Category: 2009 / 10

chleb2TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

V rumunských horách Apuseni probíhá dvakrát týdně rituál přípravy základní potraviny, která člověka provází už od neolitu. Marina Pradatu se nejdřív třikrát pokřižuje. To, co se právě chystá udělat, není obyčejná každodenní práce.

Je to svátek. Pšenici si pěstuje její rodina na vlastním políčku, mouku z ní mele ve starém dřevěném mlýně dole v údolí. V necičkách, ručně vydlabaných z kmene stromu, k ní Marina přidá už jen vodu, sůl, kmín a kvásek, který si rozdělala den předem. Ve sklepě nám později hrdě ukazuje omlácený hliněný hrnec, ve kterém „spí“ podivná hmota. Tyhle kvasinky prý s rodinou bydlí odnepaměti – z hrnku je odebírala už Marinina babička. Aby přežily, stačí jen jednou týdně do hrnku přidat tři lžíce mouky a trochu cukru. Kvásek Marina dělá tak, že se trochu kvasinek smíchá s moukou a vlažnou vodou a nechá v teple vzejít. Podle pekařských příruček vznikne zaděláním těsta kváskem mnohem voňavější chléb s lepší strukturou, než když použijete sušené kvasnice. Marina ale tyhle rady nikdy nečetla. Chléb dělá prostě stejně, jak se to dělalo vždycky. Dvacetiminutové hnětení těsta je slušný fyzický výkon. Zkoušíme to, ale Marina se nám směje, že prý se s těstem příliš pereme.

JAK POPROSIT

Ve vesnici Mamaligani je obchod, kde se dá koupit chléb z moderní pekárny dole pod horami. Naprostá většina obyvatel ale nedá dopustit na vlastní výrobek. Tradiční rumunský chléb se podobná chlebu v Itálii, ve Francii a v dalších románských zemích – bílý, vzdáleně připomínající naši veku. Liší se jen tvarem. Bílá mouka neobsahuje otruby a klíčky, ve kterých jsou nejcennější vitaminy a minerální látky. Není tak zdravá jako tmavá celozrnná, ale kdo by to ve vesnici řešil? Marina zatím ve zděné peci za domem rozdělala oheň. Buková polena ji budou rozpalovat nejméně hodinu. Zatímco v necičkách kyne těsto, učíme se, jak v horách o chléb poprosit. Správné vyslovení rumunského výrazu pâine dá našim jazykům pořádně zabrat. První samohláska je temná, hrdelní. Ekvivalent pro ni nemá nejen česká mluvnice, ale ani klávesnice počítače. Zkuste zamumlat něco mezi „a“ a „y“ a v půlce přitom náhle klesnout hlasem, jako kdybyste mutovali. Z vykynutého těsta Marina zručně tvaruje velké bochníky, aby se nelepily, ze všech stran je důkladně pomoučí. Pak už je dřevěnou lopatou rychle sází do žhnoucí pece, z jejíchž útrob předtím pečlivě vymetla popel a uhlíky. Sálající stěny změní těsto v chléb, aby pec příliš rychle nechladla, navrší Marina ze žhnoucích uhlíků u jejích dvířek val.

chleb

CHUŤ BEZ CHEMIE

Chléb se peče asi tři čtvrtě hodiny. Na zdar díla si připíjíme domácí pálenkou cujkou, kterou přinesl Mariin manžel Victore. Čas, kdy je třeba chléb vyndat, se prý pozná po čichu. Když to přijde, žádnou změnu vůně necítíme. Kdybychom ale pekli chléb dvakrát týdně po celý život jako naše hostitelka, možná bychom to už měli v nose. A zase přichází ke slovu lopata. Zlatohnědé bochníky rychle zaplňují necičky, ze kterých Marina pečlivě vyškrábala zbytky těsta. Nakonec už jen vezme dřevěnou tyč a několika prudkými ranami z bochníků omlátí dočerna připálená místa. Uvolní tím oblak pronikavé vůně, která dráždí naše chuťové buňky k nepříčetnosti. Ještě horký chléb nedočkavě ochutnáváme a pálíme si přitom prsty. Tohle není podivně mazlavá hmota zabalená ve fólii a nacpaná chemickými aditivy na urychlení kynutí, zlepšení chuti a prodloužení trvanlivosti, kterou známe z českých obchodů. Jaký výraz zvolit, aby to neznělo jako kýč? Lahůdka lahůdek? Nebeská mana? Možná jen stačí dodat, že si pro tři bochníky nedočkavě přiběhl Marinin syn Doru. Bydlí až na druhém konci vesnice. Tak dobrý je rumunský chléb!

Category: 2009 / 10

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Na mnoha trzích v Jemenu můžete narazit na krásné stříbrné tolary s podobiznou Marie Terezie na lícu, dvouhlavou orlicí na rubu a vyraženým letopočtem 1780. Tamní užvanění obchodníci vás budou zapřísahat, že jsou to originály z 18. století, přestože jde pravděpodobně o ražbu současnou.

Je ale možné, že narazíte na skutečný originál, který před staletími urazil tisíce kilometrů z evropských mincoven, aby skončil na prašném jemenském tržišti. Rakousko-uherský tolar s podobiznou Marie Terezie, který se začal razit v roce 1741, se v krátké době stal velmi populární nejen v celé monarchii, ale i u jejích obchodních partnerů. K velké radosti spekulantů všeho druhu totiž tolar obsahoval více stříbra, než byla jeho nominální hodnota. Hladina stříbra v minci byla později upravena na správnou míru, ovšem tolar zůstával populární. Platilo se jím hlavně při obchodech s Osmanskou říší, které se tehdy říkalo Levanta. Odtud pramení i jméno tolaru – levantský či levantinský. Obrovské popularitě se tolar těšil nejen v Levantě, ale i v Somálsku, Etiopii, Keni a na celém pobřeží od Tanzanie po Mosambik. Největší nadšení ale vzbuzoval v arabském světě, hlavně v Saúdské Arábii, Jemenu, Maskatu a Ománu, kde se stal regulérní měnou. Příčina obliby je nasnadě – portrét císařovny Marie Terezie. Islám zakazuje muslimům ztvárňovat lidskou postavu, ale zde dostali již hotové dílo, navíc se jednalo o portrét ženy s odhalenou šíjí, hlubokým dekoltem a fascinujícím poprsím. Nazývat tolar podle odhalené ženy si však Arabové netroufli, a tak mu říkali abu tayr (ten s ptáky) a abu reesh (ten s peřím) podle orlice na rubu mince. Obchodníci si jej cenili také pro jeho stálou hodnotu stříbra, což z něj dělalo jednu z nejtvrdších měn tehdejšího světa. Tolary se zprvu razily v celé řadě mincoven císařství včetně pražské či kremnické, ale později se výroba přesunula do Vídně. Marie Terezie zemřela v roce 1780 a o tři roky později rozhodla vídeňská dvorní komora, že mince navždy ponese letopočet císařovniny smrti. Levantinský tolar si uchoval svou hodnotu až do 20. století.

nadra

Když například vyhlásila Indie clo na dovoz čistého stříbra, zbohatlo mnoho lidí na tom, že v Evropě nakoupili stříbro, nechali z něj vyrazit tolary a s těmi pak obchodovali v Indii. Při italské invazi do Habeše v roce 1935 to byly právě levantské tolary, kterými si Italové v zemi kupovali vliv. V některých zemích (například v Jemenu) se tolar coby oficiální měna udržel až do 60. let minulého století. Předpokládá se, že mincovny v průběhu staletí vyrobily neuvěřitelných 400 milionů kusů levantského tolaru. Produkce však pokračuje dodnes – novoražby z vídeňské mincovny jsou populárním suvenýrem a jejich cena se pohybuje od tří do čtyř set korun. Ať už se vám ale do ruky dostane zářící novoražba ze specializovaného obchodu nebo omšelý, upatlaný tolar z arabského bazaru, je jisté, že právě držíte jednu z nejcharismatičtějších mincí, kterou člověk vytvořil.

Category: 2009 / 10

V dusném japonském létě se ztenčuje hranice mezi tímto a oním světem. Za časů moru a cholery se v letních vedrech šířily smrtící epidemie nejrychleji. Aby Japonci odehnali zlé duchy a zároveň ujistili božstva o své oddanosti, pořádají už po staletí kajícné a očistné průvody.

Nejslavnějším z nich je kjótský Gion Matsuri. Velkolepý svátek Gion Matsuri je v Kjótu všudypřítomný celý rok, ale v prvních třech červencových týdnech ovládne město naprosto nepřehlédnutelným způsobem. Změní schéma dopravy i tvář hlavních ulic, převlékne domorodce i hosty do tradičních šatů. Až do nebes čnící halapartny alegorických vozů jako by chtěly rozsekat olověná mračna, která na město přinášejí poslední zbytky monzunových dešťů. A když se dají obří alegorické vozy 17. července do koordinovaného pohybu, celé město se svíjí v rytmických záškubech jako ohromný pestrobarevný had. Zrod očistného svátku Gion Matsuri je spojen s velkými epidemiemi, které se v polovině 9. století lavinovitě šířily po celém Japonsku a roku 869 zasáhly i císařskou metropoli Kjóto. Slavný věštec Hiramaro z klanu Urabe tehdy odhalil, že touto pohromou lid trestá rozhněvané božstvo bouře Susano- o no mikoto, jež je třeba usmířit. A to tak, že mu lid dá co nejokázaleji najevo, že ho bezvýhradně uznává jako všemocného vládce a vrchního vojenského velitele. Lidé tehdy obřadně vztyčili 66 obřích halaparten, symbolizujících brannou moc všech japonských provincií. K nim se přidaly skvostné přenosné svatostánky a celé velkolepé defilé přišlo vzdát čest a pokornou úctu mocnému božstvu před svatyni Yasaka ve čtvrti Gion, která byla jeho hlavní pozemskou pobočkou. Původně se jednalo o jednorázový akt. Nicméně manifestace zjevně přišla božstvu k chuti, proto se o sto let později rozhodlo, že se bude opakovat každoročně. Konání procesí bylo pozastaveno pouze ve chvílích největší válečné zkázy, jako byla občanská válka Ónin v 2. pol. 15. století či porážka Japonska ve druhé světové válce.

HORY A HALAPARTNY

Obří halapartny jsou zapracovány do dřevěného lešení, které se stává jádrem do nebe sahajícího alegorického vozu. Celá ohromná konstrukce se musí každoročně opět sestavit – přes rok se díly jednotlivých vozů uchovávají ve speciálním skladišti toho kterého yamaboko-machi, to jest okrsku nejvnitřnějšího Kjóta. Tyto okrsky mají právo postavit a zařadit do průvodu vlastní vozy – ať už jde o jakýmsi vzdušným pavilonem obestavěnou „halapartnu“ (hoko), nebo pouhou „tažnou horu“ (hiki-jama). Králem velkolepého prosebného procesí je halapartna s dlouhou čepelí (naginata-boko), která jede v samém čele a dnes z ní jako z jediné shlíží živý božský posel – posvěcený chlapec chigo. U ostatních pojezdů nahradily živé posly loutky v životní velikosti. Každý vůz má symbolický význam – halapartna s dlouhou čepelí je symbolem očistné síly, která roztíná pouta zla a neštěstí a vítězí nad démony. Jako taková je nejvěrnějším pozůstatkem původního mystického očistného obřadu Gion goryo-e. Některé vozy znázorňují příběhy z čínských a japonských dějin, mytologie či literatury, jiné jsou jakýmsi trojrozměrným ztvárněním kultu božského patrona daného okrsku. Přestože původní poslání vozů bylo – byť jen symbolicky – bojové (byly to vlastně jakési starověké tanky pro boj s démony), dnes připomínají spíše pojízdná muzea. Některé z nich ukrývají poklady nedozírné ceny nejen japonské provenience. V bezpečné době Edo (1603–1867) si mohli prudce bohatnoucí měšťané dovolit furiantsky vystavit na odiv všechno své bohatství, a tím i trumfnout své sousedy. V průvodu tak můžeme vedle mistrovských děl japonských malířů, řezbářů, tkalců a kovotepců spatřit třeba historické perské koberce, jaké už nenajdeme ani v dnešním Íránu.

BOŽSKÝ POSEL

Ztělesněnou duší svátku je dnes už jediný zasvěcený chlapec chigo, vybíraný na základě velmi přísných kritérií z tradičních rodů spřízněných s gionskou svatyní. Výběr je přitom zúžen jen na opravdu bohaté rody – chlapec totiž bude plnit posvátné poslání, a svátosti jsou v Japonsku nesmírně nákladnou záležitostí. Čím výsostnějšího postavení má člověk dosáhnout, tím více hmotných statků musí obětovat. Neoficiální zdroje uvádějí, že nominace na post zasvěceného chlapce pro Gion Matsuri a jeho měsíční posvátná služba přijdou rodinu na 20 milionů jenů (přes 4 miliony korun). Zveřejnění výsledků volby čiga a jeho dvou dětských pobočníků (kamuro) proběhlo letos 8. června a všechna hlavní média hned informovala o tom, že poslem božstva bouře bude osmiletý Imanishi Yutaro, syn majitele slavné cukrářské firmy Kagizen Yoshifusa, která již bezmála 300 let vyrábí cukroví pro čajový obřad. Yutaroův otec nepochybně ví, do čeho investuje – i jemu se totiž jako chlapci dostalo této cti. Zvolený sám byl z výsledku radostí bez sebe a médiím se svěřil, že „již hoří nedočkavostí, až v útrobách lodi, již kdysi o svátcích se zatajeným dechem prolézal, bude tančit posvátný tanec“. Na titulních stránkách novin se poprvé a naposledy objevila chlapcova rozverně rozesmátá tvář. Jakmile z rukou stařešinů oficiálně převezme pověření, dětský úsměv ustoupí důstojnému výrazu hodnostáře a hladká tvář na dlouhý měsíc zmizí pod silnou vrstvou bílého líčidla.

MONOTÓNNÍ HARMONIE

Stejně tak jako donáší chigův posvátný tanec modlitby ke zraku božstva, donáší je posvátná melodie skladeb Gion-bayashi k jeho sluchu. Každý vůz má svůj vlastní repertoár zhruba třiceti skladeb, které se dělí na vstřícné (watari-bayashi), jež se hrají, když vůz směřuje vstříc božstvu, a návratné (modori-bayashi), určené pro cestu zpět. Skladby mají jednotné, velice jednoduché nástrojové obsazení: příčná flétna, cinkátka a bubínky. Na jednom voze obvykle hraje kolem osmnácti hudebníků (8 flétnistů, 8 cinkačů a 2 bubeníci), všichni přísluší k privilegovaným rodům. Hraní Gion-bayashi je kromě občanského povolání také jejich celoživotním úkolem. S přibývajícím věkem a zkušeností střídají nástroje, přičemž standardní kariérní postup je od cinkátek, s nimiž obvykle začínají jako děti, přes bubny až po prestižní flétnu. Pro necvičené ucho cizince je melodie většiny skladeb velice prostá a monotónní, za vlhkého šera svátečních předvečerů (joi-jama) se však zdá, že toto nezemské cvrlikání vytváří kolem vozů třpytivý oblak, jenž povznáší vědomí účastníků do božské roviny.

PRAVIDLO BÍLÝCH TRENEK

Je-li chigo duší slavnosti a hráči Gion- bayashi jejími ztělesněnými ústy, pak takzvaní tahouni (hiki-te) jsou jejíma rukama a nohama. Tuto tisícihlavou armádu tvoří kromě mužů z jednotlivých okrsků z velké části také dobrovolníci. Většinou jde o organizované skupiny, které se účastní slavnosti každoročně a mají své přesné místo u konkrétního vozu. Nováčků se každoročně přibírá padesát až sto a z kupy oficiálně přihlášených zájemců je vybírá los. Psané podmínky jsou velice prosté: 1) Pochopení ducha slavnosti a bezvýhradné ztotožnění se s ním. 2) Mužské pohlaví, věk 18 až 40 let. 3) Účast na jednodenním přípravném semináři. Existuje ale i řada nepsaných pravidel, která mohou vaši vysněnou účast na poslední chvíli zhatit. K nejčastějším pochybením patří nedodržení pravidel rituální čistoty, například obarvené vlasy či spodní prádlo jiné barvy než bílé (v některých jiných městech se při stejném svátku pyšní tahouni holými zadky, v Kjótu však přešli na bílé trenýrky). Tahouni musejí při průvodu řešit řadu technických potíží. S vozy starověké konstrukce a se všemi koly na pevných osách musejí zvládnout prudký obrat. Řešení je rovněž starověké: obří kola se musejí uvést do smyku. A to díky naštípanému zelenému bambusu pod koly, několika vědrům vody a hrubé síle. Někdy se obr otočí jak lokomotiva na točně, jindy se tahouni se svou horou moří celou věčnost…

demoni

ODVĚKÁ MAGIE SVÁTKU

I když žijete jako já v klášterní podhorské části města a váš okrsek tedy nestaví vlastní vůz, ani se jinak aktivně nezapojuje do příprav svátku, přece cítíte, že před Gion-Matsuri v Kjótu houstne vzduch. Navíc aktivními protagonisty je i řada lidí z vašeho okolí. Jeden hraje na voze na flétnu a z titulu své funkce opatří vchod do vašeho domu ochrannými talismany – chimaki, jež odhánějí zlé síly, jiný vám pro změnu přijde ostříhat hortenzie před vchodem, protože má na starosti dekorování obětinových oltářů. Magicky nabitý prostor, který kolem sebe vozy-svatyně a k nim náležející lidé vytvářejí, má takovou přitažlivost, že dříve nebo později nedokážete odolat svrbění, hodíte si na nahé tělo vzdušnou jukatu, vyzbrojíte se plácačkovým vějířem uchiwa a v nezbytných dřevácích vplynete do davu. Vlhké horké šero s magickým přísvitem lampionů prostoupené kvílením fléten a cinkáním vás postupně odlepí od mokrého asfaltu a přenese do zcela svébytného času a prostoru svátku, kam nedoléhá nic z jepičích vrtochů tohoto světa a kde se dávní předkové spolu s budoucími potomky kolébají v odvěkém rytmu.

Category: 2009 / 10

V roce 1975 napadl Tonyho Fitzjohna jeden z divokých lvů a prokousnul mu hrdlo. Pomocníci lva odehnali a těžce zraněného Tonyho rychle převezli do kempu. „Umírám?“ byla jeho první slova, když se probral z bezvědomí. „Pravděpodobně ano, ale udělám pro tebe to nejlepší,“ odpověděl George Adamson, jeho učitel a legenda ochrany africké divočiny.

Kilometry kolem nás se táhne zcela vyschlý a zčásti vypálený křovinatý kráter pradávné sopky Mkomazi. Po okrajích se zdvihají vysoké strmé svahy, jejichž vrcholky se ztrácejí ve dvoukilometrové výšce až v mracích. Nikde ani živáčka, pomineme- li pár ztrápených antilop, ukrývajících se ve stínu bachratého baobabu. Země je něco úplně jiného, než co jsme mohli obdivovat v minulých dnech ve zvířecích rájích Serengeti a Ngorongoro. Nedá mi spát, proč si právě tohle území zvolil za své útočiště jeden z nejslavnějších ochránců africké přírody současnosti, sir Tony Fitzjohn. Právě on na nás čeká. Možnost setkat se s ním byla pro mne tak nereálná, že jsem o ní vlastně nikdy ani neuvažoval. Ale náhoda pomohla tomu, že jsem na jeho usedlosti mohl strávit skoro celý týden. Tony je uznávaný odborník na odchyty zvířat, jejich značení a následné telemetrické sledování. Jeho domovem je drsná africká divočina, kde prožil posledních 33 let. Říká se o něm, že je současně misionář, dobrodruh a šílenec, který klidný život v civilizaci vyměnil za neustálý boj za záchranu přírody a zvířat. Začátkem sedmdesátých let minulého století (ve svých necelých 22 letech) se vydal z londýnského East Endu do Afriky s jasným cílem – vyhledat George Adamsona a pomáhat mu v jeho snahách o ochranu lvů v jedinečné keňské rezervaci Kora. Vlasatý Tony (mnohdy po právu přezdívaný Hippie Tarzan – ideály hippies jistě stály i za jeho cestou do lůna přírody) si postupně získal přízeň Adamsonova bratra Terence i samotného George a po boku slavného učitele zůstal plných 18 let až do jeho tragické smrti.

RYCHLE ZA NOSOROŽCI

Vytřesení a zaprášení přijíždíme na pravidelně vykácenou obdélníkovou plochu uprostřed buše, který tady, daleko od civilizace, nahrazuje letiště. Ještě vystoupat prašnou serpentinou mezi hustými stromy a křovinami pár stovek metrů do strmého svahu a přede mnou se otvírá neskutečný výhled do kraje. Právě tady, na skalním ostrohu nad okolní krajinou, si svůj domov před necelými dvaceti lety Tony Fitzjohn zbudoval. Přijíždí nám naproti na terénní čtyřkolce Suzuki a halasně nás vítá. „Rychle,rychle, abychom stihli napájení nosorožců.“ Soumrak je za dveřmi, tak přesedáme do starého landroveru. „S tím jsme ještě s Georgem jezdili za lvy,“ pyšně představuje tradiční africký teréňák a kamenitým úvozem se spouštíme do buše. Po pár minutách nám dva po zuby ozbrojení černošští strážci nosorožčího sirotčince otvírají brány, rychle se zapisujeme do knihy návštěv a drandíme do nitra rozlehlého přísně chráněného území, kde má Tony svou chloubu – stádečko nosorožců dvourohých. Potichu se ukrýváme v podzemním krytu podobnému těm, ze kterých slavní vojevůdci v každém správném filmu řídili bitvy. Úzkým průzorem v šeru před sebou rozeznávám uměle vyhloubené jezírko, do kterého z cisterny vytéká voda. Najednou se odněkud ze tmy vynoří první nosorožec, po něm samice s mládětem a záhy přicházejí další. Hltavě pijí, mezitím se pošťuchují, odhánějí, vytlačují a hlasitě ozývají. „V celém kráteru není žádná voda,“ říká polohlasně Tony. „Tak ji sem musíme nosorožcům pravidelně vozit. Vždy tak jednou za tři či čtyři dny sejdou z kopců, a to je čas, kdy jim vodu dovezeme.“

POŠLEME SEM NOSOROŽCE?

Ráno se scházíme u snídaně a Tony nedočkavě vyzvídá to, co jsme si večer nestihli povědět. Zajímají ho naše plány s vypouštěním mláďat nosorožců v Africe a hlavně, zda do našich budoucích plánů zahrneme také Mkomazi. První večer jsme však viděli jen zlomek toho, co by nás přesvědčilo o tak riskantním kroku, jako poslat mladé nosorožce dvourohé ze ZOO Dvůr Králové do rovníkové Afriky plné pytláků a nemocí. A tak raději odkládáme odpověď na později, až budeme vědět více. Tony vypráví útržky ze svého pestrého života a se smíchem vzpomíná na legendy, které znám jen z knih, jako jsou Jane Goodall, Joy Adamson či Dian Fossey. Šklebí se a špulí pusu jak to dělávala Joy (a na důkaz odněkud vytahuje zažloutlou fotografii), nafukuje se jako Jane, a mně jsou tyhle dámy najednou mnohem sympatičtější. Prohlížím si dlouhé jizvy na Tonyho zádech, které má od lva, a další rány od napadení levharty a dalšími divokými zvířaty.

RÁJ ZVÍŘAT PRO CHUDÉ

Mkomazi Nature Reserve je jedinečné území s rozlohou asi 3500 km2, ležící na hranici Keni a Tanzanie a navazující z jihu na keňský národní park Tsavo West. Ochrana se datuje od roku 1951, ale dlouho neměla takovou podporu, jako slavnější Serengeti a Ngorongoro. Nebylo zde zdaleka tolik zvířat, voda byla k dispozici jen sezonně, dostupnost území špatná, infrastruktura nulová. To se změnilo po roce 1989, kdy sem přišel Tony Fitzjohn. „Dali mi tu šanci,“ říká Tony. „A v Africe je to všechno, co můžeš chtít. Mkomazi není takové divadlo jako slavné parky na západě, ale je tady opravdová africká příroda, taková, jaká byla v celé střední Africe před příchodem Evropanů. Není tu žádná voda, nejezdí sem skoro žádní turisté, a to se mi právě líbí. Je tady ideální prostředí pro naše projekty.“ Po smrti svého učitele George Adamsona se stal Tony zakladatelem a posléze terénním ředitelem stejnojmenné nadace (George Adamson Foundation). Ta se zabývala ochranou krajiny a ohroženými druhy zvířat v Africe. Sám Tony se soustředil na záchranu nosorožce dvourohého východního a psa hyenovitého. Nás pochopitelně zajímají oba, protože je úspěšně chováme a rozmnožujeme v naší zoo na východě Čech.

PSI NA VYMŘENÍ

Pes hyenový býval ještě v polovině minulého století ve střední a jižní Africe poměrně početným druhem psovité šelmy. Podle střízlivých odhadů jich zde před sto lety žilo asi dvě stě tisíc. Pohlíželo se na ně jako na škodnou, a proto je lovci i farmáři stříleli na potkání. Celá jejich novodobá historie je v podstatě jedním velkým lovem a zabíjením. Přes tento tlak se ale dokázali dlouho držet a nebyli vzácností, jejich zkázou se nakonec ukázalo něco mnohem horšího – nemocní domácí psi. Po setkání s nimi začala divoká zvířata houfně hynout na vzteklinu, psinku, leptospirózu a parvovirózu. Stačilo pár desítek let, aby se areál výskytu i počty malovaných psů (jak se jim anglicky říká) zmenšily natolik, že bez lidské pomoci jim hrozí rychlá záhuba. V současné době žije v celé Africe maximálně 3000 psů hyenovitých. „Tito psi mají s velkými kočkami, kterým jsem se také dlouho věnoval, jen málo společného,“ povídá mi Tony při sklence výborného jihoafrického vína. Psi hienovití jsou ve skutečnosti takovými vlky Afriky. Svaly na jejich hlavách a krku jsou silné, čenich krátký. Když zívají, čelisti odkryjí strašnou řadu zubů, jejichž rozeklané lemy při stisku doslova odstřihují kusy svaloviny. Vytrvalost, tvrdošíjnost a statečnost spolu s dlouhými končetinami ideálními pro rychlý a dlouhotrvající běh jsou jejich hlavními přednostmi. Nejsou schopni takového sprintu jako gepard. Pohybují se zpravidla mnohem pomaleji a jen zřídka je zastihneme v prudkém běhu. Zato jsou schopni pronásledovat kořist rychlostí větší než 50 km/hod. To nedokáže žádná jiná africká šelma.

NA POSLEDNÍ CHVÍLI

Teprve v době, kdy počty psů hyenovitých klesly na poslední stovky, se začalo přemýšlet o jejich ochraně a případných vakcinačních programech v přírodě. Pro zdecimované a nemocné divoké smečky to bylo ale příliš pozdě. Proto spustil Tony v roce 1995 první psí program spojený s pokusy o jejich rozmnožování v zajetí a přemístěním chovné skupiny na chráněné ohraničené území. „Začali jsme hledat způsob, jak odchytit nějaká štěňata z obsazené nory, nejlépe od několika nepříbuzných smeček. Chytat dospělá zvířata by přineslo mnohem menší úspěch, báli jsme se stresů, vzájemné agrese a úhynů.“ Způsob získání chovných zvířat se může zdát krutý, ale Tony doufal, že ihned po ztrátě štěňat začnou feny hárat a znovu zabřeznou, což je normální chování divokých šelem při ztrátě mláďat. Nory kontroloval ve chvílích, kdy byla smečka na lovecké výpravě, a štěňata zůstala samotná. „Neměl jsem představu, jak by se smečka zachovala, kdyby nás tam našla. Skutečně jsme se dost báli.“

CHOV SE ŠPATNÝM KONCEM

„Během prvního týdne se nám podařilo nalézt tři obsazené nory, z nichž jsme odebrali 25 prvních štěňat. Byla asi měsíc stará, a protože byla stále kojená, měla dostatečnou imunitu proti nemocem získanou z mateřského mléka. Dál jsme ale smečky sledovali, protože jsme si chtěli pro naše další aktivity ověřit jejich chování.“ Všechny tři smečky skutečně hned po ztrátě štěňat opustily nory a vydaly se do otevřené savany. Již po pár dnech Tony s přáteli u jedné z nich zaznamenal první páření. „Hned po převozu štěnat byl zahájen chovatelský program a začali jsme sledovat jejich zdravotní stav. Nad levou lopatku jsme jim dali identifikační čipy. Všechna štěňata byla očkována proti čtyřem základním nemocem. Při pravidelných odběrech krve byla sledována efektivita vakcinačního programu. Používali jsme pouze mrtvé vakcíny včetně nejmodernější vakcíny proti psince.“ „Před začátkem našeho chovu se ve východní Africe nikdy nepodařilo v umělých podmínkách psy hyenovité odchovat. My jsme ale měli štěstí. Brzy se naše smečka rozrostla na padesát zvířat a my mohli začít řešit, co dále s našimi odchovanými štěňaty. Tanzanské řídící instituce rozhodly vypouštět nové smečky přímo v Národním parku Serengeti na místech, kde před časem žili psi ve velkých počtech, ale téměř zmizeli po špatném vakcinačním programu. Připravili jsme tedy vše potřebné pro vypuštění do přírody a vybrali vhodná zvířata. A v ten okamžik přišla pohroma. Vadná šarže vakcíny proti psince způsobila úhyn 49 našich psů. Byli jsme naprosto zničeni. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme použili opět jen mrtvou vakcínu a navíc jsme byli přesvědčeni, že již mají dostatečnou imunitu.“

KONEČNĚ ÚSPĚCH

Tragédie a zármutek v přírodě často následuje úspěch. A díky bohu tomu tak bylo i v tomto případě. „Virologické a imunologické oddělení rotterdamské univerzity se s vervou pustilo do výzkumu imunitního systému a následně do příprav nových vakcín přímo určených psům hyenovitým. A k tomu se u naší základny zčistajasna objevily dvě divoké samice a spojily se s našimi zbylými psy. Obě fenky šly záhy do říje a alfa samice porodila první štěňata. Tím začalo nové období našeho chovu psů hyenovitých, které bez velkých ztrát pokračuje dodnes. Psy se nám celkem dobře daří odchovávat, takže štěňata ve věku kolem 18 měsíců můžeme vypouštět do přírody. Vypouštíme obvykle tak 6 až 12 zvířat v jedné smečce. To je dostatečný počet, aby smečka dokázala lovit. Jedno zvíře z alfa páru před vypuštěním dostane vysílačku, takže smečku můžu z letadla dobře sledovat pomocí telemetrického přístroje. Jen mě v poslední době rozčiluje, že některé skupiny přešly hranici a usadily se v Keni, kde je nemohu sledovat.“ Vakcinační program v současnosti stále pokračuje a podařilo se dokonce zajistit tovární výrobu speciální vakcíny pro psy hyenovité proti psince.

V PSÍM LETADLE

Je pozdní odpoledne, slunce trochu zklidnilo svou sílu, a tak vyrážíme s Tonym na obhlídku jeho království. Kostrbatě startujeme mezi keři s jeho „psím“ letadlem a nízkým letem míříme k vypouštěcí stanici na keňské hranici. Míjíme oplocený areál s posledními nosorožci, křovinatá krajina se otvírá a my kroužíme nad savanou. Marně pátráme po signálu, který vysílají telemetrické obojky psů. Pod námi utíkají stádečka zeber, antilop, pakoňů a buvolců. Do křovin mizí trojice antilop žirafích, od skoro vyschlého jezírka, které tu zůstalo po posledních deštích, odlétají hadilovové. Konečně zaslechneme signál, vysílaný psí smečkou. I když nakonec zahlédneme jen siluety v hustém porostu, Tony mi vzrušeně vypráví, o jaké psy se jedná, popisuje mi podrobně jejich osudy. Prudce slétáme k zemi a na tváři našeho hostitele vidím nadšení. Ani po čtyřiceti letech pro něho Afrika neztratila své kouzlo a nikdo nemůže pochybovat, že tady taky jednou zemře. Mezi svými milovanými nosorožci a malovanými psy. Ve mně tou dobou zraje přesvědčení, že Mkomazi by mohlo být tím nejlepším místem pro nosorožce ze Dvora. ZOO Dvůr Králové by se tímto jedinečným aktem zapojila do nejvýznačnějších ochranářských aktivit světa.

tarzan

LOUČENÍ

Po týdnu naše návštěva končí. Setkání s Tonym jednoznačně patří k nejsilnějším zážitkům mého života. Nemusíte znát jeho osudy, úspěchy, postavení, a přesto je vám na první pohled jasné, že se jedná o mimořádného člověka. Celé večery můžete poslouchat jeho příběhy, které se mnohdy zdají tak málo pravděpodobné a přitom si můžete být jisti, že jsou pravdivé. Když nadešel den našeho odjezdu z Mkomazi, dozvěděli jsme se neočekávaně, že naše příští zastávka padá a do odletu nám zbývají ještě dva dny. Vydal jsem se za Tonym s velmi nepříjemným dotazem, zda bychom jeho pohostinství nemohli využít o dva dny déle. „Ne, to by nešlo…,“ pravil s vážnou tváří. „Vždyť to znáte, host a ryba třetí den smrdí.“ Strnul jsem a polilo mne horko. No to je trapas. Po třech nekonečných vteřinách se Tony na celé kolo rozesmál. „No to je jasný, že tady můžete zůstat, budu moc rád. Aspoň se budeme moct ještě jednou podívat na nosorožce.“

Category: 2009 / 10

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Období vlády velkomoravských knížat mnozí považují za zlatý věk Moravy. Zdaleka ale nešlo o takovou idylku, jak ji líčí staré pověsti. Knížata Velké Moravy vládla dohromady přes sedmdesát let – od roku 830 do roku 906.

A všem kazili radost z panování sousední rozpínaví Frankové. Jako první usedal na stolec šestnáct let Mojmír I. (830–846), který se roku 830, resp. 831 ponořil do kádě s vodou (což byla tehdejší forma křtu), neboli přijal křesťanství, protože věřil, že ho Frankové coby souvěrce nechají na pokoji. Své poddané k onomu kroku ovšem nenutil. Ti proto zřejmě sice občas vyslechli francké kněze snažící se obrátit je na křesťanskou víru slovanským jazykem (což se změnilo po rozšíření názoru, že Bůh má rád pouze latinu, řečtinu a hebrejštinu), ale nadále zůstávali věrni svým důvěrně známým bohům, kteří měli podobu stromů, kamenů či třeba pramenů. Líbilo se jim, že se jich mohli dotýkat a žádat je i o takové „maličkosti“ jako jsou déšť či úroda, zatímco neviditelný a nehmatatelný křesťanský bůh byl pro ně nepochopitelný a vzbuzoval v nich strach. Potom, co byl Mojmír za nejasných okolností sesazen, vystřídal ho na dalších čtyřiadvacet let Rastislav (846 až 870). Také on v zájmu své moci sice přijal křesťanství, ale o stolec ho nakonec připravil jeho synovec Svatopluk. Vydal ho Frankům, kteří ho oslepili rozžhavenými kůly a pak ho nechali zemřít ve vězení kteréhosi bavorského kláštera.

LSTIVÝ OTROKÁŘ

Požitkářský, krutý a lstivý Svatopluk, který vládl o rok kratší dobu než „odstavený“ strýček (871–894), byl jak vidno ochoten udělat pro moc cokoliv. Vytvořil ovšem neobvykle velkou říši zvanou Velkomoravská, k níž patřily i Čechy. Na jejich stolec dosadil nejprve roku 882/4 svého místodržícího Bořivoje, který se kolem roku 870 stal pražským knížetem ovládajícím území rovnající se přibližně středním Čechám, a po jeho smrti roku 888/9 sám sebe. Zřejmě z politických důvodů si také vzal urozenou Češku. Když se s ní vracel po svatbě domů, přepadli je na českém pomezí v jakési soutěsce Frankové, hodlající jim ukrást svatební dary, ale on posadil manželku na svého koně, probil se a ujel, byť přišel o mnoho cenností. (Podle některých pramenů se však svatba konala roku 871 až na Moravě, takže onou soutěskou přiváděli Moravané nevěstu a navíc ženichem údajně nebyl Svatopluk.) Rodina žila i se syny Mojmírem a Svatoplukem na jihomoravském Velehradě ve dvacet metrů dlouhém roubeném patrovém paláci s kamenným základem a podlahou z lité malty (z vápna vypalovaného dřevěným uhlím a z písku). Z něj byl výhled na jednu tehdejší raritu – skleněná okna, jimiž se honosil nedaleký kostel; v době okenních výplní z pergamenu či blan z dobytčích měchýřů to bylo skutečně hodno pozornosti. Za zmínku stojí, že Svatopluk „zaměstnával“ otroky, kteří chodívali před vojsky jako lidské štíty, káceli lesy, pracovali na polích či stavěli domy a představovali pro říši výnosný obchodní artikl. Tento kníže je dodnes protagonistou legendy, v níž vystupuje coby moudrý vládce dávající synům rady do života pomocí tří prutů, symbolu svornosti. Ve skutečnosti však jde o pověst římského původu a navíc on měl zřejmě pouze dva syny˝. Traduje se o něm také, že ho před smrtí trápily výčitky svědomí a proto odešel k poustevníkům, žijícím na úpatí hory Zobor nedaleko Nitry, aby se kál. Podle některých historiků je tu ale nesporně patrný křesťanský vliv.

knizata2

KONEC ŘÍŠE I TRHU

Poslední ze čtveřice těchto moravských knížat, Mojmír II., se udržel u moci pouze (od roku 894 do roku 906), a navíc za jeho vlády to šlo s říší z kopce. Napomohly tomu pravděpodobně nejen boje s Franky i domácími velmoži, epidemie, zaplavení ústředního hradiště a odklon dosavadních kupeckých tras, ale i nespokojenost jeho mladšího bratra s pouhým údělným knížectvím s centrem zřejmě v Nitře. Velkomoravská říše se rozpadala (Čechy se odtrhly roku 894), až roku 906 skončila úplně, Mojmír II. přišel o život v bitvě s maďarskými kočovníky, zatímco jeho bratr uprchl do Bavor. Rozpad říše měl mimo jiné za následek zánik nadregionálního – možno říci mezinárodního – trhu s dobytkem, který měl pro chovatele nesmírný význam: zabraňoval totiž degeneraci stád.

Category: 2009 / 10

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Preciznost, jednoduchost a výjimečná efektivita, takový je lovecký styl kudlanky nábožné. Ne náhodou se jím kdysi nechal inspirovat mistr bojových umění Wang Lang, a vytvořil tak velmi účinný a krásný styl boje – Tang Lang kung-fu, styl kudlanky nábožné.

Podle jedné z legend patřil Wang Lang mezi osmnáct největších mistrů, kteří ve 13. století přišli do shaolinského kláštera, aby pozvedli úroveň bojových umění. Tang Lang kung-fu pak vzniklo spojením a zdokonalením technik všech osmnácti mistrů. Mnohem zajímavější je však jiná legenda, podle níž žil Wang Lang v pozdním období dynastie Ming, kdy se Říše středu otřásala pod nájezdy Mandžuů. Wang Lang chtěl proto své umění zdokonalit v klášteře na hoře Laoshan. Jednoho dne spatřil v trávě boj cikády s kudlankou nábožnou. Obětí ale kupodivu byla třikrát větší cikáda, a tak se jí Wang Lang snažil pomoci. Stéblem odstrkával predátora, ale ten se své oběti nemínil vzdát a tvrdě zaútočil i na stéblo. Mistra urputnost kudlanky uchvátila. Následující měsíce pak kudlanky soustavně pozoroval a snažil se jejich způsob boje nejen pochopit, ale také jej převést do umění kung-fu. To se mu nakonec po třech letech podařilo a na světě bylo nové bojové umění – Tang Lang. Jeho základ tvořilo 12 základních principů, 8 stálých a 12 flexibilních pohybů a 8 útočných bodů. Všechny prvky mistr odkoukal od kudlanek. Například si všiml, když kudlanku dráždil stéblem, že jednou nohou stéblo sevře a druhou okamžitě útočí na jeho ruku. Základní princip KUA je tedy obranou, při níž se využije soupeřova pohybu vpřed k okamžitému protiútoku. Dalším z principů je třeba TIAO, tedy zachycení. Kudlanky totiž útočící stéblo stále přidržovaly, aby se jim po něm lépe sekalo. Proto i bojovníci provádějí bleskový, ale pevný úchop (třemi prsty – je tak rychlejší) a následně útočí. Jiné klíčové principy (CHIN, PENG) kopírují kudlančiny pohyby při boji, kdy v obraně o krok ustoupí, aby se pak rychlým přískokem dostala k soupeři co nejblíže a zaútočila. Takovému přískoku se také říká Osm kroků k dostižení cikády. Nejefektivnějším principem je však asi TA (udeřit první), při níž predátor (nebo bojovník) neztrácí iniciativu, a když soupeř před jeho ranami uhýbá, okamžitě útočí do míst, kam se přesunul. Protivník se ocitá ve stálé defenzivě. Naprostým základem všech technik jsou ale velmi silné údery, protože povede-li se první útok, není již třeba boje. Nové bojové umění Wangovy přátele ohromilo. Slavil s ním úspěchy v cvičných kláních a brzy už stylu kudlanky vyučoval nové žáky. Každému poradil, aby si pořídil svou vlastní kudlanku, a tu pak pečlivě pozoroval. Legendy praví, že každá z těchto kudlanek bojovala trochu jiným způsobem a každá měla na hřbetě jinou kresbu. To je prý důvod, proč má dnes Tang Lang kung-fu několik variant, pojmenovaných podle kresby na kudlančiných zádech – styl sedmi hvězd, švestkového květu nebo šesti harmonií.

Categories: 2009 / 09, 2009 / 10

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Ve slumech hlavního města indického státu Západní Bengálsko žijí více než tři miliony těch nejchudších obyvatel planety. Žijí, nebo živoří? A obklopí jednou slumy i váš dům? Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a přebíral staré špinavé igeliťáky. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku.

Igelit potřeboval na vyspravení protékající střechy chatrče. Pokynul rukou a pozval mě, abych se u něj „doma“ schoval před deštěm. Jméno Rádža bazaru, největšího kalkatského slumu, znamená v překladu Králův trh. Odkud vzala ta neidentifikovatelná změť chatrčí a smetišť tak poeticky absurdní jméno? Kdo je tím králem a kde stojí jeho palác? To nikdo netuší. Když jsem sem přišel poprvé, měl jsem pocit, jako bych dostal klackem do hlavy. A to jsem po měsících putování křížem krážem Indií propadl iluzi, že už mě tahle země nemá čím překvapit. Kalkata si vysloužila řadu nelichotivých titulů: nejšpinavější a nejpřelidněnější město světa, umírající metropole, indické peklo. Už to dávno neplatí. Spousta věcí se tu změnila k lepšímu a řada velkoměst třetího světa je na tom dnes hůř. Mediální obraz Kalkaty jako apokalyptické metropole hladu a nemocí má ale silný život. O obyvatelích zdejších slumů si můžete přečíst třeba jímavý román Dominique Lapiérra Město radosti (City of Joy), podle něhož byl v roce 1992 natočen americký film s hvězdným Patrickem Swayzem v hlavní roli. Producentům filmu se prý indická realita nezdála dost příšerná. Podle návrhů hollywoodských architektů proto za hlavním kalkatským nádražím Howrah vyrostly rozsáhlé kulisy chudinské kolonie, v nichž se pak celý film natáčel. Po odjezdu filmařů a komparsistů se do nich nastěhovali autentičtí chudáci. Nezasvěcenému návštěvníkovi může jako filmová kulisa připadat i Králův trh. Bludiště igelitových přístřešků jako kdyby tu stálo teprve od včerejška. Chatrče připomínají nomádské stany, které jejich kočovní obyvatelé ráno strhnou a vydají se na své pouti zase někam dál. Jenže slum tu stojí už třicet let a jeho obyvatelé nemají kam jinam jít. Mají tady své sousedy, své obchůdky a čajovny, svého holiče i svou opravnu rikš. Jsou zde doma. Tady, v přízračném městě ve městě, připomínajícím postapokalyptickou sci-fi.

ŠPINAVÁ CHÁTRA?

Favela, barrio, kampung, bidonville, shanty town, looban… Slumy mají ve světě různá jména a různé podoby. V Bangkoku jsou to čtvrti úhledných dřevěných chatek na kůlech nad řekou s barevnou televizí a ledničkou. V Riu de Janeiro tvoří slumy několikapatrové krabice z betonu. V Káhiře se stal slum z bývalého pohřebiště, kde živí obývají honosné hrobky. V Nairobi musejí obyvatelé slumu neustále hlídat oblohu před „létajícím záchodem“. Soused si prostě uleví do igelitky, roztočí ji nad hlavou a hodí co nejdál. Na Králově trhu se chodí na záchod do stoky, která je všem na očích. Možná i proto obyvatelé okolních bohatších čtvrtí zdejší chudáky tak nenávidějí. „Proč fotíš tuhle špinavou chátru?!“ rozčiluje se chlapík v bělostné košili, když se snažím zvěčnit Ašókova nejmladšího synka. Pokouší se udržet ve vzduchu papírového draka, třepotajícího se ve větru. A zatímco drak na špagátu trhaně plachtí nad vodami stoky, chlapík v bělostné košili na mne anglicky křičí, že určitě chci svými fotkami udělat jeho zemi špatné jméno. Indie má se slumy závažný „imidž problém“. Ale proč vlastně? Podle OSN charakterizuje slum ilegalita staveb, nedostatek životního prostoru, absence pitné vody, toalet a likvidace odpadu. Stejné životní podmínky panovaly v evropských a amerických městech ještě relativně nedávno. Stačí připomenout pražské dělnické kolonie nebo současné romské osady na Slovensku. V podmínkách slumů prý na Západě dodnes žije 55 milionů lidí. Gándhího vlast navíc za nic nemůže. Králův trh a desítky dalších kalkatských slumů je částečně dědictvím politiky anglických kolonizátorů, částečně produktem bouřlivých politických událostí, které se ve dvacátém století přes město přehnaly. Po rozdělení britského koloniálního impéria v roce 1947 zaplavila Kalkatu vlna hinduistických uprchlíků ze sousedního muslimského Východního Pákistánu. Druhá lidská řeka dorazila do města v roce 1971, kdy se po krvavé válce z Východního Pákistánu zrodil dnešní nezávislý stát Bangladéš. Třetí uprchlická vlna trvá dodnes – do Kalkaty se derou neúrodou ožebračení bezzemci ze sousedních přelidněných indických států Bihár a Urísa. Přicházejí sem za falešnou vidinou filmových snů, za bohatstvím a štěstím městských lidí. Ze snů se probouzejí v chatrčích na břehu stoky. Na jednoduché konstrukci z klacků jsou navěšeny kusy igelitu. Za monzunového deště připomíná taková bouda potápějící se loď. Chatrče „bohatších“ kryje plech z rozvinutých a rozklepaných sudů. Uvnitř je jediná místnost, kterou obývají celé rozvětvené rodiny. Za východu slunce, když ranní chlad probudí spáče, zaplní Králův trh temné hučení benzinových vařičů, na kterých si lidé připravují čaj s mlékem. Většině obyvatel slumů však nahrazují sporák ohníčky z doutnajících odpadků, jejichž štiplavý dým vyplňuje vzduch.

milionari

CHUDÁCI SE DĚLÍ

Slumy v nás asociují přelidnění, bídu, kriminalitu, alkoholismus, vysokou dětskou úmrtnost, negramotnost a nemoci. To všechno je pravda. Naprostá většina obyvatel si ale slum vybrala dobrovolně – město jim zaručuje stálejší a vyšší příjmy, než by měli na venkově. Najdou tu řadu zaměstnání od třídění odpadu přes malé dílničky na výrobu všeho možného až po pouliční prodej. Podle některých studií jsou slumy velmi důležitou součástí „oficiální“ ekonomiky rozvojových zemí. Ašók, který se živí taháním rikši, je na místní poměry docela boháč. Jeho chatrč se pyšní stěnami z odpadového dřeva, které připlavila stoka. „Vlastně není tak docela moje,“ vypráví mi lámanou angličtinou. „Patří zamindárovi, který si každý měsíc chodí pro nájem. 300 rupií za bydlení, 100 za elektřinu, pane.“ Projede mnou pocit viny. 400 rupií, to je asi dvě stě korun. Za cenu mé letenky do Kalkaty by Ašók mohl bydlet sedm let! „Zdá se mi, že ztrácím cenu, indickejm dědětem hlad stejně nezaženu,“ zpíval kdysi Vladimír Merta. A pak překvapeně zjišťuji, že Patrick Swayze měl nejspíš v tom přeslazeném americkém filmu o Kalkatě pravdu: na rozdíl od bohatců se totiž chudáci vždycky dělí. Ašókova rodina mi jako váženému hostu připravuje vařenou rýži se zeleninou a placky čapátí. Kolem se shlukují houfy smějících se dětí a sousedi zblízka i z dálky si nevěřícně přicházejí prohlédnout cizince, který zavítal na Králův bazar a neštítí se tu povečeřet. Kromě studu s tím mám i hygienický problém. Odkud je voda na čaj, který mi právě vaří? Stoka hned vedle chatrče obsahuje víc bakterií, než biologická zbraň… Mám urazit Ašókovu pohostinnost? Pak si ale vzpomenu na hydrant, kolem něhož se na ulici myly desítky lidí. Kapky vody zářily ve vycházejícím slunci jako drahokamy. I když jsou slumy vlastně ilegálními stavbami, kalkatská radnice toho za poslední léta pro jejich obyvatele mnoho udělala. Do některých chatrčí už dnes proudí elektřina, docházejí sem učitelé a lékaři. Jenže to pořád nestačí. Problém kalkatských slumů je mnohem větší, než aby si s ním sama poradila jakákoliv vláda světa. Sedíme a pijeme čaj, zatímco na igelitovou střechu nad našimi hlavami bubnuje monzunový déšť. A tak u na kost obnažené lidské bídy se mohu ubránit svým pocitům jen chlapáckým cynismem, nebo mesiášskou snahou spasit svět. Třetí možností terapie je práce. A tak když přestane pršet, chodím po Králově bazaru a fotím to Město radosti, abych o něm podal zprávu.

Category: 2009 / 10

TEXT: ALEŠ HORÁČEK, FOTO: MAREK WÁGNER

„U vás nemáte hody?“ divil se nám ve Velkých Pavlovicích mládenec v kroji. Byla půlka srpna, první neděle po svátku Nanebevzetí panny Marie, kterému je zasvěcen místní kostel. Na Moravském Slovácku tato informace každému stačí, aby z ní odvodil, že ve Velkých Pavlovicích právě začal nejvýznamnější folklorní svátek a vrcholná společenská událost roku.

Kdo má čas a chuť, může na moravských hodech trávit dobu od začátku léta až do hlubokého podzimu. Každou neděli najdete několik vesnic, kde tento několikadenní maraton lidové zábavy právě začíná. Moravské hody se totiž stejně jako české posvícení nejčastěji slaví neděli po svátku patrona místního kostela nebo k termínu vysvěcení kostela. Je to vlastně důsledek křesťanských snah spojit původní slovanské oslavy podzimní rovnodennosti a ukončení polních prací se svátkem nějakého světce. Tím se ovšem hody v sousedních vesnicích rozprostřely do několika měsíců, takže aby zábava neodváděla poddané od žní a česání úrody, císař Josef II. nakonec v roce 1786 úředně stanovil společný termín konání hodů na třetí neděli v říjnu. Některé vesnice tento termín dodržují dodnes, jiné se vrátily k původnímu.

NIC PRO ABSTINENTY

„U nás krojované hody nezaniknou. Však se podívej, kolik nás tu dnes je. Nejsme přitom nadšenci, kteří by si doma pouštěli dechovku. Toto je něco úplně jiného,“ snaží se nám vysvětlit sílu tradice František z velkopavlovické chasy. Chase, tedy svobodným mládencům a děvčatům, hody patří. Kdo by o tom snad pochyboval, toho chasa během třídenních hodů nesčetněkrát přesvědčí zvoláním: „Čí sú hody? Naše!“ Vše začíná už na začátku července, kdy se mužská část velkopavlovické chasy sejde ke starodávnému rituálu volby stárků, sklepníků a kárníků. Ti mají přípravu hodů na starosti. Samotné organizační schopnosti ale nestačí. Stárci musejí při volbě vypít naráz půl litru vína, sklepníci tři deci vzhůru nohama a kárníci v leže tři deci kořalky. Hody totiž nejsou nějaké večerní posezení, kde se abstinent ztratí. Mužská část chasy obchází celé městečko a osobně zve dům od domu všechny sousedy. To se samozřejmě neobejde bez nejrůznějších závdavků, včetně tekutých. Odpoledne se pak průvod krojovaných mladíků vydává i s kapelou k domu děvčete, které si stárek zvolil za stárku, a buclaté karafy s vínem zvané juchačky kolují z ruky do ruky. Tady už čekají děvčata v krojích, a po několika tancích a dalších závdavcích se všichni vydávají maršem na místo činu – plac taneční zábavy, zvaný sólo.

JUCHÁNÍ V PARNU

Krojovaný průvod je impozantní. Přes padesát párů se proplétá ulicemi jako had s předvojem dětí v krojích a s kapelou za zády. První páry už muziku ani neslyší, jak jsou od ní daleko. A protože jsou hody, co chvíli někdo zvolá: „Veselo!“, aby se z průvodu jako ozvěna vrátilo radostné zajuchání. Chase asi ve skutečnosti v tu chvíli do juchání moc není. Do třicetistupňového vedra není kroj s teplou vestou, vysokými koženými botami a se sedmi sukněmi u děvčat zrovna nejvhodnější oblečení. „Však také každý den propotíme tři košule,“ poznamenal František. Pořídit si kroj není levná záležitost. Mládence vyjde na patnáct, děvčata i pětadvacet tisíc korun. Jen slavnostní, ručně malovaná mašle stojí dva a půl tisíce. Ale svým způsobem se taková investice vyplatí. Populární moravské rčení totiž říká: „Ožralý v kroju si šohaj, ale v civilu si sviňa ožralá!“

MÁJKA V SRPNU

Na sólu Čecha neznalého místních tradic na první pohled zarazí monumentální májka. Hladký kmen se zelenými větvemi a stuhami na vršku se totiž na jihovýchodní Moravě nestaví 30. dubna, ale až v pátek před hody. Třicetimetrovou májku z několika kmenů spojených železnými obručemi tu dodnes staví ručně. Jinak platí to, co jinde. Kdyby přespolní májku podřezali, byla by to ostuda, jakou by místní nepřežili. Proto mládenci z chasy májku celé noci hlídají a vtipálci z okolí je čas od času podráždí tím, že kolem projedou autem, z okýnka vystrčenou nastartovanou motorovou pilu. Na samotných hodech už jde ale soupeření stranou. Na nedělní tancovačku přijíždějí i chasy z okolí, stárci je vítají vínem, vyhlásí jim sólo a zavedou jim k tanci místní děvčata. Místní i přespolní mládenci také mají právo na verbuňk. Tento improvizovaný mužský tanec vznikl v 18. století jako projev vzdoru a zoufalství mladíků násilně odváděných na vojnu. Tančí se na celém Moravském Slovácku a před čtyřmi lety byl jako první položka z Česka zapsán na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Před muzikanty co chvíli nastoupí do půlkruhu skupina mladíků z některé z vesnic, předzpívá pomalejší část písně a pak v rychlém tempu předvede takovou sérii výskoků, dřepů, přednožování, zanožování, dupání a dalších prostocviků, že by se za takové cifrování, jak se tomu říká, nemusel stydět žádný trénovaný gymnasta.

sveraz

DOMŮ ZA SVĚTLA

Zábava končí až ráno, podle pravidla „slušný člověk chodí dom za světla“. Už v devět hodin přitom chasa obchází se zvaním další část Pavlovic a vše se s několika obměnami opakuje. A v úterý znovu. Kdo nemá dost ani po třech dnech, pro toho jsou tu ještě sobotní dozvuky hodů, takzvané hodky, opět včetně průvodu a zábavy do ranních hodin. Ale pozor! Pokud si pod hodováním představujete stoly prohýbající se pod moravským uzeným, koláči a klobáskami, zajděte si radši nejdřív do hospody na hodovní kachnu s moravským zelím. Tady má každý navařeno a napečeno doma, takže kolem osmé hodiny sólo osiřelo, chasa pozvala přespolní, a všichni odešli na večeři. Na nás zbyl, jako na nějaké tuctové zábavě, stánek s grilovanými steaky a – pivem! Když pomineme burčák u vchodu, kde je víno? „No jo, to máte pravdu,“ zamyslel se další z šohajů, Šimon. „To víte, tady má víno každý svoje,“ upřesnil a postavil před nás svou láhev. Díky, Šimone.

Category: 2009 / 10

TEXT: TOMÁŠ VANĚK, TEXT: PROFIMEDIA

Když krajinu dnešní Dominikánské republiky spatřil Kryštof Kolumbus poprvé, prohlásil prý o ní, že je tou nejkrásnější, jakou kdy člověk spatřil. Přestože je na světě takových míst určitě více, tak této karibské zemi se nedá upřít ohromné kouzlo. Může za to zdejší fantastická příroda, příjemní lidé, ale i lokalita uprostřed Velkých Antil.

Dominikánská republika se spolu s Haiti rozkládá na ostrově Hispaniola a je to jeden z pouze dvou případů, kdy se v Karibské oblasti musejí dva státy dělit o jediný ostrov. V domorodém jazyce Tainů se nazývá Quisqueya, což znamená Matka země. Pozdější název Hispaniola je odvozen od La Espan~ola, jak pojmenoval ostrov 6. prosince 1492 při svém historickém přistání Kryštof Kolumbus. Příchod bílých mužů měl ale jako obvykle devastující následky. Ke konci 16. století již větší část domorodé populace vymřela následkem zneužívání, sebevražd, rozbití rodiny, hladovění, nucených prací, mučení a válek se Španěly, za nejzávažnější příčinu se však dnes považuje zavlečení infekčních nemocí. Tainové tak přežili pouze v rasově smíšené formě, přesto má většina dnešních Dominikánců tainské předky. Aby se vypořádali s tímto úbytkem populace, přiváželi si v dalších století Španělé na Hispaniolu velké množství otroků z Afriky. Španělské, tainské, africké a francouzské vlivy se nyní mísí mimo jiné v dominikánské kuchyni, jež je svou pestrostí opravdu jen těžko popsatelná.

KRAJINA JAKO MOZAIKA

Podobnou rozmanitostí se může chlubit také dominikánská krajina. Nejvyšším místem celé karibské oblasti je hora Pico Duarte, jejíchž 3098 metrů poprvé zdolal britský konzul Robert H. Schomburgk. Dnes je zde výborně udržovaný systém stezek, které vedou až na vrchol. V Dominikánské republice leží také nejnižší bod celého Karibiku, Lago Enriquillo, jedno z mála jezer se slanou vodou, které obývají krokodýli. Nadmořská výška tohoto místa je minus 39 metrů. Jezero nemá žádné přirozené odtoky a jeho hladina kolísá podle míry vypařování a srážek. Mezi těmito dvěma krajními body je možné nalézt velké množství ekotypů, od tropického pralesa až po vyprahlou poušť. Zatímco na východním pobřeží jsou proslulé malebné pláže, tak na severním zase bují džunglové lesy na pitoreskně zvlněných horských hřebenech. Mezi těmito dvěma územími se nachází poloostrov Samana, kde přirozeně krásné a husté lesy prostupuje mnoho vodopádů. Kdo ale zůstane u moře, může spatřit i velryby, pro něž je Samana jedním z největších přirozených rodišť. Turisticky málo prozkoumanou oblastí zůstává jihozápadní pobřeží, které je však ekologicky nejrozmanitější. Scenerie se mění téměř s každým krokem. Jsou zde dvě jezera se slanou vodou, v jejichž okolí žijí obrovské populace ptáků a plazů.

kolumbus2

KRÁLOVSTVÍ PARKŮ

Přestože je Dominikánská republika jen o trochu větší než polovina České republiky, má celých 11 národních parků. Největším z nich je národní park Jaragua, kde žije více než 130 druhů ptactva, z nichž 10 je endemických a polovina vodních. Nachází zde útočiště světově největší populace vodních plameňáků. V roce 1998 zde například vědci nalezli nového zajímavého živočicha, pouhých 1,6 centimetru dlouhého gekona. Návštěvníkům jsou přístupné jeskyně s předkolumbovskými malbami a řezbami v kameni. V tomto parku ale nejsou žádná zařízení pro turisty ani prohlídky s průvodcem. To v parku Isla Cabritos si za 60 dolarů můžete pronajmout loď s průvodcem, a to pro relativně neomezený počet osob. Doveze vás na písečný ostrůvek Cabritos, kde mezi kaktusy žijí volně endemičtí leguáni a v jehož okolí se nachází unikátní populace amerických krokodýlů. V mořském parku La Caleta se zase můžete potápět k záměrně potopené lodi Hickory. Pro ty, kteří se nepotápějí, jsou tu k prohlížení korálové útesy. Kempování je povoleno na několika místech v zemi, mezi jinými v parku Armanda Bermúdeze, který se rozkládá kolem Pico Duarte. Přespat můžete v jednoduchých rustikálních chatrčích dle místního koloritu. Nabízené výlety sice často zahrnují jízdu na koni, nicméně jezdci, kteří by chtěli strávit s koněm více času, mají tuto možnost na hřebenech severních hor. Několik společností zde nabízí jednodenní výlety na silných kreolských horských koních, kteří přejdou hory, projdou džunglí a přebrodí řeky, aby se nakonec zastavili u vodopádu nebo jeskyně k prohlídce. Pro milovníky méně pohádkových zážitků jsou tu trochu jižněji položené písečné duny, na nichž si mohou vyzkoušet módní sandboarding. Všude vás ale bude provázet pocit, že opravdová krása tohoto kousku země je v její rozmanité a silné krajině, ať už se po ní proháníte na koni nebo šlapete pěkně po svých.

Category: 2009 / 10

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

V roce 2004 obletěla svět zpráva o tajemných pyramidách v Bosně. O nezvyklém objevu informovala i taková věhlasná média jako CNN a BBC. Pak zájem stejně rychle opadl. Kdo se chce dozvědět pokračování příběhu, musí se vydat přímo do Bosny.

Nebýt náhodného objevu, nenápadné městečko Visoko nedaleko Sarajeva by zůstalo jen obyčejným zapadákovem. Jenže informace hýbou světem, a tak na mě už ve vlaku spiklenecky mrkal průvodčí a s úsměvem mi přál pěknou cestu k pyramidám. Jakmile jsem pak vystoupil, hned se na mě vrhli taxíkáři a rádoby průvodci, kteří se předháněli v zaníceném líčení toho, o co všechno přijdu, když nevyužiji jejich služeb. V někdejším zapadákově vyrostla spousta nových hotelů, jeden z těch luxusnějších nese název podle pyramid. Ptát se kdekoliv v Bosně na názor místních na pyramidy, to je jako sázet v ruletě na červenou. Dobrá polovina v nezvyklý objev věří a pravost pyramid urputně obhajuje. Druhá polovina se tomu jen směje a vypráví o velké lži, které se ochotně ujaly i politické špičky země. Jméno amatérského archeologa Semira Osmanagiče, objevitele a propagátora údajných bosenských pyramid, každopádně nenechává nikoho chladným. A v městečku Visoko, které poznalo ekonomické kouzlo turistického ruchu, by ho snad i nosili na rukou. „Víš, já o těch pyramidách docela pochybuju, ale na druhou stranu už i jen legenda o nich láká turisty, kteří by o Visoko a okolí jinak ani nezakopli. Teď obchod šlape jako nikdy a pronajímané pokoje jsou stále plné,“ říká mi majitel malého obchůdku s potravinami.

PŘEKVAPENÍ NA VRCHOLU

Tajemný kopec Visočica, tyčící se majestátně nad městečkem, má dokonalý trojúhelníkový tvar s hranami obrácenými přesně na jednotlivé světové strany. „Matka příroda nemohla nic takového vykouzlit. To musejí být dokonalé tvary pyramidy ukryté pod nánosy zeminy,“ tvrdí Osmanagič v klobouku ve stylu Indiana Jonese. Podle tohoto svérázného objevitele pyramidu postavili před dvanácti tisíci lety Ilyrové. Ti obývali Balkán dlouho předtím, než ho kolem roku 600 našeho letopočtu obsadily slovanské kmeny. Podle satelitních záběrů a infračervených snímků dokonce ve stejném údolí stojí ještě další dva menší pyramidové pahorky. Samotný vrchol Visočice je dokonale ohrazen ostnatým drátem. V parnu zde na odkrývání pravdy pracuje skupinka dělníků. Pak přišlo něco, co jsem opravdu nečekal. Jejich vedoucí, postarší dáma, mě oslovila čistou češtinou. Přivítala mě na vykopávkách hradu, kde ve středověku sídlili bosenští králové! Na mou zmínku o pyramidách jen mávla rukou. Pyramida je prý absolutní podvrh a výplod chorého mozku. „Proč by tak významná civilizace sídlila v hornatém kraji, který byl víceméně zalesněn? Jak to, že se po ní během mnoha archeologických vykopávek nenašly žádné jiné stopy? Kde se vzalo dost dělníků na tak náročnou stavbu, když byla Evropa v tu dobu poměrně řídce osídlena a veškeré obyvatelstvo žilo především v chatrčích? A základní otázka, kdo by v té době měl takové prostředky, aby utáhl tak rozsáhlou stavbu nejen ekonomicky, ale také technicky?“ ptá se archeoložka. Archeologické vykopávky na samém vrcholu Visočice se staly výbušným tématem. Dobrodruh Osmanagič nechtěl připustit, aby někdo mimo něj mohl v této oblasti kopat. Dokonce najal ochranku, která oficiální archeology odmítala na vrchol domnělé pyramidy pustit. Nakonec ustoupil a přišel s teorií, že středověcí králové si svůj hrad vystavěli na velkolepé pyramidě záměrně, protože věděli, o jaké šlo významné místo.

HLE, DŮKAZ!

Plechové ukazatele lákají k prohlídce pyramidy. Ta už má i jméno. Pyramida Slunce. Údolí nalevo se dnes nově říká Údolí Sluneční pyramidy. Kopce v pozadí nesou název Dračí pyramida a Měsíční pyramida. Proč? Stejná jména najdete na pyramidách ve Střední Americe, které Osmanagič léta studoval. Hlavním důkazem přítomnosti pradávné stavby mají být sondy, odkrývající údajně plášť pyramidy. Nedaleko místa, kudy se k odkrytému povrchu stoupá, je už vše dokonale připraveno. Improvizované parkoviště, plechové boudy i narychlo spíchnuté obchody podél cesty jsou přeplněné vším možným, co se dá s pyramidami spojit. Obchodník Ibrahim mi hrdě ukazuje triko potištěné celým komplexem staveb, které by měly být v údolí ukryty. Pyramidami se to tu přímo hemží. Můžete mít dřevěné, plastové nebo i ze skla. Kdo chce jen drobnost, může zakoupit jednoduchý přívěšek nebo jen propisku se siluetami jehlanů. Dokonce už byly vytištěny i knížky a také pohlednice. Mezi prodavači kolují také letáky oficiální společnosti, kterou Semir Osmanagič založil. Mají navnadit turisty a podpořit další zájemce o jedinečné vykopávky. Všichni okolo dokonale pochopili zákonitosti obchodu. Výklad a prohlídku nabízejí osamoceným turistům i učenlivé děti. Dokonce sem vystoupali i jinak chromí žebráci. Asi uprostřed svahů Visočice jsou první „důkazy“. Odkrytá půda s vyhloubenými jámami. Věrohodnost místu dodává několik kopáčů. Odkryté kameny vypadají, jako kdyby je tu někdo kdysi vyskládal. Je to neuvěřitelně působivé. Vidíte něco, co skutečně připomíná plášť pyramidy, a průvodce vám sugestivně líčí, co si máte představit. Odpůrci sice tvrdí, že se jedná o geologickou vrstvu a takové podloží bychom našli v celém údolí, jenže odpověď Osmanagiče je neprůstřelná. Jestli nevěříte, poskytněte mi prostředky na vykopávky, a já vás přesvědčím o své pravdě… Touha po dobrodružství nebo být u toho, když se přepisují dějiny, láká mladé nadšence z celého světa. „Jak můžeš pochybovat,“ podivuje se mi kanadský student, jeden z mnoha dobrovolníků, kteří se pravidelně sjíždějí na výkopy pomáhat. „Vždyť už i ti nejlepší vědci díky uhlíkové metodě potvrdili, že tyto odkryté kameny nepocházejí odsud, ale že je sem musel někdo donést!“ Škoda, že Osmanagičovy teorie ve skutečnosti dosud žádný uznávaný odborník nepotvrdil.

pyramida2

JE TO ŠANCE

Zatímco na Visočici zatím zůstalo jen u několika výkopů a tahanic o vrchol, na takzvané Měsíční pyramidě se intenzivně kope. Na odkrývání kopce pracují za podpory mecenášů desítky dobrovolníků. Odhalily již kamenné kvádry, které mají být pozůstatkem pláště pyramidy. Nyní se tým zaměřuje na hledání chodeb, kterými prý má být celý kopec protkán v délce 3,8 kilometru. Během výstupu na kopec potkávám různé sondy, které zhruba v hloubce metr až dva odkrývají kamenné řady. Když v zapadajícím slunci vidím vyrovnané kameny a prazvláštní slepenec půdy a kamenů, záhada pohlcuje i mě. Proč někdo věnoval tolik energie a peněz na hledání něčeho, co zřejmě neexistuje? Za Osmanagičem stojí visocká radnice i vlivní politici. Podporuje ho spousta lidí včetně nezaměstnaných místních mužů, kteří se zdarma účastní výkopových prací. Všichni věří v zázračný nález a velkolepou budoucnost. Ostatně, oblast pyramid prý už dnes vyzařuje zázračnou energii, kterou si místní vysvětlují, proč v lokalitě pyramidového komplexu nebyl během nedávných válek nikdo zabit – ochránily je pyramidy. Bosna zkrátka potřebuje pozitivní vize, které jí pomohou zbavit se syndromu války. A podle Osmanagiče se díky jeho nálezu stane turistickou destinací číslo jedna.

Category: 2009 / 10

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MIROSLAV RADA

Tereza Boučková rozhodně nejde s hlavním proudem, když něco píše, neřeší, jestli se to sluší, nebo koho tím naštve. A tak jí spousta lidí nemůže přijít na jméno. Nyní podle jejího scénáře vznikla mrazivá komedie. V den 20. výročí sametové revoluce má mít premiéru film natočený podle vašeho scénáře, Zemský ráj to napohled.

Jaký bude? Já jsem tím, jak scénář natočila režisérka Irena Pavlásková, moc potěšená. Myslím, že ten film má všechno to, co jsem si přála, aby v něm bylo. Doufám, že získá patřičnou odezvu i u diváků. Ale to je vždycky velký otazník. Bylo obtížné jej prosadit? Za námět jste dostala ocenění za nejlepší nerealizovaný scénář, ale jednu dobu to vypadalo, že k natáčení nikdy nedojde. Scénáře se dlouho žádný režisér nechtěl ujmout. A ten, co se ho ujmout chtěl, toho zase nesnesl bývalý producent. No, nesnesli se navzájem… Vyhrála jsem první cenu za nerealizovaný scénář a myslela si, jak se zájemci pohrnou. Ale nehrnul se vůbec nikdo. Ani jeden telefonát. Když jsem se smířila s tím, že jsem tuhle látku psala roky zbytečně, ozval se Viktor Schwarcz z Cineartu. A co se předešlému producentovi nepodařilo za několik let, udělal pan Schwarcz za čtyři dny: vymyslel a pro režii oslovil Irenu Pavláskovou, udělal rozpočet, požádal o grant a hledal koproducenty. My jsme se s Irenou scházely, hodně jsme si o všem povídaly. Porozuměly jsme si. Jak hodnotíte český filmový průmysl dnes? Jeden čas jste se vyjadřovala velice kriticky a české filmy jste označila za vykalkulované, falešné a prázdné. Myslím, že českému (a nejen!) filmu zásadně schází profese dramaturga. Producentům se zřejmě nechce za tuhle neviditelnou, ale velmi důležitou práci platit. Navíc si spolu se scenáristou – kterým je většinou i režisér filmu – myslí, že dramaturgii zvládnou sami, levou zadní. Tak to podle toho vypadá. Já osobně jsem z českých filmů naší doby pořád velmi zklamaná. I když se pár poctivých filmů našlo, trend je myslím si stále stejný. Já jsem ale podobně zklamaná i z filmů cizích. Některé uctívané ikony, jako třeba Almodóvar či Trier, mě taky totálně zklamaly. Možná je problém ve mně. O čem „Zemský ráj“ bude? Vychází námět opět z vašeho života? Film Zemský ráj to napohled je volně inspirovaný mou prózou Indiánský běh. Ale Běh byl psán z pozice dítěte, kdežto film je víc příběhem ženy, mámy. Je to film o tom, jak jsme žili v „ráji totality“. Je v datu premiéry filmu nějaká symbolika? Datum si zvolil producent filmu a myslím, že zvolil dobře. Film je o lidech, kteří chtěli žít svobodně v nesvobodných časech. To se k výročí pádu totality hodí. Vzpomínáte dnes na dobu, kdy jste podepsala Chartu? Bylo vám přeci jen dvacet, nebyl to unáhlený krok mladé dívky? Vzpomínkám se moc nevěnuji. Podepsala jsem Chartu sice jako mladá dívka, ale bylo to v době, kdy jsem tak jako tak nesměla ani studovat, ani cestovat, ani jakýmkoliv tvůrčím, nepodřadným způsobem pracovat. Byla to msta režimu za aktivity mého otce. Moje rozhodnutí k podpisu neznamenalo příliš velké dilema – režim už mi tak jako tak všechno zakázal, nemohla jsem tedy skoro nic ztratit. Kdybych s režimem spolupracovala, asi bych měla různé výhody (koneckonců mi to při výsleších nabízeli), ale k tomu zřejmě nemám povahu. Ta volba byla jasná a dobrá. Režim vám zakazoval hrát divadlo i v případech, kdy se jednalo o „ideově nezávadnou“ látku. Nemohla jste studovat, mít lepší zaměstnání… Ano, komunistický režim se vyznačoval tím, že držel v šachu celou rodinu. A obzvlášť dobrým rukojmím byly děti. Člověk sám by podobnou šikanu celkem dobře vydržel, ale jakmile začaly trpět děti… Poslušnost k vrchnosti se vymáhala vydíráním právě a nejvíc přes děti. Kdo nebyl loajální, byl z dobrého zaměstnání vyhozen a jeho děti nesměly nic a už vůbec ne studovat, dobře se uplatnit… Prostě jedna velká sprosťárna. Proto se většina lidí nakonec celkem poslušně s dobou normalizace smířila, ačkoli ji málokdo skutečně aktivně podporoval. Kdo si dnes stěžuje na poměry a říká, že je to stejné jako kdysi, měl by si na tuhle šílenou nespravedlnost vzpomenout. Jsem šťastná, že moje děti mají všechny možnosti svobodné volby a záleží jen na nich, co z nich bude, nebo nebude. Oba vaši manželé se pod Chartu nepodepsali. Nevadilo jim, jak jste na tento čin doplácela a tím pádem i celá rodina? Oba si mě brali jako chartistku a uklízečku. Ten první nakrátko, druhý (snad) napořád. Věděli, do čeho jdou. Naše názory byly stejné. Dalo se předpokládat, že se mnou po boku žádnou kariéru neudělají. Spousta lidí se pod Chartu nepodepsala a neznamenalo to, že s režimem souhlasí. Každý si musel sám rozhodnout, na co má povahu, co je schopný vydržet, případně obětovat. Lze brát váš útěk na venkov jako jistou formu emigrace? Stěhovali jste se ještě v době komunismu. Samozřejmě to nebylo tak, že jsem se rozhodla být proti režimu v opozici a od té doby mi bylo fajn. Byla jsem sice moc ráda, že nemusím dělat kompromisy, ale současně jsem trpěla, že nemám a nemůžu mít žádnou profesi. Že se nemůžu realizovat – což pro mne tehdy znamenalo být herečka. Z Prahy na chatu jsme se s druhým mužem odstěhovali, protože jsme potřebovali změnit život. A taky jsme chtěli bydlet sami, bez rodičů. Byl to skvělý krok, protože jsme oba byli „děti města“ a náhle jsme byli vrženi do docela primitivního způsobu života a zjistili, co znamenají čtyři roční období a jak se některá složitě přežívají. Bylo v tom trochu dobrodružství, trochu „emigrace“ z uzavřené společnosti kolem Charty a spousta touhy žít samostatně. Jsem ráda, že jsme ten krok udělali. Byla to tehdy velká výzva. Chovali jsme králíky, slepice, kachny, husy, měli jsme dokonce i kozu. Vždycky jsme nalistovali v knížce Domácí chov zvířectva příslušnou kapitolu, a pak stejně nastoupila metoda pokus/omyl. Žili jsme bez peněz, v primitivních podmínkách letní chaty. Obstáli jsme. Ale tahle „romantika“ nás s léty přešla.

svoboda

Nikdy jste nepřemýšlela o návratu do města? Četla jsem i názor, že byste se mohla jako signatářka Charty hřát na výsluní a dohnat, co jste nestihla. Místo toho žijete stejně jako před dvaceti lety na samotě a spíše se svým způsobem života lišíte od zavedených představ o literárních celebritách. Když jsem před nějakým tím rokem prožívala rozpad rodiny, kdy jsme s mužem museli řešit výchovné fiasko s adoptivními syny, strašně jsem toužila znovu změnit život, utéct z místa, kde na mne všechno nesnesitelně doléhalo. Ale nepovedlo se to, nebylo kam utéct. Dnes jsem ráda. Zase se mi „život v lese“ líbí. Přesto zpíváte, navštěvujete pražskou kulturní scénu. Zůstáváte tedy v kontaktu s městem… Doba, kdy mi ke štěstí stačilo kdákání slepic už je nejspíš nenávratně pryč. Ve vaší knize Rok kohouta se často ozývá touha dojít uznání. Doléhá k vám úspěch poslední knížky? Myslím, že každý člověk touží po uznání. Úspěch mé poslední knížky mě samozřejmě moc těší. Když mi čtenáři píší, jak jim Rok kohouta pomohl překonat životní úskalí, anebo jim jen dal pocit, že ve svých těžkostech nejsou sami, těší mě to dvojnásob. A když ještě někdo dodá, že je to i výborně napsané, jsem v sedmém nebi. Rok kohouta je delší než všechny předchozí díla dohromady. Čím to? Sama o sobě v knize píšete, že vám psaní moc nešlo. To jsou ty paradoxy života. Jak hodnotíte debaty, které se po vydání knihy rozpoutaly? Určitě byly v něčem přínosné. Jak které. Spousty debat, spíš anonymních urážek na internetu, mě nejdřív ničily. Když jsem je četla, srdce mi bušilo, hodně mě to rozhodilo. Ale pak jsem nějak otrnula. Taky jsem si uvědomila, že já – na rozdíl od těch přísných soudců, kteří mě nikdy osobně nepoznali, vím, jak jsme s mužem žili a jak jsme kluky vedli. A že se nemáme za co stydět. Řekla jsem si taky, že budu brát vážně jen názory podepsané. A ty byly až na drsné výjimky zajímavé. Mrzí mě, že jsem Rokem kohouta neotevřela odbornou debatu nad adopčním zákonem, která by vedla k jeho změně. Adopce je u nás stále opředena růžovým oparem dobrých skutků a teorie lásky, kterou, pokud dáte, tak se vám přece samozřejmě vrátí… Vše, co se tomuhle pohledu z jakýchkoliv důvodů vymkne, je buď přímo skandalizované, nebo jen tabuizované. Přínosné na všech těch debatách je zatím jen to, že se debatuje… Jsem ráda, že můžu aspoň za to.

Category: 2009 / 10

Ještě do loňského jara bylo Dolpo v západním Nepálu pro turisty nebezpečné. Vládli zde maoisté. Oni byli zákonem, oni určovali výši výpalného, vymáhali poplatky od turistů. Neposlušnost tvrdě trestali.

Po volbách, které překvapivě jednoznačně vyhráli, se situace zklidnila. Maoisté dosáhli svého a díky vládnoucí roli přestali obyvatele perzekuovat. Buddhistické praporky na střechách domů v jinak převážně hinduistickém Jufalu naznačují, že náboženství se zde prolínají stejně, jako etnika. Prolínají se zde i barvy, barvy zelených, čerstvě osetých polí, ostře kontrastující se šedivostí skal a průzračností řeky pomalu se šinoucí údolím. Na polích pracují především ženy, jak je v hinduistických vesnicích obvyklé. Muži je přísným zrakem kontrolují ze střech svých domů. Či jim snad přenosem energie pomáhají odnášet z pole velké kameny? Ptám se na to místního průvodce. Jeho do té doby velmi dobrá angličtina jakoby mu nedovolovala porozumět otázce. Opakuji dotaz s jiným slovosledem. Ano, jistě, rozumí mi, ale odpovídá vyhýbavě. V nehostinných horách, jako ostatně i jinde, kastovní systém stále funguje, zvyky a podřízenost žen jsou hluboce zakořeněny.

STUDENTI, NEODCHÁZEJTE

Naším cílem je projít co nejvíce z dolního Dolpa, jehož horní hranice je u čarokrásného posvátného jezera Phoksundo. Již v první vsi za Jufalem nás upoutávají nezvyklé, asi půl metru vysoké vyřezávané postavičky na mostech či střechách domů. Jsou to ochránci před zlými duchy, kdo na domě svého ochránce nemá, dost prý riskuje, že se zlý duch v domě usadí. Tři hodiny cesty proti proudu řeky, a je tu Dunai s vydlážděným centrem a až nečekaným množstvím obchůdků, dílen a čajoven. O významu vesnice svědčí i škola, na kterou jsou místní patřičně hrdí. Jsou zde nejen třídy základní školy, ale i školy střední. Je již pozdní odpoledne, takže je škola zavřená, ale děti budou na školním hřišti až do tmy. Nebude pro vesnici vzdělávání dětí paradoxně kontraproduktivní? Není totiž neobvyklé, že studenti, kteří se dostanou na školu v Káthmándú či jiných městech, přivyknou městskému způsobu života a jeho vymoženostem a do rodných vesnic se již nevrátí. Vesnice tak stárnou a může být problém, kdo nakonec převezme pole a uživí rodinu. Počet dětí se navíc snižuje, dříve bylo obvyklé mít pět sedm dětí, dnes spíše dvě čtyři. V místní čajovně potkáváme tři studenty, kteří takové obavy zahánějí. O své budoucnosti mají jasnou představu. Ramesh chce vystudovat medicínu v Káthmándú a vrátit se do rodné vesnice jako praktický lékař. Na svůj věk 16 let uvědoměle hovoří o nízké vzdělanosti v Dolpu, o absenci kvalitních lékařských zařízení, o školách s nízkým standardem vybavení i výuky. Nechce žít ve městě, jeho cílem je posunout úroveň rodného kraje výš. A skloubit tradiční medicínu se západní. Naráží však na problémy, školní docházka na vyšších školách není bezplatná, je třeba platit učebnice, pomůcky. Jeho rodiče jsou chudí farmáři, pracovní možnosti na přivýdělek při studiu jsou velmi omezené.

NEŽ LES PADNE

Za Dunaií již mají vesničky zcela jiný charakter. Ačkoliv jsou ještě hinduistické, architektura ukazuje zřetelně tibetský styl. Moderní materiály jsou použity minimálně. Velkou roli hrají střechy. Jsou skladišti, je z nich rozhled po celé vesnici, ze střech se i dobře klábosí se sousedy. U Khanigionu je nutné zastavit u kontrolního vojenského stanoviště před mostem. Kontrola pasů a permitů trvá dlouho, pro vojáky jsme vítaným zpestřením dlouhých nudných dní. S kontrolou nepospíchají. Míříme na sever, kde převládají buddhisté. Vedle modlitebních praporů na domech o tom svědčí i čorteny u cesty a přibývající modlitební zdi many – zdi vyskládané z kamenů, na nichž jsou vytesané mantry a siluety buddhistických božstev a symbolů. Nacházíme se v nadmořské výšce 2950 metrů, údolí říčky je hustě zarostlé stromy. Nejsou to malé stromky, na které jsme zvyklí ve vyšších horských oblastech, ale pořádně vzrostlé cedry, pinie a další převážně jehličnaté stromy. Proto zde vidíme i malé pily. Bohužel, nekácejí se přerostlé či staré stromy. Kácejí se ty, které jsou nejdostupnější, a tak se zde opakuje to, co už mělo za následek odlesnění obrovských ploch v Nepálu. Dřevo je stavebním materiálem, topivem, proč si ho nevzít, když je po ruce? Jenže se již nikdo nestará o vysázení nových stromků, žádná pravidla či omezení neexistují. Pár hodin proti proudu řeky se však údolí mění v pustinu. Soutěska se rozšiřuje a ústí v širokém údolí, kde se nachází Dhotarap. Krajina se radikálně mění, sporadicky jen pár keřů, po stromech široko daleko ani památky. Stavebním materiálem se stává hlína a z ní uplácané cihly, topivem pouze jačí trus, pro který se ženy a děti vydávají daleko za vesnice, sbírají ho v prudkých stráních, kde se jaci, ovce a kozy pasou. Mění se i barva krajiny, místo zelené jen mnoho odstínů šedé a okrové. Zelená je na jaře barva vzácná, v těchto vyšších polohách se teprve seje. Jsme již v čistě buddhistické vesnici, vše tu připomíná Tibet. Krajina i lidi. Muži nosí delší vlasy, v nich zamotané červené stužky, tak jak to nosívají tibetští Khampové. Rysy v obličeji jsou mnohem podobnější Tibeťanům než hinduistům. Jsou to Gurungové, kteří se však liší od svých jmenovců žijících nejvíce v údolí Kali Gandaki. Stáda pravých jaků v ohradách u domů náš pocit podobnosti s Tibetem jen umocňují. V nižších teplejších polohách se chovají kříženci jaků a krav, nazývané dzomkyo, ale zde v nehostinném chladném kraji je lépe těm skutečným pravým obrovským chlupáčům.

PŘES HORSKÁ SEDLA

Všechny cesty do Dhoratapu, kromě cesty zpět, vedou přes vysokohorská sedla, vyšší než pět tisíc metrů. Přechod sedel bývá problém i v létě. Počasí si stanovuje svá vlastní pravidla, husté sněžení v létě není výjimečné a sedla se v tom okamžiku stávají neprůchodná pro zvířata a obtížně průchodná pro lidi. Koně sice bravurně zvládají nástrahy přírody a počasí, ale bořit se s těžkým nákladem čerstvě napadaným sněhem v horských sedlech je již na nad jejich síly. Místní v nekvalitní obuvi, většinou v plátěnkách čínské produkce a lehkých bundách také prodělávají zkoušku odolnosti. Ještě horší je to s najatými nosiči. Ti bývají z jižnějších oblastí, a přes všechna upozornění jsou oblečeni nekvalitně. Tenisky roztrhané, z nich vyčuhující prsty z ponožek, které drží pohromadě jen silou vůle, jedno triko a sako. Nezmrznout na kost je hrdinský čin. My se klepeme zimou i v drahém a kvalitním oblečení, v noci zachumlaní do teplých spacáků, zatímco nosiči mají přes sebe přehozenou jen slabou deku. Před námi jsou dvě pětitisícová sedla, jediná cesta k posvátnému jezeru Phoksundo. V noci začíná hustě sněžit. Některé stany se bortí a razantně mění tvar. Zasněžená krajina okouzluje jen nás, nosiči se rozpačitě dívají směrem k sedlu. Ignorovali rady, ať si ve vesnici přikoupí bundu, že saka nejsou nejlepším oblečením do hor. Teď už s tím nic nenadělají, nakládají si náklad a vyrážejí. Naštěstí slunce už situaci víc nedramatizuje a jeho paprsky nás zahřívají. Nocleh za sedlem, nedaleko mršiny jaka, který již nemohl dál. Druhý den další sedlo. Tentokrát ho překonáváme za mnohem horších podmínek, silný vítr nedovoluje dělat delší zastávky, nosiči posilněni našimi čokoládami udržují ostré tempo. Žene je dopředu vidina spaní pod střechou a dalbhatu. Dalbhat je typické jídlo pro Nepál, rýže s čočkovou polévkou, trošku brambor, zeleniny, podle toho, která je dostupná.

zeny

MAGICKÉ MÍSTO

Cesta je dnes velmi dlouhá, obtížný sestup po smekajících se kamenech. I náš nepálský kamarád z Káthmándú jdoucí na lehko říká, že si příště trek řádně rozmyslí. Nicméně jezero Phoksundo působí jak magnet na všechny Nejprve jen svou tajemnou existencí, v závěru, když se ukáže za horizontem, i svou magičností. Tyrkysová barva vody působí jak přízrak. Tu mu prý dal osvobozený ženský démon jako odměnu lidem z místní vesnice za to, že jej neprozradí. Většina spěchá najít ubytování pod střechou. To, co se honosně nazývá hotel, je nízký standard i na nepálské hory. Ale většina jinak zhýčkaných turistů považuje tuto ušmudlanou světničku za Hilton a obsazuje všechny pokoje ve vsi, celkem tedy tři, počet postelí šest. Na návaly poutníků tu rozhodně nejsou zařízeni. My ostatní stavíme stany za hustého mokrého sněžení na břehu jezera. Ani kouzlo jezera tentokrát nezabírá, někteří hlasitě nadávají na nepřízeň počasí a na promočené stany. Nosiči si již nalezli domek, ve kterém se nad ohněm krmeným jačím trusem suší.

Category: 2009 / 10

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Když na San´á padne tma, rozzáří se tisíce žárovek zavěšených nad jejími ulicemi. Hlavní město Jemenu se večer co večer proměňuje v moře plné drobných hvězd. Před městskou bránou Bab al-Yemen to vře.

Tři osli klusají vedle sebe a razí si cestu davem. Kolemjedoucí cyklista chtěl seskočit, ale zamotal se do dlouhé košile, a tak vráží do starého sedláka, kterému se z přecpané lýkové tašky sypou cibule, ředkvičky, banány a beraní stehno. Neobejde se to bez dlouhé diskuse, tedy spíše křiku a nadávek. Ještě v 60. letech minulého století se večer před setměním brána zamykala a na hradbách stála stráž. Kdo se po večerní modlitbě, kolem půl osmé, zdržoval za hradbami, musel strávit noc před branami města. Skřípající vrata otevřeli rozespalí askaríjové teprve se svítáním.

MĚSTO JAKO MARCIPÁN

San´á má osm městských bran. Stáří hlavní a největší brány Bab al-Yemen se odhaduje na osm set let. Za ní se rozprostírá malé náměstí, které se rozvětvuje do ulic bazaru Souk al-Milh, tedy Solného trhu. V minulosti se v Jemenu sůl nejen prodávala, ale běžně se jí také platilo. Ještě pozoruhodnější je, že až do roku 1960 byly v zemi v oběhu takzvané tereziánské tolary (stříbrné rijály), ražené v pražské nebo kremnické mincovně, ale pouze s vyraženým rokem 1780. Stříbrné mince s podobiznou Marie Terezie, jejíž šaty odkrývají bujné poprsí, byly v přísně muslimské zemi velmi oblíbené. Jedinečná architektura San´á, kterou charakterizují hliněné domy s bílými ornamenty z vápna, vyvolává dojem, že město projektoval tým cukrářů. Díky své architektonické jedinečnosti se San´á v roce 1986 zařadila na seznam světového dědictví UNESCO. Ve staré medíně se nachází přes sedm tisíc věžových budov postavených v tradičním stylu. Mnohým je přes čtyři sta let a mají až osm poschodí. Město se totiž s ohledem na hradby jako nutnou obranu před nájezdy nepřátel nemohlo rozrůstat do šířky, a tak rostlo do výšky. Úměrně s výškou budov rostla i velikost oken. Novější domy mají vsazené i spodní okna, ale pouze od té doby, co se do Jemenu začalo dovážet sklo. Původně se používaly jen tabule z alabastru, který se po staletí těžil v nedalekých lomech. Pro Evropana je poměrně nezvyklé to, že v místnostech začínají okna hned u podlahy, ale sahají pouze do výšky očí. Jemenci totiž sedávají na koberci, tak jim okna nízko u země plně vyhovují. V bytech také nenajdete takřka žádný nábytek, všechno domácí náčiní je uložené ve výklencích anebo v římse nad okny. Trámy stropu tvoří neopracované, křivé a zčásti vidlicovité kmeny stromů. V zemi nejsou žádné husté lesy s vysokými stromy a dovážené dřevo je drahé. „S tím souvisí i naše úzké pokoje a celý půdorys domů,“ upozorňují místní lidé. Podlahy místností pokrývají nejčastěji pestrobarevná linolea, na nichž se rozprostírají matrace. Celému prostoru pak z malého podstavce kraluje velké čínské rádio či televizor. Nejvyšší podlaží, mafraj, se považují za nejvznešenější a mají krásnou vnitřní výzdobu s koberci a vodními dýmkami. Právě sem vodí hostitel v podvečer své přátele kouřit kat, místní lehkou drogu.

OBDOBÍ DEŠŤŮ

Město San´á křižuje vodní kanál, který však zároveň slouží jako běžná vozovka pro pozemní dopravu. Po většinu roku je totiž vysušený na troud. Pouze v čase monzunů, které přinášejí déšť z jižní Asie, se stává, že kanalizace nedokáže přijmout takové množství vody a cestu zatopí. Vodního bohatství ihned využijí místní ženy, které zaplní břehy a vrhnou se na velké prádlo. Deště však s sebou přinášejí i nepříjemnosti. Voda se stává líhní komárů a přichází riziko malárie, hlavně v údolích. San´á se ale rozprostírá na náhorní plošině ve výšce 2200 metrů nad mořem, proto se jí malárie vyhýbá. Nadmořská výška navíc také způsobuje, že i v průběhu léta jsou teploty příjemné a v noci bývá dokonce chladno.

NOEMOVO MĚSTO

Ačkoliv současný Jemen vznikl až v roce 1990 spojením islámského Severního Jemenu s Jižním Jemenem, jedinou komunistickou zemí arabského světa, má už San´á za sebou velmi bohatou historii. Město podle legendy založil Noemův syn Sem (Šem) jako vůbec první po biblické potopě světa. Pokud odhlédneme od romantických příběhů, tak se San´á skutečně nachází v jedné z nejstarších osídlených oblastí světa. Město bylo součástí několika mocných říší, z nichž nejvýznamnější bylo sábské a himjaritské království. Zdrojem bohatství místních států byl obchod s Indií, východním Středomořím a Afrikou. Právě přes území Jemenu vedla i legendární kadidlová cesta. Město nabylo významu po úpadku před islámské jihoarabské kultury. Když se v polovině šestého století př. n. l. protrhla slavná hráz v Maribu, stala se San´á poprvé rezidencí. Z dob Proroka Mohameda pochází Jami´al-Kabir – Velká mešita, srdce celého města. Současnou podobu získala v roce 1261, přesto je poznat, že patří k raně islámským stavbám.

jemen

PŘEŽÍVAJÍCÍ TRADICE

Velkou mešitu obklopuje hustá změť úzkých a neupravených uliček, které se kroutí mezi vysokými budovami. Často vedou na malé nepravidelné náměstí, nečekaně se lámou skoro v pravém úhlu anebo ústí do soukromých dvorů. Ve stínu budov se procházejí muži. Drží se za ruce, živě diskutují a občas se zastaví, aby pozdravili kolemjdoucí, anebo jen mlčky vychutnali podvečerní náladu. Podobně jako většina místních obyvatel jsou oblečeni v tradiční sukni ze zavinuté látky, přepásané širokým zdobeným opaskem, přes plece mají přehozené staré sako a na hlavě turban. Pohled však nejvíce upoutá obrovská dýka džambíja, která hrozivě vyčnívá z pod jejich opasku. Občas se kolem nich mihne zahalená ženská postava. Jemenky musejí dodržovat přísně tradiční oděv i dnes. Nezahalenou ženu na ulici prakticky nepotkáte. Vlasy, čelo, ústa a nos jsou pod závojem, pouze pro oči zůstává úzká štěrbinka. Někdy, když jsou si celkem jisté, že je na schodišti nebo u studny nepotká žádný muž, si stáhnou z brady závoj, aby mohly volněji dýchat. Sotva však uslyší z dálky kroky, tak si rychlým pohybem závoj znovu nasadí. Jakmile by je totiž někdo kromě manžela spatřil jen na zlomek sekundy odhalené, byla by to ajb – velká a neodpustitelná hanba!

Category: 2009 / 10

TEXT: IRENA LOCHMANOVÁ

Dokážete si představit, jak vypadala Morava, než do její krajiny začal zasahovat člověk? Stačí se vydat do útrob prastarých moravských luhů s dávno mrtvými padlými kmeny. Lesy na soutoku dvou největších moravských řek Moravy a Dyje jsou těmi nejkrásnějšími a nejbohatšími lesy u nás.

Najdeme tady pavoučí síť vodních kanálů, potoků a slepých ramen, ale i tůně a říční jezera. A mezi tím vším louky i lesy se stařičkými stromy. Kromě Dyje a Moravy se jimi proplétá i říčka Kyjovka. Zde na jediném místě u nás hnízdí orel královský. Svůj domov tu má i bobr evropský a vydra říční. Ve zdejších stromech si svá hnízda buduje vzácný druh mravence lužního, který tady má nejsilnější populaci na světě. Lužní lesy mírného pásma, zaplavované pravidelně vodou, jsou zřejmě nejohroženějším biotopem Evropy. Z jejich původní rozlohy se už bohužel zachovaly jen nevelké plochy, považované za jedny z nejcennějších částí přírody. UNESCO zařadilo na Seznam kulturního a přírodního dědictví zdejší lokality Křivé jezero a pralesovité porosty Ranšpurk a Cahnov-Soutok.

TADY SE NEKÁCÍ

Národní přírodní rezervace Ranšpurk se rozkládá v jižním cípu Moravy nedaleko moravského hraničního městečka Lanžhot. Plocha dnešního chráněného území byla ušetřena hrubších zásahů již od konce 19. století. Jeho někdejší majitelé Lichtenštejnové Ranšpurk považovali za přírodní památku, a proto z něj jen odváželi padlé dřevo. Od třicátých let 20. století byla rezervace zcela ponechána samovolnému vývoji. Díky tomu mají dnes místní porosty téměř přirozenou dřevinnou skladbu. Každý, kdo sem zavítá, musí žasnout. Podobný les už prakticky jinde ve světě neexistuje a člověk se bojí, aby ho za pár let ještě někdo spatřil. V pralese je velmi živo. V kmenech starých stromů hnízdí holub doupňák, žluna šedá, lejsek bělokrký a roztomilý šoupálek krátkoprstý. Zahlédnout můžeme i další drobné opeřence a líbí se tu i čápům, volavkám a dravcům. Bujný porost nabízí úkryt obojživelníkům, například čolku podunajskému. Na starých dubech žije spousta druhů hmyzu – asi nejznámější jsou tesařík obrovský, krasec a zlatohlávek.

prales2

EXOTIKA NA DOSAH

V pralese Ranšpurk rostou chráněné druhy rostlin, a tak zde můžeme objevit ostřici hubenou, kruštíka polabského, bleduli letní, řeřišnici malokvětou i kalinu. Množství dřevokazných hub, které žijí na dřevní hmotě, vytváří půvabné dekorace. Z plochého terénu rezervace vystupují na několika místech jeden až tři metry vysoké ostrůvky navátého písku, takzvané hrúdy, které mají díky svému suššímu charakteru i poněkud odlišné složení rostlin. Každá roční doba má v lužních lesích Moravy své kouzlo. Stále se před námi otevírají malebné scenerie plné života a přesto v nich nacházíme zvláštní utěšující klid, kterého je v dnešní době plné shonu tak strašně málo. Prales sám o sobě vypadá zvláštně a exoticky, až se člověk diví, že je ještě v České republice. Rezervace je volně přístupná a vést se můžete nechat prohlídkovou trasou, jejíž součástí je i stálá expozice.

Category: 2009 / 10

TEXT: ALEŠ HORÁČEK, FOTO: MAREK WÁGNER

Jejich tvar prý koncentruje a transformuje vesmírnou energii. Ať už to znamená cokoliv, pyramidám se díky tomu připisují až neskutečné možnosti využití. Včetně komerčního. A tak jsme jejich zázračnou sílu vyzkoušeli.

VYHODÍME LEDNIČKU?

Pro první pokus jsme koupili pyramidu z internetového obchodu. Vybrali jsme si specializovaný potravinový model za 790 Kč. Poštou přišlo osm měděných trubiček s plastovými spojkami. Jejich sestavením vznikla konstrukce připomínající miniaturní stan, kterému vítr odnesl plachtu. Podle návodu pod ní má jídlo zůstat nejméně dvakrát déle čerstvé a mléko nemá zkysnout. Udělali jsme tedy malý nákup a rozdělili ho na dva talíře, takže se na každém ocitla broskev, dvě meruňky, čtyři kuličky hroznového vína, kousek hovězího masa, kousek jater, sklenice čerstvého mléka a krajíc chleba zabalený v celofánu, jak radil návod. Jeden talíř jsme podle návodu umístili do třetiny výšky pyramidy, druhý zůstal ležet volně na stole. Pak už jsme jen čekali, co se bude dít. Už za dva dny se z pokusné místnosti začal linout puch zkaženého masa a jater. Ať bylo pod pyramidou, nebo ne, zavánělo stejně. Také mléko zkyslo v obou sklenicích. Za čtyři dny už se na mase pásli červi a obě mléka pokryly nechutné bubliny. Sledovat dál proces rozkladu nemělo smysl. V pokusu jsme tedy pokračovali už jen s ovocem a chlebem. Za další týden pokryla jeden z krajíců zelená plíseň. Byl to krajíc pod pyramidou. Druhý krajíc zplesnivěl dva dny nato. Za další týden jsme z obou talířů vyhodili rozteklé a seschlé ovoce. Je pravda, že broskev pod pyramidou byla seschlá o něco méně. Na důkaz o zázračných účincích vesmírné energie to však bylo trochu málo. Už proto, že chleba naopak zplesnivěl dřív pod pyramidou. Závěr: Potravinová pyramida trvanlivost potravin neprodloužila. V

TAJEMNÝCH ÚTROBÁCH

O druhém pokusu jsme věděli předem, že výsledek při nejlepší vůli nemůže být příliš průkazný. Ověřit objektivně vliv pyramidy na zdraví a pohodu člověka byl zkrátka úkol nad naše síly. V podobných případech navíc nikdy nelze pominout vliv placebo efektu, kdy víra v léčebné schopnosti čehokoliv dokáže pozitivně ovlivnit psychiku člověka natolik, že se jeho stav skutečně zlepší. Přesto nás zajímalo, jestli lze v pyramidě „něco“ cítit. Předem jsme vyloučili terapii pod tyčemi spojenými do jehlanu. Když pyramidu, tak pořádnou, i se stěnami. Tím jsme ovšem vyloučili i naprostou většinu českých relaxačních center. Ta používají nejčastěji právě tuto levnou variantu. Nakonec jsme se rozhodli pro soukromou pyramidu, která splňovala naše představy. Její majitel se pro stavbu nechal inspirovat takzvanými orgonovými akumulátory psychoanalytika Wilhelma Reicha. Nadchl nás už samotný pohled na tři metry vysokou bytelnou pyramidu pokrytou zlatavou fólií, která má odstínit elektromagnetické záření. Před vstupem si nechávám od lékaře – specialisty na zdravý životní styl – Karla Urbana přeměřit vše, co v polních podmínkách lze: tep, tlak, obsah oxidu uhličitého v dechu a krvi, procento tuku v těle, váhu… Pak usedám do měkkého křesla a obklopuje mě tma. Odněkud zní meditační hudba. Vím, že je to klišé, ale jinak to zkrátka napsat nejde: myšlenky mě opustily a já se někam propadal. Za čtvrt hodiny bylo po všem. Když jsem pyramidu opustil, připadal jsem si trochu zpitomělý, chtělo se mi spát, ale bylo mi fajn. Pokud jde o měření, můj tlak se ze 110/80 jen mírně pohnul na 110/75 a tep se zklidnil ze 72 na 66 pulzů za minutu. Jinak žádná změna. Moct ale takhle uprostřed dne na chvíli úplně vypnout, to nemělo chybu. Závěr: Po relaxaci v pyramidě se člověk cítí skvěle. Jako po každé klidové relaxaci.

zazraky

BROUSÍME ŽILETKU

Pro třetí pokus jsme si vybrali takzvaný Faraonův přístroj na ostření žiletek, což je ve skutečnosti obyčejný model pyramidy. Že se tupá žiletka nabrousí pouhým vložením pod jehlan, vypadá jako nesmysl. Jenže na tenhle „nesmysl“ udělil Československý patentový úřad v padesátých letech českému radioinženýrovi Karlu Drbalovi pod spisem č. 91304 oficiální patent. Ten je od té doby mantrou pyramidologů nejen u nás, ale i ve světě. Navzdory tomu, že patentový úřad ve skutečnosti nijak důsledně nezkoumá, jestli je přihlašovaný vynález skutečně funkční. Vyrobit pyramidu podle patentu Karla Drbala není nic složitého. Jedná se o deset centimetrů vysoký jehlan s čtvercovou základnou o délce stran 15,7 centimetru. Materiál má být z elektricky nevodivého materiálu, my jsme zvolili plast. Pak už stačilo jen upravit dřevěný špalíček, který žiletku podržel ve třetině pyramidy, kde mají být účinky nejsilnější. Vzpomínáte na Richarda, který si v jedné z prvních porevolučních reklam myl každou půlku hlavy jiným šamponem? V podobné situaci se nyní ocitl redakční fotograf. Jako majiteli nejtvrdších vousů v Koktejlu mu připadl úkol holit si každou tvář jinou žiletkou. Jednu jsme ukládali zpět do krabičky, druhou přesně podle pokynů v patentu vždy stejným ostřím na západ a druhým na východ pod jehlan natočený boky ke hlavním světovým stranám. Podle patentu má žiletku ostřit magnetické pole Země, a to tak důkladně, že ji bude možné použít minimálně padesátkrát, zatímco normálně by byla po pátém holení tupá. S napětím jsme tedy čekali, při kolikátém holení začne fotograf úpět bolestí. Bylo to při pátém. V tom patent nelhal. Fotografa jsme pak v zájmu pokusu sadisticky donutili oholit se takto ještě dvakrát. Víckrát se nám ho přemluvit nepodařilo. Tvrdil, že ať se holí normální žiletkou nebo tou, kterou brousí pyramida, trpí jako zvíře. Na žiletku, která během pokusu strávila pod pyramidou dohromady tři týdny, jsme nechali „vesmírnou energii“ působit ještě další tři dny, a pak jsme obě odvezli do Fyzikálního ústavu Akademie věd. Jestli je jedna z nich ostrá víc než druhá, elektronový mikroskop by měl rozdíl ukázat. Potemnělá laboratoř se svítícími monitory vypadala tajemně. Zatímco elektrony bombardovaly ostří žiletek v podtlakové komoře, fyzik Karel Jurek na monitoru předváděl jejich zvětšený obraz. Třicetkrát, šestsetkrát, dvatisícekrát i desettisíckrát zvětšené čepelky byly jedna jako druhá. Mikroskop žádný rozdíl ostří neukázal. Závěr: Pyramida postavená podle patentu Karla Drbala žiletku nenabrousila.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This