Category: 2008 / 03

Napsal a vyfotografoval Petr Slavík Kolem silnice sedí kameníci. V podřepu opracovávají kameny, které vyrvali zemi z děr všude kolem. V rozpáleném tetelícím se vzduchu jsou obrysy těch vzdálenějších rozmazané jak malba vodovými barvami. Muži, ženy, děti… Nevydělávají na nový automobil, pracují, aby se večer najedli. Většina z nich je z nejchudší čtvrti hlavního zambijského města Lusaky. Kalingalinga není místo, kam byste se chtěli podívat. Lidská bída není zrovna oblíbenou atrakcí, proto tu na turistu nenarazíte. Ale když budete mít štěstí, možná zahlédnete jednu nebo dvě bílé dívky, jak se proplétají mezi hliněnými domky po špinavých ulicích plných odpadků. Andělé? Ne, ti nenosí horolezecké sandály. Sociální pracovnice nadačního fondu Czech Aid se zde snaží pomoct dětem z těch nejchudších rodin. Pod vedením MUDr. Stanislava Kusého pro ně připravují vzdělávací programy, zakládají fotbalový tým, organizují bezplatné zdravotnické prohlídky… Když jsem do Lusaky přijel poprvé, právě se rozbíhal adopční program pro děti z Kalingalingy. Pod střechou z vlnitého plechu mezi dvěma starými kontejnery se pomalu scházejí děti vybrané k dálkové adopci, což v praxi znamená, že pokud budou mít štěstí, najdou v Česku někoho, kdo jim bude sponzorovat vzdělání. Nejdříve se trochu stydí a schovávají před objektivem. Za chvíli je jich všude plno. Vyfotografovat samotného chlapce nebo holčičku je čím dál tím těžší. V koutě sedí malý kluk v tyrkysovém, trochu ušmudlaném tílku. Má nádherné velké oči. Jako by se v nich odrážely pláč i smích celé Afriky. Ještě nevím, že se jmenuje Andrew ani že má menšího bratra nebo že touží po opravdovém fotbalovém míči… Psal se rok 2006. Před pár měsíci jsem se do Zambie vrátil. S doktorem jsme si stihli sotva podat ruce na letišti, protože musel narychlo odletět. Na klinice jsem si připadal, jako bych se vrátil domů. Z přístřešku z vlnitého plechu v Kalingalinga udělaly šikovné české ruce učebnu. Hned vedle postavily dílnu, kde se kluci učí truhlařinu. Někde zázračně sehnali několik starých šicích strojů, aby se našlo uplatnění i pro dívky. Poznával jsem tváře dětí, které jsem fotil před dvěma roky. Byl mezi nimi i Andrew. Trochu větší, malinko dospělejší. Druhý den jsem poznal jeho maminku, dům, kde žije, menšího brášku… Ukazoval mi dopisy od své „adoptivní mámy“ z Čech. Strkal bráchu před objektiv a nakonec odněkud vytáhl zmačkaný Koktejl s vlastní tváří na titulce. Než jsme se rozloučili, zahlédl jsem na dřevěné polici opravdový fotbalový míč… Kolik náhod mění lidský osud? Výběr sociálních pracovnic, které zařadily Andrewa do adopčního programu? Setkání doktora (Stanislava Kusého) s fotografem (mnou) v jedné pražské vinárně? Grafik nebo redakční rada? Možná ­geografický magazín Koktejl na pracovním stole mladé ženy, která se rozhodla chlapce z obálky na dálku adoptovat. Jedna z afrických pohádek vypráví o kuřeti a orlovi. Kuře si polámalo křídla a aby si je opravilo, půjčilo si od orla jehlu. Tu ale ztratilo. Od té doby loví orel kuře kvůli nesplacené půjčce a kuře hrabe v zemi, aby nešťastnou jehlu našlo. That´s Africa. Tak zní oblíbená fráze černého kontinentu. Je ale spousta dobrých lidí, českých i zahraničních lékařů, „adoptivních“ rodičů a dalších, kteří se snaží malé kuře ochránit před nástrahami, které tu na chudé děti číhají. Abych nezapomněl, včera jsem potkal „adoptivní“ maminku „kluka z Koktejlu“. Pospíchala. „Píšu o Andrewovi,“ volal jsem na ni. „Tak ne abys tam psal moje jméno!“ odpověděla ze dveří autobusu. Když se za ní zavřely, v duchu jsem smekl. Měla pravdu. Dobrá srdce nepotřebují jména. 

Category: 2008 / 03

Napsala Jana Patková,  vyfotografoval Jan Škvára

Není to vůbec příjemný pocit. Zvedne se železná závora, vylepšená vysokým plotem z ostnatého drátu, mineme vojáky se samopaly, projedeme ještě několik kontrolních stanovišť a ocitneme se na území Běloruska. Žuchnutí těžké závory, která se za námi zase zavře, nám dlouho zní v uších… Kolem dokola rovina, těžké mraky visí nad liduprázdnou krajinou. Břízy, žlutá tráva a několik holých stromů, to bude obrázek, který uvidíme nejčastěji. A sem tam nějaká ta vesnice… Jediná dálnice v zemi vede z pohraničního Brestu do hlavního města Minsku a dál do Moskvy. Do té budeme mít celou dobu blíž než do Prahy, a to nejen co do počtu kilometrů…   LÁSKA A SMRT V MINSKU   Minsk byl za války prakticky srovnán se zemí a po ní znovu vybudován v duchu toho nejlepšího a nejvelkorysejšího sovětského plánování. Nechybějí široké bulváry lemované nejrůznějšími megastavbami, ale ve výsledku je Minsk nečekaně příjemným místem k životu. Je tu dost parků, ve kterých se dá „guljať po parke“ nebo popíjet. Hospody se tady totiž moc nenosí. Případný nepořádek nejpozději časně ráno odstraní celé čety uklízečů a uklízeček – Bělorusko pojem nezaměstnanost oficiálně nezná.   Na náměstí Pobědy, obrovské ploše kruhového tvaru, stojí vysoký obelisk. Na jeho spodní části jsou reliéfy s výjevy z Velké vlastenecké války, každou ze čtyř stran ztvárnil jiný sochař, přesto jsou podobné nejen sobě navzájem, ale i všem reliéfům a sochám z vojenských hřbitovů po celém bývalém východním bloku Evropy. Před obeliskem hoří věčný oheň, který si poctivě fotografuje jakási školní výprava.   

Nedaleko od budovy vojenské kontrarozvědky nacházíme útočiště poněkud svobodomyslnější mládeže. Kamenná stěna je oblepena fotografiemi mladého ruského zpěváka a popsána  nejrůznějšími výkřiky o lásce a svobodě. Postává před ní hlouček mladých. Mladíci jsou oblečení v černých křivácích a kouří, jediná dívka se objímá se svým klukem. Ptám se jich, co to vlastně znamená.

„To je památník Viktora Coje, znáte ho? Ne? To byl ruský zpěvák, hrál a zpíval punk rock.“

„Vidím tady, že umřel hodně mladý. Víte, co se mu stalo?“ Kluk potáhne z cigarety: „Zabil se na motorce. Ale my tomu nevěříme. Zabili ho. Znáte sověty!“   Hledáme Trockoje predmestie, staré město Minsku. Je pátek, oblíbený svatební den. V přilehlé ulici stojí řada svatebních aut, všechna jsou ozdobená balonky. Nechybí několik šestidveřových a osmidveřových limuzín. V domě Slovutnych majstrov, což je vlastně galerie a centrum uměleckých řemesel v jednom, nás čeká Nataša. Organizuje tu jakousi zrychlenou variantu tradiční svatby. Naše nevěsta je poměrně korpulentní děvče nadité v šatech s volány. Stejně jako ostatní nevěsty, které jsme dnes už viděli, má účes à la princezna, samá kudrlinka. Ženich je drobný mužíček s ustupujícími vlasy. Nataša vysvětluje, jak to chodilo dříve.   „Víte, proč se nevěsta přenášela přes práh svého nového domu?“ ptá se a malý mužíček se trochu lekne, jestli se to po něm náhodou nebude chtít. „Dříve se totiž nebožtíci nepochovávali na hřbitovech, ale pod prahem domu. Tak aby to nastávající hospodářce nepřineslo smůlu, kdyby na ně šlápla,“ vysvětluje. Pak představí hrnčíře, který dosud seděl nenápadně v rohu místnosti u malého hrnčířského kruhu. Nyní v ruce uhněte hroudu hlíny, kterou rozdělí na dvě poloviny. Budoucí muž a žena na každou polovinu napíší své jméno a potom hrnčíř zase hroudu splácne dohromady a vykrouží z ní džbán. Ještě tvárnou a měkkou hlínu pak dotvoří sami snoubenci. Na pokyn Nataši tam každý z nich něco vyryje. Naše korpulentní nevěsta, už úplně zmožená dojetím, tam vyryje: „Budu tě navždy milovat!“   No, prostě přelezeme…

Všimneme si, že hlavní silnice (téměř ve všech městech i zapadlých vesnicích je to ta „sovětskaja“) lemují řady stejných plotů. Ve vesničce Vetka na jihovýchodě země si ploty prohlédneme zblízka a to, co z dálky vypadalo jako malované dřevo, je beton. Za těmito betonovými okrasami pak často stojí ještě staré dřevěné ploty, co dům, to originál. Otevřou se jedna vysoká dřevěná vrata a vyjde hospodář středního věku. Zajímá nás jeho plot:

„To je vládou nařízené, každá vesnice je má jednotné, to se kupuje po celých blocích, dělá to jedna fabrika tady nedaleko.“

„A jak se dostáváte na své předzahrádky, vždyť to nemá žádná vrátka,“ nechápeme.

„No normálně přelezeme, že jo. Nařízení je nařízení…“ I když to nevypadá příliš sympaticky, musíme uznat, že vesnice díky tomu vypadají malebně. Šikmé odpolední sluníčko se opírá do domků a kreslí špinavé mapy na oknech, za nimiž vidíme pelargonie, fíkusy a koťata. Kostel, dřevěný a do modra laděný, je tady ve Vetce stejně jako všude jinde zavřený.   ZELÍ PŘED ZÁMKEM

Ve městě Gomeľ nedaleko hranic Běloruska s Ruskem a Ukrajinou nás čeká Taťjana Aleksejevna, nadšená a emotivní ženička s funkcí hlavní ochranář gomeľského muzea. A v jejím doprovodu vstupujeme do bývalého zámku, z něhož je dnes nově zrekonstruované muzeum. Prostory jsou uchvacující, takhle nějak jsem si vždycky představovala ruská šlechtická sídla. Vysoké mramorové sloupy, parkety a dozlatova vyvedené kování na dveřích. A Taťjana je k nezastavení. Svou práci miluje, svůj národ a prezidenta také a všechny okolní národy k tomu. Žijí tu Rusové, pochopitelně Bělorusové, Ukrajinci a ti zvláštní Polešuci.

„Ale to je úplně jedno, jsme všichni Slované a vycházíme spolu úžasně,“ říká Taťjana.

V horním patře se nacházejí klasické muzejní exponáty, v tomto případě ikony posbírané po okolních chrámech. Taťjana mi ukazuje, které má nejraději, a vysvětluje:

„Moje nejoblíbenější je teď na půdě, protože se restauruje. Je to bohorodička. Víte, já v tom cítím ten vztah matky k dítěti, o kterém ví, že o ně přijde, ale stejně je statečná. Já se v ní úplně vidím. A tenhle svatý, to je taky můj zamilovaný. On mi vždycky připomene, že lidi by měli dělat jenom dobro. Jenom dobro.“

Jenže v praktickém životě se to Taťjaně moc nevyplatilo. Svěřila se nám, že rozjela družbu s Českými Budějovicemi a že se tam jezdilo na exkurze. Nemusela dodávat, že hlavně pivní.

„No a když jsem konečně měla jet i já, tak družba skončila a já jela do…“ Takový je život, Taťjano.  

  Ráno se chceme k zámku ještě podívat, ale spousta ulic kolem centra města je uzavřených a policisté odklánějí dopravu. Koná se tu pravidelný sobotní trh. Na náměstí stojí dobrá padesátka náklaďáků, mezi nimiž proudí davy lidí s příručními vozíky. Vláčejí na nich pytle se zelím (to hlavně), s mrkví, cibulí, bramborami a jinými dobrotami, které vyprodukovaly okolní kolchozy a teď je z korby družstevních náklaďáků po půltunách prodávají.  

Nejkrásněji má ozdobené své prodejní vozy kolchoz ­Berjozka – kolem otevřených dveří skříňové korby jsou zastrkané haluze břízy. Šéf si nás všimne a hned se dá do hovoru:

„Všechno u nás dokážeme vypěstovat, máme ohromné výnosy. No, máme dobrého mladého náčelníka, předsedu. Pěkně to vzal do ruky, vybudoval si respekt, lidi ho poslouchají a jdou za ním.“ Že to zní jako z budovatelských filmů? Možná, ale tomuhle čtyřicátníkovi to nikdo do scénáře nenapsal. Je jedenáct a na provizorním pódiu začíná umělecká produkce. Umělkyně v krojích pějí, seč jim mrazivý vzduch dovolí. Někdy poznáme písně Žany Bičevské, jindy jde o klasické častušky. Pod pódiem podupává do rytmu a zimou asi pět posluchačů, ostatní tahají sem a tam své nákupní vozíky a nedají se uměleckým přednesem rušit.   DOŽÍNKY, LUKAŠENKO A HRDINOVÉ   Loev leží na hranicích s Ukrajinou, lépe řečeno ho od ní odděluje jenom řeka. Tuhle geopolitickou záležitost nám náležitě a mnohoslovně vysvětlí děda, který nás odchytí u auta. Je to veterán druhé světové války a jeho osud vysvětlí mnohé z toho, o čem nás přesvědčuje a s čím tak úplně nesouhlasíme. Celá jeho rodina byla nacisty vyvražděna, a tak se dal jako mladík na vojačinu. Prošel mnohými bojišti války, a protože nikoho neměl, u armády už zůstal. A tak se také ocitl v Praze, z níž si pamatuje hlavně to, jak po něm naši občané házeli rajčata a letáky. Dodnes to nechápe.  

„Za Sovětského svazu nám bylo všem líp. I vám, vždyť Rusko vás živilo. Vím, jak jste se měli dobře, to šlo všechno z Ruska. Proč se to jenom muselo zničit?“

Ptáme se dědy, jak se mu líbí současné Bělorusko: „Lukašenko, to je nejlepší prezident ze všech. Nikoho se nebojí. Nic nerozprodal, všechno tady zůstalo. A jak myslí na lidi! Nedávno tady u nás v Loevě byl a viděl, že je tady spousta hlíny a že by tady mohla stát fabrika na cihly. A řekl, že ji tu postaví. A taky to tu bude. A vidíte, jak nám teď dělají nový rozvod plynu? To taky nařídil on.“ Nejen pro něj je Lukašenko papá, nejen on podvědomě postrádá báťušku cara.  

„A nepište o nás nic špatného, slyšíte,“ povykuje za námi veterán. „Musíte pochopit, že nás všichni vraždili, Němci, Poláci, a my jsme všechno přežili. Pořád tu jsme. A máme se dobře, i když se o nás říká, že ne!“

Vlastně nemáme důvod mu nevěřit. On musí vědět nejlíp, jestli je spokojený, nebo ne. Spokojení jsou nejspíš i vyznamenaní traktoristé, kteří jsou zváni jeden po druhém na velké pódium na náměstí před radnicí. Dožínky jsou totiž v plném proudu. Hlavní ulice je lemována stánky jednotlivých kolchozů. Lidové umělkyně v nejlepším slova smyslu napekly u příležitosti dožínek z těsta zajímavá umělecká díla. Větrný mlýn, selky, dorty, kytice – to všechno se dá sníst. A všechno je to obrovské a na prodej. „Co s tím budete dělat, až slavnost skončí?“ ptám se jedné majitelky převelikých modelů ze sladkého těsta.

„Nic, prodá se to.“

„A kdo si to koupí, vždyť je to strašně veliké,“ nechápu.

„To si koupí lidé dohromady, my Rusové máme rádi velikou společnost, pijeme, jíme, veselíme se dohromady.“ Že má pravdu, vidím opodál. Ve studeném říjnovém vzduchu se tančí, hraje na harmoniku a pije. Samozřejmě vodka. Chlapi rovnou z láhve, nestydí se. Ženské v krojích mají vodku v petkách a potutelně se usmívají, když si ji nalévají do umělohmotných kalíšků. Stoly pokryté bílými a vyšívanými ubrusy se prohýbají pod nejrůznějšími dobrotami, samovary bublají, vzduchem se nese vůně šašliku. Ulicí procházejí harmonikáři a ženské z kolchozů se je snaží ulovit právě pro svůj taneček…  

Opilých přibývá a stánky se pomalu bourají. Projdeme se ještě venkovní expozicí zdejšího vojenského muzea. Právě v Loevě probíhaly nejtěžší boje o Dněpr.

„Pojďte na minutku s námi, něco vám ukážeme. Něco fakt zajímavého,“ táhnou nás dva velmi dobře oblečení muži středního věku podél řady kamenných pomníků s tvářemi hrdinů. „Tak tohle, tohle je jeho táta,“ říká ten smělejší a ukazuje na podobiznu vyrytou do kamene, které je jeho kamarád skutečně podobný. „A tamhle, o dva výše, je jeho strejda. To je, co, dva hrdinové v jedné rodině,“ bez stopy ironie říká muž, který vypadá docela na světáka.   POLEŠUCI A VODA, VODA, VODA…   Polesí. Nížina neuvěřitelných rozměrů rozkládající se na jihu Běloruska, z východu na západ měří přes pět set kilometrů a zabírá přes šest milionů hektarů. V povodí řeky Pripjať byl zřízen národní park, jehož ředitelem je Stěpan Nikolajevič.  

Je to vystudovaný lesník a navíc zdejší rodák, takže prý na Pripjati zná každou pěšinku. Říká nám, že jsme vlastně na dně takového bazénu, který je pod úrovní moře. Takže když na jaře začne tát a po řece Pripjať připluje velká voda, ocitne se velká část krajiny pod vodou. Území podobné dunajské deltě, jenom mnohem rozlehlejší, je podle nejnovějších výzkumů odpovědné za evropské klima. Hnízdí tu bezpočet druhů ptáků, potulují se tu zubři, kteří sem byli uměle vysazeni. Žijí tu také vlci, rysi, bobři, jeleni a hlavně ti ptáci, jejichž absolutní počet není nikdo s to odhadnout. Ani Stěpan Nikolajevič, který amatérsky filmuje a v přírodě tráví dlouhé hodiny: „Na jaře jsem byl na třídenní výpravě a pak už jsem měl skoro halucinace. Všude jenom ptačí křik, že nešlo ani odhadnout, odkud se zrovna ozývá nejvíce. A voda, rákosí, voda, stromy, ptáci. Tři dny nic jiného, až jsem z toho úplně bláznil,“ směje se rozložitý Stěpan v kravatě a saku. Skoro si ho na těch lovech beze zbraní neumím představit.  

Stěpan Nikolajevič nám říká, že je Polešukem: „Polešuci žili tady na blatech, v lesích, v roztroušených usedlostech a malých vesničkách. Je to taková samostatná národnost, vždyť žijí také na Ukrajině a v Rusku, kam Polesí také zasahuje. Ve třicátých letech se Stalin rozhodl sestěhovat je do vesnic. Kdo nechtěl, toho jednoduše zastřelili. No, ale přežili jsme,“ uzavírá.

„A co to slovo vlastně znamená – Polešuk? Něco od Polska?“ ptám se. „Kdepak. V Polesí byla vždycky hojnost zvěře a hlavně ryb. Těch je tu jak v ráji. Jenom chleba byl odjakživa nedostatek, protože nebylo místo, kde by se dalo obdělávat pole. Celou vegetační sezonu je většina vhodných míst pod vodou. A tak ti místní obyvatelé neustále hledali místo, kde by si nějaké políčko mohli udělat. Polešuci, to znamená hledači polí.“   Dneska se podle Stěpana díky Lukašenkovi už mají dobře. Chleba se sem dováží a ryby obyvatelé zdejších vesniček mohou lovit, i když podle regulí. Na druhý den ráno zastihneme na jezeře rybáře na loďce. Vrátil se z noční směny a tak si šel ještě zarybařit. Jeho štika je pěkně veliká, ale chlapík je zklamaný: „Má sotva kilo, taková čudla to je!“  Sergej, kníratý řidič motorového člunu, dodává: „Tady jsou sumci. Chodím na ně, podívejte, jaké háčky musím mít. Mívají kolem padesáti kil!“ I když si od té váhy odečteme rybářskou latinu, stejně tušíme, že na ryby se tu používají jiná měřítka než u nás.   Se Sergejem se projíždíme po Pripjati, občas zabrousíme do nějakého bočního přítoku a tam se většinou motor člunu zamotá do větví. „Je málo vody,“ je nejčastější věta našeho kapitána, když brázdí nekonečné vodní pláně. Občas přibrzdí, abychom si mohli prohlédnout stromy okousané od bobrů, občas motor pěkně osolí – to když v dálce objeví orla a snaží se ho na člunu dohnat. Jindy před sebou ženeme houf vodního ptactva tak dlouho, dokud se nezvedne a neuletí.   ČERNOBYLSKÁ JABLÍČKA

Když v roce 1986 vybuchla ukrajinská jaderná elektrárna, odneslo to nejvíce právě Bělorusko, na které spadlo sedmdesát procent všech uniklých radioaktivních prvků. Radioaktivní mrak tehdy pokryl čtvrtinu území země, kde žily více než dva miliony lidí. Nejvíce zasažena byla gomeľská oblast. Jsme mezi městečky Bragin a Hojniki, kde není nic, a právě pro to nic sem jedeme. Všichni zdejší obyvatelé prý byli po černobylské havárii vystěhováni.  

Míjíme ceduli se známým znakem pro radiaci a výrazným zákazem vstupu. Jsme v bývalé vesničce Krasnohrad. Je mrtvá, skrytá za roštím, které nikdo nemýtí. Polorozpadlé domy, vytlučená okna, kterými jsou vidět místnosti s propadlými podlahami. A pece, které zubu času zatím odolávají. Zarostlé studny, zbořené chlévy a trčící dráty. A v dálce se po silničce blíží koňský povoz.

„Promiňte, ale vy tu žijete? Sami?“ ptám se muže a ženy sedících na kozlíku.

„Ne sami, ještě tu žije bábuška, tam v tom domě na návsi,“ označí poněkud eufemisticky muž místo, kde je domů nejvíce.

Za plotem jediného opraveného domu se ve slunci třpytí červené bobule kaliny a z vrátek nevyleze bábuška, ale hovorný dědoušek. Srdečně se směje otázce, jestli se tu nebojí žít.

„Čeho bych se bál? Jedině tak vás!“ hrdinně vtipkuje. „Žiju tu už dvacet let, po té události jsem se sice odstěhoval, ale za půl roku už jsme byli se ženou zpátky. A vidíte, nic nám není.“

„Víte, co je dozimetr?“ ptáme se hloupě.

„Jasně, že víme. A představte si, u mě jednou naměřil šest a u babky nic,“ kontruje děda.

A jak to, že tady mohou žít, když je sem zakázaný vstup? Prý se nikoho neptali. Navíc jim slíbili byt a nedali…

Babička nás vede na svou zahrádku. Tedy zahrádku – soukromý kolchoz to je! Stometrové pole na brambory, stejně tak velké na cukrovou řepu. „A tady máme jahody, maliny, rajčata…“ ukazuje.

„A taky okurky a papriky máme, vlastně nemusíme kupovat nic,“ doplňuje ji děda. Mléko jim dávají jejich čtyři kozy a s prací pomáhá desetiletá kobyla.

„Máme čtyři děti a sedm vnoučat. Všichni sem jezdí na prázdniny,“ chlubí se babička a mně zatrne. Na prázdniny do radiační oblasti! A aby toho nebylo málo, babča jen tak mimochodem dodá: „To víte, vždycky sem přijedou a všechno si odvážejí – rajčata, brambory, jablíčka…“

„Vždyť by se tu nemělo nic pěstovat,“ divím se a děda se směje: „Viděli jste ten povoz? To vezli zdejší jablka na trh. Všechno, co se tu vypěstuje, se normálně prodává.“ Děda nám ještě u rumpálu názorně předvede, kde berou vodu, a pak nás pozvou do domku, abychom se podívali, jak žijí. Mají sem zavedenou nejen elektřinu, ale i telefonní linku. Je to útulné, prosté, čisté. Normální. Nad dveřmi visí kříž a fotky dětí a vnoučat. Babička nám na cestu nasype pytel dýňových semínek a já je pak mnoho dní louskám, radiace neradiace. Náš synek se hrne na postel, už by chtěl bydlet. A staří manželé se začínají ostýchat: „Budou se nám v Čechách smát, jak žijeme?“

Category: 2008 / 03

Napsal a vyfotografoval Jan Cempírek   Podle střízlivých odhadů leží v okolí Dawson City legendárního Klondiku pod tunami vytěženého štěrku zlaté nuggety za miliony dolarů. Teoreticky je možné je najít různými hledačkami a detektory kovů a sem tam se o to někteří dobrodruzi i pokoušejí, ale nalezené valouny nenahradí energii a peníze, které byly do akce vloženy. Ani dnes, na začátku 21. století, se nenašel zaručený a levný způsob, jak se k pohádkovému pokladu dostat.   Ještě zcela neusedl rozvířený prach nejbláznivější zlaté horečky v dějinách lidstva, a na dně zjizveného údolí kanadské říčky Klondike se začaly dít věci. Většinu zlatokopů odvál přelud bohatství na nová naleziště, ale těžba zlata se nezastavila. Ujaly se jí organizované společnosti a téměř přes noc ovládly zlatonosné claimy obrovité plovoucí bagry. Monstra, která za několik krátkých měsíců zcela změnila tvář a atmosféru legendárního Klondiku.    

Stavba prvního plovoucího bagru začala na podzim roku 1899. Během dalších let přibývaly další a další stroje, až jich v celé poměrně nevelké oblasti pracovalo celkem dvacet čtyři. Princip těžby byl zcela jednoduchý a účinný. Vycházelo se ze známého faktu, že nejvíce zlata se nachází v poměrně úzké vrstvě zeminy podél skalnatého podloží. Dříve se zlatokopové dostávali k těmto zlatým žilám štolami a pokud jim přálo štěstí, objevili hojné naleziště. Bagry nahradily namáhavou lidskou práci, ovšem za cenu naprosté devastace krajiny. Tento fakt ale před sto lety a ostatně i dlouho poté nikoho neznepokojoval. Úkolem dne bylo vyřešit problém nejlevnějšího a přitom nejefektivnějšího způsobu, jak dostat žlutý kov v tvrdých podmínkách Klondiku ze země.   BAGRY NA SCÉNĚ

Plovoucí bagr se stal v těžbě novým fenoménem. Konstruktéři využili prostého faktu, že nejvíce zlata je skryto pod vrstvou zeminy, písku a naplaveniny na dně rozlehlých údolí v říčním systému Klondiku. Bagr se pohyboval po vodní hladině vlastní silou. Na zádi lodi měl umístěn obrovitý kůl, který se zarazil do dna většinou uměle vytvořeného jezírka, a bagr se pak točil kolem něj. Zemina ze dna byla pomocí lopatek dopravována do stroje, kde procházela několikanásobně jištěným systémem sít, v nichž bylo zachytáváno zlato. Zbytek materiálu, spíše přefiltrovaného štěrku, vypadával na konci bagru ven a po čase vytvářel mohutné haldy kolem místa těžby.        Problém byl v tom, že v sítech uvízl především zlatý prach a drobné nuggetky, největší zlaté nuggety o průměru větším než 1,9 cm se nedaly od štěrku a kamení odlišit. Proto haldy vytěženého štěrku dodnes skrývají zlatý poklad.  

VELIKÁN SE DOČKAL   V devadesátých letech byl zrekonstruován jeden z největších strojů – bagr číslo 4. Jeho stručný životopis praví, že jej postavila v průběhu podzimu a zimy 1912 těžební společnost Canadian Klondike Mining Company na claimu 12 poblíž Discovery Claim (místo, kde byl učiněn první nález zlata na Klondiku) na říčce Bonanza. Zahájil těžbu v květnu 1913 a v údolí operoval jedenáct let.   Roku 1927 byl přesunut na nová naleziště na druhé straně kopců, do údolí Hunker Creek. Za jediný den dokázal vytěžit více než osm set uncí zlata, což při tehdejších cenách představovalo dva a půl tisíce dolarů. A to byla obrovitá suma.  

Nová společnost The Yukon Consolidated Gold Corporation pak vrátila stroj zpět na Bonanzu, kde sloužil až do roku 1959. Stále menší zisky však donutily majitele obří mašinu zastavit a bagr byl ponechán svému osudu podobně jako postupem několika let i ostatní stroje v širokém okolí. Klondike se v šedesátých letech stal místem duchů. Oblastí, odkud lidé odcházeli a kde v zarůstajících povrchových dolech sníh a déšť hlodaly v rozpadajících se dřevěných obrech, kteří byli po půl století vládci zlatonosných polí.   Přesto čekal bagr číslo 4 lepší osud než jeho souputníky. Počátkem devadesátých let byl jako nejzachovalejší exemplář vytažen ze zpola zatopeného dolu a několik kanadských organizací společně nechalo stroj zrestaurovat. Dnes slouží jako muzeum.  

Na mnoha místech v okolí Dawson City ale dodnes dál chátrá asi desítka vysloužilých plovoucích bagrů. Pozvolna zarůstají severskými břízami. Na návštěvníka působí jako uhynulá zvířata z pravěku, po kterých se v průběhu několika příštích desetiletí slehne zem. Jediné, co po dřívějších vládcích Klondiku zůstane, budou obrovité haldy vytěženého štěrku, na kterých se ani tráva neuchytí.

Zlatá horečka na Klondiku

Zlatá horečka (1896–1898) vypukla po nálezu žlutého kovu prospektora George Carmacka a jeho indiánských druhů. Zlato objevili na dně Králičího potoka, jednoho z přítoků říčky Klondike.

V zimě 1897–1898 dosáhlo zlaté opojení vrcholu, za nelidských podmínek se vydalo přes Chilkootský průsmyk na 30 000 lidí. Povinná výbava byla jedna tuna materiálu a potravin na osobu. Nová naleziště se však neukázala tak bohatá, jak se původně zdálo. Většina zlatokopů s příchodem nového století Klondike opustila.

Na místě zůstaly pouze velké společnosti, které s pomocí plovoucích bagrů těžily zlato až do poloviny šedesátých let 20. století.

Koncem sedmdesátých let minulého století kurz zlata vzrostl a podle místních začala druhá zlatá horečka na Klondiku. Těžbu pomocí bagrů však žádná moderní těžební společnost neobnovila, zlato je získáváno jinými průmyslovými postupy. V těžební sezoně 2004 bylo na Klondiku zaregistrováno 250 funkčních dolů a zlato hledalo více než 2000 registrovaných zlatokopů.

Category: 2008 / 03

Ptal se a vyfotografoval Michal Dvořák, foto archív Aleše Bárty   Keňa donedávna patřila k nejbezpečnějším státům Afriky a jejím představitelům se dařilo do země lákat turisty z celého světa. Vše ale změnil prosinec loňského roku. Z prezidentských voleb vyšel jako vítěz Mwai Kibaki, kterého však opozice pod velením Raily Odingy obvinila ze zfalšování výsledků. Dnes se země zmítá v násilnostech. Nejvíce je po­­dle některých zpráv zasažena západní Keňa. V zemi je dokonce ohrožena humanitární pomoc.   „Přímo v Itibo se sice žádné větší konflikty neodehrávaly, ale nejbližší města, která jsou v naší spádové oblasti, tedy Kisii a Kericho, už nepokoje zasáhly,“ vypráví Aleš Bárta, manažer projektu zdravotnického střediska v Itibo humanitární organizace ADRA. „Hořely tam domy, rabovalo se a střílelo, obchody byly zavřené, takže je tam situace opravdu vyostřená. Naše středisko je naštěstí v kopcích mimo hlavní spojnici větších měst, takže nepokoje šly okolo a práci lékařů zatím neomezily. Máme tam čtyři místní zdravotníky, kteří jsou k dispozici nepřetržitě. Nicméně pacientů rozhodně přibylo a jsou to právě lidé, kteří se konfliktů účastnili, ať už aktivně, nebo pasivně.“      Příčinou nepokojů je povolební situace. Proti sobě ale nestojí ani tak stoupenci dvou politických názorů, ale dvou kmenů…   Je to tak. Povolební konflikt, který se odehrává v okrajových částech Nairobi a hlavně na západě země, vyplynul z toho, že zvítězil stávající prezident Kibaki z kmene Kikuju. Opozice v čele s prezidentským kandidátem Odingou z kmene Luo výsledky voleb zpochybnila. Kmeny Kikuju a Luo jsou v Keni nejpočetnější, proto se do sebe pustily a na některých místech na západě země konflikt přerůstá až v kmenové čistky.   Čím to je, že právě v Africe kmenové rozbroje dosahují takové brutality?   Konkrétně v Keni má nevraživost mezi kmeny Kikuju a Luo dlouhé kořeny. ­Potyčky mezi nimi probíhaly už v minulosti. Teď se jen vyostřily a kmeny proti sobě začaly bojovat oficiálně. Konflikt není ani snad náboženský, jak jsme možná zvyklí z jiných zemí, protože oba kmeny jsou nábožensky pestré – jsou mezi nimi jak křesťané, tak třeba muslimové. Důvodem nesvárů je to, že v Keni bude nový prezident podporovat zejména kmen, ze kterého vyšel. Tito lidé budou mít jednodušší přístup do státní správy, bude mezi ně rozdělována půda, takže budou ekonomicky zvýhodněni. Což druhý kmen nese samozřejmě nelibě.   Lze najít rozdíl mezi příznivci obou prezidentských kandidátů? Z jakých vrstev se rekrutují?   Za současným prezidentem Kibakim stojí lidé z řekněme středních vrstev, ale to zejména proto, že tento prezident je u moci od roku 2002 a dokázal tedy svůj kmen už pozvednout. Naopak kandidát Odinga vystupuje jako mluvčí chudých a nejchudších, kterým by rád pomohl k lepšímu životu. A protože chudí lidé žijí hlavně ve slumech Nairobi a na západě země, kde je drtivá většina lidí bez práce, tak právě zde dochází k největším nepokojům.   Je více konfliktů ve městech, nebo na venkově?   Jednoznačně ve městech. Venkovem se vlna násilností jen prožene, kdežto ve městech se zastaví a vše tu eskaluje. Pak dochází k tomu, že na původně politické nebo kmenové nepokoje se nabalují různé další kriminální skupiny, dochází k rabování, zkrátka zapojují se lidé, kteří s tím do té doby neměli nic společného. A to nejen místní, ale například i bandy ze Somálska.   Je vůbec možné pohybovat se po regionech, kde násilnosti probíhají?   Je to nebezpečné. Máme zprávy, že konkrétně na silnici, po které do Itibo jezdíme, ale i na ostatních silnicích kolem Nairobi dochází k přepadávání poměrně často. A mohou za to právě skupiny, které se na povolební konflikt nabalily. Na silnici položí zátaras z kamenů, auto, které tam zastaví, pak vyrabují nebo ukradnou, řidič v lepším případě přežije. Auta potom končí v Somálsku nebo v Etiopii.   Konflikt zatím probíhá jen na půdě Keni. Jak jej vnímají sousední státy?   Například Uganda nebo Tanzanie se velmi obávají, aby kmenové nepokoje nepřerostly až k nim, protože kmeny Kikuju a Luo jsou zastoupeny i na jejich území. Uganda už ale utrpěla tím, že krátce po vypuknutí násilností do země z Keni přišlo až čtvrt milionu uprchlíků, což s sebou přineslo hrozbu obrovské humanitární krize.   Nejtvrdší boje mezi sebou zatím vedou dva nejpočetnější kmeny. Zapojují se i další z mnoha desítek keňských etnik?   Často trpí všichni. V Nairobi armáda vyhlásila téměř stanné právo, kdy po setmění nikdo nesměl vycházet, obchody byly zavřené. Ale podle našich informací se ostatní kmeny do konfliktu moc nezapojují, je pro ně rizikem angažovat se v něčem, co jim nepřinese žádné výhody. Prezidentští kandidáti totiž nejsou z jejich kmene a pro ně se tedy nic nezmění, ať bude u moci kdokoliv.   V paměti ještě máme genocidu ve Rwandě, násilnosti v Somálsku… Jak se bude konflikt v Keni podle vás vyvíjet?   Mluví se o tom, že pokud nebudou nepokoje ustávat, tak by do země byly vyslány mezinárodní mírové jednotky. Panuje totiž obava, že by mohlo dojít k situaci podobné ve Rwandě. Řešením je vypsat nové volby, které by probíhaly pod dozorem pozorovatelů. Problém by ovšem nastal, kdyby byl výsledek těchto voleb stejný, tedy kdyby Kibaki zvítězil o pouhých dvě stě tisíc hlasů. To by pak mohla být intenzita konfliktů mnohem větší. Keňa patří k nejdemokratičtějším zemím Afriky, ale tyto volby ukázaly, že jednotlivé kmeny jsou schopny projevit tak velkou vzájemnou nenávist, že genocida v podobě Rwandy by klidně mohla nastat i tady. Genocidní praktiky byly ale patrné i na konci roku, kdy dav v Eldoretu vypálil kostel, do kterého se před násilnostmi uchýlilo přes padesát lidí, většinou matky s dětmi.   Hraje v intenzitě nepokojů úlohu také povaha Afričanů, kteří bývají oproti nám bezprostřednější, živelnější?   Já bych řekl, že ano. Právě jejich mentalita způsobuje, že se snadno nechají strhnout davem. V Keni například dojde k dopravní nehodě, začnou se k ní sbíhat desítky lidí a všechny ženy padají na kolena, brečí, rvou si vlasy žalem, přestože mrtvého řidiče v životě neviděly. Stejné je to ale bohužel u současných konfliktů na západě Keni. Skupina lidí vyrazí někam drancovat, na ně se nabalí další stovky osob a takový dav je pak téměř všemocný. Vypaluje vesnice a zabíjí členy druhého kmene.   Kdo je konfliktem postižen nejvíc?   Hlavní město Nairobi se s ním nějak vypořádá, protože je to metropole srovnatelná s evropskými. Horší situace je ale na venkově na západě země, kde jsou lidé dlouhodobě bez peněz i bez jídla, kde jen přežívají nebo otrocky dřou na čajových plantážích za minimální mzdu. Současné konflikty ale i takovýto život na venkově zastavily. Nejvíc tedy trpí ti nejchudší, kteří se nemohou bránit a o které se také nikdo nezajímá. Podle zpráv ze západu země leží na polích a ve vypálených vesnicích dokonce desítky a stovky mrtvých. Tam, kde je rabující a vraždící dav zastihl, leží, protože je nemá kdo pohřbít.   Čím je dav ozbrojen?   My jsme se setkávali ještě před konfliktem s tím, že k běžné výbavě některých vesničanů patří samopal typu kalašnikov. Pak jsou ozbrojeni mačetami, noži a klacky, ale během konfliktů teď používají také luky a šípy, takže potyčky vypadají jako z předminulého století. Pokud do země přijedete jako turista, tak váš konvoj bude od letiště do hotelu doprovázet policie a budete mimo ohrožení. Některé safari parky omezily vstupy kvůli bezpečnosti, ale na pobřeží by k žádnému ohrožení docházet nemělo, byly tam posíleny bezpečnostní složky. Pokud by ovšem chtěl někdo jet soukromě na západ země, tak by mohl mít problém. Ani naši lidé v autě s červeným křížem, majáky a sirénami některými místy neprojedou a rozhodně se necítí bezpečně. Dostat se ale například do zfanatizovaného davu je v Africe nebezpečné všude a vždy. Jednou naše auto takový dav pohltil. Pohřbívali tenkrát někoho známého, městem táhl konvoj aut a autobusů, mezi nimi my, obklopeni davem stovek lidí. Měli klacky a mlátili do aut kolem. Na poslední chvíli se nám podařilo z davu vymotat a ujet, jinak jsme mohli dopadnout jakkoliv.   Pak je až s podivem, že zatímco například britské cestovky zájezdy do Keni zrušily, tak Češi tam jezdili vesele dál…   S touto českou náturou jsem se setkal i na Srí Lance, kde jsem byl jako zdravotník krátce po tsunami. Cestovní kanceláře celého světa rušily zájezdy, protože celé turisticky oblíbené pobřeží bylo zničeno, ale zájezdy z Česka přijížděly stále. Cestovky vozily lidi sice na pláže netknuté, ovšem jen pár kilometrů vzdálené od míst, kde byla vlna destrukční. Našinci jsou tedy docela otrlí a možná i využívají toho, že ceny zájezdů do rizikových míst jdou dolů.   Jakou mají v podobných situacích úlohu média?   Obrovskou, pokud je tedy daná lokalita dostatečně zajímavá. Například o Srí Lance nebo Thajsku po tsunami se mluvilo a psalo všude a dlouho, protože jde o známou turistickou oblast. Takže zatímco v těch nejlákavějších destinacích Srí Lanky bylo pomoci dostatek, všude létaly vrtulníky, kotvily letadlové lodě, tak na severu země se pomoci nedostávalo. Navíc šlo o území tamilských tygrů, tedy o válečnou zónu. Tam jsme působili my a nic se nám samozřejmě nestalo, protože jsme přijeli pomáhat. Na severu Srí Lanky ale nemá bohatý svět své zájmy turistické ani hospodářské, stejně tak ani Keňa není zatím v tomto ohledu příliš zajímavá, proto se jí nevěnuje v médiích takový prostor.   Vy se do Keni brzy vrátíte s novým projektem…   Cílem naší mise je zajištění základní zdravotní péče, od června bychom chtěli rozjet spolupráci s českými mediky, kteří by do Keni jezdili na stáže a dělali osvětu o malárii a AIDS. To jsou dva velké problémy této lokality. Studenty i projekt už máme, ovšem situace se v zemi vyvíjí naprosto nečekaným způsobem. Měl jsem do Keni odlétat v polovině ledna a začít práci na projektu zubní ambulance, ale vše jsem musel kvůli konfliktu odložit. Nicméně doufám, že se situace třeba díky intervenci mezinárodních sil uklidní a my budeme moci pokračovat.   Projekt pomoci Keni má specifický způsob financování. V čem je jeho výjimečnost?

ADRA většinou financování projektů zajišťuje tak, že v konkrétní zemi najde partnerskou organizaci, na jejíž účet převede peníze. Zpracuje se projekt a česká strana pak jen dozoruje využití a účelnost. V tomto případě se peníze nepřelévají na další účty. Přístup k nim mám jen já, přímo v Keni je vybírám z bankomatu a každý pytel cementu, každý obvaz a lék platím a vyúčtuji. Do Česka pak vozím pět šanonů různých účtů, které jsou dále zakládány do účetnictví ADRY. Vše podléhá auditům a není s tím nejmenší problém. Proto se nám docela daří shánět sponzory. Vědí, že dají-li nám tisíc korun, tak tisíc korun jde na projekt.

ADRA ČR vyhlásila veřejnou sbírku pro Keňu, číslo účtu je 555 444 000/0300, variabilní symbol 200. Přispět můžete i zasláním sms ve tvaru „DMS KENA“ na číslo 87777. Cena DMS je 30 Kč, projekt na pomoc Keni obdrží  27 Kč.

Více informací na
www.kena.websnadno.cz.

Aleš Bárta Zdravotník, spolupracovník ADRY, manažer projektu Rekonstrukce zdravotnického zařízení v Itibo. Účastnil se záchranné zdravotnické mise na Srí Lance při tsunami v roce 2004. Do Keni jezdí od roku 2005. Jako místo pro zdravotnické zařízení bylo vybráno Itibo, oblast s největší hustotou obyvatel a největším počtem nemocí. Středisko tu rekonstruovali od základů, protože ve stávajícím chybělo vše. Na chirurgické úkony například používali jednu žiletku, kterou rozřízli člověku bolák, vymačkali hnis, umyli v dešťové vodě a pokračovali na dalším. Rekonstrukce byla dokončena v září 2006. Středisko je jedním ze dvou zdravotnických zařízení tohoto typu provozované zahraniční organizací. Měsíčně ošetří přes tři sta lidí.  

Category: 2008 / 03

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš   Když před časem vyšla v Koktejlu (7/2006) reportáž s názvem Džuba ve stínu války, nečekal jsem vůbec žádnou odezvu. Jednoduše většina lidí, když je spokojena, tak nereaguje. Překvapilo mě množství reakcí, a dokonce i několik lidí, kteří byli ochotni pomoci.   Největší zájem byl o chlapce, kterého jsem překvapil fotografováním ve chvíli, kdy se mu podařilo najít malé ptáče a chystal se ho právě sníst. Vyděšeně vypadal proto, že byl přistižen „při činu“. Ozvalo se mi několik lidí, kteří chtěli pomoci právě tomuto chlapci, protože je zaujal jeho výraz na fotografii. Co je to za svět a jaký tam musí být hlad, když i malé ptáče je tak velkým úlovkem, že se někdo bojí, že mu ho někdo vezme?  Jenže realita je někdy těžší. V Súdánu byl sice uzavřen mír a na první pohled se toho moc nezměnilo, přesto už někteří lidé, které zahnala do Džuby válka, nedočkavě vyrazili na vlastní pěst do domovů. Také uběhl nějaký čas mezi napsáním článku a konečným otištěním. Přesto jsem požádal přátele v Džubě, aby se pokusili chlapce nalézt. Jediné, co jsme měli v rukou, byla ona fotografie. Nepodařilo se.   Druhým problémem, který mimo to vyvstal, je také provize, která se za každou pomoc musí platit. Můžete někoho požádat v místě, aby určitou osobu našel. Jednoduše řečeno, i ten, co pátrá, ale potřebuje uživit svoji rodinu. Někdy se platí dvacet procent částky, která je určena tomu, kdo má být nalezen, jindy i více jak padesát procent. Každopádně je ale tento způsob levnější než zaplatit letenku, všechna povolení a jet hledat sám. Tuto realitu znají všichni, kteří se snaží zorganizovat humanitární projekty.  

Podle posledních informací uvažuje organizace Humanitas Afrika ve svém projektu Adopce na dálku pokračovat i v Súdánu, možná to bude i v samotné Džubě nebo kdekoliv jinde, každopádně pak bude možno pomoci mnohým jiným. Chlapec z fotografie se nenašel. Možná měl smůlu, protože ještě žije v Džubě, ale přátelé ho nedokázali objevit, možná odešel domů a možná… doufám, že ne… nežije. Rozvojová pomoc může mít mnoho tváří. Soucit a plyšoví medvídci život dětí nezmění. V Zambii je jich pouze 56 procent ve věku 7 až 13 let, které chodí do školy. Cílem projektu Adopce zambijských dětí je otevřít jim cestu ke vzdělání, aby byly samy schopné vzít svůj život do rukou. Více informací na www.czech-aid.cz, www.zapisnikzlusaky.estranky.cz. Rozhovor s MUDr. Stanislavem Kusým o situaci v Zambii vyšel v dubnovém vydání magazínu Koktejl v roce 2005.  

Category: 2008 / 03

Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček   Osmdesát mlhavých dní v roce, kdy je lepší pevně zavřít okenice a zůstat doma, žula, lišejníky, temné duby, vlhké oddechování moře, mnohametrový příliv, silné proudy, supění vln bojujících s pobřežními skalami. To je Bretaň. Vrásky ve tváři, oči vybělené odrazem slunce na hladině, prsty zchromlé revmatismem a rybina nikdy nevyprchávající z kůže a vlasů. To jsou bretaňští rybáři. Ostny, klepeta, lastury, zuby, žábry, šupiny a ocasní ploutve visící z přepravek rozložených na studené podlaze nedohledné haly. To je bretaňská la criée, to jsou bretaňské rybí aukce. Loď se vyhoupne na vrchol vlny a na palubě se zalesknou barevné přepravky na ryby a žluté rybářské gumáky. Ještě hodinu se bude probíjet vodní tříští. Záchranářské čluny, čekající ve speciálních hangárech v každém přístavu, mají pohotovost. Jen nepřijet pozdě! Je třeba doplout včas na začátek rybí aukce, za čerstvé ryby dostane posádka mnohem víc. Konečně zakotví v jednom z přístavů na jihozápadním pobřeží Bretaně – ­­Concarneau, Plouhinec-Audierne, Guilvinec, Loctudy, Lesconil nebo největší a nejprůmyslovější z nich, Lorient. Tam všude se ryb chopí ruce poničené mořem a začnou je navigovat na cestu, na jejímž konci možná čeká jemný porcelán, stříbrný příbor a křišťálová sklenice plná jiskřivého bordeaux.    Kdy se nežertuje   Bretaňské produkty jsou pevně včleněny do francouzského potravinového řetězce. Když kvůli prudkému zdražování pohonných hmot zahájili rybáři 5. listopadu 2007 v celé Bretani stávku, říkala jsem si: Na jak dlouho má Francie zásobu ryb? Jak dlouho vydrží bez čerstvého přísunu? Již druhý den stávky přijel francouzský prezident do Guilvinecu na schůzku s rybáři. S muži, kteří jsou zvyklí bojovat denně s oceánem, stát na palubě za jakéhokoliv počasí a ve větru i dešti kuchat a porcovat několik hodin ryby, s těmi se nedá o jejich požadavcích moc žertovat.   Za pár dní bylo po stávce a vláda rybářům přiznala určité úlevy, včetně možné šestiměsíční úlevy od daní. Ptali jsme se mužů na hodnocení stávky. Krčili rameny: „Nic moc, co se dá změnit, zdražovat se bude pořád.“ Nerybáři ale tvrdili, že rybáři jsou na tom docela dobře. Ale uznali, že řidič kamionu má sice ve srovnání s rybáři míň peněz, ale zato mnohem větší pravděpodobnost, že se ze své dálkové cesty vrátí domů živý. Rybář to nikdy neví. Ani moderní metody navigace nedokázaly plně vyrušit nebezpečí oceánu a rybáře do přístavů stále navigují malé majáky na pobřeží.   Pracovní podmínky se ale lepší. V přístavu Audierne jsme byli za vrcholícího přílivu, paluby lodí byly zároveň s chodníkem, a tak jsme viděli přímo do kapitánovy kajuty, která byla jediným uzavřeným prostorem na lodi: počítač, klávesnice, starý monitor, obrazovka radaru, mikrovlnka, pohodlné, ale roztrhané křeslo, holinky, poličky s různými papíry a láhvemi. Pracovní prostor na palubě chrání před nepřízní počasí pevná střecha a snímatelné boky. Na kovové konstrukci podpírající střechu jsou posuvné kladky na vytahování a skládání sítí, na palubě nerez pulty na kuchání ryb, transportní přepravky, bójky opatřené vlaječkami, které označují sítě, lana s háčky, koše na chytání humrů. Ještě v polovině minulého století by taková loď byla pro rybáře rájem. Tehdy se například na lov tresek jezdilo na půl roku, chycené ryby se kuchaly a nasolovaly ve dne v noci, hned po vylovení. Když ryby táhly, spalo se jen tři hodiny denně. Jídlo? Vařený hrách a tresčí hlavy. Tak to vyprávěl starý rybář spisovateli Františku Kožíkovi pro jeho knihu Bretaň, dcera oceánu.   Současnost? Méně romantiky   Dnes jsou v pytlích s lodními odpadky konzervy ragú, láhve od piva i pitné vody, ale rozložitá ramena a vypracované svaly na rukách mají rybáři stejné jako jejich předchůdci. Bretaň je stále ještě jejich krajem. Jen romantika trochu zmizela.   Dejte se do řeči s kapitánem a zároveň i majitelem dvaadvacet metrů dlouhé lodi, která loví ve čtrnáctidenních cyklech: „Jdu do důchodu, prodávám ji. Ale nevím, nevím. Mám ji třináct let, půjde to těžko. Když nikdo nekoupí, dám ji do šrotu. Nechcete?“ směje se. „Největší problémy? S posádkou. Někdo vydrží pár měsíců, někdo rok, maximálně dva. Fluktuace je velká. V tomhle směru to mají lepší menší rodinné lodě pro dva až tři lidi, které jezdí na jeden, maximálně tři dny. Otec, syn, bratr, nějaký vzdálený příbuzný ochotný pracovat se vždycky najde.“   Na to se ale turisté nevyptávají. Vidí krásně natřené lodě, cítí vůni moře, vůni dálek. Tyhle lodě jezdí do Biskajského zálivu, k jižní Africe, k Islandu. Vždy budou přitahovat pozornost. A stejně tak tradiční forma prodeje jejich úlovku, la criée, dražba. La criée ale není jen samotná rybí aukce ani budova, ve které tato aukce probíhá. Je to celá složitá organizace, zajišťující rybářům vše, co s prodejem a expedicí prodeje ryb souvisí, například samotný fungující přístav, vymývání přepravek, výrobu ledu, prodej ryb a jeho propagaci, registraci kupců, odvoz ryb ke kupcům do auta i veškerou administrativu. Protože se jedná o jev zajímavý jak pro cizince, tak i pro samotné Francouze, přestává být problém se na aukci podívat a část přístavů začíná la criée využívat jako turistickou atrakci.    Odchod ze slávy   Dvacetitisícové Concarneau nabízí turistům víc než jen svou la criée a velký rybářský přístav, má i zajímavé středověké centrum na ostrově u přístavu. Nyní, v době stávky, je tu obdivuhodný klid. Většina lodí odpočívá. Mořští rackové jsou poněkud zmatení: Co se to děje, kde jsou zbytky ryb a odpadky, které se tady vždycky všude povalovaly?   „Město je úplně normální, kromě klidu v přístavu žádnou změnu nevidím,“ říká slečna v informacích a shání nám telefonem Simona, starého námořníka, který měl před pár lety dobrý nápad. Využil svůj image starého mořského vlka a založil malou agenturu, provází lidi po přístavu, vysvětluje, co je rybí aukce, a jezdí s návštěvníky na ryby. Jako pravý mořský vlk anglicky moc neumí, a tak si chvilku povídáme s jeho průvodcem Jeanem. Moc času nemá, i teď v listopadu ho čeká skupina turistů. V rychlosti nám doporučí návštěvu marinária a místního muzea rybářů a rybářství a řekne pár čísel. Například to, že v lovu čerstvých ryb v rámci celé Francie kleslo město z druhého místa, kde bylo ještě před deseti lety, až na čtvrté místo. „Jen“ deset tisíc tun čerstvých ryb ročně. V lovu tropických tuňáků je zato na prvním místě v Evropě. Je mateřským přístavem pro dvě stě čtyřicet lodí, na velkých pracuje přes devět set mužů, přičteme-li k nim i malé soukromé rybáře, je jich okolo tří tisíc.   Místní rybářské muzeum dýchá tou správnou atmosférou, jeho součástí je skutečná, třicet sedm metrů dlouhá rybářská loď Hemérica, která byla v provozu 1957–1981. Plavilo se na ní deset rybářů. Dokonalá úspora prostoru, proč mít soukromí? Spalo se na pryčnách v přídi. Miniprostor s miniskříňkou na osobní věci. Kde je komfort dvacátého století? Nedivím se, že někdy stávkují. Když vytáhli síť plnou ryb, stáli na palubě u velkého chromového stolu tak dlouho, dokud všechny bojující, mrskající se a kousající obyvatele moře nezabili, nevykuchali, neroztřídili a nenaházeli do velké místnosti, kde je zbytek posádky rovnal k ledu. Viděla jsem je na pevnině, už v důchodu – jeden měl místo ruky ocelový hák, druhému chybělo oko. Velký krab, takzvaný mořský pavouk, se svému úlovci zakousnul klepetem do prstu. Jeho klepeto musel rozevřít další rybář, majitel pavouka to druhou volnou rukou nedokázal.   Neodvratný konec?   Vypadalo to spíše jako závod než práce. „Ne, do Concarneau s rybami nejezdíme, je to moc daleko,“ rychle odpovídal Jacques. Spíš tedy drtil odpověď mezi zuby a bleskově vyndával přepravky s vykuchanými mořskými úhoři. „A navíc, v Guilvinecu mají lepší ceny. Tak dělej!“ křikl čtyřiatřicetiletý majitel malé rybářské lodi na svého čtrnáctiletého syna. Na manželku křičet nemusel, ta už byla léty vycvičená. Když naházela menší pětikilové úhoře do transportních přepravek patřících la criée v Guilvinecu, vyhodila z lodi na břeh černého buldočka a skočila za ním. Sundala gumové rukavice a začala spolu se synem skládat přepravky do dodávky… Za chvilku už zmizeli směrem na Guilvinec. Měli před sebou padesát kilometrů a do pěti museli být na místě.   Na molu zůstal jejich dýchavičný pes, který se konečně mohl v klidu vyčurat na sítě, a syn s kbelíkem se třemi růžovými rybami. „Máme ještě jednu loď,“ pochlubil se. Dalším se už moc nechlubil: „Jezdíme každý den, jen v neděli táta odpočívá.“      Jejich mateřský přístav Camaret sur Mer ale odpočívá až moc často. „Už nám tady zůstaly jen dvě tři lodě, všechno jezdí do Guilvinecu,“ stěžovali si staří. Dřív kotvilo v Camaretu jedno z největších langustářských loďstev, dvě stě až tři sta lodí. Teď je jeho hala pro la criée dost malá a vypadala opuštěně. Rybářská sláva Camaretu pominula. O tom svědčí i břehy jejího přístavu. Za poslední desetiletí u nich sice vyrostla dvě nová mola pro rekreační plavidla a nábřeží se může chlubit nejbarevnější přehlídkou hospůdek a restaurací ze všech bretaňských přístavů, ale osm velkých rybářských lodí rozpadajících se u břehu a zčásti zanesených kameny a pískem mluví jasně. Jen devátá měla naději na lepší osud. St. Janine byla jednou z posledních dřevěných bachratých lodí na langusty. V roce 2004 ji koupila malá společnost nadšenců a spolu s místní radnicí ji plánovali zrestaurovat. Od té doby stojí v ohradě u kostelíku na přístavním molu a čeká na peníze, které se nescházejí.   „Proč jsme mezi rybáři tak oblíbení?“ opakoval mou otázku directeur guilvinecké la criée, kam jsme se vydali v Jacquesových stopách. Chvíli se radil s velitelem kapitanátu: „No, máme nejlepší ceny ryb!“ Odpovědi na další otázky občas připomínaly statistickou ročenku. Guilvinec je ve Francii na prvním místě v lovu čerstvých ryb (tedy ryb z jednodenního lovu) a druhý v hodnotě prodeje. Ročně se tady prodá na devatenáct tisíc tun ryb. Kotví zde 114 přes dvacet metrů dlouhých lodí s pětičlennou posádkou, které jezdí lovit v osm až patnáctidenních cyklech, a 56 příbřežních lodí na jednodenní až třídenní lov. Na la criée je zaregistrováno na devadesát kupců (musejí dokázat svou solventnost atd.). „Jen se přijďte ve čtyři podívat, ať vidíte, co tady bude lidí,“  dodal.  

Vstup (ne)zakázán…

Zvát nás nemusel, la criée je podívaná, kterou návštěvník Bretaně nesmí vynechat. Lidí, lodí, ryb a rybářů bylo opravdu požehnaně. Jen jsem si s výjimkou ranní dražby nebyla jistá, jestli tam jsou všichni pracovně. Každý bretaňský přístav samozřejmě zdobí tabulky typu Vstup na vlastní nebezpečí, Nepovolaným vstup zakázán a tak podobně. Ovšem právě prostory označené těmito tabulkami jsou pro místní obyvatele tím nejoblíbenějším místem odpoledních procházek. Jediný, kdo je opravdu důsledně vykazován, jsou psi. Za den tu proběhnou tři dražby. Dva dny jsme volně bloumali mezi metráky ryb, kterých se dohromady prodalo na sto padesát tun. Nasákli jsme rybinou tak, že na nás vydržela přes veškeré snahy zbavit se jí snad až do Čech.   V šest ráno se dražily ryby, které předchozí den a noc přivezly velké lodě z dlouhých plaveb. Rozpis prodeje se dělá na obří tabuli na stěně hlavní haly na čtrnáct dní dopředu. Den před dražbou se upřesnilo, kolik a jakých druhů ryb vezou.   V hlavní aukční „halle de maree“ by se mohl hrát fotbal, přes sto metrů měla určitě. První den ráno se prodával úlovek z osmi lodí, největší náklad byl sedmnáct tun, nejmenší úlovek šest tun, celkem šedesát osm tun. Čtrnáct dní staré ryby byly v přepravkách rozloženy po celé ploše haly a proházené ledem: ryby žralokovité, rejnokovité, pichlavé, bezmocné… Příliš čerstvě nevypadaly a trochu páchly. Roztávající led ochlazoval vzduch a nepříjemně ho zvlhčoval. Po půlhodině měli všichni nosy červené jako při těžké rýmě a zahřívali se vtipy, pobíháním, diskutováním, telefonováním a psaním do notýsků, které neodstranily ani novodobé počítače. Neformální uniformou byly džíny a goretexové bundy. Teplé ponožky nebyly vidět, ale určitě je měl každý. Dva chlapi si krásně pískali, což nikomu nevadilo. Další soustředěním málem rozkousal svou tužku.   Prodej trval hodinu dvacet. Rybu bych si tady nevybrala, až na posledních pár přepravek s nádhernými tříkilovými třešničkami na dortu tohoto kola – 19,90 euro za kilo. Průměrná cena za kilo ryb byla při této dražbě 6,78 euro.   Dražby jako na provázku   Hned po přiklepnutí kupujícímu byla přepravka označena cedulkou s jeho jménem a dalšími údaji o rybách. Ještěrky pak rychle rejdily halou se štosy přepravek. Část směřovala do dveří lemujících halu, kde sídlí různé expediční a zpracovatelské rybí společnosti, jiné putovaly přímo do otevřených dveří dodávek nebo velkých náklaďáků u ramp. Konec. Nákupčí šli překontrolovat, mají-li všechno, převzali účet za ryby (platí je přímo rybářům) a šli nabrat síly na odpolední aukce.   Druhá aukce začíná mezi čtvrtou a pátou hodinou a draží se na ní úlovek z lodí, které jezdí na moře na dva až tři dny. I jejich úlovek je zčásti proložen ledem, ryby jsou o něco menší a objevují se i langusty a humři. Ty stojí kolem 20 eur za kilo. Hned jsem odběhla do sousedního obchodu s rybami podívat se, kolik si tu přihazují. Humr tu vyšel na 29,90 euro za kilo. A pak honem do haly, kde ­čekaly ve svých přepravkách jako princezny v kočáře krásné obří langusty. Jedna byla opravdu obří – 3,95 kilo (licitátor nám později vysvětlil, že na jedno kilo roste langusta asi deset let). Na nejvyšší cenu za kilo se ovšem vyšplhala langusta kilová – 51 eur. I to licitátor vysvětlil: „Velká langusta by při 51 eurech měla celkově tak vysokou cenu, že by se už špatně prodávala. Nejvíc se jich prodá okolo Vánoc,“ dodal.   Sotva z haly zmizely ryby, nastal venku najednou nějaký frmol. Zjistili jsme, že lidé, kteří zaplnili molo, jsou důchodci – vysloužilí rybáři. Nestačila jsem uskakovat. Každý popadl prázdný vozík se jménem své lodi a čekal, kdy se s ní jeho syn, zeť, synovec či jiný mladší člen rodiny vrátí z jednodenního lovu. Při třiceti lodích, které všechny potřebovaly přirazit k molu a vyložit úlovek v pět hodin, kdy začínala poslední aukce, bylo proč pospíchat. K tomu ještě pár okounějících diváků, kterým, stejně jako nám, nestačilo pozorovat rybí kolotoč z vyhlídkové terasy nad molem (na střeše la criée). Přimotali se také tři velcí černí psi, rackové se snažili urvat nějakého malého garnátka, maminky s kočárky se přišly podívat, zda táta doplul v pořádku…   Za půl hodiny byl na molu klid. Klid? Přirazila další loď z jižního Irska se čtrnáctidenním úlovkem na ranní dražbu. Připadala jsem si jako ve filmu ze starých časů. Vyskočil námořník, dal pusu miminku, pak manželce, podal jí pytel s pár kraby a šel vykládat. Za chvíli další podobná scénka. Stmívalo se, den pomalu končil. Řidiči ještěrek zaparkovali, popadli hadice a spláchli celodenní rybí a krabí špínu do moře, prudkému proudu vody se směly vyhnout jen počítače.   Duch tradičních la criée   Atmosféru prastarých la criée jsme ale ochutnali až v nevelkém přístavu Audierne. Bylo poledne. Z haly vyšli dva dělníci – trochu zapatlané džíny, modré holinky s bílým pruhem, vytahaný svetr. „Mluvíte anglicky?“ zkusili jsme to. A tak jsme se seznámili s Bernardem, zaměstnancem místní společnosti Audierne Maree, která vykupuje a dál expeduje čerstvé ryby – do samoobsluh, rybáren i do restaurací. Sám Bernard má na starosti langusty, humry a kraby: „Zajišťuji jejich cestu z lodě až na talíř… Přijďte ve tři, to má přijet jedna loď, další ve čtyři a v půl páté začne dražba.“ Přišli jsme ještě dřív.   Nejprve jsme se s Bernardem zastavili u černého monitoru asi o rozměrech dva metry na metr a půl, který vezla jakási žlutá ještěrka. Vzhled takzvaného mobi-clocku doplňoval malý monitor, klávesnice, mikrofon, krabice tiskárny a židle. Když se při dražbě zapne, na tabuli se objeví identifikační číslo přepravky s rybami, jméno lodi, druh ryb, váha, velikostní kategorie a kvalita (Extra, A, B, C), vyvolávací cena a cena, pod kterou se nesmí klesnout.   S tímhle aparátem tu začínali před dvěma lety. „Objevovaly se technické problémy, kupující se stále pletli, zkoušeli nakupovat doma u počítače. Zmáčkli špatnou klávesu, než našli správnou, cena se změnila, a oni pak objednávku stornovali! Ale když kupuji rybu, musím si ji přece prohlédnout! Zvlášť ty čerstvé, vždyť jsou až jedenapůlkrát dražší než od ledu. My neprodáváme staré ryby jako v Concarneau.“ Téměř jsem čekala, kdy řekne „My každou svou rybu známe osobně“. Pak nám vysvětlil, i jak fungují malé krabičky, připomínající mobil či vysílačku, pomocí kterých zájemci kupují na dražbě své ryby.   Když se pak v hale objevily přepravky s rybami, Bernard vysvětloval, jak se pozná čerstvá ryba: „Lesklé oči, jasně červené žábry, pružné maso, kůže nepotažená slizem. To ovšem není jediné, co ovlivňuje kvalitu. Záleží i na lodi, která ji uloví, proto se její jméno uvádí na identifikačním lístku, který dostanou ryby po převážení, hned jak je přivezou do haly. Jde o to, jak ji pečlivě vykuchají, nesmí v ní nic zůstat, žádná protržená žluč, musí ji opláchnout mořskou, a ne sladkou vodou, která snižuje kvalitu. Ryby chycené na udici jsou vzhledově mnohem hezčí. Chycené do sítě se obvykle udusí a jsou tedy déle mrtvé. Podívejte,“ ukázal na stříbrné ryby, „jsou tak dokonalé, že každá má v uchu svou identifikační cedulku, kdo, kdy a kde ji ulovil. Ty jsou nejdražší.“     

Na dražbě se začíná cenou, kterou určí pracovníci la criée, když ryby váží. Ta se snižuje! Čísla se na monitoru míhají pěkně rychle. Kdo se rozhodne koupit, zmáčkne klapku a drží. Dokud drží, má zájem. Zájemců je obvykle víc. I jejich počet se objeví na tabuli. A mobi-clock začne cenu zvyšovat. Stejně rychle. Pro koho je už moc vysoká, svou klapku pustí. Poslední, kdo zůstane, má ryby. Přes polovinu ryb se prodalo za vyšší než vyvolávací cenu. Za čtyřicet minut se prodalo pět tun ryb. „Co by se stalo, kdyby si ani za nejnižší možnou cenu ryby nikdo nekoupil?“ „Pak by se hodily zpět do moře.“ Po mém pochybovačném pohledu se Bernard zamyslel a opravil se: „No, mohou se za minimální cenu nabídnout výrobcům zvířecího žrádla.“ Jednu takovou továrnu jsem viděla hned vedle budovy la criée v Concarneau. Tak takhle se vydělává. Ne nebezpečným lovem na moři, ne dokonale vyčerpávajícím nákupem ryb na la criée, kočičí nebo psí konzervy a sušenky s rybí příchutí, to je to pravé rito!  

Category: 2008 / 03

Napsal a vyfotografoval Peter Hupka   Vítr unáší do dálky trsy vyschlé trávy kdesi na rozpálené cestě za městečkem Mídyat. Turecký jihovýchod, oblast, kterou málokterý z obyvatel sedmdesátipětimilionové země s půlměsícem a hvězdou na červené vlajce považuje za příjemnou, nebo dokonce za pěknou. Málokdo z místních sem touží jet na dovolenou a ještě méně je těch, kteří si myslí, že by mohla něčím zaujmout cizince z jiných zemí. Ale každá mince má dvě strany i tady, v Blízkém orientu.   Důvodů pro takovýto skeptický pohled je několik: chudá infrastruktura, nestabilita, přítomnost početných vojenských jednotek a citelné napětí. Všechny mají společného jmenovatele – více jak dvě desetiletí trvající konflikt mezi tureckou armádou a teroristy z Kurdské strany práce (PKK). I když se situace v posledním období opět vyostřuje, není pravdou, že by tyto oblasti byly jen místem nebezpečných střetů mezi armádou a separatisty. Stejně tak nemusí etnická příslušnost zdejších obyvatel zdaleka znamenat jejich sympatie s PKK. Vždyť stejně jako pro většinu lidí je i pro východoturecké Kurdy nejdůležitější klid a ničím nerušený život. Bohužel skutečná situace má k ideálu daleko. Příčiny je možné hledat, jako u většiny válečných konfliktů, na obou stranách.   Tváře a cesty   Když si vzpomenu na tváře vojáků turecké armády a alba s jejich fotografiemi ze zóny konfliktu na irácké hranici, napadá mě jediné slovo: únava. Je v očích mladých mužů, které sem osud zavál kvůli povinné vojenské službě i v jejich výrazech na fotografiích, o nichž někdy významně poznamenají, že vznikly na „druhé straně“, v Iráku. Nebo bolest.  

Je stejná vždy, když někoho ztratíme. Takové jsou pocity matek, které ztratily v době služby na hranicích své syny. Stali se oběťmi konfliktu, na jehož vzniku neměli žádný podíl viny. Na druhé straně je příběh pocitu druhořadosti. Vzpomínám si na obyčejnou cestu z města Van do severněji ležícího Doğubayazitu. Překrásná příroda, prolínání pouště s horami a černými poli lávy. Muž z Iğdıru, turecký Kurd, cestoval do sousedního okresu svým starým autem na návštěvu za známými. Každých deset kilometrů stojí vojenská hlídka a on musí opakované kontroly strpět s klidem diplomata. Zastavili jsme už pošesté a čekali. V autě nesmí hrát hudba, řidič musí vystoupit a prokázat se občanským průkazem kimlik, řidičským průkazem a papíry od auta. Vojáci na něj, až na světlé výjimky, hledí s despektem a mnozí žertují na adresu Kurdů. Být neustále pod takovýmto tlakem v zemi, kde se člověk narodil a vyrostl, je dost ubíjející.    Cesta klesá serpentinami dolů, do údolí pod tureckou nejvyšší horou Ararat. Přesněji pod Büyük Ağrıdağı, jak se turecky nazývá pětitisícový zasněžený vulkán. Jakým směrem se bude ubírat spolužití etnik v této pestré oblasti, ukáže čas. Propracovat se k téměř nemožnému, vzájemné důvěře, vyžaduje chuť změnit cosi hluboko v myšlení. Bez ohledu na historii, hranice a touhy. Ještě dlouho se tak zřejmě nic nezmění.   Şirnak a Siirt

Za rušným malým městečkem Cizre se barevné šňůry kamionů mířících do Iráku odpoutávají směrem na jih a cesta osiří. Jen občas ticho prořízne minibus dolmuš nebo obrněný transportér. Městečko Şirnak leží na úpatí horského masivu o cosi severněji. Úplné ticho, které tu panuje, v sobě má kouzlo klidu a tlak nejistoty. V omítce některých domů jsou ještě stále stopy po střelbě, ale na hřišti na konci hlavní ulice se bezstarostní školáci věnují své největší zálibě: fotbalu. Majitel prodejny s nábytkem nám nechá přinést před dům židle a sám připraví chutnou snídani jen proto, že jsme hosté. I místní vojáci se častěji usmívají než mračí.   Odjíždíme dál na sever pravděpodobně jediným autem, které ten den odtud míří do Siirtu. Řidič červené limuzíny, mladý profesionální fotbalista, prozradí, že by nejraději žil v Istanbulu nebo v Německu a věnoval se svému koníčku i profesi: hře.   Stíny a světla za okny jako by chtěly vyvážit všechen tichý neklid, který je cítit i v horku letního dne. Vedru podlehla i posádka jednoho z vojenských transportérů a osvěžuje se u studny chladivými doušky horské vody. Opatrnosti ale není nikdy dost, a tak čtyři vojáci s nabitými samopaly v rukou hlídají okolí.   Modrá hladina Vanu   Neklid se s přibývajícími kilometry směrem na sever vytrácí a na ulicích vesniček a městeček na první pohled panuje obyčejný každodenní život. Tak působí i město Bitlis, jehož arménské kostely i sunitské mešity jsou postavené z černých, přesně opracovaných lávových bloků. Nedaleko odtud, na západním břehu velkého jezera Van, leží zdánlivě nenápadný vyhaslý vulkán Nemrut Dağı. Je méně známý než jeho stejnojmenný horský kolega Nemrut Dağı v oblasti Adıaman, ale rozhodně ne méně zajímavý. V jeho propadlém kráteru totiž není pusto, ale panuje tu čilý život kurdských pastýřů a rybářů…   „Paseme tam nahoře stáda! vysvětluje jeden z mnoha mužů, kteří se vezou na přívěsu traktoru směrem nahoru, a nabírá do plastikového kanystru vodu. Nejdůležitější člen výpravy, řidič starého stroje, zapíská a všichni naskáčou na svá místa. Černý dým z komína docela ladí s rachotem utrápeného motoru, dokud se cesta nezlomí a my nezačneme náhle klesat. Jsme na okraji propadlého sopečného kráteru, jak říkají geologové, kaldery. Její průměr je přibližně sedm kilometrů.   Na první z křižovatek prašných cest odbočí pastýři cestou k levému břehu rozlehlého jezera, které vzniklo po skončení sopečné činnosti. Jejich stáda se nacházejí po většinu roku na pastvinách na břehu. Vyženou je sem na jaře, na přelomu dubna a května, a pasou se až do podzimu, jenž v této části Turecka přechází v zimu už v říjnu.   „Tento rok byla zima dost dlouho,“ stěžují si děti a přízvuk v jejich turečtině jasně napovídá, že nejde o mateřský jazyk. I tuto oblast obývají převážně kurdské kmeny Kurmandží a Zaza.  

Přístav Atily

Cesta vede dál zvlněným vnitřkem kráteru lemovaného kruhovou hradbou vysokých hřebenů. Na severním okraji je ještě malé jezírko, které vyhledávají lidé ze širšího okolí. Vulkanická činnost se tu zasloužila o četné výrony teplé vody a vzniklo tak výborné místo pro koupání. Můžete tu zažít stejné pocity jako v sauně – pokud z kamenných bazénků s horkou vodou přeběhnete do ledových vod velkého jezera. Až sem se vydala na výlet mikrobusem skupina žen z města Van. S dětsky naivními úsměvy obdivují horké sirné výduchy, fumaroly, kterými vychází na povrch horký vzduch se silným sírovým zápachem.     Cesta za nejbližší zatáčkou skončí strmým břehem jezera. Na kraji vysokého útesu stojí jednoduchý příbytek, staré červené auto – licenční turecký renault, a na zvlněné hladině kotví loď. Pánem v tomhle malém království je Atila, místní Kurd z menšinového kmene Zaza. „Jestli tu chcete spát, půjčím vám stan. Jasně, že zadarmo!“ řekne s nenuceným úsměvem a odkudsi z boudy vytahuje červenobílou celtu. Než se nám z ní podaří vyrobit jakýs takýs obyvatelný kopulovitý tvar, už na stole stojí malé sklenky s černým čajem turecké produkce, pěstovaným v oblasti kolem města Rize. Mají nenapodobitelný tvar, který patří k Turecku stejně jako istanbulské mešity, kuželovité skály Kapadokie a bílá jezírka Pamukkale.   Rybaření bez tradice   Atila se zadívá na klesající oranžové slunce a rozpovídá se: „Jsem na naše poměry chudý. Žiju tu protože mě to dole nebaví. Vařím jídlo a čaj turistům, občas ulovím rybu, rozvážím na lodi skupinky z okolních míst… Je tu krásný, klidný život. Skoro každý z nás, Kurdů, si na něco stěžuje. Ale to je hloupost. Mnoho lidí tu má spoustu peněz: dům, džíp, traktor, všichni prodávají maso a vlnu. Opravdu, nikdo nemá důvod na něco žehrat, dělají to spíše ze zvyku. A já? Jaký jsem vlastně chudák? Mám auto, člun, mobil, digitální fotoaparát…“ Zajímavá slova skončí zmínkou o medvědech a vlcích. Nevěříme mu, než nám v pološeru ukáže na smečku vyjících vlků na nedalekém hřebeni. Pocit bezpečí nám dává skutečnost, že jsou na druhé straně jezera a Atilova zásoba zbraní také není z nejhorších.  

Za úsvitu nás Atila budí s potutelným úsměvem: „Pojďte, ale tiše! Jsou tu ryby!“ Jdeme na skály na břehu. Atilův styl rybaření je směsí netradičního šílenství: kurdský třicátník stojí na břehu a pálí do vody z kalašnikova. S výsledkem zjevně není spokojený, a tak po několika nadávkách strhne z ramene brokovnici a rybu, kterou předtím zranil, dorazí. O sportovní hodnotě takového lovu lze určitě polemizovat. Ne všude na světě jsou rybáři „tichými blázny“ s legitimací v kapse a vybavením za desetitisíce.  Atila má radost a připravuje úlovek. Ryba má jedinou chybu – při jídle je třeba z ní vybírat broky. Na chuti to ale nic nemění, určitě je tím nejlepším, co lze v okolní nehostinné krajině získat.   Důstojníci na výletě   Když se v zatáčce zvíří prach za dvojicí bílých mikrobusů, náš hostitel se zazubí, ale vzápětí se úsměv změní v grimasu. Hosty jsou totiž důstojníci turecké armády. Po stranách hlídkují vojáci s odjištěnými zbraněmi a vyšší hodnosti s manželkami a dětmi si připravují víkendový oběd. Atila jim s hranou ochotou vaří čaj a předává několik pohlednic.   „Evropa, to je ten kontinent, který se nás bojí!“ pokouší se o vtip jeden z mužů s výložkami bohatými na hvězdy. „Proto nás nechcete do Unie, jsme silní a je nás hodně. Bojíte se, že bychom vás snědli!“ pokračuje voják jedné z nejpočetnějších armád NATO ve svém podivném monologu na téma vstupu Turecka do EU. Atila nenápadně naznačuje, že nemá význam reagovat.   Konečně se celá skupina pouští do hodování. Hlavním chodem jsou opečená kuřata. Po jídle při čaji si začnou vojáci prozpěvovat a prostor pro výstup dostávají i děti. Atilovi se vrátí nefalšovaný úsměv, až když se obě bílé dodávky přehoupnou přes hranu kráteru. Strážcové pořádku zmizeli a s nimi i pocit, kdo tu má na víc. Role jsou, zdá se, rozdělené,  vždyť „Kurdové jsou jen kmenem horských Turků“, jak je možné dozvědět se z oficiálních publikací.   Rozpolcená skutečnost   Možná, že nejrychleji plyne právě pomalý život. Dni lidí v kráteru Nemrut utíkají jako čísla v kalendáři. Poslední ostrůvky sněhu se postupně rozpouštějí a štěrk na cestě jen občas zaskřípe pod nohama návštěvníků. Cestou na břeh jezera Van, jehož obvod má tři sta sedmdesát kilometrů, opouštíme kráter, abychom přešli nevysokým horským průsmykem zpátky do města Bitlis.   Malá pevnost v centru Bitlise je oblíbeným místem pikniků místních obyvatel. S pivem Efes v rukou sem starým autem značky Tofaş přijíždí dvojice zdejších Kurdů. Okamžitě využívají možnost popovídat si s cizinci, nabízejí, že nám město ukážou z výšky protějšího svahu. „Moje babička byla Arménka,“ říká jeden z nich. „Arméni zabíjeli Turky, Turci Armény. Vinní jsou jedni i druzí, ale co se tím vyřešilo? Lidé by spolu vycházeli mnohem lépe, nebýt touhy po moci a politiky,“ dokončí myšlenku. Pak zahodí láhev od piva a sedne za volant své limuzíny. Při krkolomné jízdě serpentinami zpátky do města s alkoholem posilněnou posádkou si člověk uvědomí cenu života. Pohled do hrozivých statistik dopravních nehod v zemi jen potvrzuje, že oprávněně.   Pohled shora

Za tónovanými okny nablýskaného mercedesu se ještě na chvíli zjeví vulkán Nemrut Dağı. Cesta jižním břehem jezera Van vede do stejnojmenného města. Letecké spojení do téměř dva tisíce vzdáleného Istanbulu je pohodlnou alternativou několikadenního trmácení se po silnicích horské krajiny. Když se místní trh otevřel nízkonákladovým leteckých společnostem, donutilo to státní aerolinky THY výrazně snížit ceny.   Shovívavost personálu letiště je až obdivuhodná. Dívka dobrých deset minut vysvětluje kurdské babičce, že velké nůžky, které má v kabelce, jí budou muset vzít. Anne – jak se tu s úctou říká starším ženám, nakonec svolí a před odletem se ještě loučí s celou desetičlennou rodinou. Za chvíli už bude mít možnost dívat se na tyrkysové vody jezera Van. Pod křídlem se zjeví i kráter vulkánu s jezery a na břehu jednoho může uvidět malou tečku: Atilův příbytek. Leží hluboko dole, ukrytý před větrem civilizačních změn i problémy tohoto světa. Jeho klid hlídá hráz sopečných hor. I když mu nad hlavou létají každý den letadla, on sám nemusí letět nikam. Patří k lidem, kteří našli své štěstí.   Národ bez domova   Kurdská strana práce (Partiya Karkerên Kurdistan – PKK) vede už od roku 1984 boj za nezávislost tureckých Kurdů. Od té doby zahynulo více než 37 tisíc lidí.   V posledních letech existence Osmanské říše usilovali Kurdové žijící na jejím území o ukončení regionální nadvlády. Povzbuzeni podporou Woodrowa Wilsona, kterou 28. prezident USA poskytoval netureckým etnikům říše, požadovali na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 nezávislost. Ještě dohoda ze Sévres v roce 1920 počítala se vznikem autonomního Kurdského státu, ale o tři roky později v Lausanne se už o nich jako o národě nemluvilo. Kurdské revolty v letech 1925 až 1930 byly potlačeny silou a až do reforem v roce 1991, vyvolaných rozhovory o možném vstupu Turecka do Evropské unie, byly zakázané jakékoliv projevy kurdské identity i kurdština.   Jednou z výrazných postav začátku období změn je Leyla Zana, první ženská kurdská představitelka v tureckém parlamentu, kterou v roce 1994 odsoudili na patnáct let vězení za „separatistické projevy“, když turecky přísahala loajálnost své republice a kurdsky dodala: „Budu se snažit, aby Kurdové a Turci mohli žít spolu v demokratickém systému!“   Otevřená válka, kterou vedla Kurdská strana práce (Partiya Karkerên Kurdistan) proti turecké armádě v letech 1984 až 1999 však přinesla jen vyostření vztahů, oběti a nucené vystěhování lidí ze jejich domovů. Když v roce 1999 zatkla turecká speciální komanda vůdce Abdullaha Őcalana v Keni a za všeobecného nadšení obyvatel ho uvěznili na ostrově Imralı v Marmarském moři, všechno nasvědčovalo tomu, že se blíží lepší časy. Po téměř deseti letech jsou mnozí tehdejší optimisté ve svých vizích a předpovědích mnohem opatrnější. Po relativně klidném období konce devadesátých let se konflikty mezi tureckou armádou a ozbrojenými separatisty z PKK zase začaly vyostřovat a vypadá to, že nyní nejvíce za poslední dekádu.   Turecký parlament schválil přeshraniční operace proti teroristickým skupinám až za jižní hranicí republiky, turecká vojenská letadla i vrtulníky několikrát útočily na cíle separatistických kurdských rebelů v severním Iráku. Koncem prosince 2007 turečtí vojáci vstoupili do Iráku přibližně sto dvacet kilometrů od města Irbíl. Je velmi pravděpodobné, že ozbrojená kurdská PKK, kterou Ankara, Evropská unie i USA považují za teroristickou organizaci, má své základny v horských oblastech severního Iráku a používá je jako odrazový můstek pro útoky v jihovýchodním Turecku.  

Co přinese největšímu národu bez vlastního státu budoucnost? Hranice v současném světě vypadají jako neměnné čáry ošetřené v ústavách států. Vnáší to celkem pochopitelný pořádek do geografie i politiky a případné změny nebo autonomie by zřejmě přinesly spíše konflikty než řešení. Ale jde i o to, aby se menšiny necítily jako druhořadé.Kolik je KurdůÚdaje o tom, kolik je celkem Kurdů, jsou velmi nepřesné. Odhady se pohybují mezi 27 a 36 miliony lidí. Z toho více jak polovina žije v Turecku, po 20 procentech v Íránu a Iráku, přes 5 procent v Sýrii a zhruba procento v Arménii.

Kurdové jsou příslušníky původního etnika této oblasti a dnes žijí na území více států, kromě Turecka, Íránu, Iráku, Sýrie a  Arménie, v Ázerbájdžánu či Libanonu. Především od druhé poloviny 20. století k nim patří i kurdská menšina v Německu, v zemích Beneluxu či USA.Kurdština patří do íránské větve indoevropských jazyků. Dialekticky se dělí na jazykové skupiny Kurmandží, Sorani a podskupiny Gorani, Zazaki, Feyli a Kermanšáhi. Protože všichni Kurdové žijí na území některého ze svých domovských států, mluví dvěma nebo více jazyky, kromě rodné kurdštiny i oficiální arabštinou, turečtinou nebo perštinou, často i jejich kombinací.

Category: 2008 / 03

Napsal a vyfotografoval Ivan Brezina, magazín Maxim

V odlehlém koutě čínského venkova můžete spatřit mizející tradici rybolovu s cvičenými kormorány. Ptáci, kteří dnes tolik trápí české rybáře, tu živí celé rodiny domorodců. Rybář Kuej žije daleko na východě. V místech, kde Tibetská náhorní plošina přechází v horké pláně jižní Číny, leží v provicii Jün-nan jezero Er-chaj (Erhai). Jeho břehy obývá milionový nárůdek Pajů (Bai), zvaných též „Bílí lidé“. Centrem kultury někdejších tibetských kočovníků je starobylé městečko Ta-li (Dali). Kdysi bývalo metropolí státního útvaru Pajů, který ve 13. století rozvrátily mongolské hordy. Právě odtud putovaly obchodní karavany mezi jižní Čínou a Lhasou.   Dnes zůstává Ta-li poklidným městečkem, v jehož uličkách můžete objevovat romantiku staré Číny. Malé dřevěné domečky chuthungy zatím ještě nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne stejně jako před staletími. Rybář Kuej ale suchou zemí pohrdl. Jeho hausbót kotví přímo na jezeře. Na vodě bydlí i celá rozvětvená rybářova rodina včetně dvacítky kormoránů, kteří tráví noc na tyči zavěšené pod střechou. Kuej se nebojí, že by mu ptáci uletěli. Kdysi je totiž vypiplal z vajec a v průběhu několikaletého výcviku jejich miniaturním mozečkům namluvil, že vůdcem hejna je on sám.    PŘESNĚ SEHRANÝ TÝM   Každý den za svítání uhodí Kuej veslem o kovový bok pramice. Pro ptáky je to signál, aby seskočili z bidýlek a slétli se pro svou ranní porci drobných rybek. Rybář ale nesmí ptáky nasytit úplně, aby neztratili zájem o lov. O chvíli později zaplní vzduch plácání křídel a plovacích blan – to jak se vzrušení kormoráni rozeběhnou po vodní hladině za vzdalující se loďkou. Šplouch! Dvacítka hladových krků se naráz potopí a pod drobnými vlnkami se začnou míhat jejich temné siluety. Když se podívám přes bok lodi, spatřím rychle se pohybující stříbřitá torpéda obalená kabátem z bublin.      Chytří ptáci loví zcela nezávisle. Kuej je pohání výkřiky a jen čas od času je pod hladinou pošťouchne tyčí. V Číně se z kormorána stal domestikovaný pták, který se množí v zajetí podobně jako u nás slepice. Rybář se o mláďata stará od vylíhnutí, krmí je a každý den je bere na jezero, aby se naučili lovit od starších ptáků. V jiných částech Asie lidé kormorány buď vybírají z hnízd, nebo chytají mláďata a cvičí je. To ale trvá déle a dospělí ptáci se navíc ani tolik neochočí, takže musejí být přivázáni na dlouhém lanku, aby neulétli. Kuejovi ale stačí jen zavolat, a jeho „parťáci“ se poslušně vracejí k loďce. Pro všechny případy mají jen zastřižená křídla.    Hejno pracuje jako přesně sehraný tým. Tři nejstarší ptáci hledají ryby a hlasitým plácáním křídel je nahánějí do mělčí vody, kde se na ně vrhají ostatní. Vyplašené ryby v mžiku mizí ve volatech opeřených akvabel. Čas od času ale dochází ke sporům. „Některý kormorán mívá ve svém lovu větší štěstí nežli druhý a častěji vylovuje velikou rybu,“ popsal to slavný český cestovatel Josef Kořenský v knize Asie – obrázky pro mládež (1895). „Toto štěstí však mu jiný kormorán závidí. Víte, co dělává? Čeká, až šťastnější jeho soudruh vypluje na povrch s rybou, a sápe se na něj, aby mu kořist ze zobáku vyrval. Úspěšný lovec chrání svou kořist udatně a odráží útoky svého soupeře. Z toho vzniká leckdy krutá rvačka. Ale Číňan učiní tomu brzy konec: chopí se krku kormoránova, vyjme mu ze zobáku kořist a soupeři jsou rozsouzeni… Ptáci-rybáři si i rádi zalenoší. Ale Číňan brzy je z lenosti vyburcuje: vezme dlouhou rákosku a uhodí jí mrštně do vody vedle kormorána. To ptáka-rybáře tak poleká, že je ihned opět hbitý a čilý jako včela.“   Když pak Kuej zaťuká veslem na bok loďky, zvednou se kormoráni z hladiny a začnou se mu o překot vrhat do náruče. Rybářova silueta mizí uprostřed křičícího hejna, podobna nešťastníkovi z klasického hororu Alfreda Hitchcocka o vraždících opeřencích. Kuejovy ruce svírají ptačí krky a vytlačují z nich ryby. Aby je opeřenci nemohli spolknout, mají kolem hrdla tenký obojek z konopného provazu nebo kovový kroužek. Vědí ale, že i když je Kuej připraví o jejich úlovky, nepřijdou zkrátka. Dvounohý vůdce hejna je za odměnu nakrmí drobnými rybičkami, které jeho synek včera nachytal do sítě.  

OBŽIVA, NEBO SPORT?   Nikdo přesně neví, kdy lidi poprvé napadlo využít lovecké vášně kormoránů ve svůj prospěch. Podle některých zdrojů k tomu došlo v 6. století po Kristu v Japonsku, podle jiných se tato tradice objevila v 10. století v Číně. Exotická podívaná bývala kdysi k vidění i v Evropě, kam se prý dostala dvěma cestami: s karavanami po hedvábné stezce a na lodích holandských námořníků. Obraz Vittore Carpaccia Lov na laguně z období kolem roku 1490 ukazuje rybařící kormorány v renesančních Benátkách. Na přelomu 16. a 17. století to býval oblíbený „sport“ v Nizozemí, Anglii a Francii. V Evropě se ale cvičení ptáci nikdy nepoužívali k obživě – šlo jen o zábavu.   V čínském Jün-nanu bývali proslulými cvičiteli kormoránů Pajové. Kdysi je od nich kupovali i příslušníci jiných etnických skupin. Dobře lovící pták se prodával v přepočtu až za deset tisíc korun. Dnes už je ale tento tradiční způsob rybaření v jižní Číně na ústupu. Ptáci totiž nemohou konkurovat moderním silonovým sítím a rychlým člunům se řvoucími motory. Další pohromou byla kulturní revoluce na konci 60. let, během níž vláda rybáře donutila založit socialistická družstva. Jejich majetkem se stali i kormoráni, a úzký osobní vztah mezi ptáky a jejich pány se tak přetrhl. Když úřady znovu povolily rybaření na vlastní pěst, vrátila se k trénování ptáků už jen část rybářů. Ještě před dvaceti lety živili prý na jezeře Er-chaj kormoráni pětasedmdesát rodin. Dnes jich zůstalo už jen patnáct. Ryb v jezeře ubývá a krmení pro ptáky začíná být pomalu dražší než cena úlovku.   V Číně tak cvičení kormoráni buď zmizeli, nebo se z nich stala atrakce pro turisty. Vyfotit si je můžete třeba na řece Li u města Kuej-lin (Guilin) v poetickém kraji vápencových homolí, známých z klasických čínských obrazů. K restauracím, umístěným na terasách přímo nad řekou, přijíždí večer několik bambusových vorů s muži v typických širokých bambusových kloboucích. Dramatickou noční scénu podtrhují pochodně a lampy umístěné na bocích člunů, které lákají ryby. Každý úspěch opeřených lovců odměňují davy potleskem. Smyslem ptačí show už není chytat ryby, ale pobavit cizince lačné exotického zážitku.    Stejnou změnu prodělal lov s kormorány i na japonské řece Nagara u města Gifu, a na dalších místech Asie. Jen tady na břehu jezera Er-chaj v odlehlém podhůří Tibetu lidé ptáky dosud používají hlavně k vlastní obživě stejně jako před staletími. I zde se to ale začíná pomalu měnit. V roce 1985 byla severozápadní část provincie Jün-nan otevřena turistům. Dnes se tu mluví o oficiálním zprovoznění tzv. jižní cesty do Tibetu, která by sem přivedla další cizince. I rybář Kuej se pak možná přeorientuje na bizarní ptačí cirkus pro cvakající fotoaparáty.   PATŘÍ DO RODINY

Když kolem oběda Kuejova kocábka přirazí zpátky k hausbótu, skončí část úlovku v kuchyni, kde nám z něj Kuejova  žena připraví rybí polévku. Zbytek ryb vykoupí zástupci rybářského družstva. Peníze od nich dostávají rybáři jen jednou měsíčně a podle jejich slov to stačí jen na základní životní potřeby. Hladem prý ale netrpí – jejich opeření lovci jim totiž zvládnou zajistit dostatek jídla. Říká se, že jeden dobrý kormorán dokáže nakrmit celou rodinu (za den chytne až dvacet ryb). Ptáci jsou proto považováni za její takřka rovnoprávné členy. Jen na nich závisí, jestli bude Kuej jíst.  

Kormoráni usednou po návratu z jezera na své bidýlko, schovají zobáky pod křídla a usnou. Zdá se jim o rybách?POSTRACH ČESKÝCH RYBÁŘŮ   Spolu s některými dalšími rybožravými ptáky, třeba pelikány, fregatkami a tereji, patří kormoráni do řádu veslonozí (Pelecaniformes). Asi třicet druhů kormoránů obývá všechny světadíly, a to jak u moře, tak i na vnitrozemských vodách. Jsou to sociální zvířata žijící ve velkých skupinách všude tam, kde je dostatek ryb. Nejrozšířenějším je kormorán velký (Phalacrocorax carbo) – černě zbarvený pták velký asi jako husa se světlým hrdlem a tvářemi. Jméno mu vyneslo tělo, vzdáleně připomínající havrana – kormorán je totiž zkomoleninou z latinského corvus marinus, „mořský havran“.  V přírodě žije asi čtyři roky, ale v zajetí se dožívá až dvaceti.  

Hákovitě zahnutá horní část zobáku dělá z kormorána obávaného rybího predátora. Za kořistí se potápí až do desetimetrové hloubky a pod vodou vydrží asi minutu. Křídla si přitom přiloží k tělu a k odrazu používá široký ocas. Pod hladinou „vesluje“ nohama, jejichž všechny čtyři prsty jsou opatřeny plovací blánou.  Díky schopnosti orientovat se pod hladinou sluchem může kormorán lovit i v kalných vodách. Živí se všemi druhy ryb do velikosti až dvaceti centimetrů, kterých denně spořádá asi půl kilogramu. Velké kolonie kormoránů tak spotřebují obrovské množství potravy – na jeden pár v hnízdním období připadá až 170 kilogramů ryb.    U nás kdysi žili kormoráni hlavně na Třeboňsku a Českobudějovicku. Když se ale v 19. století objevily brokovnice, podařilo se je rybářům jako „škodnou“ prakticky vyhubit. Ještě v roce 1974 napsali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „V Československu hnízdí tito ptáci pouze na dvou místech. Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě. Tam se usadili teprve v posledních letech. Několik set párů hnízdilo v rezervaci na jednom z dunajských ostrovů u Biskupic. V posledních letech však kormoráni tuto kolonii opustili… Zatoulané osamělé mladší ptáky lze zastihnout na Labi nebo na rybnících v celé ČR.“   Dnes už je to ale všechno jinak. Na začátku 80. let byl sice kormorán velký zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, ale právě v té době se jeho evropská populace začala prudce zvyšovat. V současnosti čítá asi 700 000 ptáků. Kromě ochrany za to může i fakt, že v přírodě kormorán nemá žádného přirozeného nepřítele. Člověk mu ale „pomohl“ hlavně stavbou přehrad, díky kterým velké vodní toky v zimě nezamrzají, takže na nich ptáci mohou lovit.    Kormorán velký je částečně tažný pták. Severské populace z Baltu na podzim migrují tisíce kilometrů na jih až na pobřeží Středozemního moře a během tahu se spojují do velkých hejn. Čím dál víc hejn ale dnes až na jih nedoletí. Zimu raději přečkají ve vnitrozemí. Zvlášť bohatě „prostřený stůl“ představují pro kormorány hustě zarybněné české vody. Kromě dolního Labe se jedním z jejich oblíbených zimovišť stala třeba Vltava v Praze, kam od roku 1991 pravidelně přilétají kormoráni z Pobaltí. Až dvoutisícové hejno nocuje na ostrovech v Tróji. Ptáci se každé ráno vydávají na lov do centra města, takže je můžete zahlédnout třeba při procházce po Karlově mostě. Podle ornitologů denně spořádají asi 500 kilogramů vltavských ryb. Zpět do Polska, Německa a Skandinávie se vracejí až v březnu a dubnu.    Od poloviny 80. let u nás kormoráni opět začali i hnízdit. Nejznámějším hnízdištěm jsou jihomoravské nádrže Nové Mlýny a rybníky na Třeboňsku a Jindřichohradecku. Podle ministerstva životního prostředí dnes v Česku vyvádí mladé asi 200–300 párů. Toto množství nepředstavuje žádný problém a naši přírodu obohacuje. Jenže asi 8 – 10 000 ptáků k nám navíc přilétá přezimovat a dalších několik desítek tisíc přes Česko migruje. A právě tihle „cizí“ kormoráni představují hotovou pohromu. Na řekách decimují populace pstruhů, okounů, candátů a lipanů. Stahují se i na chovné rybníky, kde doslova masakrují kapří násadu (právě to je také jedním z důvodů neustálého zdražování vánočních kaprů).   Další ztráty způsobují kormoráni i tím, že při lovu ryby stresují. Ty se pak buď zraní, nebo vyskakují na břeh, kde uhynou.  Nálety hejn kormoránů připomínají žravé kobylky. Mrak ptáků se snese na nejbližší vodní plochu a během pár hodin ji systematicky „vyčistí“. Zůstane po nich mrtvá hladina bez života. Za jeden jediný den sežerou sezonní „vetřelci“ v Česku asi deset tun ryb!  Podle ministerstva zemědělství se každoroční škody blíží sto milionům korun.   České zákony řadí kormorána velkého mezi zvláště chráněné živočichy. V době tahu, kdy ptáci působí největší škody, krajské úřady výjimečně povolují jejich odstřel. Myslivci pak zástupcům rybářských svazů nosí zobáky zastřelených kormoránů, za které dostanou kolem 300 Kč. Každý rok je ale usmrceno jen asi 3000 ptáků, což má vzhledem k počtu „nájezdníků“ jen minimální efekt. Poplašená hejna se prostě jen přesunou na vedlejší rybník. Kormoráni jsou navíc velmi inteligentní ptáci a brzy se naučí, že jim od střelců hrozí nebezpečí.    Kormorán velký patří mezi druhy, na které se vztahuje zákon, umožňující vyplácet náhradu způsobených škod. Jen rybáři z Jihočeského kraje tak za jeho „nájezdy“ v roce 2006 od státu dostali 11,7 milionu korun a loni  8,2 milionu korun. Skutečné škody jsou ale až desetkrát vyšší. Problém je, že rybáři musejí státu prokázat, že jim ryby sežrali právě kormoráni – a to jde samozřejmě těžko. „Jen u nás jsou škody mezi pěti a šesti miliony korun ročně,“ řekl loni v únoru Mladé frontě Dnes náměstek Rybníkářství v jihomoravských Pohořelicích Roman Osička. „Z toho tak tři až čtyři miliony musíme platit z vlastní kapsy…“    Vzhledem k tomu, že se v Česku stal kormorán běžným živočichem, ztratila jeho ochrana smysl. Rybářský svaz před časem zorganizoval petici požadující její zrušení, kterou podepsalo asi 30 000 rybářů. A zdá se, že Ministerstvo životního prostředí toto volání o pomoc vyslyšelo – kormorána velkého se totiž chystá vyškrtnout ze seznamu ohrožených druhů. Rybáři by pak ale paradoxně měli smůlu. Náhrady totiž stát vyplácí jen za škody způsobené chráněnými živočichy.

Category: 2008 / 03

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL MAREK WÁGNER, FOTOGRAFIE BYLY POŘÍZENY APARÁTEM PANASONIC LUMIX TZ3

Jeruzalém. Existuje snad na zemi další místo spojené s tolika vášněmi, touhami, vykupované tak dlouho lidskou krví, jako toto město? Svaté místo hned pro tři významná náboženství – pro židy, křesťany i muslimy.

Pro ty první je to město, které si vyvolil Bůh, aby zde pobýval. Pro křesťany je Jeruzalém místem, kde Bůh promlouval s Ježíšem, kde Kristus nesl svůj kříž a kde má i hrob. A muslimové věří, že právě tady Mohamed promlouval s Alláhem. Přívrženci všech náboženství tak po staletí usilovali, aby město patřilo právě jim. O Jeruzalému, jeho historii, křižáckých taženích i porážce křesťanů muslimy se běžně učí v dějepise. A z agenturních zpráv se zase může člověk dozvědět, že popotahování o to, komu má město patřit, vlastně dodnes neskončilo, jen má jinou podobu… Žádný div, že tohle všechno se vrylo do kamenů a cihel města, do jeho půdy, do atmosféry a zanechalo tu své stopy. Ovlivňují každého, kdo přijde, ať je věřící kteréhokoliv náboženství, nebo ateista. Duchu města, jeho geniu loci, neunikne nikdo. Je tak silné, že třeba i turisté, kteří v životě nevstoupili do kostela, propadnou vizi, že jsou spasitelé nebo nový Ježíš Kristus. Chodí pak bosí s křížem na ramenou po ulicích svatého města, aby se třeba po půl roce rozpomněli na svůj „civilní“ život a vrátili se domů, k rodině, k práci do své kanceláře. Jako by se na chvíli stali docela jinými lidmi. Jev, nad kterým se tu už nikdo nepozastavuje. Jste přece v Jeruzalémě…

Pin It on Pinterest

Shares
Share This