Category: 2011 / 07 – 08

TEXT: MARTIN SMRČEK

Globální přechod na emailovou korespondenci, facebook, twitter a celou řadu dalších komunikačních dálnic naší „digitální“ doby podle mnohých znamená konec klasické pošty. Ostatně kolik dopisů denně, týdně či měsíčně dostáváte?

Někteří lidé však jako by se moderním trendům vzepřeli a naopak hledají cesty, jak si komunikaci klasickou cestou – tedy psanou formou – zpříjemnit a užít. Třeba tak, že si vyrobí co nejoriginálnější poštovní schránku. Svět obletěl například obrázek schránky jakéhosi rybáře jménem Rudman ze Švédska, kterému musí odvážný pošťák strkat dopisy do otevřené tlamy štiky vyzbrojené pořádnými zuby. Typické americké schránky, připomínající starou brašnu lékaře, se někdy díky kreativitě majitelů mění do podoby ptačí budky, včelího úlu nebo dokonce zmenšeniny domu majitele. To ale není nic proti dovednostem obyvatel Nového Zélandu. Nedaleko Queenstownu můžete narazit na dlouhou řadu šedesáti poštovních schránek stojících podél silnice. Září barvami, tvary a originalitou. Schránkou je zde starý DVD přehrávač, prázdný sud od piva i s pípou, kávovar, botník s botou nahoře či stroj na výrobu ledu.

ko1107_australie_profimedia-0012370900

Snad nejoriginálnější poštovní schránky ale najdeme na Klokaním ostrově (Kangaroo Island) poblíž australského Adelaide. Fantazie tamních farmářů nemá konce. Někdy stačí obyčejný položený sud – pochopitelně dobře popsaný, aby nedošlo k omylu – v jehož čele se vyříznou dvířka. A protože Australané nekradou ani dopisy, zamykání není třeba a někdy chybí i ta dvířka. Jenže sud, to není žádná velká legrace. Zato záchodová mísa s adresou PA 983528, kam pošťák vhazuje dopis po zvednutí poklopu, je trochu jiná káva. Úchvatnou schránku PA 760172 má vedle ornitologicky významné lokality Karatta Lagoon tamní milovník opeřenců. Sedí na ní totiž hned tři dřevění ptáci ze skupiny bahňáků, kteří se v laguně hojně vyskytují. B. G. Clifford se zase rozhodl pro vysloužilou rezavou popelnici. Přivařil ji na železnou konstrukci a bude mu jistě sloužit ještě mnoho let.

Jedinečnou sbírku kuriozních schránek najdeme hned vedle Vivonne Bay. Rodině Hicksových a Coleových nepomohla ani barevná výzdoba k tomu, aby z plechové krabice vykouzlili přitažlivou poštovní schránku. To majitel č. p. 322 A si dal víc záležet a červený domeček vyzdobil totemem, snad aby zahnal nepříjemnou obsílku berního úředníka. Jakýsi potravinový box s funkčním zavíráním posloužil panu Irwinovi z čísla 322, zatímco třistadvacettrojka použila pravděpodobně bednu od granátů. Pošťák si asi má rozmyslet, zda dopis vhodí či nikoliv.

Ideální schránkou rodiny z čísla 315 se stala vyřazená pračka, vcelku zachovalého vzhledu, kterou dokonce neopomněli připojit do zásuvky. Co na tom, že elektřina široko daleko není. Hlavně že je vše, jak má být. Rodina z čísla 325 bere poštu do staré chladničky. Otázkou je, zda do horního mrazicího boxu nebo dolů, do chladící části. Velké balíky asi dolů a zásilky, které se pod australským sluncem mohou zkazit, do mrazáku. Ovšem, zase chybí ta elektřina…
A ještě na jednu schránku jsme na Klokaním ostrově narazili. Krásně malovanou, připomínající psí boudu. Jenže pes tam opravdu byl, velikosti a síly kňoura, a měli jsme co dělat, abychom vyvázli se zdravou kůží. Bez jediného záběru. Jak se s takovým ochráncem poštovního tajemství vypořádá opravdový pošťák, nám dodnes zůstalo záhadou.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bývaly doby, kdy lesy pokrývaly celou polovinu pozemské souše. Pak si začal člověk přetvářet krajinu k obrazu svému a plocha lesů klesla na třicet procent. I to je poměrně vysoké číslo, ovšem lesů v některých částech světa kvůli masivní či nelegální těžbě valem ubývá. Například Jižní Amerika přišla v poslední dekádě o čtyři miliony hektarů lesa, Afrika pak o 3,4 milionů hektarů. Vědci z univerzity v Rochestru, stát New York, odhadli, že lidem se podaří zcela vykácet tropické deštné pralesy do poloviny 21. století. S nimi nenávratně zmizí i tisíce rostlinných a živočišných druhů.

Je vůbec možné tento trend zastavit? Vždyť se týká převážně chudších států, pro které je dřevo snadno zpeněžitelnou surovinou. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se ale v posledních deseti letech podařil malý zázrak a tempo odlesňování se zpomalilo, a to hlavně díky úsilí některých asijských států, které sice dřevo těží dál, zároveň ale vykácené plochy rozsáhle zalesňují. Jak ale varuje koordinátorka FAO Mette Loyche Wilkieová, velké zalesňovací programy v Číně, Indii a Vietnamu v roce 2012 skončí: „Je proto třeba zavést trvalá opatření, aby se míra odlesňování snížila. Jinak hrozí nebezpečí, že se rychle vrátíme k vysokému tempu odlesňování naší planety.“ DOJDE DŘEVO EVROPĚ?

Problémy, s jakými se potýká Jižní Amerika či Afrika, zatím Evropě, zdá se, nehrozí. Rozloha zalesněných ploch se na Starém kontinentě v posledních letech pomalu rozšiřovala na dnešních 45 procent z celkového území. Poptávka po dřevu přitom v Evropě stále roste, a to dokonce tak, že podle odhadů FAO by se v roce 2020 mohlo Evropské unii nedostávat skoro půl miliardy krychlových metrů dřeva. Státy i dřevařské společnosti se tak snaží dělat vše pro to, aby se mohl evropský hlad po dřevě uspokojovat i v příštích letech. A nejde pouze o zalesňování. Hledají se například stále nové cesty pro efektivnější těžbu. Proč se z lesa odvážejí pouze kmeny, zatímco větve a vrcholky stromů se pálí přímo na místě? Zpracování tohoto dřevního „odpadu“ by mohlo dodat každý rok 50 milionů metrů krychlových suroviny. Příkladem efektivní těžby může být pomyslný systém Francouzských Alp, kde se lesní reliéf převádí do digitální podoby a počítač pak volí optimální způsoby těžby a dopravy strojů do jednotlivých lokalit.

Na druhém konci tohoto dřevařského řetězce je pak židle s uraženou nohou, stůl, který se už nelíbí, nebo bouda, z níž už Haryk vyrostl. Zde se otevírá obrovský prostor pro recyklaci dřevěných výrobků, která by mohla Evropě přinést až 39 milionů metrů krychlových dřevní hmoty. Například v Itálii jsou za sběr a třídění dřeva odpovědné obce a provincie, přičemž dvě třetiny recyklovaného dřeva následně využije italský průmysl na výrobu dřevotřískových desek, buničiny a energie.

DETEKTIVOVÉ V AKCI

Snahy států by ale mohly přijít vniveč, kdyby na jednotlivých programech k udržitelnému lesnímu hospodářství nespolupracovaly také velké společnosti, které se dřevem pracují. Například výrobce nábytku IKEA spotřebuje každý rok třináct milionů kubických metrů dřeva, což představuje skoro čtvrt milionu plně naložených dřevařských kamionů. „S množstvím roste i zodpovědnost. Tím, že jsme velcí a operujeme v mnoha zemích, můžeme také ovlivňovat dřevařský trh v zemích, kde své zdroje získáváme,“ říká Anders Hildeman, který pro IKEA pracuje jako expert na lesní hospodářství, „Můžeme tak přispívat k lepšímu hospodaření v lesích.“ Právě IKEA staví svou image mimo jiné i na zodpovědném přístupu k životnímu prostředí. Každý dodavatel dřeva, který by chtěl s touto nadnárodní společností spolupracovat, se musí připravit na přísné podmínky. Pro IKEA pracuje šestnáct specialistů, takzvaných detektivů dřeva, kteří vyrážejí přímo do lesů a zkoumají nejen kvalitu dřeva, ale také to, jakým způsobem je těžené nebo zda těžba nenarušuje místní ekosystém. Tímto hustým sítem tak nemají šanci propadnout stromy, které by pocházely z nešetrné či dokonce nelegální těžby. U každého stromu lze naopak zpětně dohledat, z které země, regionu a lokality pochází.

KDO MÁ RUCE, SÁZÍ

Wabi Daněk v písni Stromy z roku 1984 marně hledá les. „Prý snad na Moravě nebo u Semil podle tajné zprávy ještě kousek lesa zbyl…“ Černé vize trampů se naštěstí nenaplnily a do tuzemských lesů mohou utíkat i dnes. Společnost Lesy ČR loni zvýšila počet vysazených stromků na 60 milionů kusů, zatímco objem těžby se nezměnil. Na obnově našich lesů se ale (mnohdy ve velkém) podílejí i soukromé subjekty a občanská sdružení. Příkladem může být vánoční kampaň, v níž se právě opět IKEA zavázala, že za každý prodaný vánoční stromek zajistí výsadbu nového ve vybraných oblastech Čech a Moravy. V květnu pak spojila síly s organizací Čmelák – Společnost přátel přírody a vysadila téměř 4500 stromků v oblastech Nového pralesa na Ještědském hřebeni, osady Borová Krčma u Svitav a na jižní Moravě v oblasti Kosenka. Lidé ze sdružení Čmelák budou dále pokračovat ve výsadbě zbývajících 21 000 stromků, aby se loňskému předvánočnímu slibu dostálo.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT A FOTO: MICHAL TYL

Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.

Naše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage, největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.

ko1107_usa_aljaska_2

KEMP V RÁJI

My jsme si tu pravou divočinu uvědomili až potom, co nám naposledy zamával kapitán a loď, která nás i s kajaky přivezla, zmizela za obzorem. První den jsme ještě věci nechali na břehu a vyrazili jsme na kajaky užít si nádherný slunečný den. Ten se ale během půl hodiny změnil z nádherného slunečného na hnusný deštivý. A u toho už zůstalo. Ráno se nám kvůli vyšším vlnám protáhlo až do tří odpoledne. Během večerní cesty pro změnu lilo a opět jsme v mokrých věcech vymrzli. Příjemným zpestřením bylo, že se k naší malé výpravě připojili dva tuleni. Většinou se vynořili kousek za lodí s tělem rovně pod sebou, takže na hladině plavali jako špunt. Přitom nás zvědavě pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. K tábořišti Abra Cove jsme dorazili až kolem půlnoci, ale to na začátku července ještě znamená téměř plné denní světlo. Kempovat zde byl zážitek sám pro sebe. Na jedné straně se rozprostíral výhled na fjord s dominantou ledovce Aialik Glacier, na druhé straně se leskly kaskádové vodopády stékající z úbočí hor a přímo před naším stanem byla mělčina, na které za soumraku dováděli tuleni a mořské vydry. Takhle nějak si představuji tábořiště v ráji.

LEDOVÉ PŘEDSTAVENÍ

Po čtyřech dnech cesty se obloha konečně vyjasnila a my mohli na průzkum ohromného ledovce Aialik Glacier. Cestou jsme míjeli stále větší kusy ledu, ze kterých občas sklouzl překvapený tuleň. S klesající vzdáleností od čela ledovce začal zvuk dohánět obraz, a tak jsme mohli pozorovat ohromné ledové bloky ledu, jak se s rachotem řítí do vody. Tento jev s velmi sympatickým názvem „telení ledovce“ však může vyvolat až několikametrové vlny, a proto se plavidlům nedoporučuje přibližovat k ledové stěně na vzdálenost menší než půl míle. Vydali jsme se proto prozkoumat čelo ledovce pěšky po nízkém břehu.

Připraveni na rychlý útěk před vlnami jsme pak s mrazením v zádech pozorovali celé to gigantické přírodní divadlo ze vzdálenosti několika desítek metrů. Praskání, rachot, vlny, gejzíry vody! To je ta pravá Aljaška, silná a nádherná. Při návratu nás výtrysky v dálce upozornily na dvojici keporkaků, mohutné, až dvacet metrů dlouhé velryby s typicky výraznými prsními ploutvemi, které připomínají křídla. V nádherně osvětleném zálivu uprostřed divočiny se před našimi kajaky několikrát vynořily hřbety obou velryb a propluly mezi sluncem prozářenými kusy ledu. Vždy se nejdřív objevilo široké ploché čelo, následovalo zafunění s mohutným výtryskem vodní páry a pak se nad vodou odvinul celý nekonečný velrybí hřbet. Zkrátka scéna, která vás naplní emocemi až po uši. Velryby se k nám časem připojily nastálo, ale zvláštní dojem v nás zanechalo ještě jedno setkání. Po mnoha hodinách, kdy si od nás samice keporkaka s mládětem držela bezpečnou vzdálenost, jí zřejmě došla trpělivost a chtěla si nás prověřit zblízka. Mládě zůstalo stranou, zatímco jeho máma se v pravidelném intervalu vynořovala blíž a blíž. Když se objevila ve vlnách necelých dvacet metrů od nás, tak už jsme křičeli nadšením. V příští chvíli se ale vynořila přímo mezi námi, jen pět metrů před Jančou, která na chvilku přestala křičet nadšením a začala křičet strachy. V takové chvíli se člověku zastaví srdce. Hřbet se vynořil na nezvykle dlouhou dobu a zase zmizel. To jsem začal být nervózní zase já, protože kdyby se velryba vynořila ještě jednou ve stejném intervalu, tak bych jí i s kajakem seděl na hlavě. Ale ta už byla s průzkumem asi spokojená a vydala se zpátky za svým potomkem.

ko1107_usa_aljaska_1

MEDVĚDÍ OBKLÍČENÍ

V ledovcové laguně Pedersen Lagoon jsme rozbili tábor a vydali se na prohlídku okolí. Dozvěděli jsme se totiž, že laguna je kandidátem na místo s největší koncentrací černých medvědů na světě. A jak se ukázalo, pověst nelhala. Prvního medvěda jsme zahlédli, jak se v dálce prochází po kamenité pláži. Když jsme se mu snažili uhnout z dohledu, tak jsme narazili na dalšího, který už byl jen nějakých patnáct metrů od nás a směřoval naším směrem. Museli jsme se včas ozvat, abychom ho nevylekali, ale naštěstí se medvěd na naše „ostré prosby“, aby změnil směr, zatvářil jen trochu překvapeně. Potom se vydal na blízkou louku žvýkat kořínky, abychom se s ním mohli v klidu vyfotit. Když před námi další medvěd o kus dál po chvilce váhání utekl do křoví, začínali jsme tušit, že si v Pedersen Lagoon užijeme ještě spoustu zábavy. Noc byla klidná až do svítání, kdy nás probudila prudká rána do stanu. Otevřeli jsme stan a nově vzniklou dírou v tropiku jsme zahlédli mohutného medvěda, jak si to štráduje k místu, kde jsme měli uložené jídlo. Naštěstí se černí medvědi bojí hluku, a tak se nám ho podařilo celkem bez problémů zahnat křikem. Vlastně pádil pryč dost rychle, a to ani neznal Janču, která ke konci výpravy obracela medvědy na útěk s naprostou rutinou. Ještě silnější zážitek nás čekal o několik hodin později při vaření oběda. Na půl minuty jsme nechali jídlo bez dozoru a šli se podívat na medvědy, kteří na druhé straně zátoky lovili ryby. Když jsme se vrátili, měli jsme věci roztahané všude po okolí a o pár metrů dál si lítá šelma pochutnávala na našich tortillách. Evidentně jsme už při vaření nebyli sami. Nechat jídlo medvědovi je ale v podobných oblastech velký prohřešek, protože medvěd se pak stává pro lidi nebezpečným. Nezbylo tedy než se na něj vydat s pepřovým sprejem a s pevným rozhodnutím získat jídlo zpátky. Medvěd se ale nedal, a tak celá situace vyústila v poziční válku, kdy jsme se vzájemnými hrozbami přetlačovali o každý metr. Nakonec to vyřešila Janča, která popadla ešus s plecháčkem, začala s nimi hlasitě mlátit o sebe a rozeběhla se přímo proti medvědovi. Ten nemohl věřit vlastním očím (stejně jako já) a nakonec zvolil bezpečnější variantu, tedy okamžitý ústup.

NEJLEPŠÍ PARŤÁK

I zbytek výpravy se nesl v duchu pravé aljašské divočiny. Cestou jsme pozorovali kosatky a lachtany, bojovali s větrnou smrští a zkoušeli lovit lososy. Celková vzdálenost, kterou jsme urazili na kajacích, se nakonec vyšplhala na více než 200 kilometrů. A byly to ty nejkrásnější kilometry v životě. Aljašská divočina je nezapomenutelná a každému, kdo miluje přírodu, ji musíme doporučit. Věci, které tu prožijete, vám zůstanou jako vzpomínka na celý život. Hlavně když máte, tak jako já, štěstí na toho nejlepšího parťáka na světě.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT A FOTO: BLANKA JÍLKOVÁ

Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.

Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.

ko1107_bali_kohouti_shutterstock_45488305

Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!

Asi po třech dnech sedíme v autě s naším mladým průvodcem Primou a jeho ženou a jedeme na jih do malinkaté vesničky u Denpasaru. Zdá se mi, že místní pánové si tuto událost dobře hlídají. Na rozdíl od východu Bali, kde se kohoutí zápasy odehrávají v krásných halách s bambusovou ohrádkou a dřevěnými lavicemi, tady na jihu se zápasí na blátivém hřišti, jehož hranice jsou buď klackem vyryté do země, nebo vysypané bílou barvou. Diváci soubojů dřepí přímo v bahně. Zajímavé je, že hlavně na vesnicích jsou tyto zápasy mnohem populárnější než fotbal, jinak sport číslo jedna. Věřte tomu nebo ne, ale existují dokonce vesnice, kde muži fotbal ani neznají, zato kohoutími zápasy doslova žijí.

ZAKÁZANÝ HAZARD

Po cestě nám průvodce Prima dává nezbytné instrukce: „Pokud přijede na místo policie, musíme rychle nasednout do auta a zmizet!“ Ovšem vědět, kdy policie bude dělat velké problémy a kdy se naopak celá záležitost spláchne nějakou špinavou hotovostí v kapse uniformy, to je velmi složité předvídat. Zrovna tak jako místní počasí. Ano, kohoutí zápasy jsou sice velkou turistickou atrakcí, avšak indonéská vláda je coby hazardní sport zakázala už před třiceti lety. Někteří lidé totiž neváhali pro zápasy a ty nejlepší kohouty obětovat celý majetek a dokonce i rodinu. Jedinou výjimkou jsou dnes posvátné kohoutí zápasy. Ty jsou legální, ovšem na každého kohouta, který se takového zápasu zúčastní, musí mít jeho majitel zvláštní povolení.

Hlavní myšlenkou kohoutích zápasů je starověký rituál vyhánění zlých duchů prolitím krve Tabuh Rah. Rituál se během staletí příliš nezměnil, pouze poněkud ztratil nádech magična a probíhá v kulisách Indonésie 21. století. Parkujeme v blátě mezi asi šedesáti motorkami u malého plácku s miniobchůdkem a občerstvením. Atmosféra kolem je jako před finále Ligy mistrů. Pánové si přehazují kohouty, potěžkávají je, vyměňují, kouří jako o život a skoro každý z nich působí tak, že právě on má ve svých rukou dnešního šampiona. Kohouti se čepýří, kokrhají a vůbec vypadají, jako by se připravovali na námluvy či módní přehlídku.

Jsem šťastná, že se zápasu mohu zúčastnit, protože jak mi vysvětlila Primova žena, tak kohoutí zápasy jsou POUZE pro muže. Naštěstí jsou všichni do zápasu tak zabráni, ze si mě ani nevšimnou.

ko1107_bali_kohouti_img_3410

ROZHODUJE STYL

Bokem u stromu jsou v proutěných koších dva kohouti, kteří mají to štěstí, že si dnes nezabojují. Pánové tyto „slabochy“ naprosto ignorují jako divadelní kulisy. Už se ale rozhodlo, kteří dva kohouti naopak vstoupí do arény jako první. Jejich majitelé jim na pařáty připevní taji, malé, zahnuté a nesmírně ostré nožíky, které mohou být nebezpečné i pro diváky. Pak se vyhlásí sázky, převezmou ušmudlané bankovky a souboj může začít.

Někteří se od ringu, kde poteče krev, drží dál, jiní chtějí vidět všechny detaily a já si s foťákem v rukou říkám, jestli ti ubozí ptáci vůbec vědí, co je čeká. Kohouti proti sobě několikrát vylétnou s nataženými pařáty. Zápas je ale tak rychlý, že kdyby si majitel nesebral svého mrtvého vykrváceného kohouta z ublácené země, tak si ani nevšimnu, že je po všem.

„To, co určuje kvalitu kohouta, není paradoxně počet vyhraných zápasů, ale styl a kvalita jeho boje. Stejně jako u boxu,“ vysvětlil mi Gedy.

NEŠTĚSTÍ VE HŘE…

Na zpocených tvářích mužů je vidět pýchu, radost, překvapení, vztek, ale i zvláštní lhostejnost. Mrtvý kohout bude oškubán a poslouží jako základ dobré polévky pro tucet hladových krků. Lidé na Bali říkají, že čerstvá krev dá jídlu sílu a chuť, která se nedá napodobit žádným kořením. Mezitím se už ale připravuje další kolo s novými zápasníky. Muži rozhazují rukama, kouří a někteří jemně drží své kohouty a připravují je na rychlou smrt.

Zdá se, že takový zapas je dobrou příležitostí k tomu, aby si muži z různých vesnic navzájem předváděli své odborné znalosti. Tedy že poznáte budoucího kohoutího vítěze třeba jen na základě jeho potěžkání. Jiní si sem přicházejí odpočinout od dětí a manželek, v klidu si pokouřit cigárko, nebo prostě s nadějí, že jim dneska něco kápne. Většina účastníků sází v každém kole. Prima nevyhrál ani jednou. „U nás v Česku se říká, že neštěstí ve hře znamená štěstí v lásce,“ povzbuzuji ho. Příliš jsem ho tím nepotěšila, ale jeho manželce se naše přísloví moc líbí.

Po skončení a předání poslední výhry se všichni rozjedou do neznáma na svých motorkách a po hracím poli nezůstane ani stopa. Snad jen peří a cigaretové špačky napovídají, co se tu dneska odpoledne dělo.

Category: 2011 / 07 – 08

„Zemřel mi tatínek…pojeď se mnou na pohřeb, bude to sranda…“ I po měsíci v západoafrické Ghaně mě tato pozvánka od kamaráda Nany překvapila. Takže i když to zní trochu morbidně, začala jsem se na pohřeb těšit, podle všeho to bude událost roku.

Nana se podívá do své rodné vesnice po dlouhých deseti letech, a to přesto, že je vzdálená jen pár hodin jízdy autobusem z hlavního města Accry. Nanova vesnička nedaleko Kumasi, hlavního města Ašantů, je malá. Jen pár domů, plno pouličních stánků a barevný kostel. Ale jednoho dne prý za lesem bude postavené letiště, chlubili se nám místní. V současné době ve vesnici žije už jen pár rodin, ostatní se odstěhovali do města za prací. Během příprav pohřbu je ale všude rušno, po ulici pobíhá plno dětí, které výskají radostí, když vidí bělochy (mě a Brazilce Bruna). Větší děcka se smějí, sahají na mě, podávají mi ruku, mladší děti jsou zaražené a někdy se i rozpláčou, protože něco tak strašidelného, jako je bílá, ještě neviděly! Jak se ukáže, všechny pokoje v domě Nanovy maminky jsou přeplněné, takže nakonec budeme spát s kluky z Nanovy kapely venku. Samozřejmě napatlaní repelentem (tedy já určitě) od hlavy až k patě a to doslova. Riskovat komáří štípnutí se v malarické oblasti skutečně nevyplácí.

ko1107_ghana_syn_zemreleho_s_prately

VSTÁVAT, ČISTIT ZUBY A OPLAKÁVAT

Moc odpočinku se mi té noci nedostává. Ve čtyři hodiny nás všechny Nana probudil a donutil vyčistit si zuby. Potom jsme ho poslušně, ještě v polospánku, následovali do centra vesnice. Tam už je pohřeb v plném proudu. Ženy, oděné podle toho, jestli přísluší k rodině, v černohnědém nebo jen černém tradičním oděvu, hlasitě naříkají a pláčou a jdou v průvodu do dvora. Tam si všichni sedají na předem určené místo, ženy si do turbanů na hlavě vetknou malý papírek s portrétem zemřelého, a všichni se postupně chodí podívat na nebožtíka uloženého v posteli, naposledy se rozloučit. Následuje potřesení rukou a vyjádření upřímné soustrasti čerstvé vdově. Menší podsaditá paní sedí na čestném místě v první řadě v objetí dvou postarších žen a vzlyká.
Nanova sestra se při pohledu na mrtvého tatínka zhroutí v slzách, takže ji musejí její bratři podržet a vyvést. Nanův otec totiž nebyl nijak starý, bylo mu šedesát sedm, když zemřel za poněkud nešťastných okolností. Na pohřbu jeho vlastního otce ho trefil šlak, a už se nikdy nevzpamatoval. Pobýval několik měsíců v nemocnici a potom zemřel. Jak mi rodina vysvětlila, po jeho smrti jej zmrazili a v mrazáku přechovávali až do pohřbu (šedesát dní). Je to prý proto, že pohřeb je velice nákladná záležitost a trvá delší dobu, než se zorganizuje.

Poslední přistoupí k rakvi Nana, vytáhne saxofon a začne hrát. V tu chvíli všichni utichnou a dojatě poslouchají a já bojuju se slzami. Tahle možná na naše poměry až trochu patetická scéna působí tady uprostřed Afriky tak nějak opravdově. Atmosféru ruší jen paní, která neustále postřikuje mrtvého nějakým sprejem, prý proti hmyzu. „Nikdy jsem neměl šanci mu zahrát,“ svěřil se mi Nana ještě před odjezdem o svém vztahu s otcem. „Vždycky jsem chtěl být fotbalista, ale otec s tím nikdy nesouhlasil. Když jsem se potom vypravil do Akkry, nějaký čas se mnou nemluvil. Teprve nedávno před jeho smrtí jsme se usmířili,“ vysvětlil mi Nana.

JDEME NA „PANÁKA“

Druhá část pohřbu – smuteční průvod a samotné pohřbení následuje po snídani a v novém oblečení – příslušníci náčelníkovy rodiny se převléknou do černo-červeného slavnostního oděvu (já zůstávám v černém, tolik garderoby s sebou teda nemám). Vážení muži z rodiny potom přendají tělo do rakve, látku, kterou na přendávání používali, roztrhají na cáry a ty si pak členové rodiny uvážou okolo zápěstí, kolem krku či dokonce jako čelenku. Dostane se mi velké pocty a dostanu také pruh látky, kterou si pyšně ovážu kolem ruky.

ko1107_ghana_profimedia-0008673192

Ozdobeni těmito smutečními fáborky se všichni vypravíme v průvodu na hřbitov a za zvuků Nanova saxofonu muži postupně zasypávají rakev, přičemž nenuceně odhodí obřího štíra, který se z hlíny vynořil. Jeden z Nanových kamarádů, frajírek Toba, se ke mně přitočí a špitne: „Škoda peněz za tu rakev.“ Ghaňané mají v oblibě pořizovat bohaté a vykládané rakve. Rodina zvolila klasickou dřevěnou, vykládanou rakev, neobvyklé tu ale nejsou ani rakve například ve tvaru letadla, zvířete nebo auta, podle toho, co měl nebožtík rád. A rodiny na pohřbu rozhodně nešetří, naopak, vystrojit řádný pohřeb je tu otázkou prestiže, alespoň pro Ašanty, jednoho z hlavních kmenů v Ghaně, k nimž Nanova rozsáhlá rodina také patří.

Potom, co uložíme rakev do země, se vracíme na nádvoří, kde ostatní členové rodiny vztyčili přístřešky do tvaru čtverce. Doprostřed pak jakousi mohylu s portrétem zemřelého a spoustu umělých červených květin. Pod jedním z přístřešků si místní DJ vybalil aparaturu a „rozjel to“ – neuvěřitelně nahlas začal hrát hip¬life – oblíbený ghanský hudební žánr, kombinující highlife a hip hop. A jak je v Ghaně zvykem – čím hlasitěji, tím lépe, praskání reproduktorů nám v tom nemůže zabránit, takže mně div nepraskají ušní bubínky.

Lidé se zvedají, obcházejí ostatní přístřešky a navzájem si třesou rukou a znovu přejí upřímnou soustrast (jak se slyší netuším). Jakmile je tento obřad ukončen, zvednou se ženy a s manželkou zemřelého tančí kolem mohyly. Jedna z žen přiběhne i ke mně, a že mám jít také tančit. Sice se nejdříve stydím, přeci jen na pohřbu jsem ještě netancovala, tak se docela bojím, abych nezpůsobila nějaké faux pas. Ale ženy se usmívají, a ukazují mi, jak na to – pohupují se do rytmu a nadzvedávají ramena (a zdá se mi, že některé jsou i trochu mimo rytmus), tak se postupně odvažuji a přidávám se k nim, což budí vlnu nadšení – orbroni (běloška) tančí! Tímto rituálním tancem vzdáváme úctu rodině zemřelého, vysvětlila mi později Nanova sestra. Jakmile písnička skončí, vystřídají nás další tanečníci a mě kluci vytáhnou do místního „baru“. To je v podstatě chýše s prašnou podlahou, kývajícím se stolem a dřevěnými lavicemi, kde už sedí spousta lidí, kteří to už na pohřbu „zabalili“. Kdosi mi nalévá domácí „kořalku“. Nejdříve se trochu zdráhám, mám na paměti historky o oslepnutí ze špatného alkoholu, ale zrak všech ostatních se mi jeví v pořádku, tak si s místními přiťukneme. Nic kolem už nepřipomíná smutek předchozích hodin. Znovu se mi také potvrzuje, že mám jako běloška trochu výsadní postavení. Ostatní ženy z vesnice tu nejsou, ale nikomu, zdá se, moje přítomnost nevadí, naopak se všichni se mnou radostně seznamují a vyptávají se, jak se mám, zda jsem vdaná a odkud jsem. Když potom slyší, že z Čech, velmi se radují a připomínají mi, jak nás v roce 2006 slavně porazili ve fotbale. Někteří dokonce přidávají i detaily zápasu s tím, kdo skóroval.

„HAPPY DAYS“ V KOSTELE

Ráno si můžeme „přispat“ do šesti. Nana nám, opět už dobře naložen, připraví kakao, potom, co se napijí děti, pro dospělé přidá i trochu marihuany, takže je všem hned veseleji… trochu mě napadá, jestli to také není proto, aby nám rychleji uteklo kázání v kostele. To totiž trvá několik hodin, a tak několik lidí během něho usne. Farářka však neváhá a během kázání nás klidně vyzve, abychom probudili své spící sousedy, což vyvolá všeobecné pobavení.
Ještě než se v neděli rozloučíme, dostaneme velkou porci fufu, místního tradičního jídla (cosi jako obří knedlík), celá vesnice se s námi rozloučí a my se vypravíme na cestu zpátky, i když většina místních ještě zůstává. Pro mnoho Ghaňanů totiž není problém si prodloužit víkend i do pondělka. Zřejmě si říkají, že když je jednou pohřeb, tak ať to stojí za to.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…

Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.

Na zvídavé návštěvníky čekaly v přízemí vystavené nerosty a ve dvanácti pokojích přece jen přívětivějšího prvního patra pro ně byla připravena všehochuť – od husitských cepů, tureckého turbanu a „Přemyslovy otky“ až třeba po železnou sekerku vykopanou roku 1836 u Stadic a paleontologické sbírky, které při návštěvě Prahy pochválil Alexandr von Humboldt. Lidé sem mohli přicházet každou středu dopoledne a v létě i odpoledne, ale zájem byl nevalný. Návštěvníkům nevadilo ani tak to, že sbírky byly ještě nepříliš početné a jen zčásti systematicky uspořádané a že se v přízemí dařilo dřevokazným houbám, ale odrazovalo je, že tato podívaná byla daleko od centra města. Odlehlost místa také přilákala v dubnu roku 1825 první lupiče, kteří si vyhlédli muzejní knihovnu a zklamáni „bezcenností“ lupu rozházeli vzácné knihy po zahradě. Proto byl přijat nový zaměstnanec – hlídací pes.

ko1107_cr_muzeum_nm.cz

DOMOV DRUHÝ, LEČ CHATRNÝ

Dámám v dlouhých sukních a botkách na podpatku musela procházka ze srdce Prahy k hradčanskému paláci zabrat více než hodinu. Navíc na závěr cesty bylo třeba zdolat asi šedesátimetrový výškový rozdíl mezi Malostranským a Hradčanským náměstím. To si také uvědomoval historiograf Království českého František Palacký a roku 1840 proto navrhl, aby byl na krásném místě dnešního Smetanova nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem postaven komplex pro vědu a kulturu, nazvaný na počest císaře Františka I. Francisceum. V něm měl být i prostor pro Národní muzeum, ale z celého projektu zůstala pouze jezdecká socha zmíněného císaře, vmontovaná do kašny. Čeští stavové nakonec zakoupili a muzeu darovali bývalý Nostický palác, stojící na rohu ulic Na Příkopě a Nekázanka. Když dostal novou střechu, zvýšené druhé patro a zesílené stropy, mohlo začít v září roku 1847 stěhování. V červnu 1848 sice Windischgrätzovi vojáci rozstříleli okna, poškodili stropy a zabavili tři „kontrarevoluční“ středověké hákovnice a dvě starožitné hlavně pistolí bez pažeb, ale v úterý 2. července 1850 bylo již vše připraveno na přijetí prvních návštěvníků. Přicházelo jich sem nesrovnatelně více, mnozí se vraceli opakovaně, a rostl i počet exponátů. Podle novináře Ladislava Quise „tu byly promíseny předměty prehistorické, historické i etnografické; ba nalézaly se tu i předměty průmyslu (jako např. veliký kaleidoskop) i průmyslu uměleckého, velký model chrámu a vedle toho ještě různá kurióza (např. malá dětská ručnice císaře Josefa II.)“.

KUPTE NÁM HOUNĚ!

Zde, v husté městské zástavbě, mělo muzeum otevřeno od 1. května do 31. října (v úterý a pátek byl vstup zdarma), a to pouze od 9 do 13 hodin, protože v sálech se kvůli hrozícím požárům nesmělo svítit ani topit. Opatření to bylo smysluplné, neboť se používaly plynové lampy (které osvětlovaly Prahu od září roku 1847; první elektrické obloukovky se rozsvítily až v 80. letech 19. století) a topilo se dřívím či dřevěným uhlím. Navíc kdyby v muzeu nedejbože vypukl požár, rychle by se šířil do sousedních domů, v nichž byly sklady síry, uhlí, lihu a fosforu. Zaměstnanci (například V. B. Nebeský či F. L. Čelakovský) prosili muzejní výbor o zakoupení houní, protože v chladných obdobích roku „velice zimou od nohou trpějí“, a nevhodných podmínek nebyly ušetřeny ani sbírky. Listiny v přízemí poškozovalo vlhko, vycpaná zvířata umístěná ve druhém patře zase ničila v létě vedra a nebezpeční byli i hmyzí škůdci, které nikdo nehubil. Uklízečku mohlo muzeum zaměstnat teprve roku 1861. Do té doby se o vše staral domovník, vysloužilý dragoun František Wildner, jeho manželka a služebná Pepička. Aby toho nebylo málo, palác postupně chátral: střešní trámy hnily, stropy se prohýbaly, takže musely být roku 1877 podepřeny a na zdech se dokonce objevily trhliny. Podíl na tom měl i fakt, že počet a váha exponátů stále rostly. Protože nejvíce přibývalo hornin a zkamenělin, byly roku 1875 přemístěny do dřevěného pavilonu, zvaného honosně Museum geologicum, který byl smontován za Nostickým palácem v zanedbané zahradě s topoly a bezy. Na pár let to pomohlo, ale po desetiletém využívání byl pavilon prožrán červotočem a jeho střecha, jíž zatékalo, musela být přivázána provazy, aby ji neodnesl vítr. Potom, když roku 1881 shořelo Národní divadlo, sjednalo muzeum pojištění sbírek odhadovaných na milion zlatých, na dvoře zřídilo požární hydrant a pro nejvzácnější exponáty zakoupilo ohnivzdornou pokladnu firmy Wertheim. Bylo však jasné, že jde o opatření provizorní a nedostatečná.

ko1107_cr_muzeum_velryba

PŘES PĚT SET KLÍČŮ

Městská rada přidělila roku 1876 muzeu zanedbaný pozemek uvolněný v horní části Václavského náměstí po zbourání městských hradeb a Koňské brány. Zvítězil projekt Josefa Schulze, který měl slíbený honorář ve výši 53 500 zlatých – ovšem za podmínky, že odvede práci na klíč, tedy že zajistí vše od projektu přes řízení stavby až po vybavení výstavních sálů. Nová budova, na jejíž stavbu daroval císař František Josef I. deset tisíc zlatých, rostla od roku 1885 do krásy a mohutnosti šest let.

Exponáty do ní mířily na různých povozech, nosítkách či v nůších obecních posluhů a při slavnostním otevření 18. května 1891 se objevily v tisku – dnes jak známo zbytečné – obavy, zda se jimi podaří tak rozlehlý interiér vůbec naplnit. Krátce po tom, co první muzejní vrátný převzal více než pět set klíčů, začala postupná přestavba nízkých a méně honosných budov lemujících náměstí, které jako by chtěly dosáhnout výšky této dominantní stavby.

Od roku 1893 bylo Národní muzeum otevřeno denně, z toho dvakrát týdně zdarma, ale bohužel i zde omezoval zimní provoz zejména zákaz osvětlovat plynovým světlem výstavní sály, které tak byly odkázány jen na denní světlo. Elektřina byla zavedena pouze do Panteonu. Topilo se „pecemi“ umístěnými většinou ve sklepě, teplo se rozvádělo kanály v podlahách a stěnách, ale lidé si stěžovali na nepříjemný zápach. Změna k lepšímu nastala teprve v roce 1923, kdy František Křižík zavedl elektrické světlo i do sálů a zároveň se do muzea instalovalo kvalitní ústřední topení. Tím se však vyřešila pouze část problémů. Exponáty nadále ohrožovaly saze jak z komínů pivovarů, palíren a pekáren provozovaných na Václavském náměstí, tak z parních lokomotiv nedalekého nádraží. Nadále také přetrvával nedostatek místa. Padlo mnoho návrhů na přístavby, ale všechny smetl ze stolu především nedostatek peněz.

VÍCE MÍSTA A BEZPEČÍ

Teprve v roce 2006 získalo Národní muzeum budovu bývalého Federálního shromáždění, stojící asi padesát metrů od té staré. Díky tomu se po skončení rekonstrukce historické budovy muzea rozšíří výstavní plocha ze současných 5700 m2 na 11 300 m2, což umožní představit návštěvníkům řadu unikátů, dosud skrytých v depozitářích. Exponáty bude navíc čekat i lepší zabezpečení a návštěvníci budou moci využívat větší komfort včetně podzemní chodby, která spojí obě budovy v úrovni druhého suterénu. Objevily se dohady, zda v nové prosklené budově nebude exponáty ohrožovat sluneční světlo. „Budova je skutečně velmi světlá, což může být nevýhodou, ale i výhodou. Každopádně primárně pro předměty vytváříme klima a světelné i bezpečnostní podmínky pomocí vitrín. Ostatně naše historická budova je na tom z hlediska klimatu a bezpečnosti již nyní mnohem hůře, vysvětluje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Věří také, že do skončení rekonstrukce se podaří dostat pod zem i přilehlou magistrálu, zdroj hluku a výfukových plynů, „aby krásné nové soumuzee“ – jak dvojici tvořené historickou a novou budovou nazývá – konečně vyniklo v celé své kráse.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Kousek dřívka, a jak je potřebné. Mezi zuby se vám dostane zbytek jídla a vy ho ne a ne vydolovat jazykem. Sháníte tedy párátko. Pokud nějaké neobjevíte na stole hostitele či ho nemáte čirou náhodou u sebe, nezbývá nic jiného než trpět. Historka, jak si postižený snažil pomoci vlastní vizitkou nepatří do kategorie vymyšlených.

Jak se párátka vyrábějí? Starý vtip hovoří o tom, že se porazí strom a tak dlouho se ořezává, až vznikne párátko. Pointa spočívá v dotazu, zda se opravdu z jednoho stromu vyrobí jen jedno párátko – a odpovězeno je, že nikoliv. Často se prý párátko nakonec zlomí…

„Odpad u plochých párátek je 80 % a u kulatých 75 %, informuje nás Petr Rych, vedoucí technického úseku výrobního družstva invalidů Dipro. Je mi to trochu divné, uvažuji, zda jsem se nepřeslechla. Nikoliv. Čím je prý výrobek menší, tím je výtěžnost nižší. Opracováním, tedy řezáním a hoblováním se mnoho materiálu proměňuje v piliny a hobliny, které ovšem nazmar nepřijdou a slouží jako otop pro provozy a sušárny.

ko1107_paratka_p6090429e

BŘÍZA VS. LÍPA

Takže z jednoho stromu mohou být tisíce párátek. V Dipru ve východočeské Proseči dávají přednost čerstvě vytěžené bříze pro plochý tvar finálního výrobku a lípě pro kulatý. Celý výrobní postup párátek plochých, kterých se zde vyrábějí tři druhy, začíná u manipulační linky vybavené řetězovou pilou, poté přijde ke slovu loupačka dýhy a sekačka. Párátka se pak usuší a následuje proces jejich hlazení za použití speciálního drceného přírodního nerostu mastku v omílacím bubnu. Do krabiček párátka dávají zaměstnanci Dipra ručně.

U výroby párátek plochých je technologie poněkud odlišná. Po jejich „pobytu“ v teplovzdušné sušárně se musí za pomoci zkracovací okružní pily řezivo upravit na požadovanou velikost, následuje přemístění polotovaru do rozmítací okružní pily, kde se rozmete na přířezy a pak se rozfrézuje do kulatin – hůlek o průměru 2,2 mm. Bruska hrotů s malou zkracovací pilou se postará o to, aby se mohly hůlky zkrátit na požadovaných sedmdesát milimetrů a na obou koncích zašpičatět. A párátko je na světě…

JEDNODUCHÉ POČTY?

Na první pohled vypadá vše jednoduše. Jak ale zdůrazňuje Petr Rych, použité dřevo musí být bez hniloby, plísní a napadení hmyzem. Zákazníci samozřejmě mohou trvat na tom, aby v krabičce bylo předepsané množství kusů. „U plochých párátek nelze zcela vyloučit zlomené kusy, proto se dbá, aby počet kvalitních párátek odpovídal uvedenému počtu na obalu. Obecně musí být párátka jemně opracována, aby při jejich použití nedošlo k poranění,“ dodává Petr Rych.

Jak se tedy taková párátka počítají, aby jich bylo v každé krabičce stejně? Vždyť se může najít nějaký hnidopich, který si koupí dvě stejné krabičky a srovná jejich obsah. Napadá mne, zda na to nemají zaměstnanci k dispozici něco na způsob šablony. Petr Rych mne vyvádí z omylu: „Nepočítají se, lidé to mají svou dlouhou praxí takzvaně v ruce. Když je krabička dobře naplněná, je tam deklarovaný počet plus vysoké procento navíc z důvodu vysokého počtu párátek poškozených. To platí zvláště u párátek plochých.“ Napadá mne malé srovnání, a to když starý Věk z Jiráskova románu nabádá Františka: „A při vážení hřebíků nikdy nezapomeň jeden přidat.“

ko1107_paratka_profimedia-0091903173

Na tuzemský trh míří z Dipra okolo devadesáti procent produkce, zbytek pak na zahraniční trhy. Požadavky zahraničních odběratelů se od těch domácích příliš neliší, většinou jde prý o žádosti speciálního balení, někdy i nových tvarů. Před časem firmě jedna izraelská firma nabízela bělení dřeva, což se někdy u jiných výrobců dělá. Společnost Dipro vyrábí také párátka s národními vlaječkami, kterými se zdobí například zmrzlinové poháry. Proto je při výrobě kladen velký důraz na hygienu, kterou zajišťuje použití kvalitních přírodních materiálů, přísné dodržování technologických postupů a kontrola ekologie výroby. 
To vše platí i u zdejší výroby uzenářských špejlí. Firma produkuje dva druhy – hrocené, zvláště vhodné pro řezníky, a obyčejné, zvláště vhodné pro Ladislava Nováka z Myšence u Protivína. Z tohoto zákazníka musí mít Dipro radost, neboť jeho koníčkem je lepení maket hradů a zámků. Na svůj Vranov nad Dyjí spotřeboval prý 22 balíčků špejlí (balení po 100 kusech) a na plánovaný Pražský hrad prý padne špejlí 10 tisíc. Celkově prý Ladislav Novák zatím spotřeboval na čtrnáct tisíc špejlí.

Bez těchto zdánlivých maličkostí se neobejde žádná příprava masových závitků, špízů a zvláště párátka poslouží i při manipulaci s jednohubkami. Nejvíce je však oceníme při zubní hygieně, i když zde platí přísná společenská pravidla. Zásadně bychom se měli vyhnout jejich používání na veřejnosti, etiketa říká, že nestačí zakrýt si rukou ústa, doporučuje odebrat se do ústraní. Na prostřeném stole by však párátka chybět neměla, protože jejich absence nás mnohdy dokáže vyvést z míry.

Category: 2011 / 07 – 08

Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.

Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.

ko1107_indie_profimedia-0005056435

NA SEZNAMU UNESCO

Zastavujeme v Gothkali. Odtud už cesta suchou nohou nevede a přestupujeme na loď. Tady naše sundarbanské dobrodružství může naplno začít. Sundarbans, jméno, které v překladu znamená krásný les. Z ekologického hlediska se jedná o naprosto unikátní kousek naší planety. Řeka Ganga, veletok pramenící v Himálaji na severozápadě země, uctívaná v nejposvátnějším hinduistickém městě Váránasí, nachází svou cestu do moře právě tady, v Západním Bengálsku. A tak jako celá její cesta je i její zakončení velkolepé. Vytváří zde největší říční deltu na světě. Na obrovském území, spadajícím částečně do Indie a z větší části do Bangladéše, se mísí sladká voda s mořskou a dvakrát denně tu přichází příliv a po něm zase odliv. Vznikl tu jedinečný ekosystém, jehož základem je mangrovový les. Svou rozlohou představuje největší souvislý pás mangrove na světě. Kdo by si představoval, že les tvořený pouze mangrovníkem je poněkud jednotvárný, je na omylu. Celkem zde bylo zaznamenáno 84 druhů rostlin, ze kterých 34 představují právě mangrovníky. Tato delta je domovem 70 % všech druhů mangrove na světě. I proto je park od roku 1987 pod ochranou UNESCO.

Loď se blíží k cíli jen velmi pomalu. Lehký vánek na horní palubě zpříjemňuje jinak horké a vlhké počasí. V podpalubí jsou i místa na spaní a bylo by možné tu přenocovat. Tiasa, rodačka z Kalkaty a hlavní organizátorka naší výpravy, která zná národní park jako své boty, to však nedoporučila, což mě dost mrzelo. V tomto období (duben a květen), tedy přesně před monzuny, prý dochází k rychlým změnám počasí a bouře a velké vlny tu nebývají výjimkou. Zatím to tak rozhodně nevypadá, hladina je rovná jako zrcadlo a slunce nemilosrdně pálí. Kolem poledne se vyloďujeme na ostrůvku jménem Pakhirala, kde bude naše základna pro další dny.

ko1107_indie_checkered_killback

POZORUHODNÍ OBYVATELÉ

Po vydatném obědě skládajícím se z rýže, brambor v pálivé omáčce, čočkové polévky a ryb je čas znovu vstoupit na palubu. Tentokrát jen přejedeme na protější břeh do Sajnekali, kde si musíme vyřídit povolení ke vstupu do národního parku. Do večera už nezbývá moc času, proto jako další zastávku volíme nedalekou pozorovací věž. Ta stojí na samém břehu ostrova. Před pozorovatelnou bylo vyhloubeno jezírko a v mangrovovém lese vysekány pásy umožňující lepší pozorování zvěře přicházející k napajedlu. A jaké poklady místní příroda ukrývá? Opět se jedná o unikát. Sundarbans byl až do letošního roku považován za domov největší populace tygra indického. Mělo zdě žít 274 jedinců. Při posledním sčítání (v roce 2010) jich tu ovšem bylo napočítáno jen sedmdesát, přitom početnost tygra v celé Indii je odhadována na 1700 jedinců. Nutno podotknout, že sčítání tygrů je v oblasti Sundarbansu obzvlášť obtížné a různé metody přinášejí různé výsledky. Šance na spatření tohoto indického krále lesa však nejsou v Sundarbansu nijak velké. Výrazně stoupají se západem slunce, ještě předtím vás však strážci parku vyženou.

Dalším neméně zajímavým, avšak ještě více neviditelným obyvatelem je kočka rybářská, která, jak její jméno napovídá, se neváhá za šupinatou kořistí ponořit do vody a která byla jedním z hlavních cílů mé letošní indické výpravy (bohužel jsme ji nespatřily). S přibývajícím večerem se zvířata přicházejí napít. Jako první se objevuje nádherný samec jelena axise indického, po chvíli vystřídán u napajedla jednou a pak druhou samicí. V plné kráse a v nejhojnějším počtu se nám předvedli další obyvatelé této oblasti – varani skvrnití, ještěři dorůstající velikosti kolem 1–1,5 metru, kteří přicházeli k jezírku z jedné i druhé strany, aby se zchladili ve vodě. Na vysekané ploše jsme v dálce zahlédli marabu indomalajského, ptáka na první pohled ošklivého, v jehož postoji a rozvážné chůzi byla však notná dávka elegance. Ocenění největšího baviče večera však bezesporu vyhrála kukačka vraní. Z vyvýšeniny nad jezírkem se srdnatě vydala k vodě. „Proboha, co to dělá? Proč jde rovnou k tomu varanovi?“ užasly jsme jednohlasně a já vybízím Tiasu, aby si připravila foťák v očekávání pořádné akce. Varan vystartoval a kukačka s vyděšeným plácáním křídly prchá zpět na kopeček. Pokus číslo dva, tentokrát už se rozumně vyhne varanovi, už se chystá napít, když v tom přiletí ledňáček proměnlivý, který jakoby zlomyslně čekal na nedalekém stromě, aby chudáka kukačku mohl vyplašit. Kukačka má však nepochybně děsivou žízeň a my přemlouváme našeho průvodce, abychom mohly celé divadlo dokoukat, než budeme muset vyhlídku před západem slunce opustit.

POPROSTE BONOBIBI

Následující den máme v plánu celodenní vyjížďku po mangrovech. Plujeme čtyři a půl hodiny a pozorujeme břeh, zdali nezahlédneme živáčka. Na to je však příliš horko a slunečno. Po poledni vystupujeme v Dobanki, kde je vybudována 150 metrů dlouhá betonová lávka ve výši korun mangrovníků. V době úplňku dosahuje voda při přílivu až do nitra ostrova. Teď jsou čtyři dny po úplňku a stále ještě vlhké bahno je poseté tisíci červených teček – krabů houslistů, kteří mávají svým jedním abnormálně zvětšeným klepetem, aby zastrašili protivníka ze sousední díry. Před třemi dny tu strážci zahlédli tygra v šest hodin večer, to my už bohužel dávno musíme být zpátky. Večer přichází prudký vítr, déšť, hromy a blesky. Možná nakonec dobře, že nespíme na lodi. Ve vedlejším hotelu tanečníci v kostýmech hrají představení pro turisty. Hlavní roli zde má tygr, stejně tak jako ji má v životech lidí. Místní tygři mají pověst lidožroutů, nutno však podotknout, že osudné případy nastávají, když člověk překročí hranice tygřího teritoria. Prostě a jednoduše se stane snadno dosažitelnou kořistí. Místní sběrači medu či kdokoliv, kdo se chystá vkročit do lesa, nezapomene o ochranu poprosit Bonobibi, bohyni lesa. Víra v přírodu a její síly je zde tak silná, že stírá i náboženské rozdíly. Respekt před vládcem lesa, tygrem, vystihuje i fakt, že vesničané nikdy nevyslovují jeho jméno. „Ty jedeš do Sundarbansu? No tak to si nezapomeň masku!“, varoval mě před odjezdem kamarád. Ta je totiž kromě modlitby další ochranou místních sběračů medu. Nasadí si masku do týla a doufají, že tak zmatou tygra, který na ně tváří v tvář, ale vlastně zezadu, nezaútočí. My jsme však podobného dobrodružství zůstaly ušetřeny a na půdu lesa v podstatě nevkročily. Třetí den nás čeká krátká vyjížďka po mangrovech a po obědě už se vydáváme na cestu zpět. Opouštíme tento unikátní ekosystém, který je každoročně sužován záplavami a cyklony a přesto přetrvává. Nyní se však přidává devastace vinou člověka, ať už se jedná o přímou destrukci habitatu, příliv znečisťujícího odpadu z nedaleké Kalkaty a jiných velkých měst, nebo sběr garnátů, který je zdrojem obživy mnoha lidí, pro něž se zemědělství na půdě zanesené solí po nedávném cyklonu stalo nemožné. Sběr garnátů je však prováděn tak necitlivě, že v jedné síti (1 x 1 m) zbytečně zahyne denně 50 druhů ryb a 28 druhů mlžů. I zde si však příroda vybírá svou daň, a mnoho sběračů padne za oběť krokodýlům bahenním.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT: MARTIN KRSEK

Město Most usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO a není bez šance. V jeho citlivě zrenovovaném historickém jádru stojí středověké domy, jejichž počtu může u nás konkurovat jedině Praha. Městské památkové zóně dominuje pozdně gotický kostel, vypínající se naproti baroknímu klášteru minoritů. Tak bychom dnes mohli popisovat severočeskou hornickou metropoli, kdyby se před padesáti lety nestala obětí těžby uhlí.

V rámci naší republiky je zde téměř nejvyšší míra kriminality, nezaměstnanosti i fluktuace obyvatel, taková je realita nového Mostu, města vystavěného během dvaceti let hlavně z panelových domů. To, že bourat staré město a nahradit ho zcela novým, byť moderním s veškerým komfortem, byla fatální chyba, dochází čím dál více lidem. Kdyby se dnes rozhodovalo o stejném návrhu, asi by to dopadlo jinak. Ale staré město je nenávratně pryč. „Je více než sporné, zda bylo správné zlikvidovat kdysi bohaté královské město s více než 650letou historií, s unikátním urbanistickým uspořádáním památkově hodnotného historického jádra se třemi náměstími pro cirka třicet let těžby uhlí, které už je dávno prohnané komíny,“ zhodnotil výsledek architekt Martin Říha, který se problematice Severočeské uhelné pánve věnuje řadu let.

ko1107_most_fotoarchiv_1906

MĚSTO SE PROPADÁ

Mostečané si přitom mohli brát příklad od svých předchůdců, kteří se z počátku úspěšně bránili těžbě na území města. Uhlí tu od pradávna na mnoha místech vystupovalo až na povrch. Mezi prvními otevřel důl roku 1762 na úpatí Hněvína měšťan Ondřej Krásl, nutno dodat, že k nevoli mosteckých radních. A když o pár let později v jeho dole propukl požár, se zadostiučiněním mu přikázali hornické dílo zavřít a všemožně blokovali další Kráslovy snahy otevřít nové doly.

Po příchodu průmyslové revoluce v polovině 19. století už ale nebylo možné udržet černé zlato netknuté. Parní stroje potřebovaly své krmivo. Vznikly obří uhelné společnosti, které otevřely v okolí města řadu dolů a před první válkou těžily už 18 a půl milionu tun ročně a zaměstnávaly více než polovinu všeho místního dělnictva. První hrozivé varování, že se uhlí může stát zkázou Mostu, znamenalo neštěstí v dole Anna z roku 1895. Tehdy se propadla zem a s ní většina městské čtvrti u nádraží. „V zemi se vytvořily hluboké trhliny, v nichž několik domů zmizelo, jiné se zřítily, jejich obyvatelé ve tmě a bouři utíkali do města. Za oběť padlo 31 domů a 2500 lidí zůstalo bez přístřeší,“ popisují tragédii autoři publikace Most – město tradic a budoucnosti.

Na druhou stranu bohatství z uhlí přinášelo samozřejmě i rozkvět města. Mezi léty 1880 až 1900 se počet obyvatel více než zdvojnásobil – na 21 500. Nové dělnické čtvrti se rozrůstaly směrem k Chomutovu, k Teplicím a k Praze. Boháči a úředníci důlních společností si vystavěli vilovou čtvrt na Zahražanech, přesto nebyl rozvoj města překotný. Historické jádro Mostu s dominantou kostela Nanebevzetí Panny Marie si stále uchovávalo středověký ráz a ani škody v průběhu druhé světové války nedosáhly většího rozsahu. Město však bylo celkově zanedbané, nenasytné doly se zakusovaly do země kousek za poslední ulicí. Nikdo si nebyl jist, kde se zastaví.

ko1107_most_fotoarchiv_1978

MOST? ZBOURAT!

Nový impuls měl Most dostat s poválečným znárodněním dolů. Měl to být řez radikální, tehdy poprvé zaznělo slovo likvidace. Zatím se ale počítalo jen se zbouráním roztroušených sídlišť v okrajových čtvrtích. „Původním záměrem bylo soustředit novou výstavbu spíše pod Krušné hory, nad výchoz uhelné sloje, kde panovaly lepší klimatické podmínky. Nevýhodou bylo, že tento zastavitelný pruh byl velmi úzký, a jak se později ukázalo, i staticky nejistý,“ popsal počátky velkého stěhování znalec historie těžby Jaroslav Červenka.

V roce 1952 přišel další projekt výstavby nových částí Mostu, který zohledňoval záměr těžařů vyuhlit některé části města a především celé teplické předměstí. Postup těžby měl však zachovat historické jádro.

O tři roky později už dostali architekti zakázku na vyprojektování zcela nového města pro sto tisíc obyvatel. Tento plán poprvé oficiálně počítal s likvidací starého Mostu. Navrhoval jeho zbourání ve „vhodném čase“. Pod každým metrem čtverečním tu leželo 35,83 tun uhlí, celkově přes sto milionů tun. Uhlí bylo navíc velmi výhodné pro úspornou těžbu.

Sílila nejistota z budoucnosti města, což násobila nechuť investovat do rekonstrukce či údržby historické zástavby. „Ústřední orgány i KNV měly rozhodnout o celkové koncepci osídlení a těžby v severočeském revíru – šlo o odpovědi na zásadní otázky: obětovat těžbě jen jižní část města Litvínova anebo celé město Most? Nebo vytěžit obě tyto lokality, nebo snad obě města zachovat celistvá a báňskou činností do nich nevstupovat?“ popsal ve svém deníku osudovou křižovatku, na které stál Most roku 1960, architekt Václav Krejčí, pozdější generální projektant nového Mostu.

Roku 1964 vláda definitivně stvrdila záměr odepsat starý Most. Začala systematická likvidace, kterou už nic nemohlo zvrátit. Ani fakt, že skomírající staré město bylo ještě řadu let nenahraditelné coby kulturní a správní společenské centrum nově budovaného Mostu, který dlouhou dobu plnil spíše jen funkci obřího sídliště.

PŘESUNUTÝ KOSTEL

Brutálním a světově ojedinělým rozhodnutím neotřáslo ani zjištění památkářů, kteří při následných průzkumech demolovaných domů zjistili, že Most má mnohem větší kulturněhistorickou hodnotu, než se předtím myslelo. Identifikovali více než dvacet zachovaných kamenných měšťanských domů ze 13. až 15. století. Takovou kolekcí se nemohou pochlubit ani nejvyhlášenější městské památkové rezervace jako je Český Krumlov či Kutná Hora. Všechny padly k zemi, stejně tak jako ostatní významnější památky, například barokní klášter minoritů a kostel sv. Františka Serafínského na takzvaném druhém náměstí. Na třetím náměstí vylétl do povětří piaristický kostel, na předměstí původně románský kostel sv. Václava, přestavěný v baroku. Za vzpomenutí ale stojí i reprezentanti moderní architektury 19. a 20. století, především kulturní dům Repre ve stylu art deco, expresionistický palác ředitelství dolů či secesní městské divadlo.

Jako malou náplast na tyto ztráty pak stát přistoupil na technicky unikátní a světoznámý přesun gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, ze kterého měly být původně zachovány jen vybrané stavební prvky. Technici řešili několik variant včetně té, že vzácná památka zůstane na svém původním místě a ocitne se na jakémsi ostrově uprostřed těžební jámy. Další návrh počítal s přesunem chrámu o několik kilometrů do centra nového Mostu. Nakonec vyhrála střední cesta. Kostel se v roce 1975 přesunul o osm set metrů, ale zůstal před hranicí nového města. Spolu s kostelem přežilo ještě několik desítek objektů, mezi nimi vily, továrny či škola, na které důl nedosáhl.

Demolice starého města skončily roku 1987, od té doby existuje jen nový Most. Po válce vyrostlo ve světě několik nových měst, ale většinou šlo jen o satelity velkých sídel. Dělo se tak třeba ve Švédsku nebo v Británii. Byla to vždy města napojená na historická centra. Ale nikde se nestalo to, co se stalo v Mostě, kdy došlo k totální likvidaci starého města a jeho nahrazení zcela novým.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Některé turistky se tu rdí až za ušima, jiné vykřikují úžasem. Co je ale pro cizinky poněkud lascivní atrakcí, vnímají Thajky jako něco velmi posvátného. Stovky penisů v zahradě uprostřed Bangkoku jsou totiž vyjádřením díků bohyni Tuptim za vytoužené otěhotnění.

Poprvé jsem se na tohle obskurní místo vypravil asi před deseti lety. Musel jsem se složitě vyptávat – Penis park totiž jakoby v thajské metropoli nikdo neznal. Neporadili mi v turistických kancelářích na proslulé „batůžkářské“ ulici Khao San, nepomohli mi ani jinak vždy skvěle informovaní thajští taxíkáři. Zabralo, až když jsem místo slušného názvu mužského genitálu vyslovil jméno bohyně Tuptim.

O pár desítek minut později jsem stál v zastrčeném parčíku vedle pětihvězdičkového hotelu Nai Lert a nevěřil svým očím. Všude kolem mě se tyčily penisy. Byly jich stovky a tisíce, všech možných tvarů, velikostí a barev. Penisy ze dřeva, polystyrenu, kovu, kostí… Zatímco ty největší se tyčily nejméně metr nad mou hlavu, k těm nejmenším jsem se musel s foťákem shýbat a přepínat objektiv na makro. Některé penisy měly oči, takže to vypadalo, že si mě zvědavě prohlížejí. Jiné byly stylizovány do podoby lidských postav s hlavami ve tvaru žaludů a mezi nohama jim visely vlastní miniaturní pindíky s varlaty. Část penisů tu asi ležela už dlouho, notně poznamenána monzunovými dešti a rozežrána termity. Další byly ale úplně nové, zářící barvami. I plot kolem svatyně byl sestaven z penisů, vyrůstajících ze země v disciplinované řadě, takže připomínaly růžové žampiony.

ko1107_thajsko_004

HRANICE DVOU SVĚTŮ

V Penis parku se můžete tvářit šokovaně, smát se nebo se cítit pohoršeni, ale ani jedno nebude správně. Ano, jste v Bangkoku, metropoli sexu. Tohle místo ale nemá s erotikou paradoxně vůbec nic společného. Jde tu o rodinné hodnoty. Thajsko je buddhistická země. Pod fasádou původně indického náboženství, které sem přišlo někdy v 6. století po Kristu, ale zůstává skryt předcházející animismus – víra v duchy (phi). Svět kolem nás je jich prý plný, i když je nevidíme. Jeden ze zvláště mocných duchů odedávna obývá mohutný banyánový strom (Ficus religiosa) stojící na břehu bangkockého kanálu Khlong Mahanak. Vlastně bych měl spíš použít femininum, protože jde o lokální ženskou bohyni jménem Tuptim. Asi před sto lety tu lidé postavili hotel Nai Lert, nazvaný po slavném bangkockém podnikateli a filantropovi. Zhruba ve stejné době prý ke stromu na hotelovém pozemku přišla jakási zoufalá žena, které se nedařilo otěhotnět. Pomodlila se k bohyni Tuptim a slíbila jí, že pokud bude mít potomka, přinese jí dárek. Za devět měsíců se ženě narodil syn. Z vděčnosti proto nechala vyrobit dřevěný penis a opřela ho o banyánový strom. Šťastná matka se se svým příběhem pochlubila kamarádkám a sousedkám, a penisů začalo přibývat. Vedle stromu pak kdosi postavil malý „domeček duchů“ (wat phi, viz také Koktejl 3/2010), aby bohyně měla lepší bydlení. Zárodek bizarní „svatyně penisů“ byl na světě. Parčík vedle hotelu je od té doby spojován s plodností. Nic asi lépe necharakterizuje nedualistický asijský způsob myšlení než tohle místo. Tři sta padesát luxusních pokojů, fitness, dva bary a sedm konferenčních sálů s wi-fi – prostě viditelně moderní svět, zdánlivě zbavený veškeré iracionality a pověr. A hned vedle mladé Thajky, konejšící mocnou obyvatelku neviditelného světa duchů. Zapalují vonné tyčinky, obětují květy jasmínu nebo lotosu, případně už s vypouklým břichem přinášejí vyřezávané penisy…

TAJEMSTVÍ POKOJE č. 352

Na konci května 2009 se v hotelu Nai Lert ubytoval slavný americký herec David Carradine, který v Thajsku natáčel film Stretch režiséra Charlese de Meauxe. O pár dní později na něj ale štáb ráno čekal marně. Pokojská, kterou pro Carradina poslali, našla na záchodě pokoje č. 352 nahé mrtvé tělo. Herec byl uškrcen – od rukou svázaných za zády vedl provaz ke krku. Ten byl navíc omotán šňůrou, jejíž druhý konec byl pevně utažen kolem penisu. Co se stalo v pokoji č. 352? Jisté je jen to, že nešlo o sebevraždu. Slavný americký herec by přece neletěl dvacet hodin přes oceán jen proto, aby se v exotické zemi oběsil na toaletě. Kromě filmu Stretch měl rozjetou řadu dalších projektů, večer před smrtí hrál v hotelovém baru na piano a žertoval s personálem… 
Thajská policie vyloučila i loupežnou vraždu, což byla původně jedna z hlavních vyšetřovacích verzí. Spekulovalo se, že Carradina omámila prostitutka práškem na spaní a pak ho uškrtila. Jenže pokoj byl zamčený zevnitř a z Carradinových osobních věcí se nic neztratilo. Záběry z bezpečnostních kamer navíc prokázaly, že s ním tu noc na pokoj nikdo nešel.

ko1107_thajsko_profimedia-0034190682

AUTOEROTICKÁ ASFIXACE?

Reportér Mark Ebner, který podrobně zrekonstruoval poslední hodiny Carradinova života, upozornil na jeho podivnou rozporuplnost. Herec se sice rád stylizoval do role guru a znalce duchovna, ale v žádném případě si neodpíral smyslová potěšení. Vyznával zdravý životní styl, ale kromě dvou krabiček cigaret denně měl na kontě i pár průšvihů s drogami. Vedle asijských filozofií miloval i své červené ferrari. Klíčem k záhadě ale může být především Carradinova nezřízená sexualita. Jedna z jeho manželek ho označila za devianta, druhá zase přišla s tvrzením, že při sexu miloval svazování. 
Tuto teorii potvrdili i thajští soudní lékaři. Carradine podle nich zahynul při bizarní sexuální praktice, zvané autoerotická asfixace (AEA). Její podstatou je snížení přívodu kyslíku do mozku (hypoxie). Už samo o sobě to prý vyvolává změněné stavy vědomí a halucinace. Ve spojení s masturbací pak přidušení údajně mnohonásobně zesiluje orgasmus, z něhož se stává až mystický zážitek sexuálního propojení s vesmírem a bohem. AEA je ale velmi nebezpečným „balancováním na hraně“, které velmi často končí smrtí. Ztráta vědomí totiž snadno způsobí i ztrátu kontroly nad technikou dušení. Podle statistik tak prý tahle podivná, ale dost rozšířená „libůstka“ jen v USA každoročně zabije až tisíc lidí.

ZNECHUCENÁ TUPTIM

Zdá se vám nepravděpodobné, aby se někdo sám bez cizí pomoci svázal do tak podivné pozice jako Carradine? Milovníci AEA bývají velmi vynalézaví a zruční. Často jsou nalezeni udušení v nejrůznějších postrojích, škrtidlech či maskách. Někteří se utopí v umyvadle nebo ve vaně, další pomalu zemřou v igelitových stanech. AEA je zkrátka podivné kutilské hledání extrémně zesílené rozkoše, které se svým tvůrcům jednoho dne vymkne z ruky.
Je ale opravdu jen náhoda, že muž se šňůrou kolem penisu zemřel jen pár metrů od Penis parku? Záhadologové hned přispěchali s vysvětlením, podle něhož hercovy extravagantní praktiky znechutily bohyni Tuptim, která „zvrhlíkovi“ smyčku kolem krku trochu přitáhla… A i když prý nevěříte na duchy, každé místo, kde se lidé delší dobu modlí, se prý nabije energií, která pak ovlivňuje okolní události. Možná je to ale všechno nesmysl a Carradine měl v Bangkoku prostě jen smůlu.

Category: 2011 / 07 – 08

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

ko1107_rapa_nui_pes_7531_kopie

HI, BOSS!

Velikonoční ostrov by se mohl jmenovat klidně vánoční nebo jakkoliv jinak, nebýt toho, že sem první evropský návštěvník, Holanďan jménem Roggeveen dorazil právě na Bílou sobotu roku 1722. Pro domorodce to byla země Mata Ki Te Rangi neboli „Oči, které hledí do nebe“, Rapa Nui (Velká Rapa) anebo Te Pito Te Henua (Pupek světa). Náhoda tomu chtěla, že i my jsme se zde octli právě v době Velikonoc, stejně jako etnograf Miloslav Stingl, vůbec první Čech, který ostrov navštívil.

Letiště Mataveri má komorní a o to příjemnější atmosféru, chilské aerolinky LAN sem dopraví jen pár letadel týdně. Sotva vystoupím z letadla, už mi místní děvčata věší na krk věnec z květů tiare. Ten jsem si přála od té doby, kdy jsem poprvé viděla Vzpouru na lodi Bounty s Marlonem Brandem. Dnešní domorodé dívky už nenosí palmové sukýnky a květiny vystřídala trička, přesto jejich exotická krása nedá mužům spát. Rapanujci v sobě mají divoké kouzlo. Přesvědčit se o tom mohu hned při setkání s naším průvodcem. „Ahoj, jsem Yoyo,“ usměje se a vyklouzlí rapanujsky neodolatelný úsměv. Když projíždíme Hanga Roa, což je něco jako hlavní město ostrova, uklidňuje mě, že nevidím žádné „macdonaldy“ ani několikapodlažní hotely. Panuje tady pohodová atmosféra, turisté chodí v žabkách nebo bez nich, často se surfem v podpaží, nic křečovitého na tak výjimečnou destinaci. Na ostrově žije zhruba pět tisíc lidí a vypadá to, jakoby se všichni znali nebo se tak k sobě alespoň chovají. „Hi, boss,“ zdraví Yoyo každého druhého. „Hi, big boss,“ zní obvyklá odpověď. Přátelská zdravice se většinou neobejde bez tohoto gesta: vysuňte palec a malíček a několikrát rychle zatřeste rukou. „Má to nějaký hlubší význam?“ vyzvídám. „Význam?“ zasměje se Yoyo. „No, vlastně jo. Takhle řeknu ahoj, jsem rád že tě vidím a taky miluju tě.“ To u nás víc mluvíme, aniž bychom si to podstatné řekli, probleskne mi hlavou, ale tuhle myšlenku si nechávám pro sebe.

ko1107_rapa_nui_pes_7758_kopie

VESNICE JAKO VĚZENÍ

Je to k nevíře, ale až do roku 1964, celých sedmdesát šest let od připojení Velikonočního ostrova k Chile, nesměli domorodci Hanga Roa opustit. Chilská vláda získala pozemky po plantážníkovi s velkým majetkem i jménem – Jean–Baptistovi Onésime Doutroux-Bornierovi a zbývající přikoupila. Bornier vládl na ostrově, z něhož si udělal svůj soukromý ranč, tvrdou rukou. Domorodcům platil za jejich práci almužnou a pokud se vzbouřili, byli potrestáni. Když se vůči násilí páchaném na Rapanujcích ohradili misionáři, Bornier je z ostrova vyhnal. Na svůj despotismus doplatil v roce 1877, kdy ho zoufalí Rapanujci zabili. Chile oficiálně anektovalo Velikonoční ostrov o jedenáct let později, čímž získalo kontrolu nad obrovskou vodní plochou mezi ostrovem a jihoamerickou pevninou. Ostrov potom začaly ve velkém spásat a tím také devastovat ovce, protože chilská vláda ho pronajala britské společnosti Wi¬lliamson Balfour, obchodující s vlnou. Domorodci byli nuceni postavit si kolem své vesnice kamennou zeď, a pokud se chtěli vzdálit, neobešlo se to bez povolenky. Jejich situace se moc nezlepšila, ani když v roce 1953 převzalo kontrolu nad ostrovem chilské námořnictvo. Když se v roce 1968 otevřela brána letiště, musela to být pro místní velká věc. Moji domněnku potvrzuje Yoyo. „Dodnes žijí na ostrově lidi, kteří pomáhali odklízet kameny kvůli stavbě přistávací dráhy. Asi se budeš smát, ale když přiletělo první letadlo, tak někteří utíkali. Jako kdyby přiletěl obrovský pták. Měli strach, protože nikdy předtím letadlo neviděli.“

ko1107_rapa_nui_pes_7438

MÍSTO CHALUPY – JESKYNĚ

Nemám ráda suši a syrové ryby vůbec. To platilo, než jsem na Rapa Nui ochutnala ceviche. Po malých kouscích jemně okořeněného tuňáka naloženého v citronové šťávě jsem se mohla utlouct. Podle skladby jídelníčku by ostrov měl být domovem nesmrtelných, kromě stravy k dlouhověkosti přispívá i fakt, že se nacházíme na jednom z nejčistších míst planety. V sedm¬desátých letech zde vědci objevili látku rapamycin, produkovanou půdními bakteriemi a nyní testují, jestli dokáže prodloužit lidský život. Zatím se jim to podařilo u myší. „Ty jsi se tu narodil?“ ptám se Yoya u oběda. „Ano. Táta je Rapanujec a máma pochází z Chile.“ „A odjíždíš odsud často?“ vyzvídám „Ani ne. Občas mě chytí ‚ostrovní horečka‘, kdy potřebuju odjet kamkoliv, ale za pár dní to přejde. Když si chci srovnat myšlenky, vyrážím do jeskyně.“ „Do jeskyně?“ můj údiv se dá stěží skrýt. „Jo, jestli chceš, vezmu tě tam.“

Začalo silně pršet, o důvod víc prozkoumat ostrovní podzemí prošpikované lávovými tunely. Právě sem, do jeskyní, se domorodci uchylovali v době krvavých bojů, kdy pro ně již nahoře nebylo bezpečno. A co vyhnalo až sem, pod zem, geniální stavitele a umělce, tvůrce kultovních soch moai, které nenajdeme nikde jinde? Hlad. Posedlost výrobou kamenných gigantů totiž zcela ohlušila jejich instinkty, pracně vytvářeli a přemisťovali stále větší sochy, k čemuž potřebovali nemalé množství dřeva, až nakonec ostrov zcela odlesnili. Pozdě si uvědomili, že bez palem nemohou stavět kánoe a zajišťovat si tak potravu, neměli z čeho plést rybářské sítě, ani na čem vařit… Kdysi úrodná země podobná rajské zahradě s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku se změnila v trosku a její obyvatelé se uchýlili do jejích útrob. Nebylo kam utéct, ani na čem. A tak se stali potravou jeden pro druhého. „Obyčejní zajatci byli prostě snědeni, králi a jiným vznešeným náčelníkům byl po smrti vyjmut mozek a spálen, aby nic nezbylo z many, jejich nadpřirozené magické síly. Rapanujci pojídali lidi také z prostého potěšení z masa. Kromě krys byl člověk jediným lovným savcem obývajícím Rapa Nui,“ píše Miloslav Stingl ve své knize Poslední ráj. A právě krysy, které si Hotu Matua nevědomky přivezl na ostrov se svou družinou, dokonaly dílo zkázy. Spořádaly semena stromů a nedaly jim tak šanci, aby znovu vzklíčily.

Stojíme před jeskyní, jejíž vchod rafinovaně kryjí divoké banány. Procházíme tunelem, který se větví až do úplné tmy. Yoyo má sice svítilnu, ale co byste řekli, že by se v tomto nejméně vhodném okamžiku mohlo stát? Ano, zhasla. Už tedy vím, jak to vypadá, když se řekne, že je tma jako v pytli. Po několik minutách se zase vše v dobré obrátilo a my mohli jít dál do nitra podzemního chřtánu. „Koukej,“ ukazuje mi Yoyo na zbytky mušlí ležící na zemi. „Tady lidi jedli, když ukrývali sebe nebo svoje rodinné poklady.“ Jeskyně hrály v životech Rapanujců vždy důležitou úlohu, pohřbívali tady i své blízké. Misionáři je nutili k „důstojným“ křesťanským pohřbům, proto někteří domorodci, když cítili, že jejich čas už nadešel, utíkali do jeskyně a pokorně zde čekali na smrt. Dnes Rapanujci jeskyně využívají i pro romantické schůzky nebo pro hezké chvilky s rodinou. „Někdy se s manželkou sbalíme, vezmeme děti a trávíme tu víkend, je to fajn, cítit svoje kořeny,“ vypráví Yoyo.

PTAČÍ OLYMPIÁDA

Časně ráno vyrážíme do Oronga, nejposvátnějšího místa celého ostrova. Ostrý vánek prosycený vůní moře mě šlehá do tváře, zatímco se sápu k vrcholu sopky Rano Kaa. Nahoře mě čeká výhled určený pro samotného arikiho. I on, král obdařený nadpřirozenou silou mana, sem alespoň jednou za rok vážil cestu, aby byl přítomen u výjimečného ceremoniálu – závodu Ptačího muže. Jeho vítěz, ať už on sám nebo náčelník, který ho do tohoto klání vyslal, se stal Tangata Manu, uctívaným polobohem a ročním vládcem ostrova. Rapanujci si vymysleli tuhle extrémně adrenalinovou „olympiádu“, aby učinili přítrž mezikmenovým válkám a nastolili jakýsi řád. Nevíme, kdy se kult poprvé objevil, zda to bylo ještě v době stavitelů soch, ale spíše mnohem později, v době chaosu, kdy stále početnější obyvatelstvo bojovalo o zbývající zdroje. Podle historičky Katherine Routledge, která v roce 1914 zorganizovala vůbec první archeologickou expedici na Velikonoční ostrov, začali Rapanujci s těmito závody v roce 1760 a skončili po více než sto letech, kdy zde katoličtí misionáři vybudovali první kostel. Stát se Tangata Manu – Ptačím mužem, ale nebylo jen tak. Každý z účastníků musel mít kondičku minimálně jako Roman Šebrle, pokud chtěl uspět nebo alespoň závod přežít. Hrany vulkánu jsou ostré a příkré. Přesto je závodníci seběhli s rákosovým plovákem, na němž museli doplavat na necelé dva kilometry vzdálený ostrůvek Motu Nui, vyhnout se žralokům, najít vejce hnízdícího rybáka černohřbetého a dostat ho nepoškozené zpět. Vejce obvykle neobjevili hned, čekali týdny a někdy i měsíce, nežli první šťastný nálezce mohl vší silou zakřičet své jméno nebo svého náčelníka. Všichni diváci z řad soukmenovců a kněží tady netrpělivě čekali, až uslyší onen verdikt, který na další rok rozhodne o osudu ostrova. Do té chvíle se oddávali rituálním tancům, zpěvům a modlitbám. Přečkávali v nízkých domcích poskládaných z kamenných desek, které jsou dodnes po vesnici roztroušené.

BŮH NEBO OBĚŤ?

„Jdi se podívat dovnitř,“ pobízí mě Yoyo před jednou z pozorovatelen. Nevím, jak byli Rapanujci vysocí, ale závod museli sledovat spíš vleže, protože stropy domů mají sotva metr padesát. Kdo by si ale takové představení nechal ujít? Držitel titulu „Ptačí muž roku“ byl uctívaným polobohem, ale zároveň ho tato funkce značně omezovala. Dostal nové jméno, které určili ivi atua – rapanujští věštci, a toto jméno bylo zároveň názvem celého roku. Tangata Manu přišel o svoje vlasy, musel nosit obřadní paruku ze ženských vlasů, jeho tvář natřeli červenou a černou barvou, kterou si nesměl smýt. Pobýval ve zvláštní chýši ve svazích sopky Rano Raraku, kde ho mohl navštěvovat pouze jeden kněz. Nad ní viselo ono vejce, které si vybojoval on sám nebo jeho zástupce. „Pojď se na něco podívat,“ vytrhne mě Yoyo z rozjímaní. „Vidíš?“ ukazuje mi prstem na obrazce vytesané na jednotlivých balvanech. „Tohle je ptačí muž, tělo má jako člověk a hlavu jako pták a tohle je ko mari a tamhle taky…“ Kult Ptačího muže byl úzce spjat s ko mari, tedy vaginou jako symbolem plodnosti. Na Ptačího muže totiž kromě jiného čekala speciálně vybraná dívka – panna, která několik měsíců trávila v jeskyni, aby se rituálně očistila a její pokožka zbělala. V průvodcích píší, že vesnice Orongo má nejkrásnější polohu na celém ostrově. Znovu si prohlížím sopečný kráter, jehož dno vypadá jako umyvadlo napuštěné velkým jezerem, z něhož trčí rákosový porost. Ano, je to vskutku kouzelné místo, když „normální“ turisté ještě spí a do vás tak může vstoupit aku aku, dobrý duch tohoto místa.

KDYŽ KÁMEN CHODÍ

Už vás někdy krása dojala k slzám? Mě ano. Na pláži Anakena, kde podle legendy vystoupil na břeh král Hotu Matua. Jakoby tu i pro mě někdo připravil nebeskou hostinu nebo představení kýče, chcete-li. Tyrkysové vlny, na nichž se kolíbá katamarán, se vsakují do bílého písku. Nikde ani živáčka. Jen šustění palem a v dálce kůň, který si pochutnává na šťavnaté trávě. Svědky tohoto okamžiku, nad nímž nevisí jediný mráček, jsou moai, hrdě stojící na své kamenné plošině. Ne náhodou si právě toto místo vybral norský badatel Thor Heyerdahl jako základní tábor pro svou archeologickou expedici. Chtěl především najít odpověď na otázku, odkud sem přišli první lidé a co byli zač? Podle Heyerdahla šlo o „bílé indiány“ z Peru, kteří se měli zasloužit o rozmach kamenického umění. Tito geniální blonďáci měli patřit k tiahunacké kultuře, problém je, že ta se v Peru začala rozvíjet až v polovině osmého století, a první lidé se podle zkoušky na radioaktivní uhlík měli na Rapa Nui objevit o několik století dříve. Heyerdahl tak u vědecké obce narazil, ale díky jeho nezlomnému úsilí najít pravdu se o této sopečné tečce uprostřed Pacifiku dozvěděl celý svět. A stejně tak už nikdo nezapomene jméno Pavel Pavel. Díky němu se prokázalo, že řeči o „chodících“ sochách nepatří do říše fantazie.

JEDEN MEZI TISÍCI

Vychází slunce. Dennodenní úkaz, který člověka nepřestává fascinovat, nás vyhnal z postele a stejně tak i pár Japonců, jejichž čelovky prořezávají tmu před Ahu Tongariki (asi nejznámější platforma s patnácti sochami). Kousek od ní osamoceně stojí moai, kterou ve vzpřímené poloze přemisťovalo pod dohledem Pavla Pavla pomocí lan šestnáct domorodců. Paprsky se začínají opírat do kamenných těl a Yoyo jako by chtěl prodloužit tento magický okamžik, říká: „Přišla společnost Louis Vuitton s nabídkou, že by pro svou kampaň potřebovali do Paříže dopravit jednu moai, a byli za to ochotni hodně zaplatit. A my jsme řekli ne,“ líčí mi jednání s francouzskou značkou proslulou výrobou kabelek. Pak se na chvíli odmlčí, divoce se mu zalesknou oči a dodá: „Teda, většina z nás. Včetně mě… ale pak jsem o tom začal přemýšlet a říkal si, že naši předci taky dělali moai tak, aby samy chodily, tak proč by nemohly na chvíli odejít do Paříže?“ Ranní vánek rozčísl jeho kudrnatou hřívu, kterou mu závidím, vyčaruje dětsky bezelstný úsměv a dodá: „Já bych stejně nemohl žít někde jinde, protože nikde to není takové jako tady.“ A má pravdu. Vždyť i sám Thor Heyerdahl řekl: „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale pouze jeden je Velikonoční.“

Category: 2011 / 07 – 08

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

ko1107_rozhovor_cilek_072

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

A nejen ekonomické…

Přesně tak. Ta změna, která se ve společnosti může odehrát, může být dvojí – sociální, která bude o tom, kdo převezme stát a jakým způsobem se přerozdělí moc mezi lidi. To se děje teď ve Španělsku či v arabském světě. Pak ale musí přijít i ekonomická změna odvislá od změny zdrojů energie. A tam mám obavy, že to neproběhne ze dne na den.

Čekají podobné události i nás?

Já předpokládám, že bude delší dobu růst neřešené sociální a ekonomické napětí. A ten ekonomický útlak jeden den přeroste nějakou mez. Teď samozřejmě nikdo neví, kdy to bude a co to bude. Myslím, že jedno dopoledne se najednou něco zlomí a odpoledne bude revoluce. V jejím čele budou z větší části lidé, kteří se do té doby budou vyhýbat nějakým změnám systému, budou prostě jenom naštvaní. Ale v okamžiku, kdy to překročí určitou mez, tak začnou telefonovat a posílat maily a najednou se poměrně rychle zorganizuje velká chytrá masa lidí. Podle mého názoru to bude mít spíš charakter takové přírodní síly, žádní spiklenci či revolucionáři zalezlí ve sklepech. Ráno ti revolucionáři ještě nebudou vědět, že se odpoledne do těch ulic vydají.

Jak se však na změny připravit? Vím, že se snažíte motivovat i jiné lidi, aby sdělovali lidem fakta, jako to děláte vy.

Řídím se jednou dávnou pravdou, že když je člověk jako cukr nebo med, tak si ho ty včely najdou. Čili já nemám snahu dostat se do médií, ale mám snahu říkat podstatné věci. A mám pocit, že pokud je říkám, tak se vždycky někdo objeví. Druhá věc je, že já jsem pochopitelně nespokojen s mnoha aspekty tohoto světa, ale že bych to chtěl za každou cenu měnit nebo tak, to ne. Dávat rady je snadné, nesnadné je však poznat sám sebe a jak funguje systém, ekonomický i sociální. Já vlastně i doufám, že nepůsobím moc rétorsky.

Mám dojem, že věci dobře pojmenováváte, člověk si je přečte, řekne si „ano, v tomhle má pravdu“, a začne přemýšlet, co dělat, ale o tom už se nikde nepíše.

První věc je nepodlehnout tlaku společnosti. Zachovat si vlastní názory, nesplynout s davem. Dnes se sice hovoří o individualismu jako trendu doby, pravda je ale podle mého přesně opačná. Lidé jsou si čím dál tím podobnější. Mladí si sice myslí, že když si obarví hlavu na fialovo, že tím vyjádří svoji individualitu, ale je to jen taková nálepka. Vše je sice barevnější, ale na druhou stranu nudnější. Je to vidět třeba u vědců. V dobách socialismu to byla velká sbírka opravdu pozoruhodných lidí. A dnes jsou všichni v podstatě zaměnitelní. Čím to je? Když jste vědec, musíte dostávat granty. Abyste dostal granty, musíte mít už nějakou historii z psaní grantů a publikování. Spíš než obsah je důležitější forma kádrování. Kolik jste toho napsal, jaké jsou ohlasy atd. Už doktoranti zapadají do tohoto systému a skoro to vypadá, že pak není cesty ven.

ko1107_rozhovor_cilek_094

Je ztráta individuality opravdu tak všeobjímající?

Pochopitelně, že mezi tím musí být nějaké ostrůvky. Třeba jsem si v poslední době všímal lidí, co hrají akční počítačové hry. Vysvětlovali mi, jak hraním rozvíjejí koordinaci, týmovou práci, zrychlují reakce. Je tedy možné, že se z těchto hráčů mohou stát trénovaní lídři, mnohem lepší než například politici. A možná v nich leží jeden z potenciálů pro vůdce revoluce. Podobně je to u sprejerů. Jeden z nich mi říkal, že by jim město mělo být vděčné, protože se během několika let naučili odvaze, samostatnosti, organizaci. Je samozřejmě otázka, jak těchto vkladů využijí. Takových příkladů je ovšem víc.

Třeba umělci, ti stále hledají nové způsoby, jak upozornit na věci kolem.

Když je doba moc pragmatická, tak se sama podřezává. Já si myslím, že umění podporuje kreativitu ve společnosti. Čili pokud se mohou hráči her ukázat v těžkých dobách jako organizátoři, tak lidé od kultury mohou býti kreativci. Umím si navíc představit, že pro další generaci bude nemoderní sedět za počítačem, protože se tím bude vymezovat vůči svým rodičům. Nebo že nemít auto bude trendy.

Na první pohled to ale vypadá, že připravených lidí moc není.

Ono je to jako na té Šumavě. Většina lidi vidí jen ten velký mrtvý les, ale ten bující živý podrost už mnohem hůř. Takže i nám se může zdát budoucnost malá a neviditelná, ale přitom je tam, stejně jako na té Šumavě. Už je to v podstatě připravené a teď to jen necháme vyrůst. Myslím, že se západní civilizaci naskytla úžasná šance, jak se proměnit.

Dejme tomu, že proběhne nějaká změna v naší, tedy evropské civilizaci. Neumím si však představit stejný průběh například v Asii.

Pokud dojdou energie, tak dojdou všude. A protože i zemědělství je dnes de facto druhem průmyslu a spotřebovává obrovské množství energie, tak se zdraží i potraviny. My to teď tolik neřešíme, protože stále jíme potraviny z loňské sklizně, kdy byla ropa asi o třetinu levnější. Ale ve chvíli, kdy zdraží tyto dvě základní věci, tak se ten problém stane globálním.

Udává se, že i v arabském světě to bylo způsobeno zdražením potravin.

My jsme to v Egyptě čekali hrozně dlouhou dobu. Ale kdyby mi někdo řekl, že to zachvátí třeba Sýrii nebo Libyi, nevěřil bych tomu. Loni bylo velmi suché léto, protože před tím byla velká zima, to nastartovalo zvýšení cen potravin. V arabském světě se navíc sociální problémy neřešily čtyřicet let. Letos se to může opakovat. Zima byla opět anomální a je velká šance, že bude i léto.

Jsme schopní tu změnu zvládnout?

Lidé jsou úžasně přizpůsobitelní. Takovým příkladem můžou být třeba Paroubek a Topolánek. Velká jména, která byla každý den v televizi a vypadalo to, že se bez nich neobejdeme. A najednou jsou pryč a nikdo si na ně ani nevzpomene. A stejným způsobem mohou zmizet i velké politické strany, ze dne na den. Nebo naše myšlenková závislost na ropě.

Co máme s ropou dělat, když nám dochází? Šetřit? Hledat náhradu? Sice hledáme alternativy, ale neřeší se tím hlavní problém obrovské spotřeby.

Ano, správná otázka, jak si udržet celý ten svět, co máme. A neměnit se při tom.

A je to tedy možné?

Není. Na to je i pojem – ekologická nosná kapacita prostředí. Typický příklad je strom na polopoušti, který doroste nějaké velikosti a pak uschne, protože v jeho prostředí není dost vody a živin. Civilizace tenhle deficit řeší dálkovým dovozem a k tomu dálkovému dovozu si vymyslí ideologii, tzv. globalizaci, a zabalí to do toho, že celý svět bude hodně demokratický. Třeba o obchodní zóně Čestlice se uvádí, že má stejnou spotřebu jako město pro třicet tisíc lidí. Tak kde pak chcete šetřit? Dvě procenta doma na žárovkách? Je to spíš systémová záležitost.

Náš magazín motivuje lidi k cestování. Otázka je, zda je to dobře, vezmeme-li v úvahu, jak obrovské energie jsou potřeba k přesunu člověka z jedné strany zeměkoule na druhou. 

Dnes už má obrovská část mladých lidí zkušenost ze zemí třetího světa a je to pro ně obrovsky poučné, když vidí, jak to funguje jinde a co naše civilizace způsobuje. Já osobně bych považoval cestování za věc, na které bych šetřil až na posledním místě. Staří Řekové měli takový zvláštní způsob poznávání, kterému říkali theoria a teoretici byli ti, kteří jeli na slavnostní hry, aby pozorovali věci, které se tam budou dít. Na místě pak poznávali a cestování bylo vlastně jedinou možností, jak se dozvědět něco o světě. Až Platon to začal kritizovat, že se to zvrhlo spíš v ježdění na hry, a že ta správná theoria je sedět doma a o věcech přemýšlet. Takže tehdy to slovo změnilo svůj význam tak, jak ho máme dnes. Původně to byli cestovatelé, ale cestovatelé zvláštního rázu.

Stejné je to vlastně dnes.

Ano, je cestování a cestování. Máme cestování za poznáním, pak cestování, kterým chceme být změněni, a třetí typ, když si chceme užívat. Samozřejmě, čím více lidí cestuje, tím více roste ta poslední skupina. Z cestování se navíc stává známka sociálního postavení. Když jezdíte do Itálie, Thajska nebo Arktidy, je to rozdíl.

Na jaké cesty se chystáte vy?

Letos nám končí egyptské granty a uvidíme, zda budeme pokračovat. Pokud ne, budu to brát jako vůli boží a projdu si bukové pralesy východních Karpat. Slovensko je moje dlouhodobá láska. To moře bukových lesů je jednoznačně úchvatné. Takže by mi vůbec nevadilo mít čas se tam vrátit. Možností je samozřejmě víc.

V 15 letech jste se do Afriky podíval poprvé, když začal váš otec pracovat v geologickém průzkumu v Tanzanii.

Já jsem se tam dostal okolo roku 1970, krátce po dekolonizaci. Ta poslední fáze života kolonií byla zajímavá zejména tím, že se především Britové konečně snažili pro tu svoji kolonii něco udělat. Ekonomicky to vycházelo tak, že je stála víc peněz, než z ní získávali. Pak sice přišla samostatnost, ale dalších mnoho let fungovala samospráva dle britského modelu. Britové v Africe zavedli zjednodušenou verzi indického zákoníku. V Indii, která tehdy měla několik desítek milionů obyvatel, dohlíželo na celou správu jen několik stovek britských úředníků, zbytek byl založený na místních. Z toho bychom si určitě měli vzít příklad.

Jak dlouho jste v Tanzanii žil?

Dohromady jsem tam prožil asi rok, ale roztažený do čtyř návštěv během deseti let, nejdéle v kuse sedm měsíců. Tehdy jsem tou Afrikou hodně žil.

To jste asi zažil i pravou africkou divočinu.

Tenkrát to vůbec bylo jiné, na safari se jezdilo tak, že se naložily dva landrovery, náklaďák naložený vodou a naftou a jelo se do divočiny. Třeba na tři neděle. Ještě pořád tam fungovala klasická Afrika, něco, co dnes už asi nezažijete.

Změny ale musely být během těch deseti let sledovatelné?

Já to tenkrát tolik nevnímal. Změny byly, třeba se začala bourat koloniální architektura. Britské dědictví mizelo ve prospěch domorodé kultury.

A dělo se to vědomě – bouráním, nebo to jen chátralo časem?

Já myslím, že se to dělo podvědomě. Je to vidět i v Egyptě. Tam jedna z nejkrásnějších architektur je ta koloniální, a ta je na odpis, nikdo o ni nemá zájem. Mizí v podstatě před očima. I proto je lepší už teď mluvit o tom, jaká bude naše budoucnost. Aby se nám ta současná realita jen tak nepropadla do zapomnění.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Perla Balkánu, tak bych nazval tuto zemi. Díky západnímu vlivu se zde sofistikovanost a moderní doba nenásilně snoubí s historií. Avšak zažijete tu i adrenalin. Horské štíty svádí horolezce, dravé řeky raftaře a azurové vlny Jadranu potápěče.

Cesta přes hranice mimo schengenský prostor je vždy lehce sentimentální připomínkou minulých časů, kdy celníci kontrolovali každého, kdo přecházel přes čáru. Osobně se bavím při předávání malých úplatků, nazývaných srbskými celníky dárky či prezenty, které se tady staly tradicí. Na rozdíl od ukrajinských hranic, kde se dnes striktně a neoficiálně vybírá pět až deset eur za průjezd, se na Balkáně obvykle přechází za malý karton českého piva. Tedy alespoň auta s českou státní poznávací značkou to tak mají. Ale tentokrát mě celník překvapil. Při nenápadném podšupování kartonku mě zarazil se slovy, že má hroznou žízeň a pivo si ve službě nemůže dát, jestli bych mu místo toho nemohl věnovat dvě naše sodovky, které zahlédl v autě. Petky změnily majitele a brány Černé Hory (Montenegro) se otevřely.

ko1107_cernahora_306

MAFIÁN

Je až s podivem, kolik krás může nabízet území o velikosti středních Čech. Naše skupina čítající dva členy, mě a kamarádku Lucii, se rozhodla vidět jich co nejvíce. Započít cestu návštěvou některé místní dvoutisícovky, porozhlédnout se po jezerech a pak se pozvolna dopravit na pobřeží a nechat na sebe dýchnout staré i nové časy Středozemí. Prvním naším zastavením je Žabljak, nejvýše položené město Balkánu. Zvídavého čtenáře jistě napadne, že jméno města je odvozeno od silné populace žab, které žijí v okolí blízkého Černého jezera. Ubytovali jsme se v jednom z místních kempů. Majitel Mišo mi byl přáteli doporučen jako kontaktní osoba, pravděpodobně je to místní mafián na odpočinku. V podstatě tak i působil, mohutná postava dosahující dvou metrů a váha půl druhého metráku. Na sobě vytahané tepláky, seprané tričko o čtyřech proužcích a stoleté pantofle. Nicméně kontakt to byl k nezaplacení (což jsme zjistili o den později při vyrovnávání účtu), cokoliv jsme potřebovali, sehnal a dokázal i poradit nejlepší trasy. V rámci měny mě v Černé Hoře těší možnost platit eury, které Černohorci zavedli roku 2002 bez konzultace s EU. Před tím zde dva roky platily německé marky. Náš trek započal ráno, směr Černé jezero, které má tvar osmičky a při nedostatku vody se v létě stává, že se rozdělí na malé a velké. V rámci dějin je třeba zmínit osobu Josipa Broze Tita, který zde měl roku 1943 na krátký čas svůj vrchní štáb partyzánů. Postup kolem jezera je provázen neustálým kvákáním místních obojživelníků, ale po čase to přestáváme vnímat.

LEDOVÁ JESKYNĚ

Míříme na Bobotov Kuk, nejvyšší horu Durmitoru, jezero si necháváme jako perličku po návratu. Zdolávat vrchol vysoký přes 2500 metrů je pro našince vcelku vyčerpávající zážitek, přece jen naše nejvyšší hora je skoro o kilometr menší. S každým výškovým metrem se nám otevírají nové výhledy a jediné, co nám trochu kazí dojem, jsou všudypřítomné mouchy. Namítnete, že přece mrňavá moucha nemůže kazit cestu, ale tenhle černohorský hmyz je neskutečně drzý a je opravdu všude. Pominu-li, že každou chvíli nějakou lovím zpoza brýlí či z pusy, tak další překvapení jsem zjistil až doma při procházení fotek. Věřili byste, že ty potvory byly snad na každém záběru? Já si zprvu marně lámal hlavu, co to tam mám za černé fleky. Bobotov Kuk je doslova prošpikován krasovými útvary, není problém narazit na závrty, jeskyně či průduchy. V jeskyni pod vrcholem Obla Glava, což je hora v severním svahu celého Bobotova Kuku, kam jsme totálně splavení dorazili, jsou například ledové stalagmity. Na chvilku jsme si udělali přestávku a pokochali se neuvěřitelnými přírodními sceneriemi. Když jsme opět nabrali síly a vítr se sluncem usušily naše propocené oblečení, přišel čas na návrat. Cestu jsme si zpestřili návštěvou salaše, kde nás přivítal přátelský bača. Dlouho jsem přemýšlel, koho mi tento horal připomíná, a nebudete věřit tomu, že jeho tvář nápadně připomínala našeho kamaráda, cestovatele Jirku Kolbabu. Sestup od pastevce již nebyl náročný, ale teplota šplhající se dost přes třicet stupňů způsobila, že jsme k jezeru došli notně ulepení. Nebylo tedy lepšího nápadu než osvěžující koupel. Našli jsme malou zátoku, kde na zlomu odpoledne a podvečera nikdo nebyl, odložili jsme vše, co jsme měli na sobě a tak řečeno „na Adama a Evu“ jsme vklouzli do chladných vod Černého jezera. Je to opravdu neuvěřitelný pocit, smočit po celodenní túře tělo v průzračně čisté vodě, ještě k tomu doplněné čarovnou kulisou durmitorských vrchů. Kdo něco takového aspoň jednou zažil, mi rozumí.

DRUŽBA

V táboře na nás čekalo další překvapení spojené s vyrovnáním účtu. Vyhledal jsem Mišu, který byl v dobrém rozmaru. Rožnil jehně, pokuřoval levné cigarety a popíjel rakiji a červené víno. Snad právě alkohol způsobil, že jsem tomuto „medvědovi“ padnul do oka, a protože jsem se přihlásil jménem přátel, kteří ho navštěvují vcelku pravidelně, začal mě hostit, říkat mi kamaráde, a co bylo nejhorší, nalévat rakiji. Vím, že lidé na Balkáně jsou velice pohostinní a odmítnout pro ně znamená jednu z nejhorších urážek. Než tedy Mišo vyřkl cifru, měl jsem já i Lucka tři poctivé panáky v sobě a k tomu kus beránka. Nevím, jak se mu to povedlo, ale jeden panák padnul i mezi předáváním bankovek. Po vyřízení transakce jsme chtěli hanebně prchnout, protože domácí pálenka začala působit, nicméně odchod mafián Mišo nepovolil. Když se pak zmínil, že jeho dcera má narozeniny, pochopil jsem, že únik nebude možný, dokud budeme my nebo on vnímat. Večer probíhal, jak jsem čekal, rakijí ani vínem se nešetřilo a tuším, že okolo jedenácté večer jsem komunikoval s domorodci plynně srbsky. Závěr této folklorní akce mi je však dodnes utajen.

ko1107_cernahora_301

DVA POMNÍKY

Ráno jsme zvedli kotvy a zamířili vstříc pobřeží. Na cestě ze Žabljaku míjíme kaňon Tary, řeky, která svou tyrkysovou vodou přímo vybízí k raftingu. Kaňon je evropským přírodním unikátem pod ochranou UNESCO, zápis si vysloužil svou hloubkou až 1300 metrů, je tak nejhlubším kaňonem Evropy. Obě strany kaňonu spojuje 366 m dlouhý a 150 m vysoký most. Jsou zde i dva pomníky, jeden patří partyzánu Lazaru Jaukovičovi. Ten v roce 1942 dostal rozkaz celý most vyhodit do vzduchu, aby hromadící se nepřátelské divize nemohly kaňon překročit. Vyhodil však jen pátý, nejmenší oblouk, ale i tak postup jednotek zastavil. Byl však zrazen, chycen a následně na mostě popraven. Druhý pomník patří vojvodovi Tripku Džakovičovi, kterého zabili Turci roku 1875 potom, co se zařekl, že Taru překročí jen přes jeho mrtvolu. Na jeho čin odkazuje i text na pomníku „Chráním ti Taru, pane můj a Turci Taru nepřekročí dokud je má hlava živá.“

LABYRINT

Od Skadarského jezera je to co by kamenem dohodil k pobřeží. Naším základním táborem se stala Budva, jedno ze dvou nejstarších černohorských měst na pobřeží, které podle legend nechal postavit thébský král Kadmos. Budva je ryzím důkazem toho, jak je možné nenásilně spojit historickou část s moderní. Základ města byl na ostrově, avšak nánosy písku z něj časem udělaly poloostrov. Za svou historii se v této původně ilyrské obci vystřídala vláda Řeků, Římanů a na dlouhou dobu byla územím Benátčanů. Za jejich vlády získalo město svou dnešní podobu. Když vstoupíte do města, připadáte si jako v labyrintu. Aspoň takový pocit jsme měli my, ale máte-li čas, je příjemné se v Budvě ztratit. Staré město má přibližně čtvercový základ s třistametrovou stranou. Takže pokud má člověk aspoň hodinku, může bloumat bezcílně spletí uliček a nakonec zjistí, že toto bludiště zdolal celé. Nám se podařilo vystoupit se západem slunce jednou ze šesti bran po nádherně strávené dvouhodinovce mezi zdmi starého města. Jak jsem se však dozvěděl, málokterá stavba je po zemětřesení v roce 1979 původní, nicméně Černohorci z původních kamenů a zdiva znovu historické centrum vystavěli. V rámci pouta mezi novým a starým si dívám na moderní hotel v těsné blízkosti hradeb nenásilně zakombinovaný do krajiny i města. Pod hotelem jsem objevil nenápadný tunel vedoucí dále za blízký útes, nebylo tedy lepšího nápadu, než jít na průzkum.

MLÁDÍ VPŘED

Tato idea nám nakonec nechala nahlédnout do neformálního nočního života místní omladiny. Za útesem se nacházela další trojice pláží, každá zvlášť oddělená skalní hradbou. Na poslední dokonce vedl vytesaný tunel ve skále. Na konci jsme si udělali siestu v záři posledních paprsků, k dobré pohodě přispěl i místní pršut vyhlášený po celém světě a červené víno místní odrůdy vranac. S přibývajícím šerem a pohodou přišel i nápad na noční koupání. Prázdná pláž k tomu přímo vybízela, a tak během pár chvil se naše nahá těla oddávala mořským vlnám. Co jsme však netušili, ale mohlo nás to napadnout, že večer na zdánlivě odlehlou pláž blízko centra nočního života nemusíme dorazit sami. Hlasy v příboji nebyly slyšet, a tak jsme přicházející páry zaregistrovali pozdě. Když se dva naháči, to jako my, vynořili z Jadranu, čekal jsem, že způsobíme nějaký poprask. Pubertální smích či pohoršení pravoslavných, z toho druhého jsem měl větší obavu, přeci jen jsou pravoslavní více puritánští a i dětem je takováto výchova vštěpována, avšak nic se nedělo. Ovšem místní mladí jsou evidentně víc free, než jsem čekal. V podstatě bych řekl, že jsou stejní jako kdekoliv jinde, zběžně nás prolustrovali pohledem, a pak se opět věnovali sobě. Než jsme oschli a oblékli se, bylo cítit trávu a skupina se začala družně bavit. Kolikrát jsem slyšel klasický zvuk otevření piva, ani nevím. Cestou zpět do centra jsme asi o metr míjeli souložící pár, který nás zaregistroval, ale nedal se v nejmenším ničím rušit, pochopil jsem, že tady jede noční život na plno a bez zábran. Když jsme pak na Slovanské pláži, kterou shodou okolností pojmenovali Češi, nahlédl do zábavního centra na pobřeží, bylo o nespoutanosti mladých Černohorců a smyslnosti Černohorek jasno.

PIRÁTSKÁ ZÁTOKA

Naplněni geniem loci Černé Hory míříme zpět domů, ale ještě před tím nesmíme vynechat poslední zastávku a tou je boka Kotorská, zátoka v minulosti obývaná nejen námořníky, ale i piráty. Dnes je však vše jinak, občas Kotorem projde pár cikánských žebráků, ale jinak panuje všeobecná pohoda. Jelikož náš rozpočet dovoloval ještě jednu plavbu, zaplatili jsme si cestu z Kotoru na ostrůvek Gospa od Škrpjela, který se tvarem podobá lodi a byl uměle vybudován námořníky na podmořském útesu. Po dobu plavby nasloucháme kapitánovi, který nás seznamuje s historií Kotoru. Vypráví o působení evropského a byzantského vlivu, který je vidět na domech ve městě, o tom, jak požádal Kotor v roce 1420 Benátskou republiku o ochranu před Turky, i o tom, jak stavěli Benátčané hradby, které zajistily městu ochranu a dnes je díky nim Kotor v seznamu UNESCO. Také vyprávěl příběh projektanta Josipa Slade z Trogiru zamilovaného do kněžny Mileny, ženy knížete Nikoly. Svou lásku vyjádřil při stavbě serpentin Lovčenski put do národního parku Lovčen, když zde vytvořil z cesty velké M pod sedlem Trojica. S koncem vyprávění přistáváme na ostrově. Čarokrásné místo s výhledem na srdce celé zátoky, kterému dominuje kostelík. Ten je nejen svatým místem, ale také malým vetešnictvím, jsou zde totiž uchovávány dary kotorských námořníků, kteří se šťastně vrátili z cest. Nicméně při bližším pohledu nezaujatý pozorovatel shledá, že se jedná o běžné věci denního užití od amuletů přes lampy po zámky. Tím nechci snižovat dobrou myšlenku daru, čistě popisuji místní artefakty.

Cesta zpět proběhla ve stejném duchu včetně doporučení, kde se nejlépe najíme a kde nakoupíme. Říká se, že Černohorci jsou hrozně líní, kolují o tom i anekdoty, nicméně nasazení, se kterým se nám místní věnovali, tomu opravdu nenasvědčuje. Montenegro si získalo mé srdce, průzračné azurové moře, vysoké štíty hor, dravé řeky, luxusní kuchyně a příjemní lidé. Co víc si přát.

Category: 2011 / 07 – 08

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.

Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.

Vášeň k maté je v malé zemi, zaklíněné mezi Argentinu a Brazílii, rozšířená mezi všemi společenskými skupinami. Pijí ho upjaté důchodkyně na trhu i dredatá mládež pod plakáty Che Guevary. Rybáři s prutem se bez něj nevydají na větrné molo, stejně jako nechybí úřednicím hned vedle klávesnice. Některé firmy už ho na pracovištích zakázaly, protože se jejich zaměstnanci věnovali více jeho přípravě než pracovním úkonům. Došlo to tak daleko, že v zákoně muselo být výslovně stanoveno, že při řízení vozidla se maté pít nesmí. Nejde ani o to, že by nápoj, jehož účinky jsou podobné čaji nebo kávě, zastřel vědomí řidiče. Ale opakovaně se stávalo, že se šoféři místo volantu věnovali dolévání svého šálku. Takto zapříčiněné nehody v Uruguayi nepatří mezi kuriozity.

ko1107_uruguay_shutterstock_38403436

BOMBILLA – SÍTKO A BRČKO V JEDNOM

Příprava maté totiž není jen tak. Mladá antropoložka Leda Chipoteová, která se přizná k vypití pěti termosek tohoto nápoje denně, mi ukazuje, jak na to. Dřevěný hrnek zasype ze dvou třetin nasušeným a nadrobno namletým listím cesmíny paraguayské, pak ho zakryje knihou a obrátí vzhůru nohama. Po návratu do výchozí pozice je maté sesypáno k jedné straně a nahoře u okraje zarovnáno jako podle pravítka. Teprve teď se může do prázdné části šálku dolít pomaličku voda tak, aby do maté pronikala z boku a nebořila vybudovanou strukturu. Tekutina by měla mít kolem 75 stupňů a na jednu porci lístků se dolévá opakovaně, než veškerá jejich chuť vyprchá.

„Pomocí maté se dávají také mnohé neverbální signály. Například pokud ti nenabídnu svůj hrnek, mám k tobě odstup,“ říká Chipoteová a dává mi ochutnat ze svého šálku. Pije se pomocí bombilly, což je speciální kovové (nebo luxusní postříbřené) brčko ve tvaru dýmky pohádkových dědečků. Slouží totiž i jako sítko, které v hlavici fajfky zachycuje drobky. Sáčkové maté existuje také, ale mezi Uruguayci se výrazněji neprosadilo.

Dobré, ale neutloukl bych se po tom… „To máš jako s olivami. První ti nechutná, druhá taky ne. Ale když to vydržíš až do dvacáté, přijdeš tomu na chuť,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletá antropoložka nezvyklou chuť nápoje. Poznamenávám, že na můj vkus je to příliš hořké. „No jo, je to první dávka, ta bývá jen pro silné nátury,“ říká. Podle správného bontonu by první hrnky po dosypání nového maté měl vypít hostitel, než sníží hořkost na konzumovatelnou úroveň. Na rozdíl od kávy nebo čaje je pro muže výpomoc cukrem zakázána. Chlap, který si ho sladí, se okamžitě ocitá v podezření vtipálků, že ho manželka doma tluče. Naopak povoleno je ochucení různým kořením nebo třeba nadrcenými lístky koky.

SPOLUBOJOVNÍK ZA NEZÁVISLOST

Podle indiánů kmene Guaraní, kteří byli prvními konzumenty maté, dali lidstvu tento nápoj bohové měsíce a oblaků. Při inspekční cestě mezi pozemšťany je napadl agresivní jaguár, toho však odehnal jistý stařec. Za záchranu života od bohů dostal sazenici keře, který připomíná čajovník, aby z jeho listů obsahujících mírné stimulanty připravil nápoj přátelství.

Kolonisté ze Španělska popíjení maté od Guaraní převzali. O pár století později jim to prý pomohlo ve válce za nezávislost. Při ohřívání vody na čaj během bojů o svobodu totiž nevědomky zabíjeli v životadárné kapalině bakterie způsobující střevní problémy. Vojáci jednotek, které přijely z Evropy s povstalci bojovat, považovali maté za barbarství a ohřevem tekutin se nezabývali. Udělali chybu. Podrážděné vnitřnosti vojákům znemožnily bojovat naplno.

ko1107_uruguay_081_montevideo_-_mate

V SÝRII ANO, V CHILE NE

Maté je pro Uruguayce poznávacím znamením a vlasteneckým symbolem. Kdo mu neholduje, stává se vyvrhelem – tak jako Raúl Tavani, sportovní reportér listu El País. „Vůbec mi to nechutná, ale radši říkám, že mi na něj žaludek reaguje podrážděně. Jinak by se lidé, kteří mi ho nabízejí, urazili,“ vypráví zkušený žurnalista. Maté ale milují i v jeho pravlasti Paraguayi. Hodně velká spotřeba je i v jižní Brazílii a samozřejmě Argentině, s jejíž kulturou je ta uruguayská ztotožňována. Proto příslušníci tříapůlmilionového národa hledají každou drobnost, aby se od svého většího souseda odlišili. A jednou z nich je i konzumace maté.

„Argentinci ho pijí kvanta, ale jen doma. Nechodí s ním do ulic. To my jsme největší spotřebitelé maté na osobu,“ chlubí se, stejně jako většina jeho krajanů, výše zmíněný kněz Briani. Nejvyšší uruguayská spotřeba však neznamená i nejvyšší výrobu. V supermarketu váží nejmenší balíček maté 500 gramů a největší pytel pět kilo. Na jedno balení opatřené popiskem Vyrobeno v Uruguayi ale připadá deset argentinských a deset brazilských.
Maté se díky cestovatelům stává oblíbenějším nápojem i jinde ve světě. Nejsilnější mimo nejjižnější cíp Latinské Ameriky je překvapivě v Sýrii. Do arabské země ho dovezli navrátilci, kteří po emigraci do Nového světa v něm nenalezli to, co hledali. Naopak v Chile, kde mělo maté pevné zázemí, došlo k jeho postupnému vyškrtnutí z menu už v 19. století. Chilané, kteří čile obchodovali s Velkou Británií, pití předků odvrhli a v touze po světovosti ho nahradili anglickým čajem o páté.

Na nápojovém lístku však maté nenajdete ani v uruguayských restauracích, kde v příslušné sekci mají jen různé druhy čaje či kávy. Proč? Nikdo by si ho tam nejspíš nedal. Každý je zvyklý na svoji oblíbenou značku maté, na svůj hrnek a svoji bombillu, které výslednou chuť pitiva výrazně ovlivňují. A proč si také objednávat něco, co stejně máte s sebou v tašce?

Pin It on Pinterest

Shares
Share This