Category: 2007 / 11

Napsala a vyfotografovala  Dagmar Cestrová

„Proč považují Srbové zradu v Radovanjském Lugu za největší ve své historii? Protože ji spáchali sami na sobě,“ vysvětluje Saša Bjelica z Velké Plané, pro kterého je historie koníčkem, a trochu tím odhaluje i zákruty myšlení dnešních Srbů. Kdo slyší srbské legendy, možná trochu víc chápe i to, proč se třeba Srbové bránili vydat Karadžiće, i když šlo o válečného zločince…

Malý kostelík v Radovanjském Lugu u Velké Plané je utopený v údolíčku uprostřed lesa. U něj skromný hrob s křížem, na něm květiny. Podívat se na nás přiběhli i tři psíci, taková pouliční směs. Malebné místo, ale skromné. Kdo nezná zdejší pohnutou historii, možná by prošel dál. Nebýt zvláštní atmosféry. „Právě tady se odehrála zrada dvou kmotrů. A pro Srby, jako se uznává Bůh na nebi, tak se uznává kmotr na zemi,“ říká Saša. Chce tím podtrhnout, jaký význam v Srbsku kmotr má, je jako nejbližší člen rodiny. Pomoci rodině je něco jako svatá povinnost. A odmítnout pomoc, nebo dokonce zradit? Jako by zradil Bůh.   Ve skromném hrobě leží ostatky Nauma Kanara, druha jedné z největších osobností srbské historie, Ðorđa Petroviće Karađorđa. (To poslední jméno je turecké, kara znamená černý a už toto slovo vyjadřuje, jakou pověst mezi Turky tento muž měl.) Původně tu byli pohřbeni oba a dlouho se o tom nevědělo. Srbové si mysleli, že tělo Karađorđa Turci, kteří se ho tolik báli, kamsi ukryli. Na začátku minulého století byly ale ostatky vyzdvihnuty a dnes jsou uloženy v Plencu. Kanar zůstal na původním místě, na památku tragédie, která se tu odehrála. Na místě koliby, u které Karađorđa rozsekali šavlemi a sekerou, protože kulky mu prý neublížily, dnes stojí oltář kostelíka. Uvnitř portrét legendárního hrdiny. Působí silným dojmem a nejen tím, že Černý Džordž měřil přes sto devadesát centimetrů a byl na svou dobu obr. Žádný div, že se ho Turci tak báli.

Bijte Turky   O turecké nadvládě nad Balkánem se učí děti v hodinách dějepisu. Trvala čtyři sta let od nešťastné bitvy na Kosovu v roce 1389. Tehdy padl car Lazar. Jeho děti odvlekli na sultánův dvůr jako vazaly a Srbové museli Turkům odvádět daně a snášet silný útlak. Souviselo s ním i potírání křesťanské víry. Ještě dnes se nacházejí v kostelících, které Turci nezbořili, ikony s vyškrábanýma očima. Ty jsou pro Turky-muslimy vstupem do duše a křesťanští svatí jim ji prý svým pohledem kradli. Nikoho pak nemůže překvapit, že je víra v Boha v Srbsku tak zakořeněná. Je přímo vyvzdorovaná.   A po celou dobu nadvlády sílila mezi Srby legenda, že po čtyři sta letech přijde ten, kdo Turky zažene. Byla to srbská legenda, ale jak se chýlila doba, Turky zneklidňovala stále více. Zřejmě cítili, jak pod jejím vlivem sílí odpor Srbů. A tak dokonce Srbům zabíjeli novorozené chlapce. Karađorđe se proto podle legendy narodil potajmu v dutém stromě a tím ho matka zachránila před jistou smrtí. Přesné datum není známo, odvozuje se od toho, že se při narození tohoto muže zjevilo na obloze velké světlo. I proto ho později mnoho lidí považovalo za vyvoleného. Velké světlo mohla být jen Halleyova kometa, což životopiscům Karađorđa značně zjednodušuje jejich bádání.   Karađorđe byl stejně jako jeho otec strážcem ovcí. V té době to rozhodně nebylo jednoduché povolání. Jednak stáda napadala divá zvěř, jednak se o ně zajímali zloději, a pokud se ovce ztratily, hrozil nelítostný trest od tureckých pánů. Pastevci tehdy žili spíše jako zbojníci. Karađorđe si svou odvahou a přímostí i smyslem pro spravedlnost získával stále větší úctu svého okolí. Dokonce si dovolil i zastávat lidí při zvůli tureckých pánů. Vše vyvrcholilo, když chtěl Turek uplatnit právo první noci, které muslimové svým poddaným vnutili, u nevěsty Karađorđa. Vzbouřil se, Turka zabil, zakopal a utekl do Rakouska. Tam pak proti Turkům bojoval jako voják Rakouska-Uherska a získal si pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky. Jak jinak by zůstal po tom všem naživu?   Nakonec se Karađorđe vrátil do Srbska, do Topoly, a tam se usadil. Choval ovce a dobytek. V té době už ho doprovázely legendy. A jak vyprávějí, v Turcích vzbuzoval strach. Jednak svou odvahou, jednak tím, že si dobře uvědomovali, jaký příklad dává ostatním. Ale stále jim unikal. Pokud na něj poslali skupinu ozbrojenců, zmizel v lesích, jindy je na­opak pobil…   Na rozmezí 18. a 19. století se proti Turkům tvořily v Srbsku bojůvky a ve vzduchu bylo cítit povstání. Turci se snažili zlomit odpor násilím a zavraždili sedmdesát šest vážených Srbů. Měl mezi nimi být i Karađorđe, ale podařilo se mu včas se ukrýt. Turci tím ale vyvolali ještě větší vlnu nevole, a pak už jedna událost stíhala druhou. Do čela povstání se nakonec v roce 1805 postavil právě Karađorđe. A zpočátku velmi úspěšně. Byl nekompromisní, ale spravedlivý. Zrádce a dezertéry zabíjel, věřil, že Srbové musejí táhnout za jeden provaz. Smrtí se mstil i těm, kteří kolaborovali s Turky, aby si nahromadili majetek. Srbové nejsou početný národ, ale dodnes jsou hrdí na to, jak Karađorđe vzdoroval a že o něm jako o velkém vojevůdci mluvil s uznáním i Napoleon.  

Turci samozřejmě měli obrovskou převahu a Srby by drtili mnohem větší silou nebýt toho, že ji potřebovali i jinde – vedli válku s Rakouskem-Uherskem a dalšími evropskými státy. Srbové s Karađorđem osvobodili část území, zřizovali školy, narovnávali hřbety. Turci se dál snažili Karađorđa buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu poklady. Nic nepomáhalo. Dál žil s ostatními jako prostý člověk. hlavu vycpali slámou   Když situaci v Evropě zkomplikoval Napoleon a Turci tady v té chvíli nepotřebovali tolik sil, rozhodli se vypořádat se Srby. Začali drtit jejich odpor. Čas ubíhal, ale stále neměli Karađorđa. Věděli, že je jediný, kdo může Srby opět dát dohromady.   Ten byl v té době nemocný a mimo zemi. Nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit a posílit drobící se povstání. Vědět o tom mělo jen několik vyvolených, hlavně kmotr jeho dítěte Miloš Obrenović. Právě na toho se Karađorđe obrátil, aby domluvil schůzku s druhým kmotrem, vojvodou Vujicou Vuličevićem, aby se dohodli na tom, jak povstání oživit. Tajná schůzka se měla odehrát právě u koliby prvního z kmotrů v Radovanjském Lugu.  

Obrenović se ale chtěl zalíbit Turkům, a tak schůzku vyzradil. Turci mu nařídili, aby Karađorđa zabil. „Na to ale neměl Obrenović odvahu. Karađorđe byl i pro něj příliš velkým člověkem. A tak vyhledal Nikolu Novakoviće, kterému Karađorđe zabil bratra-zběha, aby špinavou práci udělal za něj,“ vypráví Saša. Vše se pak odehrálo velmi rychle. Karađorđe skutečně přišel na dohodnuté místo. Když usnul a jeho doprovod, Naum Kanar, odešel pro vodu, Nikola, ukrytý poblíž i se svými muži, Karađorđa napadl a zavraždil. Usekli mu hlavu, stáli z ní kůži a vycpali ji slámou. Jako dar ji poslali sultánovi. Nikdy se už do Srbska nevrátila. Protože se Karađorđe nevešel do připravené rakve, usekli mu nohy a dali vedle do pytle. Ostatky pak zahrabali u koliby.   Legenda ale nekončí   Žádná zrada nepřinesla nikomu na dlouho bohatství a štěstí. Kousek od centra Velké Plané stojí kostelík s malým monastýrem, kterému se říká Pokajnica – Pokání. Má zvláštní elipsovitý tvar a nechal ho postavit jako projev pokání za svou zradu jeden z kmotrů Karađorđa Vujica Vuličević, „svým národem odhozen, zostuzen i opuštěn jako nečestný člověk…“. Celý národ se obrátil ke zrádcům zády.   Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se utopil a jeho rod se považuje dodnes za prokletý. Vuličeviće Pokajnice nespasila, zemřeli mu syn i dcera, přišel o majetek a dožil v ústraní. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale syna mu zabili v puči sami Srbové. Ti se dodnes stydí za to, že utlačovatelům, Turkům, Srb vydal Srba.   Léčivá voda

Ve Velké Plané ale nejsou pouze svatá místa spjatá s temnou historií. Jen kousek od Pokajnice a Radovanjských Lug stojí monastýr Koporin. Věřící sem míří pro zázračnou vodu. A zdejší legenda se váže k ještě starší době než té, ve které žil Karađorđe – k začátkům nadvlády Turků. Kostel svatého Štefana, u kterého monastýr vyrostl, nechal postavit vládce Štefan, syn srbského cara Lazara, právě toho, kterého porazili Turci na Kosovu v roce 1389. Jako mladičkého ho odvlekli na sultánův dvůr i se sestrou, kterou dali do harému. Štefan musel bojovat za Turky proti Mongolům a jeho chrabrosti si všiml i sultán. Za odměnu mu daroval svobodu, dovolil vrátit se do Srbska, a dokonce mu vydal i sestru.   Při jednom lovu se Štefan dostal do míst, kde se mu zranil kůň nebo pes (existují různé varianty legendy). Nechal zvíře na místě a jel dál. Když se stejnou cestou vracel, zjistil, že zvíře je v pořádku,
protože ho vyléčila zdejší voda. Sám si tu pak ošetřoval špatně zhojené rány z bitev a rozhodl se, že právě toto místo je vhodné pro kostelík. Už dlouho ho chtěl postavit jako vděk Bohu za záchranu svou a své sestry z tureckého zajetí. Možná, že už tehdy se rozhodl, že se tady nechá i pohřbít. Koncem minulého století se totiž nečekaně našel v Koporinu hrob s ostatky, které jsou patrně jeho. Odpovídají tomu jak zranění na kostech, tak knížecí znaky uložené spolu s tělem.   Štefan věděl, že Turci velké kostely, které stavěli jeho předchůdci, boří. A tak se rozhodl postavit skromný, nenápadný kostelík stranou hlavní cesty. Můžete jet pouhých dvě stě metrů kolem, a Koporin nevidíte.  

Cestu sem přesto dokáže najít každý Srb a zahraničním turistům, kterých sem i přes výjimečnost místa mnoho nemíří, ji rád ukáže. Za zdí, která ochraňuje kostelík i monastýr, hned vedle potoka, ve kterém si omýval své rány Štefan, je studna. Je tady rumpál i pumpa. Věřícím vodu často nalévají do žlábku, na jehož konci je kohoutek, zdejší mniši. Lidé si nabírají svatou vodu do plastových láhví a doma ji pijí nebo se s ní omývají. Dodnes prý její léčivé účinky nezmizely. Když se k nim přidá ještě víra v zázračnost… Třeba jednou právě zdejší voda zahladí i hořkost, která v hrdých Srbech zůstala po zradě dvou kmotrů.   

Category: 2007 / 11

Napsal  Petr Hlaváček

Snad všichni znají slavný román Mary Shelleyové Frankenstein z roku 1818, stejně jako neméně hrůzostrašného Draculu od Brama Stokera publikovaného v roce 1897. Domovem obou literátů byla stará dobrá Anglie. Sice tvořila a tvoří západní periferii evropského kontinentu, ovšem v 19. století představovala skutečné politické a hospodářské centrum Evropy i světa. Oba romány přivádějí čtenáře do východní Evropy, která pro kultivovanou Angličanku a distingovaného Angličana ani správnou Evropou nebyla. Jevila se jim spíše jako oblast nejasných kontur kdesi na evropsko-asijské hranici, jako poněkud podivná mlhovina exotických národů a kultur. Jedna z ústředních postav Frankensteina píše své listy do Anglie ze vzdáleného ruského Pe­trohradu, „kde ledový severák bičuje tváře“, a připravuje se zde na výpravu do neznámých krajů kolem severního pólu.   Hlavní hrdina Draculy popisuje své smíšené pocity z návštěvy Budapešti ještě expresivněji: „Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.“ A jinde dodává: „Připadá mi, že čím dál na východ se člověk dostává, tím jsou vlaky nepřesnější. Jaké asi jsou v Číně?“ Obyvatelstvo samotné viděl jako „loupežníky z Orientu“, a to včetně zdejších Čechů a Slováků. Aspoň jeden citát za všechny: „Čas od času jsme potkali Čechy a Slováky v malebných krojích; byli většinou postiženi, jak jsem si všiml, voletem.“ Zkrátka: rozsáhlé oblasti Balkánu pod politickým a kulturním vlivem Osmanské říše i carské Rusko se objevují v těchto literárních dílech jako Evropě cizí. A není se čemu divit. Stačí pohled na stránky osvícenské geografie Evropy konce 18. století – Polsko, Uhry, a dokonce i české země jsou zde západoevropské veřejnosti představovány jako neprobádaná periferie evropské civilizace.   

Figurální mapa světa z počátku 17. století od významného nizozemského kartografa Willema Janszoona  Blaeua. Po obvodu mapy najdeme alegorie planet a Slunce (v horní části), sedmi divů světa (v dolní části), zemské živly a roční období (levá a pravá část).     Evropa až po Ural?   Byli tehdejší Západoevropané, kteří vylučovali rozsáhlé oblasti střední a východní Evropy z evropské civilizace, kulturními egoisty a nevzdělanými ignoranty? Nevěděli snad, že české, uherské a polské země jsou civilizovanou střední Evropou, za níž se teprve rozkládají širé pláně evropského carského Ruska? Nebo šlo o pouhou literární stylizaci tehdejších autorů, stojící na různých klišé, s jakými se i dnes setkáváme například v západoevropské a americké kinematografii?   Odpověď není jednoznačná. Zvláště když si uvědomíme, že pojem Evropy, jak jej známe dnes, tedy jako oblasti od Atlantiku po Ural, se v západní Evropě prosazuje až během 19. století. To je ten kámen úrazu. Zatímco na západě, na severu a jihu jsou hranice starého kontinentu více méně pevné, přirozeně vymezené mořem a oceánem, východní hranice byla vždy nestálá.   Představa vštípená školským zeměpisem, totiž že Evropa končí na Urale, tady rozhodně není od nepaměti. V antice končila na řece Tanais, tedy na Donu, a dnešní Moskva by se tak již ocitla v evropsko-asijském hraničním prostoru. Tento model převzal i křesťanský středověk. Ural vstupuje na scénu teprve roku 1730, kdy švédský důstojník německého původu Philipp Johann von Strahlenberg, působící ovšem po svém zajetí v ruských službách, navrhl posunout evropské hranice od Donu k pohoří Ural a ke stejnojmenné řece. Tento pro Evropu tak osudový návrh inspirovala carská expanzivní politika, ale evropští geografové ho pozvolna a bez větších obtíží zapracovali do svých map a postupně ho přijaly i evropské elity a veřejnost. Aniž si kdokoliv uvědomoval, jaké může mít taková „drobnost“ dalekosáhlé následky… Politický kalkul ruských carů 18. století se tak dodnes významně promítá do diskusí o současné Evropě a Evropské unii 21. století: Co je Evropa? Kam až mohou jednou sahat hranice Evropské unie? Evropa aneb křesťanstvo   Vraťme se však ještě do středověku. Jak si tehdy lidé představovali Evropu? V pojetí středověkých učenců zahrnovala čtvrtinu světa, druhá čtvrtina připadala na Afriku, polovina pak na Asii. Středem světa byl Jeruzalém, místo působení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.   Středověká Evropa (vlastně christianitas – křesťanstvo) sebe sama považovala za „kontinent“, který své geografické hranice vědomě nepovažoval za konečné. Rozšiřovaly se tak, jak expandovala křesťanská víra v  římskokatolickém pojetí. A nerozhodovalo, zda šlo o periferie geografické Evropy, Svatou zemi, nebo vzdálená místa Asie, Afriky a později Ameriky. Ambicí bylo vstřebat celý svět. Křesťanská „Evropa“, nazývaná též kvůli odlišení od východních církví Occidens – Západ, byla tedy dynamickým útvarem, rozpínajícím se i smršťujícím, její hranice „plavaly“. Spíše šlo o společenství hodnot, sdílené tehdejšími elitami, z nichž pak vyrůstal i pozdější europocentrismus.   Po celý středověk a takřka celou dobu raného novověku se za skutečnou východní Evropu považovaly polsko-litevské soustátí a Uhry. Na východě tak Evropa sahala tam, kam dosáhl meč polského nebo uherského krále. Pokud vstoupila do těchto zemí vojska muslimských Turků nebo pravoslavných Moskvanů, už se do Evropy vlamovala Asie. Zejména když Osmanská říše dobyla ve druhé polovině 14. a v první polovině 15. století rozsáhlá území Levanty a Balkánu, získaly pojmy „Evropa“ a „evropský“ pro západní křesťanstvo podstatně větší význam.   Když se v roce 1453 stala křesťanská Konstantinopol tureckým Istanbulem, cítilo se křesťanstvo smrtelně ohrožené na své jihovýchodní hranici. Na jeho okraji se tehdy nacházelo i církevně-politicky izolované České království. Jeho obyvatelé se totiž z velké části hlásili k české utrakvistické církvi. Právě v Čechách, Polsku a Uhrách, které se až do nešťastné bitvy u Moháče v roce 1526 společně nalézaly pod žezlem jagellonských králů, si zdejší obyvatelé nejvýrazněji uvědomovali, jak jiná je „Asie“, a co je to vlastně „Evropa“. Tváří v tvář nebezpečí z východu se v 15. století rodil nový církevně-politický koncept, nazývaný v papežských dokumentech antemurale christianitatis, tedy „bašta“ či „předsunutá hradba“ křesťanstva. Tuto roli hrály Pyrenejský poloostrov před dobytím maurské Granady v roce 1492, Turky ohrožená jižní Itálie, a zejména pak Uhry a Polsko. Roku 1515 popisuje polský král Zikmund I. Jagellonský papeži Lvu X. své Polsko jako zemi, která bojuje proti Turkům a Tatarům i „jiným Skythům za Donem“ a též proti sarmatsko-asijské Moskvě.   Český dialog s Evropou

Tak jako měla Evropa své antemurale, tedy „předsunutou hradbu“, musela mít i svůj střed, svou osu, své srdce. Z pohledu církve to byl samozřejmě papežský Řím, ovšem existovaly i alternativní představy: Bohemia Cor Europae – Čechy, srdce Evropy! Není to nějaká obrozenecká fantasmagorie 19. století, která vznikla jako reakce na často neskrývané přehlížení východní poloviny Evropy elitami západními? I v tomto případě budeme muset sáhnout velmi hluboko do minulosti. Specifická role Čech v křesťanstvu a v Evropě se totiž začala vytvářet již ve 13. století, za panování posledních Přemyslovců. Když mongolská vojska zpustošila v roce 1241 Polsko a Uhry, bylo České království považováno za budoucí nástroj obrany křesťanstva před ohrožením z tajemného pohanského Východu.    Básník Sigeher opěvuje kolem roku 1250 českého krále Václava I., jenž je svými ctnostmi dědicem moudrosti biblického krále Šalamouna a bezúhonnosti legendárního krále Artuše a jemuž prý není rovno v celém světě. Ještě výraznější roli pak přisuzuje Českému království dvorská literatura z okruhu Přemysla Otakara II. Tento český panovník podnikl křížové výpravy proti pohanským Prusům (1255–56) a Litevcům (1267–68) a takřka sahal po císařské koruně. Programově si budoval image nového Alexandra Velikého, tehdy populárního starověkého světovládce. Po potupné smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 na něj doboví literáti vzpomínali jako na ochranný štít celého křesťanstva.   Jako univerzální monarcha byl na sklonku své vlády veleben i jeho syn Václav II., který k české přemyslovské dynastii na čas připoutal i Polské a Uherské království a představoval silného hráče i v rámci Říše římské. Od roku 1310 se České království prostřednictvím svých nových panovníků z rodu Lucemburků stále intenzivněji zapojovalo do evropského dění a Čechy se na čas staly jedním z nejživějších center Evropy. Český král Jan Lucemburský, jehož otec, císař Jindřich VII., byl v biblických aluzích oslavován jako budoucí král Evropy, Asie, Afriky a celého světa, se dokonce v Praze roku 1319 neúspěšně pokusil o obnovení artušovského společenství rytířů kulatého stolu.   Naděje na obnovu ambicí křesťanstva dobývat svět byly vkládány též do Janova syna, českého krále a posléze i římského císaře Karla IV. Italský humanista Francesco Petrarca jej v listě z roku 1351 vyzýval, aby se nenechal zdržovat péčí o problémy za Alpami, ale obnovil slávu města Říma, který kdysi panoval nad celým světem. A roku 1355, krátce po své císařské korunovaci v Římě, píše Karel IV. do Konstantinopole byzantskému císaři Janu Palaiologovi jako jedinému hodnostáři v křesťanském světě, který mu byl roven, a navrhuje mu společné křížové tažení proti Turkům a pohanské Asii.   Výjimečným zjevem Karlovy doby byl polyhistor Bartoloměj z Chlumce řečený Klaret (†1370). Ve spise Glossarius z roku 1365 se jako první v českém prostředí pokusil o originální interpretaci slova „Evropan“. Europanus, obyvatel Evropy, je Dobřěňan, jak Klaret překládá na základě řeckého „eu=dobře“. Nejde o interpretaci jazykovědnou, ale teologickou. Evropan je ten, který představuje základní kámen křesťanstva, ten, který přijal radostnou zvěst o Kristu (eu-angelion).   Neméně pozoruhodným je první český literární „dialog s Evropou“ z konce 14. století. Tehdy vznikla staročeská Kronika o Bruncvíkovi, prozaické dílo o putování legendárního českého knížete a rytíře Bruncvíka, který se svou družinou projel rozličné země a došel až k moři. Bouře zahnala jeho koráb k ostrovu s magnetovou horou, který nebylo možné opustit. Náš rytíř se tak ocitl kdesi ve Středozemním moři, na rozhraní Evropy, Asie a Afriky. Bruncvík bloudil po ostrově a setkal se zde s mořskou pannou – Europou: „Jsi stvoření zlé, nebo dobré? Mluv se mnou,“ vyzval ji bez bázně, a tak se započal jejich dialog. „Bruncvíku, jsem tak, jak mě vidíš, ani zlé, ani dobré,“ odpovídá Europa. Bruncvík se dále ptá, zda u ní může hledat nějakou útěchu v situaci, kdy zůstal tak daleko od domova, a ona bez okolků a poněkud záhadně odpovídá: „Časem můžeš, a časem nemůžeš.“ Jako by v tomto dialogu bylo zakódováno jakési první české tázání se po Evropě i s její dvojznačností: Evropa není ani zlá, ani dobrá, někdy nám může být útěchou, jindy nikoliv. Víla Europa je zřejmě jednou z mnoha inkarnací Meluzíny, legendární pramáti rodu Lucemburků, a není tudíž vyloučeno, že Bruncvík je personifikací Karla IV., který otevřel trvalý dialog Čech s Evropou.     V tomto klimatu se pak rodí i český mesianismus – představa, že český národ má své kořeny až v biblických časech, je dědicem antických Řeků a že právě jemu předal Alexandr Veliký vládu nad světem. Čechové jsou tedy národem vyvoleným v politickém i náboženském ohledu. Produktem tohoto přesvědčení o Češích jako „novém Izraeli“, povolaném k obnově božího lidu a veškerého světa, je možná i česká náboženská reformace – husitství. Čechy a v jejich srdci Praha – Nový Jeruzalém se měly stát osudovým jevištěm závěrečné fáze lidských dějin. Tady se podle představ českých husitů začne uskutečňovat království boží. Zato římská církev a západní Evropa považovaly České království dlouhá desetiletí za pouhou kacířskou periferii. Situaci prolomil až „kacířský“ král Jiří z Poděbrad, když roku 1464 přišel s projektem sjednocené křesťanské Evropy. Ten sice nebyl nikdy uskutečněn, ale dodnes udivuje – Evropa měla mít společný parlament, společné vojsko, společnou měnu, společně vzdorovat Turkům, nepřátelům křesťanstva.    Někteří učenci a diplomaté z královského okruhu byli tehdy přesvědčeni, že jedině český král je předurčen k císařskému titulu a jedině Praha je vhodnou kandidátkou na stálou císařskou rezidenci, centrum křesťanstva a Evropy. A humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz, sídlící na počátku 16. století na hradě Hasištejně u Kadaně, nepřestával vyzývat českého a uherského krále Vladislava Jagellonského, aby obnovil slávu Českého království jako nejvznešenější části Svaté říše římské a Evropy, zastavil nápor Turků a zasadil se o osvobození Řecka, kolébky civilizace, Konstantinopole i Svaté země. Velkou roli tehdy hrála i nostalgie po „zlatých časech“ Karla IV.   Čechy srdcem Evropy?   V době evropských reformací 16. století se radikálně mění situace, Čechy jsou znovu vnímány jako centrální část kontinentu. Například v roce 1537 publikoval Johannes Bucius svou alegorii Evropy in forma virginis (v podobě panny) – České království je zde vyobrazeno jako vzácná medaile na prsou personifikované Evropy-královny. Bohemia je tedy vnímána jako skutečné cor Europae, srdce Evropy. Německoholandský geograf Filip Cluverius (†1623) rovněž popisoval Evropu jako královnu a Čechy jako její pupek. Čechy a Prahu jako duchovní střed Evropy zobrazil roku 1661 i Karel Škréta. Ba ještě víc – jako duchovní osu tohoto arcikřesťanského kontinentu znázornil Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, symbol triumfu katolické Evropy nad Evropou protestantskou. Učený český jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín (†1688) však takovému nadšení nepropadal – naopak. Upozorňoval na nebezpečí, v jakém se ocitla Evropa, když během třicetileté války zuřily krvavé konflikty v jejích samotných útrobách, v Čechách. Čechy srdcem Evropy! Zde má své počátky jeden z mýtů, který dodnes významně ovlivňuje myšlení v České republice.   Nejvytříbenějším a nejoriginálnějším českým myslitelem tohoto období byl Jan Amos Komenský (†1670), který viděl význam českého národa v srdci Evropy v jeho speciální náboženské misi. Jasně to zaznívá například v Komenského korespondenci z roku 1638: „Shlédněte na národ, na který jako první mezi evropskými národy ráčil shlédnout Kristus tím, že jej vyrval z temna Antikristova, národ, který dříve než ostatní národové přijali osvícení, samojediný po celé století vydržel běsnění zuřivosti Antikristovy.“ Později Komenský neúnavně vyzýval k duchovnímu, kulturnímu a politickému sjednocení Evropy a světa: „Vy z Asie posíláte k nám vonné látky, hedvábí a drahokamy, Vy z Afriky dodáváte nám papoušky, opice, lvy a slonovinu, Vy Američané jste naplnili naši Evropu svým zlatem a stříbrem. A my tedy nemáme co darovat? Ničím Vám neoplatíme? Hle, oplácíme svými myšlenkami o naší i Vaší spáse a jiskrami k zažehnutí světla moudrosti k společnému užitku.“ Tolik Komenský ve svém manifestu z roku 1666, který již přesahuje tématiku českou a evropskou a směřuje k problémům univerzálním.   Epilog: evropská identita?

Někteří lidé dnes s notnou dávkou sarkasmu tvrdí, že Evropa je pouhý geografický pojem a žádná evropská identita nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude. Toto příkré konstatování je ovšem něco typicky evropského – kladení otázek, zpochybňujících vlastní existenci či společnou identitu, je podstatou Evropy, stejně jako její nejasné hranice, její rozmanitost a věčná hašteřivost, která ji už mnohokrát hrozila strhnout do nicoty. Degradace Evropy, někdejší vládkyně světa, na pouhý hornatý poloostrov asijského megakontinentu, se však dosud nenaplnila. Evropa v sobě stále skrývá obrovskou vitalitu a dynamiku.

Kdy vznikla Evropa?


Jazykový původ jména Evropa je nejasný. Snad pochází ze semitského slova ereb, kterým se označovaly západ slunce a temnota.


Európé byla prominentní hrdinkou starověkých bájí. Údajně matkou Mínóa, vládce Kréty, a tedy pramátí jedné z nejstarších civilizací. Hesiodos ji ve svém spise Theogonia (kol. 700 př. Kr.) zařadil mezi bohyně. Ovidius (†17 po Kr.) o ní psal v Metamorphoses jako o fénické princezně, kterou unesl na Krétu Zeus

   
v podobě sněhobílého býka. „Únos Európé“ je zároveň aktem symbolického transferu plodů asijských civilizací Východu na Západ, do budoucí Evropy.


Jako Evropa bylo již v 7. století př. Kr. označováno střední Řecko, později též Thrákie a Makedonie.


V 6. století př. Kr. se pojmem Europa nazýval celý prostor mezi Gibraltarem a Černým mořem a nový „kontinent“ expandoval dále na sever.Nejasná východní hranice

Východní hranice Evropy není dána fyzicko-geografickým vymezením, byla vždy definována kulturně-politicky. Evropa je „vynález“ starověkých Řeků. Ti vedli hranici mezi Evropou a Asií od Bosporu skrze Černé moře až k Azovskému moři. Řecký geograf Klaudios Ptolemaios († asi 165 po Kr.) situoval východní hranici k řece Donu (Tanais) a toto pojetí bylo akceptováno po celý středověk. Abraham Ortelius (†1598) ji posunul více na západ, k Dněpru. Teprve roku 1730 ji Ph. J. von Strahlenberg posouvá k Uralu. V 19. a 20. století pak dochází k dalším pokusům o její posunutí stále více na východ.Jára Cimrman a střed Evropy   Český génius Jára Cimrman je fenoménem typicky středoevropským, pevně svázaným za svého života i ve svém životě posmrtném s pojmem Mitteleuropa. Jejím jádrem jsou země bývalé rakousko-uherské monarchie. Vídeňský rodák Cimrman považoval za střed Evropy své Čechy, střed samotný přesně lokalizoval do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Navštívil i Londýn, tedy západní periferii Evropy, a též pohoří Altaj v Rusku poblíž mongolských, čínských a kazašských hranic. Byl si tudíž plně vědom toho, co je ještě Evropa, a co už rozhodně žádná Evropa není.

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Jiří Kolbaba

Právě tak se může cítit turista v Salvadoru. Je to velmi malá, asi nejmenší středoamerická země, turisticky poměrně neobjevená a neznámá. Určitě je to i tím, že byla od nepaměti zmítána značnými sociálními a kulturními poklesy a vzrůsty. A rozhodně se tu ještě nedávno nedalo mluvit o politické stabilitě. To všechno se promítá do současné doby a kdo sem přijede, bude mít přesně takové pocity. Pro někoho ale může být objevování takovéto země dobrodružstvím. Bude možná šokován, jak často a rychle se budou střídat drsné zážitky s malebnými, přesně takovými, jaké jsme si vysnili o Karibské oblasti. Salvador má totiž poměrně dlouhé pacifické pobřeží a na něm pak občas i malebné pláže se skvělou čistou teplou vodou. Je to ale jediná země Karibské oblasti, která nemá přístup ke Karibskému moři.   

Salvador neměl v historii příliš klidu a rozhodně mu to nevyneslo příliš dobrou pověst. Byl vlastně v minulosti neustále podrobován různým válečným a mocenským konfliktům a zájmům, spory se sousedním Hondurasem se táhly zhruba sto let. V roce 1969 dokonce spor mezi fanoušky na kvalifikačním utkání na mistrovství světa rozpoutal kuriózní krátkou, ale krvavou válku. Na začátku devadesátých let se ale vzájemné vztahy díky mezinárodnímu tlaku uklidnily a dnes spolu tyto státy i čile obchodují. •••   V zemi je teď tedy poměrně klid. Politicky se už dá snad mluvit o stabilitě, i když rozhodně to zatím neplatí o sociální oblasti, bují tu vysoká kriminalita. S tím musí návštěvník počítat. Rozhodně bych ale tuto zemi doporučil pro cestování napříč Střední Amerikou. Jel jsem z jihu Panamy přes sedm států až do Mexika a byl to úžasný zážitek. Také vím, že je Salvador vyhledáván milovníky potápění a kdo má rád hory, toho uchvátí pás impozantních aktivních vulkánů a vysokohorská jezera ve vyhaslých kráterech.   Překvapením je, že i v Salvadoru se dají najít mayské památky, které potvrzují, že až sem svými okraji zasahovala tato předkolumbovská říše. Ostatně známé jsou i mayské památky v sousedním Hondurasu, o těchto se ale ví podstatně méně. Pátrat po nich představuje docela velké dobrodružství hlavně pro ty, kteří chtějí objevovat něco dosud nedotčeného masivním turistickým ruchem. Nečekaně jsem je nacházel v polích, neodkryté, neošetřené odborníky, působily divoce a tím velmi přirozeně. Objevoval jsem je díky místním obyvatelům. Jsou chudí, dobrosrdeční a právě s nimi jsem byl nejčastěji v kontaktu, když jsem se potřeboval někam dostat. Celou zemi jsem totiž projel stopem.   Tito lidé mi pomohli, i když jsem potřeboval ubytování. Často jsem bydlel přímo u nich. Pravda, jsou tak trochu nedůvěřiví, alespoň zpočátku, ale když se s nimi trochu sblížíte, jsou velmi sdílní. Mnoho nemají, ale podělí se s vámi i o to málo, co vypěstují.   Zvláštní je hlavní město San Salvador. Bylo založeno někdy v 16. století Španěly a dodnes je tu cítit jejich vliv. Utrpělo však několikerým zemětřesením, takže vedle původních španělských staveb tu stojí pseudomoderní stavby. Kostely jsou většinou renomované a už z toho se dá vyčíst, jak silný vliv tu má křesťanství, především římskokatolická církev. Hlásí se k ní tři čtvrtiny obyvatel. Díky tomu jsem měl možnost zúčastnit se oslav některých svátků a náboženských ceremonií. Protože jsem byl v Salvadoru na Velikonoce, konalo se tu mnoho průvodů a oslav.   Především jsem se tu ale setkal se skupinou českých expertů, kteří tam pomáhali v různých odvětvích. Nejzajímavější setkání mě ale čekalo s tehdejším honorárním konzulem České republiky a Slovenska Pablo Tesakem, kterému říkali seňor Pablito. Byl to velmi úspěšný podnikatel, který vlastnil dvě továrny na výrobu různých pochutin. Měl výborně propracovanou sociální politiku a výborně se choval k podřízeným. Dokonce pěstoval na zahrádkách v továrnách ovoce a zeleninu a levně je prodával dělníkům. Viděl jsem tam firemní obchody na jídlo, oblečení. České republice fandil, v jeho dílnách pracovaly staré stroje české značky TOS a stále fungovaly dokonale asi i díky pečlivé údržbě. Připadal mi jako salvadorský Baťa.   

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Miro Vrlik    Když už cestovat, tak proč ne až na konec světa! Ale kde ten správný je? Když už to tedy nejde až tam, tak alespoň na konec jednoho z jeho výběžků (téměř na konci světa), tedy do městečka Provincetown a dál až na konec Cape Cod, největší písečný poloostrov glaciálního původu na světě.

První setkání s Cape Cod, Mysem tresky, bylo celkem zajímavé, a to v momentě, kdy jsem uviděl kanál, který ho odděluje od pevniny. Byl otevřen v roce 1916, aby se zkrátila cesta lodím. I když se o tomto projektu uvažovalo už v roce 1623, trvalo velmi dlouho, než se konečně realizoval. Když se podíváme na mapu, pak je jasné, že se to vyplatilo. Podle dostupných údajů je široký pět set čtyřicet stop, tedy asi sto osmdesát metrů, a vzbuzuje zájem: co se vlastně skrývá na tom kousku země oddělené od pevniny… •••   

Po přejezdu jednoho z mostů (jsou tu dva dálniční a jeden železniční) mě čekala necelá hodinka pravda docela nudné cesty po dálnici. Ale pochybnosti o tom, že jedu správně, jsem neměl. Při prvním pohedu na Provincetown se nedala přehlédnout obrovská věž. Později jsem se dozvěděl, že nad městečkem obklopeném pískem, pískovými dunami a oceánem, se tyčí památník postavený na počest prvních přištěhovalců z lodě Mayflower, kteří tu přistáli v roce 1620. Věž je vysoká asi osmdesát metrů, tedy 252 stop, a je možné za poplatek vyjít nahoru a pokochat se pohledem z takové výšky. K tomu jsem se ale já sám nedostal.  

Zaujalo mě toulání se městečkem, které je plné obchůdků, suvenýrů a rozmanitých lidí. Kupodivu je tu rušno až do pozdních večerních hodin. Především nikomu neunikne obrovské množství párů stejného pohlaví, které se drží za ruce. Nikdo se nad tím tady nepozastavuje, každý ví, že tu žije velká komunita homosexuálů. Mají tu své večerní show v restauracích a je možné je vidět skutečně všude. Nejvíce poblíž velkého mola, kde kotví lodě. •••  

Všechno je tu cítit mořem a jídlem z mořských živočichů. Nikdo tak určitě nebude pochybovat o tom, že se nachází v rybářském městečku. Křik racků ho v tom jen utvrzuje. Na molu je tu rušno hlavně kvůli cestujícím lodí do Bostonu. Je to asi hodina cesty lodí, autem po souši alespoň tři hodiny. A pak jsou tu rybáři, kteří tu mají své lodě, a turisté čekající na výlet za velrybami. To je jedna z hlavních atrakcí a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že stojí za to. Absolvoval jsem ji vícekrát a nikdy jsem nelitoval. Letáčky skutečně neklamou. Člověku to tak trochu vyrazí dech, když vidí, jak se tyto živé kolosy vynořují a potom mizí v hloubce oceánu, kde zase vydrží několik minut a vynoří se. Někdy, při troše štěstí, je můžete vidět, jak v celé kráse a velikosti vyskočí nad hladinu. Já takové štěstí neměl.  

O jak velkolepé divadlo jde, lze usoudit i z toho, že na lodi je více jak stovka lidí, ale v některých okamžicích se rozprostře úplné ticho a každý s napětím čeká, kde se obrovští tvorové vynoří. Na palubě je i zoolog, který odpovídá na dotazy a objasní zajímavá fakta ze života úchvatných mořských savců. Třeba to, že odtud plavou až na Floridu a potom zpět. Je smutné, že lidé tyto giganty téměř vyhubili a ještě stále se o to v některých státech pokoušejí. Je smutné pomyslet, že možná za jednu dvě generace už se o nich budou vyprávět jen legendy jako o dinosaurech nebo mamutech. •••  

Na mole se ale nachází i muzeum pirátství. Návštěvníci se dozvědí o zajímavých objevech z pirátské historie a uloupených pokladech, které se našly díky moderním hledačům právě tady, v oblasti Nové Anglie. Největší přírodní zajímavostí jsou ale určitě pískové duny. Nacházejí se všude kolem. Je zvláštní a zajímavé, jak umí obyčejný písek očarovat a zaujmout svou krásou. Jsou obrovským lákadlem pro umělce, malíče, fotografy nebo lidi, kteří touží po oddychu a relaxaci. Ne všude se smí chodit, ale i tak je mezi nimi mnoho míst, kde člověk může úchvatnou scenerii vychutnat.  

Ani já se nesnažil být výjimkou a snažil jsem se ten písek trochu zvěčnit na fotografii. Nabízí se tu neskutečné množství zátiší a zajímavých zákoutí. Fantasticky vypadají při ranním nebo večerním světle. Pro pěší i cyklisty vede přes duny spousta chodníčků. Když nemáte své kolo, není nic jednodušší, téměř podobně jako třeba v Pekingu, si zdejší nejpopulárnější dopravní prostředek půjčit. Kromě kol jsou tu ještě velmi populární malé mopedy a určitě neprohloupí ani ten, kdo půjde pěšky. Můžete se pak zastavit v obchůdcích nebo si jen tak sednout na lavičku a sledovat dění kolem.  

Všude se rozprostírá Atlantický oceán, a tak se tu samozřejmě provozuje řada sportů, například mořský kayaking. Ten je jednou z možností, jak se podívat na Provincetown z jiného pohledu. Ti méně zkušení se mohou vydat na moře s průvodcem při skupinovém výletu na kajacích. •••  

Kde je oceán, nechybějí samozřejmě majáky. Samotný Provincetown jich má několik. Dá se k nim dojít pěšky i autem. Tím je to určitě pohodlnější, ovšem pokud je to auto s pohonem na všechna čtyři kola, a musíte také projet kontrolou pobřežní stráže. Největším zážitkem je dojít k majákům pěšky. Chůze po písku je sice velmi únavná, hlavně ve slunečný den, ale dá se zvládnout. Hlavní je nezapomenout si přibalit vodu. Při jednom výletě jsem měl dokonce štěstí, že jsem mohl vylézt až nahoru na maják. Odtud je pro Středoevropana rozhodně zajímavý a nezvyklý pohled na svět.  

V létě je možné ubytovat se na Race Point. Není tu sice žádný luxus, ale určitě silný zážitek. A naprosto správné místo je to pro milovníky rybaření. Race Point je považované za jedno z nejlepších míst pro rybaření. Je možné chytat tu z břehu nebo si pronajmout loďku. A to bez jakéhokoliv povolení, jen se musí dodržovat určitá pravidla. I tady ale platí, že je třeba přijít ve správném čase. My vylovili jen pár malých žraloků a na ty jsme chuť tedy neměli. •••   Nejen Provincetown, ale celý Cape Cod je místo, kam se rád vrátím a vím, že tu vždy objevím něco nového a nevšedního. Celá oblast je jako stvořená pro odpočinek a nabrání čerstvých sil. Ostatně lidé to samozřejmě využívají. Mnoho z nich – hlavně bohatších obyvatel New Yorku a celé Nové Anglie tady má své letní chaty nebo si v létě za velké peníze pronajímají bungalovy a domky. Často je to přijde i na několik tisíc dolarů za týden, pokud vyhlédnutý objekt stojí na dobrém místě přímo na pláži. Zdejší letovisko působící dojmem, že právě tady končí svět, je přitom pro ty, kteří netouží jezdit daleko od domova a přesto si odpočinout v romantickém prostředí. Přes léto je tu proto rušno, v září se ale všechno uklidní, ceny klesnou a je možné najít ubytování v ceně několika stovek dolarů. Je to i dobré období na nákupy, obchodníci se snaží vyprodat zbylé suvenýry.  

Výlet na Cape Cod může být zážitek, který čeká už jen několik generací po nás. Moře pohltilo několik malých ostrůvků kolem a pokud bude stoupat stejným tempem dál, za pět až šest tisíc let zřejmě pozře i tenhle kout tak podobný představám o podobě konce světa.

Pár slov pro ty, kteří rádi fotí


Používal jsem tu film i digitál. Filmy hlavně citlivosti ISO 100, značku Fuji.


U objektivů se dá  využít každá ohnisková vzdálenost. Používal jsem od 20 mm do 200 mm.


Důležité je mít s sebou stativ a nezapomínat na to, že nejlepší světlo je ráno a večer.


Ale hlavně nezapomínat na všudypřítomný písek a slanou vodu a chránit si před nimi své vybavení.


Kdo chce vytvářet panoramatické snímky, je dobré mít nějaký předmět v popředí.


V případě digitálu zkoušejte fotit na nejvyšší kvalitu, pokud to jde, na formát RAW.
A tip, jak nalézt nejzajímavější místa tam, kde to neznáte – podívejte se na pulty obchodníků s pohlednicemi nebo místními kalendáři.

Category: 2007 / 11

zpracovala Dagmar Cestrová, foto Dana Jelínková    Strážnice a Slovácko? To je přece mezinárodní folklorní festival. Kdo není z jižní Moravy, už méně ale ví, že v této obci se nachází také unikátní technická i přírodní památka Baťův kanál. Kdysi se po něm plavilo uhlí a zajišťoval zavlažování polí a luk v okolí, dnes je zajímavou turistickou atrakcí. Na výlet se sem dá vyjet i třeba za pěkného listopadového dne a pustit se na pěší procházku nebo přibalit do auta kolo. Pokud se pro výlet ale rozhodnete ještě o něco později a rtuť teploměru klesne pod nulu, pak si raději vezměte s sebou brusle.   

Jak napovídá název, o kanál, který se stavěl v letech 1934 až 1938, se zasloužil především průmyslník Jan Antonín Baťa. Těžil v blízkosti Rohatce lignit a aby ho mohl přepravovat do elektrárny v Otrokovicích, navrhl zregulovat řeku. Vznikla vodní cesta dlouhá jednapadesát kilometrů, z podstatné části řekou. Přes kanál vlekli lodě koně, v úsecích řeky je tlačily remorkéry. Na konci války byl ale kanál poničen a musel být opraven. Pak se ještě používal do začátku šedesátých let, naposledy podle dokladů v roce 1961. Kanál byl potom ponechán vlastnímu osudu. Technická památka chátrala a kanál se zanášel. V poslední době ale zažívá přímo turistickou renesanci. V roce 1996, kdy se poprvé znovu otevřel, se po něm projelo na pět tisíc zájemců. Vloni se uvádělo už padesát tisíc. Populární jsou plavby lodí i na hausbótu a zájem je takový, že vedení Jihomoravského kraje uvažuje o projektu, podle kterého by byla tato vodní cesta celá splavněna až po soutok Moravy s Dyjí. Zatím je tu třináct plavebních komor a jezů, sjíždět jezy je ale zakázáno.  

V současné době je tedy kanál splavný až k Hodonínu, trasa je dlouhá šedesát pět kilometrů. Od letošního roku mohli návštěvníci také poprvé přejíždět z moravské strany na Slovensko a naopak. Novinkou také byla letos možnost strávit u jezu na Moravě v Hodoníně několik dní jako trosečník. Všude po cestě najdete půjčovny lodí, bohužel v zimních měsících je určitě nevyužijete. Provoz oficiálně končí v říjnu, ale pokud bude listopadové počasí pěkné, řada majitelů počítá s tím, že by sezonu prodloužila. V kteroukoliv roční dobu se ovšem můžete vydat na procházku podél kanálu, případně k některým jeho zajímavým místům nebo zvláštnostem v okolí. Určitě vás zdejší příroda zaujme natolik, že se na místa, která vás uchvátí, pak přijedete znovu podívat a už rovnou z lodní paluby.   A kam se třeba podívat? S Baťovým kanálem se kříží řeka Velička. Toto místo rozhodně zaujme technicky založené čtenáře. Odtud se můžete projít podzimní přírodou proti jejímu proudu. Za zastavení stojí i vnorovská komora s unikátním mostem. V Sudoměřicích slouží bývalý výklopník jako vyhlídková věž. Nad Tvarožnou Lhotou stojí nad vesnicí rozhledna. Nebo si zajděte do Petrova podívat i na tamější unikátní sklepy. Ostatně s vínem je na Slovácku spojena spousta mít a budete se tu s ním setkávat doslova na každém kroku. Po procházce kolem kanálu pak rozhodně musíte zavítat do některého sklepa.

Více se o kanálu dozvíte v informačním centru ve Veselí nad Moravou a užitečné informace získáte i na webové stránce www.batacanal.cz.

Kam ještě v okolí

Ojedinělý soubor původních vinných sklepů z 18. a 19. století stojí v Petrově. V roce 1983 byl jako první v tehdejším Československu prohlášen za vesnickou památkovou rezervaci.


Nejen poutním místem je Blatnice pod Svatým Antonínkem. Právě tady bylo objeveno pohřebiště lidu zvoncových pohárů, ale také sídliště z doby římské. Právě tady se také vyráběly v 19. století populární rohože, ale hlavně tašky z orobince, které se vyvážely i do západní Evropy.


Pokud se pojedete podívat na Slovácko od května do října, pak lze navštívit strážnický skanzen. Ukazuje, jak se žilo na jižní Moravě, a to jak v úrodném Pomoraví, tak v horských oblastech. S pěstováním vína se tu seznámíte doslova ze všech stránek, stejně tak s tím, jak vypadala zdejší řemeslná výroba.


Ve Strážnici se také můžete zastavit u synagogy v bývalé židovské čtvrti a na starém židovském hřbitově.Už Cyril a Metoděj   Byla to hlavně potřeba vína pro liturgické účely, která kdysi podpořila rozšiřování vinic na Moravě. Na Slovácku, jedné ze zdejších vinařských podoblastí, je tak historie vína významně spjata už s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří na Moravu přišli v roce 863. S jejich jménem je spojováno zdejší poutní místo na Velehradě. Obliba vína ovšem nerostla jen díky dodávkám ze vznikajících klášterů, ale proudem teklo také na dvoře panovníka a šlechty. A místní si svých vín velmi cenili. V městě Hodonín mají dokonce listinu z roku 1555, kterou Pertold z Lipé umožnil městu svobodně nalévat víno, zároveň ale zakázal vína cizí. Zato se ze Slovácka stejně jako z dalších oblastí Moravy zvesela a úspěšně víno vyváželo do ciziny, hlavně sousedního Rakouska.   Samotné Slovácko má velmi rozmanité přírodní podmínky a stejnou rozmanitost mají i vína odtud – záleží na tom, zda pocházejí z výše položených vinic, kde není tak silné proudění teplého vzduchu, nebo z nížinného terénu hlavně v údolí řeky Moravy, případně réva roste na těžkých půdách v nejvýchodnější části oblasti. A s vínem je tak spojena spousta zajímavostí.   V obci Bzenec kdysi vzniklo jedno z prvních vinařských družstev a do obecného povědomí se dostalo hlavně vínem z ryzlinku rýnského – Bzeneckou lipkou. Název byl inspirován nejen vůní lip, typických pro toto místo, ale i tamější stařičkou zámeckou lípou. V obci Blatnice pod Svatým Antonínkem zase vzniklo spojením odrůd ryzlink rýnský, rulandské bílé a sylvánské zelené známkové víno Blatnický roháč. A do obce Petrov stojí za to zavítat kvůli chráněné lokalitě zajímavých vinných sklepů – Plže. V této oblasti v Mutěnicích také stojí výzkumná vinařská stanice.  

A jakým vínům se tu daří? Odrůdy jsou stejně pestré jako zdejší oblast. Z bílých jsou to především Müller Thurgau, ryzlink rýnský, rulandské bílé a veltlínské zelené, z modrých vín frankovka, svatovavřinecké a zweigeltrebe. V obci Moravská Nová Ves dokonce vyšlechtili modrou odrůdu cabernet Moravia a z Polešovic zase pochází nejrozšířenější domácí odrůda muškát moravský. Za vínem se dá Slováckem vyjet po mnoha cyklostezkách, kde zájemce čeká nejen pokušení v podobě vína, ale i setkání se zdejším pověstným folklorem.   zdroj: www.wineofczechrepublic.cz a www.slovacko.cz

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Bankanza Jacques Celestin Moliba

Lidé se potřebují domluvit. Ale jak to udělat a ještě na dálku? V různých oblastech světa se proto vyvíjely nejrůznější dorozumívací prostředky a někde je lidé používají dodnes. Platí to i o konžském etniku Mongo  (zvláště Ntomba, Ekonda a Bolia). Říká se jim lokole. Jde o bicí nástroj, rozměry a váhou pravděpodobně jeden z největších a nejtěžších na světě. Má většinou metr krát třičtvrtě metru na půl metru krát třičtvrtě metru. Manipulovat se s ním kvůli jeho velikosti příliš nedá, takže je umístěn na stále stejném místě.   Jedno lokole musí mít každá vesnice, většinou jich zde ale najdeme hned několik. Jsou totiž pro zdejší život velmi důležité. Nacházejí se v ebangách, tedy tradičních místnostech pro muže, jakýchsi přístřeškách stavěných většinou u čelní stěny domů. Mají jen střechu, stěny jsou spletené z větví nebo zcela chybějí. Muži se tu scházejí po práci a řeší všechny problémy ve velké rodině či ve vesnici, domlouvají další plány a tak podobně. Někde se pro lokole staví malé speciální přístřešky.   

Pomocí lokole se dá sdělit v podstatě cokoliv. Mohou to být radostné zprávy o narození dítěte, zvláště dvojčat, jeho zvuk oznamuje velkou oslavu, návštěvu významného a čestného člověka. Stejně tak ale i smrt. Lokole také slouží podobně jako v Evropě zvon pro varování a oznamování mimořádných událostí – když někdo vážně onemocní a je třeba to oznámit rodině, při nehodě, katastrofě, když se objeví nějaký zločinec, nepřítel či nebezpečný člověk, případně zvíře. A samozřejmě když hrozí válka. A tím výčet nekončí. Lokole je skutečně univerzální, a tak se jím dá sdělit dokonce i tak běžná zpráva, že někdo zve k setkání s ostatními, začíná bohoslužba nebo se má jít do školy. Ale takové zprávy jsou spíše výjimkou.   Jako zvláštní morseovka   Lokole má jen dva tóny. Jak se tedy dají tak složité zprávy rozlišit? První tři údery označí, jaký charakter zpráva má – tedy zda bude smutná, varovná a podobně. Protože lokole vydává jen dva tóny, musejí se zvuky různě střídat podobně jako při morseovce. Radostnou zprávu tak například oznamují tři vyšší údery, u smutné je třetí úder nižší. Varování má nižší tón ve druhém úderu a tak podobně. Hráč pro jistotu ještě jednou nebo dvakrát trojici úderů opakuje.   No a pak následuje samotné sdělení. Pro výzvu to bývá „boyakaka boyakaka, bosilaka pe pe…“ což znamená „pojďte, pojďte všichni, ať nikdo nezůstane…“. Pro smutnou zprávu a oznámení, někdy i pro varování před nebezpečím to je „epangala boleke boonene booseye baningo la nkaka…“, tedy „epangala velká past, která vše chytne…“ Radostná zpráva se většinou oznamuje takto: „…toswene batoko pala pala…“, tedy něco ve smyslu „na cestě je něco čestného“.   Vypadá to jednoduše? Jen zdánlivě. Každá zpráva musí také obsahovat jasné údaje, především odkud přichází a komu je určena. Týká se to jmen vesnic a v rámci vesnic jmen kmenů či rodů a podobně. Někdy se pro určení použije i jméno představitele rodu, pokud je dostatečně znám všem ostatním. Při takových příležitostech se pak právě hodí některé z mnoha jmen zdejších obyvatel. A samozřejmě musí zpráva obsahovat čas události. Znalci se v systému různých obměn dvou různých úderů dobře vyznají a snadno je pak opakují, aby je slyšeli další lidé. Výhodou při tom je, že místní jazyky jsou tonické, tedy slova se dají hrát tak, jak znějí v uších. Pokud přece jen nastane zmatek, vše se dá snadno napravit – opět pomocí lokole. Lidé si prostě poradí.   Pomáhá voda   Zvuk lokole je silný a hluboký, takže ho podle místních obyvatel dobře přenáší voda. Oblast, kde se lokole používá, je dost vodnatá. „Lokole jsou proto dobře slyšet na velké vzdálenosti,“ uvádějí vesničané. Ti, kteří zprávě ve vesnicích rozumějí, je pak předají ostatním. Všichni se snaží, aby zpráva dorazila k cíli včas, i když třeba musí být několikrát předána zkušenými hráči z jedné vesnice do další. Platí totiž pravidlo, že pokud některý z hráčů uslyší a rozezná nějakou zprávu, musí ji okamžitě předat dál a čekat, zda mu z vesnice, která je určena, přijde odpověď. Pokud ne, zprávu opakuje.   Zvláštní režim platí v případě varování. Mluvčí vesnice – kapita – musí večer, když se vesničané vrátí z lesa a polí, projít kolem všech domů a všem oznámit, co se děje, případně je varovat. Pokud se objeví nějaké nejasnosti, opět se rozezní lokole, aby se zjednala náprava. Jestliže vše funguje, jak má, může zpráva dojít během krátké doby do značných vzdáleností.   Žádný div, že pokud se ozve zvuk lokole, lidé se zastaví a pozorně poslouchají, ať jsou kdekoliv. I děti tak vědí, že lokole není hračka ani hudební nastroj a sahat se na ně smí jen v případě, že se skutečně děje něco zvláštního. Výjimkou jsou chvíle, kdy se lidé svolávají třeba právě na ranní bohoslužbu nebo do školy (základní i střední) a v neděli na mši. To se ale nejprve ozve takzvané bokolongono, tedy „připravte se“, a po patnácti až třiceti minutách pak druhé hraní, které už označuje začátek setkání.   Lokole není buben   Evropané, kteří žijí v Kongu, začali označovat lokole za buben ve smyslu bicí nástroj. Na základě toho se začalo uvádět, že komunikačním nástrojem jsou tu bubny. Ve skutečnosti jsou bubny, které udávají rytmus, určeny k tanci, tedy slouží jako hudební nástroj. Lokole ale není buben, používá se výhradně ke komunikaci. Tímto samozřejmě nemohu vyloučit možnost, že někde v Africe slouží ke komunikaci i buben, v oblasti, kde se používají lokole, je to ale jinak.   Lokole a jeho systém sdělení informace je kulturním dědictvím obyvatel deštného pralesa Konga. Jak i sem pronikají moderní prostředky, klesá zájem o jeho využití a počet znalců systému klesá. Mladí sní a touží po moderních věcech, které jsou pro ně zatím nedostupné, což by ani nevadilo, kdyby současně nezapomínali na cenné tradičních způsoby. Lokole v Kongu ještě znějí, ale jak dlouho?   

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Jan Šebelka 

O Francouzích se trochu neuctivě říká, že jsou žabožrouti. Angličané toho označení prý používají dodnes, ačkoliv se jejich kuchyně té francouzské nevyrovná ani náhodou. Dnes už to dokáži posoudit, ale nebylo tomu tak vždy. O kulinářských zvyklostech zemí ležících na západě jsme mívali my, obyvatelé východního bloku, představy jen mlhavé. Někteří to řešili náhražkami originálních ingrediencí, jiní, patřil jsem mezi ně, snili u kuchařských knih. Vždycky jsem si v nich rád četl, ale francouzskou (autorka Jana Martinicová) jsem byl nadšen. Ty mnohoslibné názvy! Bifteky loirských lodníků, divoký králík na švestkách a hroznech, marseillské nožičky v balíčku z Provence, telecí brzlík v lístkovém těstě po savojsku, plněné tykvičky, kachnička v omáčce bigarade nebo žabí stehýnka po luconsku.    Doba se změnila. V českých obchodech sežene člověk potraviny a ingredience z celého světa. Také moje sny o žabích stehýnkách vybledly. Starou zvědavost i chutě ve mně probudila až kniha Francouzské hodokvasy. Autor v kapitole nazvané Koštéři stehýnek z Vittelu popisuje tamní slavnosti tak sugestivně, že jsem si cestu do Vittelu na poslední dubnový víkend naplánoval.   

Na první pohled obyčejná pouť   Střelnice, kolotoče, houpačky, stánky s hamburgry, se suvenýry. Koberce obyčejné i perské, kachničky do vany, nadměrné podprsenky, balonky, rámusící, všudypřítomná reprodukovaná hudba, nezbytná sladká vata, napodobeniny starožitných hodin, výčepny vína, piva, džusů i ochutnávky kořalek. Taková obyčejná pouť, jakou můžete vidět v létě třeba na zámku Sychrov u Turnova. Rozdíl je ve všudypřítomných žábách. Jsou na tričkách, klíčenkách, sklenicích, plakátech, ve výlohách obchodů. K tomu patří žluté šály, zelené čepice, odznaky. Žáby najdete na jídelních lístcích, na upoutávkách před restauracemi a hospůdkami. To je důvod, proč se poutí vznáší nejrůznější vůně, které přitahují ke stánkům silněji než kouzelné pěvkyně Sirény Odyssea a jeho druhy. Ve Vittelu je tomu při slavnostech žabích stehýnek právě naopak. Nelákají do záhuby, ale k blaženosti.   Téměř každý kuchař nabízí jinou úpravu a člověk se jen těžko rozhoduje, které si z těch deseti dvaceti možností vybere. Nejčastější jsou stehýnka připravovaná na česneku, na bylinkách, ale můžete si je dát v rajské omáčce, balené v trojobalu, se slaninou, s provensálským kořením, vařené v bílém víně. Ve většině stánků se pochoutka připravuje přímo před očima. Ještě před tím se však žáby musí stáhnout, očistit a oprat. Je to titěrná a někomu nepříliš voňavá práce. (Abychom nezapomněli, konzumují se skokani, tedy žáby, které jsou u nás chráněny. Zabíjejí se úderem do hlavy. Zadek se odřízne asi v polovině těla. Potom se stáhnou a dobře operou)   Na začátku byly žáby   Slavnosti žabích stehýnek se v roce 2007 konaly po pětatřicáté. O jejich věhlasu svědčí fakt, že Vittel navštíví během jednoho víkendu kolem třiceti tisíc lidí. Podle některých údajů snědí pět tisíc kilogramů žabích stehýnek. Kde se tolik žab bere? Toť otázka. Vliv na to má bezesporu geografická poloha Vittelu. Leží asi sto padesát kilometrů od Štrasburku směrem na západ. Severovýchodní kout Francie. Je zeleným krajem se spoustou hor, řek, lesů, ale hlavně rybníků a rybníčků. Jsou všude kolem vás a některé nejsou větší než kaluž. Právě dostatek těchto mělkých vod je ideální místo pro rozmnožování žab.   Vše začalo na jaře roku 1972, kdy jednomu zdejšímu restauratérovi okupovalo rybníček na jeho pozemku nebývalé množství skokanů. Byl kuchař a dostal nápad. Pochytal je a na velkém stole před svou restaurací vařil a prodával. Traduje se, že jimi tenkrát nakrmil celý Vittel. Stala se z toho tradice. Ve Vittelu vzniklo záhy potom bratrstvo žabích stehýnek, které mělo v roce 2007 kolem tří stovek členů.   Bratrstva z celé Evropy   Vrcholem slavností je nedělní průvod jednotlivých bratrstev žabích stehýnek, kterých se do šestitisícového Vittelu sjede několik desítek z celé Francie i z okolních zemích. Mají uniformy, vyšívané pláštěnky, peleríny, pera na zdobených kloboucích, medaile. Dav v průvodu je navlečen do zelených oblečků, občas někomu sedí na rameni vycpaná žába. Žlutá šála je znakem příslušnosti k bratrstvu. Před průvodem jde hudba a nezbytné mažoretky. Všichni se tváří vážně a kráčejí důstojně. Navenek to vypadá trochu jako inaugurace na vysokých školách, ale zároveň divák cítí, že jde o úžasnou legraci, která vrcholí v jednom ze zdejších sálů přijímáním nových členů do bratrstva.   Při pohledu na průvod jsem si nemohl nevzpomenout na české ochránce přírody a jejich někdy až militantní postoje. Nic proti nim, jsou nezbytnou součástí demokracie, ale trochu toho francouzského nadhledu by jim opravdu neškodilo!   Nejlepší stehýnka na světě   Ve Francii se prý říká takový vtípek: Jak chutnají žabí stehýnka? Trochu jako kuře. Moc mu nerozumím. Ochutnal jsem tři úpravy a došel k závěru, že žádnou chuť nemají. Vlastně, kuře také ne. Stehýnka mají jemňoučké, bílé masíčko, kterému dávají chuť až marinády, koření, zelenina či víno. Největší dojem na mě udělal Raoul, jenž nabízel své kuchařské umění trochu stranou hlavního dění. Uměl pár slov česky, protože vařil v pražském Hiltonu a v Trenčianských Teplicích. Jeho malý stánek byla naše poslední štace, a proto jsme měli žabích stehýnek a popíjení vína už pomalu nad hlavu. Nechali jsme se však zlákat Raoulovým pokřikováním na kolemjdoucí i vůní, které se od jeho stánku linula. Udělali jsme dobře! Byla to mana nebeská, která se rozpustila na jazyku jako vločka sněhu na rozpálené plotně. Na másle, obalená v něčem tajemném a posypaná směsí koření, jehož složení bylo zřejmě jeho patentem.    U stánku se deseti stoličkami jsme seděli s dvěma Němci, a protože jsme byli „zusammen“ nadšeni, ozdobili jsme Raoulův stánek pochvalnými nápisy v řeči německé a české. Věnoval nám za to svoji vizitku. Stálo na ní: Raoul Tauvie, mistr světa v přípravě žabích stehýnek z roku 2005. Za jednu hodinu jich tehdy usmažil přesně 6608!   Douška

V lázních Vittel jsem se stavil cestou do Anglie. Když jsem v neděli odpoledne odjížděl, měl jsem povznesenou náladu, nadhled a spousty kulinářských zážitků. Pocit francouzské lehkosti mě přešel v okamžiku, kdy jsem hlady skoro neviděl na cestu a musel si dát v Anglii v rychlém občerstvení Fish and Chips. Ryba byla cítit a z hranolků kapal lehce přepálený olej.ReceptDvanáct očištěných žabích stehýnek namočíme na deset minut do vody s octem. Pečlivě je osušíme, omočíme v mléce a obalíme v mouce. Na pánvi je na másle opečme dozlatova (asi pět minut), vyjmeme a položíme na talíř. Na zbylé máslo na pánvi dáme nadrobno nasekaný česnek, jemné bylinky a krátce podusíme. Prolisovanou šťávou polijeme stehýnka a posypeme petrželkou, pokapeme octem a olejem. Podáváme posolené s kolečky citronů. (Jedna porce žabích stehýnek po luconsku.)

Category: 2007 / 11

Napsal  Michal Mašek   Ústa naprosto spokojeného muže jsou plná piva…   Úvodní slogan byste možná očekávali od současné reklamní kampaně na některou z proslulých pivních značek. Byla by to však mýlka – citovaný výrok mohl totiž vymyslet nějaký starověký hospodský či štamgast z Údolí králů. V každém případě jde o nápis datovaný do období 2200 let před naším letopočtem… Jaký div, že milovníci piva používali a užívají vždy a všude stejné argumenty a skoro stejný slovník! Cožpak Sinuhetův otrok Kaptah neříká: „Můj pane, teprve nyní jsem zpozoroval, jak neobyčejnou a neuhasitelnou žízeň jsem dostal z našeho cestování…?“ (M. Waltari, Egypťan Sinuhet)   

  Pivo (Hequet) bylo skutečně nejpopulárnějším nápojem starého Egypta a pili ho jak dospělí, tak dokonce i děti. Ve staroegyptských Instrukcích matky Ani (Papyrus Ch. Beattyho) se píše: „Poslala tě do školy, když jsi byl připraven naučit se psát, a každý den tě čekala s chlebem a pivem…“ Tehdejší vychovatelé si sice uvědomovali rizika plynoucího pro mládež z přílišného holdování pivu, ale varování studentovi pro změnu v Khetiho instrukci z období Střední říše (asi 2000 let př. n. l.) bude znít našim uším poněkud příliš tolerantně: „Snědl-li jsi tři bochníky chleba, zapil je třemi džbány piva a tvé tělo ještě nemá dost – postav se tomu…“   Podle řeckého zeměpisce Strabona píšícího počátkem prvního století našeho letopočtu Egypťané vařili pivo pouze z ječmene. Bohužel však jeho poznámky jsou velmi obecné a neposkytují nám žádné konkrétní vodítko k poznání tehdejších výrobních metod: „Ječmenné pivo je typické pro Egypťany. Je běžné po celém Egyptě, jeho příprava se však liší podle místních zvyklostí…“ Původní egyptská metoda přípravy piva se nicméně zřejmě podobá té, která se dodnes užívá v Súdánu: pšenice, ječmen či proso jsou hrubě podrceny, čtvrtina zrna je namočena a ponechána nějakou dobu na slunci, ze zbytku jsou uhněteny bochníky chleba a zlehka upečeny, aby se nezničily enzymy; poté jsou bochníky rozdrobeny a smíchány s namočeným zrnem, přičemž dojde k fermentaci; poté je přidána voda s pivem a opět probíhá kvašení; nakonec je tekutina zcezena a k dochucení se údajně někdy užívalo datlí. Britská pivařská firma Newcastle Brown ale však podnikla několik zajímavých experimentů a její odborníci dospěli k závěru, že to, co je překládáno jako „datle“, ve skutečnosti zřejmě znamenalo jakékoli sladidlo. Současně vyjádřili přesvědčení, že ani nebylo třeba péci zmíněné bochníky chleba, protože naklíčený ječmen má stejný účinek.   Při tehdejší neznalosti pasterizace se egyptské pivo v horkém klimatu často brzy kazilo. Zemřelým faraonům tak byl slibován „chléb, který se nedrolí, a pivo, které nezkysne…“ Poměrně velkoobjemová produkce piva patřila zřejmě ke královským monopolům a své vlastní pivovary měly i chrámy. Jeden z nejstarších nalezených pivovarů působil ve městě Hierakonpolis už někdy v polovině čtvrtého tisíciletí př. n. l. a mohl vyrábět pravděpodobně víc než tisíc litrů piva denně. Pivo spolu s chlebem a zeleninou tvořilo důležitou část mzdy staroegyptských dělníků. Jejich standardní denní příděl činil v dobách faraonů dva džbány, z nichž každý měl obsah něco přes dva litry. Pivo bylo v každém případě zdravější než často znečištěná voda pocházející buď z Nilu, nebo jeho kanálů. Zdá se – a s ohledem na tamní klima není divu – že Egypťané si rádi pochutnali na pivu pěkně vychlazeném. Vyplývá to například ze stížnosti vůči jistým lupičům potravin a nápojů: „Vytáhli rovněž láhev piva, jež se chladila ve vodě, zatímco jsem byl v otcově pokoji…“   Vskutku, těžko najít rozdíl mezi českým turistou, který se po egyptské dovolené rád vrací do své domovské hospůdky, a staroegyptským štamgastem Kaptahem: „Nebylo jediné přístavní krčmy, do níž by nebyl Kaptah první pospíchal, aby zavlažil své hrdlo egyptským pivem…“ (M. Waltari, Egypťan Sinuhet)   

Category: 2007 / 11

Dá se dojet během šestnácti dní z Moskvy do Vladivostoku, tedy vzdálenost více jak deset tisíc kilometrů většinou v drsných podmínkách? A jaké to je, prohánět se nekonečnými ruskými pláněmi, když asfaltové silnice v evropské části Ruska nahradí cesty na Sibiři a Dálném východu vysypané jen štěrkem? Zkusily si to posádky deseti Octavií Scout.

I. etapa, Moskva–ČeljabinskTomáš Kovařík, Auto Tip:   Za čtrnáct let, co dělám v tomhle oboru, jsem absolvoval přibližně dva tisíce automobilových prezentací, ale ani jedna se nekonala v Rusku. Proto mě nabídka Škody Auto zúčastnit se jízdy kombi Octavia Scout po Rusku oslovila. Do čeho jdu, jsem ale dopředu rozhodně netušil.   Při první etapě přes Ural do Čeljabinska jsem během pěti dní ujel za volantem škodovky skoro dva tisíce sto kilometrů, každý den v průměru čtyři sta padesát kilometrů. Řeknete si: To je jako jet na otočku do Brna, na tom nic není. Pravda, po dálnici je to hračka, jenže to byste nesměli být asi o tři tisíce kilometrů dál na východ!   Evropská část cesty nepředstavuje nějaké výraznější nebezpečí, pokud jde o lidi a okolní přírodu. Oprášil jsem školní ruštinu a po dvou dnech už jsem plynně konverzoval, hodně k tomu přispěla také „družba“ s ruskými kolegy. A tak jediná starost zbyla o vozy, aby všechno vydržely, protože i ta nejhladší dálnice v Rusku je plná nečekaných výmolů a netušených děr. Prorazit u deseti automobilů denně jenom jednu nebo dvě pneumatiky byl skoro zázrak.   Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, pomohou klidně i ve dvě v noci, pokud jsou dostatečně střízliví. Čím dál víc na východ od Moskvy je ale patrnější chudoba a centralizace do větších měst. Na dlouhých stovkách kilometrů, většinou lesem, potkáte na silnici jenom kamiony. Ve městech lidé žijí moderním způsobem, mají veškeré výdobytky doby. Pro zajímavost: nová televize stojí stejně jako zánovní žigulík, kolem 45 000 rublů (1 rubl necelých 90 haléřů). Na vesnici jsou ale rádi, když si od nich za pár rublů koupíte kbelík brambor, med nebo sušené ryby.  

Myslel jsem si, že mě čeká větší zábava, ve snaze dodržet harmonogram jsem ale denně trávil třeba i deset hodin za volantem, což v uzavřené koloně působilo dost depresivním a vysilujícím dojmem. Všechno jsem ale přestál, žádná „ponorka“ se u nikoho neprojevila, jako parta jsme fungovali perfektně. Příště si rozhodně udělám více času na výlety po okolí, památky a zdejší lidi…

II. etapa, Čeljabinsk–NovosibirskAntonín J. Grimm, geografický magazín KOKTEJL:   Ranní seznámení s městem Čeljabinsk není právě romantické. Cestu z letiště lemují nekonečné ploty gigantických továren. Kouř ze vzdálených komínů patří k pravidelnému rannímu koloritu. „Lidé dali po revoluci raději přednost špinavému prostředí, než aby přišli o práci,“ říká náš průvodce Saša. Po snídani se podíváme na památník tanku T 34 a památník raketometu kaťuša (oba se zde za druhé světové války vyráběly a městu se přezdívalo Tankograd). Poté ještě absolvujeme prohlídku muzea traktorů a tanků. Takový nápor se nedá zvládat a musí přijít na řadu vodka…   Odpolední nádherné slunečné počasí už ale ukazuje Čeljabinsk jako relativně příjemné město s nádhernou pěší zónou. Poslední trochu klidné chvilky. Ráno již naostro vyjíždíme směr Tumen, odkud nás čeká pět set devadesát kilometrů překvapivě slušných silnic.Velkou zastávku uděláme v Jekatěrinburgu, městu s více než 1,3 milionu obyvatel. Právě tady byl během revoluce vězněn sesazený car Mikuláš II. s rodinou a 17. července 1918 tu byla carská rodina postřílena, aby ji nevysvobodily blížící se československé legie. Na místě Ipaťjevova domu, kde k vraždě došlo, dnes stojí pravoslavný Chrám na krvi.   Silným zážitkem je pro mě ostrý průjezd městem během dopravní špičky za asistence policejního žigulíku. Krajina ale vypadá monotónně – nekonečné pláně vpravo, vlevo, před vámi. Občas vás za volantem nesmí rozhodit člověk přenášející kmeny přes silnici, cyklista na dálnici v protisměru, poutače u pumpy s cenami benzinu tam, kde zatím jsou pouze rozestavěné základy.   Cesta do Omsku další den jako by kopírovala tu první. Březové háje, mokřady, louky a rovina všude kolem. A tím je třeba ujet 700 kilometrů! Kolona deseti scoutů se občas řítí i sto sedmdesátkou za hodinu. Občas míjíme blátivou odbočku do vesničky. V jedné zastavujeme a jsem překvapen kvalitou místní samoobsluhy – vše od potravin, oblečení, několika druhů vodky až po holínky. Proti době komunismu velké zlepšení. Při příjezdu do města Omsk se divím Jágrovi, že zde trávil čas hraním hokeje. Po prohlídce centra ale měním názor. Je nádherné, s dominantní katedrálou sv. Mikuláše, a v obchodech jsou k vidění hlavní světové značky módy, elektroniky a automobilek.  

Poslední den a opět sedm set kilometrů. Provoz je slabý, kvalita silnic stále překvapivě dobrá. Zastavujeme na benzínce a dáváme si tradiční ruskou stravu – pirohy, boršč, maso, volské oko, těstoviny, salát, čaj. Cestou míjíme i několik bouraček. Není se moc co divit. Určitě více jak polovina ojetých aut dovezených z Japonska má řízení na pravé straně. Trochu hazardu při předjíždění se musí občas projevit.

III. etapa, Novosibirsk–Irkutsk Petr Hanke, Lidové noviny:   Třetí etapa trvala tři dny a měli jsme za úkol projet z Novosibirsku až k jezeru Bajkal, tedy více než dva tisíce kilometrů. Představoval jsem si území nikoho, dlouhé přejezdy terénními stezkami a zašpiněná šedivá města bez aut. Jaké to bylo překvapení, když jsme s kolegy vystoupili z letištní haly v Novosibirsku. Parkoviště bylo přeplněné nejnovějšími japonskými auty a život se tu alespoň na první pohled neliší od evropských zvyklostí.   Stejné překvapení připravil i první den cesty. Jeli jsme po širokých silnicích se solidním značením. Připadal jsem si jako doma, třeba na spojnici mezi Mostem a Chomutovem. Jen občasné průjezdy menšími vesnicemi ukazovaly skutečné podmínky života v Rusku. Jen metr od hlavní silnice totiž asfalt mizí a zůstává jen hlína.   Druhý den byl o poznání náročnější. Měli jsme ujet více než tisíc sto kilometrů, ovšem to jsme ještě netušili, že asfaltová silnice se začne brzy měnit na bahnitý tankodrom. Někdy se jednalo pouze o úzký pruh chybějícího asfaltu, jindy i o několik desítek kilometrů. Po těchto silnicích cestují v Rusku naprosto všichni, tedy jak nákladní a osobní auta, tak třeba i čtyřčlenná rodina na motocyklu Ural se sajdkárou, která nás v jednom z rozbahněných úseků suverénně předjela.   Při cestě se během průjezdu několika městy ukázalo, jak takřka neznámým pojmem je v této obrovské zemi ekologie. Kouřící komíny továren umístěných přímo ve městech nebo v bezprostřední blízkosti. Zážitkem byl také průjezd kolem údajně největší hliníkárny na světě asi čtyři sta kilometrů před Irkutskem. Nad sebou vytvářela temný mrak a zápach se nesl několik kilometrů na všechny strany.   Podobně jako někteří kolegové před námi, i my jsme byli zastaveni místní policií za nesmyslný přestupek. Po nezbytném vyhrožování o vyhoštění a zákazu přístupu do Ruska stačila pouze kožená peněženka Škoda Auto k tomu, aby všech pět zastavených Octavií Scout mohlo pokračovat dál v cestě.  

Na konci cesty bylo odměnou přenádherné jezero Bajkal. Bylo zřejmé, že místním lidem bylo zcela jedno, jaký je v současnosti politický režim jejich země, natož kdo je u vlády. Vždyť Moskva je odtud vzdálená více než šest tisíc kilometrů. Život zde má svá vlastní pravidla, ale i tak bylo jasné, že moderní civilizace pronikla i sem.

IV. etapa, Irkutsk–VladivostokPetr Jansa, ČRO 1, Motožurnál:

Čtvrtá etapa. Nejdelší a asi nejkrutější. Za šest dní čtyři tisíce tři sta kilometrů. Cestou necestou. Přes jeden a půl tisíce kilometrů po rozestavěné Transsibiřské magistrále z Čity do Vladivostoku. Nikdo nevěděl, kdy se asfalt změní v prach a kamení. Popsat tenhle týden by zabralo pomalu půl Koktejlu… Bajkal, kde etapa začínala, potvrdil svoji pověst nádherné přírody. Voda křišťálově čistá, průhledná a zvláštně voňavá. Možná by stálo za to vzduch z Bajkalu vyvážet do smogem zamořených měst. V Ulan-Ude zase setkání s Mongolskem. Hlavní město Burjatské republiky je sídlem Mongolů, kteří utekli ze své domoviny na sever. Mezitím se krajina mění doslova před očima. Za jediný den jsme projeli Finsko, Skotsko, Pyrenejský poloostrov a Mongolsko… Navštívili buddhistický klášter a zase dál. Míjíme leteckou základnu, na níž jsou ve střehu poklidné traktory, co v minulosti opětovaly palbu neškodných čínských kombajnů. Hranice s Čínou jsou na dohled.  

A za Čitou to přišlo. Asfalt skončil a před námi nekonečná stavba. Proti nám se prachem řítí jedno zabalené auto (proti poškození) z Japonska za druhým a komu by se chtělo věřit větě: „Extrem? Buďe!“ A byl. Původně plánované ubytování v Jerofjei Pavlov nevyšlo, a tak čekáme, kde složíme hlavu. Přes tisíc kilometrů v prachu. Ubíjející cesta, kdy za hodinu zdoláte třeba jen třicítku kilometrů, a potom noční jízda do bílé zdi prachu více než stokilometrovou rychlostí. Adrenalin a napětí na maximu. Na několik metrů člověk jenom hlídá kameny v cestě. Stejně se to nedaří. Tedy, ne všem. Odnesl to jeden ráfek, je třeba vyměnit kolo a zase dál.   Je daleko po půlnoci, když konečně zastavujeme. Tři sta kilometrů jsme neviděli lidské obydlí. Mobilní telefon bez signálu, není divu, ale ani satelitní si nedokáže najít svoji družici. Jen krásná krajina zjizvená stavbou dálnice. Čeká nás noc na báze. Taťjána a její dcery nám uvaří polévku a něco k snědku a hurá do postele.   A je ráno. Přes noc se rozpršelo a bílý prach se změnil na černou. Nepráší se, ale to je jediná výhoda. Rozbitá cesta se stálými objížďkami. Voda stříká do stran a hledat schůdnou cestu dá zabrat. Auta překvapivě drží a lidé také. Míříme opět do civilizace. Večer nás čeká Blagovesčensk. Opět hotel. A pak Chabarovsk a Vladivostok. Mezitím se silnice občas zase mění v prach. Pouze přemostění jsou vyasfaltovaná, mezi nimi zase jen kamení. Práší se jak baronu Prášilovi od rtů. Foťák je zralý do čistírny, stejně jako my. Stačí chvilka nepozornosti a podvozek dostává úder pod pás. Těch ran, co všech deset Scoutů schytalo… Největším překvapením tak je jejich stav v cíli, po ujetí více než deseti tisíců kilometrů: ani rozhozená geometrie.  

Nejkrásnější zážitek? Nádhera měnící se krajiny. Mít peněz jako Bill Gates, pak by stálo za to si pořídit nějaký ten pozemek o rozloze pár set kilometrů čtverečních. I když, v zimě -50 °C? To nedokáže změnit ani miliarda dolarů. A zklamání? Ani ne. Rusové si tak trochu dělají, co chtějí. Na druhou stranu, policie je všudypřítomná. Rusko potvrdilo, že je zemí neomezených možností. Má své problémy, jako například korupci, o které neradi mluví, nedostatek pracovních příležitostí, ale ruské srdce je široké jako jejich země.Co je SCOUT EXPERIENCE


Trasa rallye vedla od 4. do 19. srpna z Moskvy do Vladivostoku. Na trase se projíždělo osmnáct velkých měst – Moskva, Rjazaň, Penza, Tol’jati, Samara, Ufa, Čeljabinsk, Jekatěrinburg, Omsk, Novosibirsk, Kemerovo, Krasnojarsk, Irkutsk, Ulan-Ude, Čita, Blagoveščensk, Chabarovsk a Vladivostok.


Rallye se jelo v běžných sériových automobilech Škoda Octavia Scout vybavených motorem 2,0 FSI o výkonu 110kW, se 6stupňovou mechanickou převodovkou a pohonem na všechna čtyři kola.
Všechny automobily dojely bez technických problémů a vážnějších závad, kromě defektů pneumatik a drobných škrábanců na laku karoserie.

Category: 2007 / 11

Napsal  Michal Dvořák, vyfotografoval Marek Wágner

V Grandhotelu Pupp jsem minul Miss World Taťánu Kuchařovou, aniž bych si všiml jejích zjevných kvalit. Kráčel jsem totiž jako hypnotizovaný za Michaelem Palinem, jehož charisma okouzlilo nejen všechny diváky na karlovarském Tourfilmu, ale téměř celý svět. Organizátorům jubilejního čtyřicátého ročníku festivalu turistických filmů se povedl opravdu husarský kousek – do Česka přivedli asi nejslavnějšího cestovatele současnosti, který tu představil svou poslední knihu a televizní dokument Nová Evropa s Michaelem Palinem.

V Česku ale samozřejmě nejsem poprvé. Byl jsem tu už v roce 1986 jako běžný turista. Při procházce Prahou jsem se tenkrát zeptal svého českého průvodce, jaká je tu politická situace. Neřekl ani slovo a někam mě táhnul. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Přivedl mě ale do nějaké postranní uličky a zašeptal: „Tady můžeme mluvit, jinak je to nebezpečné.“ Loni jsem se sem vrátil po dvaceti letech při natáčení Nové Evropy a jsem rád, že lidé se už mluvit nebojí, naopak jsou velmi upovídaní.V poslední době jste absolvoval náročné cesty Saharou a Himálajem. Jak vůbec vznikla myšlenka zmapovat východní a střední Evropu? Východní a střední Evropa mají obrovský potenciál. Desítky let trpěly komunismem a pak se téměř ze dne na den musely zorientovat v tržním hospodářství. Navíc pro nás Západoevropany to byl téměř cizí a bájný světadíl, kam se málokdo dostal. Teď už to možné je, jsme opět součástí jednoho kontinentu a spoustu lidí samozřejmě zajímá, jak se této nové Evropě daří. Skvělé bylo, že jsme cestovali jen v sedmi lidech, což je minimální počet potřebný k tomu, aby mohl takový projekt vzniknout. V sedmi lidech se dostanete k lidem blíže než s dvacetičlenným štábem.

Podle kterého klíče jste vybíral těch jednadvacet států, které jste navštívil? Já sám bych docela uvítal Bělorusko…

Chtěli jsme zmapovat co nejvíce států východní a střední Evropy, ale čím dále na východ jsme se pohybovali, tím více je ono evropanství zpochybnitelné. Navštívili jsme například Ukrajinu, ale to hlavně z toho důvodu, že v Jaltě byla v roce 1945 Evropa rozdělena. Turecko jsme zahrnuli proto, že se aktivně snaží stát členem Evropské unie. Ale co se týče Běloruska, tak nějaký relevantní důvod nebyl. Ovšem vzhledem k tomu, jak rychle jsme se přesouvali během natáčení, je navštívených států přece jen dost.Mnoho cestovatelů říká, že čím dále na východ cestují, tím je kraj sice chudší, ale lidé jsou vlídnější. Vnímal jste to také tak?

Prakticky na celém světě platí, že chudí lidé jsou přátelští a pohostinní. Často mají radost, že se o ně někdo zajímá. Bohužel ale při rychlosti, jakou jsme Evropou procházeli, jsme neměli tolik příležitostí všimnout si souvislosti mezi chudobou a vlídností. Ale to bylo také proto, že jsme se v každém státě setkali jen s úzkou skupinkou lidí a nikoliv s celým spektrem. Nicméně mohu říci, že přátelští a pohostinní byli všichni. Rozhovor probíhá v době oběda a vy právě poznáváte pohostinnost a kvality karlovarských kuchařů. Na svých toulkách po nové Evropě jste určitě ochutnal desítky regionálních pochoutek. Byla mezi nimi taková, na kterou nezapomenete?Ochutnal jsem už skoro všechno a máloco mě překvapí. Ale přece jen – v severním Rumunsku v oblasti Maramureşe jsem měl opravdu zvláštní zážitek z vepřového. Mají ho napíchnuté na rožni, ale odřezávají z něj pruhy toho nejtučnějšího, asi čtyři centimetry tlusté, a to vás pak nechají sníst. Potom servírují pálenku, která je ale velmi dobrá, mimo jiné proto, že všechen ten tuk rozežene po celém těle.Zmínil jste rumunskou pálenku – pro východní Evropu je typické, že téměř každý národ má nějakou svou tradiční kořalku. Chlubili se vám hostitelé svými samohonkami?

Ano, v každé zemi. A ochutnával jsem. Je to součástí pohostinnosti, lidé vám při setkání většinou nabídnou nějaký místní nápoj a je velmi obtížné říci ne. Myslím si, že bych své cestopisy vůbec nemohl natáčet, kdybych byl abstinent a vegetarián, protože to je to, co zahajuje komunikaci. Byl bych vlastně vyhnancem. V nové Evropě jsem ale byl překvapen, kolik toho lidé vůbec mohou vypít.Měl jste za sebou cesty po Sahaře a Himálaji, což muselo být náročné fyzicky. Byla náročnost putování po východní Evropě právě v ochutnávání místních kořalek?

Vzhledem k tomu, že při putování Saharou či Himálajem jsme procházeli islámskými zeměmi, tak bylo velmi obtížné se někde napít. Bylo vlastně jedno jediné místo, kde jsme dostali pivo, a to bylo v hotelu v Islámábádu v Pákistánu. Šli jsme po takovém tmavém dlouhém schodišti, na jeho konci stál podivný muž s velmi uhrančivým, pochmurným pohledem a já pomalu ztrácel šanci na spasení. Ale nabídl nám pivo! Ovšem bylo mírně řečeno nevalné kvality. Nicméně při putování novou Evropou jsem měl velmi vysoké nároky, ovšem skloubit pití a práci někdy zkrátka nejde. Musíte zpracovat materiál a druhý den už jste zase jinde, kde je pohostinnost opět stejná. Abyste ale získal dobrý materiál, je potřeba se s lidmi občas napít a užít si, ale pak hodně relaxovat.Nejen zabíjačku jste v Rumunsku zažil. Prohlédl jste si také Ceauşescův Palác lidu a hrad, ve kterém přebýval Vlad III., údajný Drákula. Které sídlo na vás působilo hrůzostrašněji?

Jednoznačně Ceauşescův palác, protože oproti Drákulově mýtu to bylo skutečné. Je to hned po Pentagonu druhá největší stavba na světě, dnes ji obývá rumunský parlament, ale stejně není využito všech tisíc místností. V Budapešti jste navštívil Muzeum nacistického a komunistického teroru. Panují ale názory, že lidé by se už měli s historií smířit a vyrazit kupředu nezatížení tragickou minulostí. Co by na to řekl Michael Palin-historik, a co Michael Palin, který se nedávno vrátil z východní Evropy?

Rozhodně bychom měli z historie vycházet, protože zapomínáme strašně rychle. Stále začínáme války, které nic neřeší. Násilí v posledním století bylo v Evropě poměrně rozšířené a je nutné to lidem neustále připomínat. Je potřeba se s historií smířit a hlavně ji pochopit. Teprve pak se můžeme poučit.Rozhovor točíme v době, kdy se už třetí den sčítají hlasy z ukrajinských voleb a kdy se vlastně rozhoduje o orientaci Ukrajiny buď na západ, nebo k Rusku. Vy jste se setkal s dcerou Julie Tymošenkové. Jak vidí mladá ukrajinská generace budoucnost své země?

Můj názor je samozřejmě ovlivněný tím, že jsem se setkal s úzkou skupinkou lidí, kteří jsou silně prozápadní a liberální. Ale v Ukrajině je zřetelně vidět, že čím východněji se pohybujete, tím více lidé tíhnou k Rusku. Třeba Ľvov je prozápadní, ale v Char,kovu by naopak lidé uvítali užší sepětí s Ruskem. Tento problém ale řeší také například Moldávie, kde je obyvatelstvo také rozdělené. Poslední volby na Ukrajině ukazují, že síly jsou poměrně vyrovnané a obě skupiny se musejí respektovat. Bude velmi obtížné stanovit směr, jakým se Ukrajina vydá, ale bude také záležet na tom, jak se k tomuto státu bude chovat Západ a Evropská unie a na druhé straně Rusko.Ukrajina i Moldávie jsou státy, které se osamostatnily relativně nedávno. Vnímal jste ten poměrně čerstvý pocit národní hrdosti?

Ano, například na Ukrajině je jedna skupina lidí hrdá na to, že jsou Ukrajinci, a druhá skupina na to, že jsou ukrajinští Rusové. Bude proto opravdu zásadní, jak s tímto faktem vláda nebo kdokoliv jiný naloží. Evropa je nejen otevřeným trhem, ale jsou tu nové státy, které se stávají její součástí a chtějí ukázat, že mají svou identitu a kulturu. Takže Evropa nebude jen o velmocích, ale také právě o těchto nových sebevědomých státech. Je třeba je poznávat, například cestováním. To sice na vážné otázky neodpovídá, ale je důležité, že je vyvolává.Zažil jste i v Evropě pocit strachu, o kterém se pak v teple u krbu krásně vypráví? Jako například když jste letěl kdysi ultralightem nad Pokarrou?

Let nad Pokarrou  byl jeden z mých nejhorších zážitků vůbec. Byl jsem tři tisíce metrů vysoko s ruským pilotem, který byl očividně blázen, a šílel jsem strachy. V nové Evropě jsem nic tak hrůzného nezažil. Ale přece jen – v Polsku jsem dostal povolení řídit parní lokomotivu. Je to snad jediné místo v Evropě, kde je to možné. Ale nejhorší bylo, že jsem ji řídil za plného provozu s pasažéry za sebou! Jel jsem z Poznaně asi šedesát mil s plným vlakem! A ovládání vlaku nebylo jako psaní na klávesnici, byly tam samé páky, kterými se hýbalo velmi těžce. Nadřel jsem se. Byl to hrozivý, ale také úžasný zážitek. V Turecku jsem se také učil tancovat balet. To bylo jednak hrozivé, ale také zahanbující, zvláště pro členy mé rodiny. Hlavně před dcerou se docela stydím.Před lety jste se v Indii setkal s dalajlamou a v Polsku jste během posledního natáčení navštívil dalšího nositele Nobelovy ceny za mír Lecha Wałęsu. Jak na vás zapůsobil? Jsou si tito bojovníci za svobodu v něčem podobni?

Oba pánové mají společné to, že hrají roli mezinárodního státníka a promlouvají k veřejnosti. Tím ale podobnost končí. Dalajlama byl od počátku velmi milý, humorný a byl připravený a ochotný k rozhovoru. Naopak pro Lecha Wałęsu to byl jen další rozhovor v řadě a tak k němu i přistupoval. Byl velice neukázněný, četl si u toho noviny a věnoval nám pramalou pozornost. Ale na konci rozhovoru jsem popřál hodně štěstí jeho dceři, která zrovna soutěžila ve StarDance, a v té chvíli se změnil, jako když mávnete proutkem. Byl milý, přátelský a otevřený, a dokonce se i smál. Je důležité, aby i bozi občas sestoupili z piedestalu a vzpomněli si, že pracovali jako elektrikáři v loděnicích.Po České republice vás provázela Miss World Taťána Kuchařová a zastavili jste se také zde v Karlových Varech. Jak na vás působily místní prameny a léčebné kúry?

Bylo to surrealistické. Občas vyzkouším lázně nebo masáže, ale tady jsem dostal kúru komplexní. Bylo zajímavé, jak jsem se soukal do velkého plastového pytle, který pak začali plnit kyslíkem. Už si nepamatuji, k čemu to bylo, ale k něčemu určitě. Jinak Taťána byla skvělou společnicí a byl jsem překvapen, že se ke mně přidala, protože Miss World má na práci spoustu jiných věcí. Všechno ale vyzkoušela se mnou a musím říci, že bych s ní cestoval kamkoliv.Vaše cestopisy hltají miliony lidí po celém světě. Letos jste získal čestný titul Doktor písemnictví, byl jste zařazen mezi třicet nejlepších komiků všech dob, ale jako jediný žijící mezi deset největších cestovatelů. Čím to, že se vám tak daří?

Hodně mluvím. Důležité je také být ve správnou chvíli na správném místě. Neláká vás zkusit ještě něco dalšího, třeba astronomii?

Astronomii ani ne, ale chtěl bych se naučit hrát na nějaký hudební nástroj, chtěl bych umět dobře vařit a také mluvit cizími jazyky. To jsou tři obrovské mezery, které mám a které chci zaplnit. Třeba se to jednou všechno naučím, ačkoliv si myslím, že už je pozdě. Navíc už mám cenu za celoživotní přínos, takže už jsem vlastně život skončil. Vy jste říkal, že milujete umění a jídlo a to z vás dělá ideálního cestovatele. Stále vás to táhne do světa za uměním a jídlem?

Ano, jsem prostě zvědavý. Rád poznávám nová místa, nové kultury, nové lidi. Mám rád tu atmosféru kamarádství mezi lidmi u stolu plného jídla. Když někam cestujete, tak musíte také vědět, co hledáte. Abyste to mohl ocenit, tak to musí být uchopitelné, což je klasické umění, architektura. Pracuji teď na programu o cestování prostřednictvím umění, což je také velmi dobrý způsob, jak se seznámit s danou zemí.Už jste napodobil cestu Philease Fogga, šel jste po stopách Hemingwaye. Pokuste se charakterizovat novou Evropu, protože za pár let možná půjde někdo po stopách Michaela Palina, aby přinesl svědectví o tom, jak se Evropa místy mění.

Cesta byla velmi vzrušující, protože každá země byla jiná. Procestovali jsme více zemí než při putování Saharou i Himálajem dohromady. Objevovali jsme ale podobnosti v historii a kulturách států východní Evropy, které byly dříve méně zřetelné kvůli rozdělení Evropy. Před pádem komunismu nebylo snadné informace o těchto zemích získat, ale putování nám otevřelo oči. Evropa – to není jen název nějakého kontinentu, ale popisuje země a lidi, kteří mají mnoho společného, mají podobné znaky, jsou si velmi blízcí i vzdáleností, která je poměrně malá. Proto by spolu měli vycházet, měli by si porozumět a pomáhat. V současnosti vidím záblesk naděje, že pokud se nám podaří vyřešit stávající konflikty, tak za tisíc let by se právě díky komunikaci mezi lidmi a spolupráci mohla celá Evropa změnit k lepšímu.

Exkluzivní rozhovor s Michaelem Palinem vznikl v rámci filmového festivalu Tourfilm 2007 v Karlových Varech.

Michael Palin (*1943) Vystudoval moderní dějiny na oxfordské univerzitě, ale brzy se začal plně věnovat činnosti umělecké, konkrétně psaní scénářů a herectví. Komediální hry psal nejprve pro bristolskou televizi, později po založení legendární kabaretní skupiny Monty Python’s Flying Circus také pro BBC. Palin se pravidelně objevoval ve skečích i filmech, které tato komediální skupina produkovala. Byl také nominován na cenu BAFTA 1983 za autorství písně Every Sperm Is Sacred z filmu Monty Python: Smysl života. Tuto cenu pak získal v roce 1988 za roli ve filmu Ryba jménem Wanda. K cestování se Palin dostal v roce 1980, když natočil pro BBC dva díly seriálu o britské železnici. Na jeho počest nese dodnes jeden britský rychlovlak jeho jméno. Později BBC Palinovi nabídla, aby stejně jako Phileas Fogg obešel svět za osmdesát dní. Sedmidílný seriál Cesta kolem světa za 80 dní byl hotov v roce 1989. Následovaly cestopisy Od pólu k pólu (1992), Kolem dokola (1997), Hemingwayovo dobrodružství (1999), Sahara (2002) a Himálaj (2004). Kniha Michael Palin’s New Europe vyšla v září v nakladatelství Weidenfeld & Nicolson a brzy se dočkáme jejího překladu. Sedmidílný filmový dokument vysílal kanál BBC 1 v primetimu a už teď je jisté, že jej uvede i Česká televize. Michael Palin získal řadu významných ocenění, mimo jiné mu britská královna propůjčila titul Velitel Řádu Britského impéria.   

Category: 2007 / 11

menují se Delima a Selina. Jsou chloubou jedné rezervace na ostrově Borneo. Orangutani. Krásná sebevědomá zvířata s hlubokým pohledem. Malajci jim říkají lesní lidé. Protože je právě šest hodin ráno, začínají se probouzet.Orangutanů neboli lesních lidí (v malajštině orang – člověk, muž, utan – les) žije v rezervaci Semenggoh na území Sarawaku na ostrově Borneo celkem dvacet tři. Přímo v rezervaci se jich narodilo devět a zdejší podmínky lze velmi dobře srovnat s divokou přírodou. Ostatní sem byli převezeni buď z lesa zranění, nebo byli vykoupeni od majitelů, kteří je týrali nebo nelegálně drželi v zajetí. Zlomená zvířata se ošetřovatelé snaží co nejrychleji, ale šetrně vrátit k přirozenému způsobu života. 

 Podobný osud měla i Delima. Jako sirotek žila v zajetí coby atrakce jednoho krutého majitele. Trpěla tak celé dva roky, než pro ni přišlo vykoupení v podobě rezervace. V současné době je jí už dvacet dva let a je už podruhé matkou. Prvním dítětem je Anuar a narodil se před devíti roky. Teď se stará o Selinu, která přišla na svět před třemi roky. Zní to jednoduše: Přivezou samičku, spáří se se samcem, a potomek je na světě. Pak mohou následovat další. I ve volné přírodě ovšem samice orangutana porodí jedno mládě tak za sedm až osm let. Většinou bývá toto období ještě delší. Po nějaké době strávené v zajetí se pak rozmnožování těchto zvířat stává ještě problematičtějším. Samice dospívá kolem dvanáctého roku, prvního potomka však mívá až o dva tři roky později. Delima a její ošetřovatelé dokázali, že úsilí a snaha pochopit život kolem může přinést nejúžasnější odměnu. Všechno od začátku Na začátku musela Delima, stejně jako ostatní nově příchozí orangutani, projít vyšetřením a žít chvíli v kleci, což pro ni vlastně ale bylo prostředí, které znala. Postupně se učila, jak přežít ve volné přírodě. Každý den ji dozorci brali do džungle, kde poznávala to, co ji nestihla naučit vlastní matka: jak lézt po stromech, jak se houpat ve větvích a jak shánět potravu. Trvalo to asi dva roky a ošetřovatelé se jí museli věnovat každý den. Pak konečně mohla být vypuštěna do rezervace a užívat si svobody.       Od listopadu do března se teď Delima živí sama, shání potravu v džungli v rezervaci. V ostatních měsících roku orangutanům ošetřovatelé dávají na speciální vysoká krmítka banány, papáju, sladké brambory a pomeranče. Občas jako pamlsek i slepičí vajíčka, protože vejce ptáků jedí v divočině běžně. Delima si chodí pro potravu v devět ráno a potom ještě jednou odpoledne po patnácté hodině. Za celý den spořádá asi dvacet kilo potravin. Musíme do toho započítat i několik brouků, med, mravence a ostatní hmyz, který najde v korunách stromů. Mimo sezonu orangutani zhubnou ze svých běžných sedmdesáti kil asi na padesát, tady v rezervaci si drží svou stabilní váhu.   Koruny stromů jsou pro orangutany domovem, tráví zde většinu života. Stromy potřebují bezpodmínečně k životu. Probíhá v nich i páření a jde doslova o akrobatický kousek. Samec i samice jsou tváří k sobě, stejně jako většina lidí, na rozdíl od nich ale při milování neleží ani nestojí na zemi. Visí ve větvích za své dlouhé paže, které dosahují rozpětí až dvě stě čtyřiceti centimetrů. Orangutani nemají žádné místo, kde by se setkávali. Žijí spíše osaměle. Výjimkou jsou samice s mláďaty jako Delima a Selina, které tráví veškerý čas spolu. Spí na stromech a bydlení střídají. Většinou si zařídí dvě až tři skrytá hnízda, a jejich stavění, to milují. Tahání větví různých velikostí, banánových listů a dalších rostlin v jejich podání připadá spíše jako nějaká velmi zábavná hra. Ohrožený pohled z výšky Ve výšce se orangutani páří, vychovávají potomky, schovávají se, hledají potravu, spí. Ze stromů slézají jen výjimečně a neradi. Proto má kácení pralesů tak katastrofické následky pro orangutaní populace. WWF (World Wild Fund – Světový fond na ochranu přírody) uvádí, že v průběhu posledních sta let klesl počet orangutanů na světě o devadesát jedna procent. 

Postupná likvidace lesů se nevyhýbá ani Borneu. Pralesy ustupují palmovým plantážím. Kvůli palmovému oleji (vývozcem číslo jedna je Malajsie) je ročně na Borneu vykáceno přes milion hektarů pralesa. Nejde přitom jen o legální kácení. Lidé stromy ničí také zcela v rozporu se zákonem především kvůli prodeji dřeva a nebo kvůli stavbě cest do dříve nedostupných míst. Snáze se sem pak dostanou i pytláci.„Naštěstí se vláda snaží situaci změnit, zákonodárci schválili řadu zákonů na ochranu zvířat. Dříve byly ohrožené druhy chovány ilegálně, nyní je většina takových případů podchycena.  Největším problémem je, že byla zničena a spálena místa, kde se orangutani přirozeně vyskytovali, a i když přežili, nebyli schopni se dále rozmnožovat, neměli se kam vracet pro jídlo a uhynuli,“ tvrdí Jen Sangel, manažer wildlife centra (centra pro divoká zvířata). Navzdory tomu, že orangutany i ostatní zvířata chrání přísné zákony, jsou tito krásní tvorové stále loveni pro maso. Jejich pomalé ladné pohyby a nedostatek plachosti z nich dělají velmi snadné cíle. A s malými orangutany se pak sprostě obchoduje. Než vyrostou, slouží jako domácí mazlíčci pro zábavu zbohatlíkům v mnoha zemích Asie. Má se za to, že například v Chaj-pej, hlavním městě Taiwanu, je populace orangutanů na kilometr čtvereční větší než v jejich přirozeném domově. Protože se orangutani rozmnožují velmi pomalu, nepřirozená smrt každého z nich má vážné důsledky.   Orangutaní populace potřebuje na to, aby se zotavila, hodně let. Statistiky ukazují, že zvýšení úmrtnosti jen o pouhé jedno procento by mohlo způsobit to, že během třiceti let vyhynou.Přesně určit, kolik orangutanů vlastně ve volné přírodě žije, je těžké právě proto, že žijí nenápadně vysoko v korunách. Odhaduje se však, že na Borneu jich je asi dvacet tisíc, zatímco na Sumatře asi sedm tisíc. Obě populace orangutanů – sumaterská a bornejská – se oddělily před více než miliony let a obě se vyvinuly samostatně. Laik rozdíl mezi nimi na první pohled ovšem nepozná. Stručně lze ale říci, že bornejský orangutan je větší, tmavší a osrstěnější. Oranžoví přátelé Delima a Selina, stejně jako ostatní orangutani, nepijí jako jiná zvířata. Tekutiny získávají z jídla, z listů, pijí mléko z kokosu. „Někdy jim dáváme běžné mléko, aby měli kalcium a další vitaminy,“ doplňuje Jen Sangel. Pijí také dešťovou vodu, ale zmoknout se jim moc nechce. „Jsou velmi inteligentní, například když prší, přikryjí se banánovým listem, jako by měli deštník,“ vysvětluje Jen Sangel. A jak se chovají? Podobně jako u člověka to záleží na jejich náladě. Někdy jsou rozzlobení nebo nejsou v dobrém rozpoložení, jindy zasnění či vesele řádí. I když jsou sebevědomí a rozhodně nepatří mezi nejplašší, mají rádi soukromí. „Když rodila jedna samice, tři dny se s malým schovávala. Pak mi ho ale přišla ukázat. Udělala to, protože mi věří. Znají mě velmi dobře, vždyť je krmím tak dlouho! Je fascinující, když mládě krmíte, když mu dáváte mléko. Chová se úplně jako lidské mimino. Je to krásný pocit,“ říká jeden z krmičů, Dominic Bin Kelundek, a vesele dodává: „Jako krmič pracuji již sedm let a nepřipadá mi to nebezpečné. Musíte se naučit, jak se s takovým zvířetem zachází, jak se k němu chovat. Nesmíte jim ublížit. Musíte jim dávat neustále najevo, jak moc je máte rádi.“ Jen jizva na jeho pravé noze, teď již zakrytá tetováním, prozrazuje, že ne vždy jde všechno hladce. „To už bylo dávno. Úplně na začátku, když jsem do centra přišel. Chtěl jsem se dostat blíže k mláděti a jeho matka mě kousla do nohy. Ale vůbec se jí nedivím,“ říká Dominic. Spíše než agresivita převládá u orangutanů lehká zlomyslnost. Kradou různé věci, pokud je necháte nestřežené. Na barvě jim nezáleží, nejsou jako býci, které fascinuje třeba červená. V oblibě mají fotoparáty. Chvíli si s nimi hrají a pak je odhodí, většinou z výšky tak dvaceti metrů. Tím pro ně přestanou exi­stovat – stejně jako pro vás. Pokud přijde do centra najednou mnoho lidí a navíc jsou hluční, jsou orangutani nervózní. Ale člověka napadá orangutan jen naprosto ojediněle. „V našem centru se to nestalo nikdy. Ale musíme dbát na to, aby návštěvníci nepřišli do blízkého kontaktu se zvířaty, aby je nekrmili a nevystavovali se tak nebezpečí,“ říká Dominic. „Myslím, že jsou tady šťastní. Stává se, že je vypustíme do volné přírody a oni se nám sem vrátí. S tím se nedá nic dělat. Zvířata, která jsou schopna se o sebe postarat sama, posíláme do jiných podobných center s přírodním prostředím po celé Malajsii. Například do Matang Wildlife Centra v národním parku Kubah, kde pak žijí volně v přírodě.“ 

Den pomalu končí, je půl osmé a slunce se blíží k zelenému horizontu. Delima se Selinou jsou opět ve větvích ve svém hnízdě deset metrů nad našimi hlavami a chystají se ke spánku. Když bude velmi jasná noc, ještě se na chvíli probudí a stejně jako my se budou dívat na měsíc. Ony spokojeně v objetí, my s otázkou, co všechno nás, lidi, s nimi spojuje a kolik času ještě zbývá, abychom se naučili respektovat naši planetu a všechno, co na ní žije.

Jací jsou lesní lidé


Orangutani se svou inteligencí velmi blíží podobně jako šimpanzi člověku.


Dělí se na dva druhy, bornejský (Pongo pygmaeus) a sumaterský (Pongo abelii). Orangutan bornejský žije pouze na ostrově Borneo, kde je chráněn v několika rezervacích a národních parcích (např. Semenggoh, Sepilok, Tanjung Puting).


Orangutani mají z lidoopů nejkratší nohy a nejdelší ruce. Jsou to samotáři, ale navzájem spolu komunikují různými výkřiky. Nemají přísné hranice teritoria. Jeden kilometr čtvereční může obývat až 5 orangutanů.


Mláďata žijí s matkou asi do 12 let. V zajetí se dožívají v průměru více než padesáti let. Orangutani se řadí mezi nejohroženější druhy zvířat na zemi.

Nejrozsáhlejší v Malajsii


Sarawak má jednu z nejrozsáhlejších a nejlépe chráněných sítí rezervací v Malajsii. Tvoří ji 18 národních parků, 4 azyly pro divoká zvířata a 5 přírodních rezervací.


Všechny tyto rezervace mají dohromady rozlohu zhruba pět set tisíc hektarů, což je území asi osmkrát větší než Šumava.


Semenggoh Wildlife Rehabilitation Centre bylo založeno v roce 1972. Několik prvních orangutanů sem bylo umístěno v roce 1973.


První mládě, které se v centru narodilo, byla Analisa. Má potomka Anaku. Nejstarší matkou a nyní již i babičkou je Seduku (35). Největší a nejdominantnější orangutan se jmenuje Richie a je mu 26 let.

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Kubeš

I šimpanzi mohou pomáhat lidem. Nevěříte? Nevadí. Když se vypravíte do přímořského letoviska Limbe v Kamerunu, uvidíte, že mám pravdu. Limbe na pobřeží Atlantiku na první pohled vypadá, že zlaté času tu jsou už dávnou minulostí. Bývalé velkolepé koloniální vily a hotelové komplexy se pomalu rozpadají, kdysi bohaté zahrady zarůstají a cedule lákající k ubytování jsou už natolik prožrané rzí, že není možné přečíst, kde se vlastně ten pravý ráj nachází. Přesto je Limbe dosud v Kamerunu považováno za luxusní letovisko a když o něm kdokoliv bude vyprávět, zasní se, i když tam nikdy nebyl. Prostě legenda.   Největší atrakcí města jsou pro milovníky slunečních paprsků pláže s černým lávovým pískem obklopené palmovými háji. Láva je nepřehlédnutelnou součástí, protože hned na konci městečka se zvedají zalesněné svahy monumentálního a hrozivě čnícího kráteru horstva Mount Kamerunu vysokého 4095 metrů nad mořem, který snad nikdy nevystupuje z mlhy. Poslední poměrně nedávný výbuch si dokonce ještě mnozí pamatují. Na několika místech láva přerušila silnici a dotekla až k moři.   Další atrakcí je proslavená botanická zahrada, založená německými osadníky, později opatrovaná Brity. K vidění je na jeden a půl tisíce stromů a bohatství květů, kterým se v tropech opravdu daří. Přes všechna tato lákadla tu ale jedno vyniká – malá zoologická zahrada, vlastně jakýsi minipark, kde jsou ošetřována a chována zvířata darovaná, vykoupená nebo jednoduše zabavená policií pytlákům v pralese nebo až na letišti.   

Koto a ti ostatní   Jakmile zaplatíte vstupné 3000 CFA (v přepočtu asi 126 Kč, BEAC CFA – franky) ocitáte se v úplně jiném světě proti živým tržištím a bzučícím motorkám. Mezi stromy stojí rozlehlé výběhy s elektrickými ohradníky a oplocením. Nebezpečná zvířata nebo ta, která hravě utečou, jsou chována v klecích. Jsou tu šimpanzi, gorily, paviáni, kočkodani, mandrilové, krokodýli, antilopy a mnoho dalších. Hlavními obyvateli jsou však primáti, kvůli nim také vznikla myšlenka park vybudovat.   „Jé, mami, ti jsou úžasní, ještě chvíli,“ už zdáli slyším žadonění dětí, které nechtějí opustit jeden z nejžádanějších výběhů. Uvnitř si hrají šimpanzí miminka. Nejdříve se přetahují o papírovou krabici, pak zase zkoušejí vlézt do nádoby s vodou. Tahají se za nohu, vřeští, perou se nebo napodobují diváky. Prostě člověk se nemůže vynadívat… A malí nezbedové se předvádějí a jsou k neutahání.   „Máme tu pět malých šimpanzů,“ upozorňuje mě ošetřovatel James, který právě přišel. „Všechno jsou mláďata, které měla hodně špatný osud. Jednu opičí slečnu se pokoušeli pašovat pytláci v igelitovém pytli až z Gabunu, jiné miminko bylo vykoupeno z vesnice, kde bylo přivázáno na laně a sloužilo jako hračka. Většinou mají stejný osud, začíná příchodem pytláků, kteří loví šimpanze na maso. Když zabijí matku, osiřelé mládě většinou odnesou jako hračku nebo je zkoušejí prodat třeba obchodníkům se zvířaty. Většina šimpanzích dětí byla zabavena policisty nebo strážci parku,“ pokračuje James.     Ostatně o velice smutných zkušenostech vypovídají i jednoduché cedule s fotografiemi přibližujícími osud goril a šimpanzů u výběhů. Třeba mládě pojmenované jako Koto, které se teď nejvíce předvádí. Do stanice přišlo v roce 2005 z vesnice, po které dostalo jméno. Matku zastřelili pytláci a mládě si odnesli jako hračku s tím, že ho případně prodají. Když se sem náhodou dostal bývalý vedoucí centra v Limbe, zastavil se v jedné prosté restauraci a čirou náhodou mu jeden vesničan nabídl mládě k prodeji. Muž ho zavedl do špinavé chatrče, kde bylo na hromadě odpadků přivázáno velkým provazem šimpanzátko. Dohodli se na určité částce a vedoucí centra odjel jakoby pro peníze, ve skutečnosti pro strážce, se kterými mládě zkonfiskovali. Spíše by se hodilo říci zachránili, protože Koto byl ve velice špatném stavu, spíše před jistou smrtí. Ještě musím dodat, že lov zvířat je v Kamerunu ilegální pouze v rezervacích a národních parcích.   Horory na pokračování   Jeden z největších výběhů obývá velká tlupa odrostlých šimpanzů. Jejich osudy jsou převážně stejné. Když člověk čte, co všechno každého potkalo, jsou to hotové horory. Většina z nich si už naštěstí dávno zvykla na nový domov. A na první pohled ve skupině funguje stejný sociální život jako v přírodě. Jen se tam, bohužel, už nikdy nepodívají. Poznali člověka až příliš zblízka nebo zažili traumata či žili v zajetí někde v luxusním domě v miniaturní kleci, kde se ani nemohli otočit. Takoví šimpanzi by ve volné přírodě nepřežili. Naopak šanci mají mláďata. I když ani tato cesta není jednoduchá a nemusí vždy dopadnout dobře. Ale za pokus to stojí, není nad svobodu v pralese.  

Místo mě uchvátilo natolik, že jsem se zapomněl představit v kanceláři a domluvit si fotografování. V absolutní euforii jsem začal vybalovat fotoaparáty. Jenže to jsem ještě netušil, jaký se strhne poprask. „Ty jsi novinář, tady nesmíš fotografovat, hned si ukliď svoje kamery,“ rozčileně supí nedaleko stojící muž. Byl to Felix Lankester, vedoucí projektu Wildlife Centre v Limbe. Smířlivě hned dodává: „Tady se sice smí fotografovat, ale ne s velkými objektivy. Pokud jsi profesionál, musíme se dohodnout.“   Felix nekompromisně za fotografování uvnitř parku žádá 5000 eur. Tolik peněz samozřejmě nemám a myslím, že žádný časopis by mi je ani nedal, nezbývá než se zabalit. Když už jsem na odchodu, Felixovi to přece jen nedá a smířlivě mě zve do kanceláře, kde mě seznamuje s projektem, kterému zasvětil mnoho let života. Až tady se dozvídám spousty informací o situaci v Kamerunu. Nakonec se mi daří šéfa centra obměkčit. Pomůže připojení internetu na stránky Koktejlu, kde vidí, o čem časopis vlastně je. Nakonec tedy mohu udělat pár snímků, i když pod jeho dohledem. Jak se později dozvídám, jsou totiž fotografové, kteří perfektně nafotografují záběry zvířat v Limbe a pak je vydávají za snímky z divoké přírody a prodávají je za velké peníze v proslavených časopisech. V tu chvíli začínám chápat, proč chce Felix pro své svěřence něco z toho získat. Musejí dostávat krmení a ošetřovatelé alespoň občas výplatu. Celý projekt je závislý čistě na soukromých darech a nadacích.   Na první pohled je také vidět, že pro většinu zdejších obětavců je péče o zvířata opravdu čistě srdeční záležitost. Kupříkladu jedna z kolegyň vedoucího projektu je bývalou ošetřovatelkou rotterdamské zoo, která zatoužila lépe poznat oblíbené lidoopy. Tak se vydala do Afriky, i když dostává plat ve výši spíše kapesného. U svých svěřenců je obětavě od rána do noci bez ohledu na další program. Sám se o tom přesvědčuji, když jednu z goril ve výběhu rozmrzelo chování samce a utekla před ním až nahoru do koruny stromu. On ale vyšplhal za ní a dorážel na ni. Všichni ošetřovatelé hlídkovali až do rána u výběhu, dokud se situace neuklidnila. Co kdyby náhodou došlo k problémům a jejich gorilám se něco stalo! Nikdy by si to neodpustili.   Spíše pytláci než obchodníci   Smyslem celého projektu v Limbe je pomoci zvířatům, která jsou zabavena úřady při pašování, pytlákům nebo také obchodníkům se zvířaty. I když ti už díky zpřísnění pohybu chráněných druhů nejsou tak velkým problémem. Nejhorší je lov. Maso je poměrně žádané a řada lidí je i dnes přesvědčena, že čím více lidoopů zemře, tím lépe. Ve střední Africe se na talíři ocitají všechny druhy opic. A šimpanzi jsou považováni za opravdovou lahůdku. Proto se středisko zapojuje do kampaně proti takzvanému bush meat, tedy doslova masu z divočiny. Svou roli tu sehrává také osvěta – návštěvy v zoo mohou přiblížit místním obyvatelům život těchto zvířat zblízka a zároveň ukázat, že výnosnější než lov může být naopak turistika. V pohraničních oblastech dokonce fungují projekty, kdy lidé se šimpanzi objíždějí školy, ukazují zvířata a představují je z jiného úhlu, než jsou venkované zvyklí.  

Protože k tomu je třeba i dost peněz, funguje v Limbe zajímavý dobrovolnický projekt – každý může přijet a pomoci. A to nejen jakoukoliv finanční částkou, ale také prací. Většina takových nadšenců, kteří se rozhodli bezplatně pomoci, pochází převážně ze západní Evropy. Od každého se vybírá účastnický poplatek 500 eur na měsíc. Peníze se využívají přímo na stravu pro chovaná zvířata. Dobrovolníci se za to mohou starat o zvířata a trávit s nimi i svůj volný čas mimo rámec svých povinností. Hlavním bonusem je právě exkluzivní přístup do výběhu šimpanzích miminek. Ta touží po každém dotyku a jakmile vidí svého ošetřovatele, ihned mu běží vstříc a radostně se mu věší na ramena. Nic úžasnějšího jsem neviděl – obyčejnou touhu po blízkosti, lásce, prostě jako všechna jiná mláďata, ať lidská, nebo zvířecí. Jedna z dobrovolnic z Německa mi v Douale vyprávěla, že pracovala ve velké nadnárodní firmě a cítila se celá vysátá. Pak jí někdo poradil, ať se podívá na stránky o projektech v Kamerunu. Teď je tu už třetí měsíc a právě tady znovu našla smysl života a načerpala novou energii. Možná by se mnozí psychologové divili, jak jí pomohl každodenní kontakt se šimpanzi.  

Podobné dojmy měla i jedna z dobrovolnic z Holandska, která získala dočasný domov právě v Limbe. Byla tady dokonce o měsíc déle než Němka a když jsme se bavili o návratu do Evropy, vypadalo to, že dokud bude na kontě dostatek peněz na další pobyt tady, určitě neodjede.

Lidé, kteří se snaží pomáhat při záchraně opičích sirotků v Africe, se vlastně mohou vzájemně obohatit, naučit se pokoře k přírodě a třeba si najít i své místo na cestě životem.

Bohužel to však nemění nic na faktu, že záchranné stanice jsou vlastně jen drsným a smutným připomenutím zvěrstev, kterých se na zvířatech dokáží dopustit lidé.Mají už jen padesát let

I když jsou šimpanzi jedni z nebližších příbuzných člověka, nechováme se k nim příliš dobře. Likvidujeme jejich životní prostředí v takovém rozsahu, že podle odhadů odborníků budou do padesáti let vyhubeni. K tomu, že nemají kde žít, se přidávají ještě další důvody, a to ilegální lov a šíření nemocí.

Přímo alarmující jsou čísla z Nigérie. Populace šimpanzů i v samotných rezervacích poklesla za poslední tři roky o 50 procent.Bližší informace o záchranné stanici v Limbe najdete na stránkách www.limbewildlife.org, kde si rovněž můžete domluvit případný pobyt na místě.

Category: 2007 / 11

Text a foto  František Petrák    Pákistánské Karáčí pomalu mizí pod záplavou všeho, co už jeho obyvatelé nepotřebují. Město připomíná pacienta, který prodělává vleklou otravu produkty vlastního metabolismu. Čeká to samé jednou i celý svět? Když se vydáte na sever Karáčí, nemůžete řeku Layri minout. Tvoří pomyslnou hranici metropole, za kterou už se rozkládá jen chudinské předměstí Baldia. Pokud se o řece mluví jako o tlustém střevě, je to v Karáčí právě Layri. Její voda totiž vlastně není voda, ale jemné černohnědé bahýnko. Ze stojaté hladiny se line hnilobný zápach, který vás praští do nosu na kilometry daleko. Mangrovové porosty na břehu Arabského moře, kam řeka Layri ústí, usychají pod toxickým obsahem kanalizačních stok, tekutým průmyslovým odpadem, kalnými vodami veřejných prádelen, produkty městských jatek a dalšího neidentifikovatelného hnusu.    Přímo na břehu řeky se rozkládá jedna z největších skládek odpadků v Asii. Ze smrduté mlhy, která brzy ráno stoupá z olejovité „vody“, se náhle vynoří desítky přízračných postav vyzbrojených klacky a pytli. Pomalu a systematicky prohrabávají včerejší přírůstek městského detritu. Hledají skryté poklady: plast, plechovky, láhve, zbytky jídla…   

SMETIŠTNÍ LIDÉ   Senzační reportáže o takzvaných „garbage people“ čas od času proběhnou českými i světovými médii. „Kouřová hora“ Payatas ve filipínské Manile, skládka Stung Menchay na předměstí kambodžského Phnompenhu, smetiště Moqattam v egyptské Káhiře, skládka s poetickým jménem Dallas v rumunské Kluži obydlené rozvětveným romským klanem – všechna tato místa nabízejí šokující pohledy do soukromí lidí, kteří své životy spojili s odpadky. To všechno jsou ale izolované městské skládky. Ta v Karáčí je jiná – nemá jméno a nemá ani žádný začátek či konec. Vše nepotřebné se tu prostě hromadí podél řeky, pomalu přetéká do okolních ulic…    Podle odhadů město denně vyprodukuje 8000 tun pevného odpadu a více než sto milionů litrů odpadních vod. Ta čísla neustále rostou stejně jako sama obludně metastazující metropole. V roce 1941 mělo Karáčí méně než půl milionu obyvatel. Když v roce 1947 vznikl rozpadem britské koloniální Indie nezávislý muslimský stát Pákistán (viz Koktejl…), přelila se sem vlna uprchlíků z hinduistické Indie. Později se do města začaly za „lepším životem“ stahovat zástupy obyvatel chudého venkova. V roce 1972 tak v Karáčí žilo 3,6 milionu lidí, v roce 1987 už 7,4 milionu a dnes se tu tísní 14 milionů. Ti, kteří nenašli jinou obživu, skončili v slumech na břehu řeky Layri, kde celé dny prohrabávají nahromaděnou minulost životů svých bližních.   Smetiště ale není jen místo, kde končí věci, se kterými jsme se už rozloučili. Pro tisíce obyvatel třetího světa je to i domov a zdroj obživy. „Smetištní lidé“ riskují kožní memoci, žloutenku a rakovinu z toxických látek, aby z našeho odpadu zachránili cokoli, co má ještě sebemenší cenu. Jak vysoká ta cena je?   Pákistánská média v poslední době skloňují jméno Nargis Latinové. Zakladatelku nevládní organizace „Gul Bahio“ (Záplava květin) proslavilo heslo „Odpadky jsou zlato“. Na předměstí Karáčí chce otevřít stánky, kde bude s obyvateli smetišť vyměňovat druhotné suroviny za žlutý kov. Spočítala, že jen prodej vytříděného papíru, plastů a kovů by vynesl nejméně 10 milionů rupií (3,3 milionu Kč) denně. Recyklace domovního odpadu tak podle Latinové může změnit životy těch nejchudších z nejchudších. Není ale jisté, jestli se plán podaří prosadit. Recyklační závod už totiž v Karáčí chtěla postavit australská firma, ale ztroskotalo to na korupčních požadavcích městské radnice.   PLASTOVÁ POHROMA   Záplavy odpadků si okamžitě všimne každý, kdo navštívil libovolnou metropoli Třetího světa. Asi nejhorší je to v Indii, kde se vše nepotřebné pálí přímo na ulici. Brzy ráno se tak indická města ponoří do dusivého závoje toxického kouře. Situaci trochu zlepšují volně se potulující stáda posvátných krav, sloužících jako živé popelnice. Žerou jakékoli organické zbytky včetně starého papíru.   Asi nejhorší součástí odpadu jsou plasty. Syntetické ropné polymery s dlouhými a pevnými chemickými řetězci příroda neumí rozložit. Bakterie si na nich vylámou zuby – igelitový pytlík podle vědců beze změny přežije asi 500 let, PET láhev se rozpadne až za tisíc let.   Igelitových a mikrotenových tašek a sáčků se na celém světě každoročně vyrobí 900 miliard – 150 kusů na každého člověka na zemi. Rozvojové země jsou jimi doslova zaplaveny. Dáte si v Číně rýži s masem? Pouliční prodavač vám oběd nasype do pytlíku. Dostali jste v Laosu žízeň? Limonádu vám ze skleněné láhve přelijí do sáčku s ledem a přidají plastové brčko. V ulicích přitom chybějí nejen koše, ale i jakýkoli organizovaný systém likvidace odpadu.   Jakmile zafouká vítr, zvednou se ze země vířící sloupy igelitu. Odhozené tašky a sáčky za monzunových dešťů ucpávají kanály a stoky, což způsobuje katastrofální záplavy. Největší nebezpečí ale igelit představuje pro mořské živočichy. Vznáší se ve vodě, takže delfínům a želvám připomíná jejich oblíbenou lahůdku – medúzy. Ucpe jim střeva nebo je pomalu otráví. Podle studie Green­peace tak každoročně zahyne víc než milion mořských živočichů. Holandský biolog Jan van Franeker zkoumal obsahy žaludků uhynulých buřňáků ledních z osmi zemí kolem Severního moře. V 95 % z nich našel zbytky igelitu, a to až o hmotnosti 20 gramů, což při přepočtu na lidský žaludek odpovídá dvěma kilogramům. V žaludku jednoho mrtvého plejtváka obrovského bylo objeveno 800 kilogramů igelitu.   Molekuly igelitu a mikroten (poly­etylén) a PETu (polyetylentereftalát) obsahují jen uhlík, vodík a kyslík. Jejich spálením tedy vzniká jen oxid uhličitý a voda. Proč je prostě nehodit do kamen? Problém je, že velmi záleží na teplotě hoření a na příměsích. Stačí třeba jen malá stopa chloru, a z vašeho komína začnou stoupat dioxiny. Jedny z vůbec nejjedovatějších látek na zemi putují potravním řetězcem a hromadí se v tukové tkáni. Jsou rakovinotvorné a navíc působí jako takzvané hormonální disruptory – poškozují funkci některých hormonů. Zkuste si domyslet, co se asi děje v tělech „smetištních lidí“ z Karáčí, kteří se celé dny pomalu udí v kouři stoupajícím z hromad doutnajících odpadků… Co se dá s plastovou pohromou dělat? Slibným řešením se zdají být tzv. biodegradabilní plasty, které se po určité době rozloží samy. Místo z ropy se vyrábějí z chemicky modifikovaného škrobu, celulózy, kolagenu a dalších přírodních látek. Další možností je přidat k ropným plastům látku, která urychlí jejich rozklad tím, že po určité době „rozpojí“ dlouhé řetězce uhlíkových polymerů. Zbytek už bez problémů „sežerou“ půdní živočichové a bakterie. Takový biodegradabilní polyetylen už vědci umějí přesně „načasovat“, aby se podle potřeby rozpadl do několika měsíců až let. Problém je ale v tom, že je mnohem dražší než klasický igelit.   Česká pobočka řetězce Tesco každý rok rozdá 140 milionů jednorázových tašek. Ve snaze získat přívětivý „zelený“ image je teď chce postupně nahrazovat jutovými taškami na opakované použití. Česká pobočka Intersparu se zase pro změnu chystá zavést tzv. biotašky vyrobené z modifikovaného bramborového škrobu.  

Obyvatelé USA ročně vyhodí 100 miliard plastových sáčků a tašek. Kalifornské San Francisco letos v březnu ve snaze omezit množství odpadu přijalo zákon, který obchodům zakazuje jejich používání. V celé Kalifornii pak začal v červenci platit zákon, podle něhož musejí velké obchody použité tašky zpětně vykupovat a odevzdávat k recyklaci. Už v roce 2002 igelitky zakázal Bangladéš, kde za jejich používání hrozí pokuta v přepočtu asi 250 Kč. Indický stát Himáčalpradéš jde ještě dál – prodejci igelitek tu riskují vězení. Úřady v africké Ugandě zase místo igelitek propagují tradiční obal, kterým jsou banánové listy.   JSOU PROSTĚ VŠUDE!   Jak jsme na tom v Evropě? Unie ročně vyprodukuje 1,3 miliardy tun odpadků. 49 % putuje na skládky, 18 % se spaluje a jen 27 % je recyklováno. Odpad třídí 69 % Čechů. Každý z nás ročně „vyrobí“ 250 kilogramů odpadu, z něhož asi 13 % tvoří plasty. Za celý život jich tak vyhodíme asi 2300 kilogramů. To jsou oficiální čísla. Co se ale ve skutečnosti stane s odpadem, který pracně třídíme a nosíme do barevných kontejnerů a sběrných dvorů?   Tak třeba vysloužilá západní elektronika putuje podle britského listu The Times do čínského města Guidžu v provincii Kanton. Desítky tisíc domorodců tu rozbíjejí počítače, televizory, přehrávače a další přístroje a v mracích dýmu vypalují haldy kabelů, aby se dostali k cenným kovům. Jen koncentrace olova prý v Guidžu dvěstěkrát přesahuje hygienické normy. List The Times zase zjistil, že miliony tun evropského bordelu míří do Indie. Novináři objevili anglický odpad ve vesnici Mundka na okraji Dillí, kde pečlivě vytříděné plasty končí v plamenech a na skládkách. Naštěstí to ale není pravidlo – některé druhy plastů jsou totiž naopak vysoce ceněnou druhotnou surovinou. Máte flísovou bundu? Pak vás v zimě hřeje asi 50 vyhozených PET láhví. „Dutá vlákna“ z recyklovaného PETu se používají i k výrobě spacáků.   Odpadky už pronikly i na nejnepřístupnější místa planety. V Jižním sedle Mount Everestu (8000 metrů nad mořem) se až donedávna povalovaly rozervané stany, prázdné kyslíkové láhve, zbytky jídla, lana, mrtvá těla horolezců… Na jaře 2006 odtud mezinárodní úklidový tým snesl několik tun odpadků. Nepálské úřady dnes už každé expedici účtují zálohu 4000 dolarů. Pokud horolezci prokážou, že si své odpadky z nejvyššího světového vrcholu snesli dolů, dostanou peníze zpátky.   Problém se znečištěním moře „zviditelnila“ aféra s plastovými dětskými kachničkami do vany, které se před pár lety začaly záhadně objevovat na mnoha místech evropského pobřeží. Zjistilo se, že pocházejí z čínské lodi, která v roce 1992 ztratila několik kontejnerů s nákladem. Kachničky názorně ukázaly, jak je svět vlastně malý. Mořské proudy totiž odpad roznášejí napříč glóbem a v určitých oblastech jej koncentrují. Pokud třeba v Japonsku hodíte do moře PET láhev, zhruba za rok dopluje do oblasti Pacifiku ležící mezi pobřežím Kalifornie a Havajskými ostrovy. Během let tu vznikl plovoucí ostrov tří milionů tun odpadků, který je větší než Česká republika. Tvoří ho staré pneumatiky, PET láhve, boty, papír, kondomy, igelitové tašky… Prostě úplně všechno, co si dokážete představit. Neustále rostoucí ostrov připomíná nenasytný vír, který hltavě nasává odpadky z celého Tichého oceánu.   CO VYPRÁVĚLA ŽUMPA   Za určitých okolností ale může být odpadková hrozba pro přírodu požehnáním. Umělý podmořský útes, který Thajsko vytvořilo ze 190 starých popelářských vozů, se rychle stal útočištěm desítek druhů ryb. Singapur zase zaváží popelem ze spaloven odpadu pobřežní laguny, aby rozšířil pevninu, které se tomuto ostrovnímu státečku zoufale nedostává. Vznikl tak poloostrov o rozloze 3,5 km2. Vědci měli obavy, že na toxickém popelu nic neporoste, ale naopak se tam paradoxně zabydlely ohrožené druhy.   V Praze byl organizovaný směr odpadků zaveden v srpnu 1681. „Vozy projížděly ulicemi za vyzvánění, které upozorňovalo obyvatele, že mají se svým odpadem vyjít na ulici,“ píše historik Petr Pokorný. „Jeden anglický cestovatel o Praze žertem poznamenal, že napadení města Turky nezabrání hradby, ale spíš obrovský puch, kvůli kterému se Turci neodváží vniknout do ulic.“ Zvláštní odvětví archeologie prozkoumává staré odpadní jímky, smetiště a záchody. Podle Pokorného poskytly fekální jímky Pražského hradu důkaz o prosperujícím dálkovém obchodu s tropickou Asií ve 14. století. Byla v nich totiž nalezena pylová zrna vzácného tropického ovoce a koření.   Budoucí archeologové tak možná budou překopávat hory odpadků, které jim dnes zanecháváme. Představte si ten jásot, až za tisíc let vyhrabou krabici od mléka a obal taveného sýru z vaší dnešní snídaně! Nebo spíš nenajdou nic? Letos na jaře totiž vědci z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd ČR vyvinuli přístroj zvaný plazmatron. Odpadky spaluje paprskem plazmy (ionizovaného plynu) o teplotě až 30 000 K (zhruba šestkrát víc, než má povrch Slunce). Velké molekuly se dokonale rozloží, takže lze bezpečně zlikvidovat jakékoli toxické látky. V „kouzelném koši na odpadky“ navíc vzniká plyn, který lze použít k vytápění domů, k pohonu automobilů nebo k výrobě elektřiny.   ODPADKOVÁ HOREČKA   Smetištní lidé z Karáčí paradoxně nejsou žádní chudáci – prodejem vytříděného odpadu si vydělají zhruba dvakrát až třikrát víc než průměrný Pákistánec. Miliony utečenců z chudého venkova zemí třetího světa sní, že se dostanou na smetiště na periferiích velkých měst.   Americký list New York Times loni v dubnu popsal obrovskou skládku na předměstí Šanghaje, připomínající Zlatou horečku na Klondiku. „Jakmile vyklopíme další náklaďák, vrhne se na odpadky až padesát lidí,“ řekl novinářům její správce. Několik neopatrných nešťastníků už prý rozdrtily těžké zhutňovací stroje. Sběrač Ču Fej-siang prohlásil: „Nekrademe, jen si vyděláváme na život. Recyklování odpadků přece zemi pomáhá. A navíc… jsme špinaví a smrdíme. Policisté nás nikdy neseberou.“ Ču Fej-siang tak naznačil, že smetištní lidé poskytují moderní společnosti důležitou službu. Nad jejich živobytím se ale začínají stahovat mraky. Ukazuje to případ zabbaleenů, proslulých smetištních lidí z Egypta. Na předměstí Káhiry jich žije asi šedesát tisíc. Komunita koptských křesťanů už padesát let prohrabává deset tisíc tun odpadu, který město každý den vyprodukuje. Dělají to s fascinující efektivitou – to, co jiní zahodí, dokážou roztřídit a prodat až z 80 %. Stát to přitom nestojí ani korunu.   Jenže recyklace odpadu je obrovský byznys. Egyptská vláda se rozhodla prodat licenci italským a španělským firmám, které za ni nabízejí 50 milionů dolarů ročně. V bouřlivé mediální diskusi se samozřejmě objevily argumenty, že přebírání odpadků ponižuje lidskou důstojnost, odporuje hygienickým normám, nepatří do 21. století… „Čím se teď ale budeme živit?!“ ptají se nešťastní zabbaleeni. Přebírači odpadků žijí v úděsných podmínkách. Když jim je ale vezmeme, budou na tom ještě mnohem hůř.   UTOPÍME SE VE VLASTNÍM SVINSTVU?   Odborníci varují, že v roce 2020 bude jen samotná Čína produkovat každý rok stejné množství odpadu, jaké v roce 1997 vytvořil celý svět… Bojíte se, že tak časem všichni dopadneme stejně jako v Karáčí? Že se prostě utopíme v tom, co každé ráno vynášíme do popelnice? Dánský statistik Bjørn Lomborg v knize Skeptický ekolog spočítal, že kdyby se veškerý odpad z USA za celé 21. století naskládal do výšky třiceti metrů, zaplnil by čtverec o hraně jen 28 kilometrů. Čechů je asi 29,5krát méně než Američanů – náš stoletý binec se tedy vejde do čtverce o hraně dlouhé jen asi pět kilometrů. Takže odpadky vlastně nejdou žádný problém? Ne, pokud ovšem nežijete na pákistánském smetišti.

Category: 2007 / 11

Je po desáté hodině večerní a z baziliky sv. Václava ve Staré Boleslavi odcházejí poslední poutníci. Skončily nešpory, podvečerní modlitba v předvečer svátku sv. Václava. V prosklené schránce spočívá lebka se zlatou čelenkou zdobenou českými granáty a perlami, zahalená jemným závojem. Přišla naše chvíle. Máme povoleno za doprovodu organizátorů sestoupit do osamělé krypty a fotit ostatky patrona české země.  

  Národní svatováclavská pouť se ve Staré Boleslavi konala již pátým rokem a lebka sv. Václava při ní zatím nikdy nechyběla. Pražský hrad přitom smí opustit jen se souhlasem pražského arcibiskupa. Jak se podařilo Staré Boleslavi takovou poctu získat? „Že se před pěti lety vrátila do Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť, je dílo malé skupiny lidí, do které patří i pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Když tehdy při obnovení svatováclavské pouti do Staré Boleslavi lebku přivezl, vůbec jsme neřešili, jestli tím vzniká nová tradice. Už u toho ale zůstalo. Podobně se letos poprvé pouť konala se státními poctami. Budeme samozřejmě jenom rádi, když se i tento nový krok vyvine jako tradice,“ říká vedoucí Odboru kultury a cestovního ruchu Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav Milan Novák.   Stojíme sotva metr od vzácné relikvie. Ani se tomu nechce věřit, po všech bezpečnostních opatřeních a slavnostních ceremoniích, které převoz ostatků provázely. Jen prezidentskou limuzínu s přepravní schránkou doprovázela na cestě od chrámu sv. Víta desítka motorek hradní stráže a policie. Kolona se na cestu vydala oproti minulým letům v mnohem silnější sestavě. Již dva dny předem navíc pendlovaly motorky s prezidentským vozem po silnici mezi Prahou a Brandýsem nad Labem-Starou Boleslaví v režii České televize, která si připravovala záběry pro zpestření přímého přenosu slavnostní poutní bohoslužby na Mariánském náměstí.   Podstavec s lebkou světce váží skoro dvanáct kilogramů. Z krypty ji přitom na náměstí zpravidla přenáší sám kardinál Vlk. Katolickému týdeníku se letos se smíchem svěřil, jak půlkilometrovou cestu s takovou zátěží zvládá: „Snažím si opírat lokty o tělo, protože jinak bych tu tíhu neudržel ani minutu. Někdy mě také trochu napadá nechat se na část cesty zastoupit některým z kanovníků nebo jáhnem. Jsem ale kluk z venkova, takže nějakou tu kondici přece jenom ještě mám.“ Tentokrát nicméně provázel Svatováclavskou pouť takový liják, že lebka musela být celou cestu navíc i v prosklené schránce, a pomoc s relikvií proto byla nezbytná.   Aby lebka lépe snášela vlhkost staroboleslavské krypty, strávila cestou z Hradu půldenní aklimatizační přestávku v bezpečí Týnského chrámu. Za tmy se pak konečně ocitla ve Staré Boleslavi, v románské kryptě sv. Kosmy a Damiána. Ta vznikla v 11. století nad původním hrobem knížete Václava. Světcův hrob v ní dnes připomíná tumba – vyvýšený náhrobek vyrobený k oslavám svatováclavského milénia v roce 1929.   Lebka sv. Václava má své místo na oltáři martyria, místa, kde byl kníže zavražděn. Z vnější strany krypty dnes tuto událost připomíná v přilehlé Knížecí kapli mučedniště s působivým barokním sousoším Matyáše Bernarda Brauna. „Víme, že právě na tomto místě byl sv. Václav zavražděn u dveří do tehdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána. Co nevíme, je, na kterou stranu od tohoto místa kostel stál, protože provádět archeologický průzkum je tu pochopitelně složité,“ říká asistent probošta staroboleslavské kapituly Marek Filipec.   Původní kostel ustoupil v letech 1046–1052 stavbě baziliky sv. Václava. Její velikost, na tehdejší dobu mimořádná, svědčí o tom, že se jednalo o významné místo, které již tehdy přitahovalo velký počet poutníků.  

napsal Aleš Horáček, vyfotografoval Marek Wágner a Aleš HoráčekO svatém Václavovi si více přečtete v příštím čísle magazínu Koktejl.

Category: 2007 / 11

Napsal a vyfotografoval  Jan Langer a děti ze slumů   Afrika, Keňa, Nairobi… Co se vynoří v mysli běžného Evropana pod těmito pojmy? Někomu možná exotika, safari, tradice a obřady kmenového života, nespoutaná příroda… Takovým romantikem ale může být snad jen turista, který se rozhodne utratit své peníze za nevšední zážitky, pro něž se většinou do Afriky jezdí, a keňská vláda dělá vše pro to, aby tuto iluzi nic nenarušovalo. Západní Nairobi s přepychovými hotely a centrum metropole s cestovními kancelářemi a sídly mezinárodních obchodních organizací jsou už prosty běžných výjevů z minulých let – žebrajících dětí ulice, které policie systematicky uklízí do bezpečí dětských věznic. Těm soudnějším z nás se ale možná vybaví i hlad, AIDS, chudoba. Ano, zkušenost místních představuje především každodenní boj. A zaostříme-li na hlavní město a běžný život osmdesáti procent jeho obyvatel, zjistíme, že se naše asociace můžeme zredukovat na základní existenční premisu – přežití. Slova mého průvodce slumem mi dodnes znějí v uších: „Wellcome in ghetto! – Vítejte v ghettu!“   

  Po dvou měsících trávených v hlavním městě Keni jako dobrovolník české organizace INEX-sda, snažící se naplnit smysl projektu nevládní organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), mohu jen potvrdit tolik zlidovělou frázi – Life is a struggle – Život je těžký. V Nairobi je od místních uslyšíte často. Po čase, když vás tohle město vtáhne do svého rytmu prašných ulic věčně plných davu a pouličních prodavačů nabízejících cokoliv kdykoliv, pochopíte. Po čase, kdy vás lidé pozvou do svých domovů a životů, děti do svých problémů. Po čase, který strávíte ve slumech a chudinských čtvrtích v blízkém kontaktu s jejich obyvateli, po čase, kdy ztratíte roli pozorovatele a návštěvníka a místo jako Mathare se stane vaším působištěm, po čase, kdy si představíte, že byste tady museli žít.   Slum Mathare   Mathare. Spolu s Kiberou jeden z největších afrických slumů, táhnoucí se údolím řeky Mathare na východním předměstí Nairobi. Druhý den po příletu, sotva jsem se stačil aklimatizovat v tropickém podnebí věčně zvířeného prachu africké megapole, mě provedli místy největší bídy a obeznámili s novým pracovním prostředím. Na několika stovkách čtverečních metrů žije několik set tisíc obyvatel v extrémních podmínkách. Volné, nekontrolovatelně se šířící skládky odpadu jsou průvodním, typickým a nepřehlédnutelným jevem. Tvoří jakousi podkladovou vrstvu, na jejímž základě stojí chatrné chýše sbité z dřevěné konstrukce, vlnitého plechu a igelitu.    Druhou variantou jsou chatrče splácané z hlíny, latí a kamenů. Když přijde období dešťů, obydlí z hlíny splaví voda a ta z plechu nezřídka zasažena bleskem. Vnitřní prostory o rozměrech jen několika čtverečních metrů obývají početné rodiny. Tak jako u nás označujeme velikost bytu způsobem 3+1 nebo 4+1, přičemž sociální zařízení je automaticky zahrnuto, ve slumech se s nadsázkou mluví vždy o 3 v 1 (kuchyň, obývací pokoj a ložnice). Koupelny neexistují, lidé se myjí v těsných uličkách nad splašky odpadků v lavorech, které odpoledne použili na praní prádla.   Záchody sdílí několik stovek lidí a tvoří je většinou polootevřený zděný koutek nebo chatrná budka na neutrálním území, ve které je vyhloubena černá díra mnohdy velká tak, že by do ní spadlo dítě. To se také děje. Proto chodí děti většinou za svou potřebou jinam – mezi odpadky. Odpad je všudypřítomný a lze jej cítit se zavřenýma očima. Epidemie a nákazy tak visí ve vzduchu.   Svou návštěvou jsem vzbudil nevídaný rozruch, neboť běloch je v těchto končinách pro místní obyvatele kuriózní exotikou a v jejich představách a situaci také zlatým prasátkem. Můj zářící obličej neušel pozornosti dětí. Houfně se na mě věšely s pokřikem Mzungu, mzungu, how are you? a neúnavně mě doprovázely všude, kam jsem se hnul. Zájem starších se projevoval mnohem pragmatičtěji a frázi Give me, give me – Dej mi, dej mi jsem po dobu svého pobytu slyšel nesčetněkrát a nebylo jednoduché vysvětlovat, že jsem nepřijel rozdávat peníze.   A proč jsem vlastně přijel?   Jedním z cílů projektu bylo v rámci spolupráce s místní nevládní organizací MYSA vést skupinku dětí, které měly půjčenými jednoduchými kompaktními fotoaparáty dokumentovat prostředí slumu, ve kterém se narodily a žijí.  

Po seznámení a krátké instruktáži děti přinesly první snímky. Několikrát týdně jsme pak spolu seděli a diskutovali nad obrázky a pocity z nich. Od mého původního plánu, totiž jít fotografovat jednou za týden společně vždy k někomu z nich, mě děti odrazovaly. Jednoduše nikdo nechtěl nést odpovědnost za případné nepříjemnosti. Po třech týdnech jsem zorganizoval fotbalový turnaj (pro místní velkolepou událost se zaručenou návštěvností), kterého se zúčastnilo množství dětských týmů a stovky diváků. Byla to příležitost, jak se k lidem více přiblížit a zároveň ukázat, na čem pracujeme.    První výsledky prací svých svěřenců jsem představil na malé výstavce, což se setkalo se značným zájmem. Turnaj trval celou neděli a vyvrcholil vyhlášením vítězů a předáním cen, které poskytl Českomoravský fotbalový svaz. Zdálo se, že se všichni dobře bavili, i když den předtím jsem byl varován, že by mohly přijít komplikace s ozbrojenými gangy, které by mohly přijít vymáhat peníze s tím, že jsou majiteli hřiště. Po turnaji se komunikační a kulturní barikáda poněkud prolomila. Dokud však nepřijmete stávající podmínky za své vlastní existenční zázemí, těžko se můžete vcítit do každodenních problémů, ale i radostí místních obyvatel a odložit pohled Evropana.   Jak se žije v Mathare?   Někdy jsem měl pocit, že celé Mathare se houpe na plovoucím základě tlejících odpadků, jejichž úklid je čas od času náplní dobrovolníků z MYSA a spočívá ve shrabování odpadu na jedno místo, kde se pak houfně pálí. To, co Mathare vyprodukuje, se však z velké části ukládá ve vrstvách břehů říčky Mathare. Vodovodní rozvody jsou vymožeností několika prominentů, kteří se dovedli napojit na zdroje pochybné kvality, zbytek využívá vodu z řeky nebo ji za drahý peníz kupuje. Elektřina se povětšinou krade pirátským připojením na dráty, které putují nad Mathare a jsou určeny jiným uživatelům.   Vzhledem k zoufalé hygieně se slumem šíří nemoci jako žloutenka, cholera a tyfus. Léčba je pro místní nedostupná. Ve svém důsledku jsou pak tyto nemoci smrtelné pro většinu nakažených. Častým jevem je malárie. AIDS je velmi rozšířený. Obyvatelé tady sice vědí o příčině, šíření i prevenci této choroby o něco více než na venkově, počty nově nakažených to ale nijak nesnižuje.   Velkou roli v tom hraje večerní nuda. Běžně se zabíjí sexem. Pokud se odehrává za zdmi (tedy spíš plechy) domu se souhlasem obou partnerů, je ještě všechno celkem v pořádku. Horší je to po setmění přímo na ulici. Děvčata od svých deseti či dvanácti let vědí, co je znásilnění, a dávají si na to veliký pozor. Ještě tu totiž panuje pověra, že sex s pannou je lékem proti AIDS.   Častým problémem jsou krádeže a vůbec vysoká kriminalita včetně hrdelních zločinů. Zčásti za to může zakořeněný tribalismus (přehnané kmenové cítění), zčásti neúnosná ekonomická situace. Policie do útrob slumu nevkročí, funguje tu jen jednoduchá forma spravedlnosti – oko za oko, zub za zub. Míru provinění posuzují ti, kteří cítí největší touhu potrestat. Spory mezi členy různých kmenů, včetně těch, které se nesnášejí a dlouhou dobu byly ve válečném konfliktu a teď žijí ve stísněném prostoru vedle sebe, vedou ke sporům a vyřizování účtů. Často končí a začíná smrtí na jedné straně a pomstou na druhé. Ekonomické páky nutí mnohé krást: je třeba nejen uživit spoustu dětí, které si na sebe mnohdy podobným způsobem musejí vydělat, ale také zaplatit nájem za těch pár bahnitých čtverečních metrů.   Chatrče si totiž nemohou přistěhovalci postavit kdekoliv. Pozemky většinou vlastní landlordové, kteří je pronajímají za nekřesťanský peníz. Denně přicházejí do Nairobi za vidinou rychlého zbohatnutí stovky nových přistěhovalců. Centrum města tvoří pár mrakodrapů, na některých místech si můžete připadat jako ve standardní metropoli, ale už o kousíček dál začíná hustá skrumáž chatrčí, přilepených k bohatým čtvrtím v naději na vysvobozující zaměstnání.   Většinu nairobských zbohatlíků tvoří vrstva prominentů, jejich potomků a spolupracovníků, kteří byli ve správný čas na správném místě – když se přerozděloval majetek. Poprvé při osidlování Nairobi na počátku století, podruhé po vzniku nezávislosti v roce 1963.   Poslanec coby celé Mathare   Korupce je v Nairobi velkým problémem praktiky všech mocných, od politiků po policisty. Je veřejným tajemstvím, přestože oficiální program pro boj s korupcí halasně propaguje každá nová vláda. Zjevným důkazem trpkého výsměchu tomuto paradoxu jsou například nepředstavitelné platy keňských poslanců. Mluví se až o sto tisících eur měsíčně! Kromě toho samozřejmě zdarma spoustu výhod, k dispozici vůz s řidičem a imunitu… Ostatně jako všude. Všude však nežije přes polovina obyvatel metropole (v Nairobi okolo tří milionů) pod hranicí chudoby. Jeden plat by nasytil celý Mathare slum.   K zamyšlení je i rovná daň pro všechny, která je stanovena na 45 procent. To je hodně nejen samo o sobě, ale ještě více vzhledem k tomu, co za tyto peníze občanům stát nabízí: infrastrukturu v zoufalém stavu, placenou, tudíž spíše nedostupnou zdravotní péči i léky, žádnou sociální péči či podporu v nezaměstnanosti. V tomto směru jsou aktivnější než stát církevní organizace. K dobru vládě se musí nechat zavedení bezplatného základního vzdělání, které v Keni funguje asi třetím rokem, což se všeobecně setkalo s velkým ohlasem. Před tímto ustanovením bylo pro mnohé opravdu velmi zatěžko posílat děti do drahé školy, když je tolik potřebovali doma.   Jiný příklad zkorumpovanosti státních orgánů jsem měl možnost nejednou vidět na vlastní oči při policejních kontrolách způsobilosti provozu nairobských matatu (osobní dodávky). Zajišťují šíleným způsobem přepravu nepřepravitelného množství osob a pravdou je, že k tomu příliš způsobilé nejsou. Zřejmé je to již na pohled, natož když se v nich stlačeni množstvím spolucestujících řítíte mezi výmoly a zlověstné drnčení všech těch plechů a motoru přehlušuje hip-hop. Po zastavení hlídkou však výběrčí přepravného odevzdaně vystoupí, většinou spíše vypadne z vozu, a jde s policistou vyjednávat stranou výši „pokuty“. Když spolu začnou chodit kolem auta, je to znamení i pro řidiče, že by měl také vystoupit a něco přihodit, jinak si vystoupí všichni a auto policista zabaví.   Nikoho nezajímáme   „Nerozhodli jsme se být chudí. My i naši rodiče jsme se tak narodili. Naše rodiny zůstávají chudé z nedbalosti a korupce v naší vládě. Ani zahraniční pomoc příliš nezajímá život ve slumu, protože je tu podle nich situace příliš nepřehledná a nebezpečná. Pracují raději ve venkovských oblastech, kde je jejich pomoc lépe vidět,“ říkají lidé z Mathare. „Nikdo se o nás nezajímá, na veřejné služby nemáme nárok, přestože platíme daně. Za naši vodu platíme víc než bohatí, kteří ji čerpají ze svých kohoutků. Mnoho nemocí je působeno znečištěnou vodou. Když prší, stéká přes odpadky do našich domů a mnoho dětí onemocní a umírá.“   Ačkoli mají místní mnoho důvodů ke skepsi a zoufalství, nemohou si je dovolit a svůj každodenní boj vzdát. Zemřeli by. Je až neuvěřitelné, jak úzkostlivě perou matky svým dětem prádlo, přestože po pár krocích  splaškovitým bahnem se zdá práce zbytečná. Děti jsou od útlého věku nuceny se postarat nejen samy o sebe, ale často i o své mladší sourozence.   Z pohledu Evropana by se zdálo, že se v bezútěšném prostředí není možné z čehokoli radovat. Lidé se tady však zamilovávají jako kdekoli jinde, umějí se smát a hrát si s dětmi, vyprávějí si příběhy a zpívají v kostele (rozuměj v chatrči kněze), jen jsou jednou nohou v hrobě a druhou v louži existenčního minima. Naučili se s tím žít a přizpůsobili tomu své chování. Rodina drží pohromadě a kmenoví příslušníci tvoří malé komunity. V případě náhlého úmrtí jsou ostatní připraveni pomoci, pokud jim to jejich vlastní situace dovoluje.   Život ve slumu je pro mnohé přirozeným důsledkem globálního vývoje, kvůli kterému už v současné Africe zbývá nepatrně prostoru pro život na vesnici. Opět jeden z bludných kruhů – kvůli vysoké porodnosti a neustálému přírůstku není schopna země pojmout na stejném prostoru více a více lidí. Půda se zároveň stává soukromým majetkem a obchodním artiklem, už se nedá volně stěhovat za zdroji vody, pastvinami a úrodnou zemí. Způsob života se pomalu mění ze soběstačného zemědělsko-pasteveckého na závislý kapitalistický. Lidé míří do měst za prací a kvůli lepšímu přístupu ke vzdělání. Vláda je ale zkorumpovaná a pracovní příležitosti chybějí, a tak slumy bují a chudoba tu dostává úplně jiné rozměry než původně na vesnici…   Pro definici hranice chudoby používá OSN i Světová banka hranici americký dolar na osobu a den. To je samozřejmě velice zjednodušené. Ve velkoměstě se samozřejmě žije zcela jinak než na vesnici a v Africe to platí ještě více než jinde. Peníz jako platidlo tady nemá dlouhou historii oproti hodnotám, jako je půda, dobytek, žena a děti. Tradice se tak v mnohém dostala do otevřeného střetu se současnou  dobou a situací.   Podle jiné definice není základem chudoby strádání fyzické, ale sociální, tedy rozhoduje to, jak hluboko se člověk propadne pod jistý společenský standard. Může přežít, ale cítí se vyloučen ze společnosti. Do Nairobi přicházejí denně stovky přistěhovalců. Veškeré vztahy jsou narušené, nikdo se nestará o nikoho, nikdo nevěří nikomu. Jak mi jednou na první schůzce dětských fotografů oznámil desetiletý Antony – víš, Jan, teď se spolu bavíme a jsme přátelé, ale až se setmí, mohu tě zabít… Když přežití spočívá v tom, co si kde kdo od koho urve, je těžké hledat společnou řeč (navíc když každý mluví svou vlastní, a to doslova – v Keni žije 42 kmenů).   Drogy a fotbal   V takové situaci pak nemohou chybět drogy. Výjev dítěte v zaprášených a umaštěných hadrech, které nosí několik let, jak táhne přes rameno pytel z jutoviny se svým denním majetkem (obyčejně sběr čehokoliv) a za spodní ret mu visí plastiková láhev se zbytkem lepidla na dně, je celkem běžný. Jedná se většinou o bezprizorního teenagera. V dětství ztratil rodiče a příbuzní se ho zřekli…   K vidění jsou ale i místa, kde se vaří ilegální dryják zvaný chang´aa. Parta hrůzu nahánějících svérázných týpků má svou výrobní linku na břehu znečištěné říčky, kde ve zčernalých barelech mění pomocí dost primitivního destilačního procesu špinavou vodu s chemikáliemi (zbytky po pokusu vyčistit nádoby) a kukuřičného kvasu na nevyčíslitelněprocentní nápoj. Dostatečně spolehlivě kohokoliv zbaví reálného vnímání či přímo vědomí. Štam­gasti pomalu slepnou.   Chang´aa je levná a je po ní vysoká poptávka. Pro mnohé tak slouží jako snadný zdroj obživy, v mnoha případech ji výrobci sami ani nepijí. Za vydělané peníze jsou pak například schopni poslat své děti do škol a platit jim drahé vzdělání. Na společnost tak má chang´aa nedozírný dopad – běžné konzumenty zcela vyřazuje z provozu, tedy muži v produktivním věku se po pár letech holdování této lihovině mění v trosky neschopné zaopatřit rodinu a zanechávají po sobě svobodné matky. Ty se pak z existenční nutnosti zase uchylují k výrobě chang´aa, aby tak zajistily rodinu bez otce, a bludný kruh se uzavírá.   Tráva (bhang) je taky běžně k dostání a poměrně v oblibě, přestože postihy za její užívání jsou vysoké. Prodejci se stejně jako vařiči chang´aa nemají nejhůře. Dva dealery trávy jsem poznal osobně a na rozdíl od vařičů byli schopni se bavit a dokonce byli svým způsobem pro komunitu i užiteční.   Charles byl ve svých čtrnácti letech v Mathare šéfem zločinného gangu, na kontě měl pár ozbrojených přepadení a nálepku wanted – hledaný. Pak šel na šest let do vězení a když ve dvaceti vylezl, dal se na sociální práci a charitu. Prodává bhang, aby uživil sebe a svých několik žen a dětí a za zbytek peněz organizuje se svou skupinou Mathare Roots sbírky na staré a nemocné. Tam jedou zazpívat do starobince, onam navštívit umírajícího. Jeho životní filozofie je jasná – „Když chceš dělat byznys, musíš to umět. Prodávání bhangu je nebezpečné, proto musíš být u policie a ve společnosti známý a oblíbený – tudíž dělat sociální práci. A jak chceš pomáhat druhým, když sám nemáš co do huby? Takže prodávám bhang a všichni jsme spokojení.“   Když nesměle namítnu, že by nemusel tolik vydělávat, kdyby neměl tolik dětí, opáčí: „Děti jsou štěstím, požehnáním a znakem bezpečí a bohatství. Žádný policajt se mě neodváží prohledávat, když vedu syna za ruku, a co jiného by mělo zajistit prosperitu rodiny než dostatečné množství synů.“ A jak je  všechny nakrmit? Mávne rukou: „Bůh nám požehná.“   Austin je vášnivým trenérem mladých fotbalových talentů. Každé odpoledne je prohání na hrbolatém plácku před slumem, který před lety k tomuto účelu vyčistil se svými dětmi od tun odpadků. Počal trénovat a piplat později mezinárodně úspěšné hráče a hráčky! Na začátky vzpomíná: „Když jsem před dvanácti lety začínal víkend co víkend pálit odpad na obrovské skládce přímo u cesty a pomalu tak vymetat prvních dvacet čtverečních metrů a začali tu čutat malí caparti s míčem svázaným z igelitových pytlíků kusem provázku, ťukali si lidi na čelo a mysleli si, že jsem blázen.“   Austin, kterému dnes neřekne v Mathare nikdo jinak než Coaches (od angl. slova coach – trenér), si už v útlém mládí dobře uvědomoval zoufalost prostředí, ale také to, jaké je v dětech odhodlání dělat něco správného, pokud mají motivaci. A ze zkušenosti věděl, že tohle dokáže právě fotbal. Samotnému mu pomohl zapomenout na trable a překonat životní krizi, když přišel o oba rodiče. Prosadil tedy myšlenku spojit fotbal se vzděláním a své týmy přihlašoval vždy jako jednu třídu na školu, kterou přesvědčil o tom, jak je významné udržet kolektiv jako jednoho družstvo. Jen tak pak má možnost v rámci školy trénovat a účastnit se různých turnajů. Dětem se tak i nabízela možnost vyhrát školní stipendium nebo postoupit k profesionálnímu fotbalu.   Fotbal – cesta k lepšímu   Fotbal slouží k řešení mnoha složitých situací, které život ve slumu přináší. Zaměstnává tělo i duši, nechává zapomenout na běžné starosti a odvádí pozornost od nežádoucích „koníčků“, tedy krádeží, poflakování se s partou výrostků, čichání lepidla a dokazování si vzájemné převahy bitkami. Děti a teenageři pak okrádají maximálně protihráče o míč, zažívají euforii z vítězství namísto z lepidla a převahu nad druhým získávají fotbalovým umem. Tuto teorii mistrně využívala v praxi i má hostitelská MYSA. Je s dvacetiletou praxí, mezinárodní působností, norskými donory a sítí místních dobrovolníků jedním z gigantů v kontextu afrických neziskových organizací. Má dostatek kvalifikovaných pracovníků s osobní zkušeností z terénu a svou profesionalitu různými způsoby neustále zvyšuje.   Pod heslem Give the youth a sporting chance – Dejte mladým šanci sportovat sdružila MYSA více než sedmnáct tisíc dětí a teenagerů v asi tisíci stech týmech a zapojila je do systému zápasů a turnajů.  Pro mnohé je fotbal opravdovou šancí, jak něco ve svém životě dokázat, protože jinak to jde jen velmi těžko. Mohou vyhrát míče, dresy, kopačky, ale třeba i kapesné na nemalé školní poplatky. Podmínkou ale je, aby se děti zúčastňovaly práce pro komunitu, tedy hlavně pomáhaly uklízet v zónách, ale například se zúčastňovali divadelní či hudební produkce, které mají vzdělávací podtext. Samotná MYSA provozuje i dva prvoligové týmy.   Projekt, kterého jsem se zúčastnil já, patří do programu Shoot­back. Některé děti se v něm učí fotografovat, aby mohly dokumentovat život ve slumech a veřejnost se tak dozvídala, co se tu děje. Měl jsem zařídit a zprovoznit fotokomoru a zaučit první laboranty, kteří již měli s fotografováním určité zkušenosti. Pomocí kladiva a sekundového lepidla jsem po čtrnácti dnech stvořil dva zvětšováky, zatemnil dvě místnosti a zřídil tak dvě pracoviště. Jenže když byla komora hotova, musel jsem děti přemlouvat, aby v ní vůbec někdo dělal, protože byli rozčarovaní tím, že se nejedná o minilab, který znali z centra, ale o zdlouhavý černobílý proces. Nakonec si však toto místo oblíbily.   Naštěstí má spolupráce s malými fotografy se setkala s větším zájmem. První podobný projekt  byl iniciován a sponzorován organizací UN-HABITAT už v roce 1998. Po dvou letech vznikla působivá obrazová publikace s fotografiemi a komentáři dětí  a byla v krátké době rozprodána po všech kontinentech. Seznámila mnoho lidí a zahraničních organizací se situací na místech největší světové bídy. Dnes jsou z těchto dětí zkušení fotografové, někteří na volné noze, jiní vedou samostatné oddělení Shootbacku v MYSA, a svým příkladem dokazují následovníkům, co je možné a že to stojí za to.  

Z deseti dětí, které jsem měl na starost, chtěl být každý světovým fotografem. Bylo ale těžké předat zkušenosti získané v Evropě letitou praxí a fotografickým vzděláním těm, kteří žijí bez jakéhokoliv kulturního zázemí a nikdy v životě nedrželi v ruce fotoaparát. Brzy jsme ale našli společnou řeč – alespoň s dětmi, s dospělými v Mathare to bylo horší. Ti už ztratili naději a víru v sebe, vyčerpal je věčný boj. Já dětem vykládal o tom, jak udělat obraz působivějším, a oni mě překvapovali svou otevřeností při vyprávění o životě ve slumu. Mnohdy jsem měl pocit, že namísto s dětmi mluvím s partou vězňů, kteří si v životě zažili své. Třináctiletá  Penninah napsala do dotazníku, který jsem v prvních dnech dětem rozdal – „Život je volba a záleží pouze na nás, jak si jej zařídíme. Život není o tom, co jsme, ale čím budeme, není o tom, kde jsme, ale kam jdeme. Nelituji jediné minuty mého života, protože mi umožnila dojít až sem. Chci dokázat, že člověk může dosáhnout svých cílů, nevzdá-li se okolnostem a spolehne se na vlastní sílu.“

Typické výdaje obyvatele Mathare slumu

(100 Ksh = 1 euro)

5 litrů vody: 25 Ksh

Koupel v umývárně: 50 Ksh

1 kostka mýdla: 20 Ksh

1 šálek čaje v kiosku: 10 Ksh

1 krevní test: 200 Ksh

2 kg ugali (kukuřičná mouka): 75 Ksh

Jednosměrné jízdné v Matatu: 50 Ksh

Použití WC: 10 Ksh

1 obnošené triko: 200 Ksh

1/2 kg cukru: 35 Ksh

Pronájem malého domu v Mathare: 2000 Ksh

1 pár plastových sandálů: 400 Ksh

1 návštěva doktora: 300 Ksh

Projekt v rámci programu Shootback nadále pokračuje a některé z těchto fotografií jsou pracemi dětí. Potýká se však s nemalými finančními problémy. Jakékoliv informace o něm prostřednictvím e-mailu janlan@centrum.cz.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This