Category: 2008 / 12

Text a foto Tomáš Kubeš   Když jsem v Kamerunu poprvé spatřil v kanceláři národního parku Korup úředníka v barevném bubu, tradičním africkém obleku, vůbec mě nenapadlo, že to může být nějaká významná osobnost. Na první pohled byl zavalen horou papírů a tvářil se důležitě jako každý, kdo má nad lidskými červy úřední moc. Jednoduše vysoký úředník, který rád mluví a řeční, jako většina Afričanů.   Adolf Eki, šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese, který má na starosti servis pro turisty, byl však také náčelníkem několika vesnic. Tedy, náčelníkem… Když jsem se ptal na náčelníka, několik poskoků mě vždy hned opravilo a titulovalo ho jako krále. Pokud jsem si všiml, Adolfovi to bylo jedno. Dělal, že se přeslechl, i když mu titul krále samozřejmě lichotil. Protože mi to nedalo, začal jsem vyzvídat, jak to tedy s tím titulem je. Naši průvodci i panovník to ale jednoduše zamluvili.  

  Král i náčelníci sice byli koloniální správou oficiálně zrušeni, ale jejich majestát a soudržnost kmene přečkaly nejen kolonizátory, ale i svobodné, často zkorumpované režimy. Dnes v těchto zemích náčelníci do jisté míry suplují státní správu a s přimhouřeným okem to nikomu nevadí. V Kamerunu potkáte náčelníků spousty, a čím dál je do hlavního města, tím je jejich moc větší, což platí obzvlášť u zapadlých hranic s Nigérií.  

„Pojď, zvu tě do svého sídla,“ pokynul mi král-náčelník Adolf Eki. Představoval jsem si, před jaké honosné sídlo asi v městečku Mumdenba dojdeme. Byla to ale jen obyčejná chatrč s plechovou střechou. Sice byla na první pohled několikanásobně větší než ostatní, ale vybavením stejně prostá jako ostatní domy. Po zemi se válelo bez ladu a skladu několik rohoží, železná truhla na oblečení, spousta plastových židlí a dřevěných sedátek.

„Takhle v Evropě nežijete,“ promluvil můj hostitel. „Možná ti to bude připadat obyčejné, ale nám to stačí. Nepotřebujeme tolik věcí jako vy.“ Rozdíl jsem pochopil ve chvíli, kdy mi náčelník představil svou současnou ženu, své syny, na které byl náležitě hrdý, a zbytek rozvětvené rodiny. Bylo tu také několik lidí, kteří do ní nepatřili, ale pomáhali s domácností a chodem kanceláře. Náčelník mi představil i svého tajemníka, který se staral o vše okolo náčelnických povinností.  

Moje přítomnost byla velkou událostí. Jeden ze sloužících přinesl barel palmového vína. Místnost byla brzy plná lidí, takže jsme museli ven. Všichni mi obřadně podávali ruce a ze mne se stala zaseklá gramofonová deska, která stále odpovídala na stejné otázky. Nakonec několik mužů přineslo dřevěné vyřezávané křeslo pro svého vládce a plastovou židli pro jeho ženu. Rodina se bude fotit. Adolf se převlékl do tradičního obleku a vzal si náhrdelník s barevnými sklíčky, mušličkami a zuby, které prý jsou z krokodýla i lva a spolu v harmonii mají chránit majitele a přinášet mu moudrost a životní sílu. K slavnostnímu rouchu patřilo i dřevěné žezlo s vyřezávanými motivy, které se dědí od pradávna z otce na syna. Symbolem majestátu byla také velká červená šála a srolovaný červený kulich – novinka z Evropy.   „Víš, radši bych byl u svého kmene v pralese,“ svěřuje se mi náčelník Adolf Eki. „Jenže tady v národním parku se rozhoduje o nás, o naší budoucnosti i přežití. Já tady kontroluji směřování peněz k lokálním komunitám a turistika v pralese by měla vlastně podpořit i místní a jejich důstojný život. Jenže turistů je málo a peníze, než se stačí rozdělit pro něco dobrého, se okamžitě rozplynou.“  

Svou náčelnickou funkci tak vykonává odsud, z parku. Pokud mezi obyvateli vznikne spor, je to stále on, kdo rozhodne. Když se jedná o něco vážnějšího, vydává se do vesnice zjistit pravý stav věcí a zjednat spravedlnost. „Za svou práci nic nedostávám, naopak můj plat z parku pomáhá nejen rodině, ale přicházejí za mnou soukmenovci a žádají pomoc, peníze, cokoliv. Mou povinností je pomoci,“ říká.

Ale časy se mění. „Můj syn, i když bude mým dědicem, už asi nebude považovat funkci náčelníka za svou čest. Nyní studuje na univerzitě, a kdyby se to podařilo, mohl by pokračovat v Evropě. Jenže pak by se asi už nikdy nevrátil,“ posteskl si náčelník.

Mezitím se připozdilo, a stolovníci začali odcházet. Adolf Eki se ten den k uctění cizinců podělil s ostatními o několik kanystrů palmového vína. I to je jedna z jeho povinností.

PANOVNÍCI V AFRICE

● Kamerun patří mezi země s největším počtem králů a náčelníků. Je to dáno množstvím kmenů a národností, které dosud v pestré směsici žijí pospolu. Král v Africe nemusí mít vždy velkou říši, spousty poddaných a válečníků, ale často se může jednat jen o jedinou vesnici. Podle našeho chápání by se tedy spíše mohlo jednat o náčelníka nebo oblastního vládce.

● Náčelník nebo král je v Africe bytostí téměř božskou a nedotknutelnou, často žije odděleně od ostatního lidu a svou moc si udržuje přísností. Síla kmene je odvozována od síly vladaře; když síla vladaře opadne, je nutné obnovit sílu kmene a vybrat nového, silného a fyzicky dosud neporušeného. ● Vládcové a náčelníci jsou i v oblastech, kde žijí muslimové. Například nejvyšším panovníkem pro severní oblast Kamerunu je sultán z Ngoundere. I když je dnes tato funkce spíše formální, stále má respekt.  

Category: 2008 / 12

Text a foto Kamil Souček   Mrtvá těla ponechávali na vrcholcích kopců v odkrytých věžích mlčení (Dakhmed-ye Zartoshriyun) napospas supům. Jedině kněží pak směli pozorovat, které z očí mrtvého ptáci vyklovou první, aby určili, co se stane s duchem mrtvého.  

Pokud to bylo pravé oko, značilo to pro ducha zemřelého dobrou budoucnost. Oproti tomu levé oko předpovídalo nebožtíkově duši špatné časy. Traduje se, že supi mohli těla obrat až na kosti. Zarathuštristům, kteří takto nakládali se svými mrtvými, ale íránská vláda v 60. letech neobvyklý způsob pohřbívání zakázala. Dnes je tedy ukládají do betonových hrobů. Proč to dělají a kdo jsou tito lidé? Zarathuštristi věří v čistotu elementů, mezi které patří i země a vzduch, a tak odmítají kremaci stejně jako pohřbívání mrtvých těl přímo do země. Mohlo by podle nich dojít ke znečištění obou elementů. Dnes proto používají beton, který by něčemu takovému měl zabránit.  

Dříve než Bůh   Křesťané nebyli první, kteří přišli s vírou v jediného boha. O několik století je předběhli právě zarathuštristi. Považují se za následovníky Zarathuštry, o kterém se dlouho tradovalo, že se narodil už šest století před Kristem v Mazar-e Sharif v dnešním Afghánistánu. Nedávné rozbory nejstarších posvátných textů ale počátky tohoto monoteistického učení posunuly až do 2. tisíciletí před naším letopočtem! Je tak možné, že Zarathuštra pouze staré posvátné texty přepracoval a dal jim určitý řád. Ať už to ale bylo se vznikem zarathuštristské víry jakkoliv, jedno je jisté – přinesla do náboženství tehdejších perských kmenů, založeném na primitivním systému obětí bohům, určité revoluční prvky.   Podle Zarathuštrova učení je vše, co se děje ve světě, bojem dvou rovnocenných principů: dobra a zla. Mravní povinností člověka a podmínkou jeho spásy, především posmrtné odměny, je dobro podporovat a bojovat se zlem. Připomíná to křesťanství, ale to uznává jen princip dobra, o zlu učí jako o nedostatku dobra. Ve staroíránské nauce je zlo na dobru nezávislé.   Nesmrtelný a nedělitelný   Zarathuštra vyhlásil za jediného boha Ahura Mazdu, moudrého a spravedlivého vládce všeho živého (proto se někdy mluví o mazdismu). Je prý nesmrtelný a nedělitelný. Podobně jako Bůh stvořil Adama a Evu, Ahura Mazda stvořil jako plod své mysli na počátku dvě bytosti – dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju. První z nich se rozhodl konat dobro, zatímco druhý se vyvinul v představitele a původce zla. Představují světlo a tmu, den a noc, nemohou existovat odděleně. A boj mezi oběma bude ukončen posledním soudem, po němž bude obnoven původní ideální svět beze zla.   Zarathuštrovo učení se za sasánovské dynastie stalo v Íránu státním náboženstvím a její kněží měli značný vliv na politiku. Sasánovci měli velký zájem o vývoj poměrů v národní a státní církvi. Králové byli závislí na přízni duchovenstva, které se tak stalo spolu se šlechtou hlavním pilířem vlády. Panovníci také potírali rozličné kacířské směry. Jak velký vliv tato víra měla, je patrné i z trosek někdejšího sídla perské říše, Persepole.   Po vpádu islámu se zarathuštristům vedlo jako jiným menšinovým náboženstvím. Počet věřících klesal, vyznávat tuto víru znamenalo vystavovat se perzekuci většiny. Věřící byli povinni nosit odlišné oblečení a pro vyznavače cizí víry platily zvláštní zákony. Na úbytku věřících se podepsalo i to, že nauka neprošla na rozdíl od většiny světových náboženství žádnou reformou. Zarathuštrismus tak přežil hlavně ve městě Yazd, které bylo značně nedostupné, a navíc to příznivce této víry stálo nemálo peněz na úplatcích.  

Svatyně ohně   Svatým symbolem čistoty je pro toto náboženství oheň. Věřící měl třikrát denně docházet do chrámů ohně na shromáždění dobrých a tento živel uctívat. Avesta – jakási bible tohoto náboženství – nikde nemluví o chrámech, takže možná jde jen o oltáře, na nichž plály svaté ohně a věřící se u nich shromaždovali při bohoslužbách. Podle jiných zmínek naopak pečoval o zakládání svatyní ohně – atashkadehů – sám Zarathuštra. Buď jak buď, dnes přicházejí do Yazdu, centra zarathuštrismu, věřící v tuto nauku, aby navštívili posvátný věčný plamen.  

O ohni se říká, že tu hoří již od roku 470. Byl sem, do jednoho z chrámů ohně, přemístěn v roce 1474. Kněží do něj pravidelně přikládají suché a trvanlivé dřevo (meruňkové nebo mandlové). Nad vstupem do chrámu nechybí symbol Faravahára, strážného ducha. Ruka držící kruh symbolizuje loajalitu, zatímco druhá je zvednutá, aby znázorňovala respekt. Tři vrstvy ptačích perutí vyjadřují zarathuštristskou víru v mravní (slušné) myšlení, vyjadřování a chování.   Větrné věže

To, co je kromě víry také typické pro město zarathuštristů, tedy Yazd, jsou takzvané větrné věže, tedy badgiry. Jsou tradičním perským architektonickým zařízením, užívaným po staletí k regulaci vzduchu v obytných domech. Dnes je vidíme hlavně na pobřeží Perského zálivu. Jde o systém přírodní ventilace navržený tak, aby zachytával i ten nejlehčí vánek a směroval ho do místností uvnitř budov. Všechny, kromě těch nejjednodušších věží, od standardních modelů až po propracované šestistranné varianty, zajišťovaly, aby vzduch uvnitř byl příjemně studený.  

Systém nelze samozřejmě nastavit jako moderní klimatizaci na určitý teplotní stupeň. Teplota je závislá na momentálních venkovních podmínkách. Můžeme říct, že badgir dokáže udržovat vnitřní část domu v určitém rozmezí teploty závislé právě na povětrnostních podmínkách mimo dům. Takto klimatizované prostory jsou samozřejmě zdravější, než moderní systémy, o energetické náročnosti ani nemluvě.

Dnes je na světě asi sto padesát tisíc příznivců víry v jediného Ahura Mazdu. Velká část komunity žije v Indii, jinak jsou roztroušeni po různých oblastech. Nejvíce, necelých šest tisíc, je jich soustředěno v Yazdu.Každý sám o sobě ● Podle zarathuštrismu se prý stejný boj dobra a zla, jako v celém světě, odehrává v každé lidské bytosti. Velmi pozoruhodné je, že nakonec dobro zvítězí úplně a zlo zanikne. Hříšníci budou nejprve potrestáni, ale dosáhnou vykoupení. Důležité přitom je, že člověk je svobodný ve svém rozhodování, dokonce se musí sám rozhodnout. Má tak morální zodpovědnost za své činy.

● V tomto učení se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše přežije i zánik tělesné schránky člověka. Její další úděl závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem.

● Učení zarathuštrismu je v nejpůvodnější formě podáno v knihách Avesty. Dělí se na několik částí: nejdůležitější Jasna obsahuje liturgii hlavních náboženských obřadů a v nejstarších částech výroky Zarathuštry – gáthy. Zřejmě byla dlouho tradována ústně a písmem semitského původu zaznamenána teprve v době sasánovské (3. stol. n. l.).

● Panteon bohů:

Ahura Mazda (nejvyšší božstvo)

Spenta Mainju (duch Ahura Mazdy)             

Angra Mainju (zlý duch)

Spentové – bohové dobra                               

Kšathra Vairja – duch moci              

Aša Vahišta – duch práva             

Haurvatád – duch zdraví            

Vohu Manah  – duch dobré mysli      

Spenta Ármaiti – duch zbožnosti         

Ameretát – duch nesmrtelnosti     

Daivové – bohové zla 

Aka Manah – démon zlé mysli 

Indra – démon války

Saurva – démon destrukce

Náonhaitja – démon námezdnictví

Tauru – démon temnoty

Zairi – démon opilství  

Yazd, srdce dobra a zla

● Yazd se nachází v samotném srdci Íránu, necelých 700 kilometrů jižně od Teheránu.

● Byl postaven jako oáza v místě, kde se setkávají pouště Kavir a Lut.

● Obdobně jako většina íránských větších měst se nalézá v poměrně vysoké nadmořské výšce 1200 metrů nad mořem.

● Má bohatou a dlouhou historii táhnoucí se 3. tisíciletí. Původně neslo po sasánovském vládci Yazdegerdovi I. název Ysatis. Vedle klasických islámských architektonických prvků, mešity a minaretů, bazarů a domů uplácaných z hlíny nabízí víc než tento typický obrázek íránského města, jsou zde takové skvosty, jako jeden z nejoriginálnějších stavebních komplexů Amir Chakhmagh, i věže – předchůdce moderních klimatizačních systémů.

● Koncem 13. století město navštívil Marco Polo.

● Centrem zarathuštrismu se Yazd stal během vlády sasánovské dynastie. Obtisk specifické víry si uchoval i přes islámské dobývání Persie. Právě sem uprchlo z okolních provincií mnoho jeho vyznavačů. Zarathuštrismus tu přežil vzhledem nedostupné poloze města a k nemalým finančním obnosům, kterými si zarathuštristi kupovali náboženskou svobodu.

NIETZSCHEHO INSPIRACE

● Zarathuštra se stal mimo jiné i hrdinou pravděpodobně nejslavnější knihy německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Dílo Tak pravil Zarathustra, dokončené v roce 1885, pojednává o fiktivních cestách tohoto zakladatele staroperského náboženství. Nietzsche však prorokovu postavu využívá především jako prostředek ke sdělování svých teorií. Setkáváme se tu s jeho okřídlenou větou „Bůh je mrtev“ i s ideálem nadčlověka jako dokonalejšího typu, ke kterému směřuje lidský vývoj. Přestože F. Nietzsche odmítal antisemitismus i tehdejší německý nacionalismus, jeho myšlenek se později zmocnili nacističtí ideologové a přetvořili je ke svému obrazu.

Ing. Kamil Souček*1979 Cestovatel, fotograf, sportovec. Vystudoval České vysoké učení technické a Vysokou školu ekonomickou. Zajímá se o země s největší odlišností od evropské kulturní tradice jako jsou Maroko, Kuba, Írán, Čína a podobně. Zajímá se o sport v jakékoliv podobě a čte současnou moderní literaturu.

Category: 2008 / 12

Text a foto Michal Dvořák   Kdysi jsme si na dvoře postavili sněhové miniiglú. Ovšem vyhnaly nás z něj řemeny rodičů, kteří se báli o naše zdraví, a tak plány na dobrodružnou eskymáckou noc rázně ukončili. Tu se mi poštěstilo prožít až o mnoho let později, a nemusel jsem se ani trmácet za polární kruh. Stačilo zajet na Kitzsteinhorn, ledovec nad rakouským Kaprunem.   Na Kitzsteinhornu, ve výšce dva a půl tisíce metrů nad mořem, leží na nádherném místě s výhledem na Zeller See rozlehlý ledový kemp, jakási velmi zidealizovaná představa eskymácké vesnice. Jen se tu nikde nepovalují zbytky velrybího masa a místo Eskymáků navlečených v kůžích tady potkávám opalující se krasavice z celé Evropy. Slunce pálí, sníh bodá do očí, a tak si prohlížím dokonalá iglú, kterým to naše dětské nesahalo ani po ledovou podezdívku.  

KULTURÁK PO ESKYMÁCKU   Menších iglú je zde deset, ale k nim se ještě vrátím, protože v jednom z nich mě čeká mrazivá noc, kterou si v poledním slunci zdaleka neumím představit. Střed celého areálu ale zaujímá obrovské iglú s pěti sály. Pokud by Eskymáci pořádali hasičské bály, tak takhle by zřejmě vypadal jejich kulturák. Interiér sálů je však protkán nejnovějšími technologiemi.   Z reproduktorů zní tlumená hudba, na stěnách jsou rozesety placaté obrazovky, na nichž si mohu prohlédnout příběh ledového kempu nebo záběry z lyžovaček, při kterých tuhne krev. Tu si mohu rozproudit u ledového baru, kam mi sympatická obsluha v beranici nalije do sklenice z ledu mnohaprocentní kořalku. Trochu jsem překvapen, když v další části obřího iglú narážím na dokonale vyleštěné fungl nové Volvo XC60. Teprve videozáběry přibližující náročnou přepravu auta lanovkou do dvou a půl tisíce metrů mě přesvědčí, že jde o záměr stavitelů kempu, nikoliv o vedlejší účinky rakouské kořalky.   POSTAV SI SVŮJ BLOB   Je ale škoda trávit nádherný den ve svitu obrazovek, zvláště když venku čeká na návštěvníky ledového kempu hromada atrakcí, například lukostřelba. Tu si určitě vyzkoušejte za odpoledního slunce, protože k večeru už tětivu zimou nenapnete. Zapotíte se naopak při stavbě svého vlastního iglú, kdy malou motorovou pilou odřezáváte kvádry sněhu přímo ze země a vaši přátelé je pak skládají do něčeho, co ve výsledku v lepším případě připomíná Kaplického knihovnu. Nejnáročnější ze všech atrakcí je ale výstup na mnohametrovou ledovou věž za pomoci profihorolezecké výstroje.   Mezi atrakcemi můžete dle libosti lyžovat na kitzsteinhornských sjezdovkách nebo se jen tak povalovat v lehátku a cpát se wurstem. Pokud jste si zaplatili i nocleh v jednom z iglú, pak vás čeká i večerní občerstvení, které je zde ve znamení vysokohorského fondue. V ledové hale se posadíte na ledové sokly, na nichž vaše hýždě od umrtvení chrání několik vrstev sobích kůží. Od úst se páří úplně všem, protože teplota s večerem klesla k nule.  

SAUNA PRO OTRLÉ

Dávat si v takovém frišnu červené víno je nesmysl, vlastně ani bílé vám nepodají v optimální teplotě. A tak se zahříváme čajem, kořalkou a hustou polévkou v chlebu. A pak už nám nesou voňavé sýrové fondue, které v ústech tak krásně hřeje! Zkouším i tip obsluhy – vymáchat kostku housky v kořalce a pak ji teprve ponořit do rozpuštěného sýru. Tuto rakouskou specialitu už ale v životě opakovat nebudu… Ve velkém iglú je opravdu kosa, a tak se doposud neznámí lidé tulí k sobě nebo tancují v dalším ze sálů. Ti nejodvážnější pak vyzkoušejí odolnost svého cévního systému v maličké sauně, ze které po čase vybíhají a nazí se válejí ve sněhu. A to už je kolem deseti stupňů pod nulou a já se ztuhlý šourám ke svému iglú, kde se zmrzlými prsty snažím zbavit obuvi i oděvu a nasoukat se do spacáku. Velkou výhodou je, že výborný spacák, sobí houně i termoska na čaj jsou v ceně noclehu, protože spí se – jak jinak – na ledovém loži.   IGLÚ TĚLEM VYHŘÁTÉ   A jak tedy vypadá noc v iglú? Báječně! Dal jsem na rady provozovatelů a do spacáku i jeho hedvábné vložky jsem vlezl jen ve spodním prádle, rukavicích a čepici. Tělo samo si spacák prohřeje. Navíc iglú působí jako bublina, ze které tělesné teplo nemá šanci uniknout, stejně jako se studený vzduch nemůže dostat dovnitř, protože vchod leží pod úrovní podlahy. Už před téměř sto lety zjistil polárník Vilhjalmur Stefansson, že uvnitř iglú může být až o šedesát stupňů více než venku.   Na to pamatujte, když uléháte. Pokud budete stejně jako já popíjet u ledového baru (a je jedno, zda čaj či kořalku), tak počítejte s tím, že se ve tři probudíte s nutkavou potřebou… Půl hodiny jsem zápasil se svým svědomím. Takové boje jsou ale předem prohrané, i když je venku minus dvacet. Nezbývalo než roztlouci zmrzlé boty, přehodit přes sebe bundu a odcupitat na chemický záchod, jenž součástí iglú bohužel nebývá. Poučením proto je: před spaním se vyčurat a nenechávat boty na podlaze.   OKNO PŘES CELOU STĚNU

Výhodu mají páry, které si iglú pronajmou například pro zpestření Valentýna. Ti jej zahřejí během chvilky. K ránu je pak čeká romantika, se kterou se jinde než v iglú nesetkáte. V iglú nejsou okna, a to z prostého důvodu – nejsou potřeba. Sotva vysvitne slunce, tak se celá místnost prosvítí jasným světlem, které si najde cestu i přes vrstvu sněhu. Ráno pak díky tomu ze všech iglú vylézají jejich obyvatelé jako na povel.

V tu chvíli si uvědomíte skutečnou krásu hor. Nikde totiž není kromě ostatních „eskymáků“ ani noha. Sjezdovky jsou ještě prázdné, restaurace zavřené a tiché, pouze v dálce se pohybují rolby jako černí sněhoví skarabové. Pozoruji, jak slunce postupně ozařuje jedno rozeklané zákoutí hor za druhým, potom nazuji lyže a svezu se do nejbližšího střediska, kde si dám sprchu a snídani. Přetrvává ve mně štěstí z dalšího dne lyžování a touha prožít někdy noc v iglú s někým jiným než s termoskou a čajem.

VOLVO XC ICE CAMP

● Kde: Na Kitzsteinhornu nad Kaprunem ve výšce 2500 metrů nad mořem

● Jak se sem dostat: Nejlépe přes Rozvadov, Řezno, Mnichov, poté směr Salzburg, dále po B311 směr Kaprun.

● Sezona 2009: Od 17. ledna do 12. dubna 2009.

● Ubytování v iglú: Od 147,- € (na osobu, standardní noc) po 398,- € (za 2 osoby, romantická noc). V ceně je večeře, snídaně, sprcha a všechny atrakce ICE CAMPU. V případě romantické noci i šampaňské.

● Vloni Volvo XC ICE CAMP navštívilo 200 tisíc lidí a v iglú přespaly dvě stovky odvážlivců.

● Více informací na www.ice–camp.at.

SNÍH JAKO IZOLACE

● Sníh je perfektní tepelnou izolací. Polárník Vilhjalmur Stefansson prováděl v roce 1912 řadu měření, při kterých zjistil, že zatímco venkovní teplota činila minus 45 stupňů Celsia, tak teplota ve vstupním tunelu ideálně postaveného iglú byla minus 40 a v průlezu do vlastního iglú minus18. Uvnitř iglú pak bylo u podlahy minus sedm, ve výšce ramen už čtyři stupně nad nulou a u stropu dokonce šestnáct stupňů. Iglú (pokud je dobře postavené) je tak ideálním obydlím pro přežití těch nejdrsnějších podmínek.

Category: 2008 / 12

Text Ondřej Havelka, foto Isifa   Ve Svazijském království svítá a my se probouzíme do příjemně chladného rána nedaleko vodopádů bouřících v pralesích zdejších hor. Slunce nás láká ze stanu, když přichází mladá černoška, která obdělává políčko nedaleko odsud. Čekáme, že nás bude vyhánět a zlobit se. Ona nám ale s radostí přiběhla oznámit, že dnes má narozeniny milovaný král a celé Svazijsko oslavuje.   Dovídáme se, že na narozeniny krále můžeme zajít také, což nás velice potěšilo a nasměrovalo na hlavní město Mbabane, které je pouhých čtyřicet kilometrů od nás.

Ve Svazijsku se dobře stopuje, a tak se na dva rychlé stopy přibližujeme až k metropoli, kterou už neprodyšně ucpaly davy Svazijců přicházejících z celé země. Poslední kilometry kráčíme s veselým davem a těšíme se na monstrózní atmosféru narozenin samotného krále. Jak se blížíme k místu konání velké oslavy, davy houstnou a my se prodíráme tisícovkami polonahých Svazijců v jejich tradičních oděvech. Ty už se tady v současnosti vidí jen velmi zřídka.  

 BURÁCEJÍCÍ STADION

Za okamžik to vypukne. Přicházíme před burácející stadion. Hlídači nás důkladně prohledávají a za chvilku už se ocitáme v hluku desetitisíců přítomných. Svazijci provolávají slávu králi a celé zemi.

Na obrovské louce vybíráme místo, ze kterého dobře uvidíme. Na ploše se zatím připravují mladí bojovníci jednoho z přítomných kmenů. Tradiční kožené přehozy jen mírně zakrývají nahotu dívek stejného kmene, stojících v řadách okolo. Krátké ticho přeruší bojový pokřik a mladíci začínají tančit. Při tanci vykřikují, kroutí se do neuvěřitelných poloh, skáčou a naznačují boj. V průběhu boje přichází král.   SLÁVA KRÁLI!   Následuje euforický řev. Král se usazuje na připravený trůn a Svazijci mu provolávají slávu. „Svazijsko, sláva králi, Svazijsko, sláva králi!“ hřmí velkou loukou. Král zvedá ruku a utišuje dav. Na programu je ukázka různých tanců a potom přehlídka náčelníků vesnic. Slavnostní atmosférou stále znějí gratulace králi. Ten se náhle zvedá a začíná se svým dlouhým proslovem, kterému bohužel nerozumíme. Na závěr opět zní „Sláva Svazijsku, sláva králi!“  

DÍVKY JAKO DAR

Za velkého aplausu král odpoledne odjíždí do svého sídla se svou rodinou a vybranými hosty. Čeká jej přijímání luxusních darů a bujaré oslavy, při kterých si údajně vybírá společnici na noc z několika desítek mladých dívek vybraných pro králův významný den.

Oslava na stadionu potom probíhá celý den a je plná nádherných vystoupení mnoha různých kmenů ze všech koutů Svazijska, vystoupení vojenské kapely a mažoretek.

SVAZIJSKO

● Svazijsko je na africké poměry malá země v jižní Africe o rozloze 17 364 km2.

● Původními obyvateli oblasti byli Křováci (Sanové).

● Svazijský stát se datuje od začátku 19. století spojením několika bantuských kmenů.

● Od poloviny 19. století začali do země přicházet holandští starousedlíci Búrové.

● Od roku 1894 bylo Svazijsko pod jihoafrickou nadvládou.

● Po takzvané búrské válce mezi Búry a Brity (1899–1902) se Svazijsko dostalo pod britskou správu.

● Svazijské království vzniklo v roce 1967 a o rok později získalo úplnou nezávislost.

● Hlavou monarchie je král, který má velké osobní pravomoce.

Ondřej Havelka

* 1980 Společně s manželkou Michaelou uskutečnili dvouletou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Zaměřují se na unikátní domorodá etnika. Vydali knihu Nahá Afrika, pořádají úspěšné výstavy, publikují a provozují fotograficko etnografický web.

Category: 2008 / 12

Text a foto Tomáš Kubeš   „Ty jsi ještě nebyl v Bruggách?“ zeptal se mě před lety s absolutním údivem jeden belgický kamarád. Flanderské Bruggy jsou stejně jako Praha považovány za jedno z nejhezčích měst Evropy. Předvánoční čas je k návštěvě tohoto města ideální. Už kvůli ledovým sochám.   V zimě se Bruggy mění k nepoznání. Turistů je jako šafránu, a to představuje jedinečnou šanci prozkoumat tiché uličky a zapomenutá zákoutí. Stejně jako jinde v Evropě jsou tu adventní dny s vůní skořice ze svařeného vína vyhrazeny nákupům dárků. Vánoční trhy se pomalu staly tradicí, bez které si ani tady nikdo neumí představit předvánoční čas. A bruslařská plocha na největším bruggském náměstí nabízí i radovánky, které se kdysi provozovaly za tuhých zim na kanálech.  

Ovšem největším tahákem se už napevno stal velký stan hned naproti hlavnímu nádraží. Tady se každoročně odehrává exhibice fantazie a umění tvůrců ledových soch. Díky odolnému přístřešku stanu lze uvnitř uchovat teplotu minus pět stupňů Celsia, takže díla zůstávají uchráněna i při oblevě. „Račte vstoupit,“ lákají hned u vchodu pořadatelé.  Jakmile se ocitnete uvnitř ledového království, pohltí vás velkolepost a dokonalost soch. Říše fantazie nabízí nezvyklou podívanou, jsou tu různí mágové, nebo třeba obyčejný ježek, který má dokonale propracovanou každou bodlinu, či norský troll s hrůzostrašným výrazem zdůrazněným blikotáním různobarevných světel. Čínské turisty zase fascinoval velký hlemýžď.   Možná díky tomu, že jako velká skupina potřebovali na pozadí skupinové fotografie něco ohromného. Část soch slouží i k interaktivní zábavě, a tak se tu děti mohou sklouznout na ledové skluzavce, jinde vede tajemná chodba do sluje, kde je ukryt povoz s pokladem, a za velkou zdí se ukrývá hororový hřbitov. Kapitán Flint s nezbytným papouškem kormidluje svůj koráb kamsi do dáli, jinde z ledové sluje vykukují velké ruce. Do toho všeho se rozsvěcejí různá světla, která prosvítají ledem  a dotvářejí nezvyklou podívanou.  

Aby si každý představil, jak takové sochy vznikají, musí zavítat nejdříve do dalekého Laponska, odkud se přivéze více než tři sta tisíc kilogramů čistého krystalického ledu a čtyři sta tun čistého sněhu. To všechno je třeba připravit s předstihem pro úspěch výstavy. Poté jsou pozváni „ledoví sochaři“ z různých koutů světa, kteří se na dlouhé čtyři týdny vrhnou do práce. Výsledkem této „sochařské Olympiády“ je každoroční fascinující výstava, která je vždy věnována jinému tématu.

RADY NA CESTU

● Město Bruggy má spoustu přízvisek, jako třeba Město milenců nebo Město čokolády. Od rušného Bruselu jej dělí pouhá hodinka cesty vlakem. Středověký ráz někdejšího centra obchodu, které prosperovalo díky nedalekému přístavu, se zachoval kvůli tomu, že Bruggy upadly v zapomnění. Genius loci zasáhne každého, ať už stojí na největším náměstí pod mohutnou věží Belfry, mezi vysokými domy s výstavními štíty nebo pluje na lodičce mezi kanály, které se tiše vinou celým centrem. Stránky města www.brugge.be, informace v češtině lze nalézt na stránkách Flanderské cestovní centrály v Praze www.flandry.cz

● Letošní výstavu ledových soch je možné navštívit do 11. ledna 2009 denně od 10 do 19 hodin. Výstavní pavilony najdete hned proti vlakovému nádraží. Vstupné činí jedenáct eur pro dospělé, důchodci a studenti platí devět eur, děti sedm eur. Více na www.icesculpture.be

● Nejvhodnějším spojením pro cesty do Flander je let z Prahy do Bruselu. Zpáteční letenka se může pohybovat okolo 2000 Kč včetně tax. Vlaky vyjíždějí z bruselského nádraží směrem na Bruggy každou hodinu, cena jízdenky je 12,30 eur, zpáteční dvojnásobek. Pokud pojedete o víkendu, můžete ušetřit na jízdném, protože pak vás vyjde zpáteční jízdenka na 13 eur.

Category: 2008 / 12

V posledních měsících byli lidé v nejzápadnější části Čech opakovaně vystaveni pocitu, který si v našich zeměpisných šířkách dokáže představit asi málokdo. Jednoduše řečeno, třásla se pod nimi zem.V České republice je zemětřesení jev poměrně vzácný, alespoň tedy takové, které by lidé vnímali. Pouze na Chebsku dochází v určitých cyklech k  silnějšímu zemětřesení, dosahujícímu magnituda (síly) kolem čtyř stupňů Richterovy škály. Lidem pak padají věci z poliček, houpají se s nimi křesla, klepou se skříně, drnčí okenní tabule a vše doprovází silný hluk, jako by pod domem projížděla souprava metra. Nic příjemného, pokud se tak děje v noci. Čím si ale obyvatelé Nového Kostela, Kraslic, Mariánských Lázní, Nejdku a jiných obcí zasloužili tuto nevšední, ale nezáviděníhodnou výjimečnost? 

 V hloubce mezi šesti až jedenácti kilometry pod touto oblastí je strmá zlomová plocha, dlouhá asi deset kilometrů. Horninové bloky se podél tohoto zlomu posouvají, což na povrchu země vyvolává zemětřesení. Protože jsou bloky hornin jakoby namazány fluidy (většinou to bývají směsi kapalin a CO2), tak po sobě lépe kloužou, a nedochází tak k jednomu velkému trhavému pohybu, ale k řadě menších, tedy k takzvanému zemětřesnému roji. Seismická energie se uvnitř kontinentů uvolňuje po menších dávkách. Na okrajích kontinentů to však bývá mnohem horší. Tam dochází k jednomu silnému otřesu, následovaném řadou menších. První záznamy o zemětřeseních v této lokalitě pocházejí ze středověku, ale až v 19. století se mu vědci začali soustavněji věnovat. Západočeští lázeňští inženýři tehdy spekulovali o souvislosti mezi otřesy půdy a vydatností minerálních pramenů. Spojitost se však prokázala mnohem později. Při zemětřesení skutečně dochází ke změnám hladiny spodních vod, vydatnosti minerálních pramenů a obsahu plynu v nich obsaženém. Kysličník uhličitý, který je v hloubkách geologického zlomu pod nesmírným tlakem, vystupuje při otřesech na povrch a vynáší s sebou i minerální vody. Možná vás také udiví, že na Chebsku došlo za posledních deset let asi k dvaceti tisícům otřesů. Naprostá většina z nich ale spadá do kategorie mikrootřesů, která dokážou zaznamenat pouze přístroje. Dokonce i o něco silnější zemětřesení, řekněme kolem dvou tří stupňů Richterovy škály, nebyla v posledních desetiletích ničím výjimečným. Pouze se jim nedostávalo takové pozornosti médií jako nyní. 

Jelikož Chebsko, stejně jako celá Česká republika, leží uvnitř tektonické desky a nikoliv na jejím okraji, tak na místních zlomech nemůže nikdy dojít k akumulaci takového napětí, jež by vyvolalo zemětřesení, jaké známe třeba z Japonska. Proto i při otřesech z posledních měsíců seismologové upozorňovali na to, že více než pět stupňů Richterovy škály u nás naštěstí nepoznáme, a že se lidé o střechu nad hlavou bát nemusejí. Každý ale chápe, že uléhat se strachem, že vás v noci probudí rány, hukot, cinkot a komíhání postele, dokáže pěkně pocuchat nervy.

Chebsko a zemětřesení

● K největším zaznamenaným otřesům došlo na Chebsku v letech 1903 a 1908.

● Vědci tehdy vůbec poprvé tento typ projevů nazvali zemětřesným rojem. Tímto termínem se od té doby nazývá řada menších otřesů bez jediného výrazného po celém světě. ● V roce 1908 byla také ve sklepě chebského gymnázia zřízena první česká seismická stanice.● Silné otřesy pak seismologové, ale i lidé zaznamenali v zimě 1985, kdy bylo naměřeno magnitudo 4,6. Zemětřesení tehdy nejvíce postihlo obce Plesná, Nový Kostel, Skalná a Dolní Žandov, kde otřesy poškodily až patnáct procent domů. Většinou šlo o popraskané omítky nebo zborcené komíny. 

Richterova stupniceV roce 1935 ji zavedl Charles Richter. Jde o logaritmickou škálu o základu 10, počítanou z vodorovné amplitudy největšího posunu od nuly na seismografu. Každý bod na stupnici tedy značí rozdíl řádu. Zemětřesení o síle 5 stupňů je tedy desetkrát silnější než čtyřstupňové. 

Magnitudo         Projevy

1, 2…………………..Člověk jej necítí, měřitelné pouze přístroji.

3……………………….Člověk již rozpozná, visící předměty se houpají.

4……………………….Citelné třesení věcí, drnčivé zvuky.

5……………………….Slabé poškození budov v epicentru, voda se vylévá ze sklenic.

6……………………….Vážné poškození špatně postavených budov až do 100 km.

7……………………….Většina budov zničena, velké trhliny v zemi.

8……………………….Naprostá destrukce, vlny rozpoznatelné pohledem.

Category: 2008 / 12

Text a foto Ivan Janko

Thajci jsou velmi podnikavý národ. Šikovně se naučili z nabídnutého malíčku urvat minimálně celou ruku. Při objednávaní výletů v místních cestovních kancelářích je proto potřeba dávat trojnásobný pozor a nepodlehnout tlaku. Pány situace však budete jen do okamžiku placení. Vyrážíme v sedm ráno,“ oznamovala mi do telefonu neradostnou zprávu průvodkyně Pang. Musel jsem tak vstávat okolo šesté, což nemám rád. Ale nebyla jiná možnost, protože jsem si v malé cestovní kanceláři přímo v hotelu objednal celodenní výlet na plovoucí trhy Damnoen Saduak. A ty se nacházejí asi sto kilometrů od centra Bangkoku.   ZÁLOHA, NIC VÍC

V ceně byl oběd a dokonce i návštěva krokodýlí farmy,  protože jsem chtěl mít na všechno dost času a určovat si tempo výletu podle svých potřeb, vybral jsem si sólo jízdu. Jistě, luxus s privátním šoférem a průvodkyní něco stojí, ale uhádal jsem to na sto dolarů. „Dejte jim ale jen zálohu a zbytek doplaťte až po návratu,“ radila mi brzy ráno recepční hotelu, a já jsem jí pak byl velmi vděčný. „Tady máte třicet dolarů a můžeme vyrazit,“ podal jsem vedoucí soukromého zájezdu tři zmuchlané bankovky. Zatvářila se podivně, ale neměla na výběr. Připomenul jsem jí totiž naši dohodu. „Pokud bude všechno tak, jak si přeji, dostanete oba něco bokem. Ale jestli mě zklamete, tak to vyřešíme jinak,“ pohrozil jsem.  

„Máj frénd, všechno bude OK,“ ubezpečila mě Pang, trochu obézní Thajka. Po pětačtyřiceti minutách jízdy mě probudila, že si uděláme malou přestávku. Rozlepil jsem jedno oko, druhé se ještě snažilo dohnat spánkový deficit. „Vypadá to jako v nějakém obchodě,“ vyslovil jsem záměrně dost nahlas své konstatování. Jedna z mých hlavních podmínek totiž byla důsledně se vyhýbat všem dílnám a obchodům s klasickými suvenýry. „Já chci vidět jen plovoucí trhy, a pak se uvidí, co ještě stihneme,“ zklamal jsem nejen průvodkyni, ale i šoféra. Evidentně měli v některém ze stánků svého člověka, který jim platí provizi za to, když mu dohodí turisty.  

PROBLÉMY ZAČÍNAJÍ   „Jsme na místě,“ probudila mě už definitivně Pang a já vystoupil z příjemně klimatizovaného, i když postaršího auta na horké thajské slunce. „Tato je celá naše,“ ukázala na poměrně velkou loď s hlučným motorem. „Samozřejmě je v ceně výletu,“ dodala v momentě, kdy jsem vyzvídal případný doplatek za extra luxus.  

A tak jsem se pohodlně usadil na vratké palubě. Za jízdy jsem listoval ve své moudré knize o Bangkoku a hledal fotografie plovoucího trhu. To, co bylo okolo mne, totiž připomínalo obyčejnou jihoasijskou vesnici u vody a já jsem v tom tropickém vzduchu pocítil první problém. „Já hledám toto,“ naklonil jsem se k chlapovi, který obsluhoval pořádně vylágrovaný motor smrdící jako žigulík ve výslužbě. Chlap s výrazem třináctiletého studenta ani náznakem nezměnil mimiku tváře. Vytrčil jednu ruku proti mně a ukázal pět prstů. „Za pět minut jsme tam,“ překládala posunkovou řeč výmluvného kapitána aktivní Pang.   A JSOU TU DOPLATKY

„Prosím, račte vystoupit,“ vykázal nás na břeh po sotva pěti minutách plavby chlapec od kormidla. Okamžitě na nás naběhl dav nadháněčů. „Tyto malé loďky nemáte v ceně. Ale jestli chcete, nějakou vám za rozumnou cenu seženu,“ říkala stále s úsměvem Pang, a já jsem pomalu začínal chápat způsob její organizace výletu.

„Takže já jsem si zaplatil výlet na plovoucí trhy a plavbu mezi prodavači nemám v ceně? Tak to je skvělé,“ začal jsem zvyšovat hlas a Pang vytušila, že je zle. Z původních třiceti dolarů byla nabídka rázem na patnácti. V mé ruce ale už hodnou chvíli svítila jediná americká bankovka s číslem deset. Nad ni jsem odmítl jít a sumu jsem si automaticky odpočítal z chybějícího doplatku pro cestovku podnikavé Pang.  

CHCI JEN FOTIT   „Řekni mu, ať mě jen tak vozí mezi prodavači. Nechci nic kupovat. Ale když uvidím cokoliv zajímavého a rozhodnu se čekat na lepší záběr, tak ať zastaví,“ informoval jsem svou průvodkyni, a ona to následně vysvětlovala majiteli naší lodičky. Houpali jsme se na vlnách a z břehu mě mezitím otravovalo asi pětadvacet prodavačů čehokoliv.  

Chlap se konečně pohnul, ovšem kalnou vodu zčeřil malým veslem jen třikrát a zaparkoval u lodičky s nevkusnými vějíři. „Asi to nepochopil,“ otočil jsem se na Pang. Problém byl ale evidentně v tlumočnici. „No shopping, only foto,“ vytáhl jsem co nejjednodušší angličtinu, a ono to zabralo. Pang si ale neodpustila svou nezištnou aktivitu a za jízdy kupovala kdejaké pečené potvory, které mi násilím strkala pod nos. „Děkuji, nechci nic jíst,“ ohradil jsem se, ovšem ona jen změnila sortiment. Nezbývalo mi nic jiného než ji ignorovat.   PRO POHLEDY LOĎKOU

Atmosféra na vodě a v mokrých uličkách, kterých je na plovoucím trhu Damnoen Saduak údajně až dvě stě, však je úžasná. Prodavačky si vyměňují zboží házením mezi loďmi a jedinečná je už jen samotná obratnost některých domorodců. Kdekdo se tu plaví doslova v korýtku, do kterého by průměrný Středoevropan ani nenasedl. Nenabízelo se ale jen ovoce a suvenýry pro turisty. Na vlnách se houpaly kuchyně, čajovny, dokonce i papírnictví. Možná by bylo zajímavé skočit do vody s dobrou potápěčskou výstrojí a prozkoumat dno. Kdyby nebyla voda tak kalná, určitě by tam člověk objevil spoustu zajímavých věcí.  

Chlapec s veslem by nás vozil dokola asi i celý den, ale Pang mě už nervózně plácala po zádech. „Máme objednaný oběd. Ten je v ceně,“ neodpustila si svou tak typickou větičku. „A potom ještě stihneme krokodýlí farmu.“ A tak jsme se vrátili na břeh, našli našeho šoféra, a vydali se na další část výletu. Za pár minut jsme zastavili před hlavním vchodem jakési zoologické zahrady. „Tady je skvělá restaurace. Nejdřív se najíme a pak ti ukážu krokodýly,“ pravila s podezřelým úsměvem má osobní průvodkyně.   FARMA V JEZÍRKU

Minimálně v první části měla absolutní pravdu. Jídlo bylo uprostřed podprůměrné zoo víc než výborné. V Thajsku zkrátka špatně vařit neumějí. V nabídce měli desítky specialit na bufetových stolech, ale já jsem už neměl sílu ani ochutnávat a jen jsem se těšil na krokodýly.

„Jsou v tamté ohradě,“ ukazovala přímo od stolu Pang na zpustlou voliéru s malým jezírkem bez známek života. „Ale já jsem chtěl vidět krokodýlí farmu a ne zoologickou zahradu,“ zaprotestoval jsem. Pang jako by v okamžiku zapomněla na svou poměrně slušnou angličtinu a přešla do podivné začátečnické úrovně. „Toto farma, toto krokodýl,“ ukazovala stále na to samé jezírko a mně to celé došlo. „Tak moment, já jsem chtěl trhy a farmu. Damnoen Saduak byl fajn, ale musel jsem si doplácet za loď. A protože zoo obdivovat netoužím, vyrážíme do hotelu,“ zvedl jsem se od stolu i přesto, že moje průvodkyně ještě nedojedla dezert. Smutně nechala puding pudingem, protože pokud nechtěla do centra Bangkoku stopovat, neměla na výběr.   POSLEDNÍ FINTA

Nasedli jsme a Pang po pár kilometrech žádala doplacení sumy. „Abychom se nezdržovali ve městě. Jen tě vyložíme u hotelu. Tam se špatně parkuje,“ vymlouvala se.

„Dostali jste třicet dolarů a ještě vám dám dvacet. Ale možná jen deset, protože polovinu z doplatku jsem už dal za tu druhou loď,“ vyrazil jsem jí dech.

Hned volala své nejvyšší šéfce. Nejprve se dlouho dohadovaly thajsky, pak jsem ji dostal k uchu i já. Nepustil jsem ji však ke slovu. „Chtěl jsem vidět dvě věci a viděl jsem pouze jednu. Takže platím jen polovinu,“ řekl jsem pomalou a co nejsrozumitelnější angličtinou a ani jsem nečekal na odpověď. Telefon jsem podal Pang. Ta do něj ještě trochu hystericky vřískala, ale zjistila, že neuspěje. Dočista také zapomněla na předání peněz v autě a nakonec šla se mnou až do hotelu.  

Usadili jsme se v malé předzahrádce, ale z její strany to byla jen ztráta času. I když se snažila, dostala za celý výlet jen čtyřicet dolarů. Přesto však zaručeně nebyla ve ztrátě. To jí jen nevyšel pokus natáhnout nezkušeného cizince. Ale ona si po mně zaručeně velmi rychle našla nějakou snazší kořist.

PLOVOUCÍ TRHY

● Plovoucí trhy jsou neodmyslitelnou součástí thajského venkova a dnes i programů téměř všech cestovních kanceláří, které chtějí svým klientům ukázat pravou jihoasijskou kulturu nakupování. Dřevěné lodičky, ženy v tmavomodrých blůzkách a charakteristické klobouky. K tomu desítky druhů tropického ovoce, ale dnes už kvůli davům turistů také trička a elektronika pochybné kvality.

● Není známo, kdy se začala psát historie plovoucích trhů. Všeobecně se však uvádí, že nakupování z člunů fungovalo už v období Ajuthja, takže tradice plovoucích trhů existuje od 14. století. První zprávy o tomto způsobu obchodování přinesli do Evropy křesťanští misionáři.

● Jen v okolí Bangkoku je takových trhů několik. Nejlepší čas pro jejich návštěvu je ráno. Například trh v Bang Khu Wiang funguje od šesté do osmé hodiny ranní hlavně pro potřeby domácích. Podobně zaměřený je také trh v provincii Ratchaburi.

● Damnoen Saduak se sice nachází až sto kilometrů od hlavního města, ale oblast nabízí mnoho atrakcí. Kromě nejznámější uličky, v tomto případě spíše říčky plné lodiček se všemožnými výrobky, můžete navštívit i okolní vísky, které jsou postaveny v značně bažinaté krajině.

Mgr. Ivan Janko*1977 Cestovatel, fotograf a reportér zahraniční redakce slovenského deníku Plus jeden deň. Ještě během studia vysoké školy pracoval jako průvodce pro několik cestovních kanceláří, specializoval se na země severní Evropy. Po ročním pobytu na Novém Zélandu absolvoval sólo cestu po Austrálii a dodnes procestoval téměř sedmdesát zemí na všech kontinentech, zatím mimo Antarktidy. Je autorem cestopisné knihy Na cestách a cestovatelského portálu.

Category: 2008 / 12

Text Martin Rychlík, týdeník EURO, foto Martin Pinkas, týdeník EURO a archiv Michala Horáčka   Michala Horáčka lidé znají hlavně jako textaře a bývalého majitele Fortuny. On je ale také antropologem, který vyráží do Keni za „svými“ Sambury, a stal se i jejich mediálním ambasadorem. Fascinující rozmanitost lidství však dokáže najít všude kolem sebe.   Když jsme spolu mluvili loni 14. května, odevzdával jste diplomovou práci. Jak pokročila vaše studia kulturní antropologie?   Ukončil jsem magisterské studium, přijali mne na doktorandské, takže musím složit pět státnic a napsat disertační práci. Tři ze zkoušek jsem již splnil a disertaci začal psát…   Navazuje na téma hazardní hry?   Ano. Věnuje se prostředí hazardních hráčů, ale za socialismu. Měl jsem už dvě stě padesát stránek, ale dal jsem je stranou a začal psát znovu, takže teď mám asi devadesát stránek hutnějšího textu. A asi tak ještě rok a půl budu psát. Protože chci, aby práce vyšla i ve světě, musím lidem připomenout, co znamenal rok 1972 v Československu. Jako nezbytné se ukázalo integrovat sociologii socialismu. Je až zarážející, jak málo materiálu je k dispozici. Pro antropologa přijíždějícího zvenku bylo obtížné ono bezčasí vůbec pochopit. Ostatně i pro nás, kteří jsme v něm žili.  

Antropologickým fenoménem socialismu je třeba chalupářství, ne?   Hodně se o tom píše, i jako o úniku. Ale to nebyl hluboce zakořeněný únik. Ano, lidé utekli z fabriky nebo úřadu, kde se titulovali soudruhu; jeden byl nástěnkářem, další dbal, aby soudruzi četli tisk. A v pátek nakrásně odjeli na chatu, jíž říkali Arizona a sobě Jime a Bobe a s radostí si jakoby vzdorovali. Ale v pondělí nastoupili do práce a byli opět těmi soudruhy.   Byla to taková hra…   Všichni věděli, že je to hra. Jenom únik. Ale hazardní hráči, to bylo něco jiného. Někdy, když už to bylo nezbytné – kvůli splnění pracovní povinnosti a razítku v občance – se jakoby vydali na chvilku do socialismu a předstírali, že to berou vážně. V socialismu ale vlastně vůbec nežili. A to je velké téma. Michel de Certeau, který byl znalcem Jižní Ameriky, zejména misií, poukázal, jak indiáni jakoby převzali křesťanství, ale nakládali s ním po svém. Prostřednictvím manipulace s významy opustili Španěly vytvořený prostor, aniž by jej opouštěli fyzicky. Což je pro mne to hlavní: i hráči opouštěli socialismus, aniž by z něj fyzicky mizeli. Jako by se vše prolnulo…   Můžete uvést konkrétnější příklad?   Hráči šli po Příkopech a věděli o druhých, že jsou hráči. A mezi tím spolu hráli, jestli budou mít protijedoucí auta poslední číslo sudé nebo liché. Mluvili hantýrkou a vůbec nevnímali, že kolem je nějaký socialismus. Pořád se přemýšlelo: „Počkej, tohle auto vidím potřetí…, co když je člověk, se kterým se sázím, objednal, aby jezdilo kolem bloku – kvůli té sázce?“ Byli uprostřed socialismu, kolem vlály sovětské vlajky a odevšad řvala socialistická hesla, ale pro ně byly důležité ty sázky.  

Antropologie je spíše vnímána jako studium exotiky, něčeho zvláštního a jinde.   V úvodu sborníku What Was Socialism, and What Comes Next? Katherine Verderyová říká, že když začala koncem šedesátých let studovat, bylo typické, aby se antropolog vydal někam na Novou Guineu. Ale pro ni, pro Američanku, by cestování na Papuu bylo vlastně snadné, naproti tomu jet do Rumunska roku 1973 bylo cestou do „srdce temnoty“. Tam to bylo opravdu JINÉ, ač se vše povrchně jevilo jako známá, a proto „pouhá“ Evropa. Myslím, že úkolem antropologie opravdu je studovat „jiné“, ale ti velice jiní jsou i přímo mezi námi. Takových je spousta! Už se to začíná dělat, začalo se antropologií chudiny, studovali se ti problematičtí: Romové, drug dealers, prostitutky. Ale také by někdo měl přijít, že udělá antropologii boháčů a stráví rok s lidmi, kteří mají sedmdesátimetrové jachty…    A víte, že už by někdo takový „terénní výzkum“ dělal?   Něco jsem zaslechl. A připadá mi to senzační (smích). Vždyť nejen extrémně chudý, ale i mimořádně bohatý člověk žije mezi námi – a přitom v jiné dimenzi. Mluví česky, má občanku, zná postavy z Nemocnice na kraji města a hlášku, že Hliník se odstěhoval do Humpolce… A současně není jako většina ostatních, mnoho ze svých mentálních a afektivních schémat – což je po mém soudu definice „kultury“ – má ustaveny jinak a sdílí je s nemnohými sobě podobnými, pro nás „jinými“.   Je ovšem složité mezi ně proniknout coby „zúčastněný pozorovatel“…   To jistě. Pronikat mezi JINÉ je složité vždycky a kdekoli. Neumíte žargon, idiomatiku, nesdílíte jejich problémy, nehrnou se na vás stejné výzvy, necítíte naléhavost úkolu řešit je. Ať jste mezi boháči nebo mezi bezdomovci na hlavním nádraží, jste v prostředí, jehož důvěru si musíte nějak vysloužit. Nemají důvod brát vás mezi sebe, vy jim ten důvod musíte dát.   Jste pak vetřelcem možná víc než na Irian Jaye, kde jste jen bílým podivínem.   Přesně. Antropologie je vzrušující, ale musíme to vzít vážně. Jít do těch nejtěžších terénů. A ty jsou tady: v Karlíně, Děčíně či v Rozvadově.   A oblasti jako Melanésie vás nelákají?   Mne láká všechno, akorát že člověk má jen jeden život. Jistě, rád bych pronikl mezi Kečuy v Peru nebo mezi Inuity na Aljašce. Byl jsem na obou zmíněných místech, jenže kratičce. Víc se mi zadařilo mezi Sambury v Keni…   Kolikrát jste tam byl?   Čtyřikrát, ale co nevidět zase pojedu. Chtěl jsem jet v březnu, ale musím to odložit. K tomu se váže i příběh, neboť tam mám adoptivního „potomka“. Kdyby se narodil chlapec, jmenoval by se Praha, ale v březnu se narodilo děvčátko. A to se jmenuje Rut, jako moje žena a dcera.   Jezdíte záměrně na stejné místo?   Ano, a co vidím a slyším, to si pečlivě zaznamenávám. Vůbec bych si ovšem netroufl tvrdit, že jde o vědeckou práci, ta vyžaduje osvojení mnohem dalekosáhlejších kompetencí.   Umíte si představit, že byste tam zůstal jako etnograf?   Musel bych hodně nastudovat. Roky příprav, zvládnutí jazyka maa… takže to nepůjde. Přesto bych si přál napsat o své zkušenosti se Sambury knihu, byť za antropologickou ji pokládat nebudu. Spíš za lepší cestopis, hlubší reportáž, sběrný dokument z doby přesahující deset let. Pak snad mohu zaznamenat aspoň změnu. Třeba jestli samburská děvčátka, která do školy nechodí, do školy chodit začnou – Rut III by mohla – a co to přinese.   Díváte se jako antropolog na svět jinak?   Myslím, že ano. Největší přednost antropologie tkví v tom, že člověka neustále nutí vidět jinakost jiných, a přitom ji respektovat. Člověk má tendenci svá měřítka jiným podsouvat a je přesvědčen, že jeho hledisko je to jediné morální a chytré a racionální, ale zjistíte, že to tak být nemusí… Třeba u Samburů se praktikuje pro nás brutální ženská obřízka. Takové třináctileté nevěstě je ráno při sňatku – v den napěchovaný rituály, kdy chatrč musí být obrácena k východu a musí tam stát bílý vůl a podobně – proveden bolestivý zákrok. Ještě téhož dne musí dojít pěšky do daleké bomy, do usedlosti z bláta a prutů, aby začala žít s manželem. Nám to připadá jako to nejbarbarštější. Mrzačit ženy. Jsme vychovaní v dogmatu, že jedno z univerzálních lidských práv, jež musí být platné všude, zní, že se lidé nemají mrzačit…   Třeba Carolyn Fluehr-Lobbanová publikovala slavný článek, v němž argumentuje, že i vědci se mají v otázce genitálních zákroků angažovat, a ne je jen sledovat!   Mnozí antropologové to zastávají, protože jde o takzvané univerzální lidské právo. Ale co to je lidské právo? Kde je napsáno? To nepřinesl Bůh na Sinaj. To je lidský konstrukt. Já to například sdílím, ano. Říkám, lidé by neměli být mrzačeni, ale neznamená to nic víc, než že pro to hlasuji. Ale pak máme druhý náhled, taky univerzální: všechny kultury mají právo ustavovat své hodnoty podle svého. A když zjistíte, že prvními mezi Sambury, kteří vyžadují ženskou obřízku, jsou samburské ženy, zpozorníte. A pak zjistíte, že k tomu mají řadu důvodů.   Není v tom trochu škodolibosti, že samy matky musely trpět?   Vůbec ne. Říkají: My jsme na tom výborně, protože jsme uznané nikoli jako ty, které mají ze sexu potěšení, ale jako rodičky lidí. A vzdáváme-li se sexuálního potěšení, omezujeme i riziko promiskuity, a tím třeba i AIDS. A opravdu – mezi Sambury se AIDS vůbec nevyskytuje, zatímco všude tam, kde se obřízka nepraktikuje, kosí tato choroba po celé Africe nespočet obětí… Tím chci naznačit, jak je to vše složité. Narážejí na sebe dvě univerzální práva – právo nebýt mrzačen a právo kultur budovat své vlastní hodnoty – a obě jsou vznešená. V určitých situacích však musí jedno převážit na úkor druhého. Nežli zvolíme vlastní odpověď, zkusme obrátit perspektivu: Jak bychom se tvářili, kdyby nám Samburové říkali: „Vy jste zvířata, když své ženy neobřezáváte.“ Přitom mějme na zřeteli, že to není hlas primitivů, ale jen hlas jiných. A ty jsme se přece zavázali respektovat. Antropolog by tedy měl pečlivě pozorovat, snažit se pochopit…    Ale nevstupovat…   Jestli řekneme, že máme právo vstupovat mezi jejich zvyky, tak bychom museli říct, že i oni mají práva motat se mezi ty naše.   Existují třeba i výtky k očkování proti nemocem u indiánů Yanomamö.   Z hlediska antropologa jsou podle mě logické.   Ale co kdybyste s těmi lidmi žil, získal citový vztah a oni by umírali na nějaké pro nás banální choroby nebo zákroky?   Že by někdo umřel při obřízce? To se tam holt, byť zřídka, stane. My tady zase umíráme, protože jíme moc cukru anebo se nám zacpou cévy cholesterolem. Sambur by nám říkal: „Vy, k němuž mám citový vztah, se poškozujete, okamžitě přestaňte jíst cukr a tuky.“ A já bych odporoval: „Počkejte, chcete zasahovat proti tomu, že si chci dát bůček a pak zmrzlinu se šlehačkou?“ A on: „Je to pro vaše dobro.“ A neměl by snad pravdu?   OK, ale přeci jen: oba teď posuzujeme abstraktní záležitost. Z kavárny. Myslíte si, že je v lidských silách zachovat takový „vědecký“ odstup i na místě?   U mě by to možné bylo. Ale u mnoha včetně paní Fluehr-Lobbanové, připouštím, ne. Připomněl bych nicméně, že Samburové žijí po staletí na stejné savaně, ale jejich dnešním problémem je – a právě proto, že tam přišly léky – jejich přílišný počet. Země není schopna je uživit. Takže vedou krvavé kmenové války. Krvavější než kdykoli dřív. A jestli někdo umře kvůli nedostatku antibiotik, nebo jako fyzicky zdravý po zásahu oštěpem, co je to ve finále za rozdíl?   Lauriston Sharp napsal studii o tom, jak zavedení železných seker u Jir-Jorontů rozvrátilo jejich kulturu. Myslíte, že jediný prvek může být takto ničivý?   Obecně je to složité říci, ale vím něco o Samburech, a pro ty je to nesmírně zhoubné. Oni mají obrovskou kulturní rezistenci, fantastickou až neuvěřitelnou, a přesto je to nejspíš dožene. Začne to antibiotiky, pak přijdou mobily, pak internet, pak kalašnikovy…   Takže i nezamýšlené důsledky dobrého činu rozloží funkční systém?   Skončí to jako v amazonských pralesích, kdy se indiáni dostanou do Manausu; holky jsou prostitutky, chlapi alkoholici a všichni se jim smějí. Jsou považováni za blbce, protože pořádně neumějí ani portugalsky. Ale oni jsou šampioni pralesa. Žili tam tisíce let ve fungujícím koloběhu. A podobně – když k Samburům vtrhne takzvaný civilizovaný svět, oni skončí jako lumpenproletariát v Nairobi. To se s nimi stane. Teď někdo občas umře na ženskou obřízku, jedna z pěti set, a pak, když bude v Nairobi, umře každý třetí na AIDS.   Nemáte pocit, že sama západní civilizace je už ve své velkorysosti příliš otevřená vnějším vlivům, a že nějaké „antibiotikum“, hodně četné, rozloží i naši civilizaci?   To je těžká otázka, opravdu vážná, na niž nedokážu odpovědět. A vlastně si ji teprve kladu, tak jako vy. Nepochybně cítíme, že takové nebezpečí je. Ale musíme říci, v čem spočívá naše kultura. Co chceme chránit. A jestli nám to stojí za to. Samburům to dosud za to stojí, brání se, hledí se udržet – třeba i tou obřízkou – jako Samburové. Na nás je, budeme-li ochotni udržet se jako Češi.    Když jdu Londýnem a vidím Pákistánce, ženy v burkách, ten bezbřehý kulturní mišmaš, v němž těžko nacházím něco anglického, cítím se nesvůj…

Jistě, vyvolává to tíseň, neklid a obavy. I ve mně, který vlastně miluje Anglii Dickensových románů a dostihových závodišť. A je fakt možné, že tahle Anglie zmizí docela. Stejně jako Čechy románů Oty Pavla. Nemá-li k tomu dojít, musíme se hlásit ke svým hodnotám a právě ke své distinkci vůči jiným, ke své osobitosti, vlastně k jinakosti. Právě k tomu, co pozoruje, pojmenovává a ozřejmuje antropologie.

Michal Horáček

● Narodil se 23. července 1952 v Praze, jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský. V letech 1970 až 1974 studoval na FŽ UK, ale byl vyloučen – v roce 1973 vycestoval do USA na padělanou žádost. O dostizích psal pro časopisy v USA či Austrálii.

● Již během studií sázel v Chuchli na koně, stal se černým bookmakerem, což zúročil při založení sázkové kanceláře Fortuna.

● V letech 1986 až 1990 byl redaktorem Mladého světa, v revolučním roce 1989 založil s Michaelem Kocábem iniciativu Most.

● Absolvoval Macalester College v minnesotském St. Paulu, loni dokončil FHS UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu. Roku 2004 prodal podíl ve Fortuně za stamiliony korun.

● Kolem roku 1982 začal psát texty pro P. Spáleného, M. Tučného, později pro K. Gotta či H. Hegerovou. Spolupracuje se skladatelem Petrem Hapkou: alba Potměšilý host (1986), V Penziónu Svět (1988), Citová investice (1997), Mohlo by tu být i líp (2001), Strážce plamene (2006).

● Napsal knihy Království za koně (1983), Zpráva z Kentucky (1984), Jak pukaly ledy (1990), O české krvi otců vlasti (2004) a O tajemství královny krav (2007).

● V letech 2004 a 2005 byl předsedou poroty soutěže Česko hledá SuperStar. ● Je ženatý s Rut, má děti Filipa a dceru Rut. Žije v Roudnici nad Labem.

● Koncem října vyšlo u Sony BMG jeho elpíčko Ohrožený druh, na němž vystupuje sedmero „ohrožených šansoniérek“. Napsal i svou první divadelní hru ve verších, které se dílem zpívají a dílem mluví. Premiéra je stanovena na 22. října 2009 ve Státní opeře, knižní podoba vyjde v květnu. ● Nyní zvažuje vytvoření skript o dobrém psaní pro studenty žurnalistiky.

Category: 2008 / 12

Text a ilustrace Jan Dungel, foto Radana Dungelová   Na mapě světa ubylo díky české výpravě jedno z posledních nezmapovaných míst. Členové expedice zaměřili v neprostupných pralesích na jihu Venezuely dosud neznámé souřadnice unikátního místa, kde se rozdvojuje řeka Baria na dva samostatné toky. Dobrodružné cesty do oblastí, kam se neodvažují ani místní indiáni, se neobešly bez tajemných zážitků i okamžiků, kdy šlo opravdu o život.   Indiáni v oblasti horního toku Rio Negro nazývají vzdálenou a pustou oblast deštných pralesů na jihu Venezuely Corazón de la Selva, Srdcem pralesa. Na většině tohoto území severně od pohoří Serranía de la Neblina lidé nikdy nežili a místo dodnes skrývá mnohá tajemství. Jedním z nich je menší amazonská bifurkace řeky Baria, ze které se odděluje přírodní kanál Maturaca.   Nepříliš poutavé slovo bifurkace ve skutečnosti skrývá velmi zajímavou přírodní zvláštnost. Zjednodušeně ji lze popsat jako místo, kde se řeka rozdvojuje na dvě samostatná ramena, přičemž hlavní tok pokračuje původním směrem a oddělený kanál proudí do zcela jiné řeky.   V Amazonii se vyskytují bifurkace hned dvě. Větší, rozdvojení řeky Orinoko, je známa již 250 let. Naopak existenci bifurkace řeky Baria dosud dokazovalo jen svědectví nemnoha dobrodruhů, kteří se sem v minulosti vypravili, a do jisté míry i satelitní snímky. Není ale divu, že vzdoruje důkladnějšímu prozkoumání. K tomuto unikátnímu hydrologickému fenoménu dochází v oblasti, která dodnes patří k nejpustším místům v celé Amazonii.  

PRVNÍ VÝPRAVA   První vážně míněný pokus o proplutí řeky Baria jsem spolu s Ivem Svobodou, Lorenzem Evaristo a Elvisem Largo indiány kmene Baniva, podnikl v roce 2004. Výpravu tehdy vedl zkušený kapitán Fremio Alvarez, osvědčený již z mých minulých výprav. Přestože však má Fremio přátele a známé snad po celém horním toku Orinoka i Casiquiare až po San Carlos, nepodařilo se mu tehdy najít nikoho, kdo by oblast horní a střední Barie znal aspoň trochu, natožpak cestu na jih k pohoří Neblina.  

Místní indiáni navíc do „Corazón de la Selva“ odmítají cestovat. Bojí se lesních duchů. Zejména pak všemocného Mawari, o kterém tvrdí, že mluví zvířecím i lidským hlasem. Bez jakýchkoliv map a možnosti navigace (GPS sice funguje, ale bez mapy není k čemu údaje přiřadit), kdy koryto řeky každou chvíli naprosto nepochopitelně mizí v husté vegetaci a nekonečných močálech, nám nepomohlo ani pevné odhodlání, nepřetržité řezání pilou či vyčerpávající sekání mačetami. Bludiště bažin v dusném přítmí pralesa nás po pár dnech nepředstavitelné dřiny srazilo do kolen.   Indiáni navíc začali podléhat jakési úzkosti hraničící s psychózou a Mawari se nakonec stal dalším členem expedice, který postupně přebíral velení. Brzy jsme vůbec netušili, kde jsme, a Lorenzo musel vždy ráno vyšplhat na vysoký strom a podle polohy vzdálených hor aspoň přibližně určit náš postup a polohu. Navíc jsme všichni začali trpět nevysvětlitelnými stavy vědomí, ozvěna nočních halucinací se začala projevovat i za bílého dne a často bylo velmi obtížné rozeznat realitu od snu.  

Sobota 23. ledna 2004: Kupodivu to není obava z nemoci, uštknutí hadem či z úrazu, které mne zde trápí nejvíce, nýbrž jakási neuchopitelná úzkost umocněná horečnatým sny… Ráno jsem měl velmi zvláštní rozhovor s Ivem. S překvapením jsem zjistil, že také on si stěžuje na tíživé sny, ve kterých se propadá do světa, kde halucinace splývají se skutečností. Docela mě vyvedlo z míry, že stejným nočním martyriem neprocházím pouze já! Kruté noci se navíc opakují s neúprosnou pravidelností, takže se přes den pohybujeme jako mátohy a celý výlet začíná nabývat poněkud přízračné podoby.   Dokonce jsme začali podezřívat indiány, že nám do jídla záměrně přidávají halucinogeny. Ti ovšem protestovali a dušovali se tak vášnivě, že aspoň já jsem jim uvěřil, že se ničeho takového nedopustili.

Začínám se obávat o další osud výpravy a pokud to jenom jde, snažím se uklidnit rozrušeného Lorenza i Elvise. Území indiánů Baniva totiž leží daleko odtud a ani jeden z nich v tomto kraji nikdy předtím nebyl. Indiáni neradi opouštějí hranice svých území. Navíc jsou silně pověrčiví. Jsou hluboce přesvědčeni, že nás neustále sleduje Mawari, a Lorenzo doslova tvrdí, že jenom moje hloupost je důvodem, proč se nebojím. „Celý den, každý večer Mawari obchází kolem a mluví na vás zvířecími hlasy. Mluví na vás také hlasy lidskými a vy se domníváte, že to mluví Elvis nebo já. Ale není to pravda, protože my to slyšíme také, a tak víme, že je to Mawari, který tu je s námi!“ zapřísahal se jinak rozhodný Lorenzo, a já jsem pochopil, že situaci musíme brát vážně. I když jsem později slyšel názor, že mohlo jít o účinky pylu halucinogenních rostlin, kterým mohl být prosycen vlhký vzduch pralesa kolem řeky, zůstaly pro mě nevysvětlitelné stavy vědomí velkou záhadou.  

DRUHÁ VÝPRAVA

Druhý pokus následujícího roku, tentokrát s mou budoucí ženou Radanou, nás posunul o něco dál k jihu, ale přesto opět skončil neúspěchem. Kapitánskou hůl převzal již zkušený Lorenzo Evaristo, čtvrtým členem posádky se nově stal José Manuel.

Pondělí, 17. ledna 2005: Obávaný Mawari je tu opět! Kapitán Lorenzo mne před Radanou znovu zapřísahal, abych dosvědčil, že jsem ducha slyšel mluvit lidským hlasem již minulý rok. Ostatně, v noci zde o roztodivné zvuky rozhodně není nouze. Často se ozývá hvízdání tapíra a je slyšet jeho halasné kroky. Kolem našich zavěšených hamak obcházejí i jiná zvířata, takže i několikrát za noc vyskočím z lůžka a se svítilnou v ruce se snažím vypátrat, která to jsou. Prales je zde ale tak hustý a bažinatý, že se po tmě neodvažuji pustit dál do jeho nitra, a teprve ráno podle stop zjišťuji, že nás navštívil třeba jaguár.   Noční blouznění se pomalu stává součástí výpravy. Stejně jako vloni nás sny po západu slunce navštěvují bez výjimky všechny, a opět se zdá, že jejich obsah je téměř totožný. Minulou noc na mne ze spánku volal José, ale po chvíli se uklidnil a spal dál. Krátké probuzení mi přineslo úlevu, protože se hamaka se mnou již nějakou chvíli pomalu vznášela vzhůru a pak se cik cak natáčela do stran.   Celou noc lilo a ráno, když jsme se s hrníčkem kávy choulili u ohně, pustila se Radka do vyprávění svého snu. Popisovala úzkost, ze které se jí svíralo srdce, protože ji celou noc v hamace nadnášelo nějaké zvíře na svém hřbetě. José nejspíš pochopil, o čem mluví, a skočil jí do vyprávění. K našemu překvapení se ukázalo, že měl úplně stejný sen, a že právě proto na mne v noci volal…   TŘETÍ VÝPRAVA   Novými členy posádky jsou Vladimír Šimek, televizní kameraman proslulý svou účastí na úspěšném objevování pramenů Amazonky, a Alejandro Macho, indián kmene Curipaco z El Niňalu, vesničky na soutoku Pasimoni a Casiquiare. Elvis tvrdí, že Alejandro je zcela jistě jediným žijícím indiánem v celé oblasti, který „omylem“ proplul jak Barii, tak nejspíš i kanál Maturaca. Stálo ho to málem život, ale vrátil se, a tudíž je pro nás ten pravý.  

Elvis Largo, který se účastnil již mé první výpravy na Barii v roce 2004, povýšil na kapitána. Radana byla o rok později na Barii také. Situace se tedy zásadně změnila. Jsme bohatší o předchozí zkušenosti a již docela přesně víme, co nás čeká. Díky Vladimírovi jsme také vybaveni sérií satelitních snímků a nejnovějším systémem GPS. Podrobnější mapy sice stále nejsou k dispozici, ale po pečlivé přípravě doma v Česku máme souřadnicemi aspoň přesně vymezenou oblast „tápání“.   Sobota 30. června 2007: Jsme již tři dny plavby od posledního lidského sídliště, indiánské vesnice v ústí Pasimoni. Další plavba objemným bongem by nadále byla obtížná. Elvis s Alejandrem již připravují menší člun naložený nejen všemi našimi bágly, fotografickým a filmařským vybavením, ale také základními potravinami a sto třiceti litry benzinu. Podařilo se mi tajně do hromady věcí na palubě zavrtat také několik láhví vína…  

Po chvíli někdo v lodi zpozoroval skupinu hoků. Alejandro se chápe pušky a již se po liánách a kořenech drápe na břeh. Ozval se hlasitý výstřel, ale střelec minul a ptáci se hlučně rozletěli po lese! Tak to se mi ještě s žádným indiánem nestalo a jsem z toho docela rozpačitý. Bude nás takový lovec schopen uživit? Ve tři odpoledne se naše cesta zastavila. Přes řeku leží těsně nad hladinou dva mohutné kmeny vedle sebe, o skrumáži větví a šáší plného ostnů ani nemluvě. „Juan, Juan, Juááán“… kvílí pila již nejmíň hodinu a půl. Alejandro teď odpočívá, studuje situaci ze všech stran, dokonce i pod hladinou řeky, až nakonec naznává, že budeme muset loď přes kmeny a větve přetáhnout. Všichni se brodíme po pás, někteří i po krk ve vodě a kousek po kousku tlačíme loď na druhou stranu překážky. Ještě před tím jsme však museli plavidlo co nejvíce odlehčit. Konečně se nám to po soustředěném úsilí a hlasitém hekání podařilo a vyčerpaní, zcela promočení zaujímáme každý své nevelké místo na palubě a jedeme dál.   Vladimír má trochu obavy, poněvadž jsme v zápalu boje přišli o dvacetilitrový plastový sud s veškerou zásobou pitné vody, který zmizel kdesi v proudu hluboké laguny. Je mi to líto, ale nijak moc se tím netrápím (až na nelichotivou ekologickou stopu), protože jsem si ve venezuelské Amazonii už dávno zvykl pít vodu přímo z řeky.  

Nedlouho před západem slunce opět míjíme krátký úsek pevné země. Je sice zbrázděn hlubokými a úzkými kanály, které vytvářejí celou síť ostrůvků porostlých vysokými stromy, ale jako tábořiště se nám jeví téměř ideální, a tak se chutě vrháme do čištění pralesa a věšení hamak. Rady sice poněkud rozladěně komentuje kolonii velkých černých mravenců veintequatro pod svým lůžkem, ale po celodenním dešti entomologické výbavy pralesa včetně pavouků, housenek a celých rojů žahavých mravenců nikdo jejímu odevzdanému povzdechu nevěnuje žádnou pozornost. „OK, máš v posteli nejjedovatější mravence celé Amazonie, a co má být?“ dala by se reakce zúčastněných shrnout do jedné věty, a tak raději jdeme zkontrolovat vařící kotlík, který ve svých útrobách skrývá čerstvě oškubaného hoka. Alejandro tentokráte trefil dokonce dva krocany různého druhu (pava a paují) a nálada posádky tomu také náležitě odpovídá. GPS napovídá, že jsme se dnes posunuli jen o 35 kilometrů, ale vzhledem k houštinám a padlým stromům v řece je to docela slušný výkon.   NAJDEME JI?

Postup vpřed se změnil ve vyčerpávající boj s překážkami, hmyzem a vlhkem. Každý večer jsme pak s nadějí studovali satelitní snímky, a GPS nás vždy opravdu důrazně utěšovala, že Maturaca se musí objevit snad již zítra, a nejspíš za nejbližší zákrutou řeky… Úterý 3. července 2007: Další mokré ráno, všechno je tak zoufale mokré! Pitomá Maturaca stále nikde a obava, že její odtok prostě mineme jako před námi Britové, na nás doléhá stále více. Teprve ranní doušek strýcovy vlčnovské slivovice mě vrátil do přijatelné reality a teď již s Radanou na zádi člunu tiše komentujeme úchvatnou scenerii, kterou před námi vykouzlilo ranní světlo pronikající pralesem. Jeho paprsky se barevně rozlévají zamlženým šerem úplně stejně, jako to dokážou gotická okna v přítmí katedrál.   Kanál je opravdu úzký, místy ani nelze rozpažit ruce. Zato jeho břehy jsou teď dva až tři metry vysoké a také zde vládne skoro úplná tma. Voda je téměř černá a tak mělká, že nám nezbývá, než vystoupit z lodi a brodit. Vladimír s Alejandrem a Elvisem vpředu, já s Radanou vzadu, vláčíme loď tunelem k nejbližší zátočině, která je tak prudká, že musíme strhnout část břehu, abychom člun vůbec mohli stočit a pokračovat dál. Suneme se husím pochodem po kolena, místy zcela zrádně a nečekaně i po pás ve vodě.  

Po nějaké době kanál viditelně mohutní napájen nesčetnými stružkami a potůčky, kterými proudí voda z nitra pralesa. Také zde občas musíme řezat padlé stromy. Já jsem při klučení houštiny přišel o mačetu, kterou nenávratně pohltil proud. Je to zahanbující, protože od této chvíle si ji budu muset pořád půjčovat… Stejně náhle a bez varování se kanál změnil v řeku se silným proudem vody. S úlevou naskakujeme do člunu. Elvis nakopl motor a poměrně svižně postupujeme vpřed. Pralesní klenba nad námi se rozestupuje stále víc a my se prodíráme prudkým proudem řeky, která je teď široká dobrých patnáct metrů. Je to naprosto nečekané a je nám jasné, že se něco děje.   Takřka vzápětí se před námi rozevírá široké údolí a v dáli se po celém obzoru z pralesa vzpíná masiv pohoří Neblina! Na modravém pozadí hor krouží velký dravý pták. Dokonale umocňuje dojem nesmírnosti a nekonečnosti prostoru, který jakoby vstoupil dovnitř mých útrob. Jsem tak uchvácen nádhernou scenerií, že jen stěží potlačuji pohnutí a také úlevu, že pralesní horor minulých dnů máme nejspíš za sebou. Tedy aspoň prozatím…   Jako uhranutí zíráme na další a další vrcholy, které se postupně noří z pralesa, zatímco Elvis zápasí s kormidlem ve vlnách teď již opravdu mohutné a dravé horské řeky. Náhle se však proud opět zklidnil a aniž jsme to stihli nějak komentovat, vpluli jsme zcela zřetelně do koryta jiné, ještě širší řeky, která teče proti nám z jihu na sever. Elvis ztišil motor, Alejandro na přídi se nebývale vzrušeně vztyčil a paží ukazuje, že toto je ta Maturaca, kterou hledáme, a že nedaleko odtud proti proudu je „campamento Charles“, jak nazývá bývalý tábor z osmdesátých let minulého století expedice venezuelské nadace pro rozvoj přírodních věd FUDECI, jejíž členové se sem přepravovali helikoptérou.  

Je mi jasné, že nejsme na žádné Maturace, ale stále na řece Baria, která musí pramenit přímo před námi v kaňonu sevřeném svahy hor. Odpovídá to i situaci na satelitních snímcích, na kterých je horní úsek řeky i její pramen pod vrcholem Nebliny naprosto zřetelně patrný. Navíc známe přesné souřadnice tábora FUDECI, a tak o naší poloze nemůže být pochyb. V duchu se utěšuji. To, že má Alejandro poněkud neujasněné pojmy, ještě nemusí znamenat, že neví, kde je Maturaca! Třeba řeku opravdu proplul, ale zná ji pod jiným jménem…   Mé myšlenky se rychlým samospádem řítí dále: zkušenost minulých dnů mne utvrdila v názoru, že v pralesní nivě, kterou jsme právě překonali, se Baria rozlévá do desítek, možná stovek ramen a kanálů, které mezi sebou izolují stovky bažinatých ostrůvků. Nadto je víc než pravděpodobné, že si proud vody, posilován nepřetržitým deštěm nad Neblinou, každým rokem razí nové a nové cesty, a vytváří tak jakousi neproniknutelnou vnitrozemskou deltu, která je v neustálém pohybu. To asi bude jeden z důvodů, proč tato část venezuelské Amazonie nikdy nebyla osídlena lidmi a dodnes patří k nejpustším místům celé Amazonské pánve.  

Ale kde je ta zatracená Maturaca a stále nepolapitelná bifurkace? Náhle mě zachvacuje panika: co když jsme Maturaku opravdu minuli? Vždyť to mohl být kterýkoliv z početných odtoků v labyrintu nivy… To by pak byla bifurkace prakticky neobjevitelná! Poslední nevyslovená myšlenka mě přinutila ke lstivému výslechu Alejandra. Nevyvracel jsem mu jeho mylné přesvědčení, že jsme již dávno na řece Maturaca, jenom mě zajímalo, zda ví, kudy teče dál do Brazílie. Alejandro se plaše rozhlédl kolem, a pak rukou ukázal do nedaleké laguny se stojatou vodou po našem pravoboku. Její světle čajové zbarvení a naprosto hladká hladina však svědčí o tom, že voda nejen neteče, ale je také velmi mělká. A to se mi nezdá. Alejandro navíc navrhuje, že nás odveze do „campamento Charles“ a on pak spolu s Elvisem budou Maturaku hledat. Až ji najdou, tak se pro nás vrátí. S tím rezolutně nesouhlasím. U toho přece nemůžeme chybět!   KONEČNĚ U CÍLE

Později téhož dne jsme zjistili, že asi půl hodiny plavby dolů od bývalé základny FUDECI se Baria stáčí na východ, zatímco k severu se od řeky odděluje asi pět set metrů dlouhá laguna. Na jejím konci jsme objevili mohutnou, ale vratkou bariéru z kmenů a větví padlých stromů. Když se mi spolu s Alejandrem podařilo tuto přírodní překážku na vodě po vystoupení z lodi překonat, vnořil jsem se do pralesa. Alejandro odmítl pokračovat dál, a tak jsem se do temného tunelu lemovaného porostem vysokého bambusu spustil sám. Z místa, kam jsem sestoupil, bylo jasně patrné, že z laguny vytékal místy jen pár decimetrů mělký a snad metr, či metr a půl široký potůček. Asi po padesáti metrech jej napájely další dvě stružky vytékající také z laguny.   V tomto místě se ke mně připojil Vladimír a později i Rady. Vladimír se pak vrátil do lodi a já jsem s Radanou pokračoval bystřinou ještě asi sto metrů dále, ale situace zůstávala víceméně nezměněna. GPS tvrdí, že asi sedm a půl kilometru odtud je brazilská hranice a k peřejím Hua, pod nimiž se Maturaca brzy mění v normální řeku protékající územím indiánů Yanomamo, to může být vzdušnou čarou o deset kilometrů více. Jsem přesvědčen, že jsme právě objevili výtok řeky Maturaca neboli druhou amazonskou bifurkaci! Vladimír místo zaměřil GPS, a jsme tak první lidé, kteří tento geografický fenomén zmapovali. Přesné souřadnice bifurkace jsou: 00°50’29“ s. š. 66°14’44“ z. d.   BOJ O ŽIVOT

Sobota 7. července 2007: Alejandro opět řeže kmen dalšího stromu (kolikátý už?) s mohutnou korunou vklíněnou do porostu na břehu řeky. Na jedné z vratkých větví nad vodou šplhá Vladimír s foťákem v ruce. Jsme s Radkou v lodi, sledujeme jeho počínání s jistými obavami. Pak se to stalo. Vladimír padá, snaží se zachránit fotoaparát, a zcela nechráněným levým bokem naráží na větev pod ním. S obličejem pokřiveným bolestí se ještě po větvích dopotácel do lodi. Ukryl fotovýbavu do svého kufříku a pak ztratil vědomí. Jeho padající bezvládné tělo se mi podařilo zachytit těsně nad vodou. Vladimír má v obličeji zlověstnou šedou barvu a nedýchá. Nereaguje vůbec na nic.  

Alejandro zděšeně skočil do vody a se slovy „je mrtvý!“ mizí v lese. Elvis jen nepřítomně zírá a bez hnutí se choulí na zádi lodi. Pokouším se pumpovat Vladimírovi hruď. Rady ho pleská po tváři, došlo i na umělé dýchání. Konečně a s obrovskou úlevou pozorujeme, že se začíná chytat a slabě dýchá. Rychle přerovnáváme věci na palubě. Rady se podařilo i ve stísněném prostoru pomocí spacáku a našich batohů vytvořit provizorní lůžko. Vladimír je již při vědomí, ale působí zmateně a znovu „odchází“.  

Jsme opravdu vystrašení, ale musíme se tvářit, že máme situaci pod kontrolou, jinak nám indiáni jednoduše zdrhnou. Jsou si neochvějně jisti, že se nám mstí Mawari za naši cestu do srdce pralesa, a že Vladimír stejně umře. Elvis hází do řeky kameny, které jsme si pod Neblinou nasbírali na památku: „Vracím je zpět Mawarimu a prosím, aby ho nechal žít,“ šeptá s pohledem upřeným do pralesa. Také Alejandro se vrátil a k mé velké úlevě se za pomoci pily snaží dokončit započaté dílo. Konečně se cesta uvolnila a můžeme pokračovat v plavbě. Netušíme, co nás čeká v příštích okamžicích. Vladimír se silně třese, je stále v mrákotách a při krátkých návštěvách „u nás“ je zjevně dezorientovaný. Je nám jasné, že od této chvíle se náš návrat mění v boj o holý život…  

Uběhla další hodina, všichni sekáme mačetami i sekerou jako diví, Alejandro s pilou pracuje s maximálním nasazením. Snažíme se teď beze slov a soustředěně vyprostit ze sevření pralesa co nejrychleji. Skáčeme do vody, přetahujeme loď přes padlé stromy, ale již odpoledne doslova padáme vyčerpáním. Nutně musíme najít kousek pevné země a zřídit tábor. Až za soumraku jsme konečně narazili na pevný břeh, mohu-li tak nazvat vysokou bahnitou nudli s takřka kolmými stěnami vnořenými do temné vody. Z dřevěné podlahy lodi jsme Vladimírovi v blátě u kmene stromu zřídili provizorní, ale docela bytelné lůžko. Opatrně ho přenášíme nahoru, sténá bolestí, ale snaží se pomáhat, jak může. Beru to jako dobré znamení.  

Když jsme ho však uložili do spacáku, opět začal ztrácet vědomí, silně zbledl, a teď se třese v nekontrolovatelných záchvatech. Svolávám poradu a v podstatě Elvisovi i Alejandrovi přikazuji, aby okamžitě připravili loď k další plavbě. Mám vážné obavy, že tady Vladimír dlouho nevydrží. Musíme se ho pokusit zachránit stůj co stůj. Pojedeme i v noci! Jednoduše musíme dosáhnout mateřské lodi co nejdříve a pokud se nám to podaří včas, věřím, že vše nakonec dobře dopadne… Elvis i Alejandro jsou tak zaskočeni nenadálou situací, že se nezmohli ani na slůvka protestu. Záhy vyplouváme do tmy, jen za svitu baterek. Cesta nocí je velmi nebezpečná. Hysterické kvílení pily se nese pustým pralesem a agresivně přehlušuje hvízdání všudypřítomných žab.  

Navzdory elektrickým úhořům, jejichž hadovitá těla se tu a tam líně převalují v proudu, se znovu a znovu vrháme do vody a přetahujeme loď. Rady občas mluví na Vladimíra, aby se ujistila, že je v pořádku, a také ho chrání před útoky nízkých větví, které by ho mohly strhnout do řeky. Modlím se, aby vydržela pila, a jen při pouhém pomyšlení na možné důsledky jejího selhání mne jímá čirý děs… Uběhlo dalších šest sedm hodin, je krátce po půlnoci a Alejandro v kuželu světla baterky ukazuje cosi modrého. Je to naše mateřská loď! Je to neuvěřitelné, pořád to jaksi nechápu, ale je to prostě tak. Za nějakých čtrnáct či patnáct hodin jsme překonali úsek plánovaný nejméně na dva dny.  

Poté, co jsme Vladimíra uložili do spacáku na podlaze našeho bonga, které mi teď připadá tak velké, prostorné a vůbec úžasné, kontrolujeme také naše šrámy. Jsme potlučení, plní podlitin a zvláště Alejandrova záda jsou poseta rudnoucími otoky. Navíc je vidět, že se sotva drží na nohou. Situace je stále vážná, ale vzhledem k našemu stavu rozhoduji, že již jednoduše není v našich silách pokračovat dál, a souhlasí s tím i Vladimír. Ten, jak se zdá, se přece jen cítí lépe a navzdory prudkým bolestem začíná reagovat a komunikovat s okolím. Ostatně, Radana již Alejandrovi i Elvisovi naordinovala nějaká sedativa a Ibalgin na ztišení bolestí. Oba utahaní hrdinové si pověsili své hamaky a bez jídla i dalšího okamžitě usnuli. Zaplavil mne pocit vděčnosti, a tak trochu i na jejich počest otevírám flašku našeho nejlepšího vína…   EPILOG

Po sedmi dnech plavby, asi 1500 kilometrů od onoho nešťastného místa, kde Vladimír upadl, jsme se v sedm večer ubytovali v hotelu Amazonas v Puertu Ayacucho. Vladimír je konečně s Radanou a přítelem Javierem v nemocnici. Vyšetření potvrdilo, že je již mimo nebezpečí, má to dokonce zdokumentováno na rentgenových snímcích. Vzhledem k trýznivým bolestem se ale zdá, že jeho skutečný zdravotní stav tomu úplně neodpovídá. To se, bohužel, také potvrdilo po příletu do Prahy – rentgen z nemocnice v Ayacuchu totiž snímal zdravou polovinu hrudi.  

Vnitřní otoky, které vážně ohrožovaly Vladimírův život, však zjevně polevily. I když čtyři zlomená žebra, jež objevil až nový rentgenový snímek v Praze, se jen tak zklidnit nedala. Nicméně prozatím má Vladimír předepsané nějaké léky na ztišení bolesti, proti zánětu i na uklidnění. A také doporučený klid na lůžku, což zní poněkud ironicky.

Užíváme si nebývalého luxusu a dobrého jídla v restauraci – konečně jsme v „nenáviděné“ civilizaci!

BIFURKACE V AMAZONII

● Termínem bifurkace se označuje takové rozdvojení řeky, při kterém oddělený tok směřuje jako samostatné rameno do zcela jiného povodí. Tato geografická zvláštnost se v Amazonii vyskytuje hned dvakrát, a to v případě řek Orinoko a Baria.

● Od řeky Orinoko se nedaleko bývalé misie Tama Tama odděluje přírodní kanál Brazo Casiquiare. Zatímco Orinoko směřuje dál k oceánu, kanál Casiquiare teče k jihozápadu, kde se vlévá do řeky Rio Negro.

● V případě řeky Baria se jedná o méně známou bifurkaci na nejzazším jihu Venezuely. Zatímco hlavní rameno se vlévá do řeky Pasimoni, a ta pak do zmíněného kanálu Casiquiare, oddělený kanál Maturaca se stává součástí povodí Amazonky.

● Tímto dvojím propojením povodí Orinoka a Amazonky vzniká nejrozsáhlejší říční systém naší planety o rozloze více než osm milionů kilometrů čtverečních. Odvodňuje bezmála polovinu jihoamerického kontinentu s takřka homogenním ekosystémem tropických stálezelených deštných pralesů.

● Označení bifurkace se ujalo již v časech výpravy, kterou do této oblasti podnikli kolem roku 1800 Alexander von Humboldt a Aimé Jacques Alexandre Goujaud Bonpland. Byli první, kdo věnoval odborný vědecký zájem bifurkaci řeky Orinoko.

DOSAVADNÍ POKUSY

● Zatímco o propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Brazo Casiquiare se ví již od poloviny 18. století, historie objevování menší bifurkace řeky Baria se samostatným odděleným ramenem Maturaca je mnohem skromnější.

● Jak vyplývá ze spisu Alexandra von Humboldta „Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu“, místní indiáni věděli ještě před příchodem prvních Evropanů i o tomto druhém propojení, a výpravě mapující rozdvojení Orinoka o něm řekli. Přesto trvalo dalších osmdesát let, než kanálem Maturaca propluli členové brazilské Hraniční komise Dionýsio Evangelista de Castro Cerqueira a José Jardim y Erman Stradelli s indiánským doprovodem. Skutečnosti, že objevili druhou amazonskou bifurkaci, však nevěnovali větší pozornost.

● Z literatury je znám tragický, ale přesto úspěšný pokus o proplutí Barie a Maturaky bratry Adánem a José Quiňonovými s doprovodem v roce 1933. Žádný z cestovatelů však polohu bifurkace nezaměřil. ● Poslední expedici, která si vytkla za cíl znovu objevit místo, kde se Maturaca odděluje od Barie, vedl v 80. letech minulého století Brit Redmond O’Hanlon. Po marném úsilí a bloudění v labyrintu močálů ve stínu pohoří Serranía de la Neblina však svůj záměr vzdali.   Hlavní zůstává Orinoko O hlavním propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Casiquiare, který se odděluje od Orinoka a jako samostatný tok ústí do řeky Rio Negro, přinesl první věrohodné svědectví již v roce 1639 jezuitský misionář Cristóbal de Acun~a. Soudobí odborníci však existenci bifurkace ještě dlouho poté zpochybňovali. Mezi nimi i slavný rodák z Trutnova páter Samuel Fritz, autor velkolepé a velmi přesné mapy Amazonky z roku 1691.  

Do map poprvé bifurkaci Orinoka zakreslil významný geograf své doby Guillaume De l’Isle (1675–1726). Ke konci života ale změnil názor a pravdivost svého zjištění sám popřel. Po roce 1737 však pronikaly portugalské lodi stále častěji proti proudu Rio Negro na sever a nevyhnutelně také do kanálu Casiquiare, o čemž však plavci neměli nejmenší tušení. Milou ironií té doby je historický záznam, ze kterého plyne, že když páter José Gumilla (1686–1750) posílal dopis do Evropy, ve kterém ctěnou odbornou veřejnost ujišťoval o dokonalém oddělení povodí Orinoka od Amazonky, putoval jeho list z Orinoka na jih právě kanálem Casiquiare.   Když v roce 1743 podnikl legendární výpravu proti proudu Amazonky Francouz Charles Marie de La Condamine, setkával se s názory, které poukazovaly na propojení Orinoka a Amazonky, stále častěji. A než se La Condamine stačil vrátit do Evropy, prokázala jiná výprava otce Manuela Romana existenci Casiquiare coby řeky spojující obě povodí.  

Vědeckou epochu objevování a zkoumání amazonských pralesů na horním Orinoku započal Alexander von Humboldt. Obtížnost takového záměru v tehdejších podmínkách, kdy nebyl k dispozici lodní motor, navigace GPS, vhodné oblečení a jiné, musela být pro dnešní cestovatele takřka nepředstavitelná. Von Humboldt však byl odhodlaný a všestranně erudovaný přírodovědec, který se řadil po bok největších duchů své doby. Na své slavné cestě do tropické Jižní Ameriky v roce 1800 objevil a popsal nespočet nových druhů živočichů i rostlin, prozkoumal, popsal a zmapoval dosud neznámé kraje a svá bádání a úvahy shrnul v knize Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu.  

Kanál Brazo Casiquiare je od svého odštěpení z Orinoka až po ústí do Rio Negro (Rio Guainía) dlouhý asi 225 kilometrů. Na své cestě na jihozápad přibírá nejvíce přítoků z levé strany. Jsou to především řeky Coramoni, Pamoni, Pasiba, Siapa a Pasimoni. Celé povodí je dosud pokryto souvislým porostem původního deštného pralesa s minimálním lidským osídlením, zvláště v horní části toku. V posledních letech jsem Casiquiare od bifurkace až k Rio Negro i zpět proplul sedmkrát. V době dešťů je tu velmi obtížné najít sebemenší kousek pevné země k přenocování, nemluvě o takových drobných záludnostech, jako je například běžná, a v případě střevních infekcí i poněkud naléhavější potřeba odskočit si na toaletu.  

Za nízkého stavu vody, kdy v zimě a z jara vrcholí období sucha, je však situace naprosto odlišná. Na četných plážích, skalách nořících se z vody, ostrovech či místech v pralese je bezpočet malebných a až kýčovitě romantických míst k táboření.

Navíc směrem od bifurkace dolů k jihu přibývá levostranných přítoků s „černou“ vodou a tak se i původně „bílá“ voda postupně mění v typicky pralesní čajovou a s tím nepochybně souvisí i citelný úbytek bodavého hmyzu. Ve srovnání třeba s Orinokem je v tomto ohledu Casiquiare úplnou oázou klidu a jsou zde místa, kde člověk může zvláště po západu slunce, kdy ustává aktivita jinak dotěrných muchniček, bez obav odložit oděv, vnořit se do teplých vln řeky a plně vychutnat rudý západ slunce nad pralesem.

Jan Dungel

*1951 Přírodovědec, malíř a ilustrátor, grafik, cestovatel. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, krátce působil v ­Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Od zoologie unikl k umění. Působil jako divadelní výtvarník, ilustroval na čtyřicet knih. Nejraději se věnuje malování zvířat. Za svými modely nechodí do muzea ani do zoo, ale do pralesa, savany a na břehy tropických řek.

Category: 2008 / 12

Text a foto Jan a Marie Baltusovi   Strmé stezky na Madeiře ožívaly vždy koncem září podivnými postavami nosičů moštu, borracheiros. Upocení a špinaví chlapíci přinášeli z drobných vinohradů, rozesetých ve strmých stráních, vinný mošt do sklepů v hlavním městě Funchalu nebo v sousedním městečku Câmara de Lobos. Nosili jej na ramenou v kožených vacích obepínajících jejich krky jako nafukovací polštáře. Dnes již stezky borracheiros dávno zarostly travou nebo se změnily v příkré silnice. Víno z Madeiry však zůstává.  

V hornaté krajině sopečného původu s ostrými útesy bičovanými Atlantikem a s hřebeny strmými jako břitva nebylo ještě donedávna možné vystavět ani síť cest a silnic. Co na hřbetě neodnesl člověk nebo osel, nedalo se přemístit. Vzdálenost od afrických břehů, natož pak od Portugalska, částečně izolovala Madeiru od pevniny a cesta po moři trvala i týdny. Horské stezky tak byly základními tepnami života. Spojovaly navzájem pobřežní vesnice a jediným průsmykem v horách pak také sever a jih tohoto ostrova. Sotva znatelnými stezkami přenášeli borracheiros na svých ramenou každý nejméně dvacet pět litrů vinného moštu. Cípy vaku měli svázány s pruhy volné kůže, které si natáhli na temeno. Tlak popruhů tlumila jen hustě pletená vlněná čapka.  

  Na cestu neměli borracheiros zpravidla nic, ani kus kozího sýra. Výstup si podle vyprávění místních ulehčovali jen občasným usrknutím sladkého, už kvasícího moštu. Jeden za druhým se svými vaky pak vrávoravě přistupovali k velkým sudům rozsáhlých sklepů britských obchodníků a pod dozorem správce vylévali obsah kozích měchů do dřevěné nálevky. Na drobný peníz vyplacený sklepmistry již čekali jejich příbuzní, majitelé malých vinic, jejichž rodiny zatím šlapaly bosýma nohama v primitivních lisech po dalších hroznech, aby získali základní surovinu proslulé značky vína Madeira, tolik ceněného na stolech měšťanů a šlechty evropských zemí a Ruska.   Vinaři na Madeiře odevzdávali téměř všechen mošt svých vinic. Taková byla dohoda s obchodníky za to, že vojska Jejího Veličenstva královny Viktorie ochraňovala od napoleonských dob Madeiru před Francouzi. Tento zvyk byl zrušen až v minulém století. Stezky borracheiros zmizely, ale krása ostrova je přístupná cestami novými.   ŽIVOTADÁRNÉ LEVÁDY   S pěstováním vína souvisí i další síť cestiček a cest, které napříč strmými silnicemi vedou jakoby po vrstevnicích. Jsou to pověstné madeirské zavlažovací kanálky, levády. Lemují příkré svahy celého ostrova a přivádějí vodu z vlhčích severních svahů na úrodné, ale sušší svahy jižní, kde se díky tomu daří vedle vína i tropickému ovoci a pestré květeně. Kromě vedení vody levády slouží i jako cesty domorodců a nově i turistů.   Levar znamená portugalsky nosit a v přeneseném smyslu může znamenat i práci, kterou obnášelo vybudovat celkem 1400 kilometrů zavlažovacích kanálků, což muselo být v horském terénu skutečně břemeno k neunesení. Levády vznikaly od 16. století pomocí primitivních prostředků. Přitom procházejí horami téměř po vrstevnicích, jen s mírným spádem, temnými tunely prostupují hřebeny do sousedních údolí, někde jsou jejich koryta přilepena ke skalám jako vlaštovčí hnízda. Levády jsou často v horách vidět na kilometry daleko jako linka nakreslená ve změti balvanů a strží, která určuje, kam až je možné pěšky dojít v této obtížně schůdné krajině.   Bez levád by nebylo nejen vína, ale ani madeirských banánů, které neznáme, neboť nesplňují velikostní normu EU, ale sladkostí ji předčí, nebylo by plodů papájí, avokád, ananasů a především zeleniny a tropických květů. Dodnes se levádami zavlažují skleníky i políčka chudých vysoko v horách, kde farmář prostě zatíží v plynoucí vodě jeden konec hadice kamenem a na druhém konci začne tryskat vláha do zvětralé sopečné půdy.   NA VRCHOLU SOPKY   Ostrov Madeira je sopečného původu a jedná se vlastně o horu vystupující prudce ze dna Atlantického oceánu v hloubce šest tisíc metrů do 1800 metrů vysokého horského masivu. Tektonické pochody geologické minulosti je možné vyčíst z mnoha skalních stěn spadajících k hladině oceánu. Jednou z nejproslulejších je tři sta metrů vysoký útes Gabo Girão na jihu ostrova, jen několik kilometrů od Funchalu.   Pobřeží Madeiry vystupující ostře z hlubin oceánu nenabízí ani jednu písečnou pláž, ale výškové rozdíly a rozdílné klimatické podmínky mezi severem a jihem vytvářejí k pěstování plodin ideální podmínky. Pověstné madeirské víno je zde našlo už v 15. století, především díky vykácení a vyklučení téměř celé plochy ostrova od vavřínových lesů, které zde přežívaly z třetihorní doby! Dodnes jsou zde plochy vavřínového lesa, lépe řečeno to, co z nich zbylo, nejlépe zachovaným porostem z celého obrovského třetihorního rozšíření ve Středomoří. Ale pozor, jméno klame, takzvaný Laurissilva forest není tvořen výlučně vavřínem. Ten je zde sice dominantní, ale ve vavřínových lesích ve skutečnosti roste mnoho druhů dalších dřevin.   Vinné keře se na ostrov dostaly v 15. století s portugalskými mořeplavci. Ti jsou považováni za první zástupce koloniálních mocností, kteří Madeiru objevili a využívali. Ostrov však již dávno předtím znali Féničané, Řekové i Mauři. Tvrdí se, že původní madeirské vinné keře jsou výpěstky krétských vín. Dnes se madeirské aperitivní  víno temně hnědavé barvy vyrábí asi z pěti druhů moštových vín. Tím ale ještě není nic řečeno o původu technologie vína známého jako Madeira.   VÍNO Z PODPALUBÍ   Nejznámějším místním příběhem je vyprávění o původu madeirského vína. Začíná tím, že námořní obchodníci vyváželi už někdy na konci 16. století sudy s vínem z Madeiry do evropských zemí a prakticky celého světa. Jednou se je však nepodařilo doručit zákazníkovi v Asii, a tak s lodí vykonaly zdlouhavou cestu přes rovník a zpět. Před návratem lodi do Câmary de Lobos, což je nejlepší lokalita k pěstování vína na Madeiře, vydal kapitán rozkaz svrhnout sudy do moře. Námořníci ale neodolali a víno okusili – co kdyby bylo ještě dobré?  

K překvapení všech nejenže víno nebylo zkažené, ale dokonce dostalo jinou výraznou chuť, kterou dosud nepoznali. Mělo tmavší barvu a brandy přidaná před plavbou do sudů kvůli zvýšení konzervačních účinků alkoholu na dlouhé cestě mu dodala sílu. Obchodníci pak zkoušeli kde co. Se sudy se plavili přes rovník a zpět v naději, že snad houpání moře vytvořilo unikátní podmínky pro zrání vína a tím i jeho lepší chuť. Vinaři ale přišli na mnohem prozaičtější vysvětlení. Víno s vysokým obsahem zbytkového cukru zřejmě ohřátím a pomalým ochladnutím v podpalubí lodí zkaramelizovalo a malý přídavek brandy z něj učinil vynikající aperitivní mok s vyšším procentem alkoholu.   Obliba tohoto vína vzrůstala a společně s cukrovou třtinou se stalo základem madeirského hospodářství. Na počátku 18. století však zájem o madeirské víno poklesl tak silně, že ve sklepích místních vinařů zůstalo na dvacet tisíc neprodaných sudů. K tomu všemu se v Evropě rozšířilo pěstování cukrové řepy, která nahradila na podnebí náročnější cukrovou třtinu.   Další ranou Madeiřanům byla nákaza vinných keřů mšičkou révokazem. Chudí ostrovní vinaři nebyli schopni své nemocné vinohrady vytrhat a vysadit nové, naroubované na rezistentní americkou podložku, jak to učinili jejich bohatší kolegové na evropském kontinentě. Plocha madeirských vinohradů se tehdy scvrkla z původních dvou a půl tisíce hektarů na pouhých pět set hektarů.  

Dnes obchod s madeirským vínem opět vzkvétá. Stále však nedosahuje takové úrovně, jako před odbytovou krizí v 18. století. A to je konec vyprávění o dalekých krajích, odkud přicházelo do Evropy a na trhy celého světa ceněné madeirské víno, hutné jako plazma slunce nad ostrovem.

KVĚTINOVÝ SEN

● Na Madeiře existují početné zahrady a parky zaplněné exotickými rostlinami, keři i stromy. Obdivovali je nejenom korunované hlavy monarchií, především britské a Habsburkové, ale i G. B. Shaw a další.

● Mezi nejznámější zahrady patří nejenom oficiální botanická zahrada nad Funchalem, nebo zahradní výstava hortenzií, ale i výše nad mořem položená tropická květena zahrady Monte. Ačkoliv se jedná o rekonstruovanou zahradu z konce minulého století, je v ní instalováno i na 166 kusů keramických kachlů znázorňujících Portugalce v Japonsku. Tato osobitá keramika je pozůstatkem působení Maurů na Iberském poloostrově i na Madeiře.

● V Monte je také nádherná sbírka cykasovitých rostlin, tisíce klívií, orchidejí a dalších 700 druhů rostlin. Mnohé z nich najdete i u levád, pokud využijete možnosti podívat se trochu zblízka na nekonečné terasy vinných keřů nebo banánové plantáže.

● Ne všechny kouty Madeiry však hýří barvami a bohatostí hroznů vína. Podél levád jsou i políčka rodin žijících vysoko v horách, kde rostou jen brambory, fazole a kukuřice, což jsou společně s rybami základní potraviny ostrovanů.

Mgr. Jan Baltus

Vystudoval Univerzitu T. G. Masaryka v Brně, obor biologie a chemie. Pracoval nejdříve ve vodohospodářské organizaci, pak ve na Středisku ochrany přírody v Brně, kde začal publikovat a posléze se plně věnoval novinářské práci a publicistice se zaměřením na technologie ochrany životního prostředí.

Mgr. Marie BaltusováVystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, nyní vyučuje na gymnáziu v Brně. Podílí se na společných cestách s manželem studiem přírodovědných podkladů a doprovodnou fotografií.

Category: 2008 / 12

Text a foto Pavel Fochler

„Přijďte za mnou na stanici, zapomněl jsem si razítko v šuplíku a dát vám je do pasu musím. Není to daleko,“ řekl mi imigrační úředník, když jsme přistáli v Gustavii, hlavním městě ostrova Saint-Barthélemy. Ostrov je sice francouzský, ale uchoval si mnoho z dob, kdy tu vládli Švédové.

Saint-Barthélemy, dnes převážně nazývaný zkráceně Saint-Barth, je se svými jednadvaceti kilometry čtverečními nejmenším z obydlených francouzských ostrovů v Karibiku. Díky množství luxusních značkových obchodů je zosobněním francouzské elegance a vkusu. Nebylo tomu tak ale vždy. Elektřina zde byla zavedena teprve v roce 1962 a ještě v sedmdesátých letech minulého století byl považován ze velmi chudý. S pomocí dotací z Paříže se však začal rychle vzmáhat. Dnes sem často míří mezinárodní společenská smetánka a ostrov je i na karibské poměry drahý tak, že mu znalci přezdívají Manhattan-sur-Mer.  

  V přístavu kotví velké luxusní jachty a já si všímám, že jedna z nich má na záďové žerdi vlajku Kajmanských ostrovů. Na nástavbě horní paluby parkuje vrtulník a plavčík ve sněhobílé uniformě hlídá, aby se na loď nikdo nepovolaný nedostal. „Komu loď patří, to vám nesmím říct, a Kajmanské ostrovy neznám, jsme tam jen zaregistrováni,“ odpovídá na můj všetečný dotaz. Rockefellerům jachta nepatří, ti mají vilu na opačné straně ostrova a létají tam svým letadlem.   MODRO-ŽLUTÉ DĚDICTVÍ

Saint-Barth je kopcovitý a suchý, kromě množství drahých obchodů a restaurací má i několik pěkných pláží a také zajímavou historii – v letech 1785–1878 totiž patřil Švédsku. Švédsko hospodářsky zaostalý ostrov zakoupilo od Francie a jeho úředníci se hned pustili do práce.   První léta švédské vlády byla impozantní. Ze zanedbaného francouzského přístavu Carenage se stala úhledná švédská Gustavia s dlážděnými ulicemi, ostrov chránily tři pevnosti a jedna dělostřelecká baterie, posádku 260 mužů doplňovala místní milice. V roce 1800 dosáhl počet obyvatel ostrova šesti tisíc (přibližně tolik jako dnes), o šest let později zde mělo své sídlo a sklady již sto padesát obchodních firem. Ročně zde kotvilo několik tisíc lodí, o jejichž opravy se staralo sedm doků, námořníci se mohli občerstvit v některé ze dvou set přístavních hospod. V letech 1795 až 1820 dosáhlo Švédsko z ostrova čistého zisku čtyř milionů švédských korun.  

  I když Švédové na ostrově vládli jen devadesát tři let, lidé na Saint-Barthélemy na „švédské století“ vzpomínají v dobrém. Díky zákonům ze švédských dob se totiž Saint-Barth dodnes těší výhodám ve Francii nevídaným. Především zůstal zachován bezcelní status ostrova, podle dalších švédsko-francouzských ujednání by měl Saint-Barthélemy také zůstat vždy neutrální a demilitarizovaný a v případě války by dokonce jako jediné francouzské území mohl samostatně jednat s cizími mocnostmi. Francouzští četníci jsou zde jen na základě povolení místních úřadů a teoreticky by dokonce neměli mít ani zbraň.  

Přestože ostrované byli až do roku 1958 vyňati z povinnosti sloužit ve francouzské armádě, mnozí v ní v době první i druhé světové války sloužili. Sloužili ale dobrovolně, proto, aby své mateřské zemi pomohli. Pocit sounáležitosti s Francií byl na Saint-Barthélemy vždy silný, ale se svou podřízeností francouzské kolonii a od roku 1946 zámořskému departamentu Guadeloupe se ostrované nikdy nesmířili. Snahy guadeloupského daňového úřadu o výběr poplatků s odkazem na smluvní závazky Francie odmítali a změnu svého státoprávního postavení vyžadovali tak dlouho, až se stejně jako jejich sousedé ze Saint Martin dočkali: 9. února 2007 schválil francouzský parlament zákon, kterým byly tyto ostrovy ze správy Guadeloupe vyjmuty, 22. února zveřejněním v úředním věstníku zákon vstoupil v platnost a 15. července byl prvním zasedáním ostrovní územní rady (Conseil territorial) uveden do praxe.  

Švédské architektonické dědictví je nepřehlédnutelné. Zůstaly zde zděné cisterny na vodu, v Gustavii typické domy podél nábřeží, budovy radnice a bývalé podprefektury se zvonicí, muzeum s četnými exponáty, ze švédských dob pocházejí více či méně zachované zbytky pevností Fort Gustav a Fort Oscar a také náhrobky na třech místních hřbitovech. Švédská minulost, zdůrazňovaná modrožlutou barvou okenic některých domů, je vítaným magnetem pro turisty, na nichž je dnešní ekonomika ostrova závislá. Saint-Barth má partnerské styky s městem Pitea v severním Švédsku, švédské námořnictvo postavilo pomník na hřbitově v osadě Lorient, kde byl v roce 1828 pohřben oblíbený guvernér Johan Norderling. Guvernér si ostrov tak zamiloval, že na něm zůstal i po odchodu do důchodu, ale zaslouženého odpočinku si příliš neužil. Zahynul pádem z koně vyděšeného výstřelem z děla, jímž příslušník milice oznamoval v Gustavii požár.   ZÁHADA UTRŽENÉ KOTVY   Procházím bočními uličkami, jejichž ukazatelé stále nesou švédské nápisy. Jinak zde švédština stopy nezanechala, ostrované nadále mluví svým starým francouzským normansko-bretonským nářečím. Na radnici vlaje trikolora, nábřeží zdobí obrovská kotva, na kterou prý před několika lety narazil bagr, čistící vjezd do přístavu.   Původ kotvy dlouho halil závoj tajemna. Odhalil jej až americký historik Patrick M. Grugan. Zjistil, že kotvu zde 6. prosince 1828 zanechala osmnáctidělová americká briga Erié kapitána Turnera, když prchala před švédskou dělostřelbou. Briga Erié totiž krátce před tím zajala v přístavu válečnou loď Federal, jejíž posádka plující pod vlajkou provincie Buenos Aires byla podezřelá z pirátského útoku na brigantinu Nymph of Boston. Švédská správa ale Američanům odmítla Federal vydat, protože neměli důkazy, a nakonec je dělostřeleckou palbou zahnala. Když se později Američané pro utrženou kotvu vrátili, švédské úřady její vyzvednutí nepovolily s odůvodněním, že ji požadují jako odškodnění místní občané, kteří při dělostřeleckém souboji utrpěli hmotné škody. Ty asi nebyly nijak velké, protože kotva zůstala pod hladinou dalších sto padesát let.   Zajímavá jsou také další místa na ostrově, i když jejich spojení se Švédskem chybí. V Corossolu, vesnici s muzeem mušlí asi dva kilometry na sever od Gustavie, vyrábějí ženy ze sušených palmových listů tradiční košíky a čepce zvané calèche. Čepce, nazývané též quichenottes (čti kišnot), halí téměř celou hlavu a tak prý měly chránit zdejší ženy před obtěžováním námořníky. Pláž u vesnice je jemná, pokrytá zahnědlým pískem, a lemují ji kaktusy.  

Na wesleyánském hřbitově u blízkého zálivu Anse de Public je pohřbena Lucille Christelle Sicaud (6. ledna 1875–16. ledna 1974), poslední švédská občanka ostrova. Od zálivu Anse des Flamands pozoruji neobydlené ostrůvky s podivnými jmény Ile Chevreau, Ile Frégate a Ile Toc Vers, ležící pěkně v řadě za sebou. Žijí na nich jen mořští ptáci a mně připomínají stejně malá a suchá skaliska Gros Islets a Baleines (Velryby) před Gustavií, na která mě upozorňovali spolucestující v letadle před mezipřistáním při cestě na Saint Martin. Škoda, že nemám více času, pláž lemovaná palmami vypadá přívětivě a v tom horku bych na ní pár hodin jistě vydržel, ale musím se vrátit, abych stihl zpáteční loď na Saint Martin.  

Do Gustavie téměř dobíhám, po můstku přecházím jako poslední. Stihnu přitom ještě hodit očkem k sousedům – vrtulník odpočívá na svém místě nehnutě, ale na palubě pod ním je živo. Podle bílých ubrusů, láhví vína a množství číší soudím, že pod kajmanskou vlajkou se bude pro vybrané hosty od jiných vlajek konat večírek, čtyřčlenná kapela se saxofony se již připravuje. Hudebníci budou jistě dlouho do noci hrát nevtíravé melodie a možná přijde i kouzelník.

Z HISTORIE OSTROVA

● První skupina francouzských osadníků přišla na ostrov v roce 1629. Záhy jej ale opustila, protože byl neúrodný. Druhou padesátičlennou skupinu vyslal v roce 1648 ze sousedního ostrova Saint Kitts guvernér De Poincy.

● V roce 1651 prodali Francouzi Saint-Barthélemy řádu maltézských rytířů. Přestože tak osadníci měli být pod řádovou ochranou, v roce 1656 je zmasakrovali Karibové.

● Zdařil se teprve třetí francouzský pokus o kolonizaci v roce 1659. Byl motivován především strategickými důvody – v okolí se často plavili Angličané.

● V roce 1784 se švédský král Gustav Adolf III. při návratu z Itálie zastavil v Paříži a v rozhovoru s Ludvíkem XVI. vyjádřil přání rozšířit švédské obzory i do zámoří. Ludvíkův ministr zahraničí hrabě De Vergennes dohodl se švédskými zástupci výměnu, kterou oba osvícenští monarchové v létě 1784 podepsali. Francie získala bezcelní sklady ve švédském obchodním přístavu Göteborg, Švédsko obdrželo v severní části Malých Antil chudý ostrov Saint-Barthélemy se 458 bílými a 201 barevnými obyvateli.

● Švédský guvernér baron Salomon Mauritz von Rejalin převzal ostrov 7. března 1785. Prohlásil jej svobodným přístavem a následně zrušil i vybírání cla, pouze odplouvající lodě měly za povinnost platit půldolarový poplatek. V roce 1804 byla dokonce zrušena i daň z příjmu.

● Konkurence severoamerických přístavů, do kterých mohly lodě z Evropy plout po válce za nezávislost a po napoleonských válkách již přímo, a série přírodních katastrof postupně ekonomickou atraktivitu ostrova snížily. Když v roce 1847 Švédsko zrušilo otroctví a téměř všichni barevní obyvatelé odešli za lepší obživou na sousední ostrovy, Saint-Barth se stal pro švédskou státní pokladnu přítěží.

● Švédská vláda ostrov nejprve nabízela Spojeným státům americkým a Itálii. Nabídka však nevyvolala patřičnou odezvu a tak se Švédové obrátili na Francii.

● Se zpětným odkupem souhlasila jak francouzská vláda a švédský král Oskar II., kterého k prodeji tlačili politici a obchodníci již osm let před jeho nástupem na trůn, tak i obyvatelé ostrova. Referendum skončilo v poměru 351:1 ve prospěch prodeje ostrova Francii.

● Podpis smlouvy o prodeji, kterou Oskar II. podepsal s francouzským prezidentem generálem Mac-Mahonem, byl již pouhou formalitou, a tak 10. srpna 1878 po slavnostní ceremonii opustil ostrov poslední švédský guvernér Bror Ludwig Ulrich. Osmdesát tisíc liber, které měli dostat švédští úředníci jako odstupné, Oskar II. odmítl a peníze velkoryse věnoval na dobročinný ostrovní fond.

PŘÍSTAV PIRÁTŮ

● Ostrov Saint-Barthélemy s četnými zálivy býval oblíbenou zastávkou pirátů. Chudí osadníci se brzy s nejrůznějšími piráty, flibustýry a bukanýry naučili k oboustranné spokojenosti vycházet. Prodávali jim čerstvé potraviny a pomáhali jim opravovat jejich lodě, piráti je za to nechávali na pokoji a poskytovali jim drobný výdělek.

● Mezi piráty vynikal jistý Monbars, řečený Exterminator – Hubitel. Historie o něm zaznamenala, že pocházel z francouzského kraje Languedoc, své pevninské sídlo měl na proslulém pirátském ostrově Tortuga a byl krutý a věčně opilý. Potom, co Monbarsova loď zmizela v mořské bouři, začali ostrované v jeskyních okolo zálivu Baie du Gouverneur pátrat po pirátově zlatu. Někteří hledači pokladů prohledávají okolí ještě dnes, i když prý nikdo nikdy nic nenašel.

● Saint-Barthélemy si oblíbil i pirátský kapitán José Almeida, a v roce 1822 se zde dokonce usadil. Původem negramotný Portugalec, který v roce 1812 bojoval jako korzár na straně Spojených států proti Angličanům, řádil v Karibském moři ještě dlouho po skončení války. V roce 1828 přepadl britskou obchodní brigu Aursoa, povraždil námořníky i cestující včetně žen a dětí a náklad prodal na blízkém nizozemském ostrově Saint Eustatius. Při prodeji naloupeného zboží ovšem úspěšně spolupracoval i s obchodníky své nové vlasti. O rok později jej na Portoriku zradila vlastní posádka a předala jej španělským úřadům. Pirátova žena na St. Barth prodala veškerý majetek a na Portoriko poslala posla s deseti tisíci dolary, posel však zmizel i s penězi. Tak se stalo, že již několikrát souzený a osvobozený pirát se tentokrát svého trestu dočkal. Oběsili jej v pevnosti v San Juanu 14. února 1832.

Pavel Fochler

Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Působil mimo jiné jako tlumočník a turistický průvodce. Zajímá se především o koloniální dějiny ostrovů Ameriky, jihovýchodní Asie a Tichomoří. Je autorem knihy o Malých Antilách „Ostrovy, piráti a plantážníci“ a spoluautorem několika hesel do připravované Encyklopedie památek UNESCO.

Category: 2008 / 12

Text a foto Petr Slavík   Když se městečko Saintes-Maries-de-la-Mer pomalu choulí do teplého přítmí letního večera, ozve se odněkud zvuk kytary. Ta melodie se vám usídlí v podvědomí a táhne vás k sobě. Za okamžik se přistihnete, jak si podupáváte do rytmu. Je tak známá…, ale…jakoby odjinud, z jiného kraje, snad z jiné země… Hbité prsty zpocených hudebníků vybrnkávají na strunách španělských kytar ohnivé rytmy flamenca. Světla z přístavu se topí v karafách růžového vína, které tak úžasně podtrhuje chuť grilovaných mušlí. Vítr přináší slanou vůni moře a ochlazuje rozpálená čela tanečníků. Takový je kraj Camargue, když se baví.  

Francouzský šarm se snoubí se španělským temperamentem. To spojení je pro tuto oblast jižní Francie typické. Kraj kolem delty řeky Rhôny je plný vinic, pastvin, rýžových polí, ale i solisek a bažin s dotěrnými komáry. Lidé tu nezapomněli žít z darů země a vychutnávají si je, jak to dokáže jen národ vyhlášený svým gurmánstvím. Typická růžová vína, proslulé salámy z camargueských býků, zvěřinové paštiky nebo bohaté plody moře jsou jen velice chudým výčtem kulinářských slastí, které na návštěvníka čekají na farmách nebo v restauracích rozesetých mezi vinicemi a na mořském pobřeží.   Typickým představitelem této oblasti je polodivoký camargueský kůň, žijící po většinu času volně v rozsáhlých bažinách. Toto temperamentní plemeno vzniklo patrně z původních koní chovaných Kelty.Krev těchto koní se postupně mísila s krví koní římských legií. Po pádu římské říše a arabské invazi měli na utváření plemene vliv i koně berberského typu. Dnešní camargueští běloušové jsou pevně stavění a otužilí koně, využívaní místními farmáři pro práci s býky, kteří se zde chovají nejen pro maso, ale také k býčím zápasům. V letních měsících slouží koně jako atrakce pro návštěvníky a pohled na skupinku jezdců v sedlech proti zapadajícímu slunci je typickým obrázkem vrcholné turistické sezony.  

Přes všechny krásy této jihofrancouzské divočiny je Camargue především rájem vodního ptactva. V oblasti uzavřené Malou Rhônou, Velkou Rhônou a Středozemním mořem žije dvě stě šedesát osm druhů ptáků. Pokud vás omrzí rušný život městečka, můžete se procházet mezi lagunami a pozorovat volavky, racky, čápy a další vodní ptáky. Přestože je delta tak bohatá rozmanitostí druhů, zůstávají všechny tak trochu ve stínu jednoho – plameňáka růžového. Naleznete ho všude. Na výšivkách, na pohlednicích, vinětách i tričkách. Pozorování těchto krásných ptáků může být tečkou za návštěvou „divoké“ jižní Francie.

CAMARGUE

● Se svou rozlohou 86 300 hektarů na souši a 33 000 hektarů na moři, chrání park křehké území navzdory rozmarům říční, mořské a smíšené vody.

● Je to originální přírodní prostředí se 7200 obyvateli, kde panuje rovnováha a respekt člověka k přírodě.

● Park byl založen v roce 1970 a řadí se k prvním národním parkům ve Francii. ● Jeho posláním je správně řídit velkolepé dědictví, ruku v ruce s životním prostředím a místním rozvojem.  

Category: 2008 / 12

Text a foto Leoš Šimánek   V místě, kde kdysi domorodci zabili kapitána Jamese Cooka, stojí osmimetrový žulový obelisk. Stojí na břehu zálivu, mohutný, bílý, v okolní zeleni doslova svítí. Po souši se k němu však dá dostat jen se značným úsilím. Už dlouho jsem se tedy zabýval plánem, že bychom k němu mohli napříč zálivem dopádlovat.   Z pelechu, vstávat!“ buším na dveře pokojů, kde spí syn Jakub a dcera Veronika. Moje žena Lenka je už na nohou a připravuje proviant na cestu. Několik dní po sobě jsem vstával před svítáním a vyhlížel z terasy domku na ostrově Hawaii, kterému nikdo neřekne jinak než Big Island, jestli nám moře konečně dovolí vyrazit. Jednou byly velké vlny, jindy foukal silný vítr. Až nyní: Konečně! Voda je klidná!   „Bereme s sebou celou polní!“ volám na naše mlaďochy. S balením batohů už mají zkušenosti. Táboření milují. Teď už spí skoro týden v postelích a tak se moc těší. „Konečně na moře!“ huláká Jakub. V sousední vesnici si v půjčovně kajaků bereme dva singly a jeden debl, ten bude pro mne a Veroniku. Není jednoduché upevnit na střechu našeho auta bez nosiče tři lodě. Ale daří se! Nejdřív se chceme podívat k obelisku, na důležité místo z havajské historie, a potom vyrazit podél pobřeží dál na jih, směrem, kde bydlíme. Lenka připravila jídlo na tři dny. I pití s sebou bereme dost, protože nemáme jistotu, že někde narazíme na sladkou vodu.  

KRUTÝ OSUD

Vyplouváme od mola v bývalém přístavu. S Veronikou jedeme uprostřed, zleva a zprava se tuží Lenka s Jakubem. Po chvíli se ukáže obelisk a pomalu se přibližuje. Tam, co stojí Cookův pomník, byla kdysi dávno velká vesnice. Když domorodci Jamese Cooka zabili, námořníci prchli zpátky na loď a mrtvý kapitán zůstal ležet na pláži. Potom, co se Angličané vzpamatovali ze šoku, připádlovali po zuby ozbrojení znovu ke břehu a požadovali vydání těla svého kapitána. Netušili, že bylo mezitím už podle zvyku dřívějších Havajanů rozporcováno a kusy rozdány kněžím a náčelníkům. Ti je pekli v tradičních pecích s rozžhavenými lávovými kameny.  

Navrácení kapitánova těla tak nebylo možné. Domorodci se zdráhali a Angličané jim pohrozili, že jestli nedostanou mrtvého Cooka zpátky, srovnají jejich vesnici se zemí. Havajané dostali strach, a začali snášet upečené a okousané kusy kapitána zpět. Jakmile to námořníci uviděli, rozzuřili se natolik, že z kanonů rozstříleli celou vesnici na maděru. Na otevřeném moři pak předali Cookovy ostatky hlubinám oceánu. „Blbě ten kapitán skončil, co?“ říká smutně Veronika, když vylíčím příběh Cookovy smrti. Mezitím jsme se přiblížili až k obelisku a zblízka si jej prohlížíme. Chci nás přivést na jiné myšlenky, a tak hlásím: „Za tím posledním výběžkem je na mapě zakreslená pláž, kam bych dnes rád dorazil. Podle mapy vypadá výborně!“   V ZAJETÍ VLN

Začíná se zdvihat severní vítr, což nám při pádlování přichází vhod. Vlny nabírají na velikosti, ale jsou hladké. Čas plyne a pomalu se přibližujeme k místu dnešního táboření. Zcela odpovídá mým představám. Pláž je obklopena bujnými keři, stromy a kokosovými palmami. V malém zálivu se před pláží rozkládá laguna s předsunutým korálovým rifem. V něm je jasně vidět místo, jímž se dá do laguny dostat.

„Vjezd do laguny je setsakramentsky úzký! Musíme se do něj přesně trefit!“ volám na ostatní. Pádlujeme tak, abychom byli přímo proti němu. Zbývá posledních několik set metrů. Vyrážím s Veronikou jako první.

Najednou za sebou slyším Lenku: „Pozor, vlna! Dejte bacha!“ Během okamžiku nás vlna dožene, podebere loď a my na ní surfujeme. Veronika výská radostí, jak to rychle jede. Neuvědomuje si, jaký musí přijít malér! Vlna, která má dobré čtyři metry, se najednou převrátí, a už si s námi dělá, co chce. Vyvrhne nás jako zázrakem přímo ve vjezdu do laguny. Vlevo a vpravo od nás voda s rachotem naráží na útes. Kajak táhnu za sebou, a Veronika se ho křečovitě drží. Bleskne mi hlavou, kde je Lenka a Jakub. Otočím se, a vidím, že i je potkal stejný osud.  

„Všechno v pořádku?!“ volám na ně.

„Přežili jsme!“ křičí z dálky Lenka a plive vodu. Oba dva se právě dostávají ze zpěněného příboje. S Veronikou vytahujeme kajak na břeh a za chvíli dorazí i manželka s juniorem. „To ale bylo přistání! Kdybych to věděla, tak bych do těch necek nevlezla za nic na světě! Vypila jsem aspoň deset litrů vody,“ ulevuje si žena.  

JAKO DOMORODCI   Vybavily se mi polynéské kmeny z Markéz, které dorazily na Havajské ostrovy v osmém století našeho letopočtu. Na katamaranech urazili tito odvážní mořeplavci skoro čtyři a půl tisíce kilometrů. Měli výborné astronomické znalosti, což jim umožňovalo přesnou navigaci. Při plavbě využívali pasátové větry a mořské proudy. Na mnohotýdenní cestu Pacifikem vyráželo na jednom plavidle i několik početných rodin. Muži buď pádlovali, nebo používali plachty, které ženy splétaly z listů pandánu. Na palubě bylo dost místa i pro zásoby na cestu, domácí zvířata a sazenice užitkových rostlin.   „Je tu ale krásně, musíš uznat!“ snažím se Lenku ukonejšit. Stavíme stany, mačetou nasekám suché větve z okolních stromů a rozdělávám oheň. Jakubovi předvedu, jak mne na Šalomounových ostrovech kluci učili lézt na palmu a vyšlu ho do výšky. Vzápětí padá dolů jeden ořech za druhým.   OSTROV SOPEK   Ostrovu Hawaii se kromě názvu Big Island někdy také říká Orchid Island (Ostrov orchidejí), protože orchideje tu rostou divoce na mnoha místech. Je 149 kilometrů dlouhý, 122 kilometrů široký. Ze tří čtvrtin sestává ze stále činných sopek Mauna Kea a Mauna Loa. Prvá měří 4205 metrů, druhá je o čtyřicet metrů nižší. Jsou to protáhlé hory, které na první pohled jako čtyřtisícovky nevypadají. Jen v zimě sníh na vrcholcích prozrazuje jejich výšku. Kdyby se ale Mauna Loa měřila od svého úpatí, byla by nejvyšší horou světa. Úpatí totiž spočívá na dně oceánu v šestitisícové hloubce.  

Když Mauna Loa vybuchla v roce 1950, vyteklo z kráteru během tří týdnů přes šest milionů kubických metrů lávy. Díky lávovým proudům, které čas od času stékají z kráterů až do vod oceánu, se rozloha ostrova stále zvětšuje. Na jižní polovině ostrova se nacházejí mladé lávové proudy, severní část však již byla podrobena dlouhodobé erozi, která vytvořila hluboká a široká údolí. Na východě, kde spadnou největší srážky, ostrov porostl bujnou tropickou vegetací. Severozápad je jeho nejsušší částí, tam se také nacházejí nejhezčí pláže. Právě na západním pobřeží se nacházíme.   TROSEČNÍCI V RÁJI

Ráno se k pobřeží dál ženou vysoké vlny a vítr ještě zesílil. Na další cestu není ani pomyšlení. Sluníčko však krásně svítí, Lenka se prý bude opalovat. Já s Jakubem a Veronikou jsme se rozhodli šnorchlovat v laguně, masky jsme si naštěstí vzali s sebou. Je odliv a v mělké vodě pozorujeme korálové ryby. Nějak se sem dostalo i několik želv. „Pojďte sem! Ta želva mě táhne!“ haleká nadšeně Veronika. I další den to vypadá, jako by se proti nám počasí spiklo. Vítr fučí a vlny jsou snad ještě větší. „Nabalíme jeden z ruksaků, stany tu necháme stát a vyrazíme si podél pobřeží,“ rozhoduje Lenka.   Chvíli jdeme po písku, o kus dál po lávě, kterou zase vystřídá pláž. Za ní následuje široká lávová plošina. Uprostřed ní z nenadání narazíme na jezírko. Má dobrých patnáct metrů v průměru, voda je tak průzračná, že na dně vidíme trsy korálů a spoustu rybek. Hladina v něm stoupá a klesá v rytmu příboje. Kdysi, když zde tekla láva, pomalu se zvenku ochlazovala, ale vnitřek pořád zůstával žhavý. Ten později vytekl ven, vytvořila se tu jakási jeskyně a strop se pak propadl. Všelijakých možných děr je pod námi spousta, to se pozná podle zvuků, jaké moře vydává.  

„Nechoďte až na konec, kde voda vytéká ven. Tam by vás to mohlo vcucnout!“ varuju všechny, protože neodolali, a rozhodli se v jezírku vykoupat.

K večeru jsme zpět v táboře, kde Lenka prohlásí: „Když budou vlny i zítra tak vysoké, budeme se muset dál živit jenom kokosy. Jídlo dochází!“

Co s tím? Naštěstí nejsme na pustém ostrově, takže tak dramatické to není. V nejhorším se nějak dostaneme na silnici a něco k snědku si opatříme. Za půjčení kajaků jsem musel zaplatit tak vysokou kauci, že si za ni můžou koupit nové, takže ani s půjčovnou by neměl být problém. Vítězí tedy návrh Veroniky: „Tak si to tu prostě pořádně užijeme!“

COOK NA HAWAI

● Kapitán James Cook objevil Havajské ostrovy v roce 1778. V lednu následujícího roku přistál se svými loděmi Discovery a Resolution v zálivu Kealakekua na západní straně ostrova Hawaii, kde byl královsky přijat. Domorodci se totiž domnívali, že se vrátil jeden z jejich bohů. James Cook totiž nechal zcela náhodou spustit kotvy v zálivu přímo před posvátným místem, kde se právě konaly náboženské slavnosti na oslavu boha Lono. Podle legendy všechno, do posledního detailu, odpovídalo představám o božím návratu.

● Přivítání Jamese Cooka a jeho posádky bylo úžasné. Přes tři tisíce kánoí vyrazilo ke kotvícím lodím a na deset tisíc Havajanů se shromáždilo na břehu zálivu. Tři týdny domorodci Angličany oslavovali a hostili. Potom, kdy obě lodě zdvihly kotvy, se místnímu obyvatelstvu ulevilo, protože jejich zásoby byly už téměř vyčerpané.

● Těsně po vyplutí se však Cookovy lodě dostaly do bouře a musely se vrátit zpět. Jejich návrat vzbudil u domorodců pochybnosti, protože bohovi Lono by neměla žádná z bouří uškodit. Došlo k roztržkám a šarvátkám, které nakonec skončily masakrem. Angličané postříleli celou řadu domorodců, sami přišli o několik mužů a svého kapitána. James Cook přišel o život 13. února 1779.

BIG ISLAND

● Ostrov Hawaii, označovaný jako Big Island, je součástí Havajských ostrovů, které se táhne v celkové délce skoro dvou tisíc kilometrů v izolované oblasti severního Pacifiku mezi 19.–28. stupněm severní šířky a 154.–178. stupněm západní délky.

● Klimaticky patří k tropické oblasti, kde celoroční teploty podél moře kolísají jen mezi 24 až 27 oC. S výškou se však teplota rychle mění, takže vrcholky nejvyšších sopek na Big Islandu jsou v zimních měsících dlouhodobě pokryté sněhem.

● První Markézané přistáli na jižní špici ostrova. Z Big Islandu pak postupně pokračovalo osídlování ostatních ostrovů.

● Z Big Islandu pocházel král Kamehameha I., který odtud také vedl svá válečná tažení při sjednocování ostrovní říše v Havajské království.

● Misionáři začali být na Big Islandu aktivní od roku 1820, odtud se křesťanství rychle rozšířilo po celém souostroví. Z Brazílie přivezli sazenice kávovníku a dnes je havajské „Kona Coffee“ podle znalců jedno z nejlepších.

● Koncem devatenáctého století po puči amerických velkoplantážníků se původní monarchie rozpadla. Byla vyhlášena Havajská republika, která v roce 1900 přešla pod ochranu Spojených států.

● Od roku 1959 se Havaj stala padesátým státem USA a nazývá se Aloha State. Jižní výběžek ostrova Hawaii, South Point, se stal nejjižnějším místem Spojených států.

Leoš ŠimánekNarodil se v roce 1946 v Chocni. Původním povoláním stavební inženýr se od roku 1975 věnuje cestopisné literatuře jako autor a fotograf. Velkou část života strávil cestováním, nebo žil v Německu či Kanadě, kde je také státním příslušníkem. Nyní bydlí opět na severovýchodě Čech, odkud vyráží s manželkou, synem a dcerou za přírodními krásami Země.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This