Category: 2008 / 04

Text a foto Aleš Horáček, spolupracovali Helena Urbanová, Michal Dvořák, Barbora Literová   Česká televize zařadila na konci roku takzvané adopce na dálku mezi české fenomény. Zcela právem. Počet dětí z rozvojových zemí, na jejichž vzdělání Češi takto přispívají, se již odhaduje na dvacet sedm tisíc. Dost velký důvod nahlédnout pod pokličku.   Když u nás Arcidiecézní charita Praha v roce 1993 se zahraniční podporou chudých školáků začala, podařil se jí geniální tah. Místo neosobních výrazů sponzorství, mecenášství, donátorství nebo patronát použila rafinované slovo adopce. I když se o skutečné osvojení pochopitelně nejedná, důvěrný podtext projektu rychle zabral. Dnes již lidé v Česku posílají prostřednictvím nejrůznějších organizací dětem adoptovaným na dálku mezi sto padesáti a dvěma sty miliony korun ročně.   My jsme se v listopadu vydali do indického státu Karnátaka, abychom našli odpověď na otázky, které asi napadají většinu adoptivních rodičů. Neohlášeně jsme navštívili domovy tří sponzorovaných dívek, jejich školy a místní charity. Dvě z dětí podporují sponzoři prostřednictvím Arcidiecézní charity Praha, třetí adoptoval před třemi lety magazín Koktejl u Diecézní charity Hradec Králové.  

Je mnou podporované dítě chudé?

V Indii si člověk uvědomí, jak je chudoba relativní pojem. Nejprve jsme navštívili v městečku Tiptur třináctiletou Prajwalu, kterou sponzoruje Koktejl. Dívka bydlí s rodiči, babičkou a třemi staršími sestrami. Mají pronajatý domek se dvěma malými místnostmi a kuchyní s odděleným koutem, ve kterém stojí plechová konev. To je koupelna. Do menší místnosti o rozměrech dvakrát tři metry se stěží vejde skříň a postel rodičů. Větší místnost měří třikrát tři metry a slouží přes den jako vstupní hala, obývací pokoj a jídelna. V noci v ní spí na gauči babička a na zemi všechny čtyři sestry. Byli jsme na návštěvě i u několika sousedů, takže jsme mohli srovnávat. Rodina Prajwaly bydlí chudě i na poměry Tipturu. Rodinu živí převážně otec. Má pronajatou dílnu, ve které opravuje motorky. Denně vydělá sto až sto padesát rupií. Elektřina, voda a nájem domu s dílnou stojí měsíčně 1850 rupií. Všechny dcery přitom studují, nejstarší už na vysoké škole.   Při srovnání s ostatními dívkami, za kterými jsme jeli, je na tom však Prajwala jednoznačně nejlépe. Rodina má barevnou televizi, pevnou telefonní linku i mobil, kterým už nám dokonce volala do Česka. Jednou týdně chodí všichni na oběd do restaurace a o prázdninách jezdí na výlety, ze kterých nám ukazovali hromady fotek.   O něčem takovém nemůže být u ostatních dívek řeč. Desetiletá Sangeetha pochází z vesničky Elekotage čtyřicet kilometrů od Honavaru. Domovem rodiny je chatrč z hliněných cihel a palmových listů obklopená džunglí. Do vesnice se jde od hlavní silnice ještě osm kilometrů. Na stezce jsme potkali velice hubeného muže, který se vydal na dvě stě padesát kilometrů dlouhou cestu do nemocnice v Mangalore, protože trpí srdeční vadou. Byl to otec Sangeethy, jediný z rodiny, kdo vydělává. Nechává se najímat jako sezonní zemědělec, takže práci má jen půl roku v období sklizně. Když je úrodný rok, vydělá za tu dobu asi třicet tisíc rupií, což je zhruba patnáct tisíc korun.   Třetí z dívek, čtrnáctiletá Amratha, žije ve vesnici Thiruvail u Mangalore. Oba rodiče sice pracují a vlastní velký dům s pěti místnostmi, pro ten je ale nedostatečné i označení holobyt. Jediné, co tu trochu připomíná nábytek, je pryčna z několika prken. Místo skříně slouží tyč u stropu, jinak tu není zkrátka nic. Jen holé zdi a podlahy. I voda tu teče jen dvě hodiny ráno.  

Šíří charity za moje peníze svou víru? Katolické charity tvrdí, že při adopcích na dálku nerozlišují, jestli se jedná o křesťanské, hinduistické nebo muslimské děti. Dvě z dívek, které jsme navštívili, také skutečně jsou hinduistky. Proto nás překvapila návštěva školy, do které chodí Prajwala podporovaná Koktejlem.   Jedná se o křesťanskou školu, ve které se platí školné šest tisíc rupií ročně. Řádové sestry, které ve škole působí, nám řekly, že do sponzorského programu tu jsou zapojeny pouze děti z křesťanských rodin. Z celkem třinácti set žáků je tu křesťanských dětí šedesát. Čtyřicet jich už prý sponzora má a pro zbývajících dvacet je charita hledá. Křesťanská charita tedy v tomto případě hledá sponzory pro křesťanské děti na školné v křesťanské škole. Sestry to zdůvodňují tak, že právě křesťanské děti patří mezi nejchudší.   Logiku to má. Obracení na křesťanskou víru mělo vždy největší úspěch mezi nejchudšími vrstvami Indů. Nejde tedy pouze o výběr dětí. Křesťanů jsou sice v Indii jen něco přes dvě procenta, zázemí v západním světě jim však dává velké možnosti. Jejich pomoc bližnímu na jedné straně potřebným pomáhá, na druhé je morálně zavazuje.  

„Celou zemi vážně ohrožují konverze, které mají na svědomí křesťané pod zástěrkou poskytování sociálních služeb. Již dvě stě padesát let se křesťanští misionáři podílejí na konverzích ve svých školách, sirotčincích, nemocnicích, a tak dále. Jedná se o závažné ohrožení indické kultury a myšlení,“ řekl loni v létě podle zprávy Daijiworld News Network vůdce hinduistické organizace Rashtriya Swayamsevak Sangh. Pozadí takových prohlášení je sice často politické, protože přináší body hinduistické parlamentní straně Bharatiya Janata Party, málokterý adoptivní rodič si ale asi uvědomuje, součástí jakého problému se stal, když si vybral křesťanskou charitu.   Nelze si samozřejmě představovat nějaký nátlak na změnu víry. Například ve škole, kde se Prajwala učí, sice děti zahajují výuku společnou modlitbou, každý se však modlí ke svému bohu. Všechny žákovské knížky ale již mají na deskách křesťanský kříž a Otčenáš. „My jsme s tím zatím problém neměli, ale ve škole v nedaleké Šimoze už kvůli obrázku Ježíše Krista hinduisté napadli učitele,“ řekla nám tu řádová sestra Ester.   V Indii sice vládne velká náboženská snášenlivost, incident ze Šimogy však není ojedinělý. Jen ve státě Karnátaka, ve kterém jsme se pohybovali, eviduje Globální rada indických křesťanů za poslední dva roky okolo stovky případů, kdy hinduisté napadli křesťany kvůli šíření víry.  

V očích Indů totiž nepomáhá sponzor, ale charita. Dokonce i rodina Prajwaly byla zaskočená, když jsme začali mluvit o sponzorském programu. Je to svým způsobem logické. ­Prajwala sice ve škole píše jednou za rok dopisy někomu z ciziny, to ano, ale sponzor? Jim přece vozí peníze na školné sestry z arcibiskupství. Přišel dopis! Je od mého dítěte?   Do Indie jsme s sebou vzali dopisy, které děti sponzorům posílají. Všechny dívky nám potvrdily, že je skutečně psaly samy, byť pod dohledem lidí z centra. Dvě starší dívky již zvládají angličtinu, takže dopisy od nich si mohli sponzoři přečíst rovnou. Horší to bylo u nejmladší Sangeethy. Ta dopis psala v rodném jazyce kannada, a sponzorům nezbývalo, než se spolehnout na překlad, který přišel z křesťanského centra v Honavaru.   Když nám však tentýž dopis přeložil z kannadštiny recepční v honavarském hotelu, ukázalo se, že překlad z centra odpovídá tomu, co Sangeetha psala, jen částečně. Verze z charity na jednu stranu obsahovala rozsáhlejší výčet věcí, které dívka díky sponzorům měla dostat, zato v něm zcela chyběl tento odstavec: „V našem domě žijeme spolu s tatínkem, maminkou, bratrem a sestrou, tedy pět lidí. Máme se velmi dobře. Jsem první dcera svého otce. Všichni mě mají moc rádi, bratr mi dává sladkosti, otec mi dal oblečení na šest měsíců. Já pomáhám mamince s domácími pracemi.“  

V centru, které nám překlad poslalo, to vysvětlovali tím, že dopisů je zkrátka moc. Jak je to ale potom s těmi, které dětem posílají sponzoři?

Sangeethu podporuje skupina lidí z jednoho pracoviště. I když to v dopisech několikrát vysvětlovali, Sangeetha se stále obrací jen na jednoho člověka, který je ve formulářích uveden jako kontaktní osoba. Zeptali jsme se jí proto, jak často dostává dopisy z Česka. Prý jednou ročně. Sponzoři přitom posílají každý rok dva.

„My jim ty dopisy nedáváme. Ve vesnicích je plno dětí, které sponzorované nejsou, a kdyby jedny dostávaly dopisy, a druhé ne, dělalo by to problémy. Dopisy proto ukládáme u nás a dětem je ukazujeme a čteme, až když sem přijdou psát sponzorům,“ vysvětluje koordinátorka honavarské charity sestra Leena. Spolehnout se však příliš nelze ani na údaje, které charity o sponzorovaných dětech posílají. Sangeetha měla podle výkazu navštěvovat školu ve vesnici, kde bydlí. Ve skutečnosti chodí do školy v Belkuru vzdáleném desítky kilometrů a přespává tam u babičky. Podobně nám výkaz Prajwaly zatajil dvě z jejích sester, zato jí přiřkl bratra Balaraju, přestože o žádném chlapci toho jména nikdo z rodiny neslyšel.  

Je to vhodná forma pomoci?

Mezi pražskou a královéhradeckou katolickou charitou je na první pohled rozdíl v tom, na co peníze do Indie posílají. Pražská charita si zakládá na tom, že z příspěvků hradí i pomoc v okolí dítěte. „Vzdělání není jediným problémem v těchto zemích, i když věříme, že je jednou z nejdůležitějších podmínek rozvoje. Proto se zaměřujeme na celou komunitu. Nejde tedy jen o pomoc jedincům, ale i rodinám, vesnicím a školám. Není totiž efektivní ani citlivé vytrhávat a podporovat pouhé jednotlivce. Hrozí riziko, že dojde k vytváření nových typů nerovností a elit. My se snažíme dát šanci všem,“ vysvětluje vedoucí Rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha Jarmila Lomozová.   O jaké projekty se například jedná, nám ukázali v Sociálním centru v Honavaru. Přímo v jeho areálu funguje protialkoholní léčebna. Dokáže prý dlouhodobě vyléčit osmdesát procent alkoholiků. Ve vedlejší budově se zase konala schůzka chudých vdov, kterým lektorka  pomáhala zvyšovat sebevědomí. Částka na placení podobných projektů se zvyšovala postupně. Z původních dvou procent již dnes tvoří dvacet procent příspěvku posílaného sponzorem adoptovanému dítěti.  

I když je podpora komunit v současné rozvojové pomoci trendem, lze stále mluvit o adopcích dětí? „Já považuji všechny tyto projekty za podporu dětí, i když nepřímou. Na komunitní formu podpory už přešla spousta zahraničních organizací, protože je to zkrátka citlivější. My tohle všem dárcům říkáme, a kdo naši logiku nesdílí, může si zvolit organizaci, která dělá čistě jen adopci konkrétních dětí,“ říká Jarmila Lomozová.  

Pražské charitě se tak vrací, jak sponzorský program na počátku uvedla. Slovo adopce na jedné straně otevírá peněženky sponzorů, na druhé straně u nich ale logicky vytváří k podporovanému dítěti citové pouto. A to začíná být problém. Lidé z charity často mluví o nevhodném chování dárců. Nejde přitom o nic jiného, než že sponzor roli adoptivního rodiče přijme a zahrnuje dítě přízní, navštěvuje je, posílá mu dary, peníze bokem, nebo ho dokonce zve k sobě domů. „To může dítěti i uškodit, protože pak začne pasivně očekávat nějakou pomoc zvenčí,“ poznamenává J. Lomozová.  

Arcidiecézní charita Praha, která s adopcemi v Česku začala, tak dnes vlastně jen připouští námitky těch, kteří tuto formu pomoci už dlouho kritizují. Výhrad existuje celá řada a vydaly by na samostatný článek. Shrnuty jsou třeba v internetové podobě časopisu New Internationalist na www.newint.org/issue194/simply.htm. Proto také třeba UNICEF adopce na dálku neorganizuje a pomáhá dětem jiným způsobem. Fenomén adopcí je ale tak úspěšný, že jej ani český výbor UNICEF nemohl ignorovat. Dilema vyřešil vtipným způsobem. Aby sehnal peníze na očkování v rozvojových zemích, začal místo konkrétních dětí nabízet adopce hadrových panenek.

Kolik peněz spolknou náklady charit? Jednou z nevýhod adopcí na dálku je, že jsou náročné na administrativu a ta stojí peníze. Arcidiecézní charita Praha používá ze zaslané částky na svůj provoz osm procent, další dvě procenta si bere na koordinaci center v zemích pomoci. V našem případě tedy necelých pět set korun. Diecézní charita Hradec Králové používá na provoz procent pět, tedy 250 Kč.   Podobné je to v Indii. „Naše diecéze si ze zaslané částky ponechává na režii pět procent – na administrativu, korespondenci, zaměstnance a část peněz jde i na terénní pracovníky. Na setkání s hradeckou diecézí jsme ale už žádali, zda to procento nelze zvýšit, protože naše náklady rostou,“ řekl arcibiskup Bernard Moras z Bangalore.  

Obdobně si administrativní poplatek ve výši zhruba 250 Kč strhávají i střediska v Honavaru a Vamanjooru. Hospodaření v obou zemích prochází auditem, který by měl zaručit, že charity vykazovaný počet procent nepřekročily. V Indii se však ukázalo, že i toto lze obejít. Například v Sociálním centru sv. Ignáce v Honavaru nám předložili účet, na kterém vedle částky na administrativní výdaje stály ještě další položky typu školení sociálních pracovníků, aktivity na rozvoj lidských zdrojů, workshop pro pracovníky charity, mzdy zaměstnanců a výběr dopisů. Celkem se v přepočtu jednalo o sedm set korun, a celkové náklady na administrativu a provoz se tak jen v Indii přiblížily tisícikoruně.  

Kolik peněz jde na dítě do Indie?

Naopak mezi výhodami adopcí na dálku se nejčastěji uvádí adresnost. Sponzor ví, komu peníze poslal. Praxe je ale trochu jiná.

U hradecké charity není složité cestu příspěvku do Indie vysledovat. Charita si strhne částku na provozní náklady a ostatní peníze pošle indické partnerské organizaci. V případě Arcidiecézní charity Praha se peníze od všech sponzorů scházejí v jednom velkém fondu adopcí. Pražská charita z něj na vzdělání dětí posílá indickým organizacím pokaždé jinak velký balík peněz, který se odvíjí od počtu školáků, jejich věku a typu škol, jež navštěvují. Kolik to dělá u konkrétního dítěte, nemá sponzor šanci zjistit. „My nesledujeme individuální účty dětí, to by v tomto počtu nešlo. To bychom museli mít armádu účetních, a to by ten projekt neúměrně zdražilo,“ říká Jarmila Lomozová.   Konkrétní částky tak lze získat jedině v Indii. Pro Sangeethu loni do Centra sv. Ignáce v Honavaru přišlo v přepočtu zhruba 2500 Kč. Když tedy z příspěvku zaslaného sponzorem odečteme ještě dvacet procent na komunitní projekty a náklady na provoz pražské charity, vyjde nám, že v pražském fondu adopcí uvízlo tisíc korun.  

„Když je dítě menší, snažíme se spořit na jeho vyšší vzdělání. Když je na vyšší škole, jsme pak schopni platit mu studium, které je dvakrát i třikrát dražší, než je roční příspěvek,“ vysvětluje Jarmila Lomozová. Individuální účty ale v Praze neexistují a všechny děti zjevně na vyšší školu nepůjdou. Konkrétně honavarské centrum se letos stará o 835 dětí na základní škole a 293 dětí na školách vyššího typu, kam patří i školy střední. To zhruba odpovídá statistice Světové banky, podle které postupuje v Indii do vyšších škol jen čtyřicet procent dětí.  

Charita ujišťuje, že peníze, které jedno dítě nevyčerpá, pomohou studovat dítěti jinému. Tím proklamovaná adresnost pomoci dostává trhliny. Kolik peněz dítě na základní škole našetřilo a jak konkrétně budou využity, totiž sponzor nezjistí. Pokud navíc dítě ve studiu pokračuje, pražská charita sponzorovi příspěvek zvýší na šest tisíc korun, tedy asi dvanáct tisíc rupií. „My jsme tu teď měli návštěvu z Indie a jeden koordinátor nám řekl, že školné na běžných vyšších školách se pohybuje mezi třiceti až čtyřiceti tisíci rupií za školní rok. Když přičtete internát, tak to jsou obrovské částky,“ hájí tuto praxi Lomozová.  

Cenový průzkum na vyšších školách jsme v Indii nedělali, zeptali jsme se však alespoň rodičů Prajwaly, kolik stojí studie jejich starších dcer. Jednadvacetiletá Priya studuje soukromou univerzitu zaměřenou na oděvní design. Když do ní nastoupila, museli rodiče zaplatit jednorázové zápisné deset tisíc rupií. Školné první dva roky činí sedm tisíc rupií, druhé dva roky devět tisíc rupií. Pokud bychom tedy nepočítali s částkou na komunitní projekty, Priya by se do zvýšeného sponzorského příspěvku pro studenty vešla. Osmnáctiletá Pritha navštěvuje státní střední školu zaměřenou na počítače, ve které musela složit zápisné deset tisíc rupií a ročně platí školné tisíc rupií. S přehledem by se tedy vešla i do nižšího příspěvku pro základní školy.  

Kolik peněz se dostane až k dítěti? Konečná ale není ani částka, která na dítě doputuje do Indie. Tamní charity nám umožnily seznámit se s individuálními účty všech tří dětí. Ukázalo se, že se na další vzdělání spoří i tady. „My připravíme rozpočet, řekneme si o peníze a z Prahy nám je pošlou. Něco utratíme za věci pro děti a zbytek uložíme na vkladní knížku,“ popisuje praxi indických charit koordinátorka Sociálního centra Dharma Jyothi ve Vamanjooru sestra Daphne.   Za tři roky, kdy sponzoři dívkám posílají peníze, zůstává na účtu Amrathy nevyčerpaných 1050 Kč, Sangeethy 1345 Kč a Prajwaly dokonce 8600 Kč, tedy téměř celé dva roční příspěvky. „Tato částka bude použita pouze na konkrétní sponzorované dítě. Pro každé sponzorované dítě máme individuální účet,“ ujišťuje sestra Theresa, koordinátorka charity při arcibiskupství v Bangalore, která s penězi posílanými na vzdělání Prajwaly hospodaří.   Jak se na účtu dítěte hromadí peníze, a jestli budou někdy skutečně použity v jeho prospěch, to už se sponzor běžnou cestou nedozví. O tom, jak charity jeho příspěvek využívají, jej sice indická centra informují ročním výkazem, v něm ale není jediná částka, jen anglicky psaný soupis zaplacených položek. V Indii jsme se přesvědčili, jak tento seznam dokáže být zavádějící.   U všech tří dívek například charity informovaly dárce o tom, že z příspěvku uhradily school fees. Asi málokterý sponzor by si takovou informaci vyložil jinak, než že dítěti platí školné. Omyl. O školné se jednalo pouze v případě Prajwaly. Zbývající dvě dívky chodí do státních škol, a v těch se v Indii školné neplatí. U Sangeethy se pod položkou school fees skrýval příspěvek na vedlejší školní aktivity ve výši zhruba 150 Kč. U Amrathy jím měl být hlavně příspěvek na údržbu a opravu, který prý škola vybírá načerno, a neexistuje na něj proto potvrzení.  

Podobné je to se školní uniformou. Na tu má v Indii nárok zdarma každý žák státní školy. Sponzor tak platí až uniformu náhradní, aby dítě mělo vždy čistou. Z toho všeho je zřejmé, že i když školní systém v Indii není ideální, nelze říct, že by neumožňoval vzdělání tam, kde o něj mají školáci a jejich rodiče skutečný zájem. Situace v indickém školství se totiž rok od roku zlepšuje a co platilo v době, kdy v Indii adopce na dálku začaly, už dnes neplatí. Zatímco v roce 1993 tu nemělo přístup ke vzdělání 32 procent dětí, loni to bylo už jen dvanáct procent.   Za dva roky by již podle plánů programu Sarva Shiksha Abhiyan (Vzdělání pro každého) měly v Indii chodit do školy všechny děti ve věku od šesti do čtrnácti let a absolvovat alespoň základní osmiletou výuku. Světová banka, Evropská komise a britské Ministerstvo pro mezinárodní rozvoj do programu jen v letech 2003 až 2006 napumpovaly tři a půl miliardy dolarů. Indická vláda do rozvoje základního školství hodlá v letech 2007 až 2012 investovat 17,75 miliardy dolarů.   Je to ostatně znát i z ročního vyúčtování, kolik peněz adoptované děti skutečně využily a na co. Prajwala nakonec ze sponzorského příspěvku dostala dvě třetiny, Amratha polovinu a Sangeetha dokonce necelou třetinu. Značná část z těchto peněz navíc sloužila k zaplacení věcí, které přímo se vzděláním nesouvisejí. Skutečné výdaje na školu všech tří dětí by tak v tomto případě i s rezervou na náklady charit pokryl příspěvek jediného sponzora.  

Je to podvod? I když jsme se snažili zjistit maximum informací, nebylo v našich silách víc než spustit do celé problematiky malou sondu. Adopce na dálku jsou totiž dnes již tak rozsáhlý projekt, že kdyby si o nich někdo chtěl udělat ucelenou představu, musel by se seznámit s činností dvou desítek českých organizací a navštívit třicet zemí. Zevšeobecňovat naše poznatky proto nelze.   Každopádně se ukázalo, že adopce chudého školáka není tak přímočará záležitost, jak si asi většina adoptivních rodičů představuje. Kdybych ale měl odpovědět na otázku, jestli si myslím, že jsou adopce na dálku podvod, upřímně řeknu, že ne. A přidám: Zaplaťpánbůh za každou snahu pomoct druhým. Jedním dechem však dodám, že českým fenoménem se podle mě adopce na dálku staly na úkor charitativních projektů jiného typu tak trochu nepatřičně. Nejsou o nic bohulibější ani bezchybnější.  

Jak jsme navíc do problému zabředávali stále hlouběji, místo aby otázek ubývalo, přicházely další. V Indii například dnes jen prostřednictvím pražské arcidiecézní charity sponzoři podporují dvanáct tisíc dětí. To představuje dva a půl milionu korun ročně pro výrobce školních uniforem, které na indických školách kdoví proč přežívají z dob britské nadvlády. Jen za tyto zbytečně vynakládané peníze by šlo na celý rok nakoupit třeba speciální výživnou směs pro šestnáct tisíc dětí trpících podvýživou. Bohužel však již neadresně, bez fotografií, jmen a dopisů.

Než si vyberete dítě

Seznamte se s klady a zápory adopcí na dálku a porovnejte je s jinými možnostmi podpory dětí. Základní informaci najdete třeba v internetové encyklopedii Wikipedie pod heslem Adopce na dálku. I mezi zeměmi, ve kterých se adopce na dálku dělají, jsou velké rozdíly. Zjistěte si proto víc o jejich vzdělávacím systému. Vaše peníze sice dětem pomohou všude, ale zatímco někde pro ně budou hlavně vítaným přilepšením, jinde můžete svým příspěvkem skutečně rozhodnout o tom, zda dítě do školy chodit bude, nebo zůstane nevzdělané. Vodítkem mohou být například internetové stránky Světové banky www.worldbank.org.   Z údajů o dítěti byste se měli dozvědět, jestli má oba rodiče, jaký je jejich zdravotní stav, jestli pracují a kolik mají dětí. Přemýšlejte i o tom, že dívky mají v rozvojových zemích horší vyhlídky na uplatnění než chlapci, pro kluky je ale zase obtížnější sehnat sponzora.   Dopisování s dítětem probíhá zpravidla v některém světovém jazyce. Vedle angličtiny se může jednat například o francouzštinu. Zvažte, co je pro vás reálné. Pokud ovládáte víc světových jazyků nebo si s dítětem dopisovat nechcete, vezměte naopak v úvahu, že děti, které píší jinak než v angličtině, mohou mít menší šanci sponzora sehnat.  

Na co se ptát při výběru organizace:

Co konkrétně z příspěvku hradí?

Jak velkou část peněz používá na svůj provoz?

Jak informuje o prospěchu a životě dítěte?

Jak bude zajištěna komunikace s dítětem?

Jak je zajištěna kontrola hospodaření v Česku a jak v dané zemi?

Poskytuje organizace sponzorovi dostatečné informace o tom, jak nakládá s příspěvkem?

Jak je zajištěna kontinuita projektu?

Ujasněte si také svůj vztah k víře a zvažte, jestli dáte přednost církevní, nebo občanské organizaci.

Adopce na dálku v ČR*

ADRA (Bangladéš)

Arcidiecézní charita Olomouc (Haiti)

Arcidiecézní charita Praha (Indie, Uganda, Litva, Bělorusko, Thajsko, Kazachstán, Zambie, Kongo)

Arunachala (Indie)

Czechoslovak Aid (Zambie)

Diecézní charita České Budějovice (Bělorusko)

Diecézní charita Hradec Králové (Indie)

Diecézní charita ostravsko-opavská (Zakarpatská Ukrajina)

Diecézní charita Plzeň (Bolívie, Paraguay)

Humanistické centrum Dialog (Keňa, Guinea)

Humanistické centrum Narovinu (Keňa)

Humanitas Afrika (Ghana, Benin)

Marcela Suchánková (Zambie)

M.O.S.T. (Indie – Ladak)

Nadace mezinárodní potřeby (Nepál, Filipíny, Srí Lanka, Uganda)

Nadace Terezy Maxové (Srí Lanka)

Nadační fond Inka (Peru)

pro-Contact (Guinea) Vysokoškolští humanisté (Guinea)
* některé z organizací poskytují i jinou formu pomoci  

Podpora dětí jinou formou

Berkat (Čečensko, Afghánistán)

Bodaj (Ukrajina)

Český výbor UNICEF (160 zemí)

Člověk v tísni (Afghánistán, Angola, Etiopie, Srí Lanka a další)

Diecézní charita Brno (Zimbabwe)

Humanitární pomoc dětem Kavkazu (Kavkaz)

Křesťanská mezinárodní solidarita CSI (Indie, Egypt, Nikaragua, Peru, Rusko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko)

Nadační fond Asante Kenya (Keňa)

Nadační fond Nehemia (Uganda, Rwanda, Indie, Etiopie) VARA ČR (Afghánistán)  

Category: 2008 / 04

Ekologické město budoucnosti, nebo odpustek za bezohlednost k životnímu prostředí? Oba názory se pojí k monumentální vizi, která právě začíná dostávat konkrétní podobu ve Spojených arabských emirátech.

V poušti na jihozápadním pobřeží Perského zálivu začala nedaleko metropole Abú Dzabí stavba města šetrného k přírodě. Dostalo název Masdar, tedy Pramen, a jeho projekt vytvořil třiasedmdesátiletý britský architekt Norman Foster, který stojí například za úspěšnou rekonstrukcí budovy Říšského sněmu v Berlíně. „Ještě nikdo nepostavil město, které by neprodukovalo žádné emise oxidu uhličitého, žádný odpad, nebo aby byla jeho energetická spotřeba zcela zajištěna z obnovitelných zdrojů. Město Masdar splní všechny tři věci,“ tvrdí výkonný ředitel Iniciativy Masdar Sultan al-Jaber.  

  Oproti jiným městům v Perském zálivu nebude Masdar využívat zdejšího luxusu v podobě spousty volného místa. Domy pro čtyřicet pět tisíc obyvatel naopak stěsná na šest kilometrů čtverečních. Tím vzniknou úzké, zastíněné uličky, které chodce ochrání před palčivým sluncem. Směřovat budou tak, aby do nich co nejvíce pronikal chladivý vzduch od moře.  

Právě teplota, která tu v létě stoupá až k padesáti stupňům Celsia, byla jedním z problémů, s nimiž se musel N. Foster vypořádat. Vsadil na zdejší tradiční systém větracích věží, které využívají proudění vzduchu a zajišťují tak přirozenou klimatizaci i bez elektřiny. Veškerou elektřinu pro Masdar bude ostatně vyrábět elektrárna se solárními panely. Dopravu po městě a do centra Abú Dzhabí mají zajišťovat elektrické vláčky na magnetických polštářích poháněné sluneční energií. Automobily budou mít do města vjezd zakázán. Že by to mohl být problém, toho se N. Foster neobává: „Cítíte se snad nějak omezeni v Benátkách, protože tam nejsou auta?“  

Vodu má Masdar získávat z moře odsolováním a to na zařízení, které bude mít o osmdesát procent větší kapacitu, než je dnes běžné. Veškerá odpadní voda bude po vyčištění sloužit k zalévání stromů a rostlin pěstovaných k výrobě biopaliv. Město je navrženo tak, aby v něm oproti jiným městům spotřeba vody klesla na polovinu a spotřeba energie o tři čtvrtiny. Naprostá většina odpadu se bude recyklovat.

Přes to všechno existují k projektu výhrady. Spojené arabské emiráty totiž patří v přepočtu na obyvatele k největším producentům skleníkových plynů na světě. Kritici se proto obávají, že Masdar má být jen ukázkovým předměstím, které má zakrýt přesně opačný přístup k životnímu prostředí v Abú Dzabí. První obyvatelé by se měli do Masdaru přestěhovat již příští rok. Celé město má být dokončeno do deseti let.  

text Aleš Horáček, foto Fosterandpartner.com

Ekologické cíle

Zástupci americké Národní technické akademie představili na letošním výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy v Bostonu seznam cílů technického výzkumu v tomto století. Sestavila jej osmnáctičlenná pracovní skupina vedená profesorem Stanfordovy univerzity a bývalým ministrem obrany Williamem Perrym. Členy byli například genetik Craig Venter či nositel Nobelovy ceny za objev důvodu ničení ozonové vrstvy Mario Molina nebo spoluzakladatel internetového vyhledávače Google Larry Page. Ze čtrnácti cílů se jich téměř polovina týká ekologie:

Zvýšit účinnost a dostupnost využívání sluneční energie.

Získat energii z jaderné fúze, tedy z reakce, při níž se v reaktoru jádra vodíku spojují, vytvářejí helium a uvolňují energii.

Zachytit a skladovat oxid uhličitý ze spalování fosilních paliv, aby nepřispíval ke globální změně klimatu.

Ovládnout koloběh dusíku v přírodě, který lidé narušili zemědělstvím a umělým hnojením a také spalovacími motory, z nichž uvolňované oxidy dusíku škodí lidskému zdraví.

Zajistit přístup k nezávadné vodě, který dnes nemá šestina obyvatel světa. Vylepšit výstavbu a údržbu měst tak, aby se v nich lidem dobře žilo a přitom neškodila životnímu prostředí.  

Category: 2008 / 04

Text Dagmar Cestrová, foto archiv redakce   Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako vidět ji pouze z okna vlaku, který projel bez zastávky. Vynikajících chuťový zážitek pak ale vůbec nemusí být to nejdůležitější, proč se na takovou ochutnávku ještě dlouho vzpomíná. Každá zem má svá zvláštní jídla. Některá vypadají nevinně, jiná by někteří lidé nevzali do úst, i kdyby jim platili. Ne nadarmo se říká, že se nejí jen ústy, ale i očima… Na druhou stranu zvědavost je zvědavost, a tak někteří překonají vžité představy o tom, co se jíst dá a nedá, a zkusí to. Jeden čtenář nám popsal svůj zážitek z ochutnávání pečených chrobáků či co to bylo v Thajsku. „Připadaly mi hodně tučné,“ konstatoval. „Někteří kolem se ošklíbali, jiní raději poodešli, aby nezvraceli… Chtěl jsem se vytáhnout, a tak jsem jich snědl hned několik,“ řekl. Že byly příliš tučné, pak prý musel chtě nechtě konstatovat i druhý den ráno a až do večeře držel nucenou dietu.   „Brouci mu vadit nemuseli, potíže mohl mít klidně z toho, že nebyla dodržena některá hygienická pravidla při zpracování a prodeji,“ míní ale lékař Jaroslav Dvořák z Prahy. Větší hrozbou než zažívací potíže je při takovýchto experimentech podle něj žloutenka nebo jiné nemoci, proti kterým může být na rozdíl od cizince místní populace odolná.  

●●● Opatrnost platí v případě nabídky místních kvašených nápojů. Dělají se po celém světě, a protože jsou často mírně alkoholické, který Čech nebo Moravák by odolal pokušení je ochutnat? Obsahují někdy skutečně podivné ingredience (někde obsahují i sliny) a často jsou podávány v bůhví jak dlouho nemytých nádobách. Některé ani nemusejí být závadné, jen na ně není zažívací trakt cestovatele navyklý. Například v Turkmenistánu je to lehce pikantní a lehce alkoholický čal. Když jím zapijete zdejší kurtuk – maso dušené s cibulí – můžete mít na několik dní postaráno minimálně o podivný pocit. O mongolském kumysu se ani není třeba zmiňovat.  

Značně rozmanité mohou být chuťové dojmy z podobných nápojů v Africe, co kraj, to poněkud jiné suroviny, a na způsob výroby je lepší se ani neptat. V Čadu si tak můžete dát třeba bilbil, nápoj z čiroku, do kterého se přidávají plody takzvaného salámovníku, tedy kigélie zpeřené. Odborníci na stravování by v každém tomto případě poradili ochutnávkám se vyhnout a případně sehnat nějaké pivo ověřené značky v originální sklenici nebo víno. Případně zvolit všudypřítomnou coca-colu, která navíc není žádným neviňátkem, a tak ji někteří cestovatelé dokonce považují za částečně dezinfekční prostředek.   Jenže pokud necestujete s kanceláří, ale poznáváte zemi a lidi a přijímáte pozvání k nim do domácnosti, jak pak vysvětlit hostiteli, že něco nechcete jíst nebo pít? Možná by pomohla výmluva Miloslava Stingla, kterou v delikátních situacích použil – že mu to nedovolují jeho bohové.  

●●● Záludností se ovšem mohou stát i některé atrakce, které nabízejí restaurace s vysokým standardem. Hlavně jde o různé úpravy, které si zákazník může udělat sám, jako maso a ryby pečené na lávovém kameni (jako třeba na Azorech) nebo na speciálních stolech s vařiči (například na Taiwanu). Běda, jak se zákazníkovi nepodaří maso dostatečně propéct…   No a pak je tu koření. O něm se už napsala spousta knih. Středoevropan může mít potíže hlavně s pálivostí v některých asijských zemích. Vypadá to tak, že tam čili a různé pálivé směsi házejí do jídla po hrstech – třeba v Indonésii, Indii, Thajsku. Chce to už předem v restauraci nebo hostitele upozornit, že jídlo nutně potřebujete nepálivé… Tam, kde vám porozumí ono „no spicy“, je to v pohodě, v ostatních případech se asi nenajíte. Na vině jsou hlavně speciální druhy papriky, pepř a další koření. Je zvláštní, jak se lidé předhánějí, aby vypěstovali stále pálivější a pálivější. Poslední vědecké studie přisuzují prvenství indické paprice Bhut Jolokia, která obsahuje přes jeden milion Scovilleho jednotek pálivosti. Pro srovnání – pověstné maďarské feferonky jich mají „jen“ 4000. Třeba je to i tím, že kapsaicin, který za pálivost odpovídá, navozuje totiž libé pocity, a pálivé papričky se tak považují za afrodiziakum.  

●●● V jednotlivých zemích ale nemusejí návštěvníkovi dělat problémy jen některá jídla. Potíže může mít i s místní pohostinností, tedy přesněji řečeno s tím, kolik dobrot mu tady všichni nabízejí. Ochutnat pak z každé jen trochu může dohromady znamenat pěkný kopec jídla. A tak pokud je třeba člověk zvyklý jíst méně a lehká jídla a dostane se například do Portugalska,  hrozí mu po různém ochutnávání národních specialit, třeba klobásek, minimálně týdenní „léčba“, než se zažívací soustava vzpamatuje ze šoku. Podobně může dopadnout na Kypru, kde se jí při všech možných i nemožných příležitostech. Největší záludností jsou tu takzvané meze, tedy menu složené až z devíti chodů servírovaných na malých talířcích. Složení je tajemstvím hostitele, obsahuje různé druhy masa, sýra, zeleniny, může být i čistě rybí. Od stolu se pak host už jen doslova odvalí.   Nebo takové fritule v Chorvatsku. Jsou to kuličky z kynutého těsta veliké asi jako švestky a smaží se v oleji. Dovnitř se dává likér. Nikdo z místních jich nejí plný talíř, cizinci ale mohou v daném okamžiku pochoutce propadnout a je to. Likér, olej a kynuté těsto umějí pěkně zatížit žaludek.  

●●●

Ostatně i v Česku máme připraveny pro návštěvníky z dalších zemí chuťové pasti a pastičky. Od svíčkové a knedla vepřa zela až po syrečky a pivní sýr. Na ten se nechala nalákat v jedné pražské restauraci významná americká návštěva. Hosté hýčkaní pětihvězdičkovými hotely a restauracemi a komfortem chtěli nějakou superspecialitu. Pivní sýr rozdělaný pěkně v pivě a s čerstvým chlebem několika mužům a jedné dámě sice nevoněl, ale když nakonec padly zábrany, všem výborně chutnal. Druhý den se pak jeden z hostů přiznal, že ráno po probuzení volal pokojskou a chtěl reklamovat pokoj, neboť mu v něm přes noc něco začalo hrozně smrdět. Teprve pak si uvědomil, co, respektive kdo, je příčinou… Přes všechny potíže ale určitě platí: Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako…  

Category: 2008 / 04

Text a foto Tomáš Kubeš, ilustrace Dalibor Nesnídal   Chcete zažívat pocity slavných, být fascinováni stálým zájmem o vaši osobnost, neustále mít kolem sebe dav nadšených fanoušků – vypravte se do Afriky, tady všechno můžete zažít naplno. Někdy k tomu stačí málo, jen když se vypravíte na místa, kde turisté a vůbec jacíkoliv cizinci nejsou příliš častými návštěvníky nebo přesněji – žádní tam nechodí. Pak se může situace obrátit. Místo toho, abyste poznávali život v jiných zemích, místní pozorují vás. Pak si plně můžete vychutnat pocity slavných.   Jako exotické zvíře   Jednou z takových zemí, kde se občas karta obrátí, je Etiopie. Stále jsou tu oblasti, kde nikdo už několik let neviděl bělocha, natož aby se ho dotkl. Tam vás často může zachránit je rychlý úprk, tedy pokud nechcete být v lepším případě ušlapáni nebo doslova ohmatáni natolik, že z vás nic nezbude – místní touží odnést si malý dáreček, třeba trochu vlasů nebo chlupů z nohou. Pocit oškubaného kuřete nepatří k milým zážitkům.   Ztrácíte tady soukromí a stanete se veřejnou osobou, kterou stále pronásleduje chumel zvědavců, kteří v tu chvíli zapomněli na své každodenní starosti a naplno se oddávají euforii nad každým vaším krokem. Kam se člověk pohne, tam s ním směřují čumilové. Vlastně nic špatného nedělají. Jen stojí opodál a tiše sledují exotického tvora jako zvíře v zoologické zahradě. Někdy můžete mít pocit, že jste vlastně přijeli spíše kvůli Etiopanům, aby si vás mohli lépe prohlédnout.   Pravá tvář   Vydejme se tedy do nitra starobylé Habeše, do míst, kde nenajdete nic zajímavého, nenarazíte na žádné historické pamětihodnosti, nepotkáte turisty, ale ani často nikoho, kdo se s vámi dokázal dorozumět jinak než rukama a nohama, prostě jednoduše na venkov, kudy vedou jen stezky pro pěší. Tady každý uvidí tu pravou tvář Etiopie bez pozlátka pro turisty, bez jakýchkoliv příkras.     Když jsme se spolu s kamarádem rozhodli, že se vydáme na jih do oblasti Oromo, jen tak, tam, kam nás nohy donesou, netušili jsme, co všechno zažijeme. V turistických oblastech vždy potkáváte jen lidi, kteří se živí turistikou a jejich zájem je čistě praktický. Jakmile se ale octnete mimo obvyklé scénáře cestovních kanceláří, vždy vzbudíte zájem lidí toužících dozvědět se cokoliv o cizincích. Někdy se podaří prchnout do jednoduché jídelny nebo baru, jenže i ty se za chvíli zaplní. Všichni touží vyzvědět, odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete, jak jste staří, jak dlouho jste v Etiopii, jestli je hezčí země než Etiopie. Otázek a lidí přibývá. Po dvou dnech si připadáte jako jediná dlouhohrající deska porouchaného gramofonu. Bohužel pokus nahrát si kazetu s odpověďmi nevyšel – záhy došly baterie.  

Jako příklad typické každodenní rutiny cestovatele se nabízí návštěva první podvečerní restaurace. Ta je díky přítomnosti ferendžů (cizinců) hned zaplněná a každý se ptá. Zajímavé, že jednou to říci nestačí, druhý se klidně zeptá znovu na totéž, i když odpověď předtím musel slyšet. Vhodným protiútokem bývá čeština. Ovšem často zaboduje i někdo jiný. Kupříkladu jednou se už při odchodu probudil dosud klimbající stařec a spustil: „Odkud jste?“

„Z České republiky.“

„Kde to je?“

„V Evropě, vlastně staré jméno bylo Československo.“

„Á, dobrá země… maršál Tito.“

„Ne, ne, to byla Jugoslávie, my jsme ze střední Evropy, poblíž Německa.“ Stařík se na chvíli zamyslel a poklepal mi vítězoslavně na rameno: „Áha… Kalifornie, Amerika, já to věděl.“   Všichni se chtějí blýsknout   Největším problémem však bývá, že se všichni snaží blýsknout svou znalostí angličtiny. Někdy znají dvě tři fráze, ale většinou nerozumějí odpovědi. Ta je často ani nezajímá, prostě jen mají radost z pocitu, který jim dodala komunikace s cizinci. Jsou lepší než sousedi!   Další zatěžkávací zkouškou bývají děti. Snad na každém místě se vytvoří smečka prcků řvoucích „ferendž, ferendž“. Pak následuje z desítek hrdel bez přestání nečekané: „You, you, you.“ Pravděpodobně jedno z mála slov z angličtiny, které si zapamatovali snad všichni. Bohužel čím déle se zdržujete ve vesnici, tím více nabírá řev na intenzitě. V některých městech už pokročil rozvoj tak daleko, že jste vítáni dětmi slovy „Fuck you“ nebo „Birr, birr“, což je název místní měny a nastavená dlaň jasně říká, co je tímto slovem míněno. Když se žádaný peníz nedostaví, tak se spustí sprška kamení. Je to taková hra, které rádi přihlížejí i dospělí. Velice často děti popichují. V tu chvíli jde jakákoliv důstojnost stranou.   Nohy na ramena   Obzvláště si vzpomínám na jednu opuštěnou ves, kam jsme dojeli stopem na korbě starého, rozkodrcaného fiatu po sotva znatelné stezce pro dobytek. Sotva auto vjelo mezi domy, už nás místní odhalili. Začal se srocovat dav a všichni spustili obligátní „You, You, You“. Protože jsme neodpovídali, začala se větší část davu přibližovat k náklaďáku. Když ho obstoupili za nepřestávajícího pokřiku, začala nám nekonečná řada rozvášněných zvědavců připomínat rozzuřený dav fotbalových fanoušků rozhodnutých lynčovat hráče a demolovat stadion. Asi jsme nereagovali příliš rychle podle přání obecenstva, takže první hrdinové se za neuvěřitelného jekotu začali sápat na korbu a lomcovat s několikatunovým přetíženým náklaďákem. Nevím, jestli nás chtěli shodit, nebo si jen popovídat… Nevěděli jsme, co máme dělat. Situaci zachránil řidič, který se konečně lekl o osud svého auta a lidi nelidi šlápl na plyn tak, že auto s ohromným rachotem motoru vyvinulo neuvěřitelnou rychlost. Pryč odsud.  

Největším zážitkem však byla návštěva zemědělských oblastí na jihovýchodě země. Tady bylo vše násobeno místem, kam bledé tváře jezdí jen sporadicky. Již ve městě u silnice, odkud jsme se vydali s kamarádem na objevování té pravé Habeše, kolem kroužil asi dvacetičlenný doprovod. Během několika hodin se tým zcela obměnil čerstvými posilami. Občas lidí přibývalo, obzvláště dětí. Ty svým křikem vábily další. Vlastně celé putování fungovalo, jako byste šli se svými stíny. Jednoduše zastavíte, a všichni zastaví taky. Posadíte se, a okolo to bzučí dohadováním, kdo asi jsme. Nikdo se neodváží zeptat a na jakékoliv naše otázky zůstává hrobové ticho a upřené pohledy. Zastavíte se, a okamžitě houf okolostojících roste. Po pár dnech rezignujete.  

Vyhrát se hned tak nedá   Ale ani pozvání do domácnosti učitele, který mluvil anglicky, není vždy výhrou nad davem. Jakmile se zpráva o nás neuvěřitelnou rychlostí roznesla, začal dům praskat ve švech a venku to jen hučelo nespokojeným obecenstvem, které si nás žádalo. Abychom hostitele zbavili problémů, postavili jsme si venku stan a po domluvě s nejstaršími obyvateli jsme do něj ihned zalezli. Mysleli jsme si, že se situace uklidní. Kdepak. Celou noc to okolo stanu žilo, dokonce hořely i nějaké ohně. Někdy po půlnoci se ozvalo skandování „You, you, you“. Když nikdo nereagoval, tak nám jednoduše otevřeli stan a začali na nás svítit baterkami. Asi chtěli vědět, zda jsme ještě při životě. Když jsem se pohnul, vítězoslavně spustili křik a začali se ptát, odkud jsme, kam jedeme, jak se jmenuji, jestli je Etiopie hezká země… Vše se během noci ještě několikrát opakovalo.  

Ráno se situace trochu uklidnila. Přišla místní honorace, starosta a policista. Naštěstí tito měli slitování, starosta nás pozval k sobě na snídani a nařídil lidem rozejít se. Nechápal sice pohnutky k návštěvě jejich kraje, ale nabídl svého syna jako průvodce a ochránce. Zjednodušeně řečeno, během staletí se tu asi moc nezměnilo. Lidé jsou strašně hodní, přátelští, pohostinní, chudí, spontánní a vypadají šťastně. Většinou tam, kde nikdo nic nemá, se pozná pohostinnost, pospolitost a radost z maličkostí. Musím připomenout, že Etiopie patří mezi deset nejchudších zemí na světě.   Nad všechno očekávání

To, co se stalo ve vesnici, která se objevila pod kopcem kolem oběda, předčilo všechno předtím. Z týmu zvědavců se několik lidí rozběhlo vyzradit novinu o cizincích. Už při sestupu z kopce mne zaujal poměrně velký počet lidí. Syn starosty vysvětlil, že se tu koná výroční trh. Šli na mě mrákoty. Poslové začali šířit novinu a ve vesnici to začínalo vřít. Sotva jsem se ukázal na louce před vsí, strhl se mohutný, stále sílící řev: „Ferendž.“ Zhruba tisícovka lidí se v euforii dala do pohybu. Staří, mladí, děti, novorozeňata, psi, kozy, slepice, všechno, co mělo nohy nebo ruce… Šlapali přes všechno, co leželo na zemi, a trh je vlastně už nezajímal. V čele běžel stařík ve žlutém přehozu a volal: „Bonžórno.“ Asi nějaký kolaborant z dob italské okupace, který viděl svou novou šanci uplatnit se.  

Vrhly se na nás desítky rukou. Každý si chtěl sáhnout, někdo občas vytrhl hbitě chlupy z ruky, jiní si rvali chomáče vlasů na památku a další se pokoušeli nás objímat. Před umačkáním nás nakonec zachránil onen stařík. Využil své nově nabyté autority, protáhl se s námi davem do malé hliněné hospody. Tam sedělo u teče (místní medové pivo) šest značně opilých tatíků. Sotva spatřili cizince, vystřízlivěli, chopili se holí a hrdinně si vzali bezpečnost návštěvníků do vlastních rukou. Začali tlouct pronikající dav holemi hlava nehlava. To pochopitelně situaci příliš neuklidnilo. Zvenčí se ozýval nespokojený křik. Překvapená majitelka držela v náruči své děti a plakala dojetím, ale o několik minut později už naříkala v obavách o svůj dům a ukazovala, kde má zadní východ. Jenže i tam postávali vesničané, kteří nemínili odejít. Docela živě se mi vybavila vzpomínka na film o Beatles a řádících fanynkách.  

Asi po hodině zasedla rada starších. Tedy stařík, učitel a zdejší starosta. Rozhodli vyřešit krizovou situaci tím, že nás jednoduše vystrkají z hospody před dav. Ten z toho překvapením utichl, ale hned se vzpamatoval a s ještě větší intenzitou začal skandovat „Ferendž, ferendž“ a tlačit se. Starosta s kurážnými tatíky nám začali probíjet cestu davem. Jenže lidé se nechtěli smířit s tak brzkým odchodem hostů. Dobrou hodinu s námi korzovala ještě asi stovka lidí. Když se to konečně ustálilo na obvyklých dvacet, docela jsme si oddychli. Být hvězdou není zrovna jednoduché. V Etiopii si to může vyzkoušet každý.

Category: 2008 / 04

Text a foto: Radek John, foto: Petr Zempliner   Krmení rejnoků a žraloků je adrenalinový zážitek, který si ve Francouzské Polynésii nikdo nesmí nechat ujít. Můžete si ovšem vybrat krmení bezpečnější anebo děsivější, řekněme dětské nebo dospělé. Ne náhodou vám dětské krmení rejnoků a žraloků zařídí na ostrově Moorea v hotelu Intercontinental rezort – skvělém rodinném zařízení plném atrakcí pro děti. Říká se, že jde o jedno z nejdokonalejších míst pro ­rodinnou rekreaci v Polynésii. Jeho mořské bungalovy na kůlech stojící přímo v lagunách jsou postaveny tak důmyslně, že mezi nimi vznikají průlivy s ­proudící mořskou vodou uzavíratelné sítěmi. V jednom z nich si mohou v naprostém bezpečí hrát děti. Druhý je proměněn v obří akvárium s mořskými želvami. Třetí osídlili delfíni. Prohánějí se vesele svým umělým bazénem, vyfukují ­vzduch a znovu nadechují kyslík, aby se na okamžik zase ponořili…   „Víte, že delfín nikdy nespí? Musí každých pár minut vydechnout a znovu nadechnout vzduch. Jinak by se utopil. Má mozek rozdělený na dvě půlky a spí vždycky jen ta jedna. Pak si to prohodí…“ vysvětluje nám manažer hotelu, když nabízí krmení delfínů a plavání s nimi. My ovšem chceme plavat raději s rejnoky a žraloky.  

Fronta na slečnu

Hotelový člun nás veze lagunou k písečnému průlivu mezi dvěma ostrůvky na korálovém útesu. Na ostrůvku pod palmami už čeká náš průvodce krmením, který tu zřejmě ­bydlí v malé chatrči v kokosovém háji. Má pro nás připravené občerstvení – krájený ananas a kokosové mléko, které lze pít rovnou z mladých kokosů.A pak přichází hlavní atrakce.  

Náš průvodce vezme z pětilitrové láhve zbytky syrového tuňáka, vstoupí do mělké vody průlivu, ponoří ruku se syrovým masem do proudu, a vzápětí se k němu začnou stahovat obrovské černé stíny při dně.

Rejnoci!

Metrové ryby majestátně vlnící ploutvemi kolem celého těla s ocasy dlouhými další metr. A nad ocasy bodce, kterými se brání.

Díváme se s bázní a úctou na čtyřiceticentimetrový bodec, který má každý z rejnoků. Je to přesně ten, kterým propíchl jeden z nich slavného lovce zvířat, Steva Irwina, jehož televizní show byla vysílána v celém světě.

„Pojďte, tak pojďte do vody,“ vybízí vás polynéský průvodce. „Nebojte se. Já pustím lidi k rejnokům, jen když je to bezpečné. Když vy mu nic neuděláte, neudělá nic ani on vám… Leda kdyby zvedl ocas – to si připravuje bodec – pak rychle z vody… Ale on to neudělá. Leda kdybyste chtěli omezit jeho svobodu. Drželi ho nebo na něj šlápli…“

Váhavě vstupujeme do laguny.

Kolem nás krouží devět obrovských rejnoků.

„Kdo půjde první?“ ptá se průvodce skupiny. „Pojďte ke mně,“ vybízí odvážnou dívku. „Klekněte si.“ Dívka kleká do vody, rejnoci se stahují k ní. První na ni najíždí. Naráží do jejího břicha, šplhá jí po těle a přitom, věřte nebo nevěřte, chrochtá jako prasátko.  

A další opakuje totéž.

V laguně se na slečnu tvoří fronta rejnoků. Až po chvíli chápeme ten trik. Ruka průvodce se zbytky syrového tuňáka k ní rejnoky navádí. Těsně předtím, než se rejnok začne s dívkou mazlit, dostane sousto syrové ryby – to jediné, o co stojí.   Připlouvají žraloci   Střídáme se v laguně a rejnoci do nás narážejí, šplhají po našich tělech, supí, chrochtají, hltají kusy ryby, které ­dostávají jako odměnu za své cirkusové číslo. Jejich těla v teplém oceánu vůbec nejsou slizká a studená. Hladíme je, necháme se ovívat ploutvemi a aby do nás naráželi hlavami. Zvířata nemají strach z lidí a lidé nemají strach ze zvířat jako v biblickém světě.   Ale to zdaleka není všem atrakcím konec. Náš průvodce bere zásoby syrových ryb. Nasedáme do člunu a vyjíždíme do středu laguny. Průvodce vypíná motor. Rozhlížíme se kolem člunu. Voda je průzračná, nikde ani ryba. A pak průvodce hodí do vody kus syrového masa. Trvá to deset, patnáct vteřin. Žraločí ploutev prořízne vodu laguny a zubatá tlama chramstne po kousku.Průvodce hází do vody další sousto.

Sjíždějí se k němu tři žraloci. A další krouží kolem člunu. Sedm žraloků, kteří se objevili zničehonic během pár vteřin.

„Tak jdem do vody,“ říká průvodce.

Chvíli máme dojem, že žertuje. Ale on bere láhev se syrovými rybami a po schůdcích sestupuje do laguny. Voda je mu po prsa. Žraloci krouží kolem.

„Vemte si brýle a šnorchl. Z vody to je docela jiný pohled.“ Žraloci jezdí kolem, když se některý přiblíží příliš, plácne náš průvodce otevřenou dlaní do vody. Každý ze žraloků má kolem metru padesát a výhružně krájí vodu laguny…  

„Kolik měří největší v laguně?“ ptáme se.

„Metr osmdesát. – Ale za korálovým útesem ve volném oceánu jsou větší… Tak už se nebojte, nemají vás rádi,“ křičí na nás průvodce z vody. „Nechutnáte jim. Dávají přednost rybám.“ První si nasadí potápěčské brýle dívka, která prokázala největší odvahu i u rejnoků. To je samozřejmě signál pro muže na člunu. – Nemohou se přece nechat zahanbit.

Sestupujeme do vody a potápíme se mezi žraloky. Pod vodou vypadají větší. A je z nich cítit býčí síla. Jen náraz té žraločí hmoty, kdyby se žralok rozjel proti člověku, by musel být smrtelně nepříjemný. A to už se nikdo z nás neodváží ani pomyslet na otevřenou tlamu a žraločí zuby zahnuté dozadu.

Žraloci krouží kolem a vychutnávají si kousky syrové ryby. Jejich hřbetní ploutve brázdí hladinu. Studené oči zvědavě pozorují ty lidské bytosti, tak neforemné ve vodě.  

„Když zdvihnu ruce nad hlavu, znamená to pozor nebezpečí, utečte,“ volá na nás průvodce. „Když sepnu ruce dlaněmi k sobě, znamená to: Na útěk je pozdě. Modlete se.“

Průvodce se rozesměje, ale nám do smíchu není. První z nás míří ke schůdkům do člunu. Svou porci statečnosti jsme dokázali. Nikdo z nás nechce zůstat ve vodě poslední. Co kdyby přece jen… „Tak co, dobrý?“ ptá se průvodce, když jsme konečně všichni na člunu.  

Žraloci zmizeli v laguně tak rychle, jak se objevili.

A my cítíme adrenalin. Vesele brebentíme, vykládáme si postřehy o žralocích jeden přes druhého…

„A nejstrašnější je, když jede k vám, a teprve v poslední vteřině se vyhne. To jsou nervy…“ ulevuje si dívka.

„Škoda že teď v zimě už tu nejsou velryby…“ říká náš průvodce. „Ty připlouvají na podzim. Ale poslední roky zůstávají stále déle.“

Do moře mohou lidi i k velrybám. „Ale jen když voda není zkalená. To by pak bylo samozřejmě nebezpečné. Když vás velká ryba dobře vidí, jste v pohodě. Opravdu jí nechutnáte,“ dodává průvodce „Zaplať pánbů za to, že nejsme chutní…“ smějeme se šťastní a uvolnění po výjimečném zážitku.    

Bagety a krvavé maso

V rezortu Sofitel na ostrově Bora Bora přijíždí pro zájemce o krmení rejnoků a žraloků urostlý snědý domorodec oblečený jen v pareu. Jeho loď s vahadlem zajišťujícím stabilitu v jakýchkoliv vlnách se podobá historickým polynéským kánoím, předchůdcům katamaránu.

Mohutný domorodec nás veze lagunou. Na lodi jsou k dispozici hromady ploutví, šnorchlů a brýlí. Ale nejdůležitější jsou bagety, kterými nás domorodec vybaví při prvním ponoru ke korálovému útesu. Ryby všech barev s proužky, kolečky, spirálami, žlutočerné, modrorůžové, červené, duhové, oranžové, s černými šošolkami na hlavách, s průsvitnými ploutvemi anebo naopak celé černé jako uhel, aerodynamické, bachraté, tlusté, tenké jak v nejlepším mořském akváriu se ve vteřině vrhnou na bagety v rukou každého z nás a začnou je onípávat.  

Rázem je kolem nás rybí tlačenice podobná situaci, když rybáři zatahují síť při výlovu rybníka. Ryby v touze po kousku bagety ztratily ostražitost, dotýkají se nás, plácají se navzájem ocasy i ploutvemi.

Největší rybí frontové bojovnice nám rvou kousky bagety z ruky málem i s prsty. Vlastně si oddychujeme, když je konečně dohodováno. Ryby majestátně odplouvají zpět ke korálovému útesu, jako bychom ani neexistovali.  

Ale to byla jen předehra. Podruhé domorodec zakotví loď v mělké části laguny. Je tu metrová hloubka a písčité dno. Domorodec nahází do vody, kde jsme už i my, pár mrtvých malých rybiček. Okamžitě jsme obklopeni hejnem rejnoků pochrochtávajících si na té dobrotě.

Proplétají se kolem, otírají se ploutvemi, podplouvají nás. Pak krmíme rejnoky rybičkami z ruky jako domácí mazlíčky.

Nemají zuby, ale zrohovatělé čelisti. Když s nimi občas s rybou stisknou i nějaký ten prst, je to jako sevření kleštěmi.

„Můžete je krmit i žábrami,“ směje se domorodec.

Kupodivu to není žert. Ryba strčená rejnokovi ze strany do otvorů, kterými vychrochtává vodu, nakonec stejně skončí v jeho břiše. Domorodec si nás vychutnává. Vybírá si nejsilnějšího rejnoka, nalehne na něj břichem a nechá se vozit jako na plováku. Samozřejmě škodolibě řídí ­rejnoka tak, aby postupně narážel do zad nic netušících turistek. Taková turistka v šoku vyskočí i metr nad hladinu. Je zázrak, že v té směsici těl na některého z rejnoků nešlápneme. I tihle mají čtyřiceticentimetrové ostny. Jaký je to rozdíl proti opatrnému hlazení rejnoků na ostrově Moorea!  

Vrcholem je ovšem krmení žraloků, už ale na volném oceánu.

„Tady jsou žraloci větší,“ usmívá se domorodec. „Ale nebojte se, mohli by vás napadnout jen kladivouni. Jenže ti se teď věnují lásce,“ uklidňuje nás. Uprostřed nedozírné plochy oceánu zavelí: „Můžete do vody.“

Opatrně se spouštíme do hluboké vody. Seřazeni jeden vedle druhého jako slepice na hřadu, zachyceni o vahadlo lodi, čekáme na velké divadlo.

Domorodec zatím začíná pěkně z bezpečí paluby házet do vody krvavé kusy ryb.

A žraloci jsou tu, velcí jako telata.

Začínají nás obeplouvat v kruhu. Ďábelskou rychlostí občas ňafnou po krvavém kusu masa. Zuby jim cvakají, jak sklapnou čelisti. Obrovská hmota se obrovskou silou prodírá vodami oceánu. Jak bychom ­dopadli, kdyby si nás spletli s kusem ryby?  

Žraloci kolem nás stále krouží, takže se co chvíli některý z nich octne za našimi zády. Nepříjemný pocit. A pak nás dokonce jeden z nich začíná podplavávat. Kdyby si tak chňapnul nohu… Slabší povahy začínají plavat k lodi. Ti nejšílenější se naopak pouštějí vahadla a plavou mezi žraloky. Skutečně šílený pocit, když na vás dvoumetrový žralok jede plnou rychlostí a jen pár desítek centimetrů před vámi uhne hlavou a prosmykne se kolem vás na lovu něčeho lepšího.  

Co je mi platné, že tenhle žralok prý není lovec, ale čistič a mrchožrout. Že prý je na lov příliš pomalý. Na člověka by stačil vždycky, říkáte si.

A co ta krev z kusů ryb všude kolem? Co kdyby ho přece jen rozdráždila?

Jeden po druhém utíkáme z vody do bezpečí lodi. V těle příliš mnoho adrenalinu. V mozku příliš mnoho stresu z představ, které ve vodě neumíme zahnat. A pak přichází úchvatné uvolnění, že všechno dobře dopadlo. Překonali jsme hrůzu všech suchozemců. Obstáli jsme.  

To všechno je moje

Loď přijíždí k nejkrásnějšímu ostrůvku motu, jaký jsme v Polynésii viděli.

Písek a palmy a mělké klidné zátočiny. Rodiče našeho domorodého průvodce nám přichystali hostinu upečenou na horkých kamenech v jámě vyhloubené v písku. Selátko, maniok, banány, chlebovník, kuřata s listy rostliny taro připomínajícími špenát. Pijeme místní pivo, jíme rukama domorodé jídlo z palmových listů, protože právě jen tak se má jíst. Kokosová šťáva nám stéká po rukou a bradách, cachtáme se v mělké vodě, vystavujeme tělo slunci, smějeme se a radujeme s pocitem dobrodruhů, kteří právě zvítězili nad hejnem žraloků. Co na tom, že s námi nebojovali.  

Když konečně zdvihne loď kotvy, aby nás odvezla zpět do hotelu, a nejkrásnější ostrůvek, jaký jsme v životě viděli, kus ráje tady na zemi, mizí pozvolna na obzoru, zeptám se domorodce: „Mimochodem, je ten ostrov veřejně přístupný? “ – Pak by byli Polynésané opravdu bohatí.

„Ne. Je můj, “ šokuje mě domorodec. Aneb jak nás celý den obsluhoval multimiliardář.

„ To když prodáte, budete jeden z nejbohatších lidí v Polynésii… “ říkám ohromeně.

„ A proč bych to dělal?“ usměje se domorodec. „Jenom bude získávat na ceně. A já mám všechno, co potřebuju. “ Vlastně má pravdu. Má slunce, průzračnou vodu oceánu, kam se podívá, nejčistší vzduch a nejkrásnější ostrov na světě. Opravdu, co mu schází.  

„Chtěli to ode mne koupit a postavit tu hotel Four seasons. Ale to bych byl blázen.“

Věřím, že si nedělá legraci. I kdyby dostal za svůj ostrov ­miliardy, stejně by žil tady, chodil si jen v prostěradle kolem pasu a dělal přesně to, co dělá. Odpoledne ho čeká vystoupení na obrovské výletní lodi plující kolem světa. Bude tam za domorodce. Večer vystupuje v ohňové show v dalším z místních hotelových rezortů. Copak by tohle mohl dělat jako miliardář? Jak by se nadřela jeho ochranka… A on už přece vede šťastný život multimiliardáře. Bosý, opálený, usměvavý. A není mu co ukrást.

Jenže má přece jen trochu, ale opravdu jen trošičku, smůlu. Bora Bora se prý potápí ročně o tři milimetry. Za deset let to budou tři centimetry.

Za sto let třicet centimetrů. Přesně tolik je jeho rajský ostrov vysoký.  

Category: 2008 / 04

Text Jan Baltus, foto autor a archiv Dr. R. d. Ballarda   Má za sebou spoustu objevů, a pokud dnes víme, kde leží vrak legendárního Titaniku, vděčíme za to Robertu Duane Ballardovi. Neustále ale hledá další lodě a potápí se do hloubek, kam se dostal skutečně málokdo. Co je tím neustálým motorem jeho usilovného hledání dalších a dalších ztroskotaných lodí a zkoumání mořského dna?  

To, co v současné době prožíváme, je obrovské dobrodružství z objevování prostoru, který člověk zná snad ještě méně než vesmír, do něhož se dereme s nadějí, že objeví nové prostory a suroviny. Neuvědomujeme si, že sedmdesát jedna procent povrchu Země není prozkoumáno. Tvoří ho oceánské a mořské dno a nabízejí se tu obrovské možnosti. Jsou to ohromující plochy, o nichž víme jen to, jaký mají reliéf. Ale ani to není neměnné, neboť změny vrásnění mořského dna v mnohých oblastech nemají na souši odpovídající srovnání. Do vesmíru dnes vysíláme bezpočet sond, ale představte si, že ještě před dvaceti lety byla na světě pouze čtyři podmořská plavidla, která se mohla potopit do velkých hloubek, tedy níže než čtyři tisíce metrů pod hladinu moře.A dá se na tom vůbec něco změnit? Určitě jsme omezováni technickými možnostmi…

Současná technika nám už dává větší možnosti zkoumání mořského dna než kdy před tím a jak víte, osobně se zasazuji v několika projektech za to, aby bylo mořské dno otevřeno pohledům statisíců lidí. Situace by byla ještě lepší, kdybychom mohli na průzkum mořského dna věnovat jen část rozpočtu NASA. Je to asi jedna k tisíci! Takový je nepoměr mezi prostředky věnovanými na průzkum dna oceánů a na kosmický program. Ale blíží se doba, kdy to bude určitě lepší.

Při svých cestách do hlubin jsme totiž už objevili zásoby těžkých kovů a dna oceánů jsou místy světem činnosti ­mikroorganismů, o nichž prakticky nic nevíme, a přitom se podílejí na vzniku života na zemi a tvorbě minerálů.Nejsou vaší větší vášní než zkoumání dna vraky?   Ty mne fascinují už od dětství, ale je třeba k nim přistupovat s úctou. Jeden z mých největších emotivních zážitků při ponoru k Titaniku bylo vidět různé předměty lidí, především dětí, roztroušené po mořském dnu. Bylo to jako navštívit hroby faraonů. Silně to na mne zapůsobilo a já osobně bych se nikdy těchto pozůstatků nedotýkal. Ale souhlasím s tím, že vraky je třeba prozkoumávat, to byl také důvod, proč jsem se k Titaniku několikrát vrátil. Jen nesouhlasím s tím, aby se předměty a pozůstatky lidí, které tam mohou být, vyzvedávaly. Jiná je samozřejmě návštěva lodí starověku, kde můžete přispět k poznání historie lidstva objevením a definováním předmětů a tím i dokreslení historie. Mořská hlubina je pro člověka nehostinná, neobyvatelná, ale využitelná a fascinující. Moje expediční činnost je spojena s vraky, ale zejména s podmořskou archeologií a geologií.   Jak vlastně vypadá ponor do velké hloubky? Máte jich za sebou nespočet.   No, zpravidla to popisuji na přednáškách pro veřejnost, takže to trochu zlehčím, neboť mnoho lidí zaměňuje práci robotizovaných plavidel, jako jsou Argo nebo Jason, se skutečným ponorem s plavidlem jako Alvin, kde jsme skuteční svědkové pouti ke dnu. Posádka plavidel s lidskou posádkou je tříčlenná až čtyřčlenná. Kulová kabina je velmi těsná, každý musí zaujmout svoji pozici a v té vydržet celou dobu ponoru. Kromě zkušených lidí, jako je palubní inženýr a velitel ponoru, máme s sebou odborníka – ­geologa či oceánografa nebo biologa, který se třese nadšením, až konečně uvidí předmět své badatelské práce na vlastní oči.  

Když zaujmete místo v takovém podmořském plavidle, je vám v první chvíli nesmírně horko. Stroj je rozehřátý sluncem, není tam samozřejmě klimatizace, uzavřený prostor vyvolává pocit horka. Takže se honem svlékáme. Po kontrole přístrojů se začneme ponořovat a to se nesmí dít ukvapeně. Je to náročná činnost, která se musí pečlivě kontrolovat. Jak klesáme pomalu do hlubin, klesá i teplota v gondole, začnou se kondenzovat vodní páry, což je dost nepříjemný jev pro přístroje i pro posádku. Na stěnách i stropě gondoly vznikají kapky a po chvíli začnou padat na posádku. Nepříjemné to je, pokud dopadnou na hlavu, zvlášť když jde o nepokrytou vědeckou pleš.

Je zajímavé pozorovat, kolik takových drobných úderů na hlavu vydrží začátečník. Zpravidla po osmé kapce už nesměle prohodí, neboť vidí, že jsme již tisíc metrů pod hladinou: „Nechci být nezdvořilý, ale odněkud sem nějak teče!“

Na to obvykle reagujeme: „Skutečně, ó Bože, to vypadá, že tu umřeme!“ Voda z kondenzátu je prostě všude a musíte si na ni zvyknout. Poněkud fádní část expedice k mořskému dnu končí ve chvíli, kdy reflektory vyhmátnou první obrysy dna, vraku lodi nebo zachytí živočichy. Začíná fascinující část výpravy, máte však zpravidla omezený počet minut na to, abyste splnili poslání, kvůli němuž jste se ponořili tak hluboko. Ale chlad, v němž se pohybujete, vnímáte. To mi věřte.Abyste se dostal ke dnu oceánu, je ale třeba vytvořit nesmírně složité zařízení odolné tlaku. Vy se na vývoji podmořských plavidel sám podílíte, znáte je ale do všech detailů, abyste mohl třeba reagovat na případné potíže? Podle zpráv z cest k Titaniku jste neměl o různá vzrušení nouzi.   Na vývoji se podílím nepřímo, ale na jejich inženýrském řešení, takže jsem vlastně spíše v roli dirigenta, který musí vše celkově promyslet. Kladu požadavky celému týmu techniků, vlastně určuji, k čemu má podmořské plavidlo sloužit, jaké funkce má vykonávat, co od něj na mořském dně potřebuji. Zpravidla to vypadá takhle: Něco řeknu a inženýři okamžitě namítnou, že se to takto řešit nedá, že to není tak jednoduché a podobně. Ale pak se do toho vždy vrhnou a nakonec nějaké bezpečné řešení najdou. Jsou to fanatici techniky.  

Samozřejmě musíte spolupracovat jen s těmi špičkovými. Každé plavidlo pak projde mnoha zkouškami v přetlakových komorách na souši a dalšími ve vodě. Znám tedy nejdůležitější uzly zařízení a umím je ovládat, ale neznám je do detailu, to prostě není možné. Výhodou podmořských plavidel, na rozdíl od kosmických, je samozřejmě možnost vrátit se na hladinu, i když dojde k nějaké poruše na elektrickém zařízení či navigaci nebo při nedostatku energie. To samozřejmě uklidňuje. Jenom to zatím nikdo nevyzkoušel, naštěstí. Nikdo tedy neví, co by takové náhlé vynoření ze čtyř tisíc metrů s lidským organismem udělalo. Jinak samozřejmě mají jak komická technologie, tak podmořský výzkum hodně společného, i když gondola je vystavena spíše tlaku zvenčí, který dosahuje až pět set kilogramů na centimetr čtvereční. Výrazně se podílíme například na vývoji palivových článků, stejných, jaké využívá NASA, a to, co jsme vyvinuli, uvolňujeme pro další použití i v jiných oblastech, třeba právě pro vodíkové články.

Co si myslíte o destrukci mořského dna vlečnými sítěmi, o názorech, že současný rybolov neumožňuje některých druhům mořských živočichů jejich dostatečnou reprodukci, a o znečišťování oceánů? Vyslechl jsem vaše názory na vaší přednášce v San Diegu a nebyly tak skeptické, jaké uvádějí někteří jiní vědci…   Vyrostl jsem blízko San Diega, kde jsem mohl pozorovat život ve skalních hrncích, v nichž odliv zanechává mnoho živočichů. I když jsem spíše geolog a oceánograf, bylo to právě pozorování mořského života, co mne přivedlo k mé pozdější životní vášni. Pokud říkám, že není pozdě a mořské dno není vyčerpáno, pak ale zároveň dodávám: pokud se naučíme s bohatstvím oceánů hospodařit. Nehovořme vůbec o odpadech a chemikáliích, které mnohé země do moří vypouštějí s bláhovou představou, že je odstranily. To je otřesné chování.  

Ale když se podíváte na druhové složení ryb, hlavní předmět lovu, vidíme, že zatím co na souši se živíme především býložravci, v mořích je tomu opačně, zaměřujeme se na dravce. Makrely, tuňáci, lososi, to všechno jsou dravé ryby, dnes dokonce pěstované v umělých chovech, protože v mořích je jich už málo.

Měli bychom se zaměřit více na ryby konzumující především fytoplankton. Ty žijí v obrovských hejnech a jsou dostupnější a využití energie potravního řetězce je jednodušší. Souhlasím s tím, že naše způsoby lovu jsou drastické a měli bychom se poučit například od velryb, které mořské dno neničí. Keporkaci při lovu vypouštějí bubliny v kruhu vytvářející jakousi vzdušnou síť, do níž svírají svoji kořist. Takže některé mé názory berte spíše jako zamyšlení nad možnostmi, které nám oceány nabízejí, než jako obranu plenění mořského dna.Máte za sebou bohatou kariéru odborníka na hledání vraků lodí, průzkumu mořského dna, hledal jste podmořské sopky a dnes se vehementně zasazujete za zpřístupnění podmořského světa široké vědecké obci, a dokonce veřejnosti. Lidé jako vy, například Jacques-Yves Cousteau, se na sklonku kariéry stávají filozofy vášnivě hledajícími pro lidstvo nějakou rozumnou perspektivu. Zřejmě je k tomu nasměrují zkušenosti z podmořského světa. Je tomu podobně i u vás?

Já jsem si splnil svoji touhu, nesmírně mi pomohl otec. Zatím nemohu říci, že by mne moje práce přivedla k nějakým pesimistickým závěrům. Nejvíce zatím ovlivnila můj život ztráta syna. To mne změnilo. Určitě více než poznatky z mořského dna a soužití s technikou, která mi to umožňuje. I když jsem prožil chvíle absolutního profesionálního štěstí, například při nalezení Titaniku nebo válečných plavidel typu Bismarck, nemohu říci, že by mne to nutilo k nějakým chmurným prognózám. Hodně se však orientuji na mladé lidi.Máte program pro mladé začínající nadšence a pojmenoval jste ho po bájné postavě z řecké mytologie Jason. Stejně jste nazval i oba roboty vnikající do prostoru Titaniku. Jason byl posel Argonautů, není v tom tedy obsaženo právě to filozofické poselství, které jste nashromáždil pobytem v prostředí, kam se většina lidí nikdy ani nepodívá?   Ale mohou se tam podívat a už se dokonce dívají. Byl jsem už v roce 1981 osloven několika organizacemi, abych vypracoval koncept, jakým způsobem bychom mohli lépe poznat dno oceánů v budoucnosti. Předložil jsem ho a částečně i vyzkoušel. V roce 2003 mi americké námořnictvo zapůjčilo výzkumnou loď Knorr (stejné plavidlo, z jakého byl v roce 1985 objeven Titanik) a se dvěma podmořskými plavidly Argus a Hercules jsme v Černém moři uskutečnili veřejný přenos podmořské archeologie. Černé moře se k takové práci výborně hodí, absolutní nedostatek kyslíku, který jinak napomáhá rozkladu organické hmoty i ve velkých hloubkách, je tu už poměrně blízko hladiny. Černé moře je právě proto perfektní archeologická lokalita se zachovalými pozůstatky lodí a jejich konzervovaným obsahem.  

Dvouapůltunový Hercules, speciálně navržený pro archeologickou manipulaci s předměty pod vodou a vybavený kamerami, se ponořil k vrakům lodí na mořském dně starším více než dva a půl tisíce let. Signály kamer byly vedeny na Knorr a dál satelitem vysílány do přijímací stanice ve státě Maine a pak přes texaské středisko Electronic Data System putovaly do našeho institutu na univerzitu v Rhode Island, kde je Institut pro oceánskou archeologii. Odtud si dokonce jeden z mých kolegů zkusil ovládání Hercula na dálku. To je moje představa – v hlubinách budou podle našich pokynů operovat přístroje ovládané lidmi na souši.Je to trochu nákladný způsob. Ale logicky nejjednodušší. Samozřejmě musí přitahovat mladé lidi. Proto jste založil program Jason?

Ten se na tomto přenosu v roce 2003 podílel stejně jako na dalších expedicích v Černém moři, které podnikáme po dohodě s ukrajinskou vládou. Jason umožňuje mladým, aby se přiblížili k vědecké práci mnohem jednodušeji a rychleji, než bylo doposud možné. Mě fascinoval vědeckofantastický svět kapitána Nema, současní mladí lidé mohou být fascinováni realitou, kterou jim technika přináší. My jim to musíme umožnit, mají-li po nás pokračovat. Pracovat pro Jason mě baví a vidím v tom i smysl života.

Robert Duane Ballard

Narodil se 30. června 1942 ve Wichita, Kansas.

Jedna ze současných adres muže, který objevil vrak Titaniku, je Institute for Exploration and Mystic Aquarium ve státě Connecticut v USA. Pokud se u člověka, který objevil desítky vraků slavných lodí, například i bitevní loď Bismarck nebo torpédovku J. F. Kennedyho PT-109, sopečné vývěry na dně oceánu u souostroví Galapágy a i dnes pracuje v Černém moři na projektech hledání a hlavně zpřístupnění archeologických nálezů, o nějaké adrese trvalého bydliště hovořit dá.

My jsme jej zastihli v kalifornském San Diegu, kde přednášel mladým inženýrům mechaniky. Nebyla to náhoda, neboť v tomto kalifornském městě na hranici s Mexikem prožil dr. Ballard většinu svého dětství.

Jeho objevy jsou spojeny s použitím té nejlepší techniky, na jejímž vývoji se podílel. Je zcela shodná s úrovní kosmických projektů, které tak rád srovnává s výpravami do podmořského světa. Dr. Ballard je celý život obklopen nejlepšími techniky a nejlepšími přírodovědci.

Sám tvrdí, že největší životní inspirací mu byla kniha Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem a k realizaci životního snu mu nejvíce napomohl jeho otec.

Rozhovor dr. Ballard věnoval časopisu Koktejl jako uznání médiu, jež přináší poznání o Zemi, a z respektu k českému inženýrovi, průkopníkovi českého potápění a konstruktéru kabiny Xenia a dalších zařízení ing. Pavlu Grossovi, který pro něj určité období pracoval.

Category: 2008 / 04

Text a foto Dagmar Cestrová

Kdo najde na této pláži kamínek ve tvaru srdce, bude mít prý štěstí. Kolegyně objevila jeden velmi podobný pyji. A v životní velikosti, mohl by sloužit jako pomůcka při vyučování v hodinách anatomie. Od té doby jsme se zatím neviděly, takže nevím, co jí ten nález opravdu přinesl… Kolik lidí se už zastavilo právě na této kyperské pláži Petra tou Romiou, nikdy nikdo nespočítá. Přitahovala je v době, kdy vznikaly legendy, stejně jako dnes a vnucovala jim stále stejnou otázku: Jak asi vypadalo toto místo ve chvíli, kdy z mořské pěny vystupovala Venuše? Zářilo slunce a všude byl klid a mír? Nebo byla obloha dramatická, moře se vzdouvalo a bouřilo? Rodila se tu přece nejen nejkrásnější bohyně, ale i její velmi smyslný a vášnivý kult…    Z lastury, nebo z pěny?   O bohyni krásy a lásky, někde i plodnosti, která má spoustu jmen (na Kypru třeba také Cytherea nebo Kypris) byly popsány stohy papíru, dnes i webových stránek, byla vytvořena hudební i umělecká díla. Obraz Sandra Botticelliho zrození Venuše na Kypru je dodnes považováno za jedno z nejkrásnějších. Zachytil ženu, jak vystupuje z lastury. Přírodovědci by upřesnili, že jde zřejmě o schránku takzvaného zavinutce, který dostal podle ostrova Kypr i své rodové jméno Cypraea. Ostatně ze schránek těchto živočichů se kdysi tvořily amulety, jež měly usnadňovat porody a chránit muže před sterilitou.   Kdo by tedy neznal Venuši. Přesto teprve pokud navštíví Kypr a hlavně zdejší Páfos a jeho okolí, může si udělat představu, jak mocný její kult před příchodem křesťanství byl. Při slavnostech na její počest se odehrávaly masové sexuální orgie, stovky žen se tu najednou nabízely neznámým cizincům, a akce, nad kterými by žasl i dnešní otrlý současník, posvěcoval nejvyšší kněz. Dodnes se na Kypru zachovaly pozůstatky řady kdysi posvátných míst této bohyně včetně zbytků chrámů a archeologové svou práci ještě rozhodně neukončili.   Největší chrám Venuše i věštírna vznikly zhruba ve čtvrtém století před naším letopočtem v Páfosu, právě poblíž místa, kde Venuše opustila mořskou pěnu. Jeho význam ve své době postupně rostl, až se chrám změnil v poutní místo celého východního Středomoří. Sloužilo to mnoho kněžek a o svatyni se dokonce zmiňuje Homér ve své Odysseji. V Páfosu se dodnes nachází zvláštní černý špičatý kámen, vysoký zhruba metr, zasvěcený bohyni Venuši. O jeho původu se spekuluje, zřejmě sem byl přivezen z Fénicie, mnozí ho považují za pozůstatek meteoritu. Ne náhodou může někomu připomínat ženskou postavu.   Páfoský chrám byl tak věhlasný, že se odtud dovážely kněžky i na další místa Středomoří. Dnes bychom tuto praxi asi popsali jako obchod s ženami, i když s tím dnešním má společného jen málo. Dívky tu vykonávaly svou službu dobrovolně, na počest bohyně, a někdy si tím i údajně vydělávaly na věno.  

Dokonce i panovník   Kult bohyně plodnosti na Kypr údajně pronikl z Babylónu. Tam se mohla alespoň na jednu noc či chvíli stát každá mladá žena božskou Ištar, zdejší obdobou Venuše. Aby se tak stalo, musela odejít do chrámu a být po vůli prvnímu cizinci, který ji obdaroval penízkem. Samotný akt plodnosti se pak odehrával v posvátném háji u chrámu. Tuto službu musela žena vykonat jen jednou. Obětovala panenství, vrátila se domů a mohla se vdát. V očích ostatních byla stejně počestná jako předtím. Na kypru bezejmenní cizinci vlastně zpodobňovali Adónise, do kterého se podle pověsti Afrodíta-Venuše zamilovala. Pochopitelně si muži v chrámu vybírali ty nejhezčí dívky, a tak některým nezbylo než nabízet se tu i několik let, dokud se nad nimi někdo nesmiloval. Neuposlechnout tradice totiž znamenalo rozhněvat si Venuši a ta, jak dokazuje řada mýtů a bájí, podléhala různým náladám a mohla potrestat hříšnici i celý Kypr.   Byl to také Kypr, kde se s kněžkami Venuše stýkal při určitých slavnostech i samotný panovník. Mezi historiky koluje názor, že tato tradice měla své praktické kořeny. Narozené děti byly výjimečné, byly považovány za potomky bohů, ale nikoho jejich osud příliš nezajímal, ani samotného panovníka. Mohly sloužit v chrámech, případně být použity jako oběť, pokud ostrov zasáhla mimořádná pohroma a bohové vyžadovali něco významnějšího, než byly obvyklé květiny, ovoce a předměty denního používání. Královská rodina se tak vyhnula možnosti, že by kněží požadoval nejvyšší oběť po některém z jejích členů.   Kypr nebyl první   Kult plodnosti se ve své době rozvinul na  Kypru do do té doby nevídaných rozměrů. Archeologické vykopávky nám ale dokládají, že při pátrání po jeho počátcích je třeba zajít mnohem hlouběji do dějin lidstva. Lidé akt plodnosti u sebe samých, ale i zvířat a rostlin spojovali s přízní bohů, a sex tak byl součástí mnoha nejrůznějších obřadů. Ostatně řada kultur v Asii, Africe i jiných částech světa dodnes uctívá sexuální symboly a ženu-matku-bohyni.  

Tyto obřady byly vždy legální, posvěcené bohy a po celém světě pro ně bylo společné i to, že měly masovou účast. Nejbouřlivější slavnosti se odehrávaly většinou v době příchodu jara, doby nového života, kdy bylo třeba předat magickou sexuální energii půdě stromům, uctít jejím prostřednictvím bohy… Teprve křesťané začali tyto svátky odsuzovat a rozvíjející se křesťanství tak nakonec udělalo definitivní tečku i za kultem Venuše na Kypru. Jméno Venuše i legendy o ní ovšem nezanikly. Byly příliš silné a příliš se dotýkaly samotné podstaty člověčenství.Bohyně plodnostiNázev Venuše je římského původu a podle některých historiků byla bohyní jara. Postupně ale splynula s řeckou Afroditou, bohyní lásky a krásy.

Kořeny kultu této bohyně podle historiků sahají mnohem hlouběji, než podle pověstí vystoupila z moře na břeh Kypru. Na tento ostrov, kde se střetávaly tehdejší obchodní cesty mezi Řeckem a ostatním světem a čile se obchodovalo hlavně s mědí, se kult bohyně lásky a plodnosti dostal z kolébek starších civilizací (Egypt, Sumer). Takzvaná chrámová neboli nucená prostituce zřejmě přišla z Babylónu.

Category: 2008 / 04

Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim

Fantasticky vyzdobená královská plavidla se po hladinách thajských řek majestátně sunou už nejméně sedm set let. Opravdu udržují jednotu vesmíru? To zastrčené místo jsem objevil vlastně náhodou až při své sedmé návštěvě Bangkoku. O Muzeu královských lodí se sice píše skoro v každém průvodci, ale většina turistů se mu vyhýbá. „Koho by zajímaly nějaké nudné bárky?“ napadne vás. Jenže když se pak vymotáte z labyrintu uliček a dřevěných můstků na břehu kanálu Noi ve čtvrti Thonburi a konečně najdete tu správnou odbočku, zůstanete ohromeně stát. Tohle je bez nadsázky jedna z nejúžasnějších památek, jaké můžete v thajské metropoli spatřit!    I přes šero, které v kryté loděnici panuje, se vám do očí bolestivě zahryznou ostré sluneční paprsky. Odrážejí se od oslnivě zlatých boků osmi nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších lodí, jaké jste kdy viděli. V prvních minutách ale nevěříte, že jsou to vůbec lodě. Je možné, že se tyhle  desítky metrů dlouhé štíhlé a křehké siluety udrží na hladině? Jak to, že se nepřevrátí?    Když si vaše oči zvyknou na záplavu vizuálních vjemů, začnete podrobně studovat struktury zdobící boky lodí. Kontrapunkt uhlově černého laku a oslnivého plátkového zlata. Filigránsky jemnou mozaiku dřevořezeb. Hru světel, tvořenou barevnými kousky skla… Je to umění, nebo kýč? Zatímco o tom v duchu přemýšlíte, z lodních přídí na vás shlížejí majestátní a zároveň hrozivé postavy bohů a démonů. Pocházejí z hinduistického eposu Rámájana, který je už od 15. století integrální součástí thajské buddhistické kultury. A v tu chvíli vám dojde, že tváří v tvář tradici nemá ta otázka žádný smysl.     AŽ ČTYŘI STA LODÍ?   Fascinující příběh thajských královských lodí začal podle některých historiků už v takzvaném sukhotajském období (1238–1376), kdy centrum říše leželo daleko na severu. První písemná zmínka o těchto plavidlech pochází z roku 1357 a popisuje každoroční závody mezi loděmi krále a královny. Pokud prý král prohrál, znamenalo to, že bude dobrá úroda. Jeho výhra pak věštila hladomor. Podle dobové zprávy to ale královi veslaři záměrně trochu „flákali“, aby v zemi neustále panoval blahobyt…   Na území, kterým protéká obrovské množství řek, královské lodě původně sloužily především jako dopravní prostředky. Panovník se svým doprovodem na nich často cestoval do bitev s výbojnými sousedy. Formace, ve kterých tato nádherná plavidla jezdí dnes, jsou údajně pozůstatkem strategických válečných sestav. Válečná funkce lodí zesílila hlavně v tzv. ajuthajském období, kdy thajskou říši ohrožovaly výpady sousedních Barmánců.    Později ale začaly mít plavby spíš ceremoniální a reprezentační význam. Postupně z nich vznikl magický obřad se složitou symbolikou. Slavný francouzský semiolog Roland Barthes popisuje v knize Mytologie (1957) kulturní jevy jako „jazyk“, kterému plně porozumí jen ten, kdo umí „číst“ skryté významy. Ty ale vždy mají přesný historický a etnický kontext, bez jehož podrobné znalosti jsou nesrozumitelné. Právě proto má také dnešní západní pozorovatel thajských královských lodí problém – vidí jen vnější stránku věci. Je oslněn okázalou nádherou umělecky vypracovaných detailů, podivuje se nad rituálními sestavami plavidel, ale skrytý smysl jejich plaveb mu uniká.    Z doby vlády krále Naresuana (1590–1605) jsou popsány každoroční slavnostní plavby k údajnému otisku Buddhovy nohy v Saraburi, kterých se prý účastnila více než stovka lodí. A jejich počet se stále zvětšoval. Jezuitský misionář Guy Tachard, který Ajuthaju navštívil během panování krále Naraie (1656–1688) si zapsal, že lodě pokrývaly řeku tak daleko, jak oko dohlédlo. Další misionář, Nicolas Gervaise, to v roce 1688 zachytil těmito slovy: „Nádheru nesmírného procesí dvou set lodí nelze s ničím srovnat. Veslaři, vycvičení k podivuhodné obratnosti, jsou oblečeni v uniformách složených ze zlatem vyzdobené čepice, tuniky a kalhot. Při veslování udržují přesně synchronizovaný rytmus. Pozlacenými vesly se dotýkají vody za zvuků písně, znějící k poctě krále.“    Pozdější evropští svědci v 18. století mluvili o procesí dvou set, nebo dokonce až čtyř set lodí. Zdá se vám to přehnané? Podobná čísla byla zpětně potvrzena z thajských královských zápisů. Dnešní plavby, kterých se účastní jen asi padesát plavidel, jsou tedy vlastně malé…   Tradice byla ale brutálně přerušena v roce 1767, kdy barmská vojska dobyla tehdejší hlavní město thajské říše Ajuthaju. Rabující vetřelci ničili, co mohli, a celou královskou flotilu spálili. O hlubším smyslu tohoto činu se můžeme jen dohadovat. Jedním z mnoha symbolických významů okázalých plaveb ale bylo demonstrovat válečnou sílu království a odstrašit tak potenciální nepřátele. Barmánci tedy možná chtěli Thajcům prostě ukázat, že na ně „lodní show“ neplatí.      Podle některých dobových vysvětlení nešlo při plavbách královských lodí o nic menšího než o každoroční symbolické potvrzení jednoty vesmíru. Jakákoli nehoda, opomenutí či opoždění tak prý mohlo mít katastrofální následky. Že by snad Barmánci zvítězili jen proto, že pár let předtím některý z tisíců veslařů špatně zabral nebo vypadl z rytmu? Ale to už jsme na půdě magie, kterou raději přenechme potrhlým záhadologům.   HLAS JEDINÉHO MUŽE    Po pádu Ajuthaji přesunul thajský generál Tak Sin centrum říše na území dnešního Bangkoku. Zároveň začal pracovat na obnově královské flotily. V roce 1782 ho vystřídal generál Chakri, který se prohlásil králem Ramou I. Zakladatel dynastie, která v Thajsku vládne dodnes, nechal postavit šedesát nových lodí. Znovuzrození mocné říše tak získalo svůj jasně čitelný symbol. Rama I. také zavedl tradici plaveb při svátku Kathin. Když v říjnu skončí období dešťů, pomine i buddhistické období půstu. Královská flotila se v ten den vydávala po řece Chao Phraya na cestu k chrámu Úsvitu (Wat Arun), aby tam panovník mnichům slavnostně předal nová žlutá roucha.   Poslední velká plavba královské flotily se uskutečnila v roce 1932 při oslavách sto padesáti let založení Bangkoku. V červnu téhož roku byla v Thajsku (tehdy ještě zvaném Siam) svržena absolutní monarchie. Za 2. světové války skoro polovinu lodí poškodilo nebo zničilo japonské bombardování. Když v roce 1957 navštívil loděnici současný král Bhumibol Adulyadej (Rama IX.), našel svou flotilu v zoufalém stavu. Nechal ji proto kompletně zrestaurovat a především obnovil tradici velkolepých jízd. První se konala hned v květnu 1957 při oslavách pětadvacátého století buddhistického kalendáře.    Od té doby se král každý rok v říjnu vydává na plavbu při příležitosti svátku Kathin. Lodě se během jízdy pohybují ve třech řadách. Čas od času se ale při nějaké zvlášť významné události seřadí do „velké válečné sestavy“ tvořené pěti řadami. Naposledy se tak stalo v červnu 2006 při příležitosti oslav šedesáti let králova panování. Na řeku tehdy vyrazilo 52 lodí s celkem 2082 veslaři. Přes sto metrů široký průvod fascinujících plavidel dosáhl délky 1200 metrů.   Plavba královských lodí je vysoce formalizovanou událostí řízenou přesně stanovenými pravidly. Seskupení, funkce jednotlivých lodí, barva oblečení jejich posádek – to vše má přesný symbolický význam. Některé lodě vezou hudebníky, jiné zase květiny či Buddhovy obrazy a relikvie… Složitá choreografie je promyšlená do nejmenšího detailu a všechna zabrání vesla jsou pečlivě sladěna. Posádky nacvičují několik měsíců předem. V rytmu udržuje veslaře zvuk bubnů a nápěv stovky let starých lodních písní. Celý špektákl řídí jeden jediný nenápadný muž: zpěvák sedící v lodi, která veze krále. Vysílačky přenášejí jeho hlas na ostatní lodě, jejichž posádky se rytmu písně podřizují.   

NEBESKÁ LABUŤ   V roce 1972 král Bhumiból slavnostně otevřel muzeum, kde dnes osm nejdůležitějších lodí odpočívá v období mezi dvěma plavbami. Zbytek flotily je uložen v loděnici thajského válečného námořnictva. Formálně se dají lodě rozdělit na čtyři královská plavidla a na doprovodné čluny. Nejkrásnější je králova osobní loď Suphannahongsa. Její příď zdobí bájné zvíře boha Brahmy – nebeská labuť Hongsa s hlavou majestátně zvednutou v letové pozici. Během plavby svírá v zubech křišťálovou kouli a její krk je ozdoben barevnými girlandami.    Současná Suphannahongsa je už třetí v řadě. První nechal postavit ajuthajský král Naresuan (1590–1605). Ta dnešní byla sice dokončena v listopadu 1911, ale její štíhlá labutí hlava pochází z předcházející verze. Když se tato druhá loď, pocházející z konce 18. století, rozpadla, pro její příď prostě sestrojili nový trup. Podle jedné z mnoha pověstí, které loď Suphannahongse obklopují, zahodili řezbáři po dokončení současné verze nástroje a přísahali, že se jich už nikdy nedotknou. Tak nádherné plavidlo prý totiž může být pouze jedno jediné v celém vesmíru.    Devětačtyřicet metrů dlouhá Suphanahongsa je největší lodí na světě vyrobenou z jediného kmene stromu. Hlava nebeské labutě ční čtyři metry nad vodní hladinou. Král s královnou sedí během plavby na trůně ve zlatém altánku, umístěném ve středu lodi. Posádku tvoří 54 veslařů, kormidelník, dva důstojníci ozbrojení meči, navigátor, zpěvák a sedm nosičů královských insignií.   Dalším nepřehlédnutelným plavidlem je pětačtyřicet metrů dlouhá loď Anantanagaraj, postavená v dubnu 1914. Její příď zdobí sedmihlavý had naga, který se kdysi podle legendy roztáhl nad meditujícím Buddhou a poskytl mu tak útočiště v bouři.   Zatím posledním přírůstkem královské flotily je čtyřiačtyřicet metrů dlouhá loď Narai Song Suban, dostavěná v květnu 1996 při příležitosti oslav padesáti let panování krále Bhumibola. Práce na ní trvala dvěma stovkám řemeslníků déle než dva roky. Příď lodi zdobí socha boha Višnu, letícího na bájném ptáku Garudovi. Jde o kopii stejnojmenného plavidla z dob krále Ramy III. (1824–1851), při jejíž stavbě byla ale využita nejmodernější technologie. Hydrodynamické vlastnosti trupu simulovali konstruktéři thajského královského námořnictva na počítači. Při spuštění Narai Song Subanu na vodu ale proběhly náboženské rituály, aby loď získala svého ochranného ducha. Umíte si snad představit lepší spojení tradice a současnosti?  

Dnešní plavby v Bangkoku možná nejsou tak mohutné a okázalé, jako bývaly před stovkami let ty v Ajuthaji. Jejich symbolický význam je ale ještě větší. Od roku 1782 se thajští králové považují za vtělení mýtického hrdiny Ramy, který byl jednou z inkarnací hinduistického boha Višnu. Pokud tedy do Bangkoku zavítáte během svátku Kathin, pozorně se dívejte. Po hladině řeky Chao Praya se pomalu a majestátně sune nebeská labuť, na jejímž hřbetě sedí bůh…

Category: 2008 / 04

Text a foto Tomáš Kubeš   Některá setkání, a to především na těch nejméně neuvěřitelných místech, mohou být opravdu velkým překvapením. Na to, že název naší země Česká republika nepatří vždy k těm nejznámějším, jsem si už zvykl.   Když se někoho občas zeptáme, chce svoji neznalost napravit hledáním na mapě, a tak často pátrá po této podivné republice kdesi na Sibiři nebo i ve Střední Americe. Jiní si naopak vybaví Jugoslávii a litují nás jako uprchlíky, kteří si sotva zachránili život. V islámských zemích zpozorní a ptají se hned na náboženské vyznání, aby mohli správně zareagovat. Tam, kde mají televizi, se často okamžitě ozývají nadšené a zkomolené výkřiky „Baros, Nedved…“.   Starší generace naopak zná jméno Československo a diví se, proč nežijeme pod touto značkou, když má stále docela dobré jméno. A to především díky kvalitním výrobkům, které si tu dodnes pamatují a používají. Když jste v Súdánu v oblasti postižené občanskou válkou, nečekáte velké znalosti. Přesto když řeknete nesměle název naší země, připraveni dlouze vysvětlovat, dějí se někdy divy.  

Jako například ve městě Džuba v utečeneckém táboře, kde žijí lidé v narychlo postavených domcích, i když někteří čekají na návrat domů více jak patnáct let. Tady jsem potkal staršího pána, který pracoval v místní nemocnici. Dali jsme se do řeči a když se optal, odkud jsem, nestačil jsem se divit. Spustil ihned: „To je úžasné, sleduji osudy vaší země, vždyť se tam narodil jeden z největších humanistů, jehož myšlenky mě dodnes fascinují!“

Nevěřil jsem vlastním uším „Myslím, že váš prezident Masaryk byl velký člověk, který toho pro vás spoustu udělal,“ a na důkaz svých slov mě hned vzal za ruku a téměř táhl ke svému skromnému obydlí.  

  Tady, uprostřed uprchlíků, v domě z hliněných cihel s rákosovou střechou, v místě bez dostupnosti jakýchkoliv informací, stála plechová truhla a v ní více jak dvacet let starý výtisk s poměrně rozsáhlým článkem v angličtině o Masarykovi a jeho zásluhách. Je to možné? Tenhle člověk si ho schovává jako ikonu, celou dobu, co tady v Džubě žije jako uprchlík v nouzi, mu pomáhají přežít ideály našeho bývalého prezidenta. Říká, že mu  slova a ideály pomáhají ve víře v lepší budoucnost.

Category: 2008 / 04

Text a foto Josef Sloup   Několikrát jsem se svým Seatem objel náměstí Praça dos Restauradores v Lisabonu. Nikde nebylo volné místo. Nakonec jsem to vzdal a zajel autem k hromadě písku u vjezdu do staveniště obehnaného z větší části vysokým vlnitým plechem.

Plech měl před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje vchod do stanice metra. Turistická informační kancelář na mě mrkala svým štítem. Jen jsem zamkl dveře, už za mnou stála dvojice policistů.

„Tady nemůžete parkovat, pane,“ důrazně mě upozornili.

„Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky,“ říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak mě v těch jednosměrných ulicích čeká opět pořádné bloudění. Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. „Tak jděte, ale pospěšte si,“ dodali.  

Vše s pohodou   Lisabon patří k nejstarším evropským městům a založili ho pravděpodobně už staří Féničané. Nad řekou Tejo poblíž mostu 25. dubna vítá návštěvníky, podobně jako v Riu de Janeiru, s rozpřaženýma rukama Ježíš Kristus. Přestože Lisabon leží asi sedmnáct kilometrů od moře, široká řeka Tejo a zaoceánské lodě v přístavu vzbuzují dojem přímořského města. Lisabon tak trochu připomíná Prahu romantikou svých klikatých uliček, starých tramvají, prudkých stoupání i zádumčivostí svých parků. Jen to lidské štěstí je tady takové lidštější, krásnější a opravdovější.   Mým jediným dopravním prostředkem se po dobu pobytu staly tramvaje. Ty nové, moderní, s klimatizací a kouřovými skly byly rychlé a po kolejích svištěly lehce a nehlučně. Lidé v nich seděli způsobně a věnovali se pohledům z oken. Jezdili v nich většinou turisté do vzdálených předměstí za památkami a jinými důležitými povinnostmi. Přesto jsem více miloval ty staré, které měly dřevěné sedačky a v dusném vedru se v nich dala otevřít okna.   Jezdily pomalu a rozšafně. Při prudkých stoupáních jsem často nabýval dojmu, že budeme muset vystoupit a tramvaj trochu zatlačit. Na zastávkách vyzváněli řidiči ručním zvonem a nastupovaly do nich ženy v černých šatech a s košíky plnými ovoce, zeleniny a ryb, které brzo po ránu nakoupily na tržišti. Nebo přistupovali robustní muži se šíjemi jako býci a s placatými kšiltovkami na hlavě, kteří zase měli namířeno za kamarády, poklábosit o včerejší koridě a popít v klidu sklenku portského.   Jednou parkovalo auto částečně v naší koleji a tramvaj nemohla projet. Řidič si jen odskočil do krámku koupit tabák, noviny a lahvinku vínka. Náš tramvaják dojel až k autu, mocně zazvonil na zvonec, přesto trvalo minutku nebo dvě, než se řidič objevil. Zamával rukou na pozdrav, usmál se, vlezl do auta a odjel. Náš pan řidič se také usmál, pokynul rukou a něco si zabrumlal pod vousy. Asi to mělo znamenat „No to je dost“ a bylo na něm vidět, že je šťastný a spokojený. V tramvaji se nikdo nerozčiloval. Jediný jako na jehlách jsem byl já, jako kdyby ta minutka mi mohla pokazit celý den.   Je libo hlemýždě?   Poslední večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camões. Kolem náměstíčka se tísnilo asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgery, ryby a hlemýždě. Těch jsem si porci objednal. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo jich na něm být alespoň dvě stě. Byli velcí jen asi jako poslední článek prstu. ­Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nepozoruje, a vzal prvního šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku jedním z párátek, která jsem dostal místo příboru, než jsem zjistil, že je ulita prázdná. Pak jsem vzal dalšího. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba a zapíjel je pivem.  

Mezitím se na náměstí na velkém podiu vystřídalo několik kapel. Tančících bylo z počátku velice málo. S přibývajícím večerem získávala zábava na gradaci. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho beze slova za rukáv. Muži většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta šli tancovat.

Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit pohoda, přátelská atmosféra a živočišná radost ze života. Prostě Lisabon.

Category: 2008 / 04

Text Anna Bobreková, Foto Jiří Bobrek   I když se to na první pohled nezdá, V Moskvě jsou jich stovky. Potulují se ulicemi, přespávají v parcích a podchodech nebo se ochomýtají kolem tržišť. Někteří zabloudí i do metra – protáhnou se pod turnikety, způsobně sjedou schody a vydají se až na nástupiště, kde se zájmem a až dětským nadšením v očích sledují projíždějící soupravy. Někdy se za vozy i honí – je to pro ně způsob odreagování a trochu riskantní zábavy. Mohlo by se totiž stát, že spadnou do kolejiště – a odtud vede cesta leda do tunelů dráhy, které jsou opravdovým podzemním bludištěm, neskýtajícím šanci na únik. Oni si však dávají dobrý pozor. Jsou to koneckonců zvířata a mají své instinkty.   Jsou jich stovky   Moskevská metropole je domovem stovek toulavých psů. Jsou to vesměs zvířata, která už žijí na ulici několik generací, a proto se dokázala dokonale přizpůsobit životu na ulici. Stále se najdou lidé, kteří řady tuláků rozmnožují o své bývalé domácí mazlíčky – a těm pak nezbývá než se v tom naučit chodit, respektive ťapat. Podle míst, kde se tuláci zdržují, je lze rozdělit do tří skupin: na psy městské, z periferie a z metra.   Ty potkáte při procházce po Moskvě nejčastěji. Zdržují se v parcích, kolem nádraží, tržišť, chrámů… Zkrátka všude, kde se mohou v případě potřeby ukrýt před zimou a získat něco na zub. Někteří z nich nevypadají vůbec špatně. Třeba smečka černých kříženců pobíhající na zelených pozemcích kolem stanice metra Teplyj stan. Mají lesklou srst, jasné oči a hbité pohyby. Může za to blízkost rybího trhu. Jiní psí tuláci svým vzhledem vzbuzují spíše soucit a odpor. Jsou vyhublí, špinaví a mají na sobě bezpočet šrámů z pouličních šarvátek.   Onehdy jsem u Běloruského nádraží potkala kolii – krásnou, trochu vyhublou slečnu bez obojku. Proplétala se davem lidí a působila malinko smutně a vyjukaně. Zřejmě patřila k jedné z pouličních smeček a nerada se pohybovala sama na vlastní pěst. Nevím, kam měla namířeno. Spěchala jsem, takže jsem ji prostě obešla a dál se jejím osudem nezabývala. Takto se k tulákům staví většina chodců – jsou pro ně běžnou součástí města, která jim málokdy stojí za pozornost. Mezi toulavými psy a obyvateli panuje nepsaná dohoda: Já si nevšímám tebe, ty si nevšímáš mě.  

I oni mají přátele   Těmi, kdo si tuláků naopak všímají a starají se o ně, jsou například prodavači z pouličních stánků a hlídači. Před schody do podchodu stojí černobílý pes a zírá dolů. Na někoho čeká a tváří se přitom malinko nešťastně. Jeho kamarád sedí opodál před vraty na staveniště. Konečně se ozve štěkot a z podchodu se na ulici vyhrnou další dva černí psi – všichni se okamžitě seběhnou a začnou se vítat. Za nimi pomalu kráčí muž v uniformě hlídače. Psi do něj laškovně strkají čenichy a nadšeně poňafávají. Hlídač zamíří k vratům a psi, kteří tu cestu už očividně dobře znají, uhánějí před ním. Zakrátko se všichni ztratí z dohledu.   Psí tuláci mají na lidi dobrý odhad, a tak poznají, u koho mohou se svým šarmem a velkýma hladovýma očima uspět. Pro vodu třeba chodí ke stánku květinářky a večer se zastaví u prodejce pečiva, zda mu nezbyly nějaké párky v těstě (ty jsou prý mezi nimi hodně oblíbené). V případě hlídačů je přátelství se psy oboustranně výhodné: zvíře si přijde na něco k snědku a hlídač má po boku věrného kolegu, který budí respekt a v případě potřeby se svého krmiče zastane. Kouzlu chlupatých psích bezdomovců však podléhají i zaměstnanci chrámů, taxíkáři, stavební dělníci. I někteří náhodní kolemjdoucí se skloní, aby tuláka poplácali, podrbali za ušima anebo mu podstrčili nějakou dobrůtku.   V ulicích a podchodech často narazíte na psy-žebráky. Jsou to společníci lidských bezdomovců a žebráků, kteří svých čtyřnohých společníků využívají, aby vyvolali větší soucit. Na kusech papírových krabic, které leží na dece před schoulenými psy, najdete nápisy typu: „Přispějte psovi na krmení.“ Bezdomovci však využívají psy i pro vlastní ochranu – opět je to oboustranně výhodný vztah. Žebrání na zvířata se však v Moskvě netýká jen psů – kupříkladu na Arbatu, známé moskevské třídě, stávají na dřevěných bedýnkách apatičtí (pravděpodobně něčím omámení) králíci, kočky a jiná drobná zvířátka. Za nimi podupává jejich majitel a cedule, kterou opřel o bedýnku, opět útočí na city kolemjdoucích. Přispějte Ňufince na mrkvičku – prosí nápis pod bílým králíčkem.  

Na zemi i pod zemí   Tuláci se často shlukují ve smečkách – hledají tam ochranu, teplo a jistotu. Smečky se pohybují venku i v podchodech – například ten u stanice metra Kyjevská je domovem asi pěti vořechů, kteří se nejvíc podobají vlčákům. Jsou špinaví, v uválené srsti mají nalepené žvýkačky a teče jim z očí. Působí nevábně, přesto ale mají své příznivce. S oblibou se drze rozvalují na schodech a nijak je netrápí, že je chodci musí obcházet a překračovat.  

Na smečku sestávající ze sedmi psů jsme narazili u stanice Turgeněvská. Chvíli čenichali venku u stánků a pak odběhli do podchodu, kde se pletli u obchůdků, obhlíželi nakupující slečny a nakukovali do výloh. Na fotografa hleděli se zdvořilým zájmem a jeden z nich nám dokonce spontánně zapózoval. Mnohem zajímavější a inteligentnější než pouliční tuláci jsou psi v metru – tuláci, kteří se dokonale adaptovali na život v moskevské podzemní dráze a jejím okolí. Ochomýtají se nejen v podchodech, ale jsou k vidění i v prostorách podzemky.   Tito psi se v podzemní dráze dovedou výborně orientovat a stejně jako jejich pouliční kolegové i tady nacházejí své krmiče. Většinou mezi zaměstnanci, pokud ale náhodou narazí na dobrou duši, tak i mezi cestujícími. Na lidi jsou takzvaní metropsi opatrní. Vědí, že kdyby se vůči nim chovali agresivně nebo příliš dotěrně, lidé je začnou pronásledovat a vyhánět, a oni přijdou o svůj podzemní úkryt. A tak se snaží působit slušně. Příslušníky milice pro jistotu obcházejí velkým obloukem, stejně tak si dávají pozor na opilce. Vyznají se i v ženách, které pracují jako dozor nad eskalátory. Vědí, která z nich je nemůže ani cítit, a když má zrovna službu, raději se spustí dolů jiným eskalátorem anebo si počkají na novou směnu.   Ukončete výstup a nástup…   Na psy z metra samozřejmě narazíte i uvnitř souprav. Nevyužívají je jako úkrytu, ale – stejně jako lidé – jako dopravního prostředku, kterým se přepravují z jedné stanice na druhou. Zoopsycholog Andrej Neuronov, který se věnoval pozorování moskevských psů v metru, tvrdí, že zvířecí cestující se chovají stejně jako jejich lidští kolegové. Nastoupí do vagonu a rozhlédnou se, zda je v dohledu volné místo. Pokud najdou prázdnou sedačku, ti odvážnější na ni vyskočí a stočí se na měkkém sedadle do klubka. Když volné místo nenajdou anebo nemají dostatek drzosti, usadí se (popřípadě rozvalí) na podlaze. A jak je možné, že psi vždy neomylně poznají, kde mají vystoupit? Neuronov tvrdí, že reagují na hlášení – jakmile se ozve jméno jejich cílové stanice, vstanou a hrnou se ke dveřím. Psi jsou schopni odlišovat zvuky, a pokud tedy zaslechnou určitá slova ve správném pořadí, tak vědí, že už dojeli tam, kam potřebovali. Funguje to podobně jako při výchově psů v rodině, kdy se také naučí rozeznávat jednotlivé příkazy a své jméno.   Psi jsou v metru také nesmírně čistotní. Považují totiž tyto prostory za svou noru, a tak s potřebou vždy vyběhnou na ulici. Obecně vzato je tato skupina tuláků tou nejméně problémovou a mezi lidmi nejvíce oblíbenou. Kdo by odolal chlupáčovi, který se roztomile rozvalí na sousedním sedadle a pohledem hypnotizuje vaši nákupní tašku?   Psí galerka   Nejdivočejší jsou toulaví psi z okraje metropole. Tato zvířata, nazývaná městskými vlky, se zásadně pohybují ve smečkách. V honbě za potravou likvidují divoce žijící zvěř – například v lesoparku Stříbrný bor sežrali všechny ježky a napadají i vysokou zvěř. Mohou být ve smečce nebezpeční dokonce i lidem, a přestože se o takových případech mluví, tak celkový počet napadení člověka divokými psy evidován není.   Známá mi vyprávěla, jak ji jednou při venčení obklopila smečka toulavých psů. Objektem jejich zájmu byl domácí mazlíček, na kterého okamžitě začali dorážet. Žena na obranu svého psa duchapřítomně vytáhla sprej. Útočníci očividně věděli, co znamená, protože okamžitě vzali nohy na ramena.   Je jich moc, ale jsou naši

Počet toulavých psů v Moskvě za poslední roky tak vzrostl, že to vedení města začíná vnímat jako velký problém. A to nejen proto, že psi snížili počet toulavých koček na minimum a ty mají také své zastánce. Úředníci podnikli několik pokusů o regulaci psí populace – jejich odlov z ulic však vyvolal vášnivé protesty Moskvanů. Lidé si na tyto tuláky zvykli, potkávali je na svých cestách za prací a přikrmovali je. Když zmizeli z obvyklých míst, volali rozhořčení občané na magistrát, přesvědčení, že jejich oblíbencům hrozí nebezpečí. Úředníci tedy začali s lidmi uzavírat dohody. Psy, o které se prokazatelně někdo staral a projevoval zájem, vyšetřili, naočkovali (fenky nechali sterilizovat) a následně vrátili tam, odkud je vzali.

Moskevští psí tuláci jsou ve světě ojedinělým fenoménem. Soužití městských obyvatel a polodivokých zvířat dospělo do takového bodu, že občané zatím nedovolí žádné radikální kroky při regulaci v ulicích. Třeba potřebují obyvatelé třináctimilionového velkoměsta mít pocit, že jsou (stále ještě) součástí přírody.

Psí bezdomovci v Moskvě

Počet toulavých psů ve městě (odhad, statistika se nevede): 27–30 000.

Metro denně přepraví 8–9 milionů lidí a 50 toulavých psů.

Trvale v metru žije 500 psů, každá stanice je domovem 5–10 psů.

Náklady na regulaci zvířat: 87 760 000 rublů (údaj z rozpočtu města Moskvy v roce 2007, z toho 13 milionů jen na sterilizaci a odchyt psů).

Ročně se sterilizuje 8000 fen a opět vypustí do ulic (údaj komunálního odboru města Moskvy).

Category: 2008 / 04

Text a foto Hana Růžičková, kresby Dalibor Nesnídal   Jsou cestovatelské zážitky, o kterých se obvykle nepíše a nemluví, a to přestože se týkají potřeby, kterou má každý z nás. Na některé útlocitné jedince totiž může toto téma působit neesteticky či je přímo pobouřit. A proto bych choulostivějším povahám na tomto místě doporučila, aby ihned přestaly číst, neboť by vlivem následujících řádků mohly dojít psychické újmy a za to já nechci nést odpovědnost.

Jako člověk dbalý svého zdraví jsem zvyklá každý den vypít několik litrů vody, čajů, šťáv. Bohužel je s tím však také spojena intenzivněji obtěžující všem zřejmá tělesná činnost. A když se k tomu přidá mé vegetariánství, které způsobuje poněkud rychlejší činnost střevní, je o problémy na cestách postaráno. Jet do dalekého Peru byl můj sen. Pečlivě a dlouho jsem se připravovala a samozřejmě mi bylo jasné, že mě čekají i těžké chvíle spojené s mou „péčí o zdraví“. Zejména když náš zájezd měl do luxusu daleko, protože jsme chtěli poznat Peru co nejvíce „od podlahy“, byť organizovaně. Vnitřně jsem se připravila na omezení tekutin ve slepé víře, že to třeba citelněji pomůže. Nepomohlo. To jsem zjistila hned první den v hlavním městě Limě.   Po dopoledním poznávání metropole jsme v partě čtyř lidí zakotvili na oběd v podniku, kterému bychom u nás říkali čínský bufet. Jasně, že jsem byla první, kdo hledal záchod. Už z počátečních kontaktů s obyvateli Limy mi bylo jasné, že angličtina není jazyk, kterému by místní nějak zvlášť fandili. Po marném rozhlížení naší restaurací jsem se rozhodla vyzkoušet na milý personál snad všechny výrazy světového jazyka, co mě napadly: water closet, toilet, shower, WC, wee wee… Nic. Nepomohly ani výmluvné grimasy. To mne poněkud vykolejilo, neboť i přes mé úsilí personálu naprosto nedošlo, o co mi jde, a jal se s ledovým klidem vykonávat dál mně neznámou činnost kdesi v zákulisí podniku. Zoufale jsem se rozhlížela potemnělým interiérem, zda přece jen nenaleznu záchytný bod. Konečně jsem si všimla rukou psaného nápisu BAŇO. To bude asi ono. Ostatní u stolu mne začali povzbuzovat v mých průzkumnických pokusech. Vyrazila jsem… a trefila se. Mohu jen konstatovat, že kvalita oné místnosti, stejně jako její čistota, šly v ten okamžik zcela mimo mne. Naštěstí… Od tohoto zážitku se slovo „baňo“ stalo mou neoddělitelnou součástí.  

●●● Nyní je třeba podrobněji přiblížit onu intimní místnost tak, jak ji pojímá stávající peruánská kultura. Záchodové mísy jsou podobné našim, keramickým. Zásadně však postrádají všechny zbytečnosti, tedy záchodové prkénko a kryt, jakož i toaletní papír. Voda naštěstí většinou teče. Očividně s ní kamarádí výhradně interiér mísy, i když by to interiér téměř ve všech případech potřeboval jak sůl. Touhu přiblížit záchod alespoň trochu své estetické představě lze tak nanejvýš v laciném hotýlku. Nikoli v místních lidových restauracích a veřejných záchodech. Zde jsme to řešili při oné potřebě, která vyžaduje více času, většinou tak, že jsme si botami vylezli na okraj mísy a přidřepli. Bylo však nutno zachovávat náležitou opatrnost, aby nedošlo k úrazu. Nejenom.  

●●● Cestou k překrásnému kaňonu Colca aneb Valle de Colca jsme přespávali v městečku Chivay. I v místní restauraci samozřejmě přišel okamžik, kdy jsem potřebovala záchod. Byl pečlivě ukrytý na zadním dvorku. Interiér patřil „výzdobou“ do kategorie „vylez na mísu“. Šlo to dobře. Po chvíli jsem však zaslechla svého přítele, jak na mne volá: „Hani, už odcházíme. Nespadla jsi náhodou do toho záchodu?“ Jeho poslední slova se pro mne nečekaně změnila z otázky na ortel. Moje pravá noha se smekla, naštěstí nikoli směrem dovnitř (ale ono to bylo v případě tohoto záchodu skoro jedno) a já půlkou těla padla na pravou stěnu a pečlivě ji otřela. Zároveň vnitřek mé pravé nohavice téměř dokonale očistil vnější část záchodové mísy. Smála jsem se, ono to v této zemi v takovýchto případech ani jinak nejde. Události, které následovaly, raději nepopisovat…  

●●● K mým peruánským fóbiím patřily mnohahodinové přesuny autobusy a dalšími vozítky, při kterých řidič považoval za zbytečné zastavovat, neboť mu pravděpodobně amputovali močový měchýř. Měli jsme za sebou již měsíc poznávání Peru, když nás čekal mnohahodinový přesun z Limy do Huarásu, před kterým jsem poctivě snížila přísun vody. Při nástupu do linkového autobusu mne zachvátil blažený pocit. Je v něm WC! Lebedila jsem si a usrkávala z láhve intenzivněji než jindy. Asi po třech hodinách cesty jsem spokojeně zamířila uličkou k inkriminované místnosti. Ale co to? Kde to má nějakou kliku, čudlík nebo páčku, kterou by se daly dveře otevřít? Blaženost vystřídala panika. Ještě chvíli jsem se vzdorovitě pokoušela dveře otevřít, než jsem vzala na vědomí fakt, že jsou neoddiskutovatelně uzavřeny. Co teď? Na linkových autobusech řidiči na žádost o zastavení kvůli primitivní lidské potřebě neslyší. Jala jsem se trpět. Po další hodině mučení řidič sám od sebe zastavil. Naštěstí měl hlad a právě jsme byli u zájezdní restaurace. Záchůdky byly venku na dvorku, přesně v peruánském stylu společné pro pány a dámy, oddělené od sebe jen nízkou zídkou, takže každý kolemjdoucí na vás bez problémů viděl. Dobrovolně a urychleně jsem se zúčastnila této přehlídky…  

●●● Vrcholný záchodový zážitek ale přišel až ke konci pobytu, cestou z magického starobylého místa Chavín de Huántar do Huarásu. Na tento dlouhý výlet jsme jeli místním mikrobusem společně s peruánskými turisty, naprosto ignorujícími základní tělesné potřeby. V první fázi mne naštěstí zachránila zastávka na fotografování u nádherného jezera, kde měli pro uspokojení potřeb turistů vykopané jámy volně zakryté látkou zavěšenou na čtyřech kůlech. Bohužel dost foukalo…, ale to mne, už vytrénovanou, nemohlo odradit.   Na zpáteční cestě však žádná zastávka v plánu nebyla. Navíc se začalo stmívat a řidiče to očividně táhlo rychle domů. Nás, pár Čechů, sedělo úplně vzadu. Aby v lidmi přecpaném vozítku nevyšlo žádné místo nazmar, seděli Peruánci i na výklopných sedátkách v uličce, jediné cestě k řidiči a dveřím autobusu. Po několika hodinách cesty, kdy se mě již začalo zmocňovat naprosté zoufalství, jsem začala uvažovat, co se stane, když rozbiji okénko a vyskočím. Pak se to stalo! Opanovaná naprostým zoufalstvím, kdy je člověku už všechno jedno, jsem se vzepjala na své sedačce a z posledních sil co nejmohutnějším hlasem zařvala směrem k řidiči: „BAŇO STOP! POR FAVOR!“ Překvapilo mne, s jakou rychlostí řidič na setmělé pláni zastavil i s jakou rychlostí vyskákali Peruánci z prostředních sedaček, aby mi uvolnili cestu. Asi pochopili, že situace je skutečně vážná. Vyběhla jsem rychlostí olympijského sprintéra z autobusu a za mnou všichni Češi… Jak málo někdy stačí ke štěstí!  

Záchodových zážitků bylo v Peru mnohem více, možná na takovou miniknihu. Nicméně Peru je pro mne především zemí bohaté historie, překrásné a neuvěřitelně pestré přírody, magických inckých památek, stydlivých i drzejších domorodců a zejména neopakovatelných zážitků. Kvůli tomu všemu se sem určitě vrátím. A také vstříc dalším záchodovým dobrodružstvím…

Category: 2008 / 04

rcheologové z univerzity v Memphisu komnatu objevili vlastně náhodou. Ve skutečnosti zkoumali místo posledního odpočinku faraona 19. dynastie Amenmesse. Při běžných výkopových pracích odstranili mezi Tutanchamonovou a Amenmessovou hrobkou zbytky dělnických chatrčí z období vlády 19. dynastie a pod nimi narazili na šestimetrovou šachtu, která vedla do podzemí. Na jejím dně objevili vchod zakrytý kameny.

Po odkrytí malého otvoru spatřili pět sarkofágů ze zčernalého dřeva ve tvaru lidského těla. Napočítali také dvacet hliněných nádob s faraonskými pečetěmi. Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o hrobku, v pořadí šedesátou třetí, kterou se archeologům podařilo v Údolí králů najít.

Nález okamžitě vzbudil rozruch. V této lokalitě na západním břehu Nilu u Luxoru se podařilo hrob s mumiemi nalézt naposledy v roce 1922, kdy tu anglický archeolog Howard Carter objevil téměř nedotčenou hrobku faraona Tutanchamona. Zachovalé barevné pohřební masky na sarkofázích navíc dávaly naději, že tu spočívají mumie příslušníků egyptské šlechty z pozdního období 18. dynastie, která vládla v letech 1567 až 1320 před naším letopočtem, kdy moc egyptské Nové říše dosahovala svého vrcholu. „Podle mě vypadají královsky,“ oznámil novinářům generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Zahí Havás.

Samotná komnata však vyvolávala otázky. Její skromný rozměr čtyři krát čtyři metry, strohé zdi bez výzdoby a fakt, že tu nebyly žádné cennosti, na důstojnou hrobku rozhodně nevypadaly. Zdálo se, že sem byly předměty uloženy narychlo. Archeologové proto dospěli k názoru, že se patrně jedná o úkryt, do kterého byly mumie přemístěny z původních hrobů kvůli vykradačům.

„Naznačuje to, že staří Egypťané začali od konce Nového království vybírat mumie z hrobek a ukrývat je,“ poznamenal Havás. V Luxoru se takové úkryty našly již tři, všechny na konci 19. století. V prvním bylo čtyřicet nedotčených královských mumií, ve druhém sto rakví Amonových kněží a ve třetím, vytvořeném uvnitř hrobky Amenhotepa II., dvanáct královských mumií.

Tato teorie však vydržela jen do otevření sarkofágů. Místo mumií v nich totiž archeologové našli jen keramické střepy, zbytky látek a materiálu pro mumifikaci. Také v deseti nádobách, které otevřeli, byly místo potravin chemikálie používané k balzamování těl. „Není to hrobka pro šlechtu nebo příbuzné krále, jak jsme si mysleli při jejím objevení. Nejspíše je to místnost pro mumifikaci,“ uvedl v následném tiskovém prohlášení Havás. zpracoval Aleš Horáček

Letošní archeologické nálezy

l Na nalezišti Dér Bahrí nalezl polsko-egyptský tým v chrámu egyptské královny Hatšepsovet hrobku egyptského vezíra z 8.–7. století před naším letopočtem. V minulosti byla vyrabována, dochovala se v ní však část mumie v malovaném sarkofágu.

l Pozůstatky obrovské flotily, s níž se Egypťané plavili do Puntu, objevila v lokalitě Marsa el-Gawasis, 23 kilometrů jižně od pobřeží Safágy u Rudého moře, mise bostonské univerzity s italskou výpravou z univerzity Nibelz. Nalezli zde velké množství plátna, svinutá lana a dřevěné latě.

l Dvě sochy Sachmet, bohyně války se lví hlavou, našli němečtí egyptologové při konzervačních pracích v chrámu faraona 18. dynastie Amenhotepa III. Jedna byla vytesána ze žuly, je vysoká 2,5 m a drží svitek papyru. Chybí jí pouze spodní části nohou a podstavec. Ze druhé sochy se zachovala busta z dioritu, která měří na výšku téměř metr. U soch ležela také hlava sochy z červené žuly, jež pravděpodobně ztvárňovala panovníka říše Kúš, která ovládla Horní Egypt v letech 712–656. Sochy zřejmě byly v chrámu pouze ukryty v 19. nebo v první polovině 20. století.

l Další dobře zachovanou žulovou sochu našli američtí archeologové z Univerzity Johnse Hopkinse. Socha představuje královnu Teju, manželku faraona Amenhotepa III. Je vysoká 140 centimetrů, v ramenou má 44 centimetrů a je do ní vytesáno Amenhotepovo jméno.l V káhirské čtvrti Ajn Šams objevili archeologové ve skále ze zelené břidlice pod tržištěm Súk al-Chamís starověký sluneční chrám. Nalezli tu královskou sochu pravděpodobně z doby Ramesse II., třítunovou královskou bustu, obě z růžové žuly, a pískovcovou sochu Ramesse II. vysokou 1,5 metru.duben 2006

Category: 2008 / 04

Vzácnost, pozoruhodnost, nádhera. Tak mnoho botaniků mluví o neobvyklých zástupcích rostlinné říše, za kterými rozhodně nemusíme nikam do exotických zemí. Třeba jen do blízkého Českého středohoří nebo do jihomoravských pahorkatin. Říká se jim zárazy. Hledání těchto rostlin může být navíc někdy docela adrenalinovou záležitostí. Rozhodně není vhodné pro osoby trpící závratěmi. Rostou na suchých travnatých stráních a skalách. Když jsme před dvěma lety zamířili na Kozí vrch v údolí Labe mezi Ústím a Děčínem pozorovat velmi vzácné druhy záraz, mohla se naskytnout náhodnému pozorovateli zajímavá podívaná. Na úzké skalní římse desítky metrů nad řekou se tísnilo šest dospělých lidí, kteří neustále popocházeli, klekali na zem, pak se posunuli o dva metry a zase si klekali. K tomu všemu vykřikovali a podobně dávali nahlas najevo radost. Stejná podívaná se někomu ostatně může nabídnout i letos na jaře: na stráních zmateně pobíhající postavy tak nemusejí vždy být uprchlými chovanci nějakého ústavu, byť tak mohou zdálky (a někdy i při bližším ohledání) působit… Mějte tak pro podobná individua pochopení.  

Mordovky od slova mordovat   Český název jedné skupiny záraz – mordovky – je vcelku výmluvný a odkrývá základní vlastnost těchto rostlin, tedy parazitismus. Zárazy se odborně nazývají Orobanche, což původně značilo rostlinu cizopasící na čočce. Jde o slovo řeckého původu, základ orobos znamená čočku a anchó rdousit nebo škrtit. Postupem času se toto pojmenování rozšířilo na více než sto příbuzných druhů cizopasících i na jiných rostlinách.   Zárazy jsou takzvaní holoparazité, to znamená, že vodu i všechny živiny získávají výhradně z hostitelské rostliny. Bez ní uhynou. Jejich semena mají zvláštní schopnost výborně rozlišit vhodného hostitele. Když se některé dostane do jeho blízkosti, rozpozná určité látky v jeho kořenech a to v něm podnítí klíčení. Z nepatrného semínka začne vyrůstat směrem k hostiteli tenký výběžek. Postupně vroste mezi vodivá pletiva kořenů hostitelské rostliny a začne z nich čerpat látky potřebné ke svému dalšímu růstu, tedy vlastně jako upír saje ze svého hostitele životodárné tekutiny. Nakonec vznikne na kořenu hlízovitý útvar a po nashromáždění dostatku živin se rostlina začne drát nad povrch půdy a vykvete.   Protože jsou zárazy úplně závislé na svém hostiteli, zcela ztratily chlorofyl. Nepotřebují tedy listy a ty se proto v průběhu vývoje změnily na nenápadné hnědé nebo černé šupiny, v jejichž buňkách vůbec neprobíhá fotosyntéza. Tím, že nemají zelené barvivo, vyniknou podkladové barvy lodyhy a zejména květy. Podle druhu a podmínek nabývají nejrůznějších barev od bělavé, žluté, červené, modré a fialové až po různé odstíny hnědé.   Svědkové chladných stepí   Všechny druhy záraz původních na území České republiky jsou vzácné a zařazené do Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR. Zatímco ty o něco běžnější se ještě vyskytují řídce roztroušeně na větší části území, mnoho druhů je velmi vzácných a roste jen na několika místech. Mezi ně patří například záraza namodralá (Orobanche coerulescens) nebo záraza šupinatá (Orobanche artemisiae-campestris), druhy, které se na naše území rozšířily v době ledové jako součást vegetace chladné pelyňkové stepi v předpolí kontinentálního ledovce.   Jak se postupně oteplovalo a klima se zvlhčovalo, rozvíjel se les a ubývalo tak míst, kde mohly tyto rostliny růst. Do dnešních dnů se proto ve střední Evropě mohly zachovat pouze na místech, která nikdy zcela nezarostla. Odborníci proto o nich mluví jako o indikátorech takzvaného přirozeného bezlesí. Objevují se tam, kde jsou skalnaté srázy a stepní lysiny.   Zabijáci konopí   Dosud byla řeč pouze o zárazách na přírodních stanovištích. Některé druhy se ovšem adaptovaly a dokáží se úspěšně šířit třeba i v obdělávané půdě. Taková mordovka větevnatá (Phelipanche ramosa) byla v minulosti doslova metlou některých tabákových, rajčatových a konopných kultur. Její drobounká semena o hmotnosti zhruba setin miligramu se totiž snadno šíří a navíc jich dokáže jediná rostlina vyprodukovat desítky tisíc. Zemědělci, kteří mordovku větevnatou našli na poli, tedy určitě nehýřili spokojeností podobnou té, jakou mají při stejném nálezu studenti přírodovědecké fakulty. Napadené rostliny sice nehynuly, ale mordovka podstatně snižovala výnosy. Navíc semena zůstávala v půdě a dokázala vyklíčit třeba až za patnáct let. Dnes je však v důsledku používání herbicidů i tento druh u nás velmi vzácný.   A ještě jedna zvláštnost   Další pozoruhodnou vlastností záraz je to, že se třeba mnoho let v některém místě neukážou, a pak se najednou nečekaně objeví. Tato vlastnost je typická zejména pro druhy rostoucí na skalních stepích. Příkladem může být druh popsaný pro vědu z území Čech – mordovka nachová česká (Phelipanche purpurea subsp. bohemica). V Českém středohoří byla tato záraza, rostoucí u nás pak už pouze v Českém krasu, považována dlouhá léta za vyhynulou. Ale ukázalo se, že neprávem. Při jednom výletě na lokalitu, kde byla botaniky viděna naposledy koncem 19. století, se nám podařilo nalézt hned několik rostlin. Radost jsme měli obrovskou, protože se podařilo objevit druh, u kterého bychom místa výskytu mohli v Česku spočítat na prstech jedné ruky.  

Jak se zdá, zárazy dokáží přečkat – ať už ve formě semen, nebo v nezjistitelné podzemní fázi vývoje – dlouhá léta, i desetiletí, a když nastanou optimální klimatické podmínky, objeví se, vykvetou, odplodí, uschnou a na dlouhou dobu se zase doslova ztratí z povrchu zemského. Vlastní nález a zejména přesné určování záraz jsou navíc komplikovány tím, že kvetou krátkou dobu, a pokud je tak chcete objevit, musíte se trefit doslova do jediného správného týdne v roce. Ale přesto se může stát, že až pojedete na jarní výlet do údolí Vltavy, Labe nebo do jihomoravských pahorkatin, můžete mít štěstí a některý klenot naší přírody zahlédnout.

Category: 2008 / 04

Text a foto: František Štaud   Japonští makakové jsou světově proslulí svými na zvířecí poměry výstředními zvyky a dovednostmi. Zajdou si zaplavat nebo se jen tak prohřívají v horkých pramenech, s kamínky si hrají jako malé děti, než začnou jíst, opláchnou si potravu nebo osolí brambory. Zajímavé je, že tyto zvyky nemají dlouhou historii, nýbrž byly opicemi „vynalezeny“ v nedávné minulosti. Právě pro schopnost objevovat, osvojovat si a dále předávat nové činnosti, a tedy vytvářet kulturu, jsou tyto opice přitažlivé nejen pro milovníky přírody, ale i pro vědce, kteří sledují jejich chování po celém Japonsku.   Tak například mytí potravy vynalezla samice Imo na ostrově Košima v roce 1953, když vědci pohazovali po zemi sladké brambory, aby vylákali makaky z lesa. Zatímco ostatní opice písek otíraly jako obvykle packami, Imo jednoho dne přišla na to, že mnohem rychlejší a účinnější je opláchnout bramboru v nedalekém potoce. Ostatní členové tlupy, s výjimkou nejstarších jedinců, zlepšovák rychle okoukali a začali se opičit. Mytí brambor si makakové přisvojili tak, že během několika let se stalo v této tlupě běžným jevem. S postupem času tuto dovednost ještě o stupínek zdokonalili; to když přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům příjemnější chuť. Imo byla na opičí poměry jistě geniální, protože zanedlouho potom, co naučila spoluobčany omývat jídlo, přišla na další zlepšovák, tentokrát jak „oddělit zrno od plev“ – hrst pšenice a písku hodila do vody a zatímco písek a kamení šly rychle ke dnu, pšeničná zrnka se vznášela na hladině a bylo jednoduché je posbírat a pojídat bez skřípavého písku. I tento postup zanedlouho okoukali ostatní členové tlupy.  

Opice-vynálezkyně O deset let později na druhém konci Japonska v horách prefektury Nagano jiná opičí inteligentka, Mukubili, zjistila, že vlézt si v chladném období do horkých pramenů není vůbec nepříjemné. Po několika letech se tento zvyk stal tradicí; makakové se dokonce začali chodit vyhřívat do lázní určených pro lidi, čímž způsobovali zřejmé problémy. Nakonec byly v horách zbudovány speciální lázně určené výhradně opicím. A ty tohoto luxusu hojně využívají – zatímco okolní krajina je pokryta sněhovou vrstvou, z kouřících lázní vykukují červené hlavy spokojených makaků. Tento obrázek se stal symbolem japonské zimy a láká návštěvníky a fotografy z celého světa.   Koupání v horkých pramenech či mytí potravy ve vodě, jakkoliv pro zvířata netradiční, může mít svůj raison d’être – tedy přežití v mrazivých podmínkách, respektive zkvalitnění stravy. Makakové jsou ale známí osvojováním si takových druhů činností, které nejsou nezbytné ani pro přežití, ani pro reprodukci, a trochu tak staví na hlavu Darwinovy teorie. Třeba opice v horách Nagana si plácají sněhové koule a po zadních s nimi běhají po okolí; v kopcích Arašijama si makakové pro změnu hrají s kamínky. Připomínají tak spíše malé děti, a ne tvory, jejichž veškerá činnost intuitivně směřuje k zachování rodu. Ne náhodou se tyto „zábavné“ činnosti začaly objevovat až poté, co začali být makakové na různých místech Japonska uměle přikrmováni a zbylo jim relativně hodně volného času.  

Také v mraze Makak červenolící (také Makak japonský, Macaca fuscata; japonsky nihon saru) obývá téměř celé Japonsko od subtropických ostrovů na jihu země až po alpská pohoří severního Honšú a je, s výjimkou člověka, nejseverněji žijícím primátem. Jsou to sympatická zvířátka s lysou, do červena zbarvenou tváří, expresivníma očima a kapsovitými tvářemi pro skladování potravy. Samci jsou výrazně mohutnější a těžší než samice, mohou vážit až patnáct kilogramů, zatímco jejich protějšky jenom třetinu. Před mrazivými teplotami je chrání rezavě hnědá hustá srst. Délka života makaků červenolících je odhadována v průměru na třicet let.   Makakové žijí v tlupách sestávajících z několika desítek jedinců s přísným hierarchickým uspořádáním. Vůdcem smečky je dominantní alfa samec, který kromě jiného rozhoduje o pohybu skupiny a vyhání vetřelce. Jeho pravou rukou jsou dva pomocníci, kteří se starají o pořádek v tlupě. Mladí samci skupinu opouštějí, jakmile dosáhnou pohlavní zralosti, a následně pobývají ve vícero tlupách, než se usadí. Samice v tlupě naopak zůstávají po celý život a vytvářejí mezi sebou úzké sociální vazby, které projevují třeba vzájemným přehrabováním srsti či pomocí s výchovou mladých.   Samci pohlavně dospívají kolem pátého roku života, samice o rok dříve. Ačkoliv jsou samice schopné mít mládě vždy jednou za jeden až dva roky, pohlavně zdrženliví makakové jistě nejsou – naopak, kopulují pravidelně a to v průběhu celého roku. Něco jako partnerská věrnost u těchto opic rovněž neexistuje, v době páření mají samci i samice až deset partnerů, nicméně je to vždy samice, která si určí, s kým se bude pářit a koho odmítne. Její výběr závisí samozřejmě na „společenském postavení“, ale i na tom, jak dlouho je ten který samec v tlupě, přičemž přednost vždy dostane nový člen. Ani alfa samec nemá nic jistého. Obecně samice makaků odmítají jako sexuální partnery všechny, s kterými se pářili během posledních čtyř až pěti let. V takovémto chování můžeme vidět stopy marnivosti či promiskuity, ale pravda je, že tímto způsobem se do značné míry redukuje možnost příbuzenského křížení a zvyšuje se genetická diverzita. Pokud jde o sex, jsou tyto opice poměrně volnomyšlenkářské a nebrání se ani partnerům stejného pohlaví, nicméně incest (a to až do třetího kolena) u nich má striktní tabu.   Po půlroce březosti se samici narodí jedno mládě, nikdy více, a to do značné míry formuje budoucí těsný vztah matky a jejího potomka. Ten je na matce závislý poměrně dlouhou dobu, k odstavení dochází až v druhém roce života. Pro matku to znamená, že v době, kdy kojí, má na starost ještě dalšího jednoho nebo dva starší potomky. Na jednu stranu je to pro samici velmi zatěžující, na druhou stranu se tímto způsobem starší sourozenci učí péči o mládě. V některých tlupách se na výchově mláďat podílejí i samci. Mláďata se do tří týdnů začnou batolit a po měsíci už lezou po stromech. Touto dobou se také přestanou věšet matce na břicho a začnou chytat balanc na jejím hřbetu.   Ačkoli většinu času tráví na stromech, potravu hledají makakové na zemi. Jsou to všežravci, složení stravy se liší se v závislosti na ročním období, ale samozřejmě také na místě výskytu. Strava je složena hlavně z ovoce, semínek, bambusových kořínků, mladých lístků, květin, hmyzu, kůry stromů, ale nepohrdnou ani krabem nebo ptačím vejcem. V roce 2006 byl v odborném tisku dokonce publikován případ, kdy makakové jedli ryby.   Makak-útočník   Makak červenolící byl do roku 1996 řazen mezi ohrožené živočichy. Důvodem jejich ohrožení byla devastace jejich přirozeného prostředí, primárně ničení lesů. Podružným problémem je fakt, že se makakové musejí za potravou vydávat z lesů k lidským obydlím, pořádají nájezdy na pole japonských farmářů a neváhají zaútočit na člověka, hlavně děti, pokud vidí v jejich rukou potravu. Farmáři makakům odplácejí způsobem nejtvrdším, a přesto, že se jedná o chráněná zvířata, každoročně jich na pět tisíc chytí nebo zabijí. Na vlastní oči jsem viděl na vesnicích farmáře vyzbrojené vidlemi a hráběmi, kteří pročesávali keře vedle svých políček. A další problém makakům paradoxně způsobuje jejich inteligence, která je přivedla do centra pozornosti neurologického výzkumu. Prestižní časopis Nature ve svém editorialu v roce 2001 dokonce uvedl vědecký výzkum jako jedno z nebezpečí pro zachování makaků.  

Japonci nicméně svoje opice milují a jsou odhodláni je uchránit před vyhynutím. Makak červenolící má totiž dlouhou historii v japonské kultuře, umění i mytologii. Vždyť i známá soška opičí trojky v chrámu Toshogu s buddhistickým podtextem „neslyším zlo, nemluvím zlo, nevidím zlo, “ má svůj předobraz v makaku japonském.

Makak červenolící

Nejseverněji žijící opice, jediná v Japonsku. Pobývá v horách, v místech, kde mají kvůli tuhým zimám problémy i jiná zvířata. Dokáže si totiž najít potravu i pod silnou sněhovou vrstvou. Je vybaven hustou srstí a rád se vyhřívá v horských termálních pramenech.

Ve výběru potravy jsou makakové velmi vynalézaví, záleží na místě, kde se zdržují.

Žijí ve velmi početných tlupách, kde si rozdělují různé úlohy. Mladí samci se postupně od tlupy oddělují, vytvářejí jakési meziskupiny, ze kterých pak odcházejí většinou k jiným tlupám.

Samice je březí 6 až 7 měsíců a několik týdnů ještě mládě nosí.Makaky červenolící můžete vidět i v některých zoo v ČR. Vstup po visuté lávce přímo do jejich pavilonu je napříkled atrakcí olomoucké zoo.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This