Category: 2007 / 09

napsal  Michal Dvořák,  ilustrace podle archeologických nálezů  Libor Balák,  fotografie archiv Anthropos, Moravské zemské muzeum

Do chýše teď nikdo nesmí. Zevnitř se ozývá mručení a výkřiky. Kmenový šaman právě vyhání bolest z těla muže, který byl zraněn při lovu. Při lovu nosorožce nedaleko Brna… Brno bychom ovšem hledali marně. Jsme daleko v minulosti, někdy dvacet tři tisíc let před současností, v období zvaném gravettien. Střední Evropě vládne doba ledová, lépe řečeno její teplejší a vlhčí období interpleniglaciál. Na Moravě je příznivěji než v Čechách, sprašové stepi, kam až oko dohlédne, velmi bohaté na zvěř. Na mamuty, soby a koně tu číhají první lidé moderního typu. Ano, lovci mamutů. Ovšem naše představy o nich z povinné četby Eduarda Štorcha a z ilustrací Zdeňka Buriana, jsou poněkud pokřivené.   Veverčák v tesilkách?

Jak tehdejší člověk – gravettienec – vypadal? Ani by se možná nemusel stříhat a holit, stačilo by jen obléci ho do současných šatů a jako by z oka vypadl vašemu sousedovi. Mohl mít silné nadočnicové oblouky a ustupující čelo, ale ani nemusel, stejně jako váš soused. Některé gravettienské ženy by jistojistě mohly hrát hlavní role v hollywoodských trhácích. Byly upravené, nosily řadu ozdob a znaly mnoho variant účesů. Na mnoha starších ilustracích jsou lovci mamutů zobrazeni špinaví a odr­baní. Přílišná romantika! Měli kde se schovat před deštěm, přístup k vodě a dokázali si šaty nejen šít, ale i spravovat. Navíc mít děravé svršky v době ledové, i když její mírnější formě, se nevyplácelo. Jejich oděv byl z nejlepší kůže a kožešin a nové výzkumy naznačují, že k odívání používali i jemně tkané a jistě bohatě zdobené textílie. Pouliční prodavače pašovaných kožených bund by naši předci hnali kvalitním potěhem.   Lidé té doby byli velmi zruční, dokázali měkčit a narovnávat mamutí kly, ale zvládali i velmi jemnou ornamentální práci. Používali mnoho nástrojů a některé jejich techniky zpracování materiálů byly na onu dobu jedinečné. Zbraně měli účinné, často zdobené, stejně jako jiné předměty pro denní použití či rituální účely.   Narušil jsem vám zažitou představu lovce mamutů jako chlupatého, špinavého oposuma zabaleného do kůže a roztloukajícího kamenem kost, aby mohl vysát chutný morek? A neměli bychom být naopak spíše rádi, že podle současných výzkumů byli naši předci už před třiadvaceti tisíci lety velmi kultivovaní?   

Za počátky duchovna   Tohle všechno dnes víme po pečlivém studiu archeologických nálezů. Mnohem složitější je ale zjistit, jaký byl duchovní život gravettienců – zde už z nedostatku pramenů často ujíždí půda pod nohama. Miroslav Maixner z brněnského Ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu říká: „Kostru jejich duchovního života tvoříme jen intuitivně, bez důkazů. Odborníci se tím dnes opět začínají zabývat, ale nemáme vypracovaný žádný model, na kterém by se dalo stavět. Můžeme se jen dohadovat.“   Ale proč to přesto nezkusit! Jednoznačné je, že tehdy platil kult plodnosti. U lovců a sběračů můžeme předpokládat také loveckou magii a kult zvířete, tedy víru v duši zvířete a věcí, chcete-li, animismus. Duše a duchové ovšem zůstávají našim očím skryti, musí se tedy pohybovat v jiných světech. Pokud půjdeme v těchto úvahách dále, pak dojdeme k rozdělení světa na několik vrstev, třeba na podsvětí, svět náš a svět nebeský. A protože komunikační úroveň našich lovců mamutů byla vysoká a myšlení symbolické, vytvořili si mýty, a kde jsou mýty a duchové a několik světů, tam musí být osoba, která dokáže mýty udržovat, s duchy komunikovat a jejich světy navštěvovat – šaman.   Šamana si snadno představíme kdesi v sibiřských stepích nebo u severoamerických indiánů. Ale na Moravě? Miroslav Maixner to ovšem nevylučuje: „Myšlení v duchovní oblasti je u kultur na podobné úrovni a v podobných přírodních podmínkách obdobné. Lze tedy předpokládat, že nějaká forma šamanismu tu mohla být – podobná jako v subarktických a arktických oblastech.“ Takže oživit duchovní praktiky lovců mamutů nám může pomoci právě šamanismus sibiřských národů, který částečně přetrval až do současnosti.   Podivný nález   V září roku 1891 narazili dělníci při výkopech v dnešní Francouzské ulici v Brně na několik velkých zvířecích kostí a záhadných předmětů. Jednalo se o hrob muže starý asi dvacet tři tisíc let. Byl na svou poslední pouť, ať už vedla kamkoliv, vybaven řadou kostí a neobvyklých artefaktů. Vedoucí pavilonu Anthropos Petr Kostrhun ale vidí výlučnost nálezu i jinde: „Velkou záhadou je už jen to, že jde vůbec o hrob. Pohřby do země totiž v době lovců mamutů nebyly typické. A pokud již nějaké hroby nalezneme, tak jsou to pohřby nějak se  vymykajících jedinců.“   Hlavu nám může zamotat také fakt, že Brno a jeho okolí v té době nebyly osídlené. Alespoň nevíme, že by se tu sídliště typu Věstonic vyskytovalo. Nejbližší osídlené místo leželo čtyřicet kilometrů daleko. Jakékoliv stopy po sídlišti se nenalezly ani v přímém okolí hrobu. Hrob byl totiž umístěn v  často zaplavované říční nivě. Podle všeho tedy pozůstalí nebo rovnou celé společenství odnesli mrtvého spolu s hromadou darů daleko k řece, kde jej se všemi poctami uložili do země.   Zřejmě ale takovou dálku nenesli celé tělo. Zní to drasticky, ale vysvětlení je prosté: „V hrobě jsou jen reprezentativní kosti, tedy lebka a dlouhé kosti. V záznamech z doby nálezu není žádná zmínka o tom, že by se našly i drobné kůstky. Odpovídá to i jiným nálezům hrobů z doby lovců mamutů, které se považují za sekundární, tedy druhotné pohřby do země,“ vysvětluje Petr Kostrhun. To znamená, že Muž z Brna mohl být původně pohřben třeba ve větvích stromu nebo jen tak ponechán na zemi. A když podle nějakého dávného mýtu přišel čas, byly některé jeho pozůstatky přeneseny jinam a zakopány.   Když je země na kost zmrzlá   Podobné zvyky můžeme ještě dnes najít u některých původních obyvatel Sibiře. Ani v neustále zmrzlé půdě (permafrostu) doby ledové, ani na dnešní Sibiři se nehloubí jámy snadno. Mnohem přirozenější proto bylo zemřelého umístit do koruny stromu nebo jej nechat volně ležet na určitém místě. Zdá se vám to jako neúcta k mrtvým? Dnes si pod pojmem pohřeb vybavíme uložení těla do země nebo žeh. Pohřbem je ale jakékoliv rozloučení s mrtvým a jeho vypravení na poslední cestu.   Prastarý jakutský děd Osip Rykunov vzpomíná v knize Gavrila Xenofontova Sibiřští šamani a jejich ústní tradice na pohřby v devatenáctém století takto: „Slavného šamana nepohřbívají, nýbrž ho položí na hrob pod širým nebem zvaný arangas. Když potom arangas podlehne zkáze času, vyzvedne šamanovy kosti v průběhu staletí celkem třikrát skupina tří, šesti, nebo devíti šamanů. Je-li obřad vyzvednutí u konce, musí někdo z šamanových potomků zemřít.“   Kosti se také často zavěšovaly na strom nebo do vydlabaného kmenu modřínu. U některých sibiřských šamanů bylo dokonce žádoucí, aby jejich tělo roztrhala divá zvěř. A to proto, že oni samotní při procesu iniciace, tedy uvedení do stavu šamanského, procházeli těžko pochopitelným roztrháním těla.   Takovou iniciaci opět popisuje Osip Rykunov: „Šaman leží čtyři až pět dní v bezvědomí. Z úst se mu valí hustá bílá pěna. Z kloubů mu prýští krev. Celé tělo má poseté modřinami. Nemůže mluvit, ztěžka dýchá, je napůl mrtev. Říká se, že tam dole mu strhávají z kostí maso a potom je v cárech rozhazují po pěšinách a cestách – co rozcestí, to štipec masa.“   Touto řezničinou, kdy si s jeho tělem pohrávají duchové, musel projít každý šaman. Cesty a rozcestí totiž symbolizují nemoci a šaman později dokázal vyléčit jen tu, jejíhož ducha uspokojil při iniciaci kusem svého těla.   Také přenášení pozůstatků na vzdálená místa není pro sibiřské přírodní národy nic neobvyklého. Šamani ve stavu extáze dokázali předpovědět nejen svou smrt, ale i dokonale popsat nezřídka velmi vzdálené místo, kde musí být jejich tělo uloženo a jak.   Mohl to být i případ Muže z Brna? Možná i on prošel zasvěcením a byl na kusy rozsápán, možná, že i on si předurčil místo posledního spočinutí. Zatím ale nevíme, byl-li to vůbec šaman.    Bolestí k prohlédnutí   Napovědět by nám mohly další zvláštnosti nálezu z Francouzské ulice. Na kostech zemřelého je patrné, že muž trpěl periostitidou čili zánětem okostice, lidově řečeno kostižerem. Další rozbory prokázaly, že nemoc v tomto případě byla chronická. Kdo ví, oč jde, tak potvrdí, že nemocný musel od dětství nesnesitelně trpět. Taková muka se nutně musela podepsat i na jeho duševním stavu.   U mnoha etnik bývá podmínkou, že pokud se někdo má stát šamanem, musí mít určité – řekněme psychopatologické – dispozice. Těmi nejlepšími a nejobávanějšími šamany pak bývají právě jedinci, kteří prošli duševní chorobou, těžkou nemocí, byli zasaženi bleskem nebo je třeba uštknul had. Provází je pak víra, že si je duchové vybrali právě prostřednictvím nějakého soužení. Šamani se pak i nadále udržují v duševním i fyzickém napětí například hladověním, odmítáním spánku, sebetrýzněním a podobně. Díky tomu jednak jitří úctu ostatních k vlastní osobě, ale zároveň jsou stále připraveni k návštěvě všemožných koutů mysli.   Takže pokud někdo dokázal třeba díky strašným bolestem vnímat to, co je ostatním skryto, létat do jiných světů nebo promlouvat s duchy, tak zřejmě viděl více než obyčejný smrtelník. Ten, který ví – to je zřejmě původní význam slova šaman, které pochází z jazyka malého sibiřského národa Evenků. A podle všeho věděl i Muž z Brna. V jeho hrobě se totiž našla řada jedinečných milodarů, které by například pohřbenému lovci byly k ničemu a o jejichž pravém významu můžeme jen spekulovat.   Vybavení na cestu   Jednak byl mrtvý obklopen mnoha zvířecími kostmi. V hrobu se našlo několik klů a lopatka mamuta, celá lebka a žebra nosorožce a také koňské zuby. Bohužel dnes už nevíme, zda kosti nebyly nějak symbolicky uspořádány, nebo zda byly k pozůstatkům muže jen přiloženy. Každopádně jsou velké a reprezentativní, a to svědčí o značné úctě k pohřbenému a poukazuje to opět i na animismus, tedy na víru v duchy zvířat a jejich roli v životě tehdejšího člověka.   Dále měl Muž z Brna v hrobě několik zdobených terčíků. Nejpozoruhodnější jsou ty, které byly vyřezány z mamutích stoliček. Petr Kostrhun ale upozorňuje na jeden důležitý detail: „Řezy jdou napříč kompaktní hmotou, tedy příčně na přirozené lamely zubu. To je velmi nesnadná a vzhledem k tehdejším technickým možnostem téměř neproveditelná práce. Mamutí stolička přitom musela být čerstvá, protože jinak by se štípala.“ Terčíky potom ještě dávný umělec vybrousil a za všechnu tu námahu byl odměněn barevnými variacemi různých vrstviček.  

Další zvláštností je, že terčíky jsou dokola po obvodu zdobeny drobnými zářezy. I když slovo zdobeny není na místě, protože některé zářezy jsou tak jemné, že jsou okem sotva viditelné. Archeologové předpokládají, že by mohlo jít o ženské či solární symboly, ale to už jsme hluboko v říši dohadů. Předběhli dobu o 15 000 let   Velmi zajímavé jsou také kamenné disky s dírou uprostřed, které měl mrtvý v oblasti trupu. Jsou to jakási mezikruží, vzdáleně připomínají třeba brusné kotouče.   „Jde o naprostý unikát této doby! Jsou z broušeného kamene, což je technika, která se ve starší době kamenné vůbec nevyskytuje. Objevuje se až v neolitu, tedy za více než patnáct tisíc let,“ upozorňuje Petr Kostrhun. Umění takto opracovat kámen vedlo daleko později například k sekeromlatům, zde ale bude význam nejspíš rituální. Na tomto příkladu je vidět, že technologický vývoj probíhal dosti klikatě. Člověk vynašel nějakou techniku zpracování materiálu, ale stejně jako v případě Muže z Brna ji používal jen k účelům, které mu pro tu chvíli připadaly ideální. Poté se technika vytratila a objevila se až po mnoha tisících let, aby se použila pro něco docela jiného.   O rituálním významu těchto broušených kamenných disků ovšem můžeme uvažovat opět jen na základě podobností s životem sibiřských šamanů. Používali kdysi, a snad to dělají dodnes, stejné kruhy, ovšem ze železa. Přeci jen jsme o nějakých třiadvacet tisíc let pokročili… Šamani je mají pověšené na svém oděvu nebo kolem krku, a když jsou v tranzu, tak je za ně ostatní drží, snad aby si neublížili nebo aby neublížili ostatním přihlížejícím a účastníkům rituálu. Pomocí středového otvoru dokáží někteří šamani také proplouvat do jiných sfér. Představa, že ke stejným účelům používal mezikruží i náš Muž z Brna, je tak velmi lákavá. Petr Kostrhun říká: „Bylo by to fascinující, kdyby šlo o předmět, který se nepřetržitě používá už dvacet tři tisíc let.“   Kromě velkých kostí zvířat se v hrobě z Francouzské ulice našel také opracovaný kousek sobího parohu. Je to jen zlomek, ale fanoušci brněnského šamana v něm spatřují paličku na buben. Nakonec proč ne. Každý šaman by měl mít svůj buben, je to jeho kůň, na kterém jezdí do jiných světů. Jeho pomocí se uvádí do tranzu, vyhání jím zlé duchy, pomáhá mu věštit. Sibiřští šamani si kůži i dřevo na buben pečlivě vybírají, lépe řečeno jsou jim určeny duchy nebo předky. Bohužel buben je z látek organických, které se i při nejlepší vůli nemohly v třiadvacet tisíc let starém hrobě uchovat. Sibiřské kmeny navíc po smrti šamana jeho buben navždy umlčí proříznutím a rozlomením paličky a není vyloučeno, že totéž udělali i blízcí Muže z Brna.   Zabíjel pohledem?   Buben mu sice možná spálili, ale velmi pečlivě Muži z Brna do hrobu vložili jeho čelenku. Tedy aspoň se domníváme, že to, co se našlo v místě hlavy mrtvého, je čelenka. Jde o více jak šest set dentálií, tedy vzácných třetihorních mušliček, které se dnes občas nalézají v pískovnách. „Jenomže v paleolitu samozřejmě žádné pískovny nebyly, a tak dentálie museli sbírat v korytech řek. A nasbírat jich takové množství byla jistě náročná a velmi zdlouhavá práce. A tak je možné, že čelenka se dědila z generace na generaci, z nichž každá jich k čelence pár přidala,“ říká Petr Kostrhun. Že pak skončila v hrobě z Francouzské ulice, by mohlo znamenat, že Muž z Brna byl opravdu výjimečný šaman, který si zasloužil ty největší pocty. Anebo neměl následovníka.   Čelenku si můžeme představit spíše jako závěs přes oči, řadu šňůrek s malými mušličkami. Různé šamanské čelenky jsou opět známy ze Sibiře, kde jsou jednak okrasou, jednak slouží k rituálům. Šamanovi mohou pomoci dostat se do tranzu – nevidí přes ně, a není tak tolik rušen svým okolím. Mušličky také při divokých pohybech vydávají chrastivý zvuk, který mohl šamanovy stavy ještě prohlubovat. Na Sibiři se traduje, že někteří obzvlášť silní šamani nosili podobné čelenky přes oči také kvůli bezpečnosti. Chránili tak své okolí před svým pohledem. Dnes bychom na Sibiři opravdu silného šamana možná už nenašli, ale dodnes se tam vypráví o některých z nich, kteří zabíjeli pohledem dobytek i lidi a přes oči proto nosili železné třásně.   Nejstarší loutka   Opravdovým unikátem jsou ale zbytky sošky, kterou měl mrtvý u sebe. Je to figurka muže složená z několika částí vyřezaných do mamutoviny. Bohužel se dochovala jen hlavička, trup a levá ruka, předpokládá se ale, že byla kdysi celá. „Je to nejstarší loutka na světě a je vzácnější než třeba Věstonická Venuše,“ cení si figurky Petr Kostrhun.  

K čemu se používala, nevíme, ale sošky bývají dalším atributem nejen sibiřských šamanů. Obecně takové loutky slouží jako lapače duchů. Když potřebuje šaman vyléčit nemocného, tak vyláká ducha nemoci do loutky. Jindy vezme vše na svá bedra a jako přechodné bydliště zlých duchů použije vlastní tělo. Brněnský šaman   Nezvyklé místo hrobu, nemocné kosti i záhadné milodary velmi lákají k představě, že Muž z Brna byl šaman. Silný šaman. A těšil se velké úctě, protože jeho služby byly velmi žádané. Usmiřoval duchy zvířat, která byla lovena. Léčil lidi i zvířata, vyprovázel duše zemřelých a předpovídal budoucnost. Vysvětloval neúspěchy lovu a řešil spory ve společenství. Byl prostředníkem mezi lidmi a všemocnou přírodou a zajišťoval mezi nimi rovnováhu. V jeskyních mluvil s duchy podsvětí, na vrcholcích stromů nebo kopců s duchy světa nadzemního. Pro lovce a sběrače období gravettienu zastával více funkcí než pro nás televize. Dnes by mu bylo třiadvacet tisíc let.   Představa je to sice nádherná, ale bohužel podložená jen několika málo nálezy a analogiemi. Snad nám ale tyto představy pomohou uvědomit si dnes, kdy se za šamana vydává pomalu každý, kdo si pořídí buben, kým tehdy skutečný medicinman byl. V poslední době totiž šamanismus zažívá obrovskou popularitu, novodobí šamani pořádají seance, při kterých za nemalý peníz nabízejí klientům výlety do sebe samých. Šamani docházejí do velkých firem, odkud údajně odnášejí stres a jiné civilizační vynálezy. Šamanismus se veze na módní vlně záliby v čemkoliv, co dokáže naplnit přesycenou, přesto pustou duši člověka jednadvacátého století. Paradoxní je, že v zemích, kde má šamanismus hluboké kořeny, například právě na Sibiři, o něj zájem klesá a lidé se naopak přiklánějí k západním způsobům vnímání světa. Ke způsobům, jejichž nedokonalost nás vede zpět k šamanismu.      První šamanka?

V polovině dvacátého století se archeologům dostal do ruky další prapodivný nález. Byla to kostra asi čtyřicetileté ženy, která byla pohřbena v Dolních Věstonicích. Tělo bylo uloženo v extrémně skrčené poloze. V pravé ruce žena svírala liščí špičáky a byla přikryta mamutími lopatkami a pánví. Zkoumání lebky prokázalo, že ženě v útlém věku někdo přerazil čelist, což ovlivnilo budoucí stavbu jejího obličeje. Byl výrazně asymetrický. Pozornost ale upoutala hlavně drobná hlavička z mamutoviny, která se našla poblíž a která znázorňuje ženu s pokřivenou tváří. Jde o portrét ženy z Dolních Věstonic? Byl by to jeden z nejstarších portrétů na světě. Nemusel ale být z téže doby jako žena, mohl třeba jen znamenat pokus dalších pokolení přivolat ji zpět. Šamanské schopnosti této ženě přisuzovat nemůžeme, ale vyloučit je také nelze. Pokřivená tvář a sama skutečnost, že byla pohřbena, nám sice mohou něco napovědět, ale nic nedokazují. Podobných hrobů bylo na Moravě nalezeno několik, ale žádný už nenabídl tolik dokladů a nepodnítil tolik otázek o šamanismu jako hrob z Francouzské ulice. Rozdupli mu lebku   Možnou spojitost Muže z  Brna se šamanismem dokládal už Bohuslav Klíma, dnes je to například archeolog Martin Oliva. Jenomže je stále velmi málo takových nálezů, které by dokázaly napovědět více. Hrob z  Francouzské ulice v  Brně navíc provázela nebývalá smůla. Nebo spíše trestuhodná nedbalost. Vinou špatného vyzvednutí a zakreslení neznáme přesnou polohu některých předmětů. Například malé mušličky z  čepice nebo čelenky byly rovnou vloženy do krabice a dnes už nevíme, kde přesně ležely a zda se nějaké neztratily. Přestože se našla šamanova lebka, tak jeho tvář se už rekonstruovat nepodaří, protože lebku jeden z neopatrných dělníků prošlápl. Stejný úděl postihl i lebku mláděte nosorožce, která mrtvého na poslední cestě provázela. Chce snad dávný šaman, aby jeho podoba zůstala navždy tajemstvím?  Spíše než hlas ze záhrobí v tom má prsty šlendrián z doby, kdy byla moderní archeologie v dupačkách.

Category: 2007 / 09

Napsal a vyfotografoval  Mnislav Zelený

Sedím u Gerta v jeho posadě Amor Patrio na Bolívarově náměstí v Ciudad Bolívaru, ostatně jako vždy po návratu od Yek’wanů z venezuelské amazonské džungle, a tahám z chodidel zažrané písečné blechy. Letos se mi jich nebývale urodilo, ale to se nedá srovnávat s takovými tropickými „radostmi“, jako jsou vysoké malarické horečky, které letos, bohužel, také mezi naší expedicí řádily.

Tento rok bylo obzvlaštní vedro a sucho a málo vody, takže zůstalo zcela bez vody i slavné Salto Angel, nejvyšší vodopád světa v národním parku Kanaima. Desítky turistů proto odjížděly z Venezuely zklamány. Já však zklamán nejsem, vlastně nikdy jsem se od indiánů nevracel zklamaný, i když letos byl zdejší pobyt obzvlášť komplikovaný a nepříznivý.

Loni jsem odjížděl od Yek’wanů na Cauře s tím, že mě stařešina Sedewanadö pozval na cestu do Cacuri na Alto Ventuari, odkud pochází. Právě tam sídlí šaman Francisquito, strýc jeho ženy. Sedewanadö po mně také chtěl, abych zaznamenal znalosti o léčivých a magických rostlinách indiánů. Velmi lákavá nabídka. Proto se v etnobotanické expedici nakonec ocitli botanik Vojtěch zvaný Alberto, antropoložka Lída zvaná indiány Morrocoy a Mára, jako expediční posila, znalec tropických lesů a přítel Yek’wanů. Pozor, málo vody!   Do Puerta Ayacucha na Orinoku jsme se dostali autobusem z Río Caury přes bauxitová ložiska v Serranía de los Pijiguao. Přes výstrahy, že je letos málo vody, jsem najal velkou loď Yutaje, na které jsme i nocovali, a vypluli jsme z přístavu Samariapo. Cesta zpět prostě nebyla.   Čas jsme ztráceli nejen pomalou plavbou, ale i zdržováním mnoha vojenskými kontrolami. Museli jsme dokonce zastavit i na kolumbijském ostrově Isla Ratón, kde nám nakonec snědý, neodbytný četař vysvětlil, že kontroly dělají naschvál Venezuele jako odvetu za její zvýšené byrokratické kroky na společných hranicích. Když ale zjistil, že znám osobně prezidenta Kolumbie, viditelně změkl a roztál a dokonce se rozpovídal o boji s guerillou, kterou odtud teprve nedávno vytlačili.   Nízké vody Orinoka s mnoha mělčinami a ostrovy komplikující plavbu jsme opustili teprve třetí den a vjeli do bohatších vod Ventuari. Do cíle, Tencuy, jsme se tak místo čtyř slíbených dnů plavili pět. Stařešina Sedewanadö mezi svými soukmenovci hned ožil a začal připravovat naši cestu do Cacuri. S náčelníkem Simonem dal dohromady deset nosičů na asi dvouhodinový pochod k vrcholu vodopádu Tencua. Nahoře nás čekala indiánská dlabaná curiara, která nás dovezla k dalšímu vodopádu Osso. Tam jsme si v přístřešku zavěsili hamaky a konečně začali vařit polévku z ulovených ryb morokoto, když nás překvapil Juancito, bratr Márova přítele Jhonyho z Caury, že ještě navečer musíme přes vodopád Osso do jeho osady Wachamo.   Tam nás přijal Roberto, který se před časem odtrhl z Cacuri a založil si vlastní komunitu. Teprve později nám došlo proč. Brzy jsme totiž zjistli, že odtamtud odešel i Isaias, původní náčelník, a také si založil svou osadu jinde. Co se děje? Proč indiáni z Cacuri odcházejí?   

Žádné uvítání   Cacuri je jedna z největších yek’wanských komunit, má skoro tisíc členů. Už na první pohled nás při příjezdu sem zarazily jakési avenidy s řadami elektrických sloupů veřejného osvětlení, železné zrezivělé molo dávno už zapomenuté a napůl utopené, které asi zažilo lepší časy. Nahoře nad řekou nás vítá obrovská churuata (indiánský dům) o průměru snad třiceti metrů a možná největší mezi Yek’wany. Ubytování nakonec získáme v opuštěné chatrči s plechovou střechou na 4. avenidě, jak se pochechtáváme. Všude cítíme chlad, velký odstup, žádné vítání. Necítíme se dobře. Teprve teď mi docházejí slova náčelníka Denyse z Caury, který mne před cestou do Cacuri varoval. Prý tam nikoho nepřijímají a nikomu nedovolují pobyt, natož nějaký výzkum léčivých rostlin.   Volají mne na jednání do churuaty, kde sedí nebo se houpá v hamakách několik desítek indiánů v různých čepičkách a tričkách s reklamními značkami, ale i s politickými hesly a podobiznami prezidenta Cháveze. Nikdo se netváří vstřícně, dokonce ani sám Sedewanadö, který nás sem doprovázel, aby bylo naše přijetí snadnější. A pak se asi dvě hodiny o čemsi dohadují. Často slyším své indiánské jméno a z gest Sedewanada tuším, jak za náš pobyt bojuje. Zřejmě marně. Stále nechápu, kdo tu má hlavní slovo. Každou chvíli vede debatu někdo jiný.   Konečně mohu něco říci i já, překládá mladý indián. Asi hodinu hovořím o svém čtyřicetiletém vztahu k indiánské kultuře a že i nyní přicházím se svými přáteli v dobrém, poznat jejich život a zaznamenat jej pro budoucí pokolení včetně poznatků o léčivých rostlinách. Pak jsem jakoby interpelován mnoha indiány a jsem víc a víc zděšen, když se mi představují i se všemi funkcemi, které zastávají. Jsou tu kulturní, sociální a výchovní promotoři, stařešinové, kazikové, prezidenti, předsedové PUAMA (politická strana Partido Unido de Amazonas) či PVT (politická strana Partido Popular de los Trabajadores), představitelé jakési indiánské firmy (???), nemluvě o prezidentovi celé komunity, který je ale právě nyní v Puerta Ayacuchu. Odpovídám na spousty dotazů a stále mi není jasné, kdo Cacuri řídí. Každopádně to už není normální indiánská struktura společnosti s náčelníkem, stařešiny a šamany. Nevraživost spojenou s naším zájmem o medicinální rostliny naopak velmi chápu. A výsledek? Byl předem jasný. Nikam nesmíme chodit, nic fotografovat a jedině díky tomu, že je na náš odlet do Puerta Ayacucha závislý Sedewanadö, nemusíme okamžitě odejít.  

„My nikoho nepřijímáme, ani turisty, ani vědce. Máme špatné zkušenosti. Jednou tu byl francouzský antropolog, který tu cosi studoval, a nasliboval zato leccos, ale pak navždy zmizel. Publikoval si a zneužil naše znalosti…,“ vysvětlili mi. Je to krach naší expedice, ale chápu je. Vzpomněl jsem si na rok 1972 a počáteční neúspěch u Kofánů v Ekvádoru. Tehdy se mi podařilo situaci po týdnu zvrátit. Ale tady?

Přežijeme vůbec?

„Takže jsme vaši zajatci?“ konstatuji po dlouhém jednání. Všichni se tváří zle, Sedewanadö také uhýbá očima. „Zajatci nejste, ale…“ Rozhoduji se jednat s jednotlivými indiány zvlášť, ale kdo tu vlastně vládne? Setkávám se s Yarumarem. Říká, že je kulturní promotor a já nechápu, k čemu taková funkce je a kde se tady v džungli vzala. Šeptem mi začíná odkrývat složitosti zdejší situace: „Většinu má v Cacuri politická strana PUAMA, menšinu pak PPT, ze které jsem i já.“   Zírám. Politické strany vtrhly do Amazonie! Co tu hledají? Už nejde o zlato, stříbro, smaragdy, diamanty, vzácné dřevo, ani o uran či wolfram, ale „pouze“ o hlasy? Nebo to spolu všechno souvisí? Samozřejmě, strany bojují o volební hlasy a chudáci indiáni netuší, která v tom bělošském světě vlastně bije. Je to největší hrůza, která se zde možná děje po Velké konkistě, jež mezi indiány zanesla konspiraci, nedůvěru, zlobu, boj o pochybnou moc a drobty z volebního guláše. Ten sem bělošští politici občas přivezou a všude kolem vidíme výsledky jejich nesmyslných projektů nemajících s indiánskou kulturou nic společného: železné molo, nefungující sloupy elektrického osvětlení, rezavějící pluhy, které se tady nedají použít, ohrady po stádech dobytka, které indiáni vybili a snědli, protože ho neumějí chovat, a tak dále. Začínám chápat, proč z Cacuri odcházely skupiny indiánů a proč mi sám Yarumara naznačil, že chce časem také odejít a se svými příbuznými založit vlastní komunitu.  

Jak mají indiáni rozeznat, kde je v politice pravda a lež, když se v tom mnohdy nevyznáme ani my sami? Tvůrci politické invaze vytrubují do světa, že teprve nyní jsou indiáni rovnoprávní, protože mají volební právo. To, že se tím ničí jejich právní normy, nikoho nezajímá. To, že tisíce let žili v pohodě a v klidu bez bělošské politiky, také nikoho nezajímá. Tomu se říká pokrok? Spíš vodítko na jejich krky. Yarumara mi naznačuje, že se pokusí náš zákaz vycházení změnit, když mu vyjdu vstříc. Nechápu v čem, ale přikyvuji. Náš Sedewanadö si zase stěžuje, že tu jedí pouze mañoko, maniokovou mouku s vodou, a jen se dohadují. „Žádné ryby jako na Cauře, žádná zvěř, jen politikaření,“ stěžuje si.   HAD JAKO VYSVOBOZENÍ   Nakonec Yarumara přijde, že nás provede tam, kam chceme. Naše klauzura je prý zrušena. „Můžeme opravdu všude, i na Cerro Paru?“ pochybuji, neboť se jedná o jejich posvátnou horu. Tiše a konspirativně přitakává. Zřejmě mu to schválil jen někdo z indiánské komunity, ale buď jak buď, my odpoledne skutečně poprvé vyrážíme do pralesa za léčivkami. Alberto je nadšen a hned leze na několik stromů, čímž si vysloužil obdiv všech a přezdívku „mono“.  

Pak rádiem náhle přichází zpráva o smrtelném uštknutí mladého Yek’wany na horním Orinoku a situace se mění. Yarumana mne zve do churuaty, kde jsou všichni muži. Jeden po druhém přichází před kazika Yavariho sedícího na bobku s nádobou mezi nohama a omývajícího ruce a nohy indiánům. „To je magická ochrana před kousnutím hadů,“ vysvětluje mi Yarumara, „a dělá se vždy po každém úmrtí. Pak se nesmí tři dny do lesa.“   Také mně Yavari omývá nohy a ruce, což mi připadá jako akt uvolnění vztahů mezi námi. Když jde o život, indián pomůže všem, i svým nepřátelům. Za pár dní ale všichni vesnici opouštějí, protože musejí kácet prales pro svá políčka manioku. Nikdo je pochopitelně nezastaví, jde o jejich existenci. Jsme bez průvodce. Naštěstí se nám nabízí Asisa, který s námi celé dva týdny chodí po savanách i lesích a vyhledává léčivé rostliny. Stále však velmi konspirativně, ale je to možná i obava, aby mu tu slušně honorovanou práci někdo nepřebral.  

Sedewanadö je spokojen, že my jsme spokojeni, ale stále mi uniká šaman Francisquito. „To víš, pořád někde obchází, to je jeho práce…,“ mysteriózně vysvětluje chování svého příbuzného Sedewanadö. V takto narušené komunitě se kvapem zapomíná na bylinné lektvary, i když indiáni mají ze svých čarodějů stále strach. Většina ale více věří našim barevným pilulkám. Je to jednodušší než hledat po lesích bylinky. Přichází šaman  

Konečně Francisquito přichází. Jeho vytahané a proděravělé ušní lalůčky pro šamanské ozdoby hovoří samy za sebe.

„Francisquito, jak léčíš bylinkami?“ ptám se ho. Usmívá se a vrtí hlavou. Sedewanadö překládá: „Kdepak, bylinky nepoužívá, léčí sáním, foukáním a kouřením tabáku. Právě mi také vysával místo, kde mne před časem kousla mapanare.“

„A…?“ nedám se.

„…vysál mi z rány její zub, podívej se.“ A opravdu mi ukazuje jedovatý zub hada. „Cítím se mnohem lépe, bolesti ustoupily…“

Francisquito je čistý šaman, žádný léčitel s bylinkami. Za ním sedí na kolečkové židli Antonio Yaramal. „Také on byl piachi, ale špatný a zlý,“ říká mi potichu Sedewanadö a pokračuje: „Byl zlý jako jeho syn Horacio Yaramal. Když mu někdo nebo jeho příbuzným odporuje, zabije ho. Má na zahrádce také spousty jedovatých rostlin.“ Antoniovi je prý přes devadesát let a nemůže už chodit. Zdravím se s ním: „Antonio ty jsi byl piachi?“

Kývá a usmívá se.

„A pil jsi červený nápoj?“ jdu rovnou k věci.

„Ano, ayuku,“ zavzpomínal, „a létal jsem, létal,“ mává rukama. Ptám se tedy na nápoj kaahi a dozvídám se, že je tak posvátný, že se ho nikdo z indiánů, kdyby ho náhodou našel v lese, nesmí ani dotknout.   Blíží se konec pobytu a najednou se všichni indiáni uvolňují a každý chce s námi spolupracovat. Alberto je zavalen hromadami větví a listí a do noci při svíčce je identifikuje. Moroccoy dokonce natáčí rituální zpěvy, o čemž se nám ještě před několika dny ani nezdálo. Zpívá nám je sám náčelník Yavari. Každou chvíli nám někdo něco přinese – cukrovou třtinu, banány k smažení i k jídlu, papáje, ananasy i alkoholický nápoj z manioku yarake. Alberto nosí do kuchyně palmové ořechy. Mára mezi palmami nachází ty pravé, obsahující lahodné výhonky, a tak můžeme pod úplňkem slavit i jeho narozeniny. Bídný jídelníček nám také vylepšil a z obyčejných placek kasave vytvořil topinkové kasave s vrstvou česneku.   A vraťte se

Z Puerta Ayacucha přiletěl do Cacuri i prezident indiánů Sajamäjödö. Vedu s ním krátký, ale důležitý rozhovor, v kterém mne kupodivu pochopil a získal jsem si jeho důvěru. Ještě v noci tak vydal pokyn, aby nám všichni ve všem vycházeli vstříc. Poslední dny tak stály skutečně za to a kupodivu – všichni se ptali, kdy se vrátíme! To byl nepochybný úspěch. Dokonce i sám zlý čaroděj Horacio kroužil kolem naší chatrče, ptal se, kdy přijedeme a pak si náš příjezd tiše zaklínal: „…otro ano, otro ano, otro ano…“

Category: 2007 / 09

Napsal a vyfotografoval  Ondra Nachtigall

Zní to možná divně – být in Jeep… Co to znamená, odhalovali také účastníci akce Euro Camp Jeep 2007, která se konala v Ardeche, oblasti s nádhernými přírodními sceneriemi zhruba sto padesát kilometrů severně od Marseille, na pravé straně od řeky Rhôny. Český  tým měl dvanáct členů a jel v pěti autech. Skončil stříbrný a od vítězství ho dělilo jen pět centimetrů, o které zvedli výše svůj vůz Holanďané. Závěrečné hodnocení totiž vycházelo z toho, jak vysoko dokáží připravený jeep zvednout jednotlivé týmy pomocí kladky a velkého heveru. Hodně v tom případě záleželo na tom, jak pořadatel napnul tažná lana. Našemu týmu moc nepřál – shodli se pak soutěžící. Rozhodovalo se mezi českým týmem a Holanďany, kteří po čtyřech dnech soutěžení zhruba tří set padesáti posádek z celé Evropy měli stejný počet dosažených bodů. Tím i stejný počet pohybů heverem. Mělo to tedy být nerozhodně. Věděli to naši, Holanďané i pořadatelé. Ale realita byla kupodivu taková, že ač všichni vydali maximum, holandský vůz se dostal o oněch pět centimetrů výše. Naštěstí o vítězství ani tak nešlo jako o to, užít si atmosféru báječného setkání tolika stejně „postižených“ bláznů.  

  Posádky se utkávaly v celé řadě disciplín – některých hodnocených, jiných volných s mnoha překážkami a nástrahami. Šlo o zručnost, šikovnost a prémií byly krásy přírody, kterou orientační jízdy podle itineráře vedly, a posádky je měly možnost vidět z docela jiného úhlu než běžný turista. Během dvou takových tratí najely týmy na dvě stě kilometrů převážně mimo silnice.   Bylo to fantastické. Tratě vedly po skalách, horami, vyschlými koryty řek, ale také vinicemi a malebnými vesničkami, podél vřesovišť či mezi právě rozkvetlými levandulovými plantážemi. Nejezdilo se přitom jen jeepy. Součástí programu byly i jízdy na čtyřkolkách. Účastníci závodu se tak znovu a znovu krkolomně propadali koryty říček a potoků, aby se pak vrátili mezi porostem na pláně mezi vinice.  

Na speciální trati jedním takovým korytem, kde se testovaly wranglery, potom čekaly přímo divoké jízdy. Tady si všichni pěkně za dohledu instruktorů natvrdo vyzkoušeli, co to je pořádný offroad. Návštěva vápencových jeskyní a sjíždění přítoků Rhôny pak byly spíše uklidňující lahůdkou.   Posádky musely prokázat nejen fyzickou zdatnost, ale také schopnost orientovat se v terénu i na mapě, v rychlém pohybu neznámou krajinou a čeští závodníci rozhodně ostudu nedělali. Ukázali, že mají v rukou přesnost a důslednost, když se přejížděl provizorní mostek z klád, nebo zdolával další úsek s umělými překážkami. A že mají i inteligenci, protože ta byla zase zapotřebí v místech trati, kde museli překonávat vodní překážky za pomoci dvou prkýnek a pak nestabilního voru z barelů. Ne všem se to podařilo suchou nohou, ale důležitý byl čas přesunu celé skupiny, v tomto případě to muselo být patnácti lidí. Český tým měl jen dvanáct členů, takže tři museli projít tratí dvakrát.   Hodně úzko bylo našemu týmu ve chvíli, kdy jeden vůz spadl z polní cesty a nebyl s to vyjet zpět. Když jsme odkryli vysokou trávu, ukázalo se, že visí za břicho a kola se propadají do bahna. Naštěstí se všechny důležité části vyhnuly kamenům. Organizátoři už málem volali bagr nebo jeřáb, ale sehraný tým si s tím nakonec poradil bez cizí pomoci. Jeden člen posádky táhl jeep za kurtu (speciální vyprošťovací popruh, běžné lano na vyproštění nestačí – pozn. red.), ostatní tlačili z boku a pak vůz najednou udělal hop a už se sunul na správné místo. Bláto létalo na všechny strany, jak se kola protáčela, a některé skončilo i na těle posádky… Vytahovaný vůz pak ještě několikrát poskočil, překonal pár bahenních kolejí a za burácivého potlesku přihlížejících se vrátil na trať.   Ostatně, tým zvládal na jedničku i další nástrahy. Například to byla záludnost, kdy se všichni museli navzájem vytáhnout na strom asi do výšky patnácti metrů za pomoci kladky a dlouhého lana. Pokud se v té chvíli zapotili, čekalo je něco podobného znovu – při překonávání síťového mostu. Jízda na kladce a slanění pak už byly rutinní záležitosti. Stejně tak i vložená cyklokrosařská prémie, i když se to neobešlo bez pádu a nějakých těch šrámů. Češi procházeli celým programem hladce v daných limitech a s noblesou. Závěrečná disciplína, kdy se měl vůz vytáhnout kladkou po nájezdech do asi metrové výšky na točnu a pak zase dostat otočený dolů, dopadla také výborně.  

Naproti tomu jízda na kánoích se nebodovala ani se při ní neměřil čas, a tak byla milým zpestřením. Nádherné počasí a teplá voda svedly mnohé posádky k tomu, že se dokonce vracely do divoce vypadajících peřejí, aby si jich do sytosti užily. Vládla pohodová atmosféra a příjemnou zábavou tak byly i občasné potyčky mezi loděmi. Nakonec z nich všichni vyskákali, aby si na vlastní kůži vychutnali blahodárné vlnění jihofrancouzské řeky pod neuvěřitelným skalním přemostěním. Zážitky a nové poznatky se pak rozebíraly každý večer v klidu u dobrého jídla a vína. Cateringové stany uprostřed zámeckého parku, fontána a kulturní program na pódiu na nádvoří i výstavka načančaných vozů (mezi nimiž stály i stroje, které dokázaly absolvovat výškový rekord 6500 metrů nad mořem), to vše tvořilo krásnou atmosféru letošního setkání majitelů vozů značky Jeep. Závod je součástí jeho programu.  

Category: 2007 / 09

Napsal a vyfotografoval Jiří Lazebníček

Země tisíců jezer nebo země lesů a jezer – tak se vždy říkalo Finsku. Ostatně překlad finského názvu země – Suomi – znamená země jezer a močálů. Dá se ale říci, že Finové skutečně vědí, kolik jich ve své zemi mají? Ve starších odborných geografických publikacích, tedy časopisech, encyklopediích, naučných slovnících a tak dále, jsme se v minulosti mohli dozvědět postupně o větším a větším počtu jezer ve Finsku. Samozřejmě nepřibývala, jen se zpřesňovaly metody jejich počítání. Před několika desítkami let se tak v různých publikacích dalo zjistit, že Finsko má mít devatenáct tisíc jezer, ale jinde bylo uvedeno třiatřicet až čtyřicet tisíc. Encyklopedie Zeměpis světa, vydaná v roce 2002 nakladatelstvím Columbus, již uvádí „více než šedesát tisíc vesměs velmi členitých jezer“, i když šestnáct let předtím vydaná Malá encyklopedie zeměpisu světa (Obzor – Bratislava 1977) udává stejný počet pro Finskou jezerní plošinu, tedy pro jižní třetinu země.  

  A tak by se dalo pokračovat. Chcete další srovnání? Turistický průvodce z roku 2003 Finsko z řady Rough Guides už píše o sto devadesáti tisících jezer s rozlohou zhruba desetiny Finska. Turistický průvodce Marco Polo z téhož roku si dokonce troufl na přesnější počet – 187 888. A to ještě nejsou konečná čísla. Cestovní agentura Kudrna Brno v červenci loňského roku už uvádí nejnovější udávaný počet jezer ve Finsku, tedy tři sta tisíc, která mohla být spočítána díky snímkům z družic. Finští geografové a geodeti se ale prý nechali slyšet, že ani tento počet není konečný a proti družicovým zjištěním může být skutečnost ještě o padesát procent vyšší. Co by to znamenalo? Jedno jezero na jedenáct obyvatel země! Fantastických čtyři sta padesát tisíc jezer!   Čemu věřit? Možná je lepší konstatovat, že Finsko má fantastický počet jezer a místo počítání je kvůli tomu rovnou navštívit. Největší množství jezerních ploch návštěvníci této země uvidí, jak už bylo zmíněno, v jižní třetině Finska. Nejsou příliš hluboká, zhruba do padesáti metrů, protože pokrývají většinou jen mírně zvlněnou původní plošinu, ohlazenou před stamiliony let skandinávským ledovcem. A tak mají nejhlubší například Päijänne devadesát tři metrů a jezero Paana sto dvacet osm metrů. Na povrch jezer pak vystupuje značné množství ostrůvků – eskerů, tedy pozůstatků po bočních a spodních morénách bývalých ledovců.   Tak jako jsou u nás pořádány poutě na Milešovku, Blaník nebo na Hostýn a na Slovensku třeba do Levoče nebo na Kriváň, tak ve Finsku míří lidé houfně na hřeben Ukko-Koli v národním parku Koli, odkud je z výšky 347 metrů nad mořem nádherný výhled na jedno z největších finských jezer – Pielinen. Je dlouhé celých sto kilometrů.  

Ovšem největší sladkovodní jezero Finska je Saimaa s plochou 1377 km² na jihovýchodě země. Pokud jde o Laponsko, pak je ovšem největší jezero Inari. Nikoho při tom všem nepřekvapí, že právě jezera jsou spolu s řekami, vodopády a kaňony i peřejemi a skalními útvary a zvláštním rostlinstvem základními prvky třiceti finských národních parků. Ty slouží nejen k ochraně přírody, ale i jejímu poznávání a turistice. K tomu je ale ještě třeba přidat tři desítky přírodních rezervací, které jsou využívány převážně k vědeckému výzkumu. A nakonec jsou tu speciální rezervace, přírodní památky a chráněná rašeliniště.   Scenerie jezer v krajině jsou úchvatné. Pohled ještě umocňují zdravé lesy s přímými kmeny, ve kterých převažují smrk a borovice, místy je prostupují břízy, osiky a olše. V mnoha zálivech bohatě rostou vodní rostliny a především v červnu a červenci kvete stulík žlutý. Ostatně, jak členitá dokáže být krajina jezer, dokazuje ještě poslední údaj, že více než polovina ze všech finských ostrovů, tedy 98 050 (můžeme-li toto číslo považovat za konečné) vystupuje právě z jezer.   Jediné, co tak může vadit tomu, kdo přijede do Finska obdivovat tamní jezera, jsou hejna muchniček, místy i komárů. Pomůže ale moskytiéra nebo silný, několikrát aplikovaný repelent.   ———————————————————————————   Finsko plné lákadel   Napsal Antonín J. Grimm   Laponské radovánky

Pokud se rozhodnete navštívit Laponsko, přesněji finskou část Laponska, ležící zhruba sto padesát kilometrů severně od polárního kruhu, připravte se na nádhernou čistou severskou přírodu, nekonečné pláně a minimum lidí. Laponsko je také neodmyslitelně spojeno s půlnočním sluncem, saamským obyvatelstvem, polární září a potulujícími se soby. Je to přitom místo, které přímo vybízí k aktivitám! V létě se dá vydat na treky do národních parků, na kanoi nebo raftu sjet bublající řeky nebo chytat lososy. V zimním období si užijte lyžování nebo třeba golfu na zamrzlém jezeře.Jízda na sněžném skútru

Zvládne ji každý. Jen to večer předem nepřežeňte s konzumací alkoholu. Před jízdou vám totiž dají dýchnout a neodpustí ani zlomek promile. Pak už vás navléknou do goretexového overalu, vyzbrojí zateplenými huculemi, pořádnými rukavicemi a nezbytnou přilbou. Postupně si na těžký skútr zvyknete, po několika minutách se přestanete až tak soustředit na řízení a budete si užívat zasněžené krajiny, probleskávajících slunečních paprsků a čisté severské přírody. Na závěr několikahodinové vyjížďky se nebudete bát dostat ručičku tachometru na sedmdesát kilometrů za hodinu.Sobí spřežení

Působí to trochu komicky, pokud se rozvalíte sám do prostorných dřevěných saní, mezi zuby dáte vodítko soba a zapnete kameru. Sobík si to celkem svižně metelí naučenou trasou mezi stromy a zadními kopýtky vám vytrvale zasypává saně čerstvým sněhem. Není to sice adrenalinová jízda jako na skútru, ale cestou tichým lesem vás bude uspávat pouze sobí zvonec. Úžasná pohoda.Psí spřežení

Kdo není zvyklý na psy, neubrání se při příchodu ke spřežením divnému pocitu. Psi neustále štěkají, trhají popruhy a nemůžete přehlédnout jejich ostré zuby a to, jak slintají. Štěkot je ohlušující. To mám mezi ně vkročit? Pak stačí pevně uchopit popruhy a odbrzdit saně, a je po nejistotě. Po chvilce ale přichází karambol – včas nezabrzdím a narazím do slečny před sebou. Po složitém vymotávání z popruhů se začínám se čtveřicí psů sžívat. Po několika kilometrech je to již velká pohoda a dovolím si držet rukojeť dřevěných saní pouze jednou rukou, fotit a natáčet na kameru. Psům občas v hlubokém tajícím jarním sněhu pomůžeme, aby se moc nezabořili a neporanili si tlapky. V polovině trasy přichází odměna pro všechny – pro psy zasloužený odpočinek, pro nás mazlení a tulení se k těm, kteří z nich vypadají nejmírumilovněji. Cestovat se psím spřežením všem doporučuji, zažijete pocit absolutní svobody, uvolnění a splynutí s přírodou.Rybolov na zamrzlém jezeře

Nafasujete pytlačku, návnadu v podobě žížal a více než metrový vrták, kterým si nejprve musíte udělat do ledu díru. Uf, uf, jde to ztuha a boj se šedesáticentimetrovou ledovou vrstvou zvládám s vypětím všech sil. Pak jen trpělivě čekám nad pomalu zamrzajícím otvorem a pozoruji kolegy. Jejich gesta jsou jasná. Nic. Po hodině balíme a jdeme do blízkého srubu na pochoutku: v kotlíku nad ohništěm se již připravuje losos povařený v mléce s bramborami, solí a koprem. K tomu čaj s vodkou…Finská sauna

Na něco málo přes pět milionů Finů připadá 1,6 milionu saun! Většinou jsou soukromé, tvoří součást finského domova. Používají se nejběžněji tři typy: především sauna vytápěná elektrickými kamny, kde vzniká poměrně suché teplo v porovnání s nesmírně oblíbenou komínovou saunou vytápěnou klasickými kamny na dřevo. Vzácnější je pravá kouřová sauna, bez komínu. Při jejím vyhřívání jde kouř přímo do místnosti a vypouští se až před vstupem. Taková sauna má zdi celé od sazí.  Během našeho pobytu v Laponsku chodím do sauny ráno i večer. Škoda jen, že jsem nemohl vyzkoušet podobnou saunu jako finští chlapíci na obrázku. Po vyběhnutí ze sauny v chatce hup do sněhu nebo do studeného jezera, pak do této kádě, kde se dřevem voda ohřívá na asi 18 stupňů Celsia. Pak už jen povídat, popíjet a popíjet.Ledový hotel   Spát v pohodlném srubu, nebo v ledovém hotelu? Jasně že v ledovém hotelu. Vévodí mu obrovská ledová restaurace, ledový bar, tři široké lobby s ledovými sochami a jednadvacet pokojů s celkem šedesáti ledovými lůžky. Je nás celkem šest a máme celý hotel pro sebe. Navíc jsme tento rok posledními hosty. Je duben, přišla obleva a ráno hotel zavírají. Je to zvláštní pocit, vidět ve stropě díru a v ní modré nebe. U některých pokojů již roztála boční stěna a dá se projít ven. Přípravu na noc trávíme v přistavěné dřevěné části. Je zde sauna a několik pokojů, pokud by si někdo na poslední chvíli noc na ledové posteli rozmyslel. Sauna nás stejně jako Finlandia vodka rozpálí. Teplota uvnitř hotelu je bez ohledu na venkovní konstantní – nula až minus pět stupňů. Nad ránem si vybírám jeden z pokojů, vklouzávám do super spacáku a pak už jen poslouchám ledové ticho. Je totální.    

Category: 2007 / 09

říká zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě Jaromír Janev

Ptal se Aleš Horáček, Foto Marek Wágner a archiv Jaromíta Janeva

U Jaromíra Janeva tak úplně neplatí, že zahraniční zpravodaj je novinář, kterého redakce vyslala do ciziny. Vystudoval arabistiku, po Blízkém východě se pohyboval jako průvodce, překládal z arabštiny. Pak začal spolupracovat s Českým rozhlasem. Jako jeho zpravodaj pracuje na Blízkém východě od roku 2000. O své práci říká: „Novinář by neměl být dobrodruh a nemá být žádným hrdinou. Cílem je za použití co nejmenších prostředků dosáhnout optimálního výsledku a přinést informaci přímo z místa, viděnou našima českýma očima.“Jste spíš arabista, který se živí jako novinář, nebo novinář, který vystudoval arabistiku?

Je to mix obojího a navíc jsem ještě politolog, protože jsem se dal i na politickou geografii, kde se snažím dospět k doktorátu. Takže se ve mně mísí všechny tyto věci dohromady, což říkám se vší pokorou, protože se mi zdá, že čím víc tomu rozumím, tím víc tomu nerozumím.Při práci vám tedy tyto znalosti spíš pomáhají, nebo svazují ruce?

Jednoznačně pomáhají, protože každý jednotlivý pohled by byl jednostranný a zavádějící. Kromě toho se dívám i očima běžného turisty, člověka a občana, čímž jsem samozřejmě taky.Zpravodajství ale vyžaduje stručnost a tím i určitou povrchnost…

To je určitě pravda, s tím se vyrovnává někdy těžko, protože člověk by chtěl popsat situaci co nejbarevněji, a to nejde. Ale to zná každý novinář. Jednou za čas se ale dá rozebrat daleko víc třeba v rámci diskusního pořadu nebo novinového či časopiseckého článku a tím dokreslit to, co se říká ve zprávách a různých reportážích.Dokážete například vysvětlit historické kořeny nevraživosti mezi muslimskými šíity a sunnity?   Celé to vzniklo jako politický spor v sedmém století našeho letopočtu. Šlo o to, zda bude vůdcem muslimské obce volen nejváženější člověk, nebo zda jím má být vždy někdo z potomků Alího, jednoho z bratranců proroka Mohameda. Spor se posléze vyvinul i institucionálně, takže tyto větve islámu šly rozdílným směrem. Zatímco sunnité nemají takovou hierarchii jako třeba křesťané nebo židé, šíité ji na­opak mají, jejich nejvyšším duchovním je imám s náboženským titulem ájatolláh.  

Vy jste byl první novinář ze západní Evropy, kterému se podařilo získat akreditaci v Sýrii. Změnil se od té doby přístup Sýrie k západním novinářům?

Situace se změnila dost, a řekl bych, že trošku i naší zásluhou. Syřané pochopili, že mít u sebe západního novináře není žádné nebezpečí a že naopak čím více budou mít novináři ze Západu možnost vidět skutečnost na vlastní oči, tak tím více se západní veřejnost přestane Sýrie bát. Jsem rád, že jsme mohli být u toho.Dobrá znalost arabštiny je pro vaši práci asi nezbytná, je ale pravidlem i u vašich kolegů v oblasti?

Spíše to pravidlem není. I když se i v České republice na univerzitách rozvíjí arabistika tak, jak jsme tomu zvyklí třeba v Německu nebo v dalších zemích Evropské unie, přece jen musíme být realisté. Důležité při této práci ale je umět jít do všech zdrojů.Jako novinář se musíte pohybovat jak po Izraeli, tak po Íránu, Libanonu či Sýrii. Běžný cestovatel to řeší dvěma pasy. O vás ale musejí tamní úřady vědět, že jezdíte i do „nepřátelského tábora“. Nemáte s tím problémy?

Člověk musí vycházet z reality a proto musím mít i já dva pasy. Vstoupit do země s nežádoucím razítkem v pase je zkrátka zakázané a to je nutné respektovat. Ostatní je otázka snahy o objektivní přístup. Vy víte, že oni o tom vědí, ale nemluví se o tom. Tolerují to, protože pro každou zemi je důležité, když se o ní píše bez snahy ji očernit, ale ve snaze popsat reálně situaci, která tam je. Proto se domnívám, že ani jedna ze zemí, do kterých jezdím, nemá problémy s tím, že jezdím tam i tam.Nyní nastíním oblast, ve které působíte: V pásmu Gazy bojují stoupenci hnutí Hamás a Fatah a sem tam sem podnikne výpad izraelská armáda, v Libanonu bojuje armáda s teroristickou skupinou Fath Al-Islám, v Iráku bojují šíité, sunnité, Američané, Al-Káida a bůhví kdo ještě. Zapomněl jsem na někoho?

Rozrůzněnost je daleko větší, ale nemusíme to komplikovat. Koho kromě odborníků u nás zajímají skupiny, které mají třeba sto dvě stě členů? Problémů je samozřejmě daleko víc, ale myslím si, že ty ústřední, které se tím vším prolínají, jsou na jedné straně vztah k Palestině a na druhé straně vztah sunnitů a šíitů. To jsou dva nejzákladnější problémy, které byly třeba v Iráku vždycky, ne jak se dnes snaží zejména muslimové tvrdit, že problémy vznikly s pádem Saddáma Husajna a americkou intervencí. Byly tam vždy, ale byly potlačeny právě silou ze strany Saddáma Husajna a strany Baas. Ovšem co je lepší, to samozřejmě nikdo neví, to ukáže až budoucnost. Ale v každém případě je pravda, že s odstraněním diktátu to najednou všechno vyvřelo, jako když se otevře papiňák.Válečné zpravodaje vždy chránila vesta se zřetelným označením Press. Platí to i na Blízkém východě, kde již bylo několik novinářů uneseno?

Já jsem si dřív vestu bral, ale zjistil jsem, že je to naprosto zbytečné. Musel jsem ji mít, pouze když jsem byl v Iráku dvakrát u amerických jednotek, které to vyžadují. Pokud je novinář v oblasti zkušený a ovládá arabštinu, tak pokud se někde vyloženě nestřílí nebo nebombarduje, je vesta spíš na obtíž, stejně jako helma. Člověk tím na sebe jen přitáhne pozornost. Já razím zásadu být na místě, kde se něco děje, jen nezbytně nutnou dobu, a pak rychle pryč do bezpečí. Protože hrdinů jsou plné hřbitovy.Nemůžu se nezeptat, jestli jste se dostal do situace, kdy šlo opravdu do tuhého…

Mockrát. Například v Iráku jsme byli s americkými jednotkami ve městě Tádží. Přišlo upozornění, že u brodu, přes který kolona občas jezdí, dělali nějací lidé něco s nějakými dráty. Pyrotechnici pak našli před brodem padesát kilogramů a za brodem pět set kilogramů trhavin. Já jsem byl v prvním voze, takže bychom to schytali jako první. Ve chvíli, kdy by nám ostatní přijeli na pomoc, odpálila by se druhá nálož. Díky té informaci jsme se podruhé narodili.

Byl jsem ale také na místě chvíli po sebevražedných atentátech radikálů v Izraeli, viděl jsem na zemi ležet mrtvé babičky s vnučkami. To jsou hrozné zážitky. Na druhou stranu jsem ale také byl v Gaze, když tam dopadaly bomby z izraelských letadel, která prováděla, cituji izraelského vojenského mluvčího, preventivní bezpečnostní operaci. Takže vím, že kromě radikálů umírali také civilisté a že bolest na jedné i druhé straně byla stejně velká.Nedávno jste byl ale také například v nejsevernější, kurdské autonomní části Iráku, kde asi život vypadá jinak, než jak jej známe třeba ze záběrů z Bagdádu a okolí…

To je nebetyčný rozdíl. Já jsem byl několik dnů v Bagdádu a to už je dnes město, kde se člověk ze Západu nemůže normálně pohybovat. V kurdské autonomii je až na výjimky všude klid, život tam běží naprosto normálním způsobem. Na každém kroku vidíte nové stavby, sídliště i továrny. Já jsem v roce 1992 v rámci sil OSN strávil půl roku v kurdské autonomii, když začínala. Viděl jsem, jak bylo tehdy ještě vše nejisté. Je až neuvěřitelné, co Kurdové za dobu své autonomie dokázali. Oni si nesmírně váží toho, že mohou žít podle svého, a snaží se ukázat celému světu, že si zaslouží rozhodnout si o své budoucnosti.Jak se tedy obecně žije na Blízkém východě? Podle denních zpráv se zdá, že tu jde člověku každý den o život…

My máme někdy představu, že celý region hoří, ale ono to tak opravdu není. Ani v samotném Iráku, i když se tam situace zhoršuje každým dnem. Až se to občas zdá divné, ale lidé si opravdu zvyknou na všechno, nic jiného jim totiž nezbývá. My máme výhodu, že můžeme po určité době odjet. To oni většinou nemohou. A tak se i v této situaci snaží žít normálním životem. Třeba jak jsme mluvili o té kurdské autonomii, tak někteří lidé odtud posílají své děti studovat do Bagdádu, protože bagdádská univerzita má v arabském světě dodnes váhu. Na druhou stranu, třeba v Mosulu probíhají útoky a jsou mrtví a ranění, o kterých se ani nedovíme, protože tam nastálo nikdo ze zahraničních médií není, a toho utrpení je tolik, že na to ani nedojde.Existují v Česku o Blízkém východě ještě nějaké zkreslené představy?

My máme někdy sklon posuzovat, že na území Blízkého východu žijí samí teroristé a že muslimové jsou všichni radikálové. Ono to tak ale vůbec není. Drtivá většina těch lidí jsou pokojně, mírově orientovaní lidé, kteří mají podobné starosti, jako máme my. Lidé, kteří se dostanou většinou do zpráv a do titulků, to jsou lidé z malých radikálních skupin, které často vznikly proto, že se některé věci neřeší. Jako například otázka palestinské státnosti. A pokud se tato otázka nevyřeší, tak problémy tam budou vždycky a budou možná ještě ostřejší nežli doposud.Zpravodajství odtud přinášíte od roku 2000, takže můžete srovnávat. Jak se za tu dobu tato oblast změnila?

Ve dvou směrech. Za prvé, celý vývoj situace vedl lidi k tomu, že se více přimkli k náboženství. Vidíte daleko více zahalených žen. Vidíte, že lidé se vracejí k tradicím, drží daleko více půst, chodí daleko více do mešit a podobně. Na druhé straně vidíte daleko větší příklon části veřejnosti k našemu způsobu života. I třeba v samotném Íránu určitě mnohého překvapí, že zatímco za reformního prezidenta Chatámího bylo poměrně výjimečné, že ženy měly vlasy zahalené jen z části, a bylo to především v severní části Teheránu, tak dnes, za z našeho pohledu konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, se šátky posouvají stále dál, a to ve všech městech Íránu. Příklon k západnímu způsobu života u mladých je patrný. Například i coca-colu, považovanou dříve za symbol globalizace a podpory Izraele, dnes vidíte na všech místech Íránu, a dokonce se vyrábí v jednom z posvátných míst šíitského islámu v Mašhadu.Máte při své práci čas také obdivovat památky a přírodu Blízkého východu?

Já se snažím lidem u nás přiblížit, že ten region, pokud jednou bude opravdu klidný, bude opravdový ráj pro turistický ruch. Už dnes je to vidět v Egyptě, v Tunisku, naši turisté znají i Maroko. Ale těch míst k poznávání je ještě strašně moc. Třeba v Iráku je řada míst ze Starého a Nového zákona, Babylon se mi poštěstilo navštívit několikrát. V Sýrii je zas například místo hrobu Ábela, Ummajovská mešita, vlastně první mešita, do které vstoupil papež, a hned kousek od ní i jedna malinká šíitská mešita Pani Rukaji a kousek od Damašku mešita Pani Zainab, krásně barevné, s výjevy z koránu a zdobené písmem. V Libyi snad nejzachovalejší římská města ze starověku Leptis Magna a Sabrata, v Libanonu starořímské město Baalbek. Stojí za to navštívit také íránskou čajovnu nebo nejrůznější arabské lázně. Teď mám silný zážitek z Persepolisu v Íránu, kde vlastně byla Perská říše ve své nejrozvinutější podobě. Jedete tam ze Šírazu, kde máte zahrady, nad jejichž vyvážeností a uměním střihu stromů a keřů by kdekterý evropský zahradní architekt zajásal. A takhle bych mohl pokračovat o každé zemi.Teď, když si spolu povídáme, jste na dovolené na poklidné Moravě. Nezapomněl jste se po těch sedmi letech pohybovat v českém prostředí, chodit na pivo, nadávat na fotbal a politiku?   Především jsem rád, že jsem se svojí ženou a dětmi, protože vlastně celý můj pracovní pobyt jsem venku bez rodiny. Užívám si toho, že všichni mluví česky, že si mohu dát dobré české pivo, že si mohu dát výborné moravské, ale i české víno. To jsou věci, které člověku venku chybí. A já se těším, že už se na konci tohoto roku vrátím ze svého postu a zase si budu chvíli užívat české reality, samozřejmě z té dobré části a zřejmě i z té druhé. To už je úděl.    

Jaromír Janev (* 1961 v Ústí nad Labem)

Vystudoval ekonomiku a arabistiku, nyní studuje politologii.


Původně pracoval především v arabském světě jako průvodce v cestovním ruchu, překládal a tlumočil do arabštiny a do angličtiny.

Spolupracoval s některými deníky a s brněnskou pobočkou Českého rozhlasu.


Od roku 2000 zaměstnanec Radiožurnálu, na konci roku odjel na Blízký východ, kde pracuje dodnes jako zpravodaj Českého rozhlasu.


Mezi jeho koníčky patří cestování, studium orientálních kultur, sport a film, včetně méně známé produkce. Ženatý, čtyři děti.

Category: 2007 / 09

Podaří se přece jen nalézt zbytky takzvaného Tunguzského meteoritu a definitivně tak objasnit záhadu, kterou se vědci i záhadologové snaží rozluštit už sto let? Odpověď by měly dát průzkumné sondy, které chtějí příští rok vyvrtat italští vědci do dna sibiřského jezera Čeko. Domnívají se, že jezero je ve skutečnosti kráterem, který po dopadu zůstal.  

 „Jeho tvar se od subarktických sibiřských jezer liší a neodpovídá ani erozivním procesům. Naopak je kompatibilní s dopadem vesmírného tělesa,“ uvedl pro odborný časopis Nature Luca Gasperini z univerzity v Boloni. Jezero Čeko se nachází asi osm kilometrů od předpokládaného epicentra výbuchu. Má mírně eliptický tvar o průměru zhruba tři sta metrů a neobvykle příkré stěny, které se jako trychtýř táhnou do hloubky padesáti metrů. Ve středu jezera navíc vědci pod desetimetrovou vrstvou bahna zaznamenali kompaktní hmotu, která by mohla být právě zbytkem vesmírného tělesa. Kolegové italských vědců se zatím k jejich hypotéze stavějí zdrženlivě. Zatím totiž pro takové tvrzení chybějí hmatatelné důkazy, například roztavené nebo vyvržené horniny v okolí. Vesměs se však shodují na tom, že ve výzkumu jezera Čeko je třeba pokračovat. „To tvrzení je třeba brát vážně. A tak říkám, jděte do toho a vrtejte,“ poznamenal například specialista na asteroidy Richard Binzel z Massachusettského technologického institutu. Událost, která se stala 30. června 1908 v neobydlené oblasti u sibiřské řeky Podkamenné Tunguzky, byla totiž zřejmě největším střetem vesmírného tělesa se Zemí v historii lidstva. V současné době nejvíce přijímaná verze popisuje srážku s asi sedmdesátimetrovou kamennou planetkou, která pět až deset kilometrů nad zemí vybuchla a rozlétla se na malé kousky. Pokud by se teorie italských vědců potvrdila, znamenalo by to, že planetka byla ve skutečnosti z různých druhů materiálu a kus tělesa při výbuchu zůstal vcelku. Co se přesně v Tunguzce stalo, je pro vědce důležité proto, že o střetu velkých těles se Zemí existuje minimum informací. Do budoucna však nelze podobné srážky vyloučit, a nezbývá tedy než se připravit. 

zpracoval Aleš Horáček, foto: wwwth.bo.infn.it

Co se staloSibiřskou oblastí Tunguzka otřásl 30. června výbuch o síle větší než 10 megatun TNT, tedy tisíckrát silnější než výbuch atomové bomby v Hirošimě.Tlaková vlna smetla 60 milionů stromů na území o rozloze 2000 km2.Ve městě Vanavara vzdáleném 65 km vytloukla tlaková vlna okna domů.

Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny kůže, které se jen obtížně hojily.Výbuch byl slyšet na vzdálenost tisíc kilometrů.Otřesy zaznamenaly seismologické stanice na celém světě.Obloha v Evropě a Asii byla několik nocí nezvykle světlá a ve střední Evropě byla vidět polární záře.Svědci vypověděli, že před výbuchem viděli na obloze letět jasnou žlutou kouli či válec.První vědeckou expedici na místo uspořádal až v roce 1927 ruský mineralog Leonid Kulik.              zdroj: Wikipedie

Category: 2007 / 09

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL  MARTIN MYKISKA

Klučina Mojses (Mojžíš!), který se kolem nás motá, varuje, ať nepokračujeme po blátivé cestě, které zde říkají silnice. Nyní v období dešťů je cesta dál moc nebezpečná. V sedle na ni padají kameny a hrozí sesuvy. Mojses nás ještě upozornil na hmyz v trávě. Jeho kousnutí je prý smrtelné. Nejdřív v zasaženém místě vyhnije maso, když je to v ruce, udělá se díra, že je vidět skrz. Mojses se pokusil vosičku na měkkém podkladu zabít nejprve nohou, pak kamenem. Nebohý tvoreček se hýbal, kroutil a pokoušel odlézt, dokud nebyl kompletně na maděru… Řídíme se Mojsesovou radou a místo po silnici vyrážíme úzkou stezkou do svahu. Je třeba vystoupat dvě stě metrů do čtyř tisíců metrů nad mořem. Pak sestoupit do divokého kraje východního úbočí And, porostlého horskými pralesy, které skrývají tajemnou Vilcabambu.  

Právě tady, v horských pralesích Peruánských And, přežíval ještě celých čtyřicet let po španělském ovládnutí říše Inků zbytek inckého státu. Španělé dlouhou dobu vůbec netušili, kde Vilcabamba leží. Nakonec ji však objevili, dobyli a po „konečném řešení incké otázky“, tedy odvlečení posledního inky na popraviště, místo upadlo v zapomnění. Ruiny pohltila džungle tak dokonale, že na tom byli na počátku 20. století moderní archeologové stejně jako zpočátku Španělé – vůbec netušili, kde Vilcabambu hledat. Když bylo v roce 1911 objeveno Machu Picchu, svou nádherou a úchvatnou polohou v divoké krajině dokonale splňovalo romantické představy o Vilcabambě. Nezpochybnitelnému mystériu Machu Picchu podlehl i jeho objevitel Američan Hiram Bingham.   Nejznámější jihoamerická památka tak byla dlouhou dobu omylem považována za Vilcabambu a bývá tak dokonce zmiňována méně seriózními zdroji dodnes. Nic to nemění na faktu, že pravá Vilcabamba už byla jednoznačně lokalizována v ruinách položených daleko od Machu Picchu, na místě zvaném Espíritu Pampa, tedy Pampa duchů. Cesta sem z Cuzca trvá i dnes při částečném použití motorové přepravy pět i více dní. Z toho poslední tři dny je k dispozici jen a pouze úzká rozbahněná pralesní stezka…  

ROVNOU DO PEKLA

Na vrcholku sedla potkáváme skupinu vesničanů, s naloženými koníky právě zdolali sedlo z druhé strany. Vezou na trh brambory. Stejně jako lidé, které jsme potkávali v horách včera, působí prostě a ohromně vstřícně. Všichni nás zcela samozřejmě zdraví podáním ruky! Že by divočina lidi sbližovala? Prší a my míříme dolů. U malého políčka brambor se krčí primitivní bouda, střechu kryje sláma. Z domku vychází proužek bílého kouře a splývá s mlhou. Snový kraj – jen já a můj společník a kulisa pastvin, jednoduchého domku a pro zvýraznění plastičnosti trsy temně modrých lupin podél cesty. V dáli se z mraků vynoří zatravněný ostroh jako létající ostrov ve vzduchu. Pasou se na něm tři koně… Potrhaná mračna přelévající se po zelených pastvinách působí, jako bychom už brzy měli dorazit na úplný kraj světa. Konec světa se nekoná, nádherný vysokohorský ráj se brzy změní v zelené peklo.   Trvalo několik hodin pochodu, než se pod námi otevřelo hluboké, pralesem zarostlé údolí. Jdeme nad ním, nyní už zase po oné „silničce“, a vidíme, že Mojses měl naprostou pravdu. Místy cesta působí, jako by se měla každou chvíli sesunout do hlubiny. V nejhorším úseku našlapujeme mezi puklinami v jílovitém bahnu s opravdu hodně zatajeným dechem. V následující vesničce nám domorodci radí, kudy dál, abychom se nemuseli vracet po silnici, protože odbočku do údolí jsme minuli. Mimochodem, silnice končí právě v této vesnici a jen co přejde doba dešťů, bude opět – jako každoročně – zprovozněna…   Za mrholení tedy míříme na dno údolí, které by nás mělo vést až k Vilcabambě. Bez rady místních bychom byli v té mlze ztraceni. Jaké pocity asi měli Španělé, když tudy roku 1572 postupovali na Vilcabambu – prakticky do neznáma?   JAK TO BYLO S INKY   Všeobecně se má za to, že konec incké říše nastal rychle poté, co v listopadu roku 1532 skupina mužů v čele s Franciskem Pizzarem zajala a v srpnu roku 1533 popravila v Cajamarce nejvyššího inku Atahualpu. Téhož roku vstoupili Španělé do Cuzca, jmenovali loutkového vladaře – nejvyššího inku Manca. Ten se sice po čase vzbouřil, ale celkový vývoj to už nijak zásadně neovlivnilo, dravá evropská kultura měla navrch. Vše se z dnešního hlediska, kdy víme, jak to dopadlo, lehce hodnotí. Španělé ale byli obklopeni cizím lidem ve vysokohorském terénu, s jehož rozměry neměli z Evropy zkušenosti. Andské indiány se snažili spoutávat postupně, nejdříve mírnějšími způsoby a později těmi nejdrastičtějšími – represemi a zastrašujícími popravami přežívajících potomků inkova rodu a dalších významných rodin dřívějších vládnoucích kruhů.   Roku 1569 přijel do Peru nový místokrál, Francisco Toledo. Přímočarý, možná poctivý, ale tvrdý, necitelný a velmi důsledný muž měl dokončit konsolidaci jihoamerického panství Španělska. Jedním z hlavních záměrů tohoto období bylo přestěhovat indiány do měst, aby byli lépe ovladatelní a bylo snazší je obrátit na křesťanskou víru.   Tou dobou vládl inkovskému státečku ve Vilcabambě už devět let velmi schopný panovník, inka Titu Cusi. Ústupky a vstřícnými gesty se mu podařilo dosáhnout příměří s mocnými sousedy: nechal pokřtít svého syna, později i sebe (ač se dál držel svých pohanských zvyků), do Vilcabamby pozval dva misionáře a osobně nad nimi držel ochrannou ruku, vykonal formální akt poddanství španělskému králi, ukončil výpady proti španělským osídlencům. Nicméně nikdy neopustil své hájemství, nikdy se nedostavil „na návštěvu“ do Cuzca a na podobné návrhy odpovídal vždy velmi neurčitě. Asi dobře věděl proč…   Jeho úspěšnou mnohaletou diplomacii ukončila nečekaná smrt. Následník, jeho bratr Tupac Amaru, byl tvrdý stoupenec incké kultury a pohanského náboženství a přerušil styky se Španěly, kteří navíc o smrti inky Titu Cusiho ani dlouho nevěděli. Když byl indiány dokonce zabit Toledův vyslanec, získal Toledo konečně pádný důvod napadnout do té doby mírumilovný stát, díky inkově diplomacii formálně podléhající španělské koruně a s „křesťanským panovníkem“ v čele… Brzy se na cestu vydala „skvělá armáda dvou set padesáti vynikajících Španělů a profesionálních vojáků, samí nebojácní a oslňující, dobře oblečení a vyzbrojení, chrabří a stateční muži“ – jak popsal ve své knize Dobytí říše Inků, jednom ze základních děl o dobývání Peru, John Hemming.   Armáda postupovala rychle. Navzdory několika bitkám s Inky brzy dosáhla významného inckého sídla ve Vitcosu. Odsud je třeba vystoupat vzhůru do čtyřtisícového sedla, překonat vodní předěl a pak už jen klesat do deštných horských pralesů.   HORSKOU DIVOČINOU

Na samém dně údolí jsme se dostali k divoké rozvodněné říčce. Podél ní se klikatila dobře patrná cestička. Vegetace kolem rychle houstla. Stromy jsou nyní plné mechů, lišejníků, epifytů a parazitických rostlin. Klopýtáme po vlhkých kamenech či kloužeme v blátě, vedle hučí rozvodněná říčka. Občas míjíme vesničany s koníky s náklady brambor, byznys tady nenaruší ani období dešťů. Stezka se nenápadně stáčí do svahu, dno údolí klesá a najednou je říčka hluboko pod námi. Horské srázy jsou zavaleny mraky, které se jen občas trhají a odkrývají tajemné výhledy do protisvahů, do vertikálního světa bujné horské vegetace. Je to mysterium. Často procházíme zeleným tunelem. Když právě neprší, padají na nás kapky zbylé po posledním dešti. Naštěstí se začíná projevovat nižší nadmořská výška, cítíme závany vlahého vzduchu a tušíme, že brzo nebude naše promočení, ač nepříjemné, nějakou zvláštní překážkou. Současně stoupá vlhkost – brzy bude jedno, jestli prší, nebo ne…   Najednou uprostřed divočiny potkáváme pralesní „silničáře“, partu mužů, kteří typickými zahnutými motyčkami z inckých dob čistí kraje stezky, aby cestička nezarostla. Na zabahněných nohou jen sandály, ústa plná listů z koky. A opět jsou dobrosrdeční, ochotní, rádi se chvíli pobaví. Řeknou si o drobný peníz za foto­grafování, ale není v tom ani náznak nějakého vzteku či frustrace, jak to často bývá v navštěvovanějších oblastech. O kus dál jsme narazili na druhou část party. Jejich úkol byl těžší, kus stezky se zřítil, a oni na úkor pralesa a horního svahu rozšiřují to, co z ní zůstalo.   Cesta svahem znamená neustálé klesání a stoupání do bočních údolí či rokliček. V nejnižších místech je třeba překonávat potoky, někdy po kamenech, jindy po neuvěřitelně chatrných mostcích. Přes menší potoky jsou přetaženy dvě tři klády na obou stranách zatížené kameny. Přes jednu zlověstně hučící říčku vede místo mostu příšerná konstrukce, která má odolávat odplavení při každoroční velké vodě. Několik různě tlustých a kluzkých kmínků. Přelézáme po čtyřech, malinkými krůčky a opatrně, aby nám nepřepadly batohy přes hlavu a nestrhly nás dolů…   Večer nás v tábořišti Zapateros čeká jednoduchá, děravá stříška z vlnitého plechu. Stavíme pod ni stan, který nás bude chránit před dotěrným hmyzem a vodou. A pak další den cesta, která se místy dokonce mění v koridory bahna, pod vodopády přeskakujeme potok po kamenech. Jinde přecházíme přes ohromný sesuv – jako by někdo mačetou odsekl horní vrstvu, pod ní zůstalo podmáčené oraniště plné vyčuhujících kamenů a rozbrázděné četnými stružkami vody, vše o sklonu až šedesáti stupňů. Je vidět až na dno údolí, říčka odsud působí jako nepatrný potůček…   A další den zase dál a dál, až se před námi náhle otevře výhled do bočního údolí, či spíše obrovské kotliny položené vysoko nad sousedním hlavním údolím. Nádherné místo, obklopené strmými řetězci hor a poměrně skryté. Na dně kotliny je vidět několik domků, několik vymýcených pastvinek či políček. Espíritu Pampa pod námi! Jsme unavení a promočení na kost, přesto nás zaplavuje blaho: Bájná Vilcabamba na dohled!   PROČ INKOVÉ PODLEHLI   Inkové se už předtím dopustili některých osudových omylů. Další provázely i španělský postup na Vilcabambu. Možná neodhadli pravý záměr a nepředpokládali, že se Španělé pustí za nimi až do pralesů. Dosud se jim přece podařilo před Španěly utajit tamní nerostné bohatství a zchudlý incký trůn již také příliš cenností ke drancování nenabízel.   Možná se ale také projevila neschopnost Titu Cusiho nástupce, který byl vychováván spíš jako incký kněz než vládce. Na jednu stranu tedy nebyl schopný a asi ani ochotný jednat s křesťany, a na druhou stranu mu chyběla vladařská předvídavost, rozhodovací či organizační schopnosti. Indiánští bojovníci vyklízeli jednu pozici za druhou, jejich protiútoky byly chabé a navíc se zcela nepochopitelně vůbec nesnažili využít převahy v nepřehledném terénu. Španěly napadali v místech, kde neměli větší šance na úspěch, zatímco místa vhodná ze strategického pohledu k obraně příliš nebránili… Indiáni Španěly dokonce ani nezastavili v té chvíli, kdy museli sesednout z koní a pokračovat pěšky.   Trvalo tak jen osm dní pochodu, než Španělé vstoupili do prakticky opuštěné Vilcabamby, kterou Inkové před ústupem sami částečně vypálili. Španělé tedy dosáhli svého cíle jen zčásti – inka a jeho nejbližší byli stále na svobodě, hrozba jejich návratu nebyla zažehnána. Tentokrát ale šli dobyvatelé za svým cílem důsledně. Brzy byla po okolí dopadena a zajata řada významných představitelů posledního inckého státu a nakonec, opět s notnou dávkou štěstí a díky spolupráci s místními indiány a jejich udáním, dopadli Španělé v pralesích po dalším asi stokilometrovém putování samotného nejvyššího inku Tupaca Amaru a jeho ženu.   „Jednoho večera v devět hodin dva míšenečtí vojáci… uviděli, že nedaleko hoří táborový oheň. Přibližovali se k němu opatrně, až přišli na místo, kde se inka Tupac Amaru a jeho žena zahřívali. Přistoupili k nim a ve snaze nerozčílit je projevili mnoho taktu…(Později) dorazil kapitán Martín García de Loyola spolu s Gabrielem de Loarte a zbytkem vojáků a ti inku zatkli,“ píše také Hemming.   Ani pro inku nebyl jednoduchý vynucený pobyt v nížinném pralese bez zázemí, na jaké byl zvyklý. Navíc putoval s těhotnou manželkou, kterou miloval, a proto postupoval pomalu po malých úsecích. Možná proto se nakonec „raději svěřil do rukou těm, kdo po něm pátrali, než aby se ukrýval v džungli, v níž ho pronásledovali. Proto se vzdal Španělům,“ píše Hemming.   Tolik španělské kroniky o posledních okamžicích posledního svobodného inckého vladaře. Tady takovou neslavnou epizodou skončil slavný incký stát, který ovšem svých posledních třicet pět let existoval jen ve velmi omezené formě, která nemohla Španěly vážněji ohrozit. Přesto budila Vilcabamba po tu dobu u Španělů posvátnou hrůzu. Její dobytí pak pro porobené indiány znamenalo ztrátu poslední kapky naděje na osvobození z evropského područí.   KONEČNĚ VILCABAMBA   Ze sluncem ozářeného ostrohu nad Pampou duchů nám zbýval poslední sestup širokou a opět blátivou cestou. Do blízkosti ruin Vilcabamby dorážíme již za tmy a na jejich průzkum si proto necháváme následující den.   A pak se prales rozestupuje a my konečně stojíme před otevřeným prostranstvím s mnoha očištěnými a zčásti zrekonstruovanými zídkami. Skupiny ruin před námi vytvářejí dva shluky malých budov s dobře patrnými obvody. Na vysokém majestátním stromu je přibita strohá cedule: Bienvenidos a Espíritu Pampa – Vítejte v Pampě duchů.   Atmosféra pověstného historického místa nás ihned pohlcuje. Fantazie pracuje naplno. S úctou prohlížíme na pohled ničím výjimečné kusy zdiva… O kus dál v pralese nacházíme úžasné místo. Zdejší ruiny nejsou očištěny nijak důkladně – jsou prorostlé kořeny, přímo z prostoru bývalé místnosti vyrůstá mohutný strom, vše v mihotavém zelenavém stínu vzrostlého pralesa. Pohodu ruší jen četní moskyti, nedovolující člověku v klidu jen tak usednout a pokochat se romantickými výjevy bájné Vilcabamby.   Poslední incká bašta upadla brzy po svém dobytí v úplné zapomnění na několik set let. Když se zde v roce 1911 objevil Hiram Bingham, nepřipustil, že by se mohlo jednat o pravou Vilcabambu. Kvůli zbytkům střešních tašek a ruinám místo zasadil až do doby španělské kolonizace, považoval je za zbytky zaniklého španělského statku. Svůj omyl nikdy nepřehodnotil. Teprve pozdější výzkumy prokázaly, jak je lokalita v Pampě duchů významná.   Jemným, ale podstatným důkazem přitom už asi byla zmínka kronikáře Martína de Murúa, který doprovázel vítězné tažení Španělů a byl přítomen příchodu Španělů do Vilcabamby. Murúa mimo jiné napsal: „Inkové tu měli stupňovitý palác, krytý střešními taškami.“ Takto jednoznačně zmíněné střešní tašky nebyly do dnešního dne nalezeny v žádné jiné archeologické lokalitě z doby Inků. Ale Inkové v té době převzali i jiné prvky evropské kultury, například chovali krávy.  

Díky své poloze a tropickému klimatu nejspíš nikdy nebude znovu a znovu zarůstající Vilcabamba na pohled tak strhující jako Machu Picchu či jiné horské stavby Inků. Ovšem její mysterium – mysterium posledního útočiště Inků ukrytého v divokých horách – bude do odlehlé oblasti Peru asi vždy lákat dobrodruhy, snílky či romantiky, kteří touží spatřit legendami opředené místo na vlastní oči.

Category: 2007 / 09

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Kubeš

Na první pohled je národní park Korup na západě Kamerunu perfektně připraven na turisty. Značení, mosty, vysekané cesty a založené kempy s jednoduchými chatami. Ostatně, jak hlásá velká dřevěná tabule, jedním z významných návštěvníků byl i samotný princ Charles. Bohužel park má v současnosti i své skryté problémy. K poodhalení stačil podvečerní okamžik, kdy jsem pozoroval baterkou svítící očička sladkovodních krabů a raků, kteří číhali na svůj úlovek v průzračně čistém potoce. Jakmile to uviděli strážci parku a průvodci, ihned se vrhli do potoka a všechny živočichy vylovili. Nechápal jsem, jak může ranger lovit zvířata v parku, a to ještě před turisty?  

Strážci se chvíli ošívali, vymlouvali se, že to jsou jen lovecké instinkty. Prý byl v minulosti každý strážce pytlákem a pár krabů parku neublíží. Pravdou zůstává, že strážci, kteří byli v minulosti lovci, jsou opravdovým pokladem, protože znají dokonale terén a i různé finty pytláků. Nakonec ale promluvil můj průvodce a ranger v jedné osobě – Elias: „Mrzí nás to, ale jinak to nejde. Prostě jíst musíme, tak jako ty. Od vlády jsme nedostali už více jak dva roky výplatu. Nic jiného nám nezbývá. Co by jsi dělal ty? Přežíváme, všichni jsme žili prací pro park, jenže jakmile odešli běloši, kteří započali projekt, přestalo to fungovat. Kamerunský stát už národní park nezajímá!“ Začínal jsem chápat, že z rangerů se vcelku jednoduše mohou stát opět pytláci. Tak křehká je ve zdejším parku rovnováha.   Na rovinu mě s problémem seznámil i kmenový náčelník a šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese Adolf Eki. Z titulu své funkce má na starosti servis pro turisty. „Jednou strážcům nezbude než začít znovu pytlačit,“ řekl. Jak se dozvídám, park má dvě sekce. Jedna se zabývá ochranou, tam spadají strážci, druhá má na starosti kontakt s turisty. Ta nemá problémy, protože žije z peněz návštěvníků, které se vyberou v hotovosti.  

Slibné začátky   Původně park založil Světový fond na ochranu přírody (WWD) ve spojení s donátory v roce 1982 jako první národní park v Kamerunu. Před ním tu byla pouze rezervace. Na území parku dodnes žijí lidé ve dvaceti devíti vesnicích, šest z nich leží přímo uprostřed. Původní idea vystěhovat obyvatele za hranice parku se úplně nepodařila. Už proto, že vystěhování probíhalo klasicky po afric­ku, tedy bez přemýšlení o dalším osudu původních obyvatel mimo hranice parku a možnostech jejich obživy.   Projekt si vytýčil hlavní prioritu v ochraně pralesa a byl pojat jako nastartování národního parku a ekoturistiky. Součástí bylo vzdělávání a vysvětlování obyvatelstvu, proč je vlastně potřeba národní park udržovat. Dokonce se uvažovalo o přerozdělování finančních prostředků mezi bývalé lovce, aby se nalezla rovnováha mezi turistikou a místními obyvateli, protože ti by měli z turistiky částečné výnosy. Do rozběhnutí celého systému byly investovány poměrně vysoké částky s tím, že jde o projekt pouze dočasný a v budoucnu už si budou Kameruňané spravovat svůj park sami. Bohužel, fungovalo to jen krátkou chvíli. Stát zatím nejeví přílišný zájem o turistiku, která je tu ještě v plenkách, a přírodní bohatství není prozatím jeho prioritou.  

Úpadek započal nezájmem a pokračuje ztrátou peněz na výplaty, které, jak tvrdí někteří úředníci, se asi ztratily cestou nebo je jednoduše někdo dobře uložil. Dokonce i ministři vlády jednohlasně tvrdí: „Problém už byl vyřešen, my jsme hrdí na náš národní park.“ Bohužel, když se podíváte blíže na infrastrukturu pro turisty nebo na vybavení parku, tak zjistíte, že chátrá. Do parku nikdo neinvestuje ani frank. Každopádně tedy strážci dosud výplaty nedostali. Pomáhají jim příbuzní a občas si přivydělávají jako průvodci, protože turisté platí hotově. A všichni doufají v brzkou změnu a vyřešení problémů, které nikdo neřeší. Těsně před mým odjezdem zemřel jeden ze třiadvaceti strážců na malárii, protože jednoduše on ani jeho kolegové neměli peníze na léky.   Park bez ochrany   Díky této nezvyklé situaci dnes národní park Korup nikdo nechrání. Strážci se snaží uživit, jak se dá, berou jakoukoliv práci, a les nikdo nehlídá. Stačí vyrazit do jeho okolí a uvidíte, jak tu kvete obchod s ulovenými zvířaty, kůžemi nebo také s vzácným dřevem. Hned u prvního stánku za Mundembou, posledním místem, kde se ještě v několika obchodech dají zakoupit potraviny, a tady je také informační kancelář národního parku, mají plný hrnec uvařeného masa z divočiny.   Poměrně nedávno probíhalo několik kampaní, a to i v našich zoologických zahradách, proti „bushmeat“, doslovně přeloženo masu z divočiny. Nešlo v ní přitom jen o hrnec masa, ale i tristní podmínky, ve kterých žijí ulovená zvířata. Lovci jsou často kvůli masu schopni díky moderním zbraním vylovit často i celé oblasti a pak už jen nastupuje zkáza způsobená narušením rovnováhy.   Například v oblasti Mount Kamerunu pytláci jednoduše v suchém období zapálí trávu v kruhu a pak číhají na utíkající zvířata. To, že plameny pozřou mnohem více, a někdy i samotné lovce, už nikoho netrápí. Požáry spolknou všechno a zůstávají jen oharky uprostřed rezervace. Když se trochu poptáte nedaleko Korupu, sami prodejci chvástavě prozradí původ masa, v parku je prý nejlepší.  

Pro úplnost musím dodat, že lov mimo chráněná území je povolen. A tak se můžete setkat na mnoha trzích s prodejem přísně chráněných druhů zvířat nebo jejich masem a kůžemi. Pověstný tímto rozvinutým obchodem je hlavně východ země u hranic se Středoafrickou republikou. Proslavený je také každodenní vlakový spoj z Ngaoundéré do hlavního města Yaoundé. Tady narazíte na pašovaná zvířata nebo tašky plné gorilích rukou, případně na slonovinu. Policie sice pořádá občasné kontroly a zabavuje chráněná zvířata, ale to prozatím nestačí. Na mnoha nádražích běží také kampaň ve formě plakátů, které radí cestujícím, co by dělat a převážet neměli, ale to se víceméně míjí účinkem.   Viník? Korupce   Důležitým viníkem problémů v Kamerunu je korupce, která je na denním pořádku. Bez ní by bylo všechno snazší. Nejkřiklavějším případem jsou jinak milí policisté. Touží zkasírovat každého a s každým se také dohodnou. Za peníze tu zařídíte opravdu vše. A když takový strážce parku nemá z čeho žít, přivře oči stejně jako policista. A to je ještě navíc taková malá korupce, na nejnižším stupínku, kterou se ani nikdo netají.   Přesto tu na první pohled nenarazíte na vyslovenou chudobu, země je poměrně bohatá. Mnohé plodiny pro obživu rostou v oblasti nad rovníkem skoro jako z vody, čistě životní problémy zde tedy nejsou až tak alarmující jako jinde v Africe.   Druhým problémem je naprostá nekompetentnost úředníků a lidí, kteří mají rozhodovat. Vzdělání není hlavním měřítkem. Důležité je, koho znáte, koho jste uplatili, kdo je vám zavázán nebo čí potomek jste. Pak se není čemu divit, když se úředník nebo šéf nedokáže správně rozhodnout, protože přece přišel na vyhřáté místečko kvůli výdělku, případně možnosti přiživit se na něčem dalším, ne kvůli rozhodování.   Jako ostrůvky   Možná si někdo myslí, že okolí parku musí být protkáno hlubokými pralesy, jak ostatně ukazuje řada map. Ale už během cesty autem sem z Kumby jsem pochopil, že lesy v okolí jsou spíše ostrůvky na nepřístupných místech. Všude zemědělci vypalují kolem vesnic les, aby měli půdu na jednoduché přežití. Tu dostupnější už totiž dávno obsadily nadnárodní firmy se svými plantážemi. Park Korup měl vlastně štěstí díky tomu, že tu pomyslnou hranici vytvořila řeka a státní hranice s nedalekou Nigérií.   Důkladnější obrázek si ostatně každý udělá, když nad Kamerunem letí letadlem. Už na první pohled jsou patrné velké rozlohy, kde les už vykáceli nebo vypálili. Stačí jen přeletět hranici například do Středoafrické republiky, a uvidíte hluboký prales. V Kamerunu je sice dostatek lesů, ale výkon dřevařských firem s moderní technikou stále roste. A poptávka bohatých zemí po vzácném a kvalitním dřevu i přes různá omezení neustále stoupá. Viděl jsem například, co všechno jsou dřevorubci schopni udělat pro získání jediného mahagonového stromu. Aby byl poražen, pokácejí v okolí zbytečně řadu dalších stromů. Jednou jsem napočítal dokonce třicet velikánů. A když si stoupnete na hlavní silnici mezi Yaoundé a přístavem Douala, můžete v klidu počítat auta naložená ohromnými kmeny. Budete překvapeni neuvěřitelným číslem. Velká část je ovšem přivážena z donedávna nepřístupných oblastí severního Konga, kde je lepší dřevo a kam bohužel usnadnily přístup nové silnice.   Tato oblast Konga byla totiž dostupná z hlavního města Brazzaville pouze letecky nebo po vodě a po bídné bahnité cestě, na které se jede i více jak dva týdny. Ale nová komunikace s napojením na přístav Douala je pravým rájem pro dřevařské firmy. Navíc si tu kácí každý, co chce. Severní Kongo je od hlavního města daleko a státní správa tu funguje velice sporadicky. Jak dlouho ale bude při současném tempu trvat, než lidé zlikvidují i poslední zbytky původního pralesa a vyhubí poslední živočichy, kteří jsou na tomto ekosystému závislí? Možná si někdo myslí, že je to jen zbytečným strašením, ale podle statistik za posledních dvacet let klesly stavy zvěře často na čtvrtinu nebo v některých případech dokonce na desetinu původních hodnot.   Korup je diamant   I přes všechno, co se kolem parku děje, stojí jeho návštěva za to. Snad každý někdy zatoužil poznat krásu deštného pralesa a vydat se do hlubin lesních velikánů objevovat tajemné obyvatele, tak jako to dělali před námi slavní cestovatelé. Deštné pralesy jsou spolu s oceány jedněmi z posledních míst, která mohou odhalit další nepoznané druhy zvířat i rostlin zatím ukryté lidskému zraku. Korup je jedním z těchto klenotů. Je považován za jeden z nejstarších a nejbohatších ekosystémů v Africe. Vcelku jednoduše se tady dá poznat to, co v Evropě nemáme. A strastiplná cesta po rozbitých silnicích z hlavního ekonomického města Douala, kam létá většina leteckých společností, která se sem musí podstoupit, stojí za to.  

V Douale se nejprve musí počkat, až se naplní autobus do města Kumba. Někdy to může trvat i půl dne, ale je to seznámení s realitou Afriky. Člověk si musí zvyknout na to, že tady čas není rozhodující. Jak říkají Afričané: „Vy v Evropě máte hodinky a my v Africe zase čas!“ Zbývajících sto dvacet pět kilometrů z Kumby do Mundemby, vstupní brány do parku, obstarávají obstarožní dvou­dveřová auta, která u nás nenajdeme už ani na vrakovišti. Dovnitř se přesto prodává sedm jízdenek a k tomu se připočítává řidič. A cestou si šofér ještě přivydělává tím, že jednoduše vecpe mezi pasažéry další dva až tři lidi. A střecha praskající pod nákladem banánů přivítá ještě pár koz a vyhublou starou paní, kterou přikurtuje spolu s kozami.   Prašná cesta je plná výmolů a děr, místy připomíná tankodrom v Doupovských horách, ale konečný čas jízdy jsou pouze čtyři a půl hodiny. A to ještě řidič drze projížděl kontrolní body policie a armády. Když jsem se ho ptal, jestli ho nebudou pronásledovat, jednoduše prohodil: „Nemají čím a signál tu není.“ V Mundembě pak už jen stačí najmout si průvodce a nosiče. Proč i nosiče? To rychle pochopí i ten největší vytrvalec, jakmile vstoupí do pralesa. Ostatně do něj je to ještě z Mundemby osm kilometrů.   Jaký je   Cestu až k hraniční řece, která odděluje park od okolních plantáží, lemují palmy pěstované pro žádaný palmový olej. Kam oko dohlédne, ani kus jiného stromu, jen pečlivě udržované řady palem, mezi kterými občas procházejí dělníci a sečou mačetami zarůstající trávu. Velkolepý visutý most, přes který se pro jistotu chodí nad dravou řekou, i když je téměř vyschlá, se pěkně houpe. Ten je i symbolem parku a mnozí na něj nechodí rádi. Ale vzápětí vás pohltí vegetace a klenba pralesa a obstoupí vás neskonalá úcta k lesu, který přežil miliony let, k ekosystému, který funguje dokonale bez zásahu člověka.   Největším pokladem však jsou stromy. Je jich tu nepřeberně, počínaje dřevinami, jejichž kořeny ční i více jak dva metry nad zemí, a konče velikány, které by neobjalo ani deset lidí. Je tu možné vidět i vzácné dřeviny, jejichž kůra slouží k výrobě léků, nebo žádaný mahagon. To vše doplňují různé liány a popínavé rostliny, které velice rychle obsazují cesty, kudy se příliš nechodí.   Vidět v období sucha zvířata vyžaduje notnou dávku štěstí. V období sucha se většina ukrývá a ta, co hledají potravu, se převážně pohybují v horních patrech stromů. Vyplatí se ale ráno si přivstat a mít dobrého průvodce, který dokonale zná les a jeho obyvatele. A pak už můžete sledovat opice mandrily, paviány, nebo dokonce šimpanze. Pralesní sloni v té době zůstávají ukryti v hloubi lesa. Podle mého průvodce Eliase jsme měli mimořádné štěstí, když se brzy ráno při pochodu okolo řeky mihl během mžiku před námi obrovský stín.  

Každopádně nejvhodnějším okamžikem pro pozorování zvířat tedy bývá období dešťů, kdy většina slézá z horních pater a hledá si potravu dole pod stromy. Les se promění ve velkou jídelnu, kdy je dostatek ovoce a plodů pro každého. Bohužel prales je v té době často zalit vodou, takže se člověk musí brodit a cesta do lesa se stává opravdu strastiplným dobrodružstvím. Nejzávažnější skutečností v té chvíli ale je, že nastává absolutní kolaps dopravy. Místní prý znají i případy, kdy se jelo z Doualy více jak týden.

Trocha o Kamerunu


Kamerun najdete v západní Africe při pobřeží Atlantiku. Země se řadí do střední Afriky, rozloha činí 475 440 km2.


Samostatnou republikou se země stala v roce 1960, kdy se dohromady spojil bývalý Francouzský protektorát a překvapivě část sousedící s dnešní Nigérií, kterou měli zahrnutu ke svým koloniím Britové.


Ani sami Kameruňané nevědí příliš moc o době před vyloděním Portugalců v roce 1472. Od této doby tu probíhal obchod s otroky přesně jako v celé západní Africe. Severní části země však byly pod kontrolou velké říše Kanen-Bornu a později království Fulani. Jinak na celém území vládli drobní feudálové.


Prvními kolonizátory, kteří byli velice aktivní, se stali Němci. Za svoje cen­trum si vybrali město Buea s příhodným klimatem pod Mount Kamerunem. Byli tu až do prohrané první světové války, kdy si Kamerun jako protektorát OSN mezi sebou rozdělili Francie a Britové.


Počet obyvatel se uvádí 16,5 milionu a je složen z mnoha kmenů, z nichž žádný nemá majoritu. Převážná část země mluví francouzsky, i když významná je anglofonní menšina, která žije převážně na západě Kamerunu. Úředním jazykem je francouzština a angličtina, přesto se s oběma jazyky setkáte spíš u vzdělanějších vrstev.


V zemi je uváděno podle vyznání 50 procent křesťanů, asi 30 procent aministů a přibližně 20 procent muslimů žijících převážně na severu. Tipy na cestu

Ke vstupu do Kamerunu je třeba vízum, musíte se pro ně vydat nebo pokusit korespondenčně ho vyřídit v Moskvě, Bonnu, Essenu, Haagu, Paříži nebo Londýně.

Připravte se na byrokracii, je dobré začít s velkým předstihem. Většinou budou ambasády chtít zpáteční letenku, výpis z účtu, pojištění na cestu a kopii mezinárodního očkovacího průkazu s platným očkováním žluté zimnice.

Vízum stojí podle místa vyřízení asi 90 eur.

Do Kamerunu létá několik leteckých společností – Air France, Swiss, KLM, Brusells Airlines nebo Air Marocco. Běžná cena letenky je asi 20 000 Kč bez poplatků. Nejlevnější bývají do přístavu Douala. O něco dražší a méně časté jsou cesty do hlavního města Yaoundé.

Doprava už není problémem. Mezi velkými městy jezdí velké autobusy nebo dodávky předělané na převoz osob. Nevýhodou je časté čekání na zaplnění, výhodou maximální kontakt s lidmi.

V Kamerunu jezdí také vlak, především na severu mezi Doualou – Yaoundé – Ngaoundéré.

V zemi není vůbec draho, i když ve velkých městech jsou ceny za ubytování překvapivě vysoké i za velice špatný hotýlek. Ceny potravin jsou nižší než u nás, vše závisí na smlouvací otrlosti, převážně na tržišti.

V Kamerunu je oblíbeným nápojem pivo, které tu doslova teče proudem, je značně oblíbené, v ceně od 30 Kč za 0,7 litru.

Category: 2007 / 09


raj2NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA DAGMAR CESTROVÁ

Začínalo se šeřit, když se před námi objevil pečlivě zastřižený trávník a zeď zářící čistou omítkou. Po asi tříhodinové jízdě drsnou krajinou z ChiangMai, hlavního města severní thajské provincie, to místo vypadalo až nepatřičně uhlazeně. Na zdi velký znak – hnědý list v zeleném čtverci a nápis Angkhang Nature Resort. A dál pak přepychová recepce, restaurace a dřevěné chaty – jednou stranou se téměř dotýkající horské džungle, na druhé s pečlivě udržovanými keři a květinovými záhony. Prostě luxus a idylka. Před hotelem stála vyrovnána kola. Díky prospektu, který každému hned v recepci strčí do ruky, bylo okamžitě jasné, že rozhodně neslouží k dopravě místnímu personálu. Na malé mapce okolí byla vyznačena cyklostezka. Tady! Uprostřed Zlatého trojúhelníku!

VÍTEJTE V KRÁLOVSKÉM PROGRAMU

To, co jsme v rychle padající tmě ještě stihli zahlédnout, byla jen část celého komplexu chat šikovně rozhozených po okolí. Uprostřed typická thajská vesnička a hned vedle vstup do světa, kvůli kterému jsme tady. Není významný jen pro samotné Thajce, je i místem naděje pro vyspělé státy, které od dvacátých let minulého století, kdy Společnost národů (dnes OSN) vyhlásila válku opiátům, utratily za represe i prevenci miliardy dolarů. Vstupuje se za mírný poplatek. I ten má přispět ktomu, aby zdejší rezort na sebe vydělával. Royal Angkhang Research Station – tedy výzkumná stanice v Angkhangu – je součástí královského projektu, který má zajistit horským kmenům v oblasti Zlatého trojúhelníku nezávislost na pěstování opia. Jiné původní plodiny tady totiž nerostly a pokud ano, pak v mizerné kvalitě. Ztroskotaly i ojedinělé pokusy místních zemědělců pěstovat vysoko v horách na pomezí Thajska, Myanmy a Laosu místo máku třeba kávu nebo jiné výnosné plodiny. Malebným horkým údolím se táhne silnička olemovaná z obou stran ploty z pletiva. Za nimi vzorně ošetřované malé plantáže s nejrůznějšími plodinami, skleníky. Všechno úhledně vysázené, ošetřené. Jen broskvoně vypadají komicky, jako nastrojené do svátečního, protože plody jsou zabaleny do bílých pytlíčků na ochranu před hmyzem. Mezi tím vším se pohybují ženy a muži v pracovním. Milí, usměvaví, čiší z nich pohoda. Proti nám jde po silnici rozesmátá skupina studentů, kteří přijeli na brigádu. „Proč je tu tolik pletiva?“ přemýšlí, jak odpovědět na mou otázku, sympatická mladá žena Juruwan Yimhin, která tu kromě jiného má na starost i návštěvy novinářů. I ona se usmívá. „Aby si výzkumníci nepletli políčka,“ říká nakonec. Nemohu se zbavit dojmu, že tak jednoduché to zase nebude, podobné zábrany přece slouží hlavně jako ochrana před zloději. Uprostřed pohody a klidu, které tu vládnou, ale podobné úvahy skutečně působí tak nějak nevhodně. Ale byl tu takový klid vždycky? Jsme blízko myanemské hranice a daleko to není ani do Laosu. Horská džungle vypadá divoce, ale pro horaly není žádnou vážnou překážkou. Když se neurodilo, nenapadlo občas někoho dojít si pro náhradu do královské stanice? A co víc. Nebyla políčka původně trnem v oku bandám, kterým se hodilo, že se ve Zlatém trojúhelníku pěstuje právě mák, protože jim opium vynášelo tučné zisky? Zdejší území není tak nevinné a idylické, jak připadá turistům. Statistiky nadnárodních organizací, které se zabývají bojem proti drogám, jasně ukazují, že hned za hranicemi v Myanmě a Laosu se mák pěstuje dál. Odtamtud pak opium a především žádanější heroin, který se ze surového opia vyrábí, proudí právě přes hranice do Thajska jako do přestupní země. Thajsko má výhodnou polohu a prakticky až k hranicím síť dobře sjízdných silnic. Je na tom ekonomicky nesrovnatelně lépe než sousedé a dlouhou řadu let úspěšně buduje v kdysi bohem zapomenutém pohraničí lepší životní podmínky. Silnice mají farmářům pomoci snadněji dopravit úrodu dolů z hor ke spotřebitelům, ale mít také možnost nakoupit potraviny a zajistit přístup ke zdravotní péči (surové opium původně používali horalé také jako jediný dostupný lék). To všechno samozřejmě nahrává překupníkům opiátů, kteří se pak snaží dostat tudy opiáty dolů k letištím a do mořských přístavů a dál propašovat do USA, Číny i Evropy. Není náhodou, že rafinerie na heroin se v Myanmě nacházejí zejména poblíž hranic této země s Thajskem a že Thajsko řeší celou situaci ve spolupráci jak s USA, tak s OSN i se zeměmi EU.

ZATÍM ATRAKCE HLAVNĚ PRO THAJCE

Zdejší královská výzkumná stanice je tak trochu výkladní skříní. Na rekreaci sem v posledních letech ročně přijíždí hlavně v sezoně, tedy od října do března, na třicet tisíc turistů. Většinou jsou to Thajci. Cizinců je podstatně méně, hlavně sem z různých zemí míří vědci a odborníci podívat se právě na výsledky programu, který tu byl zahájen už v roce 1969, deset let po té, co Thajsko vyhlásilo zákaz pěstování opia. Samotný zákaz a ničení makových políček ještě nic neřešily. Horské kmeny byly na surovém opiu příliš závislé jako na jediném zdroji obživy. Proto se některé ze stovek projektů, které thajský král Bhumibol za svůj život zahájil, týkaly právě rozvoje severní části země. Na několika místech se začaly zkoušet různé plodiny, které dole v Thajsku běžně nerostou, ale ve zdejším chladném klimatu se jim může dařit. Odborníci na drogovou problematiku navíc předpokládají, že zkušenosti odtud pomohou rozvíjet podobné programy také v dalších dvou zemích Zlatého trojúhelníku, které zatím dál zůstávají významnými dodavateli opia a heroinu. V současné době stojí Laos a Myanma v jejich produkci hned na druhém a třetím místě za Afghánistánem. Kromě broskví (v horách sice rostly i předtím, ale sklidit úrodu a dopravit ji nepoškozenou dál bylo těžší než sklízet surové opium) se tady začaly pěstovat také maliny, zelenina, ale i spousta odrůd květin včetně růží. A pak jahody. „Právě nyní zde zkouší jeden japonský profesor novou odrůdu jahodníku, kterou vyšlechtili v jeho domovině,“ vysvětluje Jurawan Yimhin. „Má velké a chutné plody. Ještě nemá jméno, to dostane, pokud se tady ujme. Podobných zkušebních projektů ale máme mnohem více.“ Pokud se ve stanici potvrdí, že se plodině v horských podmínkách daří, následuje průzkum trhu, který má zjistit, zda je o ni zájem. Pokud ano, nabídnou ji výzkumníci farmářům. Když se rozhodnou plodinu pěstovat, stát se zaručí, že od nich určité množství vykoupí – pochopitelně za cenu, která se v porovnání s případným výtěžkem z prodeje surového opia vyplatí. „Pracovníci našeho výzkumného centra pak na farmáře hlavně z počátku dohlížejí a radí jim, aby se naučili plodinu dobře ošetřovat a sklidit,“ vysvětluje dál Juruwan Yimhin. „Plodiny nejsou chemicky ošetřovány, takže splňují i současnou poptávku po bioproduktech.“ Jestliže farmáři vypěstují více, o přebytky se musejí postarat sami. Pokud méně a chyba není na jejich straně, získají od státu náhradu. Jestliže si neúrodu zaviní špatným ošetřováním, nezískají nic. „Je to motivace, aby se snažili o plodiny dobře pečovat,“ dodává paní Yimhin. Pěstování máku bylo pro horaly totiž mnohem jednodušší, než je péče o některé druhy zeleniny či ovoce. Mák stačilo jen rozházet po políčku a pak ve správnou dobu speciálními noži naříznout makovice a zachytit rychle zasychající mléko. Zisk většinou závisel na tom, kolik členů rodiny se do sklizně mohlo zapojit.

NA MYANEMSKÉ HRANICI

Thajci si dobře uvědomují, že náhrada pěstování za opium je jen jednou z možností, jak změnit neutěšenou situaci ve Zlatém trojúhelníku. Zdrojem peněz pro chudé horaly může být i turistický ruch. Pro Thajce z jiných částí země je atraktivní toulat se mezi opečovávanými plantážemi plodin a květin, které jinde nevidí a které zvláštně kontrastují s horskou divočinou, a samozřejmě tady nechávají své peníze. Ty pak slouží k dalšímu rozvoji oblasti. Příležitostí k utrácení nabízí celou řadu už samotná stanice, která část z toho, co vypěstuje, prodává přímo na místě. Navíc před centrální budovou s restaurací a konferenčním centrem i na dalších místech vysedávají ženy z okolních vesniček a nabízejí za pár bathů (v přepočtu na koruny velmi levně) své typické ručně vyráběné náramky, přívěsky a další suvenýry. Z jejich chování je patrné, že jsou na turisty a fotoaparáty zvyklé. Usmívají se, někdy mávnou, aby přitáhly pozornost, jen některá se přece jen ještě otočí zády nebo si zakryje obličej – co kdyby zachycení jejího obrazu znamenalo přece jen něco zlého… Na zájem cizích lidí jsou očividně zvyklí i ve vesničce Nor Lea na samé hranici s Myanmou. Dospělí se tváří netečně, zvědavé jsou nanejvýš děti. Jedna stará žena k nám přibíhá s ručně tkanými dečkami přes ruku. Když zjistí, že tentokrát nic neprodá, dychtivý výraz v tváři jí vystřídá neskrývané zklamání… Zdejší horalé si žijí po svém, se svými původními zvyky a většinou ještě v kmenovém uspořádání. Někteří přišli z někdejší Barmy, jiní utekli z Číny před represemi a král jim dovolil se zde usadit. Ve vesničkách kolem stanice jich žijí asi dva tisíce. Stejně jako jinde, i v Nor Lea si domky stloukli ze všeho, z čeho se dalo, hlavně z vlnitého plechu. Sem tam se už ale objevují i modernější materiály. Na ulici také běžně stojí nové skútry a motorky, ve zdejším prostředí asi užitečnější než dražší auta. Voják v budce u hraniční závory se usmívá. Vůbec neprotestujeme, když míříme kolem několika buněk, sloužících jako ubytování pro další příslušníky armády, přes plošinu s přistávací plochou pro helikoptéru dál k plotu s tabulí: Výsostné území Myanmy, vstup zakázán. Na rozlehlé ploše v létě stanují turisté, hned vedle barevné, ale jinak docela prosté dřevěné židle, památce na výsostnou návštěvu jedné z členek královské rodiny. Kam by také turisté utíkali – přes hranici dál do hor, kde se jen rozprostírá horská džungle a území opiových políček, na kterém ještě operují ozbrojené bandy a myanemští vojáci? Idylku trochu narušují palebná stanoviště obložená pytli hned před hraničním plotem. Co se tady dělo? Prý se tu střílelo. A kdy? Už dávno. A proč? Nikdo prý neví, někdo si prostě začal… Thajci si rádi řeší své problémy sami, turistům o nich nevykládají, ti se mají v jejich zemi cítit bezpečně, thajské hospodářství je na turistickém průmyslu příliš závislé. Auto, které se vzápětí objevuje, okamžitě obklopí hrozen vesničanů s hrstmi bankovek v ruce. „To je něco jako pojízdná prodejna,“ dozvídám se. Přiváží sem nahoru některé základní potraviny, ne všechno si mohou farmáři vypěstovat. Ještě nedávno se sem dokonce musela dovážet i voda. Původně horským vesnicím stačila ta z dešťových srážek. V posledních letech jí ale ubylo, takže sem pitnou vodu nedávno dovedli potrubím. Už alespoň vím, co proudí v ještě nezakrytých zelenomodrých rourách, které jsme v jedné ostré zatáčce minuli cestou sem. Působily v divoké krajině hodně zvláštně.

raj

BĚH NA DLOUHOU TRAŤ

Dnešní podoba Angkhang Nature Resortu se budovala téměř třicet let. „Změnili jsme krajinu,“ říká Juruwan Yimhin. Pracovníci královské stanice sem přivezli nejen nové plodiny, ale také začalo zalesňování okolních kopců, na kterých vesničané vypálili džungli, aby měli novou půdu pro maková políčka. Ta se po dvou až třech letech vyčerpala a farmáři je nechávali ležet ladem. Místa zarůstala křovinami a trávou. Jak to tady asi vypadalo, se dá domyslet při pohledu na úbočí kopců na myanemské straně hranice. Hyzdí je rezavé skvrny obnažené erozí. „Museli jsme nejen vysázet znovu stromy, ale bylo třeba i změnit myšlení zdejších obyvatel. Museli nejprve pochopit, že pěstovat jiné plodiny je pro ně výhodnější než pěstovat mák,“ dodala. Jak dramatické to občas bylo a že při tom tekla i krev, protože někde k pěstování opia nutili zemědělce i drogoví baroni, se tady dnes už nemluví. Thajsko je v současné době podle údajů Mezinárodního výboru pro kontrolu drog zemí s nejúspěšnějším protiopiovým programem na světě. Z jeho území zmizely heroinové rafinerie. Produkce opiového máku tvoří v regionu, kde byl hlavní plodinou pro obživu, podle statistik pouze zhruba jedno procento. (Rozloha ploch osázených mákem se dnes už snadno dá kontrolovat pomocí satelitu.) A některé horské kmeny již přestaly být na prodeji opia závislé. Pokud ho dál používají jako tradiční lék nebo kouří, přivážejí si ho spíše ze sousední Myanmy nebo Laosu.

Category: 2007 / 09

S hořící  pochodní  

Ptala se  Dagmar Cestrová, Foto archiv Ondřeje Veselého

„Osobně takové lidi obdivuji. Překonávají hranice lidských možností,“ říká o běžcích, kteří se vydávají za extrémních podmínek na extrémně dlouhé trasy, jakou je i běh napříč libyjskou pouští, Ondřej Veselý. Sám je přitom členem evropského týmu Světového běhu harmonie (World Harmony Run), což je štafetový běh s hořící pochodní, který se každý rok koná v osmi desítkách zemí světa. Má prohloubit přátelství a porozumění mezi lidmi. Od loňska je Ondřej dokonce kapitánem celoevropské trasy. Běhání mě vždycky bavilo, chodil jsem dokonce do sportovní školy zaměřené na atletiku a běhal takzvané dlouhé tratě. Dnes je beru jako krátké. Postupně jsem se dostal k maratonu a ultramaratonu. Ale třeba na běh pouští bych si teď asi netroufl. Mám kamarády, kteří běželi nejdelší registrovaný závod na 3100 mil (asi pět tisíc kilometrů) v New Yorku. Tam je pravidlem, aby každý uběhl přes sto kilometrů denně! Museli to zvládnout bez ohledu na to, co se na trase stalo, jinak by se nevešli do časového limitu jednapadesáti dní. Mají můj obdiv. Asi bych takovou vzdálenost nezvládl. Ale myslím si, že to není fyzický problém. Je to spíš v hlavě. Třeba zakladatel tohoto ultraběhu Sri Chinmoy řekl, že člověk může dokázat neuvěřitelné věci, pokud je schopen vnitřně překonat bariéry své mysli, které si sám vytvořil. Jinými slovy, nic není nemožné. Například vloni s námi při Světovém běhu harmonie v Rize běžela celých osmnáct kilometrů s batohem na zádech žena, které bylo sedmdesát čtyři let. Nabízeli jsme jí, aby si cestou oddechla v doprovodném autě, ale s úsměvem odmítla.  

Takže rozdíl mezi adrenalinovým během a akcemi, jako je právě Světový běh harmonie, jste už trochu naznačil…

Každý je jiný, ale stejně důležité. U nás nejde tolik o zkoušení lidských možností, spíše o předávání myšlenky, že všichni můžeme udělat hodně pro to, aby celosvětová rodina žijící na jedné planetě, na Zemi, byla harmoničtější. Při běhu se často zastavíme, povídáme si s lidmi, necháváme je, ať i oni na chvíli nesou pochodeň a něco si při tom přejí. Ne pro sebe, ale pro někoho jiného. Co stát, to jiná krajina, jiní lidé, jiný způsob života, zvyklosti, ale uvnitř jsme přece všichni stejní – a to nás spojuje.Běháte takhle po světě už dvanáct let, letos vedla trasa Světového běhu harmonie dokonce i částečně po africkém kontinentě, máte pocit, že se lidé za tu dobu nějak výrazně změnili?

Je to v různých zemích rozdílné. Snad největší změnu jsem cítil v Polsku. V minulých letech mi připadalo, že smutek a deprese jsou tady národní sport. Už vloni tu ale byla mnohem optimističtější atmosféra, takové uvolnění. Velkým zážitkem byl také běh přes Mostar, kde člověk vidí, jak se tam vypořádávají s traumaty války třeba děti. Bylo z nich cítit, že chtějí, aby už nikdo nezažil to, co ony.A překvapilo vás v poslední době něco?

Vloni jsme běželi poprvé Marokem a běh měl obrovskou odezvu. Když jsme se blížili k Rabatu, hlavnímu městu, mysleli jsme, že se tam koná nějaká demonstrace. Pak jsme zjistili, že to srocení lidí čeká na nás. Podobně milá přijetí byla i v Turecku. Tam si každý z nás zbořil mediálně podporovaný mýtus, že muslimové jsou samí fanatici. Ukázali se jako velice otevření a přátelští lidé, kteří mají k Evropě pozitivní vztah. Překvapil mě i Island. V téhle úžasné krajině žijí lidé různých kultur – černoši, Evropané, Asijci, spolu, rádi a v pohodě. Nemají tu dokonce ani armádu, nepotřebují ji. A musím se zmínit i o fantastické podpoře, kterou má běh v Etiopii. Tam se mu věnuje snad každý. Dokonce jsme se mohli spolu s národním týmem zúčastnit Velkého etiopského běhu ulicemi Addis Abeby, ve kterém startuje přes dvacet pět tisíc lidí. Něco takového se hned tak nevidí.Nejste jen velký optimista? Přece jen při takové akci, jakou je Světový běh harmonie, na vás čekají školáci, představitelé měst, všude vás vítají, zdraví. Běžný asi vypadá jinak.

Možná to tak je. Možná mám díky běhu harmonie jen samé pěkné zážitky. Ale když se člověk snaží být dobrý, inspiruje tím okolí. Myslel jsem si kdysi, že je to blábol, ale ono to funguje.A jak řešíte to, že samotný běh se koná několik měsíců? Nepřekáží vám to v práci? Letos jste navíc i kapitánem, to asi znamená povinnosti navíc…

Můj zaměstnavatel pro mě má pochopení. Tři čtvrtě roku pracuji a pak se věnuji běhu. Kapitán se nejen zúčastní, ale hlavně musí zajistit, aby se dodržoval harmonogram, uskutečnila se všechna připravená setkání, ať už ve školách, nebo ta oficiální, dohlížet na zdravotní stav týmu a tak podobně.

Co je Světový běh harmonie (World Harmony Run)


Založil ho v roce 1987 sportovec, filozof a umělec Sri Chinmoy, který se celý život věnuje ideálům světové harmonie.


Běh pořádá tým Sri Chinmoy Marathon, což je světová nezisková organizace dobrovolníků zaměřená na různé běhy, které organizuje po celém světě. Světový běh harmonie je jedním z nich.


V každé zemi se o běžce stará několikačlenný tým, který zajišťuje hladký průběh trasy a často sám zajišťuje potřebné prostředky. Města, kterými vede trasa, často nabízejí zdarma ubytování a případně i občerstvení, není to ale pravidlo. Osobní náklady si každý běžec platí sám.


Světový běh harmonie je štafetový, s hořící pochodní, evropská trasa měřila více než 27 tisíc kilometrů a vedla přes 48 evropských zemí a některé africké státy.


Letos začala 7. března v Lisabonu a skončí 9. října v Amsterdamu. Přes Českou republiku účastníci běželi od 11. do 17. července.


Podobná trasa jako po Evropě vede i po Americe, Kanadě.


Tým běžců je složen z účastníků z různých zemí, s nimi pak může každý, kdo má zájem, s pochodní ujít pár kroků nebo běžet tak dlouhou trasu, na jakou se cítí. Ke štafetě se připojila v minulosti celá řada celosvětově uznávaných osobností, jako například Nelson Mandela, matka Tereza, ale i tenistka českého původu Martina Navrátilová a další.

Podrobné informace a spoustu fotografií ze Světového běhu harmonie

najdete na www.worldharmonyrun.org nebo .cz.

Category: 2007 / 09

NAPSALA  IRENA PÁLENÍČKOVÁ,  VYFOTOGRAFOVAL  JIŘÍ PÁLENÍČEK

Nejsou jen slavné sýry jako roquefort či camembert, které proslavily Francii. Do údolí v Savojských Alpách jsme se vydali poznat, jak vznikají obyčejní horští zástupci slavného fenoménu francouzské kuchyně nazývaného prostě fromage – sýr. Otevřte například slavný motoristický průvodce Francií – Michelin (původem z Francie) a ještě před mapou s trasami památek najdete mapu regionálních specialit věnovanou vínu a sýrům. Jinak se v sýrařských regionech nedá vyznat, vždyť Francie vyrábí přes pět set druhů sýrů (do toho ovšem nesmíme počítat sýrovými gurmány rozeznatelné jemně odlišné poddruhy vzniklé tím, že mléko z krávy krmené senem nemá tutéž chuť jako mléko vzniklé přežvykováním kvetoucích alpských luk).   Co se variability týče, s francouzskými sýry je to jako se psy, v obou případech je jejich různorodost neobyčejně veliká. Těžko uvěřit, že doga i jorkšírský teriér vzešli z jednoho dávného prapředka a že ze stejného kravského mléka může pocházet jak čtyřicetikilové kolo beaufortu pro vzpěrače, tak i párdeková, téměř se roztékající hrudka, kterou drží pohromadě jen její dřevěná schránka. Doga by slupla několik desítek jorkšírů a z beaufortu by se nadělalo pár stovek malých Mont d’Or. Zároveň všech plus minus pět set druhů francouzských sýrů obsahuje kasein, laktózu, sůl, vodu a hlavně – má výbornou chuť.  

FARMÁŘ SKRBLÍK A PAPEŽ   Svými sýry a případně i svým plemenem krav se chlubí každé údolí Savojských Alp. Z údolí Abondance na severu oblasti Pays de Savoie pochází jak plemeno abondance, tak i stejnojmenný sýr. Toto údolí, na jehož konci téměř na hranicích se Švýcarskem leží lyžařské středisko Châtel, se pyšní čtyřiceti dobytkářskými farmami.   Jedna z nich stojí na okraji Châtelu. Čtyřicet krav obývá stavení, které svou velikostí určitě předčí sousední pečlivě udržovaný, ale na rodinu se třemi dětmi přece jen malý dům. Děti teprve začaly chodit do školy, a tak se o chod domácnosti, kravína i výrobu sýra starají oba manželé a jeden příbuzný. „Už jsme se dobře sehráli, občas můžeme i na den dva zajet do města,“ pochvaluje si paní domu, ale přiznává, že hned jak jim bude šedesát, předají péči o farmu dětem a půjdou na odpočinek, tak jako to udělalo už mnoho generací jejich předků.   Co farma, to jiný názor a trochu odlišný způsob chovu. V kravíně v Châtelu nadojí v zimě dvacet až dvacet pět litrů mléka od jedné krávy denně; v létě, kdy běhají po pastvinách, ho prý mají méně, přestože krmivo je kvalitnější. Na jiných farmách tvrdili zase opak, ale v Châtelu ještě dodali, že krávy poznají blížící se jaro a začnou se těšit na pastvu.   Výroba abondance je náročná časově i fyzicky. Bochníky sýra totiž váží mezi sedmi a dvanácti kily. V zimě leží na policích sýrárny okolo dvou set bochníků a je třeba je každý den vzít, položit na stolek, přetřít solným roztokem, obrátit a zase vrátit nazpět – manželé místní fitness centrum určitě nemusejí vy­uží­vat. Všechno mléko zpracovávají na sýr, na výrobu másla jim nezbývá čas, kupují ho stejně jako smetanu. V létě, když krávy vyženou na pastvu, připravují ještě na zimu zásoby sena, dávat mnoho granulí totiž znamená snižovat kvalitu sýra.   Abondance je zajímavý nejen svým údolím a svým druhem krav, je také velice starým sýrem. Doklady o něm pocházejí z roku 1381, kdy se již dodával na stůl avignonského papeže. Nejzajímavější předpis ovšem nepochází z papežského stolu, ale z trouby jednoho skrblíka. Pověst mluví o spořivém farmáři Berthoudovi, který žil sám a všechny zbytky a odřezky sýra si schovával. Tvrdé okoralé kousky pak dával do trouby roztavit a jedl s brambory.   Dnešní berthoud si nechalo jen jméno a pověst – sýr se taví dohromady s pepřem, česnekem, bílým
vínem a kapkou madeiry nebo portského. Skrblíkovy brambory se podávají a jedí se slupkou, on proto, že šetřil, dnešní gurmáni si vypěstovali odrůdy s jemnou slupkou, která se neloupe (například druh raclette). Horské šunky a klobásky si Berthoud ke své levné krmi také určitě nepřidával.   ALE VŽDYŤ JE TO DOVOLENÁ!   Na všech farmách jsme začínali stejnou otázkou: „Jak jste na tom s dovolenou?“ Věděli jsme, že si ji zdejší farmáři vzít nemohou, ale zajímalo nás, jak budou reagovat. Jocelyne a Michel Rey nás odpovědí přibili na židli: „Ale vždyť my máme dovolenou (holiday) stále, pracujeme na svém, pro sebe, tohle je naše farma, náš život, náš svátek, máme pořád prázdniny.“   A hned nám pohostinně nalili génépi z láhve ve tvaru houslí, které má tato farma, Les Violons, postavená v roce 1895, ve znaku. „Až budou děti velké, necháte jim to tady třeba na týden a pojedete někam k moři?“ pokoušeli jsme je dál.

„Ne, jsme tady na naší půdě. Můj otec je odsud a má ovce, v životě taky nechtěl mít prázdniny.“ Jocelyne připustí, že jednou, až jejich starší osmnáctiletý syn dostuduje zemědělství, mu farmu asi předají, ale teď? Ne, ne – znovu stejná odpověď. A nad krbem nám ukazují fotku krávy s medailí na krku – vyhrála vloni v Megève soutěž o nejkrásnější vemeno! Pak nám vysvětlí, proč pijeme génépi z tak zvláštní láhve.   A pak co sklenička, to další zajímavost. Při třetí jsme se dozvěděli, že se pravá génépi podle předpisu dědečka dělá ze čtyřiceti kusů květin a litru čistého lihu, které se po čtyřicet dní nechají stát, pak se přidá litr vody se čtyřiceti kostkami cukru. Pro ženy se dělá slabší a sladší, kdo nedokáže pozřít tu pravou chlapáckou padesáti až šedesátiprocentní, pije ji přes kostku cukru nebo si kostku cukru do ní máčí a cucá.   Při čtvrté rundě nám Jocelyne ukázala své zavařeniny a fotku borůvčí, které je přes metr vysoké. Sýr sami nedělají, vozí mléko do družstva, kde se z něj dělá reblochon a beaufort. Mají dvaadvacet krav a v létě suší seno, přesto se zřejmě cítí málo vytíženi, a tak chodí v létě na maliny, borůvky a houby a kromě toho nabízejí od Vánoc do Velikonoc a v červenci a srpnu agroturistiku. Než se objevilo dno láhve, ukázal nám Michel ještě sbírku kravských zvonců. Podle jejich zvuku přesně pozná, o jaký kus z jeho stáda se jedná (každý má své jméno).   Nazítří nás Michel vláčel na půdu. Nechápali jsme proč, i když seno nádherně vonělo. Zmizel v pavučinách u stropu v jakési malé jeřábnické boudičce, popojížděl si s ní po kolejničkách zavěšen pod mohutným trámovým stropem, vysouval čelisti na dlouhém ohebném rameni, nabíral seno, občas trochu hodil dolů otvorem do chléva. Evidentně se bavil a chlubil. Byl právě na prázdninách.   TAK VYPADÁ RELAXACE?   V celém údolí Praz je patnáct farem produkujících mléko. Sýry samy vyrábějí jen dvě. Kdysi byl La Tonnaz, kde je farma U houslí, větší než současné Praz sur Arly dole u řeky. Ležel 1170 metrů vysoko, na stráni otočené na jih, dřív zde tedy slezl sníh a nehrozily mu jarní povodně. Domy se v Tonnaz stavěly podle jednoho staletími vyzkoušeného modelu. Dnes vypadají statky zvenku jako normální udržované obytné domy, ale při bližším pohledu dají otevřená okna a dveře v jedné polovině tušit, že půlka patří dobytku a půlka lidem. (Obě poloviny jsou stejně omítnuté, mají stejné okenice, stejný tvar vchodových dveří…) I když jsou krávy oddělené zdí, typický pach chléva proniká celým domem. Ostatně i za touto vůní se sem agroturisté přece vydávají!   Je všední den a lije. Jocelyne nabízí specialitu farcement – bramborový nákyp (spíše kaše) se švestkami (spíše blumy) zapečený v troubě. Jocelyne se směje (to dělá stále), poletuje (i to má v celodenním popisu práce) a obsluhuje. Kuchyně pro hosty je zároveň i kuchyní pro rodinu. Jen stůl pokrytý horou špinavého nádobí (a šikovně skrytý před zraky hostů), dává tušit, že občas je toho i na Jocelyne moc. Dělá palačinky (crèpe) a dokáže ani jednu nepřipálit, krájí na ručním kráječi domácí salámy a klobásky svého manžela, běhá do spíže, míchá nám aperitiv, někam posílá syna, chrastí pánvemi, nese najednou tři porce polévky a pak pět talířů s palačinkami, do toho tiše hraje rádio a nahlas bučí krávy. Nezastaví se od rána do večera, a přesto je se svým životem velmi spokojená.   FRANCOIS A CHRISTIANE

Je oběma 48 let a agroturistiku nenabízejí, zato jsou dva na třicet pět krav a výrobu sýra Tomme de Farmier. Jak ti hodnotí svůj způsob života? Ani slovo stížností. Pracují na dvě směny. Vstávají před pátou, dají si černou kávu, on pak uklízí stáj, dojí a krmí, ona myje vše, co souvisí s výrobou sýra, a dokončuje, co nestihla večer (například vyrábí máslo). Nejpozději v devět je čas na snídani – chléb, sýr, čaj, občas salám, paštika… Dopoledne Christiane uvaří jak oběd, tak i večeři. Druhá směna začíná přesně ve čtyři (dřív ne, krávy jsou na to takhle zvyklé) a končí okolo osmé – on čistí chlév, postará se o krávy, ona vyrábí sýr…  

Na farmě už bydlel dědeček Francois. Ona svého muže poznala v roce 1981 na svatbě Francoisova bratra. Jak? Mají vůbec čas si to pamatovat?

„Ó la la!“ směje se Christiane, „hned jsme se vzali.“ Ona tehdy dělala v restauraci, on údržbáře a měli jen deset krav. Postupně přišly tři děti, teď už i tři vnuci, dvě dcery pracují na jiné farmě, nejmladší syn studuje zemědělství, aby převzal statek. „Co budeme jednou dělat? Ale na to je přece ještě brzy myslet!“ V roce 1994 farmu rozšířili, aby mohli žít jen z ní – tři sta šedesát pět dní v roce se dvěma třemi dny volna, kdy se o krávy starají děti. „Samozřejmě, že dělají také sýr a stejně dobře, vždyť se to naučily od nás.“ S Evropskou unií jsou spokojeni, protože podle nich udržuje produkci v normálu a tím i dobré ceny. „Nesmíme ale vyprodukovat více, než je stanoveno, jinak bychom dostali pokutu.“   Blížila se čtvrtá hodina a byl čas nastoupit do práce. Za deset minut čtyři zavoněla kuchyní z hrnečků po babičce starých padesát let každodenní odpolední káva. Co bylo vymalováno na porcelánu? No přece krávy!   JAKO POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ   Zatímco Christiane myje vykachlíčkovanou sýrárnu v chrómu přesně tak, jak to vyžadují předpisy EU, jdeme do stáje. Jsme z města, a tak se divíme, proč mají některé krávy rohy a jiné ne. „Některým je lepší je odstranit, než jdou na pastvu.“ Kdyby se vzájemně zranily, veterinář je v poměrně vzdáleném Sallanche stejně jako doktoři lidští. A jak se savojské stračeny druhu abondance a montbeliardes jmenují? Každá má své jméno na cedulce u stropu – Charmante, Violette, Tulipei, Trompette, Victoire…   Christiane už má všechno připravené na výrobu nového sýra. Do mléka vloží sýřidlo, pak speciální sýrařskou harfou rozmíchá jednolitou sraženinu na jakési vločky, asi patnáct minut zahřívá. Pak v odstředivce oddělí smetanu na máslo a syrovátku, která proudí rovnou do žlabů ve stáních kravám na přilepšenou. Másla nebude mnoho, jen tři kila, a každá kostka bude mít z formičky na povrchu vytlačený motiv statku s horami.   Sýrové vločky, které vznikly, napěchuje do formiček. To všechno je ovšem teprve začátek procesu, který je pro diváka velmi zajímavý, ale na popsání složitý a asi i nezáživný. Konečná váha zdejších sýrů je 1,3 až 1,6 kilogramu a za rok jich vyrobí přibližně šestnáct tisíc. Z výnosu za ně pak žije tento manželský pár a jejich třicet pět krav (přibližně jedenapůlkilový bochník sýra stojí na farmě na 13.30 euro). Něco přijdou lidé koupit přímo na farmu, většinu odebírají tři obchody v okolí.   Každý sýr je trochu jiný, trochu jinak nepravidelný, bílé chloupky se časem změní na šedavo-hnědou tvrdší kůrku (což někteří průvodci označují za poněkud odpudivý vzhled!). Ochutnali jsme tomme ještě ten den večer, kdy práce skončila o trochu dříve, aby byl čas na posezení u ubrusu s motivem krav a na sklenici beaujolais se sýrem a chlebem. Sýr byl měkčí, asi jako blaťácké zlato, a chuť? Tu musí každý vyzkoušet sám. Určitě to však byla jedna z našich nejlepších večeří v zemi galského kohouta. Byla prostá a chutná stejně, jako když Kristus lámal svým učedníkům chléb.   INSTRUKTOR A CHOVATEL   V areálu La Plagne, v okrajové vesnici Montalbert (1350 m), měly farmy poněkud jiný osud. Ve vesnicích, jejichž louky v zimě upravují rolby na lyžařský gigant Paradiski, dali lidé přednost výdělkům ze zimní turistiky. Zimní sezona je ale neuživí, a tak má většina dvě zaměstnání. Erick je vedoucí místní Ecole Ski France a jeho otec se svých krav nevzdal, i když v jeho vesnici zůstali z deseti farmářů jen dva. „Teď by se možná někdo k chovu zase vrátil,“ vykládal Erick, „ale EU už nové farmy nepovoluje nebo by to bylo hrozně drahé.“   Život rodiny lyžařského instruktora, který chová krávy, je dost zajímavý. Hlavně jeho denní režim. V zimní sezoně vstává ve čtyři hodiny ráno, do sedmi podojí a obstará dobytek a pak jede tři kilometry do práce. Jeho manželka totiž kdysi prohlásila: „Jsou to krávy tvého otce, tak se o ně starej ty!“ Přes den tedy na krávy dohlíží otec, odpolední dojení má na starosti Erickův starší bratr. O výrobě sýra tak nemůže být samozřejmě ani řeč. Mléko se odváží dolů do Aime do družstevní výrobny sýrů Beaufort. Druhá farma ve vesnici však sýr dělá sama.   Jak slézá sníh a na loukách se objevuje tráva, dobytek se postupně stěhuje nahoru do hor. Tam za ním musí Erick s bratrem dojíždět a dojit ho. Až v letních měsících o něj a dobytek z jiných farem přebírají péči družstevní pasáci ze sýrárny v Aime. Dva se starají o dojení, deset mužů se psy hlídá několik stovek krav pasoucích se v nadmořské výšce okolo dva tisíce metrů. Mléko se zpracuje nahoře na sýrový polotovar, velké bochníky o několika desítkách kil se svážejí dolů do sklepů k několikaměsíčnímu zrání.   PÁR SEZDANÝ NEBEM

Jde o víno a sýr. Pokud si myslíte, že sýr se v teplé kuchyni kromě obalování dá použít už jen na gratinování, špagety a maximálně při zapékání, Francie vám tento názor hodně rychle vyvrátí. Ve francouzské kuchyni se sýry připravují pomalu na tolik způsobů jako maso. Raclette a fondue jsou pravděpodobně nejznámější horská savojská jídla, i když se říká, že fondue je původem ze Švýcarska. Jeho jméno má ale původ francouzský, sloveso fondre totiž znamená rozpustit, roztavit. A ve fondue jde především o roztavení sýra! Jde ovšem také o to (nekoupíte-li ho jako polotovar), umět správně nahřát bílé víno, trochu česneku a koření, vybrat správně výrazné sýry (ementál je na to dost fádní) a hlavně dokázat vše rozpustit a rozmíchat do nádherně jednolité, táhnoucí se a chuťově vynikající hmoty (na základě vlastní zkušenosti bych řekla, že dosáhnout prvních dvou vlastností je obtížnější).   Racler znamená setřít, seškrábat, a to se také se sýrem raclette dělá. Nataví se, ať už skrytě v kuchyni, nebo přímo na stole ve speciálním stojanu s topnou spirálou a rozprostře na brambory (nebo na cokoliv jiného, s čím to považujete za vhodné).   V podstatě stejné ingredience – sýr, brambory, uzeniny, smetana, cibule, česnek – mají i další stovky předpisů na horská sýrová jídla. Tady se ukazuje důležitost muže zvaného ve Francii chef. Do českého jazyka se toto slovo přeloží jako šéfkuchař, ale přesnější by bylo kouzelník kuchař. Vezměte například tartiflette, jídlo z dalšího typického savojského sýra reblochon. Často se dělá na rodinných farmách, protože je malý a zraje poměrně krátce (kulinářský kacíř by ho přirovnal k velkému hermelínu). Vytřít misku, přidat pár koleček cibule, nakrájené brambory, zalít trochou smetany, navrch plátky reblochonu a zapéct. A teď nastupují chefové – vybírají mezi desítkami druhů brambor a desítkami druhů reblochonu, jeden přidá šunku, druhý trochu vajíčka, třetí slaninu a pórek, další vybere speciální misku.   Sýr se dá tavit i v dřevěném obalu, ve kterém zraje, např. Mont d’Or (jméno sýra i jídla z něj). Určitě v něm bylo navíc koření a šunka, možná trochu šlehačky a navíc tolik příloh, že se snad ani nehodilo označit to za jídlo ze sýra. Vzít sýr a vykouzlit z něj báseň, vzít mléko a udělat z něj báječnost rozpouštějící se na jazyku, to umějí jen mistři svého oboru.   Ještě jedno mají tyto specialitky společné – tradiční Francie chce dobře a kvalitně jíst, a proto velkoryse přehlíží všechny diety. Regály samoobsluh v Česku překypují polotučnými, odtučněnými produkty a výrobky s nula procenty tuku. Francie? Když mléko, tak plnotučné, když tuk, tak pravé máslo, když sýr, tak minimálně čtyřicet pět procent tuku v sušině. Savojským horalům výživná strava sedí, zkuste vstát v pět ráno a postarat se o čtyřicet krav – pak si také budete moct dát ke snídani bílou křupavou bagetku s poctivým máslem a plnotučným sýrem!  

A pokud si chcete dát poctivý francouzský sýr, nezapomeňte, že „víno a sýr jsou pár sezdaný nebem“. Mnohé kulinářské knihy vám předloží úplný kodex toho, jaké víno se má k jakému sýru pít, a budou hrozit ztrátou všech kulinářských požitků. A co doporučovaly Christiane i Jocelyne? „Pijte to víno, které vám chutná, se sýrem se vždy porovná, i když my, jako praví Francouzi, pijeme červené.“Tak trochu od Adama   Vznešené sýry dodávané na papežské stoly i ty úplně obyčejné bez legend mají společné ještě jedno – nebyly by bez hnoje. Bez krav to nejde a nejde to tedy ani bez jejich hnoje, jejich telat, jejich bučení, otravných much a bez horalů, kteří se o ně starají. Po návštěvě první farmy jsme poctivě konstatovali, že sice víme, jak se dělá palmové víno tuak, zkusili jsme na Borneu rýžovat diamanty, ale vlastně nevíme kdysi tak jasnou věc – jak dlouho dává kráva mléko a jak to zařídit, aby ho dávala dostatečně dlouho. Psát o sýrech a tohle nevědět by bylo totéž jako zlézt Kilimandžáro, a nebýt předtím na Sněžce.  

Jak to tedy je? Kdy a jak může kráva zabřeznout a co všechno se musí udělat, než se konečně narodí tele, není zase tak složité, jen se musí dodržovat určitý postup a dobře při tom počítat dny a měsíce. Po narození telete je to jako s jinými savci – nejprve se objeví mlezivo, které je potravinářsky nepoužitelné (za předpokladu, že si nechcete pořádně vyčistit střeva, k tomu je totiž mlezivo prvních dnů určené – uvést teleti do chodu do té doby nepoužívaná střeva). Dojit se proto začíná od druhého týdne po porodu, obvykle dvakrát denně.  

Farmáři udávají, že první měsíc dává kráva šest litrů mléka, nejvíce má ve 4. a 5. měsíci (v průměru 10–15 litrů), pak se produkce opět snižuje a po dvou až třech letech dává jen 2–3 litry denně (pokud by se produkce mléka neupravila podáním hormonů). Vše odpovídá době, po kterou by se v přírodě tele samo dokrmovalo u mámy, což jsou přibližně 2 roky. Odborné publikace uvádějí laktační období krav tři sta dní. Nejtučnější mléko mají krávy Jersey – až 7–8 procent tuku, ale jsou menší a méně dojí. Jsou ovšem i krávy, které mají výjimečně čyřicet až šedesát litrů mléka. Krav je dnes neobyčejné množství druhů a kdo chce jednoduchou poučku alespoň pro Česko, obecně je možno říct, že hnědostrakatá plemena bývají na maso a černostrakatá spíše na mléko.  

A víte, kolik litrů dokáže kráva v průměru dát za rok? Množství, které odpovídá desetinásobku její váhy, tedy pět až sedm tisíc kilogramů.

Tipy na cestu


Za sýry do Savojských Alp na letní dovolenou lze jet podle speciální mapy Itinéraires des Fromages navrhující 47 míst (zdarma v místních office du tourisme).


Jako hlavní chlouba Savojska, nesoucí hrdé označení AOC (Appellation d’Origine Contrôlée), jež zaručuje pravost a původnost výrobku, se v této mapě uvádějí sýry Reblochon de Savoie, Chevrotin, Beaufort, Tome des Bauges, Abondance, Emmental de Savoie a Tomme de Savoie. Většina z nich má i své webové stránky: www.reblochon.fr, www.fromage-beaufort.com, www.tome-des-bauges.com, www.fromageabondance.fr, www.emmental-de-savoie.com, www.tomme-de-savoie.com. Jedině kozí sýr chevrotin na internet ještě nepronikl.


AOC (ve Francii), DO (v Itálii) nebo AO (Španělsko) znamená, že na základě zákonů a nařízení smějí být sýry označeny platným jménem jen tehdy, pocházejí-li z přesně ohraničeného území a odpovídají tamějším ustanoveným předpisům pro výrobu, vlastnosti a složení sýra.Francouzská klasifikace francouzských sýrů

Fromage de châvre – kozí sýry

Fromage `a pâte persilée – plísňové, např. Roquefort, d’Ambert, Bleu (v Česku tradiční niva)

Fromage `a pâte molle – měkký, s plísní na povrchu, např. Camembert, Brie (v Česku hermelín)

Fromage `a pâte demi-dure – polotvrdý, např. Tomme de Savoie (v Česku měkké blaťácké zlato)

Fromage `a pâte dure – tvrdý, např. Beaufort, Comté, Emmental


Na běžné tavené sýry v této klasifikaci nezbylo místo, pro Francouze pravděpodobně nejsou hodny pojmenování sýr.

Category: 2007 / 09

Napsal  Michal Dvořák

Říká se, že houbaření je český národní sport, fenomén, který ve světě nemá obdoby, co Čech, to houbař a tak dále. Je tomu opravdu tak? Copak se na světě nenajde společnost, která by s námi tento užitečný a zdravý, voňavý a trochu slizký koníček sdílela? To víte, že najde. Jen zkrátka nejsou takoví blázni jako my. V české kotlině se houby sbíraly odnepaměti. Hlavně tedy od příchodu Slovanů, ačkoliv ani v keltském jídelníčku nechyběly. Slované se ale narodili s košíkem v ruce a Češi snad dokonce přímo v košíku. „Aspoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby. A oproti Rusku nebo Polsku, kde je to bráno spíše obchodně jako přivýdělek, tak pro nás je houbaření de facto národním sportem. Každý si sbírá na svém písečku pro sebe,“ říká Jan Borovička z České mykologické společnosti. Češi, Moravané a Slováci zkrátka milují les a přidá-li se k tomu i vášeň sbírat cokoliv a kdykoliv, tak jsou houbařští fanatici na světě.   Ale i české houbaření se vyvíjí. Ve středověku a na počátku novověku si botanika s houbami nevěděla rady a spíše před nimi lid varovala. Slavný Petr Ondřej Mattioli ve svém Herbáři píše: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí.“ Jenže ona zbytečná vlhkost byla nejen nutnou potravou chudých venkovanů, ale i žádanou pochoutkou šlechty. Oblíbené byly hlavně špičky, hřiby a také smrže, jedni z prvních poslů jara po hubených zimách.  

  V 19. století se houbařské povědomí rozrůstalo hlavně díky mnoha venkovským učitelům, amatérským mykologům, kteří mýtili středověké houbařské pověry. Všechno nasvědčovalo tomu, že na severu monarchie je palouček obklopený horami, na kterém se houbám bude dařit nebývale! A o tom, že tomu tak je i dnes, svědčí fakt, že rod Smotlachů je u nás snad slovutnější než Habsburkové. České lesy se každou sezonu plní tisíci houbařů a lví podíl na tom mají právě František a Miroslav Smotlachovi, kteří houby a houbaření zpopularizovali v celonárodní vášeň.    Není Slovan jako Slovan   Houby ale mají v oblibě i Rusové, Ukrajinci, Bělorusové nebo Slovinci, nadšenými houbaři jsou například Lužičtí Srbové. Obrovského obchodního ducha projevili Poláci. U našeho severního souseda představuje prodej hub živobytí pro celé oblasti s vysokou nezaměstnaností. Chudší rodiny vydělávají prodejem  hub u silnic a firmy rýžují na lenosti jiných národů strávit aspoň chvilku  v lese a vyvážejí desetitisíce tun hříbků, lišek, ryzců a žampionů do celého světa. Není výjimkou, že si německý turista koupí na polské tržnici košík pravých německých hříbků, které chvíli předtím nasbíral podnikavý Polák na druhé straně hranice.   Slované mají tedy vztah k houbám velmi kladný, ať už jim plní žaludky, nebo peněženky. Další evropské národy už ale můžeme docela jasně rozdělit na mykofilní a mykofobní, tedy na ty, které houby milují, a na ty, které se jim vyhýbají jako slimák hřibu žlučníku. A hranice mezi těmito skupinami vedou někdy i skrze samotné státy. Třeba Německo. Milada Mikulcová v knize Výchova houbařů v Čechách píše: „Už za komunistických režimů bylo možné pozorovat jisté ‚infikování‘ východních Němců slovanskou houbařskou mánií a jejich převaha nad starými spolkovými zeměmi trvá dodnes.“ U východoněmeckých lesů tak bývaly často k vidění zaparkované trabanty, stejně jako u nás. O vášni se ale nedalo mluvit u západních Němců, dlouho u nich panovala nejistota a obava z hub. Mercedes zaparkovaný u lesa byl vzácností, ale třeba BMW do lesů zajíždělo častěji, protože Bavoři na houby nedají dopustit.   Bez peněz do lesa nelez   Naši jižní sousedé milují svou krajinu, u Rakušanů můžeme mluvit přímo o národní hrdosti. A proto si dary matky přírody chrání okem ostřížím a zákonem nesmlouvavým. Je například zakázáno sbírat v Rakousku houby ve skupinkách a osamocený houbař může ulovit maximálně dvě kila hub denně. V některých rakouských zemích je navíc povoleno sbírat houby jen ve vymezené dny, týdny nebo měsíce. Vášniví houbaři si tedy dlouho dopředu plánují dovolenou a běda, jak nic neroste! Zákazy sběru platí také v Nizozemí. Místní se lesních hub obávají a navíc věří, že pokud se houba sebere, tak na tom místě už nikdy nevyroste.   Pšenka příliš nekvete ani houbařům v Itálii. V Alpách je sběr hub zakázán úplně, řadu omezení upravují vyhlášky obcí, houbař stejně jako v Rakousku nesmí někde z lesa přinést větší než povolené množství a na mladé plodnice by měl zapomenout úplně. Někde jsou dokonce k houbaření potřeba zvláštní povolenky. Výjimkou ale nejsou případy, kdy jedna rodina nasbírá i pět metrických centů pravých hřibů během víkendu.   Jinak pohodlní Italové jsou totiž na houbách téměř závislí! Ve velkém pěstují hlívy i žampiony a kvůli liškám jsou někteří jedinci dokonce ochotni lézt po horách. Na houby narazíte skoro ve všech obchodech, stánek s pohledy nevyjímaje. Při výběru ale buďte opatrní, hlavně před směsí hub prostě označovanou jako „funghi“.   „Tu tvoří i houby, které jsou u nás brány někdy jako podezřelé,  například různá kuřátka nebo čirůvky. Navíc houby leží často vystavené po celý den před obchodem, takže večer bych se je ani neodvážil koupit,“ varuje Vladimír Antonín z České vědecké společnosti pro mykologii.   V supermarketech se pak prodávají i balené celé hříbky, které stačí doma jen nakrájet, a řízky mohou být za chvíli na stole. Budete-li si chtít ale koupit houby sušené, tak dlouho, předlouho zvažujte. Viděl jsem dvě stě gramů sušených hřibů děravých jak řešeto, které se krásně zabalené prodávaly za třicet eur pod honosným názvem Zlato hor. A přitom už staří Římané prosluli takovou láskou ke kvalitním a lahodným lanýžům a muchomůrce císařce, že tuto vášeň přenášeli mečem i talířem do svých evropských kolonií. Role se ale za dva tisíce let obrátily a italské talíře plní houby z Polska a ze Skandinávie.   Černobyl spálil Norům košíky   Za houbařský ráj se dá označit právě sever Evropy. Zdatní houbaři jsou Lotyši a Litevci, řada z nich si po vzoru Poláků houbařením přivydělává. V posledních desetiletích ale roste zájem hlavně Finů a Švédů. Finy naučili houbařit Karelové, což je ugrofinské etnikum, které po druhé světové válce migrovalo směrem od ruských hranic dále do Finska. Kudy Karelové procházeli, tudy šířili tradiční kladný vztah přírodních národů k houbám. Dnes už má zkušenosti s houbařením každý pátý Fin. ¨   Ještě lépe jsou na tom ve Švédsku a není divu, protože chladnější klima neprospívá červíkům a jiné havěti, a tak jsou skandinávské houby opravdu výstavní. Poslední dobou ale krásné severské lesy plundrují stovky Italů, Poláků nebo Litevců a hlavně na jih Evropy míří speciální houbová letadla s tunami hřibů a křemenáčů. Proto Seveřané uvažují dokonce o úpravě legislativy a ochraně svých lesních pokladů. Úplně jiná situace ale panuje v sousedním Norsku. Každý houbař, který tuto zemi navštívil v sezoně, zaplakal nad tunami nádherných hub, které nikdo nesbírá. Norové měli vždy k houbám vztah opatrný a chladný, po černobylské havárii pak striktně odmítavý. Radioaktivní mrak bohužel zamířil i nad jejich území a od té doby by Nor v lese nesebral houbu ani s dozimetrem.   V Norsku se stále potýkají s vysokým množstvím nebezpečného cesia v mase skotu a vinu přisuzují právě houbám, které dokáží i po tolika letech ze země vytáhnout radioaktivní látky. Pokud se ale nebojíte, tak právě Norsko je zemí, kde byste mohli na houby s pověstnou kosou. Doporučuji ji ale propašovat z Česka, protože v Norsku za ni dáte strašné peníze…   Mnoho houbařů, mykologova smrt   Prapor mykofobie ale hrdě třímá stará dobrá Anglie. Tam s houbařením narazíte. „Je to zvláštní, Britové na houby moc nejsou, a přitom jsou mezi nimi výborní odborníci. Mykologie má v Británii dlouholetou a úspěšnou tradici,“ říká Jan Borovička. A bodejť by se na ostrovech mykologii nedařilo, když studijního materiálu jsou tuny, protože houby tu sbírají jen přistěhovalci. Podobně se daří mykologům i ve Francii. Tam se houby sice také sbírají, a nikoliv málo, například smrže nebo hřiby, ale Francouzi se soustředí hlavně na pěstování žampionů a lanýžů. A jak popisuje Jan Borovička, tak čeští mykologové jim mohou lesy plné hub závidět: „Když u nás kdysi byli na exkurzi francouzští mykologové, tak si  rvali vlasy a  říkali, že v tomhle státě se nedá dělat mykologie, protože tu lidi všechno snědí hned po ránu a nic tu nezůstane!“ Proto se v houbařských velmocích řada mykologů zabývá houbami, kterých si lidé v lese nevšimnou. Stará dobrá Anglie.   Americké prozření   Srdce houbaře zaplesá v severoamerických lesích! Hřiby jsou tu mnohdy velké jako zahradní trpaslíci a zdravé jako zdejší příroda. Tady se ale ztratíte lusknutím prstů. Američané se možná i proto měli odjakživa před houbami na pozoru. Ale v poslední době tu není houbaření jen výsadou bláznů, sebevrahů a přistěhovalců. Francouzská a italská kuchyně plná hub naopak z Američanů pomalu vytváří gurmány, kteří si z Evropy za obrovské peníze nechávají dovážet tisíce tun hřibů. A přitom místní lesy jimi přetékají! Ale už i Američané zakládají  mykologické spolky, které houby nejen konzumují, ale i sbírají. A některé houby, například smrže, dokonce na oplátku vyvážejí do Evropy.   Jiná situace je ve střední a jižní Americe. Zdejší původní obyvatelstvo má s houbami bohaté zkušenosti, ačkoliv jsou to zkušenosti spíše duchovního rázu. „Nejzajímavější vztah k houbám z mého pohledu je kult halucinogenních hub v Mexiku. Tam mimochodem kromě nich rostou i jedlé houby, jako třeba hřiby borové, ale ty indiáni nesbírají,“ říká Jan Borovička.   Přesto je zajímavé, že ve střední Americe nalezneme mnoho takzvaných houbových kamenů, které svým tvarem nepřipomínají lysohlávky, ale právě hřiby. Jan Borovička vysvětluje: „Kult houbiček ve střední Americe byl velmi silný, ale my ho neznáme v té původní podobě. Když přišli křesťané do Mexika, tak se snažili kult rozprášit. Indiáni ho proto drželi v tajnosti a on se vlastně uchoval v silně modifikované pokřesťanštěné podobě až dodnes.“ Díky dobovým pramenům víme, že například Aztékové i mladší středoamerické kultury pomocí magických hub komunikovali s bohy a nazývali je přímo maso bohů. Otěže rituálních houbiček ale pevně svíral šaman, a tak nejspíše nedocházelo k případům tragédií a duševních poruch tak často jako dnes, kdy se lysohlávkami cpe kdejaký ňouma.   Kde houby léčí   Jako prostředník pro dlouhé rozhovory s jinými světy sloužily houby i na asijském kontinentě, konkrétně na Sibiři. Tamní šamani už dávno objevili halucinogenní účinky muchomůrky červené a hojně jich využívali. S oblibou si na nich pochutnávají také sibiřští sobi, kteří pak zasněně bloumají po stepi. Někteří šamani pijí jejich moč a do jiných sfér tak létají rychleji než iljušin.   A to už se blížíme ke světové velkopěstírně číslo jedna, Číně. Houby se tu pěstují bezmála dva tisíce let a ročně odtud do světa proudí miliony tun hlív, šii-také, uch jidášových a žampionů. Číňané také jako první poznali blahodárné až zázračné účinky hub na lidský organismus. Velmi si například oblíbili lesklokorku lesklou, což je choroš, který roste i u nás. Dodnes věří, že dokáže vzkřísit i mrtvé. A protože není jedlá, tak z ní pijí extrakt, který má silné antibiotické účinky a snižuje hladinu cholesterolu, stejně jako třeba šii-také čili houževnatec jedlý. Všechny tyto houby posilují organismus a podle mykologa Vladimíra Antonína je někteří čínští sportovci musejí užívat téměř povinně: „Například houba jménem housenice čínská je jedním z prostředků, který má při nadcházející olympiádě v Pekingu přinést čínským sportovcům co nejvíce medailí.“   Houby jsou ale nejen jedním z pilířů tradiční čínské medicíny, jsou i skvělým doplňkem místní kuchyně. Pokud jste si někdy dali v klasickém českém asijském bistru vepřové plátky s vejci a houbami, tak jste pravděpodobně pozřeli ucho jidášovo, typickou prašivku českých lesů.   Číňané také milují houbu s krásným jménem kukmák sklepní, jenže ta byla řadě z nich osudná. „Když se před lety Asiaté stěhovali na jiné kontinenty, například do Austrálie, tak si přivezli i lásku ke kukmákům. Jenže v australských lesích si ji ve velkém pletou s muchomůrkou zelenou a dochází k řadě otrav. Existují proto dokonce oficiální značky, které jsou v lesích a varují Číňany před možnou záměnou,“ říká Jan Borovička.   A přitom i sama muchomůrka zelená je v Austrálii přistěhovalcem. Když lidé nejmenší kontinent kolonizovali, přiváželi si s sebou i sazenice oblíbených plodin a s nimi nevědomky i podhoubí nejjedovatější houby světa. Podobně se do Austrálie dostaly i některé další houby mírného klimatického pásma. V borových lesích se jim daří a často dorůstají úctyhodných rozměrů k ještě větší radosti přistěhovalců z mykofilních zemí. Samotní Australané totiž  houbaření považují za zbytečný hazard a jedlou houbou je pro ně jen vypěstovaný nebo zakoupený žampion.   Houbožrouti v Japonsku   Japonsko, další houbová velmoc! Japonci houby milují a opět jde, stejně jako u Číňanů, o šii-také, bolcovitky, hlívy a žampiony. Houby nesmějí chybět na žádném japonském stole a spotřebou třicet kilogramů za rok se Japonci řadí mezi největší houbožrouty na světě (pro srovnání, průměrný Evropan spořádá za rok dvě a půl kila).   Avšak nejen pěstováním živ je Japonec, kvůli jedné houbě se z něj stává opravdový houbařský fanatik! Ta houba se jmenuje matsutake. „Je to druh čirůvky, kterou si Japonci oblíbili natolik, že na ni chodí do lesa. A  nejen to, oni si části lesů, kde roste, dokonce pronajímají a pak je tam pravidelně sbírají,“ prozrazuje Jan Borovička. Dokážete si představit, že byste si za obrovské peníze pronajali kus lesa, kde máte své houbařské místečko?    A co myslíte, daří se houbám v tropech? Asi stejně, jako se jim daří ve vlhkém a horkém bytě. Afrika je rájem pro mykology, kteří pátrají po nových druzích hub mikroskopických, ale i těch „velkých“. A před některými by český houbař nejspíš vzal nohy na ramena. „Příkladem jsou tropické houby, které rostou na termitištích. Největší z nich, termitovník obrovský, dosahuje průměru klobouku až sto centimetrů! Největší africký hřib sudánský dosahuje hmotnosti až pěti kilo a obvodu klobouku až sto dvacet centimetrů,“ říká doktor Antonín. Africké kmeny se navíc konzumaci hub nebrání, mají o nich slušné znalosti a mnohdy rozlišují i dvacítku druhů, což je více než u průměrného českého houbaře. Některé vypadají exoticky, jiné byste sebrali i v českém lese, většinou jsou ale barevně mnohem pestřejší. Spíše než v kotlíku by jim to slušelo ve fotoalbu.  

Houby prostě rostou všude. I na druhém konci světa ale sbírejte jen ty, které bezpečně znáte. A takové i kupujte, ať nedopadnete jako turista, který si na thajské tržnici ve vidině vydatného oběda koupil límcovku kubánskou. Houba by ho velikostí zasytila. Leč límcovka je značně halucinogenní, a tak turista prožil velmi překvapivý a dlouhý výlet do míst, o kterých bedekry mlčí.Když se řekne: Stojí to za houbyMožná jste se někdy podivili nad tím, proč říkáme „Ále, stojí to za houby!“ nebo „Tohle že je dobrý pivo? Houby s voctem!“ Houby jsou přece tak výborné, tak proč se používají v  negativním kontextu?! Důvod je poetický – jde o eufemismus. Pro výkal mají některá česká nářečí krásný výraz houno. Člověk si ale ve slušnější společnosti nemohl dovolit použít ani toto slůvko, a tak ho nahradil výrazem podobným, tedy houbu. „To je na houby, čoveče!“ Ze stejného důvodu také říkáme například „Do Prčic!“ nebo „Do prkenné ohrady!“ Houbám zdar!

Category: 2007 / 09

Napsal Michal Weiss

Byl to můj první extrémní závod nonstop. Už mám pár extrémních běžeckých závodů za sebou (Marathon des Sables 2002 – 230 km Maroko, Himalayan Run 2003 – 170 km Indie, Annapurna Mandala Trail 2005 – 320 km Nepál), k tomu nespočet klasických maratonů silničních i terénních, ultraběhy na šest, dvanáct, dvacet čtyři, čtyřicet osm i devadesát šest hodin a desítky či spíš stovky běhů v nejrůznějších vzdálenostech a terénech. Atletiku, nejprve závodní chůzi, potom vytrvalostní běhy, dělám odmalička. Ale tohle byl první závod nonstop. Nebyl to etapový běh s možností přespat, a tak jsem byl před odjezdem a před startem řádně nervózní a pravidelně se ve mně střídal pocit, že na to mám, že mám hodně naběháno a jsem v pohodě, s pocitem, že jsem se úplně zbláznil, že tohle nemůžu nikdy zvládnout.   K účasti na Libyan Challenge 2007 jsem se rozhodl poté, co byl na podzim loňského roku zrušen Desert Cup na Mali, který jsem měl absolvovat v prosinci. Oba závody si byly velmi podobné, oba v poušti, tak jsem jen časově posunul přípravu. Začátkem prosince jsem hodil báglík na záda, běhal s ním v průměru třicet kilometrů denně většinou přes Prahu do práce a z práce, o víkendech více, pokud možno na chalupě v Krkonoších a v hlubokém sněhu, který měl imitovat obtížnost běhu v písku. Ale tahle zima možností běhu ve sněhu moc nepřinesla. Dva měsíce před odjezdem jsem tedy vyndal ze skříně nová goretexová Mizuna, pevné botky o dvě čísla větší (až mi opuchnou nohy), a začal je rozběhávat. Netušil jsem, že právě boty budou tím, co mě po pár kilometrech takřka vyřadí ze závodu.  

  Finanční stránku věci, vždy problematickou, jsem tentokrát díky sponzorům zvládl relativně velmi dobře a protože fyzicky a hlavně psychicky (tvrdím, že tyto závody jsou minimálně ze sedmdesáti procent o hlavě) jsem na tom byl výborně, nesužovala mě tentokrát žádná nemoc či zranění, seděl jsem plný očekávání a s trochou nervozity v sobotu 3. března v letadle směrem do Paříže. Měl jsem snad všechno: formu, díky známému doktorovi ze Smržovky lékařské potvrzení, povinnou výbavu (spacák, sadu proti uštknutí, léky, GPS, kompas), jídlo na dobu závodu a další minimální vybavení, které bylo možno nacpat do malého báglíku tak, aby nevážil padesát kilo a bylo možno s ním běžet. Hodně jsem se poučil z minulých etapových závodů a vše se snažil odlehčit a minimalizovat. Podařilo se.   Libye mě přivítala vedrem a pískem a zahalenými Libyjci v městečku Sebah vsazeném do pouště. Spolu s ostatními účastníky, bylo nás tu nakonec sedmdesát dva ze čtrnácti zemí světa, jsme byli autobusy převezeni dalších pět set kilometrů na jih k rozvalinám vesnice Ghat. Tady byl už jen písek a šutry a skály a kemp v poušti, kde nás očekávalo zhruba pět desítek francouzských organizátorů. Technická i lékařská kontrola proběhla bez připomínek, a tak jsem v úterý 6. března v 10 hodin dopoledne stál ve výborné pohodě a plný očekávání ve startovní bráně závodu. Vybavení v batohu na zádech se mi opravdu podařilo zredukovat tak, že měl osm kilo plus dvě láhve s vodou (tu nám pořadatelé doplňovali na kontrolních stanovištích rozmístěných po patnácti až třiceti kilometrech po trase).   Bylo vedro, tak kolem 35 stupňů Celsia, vyběhli jsme směsicí písku, kamení a křovisek, a já se snažil najít nějaké pohodové tempo, což se mi dost brzy podařilo. Usadil jsem se ve vedoucí zhruba patnáctičlenné skupině a běželo se mi moc fajn.   První, jediný, ale naprosto zásadní a limitující problém se vyskytl už někdy mezi dvacátým a čtyřicátým kilometrem. Problém, který zapříčinil, že jsem tento dlouho a pečlivě připravovaný závod chtěl takřka v jeho úvodu zabalit, sednout a psychicky zcela na dně utnout trápeníčko, které jsem zhruba od padesátého kilometru, čili od čtvrtiny závodu, prožíval. Bylo by to poprvé v mé sportovní kariéře, kdy bych závod vzdal.  

Že se tak nestalo, bylo jen a pouze otázkou silné vůle, vůle podstatě za každou cenu dokončit to, co jsem dlouho připravoval, těšil se, proč jsem přijel do daleké Libye.

Co se stalo? Boty selhaly. Po prvním průběhu souvisle písečným terénem jsem pocítil tlak ve špičce do prstů i shora. Napomohly úpravy boty, písek se usazoval mezi síťovou a goretexovou vrstvou ve všech dutinách a z původně o dvě velikosti větší boty vytvořil dokonalý, těžký svěrák. Goretexová vložka písek nepropouštěla, prosela jej a dovnitř vpustila jemný písečný prach, který pečlivě šmirgloval kůži v ponožce a vbrzku vytvořil ohromné stále se zhoršující puchýře na chodidlech, patách i prstech. Byl čas skončit. První závodní noc a dosažená meta 77. km k ránu byly rozhodující.   Vzdát a zklamat všechny, kteří mi fandí a věří, a především sám sebe, nebo vyzkoušet, kam až lze posunout práh bolesti, vygumovat bolest z hlavy a pokračovat dál? Rozhodl jsem se pro to druhé. Postupoval jsem takřka bez spánku od kontroly ke kontrole nádhernou krajinou písku, kamenitých plání, bizarních skal a hor (poušť je zde zcela jiná než v Maroku, rozmanitější a krásnější), kilometry utěšeně přibývaly a lékaři na každé kontrole se mi snažili zdemolované nohy uvést do provozuschopného stavu. Někdy po 5. kontrole na 125. kilometru ve čtvrtek ráno jsem si byl jist, že závod dokončím.   Dvakrát jsem měl nahnáno: poprvé, když jsem nestačil v noci tempu dvojice Rakušanů, zůstal uprostřed pouště ve tmě a naprostém tichu sám, jen s nejistě ovládanou GPS na krku. Sahara v noci je strašidelné nic, podělal jsem se strachy a začal zmatkovat. Vytáhla mě z toho skupinka, která se po hodině objevila za mnou. Podruhé jsem v obavě o splnění časového limitu vyrazil v písečné bouři sám z kontroly číslo 7 k třináct kilometrů vzdálenému následujícímu kontrolnímu stanovišti, ztratil cestu, měl oči, uši, nos plné bodajícího písku a kontrolu našel před půlnocí po šesti hodinách zmateného pochodu a zcela fyzicky i psychicky vyčerpán.  

Cíle jsem dosáhl v pátek 9. března kolem poledne. Po 73 hodinách, 21 minutě a 51 sekundě na 56. místě.

Byl to cíl krásný, nepřekonal jsem totiž tentokrát jen vzdálenost sto devadesáti kilometrů v prostředí libyjské pouště, ale především jsem svedl boj s vlastním tělem, s psychikou jasně velící závod vzdát, a tento boj byl opět vítězný, a to je asi ten úplně největší dojem z tohoto neobyčejného, krásného závodu. Byl to zvláštní týden, směsice prožitků přírodních a citových, od těšení se na startu, přes totální dno v průběhu, po euforii v cíli. Zůstala spousta zážitků, stále více vnímám ty pozitivní. Za pár dnů už mi ty negativní budou připomínat jen boty ve skříni, co vypadají jako dvě krvavé vany.  

Chci se sem vrátit. Za rok za dva.

Chci se vrátit stejně dobře vybaven psychicky a stejně dobře připraven fyzicky, jen lépe obut.

Libyan Challenge, tenhle krásný závod v nádherné krajině písku, kamení, planin a skal hrajících všemi barvami, v oblasti Akkakus, v chudé oblasti jinak relativně bohaté Libye, si to zaslouží. A já mu to dlužím!  

Category: 2007 / 09

Napsala a vyfotografovala Jana Tržilová   Pokud se nepodaří zastavit invazi ropuchy obrovské (Bufo marinus) do jihozápadní Austrálie, kde nežijí její přirození nepřátelé, bude kontinentu hrozit takzvaná biodiverzitní katastrofa – shodují se odborníci. Ropucha už totiž okupuje na tomto kontinentě území o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních a tři čtvrtiny pobřeží. Za skutečnou hrozbu ji ve svém prohlášení nedávno označila i australská federální vláda. Je to rok, co mě během mého pobytu v Austrálii zarazila intenzivní televizní kampaň, ve které obrazovku doslova zaplnilo mračno ropuch doprovázené komentářem, jak se v případě kontaktu s tímto živočichem chovat. Následovala vážná výzva okamžitě volat na určité telefonní číslo, pokud kdokoliv ropuchu kdekoliv spatří. Očividně se očekával příval ropuch. Já však, pravda, nepřikládala těmto varováním velkou váhu, říkala jsem si, že jsem v Austrálii, kde žijí stovky nebezpečných a jedovatých živočichů, a tyto kampaně tu zřejmě jsou běžné. Mýlila jsem se, ropuchy australský kontinent skutečně doslova dobývají, a to rychlostí, jakou vědci neočekávali ani ve svých nejdivočejších snech.  

EVOLUCE ZA POCHODU   Podle vědců v současné době ropucha obrovská prochází takzvanou evolucí za pochodu, což v praxi znamená, že stále větší rychlostí proniká do nových oblastí. Přívlastek obrovská mimochodem vůbec není nadnesený – na žábu to je totiž pěkný dvoukilový a dvaceticentimetrový macek, který může dorůst až do velikosti malé slepice.   „Jejími oběťmi jsou ještěrky, hadi, kočky, a dokonce i psi. Na ropuchu zaútočí, ale do několika minut je zabije její prudký jed vylučovaný z kůže,“ vysvětluje Sandy Boulter z dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters (www.canetoads.com.au), která se situací zabývá. „Svými velkými jedovými žlázami s prudkým toxinem, které má za ušima, vážně ohrožuje obratlovce, a dokonce i některé predátory, kteří se jejím jedem snadno otráví. Kromě toho, že žabka sežere, na co přijde, má ropucha na svědomí i dravce, kteří mnohdy umírají v křečovitých halucinacích. V australských novinách se píše o tom, že ropuchy jsou proto vážnou hrozbou i pro divoké psy dingo. Ne nadarmo se v tropických oblastech píší o ropuše obrovské novinové články ve stylu Bufo marinus – žába, jež může zabít vašeho psa.   MOHOU ZA TO DLOUHÉ NOHY   Ropucha obrovská pochází z tropických oblastí Jižní a Střední Ameriky a do Austrálie byla pokusně dovezena začátkem třicátých let minulého století s tím, že by mohla pomoci v boji proti broukům pytlačícím na plantážích cukrové třtiny. Ropuch dorazila asi stovka, nějaký čas se množily a nakonec jich statisíce vypustili v červnu 1935 na třtinové plantáže v severním Queenslandu. Lidé je ale bohužel trochu podcenili, obří žáby brouci nezajímali, za potravu sloužilo všechno a navíc se začaly lavinovitě šířit po Austrálii. Rychlost jejich rozšiřování vědce natolik zaskočila, že uvažovali nad tím, zda je někdo uměle nerozváží po různých místech. Zatímco v letech 1940–1960 žabky dokázaly okupovat nová území rychlostí zhruba deset kilometrů za rok, dnes nejsou výjimkou posuny o šedesát kilometrů.   Přijít této záhadě na kloub nebylo vůbec snadné. Nakonec se badatelé usadili do neobsazené oblasti – asi šedesát pět kilometrů od australského přístavu Darwinu – a čekali, až k nim dorazí první ropuchy. Ukázalo se, že ty, co se objevily jako první, měly průkazně delší nohy než ropuchy v dalších vlnách invaze. Možnost, že dlouhonohé ropuchy za tři dny urazí větší vzdálenost než jejich krátkonohé sestřičky, vědci vzápětí ověřili i experimentálně. Za jednu deštivou noc (ropucha cestuje nejraději v noci a v dešti) dokáže urazit bezmála dva kilometry, čímž se řadí mezi rekordmany ve své říši. Žádná jiná žába totiž tak velkou vzdálenost v tak krátkém čase nezdolá.   Také srovnání žabích exemplářů dochovaných z třicátých let dvacátého století se současnými ukázalo, že dnes jsou ropuchy vybaveny o čtvrtinu delšíma nohama, takže jim umožňují vyvinout až pětkrát vyšší rychlost než jejich prapraprababičkám. Zároveň jsou vytrvalejší a zdolávají mnohem delší vzdálenosti než krátkonohé ropuchy, které jsou nejrozšířenějšími v usedlých necestujících populacích. Čelní místa migrační vlny tak zaujímají „nejnohatější“ žáby následované žabkami, kterým z neznámých důvodů nožky ještě nestačily dorůst. Podobné výzkumy dokazují ošidnost předpovědí rychlosti postupu vetřelců na základě historických údajů.   ÚSPĚŠNÝ DOBYVATEL AUSTRÁLIE   Dnes je tedy z ropuchy obrovské dobyvatel Austrálie, který představuje vážné nebezpečí pro tamější přírodu. Ropuší invaze je v současné době pod vědeckým drobnohledem a vědci zatím marně hledají způsob, kterým by živočicha mohli zastavit. Například zatím marně zkoumají dědičnou informaci ropuchy obrovské a pátrají po genech, které řídí proměnu pulců v dospělou žábu. Jejich funkci by chtěli blokovat žabím virem upraveným metodami genového inženýrství. Pulci napadení tímto virem by nedokončili svůj vývoj a uhynuli by. Tento postup však lze uplatnit pouze v případě, že virus nebude škodit ostatním žábám. Určitá šance tu je, protože v Austrálii jiný druh ropuch nežije. Některé skupiny ochránců spoléhají spíše na přírodní prostředky, jakým jsou například ne příliš populární a jinými organizacemi zapovězené řízené požáry buše nebo UV lampy, které ropuchy lákají do pastí, kde se pak hubí.   NA STO TISÍC ULOVENÝCH ROPUCH   Nebezpečí ropuch je tak velké, že se místní obyvatelé sami sdružují v různých organizacích, které se snaží invazi zamezit nebo alespoň zpomalit. Kimberley Toad Busters (Kimberlijští lovci ropuch) žabky odchytávají každý víkend od roku 2005. „Na lov se vydávají muži, ženy, mladiství i děti, ale v poslední době se prý hlásí i spousta cestovatelů a dobrodruhů,“ pokračuje Sandy Boulter. Ti ale musejí absolvovat speciální trénink – přece jen se jedná o pobyt v divoké australské přírodě a žáby mohou být nebezpečné i člověku.  

Každou sobotu časně ráno dobrovolníci nasednou do terénního vozidla a vydají se na pět set kilometrů dlouhou cestu, na místo dorazí odpoledne, postaví tábor a po setmění se vydají na lov, který většinou končí s prvními ranními paprsky následujícího dne. Následují dvě až tři hodiny spánku a pak se odchytávají ropuchy obrovské. Měří se, váží, určí se pohlaví, vše zaznamená, vyfotografují případné odlišnosti a ropucha se nakonec usmrtí dávkou oxidu uhličitého. Posledním krokem je dokonalé pohřbení. Nebezpečné jsou totiž i uhynulé ropuchy, protože jsou stejně toxické a tedy nebezpečné jako živé. „Zkoušely se různé druhy odchytávání. Jako nejúčinnější se ukázal ruční. Dobrovolníci jsou vybaveni speciálními gumovými rukavicemi a žáby shromažďují v plastikových pytlích. Po dávce oxidu uhličitého usnou a bezbolestně uhynou,“ vysvětluje Sandy Boulter. Za poslední dobu se dobrovolníkům podařilo odchytit přes sto tisíc dospělých ropuch.   ROPUCHA NÁRODNÍM SYMBOLEM?   Austrálií však zaznívají i opačné hlasy. Jeden z australských států, Queens­land, totiž zvažuje, že by se ropucha mohla stát oficiálním státním symbolem. Queenslandské úřady uvedly, že dostaly několik žádostí obyvatel, aby se ropucha dostala na seznam národního dědictví. Kdyby úřady tyto žádosti schválily, toxický obojživelník by byl chráněn a mohl se volně rozšiřovat. Podle výkonné ředitelky Národního trustu Penny Cook byla nominace ropuchy nejrychlejší v existenci seznamu národního dědictví, ale podle jejích slov tento návrh nejprve potřebuje důkladně prozkoumat. „Myslím, že ropucha obrovská sehrála významnou roli v naší historii v 70. letech,“ řekla.  

Podle profesora Iana Lowa z australské nadace na zachování divoké přírody je otázkou, zda ropuchu vyzdvihovat jako národní symbol, když je skutečnou hrozbu původní australské fauny. „Ropucha obrovská rozhodně není nic, na co bychom měli být hrdi,“ míní.

Cílem dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters (www.canetoads.com.au) je zamezit invazi ropuch do západní Austrálie. Jestli úspěšně, je zatím předčasné tvrdit. Výsledky sběru ropuch ale potvrzují, nakolik se v australské přírodě rozšířily. Během období dešťů v minulém roce dobrovolníci především z řad místních odchytili 100 791 ropuch, které podle jejich výpočtů urazily přes třicet kilometrů. Organizace úzce spolupracuje s fundovanými vědeckými pracovníky, kterým předává informace o všech abnormalitách.

Category: 2007 / 09

Napsala a vyfotografovala  Dagmar Cestrová

Chcete přehled jedlých brouků, kteří žijí v Čechách a na Moravě? Tesařík, jezinka, ploštice, potápník, včela, vosa… I na českých serverech se už objevují webové stránky o entomofagii, což je odborný název pro využití hmyzu jako potravy, včetně různých doporučení a receptů. Dnes to zatím spíše připadá recesi a potřebu blýsknout se něčím, tak proč ne pro Středoevropana nějakou odporností. Ostatně není snad právě tohle důvodem pro řadu lidí, aby se nechali při své cestě do Asie nebo třeba Mexika či Afriky zvěčnit na fotografii s červy v ústech?  

Cesta do budoucnosti   Není ale žádným tajemstvím, že odborníci na výživu berou hmyz jako jednu z možností, jak v budoucnu vyřešit otázku stále hladového a přitom bobtnajícího lidstva. V takzvaných rozvojových zemích byl hmyz jednou z běžných potravin po celou dobu existence lidí v těchto oblastech. Často totiž tvořil jedinou dostupnou hodnotnou složku potravy. Hmyz obsahuje vysoce kvalitní bílkoviny, některý i dost tuku, je lehce stravitelný a v těle po něm nezůstávají téměř žádné škodliviny. Kromě bílkovin poskytuje i vitaminy A, C, D, E a řady B a samozřejmě i některé minerály, především vápník, hořčík a zinek.   Ale pozor – neplatí to obecně. V současné době se ze zhruba čtyř set milionů známých druhů se jich jako potrava uvádí jen 1400 až 1500. Mezi nejoblíbenější patří termiti a mravenci. Pavouci jsou v Africe zase hlavně považováni za afrodiziakum. Zatímco na jedné straně se o broucích píše, že ve svém skeletu vyrábějí antibiotické látky, a proto se v některých klinikách hlavně v USA podávají přípravky z nich jako luxusní potravinový doplněk pro rekonvalescenty, na druhé straně mohou obsahovat i nebezpečné látky. Například i v české kuchyni můžete s moukou nebo čokoládou nechtěně pozřít potemníka, který má mít dokonce karcinogenní účinky. Těžko vám ale při jeho velikosti hrozí skutečné nebezpečí.   Jsou to předsudky?   Brouci slouží jako potrava v Asii, Africe, Jižní a Střední Americe. Výjimkou je v podstatě Evropa a populace, která se odtud rozšířila do Ameriky. Je pravda, že v USA vám dnes už dokonce expresně za nemalou částku dovezou hmyzí pochoutku až domů a brouky sušené nebo v jiné podobě najdete už i v obchodech v západoevropských metropolích, ale spíše to souvisí s tím, jak se po světě rozšiřují různá etnika. Přinášejí s sebou své stravovací zvyklosti a od těch se pak odvíjí i nabídka v obchodech. Hmyz je tak dnes stále na jedné straně stravou pro nejchudší, na druhé draze placenou pochoutkou. Záleží to, jako u všech jiných potravin, na jeho zpracování a místě, kde se podává.   Čím to je, že Evropa broukům v kuchyni nepřeje? A to přesto, že krabi, krevety a langusty s nimi patří do jednoho kmene a ty považují Evropané za pochoutku? Potrava není jen otázkou chuti, ale jak se ve vědeckých publikacích uvádí, při jídle se zapojují všechny lidské smysly. Tedy nejde jen o to, zda je jídlo sladké, nebo kořeněné a jak voní, ale i jaký zvuk vydává při kousání, tedy jak třeba křupe, jaký hmatatelný pocit z něj máme v ústech, tedy zda je tuhé, či měkké a podobně. Že je důležité i to, jak vypadá, snad ani není třeba dodávat. A v tom je pak třeba hledat klíč k tomu, proč jedno etnikum určitou potravinu, třeba právě hmyz, pozře, jiné ne. Stačí, aby byl jakýkoliv ze smyslů na pochybách, a už to ovlivňuje i ostatní vjemy, tedy celkový požitek z jídla.   Hmyzem to nemusí končit   Původně do potravy člověka hmyz běžně patřil. V některých místech ale postupně vznikl dostatek jiné stravy, která více lahodila všem smyslům. Ostatně i když třeba v Asii běžně vidíte na tržnicích upražené larvy, saranče, ne každý místní je také jí, pokud má možnost si vybrat. To pak totiž člověka vede k tomu, že některou potravinu může odmítat. Tak proč ne hmyz?   Pokud tedy vědci uvažují o hmyzu jako o potravině budoucnosti, pak to vůbec nemusí být v jeho skutečné podobě, která je pro řadu lidí jedinou překážou, proč brouky nechtějí jíst. Spíše bude rozemletý na mouku, v podobě paštiky, pasty nebo jiného na první pohled běžného výrobku.   Je ale pravda, že zatím se současná pozornost vědců zaobírá tím, jak novými metodami zajistit potravu pro chudé země, především Afriku. A tam s pojídáním hmyzu nebo produktů z něj potíže nemají. Takzvaný západní svět se totiž potravinovým novinkám zatím spíše brání – dokazuje to třeba odpor zákazníků ke genově upraveným, tedy takzvaným funkčním, potravinám, přestože vědci veřejnost přesvědčují, že bez takových zásahů se v budoucnu neobejdeme. Možná je to intuitivní odpor k něčemu, co může být prostředkem budoucí manipulace lidmi. Pokud jde do masa vpravit gen, který v něm vytvoří léčivou látku, jde do něj přece vpravit i jiný, který může ovlivnit individualitu…   Vize nejsou tak černé   Možná se tedy jednou strava neobejde bez brouků ani v Evropě, ale zatím je to spíše senzační představa rozváděná v médiích. Rozhodně se nezavrhují ani současné zdroje potravin, ať už rostliny, nebo zvířata. Budou to sami lidé, kteří se rozhodnou, co chtějí jíst, a co ne. Na poslední vědecké konferenci potravinového světového výboru IUFoST (International Union of Food Science & Technology, pořádá vědecká setkání, kde se řeší problémy stravy budoucnosti už od roku 1962) vědci ubezpečovali, že ani v budoucnu by se potrava neměla změnit v pilulky nebo v prášek. Budoucnost bude spíše patřit potravinám „šitým“ na míru určitým skupinám lidí, tedy upraveným uměle podle jejich potřeb.    Přeloženo do řeči laika, určité skupiny budou preferovat maso, jiné zeleninu, podle toho, co bude jejich organismus podle vlastní genetické výbavy potřebovat. A navíc v co nejrozmanitějších chutích, aby se respektovaly místní zvláštnosti různých kuchyní. A asi jako dosud bude platit – jíst bude člověk to, co si bude moci vzhledem ke své kapse dovolit. Buď hovězí, i když třeba geneticky upravené, nebo brouky.  

Category: 2007 / 09

Napsala a vyfotografovala autorská dvojice Kateřina a Miloš Motani

Je podivné. V pouštní pustině, z jedné strany vyhaslé sopky, z druhé vysoké zasněžené štíty Sierry Nevady. Jednou sytě modré, jindy hráškově zelené, slané, a přitom jako z cukru, mrtvé, a přitom plné života. Mono Lake – jezero Mono.  Jsme tady už potřetí a stále nás překvapuje novými obrazy. Je dost pozdě. Osvětlené zlaté proužky sopečné krajiny se stále zužují. A pak už se obloha barví pozvolna do růžova. Je úplné bezvětří a hladina jezera Mono se ani nehne. A na ní se jako v zrcadle odrážejí podivné kamenné sloupce, kupky a hromádky. Z růžové je zanedlouho fialová, modrá, která se pak pozvolna začne měnit v noční čerň. Na druhý den vstáváme ještě za tmy. Nechceme si nechat ujít hořící štíty Sierry Nevady lemující na západní straně jezero, které nemá na světě obdoby.   Oblast dnešního Mono Lake u městečka Lee Vining se začala formovat přibližně před třemi až čtyřmi miliony let tektonickou a vulkanickou činností. Jak se zvedala Sierra Nevada, vytvořila se rozlehlá kotlina, která se postupně naplnila vodou. Více než sedm set tisíc let staré glaciální prajezero (jedno z nejstarších Severní Ameriky) nemá žádný odtok. Během své dlouhé existence vymyly potoky z vrstev pohoří Sierry Nevady množství soli a četné minerály. Za poslední doby ledové se Mono ­Lake rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů, takže před přibližně dvanácti tisíci let pokrývalo osm set sedmdesát pět kilometrů čtverečních a dosahovalo hloubky okolo dvě stě sedm­desáti čtyř metrů. Bylo pětkrát větší než současné. Black Point na severním břehu Mono Lake vznikl při vulkanické erupci před přibližně třinácti tisíci let.   Když vrchol vychladl, vytvořily se na něm úzké trhliny, některé široké jen několik málo desítek centimetrů, zato více než patnáct metrů hluboké. Nejmladší, Panum Crater jižně od jezera, byl činný ještě před šesti sty lety – z geologického hlediska tedy poměrně nedávno. A Paoha Island je starý pouhých dvě stě let. Četné horké prameny ústící do kotliny jsou také důkazem neustále pokračující tektonické činnosti.  

Už z dálky je vidět četné šedobíle zbarvené vápencovité tufy v podobě sloupců, věží, pyramid, cukrových homolí, kup, kupek a hromádek. Některé se tyčí mezi trsy žlutě kvetoucího pelyňku. Jiné stojí na břehu jako nějaké hradby středověké pevnosti. Další vyčnívají přímo z neuvěřitelně zářivě modré hladiny. Postáváme na břehu – připadáme si jako v úplně jiném tajemném světě.   Tufy vznikly z vyvěrajících podvodních pramenů, kdy čerstvá pramenitá voda nasycená kalciem vtékala do vody obsahující uhličitany. Okolo ústí pramenů se začal vylučovat pozvolna vápenec. Za nějakou dobu se nad prameny vytvořily sintrové věže vysoké osm až deset metrů. Stáří tufů v jižní části jezera (South Tufa) se odhaduje na dvě stě až devět set let. Na některých místech lze najít dokonce i zbytky vůbec nejstarších útvarů z doby obrovského prajezera. Tyto pravěké tufy jsou staré přibližně třináct tisíc let.   Nejkrásnější a nejpřístupnější útvary se nacházejí v jižní části jezera – v South Tufa. Hodně jich vyčnívá přímo z bohaté vegetace, jiné sloupce a věže lemují pobřeží jako nějaké hradby. Další dobře přístupné se nacházejí v blízkosti návštěvnického centra ležícího na západní straně břehu kousek od osady Lee Vining. K prozkoumání se nabízí i oblast Old Marina a County Park. K jiným tufům se musí jet terénním autem nebo se prodírat hustými houštinami.   Pro nás je Mono Lake takovou malou a možná i méně známou perličkou na americkém západě. Velmi rádi se sem vracíme. Prošlapané máme kde co. Nejraději opouštíme staré vyšlapané stezky a vydáváme se vstříc takovému malému dobrodružství. Snažíme se všímat si všeho, co se nám dostane do zorného pole. Radost máme i z malé proužkované veverky (anglicky chipmunk), která se sotva drží tenounkých větviček, jen aby se dostala k těm nejlepším vyzrálým semínkům. Jinde zase mrňavá housenka přelézá z jednoho stébla na druhé. Nestačíme se divit, co tady roste různých druhů trávy. Vedle dalších veverek a myšek se dá natrefit také na lasičky. V houštinách se skrývají zajíci. Někdy je slyšet kojota. V Mono Basin žije také jeden druh barevné nejedovaté užovky (Pituophis melanoleucus). Blíže směrem k jezeru zlatá stébla dostávají sněhobílou barvu. Krystalky soli jsou ojínělé i celé keříčky a pobřežní kameny.   Člověk by tu pobyl opravdu věčně, protože stále by bylo na co se dívat – jak je nebe sytě modré, nikde ani šmouha, jak plují mraky, jak přichází temně šedá bouřka. Jednou plují na vodě drobné vlnky, ale zažili jsme i velké vlny s bílými hřebeny. Když je bezvětří, leskne se hladina Mono Lake jako zrcadlo. Pak je těch kupek, sloupců a homolí „dvakrát tolik“. A někdy se povede i západ slunce. To je pak tolik nádhery, kterou si snad nelze ani představit. Nebe i země hoří rudou krvavou barvou – tedy nebe a celé nedohledné jezero plné prapodivných útvarů. My pak stojíme na břehu a nestačíme žasnout. Probereme se, až když obloha zase zmodrá a nás ovane večerní vlhký chlad.   U Mono Lake lze najít v blízkosti Navy Beach také takzvané „písečné tufy“ – jemné spletité písečné trubičky a sloupce. Vznikly prouděním čerstvé pramenité vody na písečném jezerním dně. Nacházejí se i v jiných alkalických vodních nádržích, ale rozmanitost a množství vápencových útvarů je v Mono Lake skutečně unikátní.   Původně nebylo útvary vůbec vidět. Avšak v roce 1941 tady byl postaven pět set šedesát tři kilometrů dlouhý akvadukt a z jeho pěti přítoků se začala odčerpávat pitná voda, nejvíce pro Los Angeles. Hladina jezera začala rapidně klesat, přibližně třicet pět centimetrů za rok. Za padesát tři let klesla o dvanáct metrů, objem vody se snížil na polovinu. Postupně se tak odhalily tufové věže, zvýšila se slanost a zásaditost jezera. Voda je v současnosti přibližně dva a půlkrát slanější a osmdesátkrát alkaličtější než mořská. Na omak je mýdlově kluzká.   Je to trochu dvojsečné. Na jednu stranu dělají vápencové sloupce a kupky z Mono Lake jedinečné místo. Na druhou stranu přestaly útvary nejen růst, ale postupně je rozkládá vítr, déšť, zarůstají vegetací. Lidé po nich šlapou a ničí je.   V jezeru nežijí žádné ryby, obsah minerálů je tady příliš vysoký. Na první pohled „mrtvé jezero“ ale ve skutečnosti kypí životem. Slané a alkalické vodě se přizpůsobily dři druhy organismů. V jezeře se vyskytují v astronomických množstvích.  

Potravinový řetězec začíná zelenou řasou, mikroskopickou jednobuněčnou rostlinou. Řasy se živí organickými odumřelými látkami ležícími na dně jezera. V zimě, kdy se řasy rozmnožují, se může jindy jasně modrá jezerní hladina zabarvit do hráškově zelené. Tyto jednobuněčné organismy pojídají dva živočichové – drobní mořští krabi a tmavě hnědé slanomilné mušky (Ephydra riparia), anglicky brine fly. Kukly mušek dříve tamní indiáni kmene Kuzedika Paiute sbírali a přidávali jako ochucovadlo do různých jídel. Brine fly se řekne v indiánštině mono – tedy když to přesně přeložíme, tak Mono Lake je vlastně Muší jezero.   Jeden a půl centimetru velké kraby (Artemia monica) je možné v jezeře pozorovat od dubna do října. Jejich počet se v době sezony odhaduje až na čtyři triliony. S přicházející zimou dospělí krabi, anglicky brine shrimps, umírají. Před tím nakladli vajíčka, která zimu přežívají na bahnitém dně. Noví krabi se líhnou na jaře, když se voda v Mono Lake zase oteplí.   Hmyz a korýši přitahují četné ptáky – racky, potápky, roháče, bahňáky. Ostrov Paoha Island je tak malým ptačím rájem – oázou uprostřed jinak pusté krajiny. V červenci až srpnu je úchvatné pozorovat malé lyskonohy (Phalaropus sp.), kterých se v tuto dobu zdržuje u jezera až na sto padesát tisíc. Od srpna do října, v době migrace, lze pozorovat až neuvěřitelných osm set tisíc menších potápek černokrkých (Podiceps nigricollis) s oranžově zbarveným chmýřím na líci a červenýma očima. Na jaře na jezeře hnízdí okolo padesáti tisíc racků mormonských (Larus californicus). Přibližně devadesát procent kalifornské populace tohoto racka se rodí právě na Mono Lake. Na východním pobřeží hnízdí přibližně čtyři sta kulíků (Charadrius sp.).   Je právě poledne a my postáváme tiše na břehu. Podzimní slunce příjemně hřeje. Vydržíme několik hodin pozorovat hejno racků, jak si pochutnávají na muškách. Moc práce s lovem nemají. Stačí otevřít zobák, udělat pár kroků, rozvířit tlustou vrstvu křehkých hmyzích tělíček. Přecpaní racci si pak spokojeně plují po hladině nebo vysedávají na jednom z vápenitých ostrůvků.   Okolní stráně pokrývají trsy stříbřitě šedolistého dřevitého pelyňku (Artemisia tridentata) a mezi tím svítí žlutě kvetoucí skalnička rabbit brush (Chrysothamnus viscidiflorus). Teď na podzim tyto keře právě kvetou, a tak je od té žluté barvy všude kolem jaksi veselo. Rostou tady i další slanomilné rostliny – greasewood (Sarcobatus vermiculatus), solničky (Suaeda sp.), slanobýl draselný (Salsola kali) a různé druhy trav.   Po letech přísné ochrany, tedy od roku 1994, začalo vody v jezeře pomalu zase přibývat. Tufy i keříky mizí pozvolna pod hladinou. Za několik desítek let se podle všeho zavře za vápencovými útvary hladina. Již teď je možné pozorovat, jak se jezero pozvolna vrací. Přímo z vody vyčnívají holé solí ojínělé větvičky a tlející trsy trávy připomínají pod průzračnou hladinou vodní řasy.  

Po čase tak zůstanou jen pestrobarevné fotografie spolu se vzpomínkami na prapodivné přesolené jezero sytě modré barvy, zdobené bílošedými „cukrovými tufy“, ležící uprostřed vyhaslých sopek a s obzorem lemovaným na západní straně vrcholky Sierry Nevady.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This