Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2008 /11

Text a foto Jiří Kolbaba

Úplně jinou Brazílii jsem objevil ve vnitrozemí na severu země, v rozsáhlém národním parku Chapada Diamantina. A vůbec přitom nešlo o to – jak vyplývá z názvu – že se tu kdysi těžily diamanty.

Bohatá naleziště objevili ve vnitrozemí Brazílie, v oblasti dnes chráněné statutem národního parku rozsáhlého jako polovina České republiky, portugalští vystěhovalci už v roce 1844. Vydal jsem se v jejich stopách a po šestihodinové jízdě autem jsem se dostal až do hornického městečka Lencois, základny prvních prospektorů. Už samotný název města „deky“ leccos napovídá. Je odvozeno od přístřešků, které si zhotovovali první prospektoři. Byli docela bez peněz, tak chudí, že neměli ani na jednoduchou stavbu, a tak žili pod dekami přehozenými přes větve. Většině se to vyplatilo. Oblast rychle zbohatla. Deky zmizely, zato městečko se dnes může chlubit krásnou koloniální architekturou, a co víc – skvělými kulinářskými specialitami…  

Také toulky korytem řeky ­Mucugezinho jsou neopakovatelné. Načervenalá železitá voda vytváří v tůňkách nezapomenutelné obrazce. K nejoblíbenějším místům parku patří třistametrová stolová hora Morro do Pai Inácio. Výhledy jsem fotografoval přes četné kaktusy, kterým místní indiáni říkají xique-xique. Poblíž městečka Lencois, v místě nazvaném Ribeirao do Meio, si zájemci o trochu adrenalinu mohou vyzkoušet přírodní skluzavku. Na výlety po krajině, která je zvláštní a malebná, takže se návštěvník nemůže vynadívat, se můžete vydat na kteroukoliv stranu (pěšky, ale můžete si najmout i koně) a pokaždé najdete něco zvláštního. Průvodce se dá sehnat snadno v každé cestovní kanceláři v Lencois.   Ostrov jako vymalovaný

Stejně nadšen jako v Chapada Diamantina jsem byl, když jsem se rozhlížel kolem sebe na molu tropického ostrova Tinhare. Malebnost místa slibovala, že si tu jako fotograf přijdu skutečně na své. Na ostrov jsem se dostal po zhruba dvou hodinách pohupování katamaranu ze Salvadoru. Pískovcové uličky romantického městečka Morro de Sao Paulo mají neopakovatelnou atmosféru, která si ještě uchovala příchuť slavné doby květinových dětí. Podobných míst, která v šedesátých letech sloužila jako útočiště hippies, je rozeseto po světě mnoho. Ovšem tady zůstala tehdejší hravost. Z četných reggae barů se line příjemná hudba, lidé se usmívají na sebe i na cizince a předvádějí nevšední pohostinnost. Když poprvé zjistíte, že za své pohoštění nic nechtějí, jste v šoku. Rychle ale pochopíte, že tady to není nic výjimečného.  

  Tinhare byl objeven v 16. století a v období kolonizace byl pirátskou základnou. O Morro de Sao Paulo se uvádí, že bylo založeno roku 1535. Ostrov byl vystaven četným nájezdům francouzských a holandských lodí a střetávaly se tu zájmy těchto dvou zemí. Dnes je oblíbeným letoviskem s nádhernými plážemi a má tu zvláštnost, že tu nepotkáte auto. Dopravu zajišťují koně, mezci, kola a v některých průvodcích se dočtete, že jediným motorizovaným prostředkem jsou tu traktory.   Ó, linda!

Z tohoto zvolání podle některých odborníků vzniklo jméno kouzelného městečka Olinda. Česky lze Ó, linda! přeložit zhruba jako Ó, jak krásné… Něco na tom asi je. Město je dnes považováno za jeden z nejlépe zachovalých architektonických skvostů z doby kolonialismu s dlážděnými uličkami, bílými kostely a pestrobarevnými domy. Bylo založeno na sedmi kopcích a na jeden z nich – Alto de Se – rozhodně stojí za to vyšlapat. Je to nejvýše položené místo ve městě a nabízí skvělé výhledy na historické uličky Olindy, dnes součásti světového dědictví chráněného UNESCO, v pozadí s lesknoucími se recifskými mrakodrapy. Prostě nádhera. A to jsem tu nebyl v době, kdy  tady v Olindě nebo v Pernambucu, druhém největším městě severovýchodu Brazílie, vrcholí proslulé karnevaly. Ten v Olindě je s těmi v Riu a v Salvadoru považován za největší a nejkrásnější v zemi.

Jiří KolbabaPůvodním povoláním grafik ve světě reklamy, nyní jeden z nejznámějších cestovatelů a fotografů v České republice, viceprezident Českého klubu cestovatelů, člen Klubu 7K. V celosvětové kampani Keep walking byl zařazen mezi elitní skupinu cestovatelů a dobrodruhů. Fotografuje, píše, pořádá výstavy, besedy a diashow, vystupuje v médiích. Navštívil přes sto dvacet zemí všech kontinentů. Více na www.theworld.cz

Ptal se Michal Dvořák, foto archiv Filipa Kuliševa   Zakladatel a viceprezident Asociace profesionálních fotografů Slovenské republiky a člen Klubu 7K Filip Kulišev má na svém kontě už více než stovku individuálních výstav a také úspěšnou knihu Úžasná planeta. Jeho fotografie mají společné téma, a tím je příroda ve všech jejích barvách a podobách. Z každého snímku vyzařuje nejen technická dokonalost, ale i autorova fascinace neskutečnou rozmanitostí světa. Také proto letos obdržel v Londýně teprve jako sedmý fotograf na světě prestižní certifikát Qualified  European Professional  Photographer v kategorii příroda.  

První velká cesta: Byla to nezapomenutelná cesta po třech kontinentech, na které jsem navštívil Namibii, Jihoafrickou republiku, ostrov Tristan da Cunha, Falklandy, Antarktidu, Argentinu a Chile.

Nejmagičtější místo: Takových míst je na naší planetě mnoho. Například pod sedmdesát metrů vysokou ledovcovou stěnou na Antarktidě, let v hydroplánu nad ostrovem Bora Bora, čtyřsetleté akácie v mrtvém údolí Dead Vlei v Namibii při západu slunce, vylodění na neobydleném ostrově East Caicos v karibském souostroví Turk a Caicos, kam vstoupil jeden mořeplavec před čtyřiceti lety a pak teprve já se svou drahou polovičkou, nejizolovanější ostrov na světě Tristan da Cunha mezi Afrikou a Amerikou, polární záře na Aljašce a v Grónsku. To je pro mne jen část úžasných míst, kam se rád vracím.

Neopakovatelné setkání: S kamarády Jirkou Kolbabou a Jardou Duškem na společné cestě na Aljašce a v Kanadě.

Největší strach: Na cestách mám největší strach o naexponované filmy.

Co jste na cestách neočekával ani ve snu: Ve státě Fidži, na hlavním ostrově Viti Levu, mi náčelník zakázal fotit okolní přírodu z důvodu, že jde o jejich dědictví, které zkrátka nemohu fotit. Překvapila mě také v noci osvícená Stolová hora v Kapském Městě.

Nezapomenutelné jídlo: Má svatební hostina na ostrově Moorea ve Francouzské Polynésii. Dobrých jídel bylo více než dost, ale nezapomenutelné bylo kuřecí maso se špenátem na kokosovém mléce.

Nejsmutnější loučení: Každé je smutné, ale to nejsmutnější loučení bylo v Bolívii s místní dvojicí Davidem a Roxanou, kteří nám byli po celou dobu pobytu velkou oporou.

Co si vždy beru s sebou: Na všech cestách bez výjimky mě věrně doprovází talisman v podobě malého sloníka.

Jaké místo bych určitě doporučil čtenářům: Je toho strašně moc. Lehce dostupné, neuvěřitelně krásné, fotogenické a perfektně zorganizované jsou například národní parky západní části USA.

Co doma rozhodně nezapomenout: Dobrou náladu, kreditní kartu a nožík. Všechny problémy nechat doma a vždy se soustředit jen na daný okamžik a vychutnat si jej naplno.

Klub 7K

Sdružuje cestovatele České republiky, kteří prokazatelně navštívili všech sedm kontinentů. Tento prestižní klub vznikl v roce 2006 a je otevřen všem, kterým je cestování a dobrodružství vlastní. Pokud jste i vy zanechali svou stopu na všech sedmi světadílech, přihlaste se do Klubu 7K. Každý nový člen získá navíc předplatné magazínu KOKTEJL zdarma a certifikát s členským číslem. Více informací získáte na adrese redakce@koktejl.cz.  

Text a foto Barbora Literová   Labužníci mají jasno. Belgie je rozhodně jednou z povinných zastávek každého gurmána. Belgické pralinky, skvělé paštiky, vafle, mousse au chocolade neboli čokoládová pěna. Všechna tato labužnická potěšení pocházejí odsud. Ale co třeba hranolky? Víte, že tuhle základní pochoutku fastfoodových restaurací vymysleli taky Belgičané?   Hranolky zná každý. Ovšem jen nepatrný vzorek znalců by přisoudil tento bramborový vynález Belgii. Jde o kuriózní gastronomickou mystifikaci. Díky světoznámému pojmu „French fries“ nebo „pommes frites“ si značná část lidí myslí, že proužky smažených brambor pocházejí, jako koneckonců většina delikates, z Francie.  

A komu za to Francouzi vděčí? Jedna z legend praví, že za první světové války nabídli Belgičané svým spojeneckým přátelům z řad Američanů a Britů hranolky, protože hovořili francouzsky, stala se pochoutka rázem francouzskou specialitou. Není divu, že tak byla spáchána gastronomická křivda na Belgičanech. Historik Jo Gerard tvrdí, že první hranolky si osmažili obyvatelé oblasti Meuse v roce 1680. Byli zvyklí na přílohu v podobě malých smažených ryb, když ale zamrzla voda, bylo třeba poohlédnout se po něčem jiném. Rozkrájeli brambory na proužky a osmažili je, a tak prý vznikly hranolky. Historek o jejich původu bychom ale našli víc.   „Belgická kuchyně je okázale neokázalá,“ říká Daniël Hagen, ředitel Flanderské turistické informační kanceláře pro Českou republiku. Vedle michelinovských restaurací je tu nespočet zařízení, kde se najíte neméně kvalitně, za rozumnou cenu a nemusíte u toho mít stříbrný příbor. Navzdory všem kulinářským specialitám ale Belgičané své hranolky milují. Na špičatý pytlík hranolek puntzak si počkají ve frontě ve svém oblíbeném fritkotu. Česky bychom řekli v „hranolkárně“. Tu nejznámější najdeme v Antverpách. Jmenuje se Max a v roce 1862 ji založil podnikatel Frit.  

„Frit met mayoneze“, je fráze, která se vám bude hodit. Hranolky s majonézou jsou klasika. Vybrat si můžete ale i ze spousty jiných dresinků. Do svého špičatého pytlíčku jsem si jich nandala hned několik. Jak mě ale decentně upozornil Dan Hagen, to by žádného Belgičana nenapadlo. Ten si dochutí pouze jednou, ale zato pořádně.

Co si ještě dát

● Bitterballen – hořké masové kuličky na způsob karbanátku

● Frikandel – najemno mleté a kořeněné maso

● Kroket – strouhané maso zahuštěné moukou obalované v křupavém těstíčku. Pozor na saté kroket, má sladkou příchuť!

Zdravější příprava ● Hranolky smažte pokud možno při nižších teplotách a nepřepalujte je. Vědecký tým z Technické univerzity v Mnichově totiž letos prokázal, že se při teplotě nad 120 stupňů Celsia z brambor začíná uvolňovat rakovinotvorný glycidamid, který je nebezpečnější než acrylamid objevený v hranolcích před sedmi lety. V mezích tolerance podle vědců hladinu těchto nebezpečných látek udržíte, pokud budete hranolky smažit při teplotě do zhruba 175 stupňů Celsia a smažení omezíte na nezbytně nutnou dobu. Dalším způsobem, jak snížit množství nebezpečných látek, je používání oleje s nasycenými mastnými kyselinami. To znamená dát přednost palmovému oleji před slunečnicovým, který při testech z tohoto pohledu dopadl nejhůře.  

Text a foto Pavel Fochler   Záliv Hojnosti (Bay of Plenty) na Severním ostrově Nového Zélandu vděčí za jméno kapitánu Cookovi. Maoři ho tu přátelsky přijali a nabídli hojnost potravin. Kotviště v ústí řeky, kde v říjnu 1769 přistál, však jeho jméno nenese. Nazývalo se Whakatane a za svůj název vděčilo dceři jednoho z dávných maorských mořeplavců.   Přijel jste si zaplavat s delfíny, nebo chcete rybařit?“ ptal se v narážce na obvyklý důvod zájmu turistů o Whakatane recepční malého hotýlku nedaleko nábřeží. Ubytování pro batůžkáře – backpackers – je na Novém Zélandu oblíbený a nejlacinější způsob ubytování. Malý pokojík s palandou, společná kuchyňka. Hlavní sezona skončila, takže jsem tu sám. Do Whakatane jezdí především milovníci přírody, sportovní potápěči a zájemci o maorskou historii, důvod mé návštěvy je ale jiný: rád bych navštívil asi padesát kilometrů vzdálený Bílý ostrov (White Island), maorsky nazývaný Whakaari.   Kapitána Cooka inspirovala při záznamu jména ostrova do deníku a mapy bílá oblaka páry nad vrcholem ostrova – je to totiž od nepaměti nejaktivnější z novozélandských sopek. Evropští osadníci na ostrově až do roku 1901 těžili síru, kvůli sopečné činnosti ale museli těžbu ukončit. Od roku 1953 je ostrov soukromou přírodní rezervací, kam whakatanské cestovní  kanceláře pořádají výlety. Lodí trvá cesta asi šest hodin, helikoptérou jen půlhodinu. Ostrov má tři krátery s horkými sirnými prameny, ale žádnou zátoku, kde by se dalo při větších vlnách přistát. A to je právě i můj současný problém.  

Odplavená kánoe   Zůstávám ve dvacetitisícovém městě Whakatane, které leží jako přírodní přístav při ústí stejnojmenné řeky. Z písčitého břehu tu vybíhá do vody malé skalisko se zakrslým stromem a pamětní deskou. Anglicko-maorský nápis z 16. března 1940 připomíná rok 1340 a jednu z nejdůležitějších událostí maorských dějin Nového Zélandu. Podle vyprávění předávaného po generace byl prvním obyvatelem náčelník Tiwakawaka, vnuk poloboha a legendárního cestovatele Mauiho.   Místo se jmenovalo Kakahoroa až do doby, kdy zde se svými lidmi ze severovýchodu Severního ostrova přistál náčelník Toi. Oba kmeny se smísily a nad dnešním městem založily opevněné místo Kapu-te-rangi. O dvě stě let později zde na cestě z mýtické pravlasti Hawaiki (snad Raiatea v dnešní Francouzské Polynésii) přistála pod velením náčelníka Irekawy velká kánoe Mataatua. Loď vezla zásobu sazenic jedlých kořenů tara a kumare a řídil ji Irekewův syn Toroa. Zakotvili v ústí řeky, muži se vydali na kopec Kapu-te-Rangi, ženy zůstaly u kánoe vytažené na břeh. Nastal však příliv a říční proud začal odnášet kánoi zpět na moře. Zatímco ostatní ženy se jen bezmocně dívaly, Toroova dcera Wairaka se s výkřikem „E! Kia whakatane au i ahau!“ (Nechte mě zastat práci muže!) vrhla do vody, dostihla kánoi a připádlovala s ní zpět. Porušila tak sice tradici, podle níž směli pádlovat pouze muži, zachránila však loď. Bylo jí odpuštěno a její výkřik dal místu nové jméno.   Okolo roku 1830 se u Whakatane začali objevovat první bílí velrybáři, obchodníci a misionáři. Pobřežní osadu vydrancovali Maoři při svém povstání v roce 1869, ale prosperita se sem brzy vrátila. Na vysušených bažinách vznikala pole a sady a ve městě se objevily nové domy a obchody.   Posvátné místo

Dnes Whakatane slouží především jako středisko zemědělsko-lesnického okresu Rangitaki a kromě obchodů ze zemědělskými potřebami a četných obchůdků se suvenýry a restaurací má i dva velké obchodní domy.  V malém parčíku s památníkem padlých z první a druhé světové války každého návštěvníka překvapí kuželovité skalisko porostlé keři a stromy a protknuté krátkým tunelem. Pohaturoa bývalo posvátným maorským místem (tapu). Odehrávaly se tu křty a další obřady, v roce 1840 zde náčelníci místních kmenů Ngati Awa připojili své podpisy ke smlouvě z Waitangi, jíž se Nový Zéland oficiálně dostal pod nadvládu Velké Británie. Fotografie z whakatanského muzea ukazují, že místo kdysi bývalo na samém okraji zálivu, díky úpravám nábřeží se vzdálilo na dva kilometry.   Filé s kečupem   Nedaleko náměstí objevuji prodejnu Fish and Chips, novozélandské speciality skládající se z rybího filé a hranolků. Zatímco čekám na přípravu své porce, povídavý majitel hrdě ukazuje na stěnách rozvěšené fotografie, novinové výstřižky a diplomy:  

„Od té doby, co většinu podobných obchůdků na Novém Zélandu ovládli Číňané, úroveň ryb s hranolky poklesla. Maso není správně propečené, hranolky jsou přesolené a škvaří se na přepáleném oleji. Začali jsme proto organizovat každoroční soutěž a já jsem ji několikrát vyhrál. Teď jsem se usadil tady. V létě sem jezdí hodně turistů, jinak je tu ale klid. A to mi ve velkých městech, kde jsem žil dříve, chybělo.“

Dojídám své filé s kečupem, citronem a hranolky a vracím se zpět na nábřeží. Večerní obloha střídá nejrůznější barevné kombinace a já se těším, že snad zítra konečně uvidím vytoužený Bílý ostrov. „Litujeme,“ odpovídají na můj dotaz v cestovní kanceláři. „Předpověď na zítřek ani na další dny není příznivá, opět bude větrno a bude pršet.“

Bílý ostrov jsem sice neviděl, ale Whakatane se svým klidem a maorskou historií a památkami i tak stálo za návštěvu.

Mataatua kanoe A MAOŘI

● K maorské historii patří i posvátná jeskyně Muriwai nedaleko ústí řeky. Kdysi sloužila jako dočasný přístřešek posádce kánoe Mataatua, klenba se však částečně zhroutila a jeskyně je nepřístupná.

● Slavnostní maorská kánoe (waka), která po své dávné předchůdkyni nese jméno Mataatua, je umístěna pod přístřeškem obehnaným mříží na nepříliš posvátném místě u řeky. Odehrávají se tu totiž pikniky a barbecue (grilování).

● Poslední výspu pevniny před ústím řeky do Tichého oceánu tvoří malý kopcovitý násep, na němž je umístěna socha Wairaky, dcery kapitána Toroy.

Pavel FochlerVystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Působil mimo jiné jako tlumočník a turistický průvodce. Zajímá se především o koloniální dějiny ostrovů Ameriky, jihovýchodní Asie a Tichomoří. Je autorem knihy o Malých Antilách „Ostrovy, piráti a plantážníci“ a spoluautorem několika hesel do připravované Encyklopedie památek UNESCO.

Text Petr Hlaváček, ilustrace Dalibor Nesnídal

Evropské národy se po celý středověk předháněly, který z nich je nejstarší, a na důkaz toho sestavovaly důmyslné rodové seznamy. Ve druhé polovině 20. století se o středověké teorie začali zajímat také moderní historici. Ne snad jako o hodnověrné prameny, ale jako o dobové představy národních elit o sobě samých. Co se tedy z těchto pramenů dozvíme o Češích? Učenci křesťanského středověku a raného novověku věřili, že hlavní světové národy pocházejí od synů biblického patriarchy Noema, a že většina národů i jejich jazyky vznikly při takzvaném zmatení jazyků během stavby babylonské věže. V komentářích židovských a křesťanských myslitelů se dočteme, že Noemovi synové osídlili po velké potopě jednotlivé světadíly.   Český učenec M. Pavel Židek (†1471) popisuje osídlení Evropy bratry Jafetem a Chámem, jenž měl se svým potomstvem osídlit Anglii, Skotsko, Irsko, Krétu, Sicílii, ale též „jiné mnohé krajiny západní, německé, uherské, české, polské, moravské.“ Jiní však před M. P.  Židkem i po něm tvrdili, že Čechové jsou jen potomky Jafetovými.   Potopou světa a babylonským zmatením začíná svou Kroniku českou na počátku 12. století i Kosmas (†1125), děkan pražské kapituly u sv. Víta. Česká země prý byla před příchodem Čechů neobydlená, jako by jen čekala na velkou kolonizační akci praotce Čecha a jeho lidu. Kdo vlastně byli a jsou tito Čechové? Jaké měli dávní učenci představy o dějinách našeho národa a osídlení naší země?  

PRAOTEC JAFET   Židovský spisovatel Sepher Ha-Jaschar, působící v jižní Itálii na přelomu 8. a 9. století, se domníval, že Jafetův syn Tiras byl praotcem Rusů, Poláků i Angličanů. Marně bychom tedy u něj hledali povědomí o nějaké etnické příbuznosti Slovanů. Náznakově však o ní slyšíme ještě v 9. století, rovněž v židovském prostředí v Itálii, a sice v kronice Josepha ben Goriona. Tento učenec považoval biblický rod Dodanim za předky Dánů a všech Skandinávců, z nichž prý měli pocházet i Chorvati, Češi a další Slované.   V době po ničivém mongolském vpádu do Evropy (1241) se však východoevropská optika výrazně mění. První část Chronicon Poloniae, kterou v letech 1252–71 sepsal kněz Baszko z Poznaně, představuje docela novou, ambiciózní genealogii všech slovanských národů. U počátků Slovanů stojí Panonové (žijící na území Uher), kteří mají jméno od svého „pána“, v kronice nazvaném slovansky Pan. Ti pocházeli od Januse, potomka Jafetova, syna Noemova. Jejich prvním vládcem byl biblický hrdina Nimrod. Jeho syn se jmenoval Slavo a měl být bezprostředním předkem všech Slovanů.  

Kronikář Baszko konstatuje, že existuje velké množství slovanských národů a jazyků. Synové vládce Pana se jmenovali Lech, Rus a Čech a jsou tak zakladateli hlavních slovanských národů – Poláků, Rusů a Čechů. Jak byli s Panem a jeho potomstvem příbuzní Nimrod a jeho syn Slavo, to se bohužel nedozvíme. Rozhodně byli všichni potomci Jafetovi, s nimiž měli bratři Janus a Rus zplodit Slovany i Němce. Na hlavu však staví všechny dosavadní tradice jihoněmecké Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum z roku 1288. Praotcem Slovanů podle něj měl být zlořečený Chám, od něhož pocházejí afričtí černoši. Slovany tak anonymní kronikář vyloučil ze společnosti evropských národů a podle tehdejších představ odsoudil společně s pohany v Africe k věčnému zatracení. Patrně to byla německá reakce na mocenskou expanzi českého státu, kdy králové Přemysl Otakar II. a Václav II. takřka sahali po císařské koruně.  

SEBEVĚDOMÍ NA VRCHOLU   Ve druhé polovině 13. století se čeští panovníci stylizovali do role Alexandra Velikého, řeckého vládce, jehož ambicí bylo ovládnout celý známý svět. Ruku v ruce s tím se objevují i pokusy nalézat kořeny českého národa právě u Řeků. Náznaky můžeme vytušit například v „Kronice tak řečeného Dalimila“ z počátku 14. století, která popisuje i vznik Slovanů po babylonském zmatení: „Tak vzniklo i srbské plémě. Tam, kde leží Řeků země, obsadilo slunné pláně od moře až k římské bráně.“  

Právě z tohoto srbského kraje, ze země zvané Charváty, pocházel Čech, zakladatel českého národa a české země.Tím kronika vnáší do obecného povědomí představu, že Slované a Čechové nějakým způsobem navazují na řeckou slávu, a jsou tedy politickými dědici Řeků. To je doklad zrodu českého imperiálního myšlení, které se stupňuje za římského císaře a českého krále Karla IV. Ten, jako skutečný imperator mundi, tedy císař světa, posiluje nové sebevědomí českých elit přelomu 14. a 15. století, pro něž jsou Čechové vyvolený národ, nový Izrael, povolaný k obnově církve a světa. Jsou oním slunečním národem, jak jej popisuje kronikář Giovanni Marignolla, lidem, jemuž Alexander Veliký údajně předal svým privilegiem vládu nad Evropou i světem.  

Přibík Pulkava z Radenína, píšící svou kroniku rovněž na přímou objednávku Karla IV., zasazuje vznik českého jazyka hned k babylonskému zmatení. Název Čech, Bohemia, podle něj vychází ze slovanského slova boh, tedy přímo z výrazu označujícího Boha.

Bouřlivák Jeroným Pražský, upálený v Kostnici roku 1416, rovnou vyhlašuje, že Čechové jsou „svatosvatý národ“ a bezprostřední potomci Řeků. V době české reformace, takzvaného husitství, tak již můžeme plně mluvit o českém mesianismu, zvláštní nábožensko-politické stylizaci, kterou si prošly všechny velké evropské národy – ať už Francouzi, Němci a Italové nebo Angličané, Švédové a Poláci.   POHLED ZVENČÍ

Na přílišné sebevědomí Čechů v roce 1458 ironicky narážel i italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Němci se prý spokojí s římským původem, Římané, Francouzi a Angličané hledají kořeny svých národů v Tróji. Jen barbarští Čechové chtějí být za každou cenu ještě starší, když tvrdí, že byli přímo u stavby babylonské věže, kde vznikl i jejich jazyk. Kromě Židů není na světě jiný národ, který by jako Češi stavěl tak vysoko své vlastní počátky. „Možná jednou Čechové přijdou s tvrzením,“ poznamenává jízlivě Piccolomini, „že jejich národ pochází přímo z lůna pramáti Evy“. Německý dominikán Felix Fabri popsal v roce 1484 své působení ve Svaté zemi a vypráví i o tom, že babylonskou věž, symbol lidského zmatku, stavěl spolu s giganty též český král Bohemus. „Inu, co by také mohlo jiného vzejít od těch českých kacířů,“ převádí to v anekdotu Fabri.   Také německý humanista Johannes Butzbach, pobývající v Čechách v letech 1490 až 1495 jako žebravý student, vypráví, že podle Čechů patří čeština k oněm dvaasedmdesáti jazykům, které se zrodily při babylonském zmatení, a že Praha měla být založena nedlouho po časech biblického praotce Abraháma.   SPOJENI REFORMACÍ   Saský humanista Hieronymus Emser se Čechům asi nezavděčil, když při disputaci v Lipsku roku 1519 označil „české kacířství“ za onu „starou babylonskou věž“, zdroj všech zmatků v křesťanstvu. Koneckonců sám Martin Luther považoval češtinu za část skytského jazyka a Čechy tak vykázal někam na východní periferii křesťanské civilizace. Jako vyvolený národ, nový Izrael, se totiž teď viděli samotní Němci (nebylo to poprvé ani naposled) a podivným nábožensko-politickým aspiracím Čechů bylo třeba dát nové mantinely.  

Přesto tentýž Martin Luther, v němž viděli proroka obnovy církve boží i mnozí Čechové, vyslovil i ono květnaté „Všichni jsme husité“ a propojil tak českou a německou reformaci.

Zatímco se hornorýnský právník a literát Johann Fischart (†1590) ještě roku 1572 vysmívá zkazkám o praotcích Čechovi a Lechovi, falcký luterán Theobald Hock (†1658), působící v Praze, fabuluje roku 1601 o tom, že Noe poslal praotce Němců Tuiscona do Evropy už před onou „velkou jazykovou akcí v Bábelu“ a Němci jsou tak nejstarším evropským i světovým národem. Němčina a slovanština jsou však natolik promíšeny, že Němci a Čechové jsou vlastně blízcí příbuzní. V Hockově příběhu je tak zřetelně zakódováno volání po německo-české reformační alianci, v níž by se tyto dva „nejstarší evropské národy“ postavily hegemonii národů románských, které představovaly hlavní oporu římské církve.   VLAST OD GERMÁNŮ   A jak tehdy viděli počátky svého národa samotní Češi? Utrakvista Martin Kuthen shrnuje ve své Kronice o založení země České z roku 1539 dosavadní teorie o původů Čechů včetně té, že Čechové jakožto národ povstali hned po potopě světa. Osvědčuje však již také znalost antické literatury a jejích humanistických komentářů. Ví, že v Čechách měl své hlavní město Marobud , král markomanský čili moravský, sídlili zde Bójové i Vandalové .  

Prapůvodními obyvateli Čech jsou podle něj Germáni, avšak roku 639 za císaře Konstantina přivedl nějaký muž jménem Čech z Illyrie národ charvátský a „tehdáž dvojí národ spolu se smísil“. Zformování českého národa tak má v Kuthenově pojetí své germánské a slovanské kořeny. V podobném duchu popisuje počátky českého národa i známý katolický kronikář Václav Hájek z Libočan v Kronice české z roku 1541: „My, Čechové, máme naši vlast od Germánů a rod i jazyk od Slovanů.“ Významnou církevně-politickou roli si podržely představy o původu Čechů po celé 16. století.   KOMENSKÝ A BALBÍN   Problematika původu národů a jazyků fascinovala také Jana Amose Komenského (†1670), který jako exulant a poslední biskup Jednoty bratrské bloudil Evropou. Jan Amos Komenský věří historickému základu pověstí o praotci Čechovi, tvrdí, že v roce 644 přišli do našich zemí bratři Čech a Lech, zakladatelé českého a polského národa. Pochybuje však o tom, že by všechny jazyky a národy vznikly už při stavbě babylonské věže. Jazyková pestrost světa je podle Komenského nezměrná, vždyť jen v Americe lze údajně každých dvacet mil narazit na jiný dialekt. Národy a jejich jazyky ostatně stále vznikají i zanikají.  

Rovněž český jezuita Bohuslav Balbín (†1688) byl poněkud skeptický k pokusům hledat počátky národů a jazyků, případně vyhlašovat jejich absolutní nárok na jednu konkrétní zemi. Neboť k lidské přirozenosti dle Balbína náleží „stěhování se“.

Oba, J. A. Komenský i B. Balbín, opěvují však krásu a starobylost českého jazyka a zvláštní roli Čechů v dějinách. B. Balbín nadto dodává: „Je třeba si všimnout okolnosti, jež nemálo přispívá k naší slávě, že totiž Čechy byly ve všech staletích obývány statečnými národy!“

Hrdost na slavné dějiny Čech se pak o sto let později stala i jedním z hlavních impulzů ke zrodu moderní české historiografie. V ní už nebylo místo pro praotce Čecha ani pro jiné mýtické postavy. Zůstaly ovšem součástí našich pohádek a pověstí, inspirací umělcům.

S tématem původu Čechů se budete na stránkách

magazínu Koktejl setkávat i v roce 2009.

Zmatení jazyků

● Babylonské zmatení jazyků popisuje stejně jako potopu světa biblická 1. kniha Mojžíšova. Stojí zde, že původně „celá země byla jednotná v řeči i v činech“. Lid si však umínil, že si vybuduje věž, „jejíž vrchol bude v nebi“. Hospodin se rozhodl, že takovou pýchu potrestá: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ Místo se pak nazývalo Bábel (Zmatek), neboť zde Hospodin zmátl řeč veškeré země. Jazyků, kterými pak lidé začali mluvit, mělo být dvaasedmdesát.

ČEŠI VE SVĚTLE VĚDY

● V mladší době kamenné (neolitu) osídlil území dnešní Čech lid s takzvanou lineární keramikou, který přišel z jihovýchodu Evropy. Tito první zemědělci, postupně kolonizovali povodí velkých řek a položili tak základy dnešní kulturní krajiny.

● Ve 4. století př. n. l. přišel na české území keltský kmen Bójů, podle něhož dostaly Čechy název Boiohaemum, latinsky Bohemia.

● Krátce před koncem starého letopočtu (někdy mezi léty 9 až 6 př. n. l.) přišli na území Čech germánští Markomani vedení náčelníkem Marobudem. Ten zde vybudoval mocnou říši s hlavním městem Marobudum kdesi ve středních Čechách, která vzdorovala i Římu.

● V 6. století pronikají do českých zemí Slované, kteří se stali převažujícím etnikem, z něhož začal vznikat český národ.

● Ve 13. století byly z popudu českých králů kolonizovány hraniční oblasti německy mluvícím obyvatelstvem, které založilo řadu významných královských měst a přispělo k ekonomickému a kulturnímu rozkvětu státu.

● Čechy a české země byly vždy etnicky pestrým prostorem otevřeným komunikaci s jinými národy: odnepaměti zde žila početná německá i židovská komunita, během staletí se v českém prostředí usazovali například Italové, Francouzi, Poláci a další evropské národy.

● Podle testů DNA má genetické znaky typické pro populace náležející ke slovanské jazykové skupině jen polovina Čechů (40 % pro slovanské národy střední a východní Evropy, 11 % pro Jihoslovany). U čtvrtiny lidí se genetické znaky shodují s obyvateli románských zemí, například s Francouzi a Italy. Desetina Čechů má genetické znaky typické pro Germány, tedy Němce a Skandinávce. Předkové některých Čechů ale pocházejí i z Asie či severní Afriky .

DALŠÍ TEORIE

● Anglický františkán Bartholomeus Anglicus se kolem roku 1240 ve svém popisu Německa striktně řídí jazykovým hlediskem. Týká se to především evropských národů, jejichž jazykovou pestrost znal z vlastní zkušenosti. Rusové, Čechové a Slované mají podle něj stejný jazyk, přičemž ke slovanské jazykové skupině náleží též Poláci, Vendové, Dalmatinci a Korutanci. Jazykovou hranicí, která odděluje Slovany od Germánů, je pro něj řeka Labe.

● Primas Španělska a arcibiskup toledský Rodrigo Jiménez de Rada, autor díla „Chronica Hispaniae“ z roku 1243, rozlišuje v Evropě od Irska až po oblasti osídlené divokými Kumány patnáct národů mluvících třinácti jazyky. Na východě Evropy zná mimo jiné i Slovany, zvláště uvádí Čechy a Poláky. Jde o první racionální pokus o klasifikaci evropských národů.

● Vídeňský měšťan Jansen Enikel sepsal kolem roku 1276 ambiciózní veršovanou světovou kroniku. Svou fantazii uplatnil již při popisu babylonského zmatení jazyků, když popisuje, jak ihned po Hospodinově zásahu začali lidé na sebe mluvit rusky a maďarsky, jiní česky, německy, řecky a pohansky.

● Albert Krantz, kancléř univerzity v německém Rostocku, má ve svém díle Saxonia z roku 1502 jasno: Vendové neboli Slované hovoří sice slovanským jazykem, ale pochází od Germánů, jejichž praotec Tuiscon panoval od Rýna k Donu, tedy i nad Slovany. A z této perspektivy, označující Germány za první vládce Evropy, odmítá i slovanské pradějiny zaštiťované Čechem, Lechem nebo Krokem, počátky Čechů od babylonského zmatení, ale i třeba trójské kořeny Francouzů.

● Bavorský učenec Johann Aventinus je ve svém spise Rudimenta gramaticae z roku 1517 poněkud střízlivější. Slovanský jazyk podle něj opravdu vznikl už v Bábelu, stejně jako němčina a italština. Praotec Němců, Tuiscon, který přivedl Němce do Evropy, byl pánem nad lidem dvou jazyků, totiž němčiny a jazyka slovanského. To, že oba národy jsou spolu historicky úzce spojeny, věděl prý i císař Karel IV., jak Aventinus vyvozuje z některých jeho císařských nařízení.

● Andreas Althamer (†1539), luterský farář v Ansbachu, vymyslel v roce 1529 (či 1536) nový mýtus o evropské roli Němců, když vytvořil konstrukt, v němž je Tuiscon praotcem Germánů, Sarmatů a Skytů, tedy německých i slovanských národů. Naopak Beatus Rhenanus (†1547), humanista ze Schlettstadtu, kritizuje roku 1531 teorie o Tuisconovi a též všechny „báje“ o původu národů, které jsou tolik rozšířené zejména u Francouzů, Skotů a Čechů.

● Řezenský benediktin Christoph Hofmann (†1534) ve stejné době zcela bezelstně vypisuje ve své Chronic der Behemen, že praotcem Čechů byl Lech, později nazývaný Čech. A ten byl jedním ze stavitelů babylonské věže, kde při zmatení obdržel i slovanský jazyk.

● Vědecký revolucionář, experimentátor a myslitel Paracelsus se v roce 1538 postavil proti uctívání mýtického praotce Germánů Tuiscona a znovu staví učenecké veřejnosti před oči tradiční představu o původu většiny Evropanů od Noemova syna Jafeta, zahrnuje v to i Germány a Slovany.

PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.

Historik, zabývá se kulturními a náboženskými dějinami středověku a raného novověku. Studoval na univerzitách v Praze a v Bernu, působil jako vědecký pracovník v Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku. Přednáší dějiny středověku na Jihočeské univerzitě, je koordinátorem Centra pro dějiny evropského myšlení při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.

Text a foto Dagmar Cestrová

„Tak tady straší,“ ukázal náš průvodce po anglickém Chesteru Peter na dům jakoby vtěsnaný mezi hrázděnky hned naproti věhlasnému hotelu Chester Grosvenor and Spa, kde má své apartmá i princ Charles. Mohl ovšem ukázat na kterékoliv jiné místo v historickém centru a určitě by se nespletl. Pokusů spočítat ve starobylém Chesteru, na kolika místech straší, bylo už mnoho. Pokud začnete pátrat po součtech, budete nacházet různá čísla, některá překračují i stovku: sto dvacet, sto čtyřicet dva, sto šedesát čtyři… Dokonce existují pokusy všechny projevy duchů, poltergeistů a dalších obdob strašidel přesně zaznamenat a popsat. V Anglii se tomu ale nelze divit. Jen to dokazuje zvláštní vztah, který Angličané k nadpřirozeným jevům mají. Ať už je duch sebeděsivější, dívají se na něj se svým typickým, poněkud shovívavým nadhledem, pokud ho už přímo nezačnou opečovávat. Není přece nad anglického ducha! Kdo četl kouzelné dílko Oscara Wilda Strašidlo cantervillské, ví, o čem je řeč. (Kdo ho nečetl, tomu to před návštěvou Chesteru rozhodně doporučuji.)  

Ať žijí duchové   Městečko na severozápadě Anglie, které vzniklo na základech římského tábora, má skutečně jedinečnou atmosféru a je jedno, v kterou roční i denní dobu sem zavítáte. V sobotu a často i během týdne je dokonce i mimo hlavní turistickou sezonu centrum plné lidí, kteří míří do zdejších obchůdků, kavárniček a hospůdek. Město je velmi populární jak mezi obyvateli Velké Británie, tak i cizinci.  

„Jezdím sem docela často,“ svěřila se Allee Patriciová z Liverpoolu. Po dálnici to sem má kousek a město prý zbožňuje. „No, vždyť se podívejte kolem na ty domy a uličky! Dokážu si v nich snadno představit jak dámy v dobových róbách, tak i nějakou ploužící se mlžnou postavu. Zrovna před měsícem jsem měla pocit, že jsem nějaký stín viděla. A to bylo poledne,“ rozhodila rukama a smála se. Zatímco ve dne se duchové objevují jen výjimečně, nanejvýš předvedou nějakou tu rošťárnu, například rozházejí věci nebo někoho strčí se schodů. V noci se centrum obléká do tajemného hávu a podle parapsychologů i lovců záhad se jím prohání nebo plíží nejvíce nadpřirozených postav z celé staré dobré Anglie. Ovšem další den ráno, zejména v neděli, je město naopak neuvěřitelně ospalé a zádumčivé. Jako by se tu v noci nic nedělo…  

A děje se něco?   Já žádnou nadpřirozenou bytost bohužel nepotkala ani ve dne ani v noci, jen zájemce o anglické pivo nebo whisky, mířící do nebo z místních podniků. Žádný přízrak se neobjevil dokonce ani o půlnoci. Mnozí jiní ale určitě byli úspěšnější, protože jinak by ve městě tak nekvetl obchod se strašením.   Především si v místním informačním centru (nebo na jeho webových stránkách před návštěvou města) může každý zájemce o nadpřirozeno vybrat jednu z mnoha nabídek služeb průvodců po nočním Chesteru, speciálně zaměřenou na místa s výskytem nadpřirozených jevů. Stát ho to většinou bude do deseti eur za osobu, ale určitě si přijde na své. Jednak duchové, jak všichni tvrdí, v Chesteru jsou, jednak se o nějakou událost většinou postará organizátor výletu (i když je při bližším pohledu jasné, že záhadná postava v zastrčené uličce byl člověk z masa a kostí). Není totiž jisté, že si nadpřirozené síly vyberou ke svému zhmotnění určitou uličku nebo městskou bránu právě ve chvíli, kdy tudy bude procházet skupinka dychtivých turistů. A v Anglii se duchům musí pomáhat, ne je přetěžovat.   Je ovšem pravda, že nejen v samotném Chesteru, ale i jinde po Spojeném království existuje spousta záznamů v kronikách a jiných písemnostech o setkáních s duchy nebo různými nadpřirozenými projevy v tomto neobyčejném městě. A pokud otevřete internet, bez problémů narazíte i na současná svědectví. Nikoho pak nepřekvapí, že vedle jiných materiálů si může návštěvník města zakoupit publikaci o místních strašidlech i přímo v informačním centru.   Nejvíc zmínek se týká nešťastné Sarah, která dodnes rozhazuje krabice s čokoládou v obchodě s cukrovinkami v ulici Eastgate. Hlavně ty v podobě srdce, protože zemřela z nešťastné lásky. Oběsila se kvůli výtečníkovi, který ji odmrštil v den svatby. Nešťastná Sarah se vrátila domů, do ulice Eastgate, a tam si vzala život. Od té doby řádí hlavně v horních patrech a ve sklepě domu, ve kterém žila, a k dobru jí lze přičíst, že podle jedné historky dokonce vyhnala z domu i zloděje. Kdo nevěří a posmívá se jí, toho údajně rychle o své přítomnosti nějak přesvědčí i dnes. Těžko říci, co se v domě opravdu děje, ale v každém případě je dnes Sarah dobrým maskotem pro prodejnu v přízemí.   Značně známá je ovšem i šedá lady z paláce Stanleyů nebo duch jeho bývalého majitele Jamese Stanleyho. V roce 1651 byl jako jeden z vůdců roajalistů za anglické revoluce odsouzen a popraven.. Potkat ovšem můžete i některého z bývalých římských vojáků, kteří strážili hranice impéria a zemřeli v potyčkách s Kelty. Populární je decurio, který padl do léčky, když chodil za jednou z keltských dcer. Nářky pak určitě zaslechnete u staré psychiatrické léčebny, kde prý bloudí duše někdejších pacientů.   Zážitek i bez nadpřirozena   Pravdou ovšem je, že i když se mezi černobílé hrázděnky a stavby z červeného kamene duchové jaksi hodí, Chester by měl své zvláštní neopakovatelné kouzlo i bez nich. Zdejší Rows – černobílé hrázděné domy, jsou většinou ze 13. století a přesto zachovalé tak, že si návštěvník města připadá jako mezi kulisami historického filmu. Další zvláštností jsou takzvané Double Deckers – kryté dvoupatrové promenády nad hlavní třídou, kde se nacházejí, podobně jako v přízemí, obchůdky, kavárničky a anglické puby. Historické centrum je chráněno od šedesátých let, kdy místní zjistili, že pokud budou pokračovat v bourání starých domů a ve stavbě nových i v těchto místech, ztratí jejich město to nejcennější, co má. Také zabránili tomu, aby se jedna z památek – palác Stanleyů – přestěhovala do USA, kam ji chtěl odvézt (pochopitelně i se strašidly) jeden americký podnikavec.  

Centrum tak může dál brát dech každému, kdo sem přijde – a to dokonce i přesto, že tu dnes pochopitelně nechybí poutače na coca–colu, loga značek připomínající současnou globalizaci světa, nebo postavičky z amerických dětských kreslených filmů. Zvláštní magická síla místa, kudy se přehnalo tolik událostí a dodnes se ozývá skřípění schodů pod neviditelnýma nohama, vrzání, vzdechy i dupot neviditelných koní, je naštěstí zatím mnohem silnější než pseudosymboly moderní doby.

První byli Římané

● V Chesteru byl odkryt největší nekrytý amfiteátr z římských dob ve Velké Británii. Dodnes se tu provádějí archeologické výzkumy. Místo se jako vše v Chesteru využívá k podpoře turistického ruchu, předvádějí se tu gladiátorské zápasy a další atrakce.

● Římané se také zasloužili o založení města, datované do roku 79 našeho letopočtu. Právě tady, na hranicích tehdejší Římské říše, si zbudovali tábor Castra Deva, odkud vojáci pořádali výpady proti místnímu obyvatelstvu. Byl ležením 20. římské legie Valeria Victrix.

● Nálezy z období vlády Římanů se nacházejí v chesterském Grosvenor Museum.

Starobylý Chester

● Leží v severovýchodní Anglii v hrabství Cheshire a je považován za nejzachovalejší historické město ve Velké Británii. Titul hraběnka z Chesteru měla i princezna Diana.

● Má nejcelistvější hradby ve Velké Británii, dá se po nich obejít celé historické centrum. Chester byl několikrát zvolen za nejkrásnější anglické město.

● Zdejší městské hodiny jsou po londýnském Big Benu údajně druhé nejvíce fotografované v zemi.

● Je tu největší zoologická zahrada Spojeného království.

● Věhlasný je chesterský sýr – hrabství Cheshire je oblastí, kde jsou hlavně pastviny, chová se tady zejména skot a koně.

● K jednomu z hlavních zdrojů ekonomiky spolu s maloobchodem patří turistika a sport. V Chesteru je známá závodní dráha pro koně, fotbalový klub Chester City FC, u města je motoristický okruh Outlon Park circuit pro vozy formule 2, formule 3, formule 5000 a sportovní vozy, na řece Dee se konají velké veslařské závody. Míří sem vyznavači golfu.

● Dostanete se sem autem nebo autobusem po dálnici z Liverpoolu nebo z Manchesteru, případně vlakem. Po městě jezdí otevřené vyhlídkové autobusy, mimo letní sezonu se vyplatí vzít si teplé oblečení a pokrývku hlavy.

● Více na www.chester.gov.uk.

Některá z chesterských strašidel

● Dům s cukrovinkami u městských hodin – občas tu rozhazuje čokoládu Sarah, která se oběsila z nešťastné lásky.

● Stanleyův palác – mají se tady objevovat hned dva duchové – šedá lady a přízrak Jamese Stanleyho, který byl popraven za údajnou zradu krále.

● Restaurace Blue Bell – stále tu marně čeká žena na příchod svého milého – vojáka, který padl záhy po jejich rozloučení.

● Římský amfiteátr – duch, který se zde objevuje, může být kterýkoliv římský voják, většinou tu ale bloudí decurio, 11. římské legie, který se zamiloval do keltské dívky a doplatil na to životem.

● Ulice Watergate Row – prochází jí údajně postava námořníka a jakýsi bloumající chodec.

● Ulice Bridge Street – řádí tu duch, kterému se říká George.

● Bývalý blázinec – objevují se zde tmavé stíny.

● Biskupský palác – občas v těchto místech dělá rámus poltergeist.

● Ulice Lower Bridge Street – kdo má štěstí, může potkat milou ženu, která se většinou usměje a pak se rozplyne jako vzduch.

● Hradby – zjevují se tady vojáci z různých dob, někdy i lord Bernard Stewart, který padl v roce 1645.

● Northgate, přezdívaný také Most vzdechů – dodnes tu mají být slyšet vzdechy, protože tudy vodili odsouzence do kaple na poslední obřady.

● Katedrála – objevovala se tady ďáblova stopa v dlažebním kameni.

● Kostel sv. Jana – uvnitř i kolem se občas prochází mnich, snadno se dá zaměnit za skutečného. Jiný mnich se objevuje v ulici Pepper, další zase v parku Dee Hills. ● Poblíž Newgate – v těchto místech má být slyšet klapot neviditelných koní, někdy hrkot kočáru.  

„Já se s tím svým troubou rozvedla tři měsíce po svatbě,“ smála se sympatická Co Co, „Kdyby žila babička, tak by se hanbou propadla.“ Touto větou vlastně nevědomky shrnula několik zásadních změn, kterými za poslední tři generace jihokorejské ženy prošly.

Zdravé sebevědomí a nadhled srší z této drobné dvaačtyřicetileté ženy každým slovem a pohybem. A sebevědomá je oprávněně – vypadá na třicet, mluví plynně anglicky a má dobrou práci průvodkyně zahraničních turistů po Soulu. Navíc, jak sama často upozorňuje, žije v jednadvacátém století, tedy v době, kdy Korejky mají v mnohém stejné postavení jako jejich mužské protějšky. Ne vždy tomu tak ale bylo.V dobách starých korejských království Silla a Korjo, kdy lidé pomalu opouštěli tradiční šamanistické praktiky a následovali státem posvěcené Buddhovo učení, se ženy měly velmi dobře. Ve srovnání s tím, co je čekalo, přímo báječně. Buddhismus má totiž na obě pohlaví stejný pohled – jak muž, tak i žena mohou dosáhnout osvobození již za života. Tato duchovní rovnoprávnost přecházela i do běžného života, a tak si ženy mohly dovolit i takové vymoženosti, jako sňatky s partnery, které si samy vybraly. A to mluvíme o době řekněme kolem roku tisíc našeho letopočtu, kdy svobodná volba partnerů nebyla pravidlem ani v Evropě. 

Klan nade vše Buddhismu se na korejském ­poloostrově dařilo nebývale, možná až moc. Kláštery i mniši bohatli, a tak když se v roce 1392 chopila vlády dynastie I (jinak také Čoson), tak jejich obrovský majetek zkonfiskovala, mnichy vyhnala do hor a státním duchovním proudem ustanovila konfucianismus. Jenomže zatímco Buddha nabádal k lásce, harmonii a odpuštění, tak Konfucius striktně určoval kódy chování v životě jak soukromém, tak veřejném, a v nich se jaksi se ženou nepočítalo. Základem společnosti je podle Konfucia rodina (na tom by nebylo nic zvláštního), ovšem její kostrou není vztah mezi mužem a ženou, ale mezi otcem a nejstarším synem. A žena? Ta je tu vlastně jen od toho, aby svému manželi syna porodila, vychovala ho a samozřejmě aby vytvářela hřejivé teplo domova. Korejskou rodinu tedy nemůžeme chápat jako soubor jednotlivých členů (babička, děda, otec, matka…), ale jako klan, který před staletími vznikl a který také musí další staletí pokračovat. Proto byl požadavek mužského potomka naprosto zásadní a pro ženy nesmírně stresující. Zploď mi syna

Na chudém korejském venkově měl i ve středověku patrný vliv šamanismus, a tak nastávající matky určovaly pohlaví svého dítěte na základě pověr, zejména snů o početí tchämong. Pokud se ženě zdálo o slunci, králi nebo zlaté koruně, předpovídalo to narození syna. Když se ale ve snu objevil měsíc, hvězdy či květiny, tak celá rodina posmutněla, neboť mělo na svět přijít děvče. Tyto sny mívaly i tragické následky, některé ženy totiž neunesly tu ostudu, že by porodily svému muži dceru, a dobrovolně ukončily svůj život.Mnoho klidu do ženské psychiky nevnesl ani zákon chilchul, který uváděl sedm důvodů, kdy se muž mohl se svou manželkou legálně rozvést. Figuroval mezi nimi totiž i případ, kdy žena neporodí syna, a nezajistí tak pokračování klanu. Stávalo se však, že muž svou ženu opravdu miloval a ona své ostatní úkoly plnila vzorně, v takovém případě by rozvod nikomu neprospěl. Řešení bylo prosté – vysněného syna porodila jedna z mužových konkubín a dítě pak vychovala manželka. Když už ale k rozvodu došlo, tak žena v podstatě skončila s plnohodnotným životem. Přišla doslova o vše. Manželova rodina ji vyhnala a její rodný dům jí často zůstal uzavřen. Vstupem do manželství totiž musela zpřetrhat všechny vazby ke svému otci a matce, aby mohla naplno sloužit rodině svého manžela. Bylo také samozřejmostí, že po rozvodu připadla výchova dětí jejich otci. Opuštěná žena tak musela své rodiče poníženě prosit, aby ji znovu přijali. Jenomže v očích všech byla opovrženíhodná, protože nedokázala splnit základní poslání tehdejší korejské ženy – uspokojit všechny potřeby manžela a jeho rodiny. Dlužno dodat, že rozvedený muž měl na rozdíl od rozvedené ženy právo na další sňatek. Většinou si pak brával starou pannu z chudších poměrů. Na posledním místě Na své poslání (a prakticky i budoucí povolání služky) se dívky připravovaly už od dětství. Nesmírně populární byla příručka Naehun, kterou už v roce 1475 sepsala matka krále Seongjonga podle Konfuciových zásad. Šlo o instrukce pro dokonalou ženu, které měly ovšem velmi daleko k pravidlům evropské kurtoazie. Dívka měla být podle nich cudná a ctnostná a všechny své síly šetřit do budoucího manželství, kde pak zaujme to nejposlednější místo. Své rodině měla sloužit naprosto poslušně, doslova sebeobětujícím se způsobem. Po nějaké době, kdy mladá žena nabyla více zkušeností a osvědčila se, jí rodina svěřila náročnější funkci jakéhosi finančního manažera. Pod jejím dozorem bylo vše důležité, co se týkalo sféry domova, držela například v opatrovnictví klíče od skladu rýže. Starších žen si pak celý rod cenil pro jejich orientaci v rodinných, výchovných i obchodních záležitostech. 

I tak by se dal téměř celý život korejské ženy pod vlivem konfucianismu vyjádřit jediným slovem: podřízenost. V dětství a mládí byla podřízená otci, v manželství pak svému muži a nakonec i nejstaršímu synovi. To ovšem neznamenalo, že by byl syn vůči své matce krutý! Za své rodiče a často i prarodiče byl zodpovědný. Jako pán domu je musel uživit.V jednom jediném případě se ale i žena dostala do nadřazené pozice. Tímto vysvobozením pro ni byla snacha. Často se bohužel stávalo, že novopečená tchýně se na synově nevěstě skutečně vyřádila a vracela jí všechna příkoří, kterým kdy sama musela čelit. Bez nároku na jméno V Koreji dodnes přetrvává stará tradice, podle níž si novomanželka ponechává své rodné příjmení. Je to trochu paradox. Žena sice zpřetrhá vazby s původní rodinou, aby se mohla plně věnovat té nové, ale její formální součástí se vlastně nikdy nestane, protože manželovo příjmení je pro ni zapovězené. Dnes se už samozřejmě ženy se svými rodiči stýkat mohou, nicméně nárok na manželovo příjmení nemají dokonce ani cizinky, které by se za korejského muže provdaly. Kupodivu i v moderní historii Koreje docházelo hlavně na venkově k tomu, že žena o své jméno přišla prakticky úplně. Její původní rodina o ní totiž po svatbě mluvila jako o „té, která se vdala tam a tam“, nová rodina ji oslovovala „ty, která jsi přišla z toho a toho okresu“ a když se konečně ženě narodil syn, získala jméno „matka toho a toho.“   Nová doba, nové ženy Pravidla konfucianismu byla v Koreji úpěnlivě dodržována do roku 1910, kdy do země vtrhli Japonci. Ti se v následujících pětatřiceti letech okupace snažili rozmetat vše korejské, což se jim poměrně dařilo. Po druhé světové a následně korejské válce se pod vlivem západní kultury měnil i hodnotový systém Korejců. Samozřejmě těch, kteří obývali jižní část poloostrova. Stále klesá počet sňatků, které domluvili rodiče, klesá i počet osob v jedné domácnosti, ženy začaly chodit do zaměstnání, studují… Na druhou stranu klesá i celkový počet manželství a porodnost, roste také počet rozvodů. Zajímavá je například skutečnost, že zatímco dříve se lidé rozváděli hlavně kvůli konfliktům s příbuznými, dnes naprosto převládají rozvody kvůli neshodám mezi manželi, což dobře známe i u nás. Ještě v dobách korejské války totiž celých třicet procent rodin tvořily tři generace (prarodiče, rodiče, děti), dnes je takových rodin méně než jedno procento, a tak je partner první na ráně. Spolu s počtem rozvodů přibývá také případů opětovných sňatků. Před rokem 1980 zcela převládaly ty, kdy si rozvedený muž bral svobodnou ženu. Dnes už je ženská emancipace natolik daleko, že k opětovným sňatkům dochází u rozvedených žen dokonce častěji než u mužů. 

Po dítěti konec s prací Před deseti patnácti lety v Jižní Koreji také platilo, že svobodná žena, která dosáhla osmadvaceti let, značně znervózněla. A to proto, že onen věk představoval magickou hranici, po které je dívka prakticky neprovdatelná. Muži (i když byli starší) si totiž v naprosté většině případů vybírali právě dívky mezi dvaceti a osmadvaceti lety. Loni se však hranice prolomila a průměrný věk nevěst, které se vdávaly poprvé, dosáhl hodnoty 28,1. I na tom je vidět, že dnešní jihokorejské ženy si příliš velkou hlavu s doznívajícími svatebními pravidly nedělají. Přes všechny snahy emancipovaných Korejek je však hlavou rodiny stále muž. Žena sice může studovat (a měla by, protože vzdělaná žena je velmi ceněna – málokdy dochází k sňatkům vysokoškoláka se ženou, která nemá ani střední vzdělání), po studiích může také pracovat, ale jakmile se vdá a porodí potomka, nejlépe syna, zůstává často natrvalo doma. I tak se ale zaměstnanost žen pohybuje kolem padesáti procent, což je číslo před nějakými třiceti lety nevídané. Dnes dokonce nezřídka dochází k tomu, že je žena na vedoucí pozici a šéfuje nejen jiným ženám, ale i mužům (což by dříve pro muže byla ostuda – a možná je i dnes). Na odborných a manažerských postech je téměř dvacet procent ze všech zaměstnaných žen a toto číslo roste o neuvěřitelné půl procenta ročně. Dech beroucí krása žen Změny, kterými Korejská republika poslední desetiletí prochází, se v dobrém slova smyslu podepisují na tvářích tamních žen. Po ulicích velkých měst se procházejí nádherné a sebevědomé dívky a dámy, které vědí, že na manželskou poslušnost mají dost času, protože jsou vzdělané a v případě nouze se snadno uživí samy. Obrovské peníze investují také do svého vzhledu. Mladé dívky se oblékají do nejmodernějších výstřelků, které jim do hlav vtloukají korejské hudební stanice, decentní dámy jsou sladěny od hlavy až k patě a jejich šarm vyráží dech. Dlužno dodat, že ač byste často tipovali svěží třicátnici, tak před vámi stojí doslova všemi mastmi mazaná čtyřicetiletá dáma. Specializované prodejny omlazujících krémů a různé masážní salony totiž najdete v Soulu na každém rohu. 

A tak se opět vracím k sympatické průvodkyni Co Co, která splňuje všechny atributy moderní jihokorejské ženy. Pouze v jediném případě jí zmizel úsměv ze rtů. A to, když vyprávěla o zvyku korejských mužů chodit po práci s kolegy na pivo nebo pálenku sodžu. „Chlapi takhle chodí každý den od pondělí do pátku,“ rozčilovala se. „Pijí pivo, zpívají karaoke, někdy po boku luxusních společnic. Domů se pak vracejí o půlnoci a své děti a manželku vidí jen o víkendu.“ Patří to prý ke koloritu korejské společnosti. Je určitou sociální povinností mužů zajít s kolegy na pár piv a utužit kolektiv. Proto se rázná Co Co s tím svým troubou rozvedla. Úsměv se jí však vrací, když vypráví o své přítelkyni: „Ta si to zařídila báječně. Manželovi řekla, ať si tedy chodí kam chce, ale ať se nevrací před půlnocí, protože chce mít čas pro sebe. A tak když se pánská společnost rozpustí dřív, tak milý Jong stepuje hodinu před domem, protože má ze své ženy vítr.“ A věřte, že v jedenáctimilionovém Soulu není sám.

Co možná nevíte

Chilchul – sedm důvodů, kdy se mohl muž rozvést:

● Žena je neposlušná vůči rodičům svého muže.

● Žena nezajistí mužského potomka.

● Žena svého muže podvádí.

● Žena žárlí na mužovy konkubíny.

● Žena je vážně nemocná.

● Žena drbe a pomlouvá.● Žena krade. 

Sambulgeo – tři výjimky, kdy se muž rozvést nesměl:

● Jestliže žena truchlila po smrti mužových rodičů déle než tři roky.

● Jestliže by se po rozvodu neměla kam vrátit.

● Jestliže se přivdala z bohaté rodiny do chudé, které tímto prospěla.

Rady na cestu

● Výhodné je využít přímé lety společnosti Finnair z Helsinek do Soulu (letiště Incheon). Tyto lety bývají nejkratší (necelých devět hodin), protože většinu cesty kopírují oblast 60. rovnoběžky (rovník je nejdelší rovnoběžkou, ostatní se směrem na sever i na jih zkracují). Ceny zpátečních letenek z Helsinek do Soulu začínají na 16 500 Kč (Economy). Časový posun je plus sedm hodin.

● Mezi Českou republikou a Korejskou republikou existuje smlouva o bezvízovém styku. Platí pro pobyt do devadesáti dnů.

● Měnou Korejské republiky je jihokorejský won. Připravte se na počítání v desetitisících, protože 1000 wonů nakoupíte zhruba za 15 Kč. Doporučujeme směnit koruny za dolary a ty pak v Koreji měnit za wony dle potřeby. Ideální je však platit kartou (v Soulu je to možné v téměř každém obchodě a baru).

● Průměrný hotel snadno seženete za dvacet dolarů za noc, ceny v restauracích se liší podle luxusu a také podle lokality. Špičkově se ale najíte už za 15 000 wonů (150 Kč) v kterékoliv z postranních ulic velkých soulských bulvárů. Počítejte ale s tím, že i takto levné porce jsou určeny pro dva až čtyři lidi. Korejci nikdy nejedí sami.

● Korejské abecedě hangul, která je mimo jiné považována za jeden z nejdokonalejších alfabetických systémů na světě, pravděpodobně rozumět nebudete, ale přibývá už i nápisů v angličtině. V odlehlejších částech Soulu a jižní Koreje ale neuspějete ani s ní. Korejci jsou naštěstí velmi vstřícní, a tak se téměř vždy chopí bezradného turisty někdo, kdo angličtinu ovládá, nebo kdo aspoň někoho takového sežene.

● Jižní Korea je nesmírně zajímavá země, která dokáže chytit za srdce. Kulturní šok však nečekejte, jde o jednu z nejvyspělejších zemí světa. Překvapit vás může neskutečná přeplněnost soulských ulic, reklamy na každém kroku, křesťanští kazatelé všeho věku nebo kuchyně několika stupňů pálivosti. Ale také božský klid buddhistických klášterů, krásné pláže na jihovýchodě, rozeklané hory a hrdí lidé.

Text Olga Šilhová a foto Václav Šilha

Touhle zkratkou v buši už zřejmě nikdo delší dobu nejel. Koleje jsou zarostlé trávou a v některých místech se musíme prát se šlahouny křovin. Když už se zdá, že jsme ze zelené šlamastyky venku, dupne řidič prudce na brzdu. Na malé mýtině stojí hroch. Pokud pojedeme dál a odřízneme mu cestu k nedaleké řece, nebylo by to poprvé, kdyby proto zaútočil… Představa několikakilometrového couvání (otočit se nebylo kde) nebyla příliš lákavá, a tak jsme se rozhodli počkat, jestli se tlustokožec někam sám nevydá. Po několika desítkách minut jsme to ale vzdali a průvodce raději zařadil zpátečku. Hroch, který se cítí ohrožen, může být velmi nebezpečný. Stačí přetnout pomyslnou čáru, která jej dělí od přímého vstupu do vody, vstoupit nevědomky do jeho výsostného teritoria nebo ještě hůř – vmísit se mezi samici a její mládě – a neštěstí může být na světě. Pokud nebudeme počítat samičku komára rodu Anopheles, která přenáší malárii, má hroch ze všech zvířat v Africe na svědomí největší počet zmařených lidských životů.   Potkat hrocha ve dne mimo řeku není zase až tak obvyklé, protože tato zvířata vzhledem ke struktuře své kůže tráví horké denní hodiny většinou ve vodě. Známé rčení, že má někdo hroší kůži, je totiž pravdivé jen zčásti. Kůže hrochů se vysouší mnohem rychleji než jiných zvířat a je citlivá na slunce. Hroši se „nepotí“ obvyklým způsobem, ale vylučují slizovitý výměšek kožních mazových žláz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce, což je pro tato zvířata, která žijí v bahnitých vodách, životně důležité. Načervenalá barva tohoto výměšku dokonce v minulosti vedla k domněnce, že hroši potí krev. Vysušená hroší kůže je však skutečně mimořádně tvrdá a dříve se dokonce využívala k leštění diamantů.  

Obří bojovníci   Hrochy jsme během svých pravidelných toulek Afrikou měli možnost pozorovat mnohokrát. Přes den se nabízel pravidelně se opakující obrázek: zvířata se většinou povalovala ve vodě, ze které jim vykukovaly pouze temeno hlavy a hřbet a někdy ani to ne – to když se zcela ponořila pod hladinu, kde vydrží bez nadechnutí až pět minut. Nezaměnitelné jsou ale zvuky v podobě krátkých zafunění, kterými si hroši po vynoření uvolňují nozdry pod vodou uzavřené. Také vydávají jakási úsečná „hýkání“, která jsou slyšet na míle daleko. Ve chvílích, kdy se hroši vyprazdňují, je slyšet zase pleskání. Krátkým plochým ocasem kmitají tak, že jejich řídký trus létá všude okolo a oni si tak značkují svá teritoria. Ve vodním prostředí trus pomáhá k rozvoji ekosystému a rybáři vědí, že tam, kde jsou hroši, bývá také nejvíce ryb.  

Zpestřením pro pozorovatele mohou být občasné šarvátky, ke kterým dochází, protože hroši jsou přísně teritoriální a na jakýkoliv náznak pokusu proniknout do jejich výsostného území reagují velmi podrážděně. Obvykle však stačí pouhý náznak výpadu silnějšího jedince, aby se vetřelec raději rychle uklidil z cesty. Někdy však dojde ke skutečnému souboji, který pak bývá dlouhý (může trvat i několik hodin) a nemilosrdný. V únoru letošního roku tak měl například Václav možnost v tanzanském národním parku Serengeti pozorovat souboj dvou hroších samců, který zdánlivě skončil pouze ústupem slabšího z obou soupeřů. Jak ostrý ve skutečnosti tento střet byl, se ukázalo až následující den, kdy na stejném místě objevil tělo poraženého hrocha, který zřejmě v průběhu noci podlehl svým zraněním.   Jindy jsme něco podobného pozorovali na řece Mara v Keni, kde jsme v oblasti mělkého brodu objevili mrtvolu hrocha. Určitě tam pak ležela ještě dlouho. Připomínala obří špekáček, který každou hodinou nabýval na obejmu a byl cítit na míle daleko. V divočině obvykle takovýto kus masa nezůstane nazmar, ale v rezervaci tehdy právě probíhala migrace pakoňů, která mrchožroutům a krokodýlům nabízela hojnost jiné potravy. Nemůžeme samozřejmě s jistotou tvrdit, že hroch uhynul po souboji, ale protože šlo o zvíře v plné síle a bez viditelných známek nějaké nemoci, je to dost pravděpodobné.  

Právo noci   Na hrochy lze ve většině afrických národních parků a rezervací narazit celkem běžně. Často se s nimi setkávají zejména návštěvníci safari základen, které bývají záměrně budovány v blízkosti vodních toků, jezer nebo napajedel, protože tato místa jsou pro pozorování zvěře nejatraktivnější. Mírumilovné denní vzezření těchto tlustokožců může u  některých méně zkušených návštěvníků vyvolávat dojem, že nejsou nebezpeční. Přes den tomu tak zpravidla skutečně je, ale v noci, kdy hroši vycházejí z vody ven, aby se napásli, platí jiná pravidla. Patří mezi ně zejména zákaz volného nočního pohybu po táboře. Turisté, kteří dbají pokynů, aby v noci neopouštěli své chaty či stany, se opravdu nemají čeho obávat. Pokud se třeba po setmění zdrží u ohně nebo v jídelně, doprovodí je až k místu jejich ubytování místní ostraha, která se postará o jejich bezpečnost. Kdo ale základní pravidla chování ignoruje, pro toho může mít samostatná noční vycházka stejně osudné následky, jako tomu bylo v případě hrošího útoku v březnu roku 2005 u jezera Naivasha v Keni.   O život zde tehdy přišla padesátiletá Australanka Elizabeth Bartlettová, která měla ten nešťastný nápad vydat se v noci spolu se skupinou deseti dalších turistů pozorovat hrochy mimo kemp. Elizabeth nebyla na safari poprvé, a proto byla ostatními považována za „zkušenou“ a skupinu vedla. Ve tmě se pak nechtěně dostala mezi hroší samici a její mládě. Útok rozzuřené hroší matky se odehrál před zraky ostatních členů australské výpravy. Po Elizabethině smrti se rozpoutala bouřlivá debata, zda nemělo být v kempu umístěno více varování před divokými zvířaty, nebo zda místní průvodce, který měl skupinu v Keni na starosti, mohl, či nemohl tomuto hazardu zabránit. Bolest Elizabethiných příbuzných je pochopitelná. Spor sle připomíná kuriózní soudní pře, ve kterých se ten, kdo se v restauraci sám opařil kávou, dožaduje odškodnění, protože nikde nebylo výslovně uvedeno, že káva může být horká…  

Vyšetřování tohoto případu nakonec jasně potvrdilo, že Elizabeth a další členové skupiny zcela nesmyslně riskovali a jedinou příčinou tragédie byla právě lehkomyslnost a nedostatečný respekt k divokým zvířatům. Pokud jde o případné střety s hrochy, turisté mají vždy na vybranou. Hůře jsou na tom domorodí obyvatelé, kterým často nezbývá než žít ve stejném prostředí jako hroši a podstupovat riziko. V chatrči kdesi uprostřed Afriky nelze jednoduše otočit vodovodním kohoutkem, a tak mnoho místních obyvatel pere, myje se, nabírá vodu či rybaří i v místech, která obývají hroši. Čas od času proto dochází ke střetům, které obvykle mívají tragické následky.   Hroši jako kořist   Člověk je také jeden z mála nepřátel dospělých hrochů. Trochu jiné je to s hrošími mláďaty, která jsou pochopitelně mnohem zranitelnější. Hroší samice je březí sedm až osm měsíců a rodí obvykle pouze jedno mládě. Porod probíhá pod vodou a prvním úkolem novorozence po příchodu na svět je vynořit se nad hladinu, aby se mohl nadechnout.  

Po narození mládě váží obvykle něco mezi třiceti až padesáti kilogramy a to jej samozřejmě předurčuje stát se případnou kořisti některých predátorů, zejména krokodýlů. Na dospělého jedince si žádný „rozumný“ krokodýl samozřejmě netroufne, takže oba druhy zvířat žijí v jakémsi příměří. Pokud se naskytne příležitost zmocnit se mláděte, krokodýli na dobré způsoby zapomínají. Hroší stádo se o svá mláďata pečlivě stará a ochraňuje je, přesto se odhaduje, že až čtyřicet pět procent mladých se nedožije jednoho roku. Pro lvy není hroch typickou kořistí, protože ulovit takto velké „sousto“ představuje značné riziko. Dospělá hroší samice váží kolem jeden a půl tuny, samci mohou dosahovat hmotnosti dokonce i přes tři tuny a zdolat tak velkou kořist vyžaduje značné úsilí a spolupráci celé smečky. Přesto na některých místech Afriky lvi hrochy loví, zejména tam, kde je nedostatek jiné, snadnější kořisti, a kde se lvi orientují nejen na lov hrochů, ale i dalších velkých zvířat, jakými jsou třeba sloni či žirafy. Na tento jev lze narazit například v některých částech Botswany.   Výjimečně se lvi na hrocha odváží i jinde. V letošním roce bylo například takovéto mimořádné chování zaznamenáno u lvů z proslulé smečky Bila Shaka, kterou znají lidé díky seriálu televize BBC Deník velkých koček. Od této smečky, která obývá keňskou rezervaci Masai Mara, se před časem oddělilo pět mladých samců a vytvořilo si vlastní teritorium v oblasti známé jako Paradise Plains. To, že se mladí samci v určitém věku oddělí od mateřské smečky, je naprosto běžné. Ale proč se tato zvířata začala specializovat na lov hrochů tam, kde je dostatek jiné, snadněji dosažitelné kořisti, už tak jasné rozhodně není. Proč se tak děje, zatím není známo. Jisté je jen to, že za pouhou druhou polovinu května tohoto roku zde tato smečka prokazatelně ulovila nejméně tři hrochy.   Skořápka mokoro   Je časné ráno a tradiční dlabaná loďka, které se v Botswaně říká mokoro, tiše proplouvá sezonně zaplavovanými částmi největší vnitrozemské delty na světě – delty řeky Okavango. Velikost loďky stačí tak akorát na to, aby se do ní vešel jeden pasažér a domorodý průvodce, který mokoro odstrkuje ode dna dlouhým bidlem. V ranním chladu stoupá od hladiny pára a halí celou oblast do příznačné mlhy, ze které jen tu a tam vystupují špičky zaplavených stromů a keřů. Je slyšet pouze tiché šplouchání vody a hlasy ptáků, pro které začíná nový den. Průvodce znovu rozvážně zaboří dlouhé bidlo do vody a natřese si pušku, kterou má na zádech. Je třeba dávat dobrý pozor, protože loďka se pohybuje v místech, která obývají hroši. Napíná zrak, aby mu neunikl žádný pohyb, stín či bublina, která by signalizovala případné nebezpečí.   Na dvacet metrů od loďky se ozve zafunění a vzápětí další a nad hladinou se postupně objeví oči a nozdry asi desetičlenné hroší rodiny. Chvíli pozorně sledují proplouvající mokoro a vzápětí se v poklidu znovu zanoří, jako by zde nikdy předtím nebyli. Loďka se pomalu vzdaluje a opatrně ukrajuje z dalších metrů přízračného světa řeky Okavango…  

Jsme součástí tohoto světa stejně jako hroši, opice či krokodýli. A každý ze živých tvorů na této planetě, včetně nás, zde má své místo. Je pravdou, že hroši mají na svědomí nejvíc usmrcených lidí ze všech afrických zvířat. Je ale také pravdou, že jsme to my, kdo s tímto vědomím vstupujeme do jejich výsostných teritorií.

Co možná nevíte

● Latinský název pro hrocha Hippopotamus lze přeložit jako „říční kůň“. Hroši jsou však příbuzní spíše skotu než koním.

● Hroch obojživelný dokáže své čelisti rozevřít tak, že mohou svírat úhel 150 stupňů.

● Hroší tělo nesou sloupovité krátké nohy se čtyřmi kopýtky. Ta zvětšují plochu, na kterou hroch našlapuje a v bažinatém terénu zabraňují tomu, aby se hroch zbytečně bořil. Mezi prsty mají hroši plovací blány.

● Hrochům nejlépe vyhovuje hloubka vody něco málo přes jeden metr, ve které se mohou pohybovat po dně. Jsou však i vynikající plavci a dokážou uplavat i 30 km.

● Hroši mívají čtyřicet zubů, z nichž největší jsou dolní špičáky, které mohou i s kořeny měřit až 70 cm a vážit až 4 kg.

● Na rozdíl od slonoviny hroší zuby nežloutnou a v minulosti se využívaly například k výrobě zubních protéz.

● Dříve se lidé domnívali, že takzvané hroší zívání znamená hrozbu. Podle nejnovějších poznatků však takto zvířata vypouštějí přebytečné plyny, které při trávení rostlinné potravy vznikají v jejich žaludcích.

● První hroch přišel do Zoo Praha již v roce 1933. Jmenoval se Petr a zoo jej koupila od cirkusu Kludský za 52 000 korun.

Rady na cestu (za hrochy)

● Hroši v současnosti nepatří na seznam ohrožených druhů. V řadě afrických zemích ležících na jih od Sahary jsou poměrně běžní. V severní části Afriky, jako například v Egyptě, však již byli vyhubeni.

● Kdo chce mít jistotu, že hrochy opravdu uvidí, může se vydat třeba do Ugandy ke kanálu Kazinga, který tvoří spojnici mezi Georgeovým a Edwardovým jezerem. Zdejší hroší populace patří k největším na světě.

● Setkání s hrochy je zaručené také na řece Luangwa v zambijském národním parku South Luangwa. Na jeden kilometr řeky zde připadá přibližně padesát tlustokožců.

● K dalším dobrým typům, kam se za hrochy vydat, patří i řeka Chobe nebo delta řeky Okavango v Botswaně.

● Hroši jsou přísně teritoriální a útočí v souvislosti s obranou svého území nebo když se cítí být ohroženi. I když se mírumilovně povalují ve vodě, není dobré přibližovat se příliš blízko, protože i břeh mohou považovat za součást svého území a mohou jej bránit.

● V  noci vycházejí hroši na břeh, kde se pasou, a to často na polích nebo v těsné blízkosti lidských obydlí. Důvodem k útoku může být, že jim člověk neúmyslně překříží přímou cestu k vodě nebo se nešťastnou náhodou ocitne mezi hroší samicí a mládětem.

● Za hrochy je možné vydat se i po vodě. Na jezerech Baringo a Naivasha v Keni si lze pronajmout pramici, v Botswaně v deltě řeky Okavango se používají tradiční malé loďky mokoro. Vždy se vyplatí mít s sebou zkušeného průvodce, který ví, jak se vyhnout případné srážce. ● Na mapách afrických národních parků a rezervací jsou místa, která obývají hroši, zpravidla označena jako „hippo pool“.  

Text Topí Pigula   Pokud by se význam národa posuzoval podle toho, jaký otisk nechal v pojmenování živočišných a rostlinných druhů, nevedli by si Češi vůbec špatně. V latinských názvech můžeme najít jména Čechů, českých lokalit, ale třeba i české opery.  

●●●

Asi jen málokoho by napadlo, že jméno slavné opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta nese i mlž, který obýval silurská moře. Na první pohled obyčejná zkamenělá škeble dostala své originální jméno v polovině 19. století od světoznámého francouzského geologa a paleontologa Joachima Barranda, který přišel do Čech v roce 1831. Rodové jméno Nevěsta později sám J. Barrande přejmenoval na Panenka, takže dnes je tento mlž znám jako Panenka vendita. Tím se ovšem český překlad od Smetanovy opery vzdálil natolik, že se nepoužívá, protože škeble by se v češtině jmenovala panenka prodaná, v horším panenka prodejná.

J. Barrandovi ale můžeme děkovat také za tak poetické vědecké názvy mlžů, jako jsou třeba Vlasta nebo Královna. Jiný český unikát, mlž Babinka prima, vděčí za své jméno matce Jana Nerudy, která byla Barrandovou posluhovačkou a pomáhala mu s češtinou. Názvy odkazující na český původ používali při pojmenování zkamenělin i jiní paleontologové. Například ve jménech devonských mlžů Vltaviella reticulata, Zenospira pragensis a Chuchlina minuta poznáme pražskou Chuchli, Prahu a Vltavu.  

●●● Téměř sedmdesát tisíc lidí v České republice má příjmení Novák nebo Nováková. Bylo by proto s podivem, kdyby se nejrozšířenější české příjmení neobjevilo v názvu nějakého živočicha či rostliny. Už proto, že jediným přímým žákem Joachima Barranda byl vynikající český paleontolog Otomar Pravoslav Novák, kterému Barrande svěřil dokončení svého díla o českých trilobitech.  

V dubnu roku 2001 sbíral paleontolog amatér Petr Kolář fosílie ve vápencích barrandienu a narazil na ocasní štít neznámého druhu trilobita čeledi Homalonotidae. V té době uplynulo 150 let od narození Otomara P. Nováka, a tak na jeho počest dostal 400 milionů let starý trilobit jméno Ormathops novaki. Otomar P. Novák navíc zůstal zvěčněn ve jménech rodů trilobitů Novakella a Novakaspis. Novákové ale mají také svůj kosatec Iris aphylla novakii, několik druhů mouchám podobného hmyzu s pěkným českým jménem zelenušky a dokonce lišejník Xanthoria nowakii, který má podivuhodné rozšíření: Polsko, Švýcarsko a Jižní Amerika. V Řecku zase nosí toto jméno devítimilimetrový nenápadný hnědý brouk Parmena novaki patřící do příbuzenstva tesaříků.  

●●●

Jedním z českých přeborníků v počtu zanechaných jmen v názvech organismů je zoolog, geolog a meteorolog Ferdinand Stolička. Narodil se 7. července 1838 v myslivně Zámeček u Kroměříže jako syn nadlesního. Pracoval například jako geolog Indického geologického ústavu v Kalkatě, podnikl několik výprav do Himálaje a publikoval tisíce stran vědeckých prací. V Česku jej přesto zná málokdo. Stačí však zadat do internetového vyhledávače druhový název stoliczkai a hned se objeví několik set odkazů. Další takřka tisícovka odkazů vyskočí pod slovem stoliczkana. Patří sem například agama Laudakia stoliczkana z Mongolska a Číny, která se dokonce dostala na jednotugrikovou mongolskou známku, plž Gibbula stoliczkana z Filipín, ryba škrabalka afghánská Schizopygopsis stoliczkai a motýl Colias stoliczkana z Himálaje.  

●●● V latinských názvech ale najdeme i jména mnoha žijících Čechů. Například dravý půdní roztoč Rhagidia ruseki nese své jméno po Josefu Ruskovi, zakladateli dnešního Ústavu půdní biologie Akademie věd ČR v Českých Budějovicích.  

V oficiálním dekretu k pojmenování afrického svižníka Trichotenia mireki se zase dočteme: „Nový druh je věnován mému kamarádu a příteli na cestách po Zambii, Mirkovi Hrdému z Prahy, České republiky, který vytvořil nádherný film o této expedici a který dokumentoval sběr těchto nových druhů.“

Zdaleka totiž není pravidlem, že pokud je nový druh pojmenován po žijící osobě, musí být dotyčný zdatným vědcem. Například kavkazský střevlík Cychrus kaiseri nese jméno po herci Oldřichu Kaiserovi. Slušnou řádku svých jmenovců má mezi brouky i knižní nakladatel entomologické literatury Robert Lízler.

Své zvířátko má samozřejmě i český velikán Jára Cimrman. Je jím poddruh myšice malooké Apodemus microps cimrmani ze severozápadních Čech.

Text a foto Markéta a Michael Foktovi   Na celém světě najdete jen málo míst prodchnutých uměním tak intenzivně, jako je francouzské Azurové pobřeží. Světoznámí mistři štětce i další umělci se sem sjíždějí už minimálně dvě století, aby se při tvorbě nechávali inspirovat zdejším mořem i sluncem zalitými vesničkami. Umění tak postupně prolnulo do běžného života Riviéry a místní usedlíci si bez něho svět kolem sebe snad už ani nedokážou představit. Francouzské pobřeží Středozemního moře je pro umělce zemí zaslíbenou. Místní lidé jsou zvyklí na to, že se v běžném životě setkávají se jmény, která my ostatní známe spíše z učebnic. Se zdejší krajinou spojili část svého života Picasso, Renoir, Cocteau, Chagall či Monet – buď zde přímo žili, nebo sem často jezdili tvořit. Někteří ze starších usedlíků se na muže za malířskými stojany dokonce pamatují, jiní slýchali osobní zážitky z úst svých rodičů.   Obliba uměleckých předmětů všeho druhu a jakýsi přirozený vkus zakořenily v povědomí místních lidí natolik, že uměleckou činnost a originální design nejen uznávají, ale přímo vyžadují. S muzejními expozicemi či ateliéry sochařů, keramiků, malířů a dalších stoupenců volné tvorby se zde proto setkáváme takřka na každém kroku. Umělci zde nemusejí čelit názorům, na které občas narážejí v jiných koutech světa, kde jsou považováni za podivíny štítící se vzít za pořádnou práci.  

ŽIVOUCÍ UČEBNICE   Města a vísky rozeseté podél pobřeží jsou náležitě hrdé na to, že v nich přebýval některý z velkých mistrů. Antibes či Vallauris mají svého Picassa, ­Cagnes-sur-Mer Renoira a Villefranche-sur-Mer zase Cocteaua. Budují jim muzea a pomníky, slaví výročí jejich příchodu nebo jiných významných mezníků tvořivého života. Před třemi lety zde dokonce začal vznikat unikátní společný projekt s názvem Po stopách malířů Azurového pobřeží.   Místní odborníci si dali tu práci, že v devíti z těchto uměním požehnaných obcí vyhledali přesně ta místa, na kterých věhlasní malíři svá plátna tvořili. Místo malířských stojanů na nich instalovali reprodukce výsledných děl tištěné na keramických kachlích. Vznikla tak nejen unikátní výstava slavných prací pod širým nebem, ale také jedinečná možnost porovnat, jak se od vzniku díla malovaná scenerie změnila.   Navzdory tomu, že mistři bohatě využívali svého kreativního vidění k pozměňování perspektivy, barevnosti a leckdy i vzhledu zachycovaných míst, můžeme v okolní krajině snadno rozeznat znaky, které podráždily jejich představivost již před stoletím nebo i dříve. Můžeme se rovněž dohadovat, jak by na ně zapůsobily moderní silnice či budovy, které nemohli vidět ani ve svých nejbujnějších představách. Hledání vystavených pláten zároveň nabízí možnost navštívit některé z nejmalebnějších koutů Riviéry a nechat se při jejich výběru vést vkusem lidí ke vnímání estetičnosti okolního světa nejpovolanějších.  

RENOIROVO KRÁLOVSTVÍ   Letos je tomu sto let od chvíle, kdy se do tehdy nenápadného přímořského městečka Cagnes-sur-Mer přistěhoval jeden z mistrů impresionismu ­Pierre-Auguste Renoir se svou ženou Aline a třemi syny. Tvořil zde až do své smrti navzdory tomu, že byl ke konci života kvůli revmatoidní artritidě upoután na kolečkové křeslo. I ono je ostatně spolu s dalšími osobními předměty a jedenácti originálními malbami vystavené v Renoirově domě, který dnes slouží jako muzeum jeho tvorby.  

Na tříhektarovém pozemku Les Collettes, který se stal na posledních jedenáct let života Renoirovým domovem, umělce na první pohled uchvátil především sad asi sto padesáti věkovitých olivovníků. Jejich pokroucené kmeny se objevily i na obraze Krajina v Les Collettes, který je součástí malířské stezky. Stejně jako na malířově plátně se i dnes mezi olivovníky otevírá výhled na středověké městečko Haut-des-Cagnes. Rozkošná osada s úzkými uličkami tvoří protipól moderního přímořského střediska Cagnes-sur-Mer, na které shlíží z devadesát metrů vysoké skalnaté vyvýšeniny.  

Protože sem za Renoirem jezdívali známí umělci, vysloužila si bývalá opevněná pohraniční víska mezi Francií a panstvím savojských knížat brzy přezdívku Montmartre Francouzské riviéry. Umělecký ruch tu panoval až do šedesátých let minulého století. Malíři zpodobňovali snad každý kout vesnice, s trochou nadsázky tak můžeme říct, že by se z jejich děl mohl poskládat plán celého města. Mezi návštěvníky, na které místní vzpomínají nejvíce, patřil například Yves Klein, známý svými obrazy či plastikami laděnými do modré barvy, nebo spisovatel a duchovní otec slavného pařížského komisaře Maigreta Georges Simenon, který nějaký čas přebýval v jednom z malých domků historického centra.   COCTEAU V TUNELU

Podobnou atmosféru přímořského klidu vyzařuje i další ze zastávek malířské trasy, která má i podobně znějící jméno – Villefranche-sur-Mer. Původně rybářská osada ležící mezi Nice a Mentonem se může pochlubit malebnou přístavní zátokou. Na jejím břehu stojí menší kaple svatého Petra, patrona rybářů, kterou místní muži se sítěmi využívali k modlitbám i ke skladování svých rybářských potřeb. Koncem padesátých let ji vymaloval a zrenovoval Jean Cocteau. Své dílo věnoval právě rybářům. Motivy z jejich života se odrážejí ve vnější fasádách i vnitřních malbách. Dokonce i kříž na zvonici má podobu čtyř ryb stýkajících se hlavami uprostřed.  

Jean Cocteau vtiskl svůj rukopis i další místní pozoruhodnosti, temné uličce ze třináctého století s příhodným názvem Rue Obscure. Jde vlastně o asi sto třicet metrů dlouhý tunel krytý kamennými oblouky, nad nimiž se rozkládají rozšířená patra domů po stranách ulice. Právě zde Cocteau namaloval slavný obraz Rue Obscure s lidskou tváří v popředí a krytou pasáží v pozadí. Obličej na obraze s největší pravděpodobností patří jeho životnímu partnerovi, světoznámému herci Jeanu Maraisovi.   MONET A PICASSO   Když ve čtvrtém století před naším letopočtem založili staří Řekové v chráněné zátoce na cestě mezi Korsikou a nynější Marseille osadu jménem Antipolis, nemohli si vybrat charismatičtější místo. Osadu navíc obehnali vysokými hradbami, čímž vytvořili nejen architektonickou pozoruhodnost, ale také neodolatelný objekt zájmu malířů nejrůznějších období a stylů. Kamenné hradby dnešní obce Antibes zalité zlatavým sluncem na pozadí alpských vrcholků a orámované azurovým mořem chtěl na plátno zachytit snad každý kumštýř, který šel kolem.  

V roce 1888 se zde zastavil jeden ze zakladatelů impresionismu Claude Monet. Původně se v Antibes hodlal zdržet pouhých pár dní, ale jeho pobyt se protáhl na více než čtvrt roku. Během té doby namaloval téměř čtyřicet obrazů – dost na to, aby jimi v létě téhož roku zaplnil pařížské výstavní studio. O necelých šedesát let později se zde na podobnou dobu usadil další z velkých mistrů, Pablo Picasso. Ateliér si vybudoval přímo na hradbách. Zanechal tu po sobě desítky maleb, kreseb a dalších uměleckých děl, která věnoval městu. Celá kolekce se pak stala základem sbírek Picassova muzea, jež dnes v jeho bývalém ateliéru sídlí.   SLAVNÍ MILENCI

Snad nejzajímavější příběh má idylický obraz antibeské zátoky od Raymonda Peyneta z roku 1942. Představivost umožnila autorovi, aby do popředí obrazu přimaloval párek zamilovaných lidí. Peynetovi milenci si brzy získali nečekanou celosvětovou popularitu, která trvá dodnes. Slavné dvojici se dokonce dostalo té cti, že byla součástí oficiálního daru města Paříže britské princezně Anně u příležitosti její návštěvy. Figurky se v průběhu let vyráběly v celé řadě podob – jako parfémy, přívěsky, porcelánové dekorace, nejrůznější panenky či ozdobné obrázky na dámských spodních kalhotkách. V letech 1985 a 2000 se dostaly i na poštovní známky.  

Peynetovo dílo zaznamenalo velkou odezvu také v Japonsku. Jeho tvorbě se věnují hned dvě japonská muzea, takže pozornosti nemohli ujít ani slavní milenci z jeho obrazu. U příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války odhalili jejich sochu v Hirošimě. Obliba figurek sahá v Japonsku tak daleko, že mnohé páry neváhají podniknout dlouhou svatební cestu ze země vycházejícího slunce do evropského „rodiště“ zamilované dvojice.

Snoubenci se ostatně mohou nechat oddat v antibeské svatební síni, kde pak dostanou speciální diplom lásky. Kromě podpisu starosty Antibes na něm samozřejmě nemohou chybět ani slavní kreslení milenci.

TRAMVAJÍ ZA UMĚNÍM

● Na Francouzské riviéře je umění natolik všudypřítomné, že se bez něho neobejde ani tramvajová trať. Konkrétně nově otevřená a zároveň jediná tramvajová linka číslo 1 v metropoli ­Riviéry Nice. Celou její trasu lemuje čtrnáct děl známých představitelů moderního umění, z nichž některá jsou skutečně monumentálních rozměrů a všechna dohromady tvoří odvážný projekt s názvem Umění ve městě (Art in the City).

● Nejzajímavějším z nich je kolekce sedmi myslitelů, která zdobí jedno z hlavních niceských náměstí Place Masséna. Bílé sochy vážných mužů navržené španělským umělcem Jaume Plensou trůní ve výšce dvanácti metrů na plošinách zakončujících kovové sloupy zapuštěné do asymetrické černobílé dlažby náměstí. Jednotliví myslitelé symbolizují zemské kontinenty a k plnému životu se probouzejí až po západu slunce.

● Každá ze soch je zevnitř osvětlená dynamicky proměnlivým světlem. V noční tmě proto všichni muži září do okolí a zároveň každý z nich pozvolna mění barvu svého těla, jako by procházel všemi barvami spektra duhy. Celé sousoší pak vypadá, jakoby spolu sochy beze slova rozmlouvaly. Snad právě proto autor svůj výtvor pojmenoval „Konverzace v Nice“.

KAM SE JEŠTĚ VYDAT

● Stejně dobře jako na Francouzské riviéře se umění daří i na italské části pobřeží Janovského zálivu. Jen pár kilometrů od francouzských hranic, u města San Remo, se nachází zcela unikátní místo neodmyslitelně spjaté s volnou tvorbou. Vesnice Bussana Vecchia (Stará Bussana) připomíná při pohledu z dálky pouhou hromadu rozvalin. Své dílo zkázy zde zanechalo silné zemětřesení, které osadu pamatující doby římské říše zpustošilo koncem devatenáctého století.

● Po druhé světové válce, v období volnomyšlenkářských šedesátých let, sutiny zarostlé plevelem objevili umělci. Začali zříceniny adaptovat k přebývání a sláva vznikající umělecké kolonie brzy překročila italské hranice.

● Ve vesnici chyběla elektřina, kanalizace i rozvod pitné vody. To všechno museli umělci vybudovat vlastníma rukama. V té době jich tady žilo několik desítek z různých evropských zemí. Jednotlivým budovám ponechali ráz zřícenin, takže vesnice vypadá, jakoby se tu čas zastavil před sto padesáti lety.

● Bussanu křižují jen úzké dlážděné uličky, do kterých se nedá vjet autem. Jediná asfaltka končí před vesnicí, kde také musejí turisté zanechat své dopravní prostředky. Ve vyspravených domech dnes najdete studia či ateliéry malířů, sochařů, keramiků, ale i spisovatelů a básníků. Řada z nich má podobu galerií, kde je možné zakoupit výtvory inspirované posvátným klidem zříceného města bohémů.

Michael a Markéta FoktoviMichael je fotograf, publicista a přírodovědec. V roce 2003 získal v soutěži Czech Press Photo v kategorii příroda a životní prostředí první místo – cenu Zlaté oko a o rok dříve ve stejné kategorii čestné uznání. Markéta je fotografka, novinářka a manažerka. Organizuje fotografické výstavy, zastupuje Michaela v obchodních záležitostech a oba spolu v autorské dvojici vytvářejí materiály o zajímavých místech naší planety i fenoménech ze světa zvířat.

Text Aleš Horáček   Bylo to jako zjevení, když v srpnu v Zambii vystoupilo trio kytaristů z Prahy. Přivezla je sem právě Radu Tesaro, dcera profesora Milana Tesaře, skladatele a pedagoga konzervatoře Jaroslava Ježka. Sál Alliance Française v Lusace byl plný místní honorace. Do ticha se nesly tóny mistrovsky zahraných instrumentálních skladeb a lidé naslouchali až nábožně. Pak to přišlo. Vysoký černoch v řadě za mnou to už nevydržel a svými mohutnými tlapami začal na celý sál plácat do rytmu. Chyběly mu tam zkrátka bubny.  

Tato drobná, úsměvná příhoda jako by vystihovala celou Zambii. Pokud se tady Evropan nechce do několika týdnů zbláznit, měl by rychle přestat posuzovat věci podle toho, co připadá normální jemu. Vždyť proč by měl vlastně člověk na koncertě sedět jak zařezaný a emoce projevovat až při závěrečném aplausu? Někdy je to legrace. Mikrobusy, které tu zajišťují velkou část hromadné dopravy, nejedou, dokud na třech sedačkách nesedí čtyři cestující. Po deváté hodině večer platí zákaz vycházení, protože zde neexistuje veřejné osvětlení, a člověk by se potmě mohl přerazit nebo rovnou skončit v příkopu. Zákaz samozřejmě nikdo nedodržuje, ale úřady jsou z obliga.   Také jsme tady potkali spoustu slušně oblečených lidí, kterým nedělalo problém říct nám jen tak mezi řečí: „Dej mi deset pin“ (asi padesát korun). Když jsme jim je ale nedali, většinou to skončilo jen širokým úsměvem a větou: „OK, někdy příště.“  

Jindy by si však člověk zoufal. Seděli jsme třeba v dálkovém autobuse, který měl být už tři hodiny na cestě. Konduktér nás snad podesáté ujišťoval, že za pět minut opravdu pojedeme. Když se autobus nakonec přece jen rozjel, nestačili jsme ještě ani opustit nádraží a řidič se s konduktérem o cosi pohádal, zastavil, teatrálně vystoupil a odešel. „Žádný spěch, jsi v Africe!“ stálo na samolepce, kterou jsme viděli na letišti. Řídí se tím i na úřadech. Tři dny jsme chodili zaplatit novinářskou akreditaci, než se nám podařilo sehnat člověka schopného vystavit potvrzení. Známí, kteří v Zambii působí už delší dobu, to pak komentovali: „Už na třetí pokus? Tomu se říká štěstí začátečníka!“ Považovali jsme to za vtip. Ovšem jen do chvíle, než jsme se přesvědčili, že když úředník nedostane úplatek, klidně vyhostí ze země i pracovníka charity.   „Opravdový muž dívky nezneužívá!“ hlásalo heslo osvětové kampaně, na které jsme narazili v telefonní budce u nákupního centra. Běžný Zambijec má do anglického gentlemana daleko. Nebylo výjimkou vidět ženu, jak vleče dvě tašky, třetí nese na hlavě a na zádech má dítě. Často ji doprovázel zcela bezstarostný muž, v ruce nejvýš mobil.  

Pro osvětový billboard u místní benzinové pumpy, zaměřený na odstranění tradovaného mýtu, je pak každý komentář zbytečný. Sedí na něm holčička a u ní se skví nápis: Sex se mnou AIDS nevyléčí…

Jsou to jen střípky, které v hlavě utkví po ani ne měsíčním pobytu. Lze ale vůbec Zambii s naším evropským pohledem poznat? „Tady poznáš hlavně sám sebe,“ řekla mi sociální pracovnice, která v Lusace pomáhá dětem v chudinské čtvrti Kalingalinga.Článek Aleše Horáčka o tom, jak v Zambii funguje česko-slovenská pomoc, si přečtete v některém z příštích čísel magazínu Koktejl.

Ptala se Barbora Literová, foto Marek Wágner   Do Afriky můžete odjet z různých pohnutek. Objevovat nepoznané, hledat odpovědi na otázky, pomáhat potřebným, měnit život svůj i ostatních. Málokdo sem ale jede s tak vyhraněným cílem, jako to udělala Češka Radu Tesaro. Do Zambie přijela malovat, najít svůj umělecký styl. Z civilizační šedi její plátna najednou ožila barvami. V Zambii se člověk v průměru dožívá 38 let. Lékařská péče je mnohým nedostupná, lidé umírají i na běžně léčitelné choroby jako je tuberkulóza, mnozí jsou HIV pozitivní.   Může člověk žít v takovéto zemi šťastně? Žiju s rodinou na farmě mimo Lusaku (hlavní město Zambie), takže v idylické přírodě. Mám tu božský klid na malování. Přesun do Zambie před pěti lety mi výrazně pomohl, abych se našla jako malířka. Takže já tady šťastná jsem, i když člověk musí být obezřetný.  

V jakém smyslu?

Nesmíte na to nebezpečí kolem zapomenout a musíte být ve střehu. Pracovní síla je v Zambii velice levná. To je obrovská výhoda života v téhle zemi. Můžete se věnovat svým koníčkům, v mém případě malování. Nerozptylujete se zbytečnostmi. Na žehlení, praní a další práce si najmete člověka. Vás to stojí málo a pro něj to znamená živobytí. Dobře si ale uvědomuju, že lidé, kteří nám doma pomáhají, jsou většinou HIV pozitivní.

Pomáháte Africe? Dnes je téměř společenská nutnost, aby se běloch angažoval v charitě.

V Zambii stejně jako i v jiných afrických státech běží mnoho charitativních projektů. Spolupracuji s Česko-zambijskou klinikou, jeden z jejich projektů nazvaný Street Children pomáhá konkrétním dětem z ulice a dává jim prostřednictvím vzdělání šanci na změnu. To se mi líbí. Realizovali jsme společně nějaké výstavy, kdy výtěžek z prodeje obrazů putoval na pomoc těmto aktivitám. Češi ale často mají o pomoci Africe idealistické představy.

Jedou tam s vidinou, že spasí svět? Tak nějak. Mnozí ale neunesou, že mezi teorií a praxí leží v Zambii propast. Často pozoruju, jak se z bělocha plného ideálů stane za rok rasista. Lidí, kteří skutečně vydrží, je v podstatě jen hrstka. Na Afričana musíte po africku a ne po evropsku. Oni neplánují. Naše civilizace má všechno nalajnované a uložené v tabulkách. Slovo budoucnost je Afričanům cizí. Na rozdíl od nás jsou ale stále v pohodě. To my jsme ve stresu z toho, jak je nic nerozhází. Jestli na Zambii něco nemám ráda, pak je to přístup mnoha bělochů k domorodcům.  

Vy jste se tam nikdy nedostala do střetu s místními?

Asi jsem měla štěstí, ale nikdy jsem neřešila žádný vážnější problém. Já beru Afriku i s jejími obyvateli takovou, jaká je. Já jsem ten cizinec, který se musí přizpůsobit jejich kultuře a myšlení, nikoli naopak. Snad díky tomuto přístupu životem v Zambii zatím pohodově proplouvám.

Žila jste nějaký čas v Kanadě. Po letech strávených v Torontu jste vystoupila na letišti v Lusace. Ta kulturní i sociální změna vámi opravdu nijak nehnula?

Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Do Zambie jsem jela s obavami. Bála jsem se nemocí, chudoby, jak se s tím sžiju. Pak jsem vystoupila v noci na letišti a musela se dostat taxíkem do Livingstonu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nic, co do této chvíle v mém životě fungovalo jako normální, není automatické. Že si tu nic nevykřičím, nevypláču, ale když si počkám, tak se dočkám. Trpělivost. To je lekce Afriky.

Nebojíte se jako cizinka případných politických nepokojů, které by se mohly obrátit proti bílým „vykořisťovatelům“? V sousední zemi jako je Zimbabwe nebo nedaleká Jihoafrická republika o takové konflikty není nouze.

Zambie je mírumilovná země. I kriminalita je tu poměrně nízká ve srovnání s okolními státy. Doufám, že se tento stav udrží. Během posledních pár let se Zambie ekonomicky dost zvedla. Proudí tudy davy turistů, aby se podívaly na Victoriiny vodopády. Ty by byly přístupné i ze strany Zimbabwe, ale to je vzhledem k tamní bezpečnostní situaci riskantní. Dá se říct, že i z okolních nepokojů Zambie těží. Navíc je tu nádherná příroda. Narozdíl od Keni, sem ještě neproudí davy turistů, aby v autobusech brázdily národní parky. Stále je to poměrně panenská záležitost a zvířata tu mají ještě přirozené reflexy.

Jak vypadá váš všední africký den?

Má dvě hlavní náplně: rodinu a malování. Dceru vezu do školky, vrátím se domů a jdu malovat. Někdy vyrážím i do krajiny, vezmu si foťák a čekám na dobré světlo. Půl roku jsme byli bez auta, tak jsem většinu zařizování absolvovala na kole. Místní žijí uměním, aniž by si to uvědomovali. Pro ně je naprosto přirozené vyjadřovat se prostřednictvím hudby, tance, malování. Když jsem šla na procházku se sousedovic třináctiletým synem, začal najednou ťukat do rytmu o kamínky. Jsou až neuvěřitelně muzikální.

Jak a kde hledáte inspiraci?

Inspirace se mi dostává ze všech stran. Velkým přínosem je pro mě hudba, kterou mám puštěnou vždy, když maluji, mé každodenní prožitky, okolí, krajina, lidi, se kterými se potkávám, barvy Afriky, rodina. Někdy se mi u jednoho obrazu stihne promítnout celý život, mysl pořád pracuje na sto procent.

Máte předem danou představu?

Je to různé, někdy představu mám, jindy to řeším až před bílým plátnem, nebo si jen dělám podklad. Moc dlouho nepřemýšlím. To je možná někdy i chybou, někdy ale zase výhodou. Párkrát jsem pracovala na krajinách přímo v plenéru, ale není to nic lehkého. Obzvlášť v Africe. Je vedro, ostré agresivní světlo během dne, často se musí měnit pozice. Dost často fouká silný vítr a potom všechno lítá a je těžké se soustředit.

Máte doma ateliér, kde by vám seděli domorodci modelem?

Zatím jsem měla v Africe výhodu, že jsem vždy bydlela ve větších domech, kde bylo dost místností, z kterých jsem si mohla studio vytvořit. Často ale končím se stojanem i v jiných místnostech, takže to potom vypadá, že celý dům je studio. Asi to tak i je. Párkrát mi domorodci pózovali, jednou mi i skupinka dětí seděla modelem venku na zahradě. Dala jsem si k tomu pivko, a hned byl na jejich tvářích obrovský úsměv. Často to ale nedělám, nejsou dostatečně ukáznění. Proto používám fotografie, které si sama nafotím.

Vaše obrazy jsou krásně barevné. Teplo Afriky z nich sálá. Jakou náladu měly, když jste žila a vystavovala v Kanadě?

Byly šedivé (smích). Předtím jsem malovala hlavně abstraktní umění, někdy krajiny. Než člověk začne vystavovat obrazy, měl by mít svůj styl. Bratr mi kdysi říkal: ty už máš styl, všechno je do šediva. Samozřejmě to myslel s nadsázkou, ale když jsem se ohlídla, obrazy byly opravdu ponuré.

Takže Afrika vnesla do vašeho života barvy?

Určitě. Barvy a tvary. Zambie je pestrá a plátna odrážejí to, co vidím.

Radu Tesaro KirbyNarodila se roku 1979 v Praze. Na lidové škole umění absolvovala hru na klavír. V osmnácti letech odešla do Německa, kde studovala jazyky, pořádala klavírní koncerty a začala se věnovat kresbě. Později žila na Novém Zélandě. V roce 2001 odešla do Toronta, kde studovala klasickou malbu a kresbu. Tady poznala zambijského umělce Richarda Kirbyho, za kterého se v roce 2005 provdala. Nyní žije s rodinou na farmě v Zambii, kde tvoří, vystavuje, dává hodiny klavíru a tráví volný čas se svou dcerou. Při své tvorbě používá nejvíce techniku olejomalby na plátno. Její obrazy jsou nyní převážně zaměřeny na africkou tématiku – portréty, krajinu a divokou zvěř.

Text Irena Páleníčková, foto Jiří Páleníček   Stála jsem na křižovatce a zírala. Autům naskočila červená ve všech směrech a jízdním kolům naopak zelená. GO! Kola se vřítila do křižovatky ze všech směrů najednou. Zavřela jsem oči. To nedopadne dobře. Pak nastalo podezřelé ticho. Opatrně jsem otevřela jedno oko – křižovatka byla prázdná a každý Holanďan si spokojeně dál šlapal svým směrem.   Holandské kolo je pojem. V jiné zemi ho uvidíte jen vzácně a koupíte ještě vzácněji. Ale co by také v našich kopcích dělalo, když obvykle nemá přehazovačku a i do malého stoupání se na něm jede dost nepohodlně? Raritu z něj dělá především jeho velikost. Zatímco jízdní kola v celé Evropě mají standardní menší průměr 26 palců, holandská mají palců 28. Dost těžko lze ostatně očekávat, že dvoumetroví holandští dlouháni budou jezdit na malé skládačce.   Kola mají i vyšší a širší řídítka, na které si Holanďané ještě přidělávají opěrky pro ruce, aby na rovinách bez zatáček nemuseli řídítka držet. I sedla jsou větší, široká a pohodlná. Zadní brašny by se svým obsahem hodily na dlouhý „cyklovandr“ okolo světa. Naprosto největší brašny mají pošťáci, ale i ty průměrně velké spolknou obsah nákupního vozíku ze samoobsluhy jako nic.   Převažují tu kola dámská, a prodavači se upřímně divili, že ve střední Evropě jezdí ženy na pánském kole. Horská kola s hrubým vzorem plášťů jsou k vidění jen o víkendech a to ještě hodně vzácně. Nikdo s nimi nepočítá. Při první návštěvě Holandska s vlastními koly jsme naše „horáče“ díky jejich širokým plášťům nenacpali ani do jednoho stojanu.  

NEVYČNÍVAT, NELIŠIT SE

Holanďané o sobě říkají, že k jejich základním vlastnostem patří nevyčnívat a neodlišovat se. Snad i proto jsou jejich kola většinou šedivá, černá a popřípadě rezavá. To, co je pro ně normál, je pro nás vděčný objekt pozorování – brzy konstatujeme, že k nenápadnosti kol patří podle Nizozemců i dvě sedačky pro děti, vepředu a vzadu, a u řídítek kromě košíku i plexisklový kryt proti dešti, stejně jako kryt na řetěz. Zatímco u nás je helma pro děti povinná a nevyjedou bez ní ani mnozí dospělí, tady ji nenosí nikdo. Brzy nám připadalo normální i to, že k vybavení kola patří jedna nebo dvě nákupní igelitky, kytice květin pod paží, mobil u ucha, pes v předním košíku, dítě s medvídkem za zády a solidní podnikatelský kufřík s notebookem v ruce.   Holandský venkov je tichá země, kde auta netroubí, ovce nebečí, větrné mlýny šumí tiše, stojatá voda kanálů nezurčí a cyklisté s výjimkou amsterdamských nezvoní. Většinou si jen odkašlou nebo provedou bleskovou myšku. Jsou nenápadní, ale přitom se všude pletou autům do cesty. Zvlášť pro chodce-cizozemce jsou kola nebezpečná. Tam, kde je v normálním evropském městě chodník, je v Nizozemí cyklistický pruh, na kterém nemá chodec co dělat, a na chodník se občas jaksi zapomene. Jen v Amsterdamu je kol tolik, že jezdí i v pruzích pro auta, ta zase jezdí po kolejích a tramvajáci si to pak musí nějak vyřešit. Amsterdamský chodec proto musí být hrdina a motat se všude. Ale Amsterdam je Amsterdam a Holandsko je Holandsko.   Pěšák může holandský i amsterdamský cyklistický den přežít ve zdraví několika způsoby: sednout do auta, chodit stále rovně a tak dát kolům příležitost provádět bleskové objezdové myšky, nebo sednout na kolo a přidat se. Pak může tiše kličkovat krajinou po fietspad (cyklostezka) kolem kanálů a mlýnů nebo se řítit v nekončících pruzích po ulicích Amsterdamu (jinde se tak cyklisté neřítí, protože tím by byli nápadní). A tak se stalo, že jsme na holandské kolo sedli i my.  

PŮJČOVNA KURIOZIT   V Holandsku příliš půjčoven kol není, respektive nejsou tam, kde nejsou turisté. Každý Holanďan má totiž kolo svoje, a pak možná ještě jedno po tatínkovi a ti nejspořivější i po dědečkovi, všechna díky holandské solidnosti v pojízdném stavu. My se vydali pro kola do pravděpodobně největší holandské půjčovny hned vedle amsterdamského centrálního nádraží.   Zaplatila jsem, popadla první stroj a chtěla vyjít ven. „To kolo asi někdo zabrzdil,“ napadlo mě. Pak jsem kolo mírně nadzdvihla – vážilo snad dvacet kilo. „Kolo musí něco vydržet. Ta naše můžete nechat několik let na dešti a nic se jim nestane,“ přispěchal s vysvětlením pracovník půjčovny, cyklista každým coulem. V uchu měl místo pearcingu jeden článek řetězu.   Začali jsme se rozhlížet po půjčovně. Kromě obyčejného kola bez jakékoliv přehazovačky jsme mohli mít kolo se čtyřmi převodovými stupni v náboji zadního kola. To ale neznalí cizinci i přes holandskou solidnost většinou brzy rozbijí, jezdí se s ním totiž dost jinak. Na našem obyčejném byly torpédové brzdy – brzdilo se šlápnutím dozadu. Kromě toho jsme mohli mít i nákladní šlapací tříkolky, snad vliv koloniálních rikš, a další varianty na téma kolo, na kterých bychom v případě potřeby mohli přestěhovat i klavír – před řídítky měly obří bednu na kolech.  

V řadě stál i skřípající veterán z roku 1937, poznamenaný časem, se zdobeným koženým sedlem. Základ budoucí muzejní sbírky? Nikoliv. „Jezdím na něm denně do práce, je to držák po dědečkovi. Proč kupovat nové? Tomuhle stačí jen třikrát do roka namazat řetěz,“ poznamenal další zaměstnanec půjčovny. Zdržuji se komentáře a obracím pozornost ke správně olysalému špinavému plyšovému medvídkovi na řidítkách sousedního rezatce, jehož sedlo se už trhá, jeho zvonek zbavil čas možnosti vydat jakýkoliv zvuk a z přední svítilny z roku raz dva trčí na všechny strany kusy drátů, zatímco zadní světlo někdo asi dávno ukradl.   Vytrhané dráty ale nebyly dílem neúspěšného zloděje. To pochopím, když mám po určité době konečně možnost vyvést své kolo do provozu. Zaparkovaná kola milují vrabci, špačci a vrány. V zemi, kde není příliš keřů a stromů, poskytují dráty, ráfky, rámy, sedla a řídítka jejich téměř dokonalou náhražku. Dá se o ně báječně čistit zobák, na řídítkách se po jaru dobře prozpěvuje a pozorovali jsme i jednu poťouchlou vránu, která s vyloženou chutí likvidovala zobákem kablíky vedoucí k dynamu.   Mé úvahy přeruší elegantní mladá dáma. „Hledali jste mě?“ a majitelka kola s umolousaným plyšáčkem nám podává ruku. „Já jsem ředitelka půjčovny, podle toho medvídka si kolo poznám na dálku.“ Tiše polknu. Kde je standardní středoevropské prezentování sebe sama a svého postavení drahým podnikatelským kufříkem a luxusním autem?   Než nás s našimi „holanďany“ definitivně vypustí na ulici, dostáváme poslední rady: „Na co byste chtěli hustilku nebo lepení? Naše kola nepíchnete. Tenhle řetěz povolí jen tekutým dusíkem. Až budete kolo zamykat, protáhněte řetěz kolem rámu a pak kolem něčeho, co se nedá odnést, třeba kolem pouliční lampy, a pak ještě i zadním kolem. Kola občas kradou feťáci a pak je za pár eur prodávají. Kupovat kolo pod rukou na ulici proto může být považováno za trestný čin.“ Ředitelka měla ve všem pravdu. Najít ve městě volný sloup veřejného osvětlení dalo dost práce.   V SILNIČNÍM PROVOZU   Na kole s vysoko postavenými řídítky sedím rovně jako panímáma, která navíc spolkla pravítko. Zápasím s brzděním nohou a až po několika kilometrech přestanu mačkat neexistující ruční brzdy. Brzy se začínám cítit jako pán. Tak se totiž cítí všichni místní cyklisté. Na kruhových objezdech mám přednost (nebo se tak alespoň chovám a spoléhám na to, že řidiči aut se budou bát srazit kolo, protože pak většinou skončí jako viníci). Projedu v protisměru jednosměrkou a omylem i křižovatkou na červenou – nic se neděje, stejně jedou i ostatní. Je jen jediná věc, která holandské cyklisty zastaví – zdvižený most. Jedině loď má stoprocentní přednost.  

Pak zaberu poslední volný kus kovového „neodnesitelného“ zábradlí na mostě přes kanál a trochu se vzpamatovávám z cyklistických nezvyklostí. Ššš… frrr… kolem mě tiše prosviští ležaté kolo, ukryté ve žluté aerodynamické kapce (a pak že se nechtějí lišit!). „Cink, cink!“ Zazírala jsem na bankovního úředníka v černém obleku, jehož krk spolu s kravatou zdobil dlouhý silný řetěz s obrovským visacím zámkem, sloužící k zamknutí jeho bicyklu. „Má jen osmnáct kilo,“ podrbal chlupatého černého psa v předním košíku svého kola a v pohodě se rozjel. Za zády mi proplula černá vanička se dvěma dětmi, jejíž dvě kola nahradila normální přední kolo bicyklu, a cyklistická maminka mě upozornila: „Pozor, tady v centru Amsterdamu se kola kradou zvlášť rychle!“   MUZEUM VELORAMA   „Když používají svá stará kola až do úplného rozpadnutí, co budou mít v cyklistickém muzeu?“ napadlo nás, když jsme se po několika dnech vydali na cestu domů. Stavili jsme se proto v národním cyklistickém muzeu Velorama v Nijmegenu. Kdo by tu čekal kompletní průřez historií kol, bude zklamán. Až na pár výjimek a nějaké zajímavosti z USA kola šedesátých až devadesátých let chybí. Kdo by také kvůli nim platil vstupné, když je může vidět v provozu na všech ulicích? Přesto jsme tu našli maketu typické holandské ulice plnou zaparkovaných kol. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že muzejní kola nejsou rezavá a jsou v dokonalém technickém stavu.   Nejzajímavější nám v muzeu přišly tandemy, tedy kola pro dvě nebo více osob. Pro variace na toto téma, které vznikly na počátku minulého století, se snad slovo tandem ani nedá použít. Jedná se o umělecké artefakty upředené ze stříbrných drátů, tepání, paprsků a světel. Sedla jsou na nich snad jen omylem. Umístěné jsou vedle sebe nebo za sebou a nesou je dvě, ale i tři nebo čtyři kola, takže snaha pojmenovat je vytváří zajímavé jazykové novotvary, jako například čtyřkolové trojkolo, což je jízdní kolo se čtyřmi koly pro tři jezdce.  

Během naší návštěvy kdosi přivedl své staré kolo, aby ho daroval do muzejní sbírky. Odpoledne pak vidíme stejnou značku jet podle kanálu. Za okny muzea tiše plyne Rýn, po ní plují sem tam říční kolosy. Protože jsou většinou holandské, i ony mají na palubě kola. Karel Čapek v Obrázcích z Holandska napsal: „Říká se, že tady stačí sednout na kolo a ono to jede samo, tak hladká a rovná je to země.“  

Udělejte tedy svému kolu i sobě radost a patříte-li k národu cyklistickému, projeďte se alespoň jednou za život po té rajské cyklistické zemi, kde máte na křižovatkách své červenobílé ukazatele, své malé semafory a svou bezpečnost, kterou žádný řidič neohrožuje se slovy: „Co se tady motáš, ty …!“

RADY NA CESTU

● Národní cyklistické muzeum Velorama (Nationaal Fietsmuseum Velorama) je jediné svého druhu v Nizozemsku. Otevřeno má denně, v pracovní dny od 10 do 17 hodin, o víkendech a svátcích od 11 do 17 hodin. Vstupné pro dospělé je pět eur. Více na www.velorama.nl

● Půjčovna kol v Amsterdamu – firma MacBike je pravděpodobně největší holandskou půjčovnou kol. Svou hlavní pobočku má na okraji budovy centrálního nádraží hned vedle historického centra. Tak se nabízí nejjednodušší poznání města. Auto zaparkujte na druhé straně řeky IJ, tj. na druhé straně než je centrum, přejeďte osobním ferry (zadarmo) a dejte se podél nádražní budovy vlevo (směrem na východ). Půjčovnu nemůžete minout. Kolo na den stojí 9,50 eura, na týden 30 eur. Otevřeno je denně od 9 do 17.45 hodin. Více na www.macbike.nl

● Informace o Nizozemsku (česky) – www.holandsko.cz, www.dutchmasters.cz

PaeDr Irena Páleníčková, novinářka na volné noze

Jiří Páleníček, fotografSpolucestující a spolupracující dvojice potulující se různými způsoby a pokud možno v delších časových úsecích po zemích, které jim přirostly k srdci. Mezi nimi je i Nizozemské království, ve kterém byli již šestkrát – obytným autem, na mořském kajaku, na kole.

Text a foto Tomáš Kubeš   Může být hřbitov veselý? V severním Rumunsku se jeden takový skutečně nachází a dokonce se mu tak i říká. Hřbitov Sapinta v kdysi zapomenuté pohraniční vesnici patří hned po dřevěných kostelech a malovaných klášterech ke zdejším nejvyhledávanějším turistickým atrakcím. Zásluhu na tom má jeden vcelku obyčejný řezbář Stan Ion Patras. Pro své zákazníky vymyslel nezvyklé vyřezávané kříže a náhrobky.  

  Na Ukrajině i v Rumunsku se dodnes udržela pravoslavná tradice vyřezávat na místa posledního odpočinku dřevěné kříže a postavu Krista. Takové dřevořezby lze vidět také všude podél cest a někdy se jedná o skutečná umělecká díla. Barevnost motivů na křížích bývá až neskutečná.  

V Sapintě je ale všechno jinak. Tady se každý hrob honosí ručně vyřezávaným křížem s malým příběhem, který nebožtíka charakterizuje, nebo alespoň ukazuje jeho nejoblíbenější místa či věci. Někdy tu jsou jen portréty vyřezané a dobarvené podle fotografií, jinde se objevují celé výjevy ze života. Traktorista stojí v montérkách u svého stroje, policista zatýká zločince, bača s holí pozoruje kdesi v horách stádo ovcí. Stačí se vydat podél hrobů, a před člověkem znovu ožívají dávné životní příběhy, osudy, ale i trápení. Smutná žena sedí za okny a před domem leží muž alkoholik. Na dalším kříži rodina a příbuzní připomínají mrtvému jeho hamižnost, a to nejen obrázkem, ale také výstižným textem: „I když jsi měl prachy, stejně jsi musel umřít!“ Snad ve všech průvodcích je ocitovaný poslední vzkaz matky nehodnému synovi: „Bůh ti odpustí, milovaný synku, byť jsi podřízl svoji maminku!“   A tak zvědavý člověk putuje mezi hroby, směje se, přemýšlí, obdivuje a občas se v některých výjevech i pozná. Putování po nezvyklém hřbitově připomíná cestu do labyrintu lidských duší. Z obrázků se dají vyčíst snad všechny charaktery, lidské touhy a přání. Kdo bude skutečně trpělivý, objeví i hrob řezbáře Patrase, který zemřel v roce 1977. Naštěstí se mu podařilo vyučit dva následovníky, kteří pokračují v mistrově díle.  

U vrat hřbitova postávají žebráci. V několika jazycích zdůrazňují, že by právě tady chtěli mít místo svého posledního odpočinku. Nemají ale na kříž, a tak prý musejí žebrat, aby si mohli dopřát luxus alespoň po smrti. Pozoroval jsem jednoho, jak dobrodincům líbá ruce, hluboce se klaní a ještě několik minut zdůrazňuje, jak mu pomohli splnit jeho sen. Pak běží velkou bankovku propít do hostince.

Co tomu všemu říkají místní? Ti se nediví vůbec ničemu. Zvykli si i na to, že turisté lezou po náhrobcích, aby si mohli lépe vyfotografovat ten nejhezčí kříž. Ves totiž díky jejich zájmu docela slušně prosperuje. Tolik hospod a stánků se suvenýry by jim mohli závidět ve vsích všude okolo. A kde by místní chtěli jednou skončit? Samozřejmě že na Veselém hřbitově! Na to, jak bude jejich náhrobní kříž vypadat, proto dohlížejí již za života.

RADY NA CESTU

● Hřbitov Sapinta naleznete v severní části Rumunska, nedaleko města Sighetu-Marmaţiei. Hranici mezi Rumunskem a Ukrajinou zde tvoří řeka Tisa.

● Lze sem dojet autobusem ze Sighetu-Marmaţiei nebo z města Satu Mare.

● Veselý hřbitov je přístupný zdarma. Stánky se suvenýry vás dovedou až na místo.

Tomáš Kubeš

Fotograf, novinář, cestovatel. Procestoval spoustu zemí Ev

Text Lenka Stránská, foto Marek Wágner   Zeptáte-li se ředitele teplické botanické zahrady Jiřího Haagera, která rostlina v jejich sbírce je nejvzácnější, moc ho nepotěšíte. Ve xerickém (pro suchomilné rostliny), tropickém a subtropickém skleníku, ale i ve venkovní expozici považuje za hodnotné a nezbytné všechny exponáty, žádný z nich u něho nemá protekci. Samozřejmě, rarity mezi více než pěti tisíci vystavovanými rostlinami najdete – dokonce i některé dosud vědecky nepopsané druhy, které přivezl z expedic do tropů.   Možná ale, že je trochu více pyšný na jeden druh orchideje Kalanchoe pinnata, který se zdejším botanikům podařilo získat. Ve volné přírodě již tento druh vyhynul, jeho jedinou známou lokalitou byly vodopády Pon Gour blízko města Dalat. Poslední dva exempláře rostou v národní sbírce ve Vietnamu a ty ostatní právě jen v Teplicích. „Až pokvetou, tak je samozřejmě opylím, a semenáčky půjdou do celého světa. To je jediná cesta k záchově – unikát v jediné zahradě, to je jasná cesta do pekel,“ říká Jiří Haager.  

  Teplická botanická zahrada je v kontaktu s více než stovkou nejvýznamnějších botanických zahrad po celém světě a s celou řadou vědeckých institucí. „Lidé si to příliš neuvědomují, ale hlavním posláním botanické zahrady není veřejně přístupná expozice, ale vědecká práce a shromažďování dobře dokumentovaných kolekcí,“ upozorňuje J. Haager. Nejméně polovinu pěstovaných rostlin tedy návštěvníci nevidí, ty jsou v zásobních sklenících a jejich počet trvale narůstá. Některé z nich ovšem do veřejných expozic půjdou – k tomu je ovšem nezbytný potřebný věk a velikost.   Pro většinu lidí je návštěva botanické zahrady sice zajímavým zážitkem, ale laikovi latinské názvy rostlin mnoho neříkají. Ujme-li se však role průvodce přímo ředitel, dozvíte se například, že roztok vylučovaný jednou z rostlinek má zajímavé účinky na lidský organismus. Její jméno však Jiří Haager zveřejnit nechtěl, prý by mu pak na ni lidi chodili. „Trávicí šťávy“ této masožravky totiž do dvaceti minut spolehlivě vyléčí kocovinu…   V bezpečné vzdálenosti, asi pět metrů od promenádního chodníčku roste pryšcům příbuzný Cnidoscolus. Je totiž extrémně nebezpečný, o čemž se měl možnost přesvědčit doslova na vlastní kůži i Jiří Haager. V Nikaragui se ho omylem dotkl, okamžitě otekl, naskákaly mu puchýře a jak říká, na noze mu „vyžral“ kus masa. V obličeji prý vypadal jako oběť středověkého moru, prožil oběhový kolaps a z následků se léčil přes týden.  

  „Tady vidíte chlebovník, jehož plody jsou jednou ze základních potravin v Polynésii. Je velmi choulostivý. Nesnese ani krátkodobý pokles teploty pod patnáct stupňů. Polynésané říkají, že ten, kdo zasadí tři chlebovníky a jednu kokosovou palmu, udělá pro svoji rodinu víc než vzdělaný Američan, který celý život pracoval. A tento kmen balsy byste unesli v jedné ruce. Je to nejlehčí dřevo na světě. V tropické Americe se z něj dělávaly vory, ale ve světě je hojně využívaný v modelářství.“ ukazuje nám ředitel Haager další zajímavosti.   A co Aloe vera, na jejíž léčebné účinky se dnes tolik pěje chvála, její extrakty se pijí pro posílení imunitního systému a přidávají se do kosmetických produktů i některých potravin? Má opravdu tak zázračné účinky? „Nepochybně ano,“ říká Jiří Haager. „Ovšem skutečný, pravý druh aloe vera je velice vzácný, pěstuje se hlavně na Barbadosu a v tropické Americe. To, co se pod tímto jménem pěstuje u nás, a to jak v bytech, tak i botanických zahradách, jsou většinou druhy podobné anebo hybridy. A o jejich obsahových látkách a účincích na lidský organismus nemáme ponětí. Takže aloe ano, ale z drogerie nebo z lékárny – rozhodně však nedoporučuji, aby si lidé podomácku vyráběli různé mastičky a extrakty z rostlin pěstovaných doma a získaných od sousedky.“   Procházíme kolem záhonu, který má v botanické zahradě přízvisko křížovkářský. To proto, že tu návštěvník najde rostliny, jejichž názvy zná z luštění křížovek. Konečně tak může na vlastní oči vidět, jak vlastně ta koka, abaka či anona ve skutečnosti vypadá.   Také jste si jako já mysleli, že hnědé uhlí na Mostecku vzniklo z přesliček a plavuní? „To jste se spletla o nějakých tři sta milionů let. Z plavuní a přesliček vzniklo uhlí černé. Asi jste ovlivněna ilustracemi Zdeňka Buriana, ale nic si z toho nedělejte, nejste v tom sama. Položil jsem tutéž otázku třicítce vysokoškolsky vzdělaných lidí a odpověděli mi obdobně. Ve skutečnosti hnědé uhlí v severních Čechách vznikalo usazováním dřeva a rostlinných zbytků v rozsáhlých močálech, do kterých je naplavovala Praohře. Asi ty řeky byly dvě, ale o tom se vedou diskuse. Většina hnědého uhlí pochází z tehdy rostoucích druhů jehličnanů rodu Glyptostrobus. Dnes přežívá jediný druh, Glyptostrobus pensilis v jižní Číně a lokálně ve Vietnamu. V Dolech Bílina tvoří asi sedmdesát procent těženého uhlí. Rozšířeným jehličnanem byl v tehdy subtropických severních Čechách i tisovec – Taxodium dubium. Vyskytovaly se zde ale i rody, které v Evropě rostou i dnes, jako třeba dub, olše, vrba či maliník,“ vysvětluje ředitel Haager.  

Vzpomínám si na Čapkovu povídku o zloději kaktusů, který ukradené exempláře, schovával za ňadry, protože „to tak krásně píchá“. Potýká se s nenechavci i teplická botanická zahrada? „A víte, že ani ne? Krádež jsme tu řešili snad jen jednou. Lidé nám tady dokonce ani neokusují listy koky a nepátrají po rostlinách s omamnými účinky,“ směje se Jiří Haager.

Nad vchodem do skleníku na návštěvníky shlíží kamenná plastika patrona zahrady, mayského boha jménem Yum Kaax, který je ochráncem kukuřice, užitkových a planě rostoucích rostlin a lovné zvěře. Vypadá majestátně. Zatím nad teplickou botanickou zahradou bdí dobře.

RADY NA CESTU

● Botanickou zahradu najdete na okraji teplické lázeňské čtvrti Šanov. Při orientaci se řiďte pohledem na hvězdárnu na Písečném vrchu, zahrada se nachází pod kopcem na konci ulice Josefa Suka.

● Většinou je problém u zahrady zaparkovat, protože parkoviště je tu malé. K botanické zahradě se proto vyplatí dojet trolejbusem č.4 nebo o víkendech autobusem č. 121.

● Kromě pondělí je otevřeno každý den, a to od října do konce dubna v době od devíti do sedmnácti hodin, od května do konce září pak od devíti do osmnácti hodin. Vstupné je padesát korun, děti, studenti a senioři platí polovinu.

● Se psem smíte do zahrady v případě, že jej máte na vodítku a máte s sebou sáček na exkrementy. Do skleníku by však psi chodit neměli, už proto, že by jim tamní klima stejně nesvědčilo. ● Ve sklenících můžete fotit bez dalších poplatků, a to i s bleskem. Stativ je však zakázaný.  

Text Lenka Jabůrková a foto Lenka a Václav Jabůrkovi   Guatemala je ve všech ohledech neuvěřitelně pestrá země a týká se to i svátků. Mayské rituály se často prolínají s katolickými obřady. Barevné hroby, patnáctimetroví draci, ohromná procesí, mayské tance v maskách… K nejdůležitějším svátkům zde patří Svátek všech svatých a Památka zesnulých, které připadají na první a druhý listopadový den.   Na Dušičky se celá Guatemala pečlivě připravuje a hluboce je prožívá. Okolí hřbitovů obsadí stovky prodavačů květin, svíček a občerstvení, policisté mají pohotovost a odklánějí dopravu. Na Ústředním hřbitově v guatemalském hlavním městě Guatemala (La Nueva Guatemala de la Asunción) vznikají neuvěřitelné lidské návaly.  

Lidé nezdobí hroby jenom květinami, ale i vystříhaným hedvábným papírem. K hrobům dětí nosí hračky. Nejprve ovšem hroby očistí anebo rovnou nově natřou. Barvy přitom volí odvážné – žlutou, růžovou, blankytně modrou či světle zelenou. K Dušičkám nutně patří tradiční jídlo fiambre, salát z neuvěřitelného množství různých druhů masa, uzenin, zeleniny čerstvé i nakládané, vajec, fazolí a bůhví čeho ještě. Příprava je náročná i na čas, takže většina lidí si fiambre objedná. Mnozí odvážlivci se s ním ale stále „patlají“ sami, což zabere tři dny. Další čtyři dny se fiambre jí.  

BAREVNÉ HROBY A DRACI   Když nadejde první listopadový den, vzlétnou v Guatemale k nebi tisíce papírových draků, kteří nesou vzkazy a pozdravy zemřelým. Je to letitá tradice a velká událost pro místní i pro návštěvníky. Kdy jindy se člověku poštěstí pouštět draky ze hřbitova? Tento zážitek jsme si nemohli nechat ujít, a tak jsme brzy ráno vyrazili směrem na Santiago Sacatepéquez. Je to jedna z vesniček, kde je dračí tradice obzvlášť slavná – létá se tu už sto osm let.   K Santiagu se nám nějakým záhadným způsobem podařilo dostat z opačné strany než všem ostatním autům, takže jsme ušetřili velký kus prašné a hrbolaté cesty a bez problémů zaparkovali u ohromné skládky hned za vesnicí. K bráně hřbitova na vrcholu kopce stoupáme uličkou lemovanou stánky s pečenou kukuřicí, grilovaným masem, sladkostmi, tričky, hračkami a samozřejmě draky.   Na hřbitově je už dost lidí, kteří postávají i posedávají na hrobech. Připadá mi, že je tady nějak moc čerstvých hrobů, ale to je prostě zdejší realita. Hroby jsou pokryty travou a žlutými květy. Opatrně si sedáme na podstavec jednoho staršího kamenného náhrobku. Za chvíli přicházejí asi čtyřicetiletí manželé se starou paní. „Posaďte se tady, maminko. Poprosíme zemřelého o dovolení,“ říká muž. Lehce se ukloní a pečlivě stařenku usazuje na vedlejší hrob. Na příští dvě hodiny se stávají našimi sousedy, stejně jako dvě ženy s dětmi, které se usazují před námi.   K LETU PŘIPRAVIT   Kolem nás proudí davy lidí – nově příchozí a hlavně prodavači všeho možného k jídlu od oříšků po sladkosti a zmrzlinu. Už je připraveno celkem šest draků o průměru tři až osm metrů,  jsou krásní. Další draci jsou na cestě, v průběhu dopoledne jich vidíme přes dvacet. Okolo každého pobíhá skupinka mladíků i starších pánů, někteří drží draka, jiní rovnají provazy vedoucí přes půl hřbitova a na jejich konci stojí osoby nejpovolanější – pouštěči. Ti také pečlivě kontrolují sílu a směr větru. Je vidět, že to všichni prožívají. Aby také ne, někteří vyráběli draky už od srpna.  

Okolo jedenácté dopoledne se zdá, že nám přeje štěstí a začíná foukat. První pokusy o vzlet se moc nedaří, po pár vteřinách draci padají na hlavy přihlížejících. Jeden drak se polámal, další zkoušejí štěstí znovu. Asi po hodině čekání se dočkáme vrcholu – ve vzduchu je v jednu chvíli šest draků, stoupají blíž k nebi a dál od lidí. Je to vážně krása. Znovu se mi potvrzuje, že Guatemalci mají celý život dětskou duši. Před polednem začíná druhá soutěž, tentokrát dračích obrů. Ti nelétají, jejich tvůrci je vztyčují u spodní hřbitovní zdi. Nejdřív z každé skupiny musí nějaký statečný mladík vyšplhat po připravených hladkých kmenech až nahoru a upevnit lana. S jejich pomocí a se značnou námahou vytáhnou potom nahoru dračí velikány. Ti mají průměr až sedmnáct metrů a jsou nádherně zdobení. Za dobu našeho pobytu postaví dva, další čtyři jsou připraveni.   HLAVNĚ PŘIJÍT VČAS

Na chvíli nám zastíní výhled jakýsi mladík s lejstry. Je to rozhodčí. „Draci jsou rozdělení do několika skupin,“ vysvětluje nám. „Ty nejmenší měří okolo dvou metrů a vyrábějí je děti do dvanácti let. Kategorie pak pokračují dále podle velikosti draků. Zvláštní skupinou jsou ale draci nelítací.“

Hodnotí se vzhled, barevnost, ozdoby, ocas, vlajky a samozřejmě také to, jestli drak vzlétl. V neposlední řadě se pak posuzuje také to, zda soutěžící draka včas připravil k soutěži.

Podívanou na nebi i okolo nás jsme se kochali celé dopoledne. Kdo nakonec zvítězil, nevíme, ale myslím, že to není důležité pro nás ani pro většinu přihlížejících. Hlavně, jestli draci vyřídili všechny vzkazy.

CO MOŽNÁ NEVÍTE

● V Guatemale vedle sebe existují dva světy. Mayské ženy (a někde i muži) chodí ještě v tradičních krojích, ty bohatší pak v modelech renomovaných návrhářů.

● Po ulicích hlavního města se prodavači proplétají s plně naloženými kárkami mezi jaguáry a ferrari.

● Víc než polovina dětí je podvyživená, mnoho lidí je negramotných.

● Každý lepší dům hlídá ostraha s ostře nabitou zbraní.

● Kromě nejužívanější španělštiny Guatemalci mluví ještě více než dvaceti mayskými jazyky, jedním jazykem afrokaribským a jazykem xinka, který má aztécký původ a mluví jím posledních osmnáct lidí.

● Ze čtyřiceti sopek jsou mnohé aktivní. Pláže mají černý sopečný písek.

● Mayské památky jsou v Guatemale často hezčí než v Mexiku.

Mgr. Lenka Jabůrková *1970 v Praze. Nedávno se vrátila z Guatemaly, kde s manželem a dětmi žila tři roky. Předtím pracovala na venezuelském velvyslanectví. Vystudovala španělštinu a portugalštinu na FF UK.

Text a foto František Štaud

Namibie je z menší části vyprahlá, z větší pak extrémně vyprahlá. Ostatně, věděli byste co dělat, když vám tady spadne dítě do řeky? Zvednout a oprášit! Pánev Etoša na severu země je toho suchým důkazem. V místech, kde se před deseti miliony let rozlévalo bezbřehé jezero, je dnes nekonečná rovina vyprahlé půdy, solná poušť placatá jako lázeňská oplatka. A stejně tak suchá, bezbarvá a pod nohama křupavá. Po většinu roku ji formuje bílá krusta vyschlého bahna ozdobená krystaly soli. Při pohledu na stříbrný horizont rozostřený v tetelícím se vzduchu vypadá Etoša jako nekonečná pláň z jiného světa. Toho si všiml i slavný Stanley Kubrick a zakomponoval ji do svého klasického sci-fi 2001: Vesmírná Odysea.  

  Podle legendy vzniklo původní jezero v dávných časech, když bandité vyvraždili místní vesnici, a jedna z přeživších žen ronila slzy tak vytrvale, že naplakala celé jezero slané vody. Geologické údaje jsou ve výkladu poněkud prozaičtější – jezero si prožilo svou největší slávu ve třetihorách, pak ovšem řeka Cunene, která ho do té doby napájela, přesměrovala své koryto v důsledku tektonických změn a jezero zahynulo žízní. A vznikla jedna z nejpozoruhodnějších oblastí jižní Afriky, země faty morgány, místo suché vody – pánev Etoša.   SUCHÁ, PŘESTO ŽIVÁ   Ačkoliv se na první pohled jedná o vyprahlý suchopár, Etoša zůstává jednou z nejkrásnějších a nejvýznamnějších rezervací na jihu Afriky a poskytuje domov statisícům zvířat. Vědci tady napočítali na sto čtrnáct druhů savců, tři sta čtyřicet ptačích druhů, sto deset druhů plazů a překvapivě také šestnáct druhů obojživelníků, a dokonce objevili i ryby.   Přes občasné infekce smrtícího antraxu a migrační omezení se místní zvěři daří více než dobře. Jenom ohroženého nosorožce dvojrohého zde žije na tři sta kusů, což je jeho největší populace na světě. Etošští sloni jsou se čtyřmi metry v kohoutku nejvyššími z celé Afriky a jejich stáda čítají na tisíc chobotů. Kromě funění tlustokožců tu můžete naslouchat i hlasu zeber, pískání antilop, bučení pakoňů a po setmění chraplavému řevu lvů nebo děsivému vytí hyen.  

Ne všichni jsou ale rezervací uchváceni jako turisté. Dříve se Sanové, ale i další kmeny původních obyvatel pohybovali na pláních dnešního národního parku Etoša s volností sobě vlastní. Věnovali se lovu a sběru, ovšem poté, co je vláda označila jako neslučitelné s ochranou přírody, byli vyhnáni za hranice parku. Hrdé a svobodné lovce-sběrače čekala ponižující budoucnost novodobých otroků na okolních farmách nebo ve squatterských kempech. Zůstaly tady po nich pouze zbytky vesnických staveb, schovaných mimo dohled návštěvníků, a krásné místopisné názvy – Okaukuejo (místo pro ženy), Ovambo (bohatí lidé) anebo pohoří Ondundozonanandana (místo, kam šla telata a už se neobjevila).  

DRAVÉ NOCI

Řada omezení platí i pro turisty. Ti se po parku mohou pohybovat pouze v uzavřeném automobilu, protože vystupovat z něj nebo otvírat okna dokořán je životu nebezpečné. Před západem slunce pak musejí být všichni v bezpečí jednoho ze tří kempů – Okaukuejo, Namutoni či Halali. Brány se opět otevřou hned po východu slunce a při ranní projížďce mohou turisté vychutnávat život africké divočiny. Pozornému oku neuniknou ani následky nočního života, který tu tak často končí smrtí. Ve stepi leží skolené kusy zvěře, či spíše jejich torza, hromádky kostí přikryté cáry kůže. Některá netečně napospas slunečnímu žáru, jiná stále v obležení posledních mrchožroutů – supů a šakalů.   Přes den, v době největšího žáru, se zvěř schovává ve stínu buše a trnitých akácií. Jenom černobílé pruhy zeber putují po obzoru, občas se schovají za vlnou horkého vzduchu a je těžké odhadnout, jestli jsou pravé, nebo je to jenom přelud faty morgány.   ŽÍZNIVÉ DNY

V době sucha se žíznivá zvěř stahuje k napajedlům, která tu zbyla po období dešťů, nebo je vedení parku nechalo uměle vytvořit jako místa pro komfortní pozorování zvěře. Před soumrakem se stačí jen pohodlně usadit a chvíli počkat na divadlo bez režiséra, kde scénář psaly zákony přírody. V kolik představení začíná a kdo bude hrát hlavní role, nikdo dopředu netuší. Jen zřídkakdy však odchází divák neuspokojen. Aktéři se na pódiu střídají s noblesou sobě vlastní – skotačivé gazely snad ani neregistrují přítomnost zvědavců a šermují krátkými růžky, oryxové a kudu se brouzdají vodou s hlavou elegantně vztyčenou.  

Přeopatrné žirafy si dávají načas, než překonají obavy, přivlní se k napajedlu a v nemotorném pokleku či v úsměvné roznožce se konečně skloní z pětimetrové výšky k hladině a napijí se. Prase bradavičnaté pobíhá trávou se vztyčeným ocáskem jak auto na dálkové ovládání. Po setmění se pak jako duchové noci zcela neslyšně přibližují mnohatunové sloní a nosorožčí kolosy, napijí se a zmizí ve tmě stejně nepozorovaně, jako přišli. Zanechají po sobě pouze stopy v písku, zvířený vzduch a snad i odrazy na vodní hladině.  

„I kdyby se otevřela vrata všech zvěřinců světa, nevyrovná se to tomu, co jsem tu tenkrát spatřil,“ pravil Gerald McKiernan, když v roce 1876 poprvé putoval do těchto oblastí, ze kterých se stal jedinečný národní park Etoša.

NÁRODNÍ PARK ETOŠA

● Prvními Evropany, kteří teritorium dnešní severní Namibie systematicky objevovali, byli v roce 1851 Charles John Andersson, švédský cestovatel, lovec a ornitolog, a jeho anglický přítel Francis Galton, geograf a také vzdálený bratranec Charlese Darwina.

● Američanům tuto oblast přiblížil o čtvrt století později obchodník a cestovatel Gerald McKiernan.

● Několik dalších let ležela velká bílá pláň mimo zájem úřadů a mimo dosah turistů.

● Historie národního parku Etoša se začíná psát v roce 1907, kdy prozíravý německý guvernér Friedrich Von Lindequist vyhlásil na sto tisíci kilometrech čtverečních chráněnou rezervaci. V té době to byla nejrozsáhlejší rezervace divoké zvěře na celém světě.

● Politický tlak šedesátých let minulého století rozlohu parku zredukoval na skromnějších, ale stále impozantních 22 tisíc kilometrů čtverečních. Celý park je v délce 1700 kilometrů obehnán vysokým plotem, aby byla zvěř chráněna proti pytlákům a infekcím hospodářských zvířat.

Doc. PharmDr. František Štaud, Ph.D. *1970. Cestovatel, fotograf, publicista, vysokoškolský pedagog. Dva roky pracoval v Japonsku, tři roky ve Velké Británii. V současnosti žije v Hradci Králové a podniká výlety do všech koutů světa pro mezinárodní agentury, časopisy a deníky. Jeho fotografie se pravidelně objevují v zahraničních magazínech, knihách, kalendářích, reklamních kampaních ale i v ­hollywoodském filmu Poslední Samuraj. Tisíce autorových fotografií z cest můžete vidět na jeho internetových stránkách www.phototravels.net.

Text: Radek Fridrich, foto: Josef Balun

Listopadová krajina se noří do mléčné mlhy, trčí z ní holé větve stromů, v havraních polích se prohání smutný vítr. Dušičkový čas, svátek všech mrtvých. Hlavní lidskou náladou je smutek, tíha života.   Objíždění hřbitovů v tomto čase patří ke koloritu podivných výletů. Prarodiče vozí své potomky po hrobech předků, nad nimiž se vyprávějí rodinné příběhy. Rodová paměť – to by mělo být hlavním tématem tohoto času, potomci si mají uvědomit kontinuitu rodiny a víru ve vyšší, nadpozemské síly.  

V krajině severních Čech, tedy většinou v krajině bezvěrců, jsou dušičky obecně chápany jako nutná povinnost zajet na hroby. Málokdo bere tyto dny jako čas rozjímání, životní  sebereflexe a přemítání o vztahu mezi živými a mrtvými. Vymknutí z tradic, tak bychom dnes mohli nazvat naší bezútěšnou sudetskou situaci. Ze starých mortálních rituálů nezbylo skoro nic, kolumbária připomínají mikrosídliště a štítky u rozsypových louček asociují cedulky z panelákových zvonků. Pouze na dušičky se hřbitovy povinně rozsvítí a ozdobí se často umělým květinami a svíčkami. Z dálky se valéry těchto barev slijí do červenožlutého světla, které jen s obtížemi přehluší konzumní charakter celého počínání.Drsná poezie Sudet

Kromě českých hřbitovů je však v severočeské krajině také řada hřbitovů německých. I zde se v čase dušiček občas objeví zapálená svíčka a některé hroby jsou zameteny a upraveny. Převažuje ale naprostý zmar. Tyto hroby jsou od druhé světové války většinou neudržované a dodnes patří k očitým svědkům doby, kdy tuto krajinu obývali Němci.  

  V severočeských vesnicích pak narážíme na dva druhy těchto hřbitovů. Prvním jsou hřbitovy smíšené, ve kterých jsou náhrobky české i německé. České hroby jsou samozřejmě modernější a většinou se nacházejí uprostřed pohřebiště, německé hroby pak mají své místo buď po obvodu hřbitovní zdi nebo jsou rozesety ve vzdálenějších koutech, z valné většiny však chátrají. Takové hřbitovy jsou poměrně časté, nalezneme je například ve Sloupu v Čechách na Novoborsku, v Březinách v Děčíně, v Kytlicích na Českokamenicku nebo v Horním Jiřetíně na Mostecku.  

Výjimkou ale nejsou ani hřbitovy pouze německé, které od konce druhé světové války téměř nikdo neudržoval. Důvodů se nabízí hned několik. Jednak byli odsunutí Němci nepřáteli a jejich stopy měly být nejen v severočeské krajině nekompromisně vymazány z paměti, jednak se pak Němci nemohli z pochopitelných důvodů na své hroby zajet podívat, natož je udržovat.Hroby jako kroniky

Když nalezneme takový hřbitov, stojíme na místě naprosté duchovní zkázy, neboť zde už zbývá opravdu jen zpustlá zahrada smrti, prorostlá šlahouny zplanělých ostružin, náletových dřevin a povalených, poničených náhrobků, na kterých se leží zbytky roztříštěných černých desek. Přitom informační hodnota těchto náhrobků, jsou-li ještě čitelné, je daleko vyšší než u hrobů českých. Kromě rodinného příjmení na hrobce zde nalezneme jména všech rodinných členů a jejich povolání. V Dolním Žlebu tak například zjistíme, že Wilhelm Kessler vlastnil čluny, byl majitelem domu a dožil se čtyřiaosmdesáti let, nebo že jeho jmenovec Ignaz Kessler z vesnice Růžová byl obchodníkem a muzikantem, který občas hrál po hospodách. Německé hřbitovy i přes svou zchátralost stále nabízejí fragmentální příběhy, které najednou ožívají před očima. Krajina se propadne o sto let zpátky, vesnice ožije starými obyvateli, místo aut zde máme koně zapražené do žebřiňáků.  

Asi není nic smutnějšího, než když na hřbitovech narazíme na dětské hroby. Bodnutí u srdce je stejné, jedná-li se o dítě německé či české. Musíme si však uvědomit, že dříve děti umíraly daleko častěji. Na řadu dětských nemocí neexistovaly účinné léky, děti také daleko více pracovaly než ty dnešní. Skoro na každém hřbitově nalezneme nějaký dětský hrobeček,  v Horním Jiřetíně dokonce místní hrobníci před několika lety uměle vytvořili celé oddělení dětských náhrobků. I to se bohužel se hřbitovy stává, nejen že je ničí vandalové, ale dochází i k necitlivým zásahům do jejich piety.Zbydou nám nějaké?

Žijeme v jednadvacátém století, jehož nosnými znaky je informační rychlost, prožitkovost a nestálost. Každoroční dušičkové spočinutí nad hroby nám dává pradávnou jistotu, že náš život je časově vyměřen a aby měl nějaký smysl, je třeba zachovat odkaz dalším generacím. Situace zpustlých německých hřbitovů nevypadá vůbec vesele. Řadu z nich, například ve vesnicích Růžová, Kunratice nebo Nová Oleška na Děčínsku, se nikdy nepodaří obnovit a budou tiše chátrat pod nánosem náletových rostlin a přerostlých trav. K zániku jsou ale odsouzeny i malé lesní hřbitůvky. Zkuste do některéhou vstoupit, ještě můžete nalézt rozbitou desku se zbytky jmen nebo vyvalený náhrobek. Za pár let už je najdete ztěží. Ještě se však dá leccos změnit, zrekonstruovány byly například zničený hřbitov i kostel v Markvarticích. Tak uvidíme, třeba ještě není pozdě…

Výjimkou na německých hrobech není porcelánový oválek s fotkou, nebo čtyřverší, jež pro člověka neznalého němčiny, může znít jako tajemný epitaf. Jeden, nalezený v Těchlovicích na Děčínsku, obsahuje tyto verše:

Du liebe Vater bist nicht mehr,

dein Platz in unserm Haus ist leer.

Du reichst uns nicht mehr Deine Hand,

der Tod zerriss das Schöne Band.

Překlad může znít takto:

Už zde nejsi, otče milovaný,

prázdné v domě je tvé místo.

Náš svazek je dokonalý,

přervala ho smrt, najisto.