Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Čarodějové, šamani, duchové i tajná společenství, to vše patří k Africe stejně jako sloni, lvi, nebo žirafy. I když se mnozí pousmějí, pro Afričana je svět magie každodenní součástí jeho života.

Potkat v Africe šamana nebo kouzelníka je jednoduché, mnohdy stačí vypravit se na tržiště. Tady se prodávají potřeby pro kouzla a čáry. Jsou to různé předměty, kořínky, byliny, léčivé dřeviny, ale také lebky, části zvířecích těl, kosti, vysušená zvířata i zahnívající opičí hlavy. Mnoho lidí návštěvu takového bizarního stánku nevydrží, ale právě tady můžete potkat ty pravé léčitele a hybatele všech událostí. Svět magie je v Africe pevně zakořeněn a i přes příchod civilizace mají šamani v této části světa velikou moc nad všemi smrtelníky. Není divu, protože většina obyvatel, především těch z venkova, pokud má zdravotní problém, může vyhledat jedině šamana. Západní medicína je nedostupná a také drahá. V nemocnici, pokud nezaplatíte, tak vás odmítnou léčit, kdežto marabu, jak se přezdívá přírodním léčitelům, nikdy neodmítne. Za své služby očekává jen dárek, což jsou potraviny, slepice, ovce nebo nějaká užitečná věc.

ko1204_vudu_img_6081_o

Potkat můžete šamany dobré i ty špatné, kteří škodí. Lidé za marabu přicházejí se svými neduhy, nemocemi i problémy, tito léčitelé se stávají nejen doktory, ale také psychology a terapeu¬ty. Víra v zázrak někdy dokáže vyléčit i na smrt nemocného. Někteří šamaní léčí i AIDS, nebo dokážou vyrobit lék proti hadímu uštknutí. Tito odborníci většinou hledají své medikamenty v přírodě, se kterou žijí v dokonalé symbióze. Až díky jejich znalostem se moderní medicína a vědci začínají zabývat rostlinami, jejichž výjimečně léčivé účinky teprve zkoumáme, i když oni je znají od pradávna. Šamanismus existoval už v době kamenné a přežil všechny civilizace, stejně jako metody, které se dědí po generace.

UHRANUTÍ

Bylo to před lety, na jedné z mých prvních cest po Africe. Tento kontinent mě očaroval, přesto jsem ještě mnoho věcí nechápal a možná nerozvážnost, neúcta i pohrdání něčím, co jsem neznal, mě dostala do situace, která mě přesvědčila o opaku. Kdesi pod horami Cherangani v buši bylo malé městečko. Nebylo ničím neobvyklé, jedna prašná ulice, několik obchodů, restaurace s čajem a jednoduchým jídlem. Jenže v tento den se konal výroční trh, kdy přicházejí lidé ze širokého okolí prodat vše, co jim přebývá, a nakoupit to, co jim chybí. Tak pestrobarevnou událost si nenechá ujít žádný fotograf. Jenže v Africe skoro nikdo nechce být fotografován. Vyhlédl jsem si stařenu, která uprostřed všeho dění seděla na pruhu látky a kolem sebe měla vyskládané různé amulety, kořínky i byliny. Takový úlovek na fotografii jsem chtěl mít, jenže žena dala najevo svůj nesouhlas. Ovšem touha po obrázku byla větší, a tak jsem ji po chvíli znovu vyfotografoval. Jenže moje oběť si to nenechala líbit, začala hlasitě nadávat a drmolit spoustu věcí v domorodém jazyce. I když kolem nás bylo do té doby rušno, najednou se všichni zastavili a hrobovým tichem se nesla obžaloba stařeny. Ustarané tváře dávaly najevo vážnost situace. Tato chvíle byla pro mne opravdovým očistcem, protože opovržení okolí bylo tak velké, že i já se začal stydět za svůj čin. Jeden dobrák se ke mně přitočil a sdělil mi, co se stalo. „Ty jsi urazil velkou šamanku, ženu, která umí každého vyléčit. A ona si to nenechala líbit a uvalila na tebe kletbu, dávej si veliký pozor, to opravdu není legrace.“ Jenže tomu já nevěřil, nic takového přece logicky neexistuje…

V MOCI KLETBY

Už za dva dny jsem plně pochopil dosah vyřčené kletby. Spolu s kamarády jsme stoupali do svahů hor a za zájmu všech okolostojících lidí jsme se vyšplhali až na hlavní hřeben. Jakmile jsme dorazili, postihla mě únava a taková malátnost, prostě jsem upadl do mdlob, sice živý, ale duchem kdesi mimo. Kamarádi mě křísili, hledali pomoc. Jenže nikdo nevěděl, co se mnou. Až přišel místní misionář, který se doslechl o rychle se šířící novince. Nechal si vyprávět příběh a poté jednoduše prohlásil: „Tady pomůže už jedině kouzelník, kletba se vyplnila.“ Ještě večer přivedli šamana, což byl hubený chlapík s bubínkem a mošnou plnou bylinek a různých drobných amuletů. Tento muž při svitu svíčky začal bubnovat a zpívat divnou píseň a také drmolil nesrozumitelná slova. Připravil lektvar, který mi dali vypít. Okamžitě jsem se probudil ze snů a nechápal, co se okolo děje. Šaman mi vše vysvětlil. „Teď vidíš sílu slova. Ať je to pro tebe poučením a zároveň upozorněním na duchovní svět, který je kolem nás všech. Jen vy Evropané to nějak nechcete pochopit. Každý strom, rostlina i živočich mají sílu a energii být v tomto světě, stejně jako ty. Snad si to uvědomíš i ty a s pokorou budeš objevovat, co ti je zastřeno.“ Měl pravdu, od té doby jsem začal vnímat mnohem více drobnějších detailů, které jsou na první pohled oku ukryté, v Beninu jsou ale taková setkání se světem duchů běžnou událostí.

ko1204_vudu_28img_0720

VÍRA PŘEDKŮ

Nikoho proto asi nepřekvapí ani vúdú rituály, které se zde vykonávají. Někdy veřejně, jindy soukromě pro lidi hledající pomoc. Největší událostí je desátý leden, svátek vúdú, které je zde uzákoněným státním náboženstvím. Kdo o něm slyšel, ihned se oklepe. Přeci jen vliv hollywoodských filmů plných krve a lidských obětí je velký. Jenže pravé vúdú není jen propichování panenek a zabíjení lidí na dálku, jak se nám snaží vnutit filmaři. Tady v Beninu slouží vúdú rituály k pozitivní energii, tedy jednoznačně mají lidem pomáhat řešit jejich nezvládnutelné situace, problémy i zdraví. Součástí všech rituálů sice je oběť a tedy také krev, přesto tento magický okamžik setkání s duchovním světem má být jen pozitivním zážitkem. Ostatně i v křesťanství se podává krev Kristova, i když ve formě vína. Jedinou výjimkou jsou haitské vúdú rituály, které jsou značně pozměněné a kvůli smutné historii otroctví vyzařují i černou magii. Zato v Beninu se nic neukrývá, v zemi najdete spoustu malých modliteben, chrámů a čarodějů. Například v takovém městě Ouidah, které je považováno za pravlast a místo s nejčistším vúdú, najdete více jak 150 šamanů, nebo spíše knězů. Tady jsou totiž rituály součástí víry a náboženství, které je i přes různé vlivy stále dominantní silou. I když je tady kostelů i mešit jako hub po dešti, mnozí věřící z nich často míří za vúdú knězem. Nová náboženství jsou silná, přesto nikdy nedokázala naplno pohltit víru předků v úplně jiný svět. Proto může být úsměvné potkat pravověrného muslima, který dodržuje vše podle koránu, ale mezitím si skočil koupit amulet a obětoval slepici pro zdraví své rodiny.

VÚDÚ PARTY

V den největšího svátku vúdú utichají ulice města Ouidah a všichni míří na pláž čtyři kilometry za město, která symbolizuje nejen čistotu moře, ale také krvavou minulost, kdy odtud byli odváženi otroci daleko za oceán. Už od brzkého rána přicházejí slavnostně oblečení lidé s očekáváním velkého dne. Královské rodiny ze širokého okolí přivážejí limuzíny a v bílém oblečení se promenují členové královských rodin. S hrdostí procházejí davem, který jim vzdává hold a úctu jejich výsadnímu postavení. Králové i vúdú hodnostáři usedají pod stanem a dávají na odiv zlaté šperky i symboly, které jim po generace dodávají lesk a prohlubují pokoru poddaných. I když se jedná čistě o komerční událost, přeci jen každý spatří divoký tanec i samotné rituály, včetně zvířecí oběti, na vlastní oči. Mnohé šamanské skupiny přinášejí pro obdiv všech prastaré fetiše, často dřevěné figurky, nebo i větší oltáře, které, posvěceny krvavou obětí, nahánějí hrůzu. Možná je dobré říci, že fetiš je spíše symbolem, prostředkem, který po oběti a vykonaném rituálu má pomáhat svému majiteli. Jednoduše je to součást každodenního života, figurku si nosíte u sebe nebo ji máte doma, a pokud řešíte problém, sdělíte své přání svému fetiši. Pokud je to fetiš s energií, měl by vám pomoci a váš život by se měl ubírat správným směrem, tedy přání by mělo být vyslyšeno. Pokud se události kolem vás vydají opačně, pak je nutné kontaktovat kněze, který další obětí a zaříkáváním může pomoci s nenadálým problémem. To je dnes jednoduché, protože tito odborníci mají své kanceláře, emailové adresy a dokonce webové prezentace. Pokud jste z Beninu, tak nic takového nepotřebujete, protože už víte, kam máte jít a který šaman vám pomůže.

PŘÍCHOD KOSTLIVCŮ

Být na správném místě ve správný čas je někdy opravdovým štěstím, i když podle šamanů jste tam, kde právě máte být, tedy vše je předurčeno. Ocitl jsem se v jedné vesničce s chýšemi z nepálených cihel a slaměnými střechami nedaleko města Abomey. Na první pohled obyčejný den. Jenže nebylo tomu tak, schylovalo se tu k významné události. Měl se odehrát velký pohřební rituál. Veškeré obyvatelstvo se shromáždilo pod poradním stromem a já seděl spolu s náčelníkem uprostřed. Sotva se začalo smrákat, do davu skočila postava v pestrobarevném plášti bez tváře, s obličejem, který znázorňovaly přišité mušle. Byl to Egun, tedy tradiční yorubská postava, kterou můžete potkat kterýkoli den, jak putuje po venkově. Do našeho jazyka by se jeho jméno dalo přeložit jako kostlivec, žijící v posmrtném světě. Postupně se objevují další Eguni a na první pohled dochází k chaosu. Není divu, protože několik masek symbolizuje právě negativní síly a už jen jejich pouhý dotek může způsobit neodvratnou cestu z tohoto světa. Aby během tance masek nedocházelo k takovému kontaktu, spolu s nimi pobíhá strážce s holí, který má moc určit hranici mezi maskou a vámi. Zpočátku jsem si myslel, že to je jen hra, protože masky chodily především pro peníze. Když k vám taková postava zavítá, je nutné hodit na zem drobnou minci, kterou si rozdivočelé stvoření udobříte. Strážce s holí, který vytyčuje hranici, sbírá ze země peníze a dává je Egunovi, vy sami mu je nesmíte vložit do dlaně. Smyslem celé oslavy je setkání s duchovnem, odevzdání vzkazů, ale především masky přinášející bezpečí a štěstí. Jenže se záhrobím spojovaní Eguni děsí přihlížející dav, který po jejich divokém vběhnutí dokáže zničit všechno kolem. Na smrt vyděšení lidé se mohou i ušlapat, vždy je nutné být ve střehu. Jakmile začne samotný ceremoniál, postavy do té doby malátné divoce tančí a pobíhají v kruzích jako smyslů zbavené. Není divu, muži, kteří za ně bývají vybráni před samotným začátkem, vykonají rituál, kdy vypijí lektvar nebo palmovou pálenku, ve které jsou namočeny fetiše. Od té chvíle zastupují své postavy a často ani nevědí, co dělají. Během tance plného života se vytváří magický náboj přinášející energii. Divoký rituál by snad ani neskončil, nebýt tmy. Vždy však dojde k okamžiku, kdy z kruhu diváků náčelník nebo král odejde. V tu chvíli se všichni ostatní dávají na útěk, protože duchové mají neomezenou moc a mohou ublížit. Je až neuvěřitelné, jak se všichni bojí.

SÍLA VÍRY

Nejde jen o samotné vykonavatele kouzel, ale především o samotnou víru v sílu nadpřirozena, odpradávna zakořeněnou ve všech sférách života. Snad u každého Afričana najdete drobný amulet kri-kri, tedy ochranný amulet posvěcený šamanem, který v koženém obalu ukrývá své kouzlo. Někdy to může být jen papírek, jindy kousky sušených zvířat, kosti a jiné relikvie. Amulety se zavěšují na krk, jindy je lidé žmoulají v kapse, dětem se přivazují na nohy a ruce, aby je chránily před zlými silami. Takový amulet si můžete koupit na tržišti, ale třeba i v mešitě. Obzvláště po páteční modlitbě, jakmile věřící opouštějí svatostánek, už se tísní před marabu, který dokáže pomoci každému. Síla přírody, ale i víry v zázračné schopnosti ukazuje, jak tu ruku v ruce fungují tradice i všechna náboženství dohromady.

Category: 2012 / 04

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

To byla hodně podařená schovka. Petr Vok si prý přál, aby hrobku rodu Rožmberků nikdo nenašel celých 400 let po jeho smrti. A tak se skutečně stalo. Tajemnou rodovou kryptu se podařilo objevit teprve nedávno.

15.februarii bitva v Praze mezi Leopoldovými vojáky, vtrhlými do země, a stavy království. Malé Strany sic se zmocnili, ale nic dál. Na sta z jejich roty padlo, od stavů nemnoho. Pěkná správa! Sám císař takové praktiky vedl a ubohú chudinu hubiti dal.

Psal se rok 1611, do Čech vpadla na pozvání již pološíleného císaře Rudolfa II. vojska Pasovských a rožmberský kronikář Václav Březan se právem obával o osud království. Petru Vokovi, jednasedmdesátiletému nemocnému a bezdětnému vládci rožmberského dominia zbýval necelý rok života, a přesto se pustil do vyjednávání. Z vrcholné politiky se sice už dávno stáhl, ale pasovští žoldáci se po neúspěchu v Praze rozvalili na jihu Čech a brali si zdejší ženy a statky. Na pomoc nového krále Matyáše se Petr Vok nemohl spoléhat, a tak aby uchránil svůj milovaný kraj před cizáky, nechal zmincovat rožmberský stříbrný poklad a Pasovské vyplatil. Tožť ten poklad rožmberský preč! Milá růže již máš pokoj, nebudou tě více škubati! Tisíce žoldáků se rozprchly na všechny strany a poslední Rožmberk tak korunoval až otcovskou péči o blaho svých poddaných, kterou projevovala většina jeho předků a díky které také Jihočeši své Rožmberky tolik ctili.

ko1204_cr_rozumberkove__2

ZROZENÍ LEGENDY

O čtyři sta let později stojím v presbytáři vyšebrodského klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, přímo pode mnou v cínové rakvi odpočívá Petr Vok. S Jiřím Šindelářem z občanského sdružení Naše historie přemítáme nad tím, jak zásadně se páni pětilisté růže zapsali do tváře jižních Čech. „Byl to nejmocnější panský rod českých zemí, v dobách největší slávy byl vládnoucí Rožmberk první po králi, a přesto nejvíce ze všeho dbali na rozvoj svého dominia,“ vysvětluje Jiří Šindelář, který hledání rodové hrobky Rožmberků zasvětil několik posledních let. „Když pak 6. 11. 1611 Rožmberkové Petrem Vokem vymřeli, byl to pro zdejší lid konec jedné velké éry. Té dobré éry. Vymřeli Rožmberkové, kteří neváhali roztavit rodový poklad, aby uchránili svá města a vesnice před rabováním. A co přišlo po nich? Hrůzy třicetileté války a cizácká šlechta bez vztahu k Čechám, která šla jen po majetku. Není divu, že si lidé staré dobré české pány glorifikovali.“ Petr Vok si vlastně vyplacením Pasovských krátce před svým skonem zajistil nesmrtelnost. Obrovitá částka sta tisíc zlatých ho ale nijak nebolela – neměl už pro koho šetřit. Věděl, že je posledním. První únorový den roku 1612 zamířila zdobená cínová rakev s jeho tělem z Třeboně do vyšebrodského kláštera. A tu po vykonání těch ceremonií do sklepu neb hrobky rožmberské, nebyvši více místa než pro tu poslední truhlu posledního vladaře, spuštěno a k předkům jeho uloženo.

Tam, kde jeden příběh končí, jiný začíná. Příběh hledání rožmberské hrobky. Mniši po pohřbu ukroutili kruhy na vstupu do hrobky a zřejmě ještě před třicetiletou válkou odstranili i další vnější atributy hrobky, aby ji uchránili před vykradením. Když pak v 70. letech 17. století klášter navštívil dějepisec Bohuslav Balbín, tak už při jejím popisu tápal. Dal tedy na svědectví zdejších starců a zapsal, že v hrobce „lze uzřít členy rožmberského rodu, přesněji řečeno jejich mrtvoly a kostry, sedět na stolicích ve velké komoře pod kněžištěm kostela“. Pouhých šedesát pět let po pohřbu tak vznikla legenda, která se udržela až do 21. století.

VELKÉ ZKLAMÁNÍ

Skokem se přenesme do roku 1902, kdy začaly klesat stupně hlavního oltáře a bylo potřeba podívat se do podzemí presbytáře. V asi metrové hloubce levé části kněžiště narazili kopáči na klenbu, pod ní pak byla hrobka o rozměrech 5 x 3 x 1,5 metru. V ní byly dva cínové sarkofágy (jeden Vokův) a několik zetlelých dřevěných rakví. Tohle že má být velkolepá hrobka, kde spočinulo na čtyřicet členů rodu Rožmberků? Vždyť sem by se nemohli vejít! Průzkum skončil velkým zklamáním. Výkop zalila betonová krusta a historici měli na stole skutečnou záhadu. Literatura hovoří o velké nekropoli pro několik generací rodu, ale nalezená hrobka pojme sotva desítku pohřbů. Jako lichá se ukázala také poznámka z mnoha pramenů, že Petr Vok je pohřben vlevo od zakladatele kláštera Voka I. (1220–1262). Jeho rakev tu ale určitě nebyla. Betonová krusta je na nevzhledné dlážděné podlaze presbytáře patrná i dnes a nechce se ani věřit tomu, že by se pod ní mělo nacházet něco výjimečného.

ko1204_rozumberska_hrobka

Následující desetiletí pak nenabídla mnoho příležitostí k objevům. „Nacisté klášter zrušili a komunisté na ně navázali. Poprvé v historii tak cisterciáci nemohli dostát své povinnosti sloužit mši svatou v den vymření rodu zakladatelů kláštera,“ říká vyšebrodský převor Justin Jan Berka. „Teď už tradici opět držíme. V roce 2009 jsme pak oslovili tým odborníků, aby provedli nedestruktivní průzkum podzemí kostela, a při té příležitosti proběhlo i další pátrání po velké hrobce.“ Technici zavedli sondu do prostoru pod presbytářem, ale žádné překvapení se nekonalo. Potvrdila se jen zpráva z roku 1902. Rodová nekropole musela být jinde. „Tehdy jsem se dostal na scestí,“ přiznává Jiří Šindelář, který byl součástí týmu. „Až do roku 1601 mluvil Březan o pohřbech do velké hrobky, pak ale používá výraz sklípek. Poslední Rožmberkové navíc měli v záloze své vlastní hrobky. Usoudil jsem, že rodová nekropole již byla zaplněná, a od roku 1601 se proto pohřbívalo do menší hrobky pod presbytářem, kde také skončil Petr Vok.“ Tým pak pátral i na jiných místech kostela, ale bez úspěchu.

HROBKA POD HROBKOU

Venku na slunci je minus deset, v kostele minus dvanáct. Ještě více mě ale mrazí při představě, jaká to musí být bezmoc, když člověk ví, že hrobka je tady v kostele, ale nikdo ji nemůže najít. Jiří Šindelář si vzal opět všechny plány prostoru pod presbytářem, kde je pochován Petr Vok, a začal přemýšlet: „U středověkých staveb funguje harmonie, objekty prostě lahodí oku. Když jsem si ale vynesl podélný řez hrobkou, tak jsem zjistil, že je to taková podezřelá nudle. A pak je tady jedna velká pravda – lidi byli vždycky hrozně líní. Neudělali by nic, co by jim přinášelo problémy. Máme tady objekt, který je metr a půl vysoký, a v něm obrovské cínové rakve. Proč by to kopali takto mělké? Jak by v malém klenutém prostoru manipulovali s rakvemi? Tady mě poprvé napadlo, že hrobka může být hlubší.“

K potvrzení teorie ale v archeologii vede dlouhá cesta. Prameny tuto možnost nevyvracely, ale bylo potřeba najít analogii. Bylo v té době obvyklé, že by se u hrobek zvyšovala podlaha? Tady prameny mlčely. „Pak se ale stalo něco, co mě utvrdilo v přesvědčení, že právě my máme tuto záhadu osvětlit. V aukci jsem narazil na knihu Františka Šubrta z roku 1882, který popisuje svou návštěvu Vyššího Brodu. Zmiňuje se o tom, že pod kapitulní síní je velká hrobka opatů. Když byla zaplněna, postavila se nad ní nová menší a celá podlaha síně se zvedla o 80 centimetrů,“ vzpomíná Jiří Šindelář na okamžik, kdy už byl o správnosti své teorie přesvědčen. Analogie byla na světě – když šlo nastavit hrobku opatů, proč ne i hrobku Rožmberků? Už stačilo jen napsat studii a představit teorii odborné veřejnosti, jenže…

Jenže přišla nabídka, která se neodmítá. Na rok 2013 se chystá velká česko-rakouská zemská výstava, kvůli níž prochází kostel celkovou obnovou. Převor se opět obrátil na osvědčený tým, aby do hrobky Petra Voka umístil zařízení ke snímání mikroklimatu. Blížilo se navíc čtyřsté výročí Vokovy smrti. Lepší příležitost k ověření teorie nemohla nastat! „Ačkoli jsme byli přesvědčeni o správnosti nové teorie, byli jsme hodně nervózní. Provrtali jsme podlahu a dostali se do hrobky s Petrem Vokem. Pokračovali jsme dál. Čekal jsem, že narazíme na pevnou podlahu a pod ní bude klenba rodové hrobky, ale vrták hladce projel velmi měkkou vrstvou,“ popisuje napětí, které loni v listopadu panovalo v kostele, tvůrce průzkumné sondy Josef Vandělík. O překlenutí původní hrobky nemohla být řeč. Byla tedy zasypána? „Vrtali jsme dál a v hloubce dvou a půl metru pod podlahou kostela jsme narazili na dřevo. Nebylo pochyb, šlo o pozůstatky rakví ze starých pohřbů Rožmberků. Velká rodová hrobka byla objevena přesně 400 let po smrti posledního Rožmberka!“

PODZEMNÍ RARITA

Co se tedy s velkou hrobkou nejmocnějšího šlechtického rodu své doby stalo? V blíže neurčené době, nejspíš na přelomu 15. a 16. století, už v ní nebylo místo na další pohřby. Byla proto zavezena asi metr mocným zásypem, čímž vzniklo další patro. Další Rožmberkové tak mohli k věčnému spánku uléhat v blízkosti svých předků. Velikost hrobky je ale ohromující, už samotný fakt, že si někdo na přelomu 13. a 14. století nechal zbudovat takové místo odpočinku (a vlastně i celý klášter jako rodovou nekropoli), je naprosto ojedinělý. „A to nejen u nás, ale v celé Evropě. Vždyť i slavná královská hrobka Karla IV. na Pražském hradě je o padesát let mladší,“ podotýká Jiří Šindelář s tím, že i průzkum ve Vyšším Brodě mohl být ozdoben královskou korunou. „V rodové hrobce je totiž pochována královna Viola Těšínská, manželka Václava III. a pozdější choť Petra I. z Rožmberka. Kdyby totiž nebyla hrobka zasypána, ale překlenuta, možná bychom její královskou rakev ještě mohli vidět,“ popisuje Šindelář jediné zklamání, které mu jinak úspěšný průzkum přinesl.

Jedno drobné zlaté překvapení přeci jen sonda přinesla. Práce už byly téměř u konce, když se na monitoru cosi charakteristicky zalesklo. Na sarkofágu Petra Voka ležel renesanční prsten zdobený kytičkou. Jeho cesta na rakev je ale zatím zahalena tajemstvím. „Je možné, že dřevěná rakev, která leží na vedlejším cínovém sarkofágu, patří Kateřině z Ludanic, manželce Petra Voka. Když se rakev začala rozpadat, prsten z ní mohl vyklouznout a dokutálet se až na jeho sarkofág. Symbolicky pak zůstal ležet na místě, kde lze tušit Vokovu pravou ruku,“ usmívá se Jiří Šindelář.

KDE LEŽÍ ZAKLADATEL?

Odpočinek Rožmberků by v následujících letech už nic rušit nemělo. K dalším invazivním průzkumům není důvod, protože záznamů z vnitřku hrobky je tolik, že nebude problém vytvořit například kopii sarkofágu Petra Voka. To však neznamená, že jsou všechny záhady kolem nekropole vyřešeny. Naopak! V mnoha článcích se například dočtete, že v hrobce je pochován i první pán z Rožmberka Vok I. To ale není možné z prostého důvodu – v době smrti Voka I. z Rožmberka (1262) byl kostel teprve ve výstavbě. Místo odpočinku zakladatele kláštera bylo velkou výzvou i pro tým Jiřího Šindeláře: „Na termometrii nám vycházelo ve středu presbytáře teplejší místo. Když jsme odkryli dlaždici, tak na ní byl zespoda kříž. Provedli jsme kontrolní vrt a v hloubce 170 cm jsme narazili na dřevo. Jsem přesvědčený o tom, že Voka I. pohřbili do země přímo před hlavním oltářem, tedy na nejčestnějším místě nedostavěného kostela.“ Mozaika je teď téměř úplná – Vok I. leží uprostřed presbytáře, proto tam už nemohla být vybudována rodová hrobka. Konečně lze také rozumět poznámce, že Petr Vok odpočívá nalevo od zakladatele. Neleží tedy vedle sebe v jedné hrobce, ale celá hrobka je vlevo od místa, kde je pohřben zakladatel Vok I. z Rožmberka. Všechno do sebe krásně zapadá.

Chce se nám otevřít ještě další rožmberské příběhy, ale je nám jasné, že bychom přimrzli k podlaze a vytvořili tu podivné křečovité sousoší. Opouštíme proto presbytář a necháváme Petra Voka a jeho předky ve společnosti dělníků, kteří obalují stěny lešením, aby mohl být kostel už na konci léta zcela restaurován. Venku je o poznání tepleji, odpolední ticho ruší pouze úpění ker na zamrzlé Vltavě. Její koryto se bude ještě dlouho kroutit krajinou, než opustí území, které kdysi spravoval nejmocnější panský rod Českého království.

Category: 2012 / 04


To byla hodně podařená schovka. Petr Vok si prý přál, aby hrobku rodu Rožmberků nikdo nenašel celých 400 let po jeho smrti. A tak se skutečně stalo. Tajemnou rodovou kryptu se podařilo objevit teprve nedávno.

15.februarii bitva v Praze mezi Leopoldovými vojáky, vtrhlými do země, a stavy království. Malé Strany sic se zmocnili, ale nic dál. Na sta z jejich roty padlo, od stavů nemnoho. Pěkná správa! Sám císař takové praktiky vedl a ubohú chudinu hubiti dal.

Psal se rok 1611, do Čech vpadla na pozvání již pološíleného císaře Rudolfa II. vojska Pasovských a rožmberský kronikář Václav Březan se právem obával o osud království. Petru Vokovi, jednasedmdesátiletému nemocnému a bezdětnému vládci rožmberského dominia zbýval necelý rok života, a přesto se pustil do vyjednávání. Z vrcholné politiky se sice už dávno stáhl, ale pasovští žoldáci se po neúspěchu v Praze rozvalili na jihu Čech a brali si zdejší ženy a statky. Na pomoc nového krále Matyáše se Petr Vok nemohl spoléhat, a tak aby uchránil svůj milovaný kraj před cizáky, nechal zmincovat rožmberský stříbrný poklad a Pasovské vyplatil. Tožť ten poklad rožmberský preč! Milá růže již máš pokoj, nebudou tě více škubati! Tisíce žoldáků se rozprchly na všechny strany a poslední Rožmberk tak korunoval až otcovskou péči o blaho svých poddaných, kterou projevovala většina jeho předků a díky které také Jihočeši své Rožmberky tolik ctili.

ko1204_cr_rozumberkove__2

ZROZENÍ LEGENDY

O čtyři sta let později stojím v presbytáři vyšebrodského klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, přímo pode mnou v cínové rakvi odpočívá Petr Vok. S Jiřím Šindelářem z občanského sdružení Naše historie přemítáme nad tím, jak zásadně se páni pětilisté růže zapsali do tváře jižních Čech. „Byl to nejmocnější panský rod českých zemí, v dobách největší slávy byl vládnoucí Rožmberk první po králi, a přesto nejvíce ze všeho dbali na rozvoj svého dominia,“ vysvětluje Jiří Šindelář, který hledání rodové hrobky Rožmberků zasvětil několik posledních let. „Když pak 6. 11. 1611 Rožmberkové Petrem Vokem vymřeli, byl to pro zdejší lid konec jedné velké éry. Té dobré éry. Vymřeli Rožmberkové, kteří neváhali roztavit rodový poklad, aby uchránili svá města a vesnice před rabováním. A co přišlo po nich? Hrůzy třicetileté války a cizácká šlechta bez vztahu k Čechám, která šla jen po majetku. Není divu, že si lidé staré dobré české pány glorifikovali.“ Petr Vok si vlastně vyplacením Pasovských krátce před svým skonem zajistil nesmrtelnost. Obrovitá částka sta tisíc zlatých ho ale nijak nebolela – neměl už pro koho šetřit. Věděl, že je posledním. První únorový den roku 1612 zamířila zdobená cínová rakev s jeho tělem z Třeboně do vyšebrodského kláštera. A tu po vykonání těch ceremonií do sklepu neb hrobky rožmberské, nebyvši více místa než pro tu poslední truhlu posledního vladaře, spuštěno a k předkům jeho uloženo.

Tam, kde jeden příběh končí, jiný začíná. Příběh hledání rožmberské hrobky. Mniši po pohřbu ukroutili kruhy na vstupu do hrobky a zřejmě ještě před třicetiletou válkou odstranili i další vnější atributy hrobky, aby ji uchránili před vykradením. Když pak v 70. letech 17. století klášter navštívil dějepisec Bohuslav Balbín, tak už při jejím popisu tápal. Dal tedy na svědectví zdejších starců a zapsal, že v hrobce „lze uzřít členy rožmberského rodu, přesněji řečeno jejich mrtvoly a kostry, sedět na stolicích ve velké komoře pod kněžištěm kostela“. Pouhých šedesát pět let po pohřbu tak vznikla legenda, která se udržela až do 21. století.

VELKÉ ZKLAMÁNÍ

Skokem se přenesme do roku 1902, kdy začaly klesat stupně hlavního oltáře a bylo potřeba podívat se do podzemí presbytáře. V asi metrové hloubce levé části kněžiště narazili kopáči na klenbu, pod ní pak byla hrobka o rozměrech 5 x 3 x 1,5 metru. V ní byly dva cínové sarkofágy (jeden Vokův) a několik zetlelých dřevěných rakví. Tohle že má být velkolepá hrobka, kde spočinulo na čtyřicet členů rodu Rožmberků? Vždyť sem by se nemohli vejít! Průzkum skončil velkým zklamáním. Výkop zalila betonová krusta a historici měli na stole skutečnou záhadu. Literatura hovoří o velké nekropoli pro několik generací rodu, ale nalezená hrobka pojme sotva desítku pohřbů. Jako lichá se ukázala také poznámka z mnoha pramenů, že Petr Vok je pohřben vlevo od zakladatele kláštera Voka I. (1220–1262). Jeho rakev tu ale určitě nebyla. Betonová krusta je na nevzhledné dlážděné podlaze presbytáře patrná i dnes a nechce se ani věřit tomu, že by se pod ní mělo nacházet něco výjimečného.

ko1204_rozumberska_hrobka

Následující desetiletí pak nenabídla mnoho příležitostí k objevům. „Nacisté klášter zrušili a komunisté na ně navázali. Poprvé v historii tak cisterciáci nemohli dostát své povinnosti sloužit mši svatou v den vymření rodu zakladatelů kláštera,“ říká vyšebrodský převor Justin Jan Berka. „Teď už tradici opět držíme. V roce 2009 jsme pak oslovili tým odborníků, aby provedli nedestruktivní průzkum podzemí kostela, a při té příležitosti proběhlo i další pátrání po velké hrobce.“ Technici zavedli sondu do prostoru pod presbytářem, ale žádné překvapení se nekonalo. Potvrdila se jen zpráva z roku 1902. Rodová nekropole musela být jinde. „Tehdy jsem se dostal na scestí,“ přiznává Jiří Šindelář, který byl součástí týmu. „Až do roku 1601 mluvil Březan o pohřbech do velké hrobky, pak ale používá výraz sklípek. Poslední Rožmberkové navíc měli v záloze své vlastní hrobky. Usoudil jsem, že rodová nekropole již byla zaplněná, a od roku 1601 se proto pohřbívalo do menší hrobky pod presbytářem, kde také skončil Petr Vok.“ Tým pak pátral i na jiných místech kostela, ale bez úspěchu.

HROBKA POD HROBKOU

Venku na slunci je minus deset, v kostele minus dvanáct. Ještě více mě ale mrazí při představě, jaká to musí být bezmoc, když člověk ví, že hrobka je tady v kostele, ale nikdo ji nemůže najít. Jiří Šindelář si vzal opět všechny plány prostoru pod presbytářem, kde je pochován Petr Vok, a začal přemýšlet: „U středověkých staveb funguje harmonie, objekty prostě lahodí oku. Když jsem si ale vynesl podélný řez hrobkou, tak jsem zjistil, že je to taková podezřelá nudle. A pak je tady jedna velká pravda – lidi byli vždycky hrozně líní. Neudělali by nic, co by jim přinášelo problémy. Máme tady objekt, který je metr a půl vysoký, a v něm obrovské cínové rakve. Proč by to kopali takto mělké? Jak by v malém klenutém prostoru manipulovali s rakvemi? Tady mě poprvé napadlo, že hrobka může být hlubší.“

K potvrzení teorie ale v archeologii vede dlouhá cesta. Prameny tuto možnost nevyvracely, ale bylo potřeba najít analogii. Bylo v té době obvyklé, že by se u hrobek zvyšovala podlaha? Tady prameny mlčely. „Pak se ale stalo něco, co mě utvrdilo v přesvědčení, že právě my máme tuto záhadu osvětlit. V aukci jsem narazil na knihu Františka Šubrta z roku 1882, který popisuje svou návštěvu Vyššího Brodu. Zmiňuje se o tom, že pod kapitulní síní je velká hrobka opatů. Když byla zaplněna, postavila se nad ní nová menší a celá podlaha síně se zvedla o 80 centimetrů,“ vzpomíná Jiří Šindelář na okamžik, kdy už byl o správnosti své teorie přesvědčen. Analogie byla na světě – když šlo nastavit hrobku opatů, proč ne i hrobku Rožmberků? Už stačilo jen napsat studii a představit teorii odborné veřejnosti, jenže…

Jenže přišla nabídka, která se neodmítá. Na rok 2013 se chystá velká česko-rakouská zemská výstava, kvůli níž prochází kostel celkovou obnovou. Převor se opět obrátil na osvědčený tým, aby do hrobky Petra Voka umístil zařízení ke snímání mikroklimatu. Blížilo se navíc čtyřsté výročí Vokovy smrti. Lepší příležitost k ověření teorie nemohla nastat! „Ačkoli jsme byli přesvědčeni o správnosti nové teorie, byli jsme hodně nervózní. Provrtali jsme podlahu a dostali se do hrobky s Petrem Vokem. Pokračovali jsme dál. Čekal jsem, že narazíme na pevnou podlahu a pod ní bude klenba rodové hrobky, ale vrták hladce projel velmi měkkou vrstvou,“ popisuje napětí, které loni v listopadu panovalo v kostele, tvůrce průzkumné sondy Josef Vandělík. O překlenutí původní hrobky nemohla být řeč. Byla tedy zasypána? „Vrtali jsme dál a v hloubce dvou a půl metru pod podlahou kostela jsme narazili na dřevo. Nebylo pochyb, šlo o pozůstatky rakví ze starých pohřbů Rožmberků. Velká rodová hrobka byla objevena přesně 400 let po smrti posledního Rožmberka!“

PODZEMNÍ RARITA

Co se tedy s velkou hrobkou nejmocnějšího šlechtického rodu své doby stalo? V blíže neurčené době, nejspíš na přelomu 15. a 16. století, už v ní nebylo místo na další pohřby. Byla proto zavezena asi metr mocným zásypem, čímž vzniklo další patro. Další Rožmberkové tak mohli k věčnému spánku uléhat v blízkosti svých předků. Velikost hrobky je ale ohromující, už samotný fakt, že si někdo na přelomu 13. a 14. století nechal zbudovat takové místo odpočinku (a vlastně i celý klášter jako rodovou nekropoli), je naprosto ojedinělý. „A to nejen u nás, ale v celé Evropě. Vždyť i slavná královská hrobka Karla IV. na Pražském hradě je o padesát let mladší,“ podotýká Jiří Šindelář s tím, že i průzkum ve Vyšším Brodě mohl být ozdoben královskou korunou. „V rodové hrobce je totiž pochována královna Viola Těšínská, manželka Václava III. a pozdější choť Petra I. z Rožmberka. Kdyby totiž nebyla hrobka zasypána, ale překlenuta, možná bychom její královskou rakev ještě mohli vidět,“ popisuje Šindelář jediné zklamání, které mu jinak úspěšný průzkum přinesl.

Jedno drobné zlaté překvapení přeci jen sonda přinesla. Práce už byly téměř u konce, když se na monitoru cosi charakteristicky zalesklo. Na sarkofágu Petra Voka ležel renesanční prsten zdobený kytičkou. Jeho cesta na rakev je ale zatím zahalena tajemstvím. „Je možné, že dřevěná rakev, která leží na vedlejším cínovém sarkofágu, patří Kateřině z Ludanic, manželce Petra Voka. Když se rakev začala rozpadat, prsten z ní mohl vyklouznout a dokutálet se až na jeho sarkofág. Symbolicky pak zůstal ležet na místě, kde lze tušit Vokovu pravou ruku,“ usmívá se Jiří Šindelář.

KDE LEŽÍ ZAKLADATEL?

Odpočinek Rožmberků by v následujících letech už nic rušit nemělo. K dalším invazivním průzkumům není důvod, protože záznamů z vnitřku hrobky je tolik, že nebude problém vytvořit například kopii sarkofágu Petra Voka. To však neznamená, že jsou všechny záhady kolem nekropole vyřešeny. Naopak! V mnoha článcích se například dočtete, že v hrobce je pochován i první pán z Rožmberka Vok I. To ale není možné z prostého důvodu – v době smrti Voka I. z Rožmberka (1262) byl kostel teprve ve výstavbě. Místo odpočinku zakladatele kláštera bylo velkou výzvou i pro tým Jiřího Šindeláře: „Na termometrii nám vycházelo ve středu presbytáře teplejší místo. Když jsme odkryli dlaždici, tak na ní byl zespoda kříž. Provedli jsme kontrolní vrt a v hloubce 170 cm jsme narazili na dřevo. Jsem přesvědčený o tom, že Voka I. pohřbili do země přímo před hlavním oltářem, tedy na nejčestnějším místě nedostavěného kostela.“ Mozaika je teď téměř úplná – Vok I. leží uprostřed presbytáře, proto tam už nemohla být vybudována rodová hrobka. Konečně lze také rozumět poznámce, že Petr Vok odpočívá nalevo od zakladatele. Neleží tedy vedle sebe v jedné hrobce, ale celá hrobka je vlevo od místa, kde je pohřben zakladatel Vok I. z Rožmberka. Všechno do sebe krásně zapadá.

Chce se nám otevřít ještě další rožmberské příběhy, ale je nám jasné, že bychom přimrzli k podlaze a vytvořili tu podivné křečovité sousoší. Opouštíme proto presbytář a necháváme Petra Voka a jeho předky ve společnosti dělníků, kteří obalují stěny lešením, aby mohl být kostel už na konci léta zcela restaurován. Venku je o poznání tepleji, odpolední ticho ruší pouze úpění ker na zamrzlé Vltavě. Její koryto se bude ještě dlouho kroutit krajinou, než opustí území, které kdysi spravoval nejmocnější panský rod Českého království.

Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Vinné révy se nám urodilo a znovu máme víno sladké. Rozjasní naše oči i srdce a do žil nám nový život vlévá. To jsou slova národní hymny Slovinska, státu, kde najdete nejstarší plodící vinný keř na světě.

Přiletěl jsem den předem, chtěl jsem se před slavností trochu rozkoukat a projít si Maribor, druhé největší město Slovinska, které leží na řece Drávě. Pro představu, druhá příčka v rámci velikosti znamená město s počtem obyvatel něco přes 100 000. Pyšní se vlastní univerzitou, muzeem a galeriemi a bylo pro rok 2012 dokonce zvoleno evropským městem kultury. Bloumal jsem ulicemi a hledal místa, která jsem našel v průvodcích nebo mě na ně upozornili přátelé. Byla mi doporučena spousta věcí, od nového mostu přes kostel a sochu biskupa Martina Slomška až po největší mariborské vinné sklepy, ale zajímavé bylo, že každý bez výjimky nezapomněl podotknout, že koncem dubna roku 1941 pronesl z radnice měšťanům svůj projev Adolf Hitler. Dokonce kvůli tomu byl prý k radnici přistavěn balkon, aby bylo k měšťanům odkud promluvit.

ko1204_slovinsko_slovinsko_260

PAMĚTNÍK

S ranním kuropěním jsem se chtěl ještě podívat na město z blízkých kopců posetých vinicemi. Ty Maribor přímo obléhají, jsou prostě všude, kam oko dohlédne. O tom se přesvědčíte, když vystoupáte o pár desítek metrů výš nad střechy domů. Mým cílem se tentokrát stal blízký kopec s kapličkou. Nahoře jsem stál ve chvíli, kdy slunce svými paprsky hladilo vrcholky Pohorje (místní pohoří). Pozoroval jsem, jak se rozpouští mlžný opar lehce halící město a stíny ustupují před přicházejícím dnem. Společnost mi v této ranní době dělali pouze místní pejskaři venčící své mazlíčky a archeologové přicházející na vykopávky v blízkosti kapličky. Můj cíl na sklonku září byl však jiný než pouze nádherné výhledy. Byla jím budova ze 16. století na levém břehu řeky nedaleko centra. Dříve byla dokonce součástí hradeb Mariboru, ale v té době neměla pro město a vlastně celé Slovinsko takový význam jako dnes. Při rekonstrukci domu si pracovníci všimli mohutného vinného keře opírajícího se o zeď. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o pamětníka z řad flóry. Na místo toho, aby rostlinu odstranili a pokračovali v práci, povolali odborníky, kteří pomocí letokruhů určili její stáří. Výsledek předčil všechna očekávání, keř je starý minimálně čtyři století. Díky svému věku byl též zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejstarší plodící vinný keř na světě. Na starých obrazech si badatelé už dříve všimli namalovaného keře, nikoho však předtím nenapadlo, že by se mohlo jednat o tutéž rostlinu.

MODRÁ KAVČINA

Dnes je slavný den, kdy Modrá kavčina, jak se prastará odrůda révy jmenuje, vydá své hrozny vinařům, a proto jsem tu. O oblíbenosti, akce svědčí hojná účast návštěvníků, kteří se tu již z rána mísí s pořadateli z vinařství Stara trta, jimž keř patří. Snažím se probojovat davem až do vinařství, ale v cestě mi překážejí zástupy lidí okukujících všudypřítomné stánky. Slavnost mi připomíná staročeské jarmarky či vinobraní, kam se sjíždějí vinaři, aby se pochlubili tím, co vypěstovali. Návštěvníci se proplétají mezi krojovanými pořadateli a aktéry slavnosti, všude je slyšet místní dechovku vyhrávající pro potěšení všech příchozích. Po nějaké době se mi podaří dostat se do nitra vinařství, kde se seznamuji s jedním z průvodců. Od něho se dozvídám, že dnes vinařský dům slouží nejen jako vinotéka a mu¬zeum nejstaršího vína světa, ale také jako turistické infocentrum. Zjistil jsem, že místní vinaři z keře sklidí ročně mezi 35 a 55 kilogramy vynikajících modrých hroznů. Vzniklé temně rudé víno se plní do čtvrtlitrových lahviček, navržených známým slovinským designérem Oskarem Kogojem. Nejsou však určeny k prodeji, ale slouží jako unikátní dárek významným návštěvám Mariboru. Svou osobní lahvičkou se může pochlubit například Arnold Schwarzenegger, ruský prezident Medveděv, a byl jí obdarován při své návštěvě i papež Jan Pavel II.

ko1204_slovinsko_slovinsko_394

VINNÁ HYMNA

Po oficiálním zahájení celé slavnosti, při kterém zahrál a zazpíval „Hymnu staré révy“ místní mužský sbor, začne sklizeň hroznů. Je příjemné pozorovat lidi z Mariboru při zpěvu vinné hymny, je evidentní, že jsou na ni pyšní a stojí v pozoru, jako by se jednalo o hymnu státní. Hymna staré révy mi připomínala české lidové písně s jistým alpským akcentem, patrně pozůstatek z dob Rakouska-Uherska. Během slavnosti, kdy se neustále tančí, zpívá a popíjí víno, obcházím stánky se suvenýry a občerstvením. Většina nabízí obdobný sortiment, ale jeden mi přece jen uvízl v paměti. Patří recesistickému spolku s mandelinkou bramborovou ve znaku, na jejichž velké ceduli stálo „Společnost za uznání pečených brambor jako samostatného hlavního jídla“. Jejich nabídka sice byla monotématická, ale jasně daná. Škoda jen, že v době mého příchodu byli pánové více znaveni oslavou, která si ve své druhé fázi už v ničem nezadá s klasickým vinobraním, jak ho známe u nás.

Category: 2012 / 04

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: ARCHIV REDAKCE

Tradice mimořádných výročních dubnových čísel začala patrně v dubnu 1994, kdy Koktejl přešel z novinového na křídový papír. Na titulní straně se tehdy leskl portrét Vladimíra Žirinovského s titulkem Třetí světová válka už začala. Žirinovskij, celý v černém, to vykřikoval v Moskvě na mítinku u stanice metra Sokolniky v patnáctistupňovém mrazu a tvář mu přitom sálala horkostí. Byl obklopen „gorilami“ s jedním starým Srbem, který měl poctivé oči, místo pravého předloktí protézu a na pozdrav podával všechny tři prsty na levačce. Říkal, že je s Žirinovským dobrý přítel a zařídí nám rozhovor. Když jsme toho Srba navštívili na pokoji ve čtyřiadvacátém patře hotelu Ukrajina, měl umělou ruku odepnutou a právě telefonoval. „Vladimir?“ zeptal se a tvář nám ztuhla očekáváním. „Zítra v osm bude v kanceláři,“ řekl nám, když zavěsil. Sekretariát Žirinovského sídlil v obyčejném panelákovém bytě, kde to páchlo kyselým zelím a prodávaly se tam ocvočkované bundy a jiné metalácké pomůcky. O naší schůzce tady nikdo nevěděl, ale Pepovi se později podařilo uplatit sekretáře a rozhovor pořídit. Vrátili jsme se do Čech, připravili reportáž, a právě ve dnech, kdy se měl Koktejl s Žirinovským na obálce objevit na stáncích, probleskla médii zpráva, že má Žirinovskij přijet do Čech, což by znamenalo, že naše cesta byla zbytečná. Nakonec ale Žirinovskij nepřijel, i když na něj celý novinářský národ čekal na letišti, a navíc přesně v den, kdy vycházel Koktejl, házel ve Štrasburku vajíčka po členech Evropského parlamentu a plival na Židy. Televize to nasadila jako hlavní bod večerních zpráv. Nacionalista Vladimír Žirinovskij je dodnes poslancem ruské Státní dumy a již třikrát kandidoval na ruského prezidenta.

ko1204_tema_pepa_a_mira_017

SETKÁNÍ S GORBAČOVEM

S Michailem Gorbačovem jsme se měli v roce 1995 setkat na celosvětovém summitu organizace Green Cross v luxusním hotelu nad švýcarským Montreux. Říkalo se tehdy o něm, že je nejznámější soukromá osoba na světě. Přijel v černé limuzíně, očekával ho aplaudující personál hotelu včetně šéfkuchaře v bílé čepici. Do hotelu kráčel uprostřed eskadry, před ním couval televizní kameraman se štábem a z obou stran ho zaštiťovali nenápadní muži se šedivýma očima. Když jsem udělal krok směrem k němu, rozpažili ruce do neprostupného koridoru a byli pryč. Po celodenních jednáních následovala slavnostní večeře, během které jsem chtěl Gorbačova kontaktovat. Když jsem dojedl polévku, jako jediný z několika stovek hostů jsem se zvedl a kráčel sálem až k světovému reformátorovi nakloněnému nad talířem a zezadu mu zaklepal na rameno. Otáčel se pomalu, s carskou majestátností, a když viděl, jak rudnu a marně šmátrám v brašně po výtisku Koktejlu, obestřela ho hrůza, že jsem terorista, který ho přišel zabít a šátrá po zbrani. Těkal očima po tvíďákách se šedivými pohledy, a ti už měli ruku na vybouleném saku, když jsem nakonec šťastně vylovil časopis a podal ho Gorbačovovi. „Koktejl, da?“ viditelně si oddychl. „O čem píšete?“ Když jsem řekl, že o cestování a o přírodě, vzpomněl si na Hanzelku a Zikmunda, jejichž Tajná zpráva č. 6 mu prý otevřela oči. Hrdě jsem řekl, že s nimi spolupracujeme a rozhovor byl u konce. Úplně na závěr summitu nejprve podepisoval reformátor světových dějin knihy a fotografie, a potom se s ním lidé houfně fotografovali. Jako fotograf se mnou jela tehdy začínající elévka a později šéfredaktorka Jana Patková, a když černoch z Burkiny objal legendu světové politiky kolem ramen, zeptala se, jestli nechci udělat také takovou fotku. „Kašlu na to,“ mávl jsem rukou a muž s jizvou na čele to zaslechl. Zrudnul, zpopelavěl a zmizel ze summitu, a jak vždycky dodávám, i ze světových dějin. Na podzim roku 1996 jej v prezidentských volbách v Rusku volilo 1 % Rusů. Slávu muže se skvrnou na čele po něm převzal Harry Potter a Gorbačov se v roce 2004 stal značkou portského vína a později i dalších nápojů.

REDAKČNÍ MOŘE

Po listopadu 1989 byl svět několik let svěží, čerstvě otevřený, nepopsaný a zdálo se, že všechno je možné. Česká společnost se jakoby vrátila do rozjásaných let květinkové éry, která všude na světě vysublimovala přirozenou cestou, jen v Čechách byla násilně utnuta ruskými tanky. V prvních cestopisných reportážích jsme možná trochu naivně znovu objevovali svět, protože jsme měli představy o něm dost popletené komunistickou propagandou. Kvalita cestopisných reportáží od těch dob ve všech směrech mnohonásobně vzrostla, snad proto mi dnes připadá unikátní spíš opojná atmosféra, která v redakci panovala o něco déle než ve zbytku republiky. Čtrnáct dní po návratu z cesty za Žirinovským jsme s fotografem Pepou Sloupem opět vyrazili – za odměnu do Tuniska. A když jsme se vrátili, odjížděla do Tuniska na týdenní „podnikovou“ dovolenou celá redakce i s rodinnými příslušníky. Zůstali jsme se šéfredaktorem a vydavatelem Josefem Formánkem v redakci sami, a on dostal jeden ze svých vizionářských nápadů – když nemůže on jet k moři, tak ať jde moře k němu! K redakčním prostorám v Alešově ulici v Ústí nad Labem patřila i velká a nevyužitá veranda plná starého harampádí. Harampádí se odklidilo, parta zedníků postavila z cihel zídku a Formánek zašel k sousedům z umělecké fakulty, odvolal předsedu komise ze závěrečných zkoušek a oznámil mu, že nutně potřebuje na stěnu verandy namalovat moře. Profesor se smyslem pro recesi mu přidělil partu studentů, která za pivo, kolik vypijou, a barvu, kolik vymalujou, zahájila práce, zatímco my jsme nakupovali umělé palmy, golfový trávník, bílé židličky z umělé hmoty, slunečník v klubových žlutozelených barvách, nafukovací bazén a do něj kachničky. Na zeď o rozměru osmkrát tři metry nakreslili studenti moře s polonahou nymfou, antickým sloupem, racky a tropickým pralesem. Když se po týdnu redakce vrátila z Tuniska, nevěřili svým očím. „Abyste viděli, že všecko jde, když se chce,“ řekl jim šéfredaktor s úsměvem všemocného indického guru.

BANKA HORIZONT

Na jedné poradě šéfredaktor oznámil, že slíbil jistému sdružení silných firem zpracovat reklamní kampaň na nově založenou banku. Pokud se dobře pamatuji, měla to být banka, do které lze vstoupit dluhy neboli pohledávkami. Protože zadluženost českých podniků byla v té době gigantická, velmi rychle by se taková banka stala jednou z největších v Čechách. Tenkrát jsme pořád ještě žili Tuniskem, takže jsme navrhli poušť a text stylizovali pro podniky, které v poušti českého podnikání objevily oázu, kde se mohou zotavit ze svých dluhů. Název banky měl být Horizont a v logu se rovná čára, symbolizující horizont, prolínala s obloukem zapadajícího slunce. Za půl hodiny byl návrh hotov a asi za měsíc vyšel inzerát na banku Horizont na dvojstránce v Mladé frontě, Ekonomu, Mladém světě a Hospodářských novinách. Neklame-li mě paměť, všechny hlavní deníky pak přinesly druhý den zprávu, že na obzoru se rodí nejsilnější česká banka, druhý den komentátoři zkoumali, jestli může někdo používat název banky, která ještě není právně ustanovena, a třetí den to ministr financí schválil. Nakonec z toho ale, jako z mnoha jiných smělých plánů té doby, nic nebylo.

PRVNÍ HOLOGRAM

Další přelomový „duben“ byl v roce 1995, kdy měl Koktejl vyjít jako první český časopis s hologramem na obálce a rozkládacími obrazovými přílohami uvnitř. Byla to doba, kdy se podle Murphyho zákonů pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Velká kluba s holografickými samolepkami s brontosaurem přivezli z Anglie plné vadných kusů a navíc se zdálo, že je budeme lepit na obálky sami. Nakonec se na to sice podařilo najít firmu, ale to už bylo jasné, že se to do konce dubna nestihne, takže jsme vyrobili speciální čísla pro inzerenty, které jsme jim rozváželi osobně. Do Prahy jsme jeli starou redakční škodovkou, u které někdo ztratil uzávěr nádrže, tak se tam narazil špunt. V pražské redakci, která tehdy byla naproti Mánesu, se porouchal telefon, a tak jsme si domlouvali hovory v telefonním automatu přes ulici. Mezitím ale fotograf Honza Schejbal opravil sluchátko primitivním přizvednutím kontaktního plíšku. Dívali jsme se z okna na frontu před automatem a kdosi lakonicky prohodil: „Může jim někdo říct, ať si zavolají odsud, že čekáme v budce hovor?“ „Čtyřicet let dělám u novin, ale něco takového jsem nezažil,“ komentoval to reportér Margolius. Nakonec se jako vždy na poslední chvíli vše podařilo, ale o několik dní později drama pokračovalo. Tiskárna totiž zjistila, že nejde časopis knihařit, protože nemají zařízení pro kompletaci s rozkládacími přílohami, a tak nezbývalo, než je do všech výtisků vložit ručně. Vstávali jsme v půl páté, na tiskárenském dvoře si vyrobili improvizovaný pracovní stůl z palet a pracovali až pozdě do noci. Toho dne se možná cosi změnilo. Parta až opovážlivě mladých lidí, která vyráběla časopis, si možná uvědomila, že nestačí mít jenom geniální nápady, ale mnohem důležitější je velké množství mravenčí práce. Možná tehdy na ciferníku koktejlovských dějin odbila další hodina.

Category: 2012 / 04

TEXT A ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Nemusíte trpět ofidiofobií, aby se vám při pohledu na obrovskou hmotu těla anakondy velké rozklepaly kolena. Ti nejotrlejší pak v takové chvíli sahají pro metr, aby gigantického plaza rozmotali a změřili. Někoho k tomu vede vidina vysoké odměny, jiné prostá zoologická zvídavost.

Líný proud nás bezstarostně unášel pod soutokem řek Tigor a Río Negro. Náhle jsme před přídí lodi zahlédli trojúhelníkovou hlavu a tělo, které se za ní vlnilo v délce několika stop. Byla to obrovitá anakonda. Skokem jsem se zmocnil své pušky a zatímco se had přibližoval ke břehu, bez míření jsem mu střelil měkkou kouli ráže 0.44 do hřbetu, asi deset stop za jeho odpornou hlavou. Okamžitě se vyvalil oblak pěny a kýl lodi se otřásl několika silnými nárazy, jako bychom narazili na nějakou těžkou překážku. Vyskočili jsme na břeh, obezřetně se připlížili k hadovi a pokusili se změřit jeho délku. Část těla, která ležela na břehu, měřila 45 stop, zatímco zbytek ponořený ve vodě 17 stop. Celkem tedy 62 stop. Tělo však nebylo silné, mělo pouze 12 palců v průměru, což jsme si vysvětlili tak, že had již dlouho nepozřel potravu.

ko1204_bolivie_anaconda

Tak popisuje setkání se šestadvacetimetrovou anakondou v roce 1906 Percival Harrison Fawcett (1867–1925). Nechám bez komentáře krutý konec nebohého tvora a omezím se pouze na konstatování, že předsudky a lidská malost jsou největším nepřítelem anakond i dnes.

ODMĚNA ZA DŮKAZ

Je téměř jisté, že Fawcett ve svém popisu anakondy notně přestřelil. Není však jediným, kdo setkání s obřími anakondami popisuje. Historie je sugestivních pozorování dvacet, třicet či padesát metrů dlouhých superanakond plná. Důkazy pro tato tvrzení jsou naopak mnohem skromnější. Tedy, popravdě vůbec žádné. A tak se uchýlím k tvrzení, které asi mnohé zklame – obří anakondy neexistují. A než je definitivně nechám lovit v bájných vodách kryptozoologického panteonu, pro úplnost ještě dodám, že již prezident USA Roosevelt (1858–1919) vypsal odměnu 5000 dolarů pro toho, kdo předloží důkaz o anakondě delší deseti metrů. Dnes je odměna zvýšena na 50 000 dolarů, dosud se však nikdo nepřihlásil. Odbornou veřejností akceptované údaje o nejdelší v přírodě ulovené anakondě uvádějí délku 9,15 m a váhu 227 kg (Guinnessova kniha rekordů se dokonce spokojuje s délkou „pouhých“ 8,46 m).

Při svých cestách do nitra Amazonie, ale především po venezuelských llanos (savanách), se s anakondami setkávám poměrně často, dokonce jsem se je pro snadnější dokumentaci naučil i chytat, a pak samozřejmě opět pustit. Přesto je pro mne každé setkání stále nevšedním a vzrušujícím zážitkem. A to i v případě, že úlovkem jsou dospělí samci, kteří dorůstají sotva tří čtyř metrů. Mladé samice však mohou i při tomto rozměru působit robustně a budí respekt nejen vzhledem, ale také silou, s jakou nahazují smyčky kolem mých rukou a nohou. Hlavně proto je spolupráce dalšího společníka, který vytrvalé smyčky „odmotává“ více než žádoucí (většinou je to moje žena Radana).

ko1204_bolivie_8_anaconda

SPÁNEK V BAHNĚ

Pokud narazíte na hada delšího čtyř metrů, jde téměř vždy o samici. Jsou to právě ony, které dorůstají pěti až šesti metrů, ve výjimečných případech i více. Vzhledem k pověsti, které se anakondy obecně těší, se to může zdát zatraceně málo. Jsem však i při své úctě ke čtenáři přesvědčen, že by při setkání s takovým hadem většina z vás hledala spásu zbrklým útěkem. Ostatně úplně stejně jako já při svém prvním setkání s anakondou během expedice Moravského zemského muzea do venezuelských llanos v roce 1992. Společnými silami jsme se tehdy ve vysychající bažině pokoušeli vyrýpnout jakýsi čumáček. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme se v mžiku ocitli v epicentru erupcí bahna. Po chvíli jsme zpozorovali mohutného hada, který se ve smyčkách dobýval na povrch. Tenkrát jsme ještě netušili, že jsme narazili na „zazimovanou“ anakondu, která pod krustou ztvrdlého bahna přečkávala nepříznivé podmínky období sucha. K plazovi jsme se neodvážili přiblížit, natož změřit jeho délku. Ve svém deníku pak čtu, že anakonda měřila „dobrých sedm metrů“, což jak dnes vím, je úplná pitomost. V realitě přírody může totiž být i čtyř či pěti metrový plaz opravdu až mimořádně mohutný. Je pak snadné uvěřit, že i tak „malý“ had se postupně při líčení zajisté nevšedního zážitku dopracuje i oné bájné hranice deseti metrů.

Ve venezuelských llanos se dodnes s anakondami setkávám nejčastěji. Zdá se, že v místních bažinách sahajících z území Venezuely až do Kolumbie jsou vůbec nejhojnější. Spolu s Radanou jsme jen na břehu říčky Garcero (přítok řeky Arauca) v úseku ne delším tří kilometrů ulovili celkem tři anakondy! Čtvrtou jsme „nezvládli“, prchla do vody. Tak početný výskyt anakond zde umožňuje především obrovská potravní nabídka. Základnou potravní pyramidy llanos je bohatství ryb a tedy i jejich predátorů, především brodivých ptáků. Anakondy však nepohrdnou ani mladými kajmany, želvami či kapybarami. Pozoroval jsem také kanibalismus, kdy jedno sotva metrové mládě do sebe pod vodou soukalo druhé. Prudké střídání podmínek v období sucha a dešťů ale život v llanos zásadně ovlivňuje, a také anakondy tráví ty nejkrutější podmínky zhruba od Vánoc do konce března, kdy bažiny i řeky vysychají, v částečné či plné anabióze (při utlumení životních procesů) v zemních norách, mezi kořeny stromů či zahrabány pod tvrdou krustou vyschlého bahna. Mnohé se příštích dešťů ani nedočkají a nejspíš právě tyto podmínky a nepravidelný přísun potravy mohou být příčinou, proč anakondy v llanos nedorůstají takové délky jako jejich družky třeba v Amazonii. Zoolog Jesús Rivas, který studuje anakondy ve venezuelských llanos již bezmála dvacet let, tvrdí, že se zde nikdy nesetkal s hadem delším 5,5 metru.

TVÁŘÍ V TVÁŘ

V deštném amazonském lese jsou přírodní podmínky odlišné, a díky tomu zde anakondy dorůstají větší velikosti. Ale i zde je setkání s hadem delším pěti metrů výjimečné, i když sám jsem jednou na řece Nichare ve venezuelské Amazonii pozoroval anakondu snad ještě delší. Kvůli okolnostem jsem však hada změřit nemohl, a tak jde jen o odhad podepřený letitou zkušeností. V každém případě nám všem čtyřem na palubě curiary pohled na tak velkého plaza vyrazil dech. Do deníku jsem si tehdy zapsal: „Alexi ztišil motor a obloukem zamířil k hadovi. Podařilo se mu vmanévrovat curiaru až těsně k samotnému břehu. Udržet člun v prudkém proudu je však zjevně obtížný úkol, a navíc břeh samotný je tak příkrý a nepřístupný, že se aspoň v tomto okamžiku musím vzdát úmyslu na něj z lodi vyšplhat, hada chytit a změřit. Navíc nutně potřebuji asistenci. Potom, co bych jako obvykle anakondu prudce oběma rukama uchopil za hlavou, musel by mi někdo pomáhat se zdoláváním jejích smyček. A Alexi dává jasně najevo, že on to rozhodně nebude. Drobný Pollo, náš druhý yekwanský průvodce, se mlčky choulí na přídi, stejně tak ani Radana tentokráte můj záměr příliš nadšeně nekomentuje. Při pohledu na rozcapené tělo velkého hada se nakonec s tajnou úlevou svého úmyslu docela rád vzdávám. Radana se ve vratkém plavidle postavila a beze slov soustředěně fotí. Nechci rušit, nehybně sedím a anakondu mlčky pozoruji. Mohutný plaz leží stočený v trávě, velká hlava i pár „mrtvých“ očí napovídají, že jde o mimořádně urostlý exemplář, možná až šest metrů dlouhý. Fascinující je také tloušťka jeho těla – had má v nejsilnější části průměr dobrých čtyřicet centimetrů. Také jizvy a šrámy po jeho těle svědčí o tom, že máme před sebou zkušeného harcovníka! Alexi se snaží udržet člun v proudu a najet ještě blíže, aby mohla Rady pořídit záběry z jiného úhlu. Možná právě promýšlí další pohled, nejspíš detail hlavy, ale pořád jí ve výhledu vadí stéblo vysoké trávy. Pokusil jsem se překážku usměrnit stativem, pružný a silný stvol se však znovu prudce napřímil a já se byť jen lehce nedopatřením dotkl samotného hada. Obrovské tělo zareagovalo okamžitě. Mohutné smyčky se daly do pohybu, pohled hadích očí se upírá přímo k lodi. Vzápětí se celý kus břehu pod váhou anakondy utrhl a zřítil se i s plazem do vody těsně u levoboku. Metráky jílu pleskají o hladinu. Nečekaně prudce nás však zasáhla následující tsunami. Plavidlo se rozhoupalo, zavládl chaos. Zaslechl jsem výkřik a hluk padajících předmětů. Pár vteřin zmatků a jen taktak jsme v teplé vodě Nichare neskončili úplně všichni…“

Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: ALEXANDR POSPĚCH

Českým vědcům se v pralesích Bornea podařilo to, co nikomu předtím. Zdokumentovali jednoho z nejvzácnějších primátů světa – poddruh hulmana šedého. Podle některých primatologů měl být dávno vyhynulý, ale jak se ukázalo, hulmani se mají čile k světu.

Vroce 2005 zorganizoval Stanislav Lhota roční expedici Frontata na indonéskou část Bornea. Cíl výpravy byl ambiciózní – poznat jednoho z nejtajemnějších primátů světa hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tehdy neexistovaly žádné fotografie této opice. Expedici jsme s napětím sledovali z Česka díky Standovým pravidelným zprávám z Bornea. Přesvědčili jsme se tak o tom, že pozorovat hulmany bylo téměř nemožné. Setkání s těmito tvory trvala minuty a sekundy, zatímco hledání hulmanů týdny.

O tři roky později jsem se do Balikpapanského zálivu na šest týdnů vydal i já. Jedním z mých velkých přání bylo hulmana běločelého vyfotografovat. Nakonec jsem v pralese Sungai Wain, lokalitě tajemných hulmanů, mohl strávit asi jen týden. Jak se dalo očekávat, hulmany běločelé jsem ani nezahlédl. Na jaře roku 2011 odjel Stanislav Lhota opět na roční pobyt na Borneo. Přidávám se k němu asi po měsíci. Chystáme se na výpravu americké neziskové organizace Ethical Expeditions, kterou vede Brent Loken. Tři měsíce intenzivních příprav, abych mohl po dva měsíce fotografovat průběh etno-ekologické studie v oblasti Wehea a zdokumentovat i současnou situaci projektu Zoo Ústí nad Labem s názvem Pesisir Balikpapan (v indonéštině „Balikpapanské pobřeží“), který Stanislav Lhota vede od roku 2007.

ko1204_indonesie_hulmani_hulmanialexandrpospech13_o

Po týdnu putování s 35 kilogramy fotografické výbavy se dostáváme do vesnice Nehas Liah Bing. Další den nám zdejší stařešina dává požehnání a náramek jako symbol přátelství s vesničany a na ochranu proti duchům pralesa. „Tohle ztratím hned druhý den,“ říkám si při pohledu na tenkou červenou nit okolo zápěstí. Po desítkách kilometrů cesty terénními auty jsme konečně v pralese Wehea. Večer se vykoupu v řece a další ráno se samozřejmě probouzím bez náramku. Přidá-li se k vědomí rizik, která číhají v pralese, nedostatek spánku, tak člověk nemusí být pověrčivý, aby to vnímal jako špatné znamení…

ČEKÁNÍ MEZI PIJAVICEMI

Po několika dnech pobytu na stanici přijíždí Brent se studenty. Dozvídáme se o „tajném místě“ – nově objeveném minerálním pramenu. Taková místa často navštěvují různí savci, proto u pramene umisťujeme kamerové pasti v podobě automatických fotoaparátů se schopností reagovat na pohyb v okolí. Následují dva týdny v nitru pralesa. Putování po neschůdném terénu, přespávání ve stanech, pijavice, komáři a k jídlu nudle s rýží v tom lepším případě, v tom horším agar (želatina z mořských řas, která mimo to, že je bez chuti, je také nestravitelná). Odměnou je pobyt na rozhraní pralesa primárního (bez zásahu lidské ruky) a sekundárního. Prudké svahy, mohutné stromy, řeky a říčky s křišťálově čistou vodou. V průběhu většiny nocí prší. Někdy osm, někdy čtrnáct hodin. Po nejdelších lijácích je skleslost celé skupiny znatelná, někteří leží ve stanech, jiní sedí zablácení a promočení okolo ohniště. Mokré je všechno, stany, karimatky, oblečení, batohy. Denně věnuji hodiny snaze udržet v suchu fototechniku. Na tropickém slunci schne všechno velmi rychle, ale velmi rychle taky přijde další přeháňka, která vše opět zalije deštěm. S asistentem Yatimem a dvěma dalšími Dajaky vyrážíme nazpět o dva dny dříve než zbytek skupiny. Cílem je urazit cestu, kterou jsme směrem do lesa šli s přestávkami šest dní, během dní dvou. Kvůli komplikacím jdeme poslední část cesty s Yatimem sami. Ke konci jsem tak vyčerpaný, že vzácného arguse, který nám křižuje cestu, skoro nevnímám. O pár set metrů dál málem narážíme do obrovského orangutana. Po návratu do hlavního kempu pak s obtížemi vyjdu schody do prvního patra.

Po několika dnech na zotavení jdeme zkontrolovat fotografické pasti u minerálního pramene. Je na nich spousta fotek převážně jednoho druhu hulmana. Yatim nadšeně hlásí, že jde o hulmana šedého. Při návratu Stanislav Lhota ihned poznává, že se jedná o velmi vzácný poddruh tohoto hulmana – anglicky Miller’s grizzled langur, latinsky Presbytis hosei canicrus. Český název zatím není stanoven, pro potřeby tohoto článku ho můžeme nazývat zjednodušeně hulmanem šedým. Následující týden tedy stavíme několik krytů a místo několikrát navštěvujeme. Jsou to naše poslední dny v pralese. V kempu probíhá několik rozlučkových večerů, oheň, tanec, zpěv Dajaků. Já se při tom připravuji na další den fotografování.

ko1204_indonesie_hulmani_hulmanialexandrpospech06

JSOU TAM!

Do krytu u pramene chci dorazit ještě za tmy. Brodíme řeku a najednou vidím, jak po proudu proti nám něco plave. Lesklé oči a za nimi řada žlutých pruhů. Yatim beze slova zhasíná svítilnu a utíká do lesa. Nemám čas přemýšlet, instinktivně běžím za ním. „Zhasni světlo,“ šeptá mi. Chvíli se po tmě držím stromu na břehu. Yatim pak na pár vteřin rozsvítí čelovku, hned ji zhasne a začne zase utíkat. Nic nevidím, snažím se běžet někam jeho směrem. Za chvíli se dozvídám, že šlo o bungara, jednoho z nejjedovatějších hadů na světě. Dle místních je agresivní a přitahuje ho světlo. Hodina cesty řekou a jsme u pramene, doděláváme kryt a schováváme se. Yatim se necítí dobře, a tak asi po hodině kryt opouští. První den nemám štěstí, žádné opice se na dohled nepřiblížily. Vracíme se pozdě večer. Když po třech hodinách spánku zvoní budík, stěží se vyhrabu z postele a posbírám vybavení. Rychle vyrážíme na cestu. V prvním krytu zjišťuji, že je plný kočovných agresivních mravenců. Vybíhám ven a snažím se je vytřepat z oblečení. Svítá, první kryt se nedá použít. Chvilka váhání – vzdát to, nebo zkusit rychle postavit nový kryt? Jdeme do toho! Rychle sestavujeme kryt o pár metrů dále. Stavba trvá hodinu, mezitím se zcela rozednilo.

Tuším, že dnes budu v krytu opět zbytečně. Hodiny se táhnou, potichu svačím, snažím si něco psát do deníku a sleduji vše, co můžu z krytu přes listí vidět. Kolem dvanácté hodiny se podívám do hledáčku. Projede mnou vlna vzrušení. Jsou tam! Dva hulmani šedí jsou přímo na prameni. Opatrně pořizuji první fotky. Jsem od opic asi 25 metrů daleko. Jsou nervózní a často se rozhlížejí okolo. Tento poddruh žije velmi skrytě, možná trochu podobně jako hulmani běločelí, proto o nich existuje minimum poznatků, a já právě pořizuji jedny z prvních fotografií na světě! Občas se mi zahledí přímo do objektivu. Slyší cvakání závěrky, ale nevidí na mě. Raději dělám při focení pauzy. Postupně se na minerálním prameni střídá několik jedinců. Samice s mládětem, dominantní samec a mladý hulman, u kterého nepoznám pohlaví. Hierarchie je jasná – velký samec má vždy přednost. Pije jedno zvíře, ostatní jsou při tom buď skryti mimo dohled na stromech, nebo čekají u něj, až na ně přijde řada. Mezi samicí a mladým jedincem se strhává bitka. Perou se a začínají řvát. Jsme v pralese, je málo světla a ani na nejvyšší citlivost fotoaparátu nemám šanci bleskový pohyb zachytit. Opice v boji utečou do lesa. Následují desítky minut klidu. Pak se vracejí a střídají. Mezi korunami stromů se konečně prodírá slunce přímo nad pramen. Mám možnost pozorovat vzácné hulmany v plné kráse, takhle zblízka po tak dlouhou dobu je možná ještě neviděl nikdo. Neuvěřitelné setkání trvá asi čtyři hodiny, pak všichni prchají do lesa. Právě jsem nafotografoval opici, která byla uvedena v seznamu 25 nejohroženějších primátů světa. Před soumrakem opouštím kryt, pár set metrů po proudu mě čeká Dajak. Vracíme se do kempu, ukazuji fotky Stanislavu Lhotovi, jsme oba nadšeni.

ZKÁZONOSNÁ PALMA

Za dva dny se vracím k prameni znovu, opět ještě za tmy. Rychle připravujeme nový kryt. Bohužel nám to trvá příliš dlouho a mezitím se přiblíží hulmani. Vidí nás z korun stromů a s varovným křikem prchají. V beznaději nakonec přeci jen čekám v krytu dále. Později mám opět štěstí. Tentokrát přicházejí dva hulmani, ale dnešní setkání je kratší. Najednou slyším kolem sebe tajemné hučení, nade mnou i po obou stranách, nevidím nic, co by ten zvuk způsobovalo. Hulmani prchají a k pramenu přichází mohutný samec makaka vepřího, nejméně dvakrát větší než hulmani. Majestátně se projde tam a zpět a odchází. O několik dní později opouštíme prales. Po pěti extrémních týdnech, které byly nejnáročnějším pobytem, jaký jsem kdy absolvoval. Loučím se s křišťálovou řekou, ve které jsem se denně koupal. V terénním autě opouštíme stanici, s každým ujetým kilometrem je vliv člověka patrnější. Vidíme vykácené planiny, hnědouhelné doly, plantáže palmy olejné a kalnou vodu plnou pesticidů. Když se po sedmdesáti kilometrech dostáváme do vesnice, tak už prales nepřipomíná zhola nic.

Během dvou týdnů sedím v letadle a připravuji se na vyprávění příběhu o místě, které je nebezpečnější, než se většině lidí vůbec může zdát, ale přesto je dnes ohroženo více než kdy předtím. Během padesáti let zmizela polovina celkové rozlohy bornejských pralesů. Pokud tomu nezabráníme, tak během dalších třiceti let zmizí zbytek. Domov řady endemických tvorů, domov hrdých Dajaků, potomků proslulých lovců lebek. Denně se lesy mění v papír, ustupují těžbě uhlí a asi největší současné hrozbě tropického pásu – palmě olejné. Je pravděpodobné, že skoro každá kapka obecně zvaného „rostlinného oleje“ v našich domovech s sebou nese kousek zkázy tropické přírody. Kousek zkázy tak leží v rukou každého z nás a záleží na našem rozhodnutí, zdali to změníme.

Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Tahle země není pro slabý… Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.

Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…

ko1204_chile_11_lama_

VĚTRNÍK

Slunce se na východě pomalu chystá vyhoupnout nad obzor a vtom se objeví mrak, zakryje ho a je po záběru. Snad je ještě malá šance, že se obloha vybere, tak skáču do džípu a přesouvám se k jezeru Nordenskjöld. Nízké paprsky vycházejícího slunce zasvítí do mraků přilepených na vršky „rohů“. Teď by to mohlo vyjít. Jenže je tu ON. Vlastně je tu pořád. Snaží se vás shodit, když se drápete na některou z vyhlídek. Zalézá pod všechny vrstvy oblečení, aby vás roztřásl zimou, když čekáte na světlo. Úplně nejradši si hraje s ohněm. Nejspíš se tu někde narodil. Vítr. Lomcuje mi se stativem, že musím sundat aparát. Když se snažím fotit z ruky, schválně do mě strká silou, která mi bere rovnováhu. Tak to nakonec vzdám a ukládám vše zpět do auta. A on je tu znovu, aby mi vytrhl dveře z ruky. Pak ho slyším se mi smát v suché trávě, než pro zábavu vytvoří gejzír prachu a žene ho pampou daleko do krajiny.

KONDOŘÍ HOSTINA

Jen pár metrů od cesty leží zbytky čerstvě zabité lamy huanaco. Žije zde jen jediný tvor, který je schopen zabít tak velké zvíře a téměř celé je zkonzumovat. Puma. Kolem kořisti se otisklo množství stop velké kočky. Je ale jako duch. Když se dalekohledem snažím propátrat okolí, vím, že je to celkem zbytečné. Suchá tráva, žlutošedé skály… všechno ve stejné barvě, jakou má srst druhé největší kočkovité šelmy tohoto kontinentu. Pumy v této oblasti jsou výrazně větší a světleji zbarvené než jejich příbuzní blíž k rovníku. Jenže podzim není tou nejlepší dobou pro jejich pozorování. Ne, že by tu nebyly. Populace těchto šelem je zde poměrně zdravá, ale žijí převážně ve vyšších polohách. Dolů sestoupí až s prvním sněhem. Přesto jsou setkání s pumou i v letních měsících docela častá. Moje puma už se k zabité lamě nevrátí. Leží někde, možná jen pár metrů opodál, a spokojeně tráví. Na obloze plachtí kondoři. Přiletěli si pro svou část úlovku. Nezbývá, než se věnovat ostatním obyvatelům národního parku. Lamy jsou poměrně zvyklé na přítomnost lidí a dá se k nim přiblížit na krátkou vzdálenost. Ovšem o pózování před fotoaparátem nemají ani páru, a tak pokaždé, když už mám pocit, že štíty hor za nimi jsou tak akorát správně, popojdou, skloní hlavu, lehnou si nebo utečou. Lezu po čtyřech a v duchu jim nadávám. Nutno říci, že jim to moc nevadí. Stejně tak nanduům pampovým, které se snažím zachytit z korby pickupu. To ale začíná pršet. Společně se silným větrem činí oba živly můj další pobyt mimo vyhřátou jurtu zcela nesnesitelným.

ko1204_chile__pes6879

NIC PRO FAJNOVKY

Patagonie, kus země, o niž se Chile dělí s Argentinou, zabírá obrovský prostor na dolní špičce jihoamerického kontinentu. Přestože by se do krásných kulis parku Torres del Paine vešla celá Česká republika hned dvakrát, je to jen malá část patagonského puzzle. Copak si asi myslel portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, když tudy v roce 1520 proplouval a objevil Tierra del Fuego (Ohňovou zemi), nejjižnější cíp Nového světa? Domníval se snad, že doplul až na jeho konec? V každém případě tu nebyl vítán. Domorodci na svém území rozdělali varovné ohně (odtud název Ohňová země), aby troufalého cizince odehnali co nejdál od své domoviny. Přitom jim tady příroda přichystala ty nejtěžší podmínky k životu. Anglická cestovatelka lady Florence Dixie, autorka knihy Napříč Patagonií, si v roce 1881 poznamenala: Není místa, kde byste se cítili osamělejší. Nikde jinde nenajdete plochu o rozloze sta tisíc mil čtverečních, na níž se můžete příjemně vyskotačit a přitom si užít velmi zdravého podnebí, aniž by vás trápila horečka a obtěžovali přátelé, divocí domorodci, dotěrná zvěř, telefony, poštovní služby a další složitosti, kterými jste jinde pronásledováni doslova na každém kroku. Od té doby se zde mnoho nezměnilo, pominu-li vyhledávané turistické lokality, které jsou na plnění přání svých návštěvníků dobře vybaveny. Jinak je Patagonie hlavně nekonečné nic, přesněji řečeno pláně vedoucí odnikud nikam za doprovodu nestálého počasí a především větru. Ten jakoby se tady z té prázdnoty přímo rodil.

ČESKÁ STOPA

Češi jsou v Chile populární, byť naše proslulost má trochu hořkou pachuť. V roce 2005 náš krajan v Torres del Paine nešťastnou náhodou vypálil šestinu z tohoto chilského přírodního pokladu. Za vším stála neopatrná manipulace s benzinovým vařičem, jejž silný vítr převrhl. Tahle nepovedená polévka přinesla požár, který po dobu dvou týdnů hasila téměř tisícovka hasičů. Požáry v Torresu ale nejsou ničím neobvyklým, české prvenství spočívá v tom, že náš turista se ke svému hříchu sám přihlásil. Česká republika se ke snaze o obnovu parku postavila čelem, což místní kvitují. „A ty si vodkaď?“ zeptal se mě průvodce Rodrigo. „Z Evropy,“ nechtělo se mi úplně přiznat barvu. „A to jako vodkaď?“ nenechal se odbýt. „Ze středu Evropy, z České republiky,“ trochu jsem zahuhlal. „Czech Republic? To je bezvadný, vy tady sázíte stromky,“ zatvářil se uznale. Češi zde vysazují tisíce sazenic stromků lenga, podobných našemu buku, pomoc má probíhat ještě pět let a pak dalších sto let bude trvat, než se les dostane do původní kondice. Ještě než opustím hranice Chile, chodí mi na mobil zprávy od kamarádů s prosbou, ať jim přivezu pero. V té době jejich vzkazům nerozumím, protože jsem si tu žil spokojeně bez politických zpráv. Až doma jsem pochopil, že jsme se opět nesmazatelně zapsali do chilských dějin, tentokrát kauzou „český prezident a chilské pero“. Nevím, zda z toho mám mít radost, ale je pravda, že Chilané i díky tomu rozhodně vědí, že nějaká česká pidizemička leží v srdci Evropy.

Category: 2012 / 04

Při vyslovení jména Erich von Däniken vstávají vědcům hrůzou vlasy na hlavě, ale jen jeho knihy Vzpomínky na budoucnost se ve světě prodalo přes dvacet milionů výtisků. Je bezesporu nejvýraznější osobností současné záhadologie a i ve svých sedmasedmdesáti letech nepřestává pátrat po odpovědích na otázky, které historici smetou ze stolu ještě dříve, než je vyslovíte. V exkluzivním rozhovoru poodhalí světoznámý autor čtenářům Koktejlu své nitro a poradí, zda se máme bát roku 2012.

Stal jste se celosvětově známým, publikoval miliony knih a řadu mimořádně úspěšných dokumentů. Jaká je největší změna mezi Erichem von Dänikenem před čtyřiceti lety a dnes?

Zestárl jsem. A samozřejmě jsem trošku zmoudřel. Doufám, že už nebudu opakovat chyby, které jsem dělal, když jsem byl mladší.

Nastala nějaká proměna i ve vašich cestovatelských aktivitách?

Stále hodně cestuji. Před rokem jsem byl v bolivijských a peruánských horách, asi 4600 metrů vysoko. Samozřejmě také často jezdím do Egypta, fotografoval jsem tu například jezero pod pyramidami. Jsem pořád velmi aktivní.

ko1204_rozhovor_thumbnail_pentru_poza_625615

Náročná snůška aktivit je v takovém věku obdivuhodná!

Cítím se stále velmi mladý. (smích)

Vaše nejznámější kniha Vzpomínky na budoucnost byla vydána v roce 1968, který byl zlomový i pro Československo. Ztratili jsme u nás volnost a svobodu. Co tato slova pro vás znamenají?

Všichni preferujeme svobodu jako klíčovou hodnotu. Ceníme si svobody projevu a dnes jsme v našich končinách naštěstí zcela volní v myšlení. Žádná vláda světa nám nemůže přikázat, jak máme mluvit, myslet či psát, a to je velmi důležité. Jsem obhájcem volného psaní, myšlení a mluvení.

Jaké jsou největší hodnoty ve vašem životě? Úspěch, sláva, další kniha, další film?

(dlouhý smích) Ale kdepak, žádná sláva nebo peníze, nic z těchto pomíjivých věcí. Nejdůležitější v mém životě zůstává zvědavost. Věčný plamínek zvědavosti, který stále nezadržitelně plápolá v mém srdci. Vždy, když se vyřeší nějaká otázka, tak se už rodí další výzva. Zvědavost je dar nadělený z nebe. Jsem šťastný, že jsem stejně zvědavý jako zamlada. To je opravdu zásadní, ale také příjemně motivující záležitost.

Dobře se znáte s českým etnografem Miloslavem Stinglem. Kde jste se setkali poprvé?

S doktorem Stinglem k sobě máme velice blízko. Poprvé jsem ho potkal kdysi dávno na malém pacifickém ostrově. Prožili jsme společně hodně podnětného a příjemného. Cestovali jsme pak spolu na další ostrovy jižního Pacifiku a stali se z nás výborní přátelé, což platí dodnes. Pomáhal jsem mu s publikováním jeho knih v němčině, hodně jsem se ale naučil i já od něho. Samozřejmě nemáme stejné názory na spoustu věcí, ale vždy jsem ho respektoval jako osobnost.

Poslední kniha doktora Stingla pojednává o konci světa roku 2012. Co si myslíte o tomto tolik medializovaném tématu?

Žádný konec světa nenastane. Říká se, že podle mayského kalendáře bude svět v roce 2012 zničen, Američané o tom dokonce natočili film. To je ale ­nesmysl. Mayský kalendář nic takového neříká. Miloslav Stingl je jedním z opravdových znalců, kteří se v unikátním kalendáři Mayů obratně orientují. Také to dokážu. Počátek mayského Velkého počtu připadá na 11. 8. 3114 př. n. l., konec kalendáře vede k datu 21. 12. 2012. Ale to samo o sobě nic neznamená. Když kalendář skončí, jednoduše začíná znovu číslem 1, 2, 3, 4… Mayské tradice také říkají, že se někteří bohové vrátí na zem. A já předpokládám, že se někteří z nich na naši planetu mohou vrátit. Ale nemůžeme si být nikdy jisti termínem. Data jsou pružná jako guma, nemohou mít pevně vymezené mantinely.

ko1204_rozhovor_alleged-landing-strip

Procestoval jste řadu míst světa. Která jsou pro vás nejzajímavější nebo klíčová pro výzkum a vaše teorie?

Jsou to dvě lokality. První je poušť Naz­ca v Peru. Pokud nad ní letíte, vidíte na zemi obrovské pruhy, které vypadají jako letiště, jako autentická ranvej. Druhou lokalitou jsou pyramidy v Egyptě. V poslední době bylo ve velkých pyramidách elektronickým měřením objeveno mnoho šachet, tunelů a nových tajemných místností. Nikdo se tam však nemůže dostat, protože šachty jsou pro člověka příliš úzké. Jsem si jist, že během následujících let přijde právě z těchto pyramid velice šokující překvapení.

Určitě znáte legendu o Šangri-la, ztraceném ráji vysoko v horách Himálaje…

Znám dobře onen příběh, byl jsem v Himálaji mnohokrát. Když jsem byl mladší, tak jsem se opakovaně pohyboval ve velkých horách Tibetu, ale nikdy jsem toto legendární místo štěstí a splněných snů neobjevil. V mé oblíbené Barmě mají také nádherné chrámy, ve kterých sní o Šangri-la. Nikdo ho ale dosud nenašel. Šangri-la v něčem trochu evokuje Atlantidu.

Myslíte, že někde v lůně Himálaje může být opravdu ukryto údolí věčného štěstí, ať už jej nazýváme Šangri-la, Šambala nebo jakkoliv jinak?

Ano, věřím. Stále pevně doufám, že někde v Tibetu musí být gigantické podzemní tunely a komory s obrovskými knihovnami. Stejné objevy se čekají i v Jižní Americe, třeba v Ekvádoru. Znám jedno unikátní místo i jeho přesnou geografickou lokaci, kde jsou unikátní podzemní knihovny. Dříve nebo později budou s velkou slávou představeny lidstvu.

Středomoří si vysnilo bájnou Atlantidu. Věříte v ni?

Stoprocentně. Nevěřím ale tomu, že byla ve Středozemním moři. Znám Platona velice podrobně, zvláště jeho dialog Kritiás a Timaios. Napsal jsem několik knih o zajímavých příbězích Řecka, o slavných mýtech a legendách. Jsem si absolutně jistý, že Atlantida existovala. Jen jsme ji dosud ještě neobjevili.

Křesťanství posunulo ráj až na nebesa. Zasloužíme si jít do nebe, pokud budeme v životě konat dobré skutky?

Byl jsem vychován jako katolík, takže tomu věřím. V náboženských termínech je nebe místem absolutního štěstí. Zde máme být spojeni s velkými bohy, s vesmírem, se vším. Ale v mytologii starých náboženství nebe není to samé. Nebe podle mého názoru není místem absolutního štěstí, jak ho vnímáme z našich pozemských náboženství. Je v jiné realitě podobně jako třeba vesmírná loď. Vyvolení lidé byli v minulosti vychováni na mateřské vesmírné lodi, kde se učili zvláštním znalostem, a pak se vrátili zpět na Zemi, aby vše mohli předat lidstvu. Například v tradici judaismu či ve starém křesťanství se učilo, že i nebe zažilo válku. Archanděl Lucifer vystoupil na trůn bohů a řekl, že už nebude nikomu sloužit. Byl vyhnán a stal se ďáblem. Pokud bychom viděli nebe jako místo absolutního štěstí, není možné mít v něm nepřátelství nebo válku. Nebe není nebe. Musíme dát slovu nebe nový smysl. Podle mého názoru byla nebesa mateřskou vesmírnou lodí.

Jaká je představa vašeho Šangri-la, ráje, kam byste se chtěl přemístit?

Například Henoch, 7. patriarcha před velkou potopou před čtrnácti tisíci lety, byl vzat do nebe a hovořil o tajemné zahradě se záhadnými květinami, ovocem a vůbec vším, co neexistovalo na zemi. Náboženské tradice nyní říkají, že bůh přivedl Henocha až do ráje. To je však nesmysl. Henoch nebyl v nadpozemském ráji, ale překvapivě na plantáži záhadné mateřské vesmírné lodi.

Nedávno jsem se vrátil z Indie, kde jsme měli několik audiencí u Jeho Svatosti dalajlamy. Co si o dalajlamovi myslíte? Věříte v reinkarnaci?

Osobně ano. Ale nemám pro to žádný vědecký důkaz. Není to věda, je to hlavně otázka víry. Já skutečně věřím, že jsem byl již dříve narozen mnohokrát. S dalajlamou jsem se ale bohužel nesetkal osobně. Zmeškal jsem to a moc toho lituji. Znám jeho učení, vím, co říká. Dalajlama je muž svobody a míru, podobně jako Gándhí. Mír bez války, mír beze zbraní.

Dalajlama je plný energie a myšlenek. Stejně jako vy. Co je vaším zdrojem energie? Kde je to místo, které vám energii dodává pro další bádání?

Každou noc se před usnutím modlím. Když jsem byl mladý, modlil jsem se k Ježíši a k Panně Marii. Dnes se už nemodlím k žádnému křesťanskému bohu, ani k žádné konkrétní osobě. Ležím v posteli, dívám se do stropu a někdy mě až jímá strach z toho, jak malinká, mikroskopická bakterie v ohromném vesmíru vlastně jsem. Potom se jen modlím a děkuji vesmíru za toto uvědomění. Děkuji za stvoření, děkuji, že mohu být členem tohoto grandiózního vesmíru. Toto je můj způsob modlení, které mi dává sílu. Díky tomu jsem plný energie, nemám žádné problémy ani s mozkem ani s tělem.

V dětství jsem ministroval, zpíval v kostelním sboru, v kostele jsem pobýval celkem často. Cestování mi ale výrazně změnilo život. Abych řekl pravdu, dnes se modlím hlavně když se něčeho bojím. Jak je tomu u vás?

Modlit se znamená o něco žádat, já si však normálně o nic neříkám. Moje modlení je jen „děkovné“. Děkování je krásný vynález. Samozřejmě všichni žádáme o pevné zdraví, slibujeme celému světu, že si přejeme správně využívat celou svoji sílu a zvědavost. Obecně ale říkám děkuji, děkuji za celou naši krásnou planetu.

Poznal jste někdy na svých cestách orákulum, které předvídá v budd­hismu budoucno a vybírá například vhodný okamžik pro klíčová rozhodnutí?

O orákulu jsem neslyšel. Jsme však součástí vesmíru. Bůh není osoba, není to muž, není to žena. Bůh je celý vesmír. V tomto vesmíru je všechno jeho součástí, minulost, přítomnost i budoucnost. Takže stejně jako dalajlama zná část budoucnosti, může ji předvídat i orákulum. My všichni jsme součástí celku.

V Tibetu leží jezero Lamula Tso, kam se v minulosti vydávali dalajlamové poradit, co nastane v budoucnosti. Když zemřel 13. dalajlama, vystoupil regent k jezeru. Na jeho hladině spatřil místo, kde se nachází nástupce, současný 14. dalajlama. Myslíte, že je něco takového možné?

Ano, v minulosti jsme již zažili, že někteří bohové byli sesláni na zem. Obdobný příběh se vypráví o jezeře Titicaca. Něco zvláštního zde sestoupilo z nebes, jezero vřelo, vyšlehl paprsek a z něj vystoupily jisté osoby a počaly učit lidstvo. Musíme se učit více a více, abychom se stali součástí vesmíru a abychom mu lépe porozuměli. Nesmíme být ale tak pyšní jako nyní. Lidstvo můžeme rozdělit na dvě skupiny. První jsou věřící různých náboženství. Věří, že bůh udělal vše, má korunu stvoření, bůh z nás udělal lidi. Druhou skupinou jsou vědci. Věří v evoluci, ve výběr, na jehož vrcholu stojíme my. Takže v obou případech má být vrcholem stvoření člověk. Hledíme na sebe jako na největší bytosti vesmíru. Jsme do sebe opravdu hodně zahledění. Zapomínáme na to, jak malincí a nepatrní tvorové ve vesmíru vlastně jsme.

Jaká je vaše představa skutečně největšího štěstí, vašeho největšího snu?

Víte, jsme jen lidé a chceme být stále spokojení. Když jsme zamilovaní, pak jsme absolutně šťastní. Samozřejmě štěstí je spojováno pro lidské tělo se sexualitou, ale to není tak důležité. Štěstí pro mě znamená být naplněn. Být si jistý, že jsem na správné cestě. Je to především dobrý pocit, že mohu někomu pomoci.

Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Spalující odpolední slunce se opíralo do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několika párů zvědavých dětských očí.

ko1204_haiti_sochor_orphans-haiti-01

Nebýt kubánského misionáře Ezequiela, nikdy bych se do sirotčince Bon Samaritain v Croix-Des-Bouquets nepodíval. Promluvil s madam Paul, která sirotčinec spravuje a řídí, a ta souhlasila s návštěvou i fotografováním. Pouze však pod podmínkou, že přineseme jídlo. Zhruba sedmdesát dětí, o které se v sirotčinci sama stará, totiž často trpí hladem.

Někdy v polovině 90. let, když madam Paul St. Vilus, starší kreolská žena s vlasy zcuchanými do černých bodlinek, vychovala svých vlastních jedenáct dětí, začala se spontánně starat o sirotky a děti ulice ve svém sousedství. Na popud jedné ze svých dcer pak v roce 1998 založila sirotčinec Bon Samaritain. Útulek nikdy neměl dostatek jídla ani oblečení pro všechny sirotky. Děti mají společné boty, společná trička, společné postele, na kterých spí dvě až tři na jedné matraci. Problémy vysokého počtu sirotků, dětské práce a pašování dětí sužovaly Haiti dávno před ničivým zemětřesením. Jen v hlavním městě Port-au-Prince a v jeho okolí existovalo více než tři sta sirotčinců a různých útulků. Přestože často uváděné číslo okolo půl milionu sirotků je zavádějící, protože se jednalo o počet dětí s jedním nebo žádným rodičem, lze doložit, že na Haiti žilo před zemětřesením asi 50 tisíc sirotků. Katastrofa z ledna 2010 počty sirotků a z toho vyplývajících problémů samozřejmě mohutně navýšila.

ko1204_haiti_sochor_orphans-haiti-02

Mnoho haitských dětí, hlavně děvčátek mladších deseti let, pracuje v cizích rodinách jako tzv. restaveks. Tento tradiční sociální model z minulosti umožňuje dětem přičlenění do bohatší rodiny, kde se jim výměnou za práci v domácnosti dostane stravy a možnosti chodit do školy. V dnešní době ale bývají často násilím odloučeni od svých rodin různými naháněči, dívky jsou v rodinách zneužívány nebo bity, a tak systém spíše připomíná obchod s dětmi než sociální soudržnost. Oficiální statistiky uvádějí, že na Haiti pracuje 170–230 tisíc dětí jako restaveks.

Od devastujícího zemětřesení evidují haitské úřady okolo čtyř set případů pašování dětí. Haitská policie i pohraniční správa Dominikánské republiky jsou však nejen kvůli zemětřesení, ale hlavně kvůli korupci na obou stranách hranice fatálně nefunkční, a tudíž reálná čísla mapující pašování jsou mnohonásobně vyšší. Jean-Gardy Muscadin, šéf haitské Brigády pro ochranu dětí (BPM), uvedl v rozhovoru pro televizi Al Jazeera tři hlavní „trhy“, kde končí pašované děti: domácí služebnictvo (restaveks), prostituce a prodej orgánů. Organizace UNICEF dokumentuje případ Mellisy Nau, osmatřicetileté matky pěti tělesně postižených dětí, přežívající v nouzovém stanovém táboře po zemětřesení. Žena, nacházející se v neřešitelné ekonomické a životní situaci, prodala čtyři své děti pašerákům dětí, každé za 50 haitských gourdů (1,2 amerického dolaru!). Později haitská BPM zjistila, že zmíněným dětem byly vystaveny falešné dokumenty a byly ilegálně adoptovány do evropských rodin mezinárodní agenturou. Haiti však nepodepsalo tzv. Haagskou úmluvu z roku 1993, která řeší mezinárodněprávní ochranu dětí, je návrat pašovaných dětí v praxi těžce řešitelný.

Category: 2012 / 04

Lovci a sběrači, milovníci tabáku a konopí. Lidé žijící v přírodě a z přírody, lidé bojující o svůj prostor a budoucnost, poslední výspa pravěku na Zemi. Tanzanský kmen Hadzů.

Když jsem doma seděl nad mapou a plánoval svou další návštěvu Afriky, bylo mi jasné, že cesta kopírující břehy Viktoriina jezera (jezero Ukerewe) a zahrnující průjezd třemi státy východní Afriky bude především o divokých zvířatech. Vysoká koncentrace parků s ještě vyšší koncentrací divoké zvěře je potěšením pro každého milovníka přírody. Odjížděl jsem tedy s nadějí spatřit všechna velká zvířata Afriky a tak trochu smířen s tím, že tentokrát to bude fotograficky mimo mé zaměření. Nejsem a priori lovcem záběrů divoké zvěře a nemám na to ani patřičné vybavení. Existují ale věci, místa a zážitky, jež bych rád viděl a zažil i za cenu, že nebudu mít ten správný záběr. A tak, když jsem zhruba v polovině cesty po návštěvě horských goril v Ugandě, fotografování v Serengeti a mnohých dalších národních parcích dorazil do oblasti obývané Masaji, uvítal jsem to jako příjemné zpestření. Na několik dní se mi stal domovem malý hotel v městečku Karatu. Ideální výchozí bod pro návštěvu kráteru Ngorongoro, NP Lake Manyara a navíc uprostřed masajského území. V kraji, kde většina návštěvníků touží spatřit divokou zvěř a navštívit klasické masajské bomy, mě ale zaujala v průvodcích jen okrajově zmiňovaná etnická skupina Hadzové.

ko1204_tanzanie_hadzabe__p0e2172

ŽIVOT V IZOLACI

Izolovanou skupinu Hadzů tvoří zhruba tisíc jedinců. Jejich území se rozkládá v nehostinné krajině okolo jezera Eyasi. Rozlehlé pláně porostlé bušem zvolna navazují na serengetský národní park. Jezero Eyasi leží, stejně jako mnoho dalších mělkých slaných sezonních jezer, na dně velké příkopové propadliny. Půda je zde slaná, sladká voda vzácná a trnitý buš je spalován větší část roku prudkým sluncem. Přesto však tento kraj neobývají Hadzové sami, ale dělí se o něj s několika dalšími etnickými skupinami. Hadzové jsou však původními obyvateli této krajiny a zachovali si původní způsob života, který se prakticky nezměnil po tisíce let. Patří mezi jednu z posledních skupin tradičních lovců-sběračů v Africe (ale i na světě) a až jedna třetina Hadzů se živí výlučně tímto způsobem života. Z toho jasně vyplývá jejich závislost na kondici zdejší přírody. Jakmile zmizí divoký buš, zmizí s ním také divoká zvířata a jako další i Hadzové. Stále sílící tlak na přeměnu zdejšího buše v kulturní krajinu plnou polí nebo privátní lovecké rezervace představuje pro Hadzy velký problém.

Cesta z Karatu k jezeru Eyasi trvá pár hodin. Bylo mlhavé a ospalé dopoledne. Celou noc pršelo a přestalo teprve k ránu. Naštěstí, protože zvednuté hladiny říček se už stihly vrátit do svých koryt a brody tak byly sjízdné. Cesta se ale proměnila v bahnitou strouhu a jízda ubíhala pomalu. Po zhruba 2,5 hodinách jsme dorazili k cíli. Napůl vyschlé jezero Eyasi bylo na dohled. Zbývalo jen najít průvodce, ale to v Africe většinou není problém. S jeho kvalitami to však bývá různé. Zjevil se sám a po tradičním dohadování se o ceně za služby jsme se dohodli na návštěvě vesnice Hadzů a Datogů. Většina Hadzů se sice naučila trochu svahilsky, ale je dobré mít průvodce, který umí jejich rodný jazyk hadzane typický svými mlaskavkami a sykavkami. Průvodce navíc přesně zná polohu nejbližšího tábora Hadzů, jež se poměrně často mění v závislosti na množství potravy v okolí.

Tábor, ke kterému jsme dorazili, se nacházel u řeky nedaleko mohutného stromu, nenápadně ukrytý v buši. Zastavili jsme asi sto metrů od něj a průvodce šel vyjednat naši návštěvu. Během chvilky dorazil zpět a vše bylo domluveno. Jak už to tak při cestování bývá, mnoho věcí závisí na náhodě. Okamžik má vždy svou atmosféru a i stejné věci v různý čas vyznívají naprosto odlišně. Už jsem při svých cestách Afrikou absolvoval mnoho podobných návštěv vesnic původních kmenů, ale polední návštěva ve vesnici Hadzů předčila má očekávání. Přišli jsme v ten správný okamžik. Když jsme vstoupili do prostoru vesnice, zamířili jsme si to rovnou pod mohutnou akácii, kde u ohniště seděla skupinka dospělých a kolem pobíhaly starší děti. Jak jsem si stihl všimnout, ženy seděly ve své skupince opodál a pozorovaly zvědavě dění okolo ohně. Většina z dětí i dospělých byla oblečena v kombinaci kůže ulovených zvířat a stánkových modelů, které již něco pamatovaly. Oděv dětí byl vyroben z částí, jež stále zdobila srst. Zřejmě paviání.

ko1204_tanzanie_hadzabe__mg_3034

„JAKO ZVÍŘATA“

Pro všechny muže a děti mužského rodu jsem se na chvilku stal vítanou atrakcí. Každý mě přátelsky přivítal potřesením ruky a pak následovalo pár všeobecných slov a informací od mého průvodce o životě kmene v buši. Pochopil jsem, že v této komunitě žije přibližně 20–30 členů, vesměs příbuzných a nebo blízkých známých. Již při příchodu jsem si ale všiml jisté nervozity a takové zvláštní rozvibrovanosti celé atmosféry. Všichni se mi zdáli trochu nervózní, jako by má návštěva nepřišla zrovna vhod. Brzy jsem zjistil proč. Najednou jsem zahlédl v rukách jednoho ze starších mužů zpola obranou lebku paviána, snažil se ji ukrýt před davem dětí, které se v mé přítomnosti pokoušely nenápadně se lebky zmocnit. Pochopil jsem, že jsem dorazil právě v době oběda. Jakmile opadlo nadšení a zvědavost z mého příchodu, začal doslova boj o každý kousek masa, který zřejmě probíhal již před tím, než jsem přišel. Nikdy jsem nic podobného neviděl a musím uznat, že to byl opravdu mocný zážitek. Lebka šla bleskurychle z ruky do ruky a každý se z ní snažil urvat co největší kus masa. Dospělí odháněli děti a zuby rvali z lebky největší části masa z lícních partií. U nikoho však nevydržela příliš dlouho, neustále se po ní sápalo několik párů rukou. V jedné chvíli byl boj tak intenzivní, že se ozvalo praskání kostí a jednomu z mužů zůstala v ruce utržená spodní čelist, se kterou se ihned uklidil stranou do bezpečí, zatímco o kousek dál zuřil nelítostný boj. Když na lebce zbývaly už jen drobné kousky masa, dospělí, kteří ji dosud úspěšně bránili před dětmi, ji hodili doprostřed shluku mladých chlapců. Všechno probíhalo v neuvěřitelném tempu a atmosféra tohoto hodování spíše než cokoliv jiného připomínala situaci, kdy do houfu paviánů hodíte kus banánu.

Z celého toho zápasu o jídlo byl překvapený i můj ugandský řidič, nevěřícně kroutil hlavou a jen tiše opakoval „jako zvířata, jako zvířata“. Přišlo mi, jako by se chvilkami za celou situaci styděl. Později jsem pochopil, že tento pohled koresponduje s pohledem většiny „civilizovaných Východoafričanů“ na Hadzy. Pro mnohé je i představa toho, že někdo loví a jí pa¬viány, zebry, prasata, žirafy a vlastně vůbec vše, co se v buši hýbe, naprosto nechutná a nepředstavitelná. Zeptáte-li se, zda někdy ochutnali opičí, krokodýlí nebo antilopí maso, dostanete odpověď s opovržlivým úšklebkem, že takové nechutnosti se ve východní Africe nedějí, že oni jsou civilizovaní. Zajímavé je, že podobný pohled na Hadzy mají i okolní etnické skupiny, se kterými Hadzové sdílejí svůj životní prostor.

PODIVNÝ DÝCHÁNEK

Ale zpět k dění v táboře. Po chvilce se celá situace okolo dokonale obrané lebky výrazně uklidnila (spolu s masem odešla i aktivita) a dospělí se začali seskupovat okolo ohně. Jeden z nich vytáhl hrubě tesanou kamennou dýmku, kterou napěchoval množstvím silného tabáku. Hadzové patří mezi velké milovníky tabáku a konopí, týká se to i dospívajících chlapců. Kouří však velmi zvláštním, až komickým stylem. Kouř ze zapálené dýmky vtahují vší silou co nejhlouběji do plic a v co největším možném množství. Mnozí při tom zavírají oči, ale s pocitem slasti to nemá nic společného. To jen tak usilovně vdechují, že na pomoc zatínají snad všechny svaly v těle. Ta zajímavější část kouření přichází po několika hlubokých nasátích. Kombinace silného tabáku a obrovského množství kouře vtáhnutého snad až do paty u nich většinou vyvolá silný dávivý kašel, který trvá i několik desítek vteřin. V jednu chvíli tedy sedí okolo ohně několik mužů, z nichž někteří kašlou, až jim z očí tryskají slzy a z úst létají kusy, ani nechci vědět čeho, ale tuším, že je to pavián. Ostatní nervózně čekají na kolující dýmku a rvou ji z ruky jejímu dočasnému majiteli. Vše umocňují zpocené, umaštěné obličeje a doruda podbarvené oči. Barva očí je jasnou známkou toho, že nejde jen o čistý tabák a že to rozhodně není první kolo.

ko1204_tanzanie_hadzabe__p0e2215

Na druhou stranu bez toho by to celé asi nebylo tolik emotivní a nemělo by to takový náboj. Jak už jsem psal v úvodu, za posledních pár let jsem absolvoval mnoho podobných návštěv a setkání, ale Hadzové se mi dostali do srdce. Je z nich cítit otevřenost, sebevědomost a hrdost. Vlastnosti, které obdivuji a cením si jich. Není poznat na sto honů, že potřebují cizince obrat o nějaké drobné a že každá věc má pro ně svou cenu. Nehoní se za majetkem a nemají potřebu něco zbytečně vlastnit. Nejsou vtíraví a neodbytní, respektují slovo NE. Je naprosto jasné, že zájem turistů o jejich kmen vede k jisté sociální deformaci a pokřivení jejich původní ekonomiky, založené pouze na výměnném obchodě. Čím větší tento zájem bude, tím více bude přibývat různých pokušení a svodů moderní doby. Každopádně si myslím, že se jim zatím daří dobře odolávat a stále zůstávají sví, věrni vlastním hodnotám. Samozřejmě tyto své názory nechci paušalizovat, zakládám je pouze na svých osobních zkušenostech a pocitech.

ZA POTRAVOU

Právě mé pocity z tohoto setkání mě přiměly vrátit se do vesnice i druhý den a jít s Hadzy na lov. Vyrážíme hned ráno. Podmínky k lovu nejsou příliš dobré, celou noc pršelo, hladina řeky stále stoupá a proud sílí. Jak mi vysvětluje můj průvodce, za normálních okolností vyrážejí Hadzové lovit na druhý břeh řeky, kde je koncentrace zvěře vyšší. Tentokrát se ale budeme muset spokojit s okolím na pravém břehu řeky. Tuto oblast ale Hadzové sdílejí s dalšími etnickými skupinami, které zdejší krajinu využívají extenzivním způsobem, což negativně ovlivňuje divokou zvěř, potravu Hadzů.

Na lov jdu společně se čtyřmi členy kmene. Zkušeným starším lovcem a třemi mladšími chlapci. Každý den vyráží na lov několik menších skupin, aby se šance na úlovek zvětšila. Všichni jsou vyzbrojeni luky a šípy, které si sami vyrábějí, a celou skupinu doprovází smečka přibližně šesti psů. Po buši se každý pohybuje samostatně a poměrně rychle, pro orientaci skupiny v terénu jeden z mužů neustále slabě pohvizduje. Kvůli husté a neprostupné vegetaci se může lehce stát, že se členové skupiny vzájemně ztratí. Na to, že jsou polonazí, se v trnitém buši pohybují neuvěřitelně obratně a mám co dělat, abych jim stačil. Fotoaparát na krku a fotobatoh na zádech nejsou úplně ideální kombinací pro prodírání se hustou vegetací. Během dvou hodin bohužel nenacházíme žádné větší zvíře. Hadzové ale nepohrdnou ničím. Cestou se marně pokoušejí zastřelit několik holubů, ale nedaří se to. Holubi jsou ostražití a nenechají lovce k sobě přiblížit. Na dálku se takto malý terč obtížně trefuje, i když Hadzové pokoušejí štěstí i na patnáct metrů. Blíží se ke mně jeden z mužů, v jeho ruce vidím dvě malá holoubata, která právě vybral z hnízda. Asi mi je chce jen ukázat, pomyslím si, když dojde ke mně. Muž však nečekaně holoubaty zlehka mrští o zem, jedno je mrtvé okamžitě, druhé se však ještě klepe, když si je s kamennou tváří prostrkuje za opaskem jako svou trofej. Jdeme dál. Vstupujeme do hustě zarostlého koryta vyschlého potoka a podle posunků pochopím, že by zde někde měly být včely. Po chvilce hledání nacházíme strom s hnízdem. Všichni v okamžiku a beze slov znají svou roli. Jeden ucpává díru v kmeni zátkou z větviček, druhý připravuje dřevo na oheň a třetí již tradičním způsobem rozdělává oheň. Ve chvíli, kdy se valí z připraveného chuchvalce trávy a větviček dostatek kouře, je třeba ho jen vložit dovnitř kmene a včely vykouřit. Omámené včely nemají sílu bránit se před nečekaným útokem. Pak už jen stačí natáhnout ruku a vzít si sladkou odměnu. Bohužel byl dnes lov neúspěšný, a tak alespoň sladká odměna za marnou snahu. Ve vesnici nás vítají bez emocí. Hadzové je vůbec příliš neprojevují a berou věci tak, jak přijdou. Po návratu z buše přichází ke slovu opět tradiční dýmka a probíhá nezbytná diskuse o nevydařeném lovu, při které přijdou vhod alespoň ona dvě nešťastná malá holoubata.

Má návštěva se chýlí ke konci. Zklamání z nevydařeného lovu vyvažuje nadšení ze včerejší atmosféry. Ještě kupuji jako podporu několik korálkových náhrdelníků, lovecký luk a tři šípy. Odcházím vyprovázen potřesením ruky a s hrdým úsměvem na tváři. Hned jak zmizím za prvním keřem se vše vrátí k normálu a začne se plánovat odpolední lov. Jíst se musí a bobule nasbírané ženami nestačí. Hadzové žijí okamžikem a denně řeší skutečné existenční problémy. Civilizační hodnoty pro ně příliš neznamenají. Hroty šípů a kované nože získávají od jiných kmenů výměnou za med. Maso si na horší časy suší v korunách stromů a své skromné chýše postaví během pár hodin z toho, co jim poskytne příroda. Žijí přítomností, ale myslím, že někde ve skrytu duše musejí hloubat i o tom, co s nimi bude dál.

Category: 2012 / 04

TEXT A FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK

Kilimandžáro. Na nejvyšším místě Afriky kdysi vše tragicky skončilo i nově začalo. Kili byl můj první exotický nejvyšší vrchol kontinentu. O prestižním projektu Koruna planety jsem tehdy ještě moc nevěděl…

Koktejl slaví krásnou vydařenou dvacítku. Josef Formánek žil na jeho začátku hodně rozkročeně, naplno až hekticky, přesto nebo právě proto stihl vymyslet a rozpohybovat autentický český cestovatelský časopis. Ve zběsilém tempu naskočil na nového koně, se kterým se řítil do zajímavých míst Čech i odvátých koutů planety. Já jsem před dvaceti lety rotoval hlavně Indonésií, s Pepou Formánkem jsme ochutnali také společné chvíle na Siberutu, který jemu změnil život a nadělil mu jiné vnímání, vnitřní klid a později i skvělou knihu o „Prsatém muži“, moji nejoblíbenější. Prožívám Pepův styl psaní jako jeho vděčný čtenář. S každou knižní novinkou Josef volá, vede dlouhé telefonní hovory, ve kterých mi čte panenské pasáže. U hodinových hovorů rodících se příběhů není nutné sedět doma v křesle, Pepův monolog dosáhne i do kavárny, autobusu či na hory. Děkuji možná ještě více než za Koktejl za ta netradiční autorská čtení.

ko1204_svaricek_hory_tatra

ŽIVÁ AFRIKA

Před dvaceti lety jsem se vezl na vlně dlouhodobého cestování. Hned po sametu vyrážím na časově neukotvené expedice. Marco Polo trvá půl roku, následná akce Hedvábná stezka dokonce rok a půl. To už se dá žít v širších souvislostech, mysl se nemačká do mantinelů měsíční „dovolené“. Po návratu z dvouletého provoněného východu vyrážím konečně na jih s expedicí Živá Afrika. V počátku možná až příliš odvážná myšlenka se díky úsilí Víti Strnada nakonec stala skutečností a v nejrozsáhlejší akci historie projíždíme Afriku napříč. Tatra Kopřivnice nám postavila unikátní obytný modul dle našich plánů (v muzeu dnes stojí vedle slavných tatrovek Hanzelky a Zikmunda), náklaďák vezl i motorové rogalo. Super vůz Tatra 815 VVN 6×6 zvládá všechna úskalí náročné Afriky, stává se na osm měsíců naším domovem, supluje ložnici, kuchyň, pracovnu, laboratoř i polní dílnu. Každá část interiéru je maximálně zužitkována, přesto se spe¬ciál tváří dokonce i útulně. Tatra poskytla také skvělé řidiče Mirka Chovance s Jirkou Sedlářem. Vědecký program plní hlavně geografové Petr Kubíček a Hynek Adámek. Lékař David Pospíšil pečuje nejen o zdraví členů výpravy, v Západní Africe se hodí i jeho francouzština. Druhý „duchovní otec“ expedice Josef Petr je pilot rogala, horolezec a vodák. Moje maličkost s kamerou a „prořízlou pusou“ plní roli kameramana a styčného důstojníka. Řeším hranice, trajekty, policie i armády, poplatky i úplatky v neproniknutelné džungli. Šplháme na všechny zajímavé hory trasy – Ahaggar pálí na žhavé Sahaře, Kamerunská hora je v kontrastu nejdeštivější místo světa. Nejvíce tropických ledovců nabízí Ruwenzori, „Měsíční hory“, na hranicích Ugandy a Konga. Mt. Kenya (Kirinyaga) se zvířaty nikdy nezklame. Pokus o přelet Kilimandžára však končí tragédií.

POSLEDNÍ ODLET

Zásadní den expedice má datum 27. září 1994 a strategie je jasná. Po včerejším pokusném letu samotného pilota s rogalem vyrazí Josef v dalším testovacím letu se šedesátikilovým Davidem. Potom bych se měl vznést i já s přídavkem dalších dvaceti kilogramů a hlavně s kamerou, která celý přelet Kilimandžára natočí. Na rozdíl od smělého Davida však cítím k létání v obtížné termice výrazný respekt. Nebo je vhodnější poctivé slovo strach? V to klíčové ráno je nažhavený pilot již od pěti hodin v provozu, zkušební krátký let probíhá bez problémů. Doléváme benzin, Jožkovi přilepujeme k nosu hadičky s přívodem kyslíku. David s profesionálním klidem lékaře na sebe navléká další vrstvy oblečení, až oba vypadají jako obtloustlé reklamní postavičky Michelin. Letcům dávám krabičku sirek Luckyboy s obrázky krásných slečen, za jejichž nahotu nemůže africké slunce. „Ať nahoře nejste sami a drží se vás štěstí!“ Šťastní kluci nasedají do motorové tříkolky a přesně v sedm hodin ráno startují. „Vraťte se úspěšně a hlavně v pořádku!“ Následuje poslední zamávání a po chvíli už se stroj vznáší prostorem.

ko1204_svaricek_hory_47-30-nohy

Ve dvou se rogalu moc nahoru nechce, ale po chvíli zeslábne řev motoru a rogalo zmizí z dohledu. Je zataženo, vítr zatím nefouká. Do vysílačky však hovoříme stále jen my, druhá strana je podezřele hluchá. Dalekohledem marně provrtáváme oblohu, můžeme jen odevzdaně čekat. Nenávidím čekání, nejraději bych ho úplně zrušil. Někdy je naprosto nesnesitelné, jako právě teď. V jedenáct se kazí počasí a sílí vítr. Namlouváme si stovky uklidňujících variant – třeba přistáli a pro horší počasí nechtějí pokračovat. Opožděný návrat zatím nic zásadního neznamená, na místě však už nelze vydržet, a proto vyjíždíme hledat postrádané letce. Krajinu plnou exotických zvířat takřka nevnímáme. Pročesáváme jižní úbočí Kili, projíždíme vesničkami, vyptáváme se lidí. Odpověď je stále depresivně stejná – neviděli. Po dlouhé době se konečně objeví plamínek naděje: „Ano, letěli tímhle směrem!“ Po osamocené jiskře jsou však další informace už zase jen negativní. Narážíme na pytlácké místo k lovu levharta, na provaze visí ze stromu stažená gazela jako návnada. Raději vypadneme, než se někomu připleteme do rány…

PRÁZDNÁ NADĚJE

Po návratu na základnu sedíme dlouho do noci u ohně a přetřásáme nejrůznější varianty. Snad chlapi sedí v některé chýši u nápoje a čekají na lepší povětrnostní podmínky. Příznivá termika nového rána však nikoho nepřináší. Možná nesehnali benzin do stroje. Objíždíme obrovský masiv Kilimandžára po dvěstěkilometrovém okruhu a hledáme příznivé zprávy. U vesničky Sanya Juu prý letěl železný pták s motorem, sdělují nadšeně domorodci. Nazdobený „rudý šlechtic savany“ opřený o oštěp potvrzuje, že taky viděl velkého řvoucího ptáka. Nemohou být daleko! Dvě silné ženy k nám slibně nasedají do džípu. V místech, kde vyjeté koleje sjíždějí z cesty, nás však opouštějí. Ukazují směr, kterým už musíme sami.
Jako nešťastný nahodilý úder blesku bez bouře nás zasáhne šok v nejhorší chvíli života. Rogalo se zřítilo, oba naši kluci jsou mrtví! Nechce se tomu věřit, mysl to nebere, hlava se nové skutečnosti zoufale brání. Do poslední chvíle jsme věřili ve šťastně zašmodrchaný happy end. Najednou hrozně slábnu, jako bych dostal brutální ránu obrovskou palicí do hlavy. Proboha, to snad není možné! V trávě se smutně choulí baterie z vysílačky a malá česká vlajka, kterou měli kluci odhodit nad Kilimandžárem. Neodhodili. Proč? Ještě se zde schovává krabička sirek Luckyboy, kluk štěstěny asi nefungoval. Z tragického místa dopadu rogala stačili Masajové odnést motor vznášedla, zbytky stroje, padák, vysílačku, foťáky, prostě všechno. Jsme na jejich území, vše shůry spadlé patří jim. V klidu nenechali ani mrtvá těla. Zmizely boty, bundy, oblečení, přílby, prostě všechno. Hrozné! Ořezali i gumu z koleček rogala, aby si z ní udělali tradiční gumové sandály. Masajové mne najednou poznávají podle dvou fotek, které měl Josef při odletu u sebe. Vytáhli je z bundy a teď si na mne ukazují jako na poselství z jiné planety.

SEZENÍ NA RAKVI

Rozjíždí se černá ruleta, kterou s námi budou hrát nejen úřady. Doktor ohledává mrtvé, je mi strašně. David byl také lékař a tolik toho pro Afriku udělal. Velký sen kluků o přeletu nejvyšší hory Afriky se stal jejich snem posledním. Proč právě chlapům, kteří Afriku nejvíc milovali, ukázala ona svoji nejčernější tvář? S Josefem jsme podnikali horolezecké výstupy, treky i výpady do džungle, správný chlap jako on dokázal s přírodou vždy poměřit síly. Lékař David pomáhal všude, kde se naše expediční Tatra objevila. Trávili jsme spolu nejvíc afrického času, stali se vzájemnými zpovědnicemi, věděli o sobě vše. Naleznu ještě někdy podobného kamaráda?

Mrtvá těla převážíme dolů až na patologii nemocnice v Moshi. Vše je tak složité a komplikované! Čas se nekonečně vleče. Až pozdě v noci se vracíme do Arushy, meky tradičního safari. Safari znamená ve svahilštině cesta. I cesta může být cíl? Ale kam? Tři dny jsem vydržel naplno fungovat, zařizovat, přesvědčovat, jednat i přebalovat těla, která za tu dobu pod spalujícím sluncem vydávala omamně nasládlý zápach. Už nikdy se jej nezbavím! Organismus v extrémním zápřahu vše zvládl, povolí, až když si to může dovolit. Rozbrečím se teď a tady. Další den pokračuji ve vybavování smutečních záležitostí, na přání příbuzných zajistíme kremaci pro Josefa a pohřeb pro Davida. Po výrobě rakve objíždím místní bary a láhvemi dovezené vodky napájím lékařský personál, aby mi konečně vydali těla z márnice. Naposled je přebaluji a nakládám do rakve. Poslední jízda s mrtvými kluky z Moshi míří do Arushy, kde nás čeká poslední rozloučení. Po pravé ruce máme výhružný masiv, Kili jako by se nám vysmívalo. Právě teď se vrchol ukazuje v celé nádheře, nezahalen jediným mráčkem. Proč takový nebyl dříve? Pod Kilimandžárem sedím v džípu na rakvi s mrtvými kamarády.

AFRICKÉ NAPLNĚNÍ

Další putování v Tatře veze nové „podivno“. Ti dva kluci hrozně chybí, zůstalo po nich jen tísnivé prázdno. Potrvá dlouho, než si zvyknu na osamocené polní lůžko, kde vedle spával David. Jak je všechno relativní! Co chybělo, aby tady teď ležel samotný David? Stačilo málo, aby tam v trávě zůstalo mé vyhaslé tělo. Dvacet kilo váhy, přesmyčka priorit druhého pokusu. S truchlivými pocity opouštíme Tanzanii, která je jinak nádhernou zemí. Po osmi měsících v Africe přijíždíme 5. prosince 1994 domů, 236 expedičních dní nás vrací na Staroměstské náměstí, kde opět vystavujeme svá vozidla. Speciál Tatry 815 s námi ujel 33 000 km, doprovodný džíp má za sebou dokonce 42 000 kilometrů. Jaká byla Afrika? Občas lahůdková, občas náročná, každopádně černá. Na „Staromáku“ se dělíme o pozornost s největším mítinkem pekelníků, andělů a Mikulášů, kteří zde právě největším počtem přepisují Guinnessovu knihu rekordů. Při pohledu na spousty čertíků kolem se vracíme do Afriky. Čerti nebo andělé? My se v Africe setkávali většinou s těmi lepšími. Nezáleží na barvě pleti. Všude na světě jsou lidé dobří nebo méně dobří.

První cesta na černý kontinent roku 1994 byla opravdu černá, Kilimandžáro mi vzalo dva blízké přátele. Návrat z expedice přetavil rok 1995 v temné období, kdy mě všichni a všude atakují podobnými dotazy. Nejčastěji šlehne bolestivá otázka na „skutečné“ okolnosti nehody. Padají dohady, zda kluky sestřelily masajské oštěpy či šípy a další podobné nesmysly. Uměle se hledají taje a čáry. Na duši se rozevřela jizva, která se jen těžko zacelí. Černý cejch vypálený do srdce v něm zůstane navždy, pálí jen s odlišnou intenzitou. Myšlenkové návraty do míst nehody deptají až do vydání knihy „Živá Afrika“, kdy ze mne vše očistně spadlo. Dostal jsem ze sebe pravdu a začal opět žít – normálně a naplno. Do Afriky se vracím už s jinou hlavou. A poté znova a znova, další akce a expedice přerůstají v souvislý příjemný řetězec. Vztah k Africe se mění v krásnou zamilovanost s dlouhým trváním.

Na safari v nekonečné savaně pod Kilimandžárem plné zvířat mne zaplavuje slastný pocit volnosti. Kam oko dohlédne, všude nádherná podívaná. Přejdu pohledem na protější obzor a velkolepé panorama zvěře graduje. Obrovské stádo pakoňů a zeber vyklusává nedozírným bušem v impozantním rozměru nespoutané přírody. Tak vypadala v dávné minulosti naše planeta celá. Takhle jsme kdysi všichni žili… Ryzí Afrika zůstává divoká. Už jen někde…

Tento článek věnuji dvěma skvělým klukům, se kterými už bohužel nikdy nikam nepojedu…

Category: 2012 / 04

Vše začalo nevinně a náhodně jako většina velkých věcí v lidském životě. Jedním setkáním s La Grace – krásnou a skvěle stavěnou Češkou s nádhernými boky, zrozenou v Egyptě, která mě okamžitě okouzlila.

Den nato, co jsem si koupil letenku do Asie, jsem se v ZOO Dvůr Králové setkal se zajímavou dvojicí, námořním kapitánem Josefem Dvorským a jeho ženou. Při společném obědě jsem s překvapením naslouchal strhujícímu příběhu o splnění klukovského snu. Příběh se zdál neskutečný, ale dokonale mě zaujal. Hned po polévce jsem asijskou letenku zrušil a kývl kapitánovi na osobní pozvání na pirátskou brigu La Grace. Vánoce i silvestra tedy strávím plavbou mezi romantickými ostrovy karibských Malých Antil. Do odletu zbývalo jen pár dní a já se už nemohl dočkat. V letadle přes Atlantik jsem později pročítal důležité informace o nevšedním projektu a mimořádném úspěchu českých hlav a rukou.

ko1204_karibik_kolbaba_10

KORZÁROVOU STOPOU

Iniciátoři celé akce Josef Dvorský a Daniel Rosecký řešili v průběhu příprav i stavby lodi mnoho různých problémů. Ty první se týkaly typu lodě, jména, velikosti či barvy. Nakonec bylo rozhodnuto, že podle původních plánů postaví repliku brigy La Grace, na které se v raných dobách Ameriky plavil původem český korzár ¬Augustin Heřman. Stavba lodi začala na konci roku 2008 v egyptském Suezu. Profesionálním egyptským stavitelům sekundovaly v průběhu následujících dvou let šikovné ruce stovek českých odhodlaných pomocníků. Kýl a žebra La Grace jsou zhotoveny z kafrovníku a moruše, jinde stavitelé použili dřevo z finské borovice. Na stěžních visí téměř 400 metrů čtverečních plachet a neuvěřitelných čtrnáct kilometrů lan, na kterých lze napočítat téměř pět stovek dřevěných kladek. Ač se zvenku briga tváří jako původní historická loď, uvnitř je vybavena nejmodernější řídící a navigační technikou. Plavba je tedy patřičně romantická a pod vedením profesionálního českého kapitána hlavně bezpečná. Moje cesta začala jednoho adventního večera na Martiniku. Následně pokračovala na jih ke Svaté Lucii a přes Svatého Vincence a Grenadiny do nejmalebnější oblasti Malých Antil – Tobago Cays Marine Park. Na lodi jsem mezi odhodlanými „piráty“ strávil oba prosincové svátky a postupně jsem navštívil téměř dvě desítky antilských ostrovů. Při mnoha romantických vyloděních jsem s nadšením objevoval nové krásy a radoval se z opakovaných návštěv několika ostrovních perel. Potvrdil jsem si, že dramaticky členěná Dominika je nejkrásnějším karibským ostrovem. Skutečná dobrodružství jsem prožíval při častých přeplavbách mezi ostrovy. Tehdy jsme vyplouvali ze stínu ostrova a s La Grace si začaly pohrávat divočejší vlny Atlantiku. Vše se začalo více houpat a místy se mě zmocňovala mořská nemoc. Byly to adrenalinové situace, ale přes to všechno jsem se vždy cítil bezpečně.

ko1204_karibik_kolbaba_2

POCIT OBJEVITELE

Během třítýdenní plavby jsem horlivě nasával četné informace a námořnické dovednosti. Zasněně jsem si vybavoval představy o objevitelských plavbách Jamese Cooka, Kryštofa Kolumba a mnoha dalších hrdinských námořníků. Sám jsem se cítil jako jeden z nich, jeden z objevitelů. Pohled z historické, a vlastně jakékoliv lodi na Karibik člověka neuvěřitelně naplňuje. Ty dny a noci na dokonalé pirátské lodi La Grace pod českou vlajkou si budu rád vybavovat celý život.

Category: 2012 / 04

Šlapu na brzdy a doufám, že vypůjčené auto zastaví včas. Pneumatiky se smýkají po kamenité cestě přetínající vnitrozemí ostrova Sámos a za vozem se zvedají oblaka prachu. Máme štěstí oba – já i tvor, kterého jsem málem přejel. Chodící sbírka hříček přírody a jeden z nejvzácnějších plazů Evropy.

Nejbizarnější z obyvatel Sámu se mi svým silničním entrée představil o pár dní dříve, než bych se za ním vydal já sám. Pátrání po zdejších chameleonech obecných (Chamaeleo chamaeleon) patřilo k nejdůležitějším bodům našeho pobytu na ostrově. Kdyby se mi však stromový ještěr nerozhodl takto vyjít vstříc, měl bych patrně se zařízením první schůzky dost potíží. Chameleoni patří k mistrům maskování, mezi listy stromů a keřů je objeví jen málokteré oko. Dokážou přizpůsobit své zbarvení okolí a dokonce i jejich váhavý kymácivý pohyb napodobuje list rozhýbaný větrem.

ko1204_recko_chameleoni__dsc4457_o

Na světě byste našli jen málo tvorů, kteří jsou k životu na stromech adaptovaní tak dokonale jako právě chameleoni. Prsty na všech čtyřech končetinách jim srostly k sobě, aby vytvořily pevné klíšťky s drápky na koncích, skvěle se hodící k pohybu ve větvích. Chápavý ocas se dokáže v mžiku ovinout kolem větve jako oživlá liána a poskytnout tak ještěrovi další jištění. Tělo ploché jako chodící list se mezi těmi skutečnými proplétá s nedbalou elegancí a oči, které se pohybují nezávisle na sobě a mohou se dívat každé jinam, snadno přehlédnou členité prostředí. Pro odborníky je dodnes záhadou, jak dokáže chameleonův mozek vyhodnotit dva naprosto různé zrakové vjemy najednou.

Ovšem i rození obyvatelé stromů musejí občas slézt na zem. Potřebují přejít z jednoho stromu na druhý, aby našli dostatek hmyzí potravy či partnera k páření. Poslední dobou to však mívá jeden podstatný háček. Mezi stromy se čím dál častěji rozlévají ztuhlé řeky asfaltu nebo uježděného štěrku. Prohánějí se po nich plechové obludy, proti kterým nepomáhají ani ta nejlepší přizpůsobení. Na cestách či silnicích kvílejí brzdy častěji, než by člověk čekal. Málokdy ale celá příhoda končí tak šťastně jako v mém případě. Řidiči si často podivného plaza nevšimnou vůbec nebo ho zaregistrují tak pozdě, že už na brzdění není čas.

KLENOTY POD DOHLEDEM

Prodíráme se s baterkami v rukou vyschlým korytem jednoho z mnoha potoků, které svádějí zimní srážky z ostrovních hor dolů k moři. Teď uprostřed noci je cesta mezi balvany ještě krkolomnější než za dne, při zkoumání života chameleonů jsou však noční průzkumy nutností. „Propletená vegetace na březích je pro tyto ještěry ideální,“ vysvětluje mi cestou vedoucí výzkumného týmu Amy Trayler. „V okolí mají navíc samičky dost písčité půdy, kam v létě chodí klást vajíčka.“ Vztahy mezi chameleony a lidmi na Sámu výstižně ilustrují paradox dnešní doby. „Ještěři tu během letní sezony trpí nadměrným silničním provozem a také tím, že se na mnoha místech stavějí hotely či penziony. Na druhou stranu se jim nejlépe daří právě v blízkosti lidí. Často se totiž zdržují v keřích lemujících pole, vinice, odtokové strouhy či silnice,“ krčí rameny výzkumnice. Právě proto je nutné sledovat, jak se tato prostředí mění a co na to chameleoni říkají.

ko1204_recko_chameleoni__dsc7854

Během mapování biotopu se jednomu z členů týmu podařil skvělý nález. „Hurá, to je můj první!“ zaradoval se plynnou češtinou. Marek z Tábora pracuje po vzoru většiny zdejších nadšenců jako dobrovolník nevládní organizace Archipelagos, která provádí výzkumné i ochranářské projekty na souši i na moři kolem ostrova. Je prvním Čechem, který zde přiložil pomocnou ruku k dílu. Jeho úkolem je především vytváření animovaných výukových programů o přírodě, protentokrát si však odskočil od počítače pomoct biologům v terénu.
Ukazuje kamsi k fíkovníku na hliněném břehu. Amy se noří do podrostu a zkušenýma rukama sundává z větve nehybného chameleona. Má barvu jako nezralý citron, které rostou v sadech všude kolem, a ospale na nás mžourá. „Takhle žlutí jsou chameleoni vždy, když spí,“ ukazuje Amy. „Podle změny zbarvení na nich poznáte leccos. Tmavé zbarvení znamená stres, šedavé strach a výrazné barevné vzory zase podráždění nebo milostné vzrušení. Chameleoni mezi sebou takto beze slova komunikují.“

Během krátké exkurze do chameleoní gramatiky vytahuje pružinovou váhu a šupléru. Každého ještěra je třeba pečlivě zvážit, změřit a zanést do evidence. „Ještě letos začneme chameleony označovat speciálními štítky. Zjistíme tím, jestli se během života přemísťují nebo zůstávají na svém oblíbeném stromě,“ usmívá se Amy. Zjišťování, co chame¬leonům vyhovuje, je důležitější, než se zdá. „Až to budeme vědět, vyjde najevo, proč před dvaceti lety vymizeli z Kréty, Chiu a dalších ostrovů. Bude také snazší zajistit, aby se udrželi u nás na Sámu. Je to totiž jediný z řeckých ostrovů, kde stále ještě přežívají.“

PODMOŘSKÉ POKLADY

Středozemní moře zabírá sotva jedno procento plochy světových oceánů, podle odhadů tu však žije celých sedm procent mořských druhů organismů. Částečně je to i díky skutečnosti, že je téměř celé obklopené pevninou a vytváří svůj vlastní specifický svět. V posledních dvou staletích tu však začalo být nebezpečně těsno. Lidí, kteří tu žili s mořem v harmonii po celá tisíciletí, přibývá geometrickou řadou. Hladinu křižují tisíce motorových lodí a svou stinnou stránku ukazuje i uzavřenost Středozemí. Veškeré jedy, které do moře vypustí pobřežní města, se tu postupně hromadí.

Řecká moře pořád ještě představují něco jako únikovou zónu středomořského života. Stovky ostrovů či ostrůvků s přirozeným pobřežím fungují jako záchytné body, kolem kterých se shromažďují vzácní tvorové včetně vorvaňů, středomořských tuleňů či karet obecných. Životní prostor se však zmenšuje i zde a podmořské louky či útesy potřebují pomoc. Výzkumná loď institutu Archipelagos proto ročně najezdí stovky mil ve stopách mořských savců a želv a zachraňuje ty tvory, kteří uvízli v rybářských sítích.

Biologové v potápěčských maskách sledují pod vodou porosty posidonie, takzvané mořské trávy. Na pohled jednotvárný les tenkých listů slouží jako líheň či celoživotní domov pro stovky druhů ryb včetně bizarních mořských koníčků či jehel a tisíce bezobratlých. V poslední době však mořská tráva rychle mizí a živočichové s ní. Ochranáři dokonce obcházejí samoské rybí trhy a zkoumají úlovky místních rybářů. Podle jejich složení odhadují, kolik ryb ještě pod hladinou Egejského moře zbývá. Doufají, že díky spolupráci s místními nebudou muset den co den zapisovat, že jsou úlovky čím dál tím chudší.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This