Category: 2009 / 05

TEXT: MICHAL THOMA, FOTO: ZDENĚK a MICHAL THOMOVI

Na podzim roku 1979 se můj otec vydal na dobrodružný trek okolo masivu Annapurny. Dnes tudy vede nejpopulárnější treková tra sa na světě, ale na konci sedmdesátých let měla jeho výprava stále ještě opojnou příchuť objevitelství.

Distrikt Manang v údolí řeky Marshyangdi na severovýchodě masivu Annapurny byl cizincům otevřený teprve druhý rok. Ještě zde nestačily vzniknout ani ubytovny, ani čajovny a s lidmi byla kvůli jazykové bariéře složitá komunikace. Autentická atmosféra vesnice ve stínu Annapurny otci učarovala. Během čtyř dnů v Manangu nafotil jedenáct černobílých kinofilmů a tři barevné svitkové pozitivy. Díky výjimečnému štěstí se stal svědkem svátku Bate, který manangští slavili pouze jednou za tři roky. V počátcích devadesátých let se však tradice přerušila. Loni na jaře jsem se do Manangu vypravil i já. Dnes je to již pulzující turistické letovisko s komfortními hotely a dobrým restauracemi. Určil jsem si tři cíle: Pokusím se udělat věrné srovnávací snímky, jež by dokumentovaly změnu, k níž v Manangu za třicet let došlo. Najdu lidi na fotografiích a pokusím se zjistit něco o jejich životních osudech. A za třetí se sejdu se zřizovateli manangského muzea a předám jim otcovy historické fotografie. Manangské muzeum otcovy snímky vděčně přijalo a pravděpodobně je vystaví. Ne vše se ale vždy vydaří, jak si představujeme. Už první den v Manangu začínám chápat, že vytvoření většího množství reprezentativních srovnávacích fotografií, ukazujících stav tehdy a teď, bude problém. Vývoj jako by se v Manangu ubíral zvláštními cestami. Stará část vesnice se s výjimkou sloupů elektrického vedení téměř nezměnila. Nové výstavní turistické městečko, skládající se z několika patrových domů, vyrostlo na okraji vesnice doslova na zelené louce. Manang se nezměnil buď skoro vůbec, anebo zcela k nepoznání. Jazyk fotografie není schopen tento vývoj srozumitelně popsat. V hledání lidí z fotografií už jsem byl přeci jenom úspěšnější. „Kvůli těmhle lidem jste nemusel chodit do Manangu, většina už nežije, nebo se odstěhovali do Káthmándú,“ vrtěli hlavou mnozí. I přes to se úspěchy dostavují. Od prvního dne vzbuzuji s otcovými fotografiemi pozdvižení. Kdykoliv je někomu ve vesnici ukážu, za chvíli mám kolem sebe dav fascinovaně listující snímky. Občas kdosi vzrušeně vykřikne, evidentně kohosi poznává, někdy projeví zájem si snímek nechat. Další dny mě už Manangští sami vyhledávají, aby si otcovy fotografie prohlédli. Stávám se ve vesnici populární postavou a dozvídám se o osudech místních lidí. „Prý máš u sebe fotografii mého otce,“ oslovil mě jeden večer mladý, módně oblečený muž. Hovořil dobrou angličtinou a měl nápadně sebejisté chování. Podal jsem mu snímky a on za chvíli vybral ten správný. „To je on. Moc povedená fotka,“ řekl spokojeně. Dozvěděl jsem se, že jeho otec, prý jeden z nejpodnikavějších mužů Manangu, stále žije a kromě slábnoucího zraku se těší dobrému zdraví. On sám se představil jako Karma, podnikatel z Káthmándú. V Manangu, jeho rodné vesnici, jsem ho zastihl jen náhodou. „Právě jsi hovořil s jedním z nejznámější gangsterů v Káthmándú,“ řekl mi kamarád Binod, když Karma odešel. Jak jsem se dozvěděl, Karma je jedním ze šéfů kriminálního gangu, který vládne káthmándské turistické čtvrti Thamel. Je podezřelý ze série vražd, ale kvůli vazbám na politiky je nedotknutelný. Stále mám Karmův mobil. Pozvání do jeho tanečního baru jsem však zatím nevyužil.

Category: 2009 / 05

Text: Lenka Stránská, foto: Botanická zahrada Liberec a ISIFA

Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je zvláštní rostlina. Prohlížíte-li si ji v botanické zahradě, nebo ve volné přírodě, máte- li to štěstí, možná vám přijde, že si své přízvisko zaslouží.

Nepatří zrovna mezi nejkrásnější zástupce pozemské flóry. Stejný názor měl zřejmě i ředitel botanické zahrady v anglickém Kew, který obdržel materiál o této rostlině od Friedricha Welwitsche, rakouského botanika, vědce a lékaře slovinského původu. Ten tuto rostlinu objevil v roce 1859 v jedné z nejstarších pouští světa – Namib a skromně se přikláněl k zachování původního domorodého názvu tumboa. Rostlina na první pohled zaujme svými dvěma stále dorůstajícími kožovitými listy (vzácně třemi), které na konci zasychají, odumírají a třepí se. Dá se to nazvat nekonečným procesem dorůstání. Welwitschie podivná se vlastně nachází po celý svůj život v klíčícím stadiu, což je ve světě rostlin opravdu výjimečné. Slovo život u ní znamená opravdu dlouhý život! Botanikové ji někdy s trochou nadsázky nazývají rostlinným dinosaurem, neboť její věk se dá těžko odhadnout. Nazveme-li ji živoucí fosilií, nebudeme daleko od pravdy. Dožívá se tisíce a více let a podle uhlíkových rozborů nejsou výjimkou exempláře, které mohou pamatovat počátek našeho letopočtu, dobu prvních římských císařů. Volně rostoucí dávnověkou rostlinu najdeme pouze v Angole a Namibii. Namibijci jsou na ni natolik hrdi, že ji mají ve státním znaku. Podle informací z liberecké botanické zahrady, kde se pěstuje, je v přírodě chráněná, ale v místě svého výskytu vzácná není, roste zde v hojném počtu a vyhynutí jí zatím nehrozí. V době sucha slouží jako potrava pro antilopy a nosorožce, kteří okusují její listy a vyplivují tvrdá vlákna. Také místní obyvatelé živoucí fosilii dříve s oblibou konzumovali – chutnalo jim zejména jádro samičí rostliny, které prý bylo velmi dobré buď syrové, nebo pečené v horkém popelu. Snad proto dostala welwitschie také přezdívku „cibule pouště“. Podle místa výskytu je zřejmé, že je velice nenáročnou rostlinou, dokonale adaptovanou na podmínky pouště. Vláhu získává z noční mlhy, její listy mají z obou stran průduchy, které pomáhají srážející se vláhu na listech vstřebat a umožnit její stékání ke kořenům. Dalším zdrojem životodárné tekutiny je pro welwitschii podzemní voda, kterou si dokáže opatřit svým kůlovým kořenem.

Category: 2009 / 05

Text a foto: Jan Veber

Věnuje-li se člověk při fotografování ptáků jednomu ptačímu druhu nebo skupině, má daleko větší šanci na zajímavý snímek. Tak tomu bylo i v Rumunsku, kam už pravidelně jezdím fotografovat hlavně vlhy pestré, mandelíky hajní a dudky chocholaté.

Jsem samozřejmě rád, když se mi před objektiv dostane jakékoliv zvíře, ale z těchhle tří opeřených krasavců mám vždy největší radost. Seděli jsme s mým kamarádem Liborem u staré ruiny domu. Někam za nás létal dudek s krmením a vůbec jsme mu nevadili. Dal jsem se do hledání hnízda v přilehlých stromech, celý poškrábaný od nízkých akátů a křovin jsem se přes opuštěnou zříceninu bez střechy, oken a dveří vracel bez úspěchu k Liborovi. Najednou moji pozornost upoutala malá štěrbina v podlaze. Už jsme našli dudky v hromadě kamení i ve staré hnízdní noře po vlhách, ale v zemi? Klekl jsem si a přiložil oko k otvoru. Zespoda se ozvalo slabé zasyčení dudčího dorostu. „Mám je!“ volám na Libora, a ten jen nevěřícně kroutí hlavou. Ani nemůžeme dospat. Hned druhý den ráno stavíme improvizovaný kryt a zasedáme za naše fotoaparáty, kryti maskovací sítí. Dudek prolétá otvorem po dveřích, ale je opatrný, něco mu tady přece jen nehraje. Asi dvakrát odlétá a zase se vrací. Čekáme bez jediného hnutí s prsty na spouštích. V tom dudek dosedá nedaleko hnízda a zajímavě se ozývá. Mláďata vykoukla podívat se, cože se to tam venku zajímavého děje a dospělý dudek s načepýřenou chocholkou jim nabízí chutnou svačinku. Ještě udělal krok a junioři se začali o to intenzivněji dožadovat přinesené pochoutky. „Cvak, cvak!“ to oba naše fotoaparáty protnou svými závěrkami ticho zbořeniště a dudek s nadávkami odlétá. „Máš to?“ ptáme se jeden druhého unisono. Kontrolujeme si ještě navzájem displeje fotoaparátů a chvatně balíme. Nechceme dudky rušit dalším setrváváním v blízkosti hnízda a za chvíli již vyrážíme vstříc dalším fotografickým dobrodružstvím krajem dunajské delty.

Category: 2009 / 05

Text a foto: Tomáš Kubeš

V našich hradech a zámcích je skryté tajemno a vypráví se o nich spousta pověstí. Kdo zavítá do okolí města Poličky, určitě ho přiláká středověký královský hrad Svojanov.

Nemohli mu odolat ani hledači pokladů. Strážní hrad s mohutnou válcovou věží se původně jmenoval Fürstenberg a založil ho Přemysl Otakar II. k ochraně Trstenické zemské cesty. Po jeho smrti na Moravském poli zůstal Svojanov stále v královském vlastnictví až do rozhodnutí Václava II., který hrad daroval Záviši z Falkenštejna. Tady možná je jádro jednoho z jeho mnoha tajemství. Záviš zde žil v přepychu se svou manželkou Alžbětou, sestrou uherského krále. Jeho bohatství a společenský vliv budily u šlechty závist, proto začala šířit zvěsti o Závišově připravovaném spiknutí vůči králi. Václav II. našeptávačům uvěřil, nechal Záviše v roce 1290 zatknout a odvézt na Hlubokou, kde byl popraven. Pověst říká, že Záviš byl popraven prknem. Pravděpodobně došlo k záměně se slovem plkno, což byl výraz pro popravčí sekyru se širokým ostřím. Mezi lidmi se plkno přeměnilo na prkno. Poprava Alžbětu donutila prchnout do Uher. Vzala s sebou i část bohatství. Legenda praví, že co nepobrala, zůstalo ukryto v prostorách hradu. Pro hledače pokladů a zlatokopy nastal pravý čas v 18. století, kdy byl Svojanov nadobro opuštěn. Jeden z nich koupil v roce 1804 celý hrad v naději, že když ho prokope včetně podzemí, neuvěřitelně zbohatne. Neobjevil však nic než kosti, které měly ve středověku zaručit hradu nedobytnost. Mnohé pověsti a legendy byly popsány v knize Tajemný hrad Svojanov od Bohuslava Březovského. Kniha je sice určena dětem, ale o většině legend se dozvíte i dnes při prohlídce hradu. Uslyšíte například o bájném pánovi Hamrlíkovi, který jezdil na ohnivé svini. Tento hradní pán skutečně existoval, jmenoval se Rašín a jeho jméno bylo zkomoleno. Majitelem hradu se stal po třicetileté válce, což dokládají záznamy v kronikách. Byl krutým pánem, jenž týral poddané, kteří opravovali jeho hrad. Někteří starší obyvatelé ve Svojanově tvrdí, že se v okolí občas dějí podivné věci. Prý se tam pod rouškou tmy okolo hradu pohybují podivné existence, což je možné vysvětlit přítomností „zlatokopů“. Jeden z místních obyvatel se rozpovídal až po delším přemlouvání. Před lety se v noci náhodně ocitl poblíž hradu, kde spatřil cosi tajemného, co připomínalo pana Rašína na býku. Šlo prý o prapodivný stín a zvuky doprovázející tajemnou bytost. Dotyčný pán se přízraku zalekl a prchal pryč.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: JIŘÍ MAREK

Stříbrné mince zvoní ve větru na pestrých čepcích žen. Malý chlapeček saje mléko ze snědého prsu maminky, která se nestydí kojit před vousatým Evropanem. Moje první setkání s lidmi Akha proběhlo na korbě otevřeného mikrobusu.

Vydat se za laoskými Akhy do jejich přirozeného prostředí není zrovna jednoduché. Akhové obývají nepřístupná místa v horách, vesnice budují většinou na vrcholech kopců. Moje výprava za Akhy začíná poměrně dobrodružně. V jedné z malých turistických kanceláří se vyzbrojuji nekvalitní mapkou a vydávám se do kopců. Po celodenním pochodu víceméně obhospodařovanou kopcovitou krajinou se mi daří dostat na okraj džungle. Na noc se uchyluji do přístřešku, který využívají venkované při žďáření porostů. Následujícího rána se vydávám pěšinou do nitra džungle. Asi po dvou hodinách chůze zaregistruji na temeni kopce střechy chatrčí. Hnán objevitelským nadšením si ani nevyměňuji obuv a pouze v sandálech a kraťasech se deru přímo vzhůru. Na kopci na mě bohužel nečeká vesnice, ale znovu jen skupina opuštěných přístřešků. O den později se tedy znovu ocitám v turistické kanceláři provozující „měkkou“ ekoturistiku a organizující treky.

PROTI ZLÝM DUCHŮM

„Co jsi prosím tě dělal?“ ptá se mě pobaveně Som Hak, malý sympatický chlapík, kterého mi přidělili jako průvodce. S množstvím čerstvých hlubokých škrábanců po celém těle vypadám asi dost žalostně. Bez dlouhého otálení se nicméně vydáváme na cestu. První část trasy absolvujeme na korbě pickupu a za časného dopoledne se ocitáme ve vesnici Ban Nam Kap Tai obývané lidmi etnika Lahu. Dál už vyrážíme pěšky. Po několika hodinách pochodu konečně přicházíme k vesnici kmene Akha, obehnané polospadlým plotem. Na strmých svazích jsou na kůlech vystavěné domy bez oken. Při vstupu stojí na okraji cesty jakási trojnožka z bambusových prutů a na ní připevněné torzo mršiny. Som Hak mi vysvětluje, že se jedná o zbytek psa obětovaného na ochranu proti zlým duchům. Akhové mají silnou víru v tradiční náboženství. Věří ve velké množství dobrých i zlých duchů a všechny jejich skutky musejí být v souladu s duchovním světem. Obávanými zlými duchy jsou duchové mrtvě narozených dětí a duchové žen, které porodily dvojčata nebo znetvořené děti. Pokud se narodí dvojčata nebo znetvořené dítě, musejí být ihned zabity. Mrtvá tělíčka musí matka pohřbít hluboko v džungli. Otec pohřbeného dítěte či dvojčat musí spálit dům a na nějakou dobu se ženou odejít z vesnice. Náčelník potom celou vesnici rituálně očistí. Přibíhá k nám skupina dětí. Se zájmem pozoruji asi dvanáctiletou energickou dívku. Čiší z ní výbušná směs hrdosti, nespoutanosti a dravosti. Mentalita vlka. K jakému kmeni děti patří, prozrazují hned na první pohled typické akha čepičky pošité korálky a stříbrnými mincemi. Akhové mají kvůli svým ozdobám dokonce vlastní stříbrotepce, ačkoli často používají na zdobení čepců staré koloniální mince. Vesnice se jmenuje Ban Hoi Hok, žije v ní asi tři sta obyvatel a snad proto, že se nachází ještě poměrně blízko k civilizaci, má školu (jako jediná z navštívených akha vesnic, jak se ukáže později). Škola prý byla nedávno postavena z grantu Evropské unie. Problém spočívá v tom, že grant skončil a laoské úřady se odmítají podílet na provozních nákladech. Děti tak mají školu, ale také naprostý nedostatek sešitů a tužek. Muži v další z akha vesnic postavili (také za peníze EU) obydlí pro návštěvníky, ve kterém přespáváme. K Akhům tak jako platba za ubytování proudí alespoň malá část peněz od turistických kanceláří.

ZAMILOVANÝ GIBBON

Brzy ráno opouštíme vesnici. Zdálky od potoka je slyšet táhlé ostré volání. Som Hak říká: „To zpívá mladý chlapec, jeho píseň patří dívce ze vsi. Dává jí tak přede všemi najevo, že ji má rád.“ Chvíli poslouchám, když Som Hak pronáší: „Je to trochu podobné volání gibbona.“ Asi na něj v tu chvíli pohlížím příliš s despektem, protože dodává: „Hele, slyšel jsi někdy gibbona? Neslyšel!“ Při příchodu do další vesnice zdravíme houf dětí a mládeže v jejich jazyce: „Jo mu ma!“ Všichni bez výjimky nám ale odpovídají laoským „Sabajdí!“ Jsme přijati v domě buseha, tedy jakéhosi starosty. Předávám mu jako dárek mačetu. Když pak vidím, jak ji věší k trojici jiných, říkám si, že to nebyl úplně ten pravý, kdo můj dar využije. Akhové nemají vytvořené společenské skupiny a všichni jsou si společensky rovni. Výjimku tvoří dva nejvyšší představení vesnice. Prvním je náčelník, dzoema, nejvyšší autorita, ochránce tradic a šaman v jedné osobě, který je chráněn před vnějším světem. Druhý vůdce, buseh, řeší vnější záležitosti, komunikaci s úřady a je prostředníkem mezi náčelníkem a vnějším světem. Som Hak je skvělý. Má neustále dobrou náladu a při pochodu džunglí co chvíli zastavuje a ukazuje. Pepřovník, ratan, kytku s repelentním účinkem, zázvor, místo, kde před rokem porodila medvědice medvídě… Také mi ukazuje listy byliny (v jeho jazyce se jmenuje stoug), z níž Akhové připravují černou barvu k barvení bavlněných látek, a bylinu tungh rour, která prý zastavuje krvácení při porodu a jeho ženě zachránila život. Další z bylin tian krün se prý nakládá do rýžové pálenky a výluh užívají „chlapci, kteří se nechtějí ženit“. Že by mužská antikoncepce? K večeru přicházíme na kopec na dohled vesnice Ban Nam Luk. Som Hak mi ukazuje zbytky vojenských zákopů ze 70. let minulého století. Horské kmeny tehdy bojovaly s podporou peněz od CIA na straně Američanů proti komunistům. Podle přístupu současné komunistické vlády k minoritám se zdá, že to komunisté příslušníkům kmenů dodnes nezapomněli.

DOMEČKY LÁSKY

Sedíme na lavičkách v prostoru blízko houpačky, kterou jsem původně pokládal za předimenzovanou konstrukci sloužící při porážce všudypřítomných prasat. Som Hak mi ale vysvětlil základní informace o svátku houpání, největším a nejoblíbenějším svátku Akhů. Každoročně za úplňku na přelomu srpna a září, tedy v době, kdy dozrává rýže, nastává nejdůležitější společenská událost roku. Nejprve Akhové postaví ve své vesnici houpačku. Spojí čtyři tenké pokácené stromy do tvaru pyramidy. U jejího vrcholu jsou zavěšeny liány či provazy, ke kterým je připevněno dřevěné sedátko. Pohoupat se musí každý obyvatel vesnice od náčelníka až po babičky, všichni oblečeni do svátečních oděvů. Nejdříve se houpají ženy a dospívající dívky. Ty přijímají při té příležitosti vždy další novou část oděvu jako znak postupu na cestě k dospělosti. Oslavy trvají čtyři dny, potom je houpačka ponechána jako symbol a dominanta vesnice po celý následující rok. Zpravidla poblíž houpačky bývá vytvořeno rovné prostranství s lavičkami. Na tomto místě se večer scházejí chlapci a dívky, zpívají, tančí, baví se a probíhá tady namlouvání. Mladým Akhům je ponechán značný prostor pro nadšené experimenty. Chlapci si odvádějí dívky do „domečků lásky“, kde mohou mít sexuální styk. Vše probíhá za jasně stanovených (byť velmi liberálních) pravidel. Když dívka čeká dítě, je například vyžadováno, aby k němu měla také budoucího tatínka. Akhové věří, že pohlavní styk dává chlapcům sílu a dívkám zralost a společně s bohatstvím působí jako ochrana proti zlým duchům. Protože se zlí duchové bojí pohlavního styku, jsou i na vnitřních bránách ve vesnici často zobrazeny kopulující páry.

V DOMĚ STAROSTY

Později mi Som Hak říká, že jsem na nocleh pozván do domu buseha. Je už poměrně pozdě a vzhůru je pouze busehův otec – starší rodu. Podle dědových pokynů si rozestýlám deky vedle něho v mužské části domu. Ani ve snu jsem nedoufal, že jednou poznám takto zblízka kulturu lidí žijících podle po staletí neměnných pravidel a rituálů. Že budu usínat vedle člena rady starších kmene, který si zachoval do dnešní doby způsob života obdobný tomu, jakým žili kdysi severoameričtí indiáni. To vše paradoxně na území komunistického totalitního státu. Probouzím se brzy ráno a z lůžka pozoruji ženy, které začínají u ohniště v opačném rohu obydlí připravovat snídani. Zdravíme se, ale jazyková bariéra je absolutní a vnímám, že je svou přítomností ruším. Raději rychle vstávám a opouštím dům. Společnost Akhů je v zásadě polygamní, ale dnes má většina mužů jen jednu manželku. Druhá manželka je ní je neplodná nebo neporodí syna, druhou manželku mívá také náčelník. Většinu prací kromě stavby domu či lovu obstarávají převážně ženy a děti. Poměrně jednoduchý a běžný bývá rozvod. Pokud je důvodem neplodnost ženy, nedostává dotyčná žádnou kompenzaci. Pokud se „špatně chovala“, přichází o věno a o děti. Je-li na vině manžel, platí ženě a její rodině odstupné deset až dvacet (stříbrných) francouzských koloniálních piastrů používaných na zdobení čepců, prase a několik láhví rýžové pálenky.

CHARISMATICKÝ NÁČELNÍK

Ve svěžím ránu je vesnice ještě téměř liduprázdná. Nedaleko vidím jen postavu Som Haka. Společně pak procházíme mezi houfy drůbeže a pobíhajících prasat. Chce mi ukázat zbytek letecké pumy, který se dosud válí u jednoho z domů. Najednou říká: „Podívej, to je náčelník!“ Na prostorné terase sedí na bobku vedle malé holčičky charismatický muž v tradičním tmavém akha oděvu, jen na hlavě má jakousi polovojenskou kšiltovku. Usmívá se a proto si troufám požádat, zda ho mohu s dcerkou vyfotit. Když se naše oči setkají, mám lehce nepříjemný pocit. Jakoby dokázal proniknout až na dno mé duše. Fotím snímek a ptám se Som Haka: „Ty ho znáš?“ – prý trochu, jmenuje se Dja-U. Náčelník představuje nejvyšší autoritu. Je zodpovědný za dodržování mravního kodexu Akhazang („cesta Akhů“), stanovuje postihy za prohřešky proti kodexu. Udržuje a ostatním předává vědomosti o historii Akhů a jejich filosofii. Je zodpovědný za komunikaci s duchy a předky a za ochranu vesnice, zdrojů obživy a vody. Léčí nemoci a provádí veškeré důležité rituály související s narozením, smrtí či svatbou. Náčelník rozhoduje i o přestěhování vesnice. Po nalezení vhodného místa pouští na zem syrové vajíčko. Pokud se rozbije, duchové souhlasí. Na místě dopadu vajíčka si postaví náčelník nový dům, okolo kterého vznikne nová vesnice. Po snídani se vydáváme na další pochod. Ban Nam Luk byla poslední vesnicí Akhů, kterou jsme navštívili. Na kopci za vsí hledím na nekonečné hradby hor národního parku Nam Ha, na jehož okraji se nacházíme. Kolik podobných vesnic asi skrývá? Ptám se Som Haka na pěstování opia. Tady v Laosu je prý na ústupu. Kouří převážně jen staří lidé a náčelníci používají opium jako lék. Malá políčka máku jsou prý ukrytá na nepřístupných místech vysoko v horách. Za občasného Som Hakova hecování typu „Že nevylezeš támhle na ten strom?“ sestupujeme z kopců do nižších poloh. Brzy se před námi objevuje vesnice jeho etnika Khamu, což značí, že jsme se přiblížili blíž k standardní laoské civilizaci.

houpani

ROZČAROVÁNÍ V THAJSKU

O pouhých několik dnů později překračuji hranici Thajska a poté se vydávám do vesnic Akhů severně od města Chiang Rai. Přicházím k vesnici Ban Adu. Na jejím dolním okraji stojí téměř hotová stavba nového křesťanského kostela. Skoro u každé z chatrčí stojí solární panel, jinak je to ale na pohled stejná vesnice, jaké znám z Laosu. Hned při příchodu se na mě vrhá skupina obézních žen a nutí mi předražené napodobeniny dětských akha čepiček. O několik domů dál mi děda nabízí opium. Děkuji, ale nechci. Nikde žádná hrdost, žádné kroje, žádná hospodářská zvířata. Vybavuji si odmítavé hrdé posunky Akha žen z Laosu a na chvíli podléhám zoufalství. Procházím další vesnice – Ban Aja, Ban Apa, Ban Jalae. Krajina okolo cesty nese známky, že byla v minulosti obhospodařovaná. Teď zarůstá bambusem a keři. V jedné z vesnic si chci vyfotit skupinku dětí. Z blízkého domu se ale ozývá křik. Přichází žena a s hněvem mi říká, abych nejprve zaplatil. Vlastně se tolik nestalo. Zdejší Akhové žijí ve větším blahobytu, než ti laoští. Muži se nechávají najímat od Thajců na námezdní práce a uživí rodinu. Ženy nemusejí těžce pracovat, sázet po kopcích rýži a starat se o zvířata. Děti chodí do školy. Tradiční domy Akhů jsou pozvolna nahrazovány většími domy z trámů a prken se střechami pokrytými vlnitým plechem. Jen v jedné z vesnic ještě objevuji na vrcholu kopce – houpačku.

Category: 2009 / 05

Ptal se Jaroslav Haidler, foto: archiv Jana Šingloviče

Devětadvacetiletý Honza Šinglovič z Povrlů na Ústecku se po vysokoškolském studiu filozofie a dějin umění rozhodl poznat svět. Poblíž Ženevy proběhlo osudové setkání s rodinou českého emigranta, jehož paní Gomes- Ruzicka je členkou Světové zdravotnické organizace a pracuje převážně na výzkumu malárie.

Honza Šinglovič tak začal na projektech WHO spolupracovat. Proč jste se vydal do Tanzanie? Na podzim roku 2004 jsem při večeři dostal nabídku jet do Tanzanie podívat se na jeden zdravotnický projekt, který tam právě začínal. Už nějaký čas jsem měl v plánu strávit dva roky v nějaké rozvojové zemi. A tady se mi nabízela možnost přímo se zapojit do projektu. Za deset dnů už jsem byl na letišti. Jak vypadala situace s malárií v době, kdy jste do Afriky přijel? Podobně jako dnes. Na malárii umírá ročně zhruba milion lidí. Z toho devadesát procent dětí pod pět let. V endemických oblastech se dítě nekomplikovanou formou malárie nakazí až pětkrát za rok. Průměrně jednou za šest nekomplikovaných epizod se nakažený dostane do stadia, kdy už nemůže přijímat léky ústy. Pokud jste velmi vzdáleni od zdravotního centra, kde můžete dostat antimalarické léky v injekční formě, pak je jediným známým řešením právě rektální artesunate. Je to výtažek z rostliny Artemisia annua, pocházející z tradiční čínské medicíny. Co bylo cílem projektu? Měli jsme naučit místní obyvatelstvo používat tento dosud nejúčinnější antimalarický lék podávaný rektálně. I když veškerou práci v projektu měli na starosti místní lékaři, tak Světová zdravotnická organizace vysílala své lidi na monitoring, zda všechno probíhá v naprostém pořádku, podle mezinárodně uznaných zásad vedení klinických výzkumů. Na jakém principu lék funguje? Čípek se v těle rozpustí a obsah se dostane do krve během patnácti minut po aplikaci. V průběhu několika hodin zabije devětadevadesát procent všech parazitů, kteří by se jinak množili a do několika hodin či pár dnů by napadli důležité orgány. Postižený by upadl do komatu a následně zemřel. Bylo obtížné seznámit s lékem tamní obyvatele? Lék se podává rektálně, a tak jsme se zprvu báli, že nenajdeme pochopení například u muslimských žen, že budou považovat způsob používání za nečistý. Ale obávali jsme se zbytečně. Malárie je natolik známý a obávaný zabiják jejich dětí, že každou účinnou pomoc, která je dostupná přímo ve vesnicích, s vděkem přijmou, i přes její netradiční formu. Ke zdaru také napomohl fakt, že některé matky již čípky proti jiným nemocem znaly z nemocnic. Byl o lék velký zájem? Zpráva o doslova zázračných účincích léku se rychle rozšířila po celé oblasti. Matky s nemocnými dětmi občas přicházely z velké dálky. Stávalo se také, že cestou do nemocnice vystupovaly z autobusů ve vesnicích zahrnutých do výzkumu a ptaly se po distributorech nového léku. Když jsme projekt uzavírali, tak ve všech vesnicích lidé bědovali, co prý teď s jejich dětmi bude. Ale pravidla výzkumu jsou jasná, ačkoliv někdy krutá, na plošné rozšíření léku do všech koutů Afriky si ještě její obyvatelé musejí počkat. Data se stále analyzují a věc se dostává na rovinu politickou. Světová zdravotnická organizace musí přesvědčit Světovou banku a jiné tradiční donátory, aby lék pro všechny subsaharské země zafinancovaly, jak už se třeba podařilo s léky zastavujícími HIV. Co pro vás bylo v Tanzanii nejobtížnější? Nepřál bych nikomu zažít pohled na umírající dítě, kdy jeho matka jen s ohledem na vaši barvu kůže očekává, že je zachráníte. Nakonec jsem v Tanzanii zůstal do konce projektu, do března 2007, a poté dostal práci v dalším, tentokrát zkoumajícím, v jakém stadiu koinfekce TBC/HIV je nejlépe začít s účinnou léčbou. Afrika se změnila v můj druhý domov.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: RICHARD GRÉGR

Důvěrně je známe, a přece jako by nebyly. Křížky, kapličky, boží muka. Do krajiny patří tak samozřejmě, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Ale běda, kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí!

Když bylo paní Outratové z pražských Cholupic nejhůře, věřila, že až jednou dojde ke křížku na rozcestí v polích, uzdraví se. Bývala to obyčejná litinová boží muka s ukřižovaným Kristem na kamenném podstavci a stávala kousek za vesnicí. Kdysi tam chodívala s holkami, ale teď pro ni byla daleko. Pokaždé se vrátila z nemocnice s přesvědčením, že nyní už to určitě půjde. Ale zdraví se navracelo pomalu. Když se paní Outratová k místu konečně dostala, zhrozila se. Kovové ukřižování bylo zrezivělé, lak oprýskaný a kameny v podstavci uvolněné. Bylo zřejmé, že teď potřebuje pomoc kříž. Sousedé ji v tom nenechali. „Nosila jsem tam vodu do malty,“ usmívá se paní z rohového domku. Proč křížek stojí právě na rozcestí v polích? „Prý se tam kdysi pohřbívaly oběti epidemie záškrtu,“ připomíná paní Outratová dávnou a trochu tajemnou pověst. Archeologický průzkum místa sice neexistuje, ale odlehlá poloha by tomu napovídala. Jak byly takové epidemie kruté, je zřejmé ze zprávy, že na jaře roku 1905 během dvou měsíců v nedalekých Modřanech zemřelo na spalničky na třicet předškoláků. Kdo ví, kdo kříž postavil? Cholupice patřily pod břežanské panství, které roku 1715 získal pražský arcibiskup František Ferdinand, hrabě z Küenburgu. Arcibiskupským majetkem byly až do roku 1949. Kříž byl v místě důležitým orientačním bodem. Ve starých zápisech najdeme názvy U cholupického kříže, či Na dílích ke kříži. I dnes se ulice na tomto okraji obce jmenuje Ke Křížku. NEJSOU JEDINÉ Stejně osaměle, sotva patnáct minut chůze cestou necestou, stávala v polích malá kaplička zasvěcená sv. Anežce. Poutníci tudy chodili z Dolních Břežan ke Komořanům. Cesta možná vedla k dávným Hostašovicím, vesnici, po které nezůstala ani stopa. Jen místě na silnici z Cholupic do Točné se dodnes říká U poustek, a výraz poustka znamenal místo zpustlé, zpustošené. Je ovšem možné, že opravená kaplička s opuštěnou vsí žádnou souvislost nemá. Stojí sotva dva tři metry od hranic Velké Prahy, kde zástavba už dávno smazala dojem opuštěného místa. Kdosi dávno cítil potřebu ji právě tady, tehdy v polích na samotě u cesty, postavit, a ona teď mezi uniformními moderními domky připomíná staleté člověčenství.

POSLEDNÍ LOUČENÍ

Podobných připomínek dávno zapomenutých časů nacházíme v krajině desítky. Také na návsi v Točné je vedle jednoduché zvoničky křížek. Další stojí mezi stromy vedle cesty mířící do údolí do Zbraslavi. Paní z domku nad křížkem tvrdí, že vyzařuje silnou energii. Po třetím křížku v Točné zůstal jen sokl. Patřil k těm, u kterých se lidé loučili s nebožtíkem, když jej vyprovázeli na hřbitov v sousední vesnici – v tomto případě v Modřanech. Podobný, v lepším stavu, stojí na silnici na okraji Vinoře, kde končil katastr Přezletic.

SUBTILNÍ ARCHITEKTURA

Kapličky i křížky u cest mohou leckomu připadat jako architektura velmi subtilní. Zatímco sochy světců či aspoň kamenné kříže už byly dílem pro sochaře nezřídka i renomovaných jmen, postavit sokl z cihel či kamenů a upevnit litinový dřík s odlitým ukřižovaným Kristem zvládl i zednický mistr. Kříže jeden jako druhý se běžně odlévaly v železárnách. Takovou prací nepohrdla ani vysočanská Kolbenka. První z jejích odlitků najdeme podle kronikáře Prahy 5 Miroslava Kurandy na proseckém hřbitově. Typické kříže na Hořovicku, Rokycansku, ale i třeba Písecku zase pocházejí z komárovských železáren. Neopomenutelné kouzlo těmto křížkům dodává poloha. Stojí většinou tam, kde stát mají: u cesty, pod stromem či mezi dvěma stromy, na rozcestí. Představují tak výrazný krajinotvorný prvek. Většinou vznikaly ve druhé polovině 19. století, kdy už sedláci měli dostatečný majetek, který mohli investovat i do této drobné stavby. Často chtěli tímto způsobem vyjádřit své poděkování za záchranu života či prostě jen projevit svou víru. Každý neměl takové možnosti jako druhá manželka Václava IV. královna Žofie. Ta, když sjela s koněm do bažin, nechala na konci 14. století postavit v Kočí dodnes obdivovaný chrám sv. Bartoloměje. Poutníkovi pak kříž připomněl, že ani na cestě není sám, k lidem je blízko a k bohu též. Spousty křížů najdeme v Železných horách. Také jižní Čechy jsou kapličkami i zastaveními proslavené.

CHRÁNÍ POLE

„Pane Bože, žehnej úrodě naší l. Páně 1861, J. Lehovec, sedlák z Tehoviček,“ hlásal kdysi nápis na litinové tabulce na kříži. Josef Lehovec býval sedlákem v čp. 107, dnes se statek nazývá Hoffmanův a z jedné budovy byla nedávno upravena lékárna. Tehovičky už tvoří jen pár domků na okraji Kolovrat, obce na jižním okraji Velké Prahy. Je tady pěkná, nedávno opravená zvonička, přibylo informační středisko i nové cyklistické stezky. I kříž opět stojí u silnice do Uhříněvsi. Odborník by ho popsal jako litinový a bohatě profilovaný korpus s osazeným Kristem, umístěný do rýhy profilovaného podstavce, na jehož čelní stěně je vytesáno planoucí srdce. Chránily ho odnepaměti dvě zdaleka patrné mocné lípy. Když se řeklo u křížku, snad každý věděl, kde to je. Pokud ne, nebyl z kraje. Každý rok se tady scházeli lidé k procesí, které se pak ubíralo do uhříněvského kostela na svatodušní pobožnost. Průvod s družičkami v krojích vypadal malebně. A křížek se choulil ve stínu lip a chátral, a také stromy stárly. Jedna z lip musela být v roce 1999 pokácena. Na jejím místě byla vysazena a pomalu roste nová lípa. Na opravu polozapomenutého kříže však peníze chyběly. Nakonec našel svého zachránce. Potřebných pět tisíc korun poskytla jedna z místních obyvatelek. Ani si nepřála být jmenována. Když si pro kříž přijela pasířská firma, aby ho odvezla do své dílny k opravě, lidé zavolali policii. Mysleli, že jde o zloděje. Prostě všichni věděli, že kříž tu existuje, že patří ke krajině – a to i zchátralý.

HRDOST RODU

Jedny z nejstarších pražských božích muk stojí na konečné městského autobusu v Sobíně. Podle pověstí tady za bitvy na Bílé hoře býval polní lazaret. Je tak pravděpodobné, že zemřelí zde mohou být i pohřbeni. Archeologické nálezy však nic takového nepotvrdily. Barokní výklenková kaplička tady vznikla až po půldruhém století od bitvy – roku 1776. Stojí na soklu, je postavena z opuky a nad římsou má zděný jehlan. Patří k nejpůvabnějším v Praze. Nedávno také prošla opravou, a to i zásluhou finanční podpory Jaroslavy Nohové z pražských Dejvic. Návštěvníka malé obce upoutá i vysoká štíhlá novogotická zvonička. „Ke cti a chvále Boží zbudováno od obce Sobínské léta Páně 1885,“ čteme na desce na přední stěně. V Sobíně nikdy nestál kostel, a tak se tehdy místní dohodli a vybrali mezi sebou peníze. Plány připravil zbuzanský zednický mistr V. K. Panoš a František Hrdlička se synem Josefem ji postavili. V obci pak konečně mohl zvon provázet lidské činnosti, jak bylo zvykem. Oba stavitelé tak dali navždy směr svému rodu. V zápise o šedesát let později, v roce 1943, čteme, že „…obecní zastupitelstvo svěřilo opravu paní Kateřině Hrdličkové, která s pietou jí vlastní o tuto svatyni naší obce vždy pečovala a ozdobou ji podpořila“. Její rod o zvoničku pečuje už ve čtvrté generaci. Zvonička nyní prožívá krušné časy. Stavitelé v roce 1885 nepomysleli na to, že tudy bude jednou jezdit městský autobus, a tak když silničáři v zájmu bezpečnosti ulici rozšířili, „odnesly“ to dávné a původní schůdky. Kapličku nyní budou auta míjet v těsné blízkosti. Zasvěcenci vyjadřují obavy, zda její zdivo vydrží stříkance mokrého sněhu s chemickým posypem.

krize

NENÍ TO SNADNÉ

Na okraji Sobína odnepaměti stával křížek. Když se jej pražská část Zličín, pod kterou Sobín spadá, rozhodla před několika lety obnovit, nebylo snadné sehnat vhodný kříž. Nakonec si ho jeli vybrat do farnosti Budyně nad Ohří. Ve stáji si vybrali mezi starými kříži, které tam stály opřené o zeď. Jinde o ně už nebyl zájem. Odborníci sice tvrdí, že jeho paprsky měly být upraveny jinak, ale kříž se leskne v plné kráse. Není to ovšem vždy tak jednoduché. Po třicetileté válce byl postaven v Sobíně před statkem čp. 13 kříž ze sliveneckého mramoru, pod kterým byl podle pověsti pohřben jezdec i s koněm. V roce 2004 ho restaurovala akademická sochařka Marcela Kačerová. Ale pak se opravoval statek i chodník a u kříže postavili sloup elektrického osvětlení. Strážci pořádku dbali hlavně o to, aby osvětlili silniční zatáčku. „Těžko si lze představit složitá jednání, než se lampu podařilo o pár metrů odsunout,“ tvrdí referentka odboru ochrany prostředí na zličínské radnici Jarmila Hindová.

Category: 2009 / 05

TEXT: MICHAEL FOKT Ačkoli žil před šedesáti miliony let, je pro nás doslova horkou novinkou. Vědci na jeho pozůstatky narazili před necelými dvěma lety a oficiálně ho popsali dokonce až letos. Obýval parné tropy kolumbijských raných třetihor a byl tehdy největším ze všech známých predátorů Ameriky. Dostal úctyhodné pojmenování Titanoboa a okamžitě se stal absolutním velikostním rekordmanem mezi všemi žijícími i vymřelými hady. Seznamte se s goliášem mezi hady. Jeho celé jméno zní Titanoboa cerrejonensis, což ve volném překladu znamená „obrovský hroznýš z Cerrejónu“. Právě zde, v jednom z největších uhelných dolů severovýchodní Kolumbie, odborníci na jeho zkamenělé kosti narazili. V oblasti porostlé pralesy jsou právě doly jedním z mála míst, kde mají lidé alespoň trochu rozumnou příležitost zkoumat historii naší planety zapsanou do vrstev hornin. Po důkladném průzkumu vydala země na sto osmdesát obratlů a žeber, které patřily osmadvaceti různým exemplářům hadích titánů. Nález je to sice více než bohatý, ze všech těch kostí by však nešel sestavit ani jediný kompletní had. Podle odhadů podpírala tělo obrovského škrtiče páteř složená až ze tří stovek obratlů. Pečlivým srovnáváním nalezených fosilií s kostrami dnešních hadů dokážou paleontologové zjistit, kde na dávno rozpadlé páteři se ten který obratel nacházel. Na první pohled se to může zdát jako tak trochu nadbytečná práce, má to však jeden doslova obrovský přínos. Vědci díky tomu mohou fosilní obratel srovnat s odpovídajícím obratlem některého ze současných druhů hroznýšů a podle toho odhadnout délku zkamenělého hada. Po propočítání získaných dat před nimi povstal skutečný postrach dávnověku – tvor dlouhý jako Tyrannosaurus. Vážil sice šestkrát méně než druhohorní dravec, pořád by však k jeho zvážení byla zapotřebí váha se stupnicí až do jedné a půl tuny. Američtí paleontologové mezi kostmi našli pozůstatky osmi hadů dlouhých kolem třinácti metrů, takže to ve světě obřích hroznýšů patrně byla poměrně běžná míra. Nevylučují proto ani patnáctimetrové či ještě delší hady. Nejdelší hadi současnosti přitom dorůstají běžněji kolem šesti metrů a téměř desetimetrové exempláře jsou obrovskou vzácností.

Category: 2009 / 05

Stolové hory ve Venezuele skrývají úchvatné podzemní labyrinty. Bránu do tohoto speleologického ráje otevřela teprve před sedmi lety česká expedice objevením jeskyně Krystalové oči.

Tím však práce českých jeskyňářů spíše začala. Od té doby se na nebezpečnou expedici do Guyanské vysočiny vypravili již několikrát. Auyán Tepui je spolu s masivem Chimantá nejrozlehlejší náhorní plošinou Guayanské vysočiny. Z její tisíc metrů vysoké stěny se řítí impozantní vodopád, který je nejvyšší na světě. Vodopád nese jméno po svém objeviteli Jamesu Angelovi – Salto Angel. Díky této atrakci je Auyán Tepui nejnavštěvovanější stolovou horou Venezuely. Turisté však přijíždějí pouze pod vodopád v indiánských lodích místně nazývaných kuriary nebo se pohledy kochají z okýnek letadel a vrtulníků. Unikátní biotop náhorních plošin Auyán Tepui tak zůstal téměř nedotčen a dodnes přináší zajímavé vědecké objevy v podobě nových druhů rostlin i živočichů. Hlavním úkolem první etapy naší výpravy bylo na Auyán Tepui nalézt nové jeskyně. Marně jsme však z našeho čtyřmístného katamaránu pročesávali dalekohledem všechny stěny v okolí nádherné rudé řeky Arcoiris. Po jeskyních ani památky. Ponorné řeky i přes svůj velký průtok mizely v neprůlezných puklinách. Ze stejně malých puklin jen o pár set metrů dál opět vyvěraly na povrch.

OSUDNÝ PÁD

Jsme u konce cesty. Río Arcoiris nabírá spád. Plout se dál několik kilometrů nedá. Řeka skáče sérií skalních prahů k hraně stolové hory. Rozložili jsme katamarán, a teď si ho sbalený v nechutně těžkých batozích podáváme přes skalní schody. Poslední třímetrový vodopád obcházíme hustou džunglí. Prosekávám mačetou stezku jen natolik, aby se dalo projít obloukem pod vodopád. Pod nohy není vidět, přesto se spouštím po vegetaci krkolomně zpět do koryta řeky pod vodopádem. Vše klouže, batohy postupně spouštíme. Roman chce natáčet a vyndává kameru v nebezpečné pozici. V další vteřině se řítí i s napůl sundaným batohem z příkrého srázu! Zachytil se, ale…Vykloubené rameno skočilo zpět. Tady pár stupňů nad rovníkem se stmívá náhle. Hledáme proto bezpečné místo pro naše dva stany. Již nějakou chvíli prší a hladiny řek na stolových horách stoupají velmi rychle. Kamenné lavice čtyři metry vysoko nad protějším břehem snad budou na případný povodňový příval stačit. Dva gumové válce katamaránu a pádla necháváme u prvního vyššího vodopádu, který již bez lana nelze překonat. Romanovi do rána rameno oteče a nebude s rukou moct ani pohnout, mohli bychom se dostat do setsakramentských problémů, uvažujeme o našich výhledech. Ze stěny dvousetmetrového vodopádu našeho kameramana nesundáme ani za pomoci vrtulníku! I kdybychom ho nějak spustili dolů, prudce klesajícího koryto řeky Churún pod vodopádem s řadou menších stupňů by se stalo velkým problémem. Od náznaků civilizace v podobě indiánských loděk přivážejících turisty pod Salto Angel by nás pak ještě dělilo deset kilometrů. Zítra se tedy vydáme na padesátikilometrový pohodlnější pochod přes Auyán Tepui zpět. Večerní deštík se změnil v několikahodinovou průtrž. Zlověstný hukot řeky signalizuje, že jsme odříznutí. Paprsek čelovky je ale příliš slabý, aby pronikl proudy lijáku a posvítil do rozvodněné řeky. Ráno čekáme, až voda opadne. Máme obavy, že příval spláchl katamarán. Okolo poledne řeka konečně klesla natolik, že ji lze přebrodit. O naše plavidlo jsme naštěstí nepřišli. Můžeme tedy zrealizovat náhradní program. Pojedeme proti proudu Río Arcoiris a budeme pokračovat v našem výzkumu.

PÁTRÁNÍ POKRAČUJE

Plavba po neprobádaném Río Arcoiris byla úžasným zážitkem. Jen občas se nám daří přirazit ke břehu. Řeka líně protéká neproniknutelným horským pralesem. Nebezpečně vyhlížející, avšak neškodný had korálovec vodopádový sklouzl do vody. Ostré skřeky papoušků umocňují mystickou atmosféru. V trubicích bromélií objevujeme několik druhů žabek rodu Hyla sp. V místech rychlejšího proudu se říčka mělce rozlívá po křemencových lavicích. Brodíme se a loď i s bagáží táhneme na laně za sebou. Po několika kilometrech les ustupuje a objevují se skalní stěny. Lačně hledáme jeskyně. Nic. V této části Auyán Tepui jeskyně nejsou. Zásoby se nám tenčí, nezbývá, než se vydat na zpáteční cestu. Utěšuji se, že je to vlastně logické. Loni jsem vyslovil hypotézu, že jeskyně v křemenných pískovcích a jejich metamorfózách vznikají jen v místech, kde byly pískovcové vrstvy ovlivněny hydrotermální nebo vulkanickou činností. V této části Auyán Tepui skutečně nejsou známé žádné indicie signalizující prastarou sopečnou aktivitu. Do kempu u zlatonosné říčky Acha jme se vrátili po devíti dnech. Žádné zásoby jsme si tu ale nenechali. Nepohrdli jsme proto pozváním Pemonů, místních indiánů, na čerstvě uloveného malého jelínka. Druhý den jsme odletěli pod Roraima Tepui, abychom se přehoupli do druhé poloviny výpravy a zahájili skutečnou jeskyňářskou expedici.

UNIKÁTNÍ OBJEV

Na Roraimu přepravujeme materiál vrtulníkem. Naším úkolem je zaměřit nezdokumentované části jeskynního systému Krystalové oči (Ojos de Cristal) a odebrat vzorky. Jeskyni jsme objevili již v roce 2002, i tehdy panovalo deštivé počasí. Ten okamžik dodnes připomíná zápis v deníku. 4. 2. 2002: …Depresivní náladu umocňuje vědomí, že jsme na celé hoře sami. Těsně před setměním se nám daří nalézt skalní převis nedaleko výstupové římsy a postavit základní tábor. Ráno prší. Opouštíme naše stany postavené v hotelu Principal, jak převislou skálu nazývají Pemoni a vydáváme se hledat turistické atrakce: Údolí krystalů, krasový ponor El Foso, Sima del Guácharo nebo hraniční patník s Brazílií – Punto Triple. Bojácně se držíme růžové stezky vydupané v černém pískovci našimi předchůdci. V jedné z mnoha hlubokých puklin hučí voda. Probouzí se v nás vášeň pro výzkum jeskyní. Podzemní říčka se ozývá sice vyzývavě, ale nedaří se nám bezpečně slézt na dno propasti. Jako bychom dali počasí najevo, že se deště a mlhy nebojíme, mraky se náhle trhají. Před námi se objevuje velký skalní amfiteátr. Potok přitékající proti nám ale nečekaně netvoří jezero a mizí kdesi mezi změtí balvanu o pár metrů níž pod námi. Celá situace připomíná ponorné slepé údolí, krasový útvar, jak jej známe z učebnic geologie i vápencových oblastí. Již v další minutě stojíme společně se Zoltánem Ághem v černém otvoru, ve kterém mizí potok. Naše oči po chvíli přivykají tmě. Jeskyně pokračuje! Bez světla to ale dál nepůjde.Zolo šátrá v batohu, cosi vytahuje, ve tváři se mu mihne lišácký výraz. Vítězně třímá dvě bateriové čelovky! Jdeme dál! Čtyři metry široká chodba je zpočátku porostlá lišejníky. Ve vzdálenosti patnácti metrů za vchodem se zelená barva mění na odstíny růžové a oranžové. Vstupujeme do jiného světa!Všímáme si odboček a postupujeme obezřetně hlavní chodbou podél aktivního toku po skalním dně. Potok skáče několikametrovým vodopádem do prostorné síně pod námi. Na dně tvoří rudě zbarvené jezero, které nazýváme Krvavé. Na zpáteční cestě nalézáme v pískovcové podlaze atraktivní přírodní útvar, dva erodované hrnce plné ohlazených oblázků čistého křišťálu. Podle této hříčky přírody nazýváme naši novou jeskyni Krystalové oči!

kristaly

NEJSTARŠÍ ŽIVOT?

Objevit jeskyni znamená vytvořit mapu a fotodokumentaci. V roce 2003 jsem proto zorganizoval na Roraimu speleologickou expedici. Společně s jeskyňáři ze Slovenska jsme zdokumentovali víc než šest kilometrů jeskyní. Zahájili jsme tak boom speleologického průzkumu stolových hor! Dnes známé části jeskyně Krystalové oči přesahují délku osm kilometrů a není to číslo konečné, protože nalézáme stále nové chodby. Expedice se v letošním roce věnovala průzkumu Galería Pemones – Chodba Pemonů, kterou v roce 2005 nalezli naši venezuelští nástupci. Tato část jeskyně je bohatá na druhotné výplně. Tyto jakési krápníky jsme nazvali jako biospeleotémy. Místy vytváří kolonie bílých bochníkovitých stromatolitů, jinde černě zbarvené kulovité pizolity nebo shora rostoucí stalaktity. Mineralogicky se jedná o opál, ale na vzniku těchto často pitoreskních útvarů se podílejí jednobuněčné mikroorganismy. Zatím můžeme jen spekulovat, jedná-li se o zbytky nejstaršího života na naší planetě. Tuto část našeho dobrodružství předáváme spolu s odebranými vzorky vědcům specialistům.

Category: 2009 / 05

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Když na začátku roku požádali Dánové naše úřady o povolení k exhumaci Tycha Brahe, rozpoutalo to etickou diskusi. Na jedné straně většinou chápeme vědecký záměr a touhu po bližším poznání historie, na straně druhé tušíme, že bychom měli ctít klid zemřelých.

Vždyť kultura národa se pozná také podle toho, jak se chová k mrtvým. Kde je hranice mezi šetrným výzkumem a znesvěcením? V minulosti lidé nalézali mnoho důvodů, proč bylo potřeba mrtvé vyrušit. Už v pravěku docházelo k prvním rituál ním exhumacím. Z paleolitu se sice mnoho hrobů nedochovalo, pohřební zvyklosti měly totiž v té době různé podoby včetně nadzemních pohřbů, ale několik prozkoumaných hrobů jasně ukazuje, že do nich byli nebožtíci uloženi opakovaně. Z doby bronzové pak známe případy, kdy lidé svého blízkého pohřbili, aby po čase vyzvedli některé části těla a v novém obřadu je uložili na jiné místo. U jihomoravských Rebešovic archeologové nalezli hrob z doby únětické kultury s bezhlavou kostrou. Bylo však poznat, že hrob byl narušen až po pohřbu. Lidé si tehdy přišli pouze pro lebku, kterou pak přenesli na jiné místo. Podobný hrob, z něhož byly po pohřbu vybrány ostatky, je také u Pavlova.

MOKRÉ A SUCHÉ OSTATKY

Dnes se můžeme pouze domýšlet, jaké rituály provázely první exhumace a opětovné pohřby. Inspirací nám mohou být některé praktiky přírodních národů. Například na Madagaskaru lidé dodnes pochovávají své blízké do země nadvakrát. Exhumace jsou zde velmi důležitým obřadem, Malgašové je nazývají famadihana. Dobu exhumace určuje sám mrtvý. Teprve když se pozůstalým zjeví ve snu a postěžuje si, že se mu stýská, tak může k famadihaně dojít. Lidé pak vyzvednou ostatky, očistí je a opatří novým rouchem, promlouvají k nim, procházejí se s nimi po místech, která měl nebožtík rád, a pak je vracejí zpět do hrobu. Lidé mrtvého ujistí o své lásce a ten se jim odvděčí požehnáním. K podobným rituálům dochází i v jihovýchodní Asii, například na Taiwanu. Podle francouzského sociologa Roberta Hertze tyto rituály znázorňují pohyb zemřelých ze světa živých do světa mrtvých. Při prvním pohřbu příbuzní odstraní tělo ze světa živých, ostatky jsou „mokré“, tělo tlí a oslabuje se jeho vazba na pozemský život. Po tuto dobu lidé truchlí. Po nějakém čase tělo exhumují, očistí kosti a „suché“ ostatky opětovně pochovají, tedy přenesou do říše předků. Teprve tímto je pohřeb dokonán ke spokojenosti mrtvých i živých.

UKRADNI SI SVÉHO SVATÉHO

Mezi nejstarší exhumace lze zařadit také ty, které lidé prováděli s úmyslem hrob vyloupit. Je s podivem, že ač se lidé těla i ducha zemřelého báli, tak když šlo o majetek, šel strach stranou. Vylupování hrobů se tak táhne celými lidskými dějinami, tedy alespoň od doby, kdy lidé začali vybavovat zemřelé cennostmi. Loupeže se však netýkaly jen pohřbených pokladů, ale velmi často také mrtvých samotných. Kdo by nechtěl mít doma třeba stehno svého oblíbeného světce? Zvyk odebírat části mrtvých těl z rituálních důvodů je velmi starý, známe mnoho případů skalpování nebo rituálů spojených s kanibalismem. Některé pohanské zvyky převzali i křesťané, velmi populární například bylo odstřihávání vlasů a nehtů zemřelých. Lidé věřili, že v nich sídlí štěstí a síla života – rostou přeci i po smrti! Skutečnost je ale prozaičtější. Dehydrovaná kůže se po smrti smršťuje, a tak se nehty a vlasy delší pouze zdají. Každopádně mýtus byl velmi rozšířen a posmrtné pedikúry nebyla ušetřena ani Anežka Česká, jejíž nehet z palce u nohy se snažila odříznout jedna z řeholnic, nebo Alžběta Durynská, které lidé bezohledně ostříhali vlasy, nehty, látku, jíž měla ovinutý obličej, a dokonce jí zohavili i uši a ňadra. Krádeže částí nebo celých ostatků byly ve středověku tak rozšířené, že jen málokterý světec zůstal v místě, kde byl zprvu pohřben. Velmožové křesťanského světa pořádali loupežné výpravy hlavně do Říma a omlouvali si je tím, že právě ve Věčném městě jsou hroby světců zanedbávány. Další omluvou těchto znesvěcení bylo, že kdyby svatý opravdu chtěl zůstat v hrobě, tak by přeci nikomu nedovolil, aby jej přenesl. A nakonec – během přesunu ostatků docházelo k mnoha zázrakům. Úspěch tajných akcí se často rozkřikl, a tak se ostatkům vydávaly naproti stovky nemocných, kteří při pohledu na kosti světce odhazovali berle. Důsledkem loupežných výprav je, že moderní archeologie našla v Římě pouze jediný neporušený hrob mučedníka, sv. Hyacinta.

OLOUPENÍ PAPEŽOVÉ

Osudy ostatků světců často mapují politické vztahy Evropy. Kdo zrovna vládl regionu, měl na ně právo. A tak se kosti svatých často přemisťovaly z jedné země do druhé a v klidu nespočinuly třeba po celá staletí. Mnoho se posmrtně nacestoval i zavražděný biskup Vojtěch, který byl nejprve pohřben v hnězdenské katedrále, v roce 1039 ho Břetislav I. nechal převézt a pohřbít v kapli u rotundy sv. Víta, při přestavbě chrámu absolvoval ještě jeden přesun, aby nakonec při posledním vyzdvižení kněží oddělili lebku a uložili ji v relikviáři. Ještě pohnutější byl osud těla krále Václava IV. Královna Žofie ho kvůli nepokojům nechala tajně pohřbít ve zbraslavském klášteře. I tak ale v roce 1420 lítá lůza klášter vydrancovala. Vzbouřenci Václava exhumovali, obložili senem a lili do něj pivo. Mrtvého krále pak tajně pohřbil jistý rybář Moucha na své zahradě, odkud byly ostatky teprve v roce 1424 přeneseny na Pražský hrad a slavnostně pochovány. I při znesvěcování mrtvých ale platí, že čím výše zesnulý stál na společenském žebříčku, tím více lidí toužilo vyřádit se na jeho těle. Neušli tomu ani papežové. Těla Inocence III. či Sixta IV. lupiči okradli ještě před pohřbem. Nebylo také výjimkou, že mrtvá těla papežů zůstala ležet nahá někde na slámě. Neuctivě se ale dokázali chovat i sami papežové ke svým předchůdcům. V roce 897 nechal Štěpán VII. exhumovat papeže Formosa, kněží mrtvolu oblékli do papežského ornátu a posadili na trůn. Pak proběhl soudní proces, při němž byl Formosus ze svého úřadu sesazen. Usekli mu dokonce dva prsty pravé ruky, čímž zrušili všechna požehnání, která Formosus udělil. Tělo pak pohřbili na hřbitově pro poutníky, ale Štěpán VII. ho nechal nakonec opět exhumovat a vhodit do Tibery.

V KOTLI UVAŘIT

Exhumace ale přeci jen občas probíhaly za účelem projevení úcty mrtvému. Podle nařízení čtvrtého lateránského koncilu z roku 1215 se nesměly uchovávat ostatky svatých mimo relikviáře, a tak bylo mnoho těl vyzdviženo, očištěno a uloženo do krásných zdobených nádob. Zajímavý případ exhumace se stal v Portugalsku ve 14. století. Král Alfonso IV. nechal zavraždit manželku svého syna Pedra. Když Pedro nastoupil na trůn, nechal manželku exhumovat, obléci do královských šatů a šperků a posadit na trůn. Dvořané se pak v zástupu mrtvé královně klaněli a líbali její ruku. Teprve pak následoval slavnostní pohřeb. Některé středověké praktiky se nám mohou zdát více než podivné, například vaření mrtvých těl ve velkém kotli. Týkalo se to hlavně významných lidí, kteří zemřeli v zahraničí. Když v roce 1227 zemřel v jižní Itálii durynský vévoda Ludvík IV. při tažení do Svaté země, tak ho jeho spolubojovníci přechodně pochovali v Otrantu. Teprve po návratu z křížové výpravy tělo exhumovali, povařili v kotli, aby se oddělilo maso od kostí, měkké tkáně opět pohřbili a kosti se slávou přenesli do vlasti. Kdo by se také trmácel stovky a tisíce kilometrů s rozkládající se mrtvolou? Navíc suché ostatky jsou přeci jen cennější než měkké. Řezání a vaření těl sice zakázal papež Bonifác VIII. v roce 1299, ale praktikovalo se ještě v 15. století.

UPÍR MUSÍ VEN

Málokdo si mohl být ve středověku jistý posmrtným klidem méně než lidé obvinění z vampyrismu. Nemrtví upíři přeci vylézali z hrobů, aby škodili lidem i dobytku, a proto byla nutná opatření, která by jim to znemožnila. Těla upírů se v hrobě probodávala kůlem, zatěžovala balvany nebo poutala. Často se pohřbívala v poloze na břiše. Takové upírské hroby archeologové nalezli v Praze-Motole (11. století), u Vraclavi (11. století) nebo v Prostějově (17.–18. století). Ani tato opatření ale některým upírům nezabránila v tom, aby živé strašili. To pak došlo i na exhumace a opětovný pohřeb lebky nebo jiných částí těla. Nejspolehlivější obranou před upírem bylo jeho spálení. Mnoho mrtvol tak z hrobů mířilo přímo na ohnivé hranice. V českých zemích tomu učinila přítrž až Marie Terezie, která zakázala otevírání hrobů a hanobení těl z důvodů protivampýrských opatření. Obavu středověkého člověka z upírů můžeme pochopit. Stačilo, aby se mu ve spánku zjevil duch nedávno zemřelého blízkého, k tomu přestala dojit kráva, a upír byl na světě. Když se pak při exhumaci zjistilo, že mrtvé tělo je velmi zachovalé, plné krve nebo dokonce v jiné poloze, než bylo pohřbeno, tak byla příčina neštěstí zřejmá a upír skončil v plamenech. Vysvětlení takových jevů je však možná hrůzostrašnější než všichni upíři světa. Lékaři znají řadu nemocí, které provází ztuhlost těla či zpomalené dýchání – katalepsie. Proto se dnes provádí důkladné ohledání každého těla. Ve středověku byl ale prohlášen za mrtvého každý, kdo nejevil známky života, a tak v hrobech skončilo mnoho lidí v kómatu. Asi nejznámější případ vampyrismu však nepochází z tmářského středověku, ale z konce 19. století z USA. Tehdy v městečku Exeter na Rhode Islandu postihla rodinu Brownových tuberkulóza a krátce po sobě zemřela matka a dvě děti. V roce 1892 pak zemřela dcera Mercy. Lidé z města věřili, že někdo z mrtvých musel být upír, proto otevřeli všechny hroby. Zatímco těla matky a dvou dětí jevily stopy rozkladu, tak Mercyino tělo nikoliv. V chladných podmínkách Rhode Islandu a dva měsíce po pohřbu ani nemohlo. Pro rozlícené vesničany to však byla jasná známka vampyrismu, a tak tělo spálili, popel smíchali s vodou a tu dali vypít poslednímu dítěti Brownů, nemocnému Edwinovi, aby jej uchránili od nemoci. Zemřel o dva měsíce později.

odpocivej

NASTUPUJE VĚDA

Ve dvacátém století dochází k rituálním exhumacím už jen málokdy. Mnohem více se jich provádí kvůli přesunutí těla na jiný hřbitov, ohledání z nařízení soudu a velmi často také z vědeckých důvodů. Hroby jsou pro archeology a antropology vynikajícím studijním materiálem, jsou svědectvím své doby. Dosti populární bývají exhumace a následné studium ostatků panovníků a významných osobností. Takové operace se však dnes řídí mnoha přísnými pravidly. Loni bojovali španělští vědci o exhumaci básníka Federica Garcíi Lorcy, Italové by rádi vyzvedli tělo Galilea Galilei, aby zjistili, zda netrpěl oční vadou. Dánové by rádi odebrali vzorek Tychových ostatků, aby je podrobili analýze, což je asi největší příčinou kritiky exhumace slavného hvězdáře. Dnešní zkoumání se totiž provádějí spíše méně invazivními metodami. Ne vždy tomu tak ale bylo. Výjimečnou osobností české antropologie byl profesor Emanuel Vlček, který v minulém století exhumoval a prozkoumal desítky našich panovníků a významných osob. Závěry jeho bádání veřejnost ohromily, prokázal genetickou příbuznost našich knížat a králů, podrobně popsal jejich tělesné vlastnosti a dispozice nebo prodělané nemoci. Metody zkoumání jsou však dnes na úplně jiné úrovni, a tak se odborníci k některým Vlčkovým závěrům již nepřiklánějí. „K výsledům práce profesora Vlčka se staví skepticky nejen antropologové, ale i archeologové,“ říká Jana Maříková-Kubková z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. „Ostatky byly vyjímány bez respektu k prostředí, ve kterém se vyskytovaly, a archeologové mnohdy nebyli přizváni. Ztratila se tak řada důležitých informací. Tehdejší kolegové také pravděpodobně nepociťovali jako etický problém odebírání oděvů a předmětů z hrobů. Dnes se v maximální míře snažíme nenarušovat klid mrtvých nebo je alespoň vrátit se vším, čím byli na poslední cestu vybaveni.“ Způsob, jakým profesor Vlček své průzkumy prováděl, však k minulému století patřil, a z pohledu dnešní vědy je obtížné jej posuzovat. „Pravdou ale je, že Vlčkova dokumentace byla vždy velmi pečlivá a podrobná, takže ji lze i nadále využívat,“ podotýká Miluše Dobisíková z Antropologického oddělení Přírodovědeckého muzea při Národním muzeu a dodává, že díky průzkumům se zachránily leckteré kosterní pozůstatky, které by jinak byly určitě zničeny. Emanuel Vlček by sice dnes ani přes svůj věhlas neměl v průzkumech ostatků tak volné ruce, ovšem možná také díky jeho mimořádnému vlivu mělo Československo v minulém století velmi podstatné postavení. Bylo jednou z mála zemí, kde se při nových stavbách vždy prováděl archeologický průzkum. V případě Tycha Brahe odpočívajícího v Týnském chrámu nejspíš k exhumaci dojde. Žádná ze zúčastněných stran totiž nevidí v jejím provedení problém. Kardinál Vlk prohlásil, že pokud budou mít archeologové povolení úřadů a nebudou obavy z poškození památky, tak nemá důvod bránit tomuto výzkumu, který možná skutečně přinese nové poznatky. A samozřejmě, pokud vědci budou s ostatky zacházet citlivě. Aleš Pištora z pražského arcibiskupství dodává: „Úcta k ostatkům zemřelých by měla být respektována vždy. To však není specifikum učení katolické církve, to plyne z úcty člověka k člověku.

Category: 2009 / 05

James Crawford Angel, ve Venezuele nazývaný Jimmie, vykládal s oblibou historku, jak v roce 1923 potkal v Panamě jakéhosi McCrackena.

Tento zlatokop si ho prý najal za pohádkovou sumu pět tisíc dolarů, aby přistál na vrcholu neznámé stolové hory v neprobádané oblasti na jih od Orinoka. Během tří dnů pak nasbírali téměř 210 kilogramů zlatých nuggetů! Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké naleziště zlata inckého prince Manoa. Do Venezuely se Jimmie vrátil až v roce 1930 s jediným cílem – nalézt zlato. Společně s důlním inženýrem Dickem Currym létali nad stolovými horami, ale tu se zlatými nuggety nemohli najít. Ve svém deníku si 16. listopadu 1933 Jimmie poznačil, že při přeletu stolové hory, která pozicí i popisem odpovídá Auyán Tepui, poprvé spatřil „velký vodopád“. Na počátku roku 1937 se Jimmie seznámil s Gustavo Henym nazývaným Cabuya (agáve) a kapitánem Felixem Cardonou Puigem. Trojici stmelovala vidina zlata z opuštěných inckých dolů, o kterých se Jimmie domníval, že leží na stolové hoře přímo nad nimi. Heny byl zkušený zálesák zvyklý na život v divočině. Při objevování Guayanské vysočiny dbal na bezpečnost. Navrhl proto postavit základní tábor na nejvyšším poschodí savany, kde se dalo ještě přistát s letadlem. Toto místo zdejší indiáni Pemoni nazývají Guayaracha nebo někdy Guayraca (gvajarača/gvajaraka). Bylo to poslední místo, kam se odvážili trojici doprovázet. Kousek odsud se již zvedá horský les pokrývající příkré úbočí Auyán Tepui a Pemoni věřili, že je to domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla. Cardona s Henym ale chtěli prosekat cestu až na náhorní plošinu Auyán Tepui. S pomocí místních indiánů však již nemohli počítat. Cardona proto přivezl z horního toku řeky Caury příslušníky kmene Makiritare. Již v září roku 1937 oba dobrodruzi poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Po návratu z druhé výpravy, 8. října 1937, přistál v základním táboře Guayraca Jimmie Angel s manželkou a Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Protože počasí bylo vynikající, naléhali k okamžitému odletu pro „Manoovo zlato“. Heny s Cardonou však nesouhlasili, byli unavení po předchozí výpravě a Heny si navíc uvědomoval, že přistání na stolové hoře je velmi riskantní podnik. Ráno Heny do letadla sbalil zásoby na několik dní, stan a osmdesátimetrové lano. Již o několik hodin později se ukázalo, jak prozíravý byl tento čin! Podle domluvy zůstal Cardona na Guayaracha a v případě nehody měl zahájit záchrannou akci. Již dříve zde nainstaloval elektrocentrálu s vysílačkou. Společníci se dohodli, že pokud se Jimmieho letadlo do druhého dne nevrátí, Cardona jim vyrazí s pomocí indiánů naproti pod Segundo Muro, a to i v případě, že by se nepodařilo navázat spojení. Těsně před polednem 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Kola nového letadla značky Ryan Flamingo se krátce po přistání zanořila do bažiny, stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Nikomu se naštěstí nic vážného nestalo. První, o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Cardonou, ale vysílačka byla tichá. V následujících dnech se skupina rozdělila na dvě části. Angel se snažil vykopat svoje letadlo z bahna a opravit ho, aby mohl zase odlétnout. Heny podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro a snažil se najít průchod dolů. Všichni očekávali, že během tří nebo čtyř dnů přijde pod stěnu záchranná Cardonova četa. Cardona ale ani po pěti dnech nepřicházel. Mezitím Angel zjistil, že jeho stroj již nebude schopen letu, a Henymu se s pomocí lana podařilo sestoupit pod Segundo Muro. Celá čtyřčlenná skupina se nakonec po jedenácti dnech strastiplného pochodu šťastně vrátila do základního tábora Guayaracha. Cardona tam nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají s Manoovým zlatem, aby se s ním nemuseli dělit. Angel ani Heny tuto zradu Cardonovi nikdy neodpustili. Zlato ani známky staré civilizace nebyly nalezeny na žádné ze stolových hor Guayanské vysočiny. Historku o zlatokopovi McCrackenovi si Angel tedy nejspíš vymyslel k pobavení turistů, když s nimi později létal okolo „svého“ vodopádu.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: JAROSLAV MAREŠ

Ósacký hrad postavil v letech 1582 až 1586 Hidejoši Tojotomi, jeden z největších vládců a válečníků Japonska a jeho sjednotitel. Vybudoval i několik dalších významných japonských hradů, za své sídlo si však vybral Ósaku.

V této nedobytné pevnosti bylo i sídlo jeho dvora. Přepych se zde snoubil s rozmařilostí. Například nádherná čajovna byla vybavena nejen skvostnými uměleckými díly, ale i zlatými poličkami a zlatým čajovým náčiním. U Hidejošiho nohou leželo celé Japonsko, pokusil se i o výboje v Koreji a Číně. Neúprosný čas však byl silnější než on. Krátce před smrtí v roce 1598 ustanovil svým nástupcem svého syna Hidejoriho, kterému však tehdy bylo pouhých pět let. Do doby, než dosáhne plnoletosti, mělo zemi podle Hidejošiho rozhodnutí spravovat pět regentů. Ti však záhy začali proti sobě intrikovat a prosazovat své vlastní mocenské zájmy. Po bitvě u Sekigahary v říjnu roku 1600, kdy se střetly dvě největší armády samurajů v historii, se stal po zradě v řadách vojáků jeho soka Micunariho Išidy, stojícího na straně Hidejoriho, novým pánem sjednoceného Japonska jeden z původních pěti regentů Iejasu Tokugawa. Jediné, co mu ještě stálo v cestě, byl nedobytný ósacký hrad, v němž žil legální Hidejošiho nástupce, jeho sedmiletý syn Hidejori. Iejasu nespěchal. Přitáhl s obrovskou vojenskou přesilou k ósackému hradu až v roce 1614 a začal jej obléhat. Hradní posádka se však skvěle bránila a všechny útoky zrádného regenta hrdinně odrážela. Neměla však žádného spojence a zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se Iejasuovi jeho záměr zdaří. Ani celoroční obléhání však nevedlo k pádu hradu. Znovu se potvrdila jeho nedobytnost. Ani obrovská vojenská přesila útočníků si s ním nedokázala poradit. A tak se nakonec Iejasu uchýlil ke zradě. Sjednal s obránci mírovou smlouvu, v níž za uznání svých nároků na titul šóguna zaručil obyvatelům hradu svobodu a bezpečnost. Tuto smlouvu však nedodržel, hrad lstí přepadl a dobyl. Nastalo krvavé vraždění a plenění, při němž byli spolu s Hidejorim a hradní posádkou pobiti i všichni členové rodiny předchozího vládce. Řádění Iejasuovy soldatesky zachycuje soubor drastických dobových kreseb, vystavených na hradě. Sláva nedobytného hradu nenávratně skončila.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: JIŘÍ MAREK

Odpočíváme s kamarádem Jindrou na břehu Mekongu u vesničky Bounkhai v jiholaoské provincii Champasaku. Přichází rázný mladý muž a důrazně nám cosi vysvětluje – v laoštině.

Po chvíli chápeme, že jeho slova a gestikulace by se daly shrnout asi takto: „Už jděte, šup, šup! Zpátky, zvedejte se! Tamhle za vodou je Pakxe s památkami, tam patříte! Tady nemáte co dělat!“ Komunistický Laos se postupně otevírá světu, zdejší venkov má ale zatím s přítomností cizinců zřejmý problém. Jenže my vůbec nemáme v úmyslu přidat se k davu turistů a obdivovat nepochybně úchvatné bývalé hlavní město jednoho z laoských království. Sbíráme ze země bagáž a odcházíme podél břehu opačným směrem, než kterým nás posílá rozezlený muž. Jemu se rozhodně nebudeme svěřovat se svým plánem. Chceme postavit vor a sjet na něm asi šedesátikilometrový úsek Mekongu včetně vnitrozemské delty Si Phan Don, v překladu „Čtyři tisíce ostrovů.“ Právě na říčních ostrovech si jejich obyvatelé zachovali mnohé z původního životního způsobu nížinných Laosanů. O něco později, o několik kilometrů dál proti proudu a ukryti před zvědavci v trní břehového porostu stavíme bambusový vor. Utajení nebylo dokonalé, takže za chvíli se k nám beze slov nesměle přidává venkovan se třemi syny z blízké samoty. Práce s bambusem jim jde podstatně lépe než nám. Konstrukci na závěr doplňujeme čtyřmi nafouknutými dušemi. Dalšího dne už vyplouváme. Začíná nám deset dnů plavby na primitivním plavidle o rozměrech dva krát tři metry po vodách jednoho z největších asijských veletoků. Vor líně pluje. Teprve po několika hodinách se před námi uprostřed vodní hladiny začínají vynořovat obrysy prvního ostrova. Je to Don Sai. Asi dva kilometry dlouhý úzký pás země s několika malými rybářskými osadami. Po připlutí na dohled k první vesnici budíme pozdvižení, zejména u dětí. Dospělí si od nás převážně udržují odstup. Podobný scénář se později mnohokrát opakuje. Na většinu zdejších míst noha Evropana dlouhé roky nevkročila. Vesnice na ostrovech nebyly výrazněji zasaženy válečnými konflikty, viditelné stopy zde zato zanechala místní varianta vynucené zemědělské kolektivizace. Neúspěšný experiment uplynulých desetiletí připomínají na březích větších ostrovů rezivějící pozůstatky ohromných zavlažovacích agregátů. V současnosti se vše přiblížilo opět poměrům, které se v oblasti utvářely po staletí. Rodiny ve vesnicích pěstují převážně pro svou potřebu rýži, banány a limetky. Na periodicky zaplavovaných březích zakládají zeleninové zahrádky s plůtky zabraňujícími v přístupu malým stádům dobytka. S výjimkou největšího ostrova Don Khong není na ostrovech elektřina. Jako náš nepřítel se v průběhu plavby projevuje vítr. Někdy nás na veletoku s minimálním převýšením žene zpět proti proudu, jindy zase nebezpečně blízko ke kambodžskému břehu. Potom se pádlování primitivními pádly vyrobenými ze stvolů bambusu stává sportovním výkonem.

mekong

Voda v Mekongu je překvapivě čistá a na mělčinách občas dohlédneme až na dno. Před našima očima se od rána do večera střídají fascinující obrazy rybářů rybařících mezi spletí ostrůvků či potápějících se krav, které se u dna řeky pasou na trsech zelených řas. U ostrova Don Khong přistáváme v místě, kde se nad řekou na skále majestátně tyčí starý buddhistický klášter. Přísný starší mnich, který se nám představuje jako Bung Seng, tady má na starosti skupinu asi patnácti mníšků ve věku přibližně od osmi do dvanácti let. Zatímco se s ním snažíme dorozumět, jeho svěřenci pod námi dovádějí nazí na malé pláži osvícené večerním sluncem. Po setmění získává místo nad skálou magické kouzlo. Zklidnění kluci se scházejí pod dohledem svého představeného v chrámu a nad řekou se nadlouho rozeznívá monotónní zpěv manter. Naše plavba se pomalu blíží k závěru. Obeplouváme jeden z největších ostrovů Don Som, na kterém i přespáváme. Dalšího dne zastavujeme ještě na ostrově Don Det. Ten je naprosto obležený turisty, kteří jezdí hromadně navštívit blízké vodopády ž 0 10 km a pozorovat sladkovodní delfíny. Oba ostrovy odděluje jen úzké říční rameno, ale jsou to dva naprosto odlišné světy. Na Don Somu jsou turisté naprosto neznámým pojmem. Plavbu končíme téměř na konci vnitrozemské delty u ostrova Don Tao v místě, kde říční navigace upozorňuje na blízkost vodopádů. Zatímco jedno říční rameno končí mohutnými peřejemi Somphamitských vodopádů, kde se voda prodírá rozeklanou roklí, další rameno asi po třech kilometrech přehrazuje rovnou nejmohutnější vodopád v jihovýchodní Asii – Khon Phapheng. Do toho už s naším vorem nepůjdeme.

Category: 2009 / 05

Text: Aleš Horáček, foto: Aleš Horáček a Tourismus Salzburger

Řekne-li se Mozartovy koule, každý si nejspíš představí čokoládové bonbony ve zlato-červeném obalu, které jsou běžně k dostání i na benzinových pumpách. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak.

Originální Mozartova koule je stříbrná s modrým potiskem a seženete ji jen v cukrárně firmy Fürst v rakouském Salcburku. Když v roce 1884 přišel do Salcburku cukrář Paul Fürst a v uličce Brodgasse číslo 13 si otevřel vlastní obchod, ještě nic nenasvědčovalo tomu, že rakouské městečko právě získalo další legendu. Tou největší byl již tehdy Wolfgang Amadeus Mozart, kterému čtyřicet let před tím na náměstí před domem manželky Constance město odhalilo obrovskou sochu. Zahájilo tím éru, ve které se slavný rodák stal pro Salcburk turistickým lákadlem a jeho jméno vyhledávanou obchodní značkou. Obchodníci začali nabízet Mozartův dort, Mozartův parfém i Mozartův krém na boty. Příležitosti se chopil také Paul Fürst. Měl v plánu vytvořit něco jedinečného. Dokonale kulatou a hladkou pralinku. Po mnoha experimentech měl recept, který jeho následovníci dodnes nemuseli měnit. Nejprve je nutné z čerstvých pistáciových oříšků vytvořit kvalitní marcipán, uválet z něj kuličku, tu obalit v nejjemnějším nugátovém krému a nakonec ponořit do tmavé čokolády. To se snadno řekne, ale jak docílit kulatého tvaru? Paul Fürst začal bonbony napichovat na dřevěné tyčinky a namáčet v horké čokoládě. Když poleva zatuhla, dřívko vytáhl a čokoládou zaplnil i otvor po něm. Zaměstnanci Fürstovy cukrárny nyní takto ručně vyrábějí 1,4 milionu koulí ročně. Při výrobě se nepoužívají žádné konzervační látky, i tak ale koule zůstanou čerstvé po dobu asi osmi týdnů. Paul Fürst svůj výrobek neopatřil ochrannou známkou, což se nám z dnešního pohledu může zdát pošetilé. Už proto, že za něj v roce 1905 na Světové výstavě v Paříži získal nejvyšší ocenění – zlatou medaili. Novinku proto brzy začali nabízet i další cukráři a již před první světovou válkou se Mozartovy koule vyráběly také strojově. Fürstovi potomci později svedli řadu jednání a právních bitev, aby bylo alespoň z názvů jednotlivých výrobků zřejmé, kde skutečně vznikl nápad šikovného cukráře. Původně lokální spor nakonec přerostl až v konflikt mezi Rakouskem a Bavorskem, jímž se zabývalo i Evropské společenství, tedy předchůdce Evropské unie. Až zakladatelovu vnukovi Norbertu Fürstovi se v roce 1996 podařilo získat konečný rozsudek, že jedině jeho firma smí pro svůj výrobek používat v názvu Mozartových koulí označení Originální, tedy Původní. Velké průmyslové firmy, jako rakouský Mirabell (vyrábí 90 milionů Mozartových koulí ročně) nebo bavorský Reber (půl milionu denně), proto označují své výrobky „jen“ slovem Pravé.

salcburg

Rozšířením počtu výrobců a strojovou výrobou dostaly Mozartovy koule často jiné chutě, náplně a dokonce i tvary. Podle původní receptury je kromě Fürstovy cukrárny vyrábí jen několik menších cukrářů – Engljähringer a Petrik v Salcburku a Dallmann v St. Gilgen. Salcburk ale po gastronomické stránce nabízí mnohem víc. V historickém barokním sále restaurace Stiftskeller St. Peter, zmiňované již roku 803, se téměř každý večer konají zvláštní koncerty. Hudebníci a zpěváci v historických kostýmech předvedou přímo před stoly hostů nejslavnější árie a duety z Kouzelné flétny, Dona Giovanniho a Figarovy svatby. V přestávkách pak číšníci servírují chody připravené podle receptů z Mozartovy doby. Na stůl tak postupně přijde krémová polévka s citronem a skořicí, prsíčka z kapouna se zeleninou a zákusek nazvaný, jak jinak, Mozartovo sladké tajemství. Restaurace Carpe Diem na začátku Obilné uličky (Getreidegasse) zase razí filozofii, že i jídlo do ruky může být zdravé a zajímavé. Dostanete zde například pokrm, který ze všeho nejvíc připomíná tatarský biftek s bramborovou kaší v kornoutku na zmrzlinu. Nejznámějším salcburským dezertem jsou dozlatova upečené vysoké sladké noky, které tvarem připomínají obrovské nedobytné hory. Připravují se vždy čerstvé, takže si na výsledek musíte chvíli počkat. Pokud si je objednáte, zjistíte, že zdolat je bez pomoci jiných představuje skutečně nadlidský výkon. Jedna porce stačí pro tři strávníky. Původ salcburských noků je zahalen tajemstvím. Určitě je ale nevytvořil Napoleon během svého pobytu v Salcburku, jak se lze dočíst v některých průvodcích. Jisté je, že v 19. století se postupně vyvíjely z noků z odpalovaného těsta přelitých žloutkovým krémem přes zapečenou vaječnou omeletu až po suflé, tedy jemný nákyp kypřený sněhem z bílků. Tak byly do kuchařských knih zapsány v polovině 19. století na podnět gurmeta arcivévody Johanna, syna císaře Leopolda II. Gastronomický zážitek ze Salcburku by nebyl úplný bez navštěvy místního pivovaru Stiegl s rozsáhlým muzeem výroby piva a stylovou hospodou s dlouhou řadou výčepních stolic. Ochutnat tu lze širokou škálu piv od černých přes kvasnicové až po různé ovocné kreace.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Danakilská proláklina v severní Etiopii byla vždy synonymem toho nejhoršího, co může člověk zažít. Spalující žár, minimum vody, solné pustiny a bizarní lávové příkrovy.

Každý, kdo o tomto proklatém místě mluvil, k němu měl buď respekt, nebo rovnou z něho strach. Báchorky a pověry o jednom z nejnehostinnějších míst planety kolují dodnes. Jaká je skutečnost? „Vítejte v pekle,“ vítá nás mladý Tigrejec, který jen tak očumoval, kdo přijede autobusem do poslední výspy civilizace, městečka Berahile. Tento shluk domů s plechovými střechami, mešitou a ruinami kostela byl vybudován již za císaře Menelika, který se snažil vytvořit opěrný bod k trvalému ovládnutí oblasti. Dnes je tady, na konci silnice, po které občas jezdí i autobus, malé správní středisko, odkud si vládnou Afarové. „Jste zatčeni, určitě nemáte povolení,“ ujímá se nás okamžitě policista v zrcadlových brýlích a oškubané uniformě. Bez dalších řečí nás eskortuje na nedalekou stanici. U kamenného domu posedává na zbytcích nábytku a židlí několik policistů se samopaly. Zbraně jsou samozřejmostí u každého muže v této zemi, takže vlastně ani nebudí přílišný respekt. Naše přítomnost policisty evidentně potěšila, protože z nás ucítili peníze. Jediná možnost, jak tu někoho pořádně oškubat, je soustředit se na občasné turisty, přijíždějící v džípech. Jenže my přijeli autobusem a naším cílem byla úplně jiná cesta. Chtěli jsme jen jít spolu s jednou z karavan, které putují až z dalekého Mekele za žádanou solí. Je to jedna z posledních karavanních stezek, která dosud v Africe funguje. Všude jinde na Sahaře už dnes karavany vystřídaly náklaďáky. Jen tady v Etiopii je lidská práce a velbloudí doprava pořád levnější, než budovat nákladné cesty a posílat po nich kamiony. „Kolik zaplatíš, když vás pustíme, kam chceš?“ Čekal jsem spíše vytáčky, než se dozvím cenu, kterou je nutné zaplatit, ale tady jsou zvyklí jít hned na věc. Sice nejsme zatčeni, ale bez doprovodu se prý nesmíme pohybovat ani po Berahile. Nekompromisní policisté nás posílají na vzdálený úřad, kde snad někdo tuší, jaký papír nám má za tučný honorář vydat.

HRA NERVŮ

Nově zřízené úřady tady v pustině mezi horami vypadají, jako kdyby sem ani nepatřily. Novotou zářící kancelář s klimatizací a počítačem pečlivě zabaleným do igelitů. Prý dar od Evropské unie. Škoda, že do Berahile není zavedena elektřina. Ale snad tuto hodnotnou pomoc využijí někdy v budoucnu. Nepříjemný pán na otočné židli, také přikryté igelitem, patří k ukázkovým mocným mužům, kterých se dotkla pravidelná renta. Vyžraný velmož s celou plejádou poskoků a leštičů klik je mocným a neomezeným vládcem oblasti, kam moc centrální vlády nedosahuje. Stejně jako nedosahuje k policistům, kteří se nás opět ujali a rozhodli se uzavřít obchod. Do pouště prý bez doprovodu několika policistů nesmíme, ale když dáme ekvivalent deseti tisíc korun na muže, tak nás budou rádi doprovázet. Celý zbytek dne jsme strávili smlouváním, odpočinkem u přeslazeného čaje a dalším licitováním. Nakonec jsme došli k přesvědčení, že přítomnost uniforem je na naší cestě absolutní zbytečností. Naše rozhodnutí znamenalo vyhoštění. Ráno jsme měli opustit oblast v doprovodu eskorty. Místo toho se ale před námi celou noc policisté a různí majitelé velbloudů předháněli, kdo nám dá nižší nabídku za doprovod ve svém volném čase. S přibývající hodinou se cena začala smrskávat na desetinu. Když velitel policistů zjistil naši ne ústupnost a omezený rozpočet, rozhodl se rychle. Konečně navrhl rozumnou cenu za dva policisty, dva velbloudy a průvodce. Cesta za snem mohla začít. Jen bylo nutné zaplatit zálohu, která rychle zmizela v policistově bezedné kapse.

LÍNÁ KARAVANA

Ještě před rozbřeskem na nás čekal velbloudář Jásin a policista, taktéž Jásin, který se rozhodl, že bude i naším průvodcem. Je jedním z Afarů, proslaveného kmene, který obývá největší pustinu. Druhý policajt, který s námi měl jít, se začal vymlouvat na bolavé nohy. Dokonce mi byl ochotný poskytnout i svou zbraň, jen aby s námi nemusel. Svůj podíl už dostal, tak neměl důvod se namáhat. Jak se později potvrdilo, naše ochrana, kterou se všichni oháněli, nebyla až tak důležitá. V terénu byli strážci zákona často prvními, kdo zmizel za prvním záhybem. Cesta z Berahile se ubírala rozeklaným údolím mezi drolícími se horami. Bylo až s podivem, že se našel někdo, kdo vyprojektoval silnici z vysoko položeného Mekele po úbočí hor prudce dolů. Hned za vesnicí ukazovaly krutost přírody zdechliny velbloudů a oslů, ale v těchto dnech mi místo, kam se všichni bojí, nepřišlo až tak extrémní. Teplota sice byla stále vysoká, ale těžké černé mraky na obloze spíše věštily brzký déšť, který tu údajně přichází maximálně dvakrát do roka. K naší karavaně se připojil další mladík. Prý má vypomáhat s velbloudy, ale jak se brzy ukázalo, náš policista byl unavený nošením zbraně, a tak z něj udělal nosiče samopalu. I mladík se ale brzy unavil, a tak mi tak dlouho s radostí ukazoval, jak se zbraní míří, až se ocitla na mých zádech a nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Jednoduše je to jen těžká věc, která nepříjemně dloube do zad.

VELBLOUDÍ DÁLNICE

Z domova od stolu vypadá Danakilská proláklina jako jedno z posledních bílých míst Afriky. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik lidí v této pustině potkám. Celý den jsme potkávali karavany, které naložené solnými deskami mířily do dalekého Mekele. Od solného jezera, kde se solná krusta láme a upravuje do desek, čeká karavanu dlouhý pochod a výstup na Etiopskou vysočinu skoro do závratných tří tisíc metrů nad mořem. V Danakilu je naopak většina oblasti na úrovni moře a často i pod ní. Cesta trvá karavanám tam a zpět skoro celý měsíc. Chodí se většinou v období etiopské zimy, od konce listopadu do začátku března, kdy je oblast nejen dostupná, ale i teplota v proláklině dosahuje „pouhých“ čtyřiceti stupňů. V období horka se totiž poušť mění v rozžhavené peklo, které likviduje vše živé. Nyní provoz skoro připomínal dálnici, sice trochu pomalejší, ale o to atraktivnější. Dokonce nechybělo ani cosi jako motoresty. Velký pohyb přivábil podnikavce, kteří si podél karavanní stezky vybudovali jednoduché chatrče. Tady u malých ohnišť provozovali občerstvení formou silného černého čaje s velkou dávkou cukru. Někde byl majitel podnikavější a vedle osvěžovny umístil i kůly pro parkování zvířat spolu s prodejem krmiva pro hladová zvířata. Taková opravdová benzínka se vším všudy. Druhá mylná představa byla, že široko daleko nenarazíme na vodu. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik mě na proslavené poušti čeká v takové výhni vody. Ve skalních roklích, klesajících hluboko dolů k poušti, zurčely prameny a dravá říčka si klestila cestu kamenitým dnem. Na některých místech, kde se údolí zužovalo do pouhých dvou metrů šířky, bylo vidět i naplaveniny a zaklesnuté kmeny stromů ve výšce dobrých šesti metrů. Když asi šedesátkrát denně brodíte řeku, která se z malého potůčku proměnila v tok s hloubkou po pás, chtě nechtě se v duchu musíte ptát: „Nejsme někde jinde? Nepopletli jsme si cestu?“

PENIS JAKO DŮKAZ

Pomalu a obezřetně se ke mně posouvá spoře oblečený stařešina v typické bederní zástěře zvané sanafil a s holí v ruce. Když už je docela blízko, začne se mě opatrně dotýkat a okukovat mě. Setkání s domorodými obyvateli je zážitek. Většina afarských mužů má za pasem hodně ostrý, oboustranně broušený nůž, který je nejen symbolem dospělosti, ale především účinnou zbraní. Staré afarské přísloví říká: „Nůž z pouzdra se nevytahuje bezdůvodně!“ A tak nepřekvapí dávný zvyk, kdy se muž mohl oženit, až když zabil prvního nepřítele. Jako důkaz bylo vyžadováno jeho přirození. V místě, kde vláda nad vodou rozhoduje o přežití, byla likvidace nebo kastrace nepřátel účinným způsobem, jak zabránit pokračování konkurenční linie. Přesto ten, komu bylo nabídnuto čerstvé vařené mléko, byl pod ochranou hostitele, který byl za svého hosta rozhodnut položit i vlastní život. „Fotografuj, až ti to dovolí muži,“ radí náš průvodce. Tady v divokém kraji platí úplně jiná pravidla a obyčejné fotografování může být i důvodem k útoku. „Bělochu, ochutnej náš chléb,“ křičí zdáli muž, který hlídá zavazadla karavany. V rozpáleném popelu vyhrabává klacíkem velké spálené koule domácího chleba. Tady uprostřed rozeklaných hor je trocha mouky a vody opravdovou pochoutkou. Jinou možností je mléko nebo maso. Pokud jste v pustině a nemáte nic jiného než věrného velblouda, pak je jedinou možností, jak se napít, jen žíla zvířete. Teplá krev může zachránit i život. V Danakilu by vegetarián asi zemřel hlady.

BAR V POUŠTI

Konečně jsme opustili hory a vydali se do nekonečných rovin. Denní pochod se stává pravým peklem. Teplota závratně stoupá, před námi jen cesta vyprahlou pouští, kterou jako memento vroubí kostry zvířat. Jeden z mýtů tedy konečně dostává konkrétní podobu. Tady se můžete plahočit kamkoliv, ale na vodu už nenarazíte. Je až s podivem, jak dokonale mají místní muži vyvinutý cit pro orientaci. Na první pohled tu není nikde ani stopa po nějakém znamení nebo výrazném bodu, přesto nás neomylně vedou k cíli. Jako z jiného světa vypadá vesnice Hamd Ela. Několik chatrčí a bar, kde to šlape. Největším překvapením je ohromný satelit s agregátem, který přináší světové novinky i do tohoto zapadlého koutu. Důvodem je také přítomnost etiopské armády, která hlídá strategickou hranici. Vždyť Eritrea je už jen pouhých třicet kilometrů odsud. A nenadálý vpád dravého souseda, který vyprovokoval války už snad se všemi okolními zeměmi, si tady dobře pamatují. I našemu policistovi Jásinovi se tu zalíbilo natolik, že tu zůstal. Jednak nám ukazoval bolavé nohy, a také zatoužil po poklidném nicnedělání v bohatě zásobeném baru. Už jsme s ním nehnuli. Jediné, co pro nás udělal, bylo, že nás poučil, jak máme střílet, kdyby nás někdo napadl. Výborná ochrana. Už se nedivím, že tu před lety unesli britského konzula. Asi mu jednoduše utekli přidělení policisté. Náš policista Jásin se také náležitě činil. Během naší několikadenní nepřítomnosti vypil celý bar a pak nám v klidu oznámil, kolik máme zaplatit. A že se jako muslim opíjel místní pálenkou? Alláh je prý daleko, a když to vše zaplatíme, bude nás mít rád stejně jako jeho.

ŽIVOT ZA SŮL

Dolování soli v Danakilu má velkou tradici. Sůl se vždy vyvažovala zlatem a byla velice žádaným artiklem. První zprávy se objevují už ze 6. století. Kdo v poušti mezi solnými jezery nebyl, nemůže si vůbec představit, jak takový důl vypadá. Už zdáli se k němu táhnou stopy zvířat, která se na planině propadají do lehké krusty soli a zeminy v místech vyschlé části jezera. V okamžiku, kdy zapadnete až po kolena, začnete chápat zrádnost solných jezer, která dokážou člověka i pohřbít. I když bylo jezero ještě v dáli za obzorem, shluk postav a velbloudů už vypadal jako velice živé mraveniště. Čím víc jsme se blížili, tím víc důl nabýval podobu ohromné fabriky. Tady, na vysychající hladině jezera, byla solná krusta silná i třicet centimetrů. Velké množství honáků vyměnilo svou karavanu za páčidla, sekery a dláta, kterými dobývali pevné solné desky. Unavení muži po dlouhé cestě neváhali pracovat nonstop, jen aby nalámali co nejvíce soli a mohli opustit rozpálenou pláň, která byla nevlídná i pro ně. Každá deska ještě vyžadovala pečlivé uhlazení do tvaru, který může být v balíku uložen do košů a popruhů na čekající zvířata. Ohromující prostá manufaktura pod širým nebem, která dokáže uživit tolik lidí. Pořekadlo „sůl nad zlato“ zde dostalo nový smysl. Na jinak opuštěné pláni probíhal ve velkém žáru každodenní boj s přírodou. Vydržet mohli jen ti silní a mohyly podél cesty vypovídaly o nemilosrdném kraji, který se nenechal jen tak podmanit.

peklo

MOKRÝ EPILOG

Kdosi z Afarů nám říkal, že v Danakilu prší jen jeden až dva dny v roce. Při návratu jsme si to vybrali nad limit. Těžké bouřkové mraky spustily svou dávku sprchy a nemilosrdnou pláň začaly zkrápět těžké kapky. Tady na to nikdo nebyl připraven. Déšť v poušti bývá spíše zázrakem. Když v dusném dni, kdy teplota překračuje čtyřicítku, začne cedit, zprvu to nevadí. Spíše skáčete mezi kapkami a vychutnáváte si nečekanou sprchu, alespoň smyjete prach z cesty. Jenže když už déšť trvá několik dnů, začíná být zima i na poušti. Zdejší domy na déšť nejsou vybaveny. Jednoduché rohože protékají jako cedník, takže nezbývá, než celou noc prožít u malého ohniště a čekat, jestli bude lépe. Prašná cesta se proměnila v bahenní lázně a největší překvapení nás čekalo u říčky, která se ztrácela u paty hor v poušti. Nyní se proměnila v zuřivý veletok strhávající vše, co mu stálo v cestě. Veškerá voda z hor se řítila rozlít do pouště. Cesta zpět rozeklaným údolím byla v tuto chvíli nemyslitelná. A věděli to i lidé od karavan, kteří úzkostlivě hleděli na černou oblohu. Jejich jediným pokladem byla sůl, a těch pár igelitových pytlů nemohlo zachránit to, co z pustiny s velkou dřinou vyrvali vlastníma rukama.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Předkové dnešních hadů se kdysi dávno vynořili z podzemních chodeb, kde je evoluce zformovala do podoby dlouhých beznohých tvorů. Zdálo by se, že s takovým tělem nemůžou mít na denním světle na růžích ustláno.

Primitivní hadi se však pevně obtočili kolem své příležitosti a vydali se na vítězné tažení, které skončilo až v korunách stromů. Mezi potomky hadích dobyvatel světa světla patří i obávaní lovci tropických krajin – svalnaté krajty. Navzdory mylným představám mnoha lidí nenajdeme mezi přibližně třiceti druhy krajt ani jedinou jedovatou. Všechny se proto při lovu spoléhají jen na vlastní sílu. Vůbec jim to však nemusí vadit. Dokonalejší nástroj ke rdoušení kořisti, než jaký představuje krajtí tělo, snad příroda ani nemohla vyvinout. Rekordmanka hadího světa, krajta mřížkovaná (Python reticulatus) z jihovýchodní Asie, dorostla bez dvaceti centimetrů desetimetrové délky a neověřené zprávy mluví o hadech ještě delších. Takový kolos je délkou srovnatelný s městským autobusem Karosa a váží asi sto padesát kilo. Lovecké síly má tedy na rozdávání. Krajty při lovu fungují jako neúprosné svěráky vybavené nekonečnou trpělivostí. Zatímco menší druhy po kořisti aktivně pátrají, jejich větší příbuzní si nejraději vyhlédnou vhodné místo a tiše čekají, až jim večeře přijde pod nos. Lovící krajta dokáže po čichu poznat, kudy její oblíbená kořist nejčastěji prochází. Nezřídka se na takové slibné místo vrací po několik nocí, než se dočká výživné odměny za svou snahu. Ačkoli patří krajty mezi nejpomalejší hady světa, její konečný výpad na kořist je téměř nepostřehnutelný. Stejně jako v mnoha jiných případech však i zde platí, že strach má velké oči. Lidé často hadí „bleskurychlost“ značně zveličují. I ta nejzdatnější krajta útočí třikrát pomaleji, než jakou rychlostí zasáhne cíl pravačka trénovaného boxera. Had svine přední část těla do esovité smyčky a vymrští hlavu s otevřenou tlamou k vyhlédnuté oběti. Dlouhé, nazad zahnuté zuby se do jejího těla zaseknou jako rybářské háčky, aby úlovek na poslední chvíli neunikl smrtícímu sevření. Pak přichází nejdůležitější lovecká finta krajt. Bleskově obtočí kořist smyčkami těla a s každým lapavým výdechem oběti sevření stahují, dokud chycený živočich nevydechne naposled.

TLUSTÉ DO TENKÉHO

Usmrcení kořisti je však jen polovinou úspěchu. Po vydařeném lovu musí krajta bezvládný úlovek ještě nasoukat do svých útrob. Její jehlovité zuby sice udrží kořist lépe než čelisti kleští, rozporcovat ji však nedokážou. Nezbývá tedy nic jiného než si na úlovku pochutnat vcelku. Velké krajty však loví i menší jelínky, africké antilopy či prasata. Rovněž jejich menší příbuzné často zdolají kořist, která je mnohonásobně větší než jejich hlava. Jak tedy dostat tlusté do tenkého? Krajty na to mají geniální recept. Jejich lebka připomíná spíše trubkové lešení spojené pružnými vazy. Jednotlivé protáhlé a redukované kosti se od sebe mohou oddálit, zatímco spodní čelist vyskočí z čelistního kloubu. Tlama se tak může roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů a pohltit překvapivě velkou kořist. Obě poloviny spodní čelisti jsou spojené jen volně, takže se mohou pohybovat poměrně nezávisle na sobě. Had posouvá po těle kořisti střídavě levou a pravou stranu čelisti. Jeho tlama tak doslova „kráčí“ po kůži oběti a krajta se na svou oběť pomalu navléká. Pozření obzvláště vydařeného úlovku může krajtě trvat řadu hodin. Kromě samotného polykání proto musí vyřešit ještě jeden technický háček – jak to udělat, aby se s tlamou nacpanou k prasknutí při polykání sama nezadusila. Řešení je překvapivě prosté: had může při hostině vysunout průdušnici ústící ve spodní části tlamy a proměnit ji v dýchací trubici, která ho udržuje při životě stejně jako šnorchl potápěče. Krajty v různých končinách světa přitom pilně polykají rozmanité živočichy. Před plně dorostlou africkou krajtou písmenkovou (Python sebae) si nemohou být jisté ani impaly či gazely, zatímco stromová krajta zelená (Chondro python viridis) pronásleduje ve větvích ptáky a drobné savce. Australská krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus) má v obzvláštní oblibě ještěry a hady včetně prudce jedovatých pakober. Bez nejmenších problémů přitom pozře pakobru téměř stejně dlouhou, jako je sama.

TEPELNÉ OBRAZY

Lidé si o těchto nebohých plazech vymysleli mnoho pověr pro jejich nehybný hadí pohled. Za jeho upřenost mohou srostlá oční víčka, která jako bezpečnostní brýle chrání oči před poškozením. Hadi tedy nikdy nemrkají, čímž si vysloužili nespravedlivé nařčení z hypnotizování kořisti před útokem. Na rozdíl od nás i ostatních plazů zaostřují pohled nikoli zakřivením čočky, ale jejím posunováním dopředu a zpátky. Ačkoli hadi většinou vidí barevně, vnímají dobře jenom pohyblivé předměty, a to ještě do vzdálenosti pouhých pěti metrů. Krajty však svou krátkozrakost kompenzují velmi zajímavým způsobem. Díky několika smyslovým jamkám v šupinách podél tlamy totiž „vidí“ teplo, které vyzařují předměty kolem nich. Protože většinou loví teplokrevnou kořist, získávají tím bezesporu velmi zajímavé informace. Přenosné termovizory na hlavě jim však mohou rovněž prozradit, zda se neblíží nějaký dravec či jaké místo v okolí si vybrat k udržení optimální teploty těla. Mají sice dosah menší než půl metru, zato však registrují změny teploty v řádu zlomků stupně Celsia. Porovnáváním vjemů z jamek na obou stranách hlavy může krajta zjistit velikost, polohu a dokonce i vzdálenost vnímaného tepelného zdroje. Můžeme tedy říct, že „vidí“ teplo prostorově. Díky tomu může přesně útočit na kořist i v absolutní tmě. Slovo vidět přitom můžeme brát i bez uvozovek. Podle posledních výzkumů totiž tepločivné jamky fungují na principu dírkové komory (camera obscura). Pracují tedy obdobně jako primitivní oči bez čoček, kterými se rozhlížejí například hlubinní hlavonožci loděnky. Místo sítnice je na zadní straně jamky membrána protkaná smyslovými zakončeními postranní větve trojklaného nervu. Na jednom čtverečním centimetru má krajta těchto tepelných čidel víc než člověk v kůži celého těla. Tepelné záření pak na citlivé vrstvě vytváří obrazy podobně jako světlo na oční sítnici.

objeti

SYČÍCÍ INKUBÁTORY

Krajty obývají tropické pásmo, kde panují po většinu roku příznivé životní podmínky. Některé z nich proto prožívají období milostné touhy celoročně, na jiné doléhá volání rodu v té nepříhodnější době. Tu správnou chvíli poznají díky změnám vlhkosti, okolní teploty nebo doby slunečního svitu. Jakmile je všechno tak, jak má být, vydávají se beznozí ženichové pátrat po partnerkách. Hadí nevěsty jim zásnubní cestu usnadňují tím, že za sebou zanechávají neodolatelný vábivý pach z análních žláz. Roztoužený samec tuto vůni lásky vnímá pomocí rozeklaného jazyka, který podává molekuly pachů do citlivého Jacobsonova orgánu na patře tlamy. Jestliže se k jediné samici sleze hned několik uchazečů o přízeň, většinou spolu začnou zápasit. Krajtí souboje mají podobu jakýchsi tanců, při kterých se soupeři navzájem proplétají a snaží se vlastním tělem přitlačit konkurenta k zemi. Dlouhými špičatými zuby na sebe útočí jen výjimečně. Vítěz pak má právo připojit se k čekající samici a zahájit milostné hrátky, které nezřídka trvají několik hodin. U některých druhů se však všichni samci bez dlouhých okolků na nebohou samici vrhnou a každý z nich se snaží dosáhnout vytouženého cíle jako první. Po úspěšné svatební noci nastává pro budoucí krajtí matku období horečného shánění potravy a pečlivého vyhřívání. Musí zajistit vyvíjejícím se vajíčkům dostatek tepla a zároveň se připravit na nejnamáhavější část svého života. Na rozdíl od naprosté většiny plazů totiž o svůj bílý poklad, který se může skládat až ze stovky vajíček s kožovitou skořápkou, pečuje až do vylíhnutí mláďat. V praxi to znamená, že se kolem snůšky obtočí a přibližně čtvrt roku ji hlídá. Opouští ji jen na krátké chvilky, aby se napila a zvlhčila vajíčka vodou, která ji ulpěla na kůži. Potravu během inkubace nepřijímá vůbec. Někdy ji stojí její úsilí až polovinu tělesné hmotnosti a trvá další dva nebo i tři roky, než je připravená absolvovat mateřské povinnosti znovu. Může si však být jistá, že maximálně usnadnila příchod na svět další várce obratných škrtičů vybavených termovizí.

Category: 2009 / 05

Předkové dnešních hadů se kdysi dávno vynořili z podzemních chodeb, kde je evoluce zformovala do podoby dlouhých beznohých tvorů. Zdálo by se, že s takovým tělem nemůžou mít na denním světle na růžích ustláno. Primitivní hadi se však pevně obtočili kolem své příležitosti a vydali se na vítězné tažení, které skončilo až v korunách stromů.

Mezi potomky hadích dobyvatel světa světla patří i obávaní lovci tropických krajin – svalnaté krajty. Navzdory mylným představám mnoha lidí nenajdeme mezi přibližně třiceti druhy krajt ani jedinou jedovatou. Všechny se proto při lovu spoléhají jen na vlastní sílu. Vůbec jim to však nemusí vadit. Dokonalejší nástroj ke rdoušení kořisti, než jaký představuje krajtí tělo, snad příroda ani nemohla vyvinout.

Rekordmanka hadího světa, krajta mřížkovaná (Python reticulatus) z jiho­východní Asie, dorostla bez dvaceti centimetrů desetimetrové délky a neověřené zprávy mluví o hadech ještě delších. Takový kolos je délkou srovnatelný s městským autobusem Karosa a váží asi sto padesát kilo. Lovecké síly má tedy na rozdávání.

Krajty při lovu fungují jako neúprosné svěráky vybavené nekonečnou trpělivostí. Zatímco menší druhy po kořisti aktivně pátrají, jejich větší příbuzní si nejraději vyhlédnou vhodné místo a tiše čekají, až jim večeře přijde pod nos. Lovící krajta dokáže po čichu poznat, kudy její oblíbená kořist nejčastěji prochází. Nezřídka se na takové slibné místo vrací po několik nocí, než se dočká výživné odměny za svou snahu.

Ačkoli patří krajty mezi nejpomalejší hady světa, její konečný výpad na kořist je téměř nepostřehnutelný. Stejně jako v mnoha jiných případech však i zde platí, že strach má velké oči. Lidé často hadí „bleskurychlost“ značně zveličují. I ta nejzdatnější krajta útočí třikrát pomaleji, než jakou rychlostí zasáhne cíl pravačka trénovaného boxera.

Had svine přední část těla do esovité smyčky a vymrští hlavu s otevřenou tlamou k vyhlédnuté oběti. Dlouhé, nazad zahnuté zuby se do jejího těla zaseknou jako rybářské háčky, aby úlovek na poslední chvíli neunikl smrtícímu sevření. Pak přichází nejdůležitější lovecká finta krajt. Bleskově obtočí kořist smyčkami těla a s každým lapavým výdechem oběti sevření stahují, dokud chycený živočich nevydechne naposled.

TLUSTÉ DO TENKÉHO

Usmrcení kořisti je však jen polovinou úspěchu. Po vydařeném lovu musí krajta bezvládný úlovek ještě nasoukat do svých útrob. Její jehlovité zuby sice udrží kořist lépe než čelisti kleští, rozporcovat ji však nedokážou. Nezbývá tedy nic jiného než si na úlovku pochutnat vcelku.

Velké krajty však loví i menší jelínky, africké antilopy či prasata. Rovněž jejich menší příbuzné často zdolají kořist, která je mnohonásobně větší než jejich hlava.

Jak tedy dostat tlusté do tenkého? Krajty na to mají geniální recept. Jejich lebka připomíná spíše trubkové lešení spojené pružnými vazy. Jednotlivé protáhlé a redukované kosti se od sebe mohou oddálit, zatímco spodní čelist vyskočí z čelistního kloubu. Tlama se tak může roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů a pohltit překvapivě velkou kořist.

Obě poloviny spodní čelisti jsou spojené jen volně, takže se mohou pohybovat poměrně nezávisle na sobě. Had posouvá po těle kořisti střídavě levou a pravou stranu čelisti. Jeho tlama tak doslova „kráčí“ po kůži oběti a krajta se na svou oběť pomalu navléká.

Pozření obzvláště vydařeného úlovku může krajtě trvat řadu hodin. Kromě samotného polykání proto musí vyřešit ještě jeden technický háček – jak to udělat, aby se s tlamou nacpanou k prasknutí při polykání sama nezadusila. Řešení je překvapivě prosté: had může při hostině vysunout průdušnici ústící ve spodní části tlamy a proměnit ji v dýchací trubici, která ho udržuje při životě stejně jako šnorchl potápěče.

Krajty v různých končinách světa přitom pilně polykají rozmanité živočichy. Před plně dorostlou africkou krajtou písmenkovou (Python sebae) si nemohou být jisté ani impaly či gazely, zatímco stromová krajta zelená (Chondro­python viridis) pronásleduje ve větvích ptáky a drobné savce. Australská krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus) má v obzvláštní oblibě ještěry a hady včetně prudce jedovatých pakober. Bez nejmenších problémů přitom pozře pakobru téměř stejně dlouhou, jako je sama.

TEPELNÉ OBRAZY

Lidé si o těchto nebohých plazech vymysleli mnoho pověr pro jejich nehybný hadí pohled. Za jeho upřenost mohou srostlá oční víčka, která jako bezpečnostní brýle chrání oči před poškozením. Hadi tedy nikdy nemrkají, čímž si vysloužili nespravedlivé nařčení z hypnotizování kořisti před útokem. Na rozdíl od nás i ostatních plazů zaostřují pohled nikoli zakřivením čočky, ale jejím posunováním dopředu a zpátky. Ačkoli hadi většinou vidí barevně, vnímají dobře jenom pohyblivé předměty, a to ještě do vzdálenosti pouhých pěti metrů.

Krajty však svou krátkozrakost kompenzují velmi zajímavým způsobem. Díky několika smyslovým jamkám v šupinách podél tlamy totiž „vidí“ teplo, které vyzařují předměty kolem nich. Protože většinou loví teplokrevnou kořist, získávají tím bezesporu velmi zajímavé informace. Přenosné termovizory na hlavě jim však mohou rovněž prozradit, zda se neblíží nějaký dravec či jaké místo v okolí si vybrat k udržení optimální teploty těla. Mají sice dosah menší než půl metru, zato však registrují změny teploty v řádu zlomků stupně Celsia. Porovnáváním vjemů z jamek na obou stranách hlavy může krajta zjistit velikost, polohu a dokonce i vzdálenost vnímaného tepelného zdroje. Můžeme tedy říct, že „vidí“ teplo prostorově. Díky tomu může přesně útočit na kořist i v absolutní tmě.

Slovo vidět přitom můžeme brát i bez uvozovek. Podle posledních výzkumů totiž tepločivné jamky fungují na principu dírkové komory (camera obscura). Pracují tedy obdobně jako primitivní oči bez čoček, kterými se rozhlížejí například hlubinní hlavonožci loděnky. Místo sítnice je na zadní straně jamky membrána protkaná smyslovými zakončeními postranní větve trojklaného nervu. Na jednom čtverečním centimetru má krajta těchto tepelných čidel víc než člověk v kůži celého těla. Tepelné záření pak na citlivé vrstvě vytváří obrazy podobně jako světlo na oční sítnici.

SYČÍCÍ INKUBÁTORY

Krajty obývají tropické pásmo, kde panují po většinu roku příznivé životní podmínky. Některé z nich proto prožívají období milostné touhy celoročně, na jiné doléhá volání rodu v té nepříhodnější době. Tu správnou chvíli poznají díky změnám vlhkosti, okolní teploty nebo doby slunečního svitu.

Jakmile je všechno tak, jak má být, vydávají se beznozí ženichové pátrat po partnerkách. Hadí nevěsty jim zásnubní cestu usnadňují tím, že za sebou zanechávají neodolatelný vábivý pach z análních žláz. Roztoužený samec tuto vůni lásky vnímá pomocí rozeklaného jazyka, který podává molekuly pachů do citlivého Jacobsonova orgánu na patře tlamy.

Jestliže se k jediné samici sleze hned několik uchazečů o přízeň, většinou spolu začnou zápasit. Krajtí souboje mají podobu jakýchsi tanců, při kterých se soupeři navzájem proplétají a snaží se vlastním tělem přitlačit konkurenta k zemi. Dlouhými špičatými zuby na sebe útočí jen výjimečně.

Vítěz pak má právo připojit se k čekající samici a zahájit milostné hrátky, které nezřídka trvají několik hodin. U některých druhů se však všichni samci bez dlouhých okolků na nebohou samici vrhnou a každý z nich se snaží dosáhnout vytouženého cíle jako první.

Po úspěšné svatební noci nastává pro budoucí krajtí matku období horečného shánění potravy a pečlivého vyhřívání. Musí zajistit vyvíjejícím se vajíčkům dostatek tepla a zároveň se připravit na nejnamáhavější část svého života. Na rozdíl od naprosté většiny plazů totiž o svůj bílý poklad, který se může skládat až ze stovky vajíček s kožovitou skořápkou, pečuje až do vylíhnutí mláďat.

V praxi to znamená, že se kolem snůšky obtočí a přibližně čtvrt roku ji hlídá. Opouští ji jen na krátké chvilky, aby se napila a zvlhčila vajíčka vodou, která ji ulpěla na kůži. Potravu během inkubace nepřijímá vůbec.

Někdy ji stojí její úsilí až polovinu tělesné hmotnosti a trvá další dva nebo i tři roky, než je připravená absolvovat mateřské povinnosti znovu. Může si však být jistá, že maximálně usnadnila příchod na svět další várce obratných škrtičů vybavených termovizí.

KRAJTY ZBLÍZKA

 Pevné šupiny účinně zadržují vlhkost v těle a brání tak jeho vyschnutí. Zároveň představují jakési plátové brnění, které chrání plazy před zuby drobných dravců nebo kusadly a žihadly hmyzu. Hadí šupiny, obzvláště zvětšené břišní štítky, se významně podílejí na pohybu.

 Na rozdíl od savců rostou krajty po celý život. Mláďata velkých druhů jsou při vylíhnutí dlouhá méně než půl metru, po roce života dorostou průměrně dvou metrů, ve čtyřech letech tří metrů a v deseti letech měří šest metrů. Po patnáctém roce života už krajty rostou velmi pomalu.

 Během růstu krajty periodicky svlékají svrchní vrstvu pokožky – v prvním roce života až desetkrát, po patnáctém roce i méně než jednou za rok. Mláďata se díky rychlému růstu dokážou brzy bránit menším dravcům.

 Krajty ovládají hned několik typů pohybu a dosahují tím obratnosti, kterou by od beznohých tvorů očekával málokdo. Některé z nich mají páteř složenou z více než čtyř set obratlů, ke kterým se upínají žebra. Silné mezižeberní svaly ohýbající tělo pak obstarávají hlavní pohybovou sílu.

Category: 2009 / 05

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Zelená, elegantně prohnutá lodní žebra vzpínají svou náruč k obloze a postupně mizí pod prkny lodních boků. Jak loď roste, přibývá svérázných podpěr. Stabilitu zajišťuje zdánlivě vratká konstrukce ze dvou zprohýbaných plechových sudů a několika kousků prken.

Jachtař zvyklý na sterilitu evropských loděnic jen zírá. Proč si to tady fotografujete? Vy jste novináři? Pojďte, prosím, za mnou,“ strká nás do kanceláře policajt v tuniském přístavu Teboulba. „Kdepak novináři, jsme turisté! Máte tady krásné barevné lodě, a tak si je fotíme na památku,“ zkušeně lžeme důležitému náčelníkovi s velkým knírem. „Tak tuhle nefotografujte!“ ukazuje rychlou strážní loď, o kterou se tak báli. Nás by to nenapadlo ani ve snu. Jedná se o úplně obyčejný a ani nijak moderní zodiak. Bleskově zahneme za roh do doků. Tady čeká neuvěřitelný svět dřeva, seker, pil, nýtů, hřebíků, plechovek s barvami a řádně mozolnatých a špinavých mužských tlap.

LODĚ NA SUCHU

Rybářských přístavů jako je Teboulba je v Tunisku spousta. Místní je vyčíslí rozmáchlým gestem a speciální francouzskou číslovkou pfff!, což znamená něco jako víc než dost. Suchých doků na opravu lodí také není málo, ale je jen pár loděnic, které jsou schopny podle požadavků rybářů vyrobit téměř jakoukoliv dřevěnou loď. Teboulba je jednou z nich. Na místě starých přístavních skladů napočítám na suchu na sedmdesát lodí. Opravované i nově stavěné. Sedmimetrové čluny i několik desítek metrů dlouhé vysoké rybářské lodě. Dva pirátské turistické škunery a třetí se staví. Zdejší tesaři zvládnou všechny tvary. Pomalu mě začínají bolet nohy a sedám si na mohutné kmeny stromů. Napadá mě, odkud asi jsou? Policie je z dohledu, a tak se můžeme ptát. Stromy jsou místní, ze severu země, kam zasahuje pohoří Velkého Atlasu, ale dřevo se vozí i z Egypta nebo dokonce ze Švédska. Cena a doba stavby jsou podle různé velikosti lodí tak variabilní, že je předem jasné, že otázky jsou zbytečné.

MISTR HARAMPÁDÍ

Pojízdný jeřáb, který prý uzvedne na sto padesát tun, právě vytáhl z vody rybářskou bárku a veze ji napříč celým dokem. Zdá se, že musí být očištěna a opravena pokud možno do zítra. Posádka, kterou vytáhl spolu s lodí, za pomalé tříkilometrové jízdy seskakuje a špachtlemi začíná ještě za převozu seškrabovat na bocích usazené řasy. Tam, kde bude loď stát, zatím jakýsi otrhaný šmudla dotlačil dvoukolák plný zprohýbaných klád a kusů dřeva. Vozík má každé kolo jinam a vypadá, že se musí zákonitě rozpadnout. „Tomu chlápkovi bychom měli dát na oběd,“ napadá nás. V zápětí se ukáže, že špinavý „žebrák“ je ve skutečnosti mistr nad mistry, bez jehož umění by se rybářský kolos po vysvobození z popruhů přinejmenším naklonil na stranu, ne-li převrátil. Ostřílení rybářští drsňáci jsou před ním pokorní jako nezkušené školačky. Dávají své špachtle a škrabky stranou, skládají z jeho dvoukoláku dřevo a válí staré sudy. Z tohoto neuvěřitelného harampádí poskládá tenhle podsaditý svalovec se špinavým arabským šátkem na hlavě konstrukci, která loď spolehlivě udrží v požadované poloze.

porodnice2

DLOUHÁ OČISTA

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se nakonec rybářů, kteří mezitím začali omývat loď silným proudem vody. „Hodně.“ To byla celá odpověď. Co jsem také mohla jako žena v muslimském státě čekat. Neptat se a dívat se bylo lepší. Nikde jsme neviděli pohromadě tolik dřevěných krasavic – ani v Řecku, kde rybáři také plují převážně na dřevěných lodích, ani na plážích ostrova Sulawesi, kde se staví proslavené bugické nákladní plachetnice. Když jsme se rozhodovali, zda sem jet, průvodkyně z jedné německé cestovky nám řekla: „Teboulba? Tam není nic zajímavého, ani tam nejezděte.“ Ještě že jsme neposlechli. I na zdánlivé obyčejnosti a nezajímavosti totiž může být něco úžasného.

Category: 2009 / 05

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

V létě roku 1942 vykopali polští dělníci v lese u Katyně blízko Smolenska ostatky dvou důstojníků v uniformách polské armády, ovšem německá okupační správa tomu nevěnovala větší pozornost.

Teprve na konci zimy se němečtí představitelé začali o tajemství katyňského lesa zajímat. Tušili, že by se mohlo jednat o masové hroby pohřešovaných polských důstojníků. Přes patnáct tisíc polských důstojníků v roce 1939 zajala Rudá armáda a odvlekla je do sovětských táborů. O jejich zajetí se vědělo, ostatně důstojníci svým blízkým pravidelně posílali dopisy, v roce 1940 se však nadobro odmlčeli. Kdyby se prokázalo, že katyňský les opravdu skrývá ostatky tisíců polských vojáků, které popravili příslušníci NKVD, byla by to pro nacistickou propagandu skutečná bomba. Německo se totiž ztěžka oklepávalo po neúspěchu u Stalingradu a důkazy o nelidskosti komunistického režimu by se nyní náramně hodily, protože by mohly zdiskreditovat Sovětský svaz v očích jeho spojenců. S exhumačními pracemi se čekalo až do jara 1943. V katyňském lese Němci nalezli jedenáct hromadných hrobů a v nich skoro 4500 těl. Identifikovat se jich podařilo 4243, v naprosté většině šlo o důstojníky polské armády. O tom, že byli popraveni, svědčily kulky v týle a ruce svázané za zády. Lékaři stanovili dobu smrti na jaro 1940, kdy bylo okolí Smolenska pod kontrolou Rudé armády. Němci na místo činu pozvali řadu významných polských osobností, které se měly přesvědčit o pravdivosti závěrů exhumací a pitev. Nedostavili se ale například zástupci Polského červeného kříže, protože tušili, že Němci zneužijí katyňský masakr ke své propagandě. Veřejnost se podrobnosti o událostech z katyňského lesa dozvěděla 13. dubna 1943, Rádio Berlín hovořilo o bestiálních vraždách polských důstojníků. O dva dny později se k záležitosti vyjádřila i sovětská strana, která se proti zveřejněným závěrům ostře ohradila a za strůjce masakru označila fašisty. Německo a Polsko se obrátily na Mezinárodní červený kříž, aby objektivně přezkoumal okolnosti masakru. Do Katyně přijela nezávislá komise dvanácti lékařů a odborníků (z Protektorátu Čechy a Morava to byl soudní lékař František Hájek), která jednoznačně stanovila dobu smrti obětí na březen a duben 1940. Lékaři své nálezy popsali v třísetstránkovém dokumentu. Pozvání do Katyně přijali také novináři a literáti z celé Evropy, mimo jiné český spisovatel František Kožík. Také oni měli ve svých zemích tlumočit veřejnosti vše, co na místě masakru viděli. Důkazy jasně hovořily o tom, že vraždili Sověti.

propaganda

A polsko-sovětské vztahy byly na bodu mrazu. Jenomže už na konci září 1943 se oblast Smolenska opět dostala pod správu postupující Rudé armády a ta rozhodně netoužila mít při osvobozování Polska pověst vrahů. Zvláštní komise složená pouze ze sovětských občanů provedla již v zimě další exhumaci asi devíti set obětí katyňského masakru. Sepsala zprávu (pouhých třicet osm stran), v níž obvinila z poprav důstojníků nacisty. Na svolané tiskové konferenci pak komise předložila důkazy, jež měly potvrdit, že popravy proběhly na konci roku 1941, tedy v době, kdy území kontroloval wehrmacht. Hodnověrnost této propagandistické akce ale byla znevážena tím, že se exhumací neúčastnili žádní nezávislí pozorovatelé. Těžké časy nastaly jak pro Polsko, jehož vojáci museli 30. ledna 1944 absolvovat v Katyni potupnou přehlídku polsko- ruského přátelství, tak i pro účastníky první komise Mezinárodního červeného kříže ze zemí, které osvobozovala Rudá armáda. Došlo i na profesora Hájka, který byl zatčen a přinucen popřít vše, pod co se v Katyni v roce 1943 podepsal. Okolnosti událostí v katyňském lese se dostaly i na program Norimberského procesu, kdy se Sověti snažili připsat vinu poraženému Německu, ovšem nepředložili dostatek důkazů. Tribunál ovšem odmítl i důkazy o vině Rudé armády, které podala polská exilová vláda. V následujících letech se katyňským událostem nevěnovala pozornost, protože by mohly poškodit křehké vztahy mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi. Teprve na jaře 1952 se Katyní zabýval Kongres USA, který na základě výpovědí svědků označil za viníka masakru Sovětský svaz. Teprve po pádu železné opony se sovětská strana k masakru přihlásila a v roce 1992 předala Polsku archivní materiály, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatých důstojníků podepsaného vedením SSSR. Ruská strana se však i v průběhu devadesátých let snažila masakr bagatelizovat, o vraždě patnácti tisíc lidí mluví například jako o administrativním omylu. Polsko se proto snaží okolnosti masakru popsat vlastními silami, rodiny popravených důstojníků se navíc obrátily na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten by měl rozhodnout, zda se v Katyni jednalo o zločin proti lidskosti, nebo pouze o náhodnou bezpečnostní akci.

Category: 2009 / 05

TEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: FILIP LAUREYS

Zatímco učebnice dějepisu bez ostychu tvrdí, že první železnice světa spojovala Liverpool a Manchester, skutečný primát drží trasa nacházející se o něco jižněji, avšak stále na britských ostrovech.

Po cestě mezi městy Canterbury a Whitstable, která je dnes na počest slávy zdejších mořských plodů pojmenována „Crab & Winkle Way“, jela první parní lokomotiva táhnoucí osobní vlak už o čtyři měsíce dříve. Tato železnice si však u pasažérů velkou oblibu nevysloužila.

PŘIDUŠENÍ V TUNELU

„Když vlak dosáhl půlky tunelu, bylo mi z výparů tak zle, až bych byl přísahal, že kdyby byla cesta dvojnásobná, nevyvázl bych z ní živý,“ popisuje projížďku nejstarší železnicí světa jeden z pasažérů, jenž ji absolvoval po jejím znovuotevření v roce 1846. „Představa, že bych měl tímhle hrůzným zážitkem projít ještě jednou na zpáteční cestě, mě donutila vrátit se pěšky. Projíždění tunelů dává lidem se sklony ke klaustrofobii zabrat běžně, ale takový horor jako bylo tohle, jsem si dodnes ani nedokázal představit!“ Toto podrobné líčení se objevilo v listopadovém čísle časopisu Kent Herald. Magazín Canterbury Journal & Farmers’ Gazette naopak linku vychvaloval s tím, že nabízí bezkonkurenční ceny. Ještě aby ne. Při cestě do Whitstable se vlak šinul tunelem, zaplněným kvůli spádu štiplavým kouřem, jenž naplňoval otevřené vagony od podlahy po střechu. Projet se podél někdejší železniční cesty na kole je dnes o poznání příjemnější. Na každém kilometru (pardon, míli) čekají člověka nádherné rozhledy; romantická krajina, jak ji známe ze slavných literárních děl. Zlatavá políčka se vlní od obzoru k obzoru, protínaná prašnými cestami a zelenavými mezemi. Na loukách se pasou krávy a ovce, tmavé keříky těžknou pod trsy ostružin a ve vzduchu voní spálené dřevo. Při troše štěstí typicky zamračenou anglickou oblohu prosvítí sluneční paprsek a obrázku ještě dodá na idyličnosti.

POTÁPĚČSKÁ HELMA

Roku 1830 dovezla první parní lokomotiva na světě vlak s pasažéry do Whitstable. Toto přímořské městečko je jedním z nejromantičtějších míst v hrabství Kent, možná v celé Británii. Proslavilo se však nejen nezapomenutelnými západy slunce, jež se zde potápí do mořských vln, ale hlavně chovem výtečných ústřic, stavbou lodí, pašeráctvím a vynálezem potápěčského obleku (v roce 1828). Ostatně, že historie a sláva Whits table je neodmyslitelně spjatá s mořem, je patrné už z expozic městského muzea. Ve zdejším přístavu, otevřeném před bezmála dvěma staletími, se stále pracuje. K molům připlouvají lodě s nákladem ryb, po plážích se válejí hromady rybářských sítí a na trhu prodávají v dřevěných stáncích všemožné mořské plody, čerstvé pečivo a tradiční suvenýry ze škebliček a mušlí. Dějiny whitstableského přístavu jsou zároveň historií zdejší železnice. Právě zde se nacházela původní stanice nejstaršího vlaku světa. Když byla roku 1839 parní lokomotiva Invicta, která kvůli převýšení nikdy netáhla vagony po celé trase, vyřazena z provozu a železnice se dostala do finanční krize, byla linka dočasně uzavřena. O sedm let později ji opět otevřela Jihovýchodní železniční společnost, která se rovněž jala dělat velké změny v přístavu. Budovaly se pece na koks, které připravovaly palivo pro lokomotivy, jež už dokázaly absolvovat celou cestu bez vyřazení. Někdejší depo bylo proměněno v jakýsi maják, jehož ostré světlo, dnes vystavené ve whitstableském muzeu, námořníci viděli z dálky až desíti mil. KE SLAVNÉ BRÁNĚ Šlápneme do pedálů, obkroužíme novou železniční stanici, naposled se rozloučíme se zástavbou pitoreskních anglických domků s cihlovými zdmi, dřevěnými okny a nepatrnými věžičkami a vyjedeme na proslulou „Crab & Winkle Way“. Někdejší železnici tu už nepřipomíná takřka nic, přestože místy cyklostezka její trasu přímo kopíruje. Jede se skrz pole, louky i les Clowe Wood, kde se prašná cesta prodírá porostem smrků, borovic, buků a kaštanovníků. Na jaře jsou paseky poseté modravými fialkami a zvonky, lesní podrost krášlí pryšce a tam, kde se cesta blíží ke zvlhlé půdě, vyrůstá hustý rákos. Kdesi ve větvích zpívají slavíci a datlové neúnavně bubnují na mohutné kmeny. Když má člověk štěstí, může spatřit i sluku lesní, brhlíka či dlaska tlustozobého. Přírodní symfonie utichá, jak se blížíme ke Canterbury a krajinu pokrývají zoraná pole. Přestože zde stále můžete slyšet skřivany, jejich populace se kvůli lidské činnosti v posledních třiceti letech ztenčila na polovinu. Poslední zatáčka, mineme univerzitu a jakýsi kostelík, utvářející obyčejnému kruhovému objezdu kulisu jako z pohádky. Pak už se cesta svažuje po rušné silnici, aby naposled překřížila novou železnici a skončila před majestátní Západní bránou, jedním z nejslavnějších vstupů do Canterbury. Právě odsud se před polednem třetího května roku 1830 ozývala střelba kanonů, jež uctívala historicky první rozjezd osobního parního vlaku.

CANTERBURSKÉ POVÍDKY

Canterbury, město, v němž se mísí atmosféra dlouhých a slavných dějin s mladickým nádechem kosmopolitismu, proslavil hlavně Geoffrey Chaucer a jeho poutníci, kteří sem začali putovat po roce 1170, kdy byl v místní katedrále zavražděn arcibiskup Thomas Becket. I když je ve městě nespočet historických památek a muzeum, ukrývající mimo jiné lokomotivu Invicta, většina návštěvníků nejdřív míří do Canterburských povídek, fascinující audiovizuální expozice, přibližující jak dílo Geoffrey Chaucera, tak život ve středověku. Návštěvníci se spolu se spisovatelem a poutníky vydávají z The Tabard Innu v Londýně do svatyně Thomase Becketa v canterburské katedrále a cestou potkávají modely postav v životní velikosti, poslouchají hudbu i zvuky středověku a seznamují se s humornou, romantickou, ale i pochmurnou stránkou lidského bytí tak, jak je právě Chaucer vystihl nejlépe.

zavrate2

U CÍLE CESTY

Tam, odkud kdysi vyjížděla parní lokomotiva táhnoucí první železniční pasažéry, dnes cestu končíme. Nejstarší železnice však paradoxně prosperovala spíš díky nákladní dopravě, za druhé světové války byla využívána k zásobování přístavu a definitivně ji uzavřeli roku 1952. Vstoupit do dějin jí však bylo předurčeno ještě jednou: o rok později, když jedné lednové noci silná bouřka zničila hlavní železnici na východ a Whitstable zůstal odříznutý od světa. Tehdy byla dnešní „Crab & Winkle Way“ na několik týdnů opět uvedena do provozu, aby zdejším obyvatelům zajistila živobytí a připomněla svou slavnou minulost. Dnes je však opět zapomenutá, zanedbaná v dějepisných učebnicích a schovaná kdesi v archivech. Jen ty lány polí a lesy na cestě jsou tichými svědky velkého rekordu, jenž se zde udál jednoho květnového dne roku osmnáct set třicet.

Category: 2009 / 05

TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

Tádž Mahál, úchvatné mauzoleum ze sněhobílého mramoru v indické Ágře, patří mezi novodobých sedm divů světa. Jsou však věci, o kterých se moc neví, nebo se o nich aspoň nemluví.

Měl například naproti bělostné stavbě skutečně stát ještě jeho druhý, černý protějšek? A proč Indové Tádž Mahálu pořizují bahenní masku? Píše se rok 1526 a mughalský vládce Bábur vyhlašuje Ágru za hlavní město své říše. Následující staletí se má nést ve jménu slávy a rozkvětu. Každý panovník se snaží překonat svého předchůdce, a tak se město plní majestátními, okázalými a především nádhernými stavbami, nad nimiž nám přechází zrak i dnes. Naprostého vrcholu Ágra dosahuje za vlády Šáhdžahána. To on rozšiřuje zdejší velkolepou pevnost, s jejímž budováním začal už jeho děd, Akbar I. Veliký, a původní vojenskou pevnost proměňuje na palác. Šáhdžahán je úspěšný nejen jako panovník, ale i v osobním životě. V roce 1631 však přichází rána. Při porodu čtrnáctého dítěte umírá neohroženému panovníku nejoblíbenější manželka Mumtáz Mahal. Říká se, že Šáhdžahán samým žalem do rána zešedivěl. Pro ztracenou lásku císař truchlí dva roky a rozhodne se jí vystavět hrobku takovou, jakou svět ještě neviděl. A to se mu v následujících dvaadvaceti letech skutečně podaří. Na velkolepém Tádž Mahálu, symbolu nekonečné lásky, pracuje na dvacet tisíc dělníků z Indie a střední Asie. Hlavní architekt je povolán z Persie a pomáhají i specialisté z daleké Evropy. Materiál na stavbu putuje z celé Asie a přepravuje ho více než tisíc slonů. Průsvitný sněhobílý mramor je přivezen z Rádžasthánu, jaspis z Paňdžábu, nefrit a křišťál až z Číny. Z Tibetu doputuje tyrkys a z Afghánistánu lazurit. Cenný safír byl přivezen až ze Šrí Lanky a karneol z Arábie. Úžasná hrobka je nakonec vykládána osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Je velmi těžké vyčíslit, kolik stavba Tádž Mahálu zamilovaného Šáhdžahána stála. Různé materiály uvádějí různé ceny, od tří až po třicet milionů rupií. Podle nejodvážnějších teorií přepočítávajících tehdejší náklady na stavbu vyšlo mauzoleum na několik bilionů amerických dolarů.

ŘEZÁNÍ JAZYKŮ

Velkolepý komplex, v němž odpočívá Šáhdžahánova nejmilejší manželka, je dostavěn a panovník může být se svým dílem nanejvýš spokojený. Zbývá už jen zařídit, aby architekti nevytvořili podobný skvost nikde jinde na světě. Povídá se, že mnoha stavitelům a dělníkům jsou proto amputovány ruce nebo jazyk. Mnoho historek v detailech líčí popravy, náhlá zmizení a mrzačení řemeslníků a umělců, kteří na výstavbě Tádž Mahálu pracovali. Už ne tak drsné historky tvrdí, že architekti museli před vyplacením mzdy podepsat smlouvu, v níž se zavázali nevytvořit podobné dílo jinde. Ani pro jedno z toho však neexistují důkazy, a tak se lze domnívat, že jde jen o mýtus, který se ostatně traduje o mnoha významných stavbách po celém světě. Krátce po dostavění Tádž Mahálu se Šáhdžahán dočkal dalšího šoku. Vlastní syn Aurangzéb jej svrhl z trůnu a uvěznil do osmihranné věže, známé pod názvem Musamman Burj. Romantické povídky o tom, jak odsud stařičký svržený panovník hledíval z malého okénka v temném pokoji směrem k hrobce své milované, asi nejsou úplně založené na pravdě. Šáhdžahán si zde nejspíš nežil vůbec špatně. Po dvou letech věznění však těžce onemocněl a po osmi letech, kdy se na Tádž Mahál mohl pouze dívat, zemřel. Místní průvodci návštěvníkům občas předkládají k uvěření pikantní historku, že se tak stalo na předávkování opiem a afrodiziaky při vášnivém sexu. Bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát let. Aurangzéb ho pak bez zvláštních ceremonií nechal pohřbít vedle Mumtáz Mahal do Tádž Mahálu, čímž narušil dokonalou symetrii stavby, na které si Šáhdžahán tolik zakládal. Jeho větší hrobka je vůbec jediným asymetrickým prvkem celého areálu.

ODPOČINEK V RÁJI

Ne nadarmo je Tádž Mahál už od roku 1983 zapsán na seznamu UNESCO a prohlášen za „klenot muslimského umění v Indii a jedno z všeobecně uznávaných veleděl světového kulturního dědictví“. Že obrázek bělostné stavby, odrážející se v jezírku a obklopené vonící zahradou, znají lidé po celém světě, dokázal i fakt, že byl Tádž Mahál v roce 2007 zařazen mezi novodobých sedm divů světa. Jenže málokdo, kdo Tádž Mahál nenavštívil, tuší, že nejde jen o jednu budovu, známou z fotografií, pohlednic a knížek. Ve východní části Ágry se při řece Jamuně rozkládá celý areál, dojímající svou precizní krásou, dokonalostí a romantickou atmosférou. Ornamentální zahrada, rozprostírající se kolem Tádž Mahálu, není jen krásná, ale skrývá i mnohá tajemství. Uprostřed parku je vodní nádrž, která symbolizuje „jezero hojnosti“ slíbené proroku Muhammadovi. Vodní toky naznačují, že zahrada zpodobňuje perské pojetí nebeského ráje. V mystických islámských textech z mughalské éry je totiž ráj popsán jako nádherná zahrada hojnosti, protkaná říčními toky, jež směřují na všechny světové strany a dělí ji na čtyři části. Tádžmahálský park je navíc symetricky rozdělen prašnými cestičkami na pravidelné záhony. Než do Indie přišli Britové a obehnali mauzoleum anglickým trávníkem, kvetly tu růže, narcisy a ovocné stromy.

DRUHÝ, ČERNÝ TÁDŽ MAHÁL

Vzhledem k symbolickému významu zahrad okolo Tádž Mahálu se někteří historikové domnívají, že Šáhdžahán nebyl zrovna nejskromnější, když si za místo posledního odpočinku vybral „nebeský ráj“. Nicméně faktem je, že on zde svou hrobku nezamýšlel. Stavba byla úplně hotová, už když v ní odpočívala jeho nejdražší manželka. Historikové a romantici jdou ve spekulacích ještě dál. Většina mughalských zahrad podobného typu je obdélníková, s mauzoleem uprostřed. V tomto je Tádž Mahál atypický, protože jeho hlavní budova leží docela na konci parku; dál už je jen sráz a třpytivá hladina řeky Jamuny. Mnohé tento postřeh dovedl k tomu, že s Jamunou je v symbolice počítáno jako s jedním z „nebeských toků“. To by znamenalo, že „rajská zahrada“ pokračuje i na druhém břehu. Nasvědčují tomu také archeologické nálezy. A kde že tedy plánoval svou hrobku sám Šáhdžahán? Jean-Baptiste Tavernier, jeden z prvních evropských cestovatelů, který k Tádž Mahálu zavítal roku 1665, zavdal svými zápisky podnět k tajemné a náramně přitažlivé spekulaci: císař si chtěl na druhém břehu Jamuny vystavět „druhý Tádž Mahál“ – docela stejný jako ten pro jeho milovanou, ale z černého mramoru. Tomu by odpovídaly i nálezy načernalého mramoru za řekou, na místě zvaném Mahtab Bagh, tedy Měsíční zahrada. Nicméně další vykopávky z 90. let objasnily, že se jednalo o obyčejný bílý kámen, jen černě zabarvený. S relevantní teorií objasňující mýtus o „černém Tádžmahálu“ přišli archeologové v roce 2006. Zrekonstruovali část vodní nádrže v Mahtab Bagh a ukázali, že byla navržena tak, aby se v ní sněhobílé mauzoleum odráželo tmavě. Tádž Mahál totiž stojí od nádrže přímo na jih, a tak se na hladině zrcadlí sluncem neosvícená severní stěna mauzolea jako přirozeně tmavá. To je jen další důkaz, jak neuvěřitelně byl Šáhdžahán posedlý precizností, dokonalostí a symetrií.

BAHENNÍ KOUPEL

Ať už samotná stavba Tádž Mahál či jeho historie ukrývají jakákoli tajemství, nikdo tomuhle skvostu nemůže upřít jedinečnou atmosféru. Jeho krásu se v průběhu staletí snažili slovy zachytit mnozí umělci, avšak nedá se říct, že by se to někomu podařilo. Známým přirovnáním jsou slova indického básníka Thákura, podle nějž je Tádž Mahál „slzou na tváři věčnosti“. Bohužel, jak se do města hrnou turisti, zahrada je stále přeplněná k prasknutí. A hlavně, jak se průmyslová Ágra neustále halí do hustého smogu, sněhobílý mramor bere za své. Kyselé deště jej barví do žlutohněda a jemné řezby a intarzie podléhají erozi. Indové však vědí, že je to právě Tádž Mahál, co do jinak vyčerpávající Ágry táhne turisty. Motorová vozidla proto vyhnali z čtyřkilometrového okruhu od mauzolea a v zóně větší než deset tisíc čtverečních kilometrů zakázali vznik nových průmyslových areálů. O Tádž Mahál pečují jako o překrásnou princeznu. Dokonce dostává i „bahenní masku“. Aby bílý mramor získal svou původní třpytivou podobu, obalí jej na čas bahnem, které do sebe vstřebá nečistoty. Celá procedura včetně omytí trvá asi dva měsíce a stojí kolem dvě stě třiceti tisíc dolarů. Avšak není pochyb o tom, že Tádž Mahál to Ágře brzy vrátí.

tajemny2

MĚSTO ŠIBALŮ

Tádž Mahál je určitě turisticky nejatraktivnější památkou celé Indie. Ročně sem zavítá na čtyři miliony turistů, z toho dvě stě tisíc ze zámoří. V Ágře se to proto hemží pochybnými řidiči rikš, pouličními obchodníky a zprostředkovateli všeho možného. Pro nejednoho cestovatele je proto Ágra místem, které se zkrátka jen musí vytrpět. V 90. letech místní podvodníčci prokázali, že co se týče způsobů, jak obrat neopatrné turisty, umějí být až neuvěřitelně kreativní. Zaměstnanci restaurací se domluvili s pseudodoktory ze soukromých ordinací a přiotrávili své zákazníky, jen aby se pak mohli rozdělit o tučné zahraniční pojistky. V roce 1998 se podobný švindl ve Váránasí stal dvěma irským baťůžkářům osudný. Teprve pojišťovny, rozezlené nad ztrátou tisíců dolarů, tomu udělaly přítrž, když do Indie vyslaly své inspektory. Potom, co byla Ágra zbavena správní role, přeměnila se ve středisko těžkého průmyslu. V úzkých ulicích naplněných smogem se houkající auta, zběsilí cyklisté a páchnoucí (zato posvátné) krávy pletou s ustrašenými chodci navzájem do cesty. Přes to všechno sem zavítá snad každý turista, který navštíví Indii. Kvůli Tádž Mahálu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This