Category: 2010 / 05

TEXT: IVANA KAJZRLÍKOVÁ, FOTO: RUDOLF MIKOVINY

Přeběhnout krávu po hřbetu? Pro někoho možná nadlidský úkol, pro hamarské mladíky jediný způsob, jak se stát mužem. Někdy je ale nejtěžší udržet stádo pohromadě…

V regionu Jižní Omo poblíž etiopsko-keňské hranice není problém narazit na kmeny, kterým se stále daří udržet si svou tradiční kulturu před ataky moderní civilizace. Jedním z nich jsou Hamarové, žijící v regionu Hamer Bena. Patří zároveň mezi nejpočetnější kmeny celé oblasti – tvoří jej přes čtyřicet tisíc lidí, kteří se živí převážně pastevectvím. Hamarské ženy jsou vyhlášené krásky, kůži a vlasy si potírají okrovou hlinkou, většinou nosí krátké kožené sukně, krášlí se četnými kovovými náramky jak na předloktích, tak na lýtkách. Vdaná žena se pak pozná podle bronzové obruče na krku. Mnohé krásky se zdobí kromě šperků také zjizvením kůže a před tancem se navíc potírají křídou. My jsme měli na naší cestě Etiopií to štěstí strávit tři dny na hamarském území. Nezbytností k návštěvě jakéhokoli kmene je přítomnost místního průvodce, ovládajícího domorodý jazyk. Náš průvodce nás dovedl do blízké vesnice, kde se po zaplacení příslušné částky, potřesení si rukou se všemi obyvateli a několika neobratnými frázemi v hamarštině konečně prolomily ledy a místní autority nás pozvaly dovnitř vesnice i do jednotlivých chýší. Byla už téměř tma a lidé se scházeli na tradiční večerní tanec evangadi. Muži při něm tančí tak, že skáčou snožmo co nejvíce do výšky, zatímco ženy naproti nim podupávají do rytmu a hrají třením kovových náramků na předloktí. S padající tmou a díky omamné moci hudby jsme se spolu s našimi hostiteli odpoutali od všech předsudků a kulturních rozdílů, nechali se unášet rytmem a užívali si spontánní oslavu pod zářícími hvězdami.

HLEDÁNÍ ŠVIHAČŮ

Druhý den ráno jsme jeli do dvacet kilometrů vzdálené Dimeky, kde se konal velký týdenní trh. Na žádném hamarském tržišti nesmí chybět nejrůznější šperky, nádoby na vodu a potraviny a mužské dřevěné „polštáře“, což jsou miniaturní dřevěná sedátka, která nosí hamarští muži neustále při sobě, v případě potřeby si na ně můžou sednout a při spánku si jimi podpírají hlavu, aby si neponičili účes. Náš průvodce zjišťoval, jestli se v nějaké blízké vesnici koná ceremoniál skákání přes býky – nejznámější a nejdůležitější událost v životě Hamarů. Oslovoval hlavně nazdobené muže s pruty – švihače. Člověk znalý věci podle jejich vzhledu pozná, že se budou účastnit skákání přes býky. S jejich pomocí jsme pak vyjeli z Dimeky směrem k místu slavného obřadu. Zprvu se nám nechtělo příliš věřit, že bychom měli takové štěstí a zrovna dnes se konalo skutečné skákání přes býky. Ale potom, co jsme jeli čtyřicet minut džípem a další hodinu šli pěšky bušem, uvěřili jsme, že budeme svědky opravdového ceremoniálu.

HAMARSKÁ POMLÁZKA

Na místě jsme byli příjemně překvapeni – průvodce vyjednal se stařešinou vesnice naši účast při obřadu, samozřejmě dohodl i cenu. Slavnostně nás usadili na hovězí kůže a pohostili nás smrdutým, hnědým, zkaleným, nápojem nalitým do rozpůlené tykve. Skákání přes býky je iniciační ceremoniál chlapců v pubertě. Nikdo zde sice nesleduje svůj věk přesně, ale když se chlapec cítí být připraven oženit se, tak osloví svého otce, který následně začne připravovat obřad. Otec označí chlapce speciálním dřívkem nošeným u pasu, aby každý poznal, že se připravuje na svůj velký den. V den obřadu pak celá vesnice oslavuje, tančí, přičemž hlavní roli mají ženy z rodiny mladého chlapce. Právě kvůli nim přijdou nazdobení muži s pruty z okolních vesnic, takzvaní švihači, kteří všechny ženy postupně sešvihají. Je to docela krutě vyhlížející zvyk, vedle něhož vypadají naše velikonoční pomlázky skutečně něžně. Ženám na těle zůstávají zakrvavené šrámy a následně jizvy, přesto chtějí být všechny pořádně vyšvihány, muže neustále pronásledují a žadoní. Krutý zvyk však není samoúčelný. Ženy, které vytrpěly bolest a na těle jim zůstanou jizvy, se v případě nouze mohou v budoucnu obrátit na toho, který je při obřadu sešlehal.

maturita2

JAK UDRŽET KRÁVY

Oslavy v průběhu odpoledne gradují a spějí k hlavnímu bodu programu. Chlapec, jehož čeká iniciační obřad, mezitím nervózně obchází kolem a připravuje se na svůj velký moment. Na volném prostranství před vesnicí shromáždí ostatní muži dobytek, přibližně třicet krav drží za hlavy a za ocasy srovnané v řadě vedle sebe a úkolem skokana je třikrát až čtyřikrát přeběhnout po kravích hřbetech bez upadnutí. Po úspěšné zkoušce je uznán za dospělého a může si vybrat nevěstu. Během naší návštěvy se obřad zkomplikoval, neboť těsně před skákáním se zjistilo, že některé krávy chybějí. Muži se začali hádat, kdo nese vinu, pak došlo i na bitku. Vypadalo to, že se skákání bude muset odložit na druhý den. Nakonec se naštěstí chybějící krávy našly a nikdo nepřišel k úrazu. Mezitím už se téměř setmělo a atmosféra byla nabitá očekáváním. Krávy jako by ale tušily, že je nečeká nic příjemného, a stále se plašily, utíkaly a opět se za přispění všech přítomných vracely do potřebné formace. Hamarové byli až nevypočitatelní, ale nakonec skákání přeci jen proběhlo – už v naprosté tmě. Bylo úspěšné – z chlapce se stal k velké radosti všech zúčastněných muž. Nás však ještě čekala noční cesta zpět k džípu, kdy jsme si za neznámých zvuků přicházejících z okolního buše přehrávali zážitky minulých hodin a snažili jsme se ujistit, zda jsme ve správném tisíciletí…

Category: 2010 / 05

TEXT: JAN SVATOŠ, FOTO: ARCHIV NP GORONGOSA

V Gorongose bývalo zvířat jako máku. Říkalo se dokonce, že právě zde Noe vypustil obyvatele své archy. Pokud by však viděl do budoucnosti, patrně by tu své svěřence nikdy nevysadil…

Národní park Gorongosa v Mosambiku názorně demonstruje nejen těsnou spojitost mezi politickým osudem chudé země a vývojem ochrany přírody, ale dokládá i to, že Evropané svou necitlivou kolonizační politikou zaseli v Africe mnoho problémů, ke kterým by se měli umět postavit. Ještě v půlce minulého století bylo v této rezervaci více predátorů než v téměř pětkrát větším Krugerově národním parku či ve slavném Serengeti v Tanzanii. V roce 1977 však Mosambik zasáhla krvavá občanská válka, která se vlekla až do roku 1992. Nesmyslné vraždění mezi znepřátelenými frakcemi mělo pro park tragické důsledky. Počty zvěře klesly až o 95 procent. Lvi a hroši byli v parku vyhubeni, zmizeli gepardi, psi hyenovití, šakali, levharti. Z původních 2200 slonů zbylo 108, z 5500 kusů pakoňů nezbyl ani jediný. Stejně tragický osud potkal i zebry a impaly. „Když jsem se po válce vrátil do parku, těšil jsem se, až opět spatřím zvěř jako před lety,“ vzpomínal bývalý ranger Baldeo Chand v rozhovoru pro CBS. „První tři týdny se mi ale nepodařilo spatřit ani jediné. Kolem mě byl jen buš, buš, buš a buš. Všechno bylo pryč…“

PORTUGALSKÉ NÁMLUVY

Území dnešního Mosambiku patřilo od dob objevitelských cest Vasca da Gamy Portugalsku. Když se na konci 19. století odehrálo slavné porcování afrického „medvěda“, obhájili Portugalci roli nekompromisní koloniální mocnosti a formálně převzali kontrolu nejen nad Mosambikem, ale také nad Kapverdskými ostrovy, Guineou-Bissau a Angolou. Portugalská koloniální nadvláda zde přetrvala až do 70. let 20. století. Jen tak pro představu – když byl roku 1960 založen národní park Gorongosa, spadal stále ještě pod portugalskou nadvládu, a to navzdory tomu, že v Africe většina zemí získala již nezávislost. V té době v Portugalsku panoval tvrdou rukou pravicový diktátor Salazar, který se rozhodně nehodlal smířit s tím, že by jeho země ztratila tak cenné zdroje surovin. Ignoroval dokonce i doporučení USA a SSSR, aby se Portugalsko z Afriky stáhlo. Salazarovy kolonie tak zůstaly posledními vazaly v Africe.

OD NEZÁVISLOSTI K CHAOSU

Situace mosambických obyvatel byla bezútěšná. Povstalecká nálada se naplno projevila v roce 1962, kdy vznikla Mosambická osvobozenecká fronta (FRELIMO). Partyzáni sklízeli dílčí úspěchy pouze v příhraničních a nedostupných oblastech, které pro Portugalce nebyly až tak důležité. Mosambiku ale svitla naděje až v roce 1974, kdy čtyři roky po smrti diktátora Salazara proběhla v Lisabonu slavná karafiátová revoluce, která diktátorský režim svrhla. Veškerá radost, která v Mosambiku zavládla, byla však předčasná. Nová demokratická vláda v Lisabonu okamžitě ukončila války v Africe a svým koloniím slíbila urychlený přechod k nezávislé samosprávě. Moc slíbila předat do rukou marxistického hnutí FRELIMO. Portugalsko v roce 1975 zanechalo zemi svému osudu a ani se nepodílelo na postupném předávání významných administrativních míst. Následovalo naprosté zhroucení, neboť Mosambičané neměli žádné zkušenosti s řízením státu. Ekonomika země zkolabovala, úřední administrativa se ocitla v troskách. Svrchovaný stát se pak postupně bortil jako domeček z karet, FRELIMO nedokázalo zemi udržet pod kontrolou a už dva roky po nezávislosti jí vyrostl zdatný politický odpůrce, Mosambický národní odpor (RENAMO). Ve zbídačené zemi se rozhořela jedna z nejkrutějších občanských válek, kterou Afrika zažila. Povstalecké armády byly pověstné popravami civilistů, drancováním měst a ničením zbytků mosambické infrastruktury.

JATEČNÍ PARK

Důsledky válečných nepokojů se nevyhnuly ani Gorongose. Jeho území se stalo sídlem RENAMO, které v roce 1981 zaútočilo na správu parku v táboře Chitengo a uneslo několik pracovníků včetně dvou zahraničních vědců. Národní park byl nakonec v roce 1983 uzavřen. Za zataženou oponou se odehrávala nepředstavitelná jatka divokých zvířat, která se ocitla uprostřed bitevního pole mezi znepřátelenými jednotkami. Bombardování zničilo veškerou infrastrukturu parku, budovy byly pobořeny a cesty zaminovány. Stavy velkých savců utrpěly obrovské ztráty. Sloni byli vděčným zdrojem potravy a slonovina nástrojem, jak získat další finance na válečné operace. Vojáci decimovali stáda antilop a zeber. Lvy stříleli jen pro zábavu, poslední kusy této šelmy pak zahynuly hlady, protože neměly co lovit. Když občanská válka v roce 1992 oficiálně skončila, byl Mosambik nejchudší zemí na světě. Za dva roky se v zemi konaly první svobodné volby. Dodnes jsou v této zemi vidět následky konfliktu, který o život připravil více než 900 000 lidí. Pět milionů obyvatel bylo nuceno opustit své domovy, statisíce z nich bylo zmrzačeno. Africká archa byla vypálena a života prosta.

ZNOVUNALEZENÝ RÁJ

V roce 1995 se do Gorongosy po více než deseti letech vrátili správci, ale svůj park nepoznávali. Africká rozvojová banka spolu s Evropskou unií a Světovým svazem na ochranu přírody přidělily rezervaci sice první finance na rekonstrukci, ale stav Gorongosy nadále zůstával žalostný. Nové dějiny parku se začaly psát v roce 2004. O situaci v Mosambiku se dozvěděl americký miliardář, podnikatel v IT technologiích a filantrop Greg Carr, který se rozhodl tragický osud parku změnit. V následujících třech letech investovala Carrova nadace do Gorongosy přes 10 milionů dolarů. Carr se do Mosambiku odstěhoval a postupně začal s reintrodukcí nových zvířat a s rekonstrukcí hlavního sídla parku v Chitengo. V roce 2007 se dostavily již první úspěchy – počet vodušek vzrostl na 4930 kusů, počet slonů na 300 a hroši své stavy rozšířili na 160 jedinců. V parku je již nyní 580 impal, 200 pakoňů, 35 lvů a na 1300 krokodýlů nilských. V reakci na úspěšné manažerské schopnosti Grega Carra s ním mosambická vláda předloni podepsala smlouvu o pronájmu parku na další čtyři roky. Na tuto dobu také vláda poskytne Gorongose 40 milionů dolarů, které by měl park do dvaceti let vrátit. Carr hodlá zrekonstruovat pošramocenou archu potřísněnou krví a chce jí navrátit její bývalou slávu i lesk. Pomoci by mu měla ekoturistika, která by do Gorongosy mohla přilákat nové návštěvníky. Již nyní je však zřejmé, že to nebude v žádném případě jednoduché.

archa

JAKO FÉNIX

Greg Carr si je pevně vědom toho, že ze všeho nejdůležitější je spolupráce s místními obyvateli. V samotném parku žije 15 000 vesničanů, v nárazníkových zónách dalších 250 000. Carra a jeho spolupracovníky čeká složitý úkol – přesvědčit je, že se mohou živit jiným způsobem, než jen nelegálně kácet stromy či pytlačit. Pomoci mohou právě nově vytvořená místa s očekávaným nárůstem turismu. Do parku už míří první smělí cestovatelé. Greg Carr však ví, že bude ještě potřebovat mnohem více zvěře, aby se z Gorongosy stal opět klenot africké divočiny. Všechno jde ale pomalu. Loni se narodila první mláďata reintrodukovaných pakoňů, letos se chystá návrat hyen. Příběh Gorongosy v mnoha ohledech připomíná život bájného ptáka fénixe, který povstane ze svého popela. Úsilí a lidský rozměr Grega Carra dokládá to, že z našeho světa skutečně nevymizela naděje a vůle pomáhat druhým. Spolu s americkým filantropem hledí Gorongosa vstříc lepší budoucnosti. Snad se dočkají dnů, kdy se do parku opět vrátí ráj. Možná Noe nechyboval a naopak dobře věděl, co dělá…

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAG. MAXIM)

Budovatelé himálajských silnic svádějí na střeše světa každodenní bitvy s přírodou. Válečná rétorika je rozhodně na místě – cestáři jsou totiž předsunutou linií strategických plánů generálů tří sousedních horských velmocí. Zdálky ta scéna připomínala peklo.

Náš džíp poskakoval po silničce z pákistánského Skardu na vysokohorské pláně Deosai. V průzračně čistém himálajském vzduchu se v dálce zjevil zlověstný oblak černého kouře. Když jsme přijeli blíž, vystoupily z něj temné postavy v hadrech pokrytých tlustou vrstvou prachu. Z očouzených tváří jim svítily přátelské úsměvy. „Dejte si s námi čaj, pane!“ volá muž, z jehož obličeje vidím jen oči. Ústa a nos kryje šála, kterou pokrývají černé kapky. Někde se už slévají v malé asfaltové krápníčky. O chvíli později už sedíme kolem benzinového vařiče a pijeme čaj s mlékem. Všichni dělníci labužnicky potahují z cigaret. Kuřácká pauza je pro ně paradoxně zdravější než samotná práce. Jak asi vypadají jejich plíce, nasáklé asfaltovými výpary? Temná tekutina bublá v sudu opodál a její páchnoucí kouř je skoro nesnesitelný. Práce na „zdravém horském vzduchu“ vypadá jinak. Do bočního údolí se od tábora cestářů táhne nekonečný rezavějící had mířící až k obzoru. Stovky, tisíce, desetitisíce sudů! Připomenou mi vtip, ve kterém velitel nechá nastoupit nováčky a zařve: „Kdo umí vařit, krok vpřed!“ Vystoupí deset vojáků. „Kdo umí vařit ve velkých hrncích, další krok vpřed!“ Vystoupí tři vojáci. „A kdo umí vařit v opravdu hodně velkých kotlích, další krok vpřed!“ Vystoupí jediný voják. „Co umíte vařit?“ ptá se velitel. „Asfalt.“ Když polední pauza skončí, kdosi zapne rachotící stroj, v jehož útrobách se rozehřátý asfalt mísí se štěrkem. Horkou směs muži vylévají do koleček, se kterými horečně běhají sem a tam. Pár desítek metrů opodál pár umouněnců směs rozhrnuje na kamenitý povrch cesty, který předtím udusaly těžké stroje. Tuhnoucí hmotu pak další očouzené postavy polévají z konví asfaltem rozehřátým tak, že stříká jako voda. Podobné obrázky spatříte v celém himálajském regionu, od severního Pákistánu přes Indii a Nepál až po Sikkim a Bhútán. Připomínají něco mezi industriálním peklem z knih Charlese Dickense, Sekorovou Knížkou Ferdy Mravence a postapokalyptickou sci-fi Mad Max. Čas od času sice na silnicích potkáte i bagry, ale pracuje se tu hlavně rukama. Nejdůležitějšími nástroji himálajských cestářů je krumpáč a motyka. A kladivo. Podél silnic sedávají ženy, které celé dny roztloukají menší kameny na štěrk. Na jejich zádech spí kojenci v plachetkách. Když je hromada dost vysoká, vymění roztloukačka kladivo za ošatku a začne štěrk transportovat opodál, kde její manžel právě vaří asfalt. JIZVY HOR Himálajské silnice bývají někdy vzletně nazývány „highway“. Místo dálnic ale připomínají špatně udržované okresky. Jsou jako jizvy, které se příroda pokouší zacelit. Neustále je zasypává lavinami a podemílá horskými říčkami. Kdyby se lidé s přírodou přestali rvát, silnice za pár let prostě zmizí. Jako kdyby tu nikdy nebyly. Jarní tání a letní monzunové deště často odplaví do údolí celé kilometry cest. Povrch vozovky každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna s námahou odstraňované buldozery, aby na jejich místa za pár dnů spadly další. V indickém Šrínagaru jsem takhle jednou zůstal neplánovaně trčet celý týden. A aby toho nebylo málo, čas od času ochromí provoz stávka. V Sikkimu jsem kdysi po prázdné horské silnici ušel během pár dnů přes sto kilometrů. Od kláštera ke klášteru, pěkně po svých po liduprázdné asfaltce, ze které politické třenice vyhnaly auta… Horské silnice zdobí poetické mravoučné nápisy, balancující na hraně kýče a banality. „Rychlost vzrušuje, ale taky zabíjí,“ varují. „Nedaruj krev silnici, ale krevní bance,“ radí. „Lepší přijet pozdě než nikdy.“ Většina himálajských řidičů je ale ignoruje a jezdí „co to dá“. Jejich největším nepřítelem jsou suťová pole, která uvede do pohybu i sebemenší déšť. Když zasypou silnici, musejí nastoupit buldozery. „Dálnice“ se po jejich zásahu mění v kamenitou cestu širokou jen dva tři metry, pod kterou hluboko dole bouří kalný toky řeky. Autobus nebo džíp projíždí kritické místo krokem. Křečovitě se držíte sedačky, zíráte do stometrové propasti a v duchu si říkáte: „Utrhne se to? Neutrhne se to?“ Čas od času vám vrak vozidla kdesi dole ve vlnách připomene, že s někým se to prostě utrhne. Zhruba od října do dubna uzavře himálajské silnice sníh. Když na podzim začne chumelit, pokoušejí se cestáři své trasy udržet průjezdné tak dlouho, jak jen to jde. S několika metry sněhu si ale nakonec neporadí ani obří sněžné frézy. Jakmile na jaře sníh začne tát, z obou konců silnice proti sobě vyrazí armády dělníků. Největším problémem je zprůjezdnit vysokohorská sedla. Před lety jsem si v dubnu v indickém Keylongu stopnul náklaďák, který mířil ke „sněžné linii“ v sedle Baralača La (4890 m n. m.). Místo bylo jen na korbě. Po chvíli jsem zjistil, že dalšími asi pěti muži sedíme na bednách s dynamitem. „Led udělá bum! bum!,“ gestikulovali a smáli se.

asfalt

LEHKÁ HOLKA

Zatímco v Pákistánu buduje strategické horské silnice přímo armáda, v sousední Indii je staví zvláštní civilní firma The Border Roads Organisation (BRO). Její muži jsou ale vlastně také vojáci – svádějí nekonečnou válku s přírodou. Je to sysifovský boj. Co lidé na jednom místě opraví, to na jiném místě příroda zničí. Cestáři jsou často sezonní dělníci z teplých nížin, kteří na jaře opustí rodiny, aby jim na podzim přinesli trochu víc peněz. Žijí přímo na silnici ve stanech, které posunují od závalu k závalu. V horách bojují s výškovou nemocí, omrzlinami, úrazy, stresem a osamělostí. „Nejvyšší počet úmrtí v indické armádě není v dělostřeleckých jednotkách na žhavé hranici s Pákistánem, ale mezi budovateli vysokohorských silnic,“ napsal letos na jaře v britských Financial Times James Lamont. „Nejdéle po pěti letech musejí být nahrazeni čerstvými silami. A neplatí to jen pro lidi – dokonce i stroje v těchto krutých podmínkách vydrží jen třetinu své normální životnosti…“ „Vojáci cest“ usnadňují obyvatelům odlehlých oblastí život. Přinášejí jim ekonomický rozvoj, obchody, elektřinu, civilizaci… Zrychlují a mění jejich životy. Cesta ze Skardu do Gilgitu dřív karavaně trvala pět dnů. Po dokončení silnice v roce 1985 ji dnes zvládnete za pět hodin. Je to dobře, nebo špatně? Posuzovat to západníma očima je nesmysl. Zánik jedinečnosti? Zničení tradice? Zkuste se na to zeptat domorodce, který se potřebuje co nejrychleji dostat k lékaři. Pro turistu jsou nové silnice požehnáním, protože mu umožní dostat se bez vlastní námahy a přičinění kamkoli. Stačí jen nasednout do autobusu. Poutník je ale rád nemá – vyhánějí ze světa pomalé putování s rancem na zádech. Neměla by na světě zůstat místa, kam se dá dojít jen po dvou zdravých nohou a zaplatit za to námahou a vyčerpáním?

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: MARTIN SMRČEK

Necítím nohy, ale sbírám poslední síly a ploužím se i za pomoci rukou dál nahoru. Musím to dokázat, jinak byla celá snaha dostat se s rozedněním na horu, kam každý den směřují tisíce poutníků všech vyznání, marná. Vrcholek nejslavnější šrílanské hory Adam´s Peak, či po sinhálsku Srí Pada, se zdá od levného hotýlku na dosah.

Pravda, má poněkud strmé stěny, ale když na něj každoročně vylezou desetitisíce věřících, pro nás by to neměl být velký problém. „Potřebujete nejméně tři, lépe ale čtyři hodiny,“ radí mi před hotelem drobný prodavač zeleniny ve vesničce Dalhousie, kde přespáváme. To vím taky, udává to každá turistická příručka. Domorodý prodavač v prostém saroni obtočeném kolem beder mi sahá někam k ramenům a má směšně krátké nohy. „To uděláme za dvě,“ zaslechnu za sebou. „Přece nebudeme vstávat tak brzo, vždyť je to jen sedm kiláků…“ Dávám kamarádům za pravdu a pouštím výstup z hlavy. Před třetí hodinou ranní mě vyžene ze spacáku budík – je tma, v dáli na svazích hory vidíme dlouhé girlandy lucerniček jako v nějaké pohádce. Házíme na sebe teplé oblečení (na hoře je velká zima, radí průvodce), pečlivě chráníme nohy před odpornými pijavicemi (cestou jich je opravdu mnoho a mohou výstup velmi znepříjemnit, radí průvodce) a vyrážíme. Cesta je dobře značená, po upravené kamenité stezce klušeme vysokým tempem a předbíháme hloučky domorodců mířící stejných směrem. Nejméně tolik jich ovšem putuje opačným směrem, tedy dolů. Tomu moc nerozumím – trvala jim snad cesta na vrchol více dnů? Vyrazili již včera?

SVATÁ HORA

Adamova hora je nejznámějším vrcholem Šrí Lanky. Tyčí se do výšky 2243 (uvádí se také 2224) metrů a okolní rovinatou krajinu v provincii Sabaragamuwa převyšuje o pěkných pár stovek výškových metrů. V jejím okolí jsou rozlehlé hluboké lesy. Vrchol je už tisíce let cílem mnoha poutníků odlišných náboženství. Arabští námořníci dokonce používali vrchol hory jako maják, i když se nachází asi 70 km od pobřeží moře. Odedávna je velkou záhadou útvar na vrcholku hory, připomínající asi 180 cm dlouhý otisk chodidla. Lidé vždy hledali odpověď na otázku, kde se tady otisk vzal a co znamená. Křesťanská legenda vypráví, že Adamova hora byla prvním krásným místem, na které Adam vkročil potom, když byl vyhnán z ráje aby bloudil světem. Když dorazil k Adamově hoře, myslel, že je mu odpuštěno a že je opět v ráji. Jako výraz pokání pak po tisíc let zůstal stát na jedné noze a ve skále na vrcholu hory tak zanechal otisk svého chodidla. Buddhisté mají jiné vysvětlení – údajný otisk chodidla prý zanechal sám Buddha. Odtud sinhálské jméno hory Srí Pada (Posvátná stopa), nebo také Samanalkande, Motýlí hora, místo, kam létají motýli zemřít. Podle legend se prý Buddha přenesl na Šrí Lanku potom, kdy byl osvícen. Na nejvyšší hoře to chtěl oznámit nejmocnějšímu démonu – Samanovi, který tu vládl. Hinduisté zase věří, že za otiskem stojí jejich bůh Šiva. Stezka začíná pomalu stoupat. Ze tmy i od stánků se nesou monotónní motlitby. Podél stezky se objevují krámky s občerstvením, všudypřítomnou kolou, vařenou cizrnou, rýží a mnoha sladkostmi. Poutníci si zde mohou odpočinout, občerstvit se, získat energii žvýkáním betelového listu. Na cestě co chvíli narazíme na červené skvrny připomínající krev. Jde ale jen o šťávu z betelového listu, který se nejprve sežvýká a pak vyplivne. V každém stánku svítí žluté žárovky, které naší cestě dodávají neopakovatelný nádech pohádkového dobrodružství. Východ Slunce nabízí neobyčejnou podívanou. Hora vrhá takřka pravidelný stín ve tvaru trojúhelníku. Prvním, kdo absolvoval pouť na horu, byl král Vijayabahu I. (1058-1114). Ten také začal s budováním cesty pro ostatní poutníky. foto: Andy Fraser foto: profimedia.cz Objevují se první schody – na začátku jsou dlouhé i několik metrů, ale jak začne cesta strmě stoupat, zkracují se. Jsou stále vyšší a vyšší, rozhodně mnohem vyšší, než jaké se staví u nás. Nejhorší ale je, že skoro každý schod je jinak dlouhý, vysoký a nakloněný. Není možné jít pravidelnou chůzí, na každý krok se musíte soustředit, odhadovat vzdálenost, zdvihat nohy různě vysoko. Někde se neblaze podepsala dešťová eroze a schody sjely po svahu, jinde si stavitelé nedělali příliš problémy se správným sklonem, takže ranní rosou zmáčené kameny kloužou jako u nás v potoce. Naštěstí je podél cesty většinou zábradlí, o něž se lze opírat, přitahovat se a chytat se ho ve chvílích nouze. Je vedro, většina oblečení je zpátky v batohu. Nikde ani pijavička, sláva, průvodce se zase jednou netrefil. Po hodině se začínám obávat o zdar naší expedice. Rychlost skupiny výrazně poklesla, počet zdolaných schodů dávno překonal tisícovku. Naštěstí netuším, že jich mám před sebou ještě asi čtyři tisíce. Strmost cesty je značná, trochu se mi začínají třást kolena. Pravidelně odpočíváme. Dost mě rozhodí, když co chvíli míjíme stoupající i vracející se skupiny domorodců. Jsou mezi nimi ctihodní kmeti (a kmetky), děti, matky s kojenci na zádech, oblečení prostě a většinou naboso. Na svatou horu se přeci nesluší chodit v botách. Klidně se vracejí z vrcholu, jehož zdolání mi stále více připadá jako čirý nesmysl. Proč si zase něco dokazujeme?

STRÁŽCI POSVÁTNÉ STOPY

Vedle cesty stojí stan, v něm stoly, lavice, kuchař vaří časnou snídani „na vidličku“, má kolem sebe basy s nápoji, sudy s vodou. Jak to sem všechno dostal, mi nejde na rozum, ale protože mi do očí stéká pot, vidím vše rozmazaně a rozmazané jsou i moje myšlenky. Ploužím se podél okraje cesty a začínám pomalu rozeznávat obrysy vegetace dál, než kam dosvítí sporé žárovky osvětlující cestu. Za každou zatáčkou, za každým vrcholem čekáme konec. Jenže když se tam dodrápeme, linka světel ukazuje další pouť. Ke všemu občas zahlédnu světla ve tmě nad sebou, někde na stěně neviditelného kopce. Z malého přístřešku vystupují mniši a s nataženou dlaní žádají jakýsi milodar. Až později zjišťuji, že jde o strážce Posvátné stopy, kteří Malá dágoba ukrývá otisk Adamovy nohy. Nebo snad Buddhovy či boha Višnu? vybírají od věřících dobrovolné příspěvky na malou svatyni. Snažíme se zvýšit tempo, což musí připadat každému nezúčastněnému divákovi z řad domorodců jako značně komické úsilí. Čtyři vrávorající funící postavy a před nimi v neznámé dálavě vrcholek – cíl jejich snažení. V začínajícím šeru konečně zahlédnu jakousi bělavou stavbu, která stojí na samotném vrcholku Adamovy hory. Před námi je posledních sto schodů, sto nejhorších a nejdelších schodů, které jsem kdy musel v životě překonat. Kamarádi se před pár minutami odtrhli, našli v sobě více sil a už jsou asi nahoře. Bojuji o minuty ve snaze stihnout ten zatracený východ slunce. Přitahuji se za zábradlí, potichu mumlám nenávistná slova a proklínám celý svět. Konečně! Poslední schod a stojím na vrcholku plném lidí. Kdo si přivstal, ten už dávno zabral nejlepší místa, odkud je nejkrásnější výhled. Právě nyní mi to však je vcelku jedno. Po pár minutách se uklidňuji a začínám konečně vnímat svět kolem nás.

vrchol2

MEDITACE NA VRCHOLU

Je to nádhera. Nad obzor daleko na východě pomaloučku vyjíždí oranžový kotouč životadárného slunce. Dlouhatánské paprsky se zastavují a lámou přes všechny vrcholky, kopce a hory, které mu stojí v cestě. Ty za sebou nechávají temné stíny. Užívám si pocit absolutního štěstí a spojení s přírodou, teplo mi stéká až ke konečkům prstů. Je mi jasné, že ty hodiny utrpení za to skutečně stály. Stále ještě docházejí davy opozdilců, kteří vyrazili pozdě nebo prostě neměli tolik síly jako my. Obejdeme vrcholek, uděláme pár posledních obrázků a nakoukneme do dagoby, ve které je ukrytá nejcennější místní relikvie – otisk Adamovy nohy. V šeru vypadá jako kus kamene, snahu o pořízení fotografie rázně utne hlídající mnich. Mezi věřícími i turisty prochází několik mnichů s jakousi monstrancí a míří k dágobě, kde následuje bohoslužba, pozorně sledovaná asi stovkou věřících. Stejně jako každý den v roce po rozednění. Tak tudy sestoupil Adam na Zem potom, kdy byl vyhnán z ráje? A tady by měla být konečná kosmického výtahu, který bude dopravovat na orbitální stanici zásoby i vědce, jak to napsal ve svém románu Rajské fontány slavný Arthur C. Clarke? Proč ne… Stojím tak blízko nebi jako nikdy před tím, hora se vypíná vysoko nad okolní krajinu. V dálce vidím dokonce moře. Vydáváme se na sestup. „Dole jsme za půl hoďky, to bude hračka,“ utrousí kdosi. Při pohledu ze svahu mě jímá hrůza. Kameny kloužou, a i když nemusíme překonávat zemskou přitažlivost, o to více je nutno se soustředit, abychom se neskutáleli do údolí. Dávno vím, že cesta dolů je nejméně tak náročná, jako cesta vzhůru, ale vždycky na to zapomenu. Za půl hodiny zdoláme nejprudší svah, cesta se trochu narovná. Nohy bolí mnohem více než při cestě nahoru. U hotelu padáme do sedaček, dáváme si zasloužené pivo a děkujeme všem svatým, že to máme za sebou. Kopec ozářený ranním sluncem se na nás z dáli směje. „Víš, co bylo napsané na poslední ceduli na vrcholu?“ povídá mi kamarád při vzpomínce na sinhálské tabule lemující stezku. „Je to přece jasný: Za světla bych sem určitě nešel. Buddha.“

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: MICHAEL a MARKÉTA FOKTOVI

Lidí na světě přibývá a hladové krky bude třeba nasytit. Všude přitom pobíhá nepřeberné množství energeticky bohaté potravy v šestinohém balení. Člověk pojídá hmyz už od nepaměti. Zkamenělé výkaly, takzvané koprolity z mexických jeskyní dokazují, že přišel nohatým pochoutkám na chuť snad ještě dříve, než se naučil lovit. Odborníci v nich našli pozůstatky mravenců, broučích larev i jiných laskomin.

Z vývojového hlediska se není čemu divit. Hmyz je s více než milionem popsaných druhů nejpočetnější skupinou živočichů na světě a příroda zřídkakdy nechává takto bohaté zdroje potravy ležet ladem. Hmyzožravé tvory proto najdeme téměř v celé živočišné říši. Pro nás Evropany je hmyzí kuchyně jako z jiného světa, zbytek planety se na to však dívá jinak. Na většině míst jsou delikatesy z hmyzu naprosto běžné a někde si našly cestu i do luxusních restaurací. V Mexiku lidé používají stovky druhů jedlého hmyzu a sláva kobylek chapulinas, orestovaných s česnekem a citronem nebo v chilli úpravě, daleko přesahuje hranice tohoto státu. Kolumbijští indiáni pilně sbírají velké dělnice či vojáky mravenců střihačů rodu Atta. Praží je nebo namáčejí do čokolády, aby z nich vznikla pochoutka s názvem hormigas culonas, což by se dalo volně přeložit jako mravenci s obřím zadečkem. Mají údajně mírně nakyslou chuť a místní věří, že jsou dobří na potenci a fungují jako afrodiziakum. V Indonésii by vás uctili cikádami či larvami dřevokazných nosatců a na thajských tržištích seženete všechno od smažených kukel motýlů přes krtonožky až po broučí larvy. V Japonsku je možné koupit celé dárkové koše plné jedlého hmyzu.

MOUCHY V SÝRU

Snad jediným místem, kde lidé na hmyz dočasně zanevřeli, je právě Evropa. Ačkoli antické civilizace patrně holdovaly sarančím i praženým cikádám, s nástupem zemědělství ve středověku se Evropané začali na hmyz dívat spíše jako na odporné škůdce. Jednou z výjimek je italská Sardinie. Zdejší výrobci sýrů nechávají mouchy s příhodným názvem sýrohlodky, aby nakladly vajíčka do sýru Pecorino. Muší larvy pak rozkládají tuky v sýru a propůjčí mu tím specifickou chuť. Vzniká sýr Casu marzu, který labužníci pojídají i se živými larvami sýrohlodek. Na Mendelově univerzitě probíhá výzkum, podle jehož výsledků bychom měli zábrany v pojídání hmyzu co nejrychleji prolomit. Hmyz totiž představuje energeticky vydatný zdroj potravy a při pohledu na saranči v těstíčku se nám zvedá žaludek pouze kvůli předsudkům. Naše stravovací návyky se tvoří v prvních letech života – tedy přesně v době, kdy nám rodiče vštěpují, že je hmyz odporný. Podle výsledků výzkumů i kulinářských experimentů docentky Marie Borkovcové by nám právě hmyz mohl podat pomocnou nožku ve svízelné potravinové situaci. Hmyzí tělo je totiž přímo nabité bílkovinami. Když k tomu přidáme bohatou dávku omega-3 či omega-6 nenasycených mastných kyselin – tedy takzvaných „zdravých“ tuků – a vitaminů, vyjde nám vysoce kvalitní „maso“. Tak zdravé, že je lepší než vepřové či hovězí a srovnatelné s masem mořských ryb.

SPORTOVCŮM I VOJÁKŮM

Jediná hrst sušeného hmyzu denně stačí dospělému muži k přežití. Jediná samička cvrčka naklade během tří týdnů až patnáct set vajíček, takže se cvrčci množí přímo geometrickou řadou. Oproti například skotu mají zlomkové nároky na krmivo, prostor i vodu, takže spolu s dalším hmyzem představují ideální potravinu přelidněné budoucnosti. Hmyz samotný přitom vůbec nechutná špatně. Mezi jeho kulinářské výhody patří fakt, že snadno přejímá příchuť ostatních přísad. Můžeme ho proto upravovat na slano či na sladko v nekonečné rozmanitosti chutí a vůní. Hodně také záleží na tom, co dostane budoucí šestinohý oběd k večeři. Při přípravě sladkých dezertů je nejlepší dávat cvrčkům či sarančím kokos. Plánujeme- li hmyz jako přílohu k masu, předkládáme mu čínské zelí. Hmyzí tělíčka pak sama získají příjemně zelnou příchuť. I bez ochucení se však nemusíme hmyzu obávat. Termiti chutnají po oříšcích, larvy vodního hmyzu po rybách, larvy potemníků jako celozrnný chléb a českým jedlíkům by určitě zachutnaly housenky motýlů soumračníků. Chutnají prý skoro stejně jako škvarky. O půvabech hmyzí kuchyně se mohou zájemci přesvědčit už i u nás. Jedna z brněnských restaurací pravidelně zařazuje na svůj jídelní lístek hmyzí menu a ochutnávky specialit ze sarančí, cvrčků či švábů patří mezi čím dál navštěvovanější kulinářské akce. Tak tedy dobrou a zdravou chuť!

Category: 2010 / 05

ladovna, varna, spilka, sklep – tradicni cesta surovin pivovarem, kterou musejí projít, než se dostanou do půllitru v podobě zlatavého moku. O tom, jaké to je, když propadnete tomuto tekutému zlatu s pěnou, jsme se přesvědčili v minipivovaru v Kostelci nad Černými lesy.

Vystupuji s kolegou před varní budovou v Kostelci a s napětím očekáváme pana sládka Tomáše Vodochodského, který nám přislíbil rozhovor a exkurzi po celém pivovaru. A už se k nám někdo blíží. „Ahoj kluci, pojďme do lokálu, tady je zima,“ říká muž a potom, co nás usadí ke stolu, se představí. „Já jsem Vodouch, co si dáte?“ a než stačíme něco říct, objedná Janáčka, místní desítku. „Začneš od nejslabšího a pak budeme pokračovat dále,“ informuje nás Vodouch a pokračuje, „pokud chceš pořádně poznat místní pivovar, tak bez piva to nepůjde, to patří neodmyslitelně k věci.“ Nejsem pivař, ale hned po prvním doušku je jasné, že mě tato reportáž bude bavit. Z historických pramenů víme, že v Kostelci se pivo začalo vařit v druhé polovině 15. století a od 17. století pod správou Lichtensteinů pivovar vzkvétal až do roku 1924, tehdy byl prodán společnosti Hostinský pivovar. Akcionáři byli převážně hostinští z okolí a tak měl pivovar stabilní odbyt. Situace pivovaru se ale zhoršila v době, kdy byl pivovar zestátněn, i přes průběžné modernizace se v roce 1968 započalo s odstavováním provozů. Koncem osmdesátých let zde byla uvařena poslední várka a od roku 1994 byl pivovar zavřen. Znovu začal žít až po roce 2000, kdy se jej ujala parta nadšenců a začala ho pozvolna zprovozňovat.

ŤAPKY A OTISK MYŠLENKY

„Opusť minulost, jdeme do budoucnosti,“ drcne do mě sládek a vyrážíme na první procházku po pivovaru. Vcházíme na pivovarský dvůr vystavěný do tvaru písmene U a hned míříme k budově, nazývané mlýn. „Je to polygon, z venku má tvar osmihranu, ale vnitřní stavba je kruhová, a také si všimněte střechy, samonosná konstrukce dělaná postaru,“ říká náš průvodce Vodouch. Vstupujeme do obrovského kruhového sálu mlýna, z vyprávění vím, že dnes slouží pro konání větších akcí při nepřízni počasí. „Hele Marťas, něco ti ukážu,“ říká náš průvodce a vede mě k prázdnějšímu místu. „Koukni na tu podlahu.“ Pozoruji precizně poskládané cihly na zemi. „Je to poctivá ruční práce, dlouho jsme je sháněli. Dokonce jsou na nich i otisky kočičích tlapiček. To z doby, kdy cihly schly před vypálením a přeběhly přes ně cihlářovy kočky.“ A dodává: „Ty ťapky jsou tak trochu otiskem i naší myšlenky. Celý pivovar zařizujeme v duchu první republiky a zaměřujeme se na ryze české produkty. Restauraci zásobuje místní řezník a zelinář, i jídla se vaří staročeská. Pivo zatím, než rozjedeme svou výrobu, bereme od malých pivovarů v okolí. Dokonce i části zařízení jsou původní originály. Prostě zde nechceme nic ze zahraničí.“ Napadá mě, kolik času, práce a financí si tato práce vyžádá. Asi mi to Vodouch vyčetl z očí: „Vezme si to všechno, ale pokud nedáš všechno, nebude to nikdy ono. My například, místo abychom jeli na dovolenou na Seychely, tak koupíme starý stroj nebo jako loni atypické obklady na toalety.“ Sestupujeme do zašlých sklepů, kde se dříve uchovávalo nejen pivo, ale také led. Je vidět, že vlhko a chlad se zde hodně podepsaly, ruce mě bolí z toho, co tu vidím. Ze sklepů přecházíme na spilku, také ta je zanedbaná, nicméně parta nadšenců to i zde pomalu dává do pořádku. „Nějak mi vyschlo,“ zazní Vodouchova slova, která jsou nepřímým povelem k přesunu do restaurace. Tady pro změnu dostávám jedenáctku se jménem Vévoda.

TEČE-LI TI DO BOT…

Při první cestě pivovarským zázemím bylo vidět spoustu kádí a sudů, poukazujících svou přítomností na rušný život. „Kde berete původní sudy? V bazarech?“ ptám se. „Ani ne,“ odvětí Vodouch, „z bazarů zde máme minimum věcí, vetešníci většinou chtějí nekřesťanské peníze.“ A hned dodává: „Velice často já nebo někdo z naší bandy cestujeme po republice a hledáme staré artefakty pivovarského řemesla. Když se podaří, seženeme vyřazené zařízení i za odvoz. Jen je potom potřeba vše zrestaurovat.“ Přichází k nám mohutný chlapík s copánkem na bradce, sládek počká, až se k nám posadí: „Tak to je Karel, náš všeuměl, který nám pomáhá s kovářskou i bednářskou prací.“ Vzpomněl jsem si, jak mi Vodouch vyprávěl, že i on sám se musel učit bednařinu, protože toto řemeslo bohužel již skoro vymizelo. Zeptal jsem se Karla, kterého jsme viděli už v dílně, jak se k pivovarským do Kostelce dostal a na jeho upřímnou odpověď, že „před šesti lety přijel natřít dveře a už zůstal“, asi nikdy nezapomenu. Nechtěli jsme Karla rušit u zaslouženého oběda a vyrazili jsme na další část prohlídky. Po celou dobu prohlídky jako by na nás dýchal pohodový duch hostinců první republiky. Smysl pro detail, který všemu kraluje, podtrhuje mravenčí práci místních lidí. Jejich nápaditost je vidět i u sebemenších věcí. Na toaletách mě pobavil slogan, na který dokonce sládek nechal vypsat konkurz. Soutěž vyhrála Lenka Votrubová a z mozaikových dlaždic nad žlábkem si každý návštěvník může přečíst „Teče-li ti do bot, nadzvedni si chobot“.

stesti2

SRDCOVÁ ZÁLEŽITOST

Přicházíme k posledním prostorám pivovaru, které skrývají pomalu se plnící muzeum pivovarských artefaktů. S krýglem v ruce povídá: „Věděli jste, kluci, že do padesátých let 20. století měla každá hospoda vlastní sklo?“ Rozhlížím se po malém muzeu, z jedné strany je průhled prosklenými dveřmi na varnu s měděnými kotli, dále vidíme skrz okna napůl zrestaurovaný stroj Českomoravské Kolben- Daněk. „Na všem průběžně pracujeme, ale je toho dost a lidí málo. Všechno je zatím dotažené tak na 80 procent,“ ozývá se mi za zády sládek. V muzeu se náš okruh uzavřel a my jsme ještě jednou zavítali do lokálu, kde jsem ochutnal kvasnicovou dvanáctku a výborné biftečky. „V rámci české kuchyně děláme i tématické akce, jako zabijačkové hody. Pozitivně byl přijat i kulinářský počin Mezi stehny, kdy se servírovalo vše od kuřecích stehýnek po velké vepřové či hovězí kýty,“ chlubí se sládek, „a abych nezapomněl,“ doplňuje, „15. května budeme dělat největší párek v rohlíku.“ Při pohledu na sládka Vodoucha a skupinu lidí, která se v minipivovaru činí, je znát, že veškerá práce se tady dělá nejen rukama, ale především srdcem.

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

Bulharsko bývalo odedávna křižovatkou evropského a asijského ducha. Takové jsou dodnes Rodopy, pohoří téměř orientálního rázu. Směrem k jihovýchodu přibývá Turků, až nakonec tu desítky kilometrů člověk na nikoho jiného nenarazí.

Šest století, po která Turci v Bulharsku žijí, dalo vzniknout mnoha legendám. Z východních Rodop pochází jedna taková – pověst o odvážném ovčákovi. S kradeným beranem přeskočil úzkou říční soutěsku a navždy zmizel. Místo něj tu byl náhle most tak odvážně klenutý, jako by ho tam vystavěl ďábel. Dodnes se v tomto místě ladně zvedá přes řeku. Nikdo přesně neví, kdo byl jeho skutečným stavitelem, ale Turci mu neřeknou jinak než Šejtan köprü, Ďáblův most. Most je ve skutečnosti smutným symbolem. Po řece pod ním lodě neplují a kamenný chodník na jeho koruně nikam nevede – končí po pár desítkách metrů v zarostlé divočině. Podobně rozpačitý je osud Turků v postkomunistickém Bulharsku. Alespoň se tomu tak v opuštěné krajině Rodop může zdát. Ale turecké kroky nemíří do neznáma. S tureckou diasporou proniká do země stále intenzivněji islám, k němuž se hlásí už kolem patnácti procent obyvatel. Víra v Alláha zažívá renesanci nejen mezi balkánskými Turky. Islámské zvyky se dodržují, svátky slaví a muslimský oděv přestává být výsadou starých žen. Bez ohledu na tamní chudobu rostou a opravují se mešity i v malých vesnicích. Náborové letáky škol pro imámy visí v téměř každé turecké obci. Mladí Turci, Pomaci (muslimští Bulhaři), ale i Romové tak odcházejí na studia do Turecka, aby se stali vědomě i nevědomky nástrojem skryté, plíživé islamizace. Po období tvrdého národnostního útlaku svých menšin, které vystřídala umírněná politika tolerance, stojí země před dalším zřetelným problémem.

KDE ZAČAL BATACKÝ MASAKR

To místo je ryze turecké, jak pravil pohrdlivě opilý Bulhar nad Batakem: „Nova Machala a Fotinovo? Samí Turci a nic než Turci. Žádné štěstí tam nehledejte.“ Nova Machala se nechvalně zapsala do bulharských dějin. Zelené svahy hned za posledními domy znamenaly ideální bitevní pozice. Odtud místní pomacký vůdce s oddílem bašibozuků (muslimská domobrana) zaútočili na Batak. Psal se rok 1876. Nebývalý masakr přinesl tři tisíce bulharských obětí. Evropské veřejné mínění ovšem zareagovalo a přimělo své politiky postavit se proti osmanskému Turecku. Už za dva roky vzniklo Bulharské knížectví a turecké panství nad Balkánem se začalo hroutit. Aby náležitě posílil etnické poměry v této části Rodop, povolal sem osmanský paša turecké osadníky a ti nad vypáleným městem založili novou osadu. Krajina nad řekou Ardou dnes zeje prázdnotou. Když tu po válce Bulhaři začali budovat přehrady, aby využili zdejší rudné bohatství, pramálo se starali, co bude dál. Silnice náhle přeťala vodní hladina a turečtí starousedlíci dostali na vybranou – přestěhovat se anebo zůstat a živořit. Dobytkářské vsi rozseté po svazích a plošinách se začaly vylidňovat. Druhý exodus pustil krajině žilou na konci 80. let. Pád komunismu měl v Bulharsku jednu zvláštnost. Během pár měsíců ztratila republika statisíce obyvatel. Do Turecka zamířily tisíce lidí z měst i z vesnic východních Rodop. Kamenné domky turecké minority vypadají zdálky jako skanzen – okna s bílým lemem, na střechách tmavé pláty břidlice. Zblízka je vidět jen zmar. Postupně padají celé ulice, a byť za shluky domů ještě sem tam zbývají prošlapané cesty, stopy Turků z krajiny nenávratně mizí. Že tu donedávna žili, dokládají často už jen vyschlé kamenné studánky, anebo pro novodobé poutníky zbudované nové – opatřené letopočtem a věnováním donátorů. Díky vděku a sentimentalitě, ale hlavně zásluhou peněz potomků, kteří sem přijíždějí v zánovních autech s tureckou poznávací značkou. Obnovit studnu se zdá být pro turecké mecenáše příležitost, jak vzdát hold svým předkům, rodišti a původní osmanské vlasti. Ale také rodné řeči. Zatímco jinde se po turečtině slehla zem, oslavné nápisy nad zurčícím pramínkem jsou v turecké latince. Komunistická moc totiž měnila po svém jména vsí i jejich obyvatel.

MINARETY MEZI RUDOKOPY

„Proč Turci za komunistů odcházeli?“ Na břehu Ardy potkám Osmana, mladého rybáře. Nad odpovědí nemusí přemýšlet. Přijmout jména po Bulharech a křesťanských svatých znamenalo skoro totéž, co vzdát se víry. Přítomnost ale chudobu v Rodopech ještě prohloubila. „Alláh nás trestá a s námi celé Bulharsko,“ zanaříká Osman. „Sotva skončil jeden ‚výlet‘, začal druhý – mnohem delší. Tehdy nás vyháněli komunisti, dnes mafie. Bez peněz nepřežije Turek ani Bulhar. A komu zbyly aspoň nohy, doma nečeká.“ Nejméně padesát tisíc obyvatel odchází každoročně (většinou natrvalo) hledat štěstí na Západ anebo do úspěšnějších bývalých sovětských satelitů. Další stovky tisíc pravidelně pendlují do střední či západní Evropy. Turci na rozdíl od Bulharů míří za prací navíc i do Turecka, kde má mnoho z nich příbuzné. Z měst v Rodopech dennodenně vyjíždí několik autobusů do nejbližších tureckých velkoměst – Istanbulu nebo Bursy. Obživa v chudé zemi je natolik těžká, že to někdy vede k úsměvným a docela absurdním situacím. Tak třeba rybáři prý vykoupili mapy se zákresy nádrží a ke každé se sjíždějí desítky aut s vozíky. Vypadá to, že se živobytí shání všemi způsoby. Sběr lesních plodin, hub, bylin a medu není ekologickou módou, nýbrž nutností. Na každém kroku trčí v Rodopech výkupny lesních plodů, jako u nás sběrny šrotu a zastavárny. Ale ani nejjednodušší forma přivýdělku není bez rizika – i tady vyrostla mafie, která zastrašuje a likviduje drobné sběrače. Rodopy lemují torza bývalých časů. Bohatství rudných krajů bylo vytěženo a po éře barevných kovů nastal čas úpadku. Rudná města, socialistické gorodky podle vzorů Velkého bratra, se přežily už v době svého vzniku. Jako houby vyrážejí mezi oprýskanými paneláky siluety mešit – skoro žádné z nich už nechybí minaret, jehož ostří nezvykle protíná bulharské nebe. Laki je komunisty postavené městečko pro rudokopy. Zbudované v úzkém hlubokém údolí se uprostřed rodopské divočiny skoro ztrácí. Člověk si tu připadá jak ve zvláštním skanzenu, v muzeu pionýrských dob socialismu a nevšední dávka nostalgie na něj padá ze všech zákoutí. Mezi kostkami paneláků a ruinami těžních věží stojí opršelá socha úderníků, havířů s přilbami. Zakouřené kavárny mohou leda snít o zašlé slávě, obchůdky jsou omšelé a poloprázdné, všude pochmurná šeď. Bíle tu září jediná novostavba – rozestavěná mešita se štíhlým minaretem.

namluvy

SAMI V MEŠITĚ

Ani s mešitou uprostřed sídlišť nevypadá Laki jako typické muslimské sídlo. Asi jako se zdají být naše Karviná či Havířov městy katolíků. Není náhodou, že osvětu Muhammadově víře tu nedělají domácí, ale misionáři. Hasan je syrský Arab, imám a učitel ve škole koránu, která v městečku vznikla až s novou mešitou. Jeho úkol je zřejmý – přivést zdejší muslimy, bývalé rudokopy a dělníky z úpraven k pevné víře. Aby je svolal, zastane tu i práci muezzina. Jeho sytý hlas bez playbacku dlouze zní z amplionu na vršíčku bílého minaretu. V mešitě sedíme skoro sami. Přitom právě městské mešity jsou v Bulharsku pětkrát za den skoro plné. Zatímco v jiném hornickém městě, v Rudozemi na dohled od stále uzavřených řeckých hranic, přijíždějí početní muslimové na modlitbu v zánovních západních vozech, tady si o podobném přepychu mohou nechat jen zdát. „Moc jich na modlitbu nepřijde, ale za dobu, co tu jsem, je vidět pokrok. Asi si musí na mešitu zvyknout,“ říká s úsměvem imám. V Laki žije jen pár Turků, většinu obyvatel tvoří Pomaci – druhá skupina bulharských muslimů, kteří se k islámu dostali až za osmanské éry. Stejně jako Turci, i oni si za komunistů vytrpěli svoje. Přesto byl jejich osud ještě horší. Na rozdíl od Turků neměli kam odejít. Pod rozestavěnou kopulí si prohlédnu Hasanovu knihu o muslimské architektuře. Reprezentativní album domácích mešit, kterou vydal ještě Živkovův aparát jako důkaz tolerance religiozity. Exportní artikl se sotva dostal na pulty. Kdyby dnes vyšla podobná o socialistických časech, Laki se svými paneláky by v ní měly jisté místo. Dnes, když už nefungují parovody, obklopují zchátralé domy hromady dřeva, přístavky, šopky a dřevníky, na malém náměstí zas vyrostly jim podobné kiosky a stánky. Po půlhodině má chlapík v takovém krámu po levné banici jako vymeteno, zbudou mu jen dražší sendviče, na které už místní nezaměstnaní nedosáhnou.

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: ANDRÉ VLTCHEK

Zděšení z katastrofy na Haiti ještě nedoznělo, když svět obletěla zpráva o dalším strašném zemětřesení, tentokrát v Chile. To bylo dlouho mým domovem, a proto jsem okamžitě přerušil svou práci v Keni a snažil jsem se dostat na místa, která jsem měl tolik rád.

Bylo 27. února 2010, dva týdny předtím, než se moci chopil nový chilský prezident Sebastián Piñera. Přesně ve 3,34 ráno zemi zasáhlo jedno z nejmohutnějších zemětřesení v historii lidstva. Jeho síla odpovídala 8,8 stupně Richterovy škály a po něm následovalo tsunami na jižním pobřeží země – obludná sedmimetrová vlna, jež srovnala se zemí městečko Iloca a velkou část historického přístavu Constitución. V okolí města Curicó se mnozí domnívali, že přišel konec světa. Obrovská stará katedrála se zřítila a v troskách zahynulo několik lidí. Zřítilo se také kolem osmdesáti procent starých budov v Curicó, jednom z nejkrásnějších měst v Chile. Následovalo čtyřicet osm hodin chaosu. Značná část chilského pobřeží byla odříznuta od světa a v prvních hodinách po tragédii se odhadovalo, že katastrofa zmařila desítky tisíc životů. Chile bylo v šoku. Stovky zahraničních novinářů se začaly sjíždět do země přes Andy (letiště v Santiagu bylo první dny mimo provoz), aby svým čtenářům naservírovaly příběhy plné krve, utrpení a beznaděje.

NAVRÁCENÁ KOŘIST

Jenže Chile je svérázná země. Po prvních hodinách šoku, kdy byla paralyzována jak vláda, tak armáda a v podstatě celý národ, se lidé postavili na nohy a bez velkých gest se dali do práce. Během čtyřiadvaceti hodin mělo hlavní město Santiago opět zajištěnou elektrickou energii i pitnou vodu. Záhy bylo v provozu všech pět linek metra a chilské vzdušné síly poslaly na pobřeží a na jih země desítky letadel a helikoptér s pomocí i s odborníky, kteří měli odhadnout parametry přírodního neštěstí. Jižní čtyřproudá dálnice, spojující Santiago s městem Puerto Montt, byla v provozu již dva dny po tragédii, s provizorními mosty na několika místech. Dosluhující prezidentka Michelle Bacheletová poslala do postižených oblastí armádu a ve městě Concepción, kde se během prvních dnů drancovaly obchody s jídlem a elektronikou, byl vyhlášen výjimečný stav. To, co následovalo, bylo opět ve zcela chilském duchu – když si občané Concepciónu uvědomili, že se jim od vlády dostane pomoci, tak stovky elektrických spotřebičů do vyrabovaných obchodů vrátili. Rozbitou ulici jen týden po neštěstí lemovaly ledničky a pračky, které obyvatelé města přinesli zpět.

SANTIAGO PŘEŽILO

Do Chile jsem se hnal cestou necestou. Přes Nairobi, Johannesburg, Buenos Aires a Mendozu a pak autem a autobusem přes Andy do Santiaga. Byl jsem připraven na nejhorší. Vysoko v horách v budově celnice se ale situace zdála být zcela normální. Již na hranici se však rozdávaly letáčky, které obsahovaly informaci o tom, kde se lidem může dostat bezplatné zdravotní či psychologické pomoci. V Santiagu na mě čekali mí přátelé, chilští architekti. Hned první den jsme navštívili nový bytový komplex, který se zlomil v několika místech, ale nepadl úplně (ve čtvrti Maipo), a letiště, jehož hlavní odbavovací terminál utrpěl strukturální škodu a kde byli cestující rychle a efektivně odbavováni ve velkém provizorním stanu na parkovišti. Jinak ale město vyhlíželo zcela normálně. Epicentrum mocného zemětřesení (8,8 stupně Richterovy škály) bylo pouhých tři sta dvacet kilometrů od Santiaga. V tureckém Izmitu zabilo zemětřesení o síle 7,6 stupně v roce 1999 přes sedmnáct tisíc lidi. Na Haiti si zemětřesení o síle 7 stupňů vyžádalo více než 230 tisíc obětí. V Chile se celková ztráta na životech (zemětřesení a tsunami) odhaduje na sedm set osob. „Kontrasty mezi důsledky zemětřesení v Chile a na Haiti nám znovu připomínají, že budovy a nikoliv zemětřesení zabíjejí lidi,” potvrzuje geolog Jian Lin z oceánografického ústavu ve Woods Hole.

PŘIPRAVENÍ VÍTĚZÍ

Chilská architektka Alia Sacca neměla sebemenších pochybností o tom, že kvalita staveb zachránila desítky, možná stovky tisíc životů: „Chile trpí největším počtem zemětřesení na světě. Proto jsou tu stavební normy i kvalita staveb na velmi vysoké úrovni. Cena nových budov je tu také až o čtyřicet procent vyšší než v jiných částech světa.” Stojíme před bytovkou, která byla těžce poškozena ve čtvrti Maipo a Alia rozhazuje rukama: „Podívej se, v ideální situaci by žádná budova neměla padnout, ať už je zemětřesení sebesilnější. V Chile byly některé novostavby těžce poškozeny. Žijeme však v reálném světě, nikoliv ve snu. A všichni víme, že daleko slabší zemětřesení v jiných zemích dokáže proměnit celé čtvrti, dokonce celá města v prach.” Jak to, že Chile dokázalo zabránit obrovským ztrátám na životech? Mnoho zahraničních odborníků se nakonec shodlo na jednom: Chile nejspíš dokázalo za poslední léta vybudovat nejlepší infrastrukturu na západní polokouli, ačkoli do této části světa patří i tak bohaté země, jako jsou Spojené státy a Kanada. Šéfredaktor listu Le Monde Diplomatique Chile, Victor Hugo de la Fuente, situaci shrnul ve své kavárně ve středu Santiaga: „Ať už patříme kamkoliv na škále politického spektra, na jednom se tu shodneme asi všichni: po pádu Pinochetovy vlády v Chile prakticky není korupce. To se promítá do kvality novostaveb – včetně těch, které se budují pro chudé. Co se tu postaví, prostě stojí, bez ohledu na zemětřesení.”

NEVZDÁME SE!

Chilané jsou zvyklí na solidaritu ze strany své vlády. V době pohrom se tu nemluví o dobročinnosti, nýbrž o právech občanů na rychlou pomoc, rekonstrukci a kompenzaci. Každý krok nového pravicového prezidenta Sebastiána Piñery bude proto pozorován jako pod lupou. Nostalgie po socialistické vládě ale s každým dnem roste. Především na jihu země, v oblastech nejblíže epicentru zemětřesení, funguje sociální systém dosud dobře. Ve městě Curicó se přestěhovala celá radnice do velkého provizorního stanu a před očima občanů pracovala do pozdních večerních hodin – radní, sekretářky, techničtí odborníci. Policie na všech rozích města poskytovala informace a uklidňovala vystresované lidi. Téměř celé historické jádro města bylo zničeno, ale již několik dní po zemětřesení mělo Curicó elektrickou energii, pitnou vodu, zdravotní péči a kanalizaci. Necelé tři týdny po pohromě bylo celé město v pohybu; ze všech stran byl slyšet řev motorů. Bagry, buldozery a jeřáby demolovaly domy, které se již nedaly zachránit. Lidé se ale katastrofě postavili čelem. Ženy se procházely po dosud rozbitých ulicích Curicó ve svých nejlepších šatech, často na vysokých podpatcích – což bylo jakousi revoltou proti zkáze a beznaději. Téměř všechny staré páry se držely za ruce. „Curicó se nevzdá!” hlásaly plakáty na rozích města. Maria Rodriguez stála se svým manželem před domem, kde strávila celý svůj život a jehož zbytky právě buldozer rovnal se zemí. Marii obklopovali sousedé, kteří jí přišli dodat síly a nabídnout pomoc a podporu, ale ona stála vzpřímeně: „Teď není čas na slzy,” vysvětlila. „Naše město je v troskách. Musíme se všichni spojit a znovu vybudovat naše nádherné Curicó. Teprve potom bude čas na vzpomínky, na smutek a na pláč.” Následuje krátká pauza, neboť jedna ze stěn domu zrovna padla pod tlakem drapáku bagru. „Můj syn je teď na pobřeží – ve městě Constitución. Řekla jsem mu, nemusíš mít o nás obavy, my se o sebe postaráme. Běž a pomoz lidem tam, kde je zkáza a utrpení ještě horší než tady. Teď tam vozí pitnou vodu, ve dne v noci.” Zastavil jsem na ulici starý pár a zeptal se, jak v sobě Chilané nalezli tolik odvahy a síly. Žena se na mě usmála: „Tady v Chile se většinou žije naplno. Rádi tu zpíváme, pijeme víno, tančíme. Ale když nás postihne tragédie, sjednotíme se a navzájem si pomáháme. V Chile teď není nikdo sám. Každý život má velkou cenu. Nikoho tu nenecháme padnout.”

ZÁZRAK V ILOCE

Sto kilometrů na západ se musím legitimovat novinářskými a jinými průkazy, aby mě nechali projet. Kolem mého auta projíždějí těžké vojenské transportéry, kamiony s plynovými bombami, náklaďáky. Právě tady, na pobřeží, dosáhla zkáza monumentálních rozměrů. Krásné rybářské a turistické městečko Iloca zmizelo z povrchu země, smeteno obrovskou sedmimetrovou vlnou tsunami. Šedesát kilometrů odtud leží historické město a důležitý přístav Constitución. Je téměř celé v troskách. Tsunami bylo tak silné, že vlny odhodily velké lodě na střechy domů a těžké kamiony a bagry pak desítky metrů do vnitrozemí. Právě zde bylo také nejvíc obětí na životech. Na nábřeží Constituciónu bylo mnoho domů úplně smeteno. Teď tu jsou jen dřevěné tabulky se jmény rodin, kterým pozemek patří. A vzkazy jako: „Carmen, přežili jsme. Hledali jsme tě dva dny, dceruško. Jsme teď u tvé babičky v Talca. Ihned tam jeď, pokud si to přečteš.” Nikdo neví, kde a kdy tu začít s rekonstrukcí. Historické jádro města je v ruinách, ale odborníci nyní kalkulují, zda existuje možnost střed města rekonstruovat i za cenu desítek milionů dolarů. Armáda a policie pracuje ve dne v noci s lopatami, kladivy a vrtačkami, aby alespoň dočasně opravila poničené domky místních lidí. Téměř všechna auta, která potkávám na pobřeží, mají za zadním sklem karton s nápisem Fuerza, Chile! (Sílu, Chile!) a před vjezdem do Ilocy, která prakticky již neexistuje, visí silnější nápis: Viva Chile, mierda! (Ať žije Chile, do prdele!). V Iloce však nezahynul jediný člověk. Hned po zemětřesení totiž na pobřeží vysedával s místními rybáři mladý policista. Několik minut po tom, co se země mohutně otřásla, jeden z rybářů na adresu moře prohodil: „Voda zní nějak divně!” Po chvíli váhání se policista vrhl do ulic, zmobilizoval hasiče, policii, vše, co mělo hlásné trouby a zahájil evakuaci. Několik okamžiků potom, kdy byli všichni občané na kopcích a v bezpečí, srovnala obrovská vlna městečko se zemí.

neporazi2

ČEKÁNÍ NA CHYBU

Chile je poznamenáno ztrátami a bolestí, ale přežilo. Přežilo to, co se mohlo stát jednou z nejotřesnějších přírodních katastrof století. Žádná jiná země na světě by se nejspíš nedokázala postavit na nohy tak rychle a s takovým elánem. Ale Chilané jsou zvyklí žít s mohutnou a často s brutální přírodou. Země je obklopena velehorami, Tichým oceánem, pouští na severu a ledovci na jihu. Lidé musejí čelit zemětřesením, tsunami, lavinám a několikatýdenním dešťům. Bez solidarity a bez pracovní morálky se tu nedá přežít. Pro nového prezidenta Piñeru nyní nastane ta nejtěžší zkouška. Pokud pravice učiní jedinou zásadní chybu, je možné, že prezident nevydrží do konce svého čtyřletého období. Chilané nevolili pravici více než půl století a mnozí teď tvrdí, že ji ani nyní ve skutečnosti nevolili – jen byli oklamáni populistickou reklamou mediálního magnáta. Diego Lopez je jedním z právníků bývalé vlády. Mluví o nebezpečí, které zemi hrozí ze strany Piñery. „Chile má nejnižší zahraniční dluh v Latinské Americe. Rekonstrukce bude stát 30 miliard dolarů. Piñera se asi rozhodne pro zahraniční půjčky, což bude v rozporu se zájmy země. Mnozí členové nové vlády totiž vlastní velké stavební firmy. Zisky z rekonstrukce půjdou do jejich kapes, zatímco splácet půjčky budou chilští občané.” Po dvaceti letech „kapitalismu s lidskou tváří“ nebude většina Chilanů ochotna přijmout tvrdý tržní režim. Oči milionů lidí se teď upírají k prezidentskému paláci La Moneda. A pohledy to nejsou nijak přátelské. Jediná velká chyba ze strany prezidenta – a Chile se proti němu postaví se stejnou vervou, s jakou čelilo přírodní zkáze.

Category: 2010 / 05

Mlha, déšť, vítr. „Welcome to Kodiak“. Místní se smějí vaší naivní otázce, kdy se trochu vyčasí. Tady, na území posetém obrovskými medvědími stopami, pochopíte lépe než kde jinde, že lidské touhy jsou pošetilé.Divočina má svoje vlastní pravidla. V počasí „že by psa nevyhnal“, sedím na břehu bezejmenné říčky plné lososů, umírajících v dávném boji o přežití rodu. Pozoruji kapky deště stékající po nepromokavém obalu objektivu. Kolem poletují hejna racků a perou se o zbytky ryb. Jejich křik je jediné, co ruší ticho divočiny. Náhle se v zátočině řeky objeví mladá medvědice s velkou bílou jizvou na zádech. Zcela zaujatý fotografováním rybařící medvědice si ani nevšimnu, že z druhé strany přichází další medvěd. Toto je totiž jejich země. Království největšího poddruhu medvěda hnědého – kodiaka. Uvědomujete si to na každém kroku. Když kráčíte mlhavým podvečerem po chodníku, který vyšlapaly stovky obrovských tlap. I ve chvíli, kdy se prodíráte vysokou trávou, cítíte a slyšíte jejich blízkost. Těsnou blízkost! Tady nic neznamená lidské chtění. Zde jste se propadli časem o miliony let zpět. Zde vládnou zákony přírody.MUNSEY´S BEAR CAMPPo dřevěném přístavním molu společnosti Andrew Airways drkotají kolečka vozíků, naložených zavazadly turistů a rybářů. Batohy, pouzdra na pruty, chladicí boxy a do toho vše potřebné pro život v divočině. Pošta pro Mika, nová puška pro Raye nebo náhradní centrála do loveckého kempu na druhé straně ostrova. Nákladní prostory malých oranžových hydroplánů se rychle plní. Jiná možnost, jak dopravit lidi a materiál do vzdálených koutů ostrova, není. Infrastruktura je omezena pouze na pár desítek kilometrů v okolí města Kodiak. Piloti znají obyvatele kempů, loveckých či rybářských chat jménem. Vlastně vám přijde, že tu zná každý každého. Přílet hydroplánů je vždy takovou malou společenskou událostí. Možnost poklábosit o novinkách ve městě i všedních problémech života v divočině. Uprostřed toho hemžení a shonu malého letiště na hladině zálivu se snažím, aby se mé objektivy ocitly až na vrcholu hromady zavazadel a ne pod ní. Najednou sedím na sedadle kopilota a se sluchátky na uších vnímám, jak se plováky odlepily od tmavomodrých vln. Přístav i městečko mizí vzadu pod námi. Letíme nízko nad vrcholky centrálního pohoří, kterému se pro jeho zelenou barvu přezdívá smaragdové. Svahy místy pokryté sněhem, hluboká údolí řek, kamenité strže a na nich jako bílé tečky stádo kamzíků běláků. Pohled na krásu nedotčené přírody je uklidňující. Po hodině letu stáčí pilot svůj stroj do zálivu Uyak. Mezi stromy rozeznávám červený srub a malé molo s motorovým člunem. Rychle se přibližují. Za několik okamžiků přivazuje pilot Billy hydroplán k molu. Vítají nás Mike a Robin Munseyovi, majitelé kempu. Hospodyně Marscha, třetí, ale pouze sezonní obyvatel, předává pilotovi domácí sušenky. Její kuchařské umění je na ostrově už téměř legendou. Stojím na verandě dřevěné chaty. Dívám se, jak se oranžové letadlo ztrácí v modři podzimní oblohy. Vítr občas strhne první žluté listy z okolních osik. Slunce příjemně hřeje. Ještě nemám ani tušení, že je to můj poslední slunečný den na Kodiaku.LOSOSOVÁ ŘEKAŽádné zvuky z ulice, světlo pouliční lampy, křik opilce z nábřeží ani pračka od sousedů. Jen tma a ticho. Tma, že si nevidíte na prsty, když natáhnete ruku. Tma, která vás obalí, jako dvě prošívané deky, a uspí tím nejtvrdším spánkem. Taková je první noc v dřevěné chatě na druhém konci světa, na břehu zálivu Uyak. Sladké sny nekompromisně zruší ještě za tmy zvuk generátoru. Borůvkové lívance s javorovým sirupem. Mlha nad zálivem, kterou rozbíjejí první sluneční paprsky. Křik racků. Nalodění na Mikovu rybářskou loď a cesta hlouběji do zálivu. Až k jeho konci, do ústí několika bezejmenných řek. Vnímám to ráno jako útržky drobných dějů spojených šňůrou euforie z pobytu v divočině. Stojím na palubě s dalekohledem přilepeným na očích. Kde jsou? Kde sakra jsou! Po kamenitém břehu obnaženém odlivem ale běží jen lišák. Zastaví se. Ohlédne. Ve chvíli, kdy se zastaví, jako by mávnutím kouzelného proutku zmizel. Jeho letní srst dokonale splývá s prostředím. Na kamenném ostrůvku se vyhřívají tuleni. Na černé skále vypadají skoro bílí. Ale kde jsou medvědi? Podívám se skrze sklo kajuty a vidím, že se Robin za kormidlem usmívá. V úsměvu je pochopení i odpověď: „Však se dočkáš!“ Když Mike odstrčí motorový člun, kterým nás Robin odvezla na břeh, odcházíme do země největšího poddruhu medvěda hnědého. Žije pouze na tomto ostrově a podle něj dostal i jméno. Kodiak. Obrovská šelma, která může dosáhnout hmotnosti kolem sedmi set kilogramů a ve chvíli, kdy se postaví na zadní, výšky až tři a půl metru. Populace těchto medvědů čítá asi tři tisíce kusů. Jeden medvěd na každých deset obyvatel. V této části ostrova jen tento poměr spíš obrácený. Už není moc míst na světě, kde je více šelem než lidí. Jejich přítomnost je znát všude. Zbytky ryb. Trus. Pelechy, kde strávili noc. Když se snažím setřít medvědí lejno z gumáku, málem vrazím do Mika, který jde přede mnou. Před námi je medvěd. Jen se otočí přes rameno a odchází říčkou. Za deset minut potkáváme další dva. Postaví se na zadní ve vysoké trávě, aby zkontrolovali vetřelce, a zmizí. Několikrát přebrodíme říčku a nakonec pokračujeme po jejím levém břehu. Všude jsou mrtvé ryby. V řece i na břehu. Břeh řeky je hustě zarostlý a viditelnost jen na pár metrů. Postupujeme velmi pomalu. Mike pozorně zkoumá každou zátočinu, každý keř. „Tady počkáme,“ volí místo mezi stromy jako stanoviště. Připravím si stativ s objektivem namířeným proti proudu a čekám. Neuběhne ani pár minut a Mike mi klepe na rameno. Z druhé strany, po proudu, přichází nádherný samec. Obrovskou tlapou s dlouhými drápy vyhodí lososa do vzduchu a chytá ho tlamy. Hodí ho na břeh, přidrží tlapou a pohybem hlavy urve sousto růžového masa. Když objeví naši přítomnost, opustí řeku a odejde podrostem. Moje první blízké setkání s králem ostrova. Ten den se vlastně už nic zvláštního nestalo. Tedy pokud pominu setkání s dalšími dvěma medvědy, večeři, která byla dalším z božských kulinářských výtvorů Marschy, a posezení v teple srubu při sklence vína s lidmi, se kterými máte po pár hodinách pocit, že jste přátelé už léta. Prostě takový obyčejný den na Kodiaku.

obri2

ZVĚDAVÝ MEDVĚDOstrov se rozhodl, že den a půl slunce je pro můj pobyt až příliš. Když jdu ráno po kamenném chodníku na snídani, hustě prší. Člověk si v té chvíli uvědomí, že doma by pravděpodobně nevytáhl v takovém počasí nohu z domu. Tady ale nějak zapomínáte na studený vítr i kapky deště, které vás při jízdě motorovým člunem bodají jako drobné jehličky. Všechno je šedivé a nevlídné. Zima a mokro. Pár stupňů nad nulou. Prostě ideální počasí sedět na břehu řeky a čekat na medvědy. Mike vybírá místo na hranici porostu, abychom nebyli vidět. Sedím opřený o mladou břízu a čekám. Hodinu. Dvě. Tři. Na velkou vzdálenost vidím několik medvědů, jak se pohybují po břehu zálivu v otevřeném prostranství. Ale na fotografování je to příliš daleko. Na řece je klid. Mike vytahuje termosku s horkou polévkou a toasty. Z kapuce mi do kelímku s horkým lososovým krémem padá dešťová voda. „Přesuneme se jinam,“ velí Mike a schovává zbytek svačiny do batohu. Se stativem na zádech scházím dolů k řece. Po pár metrech nás zvláštní zvuk donutí otočit. Na místě, kde jsem si před chvílí pochutnával na jídle, stojí medvěd a drbe si svou velkou huňatou hlavu o břízu. Celou tu dobu, co jsme čekali na příchod medvědů po řece, ležel jeden z nich pravděpodobně jen pár metrů od nás. V té chvíli vás napadne, jestli jste mu nečurali na hlavu, když jste si šli do křoví odskočit. Během týdne v odlehlé části ostrova jsem se několikrát přesvědčil, že na medvěda můžete narazit kdykoliv a kdekoliv. Pohybovat se jejich teritoriem bez zkušeného průvodce je vyloženým hazardem. Několikrát jsem na toto téma hovořil s Mikem, který zde vyrostl a zná divočinu jako málokdo jiný. Medvědi jsou stejné individuality jako lidé. Musíte ke každému jednotlivci přistupovat jinak. Někteří jsou „přátelští“, jiní mrzouti, kterým je lépe se vyhnout. Během let, kdy na Kodiaku vedle sebe žijí medvědi a lidé v těsné blízkosti, došlo pouze ke dvěma smrtelným útokům medvěda na člověka. V obou případech se jednalo o lovce, kteří právě vyvrhovali kořist. K útokům došlo ve stejném roce. Příčinou byl patrně nedostatek přirozené potravy. Během mé návštěvy bylo naštěstí lososů spousty a medvědi neměli důvod žrát fotografy… UVĚZNĚN V DIVOČINĚ Je večer. Pár minut před vypnutím generátoru. Je to jak v apokalyptickém sci-fi. Čas před generátorem a po něm. Když ten vrčivý zvuk utichne, žárovka zabliká a zhasne. Den oficiálně skončil. Stejně jako můj pobyt v Munsey´s Bear Campu. Ale příroda si tu dělá, co chce. Rádiem se ráno dozvíte, že pro nepřízeň počasí byly všechny lety na ostrově i z něj zrušeny. Stojím na molu ze starých barelů od nafty, koukám jak vichřice ohýbá stromy a zvedá vlny. Nevadí mi zrušený let ani problémy, které to přinese. Jsem vděčný za každou další chvíli na místě, kterých zbývá tak málo.

Category: 2010 / 05

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Utrápit někoho hlady byl v dobách minulých trest nejvyšší a zároveň i nenáročný na prostředky. Stačila místnost s dírou ve stropě. Dostal-li se někdo do hladomorny, většinou už denní světlo nikdy nespatřil. Z historie víme, že k trestu uvěznění v hladomorně byli odsouzeni lidé, kteří například spáchali vraždu nebo urazili panovníka.

Avšak v legendách se vypráví o tom, že v hladomorně se ocitl člověk i pro lásku. V mysli mi utkvěl legenda tradující se o hradě Střekov v Ústí nad Labem. Scénář celého příběhu je klasický, dcera hradního pána se zamiluje do chudého podkoního, ačkoli její otec ji již přislíbil krutému rytíři ze sousedního hradu. Jak to tak bývá, někdo musí z kola ven. Bohužel pro zamilovaný pár to byl právě mladý podkoní, který putoval do hradní věže, v jejíchž útrobách skonal hlady. Láskou trápená dívka se v žalu vrhla z hradní skály. Jako připomínka krátké a tragické lásky každoročně na jaře vykvétá na skále na dobu tří týdnů žlutá květinka – tařice skalní. Ta údajně pokrývá místa kde se zachytily plavé vlasy nešťastné dcery hradního pána. Nicméně hrad Střekov se nepyšní pouze touto legendou. Zlatá éra hradu trvala od roku 1319, kdy byl založen, až do počátku 16. století. Pak hrad začal chátrat. Novou pozornost hradu přinesl romantismus, vždyť na počátku 19. století se stal studnicí inspirace pro Karla Hynka Máchu, malíře Františka Karla Wolfa, Johanna Wolfganga Goetha, Karla Maye či Richarda Wagnera. Právě poslední zmíněný se nechal Střekovem inspirovat k napsání libreta k opeře Tannhäuser, dokonce se vyprávělo o tom, jak Richard Wagner v touze po spojení s múzou chodil za úplňku v bílém prostěradle po hradbách. Romantika a duch lásky zůstává v tomto hradu, který se řadí mezi nejkrásnější zříceniny v zemi, dodnes. Kromě vlastního hradu nabízí okolí spoustu nádherných míst k procházkám či výletům. Je zde několik rozhleden, ze kterých je kouzelný výhled na řeku Labe, protékající Českým středohořím, ale také na Vrkočský vodopád. Dobrý pozorovatel ho může zahlédnout v lese na protějším břehu i z hradu.

ŠÍLENSTVÍ V TEMNOTÁCH

Co se hladomoren týká, tak určitě jednou z nejzajímavějších se může pochlubit hrad Křivoklát. „Z počátku se v křivoklátské věži skladovalo obilí, avšak časem jí byla vymyšlena děsivější funkce v rámci trestního práva a stala se hladomornou. Ještě před tím, než se v ní někdo ocitl, musel si zpravidla projít sérií mučení,“ prozradil nám kastelán Luděk Frencl. Dokonce se vypráví, že na hradě byla kapela, která po dobu mučení hrála, aby přehlušila srdce drásající křik odsouzeného, aby lid v podhradí neděsily zvuky z mučírny. Zbídačeného vězně pak biřici spustili otvorem ve stropě do nitra věže. Křivoklátská hladomorna byla vybudována jako dvoupatrová, první patro bylo určeno pro ty, kteří ještě žili, druhé patro bylo pro ty, co zemřeli. Mrtvé předchůdce shazovali na dno sami nově příchozí. Když byl provinilec umístěn do kobky, byl mu tam spuštěn ještě poslední džbán s vodou a jeho poslední chléb. Pak již v temnotě na pokraji šílenství ve společnosti tlejících těl mu nezbylo nic jiného než čekat na smrt, a ta dlouho nepřicházela. „Do doby zvelebení hradu Vladislavem Jagellonským bylo podle kosterních nálezů ve věži umučeno hladem šest lidí,“ prozradil smutnou historii kastelán. Hrad paradoxně nikdy nežil tím pravým dvorským životem. I přes již zmíněný stavební zásah Vladislava Jagellonského se stal v 15. století vězením pro prominentní vězně, jakými byli třeba Jan Augusta, biskup jednoty bratrské, nebo známý anglický alchymista Edward Kelley. Jan Augusta se na Křivoklát dostal po porážce prvního protihabsburského povstání a strávil zde šestnáct let. Tou dobou na hradě žila také Filipína Welserová, tajná manželka Ferdinanda Tyrolského, která byla často sama. Navštěvovala proto vězně a dlouho spolu rozmlouvali. Filipína byla vášnivou bylinkářkou a Jan zběhlý teolog. Jejich konverzace se nakonec změnily v přátelství a dalo by se říct, že snad i v platonickou lásku. Tato vzájemná obliba obou lidí možná způsobila, že Jan Augusta byl po šestnáctiletém žaláři na přímluvu Filipíny propuštěn a měsíc potom se již věnoval své práci v jednotě bratrské.

ÚTĚK A PÁD

Známý alchymista Edward Kelley se do vězení na Křivoklátu údajně dostal potom, co v souboji, předem zakázaném císařem, zabil dvořana Jiřího Hunkera (viz Koktejl leden 2010). Byl zde vězněn prokazatelně devět měsíců, i když některé prameny uvádějí tři roky. Hned po příjezdu Kelleyho hejtman, který ho dostal na starost, vyslýchal za pomoci útrpného práva. Chtěl na něm, aby mu prozradil návod na výrobu zlata a drahých kamenů. Alchymista ale nebyl schopen zlato vyrobit, proto se rozhodl uprchnout. Při útěku, když slézal z věže, se mu přetrhlo lano a on spadl na skály pod hradem. Zde byl nalezen v bezvědomí s tříštivou zlomeninou nohy, která mu přes všechnu snahu felčarů musela být amputována.

hlad

NEJSOU HOUSLE JAKO HOUSLE

Jako nejznámější hladomorna u nás by se dala uvést Daliborka. Věž je součástí opevnění Pražského hradu a její jméno je neodmyslitelně spjato s prvním vězněm Daliborem z Kozojed. Mladý zeman se do vězení dostal za to, že na svém panství přijal vzbouřené poddané svého souseda Adama Ploskovského z Drahonic. Po potlačení vzpoury sedláků byl z rozkazu Vladislava Jagellonského v nově postavené věži Dalibor uvězněn. Známá legenda vypráví o tom, jak se zavřený Dalibor z nouze naučil hrát na housle a jejich zvuk připomínal po celém hradě jeho nespravedlivé uvěznění. Ovšem legenda nemusí být pravdivá a ve skutečnosti se může jednat o špatný výklad pojmu housle, v minulosti byl tak nazýván jeden z mučících nástrojů. Ten se nasadil na krk a ruce odsouzeného a znemožňoval mu pohyb. Můžeme si představit Dalibora ve věži jako romantický obrázek muže s houslemi nebo jako spoutaného nebožáka, jehož nářek se nese po všech nádvořích. Trest dlouhodobého uvěznění, jak jej známe dnes, se v minulosti často nepraktikoval, panoval totiž názor, že není účinný. Takzvané na doživotí bylo v 15. století většinou otázka deseti až dvaceti dní, než odsouzenec skonal.

Category: 2010 / 05

TEXT: MIROSLAV KOZÁK, MICHAL DVOŘÁK, FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK/TAMTAMY ČASU

Kanibalismus. Dnes oblíbené téma thrillerů, dříve běžná součást života v mnoha kulturách. „Poté, co je obětovaný svázán a zaživa upečen, vyjmou jej z pece, odnesou do chrámu a pomalují jeho tvář i tělo černou barvou, aby se podobal živému člověku, který se vyzdobil na slavnost nebo do války.

V chrámu je pak nabídnut k usmíření bohů. Nakonec je rozčtvrcen a rozdělen mezi lid.“ Takto popsal v roce 1838 během své mise na Fidži britský reverend David Cargill jeden z kanibalských rituálů místních domorodců. Je to právě Melanésie na jihozápadě Pacifiku, kde se značně rozvinula antropofagie, tedy pojídání člověka člověkem. Na Fidži k tomu docházelo tak často, že Evropané dlouho nazývali celé souostroví Cannibal Islands neboli Kanibalské ostrovy. O „výzkum“ zdejších praktik obstarávání, upravování a konzumace údajně nasládlého lidského masa se nejvíce zasloužili především britští misionáři v čele s reverendem Davidem Cargillem.

MRAZIVÁ SVĚDECTVÍ

První misionáři dorazili na Fidži v roce 1835. Postupně se seznamovali s kanibalismem v jeho na kost obnažené formě. Tento jev byl sice už znám i z jiných končin světa, avšak právě na Fidži byl nedílnou součástí každodenního života jeho obyvatel. „Sklon ke kanibalismu existuje u těchto domorodců v těch nejsurovějších formách. Fidžijci nejedí lidské maso kvůli pomstě nebo z nutnosti, ale ze svobodné vůle, prostě jen proto, že jim chutná,“ psal reverend Cragill. Ve svých spisech se také pozastavuje nad tím, že domorodci dávají přednost ženskému masu před mužským a že některé kmeny dokonce nepohrdnou ani týdny starými mrtvolami, vyjmutými z hrobů. To, co se nám dnes může zdát jako zvrácené, bylo u mnoha národů napříč celým světem přirozenou součástí kultury. Ani Evropa se kanibalismu nevyhnula. Lidojedství bylo naprosto běžné u afrických hominidů před dvěma miliony let, ale i u rodu Homo antecessor, který obýval Evropu před osmi sty tisíci lety. Tehdy bylo maso dětí a adolescentů nepřátel vítaným zpestřením jídelníčku v dobách nedostatku. Ale není třeba chodit tak daleko do historie. Nálezy kostí neandertálců, které nesou stopy odsekávání masa, napovídají, že člověk rozumný mohl své konkurenty prostě sníst. A k tomu by došlo před necelými třiceti tisíci lety. „Musíme si uvědomit, že nejbližší člověk byl vždy nejbližším zdrojem potravy,“ říká etnolog Miloslav Stingl, „Mohli jsme sice v kdesi v savaně ulovit žirafu nebo lva, ale člověk z nepřátelského kmene byl možná snazší kořistí.“ Podle Dr. Stingla je také pravděpodobné, že si lidé v různých částech světa lidojedskou fází prošli: „V daleké historii lidstva neexistoval mravní kodex, který by zakazoval zabít bližního svého.“ Zabít nebo jej pozřít. Proč se ale kanibalismus někde provozoval až do konce 20. století?

KRÁLOVSTVÍ ZA PRASE

Korowajové, Kombajové, Asmatové, Yaliové, Daniové. To jsou jména nejobávanějších papuánských kmenů, za nimiž si troufali jen ti nejotrlejší misionáři. V roce 1968 zabili a snědli Yaliové dva misionáře, kteří domorodcům pálili jejich fetiše. O šest let později takto skončily čtyři rodiny holandských protestantů. Největšího masakru na bílých vetřelcích se dopustili také Yaliové. Zabili kněze, který obcoval s jejich ženami, a dvanáct misijních pomocníků. Všechny snědli. Rituální konzumace masa bílých nepřátel však byla na Papui jen špičkou ledovce. Pojídání příslušníků cizích kmenů (exokanibalismus) i členů vlastní skupiny či dokonce rodiny (endokanibalismus) bylo naprosto běžné. V některých oblastech Papuy k němu docházelo z prozaických důvodů – kvůli naprostému nedostatku jiného vydatného zdroje bílkovin. Jedinými takto využitelnými savci byli často jen krysy, netopýři a lidé. U lidí šlo jak o „ulovené“ nepřátele, tak i o zemřelé z vlastního kmene. Jednou z nejvzácnějších komodit v celé Papui je proto dodnes prase. To jediné dokáže lidské maso nahradit. U Daniů žijí prasata přímo v chýších se ženami a dětmi, mají tu nejlepší péči a když je potřeba, tak ženy malá selátka i samy nakojí.

PRO SÍLU I CHUŤ

V mnoha případech však ani dostatek vepřového nezabránil lidojedským hodům. Příčin k rituálnímu kanibalismu byla celá řada: pokud bojovníci snědli silného nepřítele, přešla na ně jeho moc, pozřením jeho očí pak získal bojovník lepší zrak a pokud snědl pohlavní orgány nepřítele, zvýšila se jeho sexuální potence. Kanibalismus ale mohl být také výrazem pokoření poraženého nepřítele. „Bílí zajatci ze ztroskotané výpravy na ostrov Vanua Levu museli, dříve než byli snědeni, sami sníst kousek vlastního masa,“ píše Miloslav Stingl v knize Ostrovy lidojedů. Často také docházelo k tomu, že mrtvá těla nepřátel čtvrtily ženy, aby byla potupa ještě větší. Samy ženy se ale hodování často vůbec neúčastnily – na lidském mase si na Fidži i na Papui pochutnávali v první řadě náčelníci, válečníci a kouzelníci, kterým připadla k rituálním účelům hlava zabitého. I tady platilo, že čím mocnější byl náčelník, tím více lidí ochutnal. „Jeden náčelník na ostrově Mbau vyhlásil klatbu nad celou vesnicí. Každý rok pak se svými bojovníky zabil jednu rodinu a na místě její chýše vysadil taro. Když taro napřesrok vyrostlo, byl čas na další rodinu. Takto skončila celá vesnice,“ říká Miloslav Stingl. Kolik obětí mohli mít na svědomí ti nejmocnější náčelníci? Stovky. Například náčelník Undre Undre z fidžijské vesnice Raki- Raki si za každého snědeného člověka uschoval kamínek. Když zemřel, zůstalo po něm těchto kamínků 872. Záliba v kanibalismu narostla u některých náčelníků do obludných rozměrů – například jedli lidi svého vlastního kmene tak často, že začala populační křivka klesat. Náčelník jednoho kmene na Viti Levu si své pozdější oběti v izolaci vykrmoval a dokonce je i vyklešťoval, aby měli jemnější maso. A na Gazelím ostrově si zase tamní náčelník zamiloval maso dosud nenarozených dětí, kvůli němuž zabíjel ženy vlastního kmene ve vysokém stupni těhotenství.

lidojedi

POSLEDNÍ KANIBAL

Endokanibalismus se někdy projevoval způsoby na hranici pochopitelnosti. V dobách hladu některé rodiny sahaly do vlastních řad – jedly své nejstarší děti. „Co je pro člověka víc – mateřský pud, nebo touha přežít? Těžko to může soudit někdo, kdo se nedostal do situace, kdy by umíral hlady. Je ale pravděpodobné, že touha zachovat si vlastní život je přeci jen silnější,“ vysvětluje Miloslav Stingl. Poslední desetiletí ale ukazují, že tou nejmocnější silou je globalizace. Z Fidži se lidojedství vytratilo s příchodem 20. století, z Papuy pak o nějakých osmdesát let později. Misionáři, vliv západní kultury a striktní zákaz kanibalismu ze strany vlády otřásly i tisíciletými tradicemi. Přesto možná rituální kanibalismus ještě někde přežívá. V roce 2006 se objevila zpráva o tom, že Korowajové obvinili šestiletou dívku svého kmene z čarodějnictví a hrozilo, že ji snědí. Na místo vyrazil štáb australské televize Seven Network, který však záhy odvolaly místní úřady. Co se však skutečně odehrává v odlehlých místech Papuy, kam turisté zavítají jen nešťastnou náhodou, lze jen těžko odhadnout…

Category: 2010 / 05

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ , FOTO: MICHAEL FOKT

Profesor Weiss patří mezi šťastlivce, kterým se z koníčka stala celoživotní práce. Rád o své práci hovoří v médiích. Stále se jakoby usmívá a máte pocit, že nedokázal pochopit, proč zrovna on má tak příznivý osud.

Má evidentně život rád a rád má i sám sebe (což u každého neplatí, i když se to na první pohled zdá). Při setkání je úplně stejný, jako ho vidíte v televizi: nekonfliktní, příjemný i inspirativní. Řekne-li se sex, co se vám nejdříve vybaví? Něco hezkého, nebo vás hned napadnou problémy s tím spojené? Já striktně odděluji osobní život a profesionální život. Takže vám při slovu sex naskočí osobní, nebo profesionální život? Mám ambivalentní pocity, protože obojí platí. Sex je i osobní záležitost, ale současně se sexem živím, takže se dá říci, že sex je v mém životě pro mě hodně důležitý. Vy jste studoval matematiku a ke své profesi jste se dostal náhodou. Hledat souvislost mezi matematikou a sexem by bylo asi pošetilé… Nebo ne? Nakonec jsem vystudoval psychologii, ale je hodně zajímavé, že mnoho psychologů studovalo matematiku nebo fyziku. A souvislost znáte? Nevím, čím to je. Osobně jsem tu souvislost nezjistil, ale pro mě je velká výhoda, že jsem matematiku studoval – dala mi základ k tomu, abych se od počátku své profesionální kariéry snažil pracovat kromě klinické praxe i výzkumně. Studium matematiky mi dalo určitý způsob myšlení, určité zaměření a metodologii. Znáte u sebe profesionální deformaci? Moje manželka tvrdí, že dříve nebo později se v mé společnosti vždy začne mluvit o sexu. Nevím, jestli je to deformace má nebo deformace mého okolí. Když jsem vstoupil do místnosti a promluvil na vás, poznal jste na mně, jak si v sexu stojím, zda netrpím nějakou sexuální dysfunkcí či deviací? To tedy vůbec ne, zvláště ne u mužů. U hezkých žen mě napadá, jak asi na tom se sexem jsou. Co se týče těch deviací, tak v posledních letech většinu mých pacientů tvoří transsexuálové, pak pacienti se sexuálními dysfunkcemi a teprve potom pacienti s deviacemi. Vnímáte sexualitu při návštěvě v zahraničí, protože vám spolehlivě napoví, jaký ten či onen národ je, co od místních můžete čekat? V této oblasti jsou rozdíly mezi jednotlivci mnohem větší než rozdíly mezi národy. Měl jsem připravenou otázku, který národ vás v tomhle ohledu nejvíc překvapil, takže je asi zbytečná… K tomu mám jednu poznámku. Pokaždé, když jsem ve Spojených státech, tak mě vždy překvapí, že také oni souloží. Když vidím tu obrovskou distanci mezi muži a ženami, ten strach mužů naznačit přiblížení, strach jakkoli se ženě dvořit, aby to nebylo vykládáno jako sexuální obtěžování, tak mě vždy udiví, že i v USA se rodí děti. A přitom v amerických videoklipech vysloveně dominuje sex. Fantazie jejich režisérů je omezena na sexy tanec, na svůdné křivky ženského těla a kopulační pohyby. Jako by producenti měli vykoumané, že tenhle byznys bez sexu není možný. Z toho hlediska je Amerika velmi ambivalentní. Na jedné straně je největším výrobcem porna na světě a na druhé straně je nesmyslně prudérní. Když jsem byl v Americe poprvé, po revoluci v roce 1990, tak si pamatuji, že celé San Francisco žilo soudním procesem, při kterém byl souzen otec, který vyfotil svého šestiletého syna nahého u bazénu na své zahradě.

hysterie

Nechal ty fotografie vyvolat ve fotolabu a ten to musel podle zákona oznámit na policii. Vznikl z toho monstrproces, bylo to považováno za sexuální zneužití. Byl bych hrozně nerad, kdyby i česká společnost dospěla do tohoto stadia. I proto, že pak i já půjdu na doživotí do vězení, pokud najdou fotografie mých synů v dětství na pláži v NDR. Pohled na sex se v naší historii mění. Jiný ho měli Římané, jiný byl ve středověku či v komunismu. Dá se říci: Čím větší demokracie, tím přístupnější pohled na sex? Spíše bych řekl, že čím je vláda totalitárnější, společnost maloměšťáčtější, tím je prudérnější. Komunisté byli vlastně nesmírně prudérní. Slovo homosexualita v tehdejším Československém rozhlase zaznělo poprvé až v roce 1986, a i to pouze v souvislosti s AIDS. Komunisté oblékli ženy do montérek, aby je co nejvíce nivelizovali, aby co nejvíce potlačili jejich odlišnost od mužů. Ideálem každé totalitní společnosti jsou lidé v uniformách, pokud možno ase xuálních uniformách. Dnes se bez sexu neobejde nejen showbyznys, ale i politika. Třeba náš prezident a jeho tehdejší milenka, což mu mělo dělat jistou image. Mohu jmenovat další politiky: Berlusconi, Sarkózy, Topolánek, Paroubek… Čím si to vysvětlujete? Největší děvkař mezi prezidenty byl Kennedy, takže to není nějaký současný jev. Ale tenkrát se to tutlalo, dnes je to dáváno téměř na odiv… Nevím, jestli je to dáváno víc na odiv, ale z evolučního hlediska je přirozené a i účelné, že vedoucí samci mají více žen. Tak to má být. Proč by měli mít nemocní, slabí, chudí a hloupí muži více žen, více potomků?! To by evolučně bylo nesmyslné. Ať mají hodně žen a hodně potomků muži mocní, silní, inteligentní a bohatí. V tom vám rozumím, chci jen říct, že politici dříve milenky tajili, dnes se jimi skoro chlubí a nevadí jim, že opouštějí své rodiny… V Americe se to neděje, v Evropě máme jiné tradice. Pokud u nás vyjde najevo, že politik má sexuální aféry, lidé jsou k tomu tolerantní, často to dokonce hodnotí pozitivně, zvýší to prestiž politika. Když jsme u politiky, vybavuje se mi Napoleon se svým slavným komplexem. Napoleon se dokázal bezhlavě zamilovat. Myslíte, že tenhle „handicap“ mohl mít vliv na jeho politická rozhodnutí? Tomu nerozumím. Zamilovaný člověk je svým způsobem nemocný člověk. Je pod vlivem jisté drogy a dokáže dělat autodestruktivní, nelogické až šílené věci… Zamilovaný člověk je vlastně zfetovaný, intoxikovaný, a to především fenylethylaminem, dopaminem a dalšími hormony a neurotransmitery. Ano, takový člověk dělá věci, které by za normálních okolností jinak nedělal. Chtěl byste dělat pod šéfem, který je právě zamilovaný do mladé dívky, a vy byste s ním měl činit nějaká závažná strategická rozhodnutí? Myslím, i když všichni kolegové mi nemusejí dát za pravdu, že evolučně je nám dáno, že se zamilováváme tak do pětatřiceti let, možná do čtyřiceti. A pak už naštěstí ne. To by nemělo evolučně žádný smysl. A co ti dnešní padesátníci s mladými ženami? Myslím, že to už není zamilovanost v pravém slova smyslu, taková, kterou známe v osmnácti nebo v pětadvaceti, tito padesátníci pouze cítí ještě příležitost k poslednímu reprodukčnímu vzepětí. Ale zpátky k vaší původní otázce: naštěstí šéfy se obvykle stávají lidé ve věku, kdy mají tato svá zamilovávání se už za sebou. Dá se v této souvislosti chápat, proč katoličtí kněží drží celibát? Zamilovaný kněz může asi těžko svým ovečkám předávat boží poselství a přitom se těšit, až večer obejme svou milenku… Nebo může? Můj názor na celibát je jednoznačný. Ze sexuologického hlediska je nesmyslné tvrdit, že kněz má žít v celibátu, aby se mohl věnovat duchovním věcem bez zátěže myšlenek na sex. Ze sexuologického hlediska je dle mého názoru smysluplnější přístup judaistický, kde rabín naopak musí být ženatý, aby se mohl věnovat duchovním záležitostem. Člověk nemůže přemýšlet o duchovnu, pokud nemá naplněné základní potřeby. Hladový člověk myslí na jídlo více než člověk sytý. Stejné je to i se sexem. Dnes světem hýbou skandály ohledně pedofilních kněží. Máte pro to jako sexuolog nějaké vysvětlení? Toto povolání si někdy volí lidé, kteří v oblasti sexuality cítí svou odlišnost, například menšinovou orientaci. Není to přitom výjimečné, při jednom anonymním americkém výzkumu až čtyřicet procent kněží uvedlo, že se cítí homosexuálně orientováno. Myslí si, že to vyřeší právě kněžskou profesí, celibátem. Pro katolíka může být homosexuální orientace natolik nepřijatelná, že si zvolí povolání, které jakoby postaví hráz těmto pro něho nepřijatelným pocitům. Ne každý však celoživotně tyto své odlišné sexuální potřeby zvládne. To je i případ současných afér. Všimněte si přitom, že se téměř nikdy nejedná o zneužívání dívek, obvykle jsou oběťmi těchto zneužití dospívající chlapci. Shledáváte v židovském náboženství zbytečná sexuální tabu nebo je naopak považujete smysluplné a prospěšné? Každé náboženství má spoustu tabu. Právě tabu, tedy zákazy a příkazy, pomáhají vytvářet skupinová pravidla, skupinovou ideologii. Jistě přitom není náhodou, že ta tabu, ať je to v křesťanství, v judaismu nebo v jiných náboženstvích, se kromě jídla nejvíce týkají právě sexu. První povinné monogamní manželství vyhlásil na zkoušku rabín Geršom ben Juda na synodu v Mainzu v roce 1000, a to jen na zkoušku na tisíc let. Jak to dopadlo? Dlouho jsem si myslel, že se na to zapomnělo. Až nedávno jsem zjistil, že v roce 2000 skutečně zasedla rabínská rada, která měla za úkol ten experiment s monogamií zhodnotit, zjistit, zda se monogamie jako model partnerského soužití osvědčila. Rada však nedospěla k rozhodnutí, a tak se rozhodla prodloužit zkušební dobu o dalších tisíc let. 87 procent ze všech transkulturálně nebo historicky popsaných lidských společenství bylo, nebo dosud dokonce je, polygamních. Vypadá to, jako by přirozenější bylo žít v polygamii… Člověk ve svém repertoáru partnerských strategií má více možností – celoživotní monogamii, promiskuitní styky, polygamní soužití. To vše je nám tzv. přirozené, a dle amerického evolučního psychologa Davida Busse se ta která strategie aktualizuje v závislosti na situaci, na tom, která z nich je z hlediska reprodukčního aktuálně nejúčelnější. Jsou deviace latentně zakódované v každém z nás, a my je svým dejme tomu zdravým způsobem života přirozeně tlumíme, nebo se projevují nahodile u různých individuí? Člověk je deviantní, nebo není deviantní. Nemůže být trochu deviantní, jako nemůže být žena trochu těhotná. Domníváme se přitom, že jde o záležitost vrozenou, výchovou a prostředím neovlivnitelnou. Pokud člověka nevychováte, necháte ho žít v džungli, bude pro něho v rámci přežití přirozené krást nebo zabíjet. Nebo se mýlím? Mýlíte se. Během evoluce byli ti, kteří kradli, takzvaní černí pasažéři, z komunit vylučováni, měli menší pravděpodobnost předat své geny. Společnost, aby přežila a fungovala, musí umět rozeznat ony černé pasažéry, tedy například i zloděje. Takže dětství, školní výchova, stav společnosti nemá zas takový vliv na zásadní charakterové vlastnosti, agresivitu či případné deviace? Člověk má pochopitelně v rámci svého adaptačního chování repertoár různých způsobů, jak se vyrovnávat se životními situacemi. Někdy je účelná i agrese. Obranná agrese, útočná agrese, to vše samozřejmě v závislosti na situaci existuje. Konkrétní chování se aktualizuje podle toho, co je pro přežití našich genů adaptivní. Ale člověka utváří i okolí, ve kterém žije, a potřeby, které mu umožní či neumožní… To s vámi samozřejmě souhlasím: je velmi důležité, aby se člověk socializoval, aby přejal určité normy v dané společnosti. To je nevyhnutelná podmínka správné funkce jedince a té společnosti. Uvědomme si však jednu věc: jsme ve své evoluci dizajnováni pro život v malých komunitách. V savanách, ze kterých pocházíme, byl přirozený život ve skupinách, kde se lidé znali osobně, stýkali tváří v tvář. Náš současný život v obrovských městech s anonymním davem je mnohem problematičtější, kde je pak nesrovnatelně větší výskyt sociální patologie než ve vesnicích či jiných malých komunitách. Ve velkých městech je podstatně víc sebevražd, kriminality, drogového problému. Stoupá dnes počet deviací, mají pro současnost nějakou vypovídací hodnotu? Výskyt sexuálních deviací je pravděpodobně stejný, nezávisí od politického zřízení. Měnit se však může sexuální kriminalita, a to především v souvislosti s tím, jak se mění naše pohledy na normalitu sexuálního chování. Ještě mnozí pamatujeme dobu, kdy byl kriminalizován například homosexuální styk. A i dnes existují země, kde jsou kvůli němu lidé popravováni. Obecně platí, že mnohé deviace dneška jsou neškodnými libůstkami zítřka. Pobavte mě nějakou komickou deviací. Mí pacienti ke mně přicházejí, protože mají nějaký problém. A když pacient trpí, tak to nepůsobí komicky. Ale samozřejmě někdy jsou jejich problémy možná z určitých pohledů úsměvné. Teď si vybavuji kazuistiku dívky, kterou popsal profesor Vondráček. Jeho pacientka byla při partnerských sexuálních aktivitách plně anorgastická. Prožívala orgasmus pouze při plavání ve Vltavě. Berounka nic. Pomáhá vám vaše profese ve vaší cestě za poznáním života? (dlouho přemýšlí) Co vám vaše profese dala a co vzala? Dala mi asi to nejdůležitější, co kromě zdravých dětí může život dát, a to je fakt, že se každé ráno do práce těším. Myslím, že když někdo vstává otráveně, že ho děsí představa, že zase musí do práce, tak to je hrozné neštěstí. Já kdybych měl jiný zdroj příjmu, než je moje zaměstnání, tak bych si za to, abych mohl dělat, co dělám, rád i připlatil. Vy jste vlastně šťastný člověk, když říkáte: „A není také nic lepšího než si udělat z koníčka práci.“ Štěstí je požadavek hysterický, mně stačí spokojenost.

Category: 2010 / 05

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jarní sluníčko jistě povzbudí každého z nás. Skokany ostronosé však přímo rozpálí. Vyláká je ze zimních úkrytů a probudí v nich milostné touhy.

Stovky samců se stahují k tůním a rybníkům, které se na dva týdny promění v mokrá kolbiště. Páření skokanů ostronosých (Rana arvalis) je podívaná, kterou naše zeměpisné šířky příliš často nenabízejí. Rozvášnění samečci si ke svým hrátkám vybírají mělčí části rybníků či menší tůně. Často musejí při hledání vhodného místa urazit stejnou vzdálenost jako vytrvalostní běžci při závodě na tisíc metrů, na rozdíl od nich si však na svůj výkon vyhradí celé tři nebo čtyři dny. Nakonec se jich na jediném čtverečním metru může tísnit i více než dvacet a v malé zátočině tak pilně kváká několik set žabáků. Pod vlivem milostného vzrušení se jim pod kůží nahromadí takové množství lymfy, že původně hnědaví nápadníci zmodrají jako zralé švestky. Dodnes přesně nevíme, jestli jim pestrý svatební šat pomáhá při svádění partnerek, pro fotografa přírody je to však každopádně strhující podívaná. Kdyby okolní voda neměla slabě nad pět stupňů a vzduch jen o dalších pět více, člověk by snadno uvěřil, že se nějakým kouzlem přenesl na některý z tropických ostrovů. Atmosféra v tůni každým dnem houstne. A to nejen kvůli čím dál většímu počtu samců. Pár dní po nich totiž dorážejí i objekty jejich zájmu – hnědavě zbarvené samičky. Přicházejí však postupně, jedna po druhé. Na každou nevěstu tak připadají desítky nápadníků, kteří se na ni vrhají jako vosy na med. Nejdůležitější je nenechat se předběhnout od žádného z rivalů. Jakmile se proto na hladině pohne hnědý stín, začíná se okolní voda doslova vařit modrými těly.

vasen

Soupeřící žabáci předvádějí cosi jako vodní verzi zápasu ve volném stylu. Vítěz celého klání obejme partnerku pevně předníma nohama kolem těla, aby ho některý z dychtivců v okolí náhodou neskopl z vybojovaného místa. Celý pár se nezřídka potopí pod hladinu, aby ho šarvátky v okolí nerušily od vlastních záležitostí. Samička naklade do vody až tři tisíce vajíček, která její partner oplodní. Samec se pak opět zapojí do soubojů na hladině, zatímco samička odchází na souš. Boj o partnerku je tuhý a příležitostí není mnoho. Občas se proto na jedinou samičku sesypou hned dva samci, kteří se snaží oplodnit její vajíčka. Oba se křečovitě drží partnerčina hřbetu a ani za nic se nehodlají pustit. Ačkoli by se mohlo zdát, že je pro ni taková pozornost poklonou, je tomu právě naopak. Může to pro ni znamenat i rozsudek smrti. S dvojnásobnou zátěží na hřbetě se samičce velmi špatně plave, takže se nemůže u hladiny pravidelně nadechovat. Někdy se proto stává, že ji neodbytní nápadníci utopí. Páření má podobu davového šílenství. Po několika dnech žabí rivalové postupně vyblednou do běžné hnědavé barvy a opouštějí vodu. V rybníce zůstávají jen velké shluky vajíček, jejichž černá svrchní strana funguje jako sluneční kolektor. Uvnitř snůšky tak může být teplota téměř o pět stupňů vyšší než v okolní vodě a žabí zárodky mají dostatečné teplo pro úspěšný vývoj. Začíná další kapitola životního příběhu skokanů, kteří se na jaře převlékají do modrých kostýmů.

Category: 2010 / 05

Divoké sjezdy, slaňování, skoky do horských tůní, balancování na lanovém mostě. Večer si pak před horskou boudou otevřete láhev grappy a žasnete nad tím, jak slunce obarvuje skály narůžovo. I takové může být Trentino, kraj jen několik hodin cesty od českých hranic.

Splynout s přírodou není v Trentinu vůbec těžké. Na relativně malém území najdete velmi rozmanitou krajinu – jezera (v celém Trentinu jich je více než tři sta), horské řeky, bublající potoky s vodopády, náhorní plošiny, údolí… K tomu si přimyslete sluneční paprsky a ostrý horský vzduch. To vše přímo vybízí k aktivní dovolené! Stejného názoru je i moderní věda, její výzkumy dokazují, že střední nadmořské výšky, tedy 1000–2000 m n. m., mají příznivý vliv na metabolismus, okysličení krve, pulz a tlak, a to dokonce i při krátké dovolené. Trentino má navíc pro českého turistu, který se rád přepravuje autem, výhodu snadné dostupnosti. Z Prahy jste v Bolzanu za šest hodin, aniž byste museli opustit pohodlnou dálnici.

OD BOUDY K BOUDĚ

Král Laurin se svými skřítky, elfové a princezny jsou protagonisty pohádek a legend , které se zrodily mezi lesy a strmými skálami Dolomit. A právě legendy jsou spojovacím prvkem tematického výletního okruhu Trekking delle leggende – Trekking mezi legendami, který spojuje tři známá dolomitská údolí Val di Fiemme, Val di Fassa a San Martino di Castrozza-Primiero-Vanoi. Ojedinělá kombinace různorodých scenerií od jezer po měsíční náhorní plošinu jej řadí mezi nejkrásnější okruhy v Evropě. Celý okruh se dá zvládnout tak za patnáct dní, návštěvník si ale samozřejmě může zvolit jen některou jeho část, podle svých časových možností i své fyzické zdatnosti. Pravidelně upravované stezky jsou mezi sebou propojené a měří dohromady téměř dvě stě kilometrů. Kouzlem tohoto okruhu je skutečnost, že v průběhu několikadenní túry můžete putovat od jedné horské boudy ke druhé. Boudy se stanou vaší každovečerní oázou, kde se vám dostane přenocování i teplého jídla. To však platí především o údolí Val di Fassa nebo San Martino di Castrozza, kde je koncentrace bud vysoká. Pokud chcete tímto způsobem putovat i ve Val di Fiemme, musíte kromě několika bud využít i spartánštějšího bivakování.

DO HOUSLOVÉHO LESA

Z kterékoli etapy okruhu se dá sejít do údolí, ať už kvůli nepřízni počasí nebo pokud dáváte přednost ubytování v hotelu s větším komfortem. V takovém případě můžete využít kyvadlové dopravy či organizovaných autobusových transferů, které vás každý den ráno dovezou z hotelu na začátek zvolené etapy a večer vás zase odvezou zpět. Je třeba si ale odvoz předem telefonicky zamluvit. Hotely nabízejí také doplňkové služby – kromě nezbytných informací jsou to například balíčkové obědy nebo převoz zavazadel. Každé údolí má své zvláštnosti. Záleží jen na vás, jakému z nich dáte přednost. V údolí Val di Fassa můžete obdivovat během ranního svítání nebo v záři zapadajícího slunce do červena zbarvené vrcholky pohoří. Podle pověstí jsou pozůstatkem růžové zahrady, kterou kdysi zaklel král Laurin. Naopak houslový les ve Val di Fiemme není legendou, ale skutečností. Pro speciální zvučné smrkové dřevo pro své housle si sem chodil už mistr Stradivari. Svou zvláštnost má i San Martino di Castrozza. Ostré výčnělky vysokých kamenných věží Pale San Martino jsou vlastně korálovými útesy. Když před třemi sty miliony let vystoupily z vody, vymodelovaly je postupně atmosférické vlivy až do dnešní podoby působivě rozeklaných skal.

TRENTINO V CYKLISTICKÉM SEDLE

Sednout do cyklistického sedla a šlápnout do pedálů, to je další způsob, jak obdivovat panenskou krásu nezničené trentinské přírody. Jsme v horách, a tak je občas potřeba do nich šlápnout pořádně, ale není se čeho bát. Pečlivě naplánované a neustále udržované trasy mají různé stupně obtížnosti a uspokojí jak cyklisty pohodáře, tak i sportovce. Pro ty první jsou určeny klidné a bezpečné odpočinkové trasy, sem tam s nějakým těžším úsekem, aby člověk nezapomněl, že je v horách! Cyklistické stezky převážně protínají údolí bez velkého převýšení, vedou po venkovských cestách i širokých stezkách. Trénovaní sportovci si pak vychutnají mnohem náročnější trasy, ve kterých nechybějí úseky s velkým převýšením. Výstupy po stezkách střídají okouzlující panoramatické sjezdy. Pro cyklistické nadšence se připravuje okruh Dolomiti Lagorai bike propojující údolí Val di Fiemme, Val di Fassa a Valsugana. Více než tisíc kilometrů okruhu je rozděleno do čtyř stupňů obtížnosti, trasy vedou lesy, horskými pastvinami i jezerní krajinou. Jednotlivé stezky jsou už naplánovány a jsou k dispozici také jejich mapky. Do konce nastávající sezony pak budou všechny etapy vyznačeny v terénu. Připravuje se dokonce nonstop informační mountain bike linka a chybět nebudou ani kurzy techniky jízdy na horském kole nebo opravny a půjčovny kol na samotných trasách. Pro cyklisty i trekaře platí, že si díky moderním technickým vymoženostem mohou ušít svoji výpravu na míru svým časovým i fyzickým možnostem. Trasu (včetně jejího profilu nebo například občerstvovacích zastávek) je totiž možné naplánovat si předem na počítači a stáhnout si ji do svého GPS. To vám následně velmi usnadní orientaci v terénu, protože si kdykoliv můžete zkontrolovat svou aktuální pozici.

trentino2

VŮNĚ HORSKÝCH SALAŠÍ

Trentino ale nemusíte objevovat jen pěšky nebo na kolech. Nabízí se nepřeberné množství dalších sportovních aktivit. Vyznavači odvážnějších adrenalinových sportů mohou provozovat kaňoning nebo horolezectví. Ferraty, takzvané železné cesty, dnes umožňují proniknout do světa kdysi přístupného jen těm nejodvážnějším, podrobit si ticho hor a skoro se dotknout prstem nebe. Na zdolaných vrcholcích tu člověk zažije nepopsatelné emoce, kdy po prvním pocitu uspokojení oněmí úžasem i posvátnou úctou. Od června do září můžete objevovat svět horských pastvin, které v minulosti zajišťovaly obživu mnoha místním obyvatelům. Ještě dnes si někteří Trentiňané volí pasteveckou činnost doplněnou výrobou sýrů za svůj životní styl, a tak můžete spatřit na zelených pastvinách funkční horské salaše. Tradiční stavení zbudovaná ze dřeva a kamenů naleznete uprostřed zelených rozkvetlých mýtin nebo přimknutá k horským svahům. Každý týden máte možnost se ve všech údolích zúčastnit některé z organizovaných trekkingových túr, které vás na salaš dovedou. Je to jedinečná šance poznat život pastevců zblízka. Podíváte se, jak se dojí krávy, čistí stáj, jak se z mléka dělá máslo a ochutnáte domácí sýry, ale třeba i polentu, klobásy a víno, které jsou součástí zdejší domácí venkovské stravy. A také si uvědomíte, že se dá žít i jinak, než si umíme představit.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This