Category: 2010 / 09

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MICHAEL FOKT

Každý by se chtěl dozvědět, zda je tu kromě nás nějaká mimozemská civilizace, ne každý se smíří s tím, že se to nikdy nedozví a stále upírá svůj zrak ke hvězdám. Tak to činí náš astrofyzik s duší křesťana, Jiří Grygar. Málokdy člověk potká tak sympatického člověka a málokdo má tolik nepřátel jako on. Grygar patří k našim největším popularizátorům vesmíru a světe i hvězdy divte se, tento člověk má dnes (nikdo neví proč) zákaz vstupu do Planetária Praha. Vedení této instituce má zřejmě závažné pokyny z vesmíru. Možná ufoni…

KO1009_rozhovor__DSC115_otvirak

Před třinácti lety jste mi potvrdil, že v astronomii probíhá výrazný vývoj. Jak se v ní odrazilo těch třináct let?

Tempo se pochopitelně zvýšilo, přístroje, které používáme, jsou stále víc dokonalejší. Zejména pozemní přístroje prožívají renesanci, dříve se mnoho věcí dělalo přímo v kosmu, dnes se to dělá na vysoké úrovni ze Země. Je to nejen lacinější, ale neobyčejně se zvýšily možnosti výpočetní techniky.

Tenkrát jsme hovořili o zásadní revoluci v astronomii. Vy jste ji spatřoval v objevení zábleskových zdrojů záření gama. A pak v nepřímém objevu gravitačního záření… Posunulo se to někam za ty roky?

Pokud jde o zábleskové záření gama, tak se před třinácti lety především objevilo, že jde o extrémně vzdálené objekty. Od té doby se v astrofyzice odehrála spousta věcí, ale zásadně tohle stále platí. A právě v minulém roce byl objeven zábleskový zdroj záření gama, který je vůbec nejvzdálenější objekt ve vesmíru, jaký dnes můžeme pozorovat. Zábleskové zdroje předehnaly ostatní astronomické obory, pokud jde o vzdálenost, kam až můžeme dohlédnout.

A ta vzdálenost činí…

Ta vzdálenost je třináct miliard světelných let.

Jak se dá, proboha, taková vzdálenost změřit?

Je to dost složité, ale v podstatě se vychází z objevu z třicátých let minulého století, kdy vědci byli schopni zaznamenat k červenému konci spektra posunuté spektrální čáry ve spektrech galaxií a zjistili, že velikost tohoto posuvu je měřítkem vzdálenosti dané galaxie. Jak se ukázalo, platí tento princip obecně pro jakýkoliv typ vzdálených kosmických objektů, zejména pro supernovy, kvasary a nejnověji i pro zábleskové zdroje záření gama.

Minule jsme se nevyhnuli tématu vzdálených civilizací a vy jste nadhodil: „Co když jsou ty zdroje záření gama projevy mimozemšťanů?

Jo, tak teď už víme, že to tak není.

Náš rozhovor jsme odkládali, protože jste měl často nějaké zahraniční cesty. O čem jste mimochodem přednášel?

Posledních třináct let nejezdím do ciziny jen kvůli přednáškám nebo konferencím, ale hlavně kvůli tomu, že Fyzikální ústav Akademie věd, v němž pracuji, se podílel na výstavbě obří observatoře pro výzkum kosmického záření v Argentině v široké mezinárodní spolupráci. Během výstavby, kterou jsme dokončili v roce 2008, jsem tam obvykle jezdíval tak dvakrát ročně.

To je Argentina tak ideální místo pro pozorování kosmu?

Jde především o mezinárodní projekt, na kterém se podílí sedmnáct států ze všech kontinentů, takže jsme tam v exkluzivní společnosti. Zařízení bylo potřeba postavit na jižní polokouli a tomu vyhovovala tři místa – Jižní Afrika, Austrálie a Argentina. A tahle země poskytovala nejlepší možnosti. Například velkou plochu (3000 km2) zdarma a lobbistickou podporu.

Možnost cestovat do celého světa a relativně za krátkou dobu. Ještě vás to fascinuje, nebo jste si už zvykl?

Mě to fascinuje pořád, protože si stále vzpomínám na svůj první let. Bylo mi deset let, letěl jsem letadélkem Piper, což byl hornoplošník pro dvě osoby. Rozdíl oproti dnešním letadlům je obrovský, komfort neuvěřitelný a i ta rychlost mě dodnes udivuje. Když třeba vidím, jak u těch obrovských transkontinentálních mašin v turbulencích plandají křídla, tak to považuji za úžasný výkon leteckých konstruktérů, že se nikdy křídla nezlámou.

Myslíte si, že je pro svět dobré, že se lidé za peníze mohou dostat v podstatě kamkoli?

Mně to připadá jako veliká výhoda. Odbourávají se tím četné bariéry, protože člověk si předtím nedokázal představit, jak třeba vypadá argentinská pampa nebo jiné vzdálené země. Osobně jsem tak mohl vidět kus světa a také jsem mohl poznat spoustu zajímavých lidí, které bych jinak nepoznal.

To je jedna strana mince, a znáte tu druhou?

Připadá mi, že to má tolik výhod, že ty nevýhody jsou nepodstatné.

Invaze turistů způsobuje jistou unifikaci, smazávání specifik jednotlivých kultur. Domorodci se přizpůsobují zájmům turistů a mění svůj způsob život a tak dále…

To mě opravdu nenapadlo, protože sám se mezinárodního turistického ruchu neúčastním. Nepamatuji si, že bych byl mimo republiku někde na dovolené s nějakou cestovkou. Létám služebně, a tak se převážně setkávám s kolegy z různých států, kteří pracují ve stejném oboru. Je to neuvěřitelné, ale já si s těmi lidmi mohu popovídat snáz a okamžitě máme společné téma, i když se vidíme poprvé v životě. Na rozdíl od mnoha českých spoluobčanů, se kterými těžko nacházím společný jazyk.

Člověku nestačilo poznávat svou planetu, ale zatoužil po Měsíci. Co si jako astrofyzik myslíte o výletech na Měsíc?

Myslím, že to už padlo; rozhodnutí Baracka Obamy bylo jednoznačné a popravdě řečeno, považuji ho za rozumné. Už dávno jsem veřejně prohlašoval, nezávisle na amerických výsledcích, že pilotovaná kosmonautika je slepá ulička, protože pokrok v robotických zařízeních je tak znamenitý, že vystavovat lidi riziku už není na programu dne. Pokud existuje statistika, že každý šedesátý let raketoplánu skončil katastrofou, tak to je myslím jednoznačné. Byla tu jedna výjimka, kdy astronauti byli užiteční, a to při údržbě Hubbleova kosmického teleskopu. Ta by se nemohla obejít bez lidské ruky. Naposledy proběhla loni a prodloužila jeho životnost zhruba o pět roků a každý rok provozu je úžasně důležitý pro pokrok astronomie. Konstrukce a vypuštění teleskopu byla totiž extrémně drahá záležitost.

Chtěl jste se někdy podívat na Měsíc?

Ne.

Slyšel jsem, že pohled z kosmické lodi na Zemi je tak úchvatný, až se tají dech. Možná teprve tehdy si člověk uvědomí, jak málo svou planetu zná, jak málo si ji chrání a jak zbytečně upírá svůj zrak ke hvězdám…

Jsem profesionálně deformovaný, takže pohled na Zemi z vesmíru pro mne není tak důležitý. Nakonec máme k dispozici tolik kvalitních obrázků Země z kosmu, že si ho dokážu představit. Vidím snad hlouběji, vidím Zemi jako trojrozměrný problém a vnímám, jak je Země ohrožená, jak si ji lidé kazí. Kvůli tomu nemusím letět na Měsíc.

Vy připouštíte, že v jiném vzdáleném vesmíru se může mnohokrát vyskytovat výhodná kombinace mateřské hvězdy a obíhající planety, která rozvoj života v zásadě umožní, podobně jako se to stalo na Zemi. Ale my na této planetě to asi nemáme šanci zjistit…?

Po pravdě řečeno zatím nemáme. Máme jen spekulace, které mohou být reálné, ale těžko ověřitelné. Pokud mluvíme o jiném vesmíru, tak si ho podle našich fyzikálních znalostí dokážeme představit. Problém je v tom, že my se o tom jiném vesmíru nemůžeme přesvědčit experimentálně, protože pokud by se to podařilo, tak to není jiný vesmír, ale součást našeho vesmíru. Tím pádem není co řešit. Nechat ten cizí vesmír izolovaný vůči pozorování a přesto o něm spekulovat, to už není věda, to je jenom taková pohádka.

Dnes astronomové vědí, že kromě naší Země se uvnitř sluneční soustavy již žádné jiné těleso pro život nehodí. Tedy ani Mars. Nejsou v tomto ohledu další výzkumy Marsu jen pseudovýzkumy?

Nejsou, protože pořád je tady šance, že by tam mohly být nějaké jednoduché organismy.

A kde by se tam vzaly?

Pod povrchem naší Země se může vyskytovat spousta mikroskopických organismů; my víme, že na povrchu Marsu jsou podmínky nehostinné pro život, ale klidně je možné, že dva kilometry pod povrchem tam podmínky pro život mohou být.

Takže pokud bychom něco takového na Marsu našli, napovědělo by to cosi o vzniku naší planety?

V každém případě by nám to cosi napovědělo o tom, proč Mars dopadl tak jak dopadl, a proč je naše Země životodárná, a proč jiné planety nejsou. Takže z hlediska srovnávací geologie –- geologové jsou velice zainteresováni na výzkumu Marsu – to má své opodstatnění. Geologové tady mají jiný model než Zemi a mohou srovnávat, co se tu odehrálo po geologické stránce.

Takže výzkum Marsu není jen taková dobře placená hra pro vzdělané fantasty?

To má hluboký význam pro celou přírodovědu a většina těch zásadních výsledků se dá získat bez lidského rizika roboty.

Vytáhl jsem si z vašich textů: „Vesmír je pouze třikrát starší než Země, která je stará 4,5 miliardy let. Jednobuněčný život se na Zemi vyskytoval před 3,8 miliardami let. Ke vzniku vícebuněčných organismů došlo teprve před 700 miliony let…“ Neodpustím si: To jste vyčetl z hvězd?

Něco zjistíte ve hvězdách, něco při výzkumu meteoritů, ty možnosti jsou komplexní. Právě proto, že se vesmír rozpíná, dá se to zjistit relativně velice snadno. Vesmír je větší než byl včera, a včera byl větší než byl předevčírem, takže když jdete pozpátku proti toku času, tak musíte přijít k okamžiku, kdy se ten vesmír začal rozpínat. Dá se to spočítat podle tempa, které je měřitelné. A stáří Země a geologických epoch se určuje z radioaktivního rozpadu radionuklidů s udivující přesností.

Což je vlastně už práce zmíněných geologů…

Ano, ale pomocí kosmických sond můžeme nabrat i sluneční vítr, což je proud částic, který vychází ze Slunce. Na Zemi se mohou zachycené částice analyzovat s ohledem na přirozenou radioaktivitu a tak získáte stáří slunečního větru, který je stejně starý jako Slunce, pak analyzujete meteority z Marsu nebo z Měsíce, které jsou také stejně staré jako Země. Jak vidíte, abyste mohl mít astronomické výsledky, musíte se šťárat ve fyzice, v geologii, v paleontologii, v chemii… Příroda je totiž jenom jedna.

Láká vás třeba taková „odnož“ astronautiky, jakou je paleontologie?

Láká mě absolutně všechno, co může přispět k pokroku vědy. Na vědě je podivuhodné, že je sice čím dál více rozdělena na více podoborů, protože by se to jinak nedalo stihnout, ale ta syntéza je úžasná. Jako když skládáte puzzle.

Mně v paleontologii přitahovala teorie, že někdy v období dinosaurů tu mohli existovat nějací dinosapienti. Vychází se z nějakých vrstev, které údajně naznačují, že to byli tvorové podobní nám, ale vydrželi jen 5 milionů let, neosvědčili se. Náš člověk tu pobývá 3,5 milionu a jeho pud sebezáchovy není zrovna ohromující. Zaujal jsem vás?

Přemýšlet tímhle směrem je podle mne škoda času.

Dál se prohlubuje rozdíl mezi astrologií a astronomií? Dál to vidíte jako rozdíl mezi šarlatánstvím a vědou?

Ano.

Svádělo vás někdy zajít za astrologem?

Oni mě ti astrologové zásobují zdarma sami. Hodně je štvu, a tak mi posílají sami od sebe výklady mého horoskopu – ta tvrzení jsou vesměs negativní, pes by ode mne kůrku nevzal. Vycházím z nich jako netolerantní zapšklý geront a sklerotik, tvrdě prosazující své zpátečnické názory.

A shodují se i v něčem jiném?

Ano, každý mi ještě přičítá různé skryté zdravotní problémy.

Když jsme u toho zdraví, ještě jezdíte ve svých čtyřiasedmdesáti na kole?

Stále.

A kolik kilometrů si dáváte, když vyrazíte?

Tak kolem šedesáti za den. Ročně najezdím tak dva a půl tisíce kilometrů.

V minulém rozhovoru jste mi tvrdil, že člověk se protiví přirozenému řádu svou podstatou. Hlavně tím, že začal komunikovat a zakládat lidská společenství. Společenství je rodina, vesnice, u zvířat tlupa. Připomeňte mi, co jste měl tenkrát na mysli?

Problém je v tom, lidské společenství komunikuje, a to na takové úrovni, která se nedá srovnat s jiným živočišným druhem.

Copak zvířata spolu nekomunikují?

Komunikují, ale mají velice omezenou možnost si předávat informace.

Já bych řekl, že zvířata si oproti lidem předávají podstatné, životně důležité informace…

Člověk si předává důležité informace třeba prostřednictvím vědy. Vy se v dnešní době můžete dozvídat, co si mysleli naši předkové v antice, jak vnímali přírodu, filosofii, tohle se přes generace neustále protahuje a ta nepřirozenost spočívá v tom, že člověk je sapiens, myslící, a je tedy kvalitativně jiný než u ostatních tvorů.

A nemůže být právě jeho myšlení autodestruktivní, tedy odsouzeno k zániku?

Známý spisovatel sci-fi Herbert George Wells napsal už v r. 1922, že dějiny světa se stávají stále více závodem mezi vzděláním a katastrofou. Zatím civilizace ten závod s odřenými zády vyhrává.

Pak jste mi oponoval, že člověk má dobrý pud sebezáchovy. Dokládal jste to na jeho rostoucí populaci. Já v tom paradoxně vidím ohrožení jeho existence.

Ano, může ho rostoucí populace zničit. Vezměte si některé jednotlivé vývoje druhů, třeba trilobiti. Byli to velice frekventovaní živočiši a pak najednou zmizeli a dodnes nacházíme jejich schránky. Nakonec dinosauři mají podobnou historii…

Ale ti tu žili sto šedesát milionů let a člověk možná tři a půl milionu let. Navíc jeho přemnožení nemůže žádný jiný živočišný druh regulovat…

Ano, on je na vrcholu té predátorské pyramidy. Člověk je schopen zlikvidovat každého živočicha, kromě bakterií. Jedině bakterie nad námi vítězí.

A mohou tak naše přemnožení eliminovat…

Ano. Nedávno jsem si ale přečetl, že mezi hmyzem a termity jsou nejpočetnější mravenci. A oni také dohromady mají největší hmotnost. Mravenci údajně váží tolik co lidé. Kdybyste na jednu misku vah dal všechny mravence a na druhou všechny lidi, váží prý stejně. Můžete zastřelit všechny slony, ale mravence těžko zlikvidujete.

Jaká je podle vás pravděpodobnost, že se naše planeta střetne s planetkou či nějakým obrovským meteoritem, jak to známe ze sci-fi filmů?

S planetkou se můžeme střetnout, to se i stalo už mnohokrát, což vidíme nejlépe na Měsíci, kde je spousta impaktních kráterů, které měří až stovky kilometrů. Protože Měsíc a Země jsou spolu od začátku své existence, tak je jasné, že podobné šutry padaly i na Zemi. Na Zemi je ovšem nevidíte, geologická činnost, atmosféra a hydrosféra ty krátery vymazaly.

A je spočítané, kdy eventuálně může na Zemi dojít ke katastrofě?

Je spočítané, že k takovým velkým katastrofám dochází průměrně jednou za padesát milionů let.

Tak to je dobrý…

Není to dobrý, protože poslední taková katastrofa byla před šedesáti pěti miliony let.

Tak to se může člověk jen modlit. Ještě ke své víře potřebujete tak podpůrný prostředek jako je kostel?

Trvá to, stále mi jde o společné sdílení víry a výhoda je v tom, že když třeba trajdám po světě a přijdu v Argentině do kostela, cítím se tam mezi ostatními věřícími jako doma.

Zajímalo by mě, jestli stárnoucí vědec je skeptičtější či naopak se k víře stále víc poutá?

Asi bych řekl, že takový člověk už má pro svou víru lepší argumenty. Čím víc toho o světě víme, tím víc jsme schopni přírodě klást otázky, na které neznáme odpověď.

Category: 2010 / 09

Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…

Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…

KO1009_botswana_8038

SŮL NAD ZLATO

Chvilku nám trvalo, než jsme si uvědomili, proč jim naše Jahůdka tolik chutná. V předešlých dnech jsme totiž jezdili křížem krážem národním parkem Etosha, který je nekonečnou solnou planinou. Naše auto proto pokrývala tenounká vrstva soli, jejíž vůně byla asi natolik výrazná, že býky přilákala. Obul jsem se, do jedné ruky vzal baterku, do druhé klacek a po vzoru místních pasáčků jsem neohroženě odehnal dobytek od auta. Vítězně jsem vlezl opět do svého lože. Ovšem sůl byla pro býky asi neodolatelným lákadlem, protože zakrátko se naše auto opět rozhoupalo. Při druhém pokusu jsem odehnal stádečko asi tři sta metrů daleko. Tereza se při tom dost bavila, protože se jí ve světle reflektorů naskytl nezvyklý pohled na kmitající dlouhé hubené nohy, nad nimiž se míhá světélko a klacek, a před touto postavičkou sem a tam pobíhají býci. Tahle scéna se za noc opakovala několikrát. Nakonec jsem rezignoval. Konstatoval jsem, že dobytek nemá takovou sílu v jazyku, aby Jahůdku převrátil, a že lízací masáž se jí může vlastně líbit. Hodil jsem si přes hlavu polštář a nechal se ukolébat.

S HLAVOU V KOLE

Asi za hodinu se auto kymácelo ze strany na stranu už opravdu silně. Tereza se mě snažila vzbudit, ale já jsem odmítal byť jen otevřít oči. „Jen je nech lízat, když jim to tak chutná,“ řekl jsem z polospánku. „Ten bejk má ale hlavu zaseklou u kola!“ křičela Tereza. Vyskočil jsem z auta a nevěřícně jsem koukal na býčka s hlavou uvízlou mezi kolem a blatníkem. Pomalu jsem k němu přistupoval a odhadoval, co by se mohlo stát. Mladý býček se trochu vztekal a úměrně jeho vzteku se deformoval i blatník. Začal jsem přemýšlet co udělat, zvednout auto heverem a zvětšit díru mezi kolem a blatníkem? Nebo vytočit ještě víc kolo, pomaličku se rozjet a býka tak „vymáčknout“? Nakonec jsem mu hlavu zatlačil do místa, kde bylo trochu víc prostoru, býk zalomcoval rohy, a byl venku. Uf. Stáli jsme u Jahůdky a radili se co a jak. Byli jsme unavení, otrávení a plní obav, aby ti nenechavci neprovedli něco horšího. Nejdřív jsem si myslel, že po tomhle traumatickém zážitku už nepřijdou, ale mýlil jsem se. Již během několika minut našeho plánování nás obklopilo stádečko olizujících se býků, kteří čekali, až jim vyklidíme prostor před autem.

Opět jsem začal pobíhat po prázdném kempu, tentokrát jsem ale sháněl lavičky, klacky a všemožné chroští, které jsem naskládal tak, aby se býci k autu nemohli dostat. Do rána jsem ještě několikrát vyběhl do noci a stádo rozehnal, ale svítání jsme se dočkali bez další vážnější újmy. Hned ráno jsme se pak pustili do stavby bytelné ohrady z materiálu, který jsme našli poházený v okolí. Býci pak odpoledne opět dorazili a s nelibostí na to velkolepé dílo koukali. Ohrada byla ale naštěstí pevná, a další noci odolávala nejen býčím nájezdům, ale i chutím krav, koz a kozlů.

BOTSWANSKÁ ALTAMIRA

Důvodem, proč jsme v těchto končinách nocovali, byly Tsodilo Hills. Úžasné skalní útvary, vyrůstající z roviny až do výšky čtyř set metrů, pro svou výjimečnost figurují na seznamech UNESCO. Jde o čtyři kopce, k nimž se od nepaměti upínaly pohledy i modlitby Sanů z dalekého okolí. A byli to právě Křováci, kteří tyto skály pojmenovali – nejvyšší z nich říkají Muž, za ním se pak krčí Žena a Dítě. O několik kilometrů dále je ještě jeden kopec, podle Sanů jde o ženu z prvního manželství, kterou tam Muž zanechal.

O tom, že Tsodilo mělo a má pro Křováky skutečně zásadní význam, svědčí ohromné množství skalních maleb. Archeologové jich zatím popsali přes 4500, ale předpokládají, že stovky dalších zůstávají skryty v dosud neobjevených skalních zákoutích. Na více než polovině z kreseb, jejichž stáří se odhaduje na 24 tisíc let, jsou patrná zvířata, která byla pro sanské lovce důležitá – nechybí tu zebry, antilopy, pštrosi, ale i lvi, buvoli, nosorožci a hroši. Asi největší podiv ale zde uprostřed pouště Kalahari vzbuzuje kresba dvou velryb. Nabízejí se dvě možná vysvětlení – migrující Sanové skutečně mohli mít s velrybami zkušenost z atlantických břehů. Je však také možné, že si tyto kresby už desítky let špatně vykládáme, a že znázorňují úplně jiná zvířata. V případě lidských postav ale není pochyb – jde o sanské válečníky, často znázorněné v exaktickém víru tance a se ztopořeným penisem.

KDE POKLEKL BŮH

Tisíce skalních kreseb jsou sice fascinující, ale podobné byste našli i na mnohých jiných místech Afriky, například v namibijském Brandbergu nebo jihoafrické Lapala Wilderness. Pozornost celého archeologického světa se ale na Tsodilo Hills obrátila v roce 2006 po nálezech rituálních předmětů, starých 70 tisíc let. Vědci totiž dlouho předpokládali, že první organizované rituály se mohly objevit někdy před 40 tisíci lety. Nálezy z Tsodilo ale posunuly duchovní schopnosti člověka ještě o podstatný kus dále. Překvapením pro archeology byl obrovský kámen připomínající hlavu krajty, vysoký jako lidská postava a dlouhý šest metrů. Nese známky opracování a vědci usuzují, že hrál zásadní roli v sanské mytologii. Poblíž této krajtí hlavy se nalezly opálené hroty oštěpů, které sem lidé přinesli ze stovky mil vzdálených lokalit. Sanové věří, že ve skalách dlejí bozi, kteří odtud řídí chod světa. Nejposvátnější místo Tsodilo Hills se pak skrývá na samém vrcholu Muže. Nedaleko od sebe jsou tu ve skále dvě mělké prohlubně – podle Sanů jde o otisky Prvního Ducha, který zde poklekl a pomodlil se poté, co stvořil svět.

Tsodilo Hills je dnes turistickou atrakcí, lidé procházejí mezi skalami a hledají ty nejzajímavější kresby. Průvodci mají v zásobě dostatek neuvěřitelných legend, které návštěvníky udiví, ale nad nimiž by Sanové jen kroutili hlavou. Každý odtud ale odchází s pocitem, že viděl něco skutečně výjimečného. Stejně tak i my. Spiritualita těchto neskutečných skalních útvarů je natolik silná, že nám ji z duší nevytlačily ani zběsilé noční ataky mlsného skotu.

Category: 2010 / 09

Loutky v asijském divadle jsou svaté a přitom lidské, slouží k ponaučení, k zábavě i k uměleckému zážitku. Strávila jsem skoro rok na Bali, abych pronikla do jejich duší.

Sedím nad svými deníky z cesty do Indonésie a přemítám, kolika lidem asi tato země podobně přirostla k srdci. Nebude jich právě málo. Má touha po poznání kořenů umění a tradice loutkového stínového divadla jihovýchodní Asie vyústila v realizaci několikaměsíčního pobytu v ostrovní zemi, uskutečněného spolu s mou hereckou kolegyní. Poznání kultury vyžaduje hlubší výzkum, dlouhodobější pobyt v prostředí, v němž divadlo vzniká a existuje. Průlom v našem nesmělém objevování Bali nastal při setkání s populárním dalangem (loutkářem) z gianyarské oblasti. Anglicky hovořící stále mladý I Made Sidia a jeho rodina nás přijali velice pohostinně, s otevřenou náručí, věčným úsměvem a takřka každodenním pozváním na účast při nějaké slavnosti.

V indonéském loutkovém divadle tak, jak jsme jej poznaly v Boně, se využívá elektrického světla, často také projekce, světelných efektů a odrazů, taktéž zrcadlových loutek, spalovacích loutek, velkoplošných pláten a kombinace loutkového a hraného děje. Naše praktická výuka sestávala ze soukromých hodin u domácího cvičného plátna, kde jsme se mořily pevně danými pravidly pohybu loutek, kolegyně Diana se pak zapojovala i do hereckých výstupů, asistencí. Společně jsme dostaly i příležitost vodit loutky v představení pro silvestrovský večer v balijské televizi.

KO1009_Bali_profimedia-0052136937

PRVNÍ KRŮČKY

Výuka spočívala zejména ve sledování tvůrčího procesu – můžeš se zúčastnit nebo jen přihlížet. V každém případě jsme poznaly nelehký dalangův úděl. Jeho práce s loutkami, s hlasem, rytmus udávaný nohou, to vše dává tušit dlouhodobý a intenzivní trénink. Loutkář oživující figury musí být schopen prskat jako opice, zahrát vřískající vesničanku i zlého démona. Každý z klaunů má svůj charakteristický odstín hlasu, deformovaný žvýkáním speciálního listu. Dalang je mágem loutkového představení, jako mistrný vypravěč a improvizátor přispívá ke všeobecnému veselí publika tím, že dokáže zakomponovat lokální aktuality či vesnické drby do komických scén.
Nejposvátnější a nejdůležitější balijskou loutkou je kayon. Má tvar velkého listu a jeho řezba představuje strom života se sedmi stupni světa nebo také sedmi lidskými čakrami. Choreografie kayonu, ve své úplné délce asi dvacetiminutový tanec, kterým se počíná loutková performance, se nazývá kayonan a při vší dobré vůli nám trvalo týden, než jsme si jakžtakž zapamatovaly jeho pohyb krok po kroku v kombinaci s doprovodným klepáním. Teprve na základě poznání tradice jsme mohly pokročit dál, směrem k vlastní interpretaci a využití tvůrčího potenciálu tohoto typu divadla.

Měsíc jsme čekaly na dláta, čtrnáct dní se marně domlouvaly s Madeho bratrem na odkoupení kravské kůže a zaučení do výroby loutek. Konečně se i to zdařilo, a my mohly navštívit dům Madeho otce, samozřejmě pěšky – kdo by si na těch dvě stě metrů bral motorku, no jedině snad Balijci. Dalang Wayan Sira, který je zároveň famózní výtvarník, nám ukazoval svou sbírku nádherných loutek a také krásně vypnuté pevné hovězí kůže na roli, z kterých se zde vyrábějí loutky. Ty jsou na Bali zhruba půlmetrové (ženské figury jsou menší). Vyřezané figury se mohou zdát prostší a jednodušší než klasické javánské loutky, přesnost a preciznost detailů je však stejná. Jak jsme se přesvědčily, je i neméně složitá. Z role kůže jsme odřízly hrubý tvar loutky a prosvícením vzoru obkreslily všechny detaily, které se budou prořezávat. Na dřevěný špalek se potom upnul tento kus kůže hřebíčky. Ocelová dlátka jsou drobná a křehká a snadno se při chvilce nepozornosti může stát, že se ostří nalomí. Ještě že máme i brusné kameny…, asi nejnáchylnější k poškození jsou drobná kulatá dlátka na dírky, což je zároveň i nejčastější prvek řezby. Vyřezaná loutka se vyhlazuje smirkovým papírem a je připravena k obarvení. Barvy mají svůj význam a odlišují jednotlivé charaktery. Pokud se ptáte, proč jsou u stínových loutek barvy tak důležité, když z nich jsou vidět jen stíny, musím upozornit na fakt, že loutky jsou živé bytosti a jako se živými bytostmi s nimi dalang jedná – díky barvám je vnímá v jejich úplnosti, ne jako pouhé stíny, ba dokonce pokud během představení zemřou, musejí je po skončení hry znovu oživit. Tradičních směsí práškových pigmentů s pojidlem se dnes již příliš neužívá, daleko běžnější jsou akrylové barvy, nanášené v nevelké vrstvě a vodou ředitelný lak, prohlubující barevné odstíny, také ochraňuje barevnou vrstvu proti odření. Po zaschnutí laku jsme spojily jednotlivé díly, tedy ruce k tělu, pohyblivými spoji, a loutku opatřily vodícími tyčkami. Proces zdlouhavý až mravenčí, výsledná loutka je však dílem skutečně mimořádným. Tedy pokud se podaří. Starý pan otec dal souhlasným bručením najevo, že ještě ty chlupy na Hanumánovi musím zjemnit, takto to opravdu nepůjde, a pak snad… hm, trpělivost nade vše.

KO1009_Bali_IMG_0056

ZEMĚ SE CHVĚJE

V sobotu 19. září nás v sedm ráno probudilo zemětřesení – a to nemalé. V rozespalé otupělosti nestačíme propadnout panice, zatímco rodina, která vyběhla na dvůr, křičí do našich oken v druhém patře, ať odtamtud vypadneme. Vertikální směr erupce způsobil, že dům vypadal, jako by poskakoval. To vyděsilo zejména Madeho ženu Suasti, která se pak ještě několik nocí bála spát v ložnici a spala i s malým Sugim na zemi blíže ke dveřím. Po měsíci v Boně se dostavila první deprese každodennosti a rutiny, od vyrábění obětin i stále náročnější výuky. Následkem zemětřesení celý týden v kuse pršelo, a to náladu nikterak nezvedne, když máte všechno permanentně promočené, ba co víc, plesnivé, protože není kdy to usušit. Praní ve studené vodě rovněž není to nejlepší na zaschlé skvrny, jak by potvrdili v nejedné reklamě na prací prášek, a když je zamračeno, neuschne zhola nic. Ve vesnické klubovně mají pingpongový stůl, tak jsme si zachraňovaly poslední zbytky dobré nálady hraním. Někdy na počátku prosince jsme vyrazily na odpolední procházku po pláži. Byly jsme u moře poprvé po dvou měsících. A to nás od někoho dělilo necelých pět kilometrů a na dvoře stály zaparkované motorky. Inu, výhled na modravý obzor a Nusu Penidu z naší terasy je dostačující. Přemýšlet o tom, jak tu trávíme čas, pomalu přestává mít smysl, vzdálenosti se prodlužují a všechno plyne jinak.

Co se monzunů týče, obávaly jsme se zbytečně. Předně již dávno neplatí, že když začne pršet, prší v kuse čtyři měsíce – to zde místní dlouho nezažili a pravděpodobně už nezažijí. Poslední dva roky je totiž extrémní sucho a než přišel první skutečný hujan (déšť je v tomto případě slovo naprosto nevystihující onu záplavu), to bylo tuším v polovině prosince, trápila celý ostrov subtropická suchá vedra. Ani nekráplo a nahoře ve vesnici přestala téct voda. Hodně smutná realita na věčně zeleném šťavnatém ostrově. Leč i zde jsou klimatické změny znát. Období dešťů pak charakterizuje časté zamračeno a odpolední lijáky v určitých lokalitách, jejichž pravidelnost se dá brzy rozpoznat a dají se tak lépe plánovat výlety či přejezdy horskými oblastmi, aniž bychom přišly o pěkný výhled či promokly na kost.

Účasti na různých slavnostech se obvykle neobešly bez zmatků a nedorozumění, to když jsme vlastně nevěděly, kam máme jet a který z těch pěti chrámů stejného jména by to měl být. Rovněž vypáčit z našich průvodců, o jaký typ obřadu se jedná a proč se dělá to a ono, byl kolikrát náročný úkol, zejména tehdy, když dotázaný odpoví „to tak prostě je“. Tak jsme se přestaly ptát. Během následujících měsíců člověku i bez ptaní dojde víc souvislostí, než by si byl na počátku pomyslel. Veškerá věda je v tom, opustit své evropské návyky, a to platí zejména o vnímání času tráveného v kolektivu a v soukromí. Zde totiž soukromí prakticky neexistuje, všichni sdílejí své životy s ostatními, navíc v dlouhodobější samotě může člověka přepadnout některý ze zlých démonů, neboť je mnohem zranitelnější. V čase mezi zkoušením v sanggaru, šťastné, že se můžeme věnovat chvilku samy sobě, se k nám často přiřítila skupina Sugiho kamarádů, aby nás potěšili svou divokou hrou s ještě nedoschlými loutkami nebo zase nenápadně schovali něco důležitého na místo, kde to najdeme až za dva měsíce anebo vůbec, dokud se nepřiznají. Dětem se tu nechává až příliš volnosti, snažíme se nepropadat hněvu a šestiletý raubíř nám oplácí dokonalým tancem, ověšen prádelními kolíčky, čemuž se náramně uchichtává. Může se někdo na to rozkošné dítě s velkýma černýma očima vůbec zlobit?

KOSTNICOVÁ VÝPRAVA

Pokud někdo tvrdí, že se dá Bali „zmáknout“ za týden a pak hurá na další indonéské ostrovy, musím podotknout, že se šeredně mýlí ke své vlastní škodě. Po bezmála třech čtvrtinách roku, stráveného na ostrově, jsem měla pocit, že jsem sice pravděpodobně viděla víc než mnoho čas honících turistů. Nicméně neveliký ostrov jako by byl nabobtnalý bohatstvím tajemných zákoutí, chrámů a pramenů, stejně jako výhledů do kraje, o nichž se dozvíte právě na cestách, při přátelském rozhovoru v místním warungu, kde ocení i minimální znalost indonéštiny, natož například pozdrav v balijském jazyce, když programově zabloudíte anebo jste vlastně chtěli jet jinam, ale tady se vám zrovna moc líbí.

V únoru, na svátek všech zamilovaných, jsme si s Dianou a naším floreským přítelem Joackimem řekli, že se konečně vydáme na slavné pohřebiště Trunyan, nacházející se na pravém břehu největšího z balijských jezer, Danau Batur. Dva chlapíci nás převezli několik set metrů k zátočině s mohutnou korunou prastarého stromu. Naše fantazie, krmená historkami místních, kteří sem ovšem většinou osobně nezavítali, očekávala posvátný háj plný koster. Těla mrtvých se totiž nechávala volně pod stromy zetlít, případně se zavěšovala do korun stromů. Skutečné pohřebiště však sestává „pouze“ z jednoho stromu (zato však majestátní velikosti) a několika řad lebek s kostmi, pravidelně sestavenými na kamenných stupních. Pár metrů od této kostnicové výstavy se v rojích hladových komárů povalují koše s obětinami a zbylými pozůstatky… Co se atmosféry týče, beze zbytku naplnila naše očekávání. Dlouho jsme se nezdrželi – deprese, stejně jako komáři, na nás padly takřka okamžitě a negativnost místa se dala doslova krájet. S posledním fotem usmívající se bezzubé stařenky na loďce pod molem jsme se vraceli do vesnice, abychom ujeli na druhý břeh jezera. Tam až se nám ulevilo. Ne nadarmo se říká, že baturský kráter je jedním z nejmagičtějších míst na Bali. Suchá a nehostinná krajina, tak odlišná od rýžového Bali překvapuje protichůdnými pocity, které tu návštěvník zažívá. Různé energie jako by se tu převalovaly spolu s pravidelnou odpolední mlhou, klouzají z vrcholků po zčernalé lávové planině až k jezeru a rajčatovým plantážím.

Poslední měsíc jsem našla útočiště v domácím podnájmu v rodině drobného starého pána, dalšího geniálního řezbáře, již bez své herecké kolegyně, která se nebojácně vypravila na cestu po Jávě. Vyřezával ve svém venkovním přístřešku od rozednění do západu slunce. Každý den. Věčně vtipkoval v balijštině a přitom na mě tak legračně mrkal, jako by říkal: „Nerozumíš, viď? A to mně právě baví!“ Báječný mužík. Jeho pracovní zápal, který se nikdy nemůže stát rutinou, jsem doháněla doděláváním loutek a masek, v marné snaze stihnout opracovat i jeden z místních velkých kořenů. Čas vymezený Bali se začínal krátit. Stravovala jsem se ve warungu v sousedství rýží s přílohou, zpravidla se zeleninou, s vajíčkem, s kusem ryby či kuřete, tempe a velkou porcí pálivého sambalu navrch. Nasi campur, nejbáječnější pokrm na světě za pět tisíc (10 Kč), který se jí zásadně a jen pravou rukou, připravují denně neúnavné kuchařky ve zčernalém mastném koutku s jedním vařičem snad v těch nejošklivějších nádobách a kotlích, občas odeženou hladové myši. V ceně byly vždy i místní drby a pár vřelých slov. Tento „meeting point“ křižovatky úzkých uliček čtvrti Tarukan skýtal kulturní požitek srovnatelný s pobytem v uměleckém centru. Přiučila jsem se něco málo balijských výrazů, které jsem stejně záhy zapomněla, ale síla ducha těchto lidí, jejich skromnost, přátelskost, pohostinnost a životní nadhled ve mně zanechaly nesmazatelné stopy. Je to inspirace pro všechny spílající světu, kdykoli se špatně vyspí.

Category: 2010 / 09

2010 / 09 TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Máme zvláštní úkol – ochutnat fialky. Tedy přesně řečeno, fialkové bonbony, oblíbenou laskominu císařovny Sissi. Vstupujeme do kavárny, kde dobrý duch starého mocnářství stále žije.

Proslulá vídeňská cukrárna Demel byla založena už v roce 1786. V jejích sladkých výrobcích našla zalíbení aristokracie a vídeňské měšťanstvo, ale také císařský dvůr. I císař František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta, známá jako Sissi, si nechávali od Demela posílat různé cukrovinky. Sissi údajně fialkové bonbony velmi milovala. Pan Demel jí je donášel do dvora osobně. V roce 1898 bylo na vídeňské výstavě kulinářského umění dokonce tomuto cukrářství uděleno nejvyšší ocenění.

S pádem rakousko-uherské monarchie v roce 1918 však historie cukrárny Demel neskončila, naopak. Anna Demel pečlivě dbala na zachování tradic. Dokonce si ponechala i označení K. u. K. Hofzukerbäcker – c.k. dvorní cukrářství. Četné motivy, malované krabičky, pracovní postupy, ale i prostředí cukrárny zůstalo dodnes zachováno. Dokonce i bonton je jako kdysi za starých „dobrých časů“. Číšnice oděné v černých nenápadných šatech s bílým límečkem, jejich kultivovaná neosobnost a chladný odstup se do dnešní doby údajně nezměnily. A onkací věta: „Co si vybral?“ tady zní od svého vzniku den co den, rok co rok, přes dvě stě let.

Cukrárna Demel se pyšní několika honosnými a nablýskanými salony v rokokovém stylu. V poválečné době ohromila Demelova výkladní skříň svou nápaditostí a okázalostí celou Vídeň. Nejsme tady poprvé, ale poprvé sem přicházíme s jasným záměrem, mezi všemi těmi dobrotami a sladkými lákadly chceme v první řadě ochutnat kandované císařské fialky.

KO1009_Rakousko_Fialky___rak-100627-461korek

JAK ZA CÍSAŘE PÁNA

Je krásná teplá letní neděle, na obloze plují beránky a na ulicích je rušno a veselo. Každý do sebe nasává jedinečnou atmosféru staré, až pompézní Vídně. Procházíme Hofburgem, kolem nás projede řada koňských povozů, jejichž podkovy zvoní, jak dopadají na starou kamennou dlažbu. Přejdeme ulici, za ní pak směrem k dómu sv. Štěpána navazuje korzujícími lidmi zaplněná rušná ulice Kohlmarkt. Ještě pár kroků a stojíme u cukrárny.

Je tady plno – v předzahrádce, v prodejním saloně, a u okýnka se zmrzlinou se tvoří také fronta. Neváháme a vstupujeme dovnitř, kde to tak nádherně nasládle voní. Ve vzduchu je cítit i vůně vídeňské kávy. Za sklem se na nás usmívají barevné dorty, různé řezy, jablečný štrúdl, někdo si právě objednává čokoládovou kouli. Všude na stěnách zrcadla, ze stropu visí nádherné lustry. Na nízkých, látkou pokrytých regálech leží různé pečlivě balené sladkosti – čajové pečivo, různé čokolády, karamelové bonbony, nugát, ale i několik druhů kočičích jazýčků. Na čestném, dobře viditelném místě stojí červené krabičky se světoznámým čokoládovým Sachrovým dortem. A na tom nejčestnějším místě, na velkém kulatém vícepatrovém stole jsou kandované fialky, pečlivě zabalené do malované papírové krabičky, staniolu a zdobené fialovou mašličkou. Hned vedle fialek jsou také kandované okvětní lístky růží!

Motáme se kolem kulatého stolku a přeplněných regálů. Tolik nádhery a lesku. Nemůžeme se té krásy jaksi nabažit. Připadáme si, jako bychom se vrátili o několik desítek let zpátky, kdy se v kočárech vozilo panstvo, vídeňská smetánka, ale i milenec s cylindrem na hlavě si vzal drožku a ujížděl ulicemi za milenkou oděnou v líbezných šatech. Všechny dobroty se doposud vyrábějí podle starých receptur, ručně se válejí, ručně se plní, glazují a zdobí, a nakonec se ukládají do tradičních, až kýčovitě malovaných krabic a krabiček. Tak v takovémto obchodě nebudou fialky určitě zadarmo! A skutečně, kvůli pouhým osmdesáti gramům kandovaných fialkových kvítků musíme vytáhnout z peněženky přesně šestnáct eur a osmdesát centů, něco okolo čtyři sta třiceti pěti českých korun. Pozorujeme, že na bonbony nemáme spadeno jenom my. Pochoutku císařovny Sissi si kupuje snad každý, kdo do cukrárny přichází. Při tolika dobrotách už chápeme, proč měla krásná Sissi tak zkažené zuby.

MUZEUM Z MARCIPÁNU

Kam už ale každý nezavítá, je Demelovo muzeum. Nenápadné vstupní dveře do muzea se nacházejí v přízemí, hned za toaletami. Schody vedou dolů do sklepení, kde je ve dvou místnostech vystaveno několik cukrářských dortů, ale především výrobků z marcipánu. Svou marcipánovou bustu tady kromě císaře Františka Josefa I. a jiných má dokonce i Niki Lauda a tenista Roger Federer. V jednom koutě se usmívá na hlavě stojící Pipi dlouhá punčocha v životní velikosti – samo sebou také z marcipánu. Vskutku nápadité výtvory. Jsou tu vystaveny i staré plechové nádobky na zmrzlinu. Zjišťujeme, že i dvě umělé servírky mají vlasy z cukru. Když se tak seznamujeme s historií cukrárny, všímáme si malých obrázků na stěně. Na nich několik vybraných podpisů z návštěvnické knihy. Do Demelovy dvorní cukrárny zavítal například Ronald Reagan, Jicchak Rabin, či Woody Allen.

NESTŘEŽENÁ TAJEMSTVÍ

Demel však, jako málokdo, nechává nahlédnout do tajů své kuchyně. Za velkým tabulovým sklem můžete, například při popíjení kávy a mlsání, nahlédnout přímo do pekárny a pozorovat pekaře a cukráře při práci. Teď odpoledne je už napečeno a tak se tady v podstatě připravuje hlavně káva. Jedna kuchařka má plnou mísu citronů, v ruce struhadlo, na kterém strouhá citronovou kůru. Do večera má holka co dělat.

Na závěr uděláme ještě několik koleček kolem stolu plného papírových kulatých krabiček s malovanými fialkami, než jedna z nich skončí v našem nákupním košíku. K tomu přijdou samo sebou i kandované růžové kvítky, pravá Demelova čokoláda. Venku na ulici si pochutnáváme ještě na třech kopečcích té nejlepší zmrzliny.
Jenom na doplnění. Pravé císařské fialkové bonbony vyrábí a prodává i cukrářství Gerstner. Jedná se také o dvorní cukrářství s více než stopadesátiletou tradicí. Jsou o něco levnější, sedmdesát gramů tady přijde na „pouhých“ deset a půl eur.

Doma pak fialkové bonbony slavnostně rozbalujeme. Na jazyku se rozprostře nejdříve chuť sladkého cukru, kterou záhy prosytí jemná, ale intenzivní vůně fialek. Cucáním bonbonu se chuť s vůní stupňuje. Něco vskutku nezvyklého, až skoro nebeského. Člověk by nevěřil, že se dá vůně ochutnat. Dokonce jako by chutnala i fialová barva. Zajímá nás, jak se takové fialkové bonbony, které cukráři s oblibou používají na zdobení dortů, vyrábějí. V podstatě je to velmi jednoduché. Nasbíráte fialkové květy, nejvhodnější jsou květy violky vonné (Viola odorata). Ještě čerstvé nebo usušené je namočíte do rozšlehaného bílku. Poté se opatrně vyválejí v cukrové moučce a nechají se usušit. Takto kandované fialky pak vydrží až půl roku, pokud je ovšem do té doby nesníte.

Druhý recept uvádí, že padesát až šedesát fialek se přelije horkou vodou, voda se opatrně osuší hadříkem nebo vatou. Mezitím se povaří v pěti lžících vody sto padesát gramů cukru, až se tvoří bubliny. Pak se jednotlivé fialky vloží do cukrového sirupu, opatrně se vytáhnou vidličkou a na pečícím papíře nechají ztuhnout.

Žádná zanícená kuchařka nejsem, ale už se těším na jaro, na svěží louku plnou voňavých drobných fialových kvítků. Jsem zvědavá, jak dlouho nám doma kandované fialky vydrží. Obávám se, že víc než měsíc to nebude.

Category: 2010 / 09

TEXT A FOTO: RADANA DUNGELOVÁ, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Hradba mraků nám cloní výhled na horský masiv Cordillera de la Costa a my v něm jen tušíme cíl naší cesty. Rancho Grande, hotel pohlcený džunglí, který již není obyvatelný, ale stále má co nabídnout.

Do národního parku Henri Pittier ve Venezuele přijíždíme taxíkem a k Rancho Grande se dostáváme ještě dost časně zrána. Budova před námi je celá zahalená v mlze, ze které někdy vykoukne jen nejvyšší, třetí podlaží. Stromoví velikáni s větvemi porostlými všemi myslitelnými plazícími se a povlávajícími rostlinami se za strašidelných zvuků kymácejí ve větru, zatímco jejich koruny se nad námi ztrácejí v husté mlze. K tomu trosky betonového přízraku, téměř již pohlceného okolní tropickou vegetací. Stavba by mohla od minuty sloužit jako kulisa k jakémukoli hororu, sami jsme si ji coby ctitelé Hitchcockovy klasiky přejmenovali na Batesův motel.

KO1009_venezuela_otvirak

Národní park Henri Pittier byl oficiálně vyhlášen prvním národním parkem Venezuely v r. 1937. Jméno mu tehdy dala budova plánovaného hotelu Rancho Grande, která tu už v té době stála. Horský hotel a svoje venkovské útočiště dal stavět v r. 1920 venezuel¬ský prezident a diktátor Gómez, ale stavba, přerušená jeho smrtí, nebyla nikdy dokončena. Budova tak byla už ve 40. letech pokryta lišejníkem, zabydlená pavouky, netopýry a dalšími živočichy. V r. 1945 byly, s podporou venezuelské vlády, různých organizací a korporací, opraveny některé ubytovací kapacity pro návštěvníky okouzlené přírodou. O osm let později byl park přejmenován na Parque Nacional Henri Pittier, na počest známého švýcarského botanika, který jako první docenil obrovský význam této oblasti a navrhl prohlásit ji národním parkem. V 80. letech se administrativní základna stanice přestěhovala z budovy do obce El Limón na úpatí hor a na místě zůstává pouze biologická stanice Ústřední venezuelské univerzity. Rozlohou nevelký park (107 800 ha) představuje unikátní území nejen z hlediska Venezuely, ale minimálně celé Jižní Ameriky. Velký význam má hlavně pro ornitology. Mluvit v parku o populaci ptáků znamená prakticky mluvit o polovině veškerých ptačích druhů popsaných ve Venezuele. Biodiverzitu světového významu představuje úctyhodných 616 druhů (z toho 85 migrujících), 20 % všech ptáků Jižní Ameriky a 6,5 % druhů celého světa. Však se po zásluze říká, že Henri Pittier je nejlepším místem k pozorování ptactva na světě.

TAJEMSTVÍ TŘETÍHO PATRA

Rancho Grande je podivná rozlehlá betonová budova. Z větší části není v současné době schopna nějakého provozu, a jen malá část prostor slouží jako biologická stanice. Správce dohlíží na dodržování pravidel parku a na to, aby stanice poskytovala zázemí, tj. nocleh, kuchyňku a základní laboratorní prostor zaměstnancům univerzity a studentům, kteří sem přijedou pracovat. Za mírný poplatek je zde povoleno pobývat i návštěvníkům včetně cizinců. Někdy sem školy i jiné instituce dopraví plné autobusy lidí k různým kurzům, které často nemají co dělat s biologií.

Hned po ubytování vyrážíme na obhlídku okolí, která může začít nedaleko schodiště z terasy, nejkratším okruhem jménem „Interpretación“. Nemůžu se nabažit pohledu vzhůru, ptáci jsou zalezlí, ale stromy – každý z nich je samostatnou botanickou zahradou. Téměř všichni opeřenci létají v těch nejvyšších patrech stromů. Každý, kdo se pokusil zaostřit pohled (nebo ještě méně úspěšně fotoaparát) do téměř stometrové výšky proti oslňující obloze a zahlédnout nepatrné barevné tečky mizející mezi větvemi, by dal nevím co za to, aby jeho pozorovatelna byla až někde v korunách stromů. To se ovšem může splnit pouze fotografům přírody se zázemím početného týmu stavějícího lešení – a pak zde.

Terasa třetího patra budovy postavené ve svahu je výškově přesně v úrovni korun vzrostlých starých stromů. Pohled z terasy budí dojem, že jste „zavěšeni“ v prostoru a můžete se účastnit života v koruně stromu, ať už vás zajímají květy orchidejí nebo bromélie hustě porůstající každou vhodnou větev. A samozřejmě je to místo, kde ptáci s důvěrou nalétávají na potravu, zvlášť když jim nachystáme neodolatelnou lahůdku v podobě přezrálého ovoce.

VÁLKA BAREV

Když se krmí, nechávají nás přiblížit se do vzdálenosti, ze které můžeme nejen pozorovat, ale i fotografovat detaily a nepředstavitelné vybarvení množství pestrých tangar, ale také různých druhů tukanů, včetně brčálově zelených arasari a také koting či datlů.

Při sledování tohoto barevného kaleidoskopu, vzájemného soupeření, předvádění samečků i nájezdů nenechavých vlhovců se ztratíme v čase na dlouhé hodiny a většinou nás vyruší náhlá změna počasí. Při ní je úžasné pozorovat mraky valící se do údolí přes Paso Portachuelo, které je místní důležitou geografickou zvláštností. Přírodní průrva v souvislém pásu hor ve výšce okolo 1000 m n. m., využívaná migrujícími ptáky i netopýry a hmyzem, usnadňuje jejich pozorování i poznávání jejich zvyků v průběhu roku.

Cestou zpátky se ukazuje mezi korunami stromů sluníčko a rozehrává všechny myslitelné odstíny zeleně. Občas do oka pronikne záblesk až nereálné barevnosti: tyrkysové, rudé, zlaté – to ve výšce nad našimi hlavami přelétávají nepřeberné druhy tangar, které vylákalo pěkné počasí k výletu za potravou. Dofocuji ještě zbylé místo ve foťáku a v duchu se loučím s ptáky a vlastně s celým parkem. Místa jako Rancho Grande patří mezi ta, která vám v srdci zůstávají ještě dlouho potom, kdy je opustíte.

Category: 2010 / 09

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Markéta Kutilová prožila v Kongu dva roky. Už se do této prokleté země nechtěla vrátit, ale strašlivé tajemství, o němž svět mlčí, jí nedovolilo tohle africké pouto přetrhnout.

V Kongu se strhne povodeň. Zvířata se musejí dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Některá však neumějí plavat. Štír jde proto za hrochem a říká mu: „Ty, hrochu, vezmi mě na záda, já plavat neumím, zachráníš mi tak život.“ Hroch se zamyslí a povídá: „To víš, já tě vezmu na záda, ty mě bodneš a utopíme se oba.“ Štír se začne smát a říká: „Prosím tě, proč bych to asi dělal, já chci přeci přežít, proto tě o tu laskavost žádám.“ Hroch tedy povolí, štír mu vleze na hřbet a plují přes řeku. Když jsou uprostřed, ucítí hroch smrtelné bodnutí štíra. „Proč to děláš, proč, teď se oba utopíme,“ naříká hroch. „To je Kongo,“ odpoví mu štír.

Není bajka, která by realitu této země v srdci Afriky vystihovala lépe. Či spíše absurditu. Každý den se zde člověk setkává s tolika situacemi, které nemají žádné logické vysvětlení, že už se i sami Konžané naučili věci vysvětlovat větou „To je Kongo“.

KO1009_kongo_DSC_1023_otvirak

KRONIKA KRUTOSTI

Demokratická republika Kongo, čtyřikrát větší než Francie, se za posledních patnáct let stala symbolem předpeklí. Za tu dobu se přes území Konga přehnalo šest cizích armád a nespočet konžských rebelských skupin. Po pádu čtyřicetiletého režimu diktátora Mobutua ovládlo celou zemi násilí a boj o moc a o místní zdroje nerostných surovin, které patří k nejbohatším na světě. Po dlouhou dobu se tak stalo znásilňování, masakry, loupení a vraždy běžnou součástí života Konžanů. Ovšem Kongo má už osm let svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta Josepha Kabilu. A přesto i dnes tato země zůstává nefunkční, zkorumpovaná, na východě okupovaná vojsky ze sousední Rwandy a bez vyhlídky na lepší budoucnost. A co víc, celá země a mysl jejích obyvatel jsou dodnes poznamenány smutnou historickou zkušeností.

Kdysi bylo Kongo kolonií belgického krále Leopolda II. Byla to jedna z nejkrutějších kolonizací v historii lidstva, zahynulo při ní kolem osmi milionů Konžanů. Leopold II. dostal v roce 1885 na berlínské konferenci Kongo jako vlastní osobní kolonii, kterou pomocí desetitisíců vojáků vydrancoval, z místních lidí udělal otroky, z nichž mnoho pomřelo při nelidské práci ve zlatých a diamantových dolech. Mluví se o čtyřech až osmi milionech obětí! Na nátlak Velké Británie se Leopold Konga vzdal a předal správu belgické vládě. Ale podmínky pro Konžany se nijak nezměnily. Zdejší obrovské zásoby nerostného a přírodního bohatství udělaly z malé a nevýznamné Belgie bohatou velmoc a Leopold má dodnes po celém Bruselu sochy v nadživotní velikosti.

BĚLOŠI V NELIBOSTI

Demokratická republika Kongo je zemí, kde je bělochů jako šafránu. Turisté a batůžkáři sem takřka nejezdí. Nejčastěji se tak Konžané setkávají jen s těmi bělochy, kteří v této zemi dělají byznys nebo pracují pro různé mezinárodní organizace. Osmnáct tisíc cizinců je například součástí mírové mise OSN v Kongu MONUC. I ten nejmenší poskok v této misi má plat, který několikanásobně překračuje příjmy průměrných Konžanů, platy většiny vojáků v MONUCu se pohybují mezi třemi a deseti tisíci amerických dolarů.

Už od dob belgické kolonizace nemají Konžané bílé rádi. A nijak se tím netají. A tak není divu, že hned po opuštění letadla v hlavním městě Kinshase jsem si poprvé a natvrdo uvědomila svou bělobu. Moje barva kůže nepříjemně kousala. V tu chvíli se ze mě stalo muzungu či mundele, což ve svahilštině a v jazyce lingala znamená bílá tvář. Nikdo nerozlišuje, zda jste z Česka, proč v Kongu jste a ani to, zda jste žena. V Kongu je prostě každý běloch muzungu. Vysvětlovat někomu, že Česko nikdy nikoho nekolonizovalo, že naše země nemá v Kongu politické ani velké ekonomické zájmy, jako jiné země, je ztrátou času. Znalost Konžanů o okolním světě zpravidla končí tím, že je Evropa a Amerika a že bílí jsou bohatí. Muzungu je zároveň synonymem pro chodící peněženku. Oslovení Hey muzungu! jsou totiž často doprovázena nastavením dlaně, hlazením břicha či výkřiky Donnes moi l ´argent! (dej mi peníze) Donnes moi cadeau! (dej mi dárek). Takto bezostyšně si o peníze říkají úplně všichni včetně státních úředníků, policistů či dokonce kněží. S láskou jsem vzpomínala na asijské oslovení mister. Ale kdepak, v Kongu je ze mě muzungu.

A nebylo dne, aby vám to Konžané několikrát nepřipomněli. Jako muzungu jste pro ně automaticky bohatí a každý chce kousek. Zatímco děti si hladí bříška či volají Biscuit!, dospělí jsou mnohem rafinovanější. Zejména pak státní úředníci mají své propracované způsoby, jak si ke svému skromnému platu přivydělat.

Kodrcám se autem po cestě plné děr a výmolů. Najednou se proti mně zjeví policista v zářivě žluté uniformě a píská na píšťalku. Poslušně zastavuji. „Hej muzungu, mám žízeň, kup mi kolu,“ řekne místo pozdravu. „Nejsem tu od toho, abych policistům kupovala pití,“ odvětím. Zdá se, že strážce veřejného pořádku přemýšlí, obejde auto. „S tím autem je něco v nepořádku, musím to vyšetřit, zabavuju ho, pojedeš se mnou na stanici,“ rozhodne chlápek, jehož oficiální plat je 30 dolarů měsíčně. Podobný plat mají všichni státní zaměstnanci včetně učitelů a lékařů. „Musíte tu auto nechat do zítra,“ rozhoduje šéf dřevěné budky s nápisem Police. Druhý den zní verdikt takto: všechno v pořádku, ale parkovné je 30 dolarů.“ Nezbývá než zaplatit. A co udělám příště? Koupím mu přinejmenším pivo. Ti, kteří si neříkají o drink, vyžadují aspoň takzvanou motivaci, tedy úplatek. „Hm, něco bychom udělat mohli, ale potřebujeme motivaci. Takových 20 dolarů by nás mohlo motivovat,“ řekl mi policista, když jsem mu šla nahlásit vykradení domu včetně jména pachatele.

KO1009_kongo_DSC_0396

HIBERNACE MÍSTO PRÁCE

A tak si v Kongu pomalu, ale jistě zvyknete, že to na vás zkusí každý. Trhovci „zapomínají“ vracet nazpátky, ceny pro bílé jsou o desítky procent vyšší, všichni po vás chtějí peníze či dárek a jsou schopni si k tomu vymýšlet neuvěřitelné historky. A takhle to v Demokratické republice Kongo chodí. Neuplyne den, aby vám místní nedali najevo, že jste stejně v jejich zemi jen proto, abyste tu dělali byznys, anebo proto, že vám za to někdo dobře platí. Protože jinak byste neměli přeci žádný důvod odejít z bohaté Evropy a žít zrovna v Kongu! 
V zemi, která je obdařena neuvěřitelným bohatstvím, žijí jedni z nejchudších lidí na světě. Přitom zde mají dost tepla, pravidelně prší a země je tak úrodná, že můžete sklízet několikrát ročně. Těžko se tu zvyká na fakt, že zde vidíte tak málo lidí pracovat. A to platí dvojnásob o mužích. Ti nejčastěji sedí a koukají, neboli jak říkají místní – hibernují, ti šťastnější pak popíjejí pivo a diskutují.

Sami Konžané přiznávají, že bohatství jejich země jim zatemnilo mozky. „Jsme bohatí, tak co bychom pracovali,“ říkají často. A podle toho to také v Kongu vypadá. Nefunkční státní správa, chybějící infrastruktura, neexistující kanalizace, polorozpadlé budovy, nízká elektrifikace s neustálými výpadky – i v hlavním městě elektřina funguje jen občas a Konžané na vesnicích nemají připojení k elektřině vůbec žádné.

Zásadním problémem Konga je však tristní infrastruktura. Ta zde téměř neexistuje, a pokud ano, jde o cesty ve stavu tak žalostném, že rychlost jízdy nepřekračuje 20 kilometrů v hodině. V Kongu se člověk neptá, kam cesta vede, ale za jak dlouho skončí. Neexistuje také jediná průjezdná cesta, která by spojovala sever Konga s jihem a východ se západem.
Vzhledem k tomu, že hlavní město Kinshasa leží úplně na západě země, je pro lidi žijící na opačné straně Konga takřka nemožné podívat se někdy do svého hlavního města. Jedině letecky, ovšem všechny aerolinky, které v Kongu létají, jsou na mezinárodní černé listině. Často zde dosluhují stařičké stroje sovětské výroby a tak není divu, že většina pilotů v Kongu jsou Ukrajinci či Rusové.

Jen málokdy uplyne měsíc, aniž by se nějaké letadlo nezřítilo. Několik měsíců potom, co jsem v roce 2007 poprvé přijela do Konga, se na předměstí Kinshasy zřítil starý antonov. Desítky lidí zahynuly, takže vláda vydala zákaz létání antonovů. Za měsíc jsem pak byla nucena s místními aerolinkami letět a hle – posadili nás do antonova smrdícího zatuchlinou na sedadla plná děr. S piloty jsem se pozdravila rusky a byla ve mně malá dušička. Po hodině letu začal jít z pilotní kabiny kouř. „To nic, piloti si zapálili cigaretu,“ uklidnila mě letuška. A jak to, že antonov letěl i přes vládní zákaz? „To už dávno někdo podplatil, to je Kongo,“ vysvětlil mi pilot Nizar Allani. Inu v Kongu platí, že se lítá, dokud letadlo nespadne. I tak je ale letecká doprava nedostupná většině Konžanů. Jednosměrná letenka stojí asi 8000 korun.

NEZLOMNÉ PROKLETÍ

Chybějící silnice a železnice ale brání i jakémukoliv dalšímu rozvoji země, včetně ekonomického. Příkladem budiž továrna na místní pivo Primus ve městě Bukavu. „Chmel vozíme z Evropy, láhve z Keni a cukr z Brazílie. Tím, že u nás nejsou silnice, je nemožné to dovážet v rámci naší země,“ říká manažer pivovaru Augustin Mugote. Továrna na pivo v Bukavu je příkladem, proč v Kongu nemůže žádný rozvoj ani nastat. Čtyřikrát větší země než Francie a bez infrastruktury!

Sedmdesát kilometrů od Bukavu je region Bunyakiri, cesta sem ale trvá sedm hodin. „Do Bunyakiri? Tam nejezdíme ani my,“ vysmáli se mi i vojáci OSN. Záhy jsem pochopila proč. I já jsem na této cestě bezpočtukrát strávila desítky hodin zapadlá beznadějně do masy bláta. Jakmile totiž zaprší, a v této rovníkové oblasti prší se železnou pravidelností, změní se cesty v bahnité bazény. A pokud před vámi zapadne náklaďák naložený kanystry s palmovým olejem, nezbývá než čekat, než ho chlapíci rýči či holýma rukama dostanou ven.  
Příští rok budou v Kongu prezidentské volby. Podle mnoha prognóz by Kongo opět mohlo plavat v krvi kvůli občanské válce. Na současného prezidenta Kabilu jsou všichni naštvaní – nesplnil totiž své sliby vybudovat silnice, postavit školy a nemocnice. A vhodný protikandidát není. Navíc jedna z nejbohatších provincií, Severní Kivu, by se mohla odtrhnout a stát se autonomní částí sousední Rwandy. Už nyní je tato provincie z velké části pod jejich kontrolou – tutsijská armáda CNDP zde má dokonce své ¬checkpointy a od Konžanů vybírá daně. Naděje pro Kongo je v nedohlednu. Obrovské bohatství země je zároveň jejím prokletím.

LEPŠÍ ČASY ASI NEPŘIJDOU

V Kongu jsem strávila s přestávkami dva roky. Žila jsem v Kinshase, Kisangani, v Bukavu, Bunyakiri. Navštívila jsem mnoho míst. Za tu dobu se můj vztah k zemi i Konžanům vyvíjel jako podle učebnicového příkladu. Mnohokrát jsem měla sto chutí to v Kongu zabalit a vrátit se do fungující Evropy, kde nebude moje barva kůže tak svítit, kde si můžete uvařit, aniž byste si museli nejdřív rozdělat oheň, kde po otočení kohoutkem teče voda a po zmáčknutí vypínače máte světlo, a kde jsou stejné ceny pro všechny bez rozdílu barvy kůže. Dnes už se dokážu nad tyto maličkosti povznést a spíš mám pro Konžany pochopení. Déle než sto let jejich zemi cizinci opravdu drancovali, a to nejen za dob belgické kolonizace. Nejinak je tomu i nyní. Na východě země probíhá válka o nerostné bohatství, nad nímž Konžané nemají prakticky žádnou kontrolu a 80 % diamantů, zlata, kobaltu a coltanu odchází ze země ilegálně. Část území totiž kontrolují rebelové ze sousední Rwandy, a to jak Hutuové, tak Tutsiové, kteří zde navíc bojují mezi sebou. Nejvíc na to samozřejmě doplácejí obyčejní Konžané. Půl milionu jich muselo uprchnout ze svých domovů, 200 tisíc žen a dětí už bylo znásilněno. A právě oni potřebují nejvíce pomoci. U své vlastní vlády nemají zastání, a tak ti, kteří se snaží jejich utrpení zmírnit, jsou hlavně ti nenávidění „bílí“.

Category: 2010 / 09

Když už vás zde neohrožují běsnící sopky, připlete se vám do cesty rizikový dopravní prostředek. To vše obklopují duchové slavné minulosti. I taková je země Mayů, Guatemala.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Seděl jsem v autobuse Linea Dorada jedoucím napříč Guatemalou a sledoval dva řidiče, kteří se evidentně dobře bavili, jen jsem nedovedl odhadnout čím. Jeden řídil a druhý stál v otevřených dveřích. Troubení, smích, troubení, pískot… Tak jsem vstal, sedl si na přední sedadlo a chvíli je pozoroval. Konečně jsem pochopil. Výborná zábava našich pilotů, jak si řidiči busů v Guatemale často říkají, spočívala v krmení toulavých psů za jízdy. Přestože jsme jeli po tzv. Panamerické dálnici, vedoucí z Mexika až do Panamy, mohl jeden z mužů permanentně stát v otevřených dveřích našeho autobusu. Kvalita silnice nevalná, navíc na každých pár kilometrech omezení, kyvadlový průjezd a podobně. Prostě nuda, nuda, nuda… Kolem cesty se ale pohybovaly mraky toulavých psů, kteří byli na podobnou zábavu už zjevně zvyklí, a tak jen čekali na zatroubení. Když přišlo, pes se podíval na řidiče za volantem, odhadl rychlost vozu, pomalu se rozběhl a pak jen čekal na sousto hozené z předních dveří. Za tuhle odměnu byl každý z nich schopen udělat trik, za který by se nemusel stydět leckterý freestylista na in-linech, skateboardu nebo cyklotria¬lu. Pozoroval jsem, jak řidič během půl hodiny takhle zkrmil celé balení jakýchsi buchet a obdivoval jsem psí akrobatické umění.

KO1009_Guatemala_shutterstock_2785193

A tak mi cesta k jezeru Atitlán ubíhala zase o něco rychleji. Do Panajachelu jsem dorazil až večer a tak jsem se nezdržoval nějakým průzkumem, stejně jsem tohle městečko chtěl použít jen jako základnu. Těšil jsem se na jezero a okolní vyhlášené vesnice. Byl jsem sám a tak, neohlížeje se na nikoho dalšího, stál jsem v přístavu na břehu jezera Atitlán už kolem sedmé hodiny ráno. Odměnou mi byla ocelově modrá hladina, v níž se jako v zrcadle odrážely kužely sopek, které jezero obklopují. A není to malé zrcadlo, vždyť oficiální čísla hovoří o ploše kolem 130 km2. Nad špičkami vulkánů San Pedro, Cerro de Oro, Tolimán i nejvzdálenějším Atitlánem jen líně pluly beránky z obláčků. Jinak byla obloha jako vymetená.

Motorová loď, kterým se tady říká lanchas, prořízla klidnou hladinu a já spolu s pár místními seděl na palubě. Na přídi mě příjemně zkrápěla vodní tříšť. Tyhle lodě odrážejí z přístavu podle situace, neřídí se žádným jízdním řádem, a tak jsem vlastně ani dlouho nečekal, bylo nás asi deset a vyrazili jsme. Mým cílem byla jedna z nejznámějších vesnic v okolí – jezerní osada Santiago Atitlán. Místní vesnice jsou známé svou snahou udržet si tradice a rituály mayské kultury. Je pravda, že ne vždy se to daří, což jsem pochopil hned po příjezdu do přístavu. Odehnal jsem asi desítku nabízečů čehokoliv, leč zaručeně pravého, nejméně sedmdesát let starého a hlavně tradičního. Teprve potom jsem se mohl pozvolna vnořit do úzkých uliček malého městečka. Pocitu, že tohle místo je jen turistickým lákadlem a továrnou na peníze, mě zbavil až místní trh. Tam totiž převažoval tovar určený pro místní obyvatele. A tak se síla místní kultury opravdu ukázala.

MAYSKÝ TITANIC

Především tradiční oděv tu nenosí jen ženy, které hned u přístavu prodávají cetky turistům, ale i maminky s malými dětmi, prodavačky masa, a co víc, mnohé stařenky si krásné fialové haleny – huipiles – a sukně stejné barvy doplňují i o takzvaný xk’ap. Tahle nevyslovitelná věc je vlastně jakási čelenka z bohatě vyšívané stuhy, široké několik centimetrů a dlouhé třeba i deset metrů. Omotáním kolem hlavy vznikne jakýsi prstenec, do něhož si některé ženy ukrývají drobné mince. Nebylo jich mnoho, ale pár jsem jich přece jen viděl. Osobně jsem ale mohl oči nechat na chlapech. Obvykle se mi to stává spíš u něžného pohlaví, ale mužské oblečení v Santiagu Atitlán bylo vskutku to nejoriginálnější, co jsem dosud viděl. I sedmdesátiletí dědečci tu chodí v bílých kraťasech bohatě zdobených vyšívanými květinami nebo ptáčky. A kdo nemá tenhle kousek, obleče se alespoň do střízlivější varianty bílých kraťasů s fialovými pruhy, které v pase drží bohatě zdobený široký opasek z látky.

Rozhodl jsem se vypravit dál, a tak jsem si v přístavu domluvil loď a nechal se dopravit do San Pedra. Vesnice ne příliš zajímavá, která se snaží ve své kosmopolitnosti a přístupu k turistům vyrovnat Panajachelu. Jestli se jí to daří nebo ne, jen těžko posoudit. Nechtěl jsem se tady dlouho zdržovat, nelíbilo se mi tu. Chtěl jsem tedy z přístavu pokračovat zpět do Panajachelu a vše vycházelo skvěle, loď po mé asi hodinové prohlídce vesnice odjížděla za deset minut. Dal jsem si pití v baru na pobřeží a koupil si lístek. Jaké bylo mé zděšení, když se za chvilku v přístavu objevila naše loď. Na přídi nesla hrdý název Titanic. Takovou historku si člověk nevymyslí a tak jsem kapitánovi vrátil lístek s tím, že na Titanicu mě prostě nikam nepoveze, že si raději počkám na další spoj.

MĚSTO ZEMĚTŘESENÍ

V následujících dnech jsem prošel ještě pár vesnic, ale žádná se Santiagu Atitlán nevyrovnala. Mé další kroky proto směřovaly do Antigui – nádherného města s bohatou historií, zařazeného pro svou krásu a neopakovatelnost na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stačilo se projít jeho nenapodobitelnými uličkami a bylo jasné, že tohle ocenění obdrželo město zcela právem. Hned po příjezdu jsem dostal od jednoho poslíčka u nádraží dobrý tip. Paní Marta, majitelka malého obchůdku se vším potřebným, se mě ujala a za polovinu ceny hotelového pokoje mě ubytovala u její rodiny na dvoře. Pokojík se sprchou, oknem a plechovými dveřmi, doplněnými mým vlastním visacím zámkem byl jako ze škatulky. No co, nepřijel jsem sem bydlet, ale podívat se na město a něco zažít! A tak jsem ještě ten večer vyrazil ven. Ulice byly většinou už zahaleny v šeru, já šel ale k jedinému místu, které jsem chtěl vidět od začátku své cesty. Byl to oblouk Arco de Santa Catalina s hodinami, sklenutý přes ulici 5 Avenida Norte směrem ke známému chrámu La Merced. Tahle stavba byla pro mne od počátku symbolem mé středoamerické cesty, hrdě totiž zdobila mapu, kterou jsem měl s sebou pro strýčka příhodu. Až na místě jsem zjistil, že tenhle oblouk je pozůstatkem původní klášterní budovy ze 17. století, jeptišky kapucínky tenhle můstek používaly k přecházení mezi dvěma částmi kláštera, aby se vyhnuly nástrahám a rozptýlení okolního světa.

KO1009_Guatemala_shutterstock_38185207

Santa Catalina je však jen kapkou v moři překrásných zdobných staveb, kterými Antigua oplývá. Přestože velká většina z nich byla zničena řadou zemětřesení, nebo možná právě proto, že většina okázalých staveb ve městě byla takto zničena, má Antigua neopakovatelnou atmosféru. Po kostkami vydlážděných ulicích jezdí barevné vyřazené školní autobusy z USA, ulicemi procházejí guatemalské ženy v tradičních krojích a snad v každé ulici je nějaký poničených chrám, klášter, škola, kostel či jiná budova. Přitom Antigua byla založena jako nové hlavní město až po zemětřesení, které v roce 1541 smetlo dosavadní metropoli Ciudad Vieja, vzdálené od Antiguy jen pár kilometrů. Misionáři z Evropy se tak následující léta snažili dát městu to nejlepší, proto tolik škol, klášterů a církevních budov. Procházka mezi ruinami obrovských chrámů, časem již velmi opotřebovaných, jako by mi cpala do objektivu ty nejbizarnější záběry. Vydal jsem se k obrovskému kostelu San Francisco. Mezi rozbořenými masivními zdmi starých budov je hrobka prvního svatého ve střední Americe, Hermana Pedra de Betancourta.

HOŘÍCÍ AUTOBUS

Sopka Agua nad městem jakoby navíc byla vztyčeným ukazováčkem, že příroda a pekelný živel ještě neřekly poslední slovo. Ale jakási vnitřní vzpoura mne přinutila zkusit sopku zdolat, dostat se na vrchol. Jestli to ale byla Agua, kdo nakonec zhatil moje plány, to dodnes nedokážu říci. Jen vím, že tuhle historku si zase jen těžko člověk vymyslí. Mávl jsem si a nasedl do jednoho z místních busů. I když je mi jasné, že všechny tyhle stroje jsou vyřazené z provozu a dovezené z Ameriky, tenhle mezi nablýskanými kolegy už při nastupování vypadal dost uboze. Majitel se s výzdobou moc nemazlil, velmi vkusně skloubil Ježíše, tady mu říkají El Seňor, a Mickey Mouse. Mým cílem byla vesnice Santa Maria de Jesus, a tak jsem měl pocit, že jsem pod několikanásobnou ochranou. Vůz byl nacpaný k prasknutí, čestné místo na sedačkách vyrobených pro děti zaujaly vždy tři až čtyři místní ženské, na klíně klece se slepicemi. No klasický chicken bus. Řidič evidentně dobře naladěn, jak uviděl „Grunta“, zesílil rádio, abych si místní hudbu užil dosyta. Vesnice leží na úpatí sopky, cesta tedy vedla jen do kopce, a tak si přeplněný stroj už po prvních kilometrech evidentně sáhnul na dno. Asi v půlce cesty jsem měl pocit, že řidič podřadil z jedničky na nulu a kolem řadicí páky se vyvalil první obláček dýmu, který houstl a houstl. Prach, říkal jsem si, protože nikoho z cestujících tahle scénka nevyděsila. Tety vedle mne spokojeně klábosily, smály se, jiné se zakloněnou hlavou podřimovaly. Prostě idylka, jen zápach škvařícího se motoru ji mírně narušoval. Ale řidič i naháněč se pořád usmívali, tak jsem nechtěl být hysterický, nevšímal jsem si toho. Až do chvíle, než kouř zhoustl a řidič se snažil nenápadně rozhánět dým rukou. Asi taky trochu proto, aby viděl na cestu. Většina cestujících, kteří dosud spali, už byla vzhůru a kašlajíce se jali otevírat okénka. Dokonce i muž za volantem se vyklonil z okna, asi aby se zorientoval a nadechl. To už jsme ale zastavili v Santa Maria de Jesus. Řidič vyskočil z auta a odklopil kapotu motoru. Teprve malý plamínek, který se ve stroji objevil, ho přinutil vypnout motor a věnovat se hašení. Naštěstí se nic nestalo, ale já to bral jako znamení, a tak místo na sopku Agua jsem se vydal zpět do Antigui pěšky.

Category: 2010 / 09

TEXT: PAVLA DAGSSON WALDHAUSEROVÁ, FOTO: ROMAN PECH

V severské mytologii je duha mostem, který spojuje zemi s říší bohů. Na Islandu ale žádnou duhu nepotřebujete. K tomu, abyste tu přišli do styku s nadpřirozenem, postačí jen mít oči – a hlavně srdce otevřené.

Island je země s ledovci na povrchu, ale s vroucím srdcem v podobě žhavého magmatu. Možná právě tato vnitřní síla vyvolává v lidech zvláštní pocity procítění. A Islanďané jsou takoví, jaká je jejich zem. Proto se tu nikdo nediví existenci paralelního světa. Islanďané sdílejí svou kouzelnou zemi společně s huldufólk – skrytými lidmi. Na Islandu totiž žije nespočet nadpřirozených bytostí od elfů, skřítků, trollů, vodních víl a strašidel až po duchy mrtvých. Zvířata tady mluví a kameny mají čarovnou moc. Ne každý jim ale rozumí a ne každý ví, kde je hledat.

KO1009_island_shutterstock_48458404

V průzkumech se ukázalo, že přes osmdesát procent Islanďanů věří v existenci huldufólk. A těch zbylých dvacet jim také přiznává úlohu, ale veřejně se k nim nehlásí. Všechny islandské příběhy jsou úzce spjaty s přírodou a už od pradávných dob prvních přistěhovalců se pomocí huldufólk vysvětlovala divoká živelnost místní přírody. Když se loďky prvních osadníků blížily k islandským břehům, tak po nich trollové házeli obrovské kameny, z moře se vynořovaly příšery, okolí řek chránili čarodějové a ve skalách měli svá honosná sídla elfové. A v noci, když se jim nad hlavami proháněly různobarevné biče čarokrásných polárních září, už lidé nevěděli, jak je lépe vysvětlit, než v nich vidět duše svých zesnulých předků.
Kdysi byl každodenní život ostrovanů zoufalým bojem o přežití – hlad, strach a nejistota byly všudypřítomné. Každý se musel v kruté přírodě postarat sám o sebe. Všude číhala nevysvětlitelná nebezpečí – sopečné erupce, zemětřesení, gejzíry, skákající a bublající vřelé bahno, dýmající páry… V očích obyvatel to samozřejmě byly projevy bohů, skřítků, strašidel a duchů. Víra v cokoli dodává víru v přežití. I proto se mnohé prvky pohanství přenášely do převzaté křesťanské víry.

Podobně je tomu dodnes. Trollové se skrývají v odlehlých horských jeskyních a živí se rybami z řek a jezer. Ti, kteří se nestihli vrátit do svých doupat před rozedněním, zkameněli v podobě opuštěných skalek. Elfové také žijí uvnitř skal, ale mohou mít své neviditelné chrámy či obydlí třeba na louce, ve zvláštním kameni anebo hned vedle lidmi obývané farmy. V lávových polích, ale i na útesech u moře, žijí zloduši. Kolem potůčků, tůní, kopečků, roklí a jiných očarovaných míst se potulují skřítci.

UDOBŘI SVÉHO SKŘÍTKA

Některé bytosti dokonce sdílejí domácnost společně s lidmi. Například skřítkové, kterým někdo říká skřetové či zlí skřítkové, vlastně zlí vůbec nejsou. Jsou spíše zlomyslní, lehkověrní, naivní, ale skutečné zlo nepůsobí. Se skřítky jsem měla mnoho zkušeností a brala jsem je jako součást svého pokoje či domu. Pravda, byli zlomyslní, ale někde v hloubi duše vím, že mi malé zlomyslnosti také dělají radost, a tak jsem si jejich kousky užívala s nimi.

Hned po prvním příjezdu na Island se mi v mém studentském pronajatém pokoji ztratil pas a peněženka. Prohledala jsem úplně všechno, ale prostě nebyly, tři týdny nic. Po radě Islanďanů jsem dala na okno talířek s oplatkami a po dvou dnech se objevila peněženka na místě, které jsem prohledávala snad stokrát. Sušenky mezitím z talířku mizely, ale tomu jsem velkou důležitost nepřikládala, neboť na ně mohli potají chodit ostatní studenti. Pas ležel za několik dní na batohu. Pak mi skřítci sebrali už jen hřeben, který je prý obzvlášť láká, ale později ho v pořádku vrátili.

Horší to bylo, když mě přijeli několikrát navštívit kamarádi. Každý přišel během jednoho či dvou dnů s tím, že nemá peněženku či pas a že musí okamžitě na konzulát, nebo se nedostane zpátky domů. Každého jsem pak uklidňovala a každému jsem radila, aby sehnal skřítkům něco dobrého na okno. Kamarádům se samozřejmě nechtělo – byli nervózní a skeptičtí (a kdo by nebyl). Všichni ale nějakou sladkost skřítkům obětovali. Každý nakonec odjel ve svém termínu s tím, že na to místo, kde doklady našel, se díval alespoň stokrát. Říká se, že sladkými dobrotami živení skřítci se pak stávají dobrými rodinnými šotky.

V mém novém domě na mě zase skřítek hodil v noci knížku z police a to opravdu bolelo. Druhý den jsem zjišťovala intenzitu nočního zemětřesení, to ale tak silné nebylo. Po velikonočním čokoládovém vajíčku na okně toho nechal. Teď už naprosto chápu, proč má podle statistik každý druhý Islanďan zkušenost s nadpřirozenými silami.

KO1009_Island_Landmannalaugar 2009 (75)

TI DRUZÍ

Tichými společníky Islanďanů jsou elfové, ačkoliv i oni o sobě dokážou dát hlasitě vědět. Jsou vznešení, krásní, stejného vzrůstu jako lidé a nosí oblečení v pastelových barvách. Pro většinu lidí jsou však neviditelní. Elfové někdy žijí v blízkosti lidí, mají k nám ale velmi vyhraněný vztah. V tomto případě jim rozumím, lidé jsou nezastavitelní a neberou ohledy skoro na nic.

Neviditelnost elfů, ale i jiných huldufólk se vysvětluje mnoha pověstmi. Ta nejznámější praví, že když přišel Bůh na návštěvu domů k Evě a Adamovi, chtěl všechno vidět. Eva mu ukázala své děti a Bůh se jí ptal, zda jsou všechny. Přisvědčila, ale ve skutečnosti je nestihla všechny umýt, a tak mu ukázala jen ty čisté. On to věděl a řekl: „Vše, co přede mnou zůstalo skryto, zůstane skryto i před lidmi.“ Od té doby už nikdo tyto děti neviděl. Odešly do kopců a skal, kde se z nich stali elfové.

Jsou sice neviditelní, ale když chtějí, tak dovolí, aby je člověk spatřil. Třeba když potřebují pomoc. Říká se například, že když elfí žena rodí, tak stačí, aby člověk položil na její čelo ruku, a všechno dobře dopadne. Jako dar pak člověk získá kromě schopnosti elfy kdykoli vidět také štěstí, zdraví, blahobyt a umění léčit. Elfí ženy také shánějí mléko pro své děti. Lidé pro ně proto na farmách občas trochu mléka odloží, dobytku se pak dobře vede a statek vzkvétá. Setkala jsem se s jednou farmářkou, jejíž statek nebyl z části dostavěn. Odůvodňovala to tím, že na místě plánovaných místností žijí elfové. Vždy, když se snažila pokoj dostavět, stěna nedržela a zvířata na farmě postonávala. Zavolala si proto vědmu, která jí poradila, jak si elfy udobřit. Od té doby se farmě daří. Někdy se také do sebe člověk a elf zamilují – jejich děti se pak mohou pohybovat v obou světech.

ELFOVÉ PROTI STROJŮM

Když se státní plánovací komise na Islandu rozhoduje o výstavbě velkých budov a silnic, prostuduje nejdříve mapu s označením sídel skřítků a elfů a jejich příbytky ochraňuje. Když měl být například přemístěn kámen, který bránil výstavbě dálnice z Reykjavíku, tak se místní elfové rozhodli svůj domov bránit. Všechny buldozery a jiné stroje na tomto místě přestaly fungovat a dělníci onemocněli. Vláda proto požádala vědmu Erlu Stefansdottir, která pracovala pro stavební úřady jako médium, aby se s elfy dohodla. Podle ní šlo elfům jen o důstojné zacházení. Jejich kámen se pak při stavbě rozpadl na dvě půlky. Z jedné se elfové vystěhovali a druhou jim dělníci přemístili na jimi určené místo, kde žijí dodnes.
Podobnou příhodu mi vyprávěl léčitel Ólafur v parku Hellisgerði v Reykjavíku: „Elfové jsou schopni stroje i povalit. Padesátitunová mašina se prostě převalí na bok. To se stalo před rokem. Zkušený norský projektant, který pracoval na stavbách po celém světě, řekl, že nic podobného nikdy nezažil a že ačkoliv pracovali měsíc, udělali toho jen jako za týden. Stroje se porouchaly, tak je vzal do opravny, ale tam mu řekli, že s nimi nic není. Když je přivezli zpět, opět nefungovaly.“

Právě park Hellisgerði je jedním z posledních míst v islandském hlavním městě, které zůstalo zachováno pro skryté obyvatele krajiny. Lidé sem chodí načerpat energii. „Dřív tu bylo lávové pole plné života, dnes tu vyrostly domy,“ říká léčitel. „Parčík byl ale ponechán nadpřirozeným bytostem, protože se o nich vědělo. Já je nevidím, ale třeba vědma Erla ano. Já je cítím. Každé místo cítím jinak, neboť všude jsou jiná společenství.“ Chvilku jsme tiše hleděli na mohutné kameny a urostlé stromy a já jsem si představovala, že všude kolem nás svým vlastním životem žijí desítky bytostí, k nimž ale můj zrak nedohlédne. Léčitel jakoby vystihl mé myšlenky: „Lidí, kteří s nimi dokážou komunikovat, je stále méně a méně. Pro mé předky, kteří žili v přírodě, to byla součást každodenního života. Ale i dnes je tu více lidí, kteří to dokážou, než ve zbytku světa.“

Na Islandu tak stále zůstává mnoho věštců a léčitelů, kteří s huldufólk promlouvají. A zdá se, že o práci nebudou mít nouzi, protože z krajiny se ukrajuje i na tomto nádherném ostrově. A tak si můžeme jen přát, aby nejzávažnějšími spory, které budou vědmy na Islandu řešit, byly jen ztracené doklady a občas nějaký ten zatoulaný hřeben.

Category: 2010 / 09

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Když se řekne Lajka, tak si každý vzpomene na fenku, která odstartovala 3. listopadu 1957 jako první živý tvor do vesmíru na palubě sovětské rakety Sputnik 2. Kosmonautka Lajka však nebyla čistokrevná, ale moskevský voříšek. Že však nesla pojmenování úžasného plemena psa, jsme se přesvědčili v Olomouci. Zde jsme se setkali s Miladou Dostálovou, která patří k malé skupince chovatelů lajky západosibiřské u nás. A to již přes deset let. Počet chovných stanic těchto psů v Česku je kolem deseti, přičemž pár lidí se věnuje chovu lajek jako společenských psů. Lajky totiž většinou chovají myslivci, protože jde o výborné lovecké psy.

Lajka západosibiřská patří mezi vůbec nejstarší plemena, její historii můžeme sledovat několik století nazpět. Plemeno vzniklo křížením vlků a pravděpodobně malamutů, protože Rusové chtěli dosáhnout plemene, které bude na jednu stranu vyrovnané a mírné, ale zároveň si zachová lovecké pudy divoké šelmy. Odstraňování nevhodných jedinců bývalo nekompromisní – pokud převládly rysy dominance a agresivity v povaze nad mírností a pes napadl člověka, byl nemilosrdně utracen.

KO1009_tema_Laika_P6309594

DOKONALÝ LOVEC

Touto selekcí a dlouhodobým chovem vzniklo unikátní psí plemeno, ve kterém se snoubí duch lovce s pohodářem. Do chování konkrétních psů se ale samozřejmě promítá také výcvik a přístup majitele ke zvířeti. „Kladně motivované lajky se velmi rychle učí,“ prozrazuje paní Dostálová, „Před několika lety jsme byli na výcvikovém kurzu záchranných psů v Chorvatsku a co se mí psi za ten týden naučili, to mají v hlavách dodnes.“ Nezapomenutelným zážitkem je také pozorovat lajky, když popustí uzdu své lovecké přirozenosti. Dokážou lovit jak samy, tak ve smečkách. U lovících lajek je fascinující pozorovat dokonalou souhru, kdy rychlejší nadhání kořist pomalejšímu. Máte pocit, že sledujete profesionální vojáky v akci, všechna gesta i pohyby jsou jakoby předem připravené. Protože lajky vidí mnohem lépe než většina ostatních psů, dorozumívají se postojem těla, ale také třeba nastavením uší. V případě, že má lovec pouze jednoho psa, nedochází samozřejmě k nadhánění, ale lajka kořist dostihne a zamezí jejímu úniku do příchodu lovce, který ji pak může skolit. Pes zvíře udrží na místě tím, že kolem něj krouží, nabízí se jako cíl a přitom hlasitě štěká, čímž určuje svou polohu. O síle štěkotu nemusíme pochybovat, vždyť jméno lajka je z ruského výrazu lajať, tedy štěkat. Možná by někomu tento způsob lovu připadal aplikovatelný jen na menší zvěř, avšak lajka je schopná takto udržet na místě i kance nebo dokonce medvěda.

UŽIVÍ SE SAMA

Pokud si chcete pořídit lajku jako domácího mazlíčka, musíte počítat s delší socializací. Pokud si pes nezvyká na přítomnost člověka už v prvních třech měsících věku, bývá zpravidla divoký a hůře ovladatelný. Navíc lajka patří k takzvaným nekontaktním psům, kteří jsou při shánění potravy na svém pánovi nezávislí. „Pokud se lajka ztratí, tak nejenže je schopná najít cestu domů, ale dokáže si také sama zajistit (ulovit) potravu. U kontaktních psů se toto nestává, ti bez pána konzumují jen to, co najdou,“ říká Milada Dostálová.

Když jsem poslouchal zasvěcený výklad chovatelky, nemohl jsem se nezeptat, jak se vlastně k náročnému chovu lajek dostala. „Vše začalo, když jsem přišla o svého knírače. Najednou ten pocit prázdnoty a smutku… Poohlížela jsem se tedy po nějakém novém psu a náhodou jsem objevila lajky,“ vzpomíná na začátky chovu paní Dostálová. „Bylo to v době, kdy jsem byla bez internetu a toto plemeno v Česku prakticky nikdo neznal. Než jsem si zjistila všechny detaily, tak mi lajku přivezli,“ směje se dnes spokojená chovatelka. Za těch deset let ve společnosti Sáry a Brixie, jak se obě čubičky jmenují, Milada Dostálová ani jednou nelitovala svého rozhodnutí žít s takovým svérázným tvorem, jakým je lajka. Není to totiž jen obyčejný pes – je to věrný kamarád.

Category: 2010 / 09

TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI

Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

Po celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.

KO1009_Grunwald_shutterstock_784449e_OTVIRAK

HOZENÁ RUKAVICE

Je zřejmé, že u Grunwaldu bojovali Poláci za samostatnost. Polský král Vladislav II. Jagello a jeho bratranec, litevský velkokníže Vytautas (Vitold), shromáždili na svou dobu obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky a Litevci, ale i Tatary, Rusy a Valachy. Kromě toho najímali další vojáky v Čechách a na Moravě, v Rakousích, Švýcarsku i ve Francii. Armády, které se na grunwaldských polích proti sobě postavily, byly na svou dobu neskutečně početné. Jeden z pruských kronikářů uvádí, že „…síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná vysoká číslice v lidském jazyce“. Asi se už nikdy nepodaří zjistit, kolik vojáků tenkrát zkřížilo zbraně. Současní historikové odhadují, že skutečné počty se mohly pohybovat kolem osmnácti tisíc jízdních rytířů polských a šesti tisíc rytířů litevských. Na straně řádu pak mohlo stát až patnáct tisíc těžkých jezdců. K těmto číslům je nutno přičíst další tisíce lučištníků, střelců z kuší a dělostřelectva, zbrojnošů a štítonošů a další množství doprovodu, který se staral o kuchyně a zásobování.

Polsko-litevské koalici se do cesty postavila mohutná a hlavně skvěle vyzbrojená a zkušená armáda křižáků, které velel sám nejvyšší představitel Řádu německých rytířů, velmistr Ulrich von Jungingen. Ten prý nechal k polskému králi Vladislavu II. Jagellovi poslat dva své rytíře s obnaženými meči, aby mu velkoryse nabídli své služby, když má král nedostatek dobrých vojáků. Byla to sice hrubá urážka, ale král oba meče přijal jako zvednutou rukavici a svým armádám je ukázal coby příslib slavného vítězství nad nenáviděnými německými rytíři.

NĚMÝ KRÁL

Hlavní silou obou armád byla těžká jízda. Na obou stranách byla organizována do praporů tvořených 180 až 240 rytíři. Předávat rozkazy jednotlivým plukovníkům bylo pro vrchní velitele takřka nemožné. Kronikáři píší o tom, že král Vladislav měl po boji tak namožené hlasivky, že mu bylo i druhý den špatně rozumět. Nadmíru obtížné bylo také v té zběsilé válečné vřavě rozeznat protivníka – například polští rytíři měli proto na rameni pro odlišení připevněnou slámu. Podle záznamů v dobových kronikách se válečné štěstí vrtkavě stavělo hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec však litevská jízda svým ústupem přivedla německé korouhve přímo před lesík, ve kterém ve skrytu čekali polští rytíři a litevská kavalerie. V té chvíli se začalo rodit vítězství polsko-litevské koalice. V řadách křižáků zavládl zmatek. Tisíce jich padlo v boji muže proti muži, další tisíce byly pobity na útěku. Mezi mrtvými bylo napočítáno šedesát řádových mistrů, a smrt u Grunwaldu našel i sám velmistr Ulrich von Jungingen. Na místě, kde byl zabit, stál od roku 1901 památný kámen s německým nápisem oslavujícím hrdinnou smrt velmistrovu (v roce 1945 byl ale desetitunový kámen stržen lícem dolů, aby nápis již nikoho neprovokoval).

Pro další vývoj bylo podstatné, že bitva u Grunwaldu významně změnila rozložení politických sil v Evropě. Z područí německých rytířů se definitivně vymanilo Polsko i Litva a do té doby mocný vliv řádu byl významně oslaben i v dalších evropských zemích té doby. Nejen proto je dodnes chápána jako jedna z nejvýznamnějších epizod polské historie.

ČESKÁ STOPA

V mnoha podáních se účast českých rytířů na straně polsko-litevské unie popisuje jako akt slovanské vzájemnosti. Ve skutečnosti se však jedná spíš o literární fabuli s přídechem národně obrozeneckých snah. Ve středověku tvořili vojska z podstatné části nájemní žoldnéři. Polský král zahájil verbování vojsk v celé Evropě už v roce 1409. Němečtí rytíři nezůstávali nijak pozadu. Obě strany se obrátily i na představitele české, moravské a slezské šlechty. Jan Sokol z Lamberka najal stovky bojovníků po celém českém království a nepovažoval za neetické, že se mezi nimi objevily celé tlupy lapků a loupeživých rytířů. Německá strana se zachovala podobně, a tak se pod korouhvemi křižáků mimo jiné objevili i zbrojenci Jana Hlaváče z Ronova, Jana Zajíce z Hazmburka nebo Bohuslava a Beneše Doupovců z Doupova. Existují i zprávy o tom, že se za křižáky bil i jejich budoucí úhlavní nepřítel Jan Žižka z Trocnova.

ZA POLSKO I PREZIDENTA

Polské království se po bitvě u Grunwaldu stalo samostatným státním útvarem s nemalými ambicemi na velmocenskou pozici v Evropě. Není tedy divu, že grunwaldská pole rok co rok ožívají velkolepou podívanou, mohutnou a co nejpřesněji rekonstruovanou středověkou bitvou. Říká se, že nikde v Evropě se podnik podobného rozsahu nekoná. Šestisetleté výročí bitvy u Grunwaldu bylo navíc mimořádnou příležitostí k uspořádání skutečně monumentálního představení, a to i přesto, že Polsko se letos na jaře muselo vypořádat se dvěma strašnými tragédiemi – ztrátou prezidenta a katastrofálními záplavami.

Na grunwaldské bitevní pole jsme dorazili už v pátek 14. července. Ve snaze nasát atmosféru před velkou bitvou jsme navštívili nejedno ležení. Mezi stánky středověkého tržiště, kde se dala pořídit i kompletní rytířská zbroj, jsme potkali návštěvníky až z Austrálie, Spojených států amerických či Skandinávie. Mezi trhovci – a nejen mezi nimi, často zněla i jadrná čeština. Zatímco rytíři i pěšáci z obou „znepřátelených“ stran se věnovali přípravě zbroje a debatám o účasti, tým organizátorů chystal slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé Polska, Litvy a dalších evropských zemí. Amfiteátr pod grunwaldským Monumentem se 15. července od samého rána plnil VIP osobnostmi, zatímco tribuny a okolní prostory postupně obsadily tisíce diváků. Po slavnostním nástupu složek polské armády přicválali k hlavní tribuně protagonisté bitvy, aby ze sedel svých vyparáděných ořů vzdali hold současným představitelům Polska a Varmijsko-mazurského vojvodství, Litvy i Německa. Slavnostní atmosféru celého oficiálního aktu podkreslilo i několik salv z dělostřelecké baterie.

KO1009_Grunwald_DSC_0307

KREV NECHCEME

Sotva se VIP hosté odebrali za svými dalšími společenskými povinnostmi, ujal se své role řídící štáb a v předvečer velké bitvy začalo „cvičení“. Tedy generální zkouška. Skupiny jezdců i pěších – ještě v civilu – se podle pokynů režie proháněly z místa na místo, zkoušely a trénovaly nástupy, střety a strategické manévry, aby sobotní rekonstrukce bitvy proběhla nejen co nejvěrohodněji, ale také nekrvavě. Improvizované arény ožily skupinkami bojovníků, které vděčným divákům předváděly umění středověkého válčení. Sobotní bitva si pak nic nezadala se skutečnou válečnou vřavou. Rytíři i pěšáci bojovali ze všech sil. Rekonstrukce bitvy u Grunwaldu byla v roce svého šestisetletého výročí monumentální. Varmijsko-mazurské vojvodství a celé Polsko si s hrdostí připomnělo jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Není tedy divu, že na přírodních diváckých tribunách shlédlo bitvu a doprovodné programy téměř sto tisíc diváků.

Co dodat závěrem? Není třeba čekat na další kulaté výročí bitvy u Grunwaldu. Už za rok se zde opět setkají a posléze střetnou tisíce rytířů, aby celému světu připomněly bitvu, která stála desetitisíce životů a která výrazně změnila mapu středověké Evropy.

Category: 2010 / 09

TEXT: MARTIN KRSEK, HISTORIK MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

V encyklopediích cestovatelů na jméno Marthy Schichtové nenarazíte. Přitom je jednou ze dvou žen, které podnikly před druhou světovou válkou cestu z Čech kolem celé zeměkoule.

Pravověrní baťůžkáři by asi její výpravu označili za „masňáckou“. Objela totiž svět luxusním parníkem, v doprovodu komorné, noci na pevnině trávila v pětihvězdičkových hotelích a jedla vybrané lahůdky. Titul cestovatel si ovšem i tak zaslouží, a to přinejmenším svou touhou zprostředkovat postřehy z exotických zemí. Sepsala unikátní cestopis, a jako vůbec první český cestovatel zaznamenala celou pouť napříč světadíly také filmovou kamerou.

KO1009_Schichtova_A01

19. LISTOPADU 1931, PRAHA, ČESKOSLOVENSKO

„Přes všechnu tu radost a napětí z očekávaného jsem pociťovala sklíčenost. Jen přítomnost mých dětí a přátel bránila, aby pocity stesku převládly. Poslední zamávání a pak vzhůru do světa. Odloučení, které má trvat pět měsíců, zanechává hlubší stopy než takové, které se počítá jen na týdny.“ Tak zní první záznam v cestopisném deníku Marthy Schichtové. 
Tato noblesní sedmačtyřicetiletá dáma nebyla jen tak někdo. Jméno Schicht mělo tehdy v Československu stejný zvuk jako Škoda či Baťa. Schichtovy závody vyráběly v Ústí nad Labem proslulé mýdlo s jelenem a bezpočet dalších známých značek jako Ceres nebo Elida. Martha se narodila roku 1884 v Liberci v boční větvi rodiny Schichtů. V Ústí, kde prožívala studijní léta u bohatých příbuzných, se zakoukala do vzdáleného bratrance Heinricha. Sňatkem se její příjmení nezměnilo, ale společenské postavení ano. Heinrich byl totiž jedním ze dvou dědiců Schichtova impéria.

Manželský pár si nechal postavit v labském údolí přímo naproti romantické zřícenině hradu Střekov honosnou vilu, připomínající spíše barokní zámek. Uplynulá desetiletí uvnitř přestála i exotická památka na pozoruhodnou výpravu Marthy Schichtové. Stěnu někdejší jídelny zdobí nástěnná malba v orientálním stylu. Tu nechala paní domu vymalovat pod vlivem zážitků z Číny a Japonska.

21. LISTOPADU 1931, CHERBOURG, FRANCIE

„Připlouvala stále blíže, a pak ležela před námi celá: plovoucí obří stavba, všechna okna naplno rozsvícená, dojem byl naprosto uchvacující,“ nadšeně popisuje cestovatelka první setkání s Empress of Britain, největším plavidlem společnosti Canadien Pacific, která pořádala pro movité klienty cesty kolem světa.

Loď se na bezmála půl roku měla stát domovem pasažérů. První třída oplývala veškerým představitelným komfortem, od kajut vybavených vlastní koupelnou, přes mramorem obložené společenské sály až po velký bazén na promenádní palubě. Potřeby pasažérů této kategorie byly opravdu jiné, o čemž svědčí i nadšený výkřik Marthy Schichtové „hurá“, když zjistila, že má na palubě k dispozici zručnou anglickou kadeřnici. „Vždyť člověk přece nechce celých pět měsíců chodit s hlavou jako vrabčí hnízdo.“

Hned začátek plavby poznamenalo malé drama. Rozbouřený oceán způsobil velké části pasažérů mořskou nemoc. Zatímco Martha Schichtová snášela houpání lodi bez obtíží, její komorná Annl musela ulehnout na lůžko a pouze ona věděla, kde se v zavazadlech co nachází. Komorná tehdy jistě litovala, že se výpravy musela zúčastnit. Je sporné, zda ji utěšoval fakt, že se po své paní stane teprve třetí ženou z Čech, která objela svět kolem dokola.

KO1009_Schichtova_Mikes E of B and Olympic 1935_bytenet.net

21. LISTOPAD 1931, NEW YORK, USA

Zdlouhavé a ponižující odbavování a úchvatné mrakodrapy. To jsou hlavní dojmy Ústečanky z prvního cíle výpravy New Yorku. Ubytovala se v hotelu zvučného jména Waldorf Astoria a z okna kamerou zaznamenala úchvatný výhled. „Před mými udivenými zraky se zvedají mrakodrapy všeho druhu. Dojem je grandiózní. Opravdu Nový svět.“

Několik dní v New Yorku využila i k návštěvě kin na slavné Broadwayi, kde si nenechala ujít pro svou inspiraci Douglase Fairbankse v jeho filmové cestě kolem světa. Její odsudek ale sklidilo chování Američanů: „Zdvořilost v této zemi neexistuje. A to na člověka zpočátku působí ve spojení s angličtinou velmi komicky. Neboť v Anglii se člověk bez ‚please‘ a ‚thank you‘ neobejde. Zde se něco takového patrně vykládá jako slabost.“ A ještě jeden osobitý postřeh zaznamenala choť mýdlového krále z Československa. Kvitovala dostatek mýdla na hotelovém pokoji.

29. PROSINCE 1931, KÁHIRA, EGYPT

Cesta z New Yorku vedla vlastně zpět k Evropě – na ostrov Madeiru, pak přes Gibraltar do Monaka, Neapole a Jeruzaléma. Zatímco se prázdná loď přepravovala Suezským průplavem, odjela Martha Schichtová vlakem do Káhiry a Luxoru za egyptskými památkami. V Suezu přistoupil na loď mahárádža se svou dcerou a jeho přítomnost zpestřovala pasažérům cestu až do Bombaje. Tady musela česká cestovatelka poprvé čelit tropickému klimatu. „Sedím ve své kabině a píšu, je nepředstavitelné vedro. Jak já ty tři týdny v tropech přežiju? Odletět nemohu, civilní letiště bude otevřeno až v létě,“ přemítala, jak se vyhnout nesnesitelným teplotám. Ale následné zážitky vyvážily její odhodlání pokračovat v cestě.

Natočila třeba zápas hadů i tradiční spalování zesnulých. „Byla jsem překvapena, jak málo je potřeba dřeva, podle mě používají špiritus nebo petrolej, nebo je to dřevo předem naimpregnováno nějakou hodně výhřevnou látkou,“ poznamenala.

10. LEDNA 1932, DILLÍ, INDIE

Nákupy drahokamů a perel v Dillí, to je to, co Martha Schichtová rozhodně doporučuje čtenářům svého cestopisu. Jsou prý totiž neskutečně velké a krásné a neuvěřitelně levné. Ale jinak v dojmech z Indie převládl kulturní šok. „Indie přímo dýchá špínou, bezpříkladně chudí a zubožení jsou její obyvatelé a je vám jich tolik, že se to v některých čtvrtích jenom hemží. Je to unavená stará rasa. Myslím, že žádný Gándhí není schopný pozdvihnout tento národ někam výš.“

Snad jen prohlídka Tádž Mahálu zanechala v cestovatelce vyloženě pozitivní dojem.

To ostrov Ceylon poskytl čistoty milovné dámě balzám na duši. „Bederní roušky i těch nejchudších jsou naprosto čisté. Dělají to tak jednoduše, prádlo rozprostřou na placatý kámen u vody a namydlí. Kartáčem nebo klackem ho pak drhnou ze všech stran,“ popsala praní domorodců.

5. ÚNOR 1932, BANGKOK, SIAM (THAJSKO)

To, že byla Martha Schichtová cestovatelka jiné společenské kategorie než většina ostatních, jí přinášelo také jiné cestovatelské zážitky. Díky svým kontaktům přijížděla do Bangkoku vybavena doporučujícím dopisem generálního konzula z Berlína pro prince Rangsita. Díky němu dostala vzápětí pozvání od princezny na čaj. „Princ mě pozdravil velice sympatickou a plynnou němčinou. Měl příjemný oduševnělý obličej, trochu mongolského typu, ale velmi, velmi laskavý. Princezna je Němka z Heidelbergu, která se neuvěřitelně rozzářila, že vidí krajanku. Vzápětí zavládla příjemná nálada, jako bychom byly dávné přítelkyně,“ popsala vzácné setkání. Na rozloučenou dostala siamské cigarety balené v barevných lotosových květech a příslib, že se šlechtický pár zastaví u Schichtů v Ústí, až zavítá příště do Evropy.

24. ÚNORA 1932, PEKING, ČÍNA

Z Číny projela česká turistka Hong¬kong, Šanghaj i Peking. I tady dostala příležitost setkat se s reprezentantem panovnického rodu, tentokrát s princem mandžuské dynastie Wang-Hung¬-Kuangem. Ukázal jí svou sbírku porcelánu. V Číně také zažila nejsilnější zážitek celé cesty i celého svého dosavadního života – letecký výlet nad Velkou čínskou zeď. „Musím přiznat, že mi během celého letu nebylo úplně dobře, a kdyby mě neovládalo nadšení, bylo by nevyhnutelně došlo ke katastrofě… Letěli jsme nad nekonečnou zemí, zbarvenou jako velbloudí srst. A náhle ležela pod námi i před námi: Velká čínská zeď, největší stavitelské dílo na zemi.“

28. ÚNORA 1932, KJÓTO, JAPONSKO

Na poznání Japonska měla Martha Schichtová celých devět dní. Navštívila Kjóto, Beppu, Kóbe, Jokohamu, Tókjó. Země jí imponovala. Předpovídala, že takto zdatný národ, organizačně talentovaný, pilný a spořivý je schopen ovládnout či dobýt celý Dálný východ i Čínu. Jistě netušila, s jakou brutalitou začne Japonsko už za pár let její prognózu naplňovat.

Jako dáma dostala v Kjótu také velmi kuriózní příležitost poznat různé odstíny každodenního života Japonců. Její průvodci ji zavedli do veřejného domu. „Museli jsme si zout boty, protože je to v zemi zvykem. Co by se té ušmudlané podlaze bez této ceremonie stalo, to opravdu nevím. Každé osobě byla přidělena jedna společnice, také nám – dámám. Tato stvoření však byla bohužel všechna příkladně ošklivá a špinavá, stejně jako jejich kimona. Tak jsme tam seděli, oboustranně v rozpacích. Přítomnost nás dam každopádně bránila jinak obvyklému stylu komunikace,“ zprostředkovala s odzbrojující upřímností nezvyklý zážitek.

25. BŘEZNA 1932, KALIFORNIE, USA

Cesta kolem zeměkoule pomalu uzavírala kruh. Během únavné plavby Pacifikem čekal Marthu Schichtovou ještě příjemný odpočinek na havajských plážích. Příjezdu do Kalifornie využila k prohlídce San Francisca. Při pohledu na jeho strmé ulice si vybavila domovské Ústí. Už se tam těšila. Mezi Američany se necítila dobře. „Mentalita průměrného Američana stojí na velmi nízkém stupni. Stačí se podívat na obsah novin. Krádeže, mordy, senzace všeho druhu, to je jejich jediná duchovní potrava. V Evropě snad není společenské třídy, která by se s něčím takovým spokojila,“ posteskla si netušíc, jak se právě v tomto ohledu Evropa Americe v budoucnu přiblíží.

2. DUBNA 1932, NEW YORK, USA

Cesta Panamským průplavem se zastávkou v Havaně mířila do svého cíle, do New Yorku. Už jakoby navíc musela česká cestovatelka na pouti domů ještě překonat Atlantický oceán a cestu přes půl Evropy.

Po návratu do Ústí vyprávěla známým své zážitky a nadšení posluchači ji přiměli, aby svůj deník zveřejnila. Vyšel roku 1933 pod názvem „Eine Weltreise in Dur und Moll“. Co se stalo s jejím unikátním cestopisným filmem, zůstává záhadou. Martha Schichtová jako sudetská Němka musela v roce 1945 se svou rodinou do odsunu, zemřela v Německu v šedesátých letech. Po jejím filmu se slehla zem. Zůstalo po něm jen 80 ilustrací z cestopisu, které pro autorku vyhotovil malíř Alfred Kunft právě podle filmových záběrů.

Category: 2010 / 09

  TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: DISCOVERY

Odpradávna jsou oči lidí obráceny k obloze nad jejich hlavami. Je to právě noční nebe, které v nás evokuje pocit, že za vším bytím by mohlo být něco většího, významnějšího a smysluplnějšího. S pocitem přišlo také hledání odpovědi na otázku – jsme v tom sami? Jsme jediní, komu se dostalo daru života? S postupujícím poznáním se přišlo na to, že světýlka na noční obloze jsou další slunce, kolem nichž obíhají nesčetné planety. A řešení rovnice si mohlo škrtnout další neznámou. Začíná být totiž jasněji. Sami nejsme, matematická pravděpodobnost to vylučuje. Teď jde jen o to, jestli máme naše vesmírné sousedy kontaktovat, nebo se jich bát.

Naše Galaxie, kterou vidíme v jasných nocích jako světlejší pás na obloze a říkáme jí Mléčná dráha, nevznikla najednou. Právě naopak – pořád se vyvíjí a od své původní podoby se významně liší. Nejstarší hvězdy v naší Galaxii, doslova uvařené v nebeském kotli při těch nejdivočejších reakcích a procesech, jaké si jen stěží můžeme představit, jsou staré miliardy let, a další vznikají právě ve chvíli, kdy čtete tyto řádky. Naše nejbližší hvězda, Slunce, spadá do skupiny středně starých hvězd, které vznikly potom, kdy se původní relativně celistvý disk Galaxie začal rozpadat na jednotlivá spirální ramena. Tou dobou už ovšem existovala jedna celá generace sluncí, která se zrodila v nejranějších dobách existence Galaxie. Generace hvězd dvakrát starších než naše Slunce, které s velkou pravděpodobností rovněž obíhají planety všech druhů.

Když potom přemýšlíme o možnosti, že by se někde mimo Zemi vyskytoval život, je třeba si uvědomit, jak jsou všechny události ve vesmíru časově rozprostřené. Vyplývá z toho jeden podstatný bod – s největší pravděpodobností budou mimozemské formy života na zcela jiném vývojovém stupni, než na jakém jsme my.

KO1009_Tema_Vesmir_18288_Hawking_PR_still_v3

DIALOG S BAKTERIÍ

Civilizace žijící v prostoru nejstarších hvězd budou o celé miliardy let před námi. Naopak život v okolí těch nejmladších je pravděpodobně teprve v zárodku, na samém počátku vývoje. Je proto velice pravděpodobné, že setkání s takovými formami života by bylo úplně zmatečné – jedna strana by nechápala druhou, v podstatě by neexistoval způsob, jak se s nimi dorozumět. Astronom Zdeněk Kopal, u nás takřka neznámý, ale odbornou veřejností považovaný za vůbec nejvýznamnějšího československého astronoma vůbec, ve své knize Zpráva o vesmíru přirovnal takové setkání k dialogu člověka s bakterií. To platí i v tom negativním slova smyslu. Až narazíme na planetu plnou mikrobů, hned je pravděpodobně začneme zkoumat, analyzovat, cpát do zkumavek. Nestalo by se to však i nám, kdyby nás objevila nějaká extrémně vyspělá civilizace?

Když se podíváme do naší historie, najdeme mnoho exemplárních příkladů, jak katastroficky může dopadnout setkání dvou kultur na odlišném stupni vývoje. Vzpomeňme si například na vpád Evropanů do Ameriky, který měl pro domorodé obyvatele fatální následky. A to byl rozdíl ve vývoji jen několik set let. Což teprve, kdyby ten rozdíl činil desetitisíce či snad miliony let, což je ve vesmírném měřítku pouhý okamžik.

Stephen Hawking, známý teoretický fyzik, trvale upoutaný na vozíku kvůli své nevyléčitelné nemoci, překvapil celý svět, když si v první polovině letošního roku v televizi trochu zafantazíroval. V pořadu Into the Universe (Do vesmíru), vysílaném na Discovery Channel, popustil uzdu své fantazii a vykreslil vesmír, jak si ho představuje. Někoho možná překvapí, že se jednoznačně vyjádřil pro názor, že na jiných planetách rovněž existuje život. Podle Hawkinga je to přeci samozřejmé. Vesmír se skládá ze stovek miliard galaxií, každá z nich má stovky milionů hvězd. V tak velkém prostoru je prý nepravděpodobné, že by Země byla jedinou planetou, kde se mohl život objevit. Ten mimozemský by mohl být podobný tomu našemu, závislý na vodě a tvořený uhlíkatými sloučeninami, nebo také založený na křemíkové bázi, odlišný od čehokoli, co jsme doposud spatřili na naší planetě.

NEVOLEJME JIM

Hawkingův pořad však nekončí optimisticky vyhlídkou na zajímavé obohacení učebnic biologie, nýbrž důrazným varováním: „Jak moc je představa existence mimozemšťanů lákává, může být i nebezpečná. Nevolal bych jim, může se nám to vymstít.“

Podle Hawkinga budou mimozemšťané cestující mezihvězdným prostorem spíše jakýmisi nomády, kteří se zastavují v jednotlivých hvězdných systémech, čerpají jejich zdroje a po jejich úplném využití táhnou zase dál. V pořadu působivě vykreslil, že by mimozemšťané mohli mít lodě plné obřích zrcadel, díky kterým by akumulovali energii celých hvězd. Tato obrovská síla by jim pak umožnila vytvářet červí díry, kterými by cestovali na obrovské kosmické vzdálenosti během zlomků vteřiny. Stačí, aby zachytili nějakou stopu, která je k nám dovede, a v mžiku se mohou jejich vesmírné koráby vznášet na naší orbitální dráze. Hawking k tomu dodává: „Doufejme, že by v případě návštěvy Země přišli v míru.“ Střet s takovou „žravou“ civilizací by mohl totiž pro lidstvo dopadnout katastrofálně.

I kdybychom do kosmu nevysílali žádné signály, kterými bychom chtěli na sebe upozornit, snadno se prozradíme i jinak. Rádiové a zejména televizní vysílání dělá Zemi už skoro sto let nápadnou na velké prostorové vzdálenosti a mohlo by upoutat pozornost kosmické lodi prolétající mezihvězdným prostorem v blízkosti našeho Slunce. Podle odhadů už toto vysílání dávno dosáhlo nejbližších hvězd a šíří se prostorem stále dál.

Stephen Hawking sice vzbudil svým prohlášením velký mediální rozruch, ale neřekl v podstatě nic nového. Na začátku 70. let 20. století zveřejnil podobné obavy již zmiňovaný Zdeněk Kopal, který ve svém varování ohledně případného kontaktu s mimozemšťany zašel dokonce dál: „Navázat s nimi spojení na bezpečnou vzdálenost mnoha světelných let je jedna věc. Něčím zcela jiným by však byla přímá návštěva takových bytostí na naší planetě. Kdybychom proto někdy z kosmu zachytili signály, jež by byly předzvěstí návštěvy nějakých mimozemských bytostí, nemělo by nás ani napadnout na ně odpovídat. Měli bychom se naopak snažit chovat se tak nenápadně, jak je to jen možné. Kdyby toho bylo zapotřebí, měli bychom dokonce na určitý čas zastavit i provoz našich rozhlasových a televizních stanic. I když by nebylo mnohým z nás příjemné být po určitou dobu bez televize, byla by to malá oběť ve srovnání s osudem pro lidstvo daleko horším.“ A stejně jako ochrnutý fyzik zmiňuje barbarské počínání evropských dobyvatelů v Americe…

Ohrožení by ovšem nemuselo být jen přímé, podobné nějakým hvězdným válkám. Vetřelci by k nám mohli zanést i jednobuněčné bakterie, proti kterým bychom nebyli schopni se bránit. Pro příklad opět nemusíme chodit daleko – celé kmeny indiánů zemřely na onemocnění neštovicemi nebo chřipkou. Mohlo by to také dopadnout obráceně – pozemské bakterie napadnou vetřelce z vesmíru a mezihvězdný diplomatický spor je na světě.

ÚKOL LIDSTVA

Nemalujme ovšem stále čerta na zeď. Doufejme, že budou návštěvníci z kosmu hodní, přistanou po důkladné karanténě, oblečení v neprodyšných skafandrech, a vývojově budou napřed jen o pár tisíciletí, což je ovšem rozdíl, který díky dlouhému cestování vesmírem bude zanedbatelný. Domluvíme se?

Komunikace s největší pravděpodobností nebude snadná. Mimozemšťané budou mít díky dlouhému pobytu ve vesmíru na lodích s umělou, přesto však nižší gravitací, mnohem pomalejší reakce. Ty se během dlouhého pobytu jistě otisknou i do jejich verbální komunikace. Všechno by tak návštěvníkům trvalo až několikrát déle, včetně samotného jednání. Dialogy by pravděpodobně byly dlouhé a úmorné a byl by vůbec zázrak, kdyby se nám podařilo nějakým způsobem domluvit.

Setkání s mimozemšťany by však mohlo vlít lidem do žil novou krev. Vědomí, že nejsme ve vesmíru sami, by nás konečně mohlo sjednotit a napřít naše úsilí směrem k poznání, k odhalení tajemství vesmíru. Stále o něm víme velmi málo, i proto je v tomto článku tolikrát použito slovo „pravděpodobně“. Albert Einstein kdysi položil otázku: „Kolik volnosti měl Bůh při tvorbě vesmíru?“ A je to právě Hawking, kdo na to dnes odpovídá: „Je naším úkolem to zjistit.“

Category: 2010 / 09

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kdybych neměl bytelnou žlutou helmu, tak mám hlavu napadrť. V jednom kuse narážím do skalních výčnělků na stropě tunelu, které mi helmu co chvíli shazují na zem. Za ten zážitek to ale stojí – právě procházím pod nejstřeženější hranicí na světě.

Severní a Jižní Korea jsou fakticky stále ve válce. Tříletý korejský konflikt totiž skončil v roce 1953 pouhým příměřím. A podle toho také hranice mezi těmito dvěma státy vypadá. Na obou stranách demarkační linie se rozprostírá dva kilometry široká demilitarizovaná zóna (DMZ), kterou střeží půl druhého milionu severokorejských, jihokorejských a amerických vojáků. K demilitarizované zóně se v průběhu celé studené války upínaly pohledy celého světa, protože jestli někde hrozilo vypuknutí konfliktu, bylo to právě zde. A svět sem hledí i dnes. Ačkoliv se od padesátých let mnohé změnilo a některá místa DMZ na jižní straně připomínají spíše disneyland, tak mezi znepřátelenými sousedy to stále jiskří.

Když v březnu potopilo severokorejské torpédo jihokorejskou fregatu Čchonan, tak se celý poloostrov na chvilku zastavil. Přijde odveta? Bude válka? A pamětníci si okamžitě vzpomněli na hrůzostrašné okamžiky po nálezech infiltračních tunelů.

KO1009_korea_profimedia-0014871472

ČEKÁNÍ NA ZBĚHA

„Jediný tunel může být mnohem účinnější než deset atomových bomb. Tunely jsou ideálním způsobem, jak prorazit opevněnou frontovou linii Jihu,“ prohlásil Kim Ir-sen v září roku 1971. S výstavbou několika tunelů se sice začalo už o deset let dříve, ale teprve s počátkem let sedmdesátých se podkopání demarkační linie stalo jednou z priorit Korejské lidové armády. Vůdce Kim nařídil, aby každá z pěchotních divizí, rozprostřených podél DMZ, začala budovat dva tunely.

Celá operace byla samozřejmě supertajná a můžeme jen spekulovat o tom, zda o ní věděli Mao Ce-tung či Leonid Brežněv. Určitě o ní však neměli ani tušení „nepřátelé“ na druhé straně hranice. V lednu 1973 ale vojáci hlídkující v DMZ zpozorněli. Ze severu se ozývaly série detonací, které se každým dnem jakoby blížily. V následujících týdnech provedli Jihokorejci a Američané několik pozemních i vzdušných průzkumů, které sice odhalily výstavbu silnic a pevností na sever od DMZ, ale nevysvětlily množství detonací. Spojenci proto podél hranice rozmístili seismologické přístroje a brzy se nestačili divit – jen v regionu Chorwon poblíž centrální části DMZ přístroje v prvních týdnech zaznamenaly skoro 17 tisíc explozí. A podobná hlášení přicházela i z jiných míst hranice, zejména ze západních regionů, které jsou nejblíže k Soulu.

Spojenci by o těchto aktivitách mohli dlouho jen spekulovat, ale jak už to občas bývá – pomohla náhoda. V lednu roku 1974 zadržela hlídka na hranicích zběha. Šlo o severokorejského inženýra, který na výstavbě jednoho z tunelů sám pracoval a o dalším věděl. Prozradil, že se tunely nejen stavějí, ale že už dokonce zasahují hluboko do jihokorejského území. Spojenci svou pozornost ihned soustředili na oblasti, které jim zběh určil. Jedna byla v jihokorejské části regionu Chorwon a druhá v regionu Korangpo na západě poloostrova. A právě v Korangpo si 15. listopadu 1974 jihokorejská hlídka všimla páry stoupající ze země. Hlídku sice tentokrát zahnala střelba z kulometu, ale o pět dní později už speciální komando tuto oblast zajistilo a prozkoumalo. První infiltrační tunel byl objeven!

DYNAMIT, MINY A HODINKY

Když dovnitř pronikly spojenecké jednotky, byl už tunel opuštěný. Jedno překvapení od Severokorejců je ale ještě čekalo – nastražená výbušnina zabila dva důstojníky a pět dalších vojáků zranila. Tunel byl vysoký pouze 1,2 metru a asi 1 metr široký. Jeho celková délka byla 2 kilometry, polovina z něho vedla už pod jihokorejským územím, v průměru 45 metrů pod povrchem. Stěny a strop tunelu byly vyztuženy betonovými deskami a kolejnice na zemi sloužily k odvážení suti. Severokorejci v tunelu zanechali šest beden dynamitu sovětské výroby, miny typu Claymore, severokorejské hodinky, kompas, polní láhve a krumpáče. Spojenci odhadli, že i přes malé rozměry mohly tunelem na jihokorejské území projít až dvě tisícovky vojáků každou hodinu.

Po odhalení prvního tunelu se rozběhla diplomatická přestřelka. Pchjongjang tvrdil, že jde o stavbu jihokorejskou, ovšem všechny nálezy svědčily o opaku. Také na stěnách bylo patrné, že se ražba prováděla ze severu a nikoliv z jihu. Mezitím pokračovaly průzkumy v regionu Chorwon. Jihokorejci provedli asi padesát průzkumných vrtů, z nichž sedm odhalilo dutiny. A když jeden z vrtů prokázal v hloubce 58 metrů přítomnost cementu, bylo už jasné, že jde o podzemní stavbu. K nálezu druhého tunelu došlo 19. března 1975 a už o pět dní později byla dokončena protištola z jihokorejské strany.

Ukázalo se, že druhý tunel je 3,5 kilometru dlouhý a opět zasahuje asi kilometr na jihokorejské území. Procházel 50 až 150 metrů pod povrchem, byl dva metry široký a dva metry vysoký. V jižní části bylo několik širších sálů, které mohly sloužit ke shromáždění vojáků před útokem. Severokorejcům by nedělalo problém přemístit druhým tunelem až třicet tisíc vojáků za hodinu, ale i menší vozidla a lehkou artilerii.

KO1009_korea_2961664310_b9531ecf31_o

NA DOHLED SOULU

Druhý tunel se na jihu rozděloval do tří samostatných štol. Všechny vedly na jih a měly urychlit případnou invazi. Severokorejci však budovali i tunely, které měly až pět východů. To v roce 1975 potvrdil další z velmi důležitých zběhů – Kim Bu-sung, bývalý styčný úředník Korejské dělnické strany. Ten také spojence navedl k dalšímu z tunelů, který se měl nacházet jen čtyři kilometry od Panmunjomu, kde obě znepřátelené země podepsaly v roce 1953 příměří. Tento tunel, v pořadí už třetí, byl ale objeven až v říjnu roku 1978. Byl zavrtán v hloubce sedmdesáti metrů a měřil přes 1,6 kilometru. Z toho více než čtyři sta metrů vedlo pod Jižní Koreou. Třetí tunel dosahoval stejných rozměrů jako tunel druhý, ovšem na jižním konci se měl rozdělovat do pěti východů. Hrozilo od něj také mnohem větší nebezpečí, protože ústil pouhých 52 kilometrů od Soulu, na který se tak mohlo valit přes třicet tisíc vojáků za hodinu.

Severní Korea okamžitě popřela, že by měla s tunelem cokoliv společného. Prokázalo se ale, že dynamit byl do skály vkládán ze severní strany. Samotný tunel měl také lehce stoupající sklon, aby spodní voda odtékala směrem na sever a nehromadila se v místech, kudy by vojáci pronikali ven. Severokorejci se ještě snažili přesvědčit veřejnost o tom, že jde o starý uhelný důl – všimněte si těch černých stop na zdech! Jenomže se ukázalo, že ono „uhlí“ na stěny tunelu namalovali ustupující severokorejští vojáci barvou. Navíc je tunel vyražen v žule – a pokud by se našlo v žule uhlí, šlo by o světovou raritu.

Spojence úspěchy v hledání podzemních cest do Jižní Koreje navnadily k dalším průzkumům, ale ty přinesly ovoce až v roce 1989. Přístroje zaznamenaly v podzemí nedaleko města Yangku zvuk motorů. Začalo se s ražbou protištoly a 3. března 1990 vojáci za přítomnosti zahraničních novinářů poprvé pronikli do čtvrtého tunelu. Byl o něco menší než předešlé dva tunely, měřil přes dva kilometry a vedl v hloubce 145 metrů pod povrchem. Na území Jižní Koreje zasahoval kilometrem své délky.

NAŠE NEJSOU!

Čtvrtý tunel byl zatím poslední. Víc se jich nenašlo. Když ale Kim Ir-sen nařídil jejich ražení, tak mluvil o dvou tunelech na každou divizi. Ovšem tenkrát bylo podél DMZ divizí jedenáct, teoreticky by tak pod hranicí mohlo vést dalších osmnáct tunelů v různé fázi výstavby. Jihokorejci mají už dlouho vytipováno několik míst, kudy by mohly procházet, ale chybějí konkrétní důkazy, které by ukázaly na jejich přesnou polohu. Ražba protitunelů je navíc nesmírně drahá.

A i kdyby pod DMZ další tunely skutečně byly, hrozilo by od nich vlastně nebezpečí? Nějaké jistě ano – tisíce Severokorejců vynořujících se ze země v týlu pohraničních jednotek by způsobily šok. Daleko by ale vojáci nedošli, protože už kousek za severní hranicí Soulu fakticky vstupujete do vojenského území plného ostnatých drátů, protitankových zátarasů a strážních věží. Otázkou také zůstává, zda bude pěchota v případném konfliktu na Korejském poloostrově hrát vůbec nějakou zásadnější roli.

Objevené tunely jsou dnes hlavně poměrně kuriózním důkazem agresivní politiky severokorejského režimu. Kim Ir-sen se nikdy netajil tím, že by viděl rád Koreu opět sjednocenou – samozřejmě pod komunistickým praporem. K tunelům se ale nikdy nepřiznal ani on, ani jeho syn Kim Čong-il. Zkusmo jsem oslovil severokorejské úřady s dotazem, jak se vlastně k infiltračním tunelům staví. Odpověď mě nijak nepřekvapila: „Drahý pane, jsou to všechno výmysly a lži. Tunely postavili Jihokorejci a Američané, aby pokřivili historickou realitu a také jako atrakci pro turisty,“ napsali mi z Korejského svazu přátelství (KFA) s takovou jistotou, že by jim člověk i věřil. Něco málo pravdy na této severokorejské odpovědi přeci jen je. Třetí tunel se totiž stal skutečně jednou z největších atrakcí celé DMZ. Do jeho nitra se denně vydávají stovky turistů, kteří se tak za trochu krčení, nepohodlí a nárazů do stropu dostanou nadosah severokorejské hranice – pouhých 170 metrů! V této vzdálenosti od demarkační linie přehrazuje tunel betonový blok. Dál jsou pak ještě dva. To aby nikdo nemohl dovnitř ani ven…

Category: 2010 / 09

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Procestoval celé kontinenty. Tisícům lidí vypráví o tom, kam ho zanesly toulavé boty. Málokdo ale ví, jaká místa přirostla Leošovi Šimánkovi k srdci v České republice. Vyražme proto na prohlídku těch nejkrásnějších…

Nejste náhodou Krakonoš?“ zeptala se Leoše Šimánka mile prostořeká servírka, „Nebo aspoň jeho brácha…“ Známý cestovatel jen pokrčil rameny: „Kdepak, Krakonoš nejsem. Ale jsem z toho kraje.“ Jistá podoba s pohádkovým vládcem našich nejvyšších hor se ale Leoši Šimánkovi upřít nedá – vysoká mohutná postava, hustý plnovous, neposedná kštice. Takových Krakonošů ale na drsném kanadském severu, kde Šimánek dlouhá léta žil, najdete nepočítaně.

Taková vizáž se ale hodí i sem – do Pekla. Sedíme totiž v Bartoňově útulně v osadě Peklo nedaleko Nového Města nad Metují. Před několika minutami jsme ještě fotografovali portréty na rozpálené louce, teď už ve stínu chalupy z dílny architekta Dušana Jurkoviče čekáme na plzeň. „Kdysi tu stával starý mlýn. V roce 1912 se ale pod vedením slavného Jurkoviče proměnil v tuhle překrásnou výletní restauraci,“ vysvětluje Leoš Šimánek. V tuto chvíli v sobě nezapře původní povolání stavebního inženýra a architekta. Když před námi ale konečně přistane pivo, terasou opět zavoní dálky: „Bylo to právě v Kanadě, kde jsem přišel pivu na chuť,“ napije se a otře pěnu. „Byl to překrásný život. Postavil jsem v divočině srub, rybařili jsme, pěstovali zeleninu a dokonce si vařili i domácí pivo. To už se mi asi nikdy nepodaří.“ A pak už si povídáme nejen o Kanadě, ale i Rusku, Austrálii, Havaji a dalších místech, která s rodinou navštívil a o nichž poutavě vypráví na svých diashow.

KO1009_Simanek_HL.FOTO_P8020935E

V JESTŘEBÍCH HORÁCH

V červnu jsem Leoše Šimánka poprosil, aby mě provedl po svém kraji. Rád souhlasil a ihned začal se svědomitostí sobě vlastní plánovat okružní jízdu po okolí svého bydliště ve Rtyni v Podkrkonoší. Je to nádherný kraj. Přímo ze zahrady Leošova domu je fantastický výhled na Krkonoše. „Když si v zimě za jasného počasí vezmu dalekohled, tak můžu pozorovat lyžaře na Černé hoře,“ směje se Leoš Šimánek, „V Kanadě jsem měl ze srubu sice výhled krásnější, drsnější, ale tohle je prostě domov.“ Do Rtyně se přestěhoval před sedmi lety z Německa, hlavně manželka prý toužila po návratu do Čech. „Já jsem chtěl původně do Orlických hor, narodil jsem se totiž v Chocni. Nakonec jsme ale skončili v horách Jestřebích, odkud pochází manželka. Jednak je tu překrásně, jednak jsme blízko jejím rodičům,“ vysvětluje Leoš Šimánek, proč po mnohaletém putování po celém světě zakotvil právě v tomto kraji na severovýchodě Čech.

Musím se přiznat, že jsem do té doby neměl o Jestřebích horách ani ponětí. Leží přitom mezi dvěma turisty okupovanými oblastmi – Krkonošemi a Adršpašsko-teplickými skalami. A právě do Adršpachu jsme se s Leošem Šimánkem vydali. Po cestě nám vysvětluje, že ve skalách byl naposledy před sedmi lety, ale že ho naprosto uchvátily. „Je pondělí, snad tu nebude nával,“ říkáme si, ale sotva vjedeme do Adršpachu, je nám jasné, že bude těžké udělat fotku bez davů turistů. Nakonec ale nacházíme několik klidných zákoutí, kde nám společnost dělají jen písek, skály a blankytná obloha. Leoš vypráví o Uluru (Ayers Rock), proslulém rudém monolitu uprostřed australské pouště, který si samozřejmě nemohl nechat ujít.

VYHÝBAT SE DAVŮM

Když opouštíme skalní město, upozorňuji svého průvodce na obchůdek s tomahawky, kovbojskými stetsony a čelenkami s umělohmotnými pery. „Co to tu proboha dělá?“ žasneme. Teprve po chvíli nám dochází, že stojíme u skalního útvaru zvaného Indián. „Snažím se to ignorovat, ale někdy to prostě nejde. S něčím takovým jsem se nikde ve světě nesetkal. V Americe nebo Austrálii by si lidé nenechali zamořit svoje přírodní památky takovou veteší,“ kroutí hlavou Leoš Šimánek. A když se proplétáme mezi turisty, tak si ještě povzdechne, že mu davy lidí nedělají dobře. „Ani na vašich diashow?“ ptám se. „Tak to je samozřejmě něco jiného, tam davy lidí miluji!“ rozesměje se cestovatel.

Nakonec se ale shodujeme, že je jen dobře, že turisté tento kraj objevují. Broumovsko, Náchodsko či Novoměstsko totiž dlouho zůstávaly ve stínu hvězdných Krkonoš a Orlických hor. V poslední době ale díky síti cyklostezek a atraktivních turistických tras lákají tyto regiony stále více lidí z Česka i ze zahraničí. Téměř každé větší město se tu může pochlubit krásným zámkem, všude je vidět snaha o zvelebení přírodních i historických památek. Přesto je na mnoha místech stále patrný punc krajiny, na kterou se dlouho zapomínalo. 
Nové Město nad Metují ale září novotou. Z barevných fasád renesančních domů na Husově náměstí přechází v ostrém zapadajícím slunci zrak, a tak se schováváme v jednom z podloubí. Leoš Šimánek vypráví, jak trpí například při pohledu na náchodské paneláky nebo zavřené provozy starých skláren a textilek. „Ale náměstí tady v Nováči, to je skutečný balzám na duši.“ Jdeme se ještě jednou podívat do jeho středu, kde loni archeologové objevili mohutnou středověkou studnu. Kvůli ní se nakonec změnil projekt rekonstrukce náměstí – studna zde zůstane, přikryta silným sklem, a turisté tak budou mít o atrakci víc.

KO1009_Simanek_P8020947eo

NŮŽKAMI NA ZLODĚJE

Se svými diashow objede Leoš Šimánek každý rok šedesátku měst. V každém sice stráví jen den či dva, ale i za tak krátkou dobu lze zachytit aspoň závan jejich atmosféry. A také noční život – na tour totiž Leoš s manželkou přespávají v malé dodávce, v níž převážejí drahou aparaturu. „Nikdo mi ji neohlídá lépe než já sám. Když jsme takto přespávali v Ústí nad Labem, vzbudil mě řinkot skla z bočního okénka. Viděl jsem jen ruku, jak šmátrá po palubní desce, tak jsem vzal dlouhé nůžky a ťafnul jsem po ní,“ vzpomíná cestovatel, „Zloděj zmizel rychlostí světla a dodnes asi netuší, co se vůbec stalo.“ Stejným okénkem se přišla s interiérem Šimánkova auta seznámit čísi ruka ještě v Ostravě. Tehdy však byla úspěšná a Leoš Šimánek přišel o telefon a diář plný kontaktů.

Na letošní turné se ale samozřejmě těší. Bude totiž věnované kontinentu, na němž v loňském roce strávil s rodinou tři úžasné měsíce. Turné bude také navazovat na vydání nové knihy Austrálie – Křížem krážem. „Mám za sebou léto plné práce. Museli jsme například poslat osobní dopis všem šestnácti tisícům fanoušků, které jsem chtěl pozvat na své diashow,“ říká Leoš Šimánek. „Ale nebojte se, nebyl jsem na to sám. To si vždycky manželka pozve ženské z okolí, sednou ke stolu a několik dní vkládají dopisy do obálek. Jako když se kdysi dralo peří. Jednou jsem s nimi chtěl posedět, ale nedalo se to vydržet. Dvanáct ženských pohromadě, jen si to představte!“

Den se schyloval ke konci a nám zbývalo ještě trochu společného času, který jsme se rozhodli strávit v Pekle. Cesta do něj vede rozkošným údolím řeky Metuje, stezku křižovaly usměvavé cyklistky a celý svět se zdál tak nějak fajn. Když jsme za Leošem Šimánkem vyjížděli, padaly trakaře. Na hodinu a půl jsme pak uvízli v ucpané Praze. Dlouho jsme také bloudili kolem rozkopané Rtyně. Těch pět hodin cesty pro mě bylo očistcem a ani ve snu by mě nenapadlo, že naše krátké putování se slavným cestovatelem skončíme v Pekle. A že nám v něm bude nádherně.

Category: 2010 / 09

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK ČRO1 RADIOŽURNÁL

Jestliže někde leží ezoterický pupek světa, pak právě tady. V Rišikeši. Svoje duchovní bohatství sem odjeli hledat i Beatles. John Lennon si kdysi pohněval církev výrokem „jsme slavnější než Ježíš“. Indický „Beatles chrám“ ale dnes pohlcuje prales.

Členové nesmrtelné slupiny Beatles byli nejen geniálními muzikanty, ale také horlivými stoupenci východní mystiky. Jejich kroky proto nutně vedly do Indie. Ve městečku Rišikeš strávili dva měsíce po boku svého duchovního učitele Maharišiho, kam se v touze po hledání duchovna sjížděli lidé z celého světa.

„Vstup do areálu je zakázán,“ říká strážce v pomačkané uniformě a otáčí se zády. Když spatří storupiovou bankovku, kterou jsem před chvílí podstrčil svému průvodci, beze slov odmyká. Vstupuji dovnitř. Tak po této cestě kráčeli členové skupiny Beatles. Tady prožili dva měsíce v meditacích a duchovních cvičeních. Dnes prorůstá dlažbou tráva a domy pomalu, ale jistě pohlcuje prales. Okenní tabulky jsou rozbité a vybavení domů je dávno rozkradené. Kdo asi spí v posteli po Johnu Lennonovi? Kráčím vzhůru, pod klenbu mohutných stromů. Z husté zeleně se vynořují další a další budovy. Malé bungalovy i několikapatrové hotely. Ve svahu nad řekou stojí ubytovny, které vypadají jako obydlí troglodytů z Hvězdných válek. Betonové homole obložené říčními oblázky. Vnitřek skrývá na tehdejší dobu naprostý luxus. Elektrické osvětlení, místnosti k odpočinku i meditaci a dokonce sprcha či splachovací záchod. Komfort, o jakém se místním lidem ani nesnilo.

KO1009_Indie_Getty img_Isifa

YESTERDAY

Nevycházím z údivu nad velikostí Maharišiho chrámu. V dobách největší slávy pojal až patnáct set lidí a byl to svět sám pro sebe.

„Byla zde banka, poštovní úřad, obchody. Tamhle byla elektrárna s obřím dieselovým motorem a dynamem, které vyrábělo elektřinu,“ ukazuje můj průvodce Kumar. Má pětadvacet. Do Rišikeše přišel před pár lety za prací z Kašmíru. Jak přiznává, on sám o slavných Beatles ještě před nedávnem neslyšel. Narodil se dávno potom, co skupina zanikla a v indickém éteru Yesterday ani All you need is love nenaladí. Někdejší Maharišiho ašram ale dobře zná. Občas sem vodí západní turisty. Moc zájemců ale Kumar nemá. Na indické dobrodružství skupiny Beatles už všichni dávno zapomněli. Areál je dávno zavřený a rozsáhlý pozemek nad řekou Gangou dnes patří indickému ministerstvu lesů.

Dnes v chrámu poutníka přivítají holé stěny, podlaha pokrytá vrstvou suti a ve střeše jsou díry, jimiž prosvítá slunce. Na stupínku na vyvýšeném pódiu stál Maharišiho trůn. Není pochyb, jsem v hlavním meditačním sále. Tady se guru setkával se svými žáky, kteří se sem za meditacemi a duchovním poznáním sjížděli z celého světa. „Se mnou se žáci setkávají několikrát denně. Ráno, po obědě a večer. Během meditací mají různé prožitky a já jim vysvětluji, co to znamená,“ popsal Mahariši v rozhovoru pro BBC denní program v ašramu. Z černobílého záznamu hovoří pisklavým hlasem muž s dlouhými vlasy a prošedivělým plnovousem.

MAGICAL MYSTERY TOUR

„Nemáš s sebou náhodou baterku,“ ptá se můj průvodce. Nechápavě kroutím hlavou. „Nevadí, posvítíme si mobilem,“ odtuší Kumar. Nechápavě se ptám, nač potřebujeme svítilnu. „Sestoupíme přece do podzemí!“ ukazuje Kumar na schodiště, vedoucí kamsi pod zem. Obklopí mě příjemné chladno a vlhko. Betonové stěny jsou obloženy zase těmi drobnými oblázky z řeky Gangy. Dlouhou temnou chodbu lemují zleva i zprava malé kobky.

„Vidíš, tohle jsou cely pro meditaci…,“ praví Kumar. „Jak dlouhou dobu tady lidé trávili?“ ptám se. „Tři, čtyři, pět hodin… podle toho, kolik jim určil Mahariši. Museli jej poslouchat. Byl to přece jejich guru,“ říká mi Kumar.

Na konci šedesátých let byl Rišikeš poutním místem v podhůří Himálají, kam se sjížděli jen hinduisté, aby v Ganze podstoupili očistnou koupel. Najednou městečko zaplnili novináři a filmové štáby. Beatles v Indii, to byla hotová senzace. Samozřejmě – pro západní svět. V Indii čtveřice muzikantů příliš nikoho nezajímala. Jak se vůbec Beatles v indickém Rišikeši ocitli? S Maharišim a jeho transcendentální meditací se seznámili v srpnu roku 1967 ve Walesu. To už byl věhlasným duchovním vůdcem. Za sebou měl několik světových přednáškových turné, během kterých získal příznivce ve Spojených státech, Asii i Evropě. Všude tam také zakládal své ašramy, jejichž pomocí šířil své myšlenky. Na začátku roku 1968 přijali členové Beatles Maharišiho pozvání do jeho Mezinárodní akademie meditace v Rišikeši.

„Mahariši byl tehdy velmi slavný. Indickou spiritualitu oblékl do zcela moderního hávu. Aby vyhovovala všem lidem,“ říká mi Sri Baba. I on je dnes guru, duchovní učitel. Maharišiho věhlasu, slávě i bohatství se ale samozřejmě nemůže rovnat. A jak říká, ani nechce.

Zatímco Ringo Starr a Paul McCartney po pár týdnech odjeli, George Harrison a zejména John Lennon Maharišiho kouzlu zcela propadli.

SEXY SADIE

Následovalo ale hořké prozření. „Začalo se šuškat, že Mahariši strávil noc s dívkou, která přijela do kurzu spolu s Beatles. Mahariši byl coby duchovní mistr v celibátu. Když se zvěsti donesly k Lennonovi, žádal po učiteli vysvětlení. Ten se ale prý jen vykrucoval. Lennon byl tak rozčarovaný, že z ašramu okamžitě odjel. Tento příběh dokonce přetavil v píseň, vzpomíná Pierre, někdejší Maharišiho žák, který v Rišikeši zůstal natrvalo.

„Byla to poslední píseň, kterou jsem v Indii napsal. Sbalili jsme se a odjeli. Maharišiho jsem opouštěl s hořkostí,“ vzpomínal později John Lennon.

„Sexy Sadie, co jsi to provedl? Dělal jsi ze všech jen blázny…,“ zpívá se v písni, kterou Beatles zařadili na slavné Bílé album. V první verzi dokonce Lennon zpívá rovnou o Maharišim, na přání ostatních členů kapely, ale nakonec slevil ze své zášti.

„Indické léto“ skončilo sice fiaskem, Mahariši si ale lepší reklamu nemohl přát. Krátce po Beatles opustil Indii i on. Usadil se ve Švýcarsku a svá meditační centra dál zakládal po celém světě. Byť se s nimi rozešel ve zlém, sláva Beatles na Maharišim navždy ulpěla. Když před dvěma lety zemřel, zůstalo po něm jmění v hodnotě 700 milionů dolarů. Stejně jako Beatles, ani on se už do Rišikeše nikdy nevrátil a jeho někdejší meditační centrum nezadržitelně chátrá.

Category: 2010 / 09

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

NEPRACOVAT A ŽVÝKAT

Při cestách po východní Etiopii nebo Somálsku záhy zjistíte, že se tady přes den příliš nepracuje. Všichni, včetně úředníků, se oddávají žvýkací seanci, při které se řeší obchody, problémy i politika. Pokud něco potřebujete domluvit, nejlepší možností je právě poněkud delší přestávka, kdy všichni od prostých zemědělců po nejbohatší obchodníky sedí a „čatují.“ Podle místních má rostlina sílu jako káva a její blahodárné účinky vyhledávají všichni, kteří si chtějí užít klidu, nebo naopak se potřebují koncentrovat. Občas jsem viděl i mladé muže, kteří účinky ještě násobili láhví piva, které je v Etiopii běžným nápojem. Zato v Somalilandu je alkohol zakázaný, přesto se však do země z Etiopie pašuje, a tak není problém spatřit především mladší generaci, jak zelené lístky zapíjí whisky dovedně ukrytou v plastové láhvi od kokakoly. Za whisky se sice platí třikrát více než za kat, ale účinek takového spojení je větší několikanásobně a snadno dává zapomenout na korán. Policie samozřejmě o všem ví, ale je podplacená. Čím jiným než alkoholem. Podle islámu není kat přímo zakázaný, ale ortodoxně věřící a imámové proti jeho užívání hlasitě vystupují. Není se čemu divit, protože pomineme-li důsledek každodenního požívání, minimálně velká část populace oddávající se katu jednoduše nic nedělá. Stejně jako alkoholici jsou schopni za svoji drogu dát cokoliv a existuje spousta příkladů, kdy mladí muži zruinovali celé rodiny. Ale to nikoho příliš neodrazuje. Pokud se v okolí něco podobného stane, stačí koupit svazek katu a po chvíli se na to zapomene. Není se čemu divit, protože život ve východní Africe není jednoduchý a zapomenout na každodenní problémy se snaží v podstatě všichni.
Milovníky katu najdete v mnoha zemích, v Džibutsku, Somálsku a Somalilandu a také v Jemenu, nejvíce však v Etiopii, kde se pěstuje ten nejlepší. Catha edulis, neboli kata jedlá, je také známá jako čat, qat, qaat, quat, gat, jaad, chad, chaad a miraa. Tento zelený keř či spíše nízký strom, dorůstající výšky až pěti metrů, není na první pohled ničím výjimečný. Domovinou katu je východní Afrika a Arabský poloostrov. Účinky těchto lístečků znali již staří Egypťané, přesto byl kat poměrně neznámým pojmem až do roku 1775, kdy jej pro svět objevil a pojmenoval finský přírodovědec Peter Forrskal.

KATOVÍ SOMMELIÉŘI

Koho zajímá dozvědět se více o tomto velkém byznyse, který hýbe celou ekonomikou státu, musí zamířit do oblastí, kde se kat pěstuje. Za nejlepší je považovaný ten z Hareru, tajemného města na východě země, které bylo vždy obestřeno tajemstvím. Tady, v příhodném klimatu hor s celoročním dostatkem vláhy, roste ten nejžádanější kat. Už před městem bystrý pozorovatel nemůže přehlédnout terasy se zelenými keři, rozprostírající se všude, kde je jen místo. Kultivace rostlinky probíhá poměrně rychle a díky vysoké ceně katu na trhu se stále více farmářů rozhoduje pěstovat tuto drogu na úkor tradiční kávy, která byla v minulosti proslavená svou výjimečnou kvalitou.

Ospalí sběrači míří na plantáže ještě před rozedněním. Ti chudší to mají obvykle jednodušší, protože jejich jednoduchá chýše často stojí uprostřed políčka nebo plantáže plné keřů. To usnadňuje hlídání, protože o žádané zboží projevují zájem i zloději. Skoro na každé plantáži stojí malý přístřešek pro hlídače, jejichž bedlivému oku nikdo cizí neunikne. Na druhou stranu, pokud zavítá na exkurzi cizinec, rádi se majitelé pochlubí svoji kvalitou. Nejlepšími sběrači jsou tradičně ženy, které mají citlivější a jemnější ruce, jimiž odlomí ty nejkvalitnější stonky s listy. Každý sběrač musí ihned po skončení práce na poli rychle vyrazit do města Awadai, které je centrem obchodu s katem a veškerého dění okolo drogy. Tady se rostlinky vykupují, třídí a určuje jejich kvalita. Jak už tomu bývá, celý obchod ovládá několik mužů a klanů, kteří vše řídí. Nejdůležitějším okamžikem je pečlivé prozkoumání každého svazku. Bedlivým kvalitářům i samotným majitelům je obvykle už na první pohled jasné, jak kvalitní produkt byl donesen. V případě sporů ohledně kvality jsou přizváni další odborníci. Velikost trsu, váha a ocenění jsou pak pečlivě zapisovány účetními na kartu, za kterou pak po prodeji obdrží sběrači svoji odměnu. Na nespokojené producenty pak číhají naháněči, kteří je přivedou k jinému výkupu. Další agenti čekají už u silnic, kde odchytávají všechny příchozí. Na druhou stranu, tu nejlepší kvalitu umí ocenit a zaplatit jen několik největších obchodníků, a tak není příliš na výběr. Každopádně kolem celého obchodování je spousta řevu, strkanic, hádání, přemlouvání a překřikování. Jakmile se vybalí objemná nůše s rostlinou, začíná boj. Někdy se jednoduše farmář nedohodne a požaduje více, ale všichni vědí, že musejí prodat, jinak kat oschne a bude neprodejný. Po nákupu putují svazky ihned do vlhké místnosti, kde se uloží na mokrý pytel nebo na listy blahovičníku.

Nejvýnosnějším artiklem jsou především ještě čerstvé, malé, sotva vyrašené větvičky, které se právě rozvinuly a mají sytou barvu s červeným nádechem. Musejí být svěží, bez známek poškození nebo nalomení. Jen jemně odtržené. Takové rostliny můžou dosáhnout i ceny 450 birrů na trhu, tedy asi 900 Kč. Právě tato kvalita patří k nejžádanější pro export. Možná to zní podivně, ale to nejlepší se v Awadai ani neohřeje. Vyváží se především do nedalekého Somalilandu a Džibutska, méně často do Jemenu. Ale největší množství míří do Londýna, kam se vozí zásilky pravidelně třikrát týdně letecky. Celá cesta z farmy až k zákazníkovi trvá maximálně dva až tři dny. Je až s podivem, jak je tento obchod perfektně zorganizován a kolik lidí je na něm finančně závislých.

KVALITA NADE VŠE

Osud zbylé kvality katu je jednoduchý. Jakmile se najde sebemenší vada, putuje větvička do jiné sorty. Dlouhé větve, běžně prodávané na tržištích, se vykupují maximálně za 50 birrů. O toto zboží už ti největší obchodníci vůbec nejeví zájem. Kolem něj se pohybuje spousta malých ryb, přesto se na něm dá ještě na místní poměry slušně vydělat. Jestliže není rostlina v dobré kondici a když je mírně povadlá, klesá okamžitě cena na pouhých 20 birrů. Důležité pro prodávající je také vědět, kdy kat přinést. Kupodivu nejvýnosnějším okamžikem je noc, kdy třídírny fungují naplno a připravují náklad pro export do zahraničí a také do Addis Abeby. Ranní dodávky směřují spíše do vnitrozemí. I proto se mezi farmáři pohybují ještě překupníci, kteří vykrývají případná hluchá místa v dodávkách zboží exportérům. Největší distributoři mají na tržišti během celého dne své lidi, aby nakoupili co nejlepší úrodu za mimořádně výhodnou cenu. Při dobrém uskladnění vydrží rostliny i přes horký den. Jeden z největších obchodníků s katem tady v Awadai je velmi přátelský Ammedin Muktar. Tento nepřehlédnutelný muž zaměstnává na pět set lidí, kteří pro něj pracují hlavně v noci. Nevábná kancelář s otlučenými zdmi nevypovídá sice nic o velikosti firmy, ale lidé z ulice uklánějící se a dávající najevo úctu dokládají váženost tohoto muže. Bez katu nemůže nikdo vydržet ani minutu, a tak se není čemu divit, když Ammedin neodolá a během našeho setkání se líbezně mazlí se svazkem katu, z kterého si s pravým požitkem utrhává čerstvé lístky.

Ne každý si může dovolit tu nejlepší pochoutku. Místní, včetně farmářů, si vychutnávají jen velké lístky a zbytky. O opravdový odpad se postarají ti nejchudší, kteří s igelitovými sáčky obcházejí tržiště a spolu s kozami bojují o poslední sousta. Až takový je kontrast ráje, odkud putuje božská rostlina, bez které by si tu nikdo nedokázal představit ani jediný den. A v takovém Somalilandu vás určitě napadne, kde všichni berou peníze na docela drahou zábavu v jedné z nejchudších zemí světa. Ale to mi osvětluje Mohamed s trsem katu v ruce. „Jednoduše, všichni máme příbuzné nebo někoho z rodiny, kdo pracuje v zahraničí. To na dobrý život sice nestačí, ale na pár svazků katu vždy,“ dodává s pusou plnou rozžvýkaných lístků.

LÍSTKY PRO PREZIDENTA

Občas se stane, že se ho kvůli ne¬úrodě nebo v době sucha nedostává. To jsou pak všichni toužící po katu schopni dát cokoliv. Prý i džibutský prezident se nedávno nemohl dočkat čerstvé zásilky, a tak poslal ke hranicím ozbrojenou eskortu, která mu měla dovézt žádané zboží. Tam už čekal katu chtivý dav, který se po několika dnech marného čekání vrhl na zásilku pro prezidenta a nebýt vojáků, kteří rozháněli závislé střelbou ostrými, asi by si prezident svoji pravidelnou dávku nedopřál. Systém by nemohl fungovat bez farmářů, bez jejichž píle by nebylo co prodávat. A jejich práce není nic jednoduchého. Doba, než se na keřích budou moci sklízet ty nejlepší lístečky, je často 8 až 10 let. Dalším důležitým faktorem je vláha, která je pro kat zásadní. Někdy se zalévá ručně a při velikém suchu je to problém. Paradoxně v tu dobu není cena za rostlinky nejvyšší, protože kvalita klesá. Vítězí ten, kdo je připraven. Ti movitější už mají vybudovaný zavlažovací systém, jiní budují sběrné nádrže, a ti ostatní se modlí, aby konečně začalo pršet. Přes všechny trable farmáři na rozdíl od obyvatel Etiopské vysočiny nestrádají. Někdy se může zdát až úsměvné, když okolo vás žebrá člověk, který vzápětí po drobném daru vytasí vějíř bankovek a chlubí se, jak dnes vydělal, protože pěstuje kat. Je to jen hra, po které následuje pozvání na siestu, během níž se chce potěšit se svými návykovými lístečky.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This