Category: 2009 / 02

Text Michal Mašek, ilustrace Dalibor Nesnídal

Šampaňské víno: těžko odmyslitelná a vpravdě mezinárodní součást všech oslav. Na to, že jde o jeden z nejpřevratnějších vynálezů v dějinách vinařství, netrvalo odhalení tajemství perlivého vína nijak dlouho.

Jestliže ještě roku 1669 neměl svět o šampaňském ani potuchy, o pouhých pět let později už bylo nejen na světě, ale i vysoce módní záležitostí, oblíbenou zpočátku především na evropských panovnických dvorech. A z módy už nikdy nevyšlo. V historii francouzského vinařství sehrávaly už od středověku významnou roli církevní řády benediktinů a cisterciáků. Také muž, který vynalezl šampaňské, byl benediktinský mnich a s hrozny dokázal zázraky, ale nijak neprahl po osobní slávě. Kdyby řádoví bratři nezaznamenali výsledky jeho snažení pro budoucnost, museli bychom se dnes patrně obejít bez jedné z nejslavnějších značek šampaňského vína – Dom Pérignon. Dom (otec) Pierre Pérignon se koncem šedesátých let 17. století stal sklepníkem v opatství Hautvillers poblíž Remeše. Tuto práci si podržel až do své smrti roku 1715, jeho vláda ve sklepích opatství tak skončila takřka současně s vládou Ludvíka XIV. Mluvil-li někdo do konce šedesátých let 17. století o vin de Champagne, měl tím na mysli jakékoli víno pocházející z kraje Champagne, většinou buď lehčí červené, nebo růžové, vyráběné ovšem z tmavých hroznů. V době hautvillerského působení Doma Pérignona však začalo v této oblasti převládat bílé víno, ovšem přezdívané vin gris (víno šedé). Vyrábělo se výhradně z červených hroznů, jež dávaly výslednou šedou barvu. Právě tento druh vína dostal kraj Champagne na mapy regionů zajímavých z hlediska mezinárodního obchodu s vínem a postaral se o významnou část zdejších příjmů. O změnách, jež Dom Pérignon při výrobě vína zavedl, existuje kupodivu dostatek informací. Víme například, že byl možná prvním výrobcem ve Francii přesvědčeným, že by se víno mělo ukládat raději v láhvích než v sudech. V jiných regionech je sice stáčení vína do láhví taky důležité, protože v láhvích víno dozrává snadněji než v sudech, ale při výrobě šampaňského jde o kardinální otázku: uzavření nápoje v láhvích je základem, neboť jen tak v něm mohou vznikat bublinky. Ne ovšem samy o sobě. Dom Pérignon jako první zjistil, že k proměně obyčejného vína v šumivé je nezbytně nutná dvojitá fermentace. Dnešní producenti šampaňského, kráčející ve stopách „otce zakladatele“, lisují víno na podzim, ale stáčení do láhví nechávají až na počátek jara, kdy oteplení odstartuje fermentaci. Sám otec Pérignon čekal ještě déle, někdy dokonce až do pozdního léta, čímž druhé fermentaci zajistil předlouhé trvání. Přišel však i na to, že pro zajištění charakteristické pěnivosti musí přírodě trochu pomoci, a tak se zrodil postup, uznávaný dnes jako patentovaná metoda pro výrobu šampaňského: do vína se musí přidat směs alkoholu a cukru, která zabezpečí úspěšný průběh druhé fermentace. Tento objev představuje nejdůležitější ze všech Pérignonových přínosů, neboť jde o jediný vynález, bez jehož znalosti by se šampaňské víno nemohlo nikdy vyrábět.

bublinky2

Už v roce 1718 kanovník Godinot v knize La Maniēre de Cultiver la Vigne et de Faire le vin en Champagne (Jak obhospodařovat vinice a vyrábět víno v kraji Champagne) odhalil „tajemství slovutného Doma Pérignona“, který prý požádal na smrtelné posteli jednoho ze svých benediktinských bratří o zapsání následujícího postupu: „Do láhve vína přidej libru cukru, pět či šest vypeckovaných broskví, rozemletý muškátový ořech a skořici. Jakmile se všechny jmenované přísady dobře promíchají, přidej půl láhve kvalitní brandy a přiveď celou směs do varu. Sceď směs přes jemné plátno a znovu nalij do láhve.“ Dom Pérignon zkrátka jako první pochopil, že pro zajištění druhé fermentace je zapotřebí původní víno obohatit o přísadu, kterou dnešní vinaři označují jako liqueur de tirage, což je směs kvasinek, vína a cukru. Výsledkem je, že přidaný cukr v liqueur de tirage se mění v alkohol a přírodní kysličník uhličitý. Pokud se to všechno děje v uzavřené láhvi, vzniká šumivé víno. Proces směřující k odstartování druhé fermentace je dnes patentován jako la méthode champenoise a také oficiálně označován za jediný způsob pro výrobu pravého šampaňského vína, které může být samozřejmě jen exkluzivně (což dá přece rozum) francouzské…! Francouzi to prosadili i do legislativy EU – údajně ani ne tak kvůli kvalitní a respektované konkurenci, kterou v evropském měřítku představuje například mohutný španělský podnik Cava Industry, ale mnohem spíše kvůli prevenci proti laciným napodobitelům šampaňského, kterých je na trhu jako hub po dešti. Tak či onak – rychlost, s jakou si „Pérignonovo víno“ získalo své takřka neotřesitelné místo na trhu, vzbuzuje i podle dnešních měřítek údiv. V téže minutě, kdy se začal nový perlivý nápoj pít, vydobyl si zároveň legendární postavení, jako by se nejednalo pouhé víno, nýbrž o klíč otevírající bránu novému životnímu stylu. Už v roce 1674 označila kniha Umění vybraného hostitele, signalizující příchod nové francouzské kuchyně, šampaňské víno za „nejžhavější novinku s okouzlující chutí a aromatem tak sladkým, že by probudilo i mrtvého“.

Category: 2009 / 02

Text Michal Dvořák, foto NASA

Před dvěma lety na oběžné dráze kolem Slunce zakotvily dvě identické sondy STEREO A a STEREO B s posláním podrobně zkoumat naši mateřskou hvězdu. Proč jsou ale dvě a naprosto stejné?

Jedním z jejich cílů je totiž vytvářet 3D snímky Slunce. Podobně, jako nepatrná vzdálenost mezi lidskýma očima umožňuje prostorové vidění, tak i díky dvěma sondám snímajícím hvězdu z rozdílných míst v jednom okamžiku získáme 3D fotografie. Trojrozměrné modely povrchových částí Slunce však neslouží jen ke kochání, to by byla mise za 550 milionů dolarů přeci jen předražená. Samotný název sond STEREO znamená Solar TErrestrial RElations Observatory, projekt se tedy zaměřuje zejména na zkoumání vztahů mezi Sluncem a Zemí. Přístroje, jimiž jsou sondy vybaveny, snímají meziplanetární magnetické pole, plazmu, sluneční korónu a sluneční vítr vznikající při koronárních erupcích. A právě 3D modely erupcí, vyvrhují do meziplanetárního prostoru sluneční hmotu, by mohly napomoci tento zajímavý jev blíže vysvětlit. Pro Zemi je sluneční vítr prakticky neškodný, jsme před ním totiž chráněni zemskou magnetosférou, která vysoce urychlené částice dokáže odrazit a v oblasti magnetických pólů vstřebat za vzniku krásných polárních září. Ve volném prostoru jsou ale slunečnímu větru vystaveny jak kosmické lodě, tak i jejich posádky. Sondy STEREO po dvou letech zkoumání končí svou činnost, další tři roky se budou zpracovávat získaná data. Vědci doufají, že díky novým poznatkům o erupcích a slunečním větru dokážou lépe ochránit kosmická plavidla na cestách Sluneční soustavou.

Category: 2009 / 02

Fenomén. To je Leoš Šimánek. Vypadá jako Reinhold Messner, na cestách žije jako Jack London. Se svými diashow objíždí každoročně Českou republiku a pokaždé má nabité sály jako popová hvězda.

Návštěvníci vzrušeně naslouchají vyprávěním o dobrodružstvích, která překvapivě absolvuje vždy v doprovodu své rodiny. Dobrodruh a přitom rodinný typ. To zní jako hrdina moderní doby. Jak se vám to podařilo skloubit? Já to nijak neplánoval. Z mé strany nešlo o žádný vykalkulovaný pokus o image. Prostě to vyplynulo ze života a zjistil jsem, že mít na cestách své blízké mi vyhovuje. Navíc jsem dal ženě slib u oltáře. Kdybyste to své ženě tenkrát neslíbil, utekla by vám? Lenku jsem poznal v lednu 1990 v Orlických horách, kde rodiče měli chlapu a kde můj otec založil školu v přírodě. Všiml jsem si tam sympatické hezké učitelky, která s dětmi lyžovala. Chtěl jsem udělat dojem, a tak jsem jí v rámci konverzace nabídl, že se chystám s kamarádem do Ruska a jestli by se k nám nechtěla připojit. K mému velkému překvapení souhlasila. Jedna žena se dvěma muži na cestách, může to fungovat? Kupodivu vše probíhalo naprosto výborně. Nedocházelo k žádnému pnutí. Tam jsem si řekl, že s touhle holkou do nepohody se ožením. Vy jste ale v životě neměl nouzi ani o dramatické momenty. Emigroval jste do Německa, pak do Kanady, v nepřítomnosti jste byl za své politické postoje odsouzen k nuceným pracím. Co bylo impulzem k odchodu ze země? Můj otec, profesí kantor, vedl před válkou skautský oddíl. Vštípil mi, že si mám vážit přírody. Pod jeho vlivem jsem si našel vztah k horám a vodáctví. Pak přišli nacisti, po nich komunisti. Táta trpěl v obou režimech, aby udržel partu kluků pohromadě a hlavně myšlenku sounáležitosti. Už jako dítě jsem v rodině vnímal pohnutou situaci. V šedesátém osmém jsem byl Dubčekovou politikou nadšený a tušil jsem, že by mohla nastat změna k lepšímu. S partou kamarádů jsem tehdejší dění aktivně podporoval. V srpnu jsme pak strhávali rudé hvězdy, psali vápnem okupantům vzkazy, ať táhnou domů. Následky na sebe asi nenechaly dlouho čekat. Přesně tak. V Plané u Mariánských Lázní jsem zastával post vedoucího stavebního úřadu. Pro výstrahu jsem byl sesazen z funkce, což mě pochopitelně rozčílilo. To byl ten impulz, kdy jsem pochopil, že v dohledné době to lepší nebude, že se železná opona uzavřela. Řekl jsem si, teď nebo nikdy. S mou první manželkou jsme tehdy sebrali pár nejnutnějších věcí a na pražském hlavním nádraží jsme se na neurčito rozloučili s naší republikou. Musel jste zfalšovat výjezdní doložku, aby se vám to podařilo. Tenkrát z vás systém udělal kriminálníka z donucení. Protože jsem byl krátce před Pražským jarem v Německu, měl jsem v pase výjezdní doložku. Jako vystudovaný stavař jsem docela slušný kreslíř, takže jsem našim dokladům trochu pomohl. Jaký svět čekal za komunistickými branami? Krásný a krutý zároveň. Našli jsme azyl v západním Německu. Pracoval jsem nejdřív v továrně, učil se jazyk, šlo mi to ale poměrně snadno a rychle jsem se vypracoval. Uchytil jsem se jako projektant, později jsem si jako architekt založil vlastní společnost. Dařilo se. Měl jsem hezký dům, rychlé auto. Dřel jsem jako kůň. Manželka měla také dobrou pozici, jenže záhy zemřela na rakovinu. Kdy se ve vaší projektantské kanceláři ozvalo volání dálek? Když mě navštívil kamarád a uchvátil mě svým vyprávěním o zážitcích z cesty po Kanadě. V ten okamžik jsem neváhal opustit rýsovací prkno a odjet mimo civilizaci. Tam proběhl můj přerod ze zajištěného architekta v tuláka bez jisté existence. Když jsem se vrátil zpátky do Německa, věděl jsem, že v kanceláři už dál pracovat nebudu. A z Němce jste se stal Kanaďanem. Zažádal jsem si o kanadské občanství, své idylické útočiště, srub, jsem si za pomoci kamarádů vybudoval uprostřed severské divočiny. Domů do Čech jsem se vrátil hned začátkem ledna roku devadesát, to už bylo moje jezero dostatečně zamrzlé, a já se tak mohl dostat v letadle na lyžích ze svého divokého ráje. Jak si člověk může vybudovat srub v kanadské divočině? Předpokládám, že to není tak jednoduché a že je k tomu třeba mnoho razítek. Je zde několik podmínek. Musíte být občanem Kanady a navíc obyvatelem Severozápadních teritorií. K tomu, abyste si mohli v divočině vybudovat obydlí, je třeba prokázat tam nějakou činnost. Asi jste se neprokázal jako stavitel. Nikoli, jako zlatokop. Získal jsem licenci, což nebylo nijak obtížné, vykolíkoval si území a postavil obydlí. Byla to sice jen zástěrka, ale je pravda, že se zlato u jezera Clark skutečně rýžovat dá, jenže by to stálo spoustu námahy za málo peněz. Začátkem sedmdesátých let vstoupil v Kanadě v platnost metrický systém. Takže zatímco já si budoval rozlehlý srub v metrech, místní úředníci pořád ještě přemýšleli ve stopách. Ti mi ho povolili deset na dvanáct a žasli pak nad jeho velikostí. Na srub jste se vypravil i se svou novomanželkou Lenkou a jejím synem Jakubem. Strávili jste tam společně rok, uprostřed lesů, obklopeni pohořím Mackenzie s civilizací vzdálenou dvě stě kilometrů. Není po takové době samota k zbláznění? Pro nás ne.

vztahy2

Žijeme tam odříznuti od okolního světa skutečný život bez starostí, které na člověka nanesla civilizace. Věnujeme se jeden druhému, nasloucháme si, bavíme se. Když se vrátíme domů, do našeho domu v Podkrkonoší, je to právě naopak, všichni jsme rozlítaní, řešíme si svoje povinnosti a najít si společnou chvilku je vzácnost. Proto tak rád cestuji s rodinou. Od roku 1990 je to u nás pravidlo. Jsme například jediná rodina na světě, které se podařilo v doprovodu dětí absolvovat trasu americkým západem, vedoucí od mexické ke kanadské hranici. Pacific Crest Trail celkem měří 4250 kilometrů, a my tu stezku zvládli během dvou let pěšky a koňmo. Lidé, které jsme na cestě potkávali, nechtěli věřit, do čeho jsme se to pustili. Děti přitom byly celou dobu nadšené a braly to jako ohromné dobrodružství. Posiluje cestování mezilidské vztahy? Určitě se toho o tom druhém hodně dozvíte. A pokud projde vztah zkouškou, jakou je pobyt v divočině, nemůže to dopadnout špatně. Je to buď a nebo. Jak vypadá takový běžný den v kanadském srubu? Musíme hodně pracovat, abychom přežili. Lelkování a romantika je ve filmu, skutečnost je ale jiná. Jestliže chceme něco jíst, musíme si to ulovit. Jestliže chceme, aby bylo teplo, musíme jít na dřevo, a když chceme zeleninu, musíme si ji vypěstovat. Varianta, že nemusím, protože si skočím do obchodu, tam neexistuje. Vařil jsem si i pivo a žena dělala marmelády. Nedokážu si představit, že bychom se tím zabývali v Česku, když je vše tak lehce dostupné. Poraďte, jak si uvařit pivo v divočině. Není to extra složité. Měkká voda z jezera, chmel a slad se povaří, pak se přidají kvasnice. Směs se nechá ustát a další den se slije do demižonu. Tři týdny vše bublá a kvasí. Nakonec se přidá trochu cukru a pivo se může stáčet do láhví. Je silné, chutná výborně a nádherně pění. V Kalifornii vám proviant odnesl medvěd. V jakých situacích jste měl o rodinu strach? Příhoda s medvědem zní legračně, do smíchu nám ale opravdu nebylo. Přišli jsme o veškeré zásoby a doplnit je znamenalo jít několik dní pěšky. Další tvrdou lekci od přírody jsme dostali při plavbě na nafukovacích člunech z Kanady na Aljašku. Přestože jsem se předtím snažil rizika omezit na minimum a obletěl jsem celou trasu sportovním letadlem, některá možná úskalí ani nedomyslíte. Ve fjordu u ledovce LeConte nás uvěznily kry. Museli jsme se prosekávat ledem a bylo to opravdu o fous. Manželce u oltáře jsem taky slíbil, že míra rizika na našich cestách bude nejvýš deset procent. Někdy se nám to ale nečekaně přehoupne přes stovku. Doslechla jsem se, že své toulavé boty chcete také pověsit na hřebík. Každé své poslední cestě říkám poslední. Jenže pak zjistím, že by bylo fajn, abychom se ještě podívali do Austrálie, kam se mimochodem chystáme letos v červnu. Květen trávíme pravidelně na Ródosu, kde píši s manželkou texty k mým fotografickým knihám. Vyrazím si s blokem, tužkou a gumou a za měsíc je kniha na světě. Lenka pak můj rukopis přepisuje do počítače. V budoucnu bych tam chtěl psát dobrodružné romány. Jeden jsem už napsal, knihu jsem nazval V zajetí polární zimy. Psaní románů je pro mne ohromný špás.

Category: 2009 / 02

Text Rudolf Švaříček, foto archiv Miroslava Zikmunda

Miroslav Zikmund, který se svým spolužákem ze studií Jiřím Hanzelkou patří k nejznámějším novodobým českým cestovatelům, se 14. února dožívá neuvěřitelných devadesáti let. Magazín Koktejl při této příležitosti přináší unikátní ukázku z jeho nové knihy Past na rovníku.

Tento cestopis dosud nikdy nevyšel a kompletuje celou druhou část tehdejší cesty Hanzelky a Zikmunda kolem světa. Psal se rok 1964, když se Miroslav Zikmud a Jiří Hanzelka vrátili z pětileté cesty po Asii a Oceánii. Měli za sebou svou nejdelší a nejnáročnější výpravu. Nemohli však tušit, že to nejtěžší období pronásledování a zákazů má teprve přijít… Cestovatelé si po návratu z asijské výpravy nemohli dovolit odpočívat. Čekalo je zpracování hromady materiálu, natáčení filmových dokumentů, psaní knih. A také řada pozvání na přednášky, které ale zredukovali na nutné minimum. „Přemíra úkolů nás rozptylovala a zneklidňovala,“ vzpomíná Miroslav Zikmund, „Materiál každým dnem stárnul a obaloval se mechem. Nakonec to za nás vyřešil pan Brežněv vstupem ‚bratrských vojsk‘ v šedesátém osmém.“ Zpřetrhal totiž jejich plány včetně cesty do Afriky, připravované na rok 1972. To už ale běžel čtvrtý rok Husákovy kulturní antirevoluce. Hanzelka se Zikmundem okupaci odsoudili, čímž si pochopitelně zkomplikovali vydání knižních zápisků z cest po Asii. Jejich první část, Světadíl pod Himálajem, ještě vyšla. Normalizátoři však skřípali zuby. „Pod tunami stodvacetitisícového nákladu praskaly podlahy skladů. A tak národní podnik Kniha obeslal všechny prodejny příkazem, že ve výloze smějí umístit jen jeden výtisk a že titul nebude uveřejněn v rozhlase ani v Nových knihách. Šalamounské řešení s nádechem pokoutných pašeráckých manýr mělo přesně opačný účinek. Po knize se jen zaprášilo, během několika dnů zmizela z pultů,“ směje se Miroslav Zikmund.

V NEMILOSTI

Podobně dramatický osud měla další kniha Cejlon – ráj bez andělů. Autoři rukopis dokončili na jaře 1968. Protože se ale do Cejlonu zamilovali a zůstali mu dlužni výstup na posvátnou Adamovu horu, rozhodli se ještě pro jednu návštěvu, díky níž by rukopis doplnili. „Jenže do toho vletěl jednadvacátý srpen. Předseda vlády Černík odvelel Jiřího do Stockholmu jako obchodního přidělence, doma mu hrozilo nebezpečí fyzické likvidace. Na Cejlon jsem odletěl sám,“ říká Miroslav Zikmund. Jakoby tušil, že to bude na dlouho jeho poslední příležitost vycestovat, zastavil se na zpáteční cestě také v Indii, Libanonu, Řecku a na Kypru. Po návratu už byla šance na oficiální vydání Cejlonu nulová. Co však zatrhl režim, umožnil samizdat. V roce 1975 přišla od Ludvíka Vaculíka nabídka, že knihu vydá ve své edici Petlice. Jiří Hanzelka na stroji přepsal rukopis na tenoučký papír a Miroslav Zikmund nakreslil mapy a nechal je rozmnožit. „Spolu s Jiřím Novotným, synem režiséra Jaroslava Novotného, jsme v mé temné komoře vyrobili hromady černobílých snímků na tenkém dokumentárním fotopapíru tak, aby se daly vevázat do strojopisu. Ludvík byl nadšen a nabídl se, že nám bude všechny mapy kolorovat, jako to dělávali mniši v klášterech,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. Mezi spisovateli z disentu byl o knihu obrovský zájem, a tak ihned následovalo vydání druhé, rovněž ve dvou svazcích. Vzniklo tak unikátní samizdatové dílo, dohromady čtyřiačtyřicet výtisků. „Divoký kontrapunkt k těm sto dvaceti tisícům Světadílu,“ usmívá se Miroslav Zikmund. Knižně však mohl Cejlon vyjít teprve v devadesátém roce, po pádu totality. Autoři trvali na tom, aby ho vydalo totéž nakladatelství Svoboda, jehož ředitel Paloncy za normalizace smlouvu jednostranně zrušil pod lživou záminkou, že rukopis nebyl dodán včas. Nakladatelství ale knihu vytisklo na nekvalitním papíru a obrazové přílohy umístilo na její konec, místo aby byly zařazeny do textu v šestnáctistránkových složkách. Po grafické stránce tak vznikl nevzhledný zmetek.

POPRVÉ SÁM

Na pokračování zápisků z asijské cesty si museli čtenáři počkat téměř dvacet let. Past na rovníku je však oproti knize Cejlon – ráj bez andělů smutně výjimečná. Miroslav Zikmund totiž poprvé dokončoval text knihy sám, bez Jiřího Hanzelky. „Někdy jsem míval pocit, jako by se mi Jirka díval přes rameno do napsaného textu. K tomuto odstavci by to chtělo připsal deleatur – budiž vypuštěno. Tady by to chtělo zpřesnit. Nebo spolu diskutujeme nad soupisem vzájemných připomínek, jak jsme to dělávali po celá desetiletí. Zvláštní pocit! Ani mi nepřipadá divné, že dál píšu v plurálu – vždyť jsme to všechno kdysi prožívali společně…“ Sice společně, přesto však byl mezi první a druhou cestou jeden podstatný rozdíl. Slavnou cestu Afrikou a Amerikou prožili Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou v jednom voze. Spolu žili, jedli, pili a dýchali, jejich činnost byla ve všem provázaná. Na cestě po Asii se ale rozdělili do dvou vozidel, do odlišných týmů. Najednou pocítili doposud neznámý pocit – nedostatek vzájemného kontaktu. „Komunikace opravdu chyběla,“ vzpomíná Miroslav Zikmund, „Viděli jsme se ráno při snídani, při filmování, při poradách a před spaním. Chyběly nám tvůrčí diskuse, soustavný kontakt. Při psacích zastávkách jsme byli každý pohroužen do vlastního textu. Někdy jsme ale třeba sto kilometrů seděli spolu, abychom si řekli věci, o kterých jsme nemohli mluvit v kolektivu.“ Rivalita však mezi oběma vozy neexistovala, za vedení výpravy totiž byli odpovědni jeden druhému. Když nastal náznak konfliktu, tak se cestovatelé ihned snažili najít řešení.

mladik2

KAMARÁD NA CELÝ ŽIVOT

Přiznám se, že Miroslavu Zikmundovi jeho životního partnera Jiřího Hanzelku velmi závidím. Bylo by vůbec možné, aby se oba tolik věnovali cestování, kdyby se nikdy nesetkali? „Občas jsme se o tom spolu bavili, hráli si na takový ten kdybysmus,“ odpovídá Miroslav Zikmund, „Kdyby se jednomu z nás něco stalo, našel by sis jiného parťáka? Já bych jiného nehledal! Ani já! Bylo to asi tou šťastnou konstelací, že se potkali dva chlapi stejných zájmů, stejných snů.“ Poznali se po maturitě při zápisu na vysokou. Sblížila je společná příprava ke státnicím, společná činnost ve výboru pro poválečný Mezinárodní kongres studentstva, jednání na úřadech o projektu cesty kolem světa, společná praxe v Kopřivnici, společné vojančení, které si vydupali na posádkovém velitelství potom, když každý dostal povolávací lístek k jinému útvaru. Možná si tím včas vyzkoušeli, jak to bude dlouhodobě klapat na vlastní cestě… A klapalo jim to po celý život.

Category: 2009 / 02

Text Irena Páleníčková, foto Jiří Páleníček

Jsou dvě hodiny ráno a ulice se začínají vylidňovat. Marně hledáme hotel. Až poslední taxikář se slituje, jede před námi pomalu k hotelu a my za ním na kolech.

U recepce je i přes pozdní hodinu dav lidí. Bubny, pruhované dlouhé sukně, velké truhly s oblečením, zvláštní nápadné klobouky. Město Santa Cruz de Tenerife rozjíždí naplno svůj slavný karneval a náš hotel právě ubytovává autobus, který přivezl jednu z několika desítek tanečně-hudebních skupin. Přijeli jsme na největší slávu. Vše jinak odstartovalo už 15. ledna představením kandidátek na dětskou i dospělou královnu karnevalu. Pokud jde ale o přípravy, ty začaly už před rokem, hned jak skončil karneval předchozí. Jaký kostým vybrat a jaké tance nacvičit, abychom v příštím karnevalovém průvodu opravdu zazářili? V neděli 20. ledna 2008 se konala volba dětské královny a 30. ledna, den před naším příjezdem do hlavního města kanárského ostrova Tenerife, začala volbou hlavní královny nejdůležitější část karnevalu. Vyhlášení doprovázela velkolepá, i když podle kulis poněkud kýčovitá show, které se účastnila i Sophia Lorenová a Gerard Depardieu. V tomto roce byla vyčerpaně a poněkud křečovitě se usmívající světlovlasá královna karnevalu, Reina del Carnaval, skryta v kostýmu La Edad de Oro, který financoval obchodní dům Carrefour. Taková už je realita. Z pětadvaceti adeptek bylo oceněno sedmnáct – všechny reprezentovaly obchodní nebo bankovní domy, a jejich kostýmy i alegorické vozy, které byly s kostýmem propojeny v jeden celek, navrhovali slavní designéři, jejichž jména byla spolu se jmény firem uvedena na boku vozů. Ženská krása tak zanikala mezi stovkami flitrů, pavích per, zrcátek, žároviček a barev. Aby se krasavice nepropadla kamsi do nitra vozu, byla připevněna ke konstrukci sponou na širokém ozdobeném páse.

POHŘEB SARDINKY 

Termín karnevalu je proměnlivý stejně jako Velikonoce, se kterými je spojen, protože po jeho konci začíná čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Protože Velikonoce jsou ve španělských zemích nejdůležitějším nábožensko-rodinným svátkem, je mohutné i jejich první připomenutí, tedy karneval. Desetidenní veselici zahajuje hlavní otevírací cabalgata (průvod), stejně velkolepá jako ta, která karneval uzavře. Ve Španělsku začíná půst stejně jako u nás Popeleční středou, ale karnevalové radovánky se většinou protáhnou až do neděle. Popeleční středu připomíná Pohřeb sardinky – masky vyprovázejí vůz se sardinkou určenou ke spálení. „Karnevalový průvod začíná hned tam, kde bydlím, večer půjdu poslouchat, třeba se tam uvidíme,“ usmívá se vrchní u snídaně. Už se evidentně těší. Ve městě je zatím normální páteční dopoledne. Jen občasné zákazy stání dávají tušit, kudy průvod půjde. V čínských obchodech sem tam někdo kupuje barevnou čepici nebo péřové boa. Potkáváme průvod dokonale vykulených dětí z mateřské školky. Učitelky se je marně snaží rozesmát. Většina dětí zjevně nechápe, proč mají na hlavách obří klobouky s králíky chroupajícími mrkvičku, ani proč si je každý fotí, a tak mají pláč na krajíčku. Ve čtyři odpoledne vyjíždějí na trasu průvodu čisticí vozy a lidé se židlemi začínají obsazovat chodníky. Dokonalá přehlídka všeho, na čem se dá sedět, pro všechny případy zabezpečená lepicí páskou nebo svázaná provazy. Usazují se první lidé. Jsou dobře vybaveni – termosky, deky, přepravky s jídlem…

UNAVENÁ KRÁLOVNIČKA

U Parku Granja, kde se bude řadit průvod, je v pět hodin odpoledne ještě celkem klid. Ani jeden alegorický vůz, ani jedna krasavice. Ty dorazí až na poslední chvíli, v 21 stupních Celsia by polonahým kráskám přece jen byla zima. Během hodiny přijíždí všech 25 alegorických vozů přihlášených do soutěže. Všichni se baví tím, jak se někteří řidiči s dlouhými kolosy marně snaží zacouvat na určené místo. Nakonec musí sednou za volant příslušník policie – upřímně řečeno, ani on se moc nevyznamenal. Obcházím vozy, bažantí a paví peří je skutečně pravé, i když často obarvené. Je na všech vozech, jedině na voze královny karnevalu chybí. Snad právě proto, že se odlišoval, královna vyhrála. První pojede dětská královna. Nápor několika dní je na ní vidět a holčička pokašlává. Zaujímáme strategické místo u kruhového objezdu, kde bude průvod začínat. Krátce po sedmé končí doprava. Během minuty nás pohltí dav diváků, mnozí z nich, především děti, jsou v kostýmech. Vozovku začínají pokrývat slupky z dýňových a slunečnicových semínek. V 19.50 nasadí tatínek dětské královně obří bílou paruku, v 19.55 vyplivne hlasatelka španělské televize žvýkačku a nasadí profesionální úsměv, ve 20.00 vpochodují na scénu klaunové – karneval je tady! První část je dětská. Kostýmy jsou neskutečně složité, děti se v nich jen obtížně sunou a občas musejí zasáhnout doprovázející rodiče, aby svého kácejícího se potomka uvedli do pochodu schopného stavu.

MASKY, MASKY, MASKY

Po půlhodině již začínají televizní kameramani zívat, jen když se objeví soubory sambových tanečnic, kamery obživnou a zaostří – jak jinak než na prsa – muži jsou po celém světě stejní, a tady se opravdu mají na co dívat. Tanečnice kypré i štíhlé, k tomu červené, žluté, modré a hlavně pestrobarevné kostýmy. Břišní tanečnice. Víc jižní a střední Amerika než Španělsko. Ani stopa po andaluských krasavicích a flamencu. Pořadí alegorických vozů se přestává dodržovat a mezi jednotlivé soubory a kapely vtrhávají maskovaní diváci. Hitler, Charlie Chaplin, Achilles, Fidel Castro s tlustou Kubánkou, Abraham Lincoln. Nejčastější maskou jsou muži oblečení za ženy. Jedna taková značně rozjařená „žena“ neustále bere hlasatelce mikrofon z ruky. Moto karnevalu mělo být čarodějnické, ale zdá se, že Harry Potter je už na Kanárech poněkud out, čarodějů se objevilo málo. Klasika je klasika, a tou je na kanárském karnevalu co nejvíc nahá tanečnice obklopená aureolou barevného peří. Ne nadarmo je tento karneval považován za druhý největší po karnevalu v Riu de Janeiro. Zapsal se i do Guinnessovy knihy rekordů, jednou se ho zúčastnilo ke čtvrt milionu masek. A jakou masku jsme měli my? „Vy masku nepotřebujete, jděte za cykloturisty“, ohodnotili na Tenerife naše oblečení. Projížděli jsme totiž ostrov na kole a se stanem. Kvůli nové trase, která několikrát křižuje ulice s normální dopravou, občas musí průvod zastavit, roztahuje se a do mezer přibývají noví a noví civilisté. Čas od času některá skupina zastaví, aby se nechala vyfotografovat. Míjí nás kluk, takové růžové miminko, a do kapsy si dává litrovou láhev whisky. O půlnoci jsme unaveni asi jen my, většina přihlížejících se připojila k průvodu a sešla dolů do blízkosti Plaza España, kde bude pokračovat radost až do rána.

noci2

TĚŽKÉ RÁNO

Vracíme se do našeho celkem seriózního hotelu. V osm ráno mají obě recepční stále ještě na hlavě lesklé barevné cylindry a nedá se říci, že by z jejich dechu nebyl cítit alkohol. Na snídani přicházejí přímo z karnevalu masky a nad šálky kávy pokračují v zábavě. Někomu dá dost velkou práci donést obsah svého hrnku ke stolu. Okolo deváté se město začíná dávat do pořádku a je vidět, že s tím má zkušenost. Celou trasu od začátku průvodu projíždějí kropicí vozy a silným proudem vody ženou před sebou všechny odpadky. Za nimi vycházejí speciální počišťovači s cisternou dezinfekce na zádech a ostřikují všechny sloupy, telefonní budky, zákoutí, poštovní schránky a vše, co mohlo posloužit k úlevě. Dostatek záchodů nebylo v lidských, natož městských silách zajistit, a pivo je dnes ve Španělsku hodně oblíbené. Nedaleko Plaza España několik barů ještě nezavřelo a poněkud unavené, poničené masky pokračují ve svém prvním karnevalovém dni. Na lavičce u přístavu spí trochu pocuchaný šedivý kníratý králíček či kocour. Boty si položil vedle kamenné lavičky a spokojeně pochrupuje. Na jedenáct kilometrů vzdálené městské pláži Playa de las Teresitas se už probouzejí první nocležníci, kteří si ani nestihli smýt šminky. Teď přicházejí ke sprchám a do písku stéká spolu s mydlinkami červeň tváří a čerň obočí.

Category: 2009 / 02

dotaznik2Ptal se Michal Dvořák, foto archiv Miroslava Cabana

Horolezec, cestovatel a fotograf. Je členem Klubu 7K. Jako teprve druhý člověk na světě (po Reinholdu Messnerovi) vystoupil na nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů bez kyslíkového přístroje.

V dalším svém projektu se pokusil zdolat v průběhu čtyř měsíců čtyři osmitisícovky, ale špatné počasí mu nedovolilo výstup na K2. V nejbližších měsících se chce opět podívat na Kilimandžáro a na africké safari, snem do budoucna zůstává Nový Zéland. První velká cesta: Tu jsme uskutečnili v roce 1997 do USA, kdy se nás šest chlapů rozhodlo navštívit nejhezčí kouty západu Spojených států. Nejmagičtější místo: To se nedá říci tak jednoduše. Hodně míst je magických tak, že nám spadne brada a my jenom zíráme. K tomu všemu patří i chvilka, ten jedinečný okamžik, kdy jste na tom správném místě. Některé místa se zdají být nezajímavá, ovšem když jste tam v TÉ správné chvíli, tak vám přijde, že jste na tom nejmagičtějším místě na světě. Pro mne samotného to ale bude asi Antarktida. Neopakovatelné setkání: Neopakovatelné setkání jsem zažil na Aljašce, kdy jsem se šel vyčurat a mezi tím se mezi mne a auto postavil černý medvěd. Naštěstí neměl právě chuť kohokoliv honit. Největší strach: Nejvíce jsem se bál v pralese v Indonésii. A to když jsem šel vysoko nad vodopádem po mokré kládě porostlé mechem. Velmi nepříjemné dobrodružství. Co jste na cestách neočekával ani ve snu: Nemilým překvapením pro mne bylo, že je všude neuvěřitelně horko. V Antarktidě jenom minus 12 až minus 15 po dobu dvou týdnů, pod McKinley na Aljašce nám dva dny pršelo. Je to hrozné, ale globální oteplení planety je obrovské. Nezapomenutelné jídlo: Nikdy určitě nezapomenu na pečené chobotničky na Zanzibaru. Nejsmutnější loučení: To jsem zažil v roce 2007 po čtyřměsíčním působení na osmitisícovkách. Při odchodu z K2 jsem brečel jako dítě. Co si vždy berete s sebou: Zkamenělé srdíčko, které jsem po svatbě daroval manželce. Vždy mi připomene domov. Jaké místo byste určitě doporučil: Určitě Indonésii, zejména ostrov Irian a náhorní plošinu s prehistorickými kapradinami. Co rozhodně nezapomenout: Pěnové špunty do uší. Hodí se všude.

Category: 2009 / 02

Text a foto Martin Mykiska

Čelní vichr mnou lomcuje obrovskou silou. Kolem hlavy to hučí, jako by nade mnou startoval vrtulník. Na očích mám sluneční brýle, přes ústa a nos šátek. Kdyby mě někdo viděl, musel by se smát.

Jenže široko daleko nikdo není. Uprostřed patagonské pláně jsem sám. Sem totiž nikdo nechodí. Trochu schoulený a chvílemi v předklonu postupuji ztěžka vpřed, postup je vysilující. Kde se proboha ten vítr pořád bere? Jsem na zpáteční cestě od jeskyně s pravěkou výzdobou a potřebuji se dostat k silnici, kde budu stopovat. O den dříve jsem pochod plání k jeskyni zvládl za dvě a půl hodiny. To bylo s větrem v zádech. Dnes mi bude stejná trasa, ale proti větru, trvat hodiny čtyři. Patagonie mi dává za vyučenou. Chtěl jsem ji poznat takovou, jaká je, tak poznávám. Aspoň mohu při namáhavém, ale jednotvárném pochodu přemýšlet, času mám dost. A tak myslím na lidi, kteří kdysi Patagonii osídlili. Žádný goretex, žádné měkounké trekařské boty, žádné dobroty na posilněnou v batohu a žádná vidina tepla na konci cesty. Nejspíš žádná vidina tepla po celý život! Jen nekonečné přesuny, putovní život kočovníka. Dnešní člověk si nedovede přežití bez moderních pomůcek v tomto kraji představit, ale původní lidé z patagonských pouští zde úspěšně žili po tisíce let. Pouze s tím, co si na drsné přírodě sami vydobyli. Jediné, co nakonec nepřežili, byl příchod moderního člověka na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

PRAVÉ ŠPERKY PATAGONIE

Patagonii tvoří z devadesáti procent jednotvárné pláně, dnes rozdělené na nekonečné pastviny se statisícihlavými stády ovcí. Ty se někdy mísí s původními divokými lamami guanako. Na ostnatém drátu pastviny někdy můžete najít napíchnuté pštrosí pero. To se tudy prodíral jihoamerický nandu. Západní stranu plání lemují Andy a v nich se skrývají pravé šperky Patagonie, za kterými míří turisté z celého světa. Horami probíhá hranice mezi argentinskou a chilskou Patagonií a právě zde najdeme slavné obří skalní věže. Věž Fitz Roy (3405 m n. m., Argentina) je kolmá stěna, která o půldruhého kilometru přečnívá nejbližší okolí. Nedaleká Cerro Torre (3100 m n. m.) připomíná obrovskou skalní jehlu – vysokou kilometr. Je to jeden z neobtížnějších horolezeckých výstupů na světě. Třetí z nejhezčích lokalit je rovnou úhledná trojice věží: Torres del Payne, tentokrát v chilské části Patagonie. Nejvyšší z věží dosahuje nadmořské výšky 2800 metrů a kolmé části její stěny měří kolem kilometru. Patagonské léto vhodné pro návštěvy je však krátké. Jednou jsem se pod Torres del Payne dostal na začátku zimy (konec dubna) a jezírko pod věžemi bylo už zamrzlé. Jindy jsem dorazil pod Fitz Roy počátkem léta (první týden v prosinci) a tamní jezírko bylo ještě zamrzlé… Uprostřed léta je sice téměř stoprocentní šance na volnou vodní hladinu, ale zato věže z mraků někdy nevykouknou celé dny. A když se přeci jen objeví, tak v hladině jezírka se rozhodně malebně odrážet nebudou. Vítr vodu neustále čeří. V Patagonii nebývá nic zadarmo, ale to, co si návštěvník odváží, stojí za to.

AŽ NA KONEC SVĚTA

Směrem k mysu Froward, nejjižnějšímu bodu jihoamerické pevniny, jsme šli divočinou tři dny. Počasí bylo neuvěřitelně proměnlivé, několikrát za den se vystřídala snad všechna roční období. Přestávky mezi dešti vyplňovaly četné duhy nad temnými patagonskými pralesy, i chvíle bezvětří jsme výjimečně zažili – to když kolem panovala mlha. Cesta na konec světa byla sice ponurá, ale velkolepá. Kulisy cesty navíc dotvářejí neuvěřitelně pokroucené stromy, divoké pobřeží plné zvláštních útesů, v první třetině cesty opuštěný maják, v druhé pak opuštěný dům, zřejmě nejjižnější na kontinentu (nejspíš se tam dodnes dál rozpadá). V dosažení mysu Froward nám nakonec zabránila sama nespoutaná příroda, skončili jsme pár kilometrů od cíle. Docházely potraviny, byli jsme promrzlí, promočení a v cestě se nám najednou objevila rozvodněná řeka. Dál to prostě nešlo. Krásným zadostiučiněním mi snad může být to, že křest mé poslední knihy o Jižní Americe se uskutečnil posypáním opravdovými kameny z mysu Froward! Kamarád Ivan Orel se tudy náhodou plavil později a kamínky zde nabral, aniž věděl, na co je použije. Napadlo ho to až ve chvíli, kdy jsem ho požádal, aby se stal kmotrem mých posledních spisů…

Category: 2009 / 02

Text a foto Jaroslav Mareš

Již první Evropané, kteří pronikli na jih Afriky, slýchali v přístavních městech legendy o zříceninách tajemného kamenného města kdesi ve vnitrozemí.

O městu postaveném mezi řekami Limpopo a Zambezi na planině mezi vysokými horami, obklopeném zlatými doly, opuštěném a bez života. Jen majestátní orli jako strážní duchové dávných stavitelů krouží nad ním. Nikdo neví, kdo toto město postavil, ani kdy je opustili jeho obyvatelé. Je obehnáno vysokými zdmi, které se klikatí v buši jako obrovský kamenný had, jako věčný otazník, hozený do našich dnů rukou mrtvých z dávné minulosti. Jméno města dnes nese celá země – Velké Zimbabwe.

SKALNÍ PEVNOST

Šplhám nahoru na skalní pevnost. Snad bych měl napsat na nedobytnou skalní pevnost – málem jsem ji totiž nedobyl. A to jsem nemusel čelit odporu obránců… Přístup? Příkrá a úzká skalní soutěska, po níž by dva lidé vedle sebe neprošli. Vysoké strmé schody vytesané do skály. Těžce dýchám, svaly na nohou téměř vypovídají poslušnost. Proklínám se, že jsem si do tašky, kterou mám přes rameno, vzal kromě těžkého fotografického vybavení i dvě dvoulitrové láhve s vodou. Má žena vyběhla schody jako srnka, a když vidí, jak se vleču, čeká na mne na širších plošinkách, kde vedle sebe dva lidé projdou. Plošinek není mnoho. Konečně stojím na vrcholové plošině Skalního komplexu a kochám se nádherným výhledem. Tam kdesi dole vidím jako na dlani Velké ohrazení, kterým jsme před chvílí procházeli. Zříceniny Zimbabwe se dělí na tři části, nejznámější z nich je Velké ohrazení. Je to obrovská elipsa vykroužená kamennou zdí, která je místy až jedenáct metrů vysoká a pět metrů široká. Velké kamenné kvádry k sobě přiléhají tak přesně, že nebylo nutné při její stavbě použít maltu.

ZÁHADNÁ VĚŽ

Ohrazení má v průměru asi 100 metrů a po obvodu 255 metrů. Na jedné straně se u nejvyšší zdi tyčí snad nejvíce fotografovaný objekt zimbabwských zřícenin, velká kónická věž vysoká přes deset metrů. Nikdo neví, k jakému účelu byla postavena, není totiž dutá, ale plná. To vedlo k nejrůznějším dohadům, včetně těch, že je v ní ukryt poklad. Pár chtivých nadšenců se ji dokonce pokusilo zdola částečně rozebrat, nenašli však nic. Místo sice bylo rychle opraveno, ale dodnes je dobře patrné. Opravená část stěny je poskládána mnohem primitivněji než původní stavba. Napadlo mě, že kdyby tam někdo chtěl opravdu zazdít poklad, neuložil by jej dole, ale v nejobtížněji přístupné části, tedy nahoře ve výšce deseti metrů. To by také mohlo vysvětlit, proč byla věž postavena do takové výše. Budu se tam muset ještě jednou podívat a tuhle svou teorii prověřit! Od kónické věže vede mezi vysokými zdmi směrem k severnímu hlavnímu vstupu úzký, sedmdesát metrů dlouhý průchod, kterým se dalo nepozorovaně projít. Kdoví, k čemu sloužil, když ve věži nikdo sídlit nemohl! Jedenáct metrů vysoká vnější zeď tohoto průchodu, nazývaného Central Paralel Passage, je široká dole šest metrů a nahoře čtyři metry. Je považována za technicky nejdokonalejší stavbu starého Zimbabwe. Kromě toho má Velké ohrazení ještě dva další boční vstupy, a to západní a severozápadní. Uvnitř ohrazení jsou pak zbytky stěn dalších budov, které zřejmě sloužily členům královské rodiny jako příbytek. Vědci se přiklánějí k názoru, že se pravděpodobně jednalo o matku místního krále a jeho ženy.

HISTORIE NA DLANI

Mám co dělat, abych odsud shora našel skromnou budovu muzea, kde jsme si prohlíželi nejen zmenšený přehledný model Velkého ohrazení, ale i předměty nalezené ve zříceninách. Keramika, čínský porcelán, skleněné výrobky, železné nástroje a zbraně, zlaté, měděné a bronzové ozdoby, sošky, mísy a nádobky zhotovené z mastku. Rituální královské relikvie i předměty denní potřeby obyčejných lidí. Především jsme však obdivovali nádhernou sbírku sošek legendárních mýtických ptáků, totemových symbolů zimbabwských králů. Je jich osm, každý trochu jiný, každý z nich skrývá své vlastní tajemství. A tam po straně vlevo je další část zdejších zřícenin, nazývaná Údolní komplex. Byl rozsáhlou sídelní čtvrtí zdejších obyvatel, jejichž počet v době největšího rozkvětu Velkého Zimbabwe v letech 1250−1450 našeho letopočtu odhadují archeologové na dvacet až čtyřicet tisíc.

SRDCE ZIMBABWE

Mnoho návštěvníků se nechá odradit příkrým výstupem na Skalní komplex a spokojí se s tím, že si prohlédne Velké ohrazení a muzeum. Připraví se tak o mnoho. Je to nezapomenutelný zážitek, prolézat velkými kameny vestavěný Skalní komplex na vysoké žulové skále mezi gigantické balvany, skalní stěny, soutěsky a přírodní skalní tunely. Zapůsobilo to na mne mnohem silněji a dramatičtěji než poklidná prohlídka Velkého ohrazení včetně jeho slavné kónické věže. Zde je nejstarší část Velkého Zimbabwe, jeho srdce, jeho zkamenělá historie. Archeologové dokázali, že Skalní komplex byl obýván nejméně tři sta let. Místo aby trhali a otesávali obrovské balvany, volili stavitelé cestu nejmenšího odporu. Včlenili skalní masiv do kamenných staveb, čímž dosáhli jedinečného výsledku. Vzniklo množství malých enkláv propojených klikatými soutěskami, skalními chodbami, tunely a krátkými schodišti. Každá enkláva sloužila jinému účelu. V jedné byla například objevena pec, v níž se tavilo zlato. Nejvýraznější strukturou komplexu je rozlehlá Západní plošina, která se po vysilujícím výstupu před návštěvníkem otevře jako první. Nádherný výhled z ní je odměnou za podstoupenou námahu. Všude kolem přírodní i umělé věže a věžičky. A brána, vyzývající k dalšímu, nyní již jen krátkému výstupu. Procházíte z jedné enklávy do druhé a nevycházíte z údivu.

otaznik

POSVÁTNÉ MÍSTO

Vystoupíte po několika příkrých schodech úzkou chodbou a octnete se ve Východní enklávě, v nejposvátnějším místě dávno zaniklé říše. Zde se nacházelo tajemné centrum náboženských a čarodějných obřadů i kamenný trůn krále, na který usedal při nejvýznamnějších rituálních obřadech. Právě zde na kamenných pilířích stálo šest soch mýtických ptáků, které jsme viděli před pár hodinami dole v muzeu. Stačí jen trochu přivřít oči a zmocní se vás kouzlo tohoto tajemného místa, které je opředené dohady a o kterém nikdo nic konkrétního neví. Rituální monotónní zpěv kněží, nejvyšší dvořané shromáždění kolem vyvýšeného kamenného trůnu, na něm král v bohatě zdobeném purpurovém rouchu, ověšený zlatými šperky se zlatou čelenkou nebo korunou na hlavě. A kdesi hluboko dole pod skálou vyrovnané šiky ebenově lesklých těl černých bojovníků, táhnoucích do války, jejíž úspěch má rituál zajistit. Les oštěpů se zaleskne krví v dohasínajících slunečních paprscích a nad shromážděným davem se rozhostí šero. Nahoře na skále však tajemné spojení s nadpřirozenými silami pokračuje. Zaplanou ohně a skalní vrchol se v mihotání plamenů zbarví rudě. Silueta krále se vztyčí, jeho mnohonásobně zvětšený stín se promítne na ozářenou žulovou stěnu. Dole za zvuků tamtamů začnou bojovníci svůj tanec jako v extázi, neboť nad sebou vidí přízračného stínového obra, svého krále, který jim slibuje slavné vítězství. Možná to bylo i jinak. Kdysi dávno se tu však odehrávalo něco velkého, i když my dnes nevíme co. Tajemnou atmosféru tohoto místa cítíte tak silně, že se nemůžete mýlit.

Category: 2009 / 02

Text a foto Jiří Kolbaba

S deníky Jamese Cooka křižuji kontinenty, ostrovy i nekonečnými vodními plochami už řadu let. Není to tak dobrodružné jako za časů slavného mořeplavce, ale cítím se u toho naplněný a šťastný.

Cesty po jeho stopách mne zavedly do nejodlehlejších míst na planetě. Když se zasním v místech, která pro něj byla osudová, cítím, že je tam se mnou. Naposledy jsem to prožíval na zvětralém lávovém břehu v zálivu Kealakekua na havajském Velkém ostrově. Právě tady můj hrdina 14. února 1779 vydechl naposledy. Tichý oceán. Bezmála sto osmdesát milionů čtverečných kilometrů slané vodní plochy lákalo i děsilo tisíce dobrodruhů odnepaměti. Na nebezpečných plavidlech křižovali světové oceány a řídili se toliko hvězdami, drahami slunce a měsíce, směry letu mořských ptáků a seskupením mraků. Svými objevy se za posledních pět set let do historie zapsali legendární mořeplavci. Balboa, Magalhães, Tasman, Quiros, Wallis, Bering, Bougainville, ale hlavně James Cook. Ten podnikl v letech 1768 až 1779 celkem tři dlouhé cesty po Pacifiku. Cestu k nehynoucí slávě si ale musel James Cook tvrdě vybojovat.

ROZENÝ NÁMOŘNÍK

Narodil se 27. října 1728 v Marton-in- -Cleveland, malé vesničce v yorkshirském hrabství. Katastrofální sociální podmínky rodiny jej ještě v dětském věku připravily o několik sourozenců. Bojovnost a cílevědomost – to byly hlavní rysy povahy mladého Angličana. Aby ho vyvedli z nuzných poměrů, dali rodiče Jamese učit kupcem. Brzy se v něm ale probudily dobrodružnější touhy, a tak se v necelých patnácti letech nechal najmout na nákladní loď Freelove jako řadový plavčík. Následovaly obchodní lodě Three Brothers, Hopewell, Mary a Friendship, na kterých se vyučil, většinou přepravovaly uhlí. Roku 1755 vstupuje James Cook zcela dobrovolně do britského válečného námořnictva, což v té době nebylo vůbec obvyklé. Posádky se doplňovaly velmi svérázně — násilnými odvody v okolí přístavů nebo přepadáváním obchodních lodí. Velící důstojníci lodi Eagle si brzy všimli talentovaného a pracovitého mladíka a za dva roky byl povýšen do hodnosti poddůstojníka. Na další válečné lodi se stal kormidelníkem. Začal se rýsovat osud a ojediněle úspěšná kariéra asi největšího námořního objevitele, velitele, kartografa a dokonce i humanisty všech dob. V následujících letech udivoval Cook členy admirality svými velitelskými, ale hlavně kartografickými schopnostmi. Jeho dokonale přesné mapy pomohly Angličanům při několikaletých bojích s Francouzi u pobřeží Quebecu, v korytě řeky sv. Vavřince a severněji v oblasti Labradoru a Newfoundlandu. V roce 1762 přišla šťastná chvíle jeho osobního života – oženil se s Elizabeth Battsovou. Už to nebyl neznámý mladíček, ale spolehlivý námořník. Jeho čas však měl teprve přijít.

PÁN PACIFIKU

Při cestování v Cookových stopách se mi před očima odvíjejí v časové posloupnosti hlavní události obou prvních pacifických plaveb. Jeho námořníky jsem obdivoval při obeplouvání mysu Horn na jihu Ohňové země a rajské zážitky jim záviděl při přistání na Tahiti (1769). Ocenil jsem jeho dokonalé mapy při návštěvě Nového Zélandu a prožíval spolu s ním dobrodružství při objevování východního pobřeží Austrálie (1770). Na svého hrdinu jsem vzpomínal i na Madeiře a v Kapském Městě (1772). V roce 1773 dosáhl Cook do té doby nedosažitelného antarktického polárního kruhu, objevil dnešní Cookovy ostrovy a Přátelské ostrovy (nyní Království Tonga). V polovině osmdesátých let osmnáctého století, potom, kdy při své druhé plavbě objevil a zakreslil do mapy Pacifiku desítky dalších ostrovů, bylo admiralitě jasné, koho pověřit dalšími důležitými objevitelskými úkoly. Před třetí slavnou plavbou sbalila Elizabeth Cooková naposledy lodní kufr a její teď už velmi známý manžel vyrazil vstříc své smrti. To však předbíhám událostem. Od 12. července 1776 do poloviny února 1779 zbývalo ještě mnoho času pro vzrušující objevitelská dobrodružství. TO JE HAVAJ… Po půlroční plavbě začátkem roku 1777 připlouvají Cookovy lodě Resolution a Discovery do Tasmánie, k pobřeží Nového Zélandu a k mnoha dalším tichomořským ostrovům. Jeden z nejvýznamnějších Cookových objevů se odehrál 18. ledna 1778. Mořeplavec v nekonečném oceánu objevil flotilu malebných ostrovů. Po prvním lordu admirality je Cook tenkrát nazval Sandwichovy ostrovy. Lodě připluly právě v době Makahiki — období, které místní náčelníci určili jako dobu návratu Lona — boha plodnosti. Dlužno dodat, že James Cook se po celou svou kariéru vyznačoval nesmírným citem pro správná načasování a provázelo jej i neobvyklé štěstí. Připlul právě včas a dostalo se mu královského přijetí. On i jeho vyhladovělí námořníci byli všemožně obdarováváni a ctěni. Anglické lodě se stěžni a bělostnými plachtami připomínaly domorodcům plovoucí chrámy. Podobně jako na Tahiti byl i tady cenou za exotický sex jeden hřebík. Bohužel často ten, který byl chvíli před tím vytažen z trupu lodi. Kdyby Cook a poddůstojníci své podřízené nehlídali, byly by lodě rozebrány na kusy. Tropický prosluněný ráj, dostatek čerstvého jídla a pití a sexuální horlivost domorodých žen byly opojné a námořníci by nejraději zůstali v ráji doživotně. Bylo však potřeba v severním Pacifiku splnit ještě několik stanovených úkolů. Cook přikázal napnout plachty a vydal se severovýchodním směrem. V dalších měsících prozkoumával západní pobřeží Ameriky, ostrov Vancouver, jižní Aljašku a dokonce proplul úžinou, kterou pojmenoval po dánském mořeplavci Beringovi. Houževnatého objevitele zastavila až zlověstná hradba ledu v Severním ledovém oceánu.

NÁVRAT BOHŮ

Podruhé připlul James Cook na Havajské ostrovy 16. ledna 1779. Zakotvil na lávovém dně v zálivu Kealakekua. On i jeho námořníci dostali druhé pozvání do ráje. Po útrapách v Beringově úžině si přízeň havajských králů, náčelníků i přítulných žen znovu do sytosti užívali. Král Kalaniopu si dokonce s Cookem vyměnil i jméno, což byl tehdy výraz největší představitelné přízně domorodé kultury. James Cook, tento živý bůh, byl na vrcholu, a ač býval jindy chladný a uzavřený, tak působil mimořádně uvolněně a šťastně. Čtvrtého února se však rozhodl z Big Island odplout. Ve zvuku pláče tisíců shromážděných Havajanů nabral směr ke Kamčatce. Po několika dnech, při silné bouři, se Resolution nešťastně poškodila. Když se lodě vrátily zpět do zálivu Kealakekua, zaskočil námořníky chlad, s jakým byli přijati. Domorodci si ze člunů brali bez zeptání dary, které jim Lono dovezl, ale tyto troufalosti Angličané nekompromisně trestali. Zapomněli se chovat jako bohové, za něž byli dosud pokládáni. Objevily se četné důkazy otevřeného nepřátelství. Vše vyvrcholilo osudného 14. února 1779 ráno.

genius2

PŘÍLIŠ SMUTNÁ SMRT

Když jsem po strastiplné cestě nebezpečným lávovým svahem sestoupal v oblasti Kona na břeh zálivu Kealakekua, strávil jsem v emotivním, izolovaném a smutném místě celý prosluněný den. Zde, v posvátné zemi bohů, jsem si častokrát na horizontu představoval pyšné anglické koráby a okolo nich stovky domorodých vahadlových člunů s pestrobarevnými ostrovany… To ráno začalo pěkným úsvitem. Domorodci ukradli šalupu z Discovery a kapitán Cook se ten den zrovna dobře nevyspal. Problém řešil se svou typickou zarputilostí. Při vystupňovaném konfliktu se jeden domorodý bojovník natolik osmělil, že sečnou zbraní zaútočil na samotného živého boha. Dav oněměl. Objevitel, který prožil tak dramatický a úspěšný život, který si věděl rady při plavbách v antarktickém pásmu a přežil nebezpečné bouře a kontakty s divokými kanibaly, ležel najednou v mělké vodě posvátné zátoky s krvácející ranou v zádech. Rozvášnění bojovníci dokončili dílo zkázy. Je vůbec možné, aby měl natolik úspěšný člověk, kterému vždy vše dokonale vycházelo, obrovskou smůlu při tak bezvýznamném konfliktu? S deníkem v ruce odkrokovávám vzdálenosti a snažím se sám pro sebe zdůvodnit nezdůvodnitelné. Přepadá mě dokonce lítost. Je to tak neosobní, událo se to tak dávno, ale já tu tragédii najednou cítím velmi osobně. Na nedalekém zářivě bílém osmimetrovém obelisku svítí už sto roků tento nápis. „Na paměť velikého mořeplavce, kapitána královského námořnictva Jamese Cooka, který tyto ostrovy objevil 18. ledna roku 1778. Na tomto místě později zahynul.“ K pietnímu pylonu jsem ve velkém rozechvění položil několik kamínků z nejbližšího okolí.

Category: 2009 / 02

Text a foto André Vltchek

Utečenci kvůli změnám životního prostředí – environmental refugees – je nový výraz, který se zabydlel v Tichomoří.

Zatímco se na obrazovkách televizí celého světa objevují reportáže o vlivu světového oteplování na Aljašku, ledovce v Argentině a prognózy, jak zvyšující hladina moře změní Manhattan, tady zcela bez velkého zájmu světové veřejnosti doslova mizí celé země: Tuvalu, Karibati, Maršálovy ostrovy. Pevnina jedné z nejmenších zemí na světě – Tuvalu – ztracené uprostřed oceánu, se zdvihá nad hladinu moře jen do pěti metrů. Již nyní se přes mnohé korálové ostrůvky pravidleně valí vlny a slaná voda ničí i to málo, co tu v minulosti rostlo. Pokud se trend nezpomalí či nezastaví, během třiceti, nejvýše padesáti let budou muset všichni obyvatelé tuto zem opustit. Moře ji ještě nějakou dobu nepohltí celou, ale zbydou jen holé atoly bez porostů, které zahluší přílivy slané mořské vody. Již nyní zdejší vláda jedná se svými protějšky v Novém Zélandu a Austrálii o emigraci svých občanů.

VINU NEMAJÍ JEN NOVINÁŘI

To, že se o situaci v Tichomoří ví poměrně málo, není jen vina novinářů. Cestovat do Tuvalu či Kiribati je krajně namáhavé, zdlouhavé a drahé. Jediné letecké spojení mezi atolem Funafuti (kde se nachází jediné letiště pro lety do Tuvalu) a okolním světem je přes Suvu, hlavní město Fidži. Starý vrtulový CONVAIR-580 z roku 1956 létá na této lince pouze dvakrát tydně. Cesta trvá dvě a půl hodiny a zpáteční letenka stojí téměř tisíc amerických dolarů! Letiště v Suvě navíc není pro Fidži hlavní, téměř všechny dálkové lety z ostatních částí světa končí v turistickém městě Nadi. A Fidži je navíc zemí, které se mnozí cestovatelé vyhýbají kvůli nestálým politickým poměrům a hrubému narušování lidských práv ze strany vládnoucí junty, stejně tak jako kvůli rostoucí zločinnosti, která doprovází sociální pád této země. Air Chathams, která mohutný stroj na lince do Tuvalu provozuje pro Fiji Air, je novozélandská společnost, a létá v několika zemích Tichomoří. „Pro Tuvalu jsme jakýmsi vzdušným mostem,“ vysvětluje kapitán Tourtouras. „Na palubě máme léky pro místní nemocnici. Často převážíme na Fidži těžce nemocné. Dokonce vezeme občas na palubě i mrtvoly. Letíme se vším, co občané Tuvalu potřebují a co se vejde na palubu. V Tuvalu nás všichni znají, ale my nemáme nikdy čas se tam zastavit. Jen přistaneme, zamáváme lidem na letišti, otočíme se a míříme zpět.“ Atol Funafuti je hlavní obydlenou oblastí této země s pouhými dvanácti tisíci obyvateli. Letadlo jde prudce na přistání. Z výšky několika set stop je atol jedním z nejkrásnějších míst na světě. Bílé korálové ostrovy, sytá zeleň tropických porostů, vysoké palmy, rezavě oranžové vraky lodí, modrozelená průhledná voda a nadherné korály na dně oceánu. Ostrůvky atolu jsou ale jen několik metrů široké. Nechápu, jak se tady dá přistát. „Teď uvidíte runway,“ čte mé myšlenky kapitan Toutouras . „Je snad jediná na světě vybudovaná z korálů. Postavili ji tu Američané během 2. světové války. Měli tady leteckou základnu, zatímco Japonci byli o několik atolů dál, tam, kde je nyní Kiribati. Během války bylo na území Tuvalu celkem šest tisíc amerických vojaků. Bombardovali odtud japonské základny na území Kiribati, Nauru a Maršálových ostrovů.“ Přistávací dráha je bílá a dlouhá téměř přes celý ostrov. CONVAIR-580 se jí elegantně a suverénně dotkne. „Všimněte si záplat na dráze,“ ukazuje kapitán. „Během záplav, a poslední tu měli před týdnem, se voda převalí přes celý ostrov. Runway je tak třeba opravovat několikrát do roka.“ Přistával jsem na stovkách velkých a malých letišť, ale to, co jsem kolem sebe viděl na Tuvalu, jsem nikdy předtím nezažil. Na přistání se přišel podívat celý ostrov. Stovky mužů, žen a dětí stály kolem přistávací dráhy. Pak jsem si vzpomněl, co mi vyprávěl kolega z OSN, který na Tuvalu pravidelně létá: „Vládní budova je pouhých padesát metrů od letiště. Pokaždé, když přistane letadlo, téměř všichni úředníci zamknou kanceláře a jdou se podívat, kdo přiletěl.“

MOŽNÁ JEN TŘICET LET

Atol Funafuti je široký prstenec vytvořený z několika úzkých pruhů „země“ (v podstatě z několika korálových ostrovů), v průměru jen několik desítek metrů širokých. Je hlavním ostrovem a je na něm téměř vše, co země potřebuje k přežití: přistávací dráha a malý dřevěný domek, sloužící jako mezinárodní letiště, nemocnice, požární zbrojnice, neúměrně velká vládní budova vybudovaná za pomoci Taiwanu (Tuvalu ho pragmaticky „uznává“ a za to dostává miliony dolarů ročně, zato diplomatické vztahy s Čínskou lidovou republikou jsou na nule), několik obchodů a desítky kostelů všech možných náboženství včetně extrémních mormonů a svědků Jehovových. Z malého přístavu, vybudovaného ve vzdálenosti dvou kilometrů od vládní budovy, odplouvají lodě na další tuvalské atoly. Život je tu pomalý. Vysoké palmy a další porost sice do jisté míry chrání většinu domků a chatrčí před přímým sluncem, pracovat však v takovém vedru není možné a obyvatelé proto „odpočívají“ jak v noci, tak i několik hodin ve dne. Mnohé domky, jak je zvykem v Polynésii, jsou otevřené, bez skleněných oken a stěn, vybudované na dřevěných podpěrách. Hrobky zesnulých zdobí dvorky před nimi. Tuvalu je chudá země a přežívá pouze díky mezinárodní pomoci a z podpor rodinných příslušníků těch, kteří v minulosti emigrovali na Nový Zéland, do Austrálie a jinam. Na ostrůvku Amatuku se nachází malá námořnická škola vzdělávající místní muže, ti ale odcházejí pracovat do ciziny. Tuvalu také prodává licence zahraničním, převážně asijským rybářským společnostem. Mělo obrovské a zcela nečekané štěstí. Každá země má dvě až tři písmena na obrazovce, jež ji identifikují na internetu. Například Spojené státy používají „com“, Austrálie „com.au“, Velká Británie „co.uk“. Tuvalu si zažádalo o „tu“, ale protože bylo zamluveno pro Tunis a Turecko, Tuvalu obdrželo „tv“. Koncem 90. let byly najednou velké televizní společnosti jako CNN a BBC ochotny platit miliony dolarů jen za to, aby součástí jejich internetových adres bylo „tv“. A Tuvalu vydělalo 45 milionů amerických dolarů, když své „tv“ prodalo firmě VeriSign.

VŠICHNI MOHOU UMŘÍT

Žadné peníze na světě však nemohou zastavit oteplování planety. Sumeo Silu, ředitel tuvalského Národního úřadu pro boj proti katastrofám (National Disaster Management Office) vysvětlil, že Tuvalu může zmizet přes noc z povrchu planety: „Nejsme připraveni na přírodní katastrofy o nic víc než před deseti lety. Tuvalu leží na stejném ohňovém prstenci (ring of fire) jako Indonésie. A vzpomeňte si na tsunami. Jenže naše topografie je zcela jiná než Acehu. Nejvyšší bod máme pouhých pět metrů nad hladinou moře. Pokud Tuvalu zasáhne tsunami, všichni zemřou.“ Podle něj je problém v tom, že obyvatelé nechtějí opustit své domovy. Aby země nezmizela, musela by ale většina států světa podepsat a dodržovat Kjótský protokol a zpomalit oteplování planety. David Manuella, ředitel střediska Univerzity jižního Tichomoří v Tuvalu (Center Director of USP in Tuvalu), je však pesimistický. Domnívá se, že proces oteplování je neodvratný a obyvatelé budou muset korálové ostrovy opustit: „Minulý týden jsme měli vysoký příliv, tak zvaný king tide. Mnohé domy se ocitly čtyřicet centimetrů pod hladinou moře. Není to poprvé, co jsme měli záplavy. Tento trend je ale nový. Za padesát let tu už nikdo nebude moci žít. Možná i dříve. Země, které jsou odpovědné za světové oteplování a zvyšování hladiny moře, by měly převzít odpovědnost a pomoci nám. Mám na mysli hlavně USA a Evropu, Rusko, Čínu.“ A pak se rozohňuje: „Spojené státy stále mluví o velrybách a vedou s Japonskem nekonečné spory o jejich lov. Ale nezajímá je, že v Tichomoří mizí celé národy, kultury, rasy! Kdy se konečně velké země rozhodnou zpomalit skleníkový efekt a pomohou nám přežít? Mnohé bohaté státy pořád mluví o bezpečnosti světa; ve jménu této bezpečnosti vedou války v Iráku, Afghánistánu a jinde. Naše tichomořské národy se však doslova potápějí!“ Ptám se, zda existují alternativy. Zda by pomohly hráze či jiné velkostavby, které se používají v Evropě k záchraně historických měst jako Benátky nebo Petrohrad. „Bylo by to daleko dražší než emigrace. Není nás mnoho – v Kiribati, na Maršálových ostrovech a tady. Spojené státy by měly pomoci Mikronésii a Austrálie by měla pomoci Tuvalu a Kiribati.“ A pak rozvíjí svůj ‚velký plán‘: Austrálie má mnoho neobydlených ostrovů na severu, směrem k Papui – Nové Guinei. Mohla by obyvatelům Tuvalu tyto ostrovy věnovat… Austrálie ale evidentně o takové řešení nestojí. Předseda australské vlády John Howard odmítá o tom s vládou Tuvalu diskutovat. Vláda Nového Zélandu je daleko otevřenější a přislíbila, že každý rok přijme určité množství tak zvaných environmental refugees.

KRÁSA A ODPADKY

Ale v jakém stavu je vlastně tato země nyní? Z letadla vypadá Tuvalu nádherně. Barvy jsou až nesnesitelně ostré a téměř smyslné. To, po čem miliony přepracovaných Evropanů a Američanů touží – palmy, bílé a prázdné pláže, teplá mořská voda, nádherné korály – to vše zde je. Bohužel se toho ale na ostrovech najde daleko víc, a ne vše je krásné. Funafuti je doslova zasypán odpadky. Vraky lodí a staré automobily rezivějí u pobřeží a u úzkých cest. Stovky žen vybírají z moře škeble a vyrábějí z nich ozdoby, které pak za pakatel prodávají na Fidži a jinde; na Tuvalu to však ničí celý ekosystém. Poškozené korály a mangrovy zavalené šrotem nemohou bránit ostrovy před přílivem a vlnami jak by měly. Katolický kněz Fr. Camille Desrosiers z kanadského Québecu, který v Tichomoří žije a pracuje od roku 1956, se dívá na situaci v Tuvalu docela skepticky. „Před několika lety tu byly jen desítky aut, i to bylo příliš, neboť jde o maličké ostrovy. Teď jich tu máme stovky. Lidé se příliš spoléhají na zahraniční pomoc: nikdo tady nemusí pracovat, aby přežil. Naučili se jen konzumovat, neznají cenu peněz či věcí. Kupují to, co nepotřebují.“ Sám ručně postavil několik domů pro rodiny, kterých mu bylo líto. Je mu přitom sedmdesát osm let. Místní mu ani nepomohli. „Nenaučili se pracovat. Je to jakýsi nezdravý začarovaný kruh. Mohu vám nabídnout příklad. Předseda vlády nedávno navštívil Koreu, která nám darovala zbrusu nový autobus firmy Hyundai. Po několika měsících technici přestali měnit vodu v chladiči a kdo ví, co ještě. Zničili motor. A místo toho, aby vozidlo opravili, jednoduše ho zaparkovali na kraji ostrova, odšroubovali jedno kolo, roztahali sedadla. A tady ho vidíte. Zbrusu nový moderní autobus po roce provozu na Tuvalu.“ Vypadá otřesně, ale není to nejhorší, co vidím. Z vody se zvedá jako přízrak zrezivělý vrak velké nákladní lodi. Kolem desítky rezivějících osobních vozů. „Oteplování planety není jediné, co Tuvalu zničí,“ míní kněz. „Na obou koncích atolu Funafuti již pokáceli palmy, aby udělali místo pro další skládky odpadků. Lidé nemají žadnou úctu k přírodě. Podívejte se na sousední Fidži. Tam by kokosové palmy nikdy nepokáceli, kokos není jen k jídlu a k pití. Dají se z něho vyrobit krásné předměty, kosmetika a další. Tady ho jen otevřou, vypijí tekutinu a zbytek vyhodí na už tak vysokou horu odpadků.“ Jde jen o nedostatek úcty k přírodě? Vláda Tuvalu je zkorumpovaná a zcela neefektivní. Místní úředníci žijí dvojí život: jeden na Tuvalu, druhý na nekonečných služebních cestách placených ze zahraničí. Vyšší úředníci mají domy a byty v Austrálii a jinde. Diety ze služebních cest jsou daleko vyšší než platy. Vysoká procenta z desítek mezinárodních ‚projektů‘ se ztrácejí v kapsách státních úředníků a členů vlády. Na oficiálním informačním serveru Ministerstva zahraničních věcí Spojených států se o korupci vlády Tuvalu píše jako o něčem zcela samozřejmém. A rozhovory s místními občany to povrzují, stejně jako letmý pohled na desítky drahých vozidel zaparkovaných před vládní budovou.

KDO STOJÍ O ZÁCHRANU

Zdá se, že boj za záchranu Tuvalu úředníky příliš netrápí. Moře se zvedá, odpadky brzy zaplaví všechny neobydlené části. Ekologická zkáza této malé a krásné země je ale bezesporu pro mnohé klíčem k bohatství. Evakuovat celé obyvatelstvo někam do Austrálie (a proč vlastně tam, proč ne do Číny, Ruska, Spojených států či do Evropy?) je jednoduchým řešením. Nestojí nic. Naopak, ještě se na něm dá vydělat! Zdá se, že zachránit Tuvalu nechce nikdo: ani země odpovědné za ničení životního prostředí na planetě, ale ani zdejší vláda! Zpátky v kanceláři náměstka ministerského předsedy se ptám na ekologickou situaci na Funafuti. Moje otázka ho zarazí. Většina cizinců (a moc jich tu není) přijala oficiální verzi, že Tuvalu je pouze obětí. Pak ale připustí, že nelegální skládky a doslova hory odpadků jsou téměř tak velkým problémem jako oteplování. Řešení ale zní příliš abstraktně: „Měli bychom vypracovat legislativu, podle které by byly odpadkové skládky nelegální. Jednáme od roku 2000 s Austrálií o projektu zpracování odpadu. Jsou to přece naši lidé, kteří spoléhají na import a vyhazují věci před své domy.“ Jdu tedy pohovořit s „jeho“ lidmi. Do vesničky Tekavatoetoe, jen pár kilometrů od hlavního města Tuvalu Vaiaku, kde sídlí vláda. Malá zátoka uprostřed ostrova je doslova zaplavená odpadky. Z té hrůzy se zvedají domky na dřevěných sloupech. Zápach je v téměř čtyřicetistupňovém horku nesnesitelný. Odpadky „přetékají“ do moře. Teměř celé pobřeží ostrova Funafuti je jakousi odpadkovou skládkou a tudíž zcela nevhodnou pro koupání, případně pro turismus (který na Tuvalu v podstatě neexistuje). Místní si však na to nejspíš zvykli. Někteří se nad horami odpadků klidně houpou ve svých sítích. Klepu na první dveře. Otevře mladý muž a velmi slušnou angličtinou mi vysvětlí, že odpadky sem nechala navozit vláda. Místní lidé to už nemohli vydržet a jednou zablokovali přístup kamionům, připraveni bojovat proti tomu, aby se nechali zasypat špínou. „Léta požadujeme, aby vláda problém s odpadky řešila. Nic pro to ale nedělá.“ Kolem odpadků se promenují prasata. O několik metrů dál objevuji další vrak staré lodi. Po několika minutách chůze narazím na malý hřbitov. Dvě rodiny si tu v klidu povídají. Nejprve si myslím, že přišli navštívit zesnulé. Pak mi dochází, že sem přišli především proto, že je tu čisto.

ZÁJEM ČI NEZÁJEM?

Na třetí den si půjčuji loď a jedu kolem celého prstence ostrovů atolu Funafuti. Jsem opět obklopen zemským rájem a nádhernými barvami; Tuvalu je zemí extrémů. Po více než hodině dojedu na ostrov Funafalu. Bílá pláž, modrozelené moře a několik domků. Většina se rozpadá, nikdo v nich nežije. Dávám se do hovoru s Kesiou, ženou, která drží v náruči svou malou dcerku Latishu a čeká na loď, jež ji odveze na Funafuti. „Jezdím sem tak jednou do roka. Je tady krásně. Ráda tu odpočívám. Je to ale smutné místo. Dříve zde žily stovky lidí, dnes je tu jen pět rodin. Někdy to vypadá, že vláda chce, abychom tuto zem opustili.“ Vláda tím, že dodává pitnou vodu a zajišťuje další podmínky jen na hlavním ostrově, tak vlastně nutí lidi se přestěhovat. Na Funafale už není jediné státní plavidlo a soukromník lidem účtuje čtyřicet australských dolarů za převoz na Funafuti. To je na zdejší poměry hodně. Lidé ale platit musejí – když onemocní, chtějí nakoupit pitnou vodu nebo potraviny. Také tu chybí škola, takže děti musely ostrov opustit. S překvapením ale zjištuji, že tento velmi chudý ostrov nemá problémy s odpadky. Lidé házejí vše, co příroda nedokáže recyklovat, do velkých igelitových tašek, které pak zarývají do země, přesněji do korálů. Není to sice nejlepší řešení, i když daleko lepší než na hlavním ostrově – Funafuti. Pan Folavu je sedmašedesátiletý stařec. Nikdy by neopustil svůj ostrov: „Prožil jsem tu celý život,“ vysvětluje. „Nikam nechci. Vím o oteplování, před týdnem se přes ostrov převalila vlna. Ale my jsme si již zvykli. Naše domky jsou na kůlech a nic tu stejně neroste, až na kokosové palmy, takže se živíme rybařením a výrobou předmětů z dřevin a korálů. Tuvalu bude určitě existovat ještě sto let. Tak proč nás stále vláda nutí emigrovat?“ Téměř nikdo z místních, se kterými jsem mluvil, nechce Tuvalu opustit. Na druhou stranu nikdo z vládních úředníků nepřipouští, že by stálo za to bojovat o záchranu země. Absurdní situace. Těch několik „zahraničních odborníků a poradců“ na ostrovech o situaci příliš nepíše a nehovoří. I oni vydělávají těžké peníze na tom, že Tuvalu zřejmě zmizí.

potopa2

NIC NENÍ NEZVRATNÉ

O několik kilometrů dál od Funafaly se nachází tak zvaná Funafuti Conservation Area; oblast několika malebných ostrovů obkopených neuvěřitelně krásným mořem. Bílý písek a malé, ovšem hluboké porosty původních stromů uprostřed. Nesmí se tu fotit a cizinci sem většinou nemají přístup, pokud nedostanou zvláštní povolení (já uspěl). Prostě nádhera. Poslední den se pak toulám ospalým městečkem, mluvím s lidmi a fotografuji. A večer jsem pozván na neuvěřitelně krásné taneční a hudební představení v malé vesničce Laopou. Desítky mužů a žen tančí a zpívají do noci v tradičních krojích. Snad nejkrásnější představení, jaké jsem kdy v Polynésii viděl. Najednou vůbec nechci, aby Tuvalu zmizelo z mapy světa. Pokud by se tu uklidily odpadky (pokud by Tuvalu dokázalo podepsat dohodu o recyklaci svých odpadků v cizině), oživily by se korály a mangrovy, zlepšila veřejná doprava a služby na odlehlých ostrovech, Tuvalu by mohlo nabídnout světu krásu svých ostrovů a svéráznost své kultury. Pro tak malou zemičku to není málo.

Category: 2009 / 02

T

ext a foto Ivan Brezina, Maxim

Indický státeček Sikkim je vklíněn mezi Tibet, Nepál a Bhútán. V městečku Geyzing, které leží ve stejné nadmořské výšce jako Milešovka, se každou neděli koná velký trh.

Ženy z horských vesniček na něm nabízejí nejrůznější druhy lokální zeleniny a ovoce. Mnohem zajímavější jsou ale ozdoby v jejich nosech. Nánosnicemi se zdobí ženy ve všech himálajských státech od Pákistánu až po Bangladéš. V Indii tyto šperky slouží jako hrubý orientační znak, podle něhož poznáte, odkud žena pochází (ženy ze severu mívají nánosnici v levé dírce, ženy z jihu v pravé). Nepálky rozlišují kroužek v nosní přepážce zvaný bulak a postranní terčík zvaný dungri. V indickém Rádžasthánu zase nánosnice bývají tak velké a těžké, že jejich váhu rozkládá řetízek, které jde přes ženinu tvář do ucha. Většina asijských žen má hned několik nánosnic.. Střídají je stejně, jako Evropanky prsteny – ve všední den stačí malá, ale ve svátek ji vystřídá velká a bohatě zdobená. Často jde o filigránsky jemný zlatnický skvost, na němž nechybějí různé tepané symboly pro štěstí, případně drahé kameny a perly. Nánosnice se tak stává odznakem bohatství a sociálního statusu. Význam nánosnic se mění oblast od oblasti. V jižní Indii se jí říká nathu a jde o „povinný“ atribut vdané ženy. Nánosnice tu symbolizuje manželskou věrnost, mytologicky vztahovanou k bohyni Párvatí. V jiných oblastech se ale postupem času u nánosnice významy setřely. Stal se z ní prostě jen šperk, kterým se běžně zdobí i svobodné ženy. Podle dalšího vysvětlení zase nánosnice snižuje menstruační bolesti a usnadňuje porod (tradiční ajurvédská medicína totiž nos spojuje nervovými drahami s dělohou). Můžete se také doslechnout, že nánosnice ženám zesiluje čich a chrání je před infekcemi. Je jenom na vás, jestli tomu uvěříte… Šperk, který si většina z nás spojuje s Indií, přinesli do Indie v 11. století muslimští nájezdníci. Na starých sochách indických žen totiž nánosnice chybějí. Dnes je to především znak, který na první pohled rozlišuje pohlaví. Jste muž s piercingem v nose? Trhovkyně ze sikkimského Geyzingu se vám budou smát stejně, jako byste byl žena s plnovousem.

Category: 2009 / 02

Text a foto Tomáš Kubeš

Cena lidského života se měří necelým eurem, tedy pouhými dvaceti pěti korunami. Za tuto částku nakupuje jednu vakcínu proti tetanu, ve velkém a bez zisku výrobců, organizace UNICEF.

Jinak je samozřejmě běžná cena mnohem vyšší. Je to neuvěřitelné srovnání. Za pětadvacet korun si v obchodě koupíme chléb nebo litr dražšího plnotučného mléka. V Mauritánii za tuto částku může přežít jedno dítě. Kdo se poprvé ocitne uprostřed pouště, vidí jen nekonečné písečné duny. Tu a tam je mezi nimi suchý keřík. Jediné, co tady přes den neomezeně vládne, je žhavé slunce, které nemilosrdně spaluje vše živé. Jen větřík si pohrává se zrnky písku a přetváří obraz Sahary. Naopak v oblastech Sahelu, což jsou nepříliš úrodné roviny, které bojují o přežití se stále dravější pouští, je vegetace o trochu více a v písečných údolích jsou i jednoduché domy z kamene a cihel pálených na slunci. Okolo se tu a tam pasou stáda krav, ovcí a velbloudů. Pro zvířata je zde jen hubená strava, protože najít sousto mezi trávou s bodlinami je někdy neuvěřitelně složité. A co je vůbec s podivem, i v tak nehostinném kraji žijí lidé. Na první pohled jsou veselí, bída a chudoba z nich ale jen čiší. „Mauritánie, to je někde v Africe?“ Obvyklá reakce, kterou dostanete od většiny známých. O této zapomenuté zemi se toho zkrátka moc neví. Snad jedině to, že je někde na Sahaře a jezdila se tam rallye Paříž−Dakar. A když zabrousíte na internet, dozvíte se cosi o islámské republice, takže si většina lidí hned představí zemi plnou fundamentalistů. Pravda je úplně někde jinde. Většina obyvatel je velice přátelská a doposud tady funguje pravá pohostinnost. I když je tu islám pevnou součástí každodenního života, nikdo nikomu nic nevnucuje. Naopak, je zde cítit respekt k ostatním. Možná někomu může připadat, že tu přes den nikdo nic nedělá, protože většina lidí během dne posedává doma nebo ve vzdušných stanech, které jsou postaveny skoro vedle každého stavení. Dokonce i v hlavním městě, cizokrajně znějícím Nouaukchott (čte se Naukšot), jsou stany na střechách restaurací. Ale všechno je dáno klimatickými podmínkami. Vedro neumožňuje během horkých dní příliš mnoho činností, a tak všichni čekají na podvečer, kdy do té doby podřimující lidé ožívají jako mávnutím kouzelného proutku.

VE SVĚTĚ ŠAMANŮ

Před nízkou budovou se již shromažďují slavnostně oblečené ženy. Je až s podivem vidět v tak chudém kraji pestrobarevnou směsici barevných šatů, ani jedna z žen nemá stejné. Maminky s dětmi už hrdě vysedávají pod stříškou komunitního centra a těší se na hosty z Evropy. Celé městečko je vzhůru nohama. Před oblastní nemocnicí pokřikuje dav děcek a zvědavci se tlačí jeden přes druhého. Nebýt nekompromisních policistů, asi by dav vtrhl i mezi čekající matky. Tady, v komunitním centru, se budoucí maminky učí, jak pečovat o děti. Ty, co již své ratolesti mají, sem s nimi chodí na kontroly a očkování. To je i dnešní případ. Sestry v bílých pláštích se rychle míhají a hbitě vybalují vakcíny, které dovezl UNICEF. Maminky s dětmi nedočkavě posedávají na lavici, další se tlačí u vchodu a čekají na naději. Některé děti pláčou, protože se bojí velké injekce, jiné už preventivně. Přesto sestry bravurně vpichují injekce tetanu dětem a zároveň podávají vakcínu proti dětskému záškrtu ve formě několika kapek do nosu. Poté následuje zvážení a malá kontrola. Vše běží jako na drátkách, tým je sehraný a maminky se vděčně mazlí se svými ratolestmi. Mnohé hrdě ukazují své potomky a tiše šeptají jednoduché „Merci“. Nemají co nabídnout, prostě to je jediné, co můžou dát. Ale v tomto poděkování se ukrývá ohromný pocit naděje a štěstí z lepší budoucnosti. Je to krásný pocit, vidět v očích ohromnou vděčnost. Není divu, protože díky takovéto jednoduché vakcinaci může přežít mnohem více dětí. Tady v Mauritánii je skoro padesátiprocentní dětská úmrtnost. A obyčejná injekce zmůže opravdu hodně. Nejde však jen o vakcinaci, ale také prevenci, vzdělávání a o boj s předsudky. Kouzelníci a šamani tu mají stále velkou moc. Každý nezdar dávají lidé za vinu lékařům. Je to i příběh jedné z žen, která byla ochotná uprostřed komunity se podělit o své trápení. Když jí po porodu zemřelo už druhé dítě, manžel dal na řeči matky, že za vše může personál nemocnice, a v bolestech ji odvezl domů. Pozvali kouzelníka, a ten se svými lektvary ujal léčení a zaříkávání, které nemohlo ani zmírnit neštěstí, ani příliš pomoci. Dívka se naštěstí po čase opět odvážila chodit do komunitního centra. Tady ji přesvědčili, že pravou cestou je lékař. Nyní se opět těší na potomka, kterého čeká.

vakciny2

BUDOUCNOST DĚTEM

Obec Bakaw na jihu Mauritánie nedaleko od hraniční řeky se Senegalem je jiná než zbytek země. Tady je vody dostatek, řeka Senegal se během období dešťů často rozlévá. To, co obyvatele trápí, je především nedostatečná lékařské pomoc. Je tu sice komunitní centrum, které za peníze donátorů postavila organizace UNICEF, ale jeho jednoduché vybavení na první pohled nenasvědčuje tomu, že by tu bylo možné získat jakoukoliv pomoc. Přesto i v této chudé osadě zachraňují životy. I když chybí vybavení a léky. Nebýt centra, které vede čtyřicetišestiletá Ulej Usmangjan, asi by místní zůstali na pospas přírodě. Naštěstí tu jsou i dobrovolníci a také jedna z porodních asistentek, která sice není vystudovaná, ale má takovou praxi, že u porodů nepotřebuje žádnou pomoc. A těžší případy vozí do oblastní nemocnice v Boghé − tedy když je možnost odvozu. Na betonové podlaze na nás už čekají mladé ženy. Zpočátku jsou trochu bázlivé, pak ale hrdě vybalují své děti. Mačkají se, ale to nikomu nevadí. Chtějí se podělit se svými pocity a trápením. Stačí, když se zvedne první, a začne vyprávět. Ostatní se okamžitě přidávají. Návštěva z daleka přilákala i vůdce komunity pana Sihamada. „Jsme velice chudým místem v Africe, ale pomoc lidí a dobrovolníků UNICEF nám dává velkou naději v lepší lékařskou pomoc a především budoucnost pro naše děti,“ říká. Důkazem velké důvěry místních obyvatel jsou i ženy, které jsou ochotny mluvit o svých problémech a intimních záležitostech. To jinak v Africe, pokud si nezískáte důvěru, vůbec není možné. Na kraji hlavního města Nouakchott se nachází další z nemocnic, kam směřují vakcíny proti tetanu. Na první pohled jde o mnohem větší zařízení než kdekoliv na venkově. Na velkém dvoře ve stínu střechy vysedávají maminky, které přišly na očkování. To probíhá úplně stejně, jen ratolesti musejí po zvážení také pod drobnohled starší sestry, které neunikne žádný zdravotní problém. A každé matce před odchodem přidává k rozloučení ještě radu. Sestra v kostěných brýlích vede ve velké knize evidenci a pečlivě vše zapisuje. Ženy tu už nejsou tak otevřené jako v komunitách mimo hlavní město. Prostě anonymita velkoměsta je znát. Velkým šokem je však porodní sál, kde se v oprýskané tmavé místnosti právě rodí děti. Na porodním stole jedna z porodních asistentek přivádí na svět novorozence. V místnosti je dusno, žádný větrák a porodosvětluje jen blikající zářivka. Okolo poletují mouchy, zpovzdálí se line podivný zápach. Absolutní bezútěšnost místa dokresluje několik rozvrzaných postelí, nádoba s vodou a tmavé pokoje bez světel. Jako všude jinde jsou k důstojnému prostředí potřeba peníze, a ty v jedné z nejchudších zemí světa nelze čekat. Tady zbývá jedině pomoc zvenčí.

Category: 2009 / 02

Text a foto Tomáš Kubeš

Masopust, to je vlastně totéž, co v jižnějších zemích exotický karneval. Jen místo polonahých tanečnic, které by u nás mrzly, na bujarých oslavách křepčí třeba postavy oděné do slámy.

V posledních letech masopust zažívá svou renesanci. Často se jej sice nepodařilo obnovit v původní podobě a slavnosti mívají ráz především bezbřehé zábavy a bohaté hostiny, stále se však najdou místa, kde má masopust svůj starodávný řád a pevná pravidla. Správný masopust probíhá o masopustním úterý, čtyřicet dnů před Velikonocemi. Může se tedy stát, že se podle kalendáře koná na konci ledna, v únoru, nebo i v březnu. Původ maškar se spojuje především s koncem zimy a začátkem polních prací. Jinak je to hlavně pohanský svátek, který má kořeny až ve starověkém Egyptě. U nás se objevuje podle historiků někdy ve 13. století, kdy se čas veselic a bujaré zábavy rozšířil po Evropě. Tehdy ovšem veselí a zábava byly poněkud živější a delší, než je zvykem nyní, a proto byl masopust církvi trnem v oku. Vše podle tradic začínalo na Tučný čtvrtek, kdy měl každý vypít, co hrdlo ráčí a sníst co nejvíce tučného jídla, aby byl po celý rok silný. Veselili se všichni, ať to byl pán, král, sedlák či sluha. O masopustní neděli vyhrávaly kapely na návsích a všichni směřovali na tancovačky, které byly často až do rána. O masopustním pondělí tančili ženatí, a svobodná chasa mohla jen přihlížet. Úterý býval nejvíce očekávaný den, kdy vyrazily masky v průvodech po koledě celou vsí. U každého domu zahrála muzika, zatančila se dvě tři kola a maškary dostaly koblihy, uzené, vejce a pivo. Průvod maškar tradičně končíval tancovačkou.

Category: 2009 / 02

Kráter Ngorongoro v severní Tanzanii je jedním z těch vzácných míst, kde můžete vidět zvířata stále tak, jak žila před několika staletími. Při své první návštěvě kráteru jsem měl to štěstí, že se mi podařilo pozorovat a nafotit páření zeber Böhmových v překrásném prostředí této již vyhaslé sopky.

Samotný kráter je obklopen vysokými sopečnými stěnami, které sahají do výšky několika stovek metrů. Strmé stěny jsou na některých místech porostlé hustým lesem a i v takto nepřístupném terénu je možné vidět krmící se slony. Zbytek povrchu stěn obrůstají četné druhy trav, které se pak v různé velikosti a hustotě objevují i na samém dně kráteru, které má přibližně tři sta dvacet kilometrů čtverečních. Na dně kráteru okamžitě zapomenete na svět kolem, protože se před vámi otevře opravdový ráj na zemi. Zvířata tu žijí v naprostém klidu a běh času se tady úplně zastavil. Jediné, co připomíná civilizaci, jsou ostatní turisté. I přes tento nedostatek se dají najít místa, kde na turisty nenarazíte a kde lze zvířata v klidu pozorovat a fotografovat. Z velké pětky (lev, slon, levhart, buvol kaferský, nosorožec) můžete v kráteru spatřit všechna zvířata během jedné hodiny jízdy, zebry a pakoně pak vytvářejí velká stáda i na tomto malém území. TA KLISNA JE MOJE! Zebry jsou stádová zvířata a vytvářejí menší rodinné skupiny, které se v klidu popásají s jinými skupinami zeber, ale také s jinými býložravci, nejčastěji s pakoni. Bývají občas k ostatním druhům býložravců agresivní, zejména pokud najdou jejich opuštěné mládě. Několik menších stád jsme objevili ve východní části kráteru, obklopené stovkami pasoucích se pakoňů. Všiml jsem si jednoho mladého hřebce, který zmateně pobíhal mezi skupinkami zeber a přitom se jakoby náhodně zaměřoval na jedno menší rodinné stádo, které hlídal silný hřebec. Je známo, že si vůdčí hřebci svoje klisny hlídají jako oko v hlavě a mladí nezadaní samci, kteří se spojují do mládeneckých stád, si většinou nedovolí tyto hřebce provokovat. Krouží proto často kolem rodinných skupin a čekají na příležitost. Nakonec se tento mladý hřebec dočkal a dokonale využil nepřítomnosti vůdčího hřebce, který právě proháněl dalšího z nápadníků jedné z jeho dcer.

zalety

Mladý samec se hned chopil příležitosti. Podařilo se mu odlákat mladou samici asi sto metrů od stáda a rychle se s ní spářil. Je zajímavé sledovat, že se při aktu zebry chovaly stejně jako lidé na záletech. Samec i samice neustále hlídali, kde se pohybuje hlava stáda, a zejména samec se snažil mít nevěru co nejdříve za sebou. Také samici se po chvíli přestala tato kratochvíle líbit a snažila se utéci. Finále milostného aktu však nakonec přerušili turisté, kteří po spatření pářících se zeber jeli jako o závod, aniž by dbali zákazu jízdy mimo cesty. Vjeli autem přímo mezi pářící se zebry a vracejícího se vůdčího samce, a tak jsem přišel o zajímavou akci, kterou by jistě poskytlo ne právě přátelské setkání dvou samců. To je velká nevýhoda těchto turisticky lákavých destinací. Zebry se páří po celý rok s několika vrcholy v sezoně, které jsou závislé na počasí, a tak snadno podlehnete dojmu, že nebude tak těžké páření vidět na vlastní oči a třeba si je i vyfotit. Opak je ovšem pravdou. Vlastní akt se dá počítat na sekundy a navíc musíte mít to štěstí, že se zvířata připletou k cestě. Anebo můžete riskovat a cestu opustit, což ale v kráteru Ngorongoro kvůli mnohým nebezpečím nedoporučuji. Když už se vám ale poštěstí být kouzelnému aktu páření přítomni a když jde navíc o zálet, můžete si blahopřát. Zebří alfa samci jsou totiž nesmírně opatrní na to, aby potomstvo neslo právě jejich geny.

Category: 2009 / 02

Text a foto Libor Kunte, ilustrace Dalibor Nesnídal

Zapadající slunce, prach zvířený kopyty koní, do morku kostí pronikající ryk indiánských bojovníků a siluety svícnovitě větvených kaktusů…

Takhle nějak si asi představuje každý snílek a romantik drsnou pouštní krajinu na jihozápadě USA, která byla němou kulisou různých, nesčetněkrát popsaných a zfilmovaných příběhů. Součástí tohoto přírodního divadla byl, je a bude také kaktus. A to ne ledasjaký! Karnegie obrovská, lidově nazývaná saguáro, je výraznou dominantou krajiny a vzhledem ke svým rozměrům má taktéž nezastupitelné místo v ekosystému. Hnízdí na ní ptáci, pyl a nektar z jejích květů, a především plody jsou důležitým zdrojem potravy pro mnoho živočichů. V minulosti byla karnegie také kultovní rostlinou indiánů kmene Tohono O´Odham (Papago). Ti dodnes češou plody dlouhými bidly se zahnutým zobanem na konci. Tato bidla zhotovují z odumřelých saguár, konkrétně ze zdřevnatělých cévních svazků. Ze sklizených bobulí vyrábějí různé sladké klevely nebo mírně prokvašený alkoholický nápoj. V minulosti dokonce vyráběli ze semen mouku. V jazyce Papago se plody saguár nazývají maške což v překladu znamená „hojnost dobrého“. Proto je doba zrání saguárových plodů označována jako hamaškat maške nebo-li „doba hojnosti dobrého“. Ještě před několika desítkami let existovaly obavy, že karnegie vymírá, protože se její semenáče objevují jen sporadicky. Dnes víme, že díky velké vnitrodruhové i mezidruhové konkurenci v pouštních podmínkách může nový jedinec obvykle vyrůst a dospět jen v případě, nahradí-li odumřelou rostlinu, která uvolnila místo. Podobné dohady se týkaly věku největších exemplářů. Poslední výzkumy ukázaly, že nejstarším exemplářům je přibližně 250 let. První květy v přírodních podmínkách se objevují asi za 75 let, kdy rostlina dosahuje výšky 2–2,5 m, a kdy také zakládá první postranní větve. Růstový potenciál karnegie je ovšem daleko větší, o čemž svědčí pokusy pracovníků Arizona-Sonora Desert Museum. Ty prokázaly, že karnegie zalévané během vegetace dvakrát týdně vykvétají již asi za dvacet let! Pěstování saguár ve středoevropských podmínkách není nijak složité. Semena klíčí zcela bez problémů a první dvě sezony nejsou se semenáčky žádné starosti. Většinou až starší rostliny ve sbírkách z neznámých příčin někdy zastavují růst, odumírají jim kořeny a na rostlinách se tvoří hnědé korkovité skvrny. Dnes se však začínají dovážet stovky rostlin z pěstíren produkujících kaktusy na Kanárských ostrovech. Zakoupit proto rostlinu vysokou třeba jeden metr je pouze otázkou peněz. Ovšem složit jakousi kaktusářskou maturitu a dočkat se v našich podmínkách u této rostliny květů, to je pořádný pěstitelský oříšek. A hlavně, s kaktusy je důležité začít co nejdříve – nejlépe hned po narození.

Category: 2009 / 02

Text a foto Jiří Stránský

K mým největším snům patřilo již odmala cestování po dalekých a divokých zemích. Hltal jsem cestopisné knihy a obdivoval jejich hrdiny. Sotva jsem dospěl, sbalil jsem při první příležitosti batoh a vydal se na svou první pouť.

Bylo to po Austrálii, a já se za tři měsíce vrátil s nejkrásnějšími zážitky svého života. Přivezené fotografie tomu ale bohužel neodpovídaly. Kde se stala chyba? přemýšlel jsem. A tak začala další kapitola mého života – fotografování. Focení v exotických zemích je velice specifické, vyžaduje nejen perfektní znalost fotografických postupů a dlouhou praxi, ale hlavně fotografovu disciplínu. Narozdíl od focení v Čechách, kdy se můžete vracet na stejné místo mnohokrát během roku a čekat na ideální světlo, v zahraničí je to někdy pouze pár hodin, které má cestovatel v nabitém programu k dispozici. Výběr toho nejlepšího místa a připravení veškeré fotografické techniky pak musí probíhat velice rychle, protože na vše je jen velice málo pokusů. Na svých fotografických cestách mám velice specifický denní režim, který je ale zcela charakteristický pro každého fotografa, který to myslí s focením přírody a krajiny vážně. Lokalitu či přírodní úkaz pro focení vybírám podle mapy a podle vlastní nálady, jednoduše fotím tam, kde se mi líbí. Průvodce jsou bohužel většinou nepoužitelné, jelikož hledám místa civilizací nepoznamenaná a divoká. Davy turistů na vyhlídkách a přírodních atrakcích jsou pro mne většinou takovou překážkou, že pokud to jde, vyhýbám se jim. Pouze tak se může člověk dostat na opravdu úchvatná místa, kde stále vládne příroda a člověk je jen hostem a pozorovatelem. Když naleznu takové místo a vyberu si i přesnou kompozici, následuje jediná věc, kterou nelze ovlivnit. Čekání na ideální světlo může být otázkou několika hodin, ale také dnů. Každé ráno pak vstávám kolem čtvrté hodiny ranní a za tmy se škrábu na předem vybrané místo, abych za pár minut zjistil, že nad východem slunce je právě mrak a zkazí mi celé čekání. Zde nastupuje disciplína.

zrcadla2

Na té záleží, jak dlouho lze takový režim vydržet. Někdy mám potíž – přinutit se vstát do mrazu a ještě rozespalý se drápat někam na kopec, ale ty chvíle, kdy se vše povede a příroda přichystá něco úžasného a neopakovatelného, za to určitě stojí. Necítím se však jako vítěz, který přírodu pokořil, ale spíše jako oslavenec, který dostal krásný dárek. Kdo však pobyt v přírodě bere pouze jako nutné zlo k pořízení krásných snímků, brzy zjistí, že opravdu silné fotografie se mu prostě pořídit nepodaří. Nejde totiž jen o fotku samotnou, ale o styl života. Další nutnou podmínkou pro pořízení unikátní fotografie je jasná představa, jak má taková fotografie vypadat. Jaké světlo a odkud musí scénu osvětlit, jaká nálada musí z toho místa vyzařovat. Podle toho si pak vybírám i dobu, kdy se na vybrané místo vracím. Někdy čekám na poslední večerní světlo nebo červánky, jindy je ideální přicházející bouřka a někdy čekám i na počasí, které je pro jiné lidi naprosto nevhodné, jako je třeba mlha a nebo zataženo s mrholením. Samozřejmě, že přírodě se poručit nedá a často se vracím s úplně jiným snímkem, ale stanovit si ideál, kterému se chci přiblížit, je velice užitečné a motivující i pro další čekání.

Category: 2009 / 02

Namlouvání a milostné rituály zvířat mají pro nás často až bizarní podobu. Některé druhy si páření vysloveně užívají. Jiné pak mají takový apetit, že se jim lidé ani zdaleka nevyrovnají. Takto je zachytili nejlepší čeští fotografové přírody.

Většina zvířat se páří v závislosti na životních podmínkách a na ročním období pouze kvůli rozmnožování. Některá si ale s takovými věcmi hlavu nelámou a kopulaci používají například kvůli upevnění sociálních vazeb. V těchto případech spíš můžeme mluvit o sexu než o páření, například u šimpanzů bonobo. Je pravděpodobně jediným zvířecím druhem, u kterého při páření dochází ke klasické misionářské poloze. Navíc žije v rodinných skupinách a nezřídka dochází k tomu, že se páří i několik zvířat najednou, a v podstatě tak provozují swingers party v pralese. Sex je pro ně velice důležitým článkem při budování sociálních vazeb a také se jím někdy zbavují stresu. Souloží velice často a praktikují dokonce i sex za odměnu. Také masturbace je u nich na denním pořádku. Slon africký nevyniká četností pohlavního styku jako bonobo, není to ani rekordman ve výdrži, ale zato ohromuje velikostí a tvarem svého pohlavního orgánu. Sloní penis totiž měří průměrně kolem sto padesáti centimetrů a váží kolem pětadvaceti kilogramů. Při erekci je zahnutý do tvaru písmene S, a to kvůli zvláštnímu tvaru samičích pohlavních orgánů. Samčí varle váží dva kilogramy a měří kolem dvaceti centimetrů. Ani slon se však délkou penisu nevyrovná samci plejtváka obrovského, jehož pohlavní úd měří 2,7 metru. Nejdelší penis v poměru k tělu mají ale svijonožci. Jsou to drobní korýši, kteří jsou v dospělosti přirostlí k podkladu a šesti páry nohou si z okolí přitahují plankton coby potravu. Díky usedlému způsobu života se u svijonožců vyvinul neuvěřitelně dlouhý penis – osmkrát delší než jejich tělo. Dokáží tak oplodnit i vzdálenou partnerku, ke které by nikdy nešli.

VYČERPANÍ LVI

Zajímavě probíhá páření u krále zvířat. Lvice se v období říje se samcem na několik dní oddělí od smečky. V tuto dobu lvi téměř nežerou a veškerý čas věnují páření. Páří se přibližně každých patnáct až dvacet minut, a během několika dní tak mohou kopulovat více než stopadesátkrát. Samotné páření trvá jen pár sekund, ale při jeho četnosti se nelze divit, že po několika dnech je lví samec vyčerpán a vyklízí bojiště. V některých případech ho může vystřídat jeho kolega ze smečky, a dokončit tak dílo, které předchůdce načal. Páření lvů bývá většinou hlučné a neobejde se ani bez milenecké šarvátky. Zatímco lví páření trvá jen několik sekund, tak nosorožci si na aktu dávají záležet. Některé národy je dodnes považují za sexuální vzor. Páření nosorožců trvá až pětačtyřicet minut. To je také důvod, proč jsou nosorožci zabíjeni, někteří lidé totiž věří, že sexuální síla nosorožců se skrývá v jejich rozích. Ty se pak používají jako afrodiziakum a přisuzují se jim také léčivé účinky. Mezi rekordmany v říši savců patří i fosa, šelma z čeledi cibetkovitých, která žije na Madagaskaru. Páření těchto šelmiček trvá kolem půl druhé hodiny a zvířata, především samice, při něm vydávají mňoukavé zvuky. Samec při páření drží samici za zátylek. Jejich těla jsou těsně spojena a nedělá jim problém šplhat ve větvích stromů, kde se také nejčastěji pohybují.

SAMEC, ČI SAMICE?

Zvláštní je i sex hyen skvrnitých. Hyeny žijí v matriarchátu a samice si vybírá samce, se kterým se spáří. Samci i samice mají na první pohled velice podobné pohlavní orgány. Samice mají zvýšenou hladinu testosteronu a výrazně vyvinutý klitoris, který připomíná svou velikostí samcův penis a je také schopný erekce. Pro laika je tak velice obtížné od sebe obě pohlaví rozeznat. Navzdory zažitým představám o vůdčí roli samců v běžném i sexuálním životě zvířat se poměrně často ukazuje, že jsou to právě samice, kdo rozhoduje o průběhu páření. Své partnery si vybírají podle vnějších znaků, které vyjadřují skvělý zdravotní stav a sílu. Největší šanci tak mají například páví samci s nejkrásnějšími pery nebo žabáci s nejsilnějším hlasem. Samice některých druhů se mohou dokonce spářit s mnoha samci, ale je jen na nich samotných, čí sperma se spojí s vajíčkem. Praktikují to například netopýři rezaví, jejichž samice mohou sperma samců uchovat téměř dvě stě dní. U některých druhů hmyzu je páření to poslední, co sameček prožije. Svým kanibalismem jsou proslulé černé vdovy nebo kudlanky nábožné. Ty dokonce občas ukousnou samci hlavu ještě v průběhu aktu. Nicméně tělo samečka je i s tímto poměrně zásadním defektem nadále schopno kopulovat. Mnohem rafinovanější smrt však svému partnerovi připravují vosy z čeledi švábomarovitých. Po páření samce paralyzují žihadlem a ukousnou mu tykadla. Ten je tak zcela dezorientován, čehož využije partnerka a naklade do něj oplozené vajíčko. Samec umírá ve chvíli, kdy se z jeho těla vylíhne potomek.

techtlemechtle2

VÝHODNÁ HOMOSEXUALITA

Člověk zdaleka není jediným živočichem, u kterého dochází k homosexuálním stykům. Zoologové prokázali náklonnost ke stejnému pohlaví u čtyř set padesáti druhů napříč snad všemi biotopy. Homosexuálním stykům se oddávají například morčata, žirafy, buvoli afričtí, bizoni američtí, rackové, někteří papoušci, holubi, ale také mroži, tuleni, kosatky dravé nebo delfíni skákaví. Důvod takového počínání je prostý – zatímco samci se potýkají se silným sexuálním pudem po celý rok, tak samice je roztoužena jen v určitých obdobích. Homosexuální akt tak předchází konfliktům pramenícím ze sexuálního nevybití, ale může také stabilizovat hierarchii a vztahy ve smečce nebo hejnu. Převážně holdují homosexualitě samci, například u delfínů výhradně. Naopak u afrických antilop Adenota vardoni jsou homosexuální výhradně samičky. U některých druhů, zejména u ptáků, však může vzájemná náklonnost vyzrát v opravdovou lásku. Čapí samci Holger a Edgar v jedné německé zoo spolu věrně žili šestnáct let. V harmonickém vztahu po celý život dokážou žít také samice husy šedé (až šestnáct let) či tučňáka Humboldtova (šest let). Zoologové se zvířecí homosexualitou podrobněji zabývají teprve několik desetiletí. Mnozí lidé ale před touto problematikou dosud zavírají oči, protože dokazuje, že homosexualita není nic zvráceného a nepřirozeného, jestliže se vyskytuje u tolika druhů od červů až po primáty. Člověk však bude i nadále pronikat do tajů pohlavního života a sexuality zvířat – odráží se v něm totiž naše vlastní sexuální chování.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This