Category: 2008 / 01

vlci2NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL PETR SLAVÍK

Mraky jsou spíše černé než šedivé. Těžce a plíživě táhnou svůj náklad prvního sněhu po obzoru rovném jako stůl. Mají zpoždění. Je konec ledna.

Příroda jindy odpočívající pod příkrovem sněhu stále vyčkává. Když studený vítr ze severu připlácne první mokrou vločku zubří matce na nozdry, nervózně odfrkne. Něžně trkne sotva odrostlé tele, aby ho donutila k pohybu. Je čas na cestu. Malé rodinné skupinky zubrů se vydávají hledat ostatní svého druhu, aby vytvořili stádo schopné ubránit mláďata ve svém středu. Krajina se změní na bílou, noci jsou světlé a mrazivé. Tehdy se prvně ozve osamělé teskné volání. Hlas svolávající smečku k lovu. Nastala doba hladu – přišel čas vlků! „Nemáte moc velkou šanci na úspěch!“ je první nepříliš optimistická věta, kterou slyším na ředitelství Bělověžského národního parku. „Dokud nenapadne sníh, nemají zubři důvod opustit prales a pokud na ně narazíte… bude to spíš zázrak. Navíc, speciální povolení k volnému pohybu v nejchráněnější části parku musí podepsat ředitel. A ten bude až v pondělí.“ „… je pátek,“ trošku nesmyslně argumentuji. „Bohužel se nedá nic dělat, ale zkuste to tady a tady,“ ukazuje lesník místa na mapě parku. Druhý den ráno necháváme za sebou roubené chaloupky na konci Bělověže. S fotografickým vybavením na zádech a vepřovými řízky v kapsách vcházíme do pralesa poblíž polsko-běloruských hranic. Procházíme lesem, který kdysi pokrýval převážnou část Evropy. Od Labe po Dněstr. Z Karpat až k Baltskému moři. Tehdy známý svět končil na hranicích antických kultur. Těch pár odvážlivců, kteří se vydali do pralesů barbarského severu, se vracelo s historkami, při kterých tuhla krev v žilách. Vlkodlaci, divoké kmeny, krvežíznivé šelmy, neprostupný les, sníh a mráz. Když jsem tím lesem procházel, měl jsem blízko k tomu, abych těm dávným vyprávěním věřil. Prales, který měl v tu dobu spát pod sněhem, byl nepřirozeně temný. Holé větve prastarých dubů se odrážely v černých tůních bažin. Mraky jako by seděly v korunách stromů, které shlížely na polské krále, ruské cary či litevská knížata. Po staletí zde lovila šlechta východní Evropy. Snad se tu zastavil čas. Otiskl se v kůře půltisíciletí starých stromů, v lišejníku na kraji cesty i v bledě fialovém kvítku, který do této roční doby nepatřil. Jak snadné je na takovém místě pochopit národy, nehledající své bohy v chladu kamenných chrámů nebo ve zlaté nádheře a zbytečné pompéznosti kostelů. V tom tichém lese čekajícím na příchod zimy nás provázel křik sojky. Škodolibé volání upozorňovalo vše živé na vetřelce. „Tady je snad Krakonošovo,“ sedl si parťák Mirek na vyvrácený kmen a vytáhl řízek. „Už je jíme tři dny!“ ušklíbl se nad okoralým chlebem a studenou okurkou. „Zpátky půjdem tudy!“ ukázal s plnou pusou na mapě rovnou černou značku. „To je státní hranice, jestli ti to nevadí,“ zkoušel jsem namítat. „Nevadí!“ A bylo rozhodnuto. Vymýceným prostorem se šlo dobře. Než se ozvalo: „Stát!“ Ten povel pochopíte v jakémkoli jazyce. „Co tady děláte?“ začal výslech starší z pohraničníků. „Fotím pro správu parku,“ odpovídám. Zvedl vysílačku, aby si informaci potvrdil na ředitelství. „Ještě že to nebyli Bělorusové! Teď bychom asi seděli někde jinde,“ smál se Mirek večer v restauraci Carská u pálenky se zubří trávou. V hospodě z bývalého nádraží bylo teplo a útulno. Nevadilo, že stojí na kolejích, které už nikomu neslouží.

JAKO DUCHOVÉ

Ráno pršelo. Seděl jsem v tom studeném dešti zachumlaný do pláštěnky na lávce přes říčku Narewka a čekal na bobry. Ty dlouhé minuty před svítáním byly mokře studené. Bobr se neukázal. Ale ustal déšť. Bylo cítit, že se mění počasí. Odpoledne jsme sedli do auta a jeli se podívat k přehradě Semianówka, severně od hranic národního parku. Byla stejná jako prales. Temná hladina rozčeřená větrem. Nevlídná obloha nad ní. Místo v letních měsících bohaté na vodní ptactvo zelo prázdnotou. Jen norek zvědavě vysedával na potopené rybářské loďce. Ještě zkoušíme pozorovatelnu blízko vesničky Maruszka. Ani tam není život. Jediným světlým okamžikem dne je chvíle, kdy došly řízky. Na zpáteční cestě míjíme Kosy most a stačí jediný pohled, aby Mirek otočil terénní mazdu doleva. Jedeme krokem lesní cestou, které se říká Wilczy szlak. „Stejně tu nic…“ velké zvíře přeběhne cestu. „Bylo to?“ „Jo, byl!“ Zastavíme auto a pomalu se mezi stromy plížíme k místu, kde nám lesník udělal fixou křížek na mapě. Tady v zimě přikrmují zubry. Opravdu tam jsou. Pět. Šest. Stojí mezi stromy. Už skoro není světlo. Třesou se mi ruce. Myslel jsem, že už jsem mazák, že se ovládám. Ta lovecká horečka se vrátila. Mačkám spoušť fotoaparátu bez sebemenší šance na dobrý snímek. Zubři mizí. Pohybují se jako duchové. Není slyšet ani praskot větvičky! Snad tam ani nebyli.

Z OČÍ DO OČÍ

Sněží! Konečně. Celou noc, celý den. I další noc. Svět kolem nás se změnil. Během jednoho dne. „Zubři potřebují tři až čtyři dny, aby si zvykli na změnu. Sníh je pro ně něco nového,“ informuje mě Mateusz o situaci v parku. „Ale já tolik času nemám!“ vztekám se na přírodu i člověka, který mi chce pomoci. Odpoledne ležím na břehu Siewianovky. Teploměr ukazuje minus deset. Vítr na čerstvě zamrzlém jezeře tu zimu násobí. Vydra lovící na tenkém ledu si se mnou hraje na schovávanou. Vynoří se. Zmizí. Je tu ještě? Třesou se mi ruce zimou. Najednou se vydrápe s čerstvě ulovenou rybou. Propadne se do slabé krusty na hladině, aby o pár metrů dál vylezla na pevný led. Po dvou hodinách zimou skoro nemluvím. „Zzzzzzkusíme Wilczy zlak?“ koktám na Mirka, který vyhrabuje auto ze závěje. Zaparkujeme džíp tři sta metrů od místa, kam lesníci nosí zubrům v zimě seno. „Zůstanu v autě, abych viděl, kdyby přišli!“ navrhne Mirek, když vylézám z auta. „Obejdu to, udělám čtverec a přijdu z opačné strany. Třeba na ně narazím cestou.“ Znáte ten pocit, když jdete zimním lesem? Něco jde za vámi? Ne! Křupe sníh. Třete o sebe mokré nohavice. Zabýval jsem se tím vlastním světem hry na strach a každých padesát metrů se zastavil. Klekl jsem si, abych viděl pod nízké větve smrků. Najednou tam byli. Dívali se na mě. Asi stejně překvapeně jako já. Než jsem sundal kryt z objektivu, byli pryč. Chvíli jsem sledoval jejich stopy, než jsem se vrátil na cestu. Mířili ke krmelci. Když jsem se dostal na místo, byli pryč. Zůstaly jen stopy. Na cestě stály laně. Začalo sněžit. Mirek v autě usnul. „Stávej, vole, chodí ti jeleni po zádech!“

vlci2

PŘÍLIŠ BLÍZKO

Na čerstvě napadaném sněhu jsou stopy rysa. Ta kočičí cesta je čitelná jako kniha. Tam a zpět. Klikatá cestička lovce. Sníh tiše padá a maže ten příběh. V té chvíli, když si čtete v prastaré knize stop, je zahlédnete. Byli dva, tři, šedé stíny v zasněženém lese. Čas vlků. Je jich tak málo, že stádo zubrů těžko ohrozí. Je naše poslední ráno v Bělověži. Přijíždíme na louky mezi lesem a vesnicí Babia Góra. A jásám. „Jsou tam!“ podávám dalekohled Mirkovi. Opravdu tam jsou. Velké stádo na kraji lesa. Je to poslední šance! K lesu je dvě stě metrů otevřené plochy, pár keřů a několik vrbiček. Lezu po čtyřech padesáti centimetry čerstvého sněhu a vteřiny jsou delší, než bych chtěl. Bojím se udělat chybu. K autu je daleko a k zubrům blízko. Když dorazím k vrbičkám, přelezu po břiše na cestu. Přes mladé vrby jsem neviděl a teď se koukám zubří mámě s teletem do očí. Je blíž, než je zdrávo. „Nedělej to!“ šeptám jí potichu. V té chvíli se otočí a zmizí v oblaku sněžného prachu a s ní celé stádo! Půl hodiny na to už sedím v autě na cestě domů. Hustě sněží. Mirek Kaňkovský řídí auto se zkušeností závodníka rallye. Ve vyhřáté kabině se mi brzy začnou klížit oči. Ve snu zaslechnu to dávné volání lovící smečky. Je přece čas vlků!

Category: 2008 / 01

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL TOMÁŠ KUBEŠ

„Bafatá, Bafatá, Bafatá,“ křičel na plné kolo vyvolávač. „Vy nejedete do Bafaty?“ podivil se. „Všichni turisti tam jezdí, tak musíte i vy.“ A bylo rozhodnuto. Než se stačíte ohradit, už vás téměř dostrkají do auta.

Pravdou zůstává, že práce naháněčů není vůbec jednoduchá. Musí sehnat pasažéry a těch v Africe není nikdy dost. Žádné jízdní řády tady totiž neplatí. Tady to funguje tak, že vozidlo prostě odjede, až když je zaplněné do posledního místečka. Jinak se musí čekat. Někdy se dokonce raději všichni (nebo vy, jako bohatí běloši) složí na zbývající jízdenku, aby se konečně mohlo odjet. Když už máte za sebou zkušenost, že autobus narvaný po střechu včetně koz přivázaných na střeše čeká více jak devět hodin na dva poslední lidi, se čekání stává nejen úmorným, ale i milým. Všichni se dostatečně nají na cestu, dokoupí, co potřebují, a také náležitě vychutnají autobusové nádraží. Po tolika hodinách pak už ani nemá cenu přispívat na chybějícího pasažéra. Člověk by přišel o dobrodružství: Ono zní lépe, když pak přátelům vyprávíte, že jste čekali na pasažéra devět hodin, než to, že sotva jste přišli, autobus se zaplnil a odjel.

JE LIBO BÝT RUKOJMÍ?

Cestovat v Africe je vždy takové malé dobrodružství, nikdy nevíte, kam až dojedete a kdy. Mnozí turisté na to nemají nervy a najímají si auta. Ale ani to často nepomůže. Jakmile odjedete od šéfa, který vám auto s řidičem najal, stáváte se rukojmím řidiče. On má auto a vy to musíte respektovat. Zastaví tak, kde chce, popovídá si s každým u cesty a když se cítí unaven, jednoduše zastaví. A to pominu zastávky na modlitbu nebo aby si řidič přivydělal tím, že na další místa k vám s ledovým klidem profesionála naloží klidně i půlku vesnice včetně všech možných zvířat. V tu chvíli si už řidič jaksi nevzpomíná na skutečnost, která je jasně na vaší straně, a to, že jste to vy, kdo si auto pronajal. A pokud náhodou chcete někde zastavit, tak záleží na jeho náladě, zda uzná vaše přání jako nutné. Často ho okamžitě zamítne a zastaví si, kde se líbí naopak jemu. Pokud jste ovšem drsnější povahy, tak šoféra začíná bolet hlava nebo se cítí unaven a zaveze pasažéry do nejdražšího hotelu klidně i v poledne. Samozřejmě tam bude bydlet s vámi a vy budete platit ubytování včetně večeře, kam pozve kopu známých. Jediné rychlé probuzení nebo zájem může vzbudit pouze šustění bankovek, to probudí v Africe každého. Když se ale vydáte na cestování místní dopravou, určitě poznáte nepřeberné množství lidí, podáte si ruce s tisíci dalšími a minimálně stokrát denně se vás každý zeptá na tradiční odpovědi typu: Odkud jsi, jak se jmenuješ, kolik ti je let a poslední závěrečný rituál: Dáš mi svoji adresu? Adresa je nejcennějším artiklem, protože emigrovat chtějí všichni, od nemluvňat po staříky. A Evropská unie je tím pravým vysněným rájem, kde leží spousty peněz po ulicích a všichni čekají na emigranty z Afriky. Někdy mi to připomíná takovou hru – my toužíme poznávat exotické kraje a obdivujeme každodennost v Africe, oni zase touží po životě, který nás občas ubíjí. A tak každý hledáme cestičku, jak si splnit svůj sen.

DOKONCE I PĚSTI

Jsou místa, kde aut a autobusů, tedy různě smontovaných a svařených jezdících vraků často dovezených z Evropy, jsou plná nádraží. Tady poslušně čekají cestující na svůj den, kdy se zaplní vozidlo a odjedou. Jinde naopak přijede jen jedno malé auto a lidí je tolik, že není šance dostat se dovnitř, ani kdyby jich přijelo dalších deset. V tu chvíli na scénu přicházejí ostré lokty, křik, přetahování a dokonce – pěstní souboje. Často to vypadá také zařízeno tak, že když dá někdo více peněz, někoho jiného z autobusu jednoduše vyhodí a vás usadí na jeho místo. Oni totiž poflakující se a lelkující muži fungují jako taková malá mafie a popisovaný okamžik je právě pravou štěstěnou pro jejich kapsu… Jinak to funguje v Senegalu. Na každém nádraží jsou stolečky, u kterých sedí prodavači lístků. Ty musíte navštívit jako první. Pokud zdejší zvyklosti neznáte, rádi se vás ujmou nečekaní průvodci a usadí vás dovnitř do vozidla. Sami si pro sebe ale vyberou tučnější částku, než byste zaplatili u průvodčího. Také tak trochu hra. Kdo se však umí pohybovat po afrických zemích, určitě se obejde i bez naháněčů. Až na některé okamžiky, kdy to skutečně nejde. Pamatuji si na situaci, kdy mi nebyla nic platná ani zkušenost z několika cest do Afriky. Ve městě Velingara se na přijíždějící taxík vrhla asi stovka lidí a ještě za jízdy začali přímo rvát zavazadla, každý do svého autobusu. Doslova nás vytáhli z taxíku a přetahovali se o nás, kam půjdeme. Tady už nepomůže ani hrubá síla. Nezbývá než se nechat někam zavléci a řešit situaci až pak. Ovšem nevítanou vzpomínkou jsou pak modřiny a utržený rukáv.

A PAK TEDY TO ČEKÁNÍ

Když už se podaří někam nastoupit, většinou nezbývá nic jiného než trpělivě čekat, kdy se rozhodne přijít řidič. Ten je, trochu podobně jako u najatého auta, pánem a pro něj tu všichni jsme. Většinou ještě na závěr probíhají výměny míst k sezení, protože poslední cestující, chybějící do počtu se rozhodují, jestli pojedou. Často se poslednímu nelíbí místo, které na něj zbývá. V tuto chvíli sehrává svoji roli diplomacie pomocníků řidiče. A pak už konečně nastává vytoužený okamžik odjezdu. Kdo by čekal nějaký rychlý odjezd, hluboce by se mýlil. Ono se totiž nejdříve z vybraných peněz musí natankovat, pak se jede šofér rozloučit s rodinou nebo přáteli. Ovšem drama nastává, kdy se najednou třeba jeden z cestujících rozhodne, že vystoupí a pojede třeba zítra. To už slabší povahy potřebují uklidňující tablety, obzvláště po devíti hodinách čekání. Když už se konečně dá stroj do pohybu a vyjede za město, často přichází kontrolní bod, kde čekají policisté. Vědí, že se blíží jejich bakšiš, a tak probíhá nové kolo hry o čas a obsah peněženky. Policisté mají času dost, rádi si prohlédnou doklady všech, a především milují pasy cizinců. Těch razítek a nesrozumitelných jazyků! Často bývá krásné, když úředník kouká na ruské vízum a s ledovým klidem prohodí, že vaše vízum je neplatné, protože jste vstoupili už před rokem. Dohadovat se s ním? Omyl. Ztratil by tvář před ostatními. Někdy pomůže vystoupit ven a darovat mu alespoň propisku, jindy průjezd k dalšímu bodu zajistí až dostatečný finanční obnos. Místní to mají podstatně horší. Vojáci a policisté někdy nechají vyklidit celý autobus a hledají zbraně. Ty, samozřejmě, nikdo přes kontrolní stanoviště, o kterém všichni vědí, nevozí. Ale v zavazadlech spolucestujících se přece mohou najít užitečné věci, které se hodí! Nejlepším pro místní je asi nic nevozit, pak nemají co vzít. Protože pokud pašujete něco ilegálního, dá se uplatit předem řidič a ten vás pár metrů před stanovištěm policie vysadí. Pak už stačí jen daný bod obejít a počkat si opět na autobus. Policisté jsou často líní, a tak je ani nenapadne sledovat, co se děje okolo. Kořist, která jim přijela až před nos, je dostatečná.

CO TŘEBA ZÁCLONKY?

Když už sedíte v přeplněném a nákladem přetíženém autobusu, nastává další nečekaný manévr řidiče. Když se vyberou peníze za jízdenky na nádraží, k řidiči se jich příliš nedostane. A tak si cestou přivydělává nabíráním dalších cestujících. Do nacpaného autobusu se ale vždycky natlačí, a tak co vypadá na první pohled jako nemožné, je reálné. Nakonec všichni sedí! Určitě se najdou ještě mezery, kam by se někdo vešel. Samotnou kapitolou jsou sami cestující. I když venku sálá slunce a je čtyřicet nad nulou, mnohým uvnitř je zima. Někdo to řeší dosti sešlou péřovou bundou, jiní naopak uzavřou všechna okna. Všichni lapají po posledním doušku vydýchaného vzduchu. Naštěstí běloši v tu chvíli mají výsadu beztrestnosti a mohou okénka opět otevřít. Ti odvážnější pasažéři, z kterých se řine pot, děkují, ostatní dělají, jako by jim to vadilo, ale přesto si docela oddychnou. V Súdánu ale nemívají místní koráby pouště s dřevěnou karoserií žádná okna. Jen záclonky. Dokud se stojí na nádraží, vůbec to nevadí, ale jak se vyjede na prašnou cestu nebo do pouště, začíná pravé peklo. Uvnitř vozidla je tolik prachu, že často nevidíte na spolucestující a samotná jízda se mění v utrpení. Samotnou kapitolou zůstává, když ani řidič nic nevidí, to pak takový autobus skotačí po hrbolech a výmolech jako splašená kráva a někdy najede i do duny. A že se náhodou převrátí? To už je na jiné vyprávění.

ZVLÁŠTNÍ SUVENÝRY

Odměnou za cestování může být seznámení se zajímavými lidmi. Občas někteří nabídnou ovoce nebo místní speciality. V Etiopii byly nejčastějším suvenýrem poměrně živé breberky. Někdy jen blechy, které během jízdy poctivě a dokonale prostřídaly různá těla, takže to skoro vypadalo, jako kdyby je někdo vozil vyvenčit na pastvu. Horším překvapením však byly štěnice. Těch se i pak těžko člověk zbavuje a musí nejlépe vyprat úplně všechno a prohlédnout snad všechny záhyby oblečení. I když je vždy otázkou, zda to má cenu, když cestovat se bude i další den. Naštěstí jsem i objevil cestující, kteří byli natřeni petrolejem a vytvářeli v autobusu docela výbušnou atmosféru. Když si člověk sedl k nim, nevítaná „zvířátka“ se začala stěhovat sama jinam. Na menších silnicích, nebo spíše horších polňačkách, jezdí už jen pickupy s korbou předělanou na převoz – takzvané matatu. Matatu je ve východní části Afriky pojmem. Do takového auta s klecí na korbě, převážně značky Toyota, se vecpe i dvacet pasažérů a na střechu další. Afričtí opraváři totiž dokáží neskutečné divy a auto staré i padesát let může s drobnými úpravami dodnes vykonávat svoji službu.

S ŘIDIČEM NA KLÍNĚ

V západní a střední Africe jezdí naopak osobní auta nejčastěji francouzské výroby. Když mi v Gambii poprvé ukazovali peugeot s úložným prostorem, kam se i s řidičem vejde osm lidí, nevěřil jsem. O pár dní později v Guineji nás tam už bylo třináct a vešli jsme se všichni. Vepředu vedle řidiče tři, uprostřed pět osob, vzadu místo úložného prostoru také čtyři a poslední člověk na střeše. Řidič nakonec umístil ještě jednoho cestujícího na své místo. Byznys je byznys! On sám zaujal posed na jeho klíně a spolucestující mu řadili i šlapali střídavě na brzdu a plyn. Byla to jedna z nejúžasnějších jízd. Na zaplnění auta se čekalo pouhých pět hodin a dvě stě třicet kilometrů jsme urazili za úctyhodných třináct hodin. Prostor je v Africe opravdu vzácným pojmem. Lidí je hodně a možností málo. Třeba v Kamerunu jezdí na africké poměry poměrně luxusní autobusy. Ale první dojem často klame. Seděl jsem v autobusu, který měl poměrně komfortní sedadla po dvou. Ukázalo se, že se vejdeme tři. Když už se konečně vyrazilo, pořád mi vrtalo hlavou, proč jsou u sedadel navařené jakési vzpěry. Pochopil jsem brzy – druhá třída. Na cestě totiž začala posádka nabírat lidi a pomocníci hbitě přisunuli prkénka, která umístili na vzpěry, a hned tu bylo místo pro dalších třicet lidí.

cestovani2

TAKHLE TO TAKÉ JDE

V přímořských státech si cestovatel může užít i vítanou plavbu lodí. Po řekách jezdí nezřídka jen vydlabané lodičky, ale po moři už plují různé vysloužilé škunery a velké dřevěné kánoe. Taková je často jedinou možností dopravy na mnohé ostrovy. Cesta může být poměrně dobrodružná, jako například v Guineji-Bissau. Tady mají kánoe dlouhé asi osmnáct metrů a vyplouvají i na otevřené moře. Když je oceán klidný, vypadá to hodně dobrodružně, jenže, co když se rozbouří? Jednou jsem vyplul s kamarády na jedné z kánoí na cestu dlouhou sedm hodin z ostrovů Bijagos. Už při nakládání se ukázalo, že to bude podobné jako na silnici. Loď byla prostě jen velká kánoe se žebrovím bez jakýchkoliv sedadel. Na dno se ukládal náklad, kopra, ryby v barelech i několik kozlů včetně sedmi ohromných prasat, která neklidně kvičela celou plavbu. Pak nastoupili cestující včetně posádky a už nás bylo dobrých sedmdesát. Sedělo se na okraji žebroví a před sluncem nás měla chránit natažená plachta pamatující leccos. Naštěstí byla mlha. Když se konečně podařilo nastartovat motor, loď se kymácivě vydala na svoji dlouhou plavbu. Někteří místní celou dobu drželi svoje zavazadla, i když bylo těžké udržet stabilitu na okraji lodě už samotným sezením. Později jsem pochopil jejich prozíravost, protože lodní dno bylo děravé jako řešeto. Vždy, když už byla ve vodě i kvičící prasata, přišli pomocníci kapitána a začali ji barely vylévat ven. Vcelku marná snaha. Za necelých patnáct minut byl ale dobrý půlmetr vody v kánoi znovu. Jeden z lodníků tedy začal přibíjet na podlahu jakési zbytky hadrů a pneumatik. Počínal si při tom tak zuřivě, až to vypadalo, že chce dno spíše proseknout. Někteří pasažéři se tím ale kupodivu ani nevzrušovali, naopak hráli karty a každou hru dokonale zapíjeli palmovým vínem. V mlze, která v tu chvíli pohlcovala oceán, jsem si připadal jako v říši Cháronově a kam plujeme, možná netušil ani sám kapitán.

VŠECHNO NENÍ SAMOZŘEJMOST

Zajímavým závěrem a postřehem ze všech těchto trampot během cestování je rozdíl mezi tím, jak samozřejmě vnímáme v Evropě všechno kolem sebe. Pro mnohé lidi na světě jsou přitom tekoucí voda nebo pohodlné místo v autobuse poměrně velkým luxusem. Ostatně i já jsem se tak trochu naučil novým zvyklostem. Pořád si nemohu zvyknout na prázdná kupé ve vlaku nebo místa v autobusu. Když se v dopravním prostředku vyskytne více lidí, snažím se co nejvíce smrsknout a nabízím místo vedle sebe nic nechápajícím spolucestujícím. A to nevědí, že by se nás tam vešel minimálně dvojnásobek.

Category: 2008 / 01

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL KAMIL VODĚRA

Egyptské hlavní město Káhira mnoho možností k vyžití neskýtá. Betonové nadjezdy a podjezdy plné milionů aut, smog a hluk člověka brzy unaví, pivo se téměř nikde netočí a vodní dýmku (šíšu) nelze kouřit pořád. V nouzi se ale dá objevit zábava ve věcech jindy nudných.

Při jedné vycházce, kdy mne už přestalo bavit fotografovat chasníky tahající porouchaný motor z auta, jsem objevil za svými zády ošuntělou budovu s nápisem, který jsem si volně přeložil jako Muzeum egyptského venkova. Z náhlého rozmaru jsem si za půl egyptské libry (asi 2 Kč) koupil vstupenku. Zarostlou zahradou jsem prošel do hlavní budovy muzea, jejíž vstupní hala byla vyzdobena nezbytným portrétem bývalého prezidenta Gamela Abdel Nassera v nadživotní velikosti. Až na hlídače jsem zde byl úplně sám, a tak jsem brzy podlehl dokonalé iluzi naprosto jiného světa. Místnosti v přízemí vyplňují instalace voskových figurín egyptských venkovanů při jejich každodenních činnostech. Ženy pracují, nebo tančí, chlapi mastí karty, domino, nebo hulí šíšu. Figuríny jsou vypracovány naprosto realisticky a ve tvářích lidí se věrně zračí jejich nálada a emoce. Jaký byl proto můj úlek, když v potemnělé místnosti jedna z polehávajících figurín náhle obživla, vyskočila a začala natahovat ruku! Kustod, k nerozeznání oblečený do stejné galabeji jako figuríny, se vehementně domáhal práv na bakšiš… Uklidnil se, až když obdržel tři libry, tedy šestinásobek vstupného. Za odměnu mi pak ukázal instalaci tančících hurisek v harému. Naznačoval, že by mohl ukázat ještě víc, ale protože jsem mu dal jasně najevo, že další bakšiš nedostane, zdržel se trochu zklamaně dalšího výkladu a odemkl mi dveře na schodiště do ostatních tajemných sálů. Prvnímu patru, věnovanému egyptské fauně a flóře, dominují vycpané trofeje zvířat na stěnách jako na Konopišti. Dále návštěvníka upoutá složená kostra velryby, kde popisek informuje neznalého, že velryby jsou savci a žijí v mořích. Co je to za druh, jsem se ale nedozvěděl ani z popisku, ani od dalšího kustoda, který kupodivu nevyužil situace a neřekl si o bakšiš. Protože měl ale snahu informovat, dostal také tři libry V expozici hmyzu bylo zhasnuto. Náhle zpod jedné z obstarožních vitrín opět vyskočil pospávající chlapík v galabeji a po obdržení poloviny požadované částky rozsvítil. Naskytl se mi bizarní pohled na různé druhy motýlů, ve vitrínách sestavené nikoli podle suchopárného a v Evropě obvyklého vědeckého systému řazení, ale kreativně do krásných ornamentů. Nechybí ani z motýlů sestavený arabský nápis se jménem prezidenta. Procházím dále do expozice, kde je na modelech dokumentována stavba asuánské elektrárny a scénka s hlídačem expozice se opět opakuje. Peníze mi ale docházejí a já musím oželet řadu jistě zajímavých exponátů, pro tože na další bakšiše zkrátka nemám. Prohlídku jsem ukončil předčasně, avšak propříště už vím, že k návštěvě malých egyptských muzeí je potřeba nesmírné trpělivosti a kapsy plné peněz.

Category: 2008 / 01

extremneNAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL LUBOMÍR SVĚTNIČKA NATOAKTUAL.CZ

Přes padesát kilometrů pěšky divokou zimní horskou krajinou s veškerou výbavou na zádech, zdolávání skalních stěn i roklin, nebezpečí zranění a nevyzpytatelné počasí.

To je extrémní závod Winter Survival, který zhruba za měsíc odstartuje v Jeseníkách. Unikátní závod pořádá každoročně česká armáda a organizátoři o něm tvrdí, že je natolik fyzicky a psychicky vyčerpávající, že nemá na světě obdoby. Přesto se jeho účastníci sjedou letos do Jeseníků po čtrnácté. Vždy ty nejlepší tříčlenné armádní týmy z tuzemska i ze zahraničí, aby v změřily síly v dovednostech a umění přežít v nepříznivých zimních podmínkách uprostřed přírody. Jeseníky, coby naše nejdivočejší hory, jsou k tomu ideální. Rozlehlé území zatím netrpí masovými nájezdy turistů jako třeba Krkonoše. Proto právě tady ve skrytu neprostupných údolí, lesů a skalnatých úbočí každoročně svádějí vojáci svou čtyřdenní bitvu o vítězství v oficiálním Mistrovství české armády v zimním víceboji. „V závodě zvítězí každý, kdo ho jen dojede až do konce,“ říká náčelník generálního štábu české armády Pavel Štefka, pod jehož záštitou závod už několik let probíhá. Akce trvá čtyři dny a je rozdělena do tří etap, ve kterých družstva soutěží v lyžování, navigaci v zimní krajině, orientačním běhu, horolezectví, transportu raněného, střelbách ze zbraní a v samotném přežití ve volné přírodě.

HLAVNĚ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY

Jaký tedy byl ten loňský závod? První soutěžní etapa je pro závodníky tradičně jen jakýmsi zahřívacím kolem, ale v Jeseníkách už druhý den zuřila sněhová bouře a na hřebenech vítr dosahoval rychlosti až sto dvaceti kilometrů v hodině. V celé oblasti platil třetí stupeň lavinového nebezpečí. „Čím extrémnější počasí, tím pochopitelně tvrdší závod. Survival probíhá za každého počasí,“ konstatuje Pavel Pazdera z Univerzity obrany, která soutěž pořádá. Bylo něco po sedmé ráno, když družstva vyrazila na několikakilometrovou trasu. Na lyžích vystoupala po sjezdovce na vrchol Pradědu. Odtud sjela na rozcestí k horské chatě Švýcárna, kde je čekal sestup na sněžnicích a zpáteční výstup Divokým dolem. V prudké kotlině, kde se člověk zadýchá i v létě, vichřice vytvořila hluboké sněhové závěje a navíc kvůli hustému sněžení nebylo vidět na krok. A to závod jen několik dní předtím ohrožoval nedostatek sněhu. Kvůli loňské mírné zimě museli organizátoři dokonce první etapu změnit. Obvykle závodníci na lyžích vystoupají a na čas sjedou všechny sjezdovky v okolí Pradědu, kde každoročně leží přes metr sněhu až do května. Mírná zima však nadělila na vrcholky Jeseníků jen zhruba čtyřicet centimetrů a ochranáři provoz na většině sjezdovek nepovolili. Na start extrémního závodu se loni nicméně postavila dvacítka týmů – šestnáct domácích z nejrůznějších jednotek české armády a čtyři zahraniční – z Belgie, Německa, Rakouska a Slovenska. Závod stejně jako každý rok předtím přilákal hned několik speciálních jednotek. Na startu se objevil i tým z výcvikového střediska Para-Commandos z belgického Marche-les-Dames nebo družstvo z elitního slovenského 5. pluku speciálního určení ze Žiliny. Pravidelně se závodu účastní i průzkumníci nebo elitní vojáci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova, kteří lovili teroristy v Afghánistánu. Mezi závodníky pak vloni nechyběli třeba ani piloti z Náměšti nad Oslavou. Zahřívací první den se nejvíce dařilo týmu ze základny munice v Týništi nad Orlicí. Nejlépe zvládli ranní soutěž na lyžích i odpolední závod na sněžnicích, při kterém jsou členové družstev přivázaní navzájem lanem a musí co nejrychleji zdolat asi tříkilometrové strmé stoupání. Všichni ale vědí, že pravý extrém teprve přijde.

ZRANĚNÍ A VYČERPÁNÍ

Jestliže si Winter Survival vydobyl nálepku extrémní, pak to dvojnásobně platí pro hlavní dvoudenní etapu. Závodníci musejí urazit podle mapy a buzoly přes padesát kilometrů nehostinnou horskou krajinou s veškerou výbavou na zádech a splnit řadu neobvyklých a náročných úkolů. Loni mezi nejatraktivnější úkoly prvního dne dvoudenní etapy patřila disciplína nazvaná příznačně jump of death (skok smrti). Trojice závodníků se nejprve vydrápala na vrcholek čtyřicetimetrové skály, dva sjeli po šikmém laně do lesa v údolí, třetí, nejodvážnější, pak z vrcholu skočil do natažené sítě hluboko pod ním. „Byl to neuvěřitelný adrenalin, při odrazu nahoře na skále to hodně klouzalo,“ popsal bezprostřední dojmy Zdeněk Tvarůžek z výcvikového střediska v Přerově. Lezecké úkoly ostatně patří v závodě mezi nejobtížnější. Soutěžící musí improvizovat s minimem vybavení a řešit záludnosti, kterým by se normálně na skalách raději vyhnuli. „Do závodu se ale může přihlásit jen ten, kdo detailně ví, co to znamená přežít ve volné přírodě,“ tvrdí Pavel Pazdera. Organizátoři závodníkům navíc kladou překážky na hranici fair play. Často je na trati dvojí číslování kontrol, falešné indicie, které nevedou ke správnému směru další cesty. Právě špatná orientace se vymstila belgickým výsadkářům. Krajinu už dávno zalila tma a trojice závodníků podle hlášení z vysílačky marně bloudila v lesích. „V noci ztratíte orientaci velice rychle. Špatně odhadujete vzdálenost i čas. Myslíte si, že jdete už hodinu a urazili jste třeba pět kilometrů, ve skutečnosti jste šli dvacet minut a stojíte jen o pět set metrů dál,“ popisoval záludnosti ředitel závodu Miroslav Štípek. Každý tým měl pro případ, že by zabloudil, u sebe zapečetěný mobilní telefon na organizátory. Jakmile ho ale kdokoliv z družstva použije, závod pro celý tým nadobro končí. Když do cíle první etapy dorazila první družstva, měla v ideálním případě, tedy pokud nebloudila, v nohách zhruba pětadvacet kilometrů přes kopce a údolí, střelby z různých zbraní, přepravu šedesátikilového špalku po lanovém mostě přes řeku a další úkoly. Unavení a vysílení si ve sněhu budovali přístřešky pro přenocování. Snažili se usušit promáčené oblečení a rychle do sebe vpravit nějaké jídlo. Během putování měli totiž čas tak akorát na energetické tyčinky, čokoládu a pravidelný přísun tekutin. Ráno je přitom čekalo dalších pětadvacet kilometrů. Na otázky, zda jim to vůbec stojí za to, vesměs všichni nevrle odsekli, že je jim vlastně dobře a nic tak hrozného tenhle závod není. Za dalších dvacet minut už ale ve sněhových záhrabech oddychovali zaslouženým spánkem. Náročnost extrémního Winter Survivalu se potvrdila ještě večer. Kvůli zraněním a vyčerpání odstoupilo hned pět družstev. V soutěži tak skončilo kvůli vymknutému kotníku družstvo z Týniště nad Orlicí, které po první etapě vedlo. V závodě už nepokračovali ani Belgičané, které bloudění v horách nakonec stálo příliš mnoho sil. Ráno se na start postavila jen patnáctka týmů.

KAŽDÝ, KDO DOKONČÍ

Přenocování ve sněhu nebylo vloni až tak extrémní jako jindy. Teplota kolem nuly byla jen slabým odvarem i dvacetistupňových mrazů z předchozích dvou ročníků závodu. Organizátoři proto závodníkům nepovolili ani stany. Na start další části dvoudenní etapy vyrazila družstva velmi brzy ráno. V závodě zatím k velkému překvapení pokračoval i čistě dívčí tým z brněnské Univerzity obrany, kterému se podařilo do dříve čistě mužského klání probojovat po dvouletém snažení. „Na armádní mistrovství jsme se dlouho připravovaly a doufáme, že závod absolvujeme celý,“ říká odhodlaně Simona Bulanderová. Se svými kolegyněmi z týmu chce za každou cenu co nejlépe obstát v silné konkurenci mužů a dokázat, že na to prostě má. Druhá část, maraton napříč divokými jesenickými horami, některým družstvům trval až třináct hodin. Další kilometry navátými závějemi do strmých kopců, další záludné úkoly jako vytahování jednoho z týmu na vysokou skálu. Když tým úkol úspěšně zvládl v časovém limitu, závodníci neskrývali svou radost. Na jejich tvářích však nikdo nepřehlédl vyčerpání, které paradoxně zvětšovala slabá sněhová pokrývka. „Pro zimní přesun na mnohakilometrové trase je lepší pohyb na skialpových lyžích, na nich si přece jen při sjezdech můžete na okamžik odpočinout. Přesuny za deště a v blátě jsou daleko obtížnější,“ vysvětlil Pavel Pazdera. Do cíle druhé etapy ale nakonec zrána dorazilo všech patnáct týmů. O konečném pořadí proto rozhodovala až třetí etapa. Štafetový běh na lyžích v okolí Kurzovní chaty pod Pradědem prověřil poslední zbytky sil, které závodníci měli. Na pětikilometrové perfektně upravené trati se vystřídali všichni. Právě poslední den a poslední kilometry extrémního závodu rozhodovaly a díky excelentnímu výkonu štafetový běh bezkonkurenčně vyhrál rakouský tým ze školy horských vůdců a záchranářů ze Saalfedenu. Zajistili si tím i vítězství absolutní. Stříbro v celém extrémním závodě vybojovalo družstvo pražského velitelství Vojenské policie, které získalo titul přeborníka české armády pro rok 2007. Třetí příčku obsadili budoucí armádní piloti z Univerzity obrany v Brně.

extremne2

KRALUJÍ RAKOUŠTÍ HORALÉ

Zkušeným rakouským horalům ze Saalfeldenu se v posledním závodě podařilo zvítězit už počtvrté. „Mám dobrý pocit. Od začátku jsme doufali, že vítězství obhájíme,“ tvrdí sedmačtyřicetiletý Robert Trixl. V týmu je nejstarší a patří mezi horské vůdce, kteří v armádní škole v Saalfeldenu připravují vojáky Bundesheeru na horské podmínky. Armádní horští vůdci často sbírají zkušenosti i při expedicích do Himálají, na Kavkaz, do Jižní Ameriky nebo do Pamíru, které jim částečně hradí rakouská armáda. V Rakousku se pravidelně účastní dvoudenního závodu Edelweiss Raid, při kterém osmičlenné skupiny soutěží mezi sebou vysoko v horách, bivakují na skalách a plní taktické úkoly od bojových akcí až po přepady. I když rakouský tým vyhrál poslední čtyři ročníky, závod podle Trixla v žádném případě není jednoduchý. U některých disciplín nezískali ani bod. „Například při orientačním běhu jeden člen selhal,“ říká Trixl. Závod Winter Survival je podle něj jedinečnou specialitou české armády a pokaždé se objevují nové, nápadité disciplíny. Nic obdobného a tak náročného zatím podle svých slov nepoznal. „Rakušané jsou vždy ozdobou závodu. Máme se od nich co učit, ať už jde o jejich výstrojové vybavení, techniku přesunů i plnění náročných disciplín,“ konstatuje sportovní ředitel závodu Miroslav Štípek. Podle něj ale každý, kdo závod absolvuje a dorazí do cíle, je dokonale připraven na přežití v zimních podmínkách.

Category: 2008 / 01

NAPSAL JOSEF ŠEVČÍK A VYFOTOGRAFOVAL JAN ŠEVČÍK

Nejznámější muž Palenque se sice nesmazatelně zapsal do doby největšího rozkvětu města, ale do všeobecného povědomí vešel obdobně jako Tutanchamon.

Tedy především tím, že byl pohřben ve skvělé hrobce. Ta je dnes hlavní pozoruhodností Palenque a láká spoustu dychtivců, kteří chtějí tento unikát v útrobách pyramidy zvané Chrám nápisů vidět. Pakalova hrobka byla vůbec první, která se pod pyramidou našla. Do té doby nikdo nepředpokládal, že by mayské pyramidy mohly být pohřebním místem podobně jako egyptské. Až si mexický archeolog Alberto Ruz v roce 1949 všiml, že obložení zadní stěny jedné z místností v horní části chrámu pokračuje i pod úroveň podlahy a jedna z desek má otvory, které mohly sloužit k jejímu zvednutí. Objevil tak schodiště zcela zasypané hlínou a kamením. Odstraňování zásypu trvalo tři roky. Strmá chodba směřovala na jakési odpočívadlo, pak se otočila o sto osmdesát stupňů, aby pokračovala dále do hloubky. Na konci archeologové objevili malou kamennou komoru s pozůstatky pěti lidských obětí. A hned pod ní obrovskou trojúhelníkovitou desku. Když se ji podařilo odstranit, objevila se klenutá krypta o ploše asi deset krát čtyři metry, sedm metrů vysoká. Obrovský obdélníkový blok z vápence, který ji vyplňoval, byl položen přesně ve směru sever–jih. Na jeho povrchu je překrásný reliéf, snad nejznámější z mayského světa. Umírající Pakal coby zapadající slunce padá do otevřených čelistí podsvětí a z jeho těla vyrůstá strom života. Dle Dänikena je to kosmonaut za řídicí deskou své rakety. Archeologové se nejdříve domnívali, že jde o nějaký oltář. Brzy ale zjistili, že blok je vlastně ze dvou částí a pod ním leží sarkofág zdobený postavami mayských panovníků a hieroglyfy. Pod dvěma víky pak leželo Pakalovo tělo hlavou k severu. Respektive jeho kosti pokryté rumělkou a spoustou předmětů z jadeitu a mušlí. Našel se i náhrdelník se stovkami jadeitových korálů, jadeitové prsteny, ozdoby uší, sošky bohů a další. Nejznámějším předmětem z hrobky je ale maska, kterou měl Pakal na tváři, složená z kousků jadeitu. Oči masky jsou vyrobené z obsidiánu a lastur, což jí dodává výrazný živý pohled. U pravé ruky měl Pakal jadeitovou krychli, u levé zase kouli. Co tyto předměty měly symbolizovat nebo znamenat, zůstává archeologům dodnes záhadou. Když byla hrobka v roce 1952 odkryta, neměli vědci sebemenší ponětí, kdo je tím mrtvým. Luštění nesmírně komplikovaných mayských glyfů bylo v počátcích a také mayská archeologie ještě zdaleka nedisponovala tolika poznatky jako dnes. Jméno tak známe až od sedmdesátých let minulého století, kdy nastal obrovský pokrok v luštění mayských nápisů. Dnes víme, že Pakal se narodil v r. 603 našeho letopočtu a na trůn nastoupil, když mu bylo dvanáct. Nenarodil se zrovna do šťastných časů. Situace Palenque byla na začátku 7. století zoufalá. Utrpělo několik těžkých porážek od měst Calakmul a Pomoná například v roce 603 a 610. Jak vědci přečetli v dynastické historii, kterou nechal Pakal vytesat v Chrámu nápisů, byli v té době ztraceni bohové, ztraceni králové, prostě královská moc v Palenque se zhroutila. Tyto porážky a ničení mohou být vysvětlením i tehdejších problémů s dynastickým následnictvím. Vládly ženy, protože muži padli v boji nebo byli zajati a obětováni. Skutečně se v nepřátelských městech našly nápisy, že byli zajati a obětováni ahawa – příslušníci šlechty nebo přímo člen královské rodiny z Palenque. Poslední takový nápis je znám z Piedras Negras z roku 624, kdy zřejmě Palenque utrpělo poslední porážku. Od té doby se ale situace rychle zlepšovala. Skoro sto let město prosperovalo a jeho vliv se šířil. Ne na východ, kde ležela nepřátelská města Toniná, Piedras Negras a Pomoná, ale na západ do severního podhůří Chiapasu a možná až do blízkosti Mexického zálivu. Kolem roku 650 tak již Pakal vládne stabilnímu království, které není pro nepřátele snadnou kořistí. K významné události došlo roku 659. Jak přečetli mayologové na hieroglyfických schodech domu C, přišel toho roku do města Štít lebka, dvacátý pátý král tikalské dynastie. Okolnosti jeho příchodu neznáme, ale v té době napadlo Tikal město Calakmul a Štít lebka musel zřejmě odejít do exilu. V Palenque oba králové vystupují jako druhové. V té době také Pakal porazil město Pomoná a uspořádal oslavy, jejichž vyvrcholením bylo obětování získaných zajatců. Pakal zemřel v roce 683 a to zřejmě náhle, protože se zdá, že hrobka byla dokončena velmi narychlo. Rozvoj města ale pokračoval i za jeho synů Kan Balama a K´an Hoy Chitama, který nastoupil na trůn v roce 702. Toho ale postihlo něco, co se dalo za tehdejší dobré situace Palenque těžko předpokládat.

hrobka2

Byl nečekaně zajat bojovníky města Toniná v roce 711. Z tohoto města známe blok vápence s reliéfem spoutaného muže. Na stehně má nápis K´an Hoy Chitam, pán Palenque. Král byl držen mnoho let v zajetí, ale kdy byl obětován, není známo. Nezdá se, že by zajetí K´an Hoy Chitama prosperitu města nějak příliš narušilo, pokračovala až do počátku devátého století. Po celou tu dobu dále vznikala umělecká díla výjimečné kvality. Pak ale stavba monumentů končí a neobjevují se ani žádné nápisy. O posledních desetiletích Palenque tedy nemáme zatím téměř žádné zprávy. Ví se jen, že někdy na začátku devátého století zmizelo ze scény dějin. I když známe panovníky od roku 431 asi do roku 720, ta část města, která je dnes turisticky přístupná, je vesměs dílem Pakala a jeho synů. Toto celé architektonicky dokonalé dílo vybudovali během asi šedesáti let, někdy zřejmě i na troskách starších budov. Jde jednoznačně o ceremoniální a vládní centrum města. Palenque jako celek bylo ovšem mnohem větší a dodnes zdaleka není vykopané vše, co do něj patřilo. Turisty také často matou názvy jednotlivých budov – jako Palác, Ztracený chrám, Chrám hraběte a tak podobně, které nemají se skutečnou funkcí objektu žádnou spojitost. Tak je pojmenovali objevitelé města podle toho, co jim stavby připomínaly. V evropských zemích přece býval palác vládce nejvýstavnější budovou. Ty, které takové jméno nedostaly, byly prostě označeny archeology velkými písmeny nebo čísly. Mayské památky po staletí ukryté v džungli byly pro své objevitele něčím naprosto cizím a těžko pochopitelným. Dokonce trvalo desetiletí, než někoho napadlo, že města nepostavili ani Egypťané, ani lidé z Atlantidy, jak tvrdily krkolomné teorie, ale opravdu předkové těch zubožených negramotných Mayů. Ale vraťme se k Pakalovi. První chrám, který nechal postavit, byl zřejmě Ztracený chrám západně od Paláce zasvěcený v roce 647. Po něm přišel na řadu Palác hraběte, ale největší úsilí věnoval areálu Paláce. Zde se podařilo zavedením jakési mansardové střechy značně odlehčit celou stavbu, takže i při použití těžkopádné přečnělkové mayské klenby mohou být jednotlivé místnosti větší a vzdušnější, než je obvyklé jinde. Ústředním místem Paláce byl s největší pravděpodobností bílý kamenný dům, kde probíhaly královské rituály. Zde je také do zdi zasazena oválná deska, která zobrazuje, jak matka předává Pakalovi korunu. Zajímavou součástí Paláce je i věž pagodovitého tvaru. Šlo zřejmě o pozorovatelnu, mayská města vedla mezi sebou neustále války a bylo nutné být ve střehu. S válkou těsně souvisí východní nádvoří paláce. Jsou zde na kamenných deskách zobrazeni váleční zajatci. Schodiště mezi sloužilo zřejmě nejen jako vchod pro návštěvníky, ale i pro ty, kteří měli být obětováni. Mayští králové zajišťovali chod světa tím, že bohům obětovali krev zajatců. Dnes víme, že slunce vyjde i zítra ráno. V mayském světě to bylo složitější. Slunce večer zmizelo v Podsvětí a bylo třeba zajistit, aby se odtud zase dostalo zpět. Z hlediska mayské filozofie jsou lidské oběti vysvětlitelné. Ale proč museli být zajatci před stětím kamennou sekyrou velmi krutě mučeni, zatím jasné není. Nejen zajatci, ale i mayští králové obětovali svou krev zvláštním rituálním pouštěním žilou. Zachoval se i otřesný reliéf, kde si královna protahuje dírou v jazyku jakýsi provázek s trny. Obětování krve u mayského obyvatelstva odstraňovali Španělé ještě dlouho po conquistě. Západní nádvoří má ještě jednu raritu a to hieroglyfické schodiště domu C. Glyfy na něm poskytly velmi mnoho dat o těžkých dobách Palenque v období asi 599–624 a také o návštěvě tikalského krále Štíta lebky.  Hrobka Pakala se v Chrámu nápisů začala budovat kolem roku 675. Stejně jako u mnohých egyptských hrobek i zde nejdříve vybudovali pohřební komoru a dopravili do ní sarkofág. Jeho deska musela být přesně na úrovni terénu, tedy na hranici mezi světem živých a mrtvých. Na hrobku pak navršili devět pyramidových stupňů, přesně tolik, kolik má Podsvětí. V chrámu na vrcholu pyramidy v hlavní síni zadní galerie jsou tři kamenné desky s nápisy. Zde podává Pakal dynastickou historii Palenque. V chrámu je ještě jedna zajímavost – z hrobky sem vede kamenné potrubí, jehož prostřednictvím zřejmě mohla královská rodina komunikovat se svým mrtvým předkem. Při rituálu pouštění krve pak mohli dosáhnout i přítomnosti jeho ducha. Mayologové pro ni vynalezli krásné jméno – psychodukt. Chrám nápisů již dokončoval Pakalův syn Kan Balam. Zabavil pro sebe šest pilířů mezi hlavními vchody budovy, bohužel štukové reliéfy jsou čitelné jen z části. Je zde zobrazen mladý Kan Balam jako šestiletý, když byl ustanoven dědicem královské moci. Dá se tu zpozorovat, že má na jedné noze šest prstů. Tato deformace se objevuje i na jeho obrazech z pozdější doby. Když dokončil pyramidu, pustil se do stavby vlastních monumentů v tak zvané Skupině kříže. Ta sestává ze tří chrámů kolem malého náměstí – Chrámu slunce, Chrámu listového kříže a Chrámu kříže. Všechny tři jsou si dosti podobné, stojí na terasovitých plošinách a jejich bílá barva kontrastuje se zelenými pahorky. I když v době slávy Palenque byly tyto budovy barevné, nic to nemění na jejich dokonalém zasazení do terénu. I dnes připomínají jakési zahradní domy obklopené udržovanou zahradou kdesi v Evropě. Chrámy Skupiny kříže ale především obsahují mnoho vyobrazení Kan Balama a dotvrzují jeho božský původ. Protože se trůn dědil po meči, neměli Pakal ani Kan Balam nárok na nástupnictví. Aby tedy získali politický profit, použili náboženství. Tedy nic nového pod sluncem. Svoji matku královnu Zářivý Quetzal prostě ztotožnili s první matkou, která podle verze o stvoření světa, jak se chápala v Palenque, zrozením tří synů založila stávající řád světa. Kan Balam určitě netrpěl přehnanou skromností. Na obrazech ho vidíme, jak sestupuje do Podsvětí, aby přejal atributy moci od svého mrtvého otce, i jak je plně oblečen do královského šatu. Postavy jsou doplněny dalšími symboly a textem dokazujícím přenos božství z Pakala na Kan Balama. V každém případě nám nápisy z doby obou králů osvětlily dávnou historii města. A to nejen posloupnost králů, ale i její spojení s mytologickou minulostí až do doby stvoření světa. Že na tom měli především svůj osobní zájem, bylo už řečeno. Ale tento hřích jim můžeme snadno odpustit. Vždyť jim vděčíme za krásné bílé město zasazené mezi zelené pahorky, klenot mayské architektury.

Category: 2008 / 01

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA DAGMAR CESTROVÁ

Ještě zhruba před deseti lety to bylo jedno z nejproblematičtějších měst Anglie. Průmysl vzal za své a počet nezaměstnaných strmě vzrostl.

Teď zvedá křídla jako pták v jeho znaku. Liverpool byl pro rok 2008 dokonce vybrán za hlavní město evropské kultury. Liverpoolským se podařilo najít si jinou cestu, než jakou si vybrali původně – když od osmdesátých let neprosperuje průmysl, je třeba využít něco, co má město také v zásobě. Tedy kulturu. Právě odtud přece pocházejí Beatles a řada známých hudebních skupin, které od 60. let převracely zažité představy o muzice. Tady se nacházejí rozsáhlé sbírky uměleckých předmětů, které se podařilo shromáždit především v době rozkvětu, kdy Liverpool prosperoval coby největší britský přístav po Londýnu. Ostatně dokud na pověstné dominantě nábřeží Royal Liver Building sedí dva obří mědění ptáci – Liverpool Birds, symbol města podobný orlu – musí přát městu štěstěna. Podle legendy město ochraňují od zlého. Kdyby odletěli, důsledek by byl katastrofální – naprostá zkáza. Žádný div, že si je pro jistotu Liverpoolští přivázali…

TEČOU SEM MILIONY LIBER

Ve městě se horečně staví. Zima tu díky mírnějšímu klimatu není žádnou překážkou. Nad nábřežím se tak otáčejí ramena jeřábů, přes některé chodníky a ulice leží zátarasy pro chodce i auta. Z bývalých doků a budov sloužících původně chodu přístavu jsou muzea, obchody, luxusní byty. Další postupně přibývají. „Podívejte támhle,“ ukázala Barbara Matthews, naše průvodkyně, na budovu hned naproti pověstné Roayal Liver Building s největšími hodinami v zemi, většími než londýnský Big Ben. „Ještě tam jsou volné byty. Jeden až za milion dvě stě tisíc liber.“ Město se snaží dostat život právě na unikátní nábřeží a udělat z něj výjimečnou turistickou atrakci. Základ už položily plavební společnosti v minulých stoletích, když stavěly zdejší doky. Teprve když jimi procházíte, uvědomujete si, jak suchá je i nejbarvitější kapitola dějepisu nebo encyklopedie. Jak obrovské muselo být bohatství, které tudy teklo do Anglie, když se tu překládalo zboží z lodí. Budovy v docích mají fantastickou atmosféru, při jejich stavbě ani výzdobě se rozhodně nešetřilo a připomínají skutečné paláce. Nádherné vitráže, zlacená schodiště, stropy… Ostatně i liverpoolská radnice z roku 1754 má symbolicky na ozdobném plotě zlaté ananasy, někdejší symbol bohatství. Teď se tu miliony a miliony liber utrácejí na výstavbu a opravy. „Po Londýně je Liverpool druhým městem, které se tak rychle rozvíjí,“ upozorňovala Barbara Matthews, když ukazovala kolem sebe a vysvětlovala, co všechno se ještě má dokončit. „Všechno bude hotové včas,“ dodala. V té chvíli, uprostřed rozkopaného nábřeží, vypadalo její tvrzení hodně odvážně. Nejsme ale v Česku a ona se tvářila docela samozřejmě. Rychle stavět přece znamená stavět levněji. Peníze, které se vydají, se rychleji vrátí. „Tak třeba potřebujeme další muzea, i když jich má Liverpool nejvíce po Londýně. Přesto ještě mnoho uměleckých předmětů leží ve skladech,“ říká Barbara Matthews. Pro návštěvníky, které díky svému přerodu z průmyslového přístavu na kulturní centrum očekává, je třeba postavit další hotely, obchody. Kdo chce přilákat turisty a získat jejich peníze, musí jim přece nabídnout dobré zázemí a služby.

RINGO STARR I PAUL McCARTNEY

Rok Livepoolu jako hlavního města evropské kultury zahájí člen legendárních Beatles. Ringo Starr se do rodného města vrátí už v lednu – jako jeden z hlavních hostů při otevření nové liverpoolské arény Echo. Symbolicky tak odstartuje rok, který má Liverpoolu umožnit co nejlépe představit historické i kulturní dědictví obyvatelům ostatních zemí Evropské unie. To je cíl každoročního vyhlašování některého města za hlavní sídlo evropské kultury (Praha jím byla v roce 2000 výjimečně ještě spolu s dalšími osmi městy). V červnu se na chvíli vrátí do svého rodného města také sir Paul McCartney. Na pověstném fotbalovém stadionu Anfield (patří místnímu klubu Liverpool FC) bude hlavní postavou velkolepého koncertu pro třicet pět tisíc diváků, který ale díky přímému televiznímu přenosu uvidí i další miliony lidí po celém světě. „Jsem potěšen, že se Liverpool stal Evropským hlavním městem kultury roku 2008. Bude to velký rok,“ nechal se slyšet Paul McCartney. Co je to být velkým centrem kulturního dění, si Liverpool vyzkoušel už v roce 2007. Slavil své osmisté výročí. Odehrálo se tu na tři sta kulturních akcí a kromě jiného mohli návštěvníci na vlastní oči vidět i zakládající listinu udělenou králem Janem v roce 1207.

PO SOUŠI I PO VODĚ

Liverpool chce vytvořit velkolepou povídanou pro každého, kdo přijede po souši, ale i po vodě, přesněji po řece Mersey, pod kterou vedou tři tunely, jeden železniční, dva silniční. Očividným přáním Liverpoolanů je to, aby pohled na nábřeží vzal každému dech. Konec konců ne pro nic za nic bylo zařazeno na listinu památek chráněných UNESCO. Jeho architektura je výjimečná a má mnoho prvenství. Právě tady se nachází první mokrý dok ve Velké Británii, postavený začátkem 18. století. Stojí tu i největší dok impéria, stavěný až po 2. světové válce, ale i unikátní Albertův z 19. století. Je výhradně z nehořlavých materiálů, tedy pouze z cihel, kamenů a litiny. Má skutečně neopakovatelnou atmosféru. Můžete tu strávit třeba celý den a nejen že se nebudete nudit, ale budete ještě odcházet s pocitem, že všechno najednou se stihnout nedá a je třeba se vrátit. Nachází se tu jak muzeum námořnictví, muzeum města Liverpoolu, tak i galerie Tate. Ukázali nám ji s notnou dávkou pýchy. V nejvyšším poschodí se nachází exhibice čtyř britských umělců, vítězů Turner Prize 2007. Je to poprvé, co prestižní akce za svou čtyřiadvacetiletou historii opustila Londýn. Umělečtí kritici nade mnou teď asi udělají kříž, ale musím přiznat, že mě tato expozice nenadchla. Mnohem bližší mi byla díla moderního umění v nižších patrech. Symbolické je, že právě součástí tohoto doku je nově otevřené muzeum otroctví International Slavery Museum. Otřesná podívaná, jak se člověk dokázal chovat k člověku. Ale kde jinde by takové muzeum mělo být než v Liverpoolu. První otrokářská loď, která zamířila pro novou „pracovní sílu“ z Velké Británie do Afriky, byla vypravena právě odtud. Albertův dok je výkladní skříní toho, co liverpoolské nábřeží nabízí – kromě pastvy pro duši je tu i spousta lákadel pro peněženku v podobě kavárniček, obchodů, ale i malého obchůdku v muzeu Beatles. Suvenýr odtud by měl být výjimečný a hlavně anglický. Teprve později jsem si všimla, že krabička na cigarety s obrázkem přebalu z jedné desky Beatles má na dně nenápadnou nálepku Made in China.

V NOCI SE NEZAVÍREJTE

Kdo se v Liverpoolu zavře večer do hotelu, prohloupí. Stačí vyjít na ulici a budete míjet četné skupinky lidí, kteří se očividně rozhodli strávit začátek noci příjemněji. Byli jsme v Liverpoolu na konci října a nechtěli jsme věřit vlastním očím, když jsme potkávali hloučky procházejících se hlavně mladých lidí: ženy naboso, v šatičkách třeba jen na ramínka, muži často v košilích jen s krátkými rukávy. My zachumlaní do kabátů. Stálé klima, kdy se teplota i v zimě drží nad nulou a v létě až na výjimky nedosahuje tropických veder, asi dělá z obyvatel Velké Británie otužilce. Město očividně v noci žije, pulzuje a nabízí spoustu příležitostí, stačí si jen vybrat některý z barů nebo restaurací a vstoupit. Pozor, uvnitř se nekouří. Pokud budete mít štěstí, bude některá z kapel hrát i v pověstném klubu Cavern, místu, které proslavili Beatles. I přes den je tu spousta lidí. Sejdou dolů, okouknou atmosféru, nadýchají se poměrně těžkého vzduchu a zase zmizí. Večer je tu vzduch ještě hustší a vedro ještě větší, ale lidé zůstávají. Hlavně když tu některá z hostujících kapel právě hraje skladby Beatles. Jen pár yardů od Cavern Clubu, na rohu neméně známé Mathew Street, roste nový hotel Beatles. Otevření je naplánováno právě na rok 2008. Pro značnou část turistů, která do Liverpoolu míří, je hlavním tahákem právě historie Beatles. Podle statistik tu pak ročně utratí kolem dvou desítek milionů liber.

NEJDE ALE JEN O BEATLES

Je to možná dané anglickou zdrženlivostí, že i když Beatles v Liverpoolu leccos připomíná, pokud nechcete, nemusíte se Beatles vůbec zabývat. Jinde ve světě by je asi využili k propagaci města ještě více. Pravda, jezdí tu speciální prohlídkový autobus, jakýsi hybrid mezi vozem a lodí (je žlutý, vypadá jako ponorka a jezdí i po vodě), kterému místní říkají Duck a určitě nevynecháte „beatlesáckou“ pasáž z uličky Mathew do sousední Harrington, ale tím to může skončit. Možná je to tím, že Liverpool okamžitě nabídne spoustu dalších neobvyklostí. Velkolepý dojem v každém zanechá anglikánská katedrála. Trochu mate, vypadá, jako by tu stála stovky let. Ve skutečnosti ještě ani není dokončená. „Pořád na ní něco vylepšují,“ dozvěděli jsme se. Jde o největší svatostánek anglikánské církve v Evropě, dvakrát větší než katedrála svatého Pavla v Londýně. Má obří varhany, nejhlasitější zvony a asi i další řadu nej. Nechybí v ní ani místo, kde si můžete posedět třeba nad kávou. Její prostor se spoustou zákoutí vás pohltí, i když vůbec nejste věřící. I tohle je odraz bohatství a někdejšího lesku Liverpoolu jako významného přístavu. Také tu objevíte seskupení unikátních staveb v neoklasicistním stylu, které mnozí obyvatelé považují za jakési srdce města. Jde o významné kulturní instituce města – knihovnu pojmenovanou po Willia mu Brownovi, World Museum Liverpool i uměleckou Walkerovu galerii (Walker Art Gallery). Vstup je zdarma. Patří k nim i nedaleká budova St. George´s Hall s koncertním sálem a soudní síní a divadlo. Faktem je, že se o zdejších sbírkách hovoří jako o největší kolekci mimo Londýn.

kridla2

A ZÁJEM ROSTE

Výlet do Liverpoolu není levný nejen pro Středoevropana. Přesto statistiky potvrzují, že je o něj zájem. Zatímco v roce 2004 ho navštívilo na dvě stě tisíc zahraničních turistů a on tak obsadil podle národního statistického úřadu šestnácté místo na listině nejnavštěvovanějších měst, o dva roky později se už vyšplhal mezi několik nejpřednějších. Přijelo sem 625 tisíc návštěvníků ze zahraničí. Rok 2007 by měl být ještě lepší. V žebříčku popularity měst Velké Británie je dokonce na šestém místě a předstihl tak třeba Oxford nebo Bristol. Obyvatele Liverpoolu tento úspěch těší. Věří, že rozvoj turistiky přinese pracovní místa a nové bohatství do města. Možná by tedy měli na bájné ptáky na Royal Liver Building přidat ještě další řetězy. Co kdyby.

Category: 2008 / 01

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ZDENĚK MICKA

Největší přírodní zajímavosti Ázerbájdžánu? Bezpochyby bahenní sopky. Tato zvláštnost se vyskytuje i na jiných místech světa, nikde ale nevznikají tak bizarní útvary jako právě v této zakavkazské republice.

Dosahují navíc rozměrů, které nemůže nabídnout žádná jiná lokalita. Anglicky psaný průvodce uvádí, že k bahenním sopkám, které zdobí vrcholy hned několika pustých hor v okolí městečka Gobustánu na pobřeží Kaspického moře, se dá dostat jen terénním autem s náhonem na všechna čtyři kola a po těžko sjízdných, téměř neznačených cestách jen k některým z nich. Od domorodců se však dozvídáme, že za suchého počasí lze k některým dojet i obyčejným taxíkem. Cesta omlácenou ladou vede nejprve fádní stepí. Asi po dvaceti kilometrech už stoupáme divokými serpentinami. Podvozek občas nebezpečně drhne o nerovný terén a motor řve v největších otáčkách. Řidič přesto nesundává ani na chvíli nohu z plynu, sebejistě kroutí volantem a mlčky žmoulá cigaretu mezi svými zlatými zuby. Pak náhle prudkým manévrem strhává auto z cesty na nevelkou náhorní planinu a celkem solidní ruštinou pronese: „Tavarišči, grjazovyje volkany zděs!“ Krajina připomíná povrch Marsu. Nejistě vykračujeme mezi několikametrové kužely, ve kterých to podezřele bublá a mlaská. Pod nohama křupe vyschlá bahenní poleva, která se díky vysokému obsahu soli místy nepřirozeně třpytí. Ve vzduchu je cítit zemní plyn a síra. Z tmavě šedivých vulkánů stékají s různou intenzitou proudy čerstvého bahna. Uvnitř kráterů se občas objevují obrovské bubliny, někdy o velikosti fotbalového míče. Ne všechny hliněné homole okolo jsou aktivní a bahenní proudy na jejich svazích už zcela uschly. To jim však nic neubírá na kráse a zajímavosti. Zaschlé výrony bahna jsou většinou silně rozpraskané a tvoří bizarní textury, často dlouhé i několik desítek metrů. Okolí je zbrázděno hlubokými trhlinami jako po zemětřesení. Nejspíš se jedná o pozůstatky větších erupcí nahromaděného plynu, ke kterým podle názoru některých odborníků dochází přibližně jednou za dvacet let. Vznik bahenních sopek už není pro dnešní vědu žádným tajemstvím. Objevují se nejčastěji na území s ložisky ropy, kde místy unikají zemní plyny a vodní páry, což může být provázeno i vyvrhováním bahna a slané vody. Jílovité sedimenty jsou buď nárazově, nebo pravidelně vytlačovány na povrch a tím vznikají charakteristické pahrbky kuželovitého tvaru. Bahno z těchto nepravých vulkánů obsahuje zpravidla železo a velké množství solí, proto bylo odnepaměti využíváno k léčebným koupelím a zábalům.

STUDENÝ A NEHOŘEL

Šplhám na vrchol jedné zdánlivě nečinné kupy, abych měl rozhled do okolí. Ovšem ouha! Jedná se zřejmě jen o spící vulkán, takže se na jeho vrcholu propadám jednou nohou do kráteru plného jemného jílovitého bahna. Naštěstí není horké, jak se na první pohled zdá. Bublání a zvuky typické pro Papinův hrnec působí plyn, jenž v nepravidelných intervalech uniká z nitra země. Vyvrhované bahno sice vypadá jako roztavené olovo, ale ve skutečnosti je vždy studené, obvykle není teplejší než dvacet stupňů Celsia. Slyšeli jsme, že z kráterů unikající zemní plyn lze škrtnutím sirkou na chvíli zapálit. Půjčujeme si proto od taxíkáře zapalovač, ale po několika marných pokusech to vzdáváme. Patrně se to podaří jen náhodou. Zato jsme několikrát svědky erupcí, při kterých létá bahno až do metrové výšky. Některé vulkány explodují poměrně často, jiné jen jednou za delší dobu, avšak o to s větší intenzitou. Krátery mají různou šířku. Menší měří v průměru sotva pár centimetrů, ale objevujeme i několik téměř dvoumetrových. Výšku největších kuželů odhaduji na čtyři až pět metrů. Později se z odborné literatury dozvídáme, že jsou to všechno parazitické krátery jedné velké sopky, jejíž bahno formovalo celou horu, na jejímž vrcholu stojíme. Na západním pobřeží Kaspického moře, kde se nachází největší bahenní sopky na světě, je podobných útvarů několik. Některé jsou až tři sta metrů vysoké a mají i přes kilometr v průměru, takže si velikostí příliš nezadají s pravými vulkány.

ZÁZRAKY V ZEMI OHNĚ

Ázerbájdžán, doslova země ohně, nemá na svém území žádnou aktivní sopku. Lidé se tu však od dávných dob setkávali s jinými podivnými přírodními úkazy, které u nich budily posvátnou úctu a respekt. Starověcí cestovatelé odtud přiváželi neuvěřitelné zprávy o hořící vodě, plamenech šlehajících samovolně ze skal a fanatických uctívačích ohně. Také pro dnešního turistu jsou atrakcí všudypřítomné kaluže ropy a přírodní vývěry stále hořících zemních plynů, jež se dokáží samy vznítit. Jeden takový jsme viděli na předměstí Baku u osady Digah. Místní toto místo nazývají Yanar dağ (Hořící pahorek) a prý je svého času obdivoval i Marco Polo. Zážitku z návštěvy bahenních sopek se však nic nevyrovná. Kromě místa zvaného Palchik Vulkan u Gobustánu je možné je obdivovat také poblíž nedalekého Alatu (Alyatu) – Firuz crater, v okolí Saléjanu – Babazan Vulkan a na dalších několika méně známých místech. Bahenní sopky rostou i na dně Kaspického moře jižně od Baku. Na jaře 2001 zde dokonce díky mohutné „erupci“ jedné z nich vznikl zcela nový ostrůvek, který je dodnes předmětem zájmu odborníků.

olovo

NEJISTÁ BUDOUCNOST

Předpokládá se, že celá polovina všech bahenních sopek na světě bublá právě v Ázerbájdžánu. Navíc se jedná o největší a nejlépe zachovalé příklady této geomorfologické rarity. Přesto nejsou dodnes předmětem žádné ochrany. Poblíž se totiž nacházejí významná naleziště ropy i zemního plynu a vláda si chce zřejmě nechat otevřené dveře, pokud by se v budoucnu uvažovalo o rozšíření těžby – třeba i na území dnešních bahenních sopek.

Category: 2008 / 01

napsal a vyfotografoval Jan Borecký

Housle jsou nejrozšířenější hudební nástroj na světě. Vznikaly na začátku 16. století z nástroje, kterému se říkalo lira da braccio. Nejznámější z prvních houslí jsou z dílny Itala Gaspara Bertolttiho, který žil kolem roku 1560.

Pak se hlavně v Itálii objevily celé rody houslařů. Své ale mají co říci k historii jejich výroby i české Luby u Chebu. Všude samé housle. Tak nějak to vypadá v továrně na výrobu strunných hudebních nástrojů Strunal v Lubech. Vyrábějí se tu už více než pět set let. Nejstarší dochované housle z Lubů od mistra Johanna Adama Pöpela jsou k vidění v muzeu v Norimberku. Začátky zdejší výroby tedy sahají někam do 16. století. Ve století osmnáctém se tady stavěly kvalitní mistrovské nástroje, slávu houslařského řemesla šířily především rody Sandnerů, Hoyerů a Schusterů. Několik generací skvělých houslařů pak také vychovala zdejší houslařská škola, založená v roce 1908. V Lubech ale rozhodně nešlo o nějaké příštipkaření.

housle

Třeba v roce 1913 se tu výrobou hudebních nástrojů zabývalo více jak tři tisíce lidí. Známá firma Cremony je ale založena až po první světové válce sloučením malých dílen. Současný název Strunal je až výsledkem privatizace na začátku devadesátých let. Málokdo ovšem ví, že dnes jde o jednoho z nejvýznamnějších výrobců strunných hudebních nástrojů v Evropě. V Lubech staví na bohatých českých tradicích. Zdejší housle by nedokázaly tak zpívat, kdyby do nich nevkládali svou zručnost zděděnou z generace na generaci mistři houslaři. Bez ruční práce, i když doplněné moderními a dnes už i ekologickými technologiemi, by to nešlo. Rozhodující je totiž cit pro kvalitní materiál, který dobře nese zvuk. Dřevo se pak musí dokonale zpracovat. Na výrobu světově známých houslí se v Čechách používá dřevo smrků a buků, na kytary a mandolíny se exotická dřeva dovážejí z Afriky. Dnes v Lubech vyrobí ročně dvě stě padesát lidí šedesát tisíc hudebních nástrojů. Každý v několika modelech, od levnějších po koncertní, včetně pouzder a povlaků. Známý profesor Jiří Jirmal třeba doporučuje jednu ze zdejších kytar. Koncertní virtuos Jaroslav Svěcený zase lubské housle a violy podle modelů Stradivariho a Guarneriho. A české housle zpívají po celém světě. Většina totiž míří do Ruska, USA a Německa, ale i na Island, do Botswany, Hongkongu, prostě do padesáti dvou zemí světa. Chystá se prodej do Číny a Indie. Housle z Lubů se mohou navíc pyšnit speciálním hologramem, který v rámci projektu European Excellence, zaměřeného na podporu tradiční evropské výroby, potvrzuje originální evropský původ zboží.

Category: 2008 / 01

mistni2NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ANDRE VLTCHEK

O brutální dynastii Saudeleur na jihovýchodě mikronéského ostrova Pohnpei se ví dosud velmi málo. Nan Madol – rituální, náboženské a politické středisko někdejší říše – je však jedním ze skvostů tichomořské architektury a snad jedním z nejtajemnějších míst na naší planetě.

UNESCO se pokouší vyhlásit Nan Madol za kulturní dědictví lidstva, což by byl první titul této kulturní, vzdělávací a vědecké organizace OSN věnovaný architekturní či jiné kulturní památce na území Tichomoří (s výjimkou chilského Velikonočního ostrova, který ale administrativně patří Jižní Americe, přestože se nachází v Polynésii). Protože se na ostrov Pohnpei dostane jen velmi málo návštěvníků, je architektonický klenot téměř vždy opuštěn. Místní obyvatelé se tomuto místu většinou vyhývají. Věří, že ruiny by měly odpočívat v klidu stejně tak jako mrtví, kteří jsou tam pohřbení. Dosud vzpomínají na německého guvernéra ostrova Pohnpei, který v roce 1907 zemřel za krajně nejasných okolností ihned potom, co otevřel hrobku pod ruinou Nan Madolu. Přestože oficiální německá verze hlásala, že guvernér zemřel na žízeň a vysílení z tropického horka, obyvatelé ostrova si myslí své. Podle místních legend je Nan Madol jakýmsi místem duchů – vybudovaném jako model kontinentu Mu či Lemuria, který zatopilo moře. Příslušníci dynastie Saudeleur údajně viděli dosud tonoucí kontinent přes hladinu moře a budovali jeho kopii jako památku na tuto zkázu. Nan Madol se nachází na jihovýchodě ostrova Pohnpei, zhruba hodinu rychlolodí z malého přístavu vesničky Awak; cesta vede podél pobřeží kolem krásných malých korálových atolů a ztroskotaných rybářských škunerů. Jiný přístup je posilnici z Kolonie (asi hodina a půl autem), cesta však není značena a i poté, co se objeví domek správce této památky, je ještě třeba jít asi kilometr pěšinou v džungli přes polorozbořené můstky, jež spojují jednotlivé ostrůvky. Dnešní místo duchů, kdysi velkolepý Nan Madol, bylo vybudováno na devadesáti dvou umělých ostrůvcích. Voda mezi nimi je mělká a dno bahnité, nejvýhodnější je proto požádat majitele rychlolodi, aby vzal s sebou kajak. Historici a archeologové se přesně neshodnou na tom, kdy se toto město začalo budovat, nejspíše někdy mezi roky 1100 a 1200. Výstavba trvala dvě stě až tři sta let. Když u břehů přistáli první misionáři (1852), říše již prošla úpadkem a město bylo opuštěné. Místní si ale ještě pamatovali na dobu, kdy byl Nan Madol rušným – na tehdejší poměry – velkoměstem. Mohutné stěny se dosud zachovaly v krásném stavu. Největší stavby jsou na ostrově Nan Douwas – palác s nádvořím se čtyřmi kryptami: hrobkami s pozůstatky vládců dynastií Saudeleur a Nahnmwarki. Administrativní středisko říše bylo nejspíše na ostrůvku Pahn Kadira, na jehož území stál chrám boha hromu. Celé město je jakousi sbírkou tajemných legend: hrobky a domky magu; dva velké kameny, údajně symbolizující ženy, jež rozhněvaly bohy, protože zapomněly nakrmit boha Lepengo, a tak zkameněly. Tento bůh ale změnil ještě několik žen ve stromy a ty dosud rostou na jednom z ostrůvků. Magická čísla jako 333 patří svatým kamenům uprostřed rituálních stavení Nan Madolu. Město se kdysi pyšnilo svojí krásou a vyznávalo desítky bohů. Místní zkamenělé stromy, zvedající se z mořské hladiny, tajemné mangrovy a absolutní a ničím nerušené ticho výstižně symbolizují výjimečnost tohoto místa. Najít Pohnpei na mapě světa je však téměř nemožné – musela by to být mapa krajně podrobná. Ostrov je součástí Mikronésie (Federated States of Micronesia), i tu celou můžeme považovat za jednu z nejtajemnějších zemí Tichomoří. Vzdálenosti jsou tu obrovské a doprava velmi omezená. Větší ostrovy mají letiště, na kterých několikrát týdně přistává velký Boeing 737–900 americké letecké společnosti Continental Micronesia na své cestě z Guamu (území USA) na Hawaii s mnohými mezipřistáními na letištích Mikronésie a Marshallových ostrovů: cesta tak trvá až patnáct hodin. Continental Micronesia je jedinou společností, která sem létá. Obyvatelé Yapu musejí například přestupovat na letišti v Guamu, pokud se chtějí dostat na jiné ostrovy své země. Letenky jsou krajně drahé – až 1200 dolarů zpáteční z Manily (Filipíny) na Pohnpei v ekonomické třídě – a cesta je nepohodlná. Důsledkem toho Pohnpei navštíví ročně jen kolem šesti tisíců osob (včetně služebních cest), na ostrov Kosrae se podívá jen přes dva tisíce lidí. Celkem v této malé federaci žije kolem sto šedesáti tisíců obyvatel, většinou Mikronésanů, s výjimkou dvou malých ostrůvků Nukuoro a Kapingamarangi, které obydleli Polynésané. Ostrovy Mikronésie byly obydleny již ve druhém století. První Evropané přistáli na ostrově Yap až v roce 1526. Později bylo celé území karolínských ostrovů, na kterých se Mikronésie nachází, kolonizováno španělskou korunou. Ta je v roce 1899 prodala Německu. Vládlo tu tak brutálně, že se v letech 1910–11 proti němu zvedla revolta a bylo popraveno sedmnáct mikronéských vůdců a stovky obyvatel byly poslány z Pohnopei do vyhnanství. V roce 1914 kontrolu nad souostrovím převzalo Japonsko. Využilo zeměpisné polohy Chuukské zátoky a vybudovalo tam svoji nejdůležitější námořní základnu ve středním Pacifiku. Přezdívalo se jí Gibraltar Tichomoři. Sedmnáctého února 1944 zahájily Spojené státy těžké bombardování přístavu a potopily tu šedesát japonských bitevních lodí. Dosud leží na dně moře jako bizarní muzeum a lákají potápěče z celého světa. Po válce Spojené státy celou oblast okupovaly a vytvořily „protektorát“ (Trust Territory). V roce 1978 občané Pohnpei, Kosrae, Chuuku, Yapu, Marshallových ostrovů a Palau volili, zda přijmou společnou ústavu. Marshallovy ostrovy a Palau ji odmítly a vydaly se vlastní cestou; vyhlásily nezávislost. Co zbylo, se stalo Federativními státy Mikronésie – bez ohledu na různé kultury a jazyky jednotlivých ostrovů. V roce 1982 pak tato federace podepsala takzvaný Compact of Free Association with the USA – patnáctiletou dohodu, na jejímž základě země obdržela mohutnou finanční pomoc, celkem 1,3 miliardy dolarů během patnácti let přímé pomoci a desítky milionů ve formě rozličných grantů a podpor výměnou za exkluzivní přístup americké armády na své území. Dohoda nabyla na platnosti v roce 1986 a o pět let později se Mikronésie stala členem OSN. Francis X. Hezel, americký kněz a vědec, působí v Mikronésii dlouhá léta a vysvětlil mi, že „Spojené státy neuvažovaly o vybudování vojenských základen jako na Marshallových ostrovech. Šlo jim především o to, aby se bitevní lodě a ponorky Sovětského svazu nemohly pohybovat v obrovském mořském prostoru, který Federativním státům Mikronésie patřil. Dohoda v podstatě znamená to, že pokud by nepřátelské lodě (nepřátelské vůči Spojeným státům) propluly územím Mikronésie, USA by to považovaly za narušení vlastních hranic. Dohoda ale nabyla platnosti až v roce 1986; v době, kdy moc Sovětského svazu začala markantně upadat, a tudíž se stala z dlouhodobého hlediska daleko výhodnější pro Mikronésii než pro USA.“ Země je zcela závislá na americké finanční pomoci, což mělo do jisté míry krajně negativní dopad na místní kulturu. Vláda je nyní bez konkurence největším zaměstnavatelem a její rozpočet je financován jako z USA, tak emigranty z Mikronésie, kteří ve Spojených státech pracují (součástí dohody je poměrně neomezený pohyb osob mezi oběma zeměmi, takže desetitisíce obyvatel Mikronésie pracují a studují v USA).

mistni

Dalším podstatným zdrojem příjmů jsou daně, jež vláda vybírá od převážně čínských a taiwanských rybářských lodí lovících tuňáky. Je tu nejproduktivnější oblast světa pro lov těchto ryb. Každý z větších ostrovů Mikronésie má svoji vlastní kulturu a vlastní jazyky (osm základních původních jazyků na území země), přestože státním úředním jazykem je angličtina. Pohnpei, Chuuk, Yap a Kosrae v podstatě nemají kulturně či jazykově téměř nic společného. Chuuk je nejlidnatějším ostrovem s více než padesáti tisíci obyvatel. Je však poznamenán korupcí a etnickými a sociálními konflikty, takže je často nevlídně definován jako „ostrov konfliktů“. Láká však potápěče, kteří tu hledají nádherné korály, ale především potopené japonské bitevní lodě. Stavby na ostrově jsou krásnou kombinací veselých barev. Kosrae je naopak jedním z nejklidnějších míst Tichého oceánu, ostrovem úsměvů a vysokých kopců pokrytých tropickou zelení, jež navštíví ročně jen hrstka cestovatelů, nehledě na přírodní krásu a na ruiny historického města Lelu. Yap je ostrovem s nejhlubšími tradicemi v Mikronésii. Přežily kolonializaci i dohodu s USA. Většina žen si dosud nepřikrývá prsa a nosí jen hadřík kolem beder. Téměř všichni obyvatelé ostrova žvýkají „betel nut“ – ořech, jehož štáva má rudou barvu a lehký narkotický účinek. Yap je slavný díky svým obrovským „kamenným penězům“ zvaným rai. Vesnice Yapu tvoří tradiční stavení a kamenné cesty do džungle i několik století staré. Yap leží daleko blíže k Palau než k jiným ostrovům Mikronésie. Jeho obyvatelé proto prý tajně vyjednávají s vládou Palau o možnosti připojit se k této mladé, ale bohaté zemi. Palau se však obává, že by Yap negativně ovlivnil jeho kulturu. Na Yapu dosud funguje tvrdý kastovní systém a segregace mužů a žen. Hlavní město státu – Palikir – a zároveň nejlidnatější město země – Kolonia – se nacházejí na Pohnpei. Toto souostroví má přibližně třicet sedm tisíc obyvatel. Kolonia má 3200 obyvatel, čas od času jsou tu v ranních hodinách i dopravní zácpy. Nacházejí se tu také pozůstatky španělské koloniální architektury – hradní zeď a kostely – stejně tak jako poměrně vyvinutá infrastruktura. Na Pohnpei není ale mystické Nan Madol, ale i krásná tropická vegetace na svazích mohutných kopců s nedotčenými vodopády a klidnými vesnicemi.

Category: 2008 / 01

NAPSAL MICHAL DVOŘÁK, VYFOTOGRAFOVAL MAREK WÁGNER A ARCHIV MILOSLAVA STINGLA

Málokdo viděl takový kus světa jako Miloslav Stingl. Je legendou mezi cestovateli, na svém kontě má desítky knih a etnografických studií, zdobí jej řada významných ocenění, ale setkáte-li se s ním, zaujme vás v první řadě svou skromností a jakousi zvláštní úctou. Prostou úctou k člověku.

Možná právě proto, že na cestách viděl tolik rasových, náboženských a kulturních rozmanitostí, mluví o všech lidech jako o sobě rovných a výjimečných jedincích. Velikostí a barevností světa byl ale slavný český etnolog okouzlen už od dětství. V jednom z rozhovorů pro magazín Koktejl kdysi poznamenal, že má stále někde založen svůj atlas z dětství, kam si vlastnoručně nakreslil asi sto dvacet map. A že se jej pokusí najít… Povedlo se vám to? Sešit jsem ještě nenašel a ani nevím, jestli ho někdy najdu. Nicméně můj oblíbený spisovatel Antoine de Saint- -Exupéry říká, že všechno, co jsem, jsem ze svého dětství. A tak i já nejenže Vy máte od dětství dvě lásky – cestování a literaturu. Považujete se za šťastného člověka, když se můžete celý život věnovat oběma? Obecně se za šťastného člověka opravdu považuji, protože nemůže být nic krásnějšího než splnit si sen. A mně se splnily dokonce sny dva. Jak v cestování, tak v literatuře jsem, doufám, nějakých úspěchů dosáhl. Ale je pravdou, že mě dodnes trochu mrzí, že jsem literaturu nebo nějakou školu tvůrčího psaní nemohl vystudovat. Tehdy tomu u nás byla blízká filmová dramaturgie, ovšem na úřadech mi lakonicky sdělili, že třetí doktorát už by byl příliš a že by pro mě stejně neměli umístěnky. Ale psaní nakonec stojí a padá s pílí a talentem, takže jsem možná ušetřil spoustu času a nervů. Čím tedy pro vás psaní je? Je to touha podělit se se zkušenostmi, zaznamenat pomalu mizející světy nebo společnost v osamění? V první řadě se chci podělit o zážitky. Když mi jednou bylo dáno poznat určité znalosti, tak jsem povinen je nesobecky předat dál. Nesdělený poznatek jako by nebyl. Jinak je ale pro mě psaní, přiznám se, drogou. A to největší štěstí nastává, když dokončím rukopis a už nepovažuji za nutné změnit ani písmenko. Pak už ale nesu svou kůži na trh… Většinou jste cestoval sám. Platí to i pro vaše poslední cesty? Cestuji stále sám, ačkoliv už z jiných důvodů než v začátcích. Prakticky do revoluce jsem nemohl cestovat jinak, protože jsem měl peníze sotva pro sebe a i tak jsem přespával, kde se dalo, a jedl občas jednou za tři dny. Později jsem ale zjistil, že by mě společnost jsem třetí cestu kolem světa uskutečnil podle svého dětského plánu, ale hlavně jsem si splnil sen, který jsem měl od nejmladších let – tedy být cestovatelem. A protože mi už jako poměrně mladému vycházely knížky v zahraničí, tak jsem měl zajištěný přísun deviz, za které mi bylo umožněno cestovat. A jak přibývalo knížek, tak přibývalo i cest, které jsem za honoráře pořádal, a díky tomu jsem dodnes navštívil sto padesát zemí. O tom se mi jako malému klukovi opravdu jen zdálo. kohokoliv jiného zdržovala. Představte si, že bych jel třeba do Ekvádoru spolu s entomologem, kterého by samozřejmě zajímal hmyz, a nikoliv indiáni. Navíc se mi tak dařilo lépe pronikat do společenství domorodců. Musel jsem se naučit jejich jazyk, což jde lépe, když vedle sebe nemáte nikoho, s kým byste si popovídal česky nebo anglicky. A je tu ještě třetí důvod, a to je ponorková nemoc. Nevýhodou pak je, že všechna tíha leží jen na vás. Je to, jako když hodíte neplavce do vody – buď se utopí, nebo se naučí plavat. Máte nějaký svůj cestovatelský nebo etnologický kodex? Tedy něco, na co byste nikdy nepřistoupil, ale také co byste nikdy nechtěl udělat indiánům, domorodcům? Moje základní heslo zní: Dělej lidem dobře. Takže bych nikdy nikomu neublížil. Jsou pak věci, které člověk zkrátka nemůže překousnout. Například když mi Papuánci přesně před čtyřiceti lety nabídli lidské maso, a dokonce jsem věděl, ze kterého člověka, tak jsem zkrátka musel odmítnout. Samotné odmítnutí je velkou urážkou a dá se říci, že i ublížením, ale já jsem v takových případech používal šikovnou výmluvu. Tvrdil jsem, že mi to nedovoluje mé náboženství, což je argument, který funguje. Náčelníci také respektovali, když jsem ze stejného důvodu odmítal nabídky k sexu s jejich manželkami nebo dcerami. Jen jeden lakonicky poznamenal, že mám dost hloupé náboženství. Jak vůbec vypadá svět, třeba právě v Polynésii, v době, kdy křesťanské tradice vštěpované misionáři vyklízejí půdu konzumnímu způsobu života? Nehrozí mnohem rychlejší odklon i od starých kmenových tradic? Za posledních čtyřicet let, kdy cestuji, se svět proměnil neskutečně. Místa, která jsem kdysi navštívil, bych dnes mnohdy nepoznal, spousta věcí a jevů, o kterých jsem tehdy psal, je dnes úplně jinak. Vždy, když misionář nebo třeba etnolog pronikne poprvé k nějakému kmeni, tak ho silně ovlivní. Domorodci najednou vidí, že existuje i jiný svět. A tento proces proměny se díky médiím neuvěřitelně zrychluje. Stalo se někdy v historii něco podobného? Vzdáleně tomu můžeme připodobnit conquistu amerického území. Tenkrát ale šlo hlavně o dvě věci, tedy získat duše a tamní bohatství. Dnes je to ale úplně jiná konverze. Mohl bych to nazvat kulturní globalizací. Je asi nevyhnutelná. Bylo by krásné, kdyby někde zůstala zachována místa, kam by nesměl nikdo kromě etnologů, kteří by jezdili studovat místní nedotčené obyvatele. Ale tím bychom jim upírali právo na pokrok, ať už jej chápeme jakkoliv. Nám by se také nelíbilo, kdyby nás někdo jiný nutil chodit v krojích a tancovat lidové tance. Troufnete si odhadnout, jak na tom budou etnika za padesát let? Tak to bych rád věděl. Zajímavé jsou tendence severoamerických indiánů. Nastává něco, co bych nazval indiánskou renesancí. U řady velkých etnik, například u Navajů, je zřetelná snaha obnovit národní kulturu, obohatit jazyk o nová slova. Právě jazyk je pro národní identitu asi to nejdůležitější. Dokud budou etnika svůj jazyk používat a pojmenovávat jím nové jevy, tak bude živá i jejich kultura. Vaši zatím poslední knihu Havaj je nejlepší provází motto Nade všemi národy je lidství. Jaký je tedy člověk? Já myslím, že hodný a dobrý, že máme přímo v genech uloženu dobrotu, a nikoliv zlo. A to si myslím navzdory všem válkám a utrpením, které člověk způsobil sám sobě i ostatním. Toto motto by mohlo být v preambuli charty Spojených národů a měli bychom se jím řídit také my, etnologové. Nejezdíme přece k Papuáncům nebo indiánům, jezdíme k lidem. Mezi námi není jediný rozdíl a pro etnologa tedy nemůže být nic odpornějšího než rasismus. Nedávno se po České republice pohyboval váš přítel Erich von Däniken. Jste si navzájem inspirací? Já bych řekl, že ano. Nevím tedy, nakolik jsem já inspiroval jeho, ale on mi nabízel nové pohledy na věci a jevy. Má neuvěřitelnou představivost, což pro mě bylo velmi osvěžující. Na Tahiti jsme kdysi sledovali nádherné plastiky, takzvané tiki, a já marně přemýšlel, proč má jedna z nich k nebi vztyčené čtyři ruce. Ovšem Erich pohotově odvětil, že to není socha člověka, ale vrtulníku. Vědci někdy ustrnou na svých pravdách, za které nevidí. A takoví lidé, jako je Erich, spolehlivě nikoho ustrnout nenechají. V šedesátých letech jste prožíval nezapomenutelné okamžiky, kdy jste do některých míst vstupoval jako vůbec první běloch. Láká vás zažít ještě jednou něco podobného, pokud je to vůbec ještě možné? To už dnes bohužel možné není. Mohou být místy ještě izolované oblasti například v Amazonii, ale tam nedovolí brazilská vláda vkročit nikomu. Ale nejizolovanější oblastí asi zůstává Nová Guinea, i když se za poslední desetiletí také hodně otevřela. Pamatuji se, že kdysi tam bývala jediná silnička, na kterou Papuánci přicházeli z dvousetkilometrové dálky, aby viděli auto a také nás. Tam jste byl také sám? Výjimečně s průvodcem, jinak bych se tam nedostal. Byl to napůl Holanďan, napůl Papuánec a díky němu jsem pořídil spoustu krásných fotografií místních obyvatel. Za každý snímek jsme ale museli dotyčného povozit asi dvě stě metrů v autě a darovat mu jednu australskou minci. Jednou přišel Papuánec s asi desetiletou dcerou, tedy podle jejich měřítek už dospělou. Svezli jsme je, tatínek vystoupil, ale dcera zarytě seděla vedle mě a z auta nechtěla. Po chvíli přemlouvání jsem ji lehce postrčil do ramene, což ona opětovala. Zkusil jsem to silněji – ona také. To už se ale můj průvodce hurónsky řehtal. Teprve když se uklidnil, tak mi prozradil, že jsem se právě oženil. S desetiletou domorodou dívkou uprostřed guinejského pralesa? Přesně tak. Pro mě to byla dost prekérní situace, malér až na půdu, protože dívka i její otec ve mně viděli skvělého ženicha. Byl jsem bílý, měl jsem auto, i když nebylo moje, a kapsu plnou australských mincí. Nakonec se mi ale podařilo vykoupit, dal jsem otci pětadvacet mincí a holka konečně z auta vystoupila.

lidstvi2

Od té doby mám morální ponaučení, že oženit se je drahé, ale mnohem dražší se rozejít. Na druhou stranu kdo dnes může říci, že měl za ženu desetiletou papuánskou dívku? Vrátím se ke knize Havaj je nejlepší. To je vlastně doslovný překlad rčení, jakým nazývají toto souostroví jeho původní obyvatelé. Které místo je nejlepší a nejkrásnější pro vás? Domov, vždy jsem chtěl žít v Čechách. Ale Havaj je opravdu nádherná a rád bych se tam ještě počtrnácté podíval. V našich představách je plná pláží a krásných dívek, ale málokdo už ví, že je tam také kouzelná a bohatá domorodá kultura. Jeden z ostrovů se jmenuje Niihau a kromě jeho majitele, který se shodou okolností jmenuje Robinson, na něj nikdo nesmí. Polynésané tam žijí skutečně stejným způsobem jako před dvěma sty lety a já bych se k nim chtěl pokusit dostat. Ale rád bych také ještě navštívil Papuu-Novou Guineu a chtěl bych se ještě vrátit k indiánům, protože to je moje velká láska. Vy jste dokonce náčelníkem indiánského kmene Kikapú. Jak se tvářila tehdejší komunistická nomenklatura, když vás chtěli přijet indiáni dekorovat? Indiáni nejdříve kontaktovali naše zastupitelství v USA, které si s touto žádostí nevědělo moc dobře rady, a tak ji předalo československému ministerstvu zahraničí. Úředníkům ta žádost nijak závadná nepřipadala, možná proto, že indiáni byli tehdy naši rudí bratři, a tak volali k nám do ústavu, jestli přijmu indiánské náčelnictví. Sekretářka mi vzkaz vyřídila, ale protože bylo shodou okolností apríla, tak jsem jí samozřejmě nevěřil. Teprve když volali podruhé, tak už jsem věděl, že Kikapové opravdu touží po tom, abych byl jejich čestným náčelníkem. Dekorovat mě přijeli do Prahy, uskutečnilo se to ve Strahovském klášteře a přiznám se, že tohoto ocenění si vážím nejvíce ze všech. Je totiž známkou toho, že jsem se jako cizinec dokázal stát součástí nějakého etnika, slovy Karla Maye jejich bílým bratrem. Poslední otázkou opět navážu na jeden z vašich rozhovorů pro Koktejl. Jak daleko jste s luštěním písma domorodců z Velikonočních ostrovů? Moc daleko nejsem. Ale bojím se, že písmo rongo rongo asi nikdy rozluštěno nebude, protože texty se zachovaly všehovšudy jen na šestnácti holích. Pomohl by nám nález něčeho podobného, jako byla Rosettská deska, tedy jeden text psaný několika jazyky. Ale kdo ví, o rozluštění se pokoušejí i velmi šikovní lidé, kteří dešifrují válečné kódy, tak třeba se jim to jednou povede.

Category: 2008 / 01

tajemstvi2NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA RADKA TKÁČIKOVÁ

Mustang. Až do sedmdesátých let minulého století o tomto království svět prakticky nic nevěděl. Je něco takového vůbec v současném světě možné?

Řeka Kali Gandaki přitéká ze severu, z oblasti, která si stále uchovává své tajemno, z oblasti, kde mužem číslo jedna je mustangský král, ne tedy nepálský, vládnoucí v Káthmándú. Kali Gandaki se líně sune širokým údolím. Ve vesnici Kagbeni už není tak dravá jako o pár desítek kilometrů níže, kde proud žene vodu úzkými soutěskami. Přitéká klidně, rozlitá do širokého údolí s drahocennými fosiliemi, o nichž hinduisté a především uctívači boha Višnua věří, že jsou jeho personifikací. Sbírají je s nábožnou úctou. Horní Mustang, přezdívaný tajemný, se rozprostírá severně od Kagbeni a hned za vesnicí je přísně střežená hranice království. Turistům je vstup povolen pouze po zaplacení sedmi set amerických dolarů na týden, s permitem a průvodcem. Mnoho turistů tedy skončí u brány do Mustangu se zasněným pohledem kamsi do dáli, do míst, ve kterých si mnozí představují onu tajemnou Šangri La.

ŠEĎ A NUDA, NEBO TAJEMSTVÍ?

Na první pohled je Mustang ale nezajímavá oblast. Zasněžené kontury hor, které se vynořují na jih od Mustangu, masiv Annapuren a na západě Dhaulagiri, zde chybí. Místo nich suché a nižší kopce, krajina působící nehostinně, jiskru jí dodává jen odlesk vody Kali Gandaki. Snad každý poutník si položí otázku, jak se zde dá žít. Co vedlo lidi k tomu, že se usadili v tak nevlídné krajině? Lákadlem pro cestovatele se odpradávna stala právě ta monotónní šeď. Co se za ní skrývá, co je tajemstvím Mustangu? Většině z nich se nepodařilo proniknout dále než pár kilometrů za brány Kagbeny. Hlavní město Lo Manthang se tak stalo symbolem tajemna a nedostupnosti jako kdysi tibetská Lhasa. Ale zatímco Lhasa již dávno svá tajemství odkryla a ve druhé polovině 20. století už byla známá v celém světě, bohužel i kvůli čínské okupaci, první konkrétní poznatky o Mustangu přinesl až v 70. letech minulého století francouzský cestovatel Michel Peissel. Jako první obdržel povolení pro delší pobyt a ke vstupu do hlavního města. Získal si sympatie krále a vypátral a získal vzácný historický spis, takzvanou molu, pouze osmnáctistránkovou knížečku mapující historii Mustangu.

ŠIKOVNÍ OBCHODNÍCI

Prvním králem Mustangu se stal v 13. století Ama Pál, který sjednotil několik malých království. Celou monarchií byla v podstatě jedna vesnice s vlastní samosprávou, vládcem a pevnostmi chránícími vesnice – dzongy. Tento muž se stal zakladatelem malého, leč silného království s tehdejším královským sídlem v Tsarangu, které se později se přemístilo do Lo Manthang. Když se pak začala sjednocovat ostatní království v Nepálu, mustangské si uchovalo svoji suverenitu. Dokonce i po posledním sjednocení v roce 1958. Neuvěřitelně zdatně si vedli králové v přímé linii Ama Pála, i ten současný, pětadvacátý mustangský rádža Jigmi Palbar Bista. Ubránili svoji zemi i proti skvěle vycvičeným Gurkhům, dokonale využili izolace Mustangu, ze tří stran obklopeného himálajskými velikány. Uchovat suverenitu ale pomohla i skvělá obchodní taktika. Daň, kterou museli nepálskému králi odvádět z Mustangu, byla směšná a když si to na káthmándském královském trůnu uvědomili a daň chtěli zvýšit, obyvatelé Mustangu je doběhli. Daň byla sice upravena, ale v jejich prospěch! Místo drahých koní se částka začala platit v rupiích, po přepočtu se ukázalo, že to bylo méně, než je hodnota koní. Na nepálském královském dvoře v Káthmándú, zahlceném množstvím jiných problémů, jako by zapomněli na zdánlivě bohem zapomenutý kraj, kterým však odpradávna probíhala obchodní stezka. Nejlukrativnější byl obchod se solí. Ta se těžila na náhorních planinách Tibetu v solných jezerech a stala se hlavním obchodním artiklem. Bohužel neobsahovala dostatek jódu, a tak se kvůli problémům s nemocemi štítné žlázy v Káthmándú rozhodli dovážet z Indie mořskou sůl. Obchod v Mustangu začal upadat.

PODNIKAVĚJŠÍ UŽ POCHOPILI

Dnes to již není sůl, co se z Tibetu dováží, ale nekvalitní čínské spotřební zboží. Umožnilo to vybudování silnice propojující Tibet s dolním Mustangem. Pozlátko záhadného království tak postupně zanikne: zlato, jež lidé mají v srdcích, a úžasné historické a kulturní klenoty. Stále tu sice vládne mustangský král, ale o investicích již rozhodují v Káthmándú. A pro ty je důležitější provoz obchodní trasy než ohromné kulturní bohatství, které bude nenahraditelně zničeno. A přitom by stačilo nechat podíl ze zisku z turistických permitů i obyvatelům Mustangu, najímat domorodé průvodce a nosiče a vysvětlit jim, že bohatství je v nich – všude okolo, v zatím ještě nezničené kultuře. Zatím se otřásá pod koly čínských náklaďáků vezoucích to, co do té doby lidé nepotřebovali. Až dosud využívali především místní produkty, což je vidět na první pohled – země je obdivuhodně čistá, bez smetišť s plasty a dalšími „kulturními“ výdobytky. Jen lesy, které zde byly před mnoha tisíci lety, jsou nenávratně pryč. Lidé je spálili, protože zima je tu krutá. A tak tu sbírají jačí trus, který se smíchá s vodou, uhnětou se placky a vysušené slouží jako topivo. Čistá voda ze zurčících potůčků chutná lépe než omlácené plechovky coca coly made in China, která si ale našla cestu i sem. Silnice zatím není hotová a provoz není velký. Zatím… Ti podnikavější z místních již ale pochopili, jakou částku v dolarech jsou turisté ochotni zaplatit za suvenýry přímo z Mustangu, a začali rozprodávat cenné historické relikvie. Za jeden svícen, vázu obdrží více než za dva měsíce tvrdé práce na poli. Peníze začínají pomalu hýbat i čistým světem Mustangu, kde na prvním místě byly zcela jiné hodnoty, než které vítězí v našem přecivilizovaném světě.

tajemstvi

ŽE BY NADĚJE?

Naštěstí se o bohatství Mustangu zajímají i různé organizace a začaly investovat peníze do oprav klášterů, učit místní, jak restaurovat památky, podporují výuku mladých mnichů v klášterech. Jeden z největších a nejlépe fungujících je za branami hlavního města Lo Manthang. Nazývá se Namgyal gompa. Tak jako většina ostatních patří k Sakya, nejstarší buddhistické sektě, nejvíce rozšířené právě v Mustangu. V Tibetu, Ladaku i Nepálu je zastoupena jen sporadicky. Buddhistická praxe se trochu liší od ostatních sekt, ale filozofie zůstává. Každá sekta má v čele lamu, hlavního lamu a nejvyšším představeným je dalajlama. A tak se s jeho podobiznou setkáváme v každém monastýru, ale i domě. Téměř z každé střechy domů vlají i modlitební prapory stejně jako z monastýrů, vysokohorských sedel a roznášejí modlitbu soucitu za všechny živé tvory. Zároveň tvoří úžasný barevný kontrast s vyprahlou krajinou Mustangu. Moudrost zdejších lidí je vepsaná především do tváří starších, kteří poklidně sedí před vchody svých domů a točí modlitebními mlýnky. Neváhají však meditaci přerušit, vidí-li přátele či neznámé poutníky. V buddhistickém světě není nic striktně dáno, nikdo nic nemusí, vše je záležitost osobní morálky a svědomí. Meditace, modlitba je soukromou záležitostí každého, čas a početnost si věřící určují sami, jen mniši v klášteře mají jasně daný režim. Činy každého utváří osobní karmu a dle ní se člověk pak znovu narodí. Možností znovuzrození má dle tibetského kola života několik – tři možnosti lepšího a tři horšího. Ale není to pouze strach z možnosti narodit se do pekla či do podoby zvířete, co lidi ponouká chovat se slušně. Je to v nich, čistota duše je zde samozřejmostí a buddhistické učení pak pouze tyto vlastnosti rozvíjí. Ale kromě víry a pokory je jim dán i obdivuhodný smysl po humor. Tibeťané jsou snad nejveselejším národem. A Lobové, kteří žijí na území severně od Gelingu, mají k Tibeťanům velmi blízko. Hovoří se zde převážně tibetsky, lidé jsou od Tibeťanů k nerozeznání. A jejich veselý smích se rozléhá po vyprahlých planinách Mustangu. Smějí se všemu, věcem, které nám k popukání ani nepřijdou. Spadne-li někdo, zakopne… V jejich smíchu ale není zlomyslnost, jen bezstarostnost, uvolnění. Jejich smích a donekonečna omílaná mantra soucitu Ó mani padme húm nás provázejí ještě daleko za branami Mustangu. Zůstávají v každém, kdo navštívil toto pozoruhodné království. Odolávají ale Mustang či bájná Šangri La globální komerci a uchovájí si svoji čistotu a krásu?

Category: 2008 / 01

Jak zahynul Tutanchamon? Nejdetailnější odpověď na tuto otázku, kterou se vědci zabývají od objevení jeho nevyloupené hrobky ve dvacátých letech minulého století, přinesl tým zkoumající faraonovy ostatky a pohřební artefakty.

Jejich závěr zní: Mladý vládce starověkého Egypta byl na lovu zvěře a vypadl z rychle jedoucího vozu. Po více než třech tisíciletích od Tutanchamonovy smrti se samozřejmě jedná jen o hypotézu. Je však podepřena sérií nejnovějších důkazů, které do sebe zapadají jako puzzle. Tutanchamonovu mumii zkoumali vědci již v roce 1968. Na spodní části hlavy objevili proraženou lebeční kost. Tehdy vznikl předpoklad, že teprve devatenáctiletého vládce někdo zavraždil. Hlavními podezřelými byli velekněz Aje a vojevůdce Horemheb, kteří po Tutanchamonově smrti postupně usedli na egyptský trůn. Tuto hypotézu však definitivně vyvrátily snímky z počítačového tomografu. Na lebce nebyly žádné stopy po zhmožděninách. „Podařilo se nám zjistit, že tato díra vznikla až při mumifikačním procesu,“ řekl ředitel egyptské Nejvyšší rady pro památky Zahí Havás. Vědci ale objevili jiné zranění – nezhojenou zlomeninu levé stehenní kosti. „Zlomenina zřejmě přeťala důležitou žílu a byla otevřená. Bez antibiotik a bez operace pak faraon během několika dnů zemřel na otravu krve,“ uvedl člen týmu Frank Rühli z anatomického ústavu univerzity ve švýcarském Curychu. Jak vládce k takovému úrazu přišel? Podle kurátorky Egyptského muzea v Káhiře Nadii Lokmaové faraoni nežili jako nějaké palácové květinky. Vědci nedávno zjistili, že vozy z jejich hrobek nebyly pouhými obřadními kočáry. Jsou na nich totiž patrné známky opotřebení. Stejné je to u nalezených šípů. Nejedná se tedy podle všeho o pohřební dary, ale o skutečné osobní předměty faraonů. „Z jejich stavu lze usoudit, že byly používány v běžném životě. Sloužily k lovu,“ tvrdí Lokmaová. To potvrzuje i korzet nalezený v hrobce Tutanchamona. Jedná se o břišní chránič jezdce na staroegyptském voze. Poslední kamínek do mozaiky přinesl rozbor květinového věnce, který Tutanchamonovi pověsili při pohřbu kolem krku. „Byl upleten z chrp a rmenu, které kvetly v březnu a dubnu,“ řekl botanik Nigel Hepper. Protože mumifikace ve starém Egyptě trvala sedmdesát dní, musel tedy Tutanchamon zemřít v prosinci nebo v lednu – tedy právě v lovecké sezoně. „Měl nehodu, když lovil v poušti. Zlomeninu levé nohy utrpěl následkem pádu z vozu, což bylo podle mého názoru příčinou jeho smrti,“ shrnul tyto poznatky v listu Independent Zahí Havás.

Category: 2008 / 01

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVAN BREZINA REPRODUKCE: JEATH War Museum V KANCHANABURI

Našich životů se zmocnily mediální obrazy, které jsou často skutečnější než samotná realita. Podle některých myslitelů je to zločin. Snad nejlépe je tahle bizarní proměna vidět v místech, kde kdysi zemřely desetitisíce lidí.

„Pracujte radostně a s elánem,“ řval na tisícihlavý zástup vyhublých Britů, Australanů, Holanďanů a Američanů namol opilý japonský plukovník Saitó. „Bude-li třeba, postavím ten most třeba na vašich kostech!“ Tak se to aspoň seběhlo ve slavné knize Pierra Boulleho (1954). V roce 1957 podle ní byl natočen ještě slavnější film Davida Leana, vyznamenaný sedmi Oscary a spoustou dalších cen (www.filmsite.org/bridge.html). Ten příběh jistě znáte. Skupina britských válečných zajatců pod velením plukovníka Nicholsona má pro své japonské věznitele postavit kdesi v džungli strategicky důležitý most. Nicholson ale s odvoláním na ženevské konvence odmítne pracovat. Velitel tábora, krutý Saitó, ho zmlátí a nechá přivázaného na slunci. Sám je ale pod tlakem – pokud totiž most včas nedokončí, kodex samurajské cti ho donutí spáchat sebevraždu. Nicholsona proto nakonec nenechá zemřít, ale propustí ho. Jenže psychicky zlomený Angličan začne most náhle pociťovat jako své životní poslání: „Ten starý tvrdohlavec snil celý život o tom, že po něm zbude nějaké trvalé dílo. A protože neměl příležitost vybudovat město nebo aspoň katedrálu, zahryzl se do toho svého mostu…“ Britského vojáka, který pochybnosti o mravnosti lidského jednání nahrazuje bezduchou disciplínou, dovede jeho obsese až k rozhodnutí postavit pro nepřítele lepší most, než by si nepřítel postavil sám. Pak ale přiletí britské komando a most podminuje, aby ho mohlo vyhodit do povětří právě ve chvíli, kdy po něm bude slavnostně projíždět první vlak. Když se Nicholson hrdě prochází po mostě, objeví nálože. „Ctihodný blbec, který nemohl dopustit, aby bylo jeho dílo zničeno“, krajanům přeřízne kabely a zburcuje plukovníka Saitó. Probere se až ve chvíli, kdy Japonci zastřelí člena komanda, který se pokouší zmáčknout detonátor. „Co jsem to udělal?!“ vykřikne Nicholson zoufale a smrtelně raněn sám padá na detonátor. Parašutistům ale nezbyde než most i s projíždějícím vlakem rozstřílet z minometu. Jenže ve skutečnosti to bylo všechno trochu jinak.

ŽELEZNICE SMRTI

Začátkem prosince 1941 vpadli Japonci do Thajska. Premiér Phibun se s nimi ale rychle dohodl na spojenectví a v lednu 1942 vyhlásil válku Anglii a Spojeným státům. Když o pár dnů později japonská armáda zaútočila na sousední Barmu (dnešní Myanmu), Britové ji nedokázali zastavit. 7. března 1942 Japonci dobyli Rangún a do konce května ovládli celou zemi. Z Barmy chtěli pokračovat dál na západ. Toužili ovládnout Indii a někde v Perském zálivu či ve Střední Asii se setkat s vítěznými německými vojsky. Na moři ale Japonce ohrožovalo spojenecké loďstvo. Řešení? Železniční síť, vybudovanou v Barmě Brity, se stratégové země vycházejícího slunce rozhodli napojit na thajskou dopravní infrastrukturu. Umožnilo by jim to přepravovat až 3000 tun vojenského materiálu denně. O železničním propojení Bangkoku s Rangúnem snili už začátkem 20. století britští inženýři. Plán thajsko-barmské železnice ale nakonec zamítli jako neuskutečnitelný. Trať by totiž vedla přes nesmírně obtížný terén plný říčních údolí, bažin a hor. Kdosi spočítal, že by to vyžadovalo 600 mostů o celkové délce patnáct kilometrů. Jenže Japonci měli proti Britům obrovskou výhodu: otroky. Ze všech okupovaných asijských států svezli do Thajska šedesát tisíc západních válečných zajatců, tzv. POW (zkratka z anglického „prisoners of war“). Brity, Holanďany, Australany a Američany doplnilo dvě stě tisíc Malajců, Thajců, Indů, Číňanů, Barmánců… 415 kilometrů dlouhý úsek železnice, který měl spojit thajský Nong Pladuk a barmský Thanbyuzayat, se začal stavět 22. června 1942. Pracovní čety postupující proti sobě se 17. října 1943 setkaly asi v thajské Konduitě, ležící osmnáct kilometrů jižně od hraničního Sedla tří pagod. V prosinci byla železnice definitivně hotová. Původní odhad zněl, že se bude stavět nejméně pět let. Japonci to stihli za šestnáct měsíců. Cena byla děsivá. Přesná čísla nejsou dodnes známa, ale na stavbě „železnice smrti“ zahynulo asi 100 000 asijských dělníků a 16 000–18 000 západních zajatců. Pokud by byly od sebe železniční pražce vzdáleny dva metry, znamenal by každý z nich jeden lidský život. Zabíjelo přepracování, podvýživa, malárie, dyzenterie, nemoc beri-beri… Pracovní podmínky si v ničem nezadaly s nacistickými koncentračními tábory. Japonci totiž podle samurajských zásad cti považovali zajetí za největší hanbu (jedinou čestnou volbou pro ně byla sebevražda). Kdo se nechal zajmout, byl míň než zvíře. Stal se jen tělem, určeným k vysátí pracovní síly a pak k likvidaci. Známý je příběh Kanaďana Herberta J. Edwardse, který jako zázrakem přežil ukřižování – trest za pomalou práci. Bývalý vězeň Fred Seker zase vzpomíná na sadistu přezdívaného Koňská tvář, který „lenochy“ s extatickým výrazem ve tváři bodal bajonetem. Otročení začínalo v pět ráno a končilo v devět večer. Sedm dnů v týdnu se vězni, vyzbrojení jen nejprimitivnějšími pracovními nástroji, museli prokopávat skalami, klestit džungli a přenášet celé hory zeminy. Hlad je rychle měnil v kostry potažené kůží. Jejich těla se pokrývala tropickými vředy, které způsobovaly hluboké hnisající rány na končetinách. Když na jaře 1943 vypukla epidemie cholery, vybírala si desítky mrtvých denně. MOST Č. 277 Jeden ze stovek mostů na „železnici smrti“ postavili vězni asi pět kilometrů od thajského města Kanchanaburi v místě zvaném Tamarkan. Dostal číslo 277. Řeka, přes kterou vedl, se původně jmenovala Mae Klong. V roce 1960 ji ale Thajci přejmenovali na Kwai Yai. Bylo to právě v době největší slávy Boulleho knihy a Leanova filmu. Literární fikce přemohla skutečnost. Thajci si prostě uvědomili, že vymyšlená historka tomuhle místu zajistila nesmrtelnost. Proč to nevyužít? A co na tom, že je to jen nudný a obyčejný most, jak už mosty bývají? „Bez výletu k mostu na řece Kwai není žádná exotická dovolená v Thajsku úplná,“ tvrdí turistické průvodce. Pokud zavítáte do thajské metropole Bangkoku, není nic jednoduššího než zajet se na filmovou „legendu“ podívat. V jedné z nesčetných turistických kanceláří na ulici Khao San si prostě koupíte celodenní tematický výlet a je to. Nebude vás to stát víc než pětistovku. V ceně je láhev pitné vody, průvodce a oběd. Vyjedete ráno a na večeři jste hezky zase zpátky. Výlet začíná trochu nekrofilně. Po válce byly totiž hroby z táborů podél trati exhumovány a ostatky vězňů svezeny na tři obrovské válečné hřbitovy. Největší z nich je v Kanchanaburi jen pár kilometrů od mostu. Leží zde kostry celkem 6982 západních otroků čtyř národností. Z místa jejich posledního odpočinku se díky mediálnímu obrazu stalo jakési zvrhlé poutní místo. Jeden za druhým tu dnes zastavují klimatizované autokary, chrlící davy západních turistů. „Kdo byl přistižen při lenošení nebo sabotáži, byl přivázán ke stromu, zmrskán trnitými pruty a ponechán tak celé hodiny, zalitý krví, nahý, vystavený tropickému slunci a mravencům,“ slabikují si výletníci z Boulleho knížky, obcházejí hroby a natáčejí se u nich videokamerami. Projdou se po mostě, který Thajci jen kvůli nim pečlivě opravili. Žlutý turistický vláček je pak zaveze k Průsmyku pekelného ohně. Jméno mu daly noční směny, které Japonci zavedli, aby stavbu maximálně urychlili. Lámání skal tu po západu slunce osvětlovaly velké vatry, které vězňům připomínaly peklo. Dnes na jejich místě stojí stánky s pohledy a plastikovými modely mostu. Opodál se můžete svézt na slonu nebo se vyfotit s hravou opičkou.

kwai2

REALITA ZAVRAŽDĚNÁ FIKCÍ

Na řece Kwai se lidské utrpení a smrt změnily v atrakci. Ve válečném muzeu, ukrytém v přesné replice jedné z bambusových chatrčí někdejšího koncentráku, na vás čekají dobové fotografie a memorabilia: zčernalá hliníková lžíce, klubko rezavého ostnatého drátu, motyka, používaná na stavbě, omlácený plechový hrníček… Jeden z výtvarně nadaných vězňů zachytil v sérii lehce kýčovitých obrazů táborový život. Turisté tak mohou na chvíli nahlédnout do světa na kost vyhublých ploužících se mátoh, které pomalu zabíjí vyčerpávající práce a chronická podvýživa. Při takové podívané jednomu pořádně vyhládne. Ještě štěstí, že dnes už most přes řeku Kwai neobkličují strážní věže s kulomety, ale desítky restaurací. Jejich majitelé sledují zástupy turistů se stejně číhavými pohledy, jako kdysi japonské stráže britské vězně. Literární a filmová fikce sem každý rok přiláká půl milionu západních výletníků. Terasy těch nejlepších restaurací nabízejí výhled na fádní železobetonovou konstrukci, která kdysi stála tolik lidských životů. Sedíte tam, upíjíte Coca-colu a v duchu dáváte za pravdu francouzskému filozofovi Jeanu Baudrillardovi, který v knize Dokonalý zločin (česky 2001) tvrdí, že autentická realita prý „zavražděna“ svými virtuálními obrazy. Všeho kolem nás se zmocnila simulace, kterou díky všudypřítomným médiím považujeme za skutečnější, než je skutečnost sama. Co je ale horší? Vražda desetitisíců lidí, nebo vražda reality? Nic z toho, o čem Boulle píše, se totiž nikdy nestalo. Most nezničilo britské komando, ale americký bombardér, který na něj 24. června 1945 svrhl nový typ rádiem naváděné pumy. Výbuch rozmetal tři z jedenácti kulatých oblouků. Japonci je po válce v rámci reparací nahradili hranatými oblouky, na které hrdě připevnili nápis „Made in Japan“. Podle některých názorů je Boulleho kniha protibritsky zaměřenou parodií (autor byl Francouz). Skutečný velitel stavby mostu, plukovník Philip Toosey, totiž na rozdíl od literárního Nicholsona stavbu co nejvíc zdržoval a sabotoval. Jeho muži záměrně špatně míchali beton, místo hlíny podkládali pražce listím, které hnilo a propadalo se, a do dřevěných konstrukcí ukrývali hnízda žravých termitů. V Leanově filmu se most stavěl dva měsíce, v realitě osm. Ve filmu byl zničen při průjezdu prvního vlaku, v realitě přes něj vojenské transporty jezdily skoro dva roky. Film se nenatáčel v Thajsku, ale na Cejlonu (dnešní Šrí Lanka), kde filmaři vytvořili dokonalou kopii mostu. A tak dále, a tak podobně – prostě simulace na simulaci, podvod na podvod. Ale vlastně, co na tom? Po pikantní thajské specialitě a kávě si koupíte pohledy a trička s fotografiemi filmových hrdinů, pózujících ve virtuálních kulisách zajateckého tábora. Kdybyste je doma neukázali, uvěřil by vám vůbec někdo, že jste na tom slavném místě skutečně byli? Aby hoteliéři k řece Kwai přilákali výletníků ještě víc, začali před pár lety vždy v den výročí bombardování mostu pořádat speciální festival. Nechybí na něm promítání Leanova filmu a ohňostroj, jehož rachocení má divákům asociovat výbuchy pum. Barevné záblesky je prý nejhezčí sledovat z paluby discoparníku zakotveného přímo pod mostem. Možná si při tom vzpomenete na poslední slova majora Clintona, která ve filmu zanikají v rachotu hroutících se mostních pilířů: „Šílenství! Šílenství!“

Pin It on Pinterest

Shares
Share This