Category: 2011 / 10

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Posledních asi 150 jedinců západního poddruhu antilopy Derbyho se na konci 20. století ocitlo na pokraji vyhubení. Kvůli pytlákům jsme o jednu z největších antilop skoro přišli, nebýt unikátního projektu českých vědců v Senegalu.

Bílé pruhy nám mizejí z očí. Ještě před vteřinou jsme viděli, jak se antilopa z posledních sil motá v akáciích, a teď jako by se v tom vedru vypařila. Musíme ji najít. Prodíráme se trním v malé rojnici, oči upřené do větví a srdce nám buší strachem o život. Ne o náš, ale o její. Jestli už padla na zem a my k ní doběhneme pozdě, zemře. Ozývá se praskání. Je tady, uspávací střela visí na levé kýtě a zadní nohy se jí pod vahou těla střídavě podlamují. Vykulenýma očima se zmateně rozhlíží. Neprchá před námi, už skoro deset minut se snaží utéct té divné únavě, která ji táhne nemilosrdně k zemi. Sama odešla od stáda a hopkavou chůzí, typickou pro uspávané zvíře, se prodírá co nejhlouběji do buše. A jako naschvál do míst, kam se autem žádný soudný řidič nedostane. Sledujeme ji, uběhla jen pár metrů, než nohy definitivně vypověděly poslušnost a tři sta kilogramů antilopy Derbyho se konečně svalilo na zem.

BANDIJSKÁ ANABÁZE

Z času se okamžitě stal nepřítel. Běžíme k Daře jak smyslů zbavení a škrábance vůbec nevnímáme. Jsme čtyři. Oumar samici popadl za rohy, vytáhl jí jazyk z tlamy a hlavu zvedl vší silou nahoru. Rychle jí rovnáme nohy a tělo převalujeme vzhůru na hrudní kost do takzvané sternální polohy, ve které může nejsnáze dýchat. Kdyby zvíře zůstalo ležet bez pomoci na boku s hlavou na zemi, tak se zadusí. Voláme pro auto a máme na všechno sotva pár minut. Markéta vytahuje teploměr a zjišťuje teplotu v rektu, Pavla mezitím páskou rychle měří co nejvíce parametrů – délku rohů, rozpětí jejich špiček, délku hlavy, těla, ocasu, výšku v kohoutku… Slunce praží jak šílené a zvíře se snadno může přehřát. Ještě zbývá změřit boltce, ale k nám se už křovím řítí terénní ¬pick-up s korbou plnou Senegalců. Vzrušené komentáře v jazyku wolof přehlušují zvuk motoru i skřípání trnů o boky auta. Vedle antilopy rozprostírají plachtu a dobrých čtrnáct šlachovitých černých rukou zdvihá spící zvíře na ložnou plochu auta. Oumar stále drží Daru za rohy a dohlíží, aby jí nezapadl jazyk. Ležící antilopa zabrala celou korbu, Afričané se však rozvěsili na bočnice, jako kdyby měli magnetické dlaně. Musím jet s nimi. Mezi černochy není žádné místo, přesto za jízdy naskakuju, i když mi jedna noha visí ven a mám na držení jen levou ruku, protože druhou nepřestávám fotit. Už jsme u napajedel, na plný plyn projíždíme bránou obory a mezi kamiony ve stínu baobabů nastává pořádný rozruch.

VZÁCNÝ NÁKLAD

Veterinář Jiří Váhala a zoolog Pavel Brandl už čekají na slámě v útrobách náklaďáku, auto k němu nacouvává a ve vzrušeném povyku nejvíce rezonuje hlas šéfa strážců Tidiana. S kameramanem Peterem Luptákem celou scénu sledujeme, stojíce na kabině forda, a během pár okamžiků je spící antilopa vtažena do bílé skříně kamionu. Baterii injekčních stříkaček doktor rozprostírá vedle zvířete, jemuž Oumar stále drží hlavu nahoře. Nejprve odebírá vzorky krve na biochemické a sérologické vyšetření, ty si i se vzorky trusu rychle odnáší parazitolog Ondra. Následují vakcíny – preparáty zabraňující rozvoji svalové dystrofie, dlouhodobě působící psychosedativa, antibiotika a odčervovací preparát. „Hotovo, jdeme ji budit!“ Doktor se chvatně balí a u zvířete zůstává už jen Oumar. Přivřenými dveřmi sledujeme antilopu. Napětím snad nikdo nedýchá. Uplynula minuta, Dara se ani nepohnula. Druhá minuta, pořád nic. Najednou její oči prohlédly a zatáhla jazyk. Každou chvílí se postaví. „Teď, dělej, skákej!“ Oumar ne a ne pustit rohy, zvíře se náhle prudce zvedá, Senegalci přibuchují dveře a Oumar, jak džin z láhve, v posledním okamžiku proskakuje štěrbinou ven. Hotovo.

Pár dutých ran do stěn, kamion se zahoupal, ale antilopa se v šeru rychle zklidňuje. Skvělé, druhá samice je naložena. Máme chvilku na oddech a přípravu na další zvíře. Jdu k naší skupině, všichni mlčí a v očích upřených do země se lesknou slzy. Jsem asi poslední, kdo to neví. „Ztratili jsme ji,“ říká mi Pavel, „udusila se.“ Z té neskutečné zprávy se mi zatočila hlava, po třiceti úspěšných přesunech první úhyn. „Prostě jsme ji pozdě našli a zvedli jí hlavu, byla čerstvě nažraná a udusila se nejspíš tím, co měla v bachoru. Zkoušeli jsme i masáž srdce, ale marně…“

Je příšerné vedro, ale nikdo ho nevnímá. Musíme pokračovat a probrat se z toho šoku. Souhlasí s námi i menší muž v koženém loveckém klobouku, George Rezk, jeden z majitelů rezervace Bandia, který si na tento výjimečný den bohužel pozval i členy své početné rodiny. Mrtvou Mballax odváží auto a my potřebujeme dnes uspat ještě dvě samice a samce Soleila, budoucího zakladatele chovu ve Fathale. Jako kdyby nějaký neviditelný promítač pustil zastavený film, všech šedesát lidí se dalo zase do pohybu a akce pokračuje. Doktor kontroluje pušku a chystá se na další uspávání. Chladnokrevně plní menší jehlou tu větší od uspávací střely látkou tak účinnou, že kdyby se dostala člověku jen na sliznici, už ho nikdo nikdy nevzbudí. Kde teď ale bude stádo, poplašené prvními dvěma odchyty, to nevíme. Antilopy naštěstí od napajedel daleko neodešly. Hledáme dvouleté samice, jsou jen o něco málo menší než dospělá zvířata a snadno se poznají podle kratších rohů. Identifikovat jednotlivou antilopu podle pruhů na bocích však vyžaduje značnou praxi. „Támhle, to je Donma, ta jak jde doleva za korytem,“ ukazuje Pavla doktorovi. Po výstřelu plynové pušky samice nadskočila a na boku se jí pohupuje hliníková uspávací střela s červenožlutou koncovkou. Hlavně ji neztratit z dohledu. Závod s časem začíná nanovo…

NOVÝ DOMOV JMÉNEM FATHALA

Tma přišla rychle jako v Senegalu pokaždé. V kuželech světel naší terénní mazdy se konečně objevil plechový nosorožec a antilopa na bráně rezervace Fathala. Jsme na jihozápadním pobřeží Senegalu jen pár kilometrů od Gambie, dobrých pět hodin jízdy z Bandie. Vyprahlý buš plný baobabů a akácií vystřídala hustá stromová savana. Tou také brzy projíždíme systémem plotů a bran až k našemu senegalskému domovu – budově ekocentra. Hodně se v rezervaci za rok změnilo, základna se stala součástí malé obory, do které letos vypustíme samice se Soleilem. Dva kamiony s pěticí antilop jsou na cestě, někde jsme je cestou předjeli. Předpokládáme, že zvířata pustíme až ráno, aby se mohla v novém prostředí lépe zorientovat. Rozhodnutí je každopádně na Vincentu Dethierovi, vlámském správci rezervace. Zabydlujeme se v ekocentru, v příštích dnech nás kromě vypouštění antilop čekají identifikace dvou mláďat, samiček, narozených ve zdejší oboře u samce Karanga. Na konci roku 2010 se ve čtyřech oborách v Bandii a Fathale narodilo celkem 15 mláďat a zjistit, čí je které mládě, lze, jen dokud samice kojí.

Tušení, že dnešek zdaleka nekončí, se vzápětí naplňuje. Telefon z brány oznamuje, že kamiony dorazily a jedeme vypouštět. Nikdo vlastně ani není překvapený, takhle náhle a nepředvídatelně se v Africe žije, rodí i umírá. Mazda nadskakuje za kamionem na hrbolaté cestě a reflektory prozařují prachovou mlhu. Do půlnoci zbývá půlhodina a nepříjemně chladný vítr provívá korbou i naším tenkým oblečením. Konečně sjíždíme do maaru. Jsme na místě, auta zastavují a míří svá světla k patě jednoho z obřích stromů druhu Khaya senegalensis na podivnou muldu hlíny. Kamion k ní couvá a začíná být jasné, že to je vlastně přírodní rampa pro vypouštění zvířat. Pořád je ale ložná plocha náklaďáku příliš vysoko. Strážci rozdíl vyplňují po africku – pytli s arašídovou slámou. Otevírají vrata a čekáme na prvního ze samců. Rezervace slouží mimo jiné i jako místo, kam se sváží samci antilop Derbyho, kteří nebyli vybráni do chovu. Nákladní prostor kamionu je otevřený, ale nic se neděje. Je ticho a úplným bezvětřím se co chvíli mihne stín kaloně. Čtvrt hodiny je pryč a Sabar ne a ne vylézt z auta. Provizorní schodiště se mu evidentně nezdá. Po ospalých dvaceti minutách se nad námi smiloval, plavně přeskočil pytle a beze spěchu odkráčel do noci. Druhý samec Mango se rozhodl nic neprotahovat, spořádaně sešel po pytlích, přítomným zapózoval a samčí skupina se tak rozrostla o dva mladíky. Zbývá už jen vypustit samice v oboře kolem ekocentra. První jde na řadu Gaanga, byla jako třetí v nejpřednější kóji většího z náklaďáků. To znamená, že musí projít celé auto a to se jí opravdu nechce. Po půl hodině přemlouvání k ní nakonec jeden ze strážců vlezl bočními dveřmi a ona milostivě vykráčela tak ladně, jak to jen antilopa Derbyho umí. Nakonec jsou v pořádku venku i Dara s Donmou a společně odcházejí objevovat nový domov. Jsou dvě hodiny ráno, jsme spokojení a polomrtví únavou. Soleil samice doplní až za dva dny, úvodní den odchytů se ho nepodařilo najít.

DRAMA NA ZÁVĚR

Dny v rezervaci Fathala ubíhají klidně a identifikace mláďat ve stádu samce Karanga je do týdne hotová. Oknem z pokoje v ekocentru vidíme přímo na napajedlo přirozeně zapuštěné pod zarostlým kopečkem. Stalo se vděčnou oázou pro bezpočet ptáků a každé odpoledne se zde v hladině vody prohlížejí kočkodani zelení. Netrvalo dlouho a naše čtyři antilopy si ke zdroji vody našly cestu. V ranním šeru se potulovaly kolem budovy prouhaté tmavé stíny s majestátními rohy, největší a nejkrásnější antilopy mají nový domov a my je pozorujeme oknem přímo z postelí. Co víc si přát! Zvířata si zvykají v nové oboře skvěle, spolupráce se senegalskými partnery letos klapala nečekaně bez problémů a můžeme odjet z rezervace Fathala s pocitem dobře vykonané práce, kdyby… Kdybychom byli kdekoliv jinde než na černém kontinentě.

Po našem návratu do Bandie byly v oboře u ekocentra vypuštěny dvě žirafy. Jejich dlouhokrké kolegyně z rezervace byly tak nadšené příjezdem nových kamarádek, že za nimi plotem obory prošly tak snadno, jako kdyby tam žádný nebyl. Než strážci stačili zasáhnout, čtyři antilopy Derbyho utekly do rezervace o rozloze 1200 hektarů. Staromládenečtí samci tak dostali nečekaný dárek v podobě tří dvouletých samiček a páté chovné stádo v mžiku vzalo za své. Náš čas se ale nachýlil a museli jsme opustit Senegal. Jak dostat antilopy zpátky, nepromarnit vynaložené úsilí a přitom znovu neplatit veterináře a celý tým? Řešení se chopily tři dámy – zakladatelka záchranného programu Markéta Antonínová, toho času v Čadu, ve Francii žijící Lucie Foltýnová, která kdysi s antilopami pracovala, a vedoucí projektu a sdružení Derbianus CSAW Karolína Koláčková. Společně vymyslely plán dostatečně prostý a „šílený“. Antilopy zbožňují kad, akáciové lusky. Lucie měla odletět do Senegalu a pomocí kadu sypaného za autem nalákat samice se Soleilem zpět do obory. Stalo se a k dokonalému překvapení všech přišla po čtyřech týdnech z Fathaly skvělá zpráva: „Derbíci jsou doma!“ Kolem ekocentra se zase po nocích toulají antilopy a my se nemůžeme dočkat prvních mláďat. Nebyla by to však fascinující, milovaná a osudová Afrika, kdyby se tento úspěch obešel bez kruté daně. Samce Soleila od prolomení plotu už nikdo neviděl. Se třemi samicemi do obory vešel jiný samec, Mansarinku. Jednoho dne Lucie při procházení rezervace našla mrtvou antilopu Derbyho. Byla již v takovém stavu, že identifikace nebyla možná, s jistotou ale šlo o mladého samce.

Category: 2011 / 10

Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.

Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Za zády jsme nechali městečko Konso, vstupní bránu do této oblasti, a uháníme prašnou cestou směrem k vesnici Turmi, jednomu z mála míst, kde lze najít „ubytování“, a které poslouží na několik dní jako základní tábor. Okolí Turmi je domovem lidu Hamer, zemědělců a polonomádských pastevců, kteří se každých několik měsíců přesouvají s dobytkem na nová pastviště. Se svými až padesáti tisíci členy jsou jednou z největších skupin v regionu a hamerské dívky jsou známy pro svou krásu po celé jižní Etiopii.

JAK JSEM UCPAL VCHOD

Můj průvodce Gelti je zde doma a zve mě na návštěvu k rodině své dívky. Blížíme se do vesnice a reakce lidí naznačují, že Gelti je zde váženým členem. Díky svému sponzorovi z Německa si totiž mohl dovolit vzdělání. Nelze si nevšimnout jeho dobrého přehledu a moderních názorů. Dle svých slov studoval v Addis Abebě, na univerzitě v Nairobi v Keni a za svůj život byl i několikrát v Evropě.

U chýše, která leží v samém centru vesnice, mi Gelti představuje pána domu a jeho tři ženy. Všichni jsou milí a příjemní, s radostí přijímám pozvání na kávu uvnitř chatrče. První trapně vtipný okamžik nastává v okamžiku, kdy se svým širokým středoevropským zadkem zaklíním ve vstupním otvoru, který je opravdu uzoučký. Fototechnika, která na mě visí ze všech stran, tomu příliš nepřidá, a tak se mi podaří vstoupit až na druhý pokus, kdy raději volím průnik otočený bokem. Uvnitř chatrče se v domnění, že mám vyhráno, narovnávám, což je doprovázeno dunivým zvukem mé lebky a jasným zábleskem před očima. Právě jsem se seznámil s dřevěným roštem, který tvoří v horní části chýše odkládací prostor. Pohyb ve spodní části je možný pouze v přikrčené pozici, a tak raději v mrákotách usedám na připravenou kůži, položenou na udusané hlíně, a pokouším se vykouzlit v obličeji alespoň trochu přívětivý výraz.

Mé entrée všechny přítomné pobavilo a atmosféra se o poznání uvolnila. Když se v šeru rozkoukám, zjišťuji, že se okolo ohniště po obvodu chýše tlačí společně s námi dalších pět členů rodiny. Po chvilce vzájemného okukování jedna z žen naleje z konve do dýňových misek kávu, lépe však řečeno výluh ze směsi místních bylin a plodů, které lze zakoupit na trhu. Všichni slušně a beze slov čekají, až se napije pán domu. Ten pomalu a rozvážně přikládá nádobu ke rtům, pije plným douškem a pak bez varování veškerý obsah úst vyplivne jedním velkým proudem kolem dokola do tváří a misek všech zúčastněných. S mokrou tváří a s miskou, ve které je o něco více obsahu než před chvilkou, ochutnávám první doušek. Nevýrazná chuť nálevu ničím nepřekvapí, ani neurazí. Po dopití druhé misky, uprostřed příjemné konverzace, ve které se dozvídám základní informace o rodině, životě v buši, zítřejším trhu v Turmi a o studiu dcery v Addis Abebě se musím rozloučit. Je třeba najít nějaké ubytování, něco pojíst a připravit se na zítřejší den.

NA ŠKOLENÍ

Trh v Turmi je směsicí barev, vůní a přehlídky okolních kmenů. V každé větší vesnici v okolí se trh koná jednou týdně, vždy v pevně určený den. Překvapivě zde nenajdete turistické cetky, ale věci skutečné denní potřeby, které jsou místní lidé schopni vyprodukovat, vyrobit nebo posbírat. Každý takový trh je skvělou příležitostí udělat si představu o všech etnikách v regionu a prohlédnout si specifické styly zdobení každého kmene.

Právě zde mne poprvé upoutali příslušníci kmene Karo. Jde o malý kmen čítající nejvýše tři tisíce jedinců, žijících na východním břehu řeky Omo. Stejně jako mnoho dalších kmenů si také Karové zdobí své tělo a obličej při slavnostních příležitostech bílou křídovou barvou. Jiných odstínů dosahují přidáním přírodních barviv, například červeného jílu. Oblíbeným prvkem v jejich výzdobě, zvláště u žen, je jakýsi piercing ve tvaru hřebíku v oblasti mezi spodním rtem a bradou.

Vesnici kmene Karo, ležící na vysokém ostrohu nad řekou, nacházím téměř vylidněnou. Většina obyvatel je v nedalekém lesíku, kde jim dva vládní úředníci vysvětlují, jak se chránit před malárií používáním moskytiér a léků. Všichni zaujatě poslouchají a pro mě to je vítaná příležitost k fotografování. Nechci budit příliš velký rozruch, a tak chvilku také poslouchám, aby se situace rozvířená mým příchodem trochu uklidnila.

Mezitím ke mě doputovaly dýňové nádoby s jídlem a čajem, které kolovaly mezi domorodci. Ochutnávám drcenou vařenou kukuřici bez chuti a nevýrazný čaj, což vyloudí na tvářích mnohých žen úsměvy a mužům se derou na rty vtipné komentáře, kterým ale nerozumím. Lze však vycítit jejich pozitivní ladění. Situace, ve které jsem členy vesnice našel, je výborná. Všichni spořádaně sedí na místě ve stínu malého remízku nedaleko řeky a mně to dává jedinečnou možnost vybrat si ten správný objekt. Lehkým gestem žádám o souhlas s fotografováním a ve většině případů dostanu pozitivní odpověď. Výhoda tohoto okamžiku spočívá v tom, že nikdo zmateně nepobíhá, nepředvádí žádné nacvičené pózy a do záběru se netlačí houfy dětí. Všichni se zdají být naprosto přirození.

TURISTO, VYSYP KAPSY!

Obecně se lidé v Omo Valley nechávají fotografovat velice rádi. Někdy až příliš. Je zde totiž zvykem za snímek dotyčnému zaplatit, a tak fotograf spíše neustále řeší problém, jak se vyhnout záběrům strnulých skupinek, jež se samovolně natlačí před objektiv. Domorodci se snaží upoutat pozornost turistů jakýmkoliv způsobem. Do cesty vozům s turisty vybíhají bizarně pomalované děti, na hlavách dospělých i dětí lze nalézt roztodivné kreace typu paruky ze zátek od láhví, svazky nejrůznějších sušených plodin až po opravdu precizní teatrální masky doplněné dokonalým „divošským líčením“. Experti v tomto konání jsou Mursiové, jeden z nevýraznějších kmenů v této oblasti. Dle slov mého průvodce budují v národním parku Mago sezonní vesnice hned za jeho hranicemi blízko cesty, aby jim neunikl žádný turista.

Za Mursii vyrážíme z městečka Jinka časně ráno. Při vjezdu do parku platíme vstupné a o pár kilometrů dál nás zastavuje provaz natažený přes cestu. Je potřeba zaplatit další poplatek, tedy spíše výpalné. Kolem auta se seskupí několik Mursiů a bez zaplacení dalšího poplatku místní komunitě se prostě dál nedostaneme. Různé nesmyslné poplatky jsou oblíbeným sportem téměř všude Africe. Ve valné většině se vztahují jen na auta s turisty a stanoviště pro jejich vybírání vznikají zcela nekontrolovaně. Pár metrů za tímto „cachepointem“ leží vesnice, o které mi Gelti vyprávěl. Projíždíme kolem a hluk našeho vozu vyvolává mezi proutěnými chýšemi zvýšenou aktivitu. Do té doby líně se povalující Mursiové čile vyskakují, přebíhají k cestě a v běhu na sebe navlékají nejrůznější masky. Ženy vybalují tradiční hliněné destičky a vsazují si je do prořízlého spodního rtu a ušních lalůčků. Jeden z typických znaků pro kmeny Mursi a Surma. Průměr některých kusů hliněných talířků přesahuje 15 cm a jejich majitelky vypadají svým způsobem opravdu krásně, a když ne krásně, tak alespoň zajímavě. O to je však pohled děsivější, když si talířky vyndají. V běžném životě tak tráví většinu času a zdobí se jimi pouze při slavnostnějších příležitostech. Bez vsazených destiček se jejich léty natahovaný spodní ret bezvládně pohupuje při každém pohybu hlavy a odhaluje chybějící přední zuby ve spodní řadě, které padly za oběť zkrášlování. I přes lákání Mursiů pouze projíždíme kolem a nezastavujeme. Máme namířeno hlouběji do parku, do vesnice, která leží na náhorní plošině v nitru národního parku Mago, na pomezí území kmenů Mursa a Bodi.

KOLIK SE JICH POSTŘELÍ?

Po několika hodinách jízdy offroadovou cestou vystupujeme řádně naklepaní nedaleko vesnice Mursiů. Všude vládne klid a překvapivě se k nám nevrhá žádný dav. Procházíme poměrně rozsáhlou vesnicí, tvořenou mnoha proutěnými chýšemi kruhového půdorysu, a sem tam se objeví nějaká žena s tradičním talířkem ve rtu. Překvapivě se některé mladší dívky ani fotografovat nechtějí a dokonce se stydí. Oproti předchozím dnům, kdy se mi v Turmi vrhaly do cesty doslova davy domorodců, aby získaly nějaké drobné za foto, je to rozdíl.

Hliněné talířky určené k prodeji sice naznačují, že turisté se zde čas od času také objeví, ale evidentně ne v takovém množství jako ve vesnicích hned za hranicemi parku. Chvilku smlouváme o ceně talířků a pár si jich kupuji jako suvenýr. Ze zvědavosti se ptám dívky, zda by mi neprodala talířek, který má v ústech. Dlouze přemýšlí, ale pak i přes poměrně vysokou sumu odmítá. Zřejmě k němu má osobní vztah. Teprve když se blížíme ke skupince mužů debatujících ve stínu rozlehlé akácie nedaleko vesnice, tak si uvědomuji, že ve vesnici byly jen samé ženy. Zřejmě jsme přišli nevhod a chladné pohledy mužů jako by naznačovaly, že nejsme vítáni. Situaci ještě umocňuje velké množství zbraní, s nimiž si někteří muži nervózně pohrávají, přičemž naprosto ignorují jakákoliv pravidla bezpečného zacházení se zbraní. „Asi nejsou nabité,“ uklidňuji se, ale přesto během fotografování poočku kontroluji situaci a snažím se pokud možno vyhýbat pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, které majitelé drží za hlaveň a mají je ležérně přehozené přes rameno. Při té koncentraci zbraní se však palebnému úhlu nedá vždy vyhnout. Jeden z mužů diskutuje s mým průvodcem. Žádá nás, zda by se s námi nemohl svézt zpět do Jinky. Souhlasím a vydáváme se zpět k autu, kde pochopím, jak jsem se v otázce zbraní mýlil. Na příkrý pokyn řidiče a po krátké štěkavé diskusi nakonec mursijský bojovník před vstupem do auta neochotně vytáhne náboj z komory a sejme zásobník ze svého samopalu. V hlavě se mi honí otázka, kolik z nich se ročně postřelí. Cesta zpět ubíhá klidně až na otravné mouchy tse-tse, jež jsou jedním z důvodů, proč Mursijové preferují raději vzdálenější, výše položenou část parku Mago, kde je těchto much méně.

OMO VALLEY NA ROZCESTÍ

Mursijové byli poslední zastávkou v Omo Valley a je čas pomýšlet na návrat. Vím, že to nebyla má poslední návštěva této oblasti – jedné z nejúžasnějších a nejpestřejších na světě. Jedno z kouzel Omo Valley spočívá také v tom, že zde stále ještě není dostatečná infrastruktura pro masovou turistiku. Chybí ubytovací kapacity, a když už nějakou tu postel na přespání najdete, je téměř jisté, že nebudete spát sami. Přítomnost různých breberek ráno potvrdí zarudlé štípance. Za poslední dva roky se situace již znatelně pohnula kupředu a ze stavebních aktivit se dá jasně vycítit snaha vlády o maximální zpřístupnění tohoto regionu masové turistice. Pokrytí signálem je méně sporadické, síť je stabilní a hovory nepadají. Mobilní telefony se stávají běžnou a nepostradatelnou součástí života v buši. Cestu z Addis Abeby do Konsa, vstupní brány do Omo Valley, tvoří již z větší části pěkná asfaltka a čínské firmy kmitají na dalších rozpracovaných úsecích.

Podle mnohých odborníků je turistika jednou z cest k záchraně původních kultur, podle jiných jde naopak o začátek konce. Osobně nesdílím ani jeden z těchto vyhraněných názorů a myslím si, že pravda je někde uprostřed. Na jednu stranu nemůže nikdo žádat obyvatele těchto oblastí, aby ustrnuli ve vývoji a žili bez pokroku, odříznutí od civilizace a moderních výdobytků. Na stranu druhou lehce získané peníze od turistů deformují zdejší dlouholetý tradiční způsob života a pohled na okolní svět. Hranice, kdy se tradiční život, kultura a prostá přirozenost původních kmenů zvrtne jen v placené divadlo pro turisty, je velice tenká a najít vhodný kompromis nebude vůbec snadné.

Category: 2011 / 10

TEXT A FOTO: JAN ČENĚK

Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?

Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.

ŽRALOCI

Kapverďané jsou lidmi moře, obzvláště zde na vysušeném Salu, kde není téměř žádná vegetace, jen hromady hlíny, skaliska a písek. Není tedy divu, že téměř veškerý život se odehrává na pobřeží. Centrem všeho ruchu tu jsou, na rozdíl od našich návsí a náměstí, přístavní mola. Sem připlouvají rybáři se svými úlovky, zde je hned i prodávají a zde se místní snaží prodat některé z vlastnoručně vyrobených suvenýrů. Jako náš nedobrovolný osobní prodejce se deleguje (z řad mnoha jemu podobných) asi osmnáctiletý domorodec, který si nechává říkat „Gary Cooper“. Při pokusech nám něco prodat za každou cenu si počíná tak vehementně, že se mu i my po zbytek pobytu stejně vehementně snažíme vyhnout. Naše hra na schovávanou slaví úspěch až na jednu výjimku vykoupenou dřevěným hrošíkem, a tak si raději než další dřevěnou havěť kupujeme v místní „sámošce“ jinou místní specialitu: třtinovou pálenku grogue. Na konci našeho pobytu na ostrovech se z nás stávají skuteční znalci tohoto průzračného moku a pro některé méně oblíbené příchutě máme i vlastní familiární označení, jako například „ta, co je cítit po vlhkém sklepu“, jinými slovy s příchutí routy vonné. Další povedený nákup se nám podaří v odlehlé rybářské zátoce na východním pobřeží ostrova. Skupinka rybářů zde právě čistí a porcuje svůj dnešní úlovek: několik menších žraloků, kterých jsou okolní vody plné. Využíváme naší znalosti portugalštiny a všudypřítomné místní otevřenosti pro komunikaci s kýmkoliv a na příští den si do jedné z restaurací v Espargosu, správním středisku ostrova Sal, domlouváme „žraločí hody“. Ačkoliv přicházíme přesně ve smluvený čas, čekají nás ještě další dvě hodiny, než se kýžené lahůdky dočkáme. I zde, mimo vlastní kontinent, mají pro čas africké měřítko. S chutí se vrháme na umně připravené žraločí speciality, které jsou však pro Středoevropany příliš slané. Až teď si plně uvědomujeme, že název ostrova přeložený do češtiny znamená sůl.

V NITRU VULKÁNU

Ještě intenzivněji se můžeme se solí setkat v údolí zvaném Salinas. Tento vyhaslý sopečný kráter byl před mnoha lety průrvou ve stěně zaplaven mořem, a když masa vody vyschla, vznikly několik desítek centimetrů mocné solné nánosy. Místní je dodnes využívají k těžbě soli. Po průchodu krátkým, ručně vylámaným tunelem se nám naskytl zvláště zde, v tropické ostrovní Africe, dost nezvyklý pohled. Nám, hokejovým Čechům, svými bělostnými plochami solných nánosů silně připomínal obrovské ledové kluziště kontrastující se sytě modrým bezmračným nebem. Jedna ze sekcí solných lagun rozsáhlého solného pole byla v posledních letech vyhrazena pro turistické využití. Je neustále zásobována dostatečným množstvím vody tak, aby obsahovala stále velké množství solných minerálů. Výsledkem je voda s vlastnostmi vody Mrtvého moře, jednak léčivými a jednak potvrzujícími Archimédův zákon o tělesu ponořeném do kapaliny. Do této vody se prostě ponořit nedá, a i když jsem se o to několikrát pokusil, voda mě ihned vyplivla na hladinu. Po tomto zážitku jsme uvítali trochu turistického pohodlí a pro místní neuvěřitelného luxusu a dopřáli jsme si sprchu sladké vody v nedávno vybudovaném zázemí této slané plovárny.

VODA NAD ZLATO

Ne nadarmo se Kapverdským ostrovům přezdívá „ostrovní Sahara“, však zde také prší průměrně pouhé čtyři dny v roce. Obzvlášť tady na Salu, kde ne¬existují přírodní zdroje pitné vody, je její nedostatek tím nejpalčivějším problémem. Aby tu na ostrově mohl vůbec někdo žít, musí se sem veškerá pitná voda dovážet na lodích nebo čerpat a nákladně upravovat voda mořská. Zejména po ránu je možné vidět mumraj kolem krytých vodních zásobníků rozesetých v každé větší vesničce. Místní sem každodenně s nádobami docházejí pro vodu třeba i několik kilometrů. I ten nejmenší Kapverďánek, co se sotva naučil chodit, si musí plnit tuto pravidelnou celoživotní pouť. Sladkovodní vodovod je zde stále zbožným přáním, a to i ve většině nejmodernějších hotelů. Proto zde tak velice často můžeme zaslechnout zvolání: Kéž nám dá bůh vodu! Vodu, která je zde kvůli jejímu nedostatku ceněna nad zlato mnohem víc, než ta naší pohádkou oslavovaná sůl.

HLAVNÍ ZPRÁVY

Identitu každé země utvářejí především její obyvatelé. Pokud bych měl popsat Kapverďany, které jsem měl čest během krátké doby poznat, charakterizoval bych je především jako šťastné a veselé lidi. Ne proto, že jsem se na ostrovy dostal těsně po Vánocích, které zde ještě doznívaly poněkud divokou vánoční výzdobou. Ač jsou zdejší mnohokrát velmi chudí (z pohledu Evropana, nikoliv v celoafrickém kontextu), téměř vždy jsou otevření a usměvaví. Morabeza, tohle slovo v kapverdské kreolštině vyjadřuje místní pohostinnost, vstřícnost a přátelskost k hostům. Funaná je místní hudební žánr, který prezentuje jejich přirozeně veselou povahu. Pod téměř vždy bezmračným nebem a s neuspěchaným pojetím času morabeza a funa¬ná dotvářejí harmonii prostředí, jehož „chybičky“ lze lehce přejít. Před naším odletem nás ještě z místního rádia zastihla neuvěřitelně důležitá hlavní zpráva: „Z dodávky na silnici před hlavním městem už opět uteklo prase a zatím se ho nepodařilo chytit.“ Šťastná země, která má takové hlavní zprávy. Šťastní lidé, kteří v ní žijí…

Category: 2011 / 10

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER

Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo… Příkladů bychom mohli vypsat desítky.

I na finančních trzích má zlato zvláštní postavení. Ačkoli se jedná o surovinu, obchoduje se s ním spíše jako s měnou. Jeho cenu tak více než dostupnost a aktuálně vytěžené množství ovlivňují vyjádření politiků, ukazatelé výkonnosti ekonomik jednotlivých zemí, případně finanční krize, což je pojem skloňovaný zejména v posledních pár letech. Když je situace na finančních trzích špatná, jde cena zlata obvykle nahoru. Ještě před deseti lety stála trojská unce zlata 300 amerických dolarů. Dnes se pohybuje pod hranicí dvou tisíc dolarů za unci. Cena dolaru za tu dobu přitom klesla na polovinu, zlato je tak na trojnásobku své ceny před deseti lety. Pokud to přepočítáme na naši měnu, zjistíme, že za pouhý jeden gram zlata lze dnes získat až tisíc korun. Okamžitě nás v redakci při čtení aktuálních zpráv napadlo, zda existuje možnost, jak se ke zlatu jednoduše dostat?

NA KRIZI S PÁNVÍ

„Krize žene lidi znovu k pánvi. S růstem ceny zlata míří do texaských kopců s krumpáči a pánvemi nová generace hledačů pokladů,“ píše denní tisk. Je tohle ta cesta? Chvilka na internetu a zjišťuji, že i v České republice působí poměrně početná skupina lidí, pro které je rýžování zlata velkým koníčkem.

„Dobrý den, zlatokopecké pánve jsou zatím rozebrané,“ odpověděla mi Eva Riedlová z Českého klubu zlatokopů, která má v klubu prodej pánví na starosti. Na svědomí to ale zřejmě nemá novodobá zlatá horečka, ale hry na zlatokopy populární na mnoha dětských táborech. Bohužel, jak jsem později informován, se tam dětem vnucuje představa, že v českých řekách zlato není a musí se jim do vody házet jeho náhražky, aby si měly s čím hrát. To ale neřeší můj problém, že bez pánve těžko s rýžováním začnu. Na pomoc jsem si proto zavolal čestného předsedu zlatokopeckého klubu Vladimíra Bláhu. Ten ochotně souhlasil, že mi pár českých zlatonosných řek ukáže.

„Kde se zlato v řekách bere?“ zní má první otázka. Stačí se přitom podívat na mapu a odpověď je nabíledni. Zlato lze v českých zemích nalézt v Kašperských horách, na Novoknínsku a u Jílového ve středních Čechách, v oblasti Krakonoš a Rýchor a samozřejmě ve Zlatých horách u Jeseníků. Ze všech těchto území řeky zlato vyplavovaly. Čím dále od zdroje, tím méně ho šlo nalézt. Ostatně takto docházelo k nálezu primárních ložisek už ve středověku. Hledači šli proti proudu a ve chvíli, kdy v řece zlato už nenacházeli, věděli, že právě minuli místo, kde by bylo vhodné otevřít důl.

ZAČÁTKY NA KOCÁBĚ

Naše první cesta vede na říčku Kocábu, která protéká Novoknínskem a u Štěchovic se vlévá do Vltavy. Již dopředu jsme varováni, že zde zlato nenarýžujeme, spíše si jen můžeme vyzkoušet ten správný postup. Bereme pánev a lopatu a vstupujeme bosí do koryta řeky. Vybíráme místo, kam voda naplavuje unášený materiál, tedy dále od proudu. Pan Bašta, od pohledu rozený zlatokop, zaryje lopatou ve dně řeky a začne nakládat říční materiál na pánev. Pak pánev vezme s překvapivou lehkostí do rukou a nacvičenými pohyby nechává řeku odplavovat lehčí materiál. Nám jde o ten nejtěžší, o zlato, a to by mělo na pánvi zůstat jako poslední. Netrvá to moc dlouho a na pánvi zůstává jen tzv. šlich. Jemný materiál, složený z tmavých až černých těžkých minerálů.

„Jak je to s legálností rýžování?“ ptám se raději předem. Nerad bych své vyrýžované bohatství hned odevzdal státu. „Potřeboval byste povolení, kdybyste prováděl průzkum nebo přímo těžbu, bagroval břehy a podobně. Ale při amatérském rýžování nic takového neděláte.“ „A jak zlato poznám?“ ptám se, když se marně snažím ve vyrýžovaném materiá­lu na pánvi spatřit něco, co by se zlatu alespoň vzdáleně podobalo. „Já tvrdím, že zlato pozná každý. Je prostě… zlaté,“ odpoví mi můj učitel s úsměvem a pánev očistí. Nic v ní nebylo.

Vezmu ji do ruky sám a zkusím zopakovat stejný postup, který jsem před chvílí viděl. Naložím si pánev plnou a jsem pak nemile překvapen, když zjistím, jak je těžká. S omluvným úsměvem raději odházím větší kameny a zkusím si vlastní rýžování. Je to překvapivě namáhavé a přemýšlím, co začne od té tíhy bolet dřív, zda ruce nebo záda. „Ten rýžovací pohyb musí vycházet z ramen, stačí jen přenášet váhu z jedné strany nad druhou a pánev se vám sama rozpohybuje,“ dostává se mi cenného tipu a mé rýžování rázem vypadá o něco lépe. Dokonce se objevil i tzv. ocásek, který vytváří ¬materiál postupně odplavovaný z pánve. Český klub zlatokopů pořádá pravidelně soutěže, některé i s mezinárodní účastí. Při nich prý dokážou zlatokopové přerýžovat plný kýbl písku za minutu a půl, a to včetně vyhledání a vyndání šupinek zlata. Mně to trvá čtyřikrát tak dlouho, a to na konci ještě nemám zlatou tečku ve formě šupinek, představujících mé budoucí bohatství. „Tady toho už moc nebude, celá ta řeka je několikrát přebagrovaná, ale jestli chcete, můžeme na Sázavu.“ Nadšeně souhlasím.

KONEČNĚ NÁLEZ

Do Zlaté řeky, jak Sázavě přezdívají trampové, vstupujeme v Pikovicích. Pan Bašta jde téměř najisto. Materiál nabírá z náplavů okraje řeky poblíž břehu. Soustředí se především na ten drobnější, schovaný za velkými kameny. Vyrýžovat ho trvá jen chvíli. Napoprvé však v pánvi opět nic není. Napodruhé také ne. Do třetice všeho dobrého? Marně hledám třpytící se kousky kovu. „Zlato se netřpytí,“ uklidňuje mě pan Bašta. Konečně! Mezi drobnými černými kamínky je i několik zlatých, přímo uprostřed ta největší šupinka. Takže je to možné… „Na takové Otavě se dá za čtvrt hodiny narýžovat i čtyřicet zlatinek.“ Čtyřicet mi připadá jako slušné množství. „Akorát na jeden gram zlata jich potřebujete tak osm až deset tisíc.“

Matematika je přísná – 14 dní práce a tisícikoruna v kapse. A také hodně poničená záda. Zlato z českých řek tedy tím příslovečným zlatým dolem zřejmě nebude. Ostatně i čeští zlatokopové to dělají především pro zábavu, pro možnost pobýt v přírodě. Nicméně i oni jezdí do zahraničí. V Austrálii, Spojených státech nebo v Kanadě lze stále v řekách najít slušné množství tohoto vzácného kovu, a i pan Bašta se tam jednou za čas vypraví. Nedá mi to a musím se zeptat: „A kolik už toho máte?“ Nicméně odpovědí je mi jen tajemný úsměv. Takže kdo ví. Možná to i já budu zkoušet dál. Co kdyby…

Category: 2011 / 10

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

VE VELKÉM NETĚŽÍME

To, co z dálky vypadá jako eskymácká vesnice plná iglú, se zblízka promění v navršené kužele soli čekající na odvoz ke zpracování. Není tu nijak masivní těžba, ročně odtud vypraví pouze 25 tisíc tun, což je při obrovských zásobách stejně nevýznamné, jako snažit se ochutit kotel polévky v závodní jídelně jedním zrnkem soli. Dělníci jen shrabou několik centimetrů vrstvy, přičemž na některých místech by mohli hloubit i několik metrů, než by minerál došel. Daleko větší potenciál v Uyuni má však lithium, kov, jenž je nezbytnou součástí baterií. Nachází se ho v těchto místech pod solným povrchem zhruba polovina ze světových zásob. K těžbě tady však zatím nedochází a Bolívie vytrvale odmítá nabídky nadnárodních koncernů. Chudí Ajmarové, kteří v této odlehlé oblasti poblíž hranic s Chile žijí, o těžbě nechtějí ani slyšet. Obyvatelům země, jejíž hory daly během koloniálních časů podle poetických odhadů tolik stříbra, že by se z něho dal postavit most z Jižní Ameriky do Španělska, se nelze divit. Také oni už poznali, že se vytěžené bohatství zřídkakdy přetaví i v lepší životní podmínky místních lidí. Světu tak zůstává nádherná přírodní scenerie nenarušovaná fabrikami, doly a dalším průmyslem.

JEZERO VYSCHLÉ NEVYSCHLÉ

Podle indiánských legend mohou za vznik Salaru obři, které dnes vidíme v okolí jako zkamenělé horské velikány Tunupu, Kusku a Kusina. Tunupu si vzala Kusku, ale když se jim narodilo dítě, utekl jí nevěrník za Kusinou. Zrazená Tunupu se pustila do pláče, zrovna když kojila novorozence, a její slzy se smíchaly s mateřským mlékem a Salar byl na světě. Geologické vysvětlení pohádkovost nechává stranou a nudně objasňuje, že Salar vznikl vyschnutím obrovského slaného jezera, ze kterého zbyly dnes jen dva kapalinou naplnění pohrobci Poopó a Uru Uru. Ale i tady je prostor na pohádku. Předchůdce Salaru se zachoval jako chytrá horákyně a vyschl–nevyschl. Voda se totiž v oblasti stále nachází, ale až pod povrchem. Zajímavé je, že někde je vrstva soli silná jen několik centimetrů, jako led na českých rybnících, a při procházení slyšíte zvuk tekoucí vody. Jinde má mohutnost zamrzlého Bajkalu, který unese nejen člověka, ale klidně i kolonu náklaďáků. Jenom musíte znát správnou trasu, abyste se nepropadli do solné pasti.

VOZOVKA ZE SOLI

Navigace pro řidiče ale není největším problémem. Tím je samotná sůl. Vzpomeňte si, jak auta trpí, když silničáři při zimní údržbě vozovek přeženou solení náledí. A tady je ze soli celá vozovka a její široké okolí. Agresivní minerál, který se s podvozky dopravních prostředků ne a ne skamarádit, ve spolupráci s jihoamerickou příslovečně lajdáckou údržbou vyřazuje z autoparku jeden teréňák za druhým. Proto se také žádná z oslovených cestovek, které ve městě Uyuni výlety do pouště organizují, moc nemá k tomu, aby turistu přepravila na ostrov z kamení a hlíny, který stoupá nad bělostnou plochu. V době mé květnové návštěvy je po období dešťů, při nichž se hladina blízkého Poopó přelije až do Salaru. V některých místech se tak drží slaná voda, která má na motory ještě horší účinek než samotná sůl, takže náhlé zastavení teréňáku uprostřed přesolené pustiny není výjimkou. Proto musí cestovky jezdit v kolonách, aby byl v případě „ztroskotání“ okamžitě po ruce někdo, kdo by pomohl s odtahem. Agentury proto nasazují takové ceny, že se naprostá většina návštěvníků spokojí s tím, že zaveze jen několik kilometrů do hloubky Salaru.

Jede se přes bizarní hřbitov vlaků, které tu reznou od 40. let minulého století, kdy se v oblasti zastavila železniční doprava, a dnes vytvářejí pozoruhodnou kulisu pro focení bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Deset kilometrů za městečkem Uyuni, které je centrálou i pro další výlety do vysokohorské pustiny za lagunami a plameňáky, už vjíždíme do rozbředlé soli, která nám odletuje od pneumatik. „Za dva měsíce to tady bude tvrdé jako asfalt,“ upozorňuje nás řidič na přeměny přírody potom, co definitivně odezní dopady období dešťů.

Stavíme u slaných homolí. Poctivě modré nebe v kontrastu s oslepující bělobou láká turisty k pořizování „originálních“ snímků, takže návštěvníci se předvádějí v co nejneuvěřitelnějších pózách či vyskakují před objektivem. Člověk toužící po prosté kráse by nejraději nasadil běžky a zmizel před tím hemžením do dáli. Jenže toto přeci není prašan, tady by to asi moc neklouzalo.

Pak se stavíme jako všichni u důležitého orientačního bodu – hotýlku postaveného ze slaných cihel. Dříve bylo podobných zařízení v poušti několik. Turisté za možnost přespat v hotelu, který je slaný od základů až pod střechu, solili pěkné peníze. Ale ukázalo se, že majitelé hotýlků ještě nemají dobře vymyšleno, jak v bělostné poušti účelně zacházet s lidskými odpady všeho druhu, takže ubytovací kapacity postupně rušili. Tento poslední zůstal jako atrakce, kde se u stolů ze soli mohou turisté trochu občerstvit. Jídlo je dobré, přesto neodolám, když už mám tu možnost, hrábnu vedle sebe rukou a trochu si přisolím.

Category: 2011 / 10

Chcete se podívat na Fidži a máte hluboko do kapsy? Fidži není nejlevnější destinací, a dál od české kotlinky snad už letět ani nemůžete. Ale když víte, jak na to a nemáte vysoké nároky, můžete hodně ušetřit. Nečekejte však zázraky, v tomto ráji, kde ještě před sto padesáti lety existoval kanibalismus, není nic zadarmo.

Po měsíčním cestování po Novém Zélandu mi už nezbývalo mnoho úspor na vysněnou „ohřívací“ dovolenou před návratem do Čech. Z tropických rájů jsem se rozhodla pro Fidži jakožto nejlevnější variantu, protože je na trase aerolinek, od nichž mám zpáteční letenku. Sama a bez plánu, vyzbrojena průvodcem Lonely Planet, který jsem si ani nestihla celý přečíst a s domluveným ubytováním na první noc u „známé“ Caroline z Couchsurfingu. Nejen, že za to se neplatí, ale ještě mi to skýtá možnost bydlet u místní rodiny a poznat, jak žijí.

NOC VE SLUMU

Hned první noc zažívám kulturní šok. Caroline mě z letiště v Nadi vede domů. Ale domem bych to rozhodně nenazvala. Lepenkové stěny, okolo spousta psů, na podlaze dospělí, děti, sprcha rovná se kbelík s vodou vedle záchodové mísy. Podlaha většinou z udupané hlíny a záchodová trubka končí hned za stěnou. A v domě není slušné nosit pantofle. To není nejlepší začátek, říkám si. „Nevadilo by ti, kdyby s tebou spala v posteli sestra Anna? Nemá kde spát.“ Je hluboká noc, takže neprotestuji a usínám s Annou, naštěstí ve velké posteli, při debatě o darwinismu. Další překvapení, všichni mladí i staří umějí anglicky, a dobře. Angličtina je úředním jazykem a učí se jí už odmalička. Docela mi to usnadňuje život. Jakožto antropoložka teorii přírodního výběru bráním, ale pro Annu, studentku biblických studií, není žádný argument dost dobrý. S úsměvem kroutí hlavou. V nose mě lechtá vykuřovadlo komárů. Brzy se ozve chrápání ze všech světových stran, jako by kolem nebyly stěny. Připadá mi, že v okruhu deseti metrů musí spát alespoň patnáct lidí, což se ráno ukazuje jako správný odhad. Ranní procházka do města – horko, prach a bláznivá doprava. Vesnice mezi poli s cukrovou třtinou složená z domů podobných tomu „mému“. Neváhám a snažím se co nejrychleji uniknout a zajistit si transport a ubytování na ostrovech. Vidím se na bělostné pláži ovívaná svěží brízou…

Carolinin přítel Noah se vyptává, jaká mám přání, a ještě než si stihnu ve městě něco objednat, přispěchá s nabídkou. Devět dní, tři ostrovy, ubytování, jídlo, doprava. Balíček mi spočítá na bezmála devět tisíc korun, můj strop. Odjíždí se za hodinu. Noah je jeden ze stovek „agentů“ na ostrově, kteří za provizi dohazují klienty ubytovnám. Jejich nabídku nenajdete vždy na internetu a ani tištění průvodci nejdou do detailů. Většina lidí, jež jsem v hostelech potkala, dostala nabídku od podobného agenta či od cestovky na letišti. Ceny se ale hodně liší, záleží na agentovi, jak vás odhadne a jakou provizi si započítá.

FIJI TIME!

Souostroví sopečného původu Mamanuca čítá asi dvacet ostrovů. Z mezinárodního letiště v Nadi jsou nejlépe dostupné, takže slouží jako snadný a relativně levný cíl turistů. Některé neobydlené ostrovy mizí při přílivu pod hladinu. Ty, které oceánu vzdorují, se liší velikostí, počtem rezortů (rezort neznamená vždy luxusní ubytování, tady se tak říká i hostelům) a jejich kvalitou a cenou. Někde najdete fungující domorodé vesnice, na jiných už jen rezorty. Na některé se jezdí jen na výlety, jako na ten, kde se natáčel film Modrá laguna. Beachcomber je na malém ostrůvku, kam se jezdí výhradně za noční zábavou. Party do rána, přes den se mládež rehabilituje u bazénu a večer to všechno začíná nanovo. „Nic pro mě,“ říkám si hned na začátku. Můj balíček zahrnuje čtyři noci na ostrově Mana, tři noci na Malolo a dvě noci na Bounty Island.

Z Port Denarau u Nadi vyjíždějí všechny trajekty a čluny. Noah mě doprovází (taxík platím samozřejmě já), aby mi dal vouchery na ubytování i transfery. Cestou si musím vyzvednout v bankomatu téměř celou částku. Na některých ostrovech nelze platit kartou a jezdit jinam pro hotovost je drahé. Kupuji si velké balení vody, dobrý nápad, který mi ušetří hodně peněz. Doklady vyplním s majitelem „cestovky“ na kapotě jeho superdrahého bouráku přímo v přístavu. Platím zálohy na ubytování a plnou cenu převozů. Provize je už zahrnuta, mají to dobře promyšlené. O pár tisíc lehčí, jen s pár papíry v ruce čekám na loď. „Ani bych se nedivila, kdyby nepřijela nebo kdyby předplacené hostely neexistovaly,“ ťukám si na čelo, jak snadno se mohu nechat odrbat za mého plného vědomí. Po hodinovém zpoždění člun konečně přijíždí. V poledním slunci s dalšími cestovateli se během netrpělivého čekání poprvé setkávám s termínem Fiji time, který pak budu slýchat každý den. „Kam bys spěchala? Relaxuj, jsi na Fidži!“ Chtějí tím říct, že se na hodinky nedívají. Jak co přijde, tak to přijde. Zajímá mě ale, proč je všechno vždycky pozdě a nikdy dříve?

Na každém ostrově nás vítají domorodci s písní na rtech a kytarou. „Bula!“ Stokrát denně omílané slovo. Je to pozdrav a znamená „život“. Personál si nás odvede do jednotlivých ubytoven. Na ostrově Mana jsou hned tři hostely vedle sebe. Můj, Sereana, ani nemá nápis. Ubytování ve společné místnosti (asi deset postelí) je čisté, ale velmi skromné, studená sprcha, jídlo už jsem měla lepší a ani s množstvím to nepřehánějí. Okolní hostely na tom byly o něco lépe a organizovaly si i večerní program. Vše je ale přístupné všem, a tak se výhody dají kombinovat. Od „cizích“ tedy využívám internet, bezpečnostní skříňku, půjčovnu šnorchlů a kajaků a volejbalové hřiště. Na žádném ze tří ostrovů, jež jsem navštívila, nejsou restaurace ani obchody. Proto všechny hostely nabízejí ubytování se stravou v ceně – tři jídla denně.

JAK SI KDO USTELE…

Ubytování v Malolo Beach Resort je o dost luxusnější. Tenhle podnik rozlezlý po kopcích nad pláží byl postaven pro stejnojmennou australskou show a za slušnou cenu poskytuje nadstandardní služby. Několik známých mě varuje před „bedbugs“, štěnicemi. Ukazují mi štípance a peláší na jiné ostrovy. Stavím personál do latě, jen co se vylodím a oni pak můj pokoj (dvoulůžkový, který mám, mimochodem, celou dobu sama pro sebe) hned dvakrát vystříkají speciálním sprejem. Pobývají tu i starší lidé (pronajímají si o něco dražší „bure“ – chajdy na pláži) a je tu i pár rodin s dětmi. Pláž je ale tristní, plná ostrých kamenů a na mělčině je tak jemný korálový prach smíšený s vodou, že je voda jako mléko. V pěší vzdálenosti žádná lepší není. Půjčuji si tedy každý den kajak a poznávám okolí. Protější Castaway Island mě přitahuje jako magnet. Aniž tuším, že je to ten ostrov, kde se natáčel film Trosečník s Tomem Hanksem, zamilovávám se do jeho pláže s azurovou zátokou, kde jediné stopy v písku jsou moje a místních plážových koz. Mým favoritem co do ubytování ale zůstává poslední navštívený ostrov – Bounty. Je tak malý, že ho obejdete pěšky za dvacet minut a celý ho okupuje jeden rezort. Nic nepřekáží výhledu na východ i západ slunce za horizont oceánu. Dobré jídlo, čisté palandy a čilý večerní život na jedné straně, ale klid kdykoliv po něm zatoužím na straně druhé.

OCEÁN MÍSTO TELEVIZE

Přestože páry jsou nejobvyklejší, potkávám i dost single cestovatelů z celého světa. Převažují jednoznačně Angličané. Ať už ve dvojici či na vlastní pěst, můžete si užít překrásný oceán s korály, kam oko dohlédne. Kajakování je úžasné, a když není velký vítr a vlny, můžete pozorovat veškerý ten čilý pestrobarevný ruch pod vámi. Se šnorchlem a brýlemi jako byste se ponořili do obřího akvária s vlažnou vodou. Domorodá osada blízko rezortu přináší vzácnou zkušenost – vidíte, jak lidé žijí, co kdy dělají (moc toho není), jak vypadá jejich škola a kostel (většinou jsou křesťané) – ale má to i nevýhody: mně například vesničtí psi ukradli pantofle hned první noc. Vesničané vás mohou pozvat na kavu – místní, ne příliš chutný nápoj z kořene pepřovníku. Připravuje se jako čaj, ale za studena, kdy je jemný prášek v obrovského pytlíku máčen a ždímán do velké dřevěné misky. Je to společenská událost, pije se rituálně z jednoho putovního kalíšku. Kava má lehce omamné účinky. Nebudete po ní opilí, já jsem jí vypila docela hodně a kromě lechtání na rtech jsem měla jen střevní potíže o několik hodin později. K nejvíc vzrušujícím zážitkům patří setkání se žraloky: plavu si se šnorchlem za korálový útes a najednou je pode mnou, vlní se u dna, párkrát švihne ocasem a je pryč. Asi půl metru dlouhý. Můj první žralok! Vzrušením se mi mlží brýle. Hejno „baby“ žraloků vídám potom často ze břehu, když si v mělké vodě hledají snídani. S miniaturními ploutvičkami trojúhelníkového tvaru nad hladinou proplouvají hejna rybiček, které se nezdají přítomností predátora zdaleka tak rozrušené jako já.

DETEKTIVKA BEZ ROZUZLENÍ

Překvapilo mě, jak velký je rozdíl mezi tím, jak se země prezentuje a realitou. Chudobné domy, bláto, prach. Dvacetiletá Laisa ze slumu, kde jsem přebývala, má malého syna a Nový Zéland je pro ni vysněnou zemí. Telefon si chodí nabít do zásuvky na letišti, dvacet minut chůze. Pak hodinu surfuje na internetu ve městě a při zpáteční cestě si nabitý telefon vyzvedne. Přesto je jako všichni, které jsem potkala, vyrovnaná a spokojená s tím, co má a kde žije. Mnoho Fidžijců se snaží na turismu „trhnout“, co se dá. Ilustrují to již zmínění „agenti“, ale také následující zápletka. Po první noci odjíždím na ostrovy a Caroline mě ujišťuje, že moje krosna s věcmi, které oněch devět dní nebudu potřebovat, je u ní v pokoji v bezpečí. Beru si tedy jen to nejnutnější. Po devíti dnech mě má vyzvednout v přístavu, ale nečeká tam a telefon nezvedá. Aniž vím adresu, dopátrám se alespoň přibližné polohy. Polem cukrové třtiny dospívám k tušenému cíli. Caroline nikde. Noah doma ale je. Překvapilo ho, že jsem našla cestu, načež se nenápadně vypaří. Jdu si sbalit batoh a zjišťuji, že mi pár věcí chybí, včetně padesáti amerických dolarů. Hledám Caroline, aby mi to vysvětlila. „Caroline? Ale ta je tady!“ ukazují na dámu přebujelých tvarů, jež právě doplétá proutěnou podložku. Je to Noahova sestra. „A dívka, která mě sem přivedla?“ ptám se zmateně. „Ale to je Tapou, Noahova přítelkyně, ta tu nebydlí!“ Takže Tapou mě přivede do cizího domu, lže i o tom, jak se jmenuje a zatímco jsem na dovolené, prošacuje mi (pravděpodobně s Noahem) batoh a vezmou si, co ráčí. V duchu jim nadávám do kanibalů. Dostává se mi omluv od všech členů rodiny, prosba, ať zůstanu do rána a pozvání na společnou večeři.

Category: 2011 / 10

TEXT: KAMIL VIRÁG

Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.

Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.

Jezero Śniardwy je se svou rozlohou 114 km2 největším mazurským jezerem nesoucím hrdou přezdívku „Mazurské moře“. Jeden z nejkrásnějších výhledů na něj je z nepříliš známého a téměř liduprázdného poloostrova Szeroki Ostrów na východu jezera. Na jeho konci roste několik voňavých jehličnatých stromů a pláže jsou pokryty jemňoučkým pískem, za který by se nemusela stydět ani ta nejlepší přímořská letoviska. Není zde žádný kemp, ale několik rodin si zde, daleko od okolních městeček, bezstarostně postavilo stany a na ohništích grilují ulovené ryby. Sedám si na vyvýšené místo nad pláží a pozoruji neobyčejný výhled na otevřený vodní prostor s ostrovy porostlými vysokou, sytě zelenou trávou. Nad hlavou mi čas od času krouživě přeletí orel mořský, orel skalní či jestřáb. Níže při hladině se drží rackové a vlaštovky a na vodě se pohupují kachny se svými mláďaty. Nemohu se odtrhnout od krásy, kterou zde bůh opravdu nešetřil a veškeré starosti a útrapy při zapadajícím slunci mizí.

DO KRÁLOVSTVÍ KORMORÁNŮ

Procházím se po mikołajském nábřeží lemovaném gotickými domy z červených cihel, charakteristickými pro tento přístav a obdivuji zakotvené jachty a míjející se lodi. Nové zvědavé posádky doplňují zásoby a někteří zůstávajíi přes noc kvůli některému z populárních „szantowych“ koncertů. Ve vzduchu je cítit vůně smažených ryb z místních „smażalni ryb“, kde se podávají výborné, čerstvě ulovené ryby z mazurských jezer. Z města se plavím do divočiny kolem jezera Łuknajno, které je na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Patří k největším evropským hnízdištím labutě velké a desítek jiných druhů vodních ptáků. Nejlepší místo pro jejich pozorování je z vrcholů tří vyhlídkových věží – dvou na severu s výhledem přímo na labutě a jedné na jihu s výhledem i na jezero Śniardwy. Z té první severní věže není nic moc vidět, a tak se prodírám lesem do té druhé, vzdálenější, odrážím při tom útoky krvelačných komárů a hrůzně vypadajících ovádů, kterých jsou zde po nedávných deštích hejna. Po únavném nerovném boji a balancování na zničené ztrouchnivělé lávce nad bažinou dobývám pozorovací rozhlednu, ze které toho ale k mému zklamání opět není příliš vidět. Labutě, kterých je zde skutečně mnoho, se buď ukrývají ve vysoké trávě na druhé straně jezera, nebo se pohupují na hladině uprostřed. Nepovedený výhled na labutě si vynahrazuji plavbou k ostrovu kormoránů na jezeře jménem Dobskie. Vyplouvám z přístavního městečka Giżycko, které mne přivítalo jachtařským příkazem „Spustit kotvu!“. Vítr napíná plachty a posouvá jachtu přes hladinu jezera Niegocin až do jezera Dobskie. Po cestě míjím desítky jiných plachetnic, se kterými se zdravím tradičním vodáckým i jachtařským pozdravem „Ahoj!“. Je nádherné slunečné počasí, což není na Mazurských jezerech až takovou samozřejmostí. Klid všude kolem ve mě navozuje pocit svobody a souznění s přírodou. Po několika hodinách plavby se na obzoru začíná rýsovat ostrov, nad nímž krouží desítky černých kormoránů a stovky jich sedí na jeho stromech, které už zničily svým trusem. Není pochyb, že jim ostrov skutečně patří, nikdo jiný by se tam už totiž nevešel. Připomíná mi to Hitchcockův horor Ptáci, ale nenechám prostor své představivosti a připlouvám blíž, abych si zblízka prohlédl tyhle zdatné rybáře, kteří každý den vyloví z mazurských jezer dvě tuny ryb.

ČÁPI NOSÍ ŠTĚSTÍ

Mazursko však nejsou jen jezera. Okresní silnicí se vydávám do borecké divočiny Puszcza Borecka za stády volně žijících zubrů. Obě strany okresky hustě lemují listnaté stromy, jejichž koruny se několik metrů nad asfaltem spojují a vytvářejí tak přírodní tunel. Místy se korunami prodírá slunce a kreslí na zastíněném asfaltu originální paprskové obrazy. Čerstvý vzduch očišťuje mé plíce a při každém výdechu z nich vytlačuje varšavský smog. Hlouběji do divočiny pokračuji pěšky a zanedlouho narážím na první zubry, kteří se pomalu přibližují. S mírumilovnýma očima naší české stračeny si mě prohlížejí a ze svých velkých černých čenichů na mě odfrkávají vydechnutý vzduch. Před zvířaty je prý nejhorší utíkat, vybavuji si jednu z moudrostí divočiny, a tak zachovávám klid a snažím se s těmito přežvýkavci navázat přátelský kontakt. Naštěstí jsou naladěni na stejnou notu jako já, a tak mohu po chvíli bezpečně odejít.

Jedním z divů této části světa je jistě i malá vesnička Lwowiec, nacházející se téměř při severní hranici s ruským Kaliningradem. Abych se tam dostal, projíždím zvlněnou krajinou úrodných polí, barevných luk a zelených strání. Sklizeň je v plném proudu, na polích se opalují slisované válce slámy, vzduchem se nese vůně sena a pasoucí se krávy již očekávají své ruční večerní dojení. Nebe plane od červánků, které se nad poli mísí s padající mlhou, jejíž vlhkost je cítit ve vzduchu. Se západem slunce zhasínají rovněž okna domů, aby se jejich majitelé mohli vzbudit spolu s jeho východem a po ranní mši začít práci na polích. Tato vesnička je daleko od všech nešvarů velkoměst, v oknech není vidět světlo televizních obrazovek a ticho prolamuje pouze cvrkot cvrčků a klapání čapích zobáků, kteří ihned podle mé energické chůze poznali, že nejsem zdejší. Čápi postávají ve svých hnízdech a čas od času se svistem černobílých křídel proletí nad vesnicí. V pohádkách čápi nosí děti. Na Mazurách věří, že jsou rovněž symbolem pokoje, míru a lásky. Tito strážci domácího klidu by si totiž své hnízdečko lásky na střeše rozhádaného domu nikdy nepostavili. Lwowiec musí být vesničkou výjimečné rodinné idyly, pravidelně tu hnízdí neuvěřitelný počet čápů, je jich zde snad více než lidí. Téměř na každé lwowiecké střeše se zabydlela alespoň jedna čapí rodinka a nejvíce se jich usídlilo na vrcholku místního gotického kostela z přelomu 14. a 15. století. Nechávám se nakazit tím místním klidem a beru si ho s sebou na kousek své zpáteční cesty do Varšavy.

Category: 2011 / 10

TEXT A FOTO: DANIEL PEČEŇA

Podstatná část severního Walesu leží v Národním parku Snowdonia. Neznamená to však, že zdejší malebná oblast je lidskou rukou zcela netknutá. Právě naopak. Lidé tady po staletí těžili břidlici. S úpadkem břidlicového průmyslu v místních horách však přichází průmysl turistický.

Stojím na jednom ze tří mostů přes ústí přílivové řeky Conwy. V zorném poli se na hladině kolébají jachty na cestě do Irského moře. Dokonce až sem zabíhá nejsevernější výběžek hranice Národního parku Snowdonia. Park, založený v roce 1951 britskou vládou, se rozkládá na území 823 čtverečních mil a jeho různorodost je definována písečnými plážemi na jedné straně a pustými horami s ledovcovými jezery na straně druhé. Dominantou městečka Conwy je stejnojmenný hrad, založený anglickým králem Eduardem I. na konci 13. století. Tato poměrně zachovalá ukázka středověké vojenské architektury je jednou ze staveb tzv. „železného kruhu“ (soustava hradů), který pomohl anglickému králi k ovládnutí Walesu. Kameny na jeho stavbu pocházejí z lomů Snowdonie. Dnes je hrad zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Právě pro jeho estetickou hodnotu zde byla vyloučena stavba dalšího mostu, jenž by mohl narušovat výhled. V písečném dnu pode mnou proto musel být vybudován více než kilometr dlouhý silniční tunel spojující oba břehy.

ŽIVOT V REZERVACI

Projíždím hlubokým údolím směrem k hoře Snowdon (1084 m). Jedna z pověstí o hoře říká, že na jejím vrcholu zabil legendární král Artuš obra Rhitu Gaura. Snad proto se ve velšském jazyce hora jmenuje Yr Wyddfa Fawr, tedy Velký hrob. Kambrické pohoří, podle něhož se nazývá i celá epocha, začalo vznikat vulkanickým procesem před půl miliardou let. V té době hory dosahovaly podobné výšky jako dnes pohoří Himálaje. Eroze však během věků horský masiv výrazně zmenšila. Hory se rozsypaly do údolí a výsledný tvar reliéfu byl dotvořen v poslední době ledové, ze které zde zůstalo i několik ledovcových jezer. I když eroze pokračuje dále přirozenou cestou působením větru, deště a sněhu, v současnosti jsou na vině i samotní lidé. Vždyť ročně navštíví národní park až šest milionů návštěvníků, což je v ostrém kontrastu s místní populací, čítající pouhých 26 000 obyvatel. Další vážný problém představují také pasoucí se ovce. Wales má největší plošnou hustotu ovcí v EU, eroze na svazích bez stromů tady postupuje rychleji než jinde. O zachování přírodních krás zde pečuje charitativní spolek Snowdonia Society, jenž s podporou širší veřejnosti tento nelehký úkol zvládá. Organizace často vy¬užívá dobrovolníky, kteří věnují svůj volný čas na údržbu stezek, zpevňování svahů či odstraňování přemnožené flóry nepocházející z Walesu (např. rododendron, křídlatka japonská, netýkavka žláznatá). Je před sezonou a už od rána skupiny dobrovolníků pracují na údržbě mnoha stezek. O rozruch se na svazích stará helikoptéra, která je také součástí operace. Pilot pomocí svého stroje dopravuje balvany ve velkých jutových pytlích do nedostupných částí ve vyšších polohách, kde budou kameny použity na zpevnění stezek. Ke konci směny přináší i několik dřevěných budek nejen pracovníkům pro odpočinek, ale také jako přístřešek před silnými dešti. Boudy jsou rozmístěny na strmých svazích okolo hory Crib Goch, což je v průměru nejdeštivější bod v celé Británii.

JAK DLUŽIT DOLU

Při toulkách krajinou Snowdonie narazím tu a tam nejen na divoké kozy, ale také na pozůstatky těžby hornin. Ale až ve vesnici Llanberis, která dnes slouží především jako turistická základna na úpatí Snowdonu, poprvé vidím v jakém rozsahu dříve „opracovávali“ kopce. Břidlicový kamenolom Dinorwig zabírá podstatnou část hory Elidir Fawr. Břidlice je metamorfovaná hornina, vzniklá hluboko pod povrchem ve stejném období, jako vznikalo celé Kambrické pohoří (tedy téměř před půl miliardou let). Na povrch se břidlice dostala jen díky mimořádně silné erozi. Lidé sice začali těžit břidlici ve Walesu téměř před dvěma tisíci lety, ale kamenolom a továrna na zpracování horniny v Llanberis byla otevřena až na konci 18. století. To bylo období průmyslové revoluce a rovněž největšího rozmachu místních dolů. V té době se postavila velká většina úzkokolejných tratí dopravující opracovanou břidlici do přístavů k expedici. Život v dolech byl pro horníky velmi tvrdý. Muži museli mít své vlastní řetězy, lana a nástroje a za broušení či opravy museli platit. Pokud nebyly podmínky pro práci dobré a horníci nenarubali dostatečný počet tun břidlice, stalo se dokonce, že horníci dlužili vlastníkovi dolu.

ELEKTRICKÁ HORA

Zpustošená hora Elidir Fawr ve svých útrobách ukrývá něco, co se jen tak nevidí. Uvnitř hory je totiž vybudovaná obrovská vodní elektrárna. Se skupinou návštěvníků nasedám do mikrobusu a společně jedeme na prohlídku evropské rarity – největšího lidmi vyhloubeného prostoru. Po ukončení těžby na tváři hory rozhodla britská vláda o výstavbě záložní elektrárny. Kvůli geografickým podmínkám volba padla právě na horu Elidir Fawr – tedy bývalý břidlicový lom. Mikrobus ujíždí podél jezera Llyn Peris, jehož voda hraje velkou roli v získávání energie. Přes několik kontrol konečně vjíždíme do hory, v níž je vybudováno celých 16 kilometrů tunelů. Přicházíme k ventilu, kterým právě proudí voda do turbíny. Voda sem doslova padá z horní nádrže vysokotlakou šachtou přes půl kilometru dlouhou. Tím vytváří nejen množství energie, ale také ohlušující atmosféru. Z devátého patra se díváme do prostoru, kde je umístěno šest reverzních turbín. Průvodkyně říká, že do této strojovny by se vešla celá katedrála sv. Pavla z Londýna. Síla této technologicky vyspělé elektrárny tkví především v tom, že po stisknutí tlačítka je z nuly na plném výkonu za pouhých 16 sekund (jaderná elektrárna startuje více než 45 min). Fluktuace hladiny jezera byla také hlavním enviromentálním problémem pro siveny severní – ryby, které zde uvízly při tvorbě údolí v době ledové. Tyto ryby byly přemístěny do nedalekého ledovcového jezera Ffynnon Llugwy.

VLAKEM AŽ NAHORU

Hora Snowdon je sice druhá nejvyšší hora v Británii, ale kvůli její dostupnosti na ni zavítá největší počet lidí. Ti mohou využít jednu z celkem šesti stezek, které na horu vedou, nebo se nechat vyvézt parním vláčkem po horské ozubnicové trati. První návštěvníci se po kolejích na horu dostali už v roce 1896, ale diskuze o prodloužení dráhy až na vrchol probíhala ve vesnici Llanberis od doby, kdy sem byla zavedena železnice z Caernarfonu. Vlastník půdy George Assherton-Smith však dvacet let úspěšně blokoval jakékoliv pokusy o stavbu na svých pozemcích. Jeho argument proti stavbě byl zřejmý: železnice by pokazila krásný výhled na scenerii místních kopců. Tento důvod se však jevil poněkud směšný od vlastníka kamenolomu. Ovšem když developeři našli alternativní místo pro dráhu vedené z druhé strany hory, rychle obrátil, protože tím by vesnice přišla o slibně se rozvíjející turistický ruch. Zdejší přírodní scenerie se ocitla znova v ohrožení v roce 1998, kdy byla k prodeji velká část hory. Aby svahy nepadly do rukou komerčních developerů, vyhlásil tehdejší prezident nadace National Trust (organizace na ochranu přírody a britských památek) sir Anthony Hopkins akci nazvanou „Zachraňte Snowdon“. Nadace musela během sta dní sehnat čtyři miliony liber ke koupi pozemků.

VZHŮRU NOHAMA

Čepice sněhu pokrývá Snowdon téměř po celou zimu. První známky jara sem přicházejí již na konci února v podobě drobných květů lomikamenu (Saxifraga), jež začínají rašit na skalnatých úbočích. Tato rostlina se vyskytuje především v Alpách a její přítomnost zde vypovídá o klimatických podmínkách těchto hor. K dalším významným druhům zdejší květeny patří endemická lilijka pozdní (Lloydia serotina), která již patří k ohroženým druhům. V současnosti vědci ve Walesu připravují ojedinělý projekt, jenž má za úkol vytvořit databázi DNA každé rostliny původní na tomto území (jedná se o 1143 druhů). S přibývající výškou ubývá květeny a přichází studený vítr a chlad. Podél železnice leží zbytky sněhu. Když konečně dosáhnu vrcholu, jsem obklopen mraky. Kolem mě krouží rackové a havrani, jejichž specialitou je i let vzhůru nohama. Lidé, kteří mají to štěstí a dorazí na Snowdon za jasného dne, mají možnost odtud dohlédnout přes moře až do Irska. Mně dovoluje počasí spatřit pouze holé kopce Snowdonie. Přes relativně malou nadmořskou výšku patří tyto hory k nejstarším na Zemi a i proto se stále řadí k nevyčerpanému bohatství.

Category: 2011 / 10

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Není ani třeba poddat se výbornému moselskému vínu, abychom si dokázali představit, jak toto barevné a čilé město vypadalo krátce po příchodu Římanů. Ti si pro své budoucí velkoměsto nemohli vybrat lepší místo – Mosela tu protéká širokým údolím obklopeným úrodnými svahy s dalekým výhledem, záda a boky Římanům kryly spřátelené belgické kmeny a k nepřátelské hranici v podobě řeky Rýna to bylo sto dvacet kilometrů, tedy dva dny ostrého pochodu. Římané však nebyli prvními, koho toto malebné údolí uchvátilo. Bylo zde řídké osídlení keltogermánských Treverů, které si ale římské jednotky rychle podmanily. Ovšem město, které tu v roce 16 př. n. l. nechal založit císař Augustus, nese dodnes jejich jméno – Augusta Treverorum, Trevír.

SNADNÁ CESTA DO UNESCO

Římané se z Trevíru před postupujícími Franky a také nájezdem Hunů definitivně stáhli v polovině pátého století. Populace klesla z téměř sta tisíc lidí na pouhých pět tisíc v šestém století. Trevír se stal na dlouhá léta poloprázdným městem duchů. Po Římanech tu toho však zbylo požehnaně, vždyť Trevíru se dlouhá léta přezdívalo druhý Řím. Byl hlavním městem provincie Gallia Belgica a mezi lety 285 a 395 dokonce rezidencí šesti římských císařů. V roce 275 ho sice srovnali se zemí urputní Alamani, ale město se aspoň mohlo rozmáchnout k novému stavebnímu rozkvětu. Nejvíce se otroci zapotili za vlády císaře Konstantina I. Velikého, který z Trevíru učinil centrum křesťanské víry (k nepřátelům se však choval zcela nekřesťansky; dva francké náčelníky, kteří s vojsky barbarů vpadli do Galie, nechal v trevírském amfiteátru roztrhat šelmami).

Právě z Konstantinovy doby také pochází nejvíce dochovaných římských památek, například císařské lázně či monumentální bazilika, na jejíž základech vyrostl dnešní trevírský dóm. Dech vyráží také Aula Palatina (Konstantinova bazilika), kterou nechal kolem roku 310 vystavět císař Konstantin jako svůj trůnní sál. Tato 67 metrů dlouhá, 26 metrů široká a 33 metrů vysoká budova byla jen nepatrnou součástí obrovského císařského palácového komplexu a její účel byl zřejmý – měla reprezentovat moc císaře a ohromit návštěvníka svou velikostí. Tomu podléhala i její konstrukce. Okna v druhé řadě jsou o něco menší než v řadě první, takže se celá stavba zdá vyšší. Optický klam rozlehlosti stavby umocňují i menší okna v apsidě na konci baziliky. Sál byl obložen mramorem a měl dokonce podlahové vytápění. Dnes jde po Pantheonu v Římě o druhou největší dochovanou stavbu z římské doby.

PRAOTEC MARX

Když k těmto fascinujícím památkám připočteme amfiteátr pro dvacet tisíc lidí z prvního století, o sto let mladší římský most (nejstarší v Německu), Barbařiny lázně (bývaly druhé největší v Římské říši) a hlavně slavnou Černou bránu, tak inspektoři z UNESCO museli v Trevíru klokotat blahem a zápis do seznamu světového dědictví v roce 1986 nemohlo nic ohrozit. Dlouholeté členství v prestižním klubu dnes napomáhá k tomu, že do Trevíru ročně přijedou necelé čtyři miliony turistů. Lákají je nejen římské památky, ale i zachovalé gotické jádro města, stará židovská čtvrť, a v neposlední řadě slavná Kristova tunika, za níž sem napřesrok na její vystavení přijede asi milion věřících.

Jsou ale tací – a není jich málo – kteří o zdejší římské či středověké dědictví projevují prachbídný zájem. Číňané. Na svých zájezdech ve stylu poznej-deset-zemí-za-deset-dní nemohou Trevír vynechat, ale není to kvůli architektuře. V roce 1818 se tu totiž narodil guru komunismu Karl Marx, který později v londýnském exilu snil o beztřídní společnosti. A tak zatímco skvostné římské památky nechávají čínské turisty zcela chladnými (mají přeci mnohem starší), tak Marxův rodný dům a muzeum jsou na jejich evropském itineráři podtržené s vykřičníkem.

Než se ale k vousatému filosofovi propletou úzkými trevírskými uličkami, udělají stovky snímků a poslechnou si krátký výklad svých čínských průvodců. Kdo ví, co jim říkají například o Černé bráně (Porta Nigra), jedné ze čtyř původních městských bran a údajně nejkrásnější dochované bráně z římské doby. Může vůbec Číňany ohromit, že tato třicet metrů vysoká stavba byla součástí mocných 6,5 kilometrů dlouhých hradeb? Možná je spíš zaujme to, že ve středověku sloužila brána jako zdroj stavebního materiálu, podobně jako Velká čínská zeď.

KOSTEL V BRÁNĚ

Bránu od totálního rozebrání uchránilo to, že se v ní někdy po roce 1028 usadil poustevník Simeon. Po jeho smrti vyrostl poblíž jeho útočiště klášter, a sama římská brána byla v 11. století přestavěna na kostel sv. Simeona. Šlo o velmi zajímavé řešení, kdy byl vnitřní dvůr brány zastřešen a vytvořil tak kostelní loď. Západní věž sloužila jako zvonice a východní věž byla naopak snížena, aby nenarušovala kostelní linii, a rozšířila se o románskou apsidu. V této netradiční podobě fungovala tato brána-kostel až do počátku 19. století. Když v roce 1804 přijel do Trevíru Napoleon, tak klášter i kostel zrušil a celou „hybridní“ stavbu nařídil strhnout. Místní lidé ale prý přispěchali s tvrzením, že brána po pádu Římské říše sloužila jako slavnostní hala pro zdejší galské obyvatelstvo, což Napoleona obměkčilo. Podle jiné verze se prostě dozvěděl, že se jedná o památku starého Říma, pro nějž měl slabost, a tak nechal strhnout pouze románské přístavby (kromě apsidy).

Černá brána vlastně slouží svému původnímu účelu i dnes – právě tudy většina turistů vstupuje do nejcennější části města. Všechna její podlaží jsou přístupna veřejnosti a lidé si tak mohou zblízka prohlédnout, jak dokáže původně šedobílý pískovec za 1800 let ztmavnout. Jen Američané se prý ptají, proč si Trevírští svou slavnou bránu neumyjí. Na to jim průvodci odpovídají, že by pak přišla o své jméno…

Category: 2011 / 10

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

KEJKLÍŘI NA VYMŘENÍ

Zaklínači hadů bývali po celá staletí vizuální ikonou indického subkontinentu. Potulní umělci kočovali po trzích a náboženských festivalech a čas od času se vraceli do rodné vesnice s výdělkem. Když jsem do Indie přijel začátkem 90. let poprvé, potkával jsem je skoro na každém rohu. Dnes už na ně narazíte jen náhodou někde v zastrčené uličce. Studie Wildlife Trust of India ukázala, že během posledních deseti let si polovina zaklínačů našla jinou obživu. Ještě začátkem 70. let minulého století přitom stát ve snaze přilákat turisty zaklínače podporoval. V roce 1972 pak ale indická vláda přijala zákon na ochranu divokých zvířat. Za vlastnictví a prodej hadů podle něj hrozí až sedmileté vězení. Zákon byl namířen proti hromadnému zabíjení hadů kvůli kůžím. Na zaklínače jeho tvůrci nemysleli, protože ti s kůžemi neobchodují. Úřady si jich celá léta nevšímaly. Po roce 1990 ale ekologické organizace začaly požadovat zastavení „nehumánní zábavy“. Dnes jsou zaklínači zaháněni do ilegality. Žijí v neustálém strachu z policie, která jim buď hady zabavuje, nebo na nich vymáhá úplatky.Zaklínače ohrožuje i nástup kabelových televizí s dokumentárními filmy o přírodě. Pokud se můžete dívat na perfektně zpracované pořady o hadech, už vás nebaví, když někdo vytáhne z ušmudlaného pytle polomrtvou kobru. V televizním věku už to prostě není velkolepá show. Filmy o hadech navíc Indy zbavily strachu. Kobry už nepovažují za polobožská zvířata a zaklínače za kouzelníky. Když dřív vlezl do domu nebo na zahradu had, volali lidé „přítele Nágů“, aby ho vypudil. Dnes je to pro ně jen potulný žebrák.

POMSTA NÁGŮ

Ochránci zvířat mají částečně pravdu. Někteří zaklínači totiž hadům vytrhávají jedové zuby, nebo je dokonce vyříznou i s jedovými váčky. Hadi přitom často umírají na ztrátu krve nebo na následnou infekci. Další metodou je sešití čelistí tak, aby zůstal jen otvor pro rozeklaný jazyk. Ten je důležitý – obecenstvo ho chce vidět kmitat. Běžný člověk netuší, že jde o čichový orgán. Myslí si, že had uštkne jazykem. Zvíře se zašitou tlamou za pár týdnů pojde hlady. Krutý je i zápas s mangustou, malou šelmou z čeledi cibetkovitých. Možná ji znáte z Kiplingovy knihy džunglí, kde coby hrdinný Rikki-tikki-tavi zachránila celou rodinu před uštknutím. Mrštné a rychlé zvířátko je pro boj s kobrou dobře vybaveno. Kromě silné kůže a ostrých zubů má i zvláštní bio¬chemickou ochranu proti hadímu jedu – zmutované receptory pro acetylcholin, na které se toxin nemůže navázat a zablokovat tak přenos nervových signálů. Kobra v zápase vždy podlehne. Zaklínači k němu proto vybírají jen staré a nemocné hady. Naprostá většina zaklínačů by ale hadům nikdy neublížila. Je to proti jejich víře. Starají se o ně, krmí je krysami, a jednou za pár dnů jim odeberou jed, aby nebyli nebezpeční. Při produkci se navíc drží mimo útočnou vzdálenost, která u kobry činí asi metr a půl. I ne¬úmyslné zabití kobry je dodnes v Indii považováno za velký přečin přinášející hněv bohů. Vzpomínám na řidiče autobusu, který nedaleko rádžastánského Bikanéru přejel kobru. Okamžitě dupnul na brzdu, bledý jako stěna vyběhl ven, padl na kolena a hysterickým hlasem se začal modlit. „Nágové se mu teď budou mstít a jeho rodinu bude pronásledovat smůla,“ vysvětlovali mi zamlklí spolucestující. Pro Indy jsou hadi posvátní. Jogínům kobra symbolizuje „hadí sílu“ kundalíní, kterou v sobě údajně všichni nosíme a kterou lze probudit speciálními cviky. Nágové, mytologické plemeno kříženců hadů s lidmi, jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Jejich králem je Vasuki, který kdysi bohům pomohl získat z prvotního mléčného oceánu nektar nesmrtelnosti. V hinduismu jsou nágové ochránci pramenů, studní a řek. Přinášejí životodárný déšť, ale i smrtící potopy, takže je záhodno být s nimi zadobře.

Ze všech těchto důvodů bývali „zaklínači“ považováni za svaté muže komunikující s bohy. Jejich řemeslo se předávalo z otce na syna. V Indii se jím tradičně živily dvě zvláštní skupiny v rámci kastovního systému, nazývané sapuakela a sapera. Teď ale hrozí, že tisícileté umění pod tlakem úřadů během jediné generace vymře. Zmizí tak nejen jeden z poetických obrazů indické ulice, ale i spousta znalostí a dovedností. Ve vesnických oblastech jsou zaklínači často jedinou možností první pomoci. Znají zásady ošetření včetně použití škrtidla. Především ale v oběti dokážou rozptýlit smrtelný děs, který situaci psychosomaticky zhoršuje. Známý český dobrodruh Otakar Batlička ho v povídce Strach označuje za stejně nebezpečný jako samotný jed. Dozorce Lagr se píchne o trn právě ve chvíli, kdy šlápne na tři dny mrtvého hada. Všechny příznaky uštknutí pak vykazuje až do chvíle, kdy zjistí svůj omyl, a jakoby zázrakem se uzdraví.

Klíčová otázka zní: co má větší cenu, příroda nebo kultura? Máme za každou cenu chránit kobry a vzít lidem obživu, nebo zachovat tradici? Indická vláda se snaží najít kompromis. Nedávno přišla s nápadem povolit produkci zaklínačů v okolí turistických center. Podle dalšího nápadu by mohli být proškoleni, jak ošetřit uštknutí podle moderních lékařských metod. Každý rok by to zachránilo tisíce životů.

HAD S KÁPÍ

Zaklínači ve skutečnosti kobry nezaklínají, ale jen dovedně využívají jejich reflexivního obranného postoje. Vztyčením těla a roztažením kápě se had snaží odstrašit nepřítele. Dalším omylem je představa, že had „tančí“ podle tónů píšťaly. Ne, že by byl hluchý, jak se často mylně traduje. Nemá sice vnější ucho s bubínkem, ale vnitřní ucho je dobře vyvinuto. Podle herpetologů neslyší zvuky ve stejném frekvenčním rozsahu jako lidské ucho, ale jiné frekvence ano. Navíc vnímá i vibrace, způsobené rytmickým bušením zaklínačova kolene o zem. A také vidí a kopíruje pohyb píšťaly, kterou považuje za svého nepřítele. Běžný člověk má z hadů strach, který je kvůli zkušenostem tisíců předchozích generací hluboce zakódován v naší psychice. Vrcholným kouskem zaklínačů je hodit nečekaně do publika kus silného provazu. Lidé se s křikem rozprchnou – už jen samotný tvar hadího těla v nás vyvolává paniku. Pod dojmem četby dobrodružných knih se může zdát, že se tropy jedovatými hady jen hemží. Kdykoli odjíždím do Asie, známí mne před nimi varují. Za zhruba tři roky, které jsem až dosud na tom kontinentu prožil, jsem hada ve volné přírodě viděl asi jen třikrát. Vždy se snažil co nejrychleji odplazit. České úřady evidenci krajanů uštknutých hady v cizině nevedou. Osobně vím jen o jediném potvrzeném případu. Jde o spolupracovníka Koktejlu Romana Vehovského, kterému se to stalo na Šrí Lance. Strávil pár dnů v nemocnici, ale přežil. Ze zhruba 3000 známých druhů hadů je jich člověku nebezpečných jen asi 15 %. Žádná globální statistika „obětí“ neexistuje, protože v mnohých částech světa se uštknutí nikde nehlásí a neevidují.

HADÍ VĚNO

Během „hadího svátku“ Nág Panchamí, který letos připadl na 4. srpna, jsou po celé Indii kobry chytány, uctívány, krmeny mlékem a krysami a s poctami opět vypouštěny. Vesničané věří, že kdo tímto způsobem uzavře symbolický mír s hady, toho neuštknou. Patronem zaklínačů je světec Baba Gulabgir, jemuž je zasvěcen chrám v Charkhi Dadri ve státě Haryana. Muž, který je považován za reinkarnaci krále Nágů, na sebe prý vzal lidskou podobu, aby odstranil strach z hadů. Chtěl, aby je lidé milovali. Jeho následovníci obývají celé „hadařské“ vesnice. V Rájpuru nedaleko Dillí dřív kobry živily asi dvě stě rodin. Dnes už jich zbývá sotva desetina. Ve vesnici Vadinar ve státě Gudžarát dokonce nevěsty místo věna dostávaly hady, aby rodina měla něco „do začátků“. I to už je ale minulostí. Ohrožení zaklínači zvedají hlavy stejně jako jejich hadi. V prosinci 2004 oblehli vládní budovy státu Urísa a s kobrami zavěšenými na krku žádali zrušení neblahého zákona. V únoru 2009 jich tisíce pochodovaly ulicemi Kalkaty. Na nedávném protestním shromáždění v chrámu Charkhi Dadri řekl zaklínač Šíš Náth novinářům: „Moje rodina chová hady už patnáct generací. Proč nás chce vláda zničit? Až se do domu nějakého ministra připlazí kobra, budou ji muset zabít. My už totiž pomáhat nesmíme – lidem ani hadům…“

Pin It on Pinterest

Shares
Share This