Category: 2007 / 12

Napsala  Zdeňka Jeníčková, foto archiv Miroslava holuba z cest po Asii

Posoudit, co se naučil při svých cestách, mohou spíše lidé kolem něj, především jeho pacienti, říká o sobě lékař Miroslav Holub. Dvacet šest let léčí pomocí akupunktury a hojně využívá i dalších poznatků, které získal hlavně v jihovýchodní Asii. Kde jste byl na svém prvním studijním pobytu?

První stáž akupunktury jsem absolvoval na klinice profesora Antona Jayasuriyi v Kolombu na Srí Lance v září 1995. Tehdy jsem měl poprvé šanci vyzkoušet si akupunkturu jinde než ve vlastní ordinaci a bylo příjemné zjistit, že naše medicína nijak nezaostává za ostatním světem. Byli tu s námi Američané, Němci, Kanaďané a Izraelci a mnozí byli překvapeni, jak se dokážeme v otázkách medicíny orientovat. O dva roky později následovala stáž v Thajsku na čínské klinice v Bangkoku, později pak další pobyty v Číně a Tibetu. Tyhle cesty určitě neovlivnily jen působ, jakým léčíte…   Navykl jsem si vnímat svět z různých pohledů, přijímat jeho zákonitosti – jsou v různých zemích tolik odlišné. I nadále se učím toleranci, snažím se o pochopení náboženských a filozofických systémů asijských zemí i o určitý nadhled nad věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Zvláště však vzpomínám na svou první cestu do Asie v roce 1995. Bylo mi tehdy 42 let, což je z hlediska východní medicíny důležité přelomové období v životě člověka. Tenkrát jsem se poprvé setkal s buddhismem. Ten zážitek prakticky ovlivnil celý můj další život. Začal jsem se zajímat o mírumilovné buddhistické náboženství, jehož zásadami se snažím řídit i dnes ve svém každodenním životě.   

Z čeho se zrodila vaše touha po cestování?

Cestování mám v povaze již s ohledem na své jméno – můj jmenovec Emil přece objevoval Afriku. (úsměv) Už jako dítě jsem tajně snil o výpravách do cizích zemí. Ve škole jsem ze všeho nejvíc miloval zeměpis, asi také díky otci, který tento předmět vyučoval na gymnáziu.

V době totality se však mnoho šancí nenabízelo. Svou první „cestu snů“ jsem proto uskutečnil až na vysoké škole ve svých jedenadvaceti letech. Kamarád sehnal devizový příslib, bez kterého to nešlo, a stopem jsme pak spolu projeli Rakousko, Itálii, Francii a Švýcarsko. Celých dvacet dnů nás nechal tehdejší režim cestovat se dvěma sty dolary v kapse. Spali jsme pod širákem a stravovali se zpravidla jen jednou denně. Dodnes na tu cestu vzpomínám…“Vám ale při cestách nešlo jen o medicínu.   Lákala mě neznámá krajina, odlišný životní styl, památky, lidé, kultura. Velkým koníčkem je vaření a životospráva. Řadu cest jsem proto plánoval tak, abych poznal stravovací návyky obyvatel různých zemí. Postupně jsem se vydával do stále vzdálenějších destinací – Číny, Tibetu, Nepálu, Indie, Srí Lanky, Thajska, Turecka. Tyto zkušenosti jsem později zúročil při psaní své Kuchařky.   Vraťme se k medicíně. Jak přistupují místní specialisté k českým lékařům?

Nejčastěji vzpomínám na první stáž v Kolombu, asi mi dala nejvíc. Zdejší systém zdravotní péče nabízí alternativy: léčbu jak západními, tak i východními prostředky, ke kterým patří akupunktura, bylinná terapie, masáže, ajurvéda a další podobné metody. V Thajsku se kromě akupunktury využívá různých druhů harmonizujících masáží. Indická medicína zase pracuje především s poznatky ajurvédy a tak by se dalo pokračovat. Zdejší lékaři jsou vesměs sdílní a ochotně se podělí o své vědomosti.

Nejdůležitější ze všeho je však vlastní praxe a pochopení filozofického systému východní medicíny, který vychází ze zcela jiných principů, než na které jsme zvyklí. Západní medicína vychovává člověka k materialistickému pohledu na svět. Asijští lékaři oproti tomu pracují s ohledem na psychiku pacienta a přihlížejí k různým faktorům vnějšího prostředí, které se na vzniku choroby podílejí. Rozlišují nemoci zpravidla podle způsobu jejich vzniku – z větru, horka, chladu. Ale třeba i z nedostatku nebo nadbytku. To je u nás pojem zcela neznámý… Nemáte problémy s jazykovou bariérou?   Bohužel. Je to obrovský handicap naší generace, která měla omezený přístup k cestování a učila se hlavně ruštinu. Anglicky jsem se naučil jen tak, že se domluvím, ale nejsem například schopen odborně komunikovat. Využívám proto tlumočníků. Na Srí Lance byla naší vynikající průvodkyní lékařka Jitka Gunaratna, která zde dvacet let žila a pracovala. Jako běloška a navíc blondýna budila vždy velké překvapení mezi místními obyvateli, když na ně mluvila sinhálsky. Znalost místního jazyka a zvyklostí je vždycky obrovskou devizou. V Turecku nás provázela další Češka, která se zde provdala a znala dobře místní poměry a kulturu. V Tibetu jsme měli tibetského, nikoliv čínského průvodce, což bylo pro kontakt s lidmi také důležité…   Vy jste se ale nesetkávali jen s kolegy – lékaři. Jak na vás působilo chování běžných lidí?

Mám jen samé dobré zkušenosti. Naštěstí jsem se nesetkal s nikým, kdo by nám chtěl škodit nebo nám naši cestu nějakým způsobem znepříjemnil. Svou otevřeností jsou známí především Thajci, ale také chudí lidé ze Srí Lanky vás vítají s otevřenou náručí. Indové se s vámi začnou bavit třeba na ulici. Po chvilce vám obvykle nabídnou nějakou službu, poradí vám, kde se ubytovat, kam se jít dobře najíst nebo co si kde zajímavého koupit. Odmítnete-li je, nezlobí se na vás, a hlavně se nevnucují. Což nelze říct například o Turecku. Tady se musíte vyhnout hlavně očnímu kontaktu s obchodníky. Dokáží pak být skutečně neodbytní. Hezké vzpomínky mám na Tibeťany. Jsou to nesmírně hodní, ale také velmi smutní lidé – prakticky cizinci ve své okupované vlasti… Tibet je takový výjimečný svět…

To ano. Živě si například vzpomínám na opuštění našeho autobusu na prašné Friendship Highway ve výšce 5300 metrů nad mořem v sedle Tsuge-La tibetském Himálaji: pohled na okolní hory, velmi řídký vzduch, bolest hlavy, suchost sliznic a rychle nastupující únava po několika krocích. Dalším, spíše emotivně nepříjemným zážitkem byla přítomnost ozbrojených čínských vojáků v tibetských klášterech. Nutí chodit tibetské věřící kolem sochy Buddhy obráceně – proti směru hodinových ručiček – jako symbolický důkaz nadvlády. Také vojáci v Potale ve Lhase působili velmi rušivě. Člověk si jasně uvědomil převahu čínské armády nad prostou bezbranností Tibeťanů.

Na pobyt v Tibetu mám však i řadu krásných vzpomínek. Bydleli jsme v nejvýše položené oblasti naší cesty v Tingri – malebné vesničce ve výšce asi čtyři a půl tisíce metrů nad mořem. Přijížděli jsme při západu slunce a pohled na Mt. Everest, Makalu a další velikány byl úchvatný. Po večeři jsme se kolem půlnoci vraceli do jednoduchých chatek a nad sebou jsme měli nádherné nebe. Hvězdy v tomto křišťálově průzračném vzduchu svítily tak intenzivně, že jsme měli chuť vztáhnout ruku a některou z nich chytit. Tak se zdály blízko. Po chladné noci, když jsme vylézali ze spacáků a navlékali na sebe všechno, co jsme měli s sebou, jsme viděli úchvatné divadlo – když první ranní paprsky ozářily vrcholky hlavního hřebene Himálaje. Po dobu několika minut se před našima očima měnila barva zasněžených vrcholů z jemně růžové přes ohnivě červenou až po různé odstíny žluté, to když se slunce vyhouplo nad obzor. V záři slunečních paprsků jsme se nádherně zahřáli a pak jsme již jen tiše a pokorně vnímali tu všudypřítomnou krásu…A co humor, nechyběl vám při těch cestách?

Vybavuji si další zážitek, který se váže k indickému Váránasí. Vlak, kterým jsme se přesouvali do Ágry, měl odjíždět o půl páté odpoledne. Měl však zpoždění a nikdo na nádraží nebyl schopen podat přesné informace. Optimistická varianta zněla, že snad odjedeme před půlnocí. Díky průvodkyni pro nás otevřeli čekárnu určenou pouze pro matky s dětmi, neboť všichni čekající Indové se obvykle povalují vedle velkých zavazadel celé hodiny na dlažbě nádražní haly nebo na betonovém nástupišti. Když jsme se usadili uvnitř, dostali jsme obrovskou chuť na pivo, což je v zemi hinduistů, kde prakticky vládne prohibice, velký problém. Najal jsem si proto se dvěma kamarády rikšu a vydali jsme se do města. Po chvilce jízdy uhnul řidič do úzké uličky a zastavil před domem se zamřížovanými dveřmi a okny. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Uvnitř muž zapálil svíčku, otevřel několik chladicích boxů a – my uviděli desítky druhů piva. Měli jsme za sebou tři týdny cestování a teď jsme si rázem připadali jako v ráji. Koupili jsme asi deset láhví, uložili je do rikši a vrátili se zpět na nádraží. Ostatní nás oslavovali jako hrdiny. Zlatavý mok však brzy došel, proto jsme vyslali dva nejmladší členy výpravy pro novou zásilku. To už se však stmívalo a nákup se zkomplikoval, protože před obchodem stál policista a rozháněl chtivé zákazníky typickou dřevěnou tyčí. Náš kolega Luděk k němu se svými bezmála dvěma metry přistoupil a zřejmě dost zapůsobil. Obdrželi jsme další zásobu piva…  Jak to vypadalo s ubytováním?

Bydlení je vždy ten největší problém. Na prvních toulkách Evropou jsme například přespávali v autě, někdy v kempech. V Asii jsou možnosti velmi různorodé. V Číně a Tibetu odpovídá ubytování evropským poměrům a zvyklostem, v chudém Nepálu to bylo o něco horší, ale stále ještě přijatelné. V Indii se najdou krásné komfortní penziony v zahradě, ale i hotýlky vedle hlučného lunaparku, kde v koupelně musíte spojit dva obnažené dráty, aby se vám u stropu rozsvítila žárovka. V tropickém Thajsku a na Srí Lance se bydlí v otevřených budovách bez oken a dveří, ale mají zde i prvotřídní pětihvězdičkové hotely za velmi přijatelné ceny. A jaké zkušenosti máte s jídlem?

Stravování je kapitola sama o sobě. Na cestách Evropou mě zpočátku provázela igelitová taška s domácími zásobami, později jsem si dovolil skromné restaurace a pizzerie. V Asii se můžete někde stravovat přímo na ulici – jídlo je čerstvé, chutné a lákavé. Je třeba pouze zvážit, zda vám hygiena v té které zemi nezpůsobí zdravotní potíže. Například v Indii se dá jíst na ulici pouze na vlastní nebezpečí s obrovským rizikem nákazy. Hygienická úroveň běžných restaurací v Číně, Tibetu, Nepálu, na Srí Lance i v Thajsku je vcelku srovnatelná s Evropou a jídlo je tu zpravidla velmi levné. Samozřejmě zde připravují zejména tradiční pokrmy, ale třeba v Thajsku můžete navštívit i německou nebo americkou restauraci, kde vám nabídnou vídeňský řízek nebo steak. V Tibetu pro nás byly opravdovou pochoutkou kynuté knedlíky momo, plněné špenátem nebo mletým masem, vařené v páře. Na Srí Lance pak vynikající karí z různých druhů zeleniny, které se jí rukama. V Číně byl zážitkem kantonský kotlík, kdy si připravíte jídlo sami na způsob švýcarských fondue a konzumujete je hůlkami. Chutnaly mi také indické placky, které jsou nejen přílohou k ostrým jídlům, ale fungují zároveň i jako jakási lžíce k nabírání. O jídle bychom mohli mluvit ještě hodně dlouho…Plánujete nějakou další cestu?

V době, kdy právě čtete tuto reportáž, budu zřejmě cestovat Francouzskou Indočínou. Navštívím jižní i severní Thajsko, Laos, Vietnam a Kambodžu. Tato výprava bude jistě další cennou inspirací…

O tom nepochybuji. V této souvislosti bych rád závěrem ocitoval několik slov z díla americké psycholožky Doreen Virtue, Ph.D.: „Každá naše cesta nás nevyhnutelně změní. Po návratu domů už nejsme tím, kým jsme byli dřív. Naše zkušenosti, znamení, která spatříme, a lidé, které potkáme, nás mění hluboko uvnitř. I když můžeme vyprávět rodině o své cestě, ve skutečnosti jsme jiní, než jsme byli předtím, co jsme se na ni vydali…“

MUDr. Miroslav HolubAktivně cestuje již téměř dvacet let. Kromě cest za poznáním absolvoval odborné lékařské stáže převážně v zemích jihovýchodní Asie. Získané poznatky využívá při své praxi v Rehabilitačním centru v Semilech. Veškeré postřehy ihned po návratu přetváří do podoby poutavých cestopisných reportáží, které pravidelně prezentuje na veřejnosti. S oblibou je také doplňuje o zajímavá specifika místní kuchyně a stravování. Témata přednášek například byla: Jak jsem prožil Srí Lanku, Po prašných cestách Tibetu, Nepálem do Indie, Madeira – ostrov květin a mnoho dalších.

Category: 2007 / 12

Napsala a vyfotografovala  Dagmar Cestrová   Cukr do muzea v Miškolci posílají cukrovarníci, po kilech ho nosí dospělí i děti. Proč? Mohou za to kmeny cypřišů staré osm milionů let. Nezkameněly, ani se nezměnily v uhlí. Jako zázrakem zůstaly dřevem. Muzeum už  získalo dvacet pět tun cukru. Potřebuje ho ale padesát tun. „Zjistili jsme kupodivu, že největší zásoby mají celníci. Byl zabaven při ilegálním pálení alkoholu,“ poznamenal s úsměvem doktor Veres László, ředitel miškolckého muzea Ottó Hermana. Právě sem byly totiž převezeny čtyři ze šestnácti cypřišů bahenních objevených náhodou v červenci letošního roku. Zachránit se podařilo ještě dalších osm. Zbylé čtyři se rozpadly.  

Uprostřed lignitu   V povrchovém dole Bükkábrány, asi třicet kilometrů od Miškolce, dnes těží lignit americká soukromá společnost. Když se dělníci dostali při skrývce zeminy asi do hloubky šedesáti metrů, naštěstí si všimli, že ve zhruba šestimetrové vrstvě písku obnažují celé obří kmeny i s kořeny. Pomocí kompresorů se stlačeným vzduchem pak opatrně odkrývali pozůstatky jednoho někdejšího velikána (vysocí byli až sedmdesát metrů) za druhým. Pohled na černohnědé zbytky tyčící se uprostřed světlého písku byl úchvatný. Připomínal scénu pro natáčení sci-fi.   Problémy ale přišly hned po odkrytí prvních stromů. Dřevo, chráněné miliony let stabilním prostředím zvlhčených písků, začalo na vzduchu vysychat a rozpadat se. Mohli jsme si ostatně sami nedávno vyzkoušet na odpadlém kousku na dvoře muzea v Miškolci, jak je křehké. Stačilo jen dotknout se, a v prstech zůstávala dřevěná drť.   Hrozilo, že se stromy rozpadnou vědcům doslova přímo před očima. Dělníci je proto znovu začali zahrnovat vrstvičkou písku. „Muselo se postupovat opatrně a přitom rychle. Vedení dolu chtělo pokračovat v těžbě, i když si samozřejmě uvědomovalo, že jde o mimořádný nález,“ uvádí Veres László.   Zabalené v igelitu   Jak ale manipulovat s obry, kteří mají v průměru od 2,6 do 3,4 metru, jsou vysocí od dvou a půl do čtyř a půl metru a váží sedm až jedenáct tun? A přitom jsou křehcí jako skořápka vajíčka!   Když se po prvním pokusu zvednout jeden z kmenů dřevo rozpadlo, ozvaly se hlasy, že by cypřiše měly zůstat na místě nálezu. Majitelé dolu ale chtěli pokračovat v těžbě. Ostatně provoz v dole i zdejší prostředí by cypřišům stejně nesvědčily a brzy by se asi rozpadly. Vědci tedy zpevnili povrch kůry injekcemi se speciální pryskyřicí a vyplnili větší duté prostory uvnitř. Kmeny s kořeny zabalili do igelitu a pěnové hmoty a opatrně vyzdvihli. Čtyři odvezla tři speciálně upravená vozidla do Miškolce do muzea, zbylé pak do muzea flóry a fauny v Ipolytarnóci. Akce stála čtrnáct milionů forintů a financovalo ji Ministerstvo pro ochranu životního prostředí a vodohospodářství.   „Je to výjimečný nález. Až dosud byl totiž objeven jen jediný podobný exemplář cypřiše bahenního v Japonsku,“ uvedl doktor Laszló. Jak uvedl i hlavní geolog muzea Alfred Dulay, nález je unikátní tím, že se podařilo najít stromy přesně tak, jak kdysi rostly.   Cypřiše byly kdysi součástí lužního třetihorního lesa, který se rozprostíral v bažinách kolem jezera kdysi pokrývajícího podstatnou část dnešního Maďarska. Zřejmě je pohřbila písečná bouře a postupně překrývaly další vrstvy půdy. Z vědeckého pohledu je tedy fakt, že se nepřeměnily na uhlí nebo kámen, skutečný unikát.   A do cukru…   Čtyři cypřiše teď leží v Miškolci ve speciálních dřevěných kontejnerech naplněných pískem z lignitového dolu. Svrchu je podle potřeby zavlažuje sprcha. A před vědci stojí důležitý úkol – cypřiše zakonzervovat tak, aby zůstaly v co nejpůvodnější podobě a konzervační látku by přitom bylo možné v budoucnu zase šetrně odstranit. Jen tak by bylo možné neporušené miliony let staré dřevo zkoumat i v budoucnu, kdy budou mít lidé bezpochyby k dispozici ještě jiné, lepší metody, než jaké známe my. Osm milionů let staré dřevo má současníkům rozhodně co říci o tom, co se kdysi na zemi dělo. Tím spíše, že tyto cypřiše obvykle rostly i dvě stě až tři sta let.   Se zbytky, které se z cypřišů odlomily, teď vědci dělají pokusy, které mají ověřit správnost navržené konzervační metody. Hlavní roli v ní tedy nebudou hrát chemikálie, ale obyčejný cukr. Má dokonale nahradit celulózu a dřevo tím částečně získá ztracenou pružnost.   Kmeny se začnou nejprve namáčet v pětiprocentním cukrovém roztoku, ten se bude postupně zahušťovat, dokud nebude cukrem přesycen. Do roztoku se přidají i látky, které mají zabránit rozmnožování plísní. Konzervace cypřišů tak bude podle expertů trvat zhruba tři až čtyři roky a vyžádá si miliony dolarů. Maďarská vláda spoléhá na pomoc dalších států. Nabídla ji už Itálie, Norsko, Dánsko a Švédsko. Speciální ocelové tanky na namáčení v cukrovém roztoku mají dodat finské firmy.   Uvidí je i veřejnost   O nalezené stromy je ve vědeckém světě mimořádný zájem. Vzorky už zkoumají vědci v laboratořích v Polsku a Německu. „Neustále se nám někdo ozývá ze zahraničí, zda bychom nemohli poskytnout kousek dřeva na zkoumání. Mohli bychom takhle stromy celé rozdat,“ usmívá se Veres László. Pracovníci muzea počítají s tím, že nález po zakonzervování představí veřejnosti. Před současnou budovou muzea by měla vyrůst průhledná kopule, která by zajistila co nejlepší prostředí pro cypřiše vystavené uvnitř. Expozice, umístěná pod úrovní ulice, by měla navodit atmosféru doby, ze které cypřiše bahenní pocházejí. Projekt kopule teď zpracovávají experti v Norsku.   

Category: 2007 / 12

 Indonésie, Šrí Lanka, Indie a další státy na pobřeží Indického oceánu se dodnes vzpamatovávají z ničivého tsunami, které vzniklo před třemi lety při prudkém pohybu tektonických desek u ostrova Sumatra. Přitom se tu možná schyluje k mnohem větší tragédii. Zlom, kde se Indo-australská deska zasouvá pod Pacifickou desku, totiž nemusí pokračovat v místech, kde to geologové předpokládají.  

Podle dosavadních zjištění by měl zlom postupovat na sever pod územím států Bangladéš a Myanma (Barma), kde prudkému zvedání či propadu povrchu zemské kůry brání pevnina. Ve vědeckém časopise Nature však nyní vyšla studie, podle které má zlom vést sto až dvě stě kilometrů na západ, tedy již pod mořským dnem v Bengálském zálivu.   Autorem práce je Phil Cummins, který pracuje pro australskou vládní organizaci Geo­science, jež monitoruje seismickou aktivitu. P. Cummins předpověděl i tsunami ze Sumatry. Nyní předpokládá, že se Bengálský záliv nevyhne velkému zemětřesení, které vzedme třímetrovou vlnu, a ta po nárazu na pobřeží několikanásobně naroste.   Pokud jsou Cumminsovy závěry správné, ohrožuje toto tsunami území obývané šedesáti miliony obyvatel, včetně megapolí (měst s více než deseti miliony obyvatel) Dháky a Kalkaty. V největším nebezpečí jsou čtyři miliony obyvatel bangladéšského pobřežního města Čattagrám. Reálný odhad počtu obětí se pohybuje mezi půlmilionem a milionem mrtvých, což je dvakrát až čtyřikrát víc než při tsunami před třemi lety.   Podporu pro své tvrzení našel geolog v deníku britského kapitána Edwarda Halsteda. Tomu vyprávěli domorodci z ostrova Cheduba v severní části Bengálského zálivu o velkém zemětřesení z roku 1762, které vyzdvihlo některá místa až o sedm metrů. Moře při něm několikrát prudce zaplavilo pevninu, a když ustoupilo, zůstalo na souši obrovské množství ryb. Podle tehdejšího líčení domorodých obyvatel se taková katastrofa opakuje vždy po několika staletích.   P. Cummins nyní doporučuje, aby byl i Bengálský záliv vybaven monitorovacím systémem na zjišťování tsunami a lidé tak mohli být před ničivou vlnou varováni. Vzhledem k současné politické situaci v celé oblasti však podle amerického seismologa Gerarda Fryera nelze očekávat, že by indická či bangladéšská vláda potřebné kroky podnikly. Další otázkou je, kolik lidských životů by nakonec varování opravdu dokázalo zachránit v těchto místech s mimořádně plochým pobřežím a mizernou infrastrukturou.   

Jak funguje varovný systém   Na dně oceánu jsou ukotvena zařízení zvaná tsunametry. Ty měří tlak vody, která se nad nimi přelévá. Ve výšce vodní hladiny zaznamenají i centimetrové rozdíly, od obyčejných vln dokáží tsunami odlišit podle silného kolísání tlaku. Tsunami se totiž řítí rychlostí až osm set kilometrů za hodinu, vytváří podtlak a odsává tak vodu před sebou i za sebou. Tsunametr tedy zaznamená nejdřív pokles tlaku, pak prudký nárůst, jak nad ním přechází hřeben vlny, a nakonec opět výrazný pokles.   Po zjištění takových změn vyšle tsunametr zvukový signál k bóji na hladině. Bóje signál předá družici na geostacionární dráze a ta do datových center na souši. Odborníci signály vyhodnotí spolu s dalšími poznatky, například s údaji ze seismografů. (Vzniku tsunami předchází zemětřesení nebo výbuch sopky.) Pro určení, jestli se skutečně jedná o tsunami, existují složité počítačové simulace.   Odhalení tsunami a varování lidí na pobřeží zabere čtyři až pět minut. Kolik zbude času na jejich evakuaci, záleží na vzdálenosti tsunami od břehu. Mohou to být desítky minut, někdy ale také jen minuty. Ani tento varovný systém nepracuje bez chyby. V Tichomoří, kde začal fungovat již ve druhé polovině minulého století, vyvolal již třikrát planý poplach.   napsal Aleš Horáček   Prosinec 2007

Category: 2007 / 12

Napsala Irena  Páleníčková,  vyfotografoval  Jiří Páleníček Je jen málo zimních středisek, která si idylický cinkot vánočních rolniček podrží celou zimu tím, že se stoprocentně uzavřou před automobilovou dopravou. Ve francouzském Avoriaz se sníh ze silnic neuklízí, urolbuje se a po uličních sjezdovkách se prohánějí jen sáně a lyžaři. Auta musejí čekat na hromadném parkovišti před hranicemi střediska.    Výjimku tvořila zahajovací sezona v roce 1966, kdy Avoriaz do­vezl dva soby včetně saní a jejich majitelů – Laponců v krojích. A protože nahoru ještě nevedla silnice, sobi i sáně vyjeli kabinovou lanovkou. Nápad atraktivní, ale sobi nebyli zvyklí na hornatý terén, rychle se unavili, a tak je následující rok nahradili koně, kteří se svými velkými saněmi zůstali v Avoriaz až dodnes.   

  Celosezonní vánoční atmosféru si chrání i luxusní Megéve nedaleko Mont Blanku. Koně v jeho ulicích sice tahají pouhé kočáry na gumových kolech, které se jako sáně pouze tváří, ale vynahrazuje to vánoční výzdoba, zůstávající až do Velikonoc. Nad obřími lesklými mašlemi a Santa Noëly lezoucími s pytli dárků po vyřezávaných zábradlích i nad desítkami uměle zasněžených vánočních stromků na fasádách hotelů vítězí výzdoba módního salonu AA na centrálním náměstí. Kromě stále většího množství stále dokonaleji rozmístěných žároviček se majitel domu pyšní i tím, že jeho otec Armand Allard v roce 1930 vymyslel a ušil první šponovky na světě.   K Vánocům patří kromě sněhu a zapadané krajiny i zajímavé příběhy o lidech, kterým sníh učaroval. Jeden z nich plánoval odjet na podzim obytným autem za polární kruh do opuštěných švédských lesů a tam se nechat na celou zimu zapadat sněhem. Řešil jediný problém – jak psychicky vydrží dlouhotrvající tmu? Osmadvacetiletý Erique, který v létě organizuje po Evropě technoparty, už čtvrtou zimu nechal zapadat svůj obytný autobus v lese u Châtelu, kde pracuje na parkovišti nedaleko lyžařských vleků a kde také ve volnu lyžuje. A jaký příběh si budete o Vánocích vyprávět vy?   Možná jste se vloni zapřísáhli, že už nikdy víc, žádné shánění drahých dárků a šílenství shopping center, a Vánoce oslavíte v Myanmě nebo mezi domorodci na Nové Guineji. Ježíška prostě definitivně zařadíte do kategorie slavný svatý na sedm. Ale pak v rádiu náhodou vysílají pohádku o malé holčičce umrzající uprostřed sněžení před rozsvíceným oknem, za nímž září vánoční stromeček, představíte si velké vločky tiše se snášející tmou, uslyšíte zvony z kostelní věže a rolničky saní… a ta rafinovaná vánoční atmosféra zase vyhraje!   

Category: 2007 / 12

Napsali a vyfotografovali  Igor Jícha, člen závodního týmu, a Marek Wágner, fotograf magazínu Koktejl

Víte, kde se od Vánoc k Vánocím skrývají Ježíškové, Santa Clausové, dědové Mrázové a různí skřítkové nadělující po světě dárky? Kdo ví, příběhů, které hledají odpověď na tuhle otázku, je spousta, žádný ale nedává přesnou odpověď. Jen jedno je jisté – Santa Clausové z celého světa si první víkend v prosinci dávají sraz ve Švýcarsku. Přesněji v malém horském středisku Samnaun. Vloni se tu červenobílé kabátky vyrojily na svém Clau Wau už pošesté, aby změřily síly o titul mistra světa v klání Santa Clausů. Soutěžilo čtrnáct týmů z různých zemí. V každém čtyři Santové, respektive případně i nějaká ta paní Santa Clausová.   

Překvapení? Spousta   Když jsme v pátek večer přijeli do Samnaunu, říkali jsme si, zda všechno není velký omyl. Mohou si Santové dávat dostaveníčko skutečně v tak malém městečku? V centru jen jedna dlouhá ulice a malé náměstíčko. Navíc Samnaun nevypadal ani moc předvánočně, ani svátečně, jen sem tam ležela nějaká zbloudilá vločka sněhu (loňská zima na něj byla skoupá i ve Švýcarsku). Že jde o oblíbené horské středisko, kam v zimě obvykle míří řada lyžařů, připomínal jen bílý svah nad domy. Podezřívali jsme ale místní, že sem sníh před víkendem uměle nafoukali. Jak se ukázalo později, bez něj by klání Santa Clausů skutečně ztratilo kus ze svého kouzla.   Ještě večer jsme se zastavili v informačním středisku a pak na setkání novinářů. Mezi nimi byla i Katja, shodou okolností novinářka z Rakouska. Právě ona způsobila, že nakonec bylo všechno jinak, než jsme si představovali.   Ráno nás čekala hned dvě překvapení. Včerejší poklidné městečko bylo ráno vyzdobené, všude spousta lidí a hemžící se červené kabátky. No a pak se při snídani objevila u našeho stolu Katja: „Z našeho čtyřčlenného týmu jeden Santa Claus vypadl. Bez něj budeme ze soutěže vyřazeni ještě dříve, než všechno začne,“ začala mě přemlouvat, zda bych nevypomohl, i když jsem z Čech. Kolega Marek měl totiž jiný úkol – fotit. Kdo by nechtěl zkusit být alespoň na chvíli Santa Clausem?   V červeném kabátě   Navlékl jsem si tedy kostým, nalepil fousy a pak hurá do průvodu. Projde celým městečkem po hlavní ulici mezi spoustou stánků se svařeným vínem a různým šňapsem na posilněnou a rozehřátí, a vlastně slavnostně zahájí celé santaclausovské klání. To už ale mezi spoustou diváků v ranním chladnu podupávala u hlavní ulice komise složená z mistra světa ve snowboardu Fadri Mosci, mistryně světa v lezení po ledových stěnách Petry Müller a expertky přes lyžování Jaqueline Hangl. Prvním úkolem soutěžících Santa Clausů bylo zaujmout co nejvíce porotu a – protože ta dala i na diváky – tak samozřejmě všechny kolem.   Každý tým si na to připravil nějaké překvapení. Někteří se snažili získat si sympatie rozdáváním švýcarek, jiní rozlévali raději už rovnou alkohol, nabízeli sýr, další vsadili na koláčky a bonbony, protože červenobílé mužíčky a ženušky přijela do Samnaunu povzbuzovat i spousta dětí. Všichni kolem tleskali a povzbuzovali své favority. Konec konců, tahle soutěž měla hlavně pobavit, ne ukázat, zda mají Santa Clausové svaly. O tom snad v Samnaunu nikdo z přítomných ani nepochyboval – roznášejí přece pytle plné dárků.   Co na to osel   Prvním skutečným úkolem ale bylo ukázat, že pro Santa Clause není žádný komín problémem. Dokonce ani s pytlem na zádech nebo v ruce. Organizátoři soutěže proto jeden speciální postavili na náměstíčku. Byla to spíše taková věž, na kterou museli soutěžící vylézt a zazvonit na zvon nahoře. Samozřejmě to pěkně klouzalo, protože boty měli
Santové spíše ke kostýmům, tedy pro parádu, než na skutečné sportovní výkony. A tak sem tam někomu k radosti diváků ujela noha nebo i spadl. Naštěstí byli soutěžící jištěni lanem, jinak kdo ví, kdo by roznášel na Vánoce dárky…  

A pak čekal na soutěžící osel. Úkolem bylo nalákat ho, aby ušel určitou trasu. Zpočátku zabíraly mrkve, cukr nebo jiné pochoutky. Ke konci už jich ale měl v sobě tolik, že na ně jen znuděně civěl. Soutěžní družstva tak příliš rovné podmínky neměla, ale o to více se bavili diváci. I my jsme museli osla různě strkat, tlačit a přemlouvat, aby se vůbec hnul. Někteří Santa Klausové ho i plácli. Jenže osel je osel. Proti oslovi pak vypadal jakýsi houpací kozel, podobný dětskému houpacímu koníkovi, docela nevinně. Jenže tak jednoduché to nebylo ani s ním – s každým houpnutím se musel soutěžící dostat dopředu, aby ujel určitou trasu. Počítal se čas a kozlíci jako naschvál různě zahýbali, klouzalo jim to a tak vůbec….   Hlavně se bavit

To už byl ale čas oběda a tudíž přestávka. Lidé posedávali na zahrádkách v křesílkách s kožešinou pod teplomety, komentovali výkony Santů a tipovali, kdo dnes získá hlavní cenu, což byl šek na čtyři tisíce švýcarských franků. Samozřejmě u toho popíjeli a užívali si zdejší skvostnou náladu. Klání pak pokračovalo zdobením marcipánových srdcí šlehačkou, cukrářskými kuličkami a spoustou dalších ozdob. Přiznám, že v té chvíli už jsme měli takovou náladu, že nikdo z nás ani necítil zimu. Dokonce ani Katja, která pod červeným kabátkem měla jen červené minišaty (a díky tomu byla zřejmě nejfotografovanějším Santa Clausem na soutěži).   Vše vyvrcholilo večer, kdy jsme se všichni přemístili na svah nad městem. Teprve tehdy jsme pochopili, proč na něm místní potřebovali sníh. Byl osvětlen loučemi a se spoustou Santů vypadal neskutečně pohádkově.   Závodící Santové dostali dva poslední sportovní úkoly: Nejprve vystrkat jednoho nahoru na svah na saních a aby to nebylo tak jednoduché, tak jen jednou nohou, druhou musel mít každý na ližině. Přes cestu ještě ležely různé překážky ze svázaných větví, které bylo třeba objet. Vše na čas.   Pak si jeden z týmu nazul mačky a musel vyběhnout nahoru po sjezdovce. Tam předal štafetu dalšímu a ten sjel dolů po nafukovací matraci. A pak ještě jednou, protože tým byl přece čtyřčlenný a vystřídat se museli všichni… Jak se ukázalo, byla to docela zrádná disciplína. Ti nejrychlejší byli sice brzy dole, ale protože se více rozjeli, skončila jejich matrace daleko za startem a pak ztráceli čas, než doběhli zpět a předali mačky dalšímu.  

Závěrečnou disciplínou byla scénka. Moc jsem svým rakouským kolegům nerozuměl, tak jsem se nabídl, že odříkám básničku. Pro komisi a diváky to byl asi šok, když jsem coby člen rakouského týmu spustil česky Nerudovo Jak lvové bijem o mříže. Kdo ví, proč jsme skončili uprostřed výsledkové listiny… Radost až do rána   Samozřejmě, že setkání Santa Clausů večerem nekončilo. Ještě si museli vyříkat své zážitky a využít posledních volných chvil, než začnou jejich skutečné vánoční povinnosti. Protože v červených kabátcích bylo docela teplo, rojili se tedy v Samnaunu až do rána.   Ráno se pak opět potvrdilo, že jsme ve Švýcarsku. Jako by se v horském městečku den předtím nic zvláštního nedělo. Všude uklizeno, naprostý pořádek, prostě docela obyčejná neděle. Santa Clausové si svou chvilku přece už užili – objeví se nejdříve až za tři týdny na Vánoce a pak zase napřesrok.   

Category: 2007 / 12

Napsala a vyfotografovala Ludmila Veselá

Když se řekne Istanbul, jako první se drtivé většině z nás vybaví Velký bazar. Jenomže Istanbul není jen o nakupování, což naštěstí už mnozí čeští turisté pochopili, a tak rozšířili své představy o zdejších unikátech například o palác Topkapi, chrám Ayi Sofie či Modrou mešitu.

Když už jsem se ale o Velkém bazaru zmínila, nedá mi totéž neučinit o Egyptském bazaru (Misir Carsisi). Byl postaven v 17. století pro Egypťany a kupce z Východu, kteří tady nabízeli koření a masti. Má tvar písmene L a tvoří jej osmdesát osm klenutých místností a síní. V dnešní době je zde možné koupit všemožné známé i neznámé druhy čerstvého koření a také vyhlášenou sladkou pochoutku lokum. Nádvoří kolem je obklopeno voliérami s papoušky a hrdličkami, ale i pokojovými květinami a zahradními potřebami. Rozhodně se nedají přehlédnout barely či sklenice plné černých pijavic. Podle zdejších felčarů prý spolehlivě zabírají při bércových vředech.

ODRAZ NEBE NA ZEMI Chrám Boží moudrosti Aya Sofia se řadí k nejvelkolepějším architektonickým výtvorům lidstva. Byl postaven před více než 1400 lety a svědčí o eleganci a kultivovanosti hlavního města Byzance v šestém století. Vyrostl na místě dvou původních kostelů a v roce 537 jej slavnostně otevřel císař Justinián I. Veliký. V 15. století jej Osmané přeměnili na mešitu.

Interiér je koncipovaný jako pozemský odraz nebe a má vzbuzovat božský pocit. Kopule dosahuje výšky padesáti šesti metrů. 

Z uměleckého hlediska upoutá především množstvím mozaik – pozůstatků výzdoby, jež kdysi pokrývala horní část zdí a z větší části podlehla zubu času. První z mozaik, které se dochovaly, se nachází nad vchodem do chrámu a pochází z let 866–912. Znázorňuje Krista na trůně a císaře klečícího u jeho nohou.

Na konci jižní galerie se zachovaly krásné mozaiky zachycující Krista po boku s císařem Konstantinem IX. a jeho chotí, císařovnou Zoe. Některé zdi v chrámu jsou obloženy řezaným mramorem, jejichž skládáním zcela neplánovaně vznikly obrazy ďábla či atomového hřibu. Tyto motivy jsou zřetelné i pro návštěvníky s menší obrazotvorností. Na létající talíř už to chce „mít oči“, ale věřte, že tam je.

SAMÁ VODA

Rozlehlá podzemní zásobárna vody Yerebatan Sarayi je nádherným výtvorem byzantského stavitelství. Podzemní prostory vznikly v roce 532 za vlády císaře Justiniana I. Velikého. Strop cisterny podpírá neuvěřitelných tři sta třicet šest sloupů ve dvanácti řadách. Každý je osm metrů vysoký.

Dnes jsou přístupné asi dvě třetiny celé stavby, zbytek byl v 19. století zazděn. Dva sloupy v levém zadním rohu spočívají na hlavách Medus, což potvrzuje domněnku, že Byzantinci vykrádali starší památky. Usuzuje se, že sloupy označují nymfeum neboli svatyni nymf. Cisterna dokáže pojmout neuvěřitelných osmdesát tisíc krychlových metrů vody. Nejen stavba sama o sobě je ojedinělá, ale také zdejší skvělá akustika láká umělce ke koncertům, které se tu pořádají. Odvážlivci si ji mohou vyzkoušet na „vlastní hlasivky“ (doporučuji).

Modrá mešita je na světě jediná mešita se šesti minarety. Nechal ji postavit sultán Ahmed I. v letech 1609–1616. Pojmenování Modrá mešita je odvozeno od převládajícího modrého odstínu interiéru. Kachle pocházejí z Izniku a vnitřek prosvětluje více než dvě stě padesát oken, která modrý odstín ještě umocňují. Kopuli podpírají čtyři „sloní nohy“, přičemž průměr jednoho sloupu je pět metrů.

Stavba vzbuzuje úctu, kterou ovšem nevnímají dětí modlících se muslimů. Pobíhají s hlaholem mezi klečícími Turky, ale ty to kupodivu neruší. Děti jsou prostě děti, a zde jsou nedotknutelné…

SKUTEČNÝ KLENOT

O krásách a pokladech paláce Topkapi by se daly popsat stohy knih. Nechal ho vybudovat Mehmed II. krátce poté, co dobyl Konstantinopol v letech 1459 až 1465. Původně sloužil jako sídlo vlády a jeho součástí byla i škola. V roce 1924 byl zpřístupněn jako muzeum. Na druhém nádvoří se na levé straně nacházejí bývalé stáje Mehmeda II. Naproti nim uvidíme budovy dívánu (zde zasedala rada ministrů nebo státní rada), vstup do harému a také vnitřní klenotnici. Budovy, kde sídlil díván, mají vysokou historickou hodnotu. Kovová mříž v okně poradní síně se nazývá Sultánovo oko a jejím prostřednictvím mohl panovník sledovat zasedání.

Budova byla postavena v době vlády sultána Mehmeda Dobyvatele, ačkoli byla později přestavována a pozměňována. Věž dívánu je viditelná z mnoha vyhlídkových bodů ve městě. Samotná klenotnice zabírá čtyři místnosti, ve kterých jsou k vidění tepané předměty, včetně nádherného stříbrného modelu paláce Topkapi. Nepřehlédnutelnou dominantou je zlatý trůn osázený smaragdy a olivíny. V jedné ze síní můžeme objevit pátý největší diamant na světě, takzvaný Lžičařův diamant. Dalším skvostným klenotem je Topkapská dýka dekorovaná třemi obrovskými smaragdy, z nichž jeden v sobě ukrývá hodinky. Cena všech předmětů klenotnice je nejen pro svou historickou hodnotu nevyčíslitelná.

Vnitřní pokladnice je síň se šesti kopulemi a vstupní halou se dvěma kopulemi. Dnes zde najdeme výstavu zbraní a brnění. Nachází se tu také popravčí meč ze 17. století nebo obouručné šavle. Velmi zajímavé je srovnání rozdílných mečů a šavlí jednotlivých sultánů, neboť například Mehmed Dobyvatel disponoval mnohem účinnějšími zbraněmi než sultán Sulejman Nádherný, který měl zbraně dokonalé spíše z hlediska uměleckého.

OD ŽALUDKU K ROUCHU

Za zmínku stojí určitě palácové kuchyně s charakteristickou řadou komínů. V deseti kuchyních bylo zaměstnáno více než 1500 sloužících a všichni měli přesně vymezen prostor své působnosti. Ve dvou kuchyních, které jsou dnes zrestaurovány, se vyráběly sladkosti, jako třeba známá chalva. V těchto prostorách dnes najdeme překrásnou sbírku domácího náčiní a kuchyňských potřeb. V ostatních komnatách se nachází nejkrásnější sbírka čínského porcelánu na světě. Všechny vystavené věci pocházejí z rozsáhlé sbírky paláce Topkapi.

Co bychom si rozhodně neměli nechat ujít, je pavilon posvátného roucha, který skrývá svaté relikvie nashromážděné sultánem Selimem I. po vítězství v Egyptě roku 1517. Sbírka obsahuje otisk nohy proroka Mohameda, jeho vous i zub. Objevíme tady i jeho plášť, korouhev, meče prvních čtyř chalífů a Prorokův dopis vůdci koptského lidu či relikvie z posvátného místa Kaaba v Mekce. Každopádně, toto místo dýchá snad nejvíce z celého paláce Topkapi legendami a duchem dávné historie. Případné dotazy „nevěřících psů“ na pravost relikvií doporučuji ponechat za poslední bránu paláce…

Cestování v třídě Bussines Class je samo o sobě příjemné, neřku-li, když vás doprovází sama ředitelka Turkish Airlines pro Česko a Slovensko. Všechno je tip top a personál skáče ještě více, než má v náplni práce. Tohle není ironie, díky Fatmě za mnou docestovala má bunda z Antalye do Istanbulu. Ve snaze ohlídat veškeré a pro reportéra podstatné vybavení jsem nestačila myslet na zbytek osobních věcí. A tak milá bunda cestovala sólo beze mě. A musím říci, že docestovala bez úhony. Proto si dovoluji poděkovat Fatmě Yüceler za pochopení a trpělivost s roztržitými novináři.

Prosinec 2007

Letecké spojení Praha – Istanbul a zpět, každý den:

PRG – IST
12.05-15.40
19.15-22.50

IST – PRG
09.15-11.05
16.35–18.15

Category: 2007 / 12

Napsal  Michal Dvořák, vyfotografoval  Marek Wágner   Bylo brzké pondělní ráno a kníže Václav klesá k zemi u dveří staroboleslavského kostela svatého Kosmy a Damiána. K mrtvému tělu se sklání Boleslav, udýchaný ještě divokým zápasem. V očích má hrůzu, ale také zarputilost a odhodlání. Je ráno 28. září roku 935. Ten den se rozhodlo o budoucnosti české země. Přestože Boleslav svého bratra Václava pravděpodobně sám nezabil (o to se podle legend postarali Boleslavovi nohsledi Hněvsa, Tyra a Česta), je dějinami a ostatně i námi stále chápán jako bratrovrah. Boleslav Ukrutný. Jak už to ale ve světě chodí, všechno zlé je k něčemu dobré a zvláště na mocenském poli dochází po radikálních činech k výrazným změnám v chodu celého státu. Ačkoliv bratrovražda patřila v desátém století k nejtěžším zločinům, nebyla v nejvyšších kruzích nijak výjimečná – třeba jen proto, že vítěze, tedy vraha, nikdo nesoudí. Václav musel zemřít, aby se mohl Boleslav ujmout knížecího stolce a začít uskutečňovat svůj odvážný a velkolepý plán.   Jaký plán máme na mysli? A byl vůbec velkolepý a odvážný? Na onu dobu jistě ano. Boleslav snil o vytvoření jednotného, suverénního, soběstačného a na nikom nezávislého státního útvaru spravovaného Přemyslovci. Dlužno ale dodat, že tento politický cíl byl samozřejmě znásoben egoistickou touhou po moci, která je ovšem vlastní všem pučistům. Ale pěkně popořádku, stále mu totiž stál v cestě bratr Václav.   

Divoké srdce Evropy   Situace ve střední Evropě byla na začátku desátého století poměrně nepřehledná. Rozpadla se germánská Východofranská říše a příslušníci jednotlivých kmenů a vévodství si to mezi sebou bratrsky vyřizovali hlava nehlava. Na severu se pohanští Polabští Slované všemi silami bránili christianizaci, kterou jim ohněm a mečem přinášel civilizovaný Západ. Evropou se šíří strach ze Saracénů, ale hlavně divokých ugrofinských kmenů,  které rozvrátily Velkomoravskou říši a hnaly se podél Dunaje do Bavor. Byla to doba, kdy se formovalo nové uspořádání Evropy a každý kmen se pro sebe snažil urvat co nejvíce.   Česká země nebyla jednotná, kromě Přemyslovců tu žila řada dalších vlivných rodů – Slavníkovci, Lučané, Zličané, Děčané, Doudlebi, Charváti… Přemyslovský vládnoucí rod měl ale jasnou převahu a v zahraničí reprezentoval celou českou kotlinu. Její tváří byl od čtvrtiny desátého století kníže Václav, který se hned od počátku své vlády musel vypořádat s nesnadným úkolem, a to zaujmout stanovisko k Východofranské říši, jež se pod taktovkou schopného saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka (a od roku 919 východofranského krále) opět stavěla na nohy.   Palackého pět set hřiven   Vztah české země a jejího západního souseda byl v raném středověku z mocenského hlediska nutně nerovný. Naši předci Němcům platili takzvaný tribut pacis, tedy mírový poplatek, avšak sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra, jak se učila řada z nás v hodinách dějepisu, to rozhodně nebylo. S touto konkrétní výší úplatku přišel jako první Kosmas a František Palacký jej pak mylně přisoudil Václavovi. Dnes víme akorát to, že placení mírového poplatku bylo v onu dobu naprosto běžnou záležitostí, která ale nijak nevypovídala o míře závislosti mezi státy či národy. Němci například platili Maďarům, aby se vykoupili z nebezpečí vojenského nájezdu. Čechům zase platili Poláci. A my Němcům. Jak ale píše Josef Pekař ve stati Svatý Václav: „Svaz Čechů s říší byl nepochybně pevnější povahy, než jakou by vyjadřoval pouhý poplatek.“   Říše totiž o české země velmi stála. Byli pověstní svou udatností a bojovností. Češi byli „národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá“ – píše se v Kristiánově legendě. A pár tisíc takových lamželezel by se Němcům opravdu hodilo v době, kdy se až do Bavor nesl z panonských pust jekot maďarských jezdců. Češi ale nebyli jen tlupa rváčů, podle všeho byli také veskrze obráceni na jedinou správnou víru té doby, tedy křesťanství – náleželi k diecézi řezenské. Zatímco Frankové i Germáni násilně šířili slovo Kristovo do všech stran, tak už přemyslovský kníže Bořivoj přijal křest zcela dobrovolně, což nemá u tehdejších pohanů obdoby. Také kulturní vyspělost českých kmenů byla pravděpodobně srovnatelná s Bavory, kteří navíc jako severní výspa bývalého římského impéria těžili z jeho dědictví. Na Sasy mohli Češi – co se kultury týče – shlížet dokonce spatra.   Budeme mluvit německy?   České země tedy byly pro Němce opravdový kauf, a tak není divu, že se o ně na počátku desátého století přetahovali. Jak už víme, tak ze sporu Sasů s Bavory vyšel jako vítěz saský vévoda a později král Jindřich I. Ptáčník. Kníže Václav svrchovanost Jindřichovu uznal a podle Kristiánovy legendy je dokonce pojilo vroucí přátelství. Jindřich dokonce Václavovi jako zbožnému křesťanu věnoval vskutku vzácnou relikvii – rámě svatého Víta, které sám dostal od francouzského krále. Je tedy jasné, že v čase panování knížete Václava nemůže být o poníženě patolízalském poměru Čechů k Východofranské říši řeč.   Kníže navíc dostal spolu se svatým ramenem ještě zajímavou a vlastně fatální nabídku: Jindřich si přál, aby se české knížectví stalo právoplatnou součástí říše se všemi výhodami i povinnostmi, jež z takového spojení plynuly. Mělo by tedy stejné postavení jako třeba bavorské, švábské nebo durynské vévodství. Nic nenasvědčuje tomu, že by na toto spojení Václav přistoupil, ale spolu s historikem Dušanem Třeštíkem můžeme domýšlet důsledky takového kroku: „Nabídka samozřejmě znamenala, že by se Čechy staly součástí pozdější Německé říše, domýšleno dál, mluvili bychom dnes německy, byli bychom táhli s Hitlerem na Moskvu… To není přehnané, asi by to tak opravdu dopadlo.“ Jenomže 28. září roku 935 zakročil osud a české země čekala úplně jiná budoucnost.   

Praha v krvi   Václavův bratr Boleslav měl jasnou vizi. Sotva by se chopil moci, tak by učinil přítrž česko-německému paktování, které se mu tolik eklovalo. A v tuto chvíli, kdy matka Drahomíra lomila rukama nad Václavovým mrtvým tělem, Boleslavova družina už táhla na Prahu a stínala všechny, kteří vyznávali věrnost mrtvému knížeti. Zabíjeli a vyháněli celé rodiny, ale také kněží z Václavových kostelů. „Je to důkaz, že nešlo jen o změnu na trůně, ale o změnu systému,“ píše Josef Pekař. Bylo jen otázkou času, kdy se Boleslav odhodlá ke vzpouře proti Germánům.   Dalším logickým krokem bylo v co nejkratší době sjednotit české kmeny, což nelze jinak než silou. Zaútočil na česká knížata a jednoho po druhém si k sobě připoutával zákony a daněmi. Postupoval rychle, armáda se rozrůstala a Sasové nestačili vůbec zareagovat. Boleslavovi totiž přála štěstěna – v této zlomové chvíli král Jindřich I. Ptáčník onemocněl a roku 936 umírá. Východořímská říše přišla o svou hlavu a boje mezi vévodstvími o králova nástupce se opět rozhořely. Nakonec na říšský trůn usedá Jindřichův syn Ota I., vyhlašuje Boleslavovi válku, ale to už má český kníže zformovanou a dostatečně silnou armádu.   Základy státu položeny   Boje mezi Čechy a Sasy trvají dlouhých čtrnáct let, ale Boleslav stíhá i výboje jinými směry. Dobyl severní Moravu, Slezsko, Krakovsko, Halič až po Volyň a severní Slovensko k Pováží. Ve válce s Otou I. sice nakonec ustupuje a přijímá jeho svrchovanost, ale byl to akt spíše formální. Uprostřed Evropy totiž už na pevných základech stál rozlehlý, sebevědomý a samostatný stát, o jehož připojení k říši, jak to kdysi navrhoval Jindřich, se nedalo ani spekulovat. Úkol byl splněn.   Vedle sebe teď stály dva válkou poměrně vyčerpané státy a zdálo se, že na nějakou dobu je vztah mezi nimi vyřešen. Napomohli tomu navíc Maďaři, kterým se opět zachtělo bavorských statků a které nakonec Ota spolu s Boleslavovými oddíly roku 955 na řece Lechu rozdrtil. Český kníže ale viděl, že v jednom ohledu závislost na říši stále přetrvává – církevní závislost na řezenském biskupství. Pokud tedy měla být česká země uznána jako opravdu samostatná, musela mít i samostatné české křesťanství a tedy i vlastní biskupství.   Mezitím už se rozvíjel kult svatého Václava. Jeho rychlému šíření pomohla nejen mučednická smrt knížete, ale do jisté míry také „sjednotitelská“ politika Boleslavova. Lidé rádi a s láskou vzpomínali na dobrého knížete, který podle legend bořil vězení a šibenice, zatímco jeho bratr Boleslav, aby si udržel poslušnost ostatních slovanských kmenů, hrdelními tresty šetřit nemohl a navíc zavedl daně. Rozšiřující se kult svatého Václava hrál paradoxně Boleslavovi velmi do karet.   Kanonizace z politických důvodů   Každé knížectví potřebuje své centrum, své hlavní město, které budou ostatní české kmeny i zahraničí uznávat jako sídlo politické moci. Ovšem nejen politické, ale i církevní. Boleslav nechal velmi chytře přenést ostatky knížete Václava ze Staré Boleslavi do Prahy, kde je za veliké slávy pohřbil v rotundě svatého Víta. Už samotný akt přenesení se tehdy chápal jako svatořečení a bylo tedy nasnadě, že právě  Praha, kde je pochován jediný slovanský světec, navíc člen vládnoucí dynastie, se stane městem sídelním. V tomto ohledu bylo počínání knížete Boleslava téměř geniální: v té době bylo velmi vzácné, aby měl nějaký národ „svého“ světce, navíc kanonizovaného krátce po své smrti. Václavova legenda se šířila do světa a mocně ji živil sám bratrovrah Boleslav.   Lidé v polovině desátého století byli hladoví po svatých. Potřebovali někoho, kdo by nahradil pohanské bohy a bůžky, ke kterým se ještě před pár lety modlívali, které žádali o úrodu a na které se vztekali, pokud byla chudá. Prostému člověku byla putna nějaká trojjedinost boží, tu prostě nemohl pochopit. Ale takový svatý Václav, jeho lebka nebo kusy oděvu, k tomu už se dalo modlit jedna radost. Lidé se z široka daleka scházeli do Prahy a brzy je následovali i poutníci z ciziny. Věhlas mučedníka Václava se šířil a Boleslav tedy konečně mohl přistoupit k dovršení svého plánu, tedy k pokusu o zřízení pražského biskupství.   Řezno Prahu nepustilo   To se ale nakonec ukázalo skoro jako složitější než vybudování celého českého státu. O vytvoření pražského biskupství jednala v Římě abatyše kláštera svatého Jiří Mlada Přemyslovna s papežem Janem XIII. Nejsilnějším argumentem pro založení biskupství byl právě hrob svatého Václava a jeho kult. Protože ale české země stále spadaly pod diecézi řezenskou, hlavní slovo měl v celé záležitosti právě bavorský biskup. Tomu se samozřejmě nechtělo propustit bohaté české stádo oveček ze své ohrady, a tak k založení pražského biskupství došlo až po smrti knížete Boleslava, v roce 976.  

Boleslav stihl za svůj život hodně. Sjednotil české kmeny, rozšířil zemi, ale rozpoutal dlouholetou a vyčerpávající válku s mocným sousedem. Vymáchal si ruce v bratrově krvi, aby se pak hřál v jeho lesku. Položil základy českého státu, do kterých zazdil svatováclavskou legendu. Spoluvytvářel kult svatého Václava, který vyrostl v celonárodního patrona. Kdyby nebylo Václava, nebyl by Boleslav tím, kým byl. A kdyby nebylo Boleslava, nebyl by Václav tím, kým je dnes.

Byla vražda Václava pouhá náhoda? Vše, co se v roce 935 odehrálo před vraty staroboleslavského kláštera, domýšlíme jen z legend. A ty, jak známo, historickou skutečnost zkreslují, mnohdy dokonce obracejí naruby. Historik Dušan Třeštík přišel se zajímavou hypotézou – Nebyla vražda knížete Václava přeci jen náhoda? V tom případě by k celé tragédii došlo asi takto: ono osudové ráno se oba přemyslovští bratři před vraty kostela pohádali. Samozřejmě kvůli politice, jak jinak. Boleslav vytáhl meč a chtěl jím naplocho Václava udeřit. Kníže byl ovšem v plné síle a ráně se vyhnul, Boleslava povalil, vytrhl mu meč a jal se mu domlouvat. V tu chvíli přiběhli Hněvsa s Čestou a vidouce svého pána Boleslava v prachu ležet, probodli Václava, neboť si mysleli, že chce svého bratra zabít. Už se asi nikdy nedozvíme, jak tomu bylo doopravdy. Jisté ale je, že třenice mezi oběma bratry byly natolik silné a rozpory natolik zásadní, že oba vedle sebe žít nemohli.

Category: 2007 / 12

Napsal a vyfotografoval  František Petrák    Ta dvanáct metrů dlouhá rezavá věc připomíná mrtvou velrybu vyvrženou na břeh. Povaluje se za rozpadajícím se plotem opuštěné chemičky a pomalu zarůstá křovinami. Vypadá nevinně, ale před necelým čtvrtstoletím zabila tisíce lidí. Každý rok začátkem prosince můžete v indickém Bhópálu sledovat přízračné divadlo. Městem táhne dav demonstrantů nenávistně zatínajících pěsti. Na okraji chudinské čtvrti Džajprakáš Nagar stojí betonová socha slepé matky s mrtvých dítětem v náručí. Když k ní dav dojde, lidé zapálí figurínu ze slámy zahalenou ve vlajce z pruhů a hvězd. Představuje Warrena Andersona, bývalého předsedu představenstva americké firmy Union Carbide (UC). Muž, který si dnes spokojeně žije ve své vile na Floridě, kdysi nádrž číslo 610 do Bhópálu přivezl.   SMRT ZA 950 KORUN   Union Carbide, jeden z největších chemických koncernů světa, založil v 70. letech dceřinnou pobočku UCIL. V indickém městě Bhópálu vyráběla ­agrochemikálie. Začátkem 80. let po nich ale klesla poptávka. Americká centrála se proto rozhodla UCIL zavřít. Ve dvou podzemních nádržích zůstalo uskladněno 67 tun metyliozokyanátu (MIC). Už nepatrná koncentrace tohoto plynného meziproduktu výroby pesticidů způsobuje dýchací potíže a pálení očí. Firemní manuál popisoval MIC jako extrémně nebezpečnou substanci, vysoce toxickou, těkavou, hořlavou a reaktivní. Lidé z Union Carbide dobře věděli, že indická továrna je časovaná bomba – na veřejnost později pronikla interní zpráva z května 1982, ve které technici upozorňovali na jednašedesát vážných bezpečnostních závad.   MIC se skladuje zkapalněný a ochlazený na teplotu kolem nuly. Po uzavření pobočky dalo ale vedení firmy příkaz vypnout „příliš drahé“ chladicí zařízení. Firma tím ušetřila padesát dolarů denně. Když 2. prosince 1984 nastoupila noční směna, zjistila, že v nádrži č. 610 náhle stoupla teplota nad kritických 21 stupňů Celsia. Kapalný MIC se začal prudce měnit v plyn. Tu noc neměl službu žádný provozní inženýr, jen nekvalifikovaní hlídači. Ve 23.10 zavolali šéfa, ale to už bylo pozdě. V 0.45 vyrazil tlak bezpečnostní ventil a 40 tun plynného MIC se začalo s ohlušujícím sykotem valit ven. V 1.05 zapnul hlídač V Singh tovární sirénu. Houkala ale jen pár minut, než ji jeho nadřízený vypnul. V 1.25 telefonoval do továrny policejní komisař Svarádž Purí a ptal se, co se děje. Dvakrát uslyšel: „Vše je pořádku, pane.“ Potřetí už se nedovolal – zaměstnanci si totiž nasadili plynové masky a utekli. Veřejná siréna se rozeřvala až ve 2.00. Nádrž číslo 610 už byla v tu chvíli skoro prázdná a na spící město se plazil mrak šedé mlhy. Nejdřív zasáhl chudinský slum Džajprakáš Nagar těsně za plotem továrny.  

OHEŇ V PLICÍCH

Lidé se začali budit ze spánku prudkým kašlem. „Bylo to, jako kdybych dýchal oheň,“ vzpomínal později jeden z postižených. Apokalyptické výjevy připomínaly obrazy Hieronyma Bosche nebo katastrofickou sci-fi Johna Wyndhama Den trifidů. Městem se ploužily osleplé mátohy křičící bolestí, které ztrácely kontrolu nad svými tělesnými funkcemi. Zvracející a pomočení lidé chaoticky pobíhali sem a tam a naráželi jeden do druhého. Šátrali kolem zdí, svíjeli se na zemi s pěnou u úst… Hned vedle nich se ve smrtelných křečích zmítali psi, kočky a posvátné krávy. Z nebe padali mrtví ptáci a listí na stromech do rána zežloutlo. Ti, kteří se dali na útěk, si často doběhli pro smrt. Rychlejší dýchání totiž zvyšovalo vstřebávání plynu a tím i rozsah otravy. Další se zase zabarikádovali v domech, které se změnily v plynové komory. Ještě tři dny po katastrofě nacházeli záchranáři propletence celých rodin, připomínající vykopávky z Pompejí. Novináři později Bhópál přirovnali k městu zasaženému neutronovou bombou – v neporušených domech ležely stovky mrtvol.   Kolem 2.10 se mrak doplazil k nádraží. Zabil všechny přítomné: dispečery, prodavače jízdenek, posunovače, cestující, kteří spali v čekárně… Když přednosta stanice zjistil, co se děje, zastavil na trati provoz a nepustil do města žádný vlak. Zachránil tak několik set lidí. Ráno ho našli zhrouceného na stole se služebním telefonem. „Čtyřicet čtyři zaměstnanců zemřelo při plnění služebních povinností,“ hlásá dnes pamětní deska na budově nádraží.   Účinky plynu se na různých místech a v různou dobu lišily. Zatímco někde mrak okamžitě zabíjel, jinde vyvolal jen lehké podráždění. Při reakci MIC se vzdušnou vlhkostí totiž vznikal pekelný koktejl desítek chemikálií: kyanovodík, oxid uhelnatý, metylamin, fosgen… Jak mrak postupoval městem, jeho složení se postupně měnilo a „vypadávaly“ z něj jednotlivé frakce.   „Když jsem tu noc utíkal do bezpečí, všiml jsem si, že ulice je úplně bílá vysráženými chemikáliemi,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec chemičky
T. R. Chouhan.  Muž s vyhaslým pohledem, tichým hlasem a roztřesenýma rukama připomíná navrátilce z války, trpícího posttraumatickým stresovým syndromem. „Nadnárodní chemické koncerny se rozlézají po planetě jako rakovina, kterou nelze zastavit,“ vypráví nám cestou na místo, odkud je na nádrž číslo 610 dobrý výhled. Chouhan bydlí jen tři kilometry odtud. V osudnou noc neměl službu. „Někdy po druhé mě vzbudil pláč syna,“ vzpomíná. „Mysleli jsme, že chce mléko, ale najednou jsme s manželkou ucítili pálení v očích. Popadli jsme syna a vyběhli na ulici plnou křičících lidí. Dav nás málem ušlapal… Teprve ráno jsme se dozvěděli, co se stalo.“   Po havárii napsal Chouhan knihu Bhopal – the inside story (Bhópál – příběh zevnitř), ve které chemičku porovnal s podobnou továrnou firmy Union Carbide ve Virgínii. „Našel jsem spoustu rozdílů,“ shrnuje. „Aby Američané ušetřili, přesunuli prostě výrobu do Indie, kde byly měkčí bezpečnostní normy. Zatímco v USA už byly povinné trojnásobně jištěné počítačové systémy, u nás jsme pro případ havárie měli jen ručně ovládané ventily. Zatímco fabrika v USA musela být vybavena automatickými detektory úniku plynu, nám řekli, že máme spoléhat na vlastní nos. Kolegové mi později vyprávěli, že ručičky přístrojů se pohybovaly v pásmu normál i ve chvíli, kdy už za plotem továrny umírali první lidé…“   NĚCO JAKO SLZNÝ PLYN   Přesný počet obětí dodnes nikdo nezná. Podle odhadů bylo havárií postiženo asi 600 000 lidí. Do druhého dne jich zemřelo asi dva a půl tisíce až osm tisíc (statistiky se rozcházejí) a čtvrt milionu bylo vážně zraněno. Zhruba sto dvacet tisíc je jich chronicky nemocných dodnes.  

Americký časopis Time psal o „největším průmyslovém neštěstí v lidských dějinách“. Až do osudné noci byl na prvních třech místech výbuch amerického muničního parníku v Halifaxu v roce 1917 (1963 mrtvých), exploze v čínském uhelném dole Honkeiko v roce 1942 (1572 mrtvých) a výbuch kamionu s dynamitem v kolumbijském Cali v roce 1956 (1200 mrtvých). Bhópál je překonal skoro o řád. Ještě několik dní byla po silnicích a polích v okolí města sbírána těla těch, kteří se po oslepnutí potáceli často celé kilometry daleko. Pitvy ukázaly, že jejich krev změnila barvu na temně purpurovou a plíce zbělely jako popel. Popálené plicní sklípky se naplnily vyloučenou tekutinou, takže se oběti vlastně „utopily“ zevnitř.   Záchranáři sváželi do nemocnic stovky umírajících. Lidé ale zůstávali ležet na nemocničních dvorech – do pokojů se prostě nevešli. Lékaři netušili, jak jim pomoci. Bezpečnostní náměstek Union Carbide Jackson Browning radil, aby obětem „vytírali oči mokrými ručníky“. MIC prý totiž není nic víc než jen „takový silnější slzný plyn“. Nemocniční márnice byly brzy přeplněny a těla musela být ukládána venku. Svět obletěly fotografie řad mrtvol připomínající jakýsi zrůdný závěr lovu. Skoro pětinu obětí se nepodařilo identifikovat. Když se těla začala rozkládat, byli muži s obřízkou prostě pohřbíváni na muslimských hřbitovech, ostatní páleni podle hinduistických zvyků. Zásoby dřeva ale rychle došly, takže nezbylo než těla polévat petrolejem.   CHYBA, POKUS, NEBO SABOTÁŽ?   V osudnou noc selhalo všechno, co mohlo. Selhal výstražný systém. Selhalo automatické zařízení, které mělo unikající MIC spálit. Selhala skrápěcí věž, která měla plynu zabránit uniknout do ovzduší. Selhala obsluha továrny. Selhaly městské úřady, které měly okamžitě zahájit evakuaci… Prvotní příčina havárie ale není dodnes známa. Jisté je jen to, že zvýšení teploty v nádrži číslo 610 odstartovala voda, která způsobila bouřlivou chemickou reakci. Jak se do nádrže dostala? Nejspíš za to mohla obyčejná provozní chyba či nedbalost.      Tisíce mrtvých? Dobová komunistická propaganda si nemohla přát nic lepšího. „Skutečným viníkem je krutý a kořistnický kapitalistický byznys,“ psal komentátor sovětské Nové doby Lev Jelin. „Je to jen nepatrná část obětí, jež národy každoročně přinášejí americkému molochu.“ Václav Trachta v Rudém právu potěšeně přizvukoval: „Bhópálská tragédie je součástí dravého nástupu západních koncernů, které připravují půdu pro politický nátlak a vojenská dobrodružství světového imperialismu.“ Po­dle nejbizarnějšího vysvětlení nešlo o tragickou náhodu, ale o záměr. Americká armáda prý totiž v Indii tajně vyráběla bojový plyn, který pak prostě jen otestovala. Komunistický tisk psal o „odbornících Pentagonu na chemické zbraně“, kteří do Bhópálu přicestovali těsně před katastrofou.   Propaganda ale pracovala na plné obrátky i na druhé straně. Předseda představenstva Union Carbide Warren Anderson prohlásil, že šlo o „sabotáž sikhských extremistů“, za kterou jeho firma nemůže nést odpovědnost. Později se firma pokusila shodit vinu na svou indickou filiálku. „Je to jejich země, jejich firma a jejich lidé,“ řekl Anderson. „Nekvalifikované počínání indických dělníků“ podle něj ukázalo, že špičkové technologie nepatří do ruky rozvojovým zemím.   PŘÍPAD JE UZAVŘEN   Malou nevládní kliniku Sambhavna najdete jen pár set metrů od plotu bývalé chemičky. Každý den sem přijde asi sto obyvatel slumu Džajprakáš Nagar, které trápí hlavně chronické dýchací potíže. Díky západním sponzorům tu zdarma dostanou základní lékařskou péči. Duší kliniky je charismatický Satinath Sarangi, zvaný Satyu.  

MIC kromě poškození plic brání okysličování krve, ničí nervovou soustavu, chronicky poškozuje ledviny a játra… Široké spektrum zdravotních následků havárie sledovalo až do roku 1994 celkem dvacet čtyři výzkumných projektů. Pak je ale indická vláda zastavila. Proč? „To netuším, ale vím, komu to pomáhá – Union Carbide,“ odpovídá Satyu. „Nadnárodní společnost teď totiž může říkat, že Bhópál je už historie. Neexistuje výzkum, a tak nemáme data, a protože nemáme data, vlastně se nic nestalo. Konec, případ je uzavřen. Indická vláda zkrátka kolaboruje s Union Carbide! Je to humanitární zločin!“   Podle Satyu přitom nejhorší tragédie teprve přijde. Popálené plíce jsou náchylné k nákaze, takže je mezi oběťmi desetkrát víc nemocných tuberkulózou, než je indický průměr. Došlo i k dramatickému nárůstu rakoviny a vrozených postižení dětí. Okolí továrny je zamořeno chemikáliemi, které pronikají do studní v Džajprakáš Nagaru. Nádrž číslo 610 tak ohrožuje i budoucí generace.   Satyu se nejvíc zlobí, že zástupci firmy nikdy neprozradili, jaké látky v osudnou noc vlastně unikly. „Prohlásili, že je to obchodní tajemství, jehož zveřejnění by poškodilo jejich byznys. Prodlužují tím nezměrné utrpení, které způsobili. Kvůli jejich mlčení lékaři dodnes nevědí, jak postiženým pomoci. Mohou jen zmírňovat symptomy. Největším prodejcem léků v Bhópálu je přitom francouzská farmaceutická firma Rhone Poulec, která před časem koupila agrochemickou divizi Union Carbide. Jedna část firmy způsobí katastrofu a druhá z toho má profit? To už je hodně černý humor!“   LEVNĚJŠÍ NEŽ VYDRA   Černý humor připomíná i historie odškodňování obětí katastrofy. V chaosu, který panoval těsně po katastrofě, nedostala řada postižených žádné zdravotní potvrzení. Bez něj je ale později úřady odmítly zaregistrovat, takže tito lidé na odškodnění ztratili nárok. U řady z nich přešla akutní otrava do chronického poškození plic. Lidé, kteří se při zvýšené námaze začínají dusit, nemohou pracovat. Kruh se tím uzavírá – z čeho si mají platit lékařskou péči?      Union Carbide nejdřív nabídla milion dolarů – tedy 1,6 USD pro každého z šesti set postižených. Americký právník Melvin Belli požadoval patnáct miliard dolarů. Za jediného zástupce obětí se pak ale prohlásila indická vláda, která chtěla tři miliardy dolarů. Trvalo celé tři roky, než na Union Carbide podala žalobu. V únoru 1989 přišel šokující rozsudek. Indický Nejvyšší soud přiřkl obětem pouhých 470 milionů dolarů – tedy necelou sedminu požadované částky. Na každého z postižených tak připadlo průměrně 783,3 USD. Žádný div, že zástupci Union Carbide rozsudek obratem označili za „spravedlivý“.  A divíte se, že když byla částka zveřejněna, cena akcií Union Carbide na burze okamžitě vyskočila o dva dolary? Jen tehdejší šéf firmy Robert Kennedy tak na svých třiceti pěti tisících akcií rázem vydělal sedmdesát tisíc dolarů.   Deník Times of India zveřejnil těsně po rozsudku článek o následcích havárie ropného tankeru Exxon Valdez v březnu 1989. Záchrana jedné jediné mořské vydry přišla na čtyřicet tisíc amerických dolarů. Je to zvláštní svět, ve kterém je život zvířete padesátkrát cennější než život člověka. Většina z vysouzeného odškodného navíc k obětem nikdy nedorazila. Indická vláda totiž peníze deponovala na zvláštní účet, odkud se pak pomalu „rozpouštěly“ v byrokratické mlýnici. Padesát tisíc postižených rodin mělo každý měsíc dostávat 1500 rupií (717 Kč) – dostává je jen každá druhá. Příbuzní zemřelých měli dostávat 10 000 rupií (4770 Kč) – dostává je jen každý pátý.  

„Systém odškodného byl vymyšlen tak, aby co nejmíň lidí dostalo co nejmíň peněz,“ říká s hořkostí v hlase Satyu. Kromě každoroční prosincové demonstrace dnes už bhópálskou katastrofu připomínají jen vybledlá hesla na zdech a betonová socha osleplé matky s mrtvým dítětem v náručí. Na chemický holocaust indických chudáků svět zapomněl.

Category: 2007 / 12

Napsali a vyfotografovali  Kateřina a Miloš Motani

Stáli jsme mlčky vedle sebe a hleděli do nekonečných dálek zalitých teplými paprsky. Obzor lemovalo vzdálené zvlněné pohoří, nad kterým se klenula neskutečně sytě modrá obloha. Po nějaké chvíli, když jsem se konečně rozkoukala, mi začalo být něco velmi divné, takový nezvyklý pocit. „Slyšíš ?“ zeptala jsem se. „Co mám slyšet?“ nechápal Miloš. „No to ticho, absolutní NIC!“

Ono NIC jako by houstne. Čím více se blížíme k Údolí smrti, tím je krajina vyprahlá a bez života. Půda vysušená úplně na troud. Pod rozžhaveným kalifornským sluncem praská i silnice. V dálce se na úpatí Panamit Range vlní světlé, okrově zbarvené písečné duny. Kostrbaté svahy a rozlehlé pláně všech zemitých barev a odstínů zdobí jen několik řídkých keříků creosote bush. Jinak NIKDE NIC. Za vysokým horským hřebenem se začíná cesta najednou prudce svažovat. Kolem nás JEŠTĚ VĚTŠÍ NIC a ještě větší ticho, pokud je něco takového vůbec možné. Obloha bez jediného mráčku. Pod ní se rozprostírá nekonečné, v modravém oparu ponořené údolí. Vzduch na obzoru se vlní vedrem. Kontury protějších šedohnědých ostrých svahů jakoby vedrem měknou. Ho-me-sha – rozpálená půda – jak nazývají indiáni onen kus nevlídné země. Pohled z klimatizovaného auta neklame – venku je vedro na umření.   

Těžká volba

Pokračujeme dál. Po levé straně jen duny. A zase zdánlivé prázdno. Jen pár podivných trsů trávy připomínající obilné snopy (devil‘s cornfield) zdobí vedle písku okraje silnice. Několik dřevěných domků Stovepipe Wells oživuje svými sbitými vyšušenými prkny prašné dálky. Po několika kilometrech přichází křižovatka. Nabízejí se tři možnosti. Jet rovně a co nejdřív odtud zmizet, přejet pohoří Amargosa Range a namířit do sto padesát kilometrů vzdáleného Las Vegas a oddávat se lidským radovánkám. Druhou možností je zamířit doleva na sever, zastavit ve Scotty‘s Castle, honosném sídle nevhodně postaveném uprostřed pouště, nabrat plnou nádrž benzinu a vydat se po nezpevněných cestách nazdařbůh. Kam? Do oblasti černých vyhaslých kráterů (Ubehebe Crater), do údolí záhadných pohybujících se kamenů nebo k odloučeným zpívajícím dunám Eureka. Projet další zapomenutá údolí, vidět zbytky zlatokopeckých osad, překlenout Hunter Mountain a pokochat se pohledem na nekončící pláň Lee Flat porostlou honosnými stromovými jukami joshua.   Nebo do třetice – rozhodnout se odbočit doprava směrem k Badwater, nejníže položenému bodu na západní polokouli. Do míst, kde se rozkládá periodické jezero, pokryté po většinu roku tlustým škraloupem popraskané soli. Tady v létě šplhají teploty přes padesát stupňů Celsia. Na cestě do Badwater se zcela nečekaně objeví oáza Furnace Creek zarostlá četnými palmami. Pak zase nekonečná vyprahlá poušť…   Kterou z těchto cest si vyberete? Je to těžká volba. Když pojedete rovně, ušetříte sebe a všechny, co vezete, veškerých útrap, které pobyt v této poušti přináší. Když zůstanete a pojedete na sever a potom i na jih, poznáte, co to znamená, když se řekne ÚDOLÍ SMRTI. Časem ale budete tuto nevlídnou a pustou krajinu vnímat jako oblast, kam se budete neustále vracet. Protože ani po druhé a ani po osmé cestě, kterou do těchto vyprahlých končin podniknete, ještě stále o ní nebudete vědět všechno. Asi jí budete více rozumět, ale nikdy ne úplně. Je toho totiž příliš mnoho, co se dá v Údolí smrti obdivovat.   Oblast silně zerodovaných badlands na úpatí Amargosa Range se na přelomu dne rozzáří jako ryzí zlato. Svahy Artist‘s Palette hrají zase všemi barvami. Souvislá pohoří Panamint Range a Amargosa Range brázdí meandrující temné kaňony. Terénní nezpevněné cesty vás zavedou až do těch nejodlehlejších koutů národního parku. Před vámi se pak každou chvíli otevírají nezapomenutelné scenerie. Na řidiče čekají v těchto končinách někdy opravdu perné chvíle – děravý asfalt, žádný asfalt, ostré kameny, hluboké výmoly, urvaná cesta, cesta vysušeným říčním korytem nebo hlubokým kaňonem a dlouho dlouho žádná benzinová stanice. Mnohdy se vám může stát, že celé hodiny i dny nanejvýš potkáte osamělého kojota.     Uprostřed pekla   Death Valley patří k jedněm z nejteplejších oblastí na světě. V létě zem trýzní extrémní vedra. Rtuť teploměru často překročí padesát stupňů Celsia. V průměru se teplota ve dne v období od dubna do října pohybuje kolem čtyřiceti šesti stupňů. V roce 1917 bylo během čtyřiceti tří po sobě následujících dnů (od 6. června do 17. srpna) naměřeno více než 48,9 °C. V červnu 1913 se teplota vyšplhala dokonce na 56,7 stupně Celsia!   Okolní skály, kameny a zem se uprostřed léta rozehřejí téměř na bod varu, takže se sotva najde místečko, kam by si člověk mohl na chvíli sednout. V zimním období jsou zase vrcholky okolních hor brzy pokryté sněhem. Zatímco nahoře mrzne, v samotném údolí ukazuje teploměr kolem 25 °C.   Naši druhou cestu do Údolí smrti jsme uskutečnili v září. V klimatizovaném autě nebo v oáze pod palmami to ještě celkem šlo, ale v Badwater, u vyschlého solného jezera, panovalo pravé peklo. Takové vedro, že se nedalo skoro ani dýchat. Slunce pálilo, jako by nemělo ani trochu rozum. Jeho paprsky se odrážely od nekonečných bílých solných plání a oslepovaly uslzené oči. Hlava nám třeštila. Přehřátý mozek není vůbec schopen rozumně přemýšlet. Připadali jsme si jako pomlácení klackem. Mně se navíc začalo dělat špatně od žaludku. Sedla jsem si z posledních sil na kraj silnice a bojovala sama se sebou. Nebyli jsme ani jeden schopni žádného velkého pohybu. Na nějaké větší výšlapy tedy nebylo ani pomyšlení. Naše velkorysé plány se najednou smrštily do dvou krátkých slov – pryč odtud.  

Pili jsme vodu plnými doušky, přestože nás počáteční nesnesitelná žízeň už přešla – první z příznaků dehydratace. Pili jsme z rozumu. Chtěli jsme ze sebe vysvléct úplně všechno. Rozumnější ale bylo nechat si na sobě oblečení s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Tekutiny se pak z těla odpařují pomaleji a propocené oblečení ochlazuje, navíc chrání i proti spálení. Prchali jsme tentokrát pryč – do Las Vegas. Vrátili jsme se sem začátkem května. Teploty tu v tuto dobu dosahují kolem čtyřiceti šesti stupňů Celsia. Ani na severně položených dunách Eureka není o moc lépe. Pokoušeli jsme se vydržet více, polévali jsme se navzájem vodou a bez větších a zbytečných pohybů čekali, až se slunce přiblíží co nejníže k horizontu. Více jsme nebyli schopní v té výhni udělat.   Když jsme z rozpáleného pekla vítězně odjížděli, slibovali jsme si, že se sem zase brzo vypravíme. Snili jsme o Death Valley v tom vůbec největším vedru. Jestli s námi mají vedra zamávat, tak ať to aspoň stojí za to.   Běh o život   Pobyt v Údolí smrti znamená jít až za hranice svých možností – pro všechny a pro každého. Zatímco každý živočich hledá přes den stín, zahrabe se do písku nebo zaleze do temné díry, v Údolí smrti se rok co rok člověk vzpírá zákonu pouště. Každým rokem se v tom největším vedru koná „běh o život“.   Nejtvrdšího maratonu na světě se účastní zpravidla okolo sedmdesáti až osmdesáti odvážlivců. Běží se z nejnižšího bodu Spojených států Badwater (86 metrů pod hladinou moře) na nejvyšší vrchol Mount Whitney (4418 metrů nad mořem). Zúčastnit se Badwater Run znamená zdolat dvě stě sedmnáct kilometrů plných bolesti, zoufalství a boje se sebou samým – v padesátistupňovém vedru, vyprahlé poušti, na rozpáleném asfaltu, pod spalujícím sluncem, bez kousku stínu a s blankytně modrým nebem nad hlavou. Každých patnáct minut se musí běžec napít, každou půlhodinu dostane něco malého k jídlu. Běží v kuse, bez spánku. Hrozí úpal, selhání ledvin, poškození mozku, kolaps, nebo i smrt. Po několika hodinách mnozí už jen jdou. Ti nejlepší dosáhnou cíle za dvacet sedm až třicet hodin – ostatní tak za třicet pět, padesát nebo šedesát hodin. Víc než polovina končí v půli cesty.   Co asi nutí tyhle lidi běžet v takových extrémních podmínkách? Trochu jim možná rozumíme, té touze člověka jít až na hranice svých možností. Zakusit, co všechno jeho tělo vydrží. Ale už teď tušíme, že něco takového není pro každého, a nám že bude stačit usmažit si na rozpálených kamenech vajíčka.   

Category: 2007 / 12

Napsal Topí Pigula   Ani vyhlášení ochrany určitého území ještě nemusí přinést klid živočichům, kteří tu žijí. Potvrzují to i lužní lesy v České republice. Je jedním z nejvzácnějších dravců v České republice. Luňák červený je veliký zhruba jako káně a jeho jméno jasně upozorňuje na rezavě červené zbarvení. Ale nejlepším identifikačním znakem je jeho vidlicovitě tvarovaný ocas. Malou šmouhou na důstojné image dravce je fakt, že se živí i mršinami. Což ovšem dělá i orel královský, kterému jeho občasná mrchožravost na lesku nijak neubírá.   Ptáci především?   Je to právě luňák, který byl jedním z důvodů, proč na soutoku Dyje a Moravy vznikla chráněná ptačí oblast. Nad zdejším lužním lesem, který je sám o sobě středoevropským přírodovědným unikátem, poletuje nejvíce luňáků červených v rámci celé republiky. Nejvíce jich tu také hnízdí. Pokud by byla zdejší ptačí oblast Soutok Tvrdonicko narušena lidmi, znamenalo by to ohrožení nejen velmi vzácného luňáka červeného (Milvus milvus), ale i dalších výjimečných druhů ptáků. Celkem tady ornitologové zaznamenali dvě stě čtyřicet druhů opeřenců. Mezi největší „špeky“ patří dva hnízdící páry orla královského (Aquila heliaca), je tady největší hnízdní populace čápů bílých (Ciconia ciconia).   Vyhlášení oblasti 15. prosince 2004 sice na jednu stranu přineslo nadšení mezi ochránci zvířat a hlavně ornitology, kteří vznik ptačích oblastí berou jako důležitý posun v ochraně jejich „miláčků“. Pojem ptačí oblast je totiž v našem systému ochrany přírody novým prvkem, který se začal zavádět v poslední době podobně jako mnoho jiných eurounijních novinek. Lidé v bezprostředním sousedství vyhlášeného území se ovšem na novinku dívají s nedůvěrou: „Zase něco z Bruselu nadiktovali a to určitě přinese zákazy vstupu, omezení hospodaření a podobné ptákoviny,“ zní v narážce na podobná omezení obdobně jako při vyhlašování národních parků.   Bez ochrany by ale luňák z území republiky mohl velmi rychle zmizet. Kvůli zásahům lidí do krajiny by totiž ztratil přirozené prostředí, kde může hnízdit. Tím jsou hlavně listnaté lesy, které se střídají s pastvinami, loukami, poli a údolími řek. Oficiální popis lokality Soutok Tvrdonicko uvádí, že ji tvoří komplex různých typů prostředí od lesů různého stáří přes paseky až k loukám se samostatně rostoucími duby. Prostě luňákova krajina snů. Zatímco u nás luňáci hnízdí, do nedalekého Rakouska přelétávají lovit.   

Nejsou to jen stromy   V minulosti se ve zdejším lese pásl pratur a stáda dalších kopytníků. Les střídaly světliny a osamocení stromoví velikáni stínili mýtiny. Pratur ustoupil a jeho místo zabral dobytek pastevců. Les se místně klučil, ale jeho velká část byla ponechána samovolnému vývoji. „Mnohé zdejší porosty jsou pozůstatkem historických způsobů hospodaření. Právě proto v nich přežívají druhy, které v moderním produkčním lese nemají šanci přežít. Příkladem je krasec Eurythyrea quercus,“ uvádí jeden z příkladů entomolog L. Čížek. Dnes se v lese hospodaří, pěstují vánoční stromky, les se „vychovává“. Zdejší unikátní ekosystém je známý jako tvrdý luh, kvalitní dubové dřevo je dobrým obchodním artiklem. A tak není divu, že Lesy ČR, konkrétně Lesní závod Židlochovice, kácí i právě tady. Dodržuje tím literu zákona o lesích, kde se praví, že „hospodařením v lese se rozumí obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů“.    Les ale nejsou jenom stromy. Hnízdí tu široké spektrum ptáků od orla po datla a své místo k životu zde mají desítky a možná stovky druhů hmyzu. Například páchník hnědý (Osmoderma eremita), brouk svým vývojem vázaný na stovky let staré stromy. „Páchník u nás za posledních padesát let na mnoha lokalitách vyhynul. A víme proč. Pachníci žiji v hlubších dutinách osluněných listnatých stromů. Jejich bílé tučné ponravy dutiny vlastně rozšiřují, protože se živí dřevem, které je obklopuje. Většina dospělců nikdy neopustí rodnou dutinu, a když už se vydají na cestu, poodletí maximálně několik set metrů.    Čím méně stromů je k dispozici, tím rychleji klesá populace, píší autoři publikace Ohrožený hmyz nížinných lesů: ochrana a management. Les se totiž těží ve větších plochách. Vymírající páchník se tak stal nechtěnou ikonou sporu o zdejší lužní lesy. Lukáš Čížek z Entomologického ústavu Akademie věd ČR navíc upozorňuje, že systém úpravy zdejší půdy je naprosto destrukční, protože se během ní používá těžká mechanizace. „Používají se rotační disky, které pařezy a štěpku rozmělní a zaorají. Tím je půda připravena k dalšímu obhospodařování. Ale ve dřevě se vyvíjejí tvorové, jako je třeba populární roháč obecný Lucanus cervus. Je to v podstatě rozsudek smrti, což je v chráněné oblasti nepřípustné,“ uvádí.   Kdo s koho   Každý, kdo má co do činění s lužním lesem u Lanžhota, přitom řekne, že se jedná o unikátní území. Od lesníků, kteří toto území obhospodařují, přes profesionální přírodovědce, již sledují dynamiku vývoje tohoto ekosystému i jednotlivé druhy, až po amatérské broučkaře. Všichni tvrdí, že by takovým mělo zůstat i přes určitou nutnost hospodaření.   Východisko vypadá na první pohled jednoduše. Udržovat při životě co nejpestřejší skladbu dřevin. Staré stromy v ploše pomalu dožijí a budou sloužit pro vyvíjející se larvy brouků, středněvěké budou pomalu dorůstat a mladé sazeničky jsou základem budoucího lesa. Pečovat takto o les znamená plánovat na desítky i stovky let dopředu. Vidět zároveň les i jeho brouky a další zvěř.  

Ochranáři vytýkají lesníkům, že les kácením velkých ploch ničí. Lesníci argumentují tím, že tím neporušují žádný z platných zákonů. Klasická patová situace vzniklá možná až příliš důsledným lpěním na liteře zákona. Všem by totiž mělo jít hlavně o jednu věc – zachovat unikátní území.

Ptáci v řeči paragrafů


Evropská ochranářská legislativa nabourala zažitý systém územní ochrany přírody České republiky. Nový zákon č. 218/2004 Sb. vytvořil další kategorii chráněného území – ptačí oblast. V paragrafu  45e tohoto zákona se píše, že „jako ptačí oblasti se vymezí území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací těch druhů ptáků vyskytujících se na území České republiky a stanovených právními předpisy“.


Ptačí oblast Soutok Tvrdonicko byla vyhlášena Nařízením vlády 26/2005. „Předmětem ochrany ptačí oblasti jsou populace čápa bílého (Ciconia ciconia), včelojeda lesního (Pernis apivorus), luňáka hnědého (Milvus migrans), luňáka červeného (Milvus milvus), raroha velkého
(Falco cherrug), ledňáčka říčního (Alcedo atthis), žluny šedé (Picus
canus), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius) a lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) a jejich biotopy.“ Díky vyhlášení ptačí oblasti jsou chráněni nejen ptáci, ale i množství dalších živočichů, zejména stovky druhů nejrůznějších bezobratlých.

Celkem bylo vyhlášeno 36 ptačích oblastí o celkové rozloze 693 622 ha.

Category: 2007 / 12

Napsal a vyfotografoval  Jan Miklín   Už už to ke konci minulého století vypadalo, že bude zajímat jen přírodovědce a jen díky jejich tlaku se dočká jakés takés ochrany. Unikátní území – lužní lesy – ale s příchodem vlny záplav najednou nabylo na významu.   Lidé si začali připomínat, že sama příroda vytvořila systém, který umí chránit krajinu před ničivými účinky rozdivočelé velké vody. Lužní lesy, které místy zůstaly kolem Labe, ale hlavně podél Ohře a na soutoku Dyje a Moravy, tak jsou pravým pokladem. Právě tady se rozlije do slepých a mrtvých ramen přebytečná voda z koryt řek při tání nebo přílivových deštích. Zalije okolí a pak se zase bez větších škod stáhne. Zbudou po ní různé bažinky, ve vzduchu nasáklém vlhkostí se daří unikátním rostlinám, půda je měkká, zvláštní barvy, ze stromů visí lijány. Zoufale tu koušou komáři a útočí další hmyz. A nádherně zpívají ptáci. Člověku tu může být v horkém dni až úzko a může se mu tu špatně dýchat podobně jako v tropickém pralese. Ale kdo se umí dívat kolem, bude uchvácen.   Hlavně se zbavit vody   První zmínky o pravidelných záplavách na Dyji a Moravě, kde se nachází i nejkrásnější lužní Lanžhotský prales, pocházejí z první poloviny třináctého století, avšak samy záplavy jsou staršího data. Ke zhoršení situace pravděpodobně velmi pomohlo osídlení údolí moravských řek, kdy lidé vykáceli rozlehlé části lesů. Ničím nezadržovaná voda se valila korytem a působila škody, jaké dříve nebyly. Už ve středověku tak začaly vznikat první stavby chránící obyvatelstvo a majetek, hlavně protipovodňové hráze a soustavy rybníků.   V 18. století se začaly objevovat první návrhy regulace řek. Na krajinu se tehdy ohledy příliš nebraly. Šlo jen o to, aby se co nejrychleji odvedla voda a zároveň se jí dost zajistilo pro vodní mlýny. Lidé začali napřimovat toky pomocí prokopání a vyrovnání meandrů a zákrut, podle jedné z variant měla dokonce vznikat úplně nová koryta. Tyto úpravy však byly nakonec zamítnuty. Proti byli především Lichtenštejnové, kteří mimo jiné poukazovali na nepříznivý dopad na lužní lesy. I ostatní návrhy na regulaci zůstaly jen na papíře, a tak v této době vznikaly pouze systémy melioračních kanálů, které sloužily nejen k zavlažování, ale i odvodnění krajiny po záplavách. Snahy regulovat toky se tím ale nezastavily. Jen se odložily na druhou půli 20. století, kdy přišlo napřimování koryt, nové jezy, a na několika místech bylo dokonce vybudováno nové koryto – například v Břeclavi.   Nejvýznamnějším zásahem do krajiny byla stavba vodního díla Nové Mlýny v šedesátých letech. Poslední ze soustavy tří nádrží byla napuštěna v roce 1988 a voda se tu rozlila na 3226 hektarech. Vznikla druhá největší vodní plocha v republice, hluboká ale nanejvýš osm metrů. Pod vodou zmizely rozsáhlé lužní lesy, ale také vesnice Mušov, ze které zbyl pouze kostelík na umělém ostrově. Není pochyb, že tyto nádrže svůj ochranný účel plní, alespoň zatím. Avšak nádrže se neustále zanášejí a při povodni v roce 2006 chybělo jen málo, aby voda přetekla. Je ale otázkou, zda by stejný efekt nepřinesla i jiná, méně drastická opatření – například zdejší lužní les dokáže zadržet objem vody srovnatelný s vodním dílem Nové Mlýny. Pravidelné povodně skončily a lidé si oddechli, ale v lužním lese poklesla hladina spodní vody a změnilo se složení půdy, která začala vysychat. To znamenalo pohromu pro rostliny a živočichy. Od roku 1990 jsou proto některé oblasti uměle zatopovány.      Louky se solí   Proč je vůbec lužní les tak cenný a proč přírodovědci tolik volají po jeho zachování?   Jen tady žije celá řada vzácných živočichů. Prostředí je to velmi rozmanité, leží tu tůně, nivní louky, ve
stojatých vodách rozkvétají stulík žlutý a leknín bílý. Nejimpozantnějším stromem je dub letní, který dorůstá až do třiceti pěti metrů a dožívá se několika stovek let. V jeho odumírajícím dřevu se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského a kromě hmyzu je využívají i čápi ke stavbě svých hnízd. Nejčastěji na ně narazíme v oblasti Pohanska a Černých luk.   Unikátních rostlin je tu skutečně mnoho. Objevit tu můžete dva zástupce orchidejí – kruštík polabský a Nordeniův. Velmi zajímavou rostlinou je arón karpatský. Jeho květ se ukrývá ve vysokém toulci s hladkými stěnami, po kterých k nim sklouzne hmyz přilákaný omamnou vůní. Z pasti se pak dostane až po několika hodinách, kdy toulec uvadne, a má tak dostatek času na opylení.   Pro zvěř jsou v době záplav důležité takzvané hrúdy, tedy vyvýšené, nezaplavované plochy tvořené převážně navátými písky. Zde roste především habr obecný a javor babyka, doplněné dubem a lípou. Nivní louky bývají doslova zaplaveny pampeliškami, ko­pretinami, na podzim ocúny, ale právě tady se dá najít vzácnější hrachor bahenní nebo hořec hořepník. Základem jsou ale, jako u každé louky, trávy a ostřice.Raritou je slaná louka na březích největšího moravského rybníka – Nesytu. Vyskytují se tu mnohé rostliny, na které jinak narazíme na mořském pobřeží, například hvězdice slanistá nebo prorostlík nejmenší.   Nemilosrdní komáři    Komáři jsou zřejmě živočichem, kterého si v létě v lužním lese člověk všimne především. Přímo rájem pro jejich larvy jsou totiž rozsáhlé mokřady, které tu zůstávají po záplavách. Hlavně po rozsáhlejších povodních se zde nedá vydržet ani přes den na slunci, natož pak při zatažené obloze nebo ve stínu. Nebývá výjimkou, že přemnožení komáři zabijí značné množství vysoké zvěře – prostě ji uštvou. Vyskytuje se jich tady přes třicet druhů, některé mohou přenášet viry, například valtické nebo západonilské horečky, tyto případy jsou naštěstí ale velmi vzácné.   Hlavně v noci je slyšet kvákání nejrůznějších druhů žab. Nejvzácnější je blatnice skvrnitá. V prostředí plném vody se daří i čolkům, a dokonce se tu znovu objevila i želva bahenní. V polovině
20. století z našeho území úplně vymizela, ale do přírody se zřejmě dostaly některé exempláře z umělých chovů a nalezly zde ideální podmínky pro život.   Některé části lužních lesů byly zařazeny na seznam ptačích oblastí Natura 2000, aby ochránily vzácné druhy ptáků. Nejcharakterističtější jsou čápi bílí a černí. Zatímco v prvním případě jde o celkem hojný druh, čáp černý je plachý a hnízdí tu jen několik málo párů. Zvláštní jsou i hnízda husy velké. Není sice vzácná. V lužních lesích nestaví hnízda na zemi nebo rákosinách jako jinde, ale v korunách hlavatých vrb. Zůstávají ideálním místem i v době záplav. No a v 70. letech minulého století se téměř sto letech vrátili bobři, kteří se od té doby velmi úspěšně rozšířili až přemnožili. Působí teď velké škody zejména v lednickém zámeckém parku, kde kácejí vzácné druhy dřevin. Rozhodně nejsou plaší, několikrát se objevili i v centru Břeclavi, kde porazili několik vrb na nábřeží.   Těžila se tu i ropa   Člověku lužní lesy vděčí za své louky. Stromy tu káceli lidé už v mladší době kamenné. Vymýcené plochy používali jako pastviny i pole, popřípadě ke stavbě vesnic. Postupem času, s příchodem stále častějších záplav, ale začalo pastevectví ubývat a louky se využívaly jako zdroj píce, popřípadě sena. Po vodohospodářských úpravách byly v 60. letech některé rozorány na pole, zbývající se občas pokosí. Lesy také zasáhl rozvoj lesního hospodářství, ke kterému došlo především v době, kdy lesy patřily Lichtenštejnům. Od 90. let se lesní hospodářství ale snaží o přátelštější postoj k zachování krajiny.   Málokdo by ovšem čekal, že lužní lesy poznamenala začátkem minulého století i těžba ropy. V 50. letech bylo objeveno jen kousek od Dyje, u cesty na soutok s řekou Moravou, ložisko Lanžhot. Krajinu dosud hyzdí skupinka takzvaných kozlíků – hlubinných čerpadel s cisternami, maringotkami pro zaměstnance a dalším zařízením.         Hráz před povodněmi   V poslední době si ale lidé začali uvědomovat unikátnost ekosystému lužních lesů kvůli záplavám. Sama příroda ho vytvořila právě jako jejich regulaci. Půda je tu schopná pojmout velké množství vody, která se rozlije kolem řeky do různých slepých a mrtvých ramen a uklidní. Ztratí na své divokosti.       Pevně zakořeněné stromy takovéto přírodní pohromy ne­ohrozí, naopak právě mezi nimi se zachycují kmeny a spousta dalšího, co voda strhla a zanášelo by koryto. Navíc se po každé povodni tento les rychle vzpamatuje a obnoví i bez zásahu člověka.         Tvrdý a měkký luh  
Lužní les se nachází v plochých údolích velkých řek, kde pravidelně nebo občasně dochází k záplavám a ke kolísání podzemní vody. Usazují se tu sedimenty, které řeka přinesla z vyšších částí toku – většinou štěrky, písky, spraše. Klíčovou roli tak sehrává voda.  
Pro takové lesy je typická patrovitost podobně jako v tropickém pralese. Dřeviny menšího vzrůstu bojují o místo na slunci se staršími. Lesu často vévodí duboví velikáni skutečně úctyhodných rozměrů. Uschlé větve a rozpadající se kmeny vytvářejí bizarní scenerie, některé připomínají kosti prehistorických zvířat nebo tvorů z bájí.  
Tam, kde jsou záplavy jen dočasně, vzniká takzvaný tvrdý luh. Rostou zde stromy, které mají poměrně tvrdé dřevo, hlavně duby, jilmy, javory. Naopak tam, kde jsou záplavy po dlouhou dobu, rostou spíše takzvané měkké listnáče. Jsou to vrby, topoly, olše, vzácněji jasan úzkolistý.
Kolo nebo loď  
Pro návštěvníky lužního lesa je ideálním dopravním prostředkem kolo. Na soutoku Moravy a Dyje je krajina protkána sítí velmi dobře značených cyklostezek, které často pokračují i za hranice na Slovensko či do Rakouska. Pěkná je v zimě, kdy člověka netrápí komáři, pěší procházka.  
Dalším zajímavým způsobem, jak si zpestřit cestu, je doprava lodí z Břeclavi k zámečku Pohansko nebo opačným směrem do Lednice – jen zrovna musí být na řece Dyji dostatečně vysoká hladina.  
U zámečku Pohansko se nachází významné archeologické naleziště, kde probíhá výzkum velkomoravského hradiska. Kromě odkrytých základů mnoha staveb je k vidění rekonstrukce původní studny, chýše a svatyně, vše doplňuje několik informačních tabulí a přímo na zámečku stálá expozice.  
Další zajímavostí jsou bunkry „řopíky“ z druhé světové války. Dá se na ně narazit opravdu všude, jeden (a brzy přibude další) je zrekonstruován do původní podoby, včetně vnitřního vybavení.  
V blízkém okolí se pak nachází Lednicko-valtický areál, zařazený na seznam UNESCO, CHKO a BR Pálava, a také bezpočet vinných sklepů, z nichž některé spojuje speciální vinařská cyklostezka.  

Category: 2007 / 12

Napsal  Antonín J. Grimm, foto autor a Mercedes-Benz

Po loňském bravurním výkonu rodiny Růžičkových na finále soutěže Viano Family Chalenge to měla rodina Moulíkových ze Sedlčanska docela těžké. Tak trochu se na ni pohlíželo jako na možného favorita. Sluncem zalitá Andalusie přivítala v prvních říjnových dnech 24 rodin z osmi zemí Evropy na Viano Family Challenge 2007.   

  První prosluněný den čekala na účastníky opičí dráha ve skalách. Na natažených lanech, zavěšených kládách i provazových žebřících museli všichni prokázat jistou dávku odvahy a šikovnosti. Zato hra na pavouky už byla mnohem pohodovější. Pavoučí síť dlouhou asi sedm metrů museli členové projít v časovém limitu, držet se přitom za ruce a nedotknout se provazů – jinak zazvonil zvonec a muselo se začít znovu. Pro Moulíkovi byla poměrně snadnou záležitostí i střelba z luku. Diváci si pak užili docela zajímavou podívanou při tradičním malování Viana. Týmy musely předvést svou kreativitu, ale i rychlost a organizaci a na připravených plátnech s obrysy auta vznikaly skutečně různorodé umělecké kreace.   Odpoledne se soutěžící přemístili na pláž k Atlantiku. Sílu paží prověřilo přetahování lanem, sílu nohou pak štafeta ve skákání v pytlích. Nakonec museli všichni po zdolání různých překážek na dráze naplnit sud mořskou vodou. Noc pak strávili rodiče v autech (po nezbytné lůžkové úpravě Viana Activity) a děti ve velkých stanech.   Systém hodnocení byl stejný jako loni: za splněnou disciplínu tým obdržel modrý balonek, za vítězství v disciplíně balonek červený (ten měl hodnotu pěti modrých). Po prvním dnu se již rýsovalo několik favoritů na celkové prvenství, mezi nimi i tým Koktejlu.  

Velmi dramatický závod na kanoích se odehrál hned druhý den, asi půl hodiny cesty od pobřeží na horském jezeru. Koktejl tým za sebou nechal všech třiadvacet soupeřů a zvítězil. Vyčerpání vystřídala euforie, v průběžném hodnocení jsme se dostali na druhé místo! Po návratu na pláž dostaly rodiny za úkol najít zakopaný poklad pomocí „minohledačky“, rozeznávání různých typů povrchů se zavřenýma očima bylo hračkou. Zlomem pro Koktejl tým se ale stala stavba katamaránu a plavba po moři. V té chvíli totiž už nezáleželo  vše jen na rodině Moulíkových, ale i na partnerech, které jim určil los – tedy španělské rodině. O spolupráci se snad dá říci všechno kromě toho, že fungovala. Bylo takřka po nadějích na konečné vítězství. Moc už situaci nezachránilo ani zlézání skal, při kterém si zvlášť Moulíkovi kluci vedli výborně. Každý člen rodinného týmu si totiž mohl zvolit obtížnost tras, zlézt ji ale musel v daném časovém limitu.

Letos se tak celkovými vítězi staly dva týmy z Rakouska. Ten náš, český, byl nakonec čtvrtý.

více informací na www.mercedes-benz.com/vianochallenge Co o svých zážitcích řekli členové Koktejl týmu Moulíkovi?

Zajištění a servis pro všechny rodiny, včetně služeb lékaře (které jsme bohužel museli využít i my), byly provedeny s německou precizností. V mysli mi dlouho zůstane disciplína přetahování lanem a závod na kanoích. U lana jsme bojovali velice dlouho společně se sympatickou rodinou z Německa. Dokázali jsme ze sebe vyždímat poslední zbytky sil a zvítězit.             Eva, 38 let

Byl jsem ve Španělsku díky neuvěřitelné drzosti své ženy, která je schopná, s trochou nadsázky, po týdenním kurzu angličtiny napsat do přihlášky na hrátky s Mercedesem, že všichni umíme anglicky. Automobilka sestavila silný, asi čtyřicetičlenný organizační tým, aby si 24 rodin mohlo pod jejich dozorem zadovádět. Aby si mohly zahrát hry, které začínají jako hrátky pionýrů (skauta jsem už nezažil), lehce se otírají o myšlenky prázdninové školy Lipnice a nakonec se blíží k akcím outward bound. To vše umocněno německou precizností, jihošpanělským podnebím, luxusním autem, čtyřhvězdičkovým ubytováním, moderním outdoorovým vybavením a stravováním, které většina lidí může nanejvýš vidět v televizi. Báječné.       Jiří, 43 let

První den, když začaly soutěže, jsem dostal horečku a angínu. Druhý den mi už bylo lépe, byl jsem rád, že si konečně mohu zasoutěžit. Líbilo se mi přetahování lanem a lezení po skalách. Vylezl jsem rychle těžší stěnu a dostal červený míček. Líbila se mi taky jízda a spaní v autě mercedes.  Honza, 10 let Nejlepší byly hry a soutěže, hlavně hledání míčků v písku, závody na kanoi a lezení po skalách. Půjčili nám lezecké boty, helmy a sedáky. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Mohli jsme se vykoupat v Atlanském oceánu, ale byly velké vlny,  a byl dost studený. Auto, kterým jsme jezdili, bylo super a odvezli jsme si i hodně dárků. Největší radost jsem měl ze spacáku a bundy. Kamarádi ve škole koukali.  Jirka, 12 let   

Category: 2007 / 12

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Svoboda

V Barmě, juntou přejmenované na Myanmu (Myanmar je anglický přepis tohoto jména), to už několik týdnů vře. Opozice, především mniši, se postavili proti vládnoucí juntě, která dusí zemi. Demokratizaci země naštěstí přejí i okolní státy a mocnosti. Mohla by zlepšit život obyvatel, ale také otevřít zemi se spoustou krásných památek turismu.

Cizinec v Myanmě? Lidé se jich bojí. Pozdravit cizince, znamená riskovat velmi přísné tresty vládnoucí junty. Již toto vypovídá za mnohé. Vojenské vedení pracovalo v zemi řadu let velmi rafinovaně. Podporuje buddhismus. Ještě než začaly nepokoje, byli vidět v místní televizi například pravidelně vysocí armádní důstojníci a generálové, jak bez přestání nosí různé finanční dary chrámům a přátelsky hovoří s mnichy. Je ale nutno dodat, že památky jsou v Myanmě většinou udržovány vskutku v perfektním stavu. Pomáhá tomu i fakt, že i ten nejchudší dá Buddhovi poslední, co má.   Byl jsem v Myanmě ještě předtím, než zde vypukly rozmíšky mezi vojáky a mnichy a návštěvu jsem měl velmi přesně naplánovanou, i když jsem cestoval sám. Všude jsem potkával chrámy. Jsou snad úplně všude. Krajině tak na mnoha místech dominují vysoké špice různých chrámů, jejichž zvonky se neustále ozývají v nárazech mírného vánku.   

Na sever země   Mandalay na severu země je starou britskou pevností a nacházejí se zde památné jeskyně. Zajímavostí je most U-Bein celý z týkového dřeva. Je to nejdelší dřevěný most na světě. Všude kolem se rozprostírají zatopená pole, mezi nimi se rozvalují vodní buvoli a chvílemi to vypadá, jako by se procházeli po vodní hladině. To místům dodává ještě posvátnější nádech.  

Na mostě se rýsují proti zapadajícímu slunci siluety lidí vracejících se domů z práce. Všude kolem mne žvýkají betel, jejich zuby to velmi výstižně dokazují. Zkouším to také, ale nic zvláštního necítím. V okolí Mandalay je ohromná spousta různých chrámů a můžete v nich bloudit celé dny. Jejich okolí je poměrně bažinaté, je zde spousta rozvodněných říček. To znamená spoustu ryb a hlavně úhořů. Vím, co říkám, protože si je pravidelně dávám k večeři s čili a s rýží. Tito malí úhoři jsou hlavním chodem ve většině místních restaurací.   Můj průvodce se ode mne nehne ani na okamžik a stále mi něco vysvětluje, jako například proč jsou zde lidé tak chudí, že to vláda myslí všechno dobře a tak dále a tak dále. Jeskyně jsou od Mandalay zhruba dvě hodiny jízdy autem. Nacházejí se v jakési rokli a vstupy jsou tvořeny honosnými fasádami chrámů s pestrými omítkami. Něco podobného můžete vidět například v jordánské Petře.   Je tu jen pár lidí. Vstupy do jeskyní hlídají různí starší invalidé. Dovnitř s námi jde řada malých dětí, většinou děvčátka, která mají ozdobené obličeje jakousi krémovou barvou z pryskyřice jednoho místního druhu stromu. Této ozdobě tváře, kterou můžeme vidět u dětí po celé Myanmě se říká myanemský make-up. Mandalay je také městem nejrůznějších kulinárních specialit a oblast je známá velmi kvalitní řemeslnou výrobou. Turista tak tady může nakoupit nádherné šperky ze zlata a stříbra vypracované s použitím drahých kamenů či polodrahokamů, mramorové sochy a sošky. Místní specialitou jsou nádherně malované skříňky a pohárky. „Návody, jak je vyrobit, byly před dávnými časy uloupeny až v daleké Číně,“ hrdě mi vysvětluje jeden z průvodců místní uměleckořemeslné výrobny.   Jako div světa

Do slavného chrámového komplexu Pagan se dá dojet na lodi. Cesta trvá téměř celý den. Už z dálky zdejší věže vypadají trochu jako les a ještě úchvatnější pohled nabízí místo zblízka. Je to jeden z divů světa. Provází mne mladý student z Rangúnu, který mluví velmi obstojně anglicky. Po několik dní každý den brzy ráno a k večeru spolu vylézáme na částečně se rozpadající vrcholky chrámových věží a já se kochám pohledem kolem.   Nedaleko leží hora Popa s miniklášterem velmi šikovně vybudovaným na strmém skalisku. Cestu po příkrých schodech ale znepříjemňují opice. Je jich spousta a jsou zpropadeně drzé. Obtěžují, bojím se, aby mi něco neukradly. Já osobně horu Popa za východu slunce neviděl, ale jeden švédský turista mi tvrdil, že kvůli tomuto zážitku se vyplatí jednu noc tu přespat. Já naproti němu měl zase jiný zážitek – cestou zpět jsem viděl obřího škorpiona. Můj průvodce mi přitom samozřejmě rezolutně tvrdil, že v Myanmě žádní nejsou.   V Paganu jsem také měl možnost zažít oslavy narozenin Buddhy. Vždy po setmění chodili věřící do chrámů a pálili tu svíce a vonné tyčinky před některou z mnoha soch Buddhy. Někteří Buddhové jsou pokryti pestrobarevnými sklíčky na způsob mozaiky. Stačí jen několik svíček a rozzáří se mnoha barevnými světýlky. Je to úchvatné. Jen mi v té příjemné a mírumilovné atmosféře připadá trochu zvláštní, že se mne lidé nejen bojí pozdravit, ale raději se na mne ani nedívají.   Soutěž s balony   Bonbonkem mé cesty měla být slavnost balonů. V menším městě Taungyi jsem byl ostatně právě kvůli ní. Je to vlastně dva dny trvající soutěž. Přes den soutěží děti s menšími balony o průměru zhruba dva až tři metry a večer pak celé vesnice s balony o průměru sedm až osm metrů. Ty dětské jsou většinou ve tvaru různých zvířat jako například: dvě ryby, kráva, tři vepři…   Večer, když se setmí, skutečně celá vesnice naprosto sehraně napouští z hedvábí ušitý balon horkým vzduchem. Pod balonem visí košík vyrobený z plechových pásků a v něm je trocha žhavého uhlí. To znamená, že balon může delší dobu letět sám. Jak se zvětšuje, vesničané na něj postupně zavěšují různobarevné lampionky z bambusu. Formují na balonech různá písmena a obrazce.   Když jde balon nahoru, pod kotlík se žhavým uhlím se zavěsí lehké konstrukce – opět z bambusu – které nesou další světélka. A jako kdyby to ještě nestačilo, některé balony vynášejí na oblohu bengálské ohně a jak letí temnou oblohou, odpadávají z nich jiskry, sršící ohně a světlice. Za jeden večer jsem takto viděl vzlétat až osm balonů! Ceny za první místo v této soutěži jsou značné. Mezi námi – vzrušující podívaná je, i když balon začne hořet a nakonec spadne.   

Kočičí akrobaté   Můj další průvodce, tentokrát po městečku Taungyi, je chlapík menší postavy se zuby naprosto zničenými neustálým žvýkáním betelu. Anglicky nemluví vůbec, v pantomimě je ale skutečným mistrem. Je také úžasně bystrý a mám z něj pocit, že by mohl být průvodcem kdekoliv na světě. Taungyi je zajímavý především místními trhy a horaly tmavší pleti, s často zajímavou fyziognomií.   Chlapík mě doprovází i k jezeru Inle, které bohužel v poslední době zarůstá chaluhami, prý s tím nejde nic dělat. Obyvatelé okolí vyvinuli pro tuto oblast typický, ale jinak zcela svérázný způsob veslování – pomocí nohou. Přímo uprostřed jezera stojí na sloupech starý dřevěný klášter. Žije zde jen asi deset mnichů, ale klášter je vyhlášen další místní specialitou – zhruba posledních třicet let tu mladí mniši učí kočky různým akrobatickým kouskům. Obecně se uvádí, že kočky nerady poslouchají. Ale zde, v oáze Buddhova klidu, se to vůbec nezdá být problémem. Kočky proskakují různými kruhy a obroučkami, za což dostávají drobné sušené rybičky, kterými je chrám zásobován místními rybáři.   Jeden mladý mnich chvíli pozoruje, jak náruživě fotím, a pak mi řekne: „Pro vás jsou asi tyto záběry velmi důležité viďte?“ Kývnu. „Tak dobře, budu tedy pokračovat, víte, já mám spoustu času!“ A kočky hopsají a hopsají…Dobrá nálada mi pak vydržela i v nedalekém chrámu Naung Schwe. Je také celý z týkového dřeva a údajně jedním z nejstarších v celé Myanmě vůbec.   Další oslavy Buddhy    Oslavy Buddhy naplno probíhaly i v oblasti Pindaya na sever od jezera Inle. Lidé křepčí a jásají… také hojně nosí do chrámů dary. Neopomíjejí se i opíti! Kupuji si v nedalekém obchodě místní kořalku, je to vlastně dost nekvalitní rýžová pálenka. Až budete někdy v Myanmě, pozor na ni.  

Ten den také vstupují mladí chlapci jako novicové do kláštera. Je jim okolo šesti let, jejich hlavičky jsou čerstvě oholené. Je na nich vidět, že se jim brzy bude po rodičích stýskat. Je mi jich trochu líto. V Pindayi je také spousta posvátných jeskyní. Zpočátku mne moc nenadchly, nádherně barevná je ale okolní krajina. Všude kolem se prostírají žlutooranžová políčka, co přesně zde pěstují, se mi nepodařilo zjistit. Můj průvodce neustále žvýká betel. Sedím vedle něj, pozoruji krajinu a pokouším se mu vysvětlit, že bych si velmi rád vyfotografoval malé děti, které v rybníce „jezdí“ na vodním buvolu. Po chvíli na tento výjev skutečně narážíme (k mé nemalé radosti). Fotím jako blázen a děti se na buvolu vesele předvádějí. Dokonce i můj průvodce se začíná usmívat a na chvíli přestává žvýkat. A to je co říci.   Pod dohledem   V Rangúnu cítím, že město je daleko více pod vládní kontrolou než ostatní města či provincie. Všude kolem visí výrazně barevné billboardy s výzvami jako: „Společnými silami do boje proti drogám!“ nebo „Pryč s kapitalistickými vydřiduchy!“ a podobně. V Rangúnu je ještě jasně znát vliv Britů, kteří kdysi toto území ovládali. Jsou zde také velké hřbitovy britských vojáků z druhé světové války. Tu a tam lze také zahlédnout starý tank. Všude kolem bují vegetace a město je nádherně zelené.   Nejpozoruhodnější na celém Rangúnu je ale obrovský chrám – Schwedagon. Vstupné je vysoké a na rozdíl od jiných míst Myanmy je tu také spousta cizinců. Místní uctívají Buddhu, cizinci si je fotí. Chrám Schwedagon je jako celá řada staveb po celé Myanmě téměř celý pokrytý tenkými zlatými destičkami. Dovedete si jistě představit, jak takový chrám se při západu slunce rozzáří…   Poblíž Rangúnu, východně, stojí velmi pozoruhodný chrám či klášter takzvaných uctívačů balancujícího kamene. Jmenuje se to zde jinak – kyaiktiyo.  Jde o mohutný kámen, který naprosto neuvěřitelně, dalo by se také říci záhadně, udržuje rovnováhu na nevelkém skalisku. Všude kolem je propast. Žádný div, že Barmánci považují toto místo za nejposvátnější ze všech. Když se vyšplháte až nahoru ke kameni, budete sice odměněni úchvatným výhledem, ale cesta vás asi trochu zklame. Všechny schody či zídky kolem jsou totiž velmi nevkusně okachlíkovány a samozřejmě nechybí ani nesčetné stánky s coca-colou. Kámen je celý pokryt plátkovým zlatem a ráno u něj vždy medituje skupinka mnichů.  

Dříve nebylo možné dostat do Myanmy vízum déle než na týden. V době, kdy jsem tam jel, to bylo až na jeden měsíc. Situace je teď komplikovanější, ale budoucnost určitě bude této zemi přát. Je taková, jako asi bylo Thajsko ve třicátých letech. Hamburgerová civilizace se jí zatím vyhnula.

Barmští mniši se postavili juntěJeden z nejkrutějších režimů na planetě čelí narůstajícímu hněvu obyvatel… Mniši opustili klid klášterů a razantně vstoupili na „světskou“ scénu. Ve městě Pakokku tamní „svatí muži“ na několik hodin zadrželi vládní úředníky, kteří se do kláštera přišli omluvit za střelbu do vzduchu při potlačování protestů předchozí den. Mnichy násilná akce vlády pobouřila a zadrženým činitelům zapálili vozy… Vláda se do ulic bojí vyslat vojáky, jelikož by tím mohla popudit už tak rozhněvané Barmánce. Místo toho se v posledních týdnech v ulicích vyskytl nápadně vysoký počet „metařů“. Vláda povolala i jakousi domobranu Swan ar Shin. Členové jsou vycvičeni na boj proti „rozvracečům státu“, na veřejnosti se pohybují v civilu a za svou činnost dostávají apanáž. 12. 9. 2007 – MF DNES, iDNES

Barma: junta odstřihla opozici telefonyBarmská vojenská junta přerušila telefonické spojení padesáti aktivistům a organizacím, kteří nesouhlasí s její politikou… Opatření má zastavit už týdny trvající protivládní protesty, které začaly po prudkém zvýšení cen pohonných hmot.            15. 9. 2007 – (ČTK)

Tichý protest mnichů děsí barmskou totalitní juntuV sílící kampani proti totalitní juntě v Barmě trvající několik desetiletí nedělají buddhističtí mniši nic. Doslova… V čím dál tím větším počtu klášterů po celé Barmě se mniši v šafránových rouchách odvolávají na 2500 let starý buddhistický rituál a odmítají přijímat od členů vojenské vlády a jejich příbuzných almužny a vykonávat pro ně jakékoli náboženské služby. V hluboce věřící buddhistické zemi, jakou Barma bezesporu je, je tento bojkot brán velmi vážně. Ten, kdo nedává – nebo nemůže dávat – almužny, se nedobere k podstatě, která jej nakonec dovede k dosažení nirvány čili vyvázání z cyklu reinkarnací… Bojkot se podobá křesťanské exkomunikaci… Bojkot nabral na síle od úterka. Mniši ho zahájili poté, co se junta odmítla veřejně omluvit za to, že vojáci před dvěma týdny varovně stříleli nad hlavy mnichů a některé z nich zbili při pokojném protestu ve městě Pakokku. Zákaz patrně vzešel z Mandalay, domova tří set tisíc mnichů a střediska jejich tradic. A rychle se ústně rozšířil od města k městu. 21. 9. 2007 – (ČTK, Reuters)

Barmští vojáci zarazili internetBarmská vojenská junta se včera snažila všemi silami ukončit masové protesty buddhistických mnichů proti režimu. Zároveň se režim snažil „odstřihnout“ všechny kanály, jimiž do světa proudí informace o nepokojích. Zprávy o protestech v Barmě, jež patří k nejuzavřenějším režimům na světě, se zatím dostávaly do světa díky exilovým novinářům a jejich utajeným kontaktům. Obyvatelům se dařilo posílat ven informace doplněné fotografiemi přes internet a občas třeba maskované jako elektronická přání a pohlednice… Blokováno je mnoho blogů a opoziční aktivisté mají odpojené mobilní telefony. Zpomalena byla také rychlost internetového připojení, takže je prakticky nemožné posílat fotografie. Junta zároveň včera vyhlásila zákaz vstupu k pěti hlavním buddhistickým klášterům v zemi, k hlavním ohniskům protestů… Barma přiznala pouze deset obětí nepokojů, podle zpráv disidentských skupin už je však obětí několik stovek.                                                             29. 9. 2007 – MF DNES, iDNES

Většina Barmánců byla mezi diváky „Myslím, že už je po všem,“ tvrdí dobře informovaný evropský diplomat, který zná poměry v Rangúnu. Události posledních dnů lze přirovnat k fotbalovému utkání: většina Barmánců sice fandila svému týmu, tedy mnichům a aktivistům, ale do hry nezasáhla. Důvod? Prostě existenční strach. Konec nebezpečí pro vládu již vyhlásila i armáda, jejíž vůdci údajně nepokoje sledovali na monitorech, ukryti v novém hlavním městě Ney Ti To. Jiní komentátoři si přesto nejsou jisti, zda jde skutečně o konec nepokojů. Především geograficky blízké země ve sdružení ASEAN nyní cítí šanci demokratizovat zemi, která sdružení dělá největší ostudu, a to přesto, že do této organizace vstoupila až na konci minulého století.  02. 10. 2007 – MF DNES, iDNES

Tisk: Barma tajně spaluje oběti protestůBarmská armáda údajně pálí těla obětí zářijových protestů v krematoriu na severovýchodě Rangúnu. Podle očitých svědků zatarasili vojáci příjezdové cesty k městskému krematoriu a celou oblast hlídají. Z komínů prý neustále vychází dým. Informaci přinesl britský list Sunday Times. Místní prý v noci vídali náklaďáky přikryté plachtami, které jezdí směrem do oblasti, kde leží krematorium. Hrůzné zvěsti mluví o tom, že vojáci zaživa hází do pecí i těžce zraněné… Mniši patří k jádru demonstrantů právě proto, že jejich nauka ctí mír. Pohoršilo je cynické násilí na mniších a buddhistických laicích. Vojáci, kteří formálně vzývají Buddhu, proti jeho největším stoupencům nelítostně zasáhli. Sedm z nich zatkli, velké většině z nich přikázali odejít z klášterů do rodných měst a vesnic… Vylidnila se tak centra tradiční vzdělanosti. V zářící pagodě shlížející na město Mandalay zůstal jediný mnich. Zato tu včera postávalo několik policistů a před svatyní byly vystaveny fotografie generálů, kterak se modlí a přinášejí dary do svatyně.  08. 10. 2007 – iDNES   

Category: 2007 / 12

Napsal a vyfotografoval Zdeněk Micka

Starobylé městečko Hasankeyf, které by si spíše zasloužilo zápis na seznam památek chráněných UNESCO, zřejmě brzy zmizí pod vodou. Turecká vláda se rozhodla ke kontroverznímu kroku – na horním toku řeky Tigris už začala budovat novou přehradu. Kdo chce ono úžasné místo ještě spatřit na vlastní oči, měl by si pospíšit.

Hasankayf je jedním z nejstarších trvale obydlených míst na světě. Donedávna mnoho historiků proto věřilo, že se stane kulturním pokladem. Dnes už je ale jeho existence zpečetěna. Celé zmizí nejpozději do konce roku 2013 pod vodou nové přehrady Ilisu. Pohasly také naděje, že se Turci pokusí alespoň část z něj záchránit. Přitom přestěhovat část památek by bylo nesrovnatelně jednodušší, než muselo být před padesáti lety stěhování chrámu Abu Simbel v Egyptě, během dodnes sporné stavby Asuánské přehrady. Vláda v Ankaře má však naspěch a pouze omezené peníze. Patrně bude mít problémy i se slíbenými kompenzacemi pro místní obyvatele, které zatopení oblasti postihne.Asi nekrolog

Hasankeyf patří mezi nejkrásnější městečka východního Turecka. Orientální atmosféru umocňuje nádherná poloha v hluboké skalní soutěsce řeky Tigris (turecky Dicle). Posledních dvě stě let tu žijí převážně Kurdové. Dějiny města však psalo mnoho dalších národů. Jeskyně, jimiž je jako ementál provrtána skála nad dnešním centrem města, byly kdysi sídlištěm obyvatel říše Urartu. Postupně je rozšiřovali Asyřané, Římané a Byzantinci. Dnes tato skalní pevnost připomíná bizarní obydlí ve slavné Kapadokii. Umělé jeskyně a starověké nápisy ale nejsou jedinými poklady Hasankeyfu. Poté, co město dobyli Arabové (roku 640), začala jeho ráz silně ovlivňovat islámská architektura. Později tu vyrostl palác náčelníka jednoho z tureckých kmenů, jež se valily během středověku na západ z nitra Asie. Zachovaly se z něj ale jen ruiny. Dnešního návštěvníka tak nejvíce okouzlí kamenné mešity a minarety, nejstarší z 12. století. Všechny mají neopakovatelné kouzlo, ale jedinečné jsou hlavně tím, že neprošly žádnými úpravami v následujících staletích.   Mimořádně pozoruhodné je také mauzoleum Zaynal Beg Türbesi, postavené pro tureckého prince z rodu Ak Kojun, který v 15. a 16. století ovládal celé dnešní východní Turecko. Stavbu v středoasijském slohu pokrývá množství barevných kachlů, čímž se značně odlišuje od všech ostatních muslimských hrobek v Anatólii.   Město však nejvíce proslavila stavba mnohem prozaičtější – most. Vznikl ve 12. století, kdy byl Hasankeyf sídlem mocné turecké dynastie Artukind (Artukovci). Gigantický most tvořilo pouze pět oblouků. Střední pole mělo rozpětí čtyřicet metrů a jeho klenba byla patrně největší ze všech středověkých mostů. Sloužil několik století, nežli ho poškodilo zemětřesení. Trosky obřích pilířů se však tyčí k nebi dodnes. Dvě krajní klenby dokonce ještě nedávno sloužily jako obydlí.   

Blahobyt přinese voda?   Z Hasankeyfu byla po tisíciletí kontrolována doprava a obchod na řece Tigris. Význam tohoto strážního bodu ještě vzrostl po vybudování mostu. Ve městě se křížily cesty obchodníků z celého muslimského světa. Když se ale začala na začátku minulého století rozpadat Osmanská říše, klesal i význam Hasenkeyfu. Někdejší rušná obchodní křižovatka se proměnila v chudou osadu, ztracenou v nejzaostalejším regionu země, kam jen pomalu pronikaly výdobytky moderní doby. Situaci obyvatel tu navíc také začaly komplikovat militantní kurdští separatisté, jejichž aktivity polevily až v polovině devadesátých let.   Prosperitu mohl Hasankeyfu v budoucnu přinést slibně se rozvíjející turistický ruch, ale turecká vláda se rozhodla jít jinou cestou. Chudobu obyvatel jihovýchodního Turecka podle jejího názoru odstraní megalomanský projet nazývaný GAP. Během něho bude vybudována na řekách Eufrat a Tigris soustava přehrad, která umožní postavit velké zavlažovací systémy a poskytne i levnou elektrickou energii. Údajně prý díky tomu najdou práci dva miliony lidí z osmi nejchudších provincií země. GAP už je ale z velké části dokončen a vše nasvědčuje tomu, že nepřinese jen užitek, ale i mnoho vážných problémů.   Pouze plané sliby   „Voda přitahuje vodu,“ tvrdila řada tureckých odborníků, když volala po výstavbě přehrad. Poukazovala na velké jezero Van, na jehož březích spadne nejvíce srážek v celém jihovýchodním Turecku. Obecně totiž platí, že velké vodní plochy přitahují déšť. Jenže, co naprší na jednom místě, to nenaprší jinde. Voda se pouze přemístí, ale nepřibude, jen naruší zdejší ekosystém.   Jako demagogie se ukázala i řada dalších vládních tvrzení. Zpochybňován je především ekonomický přínos projektu GAP pro místní Kurdy. Některé zavlažovací kanály už stojí a skutečně se podle očekávání zvýšila sklizeň bavlny a dalších plodin. Výnosy však obohatily především státní pokladnu a zemědělcům zůstala zas jen každodenní dřina. Mnoho z nich navíc přišlo kvůli výstavbě přehrad a rozšiřování polí o tradiční pastviny. Někteří dokonce také o původní domov, neboť pod hladinou nádrží mizí řada vesnic. To mělo a ještě  bude mít pochopitelně velmi dramatické sociální dopady. A navíc bylo na stavbě a provozu stávajících přehrad zaměstnáno jen velmi málo místních dělníků.   Mluví se o armagedonu   Přehrada Ilisu, která brzy zaplaví i Hasankeyf, má být dovršením již čtvrt století budovaného projetu GAP. Její úplné napuštění potrvá tři roky a z údolí řeky Tigris, které bylo osídleno po celých pět tisíc let, bude vystěhováno možná až šedesát tisíc vesničanů, kteří nadobro ztratí svůj domov i obživu a nezbude jim nic jiného než čekat na vládou slíbené kompenzace. Nový Hasankeyf má být sice postaven na kopci pár kilometrů od dnešního ještě před začátkem napouštění přehrady, ale nikdo ze starousedlíků se do něj stěhovat nechce. Staří již nemají sílu začínat znovu a mladí půjdou raději do velkých měst, kde snadněji seženou obživu.   Přehrada tedy nejen zničí historické památky, krajinu, ale způsobí mnoho lidských tragedií. Její výstavba ještě zhorší vztahy Turecka s jižními sousedy. Sýrie od počátku GAP kritizovala, neboť na vodě, kterou zadrží přehrady v Turecku, jsou existenčně závislé tisíce jejích zemědělců. Také obyvatele dnes těžce zkoušeného Iráku, kde lidé již od dob starověké Mezopotámie hospodaří na březích biblického Eufratu a Tigridu, postihuje kvůli tureckým přehradám stále vážnější nedostatek vody. V řece klesl průtok a tím i hladina spodní vody. Na některých místech v Sýrii až o pět metrů za rok. Irák na tom bude určitě mnohem hůře, neboť tam prakticky vůbec neprší.  

Jestli Turecko zcela dokončí GAP, bude to pro Sýrii a Irák, jako když se zavře kohoutek. Nejvíce to postihne nejchudší vrstvy. Do budoucna je tak zaděláno na velmi vážný problém, který může skončit i válečným konfliktem. Pesimisté mluví dokonce o konci světa a poukazují na proroctví o armagedonu v Novém zákoně. To říká, že králové z východu se shromáždí k poslední velké bitvě na světě, až vyschne Eufrat a Tigris. Hasankayf je jedním z nejstarších trvale obydlených míst na světě. Donedávna mnoho historiků proto věřilo, že se stane kulturním pokladem. Dnes už je ale jeho existence zpečetěna. Celé zmizí nejpozději do konce roku 2013 pod vodou nové přehrady Ilisu. Pohasly také naděje, že se Turci pokusí alespoň část z něj záchránit. Přitom přestěhovat část památek by bylo nesrovnatelně jednodušší, než muselo být před padesáti lety stěhování chrámu Abu Simbel v Egyptě, během dodnes sporné stavby Asuánské přehrady. Vláda v Ankaře má však naspěch a pouze omezené peníze. Patrně bude mít problémy i se slíbenými kompenzacemi pro místní obyvatele, které zatopení oblasti postihne.   Asi nekrolog   Hasankeyf patří mezi nejkrásnější městečka východního Turecka. Orientální atmosféru umocňuje nádherná poloha v hluboké skalní soutěsce řeky Tigris (turecky Dicle). Posledních dvě stě let tu žijí převážně Kurdové. Dějiny města však psalo mnoho dalších národů. Jeskyně, jimiž je jako ementál provrtána skála nad dnešním centrem města, byly kdysi sídlištěm obyvatel říše Urartu. Postupně je rozšiřovali Asyřané, Římané a Byzantinci. Dnes tato skalní pevnost připomíná bizarní obydlí ve slavné Kapadokii.   Umělé jeskyně a starověké nápisy ale nejsou jedinými poklady Hasankeyfu. Poté, co město dobyli Arabové (roku 640), začala jeho ráz silně ovlivňovat islámská architektura. Později tu vyrostl palác náčelníka jednoho z tureckých kmenů, jež se valily během středověku na západ z nitra Asie. Zachovaly se z něj ale jen ruiny. Dnešního návštěvníka tak nejvíce okouzlí kamenné mešity a minarety, nejstarší z 12. století. Všechny mají neopakovatelné kouzlo, ale jedinečné jsou hlavně tím, že neprošly žádnými úpravami v následujících staletích.   Mimořádně pozoruhodné je také mauzoleum Zaynal Beg Türbesi, postavené pro tureckého prince z rodu Ak Kojun, který v 15. a 16. století ovládal celé dnešní východní Turecko. Stavbu v středoasijském slohu pokrývá množství barevných kachlů, čímž se značně odlišuje od všech ostatních muslimských hrobek v Anatólii.   Město však nejvíce proslavila stavba mnohem prozaičtější – most. Vznikl ve 12. století, kdy byl Hasankeyf sídlem mocné turecké dynastie Artukind (Artukovci). Gigantický most tvořilo pouze pět oblouků. Střední pole mělo rozpětí čtyřicet metrů a jeho klenba byla patrně největší ze všech středověkých mostů. Sloužil několik století, nežli ho poškodilo zemětřesení. Trosky obřích pilířů se však tyčí k nebi dodnes. Dvě krajní klenby dokonce ještě nedávno sloužily jako obydlí.   Blahobyt přinese voda?   Z Hasankeyfu byla po tisíciletí kontrolována doprava a obchod na řece Tigris. Význam tohoto strážního bodu ještě vzrostl po vybudování mostu. Ve městě se křížily cesty obchodníků z celého muslimského světa. Když se ale začala na začátku minulého století rozpadat Osmanská říše, klesal i význam Hasenkeyfu. Někdejší rušná obchodní křižovatka se proměnila v chudou osadu, ztracenou v nejzaostalejším regionu země, kam jen pomalu pronikaly výdobytky moderní doby. Situaci obyvatel tu navíc také začaly komplikovat militantní kurdští separatisté, jejichž aktivity polevily až v polovině devadesátých let.   Prosperitu mohl Hasankeyfu v budoucnu přinést slibně se rozvíjející turistický ruch, ale turecká vláda se rozhodla jít jinou cestou. Chudobu obyvatel jihovýchodního Turecka podle jejího názoru odstraní megalomanský projet nazývaný GAP. Během něho bude vybudována na řekách Eufrat a Tigris soustava přehrad, která umožní postavit velké zavlažovací systémy a poskytne i levnou elektrickou energii. Údajně prý díky tomu najdou práci dva miliony lidí z osmi nejchudších provincií země. GAP už je ale z velké části dokončen a vše nasvědčuje tomu, že nepřinese jen užitek, ale i mnoho vážných problémů.   Pouze plané sliby   „Voda přitahuje vodu,“ tvrdila řada tureckých odborníků, když volala po výstavbě přehrad. Poukazovala na velké jezero Van, na jehož březích spadne nejvíce srážek v celém jihovýchodním Turecku. Obecně totiž platí, že velké vodní plochy přitahují déšť. Jenže, co naprší na jednom místě, to nenaprší jinde. Voda se pouze přemístí, ale nepřibude, jen naruší zdejší ekosystém.   Jako demagogie se ukázala i řada dalších vládních tvrzení. Zpochybňován je především ekonomický přínos projektu GAP pro místní Kurdy. Některé zavlažovací kanály už stojí a skutečně se podle očekávání zvýšila sklizeň bavlny a dalších plodin. Výnosy však obohatily především státní pokladnu a zemědělcům zůstala zas jen každodenní dřina. Mnoho z nich navíc přišlo kvůli výstavbě přehrad a rozšiřování polí o tradiční pastviny. Někteří dokonce také o původní domov, neboť pod hladinou nádrží mizí řada vesnic. To mělo a ještě  bude mít pochopitelně velmi dramatické sociální dopady. A navíc bylo na stavbě a provozu stávajících přehrad zaměstnáno jen velmi málo místních dělníků.   Mluví se o armagedonu   Přehrada Ilisu, která brzy zaplaví i Hasankeyf, má být dovršením již čtvrt století budovaného projetu GAP. Její úplné napuštění potrvá tři roky a z údolí řeky Tigris, které bylo osídleno po celých pět tisíc let, bude vystěhováno možná až šedesát tisíc vesničanů, kteří nadobro ztratí svůj domov i obživu a nezbude jim nic jiného než čekat na vládou slíbené kompenzace. Nový Hasankeyf má být sice postaven na kopci pár kilometrů od dnešního ještě před začátkem napouštění přehrady, ale nikdo ze starousedlíků se do něj stěhovat nechce. Staří již nemají sílu začínat znovu a mladí půjdou raději do velkých měst, kde snadněji seženou obživu.   Přehrada tedy nejen zničí historické památky, krajinu, ale způsobí mnoho lidských tragedií. Její výstavba ještě zhorší vztahy Turecka s jižními sousedy. Sýrie od počátku GAP kritizovala, neboť na vodě, kterou zadrží přehrady v Turecku, jsou existenčně závislé tisíce jejích zemědělců. Také obyvatele dnes těžce zkoušeného Iráku, kde lidé již od dob starověké Mezopotámie hospodaří na březích biblického Eufratu a Tigridu, postihuje kvůli tureckým přehradám stále vážnější nedostatek vody. V řece klesl průtok a tím i hladina spodní vody. Na některých místech v Sýrii až o pět metrů za rok. Irák na tom bude určitě mnohem hůře, neboť tam prakticky vůbec neprší.  

Jestli Turecko zcela dokončí GAP, bude to pro Sýrii a Irák, jako když se zavře kohoutek. Nejvíce to postihne nejchudší vrstvy. Do budoucna je tak zaděláno na velmi vážný problém, který může skončit i válečným konfliktem. Pesimisté mluví dokonce o konci světa a poukazují na proroctví o armagedonu v Novém zákoně. To říká, že králové z východu se shromáždí k poslední velké bitvě na světě, až vyschne Eufrat a Tigris.

Mizející památky


Afghánistán přišel kvůli barbarství Tálibánu o gigantické sochy Buddhů v Bamjánu.


Při zemětřesení na východě Íránu byla zcela zničena hliněná citadela oázy Bam.


Obrněná vozidla koaličních jednotek rozdrtila na prach čtyři tisíce let starou dlažbu v iráckém  Babylónu (UNESCO).


Turecká vláda definitivně rozhodla o zatopení Hasankeyfu.


Ilisu zaplaví asi 300 téměř neprozkoumaných archeologických nalezišť.


V městečku Hasankeyf se mimo jiné také nachází:
– Zaynal Beg Türbesi – okázalé mauzoleum tureckého prince (12. století)
– Rizk Camii – kamenná mešita s minaretem (1409)
– pilíře unikátního mostu s pěti oblouky (1116)
– Sulayman Camii – kamenná mešita s minaretem  (13. století)
– ruiny hradní brány (12. století)
– palác tureckých emírů (12. století)
– stovky umělých jeskyní se skalními nápisy starými 2–4 tisíce let


Turecko zatopí i vesnici Kattepe s pozůstatky byzantské pevnosti a kostela.

Co je to GAP


GAP neboli Güneydogu Anadolu Projesi (Projekt jihovýchodní Anatólie) spočívá ve vybudování 22 přehrad s 19 hydroelektrárnami na Eufratu, Tigrisu a jejich přítocích. Ty mají pokrýt dlouhodobý energetický deficit Turecka, které musí rok od roku importovat stále větší množství elektrického proudu.


Vybudována má být také síť dlouhých zavlažovacích kanálů a tunelů, jež změní v úrodná pole 1,6 milionu hektarů půdy v nejsušších oblastech země.


Projekt započal roku 1974 výstavbou přehrady Keban. Původně měl být dokončen roku 1977, ale nyní se předpokládá, že všechny práce skončí až roku 2010.


Zatím největším dokončeným vodním dílem je Atatürkova přehrada, která má pozoruhodnou rozlohu 817 kilometrů čtverečních.


Pod hladinou už zmizelo nemálo památek a došlo k zániku životního prostředí endemické populace mnoha živočišných druhů. Vyhubení poslední kolonie vzácných ibisů v Turecku je například dáváno do souvislosti s budováním přehrady u Bireciku na Eufratu.


Dnes je jasné, že se mezinárodním protestním skupinám nepodaří projekt GAP zastavit. Investoři z Velké Británie, kteří měli stavbu původně financovat, se sice stáhli, ale turecké vláda našla údajně peníze ve vlastním rozpočtu. Nadále se však objevují spekulace, že výstavbu přehrady Ilisu skrytě podporují některé firmy a státy EU.

Ilisu v číslech

Výška hráze 135 metrů, šířka 1820 metrů

Plánovaný výkon elektrárny: 3833 miliard kWh

Objem přehrady: 11 miliard kubíků vody

Zatopená plocha má být 313 km2

Výstavba byla zahájena v srpnu 2006Předpokládané datum napuštění je 2013

Category: 2007 / 12

Napsali  Dagmar Cestrová a Marek Wágner, vyfotografoval  Marek Wágner    Zní to jako bláznivá otázka. Teď v zimě jsou sice v salaších v nížinách, ale na přelomu května a června, až zmizí sníh, zamíří na pastvu do rumunských hor opět bohatá stáda ovcí. Spolu s pasteveckými psy a ovčáky pak budou téměř jediní, koho lze ve zdejší divoké krajině potkat.

Pes, který se na nás vyřítil, mi připadal jako medvěd. Jak by ne. Tito velcí pastevečtí psi přišli do Evropy z Asie ještě před Kristem se stády ovcí a měli jediný úkol – nahánět strach medvědům a vlkům natolik, aby se stáhli a nechali jediné pastýřovo bohatství na pokoji. Jak by potom, nenaháněli strach lidem? Jsme v Piatra Craiului neboli Králově kameni, rozervaném vápencovém pohoří, kde je místy terén vhodný snad akorát pro horolezce. Pustina, drsná, úchvatná svou syrovostí. A v ní tenhle pes a za ním to nejprostší stavení, jaké může být.  

Naštěstí se z něj vynoří pastýř a psa uváže. Cosi drmolí, ale nerozumíme. Je na něm poznat, jak je rád, že nás vidí. Konečně zase nějaký člověk. Zve nás nadšeně dál. Všechny… Uvnitř podlaha z udusané hlíny, kuchyň tvoří jakási pracovní dřevěná deska, nad ním na stěně pověšená naběračka, pár vidliček a několik dalších, pro nás těžko pojmenovatelných nástrojů nevalné čistoty. Tady se očividně žije hodně přírodně. Ve velkém kotli se sváří mléko.     Pastýř vysvětluje spíše posunky než slovy, jak se do něj přidává sýřidlo a dál se zpracovává. Výsledek ukazuje na policích. Různé sýry, především ty ve stromové kůře, rumunskou specialitu, kterou vesničané často nabízejí i turistům a zajišťují si tak živobytí. Pár nám jich vnutí a říká si žalostně málo. Jak z toho může žít? Rozhlížíme se. Tak takhle se žije bez elektřiny, tekoucí vody, v pustině. Hygienik by tady šílel. A v tom to právě je. Rumunsko už je od začátku letošního roku několik měsíců v Evropské unii a z hor začaly mizet ovce. S unií totiž přišly normy pro bezpečné potraviny. Tady, uprostřed horské salaše, vypadají spíše jako zásah z jiného světa.   

●●● Do dneška jsme si na pastýře vzpomněli ještě několikrát. Přibývá totiž zpráv, že se lidé v rumunských horách zbavují ovcí a odcházejí. Malebnost a nedotčenost rumunských hor, které tak přitahují turisty z Česka, zatímco jiní si sem zajet příliš netroufají, je ve skutečnosti vykoupena velkou chudobou. V horách se až dosud žilo spíše jako na začátku minulého století a od vstupu do Evropské unie si tento stát slibuje miliony eur na odstranění nuzoty i v odlehlých místech. Jenže jak na to? Zatím visí horalé nevědí, jak se s představou Unie o pravidlech zpracování mléka a masa vypořádat.   První povinnost, která na ně padla, tedy označit a zaevidovat všechny ovce, ještě vypadá jako ta nejjednodušší Unie se v minulých letech několikrát musela vypořádat s nemocemi dobytka, včetně slintavky a kulhavky, v Anglii i Francii nařídili úředníci vybít v roce 2001 miliony zdravých zvířat jen kvůli prevenci a podobná zbytečná jatka od té doby pokračují, sotva se nákaza někde znovu objeví. Bojí se tak jakéhokoliv nekon­trolovaného převozu zvířat. Pokud by tedy Rumunsko nové normy nesplnilo, nemohlo by svá zvířata nebo výrobky z mléka a maso vyvážet.   EU vyžaduje hned dvojí označení. Prvním je známka v uchu, další způsob zvolí pověřené úřady. Rumunsko zatím může letos ještě vystačit jen s prvním z těchto způsobů. Stihnout ho mělo do půlky tohoto roku. Mnoho ovcí, které jsme v rumunských horách viděli v létě, přitom známku nemělo. Přesněji žádná z nich žádnou…   Bačové by už teď také měli mít i tam, kam se jen tak tak dostanou se svým koníkem a vozíkem, dovlečeno chladicí zařízení na mléko a další podobné vymoženosti současné doby. My viděli u stavení pastýře jedině hliníkové konve. Kde ostatně na to všechno vzít peníze? Není žádným tajemstvím, že horalé jsou v Rumunsku nejen chudí, ale často téměř negramotní. Jak potom žádat o dotace, o kterých často nemají ani potuchy?  

●●● Podle údajů, které nasbírala z organizací zabývajících se ve světě chovem ovcí Českomoravská společnost chovatelů, se v Evropě předloni chovalo zhruba stejně ovcí jako třeba v Oceánii – na sto čtyřicet milionů. Ovce jsou v některých místech pro chovatele výhodnější než skot. Například se dokážou napást i tam, kam by se větší dobytek nedostal. Navíc tím, že jsou menší než třeba kráva, dá se jejich maso snáze a rychleji zpracovat. A tak zatímco třeba od středu Evropy na sever se už chovají spíše pro maso (výjimkou je hlavně vlna z Islandu a kůže z Gotlandu) a aby udržovaly krajinu, na jih, hlavně na Balkáně, se využívá kromě masa ještě vlna, kůže a mléko, které se pak používá k výrobě sýrů. Nejvyhlášenější je v Rumunsku brynza de Braila, bílý ovčí sýr ostřejší chuti, kořeněný oblíbenou rumunskou zeleninou  – sekaným lilkem.  

●●● Pastevec tam vysoko v rumunských horách se s námi v létě loučil úsměvem. Lidé, kteří tu žijí, jsou srdeční a rozdělí se s každým pocestným i o to poslední. Tenhle větrem a sluncem ošlehaný muž byl očividně smířený s tvrdými podmínkami, se kterými se musel každý den vyrovnávat on i jeho zvířata. Žil podle principů zděděných po svých rodičích a drsné životní podmínky možná vyrovnává pocit svobody, který mu hory nabízejí. Bez něj by ostatně byly úplně jiné. Ale bude tu ještě on i jeho obří pes a stádo, pokud se sem za čas vrátíme? Normy se nařizují snadno. A těmi hygienickými to teprve začalo. Pak přijde schvalování způsobů výroby a kdo ví, co si úředníci v Bruselu ještě vymyslí.   S novými podmínkami se už teď nedokáže v Rumunsku mnoho horalů smířit, některým připadá jednodušší využít možností volnějšího pohybu lidí, který vstup do Unie přinesl, a stěhují se do blízké Itálie, Španělska nebo Francie. Představují dobrou a levnou pracovní sílu pro tamější ovčí farmy. Zkušeností přece mají dost.  

Ale třeba se tomuto muži i jiným podaří vypořádat se s novými podmínkami a bílá bečící stáda z rumunských hor přece jen nezmizí. V bačově stavení budou za čas na tvrdé lavici třeba spát bohatí zhýčkaní Západoevropané, kteří si budou chtít, jako to dnes dělají Němci a Američané na Azorách, vyzkoušet, jak se kdysi žilo v horách. On sám si postaví zděný domek a ovce budou sloužit jen k doplnění někdejšího koloritu a vylepšení sezonních turistických výdělků nějakou tou vlnou. Ostatně ukazuje se jako výborná surovina pro výrobky pro alergiky. Nebo že by byly zdrojem masa pro krajová jídla restauraci postavené jen kousek odtud? Jenže to už v každém případě bude jiné Rumunsko.

Nejvíce je jich na severu

Podle českého statistického úřadu se nejvíce ovcí v Evropě v roce 2006 chovalo ve Velké Británii: 23,4 milionu kusů.

Na druhém místě bylo Španělsko s 21,8 milionu ovcí a na 11,1 milionu obyvatel Řecka připadalo 9 milionů těchto zvířat.            zdroj: CSÚ

Bečí všechny stejně?Odborníci by určitě tvrdili, že některé druhy ovcí bečí trochu jinak než ostatní, ale i malé dítě ve školce jednoznačně řekne, že ovečka bečí béé béé. Nebo je to jinak? Tak třeba podle Alžířanů je to baa baa. Číňané zase slyší meh meh, v Německu mají ovce také asi odlišný přízvuk od češtiny, protože se tam ozývají: bähh bähh, a v hebrejštině dokonce meee meee. Také Turci slyší bečení jinak – me e e eh me e e eh. Že by různou řečí nemluvili jen lidé?         zdroj: cat.rulez.cz

Pin It on Pinterest

Shares
Share This