Category: 2013 / 03

TEXT: Lucie Radová

Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?

Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.

ko1303 happy guatemala mike cohen shutterstock 3921499

Střední Amerika je, co se rozlohy týče, o něco menší než Francie. Není proto zas takové překvapení, že se celý region umístil v podobné části žebříčku. Co tedy všechny státy Střední Ameriky spojuje? Na první pohled je to nádherná příroda, podobná historie a pozitivní přístup k životu. A také dopravní prostředek, který nikde jinde nenajdete.

Milovaný i nenáviděný

„Takže, vítej ve Střední Americe,“ říkám Danovi na zaprášeném guatemalském nádraží. Ještě před chvílí jsme si vezli zadnice v mexickém autobuse, jehož pohodlí a prostor na nohy by mexickému cestujícímu záviděl každý Evropan. Teď však stojíme před chicken busem, pravým dopravním prostředkem Střední Ameriky. Už k nám míří pilot vozidla, upocený Guatemalčan, jehož hlava mi končí přesně v úrovni prsou. Bere nám věci a hází je na střechu autobusu. Čeká nás s ním padesát kilometrů a sedm hodin cesty. 
Chicken (kuřecí) bus je žlutý školní autobus, který už z nějakého důvodu nemůže vozit školáky v USA. Svůj druhý život začíná ve Střední Americe jako meziměstský i dálkový spoj. Ty samé autobusy, co byly pro své stáří nebo poruchu v Severní Americe vyřazeny z provozu, tu denně převážejí stovky lidí. Řidiči se s vozy příliš nemazlí, nedělá jim problém v nich přebrodit menší řeku nebo přeskákat prašnou cestu plnou výmolů.

Přezdívku „chicken“ si podle některých vysloužil díky tomu, že se v něm přepravuje také drůbež. Podle mě je to však spíše z toho důvodu, že se do něj vejde nekonečno pasažérů. Bez nadsázky. Na sedadle pro dva normální americké žáky do věku patnácti let zde sedí pětičlenná rodina. Když už jsou plné sedačky, stojí se v uličce, často jen na jedné noze. Napěchovaný autobus tak připomíná klecový chov brojlerů.

Pokud byste měli hodně času a trpělivosti, můžete s chicken busem projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu. A právě v Panamě narazíte na ty nejbarevnější autobusy v nejrůznějším tematickém provedení. Na kapotách busů nejčastěji uvidíte výjevy z Ježíšova života nebo propagaci jehovistů.

Kuřecí bus má pro turistu obrovskou hodnotu. Pokud s ním vydrží cestovat i delší cesty (za což už považuji i našich 50 km a sedm hodin), dostane se celkem dobře pod povrch středoamerického života. Třeba zjistí, že i když místní lidé mají málo nebo spíš nic, nikdy neodmítnou bezdomovce, falešně zpívajícího kytaristu nebo nadávajícího kněze, kteří čas od času za jízdy žebrají. Přestože místní mají právo chicken bus nenávidět, nestěžují si. A tak je to i v jejich všedním životě. I když mají právo nenávidět své zkorumpované politiky, všudypřítomnou chudobu a kriminalitu, nestěžují si.

Pura Vida!

„Kostarika – a potažmo Střední Amerika mají něco, co jsem jinde neviděla a co je i v České republice raritou. A tím jsou dvě věci – velká skromnost a pozitivní přístup k životu,“ říká Veronika Vacková, která v Kostarice studovala a žije už tři roky. „Kostaričané bydlí v malých jednopatrových mnohogeneračních domcích (tzn. 3–4 generace) s celou rodinou (zhruba deset a více příbuzných). Mají jen nezbytný nábytek a dekorace, nakupují jen ty nejzákladnější potraviny a i šance na cestování jsou u takové střední třídy malé.“ I přes to prý nikdy nepotkala nešťastného Kostaričana. Národní heslo Pura Vida!, často používané jako pozdrav, je v přímém překladu ryzí život a znamená něco jako všechno je v pořádku, všechno je OK. To velice dobře vyjadřuje kostarický přístup k životu – nemáme moc, ale dostatek a žijeme si dobře. Zároveň tento optimismus není součástí etikety a není to ani do určité míry ten povrchní optimismus, jaký můžeme pozorovat například v USA. Tady je velice organický, a co více, nakažlivý! Ráno vyjdu na ulici a všichni se na mě usmívají, pozdravíme se, prohodíme „Pura Vida!“ a člověku najednou nic nechybí. Je spokojený a rád tam, kde je,“ dodává čtyřiadvacetiletá rodačka z Olomouce, která se prozatím usadila v malém domečku na předměstí hlavního města Kostariky.

Stačí úsměv?

Úsměv a optimistická mysl jsou pro Střední Ameriku typické. Stačí to však ke štěstí? „Možná u Kostariky a Panamy,“ hodnotí výsledky výzkumu historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Ze své pozice však Guatemalu, El Salvador, Belize a Honduras v první třináctce akceptovat nemůže. Naráží především na velké sociální rozdíly uvnitř těchto zemí a vleklé občanské války v minulosti. Připomíná také současné problémy s narkoobchodem a vysokou zločinností. „S výjimkou Belize to jsou státy, které mají snad nejkrvavější minulost nebo i přítomnost z celé Latinské Ameriky. Hlavně tedy Guatemala. Začátkem šedesátých let minulého století tam začala občanská válka a trvala až do roku 1996. Nejenže si vyžádala na dvě až tři stovky tisíc obětí, ale také po sobě zanechala rozvrácené rodiny, chudobu a kriminalitu. Političtí představitelé zatím nejsou schopni téměř žádný problém vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou dívky, které byly za války znásilněny vojáky. Dnes mají už dospělé děti, které většinou nikdy nepoznaly rodinu a lidský život pro ně nemá žádnou cenu,“ shrnuje stručně profesor Opatrný.

ko1303 happy costa rica shutterstock 61393045

Komplikovaná historie a nestabilita země se podepisuje i na současné společnosti. Všechny čtyři státy se objevují v první desítce zemí s nejvyšší mírou násilných smrtí. Honduras je v tomto směru nejhorší. Na sto tisíc obyvatel zde násilnou smrtí umírá 82 lidí (v Česku to jsou necelé dvě osoby). Ale i v ostatních středoamerických státech musíte na sebe dávat velký pozor. Že něco není v pořádku, to je poznat hned na první pohled. Například v hlavním městě Kostariky, v San José, nenajdete jedinou budovu, rodinný nebo činžovní dům bez vysokého plotu a žiletkového ostnatého drátu. Veronika to zná také z vlastní zkušenosti: „Je tady spousta kriminality a násilí. Jak doma, tak na ulici. Každá budova má vysoké mříže, ostnatý nebo dokonce elektrický drát, deset psů a vrátného. V San José jsem nedávno viděla na jednom domě napsáno: ‚Představte si, jak by naše město vypadalo bez mříží.‘ Pro všechny je to hodně těžko představitelné.“

Dá se štěstí měřit?

„Z indexu šťastné planety se naprosto vytratily životy konkrétních lidí. Nezahrnout do takového výzkumu všechny hrůzy, se kterými se tito lidé potýkali a potýkají, nevzít v potaz taková fakta, jako že přišli o celé rodiny, byli svědky vraždění svých blízkých, byli mučeni a strádali hladem, mi opravdu přijde vůči těm chudákům jako naprostý výsměch,“ komentuje zprávu indexu šťastné planety Josef Opatrný.

Výzkumníci z britského think tanku jsou si toho vědomi. Svůj postup však obhajují tím, že nejhorší omezování lidských práv nebo největší chudoba se většinou týká jen úzké skupiny lidí, která výsledky výzkumu nemůže natolik ovlivnit. „Stejně jako HDP maskuje nerovnosti v příjmech v rámci dané země, tak i průměrný pocit pohody občanů maskuje nerovnosti v pocitu štěstí,“ zastává se metodiky Saamah Abdallah, jeden z hlavních autorů zprávy. „Předpokládáme, že když se lidí zeptáte, jak celkově vnímají svůj život, budou schopni zhodnotit všechny aspekty dohromady a rozhodnout, co je pro ně samotné důležité. Může se pak také stát, že někdo s vysokou životní úrovní bude mít nízký pocit pohody, protože například nemá dostatek času na svou rodinu.“ Podle Abdallaha však z výsledků výzkumu vyplývá mnohem zajímavější věc: „Když jsme dříve hledali model úspěšného rozvoje a vývoje společnosti, často jsme si mysleli, že bychom se měli dívat na bohaté státy, jako je například USA. To je samozřejmě naprosto nemožné. Za prvé bychom potřebovali téměř pět planet, abychom všichni mohli žít jako Spojené státy americké. Za druhé náš index jasně dokazuje, že můžeme být šťastní, ba dokonce mnohem šťastnější a neničit tolik planetu.“

„Věřím, že každé místo má tu moc ve vás vyvolat určité povahové rysy nebo určitý typ chování. Z těch míst, kde jsem bydlela, se mi nejvíce líbil ten člověk, kterým jsem byla v Kostarice – skromnější, otevřenější, vřelejší k ostatním, nematerialistická, vlastně šťastnější…“ vysvětluje Veronika své rozhodnutí přestěhovat se do Střední Ameriky a prozatím opustit Česko a USA, kde žila. 
Projela jsem Guatemalu, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. V chicken busu a s úsměvem na tváři. Na rozdíl od Veroniky bych se ale do Střední Ameriky nemohla odstěhovat. Vím, že bych tam nebyla šťastnější. Od místních se však máme hodně co učit. Začít můžeme třeba tím, že budeme méně vyrábět. A více se usmívat.

Category: 2013 / 03

PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský

Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii… Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.

ko1303 rozhovor bl  dsc3842

V době emigrace jste byla komunistickou vládou odsouzena k odnětí svobody. Začátky v Norsku pro vás musely být opravdu těžké, že?

Pracovala jsem pro norskou televizi a připravovala dabing Rumcajse, což bylo tvrdé, protože Norové nemají cit pro vodníky, neznají je! (smích) Ale ne, vážně, opravdu to nebylo jednoduché, ze začátku jsem dělala uklízečku a pomáhala na benzínce, abych se uživila. Na jeden hrozný moment si vzpomínám. Vždycky mě bude mrzet, že jsem poslechla, když mi někdo doporučil, abych zkusila zajít do česko-norského spolku, že by mi tam mohli pomoct najít práci. Viděla jsem tam na zemi ležet o zeď opřené české kluky, mohlo jim být tak mezi osmnácti a dvaceti, seděli a čekali, kdo pro ně co udělá. V tu chvíli jsem cítila strašlivý stud – a už se tam nevrátila. Považovala jsem Čechy za flexibilní národ, že jsme ochotni pracovat. Já žebrat prostě nemohla!

Na podobném principu stojí i hnutí Stonožka, žádné sbírky nepořádáte. Jak se tedy dostáváte k penězům?

V současnosti spolupracujeme se školami a jejich učiteli z celé České republiky. To oni vydělávají peníze, které pak Stonožce posílají: malují a prodávají vánoční přáníčka, pečou perníky a vydají kuchařku, hrabou listí, uspořádají koncert… Tak to vlastně i začalo, po revoluci mě požádali, abych v Norsku sehnala peníze na jednu českou nemocnici. Chtěla jsem pomoct, ale zároveň jsem si neuměla představit, že budu chodit s kasičkou v ruce nebo někoho přemlouvat ke sponzoringu. Tak jsem to vyřešila tak, že naše děti malovaly a já to v Norsku prodávala. Učíme děti „you can make a difference“ (můžeš udělat rozdíl): vysvětlujeme jim, že můžou udělat zázrak; nevědí, ke komu se jejich přání dostane a koho zaujme… Nejlepší „stonožkové školy“ neznají šikanu – na to jsem hrdá. Děti tam vědí, že když mají dvacku, můžou si za ni koupit zmrzlinu anebo poslat -sedmnáct chlebů do Afghánistánu.

V té souvislosti mě napadá, váš byt je krásně zařízený, skoro až luxusně. Když víte, jak se někde ve světě žije, jak se s tímto srovnáváte?

Když jsem se poprvé vrátila z válečné oblasti, nemohla jsem si hodně dlouho ani koupit kafe. Dneska je pro mě domov tím bezpečným místem, kde načerpávám sílu. Potřebuji mít kolem sebe hodně krásy, abych vydržela dál „bojovat“. Kdyby lidé věděli, jak důležitá je krása, nebyla by nikde válka. Před Irákem jsem si v bytě nádherně uklidila. Už po zkušenosti z Balkánu jsem věděla, že se budu muset dlouho koupat a poslouchat Beethovena, abych se vzpamatovala. Také mi hodně pomáhá hudba. Totálně nenávidím bídu, to je příšerná věc.

Jaký máte vztah k penězům? V jednom rozhovoru jste se o nich vyjádřila dost negativně, ale nějak mi to k vašim názorům nesedí…

Jestli někdo někde napsal, že já jsem proti penězům, tak to blafoval! Já kapitalismus zbožňuju a v Norsku jsem – dobrovolně, nemyslím za plat – pracovala pro pravici, považovala jsem to za svoji morální povinnost. Kdyby lidi věděli, co všechno dobrého můžou udělat peníze, co může udělat dvacet korun! Pro mě jsou peníze spousta dobra, můžou změnit život tolika lidem, když se správně použijí. Mám takové heslo, že dokud má žena na kartáček na zuby, Chanel No. 5 a mercedes, tak zvládne ten zbytek. Vždycky, když jsem byla na dně, tak jsem se uklidňovala tím, že mám pořád aspoň tu třetinu. Na druhou stranu nechci říct, že štěstí stavím na penězích. Pracovala jsem na čtyřech kontinentech a nepotkala jsem člověka, který by byl sobec a zároveň šťastný. Věřím, že čím víc se dává, tím víc se dostává. Vždycky v životě mi to vyšlo, že dobro přitahuje dobro a zlo zase zlo.

Vy sama po celou dobu pracujete pro Stonožku jako dobrovolník, plat jste si nebrala. Čím se vlastně živíte?

Teď už mi Stonožka zabírá víceméně všechen čas, pracuji jen podle potřeby. Dříve jsem dělala všechno možné, hlavně poradkyni v oblasti lidských zdrojů. Nejsem jediná, kdo práci pro Stonožku dělá bezplatně, všichni jsme dobrovolníci!

Vraťme se k vašim začátkům, jak jste se seznámila s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem?

To je taková legrační historka! Když jsme vymysleli, že bude Stonožka, a že pomůžeme z Norska té české nemocnici, ale nebudeme žebrat, přemýšlela jsem, jak to propagovat. Pomáhal mi norský kněz Sverre Smebye – ten mě i oddával – a on chtěl, aby byl Havel patronem. Já byla naivní jako houpací kůň, chtěla jsem, abychom to dokázali sami a pro něj by to jako bylo překvapení, znali jsme se totiž trochu už předtím z odboje. Nakonec jsem tedy za ním jela, a to šlo přes Schwarzenberga. Povídám mu: „Pane kníže, já se strašně omlouvám, ale náš kněz, on je členem Helsingfors comitee, nevím, jestli ji znáte…“ a v tom kolem padlo dlouhé hrobové ticho. Potom kníže Schwarzenberg řekl: „Já jsem jejím prezidentem.“ To bylo faux pas!

Spolupracujete s více významnými muži, třeba generály Šíbou, Štefkou… Jak se mírumilovná Stonožka dostala k armádě?

Já si naši spolupráci s armádou nemůžu vynachválit, je to úžasné! S vojáky jsem nikdy nic neměla, to právě až Stonožka. V létě 1999 jsme se sešli s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a slíbili mu, že stonožkové děti pošlou jednu sanitku na Balkán. Děti svůj slib splnily několikrát. Místo na jednu sanitku vydělaly na čtyři. A pak přišel ten problém, o kterém nikdo z nás nepřemýšlel – jak se vlastně vozí sanitky nebo vůbec cokoliv do zemí, kde je válka, jak se vlastně člověk má pohybovat v zemi, která je zaminovaná? Pane Bože, vždyť já o tom vůbec nic nevěděla!

Jak jste to vyřešila; pomohla armáda?

Ano. Jela jsem tenkrát na generální štáb a to pro mě bylo příšerné, protože s vojáky jsem se vážně vůbec nestýkala. Nejdřív chtěli občanku, a tu já nemám, jenom norský pas. Vzali mě do kanceláře a já byla nervózní. Věděla jsem, že mám padesát minut a v těch se rozhodne, jestli mi pomůžou, anebo tam ty sanitky nedostaneme. Za tu hodinu jsem se nezastavila a chrlila na ně jedno přes druhé. Až když jsem odešla, zaslechla jsem přes dveře generála Šíbu: „To je příšerná baba!“ (smích). Za tři týdny mi v Oslo volal podplukovník Lysina, že za mnou přijede. A jak je člověk zblblej z komunismu, já se bála a čekala kontrolu – povolala jsem na pomoc všechny přátele a vygruntovali jsme byt, jak předtím nikdy nebyl a potom už také ne. Pak jsem se samozřejmě dověděla, že to nebylo kvůli žádné kontrole, ale že byl prostě na kongresu v Oslu, tak využil situace. A od té doby máme s armádou skvělou spolupráci. Ale Šíba si ze mě vystřeluje pořád, třeba když jsme letěli letadlem, strašil mě, že já bez hodnosti nemám pod sedadlem padák. (smích)

Nemáte českou občanku, zato máte norský pas. Na druhou stranu Stonožka je z velké části česká. Jak se vy sama cítíte?

Já mám dnes obojí občanství. Myslím, že jsem privilegovaná, že dobře znám obě země a z každé si můžu brát něco. Češi jsou úžasný národ! Česká republika je velmi vyspělá, jen jí chybí kontinuita. Nikdo tu vlastně neví, jak má správně fungovat demokracie, je to totiž tak dlouho, co tu opravdu byla. Těch čtyřicet let napáchalo hodně škody a nikdo si už pořádně nepamatuje, jak je to správně.

A co Norsko a Norové, jací jsou?

To je také úžasný národ!

Je vůbec nějaký národ, který vám úžasný nepřipadá?

Určitě. Ty, které válčí. K zemím, kde je válka, obzvlášť občanská, nemám respekt. Je to hrůza, že v době faxů a mobilů spolu stále nedokážeme pořádně komunikovat.

Co je tedy úžasné na Česku a Norsku?

My Češi máme úžasnou kulturu, však jenom ty staré domy v Praze, to nemají nikde jinde na světě! Co se tady dokázalo za posledních dvaadvacet let, je neuvěřitelné. Pořád existuje nějaká chiméra, že lidé z bývalého Západu se mají líp, že jsou vyspělejší. Ale podívejte se na Spojené státy, co tam je bídy – skutečná Amerika není to, co lidé znají z televize. Je tam přes dvacet milionů nezaměstnaných; stačí sjet z hlavních cest a byla byste překvapená, co uvidíte. Ve Velké Británii jsou dva miliony analfabetů. Školství v Česku je nejlepší. Před dvaceti lety jsem si přála, aby české děti měly možnosti jako norské děti – teď je to naopak.
Norové jsou čestní a pozitivní. Já sama bývala trochu negativistka, ale to mě přešlo poté, co jsem se podívala do válečných zón. My Norové také cítíme zodpovědnost sami za sebe, nestane se tam, že by někdo řekl „vláda nezařídila tohle nebo tamto“. Přála bych si, aby si Češi uvědomili, jak se máme dobře. Znám „houmlesáka“, co má autíčko! My se řídíme Kennedyho heslem: „Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ V Česku se tím lidé moc neřídí.

Co ještě se vám na Češích nelíbí; co byste vzkázala nebo doporučila?

Co mě nejvíc trápí, je jak tu pořád bojuji s negativismem. Nejsem schopná lidem vysvětlit, jak se mají dobře. Koneckonců i někteří učitelé stonožkových škol – to jsou úžasní, skvělí lidé, kterých si moc vážím – a přitom když přijdu s nápadem, i od nich se někdy dočkám „ale“. Já se řídím heslem, že buď vím, jak problém řešit, anebo neříkám nic. Samozřejmě nemám nic proti kritice, ale musí být konstruktivní; takové to nadávání a bědování je k ničemu. Jednou jsem se zdržela v Praze v centru, měla jsem trochu času, a tak si zašla na pedikúru. Vedle mě seděly dvě dámy, povídaly si a v jednom kuse si na něco stěžovaly. Tak jsem to nevydržela a řekla jim, ať si všímají té vší krásy kolem, že já si to tu fotím a obrázky pak ukazuju v Norsku a USA, že se Čechami „chlubím“.

Komunismus napáchal hodně zla, v Češích jakoby negace už byla zakořeněná.

Je to tak a musím se přiznat, že někdy mám v tomhle ohledu dost problém komunikovat s lidmi nad padesát. Jako kdyby si mysleli, že v tom osmdesátém devátém „zazvoní klíčema“ a ono už to všechno bude fajn. Ale tak to není, člověk se musí zapojit. V Norsku každý něco pro společnost dělá, třeba vypomáhá v domově důchodců, cokoli. Je to mé heslo – „Noblesa zavazuje.“ Pokud ji mám, je má morální povinnost dělat něco navíc, mimo placenou práci a starost o vlastní problémy. Stačí maličkosti. Protože když je těch maličkostí hodně, tak se změní v úžasnou sílu, která změní náš svět.

Category: 2013 / 03

TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička

Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.

ko1303 tema laos foto 18

Originální nápad

Laos je nejvíce bombardovanou zemí v historii lidstva. Během tajné války v letech 1964–1973 shodily Spojené státy na hornatá území na severu země přes dva miliony tun bomb. To je více, než vážily všechny bomby svržené během druhé světové války dohromady. Bombardováním se snažily Spojené státy zlikvidovat laoskou vládu, která Severnímu Vietnamu nechávala na svém území prostor pro zásobování jihu po Ho Či Minově stezce. Většina obětí byli nevinní civilisté. Zdejší lidé se s následky tohoto zbytečného jednostranného konfliktu vypořádávají dodnes. Jejich rodiče a prarodiče byli nuceni žít v podzemních jeskyních a svá pole obdělávat po nocích, kdy jim nad hlavami nelétala nebezpečná letadla shazující ničivá překvapení. Zvuky letounů byly realitou každodenního života. Ani dnes, téměř 40 let po ukončení bombardování, nenacházejí lidé klid. Třicet procent min po shození neexplodovalo a na následky náhodných výbuchů zemře v současnosti v Laosu v průměru jeden člověk denně. Obzvlášť citlivou skupinou jsou děti, miny si častou spletou s hračkami. Kvůli všudypřítomnosti nevybuchlé munice navíc obyvatelé nemohou obdělávat půdu, a krajina tak chvílemi připomíná scény z katastrofického filmu – zanedbaná a zarostlá území posetá velkými trhlinami po již vybuchlých minách, raketami, granáty a kovovými pouzdry, která po nich zbyla.

Vesničané z Ban Napia před 30 lety začali prázdná pouzdra sbírat a využívat je k výrobě lžic. „Továrny” na jejich výrobu mají přímo na svých zahradách. Skládají se z pece, stoličky, nakoupeného šrotu, několika kovových pomůcek a páru šikovných rukou, které promění smrtící zbraň v užitečný nástroj. Jak taková výroba probíhá? Nejdříve se vhodí velké kovové části do ohně, aby se tak oddělil hliník od ostatních kovů, jako je ocel apod. Hliník je pak roztaven v peci a sběračkou se nalije malým otvorem do speciálních forem. Dvoudílné uzavíratelné formy si lidé ve vesničce vyrábějí sami ze dřeva, a uvnitř je vytvarována lžíce pro přesné rozlití roztaveného aluminia. Nádoby se mohou otevřít a lžíce vyjmout již po minutě. Pro snadnější manipulaci s hotovou lžící výrobce potře vnitřek formy směsí prachu a vody ještě před vlitím roztaveného hliníku. Formu lze téměř ihned po vyjmutí lžíce znovu použít. V současnosti je v Ban Napia do výroby zapojeno více než třináct rodin, jež jsou schopny vyprodukovat přes 150 000 lžic ročně.

Nebezpečná práce

Projekt má samozřejmě své kritiky. Mezi nejsilnější argumenty patří fakt, že výroba lžic vybízí chudé a zranitelné komunity ke sběru válečného odpadu, což je vysoce nebezpečná aktivita. Za kilogram šrotu lze dostat až 15 000 kipů (35 Kč), a to jsou v Laosu velmi dobré peníze. Lidé při sběru často nemají dostatečné informace a školení k náročnému procesu sběru materiálu, proto velmi často dochází k fatálním nehodám. Některé z min americké, ruské, čínské, ale třeba i československé výroby vybouchnou přímo pod jejich nohama.

ko1303 tema laos foto 11

Jedním z důvodů, proč se do dění ve vesnici v posledních letech zapojilo několik neziskových organizací, je zvýšení bezpečnosti. Kromě toho mají za cíl i zajistit dostupnost elektřiny pro vesničany a rozvoj nových příležitostí obživy. V rámci ochrany životního prostředí nabádají dále rodiny k optimalizaci využití pecí pomocí minimalizace spotřeby dřeva. Mezi jejich další cíle patří rozvoj sortimentu zboží vyráběného z aluminia. V současnosti jsou k dispozici také formy na náramky, jídelní hůlky, klíčenky a různé amulety. Neziskové organizace též chtějí zvýšit povědomí o produkci v zahraničí a rozšiřovat distribuční kanály dále na světové trhy. Již dnes je možné koupit některé z produktů vesničky třeba v New Yorku.

Bomby mají v oblasti severovýchodního Laosu jednu velmi důležitou funkci. Místní lidé je využívají v architektuře. Typický dům menšinových kmenů, jako je například Hmong, je postaven na vysokých dřevěných kůlech. Důvodem je ochrana proti záplavám v deštivých obdobích monzunů a také ochrana proti hmyzu. Bomby shozené na Laos dosahují někdy délky až tří metrů, jsou tedy velmi vhodnou a stabilní podpěrou domů a nahrazují tak dřevěné kůly rychle podléhající rozkladu. Kromě toho využívají lidé bomby jako odkládací poličky, dekoraci na svých zahrádkách a některé jejich součásti slouží jako pomůcky při vaření či pečení ve stylu barbecue.

Zaminovaná země

Severolaoskou krajinou se bohužel člověk nemůže volně procházet tak, jak jsme na to zvyklí třeba z českých lesů. Za vážně kontaminované válečnou municí je považováno 10 z 18 provincií země. Odhaduje se, že v současnosti se nachází v Laosu více než 65 milionů nevybuchlých bomb. Pokud se člověk například v okolí Phonsavanu chce vydat na procházku, měl by se pohybovat pouze mezi vyznačenými značkami od organizace Mines Advisory Group (MAG), která se již desítky let stará o očišťování terénu od tzv. UXO (unexploded ordnance) – nevybuchlých min. Červeno-bílé značky oddělují území, která byla prozkoumána důkladně i pod zemí od těch, která byla ošetřena pouze povrchově, a kde tedy potenciálně hrozí výbuch. Doposud se organizaci MAG podařilo odstranit více než milion neodpálených min, což odpovídá 23 000 hektarů laoského území. Práce je technicky extrémně náročná a nebezpečná. Spousta agentů při průzkumech přišla o některou končetinu, nebo v tom horším případě i o život. MAG odhaduje, že ke kompletnímu očištění laoského území od min bude při současném tempu potřebovat minimálně 150 let.

Dnes, téměř čtyři desetiletí po ukončení války v Indočíně, je Vietnam rychle se rozvíjející zemí. To je dáno především postojem jeho obyvatel bez předsudků k obchodu, turismu i technologickému vývoji. Oproti tomu menší státy, jako je Laos a Kambodža, stojí v jeho stínu. Lidé těchto zemí jsou mnohem méně průbojní. Navíc svět jako by je ani nebral v potaz v souvislosti s brutálním konfliktem. Laos byl oficiálně prohlášen za neutrální zemi, a přesto se ty nejkrvavější scény odehrály právě na jeho území. Vietnam ani USA nerespektovaly jeho neutralitu a využily poddajnosti jeho lidí ke svým vlastním válečným cílům. Krvavé scény se v Laosu odehrávají dodnes. S přítomností zahraničních neziskových organizací pomalu narůstá návštěvnost severolaoských vesniček, jako je Ban Napia, a zvyšuje se tak informovanost o rozsáhlosti škod způsobených americkým bombardováním. Místní obyvatelé sami často mají strach projít se dál za svou vesnici. Na spoustě míst jim hrozí, že natrefí na nějakou z nášlapných min. Jejich denním chlebem je z nouze ctnost. Dokud z území nejsou odstraněny miny, nemohou obdělávat svá pole a pěstovat na nich rýži a jiné plodiny, což by za normálních okolností zřejmě dělali. V září 2011 byl rozšířen Ottawský pakt (Ottawa Treaty), oficiálně známý jako Úmluva o zákazu užívání, skladování, výroby a umísťování nášlapných min, na stávajících 161 signatářů. USA ho doposud nepodepsaly.

Category: 2013 / 03

TEXT: Viktória Bajaníková, FOTO: Wei Liu

Do tmy se ozývají údery gongu a já pospíchám do třetího patra chrámu, kde začínají ranní modlitby. Holohlaví mniši přicházejí majestátním krokem, vždy se třikrát pokloní a sednou si nejblíže k pozlaceným sochám Buddhy. Čeká mě rychlokurz vnitřní očisty.

Soul je plný spěchajících lidí, nákupních center, obchodů amerických značek a reklam na plastické chirurgy. „Chtěla bys teď jít nakupovat?“ ptají se mě korejské kamarádky snad po tisící, a pokaždé jsou překvapeny, že odpovídám ne. Pro ně je normální trávit každý víkend v centru v Myeong-dong, nákupní mece Soulu, ale mě jako cizince zajímají i jiné aspekty korejské kultury.

Poprosila jsem tedy kamarádku Nayoung, jestli mi nezařídí noc v klášteře neboli „temple stay“, o které se píše snad ve všech průvodcích po Koreji. Po několika pokusech, kdy nás odmítli s tím, že v požadované dny program nedělají, nemluví anglicky (ačkoli na svém webu uváděli něco jiného) nebo rekonstruují chrám, jsme se konečně dopracovaly k tomu, že přijali naši rezervaci mailem v chrámu Hwagyesa. Rodiče Nayoung uznale pokývali hlavou, že je to tam pěkné, a tak jsem se s čínskou kamarádkou Wei vydala na noc do kláštera.

ko1303 korea dl  3

Hwagyesa leží na kraji Soulu tam, kde už končí nákupní centra a začínají zalesněné kopce. Z centra města se sem dostanete metrem přibližně za čtyřicet pět minut. Potom, co jsme opustily metro, jsme si ještě musely vzít taxík. Řidiči jsme ukázaly lísteček, kde jsme měly v korejštině napsaný cíl naší cesty, a za pár minut jsme už stály před branami kláštera. Delší cesta ale stála za to.

Hwagyesa je velký komplex skrytý v blízkosti lesa a potoka. Kromě nás si naplánovali strávit noc u mnichů ještě osamocený korejský chlapec, americký manželský pár v podobě sympatického černocha a malé blondýnky, dále mladý Španěl, kterého provází stydlivá Korejka, a nakonec jsem tu já a Wei. A samozřejmě, nelze opomenout naši průvodkyni, která je sice asijského vzhledu, ale přízvukem i původem ve skutečnosti z Ameriky. Různorodá společnost. „Běžte si prohlédnout své pokoje, klíče najdete na zárubni nad dveřmi. Prosím, zamkněte si pokoj, klíče ale neodnášejte, vraťte je zase zpátky nad dveře,“ dostáváme instrukce od průvodkyně. Tento způsob zabezpečení je námětem k zamyšlení, ale uděláme to tak, jak nám bylo řečeno. Pokoj je bez oken a bez nábytku. Na zemi jsou nachystané polštáře, tenké matrace a deky na přikrytí. Nic luxusní, ale pro „nalezení svého skutečného Já“, což je uvedeno jako součást našeho pobytu, jako stvořené. Ostatně, podle programu jsme už ve čtyři hodiny ráno měly být na modlitbách v chrámu, takže jsme neplánovaly dlouho v pokoji zůstávat. Oblékáme si hnědé dlouhé kalhoty a vestu, nevzhledné a hrubé kusy oblečení, člověk se ale hned cítí povznesenější nad svými běžnými starostmi. „Prosím, noste je po celou dobu, co v chrámu budete,“ zdůrazňuje nám průvodkyně. „Taky je vhodné mít zde oblečené ponožky. Bosé nohy nejsou uctivé.“

Hledání pravého Já

Začínáme prohlídkou chrámu a jeho okolí, pak se vydáváme na túru na blízkou horu. „Neměli byste příliš mluvit s ostatními, raději se obraťte do svého nitra nebo vnímejte okolí, les, jeho zvuky. Soustřeďte se na hledání sebe sama,“ instruuje nás klidným hlasem naše průvodkyně, která v klášteře sice bydlí, ale jeptiškou není. Po prvních dvaceti minutách poměrně strmého stoupání se zastaví a ptá se: „Tak co, už někdo z vás našel sám sebe?“ Odpovídá jí jen náš udýchaný smích. Po hodině odpočíváme na vrcholku kopce, odkud je pěkný výhled na lesy a velkou část Soulu. Řekla bych, že dokonce hezčí než ze slavné Soul Tower, atrakce uprostřed města. Lituji, že jsem si v rámci hledání svého pravého Já nevzala fotoaparát. Podle programu by měla následovat meditace v lesích, ale bohužel den předtím pršelo, takže skály jsou mokré a nemůžeme si na ně pohodlně sednout. Meditace nás tedy čeká až při návratu do chrámu. Hodinu trávíme v podkrovní místnosti s usměvavou holohlavou jeptiškou, která nám lámavou angličtinou potichu říká instrukce k meditaci. Snažím se vyprázdnit si mysl, ale slyším každý zvuk z otevřeného okna a myslím na to, že mi mravenčí v noze, bolí mě záda a co asi budeme dělat druhý den. Zřejmě bych nebyla dobrá jeptiška. Naštěstí střídáme sezení s chůzí po místnosti, za což jsou nám bezpochyby vděčné naše západní nohy, nezvyklé být dlouho v tureckém sedu. Oběd, večeře i snídaně tvoří jen vegetariánské pokrmy, na výběr je polévka, rýže, zelenina, ovoce, houby a tofu. „Můžete si naložit, kolik jen chcete, ale prosím, potravinami neplýtvejte,“ povzbuzuje nás k jídlu průvodkyně. Po jídle si každý umyje nádobí venku na terase, asi deset metrů od lesa. Spát jdeme už o půl desáté. Přikrývám se dekou a přemýšlím, kdy jsem naposledy šla do postele tak brzy. Už to budou léta. Trochu se bojím, že neusnu, protože běžně chodím spát o půlnoci, ale překvapivě za pár minut jsem už v říši snů. Svižná procházka v horách udělala své.

ko1303 korea dl  4

Před čtvrtou nás budí klepání na dveře. Zároveň se začínají ozývat gongy, které svolávají na ranní modlitby. Rychle se oblékám a myju, přičemž počítám, kolik úderů gongu se má ještě ozvat, než začnou modlitby. Vcházím do chrámu, dívám se na pozlacené sochy Buddhy a mnichy přicházející na modlitby. Překvapivě se tam objevují i věřící, které obdivuji, vstávat před čtvrtou kvůli ranním modlitbám chce silnou vůli. Klečím a marně hledám ve zpěvníku ten správný řádek, abych se mohla přidat. Moje znalosti korejštiny nejsou dostatečné a slova mnichů nezní jako něco známého. Dívám se tedy jenom zamyšleně ven a užívám si teplou noc před svítáním. Po snídani následuje dobrovolná práce, což je zametání listí z cesty hned vedle chrámu. Uprostřed léta působí tato činnost mírně absurdně, ale cítím se alespoň jako postava z knížek o zen-buddhismu, které mám doma.

Kurz správných rozhodnutí

Nejlepší zážitek pobytu v chrámu přichází nakonec. Sto osm poklon v chrámu, ale ne ledajakých. Při každé pokloně člověk položí nejen kolena, ale i ruce a čelo až na zem. Modlení provází anglický hlas z reproduktorů, který nás informuje, proč se nyní klaníme. Kvůli sobectví, neúctě, nedostatku soucitu… Seznam se zdá být nekonečný. Už v polovině si pomyslím, že mniši musejí mít vytrénovaná stehna jako maratonci. Manželský pár z Ameriky už některé poklony vynechává, neboť to, co zpočátku vypadalo jako směšná rozcvička, je po polovině hotové posilování v šíleném tempu. Po skončení poklon se cítím skvěle. Sice chodím dolů po schodech s menšími problémy, ale monotónnost tohoto cvičení má něco do sebe. Následuje ceremonie pití čaje s mnichem, se kterým diskutujeme o budd¬hismu, jeho motivaci pro vstup do kláštera a dozvídáme se praktický účel poklon. „Koho čeká důležité životní rozhodnutí, udělá až dva tisíce takových poklon. Samozřejmě s krátkými přestávkami. To pak trvá i celý den, ale člověku se nakonec vyjasní mysl a zjistí, která možnost je správná,“ pokyvuje hlavou postarší mnich a já si dávám závazek, že to někdy v budoucnu zkusím. Když jsme vypily čaj, snědly koláčky i s talířky (byly jedlé), nastal čas rozloučit se s chrámem, který byl na jednu noc naším přechodným bydlištěm. Jen neochotně si balím věci a vyplňuji dotazník o svém pobytu. Loučím se s jeptiškou, která s námi meditovala, a vidím, že drží v ruce smartphone, ostatně jako všichni Korejci. Všimne si mého pohledu a usmívá se: „To víte, ani chrámu se technologie nevyhýbají.“

Category: 2013 / 03

Poté, co se nad námi zavřou vlny, se ocitáme v tichém světě, který prosvěcují jen sluneční paprsky. Klesáme pod hladinu oceánu do barevné říše plné života. Všude víří spousty malých ploutviček, jako by nás obyvatelé moře vítali ve svém království.

V rozhovoru nám dva rybáři na písečné pláži Indického oceánu potvrdili výbornou viditelnost. Všichni jsme se po pár letech těšili na opětovné potopení do oblíbených mosambických vod. A navíc, když se k natěšení ještě přidá pozitivní zpráva, že je skvělá voda, radost se zdvojnásobí.

ko1303 mozambik dl

Člun už sviští k nejproslulejšímu místu Kokosové zátoky, Green Trees, a já se nestačím divit, co se na pískovém pobřeží portugalské kolonie změnilo. Několik chatrčí z palmového listí přerostlo v obrovské rezorty, čítající několik desítek budov. Některé budovy ale už nebyly postaveny jen z dřevěných kůlů a nemají střechy z vyschlého listí kokosovníku. Mají zděné stěny bíle omítnuté a plechové střechy. Vidíme tu také modře, žlutě a ty větší vzadu i červeně natřené stavby.

V pozadí domů vyrostly vysílače několika mobilních operátorů a vedle nich tisícilitrové nádrže s vodou, aby uspokojily turistu se svým denním množstvím spotřebované vody. Všudypřítomné cesty lemují pařezy starých palem, které musely ustoupit výstavbě. Těch pár menších palem zatím neohrožuje svými uzrálými kokosy přecházejícího návštěvníka a nepřivodí mu jejich pádem smrtelný úraz. Pádem kokosu přichází ročně na celém světě okolo stovky lidí o život. Ovšem civilizační nároky mění i další a mnohem významnější místa než nějaký bohem přehlížený Mosambik. Vždyť ani já jsem nepřicestoval po stech dnech útrapné cesty s párem volů a neprosekával si cestu pralesem. Přijel jsem pěkně v pohodlí džípu a po asfaltové cestě, každým rokem s lepším povrchem. Trochu mě ale u srdíčka zabolí, protože mám rád staré věci takové, jaké byly dříve a jak jsem si je oblíbil. I když vím, že vývoj a rozvoj si jdou ruku v ruce a nezapomínají ani na „Tím nejvyšším“ opomíjený Mosambik.

Zelené stromy

Kvůli právě hlášené skvělé viditelnosti jsme se rozhodli pro ten nejhlubší ponor, který tu znám. Green Trees, nebo též Zelené stromy, začíná v dvaceti osmi metrech a končí ve třiceti pěti. Ponor nejhlubší, ale taky nejkratší. Sotva se potápěč zabydlí a začne obdivovat na tuto hloubku nečekané množství života, striktní čas ponor ukončí. Většinu roku je celý útes ukrytý v mlze planktonu a špíny, ale dnes je velká šance jej zažít trochu v jiném světle.

ko1303 mozambik dl 2

Oči se mi rozzářily radostí, když už z patnácti metrů rozeznávám první „zelené stromy“. Nečekaný jev a známka skvělé viditelnosti. Prozradí je stovky oranžových bradáčů, kteří je využívají jako svou domovinu. Mohutné a křehké zelené korály dosahují běžně úctyhodných rozměrů. Dvou až třímetrové porosty dominují tomuto útesu a slouží jako úkryt nejen pro ony zlaté rybky, ale i pro mnohem větší obyvatele. Chrochtalové, chňapalové, pyskouni vykukují ze stromoví a košatých větví korálů a bedlivě střeží své zrovna získané místečko před nenechavými sousedy. Kdykoliv se přiblíží některý z predátorů, jakým je zrovna ohnivý perutýn, zuřivě jej napadnou. I když on sám by se nejraději někde zaklínil, aby si v klidu zdříml po nočním lovu. Dlouze a táhle zívne. Vyšpulí tlamičku a pomalu ji vtáhne zpět. Ještě se nakonec otřepe, jako kdyby mu do úst vplul kus nechtěného planktonu. Sapíni bázlivě vykukují z malých děr a jakmile se nad jejich hlavami mihne stín jiné ryby, mizí. Naopak rudě bílí štětičkovci kypí odvahou. Jsou zapřeni svými ploutvičkami mezi dvěma korály a snad se i nikoho nebojí. Jako nafouknutý míč mrská legračně ploutvemi malý ježík.

Možná potřebuje jen postrčit, aby se ukryl. Jinou větev okupuje malá žlutotlamá muréna a vztekle štěká na okolí. Z druhé strany je mnohem majestátnější tvor stejného druhu. Muréna jávská nepatří mezi obry, kteří obývají tento útes, ale i tak je poněkud přerostlá na to, aby se vklínila mezi křehké zelené větve korálu. Má možná jen metr a půl, ale chrání svůj zelený pokojík jako o život. Dokonce kanic, který nemá žádnou šanci se vklínit mezi větve, se kolébá u samotného kořene stromu a nervózně se nafukuje a pohybuje rychle žábrami.

Město pod hladinou

Tak nějak sem nezapadá nažloutlá jehlovka – trumpetka, která výrazně září nad tmavě zeleným stromem a vznáší se hlavou dolů, jako by patřila do jiného světa. Proud ji občas posune některým směrem a ona jen ledabyle převrátí hřbet, aby se tak více přizpůsobila a svezla. I když zelený činžovní dům působí na první pohled jako symbiózou sladěná idylka soužití, opak je pravdou. Každý bojuje o kousek bezpečného místa. V otevřené vodě je příliš mnoho nepřátel a jinak chudý útes moc ochrany nenabízí. Korálové městečko poskytuje jediné možné místo, kde se urychleně zašít před hladovou rybou.

Žel, tak jak už tomu bývá, toto místo také objevili zdejší rybáři, a dnes se spíše jen přeme, kdo dřív. Zřejmě rybáři vypozorovali cesty potápěčů a potom je následovali, aby tak z korálového atolu vylovili všechny velké ryby. Či potápěči po vzoru domorodců kopírovali proslulá loviště. Jak to bylo se už asi nedovíme. Jen ryb ubývá. Je nemožné i tak zdatným lovcům s harpunami, jakými jsou místní obyvatelé, potopit se do těchto hloubek jen na nádech, pokročili v technice i tady a využívají sítě. Donedávna byla síť výdobytek jen bohatých klanů a spíše jedinců. Dnes začíná být velmi populární a běžně rozšířená. Její potrhané a neúspěšně vytažené kusy, které uvízly na ostrých výčnělcích korálů, nacházíme denně pod vodou. Zelené stromy jsou místy překryty již porostlými sítěmi a kusy lan jsou navždy omotány na útesech. Provazy a sítě z konopí byly postupem času vyměněny za odolnější nylonové materiály, které se tak lehce nerozkládají.

Zelené stromy svým způsobem mohutní a rostou. Žel čím dál tím více nánosem umělého materiálu

Category: 2013 / 03

Někdy se cestovateli zdá, že divočina už mu není dost odlehlá, poušť vyprahlá a hory vysoké. Možná by potřeboval facku, která ho vrátí zpátky na zem. Jenže kdo mu ji dá? Když to nejméně čeká, udělá to sama příroda.

Painted Hills Unit je přírodní skvost, ukrytý ve východním Oregonu. Nevyniká žádnou zvláštní pompou, není přehnaně velký, přesto je to ale místo, na které musíte myslet ještě dlouho po odjezdu. Vrátil jsem se sem již potřetí, abych se zase oddal magii těchto pruhovaných kopců. Na Painted Hills je zajímavý již samotný příjezd. Začněme však poněkud zeširoka. Oregon je stát vyhlášený svou zelení, kde množství srážek od Pacifiku zavlažuje zemi, a proto se zde daří farmaření. Určitě to platí pro většinu obyvatel, žijících v západní části státu kolem dálnice 5, vedoucí z Mexika do Kanady. Na ní také leží největší město státu Portland. Území na východ od Kaskádového pohoří, které dálnice vzdáleně kopíruje, je ale obydlené jen spoře a je všechno, jen ne zelené.

ko1303 usa dl kopec

Hory, o které se západní srážky zarážejí, vytvářejí na východě deštný stín. Stačí pak zajet za sopku Mt. Hood a člověk se z hloubi zelených lesů objeví ve vyschlé stepní krajině. Teploty stoupají na třicet stupňů, tráva má vysušeně žlutou barvu a slunce zde svítí tři sta dnů v roce. Flóra se většinou kvalifikuje jen na trávy, zakrslé borovice a divoké květiny. Zvířat je tu o poznání více, ale nedělejte si iluze, že jich uvidíte hodně. Snad jen dravci kroužící vysoko na nebi jsou zaručení. Tak vypadá obrázek krajiny východního Oregonu.

Změny klimatu

A teď jeďte takovouto krajinou necelé tři hodiny, velkou část z toho po Kolumbijské náhorní plošině tvořené čedičovými vyvřelinami. Okolo sebe budete mít žluté a tmavé kopce a kopečky, až přijedete k nenápadné ceduli John Day Fossil Beds. Zahnete po úzké cestě údolíčkem, ještě jedna zatáčka a z ničeho nic jsou tu. Bez jakéhokoliv náznaku, bez žádných doprovodných efektů se vynoří první homole, na nichž jako by se vyřádil šílený malíř. Navíc homole oblé a vypadající jak odlité do nějaké ohromné formy. Neohromuje však jejich velikost, ty největší mají snad jen sto metrů. Co zaráží, je dokonalá hra barev. Hořčičně žlutá, cihlově červená, zlatá, sněhobílá a vedle toho šedočerné zdobení. Některé jsou oddělené jak podle pravítka, jiné se prolínají a připomínají rozmáchlé tahy gigantickým štětcem. Celá scenerie pak vypadá jako z jiné planety. Jako by něco tak unikátního a delikátního současně nemohlo ani být vytvořené přírodou. Opak je ale pravdou a během několika krátkých výšlapů se z informačních cedulí dozvíte, jak to bylo s neobyčejnou geologickou stavbou Painted Hills. Na zlomu jury a křídy byl položen základ sopečnými výbuchy a později změnami v klimatu. Krajina se několikrát změnila, jednu dobu byla na hony vzdálená dnešní poušti. Tekla tu mohutná řeka a bujná tropická vegetace dávala potravu a život spoustě zvěře. Další změny přineslo mísení popelového prachu, hlín, minerálů, rostlinného materiálu a jeho ukládání do vrstev. Každá vrstva má dnes jinou konzistenci, nejčastější červená a žlutá jsou formovány do kuliček, které vypadají jak polystyren. Ty jsou tvořeny lateritem, jílovcem a pískovcem. Naopak nepravidelnou tmavou dekoraci má na svědomí hnědé uhlí, které se s každým deštěm rozpouští po úbočí kopců. Zbytek barevné palety tvoří prachovce a břidlice.

ko1303 usa dl craig hanson shutterstock 77746567

Zvěř v břidlici

Barevné homole nejsou součástí parku se jménem John Day Fossil Beds náhodou. Fosilie pravěkých zvířat a rostlin jsou tu totiž časté, většinou jsou uložené ve vrstvě břidlice. Bohaté nálezy dokazují, že tady kdysi žili šavlozubí tygři, primitivní koně, tapíři nebo nosorožci. I obyčejný turista může zkusit svoje štěstí a hledat na místě zvaném Leaf Hill úlomky zkamenělého listí. Na ostatní kopce je ale vstup zakázán. Povrch erodovaných kopců je totiž křehký a lidské stopy by na něm způsobily nevratnou škodu. Painted Hills je místo zastrčené, které navštíví jen málokdo. Neohromí jako Grand Canyon, nikdy u něj nebudou turistické hotely jako u australského Uluru, jeho fotky na pohledech a kalendářích se nestanou významným obchodním artiklem. Kopce si stihnete v pohodě prohlédnout za pár hodin. Možná, že si ale uvědomíte, že i malé může být unikátní. Možná že tu najdete ztracenou pokoru z objevování a novou chuť do cestování.

Category: 2013 / 03

Evropská oáza v Indickém oceánu. Nadosah Afriky, ale přesto na území Evropské unie. Je docela fajn, že právě z tohoto ostrova Francouzi při dekolonizačním úprku z Afriky neutekli.

Toulal jsem se kolem kráterů všech možných sopek na Havajských ostrovech, ve Francouzské Polynésii, na Novém Zélandu, ale ke kráterům ostrova Réunion se mi moc nechtělo. Kdo by se také chtěl toulat po rudém prachu, kde každou škvírou funí bílý kouř a každou geologickou vteřinu, tedy co pár let, vyletí tuny lávy, popela a kouře k nebesům?

Ovšem francouzský hote-liér, v jehož zařízení nocujeme, je zjevně nadšený z hostů z République tchèque, přisedá večer k naší partě a pro návštěvu kráterů nadšeně horuje. „Musíte jít brzy ráno. Potom vítr foukne do kráteru mraky nebo začne lít a je konec,“ pokyvuje s vážnou tváří. „To je pak vidět tak na půl metru a musíte jít v předklonu, abyste v žádném případě neodbočili od bíle natřených kamenů. Jsou jen třicet centimetrů od sebe a vyvedou vás z kráteru,“ zlověstně kulí oči. „Když odbočíte a zabloudíte, můžete klidně i zmrznout. Kráter je obrovský…,“ gestikuluje rukama ve snaze nastínit velikost. Jistě, fajn, říkám si v duchu. Tam mě tedy určitě dostanete, ale aby se neřeklo, předstírám zájem jako hrom. Nicméně naši přátelé, nadšení informacemi, se rozhodli v pět ráno vyrazit, aby tam hned za svítání byli. Ale pátá hodina ranní je pro sovu jako já totéž, co pro tygra pozvání na salát. Z časného vstávání uhýbám „…když má být hezky, tak bude i v deset, má-li být špatně, bude i v šest.“ Navíc mi přijde, že zítra to na hezké počasí nevypadá.

ko1303 reunion infografick shutterstock 99777788

Mrazivá romantika

Druhý den večer se setkáváme. Přátelé mají kruhy pod očima, jsou nevyspalí, zmrzlí, utahaní. „Ještě teď se klepu zimou,“ říká Iva. „Sotva jsme vlezli do kráteru, navalila se tam bílá tma a začalo lejt. Navíc zima jak v Grónsku o Vánocích! Půjdeme dál, říkal Zdeněk, to přejde. Ale nepřešlo a návrat z kráteru bylo šílené martyrium, které nikomu nepřeji…,“ otřásá se při vzpomínce na tu romantiku. S novým ránem vyrážíme my z vesničky Bourg-Murat směrem k největšímu komplexu sopek ostrova, doplněnému celou řadou bočních a vedlejších kráterů. Je deset, nebe vymetené a slunce tam, kde má být. Silnička se kroutí stále vzhůru, až přijedeme k hraně kráteru Nez de Boeuf (2136 m n. m.). Koukám jako blázen. Cesta mizí dolů do kráteru a o kilometr dál z něj zase vystupuje na druhé straně. Co když to zrovna bouchne, říkám si v duchu. Asi proto tady už není asfalt, ale samý výmol v ujetém sopečném prachu. Je to zvláštní pocit, být na dně sopečného kráteru a ještě si to po něm šněrovat autem. Z bublajících megapecí kdesi pod námi unikají škvírami v zemi páry a kouř. Hoteliér nás včera ujišťoval, že tady stejný kráter nikdy nebouchne dvakrát. Erupce si prý vždy najde nějaké nové místo. Tak se malinko utěšuji a doufám, že poprvé nenastane déjà vu. Naštěstí se nic nestalo a po nějakém čase dosahujeme v úctyhodné výšce 2311 m n. m. na Pass de Bellecombe, což je pro naše vozidlo konečná stanice.

Nad pekelnou dílnou

Parkoviště je v bezprostřední blízkosti hrany obrovitého kráteru Le Volcan, jehož jeden z vrcholů leží ve výšce 2632 m n. m. a druhý, Piton de la Fournaise, jen o malinko níž – 2510 m n. m. Z Pass de Bellecombe začínají fascinující, ale dost obtížné pěší treky sopkami, včetně možnosti sestoupit po schodech do kráteru. Turistické mapy podrobně popisují i delší pěší túry. Od 2 hodin až třeba do 10–14 hodin. Samozřejmě je nutné mít i štěstí ve formě slunečného počasí s dobrou viditelností. Na nestálost počasí kolem vrcholů sopek a jeho náhlé změny i s téměř nulovou viditelností a pádem teploty k nule včera doplatili naši přátelé. Během několika minut zde může být naprosto dokonalá „bílá tma“. Nevyplácí se proto vůbec odbočovat od značených tras.

ko1303 reunion infografick shutterstock 83809666

O kom se mluvívá, nedaleko bývá, náhle vidím proti nám jít naše přátele. „Ty máš teda kliku, člověče,“ odtuší Zdeněk. „Je jedenáct a takováhle nádhera.“ Odpovídám s úsměvem a tónem ryzí české škodolibosti: „Když má být hezky, tak je i v jedenáct.“ Přátelé skřivani odjíždějí a já se pouštím do polemik o pro a proti cestě do kráteru. Zmiňuji své obtížné dýchání a hlavně mraky počínající se valit od moře přes hrany kráteru. Manželka protestuje, že je to ode mě zase nějaká výmluva v rámci pohodlnosti. Má pravdu. Nechce se mi lézt do jámy lvové a zažít to samé, co naši přátelé včera. Sotva také sedneme do auta s přáním odjezdu, vyvalí se za zadním oknem bílá tma. Mažu silničkou po výmolech, jak to jenom jde, ale hustá mlha se nás drží jako klíště. Naše vítězství přichází v nižších patrech úbočí sopky, kde jako když mávnete kouzelným proutkem se hororový mlžný opar zastaví a zůstává za námi, aby ukryl Le Volcan neproniknutelným baldachýnem ohromných bílých chuchvalců.

Splněná mise

Ovšem Réunion nejsou jenom krátery. Když je opustíte, pohltí vás neskutečná příroda. Na zpáteční cestě z mlžného pekla se kochám krásnou oblastí kolem Église Saint-Martin s vysokými vodopády a políčky citrusů. K nejkrásnějším místům ostrova patří vodopády Takamaka a ryzí kreolské městečko Cilaos. Naše mise do nitra Réunionu je splněna a spolu s drahou polovičkou si říkáme, že by nebyl špatný nápad zajet se z chladného zamlženého vulkánu zrelaxovat na nedaleký ostrov Mauricius s pohádkovými plážemi a mořem barvy smaragdu. Inu, i dobrodruzi si někdy rádi vychutnají pohodlí.

Category: 2013 / 03

TEXT A FOTO: Tomáš Trefný

Pracují tak, aby nebyli vidět oni, ale jejich práce. Tu ale nezasvěcený člověk nepostřehne. Jako duchové se pohybují po letištích, abychom my cestovatelé mohli bezpečně dorazit do svého cíle.

Na služebně zásahové jednotky cizinecké policie letiště Václava Havla v Praze zvoní telefon. „Oddělení mobilního zásahu, praporčík Celulák.“ „Tady operační středisko policie letiště Ruzyně, v 10.30 přistane na B 12 let Moskva RU 0473, Boeing 737, kapitán označil na palubě tři podnapilé osoby ohrožující cestující, připravte se.“ „Rozumím, konec.“ Skupina vyzvedává zbraně z trezoru, startuje vozidla a za pár minut je již připravena na místě, kam bylo letadlo navedeno.

ko1303 cr odstrelovaci p1010033.jpg

To je hrubý nástin práce jednotky, která skryta před zraky cestujících hlídá klid leteckého provozu. Klientela zásahové jednotky Policie ČR pražského letiště Václava Havla by se dala charakterizovat asi takto. Businessman odlétající na dlouhý let za uzavřením obchodního jednání a v prostoru cestujících ho po nasednutí obtěžuje opilec na vedlejším sedadle, rodina odlétající na dovolenou za poznáním Londýna, ale rychle neodletí, protože si vybrala let plný hlučných rowdies, dobrodruh cestující na druhý konec světa, jehož let přeruší mezipřistání v Praze, protože na palubě se zřejmě nachází výbušnina, představitel cizího státu přilétající na mezinárodní návštěvu, která je vyhodnocena jako možné bezpečnostní riziko. Též pomáhají při doprovodu cenných zásilek a prvotních úkolech při únosu letadel či teroristických aktech na letišti. Na druhou stranu ne jen ojediněle dochází k úsměvným situacím, kdy jednotku zvedne operační důstojník například kvůli cestujícímu, který si na palubě zapálil a nedbá pokynu letušky.

Ochrana cestujících je jednou z mnoha činností, kterou oddělení mobilního zásahu vykonává. Ze stanoviště na ploše mezi letadly je schopna ve velmi krátkém čase pokrýt kterékoliv místo, pokud je třeba řešit problém, který z hlediska vybavení a vycvičenosti není vhodný pro standardní hlídky cizinecké policie. Rozdílem je například vybavení prostředky balistické ochrany – vestou a přilbou, zásahovou pyrotechnikou, samozřejmostí je vyzbrojení samopalem HK MP5 a pistolí Glock 17. Odstřelovač je navíc vyzbrojen odstřelovací puškou SAKO TR G22.

Mezi nejvýznamnější akce v posledním období patří zadržení mezinárodně hledaného člena státních složek USA ve spolupráci s americkou DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami), zadržení frontmana americké rockové kapely či zákrok proti uprchlíkům z letounu na ploše. Nemalou měrou zasahuje do výkonu služby i výcvik. Fyzická příprava, střelecká příprava, sebeobrana, pořádání kurzů zákroků v letadle „Aircraft“ pro celou řadu jednotek a jednotlivců z řad policie a Armády ČR se shledává s velkým zájmen.

ko1303 cr odstrelovaci vycvik vstupu do letadla.jpg

Sniper

Součástí skupiny, která zajišťuje nepřetržitou 24hodinovou službu na letišti, je i odstřelovač. Ten je posilou, když dojde k velmi závažným trestným činům, týmy odstřelovačů pak zajišťují přílety významných návštěv ze strategických míst na letišti, a to pozorováním a permanentní připraveností zbraně k zákroku. Výkonu služby samozřejmě odpovídá i výcvik. Speciální výcvik střelby skrze sklo, navýšené hodiny střelecké přípravy nebo kurzy a soutěže pořádané holešovskou policejní školou zajišťují profesionální úroveň. Zúčastnili jsme se jedné cvičné akce simulující ochranu VIP osoby, která má za několik málo hodin nečekaně dorazit na schůzku s čelními představiteli státu. „Ahoj, já jsem praporčík (říkejme mu třeba Jirka),“ představil se nám vyšší muž sportovní postavy v kukle, „pojďte za mnou.“ Po výstupu na předsunuté stanoviště jsme mohli jen stěží popadnout dech. Jirka nám představil pozorovatele, se kterým odstřelovač spolupracuje. Ten obstarává komunikaci s velícím důstojníkem, obsluhuje optické přístroje a poskytuje potřebné údaje odstřelovači. Následuje vyndání pušky z obalu, kontrola optiky a jejího nastavení, kontrola munice pro případ zákroku, příprava dalekohledu do stativu nebo termovizního zařízení – to je jen málo z úkonů, které jsme měli šanci vidět.

,,Odstřelovač není jen střelec, musí být i dobrý a citlivý pozorovatel, který se nesmí nechat ovlivnit okolními vlivy, zejména počasím,“ prohlásil Jirka a zabalil se do bundy – tušil, že nás ještě nemine dlouhé čekání. Po hodině pozorovatel hlásí do vysílačky: ,,OPL 1, OPL 1, v prostoru DO 55 se pohybuje osoba popisem odpovídající pachateli, ozbrojená dlouhou zbraní.“ „OPL 30, OPL 30, zelená, zelená…“ zní rychlá odpověď. Vzápětí třeskne výstřel. Jirka svůj úkol splnil na výtečnou. Později nám osvětlil, že povel zelená je mezinárodně uznávaný v komunikaci pro odstřelovače jako povolení ke střelbě. Přesto tento povel nesnímá z odstřelovače tíhu břemene zodpovědnosti, ten vždy a bez výjimky musí postupovat dle zákona. Až budete jedním ze 12 000 000 cestujících, odbavených ročně při překračování vzdušné hranice státu z letiště Václava Havla, vzpomeňte si, že vaši bezpečnost kdesi v útrobách terminálů hlídají profesionálové.

Category: 2013 / 03

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

ko1303 venezuela maracaiboview wikimedia

Fotograf Jimmy Pirela ze zpravodajského serveru Diario Contraste mi na notebooku předvádí snímky, které pořídil ze vzduchu v červnu 2010 a nazval je Jizvy jezera. Další už nemohl nafotit, protože lety nad vodní plochou byly zakázány. Režim socialisty Huga Cháveze, který ve vlasti buduje socialismus 21. století, o důkazy svého nekompetentního hospodaření nestojí. Fotografie vypadají jak abstraktní malby. Jenže nazelenalé skvrny se mastně nerozpínají na plátnech, ale po hladině. Vyčítavě připomínají, že právě v Maracaibu před stoletím začal ropný boom, který republice plní trezory. Ovšem za cenu devastace životního prostředí. 

Úniky všeho druhu

Tady se celosvětově poprvé sála ropa ze dna. Vrtů je tu kolem 2500, takže shluky těžebních plošin na Pirelových fotografiích z helikoptéry vypadají jako kovové Benátky. Za desítky let prací Maracaibo plnily další a další roury, aby na povrch vyvedly drahocennou látku. Jenže o jejich údržbu se nikdo pořádně nestaral. „Jezero je plné prorezlých trubek. Jako mísa zkažených makaronů,“ přirovnává Gustavo Carrazquel, předseda organizace Modří ekologové. Podle jeho informací má potrubí celkovou délku 20 tisíc kilometrů.

Oficiální číslo to není. Není jak ho získat, protože státní ropné společnosti PDVSA, která je v zemi drtivě dominantním naftařem, mistrovsky hraje part mrtvého brouka. Tiskový mluvčí PDVSA Alfredo Carquez sice po telefonu slibuje, že mi sežene zodpovědnou osobu, která mě vezme na těžební plošinu a zodpoví všechny dotazy, ale přes opakované urgence zůstává jen u planých slibů. Nezbude, než se spolehnout na úniky. Ty informační jsou pro PDVSA stejně typické jako ty z rozklížených rour.

Jednotlivě to nejsou havárie obrovského rozsahu jako třeba ta, co postihla nedávno Mexický záliv. Ale trvalé úniky byť jen kapek (podle Carrazquela se měsíčně objeví 15 nových případů) se spojí v permanentní katastrofu, kterou stát bohorovně zanedbává. „Přitom peníze jsou. Barel se kupuje za více než 100 dolarů. Stačilo by, aby se z každého barelu dal na záchranu přírody jeden dolar,“ vzdychá Pirela s tím, že Venezuela z půdy vytáhne přes 2,5 milionů barelů denně.

Jenže autoritářský prezident Hugo Chávez, který si díky požehnaně vysokým cenám ropy může dovolit kupovat voličskou popularitu rozhazovačnou sociální politikou, ekologické cítění nemá. I proto, že poškozování životního prostředí jako velký problém nevnímají ani občané. „Velké globální společnosti jsou pod daleko větším tlakem, protože podnikají po celém světě a necitlivá těžba třeba v Africe jim může kvůli kampaním aktivistů způsobit problémy na druhé straně planety,“ vysvětluje předseda organizace Živá Země Alejandro Luy, proč management přeci jen lokálního podniku PDVSA může nad nehodami v klidu mávnout rukou. Poznamenává, že teoreticky má Venezuela velmi dobré zákonodárství na ochranu přírody, ale v praxi je vše jinak. „Když PDVSA způsobí další znečištění, je jejím nejaktivnějším obráncem před tiskem ministerstvo životního prostředí,“ říká s hořkým úsměvem.

ko1303 venezuela pollution in maracaibo lake

Slané, špinavé, zaplevelené

Jenže kdyby ropa představovala jediný problém jezera, bylo by to ještě dobré. Jenže je tu řada dalších. Zaprvé slanost. Ač se tato plocha kvůli své sladké vodě označuje setrvale jako jezero, fakticky se jedná o záliv, který už v době objevení byl úzkým kanálem propojen s Karibským mořem. Ten je však kvůli lepšímu přístupu nákladních lodí postupně rozšiřován a prohlubován, což vede k pronikání moře do vnitrozemí a tedy ke stále větší koncentraci soli a ohrožení živočichů, především v severních částech 13 210 kilometrů čtverečních rozlehlé zátoky (pokud ji tak budeme označovat, připadne titul největšího jihoamerického jezera na Titicaca). 
Kolem Maracaiba žijí miliony lidí, kteří si z něj udělali odpadkový koš, a oblast se rovněž intenzivně zemědělsky využívá. Splašky z polností i domácností míří téměř bez čištění do vody. „Jen město Maracaibo by potřebovalo vzhledem ke své velikosti 34 čističek, ale má jen tři, a z toho dvě nefunkční,“ tvrdí aktivista Carrazquel. Výsledkem toho všeho je, že v jezeře se vykoupe jen ten, kdo chce riskovat minimálně kožní onemocnění. Ve vedru, které region po celý rok restuje, je to frustrující vědomí.

Poslední rána, která na jezero dopadla, se jmenuje okřehek. Je to plevel, který roste na hladině a zabírá dnes už patnáct procent její výměry. Zbylým živočichům, které ještě nezahubily další rány, bere tento zelený koberec přístup ke světlu a tedy i ke kyslíku, protože řasám není umožněna fotosyntéza. Vědci dosud nepřišli na to, proč se mu tak daří. Jedna teorie uvádí, že je to kvůli prostředkům, které se házejí do vody kvůli neutralizaci ropných skvrn, nebo kvůli naplaveným umělým hnojivům, kterými zdejší na svých farmách nijak nešetří.

„Jednou vítr navál tu trávu ke břehu města, kde začala odumírat. Byl to pekelný zápach,“ vzpomíná fotograf Pirela. Jenže vlády (ať už ta Chávezova v Caracasu nebo ta regionální, dlouho v rukou opozice) si jen zacpaly nos a neudělaly nic. Dosud jediný účinný způsob, jak se plevele zbavit, je vytrhat ho. Jenže Venezuela si pořídila jen jeden speciální kombajn, který podle Modrých ekologů už delší čas kvůli poruše pouze stojí v docích. Zbývá tak pouze manuální likvidace pomocí mačet, což je kvůli její marnosti práce vhodná pro Sisyfa, pokud by si chtěl dát změnu od svého balvanu. Jestli to tak půjde dál, zaroste Maracaibo tak, že už se nebude muset přemýšlet, jestli říkat jezero nebo záliv. Slovo močál bude nejvýstižnější.

Category: 2013 / 03

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.

ko1303 iran bl 03-5-13 7

Skalní labyrint plný stád

Tendur znamená v kurdštině pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých tu dodnes připravují placky. Krajina je tady skutečně víc než zvláštní. Kaňony jakoby pokropené křivolakými korunami jalovců nepřipomínají ale les, nanejvýš řídkou lesostep. Na svazích nadchne návštěvníka záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které vyrůstají z cibulek. Dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin, mezi vysokými svícny divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.

Na území parku vznikly ideální podmínky pro uchování celé řady vzácných živočichů. Může za to morfologie, dvoutisícová nadmořská výška a stepní klima. Lidská sídla tu nenajdete, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celé výměře parku, můžete tady potkat endemické kozorožce, antilopy, vidět orly a supy plachtící nad krajinou, ale také stohlavá stáda divočáků. Na přemnožení těchto zvířat nese vinu striktně uplatňovaný zákaz konzumace vepřového. Dalším cenným obyvatelem hor je arakal, druh horské ovce podobné muflonu (Ovis orientalis), snad jeho předek. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu, berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy. 

Na výspě Persie

Většinu obyvatel zdejšího kraje netvoří Peršané, ale Kurdové. V 17. století je sem odsunul šáh Abbás I. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti obávaným Turkmenům. Desítky tisíc Kurdů se nedobrovolně vydaly z opačného konce říše a už tady zůstaly. Spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou vytvářejí pestrou etnickou směs tohoto cípu Íránu. Zvlášť vzdálená pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.

Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, souběžné srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásné pohoří Kopet Dag zde na šířku přesahuje 100 km. Tady končilo území perských šáhů, dnešní Írán, za divokým horstvem se otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán a navazující pustiny střední Asie), s nímž bylo podle legend souzeno Íráncům svádět odvěký zápas.

ko1303 iran bl 03-5-13 8

Ohně proti levhartům

Na okraj tak nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku, rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, dopřáli nám poslední rady – proti vlkům a levhartům a taky na pár hrnků čaje, abychom vydrželi krutou horskou noc. Plameny z diviznových stvolů, jediného dosažitelného topiva, šlehají dlouho do noci. Široko daleko jsme tu jediní lidé. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru než zmizí za srázem. Co krouží nad námi, bude zřejmě orel královský, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Ale to nejdramatičtější setkání s divočinou zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat. Desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně, už už se rozběhnou, ale naštěstí se otočí, přeběhnou mělké sedlo a zmizí v údolí.

Íránský pól mrazu

Probudíme se do silného mrazu, přestože je začátek května. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás přivítalo jedno z nejchladnějších míst Íránu. Mrazy tu pravidelně vytrvají dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečných –30. Při pohledu na mapu je jasné proč. Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent zmůže hodně. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. Naopak v létě převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.

Poslední nomádi

Zanedlouho po úsvitu narazíme na možná poslední zdejší nomády. Navzdory zákazu se toulají v horách, které jim upřeli. Jejich doménou jsou navazující hřbety celého táhlého pohoří, ale čas od času kočují i v samém jádru národního parku. Tak trochu se souhlasem místních úřadů. Kdo by je chytal, když během dne a noci jsou se stádem schopni přesunu o dobrých třicet čtyřicet kilometrů. Už z dálky vidíme na svahu roztřesené vějíře dýmu. To pastevci pálí suché astragaly, aby se aspoň na chvíli zahřáli. Za chvíli stojí před námi. Muži utiší hrozivá psiska s obojky plnými hřebů, to aby se navzájem neporvala.

Stisky rukou, pozdravy i poptávání. Chošrož! Podle jazyka nejde o Turky ani Turkmeny. Také vzezření, nápadný nos a široký knír jsou stopou, která vede ke Kurdům. Snad před námi stojí potomci těch původních hraničářů. Pravice u srdce a přátelské úsměvy zakrývají jistě vrozenou bojovnost horalů. Dvojice tmavých mužů má vše s sebou, na oslech. Nikdy předem nevědí, kde se vyspí, ani kdy podojí. Zítra stejně jako včera potáhnou krajinou, srázy a dolinami Kopet Dagu, s vaky a hromadou houní, pastevci tuláci a s nimi pár stovek ovcí.

Jen o pár hodin dál už za neviditelnou hranicí parku potkáme početnější skupinu. Kurdští kočovníci přijíždějí na letní pastvu. Starý traktůrek pamatuje ještě šáha, ale slouží jako neocenitelný pomocník. Pobere stany a všechno vybavení. Jen ovce musejí po svých, i když i ty už někde svážejí do hor náklaďáky. Tihle pastevci patří k jinému klanu než tuláci vysoko v kopcích. Na zimu usedlí na turkmenských rovinách, hned vedle polí s obilím, čtyři měsíce pak tráví na svěží pastvě dvě stě kilometrů na východ. Jen na týden dva se část mužů vrací začátkem léta do vsi, sklidit a uskladnit dozrávající pšenici.

Category: 2013 / 03

TEXT A FOTO: David Těšínský

Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.

ko1303 tema vietnam psi  mg 6749 cb

Abychom si rozuměli, v samotném Vietnamu je zabíjení a pojídání psů tolerované. Problém nastává u vietnamských komunit v sousedních státech, třeba právě v Malajsii, kde se podobnými činy pohybujete už za hranicemi zákona. Vietnamci jedí psy tradičně už od narození, patří to k jejich kultuře, zvykům. Psi se běžně jedí jak ve Vietnamu, tak třeba v Číně a místní přistěhovalci z Vietnamu v Malajsii nedělají výjimky, přestože to tady je velice riskantní. V Malajsii sice na první pohled vládne harmonie, ale na druhou stranu tu je běžný trest smrti anebo dlouhodobé vězení. Přesto to přehlížejí. Sice si dávají pozor, ale i tak se konají tato psí jatka jen několik metrů od míst, kde žije spousta lidí, kde jsou obchody atd. „Bezpečí“ jim zajišťuje oheň. Kdyby šel náhodou někdo kolem, mrtvého psa rychle pokryjí listím a větvemi a hodí do plamenů. Nikdo se pak už nezajímá, co to vlastně na dvoře domu hoří.

Podobné akce se konají zhruba jednou za čtrnáct dní. Sejde se při nich celá širší rodina s přáteli, já byl v kolektivu zhruba dvaceti lidí. Několik dní před jejím konáním nastražili past na psa, kterého pak přemístili do boudy u místa, kde se sezení konalo. Pak konečně nastal den D, který začal drobným dramatem. Vietnamci očividně při pohledu na můj foťák znervózněli a začali se bát. Vzduchem létala drsná slova, pár lidí mávalo sekáčky a noži nad hlavou ve vzájemné hádce. Nakonec se však situace uklidnila a dobré vibrace vyhrály, přestože to pro mě byl dost těžký moment. Mohlo se tedy začít.

ko1303 tema vietnam psi  mg 6973 cb

Nejdříve psa jeden člověk udeřil několikrát holí do hlavy, aby ho omráčil. Již ve spolupráci s druhým ho potom pověsil na hák a podřízl mu krk. Tam visel, dokud nevykrvácel. Mrtvého psa dali na chvíli na oheň, aby se mu spálila srst. Toto torzo pak stáhli, vyvrhli a naporcovali. Z takto připravených surovin připravili hned několik jídel, která nedočkavě nanosili na zem ve velké místnosti. V onen dlouho vyhlížený večer si už nikdo na odpolední drama nevzpomněl. Všichni se spolu bavili, pili rýžovou směs s pivem, brandy či tequilou nebo whisky, a to až do doby, než upadli do tvrdého alkoholického spánku.

Category: 2013 / 03

Rozvrzaný vlak se skřípavě sune po vlnitých kolejích vzhůru do vrchu. Když to dál nahoru nejde, chvíli se postojí, kousek vycouvá a zkusí se to znovu. Však ono to půjde. Není kam spěchat. Na jediný osobní vlak na Madagaskaru jeho cestující počkají s nekonečnou trpělivostí jakkoliv dlouho.

Železniční trať FCE, směřující z přístavu Manakara na východním pobřeží Madagaskaru do města Fianarantsoa v centrálních horách, již něco pamatuje. Byla postavena v dobách francouzské kolonie, v letech 1926 až 1936, jenže ani tehdy vlastně nebyla nová. Historickou kuriozitou je totiž to, že kolejnice a pražce použité při stavbě FCE byly ukořistěny Němcům po první světové válce a odeslány Francouzy z Evropy na Madagaskar. Dodnes se tu jezdí po kolejích, po kterých drncaly vlaky v dalekém Alsasku již v roce 1894!

ko1303 madagaskar vlak t d09273

Připočteme-li k věku železnice i složitý horský terén, kudy trať vede, poškozována častými a rozsáhlými sesuvy půdy, musíme dospět k závěru, že stojíme před malým zázrakem. Tuto 163 km dlouhou železnici drží při životě snad jen ne¬otřesitelná síla vůle zdejších obyvatel. Na provozu trati závisí živobytí až sta tisíc Malgašů, kteří tudy přepravují své produkty na trh, případně poskytují služby cestujícím. V okolí železnice se život zcela řídí jízdním řádem. Ten je sice zřídkakdy dodržen, ale to na Madagaskaru rozhází maximálně hrstku evropských turistů, kteří se sem vydají za netradičním dobrodružstvím.

Dlouhé čekání

Vzhled nádraží ve stanici Tolongoina odpovídal jeho věku a deštivému tropickému klimatu. Odtud musí trať nastoupat ještě přes 700 výškových metrů, aby po 62 km dovedla vlaky s cestujícími do horského města Fianarantsoa. V mnohahodinovém čekání na nezvěstný vlak si domorodci vedli velmi dobře. Mnozí posedávali v klidu pod stříškou nádražní budovy, tvářili se rezignovaně, někteří i pospávali. Trošku mi ten výjev připomínal naše vánoční jesličky. Koneckonců, i zde panoval svatý klid, protože vlak nejel a nejel. Jen místo mudrců z východu jsme sem doputovali my, cestovatelé ze severu.

Na náměstí před nádražím však panoval čilý ruch. Místní lidé pobíhali deštěm sem a tam, přinášejíce a opět odnášejíce z nádraží všelijaký proviant. Mezi nimi v blátě ťapkaly strakaté husy, nikterak se nevzrušující ani deštěm, ani lidmi. Vlakem často cestují celé rodiny. Když vezou na trh do města svoji úrodu manioku napěchovanou v rozpadajícím se pytli, berou děti s sebou. O ty nejmladší by se neměl doma kdo postarat, ty jen malinko starší jsou zase vítanými pomocníky. Pro místní děti jsme my, turisté z Evropy, představovali výjimečné povyražení. Evidentně se nestává příliš často, aby se v jejich městečku objevil nějaký vaza (malgašsky běloch). A zatímco nás čekání na vlak již po třech hodinách přestávalo bavit, děti to s námi bavilo čím dál tím víc. Kontakt byl opravdu bezprostřední.

Na místní poměry velmi přepychová nádražní jídelna v Tolongoině nabízela pestrou nabídku jídel pro cestující. Základ každého pokrmu tvořila tak jako všude na Madagaskaru rýže, ke které jste si mohli vybrat kuřecí, hovězí i vepřové maso se šťávou nebo jen zeleninovou omáčku či vejce. Malé kuličky jsou malgašským chlebem – trošku jako naše kobližky. Nádražní budovu v čase očekávaného příjezdu vlaku obklíčilo početné družstvo potulných prodejců občerstvení. Jakoby každý, kdo v Tolongoině umí vařit, přinesl aspoň jednu porci. Jenže s narůstajícím zpožděním vlaku jídlo přestalo vypadat čerstvě a odloženo na nejrůznějších místech se těšilo spíše jen pozornosti much.

ko1303 madagaskar vlak t d09243

Boj o místo

Jakmile se ve stanici objevil vytoužený vlak, letargie všech čekajících byla okamžitě pryč. Všichni popadli svá zavazadla a vzali útokem nástupiště. Bylo jasné, že začíná boj o místa. Souprava čítala všeho všudy tři vagony a přijela evidentně plně obsazena. Kam se všichni vejdou? A kam se vejdeme my? Ještě než vlak dobrzdil, domorodí cestující začali dovnitř ládovat své pytle. Cpali je do vagonů dveřmi i okny a vzápětí se cpali za nimi, ačkoliv ti cestující, kteří právě přijeli, se proti všem snažili cpát z vlaku ven.
Spolu s cestujícími vlak obklíčili již dávno připravení prodejci jídla. Co na tom, že pokrmy během dlouhého zpoždění už ztratily pel čerstvosti. Podle zájmu cestujících jsme pochopili, že ve vlaku tu tráví obzvláště dobře. Za pouhou třičtvrtěhodinku bylo všechno jídlo prodáno, koupeno a snědeno, všichni cestující nacpáni tam, kde to jen bylo možné, a vlak se s mohutným houkáním vydal na další cestu. Ale nijak naspěch neměl, našich 41 km projel v klidu, za nějaké tři a půl hodiny.

My jsme se nakonec nacpali do vagonu první třídy. Ne že bychom toužili po nějakém luxusu, ostatně viditelný rozdíl mezi třídami ve vlaku nebyl, ale byl to jediný vagon, do kterého jsme se dokázali vmáčknout. Vzrušující bylo, když se po setmění ukázalo, že ve vagonu nesvítí ani jediná žárovka, a my se ocitli v absolutní tmě. Inu, první třída…

Category: 2013 / 03

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

ko1303 albanie bl girok-stechy1 2

Domorodci

„Škipetar je vůči cizinci právě tak uzavřený, vážný a nepřátelský, jako je i jeho země. Jsou to lidé silní, šlachovití a pružní, jejich vážné tváře mají tvrdé neúprosné rysy, jejich chladné, odmítavé oči ladí se vzezřením jejich hor. Jsou nedůvěřiví, podezírají i jeden druhého…“

Tajuplný horský národ se ukázal v tom nejlepším světle. Téměř každý, s kým jsme se byli schopni domluvit, nám zdůrazňoval, že Albánci (Škipetaři) jsou muslimové, katolíci i pravoslavní a běžné jsou i sňatky vyznavačů různých konfesí. Náboženskou tolerantnost ostatně zmiňuje už Ottův slovník naučný.

Vrcholem tolerance je pak muslimský řád bektašijů, který vedle Koránu uznává i Bibli, bere si poučení z budd¬hismu a jeho vyznavači se nebrání ani pití rakije.

Je nepochopitelné, jak si mohl komunistický diktátor Enver Hodža myslet, že vytvoří z Albánců první ateistický národ. Jeho přesvědčovací metody, tj. vězení pro kněze a imámy, buldozery na mešity a kostely, zjevně neuspěly.

Dnešní Albánci nejsou nedůvěřiví, rádi si popovídají s cizinci. Po celou dobu jsme se nesetkali s jediným pokusem nás ošidit, natož přepadnout či oloupit. Pravda, občas nás před svými spoluobčany varovali taxíkáři, ale ti nás strašili proto, aby z nás udělali své zákazníky.

Hory

„Jeli jsme mezi příkrými kopci, nad nimiž se jako hroziví obři tyčily temné skalní masivy… Bylo slyšet temné šumění korun vysokých stromů, vrhajících fantastické stíny na naši cestu.“

Hory tvoří většinu země. V nižších polohách žijí pastevci ovcí, ve vyšších nikdo, ale postupně do nich pronikají turisté, především Češi a Nizozemci. Horami prochází i většina silnic, vinou se po úbočích. Pod nimi zejí ukrutně „temné, hrozivé, studené propasti“ a silnice jsou lemovány pomníčky těch, co se zřítili dolů. Řidiči pak rádi ukazují místa, kde prý nedávno spadl autobus… Na těchto cestách, někde zatarasených spadlým kamením, nás občas až mrazilo.

V horách nenajdete značené cesty. Turistický ruch se trochu probouzí na severu v pohoří Prokletije, ve vesnici Theth. Tam někde také končí stopy české výpravy, která se ztratila v roce 2001. Nikdo nikdy nezjistil, co se s těmi třemi lidmi stalo, ovšem v albánských horách je tak snadné zabloudit! Po několika dnech bez vody – prameny jsou velmi vzácné – člověk zemře vyčerpáním.
Vedle zmíněného Prokletije na severu lze doporučit „Moker gore“ nad Podgradcem u Ohridského jezera, a rodící se horskou turistickou základnu na jihovýchodě ve městě Leskovik. Neuvěřitelnou kuriozitou je tzv. „Modré oko“, mocný pramen, který vyvěrá pod malou skálou a takto, z bodu nula, okamžitě tvoří řeku, po které je možné se plavit na lodi. Jeho barva je neskutečně modromodrá.

ko1303 albanie bl girok-stechy1 1

Doprava

„Nasedl jsem. Ríhovi stačilo slůvko ,kawam!‘ – rychle – a letěl jako šíp. Za minutu jsem byl v soutěsce. Vraník uháněl mezi skalami jako vítr. Ještě minutu a ještě jednu…“

Kara Ben Nemsí se po zemi Škipetarů pohyboval na svém nepřekonatelném koni Ríhovi. Dnes se tady na koních necestuje, ale veřejná doprava je v Albánii naprosto dokonalá.

Páteří dopravního systému jsou minibusy pro 12–15 lidí (podle potřeby ale i pro víc). Ty jezdí celý den po jedné trase z města do města a nabírají cestující na každém rohu. Stačí jen mávnout. Minibusy jsou přijatelně levné a snesitelně nepohodlné. Rychlost, se kterou jsme přesedali z jednoho minibusu do druhého, kamarád srovnával s tím, jak baron Prášil přeskakoval z jedné dělové koule na druhou.

Síť minibusů doplňují autobusové linky, u těch ovšem bývá trochu obtížné zjistit, kdy jedou. Zastavují stejně jako minibusy, tedy prakticky všude.

Stejně se chovají i vnitrozemní lodě, např. na cestě po Bílém Drinu. Zastavují u pobřežních kamenů, na kterých čekají cestující. Tato cesta nádherným kaňonem je díky dokumentárnímu filmu oblíbená. Je ovšem nutné upozornit, že třeba v době, kdy jsme tato místa navštívili my, nejezdil po vodě slibovaný trajekt schopný převážet dopravní prostředky, což zklamalo řadu českých motorkářů, kteří se tak vydali na zbytečnou cestu.

Památky

„Na nejvyšším pahorku stojí polorozbořený zámek. Město vytvořilo vlastně několik vesnic, které se spojily, a domy jsou tu většinou ze dřeva.“

Tak popisuje Karl May město Skadar na východním konci Skadarského jezera. Zmíněný zámek je rozsáhlý hrad. Domy dnes nejsou ze dřeva, Skadar je moderní město.

Největšími perlami mezi albánskými památkami jsou ovšem dvě místa zapsaná na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO – Butrint a Gjirokastër.

Butrint leží na jihu a vystavěli ho Řekové ve 2. a 3. století před Kristem. Přišlo však mocné zemětřesení, vpád Benátčanů, vzestup podzemních vod a epidemie. Město bylo opuštěno a skryla ho vegetace. Dnes se můžete procházet mezi ruinami a obdivovat zbytky lázní, divadla, několika chrámů a mnoha dalších budov. Na prohlídku si vyhraďte nejméně tři hodiny. Po skončení působivé procházky se ještě můžete osvěžit v jezeře.

Gjirokastëru se zcela právem říká „Kamenné město“. Kameny jsou tu použity nejen jako zdivo, ale také jako střešní krytina prakticky všech domů v historickém centru.

Městu vévodí hrad a nedaleko rodného domu Envera Hodži stojí za návštěvu dům rodiny Skënduli. Ten je vybaven důmyslným obranným systémem a je také nádhernou architektonickou památkou s autentickým vybavením a krásnou výzdobou. Provází v něm sám majitel, potomek kdysi bohatého rodu. Na některých místech v domě jsme se neubránili představě Kara ben Nemsího sedícího u kávy a vodní dýmky.

Stravování

„Jídlo bylo znamenité. Měli jsme pořádnou mísu rybí polévky, že by lepší neuvařili v Praze ani ve Vídni. Pak následoval obrovský kapoun nadívaný fíky a rozdrcenými ořechy, pečené kůzle a tučný pilav s rozinkami a mandlemi. Jako zákusek bylo ovoce a cukroví…“

Takovou hostinu jsme tedy nezažili, ale nechali jsme se (za 5 eur na osobu) pohostit v domácím prostředí a můžeme také potvrdit, že jídlo bylo znamenité.

V Albánii najdete bezpočet kavárniček, ve kterých se popíjí maličká, ale ukrutně silná kávička, je možné si objednat koňak a pivo, ale jídla se nedočkáte. Ve větších městech se najdou restaurace s jídlem, ale asi jsme měli smůlu, nijak nás neuchvátilo.

Lze ovšem doporučit městská tržiště, kde lacino nakoupíte chutné domácí sýry, nakládané olivy mnoha druhů v různých nálevech a také místní specialitu, grilovanou beraní hlavu.

Zbraně

„Byla tam celá sbírka pušek, čakanů a dýk. To tedy bylo skladiště zbraní, jehož existenci jsme tušili. V jámě bylo také několik velkých kusů olova, plechové krabice naplněné roznětkami, hromádka křesacích kamenů a soudek s prachem.“

Albánii se někdy přezdívá „země kalašnikovů“. V době občanských nepokojů v 90. letech 20. století se zbraně z armádních skladů dostaly mezi obyvatele, kde už zůstaly. Přesto jsme střelbu ze samopalu slyšeli jen jednou, v noci v kamenolomu.

V Albánii se na každém kroku setkáváme s malými betonovými Enverovými bunkry.

Tiše chátrají a nikdo se o ně nezajímá. Ve skladištích zbraní rezivějí stovky velkých námořních min, torpéda a protiletecké kulomety.

Zvířata

„Zvíře udělalo půlobrat ke mně, otevřelo chřtán a vyrazilo dlouhý vzteklý řev. Ucítil jsem jeho horký, smrdutý dech. Bleskurychlý obrat – medvěd po mně chňapl, ale hrábl jen do vzduchu, protože jsem již nestál za ním, nýbrž po jeho pravé straně. Levou rukou jsem ho uchopil za srst na šíji, pravou jsem se ze široka rozpřáhl a vrazil mu dvakrát nůž až po násadu mezi žebra…“

Ne, na medvědy ani na vlky jsme nenarazili. Nejčetnějšími zvířaty jsou na Balkáně tradičně psi. Lze je rozdělit do dvou kategorií: toulaví a ovčáčtí.

První kategorie se poutník nemusí bát. Tito psi bývají spíše plaší, nevytvářejí smečky a neútočí, protože dobře vědí, jak zdejší dokážou zacházet s klackem nebo kamenem. Ovčáčtí psi jsou nebezpečnější, tedy pokud uděláte chybu. Psi mají za úkol chránit svěřené stádo a hbitě reagují na jeho ohrožení. Platí tu: ke stádu se nepřibližovat, při setkání ustoupit, psům dát najevo, že se jich nebojíte (klacek v ruce).

Na jihu žijí četné želvy, které dokážou člověka postrašit, protože se velmi hlučně prodírají houštím a vytvářejí tím hluk jako malý divočák. Místní je někdy grilují.

Všudypřítomné jsou samozřejmě cikády, v horách žijí četní tesaříci, včetně vzácného tesaříka alpského, v nížinách páchníci a zlatohlávci, na loukách poskakují tisíce kobylek a nad nimi létají nádherní motýli. Respekt budí až čtyři centimetry velké černožluté žahalky obrovské.

Pospěšte si!

Albánie je země, kterou stojí za to navštívit, ať jste založením vandrák a milovník horských výšlapů, nebo plážový typ. Na pobřeží totiž závratným tempem rostou moderní hotely a penziony čekající na turisty. Navštivte Albánii, dokud její osobité kouzlo není pokažené turistickým průmyslem!

Pin It on Pinterest

Shares
Share This