Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Barbora Literová   Nejen filmoví fanoušci každoročně s napětím očekávají, kdo se projde po červeném koberci a z Kodak Theatre si odnese zlatou sošku Oscara. Hudební svět zase pečlivě sleduje, kdo vybojuje cenu Grammy. A fotografové? Ti už mají také své „oskary“. Letos poprvé se Le Iris d´Or Sony neboli Zlatý kosatec od Sony předával v Cannes.  

Fotografie je umění pozorování. Jde o nalezení něčeho zajímavého na obyčejném místě. Má málo společného s věcmi, které vidíme, a všechno společné s tím, jak je vidíme,“ pronesl Elliott Erwitt, jeden z nejuznávanějších světových fotografů, člověk, který několik let zastával funkci prezidenta agentury Magnum. A mimochodem, také člen čestné komise, jež hodnotila 12 294 soutěžních snímků ze 70 286 zaslaných od fotografů ze 178 zemí.   Soutěž má jedenáct profesionálních kategorií, jednu amatérskou a celkového vítěze. O nejlepších rozhoduje mezinárodní stočlenná porota, jejíž členkou byla také Češka Daniela Mrázková, která obvykle sedí ve výkonné radě soutěže Czech Press Photo. Češi vůbec bodovali. Fakt, že se Alena Dvořáková a Viktor Fischer probojovali do semifinále, je u takto prestižní soutěže velkým úspěchem.   Gala večer, během něhož se vyhlašovali vítězové, se nesl v hvězdném duchu. Vzhledem k tomu, že se akce odehrávala v Palais des Festivals et des Congrés v Cannes neboli v budově, kde se pravidelně koná známý filmový festival, nemohlo to ani být jinak. Neodolala jsem a před kongresovým palácem jsem si osahala otisky hollywoodským hvězd a prošla se po červeném koberci. Své ceny si ale odnesli jiní. Za celoživotní dílo ji získal Phil Stern. Umělec, který zachytil Hollywood takový, jaký kdysi byl. Normální. Dokumentoval dění okolo Marilyn Monroe, Franka Sinatry, Marlona Branda a dalších, a přesto nebyl žádným senzacechtivým paparazzim. Jeho portrét Jamese Deana, jehož hlava vykukuje z černého svetru, je nesmrtelný portrét, který dodnes fascinuje svou autentičností a jednoduchostí.  

Dnes je panu Sternovi dost přes osmdesát, jeho děkovná řeč byla silná a dojemná a zvedla lidi ze židlí. Při zachycování okamžiků své doby několikrát málem přišel o život ve válečných konfliktech, jeho zdraví ale zásadně zlomily cigarety. Hřích mládí, jak sám poznamenal, když těžko mluvil navzdory dýchacím trubičkám v nose. A soutěž Sony World Photography Awards je tu, aby uctila i tyto veterány, kteří fotografii zasvětili svůj život, aby nám zprostředkovali pohled na svět, jaký byl a bude. Krásný i surový. Více informací o soutěži na www.worldphotographyawards.org

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Ruda Švaříček a Pavel Bém

Jaká byla skutečná cesta Pavla Béma a Rudy Švaříčka na Everest? Ještě po roce koluje řada fám a zkreslených informací. I proto si teď můžete přečíst, jak to bylo doopravdy. Karavana jaků pokračuje do základního tábora pod Everestem, opouští písečné moře, kličkuje po kamenech proměnlivé hladiny jezírka a šplhá na ledovcovou morénu. Památníčky na zesnulé ve skalním zlomu opět varují… Dnešní 17. duben je pozdní doba na příchod do tábora. Jiné expedice nás už předběhly.   Sněžná hranice prostupuje výškou 5800 metrů, nad ní se drží věčný sníh. Napravo od nás se odvážně vysvlékla nestoudná Lhoce. Ve skále se tak mohou rýsovat ozdobné vrstvy pískovců a vápenců, usazené kdysi na dně moře Thetys. Přes čtyřicet milionů let zde na sebe narážejí dvě desky zemské kůry. Tektonická aktivita zvedá hory a pozvolna vtlačuje Indii pod Čínu a Nepál. Dlouhá doba působení vyzdvihla masiv o několik kilometrů, navíc tiše probíhá i stálý horizontální posun k severozápadu, do oblíbeného Tibetu. Pokud nezvládneme vylézt kopec letos, budeme to mít příští rok zase o 27 milimetrů dál!   S velkými expedicemi v základním táboře se nemůžeme měřit, jejich základny připomínají paláce blahobytu. Mají specialisty na techniku, materiál, proviant, počítače, zdravotníky, specialisty na specialisty… Britská výprava čítá dvě stě členů. Patříme k nejmenším skupinám, nadšení a elán však můžeme na trhu práce prodávat na kila.  

Středobodem nového dění je jednoduchý společenský stan za kamennou kuchyní. Na okraji tábora láká k přemýšlení stan azurové toalety, tady se medituje nejlépe. Modrý sud toalety později sneseme do Namčhe, nic se zde nesmí pálit. Šerpové vystavěli kamennou svatyni, čekáme na její vysvěcení a vhodný termín pro slavnost púdža. Síly s horou poměříme, až mnich požehná našemu konání, zatím nás čeká jen aklimatizace v okolních kopcích.  

SVĚTÉLKUJÍCÍ HAD   Zvědavost vyhání ze spacáku. Ranní čtvrtá je z fyziologického hlediska nejlepší dobou na meditace. Nejen v klášterech Nepálu toho bohatě využívají, naše myšlenky jsou však teď úplně jinde. Soukám se do výškových bot, trojitá vrstva působí robustně. Na chození v lehkém tvrdém terénu to moc není, ale v extrémních mrazech jsou k nezaplacení. Nezklamaly mě v Antarktidě, snad zabodují i tady. Hltáme snídani, nasazujeme úvazky, na ně smyčky, karabiny, osmu, jümar…   Tma milosrdně přikrývá nejisté tváře, kužel světla vždy vymáčkne jen křečovitý úsměv ranního optimismu. Čeká nás obrovský „vodopád“ proudící v ledových skákajících vlnách, rozlámaný led je ve stálém pohybu. Švýcaři ho v roce 1952 nazvali Cestou sebevrahů! Natlačil se mezi skály Everestu a Nupce. Povrch živé hmoty se bortí v labyrint propastí. Led „teče“ skoro jako voda. Bludiště lemují po stranách schůdnější koryta, na která však dorážejí laviny. K sebevražednému vstupu do nich máme daleko, probíjíme se jako ostatní středem ledopádu. Denně se zde odlupují masivní bloky o váze mnoha tun, nejistě visí nad prázdným prostorem, vyčkávají na svou chvíli. V následujícím okamžiku se mohou zřítit a vyhladit vše, co jim stojí v cestě.  

Přes obávaný ledopád Khumbu je lepší proniknout dříve, než se do něj opře slunce, ve ztuhlém masivu je riziko relativně nižší. Když vše půjde podle plánu, čekají nás čtyři cesty přes něj tam a zpět, tedy osm nebezpečných putování. Letos je ledopád nepříjemný, podle místních znalců prý nejnebezpečnější v historii! Na prvním žebříku přes trhlinu si mačky nechtějí rozumět s plechem. Žebře jsou svázány dva tři dohromady, délka opičí dráhy se násobí. Trhliny prořezávají rozbitý terén jak odporné jizvy. Tady se ale padá jen jednou!   Děravý ementál ledopádu je jako prožraný hejnem obřích krys. Mrazivý led umí být i rafinovaně krásný, vytváří křehké bizarní útvary. Ocitáme se v ledové jeskyni, nad hlavou se lomí ledovcový strop. Do reality vrací křik: „Danger, go away!“ Srdce spadlo někam dolů, snad až do kalhot. Možná to ani není srdce… Cesta pod ledem vyráží dech, nad námi se vznáší oblouk Pravčické brány celý z ledu. Kolik podobně bizarních úkazů nás ještě čeká? Zbortit se mohou kdykoliv!   DRIFT C1   Vracíme se do tábora. Ten zatím pokryl slavnostní nános čerstvého sněhu a umocnil púdžu, nejdůležitější obřad pro další konání. Rituál vede lama Pemba Nurbu z kláštera Thame. Oltář lapse naší kamenné svatyně je plný dobrot, ve štědré záplavě sušenek, kompotů, čokolád a ovoce se málem ztrácí fotografie lamy. Ornamenty z jačího loje navozují prostředí gompy, klášterní jistota je však od nás na míle daleko. Usedáme s vážnými výrazy na zem. Mumlání manter je působivé. Sedm bankovek se v míse vypíná jako sedm statečných – přesně tolik, kolik nás je. Po ukončení obřadu s rýží vyhazujeme k božstvům ječmennou mouku, snáší se dolů zvolna jako vesmírný prach. Při každé explozi campy k nebesům Šerpové vykřiknou „Bohové zvítězí!“ Nurbu nás zhmotní pomazáním campou, na pobledlých obličejích si dá obzvlášť záležet. Bílá mouka ve vlasech i tvářích demonstruje naději, ve které chceme žít, dokud nám nezbělají vousy a vlasy.    MRTVÝ KAMARÁD   A podruhé do ledopádu. Navlečeni do úvazků s mačkami zatím jen v ruce se znovu prodíráme slábnoucí tmou a sílícím ledem. Z hlavy nevyženu včerejší chmurné povídání Martina Minaříka, jednoho z nejlepších a nejšílenějších horolezců české současnosti. Bojuje zde o šestou osmitisícovku. Na Lhoce našel smrt po pádu Pavel Kalný. Martin se přesně po roce vrací vypořádat si účty s horou i svědomím. Chce se postarat o tělo tragicky zesnulého kamaráda, které zůstalo „tam“. Vloni mu zde omrzla noha a z hory jej snášel vrtulník. Jak dopadne tentokrát?   Chlad ledopádu nás ale přivádí do varu. Kličkujeme mezi modravými věžemi velikosti baráků. Devátá přináší dotěrné paprsky, zákeřné slunce zase nezaspalo. Šetříme kapkami tekutin, přitom šlapeme po tunách vody přeměněné do pevného skupenství. Pod námi je druhý největší horský ledovec a je ale na dary skoupý. Dnes je už cílovou páskou oáza kempu C1.   Tři nevyzpytatelná W

Novou výzvou a vlastně i povinností je dosáhnout tábora C2. Vyrážím první a cesta si se mnou pohrává. Sněhový reliéf zrádné oblasti rafinovaně klame, jámy splývají do zdánlivě rovné bílé plochy. První krok v mačkách na neposlušném žebři je vždycky nejhorší, škrábání hrotů o plech evokuje zlostné drápy nahněvané šelmy. V půlce chatrného mostku se plech nejvíc prohýbá a neposlušně natáčí. Došlápnutí do protějšího sněhu je slastná úleva. Číhá však hned další trhlina. Konečně i žebříkům dochází dech, ledopád končí a terén se formuje do Western Cwm. Výstižné Údolí ticha vede do království klidu a míru.   Ledovcová pláň svůj sklon zklidnila, stoupáme proti masivu osmitisícové Lhoce. Po levici defilují slavné výstupové cesty královského Everestu. Zleva nejprve médii halasně oslavovaný americký počin roku 1963, pak odvážný ruský průstup dobrodruhů z roku ’82. Následuje britský nářez ústící na hřebeni pod Hillaryho výšvihem, za ním je trasa polské expedice z osmdesátého… I naši horolezci se zde pořádně vyřádili, slavným jménům Rakoncaj, Stejskal… chybělo jen málo, aby se úspěšně vepsala do horolezeckých análů. Přímo před námi se rýsuje legendární první cesta na Everest z roku 1953 Hillaryho a Tenzinga. Šlapali tam až 29. května, ale vše je o relativitě počasí. Jak mi říkal jeden Šerpa před dvěma týdny (jak je to dávno!) v Namčhe: „U tří ,w‘ nikdy neodhadneš, jak se zachovají!“ Weather – počasí, wine – víno a woman – žena.   PRVNÍ MRTVÝ

Čekáme hřejivé paprsky na rozhýbání ztuhlých těl a zmrzlých věcí. Když se kotouč slunce dokutálí až ke stanu, balíme batohy k návratu do základního tábora. Snesu i morální povinnost odpadků, za tři dny vyprodukujeme neslušnou hromadu plastů. Ve stanu necháme spací pytle, vaření, jídlo i další pracně vynesené nezbytnosti. Upotřebíme je až v příštím díle výstupu. Nepřipouštíme si návštěvu nezvaného hosta, horský hyenismus se našemu stanu snad vyhne i bez zakopané pasti. V nížině se dá ztráta zacelit a její důsledky nahradit, v extrémní výšce je odcizení bomby či bundy na úrovni vraždy. Jen smrtící nástroj je nenápadný! Naštěstí se s fatální krádeží nesetkáme.   Mačky spokojeně skřípou ve sněhu, idylu však rychle zpřetrhá setkání s roztěkanými Šerpy, vyplašení kluci překotně popisují čerstvou tragédii kolegy. Někdo se dnes žení a jiný právě umřel… Pod trojkou spadl kus ledu, nic velkého, ale přesná zabijácká trefa.   Hořkou zprávu sděluji klukům, osudím ledopádu se snažíme proběhnout co nejrychleji. Podle údajů na každých sedm osob z vrcholu Everestu připadá jedna mrtvola. Jaký byl asi pocit Hillaryho, stoupajícího na panenskou horu, která před ním zabila osmnáct lidí? Ledopád je dnes k nepoznání přestavěný pády věží, od posledního výstupu ujely další útvary a mosty, spadla dokonce i „Pravčická brána“. Proč by měl led vydržet právě pod námi? Províjíme se ledem a ustaraná tvář racionálního Pavla prozrazuje obavy, v okolní polízanici ukazuje triky s lanem, hře o čas však chybí klid na nové fígle. Co nejrychleji zmizme bořícímu se ledovému peklu!   SPOLEČNÝ SEN VRCHOLU

A znovu v základním táboře. Nenasytně doháníme zmeškané jídlo a pití, flák masa z uleželé jačí kýty je chutná náplast na předchozí strádání. Uvykáme rachotu ledopádu i soužití ve stanu. Expedici prožíváme ve stabilních dvojicích, trávíme s Pavlem 24 hodin denně. Poznáváme se na dřeň a ještě kus za ni.

Černá noc však bourá plány, symbolicky je zmačká do sněhové hroudy a zahodí do propasti. Zoufalí horolezci i Šerpové nemají kudy jít. Zmizel kus jediné trasy, pád ledové masy všechno změnil. Sesunul se další blok ledovce i s žebříky, zázračně nebyl nikdo zraněn! Kolik času zabere vynesení žebříků a jejich složitá instalace? Průrva drasticky odřízla skupiny lidí nad ní i pod ní do nepříjemné izolace. Musím dolů  

Má zpráva o mém bolavém zubu vybuchuje u bohaté snídaně. Nadstandard vlastního dentisty zde nemá mnoho expedic, my ano. Náš čtyřčlenný tým drží lékařskou většinu, kromě zubaře Ada vlastníme v Pavlovi zdatného psychiatra, Vlado prošel náročným kurzem zdravotníka první pomoci. Prohlídka mi krade poslední zbytky optimismu. V odpočinkovém dni se ještě řehtám černým vtípkům, úsměv postupně tuhne se zkracováním intervalů mezi prášky proti bolesti. Životní štěstíčko mě opouští v nejnevhodnější chvíli. Ortel zubaře je nakonec jednoznačný. Cítím se hlouběji než na dně. Živá mrtvola! Mám jedinou šanci – sestup do Namčhe a tam extrakci zubu. V základním táboře jsou problémy spojené s trháním trojitě zakořeněné komplikované šestky příliš velké. Dvě hodiny rozebíráme důsledky. Jsem zaskočený jak nazdobený nepálský ženich, co poprvé sahá na nevěstu, kterou mu vybrali a on ji nikdy neviděl. Dlouho se nemohu srovnat s přerušením úspěšně rozjetého souboje o Everest a opuštěním hory, byť dočasným. Ado půjde se mnou – naděluje obrovské gesto, pro něj možná životní. Moc si toho vážím! Když se drtíme v objetí s Vladem, má v očích slzy. Vidí dál než já!  

BÝK NA POPRAVU   Šerpy novinka taky zaskočila. Nechápou, že dlouhovlasý živel, co ještě před chvílí vybuchoval záchvaty smíchu, má teď odejít dolů kvůli trhání zubu. Sbíhám přes známá místa až do Dughly. Další den klesáme až do Namčhe, které nás vítá záplavou ledových krup velikosti malých kaštanů. Na zubaře je už dnes pozdě, mají zavřeno. Celou cestu vláčím otravné závaží divného pocitu býka, který dobrovolně putuje dlouhým pochodem na jatka.   V Namčhe působím jak varovná pohrůžka neposlušným dětem. Děsivá je i budova, ke které horským letoviskem klopýtáme. Honosný nápis hlásá Oral and dental clinic, zubařka však zatím chybí. Když už to vypadá, že konečně začíná mé ošetření, tedy nucená extrakce, zubařka nečekaně vypíná slibně rozjetou akci: „Blíží se oběd, sejdeme se za tři hodiny po jídle!“   Šestka vlevo nahoře se třemi kořeny je zákeřné sousto. Ado se přehrabuje zaprášenými kleštěmi různých tvarů jako nářadím v garáži. Takhle vypadaly středověké mučírny Goyových přízraků. Sahám si do svědomí. Náměstí Bangemudha v Káthmándú má svatyni pro zahánění bolestí zubů. Do kusu dřeva se tam zatluče přes minci hřebík, a trápení zmizí. Každý druhý kolemjdoucí rukou svatyni pohladil a dotkl se uctivě čela jako ochrany. Já ne!  

A nakonec přece jen už v hotelu vybaluji z gumové rukavice na zkrvavený polštář krvavý zub. Bude připomínat nečekané dobrodružství. Zoubek se mi šklebí z dlaně, vysmívá se vrcholové touze. Everest je daleko a vysoko nad námi!

Zůstává ještě šance? Ado se vrací za ostatními, já zůstávám v Namčhe, dáseň potřebuje zatáhnout, časový polštář klidu je nutná daň. Ústa se teď nahoře nezacelí, extrém nehojí nic! Nakonec překvapené zubařce přece jen oznamuji zrychlený odchod vzhůru. Stihnu se zapojit do souboje o vrchol?  

Do základního tábora se vracím plný odhodlání, na kraji u trosek vrtulníku potkávám Ada. Vyprávění nebere konce, horolezecký zubař si ihned překontroluje výsledek své práce. Setkání s Pavlem je také bouřlivé. U čerstvého pečiva a provoněné kávy mne zasypává rancem novinek, z nich upečeme plány. Nadšení tryská příjemně vysoko, chlapi vybudovali další výškový tábor, odvedli dobrou práci. Pavel a Vlado prožili nahoře šest náročných dní, přespali v trojce, Pavel měl sílu ještě pokračovat až k Ženevské ostruze pod Jižním sedlem. Získal dobrou pozici pro finální útok. Kluci teď seběhnou za teplem nížin a naberou sílu pro rozhodující etapu. Sympatická je Pavlova snaha dělat maximum i pro můj vrchol. Žongluje pádnými argumenty, zdatně přesvědčuje o šancích na úspěch.   Musím proto ale co nejdřív vzhůru. Současná aklimatizace povolí jen přespání v trojce, pak rychle dolů k přípravě na finální výstup? Chlapi si jdou lízat rány dolů, já pošlapu co nejdřív vzhůru. Se mnou půjde jen třiadvacetiletý mladíček Dawa. Sám do prázdné hory! Jako vždy v protisměru!   NUDA NIČÍM NEPŘEKVAPÍ   Proč dobrovolně podstupujeme strádání ve výšce nad šest kilometrů? Bolesti hlavy, nejistoty… Jaká síla žene posouvat hranice neznáma a riskovat choroby, zranění i životy? Sláva, adrenalin, peníze, moc? Úspěchem výherního kuponu je pouze několik vrcholových minut s možností, že dolů už cesta nevede… Mám ještě bojovat a osamoceně se probíjet vzhůru? Hlad po vršku je silnější než rozumné argumenty, ještě se s horou popasuji! Kluci řádí v Pheričhe, tady dovádí jen chumelenice, schovala celý tábor pod sníh. A další nehoda ledu opět znehybnila ledopád, zase nucené prázdné čekání…   Nadržení po zážitcích a snaha dohnat zameškané mě žene vzhůru, jakmile to jde. Postupujeme teď výrazně rychleji, tělo už přivyklo výšce. Teprve dotěrné slunce brzdí naše tempo, svlékáme se jako na dovolence u Vranovské přehrady. Dolů jde na chvíli úvazek, jako chřestýš kůži ze sebe stahuji „goráče“. Teplota v krátkém čase vyletí o desítky stupňů, šplhá až někam ke slunci Sahary. V obtaženém prádle rozbíječe ledů Ice Breaker jako těhotná baletka tančím vrcholovou partií. Kde jinde se dá chodit v prádle a nebudit pohoršení? Exhibicionistů jsou hory plné!   MÍSTO DUCHŮ

C1 vítá nové přivandrovalce překvapením. Jsme zde sami! Dosud byly hory plné práce, stěhování, vynášení… Najednou útočí omamný klid. Ticha je zbytečně moc. Zažíváme neuvěřitelné okamžiky sólokaprů na nejvyšší hoře světa. Na jaře ji navštíví nejvíc horolezců, teď zde křičí jenom prázdnota. Zima je konkrétním důkazem přítomnosti, ve výškách si více uvědomíme své tělo. Intenzivněji prožíváme pocity. Vše se redukuje na zjednodušený ­stereotyp jídla, pití, práce a odpočinku. Hory a ledovce přinášejí zážitky, které bývaly v dávnověku samozřejmostí. Postarat se o sebe, umět přežít v náročných podmínkách, vážit si ohně…  

Bonusem ledové prázdnoty je pouze čas k přemýšlení. Jen myšlenky jsou tady rozměrnější. Celý tábor C1 zde smetla před dvěma lety lavina, nenasytně s sebou vzala asi dvacet stanů s vybavením. Vytáhla z rozespalých stanů i horolezce. Měli životní smůlu, že se nacházeli právě uvnitř. Nebyli horší než ostatní, jen se dostali ve špatný čas na špatné místo.   Ráno osamoceně šplháme do „dvojky“. Ledové bloky obřího bludiště se tlačí na sebe i na nezvané návštěvníky, labyrint působí jako chřtán jícnu sopky, kde vše zmrzlo v bouřlivé fázi vzniku. Co všechno se do panenské běloby muselo vejít? Mocné vrstvy vloček milosrdně pochovaly i vrtulník, který zde spadl roku 1973 Italům. V monstrózní expedici 64 členů a ceně čtyř milionů dolarů dovlekli pod Everest 60 tun materiálu. Oproti lezecké etice zásobovali tábory helikoptérami, chtěli si usnadnit vynášky. Dva z nich zahynuli… Hora troufalost trestá!   Tlakové níže sem „cestují“ většinou od Bengálského zálivu, jedna zvlášť silná přinesla roku 1995 abnormální sněhovou nadílku, která zabila šedesát lidí. V údolí Gokjo lavina smetla romantickou čajovnu tyrkysových jezer, pohřbila dvacet šest nešťastníků. Pod sněhem skončilo třináct Japonců, jejich Šerpové i personál kuchyně. Pět set turistů a domorodců musely tehdy evakuovat vrtulníky! V některé z okolních trhlin skončil i věhlasný Babu Čhiri Šerpa svůj jedenáctý pokus o vrchol. Sníh rafinovaně ukrývá zrádné propasti, pojmenovaná smrt svazuje. Laviny jsou nekonečným nebezpečím hor. Vědomí souvislostí více svazuje, zkušenost zvyšuje respekt. Neznalost je milosrdná. Opouštíme poslední žebřík, před námi je sněhové pole přerušované už jen slábnoucími trhlinami. Míříme k cílové „dvojce“ v chumelenici a já se přetvařuji, že se mne netýká.   ÚDERY VICHŘICE

Nový den nastupuje nebývalou silou, na druhý výškový tábor zaútočila vichřice! V nadoblačné výšině se nevznášejí křehcí andělé, v okolním pekle se žení všichni čerti. Zvuk má sílu zemětřesení! Na dobrodružství není až do chvíle, kdy skončí, nic zábavného. Snažíme se s Dawou udržet naše bydlení, taháme těžké kameny na zajištění. Vítr trhá plátno prasklého vchodu u stanu Šerpů, vzduchem létá vybavení stanů. Vichr se naštěstí polednem unaví. C2 vypadá jako po dvojité nakládačce u Waterloo, v nejbližším okolí se choulí asi deset poničených stanů. Jaký je osud těch, co se utrhly a jako volní ptáci odletěly? Je k vzteku vynést věci do šesti a půl kilometru, a pak o ně takhle pitomě přijít! Odpoledne vichřice pak jen nesměle sbírá síly pro zákeřný noční nápor. Pod rouškou tmy nakonec zahájí dílo zkázy. Být teď někde nahoře, rána je asi definitivní. V uragánu zády podepíráme stanové plátno, hřbet bičují poryvy vichru jako upocená záda galejníků údery karabáče. Co když vichřice vyhraje? Bez ochrany stanu přijde malá apokalypsa.   NASLOUCHAT SVÉMU TĚLU   Pořád ještě nevím, jestli nejsem mrtvý. Démoni se nočním rejem unavili, vichřice se konečně vytratila. V depresivním tichu se živým tvorům dvojky ulevilo. Zjišťujeme ztráty. Sněhová pláň zkrotla jako louka vlčích máků. Je možné, že jsme ještě před chvílí bojovali o přežití stanů? Hlásí se spánkový deficit. Přesto dnes půjdeme s Dawou do trojky.  

Kličkujeme terénem protkaným trhlinami. S řidším vzduchem a stoupající výškou srdce pumpuje rychleji, zvyšuje se krevní tlak. Vzrůstá produkce červených krvinek, na které se váže kyslík. Nasycenost krve se snižuje ze stoprocentní jistoty hladiny moře v pěti kilometrech výšky na 53 procent čím výš, tím je to horší. Na vrcholu Everestu dosahuje mizivých 33, stejně nebezpečných jako Kristova léta. Nižší koncentrace kyslíku vede k častějším zastávkám, výkon rychleji unavuje. Kyslíku je v krvi málo a tělo si o něj neumí ještě správně říci. Zaběhlé horské pravidlo velí při výstupu poslouchat a redukovat tempo, hrudník i spánky cítí pravidelný tlukot srdce. Naslouchám tedy svému tělu. Adrenalin nás má ve své moci.  

Led je kompaktní, drápy maček nadrženě škrábou, šplhání ledovou masou je požitek větší než odvážné představy. Dobýváme skleněný hrad na křišťálové skále, zmrzlou pohádku rozehřívá nadšení!

Naše ležení čeká ve spodní linii trojky, stany jsou v pořádku, zdárně přežily náročnou noc. Vichřice třetí tábor asi obešla. Stojíme vysoko nad sedmi kilometry, výš než Aconcagua! Jsme vlastně nade všemi horami světa kromě pásu Himálaj–­Karakoram, přesto jsme nicotně nízko. Nad námi se vypíná skvostná koruna nejvyšší hory v pokračování dalšího dílu. Oproti Everestu jsme stále jen drobní trpaslíci… Ale je nás taky sedm!   VŠICHNI SPOLU   Následující sestup je stabilizovaný, led příjemně drží. Vládne pohoda, v propletené změti provazů úspěšně klesáme. Náročnější je pouze míjení Šerpů, přepínání lan má svá úskalí. Šerpští dobrodruzi kmitají kolem jak nedočkavé spermie před oplodněním, snažíme se jim uhýbat a „vyčistit“ špagát. Chvíle bez jištění je pomoc stoupajícím. Až ve finále vyrazí komerční expedice za vrcholem, bude tu hukot. Desítky klientů s vůdci a Šerpy na špagátech najednou! Zvýšené riziko bere daň…  

Ranní vysílačkou jsme zjistili, že naši už vyrazili ze základního tábora opět vzhůru k nám. Jen Ado končí v C1. Z příchozích mám po dlouhém osamocení obrovskou radost. Samotou se na horách neukájím, živel potřebuje společnost, parťáka, kolegu, kámoše… Ve dvou funguje legrace víc než dvojnásobně. Padají definitivní rozhodnutí. Bohužel se potvrzuje, že časový handicap z trhání zubu těžko dohoním, náskok kluků je velký. Ani Ado není připraven. Museli bychom k vrcholu později, vrcholový pokus je ale plánován co nejdřív. Sestava není zásadní, hlavně aby to někdo dokázal. Největším favoritem je tedy Pavel, řítí se horami ve skvělé formě. Těšili jsme se na společný výstup, teď jsou karty rozdané jinak. O vrchol se pokusí Pavel s Vladem. Nikdo se už nechce znovu probíjet ledopádem nahoru a dolů, zbytečně riskovat. Čím dřív to skončí, tím lépe pro všechny. Důležité jsou návraty – aby nás při nich zůstalo zase sedm…   KONEČNĚ NA VRCHOL   Pavel Bém o konečném útoku na Everest: Z C2 přichází k nám do „trojky“ Nima s Pembou. Obrovské úsilí mě stojí pokus o alespoň dílčí opravu stanu zničeného noční vichřicí a padajícími péřovými lavinami. Moc mi to nejde. Sedám si na sníh a prudce oddychuji. Točí se mi hlava. Nutím se do racionální úvahy. Jsem ve výborné fyzické kondici, aklimatizaci mám také dobrou. Jediný problém je počasí, a to se může zlepšit. Je třeba zachovat klid. Je mi jasné, že Vlado chce dolů. Už předtím ho bolela ploténka a noční vichřice byla opravdu síla. Šerpům se nahoru také nechce. Mají strach ze silného větru a čerstvého sněhu. Vím, že je to začátek konce. Přemlouvám kluky. Stavím jeden rozumný argument na druhý. Ve větru se téměř neslyšíme. Debata je divoká, ale rozhodnutí pevné. Rozhodli se vrátit dolů do C2 a počkat, až se počasí zlepší. Já ale ani sekundu nepochybuji, že zabalit šanci už tady na vrchol je nesmysl. Zůstávám! Sám.  

●●● Dva ze Šerpů se rozhodli vrátit z dolního tábora ke mně a společně se pokusíme o výstup. Konečně všechno začíná zapadat do sebe: 18. květen – správný čas, správná čísla. Jak málo stačí ke znovunabytí již skoro ztracené víry… Sahám opatrně do kapsy batohu a beru do ruky své největší svátosti. Jsou se mnou pořád od úplného začátku. Kameny síly, symboly štěstí, amulety a vzpomínky, které mně pomáhají udržovat ideální vnitřní harmonii. S čarodějnictvím to nemá mnoho společného, s pověrčivostí možná, s vírou určitě. Čeká mě tradiční obřadní rituál, který podstupuji před každým těžkým výstupem.  

●●● Konečně ráno. Nad Sagarmathou vychází slunce. Je to fantastická podívaná. První ranní paprsky mlsně olizují špičatou čepici ostrého vrcholu Pumori, který je teď v úplně stejné výšce jako já. Prostupuje mnou teplá vlna radosti a vděčnosti a pomalu rozehřívá buňky zmrzlé včerejší mrazivou nocí. V těchto nadmořských výškách zažíváte vlastně dva druhy zimy. Tu vnější, kterou zná každý a proti níž se lze teple obléci, ale pak ještě tu vnitřní, která je způsobena nízkým parciálním tlakem kyslíku ve vzduchu a sníženou difuzí kyslíku v tkáních. Ta „vnitřní“ je daleko horší.  

●●●

Jistím se ve fixech jenom na karabině, jümarovat se mi po spletených lanech nechce. Bůhví na čem vlastně drží. Pak nepříjemné sněhové pole, které sahá až pod vrcholovou západní skalní pyramidu Lhoce. Po pravé ruce zůstaly dvě velké trhliny, tady někde odpočívá Pavel Kalný.

Svah má pětačtyřicet stupňů a hole šlapání monotónním terénem ulehčují. Konečně traverz. Je to nejnebezpečnější místo dne. Lezecky lehké, objektivně rizikové.

Výškoměr ukazuje 7700 metrů. Dýchá se opravdu mizerně. Snažím se udržet rytmus – jeden nádech, jeden krok. Je mi nepříjemné vedro, ale nechci se zdržovat převlékáním. Potřeboval bych si odpočinout a trochu se napít, bohužel to zatím nejde. Najednou jsem na konci výšvihu a strašně se mi motá hlava. Přes vedro, které mi je, nemám v konečcích prstů cit. Neohrabaně se snažím najít na hodinkách správné tlačítko, abych mohl zjistit výšku. Nejde mi to. Musíš pít a něco sníst! Hltám teplý čaj a zbytek tatranky. Vrací se mi energie a přestává motat hlava. Jsem těsně pod hranicí osmi tisíc metrů. Podívám se před sebe a vidím Jižní sedlo, neuvěřitelné místo mezi dvěma nádhernými himálajskými velikány – Mount Everestem a Lhoce. Je půl jedné odpoledne a čtvrtá nejvyšší hora světa Lhoce (8501 m) odsud vypadá jako Petřín…  

●●●

S oběma Šerpy rychle stavíme stan, pijeme horkou polévku a snažíme se nabrat ve spacáku trochu sil. Za pár hodin nás čeká vrcholový útok. Dalších devět set metrů převýšení, technicky náročný úsek pod Jižním vrcholem a pak obávaný Hillaryho výšvih, skalní stupeň lezecké obtížnosti „III“ těsně pod samotným vrcholem Everestu. Začíná lehce sněžit. Obvykle tady zuří vichřice, Jižní sedlo je totiž nejvýše položené a rozděluje asijský kontinent na severní a jižní polovinu. V Jižním sedle, posledním výškovém táboře na cestě k vrcholu, napočítám celkem devět stanů. Je to hodně, nebo málo? Dvaadvacet expedic v základním táboře, stanů možná dvě stě padesát, s každým výškovým táborem jich bylo méně a méně. Tady, vysoko v zóně smrti, jich je devět.  

●●●

Navlékám na sebe všechno, co mám. Venku je třicetistupňový mráz, fouká nepříjemný ostrý jihovýchodní vítr. Lehce sněží, občas zahlédnu na noční obloze hvězdu. Připadám si strašně nemotorně. Šerpové jsou na tom podobně. Je půl jedenácté večer, vyrážíme.

Nima s Pembou nasazují automaticky kyslíkové masky ruské výroby. Vypadají podobně šíleně jako ty, které jsme ve škole zkoušeli kdysi při protichemickém cvičení. Zatím jsem s kyslíkem nelezl, ani nevím, jestli to půjde. Kombinace osmitisícové výšky, mrazu, ledového větru a potřeba rychlosti rozhodují za mne. I já si nasazuji kyslíkovou masku. Rád lezu na lehko, a v péřových kalhotách a bundě si teď připadám jako neohrabaný nafukovací míč. V duchu nadávám. Vítr je sice mrazivý, přesto, kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že v Jižním sedle před výstupem na vrchol bude skoro jasno, nevěřil bych mu. Postupujeme rychle, snadno nabíráme výšku. Nad Jižním sedlem se zvedá mohutné trojúhelníkové ledové pole, příčně přerušené několika trhlinami. Jdeme ve stopách dvou expedic, které vyrazily několik hodin před námi. Je to neuvěřitelné, připadám si jako na výletě.  

●●●

Na hřebeni vidím mihotající se světla čelovek lezců před námi. Za pár minut je rychle přelézáme a bez odpočinku postupujeme dál. Sníh pod nohama je tvrdý, hroty maček slastně křupou. Výškoměr hodinek ukazuje téměř 8500 metrů. Ostrý jižní hřeben je nádherný, ukazuje nám bizarní kulisy skalních věží a já lituji, že lezeme v noci. Dostáváme se do technicky obtížnějších pasáží tvrdého ledu a mixů se sklonem dobrých osmdesát stupňů. Je mi jasné, že musíme být těsně pod Jižním vrcholem. Z naší rychlosti jsem fascinován, přisuzuji to kyslíku. Najednou stojíme. Dolezli jsme druhou skupinu horolezců, která se zjevně trápí. Svištíme jako rychlík kolem, zdravíme Šerpy a Američany s tím, že na ně počkáme na vrcholu. Za další hodinu už stojíme na Jižním vrcholu Mt. Everestu. Pravděpodobně někam sem se dostala československá expedice v roce 1988 po fantastickém přelezení obávané jihozápadní stěny alpským stylem. Měli smůlu. V mizerném počasí se ztratili někde ve východních srázech, už je nikdo nikdy neviděl. My máme větší štěstí. Nad Everestem svítá. Je to nádhera. Jsme na vrcholovém hřebeni.  

●●●

Začíná foukat ostrý vítr. Hlavní vrchol je ale na dosah. Už vím, že na něm budeme stát! Mezi hlavním a Jižním vrcholem se táhne ostrý tatranský hřeben. Dívám se přes sněhové převěje do ostrých východních srázů. Padají tisíci metry hluboko dolů do panenského terénu. Výzvy pro příští horolezecké generace… Možná…

Po exponovaném hřebeni jdu první. Dotýkám se skály Hillaryho výšvihu. Mám nepopsatelnou radost. A pak už je přede mnou jen posledních sto, možná sto padesát metrů. Otáčím se dozadu na Nimu. „Nemohu tomu věřit, to je vrchol?“

„Ano,“ zní strohá, ale jasná odpověď.

Je 6.42 ráno místního času a najednou není kam dále stoupat. Neexistuje už žádné další či vyšší místo na světě. Přepadá mě pocit absolutní prázdnoty. Pozoruji ten zázrak stvoření a uvědomuji si, že je to všechno skutečnost. Nechápu to. Místo abych tu ležel v naprostém vypětí sil a nevnímal nic než to, jak se vrátit zpět, stojím půl metru pod nedotknutelným vrcholem nejvyšší hory světa, tečou mi slzy štěstím a pozoruji stvoření nového dne na naší planetě.

Skupina, která se pokusila vloni o výstup na Everest, měla sedm členů. Pavel Bém – horolezec a primátor Prahy, Ado Eliáš, horolezec, jako první Čech vystoupil v Antarktidě na nejchladnější vrchol světa Mount Vinson. Létá na padáku, pilotuje. Ruda Švaříček, který byl na všech nejvyšších horách kontinentů kromě Everestu. Dobrodruh. Slovák Vlado Zboja, byl na Everestu v roce 1998, vynikající lezec. Tři skvělí Šerpové, nejzkušenější Nima Nurbu Sherpa (na vrcholu Everestu pětkrát), Dawa Jangbu Sherpa, mladší brácha Nimy (horolezecká naděje, 23 let), Pemba Tenjin Sherpa (na Everest třikrát).Na počátku expedici doprovázely i Bémova manželka Radka a Švaříčkova partnerka Jitka.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Milan Kulhánek   Cozumel je největším mexickým ostrovem. Je proslaven překrásnými plážemi a divokou květenou, zalíbení v něm kdysi našli Mayové, kteří jej poeticky nazvali Cuzamil, tedy Místo vlaštovek.   Stopy mayské civilizace jsou na ostrově na několika místech. Jsou ukryty v husté džungli a je docela obtížné dostat se k nim. Doporučuji například cestu na vypůjčeném skútru. Cena je sice poměrně vysoká, ale investice se vyplatí. My jsme najezdili kolem sto padesáti kilometrů, projeli ostrov napříč a objeli celé východní pobřeží, kde jsou nádherné pláže.   Mayská města na ostrově nejsou tak navštěvovaná turisty jako třeba Chichen Itza či Tulum, jsou mnohem menší, ale rozhodně zajímavá. Cesta mezi jednotlivými stavbami je často vysekaná v husté džungli jen mačetami, a tak překračování leguánů je zcela běžné. Nejvýznamnější mayskou lokalitou je San Gervasio. Hlavní svatyně byla zasvěcena kultu bohyně Ixchel, což byla bohyně plodnosti, těhotenství a porodu. Mayské ženy z pevniny, které nemohly mít děti, tuto svatyni velmi často navštěvovaly.  

  Krásu pláží na východní straně ostrova nelze slovy ­popsat. Koupat se v nich dá ale velmi omezeně. Jednak tu jsou často velmi velké vlny, jednak nebezpečné spodní proudy. Jiná situace je na opačné straně ostrova. Tam jsou vyhlášené laguny pro milovníky šnorchlování a potápění. U ostrova začíná jeden z největších korálových útesů světa, Velká mezoamerická útesová bariéra, který se táhne podél pobřeží až do sousedního Belize a pokračuje až k břehům Guatemaly a Hondurasu. Cozumel je vyhlášen jako jedna z nejlepších potápěčských lokalit světa. Pláže jsou dnes většinou bez palmového doprovodu, ostrov byl totiž před třemi lety velmi poničen hurikánem Wilma.   Rajskou atmosféru ostrova možná ocenil i Hernán Cortés. Španělé zavítali na ostrov roku 1518, byli údajně velmi mile přivítáni místními obyvateli a mimo jiné zde odsloužili první katolickou mši v Mexiku. Jak se za vlídnost Cortés odměnil, je určitě všem známo. Ostrov mu posloužil jako místo, kde naplánoval dobytí celého Mexika.  

Category: 2008 / 07 – 08

Text: Vlaďka Svobodová   Moderátorka, pilotka. V České televizi už řadu let předpovídá počasí. Vlastní diplom meteoroložky z matematicko-fyzikální fakulty. K profesi, která tehdy bývala výsadou mužů, ji přivedl také nepříliš ženský sport – plachtění ve větroni. „Hory jsou z výšky stejně nádherné a přitom ještě nebezpečnější než ze země. Potvrdila jsem si to i v při lítání v Apeninách. Žádná česká „placka“, omlouvám se, Krkonoše, omlouvám se, Jeseníky. Je to něco neopakovatelného, u nás neprožitelného, a i když to zní otřepaně – nedá se to popsat, je to třeba zažít. Jsou překrásná místa na světě, kam mne to táhne, a ráda bych se tam podívala. Třeba slavná Concordia, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by mne tam chtěl odnést na zádech. Tenhle sen asi ještě dlouho snem zůstane. Ale jsem ráda, že alespoň v lítání mi nic neuteče. Říká se, totiž, že plachtařka zraje s věkem.“  

Nejmagičtější místo: Matterhorn – bezkonkurenčně nejkrásnější kopec na světě, pro některé výzva, pro mne místo, kde se dá v naprosté pohodě meditovat.   Nejdramatičtější cesta: Nemohu si vzpomenout… Aha. Teď mi jednu připomněl můj dvanáctiletý syn Vítek. Cestu ze Zamkovského chaty (1475 m n.  m.) na Téryho chatu (2015 m n.  m.) jsme absolvovali spolu s trenérem českých akrobatů, který se v Tatrách narodil, před 6 lety.   Dámská jízda: S kamarádkami – stávajícími a bývalými přítelkyněmi či manželkami mých kamarádů z letiště – jezdíme spolu pravidelně jednou ročně už minimálně dvanáct let. Jedna z nejpovedenějších jízd proběhla ve Špindlu a v Rokytnici nad Jizerou. Co bylo dál, není publikovatelné…   Smutné loučení:  Nesnáším! Zatím nejhůř jsem se loučila s Zermattem… Vedle Klein Matterhornu je čtyřtisícovka Breithorn – prý relativně snadno dostupná. Taková klasifikace mne neuráží a hned, jak to půjde, tak se tam vrátím!   Nejzajímavější seznámení: Seznámení s báječným člověkem, který vlastníma rukama a s pomocí nejbližších a několika zaměstnanců buduje po vzoru bývalé Labské boudy na Dvoračkách (nad Rokytnicí nad Jizerou) báječnou moderní horskou boudu. Upřímně držím palce, aby se nová Štumpovka líbila všem!   Láska na první pohled: Zermatt – městečko pod Matterhornem, kde je pach výfukových plynů nahrazen skučením elektromotorů. Působí klidně, a přesto je tam živo…   Radost až do rána: Asi Livigno – bezcelní zóna. Vždycky pak ale lituju, že se ráno nevykopeme na kopec brzo a pokud ano, že nás pak celé dopoledne bolí na italském slunci hlava.   Vzpomínky na celý život: Jednoznačně Rieti – malé letiště pár desítek kilometrů severovýchodně od Říma v Apeninách. Při soustředění juniorské reprezentace plachtařů jsem tam nalétala skoro 50 hodin.   Jídlo, na které se nedá zapomenout: Maďarské speciality na mistrovství Evropy v letecké akrobacii v Siófoku – pořadatelé se tak snažili, že polovina pilotů reprezentačních týmů, kteří ohrožovali vedoucí pozici domácího Verese, skončila do druhého dne s akutní salmonelózou v místní nemocnici. Já jsem přežila bez doktorů – zjevně zázrakem, jedla jsem ze stejného hrnce jako naši akrobaté.                                      

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Ludmila Veselá

Na celý den blokují hlavní příjezdovou tepnu vesnice Rentina davy. Řekové jsou velmi pobožní, což se projevuje na každém kroku a jejich svatí se těší velké úctě. A tady se dnes bude vynášet úžasná ikona Agii Mariny, patronky zdejší oblasti. A stát se může ještě ledacos, protože rozdávat se bude i zázračný chléb… Pravoslavná pouť ve vesnici Rentina (asi osmdesát kilometrů od Soluně a kousek od jezera Volvi) se na počest Agii Mariny koná každoročně třetí víkend v červenci. Je pohyblivý stejně jako třeba naše Velikonoce. A do Rentiny přiláká každoročně spousty věřících. Na cizince tu narazíte ojediněle a pokud ano, spíše je přilákaly rozlehlé trhy. Navíc málokdo z nich ví, co se zde vlastně děje a už vůbec ne proč. Na druhou stranu není ničím výjimečným potkat se tu s významnými řeckými osobnostmi. Není to tak dlouho, co sem například přijel populární fotbalista Zagorákis, který si mši nenechal ujít ani při reprezentačních povinnostech a „odskočil“ si do této zapadlé vesničky pro požehnání.  

FOTBALISTA, JELENI A SVĚTICE   Kromě několika desítek kněží z celého Řecka čeká na starodávný obřad i despotis, nejvyšší představitel pravoslavné církve oblasti. Vyvrcholením celého dne bude právě vynášení ikony Agii Mariny za doprovodu čestné gardy. Jako téměř vše v Řecku, má i tento svátek svou legendu. Pro jistotu hned dvě.   První se vztahuje k samotné Agii Marině, která podělovala chudé potravinami (především chlebem, jenž hraje při oslavách hlavní roli) a sama žila v chudobě jako světice. Dnes do vesničky míří lidé proto, aby se mohli ikony během obřadu dotknout. Přijíždějí lidé z celého Řecka i z Athén, neboť se věří v uzdravující moc patronky. To mi zajímavým příběhem doložil zdejší starousedlík: „Vloni sem jeli čtyři vojáci zapálit do kostela svíčku za své blízké. Pár kilometrů odsud, na Stavrosu, havarovali, auto se vzňalo a ti, co jim pospíchali na pomoc, nevěřili, že by mohl nehodu někdo přežít. Bylo to neuvěřitelné a na první pohled nemožné, ale nikomu z těch kluků se nic nestalo. Třeba proto věří v zázračnou sílu Agii Mariny dokonce i ateisté,“ uzavírá své vyprávění Jorgos.   Před dnem znovuzrození Agii Mariny se peče speciální chléb arcos, který despotis při mši posvětí a pak se rozdává všem zúčastněným. Doma si jej rodina rozdělí, aby na každého zbyl jeden díl. Tak se podle tradice udržuje zdraví všech po celý rok.  

Příběh zdejšího kostela má poněkud odlišný nádech, který jen potvrzuje specifický smysl pro humor, jímž Řekové, uvyklí drsným životním podmínkám v horách, oplývají. Překlad ústního podání je následovný:

„Kdysi dávno dávno (tedy časové označení doby asi před tisícovkou let) přicházel každoročně vždy ve stejnou dobu ke kostelu z lesů statný jelen. Chvíli tu pobyl, odpočíval a pak zmizel neznámo kam. Jednou jej vesničané chytili, zabili a snědli. Kněží se velmi rozzlobili a vysvětlili jim, že to, co se stalo, přinese vesnici smůlu. Proto sloužili mše nejen za duše obyvatel vesnice, ale i za spásu zvěře v přírodě. Oblast v průběhu následujících let postihla sucha, mnoho různých neštěstí a přišlo i období nedostatku potravy. V roce 2004 se Rentinští rozhodli chybu svých předků napravit a nasadili v okolí kostela dva jeleny. K překvapení mnohých se zvířata od kostela nevzdalovala a pravidelně je bylo možné spatřit na stejných místech jako jejich legendárního předchůdce. Příliš dlouho ale tato idylka netrvala, protože symbol historie Rentiny někdo ukradl…“   Zajímalo mě, zda se krádež vyšetřovala a kdo byl viníkem, ale o tom už se se mnou nikdo nechtěl bavit, právě začalo svěcení chleba. Šla jsem si tedy za deset eur koupit ikonu Mariny, která je mi sympatická už i proto, že na všech vyobrazeních tluče kladívkem do hlavy čerta. Rázná to žena.  

„EUROCESTU“ V SOLUNI NECHTĚJÍ   Cestou z hor do Soluně si všímám pole tabáku, který, jak zjišťuji, je poměrně častou plodinou. Samozřejmě hned za olivovníky, vínem či kukuřicí a slunečnicí. Chci se vedle památek poohlédnout po současném životě ve městě a mám možnost v rámci zdvořilostní návštěvy průvodců navštívít oděvní firmu přímo v centru velkoměsta. Zjistit, jak je na tom pracující střední vrstva, určitě nebude od věci.   Scházíme v jedné z ulic, nedaleko od přístavu, po schodech do prostor firmy o jedné vedoucí a patnácti zaměstnankyních. Provozovna se nachází pod úrovní chodníku, což samo o sobě nepůsobí příliš optimisticky, ale už jsem viděla horší pracovní prostředí. Rozhodující je, podle mě, samotná práce a peníze za ni. Stačí chvilka, a napadá mě okřídlená hláška „ještě že jsem se dobře učila“. Od šéfové Tanasii se dozvídám, že se tu specializují na výstupní kontrolu módní konfekce, která se zde mimo to ještě dožehluje, případně opraví a balí pro prodejce v Německu a Itálii. Vzhledem k levné řecké pracovní síle se zde pracuje s náročnějšími materiály, jejichž úprava by se v jiných zemích EU zadavatelům poměrně prodražila (nějak jsem si vzpomněla na ženy pracující ve zbylých českých textilkách).   Dvě třetiny žen zde pracují od založení firmy, tedy asi dvanáct let. Práci potřebují a snaží se ji udržet, i když je nárazová a místo osmi hodin tu některé dny a víkendy tráví čtrnáct a více hodin. V ulicích Soluně je dnes něco přes 40 stupňů Celsia, pokud tady vůbec klimatizace je, tak naprosto nedostačující, a u žehlicího prkna je stejně k ničemu. Pobyla jsem tu asi dvě hodiny, nikdo ani na chvilku nepřerušil práci a sama Tanasia mě několikrát vyděsila, když náhle začala volat: „Grigoria, grigoria (rychle, rychle) “ . Manufaktura toho nejhrubšího zrna, napadá mě, i když jsem na vlastní kůži žádnou nezažila a jakousi představu jsem si udělala jen ve škole.   Podle oficiálního sdělení si zdejší zaměstnankyně vydělají 550 eur čistého (neoficiálně je to 400), na Vánoce dostávají plat navíc (jen ty pojištěné), půl platu na Velikonoce a půl na letní prázdniny. Na nájemné vydají minimálně třetinu platu a pak následují další výrazné položky jako u nás, ovšem ve vyšších platebních třídách odpovídajících přechodu na euro. Tedy žádná sláva, řekli bychom lidově. Přesto nikde na stěnách nechybí ikony svatých, bez kterých se Řekové neobejdou, ať jsou věřící, či nikoliv.  

Píši přesto, neboť v Řecku má KKE (Komunistická strana Řecka) poměrně výrazné postavení. Shodou okolností byla v ten den v Soluni vyhlášena stávka organizovaná KKE. Na létacích se objevila hesla jako „Už nikdy více práce za méně peněz“, „Neexistuje odpovědnost a dialog (vlády – pozn. aut.)“, „Za osmihodinovou pracovní dobu“. Mezi další body programu patřil požadavek minimální mzdy 1200 eur, snížení nezaměstnanosti, zastavení snižování příjmů a důchodů. Dimitris, jeden z účastníků, mi vysvětlil, že už mají dost vymlouvání se na požadavky a nařízení EU, jež se stávají dogmatem, a tak se KKE chce odklonit od všech stran, které zvolily v Řecku „eurocestu“. Abych řekla pravdu, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ono realizovat i ty nejčistší ideje se v praxi zatím všeobecně moc nedařilo… Řadu odpovědí jsem však dostala při následujícím setkání.   ČEKÁNÍ NA ŘECKÉHO GODOTA   S lékařem ze Stavrosu Angelosem Sgouromalisem jsem se setkala vlastně náhodou, když mi vybyl čas, protože jsem vzdala další pokusy setkat se s papasem (knězem) významného kostela a zajímavých postojů. I když vše bylo domluveno dlouho dopředu, na schůzky nepřišel. Jasno mi bylo po té, co mi jeho farníci vysvětlili, že nedávno proběhly v pravoslavné církvi velké personální čistky. Důvodem byl neuspořádaný život kněží (alkohol, lehké ženy, nemanželské děti). Asi o popularitu nestál…  

Angelos Sgouromalis je dvaapadesátiletý uznávaný chirurg-ortoped, kterého často povolává soluňská nemocnice k vážným a komplikovaným operacím. Ve Stavrosu působí patnáct let a pět roků má otevřenu praxi všeobecného lékaře. Vedle toho vlastní vinici a pálí domácí cipuro. Manželka je neuroložka a starší syn studuje medicínu. Navíc je jeho životní postoj určitým důvěryhodným vzorkem současného Řecka.

„Praxi jsem si zařídil blízko své rodné vesničky Kallindoi. Je to kousek od Soluně, kde jsem třicet pět let působil a kam stále často dojíždím. Mohlo by vás zajímat, že v Kallindoi byla před pěti roky nalezena jedinečná makedonská hrobka – je dvoupatrová,“ vysvětlil mi, proč raději působí zde než v mnohem lidnatější Soluni. „U nás se říká, že lékař mimo nemocnici je jako ryba mimo vodu. Ale neměl jsem možnost dostat se do státní nemocnice, a tak jsem si zvolil cestu privátního lékaře. Mám rád vinice a ve městě bych své samozřejmě mít nemohl. U nás se říká, že kdo se zabývá pěstováním vína, má k němu i erotický vztah. Víno není jen práce. O svatbě funguje další pořekadlo, že jeden rok je oheň a 50 let popel. U vinic je to jiná láska, navždy. Navíc tady mě všichni znají, tak nebylo co řešit.“ Sgouromalis má bohaté zkušenosti s ošetřováním místních, turistů, i Čechů.   „Mnoho Čechů, ale i Maďarů jsem ošetřoval převážně v prvním období své praxe. Nejvíce šlo o tržné rány, pohmožděniny třeba po pádu z malého ­motocyklu, ale problémem jsou spáleniny ze sluníčka. Je zvláštní, že i přes nekonečné opakované vysvětlování rizik se stejně turisté snaží co nejrychleji opálit, a způsobí si tak vážné zdravotní problémy. Ale chtěl bych upozornit na jeden fakt – ve smlouvách je často malým a přehlédnutelným písmem dodáno, že pojištění se nevztahuje na potíže spojené se sluncem – úžeh a úpal. Ono to pak některé pacienty poněkud překvapí a zaskočí.“ Dodal, že na vině mnoha zranění je bezstarostnost, která dovolenou a zábavu doprovází. Například k němu přišel Maďar zakrvácený od hlavy až k patě, který měl u sebe jen pět eur. Samozřejmě ho ošetřil, i když peníze nestačily ani na obvazy a Sgouromalis měl i dojem, že tu motorku, na které se vyboural, neuměl ani řídit.  

Zprvu také s důvěrou ošetřoval každého a v podstatě nechával v cizích rukách rozhodnutí, zda dostane zaplaceno. Dnes už ví, které pojišťovny jsou seriozní, a které vymýšlejí byrokratické kličky, aby nemusely platit. „Ale tenhle problém je stejný v Řecku jako v Čechách,“ míní lékař.

„Vy jste komunista, že?“ napadlo mě zeptat se. „To je poměrně netradiční postoj pro lékaře…“ „Všichni doktoři by měli být komunisté,“ překvapil mě svou odpovědí. „Copak může být někdo dobrý lékař a v klidu se dívat na dítě, které má z hladu nafouklé břicho? Mám potřebu mu pomoci, odstranit příčinu důsledku. Léčím nastydlé dítě, ale ono je nastydlé proto, že nemá kabát. I u zlomené kosti se přemýšlí ekonomicky – zda draze operovat, nebo to „jen“ zasádrovat. Pracujeme běžně čtrnáct hodin denně a nemáme čas na sebe, na odpočinek, na regeneraci organismu. To ničí zdraví lidí a já jako lékař to chci změnit.“ Vysvětlil pak, že zdravotnictví je v Řecku především trh. Nemocnice v soukromých rukách a zdravotnictví je byznys poslouchající zákony trhu. Zdraví je obyčejným zbožím, což podle něj nemůže být systém fungující ve prospěch nemocných.  

A jak vidí Čechy? „Na Balkáně panuje třeba názor, že všichni ze severu, takže i Češi a Němci, jsou studení. Co jsem poznal Čechy, změnil jsem názor,“ řekl. „Jsou vřelí a přátelští a je pro ně normální nosit drobné dárky. My na to nejsme zvyklí a dárky neumíme přijímat. Proti Čechům mají Řekové hroší kůži.

Tvrdím však, že každý člověk má v sobě diamant. Řek, Čech, Maďar… Někdo neopracovaný, někdo vybroušený. Poznal jsem mnoho lidí, a tak neškatulkuji. A tvrdím, že okolí tvoří nás a my tvoříme okolí.“ Sympatický doktor Kudrnatý (v řečtině Sgouromalis) mi odmítl zapózovat pro portrét. Nafotit jsem si mohla vše, i jeho palírnu cipura, ale jeho ne. Naštěstí je kopií Franka Zappy, tak není problém si jej představit…   A STEJNĚ SI PŘIŠLA PŘIPÍT

Jeden z posledních večerů každé cesty by měl být tradiční. Pozvání na řecký večer do horské vesnice Arethoussa tak přišlo právě ve správnou chvíli. Večer se začíná rozjíždět, jehněčí je dobré, retsina taktéž, ale zábava v řečtině není pro mě, takže sleduji ostatní a snažím se něco vypátrat z jejich tváří a mimiky. Něco o skutečném řeckém životě. A pak ji uvidím… Neuvěřitelná stařenka s černým šátkem, vrásčitou tváří a shovívavým výrazem, že už o životě něco ví. „Mohu si udělat snímek?“ Společnost souhlasí a ta neskutečná žena mě jen sleduje usměvavýma očima. Jako poděkování přináším retsinu a nalévám podle zvyku všem u stolu. „Ne, babička nepije, nesmí kvůli zdraví. Už je jí pětaosmdesát,“ vysvětluje mi její vnučka, která přijela z Německa.  

Zazní „jamas“ a najednou mi někdo ťuká do skleničky. Nepijící babička komusi sebrala retsinu a připíjí si se mnou. Mám náhle silnou potřebu vzít ji za upracovanou ruku, dotknout se jí, neboť ve mně probudila pocit sounáležitosti a pochopení. Cizí žena, cizí vesnice, cizí země… A přesto cítím, že právě teď jsem se dotkla skutečné duše Řecka. A pak jdu zcela proti svým vlastním zásadám sama tančit řecký tanec o životě, o lásce, radosti a smutku. A jde mi náramně.  

Category: 2008 / 07 – 08

Zpracovala Dagmar Cestrová   Nejen africký kmen Bororo má své soutěže mužské krásy. Našli bychom je v různých podobách napříč historií. Jak má vypadal mužský idol západní civilizace, původně spíše zobrazovali umělci na svých plátnech a jeho tvary vtiskávali do hlíny či odlévali z bronzu. Za jeden z nich je považována i známá Michelangelova socha Davida vytesaná z mramoru. Dnes je ale těch, kteří do věci mluví, podstatně více. A různé jsou i idoly. Od ideálů představovaných na soutěžích fitness, kde doslova rozhodují svaly a zase svaly, až po vize módních návrhářů. Právě do nich se nedávno pustil i britský list The Independent.   List označil muže, které návrháři a vizážisté posílají na módní mola s tím, že vlastně takhle má vypadat i dnešní ideál mužské krásy, za „nedomrlé hochy, s nimiž by žádná dívka nevyrazila na diskotéku“. The Independent zdůraznil, že se tak současný ideální muž začíná svými proporcemi přibližovat „ideální“ ženě silně připomínající anorektičku. „Modelingu se najednou mohou věnovat lidé, kteří o tom ještě nedávno ani nesnili; kteří platili za vyzáblé a nepohledné,“ uvádí v tomto článku odborník na módní trendy Johnathan Phang  

.●●● Je zajímavé, že zatímco se ideál ženské krásy někdy až neuvěřitelně mění s časem i místem na zeměkouli, s představami o mužské kráse to tak dramatické nebylo. Tu se přitvrdilo v typu, tu zjemnilo. V podstatě ale měl muž hlavně představovat sílu (fyzickou i duševní), která dokáže ženu ochránit. Když se tedy v osmdesátých a devadesátých letech procházeli po molech nebo filmových plátnech muži s vypracovanými svaly, mírně vyšší než střední postavy, nešlo o nic nového. Už v době kamenné byl zřejmě považován za ideál muž silný, schopný lovit. Byli proti tomu muži Antiky nebo Egypta zjemnělí? Trochu možná ano, ale jen pokud jde o vzhled. Určitá záliba v některých trochu zženštilejších typech nepramenila jen z touhy ženy po silném a přitom něžném muži, ale své mohl udělat i tehdy módní zájem mužů o muže. Podle vědeckých rozborů šlo svým způsobem o odraz tehdejšího způsobu života. Muži trávili často roky mimo své domovy na válečných výpravách, tedy pouze v mužské společnosti…   Středověk vrátil představu ideální podoby muže k dobře stavěnému, silnému tělu, které se dokázalo hbitě ohánět těžkým mečem. Baroko a rokoko tento trend zase poněkud zjemnily a vnesly do představ o mužské kráse větší upravenost a uhlazenost. Urostlý muž? Ano. Příliš svalů? Tak do cirkusu. A také dál se ideál měnil jen lehce. Svěže vypadající, urostlý muž se symetrickými rysy tváře vévodí žebříčkům, které sestavují samy ženy, i dnes. Na začátku nového tisíciletí vítězí tak dál (až na módní mola) trend upraveného, sportovně vypadajícího muže, který dbá o své tělo a ze kterého vyzařuje úspěch. Jen takový může dokázat ochránit ženu a být jí i partnerem. Vše jde až tak daleko, že se pořádají soutěže metromužů, tedy mužů, kteří pečlivě dbají na to, co si na sebe oblékají.  

●●● Dnes už samozřejmě neovlivňují představy o idolech krásy sochaři nebo malíři. Do výstavních síní zase tolik lidí nechodí. Zato všichni mají na očích celebrity ze světa filmu, které vidí na televizních obrazovkách nebo které na ně vykukují z předních stránek časopisů. A výsledek? Ať se dnes tedy podíváme do různých časopisů, nebo na webové stránky, je všeobecně považován za nejkrásnějšího muže Hollywoodu hlavně Brad Pitt. A nezní to jen z různých průzkumů pořádaných bulvárními novinami a časopisy. Také mezinárodní společnost pro estetickou plastickou chirurgii zjišťovala prostřednictvím dotazníků mezi dvaceti tisíci plastických chirurgů z 84 zemí, jak si muži a ženy představují mužskou krásu. Šlo jí o to, zjistit, jaké úpravy zevnější budou požadovat budoucí klienti. Jak uvedla Česká tisková kancelář, podobný výzkum provedl i Ústav estetické a rekonstrukční chirurgie v Beverly Hills. Ukázalo se, že spousta mužů by chtěla mít břicho, zadek, nos a bradu, právě jako má Brad Pitt. Případně něco z George Clooneyho. Anebo z Johny Deepa. A Daniela Craiga. A…   Skládají se žebříčky nejkrásnějších nebo chcete-li nejsympatičtějších mužů byznysu, sportovců a dalších oborů, ­přesto nejvíce vedou právě herci. V jejich prospěch nemluví jen jejich zjev, ale i charisma jejich rolí. V roce 2006 se třeba na nejpřitažlivějšího muže zeptala čtyř tisíců žen společnost Durex. Vítězem se stal Daniel Craig. Která žena ho tehdy mohla přehlédnout v nové roli Jamese Bonda, zosobňujícího silného, šarmantního, vždy elegantního, muže, který ví, co ženy chtějí? Je libo další jména ze žebříčku? Clive Owen, Jude Law, Steve Jones, George Clooney, Johnny Depp, David Beckham, Robbie Williams, Orlando Bloom, Pierce Brosnan. Jak by se vedle nich cítili příslušníci kmene Bororo, kteří se považují za nejkrásnější?   Přesto je otázkou, zda by se tyto mužské idoly západního světa samy označily za ideál krásy. Na rozdíl od nich mají ale určitě jasno striptéři ze skupiny Chippendales. Vloni v listopadu rozehřívali ženy a dívky svou show v pražském divadle Hybernia. Prohlašují o sobě, že jsou nejkrásnějšími muži světa. Mají za sebou přes třicet pět tisíc představení a nadšeně jim tleskaly ženy ve více jak sto padesáti zemích světa už na čtyřech kontinentech. Vystupují v pozměněném složení už od roku 1978. Jak by asi jejich tanec vyhodnotily ženy z kmene Bororo? Vybraly by si?  

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto František Petrák   Na cestách po světě člověk občas spatří nejrůznější šokující nápisy, které mu důvěrně připomenou jeho mateřštinu. Tak třeba z malajského přístavu Melaka se můžete do hlavního města Kuala Lumpur vydat s autobusovou společností, jejíž jméno vám nejspíš asociuje rychlý sex. Skutečnost je ale mnohem prozaičtější.   Každá kultura má svého „hrdinu bez bázně a hany“ a Hang Jebat je prostě něco jako malajský Robin ­Hood, Zorro, Jánošík nebo Dalibor z Kozojed. Romantický příběh bojovníka z dob vlády melackého sultána Mansúra Šáha (1456–1477) tu zná každé malé dítě.  

  Hang Jebat vyrůstal s přítelem Hangem Tuahem. Byli jako dva bratři – spolu se naučili bojovému umění, spolu svedli první souboje a spolu také vstoupili do služeb sultána, kterému přísahali věrnost. Pak byl ale Tuah křivě obviněn, že svedl favoritku harému, a sultán ho odsoudil k smrti. Kat od­vedl Tuaha do džungle, aby ho popravil. Protože ale věděl, že je nevinný, přinesl sultánovi jako důkaz jen jeho oděv, namočený do kozí krve.   Když se Jebat dozvěděl, že sultán svému věrnému služebníkovi nedal možnost obhájit se, popadl ho amok. S výkřikem „Spravedlivý vládce má být uctíván, nespravedlivý svržen!“ vtrhl do paláce, aby sultána zabil. Přesila stráží ho ale přemohla. Křivé obvinění Tuaha se mezitím vysvětlilo. Sultán ho omilostnil a poručil mu zabít „odbojného zrádce“. Romantický příběh tak graduje Tuahovým morálním dilematem: Dodržet přísahu a usmrtit přítele, který se za něj postavil, nebo se vzepřít? Otázka, kterou si od té doby Malajci často kladou, zní: Ctít vládu, i když je špatná, nebo poslechnout hlas svědomí a pokusit se ji svrhnout?   Ve vyrovnaném souboji na život a na smrt se Tuah Jebatovi neustále omlouval, že jen „plní rozkaz“. Po mnoha hodinách zápasu byl Jebat smrtelně zraněn. Bojovník, umírající se ctí, prý ale nakonec svému příteli odpustil. Dnes má v Melace honosnou hrobku i vlastní ulici: Jalan Hang Jebat.  

Category: 2008 / 07 – 08

Text Jaromír Pohan, foto USDA ARS IS PHOTO UNITS   Nebezpeční zabijáci, kteří mají každoročně na svědomí několik lidských životů. To jsou klíšťata, jichž je v posledních letech v lesích jako máku. A nejen tam a nejen během letních prázdnin. Zvláště letos, kdy byla relativně krátká a teplá zima.   V posledních deseti letech se tito nebezpeční tvorové objevují i v zahrádkách a dokonce i v městských parcích. Tedy i na místech, kde se dříve vyskytovali jen sporadicky. Nebezpeční ektoparazité se dokonce dostali i do hor. Přenášejí je tam ptáci a spárkatá zvěř. Takže pozor na ně i tam.

   Nebezpečnou boreliózu přenáší zhruba dvacet procent klíšťat, encefalitidu kolem jednoho procenta. V ohniscích těchto nákaz je samozřejmě tento poměr vyšší. V České republice jde především o jižní Čechy s vysokým procentem encefalitidy, o Středočeský a Jihomoravský kraj s nebezpečím boreliózy a obecně o lesy v okolí řek Vltavy a Berounky. Kromě toho se za vysoce rizikové označují zalesněné oblasti Jeseníků a Českomoravské vrchoviny.   Podle MUDr. Dagmar Hulínské ze Státního zdravotního ústavu jsou klíšťata nejnebezpečnější v období po dešti. „Zcela mylná je představa, že je to v horkém létě. Než na ročním období, záleží spíše na tom, zda je vlhko a teplo. Zdaleka nejnebezpečnější je tedy období, kdy zaprší a pak následují dva tři horké dny. Za prvé klíšťata velice ožijí, za druhé se zvyšuje jejich infikovanost. Záleží také na fázi jejich vývoje, larvy jsou méně infikované než dospělí jedinci, přijmou méně krve, a tím i méně bakterií. Přenos z infikovaných vajíček je navíc velmi sporný,“ uvedla lékařka.   Česká republika patří ve výskytu klíšťat i počtu osob nakažených boreliózou a encefalitidou, které klíšťata přenášejí, k nadprůměru v Evropě. Zato ve spotřebě repelentů, které nás před klíšťaty chrání, jsme až na samém chvostu tabulky. V ostatních evropských státech kupují lidé repelenty podstatně častěji. Stačí se podívat na výsledky průzkumů – průměrná česká domácnost má totiž doma pouhé jedno balení repelentu na rok. Nejoblíbenější je repelent OFF!, který také má podle Testu DNES nejvyšší podíl ochranné látky (35,7 procenta).   Málokdo už ale ví, že repelenty působí po aplikaci zhruba čtyři až osm hodin, takže jsou na procházku lesem v podstatě dostatečnou ochranou, navíc už také dostatečně vyzkoušenou. Například OFF! vznikl jako produkt amerického armádního výzkumu v rámci ochrany vojáků v močálech a bažinách po druhé světové válce. Obsahuje – společně s dalšími repelenty – látku DEET (diethyl-meta-toluamid), která aktivně působí na receptory hmyzu a odpuzuje ho.  

Trochu překvapivé je zjištění, že pokud používáme v dostatečné míře repelenty, můžeme si při pobytu v přírodě v podstatě dovolit i krátké sukně či kalhoty, nízké polobotky, holá ramena a nechráněnou hlavu. V dostatečné míře znamená, že postřik repelentem pro jistotu několikrát opakujeme A to buď na holé tělo, nebo na oblečení. Podle slov MUDr. Dagmar Hulínské jsou repelenty účinné také podle toho, jak se potíme. Při pocení se účinnost snižuje.

Klíště obecné V případě samičky je dlouhé 3 až 4 milimetry, sameček je trochu menší, měří kolem 2,5 milimetru. Hladové sedí na konci větve nebo jiných vyčnívajících místech s předníma nohama šikmo zdviženýma do vzduchu. Dokáže takto čekat a hladovět i déle než jeden rok. Je to parazit sající krev, ale také přenašeč nebezpečných nemocí.  

Lymská borelióza Infekční onemocnění. Prvním příznakem je šířící se červená skvrna s blednoucím středem v okolí kousnutí. Objevit se může horečka, bolesti svalů, únava. Pokud onemocnění zůstává neléčeno, postihuje nervovou soustavu, srdce či klouby. V počátečních stadiích bývá účinná léčba antibiotiky.  

Klíšťová encefalitida Neboli klíšťový zánět mozku, infekční virové onemocnění napadající mozek a mozkové blány. Nemoc často probíhá hůře u dospělých než u dětí. Může mít podobu jen lehkých bolestí hlavy a zvýšené teploty nebo (ve druhé fázi) těžký průběh spojený s prudkými bolestmi hlavy, vysokými horečkami, dezorientací, poruchami motorické koordinace atd. Pak může dojít k úmrtí nebo k dlouhodobějšímu nebo celoživotnímu ochrnutí, poruchám soustředění či snížení intelektu. Jedinou léčbu představuje podpůrná léčba (vitaminy a léky tlumící projevy nemoci) a klid na lůžku. Prevencí je očkování.  

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim

Indické Kalkatě se někdy přezdívá Město smrti. Nikde jinde na světěnespatříte tolik lidského utrpení. A nikde jinde na světě nedostanete takovou příležitost se díky tomu něco naučit. Do těch nenápadných dveří jsem poprvé vstupoval v srpnu 1999. Dodnes si vzpomínám, jak mi tehdy celé tělo svírala úzkost z neznámého.  

Nejdřív jsem ucítil slabý zápach lyzolu. Když moje oči přivykly šeru, stál jsem v rozlehlé hale vyplněné řadami lehátek. Zahlédl jsem muže s obrovitým nafouklým břichem, mrzáka na pavoučích nožkách, stařenu, jejíž hlava se monotónně kývala ze strany na stranu…

Jenže na okounění nebyl čas. Kdosi mi podal gumovou zástěru, rukavice a roušku – mezi těmi, o které jsem se měl starat, byli totiž i nemocní tuberkulózou a dalšími nakažlivými nemocemi. A pak jsem prostě pár dnů dělal to, co bylo právě potřeba. Uklízel zvratky, převazoval hnisající rány, krmil ochrnuté, pral pokálená a zakrvácená prostěradla, masíroval těla pokrytá vředy…  

NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE   Dům umírajících stojí hned vedle Kalighatu, jednoho z nejposvátnějších indických chrámů, zasvěceného černé bohyni smrti Kálí. Staří a nemocní lidé z celé Indie se sem sjíždějí umřít v naději, že tak podle hinduistické víry dosáhnou vysvobození z řetězce převtělování. Přes den žebrají, v noci spí na ulici. Dřív tam ve špíně a hladu končily i jejich bídné životy.   V 50. letech minulého století přišla do Kalkaty Albánka jménem Tereza Bojaxhiu. Ženu, která založila křesťanský řád Misionářů charity (zemřela v roce 1997), dnes zná celý svět pod jménem Matka Tereza. Jednoho dne spatřila na ulici balík špinavých hadrů. Když přišla blíž, zjistila, že je to stará žena v agónii. Ta dosud žijící lidská bytost měla tvář na kost ohlodanou od krys. Útočícím hlodavcům se už nedokázala ubránit. Tereza dovezla ženu do nemocnice, ale tam ji odmítli přijmout. Neměli dost místa ani pro nemocné, natož pro umírající, kterým už nebylo pomoci. A v tu chvíli si Tereza uvědomila, co Kalkata nejvíc potřebuje: místo, kde by lidé mohli zemřít jako lidé.   Úřady jí nabídly nevyužitou noclehárnu pro věřící. V dubnu 1952 tu vznikl útulek Nirmala Hriday, což v bengálštině znamená Místo neposkvrněného srdce. Mnohem známější je ale jako Dům umírajících. Už sama jeho existence Kalkatu proměnila – na ulici dnes zemře jen málokdo. „Celý život jsem prožil na ulici jako špinavé zvíře, ale dnes umírám jako anděl,“ cituje spisovatel Navin Chawla jednoho z „klientů“ Domu umírajících.  

ČAS JE DAR

Řádové sestry hledají „klienty“ na nádražích, ve slumech a pod mosty. Do Domu umírajících je sváží sanitka. Kolik lidí tu umřelo, se ale přesně neví – žádné statistiky se nevedou. Odhady mluví asi o stotisících. Každý rok přijíždějí do Kalkaty stovky mladých lidí z celého světa. Sester je na tu práci málo a bez západních dobrovolníků by se Dům umírajících neobešel. Ale pozor, tohle není žádná brigáda, která by vám v Indii pomohla vylepšit cestovatelský rozpočet. Je to dobrovolnická práce v pravém slova smyslu. Nedostanete tu žádný plat a všechny náklady včetně letenky, jídla a ubytování v některém z levných kalkatských hotelů si musíte platit sami.  

Co nutí bohaté obyvatele Západu dělat dobrovolně a zadarmo práci, kterou by většina lidí nedělala ani za všechny peníze světa? „Je to přesně obráceně,“ vysvětlil mi německý student Andreas. „Umírající nás vlastně už nepotřebují. To my potřebujeme je. Dávají nám darem veškerý svůj zbývající čas. Můžeme se od nich poučit, že smrt je úplně přirozená. Jsou už klidní, smíření a plní světla. A navíc tu panuje zvláštní společný duch, kvůli kterému nás ta práce strašně baví. Mnoho dobrovolníků tu poprvé v životě zažije pocit, že dělají něco, co má hluboký vnitřní smysl.“  

V Domě umírajících je čisto a rozhodně tu nenajdete děsivou, smutnou a skličující atmosféru. Představy bývají mnohem horší než realita. Práce je tolik, že zažít tady strach nebo odpor prostě nestíháte. Máte ale čas naslouchat příběhům. „Jmenuji se Alúk Nán, pane,“ řekl mi při mé druhé návštěvě Kalkaty na jaře 2001 plynnou angličtinou stařec, na něhož jsem při odpolední pauze namířil kameru. Běžně se v Domě umírajících filmovat ani fotit nesmí, ale já dostal od vedení řádu zvláštní povolení natočit tu dokument pro Českou televizi.  

„Proč jste tady? Co se vám stalo?“ zeptal jsem se ho.

„Trpím epilepsií. Upadl jsem a rozbil si hlavu. Nějací lidé mně našli a přinesli sem.“

„Takže jste ležel na ulici?“

„Já žiju na ulici, pane. Tak se to prostě nějak v životě seběhlo, že nemám domov… A co vy? Kde žijete vy, pane?“

„V Praze. To je hlavní město bývalého Československa…“

„Já vím. Dnes je to Česká republika, že pane? Vždycky mně zajímal zeměpis a historie. Pamatuju se na jednoho vašeho politika, jmenoval se Dubček… Vaše země tehdy volala po reformách… Ale teď mně prosím přikryjte dekou. Najednou je mi strašná zima.“

Když se Alúk pod dekou zahřál, oholil jsem ho a přinesl mu čaj. Ten kalkatský bezdomovec mi pak dva dny vyprávěl, jak v roce 1968 hltal v novinách zprávy o Pražském jaru. Další den odpoledne Alúk umřel.   STÍNY LIDÍ   Letos v květnu jsem se do Domu umírajících vrátil znovu. Ani při třetí návštěvě jsem se ale nezbavil palčivého pocitu nepatřičnosti, se kterým jsem tu jako fotograf vstupoval do cizích osudů. Ne, nikdo z „klientů“ proti mému objektivu neprotestoval. Byl to jen můj vnitřní pocit, protože většina z nich se dokonce usmívala. Radovali se, že je fotím.   V době, kdy čtete tohle číslo Koktejlu, je už většina z nich mrtvá. Zůstaly po nich jen obrazy zachycené na křemíkovém čipu, rozložené do digitálního jazyka jedniček a nul a pak znovu složené tiskovým strojem do barevného rastru na stránkách časopisu. Stíny lidí, kteří už odešli.  

A tak jsem se při cvakání spouští raději ponořil sám do sebe a meditoval, jak člověka promění, když vám někdo umře pod rukama. Co vám ten zážitek dá? Proč kvůli němu vážit cestu přes půl zeměkoule? Možná jen proto, že v naší aseptické klimatizované hygienické hi-tech západní realitě tohle nikdy nezažijete. Smrt jsme vytěsnili kamsi do hlubin nevědomí. Jako kdyby snad ani nikdy neexistovala. Doktoři nám nedovolí ani kdysi tak běžnou a samozřejmou věc jako sedět celou noc u někoho blízkého a držet ho za ruku, která pomalu chladne.  

A právě proto díky za Kalkatu. Protože když vám pak umře táta, budete na to aspoň trochu připraveni. Na první pohled se toho ve vás asi mnoho nezmění. Až na JIP upadne do milosrdného bezvědomí, nebude u jeho postele míň křečovitě zatínat pěsti a kousat se do rtů. Až vám o pár hodin později přijde od primáře interny SMS, jejíž obsah znáte už předem, nespolykáte méně neurolů. A až v krematoriu zazní Requiem a vy před rakví zajíždějící za oponu naposledy povstanete, nebude vaše clona slz pro tátu méně hustá.

V čem je tedy rozdíl? V tom, že po pár směnách v Domě umírajících v téhle situaci už budete VĚDĚT. Co? Nebudu se pokoušet to tady vysvětlovat, protože by to nutně bylo kýčovité, hloupé a banální. Slova jsou někdy příliš hrubým nástrojem k popisu reality. „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet,“ říkal kdysi filozof Ludwig Wittgenstein.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Andre Vltchek   Vádí Hadramaut je oázou kolem koryta dávno vyschlé řeky. Je to zároveň jedno z nejtajemnějších míst na světě; jedna z „kolébek civilizace“. Je to ovšem i místo, kam si cizinci příliš netroufají, protože tu působí buňky Al-Kajdy. Jen měsíc a půl předtím, než jsem navštívil Jemen, byly nedaleko historického města ve vádí Dauan zavražděny dvě belgické turistky a jejich šofér.   Letíme z hlavního města Jemenu Sańá do Sajunu. Několik minut po startu se pod křídlem otevírá pohled jako z jiné galaxie. Hory bez jakékoliv zeleně, žlutohnědý písek a nízké sopky zvedající se z poustě. Uprostřed sluncem rozpáleného písku se najednou objeví umělé jezero. Z výšky deseti kilometrů se zdá, že jde o optický klam, o fatu morganu, o žert. Když konečně začne boeing klesat, je poušť najednou posetá malými oázami. Suchá kra země jako by na několika místech praskla a vytvořily se kaňony. A pak se objeví i města a vesnice vádí Hadramaut.  

  Přestože jde o vnitrostátní linku, u východu z letištní budovy sedí několik policistů a vojáků. Kontrolují pasy cizinců, které náhodně vybírají z houfu cestujících, a občanské průkazy místních obyvatel. Začíná krátký výslech: „Máte zvláštní povolení z ministerstva? Kam budete cestovat? Jak dlouho ve vádí Hadramautu hodláte zůstat?“ Klidně odpovídám a usmívám se; jako kdybych se chystal na nedělní procházku v parku. Nakonec mě nechají projít dveřmi. Do obličeje mě udeří žár pouště, ale já mám nespoutanou radost – jeden z mých životních snů se uskutečnil – jsem pouhých patnáct kilometrů od Shibamu (Šibam), města středověkých hliněných mrakodrapů!   Nejsou to skály   Na parkovišti vyčkává jen několik polozrezivělých automobilů. Starý řidič s dlouhou bradkou (jako by byl součástí nějaké staré arabské pohádky) mě zve do svého žlutého taxi, které již jistě pamatuje několik válek. Klimatizace nefunguje a cena je nepřijatelně vysoká: nemám však náladu na smlouvání. Po chvíli se suneme závratnou třicetikilometrovou rychlostí kaňonem směrem na západ.   I když člověk vidí tisíce fotografií Shibamu a čte o něm v desítkách knih a průvodců, není nic na světě, co by ho připravilo na první setkání s tímto zázračným městem. Na rozdíl od velkých historických měst jako Petra, Féz či Machu Picchu je Shibam zcela nedotčen masovým turismem. U jeho hlavní brány se nenajde jediný obchod se suvenýry. U jeho stěn stojí jen jeden (a nepříliš vábný) hotel. Je to město, kde se návštěvník musí zcela přizpůsobit místnímu životu. Nikdo ho tu neobtěžuje a nic mu nenabízí.   Nedostatek pohodlí však vyrovnává skutečnost, že se Shibam jen nepatrně za poslední tisíciletí změnil. Když se k němu přiblížíte, najednou si uvědomíte, že to, co se před vašima očima otevírá, nejsou skály, nýbrž věže, které se zvedají přímo z pouště – věže v podobě „mrakodrapů“ se sedmi, osmi a devíti podlažími, ovšem vybudovanými z hlíny; jedno z nejstarších měst na světě s více než dvouapůltisíciletou historií.   Za kulturní dědictví lidstva chráněné UNESCO byl Shibam vyhlášen už v roce 1982. Jeho zachovalosti nahrál fakt, že byl po desetiletí chráněn před turismem a vlivem vnějšího světa svou zeměpisnou polohou a složitou politickou situací v zemi: Jemen byl v minulosti rozdělen na jih (komunistický) a sever a ničen válkami a vnitřními konflikty. Ještě nedávno bylo velmi složité obdržet turistické vízum (nyní si většina občanů bohatých zemí může zakoupit vízum po přistání na mezinárodním letišti v Sańá). Během několika let byly uneseny desítky turistů a návštěvníků a reputace země dokázala odradit všechny, až na ty nejtvrdší cestovatele. Na rozdíl od jiných arabských zemí má Jemen (nejchudší stát na Arabském poloostrově) akutní nedostatek luxusních hotelů a služeb pro turisty. Nedostatek „pozlátka“ je však opět vyrovnáván historií a velkou kulturou: Jemen je bezesporu nejzajímavější a přírodně nejkrásnější zemí oblasti.    Je libo zbytky?

O Shibamu se psalo již ve čtvrtém století před naším letopočtem; byl však vybudován na ruinách ještě staršího města. V minulosti se pyšnil největší tržnicí v oblasti a do 15. století byl sídlem místních dynastií. Přesto je poměrně malým městem (na oblasti menší než čtvereční kilometr žije kolem sedmi tisíc obyvatel), pyšní se více než pěti sty vysokými budovami, kterým se tu říká „věže“. Jsou výlučně z hliněných cihel a zvedají se do výšky až devíti pater. Shibam tak má několik přezdívek, nejznámější jsou Nejstarší město mrakodrapů na světě a Manhattan v poušti. Město bylo budováno do výšky především jako obrana proti útokům beduínů.   V poledne je v Shibamu klid a hrobové ticho. Horko je nesnesitelné a obyvatelé se skrývají ve stínu – za zavřenými okny svých „mrakodrapů“. Po úzkých uličkách se čas od času projde majestátní velbloud či koza. Nebo se ozve smích dětí. Kanalizace je dosud v zárodcích a náhodné návštěvníky čeká nemilé překvapení v podobě zbytků oběda letících z výšky několika pater na ulici – v mnohých městech Jemenu je dosud zvykem vyhazovat nedojedené jídlo přímo na ulici.   Za zavřenými okny   Shibam je, stejně jako většina severní části Jemenu, tradiční náboženské (muslimské) město. Důkazem jsou mnohé mešity, jedna z nejkrásnějších je Šejk ar-Rašid z 10. století. Všechny ženy a téměř všechny mladé dívky (i malá děvčátka) jsou zahaleny do černých džilbábů. Jakýkoliv kontakt mezi muži a ženami na ulici je téměř nemožný.   Na ulicích se sice prodávají rámy oken, tradičně zdobené dveře a nábytek stejně jako potraviny; veškerý život města se však odehrává za zavřenými dveřmi „mrakodrapů“ – a tam návštěvník nemá přístup. V každém domě žije celý klan a je to údajně město uprostřed města, v němž bok po boku existují celé generace. Až na několik čajoven, do kterých má návštěvník přístup, je Shibam dosud jakýmsi hradem, který nabízí okolnímu světu pouze fasády – skutečná tajemství si žárlivě opatruje uvnitř pouze pro sebe. Cizinec – kafir – nemá přístup ani do mešit na celém území Jemenu. A pozvání do místních domů je něčím nezvyklým, výjimkou je pouze jiné historické město na západě země – Zabid.   Ani Shibam nedokázal zcela odolat změnám. Bohatí a poměrně vzdělaní občané Jemenu (a snad i sousední ­Saúdské Arábie) si uvědomili, že mají architektonický skvost uprostřed pouště. Mnohé budovy byly skoupeny a začínají se „renovovat“. Některé opravy se provádějí pod patronátem UNESCO, jiné jsou zcela laické. Do některých domů se zavádí kanalizace a vodovody. Jinde se budují pochybné pseudořímské balkony. Na střechách se objevují satelity. Nová omítka pod sebou ukrývá hliněnou podobu budov. Podle slov pamětníků je nyní Shibam daleko čistší a upravenější, pomalu však začíná ztrácet nádech dávných dob. Nesmí se však zapomenout na slovo „pomalu“ – Shibam je dosud jedním z nejtradičnějších měst na světě!   Spousta tajemství   Shibam není jediným městem oblasti Hadramaut. Od 15. století sloužilo jako sídlo vládců město Sajun ležící pouhých patnáct kilometrů od Shibamu. Sajun je rušné místo tržnic a levných hotelů. Jsou tu soustředěny téměř všechny služby (včetně nemocnice a škol) Hadramautu. Nad městem se zvedá neskutečný, obrovský bílý palác sultána, postavený jako pevnost v 19. století a později, v roce 1920, přestavěný na obrovskou vilu. Palác je nyní jedním z nejlepších muzeí na Arabském poloostrově, se zajímavými výstavami, včetně souborů starých černobílých fotografií z dob, kdy byla cesta do této části světa životním dobrodružstvím pro britské a holandské cestovatele. Pro někoho jím ale může být i dnes.  

Mezi městy Shibam a Sajun se nachází několik zřícenin hradů a pevností, stejně tak jako „hliněných mrakodrapů“. Bída je všudypřítomná, ale místní zemědělci pracují od východu slunce do západu na úrodné půdě oáz. I přesto, že tu jezdí několik dodávek a starých osobních aut, je velmi těžké uvěřit, že tato část světa vstoupila do 21. století. Stejně tak jako na egyptském a ­etiopském venkově, i tady čas nedokázal mnoho změnit. A ještě o něco dál od Shibamu, téměř sto padesát kilometrů od Sajunu, ve vádí Dauan, se uprostřed skal skrývají další tajemná města hliněných (tentokrát barevných) budov – Al Mašhad a Al-Hajjarajn. Pro cestovatele je Jemen jedním z posledních tajemství světa. Oázy v poušti – ve vádí Hadramaut a vádí Dauan – jsou jeho tisíciletými skvosty.  

Category: 2008 / 07 – 08

Existují různé možnosti, jak poměřovat krásu mužů. Ti z afrického kmene Bororo v tom ale mají jasno. Za nejkrásnější jednoznačně považují sami sebe.Tento kmen, kterému se také říká Wodaabe, kult krásy přímo pěstuje. Uvádí se o něm dokonce, že pokud není muž tohoto kmene dostatečně krásný, může se mu stát, že se bude muset o svou ženu podělit s mužem, který je podle měřítek kmene pohlednější – aby porodila co nejhezčí dítě. Název Wodaabe znamená lidé tabu, tedy ti, kteří lpějí na původních zákonech, název Bororo je spíše odvozen od života mezi dobytkem, protože jde o nomády. Kmen udržuje prastaré šablony chování a co to znamená, napovídají některá významná slova z jejich jazyka: semteede – vychovaný a distingovaný, munyal – odvážný a trpělivý, hakkilo – ostrý a předvídavý a amana – pravdivý. 

 Také ženy kmene Bororo se popisují jako krásné, ale ten, kdo svou sličnost předvádí, jsou u tohoto etnika právě muži. Přímo za přehlídku mužské krásy se tak dá nazvat svátek Gerewoll konaný v rámci slavnostních dnů v malé osadě Ingal, asi sto padesát kilometrů severozápadně od Agadesu. Gerewoll je součástí dnů nazvaných Cure Saleé – (z francouzštiny Solná kúra). Vychází z dlouholeté tradice hnát stáda, roztroušená po celý rok po pastvinách mezi Senegalem a Nigérií, do míst, kde porosty obsahují více soli. Děje se tak po deštích, kdy se na pastvinách kolem Ingalu uživí najednou více dobytka. Pro nomády je to pak příležitost vzájemně se potkat, vyměnit si novinky, uspořádat závody velbloudů a podobné akce a kromě jiného příst i další nitky rodinného života. Elegantní, nazdobení Rituální tance v rámci Gerewollu jsou vlastně jakousi soutěží krásy. Scházejí se kvůli nim tisíce členů kmene. Přitahuje je, stejně jako v poslední době také turisty, hlavní tanec yaake. Mladíci při něm stojí v řadách po stu až dvou stech, s perfektním make-upem a s různými linkami a kolečky, které podtrhují rysy jejich tváří. Základní barvou je žlutá. Kvůli své výzdobě dokáží před rituálními tanci strávit dlouhé hodiny nad zrcátkem. Stejně pečlivě vybírají i náhrdelníky a další ozdoby a samozřejmě i oděv. Je jim zhruba šestnáct až dvacet pět let. Jsou elegantní, štíhlí, s hrdě vztyčenými hlavami. I bez make upu by zřejmě mnohá žena uznala, že pokud jde o vzhled, mají něco do sebe. Oni o sobě nepochybují. 

 Tanec, při kterém se předvádějí, je jakýmsi pohupováním v bocích, při kterém se různě nakrucují a pitvoří. Jedna starší francouzská lékařka, se kterou jsem se v Ingalu setkal a která strávila v Africe většinu života, mi prozradila, že mladíci pijí před zahájením celého tanečního rituálu zvláštní lektvar z kravské moči, kravské krve a výtažku z jakéhosi keře. Složení lektvaru se mi nepodařilo zjistit, je u kmene Bororo držen v maximální tajnosti. Zato veřejně známé je, že jde o poměrně silný halucinogen, díky kterému se mladíci snadno dostávají do tranzu. Kroutí očima, obracejí je v sloup a vůbec dělají pohyby očima, jaké jsem v životě neviděl, cení zuby. Zvuky, které při tom vydávají, jsou často prazvláštní, společně zní jako minimalistická hudba. Tančit se začíná v podvečer a často končí až nad ránem. Během celého rituálu dohlíží na mladíky několik kmenových náčelníků, aby se příliš nerozjařili. Chvílemi je uklidňují pomocí jemných gest a pantomimy. Vybírá si žena Celé divadlo, které antropologové pokládají za jedno z nejzajímavějších v oboru, má jediný cíl – zaujmout případnou partnerku. Mezi tančící muže vstupují ženy a dívky docela plaše. Vybírají si toho, kdo jim připadá při tanci nejhezčí, a v nedalekých křoviskách se pak oddávají sexuálním hrátkám a radostem. Dívky takto vystřídají hned několik mužů, ten, kterého považují za „nejlepšího“, má šanci stát se jejich manželem. Po založení rodiny je však ale s touto uvolněnou sexuální morálkou konec. Pokud svatbě nic nebrání, následuje další dny krátký namlouvací ceremoniál a muž pak za nevěstu zaplatí rodině několika kusy dobytka. Bohatší muži, kteří mají větší stádo, si tak mohou dovolit i více než jedno věno, a tudíž i více než jednu ženu. Muž kmene Waabé může mít až čtyři manželky, první mu vybírají rodiče hned po jeho narození, další závisí na volbě muže a ženy. Problémy s datem Ingalu je jedním z mála míst, kde lze Gerewol zažít. Svátek se každý rok mění, záleží na tom, kdy přijdou deště a jak jsou vydatné. Vyhlašuje se zhruba měsíc před tím, než se koná – každý rok jinak. Přesné datum určí místní náčelníci, kteří se scházejí vždy koncem srpna. Často tak Cure Saleé vychází na září, někdy se ale může konat až v říjnu. Pro toho, kdo tedy chce svátek zažít, může být plánování cesty do Nigeru docela problematické. Slavnosti soli trvají sedm dní a zúčastní se jich až na tisíc tanečníků či svůdníků. 

Kmen Waabe je součástí šestimilionové africké populační skupiny Fulani. Odhaduje se, že má asi čtyřicet pět tisíc členů. Jsou to nomádi závislí na skotu. Pastviny pro dobytek určují směr, kam půjde celý kmen: kam zamíří dobytek, tam putují i lidé.Většina příslušníků kmene žije v ­Nigeru, ale lze je také nalézt v Mali a v Čadu. Chovají zebu, kozy a velbloudy. Jejich skot je vytrénován tak, že se v případě nebezpečí semkne do kruhu a chrání i lidi před bandity či šelmami. Rohy těchto zvířat jsou dlouhé a velmi ostré, dostat se s nimi do kontaktu není určitě nic příjemného. Kmen Bororo je spřízněn s Tuaregy. Vzájemně se respektují a vyměňují si dýky, meče a šperky. Můžeme je často také vidět, jak spolu – během různých oslav – tančí. Jádro každého klanu tvoří několik příbuzných rodin, každá o počtu deseti až patnácti členů. Bororo si stavějí stany z kravských kůží, stanové tyče a lůžka jsou z kvalitního dřeva, v Nigeru velmi ceněného. Tak ty jsi fotograf? Vynikajícím výchozím bodem pro návštěvu kmene Bororo a jejich svátku je město Agades, dříve hlavní město Nigeru. Bylo to zde, kde jsem se setkal s jednou známou ilustrátorkou knih o skotu, původem z Holandska. Tato starší dáma byla doslova posedlá vším, co nějak souviselo s dobytkem, a její knižní ilustrace na mne udělaly velký dojem. 

„Tak ty jsi tedy fotograf,“ řekla suše, „dobře, dobře, tak tedy jestli chceš, tak tě mohu vzít na menší výlet za pastevci. Není to odtud mimochodem vůbec daleko.“Nejdříve jsme navštívili místní pobočku ministerstva zemědělství, kde se k nám přidali dva mladí sympatičtí agronomové. Ti nás měli doprovázet k táboru jedné docela početné rodiny kmene Waabe. Skutečně sídlila nedaleko, uprostřed nádherné savany. Srdečně se pozdravit se všemi členy rodiny byla samozřejmost a společenská nutnost. Agronomové posléze předali otci rodiny léky proti průjmu a proti bodnutí různého jedovatého hmyzu. Přijít s prázdnýma rukama by tu znamenalo nedostatek úcty. Na oplátku jsme zase dostali jako pohoštění kravské mléko s chutí smetany a různých bylinek zdejší savany. Bylo podáváno v nádobách vyrobených z tykve a vynikající. Samozřejmě mi to nedalo a zeptal jsem se své holandské průvodkyně, zda si nemyslí, že bychom mohli z mléka dostat nějakého toho vtipného parazita. Mínila, že snad ani ne, záleží prý na tom, zda jsou krávy opravdu zdravé. Její odpověď mne tenkrát uklidnila jen částečně, teprve později jsem mohl díky bohu konstatovat, že měla pravdu. Zůstanou nejkrásnější?

Muži z kmene Bororo o svůj vzhled dbají i během roku. Je to jejich hrdost a svým způsobem ho považují za bohatství. Gerewoll se ale v současné době stává u zahraničních turistů stále populárnějším a je otázkou, jak tenhle zájem ovlivní celý kmen. Snad tradice tanců ruma a yaake nebude ani v budoucnu ztracena. Pevně doufám že se ani nevytratí kultura a zvyky tohoto úžasně zajímavého a hrdého kmene.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Michael Fokt

Štíři žijí na Zemi již přibližně čtyři sta milionů let, a přesto vypadají, jako by právě přiletěli z jiné planety. Mají spoustu záhad: Ve tmě pod ultrafialovými paprsky tajemně září, nahánějí nám od počátků lidstva hrůzu jedovým ostnem na konci zadečku a díky své neuvěřitelné odolnosti patří mezi horké kandidáty na přežití atomové války. Dokážou vydržet v prostředí vysokohorských plání i rozpálených pouští. A navzdory nelichotivé pověsti mohou sloužit za vzor rodičovské péče. Lidé si štírů všímají snad od počátku věků. Mýty a báje starých civilizací jsou doslova prolezlé škorpiony, kterým tvůrci legend zpravidla přisoudili nezáviděníhodné role nositelů nemocí, poslů neštěstí či zákeřných zabijáků. Díky jednomu ze znamení zvěrokruhu se štír dokonce dostal i na hvězdnou oblohu.   Oživlé drahokamy   Doslova v záři reflektorů moderní vědy se štíři octli ve druhé polovině dvacátého století, kdy biologové učinili ohromující objev. Zjistili, že se jinak nenápadné žlutavé či nahnědlé štíří tělo pod paprsky pro naše oči neviditelného ultrafialového záření modrozeleně rozzáří jako oživlý neonový poutač. Tato téměř psychedelická podívaná samozřejmě ihned nadchla všechny odborníky i milovníky přírody, kteří v sobě našli porozumění pro tvory s klepety, osmi nohama a jedovou injekcí na ocase.  

  Vědci studující štíry okamžitě pochopili, že dostali do rukou mocný nástroj k jejich vyhledávání v terénu. Když vzali v noci do pouště přenosný UV reflektor, s překvapením zjistili, jak jsou štíři v takto nehostinném prostředí hojní. Po zapnutí „neviditelných“ světel se na povrchu písku objevily desítky pohyblivých drahokamů slídících po kořisti. Schopnost fluorescence si navíc zachovávají i mrtvá tělíčka štírů – dokonce i poté, co prošla trávicím traktem větších dravců. To s nadšením uvítali přírodovědci zkoumající potravní návyky menších šelem. Místo zdlouhavého rozhrabování starého trusu stačilo prostě namířit na hromadu výkalů ultrafialový reflektor. Světélkující úlomky vnější kostry spolehlivě prozradily, zda si hmyzožravý tvor dopřál kromě jiných lahůdek k večeři také pár štírů.   Sledování štírů pomocí UV lamp neboli „blacklighting“ se navíc v některých částech světa stává oblíbenou zábavou amatérů. Lidé si tak mohou zkontrolovat, jestli si v noci nesedají na štíra nebo zda jedovatý návštěvník nepoctil návštěvou jejich dům. Neobvyklá noční podívaná je navíc stejně vítanou atrakcí jako například pozorování ptáků.   Dodnes přesně nevíme, co vlastně tajemné světélkování štírů způsobuje. Nejpravděpodobněji jsou za ně zodpovědné bílkoviny nebo složité cukry obsažené ve vnější vrstvě jejich kutikuly (vnější kostry). Tato takzvaná hyalinová vrstva však vzniká až během života štírů, protože nejmladší mláďata ani štíři těsně po svlečení staré pokožky nesvětélkují. Jak jejich brnění tmavne, schopnost fluorescence se obnovuje. Jakmile se však světélkující látky vytvoří, přečkají téměř všechno. Vydrží dokonce i ve zkamenělinách starých stovky milionů let, které díky tomu pod UV světlem září podobně jako živí štíři.   Štíři samotní pravděpodobně mohou díky zvláštním schopnostem vnější kostry ultrafialové záření vnímat a vyhýbat se škodlivým dávkám těchto rakovinotvorných paprsků. Možná k sobě také promyšleným způsobem lákají svou hmyzí kořist. Dnes víme, že květy některých rostlin odrážejí UV světlo a vytvářejí tak pro své opylovače naším okem neviditelné přistávací značky. Hmyz citlivý na ultrafialové světlo by se mohl se stejnou ochotou stahovat i k číhajícím štírům.   Přežijí vše – asi i člověka   První zkameněliny štírů pocházejí přibližně z poloviny prvohor. Je tedy zřejmé, že předkové dnešních druhů museli přečkat masové vymírání na konci prvohor i zkázu dinosaurů o necelých dvě stě milionů let později. Dokonce se zdá, že by štíři přežili i jadernou válku vyvolanou člověkem. Spokojeně totiž žijí na Sahaře v blízkosti oblastí, kde v minulosti proběhly testy francouzských nukleárních zbraní. Díky svým velmi malým chromozomům a jejich odolné struktuře přežijí bez úhony úroveň radiace, která několikasetnásobně převyšuje dávku gama paprsků smrtelnou pro člověka. Navíc se zdá, že enzymy v trávicím či dýchacím ústrojí štírů dokážou likvidovat škodlivé látky, které v těle při ozáření vznikají.   Tito podivní členovci se však neskloní ani před mnohem přirozenějšími nástrahami okolního prostředí. Některé druhy štírů vydrží hladovět déle než rok. Pomáhá jim to přežít v pouštích. Během půstu většinou zůstávají v úkrytu a šetří tak energií, účinně využívají živiny získané při poslední hostině a velmi pomalu je spalují.   Podobně dokážou šetřit i s životodárnou vodou. Díky pevné vnější kostře se voda z těla téměř neodpařuje, s výkaly jí do okolí odchází minimum a někteří štíři vydrží, když vyschnou, tedy ztratí polovinu tělesné hmotnosti. Pro jiné druhy nepředstavuje problém ani opačný extrém – bez následků přežijí i několikadenní pobyt pod vodní hladinou. A štíři z chladnějších oblastí objevili stejně jako konstruktéři automobilů tajemství nemrznoucích směsí. Místo v chladiči jim však tyto látky kolují v krvi. Zabraňují zmrznutí vody v buňkách těla, a tedy i poškození tkání ledovými krystalky. Díky tomu štíři během zimního spánku přežijí teploty hluboko pod bodem mrazu.  

  Ovšem stejně jako všichni živočichové s proměnlivou teplotou těla jsou i štíři ohrožení přehřátím. Z toho také pramení mylná pověra, že se „štír uvězněný v kruhu ohně usmrtí svým vlastním jedovým bodcem“. Trýzněný pavoukovec by si takto život ukrátit nemohl, ani kdyby chtěl. Proti vlastnímu jedu je totiž neobvykle odolný. Za mávání žahavým ústrojím mohou pravděpodobně křeče z horka, které předcházejí smrti přehřátím.   Rytíři v plné zbroji   Rytíři ve středověku nosili těžké plátové brnění, které při válečných řežích chránilo jejich tělo před údery nepřátelských zbraní. Taková zbroj však byla těžká, nepohodlná a výrazně omezovala pohyb zbrojnoše. Štíři se mohou ­pochlubit mnohem dokonalejší verzí brnění – pláty tvoří chitin. Na rozdíl od kovu rytířské zbroje je lehký a přesně obepíná i ty nejjemnější struktury štířího těla. Jednotlivé části vnější kostry jsou spojené pružnými klouby, díky kterým nedělá štírům pohyb žádné těžkosti. Jednu nevýhodu však mají oba typy zbroje společnou – se svými majiteli nerostou. Středověký šlechtic tak za život vystřídal několik velikostí brnění od dětské až po tu dospělou. Štíři jsou na tom stejně. Proto střídají zbroj častěji v mládí než v dospělosti.   Svlékání je pro štíra jedním z nejtěžších životních úkolů a také jedinou příležitostí, jak vyrůst. Nová kutikula je totiž zpočátku měkká a pružná, takže se může podle potřeby natáhnout do délky i do šířky. Některé druhy štírů během jediného svlékání povyrostou téměř o třetinu!   Během svlékání a těsně po něm jsou štíři ve velkém ohrožení, protože měkké brnění neplní svou ochrannou funkci. Není divu, že se svlékají v pečlivě vybraném úkrytu. Před tím se pod starým krunýřem vytvoří nová kutikula oddělená od té staré tekutinou. Speciální enzymy také změkčí staré brnění, aby z něj štír vůbec mohl vylézt. Při odkládání zbroje se zvyšuje krevní tlak v přední části štírova těla, dokud stará pokožka nepraskne. Vzniklým otvorem pak její majitel pracně vysouká hlavohruď, všechny končetiny a nakonec i zadeček. Svlékání má pro štíry i tu výhodu, že se na novém brnění znovu vytvoří všechny smyslové chlupy poškozené během dřívějšího života. Většinou také dorostou poškozené nohy. Skutečně velkým štírům trvá svlékání až tři hodiny, malé druhy to však většinou zvládnou asi za půlhodinu. Tvrdnutí nového brnění však většinou zabere několik hodin nebo i dní.   Lovci s klepety   Všichni štíři, které věda zná, se živí lovem. Liší se pouze tím, na jak velkou kořist si troufnou. Obři mezi štíry z rodu Pandinus obývající africké pralesy dorůstají s nataženými klepety délky téměř třiceti centimetrů a občas mohou přemoci i malé obratlovce. Drobní stromoví štíři rodu Microtityus z tropické Ameriky nedosahují ani desetiny této velikosti, takže se musejí spokojit s pronásledováním nejmenšího hmyzu mezi listy stromů. Naprostá většina štírů vyráží na lov pod pláštěm tmy. Na mnoha místech světa jsou totiž velmi hojní a navzdory obávanému žahadlu mají také nemálo nepřátel. Příroda zřídkakdy ponechá tak vydatný zdroj potravy bez povšimnutí. Zálusk na ně mají hladoví dravci a nebezpečné je spalující denní slunce.   Většina štírů se může pochlubit hned několika páry očí. Největší z nich, takzvané střední, jsou usazené na hrbolku uprostřed hřbetního štítu hlavohrudi a tak trochu připomínají průzor tankové věže. Podle některých pozorování by měly mít schopnost prostorového vidění, pravděpodobně však rozeznávají pouze rozdíly mezi světlem a tmou podobně jako menší oči na přední hraně hlavohrudi. Hlavním stopovacím smyslem štírů tak zůstávají citlivé chlupy. Porůstají klepeta, nohy i trup a zaznamenávají sebemenší chvění vzduchu i podkladu. Spolu se zvláštními hřebínky na spodní straně zadečku dokážou podle vibrací lokalizovat kořist na vzdálenost až půl metru. Zaznamenávají přitom nejen její polohu, ale i směr a rychlost pohybu – a to i pod zemí. Hladový štír tak může i ve tmě s roztaženými klepety vyrazit k útoku správným směrem.   Navzdory vžitým představám používají štíři jedový bodec při lovu jen zřídka. Doplnění zásoby vypotřebovaného jedu může trvat i několik týdnů, během kterých nemá obávaná štíří zbraň plnou účinnost. Lovci s klepety se proto většinou řídí pořekadlem, že co nejde silou, jde ještě větší silou. Snaží se rozdrtit chycenou kořist klepety a jed použijí, jen když se lapený tvor urputně brání. Tehdy však s chirurgickou přesností najdou na jeho těle co nejměkčí místo, kam jedovou injekci vbodnou. Hostina štírů pak připomíná spíše velkou pijatiku. Protože nemohou polykat pevné tkáně, rozmělňují menšími klepítky (chelicerami) tělo kořisti na kaši a rozpouštějí ho trávicími šťávami. Vzniklý koktejl pak nasávají přes filtr z hustých chlupů do žaludku.   Vezmi na to jed!   O štířím jedu koluje téměř tolik pověstí a zkazek jako o štírech samotných. Bodnutí ostnu většiny z dnes známých asi patnácti set druhů štírů však zdravý dospělý člověk pociťuje podobně jako vosí píchnutí. Skutečně nebezpečných druhů štírů pro člověka po světě pobíhají přibližně dvě desítky a všichni se navíc všemožně snaží přímému setkání s člověkem vyhnout. Rozhodně si nezaslouží pověst nelítostných zabijáků, kteří po nocích hledají nebohé oběti. Stejně jako v případě lovu štíři co nejvíce šetří drahocenným jedem a rozhodně se netřesou touhou po tom, aby ho bezdůvodně vstříkli do prvního člověka, který jde právě kolem.   Protože  jsou však štíři na mnoha místech hojní a rádi vyhledávají tmavé pohodlné úkryty – například v domech, lidských botách nebo hromadách šatstva – počítají se oběti štířího uštknutí ročně po celém světě na tisíce. Štíří jed většinou účinkuje na nervovou soustavu a v případě těžké otravy proto patří k příznakům svírání v hrdle, nekoordinované pohyby svalů, poruchy řeči, pocení, zrychlení srdeční činnosti a nakonec i smrt v důsledku obrny dýchacího centra. Kvůli své menší hmotnosti bývají ohroženější děti než dospělí.   Nebezpečnost štírů přitom závisí nejen na síle jejich jedu, ale také na jeho množství. Nejobávanější dvojku severní Afriky například tvoří štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus) a štír tlustorepý (Androctonus australis). Prvně jmenovaný druh má skutečně velmi prudký jed srovnatelný s toxinem kobry, při uštknutí ho však do rány vstřikuje poměrně málo a navíc se nevyskytuje tak často v blízkosti člověka jako štír tlustorepý. Ten se často zahrabává do písku, kde na něj bosí domorodci často nevědomky šlápnou, a disponuje znatelně větší dávkou jedu. Má proto navzdory jeho menší prudkosti na svědomí osm desetin smrtelných případů bodnutí. Základní, i když ne vždy platnou poučkou při poznávání nebezpečných štírů je podívat se na jejich klepeta. Druhy s mohutnými klepety se při obraně raději spoléhají na jejich sílu a bodají jen zřídka, zatímco nebezpečně jedovatí štíři mívají klepeta spíše štíhlá a menší.   Smím prosit?   Námluvy štírů a jejich péče o potomstvo jsou v příkrém rozporu s tím, jakou představu o těchto členovcích většina lidí má. Roztoužení partneři se hledají pomocí chemických signálů a vibrací, které vysílají do okolí. Jakmile se ujistí, že patří ke správnému druhu i pohlaví, začne ta nejpoetičtější část námluv. Oba partneři se vzájemně uchopí klepety a často i několik hodin tančí zásnubní tanec. Důvod štíří dvornosti je však mnohem prozaičtější. Během tance hledá samec vhodný pevný podklad, na který umístí svůj váček se spermiemi (spermatofor). Poté pečlivě navádí partnerku tak, aby mohla jeho balíček lásky bez problémů sebrat do svého pohlavního otvoru. Držením za klepeta se navíc jistí proti tomu, aby ho jeho větší a silnější partnerka po páření nepozřela – i takové věci se ve světě štírů občas stávají.   Samičky štírů nekladou vajíčka, ale rodí živá mláďata. Zárodky se v jejím těle vyživují buď živinami uloženými ve žloutkovém váčku, nebo získávají výživu přímo z těla matky jakousi štíří obdobou placenty. Vývoj štířích mláďat se tedy překvapivým způsobem podobá situaci u savců. Březost některých štírů přitom trvá déle než rok.   Ihned po porodu předvede štíří matka přímo vzorovou ukázku rodičovské péče. Na týden až měsíc se promění v živoucí autobus na přepravu štířího dorostu. Pečlivě pomůže svým potomkům na hřbet a vozí je po světě až do jejich prvního svlékání. Dokonce jim pokožkou přečerpává vodu a možná i jiné živiny. Mláďata, která v této době ze zad matky spadnou, nepřežijí. Na rozdíl od autobusu matka po celou dobu přepravy nežere, ale spaluje zásoby v těle. Starostlivé matky afrických pralesních štírů rodu Pandinus dokonce zručně pomáhají klepety ratolestem při prvním svlékání. Mláďata pak s matkou někdy zůstávají i dále a pomáhají jí s lovem nebo hloubením nory, ačkoli u většiny ostatních druhů prvním svlečením vzájemné soužití končí. U tvorů, kteří jinak bez váhání zaútočí na menšího jedince vlastního druhu, je to překvapivě silné pouto.   Oddaná rodičovská péče a propracované námluvy jsou jen jedněmi z mnoha důvodů, proč bychom se měli na štíry podívat poněkud přívětivějším okem a poopravit si nespravedlivé názory, které nám podsouvají stovky let staré a většinou nepravdivé zkazky o jejich vlastnostech či zvycích.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Tomáš Kubeš   „Češi? Koller, Baroš, Rosický,“ shoduje se většina osazenstva autobusu. Jsem v šoku, tady, uprostřed Etiopie? Kupodivu tu Českou republiku znají snad všichni a je cítit, že ji mají rádi. Na to by asi nestačil ani fotbal.

Většina osazenstva autobusu pochvalně vykládá hlavně o školách, které tu Češi staví. Ostatně hned u cesty míjíme velký billboard s naší vlajkou. Jsou chvíle, kdy je člověk opravdu hrdý na svoji zemi. Chvíli se proto dmu pýchou, než přijde ještě větší překvapení – velká část osazenstva autobusu zná dokonce organizaci Člověk v tísni! A ta tu působí teprve od roku 2003.  

  Ztratit rodiče je pro každé dítě složité. Ovšem, když se narodí v Etiopii, jedné z deseti nejchudších zemí na světě, je to přímo tragédie. Pokud se o ně nepostará někdo z příbuzných nebo sousedé, často končí na ulici. Bez vidiny budoucnosti, jen každodenní boj o přežití. Právě organizace Člověk v tísni se snaží situaci mnoha dětí změnit ve městě Awasa na jihu Etiopie. Nejenže tam staví školy z peněz získaných ze sbírek, ale vybudovala i internát pro sirotky, kde mohou žít během studia na střední škole, aby měli větší šanci získat lepší zaměstnání po studiu a tím i lepší budoucnost.   Čápi a jediný bankomat

Město Awasa jsou velké bulváry s mohutnými stromy s hejny vodního ptactva a čápy marabu, poklidná hladina velkého jezera, moderní budovy nebo také jediný bankomat mimo Addis Abebu. Skoro jako v ráji oproti chudým vesničkám po cestě. Škola pro sirotky je kousek za městem. První den mě čekají formality, seznámení s ředitelem školy a vedoucím sociální péče, který bdí nad internátem.   Škola je na poměrně rozsáhlém pozemku – dvě velké školní budovy, zahrady, studna, jídelna a dvě ubytovny pro žáky. Jedna pro dívky, druhá pro chlapce. Příchod cizince a ještě k tomu bělocha samozřejmě nezůstal utajen, a tak se kolem mě rychle vytvořily hloučky zvědavých studentů. Kdyby věděli, že zítra se chystám jednoho z nich celý den fotografovat, asi by tomu nevěřili. Stejně jako zaměstnanci školy, kteří vůbec nemohou pochopit, proč to dělám. Kdo by se zajímal o sirotky…  

Naštěstí všichni prý chápou vrtochy novinářů. Vychovatelka Jigeremu tedy přivádí mladou šestnáctiletou dívku Netsanet Zekarias, která byla sociálními pracovníky vybrána jako kandidát na fotografování. Pak nás nechají v klidu se seznámit. Netsanet se už těší, škoda jen, že netuší, jak to bude pro nás oba náročné. Internát v Awase je určen pro děti, které ztratily minimálně jednoho z rodičů kvůli chorobě AIDS. Ačkoliv je to jedna z podmínek pobytu, je velice těžké zjistit, nakolik se to dodržuje. Jednak je AIDS v Etiopii a obzvláště na venkově absolutní tabu. Kdo by se chtěl s něčím takovým chlubit, bude okamžitě komunitou zavržen. A tak se tu do posledního okamžiku přede všemi nemoc tají a pokud někdo v rodině zemře, uvádí se většinou jako příčina úplně jiné onemocnění.   Druhým problémem je zjistit další informace, děti často neznají ani svůj věk. Tak se nezřídka mění práce sociálních pracovníků v detektivní záležitost. Musejí navštívit současnou rodinu, zjistit bližší podrobnosti u sousedů a také dát přednost těm, kteří to mají do Awasy daleko.   Hvězda se vším všudy

Ještě před svítáním jsem nedočkavě vyrazil do chladného rána ke škole. Netsanet mě tam už zvědavě očekávala. Na jeden den jsem se měl stát jejím stínem. Jak žije sirotek z Awasy? Zpočátku se jí to líbilo. Budila všeobecnou pozornost, byla hvězdou dne. Po pár hodinách jsem se ale stal už téměř pronásledovatelem a Netsanet začala u kamarádů budit závist. Spousta žáků se snažila za každou cenu vnutit do záběru nebo mě alespoň přemluvit, aby to byli zrovna oni a ne zakřiknutá Netsanet, kdo mě bude zajímat. Začaly přibývat situace plné emocí, rivality a dokonce i zášti. O to těžší vše bylo pro Netsanet. Na rozdíl ode mne zůstane ve škole i v následujících dnech hvězdou se vším, co k tomu v dobrém i špatném patří.   Den co den

Smyslem celého projektu je nejen možnost získat bezplatné vzdělání, ale také integrace do kolektivu. Velkým bonusem může být kvalifikace pro některé řemeslo, kterou musí povinně mít každý z obyvatel internátu. Každý sirotek obdrží kromě učebních pomůcek uniformu a bezplatnou stravu. Jen na víkend se žáci vracejí ke svým příbuzným nebo pěstounům. Aby to studenti měli jednodušší, bdí nad nimi vychovatelé, kteří se snaží pomoci, kdykoliv je to možné. Samozřejmě, stejně jako mezi všemi lidmi, i tady mohou vznikat problémy. Proto je areál zakázáno opouštět, alkohol a drogy jsou zakázány a chlapci i dívky žijí odděleně. Naštěstí většina z nich chápe svůj pobyt tady jako jedinečnou šanci, která se neopakuje.  

Každý den na internátě se těm předešlým i následujícím víceméně podobá jako vejce vejci. Klasický budíček vyžene žáky z postelí, pak ranní hygiena a z kuchyně se už line vůně čaje. Na rozdíl od našich škol tu mají ranní nástup. Při něm se kontroluje docházka, ředitel školy seznamuje žáky s novinkami. Pak se všichni rozprchnou do tříd, kde se většina předmětů učí v angličtině. Možná to někoho překvapí, když úředním jazykem je amharština. Jenže už od střední školy je vše včetně učebnic v angličtině. Ne vždy ale všichni cizí jazyk ovládají, a tak si učitelé pomáhají i amharštinou. Dalo by říci, že během vysedávání ve třídě jsem si zavzpomínal na svoje školní léta a neshledal příliš velký rozdíl. Na­opak učitelé mi připadali natolik zanícení svými předměty, že z nich přímo čišela neuvěřitelná touha naučit všemu, co znají, i děti kolem nich. Vůbec v celé Etiopii vzdělání letí, a tak se většina hovorů s cizinci točí okolo školy a absolutní touhy naučit se co nejvíce.   Příběh plný krutosti

O přestávce prchám za Netsanet do jejího pokoje. Je určen pro osm obyvatel. Každá ze slečen tu má své království. Často jen nepatrné množství oblečení a několik drobností, které připomínají ztracený domov, v krabici nebo malém batohu. Netsanet mi se slzami v očích ukazuje fotografie rodičů i sester. Nedivím se její bolesti, protože příběh jejího dospívání je plný krutosti.   Narodila se ve vesnici Woleyta. Osud celé její rodiny byl protkán různými záhadami a závistí. Rodiče si žili na místní poměry poměrně dobře, vlastnili velký dům se zahradou a tatínek měl dobrou práci. Jenže být úspěšný se neodpouští ani na chudém venkově v Etiopii. Kvůli konfliktům s okolím se Netsanet spolu se dvěma sestrami nesměla stýkat s jinými dětmi. Lidé jim často vyhrožovali a také je občas napadali. Celá situace vyústila v tragédii, kdy matka byla sousedy otrávena. Stejně i domácí zvířata. Alespoň tak divná úmrtí vysvětloval dívce její otec.   Po smrti milované ženy sebral otec celou rodinu a odstěhoval se do města Shasemene. Tady si našli nový domov, i když tatínek často musel na dlouhou dobu odjíždět za prací po celé zemi. A tak děti zůstávaly samy doma a musely se o sebe postarat samy. Otec začal svůj žal utápět v alkoholu, až se jednoho dne děti dozvěděly, že byl nalezen v autě mrtvý. Jeho smrt zůstala záhadou. Přestože byl nalezen s nožem v ruce a dopisem na rozloučenou, jeho kolegové sebevraždě nevěřili.   Děti se tedy vydaly na policii hledat pomoc, jenže odtamtud je bez zájmu vyhodili. Naštěstí se o ně postarali dobří sousedé a otcovi kolegové. Jejich nová rodina přijala obě sestry jako vlastní a umožnila jim vystudovat základní školu. Dívka tady poznala skvělé nové rodiče, kteří nedělali rozdíly mezi vlastními i nově příchozími.   Fámy a klepy   Díky snaze nevlastních rodičů dívce pomoci se Netsanet dostala do Awasy a nakonec do střední školy a internátu. Měla štěstí, protože v letošním roce bylo takto úřady vybráno jen dvacet sirotků. Projekt byl totiž koncipován jako vzájemná spolupráce, kdy organizace Člověk v tísni rozjezd školy a internátu finančně zabezpečí a poskytne peníze pro pobyt sirotků. Během projektu ale bude vše postupně předáno místní samosprávě, která se postará o pokračování. Jenže jak tomu už tak bývá, peněz je málo a počet vybraných sirotků se zmenšil. Na roční pobyt jednoho žáka včetně stravy by přitom postačovalo asi 3000 birrů (přibližně 6000 Kč).   Jakmile skončí dopolední vyučování, cvrkot se přenese do jídelny, kde každý ubytovaný dostane velký tác s oblíbenou plackou indžerou s kopcem luštěnin a zeleniny. Netsanet mi nabízí svoji porci, protože tady v Etiopii se jí dohromady. Prostě teď mám já, jindy zase pozveš ty mě. Trochu se stydím, když ujídám někomu, kdo sám nemá dost, jenže odmítnout by bylo považováno za urážku. Ostatní studenti si nás z dáli zvědavě prohlížejí a moje dívka se narovnává v zádech, aby ji všichni viděli. To už tu o nás kolují fámy, že si Netsanet odvezu do Evropy. Nevinné fotografování nakonec působí spousty zbytečných problémů. Naštěstí vychovatelé duchapřítomně opět vysvětlují, oč mi jde…   Po odpolední škole musejí studenti pomáhat v kuchyni, každý má na starost svůj kus záhonu, který slouží pro pěstování zeleniny pro kuchyni. Je tu také dílna, kde se žáci učí pracovat se dřevem při výrobě nábytku a židlí, které slouží jako vybavení dalších škol. Dívky mají svoji krejčovskou dílnu, kde šijí uniformy. Je to chytře vymyšleno. Ti, kterým je pomáháno, svojí pílí naopak spolufinancují svůj pobyt a také školu. Příjmy z těchto činností směřují zpět do školy a nábytek spolu s uniformami je kupován společností Člověk v tísni pro další nově vybudované školy. Učitelé mi hrdě ukazují bytelné stoly a židle, které si dnes kupují i mnohé další školy.  

Když po několika dnech Awasu opouštím, mám ještě před očima všechny ty nadšené studenty a jejich učitele a samozřejmě Netsanet. Vidím ji, jak stojí u brány školy a s lítostí pozoruje, jak odjíždím. Moje návštěva byla možná pro všechny malou vzpruhou do jejich dalších osudů nebo přinejmenším vytržením od každodennosti. Byl jsem potvrzením, že o ně má svět zájem. Každopádně po tom, co jsem viděl, věřím, že budoucnost dívky Netsanet a jejích spolužáků bude o mnoho pozitivnější. A díky pomoci lidí, kteří svěřili své peníze organizaci Člověk v tísni. Očividně ne zbytečně.

Člověk v tísni v etiopii

● Organizace Člověk v tísni působí v Etiopii od roku 2003. Hlavním cílem této mise je především boj s negramotností, tedy zajistit dostupné vzdělání, kvalitní pomůcky pro výuku, výstavba škol v místech, kde chybí možnost základního vzdělání, školení pedagogů v moderních vyučovacích metodách, integrace sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, ve středoškolském zařízení. Za tímto výčtem se ukrývá neuvěřitelné množství práce a energie věnované lepší budoucnosti země.

● Organizace v Etiopii investovala více jak jeden milion euro z různých rozvojových grantů a také sbírek, které probíhaly a stále probíhají v Česku. V Awase je to především střední integrovaná škola s internátem nebo základní školy v Asore, Lante, Borichu, Teffo Cheffo, a experimentální škola v Alabě. A chystají se mnohé další projekty. ● Více najdete na internetových stránkách www.clovekvtisni.cz a www.skolavafrice.cz

Category: 2008 / 07 – 08

Text Michal Dvořák, foto Marek Wágner   Když jsme za fyzičkou Petrou Šauli jeli poprvé, tak se nám krátce před rozhovorem telefonicky omluvila, že jej musíme posunout, jelikož právě porodila. Za několik týdnů nás už doma přivítala spokojená matka malé Julie. Během našeho povídání jednou dvakrát odběhla k plačícímu miminu, jinak ale o svém oboru, tedy o výzkumu ionosféry, mluvila více než soustředěně a s nadšením.   Za svou práci ve výzkumu ionosféry jste letos byla oceněna prestižním stipendiem Pro ženy ve vědě. Jak se žije českým vědkyním?   Mně osobně se žije relativně dobře. V našem ústavu máme úžasného ředitele, skvělé kolegy a o nějaké diskriminaci žen nemůže být ani řeč. Naopak jsem si při studiích užívala té pohody, když nás tři ženy hýčkala třicítka spolužáků. Možná jednou dvakrát se na škole stalo, že zkoušející pronesl letmou poznámku o vařečkách a hrncích, ale ne na moji adresu. Když jsem získala stipendium Pro ženy ve vědě, které zaštiťuje L’ORÉAL, tak jsem si vyslechla i to, že jde o voňavkovou soutěž, která naopak diskriminuje muže. Tak jsem je vyzvala, ať kontaktují třeba rybářský svaz nebo nějakou jinou mužskou společnost, že je možná také podpoří.  

To by bylo skvělé řešení. České firmy a organizace by se měly probudit a vědu podporovat právě takovým způsobem jako v zahraničí.   Já si myslím, že vše začíná u lidí a jejich vnímání vědy. Lidé přijdou domů, zapnou si televizi, otevřou lednici a neuvědomují si, že za vším je výzkum. Pro žádnou naši vládu nebyla věda prioritou, přestože to tvrdily a tvrdí. Stejně tak i naše firmy, až na výjimky, zatím nevidí důvod, proč vědu podporovat. V zahraničí je častější, že velké společnosti vezmou pod svá křídla nějakou soutěž nebo ocenění a je to pro ně otázkou prestiže. Přitom pro naše vědce jsou granty a stipendia často nezbytné, protože se základními prostředky na vědu se vychází s obtížemi. Navíc potřebujeme hodně cestovat, protože bez kontaktu se zahraničními kolegy se neobejdeme.   Fyzika většinu lidí děsí. Dá se vůbec oblast, kterou se zabýváte, nějak vysvětlit i pro laiky?   Zkoumám, jak se chová ionosféra ve středních šířkách. Potřebujeme znát a předvídat chování ionosféry, protože jí prochází elektromagnetické vlny, které lidé využívají, a ty jsou závislé na stavu ionizace v atmosféře. Je to důležité například i pro upřesnění pozice pomocí GPS. Chování ionosféry je přitom poměrně složité.   Jak si máme ionosféru představit?   Jedná se o slabě ionizované prostředí, jednoduše řečeno máme nad sebou vrstvu částic, ze kterých jsou některé nabité. Například ve výšce okolo tří set kilometrů připadá na sto částic neutrálních asi jeden pár iontů, tedy elektricky nabitých částic. Ionosféra dosahuje teploty až tisíce Kelvinů, ale hustota částic je tam velmi nízká. Postupně se mění také její složení.   K velkým objevům v oboru, kterým se zabýváte, přispěly válečné konflikty, zejména 2. světová válka. Není to paradox?   Občas vědci dostanou nějaký ten šrot na hraní. Dostaneme se tak k technice, na kterou by se jinak těžce sháněly peníze. Pomocí raket se podařilo získat potřebné údaje o složení jednotlivých oblastí atmosféry, koncentraci částic a podobně. Ionosféra je pro zkoumání příliš blízko a zároveň daleko – blízko pro rozsáhlejší měření pomocí satelitů a daleko pro pozemské techniky. Rozvoj našeho oboru nastal pak hlavně díky Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku 1957/58, kdy začala po světě vznikat řada observatoří, mimo jiné i naše průhonická.   Můžete říci, jaké výhody budou mít lidé díky vašim výzkumům v budoucnosti?   Nejdříve potřebujeme ionosféru poznat, teprve pak ji dokážeme využívat. Lidé budou samozřejmě stále více využívat GPS a navigační systémy buď komerčně, nebo v dalším výzkumu. Abychom zaznamenali i velmi malé změny polohy bodu, například při pohybu zemských desek, potřebujeme jeho pozici určit co nejpřesněji. K tomu je nutné vědět, jakým prostředím se elektromagnetická vlna mezi vysílačem a přijímačem GPS systému pohybuje. Teprve pak získáme opravdu přesné a podstatné údaje.   A dokáže člověk ionosféru nějak ovlivnit?   Vrstva je to poměrně vzdálená, ale dříve nebo později se k ní dostanou všechny zplodiny lidské aktivity. Pravděpodobně tedy člověk ionosféru po chemické stránce obohatí o různé prvky a sloučeniny a změní ji. Otázkou tedy zůstává, jestli člověk již do tohoto systému zasáhl, anebo k tomu teprve dojde. To brzy poznáme.   Málokdo ví, že tak krásný jev, jakým je polární záře, souvisí právě s ionosférou…   Hlavně v období, kdy je Slunce nejaktivnější, vyvrhuje do meziplanetárního prostoru své plazma. Jeho oblak doputuje k zemské magnetosféře a v okolí severního a jižního pólu může proniknout do zemské atmosféry. Vstupující sluneční částice se srážejí s částicemi atmosféry a jak říkáme my, vědci, excitují a ionizují je. Pro každou částici je výhodnější základní stav, a tak se do něj po čase vrátí a přitom vyzáří světlo. A to je právě polární záře. Její barva je dána vlnovou délkou vyzářeného světla. Třeba kyslík v atmosféře září zeleně nebo červeně.  

Vzpomenete na případy, kdy byly záře patrné i u nás? A jak je lidé například ve středověku vnímali?   Při posledním slunečním maximu proběhlo po silných erupcích na Slunci několik opravdu velkých superbouří a polární záře byly patrné i u nás. Tam, kde nebyli lidé na tuto záři zvyklí, tedy i ve střední Evropě, bývala dříve vysvětlována jako předzvěst války nebo osudové znamení kvůli své převážně červené barvě. Mnoho případů je zaznamenáno ve starých kronikách. Dokonce i v americké knize o polárních zářích Majestic Lights jsou zachyceny dřevoryty z Kutné Hory z roku 1570. Stačí se na tato historická znázornění podívat, a hned je zřejmé, kde se vzaly všemožné pověsti o dracích a různých démonech. Lidé samozřejmě netušili, čím jsou záře způsobeny, a tak si vymýšleli kouzelné příběhy. Například v Grónsku nebo na Islandu se říkalo, že polární záři způsobují duše mrožů, které si kopají s lebkami mrtvých lidí. Laponci zase mluví o lišce, která běží ve sněhu; ocasem za sebou zametá stopy a zvířený sníh pak na nebi svítí. V severských zemích byly záře často považovány za most mezi živými a mrtvými. Podle jiné legendy jsou zase polární záře duše lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí a nemohou se dostat do světa mrtvých.   Předpokládám, že člověk, který se ionosférou a zářemi zabývá, je touží spatřit na vlastní oči. Povedlo se vám to?   Ano, ale musela jsem si počkat. Když jsem byla poprvé za polárním kruhem na observatoři, bylo právě sluneční minimum, a tedy velmi malá šance záři vidět. Navíc jsem přiletěla den po krásné polární záři. Naštěstí jsem na observatoři byla dostatečně dlouho, a tak jsem po sedmadvaceti dnech, což je doba, kdy se Země opět natočí ke stejné aktivní oblasti, polární záři uviděla. Stála jsem sama venku a najednou tu byla. Nevěděla jsem, jestli mám štěstím plakat, smát se nebo skákat radostí. Všude kolem mě vlály nádherné zeleně zářící záclonky a vlnily se hadovité útvary. To je něco úplně jiného, než když vidíte záři jen na fotkách. Při dalších návštěvách na observatoři Sodankyla jsem si polární záři užívala denně.   Sluneční aktivita se proměňuje nejen v rámci měsíců, ale i let. Jak je na tom Slunce s aktivitou právě nyní?   Základní sluneční cyklus trvá asi jedenáct let a v současné době jsme krátce za slunečním minimem, které bylo kolem roku 2006. Během minima je počet slunečních skvrn nejmenší, během několika let pak jejich počet narůstá až do maxima, kdy je aktivních oblastí nejvíce. Poté opět klesá. V období maxima dochází k velmi četným geomagnetickým bouřím a polární záře je častější.   A poslední otázka, která určitě k tomuto rozhovoru patří. Kolik vašich spolužáků ze školy například odešlo pracovat do zahraničí, protože tady by se vědou na špičkové úrovni neuživili?

Odešlo jich poměrně dost, řekla bych, že je to tak jedna k jedné. Polovina jich tu zůstala. Nejvíce nás zkrátka na poli české vědy trápí nedostatek peněz. Představte si, že musíte stále psát žádosti o granty, kdy máte tak dvacetiprocentní šanci, že uspějete. Proto jich píšete několik najednou, aby alespoň jeden vyšel. Musíte stále obhajovat smysl projektů, tedy že přinesou nějaký užitek. To vše ale stojí za tu svobodu, kdy si můžeme vybírat témata, na kterých nás pak těší pracovat.

RNDr. Petra Šauli, Ph.D.Narodila se v roce 1972, vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK. Od roku 1994 působí v Oddělení aeronymie v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Specializuje se na fyziku ionosféry. V roce 2007 získala Prémii Otto Wichterleho udělovanou mimořádně perspektivním pracovníkům Akademie věd ČR. Letos byla její práce na výzkumu chování ionosféry ve středních šířkách oceněna stipendiem „Pro ženy ve vědě“, které udělují L’ORÉAL, Česká komise pro UNESCO a AV ČR.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Ivan Janko   Chlapi a s jehlicemi v rukou? Možná je ojediněle najdete i v České republice. Na peruánském kamenném ostrově Taquile jde ale o běžný jev. Pletou vlněné čepice.   Z rána to vypadalo na pořádný liják, ale obloha se nakonec úplně vyčistila. A tak jsem se usadil na zadní otevřené palubě. Vzduch byl chladný, ale kvůli katastrofálně seřízeném motoru naší rychlolodě nebyl ten nádherně čistý vzduch vůbec cítit. Značně opotřebovaný pohon lodní vrtule navíc hučel jako špatně nastavený monopost formule 1, a tak jsem se raději schoval do podpalubí. A zřejmě jsem se podíval na mapu. Ta, kterou měli vystavenou v přístavu města Puno, mě dokonale oklamala. Podle ní totiž nemohla cesta na kamenný ostrov Taquile trvat víc jak třicet minut. Omyl. Trvala skoro dvě hodiny.  

Voňavá muňa

Zapomeňte na sportovní výkony. Hrdinství totiž není na peruánské náhorní plošině Altiplano vůbec na místě. Vždyť hladina jezera Titicaca svou výškou zlehka překonává i majestátní alpské vrchy a s dechem na krajíčku tu jsou i trénovanější jedinci. „Nemusíte nikam pospíchat. I tak mě staršina ostrova čeká až tak za hodinu,“ upokojoval mě Pedro, který dělal průvodce.   Z maličkého mola nad křišťálově průzračnou hladinou jezera, kde bylo vidět díky čisté vodě až do desetimetrové hloubky, vede do vršku kamenná cesta. Takového kopečku bychom si ani doma ani nevšimli. Převýšení něco kolem dvou set metrů, na slunci příjemných plus dvacet stupňů a lehký vánek. Jen ten kyslík jaksi rozředili a na jednu pořádnou dávku bylo třeba se minimálně třikrát zhluboka nadechnout. „To máš. Drž si to u nosu a pořádně dýchej,“ snažil se mě povzbuzovat Pedro. Do ruky mi nacpal malou zelenou rostlinku, které tady všichni říkají muňa. „Používá se hlavně na čaj, ale je skvělá, když se vdechuje vůně čerstvých lístků. Skvěle odbourává výškovou chorobu,“ vysvětlil Pedro. Jako odchovanec Altiplana poskakoval po kamenech, jako kdyby byl u Mrtvého moře, níže o více než čtyři kilometry.   Muži a jehlice   Muňa zabrala. Ne že bych mohl konkurovat domácím, kteří vesele vykračovali vedle nás i s nákladem těžším než padesát kilogramů na zádech. Nesli zboží, které se na Taquile vozí na lodích z přístavu Puno. Na kamenném ostrově dnes žijí asi dva tisíce lidí a na rozdíl od skanzenu plovoucích ostrovů Los Uros se jejich život kvůli turistice vůbec nezměnil. Chovají ovce, pěstují, co se hodí, spíše tedy čemu se v této nadmořské výšce daří, a věnují se svým zálibám. Ženy sledují přímé přenosy z fotbalové ligy mistrů a muži pletou čepice. Hloupost? Ano, ale jen ta první polovice věty. Čemu se věnují ženy ve volném čase, není zase tak důležité. Ale chlapi tu skutečně zacházejí s jehlicemi na pletení famózně.   Rovnoprávnost

„Trápí se s tím odmala. Jehlice si berou do rukou poprvé v pěti letech. A musejí to náročné háčkování a pletení dokonale zvládnout, protože už jako devítiletí mají povinnost nosit jen své vlastní výrobky,“ šokoval nás Pedro krutými pravidly, která tu vládnou. Kdo je nezvládne, je všem pro smích a musí se z rodného ostrova nad jezerem Titicaca odstěhovat. „Mládež, stejně jako všichni svobodní, si na čelo připlétá do čapky bílou barvu. Ženáči to mají jiné. Nemusejí si honem něco uplést o svatební noci, protože tu funguje něco jako manželství na zkoušku,“ dozvídám se další detaily ze života ostrovanů.   Zatím jsme se horko těžko vyškrábali na malé náměstí, kde postávalo pár domorodců. Pedro se vydal k zástupci rady starších, která měla určit, do které restaurace se můžeme jít najíst. „Tady funguje rovnoprávnost. A aby některý z hostinských neměl příliš velký byznys, rozděluje všechny turistické skupiny někdo z vedení maličkého ostrova,“ dodal Pedro.   Divné zákony

Na kamenném náměstí, které lemovala malá terasa s neuvěřitelným výhledem na tmavomodré jezero Titicaca, pobíhalo několik chlapů se sytě červenými čapkami. Bylo téměř letní počasí a jejich vlněné ozdoby musely pekelně hřát. Ale na svoje díla byli všichni patřičně hrdí. Pletení tu totiž berou jako absolutně přirozenou součást života. „Nepamatuji si, že by v nedávné minulosti musel někdo ostrov opustit kvůli tomu, že by pletení nezvládl, ale máme tu i jiné zákony, které přinutí ty, kteří nemají rádi pořádek, aby šli jinam,“ upozornil na další zajímavosti jeden z postávajících mužů. Nuž, po jejich vysvětlení jsem si řekl, že bych nerad skončil mezi hříšníky. Hlavně se nad jezerem netolerují krádeže.   „Kdo je přistižen při činu, musí se vysvléct do naha a oběhnout celý ostrov. Potom je jeho jedinou záchranou povinný útěk z ostrova, kam se nesmí nikdy vrátit. Víme o dvou, kteří tak v posledních letech dopadli a od té doby je nikdo z ostrovanů neviděl,“ konkretizoval přísná pravidla Taquile náš Pedro. Po debatě se staršinou už měl instrukce i adresu restaurace, kam jsme mohli jít na oběd.   Baví je to

„Není to daleko. Chvíli ještě do kopce, ale slibuju, že potom už půjdeme jen dolů,“ chlácholil nás. Dobře věděl, že sotva lapáme po dechu a výstupy směrem k nebi nám ve výšce nad čtyři tisíce metrů nedělají dobře.

Cestou k restauraci, která byla spíše obývacím pokojem, nám zajímavou společnost dělali místní asi desetiletí chlapci. Na rozdíl od svých vrstevníků v Evropě, ale i na pevnině v Peru, se nebavili o obvyklých klukovských „záležitostech“, ale o náročnosti vzorovaného stehu při dokončování čapky v barvě bordó. „Je to skutečně baví. A všichni se chtějí pochlubit nejlepší čepicí,“ uzavřel chlapskou debatu o štrikování Pedro.

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Tomáš Kubeš   Je pravdou, že velká ukrajinská pole jsou obilnicí Evropy a skoro vždy je těžké dohlédnout konce, ale i v rovinách se najde spousta zajímavostí. Třeba světoznámé místo, které ale na vlastní oči asi mnoho Ukrajinců nevidělo.   „Nejhezčí památkou na Ukrajině je hrad Chotyn,“ rezolutně ukončuje diskusi můj známý Ivan a ostatní kolem něj mu dávají za pravdu. S tímhle názorem jsem se pak ještě setkal několikrát. Kdo se vydá na Ukrajinu, určitě nemůže obrázku hradu s hradbami nasvícenými sluncem nedaleko řeky ­Dněstr uniknout. Záběr najdete všude – na reklamách pivovarů, ve filmech. Všichni ten hrad znají, ale jak se na Ukrajině snadno každý přesvědčí, málokdo ho také opravdu viděl na vlastní oči!  

Dolů, musíte dolů…   Kousek je to do Chotyně z kdysi slavného města Černovcy. Většina autobusů, které míří do nitra Ukrajiny, ale proslavený hrad míjí. Musíte si někoho najmout s autem nebo jít pěšky. Od samotného města je to ještě dobrých pět kilometrů, ale zato se člověk ocitne v přírodě. Jenže kdybyste nedošli k závoře a několika stánkům s občerstvením, rozhodně by vás nenapadlo se v onom místě zastavit a něco hledat. Víc napoví snad jen pozlacená socha s pravoslavnými popy…   Dole pod strání se leskne řeka ­Dněstr, kterou tu obepínají kopce s loukami. Kdo chce k hradu, musí nezvykle z jednoho z nich dolů: projít branou a hradbami a zamířit dolů k řece. Trochu zvláštní pocit pro Středoevropana, který je zvyklý vídat hrady a zámky vždy na nějakém vyvýšeném místě. Za záhybem se pak ale otevře takový výhled na mohutnou pevnost s několika věžemi, že to až bere dech. Hrdě se tyčí nad řekou jako symbol někdejší královské moci.  

Baba a kupci   Hradby pevnosti jsou natolik vysoké, že je žádný útočník ani nemohl zdolat. Napadlo mě, že ten nejúchvatnější pohled na ně ale asi právě má orel, který s křikem poletuje nad nimi. Když mi kamarád Ivan vyprávěl o pohádce, rozhodně mě nenapadlo, jak snadno se tato představa může stát skutečností. Nechtělo se mi tomu ani věřit? Právě jsem se díval nejen na pevnost, ale kolem se dokonce potulovalo několik kupců s povozy a pár zbrojnošů. Pak z jednoho rohu vyšla babka s nůší a kozou na provázku a já měl dál pocit, že mám před očima jen nějaký přelud. Nakonec se ale z ničeho nic vyrojilo před hrad asi sto zbrojnošů v brnění s nezvyklou čelenkou z bílých pér na zbroji a to už nemohlo být jen snění. Jasně – musí se tu točit nějaký film.  

Jak se ukázalo, Chotyn si vybrali pro natáčení historického snímku italští filmaři. Každý příchozí se tak mohl bez potíží vžít do středověku, kdy se před hradbami a mezi nimi odehrával pro nás romantický, pro tehdejší obyvatele tvrdý život.

A pak že nemají Ukrajinci pravdu, že v Chotyni je člověk doslova jako v pohádce…

Hrdý hrad Chotyn

Hrad Chotyn nechal vystavět moldavský kníže Stefan III. v 15. století. Později se ocitl v tureckém držení.

Asi nejslavnějším okamžikem pevnosti byla mohutná bitva v roce 1621, kdy se moldavský kníže spojil s polským králem Zikmundem. Sultána Osmana II. to natolik rozčililo, že poslal velkou armádu znovu obsadit své državy. Turků bylo na čtvrt milionu a s velkou vervou zaútočili na mohutné hradby. V hradu v té době pobývalo pouze 35 000 mužů, ale Chotyn uhájili.

Turci se však představy dobýt zpět hrad nevzdávali. V roce 1711 se jim podařilo pevnost konečně zdolat a obsadit.V následujících letech se střídali v držení hradu Rusové a Turci, dokud se Turci z Ukrajiny nestáhli.

Category: 2008 / 07 – 08

Text Milan Daněk, foto Alena Žákovská   Kdysi je navštívili cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Filmový materiál a krásné fotografie z návštěvy pygmejů z kmene Bambuti vzbudily zájem několika generací diváků i čtenářů. Jak se změnila jejich idylická vesnice po šedesáti letech?   Na hraničním přechodu z Ugandy do Konga DR v Kasindi se nám živě vybavuje popis obdobné situace z knihy Afrika snů a skutečnosti. Také musíme do posledního kousku vyskládat obsah našich batohů. Jistá odlišnost tu však je. Celníci, na rozdíl od doby putování legendární dvojice H+Z, nejsou motivováni úřednickou horlivostí. Hledají záminku, jak z nás vytáhnout peníze.   Odvedli nás do kanceláře, aby nám svou důležitost mohlo demonstrovat hned pět úředníků. Tihle nemají uniformy ani výložky, ale jejich služební postavení ­přesto nejde přehlédnout. Čím více zlatých prstenů a náušnic, tím vyšší hodnost. Šéf po předložení našich pasů rezolutně prohlašuje, že vízum vydané v Praze je neplatné. Důvod prostý, nikdy předtím prý takové neviděl. Jsme dost možná první turisté, kteří se od vyhlášení konce války rozhodli navštívit tuhle zemi…  

VÁLKA A ÚSTUP PRALESA

Asfaltová silnice se změnila v prašnou cestu hned za mostem přes hraniční řeku. Muži tlačí bicykly, obří dřevěné koloběžky čukudu a jiné podomácku vyrobené přepravní prostředky. Vše nadoraz obtěžkané nákladem. Zboží putuje jednosměrně do Konga, země více než deset let sužované válkou. Aut jezdí jen velice málo. Máme štěstí, že se nám jedno z nich podařilo domluvit k cestě do Beni. Po zdejších silnicích se jezdí vpravo a před každou zatáčkou řidič hlasitě troubí. To aby pěší stihli uskočit před bezohledně se řítícím vozidlem. Nebezpečí srážky s protijedoucím autem je v tak malém provozu mizivé.   V Beni, podle zápisků H+Z v „malé osadě Belgičanů, Francouzů, Řeků a Indů“, se za šedesát roků mnohé změnilo. Ze zmiňovaných národností ve větším počtu zůstali pouze Indové. Přesto se malá osada proměnila v největší město široko daleko. Stejně jako Evropané zmizel i prales. Pryč je popisovaná divočina se stády slonů, množstvím lvů, leopardů a jiných kočkovitých šelem. Hlavní ulice, lemovaná koncentrací obchodů, směnáren, restaurací a úřadů, je s velkou pravděpodobností jedinou s asfaltovým povrchem na celém východě Konga. Kruhové křižovatce v samotném centru vévodí velký poutač s fotografií prezidenta Josepha Kabily.   Válka byla a je stejně krutá k lidem i zvířatům. Zdálo by se, že úrodná půda a příznivé klima krajiny pod masivem hor Ruwenzori, musí poskytovat dostatek obživy. Opakované drancovaní povstaleckými vojsky v minulých létech však přineslo hlad. V okolí Beni vyrostly tábory běženců. Zmizelo vše živé, co šlo ulovit a sníst. Ušetřeny snad zůstaly jen poslední tlupy horských goril v rezervaci na jihu od Beni. Křehký mír se snaží v oblasti udržet několik vojenských základen mírových sil OSN na okrajích města. Po hlavní třídě často projíždějí auta plná ozbrojenců. Všichni vojáci mají na hlavách modré přilby. Podle nápisů na autech a nášivek na uniformách snědých vojáků rozeznáváme Keňany, Pákistánce a Indy.  

Imigrační úředníci ihned vymýšlejí, jak náš příjezd přeměnit v zisk peněz. Požadují tři sta dolarů za povolení. Přesně ani nedokáží říct za co: „Zaplaťte, nebo vydejte fotoaparáty a kamery a jeďte zpět.“ Vyhotovit takové povolení trvá prý dva dny. To je příležitost k  první výpravě k Bambutům. Nemusíme nikam daleko. Dva dny před odletem do Afriky nás potěšil doručený dopis ze Zlína. Miroslav Zikmund nám v něm popřál štěstí na cestě a hlavně přiložil fotokopii z deníku zaznamenávající 313. den jejich unikátní cesty napříč Afrikou. Důkladnost záznamu o návštěvě tábora pygmejů je obdivuhodná. Podle něj najdeme zmiňovanou vesnici Mbaw na 22. kilometru při silnici severně od Beni snadno.    Místo sloní stezky silnice   Silnici nelemuje žádná nepropustná hradba pralesní vegetace. Pozorujeme krajinu během jízdy na motorkách boda-boda. Tohle smluvené moto-taxi je jedinou veřejnou dopravou po blízkém okolí města. Doptat se na cestu k pygmejům Bambuti bylo až překvapivě snadné. „Hakuna matata – žádný problém,“ touto asi nejužívanější swahilskou frází odpověděli na náš dotaz hned dva mladí taxíkáři. Nebyl tak ani čas zjistit, jaké dary je vhodné přivézt. Před šedesáti léty byla očekávanou pozorností sůl a tabák. Narychlo jsme tedy stihli koupit alespoň cigarety.   Zanedlouho po výjezdu z města míjíme vojenské letiště Mavivi. Celé je ohraničeno ostnatým drátem. Z věží a kulometných hnízd nás pozorují vojáci. Pak tachometr motorky ukáže, že jsme ujeli pouhých dvacet dva kilometrů. Jsme opravdu ve vesnici Mbaw.  

Podle knihy název místa znamená prales. Dnes to tady jako v džungli nevypadá. Nikde neběhají polonazí černoši utíkající z cesty, sotva nás spatří. Vesnicí za doprovodu instrumentálních melodií trubek a bubnů právě prochází svatební průvod. Ženich s nevěstou jedou vepředu autem a za nimi tančí stovky lidí.

Příjezd bělochů na chvíli přesouvá pozornost. Neodoláme pořídit pár záběrů tohoto barevného, v rytmu hudby se vlnícího mumraje, ale nezdržujeme se dlouho. Jsme nedočkaví poprvé vidět Bambuti. Poslední úsek cesty směrem nalevo od hlavní silnice do nedalekého tábora pygmejů také nijak nepřipomíná tunel temnotou pralesa. Namísto klopýtání přes kořeny a překonávání tlejících kmenů jedeme dál na motorkách. Po dvou kilometrech blátivou stezkou zastavujeme přímo uprostřed vesnice. Zmocňuje se nás vzrušení: první setkání s nejmenšími lidmi světa.   MBAW UPENDE   Rozpačitě se rozhlížíme. Na návsi se shlukují ženy a děti, jsou překvapeni z našeho příjezdu a vyčkávají, co se bude dít. Naši motorkáři nás pobízejí, ať si vesnici prohlédneme. Podáváme ženám ruce a ony nám hned přinášejí sedátka. Chápeme to jako výraz, že jsme přijati. Máme s sebou svazek korálů, ale teď tápeme, komu je oficiálně předat. Pokládáme je na lavičku u ohniště. V téhle vesnici návštěvu turisty už nepamatují, to je naprosto zřejmé.   Alenu napadá ukázat knihu Pavla Šebesty, kterou máme s sebou. Stejně jako dvojice H+Z před šedesáti léty jsme z ní načerpali nejvíce informací o životě Bambutů. Napětí se rázem uvolňuje. Ženy a omladina si se zájmem prohlížejí knihu a hlavně fotografie. Reakce jsou bezprostřední a přecházejí do uvolněného veselí. Navíc se do vesnice začínají vracet muži. Jeden z nich je nám představen jako „šéf“ – stařešina vesnice. Přes jazykovou bariéru cítíme, že jsme se stali vítanými hosty. Nic nám nebrání v prohlídce vesnice.   Chýše jsou první, co nás zaujme. Popravdě jsme zde, nedaleko od Beni, kopulovité přístřešky pokryté listím už nečekali. Domky postavené z bláta a proutí, jaké jsme viděli všude kolem hlavní cesty, jsou tady jen dva. Kolem nich je nepravidelně rozmístěno jedenáct kopulovitých přístřešků typických pro všechny středoafrické pygmeje. Dostupnost a blízkost civilizace na jednoduchosti těchto obydlí nic nezměnila. Kostra tvořená ohebnými pruty je pokryta listy banánovníku a palmy. Jiný materiál není zapotřebí. Vlastně celá chýše je jenom střecha. Dveře pygmejové neznají. Spí na zemi na tenké vrstvě listí a látky, lůžko je pouze ohraničeno dřevěným klackem. Ohniště uvnitř se zřejmě užívá za chladných nocí, oheň k přípravě jídla doutná před obydlím. Nějaké nástroje a nádobí jsou zavěšené v chýši, ale spíše se jen tak povalují kolem, stejně jako pár sedátek a lavička. Idylickou představu tábora pygmejů však narušuje nepořádek. Kolem se válejí hadry a plastové nádoby.  

Vztah černoch – Pygmej   Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu. Dějiny je našly v pralese, kde nadále žijí způsobem sahajícím k samotné kolébce lidské existence. Žijí roztroušeně na území sedmi států a navzájem by se asi nedomluvili, přestože jsou jazykově velice nadaní a každý jednotlivec obvykle ovládá hned několik řečí. Kdysi dávno možná existoval společný jazyk. Nyní však všichni mluví jazyky sousedních černošských kmenů. Už v minulosti se běžně užíval výraz, že ta která tlupa pygmejů „patří“ některým černochům. Nejedná se však o vlastnictví v obvyklém smyslu, ale spíše o vztah určité nevyrovnané, přesto vzájemné závislosti.   Zemědělští černoši směňovali odedávna plodiny ze svých polí za maso, kůže, slonovinu a plodiny pralesa. Směna se týkala také nádob a zejména železných výrobků jako hrotů, nožů, sekyr a mačet. V souvislosti s tím známe označení „páni, patroni, vlastníci“ pro černochy a „poddaní, vazalové“ či dokonce „otroci“ pro pygmeje. Jedná se o natolik specifickou záležitost, že žádný z takových výrazů nevyjadřuje plně jeho podstatu.  

Ovlivňování v oblasti kulturní, duchovní a sociální probíhá po staletí. Snad nejvhodnějším užívaným pojmenováním tak je „vesničané“ a „lovci“. S postupem doby a vlivem válečných konfliktů však i to ztrácí na významu. Bambuti se usazují a mísí se s ostatními obyvateli. Stále lze však vystopovat určitý stupeň nadřazenosti černochů. Například v tom, že si černoši berou pygmejky za manželky, které jsou pro svou plodnost zárukou zdravého potomstva, ale smíšená manželství pygmeje s černoškou neexistují. I v případě, kdy se Bambuti vzdají nomádského loveckého života a usadí se, zůstává lov a sběr důležitou složkou jejich obživy. Bambuti se kromě malých postav odlišují od černochů také barvou pleti. Je výrazně světlejší, hnědá či dokonce žlutohnědá. Také nosy jsou výrazně širší a rty naopak úzké. Odhadujeme, že informace, které jsme měli o průměrné tělesné výšce 146 centimetrů u mužů a 135 centimetrů u žen, pro kterou je toto etnikum považováno za nejmenší na světě, souhlasí.   A nejsou to žádní naháči. Už na počátku minulého století byla vytloukaná kůra „tapa“ nahrazována zástěrkami z látek. Dnes převažuje oblečení západního typu. U mužů košile nebo tričko a krátké kalhoty, ženy vážou plachty látek v podpaží nebo v pase jako tuniku či sukni. Nemají však vůbec zažito nějaké zašívání a praní, proto bývá obvykle oblečení ve velmi špatném stavu.   Jen tak pro radost   Pomalu opadá zájem, který náš příjezd vzbudil u všech vesničanů. Vzdaluji se od hloučku, který nadále obklopuje Alenu. Většina obyvatel se vrátila ke své běžné činnosti. Vytahuji kameru a pokouším se filmovat. Jakmile mou činnost někdo zpozoruje, okamžitě přeruší svou činnost a strnule se postaví před objektiv. Je přesvědčen, že nebude-li se hýbat, bude pořízení fotografie snazší. S takovouto nežádanou spoluprací jsem se setkal na různých místech světa již několikrát. Tady však pozoruji ještě další problém. Měřím přes sto devadesát centimetrů. Pokud filmuji ve stoje, vypadají Bambuti, s trochou nadsázky, jako při záběru z letadla. Neměří sice loket, tak jak určuje význam starořeckého slova Pygmaios, ale je pravda, že jejich drobné postavy sahají maximálně do výšky mých loktů…   Obyvatelé si mě přestávají všímat. Poprvé slyším na vlastní uši jejich zpěv. Společné rysy neobvyklého vícehlasu lze rozeznat v písních všech pygmejů. V táborech Bambutů snad není dne bez zpěvu a tance. Děje se tak bezprostředně, především pro radost. Ale zpěv provází i každé důležité rozhodnutí nebo řešení sporů, rituály, léčbu nemocných, je výrazem radosti i smutku.   Hudební nástroje začali Bambuti používat také prý až pod vlivem okolních černochů. Doprovod nejčastěji zastanou bubny nebo postačí prázdné plastové kanystry. Jedna ze žen odhání slepice, které se pustily do kasavy sušící se na slunci. Chov slepic určitě nepatří mezi nomádské zvyklosti. Dříve byli jediným domácím zvířetem lovečtí psi. Těch se vesnici potuluje několik. Vzpomínám, jak pánové Hanzelka a Zikmund rozsáhle popisovali různé lovecké techniky pygmejů. Tihle psi si lovu asi už mnoho neužijí. Namísto velikánů porostlých obřím mechem vidíme kolem vesnice banánovníky, kasavu a kukuřici. Prales ustoupil, spolu s ním zmizela zvěř a z nomádských lovců se stali zemědělci.   PYGMEJE loví rebelové!

Naši řidiči motorek začínají být netrpěliví. Delší pozorování a seznamování jsme tady neměli v plánu. Kupujeme dva krátké šípy, jeden železný hrot, rozdáváme cigarety a loučíme se. Bambuti zde žijí na okraji pralesa a zdá se, že i na okraji společnosti. Jsme zvědaví na další setkání hlouběji v obrovské rozloze pralesa Ituri. Dalším cílem putování je Mambasa, čekají nás návštěvy dalších bambutských vesnic. V tuhle chvíli ještě netušíme, jak drsné bude zjištění, že krutost války se nevyhýbá ani pralesu.

Že povstalci lovili pygmeje jako zvěř a pojídali jejich vnitřnosti, jsme věděli již z útržkovitých zpráv. Jinak však vyzní osobní svědectví. Bambuti nenosí city na rtech. Mabeta vypráví o svém osudu bez známek smutku. V roce 2003 při nájezdu povstalců padla celá jeho rodina za oběť kanibalismu.  On jediný se stačil zachránit útěkem do pralesa. Rebelové celou jeho rodinu zabili a snědli mozky i další orgány jeho blízkých, protože věří, že tím získají kouzelnou moc. Mozek jim měl předat moudrost a dovednosti pygmejů, srdce jejich statečnost a játra jejich zdraví. To všechno v jednadvacátém století.  

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Alena Martínková   Nejčistší, jedinečné a vskutku majestátní – to je jen několik přívlastků pro bavorské Königssee – Královské jezero. Snad v každém průvodci Německem je tato oblast zmiňována jako jedna z nejromantičtějších částí Bavorska. A právem.   Když jsme přicházeli do přístaviště v Königssee, na chvíli jsem zaváhala, jestli se výletu na lodi po tomto úchvatném jezeře vůbec zúčastnit. Krajina sice byla jako vystřižená z luxusního kalendáře. Jezero je obklopeno nádhernými horami, které nejen vzbuzují úctu a respekt, ale svými tvary také probouzejí lidskou fantazii. Nadmořská výška těchto velikánů je v průměru kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Jenže přístaviště bylo plné turistů. Později jsme ale zjistili, že rozhodnout se pro projížďku byla skvělá volba.  

Sami uprostřed sezony   Většina turistů se totiž spokojí s pozorováním panoramatu hor přímo od jídelního stolu restaurace nebo při zastávce si vyjdou pouze na krátkou procházku. A tak jsme po cestě do hor a za průzračnými vodopády potkali pouze  několik lidí a později jsme se dokonce na delší dobu ocitli úplně sami Königssee  uprostřed sezony!   Z úbočí majestátně vyhlížejícího Teufelshörneru jsme tak měli možnost v klidu uprostřed přírody pozorovat poměrně čilý dopravní ruch, který na jezeře panuje. Starají se o něj malé, dvacet metrů dlouhé lodě pro zhruba devadesát pasažérů. Samozřejmě se tady přísně dodržují pravidla ekologie, všechny lodě již od roku 1909 pohánějí baterie.   Škoda jen, že výklad historie jezera a zajímavostí je pouze v němčině. Každý rok sem zajíždí spousta cizinců, kterým, pokud německy nerozumějí, pak nezbývá nic jiného než se jen kochat krásami okolní krajiny. Naštěstí i ty stojí za to.   Co stojí ozvěna   Pokud ovšem němčinu ovládáte, dozvíte se například něco o lovu ryb a rekordním úlovku. Mezi největší patřil jezerní pstruh vážící 55 pounds (což je v přepočtu asi 25 kilogramů), byl dlouhý 1,27 metru a v obvodu měřil úctyhodných osmdesát centimetrů. Ryba byla zakonzervována a vystavena v restauraci ve St. Bartholomä.   Na jezeře ale nemusíte obdivovat pouze nádherné scenerie a rozmanité živočichy (mezi nejpočetněji zastoupené ryby patří pstruh, štika a losos). Posádka má v záloze připraveno i překvapení. Zhruba uprostřed trasy loď zastaví (přímo na úbočí hory Watzmann), kapitán vystoupí na lodní schůdky a zatroubí krátkou skladbu na křídlovku. Ozvěna je totiž v těchto místech naprosto úchvatná a zvuk nástroje se několikrát navrací od skal ještě v mnohem hezčím tónu, než je ten původní. Ticho, které pak na palubě zavládne, přerušují pouze vlny, které rytmicky narážejí do boku lodi.   Za tento fascinující zážitek si ovšem musíte náležitě zaplatit. Přítomné docela překvapilo, když se kapitán nejprve uklonil, poděkoval za pozornost a aplaus cestujících, ale pak začal od cestujících vybírat „symbolickou odměnu“ – jedno až dvě eura.   Nesněte příliš dlouho

Plavba má většinou tři zastávky: Kessel, St. Bartholomä a Salet. Nejzajímavějším výchozím bodem pro výlety je ta druhá zastávka. St. Bartholomä vévodí romantický kostelík ze 17. stol, první kaple byla zasvěcená sv. Bartoloměji již v roce 1134. Dnes stojí vedle kostelíku prostorná restaurace s velkou zahrádkou, kde se podávají typická bavorská jídla. Nejvíce turistů míří právě sem a vydávají se na výlety podél břehu jezera. Vybírají si cestu k malému vodopádu Schrainbachfall, jeden z vrcholů velikánů, nebo Salet (konečnou stanici lodí), odkud se můžete vydat k dalšímu průzračnému jezírku, Obersee.  

Toto kouzelné jezírko je uzavřené hradbou kamenných velikánů a při pohledu z hřebenů hor září jako malá perla pohozená v trávě. Při pohledu na něj se nesmí snít dlouho, poslední lodě nazpět do Königssee vyplouvají okolo 18.30 hodin (a tento čas se mění aktuálně podle ročního období). Kdo není lenivý, může zvolit cestu kolem jezera po úbočí strmých hor, nedaleko St. Bartholomä. Směrovky tu ohlašují podivný most – malý, celodřevěný a převážnou část sezony vede nad vyschlým korytem řeky. Ta ale každé jaro žene do údolí obrovské masy tajícího sněhu a ledu. Její ústí tvoří u pobřeží jezera nádhernou kamenitou pláž (kde i přes zákaz koupání na jezeře turisté ovlaží své unavené nohy a někteří nezůstanou pouze u nohou). V létě ale působí vyschlé koryto se zbytky stromů, padlých kmenů a nejrůznějších kamenů poněkud nehostinně.  

Jezero Königssee nám nabídlo silné zážitky. Příroda umí skutečně kouzlit. Byli jsme tu v létě, kdy sytě zelené barvy doplňují šeď kamenných masivů. Není vůbec těžké si ale představit, že jaro tu každého vítá mohutnými vodopády, které burácejí z okolních kamenných masivů a s ohlušujícím hřmotem dopadají na hladinu jezera. A podzim tu určitě nabízí jedinečný třpyt palety teplých barev, odrážejících se ve vodní hladině jezera. Kouzelné místo.

Jezero Königssee

Leží v nadmořské výšce 602 metrů nad mořem

Je dlouhé 8 km a jeho šířka dosahuje místy až 1400 m.

Průměrná hloubka je něco kolem 150 metrů a v nejhlubším místě bychom naměřili více než 200 m.

Od roku 1978 byla oblast vyhlášena národním parkem.

Pokud chcete prozkoumat celou oblast lépe, můžete si koupit kombinovanou jízdenku (na plavbu lodí a jízdu v kabinkové lanovce na vrchol hory Jenner – 1874 m n. m.). Lanovka je dlouhá 3220 m. www.jennerbahn.de.

Pokud se rozhodnete pro hřebenový přechod hor v okolí jezera, ubytování v horských turistických chatách stojí zhruba 14 eur za osobu a noc.

Další tipy na blízké výlety:

Solná komora, Salzbergwerk Berchtesgaden, www.salzwelt.de

Lyžařské středisko Inzell a jeho okolí

Rekreační středisko Bad Reichenhall, www.bad-reichenhall.de

Městečko Ramsau a blízký Dachsteinský ledovec.

Nedaleký Salzburg a jeho nesčetné množství kulturních akcí Budova Hitlerova Orlího hnízda neboli Kehlsteinhaus, která jako jediná přežila v celém okolí Berchtesgaden druhou světovou válku bez zásahu po náletech Američanů.  

Category: 2008 / 07 – 08

Text a foto Tomáš Kubeš

„Turisty už dnes medvědi tak neberou, dnešní děti radši adrenalinové sporty nebo internet,“ stěžuje se medvědář Vasil. Medvědářům v Bulharsku však zazvonil konec i z jiných důvodů. Kdo by neznal černomořskou Varnu. Rozlehlé město a pláže v celém okolí patří i v současnosti k nejnavštěvovanějším místům v Bulharsku. Kdo si pamatuje město ještě z doby předrevoluční, byl by dnes pravděpodobně překvapen: rozlehlé bulváry, hotelové komplexy i s bazény, obchody. A spolu s Burgasem je opět hlavně v době letní sezony cílem mnoha Čechů.   Říkají si Cikáni   Ještě na přelomu 19. století, v době turecké nadvlády, byla Varna bezvýznamným špinavým přístavem s vojenskou posádkou a několika obchody. Dnes je třetím největším městem země a doslova černomořská riviéra se vším, co dokáže hýčkat návštěvníky. Jedna z bývalých atrakcí ale ve městě ještě dožívá. Jsou to potulní Cikáni (v Bulharsku si tak sami říkají), kteří po staletí patřili k občasným obyvatelům.   Pobřeží pro ně vždy skýtalo možnost vydělat si nějaké leva navíc a to platí i dnes. Nepřehlédnutelní jsou, obzvláště pokud putují se svými medvědy, které si vedou na řetězech. Poprvé mě tato zvířata ve Varně fascinovala, když jsem byl ještě dítě. Živý medvěd, který je v blízkosti lidí! Repertoár zůstal od těch dob nezměněn: i medvědář, kterého jsem ­mohl vidět teď, stejně jako ten z mých dětských let vyhrával na housličky, medvěd tančil do rytmu a okolo pestře oblečené ženy roztáčely sukně do rytmu. Ani to se tedy nezměnilo.  

  Mnohé turisty živí medvědi na ulici vyděsí, ale není se čeho bát, protože zvířata jsou ochočena a pečlivě hlídána. Někdy kočovníky provází ještě opička, která místo tanečnic chodí s kloboukem a úspěšně vybírá mince. Pokud mají tuhle činnost na starost ženy, během tance bedlivě pozorují dav lidí kolem a jakmile kdokoliv začne připravovat bankovky nebo větší mince, bleskurychle se přitočí a kořist doslova lapí. Dopadnou tak všichni a občas je až úsměvné, když někomu žena vytrhne z ruky všechny bankovky, které právě drží, a dotyčný očividně zůstane v šoku. I bez dalšího vysvětlování je na něm vidět, že určitě nechtěl dát vše, co právě vytáhl z peněženky.   Nic snadného   Je to těžké živobytí, které k městu donedávna patřilo stejně jako jeho pláže. Majitelé medvědů dělali svoji práci z pokolení na pokolení a když se s nimi dáte do řeči dnes, zjistíte, že tradice je opravdu dlouhá. Kočovní medvědáři obcházejí všechna letoviska i dnes a snaží se udržet při životě nezvyklou profesi, která mizí ze světa.  

V minulosti byla zvířata odchytávána v přírodě. Jednoduše se vyrazilo po době medvědího vrhu do hor lapit nějaké medvídě. Jelikož máma své mládě vždy urputně bránila, většinou vše končilo její smrtí. Dnešní medvědi jsou ale už zvířata výhradně narozená v zajetí a ani neznají jiný život než vedle člověka. ­Přesto se samozřejmě začalo bouřlivě diskutovat, zda vystupování na ulici a takový život medvěda není týráním. Pro samotné Cikány je vše jasné. I když na první pohled tato podívaná nemusí každého nadchnout a může skutečně někomu připadat jako trápení zvířete, je nutné si na druhou stranu uvědomit, že se většinou jedná už jen o starší medvědy, kteří jsou na své majitele poměrně dost fixováni. Možná by se po představení každý divil, jak se majitel s medvědem dělí o jídlo, tráví s ním čas a povídá si s ním a jak o něj pečuje. Je to svým způsobem pro něj partner, ale i prostředek obživy, takže si zaslouží péči. Jasno ale mají i úřady: dnes už je možnost takto využívat zvířata zakázána a trestána. Jen v některých městech městští policisté ještě přimhouří oko.   Ve Varně takhle zatím přežívá jeden z medvědářů, kterému se tu říká Vasil. Uvědomuje si, že jeho profese končí. Některým medvědářům už úřady zvířata zabraly a ona skončila v kleci v útulku. „Tak jaké to bylo přilepšení?“ zlobí se Vasil. Medvědi sice nevystupují, ale nemají se o nic lépe.   Oba medvědáři, se kterými jsem mluvil, vědí, že už jsou poslední svého druhu a jejich děti se budou muset živit jinak. Vodit medvěda je čím dál tím víc komplikované. „Jednak vám ho už nevezmou do vlaku jako v minulosti, musíte vlastním autem nebo pěšky,“ stěžuje si Vasil. Převážet zvíře na zadní sedačce starého moskviče je ale riskantní, protože po vstupu Bulharska do Evropské unie je takový transport zakázán. A tanečnice, tedy převážně dcery a ženy majitelů, teď kvůli všem omezením spíše než tančí hlídají okolí, jestli je vzduch čistý. Medvědáři pak uváděli příklady, které potvrzují, že policisté jsou sice na jednu stranu neústupní, ale na druhou si řada z nich klidně stranou řekne o vysoké přilepšení k platu, aby nechali medvědáře jít. „Jenže pak se už vůbec nevyplácí něco takového provozovat. Úplatky jsou na hubený výdělek příliš vysoké,“ dodává Vasil.   Bez medvěda žebrákem   Podle Vasila ale nejde jen o zákaz. Dnešní děti více než medvědi prý zajímají adrenalinové sporty nebo internet. To ještě ztěžuje situaci medvědáře, kterému dnes hrozí kromě zabavení zvířete i pokuta. „Všechny vlastně zajímá jen osud chudáka medvěda,“ míní Vasil. Na lidi nikdo nemyslí.   Medvědáři většinou pocházejí z chudých vesnic u Dunaje, kde je těžké se uživit. Nic jiného neumějí, celý život se živili tímto způsobem. Také už nejsou nejmladší. Kdyby jim dal někdo možnost jiné obživy, pak by jim současné změny asi ani tolik nevadily a zřejmě by pak byli spokojeni všichni – ochránci zvířat i potulní Cikáni. I když asi ne šťastní, protože, jak sami říkají, jsou zvyklí na celoživotní volnost. Připomíná to tak trochu začarovaný kruh. V každém případě, v Bulharsku medvědářům odzvonilo stejně jako šarlatánům nebo potulným kapelám vyhrávajícím po nábřežích.   Takže pokud tu někde přece jen ještě potkáte medvědáře s housličkami, hned ho neodsuzujte, ale spíše se zamyslete nad rozmanitostí světa a změnami, které přináší toto století. Stejně jako mnoho jiných tu nějak „nedopatřením“ zůstali z toho minulého.  

Category: 2008 / 07 – 08

TEXT A FOTO ALEŠ HORÁČEK   Pod nohama se co chvíli zhoupnou uvolněné betonové bloky a klenutá chodba jejich duté žuchnutí násobí rezonující ozvěnou. Jsme asi šedesát metrů pod zemí. Světlo baterky se marně snaží najít konec tunelu. Přišli jsme touhle cestou, nebo jsme zahnuli až na další křižovatce? Zabloudit v podzemních bunkrech, které zbyly na chorvatském ostrově Vis po Jugoslávské lidové armádě, je tak snadné.

Zadejte svou vizi pro toto místo,“ vyzývá červený nápis nastříkaný už několik let na betonové stěně u vchodu do největšího podzemního komplexu Vela Glava, kde sídlil zdejší hlavní štáb jugoslávské armády. Působí to jako výkřik zoufalství. K bunkru totiž prakticky nikdo nechodí, a výzvu si proto nemá kdo přečíst. Z nejbližší křižovatky je to ještě notný kus cesty po kamenité polňačce, pro armádní techniku dostačující, takže sem dojede jen buď pořádné auto, nebo takové, na kterém už majiteli nesejde.

„Já uvnitř nikdy nebyl. Co bych tam hledal?“ diví se našim otázkám na podzemní bunkry Žarko Žitko z místního turistického sdružení. Jeho strohé odpovědi o vztahu k betonovým monstrům říkají vše. Před dvaceti lety jsme v Orlických horách prolézali stejně opuštěnou dělostřeleckou tvrz Bouda. Dnes je v ní muzeum, průvodci a suvenýry. Tady zatím něco takového vypadá jako utopie. „Nás to nezajímá,“ odbyl Žarko Žitko naše otázky, dokonce i když jsme se ho ke sdílnosti o bunkrech pokusili přimět láhví piva v místní restauraci.  

  Je to svým způsobem pochopitelné. Vis patří k nejkrásnějším chorvatským ostrovům a má bohatou historii. Již šest set let před naším letopočtem tu žili Illyrové a o dvě stě let později tu Dionysos ze Syrakus založil město Issa, první řeckou kolonii v jadranském přímoří. Vyhlášená je zdejší Modrá jeskyně na přilehlém ostrůvku Biševo, s jejíž nádherou si nic nezadá ani méně známá Zelená jeskyně na dalším ostrůvku Ravnik. Z mnoha pláží na Visu vyniká impozantní zátoka Stiniva, která vznikla zřícením stropu velké jeskyně a od roku 1967 je chráněna jako mimořádný geomorfologický přírodní výtvor.  

Není se proto co divit, že byl Vis na začátku minulého století vyhledávaným odpočinkovým místem. A to i Čechů. U zátoky sv. Jiří dodnes stojí honosné sídlo, v kterém někdejší čeští majitelé provozovali hotel především pro klientelu z prvorepublikového Československa. Budově se na Visu dodnes říká Česká vila. Přítomnost Jugoslávské lidové armády však slibně se rozvíjející turistický ruch na dlouhá léta ukončila. Z Visu se stal zapovězený ostrov. Obyvatelé tehdejší Jugoslávie, kteří jej chtěli navštívit, museli žádat o zvláštní povolení. Cizinci sem nesměli vůbec. Nádherné letovisko se proměnilo v jednu velkou pevnost. V majetku armády skončila i Česká vila. Dnes je prázdná, poničená, se zřetelnými stopami vojenského nevkusu a počmáranými stěnami uvnitř prostorných místností s výhledem na moře.   Vojenská éra Visu začala vlastně už za druhé světové války, kdy na tomto ostrově se strategickou polohou vznikla na přelomu let 1943 a 1944 hlavní partyzánská a spojenecká základna s vrchním velitelstvím jugoslávské národní osvobozenecké armády. Pod nejvyšším vrcholem Hum na jihozápadě ostrova lze dodnes navštívit jeskyni, ve které pobýval pozdější jugoslávský prezident Josip Tito-Broz, a o kus níž další, jež partyzánům sloužila jako poradní místnost.   Po válce už jugoslávská armáda na ostrově zůstala a doslova si jej rozparcelovala. Krajinou se dodnes táhnou ploty a ostnaté dráty, které od okolí izolovaly základny pěšího vojska, dělostřelců, chemiků, protivzdušné obrany a tak dále.   A začalo se kopat. Pro spojaře vznikl podzemní bunkr Radino brdo, raketová technika se ukryla do bunkru Stupišće, v bunkru Crvene Stine sídlila vojenská nemocnice. Celkem armáda ostrov protkala neuvěřitelnými sedmdesáti kilometry tunelů, bunkrů a chodeb. Sloužilo v nich dva tisíce vojáků. Stratégové spočítali, že kdyby vypukla válka, vojáci na Visu by byli soběstační a schopní boje jen vlastními silami čtyřicet pět dní.  

Když jugoslávská armáda po rozpadu federace v květnu 1992 z Visu odešla, nechala po sobě bizarní dědictví. Na některých dříve zapovězených místech se vchody do podzemí objevují tak často a tak náhle, že odtud člověk nakonec musí utéct, jinak by mu pokušení prozkoumat všechny vůbec nedovolilo odejít. V podzemí dodnes stojí agregáty a ventilační turbíny, podle obkladaček na zdech je poznat, kde byly koupelny a kuchyň, střílny, dveře, mříže – jako by to ani nebylo šestnáct let, co to tu vojáci opustili. Bunkry jsou volně přístupné, ale jejich prohlídka je na vlastní nebezpečí. Takové upozornění bohužel neznamená jen běžnou frázi. Před třemi lety museli lékaři ve Splitu amputovat nohu sedmadvacetiletému holandskému turistovi Stekovi Tessemu Diederovi, který u bývalé radarové základny šlápl na minu. Ta tu zbyla, přestože pyrotechnici ostrov po odchodu vojáků odminovávali.   Zvlášť impozantní památkou na vojenskou historii ostrova je bunkr Jastog v zátoce Parja, kde sídlilo námořnictvo. Sto metrů dlouhý a deset metrů široký tunel do skály sloužil jako úkryt pro bitevní lodě a ponorky. Po ochozu se dá celý projít i suchou nohou. Je to téměř jediný z armádních pozůstatků, který aspoň trochu slouží. Když je špatné počasí, kotví tu sportovní jachty.   Z celé pevnosti se jinak podařilo využít jen nepatrnou část – z bývalé podzemní trafostanice si místní vinař zřídil vinný sklep. Radnice obou ostrovních městeček, Visu a Komiže, totiž musejí nejprve připravit územní plán. Teprve z něho vyplyne, který majetek bude možné využít a jakým způsobem. Už nyní je zřejmé, že některé bunkry, jako komplex Vela Glava, budou opět v majetku armády.  

A tak se karta obrací. Zatímco ostrov ožívá návratem turistů, jachtařů a potápěčů, podzemí, v němž bylo ještě nedávno tak rušno, zůstává prázdné a pusté. Jeho záběry nenajdete na žádném propagačním letáku, brožuře ani pohlednici. O to silnější dojem však zanechá v každém, kdo se do jeho tajemných útrob pustí.

Česká vila

Stojí na malém poloostrově u vjezdu do uzavřené zátoky sv. Jiří.

V 19. století ji postavila jako své sídlo místní bohatá rodina Topićů.

Pozdější čeští majitelé ji přestavěli na hotel.

Byla oblíbeným rekreačním místem klientely z prvorepublikového Československa.

Po odchodu jugoslávské armády, která ji poté využívala, zůstala vila prázdná a poničená.

V okolí chátrající vily jsou dodnes patrné zahradní terasy osázené palmami.

V malé zátoce Grandovac za Českou vilou se nachází oblázková pláž obklopená zelení.

Tip Koktejlu

Na Vis se nejsnáze dostanete trajektem ze Splitu. Při plánování cesty dejte pozor, jestli je úterý. V úterý pluje trajekt ze Splitu v 9.30 hod. a 16.30 hod., z Visu pak v 5.30 hod. a 12.30 hod. V ostatní dny pluje trajekt ze Splitu v 9.00 hod., 15.00 hod. a 21.00 hod., z Visu pak v 5.30 hod., 12.00 hod. a v 18.00 hod. Délka plavby je 2.20 hod.

Pokud necestujete autem, dostanete se na Vis rychleji katamaránem, který vyplouvá ze Splitu v 18.00 hod. a z Visu v 7.00 hod. V úterý pluje s mezipřistáním na Hvaru. Délka plavby je 1.15 hod., v úterý 1.45 hod. Potřebné informace získáte na Visu v turistické kanceláři, která je hned vedle přístaviště trajektu.  

Category: 2008 / 07 – 08

Fotografický projekt Aleny Dvořákové a Viktora Fischera   Přítomnost vody všude okolo nás ani nevnímáme. Při práci na našem minulém dlouhodobém projektu Misie jsme však postupně pracovali v místech, kde jsme si plně uvědomili její skutečný a zásadní význam pro náš život. Voda se v celosvětovém měřítku stále více dostává do popředí zájmu.  

Současná světová lidská populace užívá 54 % všech dostupných zásob sladké vody a do roku 2025 se tento podíl má zvýšit jen růstem populace až na 70 %. Jestliže však současně budou zachovány rostoucí trendy spotřeby vody, lidstvo bude za 25 let užívat až 90 % vodních zdrojů.   Jak vyplývá z materiálů OSN i Ministerstva životního prostředí, nedostatek sladké vody se již v současné době řadí za klimatické změny na druhé místo mezi největšími riziky dalšího vývoje lidstva. 21. století je označováno jako století válek o vodu, je registrováno více než sto ohnisek možných konfliktů, od devadesátých let minulého století se otevřeně hovoří o světové vodní krizi. Světový průmysl produkuje ročně až 500 mil. tun těžkých kovů, odpadních znečištění organickými látkami. V rozvojových zemích je 70 % průmyslových odpadů vypouštěno do vod bez čištění. Nadměrné užívání a znečišťování se zákonitě projevuje na stavu řek, jezer i na stavu vodních a na vodu vázaných ekosystémů. Polovina z 500 největších světových řek je velmi silně znečištěna, pětina rybích druhů je ohrožena. Z důvodu neúnosného znečištění nebo vysychání vodních zdrojů vznikla dokonce nová kategorie tzv. environmentálních uprchlíků, do níž se ročně řadí 25 mil. lidí.  

  Snad největším celosvětovým problémem je nedostatek vody k uspokojení základních lidských potřeb. Téměř čtvrtina lidské populace nemá přístup ke kvalitní pitné vodě a polovina trpí jejím nedostatkem k sanitárním účelům. Ročně tak umírá na nemoci přenosné vodou 5 milionů lidí, což je 10x více než ve válkách. S růstem populace, především v rozvojových zemích, dosahuje tento problém charakteru lidské tragédie. Řešení je sice známé a poměrně jednoduché, ale svým rozsahem a finanční náročností obtížně realizovatelné.  

Jako fotografové žijící v jedné z problematických oblastí si zřetelně uvědomujeme společnou odpovědnost za probíhající a prudce se zhoršující ekologickou katastrofu. Na neziskovém projektu Voda pracujeme s vědomím, že jako fotografové můžeme pozitivně zasáhnout do vývoje tak hrozivého problému. Naším záměrem je předložit divákovi některá běžná a již téměř nevnímaná témata, podnítit jeho představivost a zprostředkovat nové souvislosti. V této době jsme všichni závislí na všem a všechno souvisí se vším.

Snímky ze žraločího tunelu byly pořízeny na ostrově Tenerife v prosinci loňského roku. Vodní park Loro (Loro Parque Aquarium) ukazuje návštěvníkům ryby a další živočichy tropické oblasti.  Akvárium má obsah 1 200 000 litrů a voda je filtrována a různě speciálně upravována, aby odpovídala přirozenému prostředí živočichů, kteří v nádrži žijí. Velmi silné zdroje světla pak simulují sluneční záření obvyklé na korálových útesech.

Fotografický projekt Aleny Dvořákové a Viktora Fischera VODA Postoupil do semifinále 1. ročníku velké fotografické mezinárodní soutěže SONY, jejíž finále se letos odehrávalo v Cannes.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This