Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Milujeme je i nenávidíme. Pravěký lovec si oblékl vlčí kožešinu, aby na něj přešla vlčí síla. Respekt se postupně změnil ve štvanici na predátora „se špatnou pověstí“. Dnes netrpělivě čekáme, až zase uslyšíme jeho mrazivé vytí ve volné přírodě.

Se svým vztahem k vlkům si nějak nevíme rady. Pro lidstvo poměrně typické. Zničit, zabít, vyhladit… Pak se chytit za hlavu a s nářkem se snažit napravit nenapravitelné. Vlky jsme v celé Evropě téměř vystříleli a dnes jásáme, když objevíme jejich stopu. Koneckonců, válku s nimi vedeme od nepaměti.

ko1101_vlcice_v_lese_-_fin

KDOPAK BY SE VLKA BÁL?

Na předměstí středověkého Říma považovali vlci opuštěné ruiny domů za své loviště. Loveným byl člověk. To se pak snadno zapomene, že obyvatelé „věčného města“ vděčí za jeho vznik právě vlčici, která dvojčata Romula a Rema zachránila před utopením v Tibeře. A jak to s dvojčaty odkojenými vlčicí dopadlo? Slovy klasika: Homo homini lupus. Romulus svého bratra zavraždil, údajně kvůli sporu o název města. Člověk by očekával, že vztah Římanů k obávaným predátorům bude shovívavější než ve zbytku Evropy. I oni se ale raději setkání s vlkem vyhýbali, v opačném případě by je potkalo zlé znamení. Během svátku Lupercalia opěvovali boha Fauna, který měl jejich stáda před vlčími lovci ochránit.

KDO JINÉMU JÁMU…

První písemná zmínka o vlcích na českém území pochází z roku 1044 z Buchlovska. Kronika hovoří o výskytu početných vlčích smeček, obtěžujících lidi i zvířata. Člověk se je snažil vyhubit, ale pomocí luků a šípů nešlo nad tímto inteligentním predátorem nadobro zvítězit. Snažili jsme se tedy vlka přechytračit, a začali budovat tzv. vlčí jámy. Přemysl Otakar II. v roce 1268 dokonce nařídil, že tyto padací jámy musí mít každá ves. Princip byl jednoduchý: do země se vykopala hluboká jáma, na jejíž dno se umístila živá návnada jako husa či sele, někdy nechyběl ani dřevěný kůl. Jáma se zakryla větvemi a čekalo se, až se vlk nechá do pasti nalákat. Vlčí IQ neradno podceňovat, protože do jámy obvykle spadlo jiné zvíře nebo nepozorný člověk. Například Eggenbergové, kteří v 17. století vládli na vimperském panství, nechali vykopat osmnáct vlčích jam. Spadlo do nich osm jelenů, ale vlk ani jeden. S vlky je také spjat rod telčských pánů z rodu Slavatů. Když třináctého října roku 1662 vyrazil Jan Karel Jáchym Slavata na hon, propadl se do vlčí jámy, kde se nekonečné hodiny modlil za svou záchranu. Přísahal, že pokud nezemře, stane se řeholníkem. Jeho prosby byly vyslyšeny. Dotáhl to až na řádového generála a byl jedním z možných kandidátů na post pražského arcibiskupa. Přestože jeho rod vymíral po meči, světského života se vzdal se slovy: „Když i rod Salvatů vymře, proto přec svět nezahyne.“ Jeho matka Františka Slavatová nechala v místě, kde její syn málem zahynul a kde se zároveň zaslíbil Bohu, vybudovat kapli, dnes známou jako kapli sv. Karla Boromejského.

Nekončící hodokvas měli vlci za třicetileté války, kdy se česká populace zredukovala o padesát procent. Když švédský vojevůdce Johan Banér táhl se svým vojskem přes Krušné hory do Saska, vlci šli za ním a cestou požírali padlé vojáky. Vlčí drzost dosáhla vrcholu, když vpadli do Dačic a lovili husy rovnou na dvorcích. Není divu, že ani Češi se s vlkem neskamarádili a do roku 1750 vlčí populaci téměř vyhubili.

ŠTVANICE NA BESTII

Ani ve Francii na tom nebyli s „vlčí válkou“ lépe. Psal se rok 1427, když vlci zabili za branami Paříže čtrnáct lidí. Nebylo pochyb, že jim lidské maso zachutnalo. Ludvíci, počínaje tím třináctým, se s nimi pustili do ostrého boje. Zavedli funkci jakéhosi vlčího šerifa s honosným názvem Grand Lupatier. Ten vedl vojenské zátahy do oblastí vlčího řádění. Lidé si v krčmách vyprávěli hrůzostrašné historky, včetně příběhů o meneurs de loups, což měli být vůdci, kteří uzavřeli smlouvu s ďáblem, za což byli obdařeni mocí vládnout vlčím smečkám.

V roce 1764 se v divoké krajině v Gévaudan objevilo něco nevídaného. Něco, co vstoupilo do historie jako „Hrozná Bestie“. Zprávy o vlkovi velikosti telete, s obrovskými tesáky, srstí zbarvenou do červena a černou hřívou, lačnícím po lidské krvi, se rychle šířily. Kraj Auvergne sevřela hrůza. Počty obětí rostly. Nepolapitelná, nebezpečná a děsivě inteligentní Bestie nezabíjela jen pro maso, ale pro radost. Nebo se snad chtěla pomstít lidem, že hubí vlky coby přirozené lovce jejich ovcí a koz?

Nepolapitelná Bestie byla třikrát postřelena, třikrát padla, aby se znovu postavila na nohy a zmizela kdesi v zalesněných roklích vlčího kraje. V září roku 1765 Grand Lupatier prohlásil, že Bestii zabil. Obrovského vlka vycpal a poslal králi do Versailles. S příchodem zimy však útoky pokračovaly…

ko1101_vlci-krajina

VLK TÁTA, VLK MÁMA

Když se statečná vlčice Rákšas s planoucíma očima postaví tygrovi Šér Chánovi, olízne lidské mládě a pojmenuje ho Mauglí – Žába, začíná jeden z nejkrásnějších příběhů z indické džungle. Rudyard Kipling dostal za příběh kluka vychovaného vlky Nobelovu cenu za literaturu. Osud chlapce, který se stal předobrazem Kiplingova hrdiny, ovšem nebyl ani romantický ani šťastný.

Když ho v polovině 19. století našli poblíž Chandpuru, bylo mu asi deset. Nikdy se nepřizpůsobil životu mezi lidmi. Jedl jen syrové maso a choval se, jako by byl vlk. Dokázal se spřátelit pouze se psem. Zemřel po třech letech, pravděpodobně steskem.

Podobný osud postihl i děvčátka Kamalu a Amalu, která objevil reverend Singh poblíž jedné vesnice v Indii. Holčičky ve věku sedmi a dvou let vytáhl z vlčí nory, společně se dvěma vlčaty. Mladší Amala zemřela do roka, Kamala žila v sirotčinci reverenda Singha devět let. Své „vlčí“ chování začala ztrácet až v posledních třech letech svého života.

KDO CHCE S VLKY BÝTI…

Jaký tedy vlk vlastně je? Padouch, jenž sežere babičku i s Karkulkou, nebo hrdina, který se umí postarat i o lidská mláďata? Vlk je především zvíře pro nás natolik fascinující, že se mu snažíme přisuzovat nejrůznější vlastnosti. Hrdina bajek, hlupák z pohádek, spojenec ďábla, vlkodlak…Navzdory krvelačným klepům je vlk hlavně plachý lovec, který se kontaktu s člověkem raději vyhne. Poslední známou obětí je dvaatřicetiletá učitelka Candice Bernerová, kterou během jog¬gingu napadli vlci poblíž jezera Chignik na Aljašce. Jedná se o první případ tohoto druhu v moderních dějinách Spojených států.

V poslední době se stále častěji hovoří o návratu vlka do volné přírody. Do české kotliny se snaží vrátit už od 18. století, ale jeho snahu mu znemožňovali lovci. Vlčí kožešina byla velice ceněna, protože nenamrzá. Lovcům se také vyplácelo tzv. zástřelné, kdy za vlčí úlovek dostali finanční odměnu. Dnes se zdá, že se vlkům začalo blýskat na lepší časy. V Německu, v hustých lužických lesích nedaleko českých hranic ,se vlci úspěšně zabydleli v bývalém vojenském prostoru. Nezbývá než doufat, že si časem svoje teritorium rozšíří až k nám. Také bychom si při každých činnostech ovlivňujících vlky nebo prostředí, ve kterém žijí, měli vzpomenout na slova z Knihy džunglí: Vlci jsou svobodný lid.

Category: 2011 / 01

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Tohle jezero je jako pověstný sud se střelným prachem. Na jednu stranu představuje možnost obrovského bohatství, na tu druhou může každou chvíli způsobit záhubu tisícům jeho obyvatel. Seznamte se – Kivu, jedno ze tří afrických jezer smrti.

ko1101_tema_jezero_185624_unphoto_marie_frechon

Jezero Kivu tvoří přírodní hranici mezi Rwandou na východě a Demokratickou republikou Kongo na západě. S plochou 2700 km2 a největší hloubkou takřka 500 metrů patří k největším africkým jezerům. Nachází se ve vulkány roztrhané krajině a jeho vznik je úzce spjat se sopečnou činností. Dnem jezera proniká oxid uhličitý, hromadí se tam a je stlačován obrovskou masou vody. Bakteriální procesy navíc mění oxid uhličitý na metan. Experti odhadují, že se při dnu jezera drží desítky kilometrů krychlových obou plynů. Samotná jejich přítomnost však není nebezpečná, dokud se plyn ve formě bublin uvolňuje v malých dávkách. Vrásky na čele však dělá lidem v okolí velká plynová kapsa o objemu tří kubických kilometrů v severozápadním cípu jezera. Obrovská zásoba oxidu uhličitého se nachází pouhých 12 metrů pod povrchem zálivu, který leží v oblasti tektonického zlomu. Pokud by se všechen plyn uvolnil naráz, mohlo by to mít katastrofální následky.

Příchod zemětřesení nebo exploze blízké sopky by mohla způsobit katastrofu podobnou té, která se stala v roce 1986 v Kamerunu. Více než 1,2 milionu tun oxidu uhličitého naráz uniklo z jezera Nyos. Nyos, jehož hladina má rozlohu pouhých patnácti hektarů, vyplňuje totiž zbytky sopečného kráteru, který vznikl asi před čtyřmi stoletími. Ještě před dvaceti lety stály u jezera čtyři vesnice, dnes je kolem něj zóna smrti, do které se lidé vracejí jen postupně a na vlastní nebezpečí. 21. srpna roku 1986 došlo u jezera ke katastrofě, kterou nikdo nečekal. V půl deváté večer, kdy většina místních obyvatel už spala, se z jižní části jezera Nyos vznesl obrovský bílý mrak oxidu uhličitého. Jeho množství se odhaduje na milion šest set tisíc tun. Mrak rychle rostl, začal se šířit rychlostí 100 kilometrů v hodině a nakonec zabil všechno živé v okruhu 25 kilometrů od jezera. Zemřelo víc než 1700 lidí a 3500 zvířat, dalších 20 tisíc osob bylo zdravotně postiženo. Do 320 kilometrů vzdáleného Yaoundé, hlavního města Kamerunu, se první zmatené zprávy o katastrofě dostaly s jedenapůldenním zpožděním. Když 26. srpna přiletěly na místo vrtulníky, nebylo koho zachraňovat a trvalo velmi dlouho, než byl odhalen viník – plyn, který už samozřejmě dávno rozfoukal vítr. O dva roky dříve, v roce 1984, se podobná tragédie odehrála u dalšího kamerunského jezera Monoun. Tehdy ale zemřelo „jen“ 37 lidí.
Objem plynu v jezeře Kivu je podle vědců asi desetkrát větší než byl pod jezerem Nyos. I místní domorodci o problému vědí, již generace si předávají historky o náhlých úmrtích rybářů či plavců. Zatím jde však jen o pouhá varování, následky katastrofy by mohly být mnohonásobně větší. V oblasti zálivu je několik velikých vesnic a město Goma s milionem obyvatel leží pouhých 20 kilometrů východním směrem.

ko1101_tema_jezero_profimedia-0015409533

Světová banka již na žádost Konga vyčlenila na řešení problému tři miliony dolarů. Samotné Kongo se snaží nalézt další finance na zmenšení rizika přírodní katastrofy. Nabízí se však i možnost komerční těžby metanu, která by snížila tlak plynů v jezeře a zmenšila možnost úniku oxidu uhličitého. „Riziko vulkanické činnosti je reálné, na severním břehu jezera se nacházejí dvě aktivní sopky, Nyiragongo, která vybuchla v letech 1977 a 2002, a Nyamulagira. Jezero Kivu znamená enormní hrozbu, mnohem větší než si myslíme,“ zhodnotil situaci pro francouzský deník Le Monde profesor Michel Halbwachs, profesor fyziky na Université de Savoie. „Metan je potřeba z vody extrahovat, sníží se tím riziko výronu plynu, ale získá se i významný zdroj energie.“

Na hladině jezera je již instalována první z řady plošin. Zařízení odsává vodu z třísetmetrové hloubky a odděluje metan od oxidu uhličitého. Metan je pumpován na břeh, kde z něj generátory vyrábějí elektřinu. Pro Rwandu, která je na tom se zdroji energie všelijak, by mohlo rozšíření tohoto způsobu těžby znamenat významné navýšení elektrifikace země. Vláda v Kigali plánuje, že do roku 2020 bude mít proud 35 procent domácností. Zatím je to zhruba 10 procent.

Těžba však může podle některých oponentů projektu problém zhoršit. Jezero ještě není ani zdaleka pořádně probádané a podle nejnovějších měření se koncentrace metanu neustále zvyšují. Celý systém funguje jako láhev šampusu. Voda v jezeře je zátkou, která drží plyny dole. Jednou se však jejich koncentrace může zvýšit natolik, že už se rovnováha neudrží a směs plynů se naráz uvolní. Teprve čas ukáže, kdo zvítězí tentokrát.

Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: PETR ŠRÁMEK A KATEŘINA PARÁKOVÁ

Uprostřed pralesní mýtiny v prudkém svahu se tyčí několik desítek metrů vysoká konstrukce z kmenů a lián. Nápadně připomíná lešení. Na jednom z jejích můstků stojí mladík. Dříve než jsme si stačili uvědomit, co se kolem nás děje, zvedl mladík paže, zatleskal, ruce zatnuté v pěst zkřížil na své hrudi a se zavřenýma očima se po hlavě zřítil volným pádem k zemi. Jediné, co ho dělilo od jisté smrti, byly dvě liány, pevně přivázané k jeho kotníkům. To, co se může na první pohled jevit jako čiré šílenství a bezmezný hazard se životem, je ve skutečnosti významný a stovky let praktikovaný rituál, v místním jazyce zvaný nagol či n´gol. Jsme totiž na malém ostrově Pentecost, jenž společně s dalšími šedesáti tvoří souostroví Vanuatu v nekonečných vodách jižního Pacifiku.

ŽIVOT NA LIÁNĚ

Načasování celého rituálu určuje sklizeň jedné z nejdůležitějších plodin Pentecostu – yamu. Je to právě květen, kdy se sklízejí jeho první hlízy a ve stejném období také skupina mužů z okolních vesnic začíná se stavbou věže. Několik týdnů před obřadem vyberou vhodné místo v prudkém svahu. Vytvoří mýtinu, v jejíž horní části ponechají stát jeden strom, který bude pevnou páteří rostoucí věže. Při její stavbě se používají pouze tradiční materiály, tedy kmeny a větve spojené liánami. Nejdůležitějšími částmi věže jsou skokanské můstky, které neslouží jen jako odrazová plocha, ale jsou postaveny tak, aby se zlomily těsně před tím, než by skokan dopadl na zem. Nejen to, ale i dvě lehce pružící liány, spojující skokanovy kotníky s můstkem, zbrzdí jeho pád. Jejich správný výběr je zcela zásadní pro vydařený skok. Každý muž si je v lese vybírá sám. Liány musejí pocházet z určeného druhu dřeviny, mít požadovanou tloušťku a aby si zachovaly svoji pružnost, nesmí být starší než dva dny. O jejich zkrácení na potřebnou délku se stará nejzkušenější z účastníků. Do délky musí započítat část získanou zlomením můstku, elasticitu a také svažování terénu pod věží. I drobná chyba v jeho kalkulaci znamená těžké zranění či smrt.

Zároveň probíhají i nezbytné úpravy terénu pod věží. Ten musí být dokonale vyčištěn od jakýchkoliv kořenů či kamenů a neméně pozornosti je věnováno řádnému nakypření zeminy v místě dopadu. Dozvěděli jsme se, že noc před ceremonií několik mužů hlídá věž před zlými duchy a ráno všichni zúčastnění absolvují rituální koupel a zdobení těl.

ko1101_tema_vanuatu_skokana

SKOK MEZI DOSPĚLÉ

Ranní obloha byla v den konání ceremonie nevlídná a společně s ostatními diváky nás obdarovávala štědrou dávkou deště. Na mýtině před námi se osamoceně tyčila zatím opuštěná věž. Pouze dva muži u její báze hlídali, aby nikdo nevkročil do načechrané hlíny, kam později skokani dopadnou. Jen pohled na tuto monumentální, mnoho metrů vysokou stavbu vyvolával úžas i strach, protože i když ji stabilizovaly dlouhé liány upoutané k okrajovým stromům mýtiny, působila velmi vratkým dojmem.

Záhy jsme zaslechli vzdálené pokřikování. To sílilo a postupně se měnilo v dramatický zpěv. Z lesa se vynořila skupina mužů, žen a dětí. Zastavili se na rovné terase nad věží, kde se zformovali do několika řad od nejmladších chlapců po nejstarší muže, stejně tak se za nimi seřadily dívky a ženy. Všichni zpívali a tančili. Ženy mávaly červenými listy krotonu a pískaly, kdežto muži tančili s dřevěnou holí a mohutně pokřikovali.

Tanečníci nás zaujali natolik, že jsme si z počátku ani nevšimli chlapce, který se od nich nenápadně oddělil a začal rychle šplhat na věž. Necelých deset metrů nad zemí na něj už čekali dva zkušení muži, aby pevně přivázali jemná vlákna roztřepených lián ke chlapcovým kotníkům.

Mladý skokan zůstal na okraji můstku zcela sám. Zpěv tanečníků gradoval v hlasitý řev. Stáli jsme nehybně a se zatajeným dechem jsme čekali. Po chvíli chlapec sebral všechnu svoji odvahu, zatleskal, odrazil se a už se řítil volným pádem hlavou dolů. Následovalo hlasité prasknutí můstku. Pod tíhou padajícího chlapce se liány napnuly a těsně před tím, než by narazil nechráněnou hlavou do země, ho strhly do nakypřené hlíny. Ohromení diváci údivem vykřikli a odměnili chlapce bohatým potleskem. Muži odřízli mladíka z lián a pomohli mu na nohy. Představili jsme si tu ohromnou sílu, která působila na jeho kotníky a klouby. Chlapec se už ale s úsměvem vracel zpět do skupiny tanečníků.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

Toto úžasné vanuatské divadlo má své kořeny, jak už to bývá, v prastaré legendě. Ta vypráví o vesničanu Tamaliem, od něhož často utíkala manželka. Při jedné takové příležitosti před zlostí manžela vyšplhala na palmu a ze strachu odmítala slézt dolů. Tamalie ji chtěl potrestat a vylezl za ní. Ona však v posledním okamžiku skočila dolů a Tamalie ji bezhlavě následoval. Nevěděl však, že si před skokem přivázala ke kotníkům liány a zachránila si tak život, zatímco Tamalie zemřel. Když se ostatní muži dozvěděli, co se stalo, rozhodli se postavit věž, která by byla mnohem vyšší než ona palma. Z ní pak začali skákat, aby ženám ukázali, že už se nikdy nenechají nachytat tak jako Tamalie.

V průběhu staletí se však pro tento rituál nalezly i jiné důvody. Dnes jsou skoky spjaty hlavně se snahou o zajištění bohaté úrody yamu v příští sezoně. Traduje se, že čím vyšší je skok, tím bujněji plodiny vyrostou. Pro chlapce pak skoky představují důležitý iniciační rituál na cestě k dospělosti. Poprvé mohou skákat až po absolvování tradiční mužské obřízky, ale i tak je nejmladším skokanům pouhých sedm až osm let.

Mnoho mužů přesto skáče z čiré radosti spojené se skokem. Někteří věří, že úspěšný skok je všelékem, který přidává na celkovém zdraví a síle. V neposlední řadě je skok efektní způsob, jak mohou upoutat pozornost vytoužené dívky.

SMRT KVŮLI KRÁLOVNĚ

Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z prvního skoku a celá situace se opakovala. Tentokráte však s přibývající výškou skákali již jen dospělí muži. Každý z nich měl na můstku před odrazem svůj osobitý styl. Někdo tleskal, jiný dramaticky gestikuloval pažemi, někteří se modlili a zpívali. Později jsme se dozvěděli, že muž může před svým skokem bez zábran sdělit cokoliv, neboť to mohou být poslední věty v jeho životě.

Za hodinu se na samém vrcholu věže objevil poslední, nejzkušenější skokan. Povzbuzování tanečníků dosáhlo vrcholu. Konečně! Muž se odhodlal k velkolepému závěrečnému skoku. Odrazil se. Vteřiny napětí prolomilo prasknutí můstku a mohutné zakymácení věže při dopadu skokana do načechrané hlíny. Mezi zúčastněnými zavládlo všeobecné veselí. Zhluboka jsme si oddechli, protože to dech beroucí představení proběhlo bez zranění.

Je skutečně podivuhodné, že při rituálech nagol dochází ke zranění jen ve výjimečných případech, když se nějakým způsobem obejde osvědčená tradice. Jako například v roce 1974, kdy Pentecost navštívila britská královna Alžběta II. Přijela totiž v období sucha, kdy se obřady nekonají, protože jsou liány seschlé. Jenomže na počest královny slavnost přeci jen proběhla. Alžběta II. tak byla svědkem mnoha zranění a bohužel i smrti jednoho z mužů. Dodnes zůstává tento incident jediným známým úmrtím v historii.

Category: 2011 / 01

Hory… Za celou éru lidstva slovo nesčetněkrát vyslovené. Dokázal by někdo spočítat, kolikrát to bylo? Myslím, že ne. Stejně je to i s výhledy z vrcholků hor. Fascinující pohledy a scenerie se mění každou sekundou. Každý vidí stejnou scénu jinak a v tom je kouzlo hor.

ko1101_caban_008_k2_otvirak

Kolik energie nám dávají panoramata přírody? Díváme se na ně a snažíme si je detail po detailu zapsat do paměti, abychom je mohli ve vhodnou dobu vytáhnout a v mysli si je prolistovat. „U mne to je ale jinak. Zapsání na osobní hard disk, do vlastní hlavy, mi už nestačilo. Tak jsem vzal do ruky foťák,“ říká Miroslav Caban, mimo jiné známý horolezec. „Focením panoramat se zabývám od roku 1997, kdy jsem v dubnu toho roku navštívil národní parky USA. Dalšími hodnotnými záběry v mém životě se záhy na to staly fotografie z Alp a překrásné Jižní Ameriky z let 1998 až 2001. Mimořádným obdobím byl však rok 2002, kdy jsem nafotil panoramata na samotném vrcholu Mount Everestu, kam jsem vylezl bez použití kyslíkového přístroje 17. 5. 2002.“ Tímto výkonem odstartoval Miroslav dlouhou fotografickou a horolezeckou kariéru, a to s cílem vylézt na nejvyšší vrcholy všech kontinentů bez použití kyslíkového přístroje. Projekt se mu podařilo dokončit 22. 8. 2005 na Nové Guineji zdoláním Carstenszovy pyramidy, vysoké 4884 m. Byl teprve druhým člověkem na světě po Reinholdu Messnerovi, který to dokázal. Nevěnoval se však jen lezení. „Na každém kontinentu jsem nafotil zhruba tři tisíce fotografií, ze kterých byla přibližně jedna třetina panoramatických. Postupem času mne fotograficky začaly fascinovat nejen hory, ale i jiné okouzlující záběry. V dnešní době obsahuje můj počítač 2000 panoramat z celé planety.“ Jaké pocity asi zažívají horolezci na vrcholech? Těžko se vžijeme do kůže někoho, kdo ve výšce skoro deseti tisíc metrů nad mořem přemýšlí, zda mu řídký kyslík umožní přežít. Můžeme se však podívat, jak svět okolo vidí fotograf. Nahlédněte proto spolu s námi do údolí dvou nejvyšších hor planety Země – Mount Everestu a K2.

Category: 2011 / 01

Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca, pobřežní mlha přinášející život.

Jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a pak pokračovat dál až do přístavního města Arica. Chile je nejbezpečnějším státem Jižní Ameriky, a tak bez obav spíme v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulychnia.

ko1101_chi-100511-225korek-tisk

PTAČÍ OSTROVY

Ráno halí krajinu hustá pobřežní mlha – camanchaca. Stoupá a halí celé nebe do poněkud smutné nálady. Přijíždíme do malého přístavu Punta Choros. Krajina je stále pustá, písčitou zem zdobí nízké keříčky a trsy seschlé trávy. Na dřevěných sloupcích sedí kondoři krocanovití – jeden vedle druhého, jako by tady měli kondoří sněm. Zastavujeme až v přístavu, odkud je to do národní rezervace Pingüino de Humboldt co by kamenem dohodil – nebo přesněji řečeno, doplul. Tušíte správně, na nedalekých ostrovech hnízdí tučňáci Humboldtovi.

Národní rezervace Pingüino de Humboldt leží sto dvacet tři kilometrů na sever za městem La Serena. Rozkládá se na ploše osm set šedesát hektarů a zahrnuje tři větší skalnaté ostrovy a několik dalších malých ostrůvků a z vody vyčnívajících skal. V tamních vodách se často objeví hejno rozdováděných delfínů skákavých, v rozhoupaném moři se dají pozorovat mořské vydry či lachtani hřivnatí. Z ptačí říše jsou tady zastoupeni kromě tučňáků také pelikáni, kormoráni, rackové a terejové.

Stále je pošmourno. Jediné, co hýří barvami, je motorem poháněná rybářská kocábka a naše křiklavě žluté záchranné vesty. Míjíme potápěče, který nám krátce zamává a dál se věnuje lovu ryb. Loď pozvolna připlouvá ke skalnatým žulovým útesům ostrovu Isla Choros. Motor utichá a kýl jen lehce, víceméně setrvačností klouže po hladině. V úžasu míjíme tmavě šedá skaliska a obdivujeme drobné tučňáky Humboldtovy, vidíme pelikány, černé i bíločerné kormorány a krásné tereje. Ani lachtani tady nechybějí a ve vodě sebou mrskne mořská vydra. Na jednom skalním převisu vidíme dokonce několik párů kormoránů rudonohých – skutečné krasavce ptačí říše. Mají tmavě šedé tělíčko, v týle velkou bílou skvrnu a křídla posetá stříbrnými flíčky. Pyšní se výrazným žlutým zobákem a zářivě červenýma nohama.

Míjíme ohromný skalní otvor a potom se opět za zvuku motoru vydáváme k dalšímu ostrovu. Rubén Lopez na přídi nám ukazuje skaliska připomínající sedícího velblouda, zatímco Roberto Agiurre sedí na zádi, v ruce kormidlo. Po nějaké chvíli přistáváme na osamělém ostrově Isla Damas, kde se může vystoupit na břeh. Žulový ostrov je porostlý trsy různých kaktusů, na ostnech visí cáry lišejníku. Na skalnatém kopečku sedí opět velké hejno kondorů krocanovitých – poznají se podle jednotného černého peří a výrazné červené hlavy. Po návratu na pevninu brouzdáme ještě podél břehu a nasáváme do sebe vůni moře. Krabí schránky, spousty škeblí, velké trsy rejnočích vajíček a vyplavené tlející řasy svědčí o bohatém podmořském životě, který umožňuje studený Humboldtův proud.

ko1101_chi-100511-129korek-tisk

KDE LIŠKY DÁVAJÍ DOBROU NOC

Na druhý den, po dalších více než čtyři sta padesáti kilometrech nepřetržité jízdy směřujeme opět k pobřeží – do národního parku Pan de Azúcar, který se rozkládá na ploše necelých čtyřicet čtyři tisíc hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi nulou až devíti sty metry nad mořem. Kordillery, pobřežní poušť, skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže, opět mořské vydry, tučňáky, pelikány, kormorány, lachtany, přes dvacet druhů kaktusů a sukulentů, lamy huanaco a lišky – tohle vše tady najdete.

Po krátkém zastavení v informačním centru se vydáváme na vyhlídku Mirador. Husté bílé mraky se roztrhnou, na nebe se dere slunce. Krajina najednou jakoby změní svůj ráz. Cestu lemují světlé okrové zaoblené kopečky zdobené početnými nádhernými košatými kaktusy Eulychnia sant-pieana. Zlaté slunce a stále se zvětšující blankytné nebe připomíná, že jsme ve skutečné poušti.

Nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. A najednou před námi stojí malá pouštní liška! A hned za ní druhá a pak třetí! Zvědavě si nás po očku prohlížejí, nejeví vůbec žádnou bázeň. Okolo prašná vyprahlá zem, úžasné kaktusy, boží klid a v dálce šum moře. Jako v ráji, pomyslíme si a zaujatě se věnujeme fotografování a filmování malých lišek. Čas jako by najednou neexistoval, je pouze tady a teď – my dva a ty tři pouštní lišky na okraji Atacamy.

Konečně dorazíme na vyhlídku, která je vskutku velkolepá. Pobřežní mlha v tuto dobu již dočista ustoupila a před námi se otevírá úchvatný pohled na moře a nedaleký ostrov Isla de Azúcar, Cukrový ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná cukrovou homoli.

Den nekončí, dopřáváme si ještě deset kilometrů pěší túry napříč pobřežní pouští v oblasti zvané Las Lomitas. Užíváme si samoty a rozlehlých dálek plnými doušky.

Jak se přibližujeme k pobřeží, přibývají kaktusy Eulychnie. Je jich čím dál víc a všechny jsou porostlé cáry lišejníku. Kousek od strmého břehu je napnutá obrovská síť, kterou správa parku chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jak velké množství vláhy přichází od moře – proto se tady daří i vlhkomilnému lišejníku. Tuhle jedinečnou vegetaci vykouzlila neobvyklá kombinace – nejsušší poušť světa Atacama a mlha camanchaca.

Pomalu se začíná smrákat. Oblohu opět halí mraky. A díky za ně, neboť jakmile slunce zapadne, začne se nebe podezřele barvit do modra, pak zrůžoví a vzápětí celé hoří krvavou červení. Čas však nejde zastavit, červená vybledne a my musíme pomýšlet na návrat.

A najednou kousek opodál stojí zase liška. Jako by čekala, až se pokocháme a dáme opět povel k odchodu. Je nám stále v patách, sleduje každý náš krok. Už je tma, není vidět na krok. Rozsvěcujeme baterku a v záři slabého světla vidíme dvě lesknoucí se oči. Pouštní liška nás doprovází až k samotnému autu, tady nadobro zmizí ve tmě. Jestli se nás někdo někdy zeptá, kde dávají lišky dobou noc, tak víme, že právě tady – v Chile, v poušti Atacama.

KAKTUSOVÉ POLE

Zůstáváme přes noc. Další den věnujeme kaktusům. Vstáváme ještě před východem slunce a míříme na malou pláň posetou menšími pěknými kaktusy. Máme velké štěstí, že se v době svátku setkáváme s Ibarem Páezem Lana, správcem parku, který si všímá našeho nadšení pro poušť a bez váhání nás nakládá do svého pick-upu, jede cestou necestou přes všechny výmoly, jen aby nám udělal radost a zavedl nás do vzdáleného údolí plného nádherných vzrostlých kaktusů Copiapoa Columna-alba.

V žádném případě si nenecháváme ujít oblast zvanou Pindaros, která se nachází nedaleko od městečka Pozo Almonte. Za starým nádražím, kdysi přepravujícím vagony vytěženého ledku, pokrývají celé úbočí pobřežní Kordillery přes tři sta padesát samostatných geoglyfů. Obrazce z kamene zobrazují z velké části lidské postavy, dále zvířata a různé geometrické útvary. Doba jejich vzniku se datuje mezi 500 až 1500 lety našeho letopočtu.

ZÁHADNÉ GEOGLYFY

U geoglyfů se používaly tři techniky zobrazení. U mozaikové, zvané mosaico, se pokládaly na světlý pouštní písek tmavé kameny, většinou čedičového původu, a vytvářely se různé vzory a obrazce. Vznikly tedy tmavé postavy a tvary na světlém pozadí. Takovéto geoglyfy se nacházejí především v okolí města Arica. U druhé techniky raspaje je to právě naopak – světlá zobrazení se vyjímají na tmavém podkladě. Tady byly tmavé zoxidované kameny odstraněny, pod nimi se objevila světlejší zemina. Třetí technika je v podstatě směsicí prvních dvou.

Obcházíme svahy poseté nadrozměrnými obrazy v úplné samotě. Z kopců na nás dýchá dávná historie a záhada zároveň. Vidíme postavy, lovce, lamy, ptáky, šipky, hady, kruhy, čtverce a kříže. Světoznámé geoglyfy v Nazca v Peru to sice nejsou, ale i tak máme další podnět ke hloubání. Archeologové se domnívají, že obrazce značily významné obchodní cesty, vyznačovaly přítomnost vody, identifikovaly různé etnické skupiny nebo byly náboženského charakteru. Stejně tak nechybí ani teorie o návštěvě mimozemšťanů. Mimochodem, Chile je zemí s největším počtem zaznamenaných UFO.

GIGANTE DE ATACAMA

Dalších pár kilometrů za Pozo Almonte se nachází jeden z nejpodivnějších geoglyfů vůbec. Gigante de Atacama, česky Obr z Atacamy, zobrazuje lidskou postavu obřích rozměrů. Měří osmdesát šest metrů a je vůbec největším archeologickým ztvárněním člověka. Obrazec najdete na poměrně nevýrazném kopci nacházejícím se východně od Panamericany, přibližně čtrnáct kilometrů za osadou Huara.

Postava má hranatou hlavu, ze které vyčnívá dvanáct paprsků. Oči a ústa jsou také hranaté, tělo je obdélníkovité, ruce a nohy štíhlé. Vedle postavy se nachází další těžko identifikovatelné tvary. Z pohledu pozorovatele se napravo údajně nachází opice, jiní říkají had – těžko říct. Já tam vidím ptáka, nebo spíš zase malou raketku.

POUŠTNÍ SOCHY

Čeho si ještě každý při cestě napříč Chile povšimne, jsou takzvané pouštní sochy. Pár kilometrů na jih od města Antofagasta vyrůstá z prašné pouště tajuplná ruka – Mano del Desierto. Tuhle železobetonovou skulpturu vytvořil v roce 1992 antofagastský sochař Mario Irarrázaval. Kousek od města Arica se nachází další pouštní sochy Presencias Tutelares, které jsou dílem chilského sochaře Juana Díaze Fleminga. Zobrazují mužský a ženský prvek. O pár dní později, kdy sjíždíme z And opět do nižších poloh, se chystáme ulehnout. Není však kde zaparkovat, silnici lemují nekonečné náspy měkkého písku. Až po několika desítkách kilometrů nacházíme svoje místo. Ve tmě se najednou něco pohne, objeví se dvě, ne, čtyři lesklé oči! Zase tu máme nebojácné lišky. Po namáhavém dni nám únava sedá na víčka, a tak se zavrtáváme do spacáku. Zhasínáme reflektory a pak jsme to my, kdo dává liškám dobrou noc.

Category: 2011 / 01

„Této země se můžeš dotknout jen tehdy, když k ní budeš mít respekt. Zkušenost, kterou si s sebou odneseš, nenajdeš nikde jinde na světě.” Tak pravil Brian Baruwei z aboriginského klanu Wurrkbarbar. A každý, kdo chtěl poznat australské Severní teritorium, mu musí dát za pravdu.

Terra Australis – jižní země. Slova vonící dálkou a tajemstvím mě fascinovala už jako malého kluka. Po letech jsem si na své dětské okouzlení vzpomněl znovu. Bylo to na letišti ve Frankfurtu, kde jsem nastupoval do letadla směřujícího do Singapuru, odkud mě čekala poslední etapa cesty do severoaustralského Darwinu. Tuto část Austrálie jsem si jako cíl své cesty nevybral náhodou. Kromě proslulých přírodních lokalit a řady endemických druhů zvířat mě sem lákal především jeden tvor. Plaz s nechvalnou pověstí zabijáka – krokodýl mořský.

ko1012_australie_18

METROPOLE PO AUSTRALSKU

Po příletu do Darwinu se s kolegou vydáváme do půjčovny automobilů, kde máme objednaný vůz, který se pro následující tři týdny má stát naším domovem. Během putování po divoké krajině severní Austrálie potřebujeme být co nejvíce samostatní, a terénní toyota s lůžkovou a kuchyňskou úpravou tento náš požadavek dokonale splňuje.

Ještě před tím, než vyrazíme na zhruba 170 km dlouhou cestu do Národního parku Kakadu, si dopřejeme krátkou prohlídku Darwinu. Kromě důležitého přístavu se centrum omezuje už jen na hlavní třídu a pár přilehlých ulic, kde je soustředěn veškerý obchodní a společenský život. Vzhledem k počtu obyvatel Severního teritoria se tomu, že zdejší metropole působí tak trochu jako zapadákov, ani nelze divit. Statistika hlásá, že na rozsáhlém území severní Austrálie žije pouze necelých 225 000 lidí, takže na kilometr čtvereční zde připadá poněkud úsměvných 0,15 obyvatele. A většina z nich žije právě v oblasti Darwinu.

Až třetinu zdejší populace tvoří původní obyvatelé Austrálie – Aboriginci. Pouštět se do úvah o historii a současnosti tohoto etnika by vydalo na samostatný článek. Postavení původních obyvatel ve společnosti bylo v minulosti nevalné, a i když se dnes australská vláda staré křivdy snaží všemožně napravit, jde jí to jen velmi ztuha. Rozpor mezi tradičním způsobem života Aboriginců a dravou moderní dobou je stále propastný a svou nezanedbatelnou roli zde hraje i nízká vzdělanost původního obyvatelstva. Jeden z příkladů fungování Aboriginců v moderním světě mě uhodil do očí v malé galerii v centru Darwinu. K mání je zde kresba současného domorodého umělce, již si galerista cení v tisících dolarů. Nechybí zde jméno autora, ale v kolonce, která má kupujícímu přiblížit jeho věk, stojí poznámka „neznámý“.

ČÁRA PŘES ROZPOČET

Do sídla správy NP Kakadu a turistického informačního centra Bowali se dostáváme zhruba po čtyřech hodinách jízdy. Čeká nás tu nemilé překvapení. Monzunové období, které zde obvykle trvá od prosince do dubna, se letos protáhlo a mnohé cesty v parku jsou nesjízdné. Nedostaneme se tak ani k vodopádům v srdci parku, ani do pobřežních oblastí, které měly být naším hlavním cílem. Přírodě se ale poručit nedá, a tak se musíme spokojit s průzkumem dostupných částí parku. Prvním dojmem, který si odnáším z převážně ploché krajiny této části Kakadu, je pocit obrovského prostoru a majestátnosti.

Do Kakadu se samozřejmě jezdí i za klokany nebo papoušky stejného jména, ale hlavním tahákem této oblasti jsou především krokodýli. Vyskytují se tu hned dva druhy. Menší krokodýli Johnstonovi dorůstají délky zhruba dvou metrů a mají pověst mírumilovných zvířat. V souvislosti s jejich vazbou na sladkou vodu jim Australané přezdívají „freshies“. Naproti tomu krokodýli mořští, známí jako „salties“ mají k pověsti neškodných tvorů daleko. Běžně dorůstají délky tří až sedmi metrů a mohou vážit až jednu tunu. Vyskytují se jak v řekách, tak i v brakické a mořské vodě a jsou proslulí svou agresivitou.

ko1012_australie_3

Původně jsme měli v plánu proniknout za krokodýly do nejsevernějšího cípu Kakadu, konkrétně do oblasti Top End, která je známa jako místo s největší koncentrací těchto plazů na světě. Vzhledem k nesjízdnosti cest se ale tato naše představa rychle rozplynula, a tak jsme svou pozornost museli upřít jinam. East, South a West Alligator River tvoří vodní páteř NP Kakadu. Svá jména dostaly vlastně omylem. Poručík Phillip Parker King, který tuto oblast v roce 1820 poprvé popsal, totiž zdejší krokodýly chybně označil za aligátory.

My jsme se vydali k East Alligator River, která tvoří hranici mezi NP Kakadu a tajemnou Arnhemskou zemí. Nic australštějšího než toto místo už asi neexistuje. Právě zde se natáčel snímek Krokodýl Dundee a před přítomností krokodýlů zde varují všudypřítomné výstražné tabule. Jedinou rozumnou možností, jak se zde pohybovat, představují lodní vyjížďky, které jsou plně v režii Aboriginců. Nasedáme na nízkou loď a již brzy po vyplutí zahlédneme tělo prvního krokodýla. Jeho úctyhodnou velikost si však spíše představujeme, protože je ukryt pod hladinou, a podobně se chovají i další zvířata, která během plavby objevíme. Začíná mi být jasné, že jakkoliv je plavba po East Alligator River idylická, vysněné snímky, ze kterých by byla zřejmá majestátnost a útočnost mořských krokodýlů, zde nepořídím.

DRAHOUŠEK

Vydáváme se proto mimo hranice národního parku. Adeleide River je krokodýly také proslulá a lodní vyjížďky jsou zde zaměřeny na jejich výskoky z vody. Menší loďka, do které nasedáme, je naštěstí poloprázdná. Náš průvodce svírá v ruce tyč s uvázáným kusem masa, který zvedne do výšky ve chvíli, kdy zpozoruje prvního krokodýla. Výskok, který následuje, mi doslova vyráží dech. Ohromné tělo více než pětimetrového drobečka se z hloubky vymrští až po zadní nohy a ostré čelisti neomylně chňapnou po kusu masa.

Většina krokodýlů, kterými se to tu jen hemží, má zranění ze vzájemných šarvátek. Nejde jen o různé šrámy, ale mnoha z nich chybí kus ocasu nebo dokonce celá noha. Z Afriky jsem zvyklý na krokodýly nilské, které jsem až dosud považoval za vrcholné predátory. Teď ale musím uznat, že krokodýli mořští jsou docela jiná liga. Dopady mohutných těl zpět na hladinu rozstřikují cákance vody, a tak si musím dávat pozor na svou fototechniku a na to, abych se příliš nevyklonil z lodi. Známy jsou ale i případy, kdy krokodýli mořští dokonce cíleně útočili na různá plavidla.

Nejznámějším „výtržníkem“ tohoto typu byl krokodýl s něžnou přezdívkou Sweetheart, který od roku 1974 řádil nedaleko Darwinu v jednom ze slepých ramen řeky Finnis. Jeho první útok se odehrál v noci a byl veden proti malému plavidlu se třemi rybáři. „Drahoušek“ se tehdy zakousl do motoru a začal lodí prudce cloumat. Jeden rybář během útoku spadl do vody, ale naštěstí se mu podařilo dostat se zpět na palubu. Zbývajícím dvěma se mezitím podařilo nastartovat motor a za neustávajících agresivních výpadů krokodýla se jim podařilo z místa odjet. V podobném duchu se pak nesly i další Sweetheartovy útoky, které dostoupily svého vrcholu v červenci roku 1979, kdy bylo rozhodnuto o jeho odchytu. Krátce po něm však Sweetheart uhynul, pravděpodobně v důsledku stresu nebo skrytého zranění. Vycpané tělo tohoto 780 kg vážícího a více než pět metrů dlouhého krokodýla je dnes k vidění v Muzeu Severního teritoria (Museum and Art Gallery of Northern Territory) v Darwinu.

ZABIJÁCI

Mořští krokodýli ale útočí nejen na lodě, ale i na lidi. Cílem jejich útoků bývají bohužel velmi často děti, na které rodiče nedají dobrý pozor. V únoru 2009 tímto způsobem přišel o život pětiletý Jeremy Doble, který v zápalu hry následoval svého psa do řeky Daintree River. V březnu téhož roku zase zahynula jedenáctiletá Briony Goodsell, která se s dalšími dětmi koupala v Black Jungle Swamp v příměstské oblasti Darwinu.

Pokud se podíváme na další fatální útoky, ke kterým na severu Austrálie došlo od roku 1980, tak k nim ve většině případů došlo při rybaření, vybírání krabích pastí nebo při koupání a šnorchlování, které je v této části světa skutečně hazardem. Například jen NP Kakadu uvádí, že na jeho území žije na deset tisíc krokodýlů, kteří se navíc často přemísťují s přílivem nebo záplavami, takže se mohou kdykoliv objevit i v dosud bezproblémových místech. Krokodýlí pasti, kterými se správa Severního teritoria snaží chránit místa s hustším osídlením, také příliš nepomáhají. Mořští krokodýli jsou dnes chráněni a nemají tedy z člověka přirozený respekt, což je ve spojení s jejich agresivitou vražedná kombinace. Přes varovné tabule, na které v Severním teritoriu narazíte na každém kroku, se ale bohužel stále najde dost lidí, kteří nesmyslně riskují. Severní Austrálie zkrátka patří krokodýlům a jediným účinným způsobem, jak se proti nim chránit, je respekt. Respekt, který by podle moudrosti Aboriginců měl v jejich „jižní zemi“ platit nejen pro krokodýly.

Category: 2011 / 01

TEXT: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRO V ČÍNĚ)

Roztomilý černobílý „medvídek“ požvykující bambus je mírumilovným symbolem Číny. Jenže on, stejně jako říše středu, dokáže ostře vytasit drápky. Dnes by se syn amerického prezidenta jistě nechlubil svou pandí trofejí. Za zabití pandy by mu totiž hrozil trest smrti nebo minimálně politický konflikt.

ko1101_tema_cina_profimedia-0025549687

PANDA NENÍ PLYŠÁK

Z malého bambusového hájku vycházejí zvláštní zvuky. V houští lze brzy rozpoznat obrysy bíločerného zvířete. Po chvíli se zastaví, ohne jeden z výhonků a nerušeně začne pořádat jeden lístek za druhým. Panda velká, ač medvědovitá šelma, se totiž živí právě touto rostlinou. A v tzv. čínských Alpách, tedy pod pětitisícovými vrcholky hor S‘-ku-niang v provincii S-čchuan, je bambusu naštěstí stále dostatek.

„Tatínku, já bych si je chtěl pohladit,“ škemrá malý Tchien Ce. Jeho oči jsou doslova rozzářené a stejně tak i všech ostatních dětí, pozorujících bíločerné huňáče v pekingské zoo. Rodiče, tedy alespoň někteří, ovšem dobře vědí, že panda velká působí mírumilovně jen na první pohled. Člověka dokáže i zabít, i když na něj útočí pouze pokud je rozdrážděná. Roztomilý vzhled i nevšímavost k okolí však vyvolává zcela opačnou představu a svou roli sehrál i plyšák Ťing-ťing, jeden z maskotů 29. letních olympijských her v Pekingu, kterého muselo mít snad každé dítě.

„Nejde o žádnou kočku na hraní, je to medvěd a tuto skutečnost si stále málo lidí uvědomuje, včetně dospělých,“ upozorňuje ředitel zoologické zahrady v Pekingu. Sám ví, co říká. Ku Ku, jeden z jeho pandích svěřenců, už zaútočil na tři lidi a vážně je pokousal. Nutno dodat, že všichni vlezli do medvědího výběhu, přestože nápis v čínštině i angličtině o hrozícím nebezpečí mluvil jasně.

Panda velká, samotář žijící v současnosti především vysoko v horách centrální Číny, nemá přirozeného nepřítele, největší hrozbou pro ni zůstává člověk. Pandy velké zápasí hlavně s postupující lidskou civilizací. Kvůli odlesňování, farmaření i postupující výstavbě se jejich přirozené prostředí stále zmenšuje a negativní dopad má i prudce se rozvíjející turistický ruch.

ko1101_tema_cina_profimedia-0015794596

V divoké přírodě jich přežívá na 1600, v zajetí dalších zhruba 300. Panda velká má i vlastní poddruh, nazývající se podle hor Čchin-ling, ležících v provincii Šan-si. V současnosti těchto jedinců žije v divoké přírodě 200 až 300. Problémem je i slabá porodnost, ve volné přírodě navíc v případě narození dvou mláďat přežívá pouze jedno. Rekordmankou je určitě samice Chua Mej, která porodila už osm mláďat. Sama přitom pochází z amerického San Diega, kde se v tamní zoologické zahradě narodila v roce 1999. O čtyři roky později se ale vrátila do Číny a stala se hlavní hvězdou parku Wo-lung na jihozápadě země, jedné ze čtyřiceti pandích rezervací, které dnes v Číně existují.

PANDA PO A ZEMĚTŘESENÍ

Dvanáctého května 2008 zasáhlo provincii S-čchuan ničivé zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály. Zničena byla celá města i vesnice, zkáze neunikl ani jeden z nejznámějších pandích parků, Wo-lung, kde žilo na 280 těchto zvířat. Zničena byla i tamní výzkumná stanice. Když na místo tragédie o několik dní později dorazili záchranáři, objevili šest mrtvých zaměstnanců rezervace, a také jednu pandu, devítiletou samici Mao Mao, chovanou v zajetí, která v minulosti odchovala pět mláďat. Další dvě utrpěly zranění, přestože čínská média původně informovala, že všechny jsou v pořádku. Ostatní pandy z výzkumné stanice, které přežily, nechaly úřady okamžitě převézt do Pekingu. Ošetřovatelé se jim snažili poskytnout maximální péči a hlavně je zbavit strachu a nervozity. Pod neustálým dohledem pak byly celých šest měsíců, které v pekingské zoo strávily. Mimochodem, původně se právě tyto pandy měly stát jednou z doprovodných atrakcí olympijských her. Nový domov pak tito vzácní živočichové našli ve středisku Pi-feng-si v městě Ja-an, kde pro ně byl vybudován výběh i s klimatizovanými vnitřními prostorami.

Ve stejné době, kdy v S-čchuanu záchranáři pátrali v sutinách zřícených budov, vstoupil do kin americký animovaný film Kung Fu Panda, který se rychle stal světovým hitem. Promítání příběhu hlavního hrdiny, dobrácké pandy Po a jejích přátel-bojovníků, kterým hlasy propůjčily hollywoodské hvězdy jako Jackie Chan, Angelina Jolie nebo Lucy Liu, však bylo v Číně, a zejména v postiženém S-čchuanu kvůli tragickým následkům odloženo. Potom, co film vstoupil do čínských kin, překonal všechny dosavadní rekordy a stal se vůbec prvním animovaným snímkem v historii nejlidnatější země světa, který vydělal přes 100 milionů jüanů, tedy asi 260 milionů korun.

ZA ZABITÍ PANDY TREST SMRTI

„Zabil jsem pandu,“ pronesl ve 20. letech minulého století Theodore D. Roosevelt Jr., nejstarší syn amerického prezidenta. Spolu s bratrem Kermitem se tehdy stali vůbec prvními bělochy, kteří se mohli „pochlubit“ podobnou trofejí. O půl století později by za tento úlovek stanuli před popravčí četou. Podle čínských zákonů se totiž zločiny proti národním symbolům začaly trestat smrtí.

V dobách vlády císařských dynastií byl tradičním zvířetem spojovaným s říší středu drak. Přesto právě panovníci považovali už v dávných dobách pandu za výjimečné a vznešené zvíře. Např. matka císaře Liou Chenga z dynastie Chan, vládnoucího v letech 202-157 př. n. l., se nechala pohřbít s pandí lebkou. 
Definitivně ale kdysi legendární symbol draka vystřídala panda velká ve druhé polovině 20. století. Stále častěji se začala objevovat na zlatých, stříbrných či platinových pamětních mincích, v roce 1961 se dokonce stala i oficiálním emblémem Světového fondu na ochranu přírody. „Obrázková“ panda pak zaznamenala největší úspěch v době konání 29. LOH v Pekingu, kdy na Číňany i zahraniční návštěvníky shlížela doslova ze všech stran a ozdobila nejen samotné olympijské kruhy, ale třeba i deštníky a upomínkové předměty všeho druhu.

PANDÍ DIPLOMACIE

„Náš bambus nechtějí, jenom váš. Zhubly tři kila. Není čeho se bát.“ Podobná hlášení byla nedílnou součástí zpravodajství v ČLR a na Taiwanu na konci roku 2008. A všechny se týkaly dvou pand, Tchuan Tchuan a Jüan Jüan, které Peking v rámci usmíření daroval Taipei. Čínské pandy tehdy totiž odmítaly taiwanský bambus a ztratily 3 kg.

Ošetřovatelé jim právě pro tento případ zajistili 300 kg bambusu z jejich domoviny, zásoby ale rychle docházely. Zaměstnanci zoologické zahrady v taiwanské metropoli jim proto do stravy přidávali i mrkev nebo jablka. Zároveň slíbili, že zajistí jiné druhy bambusu rostoucí na ostrově. Kvůli mimořádnému zájmu na obou stranách Tchajwanské úžiny také denně pořádali tiskovou konferenci, kde informovali o stavu obou vzácných zvířat, jejichž jména v čínštině znamenají „znovu sjednocení“. Dnes jsou hlavními hvězdami taipeiské zoo, denně je v průměru navštíví na dvanáct tisíc lidí a spatřit je mohou živě i prostřednictvím telefonu.

Obě zvířata mají symbolizovat zlepšení vztahů mezi Čínou a Taiwanem, který se od pevniny odtrhl po občanské válce v roce 1949. Dřívější ostrovní vláda, prosazující nezávislost na Pekingu pandy z politických důvodů odmítala s tím, že jde o snahu Číny přesvědčit Taiwan, aby se sjednotil s pevninou. 
Čína začala tzv. pandí diplomacii používat už před 1300 lety. První zprávy o darování vzácných pand totiž pocházejí už ze 7. století z doby vlády dynastie Tchang, kdy císařovna Wu Ce-tchien poslala Japonsku pár těchto medvědovitých šelem. Vrcholu pak dosáhla po nástupu komunistů k moci.
V roce 1972 jimi tehdejší vládce Mao Ce-tung obdaroval i amerického prezidenta Richarda Nixona a o dva roky později též britského premiéra Edwarda Heathe. Celkem Peking v letech 1958 až 1982 věnoval devíti zemím 23 pand velkých.

V polovině 80. let 20. století však nastala změna i v této politice. Čína začala pandy do zahraničí pouze půjčovat, ovšem za tučnou provizi, dosahující jednoho milionu dolarů ročně. Maximální lhůta pak byla stanovena na deset let a jednou z podmínek dohody je, že všechna mláďata narozená zapůjčeným pandám zůstanou majetkem ČLR.

Němé tváře pobývající v zahraničních zoologických zahradách se však rychle mohou stát nechtěným nástrojem odplaty i nahlas projevovaných vášní. Jako v říjnu v roce 2010, kdy v japonském městě Kóbe zemřela panda velká na infarkt. Bohužel v době, kdy propukl spor mezi Tokiem a Pekingem ohledně zadržení kapitána čínského plavidla, pohybujícího se v oblasti sporných ostrovů.

Číňané okamžitě začali mluvit o úkladné vraždě a konspirační teorie zahltily internet. Peking pohrozil pokutou ve výši půl milionu dolarů a nezvratné důkazy se snažil získat při pitvě mrtvého zvířete. Putování pand velkých, které se v divoké přírodě dožívají dvaceti, v zajetí pak až třiceti let, ovšem bude z Číny i nadále pokračovat. Nejnověji se na ně mohou těšit návštěvníci parku River Safari v Singapuru a v plném proudu jsou vyjednávání o jejich zapůjčení do Edinburghu.

Category: 2011 / 01

Pochopit Františka Janoucha znamená popřít v sobě cokoliv, co je podnícené emocemi, a vydolovat v sobě racionalitu. Ne každému se to daří, ne každému se to hodí. Není divu, že pan profesor má řadu nepřátel. Hnutí Greenpeace ho zřejmě považuje za jednoho z největších „zločinců“. Osobně jsem vnímal, jak mu jeho naturel velí bojovat za spravedlnost, za spravedlnost ve světě, který není spravedlivý, za spravedlnost vůči přírodě, která je daná a nemilosrdná.

ko1101_rozhovor_janouch_janouch_temelin_1999

Jste vědec, nakladatel, spisovatel, zajímáte se o politiku… Kým se v poslední době cítíte být nejvíce?

Otázky energetiky obecně a jaderné zvláště jsou pro mě dnes nejzávažnější. Jsem především vědec a angažovaný občan. Celý život mě problémy ve společnosti nenechávaly klidným, proto mě již v padesátých letech začali „disciplinárně řešit“ a nakonec mě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyloučili z komunistické strany.

Vzpomenete si na tehdejší „prohřešky“?

V roce 1956 jsem třeba požadoval, aby se nevyvěšovala sovětská vlajka a nehrála sovětská hymna s naší, aby se narovnal kurs koruny vůči rublu a tak dále. A žádal jsem, to asi byl ten největší hřích, svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by volal k odpovědnosti za politické procesy.

Vědec je ve své podstatě skeptik, a angažovaný člověk má pečeť jistého donkichotství. Na povrch vyplývá jakýsi rozpor, nebo je to jen zdání?

Ano, to donkichotství ve mně je a s mou vědeckou náturou je to zcela přirozené. Byl jsem vědecky vychován v Rusku, kde donkichotství a angažovanost vědců byly součástí vědeckého života.

Vy ale nemáte ruské předky, jenom jste tam studoval…?

Má manželka se narodila v Moskvě a její otec byl Čech, Arnošt Kolman, který byl mj. ředitelem filosofického ústavu. Jen pro zajímavost, byl studentem Alberta Einsteina, jedním z mála, který vyslechl v Praze všechny jeho přednášky. Bolševikem se stal v zajetí za první světové války. Setkával se s Leninem, který ho pověřoval různými úkony. Za občanské války byl komisařem Rudé armády. Hašek mu na Sibiři vyprávěl své plány napsat Švejka. V letech 1948–1952 byl tři a půl roku vězněn v Lubjance.

Váš tchán se pro svou angažovanost dostal do nelibosti komunistické vrchnosti. Přesto jste se tenkrát, zjednodušeně řečeno, nepoučil. Bylo to mládím?

Možná, ale já jsem se vždy snažil napravovat stav věcí veřejných. Hledal jsem spravedlivý sociální model a chvíli trvalo, než jsem pochopil, že ho v rámci komunistického režimu nenajdu. Byl jsem navíc ovlivněn svým otcem lékařem, podobným bouřlivákem, který se za účast v komunistickém odboji dostal do koncentráku Auschwitz. I po roce 1948 si dovoloval kritizovat stranickou politiku. Angažovanost jsem tedy měl ve své genetické výbavě.

Ve které ze svých činností – vědce, spisovatele a vlastně i angažovanost je u vás téměř profesí – nacházíte pravdu nejvíce?

Řekl bych, že je to ta angažovanost, která by měla dělat společnost lepší, a potom v energetice. Budeme-li pokračovat v dnešních trendech, lidstvo má malé šance přežít.

Dobře, bavme se o energetice. Vy jste Evropské unii navrhl jakýsi energetický slabikář, zkuste mi ve zkratce říct, o čem to je.

Podívejte se, fyzikové chápou v zásadě dobře výlučnost energie a její úlohu v přírodě. Zcela jednoduše mohu poukázat na Einsteinův vztah E = mc2. V kvantové teorii je zřejmá i korelace mezi časem a energií. To platí i ve společnosti. Existuje přímá souvislost mezi energií, svobodou a nezávislostí. To vůbec nechápou politikové. A protože energie má klíčový význam pro společnost, měli by politici absolvovat alespoň nějaký základní energetický slabikář, než se pustí do politiky.

ko1101_rozhovor_janouch_pa135397_prof._janouch

Kdy jste si to uvědomil?

Důležitost energie jsem si začal uvědomovat 6. srpna 1945. Bylo mi necelých čtrnáct let, když jsem se z rádia dozvěděl o svržení atomové bomby na Hirošimu. To obrovské množství energie, ta ničivá síla, která se z relativně malé bomby uvolnila, mě tak ohromilo a udělalo na mě takový dojem, že jsem se ho dodnes nezbavil. Hned jsem si tenkrát našel Einsteinovu rovnici a primitivně jsem se ji snažil interpretovat a představit si tu obrovskou energii…

Takže v tu chvíli vás víc fascinovala síla energie než počet mrtvých?

O mrtvých jsem věděl, jejich množství mnou otřáslo. Ale ještě nebyl konec druhé světové války a bylo zřejmé, že toto bombardování zřejmě zastaví zabíjení dalších statisíců a milionů. Ale především mě zaujalo to množství energie a začal jsem přemýšlet, jak by se dalo využít…

V necelých čtrnácti letech?

Ano, ve čtrnácti letech. Já si pak celé dny četl, propočítával a snažil pochopit souvislosti. A rozhodl se studovat jadernou fyziku. A to mi dodnes zůstalo. V roce 1949 jsem pak dostal stipendium na studium v Sovětském Svazu, ale tam mě nějakým omylem poslali na chemicko-technologický ústav. Řekl jsem, že tam nebudu a půjdu raději domů. Po roce a půl jsem dosáhl svého, převedli mě na fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Potom byla aspirantura na Moskevské univerzitě. Byl jsem první český student, který si vymohl studium fyziky.

Vraťme se k tomu slabikáři, který by měl Evropanům říct, že jaderná energie není nepřítel člověka, ale jediná alternativa, jak s rostoucím počtem lidí a tedy s rostoucí potřebou energie přežít, a přitom zachovat současný styl života.

Snažil jsem se základní poznatky prezentovat jako Energetické desatero. První přikázání zní, že energie je primární a nenahraditelná. Energii nelze ničím nahradit, na rozdíl od všech ostatních materiálů, které člověk používá, ať je to ve stavebnictví nebo v životě, které lze nějakým způsobem nahradit. Energii nahradit nelze. Energií lze pouze šetřit nebo plýtvat, lze ji konzervovat, lze ji transformovat. Máme pouze dva skutečné zdroje energie – slunce, tedy fúzi lehkých jader, či radioaktivní rozpady těžkých jader, které jsou zdrojem např. geotermální energie. Z tohoto hlediska je boj proti jádru čirý nesmysl a nevzdělanost… Všechny ostatní formy energie lze redukovat k těmto dvěma základním jevům. Co je uhlí, nafta nebo plyn? Je to v podstatě kondenzovaná sluneční energie. Vždyť slunce vytvářelo zelenou masu a následné procesy vedly k vytváření fosilních zdrojů. Vodní energie? Bez slunce by nedocházelo k vypařování a ke koloběhu vody v přírodě. Vítr? Totéž. Kdyby slunce různě neohřívalo moře a pevninu, nevytvářely by se tepelné gradienty, a tedy pohyby vzduchu.

A co příliv a odliv, se kterými se jako s alternativním zdrojem v budoucnu počítá?

Ano, velmi zjednodušeně, příliv a odliv souvisí především s gravitací, tedy s pohyby nebeských těles – a ty byly konstituovány, dány při velkém třesku, tedy v procesu zřejmě jaderném. Takže všude jsou stále jasně vidět pouze dva přímé zdroje energie, které energii poskytují. Zdroj sluneční energie je fúze lehkých jader, zdrojem geotermální energie je rozpad těžkých radioaktivních jader.

Je zřejmé, že jste příznivec jaderné energie. Co byste řekl politikům, kteří díky své neznalosti jsou proti ní?

Aby nebyli hloupí. První článek, který jsem napsal ve Švédsku, nesl titulek „Energie, svoboda, nezávislost“. Většina švédských politiků nechápala, o čem mluvím. O rok později začalo zelené šílenství po celé Evropě. Zelení mě zvali k mnoha přednáškám, protože nechápali, že disident může souhlasit s jadernou energií. Říkali mi: „Vy nejste žádný disident, protože disidenti jsou proti jaderné energii. Správný disident, jako třeba Sacharov, je jistě proti jádru!“ Věděl jsem, že Sacharov jako geniální fyzik nemůže být proti jaderné energii, ale pro jistotu jsem se ho dopisem zeptal. Sacharov mi naší „disidentskou“ poštou poslal svůj článek, který nazval „Jaderná energie a svoboda Západu“, a požádal mě, abych ho na Západě uveřejnil. S chutí jsem to udělal, ale musel jsem nejdříve přesvědčit šéfredaktory, že to není podvrh. Pomohl mi paradoxně kratičký osobní dopis, který mi Sacharov připsal na poslední stránku svého rukopisu.

S čím lidé, kteří vedli vědecký časopis, měli takový problém?

Byli prostě zelenou ideologií tak zmateni, že nevěřili, že by legendární disident Sacharov mohl být pro jadernou energii.

Vy rád pícháte do vosího hnízda. Jaká zpětná reakce vás nejvíce zraňuje?

Dříve to byla lidská blbost a ideologická omezenost, teď po sametové revoluci především korupce, snaha na všem vydělat peníze. A moc, kterou mají peníze.

Copak se na jaderných elektrárnách nedá vydělat?

Jistěže dá, ale to není korupce. Navíc stojí kWh vyrobená v Temelíně skoro patnáctkrát(!) méně, než ve fotovoltaice. Jaderné elektrárny, které většinou mají dávno amortizovány stavební náklady, jsou dnes doslova slepicemi snášejícími zlatá vejce.

Takže co je podle vás za tím?

Pokládal jsem si podobnou otázku, proč se „antinukové“ (příslušníci hnutí proti využívání nukleární energie, které vzniklo po r. 1975 v USA) v době ještě před poruchou jaderné elektrárny na Three Mile Island a černobylskou katastrofou, stali takovým politickým hnutím? Tenkrát byla v Americe ohromná armáda lidí, kteří chtěli skončit válku ve Vietnamu, po léta to bylo smyslem jejich života. A když se jim podařilo vietnamský konflikt v roce 1974–5 ukončit, byla tu najednou „armáda“ mladých odpůrců, která neměla co dělat. Bourat kapitalismus se jim nechtělo, protože na něm sami profitovali…

Pokud vím, tak ve Švédsku se jaderným elektrárnám dařilo…

Když jsem odjel do Švédska, měli tam nejmodernější a nejbezpečnější jaderné elektrárny na světě. Pak vyhlásili referendum, načež parlament v roce 1982 přijal zákon, že se ve Švédsku do roku 2010 zastaví všechny jaderné elektrárny. Zákon dokonce zakázal dělat výzkum a vývoj jaderných reaktorů. V té době jaderné elektrárny Švédsku vyráběly zhruba pětačtyřicet procent elektřiny. Letos, tedy v roce 2010, vyrábí Švédsko stejné množství elektřiny z jádra. Kdyby Švédové jaderné reaktory letos skutečně odstavili, tak by se vyřídili jako moderní země. Naštěstí jim to došlo, výzkum reaktorů je už asi pět let znovu povolen, navíc letos parlament dal souhlas s tím, aby zastaralé reaktory byly nahrazeny novými, modernějšími.

Dnes se vedou debaty o solárních panelech…

Byl jsem jedním z prvních, který upozornil, že český koncept fotovoltaiky je nesmysl. Řekl jsem to osobně premiérovi Fischerovi, který tenkrát ani nevěděl, v čem je problém. Do novin jsem napsal článek pod titulem „Nebetyčný tunel nebo největší hloupost“ o českém zákonodárství ohledně fotovoltaiky…

V čem spočívá ona největší hloupost?

Zdražilo by to již dostatečně drahou energii a není to zdroj příliš efektivní. Je antifázovaný, protože nejvíce energie je potřeba v noci a v zimě, kdy jsou ty panely co do výkonu nejslabší. Znamenalo by to ohromné náklady na „uskladňování“ energie. Je to ale velice funkční marginální zdroj, který vám na vilách a domech může sloužit jako předhřívač vody, ale myslet si, že to vyřeší energetickou situaci a pokrývat stovky hektarů úrodné půdy těmito panely, to je opravdu hloupost.

Jak se jaderný fyzik dívá na globální oteplování?

Považuji jej za dokázanou věc. Fosilní paliva se vytvářela zhruba stovky milionů let. Jak? Pohlcováním kysličníku uhličitého z atmosféry, ukládáním do zelené masy a vypouštěním kyslíku do atmosféry. Takže kysličník uhličitý byl stovky milionů let ukládán v zelené mase, potom proměňován ve fosilní paliva. Dnes mají být fosilní paliva spálena během několik stovek let. A co znamená spálení těchto fosilních paliv? Odebrání kyslíku z atmosféry a emise kysličníku uhličitého do atmosféry. Fyzikové vědí, že molekuly CO2 mají vysokou účinnost absorbce odražené sluneční radiace. Což vede – příkladů známe z naší sluneční soustavy dost – k přehřívání planet.

Takže lidský element není zanedbatelný…

Jak by mohl být zanedbatelný? Stovky milionů let se CO2 ukládal do zelené masy a teď se za zhruba čtyři sta let, což je milionkrát rychleji, uvolní zpět do atmosféry. Není to jasné?

Takže Modrá planeta našeho pana prezidenta vás nijak nenadchla?

Ne. V historii Země bylo už několik oteplení, ale nikdy tady nebylo, že bychom tak dramaticky rychle plundrovali fosilní paliva, která se tu ukládala stovky milionů let. Dnes už nikdo nepochybuje, že nastává konec nafty, uhlí a plynu – diskutuje se pouze, bude-li to za padesát či sto padesát let – málokdo si však uvědomuje, co to způsobí.

Není to příliš drahé?

To záleží na ceně energie. Mimochodem, reaktory – jak klasické tak fúzní – budou poskytovat dost energie na výrobu vodíku. Tady ale narážíme na druhý problém zeměkoule, a tím je voda. Pitná voda. Polovina nebo třetina lidstva nemá dostatek čisté a nezávadné vody. Při dostatku energie by dostatek čisté vody nebyl problém.

Nedávno jsem dělal rozhovor s profesorem z Akademie věd, který věří v Boha a dokonce chodí do kostela. Zda se vám to přirozené nebo kontraproduktivní?

Nikdy jsem ve svém vědeckém životě nepocítil potřebu obrátit se k Bohu. Myslím, že pro vědce to je opravdu kontraproduktivní. Náboženství je něco, co vede lidi spíše zpět, nežli k pokroku…

Myslíte si, že je to dobrý nápad, postavit v New Yorku mešitu proti „pomníku“ z 11. září 2001?

Myslím, že je to necitelné. Stejně jako by třeba bylo postavení německého kulturně zábavního centra v Auschwitzu. Pokud je to chápáno jako symbol usmíření, mělo by se to dělat jinak.

Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

Stojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná.

ko1101_mongolsko_titulka_otvirak

MĚSTO SE DUSÍ

Celé město přikrývá namodralý závoj smogu. Počet automobilů v Ulánbátaru rychle roste. Drtivá většina aut celého Mongolska brázdí právě ulice hlavního města. Přejít páteřní ulici je takřka nemožné. Tu a tam se nekompromisně žene terénní vůz japonské provenience, většina aut jsou ale stále notně ojeté žigulíky a gazy z Ruska, které o katalyzátorech ani neslyšely. Nekontrolovaný automobilismus je daní za ekonomický rozvoj.

„V roce 1994 jezdily ve městě pouhé tři tisíce aut. V roce 2000 už padesát tisíc aut a dnes možná ještě jednou tolik,“ říká mi hrdý majitel pětadvacet let starého moskviče.

Znečištění ovzduší v Ulánbátaru přímo souvisí s demografickým vývojem. Od začátku devadesátých let, kdy v Mongolsku začala bolestná ekonomická transformace, se počet obyvatel hlavního města téměř ztrojnásobil.

„V Ulánbátaru žije přes milion lidí, v celé zemi už jen další půldruhý milion. Více než třetina populace Mongolska se tak nastěhovala do hlavního města. To je určitě světový unikát,“ říká Zolsaya z místní univerzity.

Každý Mongol má právo na pozemek pro svůj dům, je jen na něm, kde si parcelu vytyčí. Nově příchozí si tak svá obydlí staví v nekonečných jurtovištích, která ze všech stran obklopují město. Domy rostou jako houby po dešti. Často bez elektřiny, ale vždy bez vodovodu a kanalizace. O napojení na městský parovod, který zásobuje teplem panelová sídliště, se jejich obyvatelům může jen zdát. Když udeří zima, začnou ve svých kamnech spalovat, co se dá.

„Představte si, jak to asi vypadá, když si tři čtvrtě milionu lidí najednou zatopí v kamnech uhlím. Když jdete v zimě v noci městem, nevidíte vlastní ruku. Všechno se topí ve štiplavém kouři,“ popisuje Jakub, který v Ulánbátaru žije už pár let.

„Když se něco pálí, tak je vždycky kouř. To je přece jasné. S tím se nedá nic dělat,“ rozčiluje se jeden z obyvatel satelitního města. „Vedení města si neví rady, a tak chce alespoň zakázat dovoz nekvalitního uhlí. Kdo ale bude mít na drahý koks peníze? Víš, jak to dopadne? Ještě víc lidí začne spalovat staré pneumatiky. Pěkně hřejí a jsou levné!“

ko1101_mongolsko_klaster_zaisan3e

JURTA NEBOLI GER

Mám obavu, jestli kdy najdu cestu zpátky. Už hezkou chvíli kličkujeme mezi ploty a procházíme úzkými uličkami mezi prkennými ohradami. Konečně jsme na místě. Dřevěné dveře do jurty jsou vždy pestrobarevně pomalované a hlavně nízké. Aby člověk vstoupil dovnitř, musí se pořádně sehnout. První dojem je překvapení, jak prostorné obydlí jurta je. Největší mají přitom v průměru nanejvýš šest metrů. Prostor uvnitř je tradičně rozdělen na mužskou a ženskou část, na část pro hosty a domácí.

„Sedni si nalevo od středového sloupu. Tam je místo pro návštěvy a pamatuj, pískat v geru je považováno za neslušné, stejně jako klepat na dveře,“ poučuje mě průvodce. Především mi také vysvětluje, že správný název pro typické mongolské obydlí je ger. Název jurta rozšířili do světa Rusové, Mongola můžete tímto označením pěkně namíchnout. Pro ně je to jen a jen ger.

„Do Ulánbátaru jsme se přistěhovali před čtyřmi roky. Bydleli jsme na severu Mongolska. Nebyla tam žádná práce. Tady se nám přece jen žije lépe,“ říká mi hostitel a z plastového kanystru nalévá další sklenici lehce zkvašeného kobylího mléka. V Mongolsku se ale nejmenuje kumys, ale ajrak.

Zatímco se mě Chuluun snaží přesvědčit o tom, že ve srovnání s vesnicí je život v Ulánbátaru vlastně luxus, jeho žena a sousedky mezitím z masa, které jsem přinesl, připravují oběd. Mleté skopové balí do těsta. Modlím se, ať do nich nepřidávají ovčí lůj, ale marně. Část masem plněných šátečků putuje do horké vody, část na rozpálený olej.

„Smažené jsou chušúry, ty vařené búzy. Musíš ochutnat oba způsoby! Schválně, co ti bude lépe chutnat. Chušúry a búzy jsou základ mongolské kuchyně. Dají se udělat na tisíc způsobů, záleží jen na tom, jaký tvar jim dáš. Chutnají ale vždycky stejně,“ směje se Chuluun.

BOJ O DUŠI NÁRODA

Modlitební mlýnky se otáčejí a donekonečna odříkávají svoji modlitbu: Óm mani padmé húm, Ó klenote v lotosu. Nádvoří kláštera je plné lidí. Modlí se, krmí ptáky nebo se jen tak procházejí se svými potomky. Klášter Gandan leží na malém návrší na okraji Ulánbátaru. Až do začátku devadesátých let byl zdejší klášter jen trpěnou atrakcí pro turisty, dnes tady žije sto padesát mnichů, a posledních patnáct let prožívá doslova renesanci. Klášter nemá nouzi ani o novice. Tři desítky mladých mnichů sedí v dlouhých dřevěných lavicích a z úzkých listů pergamenu předčítají náboženské texty. Učitel, oblečený stejně jako oni do typicky červeného oděvu buddhistických mnichů, dohlíží na svoji třídu.

„Myslím, že dnes už má buddhismus v Mongolsku znovu své pevné místo. Vždyť je s ním spojena velká část naší historie. Poprvé se k nám dostal už v dobách Čingischána,“ říká Noyan lama, pětačtyřicetiletý muž, který vstoupil do kláštera před třinácti lety. Domlouváme se rusky, dnešní mnich byl dříve učitelem ruštiny. „Možná proto nás Rusové tolik let okupovali a nutili učit se jejich jazyk, abychom si teď my dva mohli spolu promluvit,“ směje se. 
Mongolsko dnes hledá svou ztracenou náboženskou identitu. Po staletí určovala život Mongolů buddhistická víra, která do země přišla z Tibetu. Ještě na začátku 20. století bylo v tehdy padesátitisícovém Ulánbátaru sto buddhistických chrámů a klášterů. Když se v roce 1921 dostali k moci komunisté, žilo v sedmi stech mongolských klášterech sto deset tisíc mnichů. Třetina celé mužské populace. Během deseti let byly tisíce mnichů popraveny, vězněny a poslány do pracovních táborů. Všechny kláštery a chrámy byly až na čtyři zrušeny. Ty, co zůstaly, přebudovali na muzea. Tak jako chrám zasvěcený Choijin lamovi. Tento chrám kupodivu zničen nebyl. Proč? To vlastně nevíme, říká se, že jej mongolští vojáci nechtěli zbořit,“ říká kurátorka dnešního muzea, paní Ogi.

V počínání komunistické vlády asi netřeba hledat logiku. Zatímco letní palác posledního mongolského vládce, přezdívaného Živoucí Buddha, byl zničen, zimní palác téhož panovníka se stal muzeem. Po pádu komunismu opravdu buddhismus zažívá období nového rozkvětu. V novém věku ale musí o přízeň stoupenců soupeřit se silným konkurentem – křesťanstvím. Na jedné straně se počet buddhistických mnichů odhaduje na tisícovku, na druhé straně dnes v Mongolsku působí tři sta padesát křesťanských misionářů a v Ulánbátaru najdeme vedle katolíků také mormony, jehovisty, adventisty a další křesťanské konfese z Evropy, Spojených států i z Jižní Koreje. Buddhisty však statistika netrápí. „Víra je přece niternou věcí každého člověka,“ říká s úsměvem Noyan lama. „Nikdo vám nemůže víru nakázat. Každý se musí sám rozhodnout a najít svoji cestu. Alespoň my buddhisté tomu věříme. Lidé se dnes také nenechají nachytat na plané sliby. V době internetu má každý přístup k informacím a kdo vlastně může říci, které náboženství je lepší? To si musí každý rozhodnout sám – jestli bude věřit v buddhismus, křesťanství nebo třeba islám.“

Při pohledu na nová a nová auta, která plní silnice, a módní butiky, které vyrůstají v ulicích Ulánbátaru je ale jasné, že příštím náboženstvím budou nejspíš hlavně peníze.

Category: 2011 / 01

D

ostat se do Irska a neochutnat whiskey by byla nejen škoda, ale snad i hřích. Návštěva originálního pubu či baru není jen prohlídkou nějaké nálevny, je to poznání části živoucí historie celé země.

Pryč je doba, kdy sv. Patrik na svém trojlístku, podle kterého je ostrov symbolicky zelený, vysvětloval princip svaté Trojice. V dnešní hektické době by patrně sv. Patrik svou zemi ani nepoznal. Ač na jeho počest každý rok 17. března barví Irové všechno možné i nemožné na zeleno a v jeho jménu propuká největší oslava roku, při které vládne přátelská a pohodová nálada.

Irové však neslaví jen jeden den v roce, bezstarostné Irsko se projevuje každý den. Důkazem můžou být i tradiční puby a bary, představující součást koloritu ostrova. Odnepaměti se v nich scházeli odbojní politikové, talentovaní spisovatelé, umělci i světoznámí hudebníci.

PUB & BAR

V celém Irsku je více než 13 tisíc barů a pubů, a samotný Dublin jich pak má okolo tisícovky. Rozdíl mezi pubem a barem není nikde přesně definován, ale má se za to, že bar je orientován na tvrdý alkohol a koktejly a nevaří se tam. Pub je spíše o pivu s možností lehké stravy. Centrem zábavy a nočního života hlavního města je oblast Temple Bar, kde je 29 pubů. Na rozdíl od jiných míst, kde před půlnocí zazní tolik nenáviděný hlas zvonu a musí se chtě nechtě domů, zde mají otevřeno do tří hodin. Atmosféra uvnitř je absolutně odlišná od podobných zařízení jinde na světě.

Mísí se zde mladí, staří, teenageři i seriózní manažeři v oblecích a samozřejmě spousta turistů. Nikdo si na nic nehraje, pohoda a linoucí se balady přímo vybízejí ke sklence whiskey a zpěvu. Výjimkou nejsou ani dvě hudební produkce, každá v jiné místnosti. Lidé zde většinu času postávají nebo se tlačí u baru. Nutno dodat, že Irové pijí rádi, ale celkem rozumně, na rozdíl od jiných národů.

V irských pubech točí nepasterizovaný Guinness a někteří znalci tvrdí, že právě to je důvod, proč na domácí půdě chutná výrazně lépe než v cizině. „Víš proč si objednáváme Jamesona s Guinnessem?“, ptá se náš průvodce Niall. „Čekáme 60 vteřin, než dojde pěna, a co během té doby dělat jiného, než si dát panáka“. „Sláinte“, tedy irsky na zdraví!

ko1012_zeleny_ostrov_jamesonpr_dsc_0739

ANDĚLSKÁ DAŇ

Irská whiskey je jedním z národních pokladů a žádný Ir ji nikdy nenechá pohanět. Na ostrově je miláčkem značka Powers Whiskey a oblibě se těší i nejjemnější whiskey Paddy, ale za celosvětově nejprodávanější irskou whiskey můžeme beze strachu považovat Jameson, místními familiárně nazývanou Jemmy. John Jameson ji vyráběl v Dublinu již od roku 1780. V polovině osmdesátých let minulého století se výroba přestěhovala do moderního lihovaru v Midletonu, poblíž Corku.

Kapacita destilérky je ohromující. Ve skladech je permanentně uloženo 750 tisíc sudů. Jen na takzvané „andělské dani“, což je ztráta vzniklá odpařováním whiskey ze sudů, se denně pošle andělům těžko uvěřitelných 12 tisíc láhví.

V podstatě dnes je John Jameson, zakladatel likérky, po svatém Patrikovi v Irsku nejčastěji zmiňovaná osoba, minimálně tedy v místních pubech. A třeba za dalších tisíc let budou Irové slavit i den svatého Jamesona.

Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze,“ pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí.“ Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali…

ŠPIONEM SNADNO A RYCHLE

Dalším kamenem úrazu je, když člověk chce pokračovat dál v cestě. Podle mapy tudy sice vede silnice, ale smutnou skutečností je úzká pěšinka vinoucí se pralesem. Naštěstí i tady občas někdo vlastní motorku, a tak cesta do města Nola nebude trvat více než dva dny. Ovšem k další realitě SAR patří přihlašování. Kdo to nezná, hned pochopí, jakmile bude poprvé zatčen. Povinností cizince tady je hlásit se na každém kroku, aby nic neuniklo paranoidním úřadům. Každý návštěvník je automaticky pokládán za špiona a podle toho jsou všichni podezíraví. Ve vesnicích, kde nejsou uniformy, je nutné přijít k náčelníkovi a požádat ho o svolení k pobytu ve vesnici. Většinou se shromáždí celá vesnice a všichni okukují příchozí. Obyčejní lidé jsou neuvěřitelně pohostinní, i když skoro nic nemají. Podle zvyklostí je nutné dát dárek, jinak návštěvník bude považován za neslušného a může ztratit přízeň náčelníka. Tam, kde jsou policisté, nastává jiný rituál, a to smlouvání o cenu za průjezd. Před většinou měst je i několik kontrolních bodů, kde probíhá registrace a výběr daní. Naopak ve městech je přímo nutností navštívit místní četnickou stanici, policisty a také prefekturu. Všude se musíte nechat zapsat, prozradit své úmysly a samozřejmě zaplatit. Ukázkou absurdity systému je sídlo tajné policie. Když sem přijdete dobrovolně se přihlásit, budete okamžitě zatčeni, protože znáte místo, kde sídlí tajní a tím pádem musíte být špioni. Ale jakmile opomenete, tak vás zatknou, protože jste je nenavštívili. Jediným řešením je uplatit uniformovaného policistu a nechat se tam dovést, to pak chtějí jen úplatek a návštěva netrvá více než hodinu. Inu jiná země, jiné zvyky.

VÍZUM STOKRÁT JINAK

„Kam jedeš?“ ptá se ozbrojený člověk v uniformě, který se sotva valí kvůli svému velkému břichu. Na první pohled je vidět, že se má velice dobře, byť v jedné z nejchudších zemí světa. „A kde máš povolení k cestě po této silnici?“ pokračuje. „Tady musíš zaplatit vízum, protože tvoje je neplatné.“ Ukazuji mu své vízum, ale to ho vůbec nerozhází. „Tady u nás musíš mít naše vízum, a to stojí 20 000 CFA (800 Kč), jinak tě vrátíme na hranice.“ Protestuji, ale není mi to moc platné. Když se pokouším najít nadřízeného, jsem pro drzost proti autoritám zatčen.

Policisté nakládají mé věci na motorku a jsem eskortován na stanici. To je tmavá místnost s několika stoly a po zuby ozbrojenými vojáky a policisty. Tady mě čeká výslech a soud v jednom, protože i když mám platné vízum, tady ho prostě neuznávají. Vpravo je katr, kde se za vraty s chatrnou petlicí tísní několik vězňů. Nevím, co udělali, ale stačí jen nezaplatit a člověk se ocitne za mřížemi velice rychle. Policisté, včetně toho, který mě zatkl, rozehrávají hru. „Jestli nezaplatíš a budeš mít zbytečné otázky, prostě tě zavřeme a někde tu shniješ ve vězení,“ nastiňuje moji budoucnost velitel. „A když zaplatíš málo, tak to tě stejně nepustíme, protože jsi zatčen a tvůj pobyt nám vytváří vysoké náklady na věznění.“ Na důkaz svých slov mi dává čas na rozmyšlenou. To je jen psychologická příprava, protože jeden z poskoků otevírá dveře do tmavé místnosti, odkud se ozývá křik a údery holí, které mlaskají, jak se trhá kůže nebožáka. Ano, mučírna je součástí zdejší policejní práce. Zakrvácené svršky a křik odsouzence mi docela vadil. A když mi velitel naznačil, že jsem nyní na řadě, pochopil jsem, proč dveře byly otevřeny.

SPRÁVNÍ POPLATKY PO AFRICKU

Zástupce velitele, takový hodný strejda, mě odvedl do kanceláře a snažil se mi domluvit. „Vidíš, kolik zločinů jsi spáchal, nemáš vízum, musíš zaplatit, jinak to z tebe vytlučeme. A když neustoupíš, tak tě zavřeme a počkáme, až se umoudříš.“ Konečně přišla chvíle pravdy. „Já jsem ten spravedlivý, který tuší, že to může být omyl, ale to mě musíš přesvědčit,“ pokračoval ve svém monologu strýček. A na důkaz svých slov začal jen tak listovat jakousi knihou. Jakmile se zastavil na správné straně, dal hlavu nahoru, jako kdyby ani nechtěl vidět, co mu tam musím vložit. Pět tisíc CFA mu nestačilo a začal vyprávět cosi o morálce a cizincích, které teprve chudáci musí učit, co v Africe patří k dobrým mravům. Když jsem vložil další bankovku, evidentně už byl spokojen, protože 10 000 CFA je třetina jeho platu. Pak se strýček v uniformě rozhodl, mě rychle zbavit. Neměl času nazbyt, vypakoval mě tedy k řidiči motorky, který mě měl odvézt pryč z očí. Hodný strýček se rozhodl zajistit si svoji životní úroveň na úkor velitele, kterému pak něco nakuká. Proto se není čemu divit, když tento stát nefunguje a vláda sotva ovládá polovinu země. Když se za tučný bakšiš dá pořídit cokoliv, všichni banditi a lupiči jsou vlastně dopředu beztrestní. A lidé, ti tu tak příliš nikoho nezajímají, jen když zaplní daň bankovkami.

Možná někomu může připadat, že se až příliš zabývám uniformami, ale tady v SAR se minimálně polovina pobytu skládá se zatčení, vymáhání peněz nebo povolení, které ani nikdo nevydává, pomineme-li, že není potřeba. A i v tomto systému žijí lidé, kteří se protloukají a chtějí také normálně žít. V tu chvíli si začne opravdu každý vážit fungující země, kterou je Česko. Alespoň z pohledu Afriky, tady už opravdu nejde ani nadávat, protože tady nefunguje vůbec nic.

PYGMEJ MENU

Středoafrická republika má i nechvalně proslulé osobnosti, které zná celý svět. Takový císař Bokassa, přezdívaný „císař lidožrout“ svými manýrami představil zemi světu, ale také ji zruinoval. A proč se mu říkalo „Císař kanibal“ ? Evropský tisk ho obviňoval z pojídání lidí. Sám Bokassa tyto zvěsti nikdy nevyvracel, naopak u prostých lidí mu dodávaly pocit všemocnosti. Jestli tomu tak bylo nebo ne, už asi nikdo nepotvrdí. Důkazy o pojídání lidí nebyly nikdy nalezeny a po svém pádu sám diktátor kanibalské zvěsti popíral. Přesto se mluví o případech, kdy vojáci podle svědků pojídali především Pygmeje. Tito trpaslíci z pralesa nebyli považováni podle zákonů SAR za lidské bytosti, tím pádem nebylo zakázáno je lovit.

TLAPIČKU NEBO HLAVIČKU

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale při ohlašování mé přítomnosti u prefekta si mě tento pán oblíbil. Možná chtěl ukázat svoji moc a dobrotu, předvést se před nenadálým návštěvníkem z Evropy, každopádně mě pozval na večeři do svého sídla. Večer jsem se oblékl do toho nejlepšího ze zbytků šatstva, které mi zbylo po ztečích pralesa, a vydal se do sídla honorace. Byl jsem přizván k velkému stolu z masivního dřeva, dostal pivo a čekal na místní specialitku, ze které prý budu překvapen. Překvapení se dostavilo, jakmile číšník postavil na stůl stříbrný podnos. Podávala se chlupatá opičí pracka vařená asi ve vodě. Hostitel měl druhou porci a tou byla opičí hlava.

Prefekt se bez okolků pustil do jídla a začal okusovat vařené masíčko ze rtů opice. „Jen si dej pořádně do nosu, ruka opice je nejlepším kusem celého zvířete a tady si to mohou skutečně dovolit jen boháči,“ pokračoval v mlaskání a debužírování. Vůbec se mi nechtělo vrhnout se na ruku, která se ještě před chvílí hýbala. Nakonec jsem ze situace vybruslil se slovy, že jsem vegetarián. Prefekt to chápal a bezelstně stáhl ruku opice na svůj podnos a vrhl se na ni se stejnou intenzitou. Naštěstí na stole bylo pivo, a tak alespoň bylo čím zapít gastronomický zážitek, na který určitě nezapomenu.

Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (magazín Maxim)

V severovýchodní Indii začíná nostalgická cesta do historie. Svezte se do Dárdžilingu úzkorozchodnou železničkou, označovanou za jednu z nejkrásnějších tratí světa! Z okna vagonu spatříte tropické pláně Bengálska i bělostné sněhy Himálaje.

Mark Twain, který se vláčkem do Dárdžilingu vydal v roce 1896, to označil za nejkrásnější den v životě – směs extáze, smrtelného strachu a nepředstavitelné radosti. Moje osobní dobrodružství ale nezačalo zrovna růžově. Do města Siliguri, kde tahle bizarní trať začíná, jsem poprvé dorazil na jaře 1994 celý pomlácený a nevyspalý (podruhé jsem tohle místo navštívil loni). Třicetihodinová jízda z Dillí vagonem třetí třídy, kterým cestují jen ti nejchudší z nejchudších, dá člověku pořádně zabrat. Britský spisovatel David Tomory ji přiléhavě popsal těmito slovy: Ještě předtím, než vlak zastavil, vzaly davy jeho dveře útokem a celé rodiny se začaly cpát skrz okna vagonu. Skončil jsem naproti dveřím WC, první čtyři hodiny vestoje a pak vsedě na svém batohu, zatímco se přese mne neustále sem a tam šplhali ti, kdo chtěli na záchod. To vše v sedmačtyřiceti stupních vedra a bez jakéhokoliv pití.

ko1101_indie_profimedia-0032067597

Přesednutím z „normálního“ vlaku na horskou parní železničku se ale všechno mění. Miniaturní vagonky dárdžilinské himálajské železnice (známé spíš pod zkratkou DHR) jsou čisté a poloprázdné, takže si můžu konečně natáhnout nohy. Ještě, že je nemám příliš dlouhé – tomuhle dopravnímu prostředku se ne nadarmo přezdívá toy train, pohádkový vláček. Zatímco běžné evropské tratě mají rozchod 1435 mm, tady jsou od sebe koleje vzdáleny jen 610 mm. Kupé tak připomíná spíš větší skříň.

ROMANTICKÁ IKONA

Před sto třiceti lety trvala cesta z Kalkaty do Dárdžilingu šest dnů. Britští koloniální úředníci na ní museli složitě kombinovat vlak, několik říčních přívozů a koňský povoz. V roce 1878 do města Siliguri poprvé dorazila železnice, která odtud podle plánů měla pokračovat do Ásámu a Barmy (dnešní Myanma). Muže jménem Franklin Prestage tehdy napadlo, že by z hlavní trati mohly koleje odbočit i vzhůru do kopců. Vyřešilo by to hned dva logistické problémy najednou. Letní odpočinek v chladném podhůří Himálaje by si mohli kromě honorace dopřát i řadoví kalkatští zaměstnanci Východoindické společnosti, a navíc by se dramaticky zlevnila doprava zboží. Tuna rýže tehdy stála dole v Siliguri 98 rupií, ale o pouhých osmdesát kilometrů výš na sever už 238 rupií! 
Franklin Prestage pro svůj nápad rychle získal úřady. Stavět se začalo už v dubnu 1879. Jednotlivé úseky trati byly zprovozňovány postupně a 4. července 1881 přijel do Dárdžilingu první vlak. Původní plány počítaly s protažením kolejí až do Nepálu. Škoda, že to nevyšlo! Jízda až pod Everest by musela být úchvatným zážitkem.

KOLEJE NAPŘÍČ PLANTÁŽEMI

Mašinfíra pronikavým pískáním oznamuje, že se vláček co nevidět dá do pohybu. Stačil by mu ale kondiční běžec – rychlost se totiž pohybuje jen mezi deseti až dvaceti kilometry v hodině. Právě proto také v polovině 80. let minulého století hrozila DHR záhuba. Jízda do 86 kilometrů vzdáleného Dádrdžilingu trvá vláčku devět hodin. Autobus nebo džíp to zvládne třikrát rychleji. Prudký pokles pasažérů způsobil, že si na sebe DHR nevydělala. Indická železniční společnost ji musela začít dotovat.

Hrozba uzavření ale zalarmovala milovníky mašinek z celého světa, kteří založili podpůrný spolek. Když pak v roce 1999 organizace UNESCO zapsala DHR na seznam světového kulturního dědictví, indická vláda si uvědomila, jak cennou turistickou atrakci drží v ruce. Od té doby je provoz vláčku otázkou národní hrdosti. Historické lokomotivy prošly důkladnou generálkou a dnes se o ně pečlivě stará tým mechaniků. Když trať čas od času zaplaví monzunové lijáky, okamžitě nastupují stavební čety, aby se provoz co nejdříve obnovil. Jen v květnu 2009 to bylo horší. K pravidelnému monzunu se totiž přidal cyklon Aila, který koleje DHR přerušil na více než padesáti místech…

Nádraží v Siliguri leží v nadmořské výšce pouhých 123 metrů přímo uprostřed teráje – horké tropické nížiny Západního Bengálska. Vláček odtud nejdřív projíždí hustou džunglí s teakovými a bambusovými stromy, které zdobí purpurové buganvileje a květy orchidejí. Za mostem přes řeku Mahananda se rovina začíná pomalu zvedat. S hlasitým houkáním se tu noříme do malebného světa čajových plantáží. Desítky žen v barevných sárí pomalu procházejí mezi keříky, snědými prsty uštipují vrcholové pupeny a plní jimi nůše na zádech. Tak se rodí low grown, silná a temná nížinná odrůda indického čaje.

HIMÁLAJSKÝ PTÁK

Zlaté časy zažívala DHR před druhou světovou válkou, kdy po ní jezdilo až čtyřicet vlakových souprav. Dnes zůstává z historického vozového parku pojízdných jedenáct parních lokomotiv na uhlí a dvě parní přebudované na vytápění naftou. Nejmladší je sedmdesát let. Každá má jméno: Green Hill, Mountaineer, Queen of the Hills… Lokomotiva, která mně právě veze, se jmenuje Himalayan Bird a byla postavena v roce 1889. Nesmí mi jen vadit, že když se vykloním z okna, zasype mně oblakem jisker a sazí. V polovině 90. let minulého století k parním mašinkám přibyly čtyři dieselové lokomotivy. Jejich zavedení ale vyvolalo odpor – podle kritiků na DHR prostě patří pára. Organizace UNESCO dokonce v roce 2000 hrozila vyškrtnutím ze seznamu světového kulturního dědictví, protože dieselové lokomotivy ničí „ducha“ trati…

BOD AGÓNIE

Nížinné čajové plantáže jsme nechali za sebou. Za stanicí Sukna (162 m) se sklon terénu postupně zvyšuje a první zatáčky nabízejí daleké výhledy do kraje. „Malá vzdálenost kolejí umožňuje zmenšení poloměru zatáček,“ vysvětluje mi jako naprostému železničnímu analfabetovi průvodčí. Úzkorozchodka v horách prostě není rozmar, ale nutnost. Postupně se mi ale odhalují i další technické „špeky“, díky kterým je DHR označována za jednu z nejzajímavějších staveb na světě.

Britští inženýři se kdysi snažili co nejvíc ušetřit. Nechtělo se jim stavět dlouhé tunely a vysoké mosty, takže zvolili dva levnější a elegantnější způsoby, jak se poprat s převýšením. Pokud se na trase vyskytl ostřejší kopec s vhodným průměrem, ovinuli kolem něj trať do podoby závitu, který nabírá výšku. Z vrcholu kopce pak koleje pokračují přes most dál. Dalším způsobem, jak získat výšku, jsou couvačky ve tvaru písmene Z. Lokomotiva prostě nejdřív vlak zatáhne na slepou kolej, pak dá zpětný chod a tlačí ho před sebou do protilehlého svahu. Jak stoupáme, obraz za oknem se pomalu mění. Nížinné bambusové háje střídají vysokohorské himálajské borovice, naznačující změnu rostlinných pásem. Se zvyšující se nadmořskou výškou také postupně klesá teplota. To, co dělá tuhle trať tak výjimečnou, je její zasazení do krajiny. Výhledy do nížiny hluboko pod námi jsou naprosto úchvatné. A kdyby horské velikány nezakrývala mlha, mohl bych teď přímo z okna vláčku spatřit bělostnou čepici na vrcholku třetí nejvyšší hory světa Kančendžengy (8586 m).

ŽELEZNIČNÍ DOBYTÍ SVĚTA

Dárdžilinská železice ale není jen technickou památkou. Podle australského historika Roberta Lee se železnice v druhé polovině 19. století stala jedním z nejdůležitějších nástrojů rozšiřování západního vlivu ve Třetím světě. Bílému muži umožnila uchvácení odlehlých částí světa. Stavba tratí v Asii, v Africe a v Jižní Americe byla výrazem imperiálních ambicí, v jejichž důsledku byl nakonec celý tehdejší svět kontrolován několika evropskými zeměmi. „Železniční věk“ a zlatá doba kolonií se navzájem protínaly, závisely na sobě a ovlivňovaly se. Jen kvůli železnici se do Třetího světa rozšířily kulturní a ekonomické vzorce Západu. Koleje, rozbíhající se z přístavů, se stávaly tepnami, které do cizích zemí pumpovaly překotné změny životního stylu. Zároveň ale byly i chapadly, které odtud na Západ odsávaly přírodní zdroje, suroviny a levnou pracovní sílu.

Koloniální železnice si můžeme představit i jako mocenský nástroj kontroly dobytých oblastí. Během pár hodin se po nich mohla přepravit armáda, potlačující domorodá povstání. Koleje byly výrazem technologického triumfu evropského ducha. Mosty přes divoké řeky, tunely skrz pohoří a železniční náspy napříč džunglí, to všechno bývalo vydáváno za důkaz západní nadřazenosti.

Asi nejlépe to v roce 1911 popsal britský inženýr Frederick A. Talbot v knize Železniční dobytí světa: Na všech čtyřech mimoevropských kontinentech dnes plní železnice důležitou misi. Je prvním propagátorem a strážcem civilizace, který mapuje a prohledává nepřátelské území. Boj začíná, jakmile první inženýři dorazí na místo. Bez ohledu na to, jak strašně vypadají překážky, je posvátným úkolem stavitelů železnice překonat je, a to jakýmkoli způsobem a za jakoukoli cenu. Nesmějí se zastavit před ničím. Že je tahle představa triumfujícího Západu tak trochu nafoukaná? V Dárdžilingu se splnila do puntíku.

POLIBEK LOKOMOTIVĚ

Za stanicí Gaybari (1072 m) mi průvodčí vypráví příběh z dob stavby DHR. Jakýsi Nepálec tu prý tehdy zastřelil medvěda. Protože ale neměl kulku, nabil pušku britskou mincí. Ale to už z mlžných borovicových hájů vjíždíme do ospalého městečka Kurseong (1524 m), nazvaného podle bílých himálajských orchidejí. Vláček jede po ulicích krokem, pronásledován pokřikujícími školáky. Koleje každou chvíli křižují silnici a mašinfíra zběsile píská parní píšťalou, aby před zatáčkou upozornil řidiče na nebezpečí. Kdosi spočítal, že na celé trase je takových nechráněných přejezdů 132.

V Ghumu doplňujeme uhlí a vodu. Pak z oken vláčku s úsměvem přihlížíme, jak indičtí stánkaři nevzrušeně sklízejí své zboží, které si rozložili přímo v kolejišti. Jak se k nim vláček pomalu blíží, udělají mu místo, aby ihned po průjezdu stánky zase rozložili. Tenhle rituál se tu opakuje několikrát denně. Vláček se sune krokem doslova centimetry od dveří obchodů. Zákazníci, kteří zůstali uvnitř, prostě musejí počkat, až přesupíme kolem.

Po krátké zastávce na vyhlídkové smyčce Batasia projíždíme přímo pod velkým buddhistickým klášterem Druk Sangak Choling. Na jeho terase stojí několik mnichů v šafránových rouchách, kteří mávají se stejně čistou radostí v očích, jako malé děti. K modlitbě se vrátí teprve, když zmizíme za zatáčkou. Silnice, po níž se vláček sune, je tak úzká, že se za námi tvoří troubící kolona aut a autobusů. Jakmile se cesta rozšíří, začnou nás zběsile předjíždět. Lokomotiva si tu ale už trochu odpočine – z Ghumu koleje mírně klesají. K secesní budově dárdžilingského nádraží, která leží v nadmořské výšce 2076 metrů, přijíždíme po devíti hodinách. Ze Siliguri jsme tedy nastoupali 2132 výškových metrů.

Po devíti hodinách si s průvodčím přátelsky tisknu ruku. „Před pár lety se na nádraží přišourala stará anglická dáma s holí,“ vypráví mi na rozloučenou. „Políbila lokomotivu a řekla: Teď už můžu v klidu umřít. V Dárdžilingu prý kdysi studovala střední školu. Muselo to být ještě před rokem 1947, kdy jsme na Britech získali nezávislost. Šedesát let prý snila o tom, že se sem vrátí a ještě jednou se s námi sveze…“

Category: 2011 / 01

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost…

Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny.

ko1101_otvirak_norsko_4b_e

Kdo je natolik pevný v kramflecích, že ho ani dech beroucí krása nepoloží, začne svůj trip projížďkou po Geirangerfjordu, který od roku 2005 zdobí seznamy UNESCO. Tenhle fjord se zařezává až do sedmisetmetrové hloubky, okolní hory se pak vypínají do výšky necelých dvou kilometrů nad jeho hladinu. Skalní stěny kolem fjordu pokrývá perleť desítek vodopádů, z nichž největší pozornost poutá Sedm sester, překrásný vodopád o sedmi ramenech. Sestry se k hladině řítí z dvousetpadesátimetrové výšky, skotačí po skalních výčnělcích a všechny jakoby zpívaly.

Podle legendy jde o sedm neprovdaných sester, jejichž hlas se toužebně nese přes vodu k Nápadníkovi, velkému osamělému vodopádu na protější stěně fjordu. Takto spolu flirtují už po staletí. Žádný vztah se ale zatím naplnit nepodařilo (proto se také Nápadníkovi někdy přezdívá Mnich), takže se mohou turisté stále kochat námluvními tanci.

PO STOPÁCH TROLLŮ

Fjord se kroutí jako ještěrka a ve strmých lesklých svazích se tu a tam objeví hlouček malých stavení. Nejde však o penziony s pořádnou fjordskou přirážkou, ale o prastaré farmy. Lidé se v těchto nepřístupných končinách usadili už v raném středověku a chovali skot. Poprvé je odtud vyhnala černá smrt v roce 1350. O dvě stě let později se ale lidé do opuštěných farem opět vrátili. Život v izolaci strmých svahů nebyl pro padavky a těžko si představit, že by byl pro farmáře dostatečnou satisfakcí výhled, jaký není jinde na světě. Osídlení fjordu dosáhlo vrcholu v půli 19. století, pak se odtud lidé začali vytrácet za lepším živobytím do měst, rovin či přímo za oceán. Mnoho farem zaniklo, z jiných se staly ruiny, ale některé odolaly a dokládají snahu člověka porvat se s jakýmikoliv podmínkami.

Po hodině se i sebekrásnější krajina stává jednotvárnou, trajekt však vplouvá do městečka Geiranger, které s fjordem pojí nejen jméno, ale i celá jeho současná existence. Naprostá většina obyvatel pracuje v profesích spojených s cestovním ruchem a v zimě, kdy celé okolí zapadá sněhem, všechno usne. Geiranger je také startovním místem k výpravě po silnici Riksveg 63, která se v mnoha zákrutách vine do nitra hor. Díky svým úchvatným výhledům si vysloužila přezdívku Orlí stezka.

V popularitě i náročnosti však stále trochu pokulhává za stezkou Trollí, která kopíruje prastarou Zlatou stezku na sever od Geirangeru. Tady se silnice 63 k výšinám zvedá v devítistupňovém sklonu za pomoci jedenácti ostrých serpentin. Po osmi letech stavby ji v roce 1936 slavnostně otevřel král Haakon VII. a v nejedné restauraci v širokém okolí se lidé dodnes hrdě hlásí k tomu, že na této bláznivé stavbě nechali pot a krev jejich dědové a pradědové.

ko1101_norsko_7

STŘECHA NA DNĚ FJORDU

Ačkoliv právě přírodní krásy tvoří podstatnou část klenotnice regionu Møre og Romsdal, tak stojí za to navštívit i vesničku Rødven necelých dvacet kilometrů severně od Trollí stezky. Rybářská víska na břehu Rødvenfjordu je snadno přehlédnutelná, stejně jako její největší chlouba – dřevěný sloupový kostelík z konce 13. století. Z původních devíti set dřevěných kostelů, které v Norsku lemovaly obchodní a poutní cesty, jich zbylo necelých třicet. Spojuje je jak unikátní sloupová dispozice, nevelký tmavý interiér a bohatě vyřezávaná výzdoba, tak i doba vzniku – vyrostly mezi 12. a 14. stoletím na počest Ježíše Krista, který z norských fjordů vyhnal Odina, Thora a další vikinská božstva.

Jsou to však právě lodě Vikingů, jimž se interiéry norských sloupových kostelů nejvíce podobají. Vždyť postavit bez hřebů a kramlí kostel natolik bytelný, aby odolal drsnému klima větrem bičovaných fjordů, dokázali jen špičkoví řemeslníci – a těmi potomci stavitelů vikinských lodí vskutku byli.

Také kostelík v Rødven odolal nespočtu bouří. Vichřici v roce 1689 však neustál, jeho střechu i s věží vítr odnesl do fjordu. Kostel prošel několika přestavbami, díky nimž můžeme na prostoru několika málo metrů čtverečních porovnat stavební i dřevořezebné styly od doby románské až po barokní. A před vyřezávaným krucifixem z počátku 13. století chtěla by padnout k zemi i ateistova kolena.

SLUNCE NA JAZYKU

Co by to ale bylo za návštěvu Norska, kdyby se aspoň jednou ve vodě vlasec nesmočil. Ideální příležitost k tomu je na ostrůvku Håholmen v ústí Kvernesfjordu. Cesta k ostrovu je fascinující. Vede totiž po silnici plné mostů a tunelů, spojující pobřeží s věncem ostrůvků – takzvané Atlantické cestě, kterou lidé zvolili norskou stavbou 20. století. Slavný most Storseisundet se ve své bizarní skolióze klene nad mořem pouhé dva kilometry od ostrova Håholmen. Na něj se už ale autem nedostanete. Když na ryby, tak lodí! A ne ledajakou – pokud patříte k hostům rybářského hotelu Håholmen Havstuer, přijede pro vás sice nedokonalá, avšak působivá replika vikinského plavidla.

Samotný ostrov poskytuje rybářům zázemí už pět set let. Je jen nepatrnou tišinou v pobřežní linii Hustadvika plné skal a útesů, která patří k nejnebezpečnějším částem norského pobřeží. Lodě tu za bouří ztroskotávají dodnes. Když jsou ale podmínky jen trochu příznivé, na moře vyplouvají desítky pramic, člunů a bárek obsypaných rybáři, kteří z vody tahají metráky krásných stříbřitých potvor. Zdejší clipfish, na útesech sušené tresky, prý chutnají jak samo slunce a celá staletí sem pro ně jezdily lodě až z dalekého Španělska či Portugalska. Také jsem do velmi vratké veslice usedl. V ruce dlouhý vlasec plný háčků, v srdci odhodlání případnou nešťastnici pustit zpět do moře. Dvakrát jsem chytil dno, dvakrát jsem vlasec urval. Přestože jsem nic nechytil, tetelil jsem se na kolébající se pramici blahem. Po dnech strávených v rozeklané krajině fjordů jsem si v této malé tišině konečně našel svou chvilku norského klidu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This