Category: 2010 / 12

Vyslovíte-li jeho jméno, ucítíte závan pravé exotiky a nefalšovaného dobrodružství. Tajuplný a legendami opředený. Tolik jsem o něm slyšel a přesto jsem si ho nedokázal představit. Skutečnost je prostě jiná: Borneo!

Už jeho jméno je takový malý kvíz. Z přísně geografického hlediska se třetí největší ostrov světa jmenuje Kalimantan. Jenomže severní část, kterou tvoří malajské státy Sabah a Sarawak spolu se sultanátem Brunej, je známější jako Borneo. A tak vlastně záleží na tom, z které strany se k ostrovu přibližujete, jestli z Indonésie či z Malajsie.

Navštívit Borneo je snadné. Let ze Singapuru na mezinárodní letiště v Kota Kinabalu, hlavním městě malajského státu Sabah, trvá necelé dvě hodiny. Vybaven znalostmi z oblíbených knih a filmů mého dětství očekávám divokou přírodu a neméně divoké obyvatele – Dajaky – lovce lebek. Přichází ale příjemné překvapení. Letiště je až nečekaně moderní a rozlehlé, leč k potěše cestovatele zatím relativně liduprázdné. A hned vám to dojde: Malajsie, to je dnes hlavně ropa. A ropa jsou peníze zde chytře investované zpět do infrastruktury a budoucího turistického ruchu. Vždyť za rohem je Čína a její pomalu, ale jistě bohatnoucí obyvatelé.

ko1012_borneo_otvirak_

VYUĎ SI SVÉHO NEPŘÍTELE

Americký novinář Richard Halliburton popsal v 30. letech minulého století ve své knize cestopisů Létající koberec kouzelné setkání s původními obyvateli bornejské džungle. Jeho letadlo vybavené plováky přistálo na řece uprostřed deštného pralesa. V pověstném „dlouhém domě“, jak se nazývá tradiční obydlí na kůlech, strávil několik dní. Dokonce povozil náčelníka Koha v letadle a na oplátku od něj dostal dvanáct uzených hlav zabitých nepřátel.

Za pojmem Dajaci se poněkud nepřesně skrývá množství kmenů – mezi vnitrozemské patří třeba Bajanové, Murutové, Dusunové či Punanové nebo nejznámější mořští Dajakové – Ibanové. Všichni považovali hlavy mrtvých nepřátel za nejvyšší metu svého pozemského snažení. Čím více hlav, tím větší bohatství a prestiž. Nemít alespoň jednu dvě hlavy znamenalo, že se mladík ani neožení. V dobách největšího rozkvětu této tradice byl hlad po hlavách tak velký, že masakroval celou populaci a strach neměli jen cizinci. Vzájemně znepřátelené vesnice na sebe pořádaly výpravy s cílem rozšířit sbírku hlav. Těch se ale začalo nedostávat a mnohý bojovník vzal zavděk i hlavou orangutana nebo přirozenou smrtí sešlého člověka. Ceněné byly hlavy žen, přestože (nebo možná protože) nebojovaly a získat jejich lebku bylo možné pouze v nepřátelské vesnici.

Potlačit tento obyčej, který podkopával ekonomiku ostrova, se pokoušelo mnoho vládců i kolonizátorů. Ještě v roce 1888 spatřil zastupující guvernér Hamilton na trávníku před vládním domem skupinu domorodých dajackých policistů udících si lebky nepřátel z kmene Murutů, zabitých při předchozí trestné výpravě. Lebky zavěšené nad ohni na trojnožkách nechal Hamilton nejdříve Dajakům zabavit, po protestech je ale svým podřízeným vrátil s tím, že příště je musejí udit mimo dohled paláce. V roce 1970 si také návštěvník dajacké vesnice postěžoval, že lebky rozvěšené na stěnách chýše vypadaly hodně čerstvě – na jedné useknuté hlavě byly nasazeny i zánovní dioptrické brýle.

CO TY BRÝLE?

Naposledy se sekání hlav vesměs tolerovalo za druhé světové války, kdy se Dajakové zapojili do osvobozeneckého boje proti japonským okupantům. Od těch dob se mnohé změnilo, hlavy se nepřátelům ani vlezlým turistům už nesekají, byť by si to asi někdy zasloužili. Říká se, že i dnes je nejsilnější motivací rekrutů z Bornea ke vstupu do malajské armády víra v nějakou alespoň menší válku a tedy i na legální možnost mít svou sbírku hlav. Proč by byl jinak součástí oficiální výstroje také velký dlouhý nůž?

Nejenom ve vesnici či v džungli, ale i ve městě se tu bere pořád vážně tradice, legendy a život v souladu s přírodou. Velký význam zde lidé přikládají i snům, protože jejich prostřednictvím k nim hovoří duše předků. Původní obyvatelé jsou nad očekávání příjemní a tolerantní, i když musejí být už znudění neustálými dotazy turistů na krvavou tradici Dajaků. Určitě vás ale neodmítnou ve vesnici Mari-Mari (česky pojď-pojď). Potomci Dajaků zde udržují staré tradice stále živé, a tak se tady můžete naučit rozdělat oheň třením dvou dřev, zkusit si kmenové tetování a samozřejmě i ochutnat místní pokrmy. Rozhodně bych se neodvažoval tvrdit, že jde jen o (v dobrém slova smyslu) divadelní představení. Mám pocit, že místním lidem tento způsob života přijde přirozený. Střílet foukačkou otrávené šipky tak přesně může totiž jen ten, kdo má toto umění v krvi. Tito lidé si mohou dovolit ten luxus, že si na Dajaky nemusejí hrát, oni jimi skutečně jsou. A tak je to tady vlastně se vším. Borneo je opravdovější, než se na první pohled zdá. Tady je svět ještě v pořádku, což vás zahřeje u srdce.

ko1012_borneo_p5196763

LÉTAJÍCÍ HLAVY „BALAN BALAN“.

Legenda praví, že mladý rybář Anak-Anak přišel jednoho dne domů s čerstvě uloveným sumcem. Bohužel, jeho ženu úlovek zklamal. Hladový Anak-Anak ženě poručil, aby vzala nůž a rybu naporcovala k večeři. Ona ze vzteku uřízla hlavu manželovi místo sumci. Jenže Anak –Anak nezemřel, jeho hlava pila krev, a to ho udržovalo při životě. Bezhlavé tělo pak bloudilo kolem a když svou hlavu našlo, přišil si ji Anak-Anak na ramena. Šátek si uvázal kolem krku, aby zakryl stehy. Jenomže aby zůstal na živu, musel pít dál krev. Zprvu jen hlodavcům a malým zvířatům, později stále větším tvorům.Přes den lovil ryby a v noci se z něj stával upír, což ho velmi trápilo. Krev nemusela být nutně lidská, ale muselo jí být stále víc. Když se znovu oženil, narodil se mu syn.Jenomže každý prvorozený syn v jeho rodě se stával také „Balan-Balan“, létající hlavou sající krev. Zejména na severovýchodě Bornea, v Sabahu v okolí města Kudat je tato obava při narození prvorozeného syna zakořeněná. Ale přízrak „Balan-Balan“ můžete potkat prý i v moderních městech jako je Kota Kinabalu. Například pracuje přes den na stavbách s šátkem uvázaným na krku. Za nocí létá hlava s děsivým zvukem noční oblohou a z pahýlu krku jí srší jiskry.Nejpodivnější je, že existenci létajících hlav berou na Borneu velmi vážně , od správce rezervace po manažerku v hotelu, vám všichni potvrdí , že ji na vlastní oči viděli.

VAŘENÍ V PRAMENECH

Spoustu atrakcí nabízejí i zdejší města a svým multikulturním charakterem jsou k cizincům velmi přívětivá, ale nenavštívit na Borneu prales by byl přímo hřích. Jakmile totiž vyjdete v Kota Kinabalu před klimatizovaný hotel, polije vás ta správná tropická parní lázeň. Máte pak možnost prchnout k moři na nějaký ostrůvek a ve stínu palem vychutnávat alespoň malý závan větru s nekonečnou modří oceánu. Dopřát si koupel či potápění v křišťálově průhledné vodě spolu s hejny korálových rybek nebo se vydat do vnitrozemí a zdolat třeba nejvyšší vrchol Malajsie – Mt. Kinabalu (4093 m n. m.). V těchto výškách se už rozhodně pařit nebudete, ale výstup na vrchol je limitovaný a není to jen nějaká procházka s průvodcem. Dvoudenní trek s průvodcem si můžete dopřát zhruba v přepočtu za 6700 korun včetně stravy. Anebo jednoduše přijmete fakt, že deštný prales je jedna velká prádelna a půjdete si to náležitě vychutnat.
Nedaleko města Ranau se v Národním parku Kinabalu nacházejí prameny Poring a další velká atrakce – kanopy, lávky zavěšené v korunách pralesních velikánů. Nejdříve musíte projít kolem pramenů s opravdu vroucí vodou. Místní spatřují v možnosti ponořit své tělo do jednoho z bazénků příjemnou záležitost, ale já si nejsem jist, zda bych ve třicetistupňovém horku považoval něco takového za osvěžení nebo spíš za mučení.

V bornejském pralese není možné nezpotit se. Snad stoprocentní vlhkost a vedro při výstupu mě zbavují posledních zbytků důstojnosti a s trikem durch si utírám potoky potu alespoň z obličeje, abych viděl na cestu. Odměnou za výstup je procházka po houpajícím se chodníčku z lan zhruba třicet metrů nad zemí a úchvatné výhledy kolem. A pokud přijedete v době, kdy kvetou parazitické rostliny rafflesie, můžete si přivonět k jejímu obřímu, někdy i jeden metr velkému květu, který páchne jako hnijící maso. To má praktický důvod, rostlina tak do svého jícnu láká opylovače z řad velkých much. V parku občas narazíte na rukou psané poutače, zvoucí na minivýpravu do pralesa. Tento způsob přivýdělku provozuje mnoho místních, kteří si na svém pozemku rafflesii hýčkají a za menší poplatek vás k ní rádi dovedou.

MEZI KRÁLI PRALESA

Ovšem největší vzácností Bornea je bezesporu orangutan. Orang Utan znamená v překladu lesní muž a obyvatelé pralesa ho vždy považovali za tvora bližšího lidem než zvířatům. Majestátní primáti žijí ve volné přírodě již jen v nevelkých enklávách v džungli Sumatry a Bornea. Lidská populace se totiž neustále rozrůstá a zatlačuje divoká zvířata do těch nejodlehlejších kousků země. Nejen místní úřady, ale i někteří podnikatelé si naštěstí uvědomují význam přežití orangutanů pro celou zemi, a proto je například v Sabahu několik záchranných stanic, kde se věnují mláďatům a handicapovaným orangutanům, kteří by neměli šanci v přírodě přežít. V relativní volnosti, kterou jim skýtá dostatečně velký kus chráněného pralesa, mají zajištěnou potravu a bezpečí. V dospělosti pak odcházejí žít do volné přírody v rezervaci.

Farmáři sice často považují divoká zvířata bornejských pralesů za škůdce, kteří je připravují o úrodu, na druhou stranu existují i tresty a pobídky motivující k ochraně ohrožených druhů, zejména orangutanů. Severně od Kota Kinabalu, u města Tuaran, podporuje záchranou stanici místní hotel, což je oboustranně výhodné. Opice tu můžeme vidět pouze v době krmení, protože jinak jsou schované v neprostupném lese a nemají žádný důvod vycházet. Zpočátku jsem skeptický, vždyť orangutana jsem už mnohokrát viděl v zoo. Ovšem tady to je jiné. Ve vlhkém a horkém pralese je doma on, a tím okukovaným jsem spíše já.

Než vyrazíte do džungle, dostane se vám obšírného výkladu o tom, co se smí a co nikoliv. Čím blíže je setkání, napětí stoupá. Má prvotní skepse pomalu opadá a chvíle vyčkávání na dřevěné terase obklopené pralesem se s prvním zapraskáním mění v nadšení. Po větvích se k nám spouští malý orangutan Reg! Okamžitě podléhám jeho kouzlu a užívám si jeho bezprostřední blízkosti. Samozřejmě pod dohledem rangera Kelvina, který je sice usměvavý jako všichni místní, ale dokáže být i nekompromisní. Když se Reg nadlábnul a vydováděl, ztratil se zas v moři zeleného listí. Ještě dlouho si v sobě ponesu ten magický zážitek. Borneo je místem, které stojí za to vidět, a kterému snadno propadnete. Borneo je pestřejší než vaše nejdivočejší představy.

Category: 2010 / 12

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Temné laguny řeky Rio Negro jsou pokryty hustým porostem vodních hyacintů, z nichž zírají stovky kajmaních očí. Stačí jejich nepatrný pohyb a klidná hladina se promění v divoké peřeje způsobené úlekem obrovského množství piraní, které jsou všude kolem. Velkolepé přírodní divadlo začíná a lze se jen oddat úchvatné symbióze zdejší fauny a flóry.

ko1012_brazilie_otvirak_3592

Rio Negro je nejkrásnější zrána. Nad hladinou se válí mlha prosvětlená prvními slunečními paprsky. Světlo začíná pronikat i do hustého porostu na březích a příroda se zlehka probouzí k životu. Ticho narušují jen výkřiky neviditelných příslušníků ptačí říše. Vyplašené volavky, kormoráni a anhingy odlétají, doprovázeni svým typickým plácáním křídel o vodní hladinu. Slunce probouzí i vyhládlé ledňáčky, kteří se střemhlav vrhají do chladné vody za svou první ranní kořistí. V mlhavém oparu se ozývají výstražné skřeky velmi vzácných vyder jihoamerických. I jejich přítomnost svědčí o čistotě řeky a panenské přírodě Pantanalu.

Category: 2010 / 12

Temné laguny řeky Rio Negro jsou pokryty hustým porostem vodních hyacintů, z nichž zírají stovky kajmaních očí. Stačí jejich nepatrný pohyb a klidná hladina se promění v divoké peřeje způsobené úlekem obrovského množství piraní, které jsou všude kolem. Velkolepé přírodní divadlo začíná a lze se jen oddat úchvatné symbióze zdejší fauny a flóry.

ko1012_brazilie_otvirak_3592

Rio Negro je nejkrásnější zrána. Nad hladinou se válí mlha prosvětlená prvními slunečními paprsky. Světlo začíná pronikat i do hustého porostu na březích a příroda se zlehka probouzí k životu. Ticho narušují jen výkřiky neviditelných příslušníků ptačí říše. Vyplašené volavky, kormoráni a anhingy odlétají, doprovázeni svým typickým plácáním křídel o vodní hladinu. Slunce probouzí i vyhládlé ledňáčky, kteří se střemhlav vrhají do chladné vody za svou první ranní kořistí. V mlhavém oparu se ozývají výstražné skřeky velmi vzácných vyder jihoamerických. I jejich přítomnost svědčí o čistotě řeky a panenské přírodě Pantanalu.

Category: 2010 / 12

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

Zpouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“. Noc v autě a na druhý den míříme do přístavu Kleinbaai, kde hned z kraje vidíme ceduli s velkým nápisem „shark“. Obyčejně bílí žraloci křižují osaměle napříč oceánem, ale tady u Kleinbaai se zdržují po celý rok. Drží je tu velká kolonie lachtanů jihoafrických na osm kilometrů vzdáleném ostrově Dyer Island a svůj úkryt mají v podmořském kanále, zvaném Shark Alley. Ti největší jedinci dorůstají okolo šesti a půl metru. Místní rybáři tvrdí, že jihoafrické vody křižuje jeden obrovský žralok měřící dokonce devět metrů. Říkají mu „Submarine“ – Ponorka.

ko1012_jar_celististrachu_profimedia-0006951561_hl.foto

Podařilo se nám najít kapitána a usmlouvat cestu za žraloky. Náš kapitán Brian McFarlane je profesionální potápěč, který celý život zasvětil své největší lásce moři. Dvacet let, jako mnoho dalších dobrodruhů, hledal na mořském dně drahocenné diamanty, jejichž výskytem je Jihoafrická republika přímo pověstná. Svého času lovil dokonce i žraloky – „bestie moří a oceánů“.

„MR. BIG“

Vypluli jsme, vlny jsou vysoké a tak si užíváme i divoké plavby. Konečně motor zpomaluje obrátky, loď za chvíli stojí a neposedně se pohupuje. S hlasitým cinkáním se sundává do vody žraločí klec. Na zádi stojící černoch v gumových kalhotách rozsekává stříbrné sardinky. Ty hází do velké kádě s vodou, důkladně promíchává, a nakonec tuhle krví a masem prosycenou tekutinu rozlévá do moře. Na hladině se pohupuje jen kus atrapy připomínající svým obrysem lachtana. „Musíme být trpěliví, protože než k lodi připlave první žralok trvá často až čtyřicet minut“, říká kapitán.

Náhle někdo z posádky vykřikne: „Mr. Big připlouvá!“ Nejdříve je vidět trojúhelníkovou ploutev plující jasným směrem, ke katamaránu. Žralok trošku váhavě obepluje lachtaní atrapu a pak se do ní bleskurychle zakousne. Voda se začeří a šedivě zbarvený žralok ukáže své bělostné břicho. Konečně nám dochází, že se nám dnešní den nezdá, a že jsme jedni z mála, kteří vidí na vlastní oči velkého bílého žraloka!

ko1012_jar_celististrachu_jar-090223-329korek

POD HLADINU

„Tak, kdo jde do klece první?“ pronese větrem otřelý a sluncem opálený muž z posádky. V ruce drží černé neopreny. Kupodivu se okamžitě najde několik dobrovolníků. Zachvíli oděni v neoprenech, kolem pasu olověné závaží, na očích potápěčské brýle, se jeden po druhém soukají do kovové klece a noří do zkalené tyrkysové vody. Ve chvíli, kdy se žralok blíží, dá kapitán povel k ponoru. Mezitím se sekají další sardinky, na lano se přivazují nachystané mrtvé ryby. Netrvá dlouho a je tu další žralok, pak další dva, a další. Těžko říct, kolik jich celkem je, jestli se k lodi někteří vracejí, nebo připlouvají noví. Žraloci proplouvají těsně kolem klece. Jeden se dokonce tak do návnady zakusuje a nepouští, že k prasknutí natažené lano katamarán citelně naklání.

Při našem pozorování zjišťujeme, že žralok bílý není žádné bezhlavě útočící monstrum, jak se o něm říká. Prostě jen žere, na co přijde. Kdyby byl tak agresivní, tak by se takovéto výpravy za ním nedaly vůbec dělat. Když konečně k lodi připlave, nejdříve svou vyhlédnutou kořist širokým obloukem obeplave, očichá si ji a pak teprve zaútočí. Často jen tak ochutnává. Teprve potom se zakousne naostro.

ÚTOK Z HLUBIN

S druhou skupinou se odhodláváme do vody i my. Srdce tluče až v krku, adrenalin stoupá, zatímco se oba nasoukáváme do svých neoprenů. Dostáváme potápěčské brýle, kolem pasu olovo, už nejde couvnout.

„Down, down, down!“ slyšíme hned povel k ponoru. Nemůžu popadnout dech. Najednou prudký náraz. Přímo přede mnou otevřená ozubená žraločí tlama přilepená na kleci a žraločí oko, mrtvolné a chladné, dívá se přímo na mě. Kolik to tak může být? Dvacet centimetrů? V každém případě až příliš blízko! Klec se otřásá, moře je prosycené krví, voda pění, v hlavě mi bzučí a ti nad námi, v relativním bezpečí paluby, mají ohromnou zábavu. Řeknu vám, že na ten žraločí pohled nikdy nezapomenu. Opravdu podivný pocit být tak blízko smrti a vědět, že těch pár centimetrů mě od ní drží jen pár železných mříží. Pár minut na to již sedíme oba zmáčení na palubě, přes ramena ručník. Koukáme tupým zrakem do kalné vody, srovnáváme si v hlavě, co jsme právě prožili, a čekáme až hladina adrenalinu a tepová frekvence klesnou k normálu.

Při zpáteční cestě se k nám obrací kapitán Brian a zve nás na druhý den na loď. Říká, že my dva musíme s ním jet určitě i zítra, voda bude klidnější s lepší viditelností. Naše cesta po Jižní Africe bohužel končí a my druhý den odlétáme. Avšak setkání s bílými žraloky se stalo jedním z naších nejsilnějších životních zážitků. Od té doby máme k těmto tvorům úplně jiný vztah. Míň strachu, víc respektu a hlavně velký obdiv.

Category: 2010 / 12

TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ

Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.

Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.

ko1012_svatos_navraty_2d

VÝVOJKA POŽEHNANÁ BRUSELEM

První zatěžkávací test expedičních plánů nečekal překvapivě v terénu, ale ještě v civilizaci. Jeho předmětem se stala naše trpělivost. Nesmlouvavá bezpečnostní opatření na letišti se totiž postarala o neméně dobrodružné překážky, jaké nás čekaly na keňském severu. Už jen samotný nápad odvézt vývojku v prášku z České republiky do Nairobi se setkal s četnými problémy. Abychom tuto nezbytnou fotografickou surovinu mohli vůbec vzít do letadla, museli jsme přímo z Bruselu získat oficiální povolení s průvodní listinou, že bílý prášek na bázi hydrochinonu není droga a že ho ani nelze použít k výrobě teroristických zbraní. Tím však naše problémy neskončily. Při bezpečnostní kontrole v Praze vzbudila naše analogová technika pozdvižení, rentgenové skeny starých fotoaparátů a kamer vykreslily na obrazovkách počítačů divotvorné obrazce. Musel jsem několikrát otevírat fotografický batoh a fotoaparáty před nevěřícími zraky celníků rozdělávat, abych dokázal, že se nejedná o staré modely automatických zbraní. Podobně obtížné bylo přesvědčit keňské celníky, že na kameru Bolex RX5 nebo středoformát Mamiya lze fotografovat, i když nemají baterky a LCD displej.

Po příletu do Nairobi bylo naším hlavním úkolem vše dopravit do 560 km vzdáleného Marsabitu. Na evropských silnicích by se tato vzdálenost dala překonat během několika hodin, v keňské realitě se však přesun protáhl na dva dny. Za řekou Ewaso Ngiro totiž končí asfaltová silnice a dál už povrch slavné A2 připomíná jen dělostřeleckou linii, po které se člověk pohybuje rychlostí i 5 km za hodinu. Během cesty se nám o ostré vulkanické balvany podařilo prorazit hned několik pneumatik. Naprostá soběstačnost (dostatek rezerv, dvě plně natankované nádrže a satelitní telefon) je tedy jediným předpokladem k úspěchu. Z hlediska uchování citlivého filmového materiálu představovaly jeden z největších problémů extrémní teplotní rozdíly – v rozpálené polopouštní krajině hodnoty na teploměru mnohdy dosahovaly 45 stupňů Celsia, zatímco na hoře Marsabit teplota v noci klesala až k 10 stupňům. Aby fotografický materiál přežil tyto výkyvy, bylo nezbytné svitkové filmy a 16mm filmové kotouče převážet v hermeticky uzavřených coolboxech.

ko1012_svatos_navraty_155

ZELENÝ OSTROV UPROSTŘED POUŠTĚ

Po dvoudenní cestě jsme za sebou zanechali vyprahlé pláně Kaisutské pustiny a začali pozvolna stoupat po úbočí vulkanického masivu hory Marsabit, který vybíhá uprostřed pouště do výšky 1707 metrů. V důsledku speciálních geofyzikálních podmínek na něm převládající východní větry vykouzlily zelený ostrov uprostřed pouště – vzduch narážející na jeho svahy se ochlazuje, kondenzuje a mrholením skrápí každý večer horu již po tisíce let. Za tu dobu na ní vyrostl rozlehlý mlžný prales, v němž mlčky přečkávají staletí stromoví giganti. Srdcem hory je Lake Paradise, kráterové jezero, které pojmenovali při své návštěvě v roce 1921 manželé Martin a Osa Johnsonovi.

Jak ve svém nitru váže Marsabit vodu z období dešťů, může ji v období sucha prostřednictvím napajedel nabízet žíznivým obyvatelům – a to nejen ze zvířecí říše, ale také ze světa lidí. Místním kmenům však ruce svazují legendy o démonech, kteří obývají nitro pralesa. Nikdo z nich se tak neodvažuje do jeho nitra vkročit. Aby ale cennou tekutinu z lesa přeci jen získali, začali kolem hory hloubit až 12metrové jámy, kterým se říká zpívající studně. V suchém období zde muži tvořící lidský žebřík vytahují 10litrové džbery s vodou a svou neúnavnou celodenní prací osvěžují člověka a jeho dobytek. Bohužel právě zvýšený počet obyvatel v této oblasti a neúnosný počet ilegálních studní vyvíjí na ekosystém Marsabitu obrovský tlak, který ohrožuje místní přírodu.

LABORATOŘ V DŽUNGLI

Martin a Osa Johnsonovi byli jedněmi z prvních průkopníků fotografování v Africe. Když v africké divočině strávili několik měsíců, byli nuceni filmový materiál buď dobře zakonzervovat, nebo ihned vyvolat. Někteří filmaři a fotografové začali svůj materiál vyvolávat v prvních laboratořích ve městech, jakými byly např. Nairobi nebo Johannesburg. I to však bylo nepohodlné, neboť cestovat „z terénu“ zpět do města bylo velmi nákladné a obtížné. S revoluční myšlenkou přišel teprve Martin Johnson, který v roce 1924 vybudoval v divočině historicky první temnou komoru. Tato důmyslná stavba v srdci panenského mlžného lesa na hoře Marsabit nepřestává historiky udivovat dodnes. Kromě vybudované „chladničky“ na skladování filmového materiálu (sklep vyhloubený v suterénu) měla jeho stavba např. dvojitou střechu – vzduchová kapsa plnila funkci izolace v období sucha, kdy filmový materiál i vyvolávání ohrožovaly vysoké teploty. Vodu potřebnou k fotografickému procesu schraňoval v období dešťů důvtipným sběrným systémem z okolních střech tak, že mu v nádržích vydržela i v období sucha. V takto improvizovaných podmínkách vyvolali Johnsonovi stovky skvělých filmů a fotografií. Jedním z cílů expedice bylo vypátrat přesnou polohu místa, kde slavná komora stávala. Od poslední návštěvy Rajského jezera uplynulo více než 90 let – navíc Martin nechal veškeré budovy včetně temné komory strhnout v roce 1927, kdy tuto oblast opustil. Všechny domy byly navíc postaveny z materiálu, který lehce podléhal zubu času – střechu tvořily traviny, stěny pruty oházené blátem. Jediným vodítkem nám tak zůstaly fotografie zapůjčené Safari muzeem v Kan¬sasu. Přibližnou polohu vesnice Martina Johnsona se podle jeho popisu ještě určit podařilo, ale jakýkoliv pokus o přesnou lokalizaci jednotlivých budov stěžoval hustý les a divočina. Přesto se po deseti dnech usilovného hledání dostavily první úspěchy. Nalezené základy kamenných teras, hřebíky obsypaný strom, pečlivě opracované kameny – to vše odkazovalo na dávnou činnost manželů Johnsonových. Nejcennějšího objevu jsme však docílili v poslední dny natáčení. Uprostřed mýtiny stál pozoruhodný strom, který mne upoutal svým tvarem. Později při opětovném listování starými fotografiemi jsem si všiml neuvěřitelné věci – jeho tvar přesně odpovídal stromu, vedle něhož stála na fotografii Johnsonova temná komora. Nyní byl samozřejmě mohutnější, ale jeho tvar a rozložení větvoví bylo stejné jako před 90 lety! Stál na otevřeném prostranství, kde jej neúnavně bičoval východní vítr. Díky skutečnosti, že stromy ve zdejších zeměpisných šířkách rostou na rozdíl např. od českých smrků velmi pomalu, jsme mohli slavit úspěch – Martinova komora byla poprvé od jeho odjezdu z Marsabitu znovu objevena!

AFRICA OBSCURA

Pokusit se o vyvolání negativů, které jsem v průběhu cesty nafotil, byla další z velkých výzev naší expedici. Klíčovou podmínkou pro zdárné dokončení procesu vyvolávání černobílého filmového materiálu je dostatečný přísun vody. Tu fotograf potřebuje jednak při přípravě chemikálií (vývojky a ustalovače), ale potom zejména pro praní vyvolaného a ustáleného materiálu. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v aridní oblasti, kde voda byla závažnou nedostatkovou surovinou, rozhodli jsme se ji k procesu obstarat již dříve a dovézt ji až do Marsabitu. Při rozdělávání vývojky i ustalovače bylo potřeba ohlídat teplotu chemikálií, ideální byla hodnota kolem 20 stupňů Celsia. Vodu jsme několikrát převařili a přefiltrovali přes plátěnou látku a na místě získané dřevěné uhlí. Celému alchymistickému procesu předcházela stavba přenosné temné komory, kterou jsme speciálně upravili ze zahradního lightboxu. Největší odměnou byl však kvalitní negativní obraz míst, která jsem dříve fotoaparátem zachytil.

Při používání staré analogové techniky odpadá samozřejmě starost s nabíjením – vše je ovládáno pouze mechanicky. Kameru Bolex RX5 je nutno před každým filmováním natáhnout kruhovým pohybem kliky. Aby to nebylo tak jednoduché – kamera po jednom natažení běží pouze 27 vteřin! To je maximální délka záběru, které můžete dosáhnout. Navíc po každých 2,5 minutách je třeba ve tmě vyjmout exponovaný film a založit nový. Staré technologie dokonale zvládaly také prach a písek. S postupem času, kdy prachových částic stále více přibývalo a digitály občas vypovídaly službu, pracovaly analogové přístroje bez nejmenší závady.

DIVOKÝ SEVER

Keňský sever je drsnou oblastí, kde se voda a stín vyvažují zlatem. Nepřátelský charakter místní krajiny se vrývá i do charakteru a obličejů tamních kmenů. Pokud dojde k nějakému konfliktu kvůli vodě nebo dobytku, má to pro zúčastněné strany často fatální následky. Když jsme odjížděli od jezera Turkana k hoře Kulal, byli jsme nuceni náhle změnit trasu. Nedaleko od naší původně plánované cesty se totiž střetly klany Samburů a Turkánců. Zatímco první ukradli druhým několik krav, druzí odpověděli zabitím pěti lidí. Atmosféra nepřátelství a nenávisti byla přímo hmatatelná a visela ve vzduchu jako Damoklův meč. Důkazem potvrzujícím naše pocity byl i surrealistický pohled na pastviny. I v tak tvrdých podmínkách nechávaly oba kmeny trávu nespasenou, aby mohly zaútočit na prvního, kdo by neodolal a na úrodné pláně vyhnal svoje hladová stáda. Tato realita se také musí odrážet ve filmařských i fotografických strategiích. Natáčet příslušníky etnik bez předchozího svolení by mohlo dopadnout mnohem hůř, než jen nenadálými finančními výdaji.

Hledání našich „fotografických“ kořenů nás dovedlo až do oázy Kalacha v poušti Chalbi, kde se nacházejí unikátní skalní malby. Vzhledem k odlehlosti zdejší krajiny se jim však nedostává takové pozornosti, jakou by zasluhovaly. Kresby jsou staré zhruba 3000 let a v několika cyklech dokumentují dávno zašlou dobu východoafrických lovců. Při pohledu na kresby jsem si uvědomil, že se za tu dobu do dneška téměř nic nezměnilo. Člověk má stále neodolatelnou touhu zvěčňovat magické obrazy do neměnné podoby, jen je dříve vyrýval do skály, a dnes je zachycuje na čipy svých fotoaparátů a uchovává v paměti počítače. Předkové vyrývali do skal obrazy proto, aby znásobili pravděpodobnost úspěšného lovu. Koncentrace mysli se skrze rydlo přenášela na kamenné médium, které obraz uchovalo. I v tomto jsou tisíc let staré kresby nesmírně inspirující – slova jako koncentrace a soustředění z našeho světa mizí, stará analogová fotografie je pomáhá navracet zpět.

AFRICKÁ LEKCE ČASU

Nejen skalní malby v Kalacha člověku připomínají, jak relativní je čas. Když jsme se o plynutí a vnímání času bavili s mým kamarádem a průvodcem Johnem, poznamenal, že většina Evropanů do Afriky odjede a nedokáže si ji ani pořádně užít. Jsou zvyklí mít vše načasované, naplánované a v Africe si pak věčně na vše stěžují, protože nic neodpovídá jejich představám. John pro to měl skvělé vysvětlení. „In Europe, you have watches, but here in Africa, we have time…“

Category: 2010 / 12

Myslíte si, že na pití léčivé minerální vody nic není? Omyl. Naši předkové se nejprve báli, že jim při pití zkamení vnitřnosti, a tak se raději na hodiny nakládali do vody, dokud jim netekla krev.

Je červencové ráno na sklonku šestnáctého století. Lázeňský host zabalený do lajntuchu si něco mumlá. Náš lázeňský host má orosené čelo a do vody se mu vůbec nechce, koupe se totiž už šestý týden v řadě. Každý den osm, anebo taky dvanáct hodin.

Podle středověké medicíny za neduhy stojí nerovnováha čtyř základních tělních tekutin – „humorů“ (hlenu, krve, černé a žluté žluče). Do rovnováhy je nejúčinněji dostane pouštění žilou, proto se lidé koupali tak dlouho, dokud jim zkrabacenou, rozmočenou kůží neprosákla krev.

ko1012_karlovy_vary_splzak_20080425_5608

Tato léčba byla ordinována i nejprominentnějším pacientům. Do deníčku si zapsala roku 1571 tajná manželka arcivécody Ferdinanda Tyrolského a císařova snacha Filipína Welserová, jak je šťastná, že přežila léčení.

Proč lidé minerálku nepili? Drželi jste někdy v ruce karlovarskou „zkamenělou růži“, obalenou rezavým minerálem aragonitem? Město stojí na jeho patnáctimetrové vrstvě a například vodovodní trubky k Vřídlu se musejí vyměňovat každých patnáct let, protože zarůstají. Naši předkové se jednoduše báli, že jim zkamení vnitřnosti. Prosazovat pití minerálky začal až v roce 1522 západočeský lékař a humanitní vzdělanec Václav Payer.

ROZEŽÍRAČKA KŮŽE A LÁZEŇSKÁ PRASATA

Rodák z Lokte Wenzel neboli Václav Payer (1488-1537) si myšlenku, že se minerální voda dá bezpečně pít a že je to dokonce zdravé, přivezl z cest po Itálii. Payer jako první zpracoval teorii i praxi varské kúry včetně rejstříku chorob, na které Vary platí a přidal instrukce o přípravě před léčbou a o životosprávě. V kraji se dodnes říká: „Karel IV. nám založil Vary, ale Václav Payer lázeňskou léčbu.“ Dlužno dodat, že Payera potkal neblahý osud příliš jasnozřivých vizionářů. Tak výrazně předběhl svou dobu, že ho¬lékařská elita ignorovala dalších sto let. Pití minerální vody prosadil do každodenní lázeňské praxe až lékař Johann Stephan Strobelberger.

Vůči svým urozeným pacientům si nebral servítky. Barokní šlechta totiž pojímala lázeňský pobyt hlavně jako kratochvíli. Podle Strobelbergera byli „nevděční, nedodržovali dietu a přejídali se jako prasata („Badeschweine“)“. Ale rady, které těmto „Badeschweine“ sepsal (dokonce veršovaně a německo-latinsky), byly zlaté: nebát se pít vodu a naopak přestat s máčením se do rozežrání kůže (vše říkající termín pro karlovarskou vodu byl „Hautfresser“ – rozežíračka kůže). Prosadil také novinku: pyramidální léčbu.

První den po příjezdu radí pacientům doktor Strobelberger vypít pět kalíšků minerální vody. Druhý den sedm, třetí deset, dávky lineárně zvyšovat. Uprostřed pobytu pít maximum kalíšků po dobu jednoho týdne. Potom dávky snižovat.

Pyramida je logická, ale skrývá past. Poněvadž průměrný pobyt v Karlových Varech trval pět až šest týdnů, uprostřed kúry do sebe pacient musel nalít až 70 kalíšků neboli pět litrů minerálky denně. Pro barokní kavalíry údajně vrcholně rafinovaný způsob, jak se trumfovat před dámami: „Dnes jsem, pane, vypil celých 70 pohárků.“ „To já, pane, 71!“. Chlubili se předčasně. Páni (a dámy) si tehdy nechávali vodu nosit sloužícími až na pokoj. A cestou většina účinných látek vyprchala…

GENIÁLNÍ DAVID BECHER

„Badeschweine“ vyhnal k pramenům až zakladatel moderního lázeňství David Becher (1725–1792). Narodil se ve staré německo jazyčné karlovarské rodině lékařů a lékárníků. Vystudoval medicínu v Praze, krátce pracoval ve Vídni, ale nakonec dal přednost studiu minerálních pramenů, které ho fascinovaly odmalička – vyrůstal pár kroků od Vřídla. Od roku 1758 byl lázeňským lékařem se skvělou reputací, měl kontakty do Vídně, do Berlína a do Mnichova a díky tomu patřičné příjmy.

David Becher jako první stanovil rozumnou míru mezi pitím minerální vody a koupelemi. Řídíme se jimi dodnes. Nemocným doporučil konzumaci nejvýše 15 kalíšků minerální vody denně podle nemoci a tělesného stavu, a to vždy po pěti kalíšcích mezi hlavními jídly; po třech dnech vystřídat za třídenní koupelovou léčbu.

Jako zručný chemik dokázal nesmírný význam oxidu uhličitého, bez kterého je vstřebávání rozpuštěných minerálů prakticky vyloučené. Pochopil také význam peristaltiky střev a tělesného pohybu – od Becherovy doby se tak při popíjení vody pacienti procházejí. Becher je také „Otcem kolonád“ (Když už se šlechtic vydá k prameni, nechce, aby mu pršelo na hlavu.). První varskou kolonádou byla kolonáda Nového pramene (1792), později kolonády začaly budovat i Františkovy a Mariánské Lázně. Becher také panstvu doporučil procházky po nádherných karlovarských stráních. Do první světové války do nich bylo vpleteno 130 kilometrů vycházkových stezek.

PŘED VŘÍDLEM I PŘED BOHEM

Mezi Becherovými pacienty ještě převažovala šlechta. Po Francouzské revoluci začali jezdit návštěvníci ze střední vrstvy. Před Vřídlem se svými kalíšky stáli jeden jako druhý ve spořádané frontě. České i německé průvodce první třetiny 19. století s oblibou psaly: „Před Vřídlem a Bohem jsou si všichni rovni.“ Západočeské lázně kdysi bývaly stoprocentně německé. První pracovní síly z vnitrozemí, české tesaře, zedníky a další řemeslníky přitáhl do Karlových Varů stavební boom. K tomu je ale třeba připočíst pacienty ze všech koutů Evropy i Ruska. Národnostní skládačku, jakou Vary bývaly, dokumentuje překrásná anekdota. Před první světovou válkou se jedna dáma ptala: „Sagen Sie mir, was ist das, das Karlsbad?“ „Milostivá paní. Karlovy Vary jsou rakouské lázně ležící na území Čech a domy těchto krásných lázní byly postaveny ze židovských peněz rukama českých stavebních dělníků.“ Stopy po německém kulturním dědictví dnes nacházíme třeba právě v chuti lázeňských oplatek anebo becherovky.

Category: 2010 / 12

 TEXT TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER

Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.

ko1012_sudan_1

Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.

Lidé tu žijí v obavách a na některých místech v permanentních bojích, při kterých jich tisíce přicházejí o život. Napětí mezi jed¬notlivými kmeny vzrůstá, ne¬dostatek vody a úrodné půdy pro dobytek jen přispívá k více krvavému peklu. Kde? V oblastech jižních a západních, kde žijí původní kmeny ¬černých obyvatel. Pomohlo a pomáhá se Etiopii, Haiti a jiným zemím, ale na tuto část ¬černého světa jakoby se zapomnělo.

Podle islámského kalendáře je pondělí 29. muharram roku 1436. Vracíme se tedy o 574 let zpět. Při příjezdu do města Kadúglí se v nás mísí nervozita, očekávání a trochu i strach. Zvědavost a touha poznávat nás však tlačí vpřed. Městečko působí poklidně, hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice jsou plné lidí. Ženy jsou oblečeny do barevného tradičního oděvu tobe, což je dlouhý pruh látky omotaný okolo těla jako sukně, přehozený přes ramena a zakrývající ruce a hlavu. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a nenosí pokrývku hlavy hijab jako například v sousedním Egyptě. Všichni mezi sebou diskutují jen tak při chůzi nebo při posezení u takzvané coffee lady. Těchto dam prodávajících kávu je nejen zde, ale i v celém Súdánu na okrajích silnic mnoho. Místní lidé nejprve nevěřícně pozorují naše auto, pak se ale usmějí a mávají nám. Napětí a strach z nás opadává, přetrvává jen očekávání.

ko1012_sudan_16

Potkáváme mladého černocha jménem Jabira. „Welcome to Nuba Mountains!“ zdraví a oslní nás svými bílými zuby. Pro příští dny se ujímá role osobního průvodce. Vždy je lepší mít po ruce šikovného domorodce, lépe se komunikuje a je možné navštívit místa, která nejsou lehce dostupná. Jabir nám vysvětluje, že po dvaadvaceti letech bojů došlo v lednu roku 2005 k podepsání příměří mezi jižním černým a severním arabským Súdánem. A díky tomu, že tu dnes panuje prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit. Jabir je výborným průvodcem. Provádí nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou ghotiya, okolo pobíhajících koz a slepic, dětí spěchajících do škol a žen na trh či s dobytkem na pastvu. „V ghotiya bydlí ženy se svými malými dětmi, muži žijí zvlášť a odrostlé děti mají také svou chatrč,“ vysvětluje Jabir.

Krajina je vyprahlá a suchá, ostré slunce vytlačilo teploměr opět na téměř 45 °C, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října, v období dešťů, je to tu prý jiné. Vše je zelené a rozbahněné a pohoří Nuba jen kvete. Děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit, a pomáhají rodičům na farmách, zahradách a polích.

POZVÁNKA

Jabir nás na cestě nasměroval do vesnice Hadjaralmak. Zde žije kmen Kadúglí, původně zvaný Kodogole, který dal jméno i městu. Náčelník kmene Mak, Mohamad Rahal, je očividně naší návštěvou potěšen. Prvními bělochy, kteří podle jeho slov navštívili oblast Nuba, byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. V současné době je však každá návštěva z jiného kontinentu pro zdejší obyvatele vzácností. „Rád bych vás pozval na zítřejší oběd, uspořádaný na počest mé úspěšné cesty do Mekky. Bude pro nás čest vás na slavnosti přivítat,“ zve nás náčelník a my s potěšením přijímáme.

Při jídle nám náčelník vypravuje o kmeni, jeho zvycích a životě v Kadúglí. Tak jako při jiných slavnostech nechybí spirituální a dnes i národní tanec kambala. I když se zdá, že v tuto chvíli se stolovníci více zajímají o nás než o tanec. A ženy především o mne. Líbí se jim má bílá kůže a už mezi sebou štěbetají, jak by se na ní krásně vyjímala henna.

Takovou zkušenost si ovšem nemůžeme nechat ujít a před rozloučením souhlasím s jejich nabídkou. Historie henny sahá až do let před Kristem. Znají ji na Středním východě, v severní Africe a popularitu získala i v Číně, kde ji používali při erotických rituálech. Dříve se v arabských zemích zdobila hennou žena na rukou, což označovalo spojení s bohyní plodnosti. Ale zde v jižním Súdánu se henna používá jako dekorace, jež zdobí každou vdanou ženu.

POVINNOST ZDOBENÍ

Příští den se dle domluvy do vesnice vracíme. Vše je již přichystané. Za zpěvu a tance mě ženy vyvádějí z chatrče. Vše se děje tak, jak ve skutečnosti probíhá posledních několik dní svobody domorodé nevěsty. Usazují mě do stínu košatého stromu na dřevěnou postel s lýkovým výpletem, zvanou angreb. To už se sbíhají zvědavé ženy a děti. Tohle si přece nemohou nechat ujít, v jejich kmeni je hennou zdobena běloška! Typické henna zdobení je svrchu od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes oba kotníky na obou nohách směrem do půli lýtek. Jak hodně, hustě a kam, to záleží na každé nevěstě.

Dívka Fatima se ujímá tlumočení a vysvětluje proces celého zdobení. „Nejprve se prášek z rozdrcených listů smíchá s teplou vodou a přidává se trocha oleje pro delší trvanlivost. Zdobení tak může vydržet až třicet dní. Hmota se poté nanáší na chodidla, špičky prstů u nohou a špičky prstů na rukou. Nechá se působit, mezitím se začíná malovat na jiných místech. Dříve se malovalo pouze tradiční hennou, dnes ovšem ženy používají umělé barvy běžně dostupné na trhu. Směsí naplní sáček, v rohu vytvoří malý otvor a barvící hmotou na kůži vytvářejí různé ornamenty dle fantazie. Barva se nechá opět nějakou dobu působit, pak se smyje. Zhruba každých čtrnáct dní se procedura opakuje, aby zdobení bylo výrazné. Omytá henna není pěknou vizitkou ženy, je třeba ji proto pravidelně oživovat. Henna původně označovala plodnou ženu, dnes se jí v Súdánu poprvé zdobí nevěsty před svatbou, pak je to už jejich povinností. Neboť vdaná žena se o sebe musí starat!

Já jsem absolvovala malbu hennou pouze jednou, a tak mi kresba zmizela po dvou týdnech. Ne však vzpomínky. Když jsme se druhý den loučili, odjížděli jsme plni úžasných zážitků a s vědomím, že Jihosúdánci jsou dobrotiví, přátelští a velmi pohostinní lidé. Jejich pleť je sice černá, ale jejich duše je zářivá a otevřená.

Category: 2010 / 12

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

ko1012_rozhovor_stingl_1_kopie_otvirak

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

A následoval výprask?

Rodiče samozřejmě nebyli moc rádi. Ale bála se o mě i moje mladší sestra, která mi pak říkala: „Vždyť tě mohli ti indiáni sežrat!“ Tak jsem jí vysvětlil, že indiáni nežerou, ale papají, a že by člověka určitě nespapali.

Netrvalo ale dlouho a vy jste se na svou první velkou expedici za domorodými kmeny skutečně vydal. Co na to říkali rodiče tentokrát?

To už věděli, že etnografie je mým celoživotním zájmem, protože jsem už od desíti let četl odborné články, a to v němčině. Nešlo tedy jen o pubertální nerozvážnost. Ale pochopitelně se o mě báli. A ten strach byl znásobený tím, že jsem vždy směřoval do exotických zemí, které byly samozřejmě mnohem divočejší než dnes. O těchto zemích bylo u nás navíc minimum publikací, a když už, tak se vždy kladl důraz na to nebezpečné.

Po kom jste zdědil tu nesmírnou touhu cestovat?

Tak to nevím, my jsme byli vždy slušná rodina. (smích) Napadá mě snad jen prastrýc Jaroslav Kristián Kubín, černá ovce rodiny. Byl to akademický malíř, který bydlel v domě U dvou slunců, kde žil Jan Neruda. Byl to ale také velký bohém, tulák a přítel Jaroslava Haška. Zůstal mi po něm jediný obraz, který jsem měl na chalupě. Do té se ale vloupal zloděj, dokonce se mu v ní tak zalíbilo, že se tam zabydlel, a nakonec ho tam i policie chytla. Obraz už byl ale bohužel prodaný…

Když jste vyrážel na své první cesty, kde jste sháněl věrohodné informace o exotických zemích?

Inspirujícím a velmi seriózním autorem pro mě byl Claude Lévi-Strauss. Ale to byla výjimka. Ale to nebezpečí bylo tehdy skutečně objektivní – vždyť jsem se například setkal s potomky posledních lidojedů. Navíc jsem ze zásady cestoval sám. Dobře jsem si uvědomoval, že když uklouznu na banánové slupce v pralese, tak jsem odkázaný sám na sebe, a že sebemenší zdravotní problém může být fatální.

Dalo se vůbec před čtyřiceti lety adekvátně připravit na všechna rizika?

To bylo často nemožné. Nikam se nejezdilo, a tak lékaři ani nevěděli, co očkovat. Existoval sice obor tropické medicíny, ale ani tam neměli možnost všechno si vyzkoušet. Moje sestra byla lékařka, takže mi dodávala spoustu jinak nedostupných informací. Navíc jsem se vždy nechal naočkovat úplně vším, co bylo k dispozici. Včetně třeba velmi vzácné japonské meningitidy. Bohužel se mi nepodařilo vyhnout se malárii, to je hrozné svinstvo. Dostal jsem ji na Vanuatu a bylo to hodně nepříjemné. Cestovatel Ruda Švaříček ji měl osmkrát – to už je na hranici života a smrti.

To ale musela být docela zátěž pro tělo, tolik dávek očkování. Jak jste to zvládal?

Já jsem jako kluk, i když na to nevypadám, dost intenzivně sportoval a dokonce jsem závodně běhal. Nedávno jsem doma našel diplom, že jsem třetí nejlepší běžec Karlovarského kraje. Ale řekl bych, že v životě také hraje velkou roli štěstí. To je pojem těžko definovatelný, ale zdá se mi, že skutečně objektivně existuje. Většinu nemocí v exotických zemích jsem překonal silou organismu. I z té malárie jsem se nakonec vylízal.

ko1012_rozhovor_stingl_fo00281615

Když jedete sám do rizikových míst, tak musíte být smířený s tím, že už se nemusíte vrátit…

Ano, to pro mě byla conditio sine qua non, tedy podmínka, bez které to nejde. A stále to platí. Teď se sice belhám, ale už se těším, až budu zase běhat po pralese. Pokud jsem chtěl cestovat, musel jsem to riziko podstoupit. A abych cestoval ve dvou? Jednak jsem ani nevěděl o partnerovi, jakého v sobě našli třeba Hanzelka se Zikmundem, jednak jsem na to neměl peníze. Kdybychom navíc jeli dva, tak nesu zodpovědnost i za kolegu. Takhle jsem ji nesl jen sám za sebe. Navíc jsem trošku samotář a když už si rád povídám, tak sám se sebou.

Být sám ale může být výhodné ve chvílích, kdy potřebujete být neviditelný. Byl jste někdy v takové situaci?  

Ano, to jsem skutečně zažil. Když jsem v Havaně učil na univerzitě, tak jsem dvakrát týdně chodil na obřady do černošského předměstí, kde bělocha nepotkáte. Já se ale díky kolegovi z univerzity dostal do komunity lidí, kteří provozovali místní kulty. Bylo to poměrně nebezpečné, protože se jednalo o extrémní náboženskou skupinu, která si říká abakuá. Tito lidé při obřadech stále používají africké jazyky, obětují kozy, prolévá se krev. Ještě do začátku minulého století se dokonce na Kubě obětovaly děti. A tito lidé pak při obřadu upadají do transu, v němž bývají často agresivní. A já byl jako rušivý element první na ráně. Byl jsem cizí, lépe oblečený a navíc bílý. Seděl jsem proto v koutě, snažil jsem se být co nejnenápadnější a jen jsem všechno pozoroval.

Spousta podobných syrových rituálů se už ale bohužel vytrácí. Dají se ale i v současnosti a v naší kultuře najít rituály, které by nahrazovaly odvěkou lidskou potřebu něčemu se klanět?

Ano, například v Podkrkonoší nebo v Českém ráji byl donedávna velmi rozšířený spiritismus. V muzeu v Nové Pace je tomu věnováno celé oddělení. A to je určitě substituce lidské duchovní potřeby. U nás se už od první republiky odmítala katolická církev kvůli jejímu propojení s Habsburky. A komunisté se pak vypořádali i s ostatními církvemi. Člověk ale duchovno potřebuje, a dnes tuto potřebu mnohdy nahrazují různé nové obskurní církve, které často přicházejí ze Spojených států. Vzpomeňte třeba na malou, padesátičlennou církev, jejíž pastor chtěl spálit korán a vyvolal tím celosvětové pozdvižení. Tyto církve mají ohromné prostředky, za které mohou lidi kdekoliv na světě duchovně zkorumpovat.

Tomu dost nahrává i dnešní propojený svět, kdy se dá pomocí internetu šířit jakákoliv blbina…

Blbina, to je to správné slovo. Je strašně jednoduché zmanipulovat lidi, zvlášť když k tomu máte dostatečné finanční zázemí. My dva bychom si spolu například mohli založit vlastní církev. Vy můžete být papež, já třeba arcibiskup. Vymyslíme si sebevětší blbost a tu budeme prezentovat. A pokud ji budeme prezentovat dobře, tak bude působit velmi seriózně. A u duchovna to jde snadno, protože není ověřitelné. Proto se chudé národy upínají k novým církvím. Jejich původní náboženství jim bylo kdysi odňato, a tak ho teď často nahrazují absolutním blábolem, který pro ně může znít věrohodně.

Stejně tak ale dokáže přírodní národy decimovat jejich přílišná ochrana.

Přesně tak, s tím jsem se setkal například v Austrálii, kde je to obzvlášť markantní. Tam je skutečně krásným povoláním být domorodcem. Ale je na to strašný pohled. Týká se to těch žijících ve městech. Původní obyvatelé ráno nafasují peníze a dopoledne už jich mnoho leží totálně opilých na lavičkách. Těm opravdu neděláme dobrou službu.

Vraťme se k dramatickým okamžikům, které jste na expedicích zažíval. Kdy vám bylo nejhůře?

Jednou jsem se v oblasti Melanésie potřeboval dostat z jednoho ostrova na jiný, kde žilo velmi zajímavé etnikum. Musel jsem ale přeplavat takovou velkou mořskou úžinu, kde žili mořští krokodýli. Musel jsem se rozhodnout, jestli je pro mě důležitější nebýt sežraný, nebo vidět to etnikum. Tak jsem to přeplaval. Bylo to nakonec bez problémů, ale strach jsem měl obrovský. V ohrožení života jsem pak byl ještě několikrát, ale nejhorší to asi bylo, když jsem plul na lodi, která málem shořela.

Vy jste zažil požár na lodi? To je prý jedna z vůbec nejhorších situací, protože člověk nemá před ohněm kam uniknout, pokud se nechce utopit. Proto se také rozdělání ohně na lodi kdysi trestalo smrtí.  

Je to opravdu enormně stresující zážitek. Jste sice obklopeni vodou, ale ta vás může zachránit i zabít zároveň. Plul jsem asi před třinácti lety ze Sydney do Itálie. V Adenském zálivu u Džibuti začalo hořet ve strojovně, všude spousta dýmu, spustila se nouzová siréna a pasažéři překotně prchali na palubu. Nahoře jsme pak čekali, kdy začne hořet i loď. Nakonec se po několika hodinách podařilo oheň uhasit, ale to nejhorší nás teprve čekalo. Strojovna byla zničena, loď neovladatelná a v podpalubí tolik kouře, že jsme museli zůstat na palubě. Čtyři dny nás spalovalo slunce, všichni nesmírně trpěli. Naše loď totiž uvízla ve vůbec nejteplejší oblasti světa.

Čtyři dny na prudkém slunci, to si vůbec nedovedu představit.

Také jsme brzy odhodili i poslední kusy oblečení a nazí a vyčerpaní jsme doufali v záchranu. Byl jsem svědkem neuvěřitelně hysterických scén lidí, kteří už ztratili naději. Nakonec nás ale přeci jen našla nějaká loď, která nás pak odtáhla do Saúdské Arábie. A tamní vláda se o nás skvěle postarala. Ubytovala nás v pětihvězdičkovém hotelu a sám král nám poskytl vlastní letadlo, které nás pak zavezlo do Frankfurtu. O katastrofě se tenkrát dozvěděli i mí rodiče – znali jméno lodi, na které pluji, a když si v novinách přečetli, že shořela, tak si mysleli, že jsem zahynul. Volal jsem jim proto hned ze Saúdské Arábie.

Vás by ale nějaké nenadálé události neměly překvapit, že? Narážím na váš pověstný kufr.

Můj univerzální kufr? Jistě, že ho mám s sebou, leží v hotelovém pokoji. Vozím ho na všechny cesty a mám v něm léky, vodu nebo základní oblečení pro všechna roční období. Včetně třeba kulicha. Jak ale vidíte, tak s sebou všude nosím také obyčejné igelitové tašky, kterým říkám stinglovky. Ty jsou totiž velmi praktické – nikdo mi je neukradne. V parku na lavičce s nimi vypadám jako bezdomovec. A známí mi dokonce říkají, že jsem falešný bezdomovec. Jednou mě s taškami vyfotili redaktoři bulvárních novin. Seděl jsem na lavičce, vedle sebe asi čtyři stinglovky a kolem projíždělo redakční auto s fotografem, který mě poznal a pohotově vyfotil. Ta fotka pak v novinách vyšla s popiskem, že slavný český cestovatel cestuje s igelitkami. (smích)

To se docela divím, že vás poznal i bulvár. Ale přeci jen vaše knihy byly vydány v počtu skoro sedmnáct milionů výtisků. V jaké zemi mimo Českou republiku jste měl největší úspěch?

Například v Německu mi vyšly knihy pětačtyřicetkrát. Rekordmanem v tomto je kniha Synové slunce, která tam vyšla v devíti různých nakladatelstvích. To už je skutečně kuriozita. V jedné jazykové oblasti vydá jednu knihu jednoho autora hned devět nakladatelství.

Lze tedy říct, že by Němci měli oproti jiným národům větší zájem o etnografii?

To nevím, já mám v Německu přeci jen velice dobré renomé. Kromě jiného také proto, že jsem udělal pro tamní televizi třiatřicet filmů. Režiséři chtěli ukázat, odkud jsem, a tak mě na přebal vyfotili před Pražským hradem. A několikrát se mi stalo, že se mě lidé ptali, jestli v tom baráku, co je za mnou, bydlím. Ale skvěle se mé knížky prodávaly také třeba v Lotyšsku, kde jsem měl na dva miliony obyvatel náklad 200 tisíc knih. To znamená, že přibližně každá druhá rodina v Lotyšsku má jednu knihu Miloslava Stingla. Obrovské náklady jsem pak měl v Rusku – jednu knihu mi tu vydali desetkrát, pokaždé po sto tisících výtisků. To je milion knih! Všechny peníze z knih jsem ale dával zpátky do cestování. A teď mi padá barák na hlavu…

Cestování je i dnes, kdy je všude blízko, dost drahým koníčkem.

A to bylo i tenkrát. Kdyby mi už jako mladému klukovi nevycházely knížky v zahraničí a nechodily mi relativně vysoké honoráře, tak nevyjedu vůbec nikam. Udělali jsme tenkrát se státem dohodu, že dostanu sedmdesát procent mých honorářů v devizách a stát si zbytek ponechá. To pro mě bylo výhodnější, než kdybych normálně dostal devadesát procent honoráře v tuzexových poukázkách, za které bych si mohl koupit luxusní prádlo nebo třeba mercedes. Takhle jsem sice neměl nic, ale zase jsem mohl cestovat – všechny devizy jsem dával do cest.

Vám se dařilo vyjíždět na expedice i v době nejtužší normalizace…

Pro režim jsem byl takovým tolerovaným bláznem. Oni nechápali, proč se člověk se dvěma doktoráty pořád zabývá indiány a proč za nimi pořád musí jezdit. A já jsem měl klid. Netoužil jsem po mercedesu, kterým bych je možná provokoval, toužil jsem vyjíždět do světa. A to jsem mohl. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Category: 2010 / 12

 TEXT A FOTO: MICHAL THOMA

„Ha-se!“ zakřičí muž stojící na podivuhodném dřevěném voze. „Aj-še!“ ozve se odpověď desítek mladíků třímajících v rukou lana. „Háá!“ trhnou provazy jako jeden muž, až vůz zaskřípe a zakymácí se. Nepálci oslavují Nový rok.

ko1012_nepal_otvirak_michal_thoma

14. dubna 2010 se v himálajském státě Nepál přehoupl kalendář a započal Nový rok 2067. Kalendář Vikram Samvat Nepálci ctí jako národní poklad a řídí se jím ve svém každodenním životě. Turisty, kteří v podvečer posledního dne nepálského roku vyrazili za bujarými oslavami do ulic Káthmándú, ovšem čekalo zklamání. Skutečně svérázné a ojedinělé slavnosti se odehrávaly pouze v historickém městečku Bhaktapur a v blízké vesničce Thimi. Bhaktapurský svátek Bisket džatra a thimijský Sindrúk džatra jsou živými ukázkami bohaté a komplikované kultury Névárců, původních obyvatel káth-
mándského údolí.

ŘÁDĚNÍ V BHAKTAPURU

Svátek Bisket džatra začíná čtyři dny před Novým rokem. Dobrovolníci se chopí lan, připevněných k vozíku zhotovenému podle vzoru nepálských chrámů. Sotva bráhmani nastoupí s posvátnou soškou Černého Bhairavy do vozu, začíná mela. Na každé straně se mladíci z různých částí města chopí lan a začne zběsilá přetahovaná o to, kde vůz s idolem přečká noc. Vůz se kymácí a skřípe, občas některá skupina získá navrch a posune ho tím či oním směrem. Po hodinách nerozhodného přetahování z jedné strany města na druhou Bhairava skončí na sousedním náměstíčku a kdo by ho chtěl dovézt jinam, musel by se nejdřív postavit zuřivému davu.

Bhairava je bojovný a trestající aspekt hinduistického boha Šivy. Jeho vypuštěním do ulic města začíná několik dní divokého řádění. „Na vlastní oči jsem viděl, jak jednomu muži rozdrtilo kolo vozu hlavu!“ říká mi můj bhaktapurský kamarád Hari. Když si všimne mého poněkud rozpačitého výrazu, krčí rameny: „To je prostě náš festival. Všichni moc dobře vědí, co se může stát.“ Jak se ukázalo během následujících dní, při slavnosti jde někdy skutečně o zdraví. „Večer si musíš pořád hlídat ústupovou cestu,“ varuje mě. „Jakmile se setmí, začne docházet k bitkám… To je tady takový zvyk, když je Bhairava v ulicích, lidi věří, že si mezi sebou můžou beztrestně vyřídit účty.“ Hned ten večer jsem se přesvědčil, že nemluvil do větru. Hlasité hádky a tahanice v temných uličkách probíhaly za účasti stovek zvědavců. Policie nastoupená v zásahových mundúrech ale nechávala svátečnímu folkloru volný průběh.

EREKCE ROKU

Taháním vozíku s Bhairavou sice svátek Bisket džatra začíná, nejde však o hlavní událost novoročního festivalu. Ta se odehrává předposlední den roku na náměstí Jošinkel. Celé prostranství, přilehlé ulice, všechna okna, balkony i střechy se zaplní zvědavci. Jejich pozornost se upíná ke třicet metrů dlouhému kmeni stromu ležícímu uprostřed náměstí. Před několika dny stožár vlastními silami přitáhli nejsilnější muži z dvacet kilometrů vzdáleného Kavre. Na špičce je kmen ozdoben olistěnými větvemi a překřížen asi třímetrovým „ráhnem“. K tomu jsou připevněné dva srolované dlouhé praporce ze zdobené látky a především půl tuctu silných konopných lan. Takto nazdobenému stožáru se říká lingam a symbolizuje mužský pohlavní úd. Jeho spodní část si hoví v kamenném podstavci jóni, jenž představuje vaginu. Na programu večera není nic menšího, než vztyčit masivní kus dřeva do výšky a zajistit tím štěstí, sílu a plodnost pro město Bhaktapur a potažmo pro celý Nepál.

Už se stmívá, když se z uličky prudce stoupající do středu města ozve povědomý křik: „Ha-se! Aj-še! Háá! Hááá! Háááá!“ Dav chaoticky prchá na všechny strany, aby uvolnil cestu Bhairavovu vozu, který se zcela nekontrolovatelně řítí na náměstí. Hlasité skřípění dřeva přehlušuje radostný řev. Tahouni vozíku a další mládež se bez váhání chopí provazů upevněných k lingamu. Další muži jsou připraveni se vzpěrami, aby zvedající se kmen podpírali. Chaotickou spolupráci tahačů a podpíračů se víceméně marně snaží koordinovat několik mužů stojících na kamenném podstavci.

„Není vůbec jisté, že se to podaří,“ říká asi po dvou hodinách Hari. I přes intenzivní snahu je lingam stále beznadějně povadlý a nezdá se, že by se vůbec mohl vzchopit. „Budou se klidně snažit celou noc,“ slyším ujištění. „Tohle je jen začátek…“ Nakonec jsem se rozhodl vztyčení stožáru oželet a vrátil jsem se posledním autobusem do Káthmándú. Ráno mě budí naléhavé klepání na dveře. Můj bytný Dwarika mi mává před obličejem novinami. „Lingam se zlomil!“ říká vzrušeně. „Byl jsi u toho?“ Vrtím ospale hlavou. „To je neštěstí!“ lamentuje. Ptám se, jestli byl někdo zraněn. „Sedm lidí je v nemocnici, kmen na ně spadl, ale o to nejde. Tohle je špatné znamení pro celý Nepál!“ Kolem poledne přijíždím do Bhaktapuru. Na náměstí Jošinkel stojí bezpečně zaparkovaný Bhairavův vozík a hned vedle – pěkně hrdě, i když ne zcela zpříma – vztyčený lingam. „Tak zlomil se nebo ne?“ ptám se v jednom z obchůdků na náměstí. „Ano, zlomil se,“ potvrzuje obchodník ospale. „Ale pro všechny případy tu máme jeden náhradní. Ve čtyři ráno jsme ho vztyčili…“ směje se.

ko1012_nepal_imgp8515

O NÁRUŽIVÉ PRINCEZNĚ

Tradice svátku Bisket džatra sahají hluboko do minulosti. Jisté je, že pokud se na původ svátku zeptáte deseti lidí, uslyšíte jedenáct různých odpovědí. Většina se ovšem shodne, že kdysi dávno v Bhaktapuru vládl král, který měl jedinou, neobyčejně krásnou, ale též velmi vášnivou dceru. Každého jejího milence však ráno nalezli mrtvého. Aby král uspokojil princeznin nenasytný chtíč, nařídil, že každý den bude vylosován mladík, který s ní stráví noc. Jednoho dne do Bhaktapuru zabloudil princ z daleké země a našel si dočasné přístřeší u staré ženy, jejíž nejstarší syn byl zrovna vylosován. Princ se bez váhání nabídl, že ho zastoupí. Odešel do paláce, a když ukojil princezninu touhu, schoval se s mečem do rohu místnosti. Náhle spatřil, jak spící princezně z nosních dírek lezou dva obrovští hadi a pátrají po své obvyklé, milováním zmožené oběti. V tu chvíli princ vyskočil z úkrytu a stvůrám setnul hlavu. Jaké bylo překvapení dvořanů, když ráno přišli s márami, a našli prince živého ve vřelém obětí princezny! Na oba zabité hady se přicházelo podívat stále víc a víc lidí, až se na palácové nádvoří nevešli. Proto král rozkázal obludy zavěsit na stožár na náměstí. Těla hadů jsou dnes reprezentována dlouhými zdobenými praporci, které z lingamu visí.

NOC LÁSKY

S námahou vztyčený lingam nebude na náměstí stát dlouho. Hned další večer mládež obklíčí stožár a čeká, až bráhmani v malém chrámu odslouží povinné obřady a nastoupí se soškou Bhairavy do vozu. Pálenkou rakší notně posilnění muži zatím zkoušejí po lanech vylézt na stožár. Zdolat třicet metrů vysoký kmen a strhnout ze špičky několik zelených lístků přináší štěstí nejen lezci, ale celému městu. Proto dav odvážlivce vzrušeně povzbuzuje. Dva lezci se dostávají téměř k vrcholu, jeden se však neudrží a padá z výšky na dlažbu. Dav ztichne v hrůze, o vteřinu později k nešťastníkovi vyrážejí desítky pomocníků i čumilů. Většina lidí však už věnuje pozornost lezci, který mává z vrcholu stožáru a rozhazuje zelené lístky po náměstí. Odměnou je mu bouřlivý aplaus. „Zabil se,“ říká Hari, když se vrátí z místa, kam nešťastník dopadl. „Ale to už k festivalu patří… Hlavně, že aspoň jeden na vrchol vylezl,“ říká spokojeně.

Bráhmani v bílých hábitech s barevnými čapkami náhle vyrážejí k vozu, do jehož středu umístí Bhairavovu sochu. Tím dají signál mládeži, která má opět příležitost vyřádit se, protože jejím úkolem je srazit lingam k zemi. Z každé strany se provazů chopí jiná skupinka a začne táhnout svým směrem. „Mizíme!“ křičí na mě Hari, když se stožár začne nebezpečně naklánět k nám. Po několika minutách divoké přetahované se stožár konečně za hlasitého aplausu hroutí na střechu malého chrámečku. Tím byl symbolicky završen rok. Bhaktapur a celý Nepál vstupují do nové éry. Na cestě zpět ještě dojde k plánované srážce Bhairavova vozu s menším vozíkem jeho božské partnerky Badhra Kálí. Obě božstva zůstanou spolu až do rána. Dnes k žádným bitkám nedojde, novoroční noc je zasvěcená lásce. Mladíci budou uhánět dívky, zatímco jejich rodiče jim zkusí zadělat na sourozence.

OHROŽENÁ TRADICE

„Tento rok není organizace slavnosti zrovna nejlepší,“ říká smutně student práv Ašiš. „Chybí peníze, a to všechno kvůli maoistům.“ Maoisté během krátkého trvání své vlády před dvěma lety seškrtali veškeré výdaje na pořádání lidových slavností. Až po týdnu občanských protestů, které paralyzovaly káthmándské údolí, vyčlenilo ministerstvo financí omezené fondy. „V dřívějších dobách měl každý chrám vlastní pozemky. Výnosy z hospodaření se používaly na financování náboženských rituálů a slavností,“ vysvětluje Ašiš. „V šedesátých letech však král Mahéndra chrámové pozemky vyvlastnil a převzal patronaci nad našimi svátky. Když už vláda nechce dál platit, tak ať nám vrátí půdu!“ rozčiluje se.

Tradiční kulturu Névárců, původních obyvatel káthmándského údolí, neohrožují jen rozpočtové škrty. Během deseti let občanské války do údolí uprchly stovky tisíc lidí z regionů. Névárci se postupně staly menšinou. „Tady v Bhaktapuru zatím smějí koupit pozemky pouze Névárci,“ říká Ašiš, „ale řadě podnikavců se to nelíbí. Těžko říct, co bude dál.“ Živelná změna, kterou města a vesnice káthmándského údolí v posledních letech prodělala, nahání hrůzu. Tradiční névárské domy nahradily nevzhledné a nekvalitní železobetonové stavby. Zemědělskou půdu, patrně nejkvalitnější v Himálaji, pohlcuje divoká stavební horečka. Pohádkové kouzlo névárských měst, které v 60. letech učarovalo hnutí hippies, je nenávratně pryč. Svátky, jež dřív zcela ovládly veškeré dění ve městě, ve velkoměstských rozměrech ztrácejí na významu. Vlna oslav se však žene celým Nepálem po celý rok. Říká se, že alespoň každý pátý den se v některém městě či vesnici káthmándského údolí koná džatra. „A když není džatra, tak je stávka,“ směje se můj kamarád Ašiš. „Mnoho lidí říká, že bychom měli počet svátků zredukovat,“ pokračuje vážně. „V moderní době si prý nemůžeme dovolit tolik dní volna. Prý tím trpí ekonomika celé země.“ Nesouhlasně vrtí hlavou. „Podstatná část hrubého domácího produktu vzniká v káthmándském údolí,“ říká. „Tak proč bychom se zrovna my měli vzdávat svých tradic?“

Category: 2010 / 12

 TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

Desítky chatrčí, sluncem rozpálené silnice, povalující se lidé, prašiví psi na každém rohu a vzduch prosycený solí a rybinou. Slunce vypaluje mozek z hlavy. Na každém rohu řvou reproduktory a vy se proplétáte mezi osmahlými rybáři, hipíky a místními opilci. To je severoperuánská Máncora – domov surfařů a pelikánů.

A tady, přímo na břehu Pacifiku, jsem se ubytoval v jedné špinavé díře. Byla to směs betonu, čouhajících drátů, vedra, špíny a smradu. Vybalil jsem si a vydal jsem se zjistit ceny surfů a taky trochu fotit. Jdu podél pláže dál, směrem od koupajících se domorodců. Každý to zná – sůl ve vzduchu, oslepující slunce v kontrastu s chladivým příbojem a příjemný dotyk písku. Při takové chůzi se dá zapomenout na všední život a vzpomínat na představy budoucnosti, malované v mládí. Posloucháte hudbu příboje, opájíte se sluncem, samotou, prostorem a volností. Přitom sledujete ptáky, zejména pelikány. Pelikán je krásný pták, pokud se nekolébá na hladině, vidíte ho vznášet se s rozepjatými křídly neuvěřitelně nízko nad hladinou, tak nízko, že se zdá, že musí každou chvíli zavadit o hladinu a zemřít, protože létá dost rychle. Navíc má v očích výraz, což se třeba o slepici nedá říct nikdy. Je to prostě pták sympaťák, alespoň pro mě. Rozpětí křídel má kolem dvou metrů, a když začne těmi křídly mávat a klapat zobákem, je to projev jeho charismatu.

ko1012_pripadpelikan_img_0246

POLÁMANÁ KŘÍDLA

Právě na takového narážím na odlehlém konci pláže. Stojí tam, přešlapuje na místě a pak se na mě otáčí. Dochází mi, že tak pěkně nepózuje naschvál. Má zlomené křídlo. Přímo u těla. Je to tříštivá zlomenina, zakrvavená a čouhající z peří vzhůru od křídla slepeného špínou a krví, které táhne za sebou po zemi. Pelikán tam postává, přešlapuje, zkouší sem tam mávnout perutěmi, ale jde to jen tou pravou. V očích má takový nechápavý výraz, ještě před chvílí se vznášel volně po libosti nad hladinou i pevninou. A najednou tu stojí plný bolesti a nemůže, než přešlapovat na místě a táhnout za sebou své zlomené křídlo. Řeknu vám, že pohled na ptáka se zlomeným křídlem je smutná věc. Symbolika, která z toho čiší, je chmurná a stejně tak pohled na trpící zvíře. Chudák tam stál, hlavu složenou na hrudi a koukal se na příboj, tříštící se vlny, volný oceán, kde je plno ryb, prostor, svoboda a jeho kamarádi. Muselo se to stát nedlouho před tím, než jsem přišel, protože měl ještě dost sil, aby se snažil utéct, když se blíží lidé. Bylo mi líto nechat ho s tím vyděšeným výrazem v houstnoucím soumraku. Vyškrábal se na písečnou muldu, kde ho nemohl vzít příboj a koukal směrem k moři. Tak jsem ho viděl, když jsem odcházel.

ZLOMENÝ TVOR

Ráno mi to ale nedalo, abych se nešel podívat, jak se pelikánovi daří. Mé naděje na zlepšení zmizely pod ptačím pohledem. Možná je to sugesce, ale já viděl změnu výrazu. Stál pořád na té muldě v ranním slunci, ale v očích už neměl údiv a překvapení, ty zmizely v osamění noci. Už tam byla jen porážka a smutek. Stále se díval k moři směrem k pěnícímu příboji, ale už nepřešlapoval, nesnažil se ani utéct, ani mávat křídly. Stál tam a trpěl tak, jak to příroda naučila zvířata a civilizace odnaučila lidi – tiše, trpělivě a bez nároku na soucit. Pod ním jeho špinavé zlomené křídlo, symbol porážky a smrti, celé od písku a prachu. Ať si říká kdo chce co chce, někdy je dobré zkusit nemožné. Vysvětlovat v zapadlé jihoamerické vesničce špinavým osmahlým rybářům ošlehaným větrem i životem, že sháníte veterináře kvůli pelikánovi, je poněkud nevšední zážitek. Vypadáte jako blázen a čelíte poznámkám typu: „Sí, pelikán je taky moc chutné zvíře, věděl jsi to?“ atp. Ale i v takovém místě mají lidé nemocné psy či jiná domácí zvířata, a tak jsem se po prašné silnici k jednomu dokodrcal. Když jsem mu mlátil podle návodu kolemjdoucího šutrem na vrata, ještě jsem nevěděl, jak mu požadavek přednesu. Pak se vyloupla jeho nevrlá tvář a zamumlal jsem si pro sebe něco, co mi editor neotiskne. Vypadal spíš jako řezník než jako veterinář. Ale líná huba atd. Když jsem mu řekl, že na pláži je pelikán se zlomeným křídlem, dlouze se na mě zadíval. A pak se stala jedna z těch věcí, co se stávají. Vysvětlil mi, že se zachránit dá, pokud je dost mladý, a že jistě trpí a že to udělá. Háček byl v tom, že veterinář měl horečku. „Jednoduchý, přines ho. Jinak pro něj nemůžu nic udělat.“ Obsah pojmu „jednoduchý“ se ovšem kontinent od kontinentu liší a přinést ptáka s dvoumetrovým rozpětím z tři kilometry vzdálené duny do této kategorie v Evropě dle mého názoru nespadá. Pro jemné sémantické nuance neměl očividně veterinář pochopení a vrátil se k zarputilému výrazu. Nakonec jsme se dohodli, že zavoláme mototaxistu, který mi s ptačím kámošem snad pomůže.

ko1012_pripadpelikan_img_0167

SLZY ZOUFALSTVÍ

Skutečně přijel silný opálený taxikář, který měl ptáky také rád a hned se mi chlubil, že už takhle s doktorem dva zachránili, a teď se zase volně vznášejí nad oceánem. Kodrcali jsme se tou výhní směrem ke zraněnému pelikánovi. Stál tam a posléze přestal pozorovat oceán a začal se neklidně dívat na nás, jak řežeme kus provazu ze zbytku rybářské sítě vyvržené na břeh příbojem a blížíme se k němu. Bylo nutné eliminovat jeho zobák, kterým umí prý dost klovnout, při dobré konstelaci do obličeje, ale ve kterém jinak nemá moc sílu. Začal chudák zase ťapkat, mával chabě křídlem a klapal zobákem. Nic platno, pod sítí a provazem se postupně vzdal. Chytil jsem mu zobák, Jorge mu vázal nohy, a já zjistil, že mám mokrou ruku. Podíval jsem se mu do očí. Věřte mi nebo ne, ten pták brečel. A nebyly to jenom vlhké oči, prostě mu z očí kanuly velké třpytivé slzy. Jedním okem koukal na mě, druhým na moře a – brečel.

Mototaxi je něco jako kentaur moderního věku, vpředu motorka, vzadu pokus o auto. Jorge byl očividně o dost lepší ornitolog než já, tak já budu řídit a on bude sedět vzadu se zraněným. Můžu říct, že jsme byli solidní atrakce. Řídit tenhle pekelný stroj se bez karambolu v podstatě nedá, takže jsem pořád do někoho či do něčeho narážel. S pelikánem vzadu jsme byli nepochybně nejsledovanější mototaxi v Máncoře.

DOBRÝ ZÁMĚR

Stačil krátký pohled zasmušilých doktorových očí a bylo rozhodnuto, eskapáda nebude mít happy end. Zraněný byl příliš starý a zlomenina příliš komplikovaná, nebyla naděje. S nečekanou jemností položil pelikána na zem a asistentka mu píchla injekci. Odlétl odtud někam výš na obou křídlech za kratinkou chvilinku. Jinak by umíral dlouho – žízní a hladem, možná v zubech toulavých psů. Zaplatil jsem za eutanazii a tím alespoň trochu vyrovnal dluh. „Su intención fue buena“ (Váš záměr byl dobrý), řekl mi doktor se stále stejným výrazem ve tváři a pevně mi stiskl ruku.

Category: 2010 / 12

Dokud jsem žila v Čechách, měla jsem o Skandinávii poměrně zkreslené představy. Je tam tma, lidé jsou zdrženliví a plni depresí, což z nich spolu s ponurým počasím dělá notorické alkoholiky. Jak hluboce jsem se ale mýlila! Při hlubším zkoumání jsem poznala, že Švédsko je země nádherné přírody a šťastných lidí. Ostatně to dokládají i oficiální statistiky, které kladou Švédsko a ostatní skandinávské země na první příčky v pořadí „šťastných národů”. V čem ale vidí své štěstí a spokojenost sami Švédové?

Jedním z historických důvodů dnešního záviděníhodného stavu je bezesporu fakt, že v zemi již přes dvě stě let nebyla válka, a demokratické zřízení se tak mohlo v klidu formovat mnoho let. A přestože může kdekdo švédskému státu vytýkat jeho přehnanou sociální starostlivost, samotní Švédové ji zjevně mají hluboce pod kůží. I když mají totiž momentálně pravicovou vládu, tak svými sociálními výhodami jsou neustále daleko před celou Evropou. Platí za to sice vysokými daněmi, ovšem za ně mají komfortní servis, vysoký standard bydlení, minimální byrokracii ve státní správě, upravená města a sociální záchytnou síť, díky níž nekončí lidé na ulici. Odbory za léta ve Švédsku vybojovaly nejen vysoké platy, ale i rovnoprávnost, dlouhou dovolenou, dlouhé přestávky na odpočinek nebo zdravé pracovní prostředí. Ale nemyslím si, že jen toto je tou pravou příčinou švédského štěstí.

ko1012_tema_svedsko_shutterstock_14375110_hl.foto

SLUŠNOST PŘEDEVŠÍM

Po generace je ve Švédech zakořeněna láska k přírodě a životní styl s přírodou propojený, dostatek fyzické aktivity a zdravé jídlo a s tím i pokora před krajinou a jejími silami. A o tom, že přírodu mají Švédi skutečně nádhernou, že jí mají dostatek a zpravidla na dosah, není pochyb. Nikoho proto nepřekvapí, že když už je Švéd vystresovaný (a to je málokdy, protože se prostě vytočit nenechá), tak prchne do lesa.

Základní přírodní principy v tamních lidech zachovaly jakýsi mravnostní kodex, vysokou úctu a pokoru jednoho k druhému. Jak tvrdím, tak Švédi nelžou, nekradou a nepodvádějí. Nebo aspoň většina z nich. Slušné chování a důvěra činí život podstatně jednodušším a ve valné většině případů ulehčuje komunikaci. Lidé se pak nemají důvod rozčilovat.

Vzájemnou úctu mají ve Švédsku dokonce uzákoněnou. V sedmdesátých letech minulého století se usnesli, že si budou všichni tykat, a od té doby se takto oslovují lidé bez ohledu na vzdělání, postavení či bohatství. Jedinou výjimkou je královská rodina, jejíž členové se musejí oslovovat standardním „Jeho veličenstvo“.

JSOU JAKO KEČUP

Toto vše mohou být důvody k tomu, proč jsou Švédové zdravější než většina Evropanů a proč jsou i národem se šestou nejdelší střední délkou života na světě (80,9 let, Češi jsou na 44. místě s délkou života 76,5 let). Spokojenost, klid a záměrné ignorování uspěchaného způsobu života jsou vyvážené zdravou sebedůvěrou, vynalézavostí a originalitou, nekonvenčními nápady a dostatkem času na všechno, co má člověk rád. A to se zkrátka vyplatí. Pak se člověk může považovat za šťastného a nenadávat na svůj osud u piva.

Když jsem se na ono švédské štěstí zeptala české kamarádky Lucie, která již delší dobu žije na severu Švédska, tak můj postřeh potvrdila. „Je to díky jejich klidu. Oni nikdy nikam nespěchají, nenechají se vystresovat, nenechají si ukrást svůj odpočinek. Pak mají méně problémů anebo je lépe zvládají.” 
V mojí bleskové anketě uvízlo i několik Švédů. Většina z nich jmenovala důvody, které jsem již zmínila. Oni sami považují absenci války, vysoký životní standard a blízkost k přírodě za rozhodující. Našly se však i další důvody, na které jsem zprvu nepomyslela, ačkoliv vlastně zapadají do kapitoly o zdravém způsobu života. Dovolte mi jeden citát za všechny: „My jsme tak šťastní proto, že se milujeme, dokud nám síly stačí, a nejsme úplně odrovnaní, a ještě se k tomu dokážeme nezadržitelně smát!” Šťastní to lidé, řekla bych.

A pokud se vám přeci jen při prvním kontaktu bude zdát, že jsou Švédové zdrženliví, nenechte se odradit. Švéd je jako nová láhev kečupu. Když ho poprvé otevřete, máte problém z něj cokoliv dostat. Když s ním ale pořádně zatřepete, vyteče všechno naráz. A tak se nebojte se Švédem zatřást, on se s vámi jistě rád o své štěstí podělí.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This