Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 03

Outback je typické australské slovo, označující rozlehlou, necivilizovanou plochu ve vnitrozemí. Nemá jasně dané hranice, určitě je však suchá, téměř neobydlená a pro neznalé nebezpečná. Podaří se nám ji projet bez úhony?

Je asi jedna hodina odpoledne a my si dáváme povinnou pauzu uprostřed australské pouště. Vlastně mezi dvěma pouštěmi. Jedeme po Great Central Road, nalevo se rozprostírá Gibsonova a napravo Velká Viktoriina poušť. Se svými 424 000 km2 je vůbec největší australskou pouští. Jsme na cestě ze Západní Austrálie do Severního Teritoria. Přestávka je nutná – děláme ji v pudu záchovy našeho vozidla. Je leden, tedy vrchol léta na jižní polokouli, teploty přes den lezou ke čtyřiceti stupňům a naše obytná Mitsubishi Delica s náhonem na všechny čtyři má na krku již druhý křížek. Nechceme, aby dostala infarkt, a tak na cestu vyjíždíme za rozednění a kolem poledního auto odstavujeme. Do šesti, než poleví sluneční palba, máme čas. Především na zabíjení všudypřítomných much. Spotřeba vody je okolo pěti litrů na osobu a den. Kolem vody se točí vlastně všechno. Podle jejího výskytu byla založena ta hrstka měst a osad, co jich tu je. Řídili se podle ní domorodí Austrálci a zvířata tak činí dodnes. Ani my nenecháváme nic náhodě a vezeme si s sebou osmdesát litrů. Historek o lidech, kteří se vydali při poruše vozu hledat pomoc a doplatili na to životem, jsme v posledním roce slyšeli víc než dost. Co tedy v takové nehostinné krajině děláme?

HLAVNĚ NEPÍCHNOUT

Ze Západní Austrálie na východ vedou pouze dvě asfaltové cesty – severní a jižní. Pro ty, kdo hledají nevšední zážitky, se tak logicky nabízí trasa „někde mezi“. Sice bez asfaltu, zato s dávkou dobrodružství. Zjistit informace, jaká je úroveň 1200 kilometrů dlouhé cesty mezi městem Laverton a turistickou dominantou Uluru, je nad lidské možnosti. Po severním půlkruhu ze Sydney do Perthu jsme potkali pouze dva lidi, kteří Great Central Road absolvovali. První z nich tvrdil, že ač byl v Austrálii všude, na tuto třicet pět let starou vzpomínku do smrti nezapomene. Další prý pětkrát píchnul kolo, a když mu došly lepicí sady, musel pneumatiky vycpat větvemi a hadry. Ne snad že by nás odrazovali, ale nezávisle na sobě prohlásili, že by tudy již podruhé nejeli.

V Lavertonu, kde cesta začíná, čerpáme vodu ve stanici pro kamiony, kde za pouhý dolar dostaneme z hadice poněkud přebytečných pět set litrů. Posledních pár kilometrů asfaltu a zrezivělá cedule nás upozorňuje, že vjíždíme na Great Central Road. Ufukujeme pneumatiky jako prevenci proti píchnutí a nastavujeme stálou rychlost kolem 75 km/h. Auto je tu naše všechno – dopravní prostředek i ubytování – jsme na něj zcela odkázáni, jakákoliv porucha může být fatální. Na tak dlouhé vzdálenosti odtah nepřipadá v úvahu a částka za mechanika se blíží nebeským výšinám. Není tedy žádný div, že nepojízdné vozy se prostě nechají u cesty. Většina z těch, které míjíme, je v dezolátním stavu, projíždějící domorodci z nich odmontují vše použitelné a zbytek většinou zapálí.

ASFALTOVÝ KOBEREC?

Krajina je čím dál sušší, zmizely stromy a barva písku se mění od tmavě červené až po bílou navážku na cestě. Tou se snaží silničáři vyvýšit místa, která v době dešťů mizí pod vodou. Mohou to být jen kaluže nebo i několikasetmetrová jezírka. To pak nezbývá, než počkat, až sluncem ztvrdlá země vodu vsákne. A to může trvat i několik dnů. My jsme první poušť projeli v podstatě bez problémů, píchli jsme pouze jednou. U obsluhy stanice tedy kvitujeme poměrně dobrou kvalitu vozovky a vyzvídáme, co je pravda na klepech, že by měla GCR brzy také dostat asfaltový koberec. Dostává se nám však jenom útrpného úsměvu a odpovědi, že report o novém povrchu jim leží již dvanáct let na stole. Proč taky? S provozem, který dosahuje maximálně deseti tisíc aut ročně, by to bylo neekonomické. My jsme během necelých tří dnů potkali pouze šestnáct osobáků, tři náklaďáky a sto padesát sedm vraků, chátrajících u cesty. Jak příznačné!

NA VLASTNÍ OČI

Po zdolání opuštěné Great Central Road nám připadly náhle se zjevující davy turistů a asfaltový povrch skoro jako přízrak. Pískovcové masivy Katja Tjuta a australská dominanta Uluru lákají ročně okolo půl milionu lidí, a my nebyli výjimkou. Jakkoliv je však znáte z fotografií a cestovních brožur, osobní konfrontace se nedá srovnat. V rovinaté krajině vypadají ještě větší a masivnější. Výborně řešené návštěvnické centrum vám přiblíží faunu a flóru i tradiční život domorodců. V současnosti je sice stále povoleno na Uluru vylézt, kvůli duchovnímu významu pro kmen Anangu a stále častějším nehodám je však zákaz na dohled. Naštěstí.

DROMEDÁŘI NA SVOBODĚ

Komu lidská společnost nevyhovuje a má auto s obutím do obtížných terénů, může zkusit některé z místních 4×4 prašných cest. Patří k těm nejlepším, které může červený kontinent nabídnout. Ani my neodoláme, a po zakoupení nezbytného povolení míříme zkratkou k západnímu MacDonnellovu pohoří po Mereenie Loop. Tím, že jsme se zřekli asfaltu, nás cesta konečně odměnila pohledem na několik velbloudů. Předpokládali jsme, že v zemi, kde se volně prohání odhadem milion těchto suchomilných zvířat, bude příležitost k jejich pozorování větší, ale jejich přirozená plachost pro nás měla být předpokladem opaku. Volně žijící dromedáři jsou navíc světovou raritou, která se jinde nevyskytuje. V Austrálii ale má své odůvodnění. Hrby importovaných zvířat pomohly prozkoumat a dobýt i ta nejnehostinnější místa kontinentu, pomáhaly při pokládání telegrafních kabelů a asistovaly i při neúspěšné, byť slavné výpravě Burkeho a Willse za objevením vnitrozemského moře v druhé polovině devatenáctého století. Později však při větším rozšíření automobilové dopravy již velbloudi nebyli potřební a byla jim dána volnost.

Pro Evropanovo oko jsou silně nezvyklé zcela pravidelné formace MacDonells Range. Vypadají, jako by těsně pod povrchem lezl obrovitý krtek a hrnul kamenné hromady od obzoru k obzoru. Hory s nejvyšším vrcholem Mt. Zeil (1531m n. m.) jsou převážně tvořené křemencem, žulou, vápencem a pískovcem a táhnou se od západu k východu v délce přes šest set kilometrů. Kdo má rád horskou turistiku, může zkusit světově vyhlášený přechod Larapinta Trail v délce skromných 223 kilometrů. Pohoří nás také přivede do druhého největšího města Severního Teritoria, Alice Springs, které je významným dopravním, obchodním a kulturním centrem. Jelikož leží v samém středu kontinentu, prochází přes něj dálnice, železnice a důležitá telegrafní linka Overlander, která od konce devatenáctého století spojovala Adelaide se severem a přes ostrov Jáva pak Austrálii s Velkou Británií. Pro nás je to ale jen zastávka na dočerpání paliva, nakoupení potravin a celkové kultivace. Civilizaci ještě nepotřebujeme, stále nemáme dost písku, a tak máme namířeno na jih po Stuart Highway do Coober Pedy.

MĚSÍČNÍ KRAJINA

Toto město se proslavilo kvůli surreálně přízračné krajině i vzezřením města samotného. Jako kulisa bylo použito v takových kasovních trhácích jako Mad Max 3 nebo Priscilla, královna pouště. To, že se objevilo v postapokalyptických filmech, není náhoda, okolní krajina vypadá jako na Měsíci. Jeho prvním a hlavním úspěchem však není vizuální přitažlivost, ale to, co leží pod jeho slupkou. Opály. Město, které se honosí přízviskem Hlavní město opálů, je zodpovědné za 95 % světové těžby. Díky složení drahého kamene, které se nedá detekovat sonarem, se město dále vyhýbá masivní těžbě a uchovává si tak komunitní soudržnost. Překvapivě mezinárodně zastoupená populace Coober Pedy nepřevyšuje dva tisíce lidí a najdete mezi nimi i Čechy. Unikátní je však především způsob, jakým lidé žijí. Kvůli vysokým teplotám, které v létě dosahují skoro padesáti stupňů, se lidé přizpůsobili, a stejně jako některá pouštní zvířata skončili pod zemí. V jejich případech v bývalých důlních štolách. Pod zemí jsou byty, muzea, galerie, obchody, hotely nebo kostely. A pokud máte přírůstek do rodiny, nemusíte zoufat, stačí vzít sbíječku a vybourat další pokoj.

NEJVĚTŠÍ A NEJMENŠÍ

Další pouštní cesta, Oodnadatta Track, začíná krajinou, jež je snad ještě pustší než ta předtím, tady už nerostou ani trsy jako jehly ostrého spinifexu. Podle nastudované literatury bychom měli právě projíždět přes Anna Creek – největší dobytkářskou farmu na světě s rozlohou téměř poloviny České republiky. Vidíme ale jen několik vyhublých krav, jež kvůli jejich vzezření přezdíváme na indické. Nějak se nám to nezdá. Vzápětí už ale vjíždíme do William Creeku, který se pyšní dalším nej. Je to nejmenší město v Jižní Austrálii, stálý počet obyvatel – dva. Kdysi to byla důležitá zastávka na bývalé železniční trase vlaku Ghan, který po stopách telegrafní linky zajišťoval spojení mezi Port Augusta a Oodnadatta. I dnes, po posunutí kolejí o nějakých sto šedesát kilometrů na západ a propojení celého kontinentu, je ale vlaková historie na cestě všudypřítomná.

(NE)ŽIVÉ JEZERO

Po opuštění William Creeku se blížíme k Eyreovu jezeru, největšímu solnému jezeru na světě a zároveň nejnižšímu bodu australské pevniny (16 metrů pod mořskou hladinou). Nacházíme se v bezodtokové pánvi, která pokrývá šestinu celého kontinentu a jejíž je jezero vyústěním. Raritou ovšem je, že jezero se plní v průměru jednou za deset let, většinou po tropických záplavách na severovýchodě Austrálie. Většinu času tak jeho povrch pokrývá až metr silná vrstva soli s minimem života. Když se ovšem jezero naplní, je místem obrovského páření. Voda se zaplní rybami a obojživelníky, na jezero se snesou desetitisíce pelikánů, racků a rybáků a ze všech stran se k vodě stáhnou suchozemští živočichové. Takové štěstí ale nemáme – místo toho sledujeme nekonečnou bílou placku bez známky života.

Čas strávený v australské poušti se jen těžko popisuje. Ohromné dálky, rovná krajina a širé nebe nad hlavou dávají vzniknout až fyzickému pocitu odloučenosti a volnosti zároveň. Správné načasování může být klíčové. Není nic lepšího než být v noci uprostřed pouště se zářícím nebem nad hlavou a poslouchat rachot cikád. A nikde nikdo. To je ten pravý outback!

TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.

JAK SE BYDLÍ NA SILNICI

Pokud máte to „štěstí“, že sem přijedete v období horka (což je mimochodem deset měsíců v roce), pak počítejte s nesnesitelnými teplotami kolem čtyřiatřiceti stupňů a vlhkostí vzduchu přes 85 procent. Představte si, že vás někdo bez varování hodí do nádoby horkého slizu. Přesně tak si člověk připadá, když se otevřou dveře letadla na mezinárodním letišti. Oficiálně má Bangladéš pět různých ročních období. Nevím, jezdím sem už dva roky a nikdy jsem je neviděla. Zažila jsem jen úmorné a vysilující vedro…

Před třiceti lety žil v Dháce necelý milion obyvatel, dnes jich je možná až sedmnáct milionů. A do roku 2030 se má Dháka dle odhadů stát jednou z mála megapolí, dosahujících třiceti milionů obyvatel. Lidé jsou všude. Nejde jim uniknout. Když jdete ulicí, brodíte se občas lidmi jako závějí. Žebráci si stavějí svá igelitová obydlí dokonce i na ostrůvcích uprostřed šestiproudých silnic. Přišli sem z vesnic za vidinou lepšího výdělku, ale tohle nemilosrdné monstrum je brzy semlelo a skončili na ulici nebo ve slumech.

PŘEJEĎ SI SVÉHO CHODCE

Doprava v Dháce je silným zážitkem i pro člověka znalého asijských poměrů. Tím, co dělá Dháku jedinečnou, je zástup více než čtyř set tisíc pestrobarevných a neustále zvonících cyklorikš. Nejvíce jich je ve staré části Dháky, ale jsou i na velkých čtyřproudých silnicích, kde ve dne v noci ucpávají již tak neuvěřitelně hustý provoz. Pro člověka, který má alespoň tušení, že nějaké dopravní předpisy existují, je dění v ulicích naprosto nepochopitelné. V okamžiku, kdy potřebujete (z nějakého šíleného popudu) přejít silnici, začíná jít opravdu do tuhého. Všichni řidiči svorně předstírají, že chodce před svým autem nevidí a nejeví ani známky toho, že by chtěli přibrzdit, natož zastavit. A to se týká i těch všeho všudy tří světelných křižovatek, které v Dháce jsou. 
Každodenní realitou je tu neustálý a všudypřítomný nepořádek, odpadky poházené všude na ulicích, hnijící zbytky čehokoli na hromadách u chodníků, nažloutlý prach vířící nad silnicí a smog výfukových plynů dusící vše, co se přiblíží k silnici. Všechno, co už není potřeba, se odhazuje na ulici. Však on to déšť jednou spláchne. Kamže? No přece do řeky, jejíž břehy pokrývá neprostupná vrstva odpadků a která slouží mnoha rodinám jako koupelna i záchod a o pár desítek metrů po proudu je jinému zdrojem vody na čaj. V Dháce neexistuje kanalizace, tak jak jsme zvyklí. Většinou má podobu vybetonované strouhy vedoucí podél chodníku nebo silnice, která je v lepších případech něčím překryta. Většinou ale nikoliv, to aby se nebránilo volnému průtoku. A tak to v ulicích prostě moc nevoní.

ČTYŘI ODPADKOVÉ KOŠE

Kdykoliv Bengálec něco dojí, odhodí to, co zbylo, na zem. Dělají to tak všichni. Byli tak vychováni, odkoukali to od rodičů a prarodičů. Potíž je v tom, že zatímco prarodiče odhazovali přinejhorším slupky od banánů, tak dnešní Bengálci trousí igeliťáky a jiné barevné vymoženosti dnešní doby. Občas zaslechnu argument, že odpadky není kam házet. Pravda. Po celé Dháce jsem za tu dobu, co tu žiji, zahlédla asi čtyři odpadkové koše, a to je na sedmnáct milionů lidí sakra málo.

Na jednu stranu je Dháka stoka, město bídy, město, kde každý čtvrtý člověk žije ve slumu bez pitné vody a záchodu. Lidem už nestačí silnice a neustále ucpané ulice charakterizuje horký a vlhký vzduch plný smogu, výfukových plynů a smradu z rozkládajících se odpadků. Na druhou stranu je to ale také město, které si vás získá svým šarmem šílence. Nekonečné zástupy rikš, kteří sebevražedně jezdí v protisměru a uhýbají před náklaďáky. Ale také před policisty, kteří jim za trest propichují kola šroubováky, jež mají frajersky zastrčené v botách. Všichni troubí, houkají, zvoní a pokřikují. To je Dháka, prý druhé nejhorší město k životu.

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Střelka mého kompasu ukazuje na sever, mířím do Sikkimu, království na úpatí třetí nejvyšší hory světa, kde v izolovaných vesničkách přežívá unikátní kultura.

Pro ty, kteří se chtějí alespoň dočasně očistit od civilizačního shonu, je Sikkim kulturní nirvánou. Několikadenní „monastery trek“ provede poutníky přes většinu důležitých buddhistických klášterů. Jeden z nejvýznamnějších leží paradoxně na jeho začátku, nedaleko malého městečka Pelling, kde moje sikkimská odysea začíná. Předtím mě ale čeká celodenní kodrcání v terénním autě. Místní řidiči nefandí zpomalovaní v zatáčkách a o pasažéry se starají méně než o neživý náklad. Početné jámy na cestě berou přímo, ale upřímně řečeno, příliš kličkování na indických cestách nemá valný význam. S úlevou skládám těžký batoh v prvním guesthousu, který mi přišel do cesty, a po rýži s čočkou, pokrmu, jemuž se tady říká bhat, usínám spánkem spravedlivých.

STOPA BOHYNĚ

Asi tři kilometry od Pellingu, na hřebeni horského pásma, leží druhý nejstarší klášter v Sikkimu, Sanga Choeling Monastery. Komplex byl dostavěn roku 1697 a od té doby slouží duchovním účelům. Mniši sekty Ňingmapa oživují prázdné budovy svými vytrvalými meditacemi. Otevřenou vstupní bránou sleduji, jak duchovní adepti v červeno-žlutých oblecích odříkávají svůj denní příděl manter.

Dalším řízením osudu se ocitám na březích jezera Kchecheopalri, vzdáleného pár kilometrů západně od města Pelling. Legenda o vzniku jezera je podivuhodná. Půdorys této nevelké vodní plochy totiž připomíná stopu bosého chodidla. Traduje se, že patřilo bohyni soucitu, Zelené Taře. Jeho hladina je hladká a bezchybně čistá, bez jediného lístku, a to navzdory tomu, že břehy jezera lemuje listnatý les. Místní tvrdí, že to ptáci vybírají spadlé lístky a tím ho oslavují. Sedím u břehu a pozoruji, jak si vánek pohrává se všudypřítomnými modlitebními vlajkami, po dlouhé době cítím ve své duši ticho a mír… Světe div se, i bohatí Indové se u jezera mění v pokorné ovečky. Bosýma nohama rozvážně přecházejí po úzkém dřevěném molu a zastavují až před skoro nehybnou temnou hladinou jezera. Po dobu chůze trpělivě točí modlitebními mlýnky a vysílají tak do vesmíru nejznámější buddhistickou mantru: Óm mani padme húm.

LAMA PALA

Na holém hřebeni nad jezerem se nalézá rozsáhlá usedlost, kterou zde vybudoval lama buddhistické sekty Ňingmapa, u něhož strávím následující dva týdny. Jmenuje se Pala a naše první setkání bylo mírně komické. Tento Sikkimčan drobné postavy měl na hlavě velký kožený klobouk a připomínal spíš kovboje z divokého západu nežli budd¬histického učitele. Bystré a laskavé oči, kterými si mě po příchodu prohlédl, mi však napověděly, s kým mám tu čest. Pala byl skvělý kuchař a úžasný člověk. Před obědem vždy zmizel do džungle a já se pak rozplýval nad jeho kulinářskými výtvory z hub, kapradí nebo jačího sýra.

Od jeho dcery jsem se dozvěděl, že dlouhé roky připravoval jídlo také Jeho svatosti dalajlamovi. Jednou mi dokonce ukazoval, jak přistávali helikoptérou na mrakodrap v Hongkongu, tak jsem to aspoň pochopil z jeho posunků, anglicky totiž hovořil velmi málo a já zrovna neovládal jeho devět dialektů. V současnosti si tento netradiční budd¬histický mnich užívá zaslouženého odpočinku a navzdory vysokému věku (je mu asi 75 let) je až neuvěřitelně čilý. Nejmladšímu z jeho jedenácti potomků, dceři Palovy třetí manželky, je pět let. Předejdu zbytečným spekulacím a rovnou říkám, že jeho ostatní manželky zemřely a mniši sekty Ňingmapa se ženit nemohou.

ŽIVOT V MEDITACÍCH

Lama je jeden z nejzajímavějších lidí, s jakými jsem se kdy poznal. Nikdy jsem ho neviděl spát ani jíst. Režim a sebedisciplína, na které jsem si u Pala bez nucení zvykl, by se mi věru hodily i dnes. Každé ráno jsme se potkávali v jeho malé kuchyni s hliněným sporákem bez komína, kde meditoval. Tato místnost sloužila zároveň i jako jeho ložnice, Palo spí na rohoži, kterou přes den opře o stěnu. Při meditaci používá různé pomůcky, jako jednoruční buben, bronzový zvonec, píšťalu z lidské stehenní kosti… Manželka s nejmladším dítětem spí ve vedlejší místnosti bez dveří a doléhající zvuky jí prý nevadí.
Sútra, kterou každý den lama recituje, je příliš dlouhá na zapamatování, snažím se ji zapsat alespoň foneticky. To je však jen venkovní část cvičení. Vizualizaci mi kvůli naší jazykové bariéře vysvětlit nedokáže, takže raději cvičím tichou meditaci. Po jejím skončení servíruje slaný tibetský čaj s máslem, někdy přidá i bílý toastový chléb. Když Palo připravuje snídani za neustálého mrmlavého mantrování, přesouvám se k nedaleké dřevěné boudě, kde ráno obdivuji východy slunce, líně vycházejícího zpoza masívu horského pásma Kančendžengy.

JESKYNĚ ZELENÉ TARY

Dvě hodiny chůze do hor nad jezerem dává mému netrénovanému tělu zabrat. Po čase jsou již na dohled vysoké tyče s vlajícími posvátnými texty. Pár z nich vítr sklátil k zemi, s pocitem soudržnosti je vztyčuji k obloze, aby mohly větru opět šeptat jejich kouzelné mantry. Vstup do meditační jeskyně, kvůli níž jsem s lamovým dovolením přišel, se nachází na straně s otevřeným výhledem na hory i jezero. Jeskyně samotná je tmavé, vlhké a chladné místo s malým ohníčkem, vchod hlídá kamenná socha Zelené Tary. Podle této bohyně má jeskyně i svůj název a zasvěcení. Venku se spustil déšť, za chvíli už jen z nepohodlí lůžka, po uši zabalený do spacáku, poslouchám zvuky přírody, která je tak neuvěřitelně blízko. Po probuzení, pokud jsem vůbec spal, víc než cokoliv jiného obdivuji lamu, který v této skalní díře medituje tři měsíce v roce. Chladné a vlhké přítmí jeskyně nemá prostě pro pokojný spánek ideální atributy.

Čas se navršil. V usedlosti nad jezerem jsem zažil mnoho nezapomenutelných okamžiků. Vyzkoušel jsem i sikkimský národní sport, lukostřelbu, ale místní šampioni střílí o peníze a samozřejmě, že mě tak legálně připravili o pár rupií. Avšak neúprosné razítko v pase mě vrací zpět do Dárdžilingu, až k hraničnímu přechodu do Nepálu. A tak odcházím, pozitivně nabit duchovní silou lamy Paly.

TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ

Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…

Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.

BOJ O OBŘEZANÉHO PREZIDENTA

Kmenová příslušnost a nevraživost mezi některými etniky dodnes významně ovlivňuje politické dění v zemi. Mocenskou hegemonii nejpočetnějšího keňského kmene Kikujů (5,3 milionů), které za dob kolonizace zvýhodňovala britská správa, se snaží narušit i další početné kmeny – Kalenijové, Luové nebo Luhjové. Spory vyvrcholily prezidentskými volbami na přelomu roku 2007 a 2008, kdy těsné vítězství prezidenta Mwai Kibakiho z kmene Kikujů zpochybnil poražený kandidát Raila Odinga z kmene Luo. Nepokoje vyústily v krveprolití a zmaření více než tří tisíc lidských životů. Mír zavládl v zemi teprve tehdy, když Odinga získal premiérské křeslo. Nepokoje ale rozdmýchává i síla tradice. Většina keňských kmenů praktikuje například chlapeckou obřízku, teprve po jejím absolvování jsou muži považováni za dospělé. Odingův kmen Luo ale obřízku neprovádí – a to současnému premiérovi ubírá hlasy.

HRDOST NADE VŠE

Nejpočetnější kmeny dnes obývají dynamicky se rozvíjející regiony a rychleji se adaptují na západní životní styl. Jejich tradiční oblečení a zvyky tak stále častěji nahrazuje formální oděv a anglický „speak of business“. Když se dnes zeptáte kteréhokoliv Kikuje, začne si stýskat, že příslušníci jeho kmene ztratili svoji identitu a jen s nostalgií vzpomínají na doby, kdy Kikujové byli nejzdobnějším keňským kmenem. Právě proto dnes roste význam etnik obývajících vyprahlý sever Keni. Nepřívětivé pouštní klima, vzdálenost izolující od hlavního města Nairobi a politický vývoj v 60. a 70. letech je sice odkázal na periferii politických zájmů, ovšem z hlediska etnologie je jejich kultura naprosto unikátní. Státní politiku mohou sice ovlivnit maximálně ve volbě zástupce svého regionu do parlamentu, většina z nich ale k volbám nechodí – nepovažují se totiž za příslušníky státu, ve kterém žijí. Pokud někdo z nich cestuje do Nairobi, tak hrdě prohlašuje, že jede do Keni. Příčinu tohoto vztahu ke státu musíme hledat v politické minulosti. Sever Keni obývá mnoho etnik původem z Etiopie nebo ze Somálska. Ti se ještě před vyhlášením nezávislosti v roce 1963 v referendu vyjádřili pro připojení severních provincií k Somálsku. Britové ani rodící se keňská vláda nechtěli připustit rozbití celistvosti nově vznikající země a proti povstalcům zasáhli vojensky. Somálsku vyhlásili válku – to na oplátku začalo vyzbrojovat povstaleckou armádu. Výsledkem byl totální kolaps už tak neutěšené pouštní krajiny s tisíci oběťmi na životech.

KRAJ SE ŠPATNOU POVĚSTÍ

Je historickým paradoxem, že díky tragické minulosti byla tato část Keni dlouho zapovězenou oblastí. Výjimečný stav zde skončil až v roce 1991. Ještě dnes jsou některé kmeny dobře vyzbrojeny, a pokud se sem vydáte, musíte to mít na paměti. Když jsem natáčela dokument Africa obscura, dostala jsem se nejednou do situace, kdy náš řidič John musel rozvášněné ozbrojené pastevce uklidňovat. K vyvolání konfliktu stačilo i pootočení kamery na stádo velbloudů.

Krajina v poušti Chalbi nebo v Kaisutské pustině není o nic přívětivější než krajina Marsu. Přesto zde žije mnoho etnik – od bojovných Turkanců až po hrdé Gabry, které v krajině nemůžete přehlédnout. Ženy se zahalují do pestrobarevných šátků, muže zdobí bílé turbany. V jejich tvářích jsou už patrné etiopské rysy – neklamný důkaz o jejich příbuznosti s kmenem Oromo. Další zajímavostí je jejich nezvyklé vnímání času – den nemá 24 hodin, ale 365 dní. Roky totiž nesou jména dnů v týdnu, takže například středa je třetím rokem v sedmiletém cyklu. Každý rok navíc dostává své jméno podle toho, co významného se událo – Gabrové jsou tak bez kronik schopni vyložit historii svého kmene několik desítek let zpátky.

BYZNYS V POUŠTI

Z pohledu ženy pro mne bylo největším překvapením setkání s gaberskými ženami v oáze Kalacha. Jejich život stojí na rodinných hodnotách a chovu velbloudů. V jejich komunitě se ale před lety začala zhoršovat životní úroveň. Ženy se už nevydržely dívat na své neschopné muže a vzaly osud do vlastních rukou. Podařilo se jim vybudovat farmu a v krytých dílnách pletou košíky, zpracovávají kůži nebo modelují vázy, které potom prodávají na trhu. Houževnatost a podnikavost místních žen sklidily brzy ovoce – přišly první peníze z Evropské unie a organizace Farm Africa. V roce 1999 vznikla komunita Kalacha Women Group. Od té doby se podařilo vybudovat zavlažovací systém, který farmu napájí vodou z nedaleké oázy. Pokud na farmě pracují muži, pak pouze pod vedením žen.

Odlišnou strategii pro přežití musel kvůli konkurenci zvolit i další pastevecký kmen, Samburové. Tito blízcí příbuzní Masajů byli v minulosti díky své mírné povaze několikrát napadeni bojovnými Turkanci. Jednou ale samburské válečníky napadlo, že se ukryjí na vrcholcích hor Kulal a Nyiru. Nepřítel se do chladných výšin neodvážil, a Samburové tak po letech nekonečného putování zakotvili natrvalo. Rivalita mezi Sambury a Turkanci ale dodnes nevymizela – kromě vzájemných krádeží dobytka se nesnášenlivost projevuje i v kulturních odlišnostech. Turkanci jsou totiž často terčem posměchu, protože se narozdíl od Samburů neobřezávají. U Samburů je rituál obřízky naopak jedním z nejdůležitějších projevů jejich kmenové identity – dochází k němu často na vrcholcích posvátných hor jako Ol Doinyo Sebache nebo Nyiru.

Pozorování těchto drobných odlišností v kmenových zvycích pomáhá historikům při určování dějinných stop migrací jednotlivých etnik. Na hoře Kulal, která shlíží na třpytivou hladinu jezera Turkana z výšky 2200 m n. m., můžete například spatřit naprostou raritu – vedle pastevců tu totiž žijí i Samburové živící se zemědělstvím. Je to památka na původní obyvatele této hory, kmen Boranů, který se asimiloval a Samburům předal kus svého know-how. Mimochodem, samburský zvyk „zpívajících“ studní pochází také z boranských tradic.

MASAKR V TURBI

Kmen pasteveckých Boranů, který nyní obývá zejména okolí Marsabitu, platil v koloniální době za druhého největšího agresora hned po turkanských válečnících. Ještě na počátku 20. století disponovali Boranové rozsáhlou kavalerií, s níž podnikali nájezdy na jižněji usazené kmeny. Boranští jezdci budili hrůzu nejen mezi pokojnými Rendilly a Sambury, ale také znepokojovali koloniální vládu. Proto jim Britové v roce 1895 zakázali používat koně a zároveň je nechali odzbrojit. V boranské kultuře se ale dodnes vyprávějí příběhy o bájných hrdinech, kteří v poušti víří prach a rozsévají hrůzu.

Kmen Boranů svým původem patří podobně jako Gabrové k lidu Oromo. Přestože mluví stejným jazykem, odlišují se od svých příbuzných způsobem života – Gabrové obývají sušší rovinaté oblasti, Borani chladnější svahy hory Marsabit a na rozdíl od Gabrů nechovají velbloudy, ale dobytek zebu. Navíc soužití v některých oblastech znesnadňuje jejich vzájemná rivalita o pastviny a napajedla, kterých je na severu nedostatek. Jedna z nejtragičtějších potyček se odehrála v roce 2005, kdy v gaberské vesnici Turbi zahynulo více než sto lidí, z toho dvaadvacet dětí. Tento incident vstoupil do povědomí světové veřejnosti jako masakr v Turbi. Událost navíc eskalovala další násilí, v jehož důsledku muselo své domovy opustit šest tisíc lidí. Proto mne při natáčení boranských zpívajících studní nepřekvapila napjatá atmosféra a přítomnost ozbrojené domobrany.

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KMENE

V knihách slavných cestovatelů Thomsona nebo Martina Johnsona v souvislosti s Keňou nebo Tanzanií narazíte na jméno tajemného kmene „Ndorobo“, obývajícího odlehlé pahorkatiny nebo hluboké hvozdy. Jeho jméno však na seznamu keňských etnik nenajdete – ve skutečnosti se totiž nejedná o etnikum, ale spíše o sociální skupinu lidí, majících několik společných rysů. Nejlépe je vystihuje jejich jméno – Ndorobo pochází z masajského il-torobbo a znamená „chudý“, nebo také „lidé bez dobytka“. Lid Ndorobo představoval tradiční lovce-sběrače, podobně jako jsou botswanští Sanové (Křováci). Sběr medu a lov divokých zvířat byl však zároveň cestou vyděděnců. Etnika jako Masajové či Samburové považují maso zvířat z divočiny za nečisté. Lid Ndorobo nelze definovat geograficky ani etnicky, v jejich řadách se mohl ocitnout kdokoliv, koho postihlo sucho nebo jiná tragédie. V současnosti jsou však tito lidé již pouhým přeludem, zachyceným v pověstech a legendách – jejich původní útočiště, hluboké lesy, které kdysi pokrývaly 15 % keňského území, se totiž dnes smrskly na pouhou desetinu původní rozlohy.

TEXT: TOMÁŠ NÍDR, FOTO: SHUTTERSTOCK

Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.

Mladík se mihne kolem černého býka, hmátne mu na čelo a pádí od něj. Půltunový pořízek si tuto drzost nenechá líbit a s funěním muže pronásleduje. Jenomže ten už je u červené ohrady. Odrazí se, skok plavmo v rozcapeném stylu vakoveverky a… zachytává se zábradlí před první řadou diváků. Je v bezpečí. Zvíře nazlobeně odfrkne a běží ztrestat dalšího provokatéra, který ho k sobě přivolává máváním paží nad hlavou.

Jsem v římské aréně v Arles v oblasti Camargue na jihu Francie. V pískovcových kulisách z prvního století našeho letopočtu se kdysi proháněli vozatajové, na život a na smrt zde bojovali vytrénovaní gladiátoři. Dnes se tu konají býčí zápasy, které jsou však přístupné i slabším povahám. Krev při nich – na rozdíl od španělsky mluvících krajů – neteče. Ale adrenalinu si lidé a (snad i) němé tváře užijí do sytosti.

JAK OŠKUBAT HORU HOVĚZÍHO

Zatímco v klasické koridě jde o choreo¬graficky dokonale zvládnuté zabití tura, v course camarguaise (camargský běh) jde o to, udělat z býka vola. Zatímco ve Španělsku lidé aplaudují estetické smrti (pokud něco takového vůbec existuje), pro potlesk Francouzů stačí z hlavy živočicha uzmout jeho ozdoby a včas vzít nohy na ramena. V ospalém Arles, které proslavil svým tvůrčím pobytem nizozemský malíř Vincent van Gogh, jsou čtyři hodiny odpoledne a nad cirkem z antických časů zní úryvky z opery Carmen a pak zglobalizovaná Škoda lásky. Doprostřed písčitého kruhu nastupuje dvanáct odvážlivců v bílém. Francouzsky se jim říká raseteurs. Chtějí dokázat svoji srdnatost, obratnost a rychlost, a taky si chtějí přivydělat. Kvůli tomu mají na zádech napsaná křestní jména, aby jim rozhodčí mohli počítat body. Soupeří spolu, ale zároveň musejí i spolupracovat, jinak zvířecího protivníka neporazí. Býk má přes čelo nataženou stužku, rohy má omotané provázky a k nim jsou přichyceny chomáče vlny. Tyto tři typy dekorací musejí raseteurs postupně strhat. Mají k tomu v dlaních nástroj vzdáleně připomínající hřbílko na čištění koňské srsti. Za každý úlovek dostanou příslušný počet eur jako prémii. Po skončení programu se ptám raseteura Thierryho, jakými schopnostmi musím vládnout před vstupem do ringu. Mladík s vyčesaným kohoutem odpovídá lapidárně: „Trénovat ani není potřeba. Stačí rychle běhat a nemít strach. To je všechno.“

VÝLETY ZA MANTINEL

A už to začíná. Hora hovězího masa vbíhá do arény. Dostává čas na rozkoukání, teprve pak raseteurs přeskakují ohradu. Dva z nich jsou určeni na přilákání pozornosti skotu, který se speciálně pro tyto účely chová na ostrůvcích v deltě Rhôny. Mávají rukama, volají, případně zabouchají do prken oplocení. Zvíře se proti nim rozeběhne. Toho okamžiku využívají jejich kolegové, kteří si to z boku namíří do býkovy dráhy. Protnou mu ji přímo před nosem a ještě se mu pokusí shrábnout okrasu z čela. Přežvýkavec se v tom okamžiku vydá za nimi, ale při změně pohybu se zbrzdí. A protože si raseteurs na kruhovém půdorysu naplánují co nejkratší sečnu, jsou většinou již v bezpečí. Prvního zástupce nádherného živočišného druhu však tato hra na honěnou, kde má babu stále on, nebaví. Když zjistí, že mu dvounozí tvorové v jednom kuse mizejí někam za ohradou, nenamáhá se je honit. Prýmky na svém čele ztratil dávno před vypršením desetiminutového časového limitu. Jejich lovci zdvíhají kořist vítězně nad hlavu a hlasatel divákům oznámí, kdo a kolik eur zaskóroval. Flegmatický dobytek odchází z jeviště, aniž by se výrazně zapotil. Otázkou je, jestli ho po tomto laxním výkonu nečekala zastávka v nejbližším řeznictví.

NENÍ BÝK JAKO BÝK

Po stoikovi přijdou na řadu další býčí charaktery. Zběsilec, kterého chytne amok a zuřivě trká do ohrady, až si poraní svou dlouhou chloubu. Zbabělec, který se v aréně vyloženě bojí a místo pronásledování lidí jen zoufale bučí. Sparingpartner, který jakoby na oko hraje tvrdě, ale přitom chce soupeře nechat vyhrát.
Býk, který nastoupí jako sedmý, má jiný temperament a nenechá se jen tak zastavit. Je rychlejší než ostatní soukmenovci z chléva. Raseteur Chip mu uteče jen o chlup z kravské oháňky. Když kaskadérsky přeskakuje ohradu, le taureau ho už skoro nabírá rohy. Ty však nakonec jen letmo zasáhnou Chipovu podrážku při jeho krkolomném přeletu, který končí až v náručí jednoho překvapeného turisty.

Jeho pronásledovatel se leskne potem a od tlamy mu padají chuchvalce pěny. Několikrát odfrkne a naštvaně rozhrabává přední nohou písek. Nicméně úskok si pamatuje. Když to dokáže člověk, zvládne to nepochybně i on. Při pronásledování dalšího troufalce se odráží jako Šemík, ale těžké tělo se přes mantinel nepřenese. Zůstane viset na hraně, převažuje se na ní, až nakonec dopadne za zábranu. Leží tam na zádech a chvilku bezmocně kope nohama do vzduchu jako kohoutek z proslulé pohádky. Pak se vzchopí a pobíhá na vnějším okruhu pod nohama diváků, jejichž první řada je v dostatečné výšce nad kolbištěm, než ho otevřená vrata navedou zpět do cirku.

MEZIDRUHOVÉ FAIR PLAY

Podobných více, ale spíše méně úspěšných přeskoků je během osmi vystoupení mnoho. Býci po něm končí s natlučenými žebry a samá modřina. Ne, ani tato forma koridy není pro pravověrného ochránce němých tváří ušlechtilou kratochvílí. I když raseteurs mají povinnost ve chvíli, kdy se sudokopytník zdvihá hůře než jindy, utkání zastavit a případně povolat lékaře. Fair play musí být i mezi lidmi a zvířaty, i když si těžko představit veterináře vbíhajícího na hrací plochu poskytnout první pomoc pochroumanému turovi.

Jisté, je že po skončení show dostanou od svých majitelů královsky nažrat a jsou i jinak rozmazlováni až do dalšího nástupu ke course camarguaise. To ve Španělsku je druhý návrat do arény vyloučená záležitost, protože na kolbišti vždy skončí s propíchnutým srdcem.

Ani pro francouzské „toreadory“ to není právě nejbezpečnější hobby. Býci mají sice kvůli bezpečnosti na špičkách rohů připevněnu kuličku, ale to pouze snižuje dobytčí možnosti protivníka zabít. I kopyta dokážou ublížit. Během odpoledne dva raseteurs nezvládnou únikový manévr a jejich kolegové mají co dělat, aby býka odlákali od bezbranného těla. Pohled na mladíka, snažícího se před kopyty rozdrážděného zvířete uchránit alespoň hlavu, nepatří k těm, které si přejete spatřit znova. Nicméně raseteurs, kteří jednu chvíli vypadají jako kandidáti na pohřební oznámení, se po chvilce vracejí na své místo a zase se sápou býkovi po jeho kokardách.

TRKNUTÍ ZA ŽLUTOU KARTU

Běhání s býky je tradice, se kterou se ve Francii mimo její jih nesetkáte. Ale dnes už přerostla spíše v turistickou atrakci. Nejlépe to demonstruje večerní show ve městečku Saintes-Maries-de-la-Mer , které je chovatelským centrem býků pro francouzskou koridu.

Zdejší aréna se má k té z Arles asi jako stadion Blšan k Wembley v Londýně. Na pofidérnosti jí přidává nízký bazének tři krát tři metry uprostřed. Adrenalinová podívaná se tady mění v cirkus. Býci při pronásledování lidí probíhají vodou, kloužou v bazénku a nemotorně padají jako v trapných soutěžích o nejzábavnější amatérské video.

Korunu všemu nasadí klauni, kteří přijdou v plandajících oděvech a velkých botách. Nutno ocenit, že i při značně ztížených možnostech pohybu dokážou před býkem zdatně upalovat. Když tur jednoho z šašků mírně nabere, druhý klaun se k němu pomalu přiblíží a jako fotbalový rozhodčí mu za faul zblízka ukáže žlutou kartu. Býk na to kouká bez pohnutí, nechápe. Napadá ho to, co mě? A sice, že teď už je doopravdy za vola.

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky… A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Viděl jsem vás šplhat za orangutany do korun bornejských velikánů, viděl jsem, jak vás nakopl gorilí alfa samec, ale vždy jste měla na tváři úsměv. Cítila jste vůbec nějaký strach?

To jsem tedy cítila (smích). Ale možná, že je to můj způsob, jak se s takovými situacemi vyrovnat. Někdy se lidé smějí, i když jim vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale musím se přiznat, že na Borneu, kdy jsem byla velmi vysoko v klenbě stromů a velmi daleko od ostatních členů týmu, mi do smíchu nebylo. Ve výšce dvaadvacátého poschodí jsem byla odkázána jen na malou sedačku připevněnou k balonu, kterým cloumal vítr. Byla jsem k smrti vyděšená. Hrozně se totiž bojím výšek. Když jsem se pak dostala dolů, měla jsem úplně bílé klouby na prstech, jak jsem se křečovitě držela lana. Jenže režisérka se podívala na záběry a nevypadala zrovna nadšeně. A pak to řekla: „Mohla bys nahoru ještě jednou?“ V tu chvíli se mi z očí vyřinuly slzy, ale poslušně jsem vystoupala opět k nebesům.

To byl jediný moment ve vaší kariéře, kdy jste byla paralyzována strachem?

Ještě si vzpomínám na situaci, kdy mě napadla sloní samice. To jsem byla absolutně vystrašená, myslela jsem si, že je to můj konec. Dodnes mě ale překvapuje, že ještě více než strach jsem cítila vztek a zlost. Přicházelo to odněkud z hloubi duše. Chtěla jsem bojovat, křičela jsem na ni, mávala jsem větví, kterou jsem rychle sebrala. Mířila si to přímo ke mně, ale najednou se otočila a šla hledat své mládě, které odešlo do lesa. V tu chvíli jsem utíkala, co mi síly stačily. To byla opravdu situace, kdy jsem skoro zkolabovala. A následující dva tři dny jsem se cítila úplně vyčerpaná, jako vyždímaný citron. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. O adrenalinové zážitky v terénu nemám nouzi, ale tyto dva okamžiky nade všemi ostatními o dost vyčnívají.

Ještě k vašemu úsměvu – to je také řeč těla, kterou například psi chápou jako vyhrožování…

Ano, to je také velmi zajímavé. Protože u primátů je široký úsměv, při kterém ukážete zuby, známkou strachu. A to je také pravděpodobně prapůvod našeho úsměvu. Můžeme si představit, že když vás v nějaké sociální skupině bude dominantní jedinec ohrožovat, tak mu ukážete široký úsměv, kterým mu sdělíte, že se podřizujete, že nemáte žádné úmysly ohrozit ho. Říkáte tím: „Prosím, neubližuj mi.“ Takže si můžeme představit, že u sociálních druhů se toto mohlo vyvinout ve znamení přátelskosti.

Stejně jako se u mnoha kultur ukazuje prázdná dlaň.

To je naprosto stejná řeč těla. Nemám zbraň, nemám nepřátelské úmysly, nijak tě neohrožuji.

Zásada etnologů říká, že pokud vám nějaký kmen nabídne lidské maso nebo dívku na noc, tak existuje jen jediné zdvořilé odmítnutí. Řeknete, že vám to nedovoluje náboženství. Co ale řeknete šimpanzům nebo gorilám, když chtějí překročit hranice?

Naštěstí se mi ještě nepřihodilo, že by mě nějaká opice nutila dělat něco, co by mi bylo nepříjemné, nebo že by mi dokonce nabízela lidské maso (smích). Musíme si ale uvědomit, že my, lidské bytosti, opice velmi zajímáme. Ale nevnímají nás jako plnohodnotnou součást své skupiny. Zajímá je naše kamera, fotoaparát, ale nejde jim o to, aby s námi spali v korunách stromů. Takže se mi nikdy nestalo, že by nějak výrazně překročily vymezené hranice, tedy s výjimkou hlavně mladých samců, kteří byli někdy suroví. Ale to jsem vždy poodešla o kousek zpět. To je univerzální prostředek, který zvířata rozpoznají.

Nakolik je důležité znát základní mechanismy a vzory chování primátů?

Je velmi důležité znát řeč těla. Když žijete delší dobu mezi primáty, ale třeba i mezi lidmi jiné kultury, tak do jejich řeči těla a pravidel chování proniknete. Když se blížím v pralese k šimpanzům nebo ke gorilám, tak se snažím být co nejméně nápadná, co nejmenší. Raději si sednu, než abych nad nimi vyčnívala. Ale úplně stejně byste se měl chovat, když přijdete do zapomenuté vesničky, kde děti nikdy předtím neviděly bílého člověka. Podřepnout na jejich úroveň, skrčit se, aby z vás nešel strach. To je univerzální řeč společná nejen lidem nebo primátům, ale i mnoha jiným savcům.

Pracovala jste s Jane Goodall. Kterých jejích kvalit si ceníte nejvíc?

V první řadě její neobyčejnou odhodlanost. Musela překonat v mládí hodně překážek, vyrovnat se s kritikou mnoha akademiků a předsudky, které panovaly o mladých vědkyních, vydávajících se do Afriky bez patřičných zkušeností. Setkávala se s nepochopením při svém výzkumu třeba proto, že dávala šimpanzům jména, což ostatní vědci vnímali jako neserióznost. Musela bojovat po celou tu dobu. A dokonce i když už byla uznávaná, když zjistila, v jakém ohrožení jsou šimpanzi v Africe, tak musela bojovat ještě víc. Nikdy si nemohla říct, že je její práce u konce. Je to malá žena tichého hlasu, ale z oceli.

Jaký odkaz po sobě zanechala?

Učinila několik zásadních objevů, které otřásly dosavadním poznáním. Tím nejpodstatnějším asi bylo to, že zjistila, že šimpanzi vyrábějí a používají nástroje, že vyjadřují emoce nebo že se mezi sebou vraždí. Jsem ale přesvědčená o tom, že její dlouhodobý odkaz je ještě důležitější. To, že inspirovala další generace lidí k tomu, aby chránili přírodu a divočinu. A to je pro budoucnost to nejpodstatnější.

Strávila jste v africké džungli téměř čtyři roky. Postrádala jste něco z naší civilizace?

Je to až neuvěřitelné, ale téměř nic mi nechybělo. Občas se mi ale zastesklo po kousku dobrého sýra (smích). Samozřejmě mi chyběla má rodina a přátelé, ale všechna jiná přání se v pralese brzy rozplynou. První týden se mi ještě zastesklo po čokoládě, zmrzlině, sklence vína, ale za pár dní na to úplně zapomenete. V pralese brzy oddělíte věci příjemné od těch opravdu důležitých.

V Africe jste studovala chování zvířat. Když jste se pak vrátila do velkoměsta, aplikovala jste – třeba mimoděk – nějaké mechanismy z džungle na lidská společenství?

Pokud znáte chování a řeč těla, pokud strávíte tolik času tím, že řeč těla pozorujete a jste sám pozorován, pak se tomu nevyhnete. To potom sedíte v baru nebo restauraci, rozhlížíte se kolem a říkáte si, kdo je tu tím alfa samcem, kdo bude obsloužen jako první, koho si číšníci ani nevšimnou. Myslím, že pro antropologa je docela těžké toto vypnout a dívat se na svět s nadhledem.

Co jste se v temnotě tropického pralesa naučila sama o sobě?

Musíte se vypořádat se samotou. Naprostá většina naší osobnosti je vytvářena interakcí s ostatními lidmi, kteří jsou nám i zrcadlem, ve kterém se můžeme pozorovat. A když o toto přijdeme, je to zvláštní pocit. Jako když se na sebe díváte objektivem s automatickým ostřením. Někdy jsem se viděla ostře, byla jsem si jasně vědoma sebe sama, jindy jsem byla tak nějak rozmazaná, byla jsem spíš součástí celého prostředí. Zjistila jsem, že je velmi pozitivní a přínosné strávit nějaký čas v samotě, ale pokud by to mělo trvat dlouhou dobu, tak to může být destruktivní. Potvrdilo se mi také, že všichni lidé jsou v základu stejní. Ať už jste u Bayaků, v České republice nebo v New Yorku. Zaznamenáte sice nějaké kulturní změny, ale ve své podstatě jsme stejní. Stejné věci nás motivují, stejným věcem se většinou smějeme. A to je pro mě velmi uklidňující. To, že jsme jedna velká rodina, nehledě na to, jaké oblečení máme na sobě.

Dočetl jsem se také, že jste se v džungli naučila, jak se zbavit klíštěte zakousnutého do očního víčka.

Ano, to bylo velmi přínosné (smích). Naučila jsem se od Bayaků zvláštní techniku, jak klíště odstranit. Zakouslo se mi do očního víčka, tak jsem se šla zeptat bayackého stařešiny, jestli na to nemají nějaký grif. Řekl, že ano, vzal klíště a rázně ho vyškubl. Hlavičku klíštěte jsem pak měla v očním víčku další dva roky. Ale klíšťata a pijavice – to byli mí oblíbenci. Zvlášť pijavice byly v pralese všudypřítomné a skutečně nesnesitelné.

Když studujete primáty, tak vlastně studujete naše příbuzné. Které vlastnosti spolu sdílíme?

Nejdůležitější a nejzásadnější vlastnost, kterou máme společnou, je silná společenskost, družnost. Chceme interakci, chceme být v kontaktu se společností. Patrné je to u mláďat, která jsou fascinována světem a touží ve všem napodobovat rodiče, ať už jde o šimpanzí mládě nebo o dítě, které po mamince napodobuje telefonování nebo třeba líčení. To je bytostná snaha podobat se ostatním jedincům ve společenství. Další věcí, která je nám společná, je neuvěřitelná zvídavost. Zatímco většina zvířat nebude věnovat předmětům, které jste v jejich teritoriu umístil, větší pozornost, tak opice to budou zkoumat, studovat, zajímá je cokoliv nové v jejich prostředí.

A které schopnosti nás dělají naopak jedinečnými? Čímž netvrdím, že jedinečné znamená dobré…

Ze zkušenosti si myslím, že největší rozdíly jsou nikoliv v druhu našich schopností a dovedností, ale v jejich úrovni. Jsou to rozdíly kvantitativní spíše než kvalitativní. Není pochyb o tom, že naše inteligence je na hony daleko od inteligence i těch nejbystřejších šimpanzů. Rozhlédněte se kolem sebe, co jsme vybudovali. Když se ale velmi pozorně podíváte na jejich schopnosti, tak uvidíte stejné základy. V používání jazyka, nástrojů nebo v představivosti, ačkoliv zde to nedokážeme přesně odhadnout, protože do hlavy nikomu nevidíme. Lidská představivost je ale výjimečná v tom, že dokážeme předvídat. Myslím, že šimpanzi a další primáti takového stupně představivosti nedosahují.

Lidé mají dar řeči, ale často říkají prázdné fráze. Komunikují i zvířata podobným způsobem? Tedy takovým, který nemá žádný určitý cíl nebo smysl.

To je velmi dobrá otázka. Podle mě mají zvířata ve svém rejstříku velmi mnoho zvuků, které vydávají nevědomky, jakoby mimoděk. Když se třeba o něco uhodí, tak vykníknou, vydají náhlý a nečekaný zvuk. Nebo další věc, která mě dokázala při pozorování šimpanzů rozesmát. Když chtěli na někoho zavolat, tak to obvykle bylo: „Huha huuhaa húúúhááá huuhaa huha.“ Někdy ale udělali jen: „Huha huuhaa húúú…hm.“ Prostě si to v půlce věty rozmysleli. Nevadí, zapomeň na to. Nekomunikují sice tak dobrým způsobem jako my, ale jejich řeč je velmi zpěvná a té naší v mnoha ohledech podobná. A myslím, že opravdu mají i své specifické fráze či slova, která používají jako vatu nebo výplň běžných vět.

I tak si ale dokážou sdělit vše podstatné.

Ano, ale způsob, jakým se vyvíjí lidský jazyk, jak nové generace vycházejí z generací předchozích, je naprosto výjimečný. Já jen doufám, že jednou budeme své schopnosti používat trošku lepším způsobem, než jak se to občas děje. Věřím, že kdybychom se na spoustu problémů skutečně zaměřili, tak je vyřešíme. Potíž je ale v tom, že často ani nechceme. Sobeckost a lakota…to jsou bohužel také vlastnosti příznačné pro lidskou rasu.

Tak trochu opuštěná leží Arménie mezi ostatními státy na Kavkaze. Se svým medově zbarveným koňakem a výtečnými zákusky však hledí tato země pod biblickým Araratem hrdě do budoucnosti.

Postsovětská Arménie, jež sama sobě říká Hajastan a je od roku 301 prvou zemí světa s křesťanstvím jako státním ritem, je Čechům překvapivě blízko, byť je vzdálena 2500 kilometrů. Běžně vidíte české trolejbusy, mnoho taxikářů jezdí ve škodovkách, Češi jsou oblíbeni a pije se tu pochopitelně pivo. Hlavně to s kozlem ve znaku. Není divu, že Arménie – například v Jerevanu – trochu připomíná porevoluční Československo.

OD ŽIGULÍKŮ PO CARTIERA

Jako by se člověk vracel časem. Na jerevanském náměstí Republiky stačí vstoupit do metra a rázem vstupujete do šedých 80. let – i děžurná tu zakazuje fotografování. Klasický těžký vůz z „Mitiščinského mašinostrojitělného závodu“ vjíždí do stanice a od těch pražských se liší jen modrým nátěrem a pouhou dvojicí vagonů. Svezení v ocelovém oři dá hned vzpomenout, jak hlučný býval. Ovšem i do Jerevanu se vkrádá luxus. Návštěvník neujde ostrým kontrastům, v ulicích se míjejí omšelé volhy a žigulíky s naleštěnými teréňáky, babky prodávající ovoce jaksi neladí s nosatými tmavovláskami ověšenými doplňky z luxusních butiků…

Stačí ovšem vyjet kousek za transformující se Jerevan, aby byl člověk zasažen jak krásnou horskou přírodou, tak i fascinující historií. Antický chrám Garni z 1. století a do skály vtesaný klášter Geghard (komplex budovaný od 4. století) jsou zapsány na seznamu památek UNESCO a fungují tak trochu jako arménský Karl¬štejn. „Když zde na stromě zauzlujete kapesník, určitě se vrátíte,“ říkají místní. Skutečným centrem je pro ně ale arménský „Vatikán“ Ečmiadzin, kde sídlí hlava zdejší církve. Úžasné středověké kostely s kamennými kříži najdete takřka na každém kroku; silně věřící a hrdí obyvatelé si na tom zakládají. A docela brzy zjistíte, že pod Araratem je „prostě všechno nejlepší na světě“. Znáte med? Tak se nás zeptal průvodce, aby dodal, že takový med žádné jiné včelky planety nevyrobí. Totéž platí o racích z jezera Sevan, vodě, pivu Kotayk i Kilikia, víně, jídle, ženách, šachistech a pochopitelně i o koňaku.

ZLATAVÝ ŠMAK V LÁHVI

Neochutnat arménský koňak, zjednodušeně „armaňak“, byť správně si toto pojmenování zaslouží výhradně „eau-de-vie“ z gaskoňského Armagnacu, by byl hřích. Závod, který se tyčí nad Jerevanem a od roku 1999 patří pod křídla gigantu Pernod Ricard, se nemůže jmenovat jinak – ARARAT. Podle posvátné hory, na níž dle osmé kapitoly biblické knihy Genesis přistál otec Noe s bájnou archou, se totiž v Arménii nazývá skoro všechno. Od kalendářů, cigaret, čokolád až po kavárny, restaurace, fotbalový klub, ale i muže – spolu s Haikem jde o jedno z nejběžnějších křestních jmen…

Je na čase vstoupit do palírny a hlavně okusit jantarovou chloubu, bez které si Arméni neumějí den ani představit. „Opijete se jenom tou vůní,“ slibuje David Aršakjan, náš místní komplic. Co je na „armaňaku“ tak zvláštní? „Nejúžasnější je jeho duše. Koňak je zkrátka součástí naší kultury. Pijeme jej při význačných příležitostech,“ vypráví Zaruhi Saribekjanová o moku, který vyrábí v zemi asi tucet firem, ale nejvyšší renomé má Ararat. I proto mají láhve ochranné prvky. Tip: originály mají všechna A v názvu vyšší než ostatní kapitálky. Jako dva mlsní kocouři vdechujeme spolu s fotografem neuvěřitelně lákavou vůni v tamním sklepení. Ve stovkách obřích číslovaných sudů zraje největší chlouba Arménie – místní pálenka, které u nás sice nikdo neřekne jinak než arménský koňak, ale oficiálně se to již nesmí… Značka „cognac“ totiž patří Francii! Miliony láhví tak putují z fabriky Ararat do světa s označením „armenian brandy“, ale v postsovětských zemích je to stále коньяк. „Ochranná známka na slovo ,koňak´ se vztahuje pouze na název psaný v latince, azbuky se netýká,“ usmívá se průvodkyně, jež mísí půvab Peršanky s dědictvím prvních křesťanů. Um destilování „vínovice“ na francouzský způsob se v Jerevanu traduje od roku 1887.Dnes jde asi devadesát dva procent lihoviny na vývoz do pětadvaceti zemí – předloni bylo vyrobeno 8,2 milionu láhví. „Ano, je to jeden z nejlepších vývozních artiklů země. Ararat je největší a nejstarší továrnou, přičemž nejdůležitějším trhem je pro nás stále Rusko, kam putuje asi sedmdesát procent výroby. Máme i zájem zvýšit import do ČR, na němž působíme tři roky. Prodáváme pálenku v Praze, Brně a Karlových Varech. Zatím to nejsou astronomická čísla, ale dynamika růstu je pěkná,“ říká Mikajel Tovmasjan, zástupce ředitele Araratu.

PO POTOPĚ VINICE…

Když jsme v křesťanské Arménii, je dobré začít od Adama. Respektive od pána jménem Noe, jenž počal pod Araratem dílo. „Noe pak obíraje se zemí, začal dělati vinice. A pije víno, opil se, a obnažil se uprostřed stanu svého…,“ stojí v knize Genesis (IX:20-21). O tradici vinařství však nehovoří toliko Bible, ale i archeologické vykopávky v Arin-Berd nebo v Karmir-Blur. A dokonce již antičtí autoři jako Hérodotos, Xenofón či Strabón oceňují před 2000 lety arménská vína, jejich kvalitu a šíři odrůd. Dějiny „armaňaku“ jsou nepoměrně kratší. Roku 1877 zbudoval Nerses Tairjants vinařskou fabriku a ještě téhož roku začal s výrobou koňaku.

Jak se laskomina správně pije? Pomalounku, s úctou. Levou rukou. Často i s cigárkem. Nebo s kafíčkem. První sklenička je pro chuť, druhá pro radost a třetí už ke zbláznění. Dobrá brandy musí být čirá, aby bylo vidět i otisk prstu na druhé straně sklenky. Čím starší koňak, tím pomaleji sklouzává po stěnách a má tmavší jantarovou barvu. První vůně, vanilková, je cítit pár centimetrů od sklenky. Druhým vdechnutím vnímáte vůni ovoce, dřeva a koření. Třetím šmakem – již s nosem ponořeným do skleničky – je ostrá vůně stáří, zrání. „Když jde mladík žádat o ruku své vyvolené, dá láhev koňaku na stůl. Pokud rodiče souhlasí, přidají na stůl druhou láhev a vytvoří tak pár,“ vypráví o arménském zvyku Armine Ghazarjanová a připíjí s námi na zdraví: „Ge Natz!“

ZA ZLATEM NA SEVER

Kromě tekutého zlata disponuje Hajastan i tím pravým. Vyrážíme. Terénní džíp se kodrcá do kopce. Není to obyčejný vršek, skrývá zlato. Po chvíli už stojíme na místě, jež se během pár měsíců promění ve velký povrchový důl se šesti sty dělníky. Vytěží až půl milionu tun rud ročně. Jsme na severu Arménie poblíž města Stěpanavan, které zemětřesení v roce 1988 takřka vymazalo z map. Důl Armanis začne fungovat do půlroku, aby vydal svůj cenný obsah a vysílal jej do širého světa. Není to idylický kraj. Teploty v zimě dosahují minus třiceti stupňů, neprší tu prý jenom sedm dní v roce. „Arméni jsou šílenější než Číňani,“ tvrdí jeden z asijských supervizorů, kteří na stavbě pracují. My ale máme štěstí. Místo rozbahněného okolí vidíme i zlatavé slunce.

Hornatá země skrývá nerostné bohatství, z něhož je nejzajímavější molybden. Arménie je sedmým nejvýznamnějším producentem kovu, který se užívá k zušlechťování ocelí, ale většina nalezišť v zemi je polymetalická. Například kromě mědi obsahují i zlato. „Potenciál pro střední Evropu mají naše suroviny, důlní produkty jako měď a molybden, stavební kámen, ale i těžařské know-how,“ vysvětluje nám Nerses Jeritsjan, arménský ministr hospodářství.
Historii v těžbě mají kavkazské země bohatou. Loni v říjnu přišli archeologové dokonce s tvrzením, že důl, který byl objeven v hloubce 46 metrů pod povrchem nedaleko gruzínské metropole Tbilisi, je nejstarším zlatým dolem na světě. „Podle radiokarbonového datování spadá nález do třetího tisíciletí před Kristem,“ řekla čínské televizi Irina Gambašidzeová, vedoucí výkopových prací. Dle historiků se právě z Arménie a Anatolie vozilo zlato i stříbro do Římské říše. V oblasti Metsamor, kde je dnes jediná arménská jaderná elektrárna, vznikla prý i nejstarší hornická organizace vůbec. Už před šesti tisíci lety, tvrdí dějepisci.

„Dnes je v Arménii asi 480 nerostných ložisek s velkým potenciálem. Co se týče zlata, existuje zatím 23 dolů, ale ne všechny v současné době běží. Může za to krize… Naplno jede pouze Kadžaran; největší zlatý důl Sotk svůj provoz omezil,“ vypráví jerevanský analytik Haik Mežlumjan, jenž se zabývá využitím ICT v těžařství. Své služby nabízí i Čechům. A že je co hledat, ukazují i údaje nejnovější ročenky U.S. Geological Survey: Arménie vlastní významné zdroje mědi, zlata, železa, olova, molybdenu a zinku… Zlaté zásoby v nalezišti Sotk/Zod činí odhadem 80 metrických tun. Stejný zdroj také uvádí, že před pěti lety bylo v zemi získáno 2100 kilogramů zlata, což v minulých letech kvůli krizi kleslo na 1400 kilo za rok. To nevypadá jako nějaký zázrak, ale na zemi, která je dle ročenky CIA „trochu menší než Maryland“ a rozlohou patří až na 142. místo mezi státy světa, to není tak špatné, že?

STARTREKOVSKÁ BRÁNA

Po týdnu toulek Arménií, která je místy šedá a místy překrásná, se blížíme k jerevanskému letišti Zvartnots. Nazváno je podle nedaleké architektonické památky, která pamatuje stovky zim. Letiště má jedinečnou, zvláštní architekturu, jíž dominuje centrální řídící věž, která jakoby „vypadla“ ze seriálu Star Trek. A nejeden sci-fi film se tu opravdu i natáčel! Letiště právě prochází přestavbou a podle českých politiků lze též najít příležitosti v oblasti leteckého byznysu. Dokonce i České aerolinie (ČSA) jako jedny z mála nabízejí Arménům pravidelné a přímé spojení se střední Evropou, létají čtyřikrát týdně. Do Arménie je skutečně blízko.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.

Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.

Obyvatelé české kotliny mají se sčítáním bohaté zkušenosti. První taková známá statistická práce vznikla na našem území v roce 1058, jde o soupis majetku litoměřického kostela, který byl součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. Protože vrchnost vždy potřebovala vědět, kolik roboty schopných a bojeschopných lidí má k dispozici, sčítalo se v průběhu celého středověku. Vznikaly soupisy poddaných a jejich majetku, ovšem sama vrchnost do svého stavu a statků nahlédnout nenechala. Průlom nastal v roce 1753, kdy císařovna Marie Terezie vydala patent o každoročním sčítání lidu v habsburské monarchii, které se mělo týkat nejen obecného lidu, ale i obyvatel movitých. Soupisem bylo pověřeno duchovenstvo spolu se šlechtou, což byl ale kámen úrazu – vrchnost totiž v obavě ze zvýšení daní raději valnou část svého majetku zapřela. Z těchto prvních zákonem ustanovených statistik dnes ale můžeme například vyčíst hustotu osídlení podle krajů a informace o sociálním složení obyvatel, protože se zaznamenávalo i společenské postavení a věk. Dlužno však dodat, že pouze u mužů.

Podobně podrobnými záznamy se v té době mohly v evropském a možná i světovém měřítku chlubit pouze země habsburského soustátí. V roce 1869, pak dosáhla úroveň sčítání v Rakousku-Uhersku téměř dokonalosti. Zjišťování údajů o obyvatelstvu mělo probíhat každých deset let a akci prováděly z pověření ministerstva vnitra obecní úřady. Už tenkrát vyráželi do jednotlivých domácností sčítací komisaři (většinou místní učitelé) s dotazníky, do kterých zapisovali pohlaví, věk, vady fyzické i mentální, rodinný stav, náboženské vyznání, gramotnost a obcovací řeč (řeč běžného styku). Sledoval se tedy nejen počet obyvatel, ale i jeho etnická skladba a směry migrace. Do roku 1880 se všechny dotazníky třídily ručně. V roce 1890 se poprvé rozeběhly elektrické třídící stroje Holle¬rith, které zpracování velmi urychlily. Výsledné statistiky pak vycházely tiskem a dodnes slouží jako zásadní pramen informací o tehdejším obyvatelstvu regionu střední Evropy.

Se vznikem Československé republiky vyvstala potřeba nových demografických údajů, proto se v roce 1921 konalo první československé sčítání lidu. Opět se zjišťovaly osobní údaje, gramotnost či ekonomická aktivita, zásadními byly informace o národnosti, čili „kmenové příslušnosti, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk.“ Určením národností žijících na území nového státu se tak měl zpětně ospravedlnit jeho vznik. Tentokrát se ale komisaři netázali na obcovací řeč, protože Žid se mohl cítit být Židem, aniž by hovořil hebrejsky. Tento systém měl své kritiky z řad představitelů národnostních menšin i samotných demografů, kteří navrhovali, aby se zaznamenávala jak národnost, tak i mateřský jazyk (k tomu však došlo až při sčítání v roce 1970). 
Poslední předválečné sčítání z roku 1930 bylo v evropském srovnání opět na velmi vysoké úrovni. V Československu se například jako v jedné ze tří evropských zemí zjišťovala plodnost žen, což mělo význam pro zkoumání reprodukce obyvatelstva. Zjišťovala se gramotnost v závislosti na národnosti, lidé zaznamenávali hlavní i vedlejší povolání, a aby se zmapoval pohyb lidí uvnitř státu, přibyla do dotazníků také kolonka Předchozí bydliště. Do dalšího sčítání, k němuž mělo dojít v roce 1940, promluvila válka. Panovaly obavy, že by němečtí okupanti využili aktuální a spolehlivé údaje pro válečné hospodaření, proto se sčítání nekonalo. Po válce bylo ale potřeba provést co nejrychleji soupis obyvatelstva – v Čechách k němu došlo v roce 1947, na Slovensku o rok dříve. Podstatné byly hlavně informace týkající se zaměstnání a profese, což napomohlo poválečné stabilizaci pracovního trhu. Sčítání lidu v roce 1950, do kterého se zapojil i vodník Čochtan, bylo prvním spojeným se sčítáním domů a bytů na celém našem území. Bylo také na dlouhou dobu posledním, při kterém se zjišťovala příslušnost k církvím. Jedním z hlavních cílů tohoto sčítání bylo postihnout změny v sociální struktuře, které přinesl poválečný odsun Němců a dosidlování pohraničí. V dalších desetiletích se systém sčítání a jeho provedení nijak výrazně neměnily, pouze se zpřesňovaly otázky nebo přibývaly nové. Díky informačním technologiím se zdokonalovalo zpracování a analýza získaných údajů.

Jak je vidět, systematické a podrobné sčítání probíhá na našem území už přes sto padesát let, a za tu dobu získali statistici a demografové stohy zajímavých údajů. Letmým porovnáním například zjistíme, že v populaci výrazně přibývá mužů. Zatímco před 150 lety připadalo na tisíc mužů více než 1100 žen, tak při posledním sčítání před deseti lety se rozdíl téměř vyrovnal. Na tisíc mužů připadne kolem 1050 žen. Tato statistická zajímavost asi o smyslu sčítání nepřesvědčí škarohlídy, kteří v něm vidí jen prodlouženou ruku Velkého bratra. Já osobně se ale sečíst nechám rád a budu se těšit na konečné výsledky.

TEXT: DAVID GLADIŠ

Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?

Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.

JAK NAJÍT TYGRA?

Hned první z mých mnoha výprav do Údolí hladových tygrů mi odhalila jejich přítomnost. Na konci jediného vyznačeného chodníku, který na okraj údolí vede, nechali tygři v písku u řeky čerstvé stopy. Ale deštný prales není savana, kde se prohánějí stáda savců. Trvalé šero a spleť křoví a lián snižují viditelnost i pohyblivost. Zvířata člověka slyší, cítí a dělají vše proto, aby je nebylo vidět. Spatřit tygra proto vyžaduje čas, trénink, trpělivost a štěstí. I mezi rangery z národních parků je osobní setkání s pánem pralesa vzácností. Známý fotograf thajské přírody Bruce Kekule musel na svého prvního tygra čekat devatenáct let!

Při návštěvě pralesa proto mou otázku uvidím tygra? občas nahradí uvidím aspoň něco? Brzy mi bylo jasné, že kratší několikadenní výpravy do pralesa s noclehem v campu jsou málo. Je potřeba se vydávat hlouběji do nitra lesa, chodit zcela mimo stezky, spát uprostřed džungle, plout na lodi po řekách…
V neporušeném vzrostlém pralese je pohyb poměrně snadný, protože na zem dopadá tak málo světla, že podrost zůstává řídký. Navíc tudy vedou zvířecí a sloní stezky, používané desítky let, po kterých se dá dobře chodit. Většinou však nevedou tam, kam byste chtěli jít. V jednoduchém terénu je třeba při intenzivní chůzi počítat s posunem jeden až dva kilometry za hodinu. Bez nepřehlédnutelného orientačního bodu, jakým je řeka nebo horský hřeben, je bloudění občas nevyhnutelné. Moje smysly jsou už pro pohyb v pralese téměř nepoužitelné. Sluch mám z civilizace nastavený tak, abych věci neslyšel, protože hluk ruší od práce a soustředění. Nos mám příliš nahoře. Doslova. Zkuste se však sehnout k zemi a brzy rozpoznáte tolik pachů a vůní. Zrak je už navyklý pravým úhlům a barvám měst, namísto nepravidelné změti a tisícům odstínů zelené a hnědé barvy. A chuť – poznal bych ještě jedovatý plod? Ale nejhůř je na tom koordinace smyslů. V džungli často nevidím to, co slyším nebo cítím. V Thajsku i okolních zemích není jednoduché najít strážce přírodní rezervace či průvodce, který by mohl návštěvníka pralesem provést a díky dobrým znalostem mu ukázat a objasnit mnoho přírodních zajímavostí. Zapomeňte na značené trasy a poučné organizované výpravy, jaké jsou zavedené například v Kostarice, Brazílii či mnoha zemích Afriky. Najdou se samozřejmě i schopní a erudovaní průvodci, ale jsou to spíš výjimky, tak se jich držte, budete-li mít na ně štěstí.

ŽERE TYGR LIDI?

Během delších výprav do pralesa se namísto úvah Jak najít tygra? brzy začne člověku vtírat otázka Žerou tygři lidi? Příručky a akademické úvahy doma v křesle hovoří jasně: jen staří či zranění tygři zaútočí na člověka. Ale v noci ve stanu uprostřed džungle samotného člověka napadá jiná odpověď. Ano, žerou! A proč by taky ne? Tygři jedli lidi stovky tisíc let a ještě v 19. století byly zprávy o usmrcení člověka tygrem v Indii a Indočíně běžné. Odkud by také jinak pramenil zakořeněný strach lidí z této velké kočky? Odnaučili se opravdu za posledních pár generací tygři lovit člověka díky zkušenostem se střelnými zbraněmi? Vzpomínám na nejednu dlouhou noc, kdy jsem raději až do svítání udržoval oheň v obavě před neviditelným tygrem. Je zajímavé, jak i malý plamínek uprostřed temnoty dokáže uklidnit. Musí to být nějaký podvědomý „neandertálský reflex“.

Jednu z výprav do Údolí hladových tygrů jsem podnikl také v období dešťů, kdy je celý národní park uzavřen a příjezdová cesta nesjízdná. Proměna pralesa byla neuvěřitelná. Jindy poklidná pětikilometrová túra k řece se proměnila v náročnou vysilující výpravu. Bouře lomcovala korunami stromů a během dvou minut jsem byl promočený do poslední nitky. Dlouho neprošlapaný chodník byl pokrytý listím, spadanými větvičkami a lesními plody. Na jednom stometrovém úseku jsem z cestičky musel odstraňovat tři nádherně zelené, ale smrtelně jedovaté chřestýšovce. Největší peklo ale připravily pijavice. V některých úsecích byly tak hustě rozesety po zemi, že se při každém došlápnutí jedna či dvě zachytily na botě a začaly lézt po nohavici vzhůru. Žádná ochrana nepomáhala.

Dole v údolí jsem musel vlézt do řeky, abych byl aspoň chvíli na místě, kam na mě nemohly. Ale bylo to klamné zdání. Spouštěly se na mně shora, z keřů rostoucích nad vodou. Na konci túry jsem ze sebe rychle vše strhal a oblečení i s pijavicemi nacpal do igelitového pytle. Druhý den jsem to slizké hýbající se klubko vymáchal v moři. Bylo jich tam přes sto. Dalších cest během monzunu jsem se vzdal, a od toho dne už také nepovažuji za smyšlené tvrzení středověkých cestovatelů o koních, které pijavice vysály k smrti. Je to jen otázka jejich počtu.

DO PRALESA NA LODI

Jako nejlepší způsob cestování se nakonec ukázala loď. Mnoho dní jsem strávil řešením problému, jak ji dostat na horní tok, ale nakonec se mi na nafukovací Barace z Gumotexu přeci jen podařilo projet několik pralesních řek. Kolem vody je nejvíce zvířat, pohyb na lodi je relativně snadný a pozorování přírody zpestřuje adrenalin z projíždění peřejí. Takže ani nestačíte přemýšlet nad tím, jak reagují na kanoi krokodýli nebo jak se máte zachovat, když vás prudký proud žene ke skupině slonů koupajících se v řece.

O překvapení se často postarala kolísavá hladina řek. Půl dne jsem vrávoral pralesem s třicetikilovou lodí na zádech, abych zjistil, že je vody příliš málo. Za měsíc, na stejném místě, po stejné túře, bylo zase vody nebezpečně moc. Jindy jsme s kamarádem přenášeli loď mělčinami a brodili se zahnívajícími tůněmi plnými sloního trusu.

V JINÉM SVĚTĚ

Každé ráno zahalí Údolí hladových tygrů mlha, která z vrcholků hor vypadá jako moře. Když sestupuji dolů, mlžný opar pomalu stoupá pralesem a paprsky slunce si jím postupně prorážejí cestu. Z korun obrovských stromů zní křik gibonů, z listů padají kapky rosy. Připadám si jako v jiném světě, a vlastně v něm i jsem. Tygr se pro mě stává jakýmsi bájným zvířetem, přítomným, ale neviděným, a jeho neustálé hledání je pouhou záminkou, abych se sem opět mohl vypravit.

Přestože jsem dosud tygra zahlédl jen jednou zrána kráčet po vzdálené louce, výpravy do Kaeng Krachanu řadím k nejlepším zážitkům na svých cestách. Neuvěřitelná bujnost a pestrost rostlin, hmyzu i plazů, ptáků i savců (byť zřídka viděných) určitě stojí za trochu námahy a odříkání. Pokud se díváte pozorně, najdete fascinující věci i na nečekaných místech.

BOJ O ŽIVOT

Deštný prales je dokonalý ekosystém. Tak dokonalý, že v něm nenajdete žádné nevyužité místo pro život či zdroj potravy. Příkladem je téměř neexistující půda. Veškeré to obrovské množství padajících listů, plodů a větví je totiž s pomocí mikroskopických hub okamžitě vstřebáváno kořeny žijících stromů a keřů a použito k jejich dalšímu růstu. O jakékoliv živiny je v pralese velký boj a největší propukne, když se objeví tak bohatý zdroj, jako je mršina nebo výkaly. Ten boj stojí za to pozorovat. Zatímco mršinu jen tak neobjevíte, rvačku o výkaly můžete pozorovat snadno, neboť ty lidské jsou díky naší stravě obzvlášť vydatné a lákavé.

Představte si: vykonáte potřebu a otočíte se – a už jsou tam dva hovniválové. Jak jenom se tam tak rychle mohli objevit? Vědci spočítali, že do dvou hodin lidské exkrementy přilákají přes šedesát druhů hmyzu. A rychlost je klíčová. Pokud přijde hovnivál třeba až za půl hodiny, odvalí si kuličku, do které už mouchy nakladly vajíčka, z nichž se bleskově vylíhnou hladové larvy, a než ji dokutálí k nějaké samičce, nezbude mu z ní nic. Jestliže mouchy přiletí příliš pozdě, třeba až za deset minut, budou už na ně číhat dravé larvy jiných druhů hmyzu a nakladená vajíčka smlsnou. V každém případě, jak jsem si sám ověřil, do půl dne na místě nezbude nic. Až budete příště v pralese, sedněte si někde poblíž a pozorujte ten frkot. Jinak cesta do Kaeng Krachanu by se dala stručně shrnout takto: úspěšné pijavice – 12, klíšťata – 60, tygři – 0.

Ten den měl na vykopávkách v Hrádku nad Nisou vypadat jako každý jiný, avšak sonda číslo dvanáct v Kostelní ulici přinesla objev, který rozvířil debaty nejen v archeologických kruzích. Byl objeven vampýří hrob?

Kvůli celkové rekonstrukci Horního náměstí a jedenácti přilehlých ulic v Hrádku nad Nisou, který započal 16. listopadu 2009, měli archeologové unikátní příležitost ponořit se do hlubin místní historie a vylovit to, co již mohlo být navěky ztraceno. Archeologické vrstvy se ukládají staletí i tisíciletí a byla by škoda, kdyby jediné hrábnutí bagru mělo tuto nepsanou kroniku zničit před řádným prozkoumáním archeology. Po prvním půlroce výzkumu se do povolaných rukou dostaly nálezy, které dovolují nahlížet na historii města novým pohledem. Objevila se nejstarší dřevěná stavba v Hrádku, polozemnice, studna na Horním náměstí a spousta dalších artefaktů.

Největší unikát vydala Kostelní ulice počátkem března 2010. Pouhých dvacet centimetrů pod povrchem, v místě, které v době minulé leželo za hřbitovní zdí, byl objeven hrob na první pohled odlišný. Výjimečný byl způsob uložení těla, které bylo zpočátku považováno za ženské, že jde o muže se prokázalo později. Lidská kostra ležela sedm set let na břiše, tedy obličejem k zemi. Tímto nerituálním, řekněme pohozením spíše než pohřbením, byl nebožtík vyloučen z možnosti účastnit se posledního soudu, čímž mu bylo znemožněno vzkříšení v Kristově věčné říši. Z historických pramenů víme, že z prostoru hřbitova byli vykázáni lidé exkomunikovaní, nepokřtění, židé, protestanti, delikventi, sebevrazi, nepokřtěné nebo mrtvě narozené děti, kati, osoby mentálně či tělesně postižené, a také lidé nařčení z čarodějnictví a vampyrismu.

SEZNAMTE SE S TOBIÁŠEM

První myšlenky všech zúčastněných se v prvopočátku přiklonily k poslednímu případu a nalezený vampýr byl pojmenován Tobiáš. Jméno bylo zvoleno tématicky podle názvu haploskupiny, do které muž patřil, a která byla zjištěna pomocí rozboru DNA. Důvod, proč mohl být Tobiáš považován za upíra, byla jeho výška 170 centimetrů a věk přes čtyřicet let, což ve 13. století, tedy v době, ve které žil, byly nadprůměrné hodnoty. Průzkum kostry také prokázal, že muž evidentně kulhal, jelikož jeho kyčel vykazovala známky artritidy. Další Tobiášovou zajímavostí byly čtyři stříbrné pražské groše z doby vlády Jana Lucemburského, které ležely u levé ruky. Díky tomuto nálezu bylo možné určit stáří ostatků.

Mohl snad Tobiáš být pěnězokazcem? Poměrně vysoká hodnota mincí by tuto domněnku mohla potvrzovat. Důvodů, proč nebyl pohřben mezi „ctihodné nebožtíky,“ bylo ale víc. Tobiáš byl na svou dobu čahoun, trpěl fyzickým postižením a navíc nebyl křesťan, jeho předkové totiž přišli z Balkánu. Ani spekulace o vampyrismu nejsou scestné. Tobiášovy ostatky pocházejí z doby, kdy o tomto jevu najdeme zmínky v dobových kronikách.

SMRT VAMPÝRŮ

Podíváme li se na jiné vampýří hroby či hroby vyznačující se zvláštními znameními, můžou všeobecně známé indicie upírství nabírat vážné trhliny. Například zatížení těla po smrti v hrobě kamenem může být čistě jen důsledkem zborcení hrobu či hrobky věkem. Dokonce i pohřbení na břiše nemusí být trestem, ale znakem pokání. Nejznámějším podobným případem je pohřeb krále Pipina III. Krátkého, jenž za své provinění proti opatství Saint-Denis u Paříže byl též pohřben obličejem k zemi. Za nejvýznamnější protivampyrické opatření bylo vždy považováno probití dřevěným kůlem, avšak i zde se objevují nové skutečnosti. Interpretace hrobů, v nichž se nalezly zbytky ztrouchnivělých kůlů, jako jednoznačně vampýrské je třeba porovnat s novými výzkumy v oboru trestního práva 16. a 18. století. Zajímavostí jsou například stati ze smolných knih, kde se uvádějí desítky případů odsouzených žen za infanticidium, tedy za vraždu či zabití novorozence. Trestem za takovýto čin bylo právě probití kůlem a zahrabání zaživa.

MRCHOVLÁČKA

Do hrádeckého objevu byly nejznámějším místem nálezu vampýrů středočeské Čelákovice, které vydaly své tajemství roku 1966, když zde, v místě zvaném „mrchovláčka“, bylo zdokumentováno jedenáct hrobových jam s pozůstatky čtrnácti koster, ty patřily převážně mužům ve věku od 20 do 60 let a udivovaly svou průměrnou výškou 168 centimetrů. Díky nepietnímu uložení těl na břiše či na boku, s rukama svázanýma za zády a uťatou hlavou se došlo k závěru, že jde o vampýrské pohřebiště. Avšak i zde nám trošku nové srovnání kalí iluzi upírů. Podobné nepietně pohřbené ostatky se nacházejí a jsou známy z evropských popravišť, například Emmerbrücke u Lucernu. Zde je popraviště datované, stejně jako čelákovický nález, do 16.–19. století. Přihlédneme-li k faktu, že Čelákovice měly v novověku právo hrdelní, dá se usuzovat, že jde o hroby odsouzených z pozdního středověku či raného novověku.

SÉMĚ MRTVÝCH

Vrátíme-li se do Hrádku nad Nisou k relativně čerstvě objevenému „vampýru“ z Kostelní ulice, dozvíme se ještě jednu zajímavost. Archeologové získali z Tobiášovy stehenní kosti fragment, který použili k izolaci DNA. Výsledkem nebylo jen potvrzení, že kostra patřila muži, ale také zjištění místa jeho rodiště. Tobiáš geneticky spadá do skupiny, kterou nacházíme především na Balkáně a Blízkém východě, hlavně v oblasti Albánie a severního Řecka. Můžeme tedy usuzovat, že Tobiáš či jeho předek přišel do Čech z Albánie. „Podobný původ má třeba kreslíř Petr Urban nebo Adolf Hitler,“ říká archeogenetik Daniel Vaněk, který analýzu prováděl.

V dnešní populaci České republiky žije sedm procent mužů této skupiny. Zabředneme-li ještě hlouběji do historie, zjistíme, že zmíněná genetická skupina se pravděpodobně poprvé objevila před 26 000 lety v severovýchodní Africe, pravděpodobně na Somálském poloostrově. Na Blízký východ se rozšířila koncem starší a během střední doby kamenné. Následně v mladší době kamenné se dostala s expanzí zemědělců přes Balkán směrem na západ. V současné době probíhá rozšířené zkoumání, které má porovnat DNA Tobiáše s DNA starousedlíků z okolí nálezu s cílem zjistit, zda zde ještě žijí jeho potomci.

POSLEDNÍ PŘESUN

Výsledky průzkumu v centru Hrádku nad Nisou přinesly nové poznatky o vývoji místního sídliště a budou nedocenitelným zdrojem informací. Město se tak stává jedním z nejlépe prozkoumaných v severních Čechách. Třešnička na dortu, kterou je „vampýr“, podpořila vytvoření nové stálé expozice v místním muzeu. Tím se Tobiáš dostává zpoza hřbitovní zdi na nové místo odpočinku a od března jej můžete spatřit v hrádeckém muzeu, kde bude součástí objevené historie města.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.
Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

MALÍ PODVODNÍCI

Jsou tedy mravenci nenapravitelní altruisté, nebo se mezi nimi najdou i sobci? Odpověď nám nedá sebedelší pozorování, lupa ani mikroskop, ale genetické analýzy. Všichni samečci mají totiž jen jedinou sadu chromozomů, kterou také předávají všem svým potomkům. Jednotlivé samičky jsou si tak díky této univerzální informaci od otců blízce příbuzné. Jejich nezištnost se pak projevuje v tom, že jsou ochotny vzdát se vlastního rozmnožování ve prospěch královny, která vzejde z některé z jejich sester. Ukázalo se ale, že někteří mravenci do tohoto zaběhnutého systému aktivně vstupují, aby zajistili pro své „dcery“ přímou cestu ke královskému trůnu. Vědci z univerzit v Leedsu a Kodani provedli analýzy DNA v pěti koloniích mravenců-střihačů a zjistili, že potomstvo některých otců disponuje „královskými“ geny. Ty jim umožňují zplodit potomstvo, které dokáže připravit mnoho jejich altruistických sester o šanci stát se královnami.

Vědci si lámali hlavu nad tím, proč se tyto zvýhodněné genové linie objevovaly v každé kolonii jen sporadicky. „Nejpravděpodobnějším vysvětlením musí být, že mravenci se tak záměrně brání odhalení,“ říká dr. William Hughes. „Pokud by se v jednom mraveništi vyvinulo příliš mnoho královen z jedné genetické linie, ostatní mravenci by to mohli zjistit a zakročit proti nim. Proto si myslíme, že samečci s těmito královskými geny objevili nějaký způsob, jak rozšířit své potomstvo do více kolonií, aniž by došlo k jeho odhalení. Jde o evoluční strategii, jak podvodem zabránit tomu, aby tyto vyvolené potlačil altrui¬stický dav, jehož práce využívají.“ Vědci tento fenomén nepřestávají sledovat. Zajímá je hlavně to, jak se tato sobeckost některých samců projevuje v praxi a jak distribuce královských genů probíhá.

JAK OBELHAT OTROKA

Zatímco ve vlastním společenství mravenci prosazují své individuální zájmy jen zřídka, tak o sobeckém jednání celých kolonií vůči svým sousedům si vědci iluze nedělají. Pro některé druhy mravenců je agresivní politika osvědčeným životním stylem. Zcela zřejmý je například vzájemný vztah mezi našimi mravenci otrokářskými (Polyergus rufescens) a mravenci otročícími (Formica fusca). Projevuje se mnoha způsoby – od masivní invaze zuřivých loupežníků na nic netušícího souseda, až po sofistikovanou infiltraci, za kterou by se nemuseli stydět ani příslušníci vojenských rozvědek. Každé mravenčí hnízdo má svůj charakteristický pach, podle něhož se pak členové jedné kolonie spolehlivě poznají. Kdo jim voní jinak, toho zabijí. Invazi do nepřátelského hnízda tak podniká sama královna, která dokáže svůj vlastní pach zamaskovat a své okolí naopak ohromuje pachem velmi libým. Pro zmatené mravence je dokonce atraktivnější než pach domácí královny, kterou její potomci brzy vyženou či zabijí a na trůn dosadí královnu cizí, jejímuž kouzlu tak snadno podlehli. Nová královna ihned započne s produkcí vlastních potomků, o které se původní mravenci s láskou starají, přestože jde o zcela jiný druh. Noví mravenci pak vymírající hostitelskou populaci postupně nahradí.

Mravenci otrokářští brzy zjistili, že jim péče zotročených druhů velmi prospívá. Musejí proto ve svých mraveništích udržovat dostatek pracovní síly. Za tímto účelem podnikají nájezdy na cizí mraveniště, kde uloupí co nejvíce kukel a s nimi uhánějí zpět do svého hnízda. Z kukel se vylíhnou otroci, kteří si osvojí pach svého nového domova a pustí se do práce. Očekává se od nich, že budou pro celé hnízdo zajišťovat potravu, a že se budou starat o nové kukly, s nimiž se otrokáři vrátí z dalších loupežných výprav. Otrokáři totiž zcela rezignovali na dělnické profese a věnují se pouze boji a únosům. Nedokážou se sami ani najíst – i k tomu potřebují pomoc svých věrných otroků.

KRÁLOVNA NA KRÁLOVNĚ

Infiltrace královny jako nástroj k ovládnutí cizího mraveniště ale není vlastní jen mravencům otrokářským. Některé další druhy tuto praktiku přivedly k pozoruhodné dokonalosti. Když například do nepřátelského hnízda proniknou královny rodu Doronomyrmex, vypustí mezi tamní dělnice sekret, který je dokonale zmate. Začnou se mezi sebou prát, zatímco vetřelkyně míří k domácí královně. Když ji najde, tak se na sebe snaží přenést její pachový kód – hladí ji a olizuje, dokud nevoní stejně jako ona. Teď už není potřeba ostatní mravence mást, protože se k ní chovají tak, jakoby na jejich trůně seděla odjakživa. Parazitická královna Lasius umbratus jde na věc ještě přímočařeji. Zabije první nepřátelskou dělnici, která jí přijde do cesty, a přijme její pach. Pro jistotu ji – sežvýkanou do kuličky – přibalí s sebou na cestu do cizího hnízda. Mravenci ji identifikují jako vlastní, proto se bez obtíží dostane až ke královně, kterou zabije. Nejkurióznějším způsobem se ale na cizí trůn dostávají královny druhu Teleutomyrmex schneideri. Do cizího mraveniště jich proniká více najednou, vyhledají místní královnu a usadí se jí na zádech. Adaptují pach své hostitelky, proto proti nim nezakročí ani ona, ani ostatní mravenci. Díky výraznému zakřivení těla a velkým drápkům na končetinách dokážou strávit na cizích zádech zbytek života, přičemž potravu kradou přímo z úst nebohé královny. Tyto parazitické matky plodí nové pohlavní generace do té doby, dokud dýchá tělo pod nimi. Umírají krátce po smrti svých hostitelek.

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš, radí Šalamoun v Knize přísloví. Mravenčí společenství jsou dokonalá ve vytrvalosti, s jakou jdou za svým cílem. V sebeobětování, které činí celek silnějším. Mravenci jsou ale také mazaní intrikáni, kteří pochopili, že život na úkor druhých je tak snadný. A co je snadné, to je v makrosvětě přirozené.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu! Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Sopka Cotacachi v provincii Imbabura na severu Ekvádoru sice leží nedaleko rovníku, ale téměř tříkilometrová nadmořská výška naředila tropické klima do sychravého podzimního rána. Zahnědlé stonky seschlé kukuřice na malých políčkách trčí proti nebi plnému těžkých mraků. Studený vítr rozfoukává šedavou mlhu, která pomalu stéká jako špinavá pěna ze zasněžených horských štítů, jimiž je údolí sevřeno. Po kamenité cestě vysoko ve svahu se dupavými přískoky sune skupina indiánů v bílých košilích a špičatých černých kloboucích s rozměrnou krempou.

„Hu-hu-hu-hu! Hu-hu-hu-hu!“, nese ozvěna divoký válečný ryk skupiny indiánských tanečníků. Zhruba padesátihlavý dav je pevně sešikován do několika řad. Všichni se pohybují na těsný dotek od sebe a tvoří tak jednolité valící se těleso. Indiáni dupou v rychlém, naléhavém rytmu, všichni hlasitě, stejně zrychleně pískají rty. Zdálky připomínají rytmicky hučící parní lokomotivu. Občas se jeden z tanečníků v první řadě vydělí ze skupiny a gestem zastaví pohyb šiků. Lokomotiva zlověstně duní na místě. „He-ja-hu-dža! He-ja-hu-dža!“, zavelí kapitán skupiny novým bojovým pokřikem a indiánská mašina se s rytmickým opakováním pokřiku opět dává do chodu.

Pohyblivá masa tancujících indiánů se zvolna přibližuje ke Cotacachi, několikatisícovému městečku v údolí. Svou vesnici El Topo opustili za rozbřesku, před několika hodinami. Chicha z kanystrů, které nesou ženy doprovázející skupinu, teče proudem. Mnozí jsou již znatelně opilí. Propichují mě zlostnýma očima. Kdykoliv se k nim přiblížím, odstrkují mě hrubě rukama. Zběsilé výkřiky a nadávky šroubují zuřivost do stále vyšších otáček.

DOBYTÍ NÁMĚSTÍ

První domy Cotacachi jsou již na dohled. Na křižovatce stojí skupina asi dvaceti policistů v černém brnění. La toma de la plaza neboli Dobytí náměstí je starobylý rituál, který provozují andské indiánské komunity. Vždy bývá součástí každoročních oslav slunovratu na konci června, v indiánské mytologii nazývaných Inti Raymi (kečuánsky Slavnost slunce). Kvůli pětisetletému tlaku křesťanství se často tyto pohanské ceremonie z dávných dob směšují s katolickým kalendářem, který v tu dobu oslavuje sv. Jana Křtitele (24. 6.) a sv. Petra a Pavla (29. 6.). Proto můžeme v Ekvádoru slyšet, že se mluví o Sanjuanes, ale míní se tím různé pohanské obřady, mezi nimi právě Dobytí náměstí.

Cotacachi, jako ostatně většina měst ve španělských koloniích, bylo a dosud i je poměrně silně rasově vymezeno. Bílí a mestizos žijí ve středu města. Naproti tomu indiáni, kterým mesticové v tomto kraji říkají Otavaleños (zdejší indiáni sami sebe nazývají Runakuna), žijí v komunitách na okraji či vzdálených od města.

Rituální symbolická bitva o hlavní náměstí v Cotacachi je soubojem skupin indiánských tanečníků, kteří krouží v neustálém tanci kolem náměstí a snaží se ho tak obsadit. Jinými slovy – nepustit tam své rivaly. Ačkoliv skupin je vždy mnoho – co vesnice, to jedna parta tanečníků – v bitvě o náměstí se slučují do dvou bojových táborů. Jedni jsou El Topo, kde převažují indiáni z komunit západně od Cotacachi, žijících na svazích sopky až 3200 metrů nad mořem. Proti nim stojí tábor La Calera. Ti přicházejí do bitvy o náměstí z vesniček v údolích na východ od města.

KRVAVÁ KATARZE

Tančí pouze muži. Ženy je doprovázejí v pozadí, často jako nosičky jídla a kamenů. Vrcholem rituálu je totiž fyzický střet, tinkuy v kečuánštině, kdy přijdou na řadu pěsti, kameny, nože a vlastně cokoliv, s čím se dá bojovat. Fiesta každoročně končí několika desítkami lidí v nemocnici s vážnými zraněními hlavy. Oběti na životech jsou poměrně časté.

Mnozí tvrdí, že Dobytí náměstí je tradice, která vznikla z konfliktu indiánské kultury se španělskou koloniální mocí. Indiáni si tímto údajně připomínali zlé chvíle, když conquistadoři zotročili jejich zemi. Jiní zase mají za to, že kořeny tohoto rituálu sahají hluboko do preinckých dob. Násilný střet na náměstí, jinými slovy v centru veřejného prostoru (agora), měl podle nich symbolizovat odvěký střet myšlenek a postojů probíhajících v každé společnosti. Existují i teorie, které rituální bitvu tanečníků na náměstí považují za pouhou sociální katarzi, bez hlubších souvislostí. Prostě obřad pro vybití agresivity. Na každý pád – jasné důkazy pro kteroukoli z teorií chybí. Tanečníci ze západních vesnic se v prudkém běhu vřítili do Cotacachi jako divoké proudy povodně. Dupající a pískající vlny indiánů zalily náměstí čtvercového půdorysu uprostřed města až po okraj. Napětí se v sevřeném prostoru ještě zvýšilo, ryk a dupání se odráží od stěn domů a nabírá tím na síle.„Hu-hu! Džari-kuna-džari-kuna!“, burácí rozlícený dav tanečníků. Všichni nespoutaně skáčou, běhají a zuřivě švihají svými biči s ocelovým lankem. Kapitáni skupin marně řvou a snaží se sešikovat své bojovníky do řad a začít kroužit kolem náměstí.

NELEZ, KAM NEMÁŠ

Stovky diváků, převážně indiánských žen a dětí, obsadily rozlehlé schody pod katedrálou, další stojí v parku uprostřed. Všechny čtyři rohy náměstí blokují policejní těžkooděnci. Odhadem kolem dvou set profesionálních mlátiček v černém brnění se zřejmě bude snažit zabránit střetům.

Útočné výpady tanečníků proti divákům se vůbec neřeší. Prostě nelez, kam nemáš. A kdo to neví, má smůlu. Sám jsem vyvázl jen s několika krvavými šlicy na zádech od ran bičem. Jednomu z fotografů zuřící indián doslova odřízl ocelovým bičem objektiv od těla foťáku. Ač byl tři metry od něj, najednou to zasvištělo, křuplo a objektiv spadl na chodník.

Tanečníci jedné formace by podle dohody s policií měly obkroužit náměstí třikrát a pak ustoupit do bočních ulic a dát prostor druhému táboru. Narůstající odpoledne však přilévá do fiesty další litry alkoholu. Zběsilost se stupňuje. Opilí, rozzuření indiáni nechtějí náměstí opouštět. Zastavují se provokativně před těžkooděnci a řvou jim do přileb nadávky. Sešikované řady se vrávoravě vrhají tělem proti štítům těžkooděnců. Snaží se prorazit kordony a začít bitku se soky z druhého tábora. Okamžik srážky se nevyhnutelně blíží.

KAMUFLÁŽ

Podivné masky indiánů, kteří dobývají náměstí v Cotacachi, jsou údajně výsměchem mesticům, ne-indiánským obyvatelům Ekvádoru. Většina tanečníků obléká zamarros, kožené kovbojské chrániče nohou, které se kvůli chladnému horskému podnebí v Ekvádoru potahují kozí srstí. Další nezbytnou součástí kostýmu tanečníka Sanjuanes je černý klobouk, hrubě slepený z tvrdého kartonu, se špičatou střechou a co možná nejširší krempou, často pomalovanou nejrůznějšími symboly. Španělští majordomové, správci haciend, kde indiáni kdysi jako otroci pracovali, skutečně nosili chlupaté chrániče (chapsy) při práci s koňmi. Stejně tak nalezneme špičaté plechové helmy u španělských vojáků, vlastně pro indiány představitelů „okupační“ moci.

Vojenská kamufláž, těžké boty a černé brýle, ve kterých tančí velká část indiánů z tábora La Calera, má údajně svůj původ v hraniční válce mezi Ekvádorem a Peru z roku 1995. Mnozí indiáni z vesnice La Calera byli naverbováni do armády a kamufláž si přinesli později domů spolu s deziluzí, podobnou rozčarování Johna Ramba po návratu z Vietnamu. Kamufláž je pro indiány výsměchem současné moci a jejím ochráncům – armádě a policii. Nadvláda mesticů nad původním obyvatelstvem podle indiánů totiž stále trvá.

POHLCENÍ DUCHEM

Při tanci okolo náměstí se skupiny pohybují výhradně proti směru hodinových ručiček. V každém rohu se tanečníci zastaví a krouží ve spirále dokola, dokud kapitán nevykřikne „Vuelta!“, což je znamením pro změnu směru. Cílem fyzicky náročného rytmického tance je – jako v mnoha jiných přírodních kulturách – aby se tanečník dostal do transu a rozpustil dočasně svou osobnost.

Hypnotický rytmus, alkohol, násilí, to vše dohromady velkou silou stmelí skupinu tanečníků do jedné „bytosti“, do kolektivního já. Indiáni to popisují jako „que me coja el aya“, tedy: být pohlcen duchem.

Ve světle indiánské mystiky je pak rituální bitva o náměstí v pravé podstatě soubojem duchů, nikoliv jednotlivých lidí. Duchové (ayas) vstupují skrze tanečníky v transu do našeho světa a svádějí kruté souboje. Nejen proto považují indiáni smrt při tomto rituálu za výjimečnou, posvěcenou.

SYMBOLY

„To je zlo! Symbol zla, které je v nás!“ Indiánský mladík máchnul pokreslenou rukou směrem k černému klobouku ležícímu v prachu. Kříž svastiky, nastříkaný sprejem na krempě, mi nedával příliš smysl, a tak jsem vlezl do jednoho dvora v boční ulici, kde odpočívají znavení tanečníci La Calera. Někteří tanečníci zmožení alkoholem spí přímo na holé zemi, další sedí na trávě a pečlivě okusují opečené morče. Indiánské ženy kuchtí v rohu na improvizovaném grilu a jakýsi dědula vyluzuje na samohrajky Casio tklivou píseň. Kapitán skupiny s kloboukem pobitým cvočky mi ke kovbojským chlupatým chráničům předkládá další překvapivé vysvětlení: „Kozel je symbol ďábla, nosíme zamarros na znamení ďábla!“ Když jsem o několik dnů později rozmlouval s antropologem Hernánem Jaramillo Cisnerosem z Antropologického institutu v blízkém Otavalu a citoval mu indiánská vysvětlení symbolů, zasmál se a řekl: „Všechny ty svastiky, jing-jangy a další znaky jsou nesmysl. Nemají žádný význam. Oni to prostě vidí kolem sebe, v televizi, novinách, tak si to nakreslí na klobouk. Nic za tím nehledej.“

OKAMŽIK CHAOSU

Klišovitá představa o mírumilovných jihoamerických indiánech, živená partičkami tatíků v barevných dekách a drnkajících na charango během vánočních trhů v každém českém okresním městě, se definitivně rozložila. Mladíci ze skupiny El Topo využili chvilkového zaváhání policejní blokády v rohu náměstí a rozrazili zátaras. V mžiku začaly svištět vzduchem kameny. Netuším, kde je měli schované. Někdo mi zezadu zalomcoval ramenem. „Pozóóór, gringo!“ Diváci se rozprchli naráz na všechny strany. Řev vystřídalo ječení. Chaos. Kryju se zmatečně za sloupem v podloubí jednoho z domů. Nevím, kam dřív koukat. Několik indiánů se po sobě válí na chodníku. Těžkooděnci se rychle přeskupili a tlačí štíty řvoucí masu, která se chce prodrat k souboji.

„Puf! Puf! Puf!“, proťaly vzduch tupé výstřely. Patrony se slzným plynem dopadly do centra rvačky. Syčící kapsle cinkají o asfalt. „Puf-ding! Puf-ding!“ Další, další. Náměstí okamžitě zahalila mlha. Teď už utíkáme všichni. Klopýtáme v bílé tmě jeden přes druhého, kopeme se v běhu. Těžkooděnci si nasadili plynové masky a obsazují i boční ulice. Utíkám, v běhu se obracím dozadu. Přes slzící oči vidím siluety černých obrněnců. Indiánovi běžícímu vedle mě někdo podrazil nohu. Jen jsem zahlédl pád a kutálející se tělo. Slzák je úplně všude. Nemůžu otevřít oči ani dýchat. Slyším sípání ostatních, kteří se zastavili. Mám pocit, že mi nosem vytéká mozek z hlavy a děsivě to pálí.

BEZ SMRTI NENÍ FIESTA

Po půl hodině se na vylidněné náměstí vrátili po skupinkách diváci i tanečníci. Soumrak milosrdně přikryl náměstí plné poházených odpadků a nejen vyčerpaným indiánům konečně dovolil vydechnout. Poslední skupina tanečníků krouží kolem dokola, lokomotiva už ale nemá páru. Fiesta dodoutnává. 
Druhý den ráno v Otavalu jsem si koupil místní noviny Hoy a při snídani jsem si přečetl na první stránce: Asi 50 osob utrpělo zranění během včerejších oslav Inti Raymi v Cotacachi. 10 osob bylo ošetřeno na místě, 26 osob bylo převezeno do nemocnice a 17 odmítlo ošetření.„Co bys taky vod indiánů čekal?“ Chlápek, asi padesátiletý obtloustlý mestizo od stánku, kde snídám, mi dolil kafe. „Víš, co se tam, v Cotacachi, říká? Že když nikdo nezemře, není to pravá fiesta.“