   Osmého listopadu 2006, ponor zpočátku jako každý jiný. Pětičlenná skupina potápěčů v čele s Monikou Jeglíkovou začíná sestupovat pod vodu. Ale v hloubce kolem patnácti metrů začíná dva muže unášet proud. V tuto chvíli ještě nikdo netuší, že situace je mnohem horší, než vypadá. Předchozí dohoda totiž zněla, že pokud se někdo skupině ztratí, vynoří se s bójí na hladinu a sejdou se na lodi.   Na palubě ale dvojice chybí, a proto se rozjíždí záchranná akce. Následuje pátrání na hladině ve směru proudu, které nepřináší až do tmy žádný výsledek. O nehodě už ví i policie a záchranná jednotka SAR. V dalších dnech pomáhají desítky lidí, včetně manželů Jeglíkových, také další potápěči, lodě i vrtulník. Situace je kritická, pátrání bezvýsledné. Ale pak se objevuje zpráva rovnající se zázraku. Jednoho potápěče našla rybářská loď jihozápadně od Bali, pod ostrovem Jáva. Přežil na otevřeném moři více než šedesát osm hodin, proudy ho zanesly sto dvacet kilometrů od místa ponoru!   Jeho zdravotní stav se v nemocnici rychle zlepšil. Vyprávěl, že na otevřeném moři jedl živé kraby, kteří se drží v plovoucích chaluhách. Bohužel si nevybavuje, kde se od sebe se Zdiradem oddělili, mladší z dvojice potápěčů je tedy dodnes nezvěstný, i když intenzivní pátrání pokračovalo ještě několik dní po objevení Petra. Milana i Moniku tato záležitost pochopitelně hodně zasáhla, ale musejí žít dál. Svou potápěčskou základnu na Nusa Penidě nehodlají opustit.  

ZDĚDIL JSEM TOULAVÉ BOTY   Milan Jeglík vyrostl v Brně. Řadu let byl státním zaměstnancem, ale netrvalo dlouho, a zatoužil po změně. Jeho žena Monika měla podobný problém. Oba tušili, že podmořský svět je přitahuje víc než je zdrávo a život bez moře není pro ně to pravé. Když jim učitel potápění nabídl, aby mu pomohli vybudovat potápěčské centrum na Bali, neváhali ani minutu. V roce 2002 se tak ocitli ve vesnici Tulamben a věřili, že jejich pobyt nebude jen otázkou několika měsíců. Byli odhodláni zůstat i několik let, ale čekal je tvrdý pád na zem. Monika s Milanem dostávali jen minimální plat, problémy s majitelem základny se vršily, až se mladí manželé vrátili do České republiky.   „Tulamben pro nás byl velkou životní školou v otázce negativ, zklamání z jednání některých lidí bylo obrovské. Po návratu domů jsme ale zjistili, že nám chybí moře, že nám chybí potápění. Evropa už nám ho nebyla schopna nabídnout v takové podobě, jakou jsme znali z Indonésie,“ vzpomíná Milan.   Netrvalo dlouho, a byli zpátky. Je to paradox, ale přispěla k tomu smutná událost v rodině. Moniky otec, který zemřel, jim odkázal peníze a ty posloužily jako investice do startu na jiném kontinentu. Ostrov Nusa Penida znali ze svého minulého působení v Indonésii, místo nezkažené turismem je okouzlilo. Díky předchozím kontaktům se navíc dozvěděli, že na ostrůvku si mohou pronajmout nevyužívané vládní bungalovy. Vzhledem k tomu, že objekt dříve sloužil politikům, je v něm zavedena elektřina i sladká voda, což je na zbytku ostrova spíše výjimečně. Panenská příroda, úchvatné scenerie a jedinečné možnosti potápění rozhodly. Rodina, přátelé a kamarádi si tak jednoho krásného dne od Jeglíkových poslechli: „Vážení a milí, stěhujeme se do Indonésie. Natrvalo.“   „Já byl vychováván v trochu jiném duchu, protože otec si odseděl třináct let v komunistickém lágru za přechod státní hranice v roce 1960 a odmalička mě vedl k tomu, že jak to půjde, měl bych ze socialistického Československa vypadnout. Režim se sice změnil, ale toulavé boty zděděné po tátovi se projevily a já chtěl udělat něco se životem, chtěl jsem ještě něco poznat, nechtěl jsem ztvrdnout bez zkušeností. Čechy mám nade všechno rád, je to můj domov, ale my jsme šli za hlasem srdce a to bylo moře, potápění.“   Monika to měla sice s odchodem trochu složitější, ale maminka nakonec dceřiny tužby pochopila: „Mamka to nesla těžce, ale bohužel, pro mě je moře hodně důležité. Teď spolu komunikujeme téměř denně přes internet, i když s připojením je tady problém, je hodně kolísavé. Stýská se mi po ní, samozřejmě. Ale zatím to obě zvládáme.“  

JE LIBO CZECH SCHNITZEL?   Jeglíkovi si našli balijského společníka, který jim pomohl založit potápěčské centrum MMDiving a zároveň vyřizuje všechny potřebné formality. Ale ani rozjetí rezortu nebylo bez komplikací. Společníky měli zpočátku dva, ale jednoho z nich zkazila síla peněz, objevily se lži, nejasnosti a za chvíli bylo jasné, že tenhle člověk podnikání moc neprospívá. Rázný Milan však nejde pro řešení daleko, a tak spolupráci s nespolehlivým ostrovanem zavčasu ukončil.   Manželé se na ostrůvku zabydleli až překvapivě snadno. V areálu si ponechali jen jeden pokoj, víc prý nepotřebují. Žijí ve vesnici Toyapakeh, která je jediná na ostrově muslimská, a proto museli ze solidarity slíbit, že svým hostům nebudou nabízet vepřové maso. To zakazuje korán.  

Zaměstnali několik místních obyvatel a začali přijímat české potápěče. Tři indonéské dívky vaří a tři místní mladíci, kteří jako jedni z mála na ostrově mluví anglicky, se starají o klienty a pomáhají s potápěčskou výstrojí. „Jsou to lidi, které bereme už i jako své přátele. Mají kladný vztah k práci, což je v Indonésii někdy trochu problém, ale také mají vztah k přírodě a to si myslím, že je hodně důležité,“ doplňuje Milan. „Když se Jeglíkovi přistěhovali, byli pro domorodce doslova noční můrou. Měli z nich strach, nevěděli, co od nich čekat. Teď ale poznali, že pomáhají ochraňovat podvodní svět a také posunují naše myšlení,“ říká dvacetiletý ostrovan Eko, jeden z pomocníků.   Soužití s místními si pochvaluje i Monika: „Už na nás i volají, někteří nás znají i jménem, další se ptají, kdo to je, spíš je to z jejich strany taková zvědavost.“  

Jenže žít na Nusa Penidě je jako vrátit se téměř do středověku. Na ostrově nejsou párky ani salámy, o pečivu většina domorodců nejspíš nikdy neslyšela. I přesto si v českém „místě“ klidně můžete dát řízek. Hospodyňka v Česku by jeho výrobu takto obtížným způsobem nejspíš vzdala, ale Monika se o něj nechtěla ochudit. „Pečivo se tady nedá sehnat, musíme pro ně jezdit dvacet kilometrů lodí na Bali a tam ve specializovaném obchodě kupujeme balený toustový chléb. Ten pak opečeme a rozmixujeme. Klasicky ho ztvrdnout nechat nemůžeme, vlhkost vzduchu je tak vysoká, že by hned zplesnivěl. Je to sice pracné, ale výsledek stojí za to.“ A právě to, že je tak daleko od domova českým potápěčům, kteří sem přijedou na dovolenou, k dispozici starý známý řízek, mnohé šokuje. O to víc, když se dozvědí, že kuchařkou je jednadvacetiletá muslimka Jamik. Jen díky Monice se stala jedinou Indonésankou v širokém okolí, která tenhle pokrm zvládne.NENÍ TO PRÁCE   Pečivo ale není to jediné, co je na Penidě problematické sehnat. Také toaletní papír se musí dovážet z Bali. Raději se ani neptejte, co pro tento účel používají ostrované…   Běžný den na Nusa Penidě je tak na hony vzdálený od českého. Jeglíkovi se starají o potápěče, ponory plánují podle přílivových tabulek. Je totiž důležité respektovat tamní vodu, která někdy dokáže být hodně záludná a proudy velmi silné, o čem se bohužel, jak už víte, nedávno přesvědčili. Ráno tedy Milan a jeho pomocníci připraví věci potřebné k cestě pod vodu, někdy stihnou i dva ponory denně. Když je volno, vyrazí se skupinou na motorkách na výlet po ostrově. „Staráme se o klienty, ze kterých se ve spoustě případů stali naši kamarádi a známí. Já to nepovažuji za práci. Myslím si, že je to spíš životní zájem. Dokázali jsme největší zálibu převést do té formy, že nás to i živí, a rozhodně bychom neměnili. Je to životní styl, je to životní tempo, je to určitá absence problémů, které se u nás v Česku řeší na denním pořádku, nespokojenost s politikou, problémy všedního dne, problémy v práci, to je všechno, od čeho jsme se tady oprostili.“  

Svému životnímu stylu se rozhodli obětovat i to, co je v české kotlině standardem a do jisté míry i společenskou povinností. Mít děti. Také tento aspekt hrál při volbě Indonésie versus Česko roli, ale po hodinách debat se rozhodli. Jestli to má přijít, tak to přijde, ať jsme kdekoli. Potomka tedy zatím Jeglíkovi cíleně neplánují, uvědomují si, že by jeho výchova na ostrově byla více než komplikovaná.ŽÍLOVÉ KŘUPKY   „Brali jsme se před čtyřmi lety, ale neměli jsme jen jednu svatbu. Oficiálně jsme si řekli ANO v České republice a podruhé v Indonésii. Zdejší obřad byl nádherný, bohatý, barevný tak, jak je tady zvykem,“ říká Monika.   Vzhledem k tomu, že se oba snaží s místními lidmi vycházet co nejlépe, navštěvují i řadu obřadů, na které jsou zváni.  

„Jídlo, které nám na jedné slavnosti nabídli, vypadalo jako malé tmavé chipsy s dírkou uprostřed. Nechtěla jsem urazit, ochutnala jsem. Nebylo to špatné, ale raději jsem se ani neměla dozvědět, co mi skončilo v žaludku. Zdejší delikatesou jsou natenko nakrájené a opražené hovězí žíly.“YAYASAN KURA KURA   Kura kura v indonéštině znamená želva. Ohroženým druhem jsou karety obrovské, přitom černý trh s nimi v Indonésii doslova kvete.  

„Zvířata jsou lovena pro kulinářský trh a směřují především do Číny, na Taiwan či do Singapuru. Proto jsme založili neziskovou vzdělávací organizaci Yayasan Kura Kura Nusa Penida,“ upřesňuje Milan. Jeglíkovi začali budovat záchrannou želví stanici. Na šestiarovém pozemku vzniknou karanténní bazény, vzdělávací budova i líhniště. Na další části u moře bude speciální rehabilitační místo pro želvy, které projdou karanténou a před vypuštěním do moře tu načerpají síly. Partnerem projektu je i brněnská zoologická zahrada a v této době už by měla fungovat.   Cestu do Evropy plánují Monika s Milanem na léto. Jeden z hlavních důvodů je počasí – už si zvykli na tropy a sluníčko. Pomalu, ale jistě se stávají součástí Nusa Penidy: „Ať už díky potápění, nebo ochraně želv. Doufáme, že česká stopa tady na ostrově bude čím dál zřetelnější…“

Category: 2007 / 06

Jsou to už staletí, kdy obchodníci přiváželi z Orientu do Evropy exotické koření a vyvažovali ho téměř zlatem. Trh v jemenské metropoli San’á vypadá na první pohled naprosto stejně jako tehdy. A nejvýnosnější komoditou je ale místní droga – kat.   Kat: zkáza, či naděje? Napsal a vyfotografoval  David Miřejovský Prodavači sedí ve svých obchůdcích a čekají na zákazníky. V každé z úzkých uliček se prodává jeden druh zboží. Koření, látky, jinde zase tradiční jemenské zbraně džambíje.   Ručně tkané kašmírské šátky jsou tady snad ještě levnější než na podobných tržištích v Indii. Místní obchodníci ale možná právě proto neradi smlouvají, což někdy překvapní i české turisty, zvyklé z jiných arabských zemí, že musejí trhovce umluvit nejméně na polovinu původní ceny.   Staré město je přeplněné davy lidí, ale přesto velmi bezpečné. Místní jsou příliš hrdí, než aby se snažili přijít nepoctivě k penězům. Stále tu panuje solidarita vypěstovaná při staletém soužití v nepříznivých podmínkách. Obchodníci se dávají s turisty i rádi fotit.   I tady ale existuje výjimka. Ulička Suq Al-Kat není k fotografům zrovna přívětivá. Jak už její jméno napovídá – prodává se tady jen kat. Keříkovitá rostlina, ve všech zemích světa s výjimkou Jemenu a Nizozemska zakázaná.  

Droga? Určitě?   Každý den odpoledne vypadá metropole Jemenu jako spící království. Většina mužů v San’á po obědě přeruší práci a žvýká lístky z větví katu. Zařídit cokoli je v té době téměř nemožné.   Lístky katového keře se pouze žvýkají. Kouřit je nikdo nezkouší. Přesto mají na konzumenty podobné účinky jako marihuana nebo hašiš. Podle toho, co v ulicích San’á cizinec vidí, má pocit, že kat užívá snad každý. Že by šlo o drogu, ale všichni uživatelé tvrdě odmítají.   „Já kat žvýkám přes deset let hlavně proto, abych zahnal nudu, a taky na zlepšení koncentrace nebo proti únavě,“ říká řidič Ahmed, který ve své obrovské toyotě vozí turisty po úzkých horských cestách. Taky tvrdí, že na kat si nikdo nedokáže vytvořit závislost ani se jím předávkovat.  

Z obrázků v ulicích San’á jsem ale měl pocit, že většina mužů nikdy ani nezkoušela se žvýkáním na delší dobu přestat. Čerstvě natrhané větvičky se už od rána dají koupit na mnoha místech. Každé dopoledne jsem pak potkával stovky lidí, kteří pospíchali domů s červenou igelitovou taškou plnou zelených lístků. Točili jsme o Jemenu a jeho problémech několik reportáží pro televizní zpravodajství a více než polovina mužů, se kterými jsme se setkali, měla už při našem příchodu na tváři velkou bouli. Rozžvýkaný kat se totiž nepolyká, ale na konci vyplivne. Během rozhovoru zvládli otrhat i několik větviček a lístky labužnicky rozkousat. Zelenou kaši tak má v ústech téměř každý, koho diváci v reportážích z Jemenu uvidí.   Žvýkání katu je v Jemenu prostě tradice a nikdo se neohlíží na její negativní účinky. Fatima Zuhairiová, ředitelka jedné z nejlepších dívčích škol v metropoli, se proti katu snaží bojovat. „Lidé za něj utrácejí spoustu peněz, které pak chybějí v rodinném rozpočtu. Navíc ztrácejí zájem o jiné věci a u žvýkání prosedí třetinu dne. Je to úplně zbytečné,“ říká.   Kat roste jen ve vysokých nadmořských výškách. Tam ale leží také hlavní město, kde je soustředěná všechna oficiální moc. Úřady jsou proto na několik hodin denně téměř paralizované.  

Chuť nic moc

Cizinci nechápou, co místní na katu přitahuje. Pozvání na kat je velmi neslušné odmítnout a uniknout mu je tak prakticky i pro ně nemožné. Žvýkají se jen nejmladší – měkké lístky na větvích, ale ani ty nemají nijak zajímavou chuť. Kat jsem vyzkoušel dvakrát a jeho nahořklá chuť mi, nevím proč, připomínala vrbové listí. Poprvé ale většinou člověk žádné účinky necítí. Fakt ale je, že povzbuzující účinky asi lístky mají – nemohl jsme rychle usnout a druhý den ráno se přihlásily mírné bolesti hlavy.  

Jemenci tvrdí, že žvýkání katu je hlavně společenská záležitost srovnatelná s českým popíjením piva v hospodách. Oni k tomu ovšem potřebují krásný výhled do krajiny, aby mohli přemýšlet. Místnosti, kde se u žvýkání scházejí, se říká mafradž. Každý majitel domu se snaží takový pokoj postavit těsně pod střechou a udělat v něm velká okna. Vybavení je jednoduché, stačí jen několik stolků a nízké sezení. Nejvyhledávanější mafradž je v hotelu Stará San’á. Osmipatrová budova, stará přes čtyři sta let, je nejvyšší v centru města a výhled z ní je skutečně úchvatný.Začarovaný kruh   V Izraeli údajně chemici dokázali z látek, které kat obsahuje, vyrobit drogu podobnou extázi. Proto je tam tato rostlina zakázaná. Využít kat k výrobě léků ale zatím nikdo nedokázal. Pro Jemen by to bylo vysvobození. Jedna z třiceti nejchudších zemí světa zatím marně bojuje s osudem. Země nemá téměř žádný průmysl, nerostné bohatství se nedaří efektivně vytěžit a navíc ubývá vody. Ve vysokých nadmořských výškách kolem hlavního města jsou zemědělci odkázaní jen na dešťovou vodu, které je stále méně a méně. Hladina podzemní vody navíc klesla za poslední čtyři roky o osm metrů. Vykopat vrty do hloubky kolem tří set metrů, kde voda spolehlivě je, si ale nemůže dovolit téměř nikdo.   Na studnu je potřeba hodně peněz, které tradiční zemědělec nikdy nedá dohromady. Jediná plodina, která udělá z majitele polí milionáře, je právě jen kat. A ten je zase na zavlažování hodně náročný. Uspěl tak jen pěstitel, který měl na pozemku vodu. Takoví lidé pak sady katu stále rozšiřují tím, že od těch méně šťastných kupují půdu. Podél silnic je krásně vidět, v které oblasti se katu daří. Když hliněné domky vystřídají několikapatrové paláce zářící novotou, je jasné, že tady si cestu k vodě najít dokázali.   Producenti katu si vodní zdroje pozorně hlídají. Ostatní mají prostě smůlu. Němec Torge Tünnermeier, který v zemi plánuje stavby nových nádrží na dešťovou vodu, bojuje s větrnými mlýny. Stěžuje si: „Jemenci přes šedesát procent veškeré vody využívají k zavlažování polí. A na osmdesáti procentech z nich roste kat. Problém je, že vodu považují za boží dar. To znamená, že když je sucho, tak se modlí, a když vodu mají, tak s ní plýtvají.“  

Category: 2007 / 06

Z mnoha důvodů dávám přednost jízdnímu kolu před autem. Na rozdíl od něj se vejde do letadla, na trajektech se za něj neplatí a když se mu nedej bože něco stane, dá se hodit na korbu v Řecku oblíbeného pick-upu. Žena na kole se nemusí bát, že způsobí škodu za několik desítek tisíc tím, že odře vizitku podnikatelské úspěšnosti svého manžela. Nemusí se snažit vecpat do nějaké škvíry na zaparkování, když se tam nakonec stejně nevejde. Mimo město může kolo odstavit v té nejnepřehlednější zatáčce a kochat se. Nevadí, že k pláži není sjezd, kolo se dá spustit po provaze. A jsou dokonce místa, kde se člověk nemusí bát, že mu kolo někdo ukradne. Bezpečí, teplé moře, zajímavá příroda… Kréta.   Krétské nokturno

Napsala  Irena Pálečníková,  vyfotografoval  Jiří Páleníček

Přijeli jsme z Pirea nočním trajektem, na jehož palubě jsme celou noc pozorovali hvězdy, na spaní nějak nezbyl čas. Provázeni světlem z pouličních lamp jsme vyjeli z Irákleia a pokračovali při začínajícím svítání. Pak jsme bleskově postavili stan a první z našich devadesáti krétských nocí začala.

Pro krétské venkovany ale právě končila. Letní horka je naučila speciálnímu režimu dne, a pokud ho i v dnešní vykolejené uspěchané době dokáží dodržovat, mají vystaráno a v klidu se dožívají devadesáti a více let. Jaký je? Popsal ho jednasedmdesátiletý veterinář v důchodu: „Vstanu s rozbřeskem a jdu na dvě hodiny pracovat na vinici nebo do sadu. Když slunce začne pálit, vrátím se, osprchuju, převléknu, sednu si před dům do stínu a dám si svoje ouzo. Mezitím mi babča udělá oběd, po něm dvě až tři hodiny prospím a navečer jdu zase na dvě hodiny pracovat do sadu.“ Byl pěkně oplácaný a viditelně potěšený, že jsem mu hádala šedesát.

*** Před střechou nad hlavou jsme dávali přednost přírodě a první den jsme se probudili pod obřím olivovníkem v době, kdy už si krétští „dědci“ dopřávali poobědového šlofíka. Olivovník evropský je úžasný strom. Nejvíc jich sice roste ve Španělsku, ale na ty staré, na řeckých ostrovech, nic nemá. Tenhle krétský možná zasadili Homérovi současníci, možná byl odnoží stromu, který zasadil Herakles u vchodu na olympijský stadion, aby z něj vítězové starořeckých her dostávali jednu snítku. Byl to strom-Metuzalém a od každoročního seřezávání a několika požárů měl notně pokroucený kmen. Může pak být cesta, která začíná právě pod takovým kmetem, jiná než obdivuhodná?  

Je zbytečné psát o takových turistických neopominutelnostech Kréty, jako je Samarie, Moni Preveli nebo Lasithi, každý průvodce toho o nich vychrlí víc než dost. Něco jiného jsou ale proměny krétské přírody, protože uprostřed ní právě na tomto největším řeckém ostrově o ploše 8331 kilometrů čtverečních cyklista i necyklista pochopí, proč má Řecko pouze tři roční období: čas zeleně, květů a zrání (březen až červen), období sucha (červen až říjen) a čas dešťů (říjen až březen).

  V období dešťů je na Krétě dokonale turisticky pusto, kdo chce najít klidný kout pro útěk před studenou zimou, může přijet obytným autem nebo na místě usmlouvat nějaký room či house for rent. Období sucha je pro milovníky moře. Místní vody patří k nejteplejším v Evropě a severní pobřeží k tomu nabídne i atraktivní starobylé benátské přístavy Irákleio, Rethimno a Chanii s pevnostmi, tavernami a vším, co se od letní dovolené očekává. Středozemní moře na jihu bývá ještě o dva stupně teplejší než na severu, kde jsme na začátku května u břehu naměřili vodu teplou už dvacet pět stupňů!  

Na jihu zase leží nejzajímavější pláže Kréty, Preveli a Palm beach Vai („tichomořská“ pláž lemovaná přirozeně vyrostlým palmovým hájem se v Evropě hned tak nenajde). Obrovské plus Kréty je, že žije z turistického ruchu, a průmysl a jiný průmysl mohla tedy s klidem hodit za hlavu – proto jsou moře i vzduch dokonale čisté.

*** Nejobdivuhodnější je ovšem Kréta v období zeleně (než ji chlapi pod olivami zaorají malými traktůrky), v období květů (zářivě žluté květy divokých chryzantém změní okolí pláží a hotelů tak, že i člověk, který v nich byl v létě několikrát, na jaře zabloudí, protože nic nepozná) a v období zrání (v dubnu dozrávají pomeranče, citrony a grepy). Až sem jednou touto dobou zavítáte, pochopíte, proč si takový pomeranč zaslouží speciální zmínku.  

Ke zvláštnostem ovšem patří malé aromatické banány. Svou cenou sice nemohou konkurovat středoamerické velkoprodukci, ale turisté je milují. Ostatně kvůli vyšší ceně přežívají právě jen díky tomuto zájmu cizinců. Přijeli jsme k jedné plantáži, protože jsme je také chtěli podpořit. Chtěli jsme si je proto i vyfotit. Abychom měli na snímku lepší kompozici, udělali jsme pár kroků dopředu a prásk – velcí cyklisté-fotografové se rozplácli na zemi. Nepostřehli jsme dráty ohraničující pozemek.

Pomineme-li trny popínavé bougainvilley, jejíž kaskády bílých, červených nebo fialových listenů lemujících nenápadné květy oživují šedavou vyprahlost letních ostrovů, ostatní flóra byla bez problémů. Jako všude v Řecku i tady zářily keře ibišků a oleandrům se až neslušně dobře dařilo podél silnic a v dělicím pruhu pobřežní skorodálnice. Tyhle kytky ovšem nejsou právě to, čemu by se botanik na Krétě divil. Jaro zahajuje běžný, všudypřítomný bílý asfodel vysoký (Asphodelus fistulosus) a jemu sekunduje asfodelka žlutá (Asphodeline lutea). Obdivuhodné vysoké květiny, které ovcím ani kozám nechutnají, proto se nerušeně rozmnožují. Pokud se ale zakládá pole, jsou první, které na to doplatí. Stejně tak musí ustupovat traktůrkům zelenkavě kvetoucí kalovité árony krétské, které milují stín a vlhko pod olivami stejně jako kaly a jarní komáři. Podobně na tom jsou i různobarevné anemonky, modravé kosatečky (Gynandriris monophylla a Iris cretica) a fialové gladiolky (Gladiolus italicus).  

Naštěstí nejtajemnější krétská rostlina, která pravděpodobně patří k četným krétským endemitům, Dracungulus vulgaris, roste svobodně na pastvinách, vyráží mezi kameny a dává o sobě vědět nejen svým neobyčejně atraktivním vzhledem, ale i zápachem, který má do temně purpurově fialového kalichu o výšce až šedesát centimetrů přitáhnout hmyz.

*** Tyhle květiny ovšem u hotelových bazénů nerostou. Nerostou ani v létě, ale na krétských náhorních planinách jsou ochotny na zvědavce chvíli počkat. Můžete za nimi na výlet. A je na vás, zda si půjčíte auto, nebo taky vyzkoušíte kolo…  

Category: 2007 / 06

Daleko na severovýchodě Asie, na pomezí Sibiře a Dálného východu, se nad údolími řek Jany a Adyči vypíná horský hřbet zvaný Kisiljach, mytická hora Jakutů. Usadili se tam již před několika staletími. Magická hora Jakutů 

napsali  Jan Pohanka a Zbyněk Hradílek,  vyfotografovali  Jan Pohanka a Petr Hlavatý Zpola zarostlým zimnikem stoupáme stále vzhůru, do sedla mezi vrcholy oblých hor. Naším cílem je mlhou napůl zahalený Kisiljach. Slovem zimnik se na Sibiři nazývají cesty nebo spíše průseky v tajze, které jsou proraženy těžkými pásovými vozidly a jsou sjízdné jen v zimě, kdy povrch půdy důkladně promrzne. V létě jsou rozbahněné či zatopené vodou a průchodné jen pěšky nebo na koni, a to ještě s jistými obtížemi. Jdeme průsekem ještě asi dva kilometry, obcházíme hodně bahnitá a mokrá místa, kterými bychom ani v holínkách neprošli, a pak se zimnik stáčí příliš doleva. Je jasné, že odbočku k hoře jsme dávno minuli. Abychom nebloudili na zpáteční cestě, určíme si přibližně azimut k místu, kde tušíme vrchol, a pak pokračujeme řídkou tajgou k hřebeni, který vidíme skrz vrcholky modřínů.  

Podle jedné ze starých jakutských legend se v dávných dobách rozhodli lidé, žijící na severu země, odejít z krutých a nehostinných míst na jih. Až tam ale nedošli. Při přechodu hřebene Kisiljachu všichni umrzli. Dodnes tak zůstali na místě, kde zahynuli, a hora po nich dostala své jméno. Kisiljach v jakutštině znamená volně přeloženo „lidé, kteří jsou vidět z dálky“ (Kisi je jakutsky člověk). Nejsou to samozřejmě skuteční lidé, ale skalní útvary, které z dálky připomínají lidské postavy a jsou vzdáleně podobné pískovcovým věžím v Adršpachu nebo Českém ráji. Kamenní obři stojí na konci své pouti na vrcholu hory, na jejích úbočích, žebrech a hřebenech. Při dobré viditelnosti jsou zřetelní až na sto kilometrů daleko. Vrcholy Kisiljachu byly odpradávna obestřeny rouškou tajemství a zákazů. Vystoupit na ně se neodvažovali ani obyvatelé z okolí. Věřili totiž, že na hoře žijí duchové a žádný živý člověk nesmí rušit jejich klid. Jedinou výjimkou mohl být šaman, který měl svolení k výstupu na horu, aby se s duchy setkal, nabil se jejich energií a posílil tak své šamanské schopnosti.  

A dál nahoru

Stoupáme mírně, ale vytrvale tajgou. Poměrně řídký požárový les je monokulturou jen několik metrů vysokých modřínů druhu Larix cajanderi. Nohy se nepříjemně propadají do hlubokých koberců mechů a lišejníků. Přestože jdeme nalehko, neustálé boření nás docela vysiluje. Naštěstí všude kolem rostou keříčky brusinek s právě zrajícími červenými plody. Časté zastávky na vydýchání tak maskujeme jejich sběrem. Krmíme se vitaminy a zároveň zklidňujeme zrychlený dech. Občas kolem zavane silná vůně jakési voňavky, ale to jen nechtěně šlapeme na keříčky všudypřítomného rojovníku bahenního (Ledum palustre). Místy se tajga rozvolní, to když do ní proniknou proudy kamenů směřujících dolů po svahu. Jsou výsledkem souhry přírodních jevů, které souvisejí s pravidelným zamrzáním a táním vrstev půdy. Jak roste výška, mění se i okolní vegetace.   Les řídne, zato houstnou porosty keřových bříz s drobnými listy a nepříjemně ztěžují výstup. Naštěstí přibývá balvanových sutí, po kterých se stoupá podstatně snadněji. S nimi se při horní hranici lesa objevují nízké borovice nápadně připomínající naši kleč – je to limba zakrslá (Pinus pumila). Snadno se pozná podle pěti jehlic ve svazečku. Jejími semínky se živí velký krkavcovitý pták ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), který kolem nás občas prolétne. Na plochých kamenech jsou tak rozházené desítky rozklovaných malých limbových šišek. I my vyloupáváme semínka s chutí oříšků, aby nám cesta lépe ubíhala.   Ořešník ale není jediným ptákem, kterého po cestě nahoru potkáváme. Na několik metrů od nás přilétá i sojka zlověstná (Perisoreus infaustus) a zvědavě si nás prohlíží. Při jednom z odpočinků si bůhvíproč vzpomeneme na povídku klasika woodcraftu E. T. Setona – Stoupání na horu. Stejně jako v povídce mladí indiánští chlapci i my stoupáme výš a výš a okolní vegetace ubývá.   Na nejbližším hřebeni se nám otvírá úchvatný pohled na „lidi, kteří jsou vidět z dálky“. Před námi jsou dva hlavní vrcholy hory. Vyšší z nich je zakončen rovnou plošinou, která se zdá jako předurčena k magickým obřadům. Na nižším stojí skalní město – vypadá jako ateliér s nedokončenými sochami z hrubozrnné žuly. Skalní zdi, hradby, hlavně ale jednotlivé skalní věže jsou vysoké až třicet metrů. Jejich hrany vzdorují drsnému klimatu Sibiře – větru, dešti a mrazům, dosahujícím v zimě až minus šedesáti stupňů Celsia.  

Hrob šamana   Tady někde je podle vyprávění místních Jakutů pohřben i jeden z jejich velkých šamanů. Byl jistě významnou osobou, když byl pohřben na vrcholu hory mezi duchy kamenných lidí, jejichž společnosti byl po své smrti hoden.   Dlouho a tiše obcházíme skalní obry a vychutnáváme úžasné výhledy do okolní krajiny. Na samém obzoru na jihu se zvedá předhůří mohutného hřebene Verchojanského pohoří, na jihovýchodě už sníh pokryl divoce rozeklané štíty Čerského hřbetu. Pod námi se rozprostírá kotlina řeky Adyči. V dálce je vidět její pravostranný přítok Tuostach, po němž jsme před několika dny připluli na kánoích. A všude okolo leží nekonečná tajga plná barev. Jen místa nedávných požárů jsou šedá.  

Na zpáteční cestě přicházíme na náš známý zimnik jen nedaleko od místa, kde jsme jej opustili. Vracíme se po něm k řece Adyče, hora Kisiljach zůstává za námi. Zítra odjíždíme domů. Dnešní den byl poslední, kdy bylo možné navštívit „lid, který je vidět z dálky“. Na setkání s nimi se ale nezapomíná.

Magický Kisiljach

* Magická hora se nachází ve Verchojanské oblasti Jakutska na Dálném východě přibližně 200 km nad severním polárním kruhem, 60 kilometrů od města Batagaj, nejbližšího většího sídla.

* Její dva vrcholy se zdvihají nad soutokem meandrujících řek Adyča a Tuostach do nadmořské výšky 820 a 1160 metrů.

* Od západu ji obtéká řeka Jana, která poté, co se spojí s Adyčou, odvádí své vody do Severního ledového oceánu.Před více jak sto lety   Zasněženou tajgou a po zamrzlých řekách kolem Kisiljachu putoval podle zaznamenaných vyprávění zřejmě brzy na jaře roku 1897 moravský rodák Jan „Eskymo“ Welzl na své cestě z Verchojanska do Nižne-Kolymska a odtud dál až k Severnímu ledovému oceánu. Jeho čtyřleté putování napříč Sibiří až na Novosibiřské ostrovy by se z dnešního pohledu mohlo zdát snadné. Musel ale na své cestě překonat nekonečnou tajgu s množstvím řek a jejich rameny, močály s mračny komárů a jiného hmyzu, ohromné vzdálenosti. Na jedné straně to vzbuzuje obdiv, na druhé straně stále vyvolává jisté pochybnosti o bezmezné pravdivosti jeho příběhů. Ale ať už tomu bylo jakkoli, krajina, kterou jsme viděli z Kisiljachu, je opravdu taková, jak ji Welzl popsal ve svém vyprávění.

Category: 2007 / 06

Obyčejným smrtelníkům koluje v žilách krev. Co ale drží vaše tělo pohromadě, když se jmenujete Cousteau? Voda, a většinou dost slaná. Jean-Michel Cousteau, syn legendy – „velitele“ s orlím nosem, jenž naučil lidi potápět – nesešel z cesty, kterou započal jeho otec. Nesešly z ní ani jeho děti, a i když se snažily změnit směr, vždy je to vrátilo zpět k mokrým kořenům rodu.

Je krásné odpoledne v Cannes. Vzduch voní, jak to umí asi jen na Azurovém pobřeží. Přijela jsem kvůli moři. Nebo spíše kvůli člověku, který pro něj dýchá a žije. Sotva byste tomuto charismatickému chlapíkovi hádali blížící se sedmdesátku. Když mluví o nutnosti chránit oceány, hovoří s takovým zápalem, že byste věřili, že má místo plic žábry. Sám přiznává: „Zemřel bych, kdybych se už nikdy neměl potopit.“ Jean-Michel Cousteau.

Být potomkem člověka, o němž časopis Le Monde píše jako o „značce, nejznámějším Francouzovi v cizině a nejmilejším ve Francii“, asi není úplně jednoduché. Musíte se smířit s tím, že budete neustále srovnáváni s „originálem“. Vztah Jacquese Cousteaua a jeho syna Jeana-Michela tak prošel celou řadou peripetií. V knize s názvem Můj otec velitel poodkrývá Jean-Michel občas složité rodinné vztahy. Dalo by se říct, že nedotknutelná legenda žila dvojí život a že její druhá tvář měla pochopení pouze pro své vlastní slabosti. Jacques Cousteau se podruhé oženil v téměř osmdesáti letech a s druhou manželkou měl dvě děti, které dlouho netušily, kdo je jejich otcem. Dala by se vyčítat nenávist synovi, když otec prohlásí: „To, že se dítě narodí z vašeho spermatu, ještě neznamená, že bude mít kvality, aby vás nahradilo?“ Nenávist ale Jean-Michel necítí, nebo ji alespoň nijak neprojevuje, naopak diplomaticky tvrdí, že jeho rozepře s otcem jsou mediálně nafouknutou bublinou. Nicméně faktem zůstává, že ho otec hnal před soud z důvodu, který se může zdát malicherný, ovšem jen v případě, že se nejmenujete Cousteau a o své jedinečnosti máte pochybnosti. Jean-Michel vystudoval obor oceánské architektury v Paříži. Své znalosti chtěl zúročit v jedinečném projektu na ostrovech Fidži, kde navrhl prázdninové letovisko postavené na ekologických principech. Mělo turisty nejen hýčkat, ale také vzdělávat o potřebách planety. Co by proti takovému projektu mohl někdo namítat? Problém nastal, když rezort dostal jméno Jean-Michel Cousteau Fiji Island Resorts. V tom okamžiku se hlava rodu vzbouřila, že si nepřeje, aby její jméno bylo spojováno s aktivitami syna. Co na tom, že Jean-Michel je nositelem stejného jména a projekt nebyl nikterak v rozporu s ekologickými myšlenkami, které velký Jacques sám hlásal? A mimochodem, tento projekt zvolil prestižní magazín Condé Nast Traveller jako vůbec nejlepší ve své kategorii. „Jezdí tam byznysmeni a místní lidé jsou hrdí na svou historii i na sebe, že mají práci, a není to umývání podlahy,“ říká Jean-Michel.

***

Ale vraťme se zpět do Cannes. V hotelu, kde se chystá tisková konference, představí Jean-Michel spolu se svými dětmi aktivity své neziskové vzdělávací organizace Ocean Futures Society. Novináři a televizní štáby z celého světa již nedočkavě přešlapují, kdy uvidí mořem ošlehanou tvář se šedými vousy. Pak se všichni nechají zmást postavou belgického novináře, který by se ihned mohl živit jako dvojník Jeana-Michela. Ten pravý ale teprve přijde. Na první pohled mi svého otce nepřipomíná. Snad jen ten nakažlivý energický úsměv mají společný. Když si Jean vezme do ruky mikrofon, je hned znát, že je ostřílený řečník, který běžně hovoří s hlavami států o ekologických bolestech tohoto světa. Kdyby vedl politickou kampaň, určitě bych ho volila. Je sympatický, umí mluvit a nechybí mu smysl pro humor. „Jednou se mě jistá dáma ptala, zda byl můj otec tak hubený kvůli tlaku vody. Ujistil jsem ji, že to je pomluva, že otec byl hubený od přírody…,“ takovými a podobnými vtípky Jean-Michel zpestřoval tiskovou konferenci, jejíž ostatní témata už tak zábavná nebyla. Do jedné škatulky se zařadit nedá. Na to je příliš aktivní. Je badatel, ochránce životního prostředí, pedagog a v neposlední řadě také filmař. Na kontě má více než sedmdesát pět filmů a kromě mnoha jiných úspěchů na tomto poli je i několikanásobným držitelem cen Emmy. Cestuje po světě a na pravidelných besedách hovoří k tisícům mladých lidí, protože věří, že mladí mohou změnit budoucnost planety. V politických kruzích je neúnavným bojovníkem za ekologické principy. Ze všeho nejlépe se ale cítí ve vodě. Bylo mu sedm let, když ho do ní otec poprvé hodil. Ten okamžik má stále v živé paměti. „Ten okamžik zvěčnila fotka, která je mi drahá. Je na ní vidět chlapce s pochybovačným výrazem, jak stojí naproti mladému muži – mému otci. Mám na zádech přístroj. Měl bych být znepokojený tím, co mě čeká? Neboť jsem to já, zmenšený dvojník otce, kterého obdivuji, a ptám se, jaký osud mi určil.“

Jean-Michel založil Ocean Futures Society v roce 1999 a navázal tím na odkaz svého otce. Společnost se angažuje v projektech na ochranu vody a šetrné zacházení s touto planetou. Je určitým hlasem oceánu, který promlouvá k lidem a politikům, tedy ke všem, kdo svým přístupem k životu mohou něco změnit. Ke klíčovým aktivitám této organizace patří program Ambassador of the Environment, který probíhá v Kalifornii, na Havaji, v Brazílii, Evropě, Karibiku a na palubě lodí linky Regent Seven Seas. Odehrává se ve volné přírodě a klade si za cíl vzbudit v mladých lidech touhu, aby se stali strážci našeho přírodního bohatství. Že zájem mají, dokazují tisícovky studentů, kteří každoročně vzdělávacími programy projdou. Globální oteplování, destruktivní rybářské praktiky a znečišťování životního prostředí jsou nepřáteli korálových útesů. Proto Jean-Michel přišel s programem nazvaným Sustainable Reefs, jenž se snaží vzdělávacími prostředky lidem vysvětlit, jak důležité jsou korály pro zdraví planety. A jaké konkrétní úspěchy má kromě osvěty na svém kontě Ocean Futures Society? Když v listopadu 2002 způsobila havárie tankeru Prestige přírodní katastrofu, společnost práci dobrovolníků nafilmovala a zachycenou na DVD rozdala několika tisícovkám univerzit. Jeden z filmů zhlédl i George W. Bush a poté byla část Havaje vyhlášena za mořský národní park s největší chráněnou vodní plochou na světě. Účinnou taktikou J. M. Cousteaua je chodit za vlivnými a bohatými lidmi a přesvědčovat je, co je třeba změnit. Samozřejmě že touto strategií vyvolává nelibost některých jiných nevládních organizací. Nelíbí se jim dohody s korporacemi, které často ke špatnému stavu planety svými aktivitami přispívají. Jak na tuto kritiku Jean-Michel reaguje? Slovy: „Většina neziskových organizací je proti jednání s korporacemi, ale výsledkem je, že nevedou dialog s nikým. Nezvou je do Bílého domu, nejednají tři hodiny s prezidentem USA. Já ano.“

Heslo Jeana-Michela zní: vše souvisí se vším. A to platí i v přírodě. „I za cenu toho, že budu považován za snílka, vidím naši planetu jako nádhernou symfonii, kterou hraje velký orchestr. Každá rostlina, každý živočich, každý jedinec mají svůj part, svou roli, své noty. Každý je nezbytný pro ostatní. Je-li například v orchestru sto padesát houslí, můžeme jedny zrušit, ale zcela určitě přijde chvíle, kdy jediné zrušené housle budou příliš…,“ tak vyjádřil J. M. Cousteau ve své autobiografii svůj vztah ke světu, v němž žijeme.Kdo je kdo v rodině Cousteauů

Žralok Fabien – Syn Jeana-Michela, podmořský badatel a filmař třetí generace. Aby se prosadil mimo vodní hladinu, věnoval se nejprve studiu ekonomie a marketingu. Ale geny nakonec zvítězily. Dnes se naplno věnuje podmořským výzkumům a prostřednictvím Ocean Futures Society také vzdělávacím programům. Jeho filmová prvotina, televizní dokument Shark: Mind of a Demon je vůbec první film, kdy se člověk přiblížil ke žralokovi téměř v jeho vlastní kůži. Pečlivě navržená ponorka připomínající živého žraloka umožnila Fabienovi dostat se do bezprostřední blízkosti velkého bílého predátora. Magazín People ho zvolil nejvíce sexy mužem moře. Blecha Celine – Dcera Jeana-Michela, která jako holčička dostala od posádky lodi Calypso přezdívku Blecha pro svou neposednost. Podílela se na nejrůznějších humanitárních projektech po celém světě, včetně programů OSN pro trvale udržitelný rozvoj v Kostarice a jinde. Vystudovala psychologii a mezikulturní management. V Ocean Futures Society působí jako mezinárodní programový koordinátor. Na starosti má rozvoj působení organizace v Evropě. Rovněž pracuje jako průvodkyně pro společnost Butterfield a Robinson, která nabízí exkluzivní cesty za dobrodružstvím. Naštěstí už ani některé významné nadnárodní firmy nejsou hluché k potřebám naší planety. Ze společných zájmů pak vznikají zajímavá partnerství. Ruce si podala s Jeanem-Michelem Cousteauem, potažmo s jeho Ocean Futures Society, také švédská oděvní značka Gant. Jean-Michel, Fabien a Celine se stali tvářemi kampaně na kolekci jaro/léto 2007. Gant jim sluší a navíc přispívá na realizaci jejich bohulibých záchranných projektů. Více na www.gant.com Informace o Ocean Futures Society najdete na www.oceanfutures.org , www.aote.org

Category: 2007 / 06

zpracoval Aleš Horáček Údajné ostatky Jany z Arku uchovávané na zámku v Chinonu na Loiře jsou ve skutečnosti středověkým podvrhem. Ukázal to podrobný rozbor, který vedl tým francouzského soudního experta Philippa Charliera. Relikvie, považovaná za pozůstatky upálené francouzské národní hrdinky, je ve skutečnosti kusem egyptské mumie.   „Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být z mumie,“ řekl Charlier odbornému časopisu Nature, který o výsledcích ročního výzkumu informoval.   Relikvie byla objevena v roce 1867 na půdě jedné pařížské lékárny. Jednalo se o nádobu s něčím, co vypadalo jako část ohořelého lidského žebra, několik kusů zuhelnatělého dřeva, patnácticentimetrový zčernalý cár lněné tkaniny a kočičí stehenní kost, která mohla odkazovat ke středověkému zvyku házet na hořící hranice údajných čarodějnic černou kočku. Na nádobě byl nápis: Ostatky nalezené pod hranicí Jany z Arku, Panny Orleánské. Církev je uznala za pravé.   Vědci podrobili předměty celé řadě analýz. Zapojili dokonce vrchní francouzské „čichače“ Sylvaina Delacourteho z parfumérie Guerlain a Jeana-Michela Durieze z parfumérie Jean Patou. Ti ve vzorcích rozpoznali vůni po vanilce. Přítomnost vanilinu je však charakteristická pro rozkládající se tělo. „Můžete jej nalézt u mumie, ale ne u někoho, kdo byl spálen,“ konstatoval Charlier.  

Další poznatky přinesla analýza černých povlaků na zbytku žebra a kočičí kosti. Ukázalo se, že se nejedná o spáleninu, ale o důsledek působení rostlinných a minerálních látek. Kus lněné tkaniny byl právě takový, do jakého se balily egyptské mumie. Navíc obsahoval pyl z borovic, jejichž pryskyřice se ve starověkém Egyptě používala k balzamování. V Normandii, kde byla Jana z Arku upálena, tyto borovice nerostly. Analýza na základě rozkladu radioaktivního uhlíku pak určila stáří ostatků do období mezi 6. a 3. stoletím před naším letopočtem, tedy do doby o téměř dva tisíce let starší než ta, ze které měly pocházet. Z historického pohledu nejsou výsledky výzkumu až tak překvapivé. Ze středověku je známa jak výroba falešných ostatků svatých a obchodování s nimi, tak používání egyptských mumií pro výrobu léčivých lektvarů. Padla však naděje, že se historici dozvědí o této záhadné postavě francouzských dějin něco víc. Například analýza DNA by mohla objasnit některé z mýtů a spekulací, jako například zda byla Jana z Arku nevlastní sestrou Karla VII. či jestli místo ní byla upálena jakási starší žena.              

Panna Jana

* Prostá venkovanka Jana z Arku, narozená v roce 1412, svým vizionářstvím přivodila obrat ve stoleté válce mezi Francií a Anglií. V roce 1430 však byla zajata spojenci Angličanů Burgunďany, prodána Angličanům, odsouzena pro kacířství a čarodějnictví a 30. května 1431 upálena v Rouenu, který tehdy Angličané ovládali. Z podnětu krále Karla VII. byla už v roce 1456 rehabilitována. V roce 1920 byla prohlášena za svatou. Ve Francii je považována za legendu a za patronku země.

* Skutečné jméno Jany z Arku bylo Jeanne Darc. Dochoval se však i její podpis ve tvaru Jehanne, odtud jméno Johanka. Přízvisko „z Arku“ vyplývá z jiné formy příjmení Darc – d’Arc. Jana však ve skutečnosti pocházela ze vsi Domrémy v severní Francii. Známá je také jako Panna Orleánská, sama si nechala říkat Panna Jana, tedy Jeanne la Pucelle.

* Záhadu, jak se nevzdělané vesnické dívce podařilo dostat k následníkovi trůnu a natolik získat jeho důvěru, že ji postavil do čela svých vojsk, se pokouší vysvětlit jeden z mýtů, podle kterého byla Jana levobočkem královny Isabely a tím i sestrou budoucího krále. * Podle dalšího mýtu byla místo Jany upálena nějaká starší žena s kápí na hlavě. Jana se měla znovu objevit po pěti letech a údajně ji poznali jak její bratři, tak královský komoří Nicolas Lowe. Jana se pak provdala za šlechtice Roberta d’Armoises a zemřela v roce 1450.

Category: 2007 / 06

Martina Vrbová-Hynková: „V Austrálii jsem potkala strážného anděla…“ vyprávění Martiny Vrbové-Hynkové zpracovala Vlaďka Svobodová Na cestách jsem ráda. Rodiče mě počali v Bolívii a málem jsem se tam také narodila, vdávala jsem se v Austrálii a procestovala půl zeměkoule.   Všechny země mi voní, každá trochu jinak, to je právě na cestování to nejhezčí. Objevovat vůně, přírodu, lidi, kuchyni. Divoce a nebezpečně mi tak voní Brazílie, přátelsky Austrálie, rajsky Galapágy, krví Mexiko, záhadně Izrael…   Nerada bych čtenářům Koktejlu doporučovala konkrétní místa na světě, která by měli navštívit, každý musí vybírat podle sebe. Já mám ráda Asii. Když mi bylo asi osm let, přečetla jsem si hindské pohádky. Bohyně zkázy Kálí mně doslova učarovala. Líbil se mi její červený vyplazený jazyk a vypoulené oči. Věděla jsem, že jedna z mých prvních cest bude do Indie. Ráda tam jezdím a ráda se také z Indie vracím domů.  

  Mám zkušenost, že když se nachystám na cestu dopředu a všechno poctivě naplánuji, dopadne to nakonec zcela jinak. Takže si pořídím kvalitního průvodce, vytýčím oblast, kterou chci navštívit, vezmu pas, peníze a jedu.   Když jsem s cestováním asi v sedmnácti letech začínala, měla jsem obavy z neznáma, a tak jsem většinou vybírala hotely. Z jejich bezpečí jsem pak vyrážela do okolí. Brzy jsem ale pochopila, že takhle lidi ani zemi moc nepoznám. Dnes si s manželem hodíme batoh na záda, přibalíme spacák a vyrazíme.  

Na cestách jsem se setkala se spoustou zajímavých lidí a v Austrálii jsem dokonce potkala anděla… Den před svatbou jsme, tehdy ještě s mým přítelem, jeli vlakem navštívit národní park Royal asi třicet kilometrů od Sydney. V kupé jsme dospávali noc a málem propásli výstupní stanici. Rychle jsme posbírali věci a honem z vlaku. Výpravčího stanice jsme se zeptali na cestu do parku. Po půl hodině chůze jsme chtěli z hlavní silnice odbočit na lesní pěšinu, když se přiřítil bílý džíp. Zaskřípaly brzdy, řidič stáhl okénko a zeptal se: „Jste Češi?“ Po našem souhlasném přikývnutí vznesl další dotaz: „Jste Hynek a Vrbová?“ Jak může nějaký Australan uprostřed divočiny znát naše jména? Řidič sáhl do kapsy a vytáhl naše pasy. Ukázalo se, že při rychlém výstupu z vlaku nám doklady vypadly z batohu na zem. Náš zachránce je našel, když vystupoval stanici po nás. A protože si nás z vlaku zapamatoval, sedl do auta a na nádraží vyzpovídal výpravčího, kam jsme šli. Bylo to jen o vlásek – stačilo zajít na pěšinu, a řidič už by nás neobjevil. Druhý den jsme přitom měli svatbu a podle zákona bychom na českém konzulátu v Austrálii nemohli být bez pasů oddáni. A pak že neexistují strážní andělé!  

Vyzkoušela jsem cestování jak ve dvou, tak sama, a na každém je něco. Ve dvou se máte o zážitky s kým dělit, pomáháte si. Samotná žena na cestách musí vědět, kde jsou hranice toho, co je vhodné, a co nikoliv. Pokud cestovatelka půjde večer sama do baru a vezme si přiléhavé šaty nebo kraťoučkou sukni, můžete čekat nějaký problém. Zvlášť pokud má světlou pleť, modré oči, blond vlasy a nachází se třeba v Brazílii. Na druhou stranu, když je člověk sám, daleko snadněji se seznamuje s místními lidmi nebo cestovateli. Pamatuji si na přeplněný autobus v Indii, kde mi nešlo otevřít okénko. Najednou se objevilo šest mužských rukou, které se doslova praly o to, která z nich ho otevře. Na krátký okamžik jsem se cítila jako princezna.

Snů mám hodně. Už méně peněz a času. Teď nás s manželem láká Myanma.Martina Vrbová-Hynková, rozhlasová a televizní moderátorka

Category: 2007 / 06

Kamýk znamená kámen a nikde jinde to neplatí tak jako na stejnojmenné zřícenině nad Labským údolím. Stojí jen kousek od Porty Bohemiky, místa, kde Labe vstupuje do Českého středohoří, ve kterém si vyhloubilo malebný kaňon.  

Z někdejší malé tvrze, pod kterou leží stejnojmenná ves, už zůstala jenom zřícenina. Výšlap nahoru od malého parkoviště (slouží spíše místním, než aby patřilo ke zřícenině) není právě procházkový a místy se vám může i zamotat hlava – jednak proto, že hned vedle cestičky je často jen sráz, jednak z fantastického výhledu do kraje.

*** Jak asi hrad vypadal v době, kdy tu žila šlechta, se při návštěvě samotné zříceniny dá představit jen s notnou dávkou fantazie. Při pohledu do krajiny kolem lze ale především docenit, jak skvělý strategický bod si stavitel tvrze kdysi vybral.   Historikové se neshodli, zda se původně k hradu přicházelo jednou, nebo dvěma bránami. Hrádek byl samozřejmě opevněn, zřejmě ze tří stran i obehnán příkopem. To vše jsou spíše dohady odvozené jak z historických písemností, tak ze zbytků hrádku. Jisté je to, že Kamýk byl dostavěn na základě povolení Jana Lucemburského kolem roku 1319 „Jindřichem, předkem Kamýkův z Pokratic“.  

Kamýk rozhodně nebyl velký. Víc ostatně ani čedičový prst, na kterém byl vybudován, nedovoloval. Půdorys tvrze byl zřejmě čtvercový a dnes trčí nad krajinou zbytky kdysi pětiboké věže. Postupné změny ve válečnictví ale umožnily šlechtě stěhovat se do pohodlnějších, níže položených míst než byla malá opevněná tvrz, takže nakonec vznikl v podhradí Kamýku dvůr a tvrz nová a původní hrádek byl ponechán vlastnímu osudu. Když začátkem 30. let sedmnáctého století přišli na Litoměřicko Sasové, neunikl plenění ani Kamýk a jeho definitivní osud tak byl zpečetěn. Tečku za ním pak udělalo řádění Švédů v kraji o několik let později.

Kamýk pak už samotnou šlechtu příliš nezajímal. Zato přitahoval umělce, jako byl třeba Emil Fila a další. A pak samozřejmě jeho tajemné černé trosky (čedič) podněcovaly i fantazii. K hrádku se tak váže několik pověstí. Třeba za tři kříže postavené na místě, odkud měly skočit do Labe tři panny (vidět je lze z levobřežní komunikace Lovosice–Ústí nad Labem) podle pověsti mohl právě rytíř z Kamýka. Všechny se do něj nešťastně zamilovaly. Když se nemohly dohodnout, které by měl dát přednost, společně zemřely. Jiná pověst je o Růži z Kamýka, dceři kamýckého pána, která zemřela, když ji unesl odmítnutý nápadník a nechal zemřít. Nebo pověst o krupobití, které má přijít na kraj, pokud led z nor mezi čedičovou sutí pod svahem vrchu Plešivec, ležícím co by kamenem dohodil od Kamýku, zmizí dříve než na Jana Křtitele (24. června). Pravda, letošní rok ledu příliš nepřál…

***

Kamýk celý rok je volně přístupný. Autem lze zajet až téměř pod něj. Pod zříceninou také vede cyklotrasa Ústí nad Labem–Velké Žernoseky. A kdo má rád náročnější pěší výlety, tak k těm je České středohoří jako stvořené.       zpracovala a vyfotografovala Dagmar Cestrová

tip kam ještě v okolí:

* Po cyklostezce se můžete vydat až do Velkých Žernosek, kde opět jezdí od dubna přívoz na druhou stranu Labe. Podle informace na internetových stránkách Velkých Žernosek v době zpracovávání tohoto článku jen o víkendech.

* Budete míjet vinice, které tu z větší části mají ležet už od desátého století. A podobně jako z Kamýku i po cestě vás čeká úchvatný pohled do krajiny. Území je vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast s přírodními rezervacemi a nalezišti vzácných rostlin a živočichů.

* Další možností, kam zamířit z Kamýku, jsou historické Litoměřice s muzeem, galerií, sklepy nebo věží v podobě kalicha.Starší než deset století   Druhým největším vinařským městem po Praze bylo ve středověku v Čechách královské město Litoměřice. Historie pěstování hroznů tu ale sahá až do nejstarších dob osídlení krajiny Slovany a do doby, kdy bylo po Čechách a na Moravě šířeno křesťanství, tedy někam do desátého století. Vinice se rozprostíraly všude, zejména na pravém břehu řeky Labe. Známé vinné sklepy ve Velkých Žernosekách jsou ale o něco mladší. Do čediče je vyhloubili ve 13. století příslušníci řádu cisterciáků. Těm se také připisují základy zdejšího vinařství. I tady se ale podle historických pramenů pěstovala réva vinná již od 10. století. Ve sklepech dozrává víno dodnes v tradičních dubových sudech. Přímo zde se dá víno i ochutnat a případně i nakoupit. Zájemci, příznivci vína, sem jezdí z Čech i z ciziny.  

Buď jak buď, dnes si lidé pojmy víno a Litoměřicko snad nejvíce spojují právě s touto obcí. Vynikající Müller-Thurgau se pěstoval ve vinicích pod kopcem Lovoš u Lovosic. Na Litoměřicku se ale dařilo i dalším bílým vínům, jako je ryzlink rýnský, rulandské bílé i rulandské šedé. Zvláštní chuť jim dodává především čedičové podloží, místy jíly, na kterých se vinice nacházejí. Ostatně patří už k tradici, že vína ze zdejších sklepů končila jak ve středověku, tak i později na pražském hradě. Do litoměřické podoblasti se zahrnovalo i Lounsko, známé bílým tramínem, kterému se kdysi říkalo brynšt. Po osázení mosteckých výsypek vinnou révou se započítávají do takzvané litoměřické vinné podoblasti i vinice na Mostecku. Tady se osvědčila réva na výsypce hnědouhelného lomu Habrák. Pěstuje se zde ryzlink rýnský, rulandské šedé, rulandské modré, Müller-Thurgau, svatovavřinecké a zweigeltrebe. zdroj: www.wineofczechrepublic.cz

Category: 2007 / 06

Člověk či jeho předkové chodí po zemi už alespoň šest milionů let. Bylo tedy dost času na to, aby se u nás vyvinuly nejrůznější odstíny barvy pleti. Během evoluce jsme patrně opsali pomyslný kruh od bledé pokožky přes tmavší barvy zase zpět. Mezi lidmi všech kultur se však podobně jako u živočichů občas vyskytnou jedinci s velmi bledou kůží – albíni. Tajemství lidské kůže 

napsal  MICHAEL FOKT,  foto  čtkV současnosti se odborníci domnívají, že předci člověka měli podobnou pleť jako dnešní šimpanzi, tedy spíše bledou a pokrytou srstí. Když člověk během vývoje ochlupení téměř ztratil, musel vyřešit palčivý problém s ultrafialovými paprsky. Ve slunné Africe, pravlasti našich předků, byl jejich účinek přímo alarmující. Měly volnou cestu ke kůži a pod ni, kde ve velkém ničily sloučeniny kyseliny listové. Lékárníci je znají pod označením vitamin B9 a vědí, že jsou nezbytné při syntéze nositelky genetické informace DNA během dělení buněk. Při nedostatku tohoto vitaminu dochází k vážným poruchám vývoje embrya, což je pro evoluci pádný důvod k řešení. Rakovina kůže, které se tak bojíme dnes, tenkrát asi hrála spíše druhé housle. Zabíjela totiž většinou až po produktivním věku, takže příliš neomezovala snahy o šíření genů do dalších generací. Výsledkem snažení přírody byla vrstva černého barviva, která smrtící záření zadržuje. Kůže našich předků tedy ztmavla. Časem se však lidé začali stěhovat do Evropy a dalších míst, kde slunce svítí slaběji. Černý filtr v kůži se tak stal nejen zbytečným, ale přímo škodlivým. Lidé potřebují malé množství ultrafialových paprsků k výrobě vitaminu D, který pomáhá při ukládání vápníku v kostech. Jejich kůže proto opět zbledla. Toto pravidlo platí dodnes – v místech, kde svítí slunce silněji, mají lidé všeobecně tmavší pleť než v méně osluněných oblastech světa. 

Bílá kůže – bílá hůl?

Dokonce i u etnik s velmi tmavou pletí se občas objeví člověk bez pigmentu či téměř bez barviva. Takový albín zcela přirozeně přitahuje pozornost svým neobvyklým vzhledem a vzácností. Mezi deseti tisíci obyvateli byste pravděpodobně našli jen jediného. Gen pro albinismus sice nosí přibližně tři lidé z dvou set, ale aby se vlastnost projevila, musejí se geny při zplození potomka vzájemně potkat a dát dohromady potřebnou kombinaci. Kolem albínů se proto v mnoha kulturách objevila celá řada pověr a mýtů.V africkém Zimbabwe někteří místní lidé věří, že pohlavní styk s albinotickou ženou vyléčí muže z infekce HIV. Nemocní muži proto takové příslušnice něžného pohlaví znásilňují a tím také infikují smrtícím virem. Na Jamajce považovali po dlouhá léta lidi postižené albinismem za méněcenné a prokleté. Albíni proto museli bez jakéhokoli objektivního důvodu žít na okraji společnosti. V jiných kulturách lidé naopak připisovali albínům rozmanité magické nebo věštecké schopnosti. 

Obdobné množství omylů a polopravd koluje i o zdravotním stavu těchto lidí. Poměrně rozšířené představy o jejich neplodnosti nebo mentální zaostalosti jsou například naprosto liché. Pravdivé jádro naopak mají tvrzení o slepotě albínů, protože pro správný vývoj očí je nutný tmavý pigment. Bez něj se nemusí dobře vyvíjet sítnice a oční nervy. Duhovka bez barviva navíc vpouští do očí příliš mnoho světla, které albíny oslňuje. Řada albínů však vidí poměrně dobře a mohou dokonce řídit auto – ať již se speciálními optickými pomůckami, jako jsou malé dalekohledy připevněné na brýlích, nebo bez nich. Většina albínů ráda nosí tmavé ochranné sluneční brýle, které k představám o jejich slepotě také přispívají.Byli i slavní To, že se dá s albinismem spokojeně a úspěšně žít, dokládá poměrně obsáhlý seznam slavných albínů. Patří mezi ně například anglický král Eduard III. Vyznavač, modelka Connie Chiu či jamajští hudebníci Winston „King Yellowman“ Foster a Corrie „Al Beeno“ Moodie, kteří úspěšně rozbíjejí místní negativní náhled na lidi s nedostatkem pigmentu.

Category: 2007 / 06

Napsala a vyfotografovala  Nina French

Říkají jim bílí lidé. Jsou příslušníky malgašské sekty a nenosí nic jiného kromě bílého oblečení. V bílém pracují na rýžových polích, v bílém pasou dobytek, v bílém v noci chodí do postele.

Muži obyčejně nosí košile s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Ženy zase blůzky s dlouhými rukávy a sukně po kotníky. Muži a stejně i ženy se někdy oblékají do dlouhých bílých šatů s nabranými rukávy a vysokými límci těsně kolem krku. Někteří si přehodí okolo ramen velké bílé šály nebo okolo hlavy obtočí kus bílé látky jako turban. Nejradikálnější mpiandry nosí i široký klobouk ozdobený bílou stuhou. Bílí lidé říkají, že našli světlo a teď žijí svůj život podle přísných pravidel vybraných z bible. Jsou povinni pohostit kohokoliv, kdo je navštíví. Na svých velkých shromážděních vítají i cizince. Nejen že je pohostí, ale podle Ježíšova příkladu jim také umyjí nohy navoněnou vodou. Dělají to z čisté dobroty, ale také ze strachu, že pokud tak neučiní, postihne je neštěstí.

*** Soatananu jsme nenašli v žádné cestovní brožurce. Objevili jsme ji na internetu jako jedno z několika vřele doporučených míst v oblasti Fianaratsoi uprostřed centrální náhorní plošiny Madagaskaru. Bez dalších porobností, jednoduše jen jako Soatananu. Není uvedena ani v turistické mapě ostrova, takže jsem vůbec nevěděli, co nás čeká. Jeden Američan pracující v Peace Corps i jeho kolega nám ji ale doporučili jako „velmi zajímavou“. O náboženské sektě, která tu žije a obléká se do bílého, jsme už ale v té chvíli něco málo věděli. Viděli jsme totiž úžasné černobílé fotografie nejznámějšího madagaskarského fotografa Pierrota Mena ze života této sekty.   První dojmy ze Soatanany byly neobyčejná velikost a prosperita. Rovina, která se táhne podél žulového masivu zvětralého do tvaru ležícího obra, je přímo posypaná zděnými bílými domky. Nad obílenými stěnami a plechovými střechami dominuje zelená střecha centrálně položeného kostela. Prašná cesta do Soatanany nevede přímo do jejího středu, ale nejprve se vine po okraji, až v poslední chvíli odbočí doprava a končí na trojitém rozcestí uprostřed tržnice a před bránou kostela. Ten nepatří sektě, jak jsme předpokládali, ale protestantům.  

Na prvního bílého člověka jsme natrefili několik kilometrů před Soatananou. Šel v bílém po prašné cestě posypané slupkami burských oříšků. Přímo v Soatananě se to bíle oblečenými černochy jen hemžilo. Takový byl alespoň první dojem. Když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme ale, že ne všichni jsou skutečně v bílém. V přibližně šestitisícové Soatananě a v blízkém okolí patří k sektě jen asi tisíc obyvatel. Ve skutečnosti tu existuje současně pět náboženství. Mimo fifohazany jsou tu katolíci, protestanti a svědci Jehovovi. Název pátého se mi nevybavuje.Nejprve starosta   Ulice u kostela zaplnily sedící ženy prodávající většinou zeleninu a pražené arašídy. Požádali jsme jednoho studenta v bílém, aby nás zavedl ke starostovi. To je při hledání noclehu na Madagaskaru nepsané pravidlo. President du Fokontany neboli ray a man-dreny (stařešina) jsou výrazy pro hlavu usedlosti, která se postará o to, aby se brány malgašské pohostinnosti otevřely dokořán. Starosta obce nebyl doma, a tak nás místo něho přivítala jeho manželka Nivo Randrianasolo. Sekta sice disponuje oficiálním místem pro ubytování návštěvníků, ale katolička Nivo nás jménem svého manžela pozvala do vlastního domu.   Do Soatanany jsme dorazili v pondělí, jen den po unikátní nedělní mši, které se mohou zúčastnit i cizinci. Ale náš nezvyklý příjezd na kolech nám vynesl i tak velký zájem Soatanaanů. A to nejen v katolické rodině starosty, ale velmi rychle i mezi členy sekty. Mezi nimi i osmnáctiletého Dominiqua, studenta privátního lycea, který nás oslovil jako první a nejlépe ze všech mluvil anglicky.   Později odpoledne, když ještě pražilo slunce, jsme zaslechli zpěv a troubení. V pondělí a ve středu bílí lidé chodí po ulicích za doprovodu trubky a bubnu a zpívají. Překrásný zpěv mužů a žen se postupně převalil do dunivého echa a zaplnil celou ulici. Bílá masa s rozesmátými tvářemi rychle prošla kolem a vůbec jim nevadila naše kamera a fotoaparát. Očividně neměli před cizinci ostych, se kterým se i dnes můžete setkat v odlehlejších oblastech. A navíc je ani nedělní návaly turistů zatím nezkazily, takže nikdo nepožadoval za fotografování peníze, jak je dnes v Africe docela obvyklé. Mohli jsme si jen představit, jak úžasné to asi je, když se sejdou všichni bílí lidé ze Soatanany a zpívají v prostorném kostele v době nedělní mše…  

Mezi dvěma ohni   Původní kostel sekty se nachází uprostřed obce. Nemá okna a jediné světlo vpouštějí dovnitř dvoukřídlé dveře. Každé ráno ještě před svítáním nebo po rozbřesku sem chodí lidé modlit se a zpívat. Na Madagaskaru to znamená ve čtyři nebo v pět ráno. Když jsem sem přišla v půl šesté, kostel už byl zavřený. Soatanané vstávají skutečně brzy. V té chvíli už vybírali vodu ze studní a na dvorech v kamenných žlabech drtili rýžová zrnka na hladkou mouku.   Den předtím jsme si dohodli setkání s manželkou prezidenta, která nám kromě krátké audience ukázala i prostorný kostel na kraji vesnice, kde se pořádají nedělní mše. Z objemné paní Ravitaperery vyzařovalo, jak si je vědoma své důležitosti. Dívala se na nás s nadhledem, nechala na sebe čekat a když se dozvěděla, že nás hostí starosta, těžko skrývala rozhořčení. V posledních volbách v roce 2003 totiž kandidovala na funkci starosty. Zatímco Ramose Pierre Randrianasolo dostal dva tisíce hlasů, ona jen dvě stě. Dodnes nedokázala takové ponížení strávit. Nechtěně jsme tak spadli do horké kaše.   Pozvání sekty na večeři jsme ale odmítnout nemohli. Pro nás to byla příležitost prohlédnout si ubytovnu s otevřeným prostorem s lavičkami na umývání nohou a rukou. Nakoukli jsme do kuchyně a obrovského kostela na kraji vesnice. Postavili ho v zimě 1956, jeho nádvoří v roce 1999. Celý jeho vnitřní prostor je obložen dřevem natřeným zelenou barvou a vnitřní vybavení je také ze dřeva. Na levou stranu si v době mše sedají muži, na pravou ženy a na vystupujících balkonech se podle pohlaví rozdělí děti a mládež. Nahoře naproti oltáři je vymezen prostor i pro návštěvníky.   Nakonec jsme ale viděli ožít původní kostel v centru. Byl otevřen po obědě, v době, kdy se děti vracely ze školy. Nebyla to tak úchvatná podívaná, jaká by asi byla na nedělní mši, ale o to roztomilejší. Neposední žáčci se pohupovali v kolenou a zpívali jednu píseň za druhou.  

Vrcholem naší prohlídky vesnice ale byla návštěva jedné třídy soukromého lycea v době ranních modliteb. Slyšeli jsme něco na způsob jihoafrické skupiny Ladysmith Black Mambazo. Ani jsme nedýchali…Umývání nohou   Okolo šesté pro nás přišla Norimena, žena, která nám spolu s Dominiquem dělala průvodce, s doprovodem. Nejprve nás zavedla do domu, kde vstupní místnost sloužila jako kaplička. Posadili nás na dlouhou lavici u stěny a sami si sedli tvářemi k nám na jednu z kratších. Nízkými dveřmi vcházel jeden fifohazana v bílém za druhým. Muži si sedli na levou stranu, ženy na pravou. Někdo přednesl krátkou modlitbu a celé osazenstvo se dvojhlasně rozezpívalo. Nádhera. Po několika písních se všichni přesunuli do prostranství s lavičkami. Naznačili nám, abychom si sedli, vyzuli se a vyhrnuli si nohavice a rukávy. Za zpěvu a úplné tmy jsme podstoupili jednu z nejznámějších epizod Nového zákona, kdy Ježíš umývá nohy Maří Magdaléně. Z hliníkové konvice mi tekla na obnažená chodidla a ruce ohřátá voda. Norimena mi nohy nejen umyla, ale i namasírovala, Dominique mi je utřel.   Pak jsme všichni došli za zpěvu do ubytovny sekty. Velká místnost byla rozdělena plachtami na prostory s postelemi a na jídelnu s dlouhým dřevěným stolem a židličkami. Zatímco si alespoň polovina shromáždění nechala umýt nohy a ruce, v jídelně si k nám přisedli Dominique a jedna mladá matka s dítětem – rovněž v bílém. Přišla do vesnice na návštěvu. A pak se začala podávat večeře – připraven byl hrnec s rýží, dva talíře s gulášem a konvice s vodou, kterou si po celý večer přítomní nalévali do pohárů. Jedli jsme při zapálených svíčkách a za stálého zpěvu. Hluboce do paměti se mi vryl pohled na muže s překrásnou, přímo vymodelovanou tváří a s obrovskýma rukama farmáře, který si je opřel o složený deštník. Stál na okraji zástupu ve slaměném klobouku a jeho baryton se nesl místností jako dunění mořské vlny.  

Nakonec jsme uviděli i Dadu Ravitapetera, hlavu „církve probuzení božích učedníků“ v Soatanane, který se vrátil v ten večer domů. Přijal nás ve svém domě a prostřednictvím Dominiqua nám kladl zvědavé otázky a žertoval. Uvědomili jsme si, že se uzavřel kruh. Dada Ravitapetera byl vlastně jeden z prvních bílých lidí, které jsme na cestě do Soatanany viděli. Seděli jsme tehdy na okraji cesty a jedli bagety se sýrem, když jel kolem mikrobus plný lidí v bílém. Byl v něm i prezident seky, který jel do Fianaratsoi. Z vnitřku vozidla vycházel nádherný zpěv.

Kdo jsou bílí lidé

* Fifohazana je specifické křesťanství s kořeny v protestantství. Spojuje se i s exorcismem, který praktikují téměř všechny protestantské sekty na Madagaskaru. Jejich stoupenci totiž věří, že zlí duchové přinášejí neštěstí a choroby postihují ty, kteří nevěří v Boha.

* Fifohazana je v překladu „probuzení“ (pochází ze slovesa mifoha = vzbudit se nebo vstát). Její členové si říkají mpiandry – pastýři.

* Malgašská fifohazana vznikla původně právě v Soatananě. Na konci 19. století tu jeden Betsileo založil Fifohazan’ny Mpianatry ny Tompo neboli církev probuzení božích učedníků.

* Betsileo je jedna ze sedmnácti etnických skupin, které na Madagaskaru žijí. Se skupinou Meriny obývají centrální náhorní plošinu a pocházejí z jihovýchodní Asie. Betsileo jsou proslavení stavbami terasových polí.

* Zakladatel této církve pocházel z malé vesničky Ambatoreny, ležící několik kilometrů od Soatanany, kde působila protestantská norská mise. Dada Rainisoalambo trpěl těžkou a nevyléčitelnou kožní chorobou. Jednou v noci, když onemocněla celá jeho rodina, ho ve snu vzbudil hlas. Rozkázal mu navštívit kostel a modlit se za uzdravení. Stalo se a Dada Rainisoalambo se uzdravil stejně jako jeho rodina. Když onemocněl jeden z jeho přátel, začal se modlit i za něj a přitom opakoval vybrané části bible. V průběhu dalších tří let tak uzdravil dvanáct vesničanů. Ti v roce 1895 vyzvali svého léčitele, aby založil misionářskou skupinu. Rainisoalamba se tak stal zakladatelem a prvním prezidentem čistě malgašské sekty, která si vlastním způsobem interpretovala bibli.

* V Soatananě byl vybudován i původní kostel a Dada Rainisoalamba přišel s novým souborem pravidel, kterými se členové sekty mají řídit. Musí se učit pořádně číst a psát, aby mohli lépe studovat bibli. Nařídil oblékat se jednoduše a držet domy v čistotě. Kuchyně mají mít mimo jádro domu, aby do něj nešel kouř. Cokoliv začnou, musí se nejprve pomodlit k Ježíšovi. * Kromě Soatanany se vyznavači sekty usadili na třech dalších místech – ve Farihimene, v Manolotrony a Ankaramalaze u Manakary.  

Pin It on Pinterest

Shares
Share This