Category: 2009 / 09

Křováci po sobě zanechali bohatou uměleckou sbírku. Africký „Louvre“ pod širým nebem. Na skalách v jejich kresbách ožívají lidé, zvířata i legendy. Kdo je postava Bílé paní z namibijského Brandbergu?

Je to skutečně žena, šaman, nebo návštěvník z jiné civilizace, jak tvrdí Erich von Däniken? Když začali první Evropané pronikat do Afriky, nacházeli od Tanzanie až po její nejjižnější výspu v jeskyních a pod skalními převisy pradávné tajemné kresby. Autory neznaly ani bantuské kmeny, které v těchto místech sídlily. Kresby tu prý byly odpradávna, dávno před tím, než sem Bantuové přišli. Zachycují stáda antilop různých druhů, žirafy, nosorožce, slony, hrochy, lvy, lidské postavy při tanci i při práci, lovce s luky a šípy. Záhadu vyřešili až etnografové zabývající se kulturními tradicemi původních obyvatel Afriky. Tvůrci kreseb byli Sanové, kteří celou oblast obývali, dokud je pronikající bantuské kmeny nevytlačily daleko na jih, kde dnes živoří v nehostinných oblastech polopouště Kalahari.

JAKO ŽIVÉ

Na skalních kresbách je uchvacující nejen jejich množství, ale především to, jak mistrně vystihují tělesné proporce i pohyb zobrazených zvířat. Jsou živé. Zobrazují jak nepřehledná stáda, tak i jednotlivá zvířata. Ačkoliv se nalézají na neuvěřitelně rozsáhlém území, mají všechny jednotný styl. Zachycují více než stohlavá stáda antilop, každé zvíře dokonale propracované v jiné fázi pohybu. Prchající stádo obrovských antilop losích je namalováno tak sugestivně, že v posledních paprscích zapadajícího slunce, doprovázených postupujícími stíny, vznikne dojem, jako by člověk sledoval skutečnou scénu. Kresby zvířat jsou tak dokonalé a přesné, že lze podle nich rozeznat a určit i jednotlivé druhy. Odlišíte nosorožce dvourohého od nosorožce tuponosého, poznáte pakoně, antilopu vranou, koňskou, losí, buvolce, vodušku, kudu, impalu, přímorožce. Najdete tady snad všechna zvířata, která v té které oblasti kdysi žila, i když tu již dávno vymřela. Však těch kreseb využívají i zoologové k určení původních oblastí rozšíření jednotlivých druhů. Některé kresby jsou stále dobře patrné, jiné už téměř smazal čas. Množství zvířat je namalováno jedno přes druhé, jiné kresby zachycují pouze jedno, hledící povýšeně na ten zmatek siluet před sebou. Kresby v jeskyních jsou přece jen lépe chráněny před zubem času, ty pod převisy nebo dokonce jen na holých skalních stěnách jsou na tom hůř. Nejsou to však jen kresby zvířat, které ve skalách jižní části Afriky najdete. I když jsou zvířata v naprosté převaze, jsou tady zobrazeni i lidé ve všech možných situacích, při práci i při zábavě. Vybírání medu divokých včel, rojících se kolem, ženy vyhrabávající hlízy vidlicovitě rozeklanými větvemi, sloužícími jako motyčka, lov ryb pomocí vrší spletených z rákosí, magické rituály, skupiny lovců s luky, šípy i oštěpy, celé lovecké scény i s ulovenými zvířaty. A tanec. Poznáte lehce, který je vážný, rituální, a který veselý až rozverný. Ti lidé uměli pracovat i radovat se.

Z HLUBIN ČASU

Pak stanete v úžasu nad záhadnými magickými postavami se zvířecími či ptačími hlavami, připomínajícími božstva starých Egypťanů. Nejste sami, koho to napadne. Na základě některých dalších skutečností byly opravdu vysloveny hypotézy o společném původu tvůrců těchto maleb a starých Egypťanů. Tajemné skupiny postav s lidskými těly a hlavami lvů, levhartů, krokodýlů, hrochů, buvolů, nosorožců, rohatých antilop, orlů a supů, namalované před mnoha tisíci lety, se na vás šklebí z příšeří prastarých jeskyní a vy náhle napříč časem cítíte přítomnost oněch umělců, kteří sluje vyzdobili dávno předtím, než byla postavena první egyptská pyramida. Na některých skalních stěnách jsou zobrazeni i samotní šamani v transu, obklopeni vnitřními vidinami, promíchanými s postavami a zvířaty reálného světa. Kresby budí dojem, že jde o zachycení a časové zakotvení jakési dávné, mimořádně významné věštby. Sem zřejmě spadá i slavná malba takzvané Bílé paní z jeskyně Tsisab ve skalním masivu Brandberg v severozápadní Namibii. Je stará čtyři tisíce let. O tom, co představuje, se mezi odborníky vedly dlouhé diskuse, během nichž se stala mimořádně populární. Dostala se i do Dänikenových knih. Dnes se většina znalců kloní k názoru, že nejde o zobrazení mimozemšťana nebo přestavitele jakési neznámé pokročilé civilizace, ani jakési mýtické ženy, ale o podivně vystrojeného šamana v transu, obklopeného magickými vizemi. Jeho oblečení je však rozhodně velmi zvláštní. Je zachycen při chůzi, obutý, na nohou dlouhé bílé podkolenky, kolena holá, přes celá stehna bílé návleky. Ruce ozdobené náramky, v pravé ruce má krátkou hůlku, snad magickou. Na obličeji podivná maska, na hlavě dlouhá, vzadu zahrocená kapuce, z níž po stranách splývají dolů až na břicho dva široké závěsy. Je proto stále hodně těch, kteří tajemnou malbu z jeskyně Tsisab interpretují odlišně.

SKALNÍ GALERIE

Skalní kresby byly pro Sany nedílnou součástí života. Od východních břehů jezera Tanganika v Tanzanii až k jeskyním na pobřeží Indického oceánu v nejjižnějším cípu Afriky se těchto úchvatných děl nachází několik desítek a snad i stovek tisíc. Jen ve skalním masivu Brandberg bylo objeveno na pětačtyřicet tisíc sanských kreseb, dvakrát tolik pak na stěnách převisů a v jeskyních Dračích hor v Natalu. Nejvíc jich zde najdete v lokalitách mezi horami Giant´s Castle, Champagne Castle a Cathedral Peak. V jedné z jeskyň nedaleko Giant´s Castle bylo zřízeno muzeum, nejznámější jeskyně s největším počtem kreseb leží však v údolí Ndedema poblíž Champagne Castle. Většina maleb je stará okolo šesti tisíc let, poslední pocházejí zhruba z roku 1880, kdy zde došlo k vyhlazení Sanů. Nejjižněji byly skalní kresby objeveny v deštném pralese Tsitsikamma, v romantické jeskyni, ležící vysoko nad místem, kde se divoká řeka Storm (Řeka bouří) vlévá do Indického oceánu. Dnes tu však již jejich malby nenajdete. Bezohlední angličtí kolonisté a vojáci je postupně ničili, dílo zkázy bylo dokonáno počátkem dvacátého století. Sanské kresby jsme obdivovali také v nejjižnější části Krugerova národního parku. I tady podle nich dokážete bezpečně určit druhy zobrazených zvířat. Antilopa losí, slon, nosorožec tuponosý, zebra, antilopa vraná, žirafa. A další. Tyto druhy zde žily před tím, než velkou zvěř vystříleli bílý lovci. Při založení parku sem musely být opět znovu vysazeny. Bohatou nabídku skalních kreseb nabízí také jeskyně Národního parku Matopos v Zimbabwe. Tato rozsáhlá, neskutečně úchvatná skalní formace byla odpradávna sídlem Sanů. Nejstarší důkazy jejich pobytu zde, kosterní pozůstatky, jsou staré čtyřicet tisíc let. Malby dokazují, že tady kdysi žili nosorožci tuponosí, což opravňuje jejich znovuvysazení v jihozápadní části parku, i dnes již vyhubená zebra kvaga. Nejzachovalejší a snad i nejkrásnější kresby najdete v jeskyni Nswatugi, pověstné zejména skvěle zachycenými cválajícími žirafami. Rozhodně stojí za to vyšplhat se sem za nimi příkrým zalesněným úbočím hory.

pani2

OHROŽENÉ DĚDICTVÍ

Ačkoliv se skalní malby Sanů svou uměleckou hodnotou zcela vyrovnají malbám z Altamiry nebo Lascaux, nejsou na rozdíl od těchto evropských řádně chráněny. A tak na nich pracuje nejen zub času, ale především nezodpovědní návštěvníci, kteří je od dob počátků evropského osídlování na mnoha místech nenávratně poškodili nebo úplně zničili. Nádherné malby byly například v jeskyni Pomongwe. Většina jich byla zničena neuvěřitelně neodborným zásahem, cíleným původně k jejich ochraně. Malby byly natřeny šelakem, aniž se kdokoliv obtěžoval zjistit, jaký to na ně bude mít účinek. Zániku unikl jen zlomek kreseb, který byl opomenut. Stojím v jeskyni Nswatugi před stádem prchajících antilop, cválajícími žirafami a pasoucími se zebrami. Znovu cítím to pevné pouto napříč propastí času, které mě s pradávnými obyvateli těchto míst spojuje. Jací byli? Jak žili? Jaké byly jejich představy o světě? Jak dokázali překonávat každodenní nástrahy divoké a kruté přírody, jak se bránili velkým šelmám? Kresby na skalních stěnách jsou jen škvírou v oponě skrývající tajemství, kterého se již nikdy nedopátráme. Sanský lovec, který mě doprovází, pozoruje mé vzrušení s chápavým úsměvem. Vezme mě za ruku, pohlédne na mne šikmýma očima, ukáže na stěnu a cosi říká svou zvláštní cvakavou a mlaskavou řečí, která mi připadá jako řeč z jiné planety, ačkoliv jsem ji předtím už tolikrát slyšel. Může být hrdý na své předky, na svůj původ, na svůj pohled na život. Vnímá ho jinak než my Evropané a kdoví, jestli ne správněji. Mám pod jeho upřímným přátelským pohledem nepříjemný pocit viny. Patřím přece také mezi ty, kteří přivedli jeho lid do záhuby. Nejstarší sanské skalní malby jsou staré zhruba třicet tisíc let, možná i o deset tisíc let víc, nejmladší pocházejí z devatenáctého století. Jsou na nich zachyceni i poslední nepřátelé, vojáci pěší i na koních, v červených kabátech a s puškou v ruce. Vpád Britů, kteří v roce 1806 anektovali Kapsko. Tím mnohotisíciletá éra sanských skalních galerií končí. Sanové přestali malovat. Slunce v jejich duších zapadlo. Černí i bílí vetřelci si mezi sebe rozdělili jejich zem. Pro Sany místo nezbylo.

Category: 2009 / 09

Před třemi lety jsem po zhlédnutí dokumentu České televize Pandurango (jedno z převtělení Krišny, ve kterém se bůh stará mimo jiné o hudbu a hudebníky) nabyl dojmu, že pokud lidi z celého světa něco spojuje, tak je to hudba. Průvodcem pořadu byl Michal Dvořák, který k němu udělal i hudbu.

V poslední době jsem hodně cestoval a stále častěji si kladl otázku, zda propojování kultur není něco jako „tanec s ďáblem“. Michal Dvořák, viděl a slyšel víc, takže jeho názor nebude od věci. Moto dokumentu Pandurango je: „Na počátku nebylo slovo, ale zvuk.“ Přijměme to jako fakt a zkuste mi ten zvuk pojmenovat anebo napodobit. Buddhismus a hinduismus říkají, že ten zvuk by měl být „Ooohhhhmmmm“. Docela se s tím ztotožňuji. Já bych řekl, že na počátku byl nějaký rytmus… Každý zvuk, každé vlnění jsou vlastně kmity a ty mají v podstatě rytmickou konstantu. Takže možná nejste daleko od pravdy. Pandurango je něco jako bůh hudby.

Vnímali jste ho při natáčení?

Hned první natáčecí den pro nás Indové udělali „pudžu“. To je taková slavnost, vzdávající hold bohům. A jeden z těch bohů je Panduranga. Má na starosti nejen umění, tedy i hudbu, ale i sexuální energii, lásku… A tak jsme po něm nazvali celý projekt. V Indii věří, že cvičením na hudební nástroj, tuším sitár, se v člověku pěstují nadpřirozené schopnosti…

Myslíte si to také?

Hra na hudební nástroj člověku určitě umožňuje, aby se dostal do jiné dimenze, než je dennodenní materiální uvažování. V mnoha zemích, zejména v Indii, slouží hudba k rozmlouvání s bohy. Myslím si, že ti famózní hráči se už svou hrou, svou virtuozitou dostávají do jiných sfér. Hudba je určitě schopna člověka posunout někam dál.

Věříte v boha hudby?

Objel jsem celou zeměkouli od Aboriginů, kde měl člověk pocit, že je v době kamenné, až po famózní brazilské vesnice, kde se snad potkávají všechny hudební styly na světě. Mám pocit, že nějaký bůh nebo spíše duch hudby nad tím vším existuje. S oblibou říkám, že jestli můžeme v něčem konkurovat bohu, tak hudbou… (smích). Je to asi fakt nejméně uchopitelné umění, které existuje. Sochu vytesáte, a pokud je z dobrého šutru a nějací vandalové ji nerozmlátí, zůstane po staletí. Muziku napíšete, a pokud ji nikdo nehraje, neexistuje. Dá se dát do konzervy na CD, napsat do not, ale to je jen záznam. Hudba žije jenom v ten okamžik, kdy ji někdo hraje. Je to nejpomíjivější a zároveň nejmystičtější umění.

Poznal jste sám na sobě, že vás hudba posunula někam, co jste do té doby nezažil?

Mám spíše silné hudební zážitky, kdy jsem si připadal jako v jiném vesmíru. Například, když jsem přijel v roce 1980 do Budapešti na Petera Gabriela. Ale že bych se prostřednictvím hudby někam promeditoval, to se mi zatím nepodařilo. I když jsem byl na pár sezeních zenbuddhistů, kteří hráli na shakuhachi (japonskou bambusovou flétnu); imponovalo mi to, uklidňovalo, ale protože jsem muzikant, vnímám to skrze jakousi profesionální deformaci.

Jak jste se vlastně dostal ke spolupráci s Peterem Gabrielem na TV spotu pro Amnesty International?

Původně to měl dělat autor hudby Wyclef Jean, ale je tak rozlítaný a zaneprázdněný, že jim česká produkce (celou realizaci natáčení včetně animací dělalo pražské studio Eallin Animation), nabídla mne, protože znali mou práci a pomáhali mi s Pandurangem. Komunikovali jsme jen po internetu, vyměňovali si gigabajty dat s hudbou a připomínkami. Při premiéře celosvětového spotu to Peter velmi pochválil, tak jsem byl v sedmém nebi. Dost často existuje vřelé kamarádství hudby a drog. Rozumíte mu? Rozumím. Každý si myslí, že kdo je hudebně nadaný, tak mu to samo padne z nebe. Všichni muzikanti musejí hudbu takzvaně vysedět. Sedí na zadku, improvizují, nebo neustále dokola rozvíjejí jeden motiv; každý má jiný způsob práce. Alkohol a drogy to zdánlivě ulehčují, člověk má v té chvíli pocit, že se dostává někam dál a často propadá pocitu, jak je to v tu chvíli úžasné.

Vyzkoušel jste někdy tohle „úžasné“ spojení?

S alkoholem jsem to zkoušel mockrát, ale pak jsem se ráno probral a většinou jsem to smazal. Jen výjimečně se něco podařilo. V případě kouření trávy jsem taková „motyka“, že nejsem schopen ani hrát. Je ale spousta muzikantů, co při hraní hulej a podávají skvělé výkony. Narození, svatby, pohřby ve většině kultur provází hudba. Jako by hudba byla branou k životu i k smrti… Jednoznačně, to všechno jsem si uvědomil při natáčení Panduranga. Podle mne právě křty, svatby a pohřby byly prvopočátkem k tomu, aby lidé hudbu začali dělat. Je tu náboženská hudba a pak jsou tu ony velké události, které provázejí lidský život. Pak je tu hudba, kterou lidé provozovali, když měli čas a nemuseli od rána do večera makat, aby se uživili. Teprve pak se začali hudbou bavit. Na druhou stranu jsem si všiml, že v zemích, kde je hudba a tanec dominantní, nemá lidský život zas takovou cenu. Mám na mysli třeba Brazílii, některé africké státy… Tuším, na co narážíte… Já myslím, že tam, kde se nejvíc daří muzice, tam jsou lidé nejchudší. (smích) Hudba je pak útěkem od reality. K té realitě patří i to vzájemné vraždění… Nemyslím si, že by třeba v Brazílii neměl lidský život cenu. Bohužel v těch slumech, favelách je situace tak vyhrocená, že není problém, aby tě na ulici kvůli pár dolarům zastřelili. Vždycky, když je průšvih, tak to lidi semkne. Ať je to chudoba, válka, diktatura… Vzpomeňte na bolševika, kdy lidi chodili do hospod, hráli na kytary, zpívali, vymýšleli různé happeningy…

Dnes je každý zalezlý doma. Kdy jste naposledy viděl někoho v hospodě zpívat…?

Na Kubě nemají skoro co jíst, mají čtyři stovky na měsíc, ale muzika tam žije. Čím chudší země, tím ryzejší hudební projev. Souhlasí to? Určitě. Předpokládám, že cestujete po světě rád… No jasně. A uvědomujete si, že turismus, jak je dnes hojně a všemožně praktikován, nevratně ničí ojedinělost a charakter některých národů? To je strašný. Zažil jsem to konkrétně v Thajsku. Asi před dvanácti lety jsem tam chtěl zkoušet se skupinou Lucie. Jako šílenci jsme tam táhli nástroje na ostrov Koh Phangan. Hrůza.

Během těch let jsem tam byl asi šestkrát, a to, co se tam stalo?!…

Například na ostrově Koh Samui je největší pláž Chaweng. Před dvanácti lety tam byla jedna hliněná cesta a kolem dva nebo tři hotely. Dnes tam máte čtyři asfaltové silnice souběžné s pobřežím, nesčetně hotelů, McDonaldy, KFC, Hagendas, prostě peklo. Peklo horoucí. A ti Thajci mají pocit, že jsou na vrcholu blaha, protože to je ta vytoužená „civilizace“. Dnes se hudba neuvěřitelně rychle prolíná.

Zamlouvá se vám to? Nehrozí nějaká unifikace hudby?

Ve svém důsledku je možné, že všichni budou hrát „všechno“, ale dnes je to ještě únosné. Ještě tolik nevadí, že se míchají nástroje odlišných kultur, klasická hudba s etnickou atd. V případě hudby mi ta globalizace připadá zajímavá. Ale už mě děsí, když se vkrádá angloamerický pop na thajské nebo costarické pláže. Strašný zážitek mám z Martiniku. Dříve tam hráli při západu slunce na bubny, ale teď nikde nikdo, jenom černý frajeři sjetý importovaným Heinekenem, a ze stánků se z chraplavého repráku derou Pink Floyd nebo Madonna. Jistá globalizace probíhá i po internetu. Mám na mysli kopírování hudby.

buh2

Není to pro muzikanty „konec dobrých časů“?

Za prvé je to obrovský odliv prostředků, energie a času věnovaného k vytvoření hudebního díla. Ty prachy se pak nikdy nevrátí a hudební produkce jsou čím dál levnější. Za druhé si dnes každý může CD natočit doma v koupelně. Za posledních deset let hudba strašně devalvovala, lidé ji v podstatě berou jako rohlík. Když si dnes koupíš CD, tak si mladí ťukají na čelo, mají tě za blázna.

Když se zaposloucháš do zvuku této planety, zní ti harmonicky, disharmonicky?

(smích) Rozhodně ne harmonicky, nic libozvučného, takový slušný hlomoz. Docela hustá kakofonie.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Na turisty tady čekají tisíce oficiálních a desetitisíce neoficiálních průvodců. Tuaregové se z hrdých pouštních bojovníků putujících s karavanami stali prodavači suvenýrů.

Arabové se pro změnu prohlašují za Berbery, protože tak působí na návštěvníky exotičtěji. Velbloudi přežívají jen díky turistickému ruchu, neboť poslední karavany procházely Marokem zhruba před čtyřiceti lety. Maročané vyznávají islám, jehož nejvyšší hlavou v zemi je moderně žijící, poměrně mladý král. Jeho země se mění každou vteřinou. V roce 1997 se Maroko stává přidruženým státem Evropské unie a obyvatelé jeho velkoměst začínají podléhat globalizaci a konzumu. Někteří bohatí nasednou o víkendech do svých silných terénních vozů a otevřenou střechou natáčejí na videokamery svou prášící kolonu. Jindy zastaví na břehu jezera, střílejí do terče z malorážky, aniž by si všimli, že na druhém břehu hnízdí plameňáci. Pak jedou domů a tři hodiny připravují své tradiční jídlo kuskus. Internetové kavárny se dostaly až do zapadlých vesnic a obyčejní pastevci jsou tak ve spojení se svými příbuznými, pracujícími v zahraničí. Vítají každého cizince. Ale jak odlišit tradiční pohostinnost od dobře sehraného pozvání do rodiny ve snaze vydělat pár desítek dirhamů? Je mnoho míst, kde lze hledat odpovědi. V opuštěnosti saharských dun, v kamenech hamady, na rozkvetlém atlantickém pobřeží i ve výšinách marockéhoh Atlasu. Sedával jsem hodiny v kavárnách malých měst a nad kávou pozoroval trhy. Vesničané nepozorovaně pozorovali mě, ve srovnání s nimi dokonale zajištěného evropského důchodce. Já viděl jejich stále ještě chudý venkov, jejich upracované osly, ztrhané manželky a zaprášené děti s nudlí u nosu. Odněkud z podvědomí stoupal smutek a já se před nimi v duchu poněkud styděl za svůj drahý fotoaparát, auto a nerozpadající se boty. A tak jsem hledal klid a sílu na další fotografování v přírodě. Svou rozmanitostí a pestrostí byla největším marockým překvapením. V zimě po několika desítkách let opět vydatně pršelo a Maroko rozkvetlo. Lidé jezdili autem na pikniky na rozkvetlé louky pod barevné slunečníky. Patnáctiletí kluci se vraceli z procházek s kyticemi polních květin v ruce. Maroko ukázalo nečekaně živě barevnou tvář. Překvapovalo a okouzlovalo na každém kilometru. Když jsem po dvou a půl měsících podával marockému úředníkovi pas, věděl jsem, že se jistě vrátím.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: JAN BALTUS

Necelé tři roky trvalo Hernando Cortésovi dobytí říše Aztéků. Mnoho zlata, po němž Španělé toužili, nakonec skončilo na dně jezera. Jeden z největších pokladů starověké historie ovšem ukořistili.

Codex Bodley. Češi nyní vytvořili unikátní kopii tohoto sedmimetrového leporela mapujícího dějiny říše Mixtéků. Vzácný rukopis přivezl Cortés na španělský dvůr Karla V. Nevíme, zdali někdo dokázal obsah rukopisu tomuto bigotnímu katolíkovi vyložit. Mohl panovník vůbec tušit, že v ruce drží historickou záhadu? Leporelo je vlastně genealogií znepřátelených královských rodin a vzbuzuje mnoho otázek. Téměř pět set let po Karlovi V. se nad dílem sklání český koželuh Ladislav Knytl společně s pracovníky českého vydavatelství Archa 90 za pečlivého dozoru kurátorů Oxfordské knihovny. Ti jim právě na vozíku dovezli jeden z nejcennějších dokumentů světové historie. Codex Bodley. Padesát let nebyl k vidění, uschován za zvláštních podmínek v trezoru. Podobných dokumentů aztécké kultury existuje po světě jen devatenáct, a jen jediný zůstal v Mexiku. Byla to vzácná chvíle.

KNIHAŘ CHIRURGEM

Celá skupina odborníků má pečlivě umyté ruce bez rukavic, jejichž textura by mohla poškodit pět set let starou kůži leporela a její písmo, nikdo nesmí mít sebou propisovací tužku a všichni jsou oblečeni jako chirurgové před prvním řezem do těla pacienta. Rudolf Kalovský, tiskař z nakladatelství Archa 90, si v tu chvíli uvědomil, kolik úsilí vlastně stálo dosáhnout okamžiku, kdy světová památka takového významu bude svěřena do rukou českých řemeslníků, aby z ní vyrobili věrné faksimile. „Na počátku byla zdařilé faksimile Velislavovy bible, kterou jsme vystavili na veletrhu v Londýně. Tam ji spatřil ředitel historických fondů Bodleyho knihovny a pozval si nás k jednání. Myslím, že jsme mu trochu vyrazili dech, když jsme na otázku, zdali bychom měli zájem vydat faksimile nějakého tisku z majetku knihovny odpověděli, že ano, a zrovna jen Codex Bodley. Ani jsme přesně netušili, co nás čeká, ale neodradila nás ani zdlouhavá jednání. Tehdy jsme ještě nevěděli, že tuto památku vlastně kurátoři knihovny neukázali ani královně či jinému hostu Oxfordské univerzity, a že vědci padesát let pracovali jen s kopiemi obrázků jednotlivých stran. A teď jsme tu stáli, skupina řemeslníků z malé země, a všichni čekali jak si s tím technickým problémem poradíme. Na první pohled bylo zřejmé, že se k rukopisu chovali s nesmírnou úctou. Při jedné návštěvě Oxfordu jsme jen tak z legrace vzali do ruky nůžky, jako že potřebujeme vzorek kůže, ale úsměv nám ztuhl na rtech. Na tento typ humoru nejsou zřejmě Britové zřejmě vůbec zvyklí. Tím větší byly naše obavy, jak se to podaří,” vzpomíná Rudolf Kalovský.

ULOUPENÉ LEPORELO

Když se pokusil koželuh pan Knytl přičichnout k leporelu aby vydedukoval přírodní postupy činění kůže starých Mixtéků, kurátor málem vyjekl strachem. Co ten člověk dělá? Ale čas smyl ze starého manuskriptu všechny pachy, ostatně leporelo zažilo své. Z depozitáře Karla V. se dostalo do vlastnictví portugalského arcibiskupa, z jehož majetku jej zřejmě uloupil hrabě z Essexu. Tehdy Britové na portugalském pobřeží loupili běžně a nestyděli se za to ani šlechtici. Hrabě z Essexu věnoval leporelo svému příteli siru Thomasu Bodleymu, po němž je dodnes knihovna shromažďující staré historické tisky pojmenována. Historie této úctyhodné instituce je ostatně neméně zajímavá a sahá hluboko do 14. století. A sir Bodley se na sklonku 16. století opravdu zasloužil o zachování mnoha starých tisků. Putování Codexu Bodley je tedy až do 17. století, kdy se dostal text do Oxfordu, tak trochu mystické, i když verze o pirátském aktu hraběte s Essexu pochází z odborných archeologických kruhů.

KŮŽE Z JELENA

Luděk Knytl okamžitě pochopil, že bude muset vymyslet vlastní postup, jak nahradit kůži bílých jelenů, na níž je původní leporelo vykresleno. Zpočátku se odborníci z Archy 90 domnívali, že kůži ve faksimile nahradí papírem nebo plastem, na nějž je možné moderními postupy tisknout. Papír by však udělal z manuskriptu těžkou, tvrdou a nemanipulovatelnou desku, a na plast, připomínající kůži tloušťky 0,8 až 0,9 mm, který by podržel barvu i při ohybu, si netroufli ani ti nejlepší výrobci. Takže kůže byla jedinou volbou. První návštěva pana Knytla a dalších odborníků z Archy 90 byla jen jednou z mnoha, které museli v Oxfordu i se svým počítačovým vybavením vykonat. Nepřipadalo v úvahu, aby byl Kodex Bodley zapůjčen do Prahy. Každá návštěva a styk s originálem mohly trvat jen dvě hodiny a během té doby bylo nutné posoudit a zjistit mnoho věcí. Kvalitu a tloušťku kůže, barevnost originálu porovnat s prvními nátisky na papír a později kůži, vysledovat chyby a švy i záplaty kůže leporela, které nezobrazila digitální kopie textu. „Digitalizovaný záznam kodexu poskytla Oxfordská knihovna, neboť nám nebylo dovoleno s knihou nějak manipulovat. Digitální záznam byl perfektní, dokázal vyrovnat i deformaci obrazu vzniklou jen pootevřením stránek leporela na maximum 120o, jak je dovoleno u všech historických tisků, nicméně nezachytil všechny detaily, například již zmíněné záplaty,“ vzpomíná Rudolf Kalovský.

JAK NAPODOBIT MISTRY

Koželuh pan Knytl rozhodl, že je schopen napodobit kůži bílých jelenů kůžemi z mladých herefordských černostrakatých býků ve věku do 18 měsíců, o váze kolem 650 až 700 kilogramů. Ale pořád zde byly hádanky, například jak vyčinit kůži, aby vydržela třeba k tisku? Co se stane s barvou, pokud se kůže ohne? „Naprosto největší absolutorium patří lidem z našich dílen, kteří vlastně každý díl kůže leporela museli ručně udělat přesně tak, jak je v originále. Tedy včetně záplat, švů, lepení a ohybů. I drobných poškození. Nedivím se, že tím jsou kurátoři Bodleyho knihovny úplně unešeni, je to prostě oslava řemesla,“ dodává Tomáš Žilinčár z nakladatelství Archa 90.

byci

CO NÁM MIXTÉKOVÉ SDĚLILI

Přílohou faksimile Codex Bodley je anglicky psaný text s českým překladem. Pokud vás zajímá, kdo rozluštil písmo Mixtéků, od nichž se ho učili Aztékové, není tu žádný příběh J. F. Champolliona a egyptských hieroglyfů, i když „písmo“ Mixtéků hieroglyfy připomíná, zvláště v části symbolické. Mixtécké písmo obsahuje i prvky fonetického písma, i když většinou jde o náznakové formy hieroglyfů To, že badatelé čtou z Codexu Bodley, vychází z prostého faktu, že Mixtékové prostě naučili Španěly svému písmu, ale to se týká většiny indiánských kultur. I Španělé ve snaze rozumět písmu svých poddaných zapisovali k jednotlivým znakům mixtéckého písma význam a obsah. Proto Codex Bodley umějí dnešní badatelé číst. To neznamená, že umíme rozluštit spojitosti. Bez zajímavosti není, že některé znaky starého písma jsou v Mexiku stále používány pro v této zemi tak oblíbená mystická sdělení. Codex Bodley je na rozdíl od dalších srovnatelných písemných památek velmi ucelený, začíná přibližně v 10. století a končí rokem 1521, tedy dobytím aztécké říše Hernando Cortésem. Ale vzbuzuje mnohé otázky. Proč se autoři rozhodli napsat na jeden dokument historii několika dynastií a popsat jejich život ze dvou různých hledisek. Jména osob jsou zde rozeznatelná podle znaků, takže je zde muž Osm Jaguárů nebo Dvanáct Deštů či Jedenáct Větrů. Podobné je to s místy a názvy měst. To mají obě strany kodexu společné. Ale kde leží tato místa je třeba dedukovat pomocí srovnávání s jinými texty, a dvojí pohled na historii na jednom dokumentu je při tom cenným vodítkem. Důvod, proč se autoři, mistři Codex Bodley, rozhodli pro jakési společné popisování událostí, je obsažen v závěru samotného textu, z něhož se dozvídáme, že rodiny Tilantongo, Teozacoalco, Achiulla a Chndua si byly před vpádem Španělů velmi blízké. Svou roli tu jistě hrála stálá hrozba aztécké říše, před vládem Španělů nesmírně silné, a nakonec i první zvěsti o španělské krutosti a nepřemožitelnosti.

Category: 2009 / 09

TEXT: MARTIN MYKISKA

K Chile se váže heroická historie střetů jihoamerických domorodců s bílými kolonisty. Ti narazili na mapučské šípy v nebojácné Araukánii. Po dvanácti hodinách vystupuji z autobusu v Temucu, panuje typické počasí jižního Chile.

Je šedivo a prší. Procházím uplakaně působícím městem a na tržišti se zeleninou zaznamenávám tváře odlišné od běžných kreolských chilských typů. U trhovkyň převažují široké obličeje mapučských žen. Stejně jako tváře indiánek z Bolívie či Peru i tyto působí neproniknutelně a tvrdě. Na hlavách mají barevné šátky a oděny jsou v širokých sukních. Brzy odjíždím příměstským autobusem na venkov a pak procházím po blátivé cestě kultivovanou krajinou s roztroušenými prostými dřevěnými domky. Přepychem neoplývá žádný. Jdu k domku paní Irene Wueche, na kterou jsem dostal tip. Irene Wueche je známou propagátorkou mapučské kultury. Pozemek poznávám snadno, na zahradě trčí z trávy několik soch mapučských bohů. A za nimi stojí zvláštní stavba, tradiční dům Mapučů zvaný ruka. Hrubá dřevěná stavba obdélníkového půdorysu se střechou z trávy.

HEROICKÁ HISTORIE

Mapučové, nazývaní také Araukáni, původně žili kromě chilského území i v argentinské části Patagonie. Přestože toto etnikum není zdaleka tak známé jako peruánští Kečuové nebo bolivijští Ajmarové, byli Mapučové mnohem bojovnější, či lépe řečeno mnohem úspěšnější. Mapučové byli jedni z mála jihoamerických indiánů schopni vzdorovat i říši Inků. Mapučtí bojovníci incký postup na jih opakovaně zastavili a Inkové proti nim dokonce museli opevnit hranici, kterou byla řeka Maule. Mapučský úspěch byl o to zajímavější, že na rozdíl od precizně organizovaných Inků nikdy nevytvořili pevnou státní strukturu, vždy žili ve volných svazcích velkých rodin, těšili se osobní svobodě a praktikovali zřízení, které bychom mohli nazvat přímou demokracií. V rámci komunit volili jednotlivé náčelníky – lonko. Pouze za válečného stavu se Mapučové podřizovali zvolenému „válečnému náčelníkovi“, zvanému v jejich jazyce toqui, nositel sekery. Díky bojovnosti a efektivní organizaci v dobách ohrožení Mapučové úspěšně vzdorovali i Španělům po celých tři sta let kolonizace. Španělé sice zprvu nějaké území dobyli, jenže Mapučům se ho podařilo vybojovat zpět. Trvalo dvě stě let, než bylo opět možné na některých částech jejich teritorií spatřit bílého muže. Hranice mezi světem Mapučů a světem bílých se na dlouhou dobu ustálila na řece Bío-Bío. Toto dlouhé období, označované trochu zavádějícím pojmem válka o Araukánii, ovšem neznamenalo permanentní nepřátelství, nýbrž i mírová období a obchodní styky. Teprve po vzniku Chilské republiky vyvolal nárůst bělošské populace opět hlad po mapučské zemi. Válka o Araukánii vstoupila do poslední fáze. Na konci 19. století se Chile rychle rozrostlo o území na severu i na jihu. Nejprve na severu vyhrálo takzvanou pacifickou válku s Bolívií a Peru o ledková pole. Díky této válce Chile disponovalo kvalitně vycvičenou a moderně vybavenou armádou, které už Mapučové nebyli schopni vzdorovat. Navíc právě do této doby spadá krátký příběh francouzského dobrodruha Orelie-Antoina de Tounens, který sám sebe vyhlásil samozvaným králem Araukánie a začal přesvědčovat všechny Mapuče, aby se k němu přidali. Chilané v rámci „pacifikace Araukánie“ zakročili a mapučská území postupně, ale s konečnou platností absorbovali ve prospěch Republiky Chile. Během tohoto procesu klesla mapučská půlmilionová populace v důsledku útisku, hladomorů a nemocí o celý řád. Ve stejné době bylo zničeno tradiční společenské uspořádání Mapučů, pro které byly dokonce po vzoru USA vytvořeny indiánské rezervace. I proto postupem času mnoho indiánů migrovalo do velkých měst včetně Santiaga, kde dodnes tvoří početné skupiny. Nespokojenost s vlastním osudem existuje v mapučské populaci dodnes. Chilská vláda sice nedávno povolila například vyučování mapučského jazyka mapudungun a zařazení kapitol z jejich dějin do škol v mapučské domovské oblasti kolem města Temuco, nicméně Mapučové ztratili většinu půdy a na venkově přežívají jako chudí zemědělci. Jejich individualismus, zděděný po předcích, jim brání vytvářet dostatečně velká zemědělská družstva, aby obstála v konkurenci modernějších farem. Za prezidenta Eduardo Frei Montalvy byla Mapučům v rámci agrární reformy dokonce vrácena nějaká půda, ale za vlády Augusta Pinocheta ji museli povinně prodat zpět bohatým. Aktuální hrozbou je velkokapacitní kácení lesů nadnárodními společnostmi na území, které Mapučové považují stále za své. Skryté napětí trvá a doposud se vždy našli mladí radikálnější členové společnosti, kteří pochodeň nesouhlasu se stavem věcí nesou dál. Neřešený historický konflikt tak doutná až do současnosti. Mapučů je v současnosti kolem milionu, polovina z nich žije ve městě Temuco a jeho okolí.

V TRADIČNÍ RUCE

Paní Irene mne zavedla rovnou do ruky a začala rozdělávat oheň. Uvnitř nebylo prakticky nic, prý mohu na hliněné podlaze klidně přespat. Za 35 dolarů. Ekoturistika dělá s cenami divy. Nejdřív tedy musím paní domácí upozornit, že zase tolik o spaní v ruce na zemi nestojím, takto mohu spát kdekoliv jinde. Paní se nakonec spokojila s částkou pět tisíc chilských pesos (necelých deset dolarů). V této ceně je ovšem zahrnuto i to hlavní, proč jsem zde: povídání si o Mapučích. Jako první se dozvídám, že k paní Irene jezdí každoročně turisté, hlavně ze Skandinávie, a v rámci ekologického projektu se učí sázet mrkev a další zeleninu na zahrádce, sekat trávu a vykonávat další různé zemědělské práce. Turisté jsou prý z kontaktu s přírodou nadšeni, dobíjejí si tím energii. K tomu se ozdravují zdejší prostou, ekologickou domácí stravou. Když jsem mapučské ženě vysvětlil, že v mé rodné evropské zemi není práce na zahrádce zatím žádnou neobvyklou a exotickou činností, nevěřícně kroutila hlavou a brala to jako další mé výmysly v rámci smlouvání ceny. Skandinávci na konci svého ozdravného pobytu zhlédnou šamanské představení v duchu mapučských svátků, třeba oslav mapučského nového roku, který slaví Mapučové 23. nebo 24. června, tedy o půl roku dříve než zbytek světa. Svátky doprovázejí obřady, tanec, zpěv, společné jídlo a dokonce dárky. Vše pod širým nebem. V mapučském světě jsou šamani stále uznávanými autoritami, například léčí nemocné, k čemuž vedle nadpřirozených sil používají i rozsáhlé znalosti místních léčivých bylin. Mapučští šamani jsou výhradně ženy, zvané machi, úlohou mužů je buď pracovat doma v hospodářství, nebo odjíždět za prací do větších měst. Irene zavzpomínala na své mládí, kdy měli její lidé všeho dost, protože vše získávali prací. Vůbec nepotřebovali peníze, dokud se pohybovali jen uvnitř mapučských komunit. Dnes už to možné není. V domech svítí elektřinou, rádi používají moderní vymoženosti jako jsou televize a rádio, potřebují cestovat do města a vůbec největším problémem z toho všeho je nedostatek peněz na to, aby mohli svým dětem zajistit vzdělání. A to je drahá a hlavně dlouhodobá záležitost. Irene ještě pamatuje, že když byla malá, všude kolem převažovaly lesy. Ale ve 20. a 30. letech přišli bílí muži, kteří tu začali vyrábět dřevěné uhlí. Místní lidé tehdy měli půdy dostatek, tak ji bělochům ochotně přenechávali. Za největší problém současných Mapučů pak paní Irene vidí to, že jsou strašně nejednotní.

mapucove

JAK PŘIŠLI NA SVĚT

„Na dně moře žil veliký had zvaný Kai Kai. Vládl vodám a poručil jim, aby zaplavily zemi. Na vrcholech hor žil jiný veliký had Ten Ten, stejně mocný jako Kai Kai. Ten Ten nařídil Mapučům, aby rychle vylezli na hory. Mnoho Mapučů při cestě do hor zemřelo a ve vodě se proměnili v ryby. Mapučové, kteří pokračovali vzhůru, nesli na hlavách džbány, které je chránily před deštěm i sluncem. Mapučové vykřikli: Kai Kai Kai! a odpověděli: Ten Ten Ten. A přinášeli obětiny tak dlouho, dokud voda neopadla. Ti, kteří přežili, pak sešli z hor dolů a znovu obydleli zem. Takovým způsobem se zrodili Mapučové.“ Tolik mapučská legenda. Jak to bylo doopravdy, není dosud jasné, protože původ Mapučů se dodnes nepodařilo jednoznačně doložit. Někteří vědci například přišli s tím, že mapučský jazyk mapudungun je příbuzný rodině penutianských jazyků ze Severní Ameriky. Jiná skupina řadí mapudungun do rodiny andských jazyků a ještě jiní vědci uvažují o vztahu Mapučů s mayským etnikem. Nedávné výzkumy DNA Mapučů dokonce odhalily dávné spojení mapučských předků s obyvateli Polynésie. Ne že by odtamtud Mapučové přímo pocházeli, ale lze usuzovat, že s nimi byli třeba ve styku. Zajímavé také je, že jedno z nejstarších archeologických nalezišť obou Amerik – Monte Verde – leží na mapučském území. Přímá spojitost kultury z Monte Verde s Mapuči ale dosud prokázána nebyla.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V místech, kde se dnes procházíte po širokých göteborských bulvárech, kde vychutnáváte atmosféru bezpočtu kaváren a kde uskakujete z cesty typickým modrým tramvajím, se před čtyřmi sty lety rozprostíraly nekonečné bažiny a mokřady.

Který blázen by tu stavěl město? Sám král Gustav II. Adolf. A měl k tomu pádné důvody. Přestože byli švédští Vikingové ve středověku postrachem Baltu, tak v novověku si museli jejich potomci přístup k jižnímu pobřeží poloostrova tvrdě vybojovat. Území na jihu dnešního Švédska, a tedy prakticky veškerý obchod se západem Evropy, totiž ještě na začátku 17. století kontrolovali Dánové. Když však i poslední zbytky švédské suverenity na pobřeží – obchodní městečko Nya Lödöse a pevnost Älvsborg – padly do rukou Dánů, uchýlil se král Gustav II. Adolf k překvapivému kroku. Pevnost Älvsborg za obrovské peníze od nepřátel odkoupil a v roce 1619 vydal příkaz k rychlé výstavě silně opevněného města při ústí řeky Göty. Výstavba města na území plném mokřadů se zdála být nerealizovatelná. Král se však obrátil na ty, kteří jsou ve stavění na vodě nepřekonatelnými mistry – na Holanďany. Nepřátelé byli stále nedaleko, a tak nebyl čas na nějaké urbanistické kotrmelce. Holandští stavitelé proto použili osvědčené plány, podle nichž nedávno vystavěli Batavii (dnešní Jakartu) na Jávě. Za dva roky vyrostlo na vysušených bažinách město křižované vodními kanály a širokými ulicemi. Dostalo jméno Göteborg a díky svým silným zdem s řadou dělových bastionů, třem mohutným pevnostem a širokému obrannému kanálu patřilo mezi nejopevněnější města té doby.

ZVÍTĚZIL OBCHOD

Výhodná poloha Göteborgu okamžitě přilákala za jeho bezpečné hradby stovky kupců. Město tak bylo od počátku velmi kosmopolitní – vždyť v první městské radě zasedalo deset Holanďanů, sedm Švédů a jeden Skot. Po urovnání vztahů mezi Švédy a Dány v roce 1660 už nic nebránilo tomu, aby se z Göteborgu stalo největší obchodní centrum a brzy i druhé největší město Švédského království. Významně tomu přispělo i založení Východoindické společnosti v roce 1731, díky níž se skandinávské město rozzářilo pestrými barvami a provonělo exotickým kořením. V budově společnosti byla aukční síň, která měla nevídané privilegium – všechno zboží dovezené z Dálného východu švédskými loděmi muselo být prodáno právě zde. Východoindická společnost tak nesmírně bohatla a její představitelé si nechávali stavět velkolepá sídla na hlavních ulicích. Dodnes jsou na některých fasádách patrny dálnovýchodní motivy, v nichž se na svých cestách obchodníci zhlédli. Právě architektura 18. století dává tvář centru města, starších památek je tu pomálu. Většina staveb z göteborských počátků byla totiž dřevěná, a tak je nejstarší zachovalou budovou Kronhuset z let 1642-54, kde byl korunován Karel X. Gustav, později zde bylo vojenské skladiště a dnes je tu luxusní obchodní centrum. Turisté také většinou nevynechají návštěvu nedalekého náměstí Gustava Adolfa s budovou trestního soudu z roku 1672 a samozřejmě ani starou budovu Východoindické společnosti, která dnes poskytuje prostor expozicím Městského muzea.

mesto

VŘELÝ JIH SEVERU

Srdce Göteborgu lemované širokým kanálem a obehnané mnoha parky je na první pohled úžasně otevřené. Tento dojem znásobují jak široké a závratně dlouhé bulváry, tak i poměrně nezvyklá – na skandinávské poměry – vstřícnost jeho obyvatel. Říká se, že Göteborg je jediné švédské město, kde vás lidé občas osloví jako první. Možná je to národnostně bohatým původem města, možná je to tím, že Göteborčané žijí přeci jen jižněji, než chladní Stockholmané. Svou roli však jistě hraje i přítomnost největší švédské univerzity a skoro padesáti tisíc studentů. Obrovské množství studentů lačných po vzdělání se musí někam vměstnat, a proto je město plné stovek kaváren a hospůdek s neopakovatelnou atmosférou. Tou se nakonec může pochlubit celý půlmilionový Göteborg. I přes svou fantastickou polohu na břehu moře, obklopen kouzelnými ostrůvky (v létě plnými opalujících se Švédek), není vyhlášenou turistickou lokalitou, a tak je tempo města pozvolné až klidné. Ulicemi ladně proplouvají tramvaje, jejichž modrá barva připomíná vodu, na níž je město vystavěno. Voda je v Göteborgu živlem nepřehlédnutelným – linek lodních trajektů je tu více než těch autobusových. Symbolem Göteborgu je pak samotný Poseidon, shlížející na centrum na náměstí Götaplatsen. Důkazem přívětivé atmosféry města je pak to, že se tu usazují Švédové z jiných koutů země (dokonce i ze Stockholmu), kteří Göteborgem původně pouze projížděli, využívajíce jej jako bránu do Evropy.

Categories: 2009 / 09, 2009 / 10

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Ve slumech hlavního města indického státu Západní Bengálsko žijí více než tři miliony těch nejchudších obyvatel planety. Žijí, nebo živoří? A obklopí jednou slumy i váš dům? Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a přebíral staré špinavé igeliťáky. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku.

Igelit potřeboval na vyspravení protékající střechy chatrče. Pokynul rukou a pozval mě, abych se u něj „doma“ schoval před deštěm. Jméno Rádža bazaru, největšího kalkatského slumu, znamená v překladu Králův trh. Odkud vzala ta neidentifikovatelná změť chatrčí a smetišť tak poeticky absurdní jméno? Kdo je tím králem a kde stojí jeho palác? To nikdo netuší. Když jsem sem přišel poprvé, měl jsem pocit, jako bych dostal klackem do hlavy. A to jsem po měsících putování křížem krážem Indií propadl iluzi, že už mě tahle země nemá čím překvapit. Kalkata si vysloužila řadu nelichotivých titulů: nejšpinavější a nejpřelidněnější město světa, umírající metropole, indické peklo. Už to dávno neplatí. Spousta věcí se tu změnila k lepšímu a řada velkoměst třetího světa je na tom dnes hůř. Mediální obraz Kalkaty jako apokalyptické metropole hladu a nemocí má ale silný život. O obyvatelích zdejších slumů si můžete přečíst třeba jímavý román Dominique Lapiérra Město radosti (City of Joy), podle něhož byl v roce 1992 natočen americký film s hvězdným Patrickem Swayzem v hlavní roli. Producentům filmu se prý indická realita nezdála dost příšerná. Podle návrhů hollywoodských architektů proto za hlavním kalkatským nádražím Howrah vyrostly rozsáhlé kulisy chudinské kolonie, v nichž se pak celý film natáčel. Po odjezdu filmařů a komparsistů se do nich nastěhovali autentičtí chudáci. Nezasvěcenému návštěvníkovi může jako filmová kulisa připadat i Králův trh. Bludiště igelitových přístřešků jako kdyby tu stálo teprve od včerejška. Chatrče připomínají nomádské stany, které jejich kočovní obyvatelé ráno strhnou a vydají se na své pouti zase někam dál. Jenže slum tu stojí už třicet let a jeho obyvatelé nemají kam jinam jít. Mají tady své sousedy, své obchůdky a čajovny, svého holiče i svou opravnu rikš. Jsou zde doma. Tady, v přízračném městě ve městě, připomínajícím postapokalyptickou sci-fi.

ŠPINAVÁ CHÁTRA?

Favela, barrio, kampung, bidonville, shanty town, looban… Slumy mají ve světě různá jména a různé podoby. V Bangkoku jsou to čtvrti úhledných dřevěných chatek na kůlech nad řekou s barevnou televizí a ledničkou. V Riu de Janeiro tvoří slumy několikapatrové krabice z betonu. V Káhiře se stal slum z bývalého pohřebiště, kde živí obývají honosné hrobky. V Nairobi musejí obyvatelé slumu neustále hlídat oblohu před „létajícím záchodem“. Soused si prostě uleví do igelitky, roztočí ji nad hlavou a hodí co nejdál. Na Králově trhu se chodí na záchod do stoky, která je všem na očích. Možná i proto obyvatelé okolních bohatších čtvrtí zdejší chudáky tak nenávidějí. „Proč fotíš tuhle špinavou chátru?!“ rozčiluje se chlapík v bělostné košili, když se snažím zvěčnit Ašókova nejmladšího synka. Pokouší se udržet ve vzduchu papírového draka, třepotajícího se ve větru. A zatímco drak na špagátu trhaně plachtí nad vodami stoky, chlapík v bělostné košili na mne anglicky křičí, že určitě chci svými fotkami udělat jeho zemi špatné jméno. Indie má se slumy závažný „imidž problém“. Ale proč vlastně? Podle OSN charakterizuje slum ilegalita staveb, nedostatek životního prostoru, absence pitné vody, toalet a likvidace odpadu. Stejné životní podmínky panovaly v evropských a amerických městech ještě relativně nedávno. Stačí připomenout pražské dělnické kolonie nebo současné romské osady na Slovensku. V podmínkách slumů prý na Západě dodnes žije 55 milionů lidí. Gándhího vlast navíc za nic nemůže. Králův trh a desítky dalších kalkatských slumů je částečně dědictvím politiky anglických kolonizátorů, částečně produktem bouřlivých politických událostí, které se ve dvacátém století přes město přehnaly. Po rozdělení britského koloniálního impéria v roce 1947 zaplavila Kalkatu vlna hinduistických uprchlíků ze sousedního muslimského Východního Pákistánu. Druhá lidská řeka dorazila do města v roce 1971, kdy se po krvavé válce z Východního Pákistánu zrodil dnešní nezávislý stát Bangladéš. Třetí uprchlická vlna trvá dodnes – do Kalkaty se derou neúrodou ožebračení bezzemci ze sousedních přelidněných indických států Bihár a Urísa. Přicházejí sem za falešnou vidinou filmových snů, za bohatstvím a štěstím městských lidí. Ze snů se probouzejí v chatrčích na břehu stoky. Na jednoduché konstrukci z klacků jsou navěšeny kusy igelitu. Za monzunového deště připomíná taková bouda potápějící se loď. Chatrče „bohatších“ kryje plech z rozvinutých a rozklepaných sudů. Uvnitř je jediná místnost, kterou obývají celé rozvětvené rodiny. Za východu slunce, když ranní chlad probudí spáče, zaplní Králův trh temné hučení benzinových vařičů, na kterých si lidé připravují čaj s mlékem. Většině obyvatel slumů však nahrazují sporák ohníčky z doutnajících odpadků, jejichž štiplavý dým vyplňuje vzduch.

milionari

CHUDÁCI SE DĚLÍ

Slumy v nás asociují přelidnění, bídu, kriminalitu, alkoholismus, vysokou dětskou úmrtnost, negramotnost a nemoci. To všechno je pravda. Naprostá většina obyvatel si ale slum vybrala dobrovolně – město jim zaručuje stálejší a vyšší příjmy, než by měli na venkově. Najdou tu řadu zaměstnání od třídění odpadu přes malé dílničky na výrobu všeho možného až po pouliční prodej. Podle některých studií jsou slumy velmi důležitou součástí „oficiální“ ekonomiky rozvojových zemí. Ašók, který se živí taháním rikši, je na místní poměry docela boháč. Jeho chatrč se pyšní stěnami z odpadového dřeva, které připlavila stoka. „Vlastně není tak docela moje,“ vypráví mi lámanou angličtinou. „Patří zamindárovi, který si každý měsíc chodí pro nájem. 300 rupií za bydlení, 100 za elektřinu, pane.“ Projede mnou pocit viny. 400 rupií, to je asi dvě stě korun. Za cenu mé letenky do Kalkaty by Ašók mohl bydlet sedm let! „Zdá se mi, že ztrácím cenu, indickejm dědětem hlad stejně nezaženu,“ zpíval kdysi Vladimír Merta. A pak překvapeně zjišťuji, že Patrick Swayze měl nejspíš v tom přeslazeném americkém filmu o Kalkatě pravdu: na rozdíl od bohatců se totiž chudáci vždycky dělí. Ašókova rodina mi jako váženému hostu připravuje vařenou rýži se zeleninou a placky čapátí. Kolem se shlukují houfy smějících se dětí a sousedi zblízka i z dálky si nevěřícně přicházejí prohlédnout cizince, který zavítal na Králův bazar a neštítí se tu povečeřet. Kromě studu s tím mám i hygienický problém. Odkud je voda na čaj, který mi právě vaří? Stoka hned vedle chatrče obsahuje víc bakterií, než biologická zbraň… Mám urazit Ašókovu pohostinnost? Pak si ale vzpomenu na hydrant, kolem něhož se na ulici myly desítky lidí. Kapky vody zářily ve vycházejícím slunci jako drahokamy. I když jsou slumy vlastně ilegálními stavbami, kalkatská radnice toho za poslední léta pro jejich obyvatele mnoho udělala. Do některých chatrčí už dnes proudí elektřina, docházejí sem učitelé a lékaři. Jenže to pořád nestačí. Problém kalkatských slumů je mnohem větší, než aby si s ním sama poradila jakákoliv vláda světa. Sedíme a pijeme čaj, zatímco na igelitovou střechu nad našimi hlavami bubnuje monzunový déšť. A tak u na kost obnažené lidské bídy se mohu ubránit svým pocitům jen chlapáckým cynismem, nebo mesiášskou snahou spasit svět. Třetí možností terapie je práce. A tak když přestane pršet, chodím po Králově bazaru a fotím to Město radosti, abych o něm podal zprávu.

Category: 2009 / 09

Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé dobrovolně motali v džungli uprostřed noci a navíc v dešti?“ ptám se tmy vedle sebe. Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: „Jasně, že není!“…

Cítím, že se tma usmívá a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. „Půjdeme!“ zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku. Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků… Stoupám po úzké rozbahněné pěšině v gumácích po výzkumníkovi, kterého jsem nikdy neviděl, a nevím, zda jsem mokrý více od potu nebo od deště. Pokaždé, když si musím utřít nos nebo mě skolí záchvat kašle, se v duchu proklínám, proč někde v suchém ateliéru nefotím krásné dívky. Pár metrů přede mnou kráčí divná postava v pršiplášti, osvětlená mdlým světlem čelovky. Občas se zastaví a otáčí podivnou železnou konstrukcí, jako by chtěla rozhrnout černou hradbu džungle. Vyčerpán dvoudenní cestou a horečkou se tak každým dalším krokem filipínskou džunglí propadám do vlastního světa stínů a zvuků. Ze změti prapodivných myšlenek mě vytrhne zatahání za ruku. „Slyšel jsi to? Teď… zase… Tos musel slyšet!“ sundá si postava kapuci a promění se v mladou zooložku. „Mili, já tě blbě slyším. Víš přece, že mám zalehlé obě uši!“ „No jo, ale tos přece musel slyšet. To je tvoje první nártouní volání!“ usmívá se Mili a já v té chvíli přesně nevím, jestli si ze mne nedělá blázny. „Jsi unavenej, nebo se podíváme ještě na hřeben?“ kopne doktorka do mé mužské ješitnosti. „Néé, v pohodě, ještě můžeme pokračovat!“ lžu jí i sám sobě. Následuji ji nočním pralesem a nechám si odkrývat tajemství telemetrického sledování nártounů filipínských. „Tady je signál silnější… teď slábne… tady, tady to bude. To bude čtyřka. Určitě!“ mluví už spíš sama k sobě. Jak zapisuje údaje z „džípíesky“ do rozmoklého notesu, mění se mi pomalu obraz trochu nesmělé holky ze severních Čech, se kterou jsem se prvně potkal před pár měsíci v jedné děčínské kavárně, v terénního vědce zcela propadlého svému výzkumu. Když mě pak znovu nechává na stezce daleko za sebou, říkám si v duchu: „Vidíš, vole. Třeba se ti tu před objektivem rodí nová Jane Goodallová.“

NÁRTOUNÍ PEKLO

V listopadu loňského roku jsem se prvně setkal s Mili, tehdy to pro mne vlastně ještě byla RNDr. Milada Petrů, abychom domluvili mou návštěvu filipínského ostrova Bohol. V první polovině roku 2009 se zde pod názvem Tarsius uskutečnil projekt na ochranu a výzkum nártouna filipínského. Celý výzkum probíhal v rezervaci Philippine Tarsier and Wildlife Sanctuary poblíž města Corella. In situ projekt (výzkum druhu v jeho původním prostředí) byl zaměřený na telemetrické sledování nártounů pomocí miniaturních vysílaček, vokalizaci (nahrávaní zvukových projevů nártounů) a ochranářsko osvětovou činnost. Malý hmyzožravý primát je ohrožený hlavně úbytkem svého přirozeného životního prostředí, jak se nejčastěji uvádí. Bohužel je ohrožen i svou roztomilostí. Malý tvor, velký asi jako dlaň, s drobnými přísavkovitými prstíky ze všeho nejvíc připomíná džunglového skřítka. Ideální domácí mazlíček. Pro mnoho lidí ideální doslova, protože vám uhyne dříve, než se stihne omrzet. Pro svou drobnost ideální pro černý obchod se zvířaty. Vždyť je tak snadné zavřít malého tvora třeba do kokosového ořechu… Většina takto pašovaných zvířat samozřejmě umírá už během přepravy za podmínek, které lze přát pouze tomu, kdo je tam zavřel. Nevím, jestli existuje nějaké nártouní nebe, ale já měl příležitost nahlédnout do nártouního pekla… Každý den se v pravidelném rytmu střídají čeští vědci a dobrovolníci v pozorování nártounů, ve dne i v noci. Většinou se potkávají pouze v dřevěném přístřešku, aby se společně najedli, prohodili pár slov a jedni šli spát a druzí do terénu. K příjemným rituálům takových chvil patří hrnek horkého čaje, někdy ochucený trochou filipínského rumu. Jí se místní strava, připravovaná na otevřeném ohni. Při vaření se střídáme, podle toho, kdo má zrovna volno. „Kam by ses chtěl ještě podívat?“ ptá se mě Mili, brečíc nad cibulí. „Chocolate Hills a Loboc.“ „Loboc se ti ale moc líbit nebude!“ „Já vím, ale chci to vidět!“ končím debatu nad pokusem o guláš. Druhý den sedíme na korbě náklaďáku na pytlích s cementem ještě s Lubošem Peškem, celosvětově uznávaným odborníkem na radio lokaci zvířat. Než stihneme vypít u stánku studené pivo, volá nás Milada do autobusu směr Loboc. Turistické centrum na řece nabízí projížďky lodí, všemožné aktivity a hlavně… NÁRTOUNY! Vše je zde ve znamení těchto drobných zvířátek. Kšiltovka s nártounem. Tričko s nártounem. Trenky s nártounem. Nártoun jako přívěsek. Nártoun jako… živý neživý tvor na stromku v květináči. Velké kulaté oči bez jiskry života, drobné tělíčko na větvi drží snad zázrakem, prsty zakončené bambulkou visí z větvě dolů. A zástupy turistů proudí a proudí… Lidé cpou své mobilní telefony do těsné blízkosti polomrtvých zvířátek, aby si vyfotili tvora, jehož duch džungle už dávno opustil.

JARDA A NOVÝ PŘÍRŮSTEK

V pralese je příšerné horko. Lezeme téměř po čtyřech hustou džunglí do prudkého svahu. Batoh s fotoaparáty se mi zachytává do podrostu a ztěžuje lezení. Na chvíli si sedneme a Mili zkouší sílu signálu z minivysílačky připevněné na krku nártouna, kterého jsem při včerejším pozorování pokřtil na Jardu. Luboš mi večer trochu nadával, že jim v tom dělám bordel, protože se sledovaná zvířata označují čísly. Jardovi to ale myslím nevadilo. „Už musí být někde hodně blízko“ šeptá Mili a ukazuje mi sílu signálu. Po deseti metrech nacházíme Jardu asi metr a půl nad zemí, ukrytého mezi listy. Sedáme si asi tři metry od něj, abychom s ním strávili nějaký čas. Zvíře si tak na člověka pomalu přivyká. Tomuto procesu se říká habituace. Jarda o nás velice dobře ví, přesto po pár desítkách minut usíná, což je znamení, že se i v naší přítomnosti cítí poměrně v bezpečí. Tiše si povídáme, když se pralesem ozve: „Miláááádááá! Miláááádááá!“. To volá Carlito z protějšího svahu. Je zdejším odborníkem na nártouny a v první fázi projektu pomáhal Mili s odchytem. „Co může chtít?“ V této chvíli je to stejně jedno, protože mu nemůžeme odpovědět, abychom Jardu nevyrušili. Po návratu na stanici zjišťujeme důvod. Carlitovi se podařilo odchytit dalšího nártouna. Zvířátko je schované v hadrovém pytlíku. Když ho Mili opatrně vyndává, vůbec nepřipomíná roztomilého skřítka. Cení řadu ostrých drobných zoubků. Myslím, že inspiroval mnoho filmařů při tvorbě hororů typu Critters nebo Gremlins. Když se nártoun trochu uklidní, připevňuje mu Luboš na krk miniaturní vysílačku, vyrobenou na zakázku speciálně pro tento projekt. Vysílačka nesmí sledované zvíře nijak omezovat a protože se jedná o drobného tvora, musí tomu odpovídat i velikost vysílače. Celý tým v té chvíli pracuje jako skupina skvěle sehraných chirurgů. Během několika minut je zvířátko zpátky v pytlíku, připravené vrátit se na svobodu. Celý proces návratu nártouna do džungle je zaznamenáván na kameru. Zvířátko vystrčí hlavu z pytlíku, v první chvíli jako by nevěřilo, že je zpět. Vyleze pomalu na kmen a otočí hlavou dvakrát dokola. Pak dvěma neuvěřitelně rychlými skoky zmizí v džungli.

skritci2

NÁRTOUNÍ MIMINO

Několik dní před mým příletem na Bohol se ve velké otevřené voliéře narodilo jedné nártouní samici mládě. Mili se podařilo získat pro mne povolení, abych v rámci celého projektu provedl fotografickou dokumentaci chování matky s mládětem. Protože jsou nártouni noční tvorové, ožívají těsně před setměním. V těch chvílích jsme za doprovodu Carlita hledali samici. Přes den se ukrývala v hustém listoví a šance na pořízení snímku byla minimální. Jako každé focení zvířat, bylo i toto hlavně o čekání. Zkroucený v nepřirozené poloze u stativu jsem doufal, že se mi alespoň na okamžik podaří zahlédnout mládě, které samice ukrývá mezi sebou a kmenem či větví stromu. Ona se ale většinou otočila zády a zmizela mezi listy. Tak jsem stejně jako včera a předevčírem sundal fotoaparát ze stativu, že ho uklidím, když na mě zasyčel Carlito. Prstem ukazoval někam do porostu, asi metr nad zem. Samice slezla po kmeni stromu i s mládětem. Proti všem pravidlům o focení se mi pak podařilo udělat „čtyřstovkou“ z ruky sérii snímků, dokumentujících způsob, jakým samice přenáší mládě. Druhý den ráno mi samice dovolila udělat ještě několik snímků za denního světla, než zmizela i s mládětem v koruně stromu. Na jedné z posledních cest do džungle jsme sledovali březí nártouní samičku. Neustále se nám ztrácela. Signál se každou chvíli měnil. Kus cesty jsme téměř po zadku sjeli sutí. Když jsme pronikli do hustého porostu, signál zesílil. Chvíli jsme chodili do kolečka. „Kde ta nána může bejt!“ lapal jsem v předklonu po dechu. A pak jsem ji uviděl. Seděla na zemi jen kousek ode mne a tím svým tlustým bříškem připomínala podborovák. Byl to po týdnu můj první nártoun, kterého jsem uviděl první. „Dobrý voko!“ pochválila mě Mili a sedli jsme si na mokrou zem. Pár dní po mém odjezdu se Nanynce (jak jsem si opět proti všem vědeckým zásadám samičku pojmenoval) narodilo mládě, které se mělo čile k světu. Měl jsem možnost v krátkém čase vidět mnoho ze života těchto úžasných tvorů. Snad jim i díky práci českých vědců svítá na lepší časy.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK

Jako stříbrný had se klikatí Zeravšan v širokém korytě mezi písečnými nánosy. Nad řekou se prostírají zelené, uměle zavlažované terasy. V dálce se tyčí vysoké hory pokryté věčným sněhem a ledem.

Jedeme kolem řeky po kamenité cestě, která však náhle začne prudce stoupat a zařezávat se do skály. Za přemostěnou strží pak vozovka šplhá na protější sráz k jedné z obdělávaných teras. Lumír s Lenkou jedou za mnou v naší expediční tatře, já na terénním motocyklu prozkoumávám terén. „Další most vypadá dobře!“ volám na kamaráda za volantem a dodávám: „Cesta je ale zatraceně úzká. Musíš si dát bacha!“ Obyvatelům v údolí horního Zeravšanu se podařilo odvážné dílo. Do skalních stěn kaňonu vytesali silnici, dobrých sto metrů nad tokem řeky. Nemohli ovšem tušit, že kromě jejich volských spřežení tudy jednou pojede nákladní auto. Lumír zastaví a já vyhrabu mezi nářadím skládací metr. Zjišťuji, že cesta je o dvacet centimetrů širší než rozteč vnějších disků kol. Sklopím levé zrcátko a Lumír jede krokem za mnou. Na straně řidiče obytná nástavba doslova „líže“ skálu. Jak dlouho to ještě půjde bez maléru? Mocně nás to táhne k ledovci, k pramenům řeky, která teče hluboko pod námi. Máme k němu ještě přes sto kilometrů a za sebou teprve necelou polovinu cesty tímto údolím. Jedu na motorce napřed, každou chvíli se ale zastavím a přesvědčuji se, jestli je s náklaďákem všechno v pořádku. Přitom pozoruji Lenku, která vystrčila hlavu střešním poklopem kabiny, aby mohla v kritických momentech řidiče varovat. Ze své „pozorovatelny“ dává příkazy Lumírovi, když hrozí náraz nástavby o skalní stěnu. Najednou zpozoruji něco, co oba nemohou vidět.

ODŘÍZNUTI OD CIVILIZACE

„Honem, přidej plyn!“ křičím rozčileně a divoce mávám. Teď zjišťuje i Lumír, že se mu propadá pravé zadní kolo. Krajnice se začala bortit. Nejdřív se řítí do řeky jen malá lavina kamení, pak se ale utrhne celá pravá část cesty. V poslední chvíli najede kolo znova na pevnou půdu. S úlevou si oddychnu. Hned za zádí auta chybí totiž dlouhý a skoro metr široký kus vozovky, jako by ho z ní vyrvala ruka obra. Oba vyskočí z kabiny a zírají na to nadělení. „Panebože, co teď?“ vyhrkne Lenka. Cestu zpět do civilizace máme odříznutou a tak radši mlčím. „Musí se vylámat kus boční skály. To je jediné řešení!“ navrhuje Lumír, jako bychom měli po ruce sbíječku a bednu dynamitu. „Jedem dál!“ rozhoduji. „Příští vesnice nemůže být daleko. Tam nám snad někdo pomůže.“ Po chvíli dorazíme k rozlehlé rovině nad řekou. Jaký je to kontrast proti okolní kamenné pustině: sytě zelená pole jsou protkaná zavodňovacími kanály, které rozvádějí vodu po celé obdělávané ploše. Rostou tu hlavně brambory. Za políčky prosvítá mezi topoly několik domků. Když k nim dojedeme, připadá nám to tam jako po vymření. Nikde ani človíčka. Chalupy z vepřovic mají tlustou jílovou vrstvu na plochých střechách. Ta nepropouští vodu, v zimě chrání před mrazem a v létě před vedrem. Na nich se suší rozprostřené meruňky a moruše. U domků je úhledně narovnáno dříví na topení. Kolem běhají slepice, kachny a husy se cachtají v potoce u cesty.

S KRUMPÁČEM NA SKÁLU

Jako první nás objeví několik dětí. Než však dorazíme na náves, seběhlo se na ní už nejméně dvacet lidí. Dívají se na nás, jako bychom spadli z jiné planety. „Kde najdu vašeho předsedu?“ ptám se. Jeden z vesničanů ukáže na staršího muže v černém chalátu – vatovaném dlouhém kabátu, který nosí Tádžikové v každé roční době. Na hlavě má ťubetějku, černou hranatou čepičku s bílým vyšíváním. Nohy mu vězí ve vysokých jezdeckých botách. Předseda se na nás dívá stejně přátelsky jako ostatní. Jakmile se však ode mne doví, že jsme poničili jejich příjezdovou cestu, ztuhne mu úsměv na tváři. To je pochopitelné, přerušilo se tím jediné spojení vesnice s okolním světem. Když rychle dodávám, že se ulomil jenom kus krajnice, nabude starý muž zase rovnováhy a obličej se mu rozjasní. Dává příkaz zapřáhnout koně a na vůz naložit nářadí. Mají s námi jít všichni muži z vesnice. Předseda cválá na svém vraníku v čele. Lenka zůstává, Lumír a já jedeme s ostatními na žebřiňáku k místu škody. Do kaňonu dorazíme za necelou hodinu. Fjodor Aleksandrovič, tak se jmenuje předseda, obhlíží poničenou cestu a tvrdí: „Není to tak zlé, jak jsem si myslel. Do večera bude všechno v pořádku.“ Nařizuje to, co navrhoval i Lumír, do skalní stěny se má vykutat zářez, ne ovšem pomocí sbíječky a dynamitu, ale krumpáči. Naštěstí se zvětralá hornina drolí a je možné ji docela dobře odkopávat. Všichni, včetně Fjodora Aleksandroviče, popadneme nářadí a pracujeme, až se z nás kouří. Je už tma, když padá dolů do vod Zeravšanu poslední lopata kamenné suti. Za svitu měsíce se vracíme do vsi. Z našeho auta přinesu dva kartony vodky a každému muži dám láhev. To je pro ně ta nejlepší odměna za těžkou práci. Vodka pálená ze pšenice je tady vzácnost. Nejbližší město je vzdálené dva dny na koni. Tam se prodává jen pod pultem a navíc je velmi drahá.

TÁDŽIK S RUSKÝM JMÉNEM

Lenka na návsi není, zůstal tam jen náš pes, kterého přivázala k jednomu z topolů. Od dětí se dozvídáme, že odešla s Tinou, předsedovou ženou. Fjodor Aleksandrovič nás zve k sobě domů. Tam Lenka pomáhá v kuchyni paní domu připravovat večeři z našich zásob. Konzervy jsou pro nás každodenní strava, pro rodinu Fjodora Aleksandroviče hotová hostina. Fjodor nás vyzve, abychom jim řekli něco o sobě a naší cestě. A tak hostitelům vyprávíme, že jsme na cestě napříč Ruskem už od začátku května a naše putování potrvá až do zimy, s cílem u Bajkalského jezera. Během hovoru mě napadne se předsedy zeptat, jak přišel ke svému typicky ruskému jménu. Je přece asijský Tádžik a ti nemají etnicky s Rusy nic společného. Stane se z toho dlouhé vyprávění, nejen o Fjodoru Aleksandroviči, ale i o ostatních vesničanech. Jejich cesta utrpení začala za druhé světové války. Rusové pracující na bavlníkových polích v údolí řeky Syrdarji museli na frontu a chyběly tam pracovní síly. Stalinské úřady násilím nahnali rolníky i z těch nejzapadlejších horských vesniček někdejší obrovské sovětské říše k nejbližší silnici a na nákladních autech je odvezli do rovin. Museli tam dřít na bavlníkových polích jako kdysi otroci v Americe. Návrat do horských domovů jim byl povolen až krátce před rozpadem Sovětského svazu. Na nucených pracích pro sověty dostal pak náš hostitel stejně jako jeho krajané své ruské jméno, protože to jeho původní nedokázali dozorci vyslovit. A tak byl otec ze dne na den přejmenován na Aleksandra a jeho syn na Fjodora Aleksandroviče, tedy Aleksandrova syna. Potom, co zavedl Gorbačov demokratické reformy, mohli se vyhnanci konečně vrátit do svých vesnic. Co tam ale našli, bylo k pláči. Práce celých generací byla zmařena, domky byly vydrancované a polorozpadlé, zavlažovací zařízení zničená, pole zarostlá křovím. Přesto tu všichni zůstali, i jejich děti a vnuci, kteří se narodili ve vyhnanství a nikdy předtím nevstoupili na půdu předků. Dali se s velkou energií do práce při obnově, a teď už zase země vypadá jako tenkrát, když ji museli opustit.

JAK ZA STARÝCH ČASŮ

Bohatou gestikulací se Fjodor Aleksandrovič omlouvá, že má pro hosty jenom jednu místnost. Neměli jsme vůbec v úmyslu ve vsi přenocovat, ale jeho nabídku musíme ze slušnosti přijmout, jinak to nejde. Ráno se rozhodneme, že u nich celý den pobudeme a pomůžeme Tině při práci. Náš návrh přijímá s nadšením a v doprovodu jejích tří vnuček jdeme s lopatami a motykami do pole. Děvčata mají na sobě totéž co babička: dlouhé, doma šité šaty, pestré šátky a na nohou gumáky. Všechny mají černé vlasy spletené do copů. Nejdřív pomáháme čistit zavodňovací příkopy, vyhazujeme z nich bahno a pak okopáváme brambory. To nám trvá celé dopoledne. Potom češeme meruňky, stromy jsou staré, zasadili je jistě už pradědové. Plody jsou sice malé, ale úžasně aromatické. Chutnají mnohem lépe než ty velké pěstěné, které se běžně prodávají v Evropě. Řada mohutných morušovníků zadržuje sesuv půdy z hor a brání tomu, aby byla z polí splavena ornice. Stromy jsou plné plodů, které vypadají jako ostružiny. Plodí tu dva druhy – bílé a černé moruše, oba stejně sladké.

tatra

ZNIČENI JÍDLEM

Večer se v kuchyni porcuje čerstvě poražené jehně a vaří se s rýží a drobně nakrájenou mrkví ve velkém kotli. Tohle tradiční jídlo se jmenuje plov. Připravuje se jen při zvláštní příležitosti a naše návštěva je taková událost. Plov je nemyslitelný bez lepjošek, velkých tlustých placek z pšeničné mouky. Placky jsou nejlepší ještě teplé. V hliněné peci, která vypadá jako homole cukru, už hoří oheň. Je to nejzvláštnější pec, jakou jsem kdy viděl. Oválným otvorem můžu nahlédnout dovnitř. Když dřevo dohoří, je tam velký žár. Lepjošky čekají připravené, láskyplně ozdobené špičatým dřívkem. Zbytek žhavých uhlíků se vyhrabe a placky se prudce připlácnou na horké vnitřní stěny. Dvířka pece se pak pečlivě uzavřou a utěsní. Za půl hodiny vidím, jak Tina stojí u pece a pozorně naslouchá. Náhle otvírá dvířka a placky vyndává – nebere je však ze stěn, ale ze dna pece. Tato tradiční pec funguje totiž „plně automaticky“. Jakmile jsou lepjošky upečené, odpadnou ze stěn samy. Hospodyně to slyší a může je hned vytáhnout. Plov se podává ve velké míse, na povrchu plave vrstva tuku. Jí se rukama a z prstů skapává mastnota zpátky do talíře. Chutná výborně, ale pro nás Evropany je takové jídlo příliš těžké. Výjimečně si dám i já na trávení skleničku vodky. Vstáváme se slepicemi, loučíme se s hostiteli a slibujeme, že se na zpáteční cestě od ledovce zastavíme. Kupředu však postupujeme jen zvolna, tentokrát to není vinou úzké vozovky, ale včerejší večeře. Znova a znova musíme zastavovat, jeden po druhém vyskakujeme a cestou stahujíce kalhoty mizíme co nejrychleji za nejbližším keřem. Tak tučné jídlo zkrátka každý nesnáší!

Category: 2009 / 09

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Dvakrát se vydaly římské legie ztrestat sebevědomí Markomanů. Během markomanských válek Římané rázovali Moravou a jejich stopy si můžete prohlédnout na Hradisku u Mušova, v Pasohlávkách nebo Mikulově.

První přesně datovanou událostí týkající se české kotliny však bylo tažení proti králi Marobudovi, který z nitra Boiohaema vládl obrovské, ale pro Římany nebezpečné říši. Boiohaemum, vlídná země v nitru Evropy nabízející vše, co jen člověk potřebuje k životu. Úrodnou půdu v povodích řek, nespočet zvěře v hlubokých lesích a hlavně neprostupné hory, od nichž nepřátelé raději odvrátí zrak. V této zemi se dobře dařilo Keltům i germánským Hermundurům. Sem také mířily tisíce Markomanů, ustupujících z dnešního Německa před rozpínajícím se římským impériem. V čele markomanských vojů stála osobnost, která by i v samotném Římě svými schopnostmi a vzděláním budila respekt, natož pak mezi barbarskými Germány – král Marobud. Výjimečnou osobnost z Marobuda udělali sami Římané. Bylo zvykem, že děti významných barbarských rodin získávaly vzdělání v Římě, což bylo politicky velmi prozíravé. Mladí velmožové se totiž po mnoha letech strávených v impériu stávali více Římany než příslušníky svého kmene, a byli loajálními zástupci říše v klientských územích (území pod kontrolou říše). Podobný osud Římané určili i Marobudovi. Na dvoře císaře Augusta, kam přišel nejspíše jako rukojmí mezi lety 25 a 20 před naším letopočtem, se mu dostalo vzdělání, na jaké měli nárok jen ti nejvýznamnější aristokraté. Naučil se rozumět literatuře, politice, obchodu a umění krásnému i válečnému. Po deseti až patnácti letech u císařova dvora se tak k Markomanům vrací mladý a sebevědomý muž mohutné postavy a s nesmírným rozhledem.

POCHOD DO ČECH

Dnes už nevíme, zda se Marobud stal králem Markomanů na výslovné přání císaře Augusta, či si získal své soukmenovce přirozenou autoritou. Jisté však je, že když římští vojáci pod vedením Drusa stále častěji operovali daleko za hranicemi Rýna, byl to právě Marobud, kdo zavelel k přesunu svého kmene na východ do bezpečí. Někdy mezi lety 9 a 6 př. n. l. se ve středním Pomohaní (podle novějších verzí v Polabí a v Posálí) dala do pohybu obrovská masa lidí, zvířat a nákladu. Přestože na cestu nevyrazili úplně všichni Markomani, táhla se jejich kolona do délky několika kilometrů. Po mnoha týdnech kmen vstoupil do české kotliny, v níž Marobud viděl bezpečnou a pohostinnou zemi, dostatečně vzdálenou od římských jednotek. Horská pásma sice před nimi skýtala prvotřídní ochranu, ovšem k životu příliš nelákala. Například o Šumavě (Silva Hercynia) v prvním století našeho letopočtu se zmiňuje historik Tacitus jako o krajině tak divoké a strašlivé, že jen velká láska jejích obyvatel je k ní váže. Marobudův lid se proto začal usazovat v povodí Ohře, Labe a Vltavy, hlavně však ve středních, jižních a východních Čechách, přičemž se navzájem postupně asimiloval se starousedlíky z řad posledních Hermundurů a Keltů. V následujících několika letech se naplno projevily diplomatické schopnosti, které si Marobud osvojil v Římě. Ať už dohodami či pohrůžkami dokázal k nově vznikající říši připojit také sousední germánské kmeny. K Marobudovi se přidali slezští Lugiové, braniborští Semnonové, Langobardi z dolního toku Labe, Sibinové z dolního Poodří, Gótové od daleké Visly a snad i část mocných Kvádů. Srdce celé obrovské říše zatím bohužel nedokážeme blíže lokalizovat, předpokládá se ale, že Marobudův dvůr ležel v samém nitru Čech, kdesi mezi Kladnem a Kolínem.

PŘÍLIŠ SILNÁ ŘÍŠE

Potom, co Marobud odvedl svůj lid do bezpečí před římským nebezpečím na západě, tak už za několik let svého vladaření představoval pro Římany velkou hrozbu on sám. Za hranicemi Dunaje se tím totiž na přelomu letopočtu takřka zničehonic objevila obrovská germánská říše, v jejímž čele stál vzdělaný a schopný (a v očích Římanů všehoschopný) velmož. Marobud se totiž vymykal všem představám o barbarském panovníkovi – dokázal vytvořit fungující systém správních orgánů, potlačil vnitřní odpor šlechty a hlavně – zorganizoval stálé vojsko, vycvičené podle římských zvyklostí. Právě to však dráždilo císaře Augusta nejvíce. Stálá armáda byla u Germánů jevem ojedinělým a ta Marobudova byla podle historika Marca Velleia Patercula úctyhodná – v Boiohaemu bylo k akci připraveno 70 tisíc pěších a 4 tisíce jízdních bojovníků. Jelikož bojeschopní muži zpravidla představovali asi čtvrtinu tehdejší populace, tak můžeme předpokládat, že se na přelomu letopočtu v české kotlině nacházelo 300 tisíc až půl milionu obyvatel. Takové množství dobře organizovaných lidí nedaleko dunajských břehů na jedné straně vzbouzelo u Římanů pocit nejistoty, na straně druhé však představovalo fantasticky lačný trh. Marobud zřídil v blízkosti svého dvora obchodní centrum, kam se sjížděly karavany římských kupců s artiklem všech vůní i barev, odkud se pak kupecké družiny dostávaly dále na sever. Díky drahocennému zboží ale moc Marobuda i jeho říše ještě více vzrůstaly.

ŘÍMSKÉ KLEŠTĚ

Ačkoli Marobud zřejmě ani nepomyslel na to, že by svou říši rozšiřoval i jižním směrem za dunajské břehy, přesto Řím s touto možností počítal. U břehů hraničního veletoku se rozprostíralo norické království, které již sice bylo pod římskou kontrolou, ale nebyla zde ještě zřízena provincie. Bylo potřeba moc Noriku i dalších území hraničících s Marobudovou říší výrazně upevnit. Do Čech za Marobudem pravděpodobně nejprve vyrazilo poselstvo ve snaze uskutečnit Augustův plán diplomatickou cestou, protože vojenské tažení by bylo nesmírně nákladné. Teprve po neúspěchu vyjednavačů se v roce 6 našeho letopočtu daly do pohybu samotné legie. Římští stratégové nechtěli ponechat nic náhodě a rozhodli se zaútočit na Marobudovu říši ze dvou směrů – ze západu a z jihovýchodu. Germánského krále by tak sevřeli do kleští v samém srdci jeho země. Tažení se podle Cornelia Tacita mělo zúčastnit celkem dvanáct legií. Pět jich mělo tvořit západní křídlo, sedm pak křídlo jihovýchodní. Množství legií se ale zdá být nadnesené (Římská říše za Augusta disponovala osmadvaceti legiemi), protože jejich přesunem ze stálých táborů by se oslabily hranice císařství. „Tacitus tím chtěl pouze zdůraznit mohutnost armády, která postupovala do Čech,“ soudí historik Eduard Droberjar v knize Marobud a jeho říše. „Velmi pravděpodobně byly použity pouze pomocné sbory těchto legií.“ I tak ale mířila na Marobuda dvě silná vojska, zčásti tvořená i pomocnými germánskými jednotkami.

ČESKÁ PROVINCIE NA DOHLED?

Západní sbor se dal na pochod z Mogontiaca (Mohuče) a v jeho čele stanul místodržící provincie Germánie Lucius Sentius Saturninus. Jihovýchodnímu sboru pak velel samotný Tiberius Claudius Nero, budoucí císař. Základnu měl v Carnuntu západně od Bratislavy, odkud mělo vojsko vyrazit podél řeky Moravy, Podyjím a dále k Českomoravské vrchovině. Dodnes neznáme přesné odpovědi na otázky, zda a jak hluboko na naše území římská vojska během tažení proti Marobudovi pronikla. Marcus Velleius Paterculus ve svých Dějinách píše, že se caesar (Tiberius) dostal do vzdálenosti pouhých pěti denních pochodů (tedy asi 150 kilometrů) od prvních nepřátel. Podobně daleko od nepřítele byl podle Velleia se svým vojskem také Saturninus, a tak se mohlo stát, že obě armády na území Čech a Moravy vstoupit mohly, a že ke spojení obou kontingentů a tedy i vytvoření obrovského vojska zbývalo jen několik málo dní. Velleiova slova lze však opět chápat jako nadnesenou oslavu císařových činů než jako přesný pramen. Oněch pět denních pochodů od nepřátel navíc mohlo znamenat pět pochodů od hranic Marobudovy říše, nikoliv od jejího centra. Proto se dnes někteří historici přiklánějí k názoru, že výprava proti Marobudovi zůstala pouze ve fázi příprav. Není ale příliš těžké domyslet, co by nastalo, pokud by se tažení uskutečnilo a dokončilo. Římské vojsko by po spojení bylo prakticky neporazitelné a brzy by přinutilo Marobuda kapitulovat. Jak ale říká Balázs Komoróczy z Archeologického ústavu AV Brno, tak z dobytého území by Římané provincii určitě nevytvořili: „Rozhodně v roce 6 po Kr. Římané neměli ani na to, aby trvale k říši připojili nějaké 50-90 kilometrů široké pásmo podél Rýna. Tok Dunaje ani neovládali, takže ani v případě nějakého vítězství nemohla být o teritoriální expanzi řeč.“ Nakonec se však stejně odehrálo něco, co Marobudovu říši zachránilo. Povstala Panonie. Tiberius měl velké vítězství nad Markomany, díky němuž by jej opěvoval celý Řím, téměř v hrsti. Přesto se však musel obrátit a pospíchat do Panonie. Povstalci využili nepřítomnosti právě těch legií, které tvořily součást Tiberiova sboru. Římané se dostali do velmi svízelné situace – Marobud totiž mohl zavelet k útoku na týl ustupující Tiberiovy armády, která by se pak sama dostala do sevření mezi Germány a vzbouřené Panony (ilyrské kmeny). Mnoho barbarských králů by takové příležitosti zřejmě využilo, nikoliv však Marobud. Během svého působení v Římě získal nejen povědomí o obrovské moci impéria (a jeho jisté a zdrcující odplatě), ale osvojil si i značnou prozíravost.

PROBLEMATICKÉ PŘÁTELSTVÍ

Opatrnost byla zřejmá na obou stranách, a tak zatímco část legií pod velením Valeria Messaly spěchala potlačit povstání, Tiberius jednal s Marobudem o uzavření mírové dohody. V roce 6 našeho letopočtu tak vznikla římsko-markomanská smlouva, která uznávala Marobuda za krále a přítele národa římského, jehož říše je na Římu nezávislá. Součástí smlouvy byla nejspíše také veledůležitá úmluva, podle níž se nesmí ani Marobud, ani Řím zapojovat do válek, které povede jedna ze stran s nějakou stranou třetí. To bylo výhodné zejména pro Řím, protože nyní měl jistotu, že když se vzbouří horkokrevní Germáni za hranicí Rýna, Marobud jim nepomůže. Markomanský král na oplátku získal velké množství vzácných darů, kterými se jej Řím snažil ještě více zavázat. Přátelství s Římem na takové úrovni bylo pro Marobudovu říši nesporně výhodné. Zajistila si tak do několika dalších let nedotknutelnost ze strany nejmocnějšího evropského státního útvaru a značně prosperovala z ještě mohutnějších obchodních toků. Ovšem pro jiné germánské kmeny byl Marobud zrádce, který se paktuje s nepřítelem. Byl mužem, který pohrdl vlastní germánskou krví jen pro pocit pochybného bezpečí a dočasného blahobytu. Marobud byl totiž velmi brzy postaven před těžkou volbu. VYHNANSTVÍ V roce 9 povstal v Germánii cheruský kníže Arminius, a jak Germáni, tak i Římané čekali, jak se k vyhrocené situaci postaví Marobud. Markomanský král se ale zachoval zcela podle zásad smlouvy a Arminiovi na pomoc nepřispěchal. Cheruský kníže však v krvavé bitvě v Teutoburském lese římské vojsko rozdrtil a jako důkaz své moci poslal Marobudovi hlavu poraženého vojevůdce nepřátel – místodržícího Germánie Publia Quinctilia Vara. Marobud nechal Varovu hlavu poslat do Říma a ani další Arminiovy nabídky ke spojenectví nevyslyšel. Nejspíše udělal dobře, protože hněv Říma z porážky byl obrovský a v následujících desetiletích se stal Arminius štvanou zvěří. Některé germánské kmeny, například Semnonové či Langobardi, však v Arminiovi viděli krále sjednotitele a Marobudovu říši opouštěli. Konflikt mezi oběma germánskými velmoži vyvrcholil v roce 17, kdy se jejich vojska utkala. Marobud z bitvy odchází jako poražený, jeho říše je okleštěna o další kmeny. O dva roky později Marobudovo sídlo dobývá mladý gótský šlechtic Katvalda a Marobud se na Tiberiovo pozvání uchyluje do exilu v Ravenně. Zde žil v přepychu dalších 18 let a už jen zdálky pozoroval, jak se jeho dříve obrovská říše proměnila v trosky.

Category: 2009 / 09

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Když v roce 1974 vyslal astronom Frank Drake z obřího vysílače tříminutové rádiové poselství do hlubin vesmíru, strhla se vlna nevole. Vysílač v observatoři Arecibo v Portoriku totiž případným mimozemským civilizacím nabídl řadu binárních pulzů, které znázorňovaly DNA, sluneční soustavu, atomová čísla biogenních prvků a nákres lidské postavy.

Okamžitě se vyrojily obavy o bezpečnost našeho světa – co když budou mít mimozemšťané nepřátelské úmysly a vydají se Zemi zotročit? Nehazardujeme příliš, když do vesmíru vysíláme zprávy o naší existenci? Poselství míří rychlostí světla k mlhovině M13 v souhvězdí Herkula, kam dorazí asi za 25 tisíc let. Stejnou dobu by trvalo, než bychom se na Zemi zaradovali z případné odpovědi. Už dva roky před Arecibo message se Frank Drake podílel na projektu sond Pioneer 10 a 11. Obě nesly do prostoru informace o svých stvořitelích, kterým by měly rozumět i mimozemské inteligence. Z pozlacených hliníkových destiček o rozměrech 15 x 23 centimetrů se tak případný nálezce dozví o podobě lidí, o složení sluneční soustavy a poloze Slunce v Mléčné dráze. Obě sondy jsou už miliardy kilometrů daleko, ovšem naděje (či riziko), že je zaregistruje nějaká inteligentní bytost, je pramalá. Pioneer 10 se k nejbližší hvězdě Aldebaran dostane za dva miliony let, Pioneer 11 se nepřiblíží k žádné hvězdě v příštích čtyřech milionech let. Design pioneerské zprávy o autorech sondy měla na starosti Linda Saganová. Její manžel Carl spolu s Frankem Drakem a Jonem Lombergem už za několik let zapracovali na dalším poselství cizím světům. Ke startu se totiž připravovaly sondy Voyager, které měly namířeno k vnějším planetám naší soustavy a pak dále do vesmíru. Digitální média byla ještě hudbou budoucnosti, a tak Drake použil jako nosič pozlacený měděný analogový kotouč, jehož součástí byla i jehla a návod, jak zařízení použít. Sondy Voyager I a II na svou pouť vyrazily v roce 1977 a už o čtyři roky později prolétly kolem Saturnu. Nyní už obě sondy sluneční soustavu opustily, přičemž Voyager I je nejvzdálenějším lidským výtvorem ve vesmíru. Předpokládejme, že by jej zaregistrovala cizí civilizace. Po kratším studiu by jistě mimozemští inženýři zjistili, že měděný kotouč v pozlacené hliníkové krabici obsahuje zprávu z daleké planety. Pokud by rozluštili návod a kotouč by přehráli, vytryskl by před nimi gejzír pestrosti pozemského života, který by mohli vnímat z fotografií a zvuků. Aby například cizí bytosti poznali, že fotografie nejsou jen změtí barev, ale že nesou informace o konkrétních tvorech, tak disk obsahuje i obrázky s lidskými siluetami a údaji o jejich velikosti. Z nahrávky také promlouvá sám člověk – cizí inteligenci zdraví pětapadesáti jazyky. Český pozdrav zní: Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší! Aby zjihlí mimozemšťané dokázali původ sondy lépe lokalizovat, tak disk obsahuje také schéma naší Galaxie i sluneční soustavy a nakonec i lidské DNA. „Je to dar z malého, vzdáleného světa, projev našeho vědění, myšlení i cítění. Pokoušíme se přečkat náš čas, možná budeme dále žít v tom vašem,“ zní vzkaz amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Pravděpodobnost, že se aspoň jeden z Voyagerů dostane do rukou či chapadel cizích bytostí je malá. Je však téměř jisté, že pokud budou mimozemšťané natolik vyspělí, aby sondy nalezli a zachytili, tak naše poselství i rozluští. Kotouč se zprávou o lidech by měl v kosmu přetrvat nejméně miliardu let, než se rozpadne vlivem kosmického záření. Je tedy možné, že mimozemšťané budou dumat o našem poselství v době, kdy už po nás na Zemi nebude ani památky.

Category: 2009 / 09

TEXT: ALEŠ HORÁČEK

Socialistické Československo se tvářilo, že hazardní hry neexistují. Hráčský pud měli lidé ukájet při losování Sazky, na které dohlížel soudruh Talíř. Na utajených místech se zatím scházely desítky hráčů a házely na stůl sázky převyšující průměrné platy.

Proniknout do světa valchařů, zvláštní skupiny hazardních hráčů, není nijak jednoduché. Je to svět sám pro sebe s vlastním slovníkem, který tak skvěle rezonuje v podání Richarda Müllera v písničce Srdce jako kníže Rohan. Však také text napsal Michal Horáček, v osmnácti letech nejmladší bankéř v historii pražské valchy. Také jen díky jemu, respektive díky tomu, co odhalil v rozhovoru s Ladislavem Vereckým pro knihu Kdo víc vsadí, ten víc bere, je možné dozvědět se o tomto fenoménu něco víc.

SPALOVAČ A STAREJ VRBA

Co to vůbec je, valcha? Dá se říct, že souborný název pro hazardní karetní hry, které hrají hráči proti banku. Narozdíl od komerčních karetních her, jako jsou žolíky, poker nebo whist, se valcha hraje ve velkých skupinách, organizovaně a pravidelně. Na valše se hraje gotes, macao nebo kočka, zdaleka nejúspěšnější je ale teta. Za socialismu se hrálo na různých místech. V zadních lokálech vytipovaných hospod, na stadionu Viktorky Žižkov nebo na tenisových kurtech Sparty na Letné. Nejčastěji si ale valcha pronajímala byt od takzvaného kobery. Banka mu za to platila padesát, později sto korun za hodinu. Další příjem měl kobera z prodeje občerstvení – deset korun za kafe nebo jiný nápoj, dvacet za tlačenku a utopence. Za noc si kobera přišel na šestnáct osmnáct set a kdyby tehdy neexistovala pracovní povinnost, měl na měsíc vyděláno. Jedním z nejpozoruhodnějších koberů byl Spalovač. Pracoval ve strašnickém krematoriu a bydlel ve vlhkém 1+KK na Malé Straně. Čtyřicet valchařů, vesměs silných kuřáků, obsadilo jediný pokoj, kde v kuchyňském koutě za závěsem spala na desce podložené otlučenými cihlami Spalovačova neduživá, věčně ukašlaná dcerka. Před půl pátou valcha musela skončit, protože Spalovač odcházel do krematoria na šichtu. Stát se koberou ale nebylo jednoduché. Pokud to šlo, banky je vybíraly z hráčů, kteří na valše přišli o peníze. Bylo totiž v zájmu celého systému, aby se obehraní hráči zase co nejdříve zmohli a zapojili do hry. Valchaři tvořili pestrou sociální škálu. Velice často mezi nimi byli pasáci, veksláci, vedoucí masen a zelenin, nebo květináři z olšanských hřbitovů, kteří dokázali květiny pro nebožtíky prodat i několikrát. Byli tu ale i redaktoři, inženýři, chirurgové a další. Mezi valchaře patřil například fotbalista Ladislav Vízek, tenista Vladislav Šavrda, klávesista Olympiku Miroslav Berka, ale i vysoce postavení komunisté jako šéf Statistického úřadu ing. Švagr. Hodně valchařů bylo mezi uhlíři. Patřila mezi ně i legendární figura pražské valchy „starej Vrba“. V zemi, kde se platy pohybovaly okolo dvou třech tisíc korun, dokázal za noc vyhrát sedmdesát tisíc, nebo také padesát tisíc prohrát. Většinou však vyhrával. Hotovost nosil v krabici od bot a výhry doma přesypával do krabice od televize. Ten si musel žít, pomyslí si asi každý při představě obrovské krabice plné peněz. Omyl. Pro valchaře byly peníze především žetony do hry. Peníze, které by utratili, by byly pro valchu ztracené. Starej Vrba bydlel s rodinou ve dvoupokojovém bytě na Smíchově. V jedné místnosti se hrála teta, ve druhé byly kromě zmíněné nadité krabice už jen pryčny, na kterých celá rodina spala. Paní Vrbová dostávala peníze jen na to nejnutnější. Ne proto, že by byl její manžel skrblík, ale proto, že to byl hráč. Pro skalní valchaře to bylo typické. Michal Horáček vzpomíná na svého valchařského guru Hanse Riedra, známého jako Kožíšek. Ten měl rovněž ve dvoupokojovém bytě jen postel a skříň a u stropu jedinou žárovku. Když chtěl rozsvítit v sousední místnosti, musel žárovku vyšroubovat a přendat. Přitom to byl elitní černý bookmaker a bankéř, který vydělával velké peníze. Michalu Horáčkovi prý hrozně vynadal, když si za vyhrané peníze koupil na tehdejší poměry luxusní fiat coupé 1300 SL. Z pohledu valchařů šlo o ztracené peníze, které poškodily celý valchařský průmysl – nehrálo se pak tak vysoko. Hráčský pud byl zkrátka často silnější než vidina zisku. Zvlášť u patologických hráčů, kterým valchaři říkali pacienti. Ti hráli i tehdy, když bylo jasné, že nemůžou vyhrát skoro nic. Michal Horáček to demonstroval na historce z kavárny U Nováků, kde se pozdě večer hrála teta. Hráči byli při čekání na pozdní hodinu tak netrpěliví, že kývli i na zdánlivě absurdní návrh. Valchař známý jako Karel Zelenina jim zatím nabídl tetu takzvaně do ruky, kdy hráči nemůžou vyhrát víc, než je reálně v banku. V tomto případě to znamenalo dvě koruny, hřeben a zrcátko. S tímto žalostným počátečním bankem je Karel Zelenina nakonec obehrál o pět tisíc korun.

valcha

ŠŤÁRY

Policie kupodivu valchaře nechávala až na výjimky na pokoji. Od počátku šedesátých let ostatně ani nebylo trestné hrát karty o peníze. Ještě podle trestního zákona z roku 1950 hrozila za hraní hazardních her pokuta 12 500 Kčs nebo až měsíc vězení. Při reformě právního řádu po přijetí socialistické ústavy však byl tento zákon nahrazen jiným zákonem, který již přestupek „hazardní hry“ neupravoval. Trest tak hrozil leda za to, že hráči z výher neodváděli daně. Přesto byli valchaři opatrní. Dalo by se říct, že to měli v sobě zakódováno dlouhými lety vývoje – na valchu se chodilo dokonce i za heydrichiády, kdy za porušení zákazu vycházení hrozila smrt. Valchy se musely obejít bez hlasitých výkřiků a na ulici stála hlídka, takzvaný šlepr, aby včas upozornila na policejní šťáru. Šťáry ale nebyly nijak časté. Například Michal Horáček zažil jen jednu: „Zrovna odbila druhá hodina ranní a v koberově bytě se tísnilo čtyřicet lidí. Šlepr nám dal echo, a tak policajti nezajistili skoro žádné peníze. Stačili jsme je nacpat do duté aluminiové protézy valchaře, jemuž se říkalo Kulhavý ďábel.“ Při hře byly zcela normální finty, které by laik směle označil za podvod. Například podlož – přisunout při výhře ke svému vkladu nenápadně další peníze, aby banka vyplatila větší výhru. Valchaři tomu ale říkají proces. A ten je legitimní. Je na bankéři, aby si podlož ohlídal. Jako legitimní proces popisuje Michal Horáček i vlastní zkušenost, kdy do sebe dva smluvení hráči strčili, převrhli na karty sklenici s čajem, v nastalém zmatku mu podstrčili balíček s cinknutými, tedy označenými kartami, a obehráli ho. S procesy zkrátka musel valchař počítat a byla jen jeho věc, když je takzvaně schrupnul. Spolehnout se mohl jen na chábra, parťáka, se kterým na valše spolupracoval. Podrazit chábra, to byl na valše největší hřích. Se třemi chábry z valchy ostatně Michal Horáček nakonec po pádu socialismu založil v roce 1990 sázkovou kancelář Fortuna.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

V létě obletěly svět zprávy o krvavých etnických nepokojích v západní Číně. Smutný příběh kulturní genocidy v Tibetu zná asi každý. Kdo ale slyšel o tragédii muslimského národa Ujgurů? Město Kašgar leží doslova na konci světa.

Ze tří stran ho obklopuje pákistánská, tádžická a kyrgyzská hranice, ze čtvrté strany jeho klid střeží rozpálené písky pouště Taklamakan. Kdysi to bývala nejdůležitější oáza na Hedvábné stezce. Čínští kupci tu zboží překládali z velbloudů na koně a osly a vydávali se na nebezpečnou cestu přes průsmyky Pamíru a Ťan-šanu a dále na západ až do Říma. Do Kašgaru jsem poprvé přijel v létě 1998 ze severu. Tehdy to obnášelo dvoudenní jízdu autobusem z města Urumči, ležícího na trati z Pekingu do Kazachstánu. Centrum muslimské kultury Ujgurů mně naprosto uchvátilo. Ve staré čtvrti to vypadalo jako v dobách největší slávy Hedvábné stezky. Rozkládal se tu nepřehledný labyrint uliček, tvořených nízkými domky z nepálené hlíny. V pitoreskních zákoutích jsem potkával ženy v závojích, v křivolakých průchodech se vyhýbal povozům s nákladem datlí, taženým hýkajícími oslíky, na bazarech smlouval s bradatými muži v tradičních čtverhranných čapkách. Přízračnou atmosféru zašlých časů Střední Asie doplňovaly dílničky zlatníků a kožešníků. Přímo na ulici jste mohli sledovat při práci kováře, vyrábějícího zahnuté nože nebo čajové konvice. V pekárně hnětla skupinka mužů těsto na velké kulaté chleby. Hned vedle se rozložil prodavač skopových kebabů, jejichž omamná vůně se linula všude kolem. Ujgurští staříci je zapíjeli zeleným čajem se skořicí a hřebíčkem. Pětkrát denně se modlili ve velké mešitě Id Kah, kterou si zde muslimové vystavěli už v roce 1442. „Naše odrůda islámu je velmi mírumilovná,“ říkal učitel Rázim, se kterým jsem se seznámil v čajovně. „Toleranci nás naučila kulturní výměna se Západem, trvající mnoho století, ke které přispěla Hedvábná stezka…“

ETNICKÉ ZAPLAVENÍ

Podruhé jsem do Kašgaru přijel v létě 2003 z jihu přes hory po pákistánské karákóramské dálnici. Ale i severní cesta z Urumčí se už v té době změnila k nepoznání. Odlehlost, která Kašgar po staletí chránila před vlivem okolního světa, ukončila moderní železniční trať, kterou Číňané dostavěli v roce 1999. Její pražce se staly posledními hřebíky do rakve centra Hedvábné stezky. „Staré město? Podle průvodce tu mělo být, ale skoro jsem ho nenašel,“ vyprávěl kluk z Ameriky, se kterým jsem se seznámil v hotelu. Hned za svítání jsem vyrazil do ulic. Tam, kde jsem před pěti lety popíjel čaj s ujgurskými staříky, nebylo nic. Starobylá zákoutí kolem mešity Id Kah zmizela. Na místě bazarů zůstala jen holá pláň, na které čínští dělníci hloubili základy pro železobetonové armatury. Bagry, připomínající dinosaury, si na okraji pláně razily cestu troskami hliněných domků. Posedávající skupinky bradatých mužů tiše sledovaly, jak jim město mizí před očima. Starý pán se chaoticky toulal po hromadách suti a jeho prsty si přehazovaly korálky modlitebního růžence. Opodál jsem spatřil billboardy s kresbami „Nového Kašgaru“. Široké bulváry, administrativní budovy ze skla a oceli, zářící nákupní centra… Ale co mi na té počítačové animaci moderního světa připadá zvláštní? Až po chvíli si všimnu, že na všech obrázcích se procházejí Číňani. Pro Ujgury už prostě v Kašgaru není místo. Jasně to naznačuje i zdejší socha Maa, údajně největší v celé Číně. Dvacetimetrový potentát symbolicky kyne rukou kamsi do dáli, jako kdyby říkal: „Zmizte!“ V evropských dějinách se některé národy pokoušely navzájem vyhladit. Peking volí odlišnou taktiku – etnické zaplavení a změnu národnostní struktury. Stejně jako do Tibetu míří i do Ujgurska miliony Chanů (etnických Číňanů). Nové nádraží v Kašgaru chrlí každý den další imigranty, které sem ze všech koutů „Říše Středu“ přitahují ekonomické výhody. V roce 1945 tvořili Číňani v Ujgursku jen 5,5 % obyvatel. Dnes jich tu je už polovina populace. Ujgurové se tak stávají menšinou ve své vlastní zemi. Vetřelci ovládli státní správu, obsadili byznys, uchvátili pracovní místa. Z původních obyvatel se stávají občané druhé kategorie, kterým zůstávají vyhrazena snad jen tradiční řemesla.

kasgar

CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI

Buldozery dnes rachotí nejen v Kašgaru, ale i v Korle, Kuče, Aksú, Turfanu, Hotanu a dalších ujgurských městech. Scénář je vždy stejný. Úřady označí starou část města za zdravotně závadnou. Mluví o modernizaci, o riziku zemětřesení a o tom, že vládě jde jen o dobro občanů. Pak vyjedou bagry. Ujgurové jsou vystěhováni do paneláků na periferii. Po staletí byli zvyklí žít v jednopatrových domcích. „Nad námi je jen Alláh,“ říkali. Teď nad nimi budou žít cizí lidé. Přesídlení rozvrátí sousedské vztahy, které se v malých uličkách tvořily po staletí. Byty v nových domech v centru dostanou šikmoocí imigranti, kteří tak původním obyvatelům kradou jejich města. Asanací okolí mešity Id Kah ale tragédie Kašgaru nekončí. Podle zpráv z letošního léta se buldozery zakously i do zbytku tradiční hliněné čtvrti. Vše „staré“ musí zmizet, aby to Ujgurům nepřipomínalo, že tu původně žili oni, a ne Číňani. Podle Pekingu je kulturní genocida prevencí proti případným separatistickým snahám Ujgurů v budoucnu. Kdo ztratí svou minulost, ztratil i budoucnost. Přepsání historie pokračuje vymazáním paměti. Původní místní názvy mění úřady na čínské. Z kašgarské řeky Tumen se tak stala řeka Donghu. V červenci podepsaly desítky světových archeologů a historiků umění petici čínské vládě. Požadují, aby se bourání Kašgaru zastavilo. Ujgurové v exilu se snaží starou čtvrť protlačit na seznam památek UNESCO. Jenže za pár měsíců už nebude co chránit. Dva tisíce let staré srdce Hedvábné stezky rozdrtí pásy čínských buldozerů na prach. V Sin–ťiangu dnes probíhá stejná genocida jako v Tibetu. Svět o ní neví, nebo spíš nechce vědět. Západu nejsou Ujgurové sympatičtí už proto, že jsou muslimové. A navíc jim chybí charismatický vůdce typu dalajlamy.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: PAVLA SMETANOVÁ

Bratři Durrellové ve svých knihách nezapomenutelně vylíčili Korfu. My jsme ostrov prozkoumali, abychom se o nich dozvěděli více. Jako detektivové jsme nahlíželi do třináctých komnat. Objevili jsme místa zapomenutá, obrostlá psím vínem, nostalgicky krásná.

Dojem to musel být opravdu silný. Na Korfu prožili necelých pět let svého mládí, ale ve vzpomínkách se k němu vraceli celý život. Řeč je o Geraldu a Lawrenci Durrellových. Mladší ze slavných bratří, Gerald, zvaný také Gerry, se proslavil jako nadšený zoolog a popularizátor ochrany přírody. Knihy začal psát na popud svého bratra, známého britského romanopisce a básníka. Vedly ho k tomu opravdu praktické pohnutky. Potřeboval z něčeho financovat svou vlastní zoologickou zahradu. Za svým snem o vlastní zoo si šel od dětství. Jeho prvním slovem údajně bylo „zoo“ a první dětské vzpomínky se vztahovaly ke slimákovi v Indii, kde se v roce 1925 narodil. V domě na Korfu jako dítě realizoval své první zoologické pokusy. Z pokoje pro hosty si vytvořil pracovnu, kde našly útočiště biologické exempláře, sesbírané na chlapeckých výpravách. Jeho vášeň zasahovala i do chodu domácnosti, třeba když před domem pitval želvu ve stadiu rozkladu nebo když Lawrence nakopl osel. Vřelý vztah k přírodě ovlivnil i jeho výuku. Soukromí učitelé ho učili zeměpis vskutku originálně. Na pláži, kde se učebními pomůckami staly větvičky a mušle. Několik let, která na ostrově prožil, humorně popsal ve své nejpopulárnější knize O mé rodině a jiné zvířeně. Zatímco Lawrence spolu se svou první ženou Nancy byli už na Korfu zabydlení, Gerald sem připlul s maminkou a dalšími dvěma sourozenci v roce 1935. „Před námi ležela čokoládově hnědá šmouha země, zachumlaná do mlhy, bylo to Korfu. . .“ To byl první Gerryho dojem z ostrova. Asi to nebyla láska na první pohled, o to víc se ale časem prohloubila. Roky na ostrově prožil v několika různých domech, přičemž každému z nich symbolicky věnoval jednu část své populární knihy. Lawrence tu mezitím napsal své první tři romány a oddával se bohémskému způsobu života. Druhá světová válka ale udělala tlustou čáru za Gerryho idylickým dětstvím. Po pěti letech se rodina vrátila zpět do Londýna. Jediný Lawrence zůstal a utekl do Egypta po dobytí Řecka nacisty.

ŘECKÉ PRÁZDNINY

V roce 1967 se Gerald Durrell, už jako známá osobnost, na svůj milovaný ostrov vrátil, aby zde natočil částečně hraný a částečně dokumentární film pro BBC s názvem Zahrada bohů. Ve filmu měl hrát on sám, jeho ctěný profesor Theodor Stefanidis a nějaký řecký chlapec, který by vystupoval jako jeho kmotřenec. Gerald potřeboval malého Řeka hovořícího anglicky, aby se s ním domluvil. I přes to, že ve svých knihách popisuje, jak si povídal s místními venkovany, jeho řečtina se omezovala hlavně na objednávání jídla a pití v tavernách. Tehdy se seznámil s ředitelem Korfské organizace cestovního ruchu Ioannisem Damaskinosem, který mimo jiné působil jako tehdejší dánský honorární konzul. Protože byl vychováván ve dvou jazycích – angličtině a řečtině – a kromě lásky k ostrovu sdílel také lásku k vínu a ouzu, s Gerrym si okamžitě padli do noty. Slovo dalo slovo a Gerry si od Ioannise vyžádal povolení, aby ve filmu mohl hrát jeho čtrnáctiletý syn Andreas, který stejně jako otec angličtinu ovládal. Ioannis souhlasil a malý Andreas byl naprosto nadšen náplní svých tehdejších prázdnin. Celý film je převážně svědectvím o tom, jak Korfu vypadalo v šedesátých letech. Na ostrově tehdy jezdilo jen několik aut, jinak se lidé dopravovali na oslech, koňskými povozy či sporadicky fungujícími autobusy. Nikde ani známky po velkých hotelových komplexech. Nedotčená příroda a nádherné pláže. Gerald s profesorem Stefanidisem procházejí olivovými háji, zkoumají brouky, kobylky a ptáky, koupou se v moři a Andreas běhá za nimi.

ZAŠLÉ VZPOMÍNKY

Tím chlapcem ve filmu je můj nynější manžel a otec mých dětí. Musím přiznat, že jsem se do něj zamilovala po zhlédnutí zmiňovaného dokumentu. V tu chvíli jsem si říkala, že bych jednou chtěla mít tak roztomile vypadající děti. Tohle přání se mi splnilo beze zbytku. Poslední vzpomínku na Gerryho má můj muž z roku 1987, kdy jeho tatínek už byl přes deset let po smrti, a on byl pozván na večírek do nádherného domu Charise Bogdanose na východním pobřeží, kde seděla honosná společnost v čele s Geraldem. Ten vypadal staře a nemocně a o svého „kmotřence“ nejevil zájem. Společnost mu dělala karafa vína a krabička cigaret na starožitném dubovém stole. Na svou lásku k vínu také Gerald o několik let později zemřel. Ačkoli Korfu bratři Durrellové proslavili, místní o nich moc nevědí a ani se nesnaží tento potenciál obchodně vytěžit. Dodnes se sjíždějí k Lawrencovu domu jeho věrní obdivovatelé a čtenáři s nadějí, že zde najdou muzeum či alespoň zmínku o jeho životě. Turistická taverna s pár fotografiemi Lawrence a několika okopírovanými výstřižky z novin na stěnách interiéru asi srdce fanoušků neuspokojí. Na ostrově sice působí škola pojmenovaná po obou bratrech, pořádající kurzy pro studenty z celého světa, má však problémy s financováním. Řecké úřady ani korfské politické organizace nepřikládají těmto významným spisovatelům potřebnou důležitost a školu nijak nepodporují. Před dvěma lety se zakladateli a řediteli podařilo přesvědčit korfského starostu, aby po bratrech Durrellech byl pojmenován park ve středu hlavního města. To byl první, ale zároveň zatím i poslední úspěch školy na řeckém území.

zahrada2

DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ

Udělala jsem ze sebe „durrellovského detektiva“ a pátrala po místech, kde slavní bratři žili. Kromě Lawrencovy bílé vily jsem hledala i domy spojené s Geraldem. Zklamání přišlo rychle. Buď byly zavřené, nebo na prodej. O třetí vile mi navíc všichni „durrellofilové“ tvrdili, že se k ní nedá dostat. To byla výzva. Spolu s manželem jsme se rozhodli tomu přijít na kloub. Můj muž Andreas tvrdil, že si ji dobře pamatuje z dětství, ale bylo zřejmé, že po čtyřiceti letech se leccos změnilo. Jezdili jsme na motorce sem a tam, až jsme objevili zpustle vypadající zamčenou bránu. Přelezli jsme ji a vydali se cestičkou mezi cypřiši a olivovníky do kopce. Zrezivělé varování „Pozor zlý pes“ nám moc strachu nenahánělo, neboť všechno nasvědčovalo tomu, že zde už dlouho nebyla jediná živá bytost. O to větší bylo naše překvapení, když jsme přelezli další plot. Vyřítili se na nás za hlasitého štěkotu tři velicí psi. Nejdřív jsme se dali na ústup, ale po chvilce se Andreas se psy spřátelil a mohli jsme dál pokračovat v tajné prohlídce. Ano! Je to ona! Spatřila jsem kostelík, o kterém se Gerry zmiňuje ve své knížce. Za chvilku jsme objevili i dům, zchátralý a zpustlý, obrostlý plevelem a psím vínem. Téměř nebyl vidět. Na první pohled bylo patrné, že zde, kromě zvířat, která sem asi pravidelně někdo chodí krmit, už dlouho nikdo nebydlí. „Krasavice po sedmdesáti letech…,“ pomyslela jsem si s trochou nostalgie, chytla za ruku muže, který zde prožil část svého dětství a pomalu se s ním vydala na cestu zpět.

Category: 2009 / 09

TEXT A FOTO: ROSTISLAV J. PECH

Vzpomínám si na jeden zážitek z dětství. Jako dítko narozené za husákovského socialismu jsem byl o prázdninách u Liptovské Mary na Slovensku. V jakési pojízdné sezonní herně na pláži jsem poprvé uviděl primitivní výherní hrací automat.

Forbes. Ačkoli to bylo zakázané, vhodil jsem do přístroje jednu korunu československou. A vyhrál třináct jejích sestřiček. Ještě hodně dlouho jsem pak marně snil, že opět někde potkám tu kouzelnou skříňku. A sním dodnes.

DVA KONKURENTI

Když vyslovíte „hrací automaty“ a „Amerika“, okamžitě vás napadne Las Vegas. Pokud místo slova Amerika doplníte Čechy, odpověď zní – Semily. Toto malé město v Libereckém kraji je kolébkou výroby hracích, přesněji výherních hracích automatů. Je zajímavé, že v Semilech sídlili hned dva vynálezci a výrobci této zábavy. Jako první ve městě, a tím i v Čechách, vyrobil svůj automat truhlář Josef Mach, mimo jiné i výrobce křížů a oltářů a dřevěných liter pro tiskárny. Svůj výrobek si také sám provozoval. K tomu mu byla v roce 1926 udělena licence, spadající mezi obory „kočovné a žebravé“. Nezůstalo u jednoho automatu, a tak si mohli návštěvníci okolních hospod zahrát na přístroji typu „Forma“ nebo „Xylotyp“. Jak je vidět, zakázky pro polygrafii, hlavní náplň továrny, patrně ovlivnily i jejich pojmenování. Pozoruhodnější je druhý muž. Také Josef a také ze Semil. Josef Ohio Vaněk. Tento podnikatel měl již ve svých třiceti letech přezdívku „forbesový král“. Podobně jako jeho konkurent se v mládí vyučil truhlářem, přesněji výrobcem rakví. Dovednosti se mu později hodily v sestavování jeho automatu. Zdá se, že výroba a provozování výherních automatů byly tehdy považovány za slušné řemeslo. Nekazily dobrou pověst rakváři ani dodavateli kostelních oltářů. Práce na rakvích Vaňka nenaplňovala, a tak raději prodával noviny nebo vykupoval kůže po okolních vesnicích. Na začátku první světové války, teprve ve svých šestnácti letech, koupil od místního knihkupce velké množství cigaretových dutinek. V dobách válečných byl všeobecný nedostatek čehokoli, včetně tabáku. Josef Vaněk začal plnit dutinky pampeliškou a dalšími sušenými bylinkami a prodávat toto „zdravotní kouření“ pod značkou OHIO. Mezi vyhládlými kuřáky se jeho cigarety staly hitem, ale po válce se pochopitelně vrátili k tabáku. Vaněk, kterému tou dobou již nikdo neřekl jinak než Ohio, se nezalekl a začal experimentovat s výrobou bonbonů z puškvorce, výrobou cídidla na kov, francovky a šněrovadel. Podnikatelský záměr ale nevyšel. Záložna, kde měl uloženy veškeré peníze, zkrachovala a v exekuci přišel i o dům. Nedal se ovšem zlomit, vydal se do světa na zkušenou a po návratu sestrojil svůj první jednoduchý výherní automat na dvacetihaléře. Ten nebyl kopií žádného dosud vyráběného přístroje a lišil se jak konstrukcí, tak systémem hry.

cisar2

OTEC HAZARDU A VÁLEČNÝ HRDINA

Vynálezce pojmenoval svůj nový výtvor slovem FORBES, které se v Čechách stalo synonymem nejen pro výherní automat, pro hazardní hru, ale i hru plátýnko. Dnes již asi nezjistíme, proč zrovna tohle uskupení hlásek, snad ho inspiroval na veletrhu v Lipsku název jedné z expozic, věnované zábavě, nebo to mohla být nějaká slovní hříčka (jeho další automat, již s pákou v americkém stylu a otočnými válci se symboly ovoce, pavoučků nebo kominíčků se jmenoval Forsastra, tedy možná z latiny „šťastná náhoda z hvězd“, pro výherní automat opravdu přiléhavé). Přístroj se vyráběl z měkkého smrkového dřeva s mosazným kováním, hrací deska byla potažena zeleným plátnem a čelní stěna byla zakryta tabulovým sklem. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o fortelnou řemeslnou výrobu. První Forfoto bes prodal Josef Vaněk hostinskému Palasovi do hospody „Na Cimbále“ v Semilech. Jelikož se brzy rozkřiklo, že se jedná o velmi lukrativní záležitost, pronajal si Vaněk bývalou pilu „U Hamáčků“, kde rozjel svou první sériovou výrobu. A to již před rokem 1925, kdy ještě ani nevlastnil řádnou provozní licenci. Za krátkou dobu si forbesy získaly ohromnou popularitu doma i ve světě. Vedle dvacetníkových se začaly vyrábět i padesátihaléřové nebo pětikorunové v luxusním provedení pro kasino v Karlových Varech. Pro habešského císaře Haile Selassie I. bylo vytvořeno několik kusů na místní stříbrné mince. Dokonce byla zřízena filiálka ve Varšavě. A v roce 1926 pomocí hypotéky postavil Vaněk v Semilech novou továrnu, v dnešní ulici U Pekáren. Protože měl nyní spoustu místa, začal vyrábět i další zajímavé produkty, z celé řady můžeme jmenovat prodejní automaty na cukrářské a drogistické zboží, automaty na prezervativy, automaty na výdej mýdla na WC, automaty na postřik voňavkou. Také vyráběl automaty pro restaurace na výrobu sodové vody, výčepní pulty s tlakovým mytím sklenic, což byl jeho patent. Dalším velkým artiklem byly gramofony, od nejjednodušších na kliku až po hudební skříně s elektrickým pohonem a osvětlením, obdoba amerických jukeboxů. Když v roce 1936 přišel zákaz hazardních her, padla i výroba forbesů. Ovšem podnikavý Josef Vaněk zahájil úspěšnou éru výroby osobních vah, od kojeneckých po váhy pro dospělé. Ačkoli byl později zákaz výherních automatů odvolán, továrna Josefa Vaňka se již k jejich výrobě nevrátila. Mnozí záviděli Josefu Vaňkovi jeho úspěch, kariéru mladého muže, který bez vzdělání vybudoval prosperující podnik. Nedalo se mu ale upřít, že byl mimořádně sociálně citlivý a nikdy se nezdráhal nějakým darem přispět potřebným, pomáhal finančně i vojenským pilotům prchajícím do Anglie. To se už projevilo jeho dosud skryté vlastenectví. V roce 1940 byl „král forbesu“ Josef Ohio Vaněk zatčen při kolportování ilegálního časopisu V boj, který sám tiskl. Byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1943 v Plötzensee popraven. V roce 1945 obdržel od prezidenta republiky válečný kříž in memoriam. I takové jsou dějiny hazardu v Čechách. A já dál sním o tom, že si jednou vhodím korunu do forbesu, kde nic nesvítí, nebliká a jediný zvuk je drnkot mince v automatu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This