Category: 2009 / 07 – 08

Pokud vezmeme v potaz, že se prokázala existence několika tvorů, kteří byli již vědecky mrtví nebo jejich existence patřila do říše pohádek, pak by čistě teoreticky neměla být zcela vyloučena ani možnost výskytu pterodaktylů. Můžeme se odkázat na domorodé příběhy nebo „zaručené“ zprávy o napadení člověka ptákem astronomických rozměrů.

Důkazy ale chybí. V roce 1977 mělo dojít k „únosu“ desetiletého chlapce obrovským ptákem, který se měl střemhlav snést na malého Marlona Loewa, uchopit ho a po deseti metrech chlapce upustit na zem. Svědky tohoto incidentu měly být jeho rodiče. Matka chlapce později médiím tvrdila, že kdyby se její syn nebránil, pták by ho odnesl neznámo kam. Jak silný by ale musel pták být, aby unesl desetiletého kluka? Ani veliký kondor Vultur gryphus žijící v oblasti And by si s tak těžkou kořistí neporadil. Před tisíci lety ale brázdili oblohu Severní Ameriky jedinci, kteří by to zřejmě zvládli. Byli to takzvaní teratornidi neboli ptáci-netvoři. Podobali se supům a rozpětí jejich křídel dosahovalo až pěti metrů. Příběhy o hrůzostrašných ptácích, kteří jakoby opustili brány filmových studií, se vznášejí nad vícero kontinenty. Vedle zambijských močálů se má pterodaktyl vyskytovat na Papui-Nové Guineji. Aktivním hledačem tohoto tvora místními označovaného jako indava či ropen, je Jonathan Whitcomb. Ten natočil rozhovor s Duanem Hodgkinsonem, válečným veteránem, jenž v roce 1944 na Papui pobýval. Hodgkinson opakovaně vypověděl, že viděl tvora podobného ptáku, ovšem gigantických rozměrů, s ocasem dlouhým okolo pěti metrů. Jenže ti největší ptakoještěři měli redukovaný ocas a žádný ze známých ocasatých ptakoještěrů ho neměl delší než jeden metr. Paul Nation, další z hledačů ptáka, za kterého by se nemuseli stydět ani ve filmových studiích, vyrazil přímo na místo činu. S několika domorodci pobýval pár nocí na odlehlých místech pralesa, kde měl být podobný tvor údajně spatřen. Pořídil filmový záznam zachycující dvě světelné tečky, podle Nationa jde právě o indavy. Záběry poskytl k expertize Cliffu Paivovi, fyzikovi a expertovi na střeleckou obranu. Ten potvrdil, že světla nejsou meteory ani umělá světla způsobená člověkem a že se nejedná ani o podvrh. Ovšem důkaz, že by zmíněná světla na obloze skutečně pocházela od pterosaurů, neexistuje.

Category: 2009 / 07 – 08

PTALA SE: BARBORA LITEROVÁ

Je známá jako „zlatá dívka z Pekingu“. Barbora Špotáková. Na vyjmenování všech jejích úspěchů nemáme dost místa. Medaile z olympiády je zatím vrcholem její sportovní kariéry. V tuto chvíli ji čeká další důležitý závod v životě. Mistrovství světa v atletice v Berlíně. I kdyby ji tentokrát (nedej bože) její oštěp zradil, zaslouží si body za to, jak pohodově svůj úspěch zvládá.

Kdybyste se ocitla v džungli a byla nucena ulovit zvíře jako potravu, zvládla byste to? Nejsem si jistá, mám sice zlato z Pekingu, ale ne zkoušky z myslivosti (smích). Spíš než na samotném hodu by záleželo na okolnostech. Síle větru, rychlosti kořisti, ale kdybych měla velký hlad, asi bych se trefila.

Na čem závisí dobrý hod? Není to o síle, jak si mnoho lidí myslí. Oštěp váží šest set gramů a měří okolo dvou metrů. Je to o technice a o hlavě. Musíte přemýšlet, než jednou švihnete.

Proč jste si odvezla z olympiády v Číně zlato právě vy? Byla jste lépe připravená nežli soupeřky? To určitě ne. Je mnoho sportovců, kteří na trénincích podávají excelentní výkony, možná někdy i lepší nežli já. Obrovskou roli hraje psychika. Snažím se nenechat se rozhodit ani před tím nejdůležitějším zápasem. Naštěstí ani trenér na sobě nenechává znát nervozitu. Přijdu na závod a směju se. Soupeřky to možná rozhodí a říkají si, že Špotáková musí mít úplně skvělou formu, když je tak v pohodě.

Pomáháte si i nějakým rituálem? Posloucháte třeba hudbu? Jsem sice mediálně známá jako fanynka skupiny Tři sestry, ale před zápasem poslouchám pro zklidnění popík. Před Pekingem jsem se „nastartovala“ písničkou Severní vítr je krutý.

Vozíte si na závody talismany pro štěstí? Dostala jsem peříčka od kamarádů a vozím si s sebou plyšového lemura krále Jelimána, postavičku z pohádky Madagaskar. Tento africký ostrov jste navštívila v rámci svojí dovolené.

Znáte ze světa hlavně stadiony nebo se snažíte poznat země hlouběji? Moc ráda bych víc cestovala, ale s olympijskou medailí přišlo tolik povinností a odpovědnosti, že si nemohu žádný dobrodružný risk dovolit. Hezký zážitek pro mne byla před pár lety návštěva Chile, kde jsem strávila měsíc na soustředění a závodech a mohla jsem tak poznat a vidět víc.

Jaký zážitek pro vás bylo focení s Janem Saudkem, který udělal fotky sportovců pro kalendář Dukly? Stálo to za to. Jeho ateliér má zvláštní atmosféru. Nejvíc mě překvapilo, jak to šlo rychle. Jsem zvyklá z různých promofocení, že to trvá hodiny. Pan Saudek přesně věděl co chce a potřeboval jen pár minut. Krásná zkušenost. Jako mediálně známá osobnost participujete na různých charitativních i komerčních projektech.

barbora

Stala jste se tváří značky Seat. Máte ráda auta? Ano. Navíc při mém stylu života je flexibilita nutností. Řídím Seat Altea. Vyhovuje mi, že to není jen hezké auto, ale i praktické. Hodí se do města i na hory.

Už máte představu, čemu se budete věnovat, až završíte svou profesionální kariéru sportovkyně? Ještě o tom přemýšlím. Určitě mi nebude lhostejná charitativní práce. Chtěla bych se soustředit na péči o seniory. Navštívit hospic, to je očistec.

Na jaké vítězství si brousíte zuby teď? Chystám se na mistrovství světa v Berlíně. Mám trochu obavy, protože tam budou snad všichni moji kamarádi a známí. Tím to bude trochu jiné, než když jsem závodila na exotičtějších místech. Chci to ale brát jako pozitivum, že mi lidi dají sílu a neukamenují mě, když neobhájím zlato (smích). Mistrovství světa v atletice proběhne v Berlíně 15. až 23. srpna. Báře Špotákové držíme palce.

Category: 2009 / 07 – 08

V Africe najdeme tajemná místa, opředená legendami. Vymykají se všemu, co jsme až dosud poznali. V Evropě budí často úsměv, v afrických státech respekt a na místě samém, ve vlhké hnijící džungli, hrůzu. K těmto místům patří i močály Džiundu, nad nimiž se má vznášet přízrak smrti. Byl jsem tam.

Jakmile jsem si kolem roku 1955 přečetl první informace o kongamatovi v Heuvelmansově knížce „Sur la Piste des Bêtes Ignorées“ (Na stopě neznámých zvířat), nedala mi možnost existence přežívajícího ptakoještěra v nepřístupném močálovitém pralese kdesi v nitru Afriky spát. Předsevzal jsem si, že se tam jednou vydám. Podařilo se mi přemluvit přítele Bena, který měl cestovní agenturu specializovanou na organizování safari a byl dokonalým znalcem africké přírody, aby mi dělal společníka. Naší poslední zastávkou před vstupem do bažin, byla vymírající vesnice kmene Mbwela u hranic Zambie s Angolou a Kongem. Ležela v hustě zarostlém močálovitém terénu. Sehnali jsme dva průvodce, ochotné s námi do bažin vyrazit. Rozhodli jsme se plout na kánoi kam až to půjde, a dál se prodírat pěšky. Neustále jsme se vyptávali na kongamata. Popis domorodců odpovídal tomu, co jsme už věděli. Tvrdili, že přízrak smrti nikdy nelétá mimo oblast močálů. Při jejích okrajích, kde místní většinou loví, se objevuje jen ojediněle. Hluboko v močálech prý ale vzácný není. Údajně hnízdí na osamocených stromech nebo v nepřístupných skalních roklích a na útesech. Je těžké popsat, s jakým vzrušením vstupuje člověk do legendami opředeného močálovitého pralesa, zapomenutého lidmi i časem. I na našich průvodcích bylo vidět rozechvění a strach. Nezapomenutelné jsou tady noci. Oheň září do tmy a zahání plíživé zvuky pralesa. Měkká bažinatá půda tlumí všechny kroky a místo, aby zvukové vlny odrážela a sama se jimi rozezněla, pohlcuje je a ztápí v sobě. Kdoví, co v sobě již tenhle močál nenávratně skryl! Od prvního kroku nás tu provází zatuchlý pach zahnívající mokřiny, plné tlejících pralesních velikánů, trčících z bujně porostlé houpavé půdy jako povalené rozpadávající se sochy se zuráženýma rukama. Ztracený, zapomenutý svět, kam se ani domorodci neodvažují. Nemohli jsme zůstat v močálech déle než týden a museli jsme se proto vrátit mnohem dříve, než se nám podařilo proniknout do jejich středu. Bažiny jsou tvořeny četnými navzájem od sebe izolovanými močály a mělkými jezírky s bahnitým dnem, obrostlými papyrem a jiným porostem. Dlouhé popínavé rostliny šplhají vzhůru po obrovských stromech. Stezky zvěře vedou touto vodní džunglí jen po úzkých pásech pevné země. I tady se však někdy musíme prosekávat mačetou. Krátce před návratem jsem se vydal na samostatnou obhlídku terénu. Ben zatím připravoval oběd. Došel jsem až na pralesní světlinu, na jejímž konci jsem pozoroval v koruně osamoceného velkého stromu nezvyklý předmět. Když jsem se podíval pozorněji, považoval jsem to za zbytky zabité antilopy, kterou si pravděpodobně na strom vynesl levhart. Pátral jsem po něm pozorně, ale zdálo se, že skvrnitá šelma svou kořist už opustila. Možná však také, že byla šelma skryta ve větvích na druhé straně a že jsem ji ze svého stanoviště, vzdáleného přes třicet metrů, nemohl vidět. Ze zbytků zabité antilopy jsem rozeznával jen cár zkrvavené kůže, visící z větve dolů, a protáhlou hlavu ohlodanou až na kost, ležící na větvi tak, jako by zvíře odpočívalo. Chtěl jsem se ke svému nálezu přiblížit a lépe si jej prohlédnout, když vtom se nad světlinou ozvalo silné bzučení a nedaleko ode mne zakroužil velký brouk. Svou pozornost jsem teď věnoval jen jemu. Po chvíli jsem si zase vzpomněl na zabitou antilopu. Obrátil jsem se k osamocenému stromu, antilopa však byla pryč. Napadlo mě, že tu přece jen musel někde být levhart, který si mezitím zřejmě svou kořist odtáhl jinam. Na měkké bahnité půdě však nebylo vidět žádné stopy. Větve stromu byly od větví nejbližšího souseda na okraji světliny dobrých patnáct metrů. S antilopou v tlamě by tuhle vzdálenost žádný levhart nedokázal vzduchem překlenout. A tu mnou jako šíp projelo podezření. Najednou jsem si už vůbec nebyl jist tím, že to byly zbytky antilopy, co jsem na vzdálenost více než třicet metrů viděl v koruně osamělého stromu. Ten cár zkrvavené kůže – nebylo to svěšené rudé kožnaté křídlo? A ta hlava – podle popisu domorodců měla vypadat jako lebka dávno mrtvého zvířete! Představa, že jsem viděl kongamata, byla příliš lákavá. Pravděpodobně však bylo přání otcem myšlenky. Zřejmě přece jen šlo o antilopu. Možná si ty zbytky vynesl na strom orel korunkatý, známý tím, že si nespotřebované zbytky kořisti takhle ukládá, a potom s ní zase zmizel, když jsem ho vyrušil svou přítomností.

pravek

ZÁHADA JMÉNEM KONGAMATO

Evropa se poprvé dověděla o záhadném létajícím tvoru z močálů Džiundu z knížky afrického cestovatele Franka H. Mellanda „In Witchbound Africa“ (V čarodějnické Africe), která vyšla v roce 1923. V jedné z kapitol Melland píše, jak se v tomto kraji setkal s legendami o podivném zvířeti, nazývaném kongamato. V překladu to znamená přízrak smrti. „Co to je kongamato?“ zeptal se domorodého lovce. „Vypadá jako pták nebo spíš jako krokodýl s kožnatými křídly.“ Melland popisuje, že ukázal domorodcům knížku s vyobrazením pterodaktyla a ti souhlasně křičeli: „Ano, to je kongamato!“ To, jak černoši kongamata popisují, však pterodaktylovi neodpovídá. Ten patřil do skupiny krátkoocasých pterosaurů, jejichž zobáky byly dlouhé a štíhlé, u vývojově pokročilejších druhů bezzubé. Rozhodně postrádali masivnost hlavy, jaká je přisuzována kongamatovi. Existuje však jeden ptakoještěr z druhého, evolučně staršího podřádu Rhamphorhynchoidea, který popisu kongamata odpovídá až zarážejícím způsobem. Je to Dimorphodon macronyx, zařazený do anglické spodní jury (doby asi před dvěma sty miliony let), který měl velkou a vysokou lebku, jejíž váha byla zmenšena dutinami, oddělenými od sebe několika kostěnými přepážkami. Ve dvou z těchto dutin byly zasazeny i oči. Kostěné přepážky na hlavě viditelně vystupovaly a při zběžném pohledu mohl skutečně vzniknout celkový dojem kostnaté lebky s prázdnými očními důlky. Pokud byla hlava bílá a vpadlá kůže pokrývající uvedené dutiny zbarvena černě, byl tento dojem jednoznačný. Tlama byla vyzbrojena velkými a ostrými zuby dvou různých typů a síla stisku čelistí musela být mimořádná – větší než u jakéhokoliv jiného ptakoještěra. Tuto studii publikoval v roce 1986 na základě rozboru úponů čelistních svalů americký paleontolog Robert Bakker. Z dalších charakteristik loveckých schopností dimorphodona, publikovaných Bakkerem vyplývá, že muselo jít o tvora mimořádně dravého a rvavého. I velikost dimorphodona odpovídá zhruba udávané velikosti kongamata – dimorphodon dosahoval v rozpětí asi půldruhého metru, u kongamata se udává metr padesát až dva metry deset. Jedno úskalí tu však je. Dimorphodon je vývojově jedním z nejstarších ptakoještěrů. Má mnoho primitivních znaků. Jedním z nich je jeho obrovská hlava, dalším silné končetiny. Aby se tato větev dožila dneška, musela by přežít třikrát delší dobu než její krátkoocasí bratránci pterodaktylové. Ale nejsou právě nejméně specializované univerzální formy, stojící na počátku vývoje celých skupin, pravými mistry v přežívání? Odborné studie dokazují, že se životní prostředí močálů Džiundu po více než dvě stě milionů let nezměnilo.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Chodsko, je země pod šumavskými hvozdy, ve které žili strážci českých hranic a solné stezky – Chodové. Čistá líbezná krajina, dosud živé tradice, dějiště historických událostí a inspirace mnoha našich básníků, malířů a spisovatelů.

Putování bychom mohli začít v Poběžovicích nedaleko Domažlic, kde na zdejším zámku působil roku 1844 Bedřich Smetana jako učitel hudby. Sídlo vzniklo na zbytcích gotického hradu, pocházejícího z poloviny 15. století. Jeho poslední majitel, Johann Nepomuk Coudenhove-Kalergi dal roku 1923 objekt zrekonstruovat, mimo jiné nechal postavit spojovací bránu mezi zámkem a bývalým předhradím a exteriér zámku „vylepšil“ o kopie středověkých náhrobníků a různé věžičky. Roku 1937 zde byla dostavěna horní část zámecké věže. Po roce 1945, kdy museli bývalí majitelé sídlo opustit, se do něho nakrátko nastěhoval útvar Pohraniční stráže a náležitě ho „zvelebil“ v tehdejším vojenském duchu. Pak zámeček pustl a v osmdesátých letech bylo dokonce rozhodnuto o jeho demolici. V současné době tu probíhá nákladná rekonstrukce. Návštěvníkům je zatím zpřístupněna část interiéru, a to pouze o prázdninách. Lze tady navštívit tři místnosti s nástěnnými malbami a stálou výstavu, nazvanou Himálajské dobrodružství, obsahující fotografie, dokumenty a osobní předměty cestovatele Karla Beneše. V budoucnosti zde počítají se zřízením muzejní expozice, připomínající osobu Richarda Mikuláše Coudenhova-Kalergi, který se zasloužil o vznik Panevropské unie. Zámek v Horšovském Týně získal levně jako pobělohorský konfiskát císařský diplomat Maxmilian Trauttmansdorff. Jeho předchozí majitel Vilém Popel z Lobkovicz byl totiž za svou účast ve stavovském povstání popraven. V současné době patří zámek s budovou purkrabského paláce a téměř čtyřicetihektarovým parkem k největším zpřístupněným památkovým objektům u nás. Jeho chloubou je v současnosti i expozice rodu Coudenhove-Kalergi. I když většinu orientálních předmětů z hraběcího majetku převzalo Náprstkovo muzeum v Praze, najdete zde i obrazy, rodinné fotografie a porcelán. Hraběnka Mitsuko zde byla u knížecího rodu Trauttmans dorffů častým hostem – cesta kočárem z Poběžovic sem tenkrát mohla trvat slabou hodinku. Dochoval se tu i její podpis ve sto let staré návštěvní knize, psaný latinkou a japonskými znaky. Bývalý augustiniánský klášter Pivoň založený roku 1047 knížetem Břetislavem na paměť vítězství nad Němci, který se nachází nedaleko Poběžovic, byl k poběžovickému panství přičleněn roku 1843. Husitskou dobu prý přetrval a zcela ho nezničili ani drancující Švédové během třicetileté války. Svou konečnou barokní podobu získal ve třicátých letech 18. století, ale bohužel se mu nevyhnuly josefínské reformy – byl jedním z těch, na které se vztahovalo císařské nařízení o zrušení. Deset let po smrti Josefa II. ho v dražbě získal advokát Stohr za 141 tisíc zlatých a budovu konventu přestavěl na zámek o třiceti pokojích. V roce 1863 získal Pivoň do svého držení rod Coudenhove-Kalergi. V době první světové války tu hraběcí rodina zřídila vojenský lazaret pro raněné rakousko-uherské vojáky. Za „odměnu“ byla jejich rodu tato država po válce odebrána. Po devastaci v době minulého režimu dnes rozměrná budova působí trochu dojmem zakletého zámku, jako kulisa z hrůzostrašného hororu. Kopule věže však již svítí novotou a opravena je i střecha. Je tedy jistá naděje, že časem bude zámek znovu ozdobou tohoto krásného kraje. Putování po Chodsku bychom mohli zakončit v Domažlicích v Muzeu Chodska. O zvláštním privilegiu svobodných sedláků, zvaných Chodové, se písemné prameny zmiňují již v roce 1325. Císař Karel IV. v roce 1353 zařadil město mezi ta, která nemají být českému království nikdy zcizena ani zastavena. Na to byli Domažličtí patřičně hrdi. Na počátku 17. století, v době stavovského povstání, se Domažlice postavily na stranu českých stavů. Po bitvě na Bílé hoře jim proto byla zkonfiskována část majetku a město zažilo drancování Švédy i císařskou armádou. V době národního obrození a znovuvzkříšení legendy o vyzvání na boží soud Janem Sladkým, řečeným Kozina, se dvanáct chodských vesnic společně s Domažlicemi stává symbolem národní svébytnosti, odbojnosti a odmítavého postoje k „cizáckým“ vlivům. Putují sem vlastenci, populárními se stávají díla Jindřicha Šimona Baara, inspiraci zde nachází i Božena Němcová a později regionální spisovatel Jindřich Jindřich.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ

Když Steven Spielberg natáčel film Schindlerův seznam, strávil tři týdny v krakovské Kazimierzi, aby jeho záběry davových scén byly co nejautentičtější. Tato zachovalá židovská čtvrť je světovým unikátem.

Krakov ale umí překvapit celou řadou cestovatelských specialit. V Polsku je mnoho pěkných míst, kam by se člověk měl vypravit. Světoznámou perlou je Krakov se svou dominantou, královským hradem Wawelem. Důstojně se tyčí nad městem, které má své zvláštní kouzlo podobně jako Praha. Ne náhodou se krakovské staré město pyšní zápisem na seznamu UNESCO. Na hlavním náměstí najdeme mariánskou katedrálu vysokou 54 metrů, z níž se každou hodinu ozývá hejnal neboli krakovský trubadúr. Jedná se skutečně o „živý“ přenos. Tréma by hejnala mohla zaskočit každé poledne, kdy se znělka přenáší polským rozhlasem. Trubač přechází z jedné strany věže na druhou a hraje na všechny světové strany. Funkci hejnalisty zastává již tradičně člen hasičského sboru. Každý den musí zdolat 239 schodů vedoucích na vrchol věže. Protože je už trénovaný, trvá mu to zhruba dvě minuty. Tato tradice trvá od roku 1810. Legenda praví, že hejnal varoval obyvatele Krakova v době tatarských nájezdů. A aby byla pověst dokonalá, traduje se ještě toto. Melodie znělky je na konci uťatá, protože zrovna v tu chvíli tatarský lučištník prostřelil krakovskému hejnalistovi troubícímu na poplach hrdlo. Tataři jsou spojeni s vícero krakovskými atrakcemi. Patří k nim i štěstí nosící Lajkonik. V jeden červnový čtvrtek prochází ulicemi Krakova průvod, v jehož čele kráčí právě Lajkonik. Původ této lidové veselice sahá až do 13. století, kdy Krakované odrazili jeden z posledních tatarských nájezdů. Zásluhu na obraně města měli především voraři. Část Tatarů pobili a zbylé hnali na útěk. Tehdy si jeden z vorařů na oslavu vítězství dovolil žert, který nejprve jeho sousedy vyděsil. Převlékl se za Turka a vjel do krakovských ulic. Když lidé poznali, o koho jde, uspořádali vorařům velkolepou hostinu.

duchove

Od té doby se historie opakuje. „Tatar“ už ale nejede na koni, nese si přes rameno jenom jeho maketu. Přesto má hodně práce. Jeho kostým váží okolo třiceti kilogramů, přitom musí tancovat ohnivý tatarský tanec a sbírat do košíčku dary pro svou družinu. Koho na cestě potká, toho se musí dotknout svým dřevěným žezlem. Právě to přinese dotyčnému štěstí. Na své cestě dostává Lajkonik i skleničky na posilněnou. Musí něco vydržet, aby došel na konec cesty, kde na něj čeká primátor města se symbolickým výkupným. To aby bylo zajištěno bezpečí města před vpády nepřátel. Stačí pouhých patnáct minut chůze od nejznámější krakovské pamětihodnosti, hradu Wavelu, a ocitnete se v jiném světě. Řeč je o židovské čtvrti Krakova, známé pod jménem Kazimierz. Její atmosféra je těžko popsatelná, musí se zažít. Je to město duchů, pokud tu nejste zrovna v momentě, kdy sem vpadnou hordy turistů. Před druhou světovou válkou žilo v Krakově téměř sedmdesát tisíc Židů. Tvořili čtvrtinu veškerého obyvatelstva. Ne všichni bydleli v Kazimierzi, ale historicky to byla jejich čtvrť. Po válce se do Krakova vrátila jen hrstka židovských obyvatel. Kazimierz je jedinou dochovanou židovskou čtvrtí se synagogami, hřbitovy, náměstím. Některé domy, přestože jsou opuštěné, působí dojmem, jakoby si někdo jen odskočil od plotny. Nezdá se, že by je jejich nájemníci opravdu chtěli dobrovolně opustit. Při procházce čtvrtí si člověk představuje jednotlivé lidské osudy, které se za různými dveřmi odehrály, a které ve většině případů skončily v koncentračních táborech. V době socialismu Kazimierz pustla. V posledních letech ale jakoby se znovu nadechla, a navzdory úctě k historii, která tudy prošla, zde opět tepe život. Někteří průvodci Kazimierz dokonce srovnávají s londýnskou čtvrtí Soho nebo pařížskou Quartier Latin. V době natáčení Schindlerova seznamu tu byla jen jedna kavárna a knihkupectví. To už není pravda. Dnes je útočištěm umělecké bohémy, kde se dá plně kulturně žít.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Odvaha, rychlost, riskování. Tyto vlastnosti udělaly z Casey Jonese hrdinu, tyto vlastnosti jej stály život. Nejslavnější strojvůdce raději porušil všechny předpisy, než by dojel se zpožděním.

A než by z vlaku řítícího se do záhuby vyskočil, tak raději svíral brzdu až do samého konce. John Luther Jones svou přezdívku zkomolením názvu města, z něhož pocházel – narodil se v roce 1863 v Cayce v Kentucky. U dráhy začínal jako telegrafista, ale už v osmadvaceti řídil vlaky na dráze Illinois Central. Koncem 19. století tratě nebyly tak nebezpečné jako o padesát let dříve, kdy vlaky napadali indiáni i banditi a do cesty se jim stavěla stáda bizonů. I tak ale byla jízda riskantní, protože většinu dlouhých tratí tvořily jednokolejové dráhy a vlak, který neměl přednost, se uklízel na dvoukolejné výhybny. Casey Jones se po takových tratích proháněl sice jako blesk, ale přesto bezpečně a vždy na čas. Přestože na železnici často jednal jako utržený ze řetězu a kvůli porušení předpisů byl za trest celkem 145 dní postaven mimo službu, tak mimo mašinu se staral o práva zaměstnanců železnic. Vyjednával pro ně kolektivní smlouvy a hlavně – přičinil se o sjednání životních pojistek, které vdovám po strojvůdcích a topičích zajistily stálý a pravidelný příjem. A často také nutný k přežití, jak měla brzy poznat i žena Casey Jonese. Bylo 29. dubna 1900, když s večerem dorazili Jones a topič Sim Webb z Cantonu do Memphisu a těšili se po dlouhé cestě do postele. Dostali ale nabídku zaskočit za nemocného kolegu, který měl odřídit osobní soupravu The New Orleans Special z Memphisu směrem na jih. Vlak měl devadesátiminutové zpoždění, což byla pro Caseyho výzva. Vyrazili. Casey jel na doraz a nebýt venku černočerná tma, tak by krajina za okny jen svištěla. Vlaku mezi Chicagem a New Orleans se přezdívalo Cannonball – Dělová koule. A Casey jeho potenciálu dokonale využil. Topič sotva stíhal přikládat, ovšem už po 240 kilometrech se podařilo hrozivé zpoždění srazit na pouhých pět minut. V tu chvíli už mohl Jones zpomalit, ale on se dál řítil kupředu rychlostí sto dvaceti kilometrů za hodinu. Před čtvrtou ranní se blížil k výhybně Vaughan, kam se snažily z hlavní koleje uhnout hned dva nákladní vlaky. Čtyři vagony se ale na vedlejší trať nevešly a zůstaly Dělové kouli v cestě. Stály navíc za dlouhou levotočivou zatáčkou, která Caseymu bránila ve výhledu. První spatřil červená varovná světla topič Sim Webb: „Můj Bože, něco je na hlavní koleji!“ Poslední slova, která si Webb pamatoval, byla „Skoč, Sime, skoč!“ Sim vyskočil z vlaku 90 metrů před srážkou. Pak už bylo slyšet jen ryčení píšťaly a kvílení brzd. Casey okamžitě spustil zpětný chod a zázračně zpomalil rozjetý vlak na poloviční rychlost, čímž zachránil cestujícím životy i zdraví. Sám však s lokomotivou prolétl třemi vagony a zastavil se až v půli čtvrtého. Zde skonal. Následující dny přinášely noviny zprávy o železničním neštěstí, které si jen díky neohroženému strojvůdci vyžádalo jedinou oběť. Z prvních článků se také dozvídáme skutečnou příčinu Caseyho smrti – měl proraženou lebku. Jenomže Amerika miluje své hrdiny, a tak se již brzy objevily zaručené zprávy od očitých svědků, že Casey ve zničené kabině i po smrti křečovitě svíral brzdu a táhlo od varovné píšťaly. Jedno je však jisté – Casey do poslední chvíle na mašině stál. Casey Jones po sobě zanechal ženu a tři děti. Rodina díky Caseyho životní pojistce, ale i podpoře přátel nestrádala. Vdova Jonesová se nikdy podruhé nevdala a do své smrti chodila v černém.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, REPRO A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Bylo to jako zjevení, když se na poběžovickém zámku objevil hrabě Heinrich se svou chotí. Paní hraběnka totiž rozhodně nevypadala jako šlechtična z českých pohádek. Byla to Japonka. Nejspíš první v českých zemích.

Japonské císařství bylo na konci 19. století pro tehdejšího běžného Evropana zemí na konci světa. Tajemnou, exotickou a nedostupnou. A v této době přijíždí do Tokia sedmatřicetiletý hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi, aby se tam na rakousko-uherském velvyslanectví ujal funkce legačního rady. V žilách mu koluje modrá krev. Otec pochází ze starého brabantského rodu, jehož prapředci se účastnili křižáckých výprav, matka je Řekyně z rodu Kalergis s kořeny až v době Byzantské říše. Mužští potomci rodu Coudenhove-Kalergi zasvětili svůj život vojenskému řemeslu a diplomacii, a hrabě Heinrich k tomu navíc přidal celoživotní zálibu ve filozofii a studiu cizích jazyků, kterých nakonec ovládal prý osmnáct. Diplomatická mise v Japonsku nebyla jeho první – předtím působil v Turecku, v Jižní Americe a Řecku. V Japonsku však poznal svou osudovou ženu.

LÁSKA POD FUDŽIJAMOU

Mitsuko Aoyama pocházela z prosté rodiny. Její otec přijel do Tokia, aby si zde zařídil obchod s tradičním japonským zbožím a olejem, neboť Japonsko se v té době otevíralo světu a o zákazníky z ciziny nebyla nouze. Heinrich se s Mitsuko nejspíš seznámil právě v tomto malém obchodě, zamilovali se do sebe a Heinrich požádal rodiče o její ruku. Aby však získal jejich souhlas, musel dívku vykoupit. V té době to v Japonsku nebylo nic pozoruhodného, na souhlas úřadů k povolení sňatku však snoubenci čekali ještě rok. Překonat staleté tradice nebylo nic jednoduchého, a proto byl jejich první svatební obřad vykonán v buddhistickém duchu. Dva nejstarší syny, Hanse a Richarda, stačila Mitsuko porodit ještě v Tokiu. V roce 1896 se mladí manželé vrátili zpět na území rakousko-uherské monarchie na zámek v Poběžovicích nedaleko Domažlic. Mitsuko se tak stala první Japonkou trvale žijící na našem území, a snad i první katoličkou s japonskými kořeny, neboť se už v Tokiu nechala pokřtít. Těžko říci, co se novopečené zámecké paní honilo hlavou, když přijela na území Čech. Na obrázcích vypadá v secesním kostýmku elegantně, je velmi půvabná a má v sobě jakousi orientální křehkost. „Bylo to však děvče do nepohody,“ vypráví japanistka Vlasta Čiháková- Noshiro, která o osudech hraběnky Mitsuko Coudenhove-Kalergi píše knihu. „Byla to určitě tvrdá žena, schopná naučit se žít v cizím prostředí, v bohem zapomenutém kraji. Rodina měla hodně starostí s rozsáhlým panstvím, ke kterému, kromě poběžovického zámku patřil také klášter v Pivoni a lovecký zámeček Dianahof. K tomu počítejme provoz mlýnů, pivovarů, obhospodařování sádek a lesů.“ Bezpochyby velká změna pro dívku uvyklou jinému způsobu života. „Samozřejmě,“ říká Vlasta Čiháková-Noshiro, „pán domu sice diplomatické kariéry zanechal, ale s o to větším zápalem se vrhl na další studium filozofie. Doktorát složil až ve svých dvaačtyřiceti letech. Na poběžovickém zámku se manželům narodilo ještě dalších pět dětí.“ V roce 1906 přichází pro rodinu nečekaná rána. Hrabě Heinrich náhle umírá na infarkt. Podle Vlasty Čihákové-Noshiro k tomu přispěl jeho způsob života. Ač silně ovlivněn buddhismem, ke konci života se přidal k asketické sektě katolíků, takzvaným trapistům, kteří zapovídali určité potraviny a nápoje. Rázná změna stravovacích návyků byla možná pro hraběte osudová.

CIZÍ MEZI NEJBLIŽŠÍMI

Po smrti manžela zůstala Mitsuko na výchovu početného houfu potomků sama. Tohoto úkolu se zhostila znamenitě. Děti studovaly na nejlepších vídeňských školách, každé z nich ovládalo čtyři světové jazyky včetně ruštiny. Japonštinu však nikoliv, a ani češtinu. Poklidnou idylu na poběžovickém zámku zpřetrhala první světová válka. Nejstarší Hans narukoval na frontu, Richarda, který byl „slabý na plíce“, tato povinnost minula. Po skončení války a Hansově šťastném návratu již bylo zřejmé, že v nově konstituované demokratické republice šlechta nebude mít takové výsadní postavení, jak tomu bylo doposud. A to byla špatná zpráva pro hrdou Japonku, která si již zvykla na uctivé oslovení „Vaše hraběcí Milosti“. Také Poběžovice už podle jejího názoru nebyly tím, čím bývaly. Správy panství se ujal Hans, a oženil se s dívkou prostého původu, navíc Židovkou. „Zvláštní, že,“ směje se Vlasta Čiháková-Noshiro, „že japonské tchyni jaksi nedošlo, že sama pocházela z rodiny prostého obchodníka a byla jiného náboženského vyznání. Myslím si ale, že jí spíše vadilo, že nevěsta byla emancipovaná, sportovkyně, řídila auta a pilotovala letadla. Byla víceméně postrachem konzervativního okolí.“ Dvě tvrdé hlavy se střetly a nastal klasický boj tchyně a snachy o vedoucí postavení a vliv v domácnosti. Mitsuko nakonec moudře ustoupila a odstěhovala se s dcerou Olgou do Mödlingu nedaleko Vídně, kde rodina za šťastnějších dob trávívala letní prázdniny, do domku, který jí opatřil Hans. Odjížděla smířena s faktem, že její milované Japonsko je jí navždy zapovězené, i s vědomím, že na tom po prodělaném záchvatu mrtvice není zdravotně nejlépe.

hrabenka

RODINA SE ROZPADÁ

Rodinné kolize byly i nadále dost časté. Svým dcerám Mitsuko nerozuměla, odsuzovala jejich způsob života. Ta, která si dokázala prosadit svou, vzepřít se staletým orientálním tradicím, najednou své emancipované potomky nechápala. Druhorozenému Richardovi (Richard Coudenhove- Kalergi, jeden ze zakladatelů Panevropského hnutí), který se stal zatím mezinárodně uznávaným odborníkem v oboru diplomacie a politologie, zazlívala sňatek se starší ženou – operní pěvkyní Idou Rolandovou. „Gerolfa, pracujícího na japonském velvyslanectví v Praze, brala vlastně jen jako Čecha a o jeho děti se jako babička moc nezajímala. Karl odejel hned po první světové válce do Austrálie, ale zemřel ve Švýcarsku,“ říká Vlasta Čiháková- Noshiro. Další dcera Ida mohla matce svým sňatkem s anglickým šlechticem udělat radost. Opak však byl pravdou. Fakt, že našla smysl života v psaní knih a stala se sufražetkou, Mitsuko nestrávila. Další dcera se vypracovala na sekretářku později zavražděného rakouského kancléře Dolfusse. Posléze se přestěhovala do Paříže, kde v roce 1936 zemřela na chřipku. Zůstala jen dcera Olga, která se nikdy neprovdala. Byla to ona, kdo byl hromosvodem matčiny náladové a ke konci života nesnášenlivé povahy. Jediná Olga se však o svou matku, která 28. srpna 1941 podlehla v sedmašedesáti letech záchvatu mozkové mrtvice, postarala do konce jejich dní a pochovala ji na hřbitově v Hietzingu. Mitsuko nemohla spočinout vedle manžela, pohřbeného v Poběžovicích.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT A FOTO: ZDENĚK MICKA

Svaly snědých přístavních dělníků se napínají k prasknutí. Přesto se jim stále nedaří vytáhnout z podpalubí dřevěné bárky asi třímetrového žraloka. Jednodušší práci mají muži, kteří vykládají větší rybářská plavidla. Jeřábem dopraví na břeh celý chladicí box o váze několika tun a tam mrtvé žraloky předají místním „řezníkům“.

Úlovek je třeba rychle naporcovat a zamrazit, aby se maso v tropickém vedru nezkazilo. Každodenní rutina rybářů z jemenského přístavu Hodejda je trnem v oku mnoha ochránců přírody. S lovem žraloků se zde nedělají žádné velké tajnosti a rybí trh připomíná spíše žraločí jatka. Není obtížné zde pořídit senzační reportáž doprovázenou otřesnými snímky. Mnohem těžší je mnohým v blahobytu žijícím ekologickým aktivistům na Západě vysvětlit, že odsuzovat chudé jemenské rybáře není na místě. Vždyť na vybíjení žraloků se podílejí ve značné míře téměř všechny vyspělé státy. Za zmínku stojí také skutečnost, že Jemenci neloví žraloky pouze kvůli ploutvím, ale i pro maso. Nepoužívají proto jinde běžný a mimořádně barbarský způsob lovu, při kterém rybáři odřežou z těla drastickým způsobem ploutve a ještě živého zmrzačeného žraloka vhodí do moře.

PŘÍSTAVNÍ ŘEZNÍCI

Procházíme rušnou rybí tržnicí až na konec přístavní rampy. Tam se zpracovávají žraloci. Na zemi leží těla obrovských mořských predátorů s vyhřezlými vnitřnostmi a usekanými ploutvemi. Několik „řezníků“ vyzbrojených dlouhými noži a těžkými sekáčky je systematicky porcuje. Práce jim jde rychle od ruky. Jejich pomocníci ani nestíhají odvážet na plechovém kolečku kusy nařezaného masa pryč. Opodál pokládá jeřáb další chladicí kontejner. Jdeme se podívat, co obsahuje. Snědí přístavní dělníci rutinně otvírají železný uzávěr a tahají ven prvního žraloka. Je to opravdu pěkný kousek. Odhadujeme, že měří nejméně dva a půl metru. Netrvá dlouho, a vedle leží další čtyři velcí žraloci. Na první pohled vypadají, jako by byli ještě živí. Podrobně si je zblízka prohlížíme, podobná příležitost se člověku jen tak nenaskytne. Ani nám nevadí, že při tom klečíme v louži krve. Mnohokrát jsem slyšel o tom, jak jsou žraločí zuby ostré, sahám proto do jedné z rozevřených tlam, abych si to ověřil. Je to nepříjemný pocit, strčit ruku mezi čelisti, které byly ještě před pár hodinami postrachem všeho živého. Zuby mají trojúhelníkový tvar a jsou skutečně ostré jako žiletka.

DRAVCI FARAONSKÉHO MOŘE

Extrémně teplé Rudé moře bylo vždy mnohem bohatším revírem nežli Indický oceán, u kterého leží Aden, Mukallá a další jemenské přístavy. Nikde jinde se proto na trhu neprodává tolik žraloků jako právě v Hodejdě. K nelibosti ochránců přírody loví jemenští rybáři všechny druhy těchto predátorů bez jakýchkoliv omezení. O tom, jaký vliv má jejich drancovaní na ekosystém Rudého moře, se vedou spory. Mnozí vědci tvrdí, že větší škodu nežli sítě rybářů působí (zatím) v této části světa nafta a další odpad z tankerů, které tudy proplouvají na cestě k Suezskému průplavu. Ve vodách, nazývaných Araby ode dávných dob Faraonské moře, žijí převážně méně nebezpečné druhy žraloků. K největším patří žralok tygří, který je poměrně vzácný. Hojnější jsou tu žraloci dlouhoploutví, jejichž světle zbarvené konce ploutví vypadají jako křídla letadel. Chudí jemenští rybáři loví hlavně menší žraloky a mladé jedince ostatních druhů, neboť se příliš nevzdalují od pobřeží. Na trhu v Hodejdě lze běžně spatřit žraloky hladkouny leopardí, žraloky spanilé a liškouny obecné. I laik rozezná ve změti krvavých těl bizarní hlavy kladivounů. Většinu velkých žraloků nepřivážejí do Hodejdy prosté dřevěné bárky, ale moderní rybářské kutry, jež vlastní bohatí obchodníci a cizí podnikatelé. Zatím kotví těchto výkonných strojů v Hodejdě jen několik, ale pro životní prostředí představují největší hrozbu.

jatka

POKRM SNOBŮ

Žraločí maso není v Hodejdě považováno za luxusní pokrm, ale objednat si ho zde můžete v každé lidové jídelně. Exkluzivním zbožím jsou však žraločí ploutve, za které jsou labužníci v Číně ochotni zaplatit značné sumy. Vyrábí se z nich totiž populární polévka ju-čchi, jeden z nejdražších pokrmů na světě. Jediná miska této speciality přijde v dobré čínské restauraci obvykle na 300–500 dolarů. Nejvíce ceněna je pochoutka z ploutví mimořádně vzácného žraloka obrovského (také zvaného velrybí), za kterou prý čínští gurmáni platí 20 000 dolarů. Rybáři, kteří stojí na začátku řetězce překupníků, dostanou přitom za kilogram žraločích ploutví maximálně pár desítek dolarů. A přístavní dělníci mnohdy pracují prakticky jen za jídlo a symbolickou almužnu. Číňané měli s Jemenem vždy dobré vztahy. V minulosti tu pomáhali budovat silnice, dnes tu investují do průmyslu. O obchodu se žraločími ploutvemi se veřejně příliš nemluví. Možná i proto, že ho údajně mají v rukou čínské mafiánské triády. Nikdo neví, kolik žraločích ploutví putuje z Jemenu na stoly šikmookých snobů z jihovýchodní Asie. Jemenská ani čínská vláda nemají zájem na zveřejňování podobných údajů. Celosvětový obrat obchodu se žraločími ploutvemi přesáhl v roce 2000 jednu miliardu dolarů a od té doby stále roste. Jemenští rybáři mají na něm ovšem jen zcela nepatrný, či spíše naprosto zanedbatelný podíl.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

V Jižní Africe se strhl velký poprask. Konečně úřady polapily Inda, který nelegálně lovil tygří žraloky. Prý zabil dva, možná tři, a pokuta je ve výši několika milionů korun.

V honbě na rybáře se tak poněkud zapomnělo, že tím největším likvidátorem všeho živého v okolí Durbanu není nikdo jiný než sama vláda. V době, kdy píši tento článek, zrovna pociťujeme doslova na vlastní kůži překvapivou změnu chování pánů mokrého světa – žraloků.

AGRESIVITA STOUPÁ

Žraloci jsou mnohem důmyslnější v taktice chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Dnes již není ponor, abychom nebojovali s prudkými nájezdy, a že ke kousancům je již jen krůček není třeba zdůrazňovat. Jen za poslední dva dny jsem s velkým štěstím ustál tři kousance. Prsty na nohou mi zachránila tvrdá ploutev, zadek spasila kost tuňáka. Nakonec se ale přece jen jednomu podařilo zakousnout se mi do prstu, a udělat mi v něm krvavou díru. Mnohem hůře dopadl místní průvodce z druhého člunu. Domorodý černoch s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravou ruku má několikrát prokousnutou a zle potrhanou. Nejhorší je zranění bicepsu. Ten úplně chybí. „Co se to s nimi děje?“ ptáme se každý den a vedeme o tom nekonečné debaty. Naši miláčci nepříjemně přitvrdili a tytam jsou nevinné a svým způsobem i bezpečné hry. Vždy jsme se vystavovali možnému riziku, ale dnešní reakce paryb jsou drsné, tvrdé, agresivní a děsivé. „Co je tak prudí a vytáčí?“ diskutujeme s mým kolegou, mořským vlkem italského původu, nyní Jihoafričanem Walterem Bernardisem. „Všiml sis chování útesáků? Jak se změnil jejich přístup?“ ukazuje prstem na fotky z dnešního ponoru. Jakmile připlave tygří žralok, menší, sotva dvoumetroví útesoví žraloci mu nedají vůbec prostor, aby se k potravě dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh, a nejenže máme co dělat já s Walterem, abychom se dostali k další návnadě, ale neobstojí ani pán místních vod, žralok tygří. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří, jak se tygřímu žraloku také říká. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho „tygra“ – velmi zranitelnou část, kterou znají dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a hlavně játra. Tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit daleko. Odpověď bude možná až příliš jednoduchá. Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům, výrazně snížil jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. V momentě, kdy jeden druh zeslábne, jiný jej v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci jakmile uviděli blížit se tygřího lovce, vzali do „žraločích“ a zmizeli. Nyní je ale situace opačná a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Černocípí se naopak semkli a tvoří tak jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

NEMILOSRDNÁ ČÍSLA

Budeme-li počítat, dojdeme k děsivým číslům. Co vteřinu jsou na světě zabiti tři žraloci. Za minutu 180 kusů. Pokud tedy zvládnete tento článek přečíst za deset minut, zemře za tu dobu 1800 žraloků. Ročně zabijeme sto milionů kusů těchto prehistorických lovců. Když jsem se nedávno vrátil z Bornea, byl jsem v šoku, jakých kusů. Rybářská loď, která vysypala na molo obrovskou hromadu žraločích mrtvol, se mohla pyšnit největším uloveným žralokem o délce sotva osmdesát centimetrů. Ostatní měřili sotva třicet. Má přednáška pro školy se jmenuje Žralok – právo zabíjet a přežít. Prstem jedu po červené čáře na plátně značící 400 milionů let vývoje žraloka. Zastavuji se u šipky na osmi milionech. Zde se matka příroda rozhodla ukončit žraločí vývoj z jednoduchého důvodu – již jej nedokázala zdokonalovat. To zvíře už je dokonalé. Jakožto Homo sapiens, jehož vývoj vlivem biologických a civilizačních faktorů neustále pokračuje, to neradi slyšíme. Žralok je tvor dokonalý! Za posledních padesát let se nám populaci tohoto dokonalého tvora podařilo vybít z 95 procent. Ještě před čtyřmi lety na pobřeží Kwa Zulu Natalu u vesničky Umkomaas byl výskyt tygřích žraloků běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže naším počínáním v podobě nelegálního rybolovu, ale hlavně rádoby ochranou plavců v podobě natažených sítí, umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 jsme v „ochranných“ sítích napočítali osm uhynulých tygrů. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik jedinců přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme podle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů), odhadujeme maximálně patnáct tygrů.

MRTVÝ ZNAMENÁ DOBRÝ

Celosvětový úbytek ryb je otázkou, kterou se snaží zabývat vlády celého světa. Že se tak činí jen naoko, je víc než zřetelné. Hlavním důvodem je zavřít ústa křiklounům z Greenpeace či jiných organizací. Rybolov a samotná rybářská mašinerie je byznys, o kterém se nám Středoevropanům ani nezdá. Opravdu jsem se bavil nad cílem Evropské unie omezit lov žraloků. Náš zastupitel se v médiích holedbá, jak budou regulovat počty ulovených kusů. Každý žralok, který uvízne v síti, prý musí být dovezen celý až na břeh, a ne jenom jeho ploutve. Rybáři budou dostávat pokuty, a tak dále… Je to krásně naivní a, dovolím si říci, i hloupé. Neexistuje síla, která by mohla rybářský kolotoč přibrzdit. Všichni dobře známe příklad s kvótami pro lov velryb. Když někdo chce lovit, levou zadní kvóty obejde. Rozhodující je příjem z rybolovu do státní kasy. Nejtragičtější a doslova exemplární příklad lidské blbosti a politické arogance se děje v Jihoafrické republice. Na nátlak hoteliérů, představitelů vesnic na pobřeží a turistických městeček jsou tu od padesátých let okolo pobřeží nataženy ochranné sítě. Ty slouží k tomu, aby zastavily „krvelačného predátora“ – žraloka. Že tak docela nefungují, ví „údržbář‘ sítí, institut Natal Shark Board, velmi dobře. Síť je dlouhá dvě stě a vysoká pět metrů. Pod ní je prostor i pro jadernou ponorku. Žralok není tupé zvíře, to by neobstál ve vývoji 400 milionů let a byl by z evoluce vyřazen. Síť lehce mine. Připlave k pláži, kde po staletí odpočívá a spí. Najednou má nad hlavou davy turistů, ukřičených dětiček a chlápků na burácejících motorových skútrech. Nemá klid, a tak raději rychle vyrazí na otevřené moře. Do bezpečí. Protože již není tak obezřetný, naráží do smrtící pasti – sítě, kde uvízne za žábry a udusí se. Zevnitř, od pláže! Že vedle něj v sítích umírají i tuňáci, delfíni, želvy, ptáci a mladé velryby, je veřejným tajemstvím. Denně musejí pracovníci Natal Shark Boardu sítě čistit, protože by se pod náporem uhynulých ryb a savců utrhly. Je to neuvěřitelné, ale ta země, ta Jihoafrická republika, která jako první v osmdesátých letech prosadila na světové úrovni ochranu bílých žraloků, má dnes opačný postoj. Žel, známe i důvod. Ještě za Nelsona Mandely, prvního svobodného prezidenta, byla situace únosná, ale nový parlament smýšlí jinak. Na zoufalé snahy ochránců žraloků marně mávajících čísly, která dokazují, že narůstající přiliv turistů za pozorováním žraloků není zanedbatelný, nikdo neslyší. Vláda začala razit tvrdou politiku: „Mrtvý žralok – dobrý žralok!“ Aby dokázala, že to myslí vážně, je mezi sítěmi ještě nataženo lano s háky a čerstvým masem! Co může tento masakr způsobit, si lehce domyslíme. Letos v dubnu vyrazil tým National Geographic tento fakt ověřit. Byl jsem u toho a čekal, jak šetření dopadne. Výsledek byl „pozitivní“. Nic se nepotvrdilo. Ani nemohlo, protože háky s masem byly na týden staženy. Všichni milovníci žraloků se jen zoufale a ironicky pousmáli…

zraloci

KOLIK JICH ZBUDE?

„Má“ smečka tygrů byla zdecimována na deset procent. Příští rok bude zázrak, jestli objevíme jednoho či dva jedince. Okolo nás bude plavat jen třicet útesových žraloků, kteří již budou tak agresivní, že pracovat s nimi bude velkým rizikem. S ubývajícím množstvím jejich přirozené potravy, kterou jsme nenávratně vylovili, budou hladově útočit na vše, co jim bude připadat k snědku. Mé poselství na přednáškách je jednoduché: „Uvědomme si, že žraloci nám nepobíhají po ulicích. To my, lidé, plaveme v jejich vodách. My stavíme okolo pobřeží hotely a zabíráme pláže. Najednou jsme v šoku, když se stane nějaká nehoda. Pak jen vždy říkám, že by nás měli žraloci žrát v mnohem hojnějším počtu, než je těch pět smrtelných nehod ročně. Pak bychom si jich začali teprve vážit a hlavně se od nich učit!“

Category: 2009 / 07 – 08

EXT A FOTO: MARTIN SMRČEK

Pohled na Angolu zdevastovanou občanskou válkou není nijak radostný. Existuje tu však místo, které zůstalo téměř nedotčené – provincie Cabinda. Pro přírodovědce je zdejší prales rájem.

Pro místní pak zdrojem obživy. Už asi podesáté upozorňuji svého vychrtlého ochránce, že hlaveň kulometu plná hlíny by při prvním výstřelu nadělala víc problémů, než je zdrávo. Jenže noste desetikilovou zbraň v tom vedru a vlhku celý den. A tak se na mne Manoel jen unaveně usmívá, sem tam vyšťouchne z kónického ústí hrst červené hlíny a odevzdaně ji nechá klesnout ke kolenům, aby ji při dalším kroku zase naplnil. Mně nezbývá než doufat, že nás nikdo nepřepadne a ke střelbě nedojde. S Manoelem jsem se za těch pár dní příliš nespřátelil. Viditelně ho štve, že mě musí doprovázet na každém kroku a „dávat na mne pozor“. Ten příkaz dostal od samotného guvernéra, a to je ve vzdálené provincii Cabinda rozhodně člověk nejvyšší. Přitom sledovat v deštném pralese potrhlého přírodovědce – a ještě k tomu v plné polní – rozhodně není nic snadného. Bylo mi ho líto, ovšem podvědomý strach z volného pobytu na místech, kam turista nepřijde, nepřipouštěl sentiment. Jsme totiž v Angole, v zemi, kde občanská válka skončila před pár lety, kde stále operují skupinky odbojářů a separatistů, pro které může být každý cizinec lákavým soustem. Když nic, tak se za něj dá získat slušné výkupné.

OBĚTI LOVCŮ

V toyotě je útulno, i když i do ní proniká prach z hliněné cesty. Asfalt z velké části jediné silnice, spojující jih a sever země, dávno zmizel, od kol se zvedá neprostupný oblak a valí se na naše ozbrojené průvodce, sedící na otevřené korbě. V okrese Buko-Zau se konečně dostáváme do pralesní oblasti. Nekonečná zeleň tvořená vrcholky stromů sahá k obzoru. Potěšitelné je, že nepotkáváme nákladní automobily naložené dřívím, a ani v pralese není až na pár výjimek vidět plošné kácení, které se děje v jiných částech rovníkové Afriky. Při opakovaných zastávkách vyrážíme do pralesa a hledáme stopy po gorilách či šimpanzech, ptáme se domorodců podél cest. Přitakávají, že tato zvířata zde žijí, že nejsou vzácná. Bohužel brzy nacházíme nastražené pasti, různě velká oka uvázaná k ohnutým stromů, které spouštějí primitivní, ale velmi účinný mechanismus. O jejich účinnosti není pochyb – podél cest postávají děti a prodávají kořist, maso z pralesa. Bushmeat tvoří dikobrazi, velké krysy, menší antilopy. Na dotazy o ulovených větších a vzácnějších zvířatech se jen culí, je jisté, že vedle běžných drobných tvorů se uloví a na tržišti prodá řada vzácných druhů zvířat včetně goril.

ZDROJ OBŽIVY

Bushmeat, maso z pralesa, je zcela zásadní problém v mnoha zemích třetího světa. Loví se totiž nejen běžné druhy zvířaty, ale vzhledem k neselektivnímu způsobu odchytu do nášlapných pastí a ok vše, co se naskytne. Obětí lovců jsou tak běžně i vzácné, ohrožené a přísně chráněné druhy. Je velice snadné zakazovat lov a stíhat lovce, ovšem pro ně je to jediný dostupný zdroj potravy a příjmů. Každý zákaz musí být vyvážený nějakým alternativním způsobem obživy, což se snaží řešit řada různých světových organizací.

TRŽIŠTĚ HRŮZY

Obcházím pitoreskní stánky na domorodém tržišti okresního města a hledám bushmeat. Rýže, fazole, hromady zeleniny a ovoce…. Až konečně narážím na první úlovky zvířat. Tak jako podél silnice dny před tím převažují dikobrazi, malé antilopy chocholatky a dikdikové, vedle nich leží na pultech části větších zvířat, na povrchu opálené nad ohništěm, aby delší dobu odolaly náporu much. Zastrčený stánek na konci trhu mi vyráží dech. V několika řadách nad sebou vidím lebky různých primátů od malých kočkodanů po paviány a možná dokonce gorily, sušené chameleony, zobáky papoušků žako a zoborožců, kůže velkých antilop, jejich rohy, nohy… Jen pár snímků a majitelka stánku mě zle odhání. Prý jsou to jen produkty využívané šamany a lidovými léčiteli, takže žádné focení a hajdy pryč. Jsem rád, že to skončilo jen několika zlými výkřiky a máváním rukou, protože kolem stařeny se na její ochranu v mžiku shromáždil pořádný dav nepřátelsky vypadajících domorodců.

RÁJ PŘÍRODOVĚDCŮ

Prales Miombé je nesmírně bohaté a neprostupné území. Táhne se v širokém pásu západní Afrikou od Gabonu na severu přes obě konžské republiky právě po Cabindu, která tvoří jižní okraj území. Tento původní tropický prales patří k nejcennějším africkým územím a je domovem celé řady vzácných a ohrožených druhů zvířat, včetně nížinných goril, šimpanzů, slonů a tak dále. Rozhodně ale není bezedný. Při výpravách do pralesa jsme žasli nad obdivuhodnou pestrostí ptačího světa Cabindy. Během několika dnů jsme měli možnost pozorovat řadu mimořádně vzácných druhů ptáků. A co víc – alespoň podle dostupné literatury – pozorovali jsme několik druhů poprvé v Angole. To neznamená, že bychom měli takové štěstí, ale že v této zemi včetně Cabindy už desetiletí přírodu nikdo nezkoumal. Vědecký tým by mohl během měsíčního pobytu získat mimořádné výsledky ve všech oborech.

ZOO MEZI VRAKY

Poslední dny před odletem trávíme v hlavním městě provincie. Náhodně se dozvídáme, že kdesi při pobřeží žije starší Portugalec jménem Salazar, který vlastní gorilu, šimpanze a další zvířata v jakési malé soukromé zoo. Ihned se za nim vydáváme. Kličkujeme úzkými uličkami na periferii, mezi plechovými nekonečnými slumy, až náš průvodce zastaví u podivného zákoutí – vraky aut a pneumatiky ukazují na autoservis, nápisy na hospodu, ale nic nevěstí, že jsme u hledaného zvěřince. Vítá nás šlachovitý chlapík, prohodíme pár slov a také sklenice studeného piva nám v poledním vedru udělá radost. Po chvíli nás ochotně provází svým rozlehlým pozemkem, připomínajícím nelegální skládku. V malé kleci se krčí dvě mláďata šimpanzů. Salazar je vypouští a šimpanzátka se rozbíhají radostně po okolí. Z kýble tahají rozmáčený tvrdý chléb, pohazují prázdnými láhvemi od koly, skáčou po vracích aut a lezou pod nimi. Jeden nezbedník nalezne pohozený nůž, běhá s ním kolem mne jako pirát a rozmachuje se, jako by mě chtěl bodnout. Salazar bere mláďata do ruky a uklidňuje je. Můžeme si je dokonce pochovat.

maso

OPRAVDU ZACHRÁNĚNÁ?

„Kde je ta mladá gorila?“ pídím se po tom, co mne nejvíc zajímá. „Asi před týdnem si ji odvezli jistí Brazilci,“ zní stručná odpověď. Gorilu, přísně chráněného živočicha, není problém bez jakýchkoliv dokumentů vyvézt přes půl světa. Salazar vidí mé zděšení. „Já zvířata nechytám, ale zachraňuji,“ vysvětluje s vážnou tváří. „Kupuju je od lovců a pytláků, jinak by je zabili a snědli. Je lepší je vykoupit a prodat tam, kde o ně bude dobře postaráno…“ Až při další prohlídce pozemku začínám Salazarovi věřit. V bizarním zvěřinci má vedle šimpanzů dva kočkodany, asi sedm červených pralesních prasat štětkounů, dikobrazy a asi deset malých antilop několika druhů. Většina z těchto zvířat je silně handicapovaná a pokud by je Salazar nevykoupil, byl by to jejich konec. Všichni kopytníci byli nepochybně v pralese odchyceni do ok a mají buď zcela amputované či alespoň poškozené a zdeformované části končetin. Je to smutný pohled. Šimpanzi, gorily a další zvířata pocházejí z Cabindy. Je to skvělá zpráva, právě v případě goril se bude možná jednat o jejich nejjižnější výskyt, na samém konci pralesa Miombé. Znamená to také, že toto úžasné území přečkalo mnohaletou občanskou válku, která zničila celou zbylou Angolu, zahubila obrovské množství lidí a bohužel také skoro všechna velká zvířata. I dnes, pár let po jejím konci, válka zabíjí. Miliony nášlapných min neumožňují v Angole rychlou obnovu země, ale Cabinda žije a čeká na své objevení. Bez infrastruktury zatím asi jen na ty nejodvážnější dobrodruhy, ale časem jistě i na další turisty. Pokud si uchová svou jedinečnou přírodu, pralesy a nekonečné písečné pláže, bude perlou celé jihozápadní Afriky.

Category: 2009 / 07 – 08

bratri2TEXT A FOTO: MICHAL MAŠEK

Mosty kdosi nazval mladšími bratry cest. Pro dopravu znamenaly revoluci. Překonávají překážky, zkracují cestu, rozšiřují akční rádius. Zkrátka, sbližují protilehlé břehy. Určitě stojí za stejnou pozornost jako jiné stavby, kterým se obdivujeme.

Například frekventovaná turistická trasa z Paříže na francouzský jih nabízí slušný výběr mostů. Měsíc po příjezdu na francouzský jih do Arles namaloval Vincent van Gogh několik verzí půvabného padacího mostu, který překračuje úzký kanál spojující Arles s jižněji položeným Pont-du-Bouc. Mostu s oficiálním názvem Pont de Réginelle místní lidé tehdy neřekli jinak než Langlois – podle jména jeho správce. Vincenta ale zradila francouzština a v dopisech bratru Theovi tvrdošíjně mluví o Pont de l’Anglais – Angličanově mostu. Protože na zmíněné trase šlo o jeden z jedenácti můstků postavených holandským inženýrem, Langlois zjevně Goghovi připomínal totožné stavby z rodného Holandska, a to byl jeden z důvodů, proč si tento námět tak oblíbil. Langlois prošel několika proměnami: původní dřevěný most byl v roce 1930 nahrazen novým betonovým můstkem (zničeným v roce 1944) podobně, jako dalších devět z původních jedenácti mostů arleského kanálu. Jediný zbylý dřevěný padací most se uchoval v nedalekém Fos-sur-Mer, odkud byl v roce 1959 sejmut a přemístěn na dnešní místo blízko Arles – asi dva kilometry od prapůvodního objektu malovaného Van Goghem, byť se ho podařilo zasadit do téměř stejné scenerie. Podle vlastních dopisů byl Gogh velmi spokojen s tím, že zachytil „kousíček provensálské krajiny uchovávající si zvláštní holandský nádech…“.

EIFFELŮV VIADUKT

Železniční obloukový viadukt Garabit se klene přes řeku Truyère v departementu Cantal kopcovité Auvergne. Vznikl mezi léty 1880-1884 a jeho autorem není nikdo jiný, než inženýr Gustav Eiffel ve spolupráci se stavebním inženýrem Maurice Koechlinem. Most je dlouhý 565 metrů s hlavním obloukem o rozpětí 165 metrů. Na sklonku 70. let 19. století se Evropská železniční společnost pustila do intenzivní výstavby železniční sítě na celém kontinentě a zejména ve Francii. Tam stál v cestě rozvoje železnice směrem na francouzský jih poměrně robustní a členitý terén Francouzského středohoří (Massif Central). Eiffelovi se podařilo dostat se na přední místo v oboru a díky jeho projektům v této kopcovité oblasti se stal inženýrskou legendou. Na prvním místě jeho auvergneských aktivit stojí právě přemostění širokého a větrného údolí Garabit. Zadání projektu viaduktu bylo opravdu hozenou rukavicí. Přemostit údolí vyžadovalo stavbu mostu schopného nést železniční koleje a vlak ve výšce 120 metrů nad hladinou řeky. Eiffel příslovečnou hozenou rukavici zvedl a uspěl, mimo jiné díky předchozím zkušenostem s podobně koncipovaným mostem Maria Pia přes španělskou řeku Douro. Eiffelovy práce byly založeny na precizních výpočtech. V té době docházelo často ke zřícení ocelových mostů, Eiffel však dokázal výborně řešit i dynamické zatížení mostu vlakovou soupravou a ohrožení větrem a problémům se vyhnul. Viadukt Garabit váží 3587 tun a o dokonalých výpočtech svědčil mimo jiné i tehdejší výkyv konstrukce, představující pouhých osm milimetrů! Eiffel patřil mezi klasické průkopníky techniky a stále hledal způsoby, jak stavbu železné konstrukce ještě více zlevnit, zrychlit a zvýšit její bezpečnost. Vsadil na standardizaci, a tak jeho mosty nevyžadovaly kvalifikované pracovníky, což šetřilo náklady. Po mnoho let platil viadukt Garabit za nejvyšší na světě. V roce 1976 si dokonce zahrál v dramatickém filmu Přejezd Cassandra. Dnes po něm jezdí jediný turistický vlak denně, spojující auvergneský Clermont-Ferrand s languedockým Béziers.

ĎÁBLŮV MOST

Docela slušné množství míst a staveb v Evropě nese přitažlivý název Ďáblův most. Jen ve Francii jsem jich napočítal deset. Název je skoro ve všech případech svázán s podobně znějící legendou: stavitelé mostu se buď rozhodnou, nebo jsou okolnostmi donuceni k tomu, aby o pomoc požádali ďábla – jedině on je schopen zhostit se úkolu tak obtížného, jako třeba přemostit propast či strmou soutěsku – ovšemže zpravidla výměnou za duši. Nakonec se však lidem zpravidla podaří ďábla nějakým způsobem přelstít…V místě nazývaném Ďáblův most se řeka Herault ve stejnojmenném departementu jihofrancouzského kraje Languedoc zařezavá do strmého úbočí vápencového masivu Séranne. V chaotické krajině skal signalizující známé soutěsky se strmými stěnami, v nichž eroze vyhloubila bizarní amfiteátry a jeskyně, se břehy Heraultu prudce zužují, zatímco na druhé straně mostu tvoří ideální bazén; scenerie jako stvořená pro legendu o staviteli románského mostu z 10. či 11. století, kterému ďábel pomohl se stavbou výměnou za první duši, jež měla most překročit. Chytří venkované ovšem poslali psa… Obrovské balvany, jimiž jsou soutěsky řeky doslova přeplněné, mají být svědectvím ďáblova hněvu, když zjistil, že byl podveden… Prozaičtější verze upomíná na stylovou podobnost tohoto fakticky jednoho z nejstarších románských mostů ve Francii s nedalekým románským klášterem Gellone. Most figuruje i na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO – zejména proto, že tvoří součást Svatojakubské poutní trasy a v heraultských soutěskách představuje zároveň bránu do „pustiny“, symbolizující duchovní dimenzi, kterou tu v touze po klidu, modlitbě a meditaci hledal zakladatel kláštera Guilhem-le-Désert neboli Vilém z pustiny, statečný, leč unavený rytíř Karla Velikého. Další z Ďáblových mostů vyrostl kolem roku 1202 na řece Jaur u languedocké vesničky Olargues. Jeho románský koncept nádherně zapadá do údolí řeky a postavit ho muselo být vzhledem k příkrosti údolí značně složité. Z několika důvodů je proto most u Olargues považován odborníky za mistrovské dílo tehdejších stavitelů, kteří vlastně zužitkovali kolmou skálu nad řekou jako stavební základnu. Přemostění Jauru umožnilo obci napojení na frekventovanou obchodní cestu z Toulouse do Nîmes a tím i její dlouhodobou prosperitu. Ďáblův most má lví podíl na tom, že Olargues figuruje na seznamu nejkrásnějších obcí Francie.

bratri

NEJVYŠŠÍ NA SVĚTĚ

Viadukt Millau je dálniční most v jižní Francii – od roku 2004 udávaný jako nejvyšší na světě. Nutnost vybudovat most přes řeku Tarn u města Millau a dokončit tak dálnici A 75 spojující Paříž s jihem Francie donutila vládu už roku 1989 ke schválení projektu výstavby mostu. Tvůrci stavby jsou francouzský projektant Michel Virlogeux a britský architekt Norman Foster. Viadukt Millau je zavěšený most se sedmi betonovými pilíři a osmi mostními poli; mostovka je ocelová a váží 36 000 tun. Délka mostu činí téměř dva a půl kilometru v zatáčce s poloměrem dvacet kilometrů. Mostní pole nemají stejnou délku – šest centrálních měří 342 m a dvě okrajová 204 m. Mostovka samotná klesá od severu k jihu o tři procenta. Výška pilířů se pohybuje od 77 metrů až k 246 metrů. Nejvyšší pilíř převyšuje spolu s věží nad vozovkou svou výškou i Eiffelovu věž. Během stavby se mostovka musela rozdělit na dvě části; každá z nich byla spouštěna rychlostí šest set milimetrů za čtyři minuty samostatně. Když se po několika měsících práce podařilo obě části spojit, odchylka od nich činila jen jediný centimetr! Po zatěžkávacích zkouškách, které most bez obtíží vydržel (prohnutí činilo 26 cm a bylo v normě) mohl být v prosinci roku 2004 po 38 měsících stavby slavnostně otevřen. Millau je příkladem moderní architektury vzácně souznějící s okolní přírodou.

Category: 2009 / 07 – 08

Ptala se Ludmila Veselá

Jaroslav Klempíř doprovázel jako hráč symfonického orchestru i takové operní hvězdy, jako jsou José Carreras a Plácido Domingo. Neustále ho to ale táhlo do polárních krajů. Nakonec se pustil do studia etnologie a etnografie. Dnes patří s manželkou Alenou, původně ekonomkou, mezi přední české znalce Grónska. Vaším druhým domovem se stalo Grónsko. Pro většinu populace synonymum věčného ledu, zimy a sněhových bouří.

Proč jste se usídlili právě tady? Právě kvůli zimě a sněhovým bouřím. Mít možnost bezprostředně pozorovat majestátnost arktické přírody. V zimě polární záři, plovoucí ledové hory, v létě zase jiné tváře nádherné přírody. Ale k pobytu zde nás ovlivnili hlavně domorodci.

Za jak dlouho jste se dokázali s Inuity domluvit? Zhruba tak za pět let. Ale dá se dorozumět i beze slov, vzájemným porozuměním a respektem. Učíte Eskymáky zpívat české písničky a vypravujete jim naše pohádky.

Se kterými jste měli největší úspěch? U malých Gróňanů jsme vždy zvítězili pro ně s naprostou exotikou, s písničkou „Běží liška k Táboru“.

Lišku tam znají lépe než my, ale ježek? To je exotické zvíře! Zrovna tak jako v pohádkách krteček! Pociťují Gróňané změny klimatu a uvědomují si je? Uvědomují a připravují se na ně s rozvahou jim vlastní.

Je nějaká vlastnost pro Gróňany typická? V čem se nejvíce liší od Čechů? Dobrou náladou. Láskou ke své rodné zemi, byť velmi drsné a hrdostí, že jsou Inuité – lidé. Inuk znamená člověk.

Jak vám zachutnala tamní kuchyně? Je dobrá, bohatá na ryby. Chybí nám ale ten pravý „český“ chleba. Grónsko je pro většinu z nás nepoznaná exotika.

Proč bychom tento ostrov měli navštívit? To je složitá otázka. Než někdo vyrazí do Grónska, měl by mít jasno, co od toho očekává, mít základní znalosti o pohybu a pobytu v polární přírodě.

Nechybí vám teplo, lesy, houby, koupání v rybníce? Nechybí.Vše nám vynahrazuje fascinující Arktida. Za lesy a koupáním jezdíme do Krkonoš, zvláště máme rádi Paseky nad Jizerou, Český ráj. A těch hub tady máme v létě třeba mnohem víc než v Česku.

Co je na životě v Grónsku nejtěžší? Pomyšlení, že by globalizace svými ošklivými chapadly rozdrtila přírodu a tím i myšlení lidí od pradávna spjatých s krutou, na druhou stranu moudrou přírodou.

Byli čeští vystěhovalci v Grónsku? Jejich stopy? Vazby Češi a Grónsko jsou skutečně významné. V roce 1733 připluli tři moravští misionáři do Grónska. Nebyli to vystěhovalci, ale dobrovolně připluli do Grónska na misijní činnost. Byli to příslušníci rozprášené jednoty bratrské, moravští bratři. Dodnes se tu setkáme se jmény jako Stach, Beck, Storch, původem z Moravy. A také budova univerzity v hlavním městě Nuuku, dříve Godthåbu se jmenuje dodnes „Nová Morava.

Category: 2009 / 07 – 08

sebevraziTEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: PETR ZAJÍČEK

Dříve se jí říkalo jednoduše Propast. Schovávala se v hustých lesích Moravského krasu a abyste se mohli podívat na její dno, museli jste riskovat život. Lákala sebevrahy i odvážné dobrodruhy, kteří s ní chtěli měřit síly.

Do dneška v ní našlo smrt na šedesát lidí. V roce 1669 byla dnes tak populární Macocha jen zapomenutou průrvou v zemi. Skoro sto čtyřicet metrů hluboká propast měla mezi místními hrůzostrašnou pověst; nikdo snad ani pořádně nevěděl, kde leží, a přece od výprav do těch míst každý odrazoval. Až jistý Adamus Dores se rozhodl dohlédnout až na její dno.

VÝHLED O ŽIVOT

„Bez patrného nebezpečí není tu žádného přístupu, aby bylo možno viděti a očima přehlédnouti tento jícen,“ napsal později Dores, „ze strany jižní vyvstává jako pult skalní balvan vyčnívající do jícnu a poskytuje jakousi bezpečnost zvědavému pozorovateli, jenž jest nucen leže na zemi, a to střemhlav dolů, se plaziti, aby na prsou ležel na něm a tím způsobem zhlédnouti a podívati se mohl na nejspodnější části jícnu.“ V 17. století nebylo lehké podívat se na dno Macochy, tím spíš změřit její hloubku. Dores zaznamenal svůj originální způsob, kterým se o to pokusil: hodil do propasti kámen a odříkával modlitbu Páně. Teprve když skončil, uslyšel balvan tříštící se o dno. Tehdy ještě nikdo netušil, že se na dně 138,5 metrů hluboké Macochy skví azurové jezírko, sahající minimálně do hloubky dalších padesáti metrů. Tak hluboko se alespoň dostali potápěči v roce 2000, kterým postup ztěžovala nejen kalná voda, ale i odpad, jenž se tu za desetiletí nashromáždil: nánosy hlíny, tlející větve stromů i mrtvá těla. Systém krasových chodeb, tvořící spodní část jezera, je však tak spletitý, že dodnes nikdo netuší, jak hluboko může jeho skutečné dno být.

BOJ S PŘÍRODOU

Macocha nedala odvážlivcům spát. Od doby, kdy se Dores plazil po kamenech a riskoval život, jen aby spatřil její dno, neuplynulo ani sto let, když se jiný dobrodruh, brněnský minorita Lazarus Schopper, r. 1723 do jejího jícnu spustil na lanech. Bylo mu tehdy pětadvacet a celý podnik provedl víceméně v tajnosti, protože tehdejší vrchnost příliš nesouhlasila s tím, že by se měl do propasti spouštět duchovní. Schopper tenkrát prokázal neuvěřitelnou odvahu, o čemž svědčí i zápis Josefa Mělnického z roku 1772, tedy necelých padesát let po prvním zdárném sestupu na dno Macochy: „Někteří důstojníci dali ujištění, že za páterem budou jistě následovat, ale když propast uviděli, odvahu ztratili.“ Jedni měli kuráže málo, jiní až moc. Brzy potom, co bylo objeveno jezírko na dně propasti, začalo se spekulovat o tom, že jde o vývěr říčky Punkvy, která se tu dostává na zemský povrch, aby se opět ponořila do podzemí a skrz skály si prorazila cestu až do Pustého žlebu. Právě tady, v kaňonu obklopeném šumícími lesy, ze skály odpradávna vytéká široký potok. Ode dna Macochy to je ani ne půl kilometru, a tak není divu, že se našlo mnoho těch, kteří se rozhodli pokusit do propasti doplavat. Mnoho dobrodruhů vyrábělo nejrůznější plavidla, na nichž se pak více či méně úspěšně dostávali do temných chodeb vyhloubených tichými vodami. Roku 1852 se mezi odvážlivci objevil jakýsi vídeňský sportovec, který se rozhodl podniknout výpravu do podzemí pouze v plavkách. Temná Punkva má celoročně teplotu kolem pěti stupňů Celsia a v jezírcích mezi skalami dosahuje hloubky až desíti metrů. Vápencem si razí cestu docela bez hlesu a v naprosté tmě, i když je znám úkaz, kdy se její voda jakoby rozsvěcí sytě zelenou barvou. Obsah vápníku totiž vodě propůjčuje schopnost pohlcovat červené světlo a o to víc vynikne zelená. „Je to jako s oblohou,“ vysvětlují dnešní průvodci návštěvníkům, „atmosféra pohlcuje žluté světlo, a tak lidské oči vnímají inverzní barvu, v tomto případě modrou.“ Buď jak buď, když se onen plavec vydával do podzemí, neměl nejmenší ponětí o tom, co ho čeká. Zdejší chodby nebyly zmapované a krasové útvary měly ještě dlouho čekat na romantická jména. Vídeňan, známý z dobových zápisů jako „sportovec F.“, přecenil své síly. Nejen, že se mu nepovedlo doplavat na dno Macochy; z útrob jeskyně ho – vysíleného a prochladlého – musela zachránit zmužilá družka, která výkonu přišla původně jen přihlížet. UMÍ BÝT KRUTÁ Tajemná, tichá a přitažlivá – taková je Macocha odnepaměti. Těm, kteří s ní chtějí změřit síly, nabízí buď všechno, nebo nic. Zdejší podzemí umí odměnit euforií nad zdolaným cílem; kdo se však přecení, musí zaplatit vysokou cenu, často tu nejvyšší. V roce 1904 se vytrénovaný štýrský alpinista Hynek Pucher rozhodl dostat na dno propasti bez jakéhokoli horolezeckého vybavení. Tenkrát už byly na vrchu Macochy instalovány dva vyhlídkové můstky, a tak se na jeho výkon přišla podívat dobrá stovka turistů. „Krev mi stydla v těle, když dospěl kolmé hlubiny,“ popisuje očitý svědek Pucherův pokus o zdolání propasti, „věděl jsem, že již se musí zřítit dolů, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil kříčku, ten ale povolil a nešťastník se řítil příšernou rychlostí do propasti.“ Hynek Pucher z Judenburka našel na dně Macochy smrt. To, o co se tehdy pokoušel, dodnes nedokázal nikdo.

VYTAHOVAČI MRTVOL

A přece si Macocha nadále žádá své oběti. Spoutaná vyhlídkovými terasami, zpřístupněná probouranými tunely a zkomercializovaná vybíráním vstupného, stále si zachovává majestát a v očích návštěvníků budí posvátnou hrůzu. Jiným naopak skýtá náruč útěchy. Už profesor Karel Absolon, jemuž nakonec vděčíme za zkoumání a zpřístupnění propasti i celého systému Punkevních jeskyní, které se k ní vážou, ve své knize Moravský kras napsal: „Předlouhá je řada sebevrahů, kteří hrůzným skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení ze strastí tohoto slzavého údolí.“ Zatím jich bylo napočítáno asi šedesát a každým rokem přibývají další. Dnes jsou Punkevní jeskyně i s Macochou pod správou státu a každý den se sem hrnou davy turistů. Dokud tomu tak nebylo, tradovalo se ve zdejším kraji podivné povolání: vytahovač mrtvol. Vždy se našel někdo, kdo byl ochotný spustit se na dno propasti a dopravit roztříštěné tělo nebožtíka jeho pozůstalým, kteří ho pak mohli pohřbít. Karel Absolon znal hned dva: Martina Kalu a Josefa Nejezchleba. O jejich „profesi“ se dozvěděl mnohé a jejich zážitky zaznamenal ve svých dílech. Vzpomíná například na očité svědectví jistého pana Podružky, který v roce 1888 viděl vytahování mrtvoly Vojtěcha Lassekra, bohatého továrníka, jehož sebevražda způsobila v celém kraji nebývalou senzaci. Ostatky podnikatele byly prý tak roztrhané a zpřelámané, že musely být vytaženy v mlýnském pytli. Jindy vytahovač vázal nebožtíka přímo k sobě, což dokládá další svědectví: „Odpočinuv si, připoutal nebožtíka k sobě prsoma k prsům, aby byli ve stejné výši a zvolal nahoru, aby již táhli.“ Tahle práce vyžadovala nejen silný žaludek, ale i odvahu. Zdolávat na sto čtyřicet metrů hlubokou propast se zátěží nehybného těla bylo velmi nebezpečné. „Sotva byl několik metrů nad dnem, zřítila se s hromovým rachotem část oné zvětralé skály, o niž mrtvý svými zády zavadil. Než dospěli oba k zmíněnému ostrému hřebenu, smeklo se s nimi lano o skalní štěrbiny, rozhoupalo otáčející se dvojici a několikráte mrštilo jimi o skalní stěny. Odvrátil jsem se od děsného tohoto divadla,“ vzpomíná Podružka, „připadali mi oba, mrtvý v objetí živého točící se a houpající se na tenkém, skoro neviditelném laně, jako pavouk s lapenou kořistí. S jásotem uvítali jsme Nejezchleba, když dosáhl můstku, a zprostili jej ihned hrůzného břemene.“

sebevrazi2

Z DĚSIVOSTI ATRAKCE

Horním jezírkem je Macocha spojena s Amatérskou jeskyní. Právě někde v ní soutokem Sloupského potoka a potoka Bílá voda vzniká říčka Punkva, která jezírka v Macoše napájí vodou. Sifony, tedy úzkými zaplavenými chodbami, je Amatérská jeskyně propojena s dalšími jeskyněmi a tvoří tak nejdelší jeskynní systém v České republice. Je dlouhý téměř třicet pět kilometrů. Jeho součástí jsou i známé Punkevní jeskyně, přiléhající k Macoše z druhé strany. Málokdo z těch, kdo se dnes vydá do Moravského krasu, stane na Horním můstku, pokochá se výhledem do skalnatého jícnu a zamíří do útrob překrásně krasově zdobených Punkevních jeskyní, vůbec tuší, kolika lidem připravila Macocha nezapomenutelné momenty. Propast je tichým svědkem všech neštěstí, jež zapříčinila, i úspěchů, které díky ní mohli badatelé oslavit. Zmíněný Karel Absolon, fascinován zdejším podzemím, v letech 1920 až 1933 zpřístupnil podzemní tok řeky Punkvy a propojil skalní chodby v okolí Macochy tak, že se ze dna propasti dostanete do Pustého žlebu hned dvěma podzemními cestami: pěšky nebo po vodě v lodičkách. Profesoru Absolonovi, kterého dnes ne nadarmo mají za vzor takřka všichni zdejší speleologové, se podařilo něco neuvěřitelného: otevřel široké veřejnosti úžasný prohlídkový okruh. A to doslova. Vstup do Punkevních jeskyní leží jen pár metrů od přírodního výtoku, takže tam, kde člověk do podzemí vstoupí suchou nohou, tam ho později vyvrhne azurová Punkva. Dno propasti se nachází asi v polovině cesty a výhled do tmavého jícnu, nad nímž se klene modrá obloha, je fascinující. Stejně jako příběhy těch, kteří s Macochou měřili své síly staletí před námi…

Category: 2009 / 07 – 08

V křišťálově průzračných vodách Grónska objevili dánští vědci novou formu života. Limnognathia maerski. Tvoreček, měřící sotva desetinu milimetru, se nepodobá ničemu v živočišné říši, neznáme jeho předky ani příbuzné.

Badatelé tápou a hovoří o oddělené evoluční větvi. Kde tedy leží hranice lidského poznání? Touha člověka po objevování nových živočišných druhů je neukojitelná, stejně jako jeho fantazie. Historky domorodců o prazvláštních tvorech nabírají s každým dalším posluchačem na intenzitě. Na počátku obvykle reálné zvíře tak narůstá do velikosti a krvelačnosti, až se z něj stane bájné monstrum. Jedním z příkladů je „hrůzostrašný drak“ z ostrova Komodo. Místní hovořili o několikametrovém tvorovi, chrlícím síru a oheň. Světlo do případu „komodský drak“ vnesli až Holanďané, kteří v roce 1912 zjistili, že se jedná o další druh plaza. Dnes je „odhalený“ varan komodský, dosahující délky okolo tří metrů, největší známý plaz na světě. Legendy o zvířecích monstrech ale mají něco do sebe. Báje často naznačují možnost dosud skryté, neznámé skutečnosti. Taková naděje je hnacím motorem pro kryptozoology, tedy hledače zatím neobjevených živočišných druhů.

VĚDCI JSOU OMYLNÍ

„Všechna velká zvířata jsou již objevena!“ tvrdil na počátku 19. století přírodovědec Georges Cuvier. Neměl pravdu. Příkladem je objev hrošíka liberijského. Jde o trpasličí druh hrocha, žijícího v pralesích Západní Afriky. Zoologové jeho existenci popírali ještě v době, kdy ho návštěvníci měli možnost vidět v hamburské zoologické zahradě. Považovali ho za degenerovaného jedince. V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel hamburské zoo, výpravu do Libérie. V roce 1913 bylo převezeno pět živých exemplářů Hamburku a nový druh byl uznán. Podobná situace se opakovala s trpasličím slonem, jenž v dospělosti dosahuje maximálně dvoumetrové výšky. Odborně byl popsán v roce 1906, ale ještě o století později někteří vědci odmítali názor, že jde o specifický sloní druh. Zoologové většinou nahlížejí na kryptozoologii jako na pavědu, ovšem kolik objevů už vyvrátilo jejich skálopevné racionální poznatky?

baje2

LATIMÉRIE A TI DRUZÍ

Kapitán rybářské lodi Hendrik Goo sen vylovil v roce 1938 u afrických břehů „zlatou“ rybu. Nesplnila mu sice tři přání, ale zato se jeho úlovek zařadil mezi největší zoologické objevy dvacátého století. V jeho sítích totiž uvízla latimérie podivná. Podle vědců ryba, která měla vyhynout již před desítkami milionů let. Svou živoucí fosilií dala příroda lidem lekci, že o jejích tajemstvích ještě zdaleka nevědí vše. Přesto někteří vědci nález odmítali jako falzifikát a volali po dalším úlovku. Ten se povedl až po čtrnácti letech u komorských ostrovů. Latimérie ovšem není jediným poslem z říše dinosaurů. Existují ještě další „živé vykopávky“, jejichž paměť čítá miliony let. Například krokodýli či želvy, jejich vývoj se započal před dvěma sty miliony let a na rozdíl od slavných veleještěrů dokázali přežít. Věřili byste, že může existovat trojoký plaz? Nikdo tomu nevěřil až do roku 1831, kdy byla oficiálně popsána haterie novozélandská. Trvalo sto let, než vědci přiznali, že právě třetí oko dokazuje prehistorický původ tohoto tvora. Haterie se plazí po světě už dvě stě milionů let a vypadají stále stejně. „Třetím okem“ haterie vnímá jen světlo a tmu, u mláďat je překryté průsvitnými šupinami, u dospělých jedinců neprůhlednou kůží. Toto oko spojuje haterii s druhorními plazy. Podobné objevy vzbuzují v lidech naději, že na zemi stále žijí tvorové, o jejichž existenci nemáme dosud tušení. Nepropustné džungle, nepřístupná pohoří a hlubiny oceánů skrývají netušená tajemství. Některé tvory, brázdící hlubiny moří, by si stěží vymysleli i hollywoodští scenáristé. Populární nizozemský přírodovědec a autor několika knih o neznámých zvířatech Bernard Heuvelmans říká: „Naše znalosti mořských živočichů lze přirovnat k vědomostem přírodovědce, který z fauny určité země poznal pouze to, co viděl při jízdě automobilem po hlavních silnicích.“ Historky o krakaticích gigantických rozměrů patřily ještě donedávna do říše fantazie. Zprávy o napadení rybářského člunu osmnáctimetrovým hlavonožcem u Nového Foundlandu roku 1873 byly považovány za báchorky opilých námořníků. Když v roce 2004 mořští biologové Tsunemi Kubodera a Kyoiči Mori z tokijského Národního vědeckého muzea nafilmovali osmimetrového hlavonožce rodu Architeuthis, po němž jim jako hmatatelný důkaz zůstalo jedno rameno, přestala se smát i vědecká obec. „Literární představa hlubinného hlavonožce jako gigantického a mimořádně dravého tvora je pravděpodobně blízká realitě,“ potvrdil Steve O’Shea, expert na hlavonožce z novozélandské Auckland University. Ačkoli mnoha živočišným druhům hrozí vyhynutí a mnoho z nich je ohroženo, vědci každý rok objevují nové druhy zvířat i rostlin. V roce 2007 jich bylo rekordních 18 516 a další stále přibývají. Od nejdelšího hmyzu po nejmenšího hada. „Mnoho lidí si neuvědomuje, jak neúplná je naše znalost života na Zemi,“ řekl Quentin Wheeler, entomolog a ředitel mezinárodního institu pro výzkum živočišných druhů. A dodal: „Jsme obklopeni nesmírnou diverzitou flóry a fauny a příliš často to považujeme za automatické.“

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: PAUL E. VACA, FOTO: RICHARD KINDL

V cestě jim stála divočina pohoří Sierra Nevada, mohutné Skalnaté hory i pouště, kde panovala čtyřicetistupňová vedra. Ale podařilo se! Letos je tomu přesně 140 let, kdy se najatí dělníci za pomoci trhavin a nesmírného úsilí všemi překážkami prokopali a vytvořili tak koridor pro spojení dvou železničních tratí.

Šlo nejen o strategické, ale i symbolické spojení východu a západu USA. Dne 10. května 1869 se na severu Utahu v místě zvaném Promontory Summit setkaly dvě železnice – Central Pacific Railroad a Union Pacific Railroad. Stavba první tratě započala v Sacramentu v Kalifornii, druhá vyšla z Omahy v Nebrasce. Cesta k úspěchu však byla velmi dlouhá. Stavbu tratí nařídil Kongres už v roce 1862 a oběma společnostem, které měly proti sobě vyrazit z opačných konců kontinentu, slíbil úvěry ve výši 15 až 48 tisíc dolarů na jednu míli tratě podle náročnosti terénu. Obě společnosti měly v počátcích stavby velké problémy s pracovními silami a s ubytováním ohromného množství traťových i jiných dělníků. Také doprava veškerého materiálu na stavbu obou železnic byla tím náročnější, čím se megalomanský projekt zařezával hlouběji do nitra prérií.

SOUPEŘI BOK PO BOKU

Po skončení války Severu proti Jihu zaměstnala východní společnost Union Pacific tisíce válečných veteránů jak z táborů Konfederace, tak i Unie. Vedle sebe tak pracovali muži, kteří si šli ještě nedávno po krku. Většinu východní tratě však postavili Irové. V Utahu se pak k pracím připojili i mormoni. Na stavbu západní části tratě najala společnost Central Pacific téměř 11 tisíc imigrantů z Číny, kteří pracovali za těžkých podmínek a za minimální mzdu. Bez těchto dělníků, kteří za velkých ztrát překonali pohoří Sierra Nevada, by bylo ukončení západní části tratě nemožné. Padesát tisíc dělníků, kteří se na stavbě lopotili, muselo někde složit hlavu. Proto u železnice vyrůstala malá městečka se vším vybavením, které lidé potřebovali ke svému životu, včetně heren a barů pro rozptýlení. Sotva se stavba železnice posunula o několik mil vpřed, tak se tato divoká městečka opět rozebrala a po již zhotovených kolejích převezla dál poskytovat dělníkům potřebné útočiště. Práce na stavbě železnice patřila tehdy k těm nejtěžším. Na každou míli tratě se muselo položit 2500 pražců, každý díl kolejnice vážil bezmála čtvrt tuny, pracovalo se za jakéhokoliv počasí, ve vedru, dešti, vánici. Občas své nesmlouvavé názory na stavbu projevili i původní obyvatelé prérií. Za to vše pobírali dělníci mzdu jeden až tři dolary za den, proto není divu, že o své práci hovořili jako o peklu na kolejích. Konečně se po sedmileté úmorné dřině obě železnice přiblížily k Promontory Summit nedaleko Velkého Solného jezera. Naproti sobě stanuly dvě mohutné lokomotivy – od západu přihučela lokomotiva No. 60, známá pod jménem Jupiter, od východu pak lokomotiva No. 119. K historické události se sjely stovky vládních a drážních úředníků z celé země, ale i dělníků, kteří si nechtěli nechat ujít samotný finiš jejich dlouholeté práce.

peklo2

POSLEDNÍ HŘEBÍK

Už byla položena poslední desetimetrová kolejnice a zástupci železničních společností zatloukli tři slavnostní hřeby – zlatý, stříbrný a zlato- železo-stříbrný. Zbývalo jen zpečetit dlouholeté úsilí tím posledním hřebem ze sedmnáctikarátového zlata, který měl do slavnostního vavřínového pražce zatlouci prezident Central Pacific Railroad Leland Stanford. Sice se na první pokus kladivem netrefil, což přihlížející ocenili upřímným smíchem, nicméně telegrafista i tak vyslal signál „hotovo“ a lokomotivy mohly proti sobě popojet a navzájem se dotknout na posledním pražci na znamení dokončení tohoto velkolepého díla – spojení západu s východem země. Tím také nastaly nepopsatelné oslavy v celých Spojených státech. Propojení železnic totiž znamenalo mezník v objevování dálek a kolonizace západu, krajiny dosud obývané převážně indiány. Dlužno dodat, že zlatý hřeb samozřejmě v pražci nezůstal, před nenechavci ho majitelé ukryli do Stanfordova muzea.

Category: 2009 / 07 – 08

Text a foto Jakub Štýbr, šéfredaktor časopisu Psí sporty

Čím je pro tenisty Wimbledon, tím je pro kynology Cruftova výstava v Anglii. Už jen vystavovat zde svého psa se pokládá za čest a úspěch chovatele. Crufts, jak se akce zkráceně oficiálně nazývá, dnes již zdaleka není pouze výstavou.

Jde o společenskou akci, kde se během čtyř dnů sejdou desetitisíce kynologů i běžných milovníků psů, kromě výstavních titulů se rozdělují i poháry za sportovní výkony a především se zde lze dozvědět snad vše o soužití člověka a psa. Už svou tradicí, která sahá až do 19. století, je Crufts nedostižný a při celkové účasti více než 28 tisíc psů prostě nemá konkurenci. A to se na tuto výstavu nemůže přihlásit jen tak někdo. Všichni psi, kteří se účastní výstavy, se sem musejí nominovat, takže těch osmadvacet tisíc psů už jsou jen ti nejlepší z nejlepších! Samotná výstava probíhá samozřejmě podobně, jako většina výstav. Co tedy tvoří Crufts tak jedinečným? Samozřejmě hlavně fakt, že se zde účastní jen vybraní psi, což díky dlouholeté tradici a pečlivě budovanému renomé láká diváky z celého světa. Letos byla například nepřehlédnutelná velká skupina turistů z Japonska. Mnoho diváků se samozřejmě přichází pokochat krásou psů a vydrží hodiny sedět u jednotlivých kruhů a sledovat ušlechtilý pohyb psů v běhu. Ne každému to ale stačí, což si uvědomují i organizátoři z anglického Kennel Clubu a výstavu zde dotváří bohatý doprovodný program, tvořený především soutěžemi v různých psích sportech. Vyvrcholením čtyřdenní výstavy je program Best In Show, který začíná v neděli od 17 hodin v Aréně. Samotné vyhlášení nejlepšího psa výstavy předchází opět doprovodný program. Divák je tak baven až do půl deváté, kdy se na ploše konečně objeví sedm vítězů jednotlivých skupin a rozhodčí konečně ukáže na vítěze. Hala bouří potleskem, fotografové se sbíhají na plochu a diváci začínají houfně opouštět tribuny. Crufts zná vítěze, show končí. Ale tradice pokračuje a za rok se tu jistě mnozí z přítomných opět sejdou.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

O horské hřebeny Cantabrie, jedné ze čtyř severošpanělských provincií, se před více než tisícovkou let roztříštily i dobyvačné naděje arabských vojsk. Vápencové masivy jsou provrtané tisícovkami krasových jeskyní jako gigantický kus ementálu a když za odlivu ustoupí oceán, mohou se rybáři suchou nohou procházet po desítkách kilometrů obnaženého mořského dna.

Jeskyně v lidech odedávna vzbuzovaly pocity tajemna nebo až posvátnosti místa. Během dávné i modernější historie jeskyně lidem sloužily jako obydlí, úkryty, svatyně či zdroje cenných nerostných surovin. V poslední době zde však lidé nacházejí i nevyčerpatelný pramen vědeckého poznání a obdivu k tvořivým silám přírody. Útroby cantabrijských hor skrývají více než šest a půl tisíce nejrůznějších jeskynních systémů či jednotlivých podzemních dutin. Některé z nich objevili již lovci z doby kamenné a zanechali na jejich stěnách impozantní stopy v podobě jeskynních maleb. Jiný druh výzdoby – krápníky a další krasové jevy – však začal vznikat o desítky a stovky tisíc let dřív. Vápencová pohoří Cantabrie jsou pro vznik krasové výzdoby jako dělaná. Voda s rozpuštěným oxidem uhličitým ze vzduchu a z půdy nad skalním podložím, která se chová jako slabá kyselina, vniká do puklin a cestou rozpouští vápencovou skálu. Když prosákne až do jeskynních prostor, začne odkapávat ze stropu nebo stékat po stěnách. Cestou se postupně zbavuje uhličitanu vápenatého, který se v ní rozpustil. Tímto způsobem pomalu, vrstvu po vrstvě rostou impozantní kamenné rampouchy a sloupy, které nám při prohlídce jeskyní berou dech. Při pohledu na mohutnost některých krápníků se ani nechce věřit, že přirůstají průměrně o několik málo centimetrů za celé století. Zdálo by se, že na růstu krápníků kromě jeho pomalosti nic překvapivého není. Voda odkapává z jeskynního stropu a zanechává za sebou svislý stalaktit – útvar podobný běžnému ledovému rampouchu. Přesně pod ním, kam díky gravitaci voda dopadá, vyrůstá z podlahy stalagmit podobně, jako když přisypáváme písek na hromadu. Jestliže se oba krápníky spojí, vzniká vápencový sloup – stalagnát.

NAVZDORY GRAVITACI

Podobně narůstají i krasové povlaky či kamenné vodopády na stěnách jeskyní. Kromě cizích názvů krasových útvarů na tom není nic nepochopitelného. Záhada začíná až ve chvíli, kdy se některé z krápníků rozhodnou všudypřítomnou zemskou přitažlivost ignorovat. Začnou pak růst v nejrůznějších úhlech a směrech jako zkamenělí pokroucení červi nebo rozvětvení mořští koráli. Hotovou pokladnicí těchto záhadných útvarů a díky tomu také evropským unikátem je jeskyně El Soplao v západní části Cantabrie. Co však excentrickým krápníkům neboli heliktitům dovolí, aby se zdánlivě oprostili od vlivu gravitace? Proč se najednou začínají větvit jako stromy nebo kroutit jako hadi? Nad tím kroutí hlavou odborníci z celého světa a žádný z nich ještě nepřišel s vysvětlením, které by obsáhlo veškeré chování kamenných excentriků. Jedni z pokrucování krápníků viní kapilární síly v tenkých prasklinách uvnitř heliktitů, které nasávají vodu jako brčkem klidně i proti směru gravitace, zatímco jiní mají v podezření vítr profukující jeskyněmi. Mezi další možné příčiny patří i nečistoty v ukládaném vápenci, ucpání kapilár uvnitř krápníků nebo klínovitý tvar některých krystalů uhličitanu vápenatého, kvůli kterému se hmota krápníku usazuje nerovnoměrně.

KDYŽ MOŘE USTOUPÍ

Vlny cantabrijského moře, které modelují severošpanělské pobřeží, ve skutečnosti přicházejí rovnou z volného Atlantiku. Kromě své síly dává oceán pevnině pocítit, co to znamená skutečný příliv a odliv. Na rozdíl od mírného středomořského kolísání zde při skočném přílivu hladina moře stoupá až o čtyři metry a slaná voda zaplavuje dlouhé kilometry pobřeží i četná ústí řek, přitékajících z hor. Při odlivu zůstává stejná rozloha země vystavená suchozemským živlům. V písku, mezi kameny i v jezírcích slané vody odliv uvězní celou řadu mořských tvorů. Každý, kdo má zájem, sem může přijít suchou nohou a zblízka si prohlédnout, jak se přizpůsobili pobytu v prostředí, které pro ně zdaleka není nejpohodlnější. Slávky či ústřice v době „suchých hodin“ pevně sevřou lastury, aby v nich udržely alespoň trochu vody, a kónické přílipky se pečlivě přitisknou ke skalnatému podkladu.

emental2

PTAČÍ RÁJ

Téměř na dohled od jeskyně El Soplao, mezi přístavními osadami San Vicente de la Barquera a Comillas, se rozprostírá skvostná ukázka přílivového prostředí – přírodní park Oyambre. Své jméno získal podle čtyři kilometry dlouhé písečné pláže, na svých necelých šedesáti čtverečních kilometrech rozlohy však nabízí mnohem víc. Kromě odlivové galerie mořských tvorů, která se otevírá dvakrát denně pod přísným dohledem slunce a měsíce na volném pobřeží i v ústích dvou zdejších řek, doplňují rozmanité ekosystémy skalní útesy vysoké až padesát metrů, písečné duny či louky porůstající nízké vrcholky nad mořem. Pro celý ekosystém jsou snad nejdůležitější příbřežní mokřady, které představují zimní i letní ráj ptáků. Opeření obyvatelé pobřeží si tu předávají pomyslnou štafetu v průběhu celého roku. Největší nálety zažívají bažiny během podzimu a zimy, kdy se sem stahují ptáci z chladnějších oblastí. Tehdy zde mohou nadšenci sledovat potápky černokrké s červenýma očima a žlutými pery na lících, ladné volavky rusohlavé, kolpíky bílé se zobáky podobnými lžíci nebo tenkozobce opačné, jejichž tenký zobák zahnutý vzhůru se výborně hodí k vyhledávání drobných vodních živočichů. Místní avifaunu doplňují i různí rybáci, kulíci, ústřičníci či několik druhů jespáků. V létě tu vyvádějí mladé chřástalové vodní, potápky malé či pestrobarevní ledňáčci. Na skalních útesech a příbřežních ostrůvcích hnízdí sokoli stěhovaví, kteří dělají nebezpečnou společnost tisícihlavé populaci racků středomořských. Není divu, že si celý pás pobřeží díky své rozmanitosti prostředí i života v roce 1988 vysloužil status chráněné přírodní rezervace.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: ALEŠ HORÁČEK

Recepčnímu luxusního newyorského hotelu málem vypadly oči z důlků. Očekával příjezd důstojníků, mířících na setkání válečných veteránů, a místo generála vstoupil do recepce postarší bulteriér v kabátku plném medailí.

„Sem psi nesmějí!“ zastoupil recepční cestu vysloužilému vojákovi, který psa doprovázel. Voják se dopálil: „Tohle není žádný pes! To je Stubby, válečný hrdina!“ Na konci italského tažení spatřil Napoleon Bonaparte při inspekci na bitevním poli dojemnou scénu. Viděl psa, který seděl u svého zabitého pána, žalostě vyl a olizoval mu ruku. Pro císaře to byl tak silný zážitek, že si na něj vzpomněl ještě během posledních let svého exilu, a napsal: „Sledoval jsem bez mrknutí oka bitvy, ve kterých se rozhodovalo o budoucnosti celých národů. Bez slz jsem vydával rozkazy rozhodující o smrti tisíců. A teď jsem byl rozrušen, hluboce pohnut, pohnut k slzám. A pročpak vlastně? Žalem jednoho psa.“ Snad za to může oddanost a nevinnost, se kterou se psi vrhají do nebezpečí vytvořených člověkem, že nás jejich osudy často dokážou zasáhnout víc, než osudy lidí.

VE VÍRU VÁLEK

Bronzová socha německého ovčáka na psím hřbitově v Hartsdale ve státě New York připomíná vojenské psy, kteří sloužili v první světové válce. Nebylo jich málo. Armády Francie a Anglie jich měly dohromady dvacet tisíc, Němci dokonce třicet tisíc. Jedním ze psích hrdinů první světové války byl kříženec Satan. Zachránil francouzskou jednotku, která se ve vesničce nedaleko Verdunu dostala do německého obklíčení a čelila palbě polního dělostřelectva. Situace Francouzů se už zdála beznadějná, protože přišli o telefonní spojení i o všechny poštovní holuby. V tom se z kouře vynořilo podivné monstrum. Klikatým během, aby se vyhnul palbě, se k francouzským zákopům blížil Satan v plynové masce a se dvěma brašnami s holuby na bocích. Když Němci pochopili, o co jde, začali pálit. Dvě kulky nakonec Satana zasáhly, jemu se však podařilo doběhnout a cenný náklad předat. Jeden z holubů pak doručil zprávu o situaci francouzské jednotky, a spojenci ji z obklíčení vysvobodili. Mnohem známější však byl americký bulteriér Stubby. Přestože jsou jeho zásluhy hlavně v rovině maskota 102. pěšího pluku 26. pěší divize Yankee, postupně se stal velmi populárním a dokonce získal hodnost seržanta. Od různých spolků dostal několik medailí, setkal se postupně se třemi americkými prezidenty a po smrti skončil jako exponát Muzea Červeného kříže. Mnoho psích válečníků ale v první světové válce takové štěstí nemělo. Po vyhlášení příměří na značnou část z nich čekala v rámci demobilizace smrt rukou těch, kterým věrně sloužili. Ve druhé světové válce používala ruská armáda psy cvičené na to, že pod tanky najdou žrádlo. Před útokem je nechali vyhladovět a psi pak donesli výbušninu až pod nepřátelské obrněnce. Podobně drastický program psích kamikadze připravovala i americká vývojová skupina z Fort Belvoiru ve Virginii. Cvičili tu skupinu psů, kteří měli jediný úkol – donést do nepřátelského bunkru nálož s časovacím zařízením, sednout si, a čekat na smrt. Při výcviku se ale ukázalo, že nebude možné zabránit případům, kdy by se psi mohli s náloží vrátit ke svému pánovi nebo vběhnout do již dobytého bunkru obsazeného vlastními vojáky. Americká armáda proto nakonec experiment zastavila. V roce 1989 se pak sebevražední psi objevili v izraelské armádě. Jen s tím rozdílem, že do bunkrů již vnikali s náloží, kterou lze odpálit na dálku.

DAJ-LI MEDAILI

Přístup armád ke psím hrdinům nebyl všude stejný. Například Britové je běžně vyznamenávali. Sama královna Viktorie v roce 1881 pověsila červeno-zelenou stuhu s medailí za hrdinství na krk bílému teriérovi Bobbimu. Ten se účastnil boje u Maiwandu v Afghánistánu, kde obrovská afghánská armáda Ayuba Khana rozdrtila 66. britský pluk. Britové mají dokonce oficiální zvířecí medaili za statečnost – Dickin medaili. Celkem jich bylo uděleno 53, z toho osmnáct psům, tři koním, jedna kočce a 31 holubům. Asi nejvíc ocenění, celkem osm, získala černobílá kolie Rob. Původně farmářský pes sloužil u britských výsadkářů. Jeho úkolem bylo seskočit spolu s ostatními na nepřátelské území a pak v tichosti sehnat celou skupinu dohromady. Po výcviku v severní Africe byl třikrát vysazen v Itálii, stovky mil od spojeneckých jednotek, kde se účastnil bojových akcí v týlu nepřítele. Naopak Američani šetří vyznamenáním jen pro lidi. Přesto se v americké armádě našel psí hrdina, který si vybojoval purpurové srdce. Byl to Chips, kříženec německého ovčáka, huskyho a kolie. Jeho pluk se vylodil 10. července 1943 na jižním pobřeží Sicílie a dostal se pod palbu z kulometného bunkru. Chips vyrazil vpřed, vtrhl do bunkru, a po několikaminutovém boji z něj vyvedl čtyři pokousané vzdávající se italské vojáky. Netrvalo ovšem dlouho, a Chips o své vyznamenání zase přišel, protože podle vojenských předpisů mohl být odměněn maximálně pochvalou při čtení rozkazu.

MIMO BITEVNÍ POLE

Psí hrdinové ale nemusejí vždy jen bojovat. V newyorkském Central Parku má pomník aljašský malamut Balto. Slavným se stal v roce 1925, kdy ve zlatokopeckém městečku Nome vypukla epidemie záškrtu. Do Nome bylo potřeba rychle dopravit psím spřežením sérum od vlaku ve stanici Nenana na západě Aljašky. Jenže cesta dlouhá 1085 kilometru obvykle trvala dva týdny a nyní navíc zrovna vládla jedna z nejhorších aljašských zim, kdy se teplota pohybovala mezi minus 40 a minus 52 stupni Celsia a vál extrémně silný blizard. Začal skutečný štafetový závod s časem. Musheři a psí spřežení se na trase střídali, takže zásilka dorazila ani ne za pět a půl dne. I když hlavní díl slávy připadl spřežení norského mushera Gunnara Kaasena a vůdčímu psu jeho smečky Baltovi, kteří jeli s vakcínou poslední úsek, hlavními hrdiny celé akce byli musher Leonhard Seppala a jeho vůdčí pes Togo. Ti vezli náklad přes nejnáročnější úseky a dovezli ho dál než ostatní týmy. V roce 1951 se z hranice vesmíru, výšky sto kilometrů, úspěšně vrátili psi Dězik a Cygan a zahájili éru ruských psích kosmonautů. Adeptky pro první let na oběžnou dráhu byly tři – Albina, Muška a Kudrjavka. Volba nakonec padla na tříletou šestikilovou Kudrjavku, kterou kvůli lepšímu zvuku ve světě přejmenovali na Lajku. Od počátku se nepočítalo s tím, že by se ze své mise měla vrátit. Návratový modul ještě nebyl vyřešen a let se musel na přání sovětského vůdce Nikity Chruščova stihnout ke 40. výročí bolševické revoluce na podzim 1957. Podle původních plánů měla Lajka žít na oběžné dráze deset dnů a pak sníst otrávenou dávku želatinové potravy. Jenže termoregulace nefungovala jak měla, teplota v kabině stoupla na 40 stupňů Celsia a Lajka po několika hodinách zemřela na přehřátí. Oleg Gazenko, který Lajku vybral a vycvičil, v roce 1998 na konferenci v Moskvě přiznal: „Neměli jsme to dělat. Nedozvěděli jsme se z téhle mise dost na to, abychom ospravedlnili smrt psa.“ Svého psího hrdinu ostatně měla i komunistická moc v Československu. Byl jím vlčák Brek, tehdejší oficiální terminologií „samostatně útočící pes“, sloužící na hranicích. Podle komunistické propagandy zadržel šedesát „narušitelů“ a zachránil život jednomu z pohraničníků. Po smrti skončil vycpaný v policejním muzeu v Praze.

hrdina2

V TROSKÁCH DVOJČAT

Psí hrdiny mají i události z 11. září. Velkou zkouškou prošli labradoři Roselle a Salty, vodicí psi nevidomých. Ve všeobecném zmatku, křiku a kouři zvládli stres a své pány vyvedli ven. „Počítal jsem s tím, že zemřu, a rozhodl jsem se dát Saltymu šanci utéct. Tak jsem odepnul vodítko, poplácal jsem ho po hlavě a nařídil mu, aby šel,“ vyprávěl později nevidomý počítačový technik Omar Rivera, který pracoval v 71. patře severní věže. Prchající dav Saltyho okamžitě smetl. Trvalo to ale jen pár minut. Pak se Saltymu podařilo probojovat zpět a Omara Riveru po hodinové tlačenici na úzkém schodišti vyvedl na ulici. Chvíli poté se věž zřítila. Na troskách věží pracovalo celkem 350 záchranářských psů. Už 38 minut po druhém útoku tu byl dvanáctiletý zlatý retriever Bear. Osmnáct hodin denně hledal přeživší i oběti v prostředí plném kouře, hluku, prachu a střepů. Některé z pěti lidí, které se v troskách podařilo objevit živé, našel právě on. Když pak na podzim 2001 kráčel po 5. avenue průvod záchranářů, v jeho čele šel právě Bear, nositel Medaile za hrdinství. Rok na to zemřel na rakovinu, která se mu objevila v místě zranění způsobeného první noc záchranné akce ostrým kusem oceli. Pohřeb se konal se stejnými poctami jako pohřby newyorských hasičů a vzpomínkového shromáždění věnovaného Bearově památce se zúčastnilo několik set lidí a několik desítek psů. Psích hrdinů bylo v historii mnohem víc a jen o málokterých se svět dozvěděl. Často jsme jim ostatně ani nedali možnost výběru. Na jejich příbězích je dojemné možná právě to, že své hrdinství neprokazovali kvůli vlastní slávě, ale kvůli nám, lidem.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT A FOTO: PETR ŘÍHA

Člověk se, nevím na základě čeho, považuje za pána tvorstva. Je dobře, že mu občas dá příroda dostatečně důrazně najevo, že je pouze její součástí, a k tomu ještě malinkou.

Když jsem na své cestě po Západní Austrálii seděl za volantem vypůjčeného Land Cruiseru pěkně vysoko nad silnicí, schovaný za masivním rámem z ocelových kolejnic, který chrání předek vozu při střetech s divokou zvěří, připadal jsem si, že jsem pánem tvorstva já. Ten pocit se vytratil v momentě, kdy jsme vjeli do Údolí gigantů v Národním parku Warren. Jedná se o místo v jihozápadní Austrálii, kde roste strom karri – nejvyšší strom Západní Austrálie a jeden z nejvyšších stromů planety. Je to blahovičník (Eucalyptus diversicolor), který dorůstá výšky až devadesát metrů.

ŽEBŘÍK DO NEBES

Má cesta vedla k jedinci tohoto druhu pojmenovanému Dave Evans Bicentennial Tree. Možnost vylézt do koruny více než sedmdesát metrů vysokého stromu, který dříve sloužil jako jedna z několika přírodních požárních pozorovacích věží, byla víc než lákavá. Pocity při stoupání po sto třiceti železných tyčích zasazených ve tvaru šroubovice do kmene stromu byly hodně vzdušné. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem nikdy neměl problém s výškami a sednout si na okraj skály v dobách, kdy jsem aktivně lezl, pro mne nebyl problém, stát na ocelové tyčce, byť měla průměr okolo třech centimetrů, byl poměrně zvláštní pocit. V duchu jsem se přesvědčoval, že tvůrci tohoto přírodního žebříku byli určitě profesionálové a odvedli dobrou práci, a zároveň se vnitřně podivoval nad tím, že v Austrálii, kde vás na každém kroku varují výstražné cedule, co je nebezpečné a kam se nesmí, je povolené takovéto dobrodružství. Chybný krok by totiž znamenal pád skrz „příčky“ tohoto svérázného žebříkuschodiště. I z tohoto důvodu vyleze na pozorovací plošinu, umístěnou v koruně stromu, jen část návštěvníků. Většina jich vystoupá pouze do necelé poloviny na malou plošinku, umístěnou ve výšce odpovídající zhruba desetipodlažní budově. Tím se ale připraví o fantastickou odměnu. Výhled z plošiny, umístěné ve výšce 75 metrů nad zemí, je úžasný. Viditelnost je okolo čtyřiceti kilometrů, takže pro strážce požárů je to ideální místo, ze kterého přehlédne velkou část lesa. Když jsem si po sestupu přečetl na informační tabuli, že se ve větru plošina vychyluje od své osy na každou stranu až o metr a půl, věděl jsem, že by mě nahoru v takovém případě nikdo nedostal.

PROCHÁZKA V KORUNÁCH

Další lákadlo na nás čekalo v Národním parku Walpole-Nornalup. Tree Top Walk – mohutná ocelová konstrukce skládající se ze šesti lávek dlouhých šedesát metrů, umístěných na sedmi pylonech uprostřed vzrostlého blahovičníkového lesa. Procházka po lávce ve výšce mezi devíti a čtyřiceti metry nad zemí je dlouhá šest set metrů a je to jedinečná příležitost dostat se tam, kam se normálně podívají jen zástupci zvířecí říše, do korun nádherných vzrostlých eukalyptů. Celá lávka je přístupná i vozíčkářům, stejně jako část dřevěného chodníčku druhého prohlídkového okruhu dole na zemi. Moc se mi líbilo prohlížet si zblízka nádherně zbarvené stromy okolo, pozorovat ptáky a motýly, kteří poletovali v tomto patře lesa. Podlaha lávky je vyrobena z ocelových roštů, takže se člověk opravdu cítí jako součást lesa. Bylo zajímavé sledovat z ptačí perspektivy další návštěvníky, kteří se procházeli po dřevěném chodníčku hluboko pode mnou, jak se fotí u pat staletých velikánů. Nejpočetněji je v této části parku zastoupen blahovičník Eucalyptus jacksonii dorůstající výšky 75 metrů s obvodem kmene u země až dvacet metrů, vedle kterého vypadali turisté jako postavičky ze země Liliput, kterou navštívil pohádkový Gulliver. Na rozdíl od ostatních blahovičníků nemá tento druh hlavní kořen hluboko v zemi, ale pouze mělký kořenový systém, který je citlivý na poškození. Z tohoto důvodu je visutá lávka a dřevěný chodníček jedinou možností, jak z blízka obdivovat nádherné stromy a zároveň jim neublížit.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Ti lidé jsou se svou zemí spjati. S její krásou, nepoddajností i magií. S pokorou přistupují k obětním kamenům v Trollholmsundu, ke starým saamským rituálům i k životu samému. Zemi Saamů, které jsem tak propadla, se docela trefně přezdívá poslední evropská divočina.

Rozprostírá se v nejsevernější oblasti za polárním kruhem a geograficky se nazývá Finnmark. Když se zeptáte Nora, jaký že vlastně tento kus jejich území je, většinou odpoví: „Prostě jiný.“ Buď si ho zamilujete, nebo nepochopíte a zanevřete na něj i na lidi, kteří tady žijí. První hodiny se psím spřežením přes zasněženou náhorní planinu u mne rozhodly. Včerejší starosti se rozplynuly, a nevadilo mi tempo ani životní styl, který občas připomíná návrat o několik století zpět. Ve Finnmarku najdete Saamy, kteří se živí svým původním způsobem života, podřízeným pastevectví sobů. V zimě i v létě se svým stádem putují z hor k moři a zpět, jen staré sáně vyměnili za supermoderní skútry a tradiční zvyky občas předvádějí turistům, aby měli na přilepšenou. Celkově se tady pohybuje asi 79 000 sobů a jedno stádo může mít 200 až 600 kusů. Jejich počty se velmi liší a téměř nikdo vám neprozradí, kolik sobů vlastně má. Jednou jsem to zkoušela zjistit v obchodě v Karasjoku, hlavním městě Saamů. Přišli dva chlápkové a koupili si nože se zahnutou špičkou, určené na soby. Odpověděli jen, že se blíží zima, ale prý, že je to nebolí. Počet sobů ale prozradit nechtěli.

SEVERSKÝ ŠAMAN

Má zvědavost probrala i ospalého prodavače nožů, co je také vyrábí. Hjalmar Dolomity v Trollholmsundu, Finnmark. Podle staré ságy zvěčňují tyto kameny skupinku trollů. V minulosti je Saamové používali jako své obětní místo. Strømeng patří k novodobým šamanům, které Saamové po staletí ctí. Chvilku jsme si povídali o jeho rodinném podniku a cestování, až došlo na obětní kameny, co jsem včera fotografovala. Na území Finnmarku leží několik kamenných seskupení, jimž, podobně jako známému Stonehenge v Anglii, přisuzují místní tajemnou minulost. Mnohé z nich používali Saamové jako obětní kameny bohům, když tudy procházeli se svým stádem. „Věřte nebo ne, ta místa mají svou energii,“ říká Hjalmar. „Kousek od Karasjoku leží kámen, který chtěli přemístit před saamský parlament. Varoval jsem je, nedělejte to, a myslíte, že poslechli? Kdepak, rozbili dva bagry a hlavní organizátor celé akce nakonec vážně onemocněl.“ Hjalmar nám ukazuje místa na mapě, známá pro svou léčivou energii. „Třicet kilometrů odtud, v sousedním Finsku, vytéká u jedné skály pramen, který nikdy nezamrzá, i když okolní řeky pokryje led. Dokonce i při minus třiceti. Pomohl už mnohým nemocným,“ usmívá se. „Pár z těch míst mám rád, ale jsou i taková, kde se člověk zrovna dobře necítí. Víte, moje přítelkyně je docela realistka, a tak jsem ji vzal na jeden kopec, kde jsem sám vnímal velmi nepříjemnou energii. Přitom je tam nádherný výhled. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli ten pocit nemám sám,“ vypráví Hjalmar. „A skutečně, jakmile jsme tam dorazili a já navrhl, abychom si udělali piknik, nechtěla za žádnou cenu zůstat. Udělalo se jí špatně.“

saam2

ZA TAJEMNÝMI KAMENY

Obětní kameny nás kvůli fotografii zajímají nejvíce, a proto se další den na jeho doporučení vydáváme dál na sever za Easter do Polmaku. „Bude se vám tam líbit. Má kemp ve stylu tradičního bydlení Saamů a určitě vám o kamenech hodně poví,“ tvrdí Hjalmar. Jenže Easther má plno. „Přijeďte aspoň na kávu,“ reaguje na náš zájem o saamské tradice. Je krásný den a stejným směrem leží i několik dalších kamenných útvarů, které nám Hjamar i lidé z knihovny v parlamentu doporučili. Až navečer vjíždíme do jejího kempu v Gjestegåru. Stmívá se a ona stojí před domem a mává na nás. Čarodějka jedna, jak mohla vědět, kdy dorazíme? „Uvolnila jsem pro vás jeden srub,“ hlásí vesele. Útulné chatky vypadají zvenku jako chýše porostlé trávou a uprostřed stojí jeden velký, který slouží jako restaurace. Když nám Easther přináší večeři, vynikajícího lososa z řeky Tany, vrazí dovnitř dva obrovští chlápci. To snad ne, to jsou přece indiáni, bleskne mi hlavou. Co tady dělají? Phill a Harold, jak se nám představují, tu vedou kurz pro místní soudce a prokurátory. Pocházejí z Kanady a ve své organizaci se věnují řešení alternativních trestů. Pořádají akce a semináře a zabývají se změnou postoje justice a přístupu k odsouzeným lidem. Namísto tradičních trestů pak odsouzení pracují a hlavně s nimi psychologové řeší příčiny problémů. Jejich návštěvu tady zorganizoval Knut, prokurátor z Osla, který stejně jako Easther poznal oba indiány na letním táboře na řece Yukon. Saamové i Indiáni mají hodně podobnou mentalitu i minulost. U stolu ještě večeří další tři ženy a muž. Chystají se roztopit indiánskou saunu, kterou Easther poprvé před sedmi lety vyzkoušela u indiánů v Kanadě a nechala si ji postavit v kempu. Není to ale jen obyčejná sauna, podstatu tvoří indiánské rituály. Easther ji se svými přáteli vyzkoušela poprvé a naposledy před sedmi lety, když ji postavila. V momentě, kdy dostáváme pozvání se připojit, neváháme. INDIÁNSKÝ RITUÁL Poprchává a ochladilo se na nulu. Vedle malé dřevěné boudy ve tvaru kužele hoří oheň a v něm se roztápí čtrnáct balvanů. V boudě je pořádná zima, a tak vstupujeme dovnitř v teplých županech. Uprostřed je jáma, do které Harold vhazuje rozpálené kameny. První a druhý kámen zapadají dovnitř a s každým dalším se sauna zahřívá. Poslední ze čtrnácti a těsníme dveře. Na kraji sedí Knut. Prý trpí klaustrofobií, ale chce to zkusit. Phill vytahuje sušený tabák a bylinky a sype je na kameny. Kdykoliv je polije vodou, horká pára ještě víc zaplaví místnost. Začíná rituál, indiánská dýmka koluje dokola, učíme se indiánské písně s Phillem a Haraldem a mysl se nějak zvláštně otevírá. Kdybych vedle sebe neměla soudce a lidi ze seriózní branže, asi bych o smyslu tohoto rituálu trochu pochybovala. Phill vypráví o přírodě, předcích a souvztažnostech, které v běžném životě ignorujeme. Rituál působí jako duchovní očista, zostřuje smysly, ne naopak. Indiánský zpěv ho ještě umocňuje. Knut poprvé v životě překonává svou klaustrofobii. Po dvou hodinách vycházíme ven a víme, že v nás ten silný zážitek něco změnil. Silný pocit pak doznívá na místech obětních kamenů, kam nás Ester i její přátelé poslali. To nejkrásnější seskupení pak nacházíme v zálivu v Trollholmsundu. Moře je klidné jako zrcadlo a západ umocňuje jejich oranžové zbarvení. Nevím, zda saamské obětní kameny mají léčivé síly, jak někteří tvrdí, ale klid těchto míst mě nabíjel a umožnil vnímat hloubku přírody v celé své síle.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: MYSHA KOŠŤÁLOVÁ, FOTO: PETR ZAJÍČEK

Cinkot nářadí drtícího vzdorující skálu, kapky vody tříštící se o ostré krápníky, studený vzduch a tma, prozářená jediným ostrým paprskem světla z čelovky. Bublání zlověstných podvodních toků, které dokážou nenadále zaplavit jeskyni a připravit speleology o život. V Moravském krasu to není minulost.

Někteří nadšení jeskyňáři, bádající v rozsáhlé krasové oblasti rozkládající se na sever od Brna, tvrdí, že Moravský kras ještě nevyjevil ani půlku toho, co v podzemí ukrývá. Veřejnosti je pak zpřístupněn skutečně zlomek. Už jen systém Punkevních jeskyní, jimiž vede prohlídková trasa o délce 1250 metrů, je mnohem delší, než se návštěvníkům jeví. V Masarykově dómu se nachází nenápadná prohlubeň. Člověk by si myslel, že je to jen trochu hlubší důlek ve skále. Přitom právě tady začíná úzká plazivka, která se nakonec otevře v majestátní Skleněné dómy. Roku 1920 je objevil profesor Karel Absolon a pojmenoval je podle průhledné krápníkové výzdoby. Návštěvníci však o mnoho nepřicházejí. „Skleněné“ krápníky, drobné a zajímavé krasové útvary, se nacházejí jen při vstupu. Dál už jenom tma… Tma a neznámo, které přitahuje. Jak se mění doba, mění se také možnosti speleologů. Už Karel Absolon rozdělil svá bádání v Punkevních jeskyních na dvě etapy: „holýma rukama“ a za pomoci „sil strojů“. Od roku 1933, kdy se turisté zdejším podzemím poprvé plavili na loďkách, poznali jeskyňáři velkou část chodeb, prorývajících vápencové podloží Moravského krasu. Jeskynní systémy se rozbíhají od Sloupu přes Macochu až k Holštejnu, vyhloubené podzemními toky Sloupského potoka a Bílé vody. Kdesi v neznámu se pak vody spojují ve známou Punkvu. Najít tento soutok je velkým snem zdejších speleologů – jedním z mnoha. Není pochyb o tom, že k objevování je toho pořád dost. Zdejší podzemí je provrtané jako ementál, což naznačují i četné vývěry a propadání. Sledovat cestu podzemních vod „na vlastní kůži“ však přináší rizika… V roce 1970 si podzemí Moravského krasu vyžádalo oběti.

celovka2

Dva amatérské speleology Milana Šlechtu a Marka Zahradníčka tu zasáhlo nečekané stoupnutí vody. Jeskyňáři se pokusili sami dostat proti proudu, ale to se jim nepodařilo. Zahynuli v útrobách jeskyně, která byla později na jejich počest pojmenována Amatérská. Systém takřka třiceti kilometrů podzemních chodeb je největší v Česku a doteď láká dobrodruhy. V osmdesátých letech se odměny za vytrvalost dočkali amatéři z České speleologické společnosti. Objevili dóm Katedrála, z něhož vybíhají další jeskynní prostory těsně pod povrch. Co vlastně jeskyňáři hledají? Chtějí postoupit vpřed. Dnešní podoba Moravského krasu se ustálila po takzvané bádenské záplavě v třetihorách. Předtím tekly podzemní řeky jinudy a například se předpokládá, že Punkva vyvěrala v Kateřinské jeskyni, nacházející se nedaleko Punkevních jeskyní, na opačné straně skály v kaňonu Suchý žleb. Tato teorie zavdává ke spekulacím, že mezi oběma jeskynními systémy existuje spojnice. Nikdo ji zatím neobjevil. Jen podzemní řeka ví naprosto přesně, jak to pod povrchem Moravského krasu vypadá. Líně zde plyne po tisíciletí a provrtává skálu. Řítí se stropy i převisy, a jak se země propadává, vznikají majestátní propasti a úchvatné jeskyně. Speleologům nedají spát nikdy. Podzemí totiž nejde „objevit“ úplně.

Category: 2009 / 07 – 08

TEXT: MICHAL DVOŘÁK 

Žraloci, divoké šelmy, chlupatí pavouci, všechna tato zvířata ve většině lidí vzbuzují úzkost a hrůzu. Po světě ale běhá, létá i plave celá řada tvorů, do nichž bychom nikdy neřekli, že mohou člověka během minuty zašlapat do země. Osamocený člověk je svými omezenými psychickými i fyzickými schopnostmi jeden z nejzranitelnějších tvorů na Zemi. V přímé konfrontaci s naším nejbližším příbuzným, šimpanzem učenlivým, bychom neměli šanci. Tihle roztomilí chlupáči, kteří se umějí smát našim vtipům či dělat nám různé naschvály, jsou totiž velmi nebezpeční. Domorodci, kteří se s nimi setkávají v jejich přirozeném prostředí, to vědí, ovšem lidé odkojení hollywoodskými pralesními dojáky mají o rozpustilých Tarzanových kamarádech mylnou představu. Dospělý šimpanz může být až sedmkrát silnější než člověk. Své nepřátelé trhá na kusy a neváhal by to udělat i s člověkem, kdyby se například postavil mezi matku a její mládě nebo kdyby se jej snažil vyhnat z pole, kam se přišel namlsat. Také v zoologických zahradách patří mezi nejnebezpečnější zvířata, téměř všem zraněním ale předchází chyba člověka. Své by o tom mohli vyprávět nepozorní ošetřovatelé, kterým šimpanzi soustavně redukují počet prstů. V zoologických zahradách se prohání také další velmi nebezpečný chlupáč, fosa. Tato mrštná madagaskarská šelma patří mezi cibetkovité, ale vlastnostmi se podobá spíše kočce. Má zatažitelné drápy, šplhá po stromech a své oběti napadá ze zálohy. Na Madagaskaru je šelmou vůbec největší, a tak ji provází mnoho legend. Malgašové věří, že fosy vyhrabávají jejich mrtvé a napadají malé děti. Ať je to pravda či nikoliv, tak o jejich klec se v zoo rozhodně neopírejte. Fosy mají v tlamce dvě řady skalpelů. Turisty na černém kontinentu nejvíce láká takzvaná Velká pětka, tedy pětice majestátních, ale také nebezpečných zvířat. Lev, levhart, slon, nosorožec, buvol. U prvních čtyř nepřekvapuje, že mohou člověka roztrhat či zadupat do země. Proč ale buvol, býložravec s vzezřením flegmatika? Přesto je buvol kaferský nejnebezpečnějším zvířetem afrických savan. Zkušení lovci se před ním mají na pozoru, protože málokdo je odvážnější než postřelený buvol. Je schopen lovce velkým obloukem obejít a napadnout je zezadu. Buvoli jsou neuvěřitelně silní a také velmi rychlí. Útočící býk k vám míří pětapadesátikilometrovou rychlostí. Primát v odvaze však drží medojed kapský. Agresivita a dravost této roztomilé šelmičce vynesla v Guinnessově knize rekordů titul nejméně bojácné zvíře. Jako všežravec nepohrdne malými savci, larvami, ovocem, ale i jedovatými hady. Patnáctikilový medojed ale neohroženě útočí i na pakoně, či dokonce na obrovité buvoly kaferské. Příliš tedy nepřekvapí, že se zakusuje také do lidí i jejich automobilů.

zabijaci

Zakousne se, a nepustí. Mořská říše je plná hrůzných tvorů, před nimiž se lidé mají na pozoru celá tisíciletí. Ovšem s tuleněm leopardím se člověk setkává teprve v poslední době a zjišťuje, že tento sympatický ploutvonožec je nebezpečný predátor. Jsou známy případy, kdy se tuleň vynořil z díry v ledu a chytil polárníka za nohu. Nebo že skočil přímo do člunu ve snaze porafat posádku. Nejméně dvakrát se také stalo, že tuleň leopardí usmrtil člověka, ovšem je jisté, že takových případů bude přibývat. V Antarktidě je stále rušněji a potápěči se pro rychlé a silné tuleně budou stávat snadnou kořistí. K nádherným obyvatelům vodního světa patří elegantní rejnoci, ladně se vznášející v mořských proudech. Přesto může být setkání s nimi velmi bolestivé, zvláště, když se k nim člověk chová neuctivě. Rejnoci se brání dvojím způsobem. Některé druhy (parejnok elektrický či rejnok ostnatý) dokážou omráčit kořist nebo zahnat nepřítele silným elektrickým výbojem, jehož napětí dosahuje až tří set voltů. Druhy z čeledi trnuchovitých (trnucha modroskvrnná či Castexova) jsou zase vybaveny jedovými trny na dlouhém ocasu. O síle bodnutí a jedu se přesvědčil i slavný australský popularizátor přírody Steve Irwin, který setkání s rejnokem nepřežil. Ať už jde o konflikty s rejnoky, buvoly či hrochy, tak v naprosté většině případů platí, že vinen je člověk. Je příliš sebevědomý a sebestředný, příliš necitlivý a humpolácký. Konflikty s divočinou proto budou pokračovat do té doby, než se před ní skloníme. Nebo než ji dočista vypleníme.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This