Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: RICHARD HONS

Írán zůstává tajemnou zemí, evropskými turisty ne zcela objevenou. V jeho krajině se doplňují tiché pouště s divoce rozeklanými pohořími, podobně jako se v jeho historii střídala období klidu s událostmi, nad kterými tuhne krev v žilách. Jeden takový příběh se odehrával na hradě Alamút.

Postáváme na stanovišti taxíků a čekáme na další dva pasažéry, abychom zaplnili obstarožní paykan a mohli vyrazit do hor. Netrvá to dlouho. Přichází chlapík s černou kabelou a hned po něm děda v bílé čepičce. V Íránu se pro delší cesty hodně využívá sdílené taxi. Vyznačuje se tím, že vyjíždí až po zaplnění čtyřmi cestujícími, kteří se podělí o jízdné.

Při dvouhodinové jízdě pozorujeme měnící se horskou krajinu. Místy je vyprahlá, jinde krásně zelená, plná políček a zahrad zavlažovaných z horských potoků. Naším cílem je zřícenina hradu Alamútu, centra legendami opředených asasínů. Či spíše hašišiunů, protože jejich jméno je odvozeno od hašiše. Byla to velmi svérázná sekta ismailitských šíitů, kteří k dosažení svých cílů nezřídka používali úkladné vraždy a teror. Na Blízkém východě působili v 11. až 13. století, tedy v období křižáckých válek. I když bojovali proti křesťanským dobyvatelům, zdá se, že v skrytu měli nadstandardní vztahy s templáři. Ti se od asasínů dost přiučili. Převzali mnohé prvky z jejich organizační struktury, zasvěcování, tajných znaků a emblémů. Odkoukali i praktiky a úskoky. Do jisté míry na ně později navázali i jezuité či svobodní zednáři.

Netrpělivě vyhlížíme, kdy už spatříme pozůstatek pevnosti, ze které ovládal široké okolí velmistr asasínů, jehož moc sahala až ke Středozemnímu moři. Nedávno jsem přečetl strhující román Alamút, popisující životní peripetie mladého adepta sekty. My se teď budeme moci podívat tam, kde se napínavý příběh odehrával. Vyjíždíme příkrou silničkou vzhůru a náš paykan konečně se skřípotem zastavuje. Jsme v malé vesničce Gazor Chán, dál už půjdeme pěšky.

ko1201_iran_is_5391735

DESET TISÍC ROZKOŠÍ

Okolo celé vesnice je spousta zeleně na pečlivě udržovaných terasách. Bez nich by bylo v místní kopcovité krajině zemědělství v koncích. K vybudování teras dal kdysi pokyn Hasan-i-Sabbah, první velmistr asasínů. Zajistil tak chudým venkovanům lepší živobytí a pro své hrady zásobování. Postupujeme podél prudké bystřiny vzhůru. Vytvoření zdejšího terénu měla na svědomí vulkanická činnost. Četné erupce navrstvily mocné polohy sopečných útržků a popela. Jak šel čas, proměnila se tato nesoudržná směs v pevnou skálu, takzvanou vulkanickou brekcii. Voda za pomoci slunce a větru krajinu dál modelovala. Rozbrázdila ji a zařízla se do ní v nesčetných údolích a kaňonech. Západní okraj vesnice Gazor Chán lemuje skalní stěna, dlouhá více než kilometr. Vrstvy vulkanické brekcie tu jsou vidět naprosto ukázkově. Na severovýchodě se tyčí mohutná skála, s téměř kolmými stěnami. Naprostá dominanta! A na jejím vrcholu stával nedobytný Alamút.

Vydáváme se po úzké stezičce, která obtáčí skálu ze severu. Asi v půlce se zastavujeme a odpočíváme. Hluboko pod námi přitahuje moji pozornost pár osamělých ostrůvků svěží zeleně. Že by právě tam stávala pověstná Zahrada deseti tisíc rozkoší, kterou chránila vysoká zeď? V zahradě se dokončovala příprava mladíků určených pro nebezpečné, často sebevražedné mise. Hoši, většinou z velmi chudých poměrů, byli nejprve podrobeni výuce a tvrdému výcviku. Potom přišla chvíle, kdy byli omámeni hašišem a dopraveni do zahrady, která byla věrným obrazem ráje. Všude plno květů, zpěvu ptáků a nejlahodnějších pamlsků. A chybět nesměly ani překrásné dívky, které svým tancem, zpěvem a vnadami přiváděly omámené chlapce v úžas. Dívky se pak ně postaraly po všech stránkách a chlapci okusili všechny chutě ráje. Iluze ráje plného rozkoší, jak jej popisuje korán, byla dokonalá. V tomhle snovém světě strávil chlapec stěží den a noc. Pak byl opět omámen hašišem a přenesen do strohého prostředí pevnosti. Jeho představení mu vyložili, že Bůh mu dal nahlédnout do opravdového ráje, do místa, kam se po smrti ve svatém boji zase vrátí. Nelze se divit, že po tomto zážitku se mladíci smrti nebáli. Spíš ji vyhledávali, dychtili po ní a na příkaz velmistra bez váhání splnili vše, co po nich požadoval.

HRAD BEZ KRVE

Šplháme dál. Stezka je tak strmá, že musíme postupovat po schůdcích a žebřících. Před boudou restaurátorů se na nás smějí tři muži a hned se s námi dávají do řeči. Odkud že jsme, jak se nám líbí v Íránu a jací se nám zdají Íránci. Alespoň se trošku vydýcháme. Kolem se ježí trubky lešení. Skrovné zbytky hradu byly v roce 2004 poničené zemětřesením a oprava ještě není zdaleka hotová. Dispozice místa je ale famózní. Teprve zde vidíme, že přízvisko nedobytný bylo oprávněné.

ko1201_iran_12421039

Alamút, nebo též Orlí hnízdo, se proslavil právě díky Hasanu-i-Sabbahovi a jeho asasínům. Život tohoto muže byl pozoruhodný ve všech směrech. Narodil se v Rey, kus jižně od dnešního Teheránu. Byl velmi vzdělaný, přemýšlivý a nadmíru ctižádostivý. Když studoval práva v Nišápúru, seznámil se s Omarem Chajjámem a Nizamem al-Mulkem. Uzavřeli jakési bratrství a slíbili si, že když některý z nich získá význačné postavení, pomůže zbylým dvěma v kariéře. Z Omara se stal význačný básník. Moc a postavení ho přestaly lákat. Jeho světem se stalo umění a světské radovánky. Nizam naopak rychle postupoval v kariéře a stal se velkovezírem seldžuckého krále. V té době mu Hasan připomněl dávný slib. Nizam mu tedy obstaral vysokou funkci ve vládě. Brzy ale pojal podezření, asi ne bezdůvodné, že Hasan proti němu intrikuje a sám se chce stát velkovezírem. To nemohl dopustit, a tak svého dávného přítele očernil před králem jako zrádce. Hasan se zachránil pouze rychlým útěkem. Usadil se tajně v Kazvínu, kde spřádal plány, jak se zmocnit Alamútu. Pro svůj záměr získal ismailitské muže z okolních vesnic i ze samotné hradní posádky. Když správce hradu na čas odjel, propašoval Hasan na Alamút své lidi. Tím se postaral o konečný úspěch svého plánu. Po návratu přijal správce za odstoupení hradu značný obnos, a tak se Hasanovi v roce 1090 dostal Alamút do rukou bez prolití jediné kapky krve. Hasan zde strávil celých zbylých pětatřicet let svého života. Zemřel v 84 letech přirozenou smrtí.

POD NÁPOREM MONGOLŮ

Prohlížíme si to, co z hradu zbylo. Moc toho není, jen zbytky základů a prostory vyhloubené ve skále. Zub času se tady hodně podepsal. Kde asi byla proslavená alamútská knihovna, jedna z nejvýznamnějších v tehdejším světě? Prý tu bylo soustředěno dvě stě tisíc svazků a řada různých astronomických pomůcek a dalších předmětů, které by dnes byly ozdobou jakéhokoliv muzea. Hasan zval na hrad učence, hvězdáře a alchymisty. I on sám se věnoval bádání, meditacím a sepisování svých myšlenek. Z mnoha děl se ale nakonec dochoval jen naprostý zlomek. Je to škoda, protože bez nich dnes stěží odstraníme nános pověstí a legend, pod nimiž se skrývá skutečná pravda o asasínech. Jaký byl vlastně konec obávané sekty? Jak je vůbec možné, že nedobytný Alamút, bráněný vycvičenou a ke všemu odhodlanou posádkou, padl? Sláva asasínů trvala více než 150 let a v jejich čele se vystřídalo několik velmistrů řádu. Konec přišel znenadání, když v roce 1256 do země vtrhl Hülegü. Byl to rozený dobyvatel, stejně jako jeho dědeček, nechvalně známý Čingischán. Každý odpor likvidoval okamžitě jako větrná smršť. Tento vůdce se nemohl zastavit ani před malou horskou oblastí obývanou ismaility a chráněnou hrady asasínů. Vyrazil sem s velkým vojskem a okolnosti mu přály. Toho roku byla neobyčejně mírná zima, jako stvořená pro válečné operace. Poslední velmistr sídlil tehdy na hradě Maymundzeh, v překladu na Štastném hradě, který mu ovšem žádné štěstí nepřinesl. Byl pohodlnější než Alamút, ale nikoliv nedobytný, a tak náporu Mongolů podlehl. Poslední velmistr byl zajat.

Další hrady v čele s Alamútem však odolávaly. Bohaté zásoby umožňovaly posádkám přestát i několikaleté obléhání. Hülegü věděl, že kde nepomůže hrubá síla, může pomoci pouhé slovo. Začal tedy velmistrovi domlouvat. Nutil ho, sliboval, až nakonec velmistr vyzval svůj lid, aby Mongolům ustoupil. Jeho autorita byla taková, že se mezi asasíny nenašel nikdo, kdo by příkaz odmítl provést a kdo by se postavil místo něj do čela odporu proti nájezdníkům. A tak padl i nedobytný Alamút, na němž by si jinak mongolští uchvatitelé vylámali zuby. A co se stalo s nebohým velmistrem Rokneddinem? Jakmile splnil svůj vnucený úkol, stal se pro Mongoly nepotřebným. Hülegü ho nechal navzdory všem slibům zabít.

NAJDE SE POKLAD?

Pozdě odpoledne sestupujeme zpátky do vesnice Gazor Chán. Horské slunce stále intenzivně pálí. S pomocí místních se nám daří najít zastrčený krámek, nakupujeme si zásobu vody a nějaký ten pamlsek. Je třeba najít nějaké slušné místo k přespání. Níže pak narážíme na příhodnou planinku s osamělým stromem a stavíme stan. Kousek od nás si bystřina vyhloubila úzký skalnatý kaňon. Dá se sestoupit dolů a trochu se opláchnout. Teď ještě ukuchtit něco k večeři! Po cestě scházejí dva mladíci. Když nás uvidí, moc se nerozmýšlejí a vyrážejí energicky směrem k nám. Trochu se obáváme, jestli nás nechtějí z našeho plácku vystrnadit. Oni se ale usmívají, otvírají objemnou tašku a dávají nám hrsti nádherných sladkých třešní. Po krátké diskusi, kterou vedeme spíš rukama, se zvedají a s přátelským máváním pokračují svou cestou dolů, do sousední vesnice. Slunce zapadá za západním hřebenem. Ležíme ve spacácích, vychutnáváme si večerní chládek a pozorujeme tmavnoucí siluetu alamútské skály vysoko nad námi. Den se mění v noc a začínají se objevovat první hvězdy. Noční ticho přerušuje jen šumění vody dole v kaňonu. Žádné štěkání psů, ti v Íránu téměř nejsou.

Alamút je v měsíčním světle stále dobře vidět. Představujeme si, jaké to zde asi bylo před devíti stovkami let. Tehdy se zrodila velká legenda a mnoho tajemství. Možná byla podobná vlahá noc i tehdy, když velmistr ukrýval pohádkový poklad asasínů. Možná to bylo přímo na alamútské skále, v Zahradě deseti tisíc rozkoší nebo jinde v okolí. Nevíme. Asasíni však nashromáždili značné bohatství, které se Mongolům do rukou nikdy nedostalo. Po pokladu pátralo a stále pátrá spousta dobrodruhů. Nikdo z nich zatím neměl štěstí. Příběh se podobá marnému hledání pokladu templářů. Během staletí se kolem Alamútu vytvořila celá řada pověstí a zkazek. Hovoří se například o staré mapě s podivnými symboly, ve které je cesta k pokladu zašifrována. Problém je, že ji zatím nikdo neviděl, tedy alespoň pokud vím. Některé příběhy hledačů alamútského pokladu jsou ale velmi romantické a strhující, a my si o nich necháváme příjemně zdát

Category: 2012 / 01

Na orknejských ostrovech splývají země, voda a vzduch vjedno a čas neplyne. Je tu spousta míst odkrývajících moudrost, která nám jinde proklouzává mezi prsty. Například tajemná Maeshowe.

Oblá křivka Maeshowe se nápadně zvedá v mírně zvlněné krajině. Nakrátko střižený travní koberec zakrývá architektonicky dokonalou neolitickou stavbu. Nízká, deset metrů dlouhá šachta vede do jejího hlavního prostoru. Shrbeni v předklonu jí probíháme a na poslední chvíli se připojujeme ke skupině uvnitř.

Je zimní slunovrat a světlo právě vstoupilo do tunelu. Venku zapadá slunce mezi dva kopce vedlejšího ostrova Hoy. Jeho poslední paprsky se dotknou vrcholku stojícího kamene osamoceného v poli půl míle od Maeshowe, a zablýsknou se na ošlapaných kamenech ve vstupním otvoru. Mají barvu medu a pomalu se valí tunelem. Razí si cestu napříč štěrkovou podlahou a šplhají po protější stěně. Zadržujeme dech. Nemůžeme odtrhnout oči od toho pruhu tekutého zlata, všechno ostatní přestalo být důležité. „Ještě kousek,“ prosíme ho v duchu, nahlas se nikdo neodváží promluvit, ale ono už se zastavilo. Celé to trvá deset, možná patnáct minut. A pak to najednou skončí, když slunce venku zapadne mezi dvěma kopci. Tma, která nastala, je úplná a přináší otázky. Kdo byli lidé, kteří Maeshowe postavili, a k čemu sloužilo toto místo? Co věděli a čemu věřili? Ptáme se, když průvodkyně rozsvítí světlo. Odpovědět není snadné, moc toho se neví.

ko1201_orkneje_profimedia-0004101289

VIKINSKÉ GRAFFITI

Pro moderní archeologii byla pět tisíc let stará stavba – Maeshowe – objevena v polovině 19. století, když se údajně do ní střechou propadla kráva. Každopádně nebyla určitě první, kdo by do této záhadné stavby vstoupil střechou. Střechou se do této stavby vloupali v 9. a pak v 11. století vikingové hledající na ostrově útočiště při zimní bouři. Dalo by se říci, že z pohledu tehdejší doby místo poničili, ale nám na stěnách zanechali nejrozsáhlejší runovou sbírku severní Evropy, možná vůbec první graffiti na světě. V době vpádu vikingů Maeshowe už tisíce let nikdo nepoužíval, pokud zde bylo ukryto něco víc než dnešní čtyři holé stěny, tři komory a kameny, které uzavíraly vchody do komor, nic se nedochovalo. Při vykopávkách se našel zlomek lidské lebky, několik koňských kostí a zubů, bohužel se tyto nepatrné nálezy časem ztratily. Maeshowe, jedna z nejdokonalejších staveb prehistorické Evropy, je pozoruhodnou kombinací jednoduchosti a sofistikovanosti, vypovídá o hlubokých znalostech jejích stavitelů v oboru architektury, matematiky i astronomie. To vše v dobách před postavením pyramid v Egyptě a předtím, než v Číně nastal zlatý věk. Při 35 metrech průměru, téměř 7,5 metru výšky a stěnách vystavěných z kamenných kvádrů, z nichž některé váží i desítky tun a musely být dopraveny z několik mil vzdálených lomů, se doba její výstavby odhaduje na sto tisíc hodin práce. Výsledku se dočkala až třetí generace jejích stavitelů, což svědčí, o jak významnou stavbu šlo. K čemu tedy sloužila?

ARCHEOLOG SAMOUK

Hrobka, svatyně či neolitická katedrála – to jsou nejčastější přívlastky, které se dnes s Maeshowe spojují. Vodítko k tomu, co se zde mohlo odehrávat, poskytla jiná orknejská hrobka. Na konci 50. let minulého století narazil Ronnie Simison, farmář z ostrova South Ronaldsay, na kamennou zeď zasypanou zeminou a zarostlou travou. Pro nezájem vědců a s pomocí metod, které odkoukal od archeologů pracujících na nedalekých vykopávkách sídliště z doby bronzové, odkryl stavbu sám vlastníma rukama. Světlo světa tak spatřila Orlí hrobka, Tomb of the Eagles. Našly se v ní kostěné ostatky zhruba stovky lidí, tisíce úlomků keramiky, šperků a několik desítek orlích drápů. Dostatek pramenů na to, abychom si mohli udělat obrázek o tom, čím se stavitelé neolitických hrobek zabývali, čím se živili a jak pohřbívali své mrtvé – těla byla nejprve rozmístěna v okolí hrobky (u Maeshowe byla ponechána napospas počasí, dokud se nerozložily všechny měkké tkáně, v Orlí hrobce se o ně zřejmě postarali mořští orli, totemová zvířata tamější komunity), kosti se pak sebraly a uložily uvnitř. Způsob, jakým tehdejší obyvatelé ostrovů nakládali s ostatky svých předků, napovídá jejich víře, že duch či duše opouští tělo až s rozkladem měkkých tkání a ne v okamžiku smrti. Naše současné chápání hrobky jako místa určeného pouze k pohřbívání fyzických ostatků by se ale tehdejším obyvatelům možná jevilo hodně omezené. V duchovním horizontu lovců a pastevců byly lidské a zvířecí kosti, vnímány jako prvotní zdroj života a zredukování organismu na jeho kostěný základ představovalo opětovné vstoupení této prapůvodní formy života zpátky do dělohy a tím nastoupení cesty k úplnému znovuobnovení, mystickému i fyzickému znovuzrození. Stát v temnotě Maeshowe je jako stát v temnotě jeskyně. A jeskyně, stejně jako labyrint, je konkrétním symbolem přestoupení do jiného světa, sestoupením do podsvětí, místem, kde se uskutečňuje iniciace, kde může dojít k osvícení a novému životu. Jednoho roku se při přívalových deštích příkop okolo Maeshowe zaplavil vodou a vyvstala tak otázka, jestli v něm kdysi nebyla stále voda, zda se přes ni do Maeshowe nepřicházelo – přechod přes vodu je další symbol přestoupení do jiného světa.

ko1201_orkneje_vstup_do_hrobky

ODPOČÍVADLO PRO DUŠE

Podle staré keltské legendy se vchody do těchto kamenných mohyl o zimním slunovratu otevíraly, aby jimi slunce unavené celoročním putováním oblohou sestoupilo do podsvětí, kam žádný smrtelník vstoupit nemůže, a vynořilo se z něj následujícího rána nabité energií pro další roční cestu. To je příběh, který vytane na mysli, když světlo posledních slunečních paprsků putuje prostorem maeshowské svatyně a pak najednou nastane tma. Co by mohlo být pravděpodobnější, než že západ slunce před tím, než se dny začnou znovu prodlužovat, měl pro obyvatele severu obrovský význam a že jeho důležitost vestavěli do své nejvelkolepější stavby? A co nedaleký kámen, kterého se dotýkají poslední sluneční paprsky před tím, než vstoupí do Maeshowe? Howie Firth, orknejský rodák, vědec a také vypravěč příběhů, o něm říká: „Když stojíme ve vchodu do Maeshowe a díváme se ven do světla zimního slunovratu, vidíme ho orámovaný vstupním otvorem. I on se dá vysvětlit jazykem, který mají zima a smrt společný. Existuje stará představa, zaznamenaná na egyptských papyrech a blízká také představám starých kultur ve Středomoří a západní Evropě, že duše zemřelých nabývají podob ptáků, aby se mohly dále pohybovat po světě. Na Krétě se nachází malovaný sarkofág, na kterém jsou zobrazeny náhrobní kameny, obelisky s ptáky sedícími na jejich vrcholcích. Stojící kámen u vchodu do pohřebních mohyl tak představuje místo, kde duše zemřelých odpočívají potom, co opustily hrob, a také poznávací bod v krajině, aby k němu našly cestu zpátky.“

OTEVÍRÁNÍ HROBŮ

Po roce 2200 před Kristem, kdy vesmír vstupoval do věku Berana, došlo ke změnám ve způsobu pohřbívání. Ostatky zemřelých se místo ve společných hrobkách začaly ukládat jednotlivě ve schránách zakopaných v zemi a běžnou se stala i kremace. Velké hrobky přestaly být po dvou tisících letech v centru dění. Vstupy do některých byly zavaleny kameny jako v případě Maeshowe, jiným byla probořena střecha a do prostoru uvnitř se navalila hlína. Výzkum potvrdil, že v době největšího rozkvětu komunity kolem Maeshowe zůstával vchod po většinu času uzavřen vstupním blokujícím kamenem a jeho malé opotřebování svědčí o sporadickém otevírání mohyly.

Čas otevírání hrobek se mohl u každé z nich lišit. Starý irský příběh vypráví, že hrobky se otevíraly o zimním svátku Samhainu, obdobě našich Dušiček. V ten den bývalo ve staveních zvykem uhasit ohně v kamnech a později je znovu zapálit. Mezi starým a novým ohněm tak vznikala proluka, kdy čas přestával existovat a nastávala chvíle, kdy přicházely duše zemřelých. I do známé irské hrobky Newgrange vstupuje světlo o zimním slunovratu, jen se tak na rozdíl od Maeshowe děje při východu slunce, u orknejské Orlí hrobky je to v prvních květnových dnech – dá se předpokládat, že to je doba, kdy byly hrobky otevírány. Pokud tomu tak opravdu bylo a Maeshowe se otevírala o zimním slunovratu, vyvstává otázka za jakým účelem.

PŘEDCHÁZEJ SI SVÉ PŘEDKY

Orknejská krajina je hrobkami posetá. Některé z těch významnějších byly odkryty a zpřístupněny. Ty méně významné zůstávají zarostlé travou, ale ani na ně legendy nezapomínají a vyprávějí o vílách, skřítcích a duších zemřelých, kteří v nich přebývají. V předkřesťanských dobách se totiž věřilo, že duše je minia¬turní podobou člověka a v této formě opouští tělo – dočasně ve spánku a trvale ve smrti. Jen u několika starých orknejských domů, usedlostí a hospodářství chybí malý ale nepřehlédnutelný kopeček zarostlý travou a bodláčím. Lidé v dávných dobách věřili, že jejich duše zůstávají po fyzické smrti „živé“ ve stavení nebo v jeho blízkosti. To se týkalo obzvlášť zakladatele hospodářství – osoby za života vážené i obávané. Když zemřel, byly jeho ostatky uloženy do kamenné mohyly vedle domu. Zakladatel sám se pak, možná právě ve své zmenšené skřítčí podobě, stal ochranným duchem hospodářství, který dál zabezpečoval blahodárný chod hospodářství, ale nesnesl jakékoli narušení místa svého odpočinku. I hrající si děti a dobytek pasoucí se na mohyle ho dokázaly pořádně rozhněvat. Kdokoliv by se pokusil do mohyly vstoupit, riskoval by život. A tak ducha z mohyly bylo nutné patřičně si předcházet. První mléko krávy i první džbánek kvasu, který hospodyně navařila, se vylévaly na posvátný kopeček u stavení. Na ostrově Westray to tak někteří farmáři dělají dodnes. Obzvláštní pochoutky pak duch vyžadoval o zimním svátku Yule, Svátku světel, ze kterého se později staly Vánoce.

Mnohé ze starých domů beze stopy zmizely, jen zelené pahorky v krajině zůstávají. Lidová vyprávění se hemží příběhy o nočních chodcích, kteří vchody do hrobky našli otevřené a zlákáni hudbou linoucí se zevnitř vstoupili, aby se uvnitř radovali ve společnosti skřítků, vil a zemřelých přátel. Zatímco uvnitř uběhla jedna noc, na zemi uplynulo sto let.

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: JAROSLAV MACURA

Byli zde dávno před tím, než u břehů Tasmánie přistála loď s prvními trestanci a odsouzenci začali procházet branami věznice v Port Arthuru. Z okolních lesů se nocí nesl příšerný řev nahánějící hrůzu, který mohli podle úsudku dozorců a trestanců vyluzovat jedině pekelníci.

Tasmánii však nestrašili čerti s rohy a kopyty, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii či Sarcophilus laniarius), kteří jsou známější pod jménem tasmánští čerti. Jde o vačnatce černé barvy s bílou náprsenkou na hrudi. Tasmánský ďábel žil ještě před příchodem Evropanů také na australském kontinentu. Na mase těchto zvířat si s oblibou pochutnávali Aboriginci a dílo zkázy dokonali predátoři jako například pes dingo. Ve 20. století se už ďábli na kontinentu nevyskytovali, s výjimkou několika jedinců chovaných v zajetí.

První kolonizátoři Tasmánie považovali tasmánské ďábly za škodnou a hromadně je vybíjeli. Někteří lovci za jejich likvidaci dostávali odměnu. V Tasmánii ale měli šanci přežít, protože tady dingo nežije. A na rozdíl od pevninské Austrálie poskytoval ostrov díky hustým pralesům ďáblům dostatek ochrany i před člověkem. Nakonec si tu ale tato zvláštní zvířata našel jiný nepřítel.

ko1201_tasmanie_certi_2r6j6562fin

ČELISTI

Na toulkách Tasmánií jsem navštívil Tasmanian Devil Conservation Park založený v roce 1978 poblíž již zmíněného Port Arhturu. Věnuje se ochraně ohrožených a postižených zvířat, jako jeden z mála i tasmánským ďáblům. Bylo pozdní odpoledne a v betonem ohraničeném výběhu se rvali dva „ďáblíci“ o mršinu. Běhali s ní dokola a snažili se kořist uzmout pro sebe. Jejich řev, jekot, vrčení, strašidelné pazvuky a kvílení se nesly daleko za hranice chovné stanice. Po chvíli boj ustal, již se nebylo o co prát. Mršinu pohltil jeden z nich a nastalo ticho a smír. Za minutku již ležela tato zvířátka svorně vedle sebe a užívala si teplých paprsků pomalu zapadajícího slunce. Až spadne tma, začnou tato noční zvířata instinktivně šmejdit a hledat další potravu.

Z ohrady se ale nikam nedostanou. Je jejich vězením, ale i ochranou před nemocí, která děsí nejen samotné ďábly, ale také jejich ochránce – zvláštní tým, který v Tasmánii zkoumá příčiny vedoucí k postupnému vyhynutí těchto zvířat. Trpí totiž jednou z odnoží rakoviny, kromě jater jsou postiženy touto chorobou hlavně čelisti. Napadené zvíře trpí značnými otoky a narůstajícími nádory kolem tlamy. Není schopno lovit ani přijímat potravu a v podstatě uhyne hlady. Tento typ rakoviny je infekční a přenáší se zejména vzájemným pokousáním při páření nebo v boji o potravu. Od roku 1995, kdy byla poprvé rakovina těchto zvířat objevena, se jejich stav snížil o 70 %.

Prvním z pokusů, jak tasmánské ďábly zachránit, bylo pochytání nakažených jedinců a jejich následné utracení. Tento pokus se však projevil jako neefektivní, protože nemoc se šířila rychleji. Navíc bylo značně obtížné a zdraví nebezpečné nakažená zvířata lovit. Vědcům se dosud nepodařilo vyvinout účinný lék, a tak populace tasmánských ďáblů pomalu, ale jistě vymírá. Vědci se proto nyní soustředí na odchyt zdravých jedinců a jejich odchov na několika záchranných stanicích, kde se zvířatům dostane odborné péče. Lidé také na stanicích zkoumají a uchovávají genetické kódy tasmánských čertů. Odchovaná zvířata ale nelze bohužel bez následků vypustit zpět do volné přírody, neboť zde jim hrozí nakažení od infikovaných jedinců. Navíc nejsou zvyklí lovit, trpí hlady a nezřídka se stávají obětí projíždějících aut.

ko1201_tasmanie_certi_port_arthur__1

NEJISTÁ BUDOUCNOST

Ten, kdo tasmánského ďábla viděl, potvrdí, že vypadá jako pes, medvídek i prasátko dohromady. Na slunci má růžově průsvitná ouška a přední nohy jsou kratší než zadní. Samec dorůstá délky přes 60 cm a jeho váha se pohybuje okolo osmi kilogramů. Samice bývá o čtvrtinu lehčí. Ďáblové velmi dobře slyší a mají vynikající čich. V noci bezpečně rozpoznají pohybující se zvěř. Pozoruhodností tohoto vačnatce je jeho ocas, do kterého si ukládá tukové zásoby na horší časy.

Samice těchto zvířat nejsou monogamní a mohou se pářit každým rokem už od dvou let svého života. Doba jejich březosti je 21 dnů a malých „ďáblíků“ se narodí až třicet. Protože má ale samice pouze čtyři bradavky, přežívají nejvýše čtyři mláďata z každého vrhu. Od narození žijí ve vaku, který opouštějí již plně osrstěná zhruba po třech a půl měsících a pak téměř stejnou dobu žijí v noře. Na rozdíl od klokanů mají samice vak otočený o 180 stupňů, čili otvorem k zadním běhům. Je to praktické, neboť při hrabání se vak nezanáší zeminou. Téměř po deseti měsících od narození se ďábli stávají plně samostatnými. Svou kořist sežerou i se srstí a nevynechají ani kosti. Pokud se jedná o mršinu, pak odvádějí vzornou práci, neboť zabraňují infekcím z rozkládajících se těl. Jsou samotáři a své teritorium o rozloze až 20 km² si pečlivě střeží, přesto jsou schopni se o kořist podělit s ostatními. S nepřáteli dovedou zuřivě bojovat, a když je zapotřebí, brání se i tím, že vylučují nesnesitelný zápach, za který by se nestyděl ani tchoř. Kromě drobných živočichů jsou schopni ulovit i malá domácí zvířata a velmi zřídka i ovci.

Farmáři se ale výhledově svého malého predátora zbaví. Tasmánský ďábel je od roku 2008 považován za ohrožený druh a pesimistické prognózy tvrdí, že za pár desítek let se už s těmito chlupáči nesetkáme. Potká je stejný osud jako jejich „většího“ bratříčka – tasmánského tygra, který vyhynul ve třicátých letech minulého století. V současnosti totiž jedinou nadějí na záchranu populárních ďáblů je objev léku na vskutku ďábelskou rakovinu.

Category: 2012 / 01

„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.

Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.

ko1201_norsko_rybydl_dsc_0274

KRABÍ MRAČNO

„Krabi se pohybují v hejnech jako ptáci. Největší, kterého jsem viděl, měl asi 8 a půl kila. Vám se z paluby možná zdá, že je Barentsovo moře téměř černobílé, ale tak to není. Je barevné, pozoruhodné. Obzvlášť, když do Arktidy přichází jaro, všechno se tu děje rychle, skoro vidíte všechno růst před očima. Když se tou dobou člověk potápí, najednou jako by spatřil mlhu. Podvodní mračno. Jsou to živé krabí larvy, tisíce larev,“ vypráví Per zaujatě. A jen tak mimochodem utrousí: „Právě míjíme dva vraky lodí. Leží na dně od sedmdesátých let. Už jsou docela obrostlé.“ Zatímco visíme Perovi na rtech, zpod vodní hladiny občas vyjdou bubliny. Anton se už docela dlouho neukázal, ale Per se znalecky podívá na sonar, kde vidí něco jako tmavé šmouhy – Antona a hejno bůhvíjakých mořských potvor. To, co se odehrává v tichých fjordech Arktidy ostatně již dříve zaujalo i svérázného kuchaře Gordona Ramsaye, který sem proto za Antonem přijel. Tehdy ulovené kraby uvařil v záři reflektorů na baru z ledových kostek. Ale povedlo se mu i jisté faux pas, když nakukal divákům, kteří nikdy nevytáhli paty z gaučů v obýváku, že „sem, do Laponska, se dá dojet jen se psím spřežení“. Tohle v hi-tech Norsku, kde ostrovy spojují tunely s celými podzemními křižovatkami, totiž dost neradi slyší. Zatímco nám Per vypráví tyto veselé příhody z natáčení, my v naducaných kombinézách se nemotorně nakláníme přes palubu a vyhlížíme Antona. Voda se totiž začala čeřit a její hladinu prořízne první obří červené klepeto a pak Antonova ruka s klubkem pěti krabů.

INVAZE Z RUSKA

„Tak tohle je samička,“ poučuje nás Per a odklopí krabovi kapsičku na bříšku. Kaviár. „Těch vajíček jsou tisíce, nosí je, dokud se z nich nevylíhnou larvy. Ba ne, nechtěl bych být krabem a vymýšlet jména pro všechny potomky,“ vtipkuje Per, a pak mi zvíře podstrčí pod nos. „Dej si, to je kaviár.“ Uštípnu si trochu, krabí dáma, zdá se, neprotestuje. Hnědé kuličky chutnají na palubě člunu uprostřed Arktidy skvěle. „Ano, jsou výborné, nicméně nám je sem poslal Stalin, a my vlastně dodnes nevíme, jestli mu za to máme děkovat nebo ho proklínat,“ vypráví Per. První ruský krab se do Barentsova moře dostal koncem šedesátých let. Stalin nechal kraba královského po souši přestěhovat z Beringova moře, z oblasti mezi Kamčatkou a Aljaškou. Důvodem bylo aby měli lidi přicházející za polární kruh u norských hranic dobývat nikl a železo co jíst. Zprvu převoz po souši přežilo jen ˝sedm kusů. Dnes se krabi královští chovají v Barentsově moři jako predátoři. Žerou, co můžou, rostliny, ryby, jikry, ničí budoucí generace, klepety rozlouskávají skořápky. „A jedí pořád,“ zmiňuje Per. Také se rychle množí. „Když se potkají sameček a samička, není to zrovna zdvořilé setkání. Jdou rovnou na to,“ líčí Per. Rybáři, kteří se živí lovem tresek a lososů nemají z milionových přírůstků do krabích rodin velkou radost. Per a jeho parta však ruskou invazi využili ve svůj prospěch. Královský krab je totiž něco jako langusta, s tím rozdílem, že langusta má tenké nožky, což se o krabovi červeném říct nedá. Když mu nohy ztěžknou, stáhne ho vlastní váha ke dnu. A právě tyhle kousky jsou oblíbenou pochoutkou. Kotvíme a Anton s pěti klepeťáky zmizí v kuchyni, a když se zase vynoří, jsou krabi vařením krásně zčervenalí. V tlustých ostrých nohách mají tolik bílého masíčka, že stačí pro desítku hostů, a ještě zbyde. O této světlé polární noci je důležité jen jediné: klepeto dobře rozlousknout, vytáhnout šťavnaté vlákno, pokapat ho citronem a obložit jím čerstvý chleba. Navrch dát případně slzu majonézy.

ko1201_norsko_rybydl_profimedia-0048849360

SESTRA TITANIKU

K ději druhé lovecké akce nás přepraví letadlo z Kirkenes do Tromso, města ležícího též za polárním kruhem. Arnt Ryvold, náš nový kapitán, nás zve na dřevěnou, sto let starou bárku. Každý z nás nafasuje prut a vyplujeme z přístavu do fjordu, kam prý čas od času zabloudí i velryby. „Tahle loďka jménem Signe 1 pochází z roku 1909. Na rozdíl od její větší vrstevnice – luxusního Titaniku, o ní nikdo nikdy netvrdil, že je nepotopitelná, a tak se houpe na ledových vlnách dodnes,“ říká Arnt. Údajně se ¬orientuje podle křídel racků, ale pro jistotu má u kormidla ještě sonar. Pak, když na něm uvidí shluk temných bodů, se na nás podívá z kapitánského můstku a zavelí – pruty dolů! Háček se potápí do pětačtyřicetimetrové hloubky, a když se dotkne dna, musí se šestkát otočit kličkou navijáku a čekat, jen lehce táhlým pohybem zdvihat a zase pouštět ke dnu.

„Mám, mám,“ volá téměř okamžitě kolega, a nad modrou hladinu se vyhoupne nějaká červená ryba s ploutvemi, co vypadají jako krajky. Krasavice. A člověk neví, co dřív, poddat se chuti běžet fotit, nebo touze zůstat na místě a držet se v naději svého vlasce. „Mám, mám,“ hlásí další a na háčku se houpe stříbrné kropenaté tělo. „Je to treska! Moje první treska!“ ozývá se z přídě. „Bože, mě se ten prut někde zasekl,“ volá na kapitána Norka Guri, ale Arnt potěžká prut a znalecky prohlásí: „To bude ryba.“ Jenže jaká! Guri se naklání přes palubu, prut ji táhne pod vodu, Arnt musí zakročit. Táhne ji jako řepu. Nakonec se nad hladinou objeví něco obrovského a velice podivného. „To je mník bělolemý,“ vysvětluje Arnt a Guri je štěstím bez sebe.

POSLEDNÍ POKUSY

Já to ještě zkouším s prutem u přídě, trošku mě mrzí, že zrovna mně se nic nepodařilo ulovit. V tom se prut ohne a já cítím takový tlak, že tohle, tohle musí být minimálně jeden z menších druhů velryb. Arnt ke mně přiskočí, napíná mě: „Pokud se, jako starý námořník nepletu, tohle je… kolo nebo bota. Háček se nám zřejmě zasekl o mořské dno.“ Chvíli ho pozoruji, jak si s prutem pohazuje mezi prsty a nakonec se ke mně otočí: „Návnadu jsme neztratili. To je dobře, ale jak padá tma, je rybaření konec,“ říká a zmizí v kajutě, odkud po chvíli vynese kotlík ryb, uvařených jak za starých časů. V mořské vodě. Jemně, aby se křehké ryby nerozpadly, rozdává porce na papírové talířky, kosti vrací zpátky moři. Bárka se kymácí a my přikusujeme křupavé plátky sušeného chleba se soleným máslem tak, jako kdysi norští námořníci. Do tváří nás šlehá severní vítr. Na zbytky už číhají racci, kteří nás s křikem doprovázejí do přístavu. Ani tenhle den na rybách se nepočítá a nikomu z nás se nechce vystoupit a znovu začít stárnout.

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: KLÁRA JAKUBOVSKÁ

„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.

Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.

ko1201_norsko_rybydl_dsc_0274

KRABÍ MRAČNO

„Krabi se pohybují v hejnech jako ptáci. Největší, kterého jsem viděl, měl asi 8 a půl kila. Vám se z paluby možná zdá, že je Barentsovo moře téměř černobílé, ale tak to není. Je barevné, pozoruhodné. Obzvlášť, když do Arktidy přichází jaro, všechno se tu děje rychle, skoro vidíte všechno růst před očima. Když se tou dobou člověk potápí, najednou jako by spatřil mlhu. Podvodní mračno. Jsou to živé krabí larvy, tisíce larev,“ vypráví Per zaujatě. A jen tak mimochodem utrousí: „Právě míjíme dva vraky lodí. Leží na dně od sedmdesátých let. Už jsou docela obrostlé.“ Zatímco visíme Perovi na rtech, zpod vodní hladiny občas vyjdou bubliny. Anton se už docela dlouho neukázal, ale Per se znalecky podívá na sonar, kde vidí něco jako tmavé šmouhy – Antona a hejno bůhvíjakých mořských potvor. To, co se odehrává v tichých fjordech Arktidy ostatně již dříve zaujalo i svérázného kuchaře Gordona Ramsaye, který sem proto za Antonem přijel. Tehdy ulovené kraby uvařil v záři reflektorů na baru z ledových kostek. Ale povedlo se mu i jisté faux pas, když nakukal divákům, kteří nikdy nevytáhli paty z gaučů v obýváku, že „sem, do Laponska, se dá dojet jen se psím spřežení“. Tohle v hi-tech Norsku, kde ostrovy spojují tunely s celými podzemními křižovatkami, totiž dost neradi slyší. Zatímco nám Per vypráví tyto veselé příhody z natáčení, my v naducaných kombinézách se nemotorně nakláníme přes palubu a vyhlížíme Antona. Voda se totiž začala čeřit a její hladinu prořízne první obří červené klepeto a pak Antonova ruka s klubkem pěti krabů.

INVAZE Z RUSKA

„Tak tohle je samička,“ poučuje nás Per a odklopí krabovi kapsičku na bříšku. Kaviár. „Těch vajíček jsou tisíce, nosí je, dokud se z nich nevylíhnou larvy. Ba ne, nechtěl bych být krabem a vymýšlet jména pro všechny potomky,“ vtipkuje Per, a pak mi zvíře podstrčí pod nos. „Dej si, to je kaviár.“ Uštípnu si trochu, krabí dáma, zdá se, neprotestuje. Hnědé kuličky chutnají na palubě člunu uprostřed Arktidy skvěle. „Ano, jsou výborné, nicméně nám je sem poslal Stalin, a my vlastně dodnes nevíme, jestli mu za to máme děkovat nebo ho proklínat,“ vypráví Per. První ruský krab se do Barentsova moře dostal koncem šedesátých let. Stalin nechal kraba královského po souši přestěhovat z Beringova moře, z oblasti mezi Kamčatkou a Aljaškou. Důvodem bylo aby měli lidi přicházející za polární kruh u norských hranic dobývat nikl a železo co jíst. Zprvu převoz po souši přežilo jen ˝sedm kusů. Dnes se krabi královští chovají v Barentsově moři jako predátoři. Žerou, co můžou, rostliny, ryby, jikry, ničí budoucí generace, klepety rozlouskávají skořápky. „A jedí pořád,“ zmiňuje Per. Také se rychle množí. „Když se potkají sameček a samička, není to zrovna zdvořilé setkání. Jdou rovnou na to,“ líčí Per. Rybáři, kteří se živí lovem tresek a lososů nemají z milionových přírůstků do krabích rodin velkou radost. Per a jeho parta však ruskou invazi využili ve svůj prospěch. Královský krab je totiž něco jako langusta, s tím rozdílem, že langusta má tenké nožky, což se o krabovi červeném říct nedá. Když mu nohy ztěžknou, stáhne ho vlastní váha ke dnu. A právě tyhle kousky jsou oblíbenou pochoutkou. Kotvíme a Anton s pěti klepeťáky zmizí v kuchyni, a když se zase vynoří, jsou krabi vařením krásně zčervenalí. V tlustých ostrých nohách mají tolik bílého masíčka, že stačí pro desítku hostů, a ještě zbyde. O této světlé polární noci je důležité jen jediné: klepeto dobře rozlousknout, vytáhnout šťavnaté vlákno, pokapat ho citronem a obložit jím čerstvý chleba. Navrch dát případně slzu majonézy.

ko1201_norsko_rybydl_profimedia-0048849360

SESTRA TITANIKU

K ději druhé lovecké akce nás přepraví letadlo z Kirkenes do Tromso, města ležícího též za polárním kruhem. Arnt Ryvold, náš nový kapitán, nás zve na dřevěnou, sto let starou bárku. Každý z nás nafasuje prut a vyplujeme z přístavu do fjordu, kam prý čas od času zabloudí i velryby. „Tahle loďka jménem Signe 1 pochází z roku 1909. Na rozdíl od její větší vrstevnice – luxusního Titaniku, o ní nikdo nikdy netvrdil, že je nepotopitelná, a tak se houpe na ledových vlnách dodnes,“ říká Arnt. Údajně se ¬orientuje podle křídel racků, ale pro jistotu má u kormidla ještě sonar. Pak, když na něm uvidí shluk temných bodů, se na nás podívá z kapitánského můstku a zavelí – pruty dolů! Háček se potápí do pětačtyřicetimetrové hloubky, a když se dotkne dna, musí se šestkát otočit kličkou navijáku a čekat, jen lehce táhlým pohybem zdvihat a zase pouštět ke dnu.

„Mám, mám,“ volá téměř okamžitě kolega, a nad modrou hladinu se vyhoupne nějaká červená ryba s ploutvemi, co vypadají jako krajky. Krasavice. A člověk neví, co dřív, poddat se chuti běžet fotit, nebo touze zůstat na místě a držet se v naději svého vlasce. „Mám, mám,“ hlásí další a na háčku se houpe stříbrné kropenaté tělo. „Je to treska! Moje první treska!“ ozývá se z přídě. „Bože, mě se ten prut někde zasekl,“ volá na kapitána Norka Guri, ale Arnt potěžká prut a znalecky prohlásí: „To bude ryba.“ Jenže jaká! Guri se naklání přes palubu, prut ji táhne pod vodu, Arnt musí zakročit. Táhne ji jako řepu. Nakonec se nad hladinou objeví něco obrovského a velice podivného. „To je mník bělolemý,“ vysvětluje Arnt a Guri je štěstím bez sebe.

POSLEDNÍ POKUSY

Já to ještě zkouším s prutem u přídě, trošku mě mrzí, že zrovna mně se nic nepodařilo ulovit. V tom se prut ohne a já cítím takový tlak, že tohle, tohle musí být minimálně jeden z menších druhů velryb. Arnt ke mně přiskočí, napíná mě: „Pokud se, jako starý námořník nepletu, tohle je… kolo nebo bota. Háček se nám zřejmě zasekl o mořské dno.“ Chvíli ho pozoruji, jak si s prutem pohazuje mezi prsty a nakonec se ke mně otočí: „Návnadu jsme neztratili. To je dobře, ale jak padá tma, je rybaření konec,“ říká a zmizí v kajutě, odkud po chvíli vynese kotlík ryb, uvařených jak za starých časů. V mořské vodě. Jemně, aby se křehké ryby nerozpadly, rozdává porce na papírové talířky, kosti vrací zpátky moři. Bárka se kymácí a my přikusujeme křupavé plátky sušeného chleba se soleným máslem tak, jako kdysi norští námořníci. Do tváří nás šlehá severní vítr. Na zbytky už číhají racci, kteří nás s křikem doprovázejí do přístavu. Ani tenhle den na rybách se nepočítá a nikomu z nás se nechce vystoupit a znovu začít stárnout.

Category: 2012 / 01

Kolik má lidstvo ještě tajemství? Náš svět nám odkrývá jedno za druhým. A přesto je místo, kde se nestačíme divit. Dogoni, snad nejlepší hvězdáři Afriky, si své kulturní bohatství střeží.

Kdepak, v Africe nevznikl další stát. To jen kraj pod Bandiagarou, útesem, který jak obrovitá náruč objímá rovnou a pustou zemi malijskou, skýtá odpradávna útočiště lidem, kterým říkáme Dogoni. Tito lidé mnoha náboženství a rituálů sem přicházeli a pod svislými stěnami hledali bezpečí. Nevedly sem cesty, odevšad bylo daleko a než nájezdník mohl zaútočit, skolilo jej spíš vedro a žízeň než aktivní bojeschopnost vzdělaných Dogonů.

ko1201_mali_m7l0771_hi_bl

CHVÁLA ASFALTU

A tak je tomu do jisté míry doposud. Projížděli jsme nekonečnou krajinou, kde se vzdálenosti daly počítat na propocená trička spíše než na kilometry. Měli jsme žízeň i hlad, prach usazený v plicích i na povrchu a ptali se sami sebe, jestli nám to vůbec stojí za to. Jediný, kdo neodmlouval, bylo naše statečné autíčko Anička. Jeli jsme dál, suchým bušem kolem neměnných křovisek, ze kterých nám mávaly na pozdrav kozy, hejna perliček ustupovala z cesty a hliněné mešity zvaly do svého stínu. Když už jsme mysleli, že cesta nikdy neskončí, objevil se na konci písečné pisty kus asfaltu. Cesta k Dogonům tím vlastně opravdu začala. Terén se totiž občas mírně zvlnil a do cesty postavil překážku v podobě nějakého toho kopce nebo příkrého srázu. Právě tehdy přicházel ke slovu asfalt, který cestu udržoval ve sjízdném stavu. Když zaprší, stává se ze sympatických pist rozježděné blátivé brambořiště, které může průjezd znemožnit. V době sucha je však asfalt příjemným bonusem, díky kterému si chvilku odpočinou naklepané zadky a otlučené hlavy. A najednou jsme tam byli. Suchá zídka z kamenů ohlásila příjezd k lidem. Tak tedy dobrý den, milí Dogoni.

AFRIČTÍ PROFÍCI

V potrhaném bedekru jsme se dočetli, že se důrazně doporučuje vzít si na prohlídku průvodce. Přišlo nám to vhod. Únava, vlezlý harmattan (horký a prašný vítr) i špatné zkušenosti odjinud rozhodly, že se protentokrát necháme hýčkat, nebudeme za šetřivce a průvodce si najmeme. Jak se ukázalo, udělali jsme dobře. Nepoznali jsme v Africe lépe organizovanou turistickou oblast. Země Dogonů má perfektní systém tras, služeb, ubytování a kultivovaných průvodců. Divoké rejdy turistického průmyslu tu pevnou rukou řídí profesionální organizace, která dohlíží na celkovou koncepci, vývoj oblasti, certifikaci průvodců i rozdělování peněz. Propaguje „responsible travel“ a dbá na zachování křehkého kulturního dědictví Dogonů. „Nedávejte dětem žádné sladkosti,“ znělo například jedno z pravidel. A vskutku, žádné dítě k nám nenatáhlo dlaň v žebravém gestu. „Kazily by se jim zuby,“ vysvětloval průvodce Mamadou. Oblečený v tradičním modrém oděvu s čepičkou na hlavě hrdě reprezentoval svůj lid. Nikdo po nás nežádal peníze, protože systém byl nastaven tak, že při vstupu do vesnice danou částku odevzdal Mamadou jaksi centrálně – jejímu šéfovi. Přesto děti po jedné věci bezhlavě toužily – vést se alespoň na chvilku za ruku s cizími návštěvníky. To bylo všechno, stačilo jim vsunout ruku do dlaně, z každé strany jedno, pyšně se rozhlížet a na hranici svého území předat dlaň dychtivému nástupci. Bylo to silné, nečekané a kouzelné.

ŠALOTKA MÍSTO PENĚZ

Ostatně kouzla, fetiše, náboženství, rituály, to vše fascinuje Evropu na Dogonech už od kolonizačních dob. V jistých dobách patřilo k dobrému tónu vyzdobit si obývák sbírkou dogonských masek; Pablo Picasso by mohl vyprávět. Nečinili jsme si ambice proniknout do tajných kultů, kam člověka stejně nepustí. Stačilo nám obdivovat estetickou čistotu hliněných domků, kamenných zídek a barevného kontrastu zelených políček, která Dogoni zalévali vodou z vydlabaných tykví. Na plochých střechách domů se stále ještě sušila šalotka, která bývala platidlem a pro své kulinářské kvality s ní kupci obchodovali až daleko v Senegalu, stejně jako se solí nebo sloními kly. Z podobného dávnověku pochází i jeden z nejdůležitějších rituálů dogonské kultury, který dokonce není skrytý, ba naopak, je viditelný a slyšitelný při každém vstupu do nové vesnice. Je jím pozdrav. Neuvěřitelně složitý slovní tanec s pevnými pravidly představuje pro nezasvěceného úžasnou slovní přestřelku, kdy každé slovo je dané a napojené na ostatní jako korálky na niti. Cizinec ve zběsilém tempu dokáže postřehnout akorát slovíčko seo, což znamená „jak se má…“ – matka, otec, děti, rodiče, teta, strýc, prastrýc, praprastrýc… Probere se zdraví celé rodiny až do osmnáctého kolena. Pak teprve se jeden druhému pokloní a může začít běžná konverzace. Tento složitý pozdrav je účinným tmelem ve společnosti postavené na vzájemné pomoci v nehostinných podmínkách, kde je nesmírně důležité najít si čas pozdravit souseda. Jak k tomu poznamenal Mamadou: „Až se jednou Dogoni přestanou zdravit, bude zle.“

ko1201_mali_m7l0861_hi_bl

KOUZLA A KŘESŤANSTVÍ

Procházeli jsme úzkými uličkami a obdivovali drobná obydlí, kde uvnitř nebyla než suchá tráva na spaní pokrytá dekou a dřevěné stolečky jako odkládací prostory, někde vydlabané z hlíny. Jeden muž nám ukazoval pušku, střelný prach a pytlík plný tajemných věcí jako korálky, kamínky a peří, které mu mají sloužit k přivolání štěstí na lovu. Víra v nadpřirozeno ale není nijak v rozporu s křesťanskou vírou, kterou zde symbolizoval kostelík, jen o málo větší bahenní stavba. Spartánskost vnitřku udivovala a nutila nás přemýšlet o tom, jak plné věřících jsou tyto jednoduché africké kostelíky, a jak prázdné jsou přezdobené evropské katedrály. Součástí vesnice byly i specializované budovy, například sýpky nebo dům, do kterého odcházejí ženy při menstruaci.

Jiná vesnice ležela přímo pod bandiagarským srázem, ale její skutečné srdce vězelo nahoře ve skalách. Tam byly vytesány domy původních obyvatel, tam byly jejich hroby a svatyně pomalované roztodivnými obrazy. Lidé ale už dávno žili pohodlněji dole, což vlastně byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že se cítí bezpečně. Centrem vesnice se tak mohla stát mohutná mešita, krásná hliněná stavba, tolik typická pro západní Afriku. Tyto mešity utvrzují své ochránce v pomíjivosti života pokaždé, když zaprší. Bahenní omítka vyžaduje neustálou péči a proto je mešita prošpikovaná dřevěnými kůly, které slouží jako lešení. Zároveň jsou nezaměnitelným estetickým prvkem, spolu s věžičkami a geniálními proporcemi tvoří nádherné stavby, v jejichž blízkosti je člověku tak nějak dobře a klidně na duši. Tradičnějším centrem vesnice je ale tzv. togu na, „dům slov“, neboli jakási radnice, kde se scházejí starší a diskutují. I když, dům je nepřesné slovo – jedná se o krytý přístřešek, jehož střecha spočívá na bohatě vyřezávaných pilířích, které mají magickou funkci. Právě tyto pilíře se stávají terčem zlodějů lačných po tom svém kousku kouzel, čímž dochází k nenapravitelným zásahům nejen do hmotného dědictví, ale především do psychiky Dogonů.

KAM STAROSTI NEDOLÉTNOU

Někdy ten klid přerve jekot dětí, které přiběhnou a usadí se v těsné blízkosti, na sobě dresy světových fotbalistů. Ale je to jejich místo, tak jdeme o dům dál, kolem muže, který ze stromu strhává lýko a dělá z něj provazy, podobně jako se kdysi dělaly provazy u nás doma z dřeva lip. Nohy nás zavedou na trh, už z dálky rozpoznatelný podle shonu, který nečekaně rozproudí vzduch, symbolizuje jej hýkání oslů, kteří čekají před branami na své pány. Africký trh je nepopsatelný zážitek a tady se s ním člověk setkává v jeho přitažlivé formě. Krásné ženy v barevných šatech nabízejí úrodu ze svých polí – melouny, zelí, rajčata a všude šalotka. I dnes ji sem jezdí skupovat obchodníci a dodávají ji do drahých restaurací daleko na západě. Trh zůstal trhem a jediné obchody pro turisty jsou kdesi vzadu, v hliněných domcích, kde vystavují několik pomalovaných látek. Nikdo člověku nic nevnucuje, Mamadou funguje jako talisman, důkaz, že jsme své zaplatili, odevzdali této zemi desátek, a tak je vše správně.

Poslední den jsme vyšplhali na samý vrchol útesu. Seděl tu starý muž a opodál se šťouchaly děti. Výhled odtud byl famózní. Vesničky se pod námi rozprostřely jak ptačí hnízda a zjevila se odvěká struktura lidských sídel; epicentra v podobě mešit a studní, kolem lidská obydlí a pak prstenec polí, sadů a potom předěl, za kterým byla už jen nekonečná příroda. Rovná stejnostejná krajina s vyschlými stromy a strouhami, ale většinou jen keře a nebo také daleké prázdno. Vše v jakési dokonalé harmonii prostého životaběhu.

Category: 2012 / 01

TEXT: LUCIE CHVOJKOVÁ

Mohli byste si myslet, že jste v Řecku, nebýt toho, že tenhle ráj leží v „italské holínce“. V časech antiky si zde bohatí Římané budovali snová letní sídla, saracénští piráti zase plenili, co se dalo. Dnes sem jezdí lidé, kteří chtějí vědět, co Italové myslí, když řeknou dolce vita.

Sperlonga, přezdívaná perla Tyrhénského moře, leží na západním pobřeží Itálie, přesně na půl cesty mezi Římem a Neapolí. Její nepřehlédnutelná krása je vystavena na odiv na strmém skalním ostrohu. Domečky omítnuté bílým vápnem svítí do dálky a chvílemi nechávají návštěvníky na pochybách, zda se náhodou neocitli nějakým omylem v Řecku. Štěbetání místních obyvatel v dialektu, který italštinu přece jen nezapře, je ale uvede zpět do reality.

Uvnitř středověkých hradeb se nachází hotový labyrint uliček a půvabných zákoutí s obchůdky se suvenýry i místními specialitami. Svazky sušených feferonek, sáčky s dobromyslí, květináče s čerstvou bazalkou, ale i sádrové sošky rybek, dřevěné modely lodí nebo šperky z mušliček… Všechny tyto kulisy umocňují středomořskou atmosféru, kterou v člověku vyvolává křik racků, kroužících na téměř stále azurové obloze nad střechami sněhobílých domečků. Ty jsou k sobě neprodyšně nalepené z obranných důvodů. Městečko bylo ve středověku terčem četných nájezdů pirátů a mělo proto v hradbách jen dvě snadno kontrolovatelné přístupové brány.

ko1201_italie_borgo_antico_con_fiori_rosa_2

Celé je zasazeno do strmé hory Colle San Magno, kterou obklopuje ze všech stran, proto se neobejde bez všudypřítomných úzkých schodišť. Labyrint jejích uliček vede od moře až na náměstí. „Schodiště pod mým domem má 93 schodů,” říká stařenka vykukující z okna jednoho z domečků, aniž by přestala zalévat bylinky a muškáty v truhlíku. Pozoruje pobaveně můj výstup, který mi komplikují vysoké podpatky. To je tedy nápad, myslí si zaručeně. Kolikrát toto schodiště vyšlapala ona, už by nespočítala. Bydlí tady přes padesát let. „Já už dolů k moři téměř nechodím. Kdo by se stále trmácel nahoru a dolů…,” směje se.

Večer městečko ožívá místními obyvateli, pro něž je náměstí místem společných setkání, i koupěchtivými turisty, kteří si přes den užívali zdejších vyhlášených pláží. Když je bludiště obchůdků, které mají často i několik vchodů a východů, unaví, nechají se zlákat některou z půvabných restaurací. Každá z nich má terásku jak dlaň, na niž se však vejde ne¬uvěřitelné množství stolečků. Ve Sperlonze je všechno v úsporné miniverzi.

ŠPELUŇKA PO ITALSKU

Známé úsloví praví, že všechny cesty vedou do Říma. Pro Sperlongu, vzdálenou od Říma jen sto kilometrů, však platí, že z této rybářské vesničky vás všechny cesty neomylně dovedou k moři. Některé uličky vedou na pobřežní korzo plné dalších restaurací, zmrzlináren i hotelů, rozprostírajících se těsně u pláže. Jinými je možné sestoupit do charakteristického středověkého přístavu, kterému vévodí jedna ze tří strážních věží Torre Truglia. Byla postavena roku 1532 na zbytcích původní věže z dob antického Říma. Na moře je odtud nádherný výhled. Kdysi měla především strategický význam – odtud varovali Sperlongu před nebezpečím hrozícím z moře. Saracénští piráti zpustošili vesničku v historii hned několikrát. Přístav je dnes hotovou přehlídkou těch nejmodernějších loděk a jachet. Vyplouvá se odtud na prohlídku místních jeskyní, podle kterých dostalo městečko dokonce svůj název. Sperlonga totiž pochází z latinského spelunca – jeskyně. Možná už je vám teď mnohem jasnější i etymologie českého slova špeluňka. Jeskyně se nacházejí podél celého pobřeží riviéry. Jednou z těch nejkrásnějších je Grotta Azzura, která si v ničem nezadá se stejnojmennou jeskyní nedalekého ostrova Capri. Přezdívá se jí také Madonina jeskyně, podle desítky tisíc let starého stalagmitu, který postavu madony připomíná.

ko1201_italie_img_7378

Koupání ve zdejších průzračných vodách je doslova pohádkové. Různé odstíny modré, včetně té zářivě azurové, způsobují rozpouštěné minerály, ale také míchání slané mořské vody se sladkovodními prameny, které na mnoha místech skalního pobřeží vyvěrají do moře. Čistota zdejších vod je stvrzena nejen výskytem vzácných druhů ryb, ale už jedenáct let i Modrou vlajkou, která je každoročně udělována těm nejčistějším pobřežím.

KOLÉBKA ŘECKÝCH BÁJÍ

Celé jižní pobřeží regionu Lazio má dávnou a velmi bohatou historii, která se však trochu ztrácí v mýtech a legendách. Není se proto co divit, že riviéra nese příznačný název Riviera di Ulisse, tedy Odysseova riviéra. Když toto místo Řekové objevili, začali ho spojovat s některými mýty Homérovy Odyssey, jednoho z nejstarších řeckých eposů. Právě zde se podle něj Odysseus zamiloval do krásné čarodějky Kirké. Při nedávné rekonstrukci pobřežní cesty Via Flacca, která spojuje přes Sperlongu města Terracina a Gaeta, byly nalezeny v jedné ze zdejších jeskyní torza sousoší, ztělesňující například oslepení kyklopa Polyféma Odysseem a jeho druhy nebo Odysseovu loď, na kterou útočí mořská příšera Skylla. Dnes je možné prohlédnout si je ve zdejším muzeu.

Tato oblast byla velmi slavná i v dobách antického Říma a stala se oblíbeným výletním místem např. císaře Tiberia. Další Římané ho následovali a po jeho vzoru tu začali stavět své honosné vily. Archeologické naleziště na mořském pobřeží podává o tomto období hmatatelná svědectví.

TISÍC A JEDNA CHUŤ MOŘE

Maria Celeste Gagliardi je s těmito místy srostlá od malička. Její rodina vlastní jeden z nejkrásnějších hotelů na pobřeží Sperlongy, o který pečují její tři sestry, proměnily ho v pestrobarevnou květinovou oázu. Celeste se spolu se svým manželem Egidiem Fuscem věnuje potápěčské vášni, kterou kombinují s vášní fotografickou. O své snímky, včetně Celestina unikátního záběru mořského koníka, se podělí s návštěvníky rybího festivalu Sapori di mare (Chutě moře).

Již osmý ročník tohoto festivalu je oslavou dlouholeté rybářské tradice. Zdejší rybáři chytali především tzv. azurový druh ryb – pesce azzurro. Patří sem např. ančovičky, šproty nebo sardelky. Vybíravá majetná smetánka těmito drobnými rybkami pohrdala, a tak byly kdysi především součástí stravy chudých. S narůstající životní úrovní postupně jejich konzumace slábla. V posledních letech prožívají tyto drobné druhy ryb svoji renesanci na stolech všech Italů bez rozdílu. Nezáleží na tom, jak hluboko mají lidé do kapsy. Zjistilo se totiž, že pesce azzurro má blahodárné účinky na lidské zdraví, a to především díky vysokému obsahu mastné kyseliny Omega-3. Ke stále větší popularizaci jídel s těmito drobnými rybkami přispívají i zdejší restaurace, které mají v období festivalu v nabídce výhodná rybí menu, v nichž úspěšně oprášily tradiční recepty. Za poloviční cenu je možné ochutnat např. smažené šproty a sardelky nebo těstoviny s ančovičkami a divokým fenyklem, které jsou oblíbeným pokrmem třeba také na Sicílii. V rámci festivalu je možné zhlédnout tradiční rybářské tance, u nichž nechybí ani sítě. Maminky s holčičkami obdivují stánky s řemeslnou bižuterií s mořskými motivy, na tatínky s chlapečky zase působí jako magnet více než deset metrů dlouhý model lodi, na které se Giovanni Caboto, rodák z nedaleké Gaety, vydal v letech 1497 a 1498 po vzoru Kryštofa Colomba hledat nové země. Plavil se však přes Atlantik o něco severněji a objevil Kanadu. Večer pak všichni návštěvníci festivalu bez rozdílu věku či pohlaví hledí doslova zbožně k nebi. Více než patnáctiminutová kanonáda a exploze barev byla silným zážitkem i pro mne. Pochopila jsem, proč mají Italové pověst nejlepších výrobců pyrotechniky na světě.

PERLY V MOŘI

Leone La Rocca, prezident organizace Consorzio di turismo Sperlonga, se postaral o to, že si můžete prohlédnout Odysseovu riviéru i z ptačí perspektivy. Noční bouřka vzduch pro snímky nádherně vyčistila. Helikoptéře se ale silné poryvy větru vůbec nelíbily. Nakonec nás za mohutného otřásání přece jen přenesla i na blízký ostrov Ventoténe, který je součástí Pontinského souostroví.

Veselý ostrůvek hraje na první pohled všemi barvami. Není však přeplněn ani místními, ani turisty jako blízké ostrovy Ischia nebo Ponza, mezi kterými leží přesně na půl cesty. Vyhledávají ho lidé, kteří si chtějí užít klidnou dovolenou. Městečko tak může žít svým poklidným životem i ve špičce turistické sezony. 
Ostrov je sopečného původu, proto hned v přístavu narazíme na působivé tufové jeskyně, které slouží jako přístavní tržiště. Tuf je totiž poměrně poddajný zkamenělý sopečný prach. Na ostrově jsou tufové jeskyně dokonce součástí některých domů. V přístavu v nich rybáři prodávají své úlovky – od různých druhů drobných ryb, jako jsou ančovičky nebo sardelky, přes chobotnice až po krevety, mušle a další mořské plody.

V jedné z jeskyní má svou základnu také místní potápěčský klub. Potápění v okolí ostrova i v nedaleké chráněné podmořské rezervaci je zdejší hlavní turistickou atrakcí. Členy klubu jsou i Maria Celeste s Egidiem, kteří se zajímají o poslední podmořské novinky. „Dnes jsme viděli hejno ryb cernia, které jsou právě uprostřed námluv a neúnavně kolem sebe krouží. Některé kusy měly určitě metr a skoro jsem se jich dotkl rukou,“ referuje nadšeně jeden z potápěčů, který se právě vrátil z ponoru. Oči mu září štěstím. Z Celestinina i Egidiova výrazu tváře se dá vyčíst, že by se nejraději hned navlékli do neoprenů, popadli dýchací přístroje a vyrazili také.

Jedním z oblíbených potápěčských cílů je vrak lodi Santa Lucia, který od roku 1943, kdy se loď stala terčem leteckého útoku, odpočívá na písečném dně kousek odtud v hloubce kolem čtyřiceti metrů. Vyhledávané je i šnorchlování ve zdejších malebných zátokách.

Ventoténe má navzdory své velikosti dokonce vlastní gastronomické speciality. Jednou z nich je zvláštní druh čočky, která se odtud i vyváží. Kdysi byla „masem chudých”. Pochutnat si na ní můžete třeba v kombinaci s křupavou bruschettou a olivovým olejem. Je to příjemná, i když poněkud méně známá obměna slavné bruschetty s rajčaty. Další ikonou ostrova jsou kapary. Je to jedna z rostlin, která se přizpůsobila drsným větrným podmínkám a dokázala odolat i působení mořské soli. Pochoutkou, kterou známe, nejsou plody, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale ještě nerozvité květy. Nakládají se do hrubozrnné mořské soli, která je konzervuje a uchová bez problémů až dva roky. A to i bez ledničky.

Menším bráškou ostrova Ventoténe je kulatý miniostrůvek Santo Stefano, který je od něj vzdálený pouhé dva kilometry. Má průměr 500 metrů a rozlohu 27 hektarů. V dobách antického Říma ho lidé nazývali různě: Partenópe, Palmosa, Domma Stephané nebo Borca.

Příkré pobřežní útesy ho předurčily stát se ideální místem pro vězení. Postavil ho bourbonský král Ferdinand IV. v 18. století. Bylo v provozu téměř 170 let. Výhled z vězeňských cel byl poměrně monotónní. Z bezpečnostních důvodů mířila okna pouze k nebi. Dnes má ostrov soukromého majitele a obávané vězení se proměnilo v království stovek racků.

Category: 2012 / 01

Byla to touha poznat americkou legendu. Bylo to splnit si víc než jen americký, ale i klukovský sen po velkém dobrodružství. Byla to touha projet stylově na velkém a těžkém motorbiku Harley Davidson legendami opředenou, slavnou a téměř mystickou „Route 66“.

V roce 2001 jsem se po návštěvě kouzelných ostrovů kolem Tahiti rozhodl, že si splním další z mých klukovských snů. Od chvíle, kdy jsem o ní jako kluk četl kdesi v Magazínu 100+1 zajímavostí, jsem byl uchvácen. Projet legendární americkou dálnici Route 66 v přesné trase? No jasně! Samozřejmě, že ne s pohodlným zázemím některé z cestovek, být veden v její přibližné stopě jako bernardýn a spát hezky podle programu v předem rezervovaných motelech. Kdepak, hezky na férovku. Ráno vyjet, nevěda, kde večer složíme hlavu. A samozřejmě i ve směru trasy Chicago – L.A. tak jako kdysi, tedy z východu na západ, a každý den být tudíž od odpoledních hodin týrán a smažen pekelnou sluneční výhní pálící přímo do obličeje. Výhní, kdy člověk mnohdy nevidí, jede-li po silnici, po poli či poušti. Vyjet z Grant Parku v Chicagu a skončit až na slavném molu v kalifornské Santa Monice, součásti dnes přelidněného Los Angeles. Byla to i výzva poznat svůj limit, protože 33 mi bylo před dvaceti lety. Tak vznikla „Expedice Route 66 – 5000 miles across USA 2009“.

ko1201_usa_route_66_on_the_road_monument_valley

TŘI ROKY PŘÍPRAV

Přejet z východu na západ přes osm států USA na koni nebo na kozlíku žebřiňáku jako pionýři Západu jsem dopředu zavrhl jako nemožné. Autem, byť stylově legendárním Chevroletem Corvettou, to mi zase přišlo až moc jednoduché. Zbývala jediná možnost – na motorce. A když, tak na další americké legendě, na motocyklu Harley Davidson. Také stylové. A navíc – vodit po uzoučkých a někde i rozbitých a neudržovaných fragmentech Route 66 s řidičem a kabelami přes 550 kg těžký stroj určitě náročné. A aby mi těch zhruba 4000 km Route 66 nepřišlo krátkých, přidal jsem v duchu do itineráře ještě dalších 4000 km průjezdu všemi pouštěmi a některými národními parky států Utah, Nevada, Colorado a Kalifornie. Předběžná trasa expedice byla v mých představách hotova. Zas až tak jednoduché to ale nebylo. Každý sen, myšlenka, nápad nebo touha je fajn věc. Příprava na vlastní realizaci je však hodně drsná zkouška. Začal jsem složitě shromažďovat v tuzemsku hodně sporadické informace. V letech 2007–8 jsem projel i dílčí části Route 66 ve státech Arizona a Kalifornie. Získal jsem podrobné mapy z let 1926–1930 a doprovodné texty. A také řadu zkušeností. Byly to perné tři roky práce a příprav, desítky větších či menších složitostí a rozhodnutí. Musel se také vyřešit nepředstavitelně složitý nákup motorek. Půjčení jedné mašiny na měsíc totiž vycházelo na více než sto tisíc. Několikrát se měnilo složení týmu. Ať již pro finanční náročnost, zdraví či obyčejné neshody. Přesto jsem konečně jednoho dne stanul před majitelem bikeshopu Banzai na předměstí Chicaga v Crystal Lake.

POPRVÉ

„Tak tady ji máš,“ říká majitel obchodu Harry a podává mi klíčky od ohromné černé a nádherně stylové mašiny Harley Davidson Road King Classic. Na můj tázavý pohled odpovídá: „Takhle se startuje, světla, tempomat, blinkry, a tady všechno zamkneš. Vždyť to znáš.“ Neznám člověče, pomyslím si. Jezdím sice celý život, ale na HD jsem zatím neujel ani metr.

Mám tisíc a jednu otázku. Proti své vůli přesto říkám OK a startuji. Na zakázku dodané dlouhé rovné fajle laděných výfuků zaburácejí prvním výstřelem s následujícím rachotem dvou tankových divizí. Šílenej randál, říkám si. Řídítka mají pěticentimetrový rozkmit a přední kolo nedočkavě poskakuje na asfaltu. Dva válce motoru do „V“ o obsahu skoro 1600 ccm mají tendenci opustit rám mašiny. Co jsem si to jenom vymyslel! Bojím se zařadit a bezděky rychle a opakovaně prohrábnu plyn. Kouknu do zrcátka. Harry spokojeně pokyvuje. V ruce to má, myslí si asi v duchu. Prdlajs, odpovídám mu také v duchu. Nemám, vůbec nic, člověče, nemám v ruce a nožní kolébkou řadím za jedna. Žádný tichý, přesný a bezhlučný japonec. Rána kovu na kov, přední kolo poskočí. Vibrace ale najednou nikde. Beru za plyn, řadím dvě, tři, čtyři, mašina vyrazí jak plemennej bejk. Pět a šest nejde. Jsem totiž během čtyř vteřin na konci nádvoří před obchodem. Sotva toho mobydicka dobržďuji před plotem.

„Jo, to půjde. Prej si na HD ještě neseděl, ale šlo ti to, teď už to znáš,“ zubí se Harry a mačká mi pravici. Jo, Harry, taky si myslím. Vždyť už mám za sebou prvních dlouhých 300 metrů. Všichni měli pravdu. Harley Davidson není o výkvětu techniky a nehlučného japonského komfortu. Harley Davidson je nejen historie, legenda a úžasně pohodlný cestovní posez, ale především jízda plná emocí s velkým E. A to k Route 66 přeci patří.

Je tma tmoucí a my přijíždíme do české hospody v Chicagu na předem sjednanou schůzku za zde žijícími českými krajany a členy Harley Davidson Clubu Chicago. Super svíčková, super guláš a k tomu české pivo s prima úžasně zajímavým povídáním. Dané slovo při rozloučení hodně po půlnoci platilo. Se sobotním ránem s našimi šesti českými vlajkami vyparáděnými motorkami vyráží z Chicaga od jezera Michigan Lake také pět velikánských motorbiků nových kamarádů z Harley Davidson Clubu Chicago. Expedice začíná a naši přátelé s námi jedou poctivě prvních 200 km.

ko1201_usa_route_66_jezdci_na_crookton_road

HLAVNÍ ULICE AMERIKY

Na začátku 20. století bylo v Americe kolem 3 milionů mil cest. Jenom zlomek z nich bylo možné používat celoročně. Byla to většinou, zejména na západě, změť archaických cest, tratí, stezek nebo pěšin vytvořených Indiány a pionýry západu. Tehdejší „silnice“ byla mnohdy jen vyoraná brázda jako ukazatel směru a podél ní prašná cesta. Žádná z nich navíc nespojovala východ se západem. S masovým rozvojem automobilismu sílil tlak ze strany řidičů na výstavbu transkontinentální zpevněné dálnice, který v roce 1921 vyústil ve federální zákon o dálnicích. U.S. Highway 66, později nazývaná Route 66, se oficiálně zrodila 11. listopadu 1926. Bylo to v době, kdy Úřad pro veřejné silnice odstartoval systém číselného značení silnic v USA s principem, že lichá čísla silnic vedou od severu k jihu a sudá od východu k západu. Route 66 se stala první souvislou silnicí vedoucí napříč Amerikou. Nová dálnice se rychle stala americkou legendou. Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život po Route 66 cestoval. Nová highway překračovala tři časová pásma a osm států jako řeka, která hledá nejlepší cestu na západ, k Tichému oceánu.

MEZI SVÝMI

Lincolnovo město Springfield ve státě Illinois máme chvilku za zády, když se po levici vyloupne velký motoshop Harley Davidson. Potřebujeme na našich mašinách pár věcí seřídit, zastavujeme. Jen co sundáme helmy, zaburácí vedle nás dobře patnáct let starý HD Road King.

„Máte nádhernou vlajku, chlapci, sbírám je. Ale nejsou to ani Filipíny, ani Chile, ty mám. Co za ni chcete, odkud jste?“ burácí chlapík s vousy jak kapelník od ZZ TOP a žene se nám stisknout pravice.

„Jsme z Evropy,“ odtušíme, ale viditelně mu to nestačí, „Ček Repablik.“

„Jasně, znám, váš prezident byl kámoš našeho Bill Clintona a Rolling Stones. Super! A co ta vlajka?“ nezapomíná.

„Je expediční, tu ti dát nemůžeme. Ale dáme ti kšiltovku s názvem expedice a tam je vlajka taky,“ a podáváme mu ze všech stran popsanou černou kšiltovku s naší vlajkou. „Kam jedeš?“ přehazujeme vexli a pozorujeme ostatní harlejáky, kteří se k nám pomalu přišourali a s obdivem chválí kšiltovku na hlavě ZZ TOP.

„Do Iowy,“ pohazuje hlavou, nasazuje sluneční brýle a hladí si vousy, „za tátou, mámou, bráchou a švagrovou. Pojezdíme si tam 500 majlí a pak se vracím do Nového Mexika. Ve čtvrtek jedu s kamionem do Friska.“

„No to budeš mít na mašině nával,“ přemýšlíme, jak to může všechno stihnout.

„Každý má svýho Haryka. Tátovi je šestasedmdesát, mámě o tři míň. Bude to jako vždycky, súúúpr – a kam jedete vy?“ Popisujeme trasu expedice a ZZ TOP huláká nadšením, harlejáci pokyvují a zapalují jeden od druhého jointa.

ko1201_usa_route_66_shutterstock_67093648

„To je tvoje?“ ZZ TOP ukazuje na mou mašinu. Kývám na souhlas. ZZ TOP zahýká a bere mě kolem ramen. „Ty nejsi z Evropy, měl bys rejži (obvyklý výraz majitelů jiných výrobců pro japonské motorbiky). Musels mít předky tady, protože sis pořídil Haryka,“ a plácá mě po zádech. „Krásnýho. Laděný trubky, velký plexi, tempomat, stříkačka (přímé vstřiky), móc pěkný. Kolik?“ a zvědavě zírá z pod obočí. Říkám cenu a ZZ TOP pochvalně brouká cosi o bezva koupi. 
„Máš to ale špinavý,“ a ukazuje na prach u spodku mašiny. Vyvaleně na něj koukám. Na evropské poměry se blyští jak zrcadlo. „No nekoukej! Zastavíš, musíš vyleštit. Zaparkuješ, musíš vyleštit. Než ráno nakopneš, musíš taky vyleštit. Je to přece člen rodiny, musíš o něj proto pořádně pečovat!“ plácá mě po zádech, až se ze mě práší. „Fousy a vlasy ti dorostou, neboj,“ dívá se na mou skoro holou kebuli.

Dva členové expedice si také pořídili svůj sen. Hondu Gold Wing. Obrovské cestovní moto, šestiválec, přes 1800 ccm obsah, na motorku luxusní pohodlí. Auto na dvou kolech, sen stovek bikerů. Je tak těžká, že má dokonce zpátečku.

„Tohle je taky dobrý, co?“ říká jeden z nich a ukazuje na svého obrovského Gold Winga.

ZZ TOP si hladí vousy, pokyvuje, prohlíží, naklání hlavu a do nastalého ticha pronáší „Jo, fakt dobrý. Řek bych, že ze všech skútrů od Hondy je tenhle nejlepší.“ Harlejáci řvou smíchy a ZZ TOP huláká nad svým podařeným vtipem nejvíc.

„Nic ve zlým,“ omluví se, když halas pomine, „to je fakt jenom sranda.“ Na důkaz přátelství všem tiskne pravice. „A co tady vlastně potřebujete?“ opáčí. Popíšeme drobné potíže a ZZ TOP i ostatní během pár okamžiků řeší pro nás neznámé potíže našich strojů. Na mechaniky v servisu ani nedojde. Taková je Amerika normálních lidí. To je Route 66.

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Zářivé oko And, tajemné jezero Titicaca, má problém. Přísun splašků a odpadních vod z dolování ho mění k nepoznání, možná až k záhubě. Jsme poslední, kdo má možnost vidět jeho plovoucí ostrovy ještě živé?

José zvedne prst na znamení nesouhlasu. „Ne, tak ani dnes to nepůjde. Ale zítra prý otevřou přechod na dva dny.“ Tváře v místnosti autobusové společnosti se rozjasní. Všem se ulevilo, vždyť skupinka Němců tu čeká již několik dní. Hranice mezi Bolívií a Peru je už dva týdny beznadějně uzavřená. „Stávka,“ objasňuje situaci José. „Peruánská vláda ztratila trpělivost. Bolivijské továrny vypouštějí do jezera odpad a zatím nevíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté, přístup okolních měst se bude muset změnit.“

My jsme k jezeru Titicaca dorazili teprve včera, a tak nás zpráva o dočasném otevření hranic potěší. Mnoho turistů muselo situaci řešit tak, že se vrátili do hlavního města a tam si pronajali letadlo, které je přeneslo přes hranice do Peru. Jinou možnost neměli. Přechod blokují ekologičtí aktivisté a spolu s pohraničníky odmítají do země kohokoli pustit.

ko1201_peru_titicaca_shutterstock_2357133

NEZODPOVĚDNOST

„Tihle indiáni buď demonstrují anebo oslavují. Hlavně, aby nemuseli pracovat,“ říká mi Igor, ale myslí to spíše ironicky, i jemu rostoucí znečištění jezera vadí. Igor pochází z Argentiny a v městečku Copacabana vlastní hotel. „Jezdím sem každé tři měsíce na dva týdny. První týden zařizuji věci kolem hotelu, ten druhý se pak plavím po jezeře. I po tolika letech mě vždy dokáže uchvátit,“ rozplývá se nad krásou obrovské vodní plochy. Voda je v této části jezera stále krásně modrá, ale prý už zdaleka není křišťálově čistá jako kdysi. „Před deseti lety jsem si s sebou na loď nebral ani vodu, jednoduše jsem si ji nabral z jezera. Jenže to by dnes už udělal leda tak nějaký hlupák. Na některých místech voda doslova smrdí,“ krčí rameny Igor.

Problémem jsou splašky, fekálie a další organický odpad, který se do jezera dostává z okolních měst. Například z bolivijského El Alto, které se za půlstoletí změnilo z malého předměstí La Paz na milionové velkoměsto. K zhoršování situace přispívají i horníci, těžící v okolí jezera kovové rudy. Nikdo tak nebere ohled na desítky vzácných druhů fauny, které na jezeře žijí. Celá oblast byla v roce 1978 pro svou unikátnost prohlášena za národní přírodní rezervaci. Nejvíce postiženými oblastmi jsou Cohanská zátoka a také Punský záliv, vyhledávaný turisty kvůli umělým plovoucím ostrovům z rákosí, na kterých dodnes žijí indiáni kmene Uros. „Však uvidíte, až tam půjdete, já už tam radši ani nechodím. Vždy mě rozčílí vidět, jak si ničíme zemi. Inkové se musejí obracet v hrobě. To v Argentině si přírody vážíme mnohem více.“

Copacabana je malé městečko přímo na břehu jezera. Hlavnímu a v podstatě i jedinému náměstí dominuje katedrála ze sedmnáctého století. Na jejím velkém nádvoří postávají indiánky s copy černými jako saze. Prodávají kříže, svíčky a svaté obrázky. Občas se u nich zastaví nějaký kolemjdoucí a prohodí pár slov. Všichni se tu očividně velice dobře znají. Většina cizinců se ve městě zdrží i několik dní, protože Copacabana je ideálním výchozím bodem pro návštěvu ostrovů Slunce a Měsíce. Podle toho to tu tak i vypadá, ulice lemují řady hotelů, další jsou ve výstavbě.

NEJVĚTŠÍ A NEJVYŠŠÍ

Sotva motor zakašle, odváže námořník lano, poslední pouto s pevninou. Loď hravě překoná jemné příbojové vlny a vyrazí na cestu. Plavba k ostrovům trvá asi tři hodiny. Vzduch je v ranních hodinách studený a štípe do tváří. Zato scenerie je uchvacující. Voda má barvu tyrkysu a jen hradba zasněžených štítů blízkých And brání tomu, aby se slila v jednolitou plochu s bezoblačnou oblohou. Titicaca je největším jezerem Jižní Ameriky. S rozlohou 8500 kilometrů čtverečních by pokrylo více než deset procent plochy České republiky. Nachází se ve výšce 3821 metrů nad mořem, což z něj zároveň činí i nejvýše položené splavné jezero na světě.

Na jezeře je přibližně sedmdesát ostrovů. Největší jsou ostrovy Slunce a Měsíce. Jsou skutečnými oázami klidu, nejezdí na nich žádná auta ani motorky a bezstarostná atmosféra tam na vás dýchne doslova na každém kroku. Podle starých indiánských legend se právě na tomto místě zrodil člověk i bohové. Na ostrovech se zachovalo i několik významných inckých památek. Ostrov Měsíce je méně populární než ostrov Slunce a zatím na něj nejezdí tolik turistů. Před rokem 1953 zde byla trestanecká kolonie. Političtí vězni tu pod dohledem dozorců trávili čas obděláváním neúrodné půdy. Sacha, jeden ze starších obyvatel ostrova, vzpomínal na rozhodnutí vlády, že je na ostrově půdy dost a tak vězňům posílala potravu, jen když si na ně vzpomněla. „Mnozí umřeli hlady a mrazem. Ale nikoho to příliš netrápilo, vždyť to byli političtí vězni,“ krčí rameny.

ko1201_peru_titicaca_ap0811190197154

RODIŠTĚ BOHŮ

Na ostrově Slunce jsou dva přístavy, Escalinata a Challapampa, vzdálené od sebe přibližně čtyři hodiny chůze. Nenáročná turistika je ideální způsob, jak si celý ostrov prohlédnout. Po hřebeni Isla del Sol vede kamenitá cesta ještě z dob, kdy po ní kráčeli inčtí kněží. Ostrov byl posvátný a zachovalo se na něm kolem osmdesáti ruin a terasovitá pole. Podobně fascinující jako chrámy je sledování každodenního života místních lidí. Na ostrově žije kolem osmi set rodin, jejichž způsob života se z generace na generaci mění jen pomalu. Ti bohatší pracují v turistickém ruchu, ostatní jsou rybáři, pastevci dobytka či obdělávají malá políčka u svých domů. Pracovní tempo tu však kvůli vysoké nadmořské výšce není nijak vysoké, pravidlem zde je nikam nespěchat. I zdejší lidé dospěli k názoru, že práce má jednu jedinečnou vlastnost – nemůže utéct. Pokud však jde o zábavu, dokážou místní tancovat celé dny. A to doslova. Sotva jsme přijeli, vypukla jedna z oslav. Od brzkého rána zaplnily uličky Challapampy ženy oblečené do tradičních pestrobarevných krojů a muži v laciných a špatně ušitých oblecích. Na jezeře bývají důvodem k oslavě početné církevní svátky a lokální výročí. Obyčejně se oslavuje patron kostela, ale časté jsou i rodinné slavnosti, ke kterým se připojuje celá vesnice. „Vidíš tamhletoho muže? Uspořádal oslavu, proto mu lidé říkají preste – vedoucí,“ uvádí mě do místních poměrů místní kněz Hector. „Je to velmi vážená funkce, protože stojí mnoho peněz. Nakoupit jídlo, pití, zaplatit kapelu… Ale odměnou mu je obdiv, kterému se celá rodina těší několik měsíců.“ Vypadá to, že hlavní podstatou těchto oslav je nezměrné pití. Pivo teče proudem a se stejnou náruživostí si ho dopřávají muži i ženy, mladí i staří. Ve dvě hodiny odpoledne už jsou všichni takřka namol, přesto vydrží až do tmy. A co víc, druhý den se celá veselice opakuje.

NA VODĚ

Peruánské město Puno, odkud je možné vyrazit na návštěvu slavných plovoucích ostrovů, není ničím výjimečné. Chybí mu španělský šarm a pobyt ve výšce 4200 metrů nad mořem nedělá lidskému organismu dobře. Za pozornost stojí věžovité hrobky Chullpas, pocházející z období incké říše, a britská loď Yavari z devatenáctého století. Od dávných dob patřilo jezero Titicaca k nejhustěji osídleným územím Peru a Bolívie. U jeho břehů bylo možné pěstovat zemědělské plodiny a chytat ryby. Kečuánsky hovořící indiáni se zde smíchali s kmeny Aymarů. Specifikem je kmen Uros, který od nepaměti žije na plovoucích ostrovech z rákosí. Jejich život nebyl nikdy lehký. V bezprostřední blízkosti chybí zdroj čisté pitné vody a rákosové ostrovy je třeba neustále opravovat. Inkové považovali lidi z kmene Uros dokonce za nízký a zvířecí národ. Dnes se na jezeře vznáší přibližně čtyřicet plovoucích ostrovů. Od pevniny jsou vzdálené asi hodinu plavby. Největším z nich je Huacavacani s misionářskou školou. O původním životě obyvatel však nemůže být řeč, celé to tu připomíná jednu velkou turistickou atrakci. „Amígo, pletený svetřík nekoupíš? Ale no tak, amígo!“

Záliv je také více znečištěný než zbytek jezera. Kromě rákosí bují na hladině i žabinec, který ji pokrývá souvislou zelenou barvou. Podle studií obsahuje vysokou koncentraci arsenu, kadmia a olova. Místní obyvatelé si vybrat nemohou. Žabinec používají jako hnojivo a rákosím krmí dobytek. Naštěstí je na většině míst jezera Titicaca stále překrásně. Dokdy ještě?

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Zemědělci v Tam Coc na severu Vietnamu mají nádherné pracovní prostředí. Přímo ze zelených rýžovišť rostou fotogenická vápencová skaliska. Vychutnají si i rolníci pohled, když se při obdělávání základní plodiny regionu stále musejí brodit vodou?

Zahanbeně se cítím jako bílý kolonista. Vezu se na přídi pramice a kolem sebe vidím Vietnamce s jejich kuželovými klobouky, jak se bosí brodí v matlavém bahýnku, ze kterého rostou třicet čísel dlouhá stébla rýže.

Do sklizně plodiny, kterou mají v jihovýchodní Asii na talíři v různých formách od snídaně po večeři, je ještě daleko. Zrnka se na rostlinách ještě ani nezačala formovat. Zemědělci mezi řádky vybírají parazitické šneky, kteří by mohli ohrozit úrodu a tak i pozici Vietnamu na pátém místě největších světových producentů rýže (po Číně, Indii, Indonésii a Bangladéši). Někteří vyhazují měkkýše na břeh, jiní je dávají do igelitky. Jedna z žen využívá toho, že dnes sluneční paprsky neprotrhly šedivou oblačnost nad krajem Tam Coc na severu země. Snímá z hlavy klobouk a dělá z něj improvizovanou nádobu na nepohodlné živočichy.

Když z onoho brouzdaliště vyleze, může si sednout na břeh a kochat se výhledem na půvabnou krajinu. Nad široce se táhnoucí plochou rýžovišť jako by někdo pořádně zatřepal slánkou plnou přerostlých krystalků soli. Vápencová skaliska trůní osamoceně v zelených bazéncích a jejich bílé obrysy se rozpíjejí v pozadí mlhy, která se na oblast poblíž města Ninh Binh snesla. Jaká to musí být nádhera, když se nebe podaří vymalovat do modra!

ko1201_vietnam_hl.foto_profimedia-0013903685

VESLUJE SE NOHAMA

Turista si vietnamskou krásu může vychutnávat při projížďce na loďce. Najímám si jednu drobnou čtyřicátnici, která zde společně s dalšími venkovankami čeká na návštěvníky ze zahraničí i z domova. Mimochodem, těch druhých je v této oblíbené zastávce cestovních kanceláří podstatně více, což svědčí o tom, jak se za poslední dvě desetiletí země hospodářsky zvedla. Vyrážíme do labyrintu vodních stezek řeky Ngo Dong. Pro laika lze těžko rozlišovat, co je přirozené rameno řeky a kde zapracovali lidé v touze po zavlažovacích kanálech pro svá políčka. K zahlédnutí jsou malé pagody, přeplácané podle místního zvyku zubatými draky valícími zrak. Ze člunu se k nim nevstupuje, až později si k nim zajedu přes soustavu lávek na bicyklu. Ještě na loďce míjíme početné zemědělce, rybáře i dívku, která si před schody svého domku v kalné vodě myje dlouhé vlasy. Moje převoznice ke každému něco vesele prohodí a za plné jízdy lehce konverzuje. Byť moje vietnamština končí u pracně pilovaného pozdravu, připadám si tak nějak sousedsky. Ona anglicky neumí nic, a tak se na sebe alespoň culíme. Podle jejího úsměvu se zdá, že pro ni veslování ani není žádná námaha. Jde jí moc dobře od ruky. Tedy… Lépe řečeno od nohy. Místní ženy totiž přišly na to, že rozpohybovat pramici pomocí slabších horních končetin stojí příliš energie. Tak proč nevyužít silnější dolní končetiny? O paže se jen opře, jako by se chtěla opalovat. Do bosých nohou uchopí vesla a pohybujeme jimi jako při jízdě na kole. Jen je musí stále chodidly obdivuhodně obtáčet, aby jí nevyklouzla do vody. Nestane se to ani jednou, netradiční šlapadlo drží směr a tamcocským dámám se plní sen generací lidstva – mohou si totiž u práce pěkně poležet. Zajímavé, že tento avantgardní způsob pohonu veslice se jinde neprosadil, a to nejen z hlediska planetárního, ale i lokálního.

ko1201_vietnam_135_tam_

KOMUNISTICKÝ KAPITALISMUS

Tam Coc znamená Tři jeskyně. Všemi si řeka prorazila cestu. Ta nejdelší měří 125 metrů a v některých místech je nutné se kvůli nízkému stropu přikrčit. Na konci jeskyně je zátočina, ve které se loďky obracejí, aby se vrátily do výchozí vesnice Van Lam. Jenže není to jen tak, kolem turistických plavidel se jako dravé piraně začnou točit bárky naložené zbožím. Plovoucí prodavačky nabízejí místní ovoce či sladkosti, ale také brambůrky, čokoládové tyčinky a limonády z globálního sortimentu. Všechno samozřejmě s mastnou přirážkou. Utéci jim nejde, moje převoznice a stejně tak i její kolegyně, které mezi rýžovišti zajišťují dopravu dalším turistickým skupinkám, v těchto místech složí nohy pod sebe a ruce do klína. Loďka jen splývá v líném proudu. Nátlaku nechci ustoupit, proč bych měl uprostřed vietnamských rýžovišť chroupat přeslazený arašídový snack? Nevzdává se ani trhovkyně, gesty ukazuje na plechovku fanty a na mou řidičku a naznačuje, že má žízeň. Kapitánka mé pramice horlivě přikyvuje. Sice o tom mám velké pochyby, ale nechci být za nelidu. Jeden nápoj tedy koupím. Jen co plechovku dostane do ruky, hned ji mění za výrazně levnější zboží a prodavačka jí vyplácí rozdíl. Vydělají obě. Takhle tedy funguje kapitalismus v (pouze plakátově) komunistickém Vietnamu. V duchu jim tleskám.

Na zpáteční cestě se znovu projevím jako turista s měkkým srdcem. Na dně loďky totiž po celou cestu leží pádlo, jehož němým výzvám o uchopení od počátku odolávám. Nakonec mě ale přesvědčí, abych se za spokojeného úsměvu mé veslařky také pustil do práce. Na rozdíl od ní ho však mohu (pod záminkou fotografování) kdykoliv odložit, abych si oddechl. Po přistání a zaplacení dýška už ale rychle mizím, aby mě ještě náhodou během mé dovolené nepřemluvili k brigádě socialistické práce při sběru šneků na rýžovém poli.

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jsou jich tu miliony pod jednou střechou. Cvrčci, saranče, larvy potemníků. Všichni dohromady vyžadují každodenní odbornou péči, aby se sami mohli stát solidní základnou zvláštní potravní pyramidy. Řetězce, který funguje za zdmi zoologických zahrad i běžných bytů. U nás i v zahraničí na ně totiž v teráriích čekají tisíce dalších tvorů, kteří mají pořád hlad. Vítejte na hmyzí farmě.

Jednu krabičku cvrčků, prosím. Takovou větu slýchají prodavači v teraristických prodejnách dnes a denně. Většinou od lidí, kteří si domů pořídili gekona či sklípkana, a teď shánějí pro své exotické miláčky něco vhodného na zub. Spokojeně si vezmou svou dávku šestinohých laskomin a jdou domů. Vůbec si nedokážou představit, co všechno se muselo stát, aby se pochoutky s tykadly dostaly až k nim. „Chovat krmný hmyz není jen tak,“ vysvětluje majitel farmy Vladimír Šefl. „U terarijních zvířat totiž platí, stejně jako u nás – jste to, co jíte. A protože podmínky v teráriích zpravidla nejsou stejně ideální jako v přírodě, je kvalitní živé krmivo nanejvýš důležité.“

Sám se k hmyzímu farmaření dostal právě přes své miláčky v teráriích. Snažil se uspokojit jejich chutě a přebytky hmyzu prodával známým. Hobby se mu však časem trochu rozrostlo do dvoupatrové haly zabírající plochu asi tak pěti větších bytů. Při prohlídce místností s tisícovkami nádrží srovnaných v pojízdných regálech od země až ke stropu se mi ani nechce věřit, že to všechno začalo takhle „obyčejně“. Všude kolem se ozývá cvrkání cvrčků a šustot, jak ve svých ubikacích přelézají a přeskakují desetitisíce sarančí.

ko1201_hmyz__dsc9436_1

Do místnosti vchází Blanka Šeflová, manželka a pravá ruka majitele farmy. V rukou nese krabici plnou kulatých misek s hlínou. „Týdně jich tu prostřídáme asi čtyři stovky,“ usmívá se a přidává misky ke stovkám dalších. V substrátu uvnitř je skryté živobytí farmy na celý další měsíc. Stamiliony hmyzích vajíček, která tu budou několik dní čekat na vylíhnutí. „Saranče i cvrčci nám dorostou do dospělosti asi za měsíc, některé však expedujeme těsně po vylíhnutí nebo po dvou týdnech.“ Obě skákající pochoutky patří k hmyzu s nedokonalou proměnou, takže procházejí postupně několika velikostními stadii. Pro farmu je to velmi užitečné, protože plní žaludky malých žabek i půlmetrových agam. Každému strávníkovi tak může nabídnout sousto dost malé, aby ho dokázal pozřít.

JIHOČESKÉ TROPY

Každý měsíc opustí halu asi tři tuny krmného hmyzu. Za tu dobu spořádá lavina šestinohých otesánků neuvěřitelných sedm a půl tuny obilného šrotu. „Když k tomu přidáme i zelené krmení, vitaminy a další přísady, dostaneme úctyhodnou hromadu krmiva, které si připravujeme sami podle vlastních receptur,“ pokračuje Vladimír Šefl. Právě vitaminy a minerální látky jsou klíčem k úspěchu. Když jich totiž krmný hmyz spořádá dostatek, změní se sám v pochodující vitaminovou bombu. Pro ještěry v teráriích je pak obdobou multivitaminových přípravků, jaké my kupujeme v lékárnách.

Celá hmyzí farma stojí a padá se správnou vlhkostí a teplotou vzduchu. „Nemůžeme si dovolit žádný výpadek, to by znamenalo konec chovu,“ zdůrazňuje hmyzí farmář. „Ve všech místnostech proto máme čidla napojená na mobil. Kdyby došlo k výpadku elektřiny nebo poklesu teploty, okamžitě by se přes telefon spustil alarm.“ Ať je zima nebo léto, uvnitř farmy musejí panovat tropické teploty kolem třiceti stupňů, při kterých se hmyz vyvíjí optimální rychlostí a všechno běží jako na drátkách.

Tedy skoro všechno. Sleduji zamračený pohled farmáře a s údivem zjišťuji, že se upírá na ochranné plastové brýle ležící na jedné z polic. Vypadají úplně neškodně a k práci s hmyzem beztak patří. Záhada se však rychle vysvětluje. Na jednom ze skel sedí pavouk. Přesněji řečeno samička pavouka listovníka, která hlídá svůj poklad – kokon plný vajíček.

„Kdybychom je nechali bez dozoru, vyhladili by nám během měsíce celý chov,“ ukazuje pan Šefl prstem na osminohého lovce. „Listovníci žijí v naší přírodě běžně, moc rychle však zjistili, že jim v našem tropickém pavoučím ráji bude mnohem líp.“ Není divu. Po celý rok tu mají stálou teplotu a doslova záplavu potravy. „Dokonce se nám tu zvětšili. Díky neustálým hodům dorůstají větší velikosti než v přírodě. Jejich kontrola je ale jako boj s větrnými mlýny,“ krčí rameny chovatel. Proto má všech deset pracovníků farmy kromě každodenního vyměňování vody, krmení hmyzu a vlhčení kladišť s vajíčky ještě jeden důležitý úkol – pronásledovat pavoučí škůdce doslova na každém kroku.

ko1201_hmyz__dsc9068_1

ŠESTINOZÍ SUPERMANI

Hmyz není jen pouhou potravou pavouků či ještěrů. Je tou nejúspěšnější skupinou živočichů, jaká kdy osídlila naši planetu. „Vezměte si třeba šváby,“ pokračuje Vladimír Šefl. „Ti vydrží skoro všechno. Jednou mi unikli z chovné nádrže, a abych se jich zbavil, musel jsem nechat celou místnost doslova vymrznout. Dlouhotrvající teploty pod nulou jsou snad to jediné, co na ně skutečně platí. Teď už je radši nechovám – ale ve skutečnosti je obdivuji,“ usmívá se.

Hmyz, který všichni považují spíš za obtížného škůdce, je skutečně skvělou ukázkou odolnosti. Švábi obývají Zemi už tři sta milionů let, takže přežili velké permské vymírání i zánik dinosaurů. Vydrží půl hodiny pod vodou, měsíc přežívají bez hlavy a dokážou se živit třeba lepidlem z dopisních známek. Pravděpodobně by byli i mezi tvory, kteří by přežili jadernou válku. Mezi šestinohé rekordmany však patří i další laskominy pro terarijní živočichy.
Nenápadné saranče z chovných nádrží jsou pohromou i dobrodiním lidstva. Občas totiž tvoří obrovská hejna, která se přesunují krajinou subsaharské Afriky. Tvoří je miliardy jedinců a jejich kusadla sežerou veškerou rostlinnou potravu, na kterou narazí. Živoucí mrak dokáže pokrýt desítky čtverečních kilometrů plochy a zničit veškerou úrodu v dosahu. Občas se však situace obrátí. Místní lidé začnou saranče sbírat a konzumovat – smažené v oleji nebo sušené a rozdrcené na prášek. Pomyslně se tím zařadí do stejného potravního řetězce jako terarijní zvířata. „Nedivte se, hmyz obsahuje kolem šedesáti procent bílkovin. Je díky tomu velmi výživný,“ loučí se se mnou hmyzí farmář.

Category: 2012 / 01

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.

Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.

ko1201_gaza_koktejl_gaza_15

Prach, polorozbořené domy, nástavby z vlnitého plechu a prken. Všude se válejí odpadky (což je spíše nutné připsat na konto nepořádnosti místních Arabů než samotné blokádě) a mezi nimi pobíhají bosé děti. „Vítej v mém domě, teď je tvým a chovej se tu jako doma,“ s pozváním dovnitř a polibkem na tvář mě vítá Omar. Zvenku neomítnutý šedivý dům s oprýskanou vstupní branou, se však vnitřním vybavením podobá nádherně barevnému paláci. Možná ne tak velkému, ale jistě bohatě zařízenému. Krásně zdobené koberce, drahý nábytek či nejnovější elektronika jsou zde samozřejmostí. Malinko v šoku z kontrastu s venkovní chudobou usedám k pozdnímu obědu. Podle domácí tradice řádně zahalené Omarovy sestry servírují maglúbe (maso s rýží a zeleninou), hummusem a arabským chlebem. Přichází večer a slunce již pomalu zapadá, ale v ulicích uprchlického tábora život neustává. Obchody jsou neustále otevřeny, v malých dílnách je stále rušno a děti si pořád hrají v prachu a blátě.

NÁVŠTĚVA U HAMÁSU

Na druhý den bloumám po ulicích a pozoruji desítky starých automobilů různých značek. Jejich řidiče spojuje touha odvézt každého co nejrychleji, kam potřebuje. Na svých dveřích sice nesou majestátní nápis taxi, ale jedná se spíše o hromadnou dopravu „palestinského typu“. Za šekel se dá jezdit všude ve vnitřním městě. Jedno z nich zastavuje a sveze nás až na ministerstvo vnitra. Projíždíme okolo prostranství, kde pracují buldozery a na mnoha místech jsou vidět zbytky ohořelých staveb. „Tady bylo několik vládních budov předtím, než je Izraelci vybombardovali. Většina z nich byla postavena z různých dotací a příspěvků Evropské unie i dalších organizací,“ informuje mě Omar. Budova ministerstva je ještě stále ve výstavbě. Zamračení muži v černých uniformách nás po kontrole totožnosti pouštějí dovnitř. Moje první opravdové setkání s Hamásem mě naplňuje nervózním pocitem strachu a nejistoty. Vybavuje se mi i vzpomínka na Itala Vittoria Arrigoni, silně propalestinského aktivisty, kterého před pár měsíci místní militanti oběsili ve sklepě. Procházíme řadou kanceláří a až po několika minutách konečně nalézáme tu pravou místnost. Omar pozdraví za nás oba a hned se pustí do vysvětlování. Arabštině příliš nerozumím a jediné slovo, jehož význam znám a neustále se opakuje, je „novinář“. Chvílemi bouřlivá debata, chvílemi však jen takové přátelské povídání se přede mnou rozvíjí již skoro hodinu, když se ozve jeden z přísedících mužů: „Mluvíte francouzsky nebo anglicky?“ Chvíli váhá, ale pak se začíná vyptávat na řadu otázek. Omar malinko znervózní a s ním i já. Nejsem si úplně jistý, co jim řekl, jestli nezpanikařil a někde nezalhal. To by mohlo špatně dopadnou pro nás oba.

VTIPÁLCI

„Chci přičichnout malinko k okupaci, blokádě a vašemu jídlu,“ snažím se lehce žertovat. Rozhovor se ubírá správným směrem, ovšem jen do chvíle, kdy se dostáváme k politice. Lehké narážky a stěžování si na lokální problémy nahradí přímé otázky. „Co si myslíš o bin Ládinovi,“ zeptá se mě Abdullah, nejmladší úředník, který se jako jediný představil. Nyní se již opravdu ocitám na tenkém ledě. Mozek pracuje na plné obrátky a já se snažím nedat jednoznačnou odpověď, ale přesto ze sebe vypotit něco smysluplného. „Mohli bychom ho nechat kleknout s pistolí u hlavy před vlajkou a dát mu přečíst nějaké prohlášení,“ řekne jakoby nic vážným hlasem muž mluvící plynně anglicky, „tedy pokud chce pas zpátky.“ Najednou se do místnosti vkrade napjaté ticho. Omar znatelně pobledl a ostatní se mi dívají přímo do očí. Podobná videa jsem již viděl a nekončí moc optimisticky. Přemýšlím, co nyní, náhradní plány typu utíkej, dokud tě někde netrefí, mi nepřipadají zrovna moc chytré. Mozek zběsile pracuje a hledá nějaké slovní řešení, když se všichni z úředníků rozevřou smíchy. „Neboj, my nejsme žádní teroristé, my jsme přece Hamás,“ řekne jeden z nich na vysvětlenou a poplácá mě po zádech. Pěkný vtip. Jestli jich dnes bude ještě několik, tak jsem za dva dny šedivý.

ko1201_gaza_koktejl_gaza_6_

RYBÁŘOVA MODLITBA

Později odpoledne se před námi otevře brána místního přístavu. Prostoru vévodí pomník věnovaný devíti mrtvým tureckým občanům, kteří zemřeli před rokem na palubě lodi Mavi Marama při pokusu proniknout do Gazy. Zelený, nakrátko sestřižený trávník se stříbrně třpytícím monumentem působí dost kosmicky a celkem i nevkusně v kontrastu šedi a rozbitých lodí. Rybáři opravují své sítě, usrkávají čaj a klábosí. Přisedám si a díky Omarově tlumočení se dozvídám více o námořní blokádě. „Ryby jsou daleko a my za nimi nemůžeme. Izraelci nás zastavují a posílají zpět. To se pak těžko rybaří,“ říká jeden z mužů. Loučím se s Omarem a jdu se jen tak projít po pláži. Nebýt všudypřítomných odpadků, dal by se pozdní večer řádně vychutnat a opláchnout si nohy ve vlažné vodě. „Hej, odkud jsi,“ ozve se z plátěného přístřešku na okraji pláže. Pod plachtou sedí několik mužů a ve chvíli, když vstoupím, hovor utichne. Dostanu čaj i cigaretu a čekám, kdo se začne první ptát. Muž sedící vedle mě, Abu Said, mluví lámanou angličtinou a překládá pro ostatní. Poslouchám mnoho stížností na izraelskou blokádu a židovský stát jako takový. Po několika minutách se však hovor více stočí k obyčejnému životu, rodině a přátelům. „Všichni lidé jsou výtvorem boha, takže jsou si všichni rovni,“ tlumočí Abu Said, „nám je jedno, kdo jsi, pokud jsi dobrý člověk,“ pokračuje a nalévá mi další sklenici čaje. Slunce už zapadá, když se ozve hlas muezzina zvoucího k modlitbě. Zvedám se k odchodu, ale Abu Said mě zadrží a řekne, abych zůstal. Potichu tedy sedím na kobercích a pozoruji, jak si muži připravují „mešitu pod širým nebem“, přímo na pláži. Ve zpěvu koránu je něco magického, hlas zpěváka se nese nad pískem a spojuje se s hukotem moře.

VĚZNĚM V GAZE

S myšlenkou na návrat kráčím dlouhým hraničním tunelem z pletiva. Otevřou se těžké automatické železné dveře a vpustí mě společně s malou skupinkou humanitárních pracovníků do prostor terminálů. Ty byly první. Následovaly ještě dvoje, než se objevil pás k rentgenu. Rozsvěcí se zelená dioda na skleněných dveřích a já jsem vpuštěn do skeneru. S rukama nad hlavou nechám jeho ramena obkroužit moje tělo, čekám na povel a postupuji do dalšího levelu. Neúspěšně. Něco se pokazilo, a proto musím zpět. Prohledání mého batohu a osobních věcí trvá mnohem déle, než bych čekal. Po chvíli mi vše přišlo po kouskách rozbalené a zkontrolované. Věci balím zpět a jdu k posledním dveřím. Za nimi je již Izrael. „Mohl byste si na chvíli sednout a počkat, prosím,“ říká s úsměvem půvabná slečna přes bezpečnostní sklo. Nic nenamítám. Po půl hodině, kdy prostorem prošlo již několik lidí, znejistím. Za dalších dvacet minut se objeví člen ochranky s puškou přes rameno a vrátí mi pas. „Musíte opustit hraniční přechod,“ říká mi. To je přesně to, co chci, honí se mi hlavou. Jenže tento muž mě vede ke vstupu do Gazy. „Počkejte, ale já nemohu zpátky, chci do Izraele,“ snažím se rychle přemýšlet, ale moc mi to nejde. „Byl jste zamítnut, musíte odejít,“ opakuje neustále. „Ale proč? Mám všechna povolení, tak co je špatně?“ dotírám dalšími otázkami. Celkem nevybíravě do mě strčí: „To vám nemohu říct, musíte odejít, a to hned.“ Dožaduji se informací o tom, co se děje, či kam zavolat, ale nic. Všichni jsou jako hluší. Železné dveře se za mnou zabouchly a já byl zpět v Gaze. Následujících pět dní vyplnily telefonní hovory, návštěvy ministerstva vnitra, emaily a další pochůzky. Po pětidenním byrokratickém boji a za neuvěřitelně vydatné pomoci české ambasády v Tel Avivu se mi podařilo projít zpět do Izraele, a pak se vrátit do Čech. „Víš, Izraelci nechtějí, aby Gazu někdo viděl, a tak když mohou, dělají problémy,“ uzavřel můj příběh Terry, švédský novinář na volné noze.

Category: 2012 / 01

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv J. WEIGELA

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Mám to chápat, že vaše hry jsou i v jiných jazycích?

Ne, ne, hrajeme v češtině, a jak jsou lidi rádi, že slyší mateřštinu.

ko1201_rozhovor_mw155903_weigel_jaroslav_eee

Jak jste začínal u Cimrmanů?

To bylo v podstatě jednoduché. Já jsem pracoval jako grafik v redakci Mladého světa. V roce 1959 vyšlo jeho první číslo. Potom, co odešel z redakce Arnošt Lustig, tak do kulturní rubriky přišel Láďa Smoljak. Když v roce 1967 založili pánové Šebánek, Svěrák, Čepelka a právě Smoljak divadlo, začali se poohlížet po někom, kdo by dělal plakáty, programy a tak. No a na koho se obrátit jiného než na grafika, který je nejblíže po ruce, sežene materiál a vše zadarmo vyrobí. Což bylo důležité, že? Za to jsem mohl kdykoliv zajít do Malostranské besedy, posadit se na židli a absolvovat tam ty první hry jako Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy či Hospodu na mýtince. V roce 1969 jsem v Mladém světě nuceně skončil a byl jsem bez práce. Uklidili mě na částečný úvazek do inzertní kanceláře Mladé fronty, kde končilo i několik mně podobných, že kdyby se to náhodou zase obrátilo, abychom byli po ruce. (smích) A v té době přišel Láďa Smoljak a povídá: „Nemáš co dělat, nechceš si s námi zahrát?“

Co byla vaše první role?

Továrník Bierhanzel ve Vraždě v salonním coupé. Chtěl jsem hrát něco malého a Láďa mi dal tohle, že to je jen nějakých 270 slov. Pravda, role ve hře malá, ale ten seminář před tím. To je snad nejdelší seminář, který existuje a který jsem musel přečíst. Já, člověk, který není žádný spíkr.

Jaká je vaše nejoblíbenější role?

Mám rád Posla z Liptákova, protože tam je role vizionáře, která je velmi dobře dramaticky postavená. A také děda Vševěda v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

V TV soutěži o Největšího Čecha suverénně vyhrával Cimrman. Jaké byly vaše pocity, když byl ze soutěže vyškrtnut?

Spíš nás těšilo, jak to celé dopadlo. Jak to narazilo na českou náturu a smysl pro humor. Tam to také muselo skončit, kdyby to nebyl Cimrman, tak by se hlasovalo třeba pro Švejka. Od první chvíle bylo jasné, že se to musí zhroutit někam. (smích)

V podstatě dáváte tvář celému divadlu, kde berete inspiraci?

Inspirace je jednoduchá. Tím, že jsme se upíchli na přelomu 19. a 20. století a začali čerpat ze všech těch Českých světů, které jsme měli, materiálů bylo dost.

Táhlo vás to k divadlu již v mládí?

Divadlo jsem hrával už jako malý kluk. Dělal jsem si loutky a maloval kulisy. Na gymnáziu v Broumově jsem prvně stál na „prknech, která znamenají svět“ ve hře Ženichové. Po ukončení vysoké školy jsem se dostal do souboru vedeného Zdeňkem Chytilem, kde se hrály hry Voskovce a Wericha. Maloval jsem dekorace a dělal kulisáka. Jen tak pro zajímavost, ještě jako studenti tam účinkovali později známé osobnosti jako třeba Miloš Forman, Láďa Trojan či Libor Pešek.

Jak se vám pracovalo za komunismu?

No nic moc. Jako kreslíř jsem byl na indexu. Na počátku sedmdesátých let mě živily hlavně grafické úpravy různých časopisů, často dělané na jména přátel, jako třeba Bubeníček. To bylo zvláštní období. Později se na mě trochu pozapomnělo a já se občas dostal i k ilustraci. Kreslenému humoru a karikatuře jsem se pochopitelně vyhýbal.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Tak ten doufám, že ještě teprve přijde. Úspěchů máte spoustu. Najít dobrou ženu, že máte děti, co za něco stojí. Každopádně jsem se nesnažil o to, aby to mělo úspěch, ale abych to dobře udělal.

ko1201_rozhovor_z_cyklu_hry_djc

A vaši potomci? Jdou ve vašich šlépějích?

Mám výtvarně nadanou dceru, která žije v Itálii, a tak společně malujeme hlavně o prázdninách. Syn Michal dělá s námi v divadle. Je grafik a umí s těmi počítačovými programy. Společně pracujeme na veškeré tiskové produkci našeho divadla. Já připravím výtvarný návrh a podklady a on se postará o technické zpracování a realizaci. Myslím, že jsme dobrý tým.

Hraje také?

Jo, hraje Tyrše v Českém nebi, ale je strašný trémista. Na druhou stranu zase všichni ti kluci, co s námi hrají, se pomalu takhle otloukali. Třeba začali tím, že něco nosili při semináři na jeviště.

Vidíte nějaké pokračovatele v inteligentním humoru v České republice?

Nevím, to bylo tehdy tak atypické, že to mělo okamžitě úspěch. A vidět pokračovatele? To by bylo jako vykopat zlatou hřivnu… Na konci šedesátých let to vyšlo ze souhrnu všech možných věcí. Zdá se mi to neopakovatelné.

Prý máte sbírku starých časopisů, je to tak?

Už jako dítě jsem byl obdivovatelem starých kalendářů. Rodinné, zemědělské, vojenské, Pečírkovy kalendáře. Prohlížel jsem si je u tety a hrozně se mi to líbilo. U babičky pak byly hlavně staré časopisy Světozor, Český svět… Ty se později staly základem mé sbírky, doplňované zprvu ze sběru a později z antikvariátů. Menší sbírku pak tvoří časopisy z první republiky.

Dělal jste scénář ke komiksu Lips Tullian, vychází tato postava z reality nebo je čistě smyšlená?

Na konci 19. století vycházely krvavé romány a loupežnické romány, krásně o tom píše například Váchal, který i jeden stvořil. Sešitové vydání Lipse Tulliana jsme měli po dědečkovi na půdě, bylo toho asi 2800 stran. Nicméně jako malému mi to moc neříkalo, je to dost těžké čtení, a navíc překlad z němčiny plný germanismů. Ale k vaší otázce. Lips Tullian je historicky doložená postava. Vlastním jménem Phillip Mergstein, narozený roku 1675 ve Štrasburku. Jako mladík sloužil v císařském pluku dragounů. Po jednom souboji prchl do Prahy a jako vojenský zběh se přidal k loupežnické bandě, ve které se posléze stal vůdcem. Tolik fakta, jeho příběhy jsou již převážně výplodem autorovy fantazie. A později i naší.

Jaká byla spolupráce s Kájou Saudkem?

V roce 1971 kreslil pan Saudek pro Mladý svět krátké čtyřobrázkové komiksové stripy na literární téma. Zároveň s tím pro něj redakce hledala námět pro celostránkový seriál. Při náhodné návštěvě Mladého světa jsem svým bývalým kolegům Rudovi Křesťanovi a Jaroslavu Pacovskému nabídl Lipse, který se díky sešitové formě pro týdenní pokračování hodil. A tak jsem se seznámil s Kájou Saudkem. Můj scénář pro něj se skládal z dvaceti obrázků, na kterých byla nakreslená a napsaná situace a dialog. Na panu Saudkovi pak záleželo, jak si s tím poradí. A to on uměl. Často, když mi přinesl k náhledu nakreslené pokračování, jsem se divil, co vše jsem nevymyslel. Jako kreslíř byl prostě geniální.

Práci na Lips Tullianovi pro redakci, ze které jste musel odejít, jste měl povolenou?

Pracoval jsem pod pseudonymem Holtten. V nějakém asi třicátém pokračování to pan Saudek v textové bublině rozdělil. HOLT – TEN, co nemůže oficiálně pracovat. Už to prostě nevydržel. Vůbec jeho pokusy sdělit čtenářům autory seriálu nebyly zdaleka ojedinělé. Hned v prvním pokračování vyryl do klády monogramy KJ a JW. Ve čtvrté epizodě dokonce společně na zdařilých portrétech pochodujeme ulicí v Drážďanech. (smích)

Jak to bylo s Černým Filipem, pokračováním Lipse Tulliana?

Jé, no to jsme si dovolili rok po skončení Lipse pořádný fórek. To bylo jako šlápnout do vosího hnízda, protože v roce 1974 mluvit o emigrantech posílajících knihy, jak se ty knihy hledají a pálí. To v té době nebylo zrovna nejlepší.

Když bych zmínil ještě další vaše dílo. Vy jste napsal i kuchařku pro psy, jak vás to napadlo?

Ta má také hezký osud. Já jsem měl střední knírače, dokonce celý chov a krmil jsem je klasicky, tedy že jsem jim vařil. V té době ještě psí granule nebyly běžné. Takže já sepsal svých asi čtyřicet receptů pro psy, které podle váhy psa obsahovaly vyváženou krmnou dávku. Kniha byla vydána v nákladu 30 tisíc výtisků a hned se rozprodala. Návaznost pak byla, že na knižním veletrhu si kuchařky všiml italský vydavatel a chtěl koupit práva. Z nakladatelství mi volali, že jsme milionáři, protože Italové to prodali do Francie, Anglie a Německa. Ale než přišlo na finanční vyrovnání, tak se Italové položili a nic nezaplatili. A já z toho mám doma v knihovně vyskládané vydání kuchařky pro psy v pěti jazycích. (smích)

Také jsem zjistil, že jste ilustroval příručku pro pionýrské vedoucí.

V padesátých letech jsem jistě nějakou příručku ilustroval. Tuším, že jsem kreslil ohniště a uzly podle mých skautských zkušeností.

Takže jste skautoval? A co tramping?

Od osmi let jsem byl vlče, což je předstupeň skauta. Akorát, že v té době přišla válka. Ve čtyřicátém roce nám Němci dokonce rozehnali tábor. O rok později jsme s trojicí kamarádů poslali žádost o založení klubu Mladého hlasatele (časopis pro mladé). Jen těsně jsme to stihli. Mladý hlasatel zakázaly okupační úřady v květnu 1941. Bydleli jsme tehdy v Polici nad Metují, proto jsme si dali jméno Ochránci Polických stěn. Byl to klub vedený ve skautském duchu a vydržel nám celou válku. Mám z toho dokonce i kroniku. Tramping mě také zasáhl. V šedesátých letech se redakce Mladého světa o trampy zajímala a hodně pro ně v rubrice táborový oheň dělala. Pro trampy vznikly i letní tábory na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Trvaly sedmnáct dní a seznámily účastníky se základy táboření, sebeobrany, horolezectví, zdravotnictví i znalostí přírody. Já osobně učil lasovat, vázat uzly, orientaci a přežití v přírodě s minimem věcí.

Jak dlouho vám skauting vydržel?

Ještě v devětačtyřicátém jsme absolvovali lesní školu, ale rok potom už byl se vším konec. I tak mi však dal mnoho, z čeho dodnes těžím.

Narodil jste se v Rychnově nad Kněžnou, vracíte se tam někdy? Jak vzpomínáte na své rodiště?

Nijak, když mi bylo půl roku jsme se stěhovali, protože tatínek dostal práci v pivovaru v Polici nad Metují, po válce jsme se stěhovali k Broumovu do pivovaru v Olivětíně. Tam jsem také s kamarádem založil skautský oddíl. Vedli jsme ho ve Foglarově stylu, pravý, ortodoxní skauting. Co se Rychnova týká, tak když tam někdo jede a vidí pivovar, tak mi pošle pohled s tím, že tady jsi se narodil.

Category: 2012 / 01

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Mám to chápat, že vaše hry jsou i v jiných jazycích?

Ne, ne, hrajeme v češtině, a jak jsou lidi rádi, že slyší mateřštinu.

ko1201_rozhovor_mw155903_weigel_jaroslav_eee

Jak jste začínal u Cimrmanů?

To bylo v podstatě jednoduché. Já jsem pracoval jako grafik v redakci Mladého světa. V roce 1959 vyšlo jeho první číslo. Potom, co odešel z redakce Arnošt Lustig, tak do kulturní rubriky přišel Láďa Smoljak. Když v roce 1967 založili pánové Šebánek, Svěrák, Čepelka a právě Smoljak divadlo, začali se poohlížet po někom, kdo by dělal plakáty, programy a tak. No a na koho se obrátit jiného než na grafika, který je nejblíže po ruce, sežene materiál a vše zadarmo vyrobí. Což bylo důležité, že? Za to jsem mohl kdykoliv zajít do Malostranské besedy, posadit se na židli a absolvovat tam ty první hry jako Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy či Hospodu na mýtince. V roce 1969 jsem v Mladém světě nuceně skončil a byl jsem bez práce. Uklidili mě na částečný úvazek do inzertní kanceláře Mladé fronty, kde končilo i několik mně podobných, že kdyby se to náhodou zase obrátilo, abychom byli po ruce. (smích) A v té době přišel Láďa Smoljak a povídá: „Nemáš co dělat, nechceš si s námi zahrát?“

Co byla vaše první role?

Továrník Bierhanzel ve Vraždě v salonním coupé. Chtěl jsem hrát něco malého a Láďa mi dal tohle, že to je jen nějakých 270 slov. Pravda, role ve hře malá, ale ten seminář před tím. To je snad nejdelší seminář, který existuje a který jsem musel přečíst. Já, člověk, který není žádný spíkr.

Jaká je vaše nejoblíbenější role?

Mám rád Posla z Liptákova, protože tam je role vizionáře, která je velmi dobře dramaticky postavená. A také děda Vševěda v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

V TV soutěži o Největšího Čecha suverénně vyhrával Cimrman. Jaké byly vaše pocity, když byl ze soutěže vyškrtnut?

Spíš nás těšilo, jak to celé dopadlo. Jak to narazilo na českou náturu a smysl pro humor. Tam to také muselo skončit, kdyby to nebyl Cimrman, tak by se hlasovalo třeba pro Švejka. Od první chvíle bylo jasné, že se to musí zhroutit někam. (smích)

V podstatě dáváte tvář celému divadlu, kde berete inspiraci?

Inspirace je jednoduchá. Tím, že jsme se upíchli na přelomu 19. a 20. století a začali čerpat ze všech těch Českých světů, které jsme měli, materiálů bylo dost.

Táhlo vás to k divadlu již v mládí?

Divadlo jsem hrával už jako malý kluk. Dělal jsem si loutky a maloval kulisy. Na gymnáziu v Broumově jsem prvně stál na „prknech, která znamenají svět“ ve hře Ženichové. Po ukončení vysoké školy jsem se dostal do souboru vedeného Zdeňkem Chytilem, kde se hrály hry Voskovce a Wericha. Maloval jsem dekorace a dělal kulisáka. Jen tak pro zajímavost, ještě jako studenti tam účinkovali později známé osobnosti jako třeba Miloš Forman, Láďa Trojan či Libor Pešek.

Jak se vám pracovalo za komunismu?

No nic moc. Jako kreslíř jsem byl na indexu. Na počátku sedmdesátých let mě živily hlavně grafické úpravy různých časopisů, často dělané na jména přátel, jako třeba Bubeníček. To bylo zvláštní období. Později se na mě trochu pozapomnělo a já se občas dostal i k ilustraci. Kreslenému humoru a karikatuře jsem se pochopitelně vyhýbal.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Tak ten doufám, že ještě teprve přijde. Úspěchů máte spoustu. Najít dobrou ženu, že máte děti, co za něco stojí. Každopádně jsem se nesnažil o to, aby to mělo úspěch, ale abych to dobře udělal.

ko1201_rozhovor_z_cyklu_hry_djc

A vaši potomci? Jdou ve vašich šlépějích?

Mám výtvarně nadanou dceru, která žije v Itálii, a tak společně malujeme hlavně o prázdninách. Syn Michal dělá s námi v divadle. Je grafik a umí s těmi počítačovými programy. Společně pracujeme na veškeré tiskové produkci našeho divadla. Já připravím výtvarný návrh a podklady a on se postará o technické zpracování a realizaci. Myslím, že jsme dobrý tým.

Hraje také?

Jo, hraje Tyrše v Českém nebi, ale je strašný trémista. Na druhou stranu zase všichni ti kluci, co s námi hrají, se pomalu takhle otloukali. Třeba začali tím, že něco nosili při semináři na jeviště.

Vidíte nějaké pokračovatele v inteligentním humoru v České republice?

Nevím, to bylo tehdy tak atypické, že to mělo okamžitě úspěch. A vidět pokračovatele? To by bylo jako vykopat zlatou hřivnu… Na konci šedesátých let to vyšlo ze souhrnu všech možných věcí. Zdá se mi to neopakovatelné.

Prý máte sbírku starých časopisů, je to tak?

Už jako dítě jsem byl obdivovatelem starých kalendářů. Rodinné, zemědělské, vojenské, Pečírkovy kalendáře. Prohlížel jsem si je u tety a hrozně se mi to líbilo. U babičky pak byly hlavně staré časopisy Světozor, Český svět… Ty se později staly základem mé sbírky, doplňované zprvu ze sběru a později z antikvariátů. Menší sbírku pak tvoří časopisy z první republiky.

Dělal jste scénář ke komiksu Lips Tullian, vychází tato postava z reality nebo je čistě smyšlená?

Na konci 19. století vycházely krvavé romány a loupežnické romány, krásně o tom píše například Váchal, který i jeden stvořil. Sešitové vydání Lipse Tulliana jsme měli po dědečkovi na půdě, bylo toho asi 2800 stran. Nicméně jako malému mi to moc neříkalo, je to dost těžké čtení, a navíc překlad z němčiny plný germanismů. Ale k vaší otázce. Lips Tullian je historicky doložená postava. Vlastním jménem Phillip Mergstein, narozený roku 1675 ve Štrasburku. Jako mladík sloužil v císařském pluku dragounů. Po jednom souboji prchl do Prahy a jako vojenský zběh se přidal k loupežnické bandě, ve které se posléze stal vůdcem. Tolik fakta, jeho příběhy jsou již převážně výplodem autorovy fantazie. A později i naší.

Jaká byla spolupráce s Kájou Saudkem?

V roce 1971 kreslil pan Saudek pro Mladý svět krátké čtyřobrázkové komiksové stripy na literární téma. Zároveň s tím pro něj redakce hledala námět pro celostránkový seriál. Při náhodné návštěvě Mladého světa jsem svým bývalým kolegům Rudovi Křesťanovi a Jaroslavu Pacovskému nabídl Lipse, který se díky sešitové formě pro týdenní pokračování hodil. A tak jsem se seznámil s Kájou Saudkem. Můj scénář pro něj se skládal z dvaceti obrázků, na kterých byla nakreslená a napsaná situace a dialog. Na panu Saudkovi pak záleželo, jak si s tím poradí. A to on uměl. Často, když mi přinesl k náhledu nakreslené pokračování, jsem se divil, co vše jsem nevymyslel. Jako kreslíř byl prostě geniální.

Práci na Lips Tullianovi pro redakci, ze které jste musel odejít, jste měl povolenou?

Pracoval jsem pod pseudonymem Holtten. V nějakém asi třicátém pokračování to pan Saudek v textové bublině rozdělil. HOLT – TEN, co nemůže oficiálně pracovat. Už to prostě nevydržel. Vůbec jeho pokusy sdělit čtenářům autory seriálu nebyly zdaleka ojedinělé. Hned v prvním pokračování vyryl do klády monogramy KJ a JW. Ve čtvrté epizodě dokonce společně na zdařilých portrétech pochodujeme ulicí v Drážďanech. (smích)

Jak to bylo s Černým Filipem, pokračováním Lipse Tulliana?

Jé, no to jsme si dovolili rok po skončení Lipse pořádný fórek. To bylo jako šlápnout do vosího hnízda, protože v roce 1974 mluvit o emigrantech posílajících knihy, jak se ty knihy hledají a pálí. To v té době nebylo zrovna nejlepší.

Když bych zmínil ještě další vaše dílo. Vy jste napsal i kuchařku pro psy, jak vás to napadlo?

Ta má také hezký osud. Já jsem měl střední knírače, dokonce celý chov a krmil jsem je klasicky, tedy že jsem jim vařil. V té době ještě psí granule nebyly běžné. Takže já sepsal svých asi čtyřicet receptů pro psy, které podle váhy psa obsahovaly vyváženou krmnou dávku. Kniha byla vydána v nákladu 30 tisíc výtisků a hned se rozprodala. Návaznost pak byla, že na knižním veletrhu si kuchařky všiml italský vydavatel a chtěl koupit práva. Z nakladatelství mi volali, že jsme milionáři, protože Italové to prodali do Francie, Anglie a Německa. Ale než přišlo na finanční vyrovnání, tak se Italové položili a nic nezaplatili. A já z toho mám doma v knihovně vyskládané vydání kuchařky pro psy v pěti jazycích. (smích)

Také jsem zjistil, že jste ilustroval příručku pro pionýrské vedoucí.

V padesátých letech jsem jistě nějakou příručku ilustroval. Tuším, že jsem kreslil ohniště a uzly podle mých skautských zkušeností.

Takže jste skautoval? A co tramping?

Od osmi let jsem byl vlče, což je předstupeň skauta. Akorát, že v té době přišla válka. Ve čtyřicátém roce nám Němci dokonce rozehnali tábor. O rok později jsme s trojicí kamarádů poslali žádost o založení klubu Mladého hlasatele (časopis pro mladé). Jen těsně jsme to stihli. Mladý hlasatel zakázaly okupační úřady v květnu 1941. Bydleli jsme tehdy v Polici nad Metují, proto jsme si dali jméno Ochránci Polických stěn. Byl to klub vedený ve skautském duchu a vydržel nám celou válku. Mám z toho dokonce i kroniku. Tramping mě také zasáhl. V šedesátých letech se redakce Mladého světa o trampy zajímala a hodně pro ně v rubrice táborový oheň dělala. Pro trampy vznikly i letní tábory na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Trvaly sedmnáct dní a seznámily účastníky se základy táboření, sebeobrany, horolezectví, zdravotnictví i znalostí přírody. Já osobně učil lasovat, vázat uzly, orientaci a přežití v přírodě s minimem věcí.

Jak dlouho vám skauting vydržel?

Ještě v devětačtyřicátém jsme absolvovali lesní školu, ale rok potom už byl se vším konec. I tak mi však dal mnoho, z čeho dodnes těžím.

Narodil jste se v Rychnově nad Kněžnou, vracíte se tam někdy? Jak vzpomínáte na své rodiště?

Nijak, když mi bylo půl roku jsme se stěhovali, protože tatínek dostal práci v pivovaru v Polici nad Metují, po válce jsme se stěhovali k Broumovu do pivovaru v Olivětíně. Tam jsem také s kamarádem založil skautský oddíl. Vedli jsme ho ve Foglarově stylu, pravý, ortodoxní skauting. Co se Rychnova týká, tak když tam někdo jede a vidí pivovar, tak mi pošle pohled s tím, že tady jsi se narodil.

Category: 2012 / 01

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: ARCHIV MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Trpaslíci jsou všude. Alespoň to tvrdí nanolog a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek. Nanologie pochází z řeckého slova nanos – trpaslík, definice trpaslíka v nanologii však dosud nebyla formulována. „Tato bytost je složitá svou povahou, je ale problematická i charakteristikou kultury, která trpaslíky reflektuje. Jinak řečeno, trpaslík je stabilní, ale proměňují se lidé, kteří ho neustále znovu objevují,“ vysvětluje Václav Houfek. Figurka dnešního trpaslíka vychází podle nanologů z lidských představ na přelomu 15. a 16. století. Těžba kovů byla na vrcholu a věřilo se, že trpaslíci jsou vládci podzemí, pomáhající dobrým lidem hledat poklady nebo strážit jejich a obydlí. A mají ještě nějaké dobré vlastnosti? „Když vezmeme v úvahu klasické texty, tak je to především odpovědnost a spravedlnost. I když to bývá někdy vyváženo poněkud brutálním humorem,“ doplňuje Houfek výčet trpasličích kladů.

ZÁKAZ PIDILIDÍ

Nacistický potentát Heinrich Himm¬ler je prý neměl v oblibě, protože jejich ztvárnění neodpovídalo představám dokonalé germánské rasy – byli malí, a titěrné bytosti jsou prý méněcenné. Zkrátka trpaslík měl v totalitních režimech smůlu. U nás byl od padesátých let symbolem nevkusu a je zřejmé, že si tuto nespravedlnost nezasloužil. Proč právě on dostal tuto negativní nálepku? „Totalitární režimy mají problém s humorem a groteskou, kterou trpaslíci reprezentují v moderní masové kultuře. Je to také o sebestylizaci těchto autoritativních režimů, které jsou samy plné patosu a ideologického kýče. Třeba největší Stalinův pomník v Praze. Vedle toho je trpaslík dokladem známého úsloví, že „na velikosti nezáleží“, říká Václav Houfek. Elfové, skřítci, pidimužíci byli však součástí mýtů a pověstí všech národů Evropy, a to již od starověku. Jejich původ je starobylý. Již staroegyptské texty zmiňují trpasličí bohy, kterým lidé přisuzovali pomocné a ochranné funkce. Například bůh Bes chránil před zlými mocnostmi. Řekové uctívali boha Hé­faista, žijícího v podzemní jeskyni, kterého později Římané nazývali Vulcanus.

ko1201_trpaslici__5233988e

ORIGINÁL NAD ZLATO

Trpaslík, známý z předválečných zahrádek, mohl pocházet z ústecké Mareschovy továrny na keramiku z bývalých Sudet, kde je vyráběli od roku 1874. O odbyt měl majitel továrny postaráno, pidimužové byli artiklem žádaným. Kdybyste dnes na nějaký exemplář narazili, potkalo by vás veliké štěstí. Originál se prý vyvažuje zlatem, sběratelé a znalci ho poznají podle charakteristických rysů. „Jedním z klasických znaků je signatura, značka JM, která dokládala jeho původ v ústecké továrně J. Maresche. Jinak se to dá poznat i dle stylu zpracování, výrazu tváře a některých typických znaků. A pokud někdo má k dispozici původní výrobní katalogy firmy Maresch, tak to má ještě o něco jednodušší,“ vysvětluje Václav Houfek. Dokonce i George Harrison, člen legendárních Beatles, měl trpaslíka z Mareschovy produkce zobrazeného na jednom z obalů svých alb.

Po válce měly německé rodiny při odsunu ze Sudet jiné starosti a malí, pestře zbarvení mužíčci s charakteristickou čepičkou, rýčem či jinými pracovními nástroji obvykle zůstali opuštěni na zahrádkách. Mareschova továrna na konci 40. let minulého století zanikla a trpaslíky jako představitele čistokrevného kýče noví obyvatelé Sudet zpravidla ničili. Po roce 1989 byli však trpaslíci rehabilitováni, ovšem ne vždy šťastně… Na hraničních přechodech s Německem se objevily a stále objevují nevkusné, sériově vyráběné napodobeniny, které svým předchůdcům z Mareschovy továrny rozhodně čest nedělají. Starší generace, která měla možnost navštívit zoologickou zahradu v Ústí nad Labem, si možná ještě pamatuje trpasličí hrad, který byl její součástí. Nechal ho vybudovat podnikatel a mecenáš ¬Heinrich Lumpe. Dnes v ústecké zoo také jednoho trpaslíka – model z Mareschovy továrny – najdete. Tento trpaslík je díky své velikosti nepřehlédnutelný. Podobný exemplář zdobí i vstupní prostory ústeckého městského muzea. Nanolog Václav Houfek ujišťuje, že na Ústecku je doloženo velké množství zpráv o trpaslících nebo jim podobných bytostech. Poslední výskyt šotka prý pochází z dnes již zaniklé obce Dělouš, kde byl spatřen v roce 1913. Trpaslíci se vyskytovali i na ústecké Mariánské skále, kde těžili stříbro a drahé kameny, v lesích Českého středohoří, Krušných horách i ve skalních městech v Tisé. Kolují také pověsti o uhelných trpaslících a o bálech duchů zemřelých trpaslíků a trpaslic na hradě Blansko.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This