Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Ty jsi ještě nikdy nebyl v Banjulu? Tak taková otázka překvapí, protože Banjul opravdu nepatří k nejnavštěvovanějším místům světa. Ale v západoafrické Gambii mají jiný názor.

Návštěva hlavního města pidizemičky, která se rozkládá kolem řeky Gambie a je jen jakousi nudlí zaklíněnou do Senegalu, ale určitě stojí za námahu. Oblíbená letoviska, bělostný písek a především stabilní země, což není v Africe vůbec nic samozřejmého, lákají přímo davy turistů, hlavně z Británie. Nejkurióznější na návštěvě nejmenší metropole Afriky je to, že už vlastně metropolí skoro není a víceméně upadá v zapomnění. Sice tu sídlí vládní úřady, ale většina obchodníků i zahraničních diplomatů dává přednost městu Serekunda. To rychle pohlcuje okolní aglomeraci a je docela možné, že jednou spolkne i samotný Banjul. Lidé totiž v Serekundě hledají klid, relax a nekonečné radovánky na luxusních plážích. Ovšem i šedivý Banjul může překvapit, a to díky atmosféře, která tu je o poznání přátelštější než na komerčních plážích. V místním národním muzeu si můžete připomenout historii celého pobřeží, které si Portugalci, po nich i Britové a Francouzi, původně vybrali jako loviště otroků pro americké plantáže. Vlastně, dalo by se říci, že se toho od koloniálního panství Britů příliš nezměnilo. A to včetně centra Banjulu. Jednoduché budovy s podloubími a rezavé střechy jsou snad na každém kroku.

BEZ VODY A ELEKTŘINY

Pokud zvolíte k přespání hotel v budově bývalé německé ambasády, překvapí vás možná inventář, který pamatuje lepší časy. Význam kdysi honosné budovy připomíná i vana s umyvadlem, pouze s tím rozdílem, že v současnosti tu neteče voda, ale používá se klasická kyblíčková metoda. Kdo by čekal v hlavním městě elektřinu, bude zklamán. Rozvody tady sice jsou, ale proud se pouští na příděl, a pokud chcete sledovat televizi nebo pustit v horkém dni větrák, tak se bez agregátu neobejdete. Ve dne, kdy sálá spalující slunce, se do ulic vydávají jen bláhoví cizinci. Všichni ostatní spí a čekají na večer, kdy se jako zázrakem probudí k činům. To už ulice osvětlují jen petrolejky a svíčky drobných obchodníků, kteří vybalí své zboží na kus hadru a čekají na rychlý zisk. Asi největším kouzlem každého večera jsou mamá, dobrácké ženy, které nabízejí z velkých kastrolů to, co přes den uvařily. Vůně se linou všemi směry, někde vařené kuřátko v pálivé omáčce, jinde oblíbená kasava s ohnivou červenou omáčkou, jinde rýže s pečenými rajčaty a vynikající rybou. Co kastrol, to jiná fantazie. Strávníci sedí na rantlu chodníku nebo na lavičce, tedy prkénku na dvou cihlách. Někteří turisté se možná zaleknou takového stolování, ale jídlo u těchto žen bývá často lepší než v hotelu, a je kupodivu také bezpečné. A když zavítáte ke stolu, je to pro mamá čest a postaví před vás ten nejlepší talíř s pořádnou porcí masa. Obávat se můžete jen jediného – velké lžíce majonézy, kterou mamá loví z desetilitrových kbelíků a cpou snad do všeho, přičemž majonéza o lednici zřejmě nikdy neslyšela. Pokud si přivstanete, můžete být svědky nádherného rybářského mumraje. Mnoho místních lidí je závislých na úlovcích. Už od rozbřesku putují ženy v barevných šatech na pláž, každá chce získat co nejlepší místo a tedy i ty nejlepší ryby. Všichni nedočkavě čekají na první bárku, která se objeví na obzoru a přiveze čerstvý úlovek. Někdy přijedou rybáři s prázdnou, a tak jen zakotví a jdou zapít žal palmovým vínem. Když se ale sítě po nočním nebo i několikadenním lovu zaplní, je na nohou celý přístav. Ženy, často agentky restaurací, pasou po těch největších kusech, pro obyčejné lidi zbývají běžné druhy a drobotina. Kolem každé bárky, která dorazí k pláži, vypukne pěkná mela a to je často také jediná možnost, jak zdarma fotografovat, protože jinak se v Banjulu za „ukradení duše“ platí.

BUDIŽ SVĚTLO!

Nastal výjimečný den. Jinak nevyužité lampy se rozsvítily a ozařují město. Kdosi dokonce vyčistil proklatě páchnoucí kanály vedoucí prostředkem ulic. A zmizeli i komáři, kteří ze stok vylétali k útokům. Ba i prorezlými trubkami někdo vehnal vodu do městského systému, a tak místní děti nemusejí vláčet těžké barely kamsi daleko do slumu. Tolik zázraků v jediný den, copak se stalo? Vysvětlení bylo vcelku jednoduché – blíží se volby a prezident musí večer mezi lid na předvolební shromáždění. A protože lidem přinesl světlo a vodu, má velkou naději na znovuzvolení. Před volbami se velkohubě slibuje všude na světě. Celé zástupy lidí si až do rána užívaly civilizační vymoženosti a za svého prezidenta by dýchaly. Ovšem kohoutky vyschly už ráno a proud přestal jít večer. Prezident má přeci mítink v jiném místě, kde na vodu a světlo čekají další zástupy. Při návštěvě Banjulu byste neměli minout Albert market. Je největší tržnicí v zemi a nakoupíte tu snad vše z celé Afriky a zaručeně za nejlevnější cenu. Tedy pokud se zbavíte pokoutních našeptávačů, kteří číhají po celém městě, nejvíc u hlavního vchodu tržnice. Tento člověk se vám vnutí jako dobře placený průvodce, jeho úkolem je dovést vás k předem domluvenému obchodu a vyždímat z vás co nejvíce peněz. Pokud neumíte smlouvat, stáhnou z vás i kalhoty, ale díky jejich sladkému pochlebování získáte pocit skvělého nákupu.

banjul

SEX ZA VÍZUM

Na banjulských ulicích snadno najdete spoustu přátel. Lépe řečeno – oni si vás najdou sami. Když pak jako běloši jdete s takovým kamarádem, nikdo jiný se na vás nelepí, nic nenabízí a ani nechce. Váš průvodce by ho totiž bryskně odkopl, inu konkurence. I tak však musíte být obezřetní – někteří společníci jsou opravdu jen zvědaví a chtějí si povídat, ostatní mají většinou postranní úmysly. Mají třeba připravenou historku o umírajícím příbuzném, kterému máte jejich prostřednictvím poslat peníze. Jiní jsou už opravdoví profíci a za vaše hájení dostanete na závěr účtenku a ještě se nechají pozvat na večeři. Nebo jim musíte alespoň slíbit pomoc při získání víza do Evropy, o kterém tu sní každý. V jiné roli jsou mladí, vypracovaní a příjemní hoši, kteří pasou po starších dámách. Těch opuštěných, osamocených nebo korpulentnějších jezdí z Anglie houfy. Často pak spatříte padesátnice nebo i starší v objetí sotva dvacetiletého kluka, který si je doslova hýčká. Často jde i o sex, ale někdy dámám prostě stačí, když jsou na ně hoši milí. Turistky někdy protáhnou pobyt i na čtvrt roku a jejich společníci pak mají vízum do Evropy téměř jisté. Dámy pak ale čeká velké zklamání, protože milí společníci jim v Evropě okamžitě upláchnou.

UKRADENÝ AUTOBUS

Banjul zůstává významným městem hlavně díky přívozu, který je životně důležitou spojnicí pro celou Afriku. Silnice, vedoucí z Maroka přes Dakar, končí právě na břehu řeky Gambie, odkud se čtyřkilometrový veletok dá překonat stále narvanými přívozy. Během plavby se v davu pohybují zdatní šmelináři, ale i skupinky bleskurychlých zlodějů. Tito pobertové vám během chvilky vezmou cokoliv i ze zavřeného zavazadla. Přívoz je životadárnou tepnou, kterou do Banjulu směřuje všechno zboží a také davy turistů. „Autobusové nádraží? To musíte k přístavu, tam staví – tedy tam vždy stavěl autobus,“ radí mi mohutný policista. Jaké bylo naše překvapení, když kolem zrezivělých cedulí a nápisů nebyla ani noha! To je v Africe něco nečekaného, protože na stanicích se tu vždy pohybují davy. Nakonec se dozvídáme, že autobus odtud nevyjel asi rok. Státní společnost provozující linky zkrachovala, kdosi z šéfů zpronevěřil peníze a potom už nebylo ani na naftu, tak autobusy zrezly a pak je někdo ukradl. Teď se jezdí ze Serekundy. Proklatá Serekunda! Ukradla Banjulu už i autobusy.

Category: 2010 / 01

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA

 Vladimír Karpenko je jeden z mála Čechů, kteří se věnují historii alchymie profesionálně.   Jak  sám  ale říká, je stále na začátku bádání, protože mnohé rukopisy teprve čekají na své vyložení.  Svou  práci  tak může přirovnat k heslu starých alchymistů: „Všechna tajemství znali ti, kdo byli před námi, stačí je  jen odkrýt.“ Kde se vzala alchymie? Proč alchymie vznikla a proč jí lidé uvěřili? Dodnes nevíme a zůstává  to jednou ze základních otázek výzkumů.  Alchymie tu byla zhruba dva tisíce let a  skončila  až  v  osmnáctém století. Navíc se na světě  vyvinula  hned  ve  třech  nezávislých  formách  –  v Číně, v helénistické Evropě a později i v Indii. Jedním z hlavních cílů (byla  jich  ovšem  řada)  byla umělá výroba stříbra a zlata. Což ovšem chemicky a metalurgicky nejde a věděli to už ve starověku.   Byli schopni rozeznat slitiny od pravých kovů, metody pro jejich určení byly prováděny při  zpracování  těchto rud. Přesto však lidé věřili, že ta transmutace možná je, proto je dodnes záhada, kde se ta  víra  vzala. Možná je to přirozený proces na určitém stupni vývoje společnosti? Třeba s rozvojem  znalostí  zpracování kovů? Nestačí argument, že uměli pracovat s kovy, protože už například v Mezopotámii byla  metalurgie  na velice vysoké úrovni, a přesto tam alchymie nevznikla. Je totiž potřeba  ještě  teoretický  základ.   Tím byla například v helénistickém světě přírodní  filosofie,   konkrétně  Aristoteles  a  jeho  postuláty  o čtyřech elementech, z nichž je vše složeno. Říkal, že elementy mohou přecházet jeden v druhý.  Když  tedy máte kov složený ze čtyř elementů a jeden může přecházet v druhý, máte argument, že se mohou  kovy  měnit jeden v druhý. A tyto základní předpoklady platily po celou dobu? Ano, ale nebyly tím jediným. Celým evropským středověkem se táhly diskuse, zda je možné  dosáhnout  téhož jako příroda. Do toho vstupovaly i religiózní otázky. Třeba v Genesis Bůh stvořil svět, každý  den  jednu část. A každý den, když ukončil svou práci, se podíval na své dílo a řekl: „Bylo to dobré.“ A  s  tím  se samozřejmě objevil argument – když Bůh stvořil tolik zlata na zemi, kolik ho je,   můžeme  vůbec  porušit tento tvůrčí akt a vyrábět zlata víc, než Hospodin zamýšlel? Když se nad  tím  dnes  zamyslíme,   tak  to úplně zavání inkviziční hranicí. Na tu se však alchymisté nedostávali. Byli trestáni,  byli  popravováni, ale za to, že se ukázali jako podvodníci, ne pro svou víru. Na jaké úrovni byla alchymie  ve  středověku? Alchymie prošla složitým vývojem, který se teprve rozkrývá.   Ve  vrcholném  středověku  probíhaly  učené disputace v církevních kruzích, jestli je  transmutace  možná.   V  renesanci  byly  alchymisty  významní metalurgové. Například alchymista saského kurfiřta Augusta přešel do služeb Rudolfa II. jako  hormistr  v Jáchymově ve stříbrných dolech. V sedmnáctém století byli dvěma nejvýznamnějšími alchymisty Isaac  Newton a Robert Boyle. Oba dva shodně tvrdili, že alchymií nelze zbohatnout.   Dělali  ji  spíše  jako  základní výzkum v dnešním slova smyslu, výzkum, zda je vůbec transmutace kovů možná, ovšem s  tím,   že  věřili  v její úspěch. Newton strávil 90 procent svého života v alchymistické laboratoři a fyzikální zákony  udělal jen tak bokem. Ale i Newton  a  Boyle  kritizovali  podvodníky,   kteří  dělali  alchymii  špatné  jméno.

alchymie2

Kolik jich bylo? Z filmů má člověk pocit, že hodně. Nebyli to všichni,   ale  bylo  jich  hodně.   Lidská důvěřivost totiž nezná mezí. Alchymie je jedinečná v tom, že  jí  lidé  věřili,   protože  chtěli  věřit. Kdybych vám za stavu znalostí 16. století řekl, že vám vyrobím zlato, tak mi budete věřit. Potrvá  mi  to nějaký ten rok, pak teprve zjistím, že to nejde, a pokud neuteču, tak mám smůlu. Ale pokud ano,  mohu  to samé provozovat někde jinde. Typickým příkladem je kámen mudrců – záhadná substance, kterou  nikdo  nikdy nepřipravil. Měla vyléčit všechny nemoci, s její pomocí prý bylo možné porozumět  řeči  ptáků,   stát  se neporazitelným a podobně. Lidé se  často  upínali  k  naději.   Víra  je  hnací  síla,   která  je  těžko představitelná. Byla alchymie rozšířená v Evropě? Nebo šlo pouze o naši lokální  záležitost?  Obecně  lze říci, že byla, ale procházela určitými vlnami. První vlna přišla, když se začaly překládat arabské spisy, což je polovina 12. století. Byla tehdy doménou spíše církevních kruhů, i když třeba u  františkánů  nebo dominikánů to bylo zakázáno. Když ji duchovní neprovozovali prakticky,   tak  alespoň  teoreticky.   Byli jediní, kdo uměli latinsky, jediní vzdělanci své doby. Až později začíná alchymie  přecházet  do  širších vrstev. Z jakého důvodu? Když se objevil knihtisk, který významně přispěl  k  rozvoji  alchymie,   šlo  o úplnou explozi titulů. Alchymií se tak začaly zabývat  i  jiné  kruhy.   Šlechta  toužila  po  bohatství, dostávali se k tomu i měšťané. Ta situace byla ještě složitější. Začala sice stříbrná horečka v  Krušných horách a do Evropy přišlo množství drahých kovů z Jižní Ameriky, ale Svatá říše římská čítala zhruba  300 států a státečků, z nichž ne každý měl na svém území důl na drahé kovy. Vladaři proto logicky toužili  po jiném způsobu získávání bohatství. Musíme k tomu navíc přidat ten  slib  alchymistů,   že  znají  způsoby zlepšení zdravotního stavu. To zajímalo například Rožmberky,   kteří  neměli  mužského  potomka.   Přesto alchymie pomalu spěla ke svému zániku… To byla právě ta  zvláštní  situace  alchymie,   ona  vycházela  z nesprávných teorií. Což není její chyba, protože tehdejší teorie  byly  těmi  nejlepšími,   jaké  byly  k dispozici. A tyto teorie nevylučovaly transmutaci kovů. Dnes  se  říká,   že  v  přírodních  vědách  byla alchymie v podstatě po  dva  tisíce  let  jediný  základní  výzkum.   Tím,   že  alchymisté  pracovali  v laboratořích a rozpracovali do detailů celou řadu postupů, byli v podstatě otcové  laboratorní  techniky. Měli nějakou oblíbenou metodu? Destilaci – oni destilovali úplně všechno, to byla jejich  vášeň.   Jediný známý způsob, jak poznat složení látek. Nebylo nic lepšího než  je  stále  zahřívat.   Nejprve  na  nižší teplotu, když nic, tak na vyšší, když opět nic, tak je vyžíhat. Při tom alchymisté postupně  připravovali řadu sloučenin a postupně poznávali, jak navzájem reagují, jak  reagují  s  kovy.   Zároveň  si  tím  ale podřezávali větev. Alchymie měla bizarní postavení, protože pracovala proti  sobě.   Čím  více  poznávala vlastnosti chemikálií, tím více se ukazovalo, že transmutace opravdu možná není.   Byl  nějaký  konkrétní moment, kterým to vše skončilo? V 18. století se začínají objevovat nové chemické prvky a tyto pokusy  už skutečně začínají provádět lidé, kteří nejsou alchymisty. První prvek byl objeven  v  roce  1738  a  jeho objevitelem byl metalurg. Izoloval kobalt a prokázal, že jde o  prvek.   Pak  se  podařilo  identifikovat plyny, kyslík, vodík, dusík. Finále ale přišlo koncem 18. století, kdy se podařilo  dokázat,   že  reakcí kyslíku a vodíku vzniká voda. Alchymie stála dva tisíce let na aristotelských  elementech  (voda,   oheň, země, vzduch) a najednou se ukázalo, že voda je látkou složenou, navíc z plynů. V tom  okamžiku  se  celá stavba alchymie zhroutila. A nastal soumrak alchymistů… Možná ještě někteří vytrvali. Bude to už  tak  25 let, co mi volal nějaký muž. Sice se nepředstavil, ale byl velmi milý a  říkal,   že  dělá  alchymistické pokusy. Tvrdil, že všechno tajemství je v soli a Slunci a že až na něco přijde, tak že se mi ozve.  Zatím se mi však neozval.

Category: 2010 / 01

Atmosféra Libanonu v sobě má těžko postižitelné kouzlo. Vyznačuje se jakousi půvabnou nelogičností. První, co nás Středoevropany určitě zarazí, je nenucenost, s jakou tu vedle sebe žijí lidé z různých náboženských skupin. Podle oficiálních údajů jich v Libanonu existuje sedmnáct a místní ústava má plné ruce práce s tím, jak patřičně ochránit práva každé z nich. Tradiční islámské módy se drží hlavně ženy z šíitských rodin. V davu občas prosvitne dlouhá krémová komže křesťanského duchovního a při troše štěstí můžete potkat i drúza v typickém klobouku bez krempy a volných kalhotách jakoby tureckého střihu. Drúzové jsou zvláštní skupinou muslimů, pocházejících původně z Egypta, kteří věří v reinkarnaci. Další detaily své věrouky si však před ostatními pečlivě střeží. Brzy si však uvědomíte, že většina konfliktů, které zemi během posledního století sužovaly, pramenila právě z různého náboženského vyznání. Světských potěšení se Libanonci rozhodně nezříkají. Bary či noční kluby rostou v Bejrútu jako houby po dešti a místní lékaři provedou ročně na deset  milionů plastických chirurgických zákroků. Na zemi se čtyřmi miliony obyvatel je to poměrně slušný výkon. Tajemství úspěšného soužití Libanonců se asi skrývá v tom, že se naučili oddělovat politické přesvědčení od běžného života – tedy alespoň dokud to nebouchne. Dokonalou ukázkou takového způsobu myšlení bylo vysvětlení situace v podání jednoho z bejrútských taxíkářů. Po mávnutí nám u Modré mešity zastavil velký mercedes vyvedený v kůži a z jeho útrob vyhlédl usměvavý,

asi padesátiletý muž. „Welcome to Lebanon. Kam to bude?,“ otázal se. Jako většina Bejrúťanů mluvil třemi jazyky, občas všemi najednou, jeho mateřštinou však byla evidentně arabština. Když jsme projížděli kolem

sochy bývalého egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira, který se proslavil svými útoky na Izrael, ukázal z okénka. „Podívej, Násir. Pro mě je hrdina. Pro vás je zločinec. Pro mě je zase zločinec Bush. A pro vás je hrdina. Takhle to tu bereme. Já sice nejsem členem Hizballáhu jako můj brácha, ale jsem taky pro islámský odpor. A co ty? Líbí se ti v Libanonu?“

VŮNĚ MÝDLA A BAKLAVY

Snad nikde není arabský životní styl tak patrný, jako ve starém centru Tripolisu. Druhé největší libanonské

město leží na severu země a přesně v duchu svého jména, které v překladu znamená „trojměstí“, se dělí na tři části s odlišným charakterem – moderní Tripolis, přístavní Tripolis a staré město. Ve zdejších částečně zastřešených trzích „souks“ zabírajících úzké uličky, by se snad ztratil i vypravěč z Tisíce a jedné noci.

Prodavači tu vysedávají před svými malými krámky nebo přímo u stánků či stolů mezi lidmi a nabízejí pestrou směsici nejrůznějších věcí, kterými jsou místní trhy vyhlášené. Lákají procházející na sladkou baklavu prosáklou medem, pečivo přímo z tálu nad ohněm či nakládané olivy. Krejčí se tu ohánějí nůžkami či jehlou přímo na ulici a trhovci nabízejí zdejší proslavené mosazné podnosy, šperky či vyřezávané

dřevěné skříňky. A samozřejmě záplavu nejrůznějšího oblečení od tradičních arabských šátků až po moderní minisukně. V centru tržiště stojí starý karavanseráj Khan Al-Saboun, který už za svou několikasetletou historii sloužil nerůznějším účelům. Poloha v centru města z něj například udělala ideální kasárny pro osmanské vojáky, kteří mohli během turecké nadvlády potlačit každé povstání místních obyvatel přímo v jeho ohnisku. Jako každý správný muslimský zájezdní hostinec je to rozlehlá budova, honosící se nádvořím s fontánou, kde se mohla ubytovat celá karavana včetně velbloudů. Typická vůně mýdla, která se line z místností pod dvoupatrovým podloubím však napovídá, že se v poslední době stal

střediskem snad nejslavnějšího řemesla tripoliských Arabů. Výroba vonných mýdel tu má mnohasetletou tradici a podle některých pramenů zde lidé dokonce začali vyrábět vůbec první mýdla na světě. Před průmyslovou revolucí dodávali místní mydláři své zboží na evropské i arabské trhy. Strojová výroba mýdla

z chemicky upravených surovin zdejší dílny málem potopila,poptávka po ručně lisovaném mýdle z čistě přírodních surovin však naštěstí nevymizela.„Základem mýdla je olivový olej zestromů, které si nad městem pěstujekaždá z mydlářských rodin osobně,“vysvětluje naše průvodkyně Nadine. „Také ostatní vonné látky nebo barvivapocházejí z přírody. K výrobě libanonských mýdel se používá aždvě stě různých bylin a dalších ingrediencí. Červená barva třeba pochází z jedné rostliny, kterou zdejší lékaři tradičně používali při léčení ran. Žluté a oranžové odstíny propůjčuje mýdlu šafrán. “ Volba barvy mýdel také není náhodná. Každá z kombinací něco znázorňuje. „Směs modré, bílé a černé barvy je vyjádřením zimního období, zatímco zelené, žlutéa růžové tóny znamenají přicházející jaro.“Kromě běžných mýdel vyrábějí místní řemeslníci i mýdla pro zvláštní příležitosti. Při tradiční tripoliské svatbě dostává nevěsta svatební mýdlo symbol čistoty. Mydlářský řezbář nám názorně předvádí, jak vzniká mistrně tvarované mýdlo dekorační. Do mýdlového bloku právě pečlivě vyrývá arabský nápis, hlásající že Alláh je veliký. Snad největší vědou však byla výroba léčivýchmýdel. Vyráběla se podle předpisů lékaře a na jejich vzniku spolupracovali dva moudří muži – parfémář,zvaný attar, dodal vonné látky, zatímco bylinkář ashab přispěl vlastnoručně určenými léčivými rostlinami. Taková mýdla se používala k léčbě všemožných kožních nemocí od akné po lepru.„Výroba mýdla jako taková jepřitom zdlouhavá a těžká dřina,“pokračuje Nadine. „Olivový olej semusí šest hodin vařit a míchat, pakse přidají ostatní přísady a směs sekrátce zahřeje. Do vzniklé pasty mydlář přisype vonné látky a barviva. Nakonec nechá budoucí mýdlo přesnoc ztuhnout a rozřeže ho na bloky. Mýdlové kostky pak měsíc schnou, než je mistr řezbář konečně vyleští nebo vytvaruje do podoby květů a reliéfů. „Vůbec nezáleží na tom, kolik pruhů je na silnici vyznačených,“pokračuje Tomáš. „Jestliže se na tříproudou dálnici vedle sebe vejde šest aut, tak jich tam pojede aspoň osm,“dodává s úsměvem. Libanonští řidiči mají k prostoru na silnici svébytný vztah. Jakmile uvidí místo, kamse svým vozem dokážou vmáčknout,považují ho za své. Nijak přitom neřeší,jestli zrovna jedou po správnéstraně vozovky nebo ne.„Jízda v protisměru je tu něco jakonárodní sport,“ potvrzuje Tomáš. „Lidé takto řídí odstavnými pruhy,jednosměrkami i normálně po dálnicích,když se zrovna vejdou. Libanonskouspecialitou je i zdolávání kruhových objezdů. Když potřebujete vyjet nejvzdálenějším výjezdem, prostě zatočíte vlevo. Z nejvzdálenějšího exitu je rázem ten nejbližší. “Ačkoli se to při pohledu na ten zmatek zdá neuvěřitelné, od poválečných dob se tu ledacos zlepšilo.Na většině křižovatek stojí dopravníznačky, občas narazíte na ukazatele směru a sem tam zasvítí i nějaký ten semafor. “Dopravní signalizacevšak plní spíše dekorativní funkci. Na červenou se tu moc nestaví. Proprůměrného libanonského řidičeznamená rozsvícené červené světlo jen o něco větší pravděpodobnost, že ho při vjezdu do křižovatky někdonabourá zprava,“ vysvětluje Tomáš. Pohled přes přední sklo našeho autamu jen dává za pravdu.„Nám Evropanům se to zdá neuvěřitelné,ale zastavit na červenou může být velkou chybou. Takovou ukázněnost tu čeká jen málokdo, takže si koledujete o pořádnou ránu do kufru. Reakce místních šoférů po jedné čidvou láhvích alkoholu také nebývají zrovna bleskové.“ Stejně jako řízení je otázkou štěstí i přecházení ulic. Nejrozšířenější strategií je vyhlédnout si slibnou mezeru v proudu vozů a rozběhnout se. Libanonci musejí svůj postřeh i rychlost trénovat od dětství, protože se jim většinou podaří dostat se na druhou stranu. A tak je to v Libanonu se vším. Když chcete něco dělat, musíte se do toho vrhnout. Většinouto nějak dopadne – když bůh dá.

Category: 2010 / 01

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK

Poláci nás mají rádi. Ať už jsem v Polsku hovořil s mladými či starými, každý se při zmínce o České republice rozzářil. „Jste především národ s fascinující kulturou. Dokázali jste si vytvořit kulturu jako antidepresivum,“ říká Mariusz Szczygieł, polský novinář, spisovatel a velký čechofil. Na druhé straně nás prý mnoho Poláků vnímá jako vyčuránky, kteří se snaží na všem vydělat.

Jací tedy jsme v očích našich severních slovanských sousedů?Takové antidepresivum nám může léčit například některé komplexy z historie, k níž máme občas ambivalentní vztah.

Je nějaká osobnost českých dějin, která vás fascinuje?

Rodina Baťových. To je novodobost, racionalismus, nápaditost, důvtipnost i teror v jednom. Fenomén nevídaný na celém světě. Neříkám, že to byla milá rodinka, ale byla neobyčejná. Podle historie Baťových, jak jsem ji zpracoval v knize Gottland, vzniká v Čechách v současné době komiks, na němž pracuje jeden z nejlepších českých komiksových kreslířů, jehož jméno ale ještě nemohu prozradit. Každopádně se velmi divím, že jste doposud nenatočili o rodině Baťových televizní seriál.

Zkuste popsat typického Čecha, pokud nějaký takový existuje…

Muž? Nevysoký těhotný blondýn (mám tím na mysli s velkým břichem), jehož oblíbenou barvou je tmavošedá. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky. Osobně takového neznám, ale tak si ho aspoň představuji jako typického Čecha.

A typického Poláka?

Muž? O něco vyšší těhotný blondýn, jehož oblíbenou barvou je kávověmléčná. Stále nosí k letním sandálům proděravělé ponožky.

Je nějaká povahová vlastnost, kterou lze najít u Čechů, ale u Poláků nikoliv?

Ve vaší kultuře převažuje ve vztahu k bohu značný odstup a zároveň vztah k sexu není nijak ostýchavý. To mne přitahuje. U nás je tomu jinak. Jen pamatujte na to, že nezevšeobecňuji, ale říkám „převažuje“. Ne všichni Poláci se přece chovají jako Poláci.

S tím možná souvisí to, proč se cítíte být tolik Čechem a nikoliv Polákem.

Kdysi jsem si myslel, že jsem kryptoČechem, protože můj organismus nesnáší spory a hádky. Myslel jsem, že můj organismus je stejně jako organismus Čecha pacifistický. Ale když čtu české internetové diskuse, tak je v nich tolik agrese, že celkový mýtus o klidné holubičí povaze Čechů padá. Jen tak na okraj – bylo by zajímavé zjistit, jak vypadá skrytá agrese ve společnosti, která je považována za málo agresivní a mírumilovně vzhlížející k světu. Ve společnosti, kde je „klid“ téměř svatým slovem. Protože agrese si přece musí najít svůj průchod. Domnívám se, že většina číšníků z centra Prahy svou skrytou agresi projevuje například podváděním hostů z ciziny při placení. A podvod je agrese, jen o tom takto většinou nepřemýšlíme. To je věc, se kterou se i my sami těžko smiřujeme. Naštěstí přibývá lidí, kteří si takové chování nenechají líbit… Také mě štve, že nedokážete udělat nic s Václavským náměstím v Praze, které se večer proměňuje v odporné shromaždiště lumpenproletariátu, narkomanů a lidí, kterým je lepší se vyhnout obloukem. To je ostuda Prahy i celé České republiky. Asi máte příliš málo nevládních společenských iniciativ. Nechce se mi věřit, že by v Praze nebyla skupina obyvatel zamilovaných do svého města, kteří by zahájili například akci „Navraťme Praze Václavák!“. Nebo je to způsobeno tím, že Pražané chodí spát v osm hodin večer a nevědí, co se na nočním Václaváku děje? Někdo jim to už konečně musí říct!

Jste známý svou láskou k Praze a k Bohumilu Hrabalovi. Mrzí vás, že jste nezažil Prahu takovou, o níž tento spisovatel píše třeba v Automatu svět?

Ne, mně se Praha líbí v každém věku. Mám kolegyni Zofii Czerwińskou, polskou herečku typu Jiřiny Bohdalové (mohly by to být sestry). A když jedu do Prahy, vždy říká: „Opět mě jedeš podvádět s tou českou Prahou!“ „Ale Žofinko,“ odvětím „ona je přece mnohem starší než ty.“ „Ale krásnější!“ řekne Žofinka. V Polsku mi lidé často připomínali naši podobně neveselou historii.

Je nějaký rozdíl v tom, jak na historii nahlížejí Poláci a jak obyvatelé Česka?

České hnutí odporu vykonalo něco nebývalého, a to atentát na Heydricha. Existuje vůbec nějaký pomník atentátníkům? Odhalen byl teprve nedávno, tedy po šedesáti letech! Jednou jsem se zeptal známého Čecha, jak jste vzdali čest těmto hrdinům. Odvětil: „No přece tam, kde se skrývali, u podzemí kostela, je hospoda. A ta se na jejich počest jmenuje „U Parašutistů“. V Polsku by měli pomníky v každém městě. Češi občas působí dojmem, jako by se styděli, když vykonají něco hrdinského. Poláci jsou naopak pyšní i tehdy, když se jim povstání nepodaří a prohrají ho, tak jako například Varšavské povstání. Jsme na tu prohru hrdí a povstáním se chlubíme. To je naše nádherná křivda! Naše nádherná prohra! U nás je národní hrdost spojena často spíš s fotbalem nebo s hokejem, ale nedokážu si představit, že bychom byli pyšní na prohry… Je taková nemoc – polskost, ale díky bohu touto nemocí netrpím.

cesi2

Důkazy:

a) v životě jsem neviděl jediný skok Adama Małysze;

b) nedomnívám se, že je nutné oslavovat porážku Varšavského povstání;

c) nemám vadu zraku, která spočívá v tom, že v jednom oku mám patos a v druhém étos.

Nedávno uplynulo dvacet let od pádu komunismu v Polsku i Československu. V obou zemích je dnes ale nezanedbatelné procento lidí, kteří si vážně myslí, že za komunistů bylo lépe. Kde jsme udělali chybu, že tomu někteří stále věří?

Chybu jsme udělali hned na počátku, protože lidé nezačali vydělávat tolik jako v USA, podpora pro nezaměstnané nebyla taková jako ve Švédsku a důchodci neměli takové penze jako v Německu, a tudíž nemohli podnikat drahé výlety do Itálie. Zde jsme udělali chybu. Od začátku bylo nutné zavést bohatství. Že to všechno nebylo možné? Samozřejmě. A proto mají ti lidé plné právo pociťovat, že tehdy jim bylo lépe. Ale upřímně řečeno, v několika oblastech bylo za komunistů skutečně lépe. Proč sebe samého klamat a říkat, že nebylo? Jenže v mnoha dalších oblastech bylo hůře! Proto jsem zásadním odpůrcem minulého systému. Ale své rodiče dodnes nemohu přesvědčit, že už dvacet let je v Polsku lépe.

Při návštěvě Polska mě lidé každodenně překvapovali znalostmi české kinematografie. Filmy od Menzela, Zelenky nebo Herze jsou u vás známé, ale jen málo Čechů zná filmy Wajdy, Majewskiho nebo Bareji…

Myslím, že Herzových filmů se to moc netýká, protože se v kinech moc nepromítají. Dobře ale známe filmy z posledních dvaceti let. Myslím, že Češi nám svými snímky vyplňují naše vlastní deficity. Jsou to hlavně filmy o radosti ze života a takové jsou v Polsku nejvíce žádané. My totiž asi nemilujeme život tak jako vy. Vidíme hlavně jeho tragédii. A i Hrabal říkal, že tragičnost a komičnost života jsou dvojčata. Jejich cesty začínají ve stejném místě. Drsné drama těží ze stejného jako triviální groteska. Kromě toho dokážete ukázat tak obyčejný detail, že nabývá neobvyklého významu. Ostatně taková je i česká fotografie, protože český fotograf vyfotí obyčejný diktafon, na který mě nahráváte, takovým způsobem, že z fotky bude slyšet i zvuk. My Poláci, kromě života dočasného, máme i život záhrobní, ale Čech ateista nemá nic kromě života tady. Musí tedy svůj život učinit snesitelným, neboť ho má jen jeden. Proto si život zpříjemňuje, jak jen může. Čeští filmaři dokážou i ošklivý život zobrazit takovým způsobem, že se může zalíbit.

Je Česko svobodnější než Polsko?

A jsou Češi svobodnější než Poláci? V jistém směru ano. Jestliže se členové redakce týdeníku Reflex fotografují pro vánoční číslo jako svatá rodina, tak v Polsku by se toho v žádném případě nikdo neodvážil. Ale kromě toho nevidím rozdíl. Máme ve svých hlavách tatáž omezení. Ale aby se neřeklo, že Poláci nemají smysl pro humor, v poslední době je u nás v módě vtip o dvou blondýnkách, které se dívají na televizi. Jedna nečekaně řekne: „Ach, Benedikt XVI.!“ A druhá: „A Małysz je kolikátý?“

Category: 2010 / 01

Cesta Reinharda Schiestla

Text a foto: Jakub CejpekMíříte na Wildspitze, druhou nejvyšší horu Rakouska? Potom téměř jistě pojedete údolím Ötztal a zhruba v jeho půli budete po levici míjet mohutnou skalní stěnu. Pokud se zahledíte pozorně, možná zde uvidíte i několik postaviček stoupajících v této výrazné vertikále. Ve stěně Burgsteinwand byla vybudována via ferrata, umožňující i méně zdatným jedincům užít si vzdušných úseků a expozice. Pro ty zkušenější je pak příjemným protažením spojeným s výtečnými výhledy. Zbude-li vám tedy volný půlden, rozhodně se vyplatí u této zajištěné cesty zastavit.     Dvě stě metrů lezení a 350 umělých chytů, takovou porci připravili tvůrci cesty Reinhard Schiestl, pojmenované po vynikajícím lezci 80. let minulého století. Je tím vzdán hold borci, kterému se, mimo jiné, podařil první zimní výstup severní stěnou Ortleru nebo sólo přelez severní stěnou Piz Badile za 80 minut. V porovnání s tím nás čeká úkol o poznání snazší. Už nástup, který patřívá k těm méně příjemným částem výstupu, zde snad ani jednodušší být nemohl. Od parkoviště, které je asi půl kilometru za vesnicí Längenfeld, je to k úpatí stěny jen pět minut. Zde také nalezneme tabuli s popisem cesty, abychom se na jednotlivé pasáže mohli morálně připravit. 

  Ale dost otálení. Začínáme hned pěkně kolmou direttissimou, k našemu štěstí obdařenou množstvím železných stupaček. Obecně lze říci, že tvůrci na této via ferratě umělými prvky rozhodně nešetřili, zřejmě ve snaze zpřístupnit tato místa opravdu každému. To vede k zamyšlení, zda by na místě nebyla střídmost ve smyslu hesla „méně je někdy více“. Není radno se ovšem zamýšlet příliš dlouho, ruce se ve svislém až mírně převislém terénu rychle unavují, a to nejtěžší nás teprve čeká. Tím je mírný převis, klasifikovaný jako D asi ve třetině stěny. Pro některé místo, kde se pěkně zapotí. Pro ostatní dobrá příležitost vytáhnout aparáty ve fotograficky vděčné konstelaci. Při stavbě bylo prozřetelně myšleno také na místo k odpočinku, potažmo k bezpečnému předbíhání, a tak po pár metrech najdeme lano vedoucí pár metrů stranou a navrtané štandy. Následuje odpočinková část vedoucí v mírném traverzu doprava.  Postupně pak cesta přechází opět do vertikálního směru a my nabíráme na výšce. Ve stínu západní stěny stoupáme vysoko nade dno údolí a auta, která jezdí po asfaltové vlásečnici místní silnice, se zmenšují a zmenšují až člověku připadají jako dětské hračky. Ještě překovat jedno těžší, vzdušné, místo a už se můžeme zapisovat do stěnové knížky, která se nalézá u dalšího odpočinkového místa. Závěr výstupu pak představuje výrazný traverz po stupačkách a strmý výšvih na vrcholové plató. A máme to za sebou.   Zajištěná cesta ústí na příjemné alpské pastvině, kde si můžeme po dvou hodinách lezení dopřát oslavný piknik okořeněný dalekými výhledy po celém údolí Ötztal. Na jihu ční bílé vrcholy místních třítisícovek, z jejichž ledovců stékají průzračně modré potoky, prohučí dolinou pod námi a připojí se k mohutnému toku řeky Inn na severu. 

 V pozdním odpoledni se nad hradbou hor začínají formovat zlověstné mraky, které věští nadcházející srážky. Dokonalý koloběh přírody. Je to ovšem také pobídka k sestupu. I ten patří mezi pohodlné, neboť od místních stavení vede vozová cesta, která v mnohých serpentinách klesá přímo do obce Längenfeld. Odtud je to zpět k autu jen pár minut. Celkově sestup zabere asi hodinu. Pravda, Reinhard Schiestl Klettersteig nepatří k nejznámějším, nejdelším, ani nejtěžším zajištěným cestám. Jde ale rozhodně o velmi  příjemnou a lezecky vděčnou via ferratu, kterou stojí zato okusit. Zavítáte-li tedy do těchto končit, vzpomeňte si ni. A také na toho, po němž byla pojmenována.       

Doprava

Nejrychleji: Praha – Mnichov – Innsbruck a dále po A12 až ke sjezdu 123 Haiming
Ötztal. Po B188 na jih údolím až do obce Längenfeld. Asi 500 metrů za vesničkou je po pravé straně autobusová zastávka a malé parkoviště. Celkem z Prahy 620 km.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK

Bouře se na nás řítí jako dunící rychlík. Hukot se stále stupňuje,   je  už  nesnesitelný.   Vzápětí  se plachetnice Dobryni zmocní prudký poryv větru, který stlačí stožár až k  hladině.   Loď  zahalí  příkrov syčivé pěny. Stojím čelem proti vichru a sotva popadám dech.

Na cestu napříč Ruskem a přilehlými jižními republikami jsem se vydal s manželkou Lenkou,   jejím  synem Jakubem, fotografem Lumírem Pecoldem a psem Koyukem v roce 1990. Před sebou jsme  měli  dlouhé  putování od Karpat až na Bajkal přes šest horských masivů a kolem tří  moří.   Zcela  nová  Tatra  815  ale  byla zárukou, že cestu zvládneme. Přesto se nakonec jednalo o nejnáročnější expedici, kterou jsem do té  doby podnikl. Po téměř půlročním putování jsme dorazili k Bajkalu, nejhlubšímu jezeru světa.   A  právě  tady jsme zažili chvíle skutečně infarktové – překvapivě během vyjížďky na plachetnici. Byl podzim, a  to  je doba, kdy se jinak poměrně klidná hladina Bajkalu dokáže rázem rozběsnit k nepoznání.

BEZMOC  V  BOUŘI
„Skasat plachty! Pohyb!“ křičí od kormidla plachetnice Dobryni kapitán Kosťa  z  plných  plic, ačkoliv jsme mu já a Lumír na dosah ruky. Neplním však příkaz okamžitě, protože se chci nejdřív připoutat, aby mě  další  poryv  větru  nesmetl  z paluby. Ještě nikdy jsem nezažil, aby se jachta položila na vodu jako placka. Těch pár vteřin,   než  se loď s plachtami plnými vody zase narovnala, mi připadalo jako věčnost. „Hněte kostrou, jinak jde  stěžeň do háje!“ řve Kosťa a snaží se Dobryňu nasměrovat po větru. Daří se mu to a my se  pokoušíme  probojovat na příď. Obě plachty, jak hlavní, tak i kosatku, rve vítr na kusy. Jejich práskání mi připomíná salvy  z kulometu. „Běžec se zasekl!“ volám. „Musím ho nějak uvolnit.“ Může mě Kosťa v tom rachotu vůbec  slyšet? Kdybych nebyl připoutaný, spláchl by mě nápor vody už dávno přes palubu. Mohutné strmé vlny  se  po  nás sápou. Dobryňa, osmimetrová šalupa, tancuje na vodě jako ořechová skořápka. Trup  i  takeláž  úpějí  pod útokem bouře. Přišla ze severozápadu údolím protínajícím pásmo pobřežních hor.  Konečně  zase  spouštěcí lano volně běhá. S Lumírem se snažíme stáhnout zničené plachtoví dolů ze stěžně. Vtom ho naplno  zasáhne jedna z vln a mrští jím o palubu. Kamarád zůstává ležet. „Nemáš něco  zlomeného?“  křičím  mu  do  ucha. „Snad ne,“ procedí mezi zuby. Drží si pravé rameno, obličej má zkřivený bolestí. Jen pomalu  se  zdvihne a plazí se zpátky do kokpitu. Tam uchopí levačkou kormidlo a vymáčkne ze sebe: „Kosťo, musíš  Leošovi  pomoct. “

bajkal2


GULÁŠ V PODPALUBÍ

 Sám bych nikdy rozervané plachty nestáhl a u paty stěžně nepřivázal. Trvá pěknou dobu, než se nám to ve dvou podaří. K hrozivým vlnám, které na nás útočí, se přidává  navíc  i  prudký  liják. Kapky hnané větrem mě bolestivě bodají do obličeje. Kosťa přebírá kormidlo, aby se Lumír  mohl  posadit. Rameno ho hrozně bolí a pravou rukou nemůže skoro vůbec hýbat. Vítr nabývá  na  síle.   Nárazy  dosahují dobrých sto padesáti kilometrů za hodinu. I s malou bouřkovou kosatkou,  kterou  jsme  mezitím  vytáhli, svištíme rychlostí motorového člunu. Vichr nás žene někdy i  v  nebezpečné  blízkosti  mnoha  skalnatých ostrůvků roztroušených podél pobřeží části Bajkalu, která se nazývá Maloje More.  Dělám  si  starosti  o zbytek posádky, o Lenku a pětiletého Jakuba. Neodvažuji se ale otevřít poklop do kajuty, protože  palubu bez přestání zaplavují přívaly vody. Konečně si vybírám příhodnou chvíli – aspoň si to myslím  –  otevřu průlez a chci sestoupat dolů. Jako kdyby jen na tenhle okamžik čekala zvlášť  mohutná  vlna,   která  mě zalije a spláchne po schůdcích do podpalubí. Valící se voda ještě znásobí chaos, který tam  již  vládne. Mezi mapami plavou hrnce, boty, zelenina. A guláš, všude samý guláš! Lenka ho uvařila k večeři. Když  se jachta položila na bok, hrnec ze sporáku přeletěl celou kajutu a  přistál  na  stole  s  mapami…

UVAŽTE MAMUTA!

 „Co se to proboha stalo? Už jsem myslela, že půjdeme ke dnu!“ „Moc nechybělo, Lenko, a málem  to tak dopadlo,“ přitakávám a vysvětluji, jak jsme na tom. Malý Jakub snáší  ten  děsivý  tanec  naší  lodi mnohem lépe než jeho matka. Ale i on by chtěl nejraději z kajuty ven na čerstvý vzduch.   Musí  to  však oba ještě nějak vydržet! Schůdky se promění v hotový vodopád, když znovu otevřu  poklop,   abych  vylezl zpátky do kokpitu. Bouře se pořád ještě dost nevyřádila a vlny nepřetržitě zalévají palubu. „No konečně, “ vyjede na mě Kosťa, „cos tam dole tak dlouho  dělal?!  Musíme  pořádně  uvázat  Mamuta,   nebo  o  něj přijdeme.“ Mamut je náš nafukovací člun, na kterém za pěkného počasí  prozkoumáváme  pobřeží.   Nyní  se chová, jako by chtěl setřást okovy a zmizet.   Naštěstí  jsme  uložili  přívěsný  motor  za  schůdky  do podpalubí. Kdyby býval zůstal na palubě, těžko bychom ho ještě někdy nastartovali. Při  třicetistupňovém náklonu lodi a za zběsilého útoku vln nám dá zajišťování člunu pěkně zabrat. Řítíme se  k  průlivu  mezi pevninou a ostrovem Oľchonem – tudy chceme opustit Maloje More. Jenomže v tomto úzkém průlivu  se  peklo rozpoutává naplno. Příčné vlny se na nás  valí  s  nepředstavitelnou  divokostí.   Jen  pomalu  se  jimi probíjíme a chvílemi vidíme jen zpěněnou hučící vodu. Nic jiného než vodu! Boj se živly trvá  a  připadá mi to jako celá věčnost, než se z úžiny konečně dostaneme do širokých vod  Bajkalu.   Uchylujeme  se  do závětří k pevnině a uháníme podél západního pobřeží dál k výtoku řeky Angary z jezera. Vlny tu  dosahují poloviční velikosti a také vítr není zdaleka tak silný jako v Malém moři. Konečně  si  můžeme  s  úlevou vydechnout a Lenka s Jakubem vylézt z podpalubí. „Tak tohle jsem na Bajkalu ještě  nezažil, “  bilancuje Kosťa  uplynulé  hodiny.   A  on    přece    zná    Bajkalské    jezero    jako    málokterý    jachtař.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: ROMAN VEHOVSKÝ

Pokud si pod názvem Vegetariánský festival představujete přehlídku cibulí a patisonů, může vám realita připravit pořádné trauma.
Vegetariánský festival v thajském Phuketu je plný dýmu, dělobuchů a krve z ran, které si způsobují sebetrýzniči.

Prožíval jsem jeden z největších a nejkrásnějších stopařských zážitků. Už šestý rok jsem byl na  cestě
a právě jsem se na jachtě – mém posledním stopu – toulal po nádherných  thajských  ostrovech.   Jachta
nakonec zakotvila v zátoce Chalong na ostrově Phuket a já přijal pozvání do kapitánova  domu.   A  měl
jsem to štěstí, že se celý Phuket právě připravoval na velkolepý festival Devíti  císařských  božstev.
V té době jsem ještě netušil, že budu svědkem něčeho nevídaného.  Velká  část  obyvatel  Phuketu  jsou Číňané a i sám slavný festival je ryze čínský. Žije jím však celé město. A to už skoro dvě století.  V roce 1825 totiž přicestovala do Phuketu kočující operní skupina z Číny.

Přihodilo  se  ale,   že  celá skupina náhle onemocněla. Umělci okamžitě přešli na vegetariánskou stravu,  aby  tím  uctili  Císařská božstva.

zlatoakrev2

Nemoc brzy ustoupila, což velice zaujalo  obyvatele  Phuketu,   kteří  si  od  té  doby  tyto zázračné události připomínají. Po dobu phuketského festivalu žijí  lidé  v  naprosté  čistotě,   a  ti nejsilnější z nich se připravují na hrůzně vypadající sebetrýznění. Skrze jejich zkrvavená těla pak  z komunity odcházejí  všichni  zlí  duchové…  Hlavními  postavami  festivalu  jsou  Ma  Song,   duchovní média.Trýzní svá těla, aby na sebe přenesli zlé duchy z  ostatních.   Nevěřil  jsem,   že  i  osmiletý klučina může být duchovním médiem. Během procesí lidé nosili tohoto nejmladšího Ma  Song  na  ramenou.
Budil  obrovskou  úctu  a  téměř  všichni  přihlížející  toužili  po  jeho  požehnání.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Jakmile se na Valašsku dvanáctého prosince setmí, nikdo se neodváží vystrčit  ani  nos.   Tento  den  je totiž vyhrazen luckám, které s hrozivým kvílením kráčejí  vesnicí  a  nahánějí  hrůzu  i  těm  největším hrdinům.   Proč  tyto  prapodivné   postavy    skoro    vymizely    z    našich    adventních    tradic? Před lety, když jsem se byl podívat na vánoční zvyky ve skanzenu  Kouřim  u  Kolína,   zaujaly  mě  bíle zahalené postavy, kráčející mezi chalupami. Co jsou vlastně zač? Dnes asi každý zná  čerta  s  Mikulášem nebo viděl živý betlém. Mnoho z nás  uřezává  větvičku  na  Barboru,   ale  kde  se  vzal  původ  těchto prapodivných zjevení? Pravdu mi vyjevili čerti na Valašsku, které jsem fotografoval minulý rok. „Máš  na mysli lucky. Za těmi ale musíš do Lačnova.“ „Tady u nás se to již  nechodí, “  smutně  dodávaly  unavené masky, které jsem zase vyzpovídal v Horní Lidči. „Jedině v Lačnově, tam ještě chodí pravidelně, “  radil mi postarší muž v hospodě. „Přijeď a uvidíš, buď je potkáš nebo ne,   záleží  na  štěstí, “  shodují  se štamgasti v hostinci. Nebýt hospod, člověk by se ani nic nedozvěděl.

ČEKÁNÍ NA KVÍLENÍ

 Lačnov  nedaleko Horní Lidče na východě České republiky je poměrně veliká obec.  Jedete-li  autobusem,   každý  zde  hned pozná, že jste tu cizí. Několik starších paní se hned zvědavě ptá, kam že to jede, panáček.   Bohužel  o luckách, a to, jestli budou, nikdo nic neví. Jen jedna z  nich  poznamenala,   že  mám  počkat  do  tmy. Jakmile prý bude slyšet kvílivé zvuky, štěkající psy a nikde nikdo,  tak  to  je  ten  správný  okamžik. „Dnes je dvanáctého prosince, to je ten pravý čas  v  předvečer  svátku  svaté  Lucie  potkat  opravdové lucky. A když nebudou, může se stát, že je potkáte až zítra, u nás se  chodí  i  třináctého, “  podotýká další paní na zastávce autobusu. Lačnov není tak jednoduché projít, obec se táhne  podél  stejnojmenného potoka a je dlouhá dobré dva a půl kilometru, docela štreka, když nevíte, odkud se vyřítí masky.  Ať  se ptám kohokoliv, nikdo netuší, jestli se dají dnes potkat. V místní hospodě také nevědí, ale zvou  mě  na kořalku. „Vykašli se na lucky, ty už tady stejně nechodí, já je už několik let neviděl,“ pravil jeden  z hostů. Není divu, pravděpodobně je spíš doma ve výčepu, než aby trávil večer doma a  čekal  na  adventní postavy. Čekání ale má své kouzlo. V dnešní době technických  vymožeností,   kdy  na  informace  z  druhé  strany zeměkoule stačí pár kliknutí myší, ještě existuje zvyk, který se  nedá  plně  předpovědět.   Na  vesnici padla tma, venku už nikdo nebyl a i psi raději zalezli do boudy.  Ideální  večer,   kdy  do  Vánoc  není daleko a kdy se tady na Valašsku objevovaly tajemné lucky. Dnes jsou již vzácností. Snad  mi  bude  přát štěstí, protože i když už dobré dvě hodiny pročesávám vesnici a napínám  uši,   pořád  nic.   Snad  měli pravdu v hospodě a bylo by lepší objednat rundu a zapít smutek, protože nic nenasvědčovalo tomu,  že  se vysněné postavy objeví. Asi měli pravdu i etnologové, kteří mě přesvědčovali o víceméně vymřelém  zvyku. Když jsem smutně došel na zastávku a chtěl počkat na autobus, přišla ke mně paní a zeptala  se  mě:  „To jste vy, co hledáte lucky? Jsou tady dole v zahradě a za chvíli  budou  vyrážet  na  svou  pouť!“  Větší radost mi nemohla udělat. Cesta na Valašsko nebyla marná. 

lucky2

NA ŠPÍNU S HUSÍM BRKEM

V  zahradním  domku  už čekala skupina záhadných postav v bílém, jejich srdcervoucí jekot  budil  respekt.   V  rukou  nechyběla nezbytná rekvizita, husí křídla s brky. Nedivím se, že lucky naháněly všem hrůzu svým jekotem. Ten,  kdo by  tento  zvyk    neznal    a    spatřil    tato    zjevení,       určitě    by    začal    věřit    na nadpřirozeno, pokud by nevzal nohy na ramena. Psi začali štěkat jako o život, jakmile  postavy  propluly okolo nich. Dokonce i hlouček lidí na návsi před hospodou se mžikem vytratil. U potoka se  válela  mlha, sychravý večer zalézal pod bundu a  ulicemi  děsivě  poskakovaly  lucie,   které  se  v  tu  dobu  staly vládkyněmi celé vsi. Jejich kvílení a šustivý pohyb  byl  dokonalou  souhrou.   Domáhala-li  se  skupina postav vstupu do domů, majitelé raději otevírali sami, protože kdyby to neudělali, bílá zjevení by si stejně otevřela. Přímo magicky, jako kořist  vlky,   je přitahovala okna, odkud se linula příjemná záře a teplo domova.   Pokud  se  někdo  rozhodl  neotevírat, adventní kolednice se neptaly a šly prozkoumat klidně garáž nebo jiné vchody. Kde bylo zamčeno,  tloukly na okna a ječely tak, že by probudily i mrtvé. To i ten nejzarytější nepřítel radši otevřel  neočekávané inspekci. Hlavním cílem lucek bylo  prohledat  i  ten  nejzapadlejší  kout  za  policí  a  najít  nějaký nepořádek. Protože podle tradice tou dobou mají být lidé už připraveni na Vánoce. V domě  by  se  nemělo již příliš pracovat, přeci jen zimní večery byly vyhrazeny pečení cukroví,  draní  peří  nebo  nanejvýše opravám strojů či nářadí. Dnešní doba nás už nenechá si vydechnout a pracujeme stejně intenzivně v  zimě i létě. V minulosti, když přišla zima, nebyla na polích a loukách už žádná práce. Na vsi zavládl klid a jediné, co  bylo  nutné  udělat,   bylo postarat se o zvířata. Za dlouhých večerů se lidé scházeli k povídání a bylo tak nějak  veseleji.   Dnes nám  tuto  pohodu  nahrazuje  televize,   a  také  nelze    příliš    mluvit    o    zimním    zvolnění.

SLIVOVICE PRO LUCKU

Koho lucky načapají a najdou u něj nepořádek,  špínu,   neumyté  nádobí,   musí  se  vykoupit.   Někteří hospodáři, a to i ti, kde je o pořádek postaráno, již vědí,  jakým  způsobem  lucky  uplatí.   Sklenička slivovice je uchlácholí, stůl plný dobrot zaměstná, takže už nemají tolik  času  na  šmejdění  s  husími brky, které k tomuto účelu nosí. A drobná výslužka nebo peníz je donutí odejít k další chalupě.   Rituál se vždy opakuje, adventní postavy krouží po vsi,  ťukají  na  okna  a  za  kvílení  se  pokoušejí  najít jakýkoliv nepořádek nebo lenochy, kteří ještě nenašli čas na úklid.  To  je  pak  znesvěcení  adventního času, vyhrazeného pro odpočinek. Někde je kořalky tolik, že i lucky jsou již divočejší,  ale  každopádně jejich běsnění nikomu nevadí. Každoročně zvědaví obyvatelé vyhlížejí bíle oděné postavy, které  patří  k tradici jejich obce stejně jako za dávných časů. 

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: STANISLAV JURÁŇ a RADEK KRIŠTOF

Jsou jich stovky, možná tisíce. Poznáte je podle gumáků, čelovky  a  špinavého  oblečení.   Vkrádají  se potají do pařížského podzemí, někteří tu tvoří graffiti, jiní pořádají taneční party. Všichni ale  touží poznat tak trochu jinou Paříž… Lidem, kteří se vydávají do katakomb, se říká cataphiles, zkráceně catas. Když jdou  v  plné  výbavě  po ulici, tak jim kolemjdoucí mávají a občas s nimi prohodí pár  slov.   Pařížské  ulice  svým  podzemníkům veskrze fandí. Nikoliv však policie. Zejména o svátcích  a  o  víkendech  katakomby  prochází  speciální jednotka policie, která má za úkol monitorovat podzemní  aktivity  a  vyhledávat  a  pokutovat  případné cataphiles. Na celých 300 kilometrů chodeb je ale jen pár skupinek policistů, takže riziko  odhalení  je opravdu nízké. Ironií je, že sami policisté se často rekrutují z řad bývalých cataphiles. Vloni jsme  se do pařížských katakomb vydali už podruhé. S jedním z cataphiles  jsme  měli  domluvenou  ukázku  druhého nejdelšího souvislého systému o délce pětadvaceti kilometrů,  nacházejícího  se  pod  Place  d’Italie  v centru Paříže. Branou do podzemí byl tentokrát poklop u jedné ze  stanic  metra.   Náš  průvodce  Dorian poklop pomocí lana s karabinou ve chvilce otevřel, a my jsme  z  přeplněné  ulice  vklouzli  do  temného podzemí. Než jsme za sebou poklop zavřeli, všimli jsme si policistů, kteří k  nám  běží  jako  o  závod. Neměli ale šanci. „Nemají poklop čím otevřít,“ pousmál se Dorian, „sem dolů se navíc  neodváží.

PARTY MEZI KOSTMI

Sestupovali jsme po žebřících do hloubky dvaceti pěti metrů pod pařížské ulice.   Procházeli jsme dlouho chodbami, až jsme došli k jednomu z rooms, jak se nazývají  větší  prostory,   kde  většinou bývá něco na způsob stolu a také místo, kde se dá posadit.   Velkým  roomům  se  říká  sály,   tento  se jmenoval Salle K. Dorian nám vyprávěl, že právě v takových sálech se pořádají různé party. Ne  vždy  ale skončí dobře. Naposledy prý probíhala velká party v přístupné části katakomb mezi  vyskládanými  ostatky celých 14 dní. Tyto akce mají fantastickou atmosféru –  prostory  osvětlují  svíčky  a  staré  karbidové lampy, k tomu hraje dobrá muzika a všude je plno občerstvení. Poslední večer této  dlouhé  party  se  tu sešlo ale opravdu velké množství lidí, kteří v  opilosti  poničili  poskládané  kosti.   Oficiální  část podzemí se proto od zbytku katakomb oddělila železnými mřížemi, ale v  křemitém  pískovci  se  relativně dobře kope, a tak je jen otázkou času, kdy do ní cataphiles opět proniknou. Cataphiles  tvoří  na  první pohled jednu velkou rodinu, jejíž členové se navzájem respektují. Přesto se mezi  nimi  vyskytují  různé frakce, které proti sobě otevřeně vystupují, například The Rats nebo frakce FC. Všude v katakombách  lze nalézt jejich tagy, nasprejované značky různé kvality, které vyznačují teritorium  jednotlivých  frakcí. Někteří cataphiles se specializují na prokopávání zatarasených prostor. Francouzské úřady totiž  čas  od času zlikvidují některý vstup do podzemí nebo celou oblast zazdí. Vznikají také četné sály s  vytesanými sochami či nádhernými malbami.

300 KM TEMNOTY

Spletitý  systém  podzemních  chodeb,   obrovských  sálů, starých stok a různých plazivek začal pod dnešní Paříží vznikat už  v  době  římského  osídlení.   Tehdy začali Římané v podzemních štolách těžit pískovec a kameny pro své monumentální stavby. Podzemní  chodby se během staletí rozšiřovaly a spojovaly do  větších  celků  a  využívaly  se  k  různým  účelům.   Když například během napoleonských válek praskaly pařížské hřbitovy ve švech, tak se do podzemí  přestěhovaly ostatky šesti až sedmi milionů lidí, které tu odpočívají dodnes. V oficiální a přístupné části  katakomb je možné tuto největší kostnici světa spatřit. Ostatky jsou tu  dokonale  vyrovnané  do  sloupů  a  řad. Ovšem v jiných, veřejnosti nepřístupných úsecích katakomb najdete místa (především pod  hřbitovy),   kde jsou chodby kostmi zasypané až po strop. V roce 1777 pověřila městská radnice nově vzniknuvší  generální inspekci dolů, aby podzemní prostory zmapovala. A tak dodnes nalézáme na zdech chodeb  rok  zaznačení  a jméno inspektora, který tudy před staletími procházel. Dnes je pod Paříží obdivuhodný labyrint  v  délce tří set kilometrů. V téměř každé chodbě najdete název ulice, pod kterou vede. Jak ve Francii  přicházely a odcházely revoluce, tak se názvy ulic i  jejich  podzemních  sester  měnily.   Ovšem  díky  obrovskému rozsahu podzemí nebylo možné provést korekci všude, a tak se na  mnoha  místech  dochovaly  názvy  ulic, které už na povrchu nenajdeme.

katakomby

NA  ROZCESTÍ  MRTVÝCH 

 Také  další  den  bylo  naším  cílem  putování  po největším systému katakomb. Brzy jsme došli na velmi známé místo La Plage. Jedná se o  podzemní  pláž  – zeď sálu zdobí malba velké vlny podle vzoru japonského dřevorytce Hokusawy  a  podlahu  pokrývají  haldy písku. Odtud jsme pokračovali k památníku jedné z obětí katakomb – dívky, která se  po  třinácti  letech chození v katakombách ztratila. Cataphiles jí vytvořili  smuteční  desku  ve  zdi.   Od  památníku  jsme pokračovali dále na sever k podzemí montparnasského hřbitova, kde se nacházejí chodby  plné  kostí. Po cestě se ale vyskytla překážka v podobě vysoké hladiny spodní vody, a tak jsme  museli  zatopené  chodby dlouze obcházet. Na jednom místě bylo dokonce vody tolik, že jsme chodbu překonávali  rozporem  po  úzké římse na jejím okraji. Nakonec jsme ale po půldruhé  hodině  chůze  dorazili  ke  Carrefour  des  Morts, Rozcestí mrtvých. Pod rozsáhlým montparnasským hřbitovem vedou chodby v několika patrech.   Vydali  jsme se přímo do středu hřbitova ke kruhové chodbě, z  níž  vybíhají  paprskovitě  další  chodby,   přeplněné kostmi. Pohled na tyto ostatky ale není pěkný –  kvůli  častým  návštěvám  cataphiles  jsou  polámané  a zanesené blátem a hlínou. Třetí den jsme měli v plánu návštěvu labyrintu Souterrains du  Val  de  Grâce. Této nejsložitější části podzemí se říká Bermudy. Každých pět metrů se tu chodby dělí na čtyři  další  a tvoří tak obrovský systém nepravidelného tvaru. Měl jsem smíšené  pocity,   protože  jsem  se  tu  vloni ztratil a nebylo to nic příjemného.

SVĚTLO NA KONCI TUNELU

Tenkrát jsme se s kamarády rozdělili – oni šli do Salle de la  Musique,   já  jsem  zůstal  na  místě  a fotil. Asi po hodině fo- cení jsem si uvědomil, že se ještě nevrátili. V ruce jsem měl mapu a  šel  jsem podle ní k Hudebnímu sálu. Přestože jsem tudy ten den šel už počtvrté, nebyl  jsem  s  to  cestu  najít. Mapa je tady opravdu k ničemu. V tu chvíli cítíte naprostou bezmoc. Jste sami uprostřed nekonečných chodeb a  jediným světélkem naděje je vaše čelovka. Můžete křičet, můžete řvát, dělat cokoliv,  nepomůže  to.   Nelze  ani popsat, na co všechno člověk v takovou chvíli myslí. Aniž byste chtěli, tak  podvědomě  myslíte  na  ty, kteří zde mají náhrobky, nebo na skutečnost, že východ z obrovského bludiště je velký asi jen půl  metru a snadno jej přehlédnete. Tenkrát to ale dopadlo dobře – s přáteli jsme  se  nakonec  našli.   S  těmito pocity jsem tedy postupoval směrem k Bermudám, tentokrát jsme ale byli  vybaveni  kompasem,   v  podzemí neocenitelným pomocníkem. Zdrželi jsme se tu jen chvíli, navštívili známá místa, na jihu Bermud jsme  se opět ztratili, ale kompas nás z labyrintu bezpečně vyvedl. Ten den jsme se  vydali  ještě  k  podzemnímu bunkru, který zde za války vybudovali Němci. Od tehdejšího ležení hnutí francouzského odporu  Résistance byl vzdálený jen dva kilometry, přesto o sobě nevěděli. pařížském podzemí jsme strávili tři dny  a  ušli mnoho kilometrů. Kouzlo katakomb se podepíše na každém. Mnohahodinové náročné pochody,   pocity  úzkosti při dlouhém bloudění, staleté nápisy i nedávné náhrobky, ale  také  opravdová  umělecká  díla,   spousta zábavy a neopakovatelná atmosféra – to vše se vám vryje navždy do paměti. Stejně  jako  niterná  radost, když po několika dnech v podzemí zahlédnete denní světlo.

Category: 2010 / 01

Dobyl severní pól. Mimo jiné. Více než dvacet tisíc kilometrů nemilosrdnou Arktidou  urazil  pěšky,   na lyžích, v kajaku a na lodi. Málem to nepřežil. Uvízl v ledové  vodě,   na  tváři  cítil  tesáky  ledního medvěda, mráz znehybňoval jeho tělo. Společníkem mu byla naprostá tma polární noci. Seznamte se,  to  je Mike Horn. Když budeš mít strach, umřeš. Když strach mít nebudeš, taky umřeš. Tak proč se bát? To  řekl  Mike  Horn norskému polárníkovi Borge Ouslandemu u mysu Artičeskij 21. ledna 2006. Spolu s ním byli  prvními  lidmi v historii, kteří dosáhli severního pólu pěšky a během polární  noci.   Výprava  znamenala  šedesát  dní chůze i plavání ze kry na kru ve tmě a v extrémních teplotách. Aby Horn takovou zátěž zvládl,   trénoval dvě až pět hodin denně jako atlet, připravující se na olympiádu.

NEPOLAPITELNÝ  DOBRODRUH

Jihoafričan Mike Horn, jeden z nejslavnějších dobrodruhů současnosti,  je  fenomenální  úkaz,   démon  překonávající hranice lidských možností. Je to také jedna z osobností, na kterou si magazín Koktejl téměř sáhl.   Horn měl totiž minulý rok vystoupit jako hlavní hvězda filmového festivalu Tourfilm. Dojednat  jeho  návštěvu znamenalo dvouletou komunikaci a ladění termínů. Pak už to skoro vyšlo,  nebýt  velkolepého  projektu  – expedice Pangaea, která bohužel pro nás musela odstartovat v době konání festivalu. Tak nám Horn,  věrný své reputaci  nepolapitelného  dobrodruha,   upláchl,   ale  i  tak  ve  Varech  byl.   Tedy  virtuálně, prostřednictvím skype. Jak nám sdělil Josef Schütz, prezident Tourfilmu, stále věří,  že  jednou  se  mu podaří Horna do Varů dostat. Živého.

PLACHETNICE A DALŠÍ VÁŠNĚ

Na počátku Hornových  dobrodružství  byla vášeň pro plachetnice. Takže nic podivného na tom, že  se  po  tvrdém  tréninku  a  několika  významných sportovních úspěších v tomto odvětví sám rozhodl pro svéráznou cestu kolem světa.   Rázem  se  proslavil jako první člověk, který dosáhl takového výkonu. Na osmimetrovém trojstěžníku  přeplul  Atlantský  oceán od západního pobřeží Afriky do Jižní Ameriky. Odtud  se  pěšky  a  s  pomocí  malé  pirogy  dostal  přes amazonskou džungli na západní pobřeží, kde ho opět čekal jeho trojstěžník. Následovala tříměsíční plavba Tichým oceánem  do  Indonésie  a  Indického  oceánu. Afriku absolvoval střídavě pěšky, na horském kole a s pomocí další pirogy.   Po  zkoumání  džunglí, kdy sjel Amazonku v neoprenu s ploutvemi a malým plovákem, nebo když se vznesl z vrcholu  peruánského  Huascaránu (6768 m) v deltaplánu, dostal chuť prozkoumat království ledu. Dobytí severního pólu pojal po hornovsku, ale ani on se neúspěchu nevyhnul. Pokus o samostatný přechod severního  pólu  v  roce  2002  skončil  po pětačtyřiceti dnech pro Mikeovy tragické omrzliny prstů. Vítězové se ale nevzdávají, takže  krátce  nato podnikl sám a bez  pomoci  jakéhokoli  dopravního  prostředku  pěší  polární  expedici  kolem  severního polárního kruhu. Trasu o délce přes dvacet tisíc kilometrů v prostředí s teplotami klesajícími až k  -60 °C, zvládl za dva roky a tři měsíce. V následujícím roce (2007) Mike Horn je bezesporu silná osobnost  a jeho poslední projekt Pangaea je velkolepá věc, pro kterou se  mu  podařilo  získat  sponzory  světových jmen. Co se mě týče, poznal jsem Mikea Horna jako vstřícného člověka, který  především  není  sólista  – dává příležitost a prostor lidem kolem sebe, v expedicích Pangaea navíc skutečně mladým lidem, které  se snaží originálním způsobem nadchnout pro dobrou věc. A to mě na něm baví, nepoužívá zájmeno já, ale  my. V tomto je pro mě ojedinělý.

PANGAEA VYPLOUVÁ

 Rokem 2008 zahájil Horn čtyřletý projekt, který si opět získal celosvětovou pozornost. Na výpravách jachtou Pangaea, postavenou z recyklovaného  hliníku a s  maximálními  požadavky  na  šetrnost  k  životnímu  prostředí,   dává  prostor  mládeži,   vybírané celosvětovým náročným konkursem. Protože Mika Horna máme stále v hledáčku koktejlovského zájmu,   dáváme si dohromady informace, které se o něm objevují. Máme přehled  o  jeho  extrémních  výpravách,   o  jeho úspěších, kdy často stanul na stupínku pro prvního pokořitele. Kupodivu ale nevíme nic o  něm,   o  tom, jaký je to v jádru člověk. Jak tedy vidí Mikea Horna po týdnech strávených doslova na jedné  lodi  Simon Havas? „Mně se zdá bezvadný a jsem přesvědčený, že by mohl být spoustě lidí příkladem. Je na  něm  znát, že toho dost prožil a vždycky se rozhodoval podle sebe. Neskrývá svoje  myšlenky  a  pocity,   je  velmi otevřený. Má nezlomnou vůli a sebedůvěru, bez kterých by  své  expedice  nezvládl.   Ale  také  důvěřuje ostatním, dokáže mluvit  s  lidmi  a  má  skvělou  schopnost  předat  jim  obrovský  kus  svého  pevného přesvědčení, motivace a naděje. Setkání s ním rozhodně zanechá v člověku  nesmazatelný  dojem. “  Prvním cílem Pangaey se šesti teenagery v roli mladých průzkumníků na palubě  byla  v  říjnu  2008  Antarktida, zabývali se měřením sněhu a ledu, pozorováním

tučňáků a podobně.

mike

 Následovala expedice na Nový  Zéland  v květnu 2009, kdy Hornův tým spolu s devíti přírodu milujícími „puberťáky“ měřil teplotu a  slanost  vod, pozoroval delfíny a celkově se zabýval zdejší faunou a flórou. Zatím  poslední  ze  série  byla  výprava „Indonésie – Malajsie“. „Mike pevně věří v rozum a sílu dalších generací, které změní lidské  chování  k přírodě k lepšímu,“ dodává Simon. „Když dělal své sólo expedice,   začal  uvažovat  o  budoucnosti  naší planety. Ví, že my ji převezmeme, chce motivovat mladé lidi a  nabídnout  jim  příležitost,   kterou  on neměl. Expedice Pangaea je výsledek jeho dvacetiletých snah a boje o to, aby mohl předávat své  znalosti mladším generacím. Za naši skupinu musím říct, že nás přijal velmi otevřeně  a  jednal  s  námi  férově. Hodně si dával záležet, aby nikoho nepreferoval. Dokázal nás všechny nadchnout  –  a  rozhodně  nešlo  v první řadě o adrenalin a fantastická dobrodružství na moři, pod vodou,  v  pralese  a  v  jeskyních. I okamžik, kdy pomáháte mláděti mořské želvy, které se snaží využít všech svých sil,  aby  se  dostalo  co nejrychleji do moře, může podstatně změnit váš život.“

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: VLADIMÍR MRÁZ Pod přísným utajením je část obranné Metaxasovy linie dodnes v provozu. Němci nedobytá pevnost Rupel už ale odpočívá – jako památník bitvy, kterou Hitler komentoval slovy: Radši bych měl Řeky jako spojence. Zalité podzimním sluncem a lemované zasněženými vrcholky hraničních hor působí údolí řeky Strumy (Strymón) téměř idylickým dojmem. Bulharsko už je na dosah, z nové dálnice se sjíždí těsně před hranicí. Původně byzantský název Rupelio znamená úzký průsmyk, místo jako stvořené k obraně. Řekové zde už v roce 1934 na místě zastaralého obranného pásu z roku 1914 zahájili stavbu důmyslného systému opevnění – Metaxasovy linie, vedoucí od Floriny až ke Komotini. Celkem jedenadvacet pevností a více než šest kilometrů chodeb se budovalo v přísném utajení. Téměř tři tisíce dělníků sem dovezly nákladní lodě pře- Nn e ipkddeoyvnb oysttá Pod přísným utajením je část obranné Metaxasovy linie dodnes v provozu. Němci nedobytá pevnost Rupel už ale odpočívá – jako památník bitvy, kterou Hitler komentoval slovy: Radši bych měl Řeky jako spojence. vážně z Peloponésu, přičemž dělníci se museli ukrývat v podpalubí. V Soluni se zaměstnanci v noci přepravili do uzavřených vagonů a pak byli drženi v přísně střeženém lesním táboře. Do práce se dopravovali se zavázanýma očima na mulách. Celý projekt byl výhradně řecký, zpracovaný na Aristotelově univerzitě v Soluni. HITLER PŘICHÁZÍ Jednotlivé pevnosti měly filtroventilační systém, sociální zařízení se sprchami, komunikační uzly, ošetřovny, dělostřelecké a kulometné bunkry, kuchyně, velitelské místnosti a dokonce i polní kaple. Snahy o propojení jednotlivých pevností byly neúspěšné z důvodu velkých výškových rozdílů. I přesto vznikl promyšlený a vysoce účinný systém, který v podstatě ještě před úplným dokončením úspěšně prošel nejtěžší možnou zkouškou. V listopadu 1940 dal Hitler příkaz k vypracování plánů operace Marita, útoku na Řecko. Ta ovšem nepatřila k prioritám, změna nastala až po debaklu italského útoku koncem roku 1940. Tehdy Mussoliniho sebevědomá Itálie přes výraznou převahu utrpěla zdrcující porážku a byla zatlačena až do Albánie. Němci samozřejmě chtěli napravit pošramocenou reputaci zemí Osy. Stáhli na Balkán 12. armádu generála Lista. Ta se již v Rumunsku připravovala k operaci Barbarossa, k napadení SSSR. Tažení na východ má měsíční odklad, což se později vůdci fatálně vymstí. 12. armáda je rozdělena na dvě části, jedna zaútočí z Albánie, kde se nachází jádro řeckých vojsk, a druhá pod velením generála Böhma z jižního Bulharska. Bulharsko přitom teprve před měsícem přistoupilo k zemím Osy výměnou za slib územních zisků. Armádě generála Böhma ovšem stojí v cestě Metaxasova linie a první na řadě je Rupel. Němci zaútočili 6. dubna 1941. Přes mohutnou dělostřeleckou přípravu a silnou leteckou podporu ztroskotávají všechny útoky i pokusy o vylodění na gumových člunech. První německé jednotky se podařilo Řekům zcela rozprášit. Další dny houstne bombardování, přisunují se nové a nové posily, ale výsledkem bojů jsou jen další citelné německé ztráty. Nezdarem končí nasazení plamenometů, pokusy o zapalování benzinu ve větracích šachtách i pokusy o vyhození pevností do vzduchu.

pevnost2

PEVNOSTI SE NEVYDÁVAJÍ! Počet mrtvých stále narůstá a německé velení pod velkým tlakem z Berlína útočí bez ohledu na ztráty. Ty jsou u Řeků minimální a bojová morálka skvělá, odrážejí jeden útok za druhým. Boje trvají téměř nepřetržitě až do 9. dubna. Ten den je hustá mlha, přesto jsou nasazeny i obávané Stuky, tedy střemhlavé bombardéry Junkers 87. Opět bez výsledku. Ve tři hodiny odpoledne útoky končí, ale k pevnosti se blíží německá delegace s výzvou k vydání Rupelu. Odpověď velitele pevnosti majora Georgose Douratsose se stala legendou: „Pevnosti se nevydávají, pevnosti se dobývají.“Major Douratsos již ale v té době ví, že hlavní řecké a anglické síly v Soluni kapitulovaly. On i všichni jeho muži jsou však odhodláni bránit Rupel do konce. Ovšem 10. dubna ráno přichází nekompromisní rozkaz ke kapitulaci. V deset hodin dopoledne končí jednání s německým velením. To s ohledem na situaci a jako výraz úcty k hrdinné obraně pevnosti přijímá řecké podmínky, takže obránci odcházejí čestně se zbraněmi, municí, zásobami a řecká vlajka smí být z pevnosti spuštěna až potom, když poslední řecký voják zmizel z dohledu. Přihlížející německé jednotky zdravily odcházející obránce vojenskými poctami. Přes padesát zbylých vojáků s velitelem v čele se organizovaně přesunulo do blízkého Serresu a Němci mohli začít sbírat mrtvé a budovat vojenské hřbitovy, dodnes rozeseté po okolí. Téměř dva dny trvala reorganizace zdecimovaných jednotek útočníka. Zhruba v té době pronesl Hitler větu, že by raději měl Řeky jako spojence než jako nepřítele. Pevnosti ovšem čekal smutný osud. Obsazené bulharskou armádou a vydrancované, sehrály nakonec dílčí úlohu až při ústupu německých vojsk v zimě roku 1944. Dvanáctou armádu čekalo ještě africké tažení a Douratsasovy muže tři roky kruté německé okupace a pět let stejně kruté občanské války. Za hrdinskou obranu proti nepředstavitelné přesile se ale určitě stydět nemusejí ani oni, ani celý řecký národ. Po válce byl Rupel přeměněn na památník, část pevností prošla rekonstrukcí a je dodnes v provozu, ovšem jako přísně tajná. Na sjezdu z vrcholu je kromě zbytků protitankových překážek, jednotlivých bunkrů a německých hřbitovů ještě muzeum. To je bohužel otevřené jen 6. dubna, v den výročí této malé, ale nezanedbatelné epizody druhé světové války.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: LUCIE CHVOJKOVÁ Připíjí-li se v sardinském vnitrozemí na zdraví, velmi často zazní: „Aby ses dožil sta let!“ Není to však jen zbožné přání. Na tomto ostrově je největší koncentrace stoletých lidí v Evropě. Na mnoha místech Itálie potkáte tzv. Strade del vino, tedy cesty vína. Po cestě stoletých lidí (Via dei centenari) se můžete vydat jenom na Sardinii. Zavede vás do srdce sardinského vnitrozemí, odděleného od pobřežních částí vysokými kopci. Začíná v Laconi a končí v Orroli. Lidí se tady moc nerodí, zato ale umějí pěkně stárnout. Přes devadesátku se tu přehouplo už mnoho místních. Sardinští věkoví rekordmani jsou odchovanci staré školy. Stařenky potkáte při cestě na drobný nákup, některé ještě v tradičních černých šatech a černém šátku na hlavě. Skupinky stařečků pak uvidíte rozmlouvat a posedávat na návsi ve stínu olivovníků hlavně v podvečer, kdy už je venkovní teplota přívětivá. Skoro všichni mají na hlavě placatou čepici be-rritta , mnozí svírají v ruce hůl vyřezanou z větve. Nikdo z nich není obézní. Mluví jen sardinským dialektem, takže k povídání s nimi si musím přizvat kvůli překladu jejich sedmdesátileté potomky (neobvyklý obrat, že?). Ptám se jich, jestli v této vesnici objevili elixír mládí? Obličej jednoho z oslovených staříků se rozzáří v širokém úsměvu. „Kdepak! Já jsem žil úplně normální život. Chodil jsem po kopcích do sedmdesáti a ostrov jsem opustil jen jednou, kvůli vojně v roce 1927.“ Ve formě se prý drží díky „ovčácké dietě“, která je jednoduchá, ale výživná: málo masa, hodně mléka a ovčích sýrů, suchý ovčácký chléb (pane carasau), pozitivní myšlení a hlavně nesmí chybět sklenička dobrého vína. O tom, že mu červené víno pomáhá ochránit srdce i cévy a přispívá k uchování dobré kondice, příliš nepřemýšlí. Zkrátka ví, že mu chutná a dělá mu – v umírněných množstvích – dobře. Jako všem ostatním. UMĚNÍ STÁRNOUT Sardinie má ale ještě jednu zvláštnost, kterou se ve svém výzkumu zabývá profesor Luca Deiana, docent Biochemické univerzity v Sassari. „Zcela ojedinělým světovým úkazem je skutečnost, že se mužská dlouhověkost téměř vyrovnává té ženské. Ve vnitrozemských oblastech Barbagia, Oliastra, Mandrolisai je poměr bezmála 1:1, zatímco ve světovém měřítku se sta let dožije sedmkrát více žen než mužů.“ Antonio Todde, který zemřel v r. 2002 ve věku 112 let jako nejstarší muž na světě a jako jediný Sard je v této souvislosti uveden i v Guinnessově knize rekordů, byl více než sedmdesát let zemědělcem ve vesnici Tiana poblíž Nuora. Narodil se v roce 1889. Tziu Antonio (tziu-strýc a tzia-teta se v pokročilém věku stává v jižní Itálii oslovením všech starých lidí) svým životem zasáhl hned do tří staletí. Žijeme v době, kdy západní společnost představuje reklamními spoty mýtus věčného mládí jako nezbytnou životní hodnotu. Za projevy stáří na našem těle se stydíme, snažíme se je zakrýt za pomoci zázračných kosmetických krémů, liftingu a plastické chirurgie. Zvrásněné obličeje starých Sardů tak působí skoro nepatřičně. Oni ale stárnout umějí, jsou aktivní do vysokého věku, jejich mysl je jasná, po demenci ani stopy. Životní styl Sardů byl spojen s pravidelnou fyzickou námahou, proto jsou i v pokročilém věku stále velmi čilí. Tziu Antonio Maras z vesničky Perfugas na severu ostrova napočítal už devadesát šest zim a ani teď nevynechá místní hon na divočáka. Znamená to vstát v pět hodin ráno (vlastně ve tři, protože ještě pomáhá synovi dojit ovce), vydat se džípem do místních hor a několik hodin chodit nahoru a dolů po kopcích, občas stát dlouhé minuty nehnutě na číhané. Roky pravidelné fyzické námahy jsou znát. Strýci Antoniovi po většinu času vidím jen záda a mám co dělat, abych s ním udržela krok. Večer, když pomalu rozmrzám u velkého krbu, udiveně přihlížím, jak se účastní tradičních sardinských tanců v kruhu a nechápu, kde se v něm ta energie bere. „Napij se vína!,“ radí, mi. „Oheň zahřívá zvenku, víno zase zevnitř!“ Tzio Pietro Antonio Brundu, ze stejné vsi, už je na světě 103 let. Do důchodu šel hned po druhé světové válce v roce 1946. Je zábavný a v tmavě modrém saku i velmi elegantní. Povídáme si a já se nestačím divit. Vtipkuje na různá témata, používá dokonce i přísloví. „Jak si můžete pamatovat i přísloví? Ta si nepamatuji ani já!,“ směji se. „Jsem na světě mnohem déle než vy, měl jsem více času,“ odpovídá Tziu Pietro Antonio a šibalsky po mně pomrkává. „Následujte mě a uvidíte.“

sardinie2

NAJDE SE ODPOVĚĎ V DNA? Pokud není Sardinie zemí věčného mládí, je rozhodně zemí dlouhého života. Tento ostrov je hned po Japonsku považován za oblast s nejvyšším procentem lidí na světě, kteří se dožili více než sta let. Najdete jich tu více než tři sta. Na každých 100 000 obyvatel připadá dvaadvacet stoletých, přičemž nejvíce jich žije v sardinském vnitrozemí. Je to dvakrát více než ve zbytku západoevropské společnosti. V čem tví tajemství sardinské dlouhověkosti? Odpověď na tuto otázku laická i odborná veřejnost hledá zatím víceméně neúspěšně. DNA Sardů přijíždějí zkoumat i američtí odborníci. Nevylučují možnost určité genetické změny DNA, způsobené obranou organismu proti malárii, která byla dříve na Sardinii kvůli zdejším mokřinám velkým problémem. Výzkumy se vedou také v souvislosti s izolovaným způsobem života obyvatel sardinského vnitrozemí. Zcela jistě působí středomořské mírné klima, životní styl s minimálním stresem a v neposlední řadě středomořská strava, ve které nechybějí olivový olej, zelenina, ovoce, mnoho luštěnin a ořechů. Tyto potraviny mají „synergický“ účinek, protože látky, které jsou v nich obsažené, se vzájemně harmonicky doplňují a zlepšují zdraví. V souvislosti se stravou Sardů je třeba zdůraznit, že mnoho rodin konzumuje potraviny z domácí produkce, příbuzní a známí si pak potraviny vzájemně vyměňují. Konzumace sezonních potravin navíc příznivě působí na biorytmus těla. Olivový olej a víno nechybějí v jídelníčku samozřejmě po celý rok. Dalším společným znakem sardinských stoletých je to, že nikdy nekrmili své tělo žádnými chemickými léky s výjimkou sem tam nějakého aspirinu na chřipku. Dlouhověkost Sardů příznivě ovlivňuje ještě jeden důležitý fakt. V mentalitě obyvatel malých vesnic má odjakživa své pevné místo respekt vůči starým lidem a péče o ně. Jsou součástí koloběhu života rodiny, ve které mají své role a na jejím chodu se podle svých možností aktivně podílejí. Podle Gianniho Pese, výzkumníka ze sassarské univerzity, se prý dokonce „století“ zdají být méně depresivní než šedesátníci. Cítí se být milováni, protože je o ně v rodinném kruhu pečováno s láskou, a to až do jejich posledních dnů. Domovy důchodců byste na sardinském venkově hledali marně. Mnoho Sardů udržuje staré tradice svých předků hospodařením ve zděděných usedlostech. Dovolená v tomto prostředí je pro turistu jedním z mála způsobů, jak okusit sardinskou kulturu a tradice úplně zblízka. Atmosféra je tu vždy rodinná a tak vztahy mezi majiteli agroturistických komplexů a klienty často přerostou v přátelství. A k přátelům se člověk vždy rád vrací. Můžete si také vyzkoušet, jak se spí v opravdové salaši, protože někteří ovčáci nabízejí ubytování v charakteristických kamenných salaších se střechou z jalovcového dřeva a místo dojení ovcí využívají svých znalostí krajiny jako průvodci turistů.

Category: 2010 / 01

Obrovská placka, na níž se pasou nekonečná stáda pakoňů. Divočina ve své panenské kráse. Nebýt ale Bernharda Grzimka, který se zasazoval o záchranu přírodních pokladů Serengeti, mohlo to dopadnout jinak. Nádherný tanzanský národní park Serengeti se rodil dlouho a pomalu. A nevznikl by bez německého zoologa a filmaře Bernharda Grzimka.
Z plechové garáže vleču na světlo  kusy  zebrovaného  plechu.   Po  stranách  už rezaví, ale stále ještě lze zřetelně přečíst popisek D-ENTE  na  zbytku  křídla. Neforemné zbytky jsou pozůstatky slavného  letadla,   ze  kterého  v  padesátých letech Bernhard Grzimek, jeden  z  nejvýraznějších  průkopníků  ochrany  africké přírody, se svým synem Michaelem prováděli první  sčítání  zvířat  na  planinách Serengeti. A právě v tomto letadle Michael 10.   ledna  1959  tragicky  zahynul. Nebylo mu ještě ani 25 let. Na svahu  nad  slavným  kráterem  Ngorongoro  se  mi hlavou honí vzpomínky na jednu z knih, která ve mně  kdysi  v  dětství  vzbudila lásku k přírodě. Jmenovala se Ráj divokých zvířat a napsali  ji  právě  Bernhard a Michael  Grzimkovi.   Pruhovaný  hornoplošník  je  v  něm  zobrazen  na  mnoha fotografiích, jeho stín dokonce zdobí titulní stranu knihy.  Právě  díky  malému letadlu, které dokázalo přistát skoro všude a létalo  nízko  nad  stády  zvířat, poznával Bernhard  zvířata  východní  Afriky  a  objevoval  jedinečnou  krajinu, která nemá svou úživností jinde na světě obdoby. Viděl  také  civilizační  tlak, stavby silnic a hlavně bezuzdné zabíjení zvířat včetně nosorožců, slonů  a  lvů. Viděl, že bez přísné ochrany tato úchvatná země ve své  současné  podobě  zmizí. V roce 1959 se proto na světovou veřejnost obrátil s  naléhavou  výzvou  k  její záchraně. Heslo „Serengeti nesmí zemřít!“ se stalo  postupně  synonymem  ochrany přírody v celé oblasti a  vzbudilo  obrovský  zájem  světové  laické  i  vědecké veřejnosti. 

STOLETÉ VÝROČÍ

V polovině  minulého  století  byl  Bernhard  Grzimek možná nejslavnějším zoologem a  přírodovědcem  vůbec,   napsal  několik  knih  a natočil řadu filmů, popularizujících hlavně africkou divočinu.   Byl  nejmladším ze šesti dětí právníka a notáře Paula Franze Grzimka, justičního rady  v  polské Nyse a jeho druhé manželky Margot Wankeové. Školu navštěvoval až do  maturity  v rodném městě, po maturitě šel v roce  1928  studovat  veterinární  medicínu.   V roce 1932 složil státní zkoušky a brzy po nástupu Hitlera k moci  promoval.   Za vlády nacistů působil Bernhard Grzimek jako vládní  rada  Říšského  ministerstva výživy a určitou dobu dokonce úřadoval v Praze.  K  náplni  jeho  práce  patřilo zlepšování chovu slepic  i  hovězího  dobytka,   stejně  jako  zvyšování  výnosů jetelovin. Vedle  toho  byl  veterinářem  wehrmachtu  a  věnoval  se  vědecké  a publikační práci. Brzy začala jeho spolupráce s filmem.  Koncem  války  došlo  k vybombardování berlínské zoologické  zahrady  a  bylo  nezbytné  rychle  umístit zvířata, která přišla o své klece a výběhy. Část  jich  našla  dočasné  útočiště také u Bernharda v bytě – vedle vlků se tu sešli i šimpanzi  a  malý  orangutan. S vlky prý chodil pravidelně na  procházky,   stejně  jako  se  chodí  se  psem. Jednou v doprovodu divoké šelmy potkal režisérku  Leni  Riefenstahl,   která  ho ihned požádala, aby s vlkem vystoupil  v  jejím  filmu.   Štěstí  pro  Grzimkovu budoucí kariéru bylo, že se o politiku cíleně nezajímal,  proto  mohl  na  konci války  odmítnout  nabídku  Američanů  stát  se    ve    Frankfurtu    policejním prezidentem.  Místo  toho  vrhl  všechny  síly  a  známosti  do  obnovy  zničené frankfurtské zoo, do jejíhož čela byl následně jmenován  a  kde  vydržel  až  do odchodu do penze v  roce  1974.   Bernhard  Grzimek  se  vypracoval  v  předního světového odborníka,  který  se  podstatnou  měrou  zasadil  o  záchranu  divoce žijících afrických zvířat. Činil tak jako vědec  i  jako  popularizátor,   jehož filmy a knihy měly široký ohlas u  veřejnosti.  

DRUHÝ  DOMOV  V  RÁJI  DIVOKÝCH ZVÍŘAT

Grzimek měl vždy dvě hlavní lásky. Tou první byla  zoologická  zahrada  v německém Frankfurtu, druhou pak divoká zvířata. Celý život  bojoval  za  ochranu přírody a zvířat, dlouho ale zůstával  ve  svých  snahách  osamocený.   V  knize Ztracený ráj divokých zvířat popisuje, s jakým neporozuměním se  kolikrát  musel utkávat. „Když jsem psal scénář  pro  film  Ráj  divokých  zvířat,   který  jsem natočil se svým synem Michaelem, žádala filmová porota,   abych  škrtl  větu  ‚O svět by bylo lépe postaráno, kdyby se lidé chovali jako  lvi‘  (protože  lvi  se navzájem neusmrcují). Také tvrzení, že zachování posledních divokých  zvířat  je pro  lidstvo  stejně  důležité  jako  uchování  Akropole  nebo  Louvru,   nebylo považováno za vhodné. Copak bylo přijatelné srovnávat stáda zeber  s  významnými kulturními památkami? Teprve když jsme se zdráhali vyhovět  a  když  se  německá veřejnost jednomyslně postavila na naši  stranu,   cenzura  se  svého  požadavku vzdala.“Od roku 1951 začal pravidelně cestovat do rovníkové  Afriky,   aby  mohl získávat nová zvířata do  zoo  a  současně  studovat  jejich  život  v  přírodě. Prakticky od začátku ho doprovázel  jeho  syn  Michael,   který  se  s  úspěchem věnoval fotografování a filmování. Již v 16 letech provázel  otce  při  expedici na Pobřeží slonoviny. V roce 1956 spolu dokončili film  Není  místo  pro  divoká zvířata. Do příprav investovali celý rodinný majetek a prý se tak  obávali  jeho přijetí, že skoro  zmeškali  setkání  s  novináři  po  projekci.   Nakonec  však zaznamenali  obrovský  úspěch:  film  získal  dva  Zlaté  medvědy  na   filmovém festivalu v  Západním  Berlíně  a  byl  prodán  do  63  zemí  včetně  tehdejšího východního  bloku,   Číny  a  Japonska.   Peníze,   které  Grzimkové  za  prodej filmuvydělali, investovali do  dalšího  výzkumu  v  Serengeti.   Koupili  vhodný menší letoun Dornier 27 a  nechali  jej  pomalovat  zebřími  pruhy.   Začali  ho využívat ke sledování a hlavně sčítání zvířat – jako  první  na  světě.   Letoun nesl nápis D-ENTE. D podle zkratky domovské země Deutschland (Německo),  i  když Bernhard občas říkal, že to spíš znamená donkey,   tedy  osel.   Na  pojmenování letadla měli dále k dispozici jen čtyři písmena  a  tak  se  rozhodli  pro  ente (kachna). Z paluby letounu odhalili, kudy  vedou  migrační  cesty  velkých  stád kopytníků a přinesli první odhady, kolik  zvířat  se  přesunů  vlastně  účastní. Napočítali pouze 367 000  zvířat,   což  byla  jen  třetina  tehdejších  odhadů. TRAGICKÁ SMRT SYNA MICHAELA Michael se 26. května  1955  oženil  a  již  v  roce 1956 se mu narodil  syn  Stephan  Michael.   Další  syn  Christian  Bernhard  se narodil v roce 1959 – bohužel až po otcově  smrti.   Výzkum  v  Serengeti  totiž poznamenala obrovská rodinná tragédie. 10.   ledna  1959  se  letoun  pilotovaný Michaelem srazil u stěny kráteru Ngorongoro se supem. Michael Grzimek  při  pádu „létající zebry“  zahynul,   jeho  ostatky  byly  díky  pomoci  tanzanské  vlády uloženy do mohyly na vrcholu kráteru. Osudy  rodiny  nabraly  zajímavé  obrátky: Bernhard Grzimek se rozvedl, oženil se s vdovou  po  svém  synovi  a  oba  vnuky adoptoval. Ani po smrti syna nepřestal Bernhard v usilovné práci.  Společný  boj za záchranu africké divočiny vylíčil v knize Serengeti  nesmí  zahynout.   Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do 24 jazyků (v češtině vyšla  roku  1966 pod názvem Ráj divokých zvířat).  Ještě  větší  úspěch  zaznamenal  stejnojmenný film, který získal v roce 1960  Oscara.   Promítal  se  po  celém  světě  včetně Československa a bývá pokládán za nejvlivnější a  nejznámější  snímek  o  divoké přírodě v dějinách kinematografie.   V  60.   a  70.   letech  minulého  století moderoval Bernhard Grzimek nejúspěšnější německý  televizní  pořad  o  zvířatech všech dob a byl tehdy známější než  řada  herců  a  fotbalových  hvězd.   Napsal spoustu úspěšných knih, které  vyšly  v  mnoha  jazycích  a  vycházejí  i  dnes, protože neztratily  na  aktuálnosti.   V  bývalém  Československu  vyšly  tituly Čtvernozí Australané,  Ráj  divokých  zvířat,   Letadlem  do  země  šimpanzů  či Ztracený ráj divokých zvířat. Nejslavnější dílo vydalo v  letech  1967  až  1972 nakladatelství  Helmut  Kindler  v  Curychu  –  jedná  se  o   třináctisvazkovou encyklopedii zvířat, na níž spolupracovalo množství  nejlepších  odborníků.   Od roku 1960 také vydával společně s  ekologem  Konrádem  Lorenzem  ceněný  časopis Das Tier (Zvíře).

DIVOKÉ ZVÍŘE,  BÍLÝ  MUŽ 

Grzimek  ovšem  nežil  jen  problémy afrických planin. Na srdci mu ležela také zvířata z civilizace,  ať  už  divoká, nebo domácí. Trvale se například zasazoval o zlepšení podmínek chovu  drůbeže  a kožešinových zvířat. Protestoval proti rybolovu harpunou.   Vedl  nákladné  –  a nepříliš úspěšné – soudní spory proti firmám,  které  se  podílely  na  vybíjení tuleních mláďat. Převážně o evropské přírodě napsal knihu Wildes Tier,   Weisser Mann (Divoké zvíře, bílý muž), která vyšla  česky  jako  Ztracený  ráj  divokých zvířat. V ní se píše  o  obrovské  míře  devastace  přírody  v  západní  Evropě, Sovětském svazu, ale i v USA. Kniha kritizuje například  vyhubení  či  zatlačení původních velkých savců, jakými jsou zubři, medvědi,   vlci  nebo  divocí  koně, stejně jako nedostatek vhodné krajiny, kde by  mohly  poslední  populace  těchto zvířat přežívat. Nezapomíná na neskrývané pokrytectví  vůči  Afričanům,   kterým tzv. „civilizovaný svět“ vyčítá špatnou úroveň ochrany přírody: „My,   Evropané, jsme za dobu své krátké koloniální vlády v Africe  nesmyslně  a  zpupně  zničili devět desetin její divoké  zvířeny.   Dokážeme  však  dnes  společně  s  vládami těchto zemí také zachovat pro své děti alespoň malá zákoutí  černého  světadílu, kde žijí v rovnováze divoká i krotká zvířata, rostliny i řeky.  Na  území,   kde sami žijeme, to však zřejmě nedokážeme.“ V roce 1974, po  téměř  třiceti  letech ředitelování frankfurtské zoo, odešel Bernhard Grzimek do důchodu.   Zahrada  se pod  jeho  vedením  stala  nejnavštěvovanějším  zooparkem  v  SRN  a  jednou   z nejznámějších  zoo  na  světě.   Dále  se  věnoval  publikační  práci,     stále spolupracoval s televizí i rozhlasem.  Zemřel  v  březnu  1987  na  infarkt  při návštěvě cirkusu, kde společně s dětmi sledoval  drezuru  tygrů.   Urna  s  jeho popelem byla později převezena do  Afriky,   kde  je  uložena  spolu  s  ostatky tragicky zesnulého syna  Michaela  Grzimka  v  mohyle  nad  kráterem  Ngorongoro

Category: 2010 / 01

TEXT: LUCIE CHVOJKOVÁ

Mozaika těch nejpestřejších chutí, barev a zážitků. Takové je Trentino.   Nabízí  poklady  přírodní  i gastronomické. A až půjdete po Via legionara Czecoslovakia, vězte, že tato česká stopa není náhodná. Když bůh tvořil italskou provincii Trentino, byl zrovna v dobrém  rozmaru  a  na  jeho  kráse  opravdu nešetřil. Na poměrně malém území vykouzlil rozmanitou škálu podnebí a typů krajin: od alpské,  kde  se tyčí rozeklané siluety ledovcových věží věčně pokrytých sněhem, až po pobřeží Gardského jezera,  které má naopak příjemné, skoro středomořské klima s palmami, olivovými a citronovými  háji.   Při  toulkách Trentinem na každém kroku dýchá tradice, kterou místní opatrují jako oko v hlavě. Kulturní  svébytnost se projevuje nejen v každodenním životě obyvatelstva, ale i na úrovni  samosprávy  tohoto  autonomního regionu. Trentino si navzdory globalizaci hájí to svoje, ale přesto se světu ochotně  otevírá. 

VODNÍ ZRCADLA I KORÁLOVÉ KATEDRÁLY

Trentino je srdcem Dolomit. Vrcholky alpského pohoří  se  odtud  postupně svažují jak do Pádské nížiny v Lombardii, tak na druhé straně k  Benátsku  a  Friulsku.   Ačkoli  tyto horské masivy vznikaly ze zkamenělých korálových útesů a usazenin pradávného  tropického  moře  stovky milionů let, nápis Dolomity bychom na mapě před sto  lety  nenašli.   Za  půvabné  jméno  vděčí  masiv zvědavému francouzskému cestovateli jménem Dolomieu, který za  pomoci  ženevského  profesora  Saussura dokázal, že se toto pohoří skládá z dosud neznámé horniny. Ta dostala  podle  svého  objevitele  název dolomit. Dříve se  Dolomity  kvůli  charakteristickému  šedobílému  odstínu  horniny  jmenovaly  Monti Pallidi neboli „Bledé hory“. Podle poetického vysvětlení ve starých pověstech je to prý proto,  že  za jasných nocí trpaslíci předou a tkají z měsíčního světla horám  světlý  třpytivý  závoj.   V  Trentinu najdeme i vodní zrcadla bezmála tří set jezer, pro která se  této  oblasti  přezdívá  italské  Finsko. Jsou stejně různorodá, jako je široká paleta jejich odstínů od smaragdově zelené až po  temně  modrou. Kromě průzračnosti svědčí o výborné kvalitě vody i velké množství ryb.   Trentino  se  pyšní  i  mnoha zachovalými hrady, které vás na chvíli přenesou do doby dávno minulé. Pomníky,   kříže  a  kapličky  v trentinských horách zase zavedou vaše myšlenky do historie poměrně nedávné. Za první světové války  tu bojovalo mnoho československých legionářů a více než 20 000  jich  tu  padlo.   Na  jejich  počest  se jmenuje několik ulic v trentinských městech – Via legionara Czecoslovakia.

ŠPEK PROVONĚNÝ  KOUŘEM 

Pod pojmem špek si v češtině, stejně jako třeba v sousedním Německu,   každý  představí  tučné  maso,   ze kterého se škvaří sádlo. V Trentinu je to trochu jinak. Zde se  pod  pojmem  špek  –  (italsky  speck) ukrývá uzená syrová šunka bez kosti,  méně  či  více  prorostlá  tukem.   Trentinský  špek  se  vyrábí především v horách kolem Bolzana, kde je příznivé  mikroklima  pro  jeho  typicky  pomalé  a  postupné zrání. V menších obměnách se tu vyrábí už od 14.   století.   Pochutnat  si  na  něm  můžete  třeba  v restauracích, které se v Trentinu často jmenují  „Maso“  (čti  mazo).   Je  to  název  pro  trentinské venkovské domy postavené především z kamení a dřeva.

smradoch2

Jedním z nich je „Maso dello Speck“ ve Val di Fiemme kousek nad  Cavalese,   kde  najdeme  pod  jednou střechou výrobnu, malou prodejnu zdejších produktů i útulnou restauraci „U Tita“. Zde může  návštěvník všechny uzenářské výrobky nejprve ochutnat a teprve  pak  se  rozhodnout,   který  z  nich  si  koupí. „Vepřová kýta je nejprve odkostěna.  Poté  se  nasolí  a  nechá  někdy  až  dvacet  dní  odpočívat  ve speciálních vanách, aby maso uvolnilo přebytečnou vodu, “  vysvětluje  sympatický  Pietro,   pracovník výrobny. „Následuje proces naložení do směsi  suchých  bylinek.   Přesná  receptura  směsi  byla  vždy úzkostlivě tajena a střežena jako rodinné tajemství, které se předávalo z otce na syna.   Zpravidla  v takové směsi nechybí česnek, pepř, šalvěj, rozmarýn, bobkový list,  jalovec,   majoránka  a  koriandr. Špek se pak pověsí na háky a udí přes noc kouřem z jalovcového dřeva,  které  má  nízký  obsah  smůly. Maso se pak pomalu suší při teplotě, která nepřesahuje 20 °C. Proces zrání trvá obvykle 40 dní,   může to být ale i 20–24 týdnů. „Zvláštní pozornost je věnována povrchové plísni, která musí být  jen  jemná a bílé barvy,“ doplňuje Pietro. Špek má v italské kuchyni široké využití.  Předkrm,   kterým  zaručeně uděláte dojem na své hosty, je velmi jednoduchý. Stačí navinout jednotlivé plátky natenko  nakrájeného špeku na slané tyčinky zvané grissini. Znáte je jistě i z mnoha  italských  restaurací  a  pizzerií  v Česku. Jedinečná chuť trentinského špeku nejlépe vynikne v doprovodu červeného vína Pinot nero,  které má rubínovou barvu a jemnou harmonickou chuť, nebo Lagrein rosato, jemného růžového  vína  s  ovocnými podtóny, ve kterých převládá chuť jahod a třešní.

VŮNĚ JAKO FACKA

Spretz  Tzaori  je  ladinský  (podle trentinské menšiny Ladinů, jejíž kořeny sahají do doby rétorománské) název typického sýra z údolí  Val di Fassa a Val di Fiemme. Odrazuje od konzumace jistě méně než jeho současný název – tedy  Puzzone  di Moena (Smraďoch z Moeny). Zastánci této lahůdky naopak poněkud silné aroma považují za přednost.   Sýr je místní specialitou, která se vyrábí výhradně z kravského plnotučného mléka. Krávy,   jejichž  mléko se k výrobě používá, se pasou na civilizací dosud nedotčených horských pastvinách, plných  aromatických  bylin.   „Za  své  jméno  a především silné aroma vděčí tento sýr zvláštnímu procesu zrání, během  něhož  jsou  sýrové  bochníky nejprve na 2–3 dny naloženy v solné lázni a potom je jejich kůra  pravidelně  (1x  týdně)  navlhčována mokrou houbičkou, čímž se sýr uzavře žlutavou krustou  a  uvnitř  může  docházet  k  žádanému  procesu fermentace,“ vysvětluje Walter Campi ze sýrárny v Predazzu, která se na výrobu  moenského  „smraďocha“ specializuje. Ve speciálních místnostech, kde se udržuje konstantní teplota,   pak  takových  bochníků odpočívají stovky. Intenzitu „vůně“ si možná dokážete představit. Mně osobně  „profackovala“  ihned  u vstupu do chladicího boxu a patří k mým silnějším zážitkům. Prostoupila každé vlákno mého  oblečení  i každý pór mého těla a vyprchávala opravdu jen velmi pomalu. Walter Campi se jen chápavě  pousmál.   Už je prý zvyklý. O to překvapivější pak pro mne byla velmi  lahodná  chuť  tohoto  sýra  (když  jsem  se odvážila ho pozřít). Labužníci doporučují doplnit  jej  opečenou  polentou  nebo  bramborovou  kaší  a skleničkou Marzemino Trentino D. O. C.

Category: 2010 / 01

Příjezd do Val d’Is`ere z městečka Bourg-Saint-Maurice si určitě užijete. Cesta dnes vede po moderní silnici, ale údolí je stejně sevřené jako před staletími, kdy se sem v zimě stěží dostaly saně tažené zmoženými mulami. Vesnice byla na konci údolí, a kdo nemusel, ten se sem v zimě neplahočil. Když se v zapadlé vesnici objevily první lyže, byli místní dost pobouřeni. Klouzání na prknech považovali za bezbřehé mrhání energií, která by se mohla věnovat něčemu užitečnějšímu. Možná, že lyže odmítali i proto, že na nich jako první začali jezdit vojáci, a ti nejsou usedlými obyvateli nikdy vítáni s velkou radostí. Prvním valdiserským šampionem byl právě horský myslivec Louis Bonnevie, který palmu vítězství pro vesnici přinesl z jakýchsi přeborů již v roce 1906. Stopy pánů v pumpkách s bambusovými holemi sice již dávno odvál čas, ale přesto se i dnes v leckterých hotelích a restauracích setkáte s dobovými fotografiemi, na nichž se snaží vykružovat kristiánky nebo jen pózují. To první, co je vidět z Val d’Isère, jsou moderní rezidence ve čtvrti La Daille. To ale ještě není ono, tady končí cesta těch, kdo přišli hltat výškové kilometry, protože o co je zde průměrnější bydlení, o to je zde skvělejší lyžování. Po levici vám zůstanou holé hnědé skály a napravo sjezdovky, které patří mezi Top 10. V La Daille se nasedá na „horské metro“ – funiculaire – jehož horní stanice je nedaleko začátku sjezdovek OK a Orange. Tvoří půvabný propletenec a každoročně se na nich ještě před Vánocemi jezdí Kritérium prvního sněhu. Je to akce, která vznikla pro obzvlášť nedočkavé závodníky. Především každoročně přitáhne pozornost ke středisku v době, kdy si všichni teprve rozmýšlejí, co si počnou s nadcházející zimou. Závody zajistí, že na trati zbude i po jejich skončení excelentní sněhová pokrývka, a to za všech klimatických okolností. Za chvíli začne město houstnout a dostanete se do centra. Mnoho původních domů už tady nezbylo. První zimní sezona tu byla zahájena v roce 1932 a lyžování konečně dostalo své řádné místo v aktivitách vesnice. Přišli sem instruktoři z Rakouska, ohřáli se tady ale jenom jednu sezonu. V sezoně 1933/34 se chopili výuky tři místní chlapci. René Bazilovi bylo teprve 13 let, ale měl kuráž, protože jeho tatínek byl starosta. Bratrům Bonnevielům bylo 17 a 20. Svým klientů nabízeli to, co je dnes považováno za náročnou adrenalinovou zábavu, a sice skialpinistické túry. Ve městě byl jeden vlek a jeden obchod se sportovním náčiním. Vlek byl v místě zvaném Rogoney.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Mezi stromy se vkrádá soumrak. Velké bílé vločky se pomalu a tiše snášejí jedna vedle druhé. Slyším,  jak mi pod nohama křupe zmrzlý sníh. Všude je až tajemné ticho. Pak zahlédnu první šedý stín. Vzápětí  druhý, třetí. .   .   S  čenichem  těsně  u  země  běží  po  čerstvé  stopě.   Pánové  severských  lesů.   Vlci. Ve chvíli, kdy těsně před setměním kráčíte  hlubokým  sněhem  v  lesích  americké  Minnesoty  a  ve  vaší blízkosti se objeví smečka vlků, by asi zůstal klidný málokdo. Pokud za vámi jde Lee Greenly,  můžete  se cítit poměrně v bezpečí. Vlci, kteří se prohánějí mezi břízami,  jsou  totiž  jeho.   Připravuje  je  pro natáčení filmů a fotografování. Možná vás napadne, že ochočení vlci je nuda. Ale když sedíte ve  sněhu  a padesátikilová šelma vám vrazí čumák až do objektivu, má to k nudě hodně daleko.   Pronikavé  žluté  oči, vzdálené necelý metr a v úrovni těch vašich, špičáky dosahující délky  šesti  centimetrů  a  síla  skusu, která rozdrtí zadní nohu losa. Na co  člověk  v  té  chvíli  myslí?  Vzpomene  si  na  Karkulku.

VLÁDCI SEVERSKÉHO LESA

Není v přírodě tesknějšího a tajemnějšího  volání  než  vlčí  vytí.   Ten  pradávný  křik divočiny se nese mrazivou zimní nocí na míle daleko. Pronikne hluboko do vás a způsobí  v  zátylku  jemné mravenčení. Máte chuť přiložit na oheň nebo za  sebou  zabouchnout  dveře  srubu  a  zajistit  je  těžkou závorou. Snad jsou to dávno zapomenuté instinkty z dob, kdy byla Paříž ještě dřevěnou  vesnicí  obléhanou vlčími smečkami. Lidé měli odjakživa k těmto zvířatům  rozporuplné  vztahy.   Byla  uctívána  indiánskými kmeny jako božstva, prohlašována za stoupence satana, ale i zesměšňována v  bajkách  či  pohádkách.   Vlk hrdina. Vlk zloduch. Vlk blbec. Za všemi  těmi  názory  snad  stojí  obdiv  a  strach.   Obdiv  k  plaché inteligentní šelmě se silnými sociálními  vazbami  a  složitým  hierarchickým  žebříčkem  uvnitř  smečky. Strach z výborného lovce a silného predátora. Když jsem v lednu zastavil džíp před Leeho  srubem,   mrzlo až praštělo. Rtuť se líně válela u čtyřicítky pod nulou a nejevila nejmenší  snahu  povylézt  výš.   Byla skoro půlnoc. „V chatě v lese je uvnitř mínus pět,“  uvítal  nás  Lee.   „V  těchhle  mrazech  ji  stejně nevytopím. Bude lepší, když dnes v noci přenocujete v motorestu  v  Hinckley.   Je  to  kousek  cesty  po pětatřicítce zpátky, směr Minneapolis. Uvidíme se zítra před východem slunce. “ Zamával na rozloučenou  a zabouchl dveře srubu. Ráno bylo přímo pohádkové. Vycházející  slunce  čmáralo  modrými  stíny  stromů  po sněhu. Vlci vběhli na neposkvrněnou pláň a od tlap jim odletoval čerstvý prašan. Ve slunečních  paprscích zářil, jakoby při každém jejich skoku někdo rozhazoval stříbrné konfety. Seděl jsem v  hlubokém  sněhu  a nevnímal mráz za nehty ani bolestivé doušky zmrzlého vzduchu v plicích. Byl jsem součástí scény, kterou někdo vystřihl z dob, kdy severním lesům Minnesoty vládli vlci a ne člověk. Ze snění mě  vytrhl  obrovský vůdčí samec, který se zastavil těsně přede mnou  a  významně  se  olízl.

VLČÍ  HRAČKOU

Domovem  bílého arktického vlka je severská tundra, prostředí velice drsné pro přežití. Tito dlouhonozí běžci  dokážou  v honbě za vzácnou potravou urazit během jednoho dne desítky kilometrů. Když  se  smečka  tajemných  bílých tvorů pohybuje zasněženou krajinou, připomíná společenství duchů. Mezi Leeho chovanci  je  i  pár  těchto nádherných šelem. Měl jsem v hlavě obraz bílého vlka, který se téměř ztrácí na zasněženém pozadí.  Místní zalesněná krajina ale neodpovídala ani mé představě, ani biotopu,   ve  kterém  se  tento  tvor  normálně vyskytuje. Volba nakonec padla na zamrzlé jezero. O Minnesotě se říká, že je státem  desetitisíce  jezer. Stačilo vybrat jedno z nich. To nejopuštěnější. Obzor pokrývaly těžké mraky  plné  sněhu.   Foukal  silný vítr. Honil první vločky nízko po zamrzlé hladině a občas nám  je  škodolibě  vmetl  do  tváře.   Dvojici arktických vlků brzy přestalo bavit bezcílné bloumání po jezeře a našli si zábavu.  Objevili  můj  batoh. Protože neměli úplně jasno, kdo z nich ho objevil dřív, začali se o  něj  přetahovat.   Když  se  nám  je podařilo odehnat od batohu, začali se zajímat o pouzdro na stativ. O  něj  se  dokonce  porvali.   Hra  s obalem ale samci nepřišla příliš akční. Jako další atrakci si vybral mě. Klečel  jsem  ve  sněhu,   abych snímal vlky z výšky jejich očí. Samec kolem mne začal pomalu kroužit. S  každým  oběhnutým  kolem  byl  o kousek blíž. Nakonec si to zamířil přímo ke  mně.   Pár  metrů  přede  mnou  ale  změnil  prudce  směr  a pokračoval v kruzích. Po chvíli manévr zopakoval. Čekal jsem, že opět uskočí, ale  pro  jistotu  jsem  se zvedl. To už byl vlk těsně u mě. Zatáhl mě za rukáv. Trochu jsem ztratil rovnováhu. Vlk toho hned  využil a chytil mě pevně za předloktí. Začal vrčet a tahat mě za sebou. Měl jsem pocit, že mi  v  ruce  praskají kosti. Kolem nohou se mi začala motat samice. Vlci strhávají kořist překousnutím šlach. Jediné,  co  jsem měl v té chvíli v hlavě, bylo hlavně neupadnout. Naštěstí včas dorazil Lee a vlka odehnal. Díky  několika vrstvám oblečení mi po vlčí hře zůstalo jen pár modřin a zhmožděné vazy v předloktí.   Alespoň  teď  vím, jak se tančí s vlky. Nijak zvlášť jsem se ale u tohoto  tance  nebavil,   byla  to  totiž  vyloženě  vlčí volenka. TI DRUZÍ Mrazy povolily. Bylo krásných mínus dvacet. Během dne  se  začalo  objevovat  slunce  a člověk měl pocit, že by mohl chodit v tričku. Začal jsem si zvykat i na zapadlé městečko Sandstone  někde uprostřed amerického středozápadu. Obsluha v kantýně už automaticky nandávala kuře,   jen  jsme  otevřeli dveře. „Salát z červené řepy jako včera?“ usmívala se obsluhující slečna na dva  blázny  obalené  sněhem, ze země, o které nikdy neslyšela. „Česká republika? Jo, jo!“ tvrdila přesvědčivě a v hlavě  nás  umístila na mapu někde mezi Albánii a Čínu. Stávali jsme se s Tomem, mým dlouholetým kamarádem, který mi  na  této cestě pomáhal, součástí všednosti místních dní. Srub, který Lee postavil vlastníma rukama na  břehu  řeky Kettle, nám pomalu odkrýval svá tajemství. Mládě rysa, které si srdnatě  bránilo  své  místo  na  pohovce pokryté kožešinami. Koloucha, ležícího na slámě kousek od Leeho pracovního stolu  nebo  Harley  Davidsona zazimovaného v kůlně. „Pojďte se mnou, něco vám ukážu. . . “ přišel jednoho dne Lee s  tajemným  výrazem.stopy2


V kotci, zahrabaná do slámy, ležela medvědice baribala. „Je jen pár dní staré!“ pronesl Lee a vlezl si  k medvědici. Moc jsem tu větu nechápal. Pak jsem nevěřil vlastním očím. Lee  zahrabal  ve  slámě  a  vytáhl medvídě velikosti morčete. A medvědice mu to dovolila! Tak silné pouto  mezi  člověkem  a  zvířetem  jsem ještě neviděl. Jen se kývala a mručela. „Vždyť já ti ho zase vrátím,“ uklidňoval ji Lee a  dával  jí  psí granule z ruky. Medvídě bylo skořicové, což je u tohoto druhu černého medvěda  poměrně  vzácné  zbarvení. Pracoval jsem s lišákem, který jakoby vypadl z knížek Josefa Lady. Se samcem rysa kanadského, který  díky svým velkým tlapám běhal po sněhu lehce jak na sněžnicích. S  polární  liškou,   která  se  nám  neustále zahrabávala do sněhu, nebo s mývalem, kterému bylo nejlépe, když vám mohl vlézt na záda.   Velice  silným zážitkem bylo setkání s téměř stokilovým samcem pumy. „Nikdy se k němu netoč  zády.   Když  bude  blízko, neseď ani nekleč!“ radil mi Lee, než pumu pustil. Byl to zvláštní pocit, když ke mně  ten  veliký  kocour šel hlubokým sněhem. Ležet na zemi pár metrů od smečky vlků, která trhala laň  zabitou  náklaďákem, byl stejně silný a nezapomenutelný zážitek. Pár dnů  uprostřed  lesů  amerického  severu  uteklo  jako  voda. Krajina rovná jako stůl. Silnice pětatřicet směr jih. Podzemní garáže. Letiště. „Jak se  ti  to  líbilo?“ ptal jsem se Toma v teple letištního baru. „Ty vole, ještě necejtim prsty u nohou!“ usmál se a já  přesně věděl, co tím chtěl všechno říct.

Category: 2010 / 01

TEXT: JANA SOUKUPOVÁ

Byl začátek září 2009. Do konce ambiciózního ruského programu průzkumu  jezera  Bajkal  za  pomoci  dvou batyskafů Mir 1 a Mir 2 zbývalo jen několik měsíců. Jako blesk oblétla svět senzační zpráva, že jedna  z ponorek možná narazila na takzvané Kolčakovo zlato, tedy ruský státní poklad, jehož část zmizela v  době občanské války mezi bělogvardějci a bolševiky. Ve skutečnosti batyskaf objevil  na  dně  Bajkalu  zbytky železničních vagonů, které údajně pocházejí právě z daného období.   Historici  se  stavěli  k  hypotéze Kolčakova zlata skepticky hned od oznámení nálezu. Spolu s pamětníky se přikláněli k domněnce, že  půjde nejspíš o vlak se zbraněmi, který se na počátku minulého století zřítil  z  železniční  trati,   nebo  o vagony z potopeného ledoborce Bajkal. V každém případě objev opět píchl do vosího hnízda hledání  pravdy kolem pověstného ruského pokladu. Mýty kolem Kolčakova zlata žijí už desítky let vlastním  životem  a  s neměnnou intenzitou znovu a znovu vyvolávají odborné i laické spory. Nyní, po  nálezu  trosek  vagonů  v Bajkalu, ruský tisk  okamžitě  připomněl  všechny  možné  zlaté  historky  včetně  podezření,   které  v souvislosti s pokladem padlo na československé legionáře. Od roku 1918,   kdy  vláda  lidových  komisařů nařídila převézt carské zlato z Petrohradu do Kazaně, byl vlastně poklad stále na cestách. Když v  srpnu 1918 dobyla Kazaň protibolševická fronta, zlato putovalo z bezpečnostních důvodů  do  Samary.   Samarská vláda následně vydala rozkaz k jeho přemístění do Ufy. Poté putoval do Čeljabinska a samarská vláda  (už jako součást prozatímní všeruské vlády) požádala československé legionáře o pomoc při  vojenské  ochraně cenného nákladu. Tím putování zlata nekončilo – následoval transport do Omska, sídla všeruské vlády. V druhé polovině listopadu 1918 však všeruská vláda padla a poklad se dostal do  rukou  admirála  Kolčaka, velitele bělogvardějců. V roce 1919 ustupoval Kolčak na východ i s kordonem  několika  vlaků,   z  nichž jeden vezl národní poklad. Cestu však poznamenal další vládní převrat. V  lednu  následujícího  roku  se pak zlato dostalo pod ochranu spojeneckých vojsk. Poklad nedozírné  hodnoty  se  nakonec  vrátil  státní pokladně, ale nikoliv celý. Dodnes údajně chybí sto osmdesát tun  zlata.

poklad2


Brzy  po  válce  se  objevily hypotézy, že zlato zabavili v Irkutsku vojáci československého sboru. Část  pokladu  i  s  Kolčakem  prý předali bolševikům výměnou za právo na svou evakuaci a část zlata se podařilo dostat  do  ČSR,   kde  se stalo podkladem pro vznik Legiobanky. K novému rozvíření atmosféry kolem osudu pokladu a  spekulací  nad úlohou československých legií v tomto případu přispěl i ruský velkofilm Admirál. Pravdou je,  že  velení legií předalo Kolčaka (s příslibem řádného soudu) i zlato samarské eserské vládě a  na  oplátku  dostali legionáři volný průchod do Vladivostoku. Slabá samarská vláda pak bolševikům poklad i  admirála  Kolčaka odevzdala. Zlato ze Sibiře prý Legiobanka skutečně přivezla, pocházelo však údajně  z  jejích  legálních obchodů v Rusku. V počátku občanské války byl tedy poklad v rukou bolševiků. Pro budovanou Rudou  armádu a ambice Leninových přívrženců mohla být nedozírná zásoba zlata významnou podporou. Ale i Kolčak v  čase své krátké diktátorské kariéry údajně  využíval  prostředků  ze  zlatého  pokladu  ke  krytí  obrovských vojenských výdajů za armádu, svou vládu i vlastní nákladný život. Říká se, že když v  roce  1919  Kolčak ustupoval, vezl zlato ve dvaceti osmi vagonech, zatímco ze Samary jej o rok dříve převážel  ve  vagonech osmdesáti. Pověsti, že si českoslovenští legionáři odvezli ze Sibiře část zlatého  pokladu,   se  snažil vyvrátit už v roce 1925 Edvard Beneš s odvoláním na předávací protokoly  z  převzetí  pokladu  irkutským sovětem. A stejné zlato dělí ještě na prahu roku 2010 českou odbornou i laickou veřejnost na dva  tábory – obhájce a kritiky československých legií. Ovšem ať už carské zlato skončilo kdekoliv,  vždy  se  najde dost nadšenců, kteří ho budou hledat na dně Bajkalu.

Category: 2010 / 01

TEXT: JAN BURIAN

Také Portugalsko bývalo  „ostrovní  zemí“.   Z  jedné  strany  obklopeno  Atlantským  oceánem,   z  druhé Španělskem. Říkávalo se tu, že jediný rozdíl mezi oceánem a Španělskem je v  tom,   že  po  Španělsku  se špatně pluje na lodi…

Dnes k sobě mají obě země mnohem blíž než dříve, jenže Portugalci cítí  po  staletí  větší  příbuznost  s Anglií či Brazílií, než se svými bezprostředními sousedy,   s  nimiž  mají  asi  1200  kilometrů  dlouhou společnou hranici. A to bývaly časy, kdy skutečně jako by žili obrácení k  Evropě  zády;  veškeré  jejich naděje se upíraly k oceánu a zámořským územím. Lisabon  tehdy  býval  jedním  z  hlavních  měst  světa  a Tordesillaskou smlouvou (r. 1494) si Portugalci rozdělili se Španěly sféry zájmů na zeměkouli na dvě poloviny. Ovládali kolonie v Americe, Africe, Asii i Oceánii…   Zatímco my, Češi, se můžeme pyšnit dvěma krásnými gotickými mosty, Portugalci mají na dvě stě  mostů  postavených Římany. Je to mimochodem země s třetí nejstarší univerzitou v Evropě a úplně nejstarší nezměněnou  státní hranicí na tomto kontinentě. Portugalsko v sobě obsahuje tradici a kulturu iberskou, keltskou,  fénickou, kartaginskou, římskou, arabskou, řeckou, vizigótskou a další a další, a to vynechávám dědictví  stavitelů asi šest tisíc let  starých  kromlechů,   menhirů  a  dolmenů,   vynechávám  malíře  nejstarších  známých jeskynních maleb na světě v údolí Côa. Že o tom všem u nás moc nevíme, je  naše  škoda,   ale  můžeme  ji poměrně snadno napravit. Portugalsko je totiž z našeho pohledu země levná a vlídná, s nízkou  zločinností a širokou nabídkou pro ty, kteří rádi poznávají….

FOTBAL, FADO, FÁTIMA…

 Tři  portugalská  „F“  už  prý nejsou tak aktuální jako dřív, ale mně se to moc nezdá. O fotbale si tady můžete vyprávět s každým, a  je to nejlepší  začátek  konverzace  s  lidmi  jakéhokoli  věku  či  společenského  postavení.   Zažil  jsem dvacetiminutový monolog vesnické babky v téměř prázdné kavárničce  poblíž  španělských  hranic.   Přišla, postavila se doprostřed místnosti a provedla hluboký rozbor včerejšího zápasu  mezi  FC  Porto  a  Realem Madrid. Zejména zdůraznila, že problém neúspěchu domácího týmu  spočíval  ve  špatné  přechodové  fázi  z obrany do útoku; když domluvila, dala si mlčky kafíčko a šla… Stadionu Benfiky Lisabon Estádio  da  Luz se říká „chrám fotbalu“, ostatně odhodlání fanoušků se blíží odhodlání katolických věřících, kteří  se  v poutním městečku Fátima plazí přes obrovské prostranství ke kapli po kolenou. Síla nadšení  a  vášně,  s nimiž fotbaloví příznivci na stadionu vykřikují název značky piva „Sagres!“,  si  nezadá  se  silou  víry návštěvníků fátimské svatyně, kteří vhazují do ohně voskové údy, srdce, játra či jiné orgány  v  domnění, že tak mohou zažehnat nemoci, které je  sužují.   Ve  stáncích  poblíž  fotbalového  stadionu  si  můžete zakoupit stejně podivné fetiše a suvenýry, jaké při každé cestě objevuji ve Fátimě.  Co  takhle  růžového plyšového anděla? Neváhejte! Fátimu i fotbal stojí za to navštívit. Pokud ale  máte  na  toto  dění  jiný názor, zůstaňte stát ve vší úctě opodál, abyste nerušili. Fado,   zvláštní  srdcervoucí  způsob  zpěvu  a typický portugalský hudební styl, už je také poněkud rozprodáno turistům u jejich luxusních večeří,   ale když hledáte, přece jen občas najdete neopakovatelný a hluboký zážitek. Nemáte-li čas vyčkávat  v  nějaké zapadlejší hospůdce v lisabonské čtvrti Bairro Alto nebo v Alfamě, než se personál  rozhodne  zavřít  pro příchozí a pustit se do zpěvu jen tak pro vlastní potěšení, můžete se  spokojit  se  zpěvy  pro  turisty. Třeba budete mít štěstí a alespoň jeden nebo dva zpěváci z těch pěti, kteří vám zpestřují večeři,  nebude žádný rutinér, ale opravdový „fadista“ z masa a kostí s hlubokým smutkem v duši  a  se  srdcem  v  hlase. Bude se na vás dívat ze dvou metrů, a pokud vás nezničí, že soused u vedlejšího stolu  cinká  příborem  o talíř nebo že ruský turista  zrovna  sděluje  šaljapinovským  basem  svým  spolustolovníkům  patrně  něco důležitého o životě nebo o penězích, odnesete si opravdu zajímavý zážitek.   Kdepak,   ani  fotbal,   ani Fátima, ani fado nejsou ještě po smrti.

portugalsko

ZÁHADY MÍSTNÍHO ČASU

 Pocházíte-li ze střední či  severní  Evropy, budete mít v Portugalsku největší problém s vnímáním času a životního rytmu. Jsou natolik jiné, že se  na to musíte připravit. Jinak totiž propadnete třeštění při první náročnější situaci  –  třeba  když  budete stát tři čtvrtě hodiny na poště, přestože jste ve frontě na pěkném třetím místě. Nesnažte se, prosím,   v Portugalsku něco zařizovat nebo shánět – zkazíte si  dovolenou.   Každý  student,   vyslaný  na  stáž  do univerzitního města Coimbra, do Lisabonu, Porta  či  Évory  vám  potvrdí,   že  nejstrašnější  zážitky  v Portugalsku se týkaly pokusu otevřít si vlastní účet v  bance  nebo  nějak  jinak  komunikovat  s  úřady. Portugalský byrokrat je zvláštní druh živočicha,   řekli  byste  král  zvířat,   kdyby  ten  titul  nebyl přisouzen lvům. Vyhněte se mu, jak můžete, nebo vás sežere. Taktéž se nesnažte bojovat se světem, v  němž se chodí neustále pozdě, nedodržují se termíny a slovo „amaňa“  neznamená  „zítra“,   jak  se  vám  snaží namluvit autoři slovníku, ale musíte přistoupit na to, že správný překlad zní „až  se  nám  bude  chtít“. Jediná možnost je, že se přestanete zbytečně rozčilovat a na tento způsob života si zvyknete. Pak se  vám začne v Portugalsku líbit a mohli byste ho – jako já – i začít milovat… Čas tu plyne jinak než u nás  a je i odlišně vnímán. Nejkrásnější charakteristiku mi podal portugalský spisovatel a zároveň český  básník František Listopad, který tu žije přes padesát let: „Tady je a není spěch, a když je spěch,   tak  je  to hysterie. V podstatě tu ale není. Stres je sem pouze dovážen. Čas využíváte pro sebe. Čas je váš.  Nemáte hodinky a nejste přesný, a přitom všechno vždycky nějak dopadne. Čas není vaším pánem. Když ovšem  děláte nějakou kolektivní práci, není to dobré. Nikdo totiž není přesný. Jedině vlaky – víceméně. A  nikdo  nemá hodinky. A když je má, tak nejdou. A když jdou, tak se na ně nedívá…“ František Listopad žije v Lisabonu, ovšem v této podivuhodné zemi jsou místa, v nichž čas skutečně jako by neexistoval.   V  kraji  Alentejo, který je určitě jedním z nejpohádkovějších koutů Evropy, existují prý jen tři rychlosti: pomalu!,   ještě pomaleji! a stop!. Říká se, že jedině tam je čas opravdu časem, neboť Lisabon je hlavní  město  a  v  něm „čas jsou peníze“.

VELKOLEPÁ ARCHITEKTURA

 Máte-li rádi architekturu, může se vám stát, že  v  Portugalsku  propadnete  zoufalství.   Není  totiž  v lidských silách, abyste navštívili a prohlédli si všechno, co tam stojí za to.  Objevíte  velmi  zvláštní stavby – třeba venkovské kapličky, které byly postaveny na místech  dolmenů  a  vypadají  jako  z  jiného světa, nebo se před vámi na  nečekaném  místě  najednou  zjeví  například  kostel,   o  němž  se  někteří odvážnější historici domnívají, že pochází z období vizigótské vlády v sedmém století. Na  internetu  ani v průvodci o něm není ani zmínky… K nezapomenutelným stavbám patří velké katedrály (Batalha,   Alcobaça aj.), templářský hrad v Tomaru, poetická Betlémská věž nebo třeba kašna či akvadukt  v  Évoře.   Zvláštní kapitolou jsou portské mosty z konce devatenáctého století – neuvěřitelný železniční most královny Marie, který navrhl slavný Gustav Eiffel, anebo o pár stovek  metrů  dál  vystavěný  dvoupatrový  železný  kolos krále Ludvíka I., který dokončili počátkem devadesátých let 19. století Eiffelovi žáci a  dodnes  po  něm velmi pomalu popojíždějí vagony metra. Na závěr téměř každého zájezdu se vypravíme na lisabonské EXPO  98 na přehlídku té nejmodernější světové architektonické tvorby  –  do  věhlasného  Oceanária,   na  vlakové nádraží od španělského architekta Santiaga Calatravy, na prohlídku obchodního  centra  Vasco  da  Gama  a podle stejného dobrodruha pojmenovaného nejdelšího mostu v Evropě. Prostor, v  němž  se  koncem  minulého století konala světová výstava, nezmrtvěl, právě naopak. Slouží denně nejen návštěvníkům různých expozic, ale i lidem, kteří sem chodí odpočívat, číst si, bavit se nebo se procházet  s  dětmi.   Mimochodem,   my jsme se tenkrát jako jedna z mála zemí světové výstavy nezúčastnili, neboť předsedovi vlády  Klausovi  se tehdy zdálo téma moře pro Čechy neaktuální a naši účast nedoporučil. A  tak  je  zbytečné,   abyste  se pouštěli do hledání našeho státního symbolu – mezi stovkou vlajek různých zemí  světa  sice  nechybí  ani slovenská, rakouská či maďarská, ale tu naši byste vyhlíželi marně. Expo  98  byste  rozhodně  při  své návštěvě Portugalska neměli vynechat, člověka naplňuje  optimismem, že  ani  supermoderní  architektura nemusí působit chladně a odcizeně. Zvlášť, když si k tomu v místní kavárně dáte  nějaký  ten  dortík. . .

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Na tržištích v Togu vás tu a tam vyleká hromada vybělených lebek.  Víra  ve  vúdú  je  v  západní  Africe dodnes velmi živá a správně zvolené zvířecí fetiše podle místních dokážou umluvit oblíbeného ducha,   aby vyléčil dceru nebo zabil souseda.

 
Ještěrčí ocásky zastrčené v kapse zlepšují schopnost komunikace, hlava leoparda v domě zase  ochrání  váš majetek před zloději a velbloudí uši, schované pod postelí,  zaženou  noční  můry,   vyjmenovává  Abdulah různé domácí magické pomocníky a ukazuje prstem na každého z nich. Do dlaně  vezme  malý  černý  předmět. „Toto je specialita,“ dodá s velevýznamným pohledem, až se mu obočí setká nad kořenem nosu.  Malá  oválná lahvička v porovnání s panenkami  propíchanými  hřebíky  nepůsobí  příliš  vzrušujícím  dojmem.   „To  je kouzelný elixír. Stačí vypít kapku denně a žádná  žena  vám  neodolá.   V  posteli  budete  vyvádět  jako mladík!“  Přibližně  šedesátiletý  německý  důchodce  s  velkými  slunečními  brýlemi  okamžitě   zbystří pozornost. Když prodavač dokončí vychvalování zázračného přípravku,   vytahuje  z  ledvinky  peněženku  a kupuje si hned tři lahvičky – prý pro kamarády, kteří neměli to štěstí dostat se do Toga,   malého  státu na pobřeží Atlantického oceánu v západní Africe. Jeho hlavnímu  městu  Lomé  by  se  měli  vegetariáni  a ochránci zvířat oklikou vyhnout. Husí  kůže  tu  naskakuje  i  lidem,   jimž  jinak  nevadí  zpestřit  si jídelníček různými potvorami či ozdobit stěnu trofejí exotického zvířete.  Největší  fetišistický  trh  v regionu v poslední době láká kromě  místních,   pro  něž  jsou  fetiše  sakrálními  předměty  určenými  k rituálním účelům, také stále více turistů. Ti si za nemalý poplatek chtějí zabezpečit kariérní  postup  v práci, odstranit nepříjemnou tchyni či zbavit se zákeřné nemoci. ZAKROČIL I PAPEŽ Kult  vúdú,   který  se nejčastěji spojuje s Haiti, ve skutečnosti vznikl v Africe, v oblasti Togo  Lake,   odkud  jej  černošští otroci importovali do Karibiku a Střední Ameriky. Městečko Togo Lake dokonce navštívil i papež Jan  Pavel II., aby se tu pokusil animistickou víru vykořenit. Zatím očividně bez úspěchu. Kult má  po  celém  světě více než 60 milionů přívrženců. V sousedním Beninu je vúdú dokonce státním náboženstvím. A právě v této zemi, v oblasti Dahome,  jsem  se setkal s americkým usedlíkem Johnem Dowshenem. Šedivý muž, typ starého kolonisty,   je  na  první  pohled zvláštní člověk. Nejprve žil osm let v Ghaně, ale potom, co jeho manželka  zemřela  na  velmi  specifický druh malárie, se přestěhoval do Beninu, kde si našel starou  černošku.   Ta  ho  opatruje  a  občas  také komanduje. On s úsměvem tvrdí, že je jen trochu žárlivá. Dnes už John pouze celé dny vysedává na  verandě se sklenkou whisky, poslouchá z gramofonu stále dokola stejný šlágr a odpočítává dny do svého  odchodu  z tohoto světa. Při zmínce o vúdú jen nezaujatě pokrčí rameny: „Různé duchy,  které  místní  nazývají  loa, tady berou všichni tak samozřejmě, jako Evropané pošťáka. Mám podezření, že se  tu  vykonávají  i  lidské oběti, přestože byly dávno zakázány. Občas někdo záhadně zmizí, ale nikdo  to  neřeší.   Soused  vás  při troše podezření, že jste mu ze zahrady ukradli zeleninu, nechá bez  mrknutí  oka  zaklít  prostřednictvím čaroděje vúdú. Kouzelník si pak obvykle vyžádá deset slepic. Jejich  krev  představuje  dostatečně  silný energetický náboj, abyste se už ráno neprobudili. Lékař pak  už  jen  konstatuje  infarkt.   Nejlepší  je starat se sám o sebe a nestrkat nos do cizích záležitostí.“ Z jeho dalších slov  ale  vyplyne,   že  kult vúdú je především náboženstvím: „Vyznavači  se  seskupují  do  takzvaných  rodin  a  uctívají  některá  z posvátných zvířat. Nejčastěji hady, kteří symbolizují božstva Legba a Erzulie. Každá osada anebo  dům  má svá vlastní božstva. Stačí se chvilku procházet po vesnici, a uvidíte jejich sochy spolu  s  oltáři,   na něž  jim  lidé  přinášejí  oběti  –  jídlo,   tabák,   svíčky,   ale  také  krev  ze  zabitých  zvířat. “

vd2

KVŮLI DUCHŮM NA MIZINĚ

Hadi sehrávají ve  vúdú  velmi  důležitou  roli,   protože  je  lidé  považují  za posvátné. Na ulicích můžete  spatřit  muže  oblečené  v  hábitech  prošitých  mušličkami  kauri  s  plazy zavěšenými kolem krku. Někteří muži  se  pyšní  jedovatými  hady  a  předvádějí  s  nimi  neuvěřitelné  a nebezpečné kousky. Také na sochy božstev natrefíte  téměř  všude.   Jsou  většinou  dřevěné  či  hliněné, vymodelované jako figuríny. Ty starší, na nichž lidé zapalují svíčky už  řadu  let,   pokrývá  půlmetrová vrstva vosku. Domy jsou ověšené fetiši mrtvých zvířat. Trhy, kde  se  dají  tyto  hrůzostrašné  artefakty koupit, najdete téměř v každém větším městě i na vesnici. Duchy loa  nepovažují  vyznavači  vúdú  jen  za abstraktní archetypy, ale přímo za samostatné osobnosti s lidskými vlastnostmi  a  potřebami.   Například ženské božstvo Freda si představují jako krásnou mladou mulatku s dlouhými černými vlasy. Známá  je  svou žárlivostí, a proto by se oltář s její podobiznou neměl nacházet v  ložnici,   kde  dochází  k  sexuálním stykům s jinými ženami. Uctívači, kteří jsou Fredou posedlí, si často nanášejí na tvář make-up a rádi se oblékají do šatů růžové a bílé barvy, a to  i v případě mužů. Na Fredin oltář pokládají její obdivovatelé různé  oběti  v  podobě  sladkostí,   květin, drahých voňavek, křišťálových pohárů a dalších předmětů luxusního charakteru.   Je  známo,   že  v  chudé Africe už Freda přivedla mnoho svých uctívačů na mizinu,  a  to  právě  kvůli  nákladnosti  darů,   které vyžaduje. Z toho důvodu také nemá tolik obdivovatelů jako například božstvo Legba,   jemuž  stačí  trocha oříšků, tabák a sklenka rumu. Oběť hraje ve vúdú zásadní roli. Často se praktikuje i v podobě  rituálního zabíjení zvířat. Je nutné si uvědomit, že v Africe lidé nechodí běžně do supermarketů pro vakuované maso, a tak je zabíjení zvířat součástí jejich každodenního  života.   Ve  většině  případů  je  maso  následně uvařené a podávané hostům. Z tohoto důvodu obětní slavnosti často vyhledávají lidé velmi chudí, kteří  se tak kromě uctění božstva mohou i najíst.

NOC S HADEM  V  RAKVI

 Duchy  vúdú  je  možné  rozdělit  do  tří základních skupin nebo také rodin. Mezi nejuctívanější patří rodina Rada. nejuctívanější  patří  rodina  Rada.   Její  božstva  jsou  údajně klidnější a přátelštější. O něco hůře zvládnutelná jsou ohnivá božstva rodiny Petwo a poslední  kategorii tvoří duchové Ghede, které lidé považují za duchy zemřelých. Kdo  chce  s  duchy  komunikovat,   musí  se vyznat v jejich pečetích, takzvaných vévé. Tyto složité obrazce se při rituálech obvykle kreslí na zem  a po zahájení obřadu se zničí. Na jejich tvorbu používá kněz  vysvěcenou  křídu,   nebo  častěji  prášek  z kukuřičné mouky, popele či dřeva, který sype na podlahu a vytváří tak grafické  znázornění  ducha.   Tuto výsadu nemá každý. Výcvik kněží vúdú je považovaný za velmi náročný a pro Evropana těžko  představitelný. Jedna ze zkoušek například spočívá v tom, že kandidáta zavřou na čtyřiadvacet hodin  do  rakve  se  živým hadem a pokud to zvládne bez narušení duševní rovnováhy, může pokročit k dalším zkouškám. Z  rozhovorů  s místními lidmi jsem ale zjistil, že ne všichni domorodci se kultu vúdú oddávají. V  Togu  a  Beninu  mají silné zastoupení i muslimové a aktivně tu operují i křesťanské misie. Všechna tři  náboženství  se  snaží získat sympatie co největšího množství věřících. V průběhu staletí došlo ke smíšení prvků  typických  pro vúdú s křesťanskou vírou. Evropští kolonizátoři sice dělali všechno  pro  to,   aby  původní  náboženství zničili, ale to se jim mezi africkými kmeny se silným rodovými tradicemi ani nemohlo podařit. Evropané se ale nebáli ani tak  případné  magické moci vúdú, jako spíš jeho moci sjednocovat otroky, kteří se tak  mohli  lépe  organizovat  a  případně  i povstat. Aby otroci zakamuflovali uctívání svých božstev, přizpůsobili  si  křesťanské  praktiky  do  jim vyhovující podoby, až došlo k určité syntéze obou náboženství. Nejpatrnější je tento jev v Karibiku,  kde jsou mnohá božstva totožná s katolickými světci – například sv. Jan představuje Ogouna a  sv.   Jakub  je symbolem Ferraile. Spojení vlivů je ale patrné i v samotném Togu a Beninu.  Většina  muslimů  i  křesťanů totiž kromě rituálů, které jim předpisuje jejich náboženství, přinášejí pro  jistotu  oběti  i  přírodním duchům, protože si je nechtějí rozhněvat. Ono se totiž nikdy neví, co všechno se může stát,   a  Afričané jsou toho názoru, že je vždy lepší mít v ohni více želízek.

Category: 2010 / 01

TEXT A FOTO: ZUZANA MUSILOVÁ Riskantní vstup na nebezpečné kolumbijské území jen kvůli rybkám, které zná  i  akvarista  amatér?  Modréakary mohou prozradit mnohá tajemství! Centrum rozšíření modrých akar, kvůli nimž jsme se do Jižní Ameriky vydali a jejichž DNA  chceme  pozdějipodrobně zkoumat, leží v Kolumbii, geograficky velmi rozmanité a členité zemi. Hlavní hřeben  And  se  turozděluje na tři hřebeny – Západní, Centrální a Východní. Mezi nimi vznikají údolí, kterými  tečou  řeky,a fauna jednotlivých oblastí spolu již dnes nekomunikuje. Ale bylo to tak vždycky? Odpověď  může  přinéstprávě genetická informace. S Carlosem, naším bogotským spolupracovníkem, jsme byli dohodnuti už měsíc  na společné cestě do kolumbijské provincie Chocó. Když ale mělo dojít na lámání chleba a  zakoupení  letenky do Quibdó, přišel e-mail,že „guerilla už v Chocó zase někoho unesla,   takže  nejedeme“.   Snažíme  se  nic  nepodcenit,   ale  od bogotských biologů zažíváme vážné varování skoro pořád. Řídit se tím, nemohli bychom za celou dobu  vyjet ani za hranice kolumbijského hlavního města Bogoty. S bezpečností v Chocó však není  radno  si  zahrávat, jde o nejzaostalejší provincii v Kolumbii, pokrytou  navíc  z  velké  části  pralesem,   takže  tu  kvůli nemožnosti kontroly mají guerillové jednotky stále své působiště. KOLUMBIJSKÝ  ZAPADÁKOV  Chocó leží na úplném západě Kolumbie a je vlastně pásem na pacifickém pobřeží  země,   z  východu  ohraničeným  Andami. Místní obyvatelé jsou převážně potomci černošských otroků z časů španělských kolonizátorů, v menšině  tu  žijí  i  indiáni  kmene  Emberá,   ale hustota osídlení není příliš vysoká. V provincii o rozloze Čech žije odhadem  necelý  půlmilion  lidí  (z toho pětina v jejím hlavním městě Quibdó). Kolumbijská vláda vždy Chocó zanedbávala,   protože  leží  tak trochu stranou a nemá strategické zásoby surovin. A ke všemu tady  téměř  pořád  prší,   je  zde  dokonce nejdeštivější místo na světě. Každoročně tu spadne průměrně 9000 mm srážek, které přicházejí z  oceánu  a zarazí se o Andy. Provincií prochází jediná hlavní silnice, asfaltovaná jen na  malých  úsecích.   Zbytek cesty je prašný, lépe řečeno blátivý. Rozhodli jsme se tedy do Chocó  nejet,   ačkoli  to  byla  jedna  z nejdůležitějších oblastí pro náš výzkum. Dostat se do oblasti na pacifické straně Západního  hřebene  And (Cordillera Occidental) jsme si totiž zadali jako  prioritu.   Místo  plánovaného  letu  do  Quibdó  jsme vyrazili autobusem z andské provincie Risaralda až k hranicím Chocó s cílem nalovit ryby aspoň  tam,   co nejblíže Chocó. Zatímco na nádraží ve městě La Virginia všechny  autobusy  vypadaly  normálně,   pro  nás přisupělo  velké  terénní  vozidlo,   které  vypadalo  spíš  jako   silný    náklaďák.„To víte, ten jede až do Chocó,“ vysvětlila nám paní, která prodávala lístky.   Jako  by  to  všechno  vystihovalo. Hlavní  trasa  přes  Chocó  vede  z  důležitého  kolumbijského  města  Medellínu  (provincie  Antioquía), položeného v Andách, do hlavního města chocóské provincie Quibdó a odtud na jih. Na jihu se  cesta  stáčí opět k Andám a vede do města La Virginia v Risaraldě. To je  vše.   A  právě  onu  jižní  cestu  jsme  se rozhodli absolvovat. Na této silnici je hustý provoz, jde o  jediné  pozemní  spojení  s  civilizovanější částí Kolumbie.

ŽÁDNÝ STRACH!
Silné trucky a autobusy, velký počet  cisteren  s  palivem  a  neutuchající déšť. V autobuse plném černochů jsme stěží našli dvě volná místa a mohli jsme se kochat andskými  výhledy  (s mlhou a mraky). Po asfaltu cesta pěkně ubíhala. Poslední běloši vystoupili na dalších dvou  zastávkách a dál už jedeme sami. Blížíme se k Chocó a začíná vytrvale pršet. Najednou skončil asfalt a teprve teď je jasné, k  čemu  silný autobus. Cesta dál je už nezpevněná, plná kamenů a navíc vymletá od neustálého deště a  jízdy  náklaďáků. Pohybujeme se nyní asi desetikilometrovou rychlostí a čas od času prudce nadskočíme až ke stropu.  Nikoho z cestujících to evidentně příliš nepřekvapuje. Brzy zastavujeme a zdá se, že  to  bude  na  delší  dobu. Někde před námi se porouchal kamion a cesta je tím zacpaná v obou směrech.  Objet  kamion  totiž  znamená notný kus odvahy, protože je nutné jet těsně po okraji silnice, za kterým je prudký  sráz  do  řeky.   Po hodině neúspěšného pokusu o opravu, kterého se účastní většina řidičů ostatních náklaďáků, dojde  prvnímu z nich trpělivost a opatrně projede kolem torza stojícího kamionu. Všichni napjatě  přihlížejí  a  určitě vzpomínají na měsíc starou nehodu, kdy se v Chocó utrhl kus silnice pod plným autobusem a ten  se  zřítil ze srázu do řeky. Kamion projel v pořádku a kolona se dává do pohybu. Když jedeme my, mrazí nás  v  nohou při pohledu na prázdnotu pod námi. Náš cíl Santa Cecilia je poslední vesničkou před  hranicemi  provincií Risaralda a Chocó, ale už z autobusu vidíme, že to není dobrá lokalita: místo poklidné  říčky  rozbouřená řeka a ze všech přítoků jsou spíš malé vodopády. V takové vodě  naše  ryby  nebudou.   Začínáme  si  tedy pohrávat s myšlenkou zůstat ve voze a dojet až do zapovězeného Chocó. Jen do prvního  městečka,   nalovit ryby a zpátky. Řidičům autobusu se to vůbec nezdá jako špatný nápad a  také  příslušníci  místní  policie nás uklidňují, že není důvod se bát. Tak tedy jedeme! Déšť mezitím hodně zesílil, Chocó  si  asi  nehodlá udělat ostudu. Opouštíme poslední město před hranicemi a za chvíli jsme v Chocó. Nic se nezměnilo,  jenom od hranic přibylo trochu policejních kontrol u cesty. Po chvilce projíždíme  jednou  z  nich  a  opět  se ptáme na bezpečnost. Policajt nechápe, že by mohl být nějaký problém. „Já včera  přijel  až  z  Quibdó  a všechno je naprosto v pohodě!“ dodává.

choco2

ÚSPĚŠNÝ LOV

V Playa de Oro, což je náš nový cíl, vystupujeme už za hluboké noci. Autobus nabral kvůli porouchanému kamionu pozpoždění, takže  nám  cesta  dlouhá  150  km trvala osm hodin. Vesničku tvoří pár domků kolem silnice a hospoda, kterou vlastní jediní běloši v  obci. Je tu i jednoduchý hotýlek pro řidiče kamionů a taky pro  nás,   poněkud  exotické  hosty,   přicházející krátce před půlnocí. Majitelka hotelu nemá ani klíče, ale prý bude celou dobu hlídat. Hotýlek  je  strohý – betonová místnost s betonovou postelí a proleželou matrací. Bušení vody  do  střechy  vytváří  zvukovou kulisu a neutuchající bouřka je s námi celou noc. Do rána bouřka odejde, déšť nikoliv. Když  prší  trochu méně, jdeme se podívat po lagunách s rybami. V povzdálí  zlověstně  hučí  mohutná  řeka  San  Juan  a  my hledáme „naše“ malé ryby. Nakonec je nachytáme v zatopené pískovně,   bereme  je  do  pytlíku  a  mizíme.

DOST UŽ DEŠTĚ! 

Napadá nás kacířská myšlenka – co takhle místo osmi hodin zpět po rozbité cestě  dojet  až do Quibdó, centra samého Chocó, a odtud zkusit severní cestu do Medellínu? Silnice jsou hlídané,  každých pár kilometrů míjíme vojenskou posádku a autobusů jezdí hodně. Zdá se, že když  se  budeme  držet  hlavní cesty a vesnic, nemělo by se nám nic stát. Posedíme u bělochů na pivě a  čekáme  na  autobus  do  Quibdó. Přeplněný se přicourá za dvě hodiny a jsme opět na cestě.   Necháme  se  vyhodit  ve  vesničce  Cértegui, tentokrát už v povodí řeky Atrato, a místní chlapec nás dovede k řece. Kousek proti proudu se těží  zlato a hučí tu motorové pásy, kterými zlatokopové promývají substrát. I tady jsme rychle  hotovi,   ryby  byly hned u břehu. Brzy už zase vyrážíme autobusem pryč, tentokrát ale  po  asfaltované  silnici  do  hlavního města provincie Chocó. Po cestě míjíme několik vojenských hlídek. Dozvídáme se,  že  cesta  do  Medellínu trvá šestnáct hodin a vede zpět, tedy jižní cestou, po níž jsme právě přijeli, protože severní  cesta  je od nehody zříceného autobusu stále neprůjezdná. Tak jsme se rozhodli, že ráno poletíme zpět, alespoň  tak stihneme předat živé ryby exportérům do Evropy. Během třiceti šesti hodin  v  Chocó  jsme  stihli  poznat jeho podstatu. Za celou dobu tu nepršelo jenom jednu hodinu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This