Category: 2009 / 06

TEXT: OLGA ŠILHOVÁ, FOTO: OLGA ŠILHOVÁ A VÁCLAV ŠILHA

V Indii je považují za posvátná zvířata. Kvůli znečištění vody a mizení původních biotopů jich však přežívá už jen asi dvě stě. Gaviálové. Podivní krokodýli s čelistí, která připomíná ozubené šídlo.

Krokodýlí farma v Pierrelatte (La Ferme aux crocodiles) je největším tropickým skleníkem ve Francii. Na ploše zhruba osmi tisíc metrů čtverečních jsou tu k vidění nejen tropické rostliny včetně některých vzácných druhů orchidejí, ale zejména samotní plazi. Jak už sám název napovídá, nejde o klasickou zoologickou zahradu. Zjednodušeně by se dalo říci, že farma v sobě spojuje standardní živočišnou výrobu (každoročně se zde vylíhne na tisíc krokodýlích mláďat) s prohlídkou jedinečné expozice, která je navíc okořeněna spoustou zajímavých informací. Kromě samotných krokodýlů jsou zde například k vidění i líhně jejich vajec a také inkubátory s novými přírůstky. Farma je také zapojena do několika mezinárodních projektů, zabývajících se výzkumem a ochranou těchto plazů ve volné přírodě. Takřka od samého počátku existence farmy zde pracuje i specializovaná vědecká laboratoř, a součástí práce zdejších zaměstnanců je například produkce oplozených krokodýlích vajec, určených pro projekt ochrany krokodýlů nilských v jejich domovině.

DÍKY ELEKTRÁRNĚ

První krokodýli byli do Pierrelatte přivezeni už v červenci roku 1991. Konkrétně šlo o tři sta padesát krokodýlů nilských, kteří položili základ zdejšího chovu. Takřka na den přesně, jen o tři roky později, pak farma otevřela své brány i veřejnosti. Rozloha skleníku pro návštěvníky už tehdy činila ohromujících šest a půl tisíce metrů čtverečních, které se v roce 2006 ještě rozrostly o dalších patnáct set metrů. Udržovat po celý rok tropickou teplotu nejen v soustavě nápaditých bazénů, ale i v celém ohromném skleníku, vyžaduje samozřejmě obrovské množství energie. Tato otázka však byla vyřešena ještě před samotným vznikem farmy, nebo spíše naopak, krokodýlí farma vznikla právě tady právě kvůli možnosti využívat energii z horké vody, kterou produkují tepelné výměníky zdejší jaderné elektrárny. V působivé spleti bazénů a výběhů s tropickými rostlinami je tak dnes v Pierrelatte k vidění na čtyři sta zvířat. Početně jsou zde nejvíce zastoupeni krokodýli nilští, ale nechybí tady ani některé druhy kajmanů, včetně kajmana černého, trpasličího či brýlového. V menších výbězích pak lze pozorovat třeba galapážské želvy sloní nebo seyschelské želvy obrovské.

POZOR NA ČELIST

Zlatý hřeb prohlídky ale na návštěvníky farmy čeká až téměř u východu. Gaviálové indičtí jsou jedněmi z nejzajímavějších, ale zároveň také z nejohroženějších druhů krokodýlů vůbec. Gaviály od ostatních krokodýlů na první pohled odlišuje úzká čelist, která může být dlouhá někdy až metr a je zakončena charakteristickým chrupavčitým výstupkem. Tato zvláštní tlama, opatřená více než stovkou velice ostrých zubů, je ale zároveň i gaviálí achillovou patou, protože je náchylná k různým poraněním. Zvláště v kalné vodě, kde se zvířata nemohou řídit svým dobrým zrakem, je toto nebezpečí opravdu vysoké. Gaviál s poškozenou čelistí nemá šanci přežít. Gaviáli dorůstají délky až kolem šesti metrů (některé zdroje uvádějí dokonce sedm metrů) a ze všech krokodýlů jsou také nejvíce závislí na pobytu ve vodním prostředí, ke kterému je předurčuje stavba jejich těla. Naopak, pokud jde o pohyb na souši, tam jsou kvůli svým slabým nohám velice neobratní. Z tohoto důvodu je proto takřka nemožné zastihnout gaviály od vody dále než na pár desítek centimetrů. Ideálním prostředím pro tyto krokodýly jsou rychle proudící čisté řeky s dostatkem ryb, kterými se živí. Právě vhodného prostředí se však gaviálům přestalo dostávat. Není tomu tak dávno, co tato zvířata obývala i Pákistán, Bangladéš a Barmu, ale v důsledku znečištění vody, mizení původních biotopů a nadměrného lovu ryb byla v těchto zemích vyhubena. Na místech, kde gaviáli odpradávna žili, je nárůst působení člověka tak rychlý a masivní, že se mu tato zvířata jednoduše ani nemohou stihnout přizpůsobit.

ČESKÝ ÚSPĚCH

Češi jistě ještě mají v dobré paměti velkou slávu, která loni v lednu provázela příchod sedmi gaviálů indických do pražské zoo. Není se co divit, protože ve volné přírodě (Indie a Nepál) už přežívá pouze kolem dvou stovek těchto vzácných ještěrů. A aby toho nebylo málo, v tomto i tak drtivě nízkém počtu je zahrnuto pouze dvacet dospělých samců schopných reprodukce, takže šance tohoto druhu na přežití bez pomoci člověka se rovná nule. Z tohoto důvodu vznikla snaha o vytvoření záložních chovných skupin a je ohromným úspěchem pražské zoo, že se jí po mnoha složitých jednáních po dařilo z Indie tato vzácná zvířata získat. Čtyři samice a tři samci představují největší chovnou skupinu v Evropě. Pokud jde o další zoologické zahrady ve světě, lze už gaviály vidět pouze v USA, v Japonsku, Malajsii a na Šrí Lance, přičemž celkový počet zvířat chovaných v těchto zařízeních činí pouhých devatenáct kusů! O to více překvapuje, že o šesti gaviálech, které krokodýlí farma v Pierrelatte získala od nepálské vlády již v roce 2000, se příliš neví. Jediným logickým vysvětlením tohoto informačního vakua snad může být pouze to, že v případě Pierrelatte se nejedná o zoologickou zahradu, ale o soukromé zařízení trochu odlišného charakteru. Co do počtu je gaviálů v Pierrelatte jen o jednoho méně než v pražské zoo. Dalším rozdílem je už jen místo jejich původu. Zatímco pražští gaviáli pocházejí z Indie, ti z Pierrelatte byli do Francie dovezeni z Nepálu, kde se farma již řadu let angažuje v projektu na záchranu těchto vzácných zvířat v královském národním parku Chitawan. Jde především o monitoring gaviálů, na kterém se farma v současné době podílí mimo jiné prostřednictvím dvou svých pracovníků v terénu.

zubatci2

ČEKÁNÍ NA MLADÉ

Dlouhodobá spolupráce a podpora projektu na záchranu gaviálů pochopitelně nebyly jedinými důvody, proč se nepálská vláda rozhodla vyslat své vzácné plazy právě do Pierrelatte. Nejdůležitějším kritériem v jejím rozhodování byly především skvělé podmínky, které farma mohla gaviálům nabídnout, a s tím související naděje, že by se zde tito plazi mohli v budoucnu rozmnožit. Před devíti lety, kdy se gaviáli do Francie dostali, jim bylo něco kolem tří let. Samice gaviálů bývají k reprodukci připraveny obvykle po desátém roce života a dosažení alespoň třímetrové délky. Samci si musejí počkat dokonce ještě déle, protože pohlavně dospívají až ve věku patnácti až osmnácti let a v té době musejí mít alespoň tři a půl metru délky. Gaviálům v Pierrelatte sice ještě nějaký ten centimetr a rok chybí, ale teoreticky by zdejší farma mohla mít v budoucnu zaděláno na nebývalý úspěch. Ať už by se ale na evropském kontinentu podařilo v budoucnu gaviály rozmnožit pražské zoo nebo farmě v Pierrelatte, nebo by se „pochlapil“ jediný další evropský pár, který je chován v soukromé dánské krokodýlí expozici ve vesnici Eskilstrup, znamenalo by to v každém případě obrovskou senzaci a zejména zvýšenou naději na udržení tohoto druhu při životě. Teď už jen počkat, co na to sami gaviáli.

Category: 2009 / 06

TEXT A FOTO: MILOSLAV RŮŽIČKA

Svět jako z pohádky. V popředí zelené homole, připomínající rozházené nakadeřené bábovky, za nimi souvislý hřeben horského masivu. Mezi homolemi poházená maličká políčka s rudě zbarvenou zeminou, vysoké palmy a sem tam zapomenutá zemědělská usedlost.

Takový je kubánský národní park Vi~nales, který v roce 1999 vzalo pod svá ochranná křídla UNESCO. Tmavá obloha věští pořádný liják a sluneční paprsky pronikající mezi mraky dávají celé krajině mystický nádech. Míříme k jeskyním Cueva del Indio a Cueva de San Miguel. Chceme si udělat obrázek o tom, jak žili původní obyvatelé těchto jeskyní – indiáni a později cimarroni. To byli zotročení indiáni a později i černoši, kteří utíkali za svobodou z plantáží kolonizátorů hluboko do hor a ke krátkodobým pobytům využívali i jeskynní systémy. Stavěli si v nich malé opevněné vesničky Palenque a obhospodařovali malá políčka. Největší nebezpečí hrozilo těmto uprchlíkům od lovců lidí rancheadorů, kteří používali pro chytání uprchlých otroků speciální rasu vycvičených psů. Kupujeme vstupenku za 5 CUC a procházíme hustou tropickou vegetací ke vchodu do jeskyně. Dva muži mačkají v malém lisu cukrovou třtinu a nabízejí nám sladkou šťávu. Vcházíme do nasvícených jeskynních prostor, je tu klid, žádní turisté. Touláme se chodbami a rozlehlými sály, obdivujeme tvary, které dokáže vykouzlit jen příroda. Asi po čtvrthodině docházíme k podzemní říčce s malou přistávací plošinou. Po chvíli se objevuje lodička se snědým chlapíkem. Zve nás, ať nastoupíme. Proplouvá s námi podzemními prostorami a pojmenovává jednotlivé vápencové útvary, připomínající zvířata i lidské tváře. Výjezd na světlo je impozantní. Otvírá se před námi skalní brána, ze které visí sytě zelené liány a další tropické rostliny nasvícené sluncem, ostře kontrastující se světle hnědou vodou. Sotva vystoupíme, již se nám věnují prodavači právě upletených zelených klobouků, doutníků a rumu. Začíná pršet, a my se přesunujeme do další jeskyně – Cueva de San Miguel, která je zvláštní kombinací restaurace, muzea otroků – cimarronů, náboženské svatyně a folkloru. Vidíme zde sochy obyvatel jeskyně, rekonstrukci ohniště i odlitek zdejšího jeskynního hada.

podrazky

Je zajímavé, že na Kubě se nevyskytují jedovatí hadi. Odpolední liják nabírá na síle, a my se před hledáním noclehu ještě zastavujeme u Mural de la Prehistoria, což je pitoreskní obrovská sto dvacet metrů dlouhá malba na velké skalní stěně, zobrazující obrovského šneka, dinosaura, mořskou nestvůru a člověka. Jde snad o jakési šílené ztvárnění teorie evoluce člověka. Malba byla navržena v 60. letech a vznikala přes patnáct let. Druhý den vyrážíme do údolí znovu. Chceme podniknout menší trek. Původně jsme ho plánovali na koních, ale byli k dispozici jen tři, tak vyrážíme po svých. Do údolí scházíme úzkou stezkou načervenalé barvy, obklopenou bujnou vegetací bambusů, kapradin a stromů. Míjíme ukryté jezírko se světle hnědou vodou a brzy se dostáváme na dno údolí. Vytváříme si vlastní okruh mezi mogoty. Připadáme si jako v jiném světě. Míjíme mohutné vápencové homole pokryté zeleným kobercem vegetace, boty se nám barví červenou zeminou. Na malém políčku statný Kubánec pohání své dva buvoly táhnoucí starý pluh, za kterým zůstává hluboká červená brázda. Prohlížíme si velké dřevěné stavby, připomínající naše stodoly, zde sloužící k sušení tabákových listů. Kromě tabáku se zde pěstuje i juka a rýže. O kousek dál nás zve farmář s mačetou pod svůj malý přístřešek a nabízí nám doutníky i sáčky zrnkové kávy. Všechno to tak nádherně voní! I když jsme nic nekoupili, dá nám usměvavý muž každému na cestu slaďoučký banán. Litujeme, že máme tak málo času. Tady bychom mohli putovat několik dnů. Když po návratu z údolí nasedáme do auta, zůstává na našich pohorkách červený prach zdejší půdy a ještě dlouho nám připomíná tento nádherný kout Kuby. Před námi jsou sice další oblasti této krásné země, ale obraz Vi~nales si před očima odnášíme navždy.

Category: 2009 / 06

Text: Michal Dvořák, foto: NASA

Ke svému devatenáctiletému výročí působení na oběžné dráze pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled nádherný snímek, připomínající galaktickou fontánu.

Zdá se, jakoby z jedné galaxie tryskal proud hvězdné hmoty, která se pak rozlévá do dalších dvou galaxií. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Snímek zachycuje kolizi dvou galaxií systému Arp 194 v souhvězdí Cefeus, vzdáleném 600 milionů světelných let od Země. Třetí galaxie ve spodní části fotografie je pak od samotné kolize dalších sto tisíc světelných let daleko. Teleskop kolizi snímal přes modrý, zelený a červený filtr. Spojením výsledných fotografií pak astronomové docílili krásné barevnosti. To, co se nám jeví jako proud modré hmoty vyvěrající z menší galaxie, jsou komplexy milionů hvězd. Toto spirální rameno obsahuje také velmi mladé hvězdokupy, které vznikají právě v důsledku interakce mezi dvěma galaxiemi systému Arp 194. Blízké galaxie se svou gravitací vzájemně ovlivňují a může dojít k jejich splývání. Při tomto procesu pak vznikají rázové vlny, díky nimž se rodí nové hvězdy. Vědci si od dalšího studia této srážky galaxií slibují, že jim pomůže poodhalit tajemství temné hmoty. Ta tvoří asi třiadvacet procent veškerého vesmíru a pro lidské oko je neviditelná. Astronomové zatím dokážou zachytit pouze její gravitační působení a právě poblíž systému Arp 194 přítomnost temné hmoty předpokládají.

Category: 2009 / 06

TEXT A FOTO: JIŘÍ KAMEN

Švýcarská hora Monte Verita` je podivuhodná. Projevuje se na ní zvláštní zemský magnetismus. Přicházely sem celé skupiny lidí, vedené novými věrozvěsty.

Na hoře Monte Verita` příroda pomalu pohlcuje pozůstatky velké slávy tohoto poutního místa: skelety sprch v plenéru nebo zbytky betonových van. Hora dříve lákala podivné existence: vegetariány, emancipované ženy, dadaisty z curyšského kabaretu Voltaire, psychoanalytiky, tanečníky. Ve společnosti Iletti Rogantiniové, jejíž otec působil jako lékař ve zdejším sanatoriu, jsem navštívil dům Casa Anatta, kde je umístěno muzeum raných hnutí, která působila v katastru hory Monte Verita`. „První lidé, kteří sem přišli, pocházeli hlavně z oblasti kolem Mnichova, a tady hledali ideální místo, kde by mohli zřídit svou komunitu: jedni preferovali individualismus, jiní komunismus, teozofii, vegetariánství. První skupinka čítala jen osm lidí. Vedla ji Ida Hofmanová, v jejíž hlavě se tento nápad zrodil. Ida pocházela z Černé Hory, byla pianistkou a bojovnicí za práva žen. Život zdejší komunity finančně podporovala matka jejího přítele Henriho Oedenkovena, který pocházel z rodiny bohatých belgických průmyslníků,“ vyprávěla paní Iletti. Podle místních „stanov“ lidé, kteří sem přicházeli, měli spolupracovat, pracovat a finančně přispívat. Někteří členové komunity se těmto pravidlům nechtěli podřídit. Provozoval se zde i nudismus, členové komunity se opalovali nebo pracovali nazí.

hora2

Přitom obyvatele Ascony, tehdy chudé rybářské vesničky, šokoval i člověk bez ponožek! Jít po ulici úplně bos, bez bot, bylo pro ně něco nepředstavitelného. Druhé období „dějin hory“ je spojené se zřízením sanatoria. Platící hosté měli svými penězi zajistit další provoz na Monte Verita`. Později horu koupil baron von der Heydt, který se rád procházel nahý po břehu jezera. V ruce držel dvacet franků, protože chodit venku bez oblečení bylo zakázáno. Peníze měl pro policii, na zaplacení pokuty. Baron von der Heydt zemřel v roce 1964 a celé místo odkázal kantonu Ticino.

Category: 2009 / 06

Napsala Jana Soukupová, ilustrace Dalibor Nesnídal, foto: sxc.hu

 Postavena před realitu mrňavé řecké vesnice jsem se, myslím, jakž takž osvědčila. Sousedi i sousedky jsou ke mně milí – naštěstí neměli nikdy možnost poznat mě jako kuchařku, klesla bych v místním bodování nenapravitelně pod nulu.

¨

Otázka „Tak co dnes vaříš?“ je pro místní hospodyně každodenním prestižním tématem, ale i projevem, že vás jaksi berou, a zároveň zkouškou, zda si to zasloužíte. Pochopila jsem, že můj dar hbitě otočit řeč jinam nebude stačit navěky. Nemohu každý den odpovídat stylem: „Dneska udělám… Ach! Bože! Jak se ti daří vypěstovat tak obrovské dýně?!“ A tak jsem se dala do bádání. Jak uvařit bez dřiny a velké ztráty času něco, co bude Řek považovat za domácí jídlo. Výsledkem bylo překvapení, kolik kouzla skrývá jednoduchost mnoha pokrmů – žádné cibulkové základy, žádná jíška, žádné zbytečné zahušťování moukou. Hurá. Žádné pálení žáhy. Kdo si chce v Řecku odpočinout od grilovaných a smažených jídel a okusit domácí kuchyni, měl by se vyhnout taverně a najít klasickou restauraci s nabídkou majireména (doslova „vařená“). Trochu se podobá závodní jídelně, kde si ukážete na některou z mnoha vaniček s jídlem, vystavených za pultem. Pochutnáte si a oprostíte se od mylného turistického dojmu, že Řekové nejedí těstoviny nebo rýži, vařené maso a omáčky (ovšem řidší a podstatně „lehčí“ než ty naše), a že brambory znají jen jako hranolky. Co budete obtížně hledat v jakémkoli stravovacím zařízení, je fasoláda.

gastronomie2

S její „správnou chutí“ je to jako u nás s bramboračkou. Děláte ji stejně jako maminka nebo sousedka a nikdy to není to samé. A každá hospodyňka je pyšná na tu svou (já už taky, že to ale trvalo). Fasoláda je z našeho pohledu hodně hustá fazolová polévka, v Řecku jde o hlavní jídlo, ceněné nejen jako zdraví prospěšné, ale také jako důležitá část jídelníčku během postního období. Tajemství každého hrnce fasolády je v chuti a náladě toho, kdo ji dělá. Můj nejnovější kuchařský kousek je vařit s fazolemi i snítku máty. Sousedka mě poučila, že neovlivní chuť, ale zato zmírňuje jisté následky tohoto jinak velmi zdravého pokrmu. Velikost snítky dosud zkoumám. Pět lístků na čtyři porce bylo zřejmě málo…

Category: 2009 / 06

TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ, FOTO: ISIFA

Ve Spojených arabských emirátech si lidé mohou díky penězům splnit to, o čem si druzí netroufnou ani snít. Navzdory luxusu a civilizačním výdobytkům v tomto petrolejovém ráji se místní muži věnují tradiční zábavě, která byla pro jejich předky v poušti často otázkou přežití. Sokolnictví.

Lov, jenž byl povýšen na umění. Dravec je symbolem svobody, statečnosti a nespoutanosti. Asi proto člověka tolik fascinuje mít neviditelnou kontrolu nad tvorem, jenž se jakoby pokorně vrací zpět s kořistí, aby se majestátně usadil na rukavici svého sokolníka. Před tisíci lety lidé obývající rozsáhlé stepi střední Asie zjistili, že draví ptáci jim mohou usnadnit boj o potravu. Naučili se, jak predátory, letící rychleji nežli oštěp, vycvičit. Vzniklo tak úzké pouto mezi člověkem a tvorem, který i když byl ochočen, neztratil svou svobodu lovce. K lovu lze vycvičit více druhů ptáků, v oblasti pouští je ale výhradním králem této disciplíny sokol. Přestože není původním obyvatelem emirátů, stal se součástí místní kultury. Jako symbolu je mu také věnována patřičná péče a pozornost. Vstoupit do sokolnické nemocnice, ležící kousek od letiště v Abú Dhabi, připomíná návštěvu kosmetického salonu. Toto zařízení zde vzniklo v roce 1999 jako první na světě. Během své existence ošetřilo už více než třicet tisíc pacientů. Opeřeným klientům se tady dostává královské péče včetně pedikúry a manikúry. V tomto případě nejde ani tak o efekt estetický, jako zdravotní. Ředitelka nemocnice a hlavní veterinářka Dr. Margrit Müller říká: „S krásou nemají tyto zákroky nic společného. Snažíme se předejít zdravotním problémům. Zobák a pařáty snadno přerostou, musíme je tedy upravovat. Vše probíhá v lehké anestesii, takže pták nic necítí.“ Paní Müller pochází z Německa, se sokoly pracuje již patnáct let a ve svém oboru je jedním z nejrespektovanějších odborníků, získala také cenu Abu Dhabi Award za dobré skutky. V emirátech nehnízdí divoký sokol stěhovavý výše nežli ve čtyřech tisících metrech. Do jeho jídelníčku patří drobné ptactvo stejně jako husa či volavka vyskytující se v okolí pouštních oáz s vodními zdroji. Tento pták může dosáhnout rychlosti až dvě stě kilometrů v hodině, některé zdroje uvádějí, že při střemhlavém letu to může být tři sta až čtyři sta kilometrů. Je to nejrychlejší dravec na světě, elegantní vzdušný akrobat, jenž se specializuje na lov letících ptáků.

dravci2

Právě jeho divoká rychlost mu neumožňuje lovit na zemi. Jistá si před ním nemůže být ani velmi hbitá kořist. Té sokol nejdříve uštědří svým vzdušným útokem traumatický šok a poté dezorientované zvíře zachytí do svých ostrých pařátů. Jako lovec je sokol nesmiřitelný protivník, jako ochočený pták se mění v poměrně krotkého tvora, který je svým pouštním zabarvením předurčen být jedním z klenotů pohádkově bohatého Abú Dhabi. Sokolnictví je tradiční součástí arabské kultury. Dnešní muži nepotřebují sokola pro lov potravy, ale pro uchování pouta s kočovnými předky. Tento pták je pro ně partner, privilegovaný člen rodiny, majitel pasu. Každý sokol na půdě emirátů totiž musí mít vystaven pas, kde jsou uvedeny údaje o něm a jeho majiteli. David Stead, ředitel centra, které se v emirátech zabývá legálním prodejem sokolů, říká: „Sokolnictví je tu stále populární, i když čelí nástrahám moderní doby. Jako každý koníček, který chceme dělat dobře, tak i tenhle vyžaduje nejen peníze, ale hlavně čas a trpělivost.“ Sokoli přilétají do pouště dva měsíce před svou kořistí, loví hlavně dva druhy ptáků, dropa obojkového a dytíka úhorního. Během těchto dvou měsíců sokolníci trénují své opeřence. Doba lovu pak přichází mezi říjnem a únorem. David Stead dodává: „Sokolník by neměl propadnout iluzi, že ho má pták rád. Pro sokola je motivací jeho žaludek. Úspěch tréninku spočívá v tom, když dravec pochopí, že jeho trenér je pro něj spolehlivým zdrojem potravy a že proto má cenu se ho držet.“

Category: 2009 / 06

TEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: BARBORA LITEROVÁ

Cesta do nebe či do pekla nutně nevede přes bránu střeženou svatým Petrem. Rajská zahrada i pekelné skály dštící věčný oheň leží na jihu Turecka – v národním parku Olympos.

Od Levantského moře, snad nejtyrkysovějších vod Středomoří, se směrem na západ rozbíhá krajina jako obrázek. Strmé svahy hor, pokryté lesy zkroucených borovic, přecházejí ve zvlněné lány úrodných polí, úbočí porostlá planým vínem a citrusové sady. Paradoxně právě tady, v údolích plných rozkvetlých oleandrů a fíkovníků, má být ukryt vstup do podsvětí.

SÍDLO BOHŮ

Protiklad infernu utváří majestátní Olymp, jedna z dvaceti stejnojmenných hor dnešního světa. Možná to bylo zde, na ostrém vrcholku schovaném v mlze, kde sídlila mytická božstva antického světa. Dnes je sice všeobecně přijímán fakt, že Diovy paláce ležely na Olympu v Thesálii (nejspíš proto, že je ze všech Olympů nejvyšší), nicméně také turecká hora, která dala jméno zdejšímu antickému městu, vesnici i celému národnímu parku, je opředena bájemi. O její mystičnosti svědčí už jen tajemné věčné plameny, objevující se po dlouhá tisíciletí na jejích úbočích zdánlivě bez příčiny. Odborníci se domnívají, že slovo olympos je předřeckého původu a původně označovalo jednoduše horu. Radislav Hošek v Náboženství antického Řecka vysvětluje, že „v Iliadě má výraz Olympos shodný význam jako nebe“. A tak nejen v Řecku (ať už v Thesálii, na Peloponésu nebo na Krétě) můžete projít „rajskou branou“. Možná je to právě turecký Olymp, kde se, jak napsal Homér, rozkládá „sídlo bohů domnělé a věčné, jež bouře nikdy nebičují, déšť nepromáčí a sníh nezasype“. A když už zasype, tak v něm (podle jiné legendy) kvetou vonící růže.

ZÁHADNÉ OHNĚ

Turecký Olymp prý spojuje nebesa s peklem; a to doslova. Na jeho úpatí, v zelenavých údolích někdejší Lýkie, měla pobývat fantastická nestvůra Chiméra. Jejím úkolem bylo chránit vchod do podsvětí před každým nepovolaným, kdo by se do něj odvážil vstoupit. Příšera s podobou lva, kozy i draka měla tři hlavy a chrlila oheň. Zabít se ji podařilo až hrdinovi Bellerofontovi, který na ni z hřbetu okřídleného Pegase střílel olověné šípy. Kov se v rozžhaveném chřtánu Chiméry rozpustil a spálil jí vnitřnosti. Po mytické obludě v národním parku Olympos dodnes zůstaly stopy: malinké ohně, planoucí na horském svahu v místě příznačně zvaném Yanartas, tedy hořící skála. Ne nadarmo tomu místu však většina turistů neřekne jinak než Chiméra. Modravé i červené plameny, poskakující mezi hlínou a kamením už od starověku, jsou velká záhada. „Ta obluda všude plivala oheň, a tak to tu hoří do teď,“ vypráví jeden z místních. Ihned je přerušen dalším: „Ne ne, tyhle plameny jdou na povrch z Héfaistovy dílny!“ Těžko říct, jestli dnešní domorodci stále věří, že ve zdejším podzemí pracuje starořecký bůh ohně a kovářství. Historie téhle povídačky sahá až někam do antiky; jenže tenkrát se tradovalo, že Héfaistos má dílnu prakticky v každé sopce. Na hořících skalách v tureckém Olympu je podivný právě fakt, že se nejedná o pohoří vulkanického původu. Ani vědci nedokážou vznik věčných ohňů dokonale vysvětlit. Plamínky má na svědomí směs plynů, která na vzduchu samovolně vzplane a hoří. „Chiméru“ nejde uhasit, zasypat, zničit. Oheň si rozpraskanou skálou razí cestu už od čtvrtého století před naším letopočtem. Kdysi jej využívali námořníci namísto majáku, dnes představuje lákavou turistickou atrakci.

RÁJ HIPPIES

Ostatně celý národní park Olympos vyniká právě přitažlivostí pro turisty. Úchvatná soutěska, protkaná říčkou Akcay, ústí do příjemně teplého Levantského moře s nedotčenou oblázkovou pláží. Zurčící potok s křišťálově čistou vodou protéká vesničkou v duchu hnutí hippies; jsou tu restaurace, kde se jí na zemi, čajovny, v nichž se čaj podává do houpacích sítí, a ubytovny, které nabízejí lůžka v korunách stromů. Olympos, rozkládající se jen asi osmdesát kilometrů jihozápadně od tepajícího letoviska Antalya, je až kýčovitě dokonalý. Přitom rekreantů tady zas až tolik není. Turisté se koncentrují především na útulných terasách hospůdek, mezi pestrobarevnými polštáři a vonnými tyčinkami. „Kam bych chodila?“ směje se jedna z opálených cestovatelek. Na krku má měděný přívěsek „peace“ a do půli zad jí splývají rozcuchané vlasy. Zdá se, že matně tuší něco o jakési Chiméře, nicméně mytická minulost zdejší oblasti ji příliš nezajímá. „Přijeli jsme na dva dny a už jsme tu týden,“ říká ospale, „člověku se vážně nechce pryč. Je to tu jako v ráji.“ Hlavně mladí turisté, odění do batikovaných triček a vyzbrojení neuhasínajícím úsměvem, dodávají dnešnímu Olympu na uvolněné atmosféře. Ruku v ruce se procházejí po plážích, plaví na loďkách a koupou v moři, které díky třpytivému planktonu v noci světélkuje jako hvězdná obloha. Historie je však stále doslova na dosah; k ruinám zdejšího starověkého města je to od břehů řeky Akcay co by kamenem dohodil.

KULT CHROMÉHO HÉFAISTA

O počátcích Olympu, města schovaného na úbočích zalesněných hor spadajících do Levantského moře, historie mlčí. Nicméně ví se, že jeho pradávní obyvatelé uctívali kult Héfaista. Jejich respekt k tomuto božstvu nepochybně pramenil z fascinace nedalekými ohni. Však kousek od Chiméry, mezi mladšími ruinami především z byzantských dob, dodnes najdeme pozůstatky pohanského chrámu zasvěceného Héfaistovi. K Héfaistovi, řeckému bohu ohně a kovářství, se váže řada bájných příběhů. Ve zdejším podzemí mu měli s prací pomáhat Kratos (Síla) a Bía (Násilí). Staří Řekové si Héfaista velice vážili a na jeho počest pořádali hned dvoje slavnosti v roce, přestože mezi bohy vynikal neobyčejnou šeredností. Narodil se Diovi a Héře, ale matka ho pro jeho neduživost svrhla z Olympu. Úcty mezi nebešťany se nedočkal ani poté, co se s rodiči smířil, vystavěl bohům nádherné paláce, zhotovil zbroj hrdiny Achillea, vytvořil mytickou Pandóru a pojal za ženu překrásnou bohyni lásky Afrodítu. Ostatně pravým otcem dětí jeho manželky byl bůh války Arés a její nevěrou se bavil celý Olymp.

nebepeklo

ZAŠLÁ SLÁVA

V Olympu byly objeveny starověké mince, datované do druhého století před naším letopočtem. Už tenkrát město prosperovalo a vzkvétalo; o jeho vysokém postavení v rámci tehdejší Lýkie svědčí i fakt, že v samosprávě mu připadala tři křesla, zatímco ostatní méně bohatá města měla vždy jen jednoho zástupce. O dnes tureckém Olympu se zmiňuje už Cicero, který ho prohlašuje za „antické město plné bohatství a umělecké krásy“. Krása pobřeží Levantského moře nechybí ani dnes, nicméně na někdejší zámožnost odkazují už jen zarostlé ruiny, roztroušené široko daleko mezi šumícími lesy. Kromě antických budov a chrámů, starých římských lázní a sarkofágů tu slavnou minulost připomíná i dvojice středověkých pevností, dávno rozvrácená zubem času. Bylo to už v prvním století před Kristem, kdy se romantický Olympos začal potýkat s problémy. Jeho bohatství nedalo spát pirátům z Kilíkie, území rozkládajícího se dále na východ, při pobřeží dnešního Turecka. Loupeživí námořníci připlouvají do Lýkie a podmaňují si Olympos až do roku 78 před Kristem, kdy se utkají s výbojným vojskem římského vojevůdce Publia Servilia Vatia, po vítězství nad nimi zvaném Isauricus. Na scéně se objevuje také mladý Julius Caesar, který pomůže město dobýt a podmanit pro Řím. Pirát Zenicetes umírá ve svém domě, který při nájezdu sám podpálí. Uběhlo mnoho staletí, v nichž si vlastnický nárok na Olympos vystřídali příslušníci Benátské a Janovské republiky i obyvatelé Ródu. Město se díky strategické poloze těšilo slávě, kterou ukončil až příchod Otomanů. V patnáctém století už zdejší budovy zely prázdnotou, pomalu zarůstaly zkroucenými borovicemi, planým vínem a citrusy. A pak údolí plná rozkvetlých oleandrů a fíkovníků objevili baťůžkáři a Olympos se proměnil v turistický ráj. Ráj, z něhož je jenom malý krůček do pekla.

Category: 2009 / 06

TEXT: RADEK JOHN, FOTO: DAVID CYSAŘ A MARTIN RYCHLÍK

Na stěnách visí fotografie dvou, tří, pětiletých černošských holčiček a kluků. Usmívají se. Koukají bezelstně na svět velkými kukadly. Jsou to jejich poslední dochované snímky. Pod každým nevěřícně čtete: Hozena proti zdi. Rozsekána mačetou. Upálen. Vypíchány oči, hlava rozseknuta mačetou. Umučen. Zabita mačetou rukou matky.

Fotografie v památníku genocidy ve rwandském Kigali nedokáže nikdo minout bez slz v očích. Rok 1994. Peklo ovládlo povrch zemský. Jak jinak nazvat to, co se před patnácti lety stalo ve Rwandě? Stačilo, aby civilizovaný svět na pár okamžiků přivřel oči. Všichni cizinci žijící ve Rwandě opustili zemi, protože věděli, že štvavá kampaň hutských politiků i médií proti Tutsiům nemůže skončit jinak než masakrem. Vyděšení Tutsiové hledali útočiště u vojsk mírových sil. Ale i ta byla absurdním rozkazem, který přišel z našeho civilizovaného světa, stažena ze Rwandy. Tutsiové, marně hledající bezpečí v opuštěných vojenských základnách, vystrašení a namačkaní jeden na druhého za ploty s ostnatými dráty se stali první snadnou kořistí hutských milic. V zemi v té době nezbyl ani jediný zahraniční žurnalista, který by mohl hned na začátku genocidy vyburcovat veřejné mínění, způsobit civilizovanému světu šok – jinak vraždění zastavit nešlo. Sečteno podtrženo: I když lidé obou polokoulí věděli, že ve Rwandě propukne násilí, tři měsíce se věnovali jen svým problémům. Přesně do chvíle, kdy obyvatelé sousedního státu uviděli desítky tisíc mrtvol dětí, žen, starců, mužů plovoucích korytem řeky z Rwandy do Viktoriina jezera. Nafouklá, ve vedru se rozkládající zmučená těla civilních obyvatel vyvolala naprosté zděšení. Náhle se celý svět ptal, jako by nic nevěděl: Co se to proboha stalo? Nic více, nic méně než to, že během sta dní byl ve Rwandě nerušeně a v tichosti, jen za výkřiků hrůzy a smrtelného chropotu obětí umučen milion obyvatel. Nejčastěji byli rozsekáni mačetami zfanatizovaných příslušníků hutských milic. Když pak tutsijská armáda, která se zformovala u hranic Rwandy a získala konečně podporu ze zahraničí, dobývala zemi, aby zastavila genocidu a zachránila alespoň poslední Tutsie, našla v ulicích měst i vesnic hromady zkrvavených mrtvol, zaschlou krev ve vymletých korytech uprostřed prašných cest, kterými jinak teče voda při tropických deštích, psy ožírající své mrtvé pány, mrtvolky dětí zabitých na zběsilém útěku před vraždícími monstry. Už je většinou nebylo možné identifikovat. Život ve Rwandě přestal existovat. Zbyla města a vesnice duchů, miliony uprchlíků se valily do utečeneckých táborů v sousedních zemích. A další miliony mužů se dávaly na útěk – to před tutsijskou armádou utíkali vrahové, kteří rwandskou apokalypsu způsobili. Dvě třetiny obyvatel Rwandy byly během tří měsíců nuceny opustit své domovy a útěkem zachraňovat holý život. Každý osmý byl zabit.

TI, CO PŘEŽILI

Oběťmi apokalypsy jsou ale také všichni, kteří přežili. Půl milionu znásilněných žen – řada z nich se stala obětí hutských vojáků, o kterých se vědělo, že jsou HIV pozitivní, a právě proto byli pro znásilňování speciálně určeni. Víc než čtvrt milionu sirotků. A pak už zbývají jen hrůzná svědectví o krvavých událostech, které postihly snad každého ve Rwandě. Rozhodně o nich nechce mluvit nikdo na potkání. Jen ve vzácných okamžicích výjimečně uslyšíte útržek příběhu, který vás znovu ochromí. Třeba: „Mého otce prostříleli pětkrát. Schválně tak, aby nezemřel. Ležel dny v hrozných bolestech bez jakýchkoliv léků na hliněné podlaze své chatrče. Když se mu konečně udělalo lépe, vrátili se a dobili ho.“ Každý přišel o někoho z rodiny, o děti, o příbuzné. Miliony lidí byly svědky, pokud ne rovnou oběťmi nejsadističtějšího mučení. Nebyla ušetřena ani novorozeňata, děti, dívky, chlapci, dospělí, starci, stařenky. Matky byly donuceny zabíjet mačetami své vlastní děti. Pak byly samy zabity, anebo naopak „jen“ znásilněny a ponechány svému utrpení. Dokonce i hutské ženy byly za trest hromadně znásilňovány komandy vojáků, pokud se dopustily toho zločinu, že se odvážily žít s tutsijským mužem. Dětem přikazovali vojáci, aby mačetami, palicemi a kopími vraždily vlastní prarodiče. Teprve pak je byli ochotní utlouct nebo rozsekat mačetami a vysvobodit je tak od dalšího mučení. Oblíbenou zábavou ďáblů ve vojenských uniformách bylo házení zraněných obětí do žump, kde se v boji o život vzájemně ušlapali. V jednom ze septiků bylo nalezeno devatenáct vrstev mrtvol. Tak byl během tří měsíců snížen počet obyvatel Rwandy z osmi milionů na sedm. Zraněné, kteří přežili, nikdo nespočítal. Nelze si skoro představit, že by ten, co zažil ty strašlivé tři měsíce, netrpěl dodnes posttraumatickým syndromem.

RWANDA DNES

Kde svědkové a oběti těchto hrůz dokázali najít energii vstát ze země nasáklé krví a začít zacelovat rány, budovat novou Rwandu, ve které už nikdy nesmí dojít ke genocidě? Jak se jim podařilo za patnáct let ujít strašlivě dlouhou cestu k zemi bezpečné pro všechny své obyvatele? K zemi, jež se pokusila vypořádat s minulostí, odsoudila pachatele největších zvěrstev a začala pracovat na tom, aby životy těch, kteří přežili, byly co nejsnesitelnější? Jen tímto pohledem lze měřit dnešní Rwandu, protože ve srovnání se životními podmínkami vyspělých civilizací je země samozřejmě stále ještě v katastrofálním stavu. Padesát sedm procent obyvatel žije pod hranicí bídy – jejich roční příjem je nižší než tři tisíce tři sta českých korun ročně. Chudých žen je přitom dvojnásobně více než mužů. Z tisíce novorozenců jich při porodu zemře průměrně šedesát dva. Jen šedesát pět procent dětí je při narození zaregistrováno. Pěti let se nedožije průměrně sto tři dětí z každého tisíce. Ale pozor, to už je skoro jen polovina ve srovnání se statistikou úmrtnosti před pěti lety. Polovina z dětí, které přežijí, trpí podvýživou. Dvacet tři procent dětí do pěti let má podváhu. A čtyřicet pět procent jich dosáhne nižšího vzrůstu, než by bylo přiměřené jejich věku. K práci jsou nuceny čtyři procenta dětí ve věku od pěti do čtrnácti let. Téměř čtyři procenta rwandských žen a více než dvě procenta rwandských mužů je HIV pozitivních. Většina ze žen znásilněných při genocidě HIV pozitivními vojáky je dnes po smrti. Proto počet sirotků v zemi klesá pomalu. Odhaduje se, že je jich stále ještě kolem dvě stě dvaceti tisíc. Nejstrašlivějšími životními podmínkami trpí sedm tisíc dětských bezdomovců – dětí ulice, kteří se pohybují ve velkých městech vydáni na milost a nemilost světu dospělých. V zemi připadá jeden lékař na padesát tisíc obyvatel. Padesát dva procent obyvatel je dnes mladších osmnácti let. I na tom se genocida podepsala. Osmdesát dva procent obyvatel žije na venkově. Méně než polovina rodin má přístup ke zdravé pitné vodě. Jen jedna desetina obyvatel má možnost používat sanitární zařízení, nejčastěji suchou latrínu. Hrůza, řeknete si? Ale nemůžeme za to tak trochu my všichni obyvatelé ostatního světa, kteří jsme strčili hlavu do písku před genocidou, která se léta připravovala a vrhla zemi desítky let proti proudu času?

PÍT, ČI NEPÍT?

V čím děsivějších podmínkách žili a žijí obyvatelé Rwandy, tím obdivuhodnější je úsilí humanitárních organizací, které přišly obětem genocidy na pomoc hned v prvních dnech po odhalení toho, k jak děsivým událostem tu došlo. Dobrovolníci, kteří přijeli, nepodlehli beznaději a postupnými krůčky zlepšují životní podmínky těch, kteří nebyli umučeni, i těch, kteří se rodí do nového světa. Programové priority Unicef ve Rwandě například dnes jsou: Zlepšit přežití dětí péčí o jejich zdraví, výživu, hygienu, zvýšit dostupnost pitné vody, dostupnost sanitárních zařízení, zajistit vzdělání dětí včetně informovanosti, jak se chránit před přenosem viru HIV, zajistit ochranu dětí ve společnosti. Vyjedete-li s pracovníky Unicef do pohraničních vesnic, kde jako by se čas zastavil před stovkami let, teprve vidíte, jak jsou tyhle zdánlivě samozřejmé programové priority důležité. V některých vesnicích už jsou vybudovány studny, na nichž se skví výrazný nápis: Daroval Unicef. Tam, kde se ještě nepodařilo vybudovat studny, jsou lidé v přímém ohrožení života. Pro vodu chodí desítky kilometrů k pozemním zdrojům. Povrchová voda v této části Afriky je však zamořena bilharziemi – parazity tak malými, že prolezou kůží do lidského těla vystaveného kontaktu s touto vodou nebo sliznicí, pokud by někdo takovou vodu pil. Bilharzie se usazují v ledvinách, játrech, střevech a způsobují pomalou, bolestivou smrt. „Rozhodně se v řekách ani jezerech nesmíte nejen koupat, ale dokonce ani si mýt ruce,“ varují nás naši průvodci. „A tuhle vodu místní obyvatelé pijí?“ nechápu. „A co jiného jim zatím zbývá?“ zní odpověď pracovníků Unicef. Ano, co jim zatím zbývá? Čekat, až vláda anebo dobročinné organizace získají prostředky na to, aby všichni měli možnost pít zdravou vodu? Situace ve školství je mnohem příznivější. Do škol se dnes podařilo dostat drtivou většinu dětí. Jen jsou zatím propastné rozdíly mezi školami, ve kterých už je vybudován vodovod s pitnou vodou, a mezi školami, kde si děti po celou dobu vyučování v tropickém vedru nemají možnost ani umýt ruce po použití odporně páchnoucí suché latríny. Největší vítězství ve Rwandě už ovšem Unicef vybojoval. Platíval tu zákon, že dívky nesmějí dědit po rodičích žádný majetek. Dívky, kterým při genocidě zabili rodiče, ztratily tedy i střechu nad hlavou a malá políčka, často jediný zdroj obživy. Lobingem mezi rwandskými politiky přispěl Unicef k tomu, že tento zákon byl změněn dokonce zpětně. Dívky dnes už mohou dědit majetek rodičů a těm, které po genocidě přišly kvůli absurdnímu zákonu o chatrče i políčka příbuzných, byl rodinný majetek vrácen.

DĚTI ULICE

Ve velkých městech je situace samozřejmě výrazně lepší než na vesnicích. Povrchní pozorovatel, který přijede do Kigali, hlavního města Rwandy, a má peníze na čtyřhvězdičkový hotel, tu může zažít ničím nerušenou pohádkovou dovolenou. Plavat v hotelovém bazénu pod palmami, hrát tenis, procházet se v upravených parcích, sledovat desítky nových automobilů, brázdících ulice, pozorovat ruch u benzinových pump i před obchůdky s potravinami, balenou pitnou vodou a také velmi slušným pivem, brouzdat po tržištích, na nichž se prodávají úchvatné africké masky, bubínky, sošky, zajít si do kasina. O chudobě většiny místních obyvatel se nemusí dozvědět vůbec nic. Stačí neodbočovat z rušných vyasfaltovaných ulic na prašné cesty lemované řadami chatrčí z nevypálených cihel. Stačí si také nevšimnout dětí posedávajících na rozích rušných ulic, sledujících bedlivě své okolí. To vyhlížejí příležitost, jak si vydělat alespoň nějaké drobné, za které by získaly zbytky jídla z restaurací a zbavily se tak toho základního, co je celý život provází: pocitu hladu. Mnohé z těchto dětí jsou na ulici bez pomoci od svých pěti let. Ty nejmenší se snaží získat alespoň nějaké prostředky na živobytí nošením odpadků. V noci jsou zatím aspoň trochu chráněné, protože se vejdou do tak úzkých kanalizačních stok, že za nimi žádný dospělý nemůže vlézt a přepadnout je. Jak ale tyhle děti dospívají a rostou, samozřejmě mnohé z nich podlehnou pokušení získávat prostředky k životu krádežemi. A nakonec se mnohé z nich stávají oběťmi sexuálního násilí dospělých. Český občan se v Kigali neubrání pocitu hrdosti, když přijde do dětského útulku zvaného Fidesco. Mají tu šedesát pět dětských postýlek. Snaží se kontaktovat dětské bezdomovce, vytahovat je z pasti ulice, dát jim možnost osprchovat se, vyprat šaty, zahnat hlad. Tento útulek funguje proto, že česká pobočka Unicef vybrala v posledních letech v České republice peníze na jeho provoz a poslala je do Rwandy. Lepší je zapálit malou svíčku než proklínat temnotu, napadne vás, když si uvědomíte, že dětí ulice je sedm tisíc a možnost podat jim pomocnou ruku ve Fidescu je pro pár desítek z nich. Ale už to je úctyhodné. Děti, které dají přednost Fidescu před ulicemi velkoměsta, se dokonce mnohdy poprvé v životě dostanou do školy, naučí se základy čtení, psaní a počítání. Nemohou ovšem žít v tomto útulku věčně. Pedagogové Fidesca se snaží kontaktovat příbuzné těchto dětí a umísťovat je zpátky do alespoň nějaké rodinné péče. Dětí ulice je mnoho a míst ve Fidescu málo. A nad každým rokem dalšího fungování tohoto útulku visí otazník. Podaří se získat peníze na jeho provoz i v příštích měsících?

peklo

CO BUDE DÁL?

Každého cizince ve Rwandě samozřejmě napadnou otázky: Není všechna ta snaha o zlepšení života místních obyvatel marná? Nemůže se země znovu vrátit k další vlně temných etnických vášní a nakonec dokonce ke genocidě? Něco takového už možné rozhodně není, ujišťují vás ve Rwandě všichni. Chceme být zemí klidu a míru, říkají. Protože Rwanda nemá žádné velké nerostné bohatství, uvědomuje si tu každý, jak důležitý je a bude pro ekonomiku země turistický ruch. Už dnes si může movitý turista vyjet na safari, pozorovat lvy, slony, žirafy, zebry, užívat si majestátní africké přírody anebo se dokonce vydat na unikátní výpravu za horskými gorilami, které v divoké přírodě nelze najít nikde jinde na světě. Nic ho nemusí vyrušit v jeho štěstí, když se rozhodne vyhnout místům, kde před patnácti lety byla při genocidě spáchána největší zvěrstva. Jde hlavně o kostely. Právě tam hledalo nejvíc lidí skrýš před peklem na zemi. Ale máme se vlastně opravdu těmto místům vyhýbat? Není třeba naopak vidět je a pamatovat si všechno, co ještě nesmazal čas, aby se to už nikdy nemohlo opakovat? Máme zavírat oči před krvavými skvrnami na stěnách kostelů, o které byly rozbíjeny hlavičky dětí? Máme dělat, že neexistují kostelní lavice plné špinavých, krvavých probodaných šatů ze čtyřiceti tisíc zabitých v kostele a jeho okolí nedaleko Kigali? I tak dnes vypadá jeden z památníků genocidy. Kostel, v němž bylo rozsekáno mačetami deset tisíc šest set lidí, nebyl znovu vysvěcen a slouží jako varování do budoucna. V jeho podzemí jsou hromadné hroby obětí, hromady kostí a lebek, na kterých jsou patrné údery ostřími mačet anebo strašlivé otvory, které prorazily v lebkách dřevěné palice. V osvětleném prostoru odděleném skly stojí rakev přikrytá drahými látkami a všude kolem kytice. „Tam odpočívá žena, která byla znásilněna. Pak jí vojáci zabodli do vagíny kopí, probodli ji s ním až ke krku a vhodili ji do žumpy, kde v bolestech zemřela,“ říká průvodce v tomto šíleném památníku. „Našli jsme ji až po deseti letech. Její tělo bylo naprosto neporušené. Uložili jsme ji do rakve a teď odpočívá tady. Stejně jako všichni moji příbuzní. Celá moje rodina…“ Ani po patnácti letech nedokáže průvodce v památníku o tom, co se stalo, mluvit bez emocí. Ale aspoň že o tom mluví. Mlčení o zločinech, které na konci dvacátého století nemají obdoby, by mohlo pomoci tomu, že se peklo na povrchu zemském znovu někde objeví.

Category: 2009 / 06

Nosorožci jsou fascinující zvířata. Svým opancéřovaným tělem a mohutným rohem vzdáleně připomínají dávné triceratopse. A stejně jako těmto pravěkým ještěrům hrozí nyní i jim vyhynutí. Auto se po lijákem vymleté kamenité cestě zdárně vysoukalo z hlubokého řečiště.

Z kapoty stékaly zbytky vody. Přicházející období dešťů v korytě propojilo ojedinělé vysychající tůně v řeku, která po mnoha měsících opět proudila krajinou. Cesta se dále prodrala mezi dvěma kopci z obrovských žulových balvanů, porostlými trnitými akáciemi a košatými euforbiemi. Před námi se otevřela rozlehlá planina. Podél cesty, která se elegantně vyhýbala porostu keřů mopani, nesměle vyrážela nová, svěží tráva. Planina se za keři znovu rozeběhla do dálky a mně se zastavil dech. Srdce se naopak rozbušilo, jako by měl být konec světa a ono si toho bubnování chtělo ještě na poslední chvíli užít. Kousek od keřů se popásala samice nosorožce s mládětem.

DÍLO PYTLÁKŮ

Strávil jsem na své první africké cestě již tři měsíce. Najel jsem stopem, vlakem, autobusem i autem tisíce kilometrů a viděl téměř všechny druhy velkých afrických zvířat mezi řekami Limpopo a Zambezi. Zažil jsem vzrušující okamžiky v divoké přírodě. Jeden z nejsilnějších byl před několika dny v Národním parku Mana Pools. Toulal jsem se právě po břehu Zambezi, vlhký vzduch čerstvě voněl po jednom z prvních dešťů. Z dálky ke mně doléhal nezaměnitelný řev hrocha, palmy se svými štíhlými kmeny elegantně nakláněly nad vodou, jako by se chtěly podívat, zda jim náušnice snovačích hnízd dostatečně sluší. Z porostu trnitých akácií se na cestu vyhoupla mladá lvice. Rozhlédla se a zcela nevzrušena přítomností fotoaparáty obtěžkaných čumilů zmizela v porostu vysokých suchých travin, oddělujících buš od písečných naplavenin. Znovu jsem vykročil směrem, kde jsem tušil náš kemp. Po několika metrech se přede mnou otevřel obraz jak z hororového filmu. I přes velké vedro jsem najednou cítil mrazení projíždějící celým tělem. Malá mýtinka přede mnou byla pokryta lebkami. Bílé kosti odrážely ostré polední světlo. Zbytky masa na nich byly zcela seschlé, nicméně déšť přeci jen uvolnil pach typický pro rozkládající se tělo, který podtrhoval hrůzný obraz. Všechny lebky pocházely z nosorožců. Pytláci ze Zambie přejedou na malé lodi na zimbabwskou stranu a po zastřelení zvířete odříznou rohy motorovou pilou, pak zmizí přes vodu zpátky. Pár dnů po hrůzném zážitku z Mana Pools jsem v Národním parku Matopos konečně potkal bílé nosorožce v přírodě. Samice s asi půlročním mládětem se klidně popásala zhruba dvacet metrů od nás a nechávalo ji zcela v klidu, že právě vytváří jeden z mých životních zážitků.

ZACHRAŇTE NOSOROŽCE

V afrických zemích jsem byl od té doby sedmnáctkrát, včetně návštěvy Madagaskaru, a strávil jsem v této části světa dohromady víc než rok a půl svého života. Nosorožci pro mne navždy zůstali nejen objektem pro můj fotoaparát, ale především úžasnými zvířaty, jejichž nejistý osud již desítky let poutá pozornost mnoha odborníků i nadšených laiků. Přes masivní kampaně organizované v řadě zemí zůstávají stále na listině kriticky ohrožených druhů. Příběh jižního poddruhu bílého nosorožce dává přesto všechno nám i zvířatům určitou naději. Z desítek tisíc zvířat jich v první polovině dvacátého století zbylo pár stovek. I tak se podařilo nepříznivý stav zvrátit. Díky práci nadšenců v Jihoafrické republice se začali nosorožci vracet na místa původního výskytu. Zatímco stavy jižních bílých stoupaly, černí nosorožci na tom byli mnohem hůře. Přesto, že jejich stav ještě v sedmdesátých letech překračoval dvacet tisíc, klesl jejich počet do roku 2000 na desetinu. Z území mnoha afrických států zmizeli zcela. To byl také důvod, proč jsem od devadesátých let v Zimbabwe, Zambii, Botswaně, Namibii a Jižní Africe potkával v parcích a rezervacích výhradně nosorožce bílé. Když jsem dělal průvodce pro turisty, věděl jsem, že největší šanci na jejich zastižení mám právě v Národním parku Matopos, tedy v místě, kde jsem se s nimi sám setkal vůbec poprvé. Při mé poslední návštěvě v tomto parku v roce 2007 jsme ale za celou dobu na nosorožce nenarazili. Zbývalo nám jen několik minut do uzavření parku a k bráně jsme to měli ještě asi dva kilometry. V hustém porostu jsme najednou zahlédli postavu velkého zvířete. Paprsky rychle zapadajícího slunce ozářily jeho dlouhý štíhlý roh, který nás i při letmém pohledu nenechal na pochybách, že před sebou tentokrát poprvé máme nosorožce černého. Ačkoliv jsme kousek přejeli, mohl jsem zkusit vysunout objektiv z okénka a lovit snímky podbarvené nádherným večerním světlem. Postavení auta ale zcela znemožňovalo focení pro ostatní. Zařadil jsem tedy zpátečku a pohnul vozem tak, aby boční okénka směřovala přímo k tlustokožci. Zvedl jsem objektiv a zvíře … bylo pryč. Zmizelo beze stopy v neproniknutelném křoví a nám zůstala jen exotická vzpomínka, sen z pohádek tisíce a jedné noci.

SEVERNÍ BÍLÝ

Jen o pár měsíců později jsem počátkem roku 2009 odjel společně s ředitelkou královédvorské zoo Danou Holečkovou a zástupcem hejtmana královéhradeckého kraje Josefem Táborským prověřit zařízení na chov nosorožců, které by mohlo sehrát rozhodující roli v záchraně nejvzácnějšího z afrických titánů – severního bílého nosorožce. Stalo se to necelý rok potom, co byla na zasedání UNESCO v Kanadě v rámci jednání o záchraně světového přírodního dědictví vyzvána Česká republika, aby přijala kroky k záchraně kriticky ohroženého druhu. S Hamishem Curiem z organizace Back to Africa, která slíbila zajistit peníze pro případný přesun, jsme na malém letišti s rákosovou odbavovací halou nasedli do připraveného landroveru a za chvíli projeli branou Ol Pejeta Conservancy. Rezervace, která má největší skupinu černých nosorožců ve východní Africe, se rozkládá na ploše více než 300 čtverečních kilometrů. Cestou do kempu stály podél cesty v pozoru žirafy síťované a místo uvítacího výboru nám před autem skákaly impaly a přebíhaly zebry. V parku byly dva druhy pruhovaných lichokopytníků. Jednak běžnější zebra stepní – Boehmova a pak krásná a vzácná zebra Grévyho. Strážce nám později ukázal místní raritu. Snad pro nedostatek vhodných protějšků docházelo občas mezi těmito, jinak velmi odlišnými zebrami k mezidruhovému křížení. Křížence bylo možné rozpoznat na první pohled. Mají mnohem tenčí pruhy než zebry stepní, ale zdaleka ne tak tenké a husté, jako čisté grévky. Během několika projížděk jsme viděli zvířata, za kterými jsem se jindy plahočil celé týdny. Vedle jezírka s mnoha vodními ptáky jsme narazili na mladou, pěkně vybarvenou lvici. Stejný den, jen o pár kilometrů dále se pod akácií rozvalovali tři gepardi. Na rozdíl od lvů se tyto šelmy ve smečkách nezdržují. Průvodce nám potvrdil naši domněnku, že jde o tři sourozence. Také stádo buvolů není v některých parcích nejběžnějším objektem pro objektivy, ale tady jako by bylo všeho dost. Dva dny jsme se střídavě seznamovali s činností organizace a probírali výhody a případná úskalí připravovaného projektu. Manažer společnosti Richard Vigne nám ukázal karanténní zařízení, které bylo vybudováno právě pro severní bílé nosorožce. Počítalo se s tím, že by se sem mohla přemístit poslední zvířata z Garamby. Ta byla ale mezitím v Kongu vybita. Proto právě bezpečnost zvířat má v Ol Pejetě mimořádnou důležitost. Desítky pěších hlídek mají zvířata pod nepřetržitou kontrolou. V případě potřeby se nasazují letadla. Do střežení jsou zahrnuti masajští pastevci, kteří smějí přivádět svá stáda do rezervace. Se správou spolupracuje ochotně i okolní komunita. Lidé pochopili, že za zvířaty sem přijíždějí turisté a ti dají vydělat i místním lidem. Proto tu už funguje stanice pro chov šimpanzů a pod Mount Kenya také malá rezervace s narůstající skupinou pralesních antilop bongo.

titani

NADĚJE DO BUDOUCNA

Třetí den jsme vyrazili do sousední rezervace Lewa. Výkonný ředitel Ian Craig je členem skupiny pro africké nosorožce při IUCN. Projekt pokládá za mimořádně významnou a v podstatě poslední šanci k záchraně severního nosorožce. Potvrdil nám jednu povzbudivou informaci, která se k nám dostala v uplynulých týdnech z několika zdrojů. V jižním Súdánu by mělo přežívat ještě několik zvířat. V případě, že by se podařilo dohodnout s vládou Súdánu jejich přemístění a spojení se zvířaty ze Dvora Králové v Ol Pejetě, což sám považuje za reálné, pak se šance na záchranu velmi zvyšuje. Na každý pád je třeba, i vzhledem k věku zvířat, učinit rozhodnutí co nejdříve. V rezervaci Samburu jsme mezi slony, žirafami a mnoha dalšími kopytníky potkali také velmi zvláštní antilopu žirafí. Její obrázky jsem v dětství hltal z knížek Josefa Vágnera. Štíhlé tělo a velmi dlouhý krk je názornou ukázkou přizpůsobení se prostředí a umožňují jí v klidu spásat větve keřů a stromů v místech, kde jí konkuruje už jen žirafa. Vděčný jsem byl i za setkání s perličkou supí. To nejdůležitější jsme však nalezli za hranicemi rezervace. Místní komunita Samburů pronajala podnikateli půdu k vybudování luxusního hotelu a sama je tak zainteresována na ziscích z jeho provozování. Zisky jsou tím větší, čím je okolí pro turisty atraktivnější. Je to skvělá motivace místních lidí k ochraně divokých zvířat. Ještě zajímavější příklad úspěšného projektu spojujícího zájmy zvířat a domorodců jsme nalezli za hranicemi již zmíněné rezervace Lewa. Masajové, za podpory zahraničních nadací, vybudovali nejen bungalovy pro turisty, které sami provozují, ale také začali s chovem černých nosorožců. Jsou to příklady, které nám dávají naději na to, že při rozumném nakládání s přírodou mohou vedle sebe v souladu žít místní obyvatelé a divoká zvířata. Pokud by Česká republika mohla přispět tím, že bude realizován projekt záchrany severního nosorožce, budu hrdý na to, že jsem k tomu mohl alespoň malou měrou přispět. Krátce po našem návratu zavolal do zoo ve Dvoře náš velvyslanec v Londýně. Právě se vrátil z Buckinghamského paláce. Princ William projevil zájem podpořit projekt záchrany severního bílého nosorožce. V dubnu stejnou podporu vyjádřil výbor pro životní prostředí parlamentu České republiky a představenstvo zoologické zahrady jednomyslně rozhodlo o přesunu posledních zvířat do Keni. Tak šťastnou cestu!

Category: 2009 / 06

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Někteří lidé industriální památky milují, jiní hledají krásu někde úplně jinde. Bludiště trubek a železa bývalého průmyslového komplexu Dolních Vítkovic ale fascinuje snad každého. Jejich historická hodnota přinesla areálu i zápis na prestižní seznam evropského kulturního dědictví.

Teprve s příchodem nového století jako bychom začali vnímat staré industriální objekty a komplexy jinak než jen jako zátěž pro krajinu a státní kasu. Týká se to i naprosto unikátního areálu Dolu Hlubina a koksovny a vysokých pecí Vítkovických železáren, který byl v roce 2002 prohlášen národní kulturní památkou a o šest let později dokonce památkou evropského kulturního dědictví coby první zástupce Česka na seznamu. Estetika takových objektů může být předmětem sporu. Člověk, který vnímá jako památku jen Bezděz nebo Národní divadlo, asi nikdy nepochopí nadšení lidí, kteří se dokážou poklonit lidskému technickému umu. Vzácné industriální objekty se ale dnes už naštěstí dostávají na seznamy památek, díky čemuž by nemělo docházet k jejich demolicím, kdykoliv si to nekompetentní úředník či vlastník usmyslí. U areálu Dolních Vítkovic bylo jen otázkou času, kdy se stane památkově chráněným, protože v evropském kontextu nemá obdoby. Nikde jinde totiž na sebe tak bezprostředně nenavazuje celý technologický tok těžby uhlí, výroby koksu a výroby surového železa. „V tom je krásně vidět genialita bývalých vlastníků a konstruktérů. Celý proces výroby železa zakomponovali do jediného funkčního celku,“ říká František Zapletal ze Speciálních projektů Vítkovice Holding Group. Právě společnost Vítkovice má na revitalizaci areálu velký zájem, je si vědoma výjimečnosti komplexu a chtěla by do něj opět vrátit život.

ARCIBISKUPOVO ŽELEZO

Ostrava je podle některých názorů hlavním městem industriálního dědictví České republiky, průmyslový areál Dolních Vítkovic pak lidé s nadsázkou nazývají „ostravské Hradčany“. Jejich historie začala už v roce 1828, kdy dal pokyn k založení železáren olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan. Vítkovice měly strategickou polohu – jednak se všechny potřebné suroviny pro výrobu železa nacházely poblíž, jednak stály na trase plánované železnice z Vídně do polských solných dolů. Právě pro ně měly železárny dodávat kolejnice. Výstavby komplexu se ujal profesor vídeňské polytechniky F. X. Riepl a první pudlovací pec byla zažehnuta už v roce 1830. O šest let později se Rudolfova huť pyšnila první koksovou vysokou pecí v monarchii. Většinovým majitelem hutě se stává vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild, který v roce 1852 zakládá v bezprostřední blízkosti pecí důl Hlubina. Vznikl tak unikátní soběstačný komplex a brzy i jedno z největších monopolních společenství v Evropě. Jak vzrůstala poptávka po železe, tak se zvyšoval i počet vysokých pecí. V roce 1902 inženýři zapálili čtvrtou pec, v roce 1907 pátou, v roce 1962 pak šestou, poslední. Mezitím se zdokonalovaly i koksárenské baterie, v nichž se z mletého uhlí vyráběl koks pro vysoké pece. Během celé historie se v Dolní oblasti vyrobilo celkem 90 milionů tun surového železa a 42 milionů tun koksu. Produkce probíhala až do roku 1998, kdy byl na peci číslo 1 proveden vůbec poslední odpich, ovšem nikoliv proto, že by provoz nevyhovoval technologickým standardům, patřil naopak stále k evropské špičce. Důvodem bylo jeho umístění uprostřed městské zástavby. Utichla i těžební věž dolu Hlubina a z areálu se vytrácel život. I tak ale zůstal přitažlivý nejen pro milovníky industriální architektury nebo fotografy, ale i pro běžné návštěvníky, kterých sem od zpřístupnění v roce 2007 zamířily již tisíce.

OCELOVÉ MĚSTO V NOVÉM

Areál připomínající Verneovo Ocelové město se nyní dočká rozsáhlé revitalizace. Staré provozy a objekty projdou konzervací a co nejšetrnějšími opravami, naopak betonové budovy z padesátých let zmizely z povrchu zemského. „Byly to bezcenné objekty, které nám areál jen hyzdily. Jejich odstřelem se naopak pohled na celý komplex otevřel. Celkem jsme jich v areálu národní kulturní památky odstranili šestnáct,“ říká František Zapletal. Oblast Dolních Vítkovic prochází velkolepou proměnou, na jejímž konci bude na naše poměry výjimečná turistická atrakce. Společnost Vítkovice připravila projekt Nových Vítkovic zahrnující jak technický skanzen Dolní oblasti, tak i univerzitní městečko, sportoviště, kulturní centra i vědecká pracoviště. Ostatní plochy dvousetpadesátihektarového areálu pokryje les či parky. Projekt nového městského centra spolkne šedesát miliard korun a jde o běh na dlouhou trať. Celé území po průmyslové výrobě, takzvané brownfields, se musí zbavit ekologické zátěže. Teprve po sanaci bude možné začít s celkovou revitalizací. Už nyní ale probíhají práce v areálu národní kulturní památky Důl Hlubina a koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren. Na místě několika stržených budov například vyroste nové administrativní centrum ze skla a železa. Rekonstrukcí projde také gigantický vodojem, z něhož bude vyhlídková věž. Jako první už proměnou prošla VI. energetická ústředna se dvěma obrovskými pístovými dmychadly z roku 1938. Ústředna slouží jako kulturní centrum s galerií, pódiem a hledištěm pro dvě stě diváků. Dne 25. května zde v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj proběhla světová premiéra Schiffauerovy opery Brenpartija.

probuzeni

BUDOUCNOST ŘÍZENÝCH RUIN

Ministerstvo kultury by mělo v rámci Integrovaného operačního programu poskytnout na revitalizaci Dolní oblasti až 560 milionů korun, další peníze poskytuje společnost Vítkovice. „Jsme rádi, že co se týče oprav chráněných objektů, tak se nám již daří shoda s památkáři, což nebývalo běžné,“ říká František Zapletal. „I oni si totiž uvědomují, že když celý areál ponecháme ve stavu řízené ruiny, tak tím nikomu neprospějeme. Ani lidem, ani památce.“ Ještě jeden podstatný detail však brání tomu, aby se komplexní revitalizace Dolní oblasti naplno rozběhla. Zatímco koksovna a vysoké pece totiž patří společnosti Vítkovice, tak důl Hlubina je v majetku státního podniku Diamo, tedy České republiky. „Ten sice své objekty z většiny opravil, jsou však prázdné. Jen výjimečně v nich proběhne nějaká kulturní akce,“ vysvětluje František Zapletal a dodává, že Vítkovice chtějí od státu důl Hlubina odkoupit, aby pak obnovu celého areálu sjednotily. Pokud se to podaří, tak Ostrava v budoucnu získá životaschopný industriální park evropských kvalit, jenž obyvatelům města i jeho návštěvníkům nabídne kromě technických památek i řadu kulturních a společenských aktivit.

Category: 2009 / 06

TEXT: LUDĚK ŤOPKA, ILUSTRAČNÍ FOTO: ISIFA

Od té tragické události už uplynulo pětatřicet let, ale na ten nešťastný sokolnický lov, a hlavně na jeho hlavní dva hrdiny, pána a jeho věrného sluhu, nemohu stále zapomenout. Nechť je Alláh milostiv jejich duším.

DVA SOKOVÉ

Při jedné ze svých pracovních cest do Iráku jsem s českým expertem Ing. Peštou probíral naši společnou zálibu, myslivost, a došlo i na sokolnictví. „Často se tady pořádají jakési závody, kdy se uzavírají sázky o značné peníze. Sám znám dva zdejší sokolníky. Jedním je syn místního majitele rozsáhlých okolních pozemků Ahmad a druhý je významným členem strany BAAS v Samawě. Oba jsou v této disciplině dobří a také velcí soupeři. Lepší je ale bezesporu ten první, Ahmad, a proto při utkáních často vítězí, což mu ten druhý hrozně závidí. Už se k vůli tomu i několikrát tak pohádali, že div nedošlo na nože,“ líčil. Ráno jsme s Ing. Peštou odjeli na obchodní jednání, a on po následném obědě prohlásil: „Zajedeme k Ahmadovi, mému příteli sokolníkovi. Chceš přece něco vidět, ne?!“ Jenže Alláh nám nepřál a po půlhodinovém pekle v rozpáleném autě nám sluha řekl, že pán není doma.

KONEČNĚ NA LOVU

Když jsme později po večeři, v nočním chládku seděli na terase domku, objevil se u vchodu mladý vysoký Arab na černém koni. Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou prý uspořádá výhradně na mou počest. Druhý den jsem byl užaslým svědkem nevídaných výkonů dvou krásných sokolů, kteří během pouhých padesáti minut předvedli takovou poslušnost a takové akrobatické lety a kreace, že jsem žasl nejen já, ale i můj zkušený přítel, který už takových podívaných zažil v posledním roce několik. Výsledkem byl úlovek šesti krásných křepelek, které nám hrdý sokolník velkoryse věnoval. Poděkovali jsme mu za jeho laskavost a pěkný zážitek a s omluvou se rozloučili, protože vedro v otevřeném poli už bylo pro mne nesnesitelné. Pochopil to a podal mi ruku: „Jsem rád, že jsem vám mohl ukázat náš tradiční lov s dravci, a věřím, že na mne a mé dva okřídlené pomocníky nezapomenete! Já zde ještě chvíli zůstanu, potřebuji pár kousků taky pro sebe. F´imallah, azizi!“

smrt

PRÁVO SILNĚJŠÍHO

Kolem osmnácté hodiny zastavilo před naším domem auto a z něho vystoupili čtyři policisté, dva uniformovaní a dva v civilních šatech. Představili se a chtěli vědět všechno o naší účasti na sokolnickém lovu. Odpověděli jsme na všechny jejich otázky, ale když jsme chtěli vědět, oč jde, odmítli nám to říct. Druhý den dopoledne přijel k domu Ahmadův sluha a s nářkem nám popsal, co se událo. Krátce po našem odjezdu přijel na místo druhý sokolník ze Samawy se svým orlem a bez varování ho vypustil na Ahmadovy sokoly. V mžiku byl jeden z nich sražen na zem, uchvácen obrovskými pařáty a ostrým zobcem roztrhán. Zoufalý Ahmad skočil do auta, vytáhl pušku a vpálil do orla broky z obou hlavní. Druhý sokolník to snad předpokládal nebo na to čekal, protože zůstal naprosto klidný a jedinou ranou z pistole Ahmada zastřelil. Pak sebral mrtvého orla, nasedl do své terénní toyoty a odjel do města, kde vše oznámil policii. Jako důvod uvedl, že mu Ahmad usmrtil cenného orla a chystal se zabít i jeho, což se mu nepodařilo, protože mu v tom výstřelem v sebeobraně zabránil. Když policie vyslechla sluhu, nařídila mu pod trestem zabití, aby tvrzení vraha u soudu potvrdil. „Ale to přece nemůžu udělat, effendi,“ plakal ten nešťastník, „vždyť za to by mne šejtan do džehenny dostal. Prosím, poraďte mi, co dělat!“ Protože jsme věděli, že v režimech, jako byl ten Saddámův, je z takového dilematu jen jediné, absolutní východisko, neporadili jsme mu a nechali to na boží vůli. Nemohli jsme pro něho udělat naprosto nic. Pochopil to, a než odešel, stiskl nám ruce a sklonil hlavu: „Poprosím Alláha o radu a podle ní se zařídím! Nechci umřít jako zrádce svého pána!“ Sestoupil ze tří schůdků u domu a brankou v plotě vyšel do výhně dne. Můj přítel ho již nikdy nespatřil.

Category: 2009 / 06

TEXT A FOTO: ANDRÉ VLTCHEK

Patnáct let po genocidě ve Rwandě si svět dosud není jistý, kdo vlastně je Paul Kagame, charismatický, elegantní a sebevědomý prezident jedné z nejchudších zemí světa.

Je to otec pokroku a rozvoje, jak se domnívají mnohé univerzity a instituce ve Spojených státech, které ho doslova dusí vodopádem čestných doktorátů (včetně University of the Pacific a Oklahoma Christian University) a uznání (Andrew Young Medal for Capitalism and Social Progress – Státní univerzita Georgie)? Nakonec, i sám prezident Spojených států George Bush ho s nadšením vítal v Bílém domě! Nebo je to, jak tvrdí francouzská a španělská justice a miliony obětí v sousedním Kongu (DRC) vojenský zločinec a masový vrah? Rwanda je nyní miláčkem Spojených států. Delegace z Washingtonu tu každý měsíc jednají o možnosti otevření amerických vojenských základen. Většina amerického tisku (včetně takzvaného pokrokového) přijala oficiální verzi rwandské vlády o genocidě.

vrah2

Verze je prostá: v roce 1994 etnická menšina Hutu spáchala genocidu na menšině Tutsi a jednotky RPF (Rwanda Patriotic Front) pod velením Paula Kagameho osvobodily Kinshasu. Od té doby moudře a spravedlivě vládnou zemi. Je jistě zanedbatelnou maličkostí, že nesouhlasit s touto verzí či kritizovat oficiální teorii o genocidě je ve Rwandě nezákonné a trestá se vězením. Realita je však daleko morbidnější: RPF již před rokem 1994 několikrát napadaly Rwandu z Ugandy a dokonce bombardovaly hlavní město. Dne 6. dubna 1994, podle slov francouzských vyšetřovatelů a španělského soudce Fernanda Andreu, se jednotky RPF (složené většinou z menšiny Tutsi) podílely na sestřelení letadla, na jehož palubě cestoval prezident Burundi (Hutu) a prezident Rwandy (také Hutu). Následovala genocida, v níž přišli o život většinou Tutsiové a umírnění Hutuové. Jednotky Kagameho pak vstoupily po třech měsících do Kigali a samy rozpoutaly masové vraždy Hutuů, „opičí procesy“ a tak zvané vesnické soudy. Následoval exodus Hutuů do Konga. Kagameho armáda Kongo de facto napadla, zavraždila tisíce osob v utečeneckých táborech a pomohla rozpoutat občanskou válku, v níž zahynulo přes šest milionů osob. Jedná se tak o nejkrvavější konflikt po druhé světové válce. Doma je Paul Kagame bezesporu diktátorem, který vládne zemi s pouze jedinou politickou stranou. V roce 2000 „vyhrál volby“ – byl zvolen 95 procenty hlasů! Po této události britský Economist napsal, že „Kagame povoluje méně politického prostoru a svobody tisku než Robert Mugabe v Zimbabwe.“. Spojeným státům a mezinárodním těžebním konglomerátům, jež mají ekonomické zájmy v sousedním Kongu, to, jak se zdá, příliš nevadí.

Category: 2009 / 06

TEXT: JAROSLAV MAREŠ, FOTO: PBASE.COM

Za panování Dáreia Velikého dosáhla starověká Persie svého největšího rozkvětu. Ale týž panovník je také hlavní postavou prastaré detektivní historie, kdy první podezření bylo vysloveno až 2500 let po vraždě.

Právě tato dávná krvavá historie je dávána do souvislosti s tajemným naříkajícím hlasem, ozývajícím se z Dáreiovy hrobky Podívejme se napřed na soudobou oficiální verzi případu, kterou rozšířil krátce po svém nástupu na trůn Dáreios a které se až donedávna bezvýhradně věřilo. Když byl starší syn Kýra Velikého Kambýses na vojenském tažení v Egyptě, nechal tajně zabít svého mladšího bratra Bardiju, aby jej nepřipravil o trůn. Během královy nepřítomnosti se však zmocnil trůnu jakýsi Gaumáta, který se za Bardiju vydával a vládl jeho jménem. Když se to Kambýses dozvěděl, okamžitě se vydal na zpáteční cestu, aby vyrval moc z rukou uchvatitele. Na zpáteční cestě se však nešťastnou náhodou zranil o zlomený meč a po několika dnech zemřel. Na smrtelném loži sdělil několika svým nejvěrnějším, mezi nimiž byl i Dáreios, že uchvatitel nemůže být Bardija, neboť toho dal již před časem svým tajným poslem zavraždit. Celou akci označil za spiknutí Médů proti Peršanům a vyzval přítomné, aby uzurpátory svrhli. Dáreios se skupinou spiklenců Kambýsův příkaz splnil. Jako šlechtice je Gaumáta přijal k audienci, a oni této příležitosti využili k vraždě. Všechen lid akci radostně uvítal a připojil se k Dáreiovi. První výhrady k této verzi vyslovil v roce 1930 profesor A. T. Olms tead z chicagské univerzity, k němuž se brzy přidali další skeptici. Jejich řady stále rostou. Pomalu se začala rýsovat druhá možná verze příběhu, stavící největšího perského panovníka Dáreia do zcela jiného světla. V době Kambýsova tažení do Egypta se jeho bratr Bardija zmocnil vlády a obratnou politikou (zastavil například všem provinciím na tři roky placení daní) si záhy všechny získal na svou stranu. Kambýses byl ostatně již dlouho znám svými krutostmi, často bez rozmyslu páchanými v opilosti, i tím, že ani ve vojenské, ani v politické oblasti zdaleka nedosahoval kvalit svého otce Kýra Velikého. Dáreiovou dýkou a dýkami ostatních spiklenců, obratně ukrytými v dlouhých splývavých řízách, tedy nejspíš padl Bardija, právoplatný král Persie, třetí a poslední vladař přímé linie zakladatele říše Kýra Velikého. Dáreios byl sice rovněž Achaimenovec, ale z vedlejší větve. Báchorka o uchvatiteli Gaumátovi vznikla dodatečně jako pokus uklidnit vzniklé pobouření. Která z obou verzí je pravdivá? Dá se to ještě po půl třetím tisíciletí dokázat? Jedině kdybychom snad dokázali vyzpovídat Atossu, sestru a manželku Bardijovu a později manželku Dáreiovu, která Bardiju nesmírně milovala a která se v novém manželství několikrát pokoušela vzít si život. Právě o ní se tvrdí, že její duch věčně bloudí hrobkou a za tichých nocí naříká nad surově zmařeným štěstím i životem milovaného muže. Nebo vyslechnout Parmys, dceru Bardijovu, kterou Dáreios též pojal za manželku. Ty musely znát pravdu. Jedno je jisté. Úkladné královraždy byly na achaimenovském dvoře od těch dob téměř na denním pořádku a Perská říše začala upadat.

Category: 2009 / 06

Tisíc let nehybně hledí ze skalních srázů do nekonečných andských údolí. Tisíc let je po částečkách oprýskává čas. Už tisíc let ve svých útrobách střeží klid mrtvých, jejichž těla se vzpouzejí obrátit v prach.

Různorodost starobylých kultur na území dnešního Peru byla mnohem větší, než se na první pohled zdá. Byla ale zcela přirozená, neboť odrážela rozmanitost zemskou – počínající vyprahlou oblastí pobřežních pouští, pokračující přes syrovou krajinu And a končící u pásu amazonských rovin porostlých kobercem deštného lesa. Přestože symbolem starověkého Peru je pro mnoho z nás civilizace incká, byla jen vyvrcholením vývoje, nerušeně probíhajícího několik tisíciletí. Vývoje, během něhož mnohé civilizace rozkvetly a zase zanikly vinou nečekaných přírodních katastrof či krvavých mezilidských bojů.

BOJOVNÍCI Z MLŽNÉHO LESA

Zhruba šedesát let před vpádem conquistadora Francisca Pizarra do Incké říše, tedy někdy po roce 1470, si Inkové podmanili početnou kulturu, obývající pás horských mlžných lesů na východním úbočí peruánských And. Inkové je nazývali Sacha puyus, tedy „ti z mlžného lesa“ či volněji přeloženo „oblační bojovníci“. Postupem času byl název zkomolen na Chachapoyas a stejným jménem se dnes pyšní i hlavní město celé oblasti. Název přesně vystihuje místní podnebí, jež je charakteristické častými dešti a vysokou vzdušnou vlhkostí. V údolích rozedraných proudy divokých řek do bizarních tvarů, se pomalu převalují oblaka těžké mlhy. Bujná vegetace dychtivě pohlcuje každý paprsek dopadajícího světla a vzduch je nasáklý vůní půdy a tlejícího listí. Není divu, že Chachapoyští byli po celá desetiletí trnem v oku Inků. Boj v podmínkách natolik odlišných od horské puny musel být pro Inky těžký a vyčerpávající. To ostatně potvrzuje i španělský kronikář Garcilaso de la Vega, když hovoří o chachapoyském odboji: „Podrobování této provincie bylo velmi obtížné a stálo Inku mnoho mužů. Jednak proto, že krajina je tu drsná a neprostupná a také proto, že místní lidé jsou odvážní a bojovní.“ Chachapoyská kultura je podobně, jako většina amerických civilizací, opředena rouškou tajemství. Popisy chachapoyské historie, politického uspořádání či náboženství nikdy nevznikly a poslední pamětníci leží už stovky let pod zemí. Jediným klíčem k poznání této kultury tak zůstávají cenné střípky textů dochovaných ve španělských kronikách a samozřejmě také přeživší památky, čekající na svůj nový zlatý věk. Přestože je oblast archeologům známa již dlouhou dobu, intenzivnější archeologické práce zde ještě provedeny nebyly a v nejbližší době nejspíš ani nebudou. Cestovatel s duší dobrodruha se tak poměrně snadno dostane i do míst, kde se unikátní historické artefakty náležející do muzeí vyskytují po stovkách tam, kde byly naposled zanechány.

SARKOFÁGY NAD PROPASTÍ

Chachapoyské památky jsou rovnoměrně rozeseté v krajině kolem dnešního Chachapoyas a pak dále na jih, v okolí vesnice Leymebamba. Většinu z nich tvoří ruiny měst převážně umístěných na vrcholech kopců a pak také pohřebiště, která svým vzhledem předčí veškerá očekávání. Chachapoyští indiáni pohřbívali mrtvé do hliněných hrobek (chullpas) umístěných vysoko v puklinách strmých skalních srázů. Tato místa, záměrně zcela nedostupná, jsou dobře chráněna před vodní a větrnou erozí. Pohřebiště tak přečkala v téměř neporušeném stavu celá staletí (nejstarší památky pocházejí z devátého století). Vzhled pohřebišť se krajově liší, neboť chachapoyská říše byla spíše aliancí spřátelených kmenů, než královstvím s ucelenými kulturními zvyky. Na severu říše byli vysoce postavení lidé posmrtně ukládáni do hliněných sarkofágů připomínajících včelí úly (purunmachus). Některé sarkofágy mají kromě těla vymodelovanou i hlavu, hrdě nesoucí klobouk či pokrývku podobnou kulichu, a bývají zdobené červenými, bílými a žlutými jíly. Mumifikované tělo mrtvých spočívá schoulené v jejich útrobách, zatímco hliněné tváře nehybně hledí dolů do údolí. Způsob mumifikace chachapoyských mrtvých navazuje na dlouhou tradici pouštních a andských národů, a je proto poměrně vyspělý. Mrtvému byly nejprve do úst a nosních dírek vloženy chomáčky bavlny, aby při mumifikaci nedocházelo k deformacím obličeje. Skrze anální otvor bylo dále tělo zbaveno vnitřností, aby se zabránilo rozkladným procesům. Poté byl mrtvý uložen do fetální polohy a zabalen do několika vrstev textilií. Právě textilie zajišťovaly mikroklima vhodné pro mumifikaci a pomalé vysoušení. Takto připravený kokon Chachapoyští přímo pod převisem opletli proutěnou kostrou a obestavěli zídkou, na kterou dále lepili jíl s příměsí trávy a dřeva. Směrem k Leymebambě sarkofágů ubývá a začínají se objevovat bohatě zdobená mauzolea ve tvaru domečků. Ta sloužila jako místo posledního odpočinku i několika mrtvým. Stejně jako sarkofágy, i mauzolea jsou vystavěna ve srázech stovky metrů nade dnem údolí. I méně bystrý pozorovatel tak žasne nad tím, jak bylo možné dopravit mrtvého do takových výšin a ještě kolem něj vystavět malý dům. Domorodci rádi vyprávějí, jak chachapoyští indiáni spouštěli nebožtíky k puklinám na dlouhých lanech z agáve z vrchního okraje kaňonu. Pravděpodobněji však po úbočí vystavěli provizorní chodník, který po dokončení práce strhli, aby hrobku zesnulého nevyrabovali zloději či ji nenavštívila zvířata. Tak či onak, výstavba pohřebišť musela být velmi pracná a nebezpečná a odrážela úctu a význam, který tato kultura svým mrtvým přikládala.

tvare2

BLÍZKO BOHŮM

Protiklad posmrtného života, tedy život pozemský, připomínají ruiny měst. Ty se s nečekanou pravidelností vyskytují na vrcholech dominantních kopců. Důvod je prostý. Ve výšinách byla města mnohem lépe chráněna před nepřáteli a ušetřena byla také zemědělská půda, která je v Andách velmi vzácná. Když jsme stoupali k ruinám do místa, které se dnes nazývá Vista hermosa, tedy Nádherný výhled, napadlo nás, že to muselo být i kvůli požitku z té všeobjímající krásy. A snad i z touhy po blízkosti bohů… Chachapoyská obydlí byla skromná, zpravidla kruhového tvaru o průměru několika málo metrů, s kuželovitou střechou, vystavěná z nepravidelných kusů vápence. Na vrcholech kopců byl nevyrovnaný terén, a tak má většina domů ještě podezdívku. Tato typická podpůrná zdiva bývají k vidění i na místech, kde už všechny obytné domy pohltila neúprosná džungle. Některé domy byly zdobené kamennými reliéfy ve tvaru jednoduchých či vícečetných trojúhelníků a kosodélníků, výjimečně také figurálními výjevy. Tento stavební styl je pro chachapoyské indiány typický a nemá jinde v Peru obdobu. Pro jeho vkusnost, přesnost a jemnost se mu poeticky říká „tkaní kamenem“. Chachapoyas je i v dnešní době místem, kde se s turisty tísnit nebudete; místem, které voní kávou, kokou a pralesními bylinami. Studánky tu stále rodí Yacumama, hadí matka, a pozici bohů zastávají hory, jeskyně a stromy. Zázraky jsou na denním pořádku. Stačí jenom otevřít oči a svou duši.

Category: 2009 / 06

Říká se jí matka všech rostlin nebo také liána duše a těší se po dlouhá tisíciletí úctě původních obyvatel pralesů Amazonie. Dodnes je tato léčivá a „učící“ rostlina základním prvkem místního lidového léčitelství provozovaného místními šamany.

Přitažlivost ayahuascy je tak silná, že jsme spolu s několika přáteli vážili cestu do peruánské džungle, abychom se s ní seznámili. Připadá mi symbolické, že do osady, kde nás má šaman s tajemnou rostlinou seznámit, vstupujeme přeskakováním po kamenech v řece s vodou horkou 85 °Celsia. Jeden chybný krok znamená opařenou nohu. Šaman kupodivu vypadá velmi civilně – usměvavý chlapík s dlouhými vlasy, v džínách a kšiltovce. Šaman je velmi otevřený. Téměř každý den nás bere do džungle, učí nás poznávat jednotlivé rostliny a popisuje jejich léčivou sílu. Učí nás ale i vidět víc než vidí lidské oko a slyšet řeč džungle. Každý den nám připravuje léčivé nápoje, každému jiný podle monetární konstituce každého z nás. Liána ayahuasca (Banisteriopsis caapi) je nejpoužívanější léčivá a „učící“ rostlina. Vařením této magické byliny spolu s listy rostliny chacruna (Psychotria viridis) vzniká odnepaměti používaný magický nápoj. Jsme přítomni celému procesu přípravy tohoto lektvaru. Pomáháme trhat chacrunu, která roste na několika místech v blízkosti osady. Ve speciální chýši sekáme a drtíme dřevěné stonky ayahuascy. Šamanovi pomocníci pak tráví víc než den a noc vařením nápoje ve velkých hrncích. Hlavou mi probíhají poznatky z vědeckého výzkumu stavů blízkých smrti a mystických prožitků, které prováděl v devadesátých letech minulého století Dr. Rick Strassman, a následně popsal v knize DMT: Molekula duše. Jeho studie zkoumaly působení N,N-dimethyltryptaminu neboli DMT, psychedelické látky se silnou a extrémně rychlou působností. Je to právě DMT, který je obsažený v nápoji vařeném z ayahuascy a chacruny. Vlastnímu šamanskému ceremoniálu předchází odpoledne s napjatým klidem. Zavěšeni v houpacích sítích toho moc nenamluvíme. Od šamana jsme dostali jedinou instrukci – být v osm hodin večer v maloce. Maloca je prostorná kruhová chýše se dvěma vchody. Při vstupu si zouváme boty a za naprosté tmy si hledáme místo po obvodu kruhových stěn z proplétaných větví. Přichází šaman, jeho pomocník a šamanova žena. Šaman si zapaluje cigaretu z posvátného amazonského tabáku mapacho. Než dohoří sirka můžeme pozorovat jeho rituální oděv a předměty rozprostřené na dečce před ním. Kouřem z posvátného tabáku očistí všechny tyto předměty, zejména kalich a láhev s liánou duše.

liana

Potom nás postupně volá jednoho po druhém jménem. Posadím se proti šamanovi a on se na mne dlouze dívá. Pak nalije nápoj do kalicha, který mi oběma rukama podává. Tělo se dost intenzivně brání pozřít tuto hustou, hořce štiplavou tekutinu, ale nakonec se podvolí. „Pablito!“ slyším po chvíli opět své jméno. Přistupuji k šamanovi, který zapálí posvátný tabák mapacho, pokládá mi ruku na hlavu a okuřuje postupně celé mé tělo. Začínám mít pocit, že se houpavým pohybem propadám kamsi do jiných světů. Váhavým krokem se vracím na své místo. Proti mně je vchod do chýše a vidím hvězdami osvícený prales. Stromy a rostliny ožívají a ve dveřích se tlačí duchové džungle. Přestože vypadají přátelsky, tak je šaman jediným gestem dlaně drží za prahem chatrče. Vše je přirozené, vůbec mi nenapadá klást si otázku kde končí realita a začínají vize. To, co se odehrávalo v tichu následujících minut, není popsatelné slovy. Ayahuasca nás pozvala do mystické říše a dovolila spatřit neuvěřitelnou krásu, která je modernímu člověku většinou nepřístupná. Fyzické tělo se jakoby rozplyne, rozloží na jednotlivé atomy a osvobozené vědomí tančí v jednotě s celým pralesem, s celým vesmírem. Během několika chvilek pochopím, že řád světa nemusí být takový, jak nám odmalička říkali. Jedna po druhé praskají obruče, které léta svazovaly mé myšlení. Pronikám do podivných světů, jejichž krása přesahuje rozum. Šaman začíná zpívat icaros – kouzelné melodie, které ho naučili duchové rostlin. V té chvíli mi ale není jasné, jestli zpívá šaman, nebo přímo duchové rostlin. Icaros mají neuvěřitelnou sílu, jejich úloha je velmi důležitá pro efektivitu ceremonie i léčby. Tyto melodie prostupují celou vaší bytostí, stáváte se melodií a připadá vám naprosto samozřejmé, že veškerá energie vesmíru je navzájem provázaná.

Category: 2009 / 06

Zpracovala: Jana Nová, foto: Kärnten Werbung

Pokud netoužíte trávit dny volna na přeplněné pláži u hotelového komplexu, pak by vás mohlo lákat kempování v Korutanech.

V této nejjižnější spolkové zemi Rakouska jsou na vyznavače „moderní mobility“ dobře připraveni. Kemp po korutansku, to není žádné troškaření. Aby se návštěvníci nenudili, čekají na ně nejrůznější programy, od fitness po sportovní vyžití v některém ze zdejších jezer. V Korutanech jich najdeme více než 1270! Nejenže kempy leží v krásné alpské přírodě, nabízejí i komfortní zázemí. V některých nechybějí sauny, parní lázně, bazény, supermarkety, televize a další vymoženosti. Přístup na internet je samozřejmostí. Vše funguje tak, abyste se tu cítili jako doma. Můžete se volně utábořit, každý si najde svůj kus svobody. Pro kempující hosty, kteří patří většinou mezi individualisty, jsou k dispozici potřebné prostory a podmínky, aby se cítili dobře – velké plochy, vlastní kabinky, rozsáhlá sanitární zařízení a podobně. V Korutanech není skvělý jen „hardware“, ale též „software“, nabízející každému individuální možnosti.

kemp2

Doprovodné programy jako túry s průvodcem, kurzy golfu, zábavné programy, každý den fitness, nebo nabídky pro jednotlivce jako muškaření, přípravy na triatlon, pěší turistika nebo výlety přispějí k tomu, že se tady všichni dobře baví. Většina korutanských kempů má vlastní restaurace, ve kterých se podává to, co hostům chutná. V holandském testu ANWB získaly restaurace a bary v korutanských kempech výborné hodnocení. Jestli chcete vyrazit na jih, Korutany leží blízko. Snadno tam dojedete po taurské dálnici, jestliže míříte ze severní Evropy, dostanete se do Korutan pohodlně i s velkým karavanem a nemusíte projíždět žádný tunel jako je Brenner. Pro ty, kteří se ještě nerozhodli pro vlastní karavan, nebo komu je cesta s ním příliš dlouhá, nabízejí Korutany zcela novou variantu, jak být mobilní. V různých kempech si karavany můžete pronajmout. Jsou kompletně vybavené a nabízejí místo až pro čtyři osoby a veškerý komfort, který by člověk od moderního karavanu mohl chtít.

Category: 2009 / 06

Text: Jana Nová, foto: SACR

Člověk má často pocit, že ty nejlepší věci na něj čekají daleko. Opak může být pravdou. Trávit letní dovolenou u slovenských sousedů znamená zažít nečekané kousek od domova.

Turistickou atrakcí číslo jedna, a to v zimě i v létě, je region Liptov. Lyžaři sem míří sjíždět svahy do střediska Jasná, letní atrakcí jsou aquaparky Tatralandia u Liptovského Mikuláše a Thermal park Bešeňová u Rožmberka. Liptov kromě velkých zábavních areálů nabízí mnoho přírodních skvostů. Největší jeskynní komplex ve střední Evropě najdete přímo na cestě z Jasné, v Demänovskej doline. V hlubinách země objevíte tajemství, která příroda tvořila dlouhá staletí a která zformovala do nejrůznějších podob. Neméně záhadný je i způsob, jakým vznikl jeden z největších dřevěných kostelů ve střední Evropě. Vyražte deset kilometrů od Liptovského Mikuláše na místo, kde kostel stojí, a přijďte této záhadě na kloub. Dřevěná architektura je originální. Vesnice Vlkolínec je toho důkazem, její dřevěné stavby chrání UNESCO. Každé město v Liptově se má čím pochlubit. V Liptovském Mikuláši najdete druhou největší galerii na Slovensku, stejně jako Muzeum Janka Krále, kde se dozvíte, jak trávil své poslední dny legendární zbojník Juraj Jánošík. Kdybyste ještě toužili po poznání, zavítejte do jedinečného ovčáckého muzea v Liptovském Hrádku. Léto, to je hlavně slunce a pohoda. Kdo se nechce opalovat a místo bronzu touží po aktivních zážitcích, je v Liptově správně. Adrenalin si můžete zvednout při jízdě na bobové dráze, na raftech, lanovkou, nebo se můžete opřít do pedálů a na vypůjčených kolech objevovat skryté doliny Liptova.

janosik2

Vrcholky hor jsou lákavé, ale dostat se na ně někdy bolí. Máte na výběr – udělat si výšlap lesem nebo pohodlně nasednout do lanovky. Lanovka je vám k dispozici v Jasné s výhledem na Nízké Tatry nebo ve skiparku Ružomberok, kde z vrcholu můžete obdivovat panoráma Velké Fatry. Na liptovských dvoutisícovkách na vás čekají neopakovatelné výhledy do liptovské doliny, které prý nejsou k vidění nikde jinde. A jak dolů? Na koloběžce, v sedle horského kola nebo i paraglidingem. Cesta zpět do údolí tak může být proklatě rychlá. Pokud už bylo dost poznání a adrenalinu, není od věci odpočinout si v akvaparcích.

Category: 2009 / 06

TEXT: DAGMAR CESTROVÁ, FOTO: DAGMAR CESTROVÁ a ARCTUROS

Nejbližší medvěd je jen asi tři metry ode mne. Sice za plotem z pletiva, jenže ten je až příliš podobný tomu, kterým dokázal projít můj šedesátikilový pes, když se chtěl dostat za hárající fenou. Pak je tu ještě ohradník se třemi dráty, bezpochyby pod napětím. Určitě vědí, že to pro bezpečnost lidí stačí, přesvědčuji se v duchu, ale někde vzadu hlodá červ pochybností…

Byl to docela jiný pocit, než dívat se na medvědy někde v zoo. V bukovém porostu se pohybovali neuvěřitelně tiše a vypadali zcela přirozeně a …svobodně. A já jsem s nimi zůstala sama, protože všichni ostatní zmizeli mezi stromy za zatáčkou, zatímco jsem se pokoušela ulovit přes pletivo nějaký dobrý snímek. Zvláštní pocit.

EVROPSKÁ RARITA

Nimfeo leží vysoko v horách nad městem Florina v řecké části Makedonie. Nymfy tu nežijí, i když by se jim v malebném a přitom trochu divokém místě určitě líbilo, ale zcela nepochybně se zde nacházejí medvědi. Potvrzuje to tabule na parkovišti vybudovaném ještě před prvními domy. O Nimfeu se uvádí, že je to jedna z nejkrásnějších tradičních vesnic v Evropě. I v pochmurném dni, kdy se každou chvíli spouštěl z nebe vydatný déšť, vypadalo okolí vesnice skutečně úchvatně. Zvedající se kopce a pod nimi na svahu rozhozené šedé kamenné domy. Jak na těch původních, tak nových nebo ještě nedokončených se očividně nešetřilo. Jméno Nimfeo ale není původní. Obec ho dostala zřejmě pro svou malebnost až začátkem minulého století. Prvními obyvateli byli pastýři ovcí, kteří sem prchli ve 14. století před osmanským nebezpečím a několik domů pojmenovali Neveska, většinou překládáno jako neviditelný. Z plání dole nebylo místo skutečně vidět. Od 17. století do třicátých let století minulého se tu těžilo stříbro a kvetlo šperkařství, proto si místní mohli začít stavět prostorné domy, dnes chráněné Řeckem jako národní kulturní bohatství. Pak přišel úpadek, ale v současné době se tu prý lidem zase žije dobře – míří sem spousta turistů, a to je vždy dobrý zdroj obživy. Hlavně Řeky, ale i cizince přitahují zdejší hory. Na túry mohou pěšky, na kolech, nebo si najmout koně. Hlavně je sem ale přitahují medvědi. Divocí, takoví, kteří nejsou zvyklí na lidi, a přesto si na ně téměř mohou návštěvníci sáhnout…

I JEDEN ČERNÝ

Cesta z kamenných bloků, které dávají zdejší hory, protíná obec a vede dál. Skoro to působí až nepatřičně – jakápak divočina a divocí medvědi, když k nim vede tak pohodlná cesta? Potom se ale objevila palisáda z pořádných kůlů. „Buďte opatrní, chovejte se tiše, medvědy uvidíte docela zblízka, ale ochočení nejsou. Někteří z nich sice žili s člověkem, ale dnes už jsou zase divocí. Snažíme se, aby měli co nejmenší kontakt s člověkem, cítili se co nejpřirozeněji, jako kdyby žili ve zcela volné přírodě. I potravu si hledají sami. Pokud je třeba, podáváme jim ji tak, aby si ji nespojovali s člověkem,“ vysvětloval Vasso, jeden z průvodců, než odemkl branku mezi dřevěnými kůly. Na vestě má logo s medvědí hlavou a názvem Arcturos. Stejný znak je zobrazen i na domku, který se krčí jen pár kroků od branky. Vydávají se tu lístky, prodávají suvenýry a na několika monitorech lze díky kamerám, umístěným uvnitř areálu, sledovat pohyb medvědů. Arcturos je sdružení, které záchrannou stanici pro medvědy vybudovalo. Na pěti hektarech ohrazeného bukového lesa a luk žijí šelmy zabavené lidem, kteří je ilegálně drželi v zajetí, často ve velmi zuboženém stavu, nebo jde o opuštěná mláďata, případně zraněné medvědy nalezené v přírodě. Bez pomoci lidí by zahynuli. Žádný z nich se už nemohl vrátit do divoké přírody, mezi medvědy, kteří v makedonských horách a na Balkáně vůbec žijí volně. „I když se snažíme, aby byl kontakt s lidmi co nejmenší, tito medvědi přesto přirozený strach z lidí do určité míry ztratili, takže ve volné přírodě by byli nebezpeční, a to nelze riskovat,“ vysvětlil Vasso. V současné době tak má azyl ve zdejší stanici, otevřené roce 1993, patnáct medvědů, z toho většinu hnědých, tedy evropských. Jeden je černý, americký, a byl sem přemístěn z blízké zoologické zahrady. Do Nimfea také přivezli v roce 1999 tři mladé medvědy z Bělehradu, když Američané bombardovali Srbsko. Svobodu tu našel více než čtyřicetiletý Andrea, považovaný za zřejmě nestaršího žijícího hnědého medvěda v Evropě. Medvědi žijí na území azylové stanice zcela podle svého. Před umístěním do azylu však byli všichni vykastrováni. Jednak se tak dál nemohou rozmnožovat, jednak tím odpadly problémy spojené s agresivitou mezi samci kvůli páření, a další podobné potíže.

DEJTE JIM ŠANCI

Organizace Arcturos, která vznikla v roce 1992 na záchranu hnědých medvědů v Řecku i na celém Balkáně, má dnes podporu řeckých vládních i nevládních organizací i Evropské unie. V makedonských horách podle údajů samotných Řeků žijí necelé dvě stovky divokých medvědů. Jejich počet do konce devadesátých let minulého století stále klesal – na vině byl strach z těchto velkých šelem, přestože na člověka útočí, jen pokud se cítí ohroženi nebo se bojí o mláďata. Navíc chlupáči ničili včelstva a napadali domácí dobytek. Lovili se tedy jako škodná a v Řecku byl zvyk předvádět na ulici takzvané tančící medvědy. Odchytit mládě však většinou znamenalo zabít jeho matku. Mezi lety 1985 až 1999 se přiblížily počty zdejších medvědů ke kritické hranici, od té doby se ustálily na současném počtu. Dnes je hnědý medvěd mezinárodně chráněn jako ohrožený druh a je to právě zásluha Arctura, že se změnilo i chování lidí v jedné z oblastí, kde ještě v Evropě žije. Obyvatelé makedonských hor dnes už nevidí v medvědovi nepřítele, kterého je nutné vyhubit. Medvědí azyl v Nimfeu i podobné zařízení pro vlky v Aetosu navštíví ročně asi padesát tisíc lidí, kteří mají možnost seznámit se s jejich životem zblízka. Pracovaly tu už stovky dobrovolníků, zejména mladí lidé, a každý, kdo chce, může program podpořit jakoukoliv částkou jako sponzor. Pracovníci Arctura vytvořili řadu projektů, které umožňují majitelům včelstev a stád žádat náhradu škody, pokud ji způsobí medvěd, podporují chov pasteveckých psů, kteří dokážou ohlídat stáda před šelmami, a přesvědčují lidi, že pokud bude mít medvěd dostatek prostoru pro svobodný život ve volné přírodě, nebudou se s ním dostávat do konfliktu. Tedy že je třeba ochraňovat lesy a celé ekosystémy a zajistit medvědům jejich přirozené prostředí. Hnědí medvědi dnes žijí kvůli zásahům lidí do volné přírody, tedy stavbě dálnic, přehrad a podobně, už jen v izolovaných skupinkách, které se začaly natolik zmenšovat, že by se v jejich rámci nemohly tyto šelmy zdravě reprodukovat. Díky působení Arctura proto bylo například zlikvidováno v lesích na sto třicet elektrických ohradníků, které bránily šelmám v pohybu po větším území, a omezil se volný vjezd automobilů do lesů. „Arcturu se také podařilo zažehnat desítky konfliktů mezi medvědem a člověkem kvůli způsobené škodě,“ dodal Vasso. „Jak by jinak skončily, se dá jen odhadovat. Ale ani zákony nedokážou medvědy zcela ochránit před pytláky…“

medvedi

JE TO NA NÁS Když jsem se vracela ze stanice Arcturos zpět do vesnice, potkala jsem skupinku dětí se dvěma dospělými. Vypadala jako školní výlet. I oni se šli podívat na medvědy uprostřed přírody a poslechnout si jejich smutné příběhy. A že za vším stojí jen a jen člověk. Bylo to téměř symbolické: právě mladá generace rozhodne, zda dokáže člověk žít vedle velkých šelem a respektovat skutečnost, že i ony patří do volné přírody.

Category: 2009 / 06

EXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

Někteří rebelové malují po zdech a stavějí kontroverzní sochy, jiní zakládají podivné spolky, další se nastěhovávají do opuštěných domů, či kouří marihuanu. V hlavním městě Litvy se k tomu všemu rozhodli vyhlásit svou vlastní republiku – Užupis.

Tam to vypadá útulně,“ volá na mne Jana a míří k úzkému mostku, křižujícímu mělkou říčku. Je plná kamenných pyramid a jakýchsi balónků, vymodelovaných z drátu a omotaných šustícím igelitem. Ani most se nezdá být jen tak ledajaký. Jeho železné zábradlí je poseto visacími zámky. Když se podívám blíž, všimnu si, že na každém je vždy vyryta dvojice jmen: jedno ženské, druhé mužské. Snad je sem věší milenci v přesvědčení, že to utuží jejich vztah. Ještě než dostihnu Janu, která se už stihla usadit v měkké sedačce na terase kavárny na druhé straně řeky, padne mi do oka další výzdoba mostu, tentokrát vyvedená z vnější strany. K brlení jsou přivázány pestrobarevné kusy látky, jejichž cípy se třepotají jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinou. Co to má znamenat? Že by ve Vilniusu něco slavili?

JAKO U BLÁZNŮ

Posadím se naproti Janě, abych na podivný most dobře viděla. Snad s nějakou zvláštní předtuchou. Netrvá to dlouho, ještě se k nám ani nestačí dostat číšnice, a začnou se dít zvláštní věci. Najednou se odkudsi zjeví řada mladých lidí v pestrých oblecích, s jointy v ústech a netečným výrazem ve tváři. Hoši drží svíce, děvčata cinkají na malé kovové zvonky. Se skelnýma očima upřenýma vpřed kráčejí přes most a ztrácejí se kdesi v křivolakých ulicích starého města. Vypadá to jako prapodivný pohřeb, byť trochu satirický, možná humorný. To dělalo to bláznivě malované oblečení. Nechápavě se podívám na kamarádku, jenže tu mezitím zaujala další podivnost. Kousek za terasou směřuje k druhému břehu řeky další most. Zvláštní na něm je, že končí kdesi v křoví obehnaném plotem. Než stačíme o kuriózní lávce vedoucí „do nikam“ zapříst debatu, ozve se nad námi: „Přejete si?“ Útlá číšnice v modrém tričku třímá sněhově bílý bloček a čeká, že si objednáme. „Čokoládu,“ vykoktám rozpačitě a i za Janu dodám: „dvakrát, prosím.“ A pak už s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima hltám další záhadu, třetí za posledních pár chvil. Tmavá trika servírek nejsou jen tak ledajaká. Záda mají potištěna celým odstavcem pochybných tezí. Stojí tam například: „Pes má právo být psem. Každý má právo milovat kočku a starat se o ni. Kočka není povinna milovat svého pána, ale ve zlých časech mu musí pomoci.“ Spousta těch zásad se mi zamlouvá, protože odkazují na právo člověka dělat si, co se mu zlíbí, třeba: „Každý má právo na svou individualitu. Každý má právo zemřít, ale není to ničí povinnost. Každý má právo slavit nebo neslavit svoje narozeniny. Člověk má právo být šťastný. Člověk má právo být nešťastný.“ Zvláštní sada rad do života končí trochu zmateně: „Nebojujte. Nebraňte se. Nevzdávejte se.“

PESTRÝ VILNIUS ŠÍLENÁ REPUBLIKA

„Tak tady to je,“ přicupitá číšnice a na stůl nám vyloží roztomilé, byť až nechutně malé hrnečky s předraženou čokoládou. Nedá mi to, abych se nezeptala. Zatímco kroutím hlavou nad vším tím podivným, čeho jsem dnes byla na okraji Vilniusu svědkem, servírka se jen hlasitě směje. „Copak jste neslyšela o Užupisu?“ ptá se pochybovačně a s pyšným úsměvem dodává: „Však jste právě v nejslavnější čtvrti celého města. Máme tu nezávislou republiku, vy jste neviděla ceduli?“ A vskutku: za mostem, na druhé straně řeky, stojí zvláštní tabule. Zdálky připomíná dopravní značku, prozkoumáte- li ji blíž, není pochyb: upozorňuje na překročení státních hranic. Na dotaz, co za šílenosti to má číšnice na tričku, suše oznámí: „To je naše ústava.“ Dozvídáme se, že celkem jednačtyřicet paragrafů užupiské ústavy je vyvedeno také na zdi v Paupio ulici – a to hned ve třech jazycích. Užupis, oficiálně neoficiální republika uprostřed Vilniusu, byla vyhlášena v roce 1997. Má svého prezidenta, premiéra, biskupa, ministry i několik velvyslanců, třeba v Koreji nebo Mexiku. Když se ptáme na konkrétní fakta, dostává se však mladá slečna do úzkých a mizí s tím, že na vybavování se nemá čas a musí obsloužit zákazníky. Kdo ví, jak horké to s tím „vlastenectvím“ bude. Zvídavé otázky nám nakonec zodpovídá papírový průvodce, internet a jakýsi napůl plešatý mladík vysedávající na břehu řeky a kouřící podezřele vonící cigaretu. „Žiju tu už pár měsíců,“ říká a ledabyle mávne rukou k polorozbořenému baráku, pomalovanému sytými barvami. Squatterstvím se nijak netají. Ostatně na první pohled je zřejmé, že tahle zvláštní galerie, plná fotografií a uměleckých předmětů, které těžko vystihne jakýkoli popis, slouží zároveň jako provizorní pololegální ubytovna. Z reprobeden, vyskládaných na hliněném břehu řeky, duní tibetská hudba. Člověk si tu připadá jako v jiném světě. Ostatně to je asi hlavním záměrem celé užupiské taškařice. Jak pro portál literatura.cz řekl Kerry Shawn Keys, americký básník a světový velvyslanec ve věci poezie svobodné a nezávislé republiky Užupis, samotné slovo Užupis znamená „na protějším břehu řeky“. „Takže ať budete kdekoli, Užupis bude vždycky na druhé straně.“

ČESTNÝ OBČAN DALAJLAMA

Užupiským prezidentem je litevský básník, muzikant a filmový režisér Romas Lileikis. Obyvatelstvo jeho země tvoří převážně umělci, snílkové, romantici, buřiči a bohémové, jejichž útočištěm se tato vilniuská čtvrť stala už za éry Sovětského svazu. Užupis má také své čestné občany: Jeho Svatost dalajlamu a litevského prezidenta. Prvně jmenovanému bylo čestné občanství uděleno při jeho druhé návštěvě Litvy, v roce 2001. „Vy jste se dneska něčemu divila?“ nechápavě na mě civí onen vyholený mladík z prostranství před galerií. „Pořádně se tu řádí teprve na Den nezávislosti!“ prohodí se spikleneckým úsměškem a dál si nás nevšímá. Oslava vyhlášení samostatné republiky (jistě ne náhodou) připadá na prvního dubna, tedy na apríla. Škoda, že jsme to o pár týdnů propásly. Průvodce z řady Lonely Planet slibuje na tento den „proslov prezidenta a hraniční hlídky v komických oblecích, které každému příchozímu natisknou razítko do pasu.“ Tím však užupiské státní svátky nekončí. Slaví tu třeba Den ryb nebo Den ubrusů. Užupis sice nikdo jako pořádný stát nevnímá, avšak jeho věrní umělečtí obyvatelé se tváří, jako by celou věc brali smrtelně vážně. Nezávislé republice dokonce vytvořili armádu, i když nijak zvlášť početnou: asi dvanáct mužů. Země má hned čtyři vlajky – jednu na každé roční období. Existuje užupiská hymna, měna i dopravní značky.

ŽIDÉ A HOUMLESÁCI

Bloudíme křivolakými uličkami Užupisu, nakukujeme do potemnělých průchodů s pomalovanými zdmi a třeštíme oči na nejrůznější umělecká dílka ve zdejších obchodech. Nezávislý stát má něco málo přes půl čtverečního kilometru a tvoří jakýsi ostrůvek uprostřed města. Z jedné strany ho obepíná řeka Vilnia, z další strmý kopec a průmyslový areál z dob Sovětského svazu. Teprve když se dostaneme až k Bernardinskému hřbitovu, jenž mimochodem patří k nejstarším ve městě, uvědomím si, že tahle podivná republika musí mít i svou dlouhou historii. Užupis je jedna z vůbec nejstarších částí Vilniusu a kdysi zde bydleli hlavně chudí řemeslníci. Ty vystřídala židovská komunita, prakticky vyhlazená za holocaustu. Za Sovětů byl dokonce rozbořen zdejší židovský hřbitov. A jak opuštěné domy chátraly, přitahovaly pozornost pochybných živlů. Užupis se stal útočištěm bezdomovců, prostitutek, ale i bohémů, umělců a snílků. Do roku 1990, kdy Litva vyhlásila nezávislost, byla tato čtvrť nejošklivějším a nejzanedbanějším koutem města. Teprve pak si zdejší umělci vydobyli pozornost a začali být podporováni litevskou vládou. Uznání se těší hlavně spisovatelé a básníci. Podle Keyse je to tím, že si „Litevci uvědomují, že litevština je malý jazyk, takže si váží těch, kteří jí pomáhají přežít.“ Užupiský velvyslanec neváhá dát příklad: „V Litvě existuje mnoho kulturních ocenění, třeba knižní cena. Stát také nabízí různé programy, v jejichž rámci finančně podporuje mladé umělce i dva roky.“

zeme

VEJCE ZA DESETITISÍCE

Naposled se zastavujeme na křižovatce ulic Užupio, Maluno a Paupio. Od roku 2002 se na tomto náměstíčku tyčí socha vytrubujícího anděla. Ten má symbolizovat odvážného a nespoutaného ducha mladé republiky. Prý na tomto místě stanul samotný dalajlama a vyslovil přání, aby zvuk andělovy trubky obletěl svět. Nebyl by to však Užupis, aby za touhle zdánlivě obyčejnou sochou nebylo něco víc, nebo aby ji neopřádala neobvyklá historie. „Dřív tu stávalo jakési vejce,“ svěří nám náhodný kolemjdoucí, „o tom se mluvilo hodně a vzniklo i pár vtipů…“ Víc si dotyčný nepamatoval. Zabrousily jsme tedy na internet a zjistily, že ono „jakési vejce“ bylo před přesunutím vydraženo za 10 200 litas, to je více než 70 000 korun. Když však chceme vidět výsledek největšího počinu podivného užupiského spolku, musíme se vydat mimo čtvrť, dál do Vilniusu. Tentokrát vnímám přechod hranice daleko intenzivněji. Bohémského, mladického ducha okamžitě střídá vážná a majestátní atmosféra historie – tak, jak se na město zapsané na seznamu UNESCO sluší a patří. Ne nadarmo je Užupis přezdíván vilniuským Montmartrem. Je jako město ve městě. Nebo země ve městě. Mineme pár okázalých kostelů, propleteme se mezi chodci a auty a staneme na malém prostranství, pokrytém šedavým betonem. Uprostřed plochy, obklopené několika stromy, se tyčí více než čtyřmetrová bronzová socha, zpodobňující rock’n’rollovou legendu – Franka Zappu. Právě tady, v zapomenutém Vilniusu, který nemá s tímto nekonvenčním Američanem nic společného, stojí jeho jediný památník na světě. Plastika je obklopena pestrými malbami. Kontroverzní pomník se zdál úřadům tak nesmyslný, že jeho stavbu dlouhou dobu zakazovaly. Stanul zde po vleklých sporech až roku 1995. A kdo že měl tento nápad na svědomí?! Nemusím se zamýšlet dlouho, aby mi došlo, že blázniví obyvatelé dnešní republiky Užupis. Tagy: Koktejl20096LitvaEvropaMichaela Košťálová

Pin It on Pinterest

Shares
Share This