Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRo V ČÍNĚ)

Slavná Velká zeď i terakotová armáda prvního císaře Říše středu, čínský porcelán i luxusní kabelky… To vše z čokolády. Svět jako z pohádky Karlík a továrna na čokoládu se ukrývá v těsném sousedství Národního stadionu, kde to od olympiády zeje prázdnotou.

ko1104_cina_coko_shutterstock_45613966

Ňadra ukrytá ve sladkém krunýři, sukýnka à la bonbon a na hlavě obří klobouk z nejjemnější čokolády. Módní show, pořádaná na počest posledního v řadě zprovozněných muzeí v čínské metropoli, měla obrovský úspěch. A není divu, všechny modely, a nepochybně i samotné modelky byly doslova k nakousnutí. „Čokoládové šaty vábí pozornost žen už kvůli jejich vůni,“ prohlásila jedna z modelek Čchen Jüan. A já dodávám, že přitahuje nejen příslušnice něžného pohlaví. V každém případě nechyběly ani různé doplňky včetně šály ve tvaru čínského draka. Pochopitelně z čokolády, navíc dovezené až ze Švýcarska. Organizátoři nezapomněli ani na ekologii. K výrobě obleků totiž vybrali jen recyklovatelný balicí papír. Na samotné exponáty vystavené v muzeu pak použili celkem osmdesát tun čokolády, většinu opět ze zahraničí. Vynaložené prostředky se jim prý stoprocentně vrátí, především zvýšeným zájmem čínských zákazníků o sladkosti a tím i vyššími zisky.

ČOKOLÁDOVÁ HISTORIE

Z reproduktorů se linou tóny jednoho z hitů čínské pop music, prodavači lákají ke stánkům se sladkostmi a mezi davy návštěvníků se proplétají pohádkové postavičky i uvaděčky zachumlané do kožichů. Venku mrzne až praští, zimní počasí ale evidentně vadí málokomu. Navíc obloha je blankytně modrá, což pro Peking dlouhodobě bojující se smogem není úplně typické. Ještě fotku s maskotem výstavy, vyprávějícím pohádkový příběh o dětech, které nemohou najít cestu do vysněného světa plného sladkostí, a rychle dovnitř. Do Muzea čokolády, vybudovaného v sousedství Národního stadionu zvaného Ptačí hnízdo. Nenechám se také nijak pobízet, mé kroky urychluje i chladné počasí a brzy vstupuji do útrob expozice inspirované slavným románem Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu, pochopitelně v čínském podání. Vchod tak symbolicky střeží tradiční draci, i když jen na plakátu. Skutečná čokoládová historie se nachází až za nimi. A hned na začátku na vás nečeká nic jiného, než Velká zeď. Staletý symbol Říše středu viditelný i z vesmíru, tentokrát ale postavený z tabulek čokolády. „Na výrobu Velké zdi bylo použito sedm tun čokolády. Model nejznámější čínské památky je složen z celkem dvanácti tisíc tabulek. Naši mistři cukráři si dali opravdu záležet,“ popisuje paní Wang Wen-kuan dvanáct metrů dlouhý exponát, který je věrnou kopií originálu linoucího se po vrcholcích hor vzdálených od metropole jen několik desítek kilometrů. První část Muzea čokolády je věnována právě historii a kultuře bývalé Říše středu, kterou tu máte před sebou doslova jako na dlani. Na rozdíl od císařských bojovníků se tak k dalšímu známému místu, Jeskyni tisíce buddhů Mo-kao u Tun-wu-angu nemusím potácet dlouhé dni. Stačí se otočit a kochat. Desítky bůžků z bílé i tmavé čokolády trpělivě sedí v jednotlivých nikách a nijak je nevzrušuje ani nepřestávající cvakání spouští fotoaparátů. Cítí se zcela bezpeční, hned o kousek dál totiž stojí neohrožení bojovníci slavné terakotové armády prvního císaře. Pět set šedesát figurek v životní velikosti i ve zmenšené podobě. Člověk má chuť se okamžitě zakousnout.

PORCELÁN Z KAKAA

„Zřejmě nejcennější je sladká kopie obřího obrazu zvaného Na řece o svátcích Čching-ming od malíře Čang Ce-tuana ze začátku 12. století, který je doslova národním pokladem. Je hrozně těžké napodobit tento tradiční výtvarný styl i význam. Jak ale vidíte, jeho čokoládová podoba vypadá celkem věrně,“ ukazuje mi paní Wang. Naprosto s ní souhlasím. Najdete na ní všechno. Mosty, postavy, domy, krajinné scenerie. A odpovídají i barevně. Více než pět metrů dlouhá reprodukce visící na stěně se skutečně od čokoládové verze umístěné pod originálem téměř neliší. Málokdo věří, že jde o cukrářskou napodobeninu. Naštěstí ji ale chrání neprodyšné sklo. „Obdivuji čokoládový oblek bojovníka i jeho helmici. Obojí je tak věrné, jako by vše bylo pravé, tedy ze zlatem vyšívaného hedvábí,“ říká jeden z návštěvníků, čtyřicetiletý Š‘ Šen-kang. Stojíme před vitrínou, v níž se skrývají šaty a výzbroj čínských generálů i úředníků od panovnického dvora. Nechybí sebemenší detaily a já si jen v duchu kladu otázku, jak někdo mohl takto dokonale napodobit um nejzkušenějších krejčích. Přesto jsem po celou dobu prohlídky nepochyboval o tom, že všechny ty předměty jsou skutečně z čokolády. U „porcelánových“ váz jsem poprvé propadl pochybnostem. Typicky modrobílý porcelán z období vlády dynastie Ming vypadá až příliš realisticky, stejně jako různé talíře, šálky a misky. Jako by právě opustily císařské dílny v Ťing-te-čenu. Pracovnice Muzea čokolády ale mé pochybnosti okamžitě vyvrací a dodává: „Jak vidíte, jde vlastně o kombinaci, o spojení čínské a západní kultury. Tradiční oděvy nebo třeba porcelán pocházejí od nás, čokoláda zase od vás, tedy z Evropy“.

ko1104_cina_coko_foto_mikolas4

LUXUS PO ČÍNSKU

„Líbí se mi tyhle. Ty barevné bez podpatku, které jsou ručně vyšívané,“ svěřuje se žena obdivující pár ručně vyšívaných střevíčků. Cedulku s údaji o vystaveném exponátu, třeba o tom, že boty váží 500 gramů, už nestihne přečíst. Její zrak totiž zabloudil k vitríně s kabelkami Chanel, Louis Vuitton, které okamžitě rozbuší ženská srdce. V druhé části výstavy dominují právě předměty ze současnosti a věci osobní spotřeby. Věrná kopie luxusního automobilu značky BMW vypadá stejně jako originál. Ale zpět k samotnému muzeu. Jeho brány se uzavírají právě v dubnu: „Otevírací doba záleží jen na počasí. Následující měsíce totiž budou teplejší, a to čokoládě nesvědčí,“ vysvětluje Wang Wen-kuan. Příští zimu se mohou návštěvníci opět těšit. A co se stane s čokovýtvory? Prý je to tajemství, podle paní Wang však určitě nepřijdou nazmar a své uplatnění si určitě najdou. Jeden z exponátů pak zcela jistě skončí v žaludku pěti set šťastných vítězů soutěže, která v Číně nesmí prakticky při žádné akci chybět.

Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu po vzoru chameleonů a odlamovat ocásek stejně jako naše ještěrky. Při vývoji karibských anolisů příroda trochu zamíchala různými plazími vynálezy jako dítě kostkami z lega.

ko1104_guadeloupe__dsc4127

V deštném pralese ostrovů Guadeloupe panuje vlhko jako v prádelně a po celý rok je tu kolem třiceti stupňů. Člověk se tu při každé větší námaze zpotí do poslední nitky. Pro zdejší anolise mramorované je to však hotový ráj. Jako malé zelené blesky pobíhají po kmenech stromů i mezi nimi. „Zastihnete je tu opravdu všude,“ potvrzuje guadeloupský znalec přírody Bruno Gargal. „Jsou ohromně přizpůsobiví. Třeba na Martiniku se vyrovnali s výstavbou domů tak dobře, že jsou v obydlených oblastech dokonce hojnější než v původním pralese.“ Ačkoli je zmiňovaný Martinik od Guadeloupu sotva sto padesát kilometrů daleko, tamní anolisové patří samozřejmě k jinému druhu než ti guadeloupští. Celý Karibik je doslova přehlídkou těchto drobných ještěrů. Žije jich tu přes sto třicet druhů a v tropickém vedru se dá jen těžko uvěřit, že za to může doba ledová – nebo spíš její konec. „Když roztály ledy, stoupla hladina moře a slaná voda zalila nižší údolí původních ostrovů. Nad hladinou zůstaly jen vrcholky hor, které tvoří dnešní Malé Antily i další souostroví. A na nich zase skupiny anolisů, které od sebe oddělil slaný živel. Z každé z nich se tak mohl vyvinout nový, zcela unikátní druh,“ vysvětluje Bruno Gargal.

ROZDĚLENÝ PROSTOR

Na velkých ostrovech šel přitom vývoj trochu jinou cestou. Zdejší anolisové si podle hesla „odsud potud“ pečlivě rozdělili celý dostupný životní prostor. Někteří obývají koruny stromů, jiní kmeny či křoviny a další zase travní porosty u země. Například na Kubě jich tak vedle sebe bez problémů žije na čtyřicet druhů. Patří mezi ně anolisi rytířští, velikostní rekordmani dlouzí přes půl metru, i sotva deseticentimetroví anolisi travní na opačném konci žebříčku. Kubánští anolisi vodní se pod hladinou nejen skrývají před nebezpečím, ale vydrží tam bez dechu téměř půl hodiny. Anolisové mají prales i budovy ostrova Basse-Terre pečlivě rozparcelované. Každý ze samečků obývá svůj čtvereční metr prostoru, a když se odváží k sousedovi, začíná jít do tuhého. Nastává čas na strhující představení. Oba sokové se orientují především zrakem, takže při komunikaci předvádějí celou škálu optických signálů. Pro nás lidi je takové chování nejen poutavé, ale i poměrně snadno pochopitelné, protože okolní svět vnímáme převážně stejným smyslem jako oni. Pozorovat souboj malých leguánků na vlastní oči je skutečný zážitek. Jakmile domácí pán vetřelce zpozoruje, vyrazí mu v ústrety. Ale ne jen tak obyčejně. Přibližuje se k němu hezky z boku a se svisle zploštělým tělem, aby vypadal co největší. Někteří anolisové samou snahou o dojem vztyčují i nízký hřeben na hřbetě. Pak přichází vrcholný bod programu – napnutí pestrobarevného hrdelního laloku.

BAREVNÉ ROZHOVORY

Hrdélko je unikátním vynálezem anolisů a pro jejich společenský život má klíčový význam. Majitel největší a nejpestřejší ozdoby je nejen svrchovaným pánem svého revíru, ale také prvním milovníkem. Vědecké výzkumy opravdu prokázaly, že anolisí dámy dávají přednost ženichům s nejpestřeji vybarvenými hrdélky. Lalok je navíc jakýmsi občanským průkazem, protože se každý druh anolisů honosí jiným zbarvením napnuté kůže. Důležitý je navíc i rytmus, ve kterém majitel své hrdélko napíná a spouští. Předvádí tím plazí obdobu semaforové abecedy. Celé to funguje podobně jako vztyčování plachty. Volnou kůži na hrdle napínají pružné chrupavky a přeměněné kůstky jazylkového aparátu, kterými místo námořníků u ráhen pohybují speciální svaly. Sameček navíc s napjatým hrdélkem prudce kývá hlavou nahoru a dolů nebo dokonce předvádí jakési kliky na předních nohou. V anolisím jazyce to znamená jedinou věc: „Koukej mazat pryč, nebo se neudržím!“ Většině vetřelců včas dojde, o co kráčí, a sami odkráčejí dřív, než dojde k nejhoršímu. Podobnou produkci předvádějí samečci i v případě, kdy lákají partnerku. Na samičku má ovšem jejich představení zcela opačný účinek než na soka. Jestliže nápadníkovo umění ocení, strpí dokonce i kousnutí do zátylku během páření. Po jediném aktu může v těle skladovat živé spermie i několik měsíců a vystačí si s nimi celou sezonu. Pro samečky to moc dobrá zpráva není. Z lepšího soudku je fakt, že opakované páření alespoň stimuluje vývoj dalších vajíček. Vždy je tedy naděje na úspěch.

ANI RYBA, ANI RAK

Anolisové připomínají kuriózní skládačku, poslepovanou z různých jiných ještěrů. Vypadá to, jakoby si s jejich tělem před miliony let pohrál nějaký tajemný dr. Frankenstein. Ve Spojených státech občas v chovatelských prodejnách nabízejí anolise pod nesprávným označením „američtí chameleoni“. Prodavači tím narážejí na schopnost, kterou jako by od skutečných chameleonů doslova okopírovali. Stejně jako oni totiž anolisové dokážou měnit barvu. Většinou z hnědé na zelenou a zase zpátky. Zvládnou i skvrnité vzory. Dělají to na stejném principu jako skuteční chameleoni. Mají v kůži tři typy pigmentových buněk, jejichž barviva skládají výsledné zbarvení ještěra. Když se panožky těchto buněk rozšíří, je barvivo vidět. Jestliže je buňka stáhne, anolis se v určitém odstínu odbarví. Protože hbití ještěři dokážou převléknout kabát za méně než minutu, používají barvoměnu k vyjádření své nálady při vzájemné komunikaci. Spokojený anolis je jasně zbarvený – často zelený. Stresovaný jedinec naopak zhnědne. Mazaní leguánci mění barvu i při regulování své tělesné teploty. Tmavé odstíny pohlcují teplo lépe než světlé. Podchlazený anolis je proto tmavě hnědavý, zatímco přehřátý na sebe bere šedozelený šat.

MISTŘI V PŘEŽITÍ

Zelená barva maskuje anolise mezi listím a hnědá zase na kůře stromů. To je na první pohled jasné každému. Zajímavé však je, že maskování je spíš vedlejším efektem celé barevné produkce. V rozporu s obecně vžitou představou se ještěr nesnaží splynout s místem, kde právě sedí. Proti případnému útoku má kromě rychlého útěku jinou tajnou zbraň. Dokáže odlomit ocásek, který se zmítá a odláká tím pozornost zmateného lovce. Anolis má dost času uniknout. Mláďata anolisů navíc dokážou za několik měsíců více než zdvojnásobit svou velikost. Díky sprinterskému růstu brzy přestanou být vhodnou kořistí pro menší dravce. Anolisové připomínají chameleony také tím, že umějí pohybovat očima nezávisle na sobě. Jeden ze zrakových orgánů s kruhovou zornicí tedy může sledovat například kořist na větvi před ještěrem, zatímco druhý kontroluje, zda se shora neblíží nebezpečí. Když lovící anolis obrátí obě oči vpřed, překryjí se jejich zorná pole asi z dvaceti procent. Vznikne tak zóna prostorového vidění, která mu umožní přesně zaměřit kořist. Vědci však zatím nerozluštili záhadu, jak zvládne mozek anolise zpracovat dva různé zrakové vjemy najednou.

DOKONALÍ AKROBATÉ

Za své akrobatické kousky v korunách pralesních stromů vděčí anolisové příchytným lamelám na spodní straně prstů. Vypadá to, jako by si je vypůjčili od gekonů. Ve skutečnosti se však jedná o takzvanou konvergentní evoluci. Oběma skupinám ještěrů se lamely vyvinuly nezávisle na sobě, protože gekoni i anolisové potřebují šplhat po hladkém povrchu listů či skal. Dříve se odborníci domnívali, že příchytné lamely pracují na stejném principu jako přísavné háčky na lednici – tedy že využívají podtlaku. Ve skutečnosti je však netvoří přilnavé disky, ale řady přeměněných drobných šupin. Každá z nich má na svém povrchu mikroskopické výrůstky dlouhé sotva tři setiny milimetru a pouhou tisícinu milimetru široké. Na jeden čtvereční mili¬metr plochy připadají téměř dva miliony takových štětů. Lamely se díky tomu zachytí i těch nejmenších nerovností, které se najdou i na zdánlivě hladkém povrchu. Mikroskopické výrůstky pak k podkladu přilnou pomocí adhezivních sil. Příchytná lamela by se tedy dala přirovnat spíše k jemnému suchému zipu s vestavěnými „magnety“ atomární velikosti. Když zoologové podtrhli a sečetli všechny zvláštnosti anolisů, raději pro ně vytvořili vlastní čeleď ještěrů. Jejich závěr můžeme shrnout do prostého konstatování – anolis je prostě anolis. Podivná, ale dokonalá hříčka přírody.

Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

ko1104_namibie_012

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

CESTA Z PRAVĚKU

Ještě před pěti šesti desetiletími byli Křováci pravými dětmi přírody, o níž si hluboké vědomosti předávali z pokolení na pokolení. V malých skupinkách putovali po nehostinných krajích na jihu světadílu, kam ty, kteří se nechtěli usadit, natlačila nejdříve černošská a později bělošská expanze. Tak jako v době kamenné se živili sběrem plodin a honem zvěře pomocí oštěpů či otrávených šípů. Stačilo jim to nejen k přežití, ale i k tomu, aby měli spoustu volného času, ve kterém se věnovali tanci a zpěvu.

Jenže pak jejich stezky přeřízly ploty velkofarem bělošských osadníků a chytat na takto vymezených pozemcích bylo nelegální. Z lovců se stali pytláci. Když už se nemohli živit po svém, využil jejich stopařských schopností apartheid. Až do počátku 90. let byla Namibie v držení Jihoafrické republiky jako protektorát a rasistický režim tu dlouhá léta bojoval s černošskými povstalci, kteří měli základny v divočině. Dnes je tato dřívější kolonie císařského Německa nezávislá pod vládou etnika Ovambo a Křovákům se jejich angažování na bílé straně občanské války často předhazuje.

Nomádská nátura Sanů je nepohodlná úřadům jakékoliv barvy, takže byli nuceni k tomu, aby se usadili a „zcivilizovali“. Někdy stačilo přemlouvání, jinde se sáhlo k násilí. Ať tak či onak, dopady jsou pro jejich kulturu devastující. Křováci nikdy nechovali zvířata, ani nepěstovali plodiny. To, co potřebovali k životu, si uměli najít v poušti. Tyto vědomosti ale ztratili a nové nedokázali načerpat. S výjimkou nekontrolovatelné spotřeby alkoholu, který je pro jejich drobná těla likvidační.

Sanové si navykli natáhnout ruku, do které nějaká výslužka, která k ubohému přežití stačí, tu a tam spadne. Potravinová pomoc už není tak aktuální jako dříve, dnes křovácké komunity přežívají hlavně na důchodech, které Namibie jako jeden z nejvyvinutějším států černého kontinentu vyplácí lidem nad šedesát let. U lidí nomádského původu, kteří o svém narození pochopitelně nemají žádný doklad, se jejich nárok na penzi odhaduje podle počtu dětí a vnoučat. Z peněz si koupí trochu rýže a při slavnostních příležitostech i kus masa z antilopy kudu od bělošských zemědělců.

ko1104_namibie_095

KŘOVÁK, NEBO SAN?

Sám také platím. Za možnost fotografovat a pohovořit se staršinou jménem Nyase s neuvěřitelně vychrtlýma nohama dávám balík čaje, za což mi děkuje bezzvučný aplaus. Do zdlouhavé konverzace o jejich životních podmínkách se s ním pouštím přes tlumočnici. V jeho družině angličtinou, oficiálním jazykem země, nemluví nikdo. „To víš, jsou to !Kung,“ mává nad nimi rukou dvacátnice Ida Geisesová. Je také Křovačka, ale patří k Hai//om. Sanů dnes žije na území Angoly, Namibie, Botswany, Jihoafrické republiky a Zimbabwe kolem devadesáti tisíc. Hovoří ale často vzájemně nesrozumitelnými jazyky, které spojuje časté užívaní mlaskavek. V přepisech (používaných především k překladu Bible) je označují právě podivné znaky jako ! nebo /. Jednotlivá křovácká etnika se často nemají příliš v lásce a vzájemně se pomlouvají.

Připomíná to situaci s Romy ve střední Evropě. Ti také kritické připomínky většinového obyvatelstva k jejich komunitě odbývají replikami typu: „To my ne, to Olaši.“ A je to i další podobnost s Romy. Tak jako tradiční slovo Cikán se dnes bere za hanlivé, tak i Křovák (v angličtině Bushman) už není košer a v duchu politické korektnosti, která dorazila i do Afriky, se od roku 1996 používá termín San. Toto jméno, kterým kdysi pastevci označovali sběračsko-lovecké skupiny, znamená „Člověk stojící mimo“. Nicméně když se lidí ptáte, zda je výraz Bushman uráží, uslyšíte většinou negativní odpověď.

KŘOVÁCKÉ SAFARI

Ida Geisesová je prototypem moderního Křováka. Umí výborně anglicky, žije ve zděném domku a tradice předků bere jako něco, co přinese výdělek. Pracuje v Tsintsabisu v neziskovce Treesleeper Camp. Tu založil po dohodě s představiteli místních Sanů holandský nadšenec, kterého napadlo využít toho, že jen šedesát kilometrů odtud leží město Tsumeb. To je vstupní branou na skvělá safari za slony a žirafami do parku Etosha, a proto tam nikdy není nouze o turisty.

Návštěvníci, kteří chtějí dostat nezkreslené informace o životě Sanů, tady mají tu nejlepší příležitost. V místním Tree¬sleeper Camp mohou ve slušném luxusu (k dispozici je sdílená sprcha) přenocovat na nápodobách posedů, které si kdysi pro bezpečný spánek narychlo ve větvích stromů budovali lokální Sanové. Mohou si objednat i kulturní představení, při kterém Křováci zatančí a zazpívají tak, jako to dělaly generace jejich předků. V nabídce jsou i rozmanité suvenýry jako chřestivé náramky na všechny na končetiny nebo lukostřelecká výbava. Mezi upomínkovými předměty vynikají kraslice z pštrosích vajec nazdobené africkými motivy. Podobné projekty mají i v sousední Botswaně, kde si movitější mohou se souhlasem úřadů zaplatit odstřel některé trofeje, kterou mu vystopují a před mušku umístí sanští nimrodi. Samozřejmě i za ostatní služby se platí a u srdce vás jistě potěší, že Treesleeper Camp zaměstnává výhradně Křováky a i čistý zisk míří na rozvojové projekty ve vesnici. Bushmenské tradice tak dostávají šanci na přežití. Byť jen ve skanzenové formě.

VELKÁ FARMACEUTICKÁ LOUPEŽ

Mě nejvíce zajímají tradice lovecké a sběračské, a proto se druhý den vypravím s mladíkem jménem Anton //Khubeb do přírody. Provádí mě po naučné stezce a co chvíli zastavíme u nějaké rostliny, u které mě zahrne informacemi. Křováci se například nepotřebovali tahat po vyschlé krajině s pitím v kanystru, věděli, jak najít vodní kořen. A když z tamhleté kůry vymačkáš šťávu, máš parádní lektvar na snížení horečky. A tohle ovoce ti vyžene z těla malárii. Farmaceutické firmy jsou si vědomy studnice znalostí přírody, která ale s odchodem starší křovácké generace na věčnost hrozí vyschnutím. Proto za nimi (ale třeba také za amazonskými šamany) nadnárodní společnosti posílají své experty, aby od nich vyzvěděli co nejvíce. Sanům se to nelíbí. Připadá jim, že je okrádají o jejich poslední bohatství.

Tak jako například v případě kaktusovité rostliny hoodia, kterou Křováci používali při svých dlouhých výpravách, aby zahnali pocit hladu. Toho se už v 70. letech chytla nadnárodní společnost Pfizer, která z ní vyrobené přípravky prodává obézním západního světa, aby se tak limitovala jejich žravost. Za svoje know-how Křováci žádnou odměnu nedostali. Teprve před osmi lety se Pfizer, který potřebuje mít před západním publikem neposkvrněnou pověst, uvolil sanské organizaci WIMSA odvádět část ze zisků.

Khubeb se pustí i do vysvětlování loveckých zvyků svých předků. Vypráví, že na antilopy se střílelo ze třicetimetrové vzdálenosti šípy, jejichž kostěná špička byla omotána otráveným střívkem. Připomíná, že jakmile předci narazili na stopy lva, vyhnuli se jeho rajonu velkým obloukem. Říká, že nejlepší přikrývky jsou ze žirafí kůže a že nejvíce si pochutnáte na sloním masu. Med zase objevíte tak, že v přírodě odchytíte včelu, k zadečku jí připevníte viditelné stéblo a pak ji stačí pouze sledovat až k jejímu hnízdu a vykouřit ho.

Sám má ještě lovecké buňky. Na pytel střílí opravdu přesně, zatímco mě jeho luk a šípy nechtějí ani trochu poslouchat. Také umí rychle vytvořit pomocí výhradně přírodních materiálů pastičku na ptáky velikosti koroptve. Zato jako pyroman by se //Khubeb neuchytil. Snaží se rozdělat oheň pomocí roztáčením klacíku na kusu dřívka. Jenže místo, aby se kouřilo z podpalu, kouří se z Antona. „Stejně už dnes používáme všichni zapalovač nebo sirky,“ komentuje po pětiminutovém úsilí svůj nezdar.

VZÍT SI KŘOVÁKA? TO PŘECI NEJDE

Antona se ptám, zda se setkává s rasovou diskriminací. Moc se mu o tom mluvit nechce, ale pak přizná, že kvůli svému původu dostal jednou od černochů výprask. „Nejsnadněji nás poznají podle vlasů. Nerostou nám jako jim rovnoměrně, ale v chomáčích, a tak se radši stříhám hodně na krátko,“ hladí si hladce vyholenou hlavu. Když se s černochy bavíte o Křovácích (ve srovnání s většinovým obyvatelstvem mají světlejší pleť a malou postavu), uslyšíte lamentování o nemakačencích, kteří dělají pouze nepořádek a kradou. Po chvíli zjistíte, že je majoritní společnost staví na roveň stáda paviánů. Dokonale to ilustruje jedna černošská slečna, která mi začne v hospodě vtíravě nabízet svou ruku, zrovna když sedím u stolu s jedním Bushmanem. S díky ji odmítám a předhazuji jí svého spolustolovníka. Přezíravě si ho změří a řekne: „Blázníš? Já dělám na úřadě. Co by si o mě lidé pomysleli, kdybych si vzala Křováka?“

Nutno dodat, že obráceně to neplatí. Sanka se do černošské domácnosti přivdat může, aniž by to mělo nejmenší dopad na sociální status jejího manžela. Jisté je také to, že nemanželské sexuální kontakty nejsou řídké. Svědčí o tom rychlé šíření pohlavní nemoci AIDS v komunitách bývalých nomádů, kterých se ještě nedávno choroba kvůli životu v odříznutých oblastech vůbec netýkala.

DEMOKRATÉ OD PŘÍRODY

Zástupce organizace WIMSA (Organizace domorodých menšin v jižní Africe) Joram /Useb v namibijské metropoli Windhoeku říká, že situace se lepší: „Dříve bylo bití Sanů jen tak pro zábavu každodenní záležitostí, dnes je to výjimka.“ Hlas Křováků je více slyšet. Například v Botswaně jsou jejich staršinové i členy Komory náčelníků, která je parlamentní obdobou britské Sněmovny lordů.

„Hlavní spory dneška se vedou mezi Sany a státem o půdu,“ říká /Useb. Například etnikum Hai//om, které bylo odsunuto z Etoshy, by na vládě chtělo vybojovat povolení k návratu. Ale podleUseba je to těžké. Hlavně proto, že se nedaří najít shodu v jejich komunitě. Tím, že tradičně žili v malých uskupeních maximálně o několika desítkách lidí, hlasovali vždycky všichni včetně žen. Čekalo se na absolutní souhlas, který je ovšem ve složitých politických otázkách těžko k nalezení. Nicméně není nemožný, jak dokázal nejznámější spor o křovácká teritoria. Ten se týkal botswanské Kalahari, ze které vláda do nově vybudované vesnice New Xade nechala přestěhovat několik desítek Sanů se zdůvodněním, že v poušti jim nemůže poskytnout všechny sociální, vzdělávací a zdravotní služby. Jenže jejich vzdělaní předáci do světa vyvolávali, že stát chce na jejich tradičních lovištích těžit diamanty. Nakonec se pře dostala až k ústavnímu soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Povolil jim návrat, jenže pod podmínkou, která už je dnes pro naprostou většinu Sanů nesplnitelná. Žít přesně tak, jako jejich předci. A to už Křováci dělat nebudou. Nejsou přeci šílení.

Category: 2011 / 04

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Diskuse o pravosti Turínského plátna se vedou přes sto let. Dlouho vítězil názor, že se jedná o pravou relikvii. Dnes však již i římskokatolická církev přiznává, že jde vlastně o symbol Kristova utrpení. Pokud by se prokázala pravost Turínského plátna, byl by to jediný hmatatelný důkaz toho, že Ježíš skutečně žil. Nezanechal totiž po sobě jediný řádek, známa není ani jeho podoba, první text o něm napsal kolem roku 40 či 50 Pavel z Tarsu, i když ho nikdy neviděl, ani neslyšel, a novozákonní evangelia jeho učedníků vznikala teprve desítky let po jeho údajné smrti. Navíc vědci prokázali, že plátno bylo pravděpodobně utkáno mezi roky 1260 a 1390. Jisté je i to, že nemůže jít o otisk těla. Kdyby totiž bylo tělo položeno zády na dolní polovinu plátna, jehož horní polovina byla údajně přeložena přes hlavu na obličej, hruď a přední stranu nohou, byl by zaprvé otisk zad intenzivnější než otisk přední části těla, a zadruhé otisk na plátně zakrývajícím přední část postavy a zejména obličej by byl širší.

SPOLEHLIVÝ ZDROJ PŘÍJMŮ

Vznik Turínského plátna souvisí nejspíše s francouzským hrabětem Geoffroyem de Charny. Roku 1353 předvedl jistým církevním činitelům plátno s namalovaným obrazem mužského těla se stopami po ranách, aniž by ovšem tvrdil, že souvisí s Ježíšem. Když je v letech 1359–1360 vystavoval v kostele francouzského města Lirey (asi 130 km jihovýchodně od Paříže), chodily si je za peníze prohlédnout zástupy lidí. Na to reagovali dva nespokojení biskupové z nedalekého Troyes prohlášením, že jde o špatně zhotovené falzum. Roku 1453 plátno odkoupil Louis de Savoy, hlava nejmocnějšího italského rodu, občas ho vystavil, až se jednoho dne rozkřiklo, že došlo k zázračné proměně ve svatou relikvii, kterou prohlásil za pravou i papež.

POSLOUŽILA CAMERA OBSCURA?

Trvalo dlouho, než se začalo veřejně mluvit o tom, že kdosi zhotovil nový obraz mužského těla metodou, nad níž si vědci lámali hlavu. Hovořilo se o pyrografii, otisku balzamovací látky či potu, ale nejvíce příznivců si získal názor, že Turínské plátno je negativem mužské postavy, zhotoveným pomocí camery obscury (temné komory). Tato pomůcka vznikla již ve 4. století př. n . l. v Číně, asi od roku 900 n. l. ji používali Arabové, do Evropy se dostala pravděpodobně s účastníky křížových výprav a Leonardo da Vinci ji podrobně popsal roku 1485. Díky tomu bylo známo nejen to, že s její pomocí je možno vytvořit převrácený obraz toho, co se nachází před malým otvorem, jímž do ní vniká světlo, ale i to, že například síran stříbrný je citlivý na světlo. Leonardo věděl, že některé sloučeniny stříbra na světle černají, uměl jistě pomocí čoček obraz dle potřeby zvětšit či zmenšit a navíc ovládal anatomii, neboť tajně pitval mrtvé v márnici florentské nemocnice. Nebyl by proto pro něj problém opatřit si bezhlavé lidské tělo a – což by bylo podstatné – dokázal by je správně ukřižovat, věděl by, že hřeby musí procházet nikoliv dlaněmi, nýbrž mezi dvěma kostmi předloktí; jinak by se totiž tělo na kříži neudrželo. V další fázi by byl schopen zhotovit podle ostatků bezhlavou sochu i odlitek své vlastní hlavy (byl přece také sochařem). Jistě by si byl vědom toho, že před exponováním musí napouštět síranem stříbrným vždy pouze příslušnou část plátna, na níž by exponoval postupně přední část těla, zádovou část a zadní a obličejovou část odlitku hlavy. Věděl by rovněž to, že naexponovanou část plátna je třeba zbavit citlivé vrstvy, aby nedocházelo k dalšímu exponování a že nakonec musí na místa uvedená v Bibli nanést lidskou krev.

PROČ DÍLO VZNIKLO?

V minulosti byla falza rozšířená, protože dosti vynášela. A snad nejvíce padělků se týkalo Ježíše a Panny Marie. Existuje názor, že si u Leonarda objednala obraz římskokatolická církev, aby získala „důkaz“ o Ježíšově existenci, ale pravděpodobnější je, že objednavatelem byl Louis de Savoy. Oponenti tvrdí, že přes čtyři metry dlouhé plátno nemohl Leonardo napnout sám a že se jen těžko mohl ukrýt před zvědavci, kvůli nimž by mu mohlo hrozit obvinění z kacířství. Zapomínají však na to, že jeho cameru obscuru tvořila nikoliv krabička, nýbrž skutečná komora, tedy místnost, a že exponování probíhalo ve výše zmíněných čtyřech etapách, takže nejdelší část plátna potřebná pro jedno exponování měřila necelé dva metry; zbytek plátna mohl zůstat svinutý. A co se spolehlivého pomocníka týče, toho možná vůbec nepotřeboval. Vzhledem k délce expozice (hovoří se asi o třech dnech na každou část) nemusel být v komoře trvale, ale jen občas přicházel na kontrolu. Pro Leonardovo autorství hovoří mimo jiné názor americké malířky Lillian Schwartzové, podle níž jde o jeden z jeho dvou autoportrétů (za další je označován obraz Mony Lisy). Ovšem písemné důkazy o jeho autorství neexistují, takže plátno mohlo být dílem i jeho žáka. Podle některých znalců byl totiž tento všestranný umělec perfekcionista, a tak by asi nedopustil, aby tělo na plátně mělo příliš dlouhé paže a prsty, v poměru k tělu malou hlavu a různě dlouhou zádovou a přední část těla.

Category: 2011 / 04

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. V jižních Čechách jsem si dopřával odpočinku v jedné budějovické restauraci a zapovídal se s Alešem. Ukázalo se, že pracuje v místním pivovaru, a po družném hovoru mě pozval do provozu. Kdo by odolal?

Vrátnicí jsme prošli jak horký nůž máslem a já vstoupil do „země zaslíbené“, kterou by každý, kdo jednou propadl pivnímu moku, rád navštívil. „Tady máme novou expozici týkající se historie pivovaru a vlastně celého pivovarnictví v Budějovicích. Jo, to musely být časy, když se pivo vařilo snad v každém měšťanském domě,“ zasní se Aleš. „Akorát postupem času malí pivovarníci začali upadat, až zanikli úplně, protože na scénu přišel roku 1495 městský pivovar a čtyři století po něm Český akciový pivovar, náš přímý předchůdce. Víš, že slovíčko Budvar je složeno z prvních a posledních třech písmen názvu Budějovický pivovar?“zní mi v uších Alešova otázka. Já se však ještě uklidňuji po cestě důlním výtahem do studny pivovaru, což je součástí prohlídky. Jedná se o třistametrovou cestu artéským vrtem do nitra Země k místu, z kterého Budvar čerpá vodu. Ač jsem věděl, že se jedná jen o simulaci, tak efekt jízdy a hlavně otřesů je tak dokonalý, že se mi stále třesou kolena.

ko1104_budvar_p2167912_e

ZNAČKOVÉ SPORY

Třas kolen pozvolna opadá a mě napadá otázka týkající se ochranné značky pivovaru a soudních řízení s ní spojených. „Jak to, že si Američani nárokují název Budweiser, když v Budějovicích se pivo vařilo dříve, než byla Amerika objevena?“ ptám se Aleše. „Ono to je složitější než jasná historická data,“ dostává se mi odpovědi. „Zkráceně a zjednodušeně to je asi tak, počátek problému se značkou přichází pravděpodobně s Carlem Conradem, který měl nápad vařit pivo pod tradičními názvy z Evropy, aby tím zvýšil prodej. A tak se začalo v USA vařit pivo jako Michelob Beer (Měcholupy), Liebotschaner Beer (Libočany) a samozřejmě i Budweiser Beer. Počátkem 20. století došlo k dohodě, že akciový pivovar si ponechá název Imported Budweiser Beer from Budweis City s dovětkem Original Bohemian pro celý svět a americký pivovar Anheuser-Busch bude mít svůj Lager Beer. Jenže pak přišla v USA prohibice a do dějin zasáhla 1. a 2. světová válka, což ovlivnilo transport Budvaru za oceán. Těsně před 2. světovou válkou byl Budějovický pivovar pod hrozbou zabavení produkce v USA donucen podepsat novou smlouvu, která je dodnes platná, avšak ponechává oběma pivovarům velký prostor k uplatňování svých práv na značku ve všech zemích mimo USA. Zjednodušeně můžeme říct, že ve Státech se český Budvar musí prodávat pod označením Czechvar namísto klasického Budweiser Bier. A co nejvíce leží americkým pivovarníkům v žaludku, je úspěšná exportní politika pivovaru a těžko napadnutelné registrace našich ochranných známek především v Evropě, ale i jinde. Dokonce nás chtěli Američané v devadesátém roce koupit, což jim nevyšlo,“ usmívá se Aleš a dodává, „dnes jsme jeden z posledních ryze českých národních podniků.“

NEJVĚTŠÍ MINIPIVOVAR

„Teď tě vezmu k našim alchymistům do laboratoře, ale ještě předtím zajdeme na varnu a do sklepa,“ směruje mé kroky Aleš. Při vstupu mě ovane typická vůně sladu a já stojím úplně perplex při pohledu na varné kádě. Vypadá to jako v Alibabově jeskyni pokladů, jen místo zlata se zde třpytí měď. Ohromný prostor připomíná hradní sál, ale čemu se vlastně divím, jsem v království piva. Procházím bez dechu mezi káděmi, které mě fascinují jako Němce orloj, a napadá mě, že odsud by se dala napájet pivem i menší říčka po vzoru pohádky Dařbuján a Pandrhola. Všechna ta slova známá z reklam, jako tradice, kvalita či skvělá chuť zde dostávají pevné obrysy. Do mého snění mi vstupuje Aleš: „Držíme se původní receptury vaření staré desítky let, součástí tradice jsou i suroviny. Chmel bereme jen ze Žatce a vodu máme z vlastní studny. Vcelku si zakládáme na poctivé práci s pivem, stejně jako to dělají dnes oblíbené minipivovary, pracujeme obdobně jako ony. Jsme v podstatě asi největší minipivovar na světě,“ říká mi se smíchem Aleš.

ko1104_budvar_p2167920_e

OBLUDY

„Tak co? Žízeň? Myslím, že bychom měli postoupit od teorie k praxi a sestoupit do sklepů,“ zavelí Aleš, a nabírá kurz do zmíněných prostor. Tou dobou jsem netušil, že mé překvapení bude pokračovat i dále. Se vstupem do míst s tanky na pivo mě nejprve ovanul chlad, ale to je sklepní standard. Stejně jako degustační tuplák, který mi Aleš natankoval po okraj. Nejsem žádný velký pivař, takže první dvojpivo hned začínám trošku cítit, ale nedejte si, když to tak chutná. Navíc ta sugestivní atmosféra pivovarského sklepa. S dopitím se mi v ruce hned ocitá druhá dávka pěnivého moku. „Tak a teď půjdeme na obludy,“ nadhodí Aleš a přecházíme do dalšího křídla budovy. Přemýšlím, o co půjde, přece jen jsem již v pár pivovarech byl, ale Budvar mě neustále ohromuje něčím novým. „Tak to jsou ony,“ ukazuje Aleš a já mám pocit, že jsem se nikdy necítil menší. Obludy jsou místní gigantické tanky na ležák, před kterými se cítím asi jako Jonáš před velrybou. Velikost je neuvěřitelná, dokonce i jejich transport lodí po Dunaji, jak mi prozradil Aleš, byl místy počítán na centimetry. Dopíjím druhý tuplák a cítím, jak se dostavuje příjemný pocit klidu a pohody, prostě není nic lepšího než čerstvé pivko přímo od zdroje.

U ALCHYMISTŮ

Nicméně je třeba postoupit dále. Jeden dva průchody dveřmi a jako mávnutím kouzelného proutku jsme v diametrálně odlišném prostředí. Měděné kádě varny i obří tanky jsou pryč a já se dívám na soubory baněk, zkumavek a dalšího laboratorního skla. „Koho mi to sem vedeš?“ zaševelí docent Šavel, vedoucí výzkumu v Budvaru. Po formálním představení jsme neformálně zasedli ke stolu a započali polední pauzu v místnosti, která běžně slouží k degustacím. Když se ve dveřích objevil spolupracovník docenta Šavla se šestilitrovou baňkou na vzorky s povědomým obsahem, pochopil jsem, že i dnes bude místnost sloužit stejně. Hlavně abych si ty hluboké zážitky pamatoval, napadá mě. S prvním žejdlíkem v laboratoři a posilněn ze sklepa jsem si neodpustil drzou otázku: „Slyšel jsem, že údajně po Budvaru ráno bolí hlava.“ Místo facky se mi vzápětí dostalo odpovědi, a to přímo od vedoucí laboratoře, která se náhodně zastavila. „Též jsem to slyšela, nicméně také jsem zjistila, že spousta lidí tento názor pouze reprodukuje, aniž by si Budvar sami ochutnali. Přece jen zásobujeme šedesát světových trhů a ze zahraničí nikdy takováto odezva nepřišla. Pochvaluje se vyšší obsah alkoholu a skvělá pitelnost. To nám spíš dělají potíže restauratéři, kteří nedbají na čistotu trubek, to je ovšem problém všech pivovarníků napříč trhem, nejen náš. Taková trubka zanesená šlemem zničí úsilí všech lidí, kteří se na výrobě podíleli. Od nás odchází vždy prvotřídní pivo.“

ORIGINÁL SE POZNÁ

Nicméně musím přiznat, že největší zážitek byla konverzace s docentem Šavlem. Ve svém poutavém vyprávění mi vysvětlil, že mírná konzumace alkoholu je zdraví prospěšná a také zdůraznil kvality piva jako nejlepšího nápoje. Pivo dává lidskému organismu mnohé látky, včetně potřebných vitaminů i minerálů. V podstatě se dá říct, že z piva může být člověk živ. A také nezapomněl pochválit Budvar: „Ať si Američani dělají, co chtějí, jejich pivní kopie přes všechny snahy bude vždy jen průměrným představitelem univerzálního piva. Budějovický originál každý konzument bezpečně pozná, protože naším cílem není hlavně ovládnout trh, ale zachovat poctivé pivo i budoucím generacím.“ Přemýšlel jsem o tom po zbytek odpoledne i večer, když jsme s Alešem zkoušeli kvalitu nefiltrované dvanáctky pojmenované „kroužek“, a musím říct, že po ránu po této pivní exkurzi byla má hlava vskutku bez následků.

Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, (REDAKTOR ČRO1 RADIOŽURNÁLU)

Zemřel Ježíš na kříži a vystoupil na nebesa, nebo mohl žít i dál i po svém ukřižování? Bestseller Dana Browna Šifra mistra Leonarda zpochybnil křesťanské jistoty. Erwin Lutzer, chicagský pastor knihu dokonce označil za „nejvážnější útok proti křesťanství, jakého kdy byl svědkem“. Přesto v indickém Šrínagaru žijí lidé, kteří neochvějně věří, že právě zde byl Ježíš pohřben.

NAD JEZEREM

Starý lodník stojí na zádi a dlouhým bidlem odráží loďku ode dna. Šikara, loď s baldachýny nad sedadly vystlanými polštáři, se neslyšně šine po hladině. Klid jezera narušuje jen hlasitý křik vodního ptactva. Na vodě se vznášejí kvetoucí lekníny. Když se přiblížíme k malým zeleným ostrůvkům, zvednou se k nebi pestrobarevní ledňáčci. Vyletí vzhůru proti kulise vysokých hor. „Kašmír byl vždycky rájem na zemi. Jen se rozhlédni kolem sebe,“ říká mi hrdě stařík.

„V poslední době je to ale ráj uprostřed pekla.“ Starý muž ví, o čem mluví. Hrdí obyvatelé krásné země touží po nezávislosti a mnozí jsou za ni ochotni bojovat se zbraní v ruce nebo s bombou u pasu. I proto je dnes Kašmír plný indických vojáků, kteří se snaží udržet v zemi pořádek. Jejich přítomnost ale vyvolává jen další napětí. Na jezeře Dál o sobě dává vědět jen jako temné hučení vojenských nákladních aut, projíždějících v kolonách po jeho břehu.

ko1104_tema_indie_jezis_jesus-christ-superstar_l

INDICKÉ BENÁTKY

Na hladině se rozkládá šťastnější část mnohasettisícového Šrínagaru, správního střediska Kašmíru. Domy na kůlech tvoří ulice s domy a obchody, kam lze vstoupit jen z lodi. Hotové indické Benátky. Jen s tím rozdílem, že místo luxusních kamenných paláců lemují vodní kanály nuzné dřevěné domky. Honosnější obydlí kotví dál od břehu: slavné hausbóty, někdejší symbol rajského Šrínagaru. Už jejich názvy jako Savoy, Royal Palace nebo Grand Hotel napovídají, že jsou to hotové plovoucí paláce. Rafik je čtyřicátník s černočerným plnovousem a šišlavou angličtinou. Jeho hausbót se vznešeným jménem Kashmir Queen patří jeho rodině už desítky let. „Mahárádža, který vládl Kašmíru, nechtěl dovolit Britům, aby si zde kupovali pozemky. Proto začali stavět domy na vodě, hausbóty. Britové odešli a hausbóty zůstaly.“ Časy své největší slávy už ale mají za sebou. Kašmír ovládlo násilí, a to turistickému ruchu nepřeje. „Slyšel jsi už o Rozabalu? Hrobce, kde je pohřbený váš Ježíš?“ zeptá se mně nečekaně Rafik, jako by četl mé myšlenky. Připouštím, že to je vlastně hlavní důvod mé návštěvy města s nevalnou pověstí.

„Zítra tě tam doprovodí můj mladší bratr Mohamed, aspoň si vydělá trochu peněz. Je to zkušený průvodce, zná dokonale celé město,“ ujišťuje se, že výdělek zůstane v rodině.

ROZABAL, STRÁŽKYNĚ TAJEMSTVÍ?

Auto se proplétá křivolakými uličkami starého města. Nízké domy, špinavé krámky v přízemí, všude spousta lidí. Vousatí muži a zahalené ženy. Sem si netroufají ani indičtí vojáci, kteří mají svá kulometná hnízda na každé větší křižovatce. Konečně zastavujeme na maličkém náměstíčku. „Jsme u cíle,“ ukazuje Mohamed do temné uličky a rozhodně oznamuje, že počká u auta. „Dávej pozor, není tady bezpečno! Necháme běžet motor. Kdyby něco, rychle se vrať, nasedni do auta a jedeme pryč!“ Sem, do čtvrti Khandžar, mnoho cizinců nepřijde. Moje přítomnost tak okamžitě vyvolá nežádoucí pozornost. Po chvíli jsem u cíle. Na nároží stojí nevelká budova. Z bílé omítky vystupují zamřížovaná okna. Střechu pokrytou zeleně natřeným plechem korunuje věžička. Rozabal! Pokud je tvrzení starých legend pravdivé, skrývají zdi svatyně jedno z největších tajemství moderních dějin. Tady by měl být pohřben Ježíš Kristus!

ko1104_tema_indie_jezis_profimedia-0056294934

KERSTENOVA STOPA

Začátkem devadesátých let napsal německý historik a bývalý učitel religionistiky Holger Kersten knihu se skandálním titulem: Ježíš žil v Indii. Ve svém úspěšném díle vychází především z dlouholetých výzkumů indického historika a mystika Fidy Hassnaina. Ten se už dlouhá léta snaží ověřit platnost staré kašmírské legendy o životě a smrti jistého Juzy Asafa, což prý není nikdo jiný než Ježíš. O pár let později stojím před branou malé vilky v Chanapora Colony v indickém Šrínagaru. O měsíc dřív jsem na internetu objevil emailovou adresu Fidy Hassnaina a bez větších ambicí ho požádal o schůzku a rozhovor.

Netrvalo ani dva dny a odepsal. Teď jsem před jeho domem na okraji neklidného Šrínagaru. Jaký asi je muž, který chce přepsat novodobé dějiny? Na zápraží mě vítá osmdesátiletý důstojný pán. Vyzařuje z něj zvláštní klid. Na sobě má sněhobílou halenu a kalhoty, stejně bílé, jako jeho krátce střižené vousy. Brýle se zlatými obroučkami připomínají jeho předlouhou dráhu státního úředníka. Vzděláním historik a právník strávil celý život ve službách indické vlády. Byl generálním ředitelem kašmírského Státního archivu a Muzea archeologie, přednášel na univerzitě ve Šrínagaru. Napsal řadu knih především o starých dějinách Kašmíru a lingvistice. Na zdech pracovny visí zarámovaná ocenění a čestné doktoráty indických i zahraničních univerzit. Za celoživotní přínos vědě jej v roce 2009 vyznamenala i vláda státu Džammú a Kašmír. Sám sebe přitom označuje za sufijského mystika.

NOTOVIČOVY SVITKY

Po Šifře mistra Leonarda může být každé vyprávění o tajnostech života Ježíše právem považováno za pouhý plagiát. Legenda o Ježíšově životě v Indii je ale mnohem starší než zmíněný bestseller. Do Evropy se ale dostala až na konci 19. století. Tehdy se na dlouhou cestu po Asii vydává ruský cestovatel a novinář Nikolaj Notovič. Putuje muslimským Kašmírem a přes horské průsmyky dojde až do buddhistického Ladaku. Cestou se opakovaně setkává s vyprávěním o Issovi, světci a prorokovi. Když dorazí do kláštera Hemis, vlídně jej přijme vrchní lama. Notovič se ptá po důvodech a dostane se mu překvapivého vysvětlení: „Muslimové jsou nám cizí. S křesťany ale máme leccos společného. I my uctíváme toho, komu říkáte Syn Boží. Buddha se převtělil do posvátné postavy jménem Issa. Bez použití meče či ohně válek rozšířil do celého světa naše velké pravdy. Issa je velkým prorokem, jeho jméno a skutky jsou zaznamenány v našich spisech.” Šokovanému Notovičovi dojde, že lama nemluví o nikom jiném než o Ježíši! Mniši mu dají nahlédnout do starých svitků, popisujících život Issy – Ježíše v Orientu. Vyprávění začíná ranou historií izraelského národa a životním příběhem Mojžíše. Pak už se staré texty zaměřují na život samotného Issy. Zakládá se tvrzení Nikolaje Notoviče na pravdě? Viděl skutečně ony svitky? Několik let po jeho návštěvě kláštera Hemis se totiž tajemně ztratily. Ale i kdyby existovaly, může být jejich obsah pravdivý? Jsou Issa a Ježíš skutečně jedna a tatáž osoba? A mohou vůbec být? Vždyť přece víme, že Ježíš zemřel za naše hříchy na kříži… Stejné otázky si pokládali i čtenáři časopiseckých článků, které o svém objevu otiskl Notovič po návratu do Evropy. Psal se rok 1894 a tvrzení ruského dobrodruha mnoho pozornosti nevzbudilo. A co na bláznivou hypotézu říká Bible? Mlčí. Mezi třináctým a třicátým rokem jako by ani Ježíš nežil. Že by přece jen nebyl v Izraeli?

V INDII?

„Jak se vám líbí ve Šrínagaru?“ ptá se mě Fida Hassnain a aniž by čekal na moji odpověď, pokračuje: „Situace ve městě není dobrá. Ty věčné boje nikam nevedou. Kdysi byl celý Kašmír rájem na zemi. A dnes? Škoda mluvit. Ale vy jste přijel kvůli Rosabalu, že?“ Mlčky přikývnu. „Víte, zabývám se životem Ježíše, neboli Issy, jak mu tady říkáme, už dlouho. Lidé si myslí, že svědectví o Ježíšově životě v Indii podal až ruský spisovatel Notovič. To ale platí jen pro západní svět. Tady v Asii je s Ježíšem spojena celá řada legend. Muslimové mu říkají Issa nebo Juza Asaf. Buddhisté vám zase budou tvrdit, že mezi Ježíšovým učením a buddhismem existuje celá řada podobností. Obě učení přece staví na etice. Hinduistická sekta náthovských jogínů má zase svého Issu Nátha, který přišel ve čtrnácti letech do Indie, naučil se předním jogínským praktikám a vrátil se domů. Tam měl být za šíření sil svého učení popraven. Díky jogínským schopnostem popravu ukřižováním přežil a vrátil se do Indie, kde založil klášter a v požehnaném věku zemřel. Počkejte, něco vám ukážu.“ Profesor Hassnain přichází z vedlejšího pokoje s tlustým šanonem. Na zažloutlých kartonech má nalepené černobílé fotografie s popisky v angličtině. Titulní fotografii poznávám. Je na ní údajná Ježíšova hrobka, Rozabal.

PŘED PRAHEM TAJEMSTVÍ

Přibližuji se k místu, které možná skrývá jedno z největších tajemství novodobých dějin. Pokud by právě tady byl pohřben Ježíš, jak by to změnilo křesťanskou víru? Co by zjištění, že Ježíš nezemřel na kříži, ale dožil v klidu tady, v Kašmíru, znamenalo pro západní svět? Beru za kliku, je zamčeno. Okna nepřístupně zakrývají zelené dřevěné okenice. Rozpačitě postávám před budovou. Je to vlastně docela skromná a neokázalá stavba. S Chrámem Božího hrobu v Jeruzalémě, kde byl Ježíš pohřben jen chvíli, se rozhodně nemůže rovnat. I atmosféra špinavé uličky se liší od jeruzalémské Via Dolorosy, která k němu vede. Kolemjdoucí na mě hledí s nedůvěrou, kluci na mě pokřikují. Křiklavě červená cedule přísně zakazuje fotografování. Že by se mi ale nepodařilo dovnitř ani nahlédnout? Konečně si všimnu malého otvoru u pravého rohu. Je jen něco přes metr nad zemí, okolí průzoru je ohmatané stovkami rukou. Skláním se a přikládám k němu oko. Podlaha je pokrytá kobercem, v příšeří je vidět dřevěný svatostánek stojící ve středu nevelkého prostoru. Za dřevěným mřížovým je hrobka, která údajně ukrývá ostatky Ježíše. Z úvah mě vyrušuje křik. Muž z protějšího balkonu na mě cosi vzrušeně volá. Kolemjdoucí se otáčejí. Atmosféra houstne. Mohamed křičí: „Poběž, jedeme!“

ISSA NEBOLI JUZA ASAF

„Legendy o Issovi v Indii jsem slýchal dlouho. Věděl jsem o Rozabalu a rozhodl se jej prozkoumat. O hrobku se po věky stará jedna rodina, úřad strážce hrobu se dědí z otce na syna. Tady mám kopii listiny z roku 1776, kterou jim mudžtahid (znalec islámského práva) Rahmán Míra stvrzuje dědičné právo strážců hrobky,“ ukazuje mi profesor Hassnain fotokopii starého textu a čte: „Zde je pohřben Juza Asaf, který přišel do Kašmíru za krále Gópadatty, který obnovil Šalamounův chrám. Kázal lidu, hlásal jeho jednotu s Bohem a byl zákonodárcem lidu. Od té doby hrob uctívají králové, státní úředníci, vysocí hodnostáři a lid,“ překládá profesor Hassnain starý text. Je to další důkaz pravosti hrobu? Ano i ne. Fida Hassnain pokračuje ve svém vyprávění. „Psal se rok 1975, když jsem konečně dostal svolení k návštěvě hrobky. Vidíte, tady jsou fotografie, které jsem tehdy pořídil,“ profesor Hassnain ukazuje černobílé snímky. Na jednom je vnitřek dřevěného svatostánku, který jsem viděl otvorem ve zdi. Tmavý přehoz přikrývá dva náhrobní kameny. Ten menší patří islámskému světci Sjedu Nasir-ud-Dinovi, ten větší právě Issovi. „Samotný hrob se skrývá v pohřební komoře pod podlahou. U Issova hrobu zapalovali po staletí lidé svíčky. Pod silnou vrstvou vosku se tak skrýval úžasný objev. Dvě šlépěje vytesané do kamene tak, jak je to běžné u hrobů světců. Stejně jako svastiky v otiscích Buddhy, nesou i symbolické šlépěje Juzy Assafa své znamení. Počkejte, to musíte vidět!“ říká nadšeně profesor Hassnain a vede mě na terasu. Na malém stolku jsou dva velké sádrové odlitky. Před čtvrtstoletím je v šeru podzemní hrobky vytvořil můj hostitel. „Všimněte si těch půlměsíčků pod prsty. Na každé noze jeden. Vidíte? To jsou zcela jasné stopy po jizvách, které zůstaly po ukřižování. Je to hrob Ježíše! O tom nemůže být pochyb!“

EPILOG

Znovu sedím v úzké loďce a šikara mě veze k mému hausbótu. Dozvídám se, že sebevražedný atentátník dnes zaútočil na vojenské stanoviště. Zastřelili ho dříve, než mohl odpálit podomácku vyrobenou bombu. Realita současného Kašmíru se znovu hlásí o slovo. Více než legenda o životě a smrti Ježíše trápí místní lidi každodenní starosti. Bylo by opravdu paradoxní, kdyby se hrob křesťanského Božího syna, Ježíše, opravdu nacházel ve městě, kde se muslimští obyvatelé sváří s hinduistickými vojáky, které považují za okupanty. Na setkání s profesorem Hassnainem nejde jen tak zapomenout. Co když ale ten neuvěřitelný příběh je pouhým výmyslem několika převážně islámských intelektuálů, jako je on sám? Kdo dnes ověří pravost oněch starobylých listin, o které se teorie opírá? Existují ještě dnes? A existovaly kdy vůbec? Odhalit tajemství Rozabalu by přece mohlo být tak snadné. Stačilo by jen otevřít a prozkoumat hrob. Proč to tedy ještě nikdo neudělal? Naposledy se o to pokusila skupina expertů a novinářů v roce 1984! Požehnání získali dokonce od vlády státu Džammú a Kašmír. Náhlá eskalace násilí a občanské nepokoje ale plán zhatily. Není ovšem napjatá situace ve Šrínagaru jen záminkou, která vlastně pomáhá udržovat ono velké tajemství? Anebo je to naopak?

Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vlastnit něco vzácného může mít pro každého jiný význam. Pokud zavítáte do Bulharska, tak tady jsou za pravý poklad považovány růže. Dodnes se z nich tradičními metodami vyrábí růžový olej, který je ve světě vnímán jako nejlepší a platí se za něj vskutku královsky.

Ještě před rozbřeskem putují rozespalé siluety česáčů na velká pole pod horstvem Stara planina nedaleko města Kazanlak. Muži si připalují nedočkavě cigarety a někteří se po ránu posilují hltem rakije. Není divu, čeká je totiž namáhavý den, kdy se musí pustit mezi keře růží a sesbírat rozkvetlé růžové květy. I za svitu baterky se dá sbírat, a tak se na poli mihotají blikající světýlka a česáči se blátivou stopou řadami keřů dávají do sběru svého živobytí. Možná někoho napadne, že sbírat růže je jednoduché, ale zkuste si to třeba půl dne. Pak dáte za pravdu česáči Ivanovi, který mě zasvětil do tajemství sběru. „To musíš velice oparně trhat jen květy, které jsou již rozkvetlé. Poupata přijdou na řadu až příště. Musíš mít grif, jak co nejlépe odtrhnout květ, nebo ustřihnout, pokud je větší stonek. Musíš dávat pozor na trny, větve a také oči,“ dodává Ivan zachumlaný do kulichu a pláštěnky. Přeci jen ráno je všude mokro a stačí jen chvíle prodírání mezi keři, a člověk je promočený na kost.

ko1104_bulharsko_ruze_6img_7544

Česáčům není co závidět. Pracují od opravdu nekřesťanské doby a výdělek za tuto celodenní námahu je jen hubenou almužnou. Jedna z žen na poli, paní Mariana, si hned postěžovala. „Kdo to má za ty prachy dělat, dávají nám čím dál tím míň a vždy večer se skoro nemohu hýbat. Za den se dá vydělat hubených 40 leva (asi 500 Kč). Kdo to bude dělat, až my staří nebudeme, to opravdu nevím.“ Jenže všechno není tak špatné, jak se na první pohled zdá. Teď začátkem června je už květů málo, a aby si sběrači něco vydělali, musejí doslova kmitat, za to na začátku sklizně jsou keře doslova obsypané a každý si přijde na slušný výdělek. Podle některých brigádníků se dá pak vydělat i 100 leva za den. Běžně sesbírá každý za den okolo 20 kilogramů květů, ti hbitější až 30 kg. Jediné, co zůstává pravdou, je nejistota všech česajících. Je to jen sezonní práce a někteří si berou na sbírání růží i dovolenou, aby si přivydělali v kraji, kde o práci nezavadíte.

Mladí, o kterých byla řeč, ty na poli sotva uvidíte, většinou jsou po celé západní Evropě a hledají lepší výdělek právě tam. Přesto se tady na plantážích s růžemi sbírá většinou v květnu a začátkem června se železnou pravidelností. Sezona květů je opravdu krátká. Důležité jsou také klimatické podmínky, podle nich se určuje čas česání. Když prší, plantáž je plná brigádníků po celý den. Naopak v pěkném slunném dni se sbírá od tří od rána tak maximálně do devíti. To aby květy růží nebyly příliš vysušené. Slunce by totiž dokázalo odpařit více než polovinu oleje. Naštěstí česáči nemusejí mít obavy z neúrody květů, slunce je tady dostatek a tak údolí pod Starou planinou každoročně zrůžoví. Pak každý návštěvník pochopí, proč se oblasti od Kazanlaku po Karlovo přezdívá údolí růží.

PO STOPÁCH RŮŽÍ

Na jižních svazích horského pásu Staré planiny se od konce 19. století vysazují celé plantáže růžového keře, zde zvaného šipec. Růže damašská (Rosa damascena) sice původně pochází ze Sýrie a Jordánska, ovšem během období Turecké říše se dostala někdy okolo 17. století do Bulharska. Tento keřík i svými růžovými květy na první pohled připomíná spíše plané šípky u nás. Jejich omamná vůně je opravdu čarovná. Nejvíce sadů je možné vidět v okolí Karlova, Kaloferu, Gabarinova, Kazanlaku a obce Šipky. Říká se, že prvním, koho okouzlila vůně divoce rostoucích růží pod průsmykem Šipka, byl turecký obchodník. Zprvu probíhala výroba oleje opravdu jen podomácku ve staveních a stodolách jednoduchou destilační soupravou, ale postupem času se stala průmyslovou výrobou v moderních destilovnách. Keříky růží na první pohled připomínají vinice, protože jsou nízké, často jen do pasu. Už za dva roky po výsadbě však bývají keře doslova obsypány květy, které se sklánějí až k zemi. Jenže není to jen samotný sběr. O keře je třeba pečovat celoročně, okopávat, vysazovat nové i stříhat. Dnes nad kvalitou květů, celým procesem získání oleje a produkcí bdí Institut růží. Tady šlechtí růže odolné proti škůdcům. Jen dnešní výroba růžového oleje, zvaného tradičně v Bulharsku Trandafilovo maslo, už není tak romantická. Spleť rour a velkých uzavřených tlakových nádob připomíná spíše fabriku, ve které jakákoliv poetičnost starých časů vzala zasvé. Ty si každý může připomenout jen v Kazanlaku ve skanzenu, kde předvádí muž v kroji klasickou výrobu oleje ve velkém kotli, odkud se line líbezná vůně růží.

JAK VYZRÁT NAD KVĚTY

V minulosti se sbíralo úplně jinak. Na polích často bývaly jen ženy v krojích s růžovými věnci na hlavách a prozpěvovaly si národní písně. Ženské jemné prstíky neponičily příliš květy a sbíralo se do košíků nebo ošatek z látky. Dnes tyto tradiční ošatky nahradily igelitové pytle. Z plantáží se čerstvě natrhané květy odvážely na oslících do výkupny, kde se vážila úroda a prohlížela kvalita. Destilovna, kde se květy vařily ve velkém vycíděném měděném kotli s vodou, byla důležitým článkem výroby a zůstala jím dodnes, stejně jako postup získání oleje. Možná někoho napadne podobnost s pálením alkoholu. Tady je princip stejný a stejně jako s každou sklenkou rakije se tady mazlí i s růžemi. Květy se ihned za čerstva sesypou do kádí s vodou, kde se zakryté vaří několik hodin. Dokud fungovala výroba jen podomácku, květy se ještě před vařením rosily, aby byly vláčné. Důležité bylo také pečlivě udržovat teplotu, tedy topit pod kotlem tak, aby proces nebyl přerušován. Při dnešních moderních způsobech zpracování není nutné tento problém řešit, teplota se jednoduše nastaví. Ve vařící vodě se většina vonného oleje odpaří. Pára se zkapalní a vrací se zpět do vody, na povrchu zůstává olej, který se sbírá. To vše se opakuje tak dlouho, dokud se nezíská co nejčistší esence. Posledním a určitě tím nejšťastnějším okamžikem je sledovat konečný efekt, kdy z jednoduché roury u kotle kape do připravené nádoby konečný růžový olej.

Esence je tak prosycená vůní, že doslova dokáže roztančit obsluhu. Na každý litr oleje je třeba zhruba čtyř tun okvětních lístků. Proto není udivující ani konečná částka jeho ceny na trhu, která se pohybuje podle úrody a kvality okolo 4000 eur za litr oleje. Ročně tu vyrobí přibližně dvě tuny voňavého koncentrátu, který se vyváží do celého světa. Bulharsko je největším výrobcem růžového oleje na světě. A jaké je jeho využití? Vcelku rozsáhlé, ale asi nejžádanější je silné aroma, které obsahují parfémy různých světoznámých značek.

ko1104_bulharsko_ruze_3img_7818

RŮŽE NA TALÍŘI

Růže není jen vonný květ, růžový olej nebo ozdoba. Může skončit i jako lahodný nápoj nebo na talíři. Pověstnou pochoutkou je například sladko, tedy lahůdka, která bývala oblíbená po celém Balkáně. Příprava vyžaduje jistý čas, protože růžové květy se po několik dní v chladu zalévají čerstvou vodou. Poté se svaří tolik cukru, kolik je květů, a jakmile cukr perlí, přidají se do něj osušené květy a chvilku se povaří. To vše se vlije do skleněných misek a dá zledovatět do sklepa. V minulosti to byla velmi vyhledávaná pochoutka, která se podávala na stříbře váženým hostům. Dnes se tato růžová marmeláda prodává ve sklenicích na trzích. Jen mě trhovci upozorňovali, že by se měla ochutnávat po malých soustech a ne příliš mnoho, pak prý může být i jedovatá, nebo minimálně po několika sklenicích rozdovádíte žaludek. Růžový olej se přidává také do likérů, různých nápojů a je součástí pálenky zvané rosolka. Přeci jen, pálit se dá skoro vše.

BOJ O FOTOGRAFII

Ten, kdo Bulharsko navštívil, určitě viděl různé dárkové dřevěné krabičky, v kterých se ukrývá nepatrné množství vonné esence. Jindy se dražší výrobky prodávají v ozdobných flakonech. Nebo narazíte na mini mýdla, sušené vonné růže, různé oleje na pleť, krémy, zubní pasty, vonné svíčky i víno s přídavkem růže. To vše se dá pořídit po celém Bulharsku, ale největší soustředění tohoto zboží je v Kazanlaku během festivalu růží, kdy se doslova celé město promění v růžový ráj. Snad každého pohltí radost z blížícího se konce sklizně a všichni se veselí. Celé město se mění v jedno velké pódium, kde se odehrávají koncerty, folklorní vystoupení i pouliční divadlo. Festival si našel už své příznivce a táhne turisty. Třeba takových Japonců je tu opravdu požehnaně. Již tradičně organizátoři představují hostům ze zahraničí, jak se dříve trhaly růže. A tak do rozblácených plantáží vyrazí krojovaná mládež v pestrobarevném tradičním oblečení. Jen vypadají v poli nějak nepatřičně, také se tam velice rychle zamažou. Japoncům to ale nevadí, hlavně, že budou fotografie. Do té doby hodná stádečka turistů se vrhají na plantáž a v nažehleném oblečení se brodí bahnem ulovit snímky. Na každého česáče v kroji je tady víc jak tucet především japonských turistů, kteří bojují o snímky. Někdy objímají česáče, jindy se postrkují a fotí jako o život. Přesto, že už začal na silnici oficiální program, turisté zuřivě běhají po poli a nevadí jim ani policisté, kteří se je snaží zahnat na silnici, aby nerušili pohlaváry, kteří květnatě hovoří a chtějí mít před sebou dav naslouchajících. Dobrá taškařice, kdy se vše zvrtlo. Šťavnatě to komentuje i česáč Christo, který je od hlavy k patě od bláta. „Aspoň si to zkusí, jaký to je, bláto budou drhnout ze sebe ještě několik dní. Jo, vyrazit v bílých kalhotách na sběr, nebo v kroji, to bych to pak mohl rovnou vyhodit. Dobrá maškaráda pro turisty.“ Pravdou zůstává, že modelky v krojích se už v trávě na okraji silnice snažily zbavit nánosů bahna na ještě ráno naleštěných střevících a opovržlivě hleděly na pole, které jim zavinilo zážitek s blátem a pronásledováním turisty.

KARNEVAL

Festival má tradici už od roku 1903, kdy se slavil poprvé. Vrcholí pravidelně první neděli v červnu velkým karnevalovým průvodem. To se městské bulváry promění v jedno velké hlediště. Organizátoři netrpělivě usměrňují masky i krojované, kteří se sjeli z celého okolí. Celá sláva vypukne vždy v pravé poledne, kdy se průvod vydá na cestu. Jsou to především „Královny krásy“, které jsou voleny vždy na festivalu a kráčí v čele. Za nimi pochodují různé kapely, od tradiční dechovky po modernu s reproduktory na alegorických vozech. Fascinující kroje i divadelní kostýmy hýří barvami. Nechybí také děti v maskách, celé třídy v teplácích či cyklistický klub na kolech, různé organizace řemeslníků i úředníků. Trochu mi takové školní výpravy či pochod svazu důchodců připomínal bývalé průvody na prvního máje nebo při spartakiádě. Možná se organizátoři nechali inspirovat minulostí, ale pravdou zůstává, že nebylo vidět někoho otráveného, kdo by šel z donucení. Všichni si náležitě vychutnávali svou chvíli v průvodu a radostný smích byl symbolem dobré zábavy. Škoda jen, že se jaksi zapomnělo na česáče, bez kterých by nebylo růží. Ti ještě dřeli na polích a na karneval opravdu neměli čas.

Category: 2011 / 04

PTAL SE: MILAN ŠVIHÁLEK, FOTO: ARCHIV RICHARDA KONKOLSKÉHO

Nejznámější český osamělý mořeplavec Richard Konkolski žije od roku 1982 v americkém Newportu, ale pochází z Bohumína. V lednu 2011 se na několik dní vrátil na Moravu, aby navštívil svou maminku, příbuzné a kamarády a aby veřejnosti představil svou novou knihu Aljašský deník. Známe se skoro čtyřicet let, a tak mi v den křtu svého po třiceti letech vydaného cestopisu věnoval svůj čas, abychom zavzpomínali na dobu, kdy jsme společně s kamarádem režisérem Jirkou Vrožinou pro ostravskou televizi připravovali dokumenty o jeho velkých plavbách.

ko1104_rozhovor_1975prvnikolemmirkarichardszczecin

Asi se tě už ptali mnohokrát, ale co tě vlastně přivedlo na myšlenku obeplout svět?

Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky ilustrované Zdeňkem Burianem a Václavem Junkem. Inspirovali mě k vlastnímu malování, hlavně plachetnic. Když jsem se skicákem seděl na břehu rybníka s nohama ve vodě, kolem šumělo rákosí a na hladině se kolébal vlastnoručně vyrobený model plachetnice, získávalo mé snění konkrétní obrysy. Někdy jsem za to samozřejmě zaplatil výpraskem, protože jsem se nestačil vrátit včas domů. Reálná myšlenka obeplout zeměkouli se však zrodila až v roce 1968, kdy jsem se připravoval na svůj první start v sólo závodě přes Atlantik. Tehdy jsem již začal stavět Niké a plánoval jsem trasu plavby z Anglie do Spojených států. Při pohledu na globus mě napadla myšlenka pokračovat po doplutí do cíle dále. Nedávalo mi totiž smysl plout zpět stejnou trasou. Začal jsem tedy připravovat nejdelší cestu, jakou může člověk na naší planetě uskutečnit, samozřejmě tajně, protože bych předem nikdy nedostal svolení od našich úřadů.

Možná byly tvou inspirací i klukovské knížky. Co jsi v dětství četl?

Asi jsem se příliš nelišil od jiných kluků. Mými nejoblíbenějšími spisovateli byli Jack London, Jules Verne, Karel May, James Curwood, Jaroslav Foglar a Rudolf Luskač.

Postavit námořní plachetnici stovky kilometrů od mořského pobřeží nedává smysl. Co na to říkali lidé kolem tebe?

Své první námořní plavby jsem uskutečnil na polských jachtách. V Polsku jsem také získal kapitánský diplom. A bylo to právě Baltické moře, na němž se zrodil plán postavit vlastní plachetnici – samozřejmě podle polských plánů. Pokud jsem se chtěl zúčastnit závodu osamělců z Evropy do Ameriky, nic jiného mi nezbývalo. Jak bych se v zemi suchozemců dostal k vlastní námořní jachtě? Se stavbou Niké jsem začal ve sklepě našeho paneláku. Loď však byla dlouhá 7,4 metru a sklep mi brzy nestačil. Tehdy jsem pracoval v investiční výstavbě bohumínské Lachemy, která potřebovala vybudovat výrobnu Feropuru. Dostal jsem na starost kompletní výstavbu. Abych mohl být neustále nablízku a osobně řídit postup stavby, poskytla mi Lachema jako útulek starou nepoužívanou halu. Uvědomil jsem si, že je to vlastně ideální prostor k dokončení Niké. Od té doby jsem po pracovní době trávil v hale veškerý volný čas a pracoval na své lodi.

Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi poprvé spatřil moře?

Samozřejmě. Stalo se to v Polsku, v ústí řeky Swiny. Bylo mi už skoro 23 let. Musím ale říci, že na mě moře neudělalo žádný zvláštní dojem. Vypadalo přesně tak, jak jsem si je představoval. Zato mne upoutal nekonečný obzor – hlavně tím, že nebylo vidět, co je za ním. Jako by mě lákal k cestě za vším neznámým, co se skrývá za tajuplnou čárou horizontu.

Bylo ti sotva třicet, když ses postavil na start svého prvního velkého jachtařského závodu z Evropy do Ameriky. Nebyl jsi na to příliš mladý?

Snad bylo dobře, že jsem vystartoval v tak mladém věku. Mladý člověk se řídí spíš citem než rozumem a nedostatek zkušeností nahrazuje nadšením. Jenom nadšení mi pomohlo překonat obrovské problémy, které mě na Atlantiku potkaly. Zlomil jsem totiž v bouři stěžeň, ale dokázal jsem se bez cizí pomoci vrátit do Anglie, opatřit stěžeň nový a opět vystartovat. Niké byla skoro nejmenší lodí na startu závodu. Neměl jsem patřičné vybavení ani odpovídající radiokomunikační prostředky. Měl jsem ale velkou chuť dokázat, že i v zemi suchozemců se rodí dobří námořníci. Vlastně jsem měl štěstí. Z jachtařů, které jsem později osobně poznal při různých námořních závodech, dvacet zahynulo v mořských vlnách.

Za jakých okolností ses v roce 1972 vydal na svou první plavbu kolem světa?

Největším problémem bylo přesvědčit z USA české úřady, aby mi vydaly oficiální povolení pokračovat z cíle závodu přes Panamu do Tichého oceánu a dál na západ k Austrálii a Africe. Naštěstí mi pomohla příroda. Do cíle v Newportu jsem totiž kvůli zlomenému stěžni doplul poměrně pozdě a protože právě nastalo období hurikánů, které by ohrozily standardní návrat do Evropy kratší cestou, svolily úřady k tomu, abych zvolil cestu delší. Odvahu vydat se kolem světa na jednoposádkové plachetnici mělo do té doby pouze 53 jachtařů. Já jsem byl první ze země, která nemá moře.

Největším problémem tříleté plavby byla asi osamělost. Jak ses s ní vyrovnával?

Nebylo nesnadné čelit pocitům osamělosti. Bylo mi absolutně jasné, že jakýkoli nezdar by okamžitě ukončil mé další plány. Stačilo mít dobře zorganizovaný denní režim a dostatek rozvahy, abych se nedopustil nějaké chyby. Na moři máš stále co dělat. Staráš se nejenom o plavbu a navigaci, ale musíš také vařit, psát lodní deník, zajišťovat běžný život a udržovat kontakt s okolními loděmi, případně s pevninou. Když mi bylo nejhůř, poslouchal jsem hudbu a magnetofonové nahrávky rodiny a kamarádů. Čas jsem si krátil i psaním poznámek ke svým knihám. Vždyť jsem za ty tři roky napsal v kajutě Niké dva cestopisy!

ko1104_rozhovor_1975uvitanicestneobcanstviswinoujscie

Jaký měly u čtenářů úspěch?

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jsem vydal celkem šest knížek v celkovém nákladu asi 300 000 výtisků. Všechny byly téměř okamžitě rozebrány. Z pultů knihkupectví zmizely ale hlavně potom, co jsem musel dkvůli nevraživosti a nepřátelství pražských byrokratů opustit v roce 1982 rodnou zemi.

S rodinou jsi odešel za oceán a od té doby žiješ v americkém Newportu. Můžeš stručně vysvětlit, za jakých okolností došlo k tvé emigraci?

V dobách socialismu existoval tak zvaný demokratický centralismus. Každá akce musela být odsouhlasena od nejnižších mocenských pater až k ústředí. V mém případě to znamenalo od úrovně sportovního oddílu až k ústřednímu výboru jachtařského svazu. Pražští jachtařští funkcionáři si odhlasovali, že tomu opovážlivci z Bohumína nepovolí žádný další start. Tehdy jsem se už dva roky usilovně připravoval na první sólo závod kolem světa Challenge BOC 1982. Náklady jsem hradil převážně z rodinných prostředků. Ústřední výbor tělovýchovy mi sice nechal vystavit cestovní doklady, ale tehdejší pražští funkcionáři jachtingu rozhodli, že mi pas nebude vydán. Takže jsem nakonec odjel na závod bez patřičných dokladů a pro jistotu s sebou vzal i ženu se synem. Po našem odjezdu se situace ještě zhoršila křivými obviněními, a tak jsem po skončení závodu, v němž jsem vyhrál dvě etapy a vytvořil pět světových rekordů, zůstal s rodinou v Newportu. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, proč mi pražští funkcionáři házeli klacky pod nohy.

Považuješ se za vlastence, nebo za světoobčana?

Na rodný Bohumín a na své kořeny uprostřed Evropy nedám dopustit. Když mě v roce 1986 organizátoři 2. ročníku sólo závodu kolem světa zapsali na startovní listinu jako Američana, upozornil jsem je, aby si údaj opravili na Czech/American. Ostatně Niké vždy plula i po mém odchodu z vlasti pod československou vlajkou. Od mých velkých závodů už uběhla řada let a v Newportu žiji už skoro třicet let. Stále se však považuji za Čecha, přestože jsem – stejně jako moje žena a můj syn – oficiálně ztratili občanství České republiky. Velmi nás to mrzí. A jsme rádi, že pro obyčejné lidi u nás stále zůstáváme Čechy a Moravany. Nemám, co bych na tom měnil.

Ale tvým domovem je teď meka světových jachtařů, americký Newport…

Naši sousedé si už zvykli na náš cizí přízvuk a přijali nás mezi sebe. Většina Američanů žije hlavně pro sebe a pro svou rodinu. Málokdo si na dům umístí popisné číslo, málokdo udržuje styk se sousedy. My jsme snad jediní, kteří mají u zvonku jmenovku. Američané většinou žijí v jakémsi sousedském kruhu, vymezeném společenským postavením a obchodními zájmy. Často tvoří takové společenství farníci téhož kostela. Myslím, že nás se sousedy spojuje hlavně moře. Městečko Newport totiž leží na ostrově a zdejší přístav hojně navštěvují jachtaři, kteří se v minulosti se mnou setkali.

Mají tvá žena Mirka a syn Ríša pochopení pro tvé seniorské slabůstky?

Marně přemýšlím, co je to seniorská slabůstka. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří si sednou do parku a krmí ptáčky. Mirka, já i náš Ríša jsme stále pracovně vytíženi, a to mi nedovoluje myslet na zbytečnosti. V našem newportském domě žijeme pospolu, tak jako jsme žili v Bohumíně. Neobyčejnou sílu a charakter své ženy jsem si uvědomil zejména po emigraci, kdy zůstala v Newportu sama jen s malým dítětem, bez znalosti cizí řeči, bez prostředků, bez domova a na mnoho měsíců i beze mě. To se cení a nezapomíná.

Jedna z tvých posledních velkých cest vedla na Aljašku…

Byl jsem tam pozván v červenci 2009. Musel jsem se rozhodnout během pěti minut. Jako vždy jsem o souhlas požádal Mirku. Měla jediné přání – abych jí z výpravy k Inuitům přivezl svůj deník. To bylo snadné slíbit, a tak jsem vyrazil. Samozřejmě nikoli na Niké, ale letadlem. Navštívil jsem místa, kam se běžný turista hned tak nedostane – North Slope, nejsevernější, téměř pustou část Aljašky. Léto zde trvá jen dva měsíce a průměrná letní teplota se pohybuje kolem pěti stupňů Celsia.

Velmi tě oslovilo setkání s domorodými Inuity. Jací jsou to lidé a jak se k tobě chovali? Jsou to dobří námořníci?

Vstřícnost, mírumilovnost a dobrosrdečnost Inuitů je známá. Málo se ví o tom, že jim Moravští bratři kdysi pomohli sepsat jazyk a sestavit gramatiku, která se podobá české. Proto jsem byl téměř okamžitě schopen číst inuitské texty, přestože jsem jejich smyslu rozuměl jen málo. Strávil jsem s domorodci opravdu příjemné chvíle. Současně jsem pochopil, že život těchto dětí přírody je velmi poznamenán neblahými vlivy civilizace a zejména důsledky masivní těžby nafty v jejich kdysi čisté domovině. Inuité odedávna dokázali přežít v oblastech, kde by to nikdo jiný nedokázal. Jejich plavidla z tulení kůže – umiaky – dovedou ovládat i ženy. Když se kdysi plavily se svými dětmi k novým tábořištím, dokázaly urazit po moři za den třeba i osmdesát kilometrů. To je odpověď na otázku, zda jsou dobří námořníci.

O cestě na Aljašku jsi napsal cestopis, který se právě dostává ke čtenářům. Proč trvalo skoro třicet let, než ses rozhodl vydat novou knížku?

Hned po odchodu z vlasti mi jeden americký vydavatel nabídl v průběhu závodu kolem světa spolupráci. Když však mělo dojít k podpisu smlouvy, ukázalo se, že onen nakladatel se domnívá, že se jako emigrant nacházím v tíživé situaci, a že tedy ochotně přistoupím na všechny jeho požadavky. Nepřistoupil. O mých osudech však psaly v milionových nákladech největší magazíny světa – TIME, NEWS¬VEEK, PEOPLE a ESQUIRE. Já jsem byl zatím plně vytížen zajišťováním základních životních prostředků pro svou rodinu a na psaní mi nezbýval čas. Ve volných chvílích jsem však postupně zpracovával materiál ze svých cest. Díky tomu mám velmi kvalitní obrazový a textový archiv. Jeho digitalizace mi trvala několik let. Měl jsem bohatý a dobrodružný život a myslím, že je na čase, abych se o něj podělil s českými čtenáři.

Co považuješ za svůj největší životní úspěch a neúspěch?

Úspěch? Že se mnou manželka Mirka vydržela už skoro padesát let. A neúspěch? Že se mně – venkovanovi z Bohumína – nepodařilo přesvědčit někdejší pražské byrokraty o tom, že mi v životě jde o opravdu velkou věc.

Category: 2011 / 04

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…
Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.

ko1104_tema_broumov_p2248272_e

POKLAD HADR

V roce 1999 byl tehdy dvacetiletý Přemysl Sochor v broumovském klášteře na náhradní vojenské službě a tajemství nápisu Sancta Sindon mu nedalo spát. Sindon je totiž terminus technicus pro slavné Turínské plátno. Zpoza štukového věnce nad kaplí navíc vyčnívala zašlá skříňka, o níž nedokázali říci nic bližšího ani pamětníci, ani archivy. „Tak jsem se rozhodl, že se do ní podívám,“ přibližuje okolnosti úžasného nálezu Přemysl Sochor. Žádní historici, žádní novináři, jen mladý civilkář a starý pan vikář Norbert Josef Zeman. „Byli jsme zvědaví, co tam je. Tušili jsme, že by tam mohlo být něco, co se týká Turínského plátna, třeba nitka z originálu. Přelezli jsme zábradlí, schránka byla ukotvená na jednoduché skobě, takže se dala snadno vytáhnout. Byla pokrytá vrstvou prachu. Otevřeli jsme ji a – uvnitř jsme našli složený hadr.“ Z nálezu byli zklamaní jen do chvíle, než „hadr“ rozbalili. „Světlo z oken dopadalo přímo na plátno a vykreslilo na něm obrys postavy. Uprostřed byla zašitá autentika a pan vikář, který umí dobře latinsky, vydechl, že jde o kopii Turínského plátna. To už jsme věděli, že jsme objevili něco neobyčejného,“ vzpomíná Přemysl Sochor.

Autentika je církevní průvodní listina, která prokazuje pravost relikvie. Z této bylo patrné, že broumovská kopie Turínského plátna pochází z roku 1651 a že byla darována Matouši Ferdinandu Sobkovi z Bilenberka, tehdejšímu opatovi u sv. Mikuláše v Praze a členu komunity benediktinů v Broumově. Autentika nesla podpis turínského arcibiskupa Julia Cesara Bergirii a uváděla osoby, které měly plátno do Čech dopravit. Krom toho listina potvrzuje, že obě plátna, tedy turínský originál i jeho kopie, byla k sobě slavnostně dotýkána a zmiňuje hodnostáře, kteří se obřadu účastnili. Přímo na broumovském plátně pak upoutá pohled výrazný nápis Extractum ab originali, tedy Vytaženo z originálu. O pravosti kopie tedy nemůže být pochyb.

STOPY PO STŘÍBRU

Na celém světě je asi čtyřicítka kopií Turínského plátna, některé jsou zdařilé, jiné dost nepovedené. Ta broumovská patří k těm nejvyvedenějším. Krom toho je jedinou kopií turínského plátna ve střední Evropě. „Výjimečnost této kopie je dána tím, že umělec, který ji tvořil, byl velmi zručný. Některé kopie totiž vypadají velmi primitivně, asi jako kdybychom na látku obtiskli bramboru. Toto plátno je ale opravdu propracované a velmi se blíží originálu,“ říká Přemysl Sochor. Neznámý umělec namaloval otisk mužské postavy čtyřmi odstíny přírodní hnědé barvy a na první pohled je patrné, že se nejednalo o žádnou uspěchanou práci. Na plátnu jsou sice zřetelné tahy štětcem, ale práce je provedena neuvěřitelně citlivě, přechody mezi jednotlivými odstíny jsou velmi jemné a celá malba působí kompaktně. Stejně jako v případě originálu bylo podkladem pro broumovskou kopii lněné plátno, rozdíl byl ale ve způsobu tkaní. Zatímco Turínské plátno je utkáno metodou šupinový kepr (tři vlákna ku jednomu), který se používal v období kolem počátku našeho letopočtu, tak broumovskou kopii utkali klasickou vazbou osnova – útek (jedna k jedné).

Obě plátna mají společné také stopy po velkém požáru ve francouzském městě Chambéry, ačkoliv to broumovské ve Francii nikdy nebylo. Svaté plátno turínské bylo ale v 16. století uloženo ve stříbrné schránce v kostele v Chambéry, který 4. prosince 1532 zachvátil oheň. Schránka se žárem začala tavit a kapající stříbro propálilo Turínské plátno na několika místech. Relikvii se podařilo na poslední chvíli zachránit, byla ovšem nevratně poškozena. Protože bylo plátno složené, tak na něm roztavené stříbro vytvořilo symetrické díry. Sestry klarisky v roce 1534 propálená místa podšily a na tyto záplaty pak hnědou barvou doplnily chybějící otisk postavy. Je tedy logické, že událost v Chambéry se musela projevit i na broumovském plátně z roku 1651. To, co je na originálu propálené a vyspravené, objevuje se i na kopii ve formě skvrn. Dávnému zhotoviteli kopie tedy nešlo jen o údajný otisk Ježíšova těla, ale o plátno jako takové.

POD VRSTVOU PRACHU

Jak je ale možné, že se o takto vyvedené kopii jedné z nejcennějších církevních památek tak dlouho nevědělo? Vždyť do Čech musela doputovat krátce po svém vyhotovení v roce 1651, tedy před „pouhými“ třemi sty šedesáti lety. Při barokní přestavbě broumovského klášterního kostela se navíc muselo počítat s tím, že zde bude schránka s plátnem uložena – odpovídá tomu celá štukatérská kompozice nad kaplí sv. Kříže i sám nápis Sancta Sindon. A že by si za celou tu dobu viditelně umístěné schránky nikdy nevšiml? „Určitě ji někdo otvíral před námi, ale buď nevěděl, o co jde, nebo jakou to má cenu. Protože když se plátno nerozbalí, tak opravdu zůstává jen kusem složeného hadru,“ vysvětluje Přemysl Sochor. Na schránku navíc celá staletí dopadal prach, takže ač její čelní stranu tvoří skleněná deska, nebylo skrze ni vidět dovnitř.

O broumovském plátnu mlčí i dobové prameny. „Existuje sice seznam barokních relikvií, ale broumovská kopie v něm kupodivu chybí; patrně kvůli tomu, že plátno bylo soukromým majetkem Matouše Sobka z Bilenberka, který je klášteru daroval později,“ domnívá se správce broumovského opatství. Když pak vyšla existence kopie najevo, strhl se poprask. „Podrželi jsme exkluzivitu České televizi, která hned přijela udělat reportáž. Když ji odvysílala, seděli jsme jen u telefonu a vyřizovali jeden hovor za druhým,“ říká Přemysl Sochor.

Do Broumova se začali sjíždět badatelé z celé Evropy. Shodli se na tom, že kopie je autentická a velmi zdařilá. „Překvapivé bylo také to, že se plátno dochovalo ve velmi dobrém stavu, ačkoliv bylo v obyčejné dřevěné schránce. Domnívám se, že díky tomu, že bylo tak dlouho ve výšce, kde nebylo vystaveno působení světla a vlhkosti,“ ukazuje Přemysl Sochor na ozdobný štukový rámec ve dvanáctimetrové výšce, kde plátno nalezl. Vědce ale broumovská kopie zajímala i z jiného důvodu – každá taková památka by totiž mohla pomoci odhalit dosud nevysvětlené tajemství turínského originálu. Je otisk postavy na Svatém plátnu dílem falzifikátora? O malbu se rozhodně nejedná, tak jak by otisk vytvořil? „Broumovská kopie podle mě jasně ukazuje, že nikdo nebyl schopen vytvořit Turínské plátno ručně. A zdá se, že by to nikdo nedokázal ani dnes,“ shrnuje své poznatky Dr. Leo Bazant-Hegemark, který v Broumově kopii studoval v roce 1999.

ČEKÁNÍ NA DOTACI

V současnosti vévodí broumovské plátno místnímu refektáři, čili klášterní jídelně. Zabírá téměř celou zadní stěnu místnosti a společnost mu dělá sbírka nádherných barokních ornátů. Tím nejvzácnějším je liturgické roucho samotného Matouše Sobka z Bilenberka, vykládané českými granáty. V porovnání s bohatě zdobenými ornáty ale působí plátno poněkud zakřiknutě. Je natažené v obyčejné dřevěné vitríně, zezadu ho prosvěcují zářivky. „Plánujeme ale úplně novou expozici, tato je od roku 2000 provizorní. Zpracováváme projekt k Evropské unii, takže bude záležet na tom, jestli bude schválen a dostaneme na rekonstrukci peníze,“ podotýká Přemysl Sochor s tím, že se chystá i vyčištění textilu a zakonzervování celého plátna.

Už letos se ale zrestaurování dočkají Sobkovy pohřební punčocháče a podrážky z pohřebních bot. Ostatky prvního majitele broumovského plátna totiž mají za sebou také zajímavý příběh. Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka zemřel v roce 1675 a celá staletí odpočíval v hrobce v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha. V roce 1940 se ale v prostorách krypty instalovalo horkovzdušné topení a všechny ostatky byly přeneseny. Tato technická novinka ale kostelu přinesla více škody než užitku. Stěny, fresky i obrazy se začaly potit, proto se topení opět odstranilo. Jenomže Sobkovy ostatky se už nenašly. Teprve v roce 1994 se nalezly kosterní pozůstatky, které by mohly této významné církevní osobnosti patřit. Identifikace se ujal paleoantropolog Emanuel Vlček, prokázal jejich pravost, a za přítomnosti arcibiskupa Miloslava Vlka byly ostatky opět uloženy k odpočinku, tentokrát však nikoliv ve zničené kryptě, ale v sarkofágu nad ní, v kapli sv. Rodiny. „Jen mě mrzí, že tenkrát nebyl k sehnání červený mramor, ze kterého je udělána původní vrchní deska s figurální výzdobou. Na stěny sarkofágu jsme proto museli použít žulu,“ říká Přemysl Sochor.

PÁLENÍ NÁBYTKU

Klášterní brány se návštěvníkům opět otevírají v dubnu. Za replikou Turínského plátna sem přijíždějí tisíce návštěvníků nejen z Česka, ale i z nedalekého Polska a Německa. Přitom stačilo opravdu málo a Broumov mohl o svůj unikát nadobro přijít. Stačilo třeba, aby nějaký estébák, který hlídal internované řeholnice, schránku s plátnem otevřel a prozkoumal. „Komunisté by mohli plátno zničit. Stejně jako zničili třeba zdejší nábytek. Nejenže ho rozprodávali, to by bylo to nejmenší zlo. Oni ho ale i pálili,“ podivuje se správce kláštera stále ještě nedávnému barbarství.

Dlužno dodat, že kopie Svatého plátna není jediným lákadlem broumovského opatství. Výjimečný je už samotný kostel sv. Vojtěcha, který v kapli sv. Rodiny uchovává holenní kost sv. Prokopa, jejíž autenticitu potvrdil profesor Emanuel Vlček. V depozitáři kláštera je pak uložen bohatě zdobený barokní relikviář s ostatkem svatého kříže, na němž zemřel Ježíš Kristus. Pozornosti návštěvníků neunikne ani sbírka gotických madon a hlavně třicet čtyři mumií vambereckých měšťanů a duchovních. Ty zde našly útočiště poté, co se krypta vambereckého kostela sv. Prokopa začala zatápět odpadní vodou v důsledku nepovedených výkopových prací. Mumie z 18. století leží v broumovském klášterním sklepení v otevřených rakvích už jedenáctým rokem.
Vycházíme z kláštera, venku je o několik hodin více a kolega si v poledním slunci zapaluje cigaretu. Bavíme se o tom, že by člověk potřeboval ještě nejméně další tři hodiny k tomu, aby se dostal klášteru aspoň trochu pod kůži. Obrovský komplex je sice plný prázdných chodeb a tichých cel, ale památky, které přečkaly éru komunismu, stojí za to. A v uších mi pořád zní odpověď Přemysla Sochora na otázku, zda může klášter vydat ještě nějaké zajímavé tajemství. „Určitě,“ řekl stručně.

Category: 2011 / 04

Poprvé jsem navštívil Uzbekistán ještě v dobách hlubokého komunismu, podruhé dvacet let poté. Změnilo se toho mnoho, ne však vlídná tvář místních obyvatel.

Hallo, come visit my shop – zve mne pohledná pestrobarevně oděná prodavačka s čertíky v očích k návštěvě svého krámku se stejně pestrobarevnou keramikou. Když jsem tady v Buchaře pod jedním z největších minaretů Střední Asie stál před dvaceti lety, nebyla asi ještě na světě. Možná jsem tu tenkrát potkal její rodiče, bratry, strýce. Tenkrát se na mě obraceli se slovy: „Zdrávstvujte, odkuda vy? Pribaltika?“ Volně pohybujících se cizinců tu tehdy mnoho nebylo, a tak mě, vzhledem k mé ne příliš vybroušené ruštině, pokládali většinou za občana Litvy, Estonska či Lotyšska. Toulám se znovu křivolakými uličkami prastaré Buchary, plnými překřikujících se prodavačů, kteří se snaží zmocnit se svého turisty. Z paměti se mi jak karavana v zamlženém oparu pomalu vynořují vzpomínky na mou poslední návštěvu. Sortiment zboží byl skrovnější, lidé vás oslovovali rusky a… často se opatrně rozhlíželi kolem.

ko1104_uzbekistan_shutterstock_67628950

CESTA NA VÝCHOD

Jel jsem tehdy jako student Vysoké školy veterinární do Kaunasu uzavřít smlouvu na výměnu studentských brigád. Jedním z pozitivních projevů organizovaného a ideologicky shůry vedeného mládežnického hnutí bylo, že mladí lidé mohli o prázdninách nejen stavět dlážděné chodníky v panelovém sídlišti v Litvě či na Kavkaze, ale také týden cestovat po zemi, kde „zítra již znamená včera“.

Byl únor, v Kaunasu bylo deset stupňů pod nulou, a my se těšili, že další partnerská škola je v Kazachstánu a tedy se jistě ohřejeme. Zastávkové letadlo tankovalo v Gorkim, Ufě, Celinogradu, aby se pak podél štítů Ťan-šanu sneslo na letiště v Alma-Atě, kde bylo minus dvacet pět. Rychle jsme uzavřeli dohodnutou dohodu, vyjeli se podívat do vysokohorského střediska nad město a na poslední chvíli chytili letadlo do Taškentu. Na letišti bylo plus dvacet. Pohorky jsme vyměnili za domácí pantofle a šli shánět letenky do Samarkandu. Tam nebyla žádná dohoda dohodnutá, ale chtěli jsme se o to pokusit s Veterinárním institutem. Letenky se sehnat podařilo, ale až na další den.

V Taškentu jsme volný čas věnovali kromě zoo tržištím a starým uličkám kolem. Vůně koření, sušeného ovoce, řezbářské výrobky, slepice v koších, melouny na hromadách a prodavači v turbanech. To vše vyvolávalo dojem, že jsme se ocitli v pohádce tisíce a jedné noci. I ceny byly pohádkové. Tedy pohádkově nízké. Starou mosaznou, krásně zdobenou konvici či tepanou mísu z devatenáctého století jste získali za pár rublů a sluneční brýle či dámské silonky. Pořídil jsem si dva takové zašlé a očouzené kousky. U Igora doma byli zvědaví, na kterém smetišti jsem to sebral. V Brně nádoby nadchly kamarády z muzea, kteří mi dělali poradce při jejich restaurování. Dnes podobnou věc seženete obtížněji, stojí stovky dolarů a navíc riskujete, že vám ji na letišti seberou.

Také samotné taškentské tržiště se proměnilo. Místní výrobky jsou postupně (a potupně) vytlačovány „vietnamským“ zbožím. I tak může vypadat jedna z forem globalizace. Levné kraťasy, triko, čepici, samurajský meč, dalekohled či samopal z PVC pro děti dostanete dnes stejný v Taškentu, Holešovické tržnici nebo v centru Pretorie.

ko1104_uzbekistan_shutterstock_66960439

ZAKÁZANÁ CHUDOBA

K mé velké lítosti zmizely i staré uličky okolo tržiště. Povětšinou to bylo kvůli modernizaci města, kterou na mnoha místech urychlilo zemětřesení. Bývaly tady kovotepecké krámky, ševci, švadleny, a také malá řeznictví. Na prahu jednoho z rozpadajících se domečků seděl tehdy starý žebrák s dlouhými vousy a čtverhrannou tubetějkou na hlavě, který i přes svou ubohost byl krásným objektem pro fotoaparát. Tím obrázkem jsem si krátce po návratu způsobil problém. Měl jsem přednášku pro kolegy v brněnské veterině a zapomněl jsem problematický snímek vyndat ze zásobníku. Když jsem se dostal až k žebrajícímu dědečkovi, nevěděl jsem rychle jak obrázek, nepatřičný pro zemi budující komunismus, zdůvodnit. Dokázal jsem ze sebe vykoktat jen „To je… to je… to je žebrák“. Druhý den si mne zavolala asistentka z katedry chemie a biochemie, členka celozávodního výboru a domlouvala mi, že ukazovat žebráky a rozpadající se domy není vhodné. Sice víme, že podobné obrázky se v zemi Sovětů ještě najdou, ale proč je předvádět, když je tam mnoho moderních, pěkných a upravených staveb. Vysvětlit jí, že staré uličky mají kouzlo, které široké bulváry postrádají, jsem se ani nepokoušel. Možná by ji potěšilo, že zastaralé uličky zmizely. Kdyby ovšem s nimi nezanikla také Uzbecká sovětská socialistická republika. To zas potěšilo mě a hlavně většinu Uzbeků.

Cesta ke svobodě je však trnitá a setrvačnost velká. V Austrálii, Jihoafrické republice nebo ve Francii by si vás na tržišti žádný úředník nevšiml, pokud byste viditelně neporušovali zákon. V hlavním městě samostatného Uzbekistánu nás hned při výstupu z metra, kousek od prvních stánků, legitimoval místní četník. Tedy chtěl. Proti ztrátě pasů jsme se jistili tím, že jsme je nechali v hotelu. Kvůli tomu jsme proseděli dost času na policejní služebně, než si naši totožnost ověřili. Nepomohl ani fakt, že jsme měli být za hodinu na recepci pořádané primátorem Taškentu. Některé praktiky a návyky se prostě odbourávají velice těžko.

BÁJNÝ SAMARKAND

Ráno nás malý jak společnosti Aeroflot dopravil do bájného Samarkandu. Cestou jsem se snažil uklidňovat japonskou turistku. Měla po celou dobu letu oči přilepené na vibrujícím křídle letadla, jehož spojovací nýty působily, jako že se s námi každou chvíli rozloučí.

Let o dvacet let později s pravděpodobně tímtéž strojem, který mezitím přešel do vlastnictví uzbeckých aerolinek, už vyvolával drobné mrazení v zádech i mně. Do Uzbekistánu jsme přijeli na mezinárodní konferenci zoologických zahrad. V rámci setkání jsme navštívili Chivu, Bucharu i Samarkand. Sedadla našeho známého jaku po dvaceti letech vypadala, že jsou poskládána z vyřazených autobusů, záchod že je z vagonu, kterým se jezdili odboráři rekreovat transsibiřskou magistrálou na Bajkal. Odboráři nejezdí, tolik vagonů není třeba a náhradní díly se hodí. Trhliny ve stropním obložení byly zalátané leukoplastí, což působilo obzvláště povzbudivě. Část cestujících si hned po startu začala krátit dlouhou chvíli rozhovorem s přáteli a s příbuznými. Tolik mobilních telefonů za letu v provozu mi připadalo jako opravdu špatný sen. Pravda je, že jak vypadal, že z tohoto možná posledního letu půjde rovnou do muzea veteránů, také funkční elektroniky, kterou by mobily mohly rušit, v něm asi moc nebylo.

Od mých studentských let jsou i v Samarkandu změny velmi markantní. Zmizely cisterny s nápisem Kvas. Místo toho jsme na každém kroku mohli koupit dříve nedosažitelnou kokakolu. Stará rušná ulička, vedoucí od náměstí Registán k největší mešitě, není k poznání. Dříve plná stánků s kořením, sladkostmi a sušeným ovocem nabízí dnes v nových cihlových krámcích levnou elektroniku a čínské hračky. Trhovci se přemístili do rozsáhlé tržnice kryté ocelovou střechou, ležící ve stínu jedné z nejoblíbenějších Timurových staveb, nazvané podle jeho ženy Bibi Chanum. Jakoby mešita, která se začala hroutit dříve, než ji zakladatel počátkem patnáctého století dokončil, byla najednou z jedné strany spoutaná okovy. Nadšení prodavačů pod plechovou konstrukcí však nijak nepolevilo.

MĚSTO JAKO ŘEKA

Tam, kde končí nová bezduchá tržnice, končilo v osmdesátých letech město. Dál rovně pokračovala jen hrbolatá silnice do Taškentu a na letiště. Vpravo z ní uhýbala úzká prašná cesta, na které jste mohli potkat tak staříka v turbanu s oslíkem a kárkou. Vedla k nedaleké nekropoli Šáh-i-Zinda. Dnes je mezi tímto místem a mešitou Bibi-chanum rušná, široká, pro pěší obtížně překonatelná silnice. Město proudem nových staveb obtéká památky, kdysi osamoceně vzdorující okolní polopoušti. Šáh-i-Zinda je soubor pohřebních staveb, založený původně jako hrobka pro bratrance proroka Muhammada Kusáma-ibn-Abbáse. V průběhu věků přibývaly další objekty. Jednotlivé, téměř lineárně řazené pohřební komory a obřadní místnosti, samy částečně pohřbené pod staletými nánosy písku a zeminy, ústily svými bohatě zdobenými vstupními portály do úzké uličky, lemované vysokou zdí a zapuštěné pod úrovní země. Část staveb byla koncem dvacátého století restaurována. Tomu při archeologických výzkumech předcházelo odtěžení velkého množství nánosů zakrývající stavby a také byly z části odstraněny stěny lemující spojovací uličku. Otevřelo se tak rozsáhlé prostranství umožňující nové pohledy na obnažené stavby. Nicméně průchod původní uličkou s oprýskanou mozaikou omšelých portálů ve mně tehdy mnohem víc vyvolával pocity tajemnosti, dobrodružství a středověké orientální exotiky než dnešní očištěná, svěží, napudrovaná, ale i přesto impozantní památka.

Na poslední den se nám podařilo sehnat letenky do bájné Buchary a my se mohli vydat na malý výlet. Po přistání nás letištní personál požádal o předložení víz pro Bucharu. Při překročení hranic Sovětského svazu jsme si sami do bumážky vyplnili místa, která hodláme navštívit, tedy Kaunas, Alma-Atu, Taškent, Samarkand. S Bucharou jsme nepočítali a tedy nebyla na celníkem orazítkovaném lístečku. Okamžitě nám odebrali pasy a naše letenky jsme museli přebukovat na nejbližší let zpět. To bylo asi za dvě a půl hodiny. Tím splnili svou vlasteneckou povinnost. Zabránili možným špehům zůstat zde déle než jen do příštího letu. Nikdo je dodatečně nemůže honit za nezodpovědnost vůči pořádku. Přístup úředníků se pak stal méně komisní, dokonce se usmáli a dovolili nám dělat si dvě hodiny, co chceme. Být v Buchaře a nevidět nic z její krásy byla hrozná představa. Vzali jsme si tedy taxi a jeli do města. Půl hodiny z letiště a půl hodiny zpět. Na město nám zbyla téměř čistá hodina. Řidič byl výborným průvodcem a objel s námi všechny významné památky. Připadal jsem si jak pomatený japonský turista. Přibrzdit, vyskočit z auta, někdy jen stáhnout okénko, napráskat pár snímků a honem dál, minaret Kaljan, Toki-Zargaron, mešity, medresy.

BUCHARA NA OTOČKU

Když jsme dorazili zpět na letiště, naklonila se k nám při odbavování jedna laskavější úřednice a zašeptala „Měli jste zůstat ve městě déle. Nic by vám stejně neudělali. Prostě byste letěli dalším spojem.“ Škoda, že to neřekla předem. Přeci jenom jsme byli dost vystrašení. Nicméně prolétnout Bucharou za hodinu mi i po mnoha letech připadá jako barbarství. Vlastně jsem si jednotlivé památky prohlédl až doma z obrázků.

O dvacet let později jsme spali v hotelu v samém centru. Jeden den jsme věnovali prohlídce města. Snažil jsme se nasát atmosféru, která mi ve chvatu předchozí návštěvy unikla. Ve slavné tržnici Toki-sarafon jsme se zrovna hrabali v nepřeberném množství orientálních koberců, když se s námi dal do řeči přátelsky vyhlížející Uzbek. Šel stejným směrem, a tak nás kousek doprovázel. Při loučení nedaleko jeho domu z něj vypadlo pozvání na oběd. Malý prostý dvorek, spoře zařízená místnost s kobercem na zemi. Nejdříve jsme ochutnali dobrý uzbecký zelený čaj. Následoval tradiční plov. Když při obědě zjistil, že nás zajímá historie, nabídl nám návštěvu u jeho příbuzného, který je sběratelem starožitností.

Propletli jsme se změtí ulic a krámků až k medrese Nadira-Divan-begi. Kousek za ní se skrývaly ve stěně jedné malé uličky krásné bohatě vyřezávané dveře. Po zazvonění nám přišla otevřít starší velmi elegantní dáma. Dovedla nás na malé nádvoří zpola zakryté střechou podepřenou dřevěnými zdobenými sloupy. Několik větších květin v keramických nádobách zpříjemňovalo prostor a bronzové nádoby u vchodu do domu dokreslovaly romantickou atmosféru. Zuli jsme se a po vstupu do hlavních dveří se ocitli v prostorné a vysoké místnosti starého kupeckého domu. Na zemi drahé koberce, podél stěn nízké výstupky k sezení a několik truhel nahrazovalo nábytek. Stěny byly plné drobných výklenků a v nich velké množství starožitných měděných, mosazných, dřevěných a keramických váz, talířů a mís. V dalších byly lampy, staré knihy, jezdecké bičíky, cestovní brašny a mnoho dalších cenností, za které by se nemusela stydět i největší muzea. Povídali jsme si s paní domu o sběratelské vášni i smutném osudu Buchary v prvních letech budování komunismu. Mnoho lidí bylo odvlečeno do gulagů, nebo popraveno jen proto, že vlastnili zajímavé domy, zboží, zlato nebo jiné cennosti.

Má druhá návštěva Buchary tak dostala díky nečekané příležitosti poznat blíže místní lidi daleko hlubší obsah. Při odletu se mi nostalgické vzpomínky míchaly dohromady s novými zážitky a já byl vděčný osudu, že mi umožnil do té pohádkové země znovu nakouknout.

Category: 2011 / 04

Jednou ročně se v bolivijském La Paz stávají zázraky. Lidé přicházejí na tržiště s několika drobnými v kapse a odcházejí s koupenými domy, luxusními auty nebo akademickými tituly. Každý si může splnit svůj sen.

Řidičský průkaz či letenka první třídy do Miami za pár bolivianos? Nebo univerzitní titul – chcete být právník, doktor, učitel? Nebo raději toužíte po stavebním pozemku? „Samozřejmě ho máme se všemi dokumenty,“ usmívá se na mě drobná indiánka. „A když si malinko připlatíte, můžete mít rovnou i stavební materiál – cihly, cement, písek,“ dodává již s vážnou tváří.

Vedle nabízí muž středního věku auta. „Máme mnoho typů, osobní pro svou potřebu či jakýkoli typ a značku určenou na podnikání, přepravu osob či materiálu.“ Muži vážně vybírají nejlepší a nejspolehlivější model, přece jen bolivijské silnice nepatří mezi nejkvalitnější a o bezpečnosti by se dalo hovořit dlouhé hodiny. Nebo jste romantický typ a rádi byste získali vysněného manžela či manželku? Rozhlédněte se okolo, nabídka je široká. Rozbil se vám starý sporák? Tak si kupte nový. Pouze 10 Bs (26 Kč). „Señorita, nechcete vízum do Spojených států amerických? Nebo vás spíše láká bolivijský cestovní pas?“ šklebí se mladík v potrhaném tričku a cpe mi dokumenty do ruky. Toužíte po zlaté visa kartě, dolarech, eurech? To vše i více můžete mít jako mávnutím kouzelného proutku za pár drobných. Nevěříte? V La Paz si každý může za několik bolivianos koupit to, co zrovna chce a potřebuje. Tady se plní přání. Pokud vám tedy nevadí, že jsou tu ke koupi pouze miniatury vysněných věcí.

ko1104_bolivie_alasitas_img_4722

KUP SI MĚ

Bude poledne, chvíli prší a chvíli zase svítí sluníčko, typické lednové počasí v bolivijské metropoli. Je 24. ledna, mačkám se v davu a shodně s ostatními netrpělivě očekávám slavnostní zahájení Alasitas. Tato bolivijská tradice oslavuje Ekeka, aymarského boha hojnosti. Stovky stánků, stánečků i pouličních prodavačů nabízí miniatury všech možných i nemožných věcí, po kterých lidé touží. Svátek trvá dva týdny a narazit na něj můžete právě v La Paz na Parque Urbano a v Copacabana (městečka u jezera Titicaca).

Samotný výraz alasitas pochází z aymarštiny a znamená „kup si mě“. Za doby Inků se termín pro Alasitas shodoval s jarní rovnodenností a byl cílen na zemědělce a jejich úrodu. Během španělské nadvlády bylo datum k velké nevůli rolníků posunuto. Reagovali na to tak, že si ze svátku udělali spíše legraci a tradici obrátili v kýč. Význam slova „hojnost“ tak byl rozšířen ze samotné úrody a plodnosti venkova na jakékoli přání a materiální požitky. Stejně tak lidé začali bůžka Ekeka zobrazovat s knírkem a pletenou čapkou či slamáčkem. To ovšem vůbec nevadí dnešním Bolivijcům, kteří tradici Alasitas berou velmi vážně, což dokládaly davy dětí, mladých i starých, chudých i bohatých. Ti všichni si v plných náručích odnášeli domů svá přání – auta, domy, peníze, manžela.

Přicházejí ministryně kultury a starosta La Paz César Hugo Cocarico (mít v Bolívii příjmení „Bohatý na koku“ je politicky opravdu k nezaplacení). Na chvíli se objevil i samotný velký bratr všech indiánů Evo Morales (popis není myšlen hanlivě, zde ho tak opravdu představují). Ministryně Zulma Yugar hovoří o staleté historii této tradice i o současném úsilí ministerstva o zapsání na seznam kulturního dědictví UNESCO. „Je to tradice nás všech Bolivijců. Kdo by si nechtěl splnit svá přání a sny. I já si nějaký ten domek dnes koupím.“ Za zvuků hymny La Paz, kterou s nadšením zpívají přítomní politici, novináři, policie a všichni diváci, je slavnost zahájena.

KOHOUT MÍSTO ŽENICHA

Procházím mezi stánky a dochází mi, že splnit si své přání není jen tak. Nestačí si totiž miniaturu vysněného objektu jen koupit. Kouř z kadidel a malých ohýnků dává tušit, že Alasitas má také svou mystiku. „Posvěťte mi i tu letenku první třídy do Miami,“ žádá si mladá sličná indiánka a pokládá na zem před šamana své zakoupené přání. Pro jistotu přidává i palubní lístek. Šaman, vrásčitý indián v ponču a barevné pletené čepici, odsouvá stranou vycpaného pásovce omotaného barevnými provázky a polévá letenku nějakou tekutinou. Pak s ní krouží nad ohýnkem a nakonec ji očoudí kadidlem. Za odříkávání modlitby krouží kadidlem i nad hlavou slečny. Nakonec si podají ruce a obejmou se. Indiánka odchází s nadějí, že se ještě letos dostane do horkého Miami. Aby ne, vždyť jí v tom pomůže sám Ekeko, aymarský bůžek hojnosti.

ko1104_bolivie_alasitas_img_4672

Začouzená od šamanských kadidel odcházím a proplétám se mezi davy usměvavých Bolivijců. Naprosto každý si dnes odnáší miniatury svých přání. Nejvíce frčí peníze, auta a keramická figurka kohouta (vysněný ženich) či slepice (překrásná nevěsta). Ani já jsem nemohla odejít s prázdnou, místní kohouti mě nijak neuchvátili, neodolala jsem však průkazu žurnalisty a několika stodolarovým bankovkám, ty se vždycky hodí. Mým přáním, na které jsem ale u žádného stánku nenarazila, je žádost přímo bůžkovi Ekekovi, aby pomohl splnit všechna dnešní přání obyvatelům této úchvatné jihoamerické země.

Category: 2011 / 04

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Když jsem na internetu kdysi četl, že se dá podniknout zajímavá cesta ze Senegalu do Guiney, netušil jsem, že se tam opravdu vydám. Objevování té pravé Afriky s kompasem v ruce, mnohdy o hladu a na pokraji vyčerpání, se rovná absolutnímu dobrodružství.

Západní Afrika na první pohled nenabízí takové trháky jako její východní část, přesto je tu několik míst, která si určitě zaslouží bližší poznání. Senegal je taková placka, kde se v létě mění planiny v absolutní pustinu s prachem, pískem a akáciemi, na něž bez ustání sálá slunce. Navíc časté požáry v buši způsobují jedno velké představení. Na jihovýchodě Senegalu leží pohraniční město Kedougou, které už moc cizinců nenavštěvuje. Komu se podaří dojet až sem, musí si najmout terénní automobil nebo vyrazit autobusem, tedy spíše troskou, který vyjíždí jednou za deset dní. My jsme tu naštěstí byli v ten pravý čas. Vzdálenost do vesničky Dindinfelo je asi čtyřicet kilometrů, ale jeli jsme více než šest hodin. Cesta byla v takovém stavu, že by člověk nevěřil, že i tudy jezdí auta. Možná by bylo lepší vyrazit pěšky, ale ten zážitek z jízdy a setkání s místními byl natolik živý, že bych toho do konce života litoval.

ko1104_guinea_img_7189

PAŠERÁCKÁ STEZKA

Dindinfelo, cíl cesty a poslední místo, kam se dá dojet, je malá vesnička, kde si každý může najmout kupolovitou chýši a poznat tu pravou Afriku. Hlavní atrakcí tu vyjma pohodové atmosféry je velký vodopád Grand Cascade, který se hluboce zařezává do vysokého hřbetu. Hory tvoří jeden táhlý sráz, za nímž je už Guinea a rozsáhlé plató, které končí u pohoří Fouta Djallon. Voda je tady opravdu životem, jenž se vytrácí spolu s potokem na vyprahlé rovině. Po úbočí svahu se rozprostírá místy až hluboký prales. Senegal je vyhlášený pro pozorování ptáků, jestliže máte dostatek trpělivosti a dobrého průvodce, můžete pozorovat i antilopy, opice a šimpanze. Na jejich ochranu zde vznikla rezervace. Místní často putují za příbuznými nebo za obchodem do sousední Guiney. Ostatně se tu i pašuje zboží, které je nedostatkové nebo žádané. Co by však nikdo neměl opominout, je nechat si orazítkovat pas ve vesničce Ségou. Počítejte se zacházkou asi pět kilometrů po prašné cestě okolo pichlavých keřů a stromů za neustálého souboje s rozžhaveným sluncem. Celník je ochotný, jen ho vyvede z míry, pokud nikdo nemluví francouzsky. Pak je pro něj vypsání dat nepřekonatelným problémem, přesto nám po třech hodinách slavnostně vtlačil razítko do pasů a pozval nás na čaj. Po několika měsících jsme první cizinci, kteří tudy chtějí jít do Guiney, místním stačí jen nějaký průkaz.

NEMOŽNÉ NEEXISTUJE

Jestliže jsem si zprvu myslel, že cesta do Dindinfela je nemožná, zdolat prudký svah vedoucí ze Ségou se jeví jako věc zhola nemyslitelná. Moji domněnku ovšem vyvrací přetížený kamion, který se pomalu sune z kopce jako po schodech. V Africe je opravdu všechno možné a nikdo se ničemu nediví. Snad jen nám. Nikdo včetně celníka nemohl pochopit, proč jdeme pěšky, a ještě k tomu s batohy. Kdo vystoupá sráz až k plató, má vyhráno. Teď ho už čeká jen asi čtyřicet kilometrů k horám. Krajina je tu o poznání zelenější, přesto i tady je voda vzácná. Orientace nám nedělá až ke guinejské celnici problémy, vyjeté stopy neklamou. Ze Senegalu je to asi patnáct kilometrů až k závoře. Tedy spíš rezavému řetězu, nedaleko něhož pospává na lehátku nudou unavený celník a voják. Vedle zápisu je to taky důležité místo k výměně peněz, celník rád zabavuje těžko směnitelnou guinejskou měnu. Má štosy peněz a viditelně je tady nemá za co utratit. Vyjma tří chatrčí, kde vaří čaj, tu není za co. Taky nám ochotně ukazuje cestu, protože do města Mali se odbočuje od cesty pro auta a vede tady již jen úzká pěšinka. Ta má svá úskalí, rozvětvuje se na menší a je obtížné zvolit tu správnou. Naštěstí máme improvizovanou mapku s vesnicemi, kterými podle celníka máme procházet. Prý to je jednoduché, stačí se ptát pocestných, jenže jaksi opominul liduprázdnost kraje.

ko1104_guinea_img_7072

VODA NAD ZLATO

Naštěstí na plató se dá dobře orientovat podle hor v oparu kdesi na obzoru, které mají být naším cílem. Oproti Senegalu je tady v horách o hodně příjemnější klima, dá se tu chodit i přes den, přesto okolo poledne panuje pekelné vedro. Člověku ale nezbývá než jít dál. Jakmile se zastaví, vrhnou se na něj hejna neodbytných much. Paradoxně na platu zmizely i všechny potoky a prameny, a tak je nutné šetřit vodou. V Africe musí každý počítat s absolutním nedostatkem vody, proto se určitě hodí vaky na vodu, o které se musí stále pečovat jako o děti. Když se náhodou daří nabrat, tak se většinou jedná o špinavé kaluže, kam chodí i místní, nebo o horské potoky. Škoda jen, že kvůli přítomnosti bilharziózy se tady nedá osvěžit ve vodě, člověk musí být stále ostražitý, a to především u stojatých vod. Není hezčího treku, nežli putovat místy, která objevujete. Musíte koukat na kompas, analyzovat každou cestu vyšlapanou od koz, jestli je to ta pravá, a stále se mít na pozoru, přeci jen jste v Africe. Stačí, když si postavíte stan na cestičce, kudy putují mravenci, a určitě během noci budete mít postaráno o zábavu. A jinak milé opičky, které se zvědavě přiblíží k tábořišti, jsou skvělé na fotografování, ale jejich taktika je především odnést co nejvíce věcí, i když nejsou k jídlu.

Samostatnou kapitolou bylo setkání s místními obyvateli. Večer při ohni se často někdo přišel podívat na záhadné stany a pečlivě je prohmatával a srovnával se svou chatrčí. Jindy se sjelo několik lidí na kolech, nebo spíše je přivedli, protože cesty jsou špatné a trny z akácií propíchnou i ten nejtvrdší plášť. Jindy, jakmile jsme vyšli obtěžkáni batohy, hlavně děti a ženy se před námi daly na úprk. Jindy jsme viděli pravou vesnickou atmosféru, kdy se celá komunita koupala v říčce, nahé ženy praly prádlo, děti se cachtaly.

U SNĚDENÉHO KRÁMU

Jediné co nás trápilo během putování Guineou, byl hlad. Měli jsme sice ještě nějaké instantní polévky z domova, ale taška s jídlem se za podivných okolností ztratila. Okolní vesnice byly tak chudé, že se tady nedalo nejen nic koupit, ale ani nic vyměnit. Na obyvatelích bylo vidět, že sami mají málo a prostá políčka nebo několik kusů dobytka byla jejich veškerým majetkem. Naše zraky se upíraly k vesnici Madiana, protože tu prý měl být obchod. Jakmile se objevily první střechy chatrčí, radostí jsme výskali. Jenže po něčem podobajícím se obchodu ani památky. Jeden ochotný stařík se nabídl, že nás odvede za někým, kdo bude vědět více, a tak jsme se náhodou ocitli před velkou chatrčí, která byla vlastně školou. Pan učitel se nás ujal, zatímco děti se nás bez bázně dotýkaly a srdceryvně řvaly. Nezbylo než nechat kručící žaludky jejich osudu a vydat se na obhlídku školního pozemku. Sešla se snad celá škola včetně stařešiny s puškou zadovkou, který musel pamatovat ještě francouzskou legii. Dokonce ředitel a učitel v jedné osobě uměl pár slov anglicky, ale o naší zemi nevěděl nic. Závěrečná fotografie všech zúčastněných nám dopomohla konečně i k obchodu. Vedla nás celá vesnice před jednu z chatrčí, kde už čekal v ošoupaném saku zdejší obchodník a prý i ředitel turistiky. Jednoduše ¬odemkl a pozval nás dovnitř. Jaké bylo naše rozčarování, když v jediném obchodě po cestě bylo jen několik prázdných krabic, pár bonbonů, pytlíček cukru a mléka, čaj a dvě rezavé baterie.

POSTEL NA HLAVĚ

S blížícím se pohořím Fouta Djallon se objevovalo více vesnic a poslední z nich jménem Kanta Tioudhi byla nádherně posazená mezi velkými baobaby. Zdejší starosta nám nabízel nosiče, ale když už jsme vystoupali až sem, nebyl důvod nechat si pomáhat. Odtud už začínal prales, kterým se stoupalo po strmé cestičce. Míjely nás spousty lidí, kteří nesli své zboží na hlavách. Tato strmá stezka byla jedinou spojnicí mezi lidmi žijícími na plató pod horami. Skoro mi to připomínalo nepálské Šerpy, protože neputovali jen místní farmáři, ale také obchodníci s celými karavanami nosičů. Ve svahu nás předběhl chlapík s dřevěnou postelí na hlavě, přenáší se tu vše, od slepic a koz až po brambory a pomeranče. Zpočátku se nám smáli, protože jiný způsob přenášení než na hlavě neznají, ale když jsem je nechal dát svůj třicetikilový bágl na hlavu, získal jsem uznání.

Nejtěžším místem je strmá stěna, po které se leze po naházených kmenech, které moc nedrží, ale kupodivu dobře slouží i jako improvizovaný žebřík. Člověk nesoucí skříň tudy šplhal, jako by se nechumelilo, naopak žena přede mnou, nesoucí na hlavě několik slepic, se za křiku zřítila. Přesto jen zamazala šrámy a zakrvácené rány, posbírala slepice svázané za pařáty a znovu šplhala nahoru. Oblé ploché skály nabízely nejen úžasný výhled při zapadajícím slunci, ale také vlahý větřík z hor, který byl dobrou vzpruhou po celodenním pařáku. Jeden z nejhezčích večerů, kdy jsme za praskání ohně pozorovali hvězdné nebe, které nás úplně očarovalo, protože my v Evropě takovou čistou a jasnou oblohu ani neznáme.

NA EX

Odsud už byla cesta hračkou. Většinou se šlapalo stinným lesem, který občas ukrýval oblé skály vystupující jen nepatrně nad další vegetaci. V korunách stromů se odehrával neskutečný koncert velkého množství ptáků a občas nám cestu zkřížili poměrně nebezpeční paviáni. Podle místních dokážou člověka i zabít a jejich nepřátelství bylo patrné na první pohled. Jakmile se tlupa opic někde vyskytla, zemědělci hned běželi pro pušky a tvrdě paviány zaháněli. Ti naopak útočili kamením a pokud je prý potká osamocený člověk, mohou ho i roztrhat. Ostražitost byla určitě na místě. Když tudy šlapete v neděli, možná nebudete věřit, jaké množství lidí vytváří na svazích mozaiku pestrobarevného hada. Důvodem je trh v oblastním městě Mali, kde se dá prodat dobře zboží, ale také si odtud donést vše potřebné pro přežití. Nás také zachránil první stánek u cesty ještě v horách. Tady si podnikavec otevřel se svou ženou občerstvení. Jednoduchá stříška z listí a větví, prodával se tu čaj a vařené brambory. Na ty jsme se ¬hltavě vrhli a snědli jich celý hrnec.

Cílem naší cesty bylo město Mali, které je posazeno na hřebeni hor a odsud se dá už dojet dál do vnitrozemí Guiney. Celá horská oblast láká i dalšími treky, například na nevyšší vrchol Mount Loura, vysoký 1538 metrů nad mořem. Nebo i do jiných částí hor. Nás překvapil barevný trh, kde byla většina těch, co jsme potkali cestou, ale největším překvapením byl polorozpadlý hotel, první známka civilizace. Druhou byla sklenice vychlazeného guinejského piva, které jsme si opravdu zasloužili.

Categories: 2011 / 03, 2011 / 04

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.
Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

ko1103_tema_mravenci_is_3973367

MALÍ PODVODNÍCI

Jsou tedy mravenci nenapravitelní altruisté, nebo se mezi nimi najdou i sobci? Odpověď nám nedá sebedelší pozorování, lupa ani mikroskop, ale genetické analýzy. Všichni samečci mají totiž jen jedinou sadu chromozomů, kterou také předávají všem svým potomkům. Jednotlivé samičky jsou si tak díky této univerzální informaci od otců blízce příbuzné. Jejich nezištnost se pak projevuje v tom, že jsou ochotny vzdát se vlastního rozmnožování ve prospěch královny, která vzejde z některé z jejich sester. Ukázalo se ale, že někteří mravenci do tohoto zaběhnutého systému aktivně vstupují, aby zajistili pro své „dcery“ přímou cestu ke královskému trůnu. Vědci z univerzit v Leedsu a Kodani provedli analýzy DNA v pěti koloniích mravenců-střihačů a zjistili, že potomstvo některých otců disponuje „královskými“ geny. Ty jim umožňují zplodit potomstvo, které dokáže připravit mnoho jejich altruistických sester o šanci stát se královnami.

Vědci si lámali hlavu nad tím, proč se tyto zvýhodněné genové linie objevovaly v každé kolonii jen sporadicky. „Nejpravděpodobnějším vysvětlením musí být, že mravenci se tak záměrně brání odhalení,“ říká dr. William Hughes. „Pokud by se v jednom mraveništi vyvinulo příliš mnoho královen z jedné genetické linie, ostatní mravenci by to mohli zjistit a zakročit proti nim. Proto si myslíme, že samečci s těmito královskými geny objevili nějaký způsob, jak rozšířit své potomstvo do více kolonií, aniž by došlo k jeho odhalení. Jde o evoluční strategii, jak podvodem zabránit tomu, aby tyto vyvolené potlačil altrui¬stický dav, jehož práce využívají.“ Vědci tento fenomén nepřestávají sledovat. Zajímá je hlavně to, jak se tato sobeckost některých samců projevuje v praxi a jak distribuce královských genů probíhá.

JAK OBELHAT OTROKA

Zatímco ve vlastním společenství mravenci prosazují své individuální zájmy jen zřídka, tak o sobeckém jednání celých kolonií vůči svým sousedům si vědci iluze nedělají. Pro některé druhy mravenců je agresivní politika osvědčeným životním stylem. Zcela zřejmý je například vzájemný vztah mezi našimi mravenci otrokářskými (Polyergus rufescens) a mravenci otročícími (Formica fusca). Projevuje se mnoha způsoby – od masivní invaze zuřivých loupežníků na nic netušícího souseda, až po sofistikovanou infiltraci, za kterou by se nemuseli stydět ani příslušníci vojenských rozvědek. Každé mravenčí hnízdo má svůj charakteristický pach, podle něhož se pak členové jedné kolonie spolehlivě poznají. Kdo jim voní jinak, toho zabijí. Invazi do nepřátelského hnízda tak podniká sama královna, která dokáže svůj vlastní pach zamaskovat a své okolí naopak ohromuje pachem velmi libým. Pro zmatené mravence je dokonce atraktivnější než pach domácí královny, kterou její potomci brzy vyženou či zabijí a na trůn dosadí královnu cizí, jejímuž kouzlu tak snadno podlehli. Nová královna ihned započne s produkcí vlastních potomků, o které se původní mravenci s láskou starají, přestože jde o zcela jiný druh. Noví mravenci pak vymírající hostitelskou populaci postupně nahradí.

Mravenci otrokářští brzy zjistili, že jim péče zotročených druhů velmi prospívá. Musejí proto ve svých mraveništích udržovat dostatek pracovní síly. Za tímto účelem podnikají nájezdy na cizí mraveniště, kde uloupí co nejvíce kukel a s nimi uhánějí zpět do svého hnízda. Z kukel se vylíhnou otroci, kteří si osvojí pach svého nového domova a pustí se do práce. Očekává se od nich, že budou pro celé hnízdo zajišťovat potravu, a že se budou starat o nové kukly, s nimiž se otrokáři vrátí z dalších loupežných výprav. Otrokáři totiž zcela rezignovali na dělnické profese a věnují se pouze boji a únosům. Nedokážou se sami ani najíst – i k tomu potřebují pomoc svých věrných otroků.

KRÁLOVNA NA KRÁLOVNĚ

Infiltrace královny jako nástroj k ovládnutí cizího mraveniště ale není vlastní jen mravencům otrokářským. Některé další druhy tuto praktiku přivedly k pozoruhodné dokonalosti. Když například do nepřátelského hnízda proniknou královny rodu Doronomyrmex, vypustí mezi tamní dělnice sekret, který je dokonale zmate. Začnou se mezi sebou prát, zatímco vetřelkyně míří k domácí královně. Když ji najde, tak se na sebe snaží přenést její pachový kód – hladí ji a olizuje, dokud nevoní stejně jako ona. Teď už není potřeba ostatní mravence mást, protože se k ní chovají tak, jakoby na jejich trůně seděla odjakživa. Parazitická královna Lasius umbratus jde na věc ještě přímočařeji. Zabije první nepřátelskou dělnici, která jí přijde do cesty, a přijme její pach. Pro jistotu ji – sežvýkanou do kuličky – přibalí s sebou na cestu do cizího hnízda. Mravenci ji identifikují jako vlastní, proto se bez obtíží dostane až ke královně, kterou zabije. Nejkurióznějším způsobem se ale na cizí trůn dostávají královny druhu Teleutomyrmex schneideri. Do cizího mraveniště jich proniká více najednou, vyhledají místní královnu a usadí se jí na zádech. Adaptují pach své hostitelky, proto proti nim nezakročí ani ona, ani ostatní mravenci. Díky výraznému zakřivení těla a velkým drápkům na končetinách dokážou strávit na cizích zádech zbytek života, přičemž potravu kradou přímo z úst nebohé královny. Tyto parazitické matky plodí nové pohlavní generace do té doby, dokud dýchá tělo pod nimi. Umírají krátce po smrti svých hostitelek.

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš, radí Šalamoun v Knize přísloví. Mravenčí společenství jsou dokonalá ve vytrvalosti, s jakou jdou za svým cílem. V sebeobětování, které činí celek silnějším. Mravenci jsou ale také mazaní intrikáni, kteří pochopili, že život na úkor druhých je tak snadný. A co je snadné, to je v makrosvětě přirozené.

Category: 2011 / 04

TEXT: VÍT MOUDRÝ

Kanadská jízdní policie je jedním z nejvýraznějších symbolů země. Asistovala postupnému osidlování amerického západu, stejně jako zlaté horečce na Yukonu na přelomu 18. a 19. století. A dodnes je největším kanadským policejním sborem.

Ještě před necelými dvěma sty lety byla celá oblast dnešní Kanady na západ od Velkých jezer bílým mužem neosídlená a dokonce z velké části také nezmapovaná. Tuto obrovskou oblast dlouhá léta vlastnila soukromá společnost Hudson´s Bay Company. Teprve v roce 1870 území severozápadu koupila kanadská vláda a následně byly vytvořeny nové kanadské provincie. Do Ottawy, hlavního města Kanady, ale začaly ze západu brzy docházet první zprávy o živelném osidlování a o brutálním vraždění indiánů. K průniku obchodníků a lovců přitom docházelo většinou z území Spojených států, jejichž severní hranice byla již tehdy na 49° severní šířky. Poslední kapka trpělivosti přetekla kanadské vládě po masakru v Cypress Hills. Na jaře 1873 zde tábořila skupina amerických lovců kožešin, kteří používali i na zdejší drsné poměry ty nejotřesnější metody lovu. Trávili maso zabitých bizonů jedem, tím se pak otrávili vlci a kojoti, jejichž kůže se tak stávaly snadnou kořistí. Ale to, že se často otrávili indiáni i jejich děti, nikomu nevadilo. Lovci získávali kožešiny od indiánů jak se dalo. Většinou podlými způsoby a okrádáním, nejčastěji pak výměnou za ředěnou whisky, v lepším případě za korálky, zrcátka a jiné cetky. Tehdy také tato skupina lovců pátrala po zlodějích, kteří jim ukradli několik koní. Nejvíce podezřelí byli indiáni, a tak lovci vyvraždili první indiánský tábor, na který narazili.

ko1104_kanada_profimedia-0076528102

MOUNTIES PŘICHÁZEJÍ

Masakr v Cypress Hills kanadskou vládu vyburcoval k tomu, že byla ještě v témže roce založena jednotka North West Mounted Police (NWPM) – Severozápadní jízdní policie, které se také říkalo mounties. V roce 1920 byli mounties po sloučení s Dominiální policií (Dominion Police, založena 1868) přejmenováni na Royal Canadian Mounted Police (RCMP) – Královskou kanadskou jízdní policii, tím se jejich působnost rozšířila po celé Kanadě s výjimkou Ontaria a Québecu. Dnes jsou jejich charakteristické červené uniformy jedním z nejznámějších symbolů země s javorovým listem ve znaku.

Prvním velitelem jednotky byl jmenován George A. French, který naverboval prvních 150 mužů. Jeho jednotka se měla přemístit právě do živelně osídlovaných území. Měla za cíl postupně posilovat mužstvo, postupovat neosídlenou krajinou a zakládat opěrné body. Jednotka jela část cesty vlakem po americkém území a pak pokračovala na koních do pevnosti Fort Dufferin v Manitobě, tehdy poslední výspě civilizace. Odsud zahájila kanadská jízdní policie 8. července 1874 slavný „March West“ – pochod na západ. Výpravy se zúčastnilo 309 mužů a doprovázelo ji přes sto zásobovacích vozů a stáda dobytka. Kdo byl někdy v západní Kanadě, která je i dnes hodně divoká a mimo dané koridory stále velmi spoře osídlena, musí zůstat v úžasu nad touto obrovskou výpravou, postupující neprostupnou krajinou bez cest a plnou divokých řek. Po dvouměsíční cestě plné útrap dorazila částečně zdecimovaná výprava 10. září 1874 k Fort Whoop-Up, tehdejšímu centru pašeráků whisky. Prvním úkolem NWMP bylo právě rozprášení obchodu s whisky a střežení hranice s USA.

Další povinnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1885 například potlačili vzpouru métisů (potomci francouzských a indiánských rodičů), kteří bránili dalšímu přílivu přistěhovalců. Málokdo však ví, že policisté také organizovali usídlování nových farmářů a přidělování půdy. Důležitou roli sehráli také při zlaté horečce na Yukonu. Kupříkladu v průsmyku Chilkoot vyžadovali při vstupu na kanadské území u všech zlatokopů dostatečné množství zásob, aby se později nepovraždili kvůli jídlu. Nemenším úkolem byl dozor nad tisícovkami dělníků, stavějících i dnes slavnou železnici přes legendami opředené Rocky Mountains – Skalisté hory. V prérijních provinciích budovali mounties mnoho základen, z nichž později vznikla města – například Fort Saskatchewan, Fort Calgary, Fort Stee¬le. Vybudovali i slavnou pevnost Fort Macleod, nazvanou po druhém uznávaném veliteli NWMP Jamesi F. Macleodovi.

ko1104_kanada_fort_macleod

BUVOLÍ HLAVA

Plukovník James Farquharson Macleod se narodil ve Skotsku v roce 1836. Jeho rodina se přestěhovala do Kanady, když bylo Jamesovi 9 let. Jejich domov v Ontariu byl blízko území Odžibvejů. Právě od nich získal znalosti a naučil se mnohým dovednostem, což se ukázalo v jeho další kariéře při jednání s indiány jako zásadní. Od mládí byl Macleod podporován svým prozíravým otcem v kariéře ve státní správě. Vystudoval práva, nastoupil praxi v Ontariu a jako dobrovolník vstoupil k milici. Když mu bylo nabídnuto povýšení spojené se službou u nově vzniklé Severozápadní jízdní policie, Macleod nabídku bez váhání přijal. Po NWMP byla jeho druhou láskou manželka. Mary Drever se narodila v roce 1852 v osadě u Red River. Během rebelie propašovala přes území métisů zprávu pro plukovníka Garneta Wolseleyho. James Macleod přijel s výpravou NWPM na pomoc, povstání pomohl potlačit a po setkání s mladou hrdinkou se do ní zamiloval. Báječný příběh pro knihu nebo filmový scénář končí jak jinak než svatbou.

Jako asistent policejního prezidenta používal plukovník Macleod společně se svými vojáky na zdejší poměry nové metody. Podařilo se mu zlikvidovat ilegální obchod s whisky a připravit jím spravovaná území pro budoucí bezpečnější osidlování. Také si vybudoval uctivý vztah s domorodými náčelníky. Za boj pro dodržování smluv s indiány si dokonce vysloužil jméno Stamixotokan neboli Buvolí hlava. Od svých lidí vyžadoval, aby obchodovali spravedlivě a legálně se všemi obyvateli západu. A to se tehdy vůbec nenosilo. Velká část příslušníků sboru NWPM, verbovaná prostě z „materiálu, který byl k dispozici“, do té doby beránky rozhodně nebyla. Stejně jako všichni ostatní šmelili s whisky a s nejrůznějším zbožím, stisknutím spouště rozhodovali o životě a smrti indiánů i nových přistěhovalců. Postižení buď byli po smrti, nebo si neměli kde stěžovat. Až Macleod se stal onou morální veličinou, měnící tuto historii. Během svého velení zastával zároveň i funkci placeného soudního úředníka. Soudil spravedlivě Evropany i indiány, které často posílal k jejich komunitám, aby právě ony projednaly přestupky, tak jak to určovaly jejich tradice.

Mnoho let obyvatelé Calgary požadovali, aby byl Macleod převelen k nim. Rodina se z ranče blízko pevnosti Macleod do Calgary konečně přestěhovala v roce 1893. Zde také o rok později zemřel v relativně nízkém věku 58 let. Byl pohřben se vší slávou jako milovaný ochránce a vůdce. Jeho žena Mary však nikdy nedostala od vlády žádnou penzi, nicméně lidé v Calgary Macleodovu rodinu s vděčností a úctou dlouhá léta zásobovali a podporovali.

PEVNOST FORT MACLEOD DNES

Pevnost Fort Macleod je dnes dokonale zrekonstruovaná do tehdejší podoby. Bývala jedním z nejvýznamnějších opěrných bodů kanadské jízdní policie i nových přistěhovalců postupně osidlujících západ. Návštěva mohutné dřevěné stavby s pozorovacími věžemi v rozích pro nás byla i zhmotněním dobrodružných a romantikou vonících příběhů dobývání Divokého západu.

Budovy z vnitřní strany pevnosti jsou vybaveny expozicemi autentických interiérů. Návštěvník tak může navštívit ložnici velitele pevnosti, stejně jako ubikaci mužstva, kancelář či místnost lékaře se zubařským křeslem, na které by se dnes nikdo nechtěl posadit ani za měšec zlatých nugetů. Ve vnitřním nádvoří je řada dobových exponátů, tradičních vozů pionýrů Západu s plachtou, povozů pro náklad a materiál, všechno možné dobové nářadí, ale také například děla. Až při pohledu z palisády je možné ocenit vynikající výběr místa pevnosti ze severu a východu obtékané širokým potokem se strmými břehy a dalekou přehlednou rovinou z jižní a západní části pevnosti, kde dnes leží přilehlé městečko s historicky zrekonstruovanou hlavní třídou.

Celému komplexu vévodí zajímavá a bohatá expozice místního muzea, věnovaná jak historii kanadské jízdní policie, tak lidem z plání, jak si říkala řada kmenů na rozlehlých prériích. Červený kepr (tradiční blůza) a stetson jsou neodmyslitelnou součástí kanadské identity a symbolizují oblečení, ve kterém slavná kanadská jízdní policie plní své povinnosti na všech úrovních – federální, provinční, městské i mezinárodní. Lidé po celém světě dnes znají Královskou kanadskou jízdní policii jako ikonu míru a práva. A svět zná Jamese F. Macleoda jako největší osobnost a Fort Macleod jako nejpevnější bod historie kanadské jízdní policie.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This