Category: 2009 / 12

TEXT: VÁCLAV WORTNER, FOTO: SWIATOSLAW WOJTKOWIAK/FILCKR.COM

Welcome home!“ vítali mě s úsměvem všichni, když jsem zadýchaný vystupoval na horskou louku, po které byly rozesety týpí, stany a jiné improvizované příbytky, tvořící celý kemp letošního festivalu alternativní kultury Rainbow.

Z domova jsem vyrážel do neznáma s tím, že se v Užgorodu na nádraží snad doptám, kde to přesně na té Zakarpatské Ukrajině je – nic bližšího se mi před odjezdem nepodařilo zjistit. Teprve na stopu přes východní Slovensko jsem dostal spásnou zprávu od bráchy, který tam vyrazil dva dny přede mnou: „Je to ve vesnici Ljuta. Ve vesnici za mostem doleva, pak dvě hodiny rovně a doprava.“ Nebudu předstírat, že jsem ty dva dny cestoval a pak celé ty čtyři hodiny šel úplně na jistotu. Byl jsem po pravdě moc rád, že vidím nějaké lidi a že jsem to vůbec našel. V kruhu při společném jídle jsem si sedl k lidem, co mi připadali sympatičtí, a začali jsme si povídat. Nikdo mi nedal najevo, že pokud jim nepotřebuji nic důležitého, měl bych se zase vrátit ke svým vlastním kamarádům. Stejně tak může každý jít pomoct do kuchyně, krájet zeleninu, nosit vodu, míchat, přikládat nebo řezat dřevo na topení. Neznám lepší způsob poznávání lidí než při společném dělání! V takové přátelské atmosféře se člověk brzy přestane cítit jako cizinec. Málokde jsem zažil takovou svobodu a toleranci. Existuje pár základních pravidel, na kterých stojí existence celého společenství, jejichž dodržování se striktně vyžaduje – týkají se hlavně ochrany společného pramene pitné vody, hygienických a ekologických zásad života v přírodě. V ostatních záležitostech si ale každý může dělat, co chce. Chceš pomáhat v kuchyni? Chceš se celý den válet na trávě? Do těchto základních životních rozhodnutí nikdo nikomu nekecá. Každý den jsem se proto znovu a znovu divil, že opět bylo co jíst, že rozbitý kohoutek byl opravený, že to zkrátka funguje, i když nikdo nemá nic na osobní zodpovědnosti a všechno je dobrovolné. Záleží na každém, kde si najde rovnováhu mezi příjímáním a dáváním. Někdo to vyvažuje tak, že dává do klobouku po společném jídle víc, někdo hodně pracuje, někdo dává společenství něco, co sám umí a co se ostatní chtějí naučit. Během oběda a večeře pořád někdo něco oznamuje, vyhlašuje a inzeruje. Někdo si všiml, že je potřeba vykopat nové záchody, a hledá další kopáče. Někdo od zítřka otevírá desetidenní kurz masáže shiatsu. Někdo umí postavit z jílu a kamenů pec na chleba a potřebuje s tím pomoct. Někdo se vyzná v léčivých bylinách, po ránu je chodí sbírat, a rád by to naučil ostatní. Někdo prochází se ztraceným dítkem a hledá jeho rodiče. Herec z Belgie po obědě vede dílny kontaktní improvizace. Na Rainbow není žádný program, vyjma společného obědu a večeře, všechno ostatní je prostor pro tvořivost a pro učení odkoukáváním, pomáháním a děláním s ostatními. Pestrá je i skladba účastníků. Potkal jsem holku, která je v podstatě nomádka – přes léto kočuje z jednoho Rainbow na druhé, pracuje na ekofarmách a v mezičasech navštěvuje kamarády po celé Evropě. Podobných kočovníků, cestovatelů, samorostů a vůbec zajímavých lidí, kteří si jdou svou vlastní cestou, jsem tam potkal mnoho.

mesto

Francouze, který žil 15 let s indiánskými kmeny v amazonském pralese, Čecha, který si postavil katamarán a plavil se s ním 5 let po Karibiku, Inda z Londýna, který se na Rainbow cítí jako doma, a má to blíž na Ukrajinu než do Indie, Rusa, který se rozhodl na vlastní kůži testovat, že ani úplně nahý se za celý den na slunci nemůže spálit, pokud se kompletně pomaže tlustou vrstvou jílu. Rozmanitost a pestrost, to je hlavní dojem, který mám ze všech těch lidí, co jsem tam viděl a poznal. Souvisí to i s výše zmiňovanou svobodou – nikdo nikomu nekecá ani do způsobu oblékání. Mnozí se například nechtějí oblékat vůbec, a tak to nedělají. Jednu holku z Moskvy jsem za celou dobu neviděl oblečenou, ani v noci, kdy jsem u ohně seděl ve dvou mikinách. Na první pohled to samozřejmě vypadá senzačně a může to i vyrazit dech. Po pár dnech si ale i našinec zvykne. A začne obdivovat tu krásu a rozmanitost…, protože nahé tam nechodí jen sebevědomé dívky dokonalých tvarů, ale ženy a muži jakéhokoli věku a tělesné konstituce. Velmi uvolňující pohled. Tady bacha, aby se vám nezačaly rozjíždět bujaré fantazie o zdivočelých hippie večírcích. Na Rainbow mě velmi mile překvapil striktně odmítavý přístup k omamným látkám, protože „člověka ohlupují a jeho okolí znervózňují“. Za celou dobu jsem neviděl jediného opilého člověka a pouze jednu dívku, která byla nejspíš zkouřená. Na jakémkoli jiném náhodně vybraném vzorku letního shromáždění by byla polovina opilá a polovina zkouřená, přičemž mnoho lidí by spadalo do obou polovin. To však neznamená, že po nocích nebylo veselo – každou noc zněly kytary a bubny ze všech stran, úplňková slavnost, na kterou dorazilo přes 1200 lidí, zahrnovala i ohňovou show a poctivě secvičené vystoupení improvizovaného orchestru. Velmi jsem si užíval, že jsem vlastně celou tu dobu žil venku, že moje ložnice, kuchyně, koupelna i obývák byly pod širým nebem. A že tam bylo nebe hodně širé – krásné místo na kopci, nekonečná polonina lemovaná smíšenými lesy, s výhledem na okolní svahy. Celou tu dobu nebylo kam chvátat a vůbec jsem netrpěl tím, že bych něco nestíhal, že by mi něco unikalo, že bych ztrácel čas. Asi jsem zase chvíli žil v uvolněné přítomnosti.

Category: 2009 / 12

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Kočovné cikánské kováře z Rumunska už za pár let nejspíš nepotkáte. Jejich tradiční způsob života totiž taje stejně rychle jako cín, kterým pokrývají stěny svých hrnců a kotlů.

Na kraji vesnice jsme zaslechli rytmický tlukot kladívek. Po treku divokým pohořím Rodnei na rumunsko- ukrajinské hranici jsme sice žíznili po pivu, ale zvítězila zvědavost. Místo do krčmy jsme zamířili za zvukem. Tam jsme se seznámili s Mariem a jeho lidmi. Cikánský tábor připomínal výjevy ze zažloutlých fotografií. Zaparkované koňské povozy, stany z plátna a igelitu a uprostřed ohniště s velkým měděným kotlem, ve kterém bublá polévka. Ale to už se k nám sbíhají houfy křičících dětí. Ženy v šátcích postávají rozpačitě opodál. „Vítejte,“ překládá můj rumunský kamarád Majk do angličtiny slova starého muže, který sem právě přišel od koní. „Jsme cikáni, kalderaši.“ Mario, jak se děda představuje, nás vede do jednoho ze stanů. Jeho syn Nikolaj tu sedí u kovadliny a rytmicky buší do kusu pozinkovaného plechu. Beztvará plocha se mu pod rukama postupně zaobluje, až v ní začneme rozeznávat budoucí kbelík na vodu. Vzadu ve stanu spatříme hotové lavory, hrnce na mléko, roury ke kamnům a další plechové výrobky. Lesknou se jako zašlé stříbro. „Sbíráme, co vy, gadžové, zahazujete,“ vysvětluje Mario. „Starý plech ze střechy, děravé vany, prázdné sudy od asfaltu… Když to vypálíš v ohni, získáš krásný materiál. Ale abys věděl, co s ním, musíš mít štěstí na předky, kteří ti to ukážou. Jedině pak cítíš plech správně v ruce. Sám ti napoví, kam a kolikrát udeřit, aby se ohnul nebo spojil přesně tak, jak potřebuješ. Dlouho se to učíš, dlouho…“ Zatímco obdivujeme Nikolajovu soupravu kladívek a dalších klempířských nástrojů, jedna stará cikánka mne vezme za ruku. V první chvíli to gesto nepochopím, ale když si mou dlaň začne pozorně prohlížet, dojde mi, že mi chce věštit osud. „Dlouhý život… velká láska…,“ překládá Majk. „Problémy s penězi, které ale překonáš…“ Prostě standardní řeči, které sedí na každého. Když cikánka dověští, natáhne přes mou dlaň tu svou. Když vytáhnu pár drobných bankovek, spokojeně se zasměje a začne je přepočítávat. Mladší ženy se ale od „cizinců“ drží opodál. Později se dočtu, že v tradiční cikánské rodině mají podřízené postavení. Vdávají se velmi mladé a manžel od nich kromě panenství očekává i absolutní věrnost. Navenek ji prokazují stydlivostí – fotit se nechají, až když na to Mario kývne. Obdivujeme jejich pestrobarevné sukně, šátky a vlasy spletené do copánků, které zdobí mušličky a stříbrné mince. V Česku už dnes takové nepotkáte.

OLAŠI A RUMUNGŘI

Mezi evropskými cikány se dá rozlišit celá řada skupin, kast a klanů. Jsou dané například historicky, etnicky nebo příslušností k různým dědičným povoláním. Na přesné nomenklatuře se dodnes neshodnou ani romisté. Základní dělení je ale na kočovné olachy a usedlé rumungry. Olaši („vlaši“) pocházejí z Valašska (jih dnešního Rumunska), odkud se v druhé polovině 19. století někteří z nich vydali na západ. Velké skupiny olachů dnes žijí například ve Francii, Belgii, Švédsku, Polsku či Srbsku. Panuje mezi nimi silná soudržnost a často se navštěvují. Přes půl Evropy si hledají nevěsty (za které se rodičům dodnes platí až milionové „výkupné“), sjíždějí se na svatby, pohřby a svátky… „Cizí“ olach je vítán jako vzácný host i v případě, že přijede bez ohlášení. Tuhle silnou „sociální síť“ jsme mohli v Česku sledovat letos v létě v mediálně sledované kauze utopeného rumunského „olašského prince“ Iona Mikleska. Někteří z olachů dodnes kočují, i když už koňské povozy vyměnili za luxusní karavany. S oblibou chodí ověšeni zlatem, což byla dříve čistě praktická věc. Při přechodu hranic totiž peníze ztrácely cenu. Zlato ne. Olaši se dělí podle dědičných povolání, což je pozůstatek kastovního systému, který si před staletími přinesli z Indie. Nejrozšířenějšími podskupinami jsou mezi olachy kalderaši (kotláři, podle rumunského „caldare“, kotel) a lovari (koňští handlíři, podle maďarského „lo“, kůň). Z těchto tradičních způsobů obživy ale plynule přešli k moderním alternativám. Lovari jsou zdatní obchodníci, kalderaši zase často vlastní autoservisy a benzinové pumpy. Druhá velká skupina cikánů, rumungři („Rom Ungro“), pochází z Maďarska. Název jim dali olaši. Chtěli se tím odlišit od „podřadných“ usedlíků, kteří přejali zvyky majority a místo kočování se začali věnovat podobným zaměstnáním, jako „bílí“. Mezi jednotlivými cikánskými „kastami“ dodnes existují nepřekonatelné rituální rozdíly. Členové různých skupin se považují za nečisté („degeš“), nežení se mezi sebou a nikdy by si spolu nesedli k jednomu stolu.

BAREVNÝ STŘÍPEK MINULOSTI

Mariovi lidé kočují od jara do podzimu po rumunských vesnicích. Přijedou, postaví tábor, a ženy se pak rozběhnou mezi domy. Vesničané už na ně čekají. Přinesou propálené kotle a poškozené hrnce a kalderaši jim je druhý den vrátí opravené. Dostávají za to buď peníze, nebo potraviny. Nabízejí ale i nové zboží – a to včetně tak životně důležitých věcí, jako jsou měděné destilační aparatury cazane, ve kterých se rodí rumunská domácí pálenka cujka. Na jednom místě se zdrží jen pár dnů, a pak táhnou zase dál jako ptáci. Nikomu neškodí. Sem tam se sice ve vesnici ztratí nějaká ta slepice, ale „bílí“ Rumuni to prý většinou berou s nadhledem jako součást platby. Do svých domů se kalderaši vracejí až na zimu. „Zimujeme více na jihu, u města Vaslui,“ říká Mario. „V domě se nás ale tísní příliš mnoho. Zakopáváme tam o sebe. Pod střechou není slunce a všechno mě tam dusí. Začátkem března se proto začínáme balit na cestu. Kováme koně, opravujeme stany, chystáme kladívka a zásobu plechu… Jenže je to čím dál těžší. Dřív jsme vyplňovali mezeru na trhu a gadžové nás potřebovali. Dneska si ale můžou koupit kbelíky a kotle v obchodě. Vyrábějí si je někde ve městě v továrně, takže jsou levnější, než ty naše. Řemeslo se přestává vyplácet…“ Mariův klan je jedním z posledních. Za pár let tak už možná v Rumunsku kalderaše nepotkáte. Začnou se prostě živit něčím jiným, nebo se usadí natrvalo. Ze světa tím zmizí další barevný střípek minulosti.

CIKÁNI A ROMOVÉ

Podle oficiálních statistik dnes v Rumunsku žije asi 600 000 cikánů, ale neoficiální zdroje mluví až o dvou a půl milionech. Jejich celkový počet v Evropě je odhadován na 5–15 milionů. Nikdo tedy netuší, kolik jich je, a nikdo také neví, jak jim správně říkat. Lidé z různých zemí je po staletí nazývali různě: cikáni, zigeuner, gypsies, gitanes, travellers… Slovo „cikáni“ odkazuje na jejich dodržování pravidel přísné rituální čistoty – byzantský výraz „a-thingani“ označoval ty, kdo se nestýkají s ostatními. Slova gypsy a gitani, odvozená z výrazu „egyptoi“, zase odrážela jejich údajný egyptský původ (ve skutečnosti ovšem kdysi přišli z Indie). Oni sami si mezi sebou říkají Sinti (v Německu), Manuš (ve Francii) nebo Kale (ve Španělsku). Ve východní a střední Evropě pro sebe používají různé varianty slova cikáni, i když není jasné, jestli ho psát s malým nebo velkým písmenem. Jsou totiž národ, etnická skupina, nebo spíš jen pestré mezinárodní společenství lidí s podobným způsobem života, ale s různým etnickým původem? Na tom se neshodnou nejen etnografové, ale ani oni sami. Na prvním mezinárodním sjezdu v Londýně v roce 1971 se někteří z nich usnesli, že se budou nazývat Romové. Tenhle výraz má nahradit označení, která během staletí získala hanlivý nádech. Je ale značně problematický. Cikánský baron, cikánská kapela nebo cikánská pečeně jsou výrazy, které do newspeaku politické korektnosti prostě nepřeložíte. Výraz „Romové“ je navíc stejně smysluprázdný, jako třeba výraz „lidé“. Z cikánů dělá jednolitou skupinu a ignoruje, jak jsou ve skutečnosti neuvěřitelně rozmanití a pestří.

kalderasi

VŮNĚ HORKÉHO PLECHU

Zatímco si povídáme u ohně, Nikolaj ve stanu dokončuje kbelík. Pak rytmické údery utichnou a Mario přihodí do plamenů pár kousků dřevěného uhlí. Vezme do úst delší plechovou trubičku a dmýchá tak dlouho, až vzniknou řeřavé uhlíky. Oba muži na nich kbelík pomalu otáčejí. Jakmile vzduchem zavoní rozpálený kov, vhodí Nikolaj do kbelíku kousek cínu. Za pár vteřin se změní ve stříbrné kapky, které se pod jeho rukama rozeběhnou po vnitřní straně kbelíku. „Málo horké – a cín se správně nechytne. Moc horké – a propálíš plech,“ vysvětluje Mario. Druhý den ráno vyrážím s cikány prodávat do vesnice jejich výrobky. Děda Mario nese stříbrné hrnce z pozinku, jeho dcery Doina a Anna tmavě hnědé měděné kotle na sváření mléka. Ženy se už při focení nestydí. Na rozdíl od včerejška se mi pošklebují. Když je poprosím, aby mi s nádobami zapózovaly, Doina něco zakřičí v rodném jazyce. Pak se obě jako na povel otočí, vyhrnou si sukně a se smíchem na mně vystrčí holé zadky.

Category: 2009 / 12

Text Jiří Škoda

Průkopníky osídlování světa byli v případě Čechů především jednotlivci, případně malé skupinky našich obyvatel. V krátké historii naší republiky ale byly chvíle, kdy jsme se snažili být světoví a získat rozsáhlá území pro vlastní potřebu.

Kdyby se uskutečnily všechny připravované záměry našich předků, mohli jsme jezdit na dovolenou na české území do rovníkové Afriky či dokonce na Tahiti. A při cestě na Jadran jsme vůbec nemuseli opustit republiku. Prvním významným koloniálním vizionářem byl Milan Rastislav Štefánik, který v roce 1910 přijel za pozorováním Halleyovy komety na Tahiti. Ostrov ho zaujal natolik, že začal přemlouvat Slováky, aby se na něm usazovali. Založil dokonce společnost, která koupila rozsáhlé území pro účely kolonizace. Nápad dostal název Nové Slovensko. Bohužel skončil zároveň s tragickou smrtí Štefánika, jednoho ze zakladatelů Československa. Na jeho myšlenku navázal v roce 1923 Miloš Řivnáč. Ten sice pocházel z velmi vážené rodiny, ale vedl velmi divoký život náročný na finance. Dostal se dokonce do konfliktu se zákonem a tak utekl z republiky právě na Tahiti. Inspiroval se Štefánikovým nápadem a oslovil veřejnost s vlastním projektem československé kolonie v údolí Papenoo. Zaslal do pražských novin několik dopisů, ve kterých tvrdil, že na Tahiti koupil 14 tisíc hektarů kvalitní půdy, kde by mohli žít a pracovat čeští osadníci. Život budoucích kolonistů líčil naprosto idylicky. Noví kolonisté se mohli například věnovat pěstování vanilky, kávy, kakaa, bavlny a cukrové třtiny, které tam prý rostly takřka samy. Zveřejněné dopisy nalákaly desítky lidí, kteří prodali veškerý majetek a odjeli osídlovat Tahiti. Projekt sice nevyšel, ale Čechoslováci už se tam usadili natrvalo a dodnes je na Tahiti hotel nesoucí Řivnáčovo jméno. Pro pořádek dodejme, že i záměr kolonizovat souostroví Markézy měl podobný příběh. S jiným návrhem přišel v roce 1915 Tomáš Garrigue Masaryk. Ve svých prvních plánech na vytvoření samostatného státu Čechů vycházel z myšlenky jakési federace všech slovanských státních útvarů, vzniklých z Rakouska- Uherska. Jeho součástí byl kuriózní požadavek na koridor, vedoucí z našeho území do tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho smyslem bylo získat přímé spojení s našimi slovanskými spojenci na jihu a zároveň oddělit území Rakouska od Maďarska a tím paralyzovat snahy o případné opětovné spojení do silnějšího státu. Koridor měl být široký 50 až 100 kilometrů a vedl by na rakouské straně podél hranice s Maďarskem. Na tuto myšlenku neméně zajímavým způsobem navázali v 70. letech českoslovenští inženýři.

nase

Ti připravili studii na vybudování rychlostní železnice, která by převážně pod zemí spojovala jih Československa s pobřežím Jaderského moře. Železniční tunel měl ústit na umělém mořském ostrově Adriaport, vzniklém z vytěžené horniny, který by byl majetkem státu. Celková délka trati měla být 410 km, z toho 350 km by připadalo na tunely. Ačkoliv projekt vznikl z popudu tehdejšího ministerstva vnitra, k jeho realizaci mimo jiné kvůli velké finanční náročnosti nedošlo. Nejvíce originálních nápadů se vyrojilo hned po vzniku samostatné republiky v roce 1918. V Pařížské mírové konferenci 1919, na které se přerozděloval svět na základě výsledků první světové války, totiž mnoho československých politiků a snílků cítilo příležitost. Například v hlavě diplomata Jana Klecandy, který působil jako velvyslanec v Brazílii a dalších jihoamerických zemích, se zrodil nápad, že bychom se po skončení 1. světové války měli podílet na rozdělení kolonií poraženého Německa. Jako nejvhodnější se zdálo být třímilionové africké Togo. Když se o tom začalo psát v domácím tisku, okamžitě se ozvali první zájemci o přesídlení do této země, ležící v Guinejském zálivu. Klecanda ve své brožurce s názvem České kolonie zámořské také popisuje, jak výhodné by bylo pro nový stát získat třeba Kamčatku nebo Novou Guineu. Jednání na konferenci však nakonec dospěla k závěru, že Československo žádné zámořské území nedostane. Sen o exotickém kousku země se tak na nějaký čas rozplynul. Přesto však dnes jeden vlastníme. V roce 1987 jsme se stali členy mezinárodní organizace Interoceanmetal, zaměřené na těžbu nerostných surovin z mořského dna. Díky tomu jsme získali území o rozloze celých 75 tisíc km2 u ostrova Clipperton v Tichém oceánu. Na dovolenou se tam ale zřejmě nevypravíte.

Category: 2009 / 12

TEXT A FOTO: LUBOMÍR ČERNOTA

Před hosty stavím několik na sobě naskládaných, tajemně vyhlížejících lakových krabiček, přezdívaných fuči-daka. V každé je připraven jeden kousek tradičního japonského cukroví wagaši, na víku pak set bambusových hůlek. A pak už následuje zaklínadlo, na které se všichni tolik těší: „Okaši-o dózo.“ Nabídněte si cukroví…

Wagaši je tradiční japonské cukroví, bez nějž se neobejde žádný čajový obřad. Označení se skládá ze dvou částí: Předpona wa- znamená „japonský“ a slovo kaši se dnes většinou překládá jako sladkost, pro Japonce má však význam mnohem širší. Výroba wagaši se v Kjótu, někdejší císařské metropoli, vyvinula v neobyčejně propracovanou uměleckou disciplínu. Základními surovinou pro výrobu wagaši je anko, sladká pasta z vařených pasírovaných fazolí. Může být buď tmavá z červených fazolí azuki, pak se jí říká kuro-an, anebo bílá, širo-an, z fazolí bílých. Dále se používají například čínské batáty cukune-imo, želatina z mořských chaluh kanten nebo mouka ze speciální kulatozrnné rýže moči-gome, mimořádně bohaté na lepek. Nejoblíbenějšími sladidly jsou wasambon, exkluzivní bílý cukr japonské provenience, škrobový sirup mizu- ame a sladké hroznové víno ama-zuru. Důležitou roli hrají i nejrůznější přírodní barviva. Pokud se cukroví vyrábí výhradně ze slazené fazolové pasty, většinou tento materiál již neprochází další tepelnou úpravou, jen se tvaruje za studena, například ždímáním v hadříku čakin-šibori nebo protlačováním přes hrubé síto – tímto způsobem vzniká jakýsi chumel pestrobarevných nudliček označovaný kinton. Fazolová pasta ale může podobně jako náš mák či tvaroh sloužit i jako náplň – například v jakýchsi dušených knedlíčcích muši-gaši, nebo se dá smísit s moukou ve hmotu, která se po chvilce v páře promění ve snadno tvarovatelnou „plastelínu“ neri-kiri.

ORIENTÁLNÍ MLS

Již v Příběhu o princi Gendžim z přelomu 10. a 11. století jsou sice zmiňovány rýžové hnětenky balené do stromových listů, což je dodnes jeden z populárních typů klasického cukroví, nicméně mimo císařský dvůr se nejednalo vždy o tak sofistikovanou záležitost. Podle znaků, jimiž se slovo kaši zapisuje, bychom jej mohli volně přeložit také jako dary přírody. Původně totiž označovalo hlavně ovoce a divoké plody, ale v přeneseném slova smyslu i vše ostatní, co se požívalo na chuť, nikoliv z potřeby nasytit se, tedy vše, co se mlsalo – ať už to byly, jako za Rikjúových časů (čajový mistr ze 16. století), sušené tomely, pečené kaštany, pražené fazole či rýže anebo dokonce vařená chobotnice či houby šítake. Nejpřesnějším překladem slova kaši by tedy asi byl český výraz „mls“. Sladkost měla nejčastěji podobu jemné chuti na jazyku (jako když dobře rozkoušete bílou rýži), vůbec nejsladším typem mlsání bylo patrně sušené ovoce. Pro nás dnes naprosto běžný cukr sice pronikl do Japonska již v 8. století, po dlouhou dobu byl však luxusním dovozovým zbožím a využíval se především pro lékařské účely. Na území dnešního Japonska se začal vyrábět teprve v roce 1623, a to na Okinawě, která byla v té době ve vazalském poměru k Číně. O významu, jaký byl cukru přisuzován, svědčí i to, že šógun Tokugawa Jošimune nechal v 18. století cukrovou třtinu z Okinawy vysadit přímo uvnitř svého hradu v Edu, dnešním Tokiu.

PĚT SMYSLŮ

A co že se na cukroví nejvíce oceňuje? Mistři cukráři ze starobylé firmy Toraja, jejíž historie sahá až do 16. století, kdy dodávala cukroví na císařský dvůr, mluví o cukrářství jako o „umění pěti smyslů“. Zrak: Tvary, barvy a vzory wagaši jsou inspirované japonskou literaturou, starodávnými malbami a vzory látek. Souzní s děním v přírodě a snaží se využívat těch přírodních motivů, které vystihují ducha právě probíhajícího období. Pohled na umně vyrobené cukroví je pastvou pro oči a zároveň probouzí fantazii. Chuť: Wagaši je vyrobeno především z různých typů fazolí a jiných tradičních ingrediencí japonské stravy, jeho chuť bývá většinou nevtíravá. Aby byl člověk schopen ocenit její nuance a ryze přírodní charakter wagaši, chce to určitý trénink. Hmat: Měkkou poddajnost, svěží vlhkost i čerstvou křupavost si může užít jak host, když bere cukroví do úst, tak hostitel, když se jej dotýká rukou (případně hůlkami) při výrobě či servírování a svým způsobem předjímá požitky svého přítele, budoucího hosta. Čich: Vůně wagaši je zásadně jemná a nenápadná. V duetu hraje prim vždy chuť a vůně čaje, jimž cukroví „pouze“ pokorně sekunduje. A naopak: Vjemem čaje zjitřené smysly se dokážou s o to větší láskou pomazlit s jemně básnivou vůní a chutí cukroví. Sluch: Některé typy cukroví vydávají neodolatelný zvuk, když se lámou nebo chroupají. Každé cukroví má své poetické jméno, jehož zvuk je hudbou – a obsah probouzí obraznost. Může v něm být skryta slavná klasická báseň, dojemný osud historické postavy či odkaz na čarokrásná místa nebo přírodní děje.

SVÁTEK PRINCEZEN

Jen tvary a názvy jednotlivých druhů cukroví by vydaly na celou knihu. Cukroví může mít podobu nejrůznějších květů či listů, na jaře ale může připomínat třeba motýly, v létě pro změnu světlušky či dokonce zlaté rybky, které jako by v želatinové kostce opravdu plavaly. To aby v letním parnu navozovaly pocit svěžesti. Speciální cukroví pro dívčí Svátek princezen (3. března) se inspiruje panenkami v podobě císaře a císařovny, které se v této době vystavují na domácí oltáříky jako u nás betlém na Vánoce. Na novoročním cukroví se často objevuje motiv zvířete, které je podle čínského kalendáře patronem nadcházejícího roku. K právě probíhajícímu ročnímu období či příležitosti, při níž se cukroví podává, by se mělo vztahovat i jeho poetické jméno. Na Nový rok se tak s oblibou používají jména, která symbolizují nový počátek, jako je Hacu warai (První smích) či Hacu jume (První sen). Asi neslavnějším cukrovím, které se zejména v tradici Urasenke podává při novoročním čajovém obřadu, jsou takzvané Hanabira-moči, rýžové hnětenky ve tvaru složených okvětních plátků. Tímto cukrovím se kdysi kochali a pochutnávali si na něm dvořané během novoročních oslav v císařském paláci. Kapsa, vzniklá přeložením tenké rýžové hnětenky napůl, je naplněná červenou pastou miso, vyrobenou z fermentovaných zrnin, a je skrz ni protažen tenký proužek lopuchového kořene gobó. Dotenka vytažená hnětenka, skrze kterou červené miso jemně prosvítá, připomíná svou lehce narůžovělou bělostí květy slivoně a zároveň panenskou čistotu. Lopuchový kořen je symbolem houževnatosti a dlouhého života – podobně jako sušená rybka aju, kterou vzdáleně připomíná. V únoru uslyšíme názvy jako Tráva deroucí se skrze sníh, Slivoňová větévka, Slivoň v okně, nebo dokonce Milostné psaníčko. Posledně jmenovaný druh je novodobé cukroví, servírované, jak jinak, v den sv. Valentýna.

CHRYZANTÉMA POD DEKOU

V březnu kvetou broskvoně, které dávají do pohybu celou řadu literárních a mýtických asociací. Tak například Sejóbó je nejen název cukroví ve tvaru broskve, ale i jméno tajemné královny, která podle čínské legendy kdesi na západě střeží zahradu s broskvemi nesmrtelnosti. V dubnu, když v císařském Kjótu kvetou slavné sakury, je město zavaleno poutníky. Ten, kdo se nechce tlačit v davech fotografů, může se poezií tohoto období pokochat při pohledu na cukroví Mijako no haru (Jaro v hlavním městě). K pravým skvostům květnového cukroví patří Kara-koromo (Tchangské roucho), laděné do průsvitně modré barvy kosatců, které touto dobou rozkvétají. V době letního parna pak cukroví chladí už pouhým názvem: Sei-rjú (Bystrý proud), Šimizu (Čistá voda). Devítka byla podle taoistické filosofie výrazně jangovým číslem. Když se objevila v datu, byl ve vzduchu nadbytek jangové energie, a když se sešly dokonce devítky dvě – tedy 9. září (den přezdívaný čójó neboli „kumulovaný jang“) – bylo to opravdu na pováženou. Lidé se cítili být energetickou jednostranností přímo ohroženi a konali všemožná opatření, aby její vliv vyrovnali. V předvečer tohoto dne kladli na kvetoucí chryzantémy vatované přikrývky, které do rána nasály rosou. Ráno si (zejména dvorní dámy) touto přikrývkou otírali obličej a věřili, že smyjí stopy stáří a jejich dny se prodlouží jako paprsky podzimního slunce.

KDYŽ USTOUPÍ PARNA

Již po staletí nastává v Japonsku s příchodem podzimu turistický boom. Dusné letní parno ustoupí konečně svěžímu povětří a nastává doba nejkrásnějších úplňků. V listopadu, kdy už teploty klesnou více, než je příjemné, vyměňuje se přenosné ohřívadlo za ohniště zapuštěné v zemi, které zároveň místnost vytápí. Touto dobou se servíruje cukroví s půvabným názvem Hnětenky – divoká selata (Inoko-moči). Hnědavá selátka nakupená v misce jedno přes druhé na první pohled evokují ideál velké, bohaté a spokojené rodiny. Kolem poloviny listopadu pak nastává další z japonských divů světa: Javory momidži se převléknou do čarokrásných rouch, hrajících všemi barvami. Mezi cukrovím tak často zaslechneme názvy, které nás zvou na pouť do některého ze slavných míst. A pak už je tu prosinec a s ním První sníh (Hacujuki), který symbolicky napadá i na tácy čajových mistrů…

cukrovi

SUCHÉ CUKROVÍ

Hostitel přináší tác, na kterém je higaši neboli „suché cukroví“. Cukroví higaši, které se servíruje spolu s řídkým čajem, je naprosto odlišné od sladkostí k čaji hustému. Nejčastěji jsou to různé druhy japonských sušenek nazývaných sembe, cukr, obarvený často do velmi jasných tónů potravinářskými barvami a vylisovaný v ručně vyřezávaných formách do rozličných tvarů (oši-mono), moučka z pražených sojových bobů, tvarovatelná prakticky do jakékoliv podoby (suhama), ale třeba i sladkosti arihei, připomínající svým charakterem naše bonbony. V začátcích čanoju (doslova „horká voda na čaj“ – původní označení čajového obřadu) bylo zvykem servírovat každému hostu cukroví samostatně na zvláštním vyvýšeném podnose. Mistr Rikjú v 16. století však i tuto oblast zásadně zreformoval, nejen proto, aby zaneprázdněným hostům ušetřil čas, ale i s úmyslem navodit pocit rovnosti, když si hosté tác s cukrovím mezi sebou podávají. Ale dost bylo řečí. Je čas na čaj a samozřejmě na cukroví.

Category: 2009 / 12

TEXT: JIŘÍ KAMEN, FOTO: KAREL KERLICKÝ

Sherlock Holmes svádí svůj „poslední“ boj s ďábelským profesorem Moriartym u vodopádu, připomínajícího strašlivý kotel… Vítejte ve Švýcarsku, zemi milované autory světově proslulých detektivek.

O nejzřetelnější „švýcarskou stopu“ ve světovém detektivním románu se postaral autor příběhů o Holmesovi, Arthur Conan Doyle. Do Švýcarska totiž umístil klíčovou epizodu života nejslavnějšího literárního detektiva. V zemi helvetského kříže spisovatel pobýval nejdříve se svou první ženou Louisou, která si v Davosu léčila své tuberkulózou podlomené zdraví. Volný čas spisovatel využíval pro lyžování, které tehdy vůbec nebylo běžnou disciplínou. O svých lyžařských výkonech napsal do londýnských novin: „Zažíváme tady radosti, které bychom v normálních botách bez lyží nikdy nepoznali. Bylo to úžasné, tak snadno a rychle klouzat vpřed.“

MÍSTO SMRTELNÉHO ZÁPASU

V horním toku řeky Aary, v údolí Hasli u městečka Meiringen poblíž Interlakenu se nalézají Reichenbašské vodopády, dějiště posledního zápasu Sherlocka Holmese s Napoleonem světového zločinu, ďábelským profesorem Moriartym. Toto střetnutí dvou gigantů dobra a zla na římse nad vodopádem, které 4. května 1891 skončilo detektivovou smrtí, je zaznamenáno v Doylově povídce „Poslední případ“, kterou napsal právě ve Švýcarsku. Oba zápasící muži spadli do propasti a pád nepřežili. „Bystřina vzdutá tajícím sněhem se řítí do strašlivé propasti, nad níž se houlí vodní mlha z rozstříknutých kapek jako dým nad hořícím domem. Šachta, do které řeka padá, je obrovská rokle vroubená lesklými, jak uhel černými skalami a zužuje se v rozpěněnou, vřící studnu, jejíž hloubka se nedá zjistit…“ napsal Doyle ve zmíněné povídce.

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Čtenáři ale Sherlockovu smrt nepřijali. Doyle jejich tlaku podlehl a detektiv v roce 1903 vstal z mrtvých: při pádu do „strašlivého kotle“ mu zachránil život chomáč trávy, kterého se chytil. Nyní Sherlock zaslouženě odpočívá kdesi v Anglii a chová včely. Moriarty oživen nebyl. Meiringen se stal mekou Sherlockových příznivců; každý rok 4. května, v den výročí detektivovy domnělé smrti, se jich k vodopádu dostaví hojný počet. O památku spisovatele a jeho detektiva v oblasti Reichenbašských vodopádů pečuje holmesolog Ferdinand T. Salverda, který v „civilu“ zastává ředitelské místo Hotelu du Sauvage v Meiringenu. Právě v tomto hotelu se Holmes ubytoval před zápasem s Moriartym. Možná kvůli konspiraci je v povídce „Poslední případ“ hotel přejmenován na Englischer Hof. V hotelu bydlel i Doyle. Reichenbašské vodopády nyní už nevyvolávají tak velkolepý dojem jako v Doylových časech, vody je méně, ubrala ji vodní elektrárna nad vodopády. Skalní římsa, kde se zápas odehrál, je označena křížkem. Cestu dolů od vodopádů do Meiringenu je možné absolvovat na koloběžce, kterou vám nahoře zapůjčí. I tak lze vzdát hold Doylovu a Sherlockovu sportovnímu duchu.

MAIGRET A TI DRUZÍ

S krajem u Ženevského jezera jsou spojeny i osudy Georgese Simenona, tvůrce slavného Maigreta. Simenon strávil ve Švýcarsku, ve frankofonním kantonu Vaud, víc než třicet let svého dlouhého života. Napsal tu přes padesát románů, a až na jednu výjimku také všechna autobiografická díla. Dokonce tu rád platil daně. „Co se Lausanne týče, myslím, že toto město láme všechny rekordy. Skoro bych řekl, že je tu radost platit daně, protože člověk aspoň ví, k čemu daně slouží, a z peněz, které zaplatil, i on sám něco má,“ napsal si do svého zápisníku. V městečku Vevey na břehu Ženevského jezera zemřel jeden z největších romanopisců 20. století Graham Greene, autor románu s detektivní zápletkou „Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou“, jedné z „nejšvýcarštějších“ knih, jaké kdy byly napsány. K Ženevskému jezeru jezdil Greene už od čtyřicátých let za svou dcerou, která zde bydlela. V „Doktoru Fischerovi ze Ženevy“ autor s velkou dávkou vlastní zkušenosti a také empatickou schopností vidět „podpovrchové“ společenské jevy popisuje realitu života kosmopolitní smetánky z břehu Ženevského jezera.

vodopad

„KRUTÁ STARÁ DÁMA“ V TICINU

Tom Ripley, vlídný zabiják Patricie Highsmithové, rozšířil galerii typů postav světové literatury. Když o někom řekneme, že se chová nebo vypadá jako Tom Ripley, víme, na čem jsme. Sympatického zabijáka ve filmech ztělesnili takové hvězdy světového filmu jako Alain Delon (žije poblíž Ženevy a stal se čestným občanem Chêne-Bougeries), Kevin Costner nebo John Malkovitch. Na posledních třináct let svého života „krutá stará dáma“ světového thrilleru, jak byla Highsmithová označována, přesídlila do švýcarského Ticina, do údolí Maggia. K přestěhování do jihošvýcarského kantonu ji přivedl banální důvod: ve Francii, kde předtím žila, měla problémy s daňovým úřadem. Země helvetského kříže v ní nevyvolávala žádné velké city. Švýcarsko považovala za příjemné místo, kde v klidu mohla pracovat. Halu curyšského letiště přirovnala k čistému obýváku. Svůj poslední thriller spisovatelka situovala do Curychu. Popisuje v něm nejen atmosféru módních salonů, ale i tamní drogovou scénu nebo noční život města, který bychom v Curychu asi neočekávali.

Category: 2009 / 12

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Nevlídný den, kdy zima zalézá až za nehty, déšť, do kterého by člověk ani psa nevyhnal, ale přesto je autobus z Uherského Hradiště docela plný. Netypičtí cestující s velkými batohy, oblečení do vlněných sutan a kožešin, obtěžkáni luky a meči dávají tušit něco nezvyklého.

Místní se již nepodivují, protože do skanzenu Modrá nedaleko Velehradu jezdí už několik let i tito pasažéři, kteří vypadají, jako kdyby si spletli století. Vítr fičí, kapky deště bubnují do střech, přesto ani taková psota neodlákala tyto nadšence od pravidelné návštěvy „svojí“ osady, připomínající naše slovanské předky. Přijeli sem, aby se na chvíli stali starými Slovany a stejně jako oni uctili zrození Slunce.

BŮH SLUNCE A PEKELNÍCI

Zimní slunovrat je astronomickým předělem, rozmezím mezi podzimem a zimou, hojností a smrtí, která často přicházela právě v zimním období. K tomuto času se vždy vázaly velké oslavy a rituály. Možná si dnes říkáme, proč by měl mít slunovrat něco společného s vánocemi? Ale v době příchodu křesťanství se ještě udržovaly staré zvyky až do 7. století, kdy křesťanští teologové určili datum zrození Páně. Den zrození Slunce patřil k nejvýznamnějším okamžikům ve všech starých kulturách od amerických indiánů po Etrusky nebo staré Slovany. V dobách, kdy církev ještě neměla takovou moc, dodržovaly se prastaré rituály. Ty časem splynuly v jeden symbol, Vánoce. I staří Slované, kteří začali přicházet na naše území v druhé polovině 6. a během 7. století, si přinesli svoje bohy a zvyklosti. Byli mezi nimi například bůh ohně, hromu a blesku – Perun, ochránce dobytka – Veles, bůh Slunce – Dažbog, který byl podle mytologie synem hlavního boha Svaroga. Dažbog měl velkou spojitost se slunovratem, protože o zimním čase docházelo k jeho zrození, během jara dospíval, o letním slunovratu byl na vrcholu sil a v zimním čase umíral. A co bylo mezi smrtí a zrozením? Vysvětlení není jednoznačné, ale byl to okamžik, kdy se na svět dostávaly mrtvé duše, negativní síly i pekelníci. Odtud také pramení postavy čertů, které se dají potkat v prosinci. Ale největší událostí je právě čekání na první paprsky slunce, kdy dochází k novému znovuzrození. Proto byl tento astronomický předěl vždy důležitým okamžikem v událostech během roku. V letošním roce se slunovratu dočkáte 21. prosince v 17.47 hod.

ŽÁDNÝ PLAST

Oheň patřil k tomu nejdůležitějšímu, co Slované uctívali. Přinášel teplo, zaháněl chmury, poskytoval ochranu, vařilo se na něm, a také nabízel zábavu, když se sešlo celé společenství. I v tomto zimním čase tady, mezi replikami starých chalup, je skvělým společníkem. A když se povídají příběhy, popíjí medovina, slaví se, chutná pečínka je samozřejmostí. Tady jsou sice mladí lidé, kteří si hrají na naše předky, ale zato dokonale. Jejich oblečení i doplňky jako by ani nebyly ze současnosti. Na ohni se rožní sele. A není gumovou rekvizitou jako v jiných skanzenech, ale skutečné, s křupavou kůrčičkou. Většina přítomných se chystá náležitě oslavit svůj svátek, který je pro ně možná větší událostí než samotné Vánoce. Oni svým koníčkem doopravdy žijí a jejich každoroční setkání v Modré je velkým zážitkem. Naši předci neznali víno, kávu nebo černý čaj, za to si dokázali dopřát medoviny, bylinek i dalších nápojů, které získávali z přírody, s níž žili v souladu. Dnešní Slované se chtějí chovat úplně stejně, a tak popíjejí medovinu z keramiky vypálené v pecích. Každý doušek chutná úplně jinak, než z plastového kelímku. Ostatně ty nikde ve skanzenu nenajdete. Během dne se „staří Slované“ baví. Díky tomu zjistíte, že hod oštěpem není jednoduchý, jak se na první pohled zdá a že člověk musí vyvinout patřičnou sílu a také pečlivě najít těžiště. Střelba z luku zase dokazuje, jak zruční museli být lovci, aby vůbec měli co opékat. Mezi těmito kratochvílemi se na talířích objevuje domácí chléb i čerstvě vylovení pstruzi. Tady nejde o pouhou fikci kvůli turistům, ale o životní styl, který je nutné přijmout, pokud chcete být opravdoví.

slovani

KRVAVÁ OBĚŤ

„To nefoť, to by mohlo někomu vadit,“ napomíná mě jeden z bojovníků. Rituální oběť v podobě usmrcení domácích zvířat nám dnes může připadat jako něco špatného, jenže pokud se chceme zakousnout do kousku masa, někdo musí zvíře zabít. Dělali to naši předci a děláme to i my, jen s tím rozdílem, že to nevidíme. Už jsme přivykli na porcované maso úhledně zabalené v balíčku z marketů a skutečná smrt zvířete se vytratila kamsi do neznáma. Chycená ovce jako kdyby znala svůj osud, na porážku šla s klidem. Zachycení první kapky krve stejně jako hlava zvířete patří k samozřejmostem obětování. Hlava končí na obětišti vyřezávaným božstvem, připomínajícím prastarou mohylu. Krví se skropí zem na důkaz toho, že vše pochází ze země a stejně tak v ní končí. Stáhnout ovci se může zdát jednoduché, ale určitou zručnost vyžaduje. Možná v tom je i síla přírody, aby zvíře zvyklé na čerstvou pastvu bylo skutečným hřebem oslav. Nejde ani tak o šťavnatou pečínku nebo divoký tanec, ale především o sounáležitost a touhu po něčem jiném. Obyvatelé osady Modrá dokazují, že Vánoce nebo slunovrat jsou vlastně svátky, které především mají obnovit pouto mezi lidmi i bez hory dárků.

Category: 2009 / 12

kase2TEXT A FOTO: EVA OBŮRKOVÁ

O jindřichohradecké Černé kuchyni se říká ledacos, třeba že byla dokončena koncem 15. století a že je to jedna z nejlépe dochovaných hradních kuchyní v České republice.

A aby toho nebylo málo, právě tady se kdysi u plotny otáčela bílá paní. Do Černé kuchyně se můžete podívat celý rok v rámci jedné z prohlídkových tras, anebo každý rok v polovině prosince. Vaří se tu dodnes – přesněji řečeno právě jen ty dva dny v roce během třetí adventní neděle. K cíli v Červené věži na třetím nádvoří vás neomylně dovede vůně česnečky, křupavých bramborových placek, klobás, chlebových dalamánků, svařeného vína a dalších specialit. Dokonalou iluzi přípravy jídel a stolování našich předků pomáhá navodit členitá středověká architektura, vysoké začouzené klenby, otevřená ohniště, dva metry hluboké chlebové pece i dým, který odtud stejně jako před staletími stoupá k nebi čtyřmi nárožními komíny. Kromě dobových laskomin se můžete těšit i na vystoupení pěvců, hudebníků a tanečníků, doprovodné výstavy, živý betlém se zvířátky a vánoční jarmark. Od betlémských zvířat a uměleckých řemesel se však ještě na skok vraťme zpět do Černé kuchyně. Traduje se, že právě tady se od druhé poloviny 14. století o Velikonocích vařívala postní sladká kaše pro chudinu z města a okolí. U zrodu této tradice stála Markéta z Hardeggu, která se tak prý snažila odčinit zlé skutky svého manžela – a patrně úspěšně, protože dobročinná událost si během staletí získala veliký věhlas a do jindřichohradeckého zámku prý na Zelený čtvrtek přicházelo na téměř deset tisíc hladových krků.

kase

Hezký zvyk provází i lehké tajemno – duch paní Markéty v podobě proslulé jindřichohradecké bílé paní totiž pečoval o dodržování tradice dál a běda, pokud všechno nebylo tak jako dřív. Jak uvádějí historické záznamy z doby pobytu jezuitského učence Bohuslava Balbína, ke kaši se na přilepšenou přidávala také polévka, pečené či vařené ryby, hrách, kroupy, housky, bochníček chleba a džbánek piva. Zvyk byl s malými přestávkami dodržován až do konce 18. století, kdy císař Josef II. zrušil podávání kaše jako pověru. Bílá paní se z kuchyně přesunula do chodeb a sálů jindřichohradeckého zámku a sladkou kaši vystřídaly jiné dobroty. Vydejte se proto za jejich vůní a chutí a užijte si advent všemi smysly – dobrou chuť! V případě jindřichohradecké sladké kaše se nedochovala jen pěkná legenda o pečlivé Bílé paní, ale i recept. Uvádí se v něm: „Dej do hrnce mlíka nesbíraného a vař, až vříti počne. Pak přidej krupice pšeničné hrubě mleté a to dohromady vař, až hustě se od hrnce dělí. Pak do kaše nalej světlého piva, aby chutnější byla, zamíchej a vař jen malou chvíli. Pak medem oslaď tu kaši s pivem vařenou a dobře zamíchej.“ Přeloženo do současného jazyka tedy máme co do činění s krupicovou kaší, zředěnou pivem a slazenou medem. Pokud se pustíte do experimentování, vyplatí se mít v záloze ještě něco jiného k snědku – žádný z mnoha pokusů o dobovou pochoutku prý zatím nedopadl tak, že by se strávníkům sbíhaly sliny a škemrali o přidání.

Category: 2009 / 12

TEXT: KAREL PAŽOUREK

Není kiwi jako kivi. První jméno patří známým subtropickým plodům, druhé jedinečnému nočnímu ptáku s dlouhým zobákem, který žije pouze na Novém Zélandu. A na přezdívku kivi tam hrdě slyší každý jeho obyvatel.

Novozélanďané jsou na svého národního ptáka pyšní, kivi je ikonou jejich země. Oč méně jich potkáte ve volné přírodě, tím spíš na kivi narazíte na každém rohu, plakátu, odznaku, vývěsním štítu, obchodním výkladu. Traduje se, že přezdívka vznikla za 1. světové války, kdy Nový Zéland společně s Austrálií vyslal na evropská bojiště silný expediční vojenský sbor. Kivi se tehdy proslavili obětavým bojem o dobytí tureckého poloostrova Gallipoli. Smělý plán Winstona Churchilla sice selhal, ale legenda o hrdinství našich protinožců se stala základem národní identity Nového Zélandu i Austrálie. Dodnes si tam potrpí na okázalé vojenské přehlídky, připomínající výročí slavné bitvy, které je také státním svátkem. Počátky dnešního novozélandského národa však sahají o další desítky let zpět, do poloviny 19. století. Je pozoruhodné, že už v této průkopnické době se na osídlování Nového Zélandu podíleli naši krajané. Jejich příběh je podobný osudům odvážlivců, kteří se z české kotliny vydali za vidinou lepšího zítřka do hornatého Banátu na okraji rakouského mocnářství nebo do ruských či kazašských stepí. Jen jejich odvaha byla ještě neuvěřitelnější. První početnou skupinou bylo několik rodin sousedů ze Stodu u Plzně, které se nechaly zlákat ke kolonizaci oblasti asi 80 kilometrů severně od Aucklandu. Zbudovali zde vesnici, které ponechali místní maorský název Puhoi. Na svůj původ se dodnes její obyvatelé pamatují. Návštěvníky zaujme hezký katolický kostel z roku 1881, skromné, ale zajímavé Bohemian Museum, popisující historii osídlování, hřbitov, kde na náhrobcích snadno vyhledáte česká a německá jména a rázovitá hospoda Puhoi-Pub se stěnami plnými památek na první léta vesnice. Při krojích taneční soubor Puhoi Bohemian Dancers. Češtinu však zaslechnete zřídka, ani s němčinou to není valné. V kostele je na několika místech připomínka mecenášství rodiny Strakovy a Šiškovy. Konají se tam rovněž čas od času bohoslužby, které slouží český kněz ze Sydney. Vesnice Puhoi je dnes vyhlášeným historickým místem. Její poloha na poloostrově, který Severní ostrov Nového Zélandu vystrkuje jako dlouhatánský špičatý nos na sever do vln Tichého oceánu, vesnici zaručuje i trvalé místo v novozélandském povědomí. Je to sem z různých koutů Zélandu tak daleko, že se jako obdoba českého „až do Tramtárie“ vžilo místní „up to Puhoi (až do Puhoi)“.

ŠANCE PRO MLADÉ

Nový Zéland v posledních letech přilákal ke krátkodobému či dlouhodobému pobytu tisíce Čechů. Do země Pána prstenů jezdí více našich turistů než do nedaleké země Krokodýla Dundee, každoročně jde asi o pět tisícovek. Mimoto sem díky nedávno uzavřené mezivládní dohodě Česka s Novým Zélandem přijíždí každý rok až dva tisíce mladých Čechů na tzv. pracovní dovolenou. To díky vízu, které mladým mezi 18 a 30 lety umožňuje na Novém Zélandě celý rok pracovat nebo si užívat jeho krás. Mladí cizinci jsou zde vítáni zejména na sezonní práce v zemědělství, jako je sklizeň vína nebo ovoce, nepřehlédnutelní jsou také jako obsluha v restauracích. Rozšiřují se tak i řady českých kivíků, kteří se na Novém Zélandě usadili natrvalo. Přilákaly je v posledních deseti letech možnosti uplatnění pro kvalifikované řemeslníky, IT odborníky a další profese. A samozřejmě také touha usadit se v exotickém koutě zeměkoule, kde sopky vypadají jako cukrové homole, velryby a delfíni si ve skoku drbou záda o hladinu, kde pata ledovce leží téměř na úrovni moře, větrné poryvy zvedají vodopády jako fén dívčí vlasy a kde na několikadenním treku v Jižních Alpách téměř nepotkáte živou duši. České krajanské komunity po celém světě tradičně zacházejí na úbytě, jak se naši krajané přizpůsobují a sžívají se s prostředím. Nejsme Italové či Řekové, kteří tradičně tvoří kompaktní diaspory, přetrvávající po generace. Typický český exulant si však najde dobrou práci, naplno se jí věnuje, založí rodinu, převezme místní zvyklosti a jeho děti zřídka mluví dobře česky, u vnuků je to už prakticky vyloučeno. Krajanské kluby tak pozvolna ztrácejí členy, pokud nepřestanou lpět na češtině jako základním jednotícím prvku. Počet českých krajanů, trvale žijících na Novém Zélandě, se ale za poslední léta zdvojnásobil na úctyhodné dvě tisícovky (to není málo, na Novém Zélandě sice žije 60 milionů ovcí, ale jen pět milionů lidí). Vznikly tak zcela nové krajanské kluby v místech, kde předtím nikdy neexistovaly.

CHUŤ DOMOVA

V Christchurch, největším městě Jižního ostrova Nového Zélandu, se každé druhé pondělí sejde stovka Čechů v Bohemia Café. Předsedou českého klubu je šlachovitý šedesátník s mladistvým elánem Jiří Navrátil. Nejde o tradiční spolek poúnorových nebo posrpnových exulantů, ale vesměs o lidi mezi dvaceti a pětatřiceti, s dětmi v kočárcích a ipody v kapse. První předsedkyní klubu v Nelsonu, městečku poblíž Tasmanova národního parku, je Lenka Scarlett Čáslavská, drobná mladá tmavovláska s ochotným manželem a dvěma batolaty kolem sebe. Duší českého života v turistickém ráji Queenstownu jsou manželé Slívovi, třicátníci, kteří vedou skvělou webovou stránku, informující v češtině o Novém Zélandu a neméně skvěle pokoušejí štěstí v cestovním ruchu dovolenou šitou přesně na míru jednotlivých zájemců. Na Čechy narazíte na univerzitě v Dunedinu, městě jakoby přesazeném ze skotské Vysočiny. Při víkendové procházce historickým centrem Christchurch nemůžete přehlédnout Lubomíra Mlčocha, vlasteneckého prodavače českých palačinek a povidlových a makových koláčů, s krámkem vyzdobeným českou vlajkou i nápisy. Nejvíc Čechů na Zélandě potkáte v Aucklandu – není divu, když tam žije polovina všech Novozélanďanů. Krajanský klub vede třicátník Jaromír Pištora s podporou manželky Lydie, také oni se postarali o tři česko-slovenské kivíčky. Krajanský život organizují zásadně prostřednictvím internetu a mobilu, na jejich vyhlášené gulášparty na pláži poloostrova Whangaparaoa se sjíždějí Češi desítky i stovky kilometrů. Ani v aucklandském klubu nezapomínají na starší krajanskou generaci, po Pištorově boku v nečekané harmonii působí osmdesátníci František Trombík a Mirek Kordina. Aucklandský klub se velmi hezky věnoval jedné z největších českých legend druhé světové války. Kousek od Puhoi, ve Warkworthu, prožil podzim svého života také válečný veterán Ladislav Světlík, který se nejvíce proslavil svou poválečnou emigrací. Wellingtonský klub, vedený ráznou právničkou Kamilou Skapa, má nejdelší tradici. Krajané tu žijí rozeseti po kopcích kolem krásného přístavu i v dlouhých údolích, mířících do vnitrozemí. Přesto se jich několik desítek pravidelně schází a dokážou mnohdy neuvěřitelné. Jako Jan Koppan, který před pár lety ve Wellingtonu pomohl zorganizovat největší výstavu současné české malby na jižní polokouli. Desítky pláten Michaela Rittsteina, Vladimíra Kokolii a Borise Jirků zhlédlo v galerii na Connaught Place (wellingtonský Václavák) na deset tisíc lidí. Češi tak důstojně připomněli, že jedním z otců zakladatelů novozélandského malířství byl Bedřich Lindauer (1839-1926), který od roku 1873 portrétoval významné Maory a zprostředkoval nám tak kromě uměleckého zážitku také svědectví o hrdé předevropanské civilizaci.

kivi

HRDINOVÉ V ČERNÉM

Když před kivíkem zmíníte, že jste Čech, nezasvítí mu žárovka v podobě slavných fotbalistů či hokejistů. Kivi uctívají All Blacks, své ragbisty s pověstí nejlepšího týmu světa. A místo fotbalové Champions League tu vášnivě sledují Super 14, ragbyovou profiligu klubů z Nového Zélandu, Austrálie a Jižní Afriky. A věřte nevěřte, ragbyoví fanoušci létají se svými týmy i tak šílené vzdálenosti. Do kolen mě dostal náhodný spolustolovník na Fidži, z něhož se vyklubal fanoušek, který se plavil na své jachtě z Evropy povzbudit ragbisty Walesu na sérii přátelských utkání po jižním Pacifiku. Kivi budou znát automobily Škoda, které se prodávají třeba hned vedle jejich národního muzea Te Papa ve Wellingtonu. Mnozí vzpomenou na Bedřicha Turnovského (1916-1994), předválečného českého politika, který sem utekl před Hitlerem r. 1940, založil úspěšnou továrnu na kožené výrobky Tatra a vešel do dějin jako mecenáš umění, zakladatel Wellingtonské společnosti komorní hudby, zakladatel novozélandské Opery i muzea Te Papa. Téměř určitě se jim vybaví jméno Mirek Smíšek (1925). Mirek je slavný novozélandský keramik, který na svém hrnčířském kruhu vymodeloval mj. veškerou keramiku pro filmovou trilogii Pán prstenů. Film, který zaostřil pozornost světa na Nový Zéland, zemi odevšad tak vzdálenou, ale tak krásnou, že nevydat se tam by byla velká škoda.

Category: 2009 / 12

Text Michael Havas, foto Martin Šácha

Naštěstí jsem byl příliš malý na to, abych mohl přemýšlet nad tím, proč jsem nakonec vyrůstal na opačné straně Země, než na které jsem se narodil. Osud tak tomu ale zřejmě chtěl. Otec byl za 2. světové války styčným důstojníkem v RAF. V roce 1948 ho komunisté za to zavřeli.

Maminka ho dostala z vězení pod podmínkou, že opustíme během 48 hodin Československo. Jeden rok jsme žili v kibucu v Palestině, než se rodiče rozhodli přesunout do Anglie. Po dvou letech v Británii jsme konečně vyrazili na Nový Zéland. Psal se rok 1951 a byly mi 4 roky, když jsme začali žít ten nový život daleko od Evropy. Během těchto prvních let svého života jsem zažil tolik prostředí, zemí, jazyků i jídel, že mne už asi v životě nikdy nic nepřekvapilo. Dnes, po dlouhých letech, obdivuji svoje rodiče za jejich statečnost. Myslím si, že jako malé dítě jsem to měl s tou adaptací lehčí. Když mi bylo asi tak 7 let, dali mě rodiče do nějakého spolku, kde se scházeli imigranti z různých zemí. Pamatuji si, jak na jednom vánočním maškarním večírku mě vyparádili jako malého slovanského chlapce. Stál jsem tam vedle holandského kluka, který měl na nohou dřevěné boty, naproti stála malá Indka, vedle ní zase Číňanka – a všichni jsme byli Kiviové. Nechápal jsem, proč se maminka a teta tak trápily, aby vyrobily ten legrační kostým. Teprve až v pubertě jsem se nadchnul, že jsem možná „jiný“, a začal jsem překládat Kytici od Karla J. Erbena. Dodnes umím „svého“ anglického Vodníka nazpaměť. Poválečná imigrační vlna zavedla do novozélandského prostředí hodně energie a nápadů. Do klidného middle class anglického prostředí vtrhla malá skupina energických a vysoce vzdělaných Čechů a Slováků, kteří měli za sebou protektorát a pak komunisty. Oproti místním neměli sice ty správné společenské kořeny, ale byli dobře vytrénovaní. Byli posedlí zůstat „svým pánem“ a nepamatuji si jediného Čecha nebo Slováka z této generace, který by si nezaložil svou vlastní firmu: Například Franta Hoch založil první farmu a továrnu na jogurt. Láďa Ouředník se zase proslavil jako nejlepší kuchař – založil slavnou restauraci El Matador, kde se nechal 50krát policií zatknout, aby prosadil prodej vína a piva k jídlu. Pan Benáček tajně opustil československý olympijský volejbalový manšaft během londýnských OH a požádal o azyl, oženil se s krásnou Indonésankou a založil vlastní stavební firmu. Vláďa Král si založil ovocný sad a oženil se s méně pěknou sestrou indonéské manželky pana Benáčka. Byla to unikátní pionýrská doba, na kterou nikdy nezapomenu. Všichni imigranti si během pár let koupili pozemky a postavili baráky. Často to byly pozemky v panenské buši, anebo staré dřevěné domy z doby evropské secese. Sekerou se pustit do vysokých keřů manuka, pokácet kapradí či dokonce vzácné mohutné stromy rimu, totara nebo i kauri bylo pro nás kluky jako živá mayovka. Při každé takové akci spojili síly Čechoslováci z celého Aucklandu. Proč jsme bloudili cizinou jsme se dozvěděli až v dospělosti, a bylo dobré, že se naše rodiče museli o ten nový život tak prát. Aspoň na chvíli mohli zapomenout na svoje rodiče, které opustili, na chvíli nemuseli myslet na ten krutý a falešný život v jejich vlasti.

Category: 2009 / 12

TEXT: JANA SOUKUPOVÁ

Otesánek. Slovo, které v nás evokuje představu obézního a žravého stvoření, bylo na začátku pohádky hezkou zdrobnělinou a jménem vytouženého děťátka. Karel Jaromír Erben kdysi nalezl mezi poklady lidové slovesnosti příběh chudobných manželů, kteří léta marně toužili po dítěti, ačkoli sami neměli co jíst.

Režisér Jan Švankmajer ve svém úspěšném filmu Otesánek umístil klasickou pohádku do současných reálií. Na dotaz, co symbolizuje hlavní postava, řekl: „… Otesánek je určitá část, iracionální část, našeho života, kterou jsme svými smysly vyvolali v život, ale zároveň organizací našeho života (civilizací) vypudili na okraj společnosti a kterou se marně snažíme nějak racionálně zpacifikovat. A tak Otesánek je stále s námi a požírá nás. Možná je to trest za zpackanou civilizaci.“ Otesánek se tak stává téměř filozofickým tématem, nad jehož významy by šlo debatovat nekonečné hodiny. Otesánek ve smyslu nenasytného žrouta, který sní vše, na co přijde, ale není výmyslem z české kotliny. S bizarními nenasyty se setkáváme i v exotických grónských mýtech. Většina z nich je opravdu hrůzostrašná a mohli bychom pochybovat, zda je dětem nečíst až od patnácti let. Inuité možná vidí v pohádkách bez příkras přípravu svých potomků na reálný život. Jedna vypráví o kojící červa, další je O Ingimarusussukovi, který snědl svou ženu. Inuitským otesánkem by mohla být holčička z Ikaarissatu, která málo jedla, ale zato spolykala všechny členy domácnosti, tedy vedle svých rodičů také fenu se štěňaty. Když jí na konci jediná přeživší dívka rozpárala břicho, ukázalo se, všichni mrtví příbuzní jsou v těle žravé holčičky naskládaní přesně v pořadí, v jakém byli snědeni. U našeho otesánka alespoň vyšli z břicha všichni živí a zdraví. Otesánek tedy může být mnohým. Nenasytným jedlíkem, chamtivým já uvnitř nás nebo kusem dřeva, jež obživne pod rukama šikovného umělce.

Category: 2009 / 12

TEXT: ALEŠ HORÁČEK, FOTO: MAREK WÁGNER

Klečím na rohoži a netroufám se pohnout. Můj hostitel z čajové školy Urasenke právě vstoupil do místnosti s tradičními papírovými stěnami a obřadně se uklonil. Mám úklonu opakovat, nebo vycházet z toho, že jsme oba Češi, čtyři patra pod námi leží večerní Václavák, a špitnout: Dobrý večer?

Leták česko-japonské společnosti, se kterým jsem se bohužel seznámil až po obřadu, má pro první návštěvu jednoduchou radu – držet se pořekadla Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pravidla chování na čajovém obřadu jsou velice komplikovaná. Ostatně, proto se také vyučují. Za vše mluví skutečnost, že tady, v centru Prahy, se s nimi setkávají poprvé i některé Japonky, manželky japonských manažerů působících v Česku. Je to podobné jako u nás s českou polkou. Všichni ji známe, ale kdo ji opravdu zatancuje? Sleduji lektora, jak soustředěně prohlíží a vymývá čajové náčiní. Žádný povlak z černé sedliny, který u nás někteří čajaři vydávají za nezbytný doplněk čajové keramiky! Čistota, to je jedno ze čtyř hesel, zakletých do japonských znaků na stěně místnosti. Dalšími jsou harmonie, úcta a zklidnění. Ještěže jsme se domluvili na individuální ukázce mimo běžné hodiny pro veřejnost. Možnost okamžité konzultace mě zachránila například před tím, že bych se na nabídnuté cukroví vrhnul hned, jak jej přede mě hostitel položil. To se smí až po druhé výzvě. Nebo jen vzít si misku čaje! K ní se musíte pěkně došoupat v kleče po napjatých rukách, pak se postupně pozadu dosoukat zpátky na místo a misku dvakrát otočit, aby byla čelem k vám. Uff! „Ta pravidla jsou ve skutečnosti osvobozující,“ vysvětluje můj hostitel. „Když vás tady někdo, koho moc neznáte, pozve domů na kafe, tak vlastně pořádně nevíte, co vás čeká – jak dlouho může taková návštěva trvat, o čem se bavit, jak se obléknout, co přinést, jak se chovat. Když vás ale v Japonsku pozve někdo na čaj, víte to naprosto přesně, a jste tak daleko uvolněnější.“ Čajový obřad jsem si vždy představoval jako rituál, během kterého fajnšmekři degustují různé druhy čajů a s blaženými výrazy znalecky oceňují jejich chuť a vůni. Omyl! Po všem tom uklánění, poklepávání, otáčení a kouzlení s vodou, uhlíky, ubrousky, bambusovými nálevkami, lžičkami a metličkami držím nakonec v ruce nádherně dekorovanou misku s trochou něčeho, co připomíná žabinec. Je to japonský zelený práškový čaj matcha.

padnete

Prý se vypije tak na tři loky, ale není faux pas misku odložit, kdyby mi nechutnal. Kdybych se účastnil celého čtyřhodinového obřadu, dostal bych ještě jeden čaj, hutnější než tento. Hostitel by při jeho přípravě prostě do misky přidal stejného prášku o něco víc. Čtyři hodiny na dva malé šálky čaje? „Každá příprava trvá asi dvacet minut. Mezi nimi se ale děje spousta dalších věcí. Konverzuje se, obdivuje se čajový porcelán, kouří se z dýmky, a hlavně se pije spousta saké. Jde mnohem víc o společenskou událost, než o schůzky milovníků čaje,“ usmívá se lektor. Pokud si takový čajový obřad chcete opravdu užít, doporučuji nejdřív natrénovat klečení, přesněji sed na patách zvaný seiza. Po pěti minutách v této pozici jsem začal nenápadně přenášet těžiště, abych nohám ulevil. Po deseti minutách už jsem v rozporu s pravidlem úcty protahoval ztuhlé svaly pokaždé, když se hostitel otočil zády. Po čtvrthodině jsem bolestí přestával vnímat nuance obřadu a za dvacet minut jsem propadl trudné představě, že mě z čajové místnosti budou muset odnést. Příště zvolím turecký sed. Prý je také přípustný.

Category: 2009 / 12

„Žije se tu dobře,“ říká mi na Alandech seversky decentně elegantní námořní kapitán. „Lidi jen hodně naštvalo, že nám po vstupu do EU zakázali snus, tradiční žvýkací tabák.

I proto bude náš parlament Lisabonskou smlouvu hodně zvažovat!“ Dnes se snus pašuje ze Švédska, které má na jeho prodej výjimku. Na Alandech, svérázné autonomní ostrovní zemičce mezi Finskem (k němuž politicky patří) a Švédskem (se kterým ji pojí jazyk a kultura) se stopování příliš nenosí. Každý má auto a pro turisty jsou tu půjčovny. Na nejfrekventovanějších trasách také fungují autobusové linky, které zároveň rozvážejí poštu a další zásilky. O ty se tu zjevně není třeba bát, protože leží jen tak volně vyskládané na zastávkách. Mně se však v Godby, situovaném zhruba ve středu hlavního ostrova, nechtělo v mrholivém večeru čekat na autobus do pobřežního hlavního města Mariehamn (finsky Maarianhamina) a tak jsem zamával na kolem svištící auta. Zabralo to, a přátelský kapitán mě zavezl až před můj penzion. Alandské ostrovy disponují od roku 1921 širokou autonomií. V pravomoci finské vlády zůstaly pouze roviny zahraniční politiky, právního a soudního systému a daní. Co více: jediným úředním jazykem je na tomto finském území švédština (!), která je mateřštinou 92 procent obyvatel. Nejen cizinci, ale ani Finové z pevninské části se nemohou na ostrovy volně stěhovat ani zde vlastnit pozemky. Status občana může udělit pouze místní vláda, a to po pětiletém pobytu a prokázání dostatečné znalosti švédštiny. Naopak po pěti letech pobytu mimo Alandy zdejší občanství automaticky zaniká. Zvláštní forma politické správy vznikla po první světové válce jako kompromis mezi zájmy tří stran – nově vzniklého finského státu, Švédska a alandských aktivistů. Archipel se stal i demilitarizovanou zónou. Ostrovní politici v současnosti usilují o další posílení samosprávy a lepší zastoupení Aland v institucích EU. Cílem je jedno poslanecké křeslo v Evropském parlamentu.

GIBRALTAR SEVERU

Mám za sebou nabitý den. Hned ráno jsem se z Mariehamnu vydal autobusem k hlavní historické pozoruhodnosti ostrovů – rozvalinám obří ruské pevnosti Bomarsund z poloviny 19. století. Ano, ruské, neboť souostroví se v roce 1809 stalo po staletí trvajícím švédském panství součástí carské říše, v níž setrvalo až do roku 1917. Že Alandy byly déle než století nejzápadnější částí ruského impéria, sahajícího odtud až po Aljašku, ostrovy politicky i kulturně silně ovlivnilo. Ostatně stejně jako celé Finsko. Právě monumentální Bomarsund ve východní části hlavního ostrova, budovaný v letech 1829-1854, se po dokončení měl stát „Gibraltarem Severu“. Uskutečnění této vize však zabránilo jeho dobytí a následné zničení anglicko-francouzskou flotilou za Krymské války v roce 1854. Zbytky pevnosti jsou dnes hlavní Alandskou turistickou atrakcí – dlužno říci, že mimořádně působivou. Trosky a hromady suti hlavní budovy, gigantického objektu, jehož součástí byly mimo ubytovacích prostor mužstva a dělových palpostů i důstojnické křídlo garnizony či posádkový kostel, vystupují z vysokých křovin paradoxně ne nepodobné mayským pyramidám ve středoamerické džungli. Pevnost byla postavena ze speciálních cihel a obložena na ochranu proti dělostřelbě zvláště tvrdou červenou žulou; to se týká i zachovaných zbytků tří masivních dělových věží stojících samostatně opodál, kde můžete dodnes spatřit původní děla s odlitými emblémy carských orlů. Část vysoce kvalitního materiálu však nepřišla nazmar – byla později použita kupříkladu na stavbu Uspenské katedrály v Helsinkách. Zachovány jsou i hřbitovy bývalé ruské posádky, oddělené podle náboženské příslušnosti zemřelého.

MINIATURNÍ METROPOLE

Prohlídku trosek, rozptýlených na velké ploše, absolvuji za vytrvalého mrholení. Kolem poledne se tak uchyluji do nedaleké restaurace na kávu a inzerovanou rybí polévku. K mému překvapení je v její ceně automaticky započítán i dezert – všude na ostrovech oblíbená speciální palačinka se šlehačkou. Dál mě pak s sebou berou autem finské turistky z „pevniny“ – směrem k dobře zachovanému středověkému hradu Kastelholm. „Se švédštinou nemáme problém,“ říkají. Vždyť Finsko se oficiálně deklaruje jako dvojjazyčný stát. A i když podíl švédské menšiny v zemi nedosahuje ani šest procent, je švédština ve škole povinná i pro finské žáky. V romantickém okolí hradu obklopeného loukami a jezery nalezneme i rozsáhlý skanzen či prostou budovu věznice. „Ta byla využívána ještě v polovině dvacátého století,“ tvrdí zdejší průvodkyně. Zbývá mi už jen jediný denní úkol – dojet na zpáteční cestě do Godby, kde se prý dá koupit speciální látka s překvapivě věrohodným potiskem, napodobujícím pobřežní oblázky. I tady mi štěstí přeje: v rozhrkané dodávce mi zastavuje stařík, jak z filmů o americkém Západě, a v obchodě na mne čeká poslední štůček látky. Starší prodavačka sice na rozdíl od mladších generací takřka nemluví anglicky, ale brzy se domluvíme. A pak už poslední stop zpět do Mariehamnu. V miniaturním hlavním městě souostroví je soustředěno přes čtyřicet procent zdejší populace. Celkem jedenáct tisíc lidí. Na uličním půdorysu v pravoúhlém stylu je znát plánovitost a novost města založeného roku 1861 podél dvou hlavních os, vytyčených do tvaru kříže na malé ploše asi kilometr širokého poloostrova. Na obou koncích hlavní avenue, osázené vzrostlou lipovou alejí, se nacházejí dva přístavy. Významnější z nich je ten západní, ve kterém je terminál trajektů. Naopak při východním jachtovém přístavu se rozkládá politické centrum země: u malého náměstí zde nalezneme budovy alandské vlády a parlamentu, na nevelkém návrší magistrát a nedaleko i Alandské muzeum. Do něj jsem se dostal kuriózním způsobem zadarmo – z důvodu rušení návštěvníků nácvikem rockové skupiny v hlavním sále mi prominuli vstupné…

STOMETROVÉ HORY

Další den se obloha silně zatahuje, hrozí déšť. Je neděle, mnohé autobusy nejezdí a představa stopování v dešti mě nijak neláká. Navíc mám v plánu navštívit řadu od sebe vzdálených míst a na pondělní odpoledne mám již zakoupen zpáteční lodní lístek. Vyrážím tedy do autopůjčovny a za chvíli už ujíždím směrem k západu. Právě zde, na trase „poštovní cesty“ – staleté spojnice mezi Stockholmem a Petrohradem – nalezneme dalšího svědka ruské epochy. V nejzápadnější obci ostrovů, Storby ve farnosti Eckerö, stojí až nečekaně monumentální poštovní a celní budova v novoklasicistním slohu. Objekt z roku 1828 měl být zároveň symbolem, působivou vstupní branou do impéria, rozkládajícího se na třech kontinentech. Cesta vede dál – díky přidané drti ze zdejší rudé žuly po vesměs načervenalém asfaltu – malebnými končinami, v nichž se střídají pole, pastviny, lesy a vodní plochy (vedle jezer i zátoky a průlivy). Déšť postupně sílí až se mění v intenzivní dlouhotrvající liják. Stěrače auta jen stěží dokážou přívaly vody zvládat; i tak jsem ale „svému“ autíčku vděčný za úkryt a pocit bezpečí – to když pro nebezpečnost další jízdy zastavuji snad v nejromantičtější obci Skarpnatö ve farnosti Hammarland. Právě jeden ze zdejších domů využili filmaři i při natáčení adaptace historických příběhů alandské spisovatelky Anni Blomquistové. Zároveň se dostávám do jádra prudké bouře, blesky a hromy bijí všude kolem a já jen doufám, že pneumatikami izolované auto je opravdu tak bezpečným úkrytem, jak je možné se dočíst v popularizačních příručkách. Asi po hodině bouře zvolna odeznívá a já si mohu užít nádherného ozónu, namíchaného se slaným vzduchem z mořského pobřeží.

OCHRÁNKYNĚ LODÍ

Většinu mé alandské cesty mám za sebou. V krátkém časovém limitu již nestihnu navštívit šest ostrovních okrsků na východě, ve kterých dohromady žije jen 2300 osob. Rytmus tamního života je bytostně spjat s odjezdem a příjezdem trajektů. Právě vzhledem k „nudě na ostrůvcích“ odsud v současnosti odcházejí mladí lidé, mimo jiné i v souvislosti se vzděláváním, hlavně do Švédska. Existuje však i protiproud: část společnosti, toužící po nerušeném životě, prostředí osamocených ostrůvků naopak vyhledává. Duch ostrovů uzavírajících jako pomyslná netěsnící zátka hrdlo Botnického zálivu je obsažen také ve zdejším všudypřítomném symbolu: májkách, pestře zdobených stuhami, věnci, modely lodí a korouhvičkami v alandských barvách (modrá, červená a sytě žlutá). Máje se vztyčují každoročně koncem června u příležitosti oslav letního slunovratu (midsommar) a zůstávají stát po celý rok. Duch ostrovů je obsažen i v bohaté sbírce ženských postav z lodních přídí – bohyň, mořských panen a dalších zpodobení ochránkyně lodi – jež jsou dnes exponáty Muzea mořeplavby v Mariehamnu. Tyto dřevořezby, mnohdy na hraně barvotiskového insitního umění, které v sobě mají mnohdy až nečekanou hloubku a eleganci, jsou připomínkou toho, že zhruba před sto lety disponovalo malé souostroví snad největší flotilou plachetnic, zajíždějících na všechny kontinenty včetně Austrálie. O tehdejší úspěšnosti místních rejdařů vypovídají dodnes jejich okázalé domy, postavené kolem hlavní zdvojené mariehamnské tepny Norra Esplanadgatan a Storagatan.

paseraci

LÁHVOVÁ POŠTA

Ani dnes nejsou Alandy, přes silný tradicionalismus a zdánlivou i skutečnou ospalost a provinčnost, zemí peciválů, žijících v jakémsi skanzenu. Ekonomika ostrovů těží z lokálního klimatu, na skandinávské poměry až nečekaně mírného a příhodného pro zemědělství. Tradičně silnou pozici si udržuje rybářství, především lov sleďů. Obchodní flotila ostrovů má 59 lodí. Konečně posledním z fixních pilířů alandského „národního hospodářství“ je turismus. Jedním z ekonomických odvětví se od roku 1984, kdy byly do praxe zavedeny alandské poštovní známky, stala i filatelie. Pošta z ostrovů musí být vyplacena místními ceninami – finské známky zde neplatí! Zdejším specifikem jsou ploché plastové láhve, v nichž je k použití zasazen srolovaný papír pro napsání zprávy. Patřičně oznámkovanou láhev je pak možno odeslat jako dopis. Ostrovy jsou od roku 1995 spolu s Finskem v Evropské unii, mají však řadu výjimek. Stojí mimo celní unii a nepodléhají daňovému systému EU. Finský stát zde sice vybírá daně, ale podle zákona musí jít 0,45 procenta finského rozpočtu zpět na Alandy. Pokud by příjmy z Aland převýšily půl procenta rozpočtu Finska, má souostroví ještě nárok na doplatek. Hrubý národní produkt ostrovů je v současnosti vysoký – zhruba 40 000 eur na osobu. Nezaměstnanost je naopak velmi nízká, 2,2 procenta. Zdá se tedy, že Alandy v řadě rovin úspěšně nalezly „zlatou střední cestu“ mezi dvěma protipóly dnešní doby: globalizačními a unifikačními trendy na jedné a snahami o uchování osobitého lokálního mikrosvěta na druhé straně.

Category: 2009 / 12

Text: Jana Soukupová a foto: Vladimír Mráz

Volvi, druhé největší jezero Řecka, už po dlouhá staletí nemine nikdo, kdo cestuje historicky nejslavnější spojnicí východu a západu po úseku mezi Soluní a Strymonským zálivem Egejského moře.

Ať měla cesta podobu obchodní stezky, kterou ve 2. století nahradila římská Via Egnatia, nebo asfaltky, jíž dnes odlehčila supermoderní Egnatía Odós, vždy vedla podél jednoho z břehů Volvi. Mýty říkají, že jezero nese jméno nymfy, která mu vládla. Když tudy během svých výprav projížděl Herakles, do krásné vodní panny se zamiloval a měli spolu syna Olyntha. Antická oblast Mygdonie, téměř šedesát kilometrů dlouhé údolí jezer Volvi a sousední Koroni, byla před miliony let jednou obrovskou vodní plochou. Krásný pohled se naskýtá z trosek byzantského hradu v Rentině, který kdysi střežil Egnatii, vedoucí soutěskami ven z údolí. Mokřiny kolem Volvi lemují pastviny a rozsáhlá sadařství, pár úhledných vsí a lázeňské městečko Nea Apollonia v místě teplých léčivých pramenů, známých už od římských dob. To všechno v romantickém objetí zelených kopců. Jedny z nejúžasnějších západů slunce jsem viděla právě tady. Sedím na břehu, zírám na klesající obrovskou rudou kouli, v jejímž odrazu na hladině majestátně pluje řada čtyř pelikánů, a přemýšlím, kolik pověstí i světové historie se vejde na tak malý kus země. Stejnou scenerii měl možnost pozorovat také světoznámý antický básník a dramatik Euripides, který zde poslední roky svého života pobýval u dvora makedonského krále Archelea v nedaleké Arethuse. Ta se nedochovala, ale archeologové a hledači pokladů vědí, že zde byla. Vědci stále pátrají, mj. po Euripidově hrobu, lovci pokladů hledají cokoliv. Několikametrové jámě, která se přes noc objeví na louce vedle kostela, se divím jen já. „No jo, zas někdo hledal zlato,“ mávnou rukou místní. Jezero Volvi a jeho okolí tvoří jedinečný ekosystém. Vyskytuje se tu na osm set druhů rostlin. Oblast je přechodným i trvalým domovem zhruba dvou set čtyřiceti druhů ptactva. Najdete zde čtrnáct druhů plazů a pět druhů obojživelníků, dvacet tři druhů savců a jedenadvacet druhů ryb. Velká část zdejší flóry a fauny je vzácná či ohrožená. „Dáte si rybky?“ ptá se nadšeně kamarád od agropolicie (strážce životního prostředí) a už nese plný tác. „To jsou takové sladkovodní sardinky, lipariés,“ usmívá se, když vidí, jak nám chutná. Na můj zděšený dotaz, zda v období zákazu rybolovu ve Volvi svačím ohrožený druh, co se jinde na světě nevyskytuje, pokrčí rameny. „To vylovili pytláci, já jim to jen sebral. Ty už by stejně neplavaly.“ Stydím se, že mi nepřestalo chutnat, ale bezesporu jím s větší úctou…

raj

Pytlačení je tady oblíbeným a celkem veřejným sportem. Honičky s policií k němu patří. Jeden vážený občan si takhle hodinku poseděl mezi rákosím, nad vodou jen hlavu. Policisté tušili, že tam někde je, a tak se dlouho nehnuli z místa. Voda byla teplá, ale z bahna na dně se na „statného savce“ vrhla mračna pijavic. Pokutě se vyhnul, ale při vzpomínce na odporný zážitek ryby radši kupuje (dal se na pytlačení v lese)… Místní ale loví pár kousků „pro chuť“, byť nezákonně a připusťme i nešetrně („nápaditý“ je lov kapra vidlemi v době, kdy se tře u břehu). Podstatně větší škodu představují přespolní černí rybáři „na kšeft“. Přítomnost strážců zákona je bezpodmínečně nutná. Vzhledem k až dětinské řecké neukázněnosti by tu ovšem museli stát ve dne v noci na každých pěti metrech. Zatím se zdá, že Volvi má o dost šťastnější osud než sousední jezero Koronia, ještě před dvěma roky zrůžovělé tisícovkami plameňáků, jejichž hejna se tu a tam prolétla i nad nedalekým Strymonským zálivem, kde za sebou nechávala okouzlené pohledy turistů. Jedovaté sinice a nevysvětlitelné mizení vody z Koronie až do dočasného vyschnutí měly tragické následky v podobě úhynu důležité jezerní flóry a fauny, ale i mnoha exemplářů plameňáků. Dnes je na místě smutná louže, nad níž se vedou mezinárodní vědecké diskuse. O to víc se s odborníky začínají bát o osud jezer i donedávna bezstarostní místní obyvatelé. Větu „dej pokoj s ekology, jezera jsou tu odjakživa a my taky“ už vyslovují čím dál řidčeji. Volvi je garantem okolního života i oázou klidu pár kilometrů od letovisek na břehu Egejského moře. Cílem nadšenců pro pěší túry za přírodou a historií nebo věřících, kteří míří do proslulého Chrámu svaté Mariny před rentinskými soutěskami.

Category: 2009 / 12

TEXT A FOTO: OLGA VILÍMKOVÁ

Když jsme nastoupili v Guatemale se třemi mayskými přáteli na loďku, jeden z nich ji odstrčil od břehu a zvolal: „Ať žije svoboda!“ Všichni to zopakovali. Svobody si váží nadevše. Už jen cesta za Mayi je zážitek.

Jejich vesnice jsou značně roztroušené a k jednotlivým domkům to z centra obce může být i hodinu chůze, a tak se autobus kodrcá po prašné cestě a zajíždí ke kdejakému domku tak, jak cestující potřebují. My jsme se s guatemalským přítelem Alexem vydali do vesničky na břehu řeky Usumacinta, kde má bydlet jeho kamarád z dětství Daniel. Kde přesně, to jsme nevěděli. Řidič se ale vyptával kolemjdoucích tak dlouho, až někdo poradil. Daniel byl doma, čekal nás. Přes známého dostal vzkaz, že přijedeme. Jeho žena Agáta měla hotové těsto na placky a pomalu je pekla na kamnech. V ohni příjemně praskalo dřevo. Za chvíli přišel syn, říkali mu Kráva, a přinesl rodičům peníze, které ten den vydělal. Dal si s námi tradiční kukuřičné placky s fazolemi. Jeho žena už je prý nedělá. Kupují připravené v obchodě, ale ty nemají žádnou chuť – zasytí, ale nepotěší. Mladší indiánky dnes už běžně nevstávají za tmy, aby zadělaly na těsto, rozdělaly oheň a připravily manželovi čerstvé placky k snídani. Starší manželky ovšem tradici uchovávají. Je téměř s podivem, že Mayové po staletích útrap a snah o potlačení identity zůstali sví. Mayské ženy se oblékají do pestrobarevných šatů a podle typu kroje je možné poznat, odkud pocházejí. Do vlasů si vplétají barevnou čelenku s blýskajícími se vlákny, oblékají si tradiční halenu huipil, klenot tkalcovského umění, a balí se do zavinovací sukně, která se upevní v pase páskem. Muži používají tradiční kroje méně, ale přesto například v oblasti jezera Atitlán nebo u Todos Santos můžeme obdivovat jejich kalhoty s květinovými, ptačími či geometrickými vzory. Muži v Chichicastenangu, kde se našla slavná posvátná kniha Mayů Popol Vuh, se oblékají stále do tradičních, převážně černých oděvů a na hlavách jim nechybí pokrývky jasně červené barvy s barevnými výšivkami.

ROZDĚLENI NA 13 LET

Po večeři pijeme bylinkový čaj a povídáme o starých zlých časech. Po masakru většiny vesnice v době diktatury, kdy zemřel také Alexův otec a bratr, uprchly matky s dětmi do lesů. Daniel už byl tehdy ženatý a měl malé syny, ale v žáru doby byla rodina rozdělena a její členové o sobě třináct let nevěděli. Daniel líčí téměř neuvěřitelnou historku o tom, jak se vydal hledat ženu a děti do Mexika a jak je tam skutečně našel. Syna viděl naposledy jako batole a najednou mu přišel v ústrety skoro dospělý muž… Diktatury ve druhé polovině dvacátého století na mayské obyvatelstvo nahlížely jako na kolektivního nepřítele státu a tak jej plánovitě vybíjely. Už od dob vyhlášení nezávislosti státu na počátku 19. století bylo součástí sociální politiky státu vytvoření postavy jednolitého Guatemalce, čímž se rozuměl Guatemalec bílý, kreolský, oblékající se do oděvů evropského střihu, hovořící španělsky a praktikující cizorodé „španělské“ náboženství – křesťanství. K dávným slavným Mayům se kreolové hrdě hlásí, ale svůj příbuzenský vztah s Mayi dnešními jako by si nechtěli ani připustit. Podle proindiánských intelektuálů v Guatemale stále existuje „vnitřní kolonialismus“, pryč je ale naštěstí doba, kdy matky raději nemluvily na své potomky rodným jazykem, aby děti svůj původ náhodně neprozradily před státním nepřítelem. Když konflikt v roce 1996 skončil, komise OSN z této doby napočítala dvě stě tisíc mrtvých a další desítky tisíc nezvěstných. Jako uznání své revolty proti diktatuře a poklonění se nevinným mrtvým vnímají Mayové fakt, že v roce 1992 získala Nobelovu cenu za mír mayská venkovanka Rigoberta Menchú Tum za boj za spravedlnost v Guatemale. V Guatemale samotné však viníci dál žijí spokojeně, chráněni tamním právním systémem. Život jde ale dál. Daniel se raduje, že doma mají elektřinu a že k nim nedávno díky kabelům dorazil i televizní signál. Zatímco my jdeme spát, rodina v obývacím pokoji vybaveném zavěšenou sítí, lednicí a televizí usedá k detektivce.

MEZI KROKODÝLY A ŠELMAMI

Ráno vstáváme brzy. Daniel obstarává zvířata, Alex dává coby praktický lékař rady sousedce, já koulím s Agátou placky. Dnes je máme s míchaným vajíčkem. Daniel nám chce ukázat hospodářství s pozemky. Bere si holínky, pušku a vyrážíme. Holínky nemám, ale stejně by nepomohly. Brodíme se mokřinou s vodou nad kolena. Kousek od sebe vidím z vody vykukovat hrbolek hlavičky s okem. „Není to krokodýl?“ ptám se. „Nekrvácíš?“ „Ne,“ odvětím nejistě. „Tak si ho nevšímej…“ Krokodýl cítí krev i na dva stě metrů, ale pokud člověk nekrvácí, stačí prý zůstat v klidu. Takových pravidel se člověk od Mayů naučí spoustu. Tak například, nešlapeme na velké spadlé listy, protože by pod nimi mohl být had. Potkat se s většinou z nich je sice pro radost, protože z mnoha desítek druhů jedovatých hadů guatemalské džungle je prý nebezpečný jen jeden, ten ale stojí za to: barba amarilla, což česky znamená doslova žlutá fousatá, správně pak křovinář. Je to jediný had, který prý útočí, aniž by byl ohrožen. Prostě si jen tak kousne. Barba, na kterou se právě dívám, měří tak metr… Tady nezbývá, než se opatrně vrátit a vyhnout se jí velkým obloukem. Zřejmě nás pozorují jaguáři, jsou totiž zvědaví a přicházejí se podívat, kdo se pohybuje jejich královstvím. Mayové je vidí rádi: „Pojď se podívat, kočka!“ pozvali mě jednou. „Je to máma, dívej vedle, dvě koťata, bude jim tak rok.“ Pro Maye jsou zvířata spojenci. Nebojí se, ani když jaguár vztekle řve a krouží kolem stanu. „No, nelíbí se mu, že jsme tady, je to jeho území,“ dostalo se mi v takové situaci „uklidnění“ mé obavy. Za chvíli obchází kolem stanu další tvor, který vydává zvuky podobné kručení v břiše. „Tady jsou medvědi?“ divím se. „Ne, to je puma,“ zní klidná odpověď. „Až půjdeš na záchod, podívej se do větví, jestli tam nesedí. Když bude vědět, že o ní víš, tak nezaútočí.“ Člověk se tu zkrátka nesmí chovat jako kořist. Nesmí utíkat nebo divně ztuhnout a hlavně, nesmí v sobě vyprodukovat hormon strachu, který je výzvou k útoku. (Což se ovšem lehko řekne.) Takže když potkáváme pumu, prostě ji uvolněně zdravíme…

PRALESNÍ MĚSTA

Tato pravidla se hodí, když se chce člověk vydat do krajů starých mayských měst. Kromě překrásného restaurovaného Tikalu s mnoha pyramidami jsou mayských měst v Guatemale desítky: Yaxhá u zadumaného krokodýlího jezera, Quiriguá s vysokými stélami s nápisy, Piedras Negras na břehu řeky Usumacinta, kde pracovala Tatiana Proskurjakov, podílela se na částečném rozlučtění mayského písma. Mně se v Peténu nejvíc líbí výlet do pralesa, kterým mayská města zarostla, a teď v nich žijí v nich opice, hadi a jaguáři. Kvůli návštěvě těchto míst člověk našlape desítky kilometrů. Ráno se vyjde do lesa, šlape se svižným tempem více méně celý den, a večer se dojde do areálu hustěji se vyskytujících vyšších kopečků (zarostlých rozpadlých staveb), kde tu tam prosvítají zdi nebo schody, které vás vyvedou na vrchol pyramidy. Kolkolem se rozprostírá oceán lesa a z něho na obzoru vystupují zarostlé kopce. Ve skutečnosti to nejsou kopce, ale zarostlé pyramidy jiného města, kam dopochodujeme zase zítra. Prales je samozřejmě bohatý na hmyz. Obdivuji světlušky, které se ve světle baterky blyští na nočním trávníku jedna vedle druhé. Jen mi je divné, že se nepohybují. Vše se vysvětluje při pohledu zblízka. Nejsou to světlušky, ale oči stovek pavouků, mezi kterými budeme nocovat. Ráno vyklepávám stan, kterým jsem byla jen tak přikrytá, a bum – vypadl obří pavouk. Na můj polekaný výkřik guatemalští přátelé jen mávli rukou. Když se tedy druhý den situace opakovala a opět jsem výkřik neovládla, alespoň jsem rádoby ledabyle dodala: „To nic, to je jen pavouk.“ Guatemalci se ale k mému zděšení pohledu na něj zarazili: „A sakra, tak tenhle už by byl horší…“ Začala jsem tedy spát pod stanem. Ráno mě něco šimrá na noze mezi prsty, pomalu ji přitáhnu a hle: obří chlupatý pavouk. Guatemalský přítel vedle mě říká: „Tarantule.“ Otevřel stan, vzal ji do ruky a položil vedle vchodu. „To nám ukazuje,“ pronesl vesele, „že pavouci nejsou zas tak hrozní.“

spojenci2

STÁLE ŽIVÉ OBŘADY

Z obce Carmelita, kde končí silnice, je to na El Mirador, největší mayské město blízko mexické hranice, asi osmdesát kilometrů. Hlavní tepna El Miradoru byla v době své slávy dlouhá šest kilometrů a lemovaly ji stovky staveb. Při putování můžeme například udělat kruh z Carmelity do Carmelity přes mayská města Florida, Nakbé, El Mirador a El Tintal. Za šest dní obejdeme takto několik měst a všechna jsou zajímavá. Po cestě můžeme nacházet tu mayský mlecí kámen, tam keramiku, onde kamenný kalendář zarostlý trávou. Z lidí potkáváme jen sběrače kaučuku. Pozůstatkem dávné minulosti, kdy neexistovala jednotná mayská centralizovaná říše s jedním jazykem, nýbrž mnoho městských států, je dodnes velký počet mayských jazyků. V Guatemale jich odborníci napočítali 19 až 23, podle toho, jestli pokládáme některé z nich za samostatný jazyk nebo dialekt sousedního. Problémem existence mnoha jazyků je, že si Mayové mezi sebou nerozumějí. Pro vzájemnou komunikaci proto používají španělštinu. Okrsky starých mayských měst patří mezi posvátná místa. Například v Iximché (hlavní město Cakchiquelů) se odehrávají významné obřady a také mezinárodní setkání indiánů. Tradiční Mayové vykonávají obřady poměrně často. Obětinami jsou květiny, plody a svíčky. Obětiny se pálí na ohni. V některých oblastech se dokonce dochovaly dodnes obřady krve. Jen obětinou bývá kohout nebo slepice. Obřady se konají také například před kostelem, který byl v mnoha případech postaven na místě staré indiánské svatyně. Guatemala je zkrátka země zajímavá pestrou přírodou, bohatá na historické památky a osobitá svým multikulturním obyvatelstvem, mezi kterým jsou Mayové nositeli starobylých kultur a moudrostí.

Category: 2009 / 12

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: Film „HOME“ –

Elzevir Films/Europacorp Žijeme na planetě, která vznikla před 4,6 miliardami let. Víme však, kolik náhod vedlo k tomu, že je dnes obydlena neuvěřitelným počtem rozmanitých životních forem?

A známe všechny její krásy a chováme se k ní zodpovědně? Polovinu doby existence Země trvalo, než se na jejím povrchu objevily známky jednoduchého života. Byl to ale teprve první krůček na cestě k vývoji složitých organismů, ze kterých před pouhými několika sty tisíci lety vzešli předkové nás, lidí. Bytostí vybavených nadáním tvořit, ale i ničit. Historie našich vyspělých civilizací se už počítá jen na tisíciletí a o moderní době hovoříme pouze posledních několik desítek let. Těch několik desetiletí nám však stačilo k tomu, abychom povrch Země změnili k nepoznání. Po dlouhém období lidského vývoje a budování svého místa na světě jsme dospěli k bodu obratu. Jsme svědky nového urbanistického růstu, podníceného nikoli potřebou prosperovat, ale potřebou přežít. Jeden člověk ze šesti dnes žije v nebezpečném, nezdravém a přelidněném prostředí bez přístupu k základním výdobytkům civilizace, jako jsou čistá voda, kanalizace nebo elektřina. Znovu se šíří hlad, který ohrožuje skoro miliardu lidí. Po celé planetě vybírá chudina odpadky, zatímco vyspělý svět dál těží zdroje, bez kterých už nedokážeme žít. Stali jsme se závislými na ropě a dalších nerostných surovinách a ke své planetě se chováme jako nenasytní otesánci.

Category: 2009 / 12

Léta o ní česká veřejnost neměla ani tušení. Ve světě známá a uctívaná osobnost původem z jihočeských Bernartic. Polyglotka, lékařka, entomoložka. Vlasta Kálalová – Di Lottiová, hlavní hrdinka knihy Doktorka z domu Trubačů. Jak se ve dvacátých letech minulého století dostane děvče z vesnice u Tábora do exotického Bagdádu?

Musí být nadáno neobyčejnou vůlí. A to Vlasta byla. Možná po svém otci, řídícím učiteli Václavu Kálalovi, organizátorovi kulturního života v Bernarticích, který rozhodně nezastával teorii, že děvčeti stačí naučit se vyšívat, vařit, trochu brnkat na piano a pak se výhodně provdat. Ostatně Vlasta jako by do tehdejší secese spadla odněkud z jiné planety nebo jiné doby. Už v sedmnácti letech mluvila několika evropskými jazyky, navíc persky a turecky. Na lékařské fakultě Univerzity Karlovy si vybrala chirurgickou specializaci, tedy povolání, pro jehož název nemáme v češtině zažitou ženskou podobu dokonce ještě ani dnes. Chiruržka nebo snad chirurgyně? Přednáška Jaroslava Hlavy na téma exotická parazitologie však nasměrovala její zájem jinam. Stačila zmínka, že by bylo zapotřebí zřídit speciální pracoviště pro výzkum tropických chorob v Damašku či Bagdádu a Vlasta se napevno rozhodla. V cestě jí stála jediná překážka – peníze. Žádosti o půjčku u různých institucí zůstaly bez odezvy, a tak se rozhodla obětovat své věno. Náhoda tomu však chtěla, že se seznámila s doktorkou Alicí Masarykovou (zakladatelkou Československého červeného kříže), která ji vyslechla a zařídila schůzku s T. G. Masarykem. Prezident se projevil velkoryse. I když měl možná pochybnosti, jak si mladá doktorka v cizině poradí, peníze jí půjčil. V roce 1924 Vlasta odjela do Cařihradu, aby získala ostruhy na klinice Omara Paši. Za nějakou dobu přesídlila do Bagdádu, koupila budovu v centru města a založila v ní nemocnici s dvaceti lůžky.

PŘEKVAPENÝ BOB HURIKÁN

Vlasta měla smysl pro humor. Když se do Bagdádu dostal na svých toulkách po světě legendární český tramp Bob Hurikán, a rozbolel ho tu zub, nic netuše vyhledal pomoc právě ve Vlastině ordinaci. Vytrhla mu ho prý jemně, rychle a precizně. Celou dobu nedala ani mrknutím oka najevo, že rozumí jeho českému rozhovoru s přítelem, který jej doprovázel. Až na závěr, v reakci na anglické poděkování za perfektně odvedený výkon, zkoprnělým cestovatelům suše česky odpověděla: „Není zač, chlapci!“ Arabsky jí naopak poděkovala spousta pacientů od členů královské rodiny až po ty chudé a bezvýznamné. Vyoperovala nádor pacientce, která se uzdravila, provedla plastickou operaci dívence narozené s rozštěpem rtu, s postižením, s jakým by jinak bez výhledu na výhodný sňatek skončila ještě jako novorozeně ve vodách Tigridu. Pomohla chlapci, jemuž kůň rozkopl tvář. Jejím majstrštykem byla prý i rekonstrukce panenské blány, v Orientu operace nad jiné ceněná.

ZPĚT DO VLASTI

Vlasta děti neplánovala. Nepočítala vlastně ani s tím, že se jednou provdá. Ale člověk míní, život mění. Ovdovělý Giorgio Di Lotti, jehož žena Cleofe zemřela v roce 1926 na tuberkulózu, byl šarmantní, vzdělaný a pohledný muž, a tak není divu, že se do něj Vlasta zamilovala. Chlapeček, který se jim narodil v roce 1928, dostal neobvyklé jméno Radbor a po českém dědečkovi příjmení Kálal. Manžel Giorgio začal slyšet na Jiřího, pilně se učil česky a ze syna byl, jako pravý Ital, nadšený. Mezi manžely však vznikl spor o to, zda syna poslat do Čech, anebo ho vychovávat v Bagdádu. Jiří zastával názor, že dítě má vyrůstat se svými rodiči. Ovšem Vlasta věděla své. Ve vražedně horkém letním Bagdádu děti v kojeneckém věku umíraly jako mouchy na obyčejný průjem. Jako lékařka toho byla až příliš často svědkem. V dopise jedné ze svých přítelkyň dokonce napsala, že se k synovi bojí příliš přilnout, protože ho může předčasně ztratit. V roce 1931 se Di Lottiovým narodila Drahomila Lydia a potom, co začala brát rozum, ukázalo se, že mezi oběma dětmi je propastný rozdíl. Chytrá dívenka brzy svého bratra předčila ve všech dovednostech. Jeho mozková dysfunkce, způsobená nejspíš přidušením při porodu, byla tenkrát pro lidi slabomyslností a postižené jedince považovali za obecní blázny. Drahomila Lydia však byla nadprůměrně nadaná. V Bernarticích se říkalo: hezká po otci, nadaná po matce, cílevědomá a dovedná pro babičce Anně. Ale to předbíháme. V Bagdádu Vlasta ve volných chvílích sbírá exotický hmyz a rozšiřuje tak sbírky pražského Národního muzea. Dokázala objevit několik nových druhů. S rodinou také podniká výlet do Kurdistánu. Jako rána z čistého nebe však přichází záhadná nemoc. Vlasta hubne, má bolesti, práce ji vyčerpává. Byla to horečka dengue. Jiřího přemlouvání nakonec přineslo ovoce a rodina se roku 1932 vrátila do Čech. Zpočátku žili v Bernarticích, protože Vlasta musela nejprve obnovit síly. To se podařilo až po několika letech. Vlasta mezitím přijala práci v časopise Zdraví lidu a domovem rodiny se stala Praha, ovšem jen do léta 1939. Vlasta věřila, že v Bernarticích válku přečkají ve větším bezpečí.

SVĚDECTVÍ PAMĚTNÍKŮ

Procházíme domem Kálalových, který otec Vlasty vybudoval pro svou rodinu. Stojí naproti bernartické škole a je ozdoben vlysy králíků, jejichž chovem řídící učitel Kálal proslul nejen v jihočeské vesnici, ale i u odborníků ve světě. Přízemí dnes funguje jako knihovna a v patře je umístěna expozice, která mapuje osudy slavných místních rodáků. Vévodí mezi nimi rodina Di Lottiů. Našimi průvodci jsou lidé, kteří ji ještě pamatují. Jindřiška Motlová, bývalá učitelka a příbuzná manžela její sestry Milady, doktorku charakterizuje jako ženu, která si uměla zjednat respekt. „S kamarády jsme k ní chodili na návštěvy, vyprávěla nám arabské pohádky a vzpomínala na své cesty. Žáky posledních ročníků každoročně před prázdninami zvala na oslavu. Jako malou holku mě léčila, když jsem onemocněla. To víte, že jsem se jí bála. Ale uměla všechno – chirurgii, pediatrii, gynekologii, vyznala se i ve stomatologii. Nejblíže jsme se poznaly v nemocnici, když se po válce zotavovala ze svého zranění. Já jsem tenkrát musela na operaci slepého střeva a doktoři mě k ní dali, snad aby ji měl kdo rozptýlit. Tenkrát jsem jako desetiletá celou tu tragédii ještě neuměla tolik vnímat a pochopit, ale pamatuji si, že mě tam naučila slova české a slovenské hymny, která jsem jako válečné dítě neznala. Také mě učila anglická slovíčka. Když vrcholil proces s Miladou Horákovou, přijela k nám domů její sestra s manželem a prozradili naší rodině, že byli vyslýcháni StB kvůli Vlastině protestu proti popravě Horákové. Na ni samotnou si kupodivu netroufli. Jsem přesvědčena o tom, že se s doktorkou Horákovou seznámily přes práci v Červeném kříži. Jednou jsem jí také řekla, že jsme velice toužili mít nějaké skalničky ze zahrady Karla Čapka. Projevila údiv: ,Proč jste se mi o tom nezmínili, já bych Olgu (Scheinpflugovou) poprosila…‘ Olga ostatně v jedné ze svých knih – Byla jsem na světě – píše: ,A ještě jedna žena se mi stala životním příkladem, předlohou antické velikosti. Doktorka Di- Lottiová, lékařka.‘ Při svém pobytu v nemocnici, již na sklonku života, měla Vlasta stále zájem o knihy. „Nabídla jsem jí publikaci o Chetitech. Je tam zmíněna práce Bedřicha Hrozného a doktorku vzpomínka na něj rozveselila. Při setkání české komunity v Cařihradě se prý tenkrát vědec podivil, že tak mladičkou slečnu doktorku rodiče pustili do světa. S úsměvem, pro ni tak typickým, mi vysvětlila: ,Byla jsem dotčená, neboť jsem nosila černé šaty upjaté ke krku, dlouhé sukně a připadala jsem si důležitě starší´. Teta Vlasta měla ohromný smysl pro takový anglický humor s úžasnými slovními obraty,“ pokračuje Jindřiška Motlová.

vlasta

ZÁVĚŤ V BOLESTECH

Zdeněk Hrubec chodil do první třídy s Vlastiným synem Radborem. „Když se sem v roce 1934 poprvé po návratu z Bagdádu přestěhovali, tak se ukázalo, že Radbor první třídu nezvládá. Pak ho učili doma a jeho otec se mu hodně věnoval. Chodili na procházky po okolí a fotografovali. V patnácti letech dali syna do učení na zahradníka. Na tu tragédii, která se udála 8. května 1945, mám živé vzpomínky,“ otevírá Zdeněk Hrubec nejčernější kapitolu Vlastina života. „Do Bernartic přijel odzbrojovat ustupující Němce major Bělohlávek, příslušník vládního vojska z protektorátu. Byl tady zmatek, mysleli jsme, že už je po všem. Lottiovi ozdobili svůj dům vlajkami spojeneckých vojsk, což asi Němce rozzuřilo a vydali se po jejich stopách. Chladnokrevně zavraždili Jiřího, Drahomilu Lydii, Radbora a hospodyni Vali. Vlasta byla těžce poraněná. Následná přestřelka s ustupujícími Němci byla osudná i pro všemi oblíbeného učitele Františka Hodíka, který byl ten den již zvolen předsedou národního výboru. Pak už jsme jen pod vrchem Posvátný počítali mrtvé. Zraněnou doktorku jsme donesli do našeho domku a uložili na moji postel. Já s ní zůstal a ona se rozhodla, že mi nadiktuje závěť. Přinesl jsem si nějaký sešit, který jsem v tom zmatku našel. Pak mi otec vytkl, že jsem si měl k tomuto účelu najít nějaký důstojnější papír.“ Rodinnou tragédii připomíná náhrobek na bernartickém hřbitově. Na prosté pískovcové desce jsou vytesána jména všech obětí – Jiří Silvio Di Lotti, Radbor Kálal, Drahomila Lydia a Valeria Victoria Pančíková, dvaatřicetiletá hospodyně rodiny. V dolní části je uvedeno, že zahynuli rukou „nadzvířat německého národa“. Fotografii náhrobku znám z knihy Doktorka z domu Trubačů, ale bez tohoto „dodatku“. Nakladatelství se zřejmě nezdálo politicky korektní, aby se objevil v plné kráse.

Category: 2009 / 12

Text: Michal Dvořák

Kolik místa zabírá žena v manželově domě, tolik místa jí náleží i v jeho srdci, říká se v Mauritánii, chudém sahelském státu v západní Africe. Nadváhou zde trpí skoro 60 procent žen, každá třetí mauritánská žena je pak obézní.

Čím tlustší žena je, tím je pro zdejší muže krásnější. Ovšem za desítkami kilogramů rozkošně se vlnícího tuku stojí kruté mučení v dětství, kdy matky posílají své dcery do vykrmovacích táborů. Možná jste byli někdy svědky toho, jak babičky na vesnici vykrmují husy tak, že jim do hrdla cpou krmení. Ve Francii se tomu říká gavage a husy, aby měly co nejméně pohybu a co nejtučnější játra, se někdy i zakopávají do země. Příznačné je, že slovo gavage se vžilo i pro násilné vykrmování mauritánských dívek, přestože oficiální název této tortury je leblouh. 16 000 KALORIÍ Ještě před třiceti lety si tímto zkrášlovacím procesem prošla každá třetí dívka, před deseti lety už jen každá desátá. Přesto výkrmny o dětské zákaznice nouzi nemají, hlavně v odlehlých oblastech. Rodiče svou pěti až desetiletou dceru odvedou k nejbližší specialistce na vykrmováním budoucích nevěst, většinou staré, zkušené a patřičně obézní ženě. Leblouh probíhá většinou v období dešťů. Jednak jsou školní prázdniny, jednak je také v této době velbloudí mléko nejvydatnější. Právě velbloudí mléko hraje při vykrmování zásadní roli. Dívky jej musejí v táboře vypít deset až dvacet litrů denně. Když mají bříško dostatečně nafouklé, mohou mléko doplňovat i pevnou stravou, kterou zastupují dva kilogramy kuskusu nebo drcených jahel s máslem. Denní dieta zde činí nějakých šestnáct tisíc kalorií, což je skoro sedmkrát víc, než potřebuje dospělý člověk na průměrně namáhavý den. A čtyřikrát víc než do sebe napere kulturista v tréninku. Šestileté tělo přirozeně není na taková kvanta potravy připraveno, a proto dívky zvracejí, odmítají jíst, pláčou. Následují domluvy a tresty ze strany rodičů i vykrmovačky. Navíc není nijak těžké dostat do malé dívky ještě pár litrů mléka násilím. Pokud děvčata zvracejí příliš často, jsou bita. Někdy musejí dokonce své zvratky opětovně jíst. Naprostá většina dívek nakonec nátlaku podlehne a na příšerné přejídání si zvykne.

OBÉZNÍ NEVĚSTY

Během několikaměsíční vykrmovací kúry dívky minimálně zdvojnásobí svou váhu a spokojení rodiče za toto zkrášlení zaplatí svérázné nutriční specialistce tučnou odměnu, v průměru sto padesát dolarů. Investice se jim ale brzy vrátí. Jejich desetiletá dcera je nyní samý fald, váží osmdesát kilogramů, tipli byste jí sedmnáct a brzy se o ni začnou zajímat nápadníci. Těm imponuje, že kůže jejich snoubenek nedostala šanci přizpůsobit se rychle rostoucí hmotě a vytvořily se na ní výrazné strije. Takto to v Mauritánii funguje už stovky let. Rovnítko mezi krásou, zdravím a obezitou vzniklo v době, kdy ženy většiny maurských nomádů prakticky nemusely nic dělat. Když venku vládlo nevlídné pouštní počasí, seděly ve stanu, jedly a tloustly. Z nadváhy se stal standard a z obezity dokonce přednost – čím tlustší žena byla, tím bohatší byl její muž, protože dokázal zajistit nejen dostatek jídla, ale i služebnictvo. Mužské oko si na obezitu zvyklo a začalo ji vyhledávat. Korpulence si však místní lidé cení také proto, že urychluje pubertu. Obézní dívky dříve menstruují, vypadají mnohem starší, a mohou se tak vdát ve velmi raném věku. Vdát a porodit muži potomka. Mauritánští lékaři evidují případy děvčat, které se staly matkami už v deseti letech. Evidují ale také čtrnáctiletá děvčata, jejichž srdce není schopné utáhnout obrovskou zátěž těla a kolabuje. Dívky, které prošly brutálními vykrmovacími kurzy, často skutečně došly k vysněnému cíli a vdaly se za bohaté muže. Není proto divu, že své dcery pak vystavovaly stejnému násilí se slovy: „Teď to sice nechápeš, ale jednou oceníš, že jsme to dělali pro tvé dobro.“ Zdálo se, že hluboce zakořeněnou tradicí leblouh nemůže v Mauritánii nic otřást. Třetí tisíciletí s sebou však přineslo významné změny a v roce 2007 se v této islámské zemi dokonce uskutečnily první demokratické prezidentské volby po skoro sedmdesáti letech. Nový prezident Sidi Ould Cheikh Abdallahi a jeho kabinet se začali zabývat stavem lidských práv, v televizi se objevily kampaně varující před zdravotními riziky obezity, z rádií zněly písně opěvující krásné dívky s „normálními“ rozměry a nikoliv ty buclaté. Hlavní podíl na prudkém poklesu obezity mezi mladými dívkami ale měly zahraniční seriály a módní programy, ukazující západní model krásy. Zatímco v Evropě kvůli němu umírají tisíce dívek podléhajících anorexii či bulimii, tak v Mauritánii měl za následek to, že se sportoviště pozvolna zaplnila dívkami i ženami, potícími se na běžeckých okruzích pod tradičními pestrobarevnými mulafami a šátky.

vykrmna

ZPÁTKY DO STŘEDOVĚKU

Optimismus ale v Mauritánii netrval dlouho, protože v roce 2008 zde proběhl vojenský převrat a demokratizace země, zdá se, není na pořadu dne. Zahraniční média nebo například mauritánská organizace Association of Women Heads of Households varují před plošným návratem kultu obezity. Stále narůstá spotřeba pilulek, které obsahují zvířecí steroidy a které slouží k vykrmování velbloudů. Mauritánky je ale konzumují proto, že podporují chuť k jídlu. Pilulky jsou však pro lidský organismus velmi nebezpečné a mnoho žen končí v nemocnicích. Na odlehlém venkově se také znovu zaplňují výkrmny manželek. Moderní ženy ve městech zatím odolávají, ale dokud se nezmění vkus Mauritánců, budou jejich ženy tloustnout a zvedat už tak vysoké počty onemocnění diabetem, kardiovaskulárními chorobami či vysokým krevním tlakem.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This