Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2013 / 09

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vysoko v horách masivu Rila se ještě před rozbřeskem pomalu zaplňují skaliska i horské louky tajemnými stíny. Tiché postavy oděné do bílého oblečení netrpělivě čekají na zázrak zrození slunce. Pro někoho možná obyčejný zážitek, pro členy bratrstva magický okamžik, který nabíjí tělo energií.

„Bílé bratrstvo, to jsou magoři, co čekají na UFO. Je to sekta, co čeká na konec světa,“ říká Georgij z hostince ve městě Dupnica. Tady pod horami o Bílém bratrstvu nikdo nic určitého neví, všichni čerpají z bulváru, a ten zajímá jen senzace. Jaká je pravda? To jde zjistit jedině v samotných horách. Jenže dostat se koncem srpna do oblasti Sedmi jezer na Rile je kvůli davům docela problém. Přijet můžete z města Dupnice, odkud jezdí mikrobusy do lázní Sapareva Banja a odtud taxíky až k horské chatě Paničiště, kde začíná nově postavená lanovka. Lanovkou nejezdím, ale chodím vždy až na vrchol po svých, tak po cestě nepotkávám už nikoho. Až u chaty Rilská jezera zjišťuji, že takového blázna tu dlouho neměli. Hodně sádlem obtěžkaných mastodontů se mi směje a fotografují si přízrak s batohem. Není divu, nová lanovka chrlí každou hodinu doslova stovky lidí, někteří zapomněli, že jsou v horách, a tak tu kráčejí dámy na jehlách, pánové ve fraku, turisté i podivní lidé oblečení v bílém.

Dokud tu nebylo tak snadné dopravy, užívalo si jedno z nejhezčích míst v pohoří Rila svůj klid. Civilizace však vtrhla hlučně a bez zábran i takhle vysoko. Naštěstí většina příchozích ani neobejde jezera, takže dál za hřebenem je už království klidu a majestátních vrcholů. Chata Sedm rilských jezer je v tuto chvíli obsypána davy, také v místní kuchyni nabízejí více jak stovku jídel. Okolo čekají koně, muly a osli, kteří vynášejí líné obdivovatele hor a také nepřehlédnutelné hory zavazadel. Kolem chaty se rozkládá ohromné stanové městečko, kde jsou k vidění snad všechny typy a barvy příbytků. Tady v místech, kde nesmíte ani odbočit z cesty, natož pak ještě stanovat, je okolo 19. srpna vše jinak. Jindy nekompromisní ochránci přírody zmizí a všude v okolí si užívají přírody doslova hordy lidí. Přesto je nutné říci, že skladba dočasných obyvatel je úplně jiná. Samí usměvaví lidé, převážně v bílém, pohoda, klid, skoro žádný alkohol a stres zanechaný daleko pod horami. Okolo chaty se prodává duchovní literatura, z reproduktorů se line meditační hudba, která doplňuje fantastické panoráma jednoho z nejhezčích míst Bulharska. Při takovém množství lidí jsem ještě nezažil tak poklidnou a bezstarostnou atmosféru souznění.

JEDNO PRO VŠECHNY

Bílé bratrstvo není žádnou legendou, mají velké množství stoupenců, což dokládají všechny možné jazyky, které znějí okolo. Angličtina, španělština, japonština, němčina, francouzština a hlavně bulharština. Zakladatelem společenství byl jistý Petar Konstantinov Danov (1864–1944), který jako moudrý stařec s dlouhými bílými vousy shlíží z plakátů a billboardu na chatě. Tento duchovní otec byl u zrodu „danovitů“ na počátku dvacátého století. Syn pravoslavného kněze z Varny studoval teo¬logii v Bostonu v USA a po svém návratu do vlasti začal šířit svoji novou vizi jednotného systému víry. Zjednodušeně se dá mluvit o jeho učení jako o kombinaci ortodoxního křesťanství s mystikou, bohoslužbami pod sluncem, kontaktu s přírodou, jógou, léčitelstvím, ale i vegetariánstvím. Usiloval o spojení různých duchovních proudů bez prostředníků v jedno velké hnutí. Několik let strávil o samotě rozjímáním, a poté v roce 1900 přišel s knihou Sedm rozmluv, která je pro jeho následovníky doslova biblí. Sám během kázání tvrdil, že byl vybrán Bohem, aby vybudoval novou kulturu šestého národa. Jeho charisma přitáhlo velké množství učedníků, přesto samotný Danov se spíše viděl jen jako učitel a posel. Předpovídal duchovní rozvoj lidí nového věku, který měl přinést mír, lásku, spravedlnost a vzájemnou toleranci. Učení bylo nesmírně populární před první světovou válkou, nevadilo státu, ale ani církvi. Činnost Bílého bratrstva ukončil až nástup komunistů k moci, přeci jen odlišnost se nenosila. Členové bratrstva byli zatýkáni, končili v pracovních táborech a Danovovy myšlenky se dále šířili jen v malých izolovaných skupinkách. Po pádu komunistů se opět začalo hnutí rozmáhat s velkou silou, nová dravá doba přinesla potřebu nových myšlenek, a proto stoupenci Danova obnovili tradice oslav nového roku na Rile. Dnes už nikdo bratrstvo a jejich fanoušky nepronásleduje, naopak, mají výjimku ministra životního prostředí a mohou volně pobývat během oslav na Rile. Setkat se s nimi se můžete i v Rupite a na Krastove goře v Rodopech.

Už brzy ráno, ještě za tmy, mě vzbudila hra na flétnu. Znělo to jako sen, píseň hor o daleké cestě, ale také o naději. Sotva jsem opustil stan, hemžilo se to okolo mě lidmi všech věkových kategorií, kteří se připravovali na svůj velký okamžik – vítání slunce. Všude okolo chaty, na kopci, mezi stany, ale i ve stráních postávali tiše a nehybně tisíce lidí. Postavy vypadaly jako přízraky, přesto bylo z nadcházejícího okamžiku cítit velkou energii společného prožitku. Sotva se vyklubaly první paprsky slunce, lidé začali nastavovat dlaně, aby jimi paprsky procházely, stejně jako síla přicházejícího dne. Byl to úžasný okamžik, který se dá těžko vylíčit slovy. Přestože o hnutí jsem neměl ani tušení a byl spíše zvědavec, tento krátký okamžik společného cítění ve mně probudil neuvěřitelnou sílu. Někteří lidé bez pohnutí čerpali svoji energii a odkudsi z kopce se začala linout hudba na housle a basu. Symfonie přírody.

SRPNOVÝ NOVÝ ROK

Hned po ranním pohlazení sluncem se většina obyvatel stanové metropole začala připravovat na svůj největší okamžik, oslavy nového roku. Ten poněkud nezvykle určil Danov právě na 19. srpen. Většina bílého bratrstva s úsměvem šlape o tři sta metrů výš na planinu, kde se odehrají oslavy. U jezera nedaleko planiny se dozvídám, že se jedná o jedno z nejvíce energetických míst v Bulharsku. Planina připomíná ohromné hřiště, nebo ještě lépe přistávací plochu, abych dal za pravdu i bulváru. Z hory po pravé ruce pramení pozitivní energie a naopak skalnatá hora vlevo je hromovou horou. Tedy opačnou, negativní silou, s kterou musí vždy tvořit polaritu, jinak nefunguje nic. Jako jin a jang, nebo černá a bílá, jako dvě síly v jednom celku. Stoupenci hnutí mi nejen rádi vše sdělují, ale také mě lákají do kruhu, který spolu vytvoří. A nebude malý, je tady odhadem okolo osmi tisíc příznivců, možná více. Organizátoři zatím odhazují kameny a kravince. Totiž, aby člověk byl v kontaktu se zemí, musí být bos, bílá barva je symbolem neutrality. Bohužel nic, kromě svého bílého neopáleného těla nemám, a tak zůstávám jen pozorovatelem. Stejně jako řada zvědavců, kteří se přijeli podívat na to, co se bude dít. Ale to již začíná obřad, stoupenci bratrstva vytvářejí několik kruhů. Začíná společný rytmický tanec, kruhy lidí se začínají pohybovat a pohupovat dokola. Jejich tanec či cviky mi spíše připomínají tai chi. Tak ohromná masa lidí v pohybu bez dalšího organizování, to je strhující. Dokonce i turisté vedle mě odhazují boty a vrhají se do kruhu. Nevadí, že neznáte posloupnost tance, tady si s pomocí ostatních vše rychle osvojíte. Možná někoho překvapí líbezný zpěv tanečníků, odkudsi ze středu jsou dokonce slyšet housle, basa, flétna i kytara. I ten, kdo nic zprvu necítil, musí v tuto chvíli pociťovat neuvěřitelně velkou sílu, která prýští z kruhu Bílého bratrstva. Tady člověk dobije svoje baterky. Nikdo nikoho k ničemu nenutí, přesto je vzájemná tolerance a respekt znát. Konec obřadu účastníci symbolicky věnují slunci, jehož obraz lidé také vytvářejí. Odcházím jako omámený touto uhrančivou energií, tady se nikomu nezasteskne po televizi nebo jiné zábavě. Ani se nedivím, že někteří lidé tu zůstávají celý měsíc.

V následujících dnech jsem putoval sám rozlehlou Rilou a měl důvod k mnoha úvahám. Až tady vysoko v horách si člověk uvědomí, jak lidé mohou mít k sobě blízko, když alespoň načas zahodí zbytečné starosti a problémy civilizace. Možná to zní hloupě, ale tady uprostřed přírody fungují energie, které v obyčejném životě nedokážeme zachytit. Proto každému přeji nejen zážitek s oslavou nového roku danovitů, ale sám ze své zkušenosti mohu potvrdit, že takové putování horami může člověka dokonale nabít novou energií.

TEXT A FOTO: JIŘÍ ŠKODA

MÁME ZMĚNÁM BRÁNIT, NEBO K NIM NAOPAK PŘISTUPOVAT S OTEVŘENOU MYSLÍ? NOVÁ DOBA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY, JEN JE NA JEJICH ŘEŠENÍ STÁLE MÉNĚ ČASU.

Už název městečka Andermatt vypovídá něco o jeho charakteru. Znamená totiž „na louce“. V hlubokém ledovcovém údolí jako by pokojně, nikým nerušeno odpočívalo v trávě. Onen zdánlivý klid je ale něčím zaplacený. Přestože leží takřka uprostřed Švýcarska, je v současnosti odsunuto jakoby stranou, na druhou kolej. Podle místních tu není moc pracovních příležitostí, populace stárne a čeká na zázrak, který se možná už rýsuje na obzoru. Již před pár lety totiž začaly přípravy na proměnu ospalé obce v luxusní pětihvězdičkovou destinaci. Firma Orascom zde plánuje do roku 2020 proinvestovat více než 500 milionů amerických dolarů. Obec jako taková má zdvojnásobit svou rozlohu, v těsné blízkosti historického centra má vyrůst 6 velkých špičkových hotelů, přes 500 apartmánů, 30 domů k pronajmutí, golfové hřiště a odpočinkové centrum. Zdvojnásobit se má také počet sjezdovek v okolí. Nový Andermatt by měl pak konkurovat zavedeným luxusním destinacím jako je Svatý Mořic nebo Gstaad. Podobný projekt, kdy kompletní přestavba městečka leží na záměrech jediné firmy, je ve Švýcarsku ojedinělý. Švýcaři jsou od přírody opatrní a obvykle nesázejí vše na jedinou kartu. V Andermattu si ale řekli, že to za pokus stojí. Změn se nebojí, protože je tu mají doslova v krvi. Není to totiž poprvé, co se podobný radikální obrat v životě obce děje.

NEUTRÁLNÍ ARMÁDA

První zmínky o městečku pocházejí ze 13. století, ale jeho největší rozvoj začal až počátkem 19. století. Zpřístupněním Gotthardského průsmyku došlo k otevření cesty přes Alpy dostavníkům a Andermatt byl posledním osídlením před nutným stoupáním do hor. Rychle proto získal na popularitě jako přepřahací stanice a lázně. Štěstí se však obrátilo v roce 1881, kdy byl otevřen Gotthardský železniční tunel. Dostavníky byly okamžitě nahrazeny vlakovými spoji a z Andermattu se rázem stalo město duchů. Lázně najednou zely prázdnotou, zájezdní hostince nikdo nevyužíval. Brzy se ale našlo jiné využití pro obec schovanou v horách. V roce 1885 se stalo posádkovým městem švýcarské armády, později zde bylo dokonce vybudováno centrální velení armády pro případ války. S armádou pak Andermatt spojil svůj osud na dalších sto let.

O tom, že je Švýcarsko neutrální země, ví takřka každý. Ne všichni si ale uvědomují, v čem taková neutralita spočívá. Jasné je, že se neutrální země zříká práva účasti na jakémkoli ozbrojeném konfliktu. Tím má na základě mezinárodních smluv trvale zajištěnou územní nedotknutelnost a politickou nezávislost. Neutrální ovšem neznamená pacifistický. Země má právo se bránit a tím, že je izolovaná od ostatních zemí, se nemůže spoléhat na pomoc spojenců. Musí si tak vystačit s vlastními silami. Ještě před dvaceti lety tak byla švýcarská armáda jednou z největších v Evropě, ne-li na světě.

„Všechny hory tady kolem,“ ukazoval mi andermattský rodák Bänz Simmen, „jsou prošpikovány vojenskými zařízeními.“ Rukou obsáhl mohutné štíty kolem údolí, které na první pohled působí důstojně, ale mírumilovně. „Podívej se třeba na tu malou skálu před námi, uvidíš ji asi pět metrů pod vrcholem.“ V první chvíli jsem nedokázal nic zaměřit, ale pak jsem dal svému průvodci za pravdu. Ve skále, dokonale maskovaná, byla ukrytá střílna. Po chvilce hledání jsem objevil hned několik dalších. „Nejde jen o toto údolí, kde je to logické s ohledem na to, že zde bylo velení, takhle to je v celých Švýcarských Alpách.“

Je fascinující, jak mohutné opevnění zvládli Švýcaři v horách vybudovat. Bylo mnohem rozsáhlejší a vybavenější než jakékoli jiné v Evropě, včetně Siegfriedovy či Maginotovy linie, o československém opevnění ani nemluvě. Rozdíl je také v době vzniku a využití. Zatímco stavby ve Francii, Belgii, Německu či u nás vznikaly pouze před a za druhé světové války, Švýcaři začali již koncem 19. století a neskončili s jeho údržbou dodnes. I když situace se od začátku století mění a přestavovaný Andermatt je toho důkazem.

ÚSVIT PACIFISMU

S výstavbou opevnění se začalo poblíž průsmyků Oberalp, Furka a Grimsel v centrálních Alpách. S blížící se druhou světovou válkou pokračovalo budování na hranicích. Do práce byli zapojeni hlavně nezaměstnaní v důsledku světové ekonomické krize, která ve třicátých letech postihla svět. Pokračovalo se však i za studené války, kdy byl celý systém dokončen. Velikost jednotlivých pevností se lišila, v těch největších sloužilo až 600 mužů, kteří v nich mohli izolovaně pobývat několik měsíců, než by jim došly zásoby. Mnohé pevnosti byly vybaveny vlastními nemocnicemi nebo železnicí pro dopravu materiálu napříč dlouhými komplexy.

Když v roce 1982 vzniklo hnutí za Švýcarsko bez armády, zřejmě málokdo mu věnoval větší pozornost. Již v roce 1989 však získalo přes sto tisíc hlasů pro vyhlášení referenda, které skončilo s překvapivým výsledkem – 35% obyvatel Švýcarska podpořilo záměr, aby jejich země neměla vůbec žádné vojenské jednotky. Tak vysoké číslo překvapilo všechny zainteresované. Přestože pacifisté nezískali většinu, byl jejich názor respektován v budoucích reformách. Švýcarská armáda má dvě složky – profesionální armádu a milici. V zemi platí všeobecná branná povinnost, tzn., že každý muž si musí odbýt základní vojenský výcvik, přičemž platí, že po skončení této služby se stává členem milice. Zajímavé je, že všichni milicionáři mají pak u sebe doma kompletní výstroj a výzbroj včetně zbraní. Ještě nedávno i s municí, ale kvůli nárůstu počtu smrtelných zranění těmito zbraněmi bylo od uchovávání munice doma ustoupeno. Díky tlaku pacifistů byl počet vojenského personálu postupně snižován, v roce 1995 na 400 tisíc, v roce 2004 na 200 tisíc. Demilitarizace se odrazila samozřejmě i na stavu opevnění.

Ze skály se ozvala rána a ze vchodu do bunkru se vyvalil prach. Jednu betonovou stavbu v Andermattu likvidují, jen pár set metrů za ní jiná vzniká. Jeřáby se intenzivně ohánějí, aby první z plánovaných hotelů vyrostl ještě letos. „Jen údržba vojenských posádek a celých těch zařízení nás stála stovky milionů franků ročně,“ vysvětluje Bänz. „Než se to však předá k jinému využití, je třeba vše důkladně připravit. V mnoha z těch staveb byl použit azbest, který musí pryč,“ dodává. Sotva se prach usadil, začali dělníci vyvážet na vozících odstřelený materiál. Podle všeho jejich úkol jen tak neskončí.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ÚKOL

O několik kilometrů dále a o takřka jeden kilometr výše stála v Gotthardském průsmyku pevnost Sasso da Pigna. Průsmyk odděluje od sebe dvě jazykové oblasti Švýcarska. Italsky mluvící kanton Ticino a německý kanton Uri. Jeho strategická poloha měla za následek vybudování jedné z největších pevností švýcarského opevnění začátkem 40. let minulého století. Objekt byl armádou opuštěn v roce 1999 a od té doby na jeho místě vzniká muzeum nazvané Sasso San Gottardo. Celková rozloha komplexu je více než 8 tisíc m2, naprostá většina je dnes přístupná veřejnosti. Skládá se přitom ze dvou částí – východní a západní – spojených dlouhým tunelem. Původním účelem pevnosti bylo hlídat průsmyky směrem k Itálii, zajišťovat to měla čtyři děla ráže 150 mm s dostřelem až 20 kilometrů. I muzeum je dnes rozděleno do dvou částí. V jedné je možné si prohlédnout základnu, jak vypadala v roce 1945. Druhá část, kde byly dříve ubikace a nemocnice, je předělána do moderních tématických expozic. Takřka geniálně kombinuje historická a aktuální globální témata. Nejvýznamnější místo zaujímají v expozici otázky týkající se vztahu člověka k životnímu prostředí. Švýcarsko se potýká s drastickým ústupem horských ledovců, který lze pozorovat takřka pouhým okem. Dříve pevnost zajišťovala bezpečnost státu, dnes ji vystřídala bezpečnost našeho přežití. Změny klimatu jsou celosvětovým problémem, jak expozice napovídá, těžko může Švýcarsko v této oblasti zůstat zcela neutrální.

V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.
„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.

PŘÍPRAVY NA SMRT

Ale Barrios vypráví jiný příběh. Po dvou letech po záchraně se rozešel se svou partnerkou, a tak nemá kde bydlet. „Vlastním dodávku a v ní žiji. Tak vidíte, jak jsem bohatý. Mám jen speciální důchod od státu, který dostal každý, a pak vlastní soukromou penzi. Nestačí to k životu, takže si přivydělávám jako řidič a rozvážím zboží,“ vypráví.

Pořád je na tom lépe než dva jeho kolegové, kteří po záchraně upadli do drogové závislosti. Nebo další, který se přes prožité trauma musel vydat za prací znovu do šachty. „Já se tam nikdy nevrátím. Moje penze má podmínku, že už v dolech nesmím pracovat,“ říká k tomu Barrios. Horníka dělal od roku 1978, kdy musel kvůli pomoci rodině přerušit svá studia elektromechaniky. Naučil se navrtávat skálu a umisťovat do ní výbušniny, takže platově patřil mezi havířskou elitu v severochilském Copiapó.

Chlapík, kterému mobil zavěšený na krku zakrývá řetízek s křížkem, vzpomíná na první dny po zasypání: „Nejdříve jsme měli naději, ale po deseti dnech už jsme byli tak zesláblí, že jsme se nedokázali ani zvednout. Bylo hrozné vedro, kolem třiceti stupňů, a vzduch byl nepříjemně vlhký. V duchu jsme se připravovali na smrt.“ Už jim došly veškeré zásoby, o které se mezi sebou dělili. Ale naštěstí na ně narazila sonda, kterou záchranáři navrtávali do země, aby se zjistilo, zda někdo přežil. Byli 720 metrů pod povrchem. Bylo potřeba rychle vyvrtat nouzovou šachtu, kterou je vytáhla ven speciálně vytvořená kabinka. Do té doby však museli čekat. Jejich věznění trvalo dohromady sedmdesát dní. Přestože dostávali z povrchu jídlo, medikamenty, hygienické prostředky, oblečení a zprávy od příbuzných, nebyla to žádná selanka. Například Barrios zhubl osmadvacet kilo. To mě zmátlo, když jsem v Copiapó čekal na náměstí před kostelem na štíhlého černovlasého muže. Jeho vzhled jsem znal z fotek bezprostředně po záchraně, jenže horník od té doby kila zase nabral a navíc zešedivěl. „Složení jídla volili doktoři nahoře, nemohli jsme si určovat jídelníček,“ říká ke stravě Barrios. Poprvé za celý dvouhodinový rozhovor se zasměje, když u něj ověřuji informaci, že kvůli špatnému jídlu hrozili záchranářům protestní hladovkou. „Myslíte, že by někdo, kdo sedmnáct dní neměl vůbec žádné jídlo, dokázal držet hladovku?“

PRÁVĚ VČAS

Odmítá to, co prezidentovi Piñerovi předhazuje řada Chilanů. A sice, že záchranné práce zdržoval, aby mohl dál nabírat body v průzkumech popularity. „Ani jsme si nemysleli, že nás vytáhnou tak brzy. Čekali jsme to až v listopadu nebo prosinci, ale to už by nás vyšla možná jen polovina,“ říká Barrios a připomíná, že je ohrožovala neznámá kožní nemoc.

„Nahoře byli ti nejlepší dermatologové naší země, kteří nám předepisovali prášky a krémy, ale nic nezabralo. Na stropě byly rozlezlé houby, jejichž části na nás padaly. Bylo to jako déšť z jehliček, které se nám zabodávaly do kůže a pak svědily. Někomu dělaly puchýřky a záněty. S vysokou teplotou kolem by byla z toho mohla být brzy gangréna. Vytáhli nás právě včas,“ vypráví muž, který se při rozdělování úkolů v podzemí přihlásil o roli lékaře.

Měl co na práci. Ostatní prohlížel a pak jejich stav konzultoval s doktory nahoře. A to nejen fyzický, ale i psychický. Nejmladší ze skupiny trpěl různými představami. Třeba si vsugeroval, že ho svědí celé tělo, nebo že nemůže dýchat. Velké problémy dělaly i zuby. „Dokonce nahoře zvažovali, že mi pošlou náčiní, abych je vytrhl. Ale zamítli jsme to, bylo to kvůli špatným podmínkám pro hojení příliš riskantní,“ vypráví o své medicínské zkušenosti. Řešil i vzhledem k podmínkám dosti bizarní stížnost. „Asi po měsíci se Mariovi Sepúlvedovi zdálo, že ztrácí chuť na sex. Ptal se odborníků nahoře, jestli to tak zůstane navždy a zda budeme schopni intimně žít s našimi ženami. Ale doktoři s nápadem poslat nám dolů nafukovací pannu nesouhlasili, protože by nás to mohlo rozhodit.“

Kvůli obavám, starostem o druhé a své lékařské zodpovědnosti velmi špatně spal. Díky tomu má ale prý větší přehled o dění v šachtě než ostatní. Je vidět, že se v rozhovoru nechce dotknout svých kolegů, které většinou až do zasypání nijak moc neznal. Chvilku proto říká, že vztahy měly výborné, aby o pár minut později přiznal, že to byly těžké dny i proto, že mnozí z dalších horníků byli líní a nechtěli si dole plnit žádné povinnosti. „Třeba Bolívijec (jediný cizinec mezi třiatřiceti muži – poz. red.) nedělal nic, šéf směny Urzúa nedělal nic a pár dalších rovněž. Ostatní se rozdělili na tři směny, aby byl stále někdo přes sondu v kontaktu s povrchem,“ vypráví s tím, že se „dříči“ snažili být k „flákačům“ tolerantní a nehádali se, aby už tak dost těžkou situaci ještě více nekomplikovali. Nedivím se tedy, když říká, že žádné velké přátelství se mezi havíři nevytvořilo. „Byly to vztahy z nutnosti, které po záchraně už nejsou tak důležité,“ říká svým tichým drmolivým hlasem, takže už po několikáté musím ověřovat, zda jsem mu rozuměl dobře.

NA POVÍDÁNÍ NEBYL ČAS

Je to těžko představitelné, ale podle Barriose při sedmdesáti dnech pod zemí na nějaké povídání s ostatními nebyl čas. Raději se věnoval psaní příbuzným. „Dopisy od nich byly dopředu cenzurované od negativních informací, aby nenabourávaly našeho ducha. Cenzurované třeba byly i noviny, které nám posílali. Chyběly v nich celé stránky. Dole jsme měli i projektor, na kterém jsme si pouštěli zprávy, ale také byly neúplné včetně dění kolem naší záchrany. Začali jsme to reklamovat. Chtěli jsme vědět, na čem opravdu jsme,“ říká k tomu.

Sám musel řešit palčivou situaci na povrchu, o které s gustem informovala média na celém světě. Barriosovy partnerky se dohadovaly, která vlastně má právo být s ním v kontaktu. „Předně není pravda, jak se psalo, že má žena nevěděla o existenci mé milenky. Kdybych umřel, byla by to z právních důvodů pochopitelně manželka, která by dostala odškodnění a podobně. Ale ve chvíli, kdy se ukázalo, že jsme v pořádku a že nás zachrání, měla odejít a ke komunikaci pustit mou partnerku. Musel jsem si ji zespoda vyžádat mé manželce navzdory.“

Ptám se ho, zda se v této extrémní situaci dozvěděl i něco sám o sobě. „Ano, ale nebudu vám to říkat. Je to dost komplikované a soukromé. Kdo dole nebyl, nepochopí to,“ utne debatu. Jako největší defekt, který si z nedobrovolného pobytu pod zemí odnesl, vidí fakt, že mu začala vynechávat paměť pro dobu před srpnem 2010.

„Vzpomínky prostě najednou zmizely. V Copiapó nepoznávám lidi, které bych měl znát. Nebo jsem zapomněl číslo vlastního telefonu,“ líčí s hrůzou. Vygumované vzpomínky má i na momenty, kdy vyšel z kabinky, která ho vyvezla na povrch: „Co se pak dělo, znám jen z televize.“ Z dolu mu však schází jedno – klid. „Lidé jsou moc komplikovaní. Dřívější známí často ani nepozdraví. Závidí mi peníze, které nemám,“ stěžuje si.

GLOBÁLNÍ HVĚZDY Z POUŠTI

A také jim závidí slávu. Koho by to napadlo, že by se v Copiapó, zapadákově uprostřed prašné pouště, mohly zrodit planetární celebrity? Nicméně příběh třiatřicítky mužů, kteří čekají na vysvobození, ale přitom mohou komunikovat s povrchem, má všechny prvky bestselleru. Sice jim seshora říkali, že jejich osud vzbudil ve světě obrovský zájem, a snažili se je na to připravit, ale nebylo to nic platné.

„Nebylo dobré, co s námi udělali. První rok nás vozili z místa na místo jako loutky a my ani nechápali, co se děje. Měli nás radši nechat pár měsíců v klidu,“ říká Barrios. „Já jsem jel jen do Spojených států do pořadu CNN, ale všechny další cesty jsem odmítal. Všechno platili, ale zneužívali nás. Když někteří přijeli do Disneylandu, byla to větší reklama pro park než pro nás,“ dodává.
Od té doby zájem o zachráněné horníky už pochopitelně opadl. Nicméně jedna vlna ještě jistě přijde. Na základě jejich příběhu se totiž připravuje hollywoodský film. „Podepsali jsme kontrakt s americkým producentem. Kdy se bude natáčet, nevím. Už prý byl připraven jeden scénář, ale ten se producentům nelíbil, tak se dělá nová verze.“ Říká, že ani netuší, jaká má být osa příběhu, či kteří z třiatřicítky budou vybráni za hlavní hrdiny.

Natáčení filmu je ukázkovým příkladem toho, že stále platí demokratická dohoda z dolu. Tedy, že rozhoduje většina. „Když nejméně sedmnáct lidí hlasuje pro nějaký krok, ostatní to respektují. Právníci tak nepotřebují výslovný souhlas každého z nás. To bychom se v třiatřiceti lidech asi nikdy nedohodli,“ a podotýká, že právě advokáti jsou teď mezi horníky, kteří se rozptýlili po celé zemi, největší pojítko. Stejně postupují i v žalobách proti státu (což se Chilanům zdá jako nevděk, protože vláda na jejich záchranu utratila hodně peněz) a majitelům dolu, že jim každý svým dílem zodpovědnosti nedokázal zajistit bezpečnost při jejich práci. Bývalí zaměstnavatelé se jim za prodělané utrpení dosud ani neomluvili. „Musejí být stíháni. Nejen kvůli tomu, že důl nebyl dostatečně vybaven. Ale v prvních chvíli po neštěstí tvrdili, že nikdo v šachtě nezůstal. Dokonce jiným zaměstnancům nabízeli tisíce pesos, aby řekli, že jsme ten den nenastoupili do práce,“ posteskne si Barrios a jeho oči se v ten okamžik opět na chvilku zalesknou slzami.

Zapomenuté kmeny – Domorodá etnika v Angole nemají na růžích ustláno. Podaří se jim udržet jejich své zvyky?

Sloní slzy – Příběh o záchraněy slůněte, kteréý přežilo brutální masakr svého stáda.

Česká spojka – Naše republika sehrála vV pašování rohů nosorožců sehrála naše republika smutnou roli.

Tajemný národ – Mají vlastní svéráznou kulturu, historii plnou bojů a námořních výprav, Frísové.

Historie a archeologie

Robinson evoluce – Homo sapiens zůstal jediný svého druhu. Jak se to stalo a kam zmizeli jeho nejbližší příbuzní?

Lidský exodus

Pražské víno žije – Vinice Pražské botanické zahrady v Troóji je důkazem, že vtipy na víno a Pražáky jsou minulostí.

Předplatné

Doktor ze dna dolu – Jsoue to již tři roky, co se podařilo zachránit 33 zasypaných horníků v Chile.

Letem světem – Plavky s sebou

Za bájným tvorem – Harpyje nejsou jen stvůry z legend. Petr Slavík se za nimi vydal do jihoamerické džungle.

Příroda

Téma – Akta K

Bílé bratrstvo – Myšlenky čerpají z mnoha náboženství, energii z bulharských hor.

Bizarní zoo – Za prapodivnými tvory nemusíte do vesmíru, jsou všude kolem nás.

Kvíz

Přísně tajné – Skutečný příběh tajné základny s označením Area 51?

Prehistorická galerie – Víte, že Sahara byla kdysi zelená? Pravěké malby slouží jakojsou toho důkazem.

Věda a technika

Co bude zítra? – Exkluzivní ukázka z nové knihy zakladatele magazínu Koktejl Josefa Formánka Syn větru a Prsatý muž.

Rozhovor – Svět se změnil, říká indiánský náčelník Denis Rodriguez Edacumandi.

Čelem vzad – Švýcarský Andermatt už zažil ve své historii nejeden obrat ve své historii.

Třpytivé odcházení – Když jde mladý chlapec do kláštera, oslavuje celá vesnice.

Vodní svět – Staré čínské moudro říká, že pokud jste viděli Jiuzhaigou, není třeba vidět jakékoliv jiné vody.

Tipy

V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

„Proč se vinice jmenuje po svaté Kláře, když nejznámějším vinařským patronem je svatý Urban?“ ptám se Martina Beránka, který se stará o její provoz. Za vším hledejme ženu. „Klára byla manželkou Václava Vojtěcha ze Šternberka, kterému patřil Trojský zámek a na jehož pozemcích vinice stávala. V zámeckých sklepích se víno také zpracovávalo. Současně se zámkem nechal Václav Vojtěch pro svou manželku postavit kapličku, a ta ji zasvětila své jmenovkyni a patronce svaté Kláře,“ vysvětluje mi pan Beránek. „V 17. století s každým jarem stoupla voda Vltavy a zamezila lidem přístup do kostela na druhém břehu. Aby místní nebyli o bohoslužby ochuzeni, požádal Václav Vojtěch ze Šternberka pražské arcibiskupství o svolení ke stavbě kaple či malého kostelíčka.“

Po pánovi ze Šternberka vlastnil vinici klášter alžbětinek a milosrdných bratří, od kterých ji se zámkem koupil roku 1842 kníže Windischgrätz a po něm se pozemek dostal do rukou rodiny Židlických. Vinice nepřetržitě fungovala až do roku 1925, kdy byl změněn její zápis v katastru na zahradu. K jejímu obnovení došlo až v polovině 20. století, její stávající podoba pochází ze 70. let. Základní změna nastala ve tváři vinice, a to z takzvaného vedení na hlavu čili na babku na Vertiko. Pro neznalého vinařské terminologie lze říci, že z původních spojených řad keříků, tvořících dlouhé uličky, se ke každé rostlince dala tyč, po níž se víno pne a tvoří samostatnou jednotku. Důvodem změny bylo připomenutí historie, protože vinohrad je památkově chráněn, a tak by měl vypadat jako v dobách Karla IV.

POD OCHRANOU BOTANIKŮ

Od roku 1995 patří vinice svaté Kláry v Troji k pražské Botanické zahradě, a ta aktivně pracuje na její obnově. Kromě výsadby nových rostlin zde vznikla též vinohradnická a vinařská naučná stezka pro odborníky i laiky se zájmem o vinařství. Ve vinici se návštěvníci mohou setkat téměř se všemi moštovými odrůdami vinné révy, které jsou schválené k pěstování na území České republiky. Seznámí se i s historií českého a světového vinařství, dozvědí se o způsobech a nárocích révy na pěstování, jak bojovat s jejími škůdci či chorobami nebo jak hrozny zpracovat, aby výsledné víno bylo co možná nejlepší. V závěru dojde na instrukce jak víno degustovat a hodnotit. K vůni vína se váže i zvláštní artefakt, kterého jsem si všiml při příchodu do vinice. Nejprve jsem se domníval, že jde o ztvárnění stromu moderním umělcem, ovšem, jak mi Martin Beránek ukázal, jde o velice praktické zařízení. Každé zakončení obsahuje malý šuplík s aromatickými látkami navozujícími představu vůní, které lze ve víně cítit. Ve chvíli, kdy zkušený degustátor popisuje květinovou vůni rozkvetlé jarní louky či lesních plodů s výraznou hořkou čokoládou, máte díky vonícímu modernímu stromku jasnější představu, co vám chce sdělit. Když jsme míjeli starý lis na víno a pár historických sudů, napadlo mě, jak je to s původními odrůdami. Šlo na Svaté Kláře vyšlechtit původní odrůdy na nových podnožích poté, co révokaz zničil v 18. století téměř všechny evropské vinice? „Myslíte jako naroubovat staré víno na nové rostliny? To by šlo, ale bohužel náš vinohrad byl obnoven v 60. letech 20. století a do té doby zde bylo kvůli zmíněnému révokazu pusto prázdno, tudíž keříky dovezené Karlem IV., ze kterých by šlo vzít rouby, už neexistují. Máme zde ale jak Rulandské modré, tak i originální burgundské z Francie, ale ty teprve začnou plodit, tak uvidíme.“

Zatím připravujeme víno z červené odrůdy Modrý portugal a z bílých vín Rýnský ryzlink, Müller-Thurgau, Sauvignon, Muškát moravský, Rulandské šedé a Tramín červený. A víte, jaký je rozdíl mezi stolní odrůdou a stolním vínem? Stolní víno je obyčejné, bez přívlastků, a dá se pořídit i jako stáčené. U stolní odrůdy jde o to, že na stůl putuje zpravidla ve formě hroznů, má totiž méně moštu a většinou se nelisuje. Nicméně na chuti mu to neubírá. Takováto vína na Svaté Kláře mají tři, Chrupku bílou, Chrupku červenou a Královnu vinic, tedy jména, která pokud bych viděl na etiketě, přistupoval bych k nim bez jakýchkoliv ideálů o pitelnosti. A přece, vinné kuličky jsou chuťově skvělé.

BÍLÉ Z BOTANICKÉ

„Jak to vlastně máte s výrobou vína? Kolik vyprodukujete?“ vyzvídám. „Na dlouhou tradici výroby vína ze Svaté Kláry jsme navázali v roce 2003, ovšem v té době jsme zpracování prováděli na Mělníku ve vinařství patřícím k České zemědělské univerzitě. Přímo na vinici se víno dělá teprve od roku 2009, kdy po sanaci svahu jsme získali i prostor postavit vlastní sklep. Napadá mě příměr, že všechno zlé je pro něco dobré, pokud by totiž k sanaci nedošlo, asi by se v té době nesehnaly finance na vyhloubení sklepa,“ usmívá se můj průvodce.

Dále mi prozradil, že na Svaté Kláře v současnosti dozrávají kvalitní vína jakostní i přívlastková, ovšem specialitou zdejších vinařů je cuvée Bílé z Botanické každoročně tvořené z jiného poměru odrůd Rulandské šedé a Ryzlinku rýnského, aby mělo vždy tu nejlepší chuť. Zajímá mě, jak se lidé tváří, když jim jako skvělé víno předložíte cuvée, tedy víno míchané z několika odrůd? „Bohužel cuvée má v našich krajích velice pošramocenou pověst, ale ta dnešní již zpravidla nemají nic společného s tím, co zde bývalo. Vždyť podíváme-li se například na Francii, tam jsou ceněna hlavně vína míchaná a odrůdová jsou pod nimi. Na Svaté Kláře si zakládáme na tom, aby v našich cuvée byl dobře zdůrazněn rok, ve kterém se hrozny urodily. Například rok 2009 byl excelentní, víno krásně vyzrálo, a proto byla vína s vyšším zbytkovým cukrem, na rozdíl od roku 2010, který byl slabší a hrozny měly víc kyselinky.“ 
Ovšem jen popisovat víno nestačí, osobní zkušenost má tu největší váhu. Jak mi prozradil Martin Beránek, k velice oblíbeným akcím patří zdejší vinobraní na konci září a otvírání mladých vín na svatého Martina 11. listopadu. Návštěvu Svaté Kláry a samozřejmě i trojské Botanické zahrady mohu vřele doporučit. Nejenže nahlédnete do historie vinařství, ale můžete prožít příjemné chvíle odpočinku s neopakovatelným výhledem na Prahu.

V MINULOSTI BYLO VÍNO Z PRAŽSKÝCH VINIC NA PERIFERII ZÁJMU. PRAŽÁCI BYLI VŮBEC U MORAVSKÝCH VINAŘŮ COBY „SOMELIÉŘI“ NÁMĚTEM NA MNOHO VTIPŮ. JAK VŠAK DOKAZUJÍ VINAŘI Z BOTANICKÉ ZAHRADY V PRAZE TROJI, TA DOBA JE DÁVNO PRYČ.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Za český vinařský boom můžeme poděkovat Karlu IV., který nechal do Čech přivézt vinnou révu z Burgundska a Porýní. Na jeho příkaz se všechny jižní svahy v Praze osázely révou, celkem šlo o nepředstavitelných sedm set hektarů. Dnes na tuto historii odkazují například ulice Viniční nebo celá čtvrť Vinohrady. Bohužel s expanzí města vinice zmizely, ale ne všechny, na posledních jedenácti hektarech najdeme pět pražských vinic, Arcibiskupskou v Modřanech, Máchalku ve Vysočanech, Gröbovku na Vinohradech, Salabku v Troji a druhou trojskou vinici Svatou Kláru. Právě na této tři a půl hektaru velké vinici se v poslední době mohou chlubit produkcí opravdu vynikajících vín.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

„Proč se vinice jmenuje po svaté Kláře, když nejznámějším vinařským patronem je svatý Urban?“ ptám se Martina Beránka, který se stará o její provoz. Za vším hledejme ženu. „Klára byla manželkou Václava Vojtěcha ze Šternberka, kterému patřil Trojský zámek a na jehož pozemcích vinice stávala. V zámeckých sklepích se víno také zpracovávalo. Současně se zámkem nechal Václav Vojtěch pro svou manželku postavit kapličku, a ta ji zasvětila své jmenovkyni a patronce svaté Kláře,“ vysvětluje mi pan Beránek. „V 17. století s každým jarem stoupla voda Vltavy a zamezila lidem přístup do kostela na druhém břehu. Aby místní nebyli o bohoslužby ochuzeni, požádal Václav Vojtěch ze Šternberka pražské arcibiskupství o svolení ke stavbě kaple či malého kostelíčka.“

Po pánovi ze Šternberka vlastnil vinici klášter alžbětinek a milosrdných bratří, od kterých ji se zámkem koupil roku 1842 kníže Windischgrätz a po něm se pozemek dostal do rukou rodiny Židlických. Vinice nepřetržitě fungovala až do roku 1925, kdy byl změněn její zápis v katastru na zahradu. K jejímu obnovení došlo až v polovině 20. století, její stávající podoba pochází ze 70. let. Základní změna nastala ve tváři vinice, a to z takzvaného vedení na hlavu čili na babku na Vertiko. Pro neznalého vinařské terminologie lze říci, že z původních spojených řad keříků, tvořících dlouhé uličky, se ke každé rostlince dala tyč, po níž se víno pne a tvoří samostatnou jednotku. Důvodem změny bylo připomenutí historie, protože vinohrad je památkově chráněn, a tak by měl vypadat jako v dobách Karla IV.

POD OCHRANOU BOTANIKŮ

Od roku 1995 patří vinice svaté Kláry v Troji k pražské Botanické zahradě, a ta aktivně pracuje na její obnově. Kromě výsadby nových rostlin zde vznikla též vinohradnická a vinařská naučná stezka pro odborníky i laiky se zájmem o vinařství. Ve vinici se návštěvníci mohou setkat téměř se všemi moštovými odrůdami vinné révy, které jsou schválené k pěstování na území České republiky. Seznámí se i s historií českého a světového vinařství, dozvědí se o způsobech a nárocích révy na pěstování, jak bojovat s jejími škůdci či chorobami nebo jak hrozny zpracovat, aby výsledné víno bylo co možná nejlepší. V závěru dojde na instrukce jak víno degustovat a hodnotit. K vůni vína se váže i zvláštní artefakt, kterého jsem si všiml při příchodu do vinice. Nejprve jsem se domníval, že jde o ztvárnění stromu moderním umělcem, ovšem, jak mi Martin Beránek ukázal, jde o velice praktické zařízení. Každé zakončení obsahuje malý šuplík s aromatickými látkami navozujícími představu vůní, které lze ve víně cítit. Ve chvíli, kdy zkušený degustátor popisuje květinovou vůni rozkvetlé jarní louky či lesních plodů s výraznou hořkou čokoládou, máte díky vonícímu modernímu stromku jasnější představu, co vám chce sdělit. Když jsme míjeli starý lis na víno a pár historických sudů, napadlo mě, jak je to s původními odrůdami. Šlo na Svaté Kláře vyšlechtit původní odrůdy na nových podnožích poté, co révokaz zničil v 18. století téměř všechny evropské vinice? „Myslíte jako naroubovat staré víno na nové rostliny? To by šlo, ale bohužel náš vinohrad byl obnoven v 60. letech 20. století a do té doby zde bylo kvůli zmíněnému révokazu pusto prázdno, tudíž keříky dovezené Karlem IV., ze kterých by šlo vzít rouby, už neexistují. Máme zde ale jak Rulandské modré, tak i originální burgundské z Francie, ale ty teprve začnou plodit, tak uvidíme.“

Zatím připravujeme víno z červené odrůdy Modrý portugal a z bílých vín Rýnský ryzlink, Müller-Thurgau, Sauvignon, Muškát moravský, Rulandské šedé a Tramín červený. A víte, jaký je rozdíl mezi stolní odrůdou a stolním vínem? Stolní víno je obyčejné, bez přívlastků, a dá se pořídit i jako stáčené. U stolní odrůdy jde o to, že na stůl putuje zpravidla ve formě hroznů, má totiž méně moštu a většinou se nelisuje. Nicméně na chuti mu to neubírá. Takováto vína na Svaté Kláře mají tři, Chrupku bílou, Chrupku červenou a Královnu vinic, tedy jména, která pokud bych viděl na etiketě, přistupoval bych k nim bez jakýchkoliv ideálů o pitelnosti. A přece, vinné kuličky jsou chuťově skvělé.

BÍLÉ Z BOTANICKÉ

„Jak to vlastně máte s výrobou vína? Kolik vyprodukujete?“ vyzvídám. „Na dlouhou tradici výroby vína ze Svaté Kláry jsme navázali v roce 2003, ovšem v té době jsme zpracování prováděli na Mělníku ve vinařství patřícím k České zemědělské univerzitě. Přímo na vinici se víno dělá teprve od roku 2009, kdy po sanaci svahu jsme získali i prostor postavit vlastní sklep. Napadá mě příměr, že všechno zlé je pro něco dobré, pokud by totiž k sanaci nedošlo, asi by se v té době nesehnaly finance na vyhloubení sklepa,“ usmívá se můj průvodce.

Dále mi prozradil, že na Svaté Kláře v současnosti dozrávají kvalitní vína jakostní i přívlastková, ovšem specialitou zdejších vinařů je cuvée Bílé z Botanické každoročně tvořené z jiného poměru odrůd Rulandské šedé a Ryzlinku rýnského, aby mělo vždy tu nejlepší chuť. Zajímá mě, jak se lidé tváří, když jim jako skvělé víno předložíte cuvée, tedy víno míchané z několika odrůd? „Bohužel cuvée má v našich krajích velice pošramocenou pověst, ale ta dnešní již zpravidla nemají nic společného s tím, co zde bývalo. Vždyť podíváme-li se například na Francii, tam jsou ceněna hlavně vína míchaná a odrůdová jsou pod nimi. Na Svaté Kláře si zakládáme na tom, aby v našich cuvée byl dobře zdůrazněn rok, ve kterém se hrozny urodily. Například rok 2009 byl excelentní, víno krásně vyzrálo, a proto byla vína s vyšším zbytkovým cukrem, na rozdíl od roku 2010, který byl slabší a hrozny měly víc kyselinky.“ 
Ovšem jen popisovat víno nestačí, osobní zkušenost má tu největší váhu. Jak mi prozradil Martin Beránek, k velice oblíbeným akcím patří zdejší vinobraní na konci září a otvírání mladých vín na svatého Martina 11. listopadu. Návštěvu Svaté Kláry a samozřejmě i trojské Botanické zahrady mohu vřele doporučit. Nejenže nahlédnete do historie vinařství, ale můžete prožít příjemné chvíle odpočinku s neopakovatelným výhledem na Prahu.

NA SAHAŘE JE ŘADA MÍST, KDE PREHISTORICKÉ MALBY A RYTINY NA SKALÁCH DOKLÁDAJÍ, ŽE BYLA DŘÍVE ZELENÁ, PLNÁ ZVĚŘE A LIDÍ. NEJSTARŠÍ JEDNODUCHÉ MALBY JSOU VÍCE NEŽ 12 000 LET STARÉ.

TEXT A FOTO: FILIP WEBER

Zirafy, sloni, krokodýli, tanečníci, lovci a vozy. Všichni jsou ohroženi! Celý saharský region je hodně horký, a to ne kvůli teplotě vzduchu. Tuaregové bojují za nezávislost, v Libyi bojují všichni se všemi, v Mali pomáhají Francouzi vládě dostat se zpět k zásobám uranu a Alžírsko si chrání své plynové vrty na hranici s Nigerem. Čad a Súdán jsou kapitoly samy pro sebe. Tím vším trpí největší galerie světa pod širým nebem. Rytiny a obrazy zvířat odnášejí zloději, kteří je vysekávají s celými kusy skal a prodávají do soukromých muzeí. Obrazy lidí jsou na tom ještě hůře – islámští radikálové a salafisté je záměrně ničí, odsekávají jim obličeje, střílejí do nich, stříkají na ně sprejové barvy – islám musí být čistý a čistý islám přece zakazuje zobrazování obličejů a lidí. O prehistorických erotických výjevech ani nemluvě.

NÁROČNÉ PUTOVÁNÍ

Během posledních deseti let se mi podařilo navštívit několik významných saharských lokalit. Návštěvy to nebyly jednoduché, většinu cest jsem absolvoval na terénní motorce nebo v lepším případě terénním autem. V Libyi jsem v 60 °C ležel pod keřem uprostřed nedozírného dunového pole a čekal, až zapadne slunce, abych motorku vůbec mohl nastartovat. Chladič jsem doléval ze starodávných studen, ze kterých pily karavany velbloudů. V písečné bouři jsem hodiny ležel za kolem auta s hlavou omotanou tričkem. A naopak, málem jsem ¬zmrzl v mrazivých nocích ve 2700 m n. m. v pohoří Assekrem v Alžírsku. Týden cesty od civilizace, týden cesty k civilizaci. Mockrát jsme vykopávali terénní auto z písku a o kus stínu jsme dokonce svedli boj i se dvěma zmijemi rohatými. Škorpiony a jedovaté housenky ani nepočítám. Na extrémně obtížné cestě sopečnou struskou k Vádí Matendus jsem za jeden den šestkrát lepil duši na motorce. U čadské hranice v Libyi jsem pak po nekonečném kličkování mezi minovými poli hleděl do ústí namířených samopalů vojáků, kteří nechápali, co tam děláme a báli se nás více než my jich. V Alžírsku nás letos o Vánocích na zpáteční cestě na sever z Tamanrassetu nekompromisně doprovázela vojenská eskorta, protože nebezpečí únosu bylo naprosto reálné. Ale stálo to za to, viděl jsem ty téměř nejúžasnější skalní malby a rytiny světa. Bohužel jen téměř, to nejlepší, skalní pohoří Tassili N‘Ajjer, mi zůstalo zatím odepřeno.

ACACUS, LIBYE

Na skalních stěnách jsou rudou hlínou nakreslené primitivní obrázky antilop, žiraf, slonů, stromů a lovců. Také je zde několik erotických výjevů oslavujících plodnost, bohužel značně poničených. Nejstarší obrázky zde nakreslili pravěcí lovci asi před 12 000 lety, nejmladší jsou z počátku našeho letopočtu až z doby nedávné. Obrazy jsou podle stáří rozděleny do period – období divoké zvěře, kulatých hlav, pastýřů, koní a velbloudů. Není nikdo, kdo by byl uváděn jako objevitel maleb, vědělo se o nich celou dobu od Tuaregů a Berberů, kteří v pohoří Acacus kočovali. Ale první, kteří seriózně popsali tyto malby, byli němečtí vědci Barth a Nachtigal v roce 1850. Největší práci pak odvedl Ital Fabrizio Mori, který od roku 1950 podrobně zdokumentoval všechny nálezy. Také vědecky dokázal, že skalní obrazy vznikly opravdu v prehistorické době a mají stejný původ jako obrazy v sousedním pohoří Tassili N‘Ajjer v Alžírsku. Pohoří Acacus je těmito malbami doslova přeplněné.

Zkuste si jen tak nakreslit do písku slona v běhu. Prehistorický umělec ho tady vytesal do skály, a jeho slon ještě navíc vypadá, že je veselý a směje se. Acacus na jihu Libye u hranice s Alžírskem a Nigerem je obrovské pískovcové pohoří. Kaňony, vysoké stěny a skalní masivy. Pod převisy se dá bydlet, tunelem ve skále projede auto a skalní brána je tak vysoká, že při pohledu vzhůru až bolí za krkem. Údolí jsou vyplněná pískem a většinu roku zde vládne pekelná výheň. V zimě naopak chlad a mráz. Tady všude bylo dříve zeleno, žila zde zvířata a lidé. Dnes je tu jen písek, prach a horko. Skalní rytiny a obrazy jsou zde poschovávané pod převisy. Obrazy jsou často namalované zespodu na stropu převisu, a tak si na prohlížení a fotografování musíte lehnout na záda. Rytiny žiraf a slonů se střídají s rytinami bojovníků. O několik údolí vedle jsou skalní převisy pokryty obrázky malovanými hlinkou – lovci, býci a skupinka postav, uctívajících patrně slunce. Malby vozů pak představují zvláštní epochu. Jedná se o tzv. garamantské vozy, používané garamantskou civilizací. Hlavní město garamantské říše Garama se nacházelo poblíž dnešní Germy v Libyi. Starověké egyptské a římské záznamy popisují válečné střety s touto civilizací.

VÁDÍ MATENDUS, LIBYE

Když stojíte ve Vádí Matendus, zdá se neuvěřitelné, že tu dříve býval kaňon řeky a v ní žili krokodýli. Z pohoří Acacus je to dva dny cesty nefalšovanou Saharou. Nejdříve přes Erg Tait (erg je písečné moře s pohyblivými dunami), pak po hamádě (černá kamenná poušť) k Ergu Murzúk a nakonec několik dlouhých hodin po šíleně kamenité cestě sopečnou struskou ke kaňonu. Teplota ve vádí je kolem 50 °C, vaří se motory, voda na pití je teplá jak z bojleru a záplaty na píchlých duších motorky vůbec nechtějí držet. Ale důkaz, že tu žili krokodýli, je naprosto jasný – krokodýl v nadživotní velikosti vytesaný do skály! Stáří rytiny je odhadované na 12 000 let. Řeka vyschla a krokodýli vyhynuli. V Čadu v pohoří Tibesti jsou prý v izolovaných gueltách krokodýli dodnes. Guelty (skalní laguny) tu zbyly po řece, která dříve odtékala do Nilu. Začátek vysychání Sahary se odhaduje na dobu asi před 6000 lety.

AHAGGAR, ALŽÍRSKO

Pohoří Ahaggar je soused Acacusu. Tedy jen skok přes nedostupné Tassili N‘Ajjer. Povolení jsem sháněl sedm let a cesta po Transsaharské dálnici přes celé Alžírsko na jih byla spíše utrpením než zážitkem. Ale jsou tu! Velká rytina žirafy a slona v lokalitě jedné, a pak řada menších žiraf, slonů a krav v lokalitě jiné. Jeden ze slonů je pravděpodobně dvojče slona z Acacusu, stejná malba, stejně dynamický a veselý. Jen běží na druhou stranu a je menší. Že by stejný umělec? Je to možné, sloni jsou od sebe sice asi 500 km, ale tehdy byla celá oblast opravdu hustě osídlená. Dokonce bylo prokázáno, že tudy vedla za egyptské a římské doby, tedy přibližně 1000 let před Kristem, karavanní cesta mezi pobřežím Středozemního moře a řekou Niger. Používaly se zde dokonce vozy.

Na skále v jiné lokalitě jsou rytiny postav s kulatými hlavami. Však také Henri Lhote, hlavní a nejslavnější výzkumník saharských rytin a obrazů, nazval toto období „obdobím kulatých hlav“, datované přibližně 5000 let před Kristem. Ale také to možná byli mimozemšťané, jak je o tom přesvědčen Erich von Däniken. Místní lidé, Tuaregové, nechápou tyto malby a rytiny jako svoje kulturní dědictví, což není divu, jejich předci je opravdu nevytvořili. Alespoň je ale tolerují a neničí, památky jsou pro ně zajímavým zdrojem peněz, vodí k nim turisty.

MAROKO

V Maroku, dlouhodobě nejstabilnější zemi v regionu, je řada lokalit s prehistorickými kresbami. Některé, u turistických míst, jsou známé, ale ostatní téměř neznámé. Nejvíce mě zaujalo naleziště u města Akka. Neznámé, bez nějaké zmínky v literatuře. Možná vzhledem k tomu jsou na pláních v okolí skalních rytin dodnes k nalezení i prehistorické nástroje. Pazourkové hroty k šípům, nože, škrabky a kameny na mletí obilí. Na takových místech se opravdu stačí jen projít a sbírat.

Prehistorické rytiny zde zobrazují především gazely, muflony, nosorožce a lovce. Primitivními pazourkovými nástroji je vyryli lovci do skal asi před 6000 lety. Většina skal se však s postupujícím vysoušením Sahary rozpadla, stále hodně obrazů však zůstalo zachováno. Velkou zajímavostí je zde zobrazení dvou koz. Je provedeno zcela odlišně od ostatních rytin. Tento obraz je údajně důkazem toho, že do oblasti přišli obyvatelé z oblastí Tassili N‘Ajjer a Acacus. Z těchto oblastí zřejmě pocházejí i Fulbové žijící v sahelu a v okolí řeky Niger. Kozy byly ve střední a severní Sahaře dříve neznámé a byly postupně přivedeny při migraci obyvatel z jihu, jak nám řekl místní průvodce Mulut, který zde jako malý chlapec sám pásl kozy a postupně objevoval další a další rytiny. Zmínil se o nich ve škole a jeho učitel o tom promluvil s pa¬leontology. Ti přijeli a chlapce si najali jako průvodce. Mulut se sám doma vzdělával a přečetl veškerou dostupnou literaturu o prehistorických kresbách. Dodneška vždy, když zabezpečí rodinu, odchází na jeden až dva měsíce do saharské pustiny jižního Maroka a vyhledává a dokumentuje další a další lokality. Zadarmo a jen z nadšení. Bohužel však už i Maroko postihlo ničení kreseb fanatickými islamisty. Vloni salafisté zcela zničili 8000 let staré rytiny v jeskyni v oblasti Tubkalu.

V Alžírsku, Libyi, Čadu, Nigeru i v Egyptě je samozřejmě řada dalších lokalit. Ty se mi ale zatím nepodařilo navštívit, a možná ani nepodaří. Riziko pobytu pár měsíců v zajetí v Nigeru nebo Mali je zatím příliš vysoké, ale nízká je možnost být při velkém štěstí vyměněn za propuštěné fanatické bojovníky.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Ještě před pár měsíci jsme mohli jen spekulovat, co vše se v utajované vojenské oblasti Area 51 v americkém státu Nevada děje. Ne, že by nám teď zodpovědné úřady vyložily všechny karty na stůl, ale po dlouhé době dostali občané přístup k materiálům, které více odhalují vznik a náplň činnosti celého areálu. Na základě amerického zákona o svobodném přístupu k informacím se na veřejnost dostaly dokumenty o vývoji průzkumného letadla U-2, ve kterých historici CIA popisují nejen celý projekt, ale i způsob výběru a konstrukce testovacího zařízení. Byla jím právě oblast dnes zvaná Area 51.

Dokument popisuje, jak zodpovědní činitelé při pracovním letu přes Nevadu zahlédli horami obklopenou solnou pánev vyschlého jezera, nazvanou Groom Lake. Ukázalo se, že jde o ideální přirozenou plochu pro přistávání letadel, navíc v těsné blízkosti nevadské testovací střelnice, kde od 50. let proběhlo téměř tisíc atmosférických a podzemních nukleárních testů. Celá oblast tak měla už dopředu zajištěnu izolovanost, protože do podobných prostor byl samozřejmě vstup zakázán. Během několika málo měsíců byla základna připravena a vývoj U-2 mohl začít. Během více než půlstoletí existence základny se zde samozřejmě sešlo projektů víc. Předpokládá se, že zde byly vyvíjeny další letouny, mezi nimiž nechybí slavný špionážní stroj Blackbird s nezaměnitelnou siluetou, nebo neviditelný bombardér F-117, který se proslavil během první války v Perském zálivu. Přes všechny informace ale stále existuje dost lidí, kteří věří, že se toho v Area 51 skrývá mnohem víc. Své přesvědčení dokládají mnoha otázkami, na které dosud neznáme uspokojivou odpověď.

OPRÁVNĚNÝ ZÁJEM

George Svetlik emigroval z Československa na konci 70. let. Zamířil do Spojených států, kde krátce po získání občanství narukoval do americké armády. Nakonec se uplatnil jako pilot vojenského letadla, a tehdy také začala jeho fascinace tajnou oblastí. „Představte si, že jste pilot té nejvybavenější armády světa, máte k dispozici ty nejlepší stroje, nejlepší mapy, a najednou vám přístroje uprostřed Nevady ukazují bílý flek, a kdybyste náhodou chtěli zjistit, co to je, taktně vám naznačí, že pokud nechcete riskovat sestřelení, máte se držet letového plánu, který onen flek obchází. Od té doby mě zajímá, co se před námi skrývá.“ Přestože od té doby se mnoho změnilo – například je dnes celý komplex nasnímaný z výšky k nahlédnutí pohodlně na internetu – záhady přetrvávají. „Ono to teď vypadá, že není co tajit. Na nejnovějších snímcích je poměrně dost budov, ale ty všechny byly postaveny nedávno. Dlouhá desetiletí tam nebylo kromě dlouhé přistávací dráhy a několika domků nic.“ Předpokládá se proto, že hlavní část celého zařízení je umístěna pod zemí. Už jen proto, kolik lidí tam každý den létá do práce. Základna je umístěna asi 130 km severně od Las Vegas, na cesty autem po vedlejších silnicích je to tak docela daleko. „Každý den přibližně od půl sedmé ráno pendluje šest Boeingů 737 mezi Las Vegas a Area 51. Letadla jsou neoznačená a mají svůj vlastní terminál, umístěný mimo běžně přístupné prostory.“ Každé takové letadlo má kapacitu přibližně 150 míst.

Nejviditelnější zvláštností základny je její vzletová a přistávací dráha. Ta hlavní je dlouhá čtyři kilometry, vedlejší, která vede částečně přes solnou pánev Groom Lake, je dlouhá kilometrů osm. „Žádné letadlo na světě takovou dráhu nepotřebuje,“ říká k tomu bývalý pilot. A je toho více. Zajímavý je prý jakýsi skokový vývoj, který již dlouhá léta vojenské technologie provází, stejně tak jakási mimoběžnost, kdy technologie z různých odvětví nejsou na stejné úrovni. „Jako by nám ty věci někdo dodával,“ přidává už k tomu trochu s úsměvem s narážkou na oblíbené konspirační teorie zahrnující zapojení mimozemských civilizací. Nicméně se podle George Svetlika všichni armádní piloti shodnou, že co se tam děje, není úplně běžné.

POD DOHLEDEM

Do základny vedou dvě přístupové cesty, z nichž jedna má strážený přístup, zvaný West Gate. Druhá cesta vede ke slavným přístupovým značkám, kde není žádná hlídaná brána, pouze na vrcholku vpravo od cesty jedno obrněné vozidlo hlídá přístup. Tato druhá cesta je prašná, dlouhá asi 20 km, každý přijíždějící automobil je už zdaleka vidět a stráž u obrněného vozidla má čas se připravit. Bezpečnost oblasti má pravděpodobně stále na starosti CIA, ale k vlastní ostraze si najímá soukromé společnosti. Má to pragmatický důvod: pokud by se něco stalo, nemůžete z toho vinit stát a tím pádem na něm nemůžete vysoudit třeba přístup do základny nebo odtajnění dalších dokumentů. Bezpečnost zajišťují kromě těchto viditelných pracovníků ostrahy především různá elektronická zařízení. Celá oblast je prošpikována čidly, detektory pohybu, směrovými mikrofony apod. Je pravděpodobné, že lidé uvnitř vědí přesně, o čem si povídáte, i když stojíte několik kilometrů daleko. V oblasti také není žádný mobilní ani GPS signál.
V současné době, po vládním záboru dalších území okolo základny v roce 1995, je jediné možné místo, odkud je základna legálně vidět bez nebezpečí zatčení nebo střelby, 2412 metrů vysoká hora Tikaboo Peak. Nachází se poblíž městečka Alamo a její vrcholek je vzdušnou čarou asi 25 km od Groom Lake.

„Když jsem v roce 2011 poprvé vystoupil na Tikaboo Peak, udělal jsem bohužel osudnou chybu,“ vypráví George Svetlik. „Hora má dva vrcholy, které jsou od sebe vzdáleny asi 500 metrů, ale jsou odděleny horským sedlem s převýšením zhruba 600 metrů. Vystoupil jsem na vrchol zvaný False Peak, což je místo, ze kterého je Area 51 vidět pouze částečně. Ten rok byla v Nevadě tužší zima a koncem března leželo od nadmořské výšky 2000 m ještě spousta sněhu. Výstup s mým tehdy čtrnáctiletým synem Danielem nám trval přes čtyři hodiny a vzhledem k tomu, že po dosažení False Peak bylo již dost pozdě, nemohli jsme se vracet do sedla a vylézt Pna správný vrchol. Oba se synem jsme si proto při sestupu řekli, že se ještě vrátíme a na pravý vrcholek vylezeme. Tento rok v březnu se nám konečně podařilo najít si čas a do Nevady se znovu vypravit. Hned druhý den po setkání v Las Vegas jsme s vypůjčeným jee¬pem odjížděli do pouště.“

SETKÁNÍ S NEZNÁMÝM

Nejzvláštnější událost potkala oba badatele ještě cestou na místo. „Dělali jsme si zastávku v poušti, když můj syn začal ukazovat na oblohu. To, co jsme uviděli, bylo neuvěřitelné. Po nebi letělo letadlo, které však ná¬hle změnilo směr o 45°. A po chvíli zas. Neznám stroj, který by něco takového dokázal.“ George neváhal a celý podivný let natočil. Vyloučil také, že by změna směru byla způsobena optickým zkreslením, třeba v situaci, kdy by letadlo začalo klesat či stoupat. „Letová hladina toho stroje byla stále stejná.“

Od zvláštního setkání pokračovali dál do hor. „Cesta na sever trvá zhruba tři hodiny. Po vjezdu do horských údolí s překrásnou scenerií nevadské horské pouště je možno pokračovat ještě asi 20 kilometrů až k pramenům říčky Badger, kde většina terénních vozidel končí. Protože jsme však byli v této oblasti již podruhé, a tentokrát bez sněhu, pokračovali jsme dál ještě asi dva kilometry. Dále už se ale opravdu nedalo jet ani s naším terénním jee¬pem. Vyjeli jsme asi do výšky 1600 metrů nad mořem. Zbývající převýšení asi 1400 metrů je na vzdálenost 4 km, takže průměrný sklon svahu je 35 stupňů, někdy méně, ale někdy i 60 stupňů. Povrch je skalnatý a v poslední fázi výstupu přechází v drobnou suť, takže po třech krocích kupředu sjedete dva dozadu. Náročný výstup nám zabral asi tři hodiny, ale stálo to za to. Výhled je úchvatný, nejen do Area 51, ale i na okolní vrcholky a údolí. Navíc východní strana Tikaboo Peak je sráz hluboký téměř kilometr, takže se cítíte jako praví páni světa.“ Bohužel toho ze základny moc vidět není. Navíc potřebujete opravdu kvalitní dalekohled a štěstí na počasí, abyste viděli vůbec něco. Ale i to je součástí celého tajemství, nemyslíte?

NAŠI PŘÍBUZNÍ Z ŘAD LIDOOPŮ ŽIJÍ NA ZEMI HNED V NĚKOLIKA DRUZÍCH. VEDLE ŠIMPANZE UČENLIVÉHO NAJDEME V AFRICE I ŠIMPANZE BONOBO, GORILY JSOU HORSKÉ A NÍŽINNÉ, ORANGUTANI SE DĚLÍ NA BORNEJSKÉ A SUMATERSKÉ. JEN ČLOVĚK HOMO SAPIENS ZŮSTAL JAKO POSLEDNÍ A JEDINÝ ZÁSTUPCE SVÉHO RODU.

TEXT: JAROSLAV PETR

Ještě relativně nedávno sdíleli naši předkové planetu s dalšími druhy lidí. Jak dokazují výsledky nejmodernějších genetických výzkumů, bývaly to rušné časy. Kořeny lidstva leží v srdci černého kontinentu. Odtud vyráželi naši pravěcí předci do světa. Jako první opustil africkou kolébku člověk dělný (Homo ergaster) snad už před 1,8 miliony roků, a o pár stovek tisíciletí později se v jeho stopách vydal i jeho evoluční nástupce člověk vzpřímený Homo erectus. Potomci těchto lidí se zabydleli v Evropě i Asii a dále se ve svých nových domovinách vyvíjeli. Před 400 tisíci roků tak vznikl v Evropě a Asii neandertálec – Homo neanderthalensis. Chlapík s postavou těžkého atleta a mozkem, jenž by objemem trumfl i většinu současného lidstva, tu vytrvale vzdoroval drsným podmínkám ledových dob.

Před 200 tisíciletími se v Africe vyvinul náš přímý předek člověk moudrý (Homo sapiens). Také on vyrazil před 100 tisíci roky na odyseu, jež ho přes Blízký východ zavedla na jedné straně až do Austrálie a na druhé straně na evropský kontinent. Když vstoupil africký pravěký Homo sapiens do Evropy a Asie, záhy zjistil, že nepřišel do liduprázdných krajů. Musel se dělit o životní prostor s neandertálci. Stále dost dobře netušíme, jak spolu Homo sapiens a neandertálec vycházeli. Jisté je jen jedno. Neandertálci postupně mizeli, a nakonec přežívali jen v odlehlých krajích. Před 30 tisíciletími zcela vymřeli. Co se stalo? Byli neandertálci odsouzeni k vymření ještě před příchodem našich předků? Podlehli výkonnějším a schopnějším africkým přivandrovalcům? Vyhubila je infekční choroba, kterou s sebou Homo sapiens přinesl z černého kontinentu? Někteří vědci spekulují o tom, že naši předci vedli proti neandertálcům sice nevyhlášenou, ale o to krvavější válku a neandertálské starousedlíky vyhubili. Nelze vyloučit, že tu v neprospěch neandertálců zapůsobila kombinace hned několika faktorů.

NEROVNÉ SŇATKY

Dlouho se vědci dohadovali o tom, zda se pravěký Homo sapiens s neandertálci křížil. Pokud ano, jak vypadali jejich potomci? Byli životaschopní a mohli plodit děti? Některé archeologické nálezy naznačovaly, že teorie o pravěké mesalianci nestojí na vodě. Definitivní důkazy ale přinesl až výzkum pravěké dědičné informace.

V roce 2000 byl přečten genom současného člověka. Trvalo to deset let a stálo to tři miliardy dolarů. Od té doby se techniky čtení DNA zdokonalily, zlevnily a urychlily natolik, že vědci začali číst malá množství silně poškozené DNA izolované z kostí a zubů pravěkých lidí. Prim v tomto oboru hraje švédský genetik Svante Pääbo, působící v Lipsku v Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. V roce 2010 oznámil, že se jeho týmu podařilo přečíst kompletní dědičnou informaci izolovanou z 38 000 let staré stehenní kosti neandertálské ženy, nalezené v chorvatské jeskyni Vindija. Srovnání s dědičnou informací současných lidí odhalilo, že etnika pocházející z Evropy a Asie nesou asi 2 % neandertálské DNA. Není proto pochyb o tom, že při setkání pravěkých Homo sapiens a neandertálců docházelo ke křížení. Výsledkem museli být plodní potomci.

Byla by chyba, kdybychom z toho faktu vyvozovali, že neandertálec nepředstavoval samostatný druh. Je sice pravda, že pokud se kříží zástupci dvou různých druhů, pak mohou vznikat neplodní hybridi. Není to však železné pravidlo. V přírodě jsme nejednou svědky křížení příslušníků různých živočišných druhů, při kterém jsou hybridi nejen plodní, ale někdy dokonce životaschopnější než rodičovské druhy. Našim předkům ani nám zjevně není neandertálské dědictví na škodu. Získali jsme tak například některé geny imunitního systému. Možná i ony přispěly k tomu, že se našim předkům vedlo ve srovnání s jinými pravěkými lidmi o poznání lépe.

ZÁHADNÍ DENISOVANÉ

Vědci sháněli vhodné neandertálské kosti pro analýzy DNA, kde se dalo. Ruští archeologové nabídli Svantemu Pääbovi zlomek kosti z malíčku ruky, nalezený v sibiřské Denisově jeskyni (Altaj). Byli přesvědčeni, že patřila neandertálci. Už první rozbor přinesl šokující odhalení. DNA se liší významně jak od DNA člověka Homo sapiens, tak od DNA neandertálce. Kost patří dosud neznámému druhu pravěkého člověka. Zatím tito lidé nemají vědecké jméno a provizorně jsou označováni jako „lidé z Denisovy jeskyně“ čili denisované. Nikdo netuší, jak denisované vypadali, ale ve své době tvořili významnou část tehdejšího lidstva. Dokazují to analýzy DNA dvou zubů nalezených rovněž v Denisově jeskyni. Zuby ležely v různých vrstvách a patřily dvěma různým jedincům. DNA tří denisovanů, žijících na jednom místě v různých dobách, se liší tak výrazně jako DNA současných lidí žijících v různých koutech světa – třeba DNA pygmeje z tropického Konga od DNA grónského eskymáka či Austrálce z Tasmánie. Pokud měli lidé žijící v jedné jeskyni tak různorodou DNA, museli patřit do velmi početné populace rozptýlené na rozsáhlém území. Zdá se nepravděpodobné, že by archeologové na jejich ostatky narazili jen v Denisově jeskyni. Kostry denisovanů leží zřejmě dosud nerozpoznány v muzejních sbírkách a depozitářích s označením „dávný Homo sapiens“ nebo „neandertálec“ a čekají na analýzu DNA.

Neandertálská DNA je na rozdíl od té denisovanské překvapivě „jednobarevná“. Svědčí to o tom, že neandertálci žili v malých izolovaných skupinkách tvořených pokrevně blízce příbuznými jedinci. Míra příbuznosti v tlupě odpovídala sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi. V jednotlivých oblastech měli neandertálci v DNA určité „místní rysy“. Z těch se dá vyčíst, že ke zkřížení s našimi přímými předky druhu Homo sapiens došlo nejspíš kdesi v oblasti Kavkazu.

ZAMOTANÝ VÝVOJOVÝ STROM

Jednoduchý a přehledný evoluční strom lidstva je ve světle nejnovějších objevů rázem odsunut kamsi do kouta a nahrazuje ho poměrně komplikované schéma, kde se mísí jednotlivé lidské druhy a vyměňují si různé části DNA. Do této „genové burzy“ se zapojili i pravěcí lidé Homo sapiens, kteří neopustili rodný černý kontinent. Etnikům, obývajícím současnou subsaharskou Afriku, koluje žilami příměs krve nejméně dvou evolučně starších lidí, se kterými pravěcí Afričané nějakou dobu žili a s kterými se zkřížili.

Ještě relativně nedávno byl svět zalidněn hned několika druhy člověka. Nakonec jsme ale zůstali sami a stali se jakýmisi „robinsony evoluce“. Nejsme však tak úplně osamělí, protože část dědičné informace souputníků našich dávných předků si stále neseme v sobě. A nemusí pro nás být vždycky jednoduché se s tímhle faktem vypořádat. Nelze se vyhnout například otázce, zda v důsledku míšení dědičné informace pravěkých lidí nevyvstaly nakonec mezi jednotlivými etniky natolik významné rozdíly, aby to stačilo ke vzkříšení zavrhovaných rasistických teorií. Taková interpretace současných objevů je však od základu chybná. Všichni současní obyvatelé Země jsou potomky lidí, kteří se vyvinuli před 200 tisíciletími v Africe. Toho, co má současné lidstvo v dědičné informaci společné a co nás spojuje, je neskonale více než toho, čím se jednotlivci i skupiny navzájem liší a co by nás snad mohlo rozdělovat.

NAŠI PŘÍBUZNÍ Z ŘAD LIDOOPŮ ŽIJÍ NA ZEMI HNED V NĚKOLIKA DRUZÍCH. VEDLE ŠIMPANZE UČENLIVÉHO NAJDEME V AFRICE I ŠIMPANZE BONOBO, GORILY JSOU HORSKÉ A NÍŽINNÉ, ORANGUTANI SE DĚLÍ NA BORNEJSKÉ A SUMATERSKÉ. JEN ČLOVĚK HOMO SAPIENS ZŮSTAL JAKO POSLEDNÍ A JEDINÝ ZÁSTUPCE SVÉHO RODU.

TEXT: JAROSLAV PETR

Ještě relativně nedávno sdíleli naši předkové planetu s dalšími druhy lidí. Jak dokazují výsledky nejmodernějších genetických výzkumů, bývaly to rušné časy. Kořeny lidstva leží v srdci černého kontinentu. Odtud vyráželi naši pravěcí předci do světa. Jako první opustil africkou kolébku člověk dělný (Homo ergaster) snad už před 1,8 miliony roků, a o pár stovek tisíciletí později se v jeho stopách vydal i jeho evoluční nástupce člověk vzpřímený Homo erectus. Potomci těchto lidí se zabydleli v Evropě i Asii a dále se ve svých nových domovinách vyvíjeli. Před 400 tisíci roků tak vznikl v Evropě a Asii neandertálec – Homo neanderthalensis. Chlapík s postavou těžkého atleta a mozkem, jenž by objemem trumfl i většinu současného lidstva, tu vytrvale vzdoroval drsným podmínkám ledových dob.

Před 200 tisíciletími se v Africe vyvinul náš přímý předek člověk moudrý (Homo sapiens). Také on vyrazil před 100 tisíci roky na odyseu, jež ho přes Blízký východ zavedla na jedné straně až do Austrálie a na druhé straně na evropský kontinent. Když vstoupil africký pravěký Homo sapiens do Evropy a Asie, záhy zjistil, že nepřišel do liduprázdných krajů. Musel se dělit o životní prostor s neandertálci. Stále dost dobře netušíme, jak spolu Homo sapiens a neandertálec vycházeli. Jisté je jen jedno. Neandertálci postupně mizeli, a nakonec přežívali jen v odlehlých krajích. Před 30 tisíciletími zcela vymřeli. Co se stalo? Byli neandertálci odsouzeni k vymření ještě před příchodem našich předků? Podlehli výkonnějším a schopnějším africkým přivandrovalcům? Vyhubila je infekční choroba, kterou s sebou Homo sapiens přinesl z černého kontinentu? Někteří vědci spekulují o tom, že naši předci vedli proti neandertálcům sice nevyhlášenou, ale o to krvavější válku a neandertálské starousedlíky vyhubili. Nelze vyloučit, že tu v neprospěch neandertálců zapůsobila kombinace hned několika faktorů.

NEROVNÉ SŇATKY

Dlouho se vědci dohadovali o tom, zda se pravěký Homo sapiens s neandertálci křížil. Pokud ano, jak vypadali jejich potomci? Byli životaschopní a mohli plodit děti? Některé archeologické nálezy naznačovaly, že teorie o pravěké mesalianci nestojí na vodě. Definitivní důkazy ale přinesl až výzkum pravěké dědičné informace.

V roce 2000 byl přečten genom současného člověka. Trvalo to deset let a stálo to tři miliardy dolarů. Od té doby se techniky čtení DNA zdokonalily, zlevnily a urychlily natolik, že vědci začali číst malá množství silně poškozené DNA izolované z kostí a zubů pravěkých lidí. Prim v tomto oboru hraje švédský genetik Svante Pääbo, působící v Lipsku v Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. V roce 2010 oznámil, že se jeho týmu podařilo přečíst kompletní dědičnou informaci izolovanou z 38 000 let staré stehenní kosti neandertálské ženy, nalezené v chorvatské jeskyni Vindija. Srovnání s dědičnou informací současných lidí odhalilo, že etnika pocházející z Evropy a Asie nesou asi 2 % neandertálské DNA. Není proto pochyb o tom, že při setkání pravěkých Homo sapiens a neandertálců docházelo ke křížení. Výsledkem museli být plodní potomci.

Byla by chyba, kdybychom z toho faktu vyvozovali, že neandertálec nepředstavoval samostatný druh. Je sice pravda, že pokud se kříží zástupci dvou různých druhů, pak mohou vznikat neplodní hybridi. Není to však železné pravidlo. V přírodě jsme nejednou svědky křížení příslušníků různých živočišných druhů, při kterém jsou hybridi nejen plodní, ale někdy dokonce životaschopnější než rodičovské druhy. Našim předkům ani nám zjevně není neandertálské dědictví na škodu. Získali jsme tak například některé geny imunitního systému. Možná i ony přispěly k tomu, že se našim předkům vedlo ve srovnání s jinými pravěkými lidmi o poznání lépe.

ZÁHADNÍ DENISOVANÉ

Vědci sháněli vhodné neandertálské kosti pro analýzy DNA, kde se dalo. Ruští archeologové nabídli Svantemu Pääbovi zlomek kosti z malíčku ruky, nalezený v sibiřské Denisově jeskyni (Altaj). Byli přesvědčeni, že patřila neandertálci. Už první rozbor přinesl šokující odhalení. DNA se liší významně jak od DNA člověka Homo sapiens, tak od DNA neandertálce. Kost patří dosud neznámému druhu pravěkého člověka. Zatím tito lidé nemají vědecké jméno a provizorně jsou označováni jako „lidé z Denisovy jeskyně“ čili denisované. Nikdo netuší, jak denisované vypadali, ale ve své době tvořili významnou část tehdejšího lidstva. Dokazují to analýzy DNA dvou zubů nalezených rovněž v Denisově jeskyni. Zuby ležely v různých vrstvách a patřily dvěma různým jedincům. DNA tří denisovanů, žijících na jednom místě v různých dobách, se liší tak výrazně jako DNA současných lidí žijících v různých koutech světa – třeba DNA pygmeje z tropického Konga od DNA grónského eskymáka či Austrálce z Tasmánie. Pokud měli lidé žijící v jedné jeskyni tak různorodou DNA, museli patřit do velmi početné populace rozptýlené na rozsáhlém území. Zdá se nepravděpodobné, že by archeologové na jejich ostatky narazili jen v Denisově jeskyni. Kostry denisovanů leží zřejmě dosud nerozpoznány v muzejních sbírkách a depozitářích s označením „dávný Homo sapiens“ nebo „neandertálec“ a čekají na analýzu DNA.

Neandertálská DNA je na rozdíl od té denisovanské překvapivě „jednobarevná“. Svědčí to o tom, že neandertálci žili v malých izolovaných skupinkách tvořených pokrevně blízce příbuznými jedinci. Míra příbuznosti v tlupě odpovídala sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi. V jednotlivých oblastech měli neandertálci v DNA určité „místní rysy“. Z těch se dá vyčíst, že ke zkřížení s našimi přímými předky druhu Homo sapiens došlo nejspíš kdesi v oblasti Kavkazu.

ZAMOTANÝ VÝVOJOVÝ STROM

Jednoduchý a přehledný evoluční strom lidstva je ve světle nejnovějších objevů rázem odsunut kamsi do kouta a nahrazuje ho poměrně komplikované schéma, kde se mísí jednotlivé lidské druhy a vyměňují si různé části DNA. Do této „genové burzy“ se zapojili i pravěcí lidé Homo sapiens, kteří neopustili rodný černý kontinent. Etnikům, obývajícím současnou subsaharskou Afriku, koluje žilami příměs krve nejméně dvou evolučně starších lidí, se kterými pravěcí Afričané nějakou dobu žili a s kterými se zkřížili.

Ještě relativně nedávno byl svět zalidněn hned několika druhy člověka. Nakonec jsme ale zůstali sami a stali se jakýmisi „robinsony evoluce“. Nejsme však tak úplně osamělí, protože část dědičné informace souputníků našich dávných předků si stále neseme v sobě. A nemusí pro nás být vždycky jednoduché se s tímhle faktem vypořádat. Nelze se vyhnout například otázce, zda v důsledku míšení dědičné informace pravěkých lidí nevyvstaly nakonec mezi jednotlivými etniky natolik významné rozdíly, aby to stačilo ke vzkříšení zavrhovaných rasistických teorií. Taková interpretace současných objevů je však od základu chybná. Všichni současní obyvatelé Země jsou potomky lidí, kteří se vyvinuli před 200 tisíciletími v Africe. Toho, co má současné lidstvo v dědičné informaci společné a co nás spojuje, je neskonale více než toho, čím se jednotlivci i skupiny navzájem liší a co by nás snad mohlo rozdělovat.

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce…

STO ZA DEN

Po několika měsících v terénu jak mezi lidmi, kteří nasazují své životy pro záchranu slonů, tak mezi těmi, kteří slony o život připravují, jsem si začal uvědomovat, že nejsem dokumentarista. Nestačí mi probíhající tragédii zdokumentovat. Jsem aktivista a chci ji zastavit! Spoléhám přitom na snad ještě živé kolektivní svědomí lidstva, na to, že i za pět minut dvanáct ještě není pozdě. V Africe ročně kvůli klům umírá více než 30 000 slonů. To je téměř sto za den. Masakr, kterého jsem byl svědkem v západním Čadu, se tedy děje každý den, napříč celým kontinentem. Jen pár dní potom, co jsem ve zdraví opustil Středoafrickou republiku, tamní prezident padl a celou zemi ovládli rebelové. Už tak dost křehká ochrana slonů v některých oblastech se naprosto zhroutila a do země vstoupily desítky lidí ze Súdánu a Čadu s jediným cílem – obohatit se na tamních diamantech, zlatě a slonovině. Mnoho slonů období tohoto bezvládí nepřežilo. Když se situa¬ce trochu zklidnila, vrátil jsem se.

SLONÍ HŘBITOV

Uniknout alespoň na chvíli zápachu rozkládajícího se masa je nemyslitelné. Spaluje mne polední tropické slunce a stávám se vítanou přistávací plochou mouchám, kterých jsou tu mračna. Procházím čerstvým pohřebištěm zavražděných slonů. Jejich koster se tady na několika hektarech rozkládá téměř devadesát. Myšlenky mi střídavě těkají k Maxovi, malému osiřelému slůněti, které jsem toho rána pomohl naložit do letadýlka a poslal ho do bezpečí, a k překupníkům se slonovinou, které jsem před několika týdny dostal do vězení. Tehdy jsem vůči nim kromě směsice dalších pocitů cítil i lítost, teď se tomu už jen cynicky usmívám. 

Vyprahlý trnitý buš mi odhaluje další a další mrtvoly. Nacházím několik lebek slůňat, tak malých, že jim sotva začaly rašit kly. Pod jedním stromem leží pozůstatky dvaceti slonů doslova na jedné hromadě. Představuji si, jak asi vypadaly jejich poslední chvilky, když je od sebe ani střelba ze samopalů neodpoutala. Toto je největší masakr slonů v Čadu za několik posledních let. Vesničané vypověděli, že viděli asi dvacet po zuby ozbrojených jezdců na koních. Prý to byli Súdánci. Na místě tragédie jejich stopa končí, pak i se slonovinou zmizeli, snad do nedalekého Kamerunu. Stádo zastřelených slonů přitáhlo pozornost vesničanů ze širokého okolí. Během několika prvních dní všechny slony rozporcovali a odnesli každé kilo masa. Já jsem proto po týdnu na místě objevil už jen zbylé lebky, pánve a lopatky, vše ostatní skončilo v přilehlých vesnicích, a dokonce i v Kamerunu, odkud si pro maso přijeli podnikavci na pick-upech. 

ZÁCHRANA MAXE

Zpráva o masakru obletěla svět, já jsem se o něm dozvěděl z českého internetu, když jsem po několika týdnech na kole ve Středoafrické republice dorazil k prvnímu městu na jihu Čadu s připojením. Z národního parku Zakouma, kam jsem měl namířeno, se ke mně dostala zvěst o údajně přeživším slůněti a o tom, že po něm v oblasti pátrá americký pilot. Kolo jsem na chvíli odložil a co nejrychleji se vydal na náklaďáku a na motorkách pouhých 500 km západně, abych mohl být při záchraně slůněte užitečný. Díky obrovské náhodě jsem ho nakonec už v rukou pilota Garyho našel. A teď procházím kolem koster jeho matky a jeho rodiny, vše zaznamenávám na kameru a fotím. Příliš dlouho se na místě nezdržuji. Těmto slonům už nepomůžu. Zpovídám několik lidí z nejbližší vesnice a odmítám nabídky koupit si sušené sloní maso. Přemýšlím, nakolik byli místní do pytláctví zapleteni, kdo dal pytlákům o slonech informaci? Mohli tomu vesničané zabránit, kdyby chtěli? Pak už nasedám na motorku a nechám se zběsilou rychlostí odvést po cestách necestách asi 200 km na východ, za slůnětem Maxem.

V podvečer jsem nakonec po několika defektech dorazil do městečka Béré, kam malý Max toho rána odletěl. Na oploceném kusu savany za vysokou zdí hned u přistávací plochy jsem nalezl jeho dva zachránce, pilota Garyho a jeho ženu Wendy, jak si při západu slunce hrají se svou malou dcerkou a asi deset měsíců starým slůnětem. Max mi na přivítanou ovinul zatím neohrabaný chobot kolem ruky a další tři dny jsme se od sebe nehnuli. Američané mi na telefonu ukázali ranní video Maxe letícího v jejich malé cessně, jak se snaží rozbít okno a přitom fušuje Garymu chobotem do řízení. Vyprávěli, jak se k nim informace o zatoulaném slůněti dostala a jak po několika dnech pátrání našli vyděšené mládě v jedné vesnici přivázané ke stromu. Naložili ho na pick-up a vydali se zpět asi dvě hodiny k letadlu. Po deseti minutách jízdy jsem se zničehonic objevil na motorce v protisměru já.

Při setmění se Gary a Wendy potichu vytratili, Max se dokolébal směrem do vysoké trávy, kde se cítil bezpečně a praštil sebou unavený na zem. Učinil jsem totéž a opřel se o něj. Mluvil jsem na něj hlubokým hlasem, drbal ho na nohou, cítil jsem jeho těžký dech, který mi zvedal hlavu nahoru a dolů a sledoval jsem hvězdy nad hlavou. Nakonec jsem přestal vnímat i všudypřítomné termity a usnul jsem, stejně unavený jako Max. V průběhu noci ale proběhlo několik přesunů, kdy se Max probudil a pokud jsem spal já, chobotem nebo kopanci mi dal najevo, že jej musím doprovodit na lepší místo. Upravoval jsem na něm přehozenou deku a snažil se, aby se vždy svalil pokud možno na starou matraci. Pod ušima se Maxovi srážel studený pot. Malí sloni mají problém s regulací své teploty, a tak je matka musí v noci zahřívat a přes den ochlazovat. Snažil jsem se, aby do sebe slůně dostalo co nejvíce mléka, ale příliš se to nedařilo. Snad mu nechutnalo, snad se mu nelíbila láhev s hadicí, kterou jsem jej kojil.

PUSA NA CHOBOT

Gary a Wendy tu noc také nespali a snažili se získat od lidí po celém světě i na internetu rady, jak se o tak malé slůně starat. V celé střední Africe nebyl nikdo, kdo by s tím měl zkušenosti, a tak se dlouhé dny ani nedařilo sehnat příslušný dudlík na kojící láhev. Max měl stále průjem, asi pozůstatek špatné stravy, kterou ho těch několik dní jeho vesnického zajetí lidé krmili. Dávali mu kravské mléko a sladkou rýžovou kaši, nic pro slony! Ani druhý a třetí den v naší péči Max stále nepil tolik mléka, kolik by měl. Byl ale poměrně silný a činorodý, stále něco škubal a tlačil se na nás. Jeho energie nám dávala naději, že se z toho dostane. Přes den odpočíval ve stínu, pil hodně vody a také jsme mu dávali bahenní koupele, což přijímal s velkou rozkoší. Odborníci nás varovali, že jeho šance na přežití jsou velmi malé. My tomu nechtěli věřit. Po pěti dnech měla z Malawi dorazit Stefanie, žena se zkušenostmi se slůňaty a já jsem začal pomýšlet na svůj odjezd, aby se na mě Max příliš nefixoval. Nemohl jsem s ním totiž strávit potřebné týdny ani měsíce. Pusa na chobot na rozloučenou a vydal jsem se na další cestu do národního parku Zakouma, kam měl Max podle plánu za několik týdnů také dorazit, jakmile se jeho stav stabilizuje. V parku měl najít nový domov a po několika letech také šanci připojit se ke skupině divokých slonů. Posila z Malawi přivezla vhodný dudlík i zkušenosti, ale nestačilo to. Do Zakoumy Max už nedorazil.

PTAL SE: JOSEF FORMÁNEK, FOTO: MIROSLAV NEBESKÝ

Denis Rodriguez Edacumandi, náčelník kmene Yekwana, přiletěl do Čech, aby v plzeňské zoo pomohl se stavbou indiánské chýše. Setkal jsem se s ním před svým odjezdem na Siberut, vyprávěl mi o změnách na druhém konci světa, mělo mě to varovat, že ani v Indonésii se čas nezastavil. Magazínu Koktejl Edacumandi řekl:

„Mé yekwanské jméno je Edacumandi, Paprsek světla. Když jsem se narodil, dopadl na mě paprsek dírou v palmové střeše. Je mi čtyřicet pět let. Žiju na Rio Nichare, jedenáct let jsem dělal náčelníka a zdravotníka. Taky občas dělám zubaře. V naší vesnici žije sto osm obyvatel. Živíme se rybolovem, lovem a pěstováním manioku, sladkých hlíz ñame, a sladkých brambor kambur. Své děti znovu učíme naší kultuře, jak nás to učil můj otec, náčelník don Herman, zakladatel naší vesnice. Pamatuji si, co mi vyprávěl. Příběh našeho kmene od počátku světa.“

Proč vaše lidi přestala zajímat vlastní kultura a musíte ji své děti znovu učit?

V roce 1953 přišel francouzský katolický misionář Enrique. A tam začal úpadek starých časů, protože začal naše děti učit, že jediná správná víra je víra v Ježíše Krista. A samozřejmě tam ochutnaly i jazyk a kulturu kreolů. Tehdy se naši náčelníci začali domnívat, že naše kultura je slabá. A tak začala krok za krokem upadat. 

I když tě trochu znám, Edacumandi, mohl bys říct čtenářům magazínu Koktejl o svém otci, který jako dítě neznal civilizaci, nevěděl o existenci bělochů, ale během svého života zažil u kmene spoustu změn? 

Nevěděl, že existuje jiná kultura. Ale po letech zezdola po řece přicházely informace, že tam žijí jiní lidé. Ale vlastně… když byla moje babička malá, zažila masakr, kdy byli vyvražděni naši lidé divnými cizinci, kteří nás chytali jako otroky na své kaučukové plantáže. Některým z nás se podařilo utéct. Bylo to špatné. Život se nám obrátil naruby.

Jak všechny ty změny tvůj otec nesl?

Nadával, že se všechno mění, že se učíme jinou kulturu než vlastní.

Vzpomínáš si, jak chtěl tvůj otec jednou nahrát pro budoucí generace loveckou píseň a mladí kluci mu přinesli kazeťák? A i když se mu v podstatě snažili naslouchat, bylo na nich vidět, že už se těší, až dozpívá, aby si mohli pustit nějakou venezuelskou pop music?

Pamatuji. Ani starší lidé už nechtějí slyšet staré písně. Říkají, že tenhle čas skončil. Moje sestra i žena je znají, ale mnoho lidí se je učit nechce. Je snadnější napodobovat druhou kulturu, která je všude okolo v rádiu. Když umřel můj otec, všichni hledali, kdo si to ještě všechno pamatuje jako on, ale nikdo takový už nebyl. 

Je nějaká yekwanská legenda, která vystihuje, co se teď děje in¬diánským kmenům v Amazonii?

Ano, je. Hodně takových věšteb bylo. My pocházíme z území Adajaméňa. Tam náčelníci, co paměť sahá, chránili naši kulturu. Ale po příchodu bělochů se další náčelníci starali jen o svůj osobní prospěch. To si vzali z kreolské kultury. 

Ty osobně jsi vděčný za civilizační výhody, co ti nová doba dala? Nebo bys radši žil jako tvůj otec nebo dědeček?

Usnadňuje nám to život. Už se nemůžeme vrátit zpátky. Budeme využívat vaši kulturu, ale tu svoji se budeme snažit nezapomenout.

Opravdu si myslíš, že pů¬sobením obou kultur za jednu či dvě generace vaše kultura nezmizí?

Je těžké na to odpovědět… Jestli budou otcové dobře vychovávat své děti, tak ne. 

Jsi pro to, aby byla území posledních přírodních kmenů, snažících se žít jako jejich otcové, uzavřená, nebo by tam měl být oboustranně volný vstup? Či by měla být volně průchozí jen směrem ven z rezervace?

Nejlepší by bylo, kdyby žili izolovaně. Pouze bychom na naše území pouštěli své staré přátele. Asi by bylo nejlepší, kdybychom žili v klidu, daleko od civilizačního šumu. A ani nikam cestovali. 

Ani ty? Nejezdil bys už do přístavu v Maripě?

Jezdím jen občas do Maripy. Něco nakoupit… Trochu jídla, sůl, rýži, olej a benzin. 

Takže by ses bez těch věcí obešel?

Už ne. Už vždycky budeme na hranici mezi kulturami. Ale jestli se rozbije motor nebo dojde benzin, tak klidně budeme znovu pádlovat. Kdybychom se od toho odpoutali, asi bychom byli šťastnější, ale reálně to nejde. Všichni se o tom mezi sebou baví, ale je to těžké. Dřív jsme všichni bydleli v jedné společné velké chýši. Teď každá rodina žije zvlášť. To by všichni lidé museli přemýšlet stejně. A indián in¬diánovi nic neporučí. Nejde to, protože někteří lidé z kmene mají jiný názor, a já je nemůžu ovlivňovat. Lidé u nás nemají srovnání.

Myslíš si, že je správné šíření katolické nebo jiné víry mezi přírodní národy?

Pro mě to je špatné, protože já mám svého stvořitele, svoji kulturu. Myslím, že je to špatné, ale mluvím jen za sebe.

Jak vnímá indián města? 

Indián nemůže žít ve městě, není na to zvyklý. Město je pro mě nebezpečnější než prales. Je tam plno násilí. Pro jedinou chybu tě tam můžou i zabít. Jednou jsem zapomněl v Maripě zaplatit za benzin a chtěli mě kvůli tomu zastřelit.

Myslíš, že je něco, v čem by člověk z kmene Yekwana mohl s něčím poradit současné civilizaci?

Výměna zkušeností, jak lovit, přírodní medicína…

Máte ještě svého šamana?

Piache – kouzelník – u nás dávno zemřel, a kdo se za něj dnes vydává, je podvodník. Není nikdo, kdo by ho nahradil. V době, kdy žil, nikdo nepovažoval za důležité se jeho kouzlům učit. A od té doby se u nás nenarodil další šaman… I když… na Rio Ventuari se vlastně narodilo dítě a má vlastnosti šamana. Je mu osm let. 

A kdo mu předá všechny ty vědomosti? Kdo mu předá zkušenosti s léčivými bylinami?

Naučí ho to duch mrtvého šamana. Ale ani kouzelník nevyléčí ¬nemocné srdce. Kdyby šaman uměl léčit všechno, tak jsme všichni ¬zdraví.

PO DLOUHÁ STALETÍ ŽIL TENTO STAROBYLÝ NÁROD V ODLOUČENÍ OD ZBYTKU ZEMĚ VĚTRNÝCH MLÝNŮ. MĚL VLASTNÍ SVÉRÁZNOU KULTURU, UTVÁŘENOU POHNUTOU HISTORIÍ PLNOU BOJŮ, EXPANZÍ A MOŘEPLAVECKÝCH VÝPRAV, FRÍSOVÉ.

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Příslušníci etnické skupiny Frísů dodnes obývají severní části Nizozemska a Německa. „Zdejší jazyk s mnoha dialekty, kterému ostatní Holanďané jen stěží rozumějí, je stále velmi živý a mnoho místních, ať už starých či mladých, s ním stále hovoří,“ prozradil mi Beitske Visser z turistické kanceláře v Hindeloopenu, se kterým jsem se při své cestě setkala. Bariéry byly mocně prolomeny ve třicátých letech 20. století, kdy Severní Holandsko a Frísko propojila 32 kilometrů dlouhá hráz Afsluitdijk. Rostoucí doprava a frekventovanější výměna informací mezi oběma částmi ukončila nejen romantickou izolovanost fríské provincie, ale umožnila i vznik největšího sladkovodního jezera v západní Evropě, IJsselmeer, ostře odděleného od slaných mořských vod sousedního Waddenzee s nesmírnou ekologickou hodnotou. Frísové, jejichž historie byla proměnami vodnaté nizozemské krajiny zasažena již mnohokrát, situace využili ve svůj prospěch. V rámci své unikátní kultury, barevných vesniček a melancholicky vyhlížejících místních ostrovů dnes v severním Nizozemsku budují atraktivní turistickou destinaci.

BENÁTKY SEVERU

Cestu do fríské části země je vhodné začít v Giethoornu nebo Urku. Tyto dvě vesničky nabízejí netradiční svědectví o holandském účtování s vodou a účinně navozují atmosféru regionu. Giethoorn je někdy nazýván „Benátkami severu“. V této unikátní vesnici totiž neexistují silnice, veškerou dopravu zde zajišťuje síť vodních kanálů. Lidé na loďkách často využívají k pohybu tradiční techniky odpichování, zvané punteren. Při projížďce mezi líbeznými domky s doškovými střechami si tak nejeden návštěvník připadá jako v pohádce z vodního království. Nedaleký Urk u břehu jezera IJsselmeer vypráví jiný příběh. Vesnice byla totiž původně ostrovem uprostřed Zuiderzee, záliv byl ale přepažen zmiňovanou hrází. V rámci navazujících prací pak byla část vzniklého sladkovodního jezera vysušena a vznikl Noordoostpolder, na jehož špičce dnes do dálky září maják bývalého urkského ostrova. I přes významné změny krajiny zde hlavní obživou zůstalo rybářství. Místní rybí aukce je dokonce jednou z nejúspěšnějších v zemi. K pozitivní atmosféře ostrova na pevnině přispívá i řada rybích restaurací, pestrá plejáda lodí v přístavu a velmi mladé obyvatelstvo, ze kterého je údajně polovina mladší 26 let. Milovníci vodních sportů se rádi zastavují ve vesničce Makkum. Silný vítr tady poskytuje vhodné podmínky k windsurfingu, kitesurfingu a plachtění. Pokud nejste nadšení jachtaři, ale dáváte přednost tradicím, jistě vás osloví necelých deset kilometrů vzdálený Hindeloopen proslavený kroji a malovaným nábytkem. „Tradiční kroje nosí dnes lidé v Hindeloopenu, například když jsou městské průvody nebo když tady máme nějaký kulturní festival. V běžném životě je lidé už nenosí více než sto let,“ prozradil mi zákulisí Beitske Visser. Každý správný Frís si rád dopřeje skleničku Beerenburgu, věhlasného lokálního bylinného likéru, který se na základě přísně střežené tajné receptury vyrábí v sousedním Bolswardu. V tomto městečku řízných nápojů je možné v místním pivovaru ochutnat i fríské pivo Us Heit. Nedaleký IJlst zase rozbuší romantická srdce. Okolo hlavního kanálu se zachovaly tradiční zelené zahrádky zvané bleken, které byly využívány k bělení prádla. V současnosti slouží velmi často jako filmová kulisa.

STOPY V LEDU

Nedílnou součástí fríské kultury je rozhodně bruslení. Nejstarší zmínky o využívání zamrzlých kanálů k přepravě mezi jednotlivými městy pocházejí ze 13. století. O několik set let později, konkrétně v roce 1676, se stalo Nizozemsko první zemí, která uspořádala bruslařskou soutěž. Po expanzi sportovní podoby této aktivity do dalších severských zemí hostili Holanďané v roce 1889 také první světový šampionát. Opravdovou třešničku na dortu ale tvoří Elfstedentocht, legendární bruslařský závod mezi jedenácti frískými městy o délce téměř 200 kilometrů. Tato událost, o jejímž konání neváhají místní média každý rok spekulovat od začátku zimních měsíců, je pravým důvodem nizozemského nadšení a zbožňování tohoto sportu. Není se čemu divit. Jedinečný závod se totiž od svého založení v roce 1909 konal pouze patnáctkrát, naposledy v roce 1997, přičemž v roce 2012 byl na poslední chvíli zrušen. K tomu, aby mohla zasednout organizační komise, která konání závodu vyhlásí, musí být led po celé délce trati tlustý 15 centimetrů, což ve fríských podmínkách znamená teploty pod nulou po téměř čtrnáct dní. V roce 1997 tento bruslařský svátek přilákal okolo 16 000 bruslařů, neboť kromě závodu je úctyhodná trať otevřena i pro veřejnost. Podmínky nebývají vždycky ideální. Například v roce 1963 bylo schopno z 10 000 bruslařů závod dokončit jen 69 z nich. Důvodem byly extrémně nízké teploty k minus dvaceti stupňům. Vítězství v tomto ročníku vyneslo dnes dvaaosmdesátiletého Reiniera Papinga do pozice národního hrdiny. Startem a cílem tohoto unikátního závodu je Leeuwarden, hlavní město fríské provincie s 80 000 obyvateli, ve kterém se efektivně spojuje stará a nejmodernější architektura. Z tohoto studentského města je možné si v létě kus trasy Elfstedentochtu projet i na kole nebo na kolečkových bruslích. Nespornou atrakcí je místní dobytčí trh Veemarkt, kde se každý čtvrtek prodávají černobílé krávy, a také zdejší fríské muzeum s oddělením věnovaným Matě Hari. Tato slavná špionka se totiž ve městě narodila. Nedaleko Leeuwardenu je možné navštívit také národní park De Alde Feanen, který je považován za nejbohatší přírodní krajinu severozápadní Evropy. Frísové obývají i sousední provincii Groningen a částečně jižněji položenou provincii Drenthe. Zatímco osvěžující tep velkoměsta nabízí stejnojmenné hlavní město Groningen, v Drenthe se cestovatelé setkají s ponuřejší atmosférou. Pomyslnou tečkou za fríským výletem je zastávka v nádherném muzeu v Assenu či v okolí města Emmenu, kde se nacházejí hunebedden, tajemné megalitické hrobky z období okolo 3500 před n. l. Tato místa dávají tušit, že tajemné národy Evropy za sebou mohou mít i mnohem delší příběh.

Z REALITY ČÍNSKÝCH VŠEDNÍCH DNÍ, KTERÉ JSOU PLNÉ HLUKU A PŘELIDNĚNÝCH ULIC, UNIKÁM DO SVĚTA PŘÍRODNÍ HARMONIE A MALEBNÝCH ZÁKOUTÍ PŘIPOMÍNAJÍCÍCH POHÁDKOVÝ SVĚT. NAJÍT TAKOVÉ MÍSTO V PŘELIDNĚNÉ ČÍNĚ SE ZDÁ NEMOŽNÉ A PŘECE JE. I KDYŽ ANI TAM ÚPLNĚ SAMI NEBUDETE.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Cínské báje, starodávné příběhy a pohádky jsou plné dobrých i zlých bohů, nebojácných hrdinů, pravdivé moudrosti a příběhů o stvoření. Jedna z mnoha čínských legend vypráví příběh oddané lásky boha Dage ke krásné bohyni Wunosemo. Dage obdaroval svou vyvolenou dárkem hodným její krásy. Poklekl u nohou půvabné bohyně a věnoval jí kouzelné zrcadlo stvořené z větru. Cestu jejich lásce však zkřížil žárlivý démon. Ten zapříčinil, že Wunosemo upustila důkaz Dageovy neutuchající lásky na zem. Vzácné zrcadlo se roztříštilo na sto čtrnáct jiskřivých kousků, které se proměnily v nádherná jezera lemující Údolí devíti vesnic. Podle legendy byla právě takto stvořena pohádková krajina národního parku Jiuzhaigou.

Park se rozkládá na ploše 720 km2 v jižní části pohoří Min Schan na severozápadě provincie S-čchuan. Pětatřicet kilometrů dlouhé údolí, ležící na úpatí himálajských vrcholků, svým rozeklaným tvarem připomíná písmeno Y. Vedle 114 pohádkových křišťálových jezer údolí lemuje i 17 mohutných vodopádů, 47 horských pramenů a množství průzračných potůčků. Naše návštěva ale zpočátku nijak idylicky nevypadá. Moderní budova správy národního parku, kde se již vytvářejí první fronty návštěvníků, do mých představ o pohádkovém světě nezapadá. Nedělám si iluze, že bychom snad v tomto místě mohli být osamoceni. Návštěvnost se od vyhlášení parku v roce 1982 rapidně zvýšila, v současné době správa parku počítá s více než 7000 turisty denně!

PANENSKÝ HVOZD

K čerstvě zakoupené vstupence získáváme i jízdenku na místní autobusovou kyvadlovou dopravu, která celkem spolehlivě zajišťuje návštěvníkům parku pohyb po rozsáhlém údolí. Jak posléze zjišťujeme, naše využitá ranní jízda nám výrazně šetří drahocenné síly. Po ránu tu sice ještě mnoho návštěvníků není, přesto je autobus, kterým se necháváme vyvézt na konečnou zastávku s názvem Yuánshˇi seˉnlín, téměř plný. Po dosažení cíle se však stává věc pro nás nečekaná a vlastně velmi příjemná. K pěší stezce, kterou na mnoha úsecích trati tvoří kvůli všudypřítomné vodě dřevěná lávka, směřujeme pouze my a několik málo Číňanů. Davy lidí přijíždějících dalšími autobusy mizí stejnou rychlostí, jakou sem dorazily. Záhadu jsme rozluštili během několika dalších hodin. Většina místních se po parku pohybuje výhradně v autobusech. Tedy alespoň dnes tomu tak je a oba jsme za to nesmírně rádi. Lépe si totiž můžeme vychutnat cestu vedoucí malebným údolím skrz horské lesy, kolem křišťálových jezer a pod mohutnými vodopády. Zkroucené větve staletých stromů nás uzavírají ve svém světě, který je jako stvořený pro říši nejrůznějších lesních duchů a démonů. V nitru tajuplného lesa však namísto pohádkových postav žijí ohrožení příslušníci fauny a flóry.

Celkem vědci v parku nalezli přes 300 živočišných a více než 2500 rostlinných druhů. Zdejší rozlehlé lesy jsou domovem pro endemické druhy orchidejí a rododendronů, vzácného kočkodana zlatého i malou populaci ohrožené pandy velké. Spatřit v parku oba tyto zvířecí druhy je však téměř nemožné. Postupujeme, šedivé lišejníky a měkké mechorosty obrůstají vše, co jim přijde do cesty, tedy i mohutné balvany, klobouky hub, široké kmeny, dlouhé větve stromů a stezku, která pro dnešek určuje náš směr cesty. Zdejší horský smíšený les se pomalu připravuje na příchod podzimu, který již za pár dnů celou krajinu přebarví do svých tradičních jasně žlutých, oranžových, červených a hnědých odstínů. Lesu však stále ještě dominuje svěží zelenožlutá barva. Příroda svou mocnou a magickou silou mění podobu parku v každém ročním období. Na jaře údolí oplývá barvami, které by mu mohl závidět kdejaký nejen impresionistický malíř. Léto je zde ve znamení horské svěžesti, vitality a neutuchajícího života. Ve své poslední podobě se národní park promění v čarovné ledové království paní zimy, která krajinu zahalí do zářivě bílé sněhové krajky.

SYNOVÉ MOŘE

Dominantou krajiny je však řeka Jialing, která se lesem vlní jako nádherná tyrkysová stuha. Voda se řine údolím a na své dlouhé klikaté cestě zásobuje průzračná jezera, tedy vlastně blyštivé střepy kouzelného zrcadla bohyně Wunosemo. Procházíme kolem malebného jezera Tia-n’é Hăi, které je zcela jistě domovem krásných labutích princezen, Xióngmăo Hăi, u něhož určitě proběhl nejeden hrdinský souboj, až k jezeru Wuˇhua- Hăi, jež svou krásou očaruje příchozího smrtelníka. Voda v tomto jezeře je až neuvěřitelně průzračná a nebesky modrá. Dokonalé zbarvení místních vod je způsobeno především přítomností vápníku, uhličitanu sodného a siluru. Na pestrobarevnosti vody mají zásluhu také mnohobarevné řasy. Pro svou krásu a jedinečné přírodní bohatství bylo celé údolí v roce 1992 zapsáno na Seznam UNESCO a v roce 1997 také na Seznam biosférických rezervací. Místní Tibeťané, kteří v tomto malebném kraji žijí více než tři tisíce let, všem jezerům národního parku Jiu¬zhaigou přezdívají Haitzi, v překladu Synové moře. A skutečně, mnohé přírodní drahokamy nám moře tak trochu připomínají. Jako tajemné poklady leží na dně některých jezer spadlé stromy odolávající času a ve vápenné schránce po mnoho let přežívající do dnešních dní. Vysoká koncentrace vápníku, obsaženého ve vodě, dokonale konzervuje spadlé kmeny stromů. Ty díky tomu neztrouchniví a na dně jezer vytvářejí neobyčejnou podvodní zahradu, připomínající svět korálových útesů.

Atmosféra parku mě skutečně pohltila. Mé předsevzetí se naplňuje. Po třech hodinách chůze přicházíme k monumentálnímu vodopádu ¬Zhe-nzhu- Ta-n. Plnými doušky vstřebáváme všechnu krásu a sílu přírody. Stezka nás vede k nejrůznějším vyhlídkám, z nichž můžeme pokojně pozorovat tento klenot parku. Dostáváme se tak nejen na vrchní část vodopádu, ale také k jeho boku. Cesta samozřejmě ústí v místech, do kterých se z výšky 40 metrů valí ona ohromná masa vody. Vodopád ¬Zhe-nzhu- Ta-n je široký 310 metrů a voda tříštící se o rozeklaná skaliska vytváří jedinečnou vodní podívanou. I na tomto místě jsme téměř sami. Možná pouze náhoda a štěstí nám dopřávají vzácný a výjimečný klid, který na této stezce máme.

TURISMUS A TRADICE

Jing Hăi, Laohu Hăi, Xiniu Hăi nebo Shu Zheng, to všechno jsou názvy dalších pohádkových jezer a vodopádů, ke kterým nás cesta vede. Tibetské modlitební mlýnky a praporky třepotající se ve větru jsou jasným znamením, které náboženství v této oblasti vládne. Jak samotný název parku říká, v této lokalitě stojí celkem devět tibetských vesniček. Obývá je přibližně sto dvanáct rodin, které čítají okolo tisíce příslušníků. Šest vesniček je snadno přístupných na cestě údolím. Čínská vláda zakázala z důvodu ochrany životního prostředí a vzácných ekosystémů jakékoliv zemědělské aktivity na území parku, tak jedinou možnou obživou domorodých obyvatel je turistický ruch. Proto také vesnice Shu Zheng, ve které se ze zvědavosti zastavujeme, připomíná spíš turistickou atrakci než tradiční tibetskou vesnici. I přesto si však vesničku procházím se zaujetím. Malebné domky, které ji tvoří, jsou zdobené tradičními tibetskými ornamenty, modlitebními mlýnky a praporky. Představuji si, jak zde asi vypadal život před zřízením národního parku. I když turistický ruch dávno změnil atmosféru této malebné vísky, neodcházím zklamaná. Nebudu ale nikomu nic nalhávat, také dnes byl národní park Jiuzhaigou plný lidí, stejně jako vesnička Shu Zheng. Jsem ale moc ráda, že jsem dokázala odloupnout jeho turistickou slupku a na celý tento úchvatný kraj se podívat trošku jiným, velmi osobním pohledem. Možná právě proto se tento park stal jedním z nejkrásnějších míst, která jsem v Asii doposud navštívila. Ostatně jedno z čínských přísloví praví: „Poté, co jste viděli Jiuzhaigou, není třeba vidět jakékoliv jiné vody.“

NA DRUHÉM KONCI PLANETY. V ZEMI, KDE VODOPÁDY PADAJÍ PŘÍMO Z NEBE, KDE ZTRACENÉ SVĚTY OBKLOPUJÍ NEPRONIKNUTELNÉ PRALESY A ŘEKY JSOU TAK ŠIROKÉ, ŽE JEN STĚŽÍ DOHLÉDNETE NA DRUHÝ BŘEH, ŽIJE ZVLÁŠTNÍ TVOR. JAKO STÍN SE TIŠE POHYBUJE POD KORUNAMI STROMŮ, ABY V ZÁPĚTÍ ZAŤAL SVÉ DVANÁCTICENTIMETROVÉ DRÁPY DO NIC NETUŠÍCÍ KOŘISTI.

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Své jméno dostala po mytických monstrech z řeckých bájí, které Dante Alighieri v Božské komedii popsal takto: „Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářku užívají zpěvu darů.“ Řeč je samozřejmě o harpyji pralesní. Nutno přiznat, že v tomto největším dravci amerických kontinentů je skutečně něco tajemného a snad i trochu strašidelného. Temné oči vypadají na dálku jako prázdné oční důlky, silné pařáty a silueta, která může vzdáleně připomínat torzo ženy, doslova volají o přirovnání k harpyjím, ptákům s ženskou hlavou, kteří se objevují v řeckých bájích. Zda byly původně krásné a kolik jich vlastně bylo, se přesně neví. Prý byly zosobněním bouře. Harpyje, kterou jsem fotil v kopcích pohoří Imataca, krásná byla. Snažila se držet svého bájného předobrazu a bouře mi přinášela každý den. Snad to bylo spíše obdobím dešťů, které v červenci v této části světa přináší silné srážky, ale já si chci ten pocit tajemna z tvora, který vládne horním patrům pralesa, ponechat.

NA VĚŽI

Tušil jsem, že to nebude jednoduché. To ale není žádné focení v pralese. Ale nešlo odolat. Bylo to, jako když lovci pokladů ukážete starou mapu, jako když před feťáka nasypete lajnu. Možná jako když pes ucítí hárající fenu. Prostě máte chuť celý den kňučet, dokud nedostanete, co vás tak silně láká. Tak se mi v hlavě ozývalo to nepříjemné kňučení, dokud jsem si prvně nenabral do bot při přecházení říčky, kterých je les v horách po deštích plný. Mířil jsem se svým průvodcem Javierem k věži, jež tu zůstala po štábu televize, který na tomto místě natočil úžasný dokument o harpyjích. Mládě, které se tu kdysi stalo hrdinou filmového plátna, bylo už ale dávno pryč. Mladý pták, kterého jsem přijel fotit, byl z dalšího vrhu stejného páru. Harpyje mají mládě obvykle jednou za dva až tři roky. Stejné hnízdo mohou využívat i na odchov několika generací mláďat. Samice snáší dvě vejce, mládě však odchovává pouze jedno. To je okolo šestého měsíce již plně opeřené. Samice jej ale přilétá krmit ještě dalších šest až osm měsíců. To byl můj cíl. Zachytit harpyje při krmení. Jak se ale ukázalo, mládě bylo starší, než jsem čekal. Bez problémů opouštělo hnízdní strom a létalo po okolí. Drželo se ale vždy na dohled od hnízda. Bohužel na harpyjí dohled. Ten se ale s lidským zrakem vůbec nedá srovnat. Tak jsem každý den pátral dalekohledem po korunách těch nejvyšších stromů v okolí, abych objevil mládě čekající na potravu. Pomocníkem mi bylo jeho táhlé naříkavé volání a dosud světlé, téměř bílé zbarvení nedospělce. Čekal jsem na ten velký stín, který ohlásí přílet matky s kořistí. Ten se však neobjevoval a volání hladového ptáka znělo stále naléhavěji…

BLUDIČKY

Ručičky na hodinkách ukazují pět odpoledne. Posouvám zadek po prknech pozorovací věže v naivní naději, že najdu neotlačené místo. Dnes se konečně ukázala matka. Pátý den po mém příchodu na věž. Většinou krmí mládě každé tři až čtyři dny. Tentokrát si dala na čas. Bohužel si sedla na vzdálený strom, a já ani nezjistil, zda mládě nakrmila. Nesla cosi, v čem jsem pak při zvětšení fotografie rozpoznal zadní část těla opice. Mládě ji ale stále volalo. Hnízdní strom začal ztrácet listí. Šance na focení se spíš snižovaly, než narůstaly. Harpyje velice rády využívají k hnízdění strom, který dosahuje výšky až sedmdesát metrů, s množstvím silných, téměř vodorovných větví. Jeho český název je vlnovec pětimužný, známější je však spíš jako kapok nebo ceiba. Ze stromu, na který jsem koukal dlouhé hodiny dennodenně, se teď s každým prudším závanem větru snášelo listí. Podíval jsem se dolů pod věž. Byla tam skoro tma. Sbalil jsem věci a došel na blízkou farmu, kde na mě čekal Javier s autem. Kdyby se mnou džíp neházel ze strany na stranu, asi bych usnul hned s nastartováním motoru. Každý den jsem byl překvapený, jak jsme vůbec mohli po tak příšerné cestě dojet tak daleko. Neměl jsem se divit! Kola se protočila v bahně, hnědá voda z kaluže zacákala okna a auto sedělo na nápravách. Začali jsme kopat. Slunce zapadalo a komáři se začali probouzet. Z lesa se vynořili dva chlapíci jen v kalhotách, s motorovou pilou na rameni. Střídavě jsme kopali a tlačili. Bez znatelného úspěchu. Javier se rozhodl dojít někam pro pomoc. Nemám ani ponětí kam a za jak dlouho se vrátí. Padá tma. 

Sedím tu se dvěma chlápky, co mají jen mačetu a motorovku. Říkejme jim třeba Chávez a Morález. Chávez se plácne mačetou po zádech, aby odehnal dotěrné komáry. Podívá se na mě a něco zahuhlá. Svou řeč ukončí mávnutím ruky a fičivým zvukem proceděným mezi rty. Může to znamenat jen jediné: „Vem tě čert!“ Morález se k němu otočí: „On ti ale nerozumí!“ A v té chvíli se oba válejí smíchy. Když se dořehtají, přinese mi Morález ananas. Nemám ponětí, kde ho sebral. „Nemám hlad!“ odmítám ovoce. „To je na pití,“ zasyčí Morález, jako když otevíráte láhev, a oba se začnou opět smát jak blázni. Po hodině se vrací Javier. Z jeho gestikulace pochopím, že si mám vzít věci a jít za ním. Byl jsem upozorněn, že můj průvodce mluví pouze španělsky. Byl jsem si jistý, že to se svým plynným „Holla“ a „Gracias“ nějak dáme dohromady. Bohužel Javierově španělštině nerozuměli ani místní. Byla to jeho vlastní javierština. Svítím si baterkou na cestu. Soumrak v tropech je rychlý. Jdeme asi deset minut, když Javier zadrmolí něco, co zní jako zaříkadlo z Harryho Pottera. Ukáže zpět, sebere mi baterku a zmizí. Stojím sám uprostřed tmy. Když oči trochu přivyknou, zkusím jít dál. Jediným rozeznatelným vodítkem je bílý písek cesty. Šourám se po ní, abych neupadl, a kolem mě tančí světýlka. Zakloním hlavu k noční obloze. Jsou na ní miliony stejných světýlek. Najednou je mi jedno, kde jsem. Necítím únavu, ani těžký batoh, jen s doširoka otevřenýma očima hltám ten pralesní bál. Vždyť bludičky dnes vyzvaly hvězdy na souboj.

JEN MÍT ŠTĚSTÍ

Když mě doběhl Javier s baterkou, byl jsem tak okouzlen nočním pralesem, že jsem si ani neuvědomil, kdo všechno mi mohl dělat společnost. Podle místních je tu celkem běžná puma i jaguár. Do vesnice nás odvezl jeden z rančerů krátce před půlnocí. V pět ráno už na mě s Javierem čekali na dvoře posady. Zatím, co se druhým autem snaží vytáhnout naši toyotu, vydávám se sám k pozorovatelně. Boty mi kloužou po rozmoklé bahnité stezce a po tváři mi teče první velká kapka potu. Je brzy ráno. Prales je tady dole ještě temný, jen nahoře, v nejvyšších patrech začíná slunce laskat hřejivými paprsky první probuzené ptáky. Šlapu tuhle úzkou cestičku už sedmý den. Když lezu na pozorovatelnu poblíž hnízdního stromu harpyjí, začínám cítit únavu z předchozího týdne. Jako by mi někdo protáčel mokré železné tyče žebříku v dlaních. Čeká mě další den připomínající vojenský dril nebo práci ostřelovače. Dvakrát dva metry ztrouchnivělých prken mezi korunami stromů, bez střechy a zábradlí. Střídající se prudké deště a neúprosný sluneční žár. Zabalit veškerou techniku s prvními kapkami tropického lijáku a opětovně vybalit, když zmizí stejně rychle, jako se objevil. S odpoledními vedry mě drží vzhůru jen strach z pádu a promeškání možnosti fotografovat jednoho z nejkrásnějších orlů světa. Společnost mi dělají různé druhy ptáků, kteří přilétají neuvěřitelně blízko a laškují se mnou mezi listy. Já ale nevděčně upírám oči k místu, kde jsem naposled viděl mladou harpyji a čekám a čekám…