Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2008 /10

Text a foto Tomáš Svoboda

Přes cestu nám přeběhne liška a můj průvodce Bah se ušklíbne. Bah je totiž

Dogon, dokonce syn náčelníka z vesnice Djigibongo. A liška je u Dogonů posvátným zvířetem… Písečná liška, Ogo, je podle Dogonů protivník boha života Nommy. Zatímco ten ovlivňuje pět úloh důležitých pro život, tedy plodnost, den, vlhkost, žití i řád na zemi, liška kdysi ukradla tajemství života a patří k ní noc, sucho, neplodnost, chaos a smrt. Kouzelníci z jejích stop dokážou věštit budoucnost. Celý život dodnes záhadných Dogonů pak ovlivňuje složitý systém nadpřirozena prolnutého se se světem živých.   Mýty a záhady

S Dogony je spojena řada mýtů a záhad. Hlavně se spekuluje o jejich znalosti hvězdy Siria, kterou uctívali už Egypťané. Říká se, že zatímco v dávných dobách si lidé v Evropě ještě vyráběli nástroje z kamene a hlídali svoje ohniště, předkové Dogonů již znali souhvězdí Velkého medvěda či Sirius B, malou hvězdu, která byla dlouho neznámá, protože ji svým zářením zakrýval Sirius A. Bohové ze Siria prý ukazovali Dogonům kruhy kolem Saturnu, planetu Jupiter se svými dvěma měsíci a také vyhořelou planetu rotující kolem Siria. Na druhou stranu zase někteří badatelé poukazují na to, že Dogoni nikdy nemuseli mluvit o Siriu B, ale vždy o jeho zářivějším jmenovci, protože ten je na jejich obloze dobře znatelný. Podobným mýtem je, že Dogoni se museli setkat s mimozemšťany, neboť to dosvědčují některé prvky na jejich maskách. Etnologové ale upozorňují, že podobné prvky se nacházejí i na maskách jiných národů a je třeba na ně hledět očima samotných Dogonů, ne hledat symboly vycházející z evropské kultury.  

Vysoká až deset metrů   Nijak tedy nepřekvapí, že při rituálech které se týkají života, ale i jeho konce a odchodu do světa mrtvých, se to jen hemží různými maskami. Masky jsou u Dogonů pojmem a hrají velmi důležitou úlohu při všech náboženských ceremoniích.   Nejdominantnější ze všech masek je Iminana, která může být vysoká až deset metrů(!). Je to maska hada, do něj se kdysi prý převtělil patriarcha Dogonů těsně před svou smrtí, tak alespoň praví legenda… Další z masek je Kanaga ve tvaru ptáka, která má ochraňovat lovce před pomstou zabitého zvířete. Maska Sirige je zase ve tvaru malého příbytku a reprezentuje moudrost Dogonů, předávanou z generace na generaci. Satimba je maskou černé opice, králíka, býka, antilopy a lovce. Někteří tanečníci s maskami tancují dokonce i na chůdách.   Dnes se hlavně ve vesnicích na přístupnějších místech masivu předvádějí některé rituální tance s maskami pro turisty. Vedle toho ale provádějí Dogoni v ústraní stejně vážně rituály, které tu používali jejich předci před mnoha desítkami let. Tyto obřady, kde jsou masky mimořádně důležité, mají navozovat rovnováhu mezi nadpřirozenými silami a společenstvím lidí.   Klasická dogonská maska má ve své horní části jakési křížovité prodloužení, jehož jedna část symbolizuje boha, druhá člověka. Uvádí se, že masky jsou vyráběné nové vždy pro jednotlivé rituály, někdy se ale použijí i ty původní, staré desítky let. Samotných rituálních obřadů a tanců s maskami se však mohou zúčastňovat jen muži. Pro ženy a děti jsou tabu.   S maskami se nějakým způsobem setkáte v každé dogonské vesnici. Dogoni provádějí jednak sezonní rituály, které souvisejí s proměnami ročních období a podobně, ale také se způsobem jejich života. Největším je rituál Sigui (někdy psáno také jako Sigi), při kterém jsou vybraní muži zasvěcování do tajů magie. Poslední  oslava se konala v šedesátých letech 20. století. Do konce šedesátiletého cyklu Signi můžeme vidět pohromadě dogdnské masky během pětidenního festivalu v dubnu či květnu.   Pohřeb i svatba

Bez průvodu masek se neobejde ani rituál, který má pomoci zesnulým opustit svět živých a odejít mezi mrtvé. Po pěti letech, až odejde duše do světa mrtvých. Pak je tělo omyto vodou, která se zachytává do speciální nádoby. Nakonec je oblečeno do čistého roucha a spolu s nádobou uloženo do skály. Rakve s mrtvými jsou pomocí lan vyzvedávány do malých jeskyní, často ve značných výškách. Navštívit ony „jeskyně mrtvých“ mohou pouze někteří členové klanu, pokud jim to dovoluje dobrá fyzická kondice. Podívat se do jeskyň je pro běžného turistu fyzicky téměř nezvládnutelné.   Ve vesnici Sanga se pohřební ceremonie nazývá Yimu Gonu neboli Lovec smrti. Účastní se jí celá vesnice, všichni její příslušníci stojí v kruhu. Bojovníci v kruhu střílejí do vzduchu z pušek, které často pocházejí až z osmnáctého století. Ceremonie se uzavírá průvodem masek. Každá vesnice má jiný počet i charakter masek.  

Složitá je u Dogonů také svatba. Plánuje se dlouho dopředu, někdy ještě před narozením dítěte – tedy toho, které bude mít svatbu. První sexuální vztahy se začínají rozvíjet hned s příchodem puberty. Bezdětný není u Dogonů akceptován jako opravdový muž. Masky se – tedy jen některé – dají u Dogonů dokonce koupit, je však jasné, že ty staré  jsou velice drahé a ani se nesmějí vyvážet do zahraničí(!).  

Štěrbiny jako pro myš

Prvními příbytky Dogonů byly skalní převisy a jeskyně. Po příchodu k útesu Bandiagara využili otvory ve skalách, po jejich předchůdcích – národu Telemů, který údajně uměl létat. Proč a kam Telenové odešli, dodnes není jasné. Údajně byli trpasličího vzrůstu, prostory, které jako své obydlí používali, tomu odpovídají. Později začali Dogoni svoje domky doslova „nalepovat“ přímo na skálu a jeskyně využívali jako spižírny či hrobky.  

Po další době se Dogoni rozhodli pro výstavbu svých vesnic na planině pod skálou. Hned nedaleko skalního zlomu (v oblasti je většinu času velké vedro, a proto Dogoni vždy rádi vyhledávali stín) si domorodci stavěli chatrče z kamene a jílu – materiálů, které našli všude okolo. Dnes žijí stejně jako kdysi, bez elektřiny ani ve vesnicích na okraji skalního zlomu nenajdete mnoho studní; těch několik málo z nich bylo vybudováno Saúdskou Arábií v rámci programu pomoci chudým muslimským zemím.  

I když je kraj Dogonů velice chudý, jsou místní obyvatelé schopni vypěstovat na políčkách mezi skalámi nebo na kouscích půdy pod nimi svou obživu kukuřici, fazole, rýži i zeleninu. Perfektní znalost prostředí jim umožňuje najít potravu i tam, kde by to jiné ani nenapadlo. Důkazem je například místní posvátný strom baobab, z jehož listí a semen se připravuje moučník: sladká kaše, vítaný prvek místního jídelníčku.

Dogoni byli také schopni vybudovat si docela zvláštní systém, který jim umožňuje přemísťovat vodu z cisteren a studní tam, kde ji právě potřebují. Nosiči vody jsou tu však většinou ženy. Mimochodem, kde je voda a pšenice, je také i pivo! To se zde dokonce používá i jako medicína.   Obydlí jako tělo

Vesnice Dogonů mají pro cizince spoustu zvláštnosti. Vesnice Sanga je nádherně vystavěná přímo pod obřím skalním převisem, Ireli je zase efektně „nalepená“ přímo na skále a má velmi starou, pěkně zachovalou sýpku na obilí. Další malebnou a návštěvy hodnou vesničkou je Todaz. Vesnice jsou vystavěny ve tvaru lidského těla: půdorys připomíná sedící postavu, kde hlavu reprezentuje dům pro muže. Ti tu odpočívají, pokuřují a hovoří o místních záležitostech. Tělo příbytky žen, a zbylé domy symbolizují tepny a svaly. Vchod do vesnice je v místě genitálií.  

S příchodem turistů se bohužel z oblasti vytrácejí staré vyřezávané okenice a dveře a svět Dogonů se nenápadně mění podle potřeb cizinců. Pro některé vesnice představuje turismus také hlavní zdroj obživy. Nezbývá tedy než doufat, že nově budované vymoženosti pro turisty nenaruší nádhernou malebnost zdejší krajiny a architektury a nezmizí národ, který je dodnes pro cizince záhadou.Dogoni 

● Mali je pátou nejchudší zemí na světě.

● Dogoni žijí zejména kolem útesu Bandiagara, místy vysokého až 400 m a dlouhého asi 150 km. Uvádí se, že jich je tu asi na 200 tisíc. V celém Mali pak něco více než zhruba trojnásobek. Samotný útes Bandiagara je zapsán na seznam světového dědictví chráněného UNESCO.

● Původní obyvatelé přišli do této oblasti – či spíše sem byli zahnáni – již někdy okolo roku 1300. Uvádí se, že přišli z pravého břehu řeky Niger, odkud šli na západ do dnešní severní části Burkina Faso. Odtud ale byli vytlačeni k útesu nájezdy vyznavačů islámu. Dogoni jsou původně animisté, tedy vyznávají systém přírodních bohů. V současné době je v Dogonu zhruba přes šedesát procent obyvatel animistické víry, zbytek tvoří muslimové a jen částečně křesťané.

● Jsou vynikající řezbáři.

● Podle mýtů Dogonů, které známe, nebeský stvořitel oplodnil matku Zemi a narodili se čtyři bratři – Dyon, Arou, Dommo a Ono. Ti pak založili kmen Dogonů.

● Hlavním bohem Dogonů je Amma. Podle jejich mytologie je každá lidská bytost vyobrazením jejich světa a děti jsou vyobrazením svých rodičů. Tedy jejich následovníci jsou zobrazením celého jejich pokolení. Celý kastový systém Dogónů je postaven na tomto principu: hrnčířův syn se stane vždy jen hrnčířem. Každá kasta má svoje zákony a přikázání a její členové se smějí pohybovat jen v určité oblasti.

● O Dogonech se uvádí, že jejich systém tradic a mytologie je možná v celé Africe nejpropracovanější. Přes různé snahy popsat ho a vysvětlit není dodnes zcela objasněn. Rady na cestu  

● Oblast zlomu Bandiagara je krajem, kterým musí být nadšen každý, kdo rád fotografuje. Nejlepším obdobím pro návštěvu je proto září a říjen, kdy je tu dobrá viditelnost a nejsou tady ranní a večerní mlhy.

● Při fotografování lidí je velmi důležité zachovávat normy slušného chování, tedy pokud fotografujeme osoby, je dobré k tomu nejdříve dostat souhlas, zejména pokud jde o ženu.

● Mali, tedy i kraj Dogonů, je zemí relativně drahou, je zde málo potravin, málo aut, málo benzinu a také i málo řidičů. To zvedá ceny a je třeba s tím počítat.

● Při návštěvě vesnice v každé z nich požadují po turistovi menší poplatek místnímu náčelníkovi za návštěvu. Tyto peníze prý slouží na údržbu sídliště. ● Do velkých problémů se může dostat, kdo se pokusí vniknout hlouběji do území Dogonů, turistům běžně nepřístupného. Dogoni bývají dost uzavření a pohybovat se po jejich území může být i problematické, některá místa považují za nedotknutelná.  

Text a foto Elen Hábová

Host do domu, bůh do domu. Často jsme toto rčení vídali vyšité na dekorativních dečkách našich prababiček a já si pamatuji, jak mi to v dětské hlavičce vrtalo. Musela jsem odletět hodně daleko, abych pochopila, co znamená. To je země, kde to platí a kde pohostinnost lidí nezná hranic. Takový úvod jsem, plna těch nejlepších dojmů, napsala pro reportáž po návratu z Gruzie. Jenže pár dní na to se to stalo – Gruzie, o které jsem tvrdila, že jsem se v ní cítila nejbezpečněji ze všech navštívených zemí, vstoupila do války. Na pozadí těchto událostí působí úvodní text poněkud trapně. Co teď? Mám ho přepsat?   Přepsat, nebo ne?   Prohlížím si fotky z Gori, poklidného městečka, které je ještě teď rozbombardované a snažím se srovnat v hlavě, jak je to možné. Listuji si turistickým průvodcem po Gruzii, který má název Království pohostinnosti, a zdráhám se uvěřit, že zatímco my jsme si s lidmi připíjeli na přátelství a mír mezi národy, Gruzie se připravovala na válku. Inu, mentalita národa a politika jsou věci vzdálené.   Vzpomínám na slova a zážitky, které mi nyní vystupují z paměti ve zcela jiném světle. Copak jsme neviděli na letišti vystupovat skupinu „nabušených“ amerických vojáků jako z akčního filmu? Copak jsme nepředjížděli stopem konvoj gruzínské armády přesunující se k severu? Neslyšeli jsme každý den střelby z vojenské posádky poblíž Gori? Jestlipak už věděli mladičcí vojáčci, kterými se město jen hemžilo, že se chystají do války? Ano, viděli jsme to, ale unešení vstřícností lidí jsme to všechno nevnímali jako nebezpečí. Kolikrát vtipkovali, že jsme k nim Condoleezzu Riceovou přivezli přímo z Prahy, ale říkali to stejně zvesela, jako že nás Turci vyřadili z fotbalového šampionátu. A stejně často, jako se vyptávali na naše fotbalisty, ptali se na naše názory na „americký radar“ na našem území.  

Ne, nic přepisovat nebudu.   „To, co jsem jednou našel, nechci již nikdy ztratit. Dal bůh, že jsem našel vás a nechci vás už nikdy, přátelé, ztratit,“ pronesl svůj tost (přípitek) pan učitel nad růžovým vínem. A já jsem jednou našla Gruzii a nechci ji ztratit takovou, jakou jsem ji poznala. Před válkou.   KOTE

Kote je muslim a jeho přítel také. Kote říká „Bůh“ a jeho kamarád „Alláh“ a oba vědí, že bůh je jenom jeden. Kote je pravý Gruzín, vyznávající gruzínské tradice, aniž by byly deformovány tím či oním náboženstvím. Vlastně jsme si dlouho mysleli, že je křesťan. „Pocem kamaráde,“ volal na nás zkomolenou češtinou, když se dověděl, odkud jsme přivandrovali. Byl na vojně v Šumperku a chuť českého piva mu doposud uvízla na jazyku. Stali jsme se jeho hosty a nikdo jiný z vesnice neměl na toto privilegium právo.  

Jeho dům se stal naším domem a jeho stůl naším stolem. A nebyl to dům ledajaký, ale horský, stavěný před sto lety pouze ze dřeva, bez jediného prefabrikátu. A nebyl to stůl ledajaký, ale prostřený jídly z čistě přírodních surovin, mléka a mouky bez jediného chemického prostředku. Vesnice Lodidziri je v nadmořské výšce přes 2000 metrů a je obývána pouze pět měsíců v roce. V zimě leží všechny domy pod pětimetrovou vrstvou sněhu. Na jaře sem Gruzínci vyženou na horské louky stáda a ve svých dřevěných domech zpracovávají mléko do různých druhů sýrů a másla tak, aby měla rodina zásobu na celou zimu. Celý dům je tomu uzpůsoben, spodní patro obývají krávy, horní patro lidé. Půda je určena senu a sýrům, které potřebují vysychat. Schody do chlévů vedou přímo z obytné části, přípravny mléka. Jejím centrálním zařízením je odstředivka. V kuchyni dominují kamna na dřevo, v nich se peče chléb a na kterých se vaří mléko. Koupelna a záchod na balkoně, voda svedená hadicí přímo z horského pramene.  

Všechny domy jsou takto stavěné už po dvě stě let. Každý má místnost pro hosta s odděleným vchodem. To kdyby host přišel v noci, ať nemusí budit hospodáře. Ráno bude připravena snídaně a hospodář s hostem posnídá. Host může zůstat tak dlouho, jak chce. Taková je tradice. Kote žije se svými rodiči a nejstarším synem. Zatímco jeho žena s ostatními dětmi zůstává v nížině v jejich zděném domě a zpracovává ovoce a zeleninu ze zahrady. Každá rodina je soběstačná, nakupuje se pouze sůl, mouka, káva, cukr a cigarety. I kořalku si pálí sami.  

Celou vesnici tvoří jeden rodinný klan, všichni se znají, všichni si pomáhají. Všichni hned vědí, že Kote má hosty. A on své hosty pozve večer do hospůdky, jediného společenského centra, aby se všichni mohli podívat, připít a pobratřit se. Rituál přípitku je pro Gruzínce velmi důležitý. Před každým pohárem, jedná se pouze o vodku nebo víno, se pronáší tost – dlouhý, vzletný proslov vyjadřující přání. A nikdo se nesmí napít dříve nebo mimo. Pije se na setkání nás s vámi, na rodinu, na ženu jako matku a udržovatelku života, na ty, kteří nás opustili, na světový mír, a pak na cokoliv dalšího. Tosty jsou dojemné, až vhánějí slzy do očí, prosté i veršované, je možné citovat Puškina, Shakespeara, kohokoliv, vždy záleží na individualitě pronášejícího. Vždy jsou však pronášeny vážně a upřímně. Vždy je vyjadřována nesmírná úcta k hostům. Privilegium sdílet jídlo s hosty náleží pouze mužům, ovšem, je–li hostem žena, účastní se přípitků také. Gruzínská žena může také pronést tost, ale hostiny se neúčastní. Pivo je nápoj sprostý pro pronášení tostů, může se použít jen při negativním tostu. Sklenice se pije do dna, pouze Moraváci mají dovoleno pít víno po doušcích a nechlemtat ho jako vodu.   Rituál se musel dodržet i na vrcholku Zamboru, kam nás Kote se svým kamarádem provázel. Stále ve svých černých oblecích a lakýrkách. V ruce igelitku s čerstvým domácím chlebem, sýrem, vodkou a pivem, aby se na vrcholu mohlo připít na přátelství. Na severní straně hory byla sněhová plotna, a tam se tihle čtyřicetiletí chlapi změnili v malé kluky a předváděli sjezdy v polobotkách a koulování v třicetistupňovém vedru. Snadno jsme se nechali strhnout ke sněhové bitce. Za zpěvu gruzínských a moravských písní jsme v opojné náladě sestupovali zpátky do vesnice. Opojeni nikoliv alkoholem, ale pocitem přátelství a radosti, že život běží ve správných kolejích. Od 8. srpna je Kotův mobil nedostupný…  

●●● Ačkoliv jsou názory Gruzínců velmi rozdílné, nelze přejít, že mezi prostými lidmi převažuje nálada ne-li přímo proruská, tak tedy aspoň ne proamerická. Avšak v žádném případě ne válečná! Ani masivní kampaň v médiích a na billboardech pro vstup do NATO asi moc nezměnila. Myslím, že o připravovaném útoku proti Jižní Osetii neměli obyčejní lidé ani tušení.   Nestala se právě mírumilovnost tomuto národu osudnou? Nebyl postoj k americké vojenské základně natolik liknavý, že bylo třeba „Velkého bratra“ s tichým souhlasem Ameriky podráždit bosou nohou a přesvědčit Gruzínce a celý svět o oprávněnosti americké základny na gruzínském území? Jiný smysl útoku na Jižní Osetii nenacházím. Nemohu uvěřit tomu, že by přijela ministryně zahraničních věcí USA jednat do Gruzie o tak důležitých vojenských záležitostech a pan prezident by se před ní zapomněl zmínit o připravované válce, kterou zahájil pár dní po jejím odjezdu. Bez nejmenší naděje na úspěch. Tomu snad nemůže uvěřit nikdo.   Muselo se přece předpokládat, že ruská odveta za porušení příměří bude krutá. Byl to záměr? Bylo záměrem, aby ruská armáda demonstrovala sílu nad svými bývalými satelity tím nejhorším způsobem? U nás jsou přece také odpůrci amerického radaru, ale jejich slabounký hlas zanikl v libém zpěvu paní ministryně a k uchu strýčka Bushe se nedonesl. Takže si politikové udělají zase po svém. Jak nás Gruzínci obdivovali, že jsme se dokázali pokojně rozejít se Slováky! (Ale vzpomínáte si, že by se nás na to někdo tenkrát ptal?) Jaké my to máme vlastně štěstí, my, bodří švejkové, to, co pro nás vyzpívala paní Parkanová svou podlézavou písní, o tom musel být hrdý a divoký kavkazský národ přesvědčen krutou, nesmyslnou válkou a zaplatit krvavými oběťmi.   Ostatně, Jižní Osetie historicky Gruzii nepatří, byl to takový Stalinův dáreček rodné zemi, dnes bychom řekli spíš danajský dar. Jaký paradox historie, že právě Stalinovo rodné město Gori za tento jeho dar zaplatilo nejvíce.   GORI

Toto město nám bylo sympatické již od prvního večera. Zvláště v noci dýchá zvláštní atmosférou. Gruzíni si potrpí na světelné efekty, a tak je v té chvíli, kdy procházíme ulicemi, pevnost nad městem krásně nasvícená, stejně tak kostely i muzeum J. V. Stalina a jeho rodný domek uprostřed náměstí. Zcela jsme se nechali pohltit línou náladou a dlouho sedíme u svítící fontány v parku, popíjíme pivo a pozorujeme korzující dav, posedávající mládež a klábosící důchodce. A z povzdálí nás sleduje majestátní Stalin. Mnoha lidmi je stále uctívám jako veliký myslitel. „Ne Lenin, ale Stalin, to byl učenec! Přečtěte si jeho knihy, všechno co napsal, všechno se tak stalo,“ pasuje ho téměř na proroka invalidní důchodce, bývalý majitel několika obchodů. Jestlipak Stalin ve svých spisech také předpověděl, že bude jeho rodné město v 21. století bombardováno ruskými vojsky?   Gori však má historii mnohem starší, než je narození Stalina. Deset kilometrů od centra je vesnice Uplisciche a za ní skalní město ze 6. století, s muzeem a vykopávkami z antické doby. Fantastické místo. Turisté sem přijíždějí taxíky, ale my dáváme přednost maršrutce, jednak z úsporných důvodů a jednak máme blíž k lidem. Všichni nám radí a nikomu nevadí, že řidič kvůli nám zajede o kousek dál mimo trasu, aby nás mohl vysadit až na rozcestí.  

Prohlídkou rozsáhlého komplexu jsme se zdrželi, ale i na zpáteční cestě trváme tvrdošíjně na oblíbené maršrutce, jenže k večeru jich ubývá. Pojede tudy maršruta do Gori? „Pojede,“ odpovídá paní, která stojí na stejném rohu.

Každé auto, opravdu každé, které projíždí, přibrzdí a řidič prohodí s paní pár slov. Lidé si musejí pomáhat, tak nabízí sousedce svezení. Maršrutka se prostě opozdila. Když projíždí sanitka, paní na ni kupodivu mávne, chvíli se baví s řidičem, a pak mává na nás, ať nastoupíme.

„To u vás všechny sanitky sbírají unavené pocestné?“ „To jsou moji kolegové,“ vysvětluje paní s úsměvem, ale jako by tím říkala to, co už jsme tady slyšeli a zažili tolikrát – „lidem se musí pomáhat“.  

●●● Jaký vztah mají Gruzínci ke svému nynějšímu mladému prezidentovi? Jak sami s úsměvem říkají: „Padesát procent ho miluje a padesát procent nenávidí.“ A pak pronesou tost na jeho zdraví a zdraví našeho prezidenta a zdraví všech prezidentů na světě, aby „jejich rozum zůstal nezatemněn a pracovali pro blaho svých národů“. Svého prezidenta obdivují především proto, že výrazně snížil kriminalitu. „Všechno si tady nechte, tady se nekrade, tady nejsou zloději, protože náš prezident je všechny zavřel do ťurmy,“ přesvědčovala nás paní přímo na pláži. „Díky Saakašvilimu můžeme svobodně dýchat, volně se pohybovat,“ říkali chlapi z hor, „kdybys tady nechal ležet deset dolarů, tak na ně nikdo nesáhne a za rok je tu zase najdeš.“ Dřív je v horách sužovaly lupičské bandy, schopné pro pár lari i zabít. Dnes jsou prý všichni ve vězení, až cely praskají ve švech. Zamykat si stan? To by je snad urazilo. V Gruzii se nekrade! Zpřísnění trestů a investice do policie se vyplatila. Je klid. Proč nám ale pan spisovatel v Batumi říkal, že vězení jsou plná politických vězňů a že je Gruzie policejní stát?  

Nevím, čím to je, ale když potkám policistu v naší republice, ihned mne přepadne trapný pocit, co se stalo, co jsem provedla a za co mne bude plísnit či dokonce pokutovat. Když potkám policistu v Gruzii, mám pocit bezpečí. „Potřebujete pomoc, máte problém?“ tak vás s největší pravděpodobností osloví a ochotně poradí, ukáže, zavede… Jak se asi změnily názory lidí na Saakašviliho a jeho perfektně vybavenou policii poté, co zemi vtáhl do hazardní války…   GEORGIJ   V Borjomi jsme vystoupili z maršrutky propocení a utrmácení po dvouhodinové cestě. Mělo by to být vyhlášené lázeňské městečko, brána do národního parku, ale my stojíme na špinavém asfaltu a nevíme, kterým směrem vykročit. Ani jedno písmeno v latince nebo azbuce, všechny nápisy pouze v gruzínských nepochopitelných klikyhácích. S tímhle mě ti pyšní Gruzínci fakt štvou: Jediné, co je k přečtení, je šipka POLICIE.  

„Můžete nám, prosím, poradit, kde je informační centrum?“ Výměna pohledů mezi policisty a „nasedněte do auta“. Muž v uniformě s vizáží mafiána nás odváží pár metrů k infocentru. Osobně se jde podívat na otvírací dobu a když zjistí, že právě zavřeli, odveze nás zpátky. Tam pak čekáme a čekáme. „Chceme vás zavést na takové místo, kde budete absolutně v bezpečí a nikdo vás nebude rušit,“ vysvětlují, když nás odvážejí ze stanice. Všem se očividně ulevilo, rozhodnutí kohosi důležitého, co s námi, konečně padlo. Odvezl nás přímo na správu národního parku a rozloučil se. Skvělý nápad, stan si můžeme postavit přímo ve dvorku v hlídaném areálu. Klid a pohoda.   Po domluvě s hlídačem vyrážíme na večerní procházku, abychom našli ty světoznámé lázně. To se nám asi po dvou kilometrech podařilo, popili jsme sirné vody, poseděli na lavičkách, poklábosili a spokojeně ulehli do stanu.   Sotva se nám únavou zavřela víčka, ozval se před stanem hlas. „Promiňte, že vás ruším, tady je Georgij, ten, který vás sem přivezl, a chtěl bych si s vámi vypít skleničku na seznámení.“ To jsme si mysleli, že už nás v Gruzii nic nepřekvapí…! Náš policista stojí před stanem v civilu s obrovským melounem pod paží. A s čerstvým chlebem, domácím vínem, broskvemi, mísou horkého vařeného skopového masa a s úsměvem. Je jedna v noci a o kousek dál stojí jeho kolega a taky se směje a chce se přátelit. Družba. Zase družba.  

●●●

Chtěla jsem psát o obyčejích a tradicích, o víně, gruzínské kuchyni, písních a tancích, ale teď zmlkněte, mocnáři světa, já chci říci tost. Připíjím na Gruzii, království pohostinnosti, ať se zbaví navěky všech válečných štváčů a žije svobodně, nechte mírumilovný národ Gruzínců v klidu, nechte jej pít víno a pronášet tosty, zpívat a tančit, družit se a hodovat. Na to piju. A tentokrát opravdu po gruzínsky. Do dna. Gaumardžos!

Gruzie a válka

● CNN, AP 10. 07. 2008 – Americká ministryně zahraničí C. Riceová při své oficiální návštěvě Tbilisi –  uskutečnily se rozhovory o umístění USA radaru v Gruzii. Skutečnost, že Tbilisi nekontroluje celé gruzínské území, byla důvodem, proč Berlín a Paříž na dubnovém summitu NATO vetovaly návrh nabídnout už nyní Gruzii přípravný plán členství, o které tato země usiluje.

● AP, Reuters 7. 8. 2008 – Na Kavkazu prudce roste napětí: z oblasti kolem Jižní Osetie, separatistické enklávy v Gruzii, jsou hlášeny přestřelky a boje, do nichž bylo nasazeno i dělostřelectvo.

● ČTK 7. 8. 2008 – Gruzie zahájila překvapivou ofenzivu proti Jižní Osetii, oblasti, která se od ní před lety odtrhla. Rusko, které ji považuje za svého chráněnce, poslalo do oblasti kolony tanků, které se s gruzínskými jednotkami střetly. Údaje o počtu obětí jsou rozporuplné.

● AP 8. 8. 2008 – Gruzínské zdroje informují o tom, že ruská armáda vtrhla na gruzínské území, Rusové informují o etnických čistkách na území gruzínské (ale proruské) provincie Jižní Osetie. Moskva připustila, že vyslala stíhačky do vzdušného prostoru Jižní Osetie. Gruzie přelety kritizovala a odvolala z Moskvy svého velvyslance. Gruzie otevřela koridor z Jižní Osetie, který má umožnit evakuaci žen a dětí z Cchinvali obleženého gruzínskými jednotkami. Výzvu k otevření bezpečného humanitárního pruhu zaslal Gruzii Mezinárodní výbor Červeného kříže. Nikdo neví, kolik je obětí.

● ČTK 11. 8. 2008 – Moskva odmítla Gruzínci nabízené příměří, ruské jednotky se nezastavily na hranicích Jižní Osetie, ale postupovaly dál do gruzínského vnitrozemí. Nešlo už jen o bombardování ze vzduchu a raketami jako v minulých dnech, do bojů se zapojily i pozemní síly. Zprávy o tom, která města obsadili Rusové, se rozcházely.

● ČTK 12. 8. 2008 – LUCIE SUCHÁ – Ruský prezident Dmitrij Medveděv podle svého vyjádření poslal na gruzínskou frontu svým vojákům rozkaz ukončit boje. Navzdory tomu však z Gruzie i včera přicházely zprávy o pokračujících bojích.

● AP, Reuter 13. 8. 2008 – Gruzie přijala podmínky pro příměří, které vyznívají ve prospěch Ruska, bojuje se ale dál. Rusové ale zůstávají dál v některých dobytých pozicích, mluví se i o městě Gori, které měli v obklíčení. Podle některých zpráv naopak míří k hlavnímu městu Tbilisi a vzniká panika, kterou se snaží zmírnit sami představitelé Gruzie.

● ČTK 15. 8. 2008 – Gruzínský prezident M. Saakašvili podepsal dohodu o příměří s Ruskou federací, přivezenou ministryní zahraničních věcí C. Riceovou.

● ČTK 6. 8. 2008 – Ruský prezident D. Medveděv podepsal v Soči dohodu o příměří s Gruzií.

● ČTK 25. 8. 2008 – Ruský parlament odhlasoval rezoluci adresovanou ruskému prezidentovi D. Medveděvovi o uznání nezávislosti separatistických gruzínských provincií Abcházie a Jižní Osetie.

● ITAR-TASS, ČTK 29. 8. 2008 – Moskva i Gruzie přerušily diplomatické styky, země si však zachovají konzulární vztahy. Včera to napsala agentura. Důvodem je podle Tbilisi pokračující přítomnost ruských vojsk na území Gruzie, která je v rozporu s moskevskými sliby i s dohodou o příměří. ● ČTK 3. 9. 2008 – Rusko vyhlásilo, že už nepovažuje Michaila Saakašviliho za gruzínského prezidenta.  

Text a foto Dagmar Cestrová

Když v září 1999 postihlo Taiwan, tedy i oblast kolem jezera Sun Moon ničivé zemětřesení, někteří Taiwanci to prý považovali za konec slávy místa, které mnozí označují za nejkrásnější v zemi.

Bylo už k večeru, když úzká silnička zabočila doleva a před námi se objevilo obrovské jezero. Jeho modrozelená hladina jiskřila v načervenalých paprscích slunce. Jsou místa a okamžiky, o kterých hned víte, že vám ještě velmi dlouho zůstanou před očima. Cestou po silničce klikatící se kolem jezera, údajně dokola dlouhé padesát kilometrů, jsme míjeli domy, hotely – často ještě rozestavěné, přístavy s jachtami. Bylo vidět, že se Taiwanci skutečně snaží dát dohromady to, co zemětřesení zničilo.   Milenci i Čankajšek   Kdyby neplatilo, že je Sun Moon Lake nejkrásnější a největší taiwanské jezero, pak by přinejmenším bylo nejznámější. Dá se těžko odhadnout, zda má největší popularitu už za sebou, nebo ho teprve čeká. Ačkoliv v roce 2006 k němu zamířily tři miliony návštěvníků, dočteme se v různých materiálech, že největší slávu prožívalo v 60. a 70. letech minulého století. Jezdili sem milenci i novomanželé na svatební cestu, aby si užili romantiku při projížďce nebo toulkách po okolních horách, tohle místo si oblíbil čínský prezident Čankajšek, který na Taiwan utekl před revolucí. I když nepřišel s prázdnou (přivezl si s sebou spoustu historických předmětů, které dnes lidé obdivují v Tchaj-pchej v Národním muzeu), jeho éra politického vlivu na nejlidnatější zemi na světě skončila. Možná, že právě zádumčivá krása jezera mu pomáhala hlavně ke konci života zapomenout, že se mu nesplnil sen o sjednocené Číně.  

Měl zde svůj dům, kam jezdil odpočívat, a pagoda Cihen, která i do noci září na jednom z kopců nad jezerem, tu stojí od roku 1971 jeho zásluhou. Od stejného roku, kdy musela Čínská republika Taiwan s Čankajškem jako prezidentem přenechat v OSN své místo kontinentální Čínské lidové republice. Úžasnou bílou stavbu, která přežila i zemětřesení, nechal vybudovat na počest své matky, paní Wang. V této pagodě se ale promítá určité velikášství. Její stavba nebyla jednoduchá, materiál se musel vozit přes jezero, a Čankajšek ji nechal vztyčit do úctyhodných čtyřiceti šesti metrů, což s výškou kopce 954 metrů nad mořem představovalo rovnou tisícovku. Jako místo si vybral srdce draka, kterého místní vidí při spojení důležitých bodů v okolí jezera.  

Dnes tak díky němu mohou turisté obdivovat bílou stavbu s devíti patry. Pokud vystoupají až nahoru, otevře se jim pohled nejen na prostranství kolem pagody, vysypané jemným bílým štěrkem, takže ve slunci září jako právě padlý sníh, ale především na celé jezero a okolní hory. Mohou se přesvědčit na vlastní oči, zda se skutečně podobá slunci a měsíci, tvarům, které se jezerní ploše snažili kdysi vtisknout Japonci. V 80. letech však začala sláva Sun Moon Lake trochu slábnout, protože Taiwanci začali objevovat i další unikátní místa na svém zeleném ostrově. Teď místní věří, že jezero je natolik krásné, že kromě Taiwanců nebo Japonců přitáhne také zahraniční turisty z Evropy nebo Ameriky, a protože se oteplily vzájemné vztahy s kontinentální Čínou, tak i odtamtud. Ostatně sami s hrdostí tvrdí, že právě u jezera se nachází nejkrásnější hotel na Taiwanu a možná na světě – pojmenovaný po malém ostrůvku uprostřed vodní plochy – Lalu. Nevím, zda to nej skutečně platí, ale pravdou je, že  se tu zvláštním způsobem prolíná dílo člověka a přírody. Chodby i další místa hotelu jsou otevřené ven, plné květů, vodních jezírek s rybkami a lotosovými květy. Bazén se přelévá rovnou do jezera… Pokud chtěl stavitel propojit ducha jezera a ducha stavby, pak se mu to povedlo.   Poslední cedry   Okolí jezera skutečně nabízí spoustu romantických zákoutí. Leží už ve výšce, kde ani Středoevropana nezmůže horko natolik, aby vzdal procházku k některému ze zdejších chrámů, natož projížďku po jezerní hladině. Potíž může představovat vesta, kterou se na vás snaží navléci majitel lodi, ten se dá nakonec přemluvit tím, že je příliš horko a navíc umíme všichni plavat. Musím připustit, že neprojet se po jezeře by znamenalo připravit se o polovinu zážitků, které jezero dokáže nabídnout.   Především se nedostanete k několika plovoucím zahradám kolem zbytků bývalého ostrova, který před stavebnímu úpravami pomyslně rozděloval jezero na dvě části. Japonci, kteří Taiwan obsadili v letech 1895 až 1945, zde ale vybudovali hydroelektrárny a provedli další úpravy, díky kterým se hladina zvedla z původních sedmi metrů na dvacet sedm. Obě části jezera se nenávratně spojily, voda vyplnila některá údolí a hladina dostala tvar měsíce a slunce. Z ostrova uprostřed zbyla jen jeho špička. Dnes tak plovoucí zahrady ochraňují poslední vzácné rostliny, které kdysi na ostrově běžně rostly, a na kousku země se nacházejí poslední unikátní červené cedry. Ve chvíli, kdy jsme je viděli my, byl zelený už jen jeden z nich. „Cedry rostou i jinde, ale tento druh pouze tady,“ tvrdil smutně průvodce. Postarší muž provází po jezeře anglicky mluvící turisty a dokonce i v taiwanském průvodci Lonely Planet se mu za to vzdává dík. Jeho znalosti o jezeře jsou skutečně úctyhodné.   Ostrůvek ovšem nejen měnil vzhled, ale také název. Japonci mu dali jméno Jade Island (Jadeitový), ale pak byl, údajně na Čankajškovo přání, pojmenován Guanghua (Vrácený). Neoficiálně se mu také říkalo Líbánkový ostrov nebo Ostrov milenců (Honeymoon Island), protože tu stál altánek, nad kterým bděl bůžek ostrůvku žehnající lásce a místo tedy pochopitelně přitahovalo zamilované. Současný název Lalu dostal až po zemětřesení v roce 1999 a pochází z jazyka původních obyvatel.   V jezeře se ovšem nedoporučuje koupat kvůli bezpečnosti, je příliš hluboké. Přesto se tu jednou v roce pořádají populární plavecké závody a místní nevylučují, že pokud sem začnou více jezdit zahraniční turisté a budou mít o koupání zájem, situace se časem může změnit. Sami Taiwanci totiž koupání a hlavně slunění nevyhledávají. Čím bělejší má někdo pokožku, tím ho totiž Číňané považují za krásnějšího. Ženy tu proto často chodí s deštníky nad hlavou i při zamračeném počasí. Někdy jsme postřehli i překvapení nad naší světlou kůží, „zbytečně“ opálenou taiwanským sluncem.  

Na hlavě draka   Když nás jachta vysadila u malého přístavu pod schody k chrámu Syuanzang, bylo poledne a slunce pražilo jako o závod. Výstup nahoru po cestě, která se považuje i za poutní, byl ale nakonec díky stínu vzrostlých stromů obrostlými orchidejemi docela příjemný. Chrám s ostatky buddhistického mistra stejného jména stojí v místě hlavy draka, kterého prý tvoří pomyslně spojené vrcholy okolních hor. Sousední chrám Syuanguang se nachází v jeho tlamě.   Od mnicha před malým oltářem jsme dostali pro štěstí náramek z korálků. Nejsem pověrčivá, ale nechala jsem si ho (co kdyby, štěstí není nikdy dost) na ruce do konce pobytu. Až v Amsterodamu, kde jsme měli mezipřistání, jsem ho zapomněla odložený na toaletě – a krátce na to mi při odbavení řekli, že chybím na seznamu cestujících navazujícího letu do Prahy…   Mnich, kterému byl chrám postavený v roce 1965 věnován a kde byly uloženy i jeho ostatky, žil za dynastie Tang. Vydal se do Indie hledat nejsvětější svazek a nakonec do Číny přivezl stovky svazků, některé i přeložil. Přisuzuje se mu velká zásluha na šíření buddhismu v Číně, který je dnes na Taiwanu nejrozšířenější vírou.   Celkem se ale u jezera se nacházejí tři chrámy. Kromě dvou buddhistických i konfuciánský komplex Wunwu původně z roku 1938. Později byl rekonstruován a dnes je tvořen několika budovami postavenými ve stylu Severní dynastie, která vládla v roce 386 až 581. Nedá se minout, protože přímo kolem něj se vine silnička obtáčející jezero a obří draci, součást chrámu, se cestou nedají přehlédnout.   Ochutnejte, prosím   Je pravda, že původní obyvatelé, kteří dnes kolem jezera žijí, se zaměřili na turisty. Vesnička Thaů – Ita Thao – na břehu jezera je plná krámků s jejich výrobky ze surové bavlny, bambusu, ratanu a dřeva. Na výběr je všechno, včetně sošek s obřími pyji. Ty se nevyrábějí až dnes kvůli turistům, k folkloru Thaů patří už dávno, podobně jako u jiných národů.   V restauracích vás již na jídelníčku upozorňují, že ochutnáváte speciální jídla připravená z místních produktů podle zvláštních receptů a že nejen polechtají vaše chuťové buňky, ale podpoří i zdraví. Pokud si to budete přát, můžete objednat populární Čankajškovu rybu přímo z jezera. Patřila k jeho oblíbeným. Nebo pokrm z masa horského jelena, které je prý mimořádně zdravé, vše připravované se spoustou zvláštních bylinek a místními houbami. A mohu potvrdit, gurmáni by nepohrdli.   Další místo původních obyvatelů, někdo by řekl trochu skanzen, trochu zábavní park, leží jen osm kilometrů od jezera. Vesnice Chechengů (Čečengů) je považována za jakési kulturní centrum, kde se návštěvníkům ukazují původní zvyky i řemesla Thaů. Leccos se tu dá dozvědět z dějin původních obyvatel. Na rozdíl od některých jiných míst na světě je tady všude cítit, že své tradice zdejší obyvatelé nepředvádějí jen kvůli obživě, ale z přesvědčení, že se tak dělí o něco skutečně zvláštního. Chlubí se tím, že jejich výrobky jsou speciální, jejich písně léčí duši, jejich jídla prodlužují život.   „V horách se žije zdravěji než ve městech. Kdo pije horskou vodu, jí zdejší produkty, dýchá průzračný vzduch, ten zůstává dlouho mladý,“ tvrdili nám tady a bylo vidět, že to myslí naprosto vážně. Uprostřed svěží horské přírody se jim těžko dalo odporovat.   Zůstali sví   Původní obyvatelé ostatně svým vzhledem ani dnes nezapřou, že nepřišli z kontinentu, ale odněkud z tichomořských ostrovů. Díky tomu, že žili v horách, nesmísili se s Číňany, kteří sem v minulých staletích začali přicházet. Když ostrov obsadili Japonci, považovali prý původní obyvatele za méněcenné, sňatek mezi Japoncem a původní obyvatelkou byl tabu. Číňané, kteří sem uprchli s Čankajškem před revolucí (podle údajů, které nám sdělili při návštěvě sami Číňané, to bylo na milion příznivců Kuomintangu)? Mířili spíše do měst, kde mohli snadněji získat práci nebo významnější posty.  

„I v současné době žijí původní obyvatelé po svém, naše děvčata jsou moc pěkná, objevují se sice smíšená manželství, ale není to tak časté,“ usmívala se Mio, pracovnice kulturního centra ve Wuang, které jsme později navštívili abychom se dozvěděli něco více o kultuře původních obyvatelů. Ředitelka informačního oddělení taiwanského zastoupení v Praze Emma Tai nám vysvětlila, že současné vedení Taiwanu původní obyvatele podporuje. Mají zdarma vzdělání, svou samosprávu a řadu dalších výhod. „Všichni si uvědomují, že jsou pro Taiwan důležití,“ odpověděla na otázku, zda tato pozitivní diskriminace nepopuzuje ostatní obyvatele zeleného ostrova.

Konec konců bez kultury původních obyvatelů by i samotné jezero Sun.Moon hodně ztratilo ze své originality.

Čankajšek

● Narodil se v říjnu 1887 v jihovýchodní Číně v rodině obchodníka se solí. Studoval na vojenské akademii v Číně i Japonsku, kde vstoupil do armády. Do Číny se vrátil v čase revoluce proti vládnoucí dynastii v roce 1911.

● Po vzniku Čínské republiky byl zakládajícím členem nacionalistické strany Kuomintang. Při sjednocování rozpadlé Číny se tato strana spojila s komunisty, později je Čankajšek považoval za největší nepřátele prosazování své moci.

● V roce 1928 se stal předsedou nové nacionalistické vlády a ještě v témže roce prezidentem.

● Po útoku na Pearl Harbour se Čína zařadila mezi spojence a Čankajšek získal podporu USA, což později využil pro rozvoj Taiwanu.

● Po kapitulaci Japonska však část území, které opustil, obsadili komunisté. Následovala občanská válka, Čankajšek rezignoval na funkci prezidenta a nakonec uprchl na 160 km vzdálený Taiwan v roce 1949. Od roku 1950 až do své smrti v roce 1975 byl prezidentem zdejší Čínské republiky. Považoval se ale dál za představitele celé Číny a vždy vystupoval proti vládě v Pekingu.

● Jeho nacionalistický režim byl na Taiwanu značně autoritativní, proto není ani jeho zdejší působení hodnoceno jednoznačně kladně.

Taiwan

● Původní obyvatelé sem přišli odněkud z Tichomořských ostrovů. Ve středověku sem začali přesídlovat Číňané.

● O Taiwan měli zájem Japonci a po japonsko-čínské válce v roce 1895 jim ostrov připadl. Začali s industrializací, stavbou železnice a podobně. Postupně se Taiwan stal plnoprávnou provincií Japonska.

● Na konci 2. světové války bylo v Postupimi rozhodnuto, že ostrov připadne Číně, která stála na straně spojenců.

● Po vítězství komunistů v Číně utekl na Taiwan Čankajšek se zbytky armády a ostrov dál samostatně vystupoval pod názvem Čínská republika. Jako samostatnou republiku ji ale neuznala žádná z velmocí.

● Dnes má Taiwan téměř 23 milionů obyvatel a díky rozvíjející se ekonomice se považuje za asijského draka. Velkou pozornost věnuje zachování přírody i historických tradic.

● Po posledních volbách, kdy na ostrově zvítězili nacionalisté, se vztahy s vedením v Pekingu začaly oteplovat.

Jezero slunce a měsíce

● Nachází se geograficky v centru Taiwanu, v kantonu Nantou. Po roce 1999 se o obnovení a rozvoj oblasti stará jeho nově zřízená správa.

● Leží zhruba v 700 metrech nad mořem, terén rekreační oblasti kolem je ve výšce od 600 metrů do 2000 metrů. Rozloha jezeraje 8,27 km2.

● Současnou podobu mu vtiskli Japonci na začátku 20. století, když zde postavili hydroelektrárny a provedli další úpravy, především zvýšili hladinu z původních 7 metrů o dalších 20 metrů. Severní část jezera má mít podobu slunce, jižní měsíce.

● Uprostřed je zbytek ostrůvku, dnes nazývaný Lalu, zatopeného umělým zvýšením hladiny jezera, zničeného zemětřesením. Rostou tu vzácné rostliny, včetně červených cedrů. Na zbytky půdy i plovoucí zahrady je vstup zakázán, chodí se po umělé lávce.

● Koupání není dovoleno kvůli bezpečnosti (velké hloubce).

● Turisté nejčastěji využívají možnosti vyjížděk po jezeře. Vydavají se po jeho okolí po několika turistických a cyklistických trasách.

● Navštívit lze pagodu Cihen, konfuciánský komplex Wunwu, chrámy Syuanzang a Syuanguang, křesťanský kostel, kam chodil Čankajšek se svou manželkou Sung Mej-ling, minizoo s muzeem motýlů i vesnici původních obyvatelů Ita Thao nebo blízkou vesnici Chechengů.

● V oblasti žije řada vzácných živočichů, zejména ptáků.

Zdroj: Sun Moon Lake National Scenic Area Administration

Lid Thao

● Původní osídlenci nečínského původu, kteří se usadili na jezeře někdy před půl tisíciletím. Thao znamená něco jako Jsem člověk. Předpokládá se, že přišli z oblasti Alishan dál v horách. Podle legendy přivedl k jezeru lid Thao bílý jelen. Lovci, kteří ho zahlédli, šli v jeho stopách až k jezeru, které je natolik uchvátilo, že sem pak zavedli celý kmen.

● Podle legend žili před Thay na jezeře lidé tmavší pleti malého vzrůstu, se kterými se ovšem nově příchozí sžili.

● V 19. století zdecimovaly počty Thaů nemoci zavlečené přistěhovalci i pronásledování. Ve 20. století do jejich životního prostředí zasáhly stavby hydroelektráren na jezeře.

● V současné době se předpokládá, že žije asi 400 Thaů, jiné prameny uvádějí až 600. Je to zřejmě jeden z nejmenších kmenů původních obyvatel, kterých má být podle rozdělení po roce 2001 deset.

● Pro turisty jsou velmi zajímavé svátky Thaů – v únoru a březnu zaměřené na příchod jara, v květnu a červnu svatební ceremonie, v červenci je tématem lov, v srpnu se koná velmi zajímavý festival na počest jejich nového roku.

Zdroj: Sun Moon Lake National Scenic Area Administration

Rady na cestu

● Při cestě na Taiwan nepotřebujete při cestě kratší než 30 dní vízum, pokud do země vstupujete na přesně určených místech (včetně mezinárodních letišť). Pas musí platit ještě dalších šest měsíců.

● Nepotřebujete žádné zvláštní očkování nemusíte se obávat nějaké nákazy. Pro pobyt v přírodě je dobré pro jistotu přibalit běžné repelenty.

● Pro použití elektrických zásuvek je třeba mít adaptér, běžně se ale dá půjčit v každém hotelu. Hotely počítají spíše s návštěvou obchodníka vybaveného vlastním notebookem (přípojky na internet jsou na pokojích běžné), takže pro „skypování“ na hotelovém počítači si přibalte vlastní sluchátka a ptejte se, zda je naistalován potřebný program.

● K jezeru Sun Moon se dostanete buď najatým autem, nebo autobusem, případně stopem. Levnější ubytování se dá sehnat v pracovní den. Ceny při současném kurzu zhruba odpovídají cenám v ČR.

● Taiwanci jsou velmi ochotní a milí, pokud to bude možné, vyjdou vám ve všem vstříc.● Před kteroukoliv cestou si zjistěte aktuální informace na webových stránkách www.taiwanembassy.org/cz

Text a foto Dagmar Cestrová   Rozjařený mladík vylezl k soše na fontánu a začal ji oblékat do svého kabátu. Jindy by ho možná lidé kolem tahali dolů, teď se jen smáli. Nakonec postavě z kamene navlékl i boty a hrdě seskočil dolů. Kdo by mu nefandil, dneska, v den vinobraní a přímo v Tokaji.   Městečko Tokaj není i přes svou slávu tak veliké, jak by možná leckdo čekal. Hlavní ulice, náměstíčko, most, přístaviště, nádraží… První říjnový víkend ale pokaždé jako by nabobtnalo spoustou návštěvníků, kteří se sem sjíždějí na největší slavnost vína. Je to v době, kdy se na vinicích kolem už obvykle začínají scvrkávat některé kuličky ve slavné cibéby, aby později daly sílu a chuť pověstnému tokajskému moku. Jak tvrdí místní, králi mezi víny. A takové chvíli je třeba vzdát hold.   Hlava na hlavě   Je druhá hodina odpoledne. Lidé postávají namačkáni na chodníku mezi stánky podél hlavní ulice, která se táhne jako had téměř celým Tokajem. Uprostřed projíždějí povozy tažené koňmi, kteří v tom davu nervózně pofrkávají. Lidé se zdraví s těmi, kteří jedou na vozech. Z některých se smějí chlapci v tradičních bílých košilích a černých kazajkách, z jiných kývají veselé postavičky plyšových zvířat, za nimi všem kyne Bakchus. Jen co se mezi povozy udělá skulinka, už se k průvodu přidávají chodci. Vesele, rozjařeně. Jakpak by také ne, když víno teče už od rána.   Na náměstíčku před kostelem stojí tribuna a řeční na ní mužík s bubínkem. Určitě o víně, bohužel maďarsky nerozumím. Po něm starosta města, pak dívka v kroji, všichni pokaždé končí přípitkem. Lidé se smějí a těší se na vystoupení folklorních skupin, které se připravují pod pódiem.   A samozřejmě se ochutnává. Hlavně stolní vína, ale i světoznámé Tokaji aszú nebo Tokaji szamorodni, kterým kdysi propadli ruští carové, evropští králové i papež Pius IV. Petr Veliký tu dokonce vlastnil některé vinice a uvádí se, že si jich natolik považoval, že je nechal hlídat kozáky. Zlatý, velmi těžký mok, který se spíše ochutnává, než pije. Je sladký a silný a kocovina po něm je prý stejně těžká jako samotné víno. I papež ho prý bral jen jako lék.   Ještě nikdy jsem nezažila tak zvláštní kombinaci špatné a dobré situace pro fotografování. Snímky se musely v davu doslova lovit ve chvílích, kdy houf lidí trochu prořídl, na druhou stranu nikdo neprotestoval, nikdo se nemračil, naopak se lidé nejčastěji do objektivu uvolněně usmívali, pokud ovšem hloubavě neochutnávali obsah své skleničky. Tohle dokáže jenom víno.  

Oheň sopek   „Cítíte tu chuť, je v ní oheň sopek,“ upozorňoval Marek Törek, který přijel na slavnost až z Budapešti. Jak řekl, jezdí do Tokaje začátkem října téměř každý rok, sám prodává víno, a tak musí ochutnat, co místní ukrývají ve sklepích. Má prý mezi předky i jednoho Slováka, takže mu ani nevadí jakási remíza v souboji mezi maďarskými vinaři a slovenskými, komu v rámci Evropské unie připadne název tokajské. Přes protesty některých maďarských vinařů ho mohou dál vyrábět v omezené míře a v přesně dané oblasti i na Slovensku.   Aby bylo tokajské tokajským, musí vinná réva růst na svazích Zemplínských vrchů pod nejvyšší vyhaslou sopkou Maďarska Kopasz. Víno získává z někdejší lávy svou nahořklou příchuť a jen tady za příznivých podmínek hrozny napadá ušlechtilá plíseň Bortritis cinerea. Oslabí některé kuličky a z těch se rychleji odpařuje voda. Scvrklé cibéby se pak nasbírají do speciálních putýnek s proděravělým dnem, kam se vejde tak dvacet pět kilo hroznů, a lisováním vznikne hustý mošt, spíše pasta, který se přidává do základního vína. Podle toho, kolik putýnek je třeba k výrobě správného tokajského aszú, se pak odvíjí i cena každé láhve. „Ne každý rok je pro cibéby vhodný, záleží kolik je slunce, jak dlouho vydrží teplý podzim a na spoustě dalších okolností,“ zdůrazňovali vinaři výjimečnost svého vína všude, kam jsme v oblasti Tokaje přišli. „Zatím to vypadá dobře,“ dodávali. Sklizeň mohla místy začít dokonce dříve než v jiné roky.   Lipovina a furmint

Nemusela jsem umět maďarsky, abych pochopila, co mi říká. Gesto bylo jednoznačné – dáte si? Dívka stála ve stánku s tokajským aszú. Nalila do skleničky a když zjistila, že jsem cizinka, nechtěla ani zaplatit. Účast na festivalu si pěstitelé vína platí. Cenu jsem nezjistila, ale slyšela jsem i postesknutí, že je pro někoho dost vysoká, takže někteří menší majitelé vinic chybí. Také proto jsme neviděli nikoho rozdávat hrozny nebo nalévat jen tak kolemjdoucím pro radost. Ti, kteří sem přijedou nabízet své víno, chtějí něco vydělat a případně uzavřít obchody. Ostatně po centru Tokaje nerozložili stánky pouze vinaři, nabízelo se leccos dalšího, od nafukovacích balonků po koláč vytažený z pece, dovezené přímo na místo. Ovšem přece jen tu bylo něco, co mohlo nezištně potěšit návštěvníky vinobraní: v jedné z bočních uliček probíhala soutěž ve vaření guláše a kdo měl zájem, mohl i ochutnat.   Povozy projely a ulice se trochu uvolnila. Lidé začali procházet – mezi stánky s vínem, se suvenýry, nebo jen tak promluvili slůvko s někým známým či neznámým. Víno dokáže lidi pěkně sbližovat. Většina pak postávala před pódiem, kde pokračovala lidová veselice.   Jak postupovalo odpoledne, lidé se rozcházeli za dalšími vinařskými zážitky ve městě. V době slavností se totiž obchody neuzavírají pouze na náměstí. Vinaři si zvou hosty do sklepů rozesetých ve městě i kolem něj. Tam se pak dá v klidu dál mezi soudky s vínem a lahvemi pokrytými další ušlechtilou plísní typickou pro tokajskou oblast – Cladosporium cellare – pokračovat v koštování a přemítání, který mok je lepší – zda z furmintu nebo z lipoviny. A zakusovat skvělé maďarské klobásky, uzeninu a především sýr.   Nic nového   Víno na Tokaji už pěstovali Římané někdy ve 3. a 4. století našeho letopočtu, aby ho pro své legie nemuseli vozit až z Itálie. Podle všeho zdaleka nebyli první, protože podmínky pro víno byly ve zdejší oblasti doslova ideální. Vědci nedávno objevili u obce Erdöbénye rostlinu Vitis Tokayensis, která je podle všeho stará patnáct milionů let. Maďaři v římské tradici pěstování vína pokračovali. Současnou podobu má zdejší víno zhruba od patnáctého století. A dnešní chuť je velmi podobná té, které za uplynulá staletí svými jazýčky zkoumali panovníci různých evropských dvorů, třeba Ludvík XIV.  

Tokajské Maďarsko proslavilo už před staletími, teď mu může pomoci znovu. Maďarsko se potýká se stejně jako jiné země bývalého socialistického bloku s důsledky útlumu průmyslu a nezaměstnaností, a jako všude sází na turistický ruch. Ochutnávat tokajské doma je něco jiného, než když sklenička zvoní ve sklepích uprostřed vinic se sládnoucími hrozny. Dnes se už dá poměrně levně ubytovat v okolí Tokaje dokonce i o vinobraní nebo jarních slavnostech vína a ochutnávání spojit s koupelemi v lázních, na které narazíte doslova na každém kroku. Bariéru, jakou je samotná maďarština, se tu snaží zlomit studiem alespoň základních pojmů v cizích jazycích, většinou angličtiny. I když pravda – tam, kde se nalévá dobré víno, se přece lidé vždycky nějak domluví.Tokaj a jeho sklepy ● Oblast Tokaje na úbočí Zemplínských vrchů se skládá ze tří regionů – Mátraalja, Eger a Bükkalja. S vínem i koupelemi byla v roce 2002 zahrnuta mezi kulturní dědictví chráněné UNESCO.

● Městečko Tokaj leží na soutoku velkých řek Bodrogu a Tisy a vzniklo zřejmě v 10. století. Jeho název pravděpodobně pochází se slovanského stokaj – soutok.

● V Tokaji jsou známé Petrovy sklepy. Nacházejí se na okraji městečka, tvoří celou ulici a vypadají jako malé rodinné domky. Ve skutečnosti jsou v přízemí prostory pro hosty a kuchyně, dole pak rozsáhlé sklepy.

● Sklepy po celé Tokaji tvoří přímo síť podzemních prostorů, budovaly se po staletí.

● Nejznámější je Rákocziho sklep pod domem č. 13 s labyrintem chodeb.

Tokajské víno

● Tokajské se vyrábí z odrůdy furmint a lipovina a žlutý muškát, které rostou na sopečných půdách a v unikátním klimatu Zemplínských hor. Především se stáčí stolní víno, charakteristické svou zlatožlutou barvou.

● Tokajské aszú (výběr) je z furmintu a lipoviny a specialitou je plíseň Bortritis cinerea, která napadá za určitých podmínek hrozny a narušuje některé kuličky, ze kterých vznikají takzvané cibéby. Pro aszú se z hroznů otrhávají a dávají zvlášť.

● Szamorodni se získává zpracovávaním cibéby dohromady s hrozny.

● Esence je vzácný sirup s nízkým obsahem alkoholu a velkým množstvím cukru. Získává se samotokem před lisováním hroznů v kádi a fermentace může trvat i několik let. Jako skutečná esence pak zachovává své vlastnosti i po staletí. Je velmi ceněná a drahá. ● Ve sklepích pak vládne další plíseň – Cladosporium cellare, která pomáhá vytvářet unikátní klima pro zrání vín. Žije z vinných par, zajišťuje přirozenou vlhkost a víno chrání.  

Text a foto Antonín J. Grimm   Jezdil sem císař František Josef se svou manželkou Sissi, dnes tu můžete potkat třeba Michaela Schumachera. Madonna di Campiglio v Trentinu, mondénní alpské středisko s nevídanou koncentrací dam v drahých kožiších a pánů v luxusních vozech.   Kdo pozná malebnost této krajiny, zasněžené pláně, osvětlené vrcholky hor a pohodovou náturu místních lidí, pochopí, proč je zdejší oblast tak oblíbená. Madonna nabízí parádní lyžování pod vrcholky masivu Brenta, adrenalinové i kulinářské zážitky.   S lyžemi i bez nich

Sjezdové tratě jsou tady všech stupňů náročnosti, včetně opravdových lahůdek pro vyznavače snowboardingu, skialpinismu i lyžování ve volném terénu. Kdo nepatří mezi lyžaře, může se nechat rozmazlovat v některém ze zdejších wellness.

Cesta za pohodovým lyžováním může začít v kabině lanovky na Passo Grosté ve výšce 2580 metrů. Za jízdy nahoru se nabízejí úchvatné výhledy, sjezd dolů po širokých a upravených sjezdovkách si můžete zpříjemnit u orosené sklenice radleru (pivo s citronovou limonádou) v některé z horských chat. Za úsvitu či západu slunce nezapomeňte zvednout hlavu k alpským vrcholkům a sledovat místní div, takzvanou enrosadiru. Jde o úkaz, při kterém se vápencové hory za úsvitu či západu slunce zbarvují celou škálou odstínů od červené přes růžovou až k oranžové. O počasí se nemusíte bát, slunce zde svítí osm dnů z deseti!  

Černá znamená adrenalin

Jako magnet přitahuje vyznavače ostřejšího lyžování legendární černá sjezdovka Canalone Miramonti. Je opravdovou výzvu pro adrenalinové sportovce a již přes půl století se na ní jezdí prestižní závody světového poháru ve slalomu 3-Tre. Velmi náročná trať je dlouhá jen 610 metrů, ale průměrný sklon svahu činí 66 procent! Na téhle supertrati se navíc dá jezdit i za nočního osvětlení.   Noc se sněžnicemi   Koho neunaví celodenní sportování, může si užívat večerní a noční centrum Madonny, plné luxusních a trochu drahých butiků, restaurací a barů. Kdo si chce dát opravdu do těla, vydá se na noční výlet na sněžnicích k Lago Nambino. Hodinová túra za svitu měsíce pod vrcholky alpských velikánů končí u romantické horské chaty s výbornou grappou a místními specialitami.  

Každoročně navštíví Trentino, autonomní provincii na severu Itálie, více než 53 tisíc Čechů. Z toho 40 tisíc lidí přijíždí objevovat krásy Trentina v zimním období. Celý region je rájem zimních aktivit: od sjezdu, běžek a snowboardu po náročnější lyžařský alpinismus, šplhání po zamrzlých vodopádech, sleddog neboli jízdu na saních tažených psy a další adrenalinové discipliny. Z Prahy do hlavního města celé provincie Trenta to autem zvládnete za osm hodin.

Oblíbená polenta

● Pod tajuplným názvem se skrývá docela obyčejná kukuřičná kaše, ovšem v italském podání. V této zemi se stala celonárodním jídlem, které je na jídelním lístku každé restaurace. V některých italských rodinách tvoří základní potravinu a mnohdy nahrazuje i chléb.

● Polenta má řadu variant, které se od sebe liší například tím jestli se k vaření použije mléko, voda či směs obojího.

● Je také oblíbeným pokrmem Balkánu, tedy především Srbska, Chorvatska či Černé Hory, zde se jí říká palenta nebo kačamak, pura, případně bakardan.

Když tančí kostlivci

● Nedaleko oblíbeného lyžařského střediska Madonna di Campiglio, v městečku Pinzolo, se nachází zajímavý kostel, založený v roce 1362 a v roce 1515 pak rozšířený. Je zasvěcen biskupu Vigiliovi, patronu trentinské diecéze. Nejzajímavější na kostele je freska Tanec smrti od malíře Simone Baschenise, dokončená přesně – 25. 10. 1539.

● Dvacetimetrový obraz představuje základní myšlenku: každý má stejný osud – každý musí zemřít. Pinzolský tanec smrti je rozdělen na několik částí: v první představuje skupina kostlivců orchestr doprovázející tanečníky, v další osmnáct párů představuje církevní a civilní hodnostáře a rozdílné sociální třídy. Každý pár je vždy doprovázen kostlivcem. Není žádný rozdíl mezi biskupem na začátku průvodu hierarchie a novorozencem na konci. Poslední dvojici tvoří svatý archanděl Michael a ďábel.

● Malba je velmi podrobná, obrázky koster až dojímají uštěpačnými výrazy. Podobné fresky lze spatřit na dalších místech severní Evropy a Itálie.

● Pod Tancem smrti se nachází další Baschenisova freska, symbolizující pomocí zvířat sedm základních hříchů: pýcha je královnou všech hříchů a je srovnávána se lvem, k chamtivosti patří ropucha, ke chtíči kozel, hněv je symbolizován kočkou, obžerství pak prasetem, žárlivost krkavcem a lenost oslem. Obrazce bohužel vlivem času a počasí vybledly a jsou takřka nečitelné.

S jediným skipasem

● Lyžovat a jezdit na snowboardu v nejhezčím koutě západního Trentina s jedním jediným skipasem? To není sen, ale štědrá nabídka lyžařského sdružení Skirama Dolomiti Adamello-Brenta – jednoho z nejdůležitějších v Alpách. Na více než 380 kilometrech sjezdovek, z nichž je 340 kilometrů uměle zasněžovaných, vám poslouží 140 vleků a lanovek.

● Toto lyžařské sdružení zahrnuje oblasti jako Madonna di Campiglio a Pinzolo ve Val Rendena, Folgarida-Marilleva, Pejo, Passo Tonale ve Val di Sole, Andalo-Fai della Paganella, Monte Bondone a Folgaria-Lavarone.

● Aktuální informace a ceny skipasů na http://www.skirama.it

Text a foto Ludmila Veselá   Zemí, v níž více než ve kterékoli jiné můžeme poznat, jak plyne čas, a to díky tikání hodin, je Švýcarsko. Srdcem této hodinářské velmoci není žádné jiné město, než La Chaux-de-Fonds. Že vám to nic neříká? I to je možné, ovšem při bližším seznámení už jistě bude.   V tomto světově proslulém městě bylo již v roce 1902 z popudu zdejší věhlasné hodinářské školy založeno unikátní muzeum, ve kterém o dvaasedmdesát let později vznikla expozice „Člověk a čas“. V rámci této výstavy jsou v budově avantgardního designu prezentovány kolekce podle nové ­muzeologické koncepce z celého světa.   V roce 1989 zde vzniká Institut Člověk a čas, jenž spolupracuje se zdejší hodinářskou univerzitou v oblasti výzkumu hodin a jejich historie. To jsou data a fakta, za nimiž se skrývají nádherné a unikátní sbírky hodin a hodinových strojů, nad kterými i v současnosti zůstane návštěvník stát s němým obdivem. S obdivem, co dokázaly vytvořit ruce hodinářů v dobách tak vzdálených, že jen chronografy s cyklem staletí je mohou zaznamenat.  

JAKO FÉNIX Z POPELA…

U historie bychom ještě chvilku zůstali, neboť s ní je La Chaux-de-Fonds úzce spjato. V roce 1794 téměř celé město lehlo popelem při velkém požáru a jen díky bohatství, které obyvatelům přinesla výroba hodin, vděčí za svou současnou neobvyklou podobu. Nové město bylo postaveno tzv. na zelené louce v puristickém stylu amerických velkoměst. Roku 1881 je zde uspořádána první švýcarská státní výstava hodinářského průmyslu, včetně výroby hodinek kapesního formátu. Ne náhodou zde žil i zakladatel firmy Montres Rolex Hans Wildorf, tedy vynálezce náramkových hodinek.   TIKAJÍCÍ VČELA   Podívejme se tedy do komplexu „Musée International D´Horlogerie“, které navštíví ročně více než 35 tisíc návštěvníků z pětapadesáti států pěti kontinentů. Není divu, protože toto hodinářské muzeum se pyšní titulem – nejprestižnější na světě. Se svými třemi tisíci unikátními exponáty jak historických, tak nejmodernějších časoměrných zařízení na to má více než právo. O tom se ostatně může přesvědčit každý, kdo do rozsáhlých prostor s hodinovými strojky a mechanismy neuvěřitelných tvarů a funkcí zavítá. K těm opravdu bizarním patří například astrarium italských hodinářů G. Dondiho a L. Pippy z let 1365–1380, obdivuhodné planetárium Švýcara P. Jaquet–Droze z 18. století či hodinky ve tvaru houslí a včely nebo stolní hodiny z roku 1973, které navrhl Salvador Dalí. Ale abychom vyjmenovali jen ty nevzácnější unikáty, na to bychom potřebovali podstatně více místa a času. A čas, jak známo, znamená peníze.  

●●●

Jestli tedy máte více než kladný vztah k hodinkám, hodinám, budíkům a všemu, co se k časomíře vztahuje, a budete mít cestu do Švýcarska, nenechte si ujít návštěvu muzea hodinářství Musée International D´Horlogerie a samozřejmě i okolních měst.

Značka tissot

● Zrak nás ovšem nemusí přecházet jen v muzeu, ale o pár kilometrů dále, kde v městečku La Locle narazíme na sídlo firmy Tissot, což už možná bude mnohým milovníkům náramkových hodinek více povědomé. Hodinky tohoto jména s originálním a jedinečným designem či doplňkem nosí slavní sportovci, jakými jsou Danica Patrick (IndyCar), Nicky Hayden (MotoGP), fotbalista Michael Owen a nebo třeba první Češka na Mt. Everestu Klára Poláčková. Společnost Tissot, která vznikla v roce 1853, vyrobila známé kapesní hodiny pro ruského cara a přivítala ve svých prostorách takové celebrity, jakými byli Grace Kelly a její manžel monacký kníže Rainier III. Takže historii má též bohatou, o čemž svědčí i vlastní muzeum, jež lze v prostorách firmy nalézt. A protože i mnohé výrobky se značkou Tissot se nacházejí v již zmiňovaném komplexu v La Chaux -de-Fonds, nebylo od věci zjistit, kterých hodinek si současný prezident společnosti Francois Thiébaud cení jako nejúspěšnějších: „Přestože jsme vyrobili za celou dobu trvání společnosti řadu unikátů a hodinek s progresivními technologiemi, nejúspěšnější jsou bezkonkurenčně T-Touch.“

Až o něco později je zřejmé, že to bude pravda. Tento typ hodinek na vás vykoukne doslova všude. Dokonce i na ruce F. Thiébauda, který nosí pro jistotu náramkové hodinky dvoje. Samozřejmě značky Tissot.

Text a foto Antonín J. Grimm

Ačkoli dolnosaský Wolfsburg letos slaví teprve 70. narozeniny, stačil již výrazně promluvit do historie. Té automobilové. Sídlí zde centrála firmy Volkswagen a denně do místní továrny přichází

44 tisíc zaměstnanců. Před osmi lety zde v těsném sousedství automobilky otevřeli město automobilů – Autostadt. Vše v duchu toho, že zážitkem může být i prodej aut. Dnes je to druhý nejnavštěvovanější zábavní park v Německu, kam si lidé nejezdí jen kupovat auta, ale sbírat zážitky spojené s automobily. Ročně sem zavítají více jak dva miliony návštěvníků.  

●●● Parku dominují dvě obří prosklené věže. Slouží jako přestupní stanice mezi továrnou a zákazníky, kteří si vozy blízko věží v distribučním centru přebírají. Jedna věž pojme ve dvaceti patrech čtyři sta vozů, druhá pouze tři sta padesát. Ptáte se proč? Je to kvůli výtahu, který návštěvníky vnitřkem věže vyveze na čtyřicet osm metrů vysokou vyhlídkovou plošinu.  

Během jízdy výtahem můžeme sledovat automatický podavač aut, který je řízen počítačem a citlivě podává dalšího čtyřkolového miláčka šťastnému majiteli. Dalším zajímavým pavilonem je ­Zeithaus. Jak napovídá název, vrátíte se tu proti času na začátek automobilismu. V pěti patrech můžete obdivovat nablýskané automobily všech značek, které tvořily historii.    

●●●

Po návštěvě pavilonů s netradičními prezentacemi koncernových značek VW, Audi, Seat, Škoda, Lamborghini a Bentley musím přiznat, že se mi nejvíc líbil ten škodovácký, kde na několika dobových panelech můžete zkusit rozpoznat miniatury Švejka, F. Kafky, ale i Stounů… Až na druhém místě v mém hodnocení byl temperamentní pavilon Lamborghini, kde se žlutý krasavec za bouřlivého řevu motorů zahalen do mlhy ztratí před vašima očima a objeví se na boku budovy před zraky návštěvníků venku.

V pavilonu Fora se pak můžete na chvilku stát automobilovým designérem, vyzkoušet si různé simulátory nebo v perfektně udělaných multimediálních prezentacích zjistit vliv automobilů na život v jakékoli části světa. V poli glóbů, což je prosklená podlaha se sedmdesáti glóby, pak zjistíte, že by všechna auta na Zemi, pokud by se nárazník na nárazník seřadila za sebou, obtočila rovník dvaasedmdesátkrát… Autostadt obtékají vody Mittellandkanalu, které přes léto křižují obří šlapadla ve tvaru labutí, v zimě pak bruslaři.  

●●●

Kdo si chce vyzkoušet své řidičské umění, může přejít most a projet si testovací dráhu. Předpokládám, že normálně po schodech autem nejezdíte, také nemáte během jízdy zadní kolo půl metru nad zemí nebo svého čtyřkolového miláčka netýráte na ostrých kamenech, případně v hlubokém písku. Za 25 eur pod dohledem trpělivého instruktora je Touareg připraven.

INFORMACE

● Město automobilů Autostadt je v provozu celoročně.

● Přes léto zde probíhají různé doprovodné akce jako třeba Jazz&Blues festival za účasti mnoha světových hvězd.● Celodenní vstupné je 15 eur, rodinné pak 38 eur, vzdálenost z Prahy je 450 km.

Text a foto Jan Cága

Zpráva o havárii některého z trajektů už dnes příliš nepřekvapí. Počty mrtvých jsou ale vždy vysoké. A pokaždé se diskutuje o tom, zda trajekt měl na moře vyjet, nebo ne. Přes osm set lidí vezl trajekt, který se potopil u Filipín v červnu letošního roku. Havárii Princess of the Star podle zpráv agentur způsobily vysoké vlny vyvolané tajfunem Fengshen. Počet mrtvých nebyl udáván, ale většina osob se pohřešovala.  

V únoru roku 2006 zase vezl egyptský trajekt Al Salam Boccaccio dokonce 1400 lidí, když začal hořet a potopil se. Podle zpráv se zachránilo jen čtyři sta z nich. V prosinci téhož roku klesl u pobřeží Jávy ke dnu trajekt Senopati Nusantara. Agentury udávaly nezvěstné dvě třetiny ze šesti set cestujících. Přitom se odhadovalo, že na palubě cestovalo více pasažérů, než bylo zaneseno v oficiálních lodních seznamech. Spory o tom, zda by se neměla zpřísnit bezpečnostní opatření a tím předcházet podobným katastrofám, zatím nebyly uzavřeny.  

Kdo s koho

Jsou dvě hodiny po poledni a tropické slunce v makasarském přístavu na ostrově Sulawesi mě dovádí k šílenství. Následující dva dny mám strávit na lodním trajektu největšího dopravce v oblasti – Pelni. Mířím na vedlejší ostrov Kalimantan. Po průchodu odbavovací halou mě policejní důstojník společně s další asi tisícovkou cestujících vyhání na rozpálený plac před kotvící lodí. Kolem dokola jsem jediný běloch a se svým batohem do této skrumáže lidí moc nezapadám. Všichni ostatní mají místo zavazadel pouze lepenkové krabice převázané provazem. Posedávají na nich a provizorně si stíní hlavu novinami. Vypadá to, že až na výjimky cestují vždy celé rodiny, tedy od nejstarší babičky až po kojence, kterého matka ovívá víkem od krabice. Otec rodiny většinou spokojeně pokuřuje kořeněný kretek a volně konverzuje s vedle posedávající rodinou.   Minuty se vlečou a přerůstají v hodiny. Když už to skoro vypadá, že dnes ani nevyplujeme, vynoří se odněkud člověk v bílé uniformě a začne vykřikovat úsečné příkazy. Dav ožije, okamžitě zvedá krabice nad hlavy a hrne se ke kovovým schůdkům, na jejichž opačném konci se otevírají dveře do útrob lodi. Vzniká tlačenice, ve které se hraje podle daných asijských pravidel – kdo dříve přijde, ten dříve mele. Nevím, jestli je v tomto případě moje evropská výška výhodou. Jejich zvednuté krabice mám totiž přesně v úrovni očí a nesčetněkrát jimi dostanu ránu do hlavy.  

Dav mě žene po úzkých schůdcích do lodi, kde se postupně rozprchává do všech stran. Uvnitř to vypadá jako jedna veliká noclehárna, vyplněná železnými palandami, které jsou už bohužel obsazené předešlými pasažéry. Zkouším štěstí v druhém patře, ale situace je navlas stejná. Až konečně ve třetím patře objevuji volnou postel. S pocitem vítěze shazuji batoh a utírám si obličej do propoceného trička. V přístavu kotvíme ještě další hodinu, po kterou se alespoň uklidňuji tím, že klimatizaci v této potírně zřejmě pouští až po odplutí. Bohužel zůstává jenom u přání, a není to zdaleka poslední překvapení během plavby.   Největší neznamená nutně nejlepší   V rozmanitém souostroví Indonésie, která čítá něco přes sedmnáct a půl tisíce ostrovů, má osobní lodní přeprava obrovský význam. Mnohdy bývá dokonce levnější přesunout se v rámci ostrova po moři než autobusem po silnici.  

Lodě se plaví mezi jednotlivými ostrovy po svých pravidelných měsíčních trasách a zpátky do svého mateřského doku se vracejí stejně dlouho, většinou po stejné trase. Jedná se o čtyřpatrové až šestipatrové zaoceánské kolosy s kapacitou okolo dvou tisíců lůžek. Přesto nezřídka bývají vzhledem k vysoké poptávce přeplněné k prasknutí. Lístky se prodávají, dokud je komu. Asiaté jsou na to zvyklí a dělí se o lůžka nebo si lehnou i do chodby k záchodkům. Pokud neprší, je populární spát přímo na horní palubě. Naše loď Kelimutu společnosti Pelni je pojmenována podle známého vulkánu z ostrova Flores. Kromě strojovny má k dispozici ještě dalších pět podlaží s kapacitou každého z nich 390 lůžek. Horní dvě podlaží jsou určena pro personál a cestující ve vyšších třídách, také pouze pro ty je vyhrazena klimatizovaná restaurace.   Ekonomická třída je pro ostatní, nejméně majetné pasažéry. Navzdory spartánským podmínkám se všichni velice rychle zabydlí a veškerý čas krátí klábosením a poleháváním. Spánek je také jediný prostředek, jak plavbu v neklimatizovaných dusných prostorách přežít. Mnozí si za drobný poplatek pronajímají matraci, na které se leží o poznání pohodlněji, než na tvrdé palandě. Při cestách na opačný konec souostroví spát bez matrace už chce notnou dávku kuráže.   Až na extrémní výjimky je pro Evropana naprosto nemyslitelné, aby například trasu trvající někdy i přes deset dní absolvoval jiným způsobem, než letecky. Plavba na takovou vzdálenost lodí totiž není ani romantická, ani nijak zvlášť dobrodružná.   Bez poklony   Nepostradatelný muezzin vyřvává naplno z reproduktorů a nabádá k návštěvě čtvrtého podlaží. Zvědavost mi nedá. Poznávacím znamením provizorní palubní mešity je už zdálky viditelná kupa vyzutých bot před neskutečně narvanou kabinkou. Vstup je dovolen pouze mužům, na ženy se už bohužel nedostalo místa. Uvnitř je takový počet věřících, že muslimové musejí své modlitby směrem k Mekce odříkávat zcela netradičně vestoje. Na klanění se čelem k zemi už nezbývá prostor. Malá kabinka se otřásá mohutným chorálovým zpěvem Alláhu Akbar – bůh je veliký.   Cestou zjišťuji, že na horní palubě pofukuje příjemný svěží vítr. Oproti dusným katakombám v podpalubí jde o docela příjemnou změnu. Úvahy o přestěhování mi ale záhy zhatí bouřka, která se vzhledem k období dešťů ještě několikrát za odpoledne přežene. Vzduch se vyčistil a nadále zůstává příjemně teplo, ale paluba je celá mokrá. Vyhání mě odsud také až přehnaný zájem Indonésanů o anglickou konverzaci. V praxi to totiž vypadá tak, že vyprázdní veškerou svoji slovní zásobu „What is your name“ a „Where are you from“ a tím rozhovor končí. Osvěžen čerstvým vzduchem odcházím zpátky do podpalubí a pokouším se za doprovodu chrchlání souseda alespoň na chvíli usnout.   Jíst, či nejíst

Byť se to zdá nepravděpodobné, ale v ceně ekonomického lodního lístku je také třikrát denně pravidelné jídlo. Vždy se jedná o porci suché rýže s kouskem nevábně vypadající ryby servírované na zprohýbaném hliníkovém tácu. Vstává se brzy a první chod se vyhlašuje rozhlasem už v šest ráno. Po probdělé noci, se zářivkami jedoucími na plný výkon a muezzinem o půl páté místo budíčku, si jdu spolu s ostatními pro snídani. Na jídlo se musí vystát nekonečná hodinová fronta v kluzké úzké chodbě. Malým okýnkem nahlížím do lodní kuchyně, což mě záhy donutí, abych svou porci bez zbytečné nostalgie předal prvnímu člověku, kterého potkávám. Na horní palubě si v kantýně kupuji instantní nudlovou polévku. Hygienicky zabalená v umělohmotném kelímku se pouze zalije horkou vodou a okamžitě jí. Na rýži se suchou rybou téměř okamžitě zapomínám, myšlenky na lodní kuchyni však přetrvávají.  

S očekáváním toho úplně nejhoršího se vypravuji na toaletu. Cestu nacházím pomocí piktogramů na zdech a částečně i pouhým nosem. Uvnitř je bazének pěti centimetry převalující se vody podle toho, jak moc se loď na mořských vlnách houpe. Své sandály bych nejraději vyměnil za gumáky. Kohoutky na otočení nereagují, voda teče pouze z hadice povalující se po zemi. Rozdělení záchodků na pánskou a dámskou část také nikdo nerespektuje. Ve dveřích mě střídá mladá žena zubící se od ucha k uchu, a když jí ukážu na piktogram panáčka s nápisem Laki-laki (muži), jenom mávne rukou a hrne se bezostyšně dovnitř. Když vystupuji po čtyřiceti dvou hodinách v cíli plavby v přístavišti Balikpapan, pociťuji obrovskou úlevu. A není to tentokrát způsobeno pouze tím, že mám zase zpátky pevnou půdu pod nohama.   Epilog   Hodnotit laickým okem technický stav lodi Kelimutu si netroufám. Několikrát ročně kotví v docích, kde je spolu s ostatními podrobena důkladné provozní prohlídce. Pouhá zevrubná skutečnost je ovšem taková, že ve stropech chybí krycí plechy, což odhaluje rozvody vody a elektřiny. Na některých místech dokonce ze stropů vytéká unikající voda. Problém se řeší tak, že vzniklou louži každou hodinu někdo z personálu setře hadrem.   I přes zákazy kouření vyobrazené na každé zdi kouří uvnitř skoro všichni včetně pubescentů, čímž se podceňují bezpečnostní rizika spojená se vznikem požáru uvnitř lodi. V kuchyni a na spojovacích chodbách je kluzká podlaha se zbytky jídla, po kterých se prohánějí švábi. Na tomto místě je třeba podotknout, že tyto lodě nejsou prioritně určeny pro přepravu zhýčkaných turistů, což omlouvá celkový velmi nízký hygienický standard.  

Největším překvapením je ale skutečnost, že personál denně kontroluje platnost palubních lístků. Nemá k tomu bohužel lepší prostředky, než uzamknout všechny únikové východy a osobně obcházet pasažéry. Téměř hodinu se tak nemohou uvěznění cestující pohybovat volně po palubě. Představa, že zrovna v takovou chvíli dojde k námořnímu neštěstí podobnému tomu, o jakých občas přinášejí zprávy světové agentury, je alarmující.

SPOLEČNOST PELNI

● Pelni – Pelayaran nasional Indonesia – se stoprocentní státní účastí je největším lodním dopravcem v Indonésii. Vlastní nejvíce ­zaoceánských lodí (uvádí se dvacet osm pro přepravu lidí) a logicky také přepraví nejvíce pasažérů.

● Rozsahem pokrývá území měřící ze západu na východ úctyhodných 5000 km s celkovou rozlohou moře 8 milionů km čtverečních. ● Konkurencí jsou menší společnosti jako například Kencana, Dharma Lautan nebo Prima Vista, která provozovala právě zmiňovaný osudný trajekt Senopati Nusantara. I když si tito dopravci ukrojí pouze malý podíl z pomyslného koláče celkového počtu 220 milionů obyvatel této islámské republiky, přesto se také jim jedná o výnosný obchod.

Text a foto Jiří Kolbaba

Tunisko je pravděpodobně nejbezpečnější a nejdemokratičtější zemí Afriky. Ročně tak láká miliony turistů. Návštěvníci si chválí úroveň vztahů a zejména chování většinové arabské společnosti i domorodých potomků Berberů vůči nim. Společnost je tu mladá – s průměrným věkem pod třicet let, přesto se může světu chlubit důsledným lpěním na tradicích zděděných po předcích. Pěstují tu tak tradiční disciplíny, jako jsou básnictví, próza, stříbrotepectví a výroba šperků. A pak nejznámější tuniské umělecké řemeslo – na každém kroku viditelná keramika. Jeho původ se datuje dokonce až do období neolitu a největšího rozmachu dosáhlo za vlády Římanů. Výroba užitkových předmětů, váz, džbánů, hrnců, talířů a olejových lamp přežila až do dnešních dnů.  

Postupy staré tisíciletí

Dnes jsou v Tunisku tři významná centra hrnčířství a výroby keramiky. První je určitě ve vesnici Guellala na ostrově Džerba, odkud se v 15. století přestěhovalo několik řemeslnických rodin na pevninský poloostrov Cap Bon, do oblasti dnešního města Nabeul. Dodnes jsou zde známá naleziště kvalitní hrnčířské hlíny.

Tím třetím je malá vesnice Sedjenane nedaleko Tabarky a Bizerte. Napůl kočovní Berbeři zde vyrábějí typický béžový porcelán a při modelování keramiky stále používají postupy staré několik tisíciletí. Tvarují své výrobky rukama a dekorace vyrývají přímo do vlhké hlíny. Rýhy pak vyplňují černým mastixem získávaným z pistácie lentiškové. Výrobky vypalují na otevřeném ohni. Na závěr je berberské ženy pomalují červenohnědou, béžovou a černou barvou. Právě z této oblasti také pocházejí známé výrobky tuniských dekorovaných zvířecích sošek a kadidelnice. Pro keramiku z Nabeulu je typické glazování a ručně malovaný dekor. Pestrobarevné nádoby, talíře a dlaždice v sobě snoubí berberské květinové motivy, patrny jsou též osmanské, andaluské a italské vlivy.   Dokonce i oblečení

Velká část místní produkce glazurované keramiky vzniká výhradně jako zboží pro turisty a rozhodně má vysokou užitnou i uměleckou kvalitu. Přitom se typická tuniská keramika prodává za ceny příznivé i pro Středoevropany. Ročně si ji proto do svých domovů odvezou miliony turistů z celého světa. Naopak neglazurovaná keramika z ostrovní Guellaly je ještě dnes spíše určena pro praktické využití. Drobnější výrobky slouží stejně jako kdysi i dnes v domácnostech, ve velkých džbánech a amforách se stále ještě uskladňuje voda, olej, obilí, a dokonce i oblečení. Nomádské kmeny si oblíbily amfory se špičatým dnem, které se v Africe odnepaměti zapichují do písku. V nádobách maažana se připravovalo těsto, v ghassalia se pralo prádlo.  

Návštěva Guellaly je skvělým zážitkem, protože místní berberští hrnčíři se rádi podělí o své znalosti s každým, kdo projeví zájem. Já se třeba dozvěděl, že dodnes jsou v okolí vesnice četná mocná naleziště skvělé hrnčířské hlíny. Těží se v kopcích, jimž se říká chaab. Těmi nejznámějšími jsou chaab jeman, chaab maresfoudh a další. A ještě zajímavost na závěr. Když hrnčíř míchá hlínu se sladkou vodou, má hotový výrobek červenou barvu, použitím mořské vody získá hlína světlejší, téměř bílý odstín.

Rady na cestu

● Tunisko je považován za relativně bezpečnou zemi, na jih jeho území ale mohou pronikat teroristické skupinky z Alžírska. Na jihu je vytýčena vojenská zóna se zvláštním bezpečnostním režimem. Je dobré podívat se před každou cestou na informace o aktuální bezpečnostní situaci na stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR.

● Je nebezpečné cestovat osaměle do odlehlých oblastí. Každý cestovatel se může dobrovolně registrovat na velvyslanectví ČR v Tunisu a nechat tu plán své cesty.

● Protože jde o muslimskou zemi, doporučuje se mimo turistické zóny raději decentnější oblečení, dávat si pozor na alkohol a respektovat místní zvyklosti v chování, hlavně k tuniským ženám. V zemi působí mravnostní policie, která někdy kontroluje místní občany bavící se večer před nočními podniky s cizinci.

● Nedoporučuje se fotografovat policejní, vojenské a vládní objekty (jsou označeny státní vlajkou). Totéž platí pro židovské objekty. ● Více na www.mzv.cr a www.tunis.cz

Text Michaela Lorencová, foto Ondřej Havelka   Může být vlak dlouhý pět kilometrů? Může. Právě se vezeme nejdelším vlakem na světě. S ocelovou ladností se plazí pouští přesně na hranici mezi Západní Saharou a pohádkovou Mauritánií. Míříme na skutečně unikátní místo…   Mezi Západní Saharou (v současné době spadající pod Maroko) a Mauritánií, celou stále ještě velmi hustě zaminovanou, je velice zajímavá část hranice. Nezávislým cestovatelům ale situace na ní do karet příliš nenahrává. Na marocké straně cesta končí stejně jako všechno, podle čeho se lze alespoň trochu orientovat. Dál je už jenom poušť, v níž kdesi za dunami tušíte malou hliněnou chýši se čtyřmi maurskými vojáky a křičícím rádiem s arabskou populární hudbou. Protože projíždíme celou Afriku stopem a nehodláme dělat výjimky, budeme potřebovat trochu štěstí.   Pašeráci a Francouzi   Podle průvodců a místních ve městečku Al-Dakhlah je hranice průjezdná pouze džípem s někým, kdo zdejší poušť velice dobře zná. Rozhodně nás tam prý nikdo nesveze bez zaplacení, natož osobním autem. Pár desítek kilometrů před hranicí ale stopujeme osobní vůz s několika mladými Marokánci. Vezmou nás do prvního města na mauritánské straně? Odpověď ano je pohotová. Že by to šlo tak hladce?   Po krátkém papírování na marocké straně hranice usedáme znovu do vozu a zakusujeme se do pouště. Bohužel jen na tři kilometry. Přijíždíme kamsi, kde už čeká kvalitnější vůz, který si s písečnými dunami lehce poradí. Náš řidič i posádka vystupují a začínají do připraveného auta přenášet jakýsi náklad. Pospíchají. Přes prázdný osobní vůz pak přehazují plachtu v barvách písku. Řidič džípu je nervózně popohání a my se konečně dozvídáme, co se tu vlastně děje. Hoši cosi pašují do Mauritánie, rozhodně nemají namířeno na druhou stranu oficiální hranice a maurský řidič nás odmítá vzít dál.  

Opět stojíme kdesi uprostřed pouště mezi hranicemi v zaminované oblasti a nevíme kudy dál. Nezbývá, než zamířit zpátky do Maroka. Šlapeme zpátky ve stopách kolejí, které tu předtím nechal náš osobní vůz, a pomalu začínáme věřit slovům o nedostupnosti mauretánské hranice. Štěstí však alespoň v té chvíli stálo při nás: objevilo se další vozidlo. Tentokrát Francouzi v dodávce. To vypadá slibně…  

Poušť je uzavřena!

Naskakujeme do auta a jedeme dál. Po několika kilometrech nás staví maurská vojenská hlídka. Uprostřed širé pláně oznamuje, že právě uzavřeli poušť!

„Co tedy máme dělat?“ ptají se nechápající Francouzi a obávají se, že budou muset vůz otočit.

„Zpátky, poušť je zavřená!“ vykřikuje agresivně maurský voják.

„Zkus mu něco dát,“ radí spolujezdec řidiči. Ten tedy z okénka podává dvě velké koly a cigarety. Voják je ale ještě agresivnější. Řidič přidává dvoje cigarety a čokoládu. „Poušť je otevřená, šťastnou cestu,“ usmívá se najednou černý muž zákona. Zdejší zákonitosti a mravy jsou skutečně prazvláštní. Po dalších několika kilometrech se objeví hliněná chatrč, oblepená všemi možnými kartony a plakáty. Nízkými dvířky se line kvílivá hudba ze starého rádia na baterie. Hned vedle zápraží hřeje malá hromádka horkých uhlíků s roztomilou čajovou konvičkou.   Z příjemného chládku boudy vychází vysoký černoch v zelené uniformě. Kam jedete, proč jedete, kde máte vůz, koho hledáte a pořád dokola. Tahle ceremonie trvala hodinu. Užíval si ji. Ale konečně máme v pase razítko a můžeme pokračovat.   Obchod s Tuaregy   Hned za hranicí se pomyslná cesta rozdvojuje, Francouzi jedou jiným směrem. Děkujeme a máváme na rozloučenou. Zůstáváme asi dva metry za čárou označující mauritánské území a opět čekáme, vlastně na zázrak.   Podle zapadajícího slunce to vypadá, že v této díře pobudeme déle, než bychom chtěli. Až za šera přijíždí malý osobní vůz. Další Francouz, který má namířeno do Mauritánie. Nechce nás vzít, ale vojákům se asi nelíbí, že tu postáváme, takže jedeme. Vypadá to, že se opravdu ještě dnes dostaneme do městečka Nouâdhibou – napadá nás. Bohužel. Ukazuje se, že Francouz jel pouze prodat vůz Tuaregům, kteří čekali na smluveném místě uprostřed pouště a džípem ho měli svézt zpět na hranici.  

Jsme na místě obchodu. Okolo mrazivá tma, která stejně jako písek zahalila všechny nášlapné miny rozeseté neznámo kde. Přicházejí Tuaregové v temně modrých džalábech vlajících ve studeném větru. Z dálky připomínají velkého nočního motýla. Probíhá tvrdý obchod a nám nezbývá nic jiného, než se obrátit na Tuaregy, zda nás nevezmou dál. „Ne!“ zní strohá a jasná odpověď. Rozděláváme tedy karimatky a vyndáváme spacáky, po tmě nemůžeme uprostřed území min nikam chodit.  

Další obchodní jednání už sledujeme ze spacáků. Nabírá na zajímavosti. Tuaregové najednou rychle naskakují do svých džípů a mizí do tmy – bez Francouze a jeho vozu!

Ten po chvilce přichází k nám s tím, že se nedohodli na ceně a pojede tedy do města, kde se automobil pokusí sám prodat. Že bychom se opravdu dostali do Nouâdhibou ještě dnes? Byla to souhra osudu a řidič mohl děkovat, že nás vzal s sebou. Sám by nedojel, protože jsme se cestou několikrát zahrabali do písku a vůz by bez pomoci nevytlačil.   Pekelná díra   Ačkoli je město Nouâdhibou na pobřeží a s pěknými plážemi, rozhodně se nedá mluvit o sympatickém přímořském městečku. Je to pekelná díra obložená rezavými vraky starých lodí, plná černých a bílých Maurů, mezi nimiž panuje ostrá rasová nesnášenlivost. Oficiální otroctví zde bylo zrušeno teprve v roce 1980, ale na odlehlejších místech stále přetrvává. Trh s otroky sice už neexistuje, ale ti, kteří se narodí otrokyni, jsou stále celoživotními sluhy svého pána. Otroci jsou černoši z jihu a slouží hlavně bílým Maurům.   Velkou zajímavostí města je ale železnice, po které jezdí nejdelší vlak na světě. Tento pětikilometrový nákladní had převáží vytěžené železo ze severní pouště sem do Nouâdhibou. Na druhou stranu se vrací prázdný, což je velice lákavá nabídka pro všechny, kteří se chtějí vydat stejným směrem. Jiná varianta tady totiž není, s výjimkou pronajmout si velice drahý džíp se zkušeným řidičem, který ví, kudy kličkovat mezi minami.  

Proto po několika dnech i my naskakujeme do prázdného vagonu pokrytého železným popílkem. Rozděláváme si karimatky pro větší pohodlí a těšíme se na vyhlídkovou jízdu.

Téměř v každém voze stojícím blízko nádraží je několik cestujících. Dál jsou vagony prázdné, jsou už příliš daleko. Když se vlak dá do pohybu, okamžitě zjišťujeme, že taková idylka to zase nebude. Všudypřítomný popílek nás začíná čím dál více pokrývat, až jsme úplně černí. Cestující ve vedlejším vagonu si nás tak pletou s místními a pokřikují „Asalam alejkum, labas? Becher?“ Odpovídáme, že se máme dobře. Ten pocit nám ale vydržel jen do doby, než se na nás vrhl oblak kobylek. V té době byly v Mauritánii nebezpečně přemnožené. Dlouhými nožičkami se nás držely jako klíšťata a nešly žádným způsobem sundat. Jak ve dvojitém balení jsme strávili osmnáct hodin zpestřených nečekanými a sluch drásajícími skřeky vydávanými vagony při brzdění několika lokomotiv.   Konečně trochu pohádky

Ve tři v noci vlak zastavil u vesničky Choûm. Jsme v zadní části vlaku, tedy asi čtyři kilometry od ní a trochu bezradní. Jsme už skutečně na místě? Nezbývá než vyskočit, jít a doufat, že nešlápneme vedle, tedy na minu. A skutečně přicházíme k malé vesničce, kde míříme rovnou do „čajovny“, přesněji pod bambusový přístřešek na čtyřech sloupcích. Alespoň trošku se zbavujeme černého popílku a krvavých fleků od nárazů tučných kobylek a okamžitě usínáme.  

Ráno nemáme zdaleka vyhráno. Vesnička je příliš malá na to, aby tudy někdy něco projelo dál. Musíme dál po svých. Trvá to desítky kilometrů nepříjemně měkkým pískem, než se nad námi štěstí slituje a objeví se jeep přeplněný k prasknutí. Vždycky se ale ještě najde nějaké místečko. V centru Chinguetti, které je na rozdíl od Choûmu skutečně nádherné a odpovídá přesně fantaziím z pohádek Tisíce a jedné noci, stojí údajně nestarší knihovna v Africe. Náš cíl! Trvalo tři dny, než jsme se sem dostali.   Staré devět set let

Malá vesnička, vybudovaná z hliněných cihel v tradičním maurském stylu, je obložená pouští plnou dun i velbloudů a jejich majitelů, převážně bílých Maurů. Kromě knihovny se tu nachází jen jedna mešita a trh. Legendami opředená knihovna je v nízkém hliněném statku s malým dvorečkem, do kterého se vchází z prašné prázdné ulice. Dřevěné dveře na tradiční, několik století starý dřevěný klíč napovídají, že vykradení exponátů se tady nikdo neobává. Uvnitř je cítit atmosféra mnoha věků a v příjemném šeru stojí skromné dřevěné regály, na kterých odpočívají až devět set let staré knihy!  

Vrcholem všeho je, že si podle knihovníka můžeme na nejstarší exponáty dokonce sáhnout! Opatrně jeden pokládáme na připravenou kůži a pomalu listujeme fascinující historií devět století starého koránu. Je psaný nádhernou ozdobnou arabštinou, doplněný dokonce červenou či zelenou barvou a spoustou zlatých kreseb. Skvostné stránky jsou svázané do gazelí kůže.  

„Alláhu akbar, al hamdulilah…“ čteme spolu s knihovníkem, ponořujíce se tak do hlubokého světa islámské historie. Kolik generací tudy prošlo, aby studovalo možnost vykoupení, aby vtisklo životům náplň a smysl? Atmosféra tohoto místa je všechny absorbovala a kdo chce, ten ji cítí. Hliněné stěny do sebe vsály vzrušující nadšení, které měl snad každý, kdo sem kdysi vstoupil. Pouhý dotek devět set let staré duchovní knihy, psané tehdejšími nejlepšími mistry, je obrovskou odměnou za náročnou cestu, která sem vede.

Okamžik vskutku vzácný nejen pro milovníky historie a cestovatele, neboť v oáze hluboko v poušti Mauritánie, jsou ukryty rukopisy dávných duchovních mistrů.

Mauritánie

● Patří mezi země Sahelu. Většinu území zaujímají nevysoké plošiny s rozsáhlými, převážně písečnými pouštěmi. Podél hranice se Západní Saharou se zvedají vrchy, nedosahují však ani 1000 m n. m. Terén je členitější i na jihu v oblasti polosuchého Sahelu.

● Podnebí je tropické aridní, pouze jih zasahují koncem léta slabé dešťové srážky.

● Většina úrodné půdy leží na pobřeží a v povodí řeky Senegal. Je zde travnatá savana s baobaby a palmami palmyra. Ve stepním Sahelu roste sporá křovinatá vegetace, která se v poušti omezuje na oázy a polosuchá říční koryta.

● Lov a ničení přírodního prostředí i přes ochranářská opatření dál snižují počet zvířat. Ohroženy jsou především antilopy a gazely, prasata bradavičnatá, sloni, šakali a pštrosi. Divoké zvěře je v Mauritánii již skutečně minimum.

● Lidé se živí především zemědělstvím, převažuje kočovný chov ovcí, koz a skotu. Vysoké jsou stavy velbloudů. Na zanedbatelné rozloze orné půdy se pěstuje sorgo, rýže, luštěniny, sladké brambory, melouny, datle a fíky. Jen malá část půdy je zavlažována a sucha snižují v Sahelu produkci až o dvě třetiny.

● Lov ryb značně vzrostl díky zahraniční pomoci a ryby představují hlavní exportní položku. Také arabská klovatina tvoří významnou část exportu.

●Hlavní průmyslová odvětví představuje zpracování ryb a těžba a úprava železné rudy z ložiska Zouérat – F´Derik, odkud se ruda přepravuje jedinou železnicí do přístavu v Nouâdhibou.

Modří Tuaregové

● Obyvatelé Sahary žijí převážně v Mauritánii, Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a Nigéerii. Počet je odhadován asi na 1,2 milionu.

● Mluví berberským dialektem, hausky a songhajsky. Jejich hlavním jazykem je arabština. Tifínaghské písmo je odvozeno od fénického.

● Vyznávají islám, ale ponechávají si i hodně ze své původní víry z doby, kdy byli skutečnými pány pouště.

● Jsou velice zdatnými obchodníky pouštních oáz a velmi dobří astronomové. Celý svůj život se orientují jen podle hvězd a měděných hvězdočtů, které dědí po generace.

● Přes jejich území musely projít všechny karavany, které táhly s otroky, kořením a solí přes Saharu, a platit tu mýtné. Dnes Tuaregové dál kočují a jsou jediní, kteří nemají žádné doklady a registrace. Jako saharský pas jim slouží měděný náhrdelník ve tvaru tuaregského kříže, se kterým se mohou pohybovat i do území jiných států.

● Jejich původ není zcela známý, pravděpodobně jsou to Hamité.

● Drsné pouštní prostředí ovlivňuje organizaci jejich společnosti. Skupiny jsou založeny na rodových klanech, rozhodující jsou čtyři kritéria: pohlaví, věk, příbuzenské vztahy a spojenecké dohody. Rodinná pomoc a povinnost krevní msty jsou základem života.

● Stále přetrvávají rozdíly mezi šlechtici a potomky bývalých otroků.

● Ženy se na rozdíl od ostatních národů vyznávajících islám u Tuaregů těší velké úctě. Nosí vznešené tituly, mají vlastní majetek, udržují tradici a kulturu. Každé potomstvo právně náleží k rodu matky.

Chinguetti a jeho knihovna

● Je označované za sedmé svaté město (meka) islámu a je na seznamu chráněného kulturního dědictví UNESCO.

● Bylo založeno ve 13. století na průsečíku několika obchodních cest Saharou a kdysi zde panoval čilý obchodní ruch. Dnes tu zůstalo pár obyvatel.

● Knihovna je soukromá, dědila se z otců na syny. Obsahuje unikátní starobylé knihy, některé ani neprozkoumané, většina pojednává o islámu.

● Zdejší svazky jsou nenahraditelné a protože město vážně ohrožují písečné duny, postupující kvůli oteplování klimatu, objevily se plány přenést spisky do jiné knihovny nebo je zaznamenat na mikrofilm či jiné médium. Ztroskotaly ale na nechuti majitelů knih, kteří se obávají, že by tím přišli o obživu. Městečko v současné době žije z turistů.

● Ubytovací kapacity pro turisty jsou skromné, vynahrazuje to ale pohostinnost obyvatel. Zdejší kuchyně ovšem vychází ze skromné nabídky surovin, které jsou v poušti k dostání.

Z historie země

● Původní černošské obyvatelstvo vytlačily již před naším letopočtem berberské kmeny.

● V 11. až 12. století byla země součástí almorávidské říše. Pak ji ze severu obsadili Arabové (Maurové) a podrobili si černošská etnika. Dali zemi jméno a obyvatelstvo je dnes ze tří čtvrtin maurské. Dělí se na dvě značně odlišné skupiny: bídán neboli „bílé Maury“, potomky Arabů a Berberů, a na smíšenou skupinu harrátín neboli „černé Maury“, potomky otroků. Naprostá většina obyvatel vyznává islám.

● V 19. století postupně zabrala území Mauritánie Francie a včlenila je do Francouzské západní Afriky.

● Roku 1960 získala země plnou nezávislost a prezidentem se stal Muchtár uld Muhammadu.

● V roce 1978 po neúspěšném tažení proti Polisariu v mauritánské části Západní Sahary (nyní většinou obsazené Marokem) byl prezident vojenským převratem sesazen.

● Další vojenský puč následoval v roce 1984.

● Neúspěšný pokus o převrat v roce 1988 byl odrazem rasového napětí mezi Maury a černošským obyvatelstvem. Arabská migrace ze severu trápeného suchem situaci ještě zhoršila. Následovaly etnické srážky a mnoho tisíc černých Mauritánců bylo vypuzeno do sousedního Senegalu. Až roku 1991 začal proces, který se označuje jako demokratizační.

● První pluralitní volby vyhrála suverénně vládnoucí militaristická strana. V čele státu stojí prezident. Byl také sestaven dvoukomorový parlament.

Michaela Lorencová a Ondřej Havelka

Roky 2004 a 2005 společně strávili na cestě po celém africkém kontinentě stopem a pěšky. Navštívili 27 států. Byli několikrát napadeni, okradeni, setkávali se s divokými zvířaty. Nevyhnuli se ani voodoo, protrpěli tropické nemoci. Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa.

Text a foto Tomáš Beránek

V některých oblastech Nepálu dosahuje negramotnost až osmdesáti procent. Někteří na vzdělání nemají, jiní ani nepovažují za důležité umět alespoň číst a psát a počítat. Útlé nožky v pantoflích, sandálech či teniskách cupitají po kamenitých stezkách. Děti oblečené do světle modrých košil a tmavomodrých kalhot či sukének školních uniforem vytvářejí barevné hady, kteří ze všech stran míří do jednoho bodu. Blíží se desátá hodina dopoledne a v nepálských školách začíná výuka.   Krabice místo domova   Ne každé dítě má v Nepálu možnost chodit do školy. Školní docházka je ve státních školách sice bezplatná, ale rodiče musejí dítěti pořídit uniformu a veškeré učebnice a pomůcky, což si chudé rodiny nemohou dovolit. V některých vesničkách navštěvuje školu méně než polovina dětí a ostatní jen zvyšují hrozivou míru analfabetismu v zemi.  

Dalším důvodem, proč v některých nepálských oblastech procento negramotných přesahuje osmdesát procent, je nepochopení důležitosti vzdělání. Rodiče odmítají posílat své děti do škol, protože by tak přišli o levnou pracovní sílu. Na políčkách, která jsou často jediným zdrojem obživy, je potřeba každé ruky. Mnohé děti tak raději utíkají do měst za vidinou snazšího života a výdělku. Většina jich končí jako žebráci na ulicích, kde spí na  tvrdé dlažbě a přikrývají se rozloženou kartonovou krabicí. Právě pro ty nejchudší je určen program, který spontánně vznikl na podporu lepšího vzdělání, Úsměv z Nepálu.  

Devítiletý Bikéš   Stojíme na prostranství před základní školou ve vesničce Bhimkhórí vysoko v kopcích himálajského předhůří Mahábhárat. Hluboko v údolí pod námi i na okolních strmých stráních i zpola zalesněných hřbetech jsou roztroušena stavení, jejichž nejmladší obyvatelé každý den mimo volnou sobotu docházejí do místní školy. Kolem nás se okamžitě seběhne velký houf dětí. Návštěva z ciziny je vylákala z malých tříd ven. Nejobratnější chlapci dokonce vylézají do větví rozložitého stromu, aby měli neobvyklou událost jako na dlani.   Nás sem ale přivedl devítiletý Bikéš. Již druhým rokem může chodit do školy díky podpoře z České republiky. Za bouřlivého potlesku všech přítomných mu předáváme svazek sešitů s nápisem Namasté Nepál a plátěný batůžek s tužkami, pastelkami, gumou, hygienickými potřebami a látkou na novou uniformu. Ta, kterou má na sobě, je mu již skoro malá. Bikéš je sympaťák a také jeho spolužáci neskrývají velkou radost.  

„Nebudou ostatní děti Bikéšovi závidět, že dostal takovou spoustu věcí potřebných do školy a ony nic?“ ptám se ředitele zdejší školy pana Kumára Lamy, drobného chlapíka s upřímným úsměvem.

„Pokud rodiče dětem vysvětlí, že Bikéšova rodina je ještě mnohem chudší než ta jejich, tak ne,“ vysvětluje.

„Ale jsou ti rodiče schopní pochopit, že jejich rodina je na tom ještě relativně dobře, když sama je sotva schopna své dítě do školy posílat?“ „Když vybíráme vhodné děti do projektu, velice dbáme na důkladné vysvětlení všem ostatním rodičům, že chudoba není jediným kritériem výběru. Ne všechny chudé děti mohou být podporovány, a tudíž dostávají přednost ty talentovanější, ty, které mají předpoklady se dobře učit a postoupit na vyšší stupeň. Vesničané vědí, že pokud dítě získá dobré vzdělání, může být velkým přínosem pro celou jejich komunitu,“ míní ředitel.   Další batůžky   O několik desítek kilometrů blíže do nitra Himálaje stojí ve vesnici Khandadéví nová škola, do níž letos v dubnu po slavnostním otevření zasedla asi stovka žáků. Její stavbu zaplatilo sdružení Namasté Nepál, největší částkou přispěl Jihomoravský kraj. Celkem tu bylo v uplynulých pěti letech nadací postaveno dvanáct škol. Tady přinášíme malé štěstíčko v podobě batůžku hned celé malé skupince dětí podporovaných z České republiky.  

Desetiletá Uma Déví, která mezi ně rovněž patří, nadšeně vykládá: „Teď chodím do školy mnohem raději, když je nová škola blízko a cesta mi trvá jen několik minut.“ Spolu s ostatními sourozenci sedí na zápraží svého domku posazeného ve strmém svahu mezi terasovitými políčky, na nichž se vlní vzrostlá kukuřice. Hliněné stěny svítí světlými i tmavými okrovými odstíny, podobně jako další stavení kmene Tamangů. Na malém dvorku pod jednoduchým přístřeškem z kukuřičného šustí přežvykuje tmavý buvol.   Umina maminka nás zve dovnitř. Celé přízemí tvoří jediná místnost – obývací pokoj, kuchyně i ložnice zároveň. Podél jedné zdi leží proutěné rohože sloužící jako postel pro všechny členy rodiny. Naproti nim stojí vedle jednoduché hliněné pícky polička se soupravou nerezového nádobí. Velká měděná nádoba na vodu gágra se do ní již nevešla, a tak zabírá prostor mezi píckou a dřevěnými schody do patra, kde se suší a skladují zemědělské produkty.   Sedíme na rohožích a dostáváme pozdní oběd, klasický dálbhát, tvořený čočkovou polévkou dál, rýží bhát a pálivou zeleninovou směsí áčar. Vše zapíjíme pohárky pramenité vody. Dálbhát však chudé rodiny jedí jen asi dvakrát do měsíce, většinou při slavnostnějších příležitostech či k uctění vzácných hostů. Obvyklou stravu tvoří dhigó-dhigó, vařené těsto z kukuřičné mouky nebo směs luštěnin a krup zvaná šimi.   Došlo i na čhang   Míříme k další škole, ale cesta se nám protahuje. Vesničané, kolem jejichž domků procházíme, nás z vděčnosti, že patříme k těm, kteří se tu starají o školy, zvou na jídlo. Ochutnat znovu dálbhát odmítáme, a tak nám nabízejí vajíčka na tvrdo obalovaná v karí, smažené pečivo dunót nebo skleničku mléka či slabě alkoholického kvašeného nápoje čhang.   Jdeme po úzké stezce a míjíme hloučky zvědavých dětí, škola v Tamakhání musí být již blízko. Vyučovací doba už skončila, ale přesto z jedné třídy zaznívají hlasy školáků. Tentokrát dospělých, protože právě probíhá jeden z kurzů čtení a psaní pro starší vesničany, kterými se nadace snaží zmenšit vysokou míru místní negramotnosti. Některé z kurzů trvají šest měsíců a jsou placeny z České republiky. Kurzy si oblíbily především ženy, jelikož nepálští rodiče raději posílají do školy chlapce než děvčata. Ženy tak do kurzů docházejí přímo z pole, vyzbrojené srpem, kterým si dokonce klidně ořežou tužku. Po absolvování kurzu každá dostane osvědčení o získaných dovednostech.   Náš příchod ale výuku přerušil a zakrátko se na prostranství před nízkou školní budovou shromáždila celá vesnice. Mohl začít další z mnoha uvítacích ceremoniálů, které již máme za sebou. Malé děti nám tisknou do dlaně květy jasmínu a buganvileí, předseda vesnického výboru nám dělá na čelo červenou značku pro štěstí zvanou tika, vesničané zahalují naše krky hedvábnými šálami khatagy i květinovými věnci a všichni mají ruce sepnuté před obličejem do pozdravu Namasté. Pak si sedáme ke stolu, dostáváme občerstvení, tedy zázvorový čaj a sušenky a zaznívají projevy v nepálštině, v nichž převažuje slůvko dhaňabád, tedy děkujeme.   Školu v Tamakhání navštěvuje největší skupina dětí podporovaných v rámci projektu Úsměv z Nepálu. I pro ně máme dárky. Protože se však blíží soumrak, musíme je předat velmi rychle. Učitelka proto jen přečte jméno dítěte, to se vynoří z hloučku s nadšeně rozzářeným obličejem následované jedním z rodičů, a oba dostávají na čelo tiku. Pak se dítě se mnou pozdraví a prohodíme několik vět o tom, jak se mu daří, kolik je mu let a do jaké třídy chodí. Většina ale ještě neumí anglicky, takže musím použít nepálské Keca hó?, Katý barza? a Katý klás? Malí školáčci se trošku stydí, takže odpověď jen špitnou, jen málo z nich působí sebevědomě. Poté spolu s dobrovolníky z nadace rozdáváme batůžky s pomůckami a sešity. Rodič otiskem palce potvrzuje jejich převzetí. poděkuje a následuje fotografování dítěte s tabulkou THANK YOU pro jeho adoptivní rodiče.  

„Děti, které dostávají podporu z České republiky od Namasté Nepál, mají mnohem lepší docházku než ostatní,“ tvrdí mi učitelka Sangita Šresthová. „Pomoci si velmi váží a je to vidět i na jejich studijních výsledcích.“ Snad to tak je. Ověřit si to nemohu. Ale všude, kde jsme byli, jsme viděli velkou radost z věcí, které jsme přinesli, i z naší návštěvy. I z toho se dá usuzovat, že chudí Nepálci si pomoci z ciziny váží a uvědomují si, že jim otevírá nové šance.  

●●●

Také vy si můžete adoptovat chudé nepálské dítě. Vyberte si jej na internetové adrese www.namastenepal.cz, kde se dozvíte i další podrobnosti o tomto projektu. Odměnou vám bude úsměv z Nepálu na tváři dalšího dítěte, které díky vaší podpoře bude moci chodit do školy a získá tak potřebné znalosti k lepšímu uplatnění ve svém životě. Finanční pomoc dává dětem naději na lepší život, než mají jejich rodiče, a možnost lepších životních podmínek. Jaké obyvatelé západní společnosti považují za základní a samozřejmé. Nejde o pouhé posílání peněz, ale o vytvoření vztahu důvěry, dobrosrdečnosti a porozumění mezi lidmi, pocházejích z různých kulturních a sociálních prostředí.

Tato reportáž vznikla díky podpoře Expedičního fondu.

Úsměv z Nepálu

● Projekt Úsměv z Nepálu zabezpečuje občanské sdružení Namasté Nepál (DCWC-CZ) spolu s nepálskou nadací Development of Children and Women Center Sdružení Namasté.

● Vybrané děti žijí ve velmi nepříznivých podmínkách, mnohé na pokraji úplné chudoby, kde výdělek rodiny stačí jen stěží na pokrytí nejnutnějších výdajů, na vzdělání či lékařskou péči již peníze chybí. Často pocházejí z neúplných rodin nebo jsou zdravotně handicapované. Výběr provádějí zkušení sociální pracovníci z nepálské nadace Development of Children and Women Center (DCWC) ve spolupráci s učiteli a řediteli škol. Není podmíněn ani náboženským vyznáním ani etnickou či kastovní příslušností.

● V rámci projektu zasílá adoptivní rodič finanční částku ve výši 6000 Kč ročně, ze které jsou hrazeny náklady na vzdělání i na základní hygienickou a zdravotní péči. Peníze obhospodařuje přímo jeho učitel, který nakupuje vše potřebné a rovněž zabezpečuje preventivní lékařské prohlídky a v případě nemoci návštěvu lékaře u dítěte doma. Pracovníci nadace kontrolují využívání podpory na konci každého měsíce.

● O prospěchu, chování a zdravotním stavu dítěte jsou adoptivní rodiče pravidelně informováni písemně, mohou si s dítětem psát, posílat mu i malé dárky. Minimální období, na které je možno dítě adoptovat, je rok.

Více na www.namastenepal.cz.

Občanské sdružení Namasté

● Jde o občanské sdružení, které se zaměřuje na humanitární, vzdělávací a kulturní podporu obyvatel Nepálu a zároveň se snaží přiblížit jejich život české veřejnosti. Název vychází z nepálského pozdravu (namasté , což by se dalo přirovnat k našemu ahoj nebo dobrý den).

● Aktivity občanského sdružení se dají rozdělit do několika oblastí: Studium nepálských dětí podporuje projekt Úsměv z Nepálu, který funguje na principu adopce na dálku. Vyhledává osoby nebo kolektivy, které budou pravidelně finančně přispívat na vzdělání dítěte, které si sami vybrali na webových stránkách sdružení. V současnosti je tímto způsobem podporována více než stovka chlapců a děvčat.

● Projekt Vzdělání pro Nepál je zaměřen na získávání peněz na výstavbu škol, pořádání kurzů čtení a psaní pro negramotné dospělé nebo kurzy práce s počítačem. V současnosti bylo dokončeno 12 škol zhruba pro 1400 dětí.

● Projekt Netradičně Nepálem je zaměřen na poradenství pro cesty do Nepálu a navrhování itinerářů dle přání klientů, zaměřených i na návštěvu méně známých oblastí. Realizace probíhá prostřednictvím nepálské agentury, jejíž pracovníci věnují část své mzdy na pomoc chudým dětem.

● Specifickou činností sdružení je prodej buddhistických obrazů thanegk a originálních rukodělných výrobků v Nepálském obchůdku. Zboží vzniká v malířské dílně thanegk a v malé továrničce na ruční výrobu v Káthmándú. Zaměstnány tu jsou zejména chudé ženy bez možnosti jiného výdělku. Zisk z prodeje v České republice putuje zpět do Nepálu na charitativní aktivity.

Ptal se Michal Dvořák, foto archiv Rastislava Maďara   Co se vám vybaví, když se řekne Nepál? Neobvyklá vlajka, rodiště Buddhy, donedávna také chudé horské království pod Mount Everestem? A od května i chudá horská republika? V hlavním městě Káthmándú už dva roky působí společná česko-slovenská klinika, která je pro Nepálce opravdovým požehnáním – poskytuje totiž bezplatnou zdravotní péči. “Naše klinika je navíc jediným zařízením podobného typu v obrovské oblasti. Nepál je rozlehlá země s náročným terénem a někdy k nám pacienti jedou i devatenáct hodin autobusem, a to ještě musejí ujít z vesnice k silnici pěšky osm i více hodin. Pokud nejsou schopni jít po svých, tak je k silnici odnese na zádech příbuzný. Někdy člověk žasne, jak se o nás mohli dozvědět v takové dálce, a to bez jakýchkoliv komunikačních prostředků,“ říká Rastislav Maďar, lékař kliniky a předseda sdružení International Humanity, které ji provozuje.

Klinika působí už druhým rokem. Jak ji chudí Nepálci vnímali na počátku a jak nyní? Setkali jste se například se strachem, obavami, nedůvěrou?

Jejich reakce byla vždy velmi pozitivní. Jsou za pomoc vděčni, je jim to vidět v očích. Pro ně je lékař z Evropy známkou kvality, mají pocit, že cizinec je lepší odborník, což samozřejmě může, ale také nemusí být pravda. Často přijdou na kliniku jen proto, abych jako lékař z vyspělé země potvrdil diagnózu nepálského kolegy. My se navíc snažíme udržovat evropský standard práce a vedeme k tomu i personál. Asi nejtěžší bylo, než uklízečky pochopily, jak by svou práci měly dělat pořádně. Výsledkem je, že někteří pacienti se před vchodem zouvají, protože mají pocit, že by mohli kliniku ušpinit.

Ti nejchudší Nepálci nežijí asi v právě příznivých podmínkách…

Podle statistik žije pod hranicí chudoby až deset milionů obyvatel Nepálu, to je celá třetina populace. Způsob života těch nejchudších je katastrofální, bez rozvodu vody, elektřiny a kanalizace, ve stanech nebo v domcích z bambusu, slámy a plechu postavených v blátě. V Káthmándú jsou tyto chatrče zejména podél řek.

Kolik lidí měsíčně ošetříte a jak veliká je vaše spádová oblast?

V běžný den ošetří klinika desítky pacientů, při výjezdech do terénu jsou to i stovky lidí denně. Spádová oblast se nedá odhadnout, my jsme k dispozici všem chudým obyvatelům Nepálu. I proto je klinika umístěná v hlavním městě, kam je ze všech oblastí Nepálu relativně blízko. Chceme, aby ji považovalo za svou co nejvíce lidí.

V Nepálu vládne obrovská negramotnost. Mají nejchudší Nepálci vůbec povědomí o hygienických a preventivních zásadách?

To je výborná otázka, protože vystihuje, že to první vede k tomu druhému. Povědomí o hygieně a prevenci je u nich skutečně mizivé, i když v podstatě ne jejich vinou. Přitom pomoc orientovaná tímto směrem stojí málo a je tím pádem finančně velmi efektivní. Často jde o základní pravidla, která se nám mohou zdát samozřejmá, ale pro negramotnou populaci bez rádia nebo televize jsou neznámá, tedy pokud nejsou předávána z generace na generaci ústně. Největšími problémy je pití znečištěné vody bez její úpravy a hnojení zeleniny lidskými výkaly, protože ty zvířecí se používají místo dřeva k topení a na vaření. Na mnoha místech jsou jednoduché hliněné domky bez komínů, takže kouř se hromadí v domě a zejména u dětí vyvolává dýchací potíže.  

Jaká je úroveň běžné zdravotní péče v Nepálu? Do jaké výše je zpoplatněna?

V hlavním městě je několik solidně vybavených nemocnic, na venkově jsou malé kliniky. Některé z nich jsou bez lékaře a někdy mají výrazně omezené spektrum léků, například jenom vitamin A a albendazol proti červům. Nic víc.

V Nepálu nefunguje systém zdravotního pojištění a i kdyby ho nová vláda zavedla, většina obyvatel by ho stejně neměla z čeho platit. Zdravotní péče je proto zpoplatněna v plné výši. Funguje to tak, že pacient přijde do nemocnice a dostane ceník potřebných vyšetření podle příznaků nemoci. Není to jen poplatek za výkon, například za odběr a vyšetření krve, ale svou cenu má každá položka – bílé krvinky, sedimentace, jaterní enzymy. Často to končí tak, že pacient se otočí a jde domů, protože na to prostě nemá. A i kdyby si za diagnostické testy zaplatil, nebude mít pravděpodobně dostatek prostředků na léčbu. V ceníku nemocnic je dokonce i návštěva lékaře na pokoji pacienta.

Jaké jsou pracovní podmínky na vaší klinice? Nedochází například k výpadkům proudu nebo nedostatku pitné vody?

Klinika poskytuje dobré pracovní zázemí. Problémy s dodávkami elektřiny nás postihují stejně jako celé hlavní město, výpadky denně trvají i šest hodin. Jistou výhodou je alespoň to, že předem obdržíte jejich rozpis podle městských čtvrtí, takže tomu můžete přizpůsobit provoz. Z kohoutků nám teče jen studená voda. Pitnou kupujeme v plastových barelech, naštěstí je levná. V Nepálu v budovách nebývá ústřední topení, v chladném období proto leží pacienti v nemocnicích zabaleni v několika vrstvách oblečení, včetně čapky. Připomínám, že samotné Káthmándú je 1400 metrů nad mořem, takže chlad tam bývá v zimě pořádně vlezlý. Na klinice to řešíme přenosnými tepelnými ohřívači vzduchu.

Setkáváte se i s alternativní léčbou nebo šamanismem? Řešili jste například důsledky nějakých neodborných ošetření?

Alternativní metody léčby vyhledává místní populace často ze zoufalství. Léčitelé jsou totiž levnější. Někdy se dokonce uspokojí i s odměnou v naturáliích. Často se tak ale stav pacienta jen zhorší. Nejsmutnější je, když na to doplácejí děti.

Jedním z našich oblíbených malých pacientů je osmiletý kluk Dev z horské vesnice, který měl běžnou angínu. Místo levného penicilinu ale rodiče zvolili ještě levnější alternativu – návštěvu bylinkáře. Výsledkem neúčinné léčby bylo, že bakterie pronikly do krevního oběhu a způsobily onemocnění srdce. Pomohla až operace. Dev se pak dostal k nám na kliniku. Zaujalo mne na něm, že se neusmíval, a když jsme ho požádali, aby tak udělal alespoň při focení, vůbec mu to nešlo. Bylo vidět, že v životě moc důvodů na bezstarostný dětský úsměv neměl.

Jakými nemocemi trpí chudí Nepálci nejvíce?

To závisí na ročním období. V chladné části roku jsou časté infekce dýchacích cest. Prakticky všechny děti z chudých rodin mají přes zimu stejnou obuv jako v létě – nazouvací vsuvky bez ponožek. V letním období se zase často objevují průjmy, žloutenka, vyskytuje se i cholera a na jihu Nepálu i nebezpečná malárie a japonská encefalitida. Zažívací trakt mnoha lidí je kolonizován červy. Obecně mnohem více než naše populace trpí na různé infekční nemoci. Vyskytují se však i cukrovka, vysoký krevní tlak, astma a časté jsou také různé kožní problémy.

O lidech z této části světa se říká, že jsou neskutečně přátelští a pohostinní. Máte podobné zkušenosti?

Přesně tak, jsou velmi vstřícní a dobrosrdeční. Přátelství a mezilidské vztahy znamenají pro Nepálce víc než cokoliv jiného, včetně peněz. Byl jsem svědkem toho, jak si jeden turista ze Slovenska cestou na kliniku zapomněl v taxíku drahý fotoaparát. Taxíkář se s přístrojem za deset minut na kliniku vrátil. Přitom kdyby ho prodal, měl by vystaráno na několik let.

Jejich úsměvnou negativní vlastností je, že rádi slaví všechny svátky, ať už se jedná o jakékoliv náboženství. Hned na začátku existence kliniky jsem jim musel důrazně vysvětlit, že kromě těch nejvýznamnějších nebudou mít v práci volno. V kalendáři mají těch svátků snad padesát.

Vaše klinika poskytuje nejen akutní péči, ale zapojuje se i do preventivních programů. Jak fungují a nebyl například byrokratický problém s jejich realizací?

Programy na podporu prevence infekčních i neinfekčních nemocí jsou pro nás jednou z priorit. Organizovat je ale pro nás časově náročné. Pokud je chcete dělat ve velkém, musíte vyrazit do vesnic za cílovou skupinou. Máme však problémy se stávkami. V Nepálu jsou poměrně časté a nepředvídatelné. Vyhlašují se z korby auta megafonem den předem. Domluvíte výjezd do terénu, připravíte materiál, léky a personál, lidé v horských vesnicích s tím počítají, jenomže večer předtím v hlavním městě vyhlásí zákaz pohybu vozidel a musíte se tomu přizpůsobit. Přitom se často ani neví, jak dlouho ten stav bude trvat.

Letos jste rozjeli projekt na záchranu zraku mnoha starším Nepálcům. S jakým ohlasem jste se setkali u českých dárců?

Projekt je zatím na začátku, zahájili jsme ho v květnu. Desítky starších mužů a žen žijících pod hranicí chudoby trpí pokročilým šedým zákalem a slepnou. Špatný zrak znamená v horském terénu riziko smrtelného úrazu. I staří lidé musejí totiž kvůli přežití těžce pracovat a křižovat horské chodníky. Jinou možnost nemají. Suma ve výši tisíc korun českých pro ně zabezpečí operaci jednoho oka, což postačí k zachování orientace v terénu. Věřím, ze budeme schopni díky podpoře dárců pomoci co největšímu počtu lidí.

Provoz neziskové kliniky musí být nesmírně nákladný. Vychází vám vstříc například dodavatelé léků?

Všechny dodavatele se snažíme dotlačit k co nejnižší velkoobchodní ceně. Ceny léků v Nepálu jsou v porovnání s Evropou nízké. Pro nás je proto výhodnější kupovat je přímo na místě. Místní lidé nám také často vycházejí vstříc. Když jsme kliniku zakládali, zjistili jsme, že vyřízení telefonní linky trvá strašně dlouhou dobu, asi tak jako u nás za socialismu. Místní nám ale na přechodnou dobu poskytli vlastní linku i se samostatným číslem jako projev vděčnosti, a to ještě klinika nezačala fungovat.

Asi nejjednodušším způsobem, jak bych vám mohl pomoci, je zaslat finanční dar na účet organizace. Co se pak s mými penězi stane a budu mít možnost jejich tok sledovat?

Tok financí je jednoduchý a naprosto průhledný. Všechny peníze pro nepálskou kliniku ukládáme na účet naší organizace. Jedinou kartu od tohoto účtu má náš dobrovolník v Nepálu a výlučně on je schopen vybrat tyto peníze z účtu. Protože deklarujeme, že pro kliniku bude použita každá koruna z darovaných prostředků, tak z vlastních soukromých zdrojů platíme i poplatky za výběr z bankomatu v zahraničí. Všem zájemcům také rádi poskytneme přístup k historii toku peněz na účtu.

Klinika funguje pouze z darů obyvatel České a Slovenské republiky. Už tisíc lidí s trvalým příkazem na osmdesát korun měsíčně zabezpečí její chod na celý rok. Pokud se najde dalších tisíc lidí, můžeme otevřít bezplatnou kliniku pro chudé v další zemi.

ČESKO-SLOVENSKÁ KLINIKA

● IHD Free klinika v Káthmándú byla otevřena 2. 11. 2006.

● Vystřídalo se tu sedm lékařů z Evropy, většinu personálu tvoří dobrovolníci z řad nepálských lékařů.

● Informace o klinice a dalších aktivitách sdružení International Humanity v rozvojových zemích najdete na www.InternationalHumanity.net.

● Čísla účtu pro pomoc nepálské klinice: 212911674/0300

Doc. MUDr. Rastislav Maďar, PhD.Předseda sdružení International Humanity. Působí na Fakultě zdravotnických studií Ostravské univerzity, specializuje se na tropickou a cestovní medicínu. Je autorem knihy Ochrana zdraví na cestách.

Text Aleš Horáček, foto Marek  Wágner

Vatikán zveřejnil ze svého tajného archivu svědectví staré sedm set let. Vydal knihu o procesech s templáři Processus Contra Templarios. Dva z unikátních osmi set kusů skončily v České republice. Jednu koupila liberecká vědecká knihovna, druhou Templářské sklepy Čejkovice. Čím je kniha tak zajímavá a co vůbec mají templáři společného s Čechami a Moravou? Jen málo středověkých řádů vzbuzuje zájem a jitří fantazii tolik, jako Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, známí jako templářští rytíři. Tito obránci poutníků a Jeruzalémského království před Saracény se v roce 1232 usadili i v Praze, na místě dnešního Anenského náměstí. Dnes jejich sídlo připomínají již jen zbytky románských zdí ve sklepích domů a část templářského chrámu včetně základů oltáře pod podlahou kostela sv. Anny. Další komenda v Království českém byla v Uhříněvsi se dvorem a kostelem ve Stodůlkách.   Nejspíš již někdy v téže době přišli templáři také na Moravu. V Čejkovicích u Hodonína založili komendu s dvorem v Šakvicích. První dochovanou zmínkou o působení řádu v této oblasti je darovací listina z 15. listopadu 1248, kterou „Oldřich, syn knížete Korutanského, daruje templářům v Šakvicích čtyři statky v Rakvicích“.  

Památky na templáře jsou na Moravě hmatatelnější než v Čechách. Typická hranolová věž z původní templářské tvrze například dodnes udává ráz pozdějšího čejkovického zámku.

Řád našel podporu u Václava II., jehož poradcem byl templářský komtur Bertold z Gepzensteina. Český král měl spory s moravskými Přemyslovci, a tak ochotně pomohl vytvořit další templářskou základnu s centrem v jihomoravských Jamolicích, kde templáři vlastnili vesnice Dubňany, Dukovany a Bohuslavice. Templáři nad údolím řeky Jihlavy postavili v letech 1282 až 1297 hrad Templštejn, který patřil k nejmohutnějším na Moravě. Jeho zříceninu je dnes možné navštívit z Jamolic po turistických značkách. Řádu patřily také majetky na Vsetínsku. Svým významem moravské centrum brzy předčilo i pražskou komendu.   Do templářského řádu vstupovali mnozí čeští šlechtici, jako například Petr Berka z Dubé. Nejvýznamnějším zdejším templářem je však bratr Ekko. Zmiňuje se o něm mnoho písemných pramenů, z nichž lze vysledovat jeho kariéru. Z komtura v Čejkovicích se v roce 1302 vypracoval až k úřadu převora pro Čechy, Moravu, Slezsko a Rakousko. Čejkovice tehdy byly hlavním templářským centrem u nás.  

ZAČÁTEK KONCE

Jak postupně rostlo bohatství a vliv templářů, ochládala v celé Evropě přízeň panovníků i šlechticů, jejichž předci řádu odkázali značný majetek. Po desetiletích bojů na Blízkém východě se navíc dostavila deziluze. Objevily se náboženské traktáty, že Bůh je na straně nevěřících a svatým bojovníkům odmítá vítězství, což vedlo ke kritice církve a také řádů. A tak zatímco muslimům se na Blízkém východě dařilo spojit síly proti křesťanům, pro papeže bylo stále obtížnější sehnat dost zájemců pro další křížové výpravy do Svaté země. Templáři s obdobným řádem johanitů sice dokázali muslimské přesile dlouho vzdorovat silou i diplomacií, Jeruzalémské království se ale i tak postupně scvrklo na pás země u pobřeží a v roce 1187 křesťané ztratili Jeruzalém. Hlavním městem se pak stal Akkon, který jako poslední křižácká bašta padl v roce 1291. Posledními obránci byla hrstka templářů, která ve věži akkonského paláce, Templu, vzdorovala několikanásobné přesile egyptských mamlúků, dokud egyptský sultán el-Malek-el-Ashraf Hhalil nenechal věž podkopat a zřítit.  

Nepřátelé rytířských řádů začali ztrátu Svaté země vyčítat templářům a johanitům. Poukazovali na to, že přes všechna privilegia a majetek, který jim zbožní lidé svěřili, nejsou schopni plnit své poslání. Důvody hledali v odklonu od víry. Světským panovníkům se oslabení templářů hodilo. Početná a dobře vyzbrojená armáda mnichů – bojovníků s pevnými hrady po celé Evropě, podléhající jen papeži, představovala potíže. Bohatství templářů navíc bylo tak lákavé, že bylo těžké odolat. Anglický král Eduard I. v roce 1302 vpadl s ozbrojenci do londýnského Templu a z templářské pokladny ukradl na tehdejší dobu obrovskou částku deset tisíc liber. Jeho syn Eduard II. o pět let později podobně v londýnském Templu ukořistil padesát tisíc liber ve stříbře, zlato a drahokamy.   Tím, kdo se rozhodl mocné templáře zlikvidovat úplně, byl však francouzský král Filip IV. Sličný. Důvodů měl víc. Templářská nezávislost, se kterou představovali pověstný stát ve státě, se nehodila do jeho konceptu centralizované říše. Jejich likvidací by navíc oslabil moc papežského stolce, o což se usilovně snažil.   Nezanedbatelnou roli jistě hrálo i to, že si od templářů půjčil obrovské částky a neměl je z čeho vracet. Templářské peníze navíc stále odtékaly z Francie na Kypr, kde velmistr řádu Jaques de Molay připravoval tažení proti Saracénům. Za královou nenávistí ale částečně mohla být i jeho uražená ješitnost – o několik let dříve chtěl sám do řádu vstoupit jako laický člen, templáři ho ale odmítli.  

NEBEZPEČNÝ PROTIVNÍK   Filip IV. Sličný po sporech s předcházejícími papeži prosadil v roce 1305 přes spřízněné kardinály na místo po zesnulém Benediktu XI. francouzského arcibiskupa z Bordeaux Raymonda Bertranda de Got, který přijal jméno Klement V. Nový papež přenesl své sídlo do Avignonu, kde na jednu stranu mohl počínání nevyzpytatelného francouzského krále lépe korigovat, na druhou stranu se dostal ještě více pod jeho vliv. O této éře se proto také mluví jako o Avignonském zajetí.   Dva měsíce po zvolení papežem poslal Klement V. dopisy velmistrovi templářů na Kypr a velmistrovi johanitů na Maltu, aby vzali majetek, který lze převážet, a v co největším utajení a s co nejmenším doprovodem se dostavili projednat plány na novou křížovou výpravu. Zatímco velmistr johanitů lest prohlédl a zůstal v bezpečí ostrova, templář Jacques de Molay dorazil do Francie.  

Král Filip velmistra přijal s poctami příslušejícími hlavám státu, zároveň však požadoval po papežovi, aby proti templářům tvrdě zakročil. Uzavřenost řádu odjakživa dráždila a živila nejrůznější legendy, takže pro Filipa nebylo těžké obvinit templáře z čehokoliv. Kacířství bylo nejjistější cestou, jak dosáhnout svého. Problém byl v tom, že papež obvinění vůči templářům odmítal. Filip proto začal jednat na vlastní pěst. Získal svědectví dvou odsouzených zločinců Squina de Floriana a Nossa de Florentina, kteří pod přísahou dosvědčili templářské „obrovské ohavnosti v rozporu s jakýmikoli lidskými city,“ jak Filip napsal vykonavatelům své vůle. Obvinění přitom byla až absurdní. Templáři podle nich měli například spalovat mrtvoly svých zesnulých bratří, což bylo ve středověku pro křesťany nepřípustné, a jejich popel si přimíchávat do jídla a pití.  

Na základě těchto pochybných svědectví král na pátek 13. října 1307 zorganizoval na svou dobu obdivuhodnou akci. Prakticky ve stejném okamžiku vtrhli do všech templářských sídel v celé Francii královští ozbrojenci a pozatýkali na pět tisíc příslušníků řádu. Zadržení templáři skončili v rukou největších rivalů rytířských řádů, dominikánů, kteří se starali o fungování inkvizice. Jak krutá mučení museli templáři podstoupit, popsal podle dochovaných svědectví žalářníkovi jeden z nich, Bernard de Valo: „Drželi mne tak dlouho nad prudkým ohněm, až se mi na patách spálilo maso a odpadly dva kousky kosti, které ti můžu ukázat.“   Ze sto čtyřiceti templářů, vyslýchaných přímo v pařížském sídle řádu, jich po několika týdnech třicet šest zemřelo. Někteří z bolesti zešíleli, jiní zůstali navždy chromí. Nelze se divit, že někteří členové řádu takovou trýzeň nevydrželi a stvrdili například, že uctívali modlu jménem Bafomet, a že součástí přijímacího rituálu bylo poplivání kříže, zapření Krista a líbaní zadku mistrů.   UPÁLENI ZAŽIVA   Když se však templáři dostali ze spárů inkvizice, začali svá přiznání zase odvolávat. Král Filip problém vyřešil jednoduše – pohnal „provinilce“ před církevní soud, u kterého je arcibiskup ze Sensu poslal na hranici. Zdůvodnil to odzbrojující logikou: Tím, že se templáři ke zločinům přiznali, byla prokázána jejich vina, a za své přiznání dostali milost. Když ale nyní přiznání odvolali, dokázali tím, že propadli zpět bludům, a jsou to tedy zatvrzelí kacíři, kteří si milost nezaslouží.  

Druhý den po vynesení rozsudku, 12. května 1310, upálili královi muži padesát čtyři odsouzených templářů na pařížském předměstí Porte St. Antonie des Champs. V srpnu přišlo o život v plamenech dalších sto třináct templářů v ­Lorraine, Normandii, Carcassone a Senlisu. Procesy s templáři se konaly také v dalších zemích, i když s mnohem chladnější podporou panovníků a navíc za situace, kdy například ve Španělsku a Anglii nebylo přípustné mučení. Inkvizitoři sice nakonec docílili toho, že i tady mohli použít alespoň jeho mírnější, nekrvavou a nemrzačící formu, nikde ale již krutost výslechů nedosáhla takové úrovně jako ve Francii. I proto se například ve Španělsku, Německu a Portugalsku inkvizitorům nepodařilo kacířství templářů prokázat.   Papež Klement V. přesto 3. dubna 1312 templářský řád, který měl v té době zhruba patnáct tisíc členů, zrušil. Většina vězněných templářů mohla opustit vězení a buď se přidat k johanitským rytířům, nebo dožít v klášterech jiných řádů. Někteří také svlékli řeholní šat nadobro a splynuli s davem. V zemích, kde byli panovníci templářům více nakloněni, dokonce založili nové řády, jako Řád rytířů z Montesy v Aragonii nebo Rytíři Kristovi v Portugalsku.  

Nejvyšší představitelé templářů však měli v žaláři zůstat na doživotí. Sedmdesátiletý velmistr Jacques de Molay přežil svůj řád o dva roky. Také on se po sedmiletém vězení spojeném s mučením přiznal k tomu, co vyšetřovatelé chtěli, a své doznání vzápětí odvolal. Na rozdíl od dvou jiných vysoce postavených templářů odmítl ještě na hranici naléhání papežského legáta, aby se znovu přiznal a zachránil si tím život. Společně s normandským velkopřevorem Geoffroyem de Charney zahynul 18. března 1314 v plamenech na ostrůvku uprostřed Seiny, nedaleko královy soukromé zahrady. Ironií osudu zemřel papež Klement V. jen o měsíc později, 20. dubna, na úplavici, a o tři čtvrtě roku později, 29. listopadu, zemřel i francouzský král Filip IV. Sličný.   STŘEDOVĚKÉ TUNELOVÁNÍ   Zemím koruny české se templářské procesy vyhnuly. I tady ale zůstal majetek zrušeného řádu. Jako v celé Evropě měl z rozhodnutí papeže připadnout johanitům, což dokládá i listina z 16. května 1312, nalezená v archivu českého velkopřevorství maltézského řádu: „Papež Klement V. oznamuje aristokracii Českého království, že koncil ve Vienne dne 2. května rozhodl, aby řádu sv. Jana Jerusalemského byly dány všechny statky řádu templářů s výjimkou statků v Kastilii, Aragonii, Portugalsku, Mallorce, jež si papežská stolice vyhrazuje k další dispozici, a žádá šlechtu v Čechách o pomoc pro mistra, převory etc. johanitů a jejich prokurátory při přebírání těchto statků.“  

V mnoha zemích ve skutečnosti skončila značná část templářského majetku v rukách panovníků, šlechty, nájemců či jiných řádů. Podobné to bylo i v Čechách a na Moravě. Johanité sice templářský majetek převzali, prakticky jim ale zůstaly jen statky v Uhříněvsi. Majetek na Moravě se stal součástí tiché politické dohody. Nárok Jana Lucemburského na český královský trůn totiž v té době ještě nebyl uznaný a ucházel se o něj i Fridrich Habsburský. Jeden z předních Janových rádců, hrabě Bertold VII. z Hennebergu, byl shodou okolností bratrem českého převora řádu johanitů. Po vzájemné dohodě tak templářský majetek nakonec posloužil k uplacení významných šlechticů, aby se postavili na Janovu stranu. Hrad Templštejn a přilehlé statky získal Berthold Pirkner z Pirkenštejna, Čejkovice Jindřich z Lipé.   CO VYDALY ARCHIVY   U čejkovického zámku dnes v mohutném sklepení, které podle všeho začali budovat právě templáři, stojí sudy vinařského sdružení s příznačným názvem Templářské sklepy Čejkovice. Když Vatikán loni vydal jako třetí svazek unikátní edice vzácných historických dokumentů Exemplaria Praetiosa knihu dokumentů o templářských procesech, sdružení se ji rozhodlo získat a přiblížit veřejnosti, přestože cena nebyla nijak malá – 5900 eur.  

Kniha totiž umožňuje oprostit pohled na templáře od balastu, kterým se různým mystikům a spolkům podařilo již od 16. století řád zdémonizovat. Jsou v ní zveřejněny skutečné výpovědi templářů a jejich současný kritický komentář. Samotnou knihu doplňují faksimile, dokonale věrné reprodukce, výslechových protokolů pořízených v letech 1308 až 1311. Nejzajímavější listinou je takzvaný Chinonský pergamen z roku 1308, který ve vatikánském archivu objevila v roce 2001 historička Barbara Fraleová. Obsahuje papežovy poznámky k výslechům. Potvrzuje, že Klement V. nevěřil, že by templáři mohli být kacíři, a že se zpočátku snažil nejhorším dopadům procesu zabránit.  

Král Filip však byl nebezpečný protivník a věděl, jak na papeže přitlačit. S papežským stolcem měl nevyřízené účty od mocenských sporů s papežem Bonifácem VIII, kterého se dokonce v roce 1303 neúspěšně pokusil soudit před koncilem za domnělé přestupky. V době templářských procesů otázku údajných přestupků zesnulého papeže znovu otevřel. Klement V. musel na jeho nátlak zahájit v březnu 1310 řízení, které bylo pro církev ještě delikátnější než proces s templáři. O necelý rok později, v únoru 1311, král náhle od svého záměru soudit někdejší hlavu církve ustoupil. Klement V. si tedy podle všeho vybral ze dvou zel to, které tehdy pro církev vypadalo menší, a templáře obětoval.  

Templářské sklepy Čejkovice nyní ve spolupráci s Moravským zemským muzeem nechávají knihu a dokumenty přeložit do češtiny. Může jejich prostudování přinést ještě nějaká překvapení? „Zcela určitě. Celý proces byl dosud rekonstruovaný na základě výsledků, konečných výstupů a různých náznaků. Nyní máme poprvé v ruce vnitřní protokol, ze kterého můžeme vysledovat, jak se v jeho průběhu měnil pohled zúčastněných a celá situace,“ říká vedoucí historického oddělení Moravského zemského muzea Jiří Mitáček.  

Vinaři nechají vyrobit ochrannou vitrínu a všechny dokumenty v ní pošlou na turné po vysokých školách s obory zaměřenými na historii. Poté si je bude moci veřejnost prohlédnout v plánované templářské expozici v Čejkovicích. Exemplář z liberecké knihovny mohou lidé vidět na příležitostných výstavách, pro badatele je k dispozici ve speciálně upravené místnosti.

Svatí bankéři s mečem

● Templářský řád založilo po první křížové výpravě v roce 1118 devět rytířů, kteří se zavázali chránit v Jeruzalémském království bezpečnost křesťanských poutníků mířících územím plným muslimů do Jeruzaléma.

● Mniši s mečem a červeným křížem na bílém plášti získali jako obránci Svaté země brzy velkou popularitu. Šlechtici jim odkazovali celá jmění, hrady i města. Vstoupit do templářského řádu znamenalo velkou čest a jistotu spásy duše. Také to ale znamenalo odevzdat majetek řádu.

● Templáři se u papežů těšili takové oblibě, že si vydobyli spoustu výhod – nemuseli platit papežský desátek a byli vyňati z pravomoci světských vládců a světského kléru. Dokonce mohli jednou ročně konat bohoslužby pro ty, které papež exkomunikoval.

● V té době jako by to již byly řády dva. Zatímco jedna část bojovala na Blízkém východě s muslimy, druhá stejně zdatně rozmnožovala v Evropě řádový majetek. Na strategických místech vyrůstala templářská sídla – komendy – které sloužily také jako bezpečné pokladnice a záložny. Templáři tak prosluli jako první bankéři. Právě jim se připisuje například vynález cestovních šeků.

● Začátek templářského podnikání v bankovnictví souvisí s křížovými výpravami. Odjíždějící šlechtici svěřovali řádu v Evropě své cennosti do úschovy, aby nemuseli převážet hotovost a vyhnuli se tak okradení. Na Blízkém východě pak stačilo předložit potvrzení, a tamní templáři jim částku uloženou v Evropě vydali. Zisk z templářského podnikání sloužil především k podpoře aktivit řádu ve Svaté zemi.

Mýty a legendy

● Někteří templáři měli při mučení doznat, že součástí přijímacího rituálu bylo třikrát poplivat kříž s Kristem a políbit ústa, pupek a zadek mistra. V pozdějších textech se objevuje i penis. Jakkoliv nelze přiznání vynucené mučením považovat za věrohodné, některé výklady takový rituál vysvětlují jako snahu naučit nového člena řádu popřít svou víru jen myslí, ale ne srdcem, pro případ, že by upadl do muslimského zajetí a musel čelit obdobným příkořím.

● Templáři byli obviněni také z uctívání modly jménem Bafomet. Přestože se mnozí na mučidlech přiznali, tvrzení, o jakou modlu mělo jít, se rozcházejí. Jednou je to vousatá hlava z průčelí Šalomounova chrámu, jindy hlava Jana Křtitele či zakladatele řádu Huga z Paynsu, pak zas hlava z Turínského plátna nebo ostatky sv. Eufémie. Podle některých výpovědí to měl být i relikviář se třemi tvářemi nebo démon v podobě kočky.

● Brzká smrt papeže Klementa V. a krále Filipa IV. Sličného vedla již ve své době ke vzniku legendy, že velmistr Jacques de Molay na hranici oba muže proklel. Do čtrnácti let zemřeli i tři Filipovi synové a vnuk, což znamenalo konec vlády přímé linie dynastie Kapetovců. Legenda se tedy brzy rozšířila o prokletí celého královského rodu.

● Ve spojení s portugalskými nástupci templářů měli být podle legend jak mořeplavec Vasco da Gama, tak Kryštof Kolumbus. Při svých plavbách prý používali templářské mapy. Ve dvacátém století dokonce hned několik autorů tvrdilo, že templáři dopluli ke břehům Nového světa sto let před Kolumbem.

● Mnoho pověstí vzniklo o tom, že templáři na tajném místě ukryli vzácný majetek. Ten se podle fantazie vypravěčů stěhoval z francouzského přístavu La Rochelle do Gisoru či Tomaru nebo dokonce až do záhadné třicetimetrové šachty na ostrově Oak Island v Novém Skotsku.

● Spis De Occulta Philosophia z roku 1533 spojil templáře s gnostickými kouzelníky, uctíváním falu a čarodějnictvím. Traktát De la Maconnerie Parmi Les Chretines z poloviny osmnáctého století zase tvrdil, že templáři jsou přímými dědici moudrosti asketické sekty esejců z prvního století.

● Kronika Savojska z šestnáctého století popisuje rituální sexuální orgie templářů v jeskyních, zabíjení a pečení nemluvňat a uctívání modly potažené lidskou kůží. Toto líčení však až příliš připomíná pasáže z kroniky byzantského filozofa Pselluse z jedenáctého století, který ovšem popisoval údajné rituály sekty bogomilů.

● K odkazu templářů se vždy hlásilo mnoho organizací svobodných zednářů. Spojení je to však umělé. Vzniklo po roce 1736, kdy se skotský rytíř Ramsay pokusil přitáhnout k zednářům zájem aristokratů. Vytvořil legendu, podle které původ zednářů není spojen jen se středověkými kamenickými cechy, ale i s řeholnickými válečníky.

● Templáři měli podle jednoho z mýtů nalézt Svatý grál. S tvrzením vyrukoval v roce 1818 rakouský orientalista Joseph von Hammer-Purgstall, podle kterého k templářům patřili již rytíři kulatého stolu včetně krále Artuše.

● Kniha Les Mysteres Templieres z roku 1967 tvrdí, že templáře poslal do Jeruzaléma sv. Bernard s rozkazem vykopat v Šalamounově chrámu Archu úmluvy – schránku na kamenné desky s Desaterem přikázání. ● Pátek třináctého je podle některých výkladů za smolný den považovaný od doby, kdy Filip IV. Sličný zorganizoval na pátek 13. října 1307 rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii.  

Text a foto: Aleš Táborský

Dlouhá tropická pláž, snové laguny, deštný prales a mnoho dalších atrakcí slibuje reklama na tropický ostrov poblíž Berlína. Další zábavní park, který si jen trochu hraje na tropy, ale má k nim tak daleko jako asi plyšový medvídek k tomu skutečnému? Ten prázdninový den, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet nakolik reklama mluví pravdu, a zamířil do Tropical Islands, bylo zrovna zamračeno a teplota hluboko pod dvaceti stupni Celsia. Kdo by se tedy netěšil, že za dvacet pět eur stráví čtyřiadvacet hodin v areálu, který má věrně simulovat tropické klima!   Hala, před kterou jsem pohodlně zaparkoval cestou po A13, spojující Drážďany a Berlín, byla skutečně obrovská. Byla určena k výrobě vzducholodí. A pak už jsem konečně otevřel vstupní prosklené dveře a zasáhlo mě sálající klima, pravý opak venkovního počasí. Po zaplacení jsem dostal čip, připomínající náramkové hodinky, ze kterého mohu platit za drinky, jídlo, suvenýry a další věci. Taky dostávám klíče od stanu(!) a protože jsem tam nikdy nebyl, beru si mapu. Jak brzy zjistím, ve zdejším bludišti se docela hodí.  

Padesát pět tisíc rostlin   Cestou ke stanu se zastavuji na koktejl v jednom z desítky barů. Sedí tu Dán Ole Bested Hensing, ředitel obrovského komplexu. „Hlavní myšlenkou na zrealizování Tropical Islands, bylo přinést tropy do střední Evropy. Proč by se museli lidé plahočit za nekřesťanské peníze na nějaký vzdálený ostrov, když nemusejí?“ dozvídám se od něj. Je přesvědčen, že našel způsob, jak nabídnout tropy lidem, kteří si to zkrátka nemohou dovolit a nebo těm, kteří jsou unaveni cestováním do vzdálených končin světa. Bývalý obří hangár s plochou zhruba osmi fotbalových hřišť poskytuje ideální možnosti pro vytvoření zábavního parku – je určen až pro neuvěřitelných šest tisíc lidí.   Ole Hensing je na svůj tropický prales očividně velmi pyšný. Bylo zde vysázeno padesát pět tisíc rostlin od stromových orchidejí přes palmy, které měří až osmnáct metrů, až po dva stromy thajského fikusu, staré stovku let a vážící asi osm tun. Návštěvníci mohou dohromady vidět šest set různých druhů exotických rostlin ze střední Afriky, východní Asie a Jižní Ameriky.   Nejsou tu ale jen rostliny. Ze zvířat tu našli nový domov vodní želvy a kapři koi, kteří mají domov v malých přírodních mangrovových lagunkách kolem dlážděných cest. Do toho všeho se ještě ozývá kuňkání žab a skřeky, u kterých jsem nepoznal, jestli jde o nahrávku opic pouštěnou z reproduktorů, nebo o děti hrající si všude kolem.   Moře tu má připomenout bazén, o kterém Ole Hensing uvádí, že je velký jako čtyři olympijské bazény dohromady. Dostal název Tropické moře a Ole mi ukazuje, že leží kdesi za palmovým hájem a sbíhá se k němu průsvitná střecha bývalého hangáru. Jak později sám zjistím, je to umělá laguna, z jejíhož středu vybíhá ostrůvek s několika chýšemi. Park je také vybaven nejvyšším tobogánem v Německu a návštěvník ho může sjet rychlostí až sedmdesát kilometrů v hodině. Sám ředitel ve výčtu těchto nej v sobě opravdu nezapřel nejen nadšence, ale i schopného managera.   Konečně stan   Snažím se najít své stanové apartmá ležící mezi „džunglí” a „tropickým mořem”. Připadám si trochu, jako kdybych se dostal do filmu natočeného podle knih Julesa Verna, například Dva roky prázdnin. Snad je to tím horkovzdušným balonem, který občas vylétne ke stropu budovy společně s turisty, do výšky padesáti metrů, aby se na největší zábavní park v Evropě mohli podívat z ptačí perspektivy. Nebo že by to bylo samotnou stavbou v konstruktivistickém stylu, která nezapře první polovinu dvacátého století?   Když scházím po schodech z cesty, kde snad konečně najdu stan, otevře se přede mnou přes listy banánovníků pohled na dvě řady plátěných stanů na bílém písku. Zřejmě mají připomínat časy dobrodružných výprav za safari, z období kolonizace. Uvnitř ale nacházím dvě velmi pohodlné matrace, které okamžitě vyzkouším, protože jsem docela zmožen šedesátiprocentní vlhkostí vzduchu i teplotou dvacet osm stupňů. Za chvilku mi to ale stejně nedá a pouštím se do rozsáhlejšího průzkumu okolí. Asi o dvacet metrů dál jsou další stany, kdyby ale návštěvníci zatoužili po něčem luxusnějším a romantičtějším, mohou si pronajmout domeček postavený ze dřeva a bambusu. Který je uvnitř dokonce vybaven minibarem. Kemp je určen pro přenocování až tří set lidí.   U umělého tropického moře   Chýše na ostrůvku v laguně nejsou určeny pro bydlení turistům, ale jako divadelní scéna pro večerní představení. Původně zde vystupovaly různé skupiny přestavující kultury z různých koutů světa, nyní se vystoupení ustálilo na kouzelnická čísla, thajské, indické a africké tance.   Mezi lagunou a průhledným stropem, který do haly přináší jemné světlo, je vytvořena dlouhá kulisa (nebo tapeta, chcete-li) s motivem oblohy v barvě exotických dálek. Při čelním pohledu na lagunu a chýše máte opravdu pocit, že jste někde v Thajsku, čemuž také napomáhá fakt, že část personálu je skutečně z oblasti bývalé Indočíny a Siamu. Celý výjev tak ale může na některé návštěvníky spíše působit jako stránka z katalogu nějaké cestovní kanceláře.  

Kolem laguny je vytvořena dvě stě metrů dlouhá písečná pláž, kde právě odpočívá docela dost turistů. Jak jsem mohl postřehnout, jsou hlavně z Německa, občas jsem tu ale zaslechl i češtinu. Do večerního vystoupení zbývá ještě pár minut, a tak zamířím do „hlubin džungle” a doufám. Podle mých odhadů bych měl na druhé straně najít takzvaný Thajský dům, ale po chvilce, kdy by se mi spíše hodil kompas než mapa, mám před sebou impozantní čtrnáctimetrovou kamennou bránu zdobenou ornamenty. Otevírá cestu k tropické vesnici z typických balijských, thajských, samoiských a bornejských domů. Jak jsem se později dozvěděl, byly postaveny klasickou metodou, tedy pomocí dřeva a bambusu.   Nutno ale podotknout, že pro návštěvníka, očekávajícího nějakou obdobu skanzenu, budou jistě zklamáním. Neslouží jako miniaturní muzeum, ale jako bary a restaurace. Ovšem s exotickými pokrmy a nápoji. Budou tedy spíše vyhovovat zamilovaným párům, toužícím po večeři při svíčkách než nadšeným historikům. A také rodičům s dětmi, kteří by chtěli své dítě umístit do dětského koutku, aby na sebe měli aspoň chvilku času. Pro děti je tu speciální tým vyškolených lidí. Dětský koutek zahrnuje například lezeckou stěnu, osm trampolín nebo arénu s gumovými míčky.   Spíše tenista než hadí žena   Večerní představení zahajuje černoch pocházející pravděpodobně z Konga, vysoký asi sto padesát centimetrů. Představení trvá přibližně hodinu a půl a má úspěch hlavně u dětí, především vystoupení hadí ženy. Svým zjevem se spíše podobala švédskému tenistovi Björnu Borgovi než Carmen Electře, ale svými kousky přiváděla přítomné skutečně do němého úžasu.   Mnoho návštěvníků ale neopouštělo pláž, ani když začala padat tma. Utábořili se přímo na pláži. Nedá mi to, abych nezamířil do jednoho z desítky barů, udělal bych to asi i kdybych byl na skutečném tropickém ostrově. Drinky tu jsou opravdu lahodné a večerní atmosféra s rozsvícenými lampiony v zastřešeném stánku s výhledem na palmový háj docela zdařile připomíná dalekou exotiku.  

Když ráno balím, je všude ticho a klid, obchůdky a bary jsou zavřené a je otevřená jen malá restaurace, kde nabízejí snídani. Tropical Islands samozřejmě není skutečným ostrovem přeneseným do středu Evropy, i když ho dokáže hodně připomenout. Reakce návštěvníků proto mohou být různé. Někdo je nadšen, někomu vše připadá jako kýč. Musím ale přiznat, že když jsem odcházel turniketem do chladného deštivého počasí, záviděl jsem všem, kteří ještě zůstávali uvnitř nebo právě přicházeli.

TROPIC ISLANDS

● Bývalý hangár pro vzducholodě je dlouhý 360 m, široký 210 m, vysoký bezmála 107 metrů a je jedním z největších na světě.

● Tropic Islands zde byl otevřen v prosinci 2004 malajsijskou společností multimiliardáře Colina Au.

● Uvádí se, že náklady na jeho vybudování dosáhly 70 milionů eur.

● Vybudování parku přineslo nejen atrakci, ale v místě s velkou mírou nezaměstnanosti i řadu nových pracovních příležitostí.

INFORMACE

● Je otevřeno čtyřiadvacet hodin denně po celý rok.

● Vstupné pro dospělé je 25 eur, pro děti od 4 do 14 let 19,5 eura a děti do 3 let mají vstup zdarma. Za dvě děti rodiče platí pouze jako za jedno.

● V ceně je i parkování před areálem a používání uzamykatelných skříněk.

● Za tropickou saunu a lázně se připlácí 6,5 eura.

● Nejpohodlnější příjezd je po silnici A13 mezi Berlínem a Drážďany, případně vlakem, nejlépe regionálním expresem RE2, pendlujícím mezi Berlínem a Niederlausitz. Další vlak – RB14 – vyjíždí z Berlína z Ostbahnhof přes Karlshorst a Königs Wusterhausen.

Text Michal Dvořák, foto Marek Wágner

Je tomu sedm let, co se ostraha letišť po fanatických útocích radikálně změnila. Pro bezpečnost provozu a cestujících se dnes snaží udělat na letišti vše, mnoho lidí si nutná opatření nejspíš již osvojilo. Ale co se děje se zavazadly, sotva je u přepážky s usměvavými dívkami (někdy neradi) pustíte z ruky?

Na letištích nejvyšších standardů jsou to právě ony dívky, které určí další cestu vašemu zavazadlu, třeba jen nalepením štítku s čárovým kódem totožným s kódem na vaší letence. Tisková mluvčí Letiště Praha Eva Krejčí upozorňuje, že právě synchronizace čárových kódů je klíčová: „Při nastoupení do letadla totiž systém okamžitě pozná, zda je příslušné zavazadlo již na palubě. Na devadesát devět a půl procenta tedy z Prahy neodletí zavazadlo bez cestujícího a naopak, a pokud se tak stane, jde o chybu lidského faktoru.“ To jsem letos pocítil na vlastní kůži, když mi u přepážky nejmenovaných aerolinek nalepili na batoh štítek s neúplným kódem. Bagáž se mi pak chvíli toulala po Japonsku. Obsluha přepážek by ještě měla mít v malíku různá bezpečnostní nařízení, jako například že plné kyslíkové bomby potápěčů k přepravě přijmout nesmí, ale naopak speciální skialpinistické batohy s bombičkami do letadla mohou. Jinak je však systém odbavení na Letišti Praha plně automatizovaný.

BEZ SKENERU ANI RÁNU

Zavazadla po okódování putují do třídírny, kde projdou centrální bezpečnostní kontrolou, která by měla odhalit vše, co by mohlo let ohrozit. Kontrola má čtyři stupně, v záloze je připraven i pyrotechnik. Prověřená zavazadla se třídírnou pohybují ve vozíčcích po pásovém dopravníku, sorteru. Automatické skenery pak přečtou informaci z čárového kódu na visačce a v momentě, kdy se zavazadlo dostane k příslušnému skluzu, se vozíček vyklopí a zavazadlo zamíří k rukám pracovníka, který má na starosti vaše letadlo. Ten ještě jednou ověří ručním skenerem, zda je vaše batožina opravdu tam, kde má být, a pak ji naloží do vozíku nebo kontejneru. „V tento okamžik jsou zavazadla v podstatě už na palubě a nic by se s nimi nemělo stát. A pokud ano, je to opět chyba konkrétního člověka, čemuž se snažíme zabránit mimo jiné tím, že v třídírně pracují lidé s čistým trestním rejstříkem a prošli bezpečnostními kontrolami,“ říká Eva Krejčí. Na bezpečnost zavazadel dohlížejí také desítky kamer, jejichž záznamy se uchovávají dva týdny. Pracovníci třídírny u sebe navíc nesmějí mít žádné cennosti ani elektroniku a jsou namátkově kontrolováni, zda po šichtě něco nepronášejí vrátnicí.

KOLAPS KVŮLI BATOHU

Největší frmol je v třídírně kolem čtvrté odpolední, kdy jedno letadlo střídá druhé. „Během jedné hodiny dokážou pracovníci handlingu zpracovat průměrně sedmnáct set zavazadel a odbavit čtyřiačtyřicet odletů, přičemž příští rok to bude ještě o čtyři více,“ přibližuje Eva Krejčí dopravní špičku letiště. Dokážete si tedy představit, jaká zácpa nastane, když nějaký cestující předá k odbavení například batoh s uvolněnými popruhy, které se zachytí někde na cestě třídírnou? V takových případech se totiž zastaví celý systém a batoh se musí uvolnit ručně. Proto je opravdu nutné zavazadlo buď zabalit do fólie, nebo jeho vyčnívající části upevnit. Celá zautomatizovaná cesta zavazadel vypadá možná poměrně jednoduše, přesto se třeba právě vám stalo, že jste po příletu čekali na svou bagáž marně, nebo byla poškozena, či dokonce vykradena. Je otázkou, zda selhává častěji automatika (když vám například pěkně zavaří neúplný čárový kód na visačce batohu), nebo člověk, který po příletu mrsknul vaším kufrem o pás takovou silou, že obé prorazil. V takových chvílích nezbývá než potlačit vztek a jít ztrátu nebo poškození ihned reklamovat. U některých aerolinek je náhrada okamžitá, u jiných za vámi batoh doputuje třeba až za dva týdny. Ale to už je jiný příběh…

Pokud jste si letos udělali prázdniny v Římě, tak jste možná na vlastní kůži a peněženku pocítili nové a pro mnohé rozporuplné nařízení tamní radnice. Ta zakázala konzumaci jídla a pití u historických památek, především v centru města. Nařízení potrvá do konce tohoto měsíce a římské úřady už se pomalu připravují na zhodnocení letošní hlavní turistické sezony i nového nařízení. Řím se pustil cestou, kterou se již před časem vydali kolegové z Benátek nebo Florencie. Všechna tato historická města se totiž stále více potýkají s neukázněnými turisty. Přibývá bohužel těch, kteří se do historických měst vydávají jen za zábavou a k jejich tisíciletým hodnotám se chovají neuctivě. O pivní turistice by mohla vyprávět i Praha. Smyslem nového nařízení v Římě tedy není znepříjemnit život turistům, ale pokusit se udržet centrum města ve stavu, který by odpovídal evropské kulturní metropoli. Proto byly celé léto v centru Říma zakázány tyto činnosti: odhazování odpadků, spaní či podřimování na ulici, konzumace jídla či pití na okrajích cest, graffiti, vylepování plakátů, hulákání, zpívání a prodej suvenýrů bez licence. To vše pod hrozbou padesátieurové pokuty (asi 1200 Kč). Pokud byste se tedy posadili unaveni na proslulé Španělské schody a otevřeli si plechovku piva v touze trochu se v rozpáleném věčném městě zchladit, tak je možné, že vám zaklepe na rameno strážník a vypíše vám bloček. Překážíte totiž pravděpodobně v chůzi ostatním turistům a hrozí také, že po sobě plechovku neuklidíte nebo že se na slunci opijete. Během prvního týdne platnosti nařízení tak zaplatili pokutu tři Tunisané, kteří právě na Španělských schodech obědvali a popíjeli pivo, dále dva Indové, přičemž jeden jedl poblíž Fóra, druhý u něj podřimoval, další dva turisté spali na schodech kostela Santa Maria Maggiore a jeden hříšník spal u Fontány Di Trevi. Třicetiletý Tunisan Hafed k pokutě řekl: „Pokud udělám něco špatného, tak zaplatím. Ale toto je divný zákon.“ Jeho přítel Mario dodal: „Nikde tu nejsou žádné nápisy, které by turisty upozorňovaly, co se smí a co nesmí. Je to absurdní.“ Starosta Říma Gianni Alemanno však nové nařízení hájí a slibuje, že policie bude postihovat jen opravdu závažné a do očí bijící případy vandalství: „Při kontrolách musejí policisté používat zdravý rozum.“ Nemělo by se proto stát, že byste platili pokutu za to, že si pochutnáváte na Španělských schodech nebo při procházce kolem Kolosea na italské zmrzlině. Problém by ale mohl být, kdybyste si s jídlem či pitím sedli a kolemjdoucím překáželi. Sami Římané přistupují ke svému městu s obrovskou láskou a vážností a odpadky na ulici většinou netrousí. Dá se proto říci, že nařízení dělá Řím více římským. Když už si ale budete chtít dopřát piknik v centru věčného města, tak není nic snazšího než následovat Římany, kteří v době oběda opustí úřady a obchody a jdou se někam najíst. Věřte, že oni moc dobře vědí, kde dostanou to nejlepší a kde nehrozí žádná pokuta. Zabere vám to možná trochu více času, ale alespoň ochutnáte Řím méně turisticky. Třeba tak, jak radí jeden z Římanů v internetové diskusi: „Vydejte se od stadionu Circus Maximus nahoru k vrchu Aventinu, projděte Růžovou zahradou a podél Via di Santa Sabina k Parco Savello. Tam si můžete udělat piknik pod pomerančovníky, odkud je fantastický výhled na město.“ Tak ať vám Řím chutná!