Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Poušť je nehostinné místo. I v pustině ale narazíte na přívětivé lidi, kteří vám ukážou cestu a dají napít. To abyste se nezbláznili ze slunečního žáru pálícího z blankytné oblohy. Modřejší aby člověk pohledal.

Je krátce po čtvrté ranní, když opouštím Copiapó, hlavní město provincie Atacama. Chvíli se motám okrajovými částmi, než se mi podaří najet na silnici třicet jedna, která míří k argentinským hranicím. Asfaltka končí po pár kilometrech. Reflektory ozařují tu mezinárodní polňačku. Je prázdná, na kamiony je příliš brzy. Obloha bledne a krajina začíná získávat konkrétní obrysy. Na chvíli zastavím, abych povolil uzávěry kanystrů s benzinem a odpustil výpary. Sáhnu do krabice s jídlem a vytáhnu láhev vody. V duchu se usměju nad množstvím, které mám naložené. Ani po devíti letech jsem nezapomněl, jak moc mi tenkrát chyběla.

VODA NAD ZLATO

„Tam ti dají vodu,“ ukázal řidič malého oprýskaného náklaďáku na polorozpadlou chatrč uprostřed pouště a pokračoval ve své cestě k argentinským hranicím. „Gracias,“ poděkoval jsem oblakům prachu, která se zvedla za odjíždějícím autem a zůstal jsem sám. S nadějí žíznivého jsem vykročil k usedlosti. Uvítali mě vrčící a štěkající psi. Rychle jsem se sehnul pro kámen a naznačil hod. Zvířata zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Obešel jsem domek, ale nikoho jsem nenašel. Vodu bohužel také ne. Slunce se dotklo obzoru. Údolí se naplnilo stíny. Vítr mlátí utrženým plechem a hvízdá v rákosové střeše. U dveří se válí kůže nějakého zvířete. Kolem dokola poušť. Místo působí trochu strašidelně. Skrze rozbitou okenní tabulku jsem zahlédl hodiny. Jdou. Slyším jejich hlasité tikání. Ukazují osm hodin. Nevím, jak daleko je k nejbližší vodě. Psi někam zalezli. Je slyšet jen vítr. Počkám do rána, protože jiná možnost stejně není. Jsou tu zvířata, a ta musejí pít. Možná se ráno někdo objeví. Našel jsem místo ve svahu, které nebylo od domu vidět a s pocitem nejistoty jsem usnul.

Obrovitý kamion se skřípěním brzd zastavil na kamenité cestě. Z jeho kabiny vyskočila drobná postava a zamířila k hliněnému domku. V ústrety jí vyběhli oba psi, aby ji přivítali. Vyšel jsem z úkrytu. „Buenos dias! Potřeboval bych vodu, seňoro.“ „Voda v poušti není!“ odpověděla indiánská stařenka. V jejích očích se zableskly ohníčky šibalství. „Pojď dál, chlapče.“ Uvařila čaj. Psi ulehli pod stůl. Odněkud se přiřítil kocour Miguel, sedl si mi na klín a začal příst. Její přítomnost do toho opuštěného místa vnášela klid a mír. „Musím už jít. Mám před sebou dlouhou cestu,“ zvedl jsem se z plastové židle. Vyprovodila mě až ke stezce vedoucí do národního parku. „Počkej,“ chytla mě za ruku. Zadívala se mi do očí. Její tvář byla seschlá, rozbrázděná roklinami vrásek jako okolní krajina. „Nehraj si s pouští, Pedro,“ oči měla v té chvíli vážné, temné jako noční obloha. „Odpoledne dorazíš k místu, kde budou ve vyschlém korytu zelené keře. Mezi nimi je pramen. Když budeš trpělivý, dá ti vodu. Den bude velmi horký!“ Díval jsem se za ní, když se vracela ke své chajdě v údolí bez vody a cítil zvláštní náklonnost.

KUDY KAM?

Zabouchl jsem dveře malého džípu plně naloženého fotografickou technikou, kanystry s benzinem a zásobami. Mířil jsem k hraničnímu přechodu San Francisco. Je téměř v pěti tisících metrech. Cítil jsem přibývající nadmořskou výšku na výkonu motoru. Pokud se v průvodci dočtete, že dosažení hranice národního parku Nevado Tres Cruces a cestování po něm je snadnou záležitostí, berte to s rezervou. Šedesát tisíc hektarů pouště, horských štítů a obrovská solná plocha Salar de Maricunga jsou téměř bez značení. Horníci si velice rádi krátí cestu k dolům, které jsou v národním parku stále v provozu. Tak se vám stane, že se cesta, po které přijíždíte, náhle rozdělí na čtyři další. V té chvíli každá rada drahá. Směrovky nikde. Nezbývá než si jednu vybrat. Naštěstí se většinou spojí opět v jednu. Mířil jsem přímo ke stanici strážců parku u Laguny del Negro Francisco. Přejížděl jsem potůčky a výmoly v prašné cestě, až jsem si všiml staré zaprášené cedule Mina Marte. Rázem se mi vybavily letité vzpomínky na nečekané setkání.

OBĚD SE ZLATOKOPY

Ráno jsem rozbil slabý příkrov ledu pokrývající okraje Laguny de Santa Rosa, abych mohl umýt ešus a uvařit si snídani. Opřený o roh srubu jsem usrkával horký čaj, když jsem zaslechl kroky. Dva zarostlí chlápci se tvářili docela přívětivě, ale pro jistotu jsem si nechal stěnu za zády. Během krátkého rozhovoru ten mladší navrhl: „Nechceš jet s námi? Na oběd!“ Nevěděl jsem, co si mám myslet. Široko daleko nic není a oni mě zvou na oběd? „Kam?“ nechtěl jsem hned odmítnout. „Na Mina Marte. A pospěš si, ať nepřijedeme pozdě!“ Nastupoval jsem do džípu a měl silné pochybnosti o svém zdravém rozumu. Tak jsem se ocitl mezi zlatokopy…

Na oběd se tady jezdí daleko,“ napadlo mě, když jsme po dvou hodinách kodrcání po rozbitých cestách zastavili v malé osadě z plechových baráčků. Vešel jsem v doprovodu svých hostitelů do provizorní jídelny, kde sedělo u stolu několik mužů. Zvedli hlavy a jejich zkoumavé pohledy mě znervóznily. „To je Pedro, je cvok. Přišel pěšky!“ představil mě společnosti s úsměvem Marco, jeden z mineros, kteří mě přivezli.

Chlapi vstali. Postupně mi všichni podali ruku. Kolem očí vějíře slunečních vrásek, dlaně ztvrdlé prací. Najednou bylo u plného stolu volné místo. Talíř hovězí polévky, pak kuře se zeleninou a u papájového kompotu už jsem funěl, k velkému pobavení mých spolustolovníků. „Hraješ pool?“ zeptal se vousatý chlapík naproti mně. „Vy tu máte kulečník?“ překvapila mě jeho výzva. „Jasně! Jdeme!“ hrne se z místnosti. Hráli jsme dlouho, nadávali jsme těmi nejsprostšími slovy sobě, koulím, nepodařeným šťouchům i jen tak. Společnost nám dělaly krásky z Playboye, nemilosrdně připíchnuté napínáčky k překližkové stěně. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ okomentoval předák můj nepodařený šťouch s radostí vítěze. „Jdi do…“ přijal jsem pozvání. Bzučící generátor rozsvítil žárovky v táboře. Ráno se se mnou loučila celá osada. Čtyři mineros se i s mými věcmi nasoukali do auta. „Co se děje, amigo?“ šklebili se mému zmatenému výrazu. „Odvezeme tě k Laguně Negro Francisco. Je tam rangerská stanice, můžeš v ní přespat.“

Je krátce po poledni a já začínám cítit ujeté kilometry. Cesta plná výmolů, kamenů a potůčků je náročná na koncentraci řidiče a ostré slunce k pohodě taky příliš nepřispívá. Mířím do jihozápadního sektoru národního parku. K sídlu strážců parku, kteří by mě měli čekat, je to z Copiapó okolo dvou set kilometrů. Na překonání této vzdálenosti ale musíte počítat nejméně se šesti hodinami. Strážci mě hned potom, co jsem vystoupil z auta, pozvali na čaj, abychom měli možnost probrat můj pobyt. „Chtěl bych se hned vydat k pramenům říčky Gallina, abych se stihl vrátit před západem slunce k laguně a nepřišel o světlo,“ vysvětluji svůj plán. „Kdy můžete vyrazit?“ zeptá se mě mladičký strážce na praxi. „Třeba hned!“ beru si batoh s foto výbavou. „Nepotřebuji doprovod,“ snažím se zdvořile odmítnout mladíka, který se zjevně chystá jít se mnou. „Tady nemůžete chodit jen tak sám…!“ zatváří se přísně. Musím se v duchu usmát, ale svůj příběh si nechám pro sebe. Stejně by mi možná nevěřil.

Znali se. Mohlo mě to napadnout. Zlatokopové se s Kristiánem Godoyem, rangerem národního parku Nevado Tres Cruces zdravili jako staří přátelé. „Dej na toho bláznivýho Čecha pozor!“ křičel z nastartovaného auta předák dolu a zamával. Schoval jsem krosnu do dřevníku a šel si prohlédnout lagunu. Hladina jezera měnila během dne barvu podle intenzity slunečního záření. Se soumrakem se vrátil druhý ranger. Jmenoval se Kristián. Seděli jsme u kamen a při světle svíčky prohlíželi mapu parku. „Obejdeš lagunu po jejím levém břehu a narazíš na stezku. Celý den budeš mít vulkán Copiapó po pravé ruce a Tři kříže před sebou. Druhý den okolo poledne bys měl dosáhnout hřebene. Z jeho vrcholu uvidíš Santa Rosu,“ vysvětloval mi strážce cestu. „Na něco jsi zapomněl!“ ozvalo se z protějšího rohu místnosti. „Nezapomněl! Buenas noches!“ Odsekne Kristián kolegovi a bouchne dveřmi. „Co se stalo?“ ptal jsem se zvědavě. „Loni jsme tu měli problémy s mladou pumou. Začala u koz, pak zabila psa. Zbýval jen krůček, aby napadla člověka. Kristián tvrdí, že ji střelil, ale tělo jsme nikdy nenašli. Tady máš rukavice. Budeš je potřebovat. Dobrou noc!“

Držel jsem v dlani pracovní rukavice s kožíškem a nevěděl, jestli mám mít strach, nebo se smát. V dřevěné boudě na konci světa se dvěma chlápky, kteří se oba jmenují Kristián, a někde venku v horách, které se zítra chystám přejít, se možná toulá hodně naštvaná kočka. Mé myšlenky se v teple lamí deky postupně začaly měnit v obrazy, obrazy v příběhy, které nakonec zmizely se zapomenutými sny.

V deset dopoledne jsem měl rangerskou stanici daleko za sebou. Zůstala z ní jen malá tečka na protějším břehu Laguny del Negro Francisco. Objevil jsem stezku a někdy kolem poledne jsem se po ní vydal k severu. Stoupal jsem velmi pomalu. Můj náklad mi připadal stále těžší. Silueta vulkánu Copiapó jako by se vzdalovala. V hlavě mi znělo: „Má být na pravé straně. Na pravé straně! Jdu pomalu, nebo špatným směrem? Sníh na vrcholu sopky mění barvu. Červená. Rudne. Den se chýlí ke konci. Z nadmořské výšky mi třeští hlava. Už nemůžu dál. Musím se utábořit.“

STŘEPY V HLAVĚ

Ráno jsem měl mezi spacákem a bivakovacím vakem vrstvičku ledu. Dal jsem zmrzlou vodu na přímé slunce, aby roztála a já se mohl nasnídat. Sledoval jsem horu, která se nepřibližovala. Nesnesitelná bolest hlavy mi znepříjemňovala každý pohyb. Sbalil jsem tábořiště. Musel jsem se opřít o skálu, když jsem se snažil zvednout s batohem na zádech. Vzpřímený jsem čekal, až tlak ve spáncích trochu povolí. Vykročil jsem po stezce vzhůru. Každých padesát metrů jsem odpočíval. Mé tělo nechtělo, bránilo se, odmítalo. Chtěl jsem si utrhnout hlavu, zahodit ji, a kdyby nespadla moc hluboko, tak ji i rozšlapat. Usínal jsem, probouzel se a znovu usínal. Plíživé kroky, svítící pohledy, přidušené vrčení, teskné volání podobné dětskému pláči… Noční můry, které mě pronásledovaly celou noc. Pocitu, že je něco blízko, sleduje mě, vyčkává, jsem se nezbavil ani s nadcházejícím dnem. Bolest hlavy naštěstí ustoupila. Klesal jsem do údolí, abych se vzápětí drápal do protilehlého svahu. Zvolil jsem jako cestu vyschlé koryto řeky, čímž jsem se odklonil od původního směru, o kterém jsem stále více pochyboval, že byl správný. Ve chvíli, kdy jsem procházel nejužším místem řečiště, obklopeným obrovskými balvany, mě přepadl nutkavý pocit se obrátit. Rychle jsem se otočil. Vpravo ve svahu jsem zahlédl pohyb. Velké hnědošedé tělo se mihlo mezi kameny. Nebo se mi to zdálo? Asi blbnu… Pokračoval jsem v cestě a k večeru jsem narazil na malé jezírko. Jeho bílý okraj mi prozradil, že radost z nalezené vody byla předčasná. Bylo slané. Opodál jsem objevil mezi lišejníky louži, kterou okupovala rodinka divokých kachen. Právem silnějšího jsem ji zabral. Voda v ní nebyla úplně slaná. Vydezinfikoval jsem dva litry. Chutnala odporně. Vydal jsem se lamí pěšinou vzhůru, snažil se nevnímat sesouvající se kamení, sráz pode mnou, ani to NĚCO vzadu. S nadějí jsem stoupal do svahu, abych za obzorem objevil jen další údolí. Chvílemi jsem si při výstupu musel pomáhat rukama. „Nešlápni vedle, tady tě nikdo nenajde,“ opakoval jsem si v duchu. Konečně na vrcholu! Dole se leskly tyrkysové vody Laguny de Santa Rosa, do dáli se táhl bílý povrch Salar de Maricunga a jen jako malá tečka byla vidět dřevěná chatka. Cesta ale ještě nekončila…

Sestup byl nebezpečnější, než jsem čekal. Každou chvíli se nějaký kámen se mnou ¬utrhl. Chaty na břehu jezera jsem dosáhl až za soumraku. S hrůzou jsem zjistil, že jsou mé zásoby vody pryč! Našel jsem na dřevěné polici půl litru červeného vína. Měl jsem asi stejné množství „loužovnice“. Vítr nepřestával foukat. Neměl jsem ponětí, co bude zítra, byl jsem bez vody.

Na schodech do srubu jsem se zastavil. „Otoč se!“ vyštěklo ticho rozkaz. Stála jako stín dvacet metrů ode mě a upřeně se dívala. Mrazilo mě, ale strach jsem necítil. Měsíční kotouč na okamžik zakryly mraky, pak jeho světlo opět zalilo okolí srubu. Na místě, kde jsem předtím tak jasně rozeznával obrysy velké kočky, nic nebylo. Královna hor zmizela. Byla realitou, snem, hrou světla nebo fantazií unaveného muže?

Otočil jsem klíčkem v zapalování a vypnul motor. Pomalu jsem otevřel dveře a vystoupil z auta. Stejná dřevěná bouda s verandou, dveře zajištěné provázkem, bílá plastová zahradní židle, poušť… Každé prkno je mi povědomé. Déjà vu? Ne, jen návrat k Laguně de Santa Rosa.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.

Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.

MIMO TRASU

Tato destinace neleží v blízkosti žádného hlavního tahu republikou, a tak si udržuje Bystřicko svou přírodu stále nedotčenou. Sjel jsem z D1 v Humpolci, a dál pak cesta pokračovala po okreskách, které v dnešní době mají již své sentimentální kouzlo. Pro zhýčkané turisty, kteří odmítají jet vozem mimo dálnici více než sedm kilometrů, je však Bystřicko prakticky nedosažitelné. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby viděli ty desítky a snad i stovky rybníčků lákajících ke koupeli, hluboká údolí a daleké vyhlídky Vysočinou, okamžitě by byl ráz krajiny vizuálně proměněn na okolí Máchova jezera. Tato malá překážka v dostupnosti však udržuje Bystřici i její okolí v klidu. Město Bystřice nad Pernštejnem najdeme přibližně padesát kilometrů severozápadně od Brna. Jeho centrum tvoří malé, nenásilně zmodernizované náměstí, jemuž dominuje farní kostel sv. Vavřince. Návštěvník zde též objeví malou alej s vkusnou fontánkou připomínající bystřinu, inu, co také jiného, když jsem v Bystřici. Mé první kroky po náměstí vedly do místního infocentra, protože jsem potřeboval získat co možná nejvíc informací o mikroregionu, přece jen jsem zde cizincem a rád bych viděl ta nejčarovnější místa. Přátelské prostředí a nápomocnost místních mi hned zlepšily náladu. V družném hovoru o zdejších pamětihodnostech jsme vydrželi snad hodinu a já nakonec odcházel poučen, se štosem informačního materiálu, tipem na ubytování a novou přátelskou známostí s Olgou, která mi podávala informace.

SAMÁ VODA

Za chvíli již sedím v autě a mířím k doporučenému pensionu, cestou v dálce vidím malou obec Dolní Rožínku, kde jsou jediné funkční uranové doly v Evropě, a opět si říkám, jak málo toho o své vlasti vím a jak mě dokážou překvapit takováto drobná zjištění. Cestou při průjezdu obcí Mitrov zavzpomínám na kamaráda Hubáčka, který je součástí sekundární linie rodu Mitrovských, který zde měl panství. Zámek Mitrovských v obci dnes slouží jako domov důchodců. Může být poetické dovršit svůj život na zámku. Též si všímám zámeckého parku s rybníčkem, výborné místo pro relaxaci. Ostatně, jak jsem již zmiňoval, rybníčky a jiné vodní plochy jsou tu opravdu všude, v každé obci na mé trase, v polích, i na pastvinách v Habří, kde jsem se ubytoval. Ovšem všudypřítomnost vody se v podvečer začala projevovat také zvýšenou oblačností, která pokryla nebeskou klenbu. Trošku mě to znepokojilo, poněvadž jsem se na Bystřicko dostal den před pálením čarodějnic a rád bych si zítra večer zašel s místními opéct buřta k ohni.

ZUBŘÍ ZEMĚ

Ráno mě probouzejí těžké kapky bušící do parapetů, naštěstí je to odcházející bouřka, nicméně temné mraky stále visí na nebi jako Damoklův meč. Snad to nespadne moc brzy, napadá mne a pomalu vyrážím na poznávací cestu Bystřickem, nazývaným také „Zubří zemí“. Pojmenování můžeme spojovat s legendou o uhlíři Věnavovi, který pálil uhlí v hlubokých lesích, kde žil jen se svou ženou a synem. Byl silný a přítomnost zubrů, ale i medvědů a vlků mu nedělala starosti. Jednoho dne však za svým domem narazil na zubra, jakého dosud nespatřil. Když zvíře Věnavu ucítilo, zaryčelo a rozběhlo se proti němu. Neozbrojený uhlíř v poslední chvíli před zubrem uskočil, zachytl rukama jeho rohy a strhl mu hlavu k zemi. Začal souboj svalů. Mohutné zvíře se snažilo vymanit ze sevření a Věnavovi rychle ubývalo sil, bylo mu však jasné, že když se vzdá, bude s ním amen. Zubrův odpor však povolil o pár chvil dříve než uhlířův a zvíře se skácelo na zem. Věnava pak rychle spletl houžev z mladého smrčku a protáhl ji zvířeti nozdrami, aby ho mohl ovládat. Pak se vydal i se zubrem na brněnský hrad, kde toho času sídlil kníže. Za jeho statečný čin mu kníže daroval území, na kterém do té doby Věnava pálil uhlí. Uhlíř pak jednou ranou sekery uťal zubrovi hlavu a kníže v úžasu pravil: Máš nezměrnou sílu a již vím, proč se té krajině říká Zubří země. Dnes se stáváš jejím pánem a jako upomínku dnešního dne dostáváš erb s černou zubří hlavou s houžví v chřípí ve zlatém poli! Věnava po návratu dal zbudovat hrad Zubštejn. Jeho potomci pak vystavěli honosný mramorový hrad Pernštejn a stali se jedním z nejslavnějších rodů na Moravě. Název „Zubří země“ je dodnes používán v propagačních materiálech Bystřicka.

TŘETÍ MÍSTO

Je až neuvěřitelné, jak prudké stěny může mít kaňon řeky Svratky, místy se cítím jako v nějakém alpském údolí, a přitom jsem na východě Vysočiny. Jak mi bylo předchozí den řečeno, je zde velmi oblíbený rybolov, což se mi potvrdilo při zastávce před Švařcem. Zde jsem se zlehka zapovídal s jedním rybářem, který během našeho hovoru vytáhl z říčky dvě menší rybky. Následná zastávka v obci Švařec mi ukázala, že nejen lidé, ale i památky jsou zde nějakým způsobem spojeny s vodou. Šindelem krytou lávku, která do počátku 20. století nabízela přechod suchou nohou na trase mezi obcemi Štěpánov a Vír, tu najdeme od roku 1873. Druhá zmíněná obec se pyšní patrně nejmohutnější stavbou široko daleko. Vírská přehrada zde stojí od počátku druhé poloviny 20. století a s výškou 76,5 metrů se může chlubit třetí nejvyšší hrází v republice. Celé vodní dílo, které dnes pomáhá zásobovat pitnou vodou Brno a okolí, pohltilo obec Chudobín a část obce Korouhvice. Vzdutí vody přesahuje od hráze proti proudu přes devět kilometrů a celá trasa po břehu až k Dalečínu, který je mým dalším cílem, je dnes koncipována jako turistická a cyklistická stezka.

LOUPEŽNICKÝ HRAD

Hrad Dalečín, který Svratka obtéká ze tří stran, je dnes v podstatě zříceninou. Z historických pramenů víme, že zde byl již ve 14. století a roku 1358 se dostal do majetku rodu Pernštejnů. Předchozí zmínky, že býval loupežnickým hradem a proto byl roku 1356 rozbořen, nejsou podložené. Tento názor je také v kruzích historiků odmítán. Přítomnost lapků je však prokazatelně doložena po skončení husitských válek. Z důvodu zachování bezpečnosti lidí v okolí byl hrad Dalečín roku 1519 obléhán, dobyt a vyvrácen zemským hejtmanem Archlebem Vranovským z Boskovic. Stojím u hradu a všímám si stavby v těsné blízkosti, která mé myšlenky opět obrací k Alpám. Původně renesanční zámeček postavený Pavlem Katharynem z Katharu, jak jsem se dozvěděl, byl v polovině 19. století přestavěn do stylu tyrolské chalupy a tato podoba mu dodnes zůstala.

MÁČENÍ ČARODĚJNIC

Nad mou hlavou se opět objevil shluk tmavých mraků hrozící deštěm a hodina postoupila, otáčím tedy zpět k pensionu a doufám v bezdeštný večer strávený u ohně, přece jen jsou dnes ty čarodějnice. Cestou si ještě neodpustím dvě malé zastávky. První u kostelíka sv. Michala ve Vítochově, který je místní nejcennější památkou. Jeho historické kořeny sahají až do počátku 13. století, z té doby se zde zachovala též křtitelnice a oltářní mensa (kamenný stůl před oltářem). Druhá zastávka je o pár kilometrů dál. Je jí nejvýše položená obec Bystřicka, Karasín. Většina nejvýše položených míst je obvykle opatřena vyhlídkou a ani Karasín v tomto ohledu není výjimkou. Karasínská rozhledna na první pohled připomíná chaloupku na kuří noze, ale noha má výšku třicet metrů. Ač z vršku vidíte celý mikroregion jako na dlani, tak je pohled tak řečeno plochý, protože se nedá jen tak zhlédnout svrchu. Pro ocenění příkrosti kopců je třeba se Bystřickem projít. S touto myšlenkou vyrážím vstříc čarodějnickému večeru, jaké je však mé rozčarování, když do předního skla mého vozu začnou bušit ohromné dešťové kapky. Napadá mě, že pokud se déšť neuklidní, tak místo pálení čarodějnic bude jejich máčení.

PROMEŠKANÝ TRIUMF

Večer v pensionu koukám z okna a pozoruji střídání počasí, provazy vody s jemným mžením. Definitivně se vzdávám naděje na vatru a celovečerní party pod otevřeným nebem, neboť to je na můj vkus momentálně otevřené až příliš. Jaké však bylo mé překvapení u snídaně, když jsem za¬slechl vyprávět zážitky z večera. Evidentně jsem totiž místní domorodce podcenil. Z kusých informací jsem zjistil, že místní nakonec triumfovali a oheň zapálili, i když to údajně stálo asi šest litrů benzinu. Je evidentní, že zde jsou na vodu zvyklí. Mně utkvěly v paměti bystřiny, romantické rybníčky, říčky i přehrada a fakt, že k tomu i sprchlo, na tom nic nemění, čas od času prší přeci všude.

Category: 2011 / 09

TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY

Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“
My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.

Ale začněme v Kutné Hoře.

Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.

Dětství jste prý strávil s knížkou.

Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.

Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.

Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.

A přitom bych čekal u někoho, kdo se zabývá erby a genealogií, aspoň nějaký vztah k náboženství.

Když jsem dělal znak bývalého arcibiskupa, tak jsem měl pocit, že mu to musím říct, tak mu povídám: „A nevadí vám, že nejsem křtěný?“ a on mi říká: „Ale já za to nemůžu, že já jsem křtěný.“

A kdy tedy slavíte svátek?

Když jsem byl kluk, bylo tehdy v kalendáři sv. Jiří, ale taky byl i protestantský svátek Jiří Poděbradský. Otec se mě ptal, kdy bych chtěl slavit, a já jsem řekl bez rozmejšlení na Jiřího z Poděbrad. Ale teď jsem věrnej zase svatému Jiří, protože to je patron Řádu podvazkového a Anglie. I když Angličani drží svátek sv. Jiří o den dřív než my. Jestlipak tušíte proč?

Netuším.

Sv. Jiří je v církevním kalendáři třiadvacátého dubna, jenomže papež povolil pro České země přeložení na čtyřiadvacátého, protože třiadvacátýho je sv.Vojtěcha, a tak ho slavíme u nás o den později než Angličani, přestože oni jsou převážně anglikáni, drží se toho třiadvacátého.

Jako dítě mě docela husiti brali, snad jako důsledek školní výuky a filmů pro pamětníky. U vás za tím stojí jenom ten Jirásek?

Ono myšlení lidí bylo dřív trochu odlišný. Dnes hodně koukají na televizi a málo čtou, a když u toho nemusí přemýšlet, tak se to projevuje. Když jsem žil v Kutné Hoře, tak vždy šestého července na Husův svátek se na kopci přímo naproti Barboře pálila hranice a zpívalo se: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn a vůkol něho mnichů rota líná rouhavým smíchem velebí svůj čin.“ My jsme to jako kluci zpívali s nadšením, věřili jsme tomu, takovou výchovu jsme měli. Pokud má člověk ideály zakotvené od dětství, tak jde životem rovně. Víte, to byla taky Masarykova doba. Tehdy se jeden ministr dopustil snad nějaké finanční lumpárny, a když byla audience vlády, Masaryk šel a každému z členů podával ruku, ale tomuhle ji nepodal. A v té době to pro toho ministra nebylo možné ustát. Prezident nic jinýho neřekl, jen ho obešel. Ale to stačilo.

Když se podívám na váš život, jste pro mě jednoznačně hrdinou, kde dnes hledat vzory?

To já nevím. My, co jsme měli být shazovaný do protektorátu v dvaačtyřicátým roce, to ještě Němci vítězili na všech frontách a celá Evropa byla v jejich rukách, my jsme nebyli žádní kamikadze, a tak jsem v dopise otci na rozloučenou psal: „Nedělám si iluze, že je to možný přežít.“ Šli jsme za hranice proto, abychom něco udělali pro porážku Německa. Necítili jsme se hrdiny, považovali jsme to za povinnost.

Takže nadšení tam nebylo, spíš povinnost, o které se nepochybuje?

Když měl Eisenhower podepsat poslední rozhodnutí k vylodění v Normandii, dlouho seděl a přemýšlel. On si uvědomoval, že když to podepíše, tak v příštích hodinách tisíce lidí, jeho vojáků, zahynou. A on si říkal: „Mám právo já tohle nařídit? Jenže jinak zvítězí ten ksindl hitlerovskej.“ Tak podepsal. A měl pravdu. Padli. Ale oni šli, nikdo z těch Američanů neuhnul.

A existuje vrozené chování pro různé národy? Jsme spíš tedy švejkové než hrdinové?

Často jsem si kladl otázku, jak by se byli Češi chovali, kdybychom do toho v roce 1938 šli. Dopadli bychom jako Poláci. Ti měli veliké množství raněných a padlých a rychle by se asi u nás zvedla poraženecká nálada. Já jsem zažil mobilizaci, to bylo nadšení, můj otec když slyšel, že byla vyhlášena mobilizace, šel ráno do školy a oznámil řediteli, že jako záložní důstojník musí nastoupit. Tohle udělali všichni záložáci.

Kdyby někdo tušil, jaká to bude hrůza, tak by asi nadšení nebylo tak velké.

Naše mentalita je taková, že jdeme vždycky s nadšením do toho, ale když to selže, začneme hned vinit toho, kdo do toho skutečně šel. Ne ty, co čekali za bukem, jak to dopadne.

Ale při mobilizaci být nadšení musí, nebo ne?

Beneš byl pro nás hlava odboje, ale já jsem nevěřil zejména jedné věci, on ujišťoval hlavně na začátku války, pak už vůbec ne, že válka bude brzy vyřízená.

V čem byl podle vás problém?

Beneš se hlavně spoléhal na platnost smluv a na Francii. Jenže smlouvy se dodržují nebo porušují podle toho, jaká je momentálně vláda. Kdyby byl předsedou vlády Léon Blum, ten by býval šel do války, jenže by to stejně projel.

Měli jsme se bránit?

My bychom to strašlivě prohráli. Náš generální štáb počítal s tím, že Francie vypoví Německu válku, a doufal v aktivní pomoc. A co udělala Francie když měla smlouvu s Polákama? Obsadili pevnosti a vyčkávali. Aspoň kdyby je postavili po celý délce hranice až k moři, oni věřili v neutralitu Belgie a zase se mýlili. A Hitler přitom porušil smlouvu s Polákama, kterou podepsal rok předtím. Francie nebyla připravena na válku. My, co jsme přišli přes Polsko, tak jsme měli vyfasovanou francouzskou uniformu, ale ti, co přicházeli přes Balkán, pro ty už neměli a dávali jim modrý uniformy z první světový války. My byli dělostřelci a neměli pro nás děla. Cvičili jsme tak, že jsme skládali bedýnky a roury a tak suplovali kanon.

Vy jste se původně přihlásil jako dobrovolník.

Už v roce třicet osm, ale přišel Mnichov, tak jsem narukoval až 1. března 1939. Zažil jsem pak v Terezíně, kde jsme byli umístěni, příjezd Němců. Obsazovali kasárny a my začali zpívat hymnu. Oni nějak vycítili, že se jedná o státní hymnu, měli asi pro to nějaký smysl, a stala se zvláštní věc. Jejich velitel zavolal: „K poctě zbraň a salutovat!“

Pak jste odešel do Polska.

Chtěli jsme bojovat a denně tam přicházeli další Čechoslováci. Dokonce i několik vojáků ve slovenských uniformách, kteří nechtěli sloužit Slovenskému štátu. Češi si dělali tenkrát z Poláků legraci, že je to „cirkus plechovy“. Viděli jsme, když stěhovali armádu k západní hranici, jak jela velká polská jednotka na koních s kopími, na kterých vlály na koncích praporečky, a my si říkali, proboha, tím se budou bránit tankům? Později došlo k povstání ve Varšavě, kdy už byli na druhým břehu Rusové. Ti čekali, až Němci povraždí dost Poláků, a teprve potom udělali ofenzivu.Víte, já si jako malý kluk taky dělal legraci z Poláků, ale já se je naučil mít rád. Oni jsou statečný národ.

Takže přeci jenom národní dispozice?

Já se dal po Mnichovu zapsat na techniku, a tam jsem viděl, jak ničili portréty Beneše, nadávali, že hnal republiku do války s Německem. Takhle by to bývalo vypadalo všude, kdybychom se pustili do války. Když se elita národa na to takhle dívala. Takže nevěřím, že by se náš národ ve své většině choval tak, jak se chovali třeba Poláci.

Z Polska jste ale odešli ještě před začátkem války.

Šli jsme do francouzské cizinecké legie a byli jsme umístěni na výcvik do Alžíru. Bylo to docela zvláštní, když nám veleli třeba Němci. Ne že by to byli fašisti, ale byl z nich cítit pocit nadřazenosti, že jsou lepší vojáci než my. Pak vypukla válka, a my se stěhovali zpátky do Francie.

Do bojů ve Francii jste už nezasáhli a odplul jste do Anglie.

Strašně jsme chtěli bojovat, a tak jsme se hlásili někam, kde by nás použili. V polovině roku 1941 jsem se přihlásil k parašutistům. První část výcviku byla commandos. To byly úderné jednotky, které prováděly takové krkolomné kousky.

Tam jste si zranil nohu a z výsadku do protektorátu sešlo.

Sloužil jsem pak do konce války na druhém odboru, což byla rozvědka, u plukovníka Moravce jako radista. Zažil jsem tam nejdramatičtější chvíle konce války – Pražské povstání – protože jsme byli ve styku s vysílačkou v protektorátu. Ten, který tenkrát vysílal, ještě pořád žije a vždycky 18. června se při vzpomínce na parašutisty v Praze vídáme.

Takhle válečná zkušenost vám ale později přinesla problémy.

Po válce jsem se vrátil k dělostřelcům jako důstojník z povolání a tak jsem se dostal do Olomouce. V dubnu 1949 k nám přišli z StB, že se mám oblíct a jít s nima na služebnu SNB podat vysvětlení. A já jen, že si zabalím pár věcí. Zarazili se, povídali, že o nic nejde, že jsem hned zpátky doma. Ale já věděl svoje, a nakonec jsem skončil bez jakéhokoli soudu na Mírově. Taky jsem byl asi jediný, kdo tam měl svoje holení.

Vybavujete si cestu do vězení?

Jeli jsme nejdřív vlakem. Bylo už pozdě večer a ti chlapi to tam neznali, trochu bloudili, tak se museli ptát na cestu. Museli jsme jít pak ještě docela dlouhý kus pěšky lesem. Dodnes jsem přesvědčený, že nás tam tehdy měli všechny zlikvidovat při vyprovokovaným pokusu o útěk. Paradoxem bylo, že když jsem pracoval v knihovně v Olomouci, chtěli po mně vědět, za co jsem byl zavřený. To já nemohl říct, protože jsem nikdy neměl žádný soud. Prostě za nic.

V knihovně jste se začal věnovat heraldice?

Ne, to už v Anglii za války. V College of Arms dokonce chtěli, abych u nich pracoval, ale já sloužil v armádě, nemohl jsem se jen tak sebrat. Po válce jsem se tomu začal věnovat intenzivněji.

Může tedy heraldika za to, proč nemáte televizi?

Většinu života jsem vstával časně ráno a má žena také, pracoval jsem v univerzitní knihovně a heraldice jsem se věnoval večer, dlouho do noci.

Ale včera jste se byli dívat na královskou svatbu?

Ano, to jsme si nemohli nechat ujít. Je třeba zajímavý, jak se oficiálně jmenuje princ William. Slovo princ má v angličtině dvojí význam, kníže anebo princ. Záleží na tom, kde je to slovo uvedeno. William je Prince of Wales, kníže velšský, královna ho korunovala na knížete velšského. Jeho celý titul zní, Prince William the Prince of Wales. On je královský princ, člen královského rodu, ale zároveň kníže, vládce Walesu.

Jak je to s podvazkovým řádem?

Královna má třiadvacátého dubna možnost, pokud jsou volná místa, jmenovat nové rytíře.

A sledujete teď aktuální situaci?

Samozřejmě, že sleduju. Vybírá se dřív, ale na třiadvacátého se to vždy oznamuje. Nedávno mi totiž psal „garter“, nejvyšší herold, že letos zemřeli tři rytíři a že královna jmenovala dva nové členy. Ona ale nerada jmenuje těsně po úmrtí některého z rytířů, potřebuje čas na rozmyšlenou. Členy královského rodu může jmenovat i mimo termín, na ně se to nevztahuje.

Členy řádu sv. Jiří jsou jenom šlechtici? Má šanci i obyčejný smrtelník?

Dřív to bývali jenom šlechtici, stačilo, aby byl rytířem. A dneska když není a dostane podvazek, tak se automaticky rytířem stane.

To znamená, že se stává šlechticem, a že potřebuje erb.

Mimo šlechtice znak dříve nikdo neměl, a podvazkový rytíř samozřejmě znak mít musí. Pořídí si na vlastní náklady řádový plášť a cedulku, je to teda spíš smaltovaná kovová deska, kterou připevní v kapli sv. Jiří na windsorským hradě. Tam visí znaky všech rytířů podvazkového řádu od počátku řádu až do dneška, s výjimkou těch, které cromwellští vojáci zničili. Ty už nebyly obnovený, všichni ostatní tam svoje destičky mají.

Když jde novopečený rytíř na úřad požádat o erb, může si ho sám vymyslet?

Pokud nemá svůj znak, protože znak dnes může mít každý. To stojí jen peníze, ale tím nezískává žádný titul, to máte jako svoji značku, která je zákonem chráněná a nikdo jiný ji nemůže užívat.

Tak přichází na erbovní úřad a má nějako představu…

A oni mu buď řeknou, že je to nevhodné, nebo mu sdělí, že se pokusí jeho představu nějak zpracovat. O znaku pro podvazkové rytíře rozhoduje vždy nejvyšší herold, Garter King of Arms.

A pak se obrátí na někoho, kdo mu erb nakreslí?

To oni mají i své herold painters, vlastní malíře, které určí „garter“.

A kolik mají ti heroldi práce?

Tak oni se nezabývají jen novýma znakama, mají na starosti veškeré erbovní záležitosti, spolky, instituce a věci okolo.

Takže nejen šlechtické erby.

Naštěstí Angličané měli do jistý míry rozum, že nepropadli nové módě a nesnaží se nahrazovat tradiční znaky. Víte, nesnáším to slovo – logo. Víte, jak vypadá logo Olomouce? Červený obdélník a v tom je zlatě napsáno Olomouc.

Taky jsem slyšel, že máte zálibu v hymnách?

To je pravda, já umím hymny všech evropských zemí nazpaměť. Jednou jsme byli ve valdštejnské zahradě a já zaslechl, že vedle je skupinka Norů, kteří zpívali pod lodžiemi, byli to profesionálové. Požádal jsem je, aby zazpívali i norskou hymnu, oni s elánem začali a já se připojil. Byli tím nadšeni.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL

Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.

Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.

Dva tisíce metrů nad mořem v horském turistickém centru Jot Pass leží v sevření zelených hor nádherné jezírko. Indové zde provozují spoustu atrakcí, například kutálení v průhledných zorbokoulích nebo fotografovaní v místních krojích s živými králíky na ramenou. A samozřejmě paragliding. To je ovšem pro nás – vlastníky pilotních licencí – ta nejbizarnější atrakce, protože zde se pod křídlo upoutávají děti, a když přifoukne, pouštějí je tu na laně jako papírové draky. Samozřejmě se to neobejde bez odřených kolen a loktů, to ale v Indii nic neznamená. Rodiče se určitě nebudou soudit s majitelem provozovny, který stejně vypadá, že mu není ani čtrnáct let.

ZEMĚ PLNÁ DRÁTŮ

Místo startu naší vzdušné expedice leží ve výšce 2450 m n. m. Po několika mlhavých dnech se udělalo konečně jasno a jak se pak ukázalo, tak slunečné počasí nás už neopustilo. Pod námi se rozprostírají terasovitá horská políčka v těch nejkrásnějších zlatavých barvách a obloha nad námi je natolik temně modrá, že to snad není ani možné. Neskrýváme nadšení, a tak honem do vzduchu!

K himálajským kopcům přistupuji s velkým respektem. Já i kamarád Štěpán si osaháváme nové Vegy i místní termiku. Poprvé si také prohlížíme zaříznutá údolí, ve kterých zhola není kde přistát. Zvedáme se a vydáváme se na první, devadesátikilometrovou etapu do místa jménem Biru, které proslulo konáním závodů světového poháru v paraglidingu. Letíme trochu rozpačitě, zvlášť mně se povede jednou pěkně zaseknout a nabrat tak pár kilometrů ztrátu. Termika je dost hravá, ale přitom nikterak silná. Po přistání úplně měním názor na českou krajinu, o které jsem tvrdil, že je zadrátovaná až hanba. V Indii nevede snad jediný kabel zemí, takže si můžete představit, jak to tam vypadá.

V KŮŽI PTÁKŮ

Rána jsou tady krásná. Kolem dokola se barví sněhové hory do ruda a vzduch je jak sklo. Vstávám snad před šestou a pozoruji tu nádheru. Vedle stanů rostou stařičké rododendrony. Celé stromy jsou obaleny červeným květem a od rána bzučícími čmeláky, kteří mají velikost úměrnou k himálajským kopcům. Po snídani se celá skupina zvedá a vyráží na dlouhý přeskok údolí Kullú. Ten se však ukáže jako problémový. Jeden z Američanů se po přeskoku nechytá a získává černého Petra v podobě jízdy autem. Další z letců se vydal sám nepochopitelným směrem, a tak ho ztrácíme i z dosahu vysílačky. Společně s Francouzi nalézáme údolí s velkou osadou, kde to všude stoupá, a tak se zde dá pohodlně čekat. Já se Štěpánem využíváme času a konečně se slétáváme, abychom natočili parádní záběry do filmu, na což jinak není v nastaveném tempu čas. Pod námi probíhá nějaká slavnost v místním chrámu a zpěvy se nesou po celých horách. Poprvé stoupáme pod bílou vatou do výšky 4600 metrů! Na přeskocích je klid, a tak konečně pořizujeme záběry bez obav, že nám kamera vypadne z rukou. Pohybujeme se od dvou a půl do čtyřech a půl tisíce metrů, takže teplota lítá nahoru dolů a hlava mě začíná bolet z dehydratace a změn tlaku. Trať měří 100 km a večer se s radostí společně se Štěpánem slétáváme poblíž cíle.

STOUPAT JAKO DÝM

V následujících dnech jsme si vyzkoušeli jak krásné přelety, tak i úmornou jízdu autem, k níž jsou odsouzeni ti, kterým se nepodaří ani na několikátý pokus vzlétnout. Anebo ti (jako v mém případě), kteří si zapomněli dobít baterie ve vysílačce. Po tomto pozemním martyriu mě ale čekal asi nejzajímavější let expedice. V této části Indie vzniká od jara kvůli suchu velké množství lesních požárů, při nichž hoří jen podrost a menší stromky. Vysokým starým borovicím ohoří jen v dolní části kůra. Jeden takový mohutný požár mi zviditelnil stoupák uprostřed údolí. Kluci měli výkonnější éra a nechali mě daleko za a pod sebou, ale já jsem si držel své tempo. Po chvíli jsem v dálce spatřil kouř. „Proč tím nezkusit aspoň proletět?“ řekl jsem si. A ejhle – začal jsem krásně stoupat. Po chvíli jsem byl obsypaný sazemi, ale to mi vůbec nevadilo. Podle mé teorie byl požár tak rozsáhlý, že vytvořil stoupání, které prorazilo zádržnou vrstvu, a dostal jsem se tak o tisíc metrů výš, než by se v těch místech normálně dalo. Katapultovalo mě to tak před kluky, na které jsem už původně dost ztrácel. Konečně jsem viděl Himálaj jako na dlani. Po několika silně termických dnech se dostavila stabilita a dál se pokračovalo velmi obtížně. Jsme už jen několik posledních desítek kilometrů od cílového města Pithoragarh, kde sídlí místní klub padáčkářů, a tak si s ostatními vysílačkou domlouváme místo setkání a noclehu. Když je najdeme, čeká nás překvapení v podobě dvou ozbrojených mužů. Zjišťujeme, že o naší akci se teprve teď dozvěděli místní vojenští hodnostáři. Celá naše cesta vedla přes indické státy Kašmír, Himáčal Pradéš a Uttarákhand, a jak už to tak bývá, ne vše, co je v jenom státě povoleno, platí i v druhém. Vojáci nás ale naštěstí nepřišli zatknout ani pokutovat – jednalo se o eskortu, která nás měla doprovázet do doby, než se celá záležitost vyřeší…

DO CÍLE AUTEM

Druhý den padlo rozhodnutí, že těch posledních pár kilometrů přece jen poletíme. V cíli nás má čekat přivítání tamějšího klubu padáčkářů a pár novinářů. Získali jsme povolení odstartovat z místního letového terénu, což nám ale není nic platné. Využívá se totiž jako svahovací terén na severní proudění, což v současném stabilním počasí příslib zachycení do termiky skoro vylučuje. Jedeme tedy do cíle auty. Na místě je nám pak velmi líto, že nepřilétáme. Páska by ležela na sportovním stadionu uprostřed malebného městečka o několika tisících obyvatelích. Rozhovory se starostou, padáčkáři a také s novinářem jsou příjemné, méně už několikahodinové čekání na uzavření všech formalit na místní vojenské posádce. Před ulehnutím si uspořádáme závěrečnou party, kde ze všech čiší uvolnění a radost, že se většinu tratě povedlo uletět. Američan Bred Sanders nám ukazuje svá videa z přeletů sedmitisícových hor a mě hned napadá, že to přece musíme napřesrok také vyzkoušet. Bred navíc v Nepálu provozuje sport zvaný parahawking (viz box str. 76), tedy létání na paraglidu za doprovodu ochočených dravců. Večírek utichl a nás čekala jen čtrnáctihodinová cesta autem do Dillí v pekelném vedru nadcházejícího léta.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: LEOŠ a LENKA ŠIMÁNKOVI

Jen málokterá města na světě člověk pozná po čichu. Zcela bezpečně ale poznáte Rotorua na Novém Zélandu – smrad sirovodíku je všudypřítomný. Odměnou za trochu čichového nepohodlí je ale jedna z nejkrásnějších podívaných na světě.

V létě, kdy počet turistů mnohokráte přesahuje počet místního obyvatelstva, zde není k hnutí. V zimě se ale dají všechny zdejší geotermální divy v klidu pozorovat. Rotorua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, žije v něm přes dvacet tisíc Maorů a je známé jako kulturní centrum těchto původních obyvatel Nového Zélandu. O kempinky tu není nouze, v zimě jsou poloprázdné, a tak si vybereme nejbližší od Whaka (tak zde zkracují těžko vyslovitelný název geotermální oblasti a největší turistické atrakce Severního ostrova – Whakarewarewa). Již vchod do areálu musí vzbudit pozornost každého. Tvoří jej vyřezávaná tmavočervená brána, zobrazující maorský zamilovaný pár Hinemon a Tutanekai z pověstí dávných dob. Ze všeho nejvíce nás ale zajímá Pohutu Geyser – největší gejzír Nového Zélandu, který stříká několikrát denně do výšky až třiceti metrů. „Tady už to musí někde být!” řeknu ostatním po dlouhém bloudění areálem. Měli jsme si přece jen koupit příručku, nadávám si v duchu. Spoléhal jsem se na paměť, dlouho jsem si mapu u vchodu prohlížel „Už si z toho, jak jsem tu před lety byl, moc nepamatuji. Ale jedno vím určitě, gejzír byl fantastický!” Konečně se před námi otevírá výhled na tufové, sírou dožluta zbarvené terasy, na modrá jezírka s obláčkem páry nad pahorkem. „Mám takový dojem, že to brzo bouchne,” říkám. Ani k pahorku nestačíme dojít a už to začíná – s hlasitým syčením se dere pára a horká voda z nitra Země. Je brzy ráno a chladno, v noci dokonce mrzlo, takže výbuch bude impozantní.

NESPOUTANÁ ENERGIE

Nad okolními kopci je modré nebe bez jediného mráčku. Vtom se vítr otočí a najednou není vidět na krok. „Tati, kde jsi?!” ječí Veronika. „Tady, kousek od tebe. Ani se nehni, ať někam nezahučíš a neuvaříš se!” odpovím a přeháním, abych ji trochu vyděsil. Reakci mé ženy nebudu raději popisovat. Vítr za chvíli odežene páru a před námi se vynoří úžasné divadlo, které se dočká Jakubova okamžitého komentáře: „To je teda bomba! Něco takového se jen tak někde nevidí!” Do nedohledna se valí velký bílý mrak a v nepravidelných intervalech stříká horká voda gejzíru výš a výš. Přírodní představení trvá dobrou čtvrthodinu. „Jeden takový výbuch by vyhřál celé sídliště,” zkazí Lenka svým technickým komentářem celou nádhernou podívanou. Zřejmě si vzpomněla na svá školní léta v Pardubicích. „Teď máme na programu další zajímavost!” povzbuzuji ostatní k aktivitě. I já jsem si totiž vzpomněl na své mládí, kdy jsem mladšímu bratrovi musel vařit krupicovou kaši. Sotva jsem přestal obsah hrnce míchat, začaly se na povrchu dělat bubliny a kaše stříkala po celém sporáku. „Kousek odtud je jezero s vařícím se blátem,” dodám a vyrazím naštěstí správným směrem. Daleko chodit nemusíme. Před námi se objeví jezírko, které jsem avizoval. Na několika místech na hladině horkého šedivého bláta jsou kruhovitá místa, kde nejdřív roste, nafukuje se a pak praskne bublina a z jícnu pod ní vyletí kus bláta. Někde se rozprskne do šířky, jinde kolmo do výšky vystřelí blátivá kulička, z dalšího vyskakuje jako prst velká kuželka.

TANEC S MAORY

Zakrátko dorazíme k maorské „termální vesnici”, další atrakci areálu. Shromažďovací dům, menší budovy i domeček na kůlu, kde se dřív uchovávaly potraviny, jsou zde postaveny v původním stylu. Jsou to opravdu velice zajímavé stavby. Maorové jsou zruční řezbáři s úžasnou obrazotvorností. Shromažďovací dům zdobí gigantická řezbářská práce v klasické tmavočervené barvě. Nahoře na štítě i na sousední stavbě vyplazuje jazyk strašidelná maska s vykulenýma očima. Sloupy, rámy dveří i oken, prostě celý dům zdobí fantastické figury a masky. Máme štěstí. Dozvídáme se, že bude kulturní představení. Za chvíli se před domem na schodech objeví pět potetovaných maorských „válečníků” v tradičních sukénkách s oštěpy v ruce a čtyři maorské krásky. Muži předvádějí válečnický tanec, koulí očima, vyplazují jazyk, mávají oštěpy. Poté všichni tancují – ženy zpívají, chlapi hulákají. Nemohu se udržet, abych se nezačal smát, ale Lenka mě zarazí se slovy, že to Maorové myslí úplně vážně a o tom je zajisté přesvědčeno i ostatní publikum. Po této předehře nás účinkující pozvou do domu, kde na pódiu pokračují v tanci a zpěvu.

SMRDUTÉ KOUPÁNÍ

„Teď to tady ale zabalíme a pojedeme kus dál na jih k Waiotapu, k dalšímu, vůbec nejlepšímu geotermálnímu místu. Po cestě se můžeme utábořit u jednoho teplého potoka a večer bude koupanda,” navrhuji a ostatní nadšeně souhlasí. Vzpomínám si, že voda v potoce Kerosene Creek prapodivně páchne. I barvu má zvláštně nažloutlou, ale voda to má být dokonce léčivá. Potok zná jen málokdo, tenkrát mi místo na koupání ukázal jeden domorodec, se kterým jsem jel stopem k jezeru Taupo. V pozdním odpoledni po dlouhém hledání přece jen Kerosene Creek objevíme. Než dorazíme k tůňce, ve které se dá koupat, nebe se zatáhne a být jen o pár stupňů větší zima, tak by místo deště mohlo snad i chumelit. Nikomu se nechce svlékat, až se osmělí Lenka. Ta se na koupání nejvíc těšila a jako první vleze do vody.„No to je paráda!” volá. „Nebuďte srabi! Skočte sem za mnou!” Jakub ji následuje okamžitě. Veronika váhá, ale přeci jen tam oba za nimi lezeme a opravdu to stojí zato! Tůňka má dobrých deset metrů v průměru, člověk všude stačí a voda má skoro třicet stupňů! A když se děcka rozehřejí, vylézají na břeh, kde se na větvi stromu nad vodou rozhoupávají a skáčou do tůňky. „Kdyby ta voda tak nesmrděla, dalo by se tu vydržet snad věčnost,” hodnotí koupání Lenka. Za nějakou dobu však puch přestáváme vnímat a zůstáváme až do večera.

NAMYDLENÝ GEJZÍR

Brzy ráno vyrážíme, abychom si prohlédli zajímavosti Waiotapu, té nejrozmanitější a nejzajímavější z geotermálních oblastí ostrova, a stihli stříkání gejzíru Lady Knox, který pravidelně ve čtvrt na jedenáct vyráží vodu přes dvacet metrů vysoko. Počasí se nám přes noc vylepšilo, máme modré nebe a v noci opět trochu mrzlo, takže dnes bude všechno horké výborně pářit. Mne osobně nejvíce zajímá vařící se jezero nazvané Champagne Pool se zelenou vodou a okrově žlutými, až dooranžova zbarvenými tufovými okraji. Plošina kolem jezera hýří v přírodě jinak nevídanými odstíny žluté. Je pořád velmi chladno, musíme vyčkávat, než vítr páru nad jezerem rozežene, abychom tento přírodní div mohli vidět celý. Čas nás trochu tlačí, ale naděje, že by gejzír začal stříkat dřív, je nulová. Je totiž na 10.15 naprogramovaný. Sám od sebe nestříká, musí se mu pomoci nasypáním dvou kilogramů práškového mýdla do jeho „kráteru”. Tento přírodní div nese jméno Lady Knox, dcery generálního guvernéra, která prý v roce 1904 gejzír náhodou probudila mýdlem k činnosti. Pak to konečně vypukne – nejdřív se z gejzíru valí pěna a hned poté začne tryskat voda čím dál tím výš. Díváme se na toto překrásné představení s několika Číňany, kteří jsou z toho úplně paf. Asi jim nikdo nevysvětlil, co se po nasypání mýdla bude dít. Sluníčko svítí a v mrholení padajícím z výšky se vytváří duha, která Lady nasazuje barevnou korunu.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: MARTIN LIPINA

Pro většinu Američanů je Aljaška vrcholem představ o naprosté divočině. Pro Aljaškany je však tím pravým pokladem kanadský sever. Ubrání se však zájmům těžařských firem?

Konečně! Řekneme si v údolí Wind River. Řeka o něco širší než potok má více vody a rychlejší proud, než byste čekali. Kotvíme u protějšího břehu jako stvořeného pro tábořiště. Žasneme nad průzračnou vodou řeky Wind. Nemá snad ani zrníčko kalu a oblázkové dno jako by bylo z vybroušených krystalků verdelitu, čím hlubší, tím je voda zelenější. Plnými doušky hltáme ledově křišťálovou vodu. Lepší jsem v životě nepil! Za kopcem pokrytým smrky se rozléhá plochá část údolí. Suť oblázků a travnaté louky nažloutlé po drsné zimě. Před úpatím oblé rezavé hory se z tajícího ledu a sněhu splétá potok. Potůčky vytékají zpod ker, které s bílými, okrovými a červenými oblázky tvoří úchvatnou barevnou mozaiku.

BEZ CIVILIZACE

Pokorně kráčíme pastvinami, tundrou, nehostinnou stepí. Pocity jsou osvobozující – uvědomění nepřítomnosti civilizace. Kolik podobných údolí je za vršky a horskými štíty? Člověk tu měří čas jinak než v civilizaci, jak dlouho zabere sjet další úsek řeky, kolik dřiny dá vyšplhat se na kopec? Konec dne je dán únavou a biorytmy. Noc tady na konci jara neexistuje. Slunko na chvíli zaleze za hřbety štítů a krajinu prostoupí dlouhé měkké stíny.

Wind je jedním z přítoků řeky Peel, odvodňující nejsevernější část Skalnatých hor do Severního ledového oceánu. Její povodí zabírá čtrnáct procent Yukonu, to je plocha srovnatelná s naší republikou. Mimo Ogilvie, Blackstone a Hart, které se do řeky Peel vlévají před hrozivým kaňonem Aberdeen, kde už ztratilo život hodně odvážlivců, jsou přítoky Wind, Bonnet Plume a Snake rájem pro zkušené vodáky… Mezi zasvěcenými se špitá, že Snake je vůbec nejlepší. Povodí Peel se rozkládá na hranici kanadské tajgy s tundrou. Jediný způsob, jak se na řeky dostat, je hydroplánem. S civilizací se Peel potkává pouze pár desítek kilometrů před soutokem s deltou MacKenzie, u indiánské osady Fort McPherson, kam vede štěrková Dempster Highway.

KŘEHKÁ DIVOČINA

Povodí Peel je útočištěm rostlinných i živočišných druhů, které z jiných koutů Severní Ameriky mizí. V každém zdravém ekosystému najdeme zástupce velkých šelem, zde vedle medvědů baribalů a grizzlyů žije velká populace vlků i rysů. Pro jejich plachost je spatříme jen zřídka. Častěji jsou k vidění losi nebo sobi karibu. Kolem řeky Peel žijí kromě stád arktických Barren-ground karibu, jež tráví léto na severu v tundře a na Peel jen zimují, malé skupinky lesních karibu, kteří se skrývají v tajze celý rok. Lesní karibu jsou plaší vůči rušivým vlivům. Jsou hlavním ukazatelem stavu severoamerické přírody. Kde byli vyhubeni, tam ubylo života a indiáni závislí na lovu byli nuceni přestěhovat se do měst.

Na sobech karibu byly v povodí řeky Peel odpradávna závislé dva národy. Nacho Nyak Dun, kmen patřící k severním Tučonům, dnes už většinu ze svých tradic pozbyl. Jeho příslušníci žijí v oblasti Stewartovy řeky a městečka Mayo ve středním Yukonu. Kmen Teetl´it Kučinů obývá osadu Fort McPherson, ovšem na lovu je stále do jisté míry závislý.

Oba národy se před méně než sto lety v zimě setkávaly v pánvi horního toku řeky Peel, kde zimují desetitisícová stáda Barren-ground karibů. Tady lovily a obchodovaly. Tučoni měnili lososy za drahokamy rudého okru, jež Kučinové sbírali v horách okolo řek Wind, Snake a Bonnet Plume. Indiáni nazývali okolí Bonnet Plume „Místo zářících skal“.

KDE ZÁŘÍ SKÁLY

Horská údolí jsou tu bohatá na žluté křemence, okrové pískovce, červený jaspis a zeleně skvrnitý diorit. Projíždíte světem skalních stěn na kánoi a říkáte si, že tohle snad musí být ráj.

Paradoxně právě bohatá geologie je pro tuto oblast největší hrozbou. Těžařské firmy sní o těžbě uhlí, ropy, železné rudy a dalších surovin. V letech 2004–2009 přibylo v povodí přes osm tisíc nových záborů, jejichž prostřednictvím si právní subjekt podle archaického yukonského zákona vyhrazuje právo na těžbu. Mezi prvními přišli na začátku devadesátých let prospektoři společnosti Westmin Mining Minerals a zabrali naleziště mědi na dolním toku Bonnet Plume. Potichoučku káceli les, bagrovali cesty a připravovali zázemí pro těžbu. Kvůli soudnímu sporu s kanadskými ochranáři a faktu, že ceny mědi celosvětově klesly, těžařská společnost od plánů odstoupila. Řeka Bonnet Plume byla později prohlášena za „národní dědictví Kanady“. Zarůstající přistávací dráha na břehu připomíná úmysly těžařské společnosti. Další společnosti by zde rády těžily metan, ropu a pokládaly potrubí. U ústí řeky Snake chtějí doly na železnou rudu, rozvoj infrastruktury a hornické osady.

PENÍZE, NEBO PŘÍRODA?

Yukonská vláda s pravicovou Yukon Party v čele jde od roku 2006 těžařským magnátům na ruku. Společnost Cash Minerals již dostala povolení vybagrovat cestu k nalezištím uranu na řece Wind. Těžba uranu byla v podstatné části Kanady omezena či úplně zakázána. Představuje totiž vysoké riziko průniku radioaktivních látek do vodních zdrojů, nebezpečný radon se při těžbě uvolňuje do vzduchu. Radioaktivní prach kontaminuje půdu a vodní zdroje. Ničení krajiny přetrvává i po uzavření lomů. Náčelník národa Dena od Velkého Medvědího jezera říká: „Byli jsme podvedeni vládou, aniž by nás někdo poučil o smrtelných rizicích. Naši muži nosili radioaktivní rudu a lidé jsou tu na šedesát let vystaveni radiaci, jedí otrávené maso, pijí špatnou vodu a umírají na nemoci z ozáření a rakovinu. V jezeře, které po staletí náš národ pokládá za posvátné, leží tisíce tun radioaktivního odpadu.“

Nejzávažnější je, že riziko kontaminace vody je velmi vysoké už před zahájením těžby, ve stadiích průzkumných vrtů. K vrtům společnosti nepotřebují souhlas. Stačí udělat zábor dle zlatokopeckého zákonu z roku 1850 a můžete si vrtat, kde chcete. Práce na uranových nalezištích kolem řeky Wind od roku 2007 nijak nepokročily. Nedošlo ani k vybagrování cesty. Cash Minerals postihly finanční problémy a zdá se, že své strategie zamíří jiným směrem. 
V září minulého roku yukonská vláda zamítla projekt společnosti Canadian United Minerals, týkající se těžby v chráněném Teritoriálním parku Tombstone s tím, že při lepší strategii zmírnění negativních vlivů na životní prostředí podobným projektům do budoucna dveře nezavírá. Canadian United Minerals mají zábory na těžbu diamantů, zlata a uranu na horním toku Blackstone. Těžba by znamenala hrozbu pro ekosystém povodí, odstřelem skal a hlukem v chráněném parku počínaje a znečištěním řek Blackstone a Peel konče.

JAK TO VIDÍ INDIÁNI

O osudu povodí se rozhoduje nyní. Od roku 2009 je pozastaveno vytváření záborů a pracuje se na konečném plánu pro povodí Peel. Zamýšlený plán zakázat v osmdesáti procentech oblasti těžbu a budování komunikací by se mohl zdát dostatečným kompromisem. Náčelník Kučinů z Fort McPhersonu to vidí jinak: „Nechráněný zbytek se týká řady těžařských zájmů na horním toku Blackstone a Ogilvie, to ovlivní celé povodí. Nejde dělat kompromisy. Ochrana povodí musí být stoprocentní. Ne jako na severu Alberty, kde není cesty zpět. Podívejte se na ryby s nádory či bez ploutví, které tam vytahují z řeky. Kvůli těžbě roponosných písků mají otrávenou vodu a zvířata i lidé na následky umírají.“

„Po pár minutách nám byl jasný zásadní rozdíl v myšlení,“ popisuje Simon Mervyn, náčelník kmene Nacho Nyak Dun, jednání s představiteli vlády. „Starají se o přítomnost. Jak si nacpat kapsy penězi. Hromadou peněz! My se staráme, aby naše děti a vnoučata měly zdravou vodu a žily v nezkaženém prostředí, jako se starali naši dědečkové o naši budoucnost.“

Nikdo netušil, že v únoru 2011 yukonská vláda zruší připravovaný plán s prohlášením, že je v obecném zájmu, aby se naleziště využila. O osudu Peel River rozhodne nová vláda na podzim. Ochrana povodí Peel je předním tématem předvolební diskuse. Yukon Party zaznamenala propad preferencí oproti opozičním stranám, které (stejně jako naprostá většina obyvatel Yukonu) prosazují plán alespoň osmdesáti procentní ochrany. „Nebude klid, dokud bude zbývat kapka ropy nebo žíla drahého kovu,“ říká mi James, jeden ze tří zdravotníků, které Fort McPherson má. Poslední roky indiáni pozorují ubýtek zvěře. Nevědí, čím to je. Hladina vody MacKenzie klesla nejméně o pět metrů. Je to prý důsledek těžby ropných písků na řece Athabasce – dva tisíce kilometrů na jih. Pro získávání ropy z písku je třeba ohromné množství vody. Hladina veletoku Mackenzie klesla o několik metrů. Peel River je součástí systému Mackenzie. „Co zbude indiánům, až jim otráví řeky a vyženou zvěř?“ ptá se James. „Jenom ta flaška kořalky, kterou jsme jim dali, abychom je umlčeli, když jsme jim brali půdu. Možná jim pak o pár babek stát zvedne almužnu, aby nechcípli hlady, když se sami neuživí.“

Lidé z různých koutů světa nejezdí za památkami či krásami národního parku. Láká je čistá, nezkažená divočina vzdálená od civilizace, průzračná voda, čistý vzduch, příroda nespoutaná umělými pravidly a zákazy. Nejde jen o oblast řeky Peel. Po ní se politici a těžařské společnosti zaměří na další území severu. Ohrožení severské tajgy je hrozbou pro zdraví celé planety.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

NEŠŤASTNÍK BOABDIL

Muhammad XII., známý jako Boabdil, byl dvaadvacátým panovníkem z dynastie Nasrovců a byl to on, kdo uzavřel kapitolu posledního muslimského království na Pyrenejském poloostrově. Říkali mu také el chico – chlapec, nebo el zogoybi – nešťastný. Druhého ledna 1492 bychom sotva našli většího nešťastníka. Krále, jenž se stal vazalem. Krále bez království. V mešitě Alhambry se toho dne vůbec poprvé sloužila křesťanská mše. Smlouvy byly podepsány, klíče od Granady předány vyslanci katolických králů, Isabelly a Ferdinanda. Některé zdroje uvádějí, že Boabdil byl ušetřen posledního ponížení a nemusel na výraz své kapitulace políbit křesťanským veličenstvům ruce.

Pokud ale můžeme věřit zápiskům Kryštofa Kolumba, opak byl pravdou. „Potom co Vaše Veličenstva ukončila válku s Maury, kteří vládli Evropě, a dobyla skvostnou Granadu, kde jsem 2. ledna tohoto roku (1492) viděl královské prapory vztyčené na věžích Alhambry, viděl jsem maurského sultána vycházet z městských bran a líbat ruce Vašich Výsostí…” poznamenal si budoucí objevitel nového kontinentu do svého deníku.

Zdali pak si Boabdil vzpomněl na Tárika ibn Sijada, který se roku 711 vylodil v doprovodu deseti tisíc mužů u Gibraltaru, aby rozprášil vojsko vizigótského krále Rodericha a učinil tak z Pyrenejského poloostrova muslimský emirát? Trvalo celých osm set let, nežli se křesťanští králové dočkali této chvíle, kdy dílo reconquisty bylo dokonáno. Muslimové nazývali území, jež ovládali, Al-Andalus, a navzdory vnitřním nepokojům uvnitř říše zde vznikla nejvyspělejší společnost celé středověké Evropy. Arabové se při svých výbojích v oblasti Blízkého východu a Středomoří seznámili s věděním antických velikánů, a tak právě zde v Andalusii opět oživly myšlenky Pythagorovy, Hippokratovy, Galénovy či Euklidovy a šířily se křesťanskou Evropou dál, až z nich v Itálii vzklíčila renesance.

Snad je to zákon bohů, že každý zlatý věk musí jednou skončit. A tak si křesťané po stovkách let brali to, co považovali za své, až zbyl poslední kousek. Granada. Podle legendy, když Boabdil opouštěl svůj palác, na kopci ještě zbrzdil svého koně, aby se naposledy ohlédl za Alhambrou a neubránil se slzám. „Nebreč jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž,“ nešetřila ho matka Fátima. Tomuto místu se dodnes říká „poslední Maurův vzdech“.

RAJSKÁ NÁVŠTĚVA

Nelze se divit Boabdilovi, že se s Alhambrou těžce loučil. Díky jeho nasrovským předkům vznikla tato rajská zahrada a on, nešťastník, byl vyhnán z ráje. Isabellu s Ferdinandem stál relativně almužnu. Alpujarraská údolí, třicet tisíc zlaťáků a záruku náboženských svobod Boabdilovým poddaným. Z posledního ale brzy sešlo…

Vydáte-li se navštívit Alhambru v letních měsících, připravte se na nejhorší. Budete se mačkat v turistické tlačenici a pravděpodobně už ani neseženete vstupenku. „Kolik lidí tudy denně projde?“ ptám se Manuela, mladíka, který tady už pár let provází. „Může to být i šest tisíc. Maximum, kolik pustíme, je šest tisíc šest set.“ Aby nedošlo ke kolapsu, na vstupence je uveden čas, do kdy musíte být u bran hlavní atrakce: Palacios Nazaríes. A nedochvilnost se netrpí ani v ráji.

Když sem roku 1829 dorazil americký diplomat a spisovatel Washington Irving, aby zde našel inspiraci pro své dílo „povídky z Alhambry“, objevil omšelý a bohy zapomenutý ráj. Za jeho zachování údajně vděčíme vojákovi, který neuposlechl Napoleonův rozkaz a nevyhodil palác do povětří. Je fascinující, že na první pohled působí „Červený hrad“ pouze jako bytelná pevnost. Ani největší snílek by si netroufl pomyslet, jaké poklady najde uvnitř. Irving napsal: „Díváme-li se na ni zvenčí, je to hrubé nakupení věží a cimbuří bez patrného pravidelného plánu a architektonického půvabu. Neposkytuje vůbec představu o půvabu a kráse, která čeká na diváka uvnitř.“

Alhambra není jeden palác, je to celý komplex staveb zbudovaný různými vládci v různých obdobích. Stavební materiál tohoto díla je až překvapivě prostý. Především sádra, dřevo a dlaždice, opracované ovšem k dokonalosti. Maurští stavitelé dokázali mistrně skloubit architekturu s přírodními prvky. Jejich jména zůstala neznámá, jediný podpis, který zachovali, jsou otisky dlaní. Jezírka, fontánky, pomerančové a citrusové háje, vlahý vzduch díky zavlažovacímu systému, hra světel a stínů… To vše napomohlo vytvořit ráj na Zemi, jak si ho emíři představovali podle četby koránu. Časté poselství, které se objevuje na zdech Alhambry, hovoří jasně: Není vítěze kromě Alláha.

V době maurské nadvlády bychom v Granadě našli třicet mešit, dnes jedinou. Hlas muezzina se znovu rozezněl v roce 2003, tedy po více než půl tisíciletí, kdy Boabdil dal Granadě sbohem. Díky štědrému daru arabského šejka, který ji nechal vybudovat, jsem se mohla usadit na lavičku před mešitou a nasávat atmosféru Orientu na jihu Evropy.

TO JSOU PANORAMATA!

Prošla jsem maurským bludištěm, abych se dostala sem, k božské vyhlídce, na náměstí Mirador de San Nicólas. Jestli chcete mít nejlepší záběry Alhambry, pak odsud! Křivolaké uličky arabské čtvrti Albayzin jsou labyrintem, v němž je radost zabloudit. Bílé domečky, které pamatují zlatý věk Granady, nezapřou svou maurskou minulost. Kašny, zahrady, pestré ornamenty… Od roku 1984 je středověký Albayzin spolu s Alhambrou na seznamu UNESCO. 
„A tohle jsou cármenes,“ říká mi Granaďanka jménem Cristina a ukazuje na domy se zahradou skryté za vysokou zdí. Že by je něco pojilo s Carmen? Ani náhodou. Carmen je arabský výraz pro vinici a tyto domy zde začali stavět maurští vládci ve 13. století. „Dnes jsou tyto nemovitosti velmi žádané a drahé,“ doplňuje Cristina. Do oka mi padl zvenčí nenápadný dům. Sen, který za šet set tisíc eur mohu proměnit ve skutečnost…

Pouliční umělci, pro které je život nikdy nekončící siestou, vybrnkávají na kytaru tklivé písně. Mi amor. Mi corazón. Ten březnový večer čekala i česká srdce nelehká zkouška. Fotbalový zápas se Španěly o postup na mistrovství Evropy. Arabskou čtvrtí se tak překvapivě často linula i čeština. „Takhle bych žít neuměla,“ řekla Češka při pohledu na hudebníka, který si celý svůj svět nesl v jednom batohu. „Zase bys byla svobodná. Nevláčela bys s sebou složenky a starosti s hypotékou,“ argumentoval pragmaticky její protějšek. „To sice jo. Ale já potřebuju vědět, že se mám večer kde vykoupat.“ uzavřela žena své filozofické okénko.

Na špičce arabské čtvrti je rušno jako v kotlíku, ve kterém smícháte různé kultury a s nimi i různé představy o „kvalitním“ životě. Vedle skupinky distingovaných německých turistů pobíhají mladíci s dready, oblečení podle vlastních módních trendů. Prodávají korálky a šperky, které sami vyrábějí. Smějí se, hrají na kytaru a tančí… Vůně jasmínu se sem tam mísí s nezaměnitelnou vůní marihuany. Hipísáckou idylku občas naruší poškorpení psi. Křehká Asiatka ve fialových kalhotách s květinovými ornamenty drží kastaněty. Klap klap. Ozývá se těžkopádně. Nejde jí to, ale nevypadá, že by se nechala odradit. A tak to zkouší stále znovu… Najednou, jako když luskne prsty, mám chuť kroutit rukama a rozvlnit boky. To si kastaněty vzala do rukou stará Španělka. Zralá dáma se šátkem na hlavě v sobě probudila Carmen a učila asijskou dívku tomuto prastarému umění.

Čas se tu na chvíli zastavil i pro mě. Nemohu se nabažit pohledu na zasněžené vrcholky Sierra Nevady. Jsou tu jako strážci bdící nad Alhambrou. Nejlépe by tuto dokonalost vystihla slova homolkovského klasika: to jsou panoramata!

Category: 2011 / 09

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

A TEN MEČ NECHCETE?

Hrabě setrval v důležité hejtmanské funkci až do své smrti v roce 1700, tedy celých třiatřicet let. Jeho předchůdci i následovníci přitom byli hejtmany v průměru šest let. Krásný meč ale žádný z dalších správců Moravy nezdědil. „Meč se sice používal k ceremoniálním účelům a byl spjatý s výkonem funkce moravského hejtmana, ještě více ale vyjadřoval osobní vztah hraběte a císaře,“ vysvětluje Zdeňka Dokoupilová, proč meč zůstal v držení Kolowratů na rychnovském zámku i po smrti hraběte Františka Karla. S tím souhlasí i hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská: „Jeho dědicové neměli důvod dávat z rukou meč, na němž bylo jméno Karla Františka a insignie jeho rodu.“

Celých tři sta let pak slavný meč visel coby dekorace na stěně jednoho ze sálů rychnovského zámku. K jeho „znovuobjevení“ dopomohla náhoda teprve v roce 2009. „Tehdy na Rychnov přijeli kurátoři z brněnského památkového ústavu, aby si na výstavu zapůjčili obraz hraběte Františka Karla. Já jsem se jich zeptala, jestli by nechtěli i ten meč, který je na obraze. Začali ho studovat a vyšlo najevo, o jak vzácnou památku se vlastně jedná,“ přibližuje Andrea Kolowrat-Krakowská okolnosti významného „nálezu“.

Meč způsobil na výstavě ve Valticích poprask. Přišlo se na něj podívat přes devět tisíc lidí. Začalo se hovořit o tom, že 2,7 kg těžký meč má pro Moravu podobný význam jako svatováclavská koruna pro Čechy. „Krom nesporné historické a umělecké hodnoty má meč i velkou symboliku,“ vysvětluje předseda Moravské národní obce Jaroslav Krábek, „hejtmanský meč je, vedle zemských desek, nejvýznamnější hmatatelnou připomínkou po staletí trvající samosprávy Moravy. Tu reprezentoval suverénní zákonodárný sněm v čele s hejtmanem jako zástupcem panujícího markraběte v zemi. S trochou nadsázky lze tedy říci, že se jedná o součást moravského korunovačního pokladu.“

KUJ ŽELEZO, DOKUD JE ŽHAVÉ

Podobně jako české korunovační klenoty chrání gotické stěny Korunní komory v chrámu sv. Víta, tak i v případě hejtmanského meče se začalo uvažovat o tom, že by se z Rychnova nad Kněžnou přestěhoval do nějakých reprezentativních prostor na Moravě. Meč je však narozdíl od svatováclavské koruny v soukromých rukou a jeho majitelé se ho nehodlají vzdát za žádnou cenu: „Prodej meče nepřipadá v úvahu, protože jde o vzácnou rodinnou památku. Manžel (Jan Kolowrat-Krakowský, pozn. aut.), jehož rodu meč patří, by dokázal žít celé roky o chlebu a vodě, ale na svůj majetek by nesáhl, protože jeho rodina čekala celá desetiletí, aby ho získala zpět,“ připomíná hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská. Všechny nabídky na odkup meče, které přišly ze strany moravských institucí, tedy rodina s díky odmítla, ačkoliv jeho cena by se počítala v řádu milionů korun.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že moravští památkáři originál meče nezískají, se rozeběhla jednání o výrobě věrné kopie této významné památky a o jejím následném vystavení na hradě Veveří v původní zemské pokladnici v břitové věži hradu. Na výrobě by se měli podílet odborníci z Technického muzea v Brně spolu s předním moravským mečířem Pavlem Skryjou. Ten také jako jediný na zajímavou nabídku kývl, ostatní oslovení mečíři považovali vytvoření kopie takto bohatě zdobeného meče za příliš náročné. A to i přesto, že jílec meče se nebude vyrábět původní technikou, tedy zdlouhavým a velmi náročným rytím do plného materiálu. Zdobné části se naopak vylijí a rytecky dokončí.

PRAHA MĚLA PŘEDNOST

Aby se výroba toužebně očekávané kopie meče rozeběhla, je nutné zapůjčit jeho originál na několik dní do laboratoří brněnského Technického muzea. K tomu však zatím nedošlo. „Se zástupci rodiny Kolowratů o zápůjčce úspěšně jednali představitelé hejtmanství Jihomoravského kraje již na podzim loňského roku. Zásadním zdržením pro přípravu výroby repliky bylo rozhodnutí hejtmanství upřednostnit zapůjčení meče na výstavu Poklady Moravy, konanou v Národním muzeu v Praze,“ říká Jaroslav Krábek, „Moravská národní obec se snaží co nejvíce urychlit kroky hejtmanství, které je jediné schopné dosáhnout nového zapůjčení. Postup hejtmanství je však limitován značnou zaneprázdněností pana hejtmana Haška, který je garantem i hybatelem celé akce ze strany hejtmanství.“ Mluvčí Jihomoravského kraje Jiří Klement potvrzuje, že vše je v současné době pouze ve fázi záměru: „K žádné dohodě s vlastníky meče zatím nedošlo. Zájem kraje na zhotovení jeho kopie byl předběžně vysloven v průběhu výstavy Poklady Moravy v Národním muzeu, ale od té doby se, pokud vím, nic zásadního v této věci neudálo.“

Není tedy jasné, kdy se Moravané svého meče dočkají. Prozatím se za ním vydávají do Rychnova nad Kněžnou, kde je součástí bohatých zámeckých sbírek, tuto sezonu představených ve zcela novém kabátě. Kastelánka Zdeňka Dokoupilová totiž výrazně zasáhla do koncepce interiérů, s níž se přes třicet let nic nedělalo: „Šlo nám o to, aby zámecká expozice vyprávěla sál po sálu příběh zámku a rodu Kolowratů. Součástí tohoto příběhu je samozřejmě i ceremoniální meč, který zatím vystavujeme v dřevěné vitríně z 19. století, ale hledáme pro něj lepší umístění.“ Už teď je ale jasné, že meč výrazně zvýšil atraktivitu celého zámku. Dosud byly hlavním lákadlem obrazy Karla Škréty či Hanse von Aachena, nyní lidé neváhají urazit stovky kilometrů, aby se pokochali pohledem na překrásný meč, který byl kdysi symbolem správy moravské země.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Po časné snídani se vydáváme vlásečnicemi ovčích stezek dál, kam ukazuje mapa. Pohoří Bucegi vítr postupně zbavuje mlh a odkrývá nám jeho monumentálnost. Vrcholy a hřebeny nesou cizokrajná jména s přídechem prastarých časů – Caraiman, Omul, Culmea Carpenilor. Bílé skalnaté stěny a srázy dosahují výšky 2500 m, úbočí jsou zbrázděná hlubokými roklemi, mezi kterými vystupují skalní hřebeny a hroty. Za údolím řeky Prahova máme všechno jako na dlani. Někde hluboko pod námi leží i městečko Sinaia, kam jsme dojeli vlakem a odkud jsme začali své horské putování. Stébla trav utíkají před silným větrem a naše nohy šlapou bědné pastevecké cesty. V pozdním odpoledni nás čeká překvapení v podobě nevelkého jezera, které není na mapě, což odpovídá informaci o stavu značení. K jezeru chodí pít koně a krávy, objeví se i stádečko ovcí. Ze svahu nad hladinou mám pocit, jako bych se ocitl na rumunském safari. Přestože fouká silný vítr, jezero je v závětří. Zrcadlo hor, zrcadlo oblohy. Za ním nás čeká přechod nejvyšších partií pohoří Baiu – vrchol Neamtului. Hřeben zde má podobný charakter jako například zakarpatské Poloniny, je ostrý a vzepnutý k nebi. Jako na dlani je vidět tmavé rouno nižších hřebenů, nad kterým se zvedají štíty pohoří Bucegi, bělostné útesy hor Piatra Mare, kdesi vzadu za nimi se bělá mohutný vápencový hřbet Piatra Craiului a východní výběžky známých Fagarašských hor. Směrem na východ vidíme rozložité hřebeny dalších, prakticky neznámých pohoří Grohotiş, Ciucaş, Siriu.

Hory v této části karpatského oblouku probíhají zejména ve směru sever-jih, my však putujeme od západu na východ, a tak je naše cesta horami velice klikatá a zpestřená sestupy do několika sedel, za kterými nás pokaždé čeká strmý výstup.

POCIT SVOBODY

Na první náznak turistického značení přicházíme až na sklonku čtvrtého dne putování. Opět vzpomínka na upozornění nejistého značení cest. Je to silně zašlá turistická značka (červený pás) namalovaná na kmen prastarého buku. Hory jsou zcela bez turistů a lidé, kteří v nich byli zvyklí staletí hospodařit, odcházejí. Na pustých pláních pohoří Grohotiş to je velice dobře vidět. S pastvou se přestává a louky zarůstají hustým jalovčím. Vychutnáváme si pocit obrovské svobody, jaký lze zažít jenom málokde. Můžeme si vybrat kterýkoliv směr, kterýkoliv hřeben a projít si ho, naplno si ho prožít. Můžeme se zastavit, kde se nám zlíbí, a na tak dlouho, jak budeme chtít. Nikdo a nic nás nesvazuje, nemáme pevný itinerář, na druhé straně hor nás nečeká žádný autobus. Klientům „dobrodružných“ cestovních kanceláří je bohužel podobný zážitek odepřen. My je však nelitujeme, svou cestu si vybrali sami a nejspíš pro to měli svůj důvod.

STANE SE

Ciucaş, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří s výškou 1954 m nepatří mezi nejvyšší vrcholy Karpat, ale určitě se může směle zařadit k těm krásnějším. Skalnaté boční hřebeny od nejvyššího bodu strmě vybíhají na všechny strany, shlížíme do hlubokých roklí, ze svěže zelených trav vyrůstají bílé skály a pod nimi se vlní černé smrkové lesy. Večer tábořiště sdílíme se dvěma rumunskými poutníky, kteří se nebrání údivu nad tím, jak umíme nasekat mačetou dřevo a i po vydatném dešti bez problémů a podpory lihu nebo benzinu rozděláváme oheň. Hezčí polovička rumunského páru je z každého zapraskání v lese velmi vyplašená a s hrůzou v očích nám sděluje, že minulý týden na horách Bucegi medvěd zabil maďarského turistu. Dočkala se jenom pokrčení rameny a věty „it happens“ (stane se).

Medvědů v Rumunsku není třeba se přehnaně bát. Pokud o sobě dá člověk vědět a medvěda nepřekvapí, je v bezpečí. Pokud už šelmu potká, nesmí hýřit prudkými pohyby a nesmí překonat kritickou vzdálenost, kdy se už medvěd cítí ohrožený a v sebeobraně zaútočí.

Ale pokud si turista strčí ve stanu pod hlavu klobásu a medvěd mu v noci cestou za potravou rozšlápne hlavu, tak je to spíš evoluční zásah, protože za blbost se platí.

Objektivně z vlastních zkušeností můžu říct, že mnohem větší nebezpečí než medvědi představují ovčáčtí psi, kteří před vetřelcem brání stádo.

RUMUNSKÁ POHOSTINNOST

Takřka na konci pohoří Ciucaş sedíme na svahu a bedlivě pozorujeme salaš pod námi. Tři kamarádi se vydali pro sýr a nevracejí se podezřele dlouho. Vydáváme se je tedy zachránit, což má za následek, že jsme na salaši zůstali všichni ještě nejmíň další tři hodiny.

Majitel hospodářství vlastní několik desítek krav a skoro tisícovku ovcí a do rozličných přistavených nádob nám nalévá žinčici. Tím však naše obžerství teprve začíná. Kamarádi, kteří se přišli poptat po sýru jako první, už jsou nacpaní k prasknutí a na stůl se přitom snáší další a další dobroty. 
Majitel hospodářství si s námi mezitím připíjí cuikou – silnou domácí kořalkou. Naše pálenky z jižní Moravy sklidily uznání zadýchaným slovíčkem „tare“, což znamená silná. Každý rok prý vypraví dva kamiony plné sýrů do Španělska a na otázku ohledně hygienických norem, které na Rumunsko uvalila EU, jenom mává rukou s tím, že ve Španělsku je taky nikdo nedodržuje a svět se nezbořil, nikdo se neotrávil.

Pokud totiž chtějí Rumuni po roce 2013 prodávat svoje produkty na trhu, musejí salaše dodržovat přehršli pravidel a norem, které zahrnují mimo jiné striktně nerezové nádobí, omyvatelnou pevnou podlahu na salaši, koupelnu s pákovou baterií a chladničku na mléko a sýr. To, že se těmito pravidly rozvrátí tradiční způsob hospodaření, který se v rumunských Karpatech vyvíjí již tisíce let, úředníky v Bruselu nějak nenapadlo. Neradi se loučíme s veselou a pohostinnou společností na salaši a je nám zatěžko odejít a nezaplatit. Místní se na sýr hodně nadřeli a jinou možnost obživy nemají.

BRÁNA VICHRŮ

Klikatá cesta po hřebenech jihovýchodních Karpat nás přivedla do pohoří Siriu, posledního na naší cestě. K tomuto pohoří se nám nepodařilo sehnat kloudnou mapu. Kam jít víme jenom přibližně, takže nás hned na začátku překvapuje dobře značená cesta, která vede naším směrem. Jaké ale bylo naše překvapení, když si jen tak skončila v lese.

Na Siriu se střídá les s pastvinami a pastviny s lesem. Nejvyšší hřeben vystupuje ze zvlněné pláně a jeho výška přesahuje 1600 m. Monumentální zářez v hřebeni se jmenuje Brána vichrů a k lidem je to na všechny strany daleko. Zpestření večera nám tentokrát zajistil kolemjdoucí sběrač borůvek. Nabízíme mu kořalku, která je opět „foarte tare“, a pak se zaposloucháme do vyprávění o těžkém životě v horách. Vyprávění borůvkáře postupně dostává pohádkový nádech a my posloucháme pověsti o hadech, kteří se kravám přisají na struk a pijí mléko, o bezedných jezerech, o medvědech a rysech, o kouzelných horách a jejich pokladech. Náš čas v místních horách se uzavírá a my v posledním večeru hltáme vyslovené příběhy. K hvězdnaté obloze vylétají jiskry jedna za druhou a žhnoucí uhlíky hřejí do tváří. Tehdy nelze nevěřit.

Category: 2011 / 09

Je největším ze všech ještěrů, přesto ho věda zná sotva sto let. Během jediného století po svém objevu se však octl na seznamu ohrožených druhů živočichů. Varan komodský. Jeho mohutnost a bezmála půlmetrový jazyk šlehající z tlamy mu vynesly přiléhavou přezdívku „komodský drak“. Rozmnožit takovou chovatelskou raritu je obrovský úspěch a ochranářská nutnost. Odborníci z pražské zoo se na oslavu varaního zrození chystají už popáté. Dostali se tak na absolutní světovou špičku v chovu třímetrových draků.

„Naše samice Aranka je skutečně zasloužilou matkou,“ potvrzuje chovatel Petr Velenský. „Dala nám dohromady přes třicet mláďat a další snůška se vyvíjí v inkubátoru.“ Najít a umístit do bezpečí umělé líhně drahocenná dračí vajíčka, z nichž každé váží téměř tolik jako deset slepičích, je pro chovatele stejně náročné jako pro samici jejich nakladení. „Pokaždé, když Aranka hloubila hnízdní noru, tak se prohrabala třícentimetrovou vrstvou betonu až do podloží celého pavilonu – a to byly jejím jediným nástrojem masivní drápy,“ líčí chovatel. „Ve své expozici má samozřejmě k dispozici písčité kladiště a když si na sbíječku zahrála poprvé, vybudovali jsme druhé přesně v místě otvoru v podlaze. Navzdory veškerému komfortu však při každé další snůšce dno ubikace probourala znovu.“

NĚŽNÁ MATKA ARANKA

Ve varaních choutkách se člověk jen těžko vyzná, to nejlepší místo ke kladení si však Aranka patrně vybírala podle teploty a vlhkosti v ubikaci. Teplota snůšky téměř vždy mírně převyšovala třicet stupňů. „Samice stejně jako v přírodě místo snůšky pečlivě zamaskuje, takže jsme první dávku vajíček objevili až po dvou stech dnech, sotva měsíc před vylíhnutím. Potom jsme vybavili ubikaci kamerami, abychom měli tajnůstkářské draky neustále pod dohledem.“ A to se vyplatilo. Ačkoli varani komodští kladou vajíčka převážně v noci, s nalezením snůšky už není žádný problém. „Jednou jsem mohl celý proces sledovat na vlastní oči,“ vypráví Petr Velenský. „Aranka nahrnovala kolem vajíček nejjemnější substrát a dokonce se zdálo, že vybírá hlínu té nejvhodnější vlhkosti. Pak všechno opatrně pěchovala čenichem. Byla to nádherná ukázka filigránské práce. Když uvážíme, že k tomu používala drápy schopné rozlámat beton a čelisti dost silné na to, aby strhly buvola, je to skoro zázrak,“ usmívá se chovatel.

VARANÍ SAMICE SI VYSTAČÍ SAMY

Největší ještěři světa jsou doslova pochodujícím tajemstvím. Už od jejich dramatického objevu je provázejí ne zcela vyřešené otázky. Jak to, že žijí jen na několika ostrůvcích v Indonésii? Jak se tam dostali? A kdy? Zdá se, že pocházejí z Austrálie, kde vědci našli kosterní pozůstatky velmi příbuzných gigantických ještěrů. Protože ve své domovině běžně překonávají mořské průlivy mezi sousedními ostrůvky, možná se sem dostali „mokrou cestou“ při poklesu hladiny moří během poslední doby ledové. Před několika lety se však vynořila záhada mnohem senzačnější. V chesterské zoo v Anglii nakladla samice varana komodského vajíčka, aniž se kdy setkala se samcem. O osm měsíců později se vylíhla zdravá mláďata. Jak je to možné? Odpověď připomíná biblický příběh o Panně Marii. Varaní matky totiž samce k rozmnožování vůbec nepotřebují! Občas kladou neoplozená vajíčka, která se normálně vyvíjejí. Potomci jsou pak geneticky shodní s matkou. Nesou totiž zdvojenou sadu jejích genů. V jednom se ale od svého jediného rodiče liší – všichni jsou samečkové. Pohlaví varanů je totiž stejně jako u lidí určené pohlavními chromozomy, dvojice stejných však na rozdíl od nás znamená narození samčího potomka. Postačí ale trocha incestu a vše se vrátí do zajetých kolejí. Když se syn spáří s vlastní matkou, vzniknou mláďata obou pohlaví. Jedna jediná samice se tak může stát zakladatelkou nové populace draků.

DRAČÍ JED NAMÍSTO OHNĚ

Rozeklaný jazyk komodských varanů kmitající ven ze zubaté tlamy patrně stojí za zkazkou o ostrovních dracích, kteří z tlamy chrlí oheň. Ve skutečnosti jím obrovití varani „ochutnávají“ vzduch a molekuly pachů vyhodnocují zvláštním orgánem na patře tlamy. Mohou tak ucítit zdechlinu na téměř deset kilometrů. Ačkoli své nepřátele ugrilovat nedokážou, mají v tlamě překvapující arzenál zbraní. Kromě šedesátky ostrých zubů, které mohou být dlouhé přes dva centimetry a neustále se obnovují, se varani při lovu spoléhají i na prostředky chemického a biologického boje. Výzkumníci v jejich tlamě odhalili přes padesát nebezpečných typů bakterií, z nichž téměř desítka patří mezi ty vyloženě toxické. Oběť po kousnutí varana tedy neumírá jen na oslabení ze zranění, ale také na infekci způsobenou mikroby z tlamy. Zcela nedávno však vědci objevili další varaní zbraň – jed. Jedové žlázy ve spodní čelisti, objevené díky vyšetření magnetickou rezonancí, vypouštějí do slin toxický koktejl bílkovin. Najdeme v něm látky brzdící srážení krve a snižující krevní tlak. Kořist tak kromě bakterií skolí i nezastavitelné krvácení a šok. Komodský drak se díky jedovatým slinám může honosit ještě jedním rekordem – je největším jedovatým tvorem, který chodí po Zemi.

Category: 2011 / 09

TEXT A FOTO: KLÁRA KAZELLEOVÁ

Jedno z posledních buddhistických království najdeme v Bhútánu. Do povědomí západního světa se dostalo kvůli takzvanému „hrubému národnímu štěstí“, které zde nahrazuje HDP. Bhútánci věří, že měřítkem úspěšnosti země není ekonomický růst, ale šťastní lidé.

Stojím na špinavém káthmándském letišti a dostávám letenku s nápisem Paro. Jde o jediné letiště pojící malé buddhistické království s okolním světem. Padesátiminutový let nad krajinou, jíž dominuje Mt. Everest, překonává s jemnými turbulencemi drobné královské letadlo Drukair. Přistání v Paro se vzhledem k jeho komplikované poloze uprostřed hor řadí k nejtěžším letištním manévrům mezinárodních aerolinek. Dráha končí u malé haly zdobené tradičními vzory, ornamenty a barvami, před kterou stojí cedule s velkým nápisem: „103 let míru, jednotnosti a štěstí“. Společně s fotkami posledních králů vstupuji do země, kde na mne nikdo nepokřikuje, nikdo nežebrá, nikde se neválejí odpadky, nevrhají se na mne neodbytní taxíkáři a dokonce i úředníci se na imigračním spokojeně usmívají.

POHÁDKOVÁ ZEMĚ A KRÁL

Bhútán je země o velikosti 46 500 km2 a více než polovina její rozlohy se rozpíná ve výšce 3000 metrů nad mořem. Přesto zde panují proměnlivé klimatické podmínky, od jižních monzunových lesů přes borovicové háje mírného pásu až k horským ledovcovým jazykům. Území sousedící s Indií a Tibetem patří k nejchudším místům na světě, kde je zemědělství hlavní a často i jedinou obživou. Přesto je po celé zemi rozvedena elektřina vyráběná v hydroelektrárnách. Postupně vznikají i turistická centra, která se otevírají západním turistům, jejichž počet stále stoupá. Bhútán si však pečlivě hlídá svoji samostatnost a identitu – žádný cizinec se nepohybuje po zemi sám, ale vždy s průvodcem, pouze po vyznačených cestách a s pravidelnými zastávkami na kontrolních stanovištích, odkud je vstup do další oblasti možný pouze na speciální povolení. Vzhledem k tomu, že moje vízum podpořilo pozvání královské rodiny, navštívili jsme oblasti, kam se turisté běžně nedostanou. Zavedl nás do starých a tajemných lhakhangů a dzongů, tedy chrámů a pevností, kde se potkávají staří buddhističtí učitelé se svými žáky, obyvatelé vesnic i měst s místní vládou a královskou rodinou. „Když potkáte krále, vždy sklopíte zrak. Není to ze strachu, ale z úcty a respektu. Krále tu každý miluje,“ vysvětluje nám průvodce Symba, když projíždíme slunečnou krajinou do města Thimphu a míjíme kolonu černých džípů a policejních aut. „V tom druhém sedí král, máte štěstí, potkat ho takhle hned po přistání. Je to velmi dobré znamení,“ dodává výbornou angličtinou, která se učí v Bhútánu už od základní školy. Základní vzdělání je zdarma a studovat tak může v království každý. Země hradí knihy, tužky a školní potřeby těm, kdo se rozhodnou zůstat na vesnicích a neodejít do větších měst, například do Thimphu. Království se tak snaží podpořit všechna původní povolání, aby se zde zachoval tradiční způsob života.

ŽENY TU MAJÍ VELKOU MOC

Zemi protíná jediná silnice, která vede z letiště Paro do východních oblastí, a i když je trasa poměrně krátká, trvá dny, než cestu projedete. Silnici ničí počasí, a tak se neustále uzavírá, dostavuje a upravuje; kromě toho vede průsmyky, přes které i ti nejšikovnější řidiči projíždějí malou rychlostí. Navíc, když projedete hlavním městem Thimphu, které je jediným hlavním městem na světě bez jediného semaforu, dostanete se na hůře upravenou cestu a trasa do 72 km vzdáleného města Punákha zabere tři hodiny jízdy. Punákha je bývalým vládním sídlem, kde se každý únor pořádají velké slavnosti a festivaly ccheču. Tento buddhistický festival se koná na počest Guru Rinpočheho, mistra meditace, který v 8. století přinesl do země buddhistické učení. Jeho vyobrazení je vždy součástí symboliky bhútánských tradičních maleb (tib. thangky) a soch. Slavnosti na náměstí Punákha dzongu, sídla duchovní i světské moci, symbolizují práci s rušivými emocemi a slouží i jako ochranný rituál proti negativním energiím. Kromě tradičního náboženského pojetí je festival i místní zábavou a prostorem pro seznámení. „Když se vám nějaká dívka na festivalu líbí, navážete s ní oční kontakt. Pokud ho opětuje, musíte zjistit, kde bydlí, a když nechá v noci otevřené okno, vyšplháte se k ní. Ráno pak máte dvě možnosti – probudit se dříve než její otec a zmizet, nebo počkat, až vám dá otec ruku na rameno a řekne: „Od teď jsi můj syn,“ směje se Symba a s nadsázkou nám vysvětluje bhú­tánské namlouvání. „Co rozvod? Je to v zemi možné?“ ptám se prakticky. „Samozřejmě, v Bhútánu se můžete oženit i rozvést, jak chcete. Jen je dobré vědět, že majetek a peníze vždy zůstávají s manželkou, po rozvodu je muž ten, kdo odchází bez zajištění, takže ženy tu mají velkou moc,“ dodává náš průvodce.

GURU LETÍCÍ NA TYGROVI

Pokud se v zemi, jako je Bhútán, chcete dozvědět něco o historii, musíte na okamžik opustit tradiční vnímání dějin a hledání důkazů a faktů. U každé vesnice naleznete svatá místa, která se objevila sama od sebe, či drobné prameny, které vznikly na základě přání buddhistických učitelů a které mohou zlepšit nejen zdraví, ale například i hlas, rozhodnete-li se začít zpívat. Na domech uvidíte zavěšené či nakreslené penisy, symbolizující prosperitu, plodnost a ochranu. V řekách potkáte vodní svět, kam se objevitelé pokladů (tib. törten) potápěli s pochodněmi, aby od ženských buddhů – dákyní – dostávali buddhistická učení o mysli. Podle buddhismu, který je v Bhútánu státním náboženstvím, je mysl každé bytosti dokonalá a nezničitelná, a na základě buddhistických učení je možné ji rozpoznat a pochopit. Díky tomuto poznání rozvinete svůj potenciál a pochopíte, že je možné vykročit za běžné prožívání a uvidět svět plný neomezených možností, soucitu a radosti. S tímto vysvětlením pak vstupujete do jeskyní, klášterů či pevností, kde buddhističtí mistři v meditaci rozpoznali podstatu mysli a jako důkazy otiskli svá těla či jen dlaně do skal, aby zde zanechali viditelné stopy. Nejkrásnějším a nejznámějším ze všech svatých míst je bezpochyby Tygří hnízdo ve výšce 3120 metrů nad mořem. Klášter byl dokončen v roce 1692 a stojí na příkré skále, protože na toto místo přiletěl Guru Rinpočhe na těhotné tygřici. „Jak jinak by se tam přece dostal? Tehdy nebyla letadla,“ podává mi vysvětlení k cestování na tygrech drobná bhútánská žena stojící u stáda koní.

ŠTĚSTÍ JE VE VAŠEM SRDCI

Nejen magické příběhy, ale zejména naprosto odlišný způsob měření úspěšnosti či rozvoje země proslavil Bhútán v očích Západu. Čtvrtý král Džigme Sengge Wangčhug si v roce 1972 uvědomil, že koncept hrubého domácího produktu nevypovídá nic o tom, jak spokojený je lid či v čem spočívá skutečná kvalita života, a zavedl pojem zcela nový – hrubé národní štěstí. Tento koncept je postaven na měřitelných indikátorech, jako je ekonomická, environmentální, fyzická, mentální, pracovní, sociální a politická spokojenost. V zemi byla zřízena komise, která dohlíží na vyhodnocování všech faktorů, a to prostřednictvím přímého kontaktu s lidmi. „Nikdy jsme neuvažovali o tom, že by se tento koncept měl šířit za hranice Bhútánu. Prostě jsme jen viděli, že to, co máte na Západě, nefunguje. Pochopili jsme, že úspěšnost země není dána pouze ekonomicky, ale že se musí měřit i jiné faktory, které vycházejí z hodnot naší země,“ vysvětluje mi Ashi Sonam, sestra čtyř manželek čtvrtého bhútánského krále. Její pohyby jsou pomalé a vlídné, s každým se vítá podáním ruky a nevynechá nikoho, kdo je v místnosti. „Je to přeci tak jednoduché, jako když spojíte dvě ruce nebo si uvědomíte, že jedna a jedna jsou dvě. My přeci všichni víme, co nás dělá šťastnými. Není to v materiálním vlastnictví, protože můžete vlastnit celý svět a být pořád nešťastni. Štěstí prostě neexistuje ve věcech, ale v duchovním rozvoji a v tom, že si všeho vážíte ve svém srdci,“ dodává přesvědčivě. „Nevěříš tomu?“ ptá se mne její manžel Dasho Wangdi a přitom se otáčí na dvě Bhútánky, které nám nalévají čaj. „Jsi šťastná?“ ptá se. Mladé černovlasé drobné dívky se začnou potutelně usmívat, pošťuchovat a kývat hlavou. Asi se ho bojí a raději to odkývnou, pomyslím si.

KAŽDÝ SE VRACÍ DOMŮ

Společně s Dasho Wangdim projíždíme oblastí Bumthangu, o které se mluví jako o srdci Bhútánu. Je to oblast starých chrámů a poutních míst s úrodnou půdou, která umožňuje pěstovat obilí a pohanku. Poslouchám, jak v roce 2004 vytáhl král společně se svou armádou do boje proti indickým rebelským jednotkám usazeným ve výcvikových táborech na území Bhútánu. Jak praví příběh, protože král neměl dostatek neprůstřelných vest, rozhodl se, že si ji sám nevezme. Do boje vyrazil v čele svých vojáků a během dvanácti dní partyzánské tábory zlikvidoval a nepřátele pozatýkal je. Každý, kdo vám tento příběh vypráví, má slzy v očích a chová neskrývaný obdiv ke králově odvaze. Stejně tak se s dojetím dozvíte o tom, že král zavedl nový způsob výuky a celou zemi otevřel modernizaci. Pokud jste talentovaní, můžete dokonce s finanční podporou království studovat v zahraničí. „A to pak ti studenti v cizině už nezůstanou?“ zkouším svým pochybovačným tónem. „Zatím se každý vrátil domů,“ ujišťuje mě Dasho, když procházíme městečkem, které je zbudované z malých, na sebe natlačených domů. Miniaturní vzdálenost mezi budovami a dřevo jako stavební základ jsou hlavními příčinami častých požárů. Proto nás tolik nepřekvapilo, když nás v noci probudil hluk, jasná ostrá záře a štiplavý zápach. Ve městě hořelo a požár dokázal během pár minut spálit patnáct obchodů a domů. Moji přátelé se okamžitě vydali k centru, které již bylo plné lidí – mladých i starých – a každý z nich pomáhal likvidovat oheň a chránit zbylé stavby. Někteří strhávali stávající domy, aby zabránili šíření požáru za hranice čtvrti. Přirozeně by všichni na místě dění očekávali křik a paniku. Namísto toho jsme sledovali desítky Bhútánců, jak si povídají, zarputile a systematicky nosí vodu či odklízejí ruiny a sem tam si podají ruce a hlavně – usmívají se. „Oni vědí, že jejich obchody jsou stejně jako všechny věci pomíjivé. Kromě toho sem zítra přijede buď sám král, nebo nějaký ministr z vlády a postará se o ně. V obojím mají naprostou jistotu,“ komentoval situaci Dasho Wangdi. Při pohledu na klidného a veselého mladíka stojícího s vodou před rozpadlou ohořelou budovou jsme zažili něco z opravdového bhútánského štěstí, které není nikde jinde než v mysli člověka a jeho vnitřní jistotě.

Category: 2011 / 09

„Tuleni“ americké námořní pěchoty zabili Usámu bin Ládina. Tuleni je sice přezdívka elitních příslušníků jednotek SEAL, ale neznamená to, že by americké námořnictvo necvičilo pro boj skutečné tuleně a jiné v moři žijící savce.

Války jsou staré jako lidstvo samo. Lidé se zabíjejí od chvíle, kdy dokázali uzvednout kámen a zvířata k boji začali cvičit ve stejný okamžik, kdy zjistili, že jim dokážou nadiktovat svou vůli. „Nejstarší záznamy o použití válečných psů pocházejí z doby téměř 2000 let před Kristem, kdy Chammurapi vycvičil psy k boji po boku svých nejelitnějších bojovníků,“ píše Alexander J. Knights v materiálu Unconventional Animals in the History of Warfare. Kartaginský vojevůdce Hannibal použil slony ve svém tažení proti Římu a překonal s nimi Alpy. Nikoho nepřekvapí bojoví velbloudi v Africe, zvířata vycvičená k boji měla i Kleopatra. Ve starodávné Číně byly dokonce ve válečné vřavě použity opice. Šlo o poněkud nelidský, nicméně efektivní způsob, jak rozložit morálku a vzbudit chaos v nepřátelském táboře. Opicím se k ocasům přivázaly věchýtky slámy, jež se zapálily. Jakmile začaly hořet, byli primáti vhozeni do nepřátelských pozic. Každý si umí představit, že chytit opici s hořícím ocasem je v podstatě nemožné, takže jediné, co se dalo dělat, bylo okamžitě hasit vznikající požáry. Za myšlenkou stál vynikající čínský vojenský taktik a stratég Zhou Yu, žijící v létech 175–210 našeho letopočtu. Zapojení mořských živočichů do bojových akcí trvalo mnohem déle. Bylo nutné nejprve technologicky zvládnout metody „podvodního“ boje, byť první válečné ponorné pokusy jsou hodně starého data. Raný manuskript věnovaný Alexandru Velikému, pocházející z let 1338–1344, obsahuje kresbu, na níž proslulý vojevůdce „kontroluje dno“ ponořen pod hladinu v „batysféře“ během obléhání Tyru v roce 332 př. n. l. K výcviku mořských savců coby bojovníků v podmořské frontě došlo mnohem později. Ve větší míře se rozběhl až v druhé polovině 20. století.

OPLOUTVENÁ ARMÁDA

Počátky programu využívajícího mořské savce (U.S. Navy Marine Mammal Program) pro vojenské využití sahají do roku 1960, kdy byla plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens) zkoumána z hlediska hydrodynamiky. Výzkum tohoto delfína měl zlepšit vlastnosti torpéd. Poměrně rychle se pak rozběhl tajný vojenský výzkum zaměřený na delfíní schopnosti včetně komunikace s lidmi. Mimo jiné měli pomocí svého sonaru vyhledávat a označovat předměty skryté pod vodou. Výcviková základna byla umístěna v kalifornském San Diegu (v současné době je těchto výcvikových základen několik). Základny čas od času pořádají „dny otevřených dveří“, ale většina probíhajících studií je samozřejmě z vojensko-taktických důvodů stále přísně utajovaná. Dnes existují delfíni vycvičení coby minéři, jiní umožňují rychlé vylodění invazních jednotek. V roce 1965 se delfín skákavý (Tursiops truncatus) jménem Tuffy podílel na projektu Sealab II, během kterého se v podmořské laboratoři, umístěné kolem 65 metrů pod mořskou hladinou, zkoumaly fyziologické projevy dlouhodobého pobytu lidí pod hladinou. Součástí projektu bylo i oceánografické bádání. Historické fotografie z výzkumu ukazují ještě jednoho účastníka projektu, lachtana kalifornského (Zalophus californianus) jménem Samantha, kterak prosí o nějakou dobrotu u Mika Greenwooda, psychologa sloužícího v projektu Sealab II.

O sovětských bojových delfínech moc slyšet není, byť jejich výcvik začal těsně po založení amerického programu. První vojenské tréninky sovětských delfínů proběhly v roce 1967. Jednotka byla založena v oblasti Černého moře a jejím úkolem bylo mimo jiné hlídat přístup do sevastopolského přístavu. Dá se předpokládat, že byl výcvik zaměřen podobně jako u amerických protějšků na likvidaci diverzantů či fotografovaní pod vodou.

PŘIVEĎTE ZAJATCE

Delfíni coby podvodní strážci bránící nepřátelským agentům-potápěčům v narušování hranic byli použiti už v neblaze proslulé vietnamské válce, v níž proti sobě ideologicky i bojově stály USA a Sovětský svaz. V knize Rose-Tinted Menagerie Williama Johnsona se můžeme dočíst: „V roce 1972 americké námořnictvo nasadilo ve Vietnamu přísně tajný tým ,bojovníků sviňuch‘, což byl jen orwellovský název pro zabijáky z říše zvířat. Po dobu nejméně jednoho roku byli delfíni experimentálně využiti k ochraně strategických vietnamské přístavů proti pronikání nepřátelských potápěčů. Podle Dr. Jamese Fitzgeralda, průkopníka v oblasti výzkumu delfínů pro CIA a americké námořnictvo, měla zvířata hlavní úkol: objevit potápěče, strhnout mu masku z tváře, přerušit dodávku vzduchu a eventuálně ,zajmout‘ pro výslech. Tyto metody se nelíbily dokonce ani některým vojenským delfíním trenérům. Několik z nich na protest odstoupilo a předalo vojenská tajemství z výcviku veřejnosti.“ Michael Greenwood tvrdí, že námořnictvo cvičilo delfíny k zabíjení pomocí nožů připevněných k ploutvím. Sofistikovanější metoda likvidace nepřítele byla pomocí injekční stříkačky natlakované oxidem uhličitým. Když delfín vrazil do nepřátelského žabího muže jehlu, rychle se rozpínající plyn měl za následek, že oběť přímo „vybuchla“. Později vyšlo najevo, že delfíni vycvičení k zabíjení usmrtili čtyřicet vietcongských potápěčů a dva americké vojáky, kteří přišli o život nešťastnou náhodou. Sověti výcvik pojali jinak, vyhovovala jim strategie sebevražedných útočníků. Delfín měl připlavat s náloží k nepříteli a zahynout při dálkově řízeném odpalu. Doktrína typicky sovětská – lidé i delfíni jsou postradatelní.

TRAPNÁ ZTRÁTA

„Půl tuctu bezpilotních plavidel Remus odcestovalo se speciálním týmem U.S. Navy do Arabského zálivu s úkolem pomoci vyčistit přístavy Umm Qasr a Az Zubayr. Přístroje vybavené bočním sonarem systematicky prozkoumávaly 2,5 milionu m2 vodní plochy. To bylo poprvé, kdy se bezpilotní podvodní ponorka použila ve spojení s jinými protiopatřeními ve válečné situaci. Tým měl první stroje ve vodě do několika hodin po příjezdu do Umm Qasr,“ píše v oficiální zprávě U.S. Navy. O těchto miniponorkách informovala světová i lokální média ve větším rozsahu, až když se jich několik ztratilo. K trapné nehodě došlo během americko-kanadského vojenského cvičení Frontier Sentinel 2010 (Pohraniční hlídka). Jejich nasazení a následná ztráta nakonec vedly k tomu, že delfíní plavci místo simulovaných min hledali v oblasti reálné miniponorky. Nutno říci, že uspěli. I když nejmodernější verze Remusů dokážou pracovat v hloubce až 600 metrů a jsou funkční bez vynoření až 70 hodin, pořád budou mít delfíni v některých oblastech nezastupitelnou úlohu. Jen těžko si lze představit miniponorku, která bude navlékat na nohu nepřátelského žabího muže svorku, s jejíž pomocí ho „uloví“.

OCHRÁNCE ZAK

Delfíni byli cvičeni k vyhledávání sestřelených pilotů, ztracených předmětů i min. Byli i součástí invazních sil během války v Iráku, bójkami označovali zaminované oblasti a chránili lodě před možným podmořským atakem. Jeden ze členů mořské „ochranky“ sloužící ve vodách Perského zálivu byl i lachtan kalifornský jménem Zak. „Lachtani jsou součástí celkového bezpečnostního zabezpečení námořnictva. Například v případech, kdy se teroristé pokusí využít potápěče pro položení výbušnin k lodím,“ říká poručík Josh Frey, mluvčí 5. flotily v Bahrajnu. Lachtani jsou vyškoleni k detekci blížícího se plavce nebo potápěče. Jeho likvidace je pro lachtana hrou. Má za úkol připevnit na nohu narušitele svorku, k níž je přivázané lano. Vzhledem k jeho obratnosti je svorka nasazena dřív, než si dotyčný uvědomí, co se vlastně děje. Je to obrovský posun od roku 1960, v němž si U.S. Navy pořídilo do služby prvního delfína. Zvířata byla, jsou a budou pro vojenství nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Posledním hitem je hmyz.

Podle BBC spekuluje Pentagon s myšlenkou implantovat do hmyzu v rané fázi vývoje čidlo, jímž by se dal po vykuklení jedinec manipulovat. Pro někoho jde o nápad zcela absurdní, pro jiného zatím fikce čekající na svůj čas. Co se delfínů či ploutvonožců týče, je jen otázkou času, než se z nich stanou kokainoví pošťáci vycvičení některou z mafií. Pokud se tak už nestalo. Nemusí totiž sloužit jen v uniformě „dobra“. Delfíni, kosatky, tuleni, lachtani – prostě celá plejáda mořských zvířecích bojovníků je cvičena nejen Američany, o kterých se díky veřejně přístupným informacím ví nejvíce, ale i Rusy nebo Číňany. Bylo by s podivem, kdyby se jejich úloha nestala předlohou pro filmové zpracování. Vycvičení delfíni měli hlavní roli ve filmovém atentátu na prezidenta spojených států v thrilleru Den delfína z roku 1973. Tehdy byl film fikcí. Dnes už jsou základní prvky filmu skutečností.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This