Category: 2010 / 07 – 08

Žijeme v překotné době. Místa, stejná po staletí, se během pár let mění k nepoznání. Fotografie pořízené původně jako svědectví o životě kdesi v divoké pustině se rychle stávají připomínkou dávných časů, které odnesla postupující civilizace. Pak už lze jen srovnávat.

Planina, na níž se v roce 1979 odehrávala slavnost Bate a která dlouhá léta sloužila manangským dětem jako přirozené hřiště, je dnes zastavěná výstavnými hotely, které co do komfortu nemají jinde v Himálaji konkurenci. Doněkolikapatrových moderních staveb investovali úspěšní manangští podnikatelé svůj kapitál.

Tento snímek podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co otec v Manangu vytvořil. Byl jsem proto zvědavý, jestli se mi někoho z protagonistů, kterým dnes táhne na čtyřicítku, podaří nalézt. Zvlášť jsem doufal, že odhalím identitu chlapce v masce. Zprvu jsem však neměl štěstí. Až předposlední den mého pobytu jsem se dozvěděl: „Ta holčička nahoře na žebříku, to je didi z obchůdku a restaurace Gangapurna!“ To bylo velké překvapení, protože v té restauraci jsem pravidelně jedl a didi – starší sestra, jak se paní domu uctivě říká v Nepálu – musela vlastní snímek už vidět. Na druhou stranu, možná se v rozcuchané ušmudlané divožence poznat nechtěla… Ihned jsem spěchal do její restaurace. Nad snímkem se už brzy smál její muž i dvě děti. Jak jsem se dozvěděl, tak dva chlapci na fotce jsou její bratři, momentálně žijící v Káthmándú. Identita chlapce v masce však zůstala neznámá…

Lama Ap Thapka, který při lidové slavnosti Bate v posvátném transu zasáhl střelou z luku padesát metrů vzdálený terčík, je už patnáct let po smrti. S ním zanikla i tradiční slavnost, protože jeho střeleckým uměním a duchovní silou už nikdo nevládl. Vzpomínky na starého lamu vehnaly jeho dceři slzy do očí.

Lama Küsang se stal velkým obdivovatelem otcových fotek. Z balíku snímků, které jsem přinesl, zabavil k mé nelibosti nejméně deset. Informací moc neposkytl, protože jeho sípavému chrochtání nerozuměl ani můj nepálský kamarád Binod. Nakonec to ale bylo k užitku. Záhy mě Manangští oslovovali na ulici: „Viděl jsem u Küsanga ty staré fotky, máte další?“

alt

Z mladé atraktivní ženy na snímku se stala babička. Vzpomínky však nevyvolávají smutek a nostalgii, ale nefalšovanou radost všech přítomných.

Veselý úsměv ženě z nedotknutelné kasty kovářů vydržel třicet let. Příslušníci hinduistických řemeslných kast dříve žili na okraji společnosti. V dnešním Manangu už však mají pozici rovnocennou.

Muž na snímku, orající ve slušivé západní konfekci, byl v Manangu široce znám. „To je náčelník vesnice Humde,“ říkali mi. „Znamenitý muž. A tady má ještě obě ruce!“ O jednu ruku totiž přišel při střelecké soutěži, když nacpával zastaralou předovku. Flinta explodovala a ustřelila mu celou dlaň i se zápěstím. „Nejdříve nožem odřízl zbytek pahýlu, pak rozpálil na ohni plný kotel oleje a v něm tu ránu vypálil! A to všechno sám, bez cizí pomoci!“ Každý v Manangu tu historku znal. „Je to silný člověk, jednou ranou pošle kohokoliv k zemi,“ říkali mi taky. „A že nemá ruku, mu vůbec nevadí, jezdí na koni a pracuje jako by nic.“

Tato fotografie vyvolávala téměř vždy nadšenou odezvu mezi všemi, kterým se dostala do ruky. Dřív nebo později někdo poznal chlapce v kloboučku a vyjekl. Za chvíli už snímek se smíchem putoval z ruky do ruky mezi všemi přítomnými. Kdo to je, pídil jsem se. „To je teď největší boháč z Manangu!“ dozvěděl jsem se konečně. Z chlapce vyrostl pan Ghale, průmyslový magnát. Jeho prvním podnikem byla likérka Gill Marry, vyrábějící jednu z nejoblíbenější nepálských whisky. Dnes vlastní konzervárny, továrny na výrobu léků a další průmyslové podniky.

Na podzim roku 1979 se můj otec vydal na dobrodružný trek okolo masivu Annapurny. Dnes tudy vede nejpopulárnější treková tra­sa na světě, ale na konci sedmdesátých let měla jeho výprava stále ještě opojnou příchuť objevitelství. Distrikt Manang v údolí řeky Marshyangdi na severovýchodě masivu Annapurny byl cizincům otevřený teprve druhý rok. Ještě zde nestačily vzniknout ani ubytovny, ani čajovny a s lidmi byla kvůli jazykové bariéře složitá komunikace.

Autentická atmosféra vesnice ve stínu Annapurny otci učarovala. Během čtyř dnů v Manangu nafotil jedenáct černobílých kinofilmů a tři barevné svitkové pozitivy. Díky výjimečnému štěstí se stal svědkem svátku Bate, který manangští slavili pouze jednou za tři roky. V počátcích devadesátých let se však tradice přerušila.

Loni na jaře jsem se do Manangu vypravil i já. Dnes je to již pulzující turistické letovisko s komfortními hotely a dobrým restauracemi.

Určil jsem si tři cíle: Pokusím se udělat věrné srovnávací snímky, jež by dokumentovaly změnu, k níž v Manangu za třicet let došlo. Najdu lidi na fotografiích a pokusím se zjistit něco o jejich životních osudech. A za třetí se sejdu se zřizovateli manangského muzea a předám jim otcovy historické fotografie.

Manangské muzeum otcovy snímky vděčně přijalo a pravděpodobně je vystaví. Ne vše se ale vždy vydaří, jak si představujeme. Už první den v Manangu začínám chápat, že vytvoření většího množství reprezentativních srovnávacích fotografií, ukazujících stav tehdy a teď, bude problém. Vývoj jako by se v Manangu ubíral zvláštními cestami. Stará část vesnice se s výjimkou sloupů elektrického vedení téměř nezměnila. Nové výstavní turistické městečko, skládající se z několika patrových domů, vyrostlo na okraji vesnice doslova na zelené louce. Manang se nezměnil buď skoro vůbec, anebo zcela k nepoznání. Jazyk fotografie není schopen tento vývoj srozumitelně popsat.

V hledání lidí z fotografií už jsem byl přeci jenom úspěšnější. „Kvůli těmhle lidem jste nemusel chodit do Manangu, většina už nežije, nebo se odstěhovali do Káthmándú,“ vrtěli hlavou mnozí. I přes to se úspěchy dostavují. Od prvního dne vzbuzuji s otcovými fotografiemi pozdvižení. Kdykoliv je někomu ve vesnici ukážu, za chvíli mám kolem sebe dav fascinovaně listující snímky. Občas kdosi vzrušeně vykřikne, evidentně kohosi poznává, někdy projeví zájem si snímek nechat. Další dny mě už Manangští sami vyhledávají, aby si otcovy fotografie prohlédli. Stávám se ve vesnici populární postavou a dozvídám se o osudech místních lidí.

„Prý máš u sebe fotografii mého otce,“ oslovil mě jeden večer mladý, módně oblečený muž. Hovořil dobrou angličtinou a měl nápadně sebejisté chování. Podal jsem mu snímky a on za chvíli vybral ten správný. „To je on. Moc povedená fotka,“ řekl spokojeně. Dozvěděl jsem se, že jeho otec, prý jeden z nejpodnikavějších mužů Manangu, stále žije a kromě slábnoucího zraku se těší dobrému zdraví. On sám se představil jako Karma, podnikatel z Káth­mándú. V Manangu, jeho rodné vesnici, jsem ho zastihl jen náhodou.

„Právě jsi hovořil s jedním z nejznámější gangsterů v Káthmándú,“ řekl mi kamarád Binod, když Karma odešel. Jak jsem se dozvěděl, Karma je jedním ze šéfů kriminálního gangu, který vládne káthmándské turistické čtvrti Thamel. Je podezřelý ze série vražd, ale kvůli vazbám na politiky je nedotknutelný. Stále mám Karmův mobil. Pozvání do jeho tanečního baru jsem však zatím nevyužil.

Manang

Vesnice leží v údolí horního toku řeky Marshyangdi a je obvyklou aklimatizační zastávkou na treku kolem masivu Annapurny. V nadmořské výšce 3540 metrů zde žije kolem sedmi set lidí.

Obyvatelé Manangu spolu s několika tisíci obyvateli okolních vesnic patří k etnické skupině označované jako Nešangové. Hovoří vlastním jazykem a vyznávají tibetskou formu buddhismu v jeho lidové formě, která hraničí se šamanismem.

Nešangové prosluli jako zdatní obchodníci. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se rodné vesnice Nešangů včetně Manangu drasticky vylidnily. Každý, kdo v obchodě alespoň trochu uspěl, se odstěhoval do Káthmándú.

Trend se obrátil počátkem devadesátých let s rozvojem dobrodružné turistiky. Nešangové se vracejí a investují do staveb nových velkých hotelů v Manangu a okolí.

Zdeněk a Michal Thomovi

Zdeněk (*1938) podnikl dobrodružnou roční cestu autostopem do Japonska již v roce l970 a do Asie se neustále vrací. Napsal čtyři cestopisy a je autorem fotografií ve více než patnácti obrazových publikacích. Jeho syn Michal (*1979) vystudoval kulturologii a do Nepálu, Bhútánu a Indie cestuje pravidelně, aby mapoval proměny unikátních místních kultur 

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT A FOTO: KATEŘINA A MILOŠ MOTANI

Divoký západ nás uchvátil. Svými nekonečnými dálkami, svými až neuvěřitelnými tvary, pestrostí krajiny i těmi nejpůsobivějšími barvami. Návštěva Ameriky změnila úplně náš život.

Divoký americký západ máme procestovaný jako žádnou jinou oblast. Už při naší první cestě nás dočista uchvátil – svými pouštními oblastmi, statnými kaktusy saguaro, hlubokými kaňony a úzkými soutěskami, temnými pralesy, krásným členitým pobřežím plným života, pulsujícími termálními a sopečnými oblastmi, zajímavými jezery. Jeden park za druhým, jeden skvost skvostnější než druhý. Naše fotografování a psaní začalo mít teprve tady hlubší smysl, už přestalo být do šuplíku. Jednou takovou málo známou, ale úžasnou divočinou je například oblast v jižní části Utahu okolo řeky Escalante River, oblast hodně rozlehlá, divoká a rozmanitá. Napříč nezkrocenou polopouští vede jen pár nezpevněných cest. Na většině z nich se nelze vůbec obejít bez terénního auta. Po vydatných deštích bývají tamní silnice často neprůjezdné, s četnými výmoly. A pokud chce člověk proniknout dál do tajů této polopouštní drsné, ale kouzelné krajiny, nezbývá než vyšlápnout do terénu bez značených tras a ve velkém vedru hledat kilometry svůj vysněný cíl.

NA DNĚ KAŇONU

Nás lákají do této oblasti hlavně méně známé úzké skalní soutěsky, zvané slot canyons. Nedaleko od terénní trasy Hole-in-the-Rock Road se nachází například Zebra Canyon. Jeho výrazně pruhované kamenné stěny zdobí četné velké tvrdé pískovcové kuličky, které se po uvolnění hromadí podél periodicky vysychajícího řečiště. Bohužel se nám nedaří do soutěsky proniknout, je po vydatných deštích plná kalné vody. V Peek-A-Boo Gulch se zase vysoko mezi stěnami pne dvojitý přírodní kamenný most a o kousek dál se nachází obzvlášť úzká soutěska Spooky Gulch. S batohy na zádech, fotoaparáty na krku a stativy v ruce se nám hodně úzkým a navíc meandrovitě vymodelovaným kaňonem prosoukává skutečně těžko. Víme, že nesmí začít pršet, protože jakmile by přívalová voda prohrčela soutěskou, moc by se s námi nemazlila. V jedné z takových soutěsek před lety zahynulo jedenáct lidí. Krása kaňonů je však nesmírná a jejich důkladné prozkoumání nám stojí za to trochu riskovat. Jedeme nerovným těžkým terénem, drkotáme se po cestách připomínajících vlnitý plech, překonáváme vyschlá i zatopená říční koryta. Na konci těchto cest se dál vydáváme pěšky napříč nezkrocenou krajinou. Šlapeme hodiny až dny, nad hlavou rozpálené bodavé bílé slunce, sytě modré nebe a v křovinách smotaní chřestýši – nic pro zhýčkané jedince. Před naším od slunce uslzeným zrakem se nám za odměnu otevírají stále nové a nové neskutečně krásné scenerie. Hluboké kaňony se jakoby zařezávají do rozlehlých, řídkou suchou trávou porostlých plání. Obzor lemují v dálce červená pískovcová skaliska. Větrem, deštěm, sluncem a mrazem vymodelované skalní skulptury se střídají s okrově až popelavě zbarvenými erodujícími svahy.

ĎÁBLOVA ZAHRADA

Devadesát tři kilometrů dlouhá terénní cesta Hole-in-the-Rock Road začíná několik kilometrů za osadou Escalante. Přibližně po dvaceti dvou kilometrech leží po pravé straně Ďáblova zahrada – Devil´s Garden. Roztroušené nízké keře jalovce a borovic, suchá tráva, juky a pichlavé kaktusy obklopují v těchto místech výrazný skalní labyrint. Žlutě okrové až rezavě červené skály se tady tyčí do výšky jako mohutné postavy obrů na podstavcích. Jiné připomínají z určitého směru pohledu profily indiánů se zahnutými orlími nosy. Většinu skalních sloupců nahoře zakončují podivné jakoby trpasličí čapky. Ke konci Hole-in-the-Rock Road se vlnitý povrch cesty náhle mění v zaoblenou hladkou skálu s četnými dírami. Jedeme dál takřka hlemýždím tempem. Často vystupuji a navádím auto – jde o centimetry. Začíná být pomalu šero. Po nějaké chvíli nás zastavuje nepřekonatelná překážka. Snažíme se projet, ale marně. Skála má velký sklon, díry jsou příliš hluboké a podvozek našeho terénního auta relativně nízký. Druhého dne pokračujeme raději pěšky. Na konci cesty nás čeká úchvatný pohled na Glen Canyon. Hluboko pod nohama se leskne temně modrá hladina vodní nádrže Lake Powell, kterou co chvíli protne malý bílý motorový člun. Uprostřed pouštní pustiny působí jako fata morgana.

SKÁLY V BARVĚ DUHY

Terénní trasu Cottonwood Canyon Road lemuje z východní strany několikakilometrový impozantní skalnatý The Cockscomb, připomínající svými špičkami a zářezy Kohoutí hřeben. Na druhé straně cesty, kudy protéká řeka Paria River, je krajina svěžejší a zelenější – porostlá četnými osikami. Jinak nebarevné prašné pláně jsou po dešti přímo obsypané křehkými žlutými, růžovými a bílými květy. Mezi kostrbatými skalisky se ukrývá asi stometrový skalnatý pahorek Yellow Rock (Žlutá skála), nazvaný podle svého nevšedního výrazného žlutého zbarvení. Při svém výšlapu zjišťujeme, že pískovcové vrstvy jsou místy ozdobeny jakoby štětcem namalovanými rezavými až nachově červenými pruhy. Směrem na sever jsou svahy okolo Cottonwood Road čím dál barevnější. Do zemité rezavé a červené barvy se přimíchala i zelená a bílá. Nacházíme se právě kousek od státního parku Kodachrome Basin. Kousek od hlavní silnice se mezi městy Kanab a Page tyčí na kraji skalnatého zlomu The Rimrocks. Jedná se o několik krásných, červeně zbarvených hoodoos – vysokých úzkých kamenných sloupců nahoře pokrytých velkým, zpravidla jinak zbarveným tvrdším balvanem. Za osadou Big Water se u paty kolmých stěn údajně skrývá až skoro tajemné Údolí bílých duchů – světle šedých hoodoos. Prohlížíme si zkoumavým pohledem mizernou mapku a doufáme, že se nacházíme u správného řečiště, tak je tady terén spletitý. Cestou napříč řečištěm Wahweap Creek v nás najednou ztuhne krev – před námi leží do klubka stočený chřestýš. Velkou radost z našeho setkání nemá, svým vytrvalým chrastěním nám dává najevo, že s ním nejsou žádné žerty a když na to přijde, tak klidně i kousne.

pustina

ÚDOLÍ BÍLÝCH DUCHŮ

Valley of the White Ghosts nacházíme po kilometrech namáhavé pěší chůze. Musím se přiznat, že v tajemně vyhlížející zemi bílých duchů uléhám ten večer do spacáku poněkud s obavami. Stále mám před očima onoho „naškrobeného“ chřestýše, ba co víc, zcela živě si představuji, že se to kolem našeho stanu jedovatými hady přímo hemží a těším se na ráno. Cestu Burr Trail Road, ležící v severní části parku, lemují nachově červená skaliska a pestrobarevné badlands. Po třiceti kilometrech sjíždíme na Wolverine Loop Road, u níž se nacházejí četné zkamenělé pravěké stromy. Nad osamělým místem se však najednou zatahuje obloha. Zanedlouho šedomodré mraky zčernají, oblohu protnou první klikaté blesky a na zem dopadnou těžké dešťové kapky. Tady v prostorné divočině znějí hromy jaksi jinak, dunivěji. Oblast Grand Staircase Escalante nás pokaždé něčím překvapí, dalšími neznámými soutěskami, skalními mosty a oblastmi různě zbarvených badlands. Reliéf krajiny modelují barevná pohoří, hřebeny a skalnaté útvary beze jména. Nacházíme i zapadlý koutek s červeně zbarvenými písečnými dunami, a prý se tady někde ukrývá dokonce i druhá Ďáblova zahrada a další údolí plná kamenných hoodoos. Divočina okolo Escalante River na objevení v celé své kráse ještě stále čeká…

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Když se řekne Indie, vybaví si většina z nás asketické svaté muže, kteří se při hledání osvícení zřekli všech světských radovánek. Jenže Indie je zemí paradoxů.

Kadžuráho dokazuje, že k vykoupení mohou vést i mnohem příjemnější cesty. Kadžuráho je vlastně díra, ztracená v pustinách středoindického státu Madhjápradéš. Větší, sedmitisícová vesnice leží na cestě odnikud nikam. Od nejbližší železniční stanice je to sem sto dvacet kilometrů, což v Indii obnáší mnohahodinové kodrcání autobusem. Přesto jde o jeden z největší turistických magnetů střední Indie. Zástupy cizinců sem láká bizarní směs náboženství a sexu – přesněji řečeno erotické sochy, pokrývající stěny zdejších chrámů. Kde jinde si můžete veřejně prohlížet pornografické výjevy s omluvou, že vás ve skutečnosti nezajímá sex, ale dějiny výtvarného umění? U vchodu do chrámového komplexu se na vás sesypou zástupy predátorských průvodců. V zoufalé snaze, abyste si najali právě je, se navzájem překřikují a předhánějí. „Kámasútra v kameni, pane! Ukážu vám nejdivočejší sexuální akrobaty! Vím, kde je socha muže souložícího s koněm!“ Pokud jejich služeb využijete, spletou páté přes deváté. Muž v černých brýlích nám s vážnou tváří tvrdil, že je velmistrem erotické jógy. „S její pomocí můžete při souloži ovládat čakry a probudit v sobě Nadvědomí, pane. Naučím vás to – můj kurz stojí jen pět set dolarů!“ I takhle bizarně může v Kadžuráhu vypadat marketingový „výprodej mystického Východu“, o kterém tak vtipně píše indická spisovatelka Gíta Mehta v knize Karma-cola.

LEPŠÍ NEŽ PŘEMYSLOVCI

Podle legendy prý v Kadžuráhu na březích čtyřiašedesáti jezer stávalo 85 chrámů. Dnes jich tu zbylo jen 22. Vystavěli je králové dynastie Čandéla v době od 9. do 12. století. Čandélové byli jedním ze šestatřiceti bojovných rádžputských klanů a svůj původ odvozovali od boha měsíce. Dívka Hémvatí, dcera bráhmanského kněze, se podle pověsti v noci koupala nahá v lotosovém jezírku. Měsíční bůh byl tak oslněn její krásou, že na sebe vzal lidskou podobu, sestoupil na zem a pomiloval se s ní. Pak jí slíbil, že mu porodí syna, který se stane velkým králem a postaví spoustu chrámů, aby tak smyl matčin hřích. Tímto synem měl být zakladatel čandélské dynastie Čandravarman (Nannuka). Následovali králové Jašóvarman (asi 925–950), Dhanga (asi 950–1002) a Vidjádhára (asi 1017–29). Jejich říše postupně ovládla skoro celou střední a severní Indii a stala se tak nejdůležitějším impériem raného středověku. Čandélové prosluli jako velcí milovníci umění. Jejich spirituálním centrem bylo právě Kadžuráho. Žili ovšem jinde – především v pevnostech Mahoba, Káliňdžar a Adžajgarh. To je také odpověď na otázku, která vás po příjezdu do Kadžuráha dřív nebo později napadne. Proč tak rozlehlý chrámový komplex stojí uprostřed pustiny? Kde je dávné sídelní město, kde je nedobytné opevnění, strážní věže a rušné bazary? I tak ale spousta záhad zůstává. Vybudování tak obrovských chrámů muselo stát neskutečné množství sil a prostředků. Na stavbě pracovaly desetitisíce dělníků, kameníků a sochařů. Z čeho v pustině žili? Odkud a jak sem dopravovali bloky růžového a žlutého pískovce, vážící až dvacet tun? Nevíme, žádné záznamy se nedochovaly. Na milimetr přesně opracované kameny nejsou spojeny žádnou maltou ani svorníky – drží pohromadě jen svou vlastní vahou. Připomeňme, že v době jejich vzniku vládli v Čechách Přemyslovci, kteří by se na tak grandiózní stavby a tak pokročilou technologii nezmohli ani náhodou.

SRDCE ŘÍŠE V PUSTINĚ

Po smrti krále Vidjádháry začala čandélská vláda upadat, mimo jiné i pod tlakem muslimských nájezdníků. Kadžuráho se ale do zapomnění propadalo postupně. Poslední chrámy tu byly vystavěny v první polovině 12. století. Podle zápisků arabského poutníka Ibn Battúty se zde konaly bohoslužby ještě v roce 1335. Zřejmě tomu tak bylo i v následujících staletích, i když Kadžuráho už dávno zmizelo z geopolitické mapy. Muslimským vojskům dillíského sultána Aláuddína Chaldžího, který poslední Čandély definitivně porazil roku 1309, asi nestálo za to se do takové pustiny trmácet. Jen díky tomu nepostihl zdejší chrámy osud jiných hinduistických svatostánků severní Indie, které byly přestavěny na mešity. A jen díky tomu přívrženci Alláha nezničili zdejší „necudné“ sochy, urážející jejich boha. V roce 1838 bylo tohle místo „objeveno“ britskými kolonizátory. Objeveno? Na rozdíl třeba od kambodžského Angkoru nebylo Kadžuráho nikdy ztraceno v džungli a nikdy neupadlo v zapomnění. Obyvatelé okolních vesnic o chrámech dobře věděli.

ANI VULGÁRNÍ, ANI OBSCÉNNÍ

Chrámy v Kadžuráhu jsou jedním z nejkrásnějších příkladů středověké chrámové architektury severní Indie. Tzv. nagárský sloh je tu doveden do naprosté dokonalosti (i proto bylo ostatně v roce 1986 Kadžuráho zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO). Příkladem může být asi nejznámější a největší chrám Kandariya Mahadév, což v překladu znamená „Šivova jeskyně“. Vznikl nejspíš v letech 1025–1050, tedy v době, kdy v Čechách panoval kníže Bořivoj. Zdálky vypadá, jako kdyby byl vyřezán z jediného kusu pískovce. Jednatřicet metrů vysokou hlavní věž doplňuje 84 menších věžiček, jejichž stěny zdobí celkem 646 soch. Uvnitř centrální svatyně spatříte Šivův lingam – obrovský mramorový penis, symbolizující božskou plodivou sílu. Všechny chrámy stojí na terasách, které je majestátně zvedají nad okolní terén. Série postupně se zvedajících kamenných věží má symbolizovat mystickou horu Méru, která podle Indů představuje osu fyzického vesmíru a zároveň i spirituálního světa a na které prý žije bůh Brahma. Na první pohled nepoznáte, ve které době který chrám vznikl a komu je zasvěcen. V průběhu dvou staletí zde totiž stavěly nejen šivaisté, višnuisté a další hinduistické sekty, ale i přívrženci džinismu. Formálně lze plastiky v Kadžuráhu rozdělit do několika kategorií. První jsou sochy bohů, které najdete skoro na všech indických chrámech. Další kategorii představují sekulární sochy zachycují scény z každodenního života v době svého vzniku. Na stěnách chrámů spatříte tanečnice, muzikanty, lovecké a bojové scény nebo třeba procesí slonů. Třetí kategorií jsou nebeské nymfy apsary. Podle kunsthistoriků jsou jedním z nejkrásnějších uměleckých zobrazení ženského těla ve světovém umění vůbec. Postoje, prohnutí, křivky a celková dynamika postav apsar jsou estetickým vrcholem, který dosud nebyl překonán. To samé platí i pro čtvrtou kategorii soch – mithuny, tedy páry a skupiny v milostném objetí. Kdosi spočítal, že jich tu je méně než 10 %. I proto je nesmysl označovat Kadžuráho za „erotické chrámy“ nebo snad dokonce „Kámasútru v kameni“. Zobrazení sexuálních poloh není v asijském výtvarném umění výjimečné. Jen namátkou ho najdeme třeba na chrámech v indickém Konáraku a Váránasí nebo na chrámech v nepálském Káthmándú. Kadžuráho je ale zvláštní v tom, že tu výtvarné zpracování erotiky přechází z fyzické do spirituální dimenze. Slavný španělský kunsthistorik José Pijoan ve svých Dějinách umění píše: „Ať jsou pozice zdejších soch sebeodvážnější, nikdy nejsou vulgární nebo obscénní. Jsou spontánní, upřímné, bez falešného studu.“ Pokud se ale na sochy v Kadžuráhu podíváte „nepřipravenýma“ západníma očima, spatříte čirou pornografii. Nejkrkolomnější propletence dvojic, skupinový sex, obcování se zvířaty… Britský vojenský inženýr T. S. Burt (pokládaný za „objevitele“ chrámů) si v roce 1838 zapsal do notesu: „Některé sochy jsou navýsost oplzlé a odpudivé. Staří Indové zřejmě nebyli příliš cudní. Nemohu pochopit, proč něco takového zdobí stěny chrámů, jež byly přece vystavěny z náboženských důvodů…“ Jenže to je právě základní nepochopení. V západní křesťanské tradici je sex interpretován jako protiklad spirituality, respektive jako něco nízkého a hříšného. Na východě mu prostě lidé rozumějí jinak.

voyaeri2

FUCKING GODS

V Kadžuráhu vzniklo celé město hotelů s vlastním letištěm. Západní výletníci se tu ale nechtějí příliš zdržovat. Na prohlídku chrámů jim stačí den. Nepřijeli se sem přece modlit, ale zhlédnout bizarní erotickou show, kamenný festival sexuálních orgií. Chtějí si vyfotit „fucking gods“, jak mi řekl jeden americký důchodce. Už od pokladny dychtivě vyhlížejí vášní spojená lidská těla a vyptávají se, kde že je ten „orálek po indicku“. „Hned vás k němu zavedu, pane,“ volá průvodce. Bizarní turistická přitažlivost Kadžuráha spočívá v tom, že jde o společensky akceptovatelnou formu veřejné erotiky. Můžete se tu tvářit jako milovníci umění, ale přitom cítit jemné šimrání v klíně.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

V zimě tu dokáže napadnout přes metr sněhu, zatímco v létě rtuť teploměru snadno atakuje i pětatřicetistupňovou hranici. Česká Sibiř. Pro poslední z divokých koní je tohle místo nefalšovaným rájem na zemi.

PŘEVALÁCI V ZÁVĚJÍCH

Obec Dolní Dobřejov leží doslova na konci světa. Jízda údolím k neobvyklé farmě na svahu se v zimě mění v maturitu řidičského umění. „Když napadne sníh, musím protáhnout cestu traktorem. Nasadím radlici a proměním se v místního cestáře,“ ukazuje správce statku Jaroslav Karda na Zetor zaparkovaný na dvoře. „Jinak by se sem obyčejným autem nikdo nedostal.“ Sám jsem s tím měl dost práce i po jeho blahodárném zásahu, když se počasí rozhodlo ukázat, že si zdejší kraj své drsné pojmenování určitě zaslouží. Spustila se taková sněhová vánice, že bylo vidět sotva na třicet kroků. Přesto vstupuji v doprovodu Jaroslavovy manželky Lenky do obrovského výběhu. Vlastně je to spíš louka s lesíkem tak rozlehlá, že její kovové hrazení se za dokonalé viditelnosti ztrácí za obzorem. Za clonou rozvířených vloček rozeznáváme skupinku nehybných stínů, kvůli kterým jsem sem přijel. Brodíme se závějemi o něco blíž. Stádo koní Převalského nehybně čeká, až řádění živlů poleví. Stejně jako ve volné přírodě stojí koně blízko u sebe a nastavují větru rozložité zadky, aby co nejvíce spořili tělesným teplem. Pouze vedoucí klisna jménem Queen se otáčí čelem k nám, aby zjistila, kdo přišel v takovém nečase rušit odpolední klid stáda.

VÍC KONÍ NEŽ LIDÍ

Tyto pět let staré vzpomínky se mi znovu vybavily v paměti při dnešním Jaroslavově vyprávění. „Letos byla zima tak tuhá, že jsem protahoval pluhem nejen cestu, ale i výběhy koní. Objel jsem to hezky dokola a pak ještě středem do kříže. Sníh sahal koním až po břicha. Není se co divit, že se jim do něj nechtělo. Musel jsem proto prohrnout trasy, aby se mohli proběhnout.“ Teď v polovině června je však krásně teplo a všude se vznáší příjemná vůně koní. Ne však ledajakých. Zdejší stádo koní Převalského patří k nejstarší nepřerušené chovné linii na světě a čtyři z jeho členů už v posledním desetiletí odcestovali do stepí Mongolska. Pražská zoo, které farma v Dobřejově patří, se totiž zapojila do celosvětových snah navrátit do přírody divokého koně, kterého lidé v šedesátých letech vyhubili. Naštěstí už tou dobou existovaly záložní chovné skupiny, které daly základ dnešní populaci. V mongolských a čínských rezervacích či v aklimatizačních stanicích žije více než čtyři sta koní Převalského. Dalších více než tisíc čtyři sta chovají zoo po celém světě. Poslední divoký kůň na světě je tedy prozatím zachráněný. Kardovi vítají příležitost popovídat si s někým „odjinud“. Bavíme se o jejich čtyřech psech i o tom, co je nového v pražské zoo. Pochvaluji si zdejší božský klid. „Máme tu celkem osm popisných čísel,“ říká na to s úsměvem Jaroslav. „Ale protože zoologické zahradě patří dvě z parcel a jeden soused má taky dvě, je tu vlastně jen šest usedlostí.“ Někteří majitelé však přijíždějí jen na víkend nebo na léto, takže tu kromě Kardových nastálo žije jen jedna další rodina. V Dolním Dobřejově tak vlastně opravdu žije víc koní než lidí. Momentálně třináct. „Teď tu máme šest hřebců a sedm klisen,“ vypočítává paní Lenka, která mě vede do výběhu stejně jako tenkrát. „Mezi klisny můžeme jít celkem bez obav, u kluků ale budeme muset být opatrnější,“ upozorňuje mě. Je to krása. Opět se volně pohybuji mezi divokými koňmi. Žádné mříže ani příkopy, jenom pocit vzájemného respektu. Podle bělavé skvrnky na čele snadno poznávám vůdčí klisnu. Je to stále Queen. „Ano, je to naše královna,“ potvrzuje paní Lenka. „Máme ji tu už sedmnáct let a stále si drží vůdčí post. Za tu dobu se tu už vystřídala hezká řádka klisen a některé z nich se probojovaly až na číslo dvě, Queenu však žádná z nich nepřemohla. Asi je to v genech. Když její dcera odjela do maďarské stanice Hortobágy, tak se tam taky hned stala vůdčí klisnou – a to jí byly pouhé čtyři roky.“

poklad2

JAK TO CHODÍ U KONÍ

„Inu, tak trochu jako u nás lidí,“ vysvětluje paní Lenka s úsměvem. „Dospělý hřebec hlídá stádo a taky řeší problémy klisen. Když jsme tu ještě měli chovného hřebce Nicka, vždycky zasáhl, když se šarvátky příliš přiostřily. Prostě se do toho vložil a holky rozehnal. Vůdčí klisna zase udržuje kázeň mezi svými podřízenými a vybírá třeba místo, kde se bude stádo pást. Vlastně tedy rozhoduje o každodenních věcech rodiny.“ Kázeň a společenský žebříček jsou ve stádě důležitou věcí. „Kůň, který neví, kam patří, je vlastně nespokojený,“ říká paní Lenka. „Je zajímavé, že nutně nemusí být v hierarchii bůhvíjak vysoko, aby mu to vyhovovalo. Máme tu jednu klisnu, jmenuje se Viktorie. Už dlouhou dobu je na posledním místě žebříčku, ale nijak tím netrpí. Takový kůň se totiž nemusí o své místo s nikým prát. Má klid a stejně jako u lidí mají i koně různé povahy. Některým klídek a teplíčko vyhovuje víc než stres okolo postupu v hierarchii.“ To, že klisna není ve společenském žebříčku zrovna jedničkou, nemusí nutně znamenat, že má horší kvality. „Viktoriina dcera Zeta, která se s matkou byla na samém konci v hierarchii stáda, patřila ke klisnám, které jsme poslali do Mongolska. Tam se z ní stala výtečná chovná klisna, která odchovala už sedm hříbat. A to je v tamních podmínkách co říct. Místní s ní jsou dokonce tak spokojeni, že ji přejmenovali na Od – to znamená Hvězda.“ Každodenní práce ošetřovatele znamená také chodit mezi koně přímo do výběhu. Zeptal jsem se tedy, jak se utvářejí vztahy mezi divokým koněm a člověkem. „Záleží na tom, kde se utvářejí,“ zamyslela se paní Lenka. „Občas se nám stane, že musíme některého z koní trochu převychovat. Lidé v zoologických zahradách často krmí koně z ruky. Převaláci se samozřejmě tlačí dopředu, protože chtějí jablko nebo mrkev. Lidé před nimi začnou v obavách couvat – a to je přesně věc, kterou by dělat neměli. Pro koně je to signál podřízenosti. Myslí si pak, že si k člověku může dovolit to samé jako ke slabšímu jedinci ve stádu. Protože může snadno vážit přes tři metráky, není to nic dobrého.“ Opravdu ne. Člověk není stavěný jako kůň. Pořádný kopanec kopytem nebo ťafka řezáky, přizpůsobenými ke spásání trávy, je ve slovníku koní Převalského jen takovým přátelským upozorněním, že se mají držet trochu dál. Pro člověka však může znamenat jízdenku do nemocnice. „Koně mají kolem sebe podobně, jako my lidé, osobní prostor, který vzájemně respektují. Když respektují i vás, je většinou snadné udržet si je od těla. Stačí pak třeba jenom zvednout ruce a udělat dva tři rychlé kroky dopředu. Dáte tak najevo dominanci a kůň vám uhne sám.“ Musím však podotknout, že já jsem za celý den pobytu ve výběhu prostná cvičit nemusel. Koně prý na člověku podle postoje poznají, jestli je uvolněný nebo napjatý. Možná dokážou vycítit i sympatie a snahu o porozumění.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Máte rádi hady? Dáváte si je rádi za krk nebo do kapsy, případně se s nimi rádi mazlíte? Pokud si odpovíte kladně, určitě nemůžete vynechat cestu do zapadlé italské vesničky Cocullo. Vesnička Cocullo v nepříliš navštěvovaných horách v oblasti Abruzzo vám může na první pohled připadat jako mnohé jiné zapadlé vísky v Itálii. Vesnička je na útesu ve svahu přilepená jako vosí hnízdo, kolem se rozprostírají travnaté svahy hor s několika větrnými elektrárnami a v pozadí zasněžené vrcholky skalních obrů. Už od zastávky vlaku člověk žasne nad líbezným panoramatem, které doplňují bílé mráčky na obloze. Zapadákov, místo pro pravé romantiky, můžete si myslet, ale na začátku května je vše jinak. Cocullo nabízí zážitek, který se dá prožít pouze během jediného dne v roce. Jde o svátek, který místní nazývají „Festa dei Serpari san Domenico“.

HORSKÁ GLOBALIZACE

Už od brzkého rána se trousí první zvědavci, kteří poposedávají u baru a obchodu zároveň. Jediná možnost, kde lze ve vsi něco zakousnout a dát si hlt kávy. Náměstí před kostelem se pomalu začne zaplňovat a po chvíli dorazila už i kapela. Lokální orchestr s bubínky, trubkami, lesními rohy i velkými trombony. Na silnici pod vesnicí vyrostlo stanové městečko zaplněné trhovci a stánky se vším možným. Od korálů, vyřezávaných lžic, po luky, šípy, indiánské čelenky, nebo vyřezávané sošky avatara. Dokonce je tu i africký obchůdek se žirafami a slony. Přeci jen globalizace dorazila i sem daleko do hor. Za to při pohledu na velká pečená selata plněná směsí koření, která obsluha pečlivě krájí na plátky, se sbíhají doslova sliny. I když Italové milují sušenou šunku, tady stejně jako během jiných oslav nikdo nepohrdne pečeným seletem v housce, které je při svátku sv. Dominika nejžádanější pochoutkou. Většina stánků připomíná dobu dětství, kdy se tu dají koupit různé maličkosti, jako jsou psaníčka, sladkosti a nebo velká průhledná lízátka. Pro většinu lidí velká možnost, jak naplnit tašky vším možným. Přeci jen pouť byla vždy příležitostí pro obyvatele zapomenutého koutu země pořídit si všechno potřebné. Hlavní program ovšem začíná před bělostnou katedrálou na největším prostranství, kde již stojí tribuna. Letos na jiném místě, protože nenadálé zemětřesení minulý rok zničilo nejen spoustu obcí, ale poškodilo i zdejší katedrálu, kde sídlila socha sv. Dominika. Už v devět hodin je městečko doslova přecpané zvědavci a další stále přicházejí. Není divu, protože hlavní atrakce, hadi, přicházejí na scénu. Lovci přinášejí své hady na náměstí a k údivu obecenstva si je věší na krk. Ale nejen dospělí, i děti mají své hady. Třeba taková malá, křehce vyhlížející holčička zničehonic z kapsy vytáhne klubko hadů, které jí docela vymůže respekt. Většina plazů se ani nestačí z takového zájmu rozkoukat. A ti bojovnější na slunci prudce útočí na vše cizí. Hlavy syčících plazů nepotřebují komentář. Jenže je svátek, a přeci jen se horští plazi musejí ještě pomazlit s lidskou cháskou, než začne hlavní procesí. Mnozí turisté nevěřícně zírají s otevřenou pusou na množství hadů, které koluje mezi lidmi.

PROBUZENÍ PLAZI

Aby byl příběh úplný, je nutné se vrátit o několik dnů zpět, kdy hrdí obyvatelé Coculla vyrážejí na svahy hor, kde ještě částečně leží sníh. Tady pod kameny, v různých děrách a skrýších vyšťourávají hady, které si s velkou radostí odnášejí domů k nastávajícím svátkům. Plazům se to zřejmě příliš nelíbí, ale přeci jen po dlouhé a vydatné zimě jsou ještě v polospánku a na obranu se nezmůžou. Sbírají se jen plazi, kteří nejsou jedovatí, což jsou celkem čtyři druhy. Zdatní horalé neváhají i několik dnů hledat ty největší kousky. Hady pak chovají doma ve studených sklepeních, aby se příliš rychle nevzpamatovali z nenadálého přesunu a nepláchli. Během festivalu putují krotitelé hadů se svými miláčky mezi davy zvědavců a nosí plazy na krku, v ruce i po kapsách. Bázliví turisté jsou úplně fascinováni pohledem na tvory, kterých se mnozí bojí. Hadi putují po krku i ramenou zvědavců a ani nestíhají registrovat, kdo všechno se s nimi vyfotografoval. Návštěvníci se o ně přetahují, křičí v úžasu a hadi doslova poletují ve vzduchu od hřejivých krků do dlaní, jako někde ve zkušební kabince v obchodním domě.

JAKO HOLLYWOODSKÉ HVĚZDY

Nejvíc všechny fascinoval asi šestiletý chlapeček, který měl okolo krku spokojeně obtočené hady s trikolorou nakreslenou na hlavách fixou. A po chvíli ještě z kapes postupně vyndal několik menších zelených exemplářů. Dav fotografů byl u takového neobvyklého záběru ještě dobrou hodinu. Fascinovaní turisté fotografují každého hada jako o život, aby jim pravděpodobně žádný nechyběl ve fotoalbu. Stařenky, které se jindy sotva plouží s holí, se bleskově vrhají do davu zdokumentovat dění mobilními telefony. Místní carabinieri se spolu se starostou tváří, jako kdyby zapomněli na pořádek a místo toho se mazlí s hady. Ti jako jediní vůbec netuší, co všechno je ještě čeká. Ono i pro modelky je pořádný zápřah být několik hodin fotografován bez odpočinku. Některým plazům se předvádění vůbec nelíbilo a často se zakousli do ruky nebo i krku zvědavců. Bohužel si nepomohli, protože fascinovaný dav chtěl být tento den pokousán hadem a vidět krev. Mnoho bojovně naladěných mužů ihned ukazovalo svou sílu se zákeřným hadem. Někdy se mačové doslova poprali o kousajícího jedince. Škoda jen, že se vesničané nespletli při hledání hadů a nepřinesli mezi plazy i nějakého jedovatého. Nálada v davu by byla asi jiná. To, co vypadá jako týrání zvířat, je přitom prastarý rituál, který má kořeny hluboko ve středověku. Ostatně uctívání patrona sv. Dominika má právě za účel ochranu před kousnutí hady nebo také divokými psy. Svatý Dominik Abate žil na území střední Itálie mezi 10. a 11. stoletím. Během svého života byl především asketickým poutníkem, hledajícím duchovní cestu. Pokud by mezi nás dnes zavítal, asi by byl nemile překvapen, jaké události se odehrávají kolem jeho jména a sochy. Obzvláště, když v Cocullu nikdy nebyl.

hadi2

DAVOVÉ ŠÍLENSTVÍ

Poledne je tím pravým okamžikem, kdy končí osahávání, muchlování a fotografování s hady. Program pokračuje směrem k té skutečně velké duchovní události, slavnostní mši k uctění patrona města sv. Dominika. V kostele jsou všichni místní slavnostně oblečeni, modlí se spolu a věří v moc tohoto dne. Zatím stále přibývající dav venku nedočkavě čeká na patrona obce. Za fanfár je z kostela vynesena dřevěná socha sv. Dominika na nosítkách, kterého nesou význační muži. Ještě před kostelem se návštěvníci nemohou nabažit pohledu na jedinečný okamžik, kdy všichni vesničané přinášejí hady v magickém rozpoložení a přikládají je na sochu patrona kostela i hrdé vísky. Nebýt policistů, asi by dav hned vzal útokem sochu ověšenou hady a bylo by po parádě. Potom se vydává procesí na cestu ulicemi horského hnízda. V čele kráčí postarší muž s velkým křížem, jeho rodina se svícemi i další význační obyvatelé s vlajkami a vyobrazeními svatých patronů. Mlčky kráčí poutníci v krojích následováni biskupem a církevními hodnostáři spolu s nosítky, na kterých je nesen patron města s klubky hadů. Ti si jen hoví stočení na hlavě sochy, stejně jako na svatozáři nebo andělíčcích v rozích nosítek. Nakonec kráčí starosta s dalšími úředníky ověnčenými italskou trikolorou. Prochází se většinou strmých uliček, kde samotné procesí sotva proleze. Přihlížejí všichni, od starců po nemluvňata. I přes davy zvědavých si vážené procesí razí nekompromisně cestu dlážděnými uličkami, vždyť tento den je nejvýznačnější pro všechny, místní i poutníky, kteří věří v legendu svatého muže. Cestou procesí ještě zastaví k monumentální kanonádě. Velkolepá střelba nenechá žádné oko suché. Možná ani mnozí přihlížející netuší, jak je tento den význačným datem v životech obyvatel Coculla a okolí. Nejde ani tak o hady nebo procesí. Cílem je především uctít podle tradic tento velký duchovní svátek, který i přes návaly turistů zůstává velice privátním okamžikem pro místní. Ostatně jakmile průvod se sochou i hadím pokolením dorazí zpět do kostela, celá obec opět na celý rok osiří. A hadi? Ti opravdu nekončí na pekáči, jak si mnozí myslí, ale obyvatelé Coculla je navrátí zpět do lůna přírody. Otázkou už jen zůstává, zda se jedná vždy o stejné hady, kteří se akce účastní pravidelně, nebo nováčky, kteří se ohřejí o spoustu teplem sálajících krků.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT: MARTIN KRSEK

Ranní slunce proniká skrz větve smrků a první paprsky osvětlují místo posledního odpočinku, dá se říct, že jsme na hřbitově, ale toto pohřebiště není určeno lidským bytostem.

Ty se jako potápíš, jo? Ptala se kamarádka fotografa Vladimíra Cettla, když jí vyprávěl o svém koníčku, kterým je focení historických vraků. „Wracks hunter“ neboli lovec vraků se ale nemusí za svými objevy jen nořit do mořských hlubin. Úchvatné vraky zanechané lidmi na pospas živlům možná leží i za humny vaší zahrady. Míníme tím staré auto odstavené na zarostlé mezi. I ono může mít mystický rozměr podobně jako potopená fregata obrostlá korálem. S předním českým lovcem vraků Vladimírem Cettlem se vydáváme na exkluzivní lov. Cílem naší výpravy je Belgie, kde leží asi největší hřbitov autoveteránů v Evropě. Nejde o žádnou turistickou atrakci. V kruzích lovců vraků je sice poměrně známým místem, ale není jednoduché ho najít a už vůbec ne navštívit. Tohle unikátní vrakoviště je zapovězené místo! Před námi je cesta dlouhá 900 km. „O tom místě mi vyprávěl známý, který ho navštívil před několika lety. Ukazoval mi pár fotek, vypadalo to neuvěřitelně,“ líčí impuls k výpravě Vladimír Cettl. Problém je, že nemáme jak si předem ověřit, jestli vrakoviště vůbec ještě existuje. Nad takovými místy totiž visí hrozba likvidace ze dne na den. To vraky lodí se mohou cítit pod hladinou bezpečněji. V cíli jsme něco málo po šesté ranní a malá víska poblíž města Arlon ještě spí. Podle instrukcí pátráme po statku, za nímž se má rozprostírat smrkový les s nespecifikovaným počtem historických autovraků. Vstupujeme mezi stromy a dychtivým pohledem pátráme po jakékoli stopě, že se skutečně blížíme za vytouženým objevem. Zprvu není vidět ani kus rezavého plechu. Po pár krocích se však náhle otevírá ohromující pohled. Uprostřed lesa se rozprostírá mýtina, kde stojí namačkána více než stovka zrezivělých aut v několika řadách vedle sebe. Jejich dávný lesk je ten tam. Místo blýskavého laku zbarvuje karoserie rez dohněda se zelenkavými ostrůvky mechu. Nad lidskými výtvory tu už desítky let vládne příroda a pomalu je pohlcuje. Zbytky chromu extravagantní přední masky a sněhobílé pruhy na pneumatikách září v lesní temnotě. Pod kapotou se dodnes ukrývají nadupané šestiválce, jejichž hutný zvuk už nikdy nikdo neuslyší. Obrazy z podobných míst dráždí fantazii. Zprostředkovávají pohled „do záhrobí“, mají až apokalyptický rozměr. Ten výjimečný prožitek vlastně Vladimíra k jeho zvláštnímu koníčku přivedl. Původně k vrakům přistupoval jako klasický renovátor veteránů. Pátral po nich kvůli náhradním dílům. Pak ale pochopil, že ho ty zrezivělé vozy fascinují víc než precizně zrenovovaný veterán. Proto začal vraky fotit. „Ty káry měly kdysi obrovskou hodnotu a najednou tady hnijí. Odžily si svá zlatá léta a v jejich vráskách lze číst historii,“ vysvětluje Vladimír svou fascinaci. „Každý výtvarník ví, že vytvoří zajímavější obraz, když portrétuje starou vrásčitou dámu než krásnou mladou holku. A u aut je to stejné. Vraky nabízejí možnost sledovat v přímém přenosu proces, jakým si příroda bere zpět jednotlivé materiály. Paralela s lidským údělem je tu zřejmá – prach jsi a v prach se obrátíš.“ Při pohledu na záplavu vraků u Arlonu nás napadá otázka, jak tu něco takového vůbec mohlo vzniknout? V době, kdy už i v Česku musí každý majitel staré auto nechat ekologicky zlikvidovat a zaplatit za to. A tady v centru Evropské unie stojí snad dvě stovky vraků v lese. Určitě i tady to někomu muselo vadit, ale dnes představuje tohle vrakoviště spíš unikátní památku než ekologickou hrozbu. Ve vsi se od místních snažíme zjistit jeho historii.

vraky2

A máme štěstí, zastihli jsme přímo majitele lesa, pana Bernarda. Evidentně není rád, že se o vrakoviště zajímáme, není na tu zvláštní sbírku nijak hrdý. Když mu ale Vladimír ukáže své umělecké fotografie autovraků ulovené v Čechách, rozpovídá se. Vrakoviště před 50 lety založil jeho otec, majitel autoservisu. „Opravoval auta pro americké vojáky z nedaleké letecké základny. Když pak Američani Belgii opouštěli, jejich auta výhodně získal. Místní ale neměli příliš zájem o obrovské limuzíny, chtěli spíš menší auta,“ objasnil historii vzniku hřbitova aut. Tak se do malé belgické vesničky dostaly desítky „amerik“. Stály na poli za statkem a sloužily jako zásobárna dílů. A aby vrakoviště nehyzdilo okolí, osázel ho majitel smrky. Ty dnes tvoří vzrostlý les. Když se ptáme na další osud vrakoviště, odpovídá rozpačitě. Nehodlá auta odvézt do šrotu, ani využít zájmu veřejnosti a zřídit muzeum v přírodě. Vše by prý bylo drahé a komplikované. Upřednostňuje nejjednodušší řešení – nechat vše, jak je. Věří, že příroda vyřeší problém za něj. Už teď je z řady aut jen hromádka rezavého plechu. Času vzdorují jen litinové díly motorů a ozdobné hliníkové lišty. Kdybychom tuhle výpravu za vraky chtěli zopakovat za dalších 50 let, už bychom asi jeden z největších evropských hřbitovů aut nevystopovali.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Desátý červen by mohl být hezkým letním dnem. Jsou ale místa, kde by se lidé do tohoto dne raději nikdy neprobudili. Oradour -sur-Glane je jedním z nich.

Kdybych nevěděla, kam jedu, tušila bych něco zvláštního už z dálky. Ta kostelní věž byla divná. Tady, v kraji Limousin s jeho středověkými kamennými vesnicemi a zámky, z nichž se mnohé dají srovnávat s těmi na Loiře, se najednou na obzoru zdvihala zvonice jako z 50. let minulého století.

NEVINNÉ OBĚTI

My jeli k Oradour-sur-Glane, vesnici, která se stala pro Francii stejně smutným symbolem jako pro Česko Lidice. I tady byla nesmyslně prolita krev. V roce 1936 žilo v celé oblasti Oradouru 1640 obyvatel. Možná by si svůj život dožili celkem poklidně, nebýt 207 běsnících vojáků SS pancéřové divize. Ti uposlechli rozkazu SS-Sturmbannführera Adolfa Diekmanna a během pár hodin povraždili 642 civilistů. Záminkou pro krvelačnou popravu byla údajně zpráva, že francouzský odboj drží v nedalekém Oradour-sur-Vayres důstojníka SS Helmuta Kämpfeho. Byla to tragická náhoda, že se oběťmi stali právě obyvatelé Oradour-sur-Glane. Pedantní Němci totiž udělali chybu a názvy městeček si popletli. Desátého června 1944 nahnali nacisté ženy a děti do kostela, kde je zavřeli, a muže do stodol, aby si z nich udělali živé terče. Svědek, který událost přežil, vypověděl, že jim Němci stříleli na nohy, aby jejich smrt byla pomalejší. Pětici mužů se podařilo uniknout. Na kostel se mezitím snesla kulometná palba. Přežila jediná žena, sedmačtyřicetiletá hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem v zadní části kostela, zatímco vesnice mizela v plamenech. Od této hrůzné události uplynulo 65 let. Hlavní viníci však nebyli potrestáni, alespoň ne na tomto světě. Adolf Diekmann padl stejně jako většina příslušníků SS, kterým velel. Za ohavnou vyvražďovací akci v Oradouru ho přitom hnali před soud samotní Němci. Diekmann na svou obhajobu uváděl, že k podobným činům běžně docházelo v SSSR. Dnes jsou Oradoury tři. Ten původní se stal muzeem, v němž běhá mráz po zádech. Poválečný mluví o vůli lidí k životu. Moderní je důkazem rozvoje Francie. Na jeho okraji stojí pobočka porcelánky z Limoges, založená v roce 1863. Zdejší samoobsluha změnila majitele, získala nefrancouzsky znějící název Simply a na jednom z regálů má anglický koutek s anglickým zbožím. Francouzi se snad nikdy nenaučí anglicky, ale Angličané Francii zbožňují a přivážejí jí turistické peníze. Spojenectví za války navíc sbližuje. Němce Francie příliš nemiluje a tady v Oradouru bych německy ani nezkoušela mluvit, i když se to stalo tak dávno.

HLAVNĚ NEZAPOMENOUT

U starého oradourského hřbitova, který zůstal událostmi roku 1944 nezasažen, stojí památník obětem masakru. V létě 2009 se znovu opravoval. Na hřbitově jsou i opravdu staré náhrobky, ke kterým před 65 lety přibyly stovky provizorních. Několikrát se přestavoval i vchod do areálu. Původní mohutná mříž vedla přímo na hlavní ulici. Od roku 1999 se vchází budovou Centre de la Memorie, památníkem zpola zapuštěným do země, který se snaží multimediálními prostředky připomínat a varovat. Varovat před jakýmikoliv zvěrstvy. Ne náhodou je jedna polovina budovy věnována teroristickému útoku 11. září 2001. Součástí oradurské části expozice je i film z léta roku 1943. Vesnice měla dlouhou historii, byla osídlena již v době neandertálské a ve 20. století byla na svou dobu velice moderní. Po vyasfaltované hlavní silnici jezdila elektřinou poháněná tramvaj, spojující St. Junien a Oradour s dalšími městy. Záběry ukazují smějící se partičku, ženské s kočárkem, milenecký pár, lidi u řeky – přežil někdo z nich? V této části expozice jsou i informace o postupném rozvoji fašistické mašinerie od nástupu Hitlera k moci. Temnou chodbou vycházíme na světlo do tichých ulic bývalého centra vesnice. Je ráno, pod mrakem. Slunce neruší. Nemají rušit ani uzávěrky fotoaparátů, fotografování je v celém areálu zakázáno. Nechápu proč, nikdo toto nařízení stejně nedodržuje. Na prázdné ulici vzpomínám na filmové záběry. Po asfaltu jela tramvaj plná lidí. Tramvaje tady dávno nejezdí, asfalt, koleje a troleje zůstaly. Stejně jako benzinové čerpadlo, i když stojan bylo nutno po 65 letech nepoužívání vyplnit betonem a zpevnit drátem.

masakr2

ŽELEZNÉ SRDCE

Nacisté nestačili srovnat Oradour se zemí jako Lidice. Po několik dnech se zbylí obyvatelé mohli vrátit a prohledat trosky. Vytáhli své mrtvé. Kraj byl chudý, v domech posbírali, co po jejich příbuzných zbylo. Jako památku i pro svou potřebu. Mnoho toho nezbylo. Hotel, kavárny, řezník, dvě pekárny, praktický lékař, zelinář, prodejna tabáku, co mohlo zbýt po požáru ze zubařské ordinace? Proč osud ušetřil strom před kostelem, když jeho klenbu shodily plameny, které zatavily železné srdce zvonu do zvonoviny změklé žárem? Ne, v holém kostele jsem se vůbec necítila dobře. I když o smilování volající duše 247 žen a 205 dětí, které v chrámu uhořely zaživa, již zcela jistě našly klid a odpluly jinam. Mezitím se areál začal plnit návštěvníky. Ročně jich sem přijde na tři sta tisíc, otevřeno je denně. Chodí a hledají. Co vlastně? Chtějí cítit mírné mrazení v zádech nebo sem opravdu přišli uctít mrtvé? Vesnice byla zakonzervována, stavby hrozící zborcením zpevněny, vstup do domů je zakázán. Jen tabulky informují, že zde byla pekárna (zůstala zachována část pece), zde café (zůstala zadní deska krbu), zde je jedno z míst, kde bylo zmasakrováno tolik a tolik mužů. Kdo se pozorně dívá, objeví železnou postel vrostlou do trávy, na zbytku zdi jsou postavena jádra šicích strojů, vedle opřeno to, co zůstalo z jízdního kola. Nic z toho v podstatě není důležité. Jde jen o jedno – nezapomenout. Na tak strašlivě zprofanovaných slovech „Lidé bděte!“ je v tomto případě přece jen velký kus pravdy.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT A FOTO: MICHAL MAŠEK

Pojďte s námi nahlédnout do tajemství ostrova bájného Mínotaura, poodhrnout závoj historie místních nalezišť a projít se časem do pionýrských dob archeologických objevů.

Zjistíte, že minulost může být velice zajímavá. Nechcete-li se na Krétě jen nechat hýčkat sluncem a vlnami Krétského či Lybijského moře, máte spoustu jiných možností. Na ostrově můžete vidět spoustu architektonických pokladů, ať už těch antických, které tu vykopal, nechal zrestaurovat (a v některých případech snad i zfalšovat) sir Arthur Evans, těch, jež tu zanechali Benátčané po čtyřsetleté tolerantní vládě (1212 až 1645) či Turci (1645–1900). V přístavu nejkrásnějšího krétského městečka Chania se můžete kochat třeba pohledem na tureckou janičářskou mešitu či původní benátský maják, za zmínku stojí též molo ze 13. století, které najdeme v přístavu Réthymnonu. Jestli milujete vodotrysky, i v nich máte na Krétě široký výběr. Jednou z prvních starostí kdysi na ostrově vládnoucích Benátčanů bylo zásobování vodou. Tak vyrůstaly fontány, jejichž nejčastější dekorativní prvek představovali lvi či aspoň lví hlavy, korespondující se symbolem Benátské republiky – okřídleným lvem sv. Marka. V Írakleionu je Morosiniho „lví“ fontána z roku 1628, v Réthymnonu Rimondiho fontána, z roku 1629, s lvími hlavami a korintskými sloupy. Třicet kilometrů jižně od Réthymna je městečko Spili s mnoha znaky pravé krétské krásy – impozantní horou čnící nad obcí, úzkými fotogenickými uličkami a konečně i… další benátskou fontánou s devatenácti lvími hlavami, chrlícími vodu ze zásob hory Vorizi…

PRINC LILIÍ A DÁMY V MODRÉM

Ale marná sláva, když už budete na Krétě, jednoho dne přijde čas pro návštěvu jedné z nejvýznamnějších řeckých památek, šperku mínojské civilizace, paláce Knóssos. Nebude-li to za toho nejpalčivějšího slunce – budiž. I tak se ve frontě, kterou budete postupovat za poznáním, vyplatí uchovat si v paměti informaci, že v době svého největšího rozkvětu (před nějakými 3500 lety) měl palác údajně „jen“ asi 10 000 obyvatel… A není špatné – při vší úctě k památce samotné a jejímu objeviteli – vědět pár dalších drobností. Především nejspíš to, že mistrovská díla mínojského umění v paláci Knóssos nejsou ve skutečnosti tím, čím se zdají být. Živé fresky, jež kdysi zdobily stěny knósského paláce, dnes představují jednu z hlavních atrakcí archeologického muzea v blízkém hlavním městě ostrova – Írakleionu. Tyto nástěnné malby přitom patří k nejslavnějším ikonám evropské antiky bezpočtukrát reprodukovaným na pohlednicích, plakátech či tričkách. Nádherný mladý princ s květinovou korunou kráčející polem lilií, pět modrých delfínů střežících svůj podmořský svět uprostřed střevlí a ježovek, tři „dámy v modrém“ (nejoblíbenější barva mínojské kultury) s krátce ostříhanými černými kudrnami a gestikulujícíma rukama – jako by je tvůrce zastihl uprostřed vášnivé debaty… Prehistorický svět, jejž malby evokují, je nám svým způsobem vzdálený a zvláštní, současně ale i konejšivě blízký, téměř moderní. A popravdě řečeno, ony ty slavné fresky taky do značné míry moderní jsou. Jak rozpozná snad každý jen trochu bystrý návštěvník muzea v Írakleionu, to, co přežilo z původních maleb, čítá na každé z nich sotva pár čtverečních centimetrů. Zbytek představuje více či méně zjevnou, a taky více či méně imaginativní rekonstrukci, objednanou v první polovině 20. století britským archeologem sirem Arturem Evansem, který vykopal pozůstatky proslulého paláce v Knóssu, razil pojem „mínojská“ kultura či civilizace podle mýtického krále Mínóa a získal za zásluhy šlechtický titul. Skoro by se dalo říci – možná ne zcela přesně – že oč slavnější je ta či ona z fresek dnes, tím méně je autentická. Ví se například, že větší část současné podoby fresky s delfíny dotvořil holandský architekt a restaurátor Piet de Jong, kterého Evans zaměstnával od roku 1920. „Princ lilií“ je zase ranější restaurátorskou prací z roku 1905, provedenou Švýcarem Emilem Gilliéronem. V tomto případě navíc ani není jisté, zda původní fragmenty (malý zlomek hlavy a květinové koruny, nikoli však tvář, část těla a fragment stehna) vůbec pocházejí z jedné a téže nástěnné malby. Záznamy z původních vykopávek naznačují, že zmíněné části byly sice nalezeny ve stejné hlavní oblasti starého paláce, ne však blízko sebe. A navzdory Gilliéronově nejlepší snaze, výsledný „princ,“ jehož královský status koneckonců nedokazuje nic jiného, než tzv. „koruna“, je z anatomického hlediska velmi nepovedený, torzo těla a hlava jsou očividně rozdílně orientovány. Historie „dam v modrém“ je ještě složitější. Tuto fresku nejprve znovu vytvořil rovněž Gilliéron po objevu několika fragmentů počátkem 20. století, „zrestaurovanou“ práci značně poškodilo zemětřesení v roce 1926, ale pak ji znovu zrestauroval Gilliéronův syn. Některé z fragmentů malby, jež se nyní zdají být autentické, jsou tedy vlastně ve skutečnosti jen maketami původních originálů přeživších zemětřesení, jež se samy při přírodní katastrofě ztratily. Není tedy divu, že mladý, tehdy začínající britský spisovatel a satirik Evelyn Waugh se podle svých středomořských cestopisů (Labels, 1930) v írakleionském muzeu shledal „s rušivě moderní sbírkou maleb. Nevyhnete se podezření“, napsal ve svých dojmech z Kréty, „že jejich tvůrce brzdila v zápalu pro akurátní rekonstrukci poněkud nepatřičná náklonnost k obálkám módního časopisu Vogue…“.

stopy2

BETONOVÝ CHRÁM

Ostatně i příběh celého paláce Knóssos je velmi podobný. Tento robustní, dobře rozpoznatelný objekt se zavalitým červeným sloupovím, ceremoniálními schodišti a „trůnními sály“ je druhou nejnavštěvovanější archeologickou památkou v Řecku, přitahující miliony turistů ročně. A to navzdory skutečnosti, že žádný ze zmíněných sloupů není starobylý, ale všechny jsou naopak výsledkem restaurátorské práce („rekonstituce“ řečeno Evansovým slovníkem) Evansova týmu. Jak s břitkou ironií poznamenává Cathy Gerová v brilantní studii o úloze knósského paláce v kultuře 20. století (Knóssos a proroci modernismu), „palác se těší pochybné cti být jednou z prvních betonem vyztužených budov na ostrově Kréta“. Jistě existuje jen malé ospravedlnění dostavby všech těch detailně provedených horních palácových pater, jež jsou dnes k vidění v areálu Knóssu, stejně jako je pochybné správné umístění fresek, reprodukovaných na nově postavených zdech. Ve většině záznamů z historie mínojské archeologie sklízí proto Evans značnou porci kritiky. Největším problémem polemiky o Evansových vykopávkách zůstává však zřejmě balancování po málo zřetelné hranici mezi restaurováním, přestavbou, replikou a falzifikátem. A někteří odborníci s gustem zdůrazňují, že vlastně neexistuje žádná jasná a nesporná hranice, jež by oddělovala archeologii od kreativity, zahrnující ovšem i tvorbu falzifikátů. Sir Arthur Evans začal vykopávky restaurovat a postupně také dostavovat za pomoci armovaného betonu. Bez ohledu na to, že byl – jak tvrdí některé ironické jazyky kolegů z jeho branže – při oné rekonstrukci zřejmě poněkud příliš zatížen představou Buckinghamského paláce v Londýně, samotné použití betonu chápou archeologové, kteří přišli po Evansovi, jako barbarství. Co tedy této bezpochyby velké, byť kontroverzní osobnosti světové archeologie vlastně připsat ke cti? Nepochybně to, že bez jeho zásahů by hodně vykopávek dávno zmizelo v nenávratnu a miliony návštěvníků by si nemohly udělat představu o obdivuhodné antické civilizaci. A koneckonců v době, kdy sir Artur Evans vykutával na pahorku poblíž Írakleionu svůj sen o dávné kultuře (a snad ho tu víc, tu méně přizpůsoboval své tehdejší současnosti), neexistovaly dosud prakticky žádné konvence ohledně zacházení s památkami ani detailnější znalosti o devastujícím vlivu betonu. Cítíte-li potřebu se po návštěvě impozantního Knóssu znovu očistit krétskou autenticitou, pak se vydejte vzhůru, směrem k náhorní planině Lasithi. Na cestě z přístavu Agios Nikolaos do turisticky oblíbené vesničky Kritsa sotva můžete minout kostelík Panagíatis Kerás, zasvěcený Panně Marii. Máte-li vztah k památkám, ani byste ho minout neměli… Rozměrem nevelká, tvarově však pozoruhodná svatyně na úpatí pahorků východní Kréty je totiž – pokud jde o vnitřní výzdobu – považována za nejvýznamnější památku krétského byzantského umění, navíc prakticky až dosedmdesátých let 20. století skrytou očím lidí – prapůvodně, před stoletími proto, aby tento poklad nepadl do rukou tureckých okupantů. Překvapí vás z vnějšku nekonvečním architektonickým konceptem, uvnitř neočekávanou intimitou a především kouzelnými, dobře zachovanými freskami z období 14.–15. století. Ve stínu cypřišového hájku najdete krom občerstvení i stařenku pracující na tkalcovském stavu. Ten je pro tuto oblast typický. Fotogenická Kritsa, hrající roli snad ve všech bojích za samostatnost ostrova a tím pádem stokrát zničená a znovu vystavěná, spočívá jako sluncem vybělený amfiteátr sevřený olivovými háji na úbočí skalnatého kopce Kastellos. Jedna z nejstarších a zřejmě nejpitoresknějších krétských vesnic vám jistě bude mít co nabídnout. Navzdory nezadržitelnému pronikání současného životního stylu a jeho vymožeností zůstává místem, kde dosud převládá ryze tradiční způsob života spojený s pěstováním zeleniny a ovoce a tvorbou domácích tkalců a krajkářek.

Category: 2010 / 07 – 08

Text: Jitka Horčicová (Svět ženy), foto: Shutterstock

Skvělé počasí, nádherné moře, hedvábně písčité pláže a unikátní památky, to je Algarve. Nejjižnější část dnešního Portugalska pojmenovali kdysi maurští dobyvatelé Západu.

Po pěti stech letech přišlo střídání – křesťané z řad Portugalců moudře či z vypočítavosti neničili mandlové ani pomerančové háje a ponechali většině místních názvů jména začínající pěkně po arabsku Al. V patnáctém století pak díky strategické poloze z Algarve vyráželi portugalští mořeplavci na své výpravy, aby svým králům umožnili stát se vládci poloviny tehdy známého světa. Takovou dřinu jako po mořeplavcích po vás ale nikdo nežádá. Vám stačí vybrat si místo, kde budete odpočívat či sportovat přes den, navečer pak některé z historických měst či rybářských vesniček pro romantickou procházku a úplně nakonec hospůdku, v níž budete hodovat. Snadné? Jen zdánlivě. Vyznavače golfu čeká otázka, které ze šedesáti hřišť na pobřeží dnes dobudou svými údery. Milovníci skotačení ve vlnách si pak budou lámat hlavu, na které z pláží stopadesátikilometrového pobřeží zakotvit. Nápovědou můžou být chlouby východní části Algarve, Praia Verde nebo Praia de Terra Estreita lemovaná lány fialově kvetoucího vřesovce. Máte-li neklidnou krev, vydejte se na divoký západ. Tady se vlny oceánu tříští o skaliska a útesy. Užijí si to zde hlavně surfaři, zbytek výpravy si vychutná jemný písek a do něj zabořené obří šedočerné balvany vybízející k opalování. Půjdete-li od východu k západu, narazíte na starobylé město Tavira, svou rozmanitostí připomínající Prahu – po Římanech tu zbyl most, po Maurech hrad ve starém arabském centru a Portugalci, kteří přišli nakonec, zahltili město nejvyšším počtem kostelů na hlavu (je jich tady sedmatřicet). Mořeplavci sem pak z Číny přivezli unikátní mírně pagodovitě prohnuté střechy Čtyř vod. Jistě by byla škoda vynechat městečko Sagres. Tři hodiny plavby lodí vás odmění pohledem na fantasticky zbarvené a členité skalní útvary. Určitě zavítejte do některé z místních taveren. Ochutnejte klasiku – bacalhao neboli tresku na 365 způsobů, či jiné ryby (skvělý steak z velké corviny – smuhy, báječné jsou pečené sardinky, dourady – pražmany)… A hlavně ve městě Sagres na konci světa si nechte načepovat stejnojmenné pivo. Je skoro tak dobré jako to naše.

Category: 2010 / 07 – 08

Jsou chvíle, kdy zpropadený Bajkal burácí, led nadskakuje a puká a stan se prohýbá pod náporem vichru. Druhý den je ale zamrzlé jezero opět nejkrásnějším a nejpohodovějším koutem planety a nic nenasvědčuje tomu, že jste se v noci klepali strachem o život. Bajkal je jezerem rekordů.

Je nejstarší a nejhlubší na světě a mezi všemi jezery je také největší zásobárnou sladké vody. Možná také proto láká Bajkal nadšence z celého světa, aby zde překonávali své schopnosti. Na jeho led letos vyrazili i dva Češi – Pavel Blažek a Václav Sůra. Rozhodli se zamrzlou hladinu jezera překonat od jižního břehu až po jeho nejsevernější bod. O takovou cestu se každý rok pokusí několik lidí, často ale za pomoci psího spřežení nebo padáků, které za příznivého větru ulehčují saním. Oba Češi se ale rozhodli Bajkal přejít pouze vlastními silami. „Vykrmit!“ zněla nekompromisní rada výživového specialisty Petra Havlíčka, když poprvé viděl oba dobrodruhy, kteří se chystali na přechod Bajkalu. Ani Pavel Blažek, ani Václav Sůra přitom nejsou žádná ořezávátka a oba už mají s extrémními výkony velmi bohaté zkušenosti. Přesto museli aspoň deset kilogramů přibrat. „Měli ze mě radost ve všech restauracích v okolí. Podařilo se mi během tří měsíců nabrat patnáct kilo. Ale věděl jsem, že na Bajkale půjde zase všechno rychle dolů, protože výdej energie bude mnohem vyšší než její příjem,“ říká Pavel Blažek. Určit správné denní dávky jídla bylo pro úspěch expedice naprosto zásadní. Denní výdej energie byl vysoký – až osm tisíc kalorií. Jídlo muselo být v první řadě výživné, v druhé lehké a snadno připravitelné a pak se teprve mohly brát ohledy na jeho chuť. Jídelníček byl proto prostý – k snídani ovesná kaše s ořechy, k večeři nudle, rýže či kuskus a mezi tím v hodinových intervalech k doplnění energie čokolády, tyčinky nebo sušený sýr. Vše pečlivě zabaleno do denních dávek, aby se pak v mrazu nemuselo dlouze hledat…

NEČEKANÝ SNÍH

Bylo po poledni 23. února, když Pavel s Václavem poprvé vstoupili na led jezera u vesnice Kultuk. Expedice Bergans Bajkal 2010 začala naostro. Oba měli za sebou dvoje saně o celkové váze 108 kg, před sebou 636 kilometrů dlouhé jezero a také první menší problém. Led v jižní části Bajkalu měl být podle všech informací čistý, ale vydatné sněžení z posledních dnů ho zasypalo až deseticentimetrovou nadílkou. A po sněhu se přeci jen saně táhnou hůř… Situace se nelepšila ani další dny. Bylo proto potřeba citlivě vybírat cestu, aby se saně zbytečně nepropadaly. „Nejjednodušším způsobem, jak poznat tvrdost sněhu, bylo sledovat jeho barvu. Čím je sníh tmavší, tím je tvrdší a tím lépe se po něm jde,“ vysvětluje Pavel Blažek. Po několika dnech se ale konečně začaly v souvislé sněhové pokrývce objevovat plochy čistého ledu, po nichž saně klouzaly, jako by byly z pápěří. A pak to přišlo: „Najednou koukáme, a před námi je ledová plocha a v ní zamrzlé kulaté kry, které z ní místy i lehce vystupují nad povrch. Kroutíme nad tím hlavou, protože něco takového jsme ještě nikdy neviděli. Jsme prostě na jezeře netušených možností!“ popisuje Václav Sůra první setkání s čistým Bajkalským ledem. Pochod se rázem fantasticky zrychlil a dvojice za den ukrajuje až 27 kilometrů z celkové vzdálenosti.

ŠLAPAT A ZASE ŠLAPAT…

Jak vypadá denní režim takového pochodu? Vlastně jde o nudný stereotyp v neuvěřitelně atraktivních podmínkách. „Vašek vstával v sedm ráno a uvařil vodu k snídani. Já dospával noční psaní zpráv z expedice. Pak jsme se převlékli, sbalili stan a vyrazili,“ říká Pavel Blažek a dodává, že právě první hodiny po probuzení patřily k nejhorším okamžikům celého dne, protože tělo je ztuhlé a zmrzlé a dlouho mu trvá, než se rozhýbe. „První týden jsem měl dostatečnou tukovou zásobu, pak ale najednou přišel hrozný úbytek sil,“ vzpomíná Pavel. Tělo si zkrátka v extrémních podmínkách žádalo více energie – a to se členové expedice nijak nezanedbávali, do každé večeře třeba házeli čtvrtku másla. „Chce to opravdu jíst, co to jde. Ale přiznám se, že ani při největším přemáhání jsme se nedokázali smířit s ranní ovesnou kaší. Tu jsme do sebe zkrátka nedostali,“ říká Pavel Blažek. O to více přišla vhod drobná energetická svačinka, která se konala každou hodinu. V ideálních podmínkách, kdy cestu neztěžoval sníh ani silný vítr, se vrchol sil dostavil kolem čtvrté hodiny odpolední. „To mě vždy zaplavila obrovská radost z toho, jak tělo dokonale funguje. Soustředíte se na svaly, na dýchání a cítíte, jak vše skvěle pracuje. Jste prostě sami se sebou, ostatně jako většinu celého pochodu,“ poukazuje Pavel na fakt, že při tak extrémním pochodu není čas na dlouhé povídání. Většinu cesty šli totiž oba dobrodruzi v rozestupu nějakých padesáti metrů, poslouchali hudbu i mluvené slovo a věnovali se vlastním myšlenkám. Když se den chýlil ke konci, bylo potřeba postavit stan, připravit večeři, najíst se a rychle zalézt do spacáků. Úlohy byly podobně jako ráno rozdělené – Václav Sůra ve stanu zápasil s vařičem, který si zpočátku nechtěl zvyknout na ruský benzin, Pavel Blažek zatím zabezpečoval stan proti případným poryvům větru. A skoro každý večer se kochal západem slunce nad panenskou ledovou krajinou. Následovala ale velmi nepříjemná fáze, kdy oba čekali ve stanu, než se voda uvaří. Kvůli páře z vody se nemohli převléknout, nemohli ani vyndat spacáky, protože by okamžitě navlhly. A tak se jen klepali zimou. „Sotva se ale voda ohřála, mohli jsme si dopřát toužebně očekávanou večeři. A když jsme po třetině cesty věděli, že benzinu máme dost, mohli jsme si dovolit nechat vařič puštěný a to se pak ve stanu udělalo příjemné teplo,“ říká Pavel Blažek. Před usnutím ještě rekapitulovali den, psali zprávy na expediční web, ošetřovali techniku a hlavně bolavé nohy.

ZEMĚTŘESENÍ NA LEDĚ

Každodenní monotónní pochod zpestřovaly drobné krásy Bajkalu, hlavně led rozehrával svou živou symfonii. Torosy nahromaděného ledu naštěstí nebyly nijak rozlehlé, takže se jim dalo vyhnout. Co chvíli se zdáli ozvalo silné zapraskání. V některých místech led po dotyku hůlkou ožíval a prorůstal stovkami drobných nitek. „V jednu chvíli nám ale zatrnulo,“ vzpomíná Pavel Blažek. „Oba jsme se s Vaškem rázem zastavili, protože jsme slyšeli hrozný hukot. Jakoby proti nám jel vlak. Pak to s námi cuklo asi o deset centimetrů a bylo zase úplné ticho. Teprve po chvíli jsme si uvědomili, že šlo o slabé zemětřesení. Naštěstí led nijak nepoškodilo.“ Tato krása ale musela být něčím vykoupena. Dostavily se dny, kdy teplota klesala hluboko pod minus třicet, k tomu se přidal silný vichr, v němž se muselo bojovat o každý metr cesty. Připočtěte bolestivé puchýře na nohou, pokračující únavu, nutné potíže s technikou a jen pomalu ubíhající cestu a je vám jasné, že přechod Bajkalu není procházkou ledovým rájem. Václav Sůra navíc při přechodu jednoho torosu zakopl a naplno se tak probudily zanícené šlachy v jeho holeni. „Viděl jsem, že Vašek neskutečně trpí,“ popisuje nepříjemné okamžiky Pavel Blažek, „Ale bylo mi jasné, že to nevzdá, i kdyby se měl připlazit po čtyřech.“

led

ZASE NA ZAČÁTKU

Ať byly podmínky jakékoliv, tak oba borci poctivě ukrajovali kilometry. Radovali se z každé stovky a s blížícím se koncem cesty si pochod už užívali. A 19. března, přesně ve 13.01 konečně stanuli na severním břehu Bajkalu. Expedice Bergans Bajkal 2010 byla úspěšná! Přechod jezera trval 24 dní a 6 hodin, celková ušlá vzdálenost byla 683 kilometrů. Šlo navíc o historicky druhý nejrychlejší přechod Bajkalu v kategorii unassisted, tedy o přechod vlastní silou bez pomoci psů či padáků. Je však paradoxní, že návratem do tepla domovů expedice pro její účastníky neskončila – naopak. „Bylo těžké celou akci naplánovat a připravit. Dva roky jsme trénovali,“ říká Pavel Blažek. „Ale to, co se odehrává po konci expedice, je šílené. Přednášky, rozhovory, ale hlavně organizování výstav, shánění sponzorů… Přejít to jezero? To bylo i přes všechny problémy to nejpohodovější a nejkrásnější.“

Category: 2010 / 07 – 08

S vlající zlatou hřívou a vyceněnými tesáky vypadají samci dželad hrozivě. Vyrážejí do boje, aby zahnali protivníka a získali srdce své vyvolené, nebo spíše vyvolených.

Když se rvačka přežene, je na svazích Simienských hor zase klid. Ale jak to tak mezi opicemi bývá, dlouho nevydrží. Na hraně srázu vykoukne hnědá hlava. Rozhlédne se a na kámen se vyhoupne mladý samec dželady hnědé. Na rozdíl od dospělých samců nemá ještě hřívu, tak typickou pro tento druh opic, žijících vysoko v horách. Není dlouho sám. Za okamžik se začnou objevovat i ostatní členové tlupy. Samička s mládětem na zádech, pak téměř dvacetikilový samec s výraznými rudými ploškami na prsou. Několik mláďat se pere na hraně propasti, ze které se vám zatočí hlava, jen nakouknete přes okraj. O pár metrů dál vylézá po skalách další rodina. Noc tráví v bezpečí a teple jeskyní v příkrých nepřístupných skalních stěnách. Začínají se krmit v ranním slunci. Z dálky svým zbarvením připomínají trsy uschlé trávy. Jsou jich spousty. Na okamžik se smísí se stádem koz a krav. Celý svah je posetý hnědými tečkami. V období sucha vytvářejí dželady skupiny až několika set jedinců.

JÁ TARZAN, TY JANE

Kokrhání kohouta mi trhá sen. Převalím se na záda v dece, ve které přede mnou spalo bůhví kolik lidí. Dírami ve střeše vidím tmavě modrou. Svítá. Není třeba se oblékat. V oblečení, které mám na sobě už třetí den, lezu po horách, jím i spím. Poškrábu si nové bleší štípance na břiše a nazuju své půlboty. U jedné mi včera upadla podrážka, a tak mám trochu „pejračí“ chůzi. Vypucuju si zuby panákem džinu a za hlasitého chrápání nosičů, kuchařů a průvodců tiše opouštím barák patřící komunitě z blízkého údolí. Chenek kemp ještě spí. Jdu pomalu na hranu útesu, který je nejvíc zařízlý do krajiny. Na jeho nejzazší výspě stojí kamenná lavička. Je jich tu kolem kempu několik. Čert ví, kdo je sem do výšky tři tisíce sedm set metrů nad mořem dopravil. Sedám si na ten důkaz lidského všeprznitelství a chvíli poslouchám své vlastní srdce, než se uklidní. Slunce se válí po svazích kolem, líné udělat ten rozhodující krok, kterým vzbudí den v údolí hluboko pode mnou. Panorama Simien Mountains je v tom ranním světle zvláštně růžové. Vracím se do kempu, kterým mezitím procházejí tlupy paviánů dželada. Drze se připojím ke skupině, která žije v jeskyních na útesech přímo pod kempem. Třináctičlenná rodina, vedená jedním dospělým samcem s výhradním právem prvního milovníka celého harému. Dželady stoupají do svahu a já pomalu s nimi. Popojdeme, něco utrhneme, prohrabeme si navzájem srst. S každým takovým posunem jsem jim o kousek blíž. Až najednou sedím uprostřed opičí rodiny, jako bych byl její součástí. Mladá samička sedí asi metr ode mne. Chvíli dělá, že ji zrovna zajímá něco na zemi. Pak se na mě chvíli upřeně podívá, snad s otázkou: „Ty Tarzan?“ Obnaží celou horní čelist s dlouhými špičáky, tak jak to umějí jen dželady. Jakoby v úsměvu. S výrazem „No ty sotva!“, se ke mně točí zády a má kariéra pána opic tak nadobro končí. S prvními kapkami deště rodinu opouštím. Déšť sílí, mění se v liják. Z horské stezky vyhnaní deštěm přicházejí další a další. Místnost je záhy plná zápachu mokrých hadrů. Sedíme těsně jeden vedle druhého. Je tak všem tepleji. Kuchař Joni na plynové bombě vaří večeři. Rychle se stmívá. U vchodu sedí na bobku drobná horalka v promoklém šálu. Má roztomilý pršák a ústa plná drobných zoubků, bílých jako perly. Neustále se směje. Bojuji s pokušením vstát a zeptat se jí: „Ty Jane?“ ale pak si vzpomenu na pobavený výraz dželadí samičky a raději přijímám nabízený plecháček s něčím na zahřátí.

STARÝ KOZEL

Zase prší. Sedím na zadní sedačce džípu a klimbám. Je to jediné místo, kde je trochu klid. V baráku komunity není kvůli špatnému počasí k hnutí. Mokré věci, nádobí, zásoby a všemožný bordel, na který si jen vzpomenete. Počasí je od mého příjezdu sem tak příšerné, že ani nemá cenu stavět stan. Stejně by jím za chvíli tekl potok. Na fotografování je jen pár hodin ráno, kdy svítí slunce. Dnes ale prší už od rozednění. Dželady jsem ani nezahlédl. Včera jsem se pokoušel s průvodcem najít endemické kozorožce, další vzácný druh savce, který žije pouze zde. Našli jsme stádo, ale bylo příliš daleko na protějším svahu. Než se nám podařilo přejít údolí, byli pryč. Když si tak pro sebe fňukám v autě, ozve se zaťukání na okýnko auta. „Ibex!“ culí se můj ozbrojený strážce a přehodí starou armádní pušku z jednoho ramene na druhé. Ukazuje prstem na stráň jen několik desítek metrů za kempem. Chvíli mi trvá, než rozeznám velkého samce kozorožce walia v nahnědlé trávě. Blížím se pomalu ke zvířeti, ale to jako by mě ani nevnímalo. Podle rohů se jedná o hodně staré zvíře. Když se dostanu až do vzdálenosti deseti metrů, napadne mě, co by se stalo, kdybych ho naštval. Sedím pár metrů od kozla s úctyhodnými rohy a jediné, co si vybavím, je reklama na limonádu, která končí slovy: „v pohoděěěěě…“ Samec může dosáhnout hmotnosti až sto dvaceti kilogramů a v souboji se svým soupeřem umí své váhy plně využít. Tento samotář ale vypadá, že je na pozornost lidí zvyklý. Pomalu se vzdaluje od kempu, za ním s odstupem já a za mnou můj ozbrojený strážce. Musíme být v tom dešti na pohled dost legrační trojka. Jak se snažím dostat do záběru kozorožce i okolní skály, ani si nevšimnu, že jsem se nevědomky ocitl opět mezi dželadami. Odrostlé mládě sedí na větvi v úrovni mých očí a místo vzácného primáta připomíná spíš vodníka. Z husté hnědé srsti mu tečou čúrky vody. Udělám poslední snímek kozorožce, zbývá jich už jen pár stovek kusů, a sleduji opičí tlupu při návratu do jeskyní. Přestává pršet. Už jen krápe. Dželady jedna za druhou mizejí za hranou útesu. Nahýbám se nad propastí, abych viděl, jak slézají po strmých stěnách skal do svých nočních úkrytů. Ve chvíli, kdy mi na mokré skále uklouzne noha, usoudím, že to pro dnešek stačí. Z posledních opozdilců rozeznávám už jen siluety. Na království dželad padá soumrak.

opice

KRÁLOVNA AFRICKÉHO ROHU

Když jsem odjížděl z kempu, svítilo sluníčko. Vzduch byl tak čistý, jak je to možné jen po dlouhém dešti. Na cestě pokryté vrstvou bahna uvízl náklaďák. Kolem se motala spousta lidí. Radili, tlačili, vtipkovali nebo jen tak zevlovali. Většinou se usmívali. Snad za to mohlo krásné ráno. Tak jsem tam stál po kotníky v bahně a taky se usmíval. Tahle země mi začala ukazovat svou rozmanitou tvář. Kaktusové ploty, oslíky táhnoucí náklad středem asfaltové silnice, náklaďák plný velbloudů, horala na koni se samopalem ruské výroby na zádech. Horské štíty, rovinu plnou políček, která připomíná Polabí na jaře, náhorní plošiny i savanu Velké příkopové propadliny. Ledové kroupy i žhnoucí slunce. Prach a bláto. Plná kontrastů, hrdá a nepokořená. Tak na mne působila. Etiopie.

Category: 2010 / 07 – 08

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, MARTIN DLOUHÝ

Zřícenina Helfštýna je impozantni. V celé evropě najdete jen několik hradů, které tuto moravskou pevnost předčí rozlohou. Žádný jiný hrad na světě však nestřeží Tyrannosaurus rex!

Potemnělé hradby umocňují první dojem z monumentální stavby. Dlouhou cestu do samého srdce hradu střeží železné sochy roztroušené po celé velké ploše druhého nádvoří. Pohled okamžitě upoutá kovaný tyranosaurus, postávající mezi stromy. Od jeho zlověstné tváře se odrážejí poslední paprsky zapadajícího slunce. Kastelán Jan Lauro nás vede do samého nitra hradu. „Zde se během Hefaistonu odehrává nejdůležitější část festivalu, tady máme kovárnu a venkovní pracoviště,“ říká kastelán. Očarován stojím kousek od brány a na pozadí siluety hradu se rýsují bizarní skulptury – shrbený Amos či Dech větru, který své kovové paže rozvírá, jako by se chtěl objímat. Připadám si jako v panoptiku, démonicky vypadající postavy s příchodem noci ožívají vlastním životem. Nevycházím z úžasu nad tím, co všechno je možné ze železa vytvořit.

SKLEPY PLNÉ VÍNA

Večer nám kastelán u teplého čaje vypráví o zajímavé minulosti hradu Helfštýnu. Koncem 13. století zde loupeživý rytíř Friduš z Linavy začal stavět malý hrádek. Hrad se časem rozšiřoval k nynější obci Týn nad Bečvou a svou podobu přizpůsoboval požadavkům konkrétních majitelů. Za působení pánů z Kravař přibyly dva menší paláce, ale největšího rozvoje se hrad dočkal za držení rodu Pernštejnů, kteří se postarali o dnešní podobu druhého nádvoří s masivní hranolovou věží. „Ta je jedinou spolehlivě datovatelnou stavbou celého hradu. Reliéf portálu nese letopočet 1480,“ uvádí kastelán Jan Lauro. Další dostavbou, provedenou za vlastnictví Pernštejnů, je takzvaná Široká hradba a hladomorna, která však nesloužila právu útrpnému, ale plnila funkci dělostřelecké bašty. Po Bílé hoře panství přešlo na Ditrichsteiny, šlechtický rod vlastnící mnohá panství na jižní Moravě. Stojí za zmínku, že právě díky vlastnictví jihomoravských statků byly hradní sklepy neustále plné vína. V hovoru se dostáváme k datu 1656. „Tento rok započala zkáza hradu, který nebyl nikdy dobyt a hrdinně vzdoroval i Švédům,“ prozrazuje kastelán. „Právě počátkem druhé poloviny 17. století přišlo nařízení vídeňské vojenské rady se záměrem Helfštýn pobořit. Důvodem pro toto rozhodnutí byly obavy z toho, že by hrad mohli dobýt Turci. V rámci devastace pak byly odstřeleny střechy a během následujících let dokonaly dílo zkázy přírodní živly.“

ZROZENÍ HEFAISTONU

Obrat k lepšímu, tedy k záchraně tohoto rozlehlého hradu, začal na konci 70. let 20. století, kdy sem začali jezdit brontosauři, sdružení nadšenců, kteří pomáhali zříceninu opravovat. Pro budoucnost Helfštýna však byl přelomový rok 1982. Vše začalo nápadem někdejší kastelánky Marcely Kleckerové, jež chtěla vytvořit akci pro rozvoj hradu a hlavně pro jeho zviditelnění. „Paní Kleckerová tenkrát oslovila různé skupiny šermířů a historických řemeslníků,“ vzpomíná Jan Lauro „Nejrychleji reagovali kováři, a tak to začalo. Připravil se první víkendový program s ukázkou černého řemesla, na který přijelo asi osmnáct chlapů. Další rok si kováři přivedli kamarády i rodiny.“ Tak se zrodil Hefaiston, mezinárodní kovářské sympozium na hradě Helfštýně. Dnes se na tomto již tradičním setkání, trvajícím tři dny, schází okolo šesti set uměleckých kovářů z dvaadvaceti zemí světa. V rámci celého víkendu probíhá prestižní soutěž, spočívající v demonstracích kovářské práce. Ty probíhají před původní pekárnou, která se proměnila v kovářské studio Alfreda Habermanna a která dnes poskytuje černému řemeslu perfektní zázemí.

kovari2

PAPEŽ KOVÁŘŮ

Právě Alfred Habermann byl podle kastelána „živoucí legendou“, bez níž by Hefaiston neměl tu úroveň, které dnes dosahuje. „Říkalo se mu papež kovářů. Byl restaurátorem kovů, ale hlavně cestoval a přednášel o kovářství po celém světě. Díky jeho lásce k Helfštýnu se hrad dostal do povědomí i za hranicemi,“ vzpomíná Jan Lauro. „Když přednášel v cizině, tak se vždy lišácky ptal těch nejzručnějších: A ty jsi kovář? A znáš Helfštýn a Hefaiston? Neznáš? Tak to nejsi žádný kovář!“ Tímto většinou u osloveného vzbudil zvědavost, takže na Hefaiston přijížděli i ti nejlepší kováři ze zahraničí a prestiž festivalu rapidně vzrůstala. O oblibě Hefaistonu svědčí fakt, že letošní poslední víkend v srpnu se bude konat již 29. ročník soutěže a během dvou víkendových dní se na hradě očekává jedenáct tisíc návštěvníků. Hrad Helfštýn ale stojí za návštěvu i v jiných dnech a měsících. Kovářské výrobky mistrů svého oboru zde můžete vidět na každém kroku. Atmosféra vás okamžitě pohltí, vstoupí do vás tajemno i romantika minulosti a zaručuji vám, že budete hrad opouštět jen s velkým přemáháním. Stejně jako my.

Category: 2010 / 07 – 08

ZDROJ: BBC WILDLIFE MAGAZINE A NATURAL HISTORY MUSEUM

Každý rok se fotografové utkají na nejprestižnějším kolbišti, které fotografie přírody nabízí. Řeč je o soutěži Wildlife Photographer of the Year. Představujeme několik snímků, které zabodovaly minulý rok.

fotky2
Category: 2010 / 07 – 08

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Zlato je jednou z nejlepších investic. Střádají ho lidé i státy. Svůj zlatý poklad má i Česká republika, celkem 13 tun zlata, které tvoří součást našich devizových rezerv.

Je to však jen zlomek pokladu, jakým Československo ještě před dvaceti lety disponovalo. Československo se muselo na svůj státní poklad pořádně nadřít. Není pravdou, že by po rozpadu monarchie novému státu dala část svého zlata Rakouská národní banka. Téměř žádné měnové zlato totiž po válce už neměla. Spekulovalo se také o tom, že základem pro náš poklad bylo zlato, které přivezli českoslovenští legionáři z Ruska. Že by se ale jednalo o legendární Kolčakovo zlato, je nesmysl. Legionáři předali zpět všechno zlato, které při anabázi Ruskem střežili. Pokud legionáři nějaké zlato přivezli, tak pramenilo z obchodů. Účty Legiobanky z roku 1920 zmiňují zlato za 1,5 milionu korun. To je sice částka ohromná, pro státní rezervu však zanedbatelná. Náš zlatý poklad tak vznikal prakticky od nuly. V úplných začátcích pomohli mladé republice sami jeho občané během první Půjčky národní svobody. Obce, organizace i prostí občané mezi sebou vybrali přes miliardu korun. Během národní sbírky z roku 1919 pak lidé státu poskytli 94 tisíc zlatých mincí a medailí a 65 kilogramů zlata. Díky dobrému hospodaření státu množství zlata stále narůstalo a v předvečer druhé světové války disponovalo Československo téměř stotunovým pokladem.

KAM HO SCHOVAT?

Protože však bylo jasné, k čemu se v Evropě schyluje, tak se většina státního zlata (asi 85 tun) musela stěhovat do bezpečí. Část zamířila do Anglické banky v Londýně, část skončila v Bance pro mezinárodní vyrovnání v Basileji. Netrvalo dlouho a o československé zlato se začalo hlásit Německo. Když totiž získalo Sudety, činilo si nárok i na část státního pokladu, na jehož „výrobě“ se Sudety podílely. Němce neuspokojilo ani čtrnáct tun zlata, které si z Prahy odvezli ještě před vytvořením Protektorátu. Československo muselo za Mnichov platit i dalšími aktivy. Ani osud zlata v zahraničních sejfech nebyl nijak veselý. Došlo dokonce k mezinárodnímu skandálu. Po vyhlášení Protektorátu přišel do Anglické banky z Prahy příkaz k převodu zlata z účtů Československé národní banky na účet německý. První žádost byla zamítnuta, protože britský ministr financí s takovým krokem počítal a československá aktiva v bance zablokoval. Druhá žádost se však týkala zlata uloženého v Basileji a to britští bankovní úředníci na německý účet skutečně převedli. Za několik dní byl účet prázdný a 23 tun československého zlata zmizelo v nenávratnu.

NÁBOJE I TKANIČKY

Když se o této transakci dozvěděla britská média, zažívali vládní činitelé perné chvilky. Winston Churchill převod zlata dokonce označil jako druhý Mnichov. Nejvíce však Brity znepokojovalo to, že z ostrovů fakticky převedlo šest milionů liber ve zlatě nepříteli, který je promptně Britům vrátí v podobě bomb. I po této ostudné epizodě ale v londýnských sejfech zůstalo dost zlata, aby významně zasáhlo do válečného dění. V první řadě sloužilo jako rezerva na první úvěr ve výši 7,5 milionů liber, který Británie poskytla československé exilové vládě na její provoz i vyzbrojení jednotek. Pravdou je, že si Londýn vedl pečlivé účetnictví a zlatým pokladem tak Československo platilo veškerou výstroj a výzbroj svých vojáků, kteří bojovali po boku Britů. Nutno říci, že si lze jen těžko představit lepší vynaložení prostředků během války než na výzbroj proti nepříteli. Sama Británie se takto v osamoceném boji proti Německu dostala až na finanční dno, než se jí dostalo pomoci od USA. Po každé válce následuje účtování a československého zlata se týkala tato suma: 45 tun. Tolik ztraceného zlata našemu státu přiznala mezinárodní komise. Ovšem s dodatkem, že reálně může získat jen 64 procent tohoto množství. Ještě v průběhu jednání se do Československa vrátilo šest tun měnového zlata. Na zbytek jsme si museli počkat až do roku 1982. Příčinou dlouhého zdržení bylo rozsáhlé znárodňování v roce 1945 a 1948, které se dotklo i majetku zahraničních občanů a investorů. Zejména Spojené státy trvaly na tom, že Československo musí ztráty na majetku nahradit, jinak se zlato zpět do republiky nevrátí. Politická vůle k podepsání náhradových dohod u nás ale dlouho chyběla. Nakonec však do Spojených států přeci jen náhrady ve výši 81,5 milionů dolarů dorazily a Československo se mohlo těšit na další část svého pokladu. V roce 1982 přiletěly na Ruzyni tři letouny TU 104 s více než osmnácti tunami zlata na palubách.

zlato2_2

DLUHOPISY NAD ZLATO

K poslednímu velkému vyrovnání došlo o deset let později, když se připravovalo rozdělení Československa. Rozdělen byl také zlatý poklad – přes sto tun v poměru dvě ku jedné. České republice připadlo 63,282 tuny zlata. Jeden by řekl, že na tomto základu lze v nové republice vystavět bohatý zlatý poklad pro budoucí generace. Tento názor však nesdíleli představitelé České národní banky v čele s Josefem Tošovským. Celkem 56 tun zlata vyměnili v roce 1998 za obligace Evropské unie a další aktiva, která údajně budou republice vydělávat mnohem více než neperspektivní zlato zahálející v sejfech. Darmo se trápit mnohamístnými částkami, o něž jsme touto povedenou transakcí přišli (zlato jsme prodávali za 325 dolarů za trojskou unci, dnes je její hodnota na čtyřnásobku). Mnohem více nás může mrzet to, že jsme přišli o podstatnou část naší národní identity, o kterou jsme bojovali prakticky celé minulé století a z níž nám v podobě zlata zbylo už jen oněch 13 tun.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This