Category: 2014 / 01

Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.

Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.

ko1401 jaros dl

Už první setkání však ukázalo, že Radek Jaroš je pohodář. „Pojď dál, jen dosnídám a jdeme na to,“ pozval mě do svého domu. Jeho bezprostřednost a vyrovnanost navozovala tak přátelskou atmosféru, že jsme z formálního vykání přešli naprosto přirozeně hned na tykání. A tak tu sedím u kávy a sleduji Radkovu snídani.

„Co to piješ?“ nedá mi to, když pozoruji v jeho sklenici cosi v tekuté až pastovité konzistenci. „Koktejl,“ naráží s úsměvem na název našeho časopisu. „Nějak jsem si na to v poslední době zvykl. Hodíš do mixéru půl citronu, pomeranč, něco kiwi a banán. Zbytek je na stroji.“ Napadá mě, že to bude nějaká energetická bomba k nastartování do celého dne, a tak se na to zeptám.

„To také je, ale nejvíc mě po ránu vzpruží skočit venku do bazénku, kde mám čistou protékající vodu. Má tak 15–20 stupňů, to je ta nejlepší vzpruha.“

V duchu si říkám, že vzpruha to rozhodně musí být. Jednou zrána jsem takhle proskočil do vody skrz půlcentimetrovou vrstvu ledu. Ovšem představa, že to dělám denně, a hlavně po ránu, mě moc neoslovuje. Nicméně zvyk je železná košile.

„Když se ještě vrátím k tvé životosprávě a jídelníčku, to u sportovce asi nebude nějaké vepřo knedlo zelo, co?“

„No, já se vcelku nijak zvlášť neomezuju, to dělají spíš skalkaři, kteří potřebují být samý sval a mít nízkou váhu. U vysokohorského lezení to není tak ostré. Samozřejmě ale mít metrák, to taky není žádná výhra.“

ko1401 jaros dl2

O Everestu

„Co si mám představit pod pojmem skalkař?“ zní můj dotaz nehorolezce.

„Dnes by se dalo lezení rozdělit asi jako atletika, tam je běh na sto metrů, dvě stě metrů, čtyři sta metrů, a tak dále až po maraton. Například takový Adam Ondra, to je takový Usain Bolt v lezení, bohužel to není tak mediálně provařené. Abych to shrnul, Adam Ondra by byl ten nejlepší na stovce, a já jsem už maratonec.“

„Když jsme u toho lezení, co Everest? Nepřijde ti to dnes jako snobská či prestižní záležitost?“ podsouvám úvahu.

„Everest má to štěstí (nebo možná smůlu), že je nejvyšší, a proto láká pseudodobrodruhy. Přibližně 95 % lidí, co tam lezou, nejsou horolezci, ale lidi, kteří si řeknou – mám porsche, dům i milenku, tak teď vylezu na Everest. Každopádně tito lidé se na vrchol drápou z jižní strany, ta je jednodušší. Já když jsem tam byl, tak jsem s výpravou zvolil cestu severní.“ Mount Everest byla první osmitisícovka, kterou Radek zdolal, ovšem v té době absolvoval čtyři výpravy do Himálají, a jen ta na nejvyšší horu světa byla úspěšná. Tehdy to na zářivou kariéru moc nevypadalo.

„Jaké to je, být kousek od vrcholu, a muset se vrátit či nemoct vůbec vyrazit?“

„Beznaděj, to by to asi nejvíc vystihovalo. Víš, že tě cesta stála veliké úsilí, spoustu času a také peněz. Je to jediný pokus, a musíš ho vzdát. Ale v tom, co dělám, mám základní pravidlo – není důležité stanout na vrcholu, ale hlavně se vrátit. Takže vzdát třeba sto metrů pod vrcholem je rozhodnutí velice nepříjemné, ale může zachránit život.“

ko1401 jaros dl3

Pas místo občanky

Každý nějak začínal a já chtěl vědět, jak to bylo u Radka: „Jaké byly tvé horolezecké začátky?“

„Moje lezecké počátky, na rozdíl od jiných vysokohorských horolezců, byly na malých skalkách a prošel jsem přes Tatry a Alpy až do Himálají. Mám to štěstí, že jsem prošel vcelku vším. A také jsem se snažil propojit s lezením svou práci. Ještě za minulého režimu, po vojně, jsem dělal výškové práce. Ovšem ze začátku byl problém, že za komunistů nešlo dělat na sebe. Takže rok a půl jsem se musel prokazovat pasem místo občanky (protože do ní se tenkrát psalo i zaměstnání) a tvrdit, že jsem právě odněkud přicestoval. Tak jsem unikal paragrafu o příživnictví. Ve finále jsme s kamarády pod komunálními službami založili firmu na výškové práce a po převratu ji zlegalizovali.“

Nakonec jsem se Radka ptal, od kdy je profesionální horolezec. Odpověď nejsem horolezec mě zarazila, ale vysvětlení přišlo vzápětí.

„Aspoň ne klasický horolezec. Chápej, pokud je někdo ortodoxní lezec, nedělá nic jiného, ale já ještě jezdím na kole, hraju volejbal a baví mě i jezdit vodu, hlavně na kajaku. Jsem takový multifunkční a osobně si myslím, že pro vysokohorské lezení je to lepší průprava, než jen denně lézt.“

Pak přišla má osudová otázka: „Zmiňoval jsi kajak, jak se na tom jezdí? Na kajaku jsem nikdy nejel.“

Bez mrknutí oka Radek prohodil. „Tak pojď dolů, naložíme lodě, vyrazíme na rybník a zkusíš si to.“

Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.

Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.

ko1401 jaros dl7

Společný „trénink“

Sešli jsme do garáže, kde jsem spatřil dva profi kajaky. Natlačili jsme je do Radkova auta a vypravili se k nedalekému rybníku, kde jsem si měl vyzkoušet jednu část tréninku profesionálního horolezce. „Hlavně až pojedeš, nebo až se začne kajak kývat, nechytej se za boky lodi! Mohl by ses převrátit,“ slyším ještě Radkovu radu.

Vyplouvám, hladina je klidná, tak to snad půjde v pohodě. Omyl! Jak se brzy ukázalo, moje první jízda na vodě bude patrně křest ohněm. Snad každá moje snaha držet kajak v rovném směru jízdy končí hloupým točením se na místě. Radek se točí taky, ovšem cíleně. S potměšilým úsměvem na tváři krouží kolem mě a radí, jak loď stabilizovat. Nakonec se vybičuji k několika metrům jízdy ve snaze vyrazit za Radkem. Ukazuje se, že čím jednodušeji něco vypadá, tím víc za tím stojí dřiny.

Radkova láska ke kajakům je jasně vidět, a jeho loď je bezpečně vedena svým kapitánem přesně tam, kam má jet. Ne tak ta moje. Jediný úspěch je, že se ještě držím nad hladinou. Neumělými pohyby jsem si už několikrát hodil vodu do lodi a po hladině se stále přemísťuju točivým pohybem, což baví rybáře posedávající v rákosí na břehu. Nakonec se dostavil aspoň částečný úspěch: Potom, kdy Radek v klidu dvakrát obkroužil rybník, aby mi nechal trochu času na zacvičení, jsem dosáhl deseti metrů rovné plavby.

„Výborně,“ chválí mě Radek, „a teď přejedeme ten rybník celý.“

Ani nevím, jestli mám z toho nápadu radost, ale vyrážím. Snažím se napodobovat Radkův styl, ale ukazuje se, že jde z mé strany jen o lacinou imitaci. Během hodinky ježdění jsem dosáhl hlavně bolavých rukou a kajaku napuštěného vodou na hranici potopení. Od pasu dolů mokrý jsem odmanévroval svůj kajak ke břehu a byl jsem rád, že jsem z něj na poslední chvíli neudělal ponorku. Jak se ukazuje, každý začátek je těžký.

ko1401 jaros dl5

Strážný Dekar

Po návratu z rybníka jsem vyměnil mokré šaty za suché a vyrazili jsme s Radkem na oběd. „Většina lidí relaxuje sportem. Jak vlastně relaxuješ ty, když denně sportuješ?“ snažím se vymámit nějaké dosud nevyřčené informace. „Pro mě je ten sport prací i odpočinkem, ale dnes si klidně i sednu na zahrádku za domem. Máme tam broskve, co mamka zasadila, nějaké ostružiny s malinami a skleník s rajčaty. Nejsem žádný velký zahradník, ale dřív byl náš dům statek. Místo zahrady byl sad, měli jsme výběh s nutriemi, chlívek s prasaty a býkem a také ochočenou poštolku a lišku. Takže zamlada jsem si vcelku máknul. Vlastně bych mohl říct, že jsem původem tak nějak kulak,“ odpovídá s trochou nadsázky a smíchem Radek.

„Věříš na osud?“ padla jedna z mých posledních otázek.

„Hele, nevím, jak na to odpovědět, ale asi takhle. Byl jsem s kámoši na vodě a jeden z nich napsal příběh z mého života, ale psaný mým strážným andělem. Ten se jmenoval Dekar, což je vlastně Radek, ale s jinak přeházenými písmeny. A právě Dekar vypráví, co všechno mi musel udělat, abych se někam nedostal, čím mi vlastně zachraňoval život. Ono kdyby nedošlo k amputacím prstů na noze a kdyby se nestalo to, že mě koncem rekonvalescence po tom zákroku pokousal na noze pes, vyrážel bych na K2 už loni, a to byl na této hoře velmi smutný rok. Nikdo ji v 2013 nezdolal, a navíc tu došlo k několika úmrtím. Takže kdo ví, kde bych dnes byl, kdyby se mi nestaly zmíněné nepříjemnosti a kdybych na K2 odjel.“

Takže vlastně všechno zlé je pro něco dobré, shodli jsme se s Radkem. Nyní máme rok 2014, Radek letos vyráží na svou čtrnáctou osmitisícovku a pokud ji zdolá, v což doufám, bude čtrnáctým člověkem na světě a prvním v České republice, který pokořil Himálajskou korunu. Celá redakce Koktejlu drží palce a věří, že trojice čtrnáctek bude pro Radka Jaroše šťastnou číselnou kombinací.

Category: 2014 / 01

Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. I tak by mohl znít podtitul dokumentárního filmu, v jehož názvu je příslib exotické výpravy, místo toho však podnikneme cestu do svého nitra a společenského svědomí.

ko1401 divociny img 1908

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Divočina. Drtivé většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví exotické obrazy – africká savana, amazonská džungle nebo korálové útesy. Evropská i česká divočina zůstává v drtivé většině opomíjena, přitom slovo divočina má kořeny právě na starém kontinentu. Je to možná i z toho důvodu, že my – Evropané – jsme tu naši skutečně původní divočinu zcela vymýtili. Podle posledního odhadu jí zbývá pouhé 1 %. O její záchraně přemýšlíme minimálně, paradoxně mnohem hlasitěji ale mluvíme o tom, jak nevybíravě se domorodci chovají ke slonům a lvům. Přitom jsme to byli právě my, kdo se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých konkurentů – medvědů, vlků, zubrů a rysů. Jaký vztah k divoké přírodě má tedy ve skutečnosti česká společnost? A potřebujeme v dnešní době ještě vůbec k něčemu divočinu v jejím původním slova smyslu – neprostupné pralesy, v nichž se toulají rysové, běhají vlčí smečky a kde voní tlející dřevo?

Převrácené role

Naši předkové již od neolitických dob vnímali divočinu nepřátelsky, jako hrozbu. Člověk s přírodou sváděl neustálý boj o úrodu, se živly soupeřil o přežití. To posvátné, co v krajině měl a držel a co po staletí střežil, bylo místo, kde bydlel. Středověká města byla obehnaná hradbami nejen kvůli ochraně před nepřáteli, ale i kvůli ohrazení lidského řádu vůči „chaosu divočiny“. Uvnitř lidského sídla jako integrující prvek stál chrám – posvátný střed. Obdělaná země kolem se stávala posvěcenou zemí. Jenže nyní se naše generace stává svědkem historického paradoxu, v němž se role obrátily. Nyní je to příroda sama – zkrocená, ohrožená a hynoucí – jež potřebuje být chráněna lidmi, jak kdysi trefně prohlásila Susan Sontagová. Obydlené město se stává pouští, betonovou džunglí a ten poslední zbytek přírody se stává tím chrámem – nikoliv náhodou se některým rezervacím přezdívají svatyně (sanctuary), které hlídají strážci (rangerové). Lidský rozum jako by si najednou inverzně dokázal vybavit a ohodnotit, že poslední zbytky přírody jsou něčím původním, snad dokonce božím. Avšak skutečná nedotčená příroda je posvátnou zatím jen do jisté míry. Před lety jsme se jako studenti plenérové fotografie na FAMU potulovali v noci po křivoklátských lesích s významným českým krajinářem Bohumírem Prokůpkem. Dotkli jsme se i tématu ochrany divoké přírody a smyslu parků, a zejména pak toho, čemu dnes říkáme bezzásahová zóna. Dodnes si pamatuji Mirkova slova o tom, že posvátné začíná být teprve to, čeho bychom se neměli příliš dotýkat.

ko1401 divociny img 0546

Systematická likvidace šelem pytláky a jejich intolerance myslivci stejně jako problematické smrkové monokultury nám nyní ukazují, že člověkem řízená příroda nese téměř stejné množství užitku jako problémů – bez šelem se množí vysoká i černá zvěř, smrkové monokultury jsou vedle své očividné zuboženosti náchylné k chorobám. Problémy se „zkrocenou“ divočinou mají i některé tuzemské národní parky. Nezbývá, než se sám sebe zeptat – jaká je tedy ta česká původní divočina, kdo v ní žil a co z ní zbylo? Právě na to jsme hledali odpověď.

Člověk vs. příroda

S odpovědí na předchozí otázku přichází již samotný název filmu, který pojí dvě slova – divočinu a činy, jinými slovy ukazuje, že příroda a lidé oddělení jedni od druhého nemohou existovat. A právě činům lidí, již svůj život zasvětili ochraně původních obyvatel naší divočiny, je film věnován. Vlčí hlídky celoročně střeží odlehlá místa našeho pohraničí, kde monitorují šelmy. Návrat zubrů a práci Spolku na jejich ochranu komplikuje česká legislativa, které zubra navzdory vědeckým a biologickým studiím nezahrnuje do původních a tudíž chráněných druhů. Společné jim přitom je to, že jejich činy komunikují i s příštími generacemi – nově vysázený prales v Jizerských horách nebo postupný návrat zubrů do volné přírody prověří teprve čas. To vše je ukázkovým příkladem toho, že fenomén divočiny a divokosti zcela nevyprchal.

Category: 2014 / 01

TEXT: JAROSLAV PETR

Prognózy biologů nevěští nic dobrého. Do roku 2050 zmizí z povrchu naší planety 15 až 40 % stávajících druhů. Tváří v tvář této hrozbě zvažují vědci i velmi kontroverzní cesty k záchraně ohrožených forem pozemského života. Americký biolog Michael Thomas navrhuje zapojit do boje za přežití vymírajících organismů genové inženýry.

Řada záchranných programů je založena na změně dědičné informace v ohrožené populaci. Příkladem může být boj o přežití malé populace zmije obecné na jihu Švédska poblíž vesnice Smygehuk. Výstavba a intenzivně obdělávaná pole tu uvěznily necelou čtyřicítku hadů na pruhu luk širokém maximálně 200 metrů a dlouhém asi kilometr. Smygehucké zmije tak byly donuceny k plození potomstva blízce příbuznými rodiči. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Velké samice zmijí přivádějí na svět i osmnáct mláďat. Na loukách u Smygehuku se ale pohyboval počet potomků jedné samice kolem pěti až sedmi. Bezmála třetina mláďat trpěla vážnými problémy a nepřežívala. Genetické analýzy potvrdily, že se v malé populaci zmijí nahromadily poškozené geny a hadi degenerují. Ochránci přírody proto vysadili na louku u Smygehuku zmije z jiných oblastí a ty vnesly do skomírající populace „zdravou krev“. Smygehucké zmije tak utekly hrobníkovi z lopaty.

Velmi podobný problém řešili správci národních parků na Floridě s malou populací tamějších pum. Floridský poddruh největší kočkovité šelmy Severní Ameriky Puma concolor coryi se zdál odsouzen k záhubě. Plodnost drasticky klesala, rodila se zvířata s vážnými defekty srdce. Proto bylo na Floridu dovezeno osm pum pocházejících z větší a zdravé populace v Texasu. I tato akce skončila úspěchem. Počty pum na Floridě opět stouply, vrozených defektů ubylo.

ko1401 geny 3500027177 c466ae9622 o flickr.com

Křížení floridských pum

Na příkladu floridské pumy lze demonstrovat i slabiny podobných záchranných programů. Floridskou pumu řadí vědci k samostatnému poddruhu Puma concolor coryi. Dovezené texaské pumy však patřily k poddruhu Puma concolor stanleyana. Je zřejmé, že dnešní populaci pum na Floridě tvoří z významné části hybridi obou poddruhů. „Čistá“ floridská puma Puma concolor coryi je na ústupu, protože hybridi se ukazují jako podstatně zdatnější a životaschopnější. Povedlo se tedy zachránit pumy na Floridě, ale není jisté, nakolik byl zachráněn floridský poddruh. Floridské pumy byly zařazeny k samostatnému poddruhu na základě některých odlišností v anatomii lebky. Nikdo nemohl předem vědět, jestli s příchodem texaských pum tenhle typický odlišovací znak nezmizí. Nejnovější analýzy naštěstí prokázaly, že hybridi dědí „floridský“ tvar hlavy a aspoň z tohoto hlediska si tedy pumy z Floridy zachovaly svůj původní vzhled. 

Podobné záchranné programy jsou spojeny i s dalšími, méně nápadnými riziky. Pro floridský poddruh pumy mohou být jedinečné i dědičné znaky a vlastnosti, které nejsou zjistitelné tak snadno jako tvar lebky. O ty mohly šelmy křížením sice nepozorovaně, avšak nenávratně přijít. Dovoz cizích zvířat je riskantní i ze zdravotního hlediska. Nikdy nelze vyloučit, že se do ohrožené populace zároveň nedoveze i původce infekční choroby nebo cizopasník. Nové onemocnění by pak mohlo zatlouct do rakve ohroženého druhu organismu příslovečný poslední hřebíček.

Záchranné geny

Profesor biologie Michael Thomas a jeho kolegové z Idaho State University vycházejí ze skutečnosti, že ohrožené populaci mohou pomoci k přežití jen některé geny. Při křížení s příslušníky jiné populace nebo jiného poddruhu nemáme kontrolu nad tím, jakou kombinaci genů kříženci od rodičů zdědí. Americký biolog se proto přimlouvá za to, abychom využili nejmodernější vymoženosti molekulární genetiky a genového inženýrství a provedli „cílenou korekci“ dědičné informace ohrožených organismů.

Genetici by nejprve přečetli genomy jedinců z chřadnoucí, vymírající populace a srovnali by je s genomy z populací zdravých a prosperujících. Tak by si mohli vytipovat úseky dědičné informace, kde došlo u ohrožené populace k nežádoucím změnám. Následovně by vědci vyměnili „škodlivé“ úseky DNA za úseky „prospěšné“. Postup připomíná pečlivou restauraci obrazu starého mistra, kde odborníci provedou opravy jen na poškozených místech a mimo ně se snaží ponechat jedinečné dílo v původním stavu. Výhoda „genetické restaurace“ pomocí genového inženýrství spočívá i v tom, že na rozdíl od křížení nevystavuje ohrožené organismy riziku zavlečení infekčních chorob nebo parazitů.

ko1401 geny 524 fascinatingpics.com

Michael Thomas zvažuje i náhradu genů, které jsou sice stále ještě plně funkční, ale v rychle se měnících podmínkách přestávají organismům vyhovovat. V současné době jsme svědky oteplování klimatu, zvyšování koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší a z toho plynoucí okyselování vody v mořích a oceánech. V rámci jednoho druhu mohou některé populace díky dědičným dispozicím vzdorovat těmto změnám snáze než jiné. 
Představme si, že některé populace mořských plžů budou s to budovat ulity odolnější ke kyselé vodě. Můžeme samozřejmě počkat, jestli se uplatní Darwinovy zákonitosti přírodního výběru a v rámci druhu převládnou plži s odolnější schránkou. Riskujeme však nepříjemné zklamání, když rychle postupující změny neposkytnou evoluci dostatek času a druh zkolabuje. Kdybychom včas zjistili, které varianty genů zvyšují odolnost plže, mohli bychom ohrožené populace dopředu obrnit tím, že bychom jim v dědičné informaci zaměnili „slabý“ gen za jeho „výkonnější“ variantu napomáhající přežití.

Genetická výpůjčka

Michael Thomas jde ve svých úvahách tak daleko, že uvažuje i o záchraně ohrožených živočichů přenosem genů z jiných druhů. Může se zdát, že v tomto případě bychom se dostali do ještě zapeklitější situace, než jaká nastala po záchraně floridských pum jejich křížením s pumami texaského poddruhu. Ohrožený druh by byl nenávratně „ušpiněn“ úsekem DNA sice blízce příbuzného, ale přeci jen zcela jiného druhu. Thomas je nicméně přesvědčen, že v případech, kdy máme na vybranou mezi „ušpiněním“ druhu cizím genem a jeho vymřením, představuje přenos genů cizího druhu celkem přijatelný kompromis.

Gen cizího druhu může zajistit organismu odolnost proti cizopasníkům nebo infekčním chorobám, které jsou sto vnímavý druh vyhubit. Tento problém je v současnosti v ochraně přírody vysoce aktuální. Na postupu jsou např. choroby vyvolané plísněmi. Obojživelníky na celém světě ohrožuje plíseň Batrachochytrium dendrobatidis. Ta už poslala na věčnost několik jedinečných druhů australských žab. Severoamerické netopýry decimuje „syndrom bílého nosu“ způsobený plísní Pseudogymnoascus destructans. V současnosti nedokážeme ohrožené druhy před plísněmi uchránit. Známe však druhy živočichů, které těmto smrtícím plísním zdatně vzdorují a jejichž geny by mohly méně šťastné vnímavé druhy proti chorobě obrnit.

Návrat vyhubených tvorů

Oživení dinosaurů tak, jak je vylíčili ve slavném filmu Jurský park autor literární předlohy Michael Crichton a režisér tohoto hollywoodského kasovního trháku Steven Spielberg, zůstává i nadále pouhou sci-fi. Přes propast více než 65 milionů let se totiž nedochovalo nic z dinosauří dědičné informace. Vědci by proto ani nevěděli, co mají rekonstruovat. Vzkříšení dávno vyhynulých tvorů by navíc představovalo velmi kontroverzní počin, i kdyby neuprchli z přísně střeženého parku a nezačali požírat lidi. V současné přírodě bychom pro ně jen těžko hledali místo. Proto se mnozí ekologové dívají s nevolí i na plány na vzkříšení mamuta, jehož dědičnou informaci genetici dokázali přečíst z kostí a tkání dochovaných ve věčně zmrzlé půdě polárních krajů.

O poznání shovívavěji bychom asi nahlíželi na pokusy o zmrtvýchvstání tvorů, kteří zmizeli z povrchu Země teprve nedávno lidským přičiněním. Seznam organismů vyhubených člověkem je dlouhý. Figurují na něm jedineční tvorové, jako jsou obří pštrosovití ptáci moa z Nového Zélandu, koroun bezzubý z Komandorských ostrovů v severním Pacifiku nebo australská žába tlamorodka zázračná, jejíž samice polykaly oplozená vajíčka a potomci se jim vyvíjeli v žaludku.

Zatím se může zdát, že plány Michaela Thomase patří do říše sci-fi a mají blíže ke Spielbergově Jurskému parku než k reálné vědě. Genetika ale postupuje závratným tempem a včerejší sci-fi se stávají velmi rychle realitou. Stojíme tedy před otázkou, zda smíme s dědičnou informací ohrožených druhů provádět to, co umíme, či brzy umět budeme. A na tu bychom měli hledat odpovědi už dnes. Dřív než nás zaskočí rychlý běh událostí v genetických laboratořích.

Category: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Pavel Svoboda

Velbloudům se zde říká „Ata Allah“ tedy dar boží. V nehostinných pouštích Arabského poloostrova hrají důležitou roli ve všech aspektech života beduínů. Právě u nich jsou velmi populárním sportem tradiční velbloudí dostihy.

ko1401 oman pavelsvoboda21

Dříve se velbloudi chovali hlavně na maso a mléko, cena takového kusu se dnes pohybuje kolem 500 rialů, tedy 25 000 korun. Ovšem časem se tradiční velbloudí dostihy staly profesionálním byznysem, který zahrnuje speciální tréninkové programy a farmy na odchov soutěžních čistokrevných velbloudů. Vždyť vítězové hlavních ománských dostihů často získají jako první cenu nový automobil či tučnou finanční odměnu. Navíc cena vítězného dromedára se může vyšplhat až ke 100 tisícům riálů, tedy k neuvěřitelným 5 milionům korun. Jeden z Ománců dokonce mluvil o částce 300 tisíc riálů! Ovšem co si budeme povídat, ropní šejkové ze sousedních Spojených arabských emirátů či z Kataru dokážou takové ceny bez problémů překousnout. V Ománu se během roku koná šampionát několika velkých dostihů a bezpočet menších lokálních závodů. Většinou se konají ve dnech volna či při oslavách státních svátků. V současnosti by exotické velbloudí dostihy měly též přitáhnout také pozornost turistů. Omán je i přes své přírodní krásy a tradiční kulturu zemí prakticky turisticky neobjevenou, což by současný vládce chtěl změnit. Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi, a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saída tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Zelené oázy palem ve společnosti starobylých vesnic a pevností jsou jako vyobrazené z pohádek Tisíc a jedné noci. Jeho veličenstvo sultán Kábús, který velmi dbá na zachování ománských tradic – tedy i velbloudích závodů, se narodil 18. listopadu 1940 na jihu v Salála. V červenci roku 1970 nenásilnou cestou svrhl svého otce. Díky svému vzdělání v Anglii započal osvícenou reformní vládu, a ač je absolutním monarchou, investoval moudře zisky z prodeje ropy a hlavně zemního plynu do rozvoje země, vzdělání a zdravotnictví. Od svého nástupu v roce 1970 vytáhl zemi z chudoby a izolovanosti na úroveň fungujícího a prosperujícího státu. Z toho důvodu také mají Ománci svého sultána rádi. Dnes také připadá na 23. červenec a 18. listopad státní svátek. Titul sultána je dědičný, nicméně Kábús nemá žádné potomky, jeho dítětem je Omán.

ko1401 oman dl4

Náhodné setkání

Přijíždíme autostopem na korbě pick-upu do Bidiyahu, seskupení 15 vesnic a městeček v severovýchodním Ománu. Jsme na okraji velké písčité pouště Wahiba, dnes správně nazývané spíše Sharqiya Sands neboli „Východní písky“. Ve městě Al Mintrib zvědavě nakukujeme do výstavní síně malé galerie. Jen pro vaši představu, umělecké galerie nejsou na okraji pouště zrovna běžnou záležitostí. Velkou náhodou potkáváme v galerii skupinu fotografů – členy ománského fotoklubu. U šálku kardamomové kávy a následujícího pozvání k obědu se dozvídáme, že tu čekají na odpolední začátek velbloudích dostihů. „Jen jezte, jste našimi hosty,“ zní galerií. Rozvařená rýže se skopovým masem se pojídá rukama. 
Přátelský Humaid Al Hajri, místní učitel angličtiny, náš nový dobrovolný a srdečný průvodce, nás odváží za město k dostihové dráze. Již za posledními domy se k nebi šplhají až sto metrů vysoké duny z červeného písku. Poušť má rozměry 180 x 80 kilometrů. Načervenalý písek je všude kolem, kam jen lidské oko dohlédne. Vítejte ve světě beduínů. Hlouček jezdců se již se svými velbloudy připravuje na okraji závodní dráhy. Ocitnout se mezi beduíny s místními fotografy má nespornou výhodu. Bez problémů mi Humaid domlouvá fotografování několika z nich. Takové portréty bych bez něj těžko pořizoval, k focení je třeba výslovný souhlas fotografovaného. Dostávám se do fotografického rauše.

Odstartováno

Za rytmu bubnů prochází závodním koridorem průvod zpívajících mužů. Dýky chandžar jim visí za pasem, někteří jdou s puškou v ruce. Prachem se blíží téměř biblická karavana dromedárů. „Máte velké štěstí,“ oznamuje nám Humaid. „Tohle jsou malé lokální dostihy, které tu v Bidiyahu máme tak třikrát až čtyřikrát do roka,“ dodává. Dostihy začínají. Překvapuje mě, jak rychle velbloudi běhají. Při sprintu mohou dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Z oblaků prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt. „V arabštině tomu říkáme Rakhad AL-Ardah, což znamená přehlídka nejkrásnějších a nejrychlejších velbloudů. Dnes tady nebude žádný vítěz. Jezdci jsou hrdými majiteli svých velbloudů a chtějí nám ukázat jejich krásu a své zkušenosti,“ referuje plynulou angličtinou místní rodák Humaid. Ománští fotografové v dlouhých světlých pláštích dišdaša a čepičkách kumma (někteří dokonce ve fotoreportérských vestách) vypadají v kombinaci s moderní fototechnikou v rukou komicky. Ve zvířeném prachu zvířecích kopyt jsem na celé akci jediný zahraniční fotograf. „Před třemi lety si tady sám sultán Kábús bin Saíd pořídil velblouda z Bidiyahu,“ usmívá se Humaid Al Hajri s fotoaparátem na krku.

Druhou polovinu programu činí koňská sekce. Dráhou proletí skupina desítek koní. Vracejí se zpět po dvojicích, začíná opravdová exhibice. Jezdí se ve stoje, ve dvojicích, pozadu. Všichni se dobře baví. Na hlavní tribuně sedí vážení hosté, starší Ománci třímají v rukou tenkou dřevěnou hůlku a v okolním publiku sedí i několik žen. Dříve ale byly dostihy vyloženě pánskou záležitostí. Omán je sice konzervativní muslimská země, nicméně zdejší ženy mají volební právo, mohou pracovat i studovat. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. V odlehlejších a pouštních oblastech však ženy dodnes ještě nosí obličejovou masku burka v černé barvě. Během mého krátkého zamyšlení nad postavením mužů a žen v místní společnosti dobíhají poslední artisté na koních. Je po závodech, ještě nějakou dobu přátelsky klábosíme s Humaidem. Když slunce nad pouští začne zapadat, loučíme se a vyrážíme najít nocleh v obřích dunách.

Category: 2014 / 01

Kluci krev a mlíko

Kategorie: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Eric Lafforgue

Co je pro vás ideálem krásy? Troufám si tipnout, že ať má jakoukoli podobu, ani zdaleka se nepodobá tomu, co každoročně velebí zástupci kmene Bodi v jižní Etiopii.

ko1401 etiopie bodi omo13-6664

Každý rok v červnu probíhá v údolí řeky Omo na jihu Etiopie oslava nového roku kmene Bodi, nazývaná Kael. Kromě klasického radování se ze změny kalendáře je Kael především vyvrcholením půl roku probíhající soutěže „krásy“ mezi místními muži. A jak se vítěz vybírá? Stane se jím ten, kterému za poslední půlrok narostlo největší břicho.

ko1401 etiopie bodi ethio-3802

Pravidla celé soutěže jsou jednoduchá. Z každé rodiny se může zúčastnit pouze jeden svobodný mládenec. Šest měsíců v kuse pak všichni soutěžící mladíci konzumují pouze čerstvé mléko a kravskou krev. Platí pro ně zákaz vycházení, zapovězen je pro ně po dobu soutěže také sex. Na oplátku se jim ale dostává veškeré péče. Nemusejí po celý den nic dělat, a tak jen lenoší a čekají, až jim dívky z vesnice přinesou další dávku jejich dietní stravy. Srovnání s ostatními účastníky tak získají až potom, co vyrazí po půl roce na vyhlášení soutěže.

ko1401 etiopie bodi omo13-7329

Na představení tlouštíků čeká celá vesnice. Tradiční oblečení, jásání, a do toho batolící se mladí muži. Pro ty nejtlustší je pohyb tak složitý, že se musejí opírat o jiné, nebo je na místo akce musejí dovézt auty. Když konečně dojde k vyhlášení vítěze, vypukne vřava. Na vítěze však nečeká žádná hmotná cena, pouze velká vlna uznání. Pravděpodobně se o něj budou ucházet všechny svobodné dívky ve vesnici. A že má velké břicho? Po skončení diety se jeho postava během několika málo týdnů vrátí do normálu, zápis na seznamu vítězů však přetrvá navěky.

ko1401 etiopie bodi img 2262

Oslavy Kael jsou obvykle turistům nepřístupné. Je ale možné, že je brzy už neuvidí vůbec nikdo. Do hlavního města kmene Bodi, Hana Mursi, totiž vláda plánuje v příštích letech sestěhovat ze všech koutů Etiopie na 300 tisíc lidí. Dnes tam žije pouhá tisícovka. Spolu s novými pracovními silami už teď přicházejí také problémy, včetně zdravotních. AIDS, žloutenka typu A a B… Plány na vybudování farem na cukrovou třtinu v údolí řeky Omo tak vážně ohrožují místní tradice včetně originální oslavy nového roku.

Category: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Michal Fanta

V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.

Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.

ko1401 lotyssko dl1

Obejdeme ten kolos vážící 600 tun, a pak v doprovodu lotyšského vysokoškolského studenta vyrazíme na prohlídku celého radaru. Student nám vysvětlí několik fakt, která s radarem souvisejí: Jedná se o největší radioteleskop v severní Evropě a v celosvětovém měřítku se řadí na osmé místo. Za dob studené války tenhle radioteleskop sloužil sovětské armádě, samozřejmě v režimu top secret! Jeho účelem bylo údajně zachycovat radiové signály a telefonické hovory v zemích NATO. Poslední ruští vojáci opustili základnu v roce 1994, potom co Lotyšsko získalo nezávislost na Sovětském svazu.

Na talíř se nešlape

Stoupáme po kovových schodech útrobami radaru, které připomínají ponorku, a míříme na jeho vrchol. Cestou nás průvodce upozorňuje na fakt, že dnes už základna neslouží špionážním účelům, nýbrž potřebám vědců, kteří zkoumají hluboký vesmír.

Všudypřítomné ruské nápisy i autentická podoba radaru v tehdejším provedení napovídají, že od doby, kdy tu působila sovětská armáda, se tu po vizuální stránce moc nezměnilo. Na návštěvníka tak dýchne ona atmosféra konspirace a utajení. Je zvláštní uvědomit si, že v těchto prostorách ještě „nedávno“ chodili vojáci s tím největším prověřením. Jako byste se ocitli ve filmu, kde jste obsazen do hlavní role a hrajete agenta výzvědné služby KGB. Podobně to vnímá i Juris Zagars, doktor fyziky a vedoucí VIRAC – ventspilského mezinárodního radioastronomického centra: „Dal by se tu natočit horor s názvem Frankenstein a KGB, a filmaři by nemuseli na stavbu kulis vynaložit ani korunu.“

ko1401 lotyssko dl2

Když vystoupáme do nejvyššího bodu prohlídky teleskopu, vidíme, že dál už je jen samotná plocha talíře radaru. „Stop!“ zastaví naše kroky průvodce. „Dál nesmíte,“ upozorní nás razantně, když se ho snažíme přesvědčovat. Vysvětlí nám, že parabola radaru byla zkonstruována s přesností na desetiny milimetru, a že i to je jeden z důvodů, proč je tenhle teleskop ve světovém měřítku jedinečný. Odchylka radaru dosahuje desetiny milimetrů. „Za dobu, kdy jsme do talíře teleskopu pouštěli turisty, se nám odchylka při měření zvětšila na dvojnásobek, a to by při trvalejší návštěvnosti mohlo způsobit nevratné poškození tohoto unikátního zařízení,“ pokračuje a my chápeme, že si nemůžeme vzít na svědomí odchylku byť jen jedné tisíciny milimetru, která by mohla ohrozit objevy hlubokého vesmíru.

Začneme tedy pomalu sestupovat zpátky po narezavělých venkovních schodech, které satelit obepínají ve výšce 20 metrů. Velikost tohoto zařízení a jeho přesnost jsou tu díky sovětskému projektantovi, který se rozhodl, že postaví ten největší a nejšpičkovější radar ve svém životě. Na tu dobu šlo opravdu o jedinečný projekt. Bohužel, původní technické vybavení ani informace, k jakým přesně účelům radar sloužil, se nedochovaly. Když sovětská armáda opouštěla svou přísně střeženou základnu, nejprve ji chtěla celou vyhodit do povětří. Projektant, pro kterého byl radar životním dílem, to však nechtěl dopustit. Dosáhl dohody, že bude teleskop zachován a zničeno bude jen veškeré technické vybavení, tak bude vyřazen z provozu, ale nezanikne docela. Vědci, kteří radioteleskop využívají nyní, tak měli před sebou nelehký úkol. Nejprve museli základnu uvést do stavu, kdy bude dobře sloužit alespoň pro jejich účely. Co ruská armáda zlikvidovala za tři dny, to lotyšští vědci s odhodláním opravovali několik let.

Exkurze městem

Loučíme se a odjíždíme. Než ale definitivně zmizíme, zastavíme u silnice vedoucí do města Irbene, jež leží kousek od objektu radaru. Vítá nás jen závora s prknem, na kterém je výstražná cedule se symbolem blesku a jakýsi sotva čitelný lotyšský nápis.

ko1401 lotyssko dl3

Vcházíme do města po zarostlé cestě lemované domy, jež tu stojí jako němí svědkové historie. Divoká zeleň domy obrůstá kolem dokola a prorůstá i do domů samotných. Před více než dvaceti lety město kypělo životem. Jelikož se jednalo o základnu s přísným utajením, vojáci a jejich rodiny neměli možnost vyjíždět ze základny, kamkoli ven se mohlo jen na speciální povolení, jež dostal málokdo. Proto zde bylo k dispozici vše potřebné. Garáže, elektrárna, jídelna, zdravotní středisko, sportoviště i školka, to všechno se v tajném městě nacházelo. V místnostech jsou ještě jasně zřetelné kresby i nápisy na zdech. Starý vyplněný lékařský předpis či stránka vytržená z diáře ukazují, že kdysi se tu opravdu žilo. Dnes město duchů zeje prázdnotou.

Celkově je znát, že není žádoucí, aby se město zachovalo. To dokazují i dělníci, kteří domy postupně rozebírají a strhávají nebezpečné konstrukce k zemi. S jedněmi se náhodou potkáme i my, když se vracíme irbenskou hlavní třídou. Z dálky slyšíme bouchání kladiva. Procházíme kolem maringotky, před kterou se na šňůře ve větru pohupuje prádlo. Náhle nás spatří dva muži a hned na nás rusky spustí: Co tam děláme? Bumážku pakažítě! Je vidět, že muži jsou značně rozhořčeni, že jsme vstoupili na zakázanou půdu. Začneme s nimi komunikovat anglicky, jenže to je ještě více rozhořčí. Říkám tedy česky: „Promiňte, ale nerozumíme,“ i když dobře vím, co říkají, jelikož slovanský jazyk se nezapře. „Promiň, nerozumím!“ říkám znovu. On ovšem z mého pohledu jasně pozná, že nemluvím pravdu: „A panimaješ! Nět bumážky, vot problema! Charašo?“ Razantně nám v ruštině vysvětlují, že pro vstup musíme mít povolení z radaru, jinak že tu nemáme co dělat. My už jsme ovšem celé město prošli, a tak opouštíme Irbene, které kdo ví, jestli už zítra nepadne za oběť času i dvěma hlídačům, kteří jako by sami byli inventářem přísně tajného města.

Category: 2014 / 01

Kluci krev a mlíko – Etiopský kmen Bodi slaví příchod nového roku originální soutěží, kterou vyhrává ten s největším břichem.

Kvíz

Hrbatý sprint – Jestli si myslíte, že dostihy jsou jen koňskou otázkou, v Ománu vás vyvedou z omylu.

Příroda

Český král Himálajské koruny – Pokud Radek Jaroš pokoří K2, bude prvním Čechem, který zdolal všechny osmitisícovky.

Plechové legendy – Obdobně jako Kuba i Malta se pyšnila pojízdnými veterány v běžném provozu.

Téma – Quo vadis

Pompeje pod mořem – Jak nejlépe studovat podmořské archeologické nálezy? Přeci pomocí robotů a 3D technologií.

Rychlé roury – Nový způsob transportu osob na obzoru! Nebudete se bát cestovat rychlostí 6500 km/h?

Hrátky s geny – Genové inženýrství nám nabízí způsob, jak zachránit či dokonce oživit živočišné druhy.

Předplatné

Setkání ve tmě – Unikátní reportáž z domu pro slepé v Limě.

Paní nejimpozantnější – V Gruzii byste asi jednu z největších a nejkrásnějších pevností nehledali.

Tajemná Rhodesie – Navzdory Mugabeho vládě se ze Zimbabwe stává opět stát, který stojí za návštěvu.

Vzkříšené legendy – Na trh se pomalu vrací staré značky automobilů.

Rozhovor – Zvěrstva jsou tu na denním pořádku, říká konžský gynekolog Denis Mukwege, nominovaný na Nobelovu cenu míru

Dítě bouře – Filipíny zasáhl ničivý tajfun.

Historie a archeologie

Létající mnich – Inspirován Leonardem da Vinci si sestrojil Cyprián křídla, ale jeho zásluhy jsou daleko větší.

Adrenalinoví ikarové – Víte co je wingsuit BASE jump? To je fakt pořádný úlet.

divoČINY – Dokumentární film Jana Svatoše ukazuje, jak obtížná je cesta velkých šelem zpět do české přírody.

Město duchů – Město, které dnes vypadá jako po vymření, není zakresleno v žádné mapě. Chcete vědět proč?

Category: 2014 / 01

Když v květnu 2012 navštívil gruzínský prezident Michail Saakašvili pevnost v Achalciche, která se v té době rekonstruovala, prohlásil, že z ní bude nejpopulárnější stavba v zemi. Dnes je již tento skvost architektury úspěšně dokončen a o tom, zda měl prezident pravdu, se můžete přesvědčit sami.

Když jsem se začátkem roku 2013 připravoval na cestu do Gruzie, o návštěvě města Achalciche jsem příliš neuvažoval. Prestižní průvodce Lonely Planet mu věnoval necelou stránku a místní pevnosti, která je dnes nejkrásnější stavbou široko daleko, pouhopouhé dva řádky. O to více mě překvapilo, když jsem ve vlaku směřujícím do Tbilisi zaslechl­ rozhovor dvou cestovatelů, fascinovaných návštěvou této odlehlé destinace. „Původně jsem chtěl v Achalciche pouze přestupovat, ale když jsem zahlédl místní hrad, málem mi vypadly oči z důlků,“ vyprávěl nadšeně jeden z nich. „Fantastická stavba, která vypadala jako z pohádek tisíce a jedné noci, mě skutečně okouzlila. Do té doby jsem za nejkrásnější pevnost považoval Alhambru ve španělské Granadě, ale ta, před kterou jsem stanul v Gruzii, mi v ten okamžik přišla mnohem impozantnější.“ Druhý batůžkář dychtivě přikyvoval: „Přesně tak, i já jsem si vzpomněl na Granadu, když jsem poprvé viděl pevnost v Achalciche. Ale zatímco do Alhambry zavítá měsíčně přes dvě stě tisíc lidí a za prohlídku s průvodcem dáš málem celodenní plat, v Gruzii jsem měl stejně krásnou stavbu téměř pro sebe a vstupné bylo spíše symbolické. Miluji magická místa, která nejsou profláklá, a Achalciche k nim určitě patří.“

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09389

Jakmile jsem rozhovor zaslechl, začal jsem zjišťovat, proč o tak ohromující pevnosti v knižních průvodcích nepíšou více. Vysvětlení bylo prosté. Před dvěma lety, kdy knížky vyšly, bylo místo zchátralé a nezajímavé. Lesk a slávu získalo teprve v srpnu 2012, kdy byla dokončena patnáct měsíců trvající rekonstrukce. Ta místo změnila k nepoznání. Jen co jsem na internetu objevil jeho současnou podobu, věděl jsem, že z Gruzie neodjedu, dokud pevnost nespatřím. Nechtěl jsem čekat ani chvíli. Z internetové kavárny v Tbilisi, kde jsem si vygoogloval několik aktuálních fotografií, jsem si vzal taxíka na stanoviště maršrutek. Tyto mikrobusy, brázdící silnice snad všech postsovětských zemí, fungují jako hromadné taxíky a jezdí po ustálených trasách. Z bodu A do bodu B vyjíždějí, jakmile se zaplní předepsaným počtem pasažérů, což obvykle netrvá déle než hodinu. V mém případě to nebyla ani polovina. Většina cedulí na trase je naštěstí kromě gruzínštiny psána i latinkou, takže když jsme po čtyřech hodinách rychlé jízdy prosvištěli kolem nápisu Akhaltsikhe, věděl jsem, že jsme v cíli.

Nejlepší a nejlevnější

Pevnost, kvůli které jsem do města přijel, byla skutečně působivá. Oranžové paprsky zapadajícího slunce barvily kámen jejích mohutných hradeb do teplých odstínů, a než jsem si sehnal místo na spaní, koupaly se ve zlatavé záři nočních reflektorů. Ubytoval jsem se v hotelu, jehož okna jsou přímo naproti hradu, takže jsem pevnost měl jako na dlani. Můj entuziasmus byl umocněn faktem, že ačkoliv jsem bydlel v pokoji s nejlepším výhledem za celý dvoutýdenní okruh Gruzií, bylo to zároveň ubytování nejlevnější. Taková kombinace je velkou vzácností a náramně jsem si to užíval. K pevnosti jsem během dalších dvou dnů chodil opakovaně v různou denní či noční dobu, a vždy jsem si nacházel nové detaily, které mě uchvacovaly. Pevnost však nebyla jediná stavba, která mě fascinovala. Tou druhou byla prosklená policejní stanice, stojící na dohled od hotelu. Byla poměrně nová, stejně jako většina policejního sboru. 

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09309u

Gruzínská policie byla jak v dobách Sovětského svazu, tak v prvních porevolučních letech nechvalně proslulá svou zkorumpovaností. Většina policistů mámila úplatky kde se dalo a k obvyklým obětem šikany patřili i zahraniční turisté. Nejhorší pověst měla dopravní policie, kterou (dnes již bývalý) gruzínský prezident Michail Saakašvili během svého úřadu téměř úplně rozpustil. Ač to zní neuvěřitelně, skutečně dal výpověď bezmála celému dopravnímu sboru a vybudoval ho od základů znovu. O práci přišlo přes patnáct tisíc policistů, kteří si do té doby mysleli, že jsou nedotknutelní. Řadové občany to velmi potěšilo. Podle článku zveřejněného v ruskojazyčném deníku Pravda byla v roce 2005 důvěra v gruzínskou policii kolem pěti procent a po reformách v roce 2011 přes 87 %. Pro nové policisty byly vybudovány nové služebny. Transparentní prosklené budovy, do kterých je vidět. Stálo to hodně peněz, protože kromě nákladů na výstavbu rozpočtem zacloumaly i nemalé náklady na klimatizování těchto nepřehlédnutelných „skleníků“. To bylo však vedlejší. Mnohem důležitější byla skutečnost, že se s korupcí ve státní správě povedlo zatočit a Gruzie má v žebříčcích Transparency International lepší hodnocení než Česká republika.

S novou policií k nové pevnosti

O tom, že jsou členové současných policejních složek respektovaní a přátelští, mě přesvědčil usměvavý chlápek v uniformě, který se dal se mnou do řeči o den později před služebnou. Když se dověděl, že mám namířeno k hradu, nabídl mi svezení. Naložil mě do služebního auta, podobného impozantním bourákům americké policie, a dovezl mě až k bráně. Myslím, že u nás by se s podobným servisem návštěvníci z ciziny nesetkali.

Koupil jsem si vstupenku, pronajal audioprůvodce a se sluchátky na uších vešel do kamenného labyrintu stavby, jejíž počátky se datují již do dvanáctého století. Tenkrát městu vládl místní šlechtický rod Achalcicheli, později vystřídaný rodem Džakeli. Když oblast ovládli osmanští Turci, Achalciche (v překladu Nová pevnost) bylo v roce 1628 anektováno k jejich říši a o dvě stě let později připadlo Rusku. Za osm století své existence zažilo mnoho vládců a mnoho období rozkvětu i úpadku. Na začátku jednadvacátého století se za vizuálně přitažlivé příliš považovat nedalo, a když padlo rozhodnutí vrátit mu bývalý půvab, věci se daly rychle do pohybu. Na rekonstrukci pracovalo kolem sedmi set pracovníků včetně expertů ze zahraničí. Za necelý rok a půl se jim povedlo vytvořit magnet, přitahující návštěvníky z celého světa. Jejich počet každoročně stoupá.

ko1401 gruzie pevnost achalciche-l13-09362v

Skvosty za zdí

Achalciche, které leží nedaleko turecké hranice, bylo po staletí významnou křižovatkou mnoha vlivů, náboženství a kultur. To je patrné i v rozmanitosti církevních staveb, které jsou součástí pevnosti. Najdete tu křesťanský kostel, židovskou synagogu i muslimskou mešitu s islámskou školou – medresou. V jejím sousedství je knihovna ukrývající stovky vzácných rukopisů nevyčíslitelné hodnoty. Jsou v latině, perštině, arabštině i turečtině a zachycují důležité poznatky z různých oborů vědy a lidského poznání. Mešita, jejíž pozlacená kopule září na všechny strany jako Skalní dóm v Jeruzalémě, je uvnitř strohá, ale přesto působivá. Vznikla za turecké nadvlády, a Rusové, kteří město osvobodili v roce 1829, ji po svém vítězství přebudovali na pravoslavný chrám. Bylo to krátce poté, co slavný vojevůdce a básník Orbeliani jedinou dělovou koulí, vypálenou z velké vzdálenosti, sestřelil z vrcholku svatyně islámský půlměsíc – stěžejní symbol osmanské nadvlády.

Mešita byla zrekonstruována do původní podoby stejně jako citadela – rezidence vládců (pašů) a věznice. Velmi významnou a hojně navštěvovanou stavbou areálu je historické muzeum. Aby mohli návštěvníci obdivovat nejrůznější artefakty v něm vystavené, musejí si zvyknout na speciální tlumené osvětlení, chránící exponáty před poškozením. Během horkého léta, kdy místní teploty přesahují 40 °C, se hosté nejraději zdržují v blízkosti krásně zdobené fontány nebo u nádrží s chladivou vodou. Příjemný stín skýtají i početné altánky a romantická zákoutí obklopená zelení. Vše spolu krásně ladí.

Restaurátorovy slzy

Nejkrásnější pohledy na všechnu tu krásu kolem se otvírají z několika přístupných vyhlídkových věží. Na vrcholku nejvyšší z nich vlaje obrovský gruzínský prapor. Téměř všichni návštěvníci se zde fotí. Dlouho se kochají výhledem na všechny světové strany a ve tvářích se jim zračí směs spokojenosti, radosti a pýchy. Myslím, že mají být na co hrdí. Tahle stavba se opravdu povedla. Baví mě pozorovat štěstí v jejich očích a ochotně fotografuji všechny, kteří o to požádají. Střídají se zde místní rodinky s dětmi, zamilované páry i hosté z ciziny. V paměti mi nejvíce utkvěl italský pár – matka a syn. Ona – vetchá stařenka, která po absolvování výstupu po desítkách schodů sotva popadá dech, a on – decentně oblečený elegán, který se po chvíli představuje jako restaurátor z italské Florencie. Tvrdí, že se na rekonstrukci pevnosti před dvěma lety podílel. „Čerstvě dokončenou stavbu jsem neviděl a slavnostního otevření jsem se nemohl zúčastnit,“ svěřil se mi. „Musel jsem tenkrát předčasně odjet, protože maminka vážně onemocněla a nevypadalo to s ní dobře. Naštěstí se uzdravila a já jsem šťastný, že jsem ji sem mohl přivézt a ukázat jí, proč jsem tenkrát nebyl dlouho doma.“ Když mě poprosil, abych je oba vyfotil s pevností na pozadí, měl ve tvářích slzy. „Promiňte,“ omlouval se, když jsem mu vracel fotoaparát, „poprvé v životě pláču štěstím. Pocházím sice z jednoho z nejkrásnějších míst na světě a podílel jsem se na mnoha unikátních projektech, ale takhle zdařilé dílo jsem snad ještě neviděl. Vy ano?“

Category: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Autobusy, které donedávna brázdily silnice nejmenšího ostrovního státu Evropy, byly unikátní. Mnohé z nich vířily prach místních cest již přes půl století a kvůli nim si někteří pletli fotografie z Malty se záběry z komunistické Kuby.

ko1401 malta dl1

Na svou první návštěvu Malty v roce 2008 si pamatuji, jako by to bylo včera. Krátce po přistání jsem kráčel po tiché silnici a zhluboka dýchal svěží ostrovní vzduch. Slunce pomalu zapadalo a obloha byla bez mráčků. Blížil jsem se ke křižovatce a vytahoval z kapsy mapu, když zpoza rohu vyjelo burácející žluté monstrum s kulatými reflektory. Výraznou masku z nablýskaného chromu zdobila mohutná železná podkova a nápis Leyland. Jméno firmy, která už dvacet let neexistuje. Stáří autobusu jsem odhadl na minimálně dvojnásobek a z přítomnosti vozidla, které bych očekával spíše v technickém muzeu, jsem usoudil, že jsem asi omylem zabloudil na natáčení historického filmu. Režisér ani kameraman však nikde v dosahu nebyli a místo nich se na obzoru objevil další plechový krasavec. Padesát let starý Bedford. Prostě něco neuvěřitelného. „Jedete s námi do Valletty?“ zavolal na mně řidič chraplavým hlasem, snažíc se přehlušit rámus letitého motoru. Přikývl jsem a nastoupil. Překvapilo mě, že dveře zůstaly po zbytek jízdy otevřené, ale řekl jsem si, že přirozená klimatizace je v horkém počasí lepší než žádná. Člověk za volantem byl zhruba stejně starý jako jeho stroj. Na mohutném opáleném krku se mu houpal zlatý řetěz s křížkem. Další krucifix, tentokrát dřevěný, se houpal na zpětném zrcátku a v zatáčkách narážel na malou sošku Krista na palubní desce. Ostatně na palubce byla i Panna Marie, otlučený anděl a několik svatých obrázků.

Poruchové legendy

Autobus měl konečnou na rozpáleném plácku před branou hlavního města. Stálo nebo popojíždělo po něm přes dvacet dalších veteránů legendárních britských značek. Co kus, to originál. Jediné, co měly společné, byl žlutý nátěr, červený pruh a číslo, prozrazující že se jedná o linku MHD. Některé karoserie byly pomalovány jemnými ornamenty a nápisy. Když jsem vytáhl fotoaparát a pustil se do zvěčňování, oslovil mě jeden z řidičů. Prozradil mi, že stáří většiny autobusů, na které se dívám, je mezi třiceti až šedesáti lety. „Nevlastní je dopravní podnik, ale řidiči,“ čímž mě překvapil. „Ti si je brávají domů, zodpovídají za jejich provoz i údržbu. Někteří si své stroje koupili, jiní je zdědili od svých otců nebo dědů. Pravda, nejsou to stroje příliš spolehlivé. Ale neměnili bychom. Nejsou ekonomické ani ekologické. Ale jsou to legendy! Živoucí legendy! To, že opravami trávím hodně času, mi nevadí. Baví mě to. Někteří milionáři a milovníci veteránů za své miláčky utratí celé jmění a rýpou se v nich ve svém volném čase. Já to dělám v rámci pracovní doby a ještě mi za to platí. A když vás koníček živí, co víc si může člověk přát?“ vykládal šofér zapáleně. Sám se fotit nechtěl, ale svůj stroj, se kterým prý jezdil ještě jeho děda, mi ukazoval ochotně. Přiznal se, že je to jeho láska, kterou má raději než svoji manželku. Pyšný byl hlavně na detaily výzdoby, která mě překvapila kombinací zbožnosti, pověrčivosti a smyslnosti. Zatímco palubní desku zdobily obrázky svatých a něco na způsob malého oltáře, zadní díl karoserie dekorovaly čtyřlístky a kovové siluety nahých ženských těl. „Autobusy si řidiči zdobí sami,“ vysvětlil mi s úsměvem. „Musejí při tom dodržet určitá pravidla, ale zároveň mohou být kreativní. Většina lidí oceňuje různorodost našeho vozového parku. V jiných evropských metropolích se vozy spojů MHD podobají jako vejce vejci, ale u nás to neplatí! Zde upřednostňujeme svéráz a jsem na to hrdý!“

ko1401 malta dl2

Svéráz do šrotu

Bohužel, o tři roky později se jeho slova stala minulostí. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy českým tiskem probleskla zpráva, že od roku 2011 mohou Kubánci legálně prodávat a nakupovat automobily jakýchkoli značek a jakkoli staré. Uvědomil jsem si, že uvolnění trhu s automobily je sice významným krokem v liberalizaci komunistické ekonomiky, ale Kuba tím pravděpodobně pozvolna přijde o jeden ze svých největších turistických magnetů, kterým jsou staré americké vozy. Když jsem o kubánských novinkách četl a přemýšlel, netušil jsem, že na Maltě se paralelně odehrává něco podobného. S tím rozdílem, že zatímco v Karibiku mizení veteránů z ulic ještě nějaký ten rok potrvá, na jihu Evropy se vzácné muzejní kousky ze silničního provozu vytratily téměř ze dne na den. Maltská vláda svěřila místní dopravu do rukou nadnárodní společnosti Arriva, která provozuje linky i v Česku. Nakoupila početnou flotilu moderních strojů čínského výrobce King Long a od června je vypustila na silnice. Silnice, ze kterých musely zmizet obdivované letité ikony. Zmizela kreativita, originalita i kouzlo starých dobrých časů. Devadesát kousků bylo vykoupeno pro připravované muzeum, ostatní musely do starého železa. Mnoho řidičů to obrečelo a kolem 180 jich po této převratné změně odmítlo nastoupit do práce. Někteří domorodci transformaci uvítali, zejména kvůli větší spolehlivosti a šetrnosti k životnímu prostředí. Jiným se po původním vozovém parku stýská a místní politiky za jejich rozhodnutí nenávidí. „Vím, že to jednou přijít muselo, ale přesto se s tím nesmířím,“ prozradil mi jeden z nostalgických starousedlíků, se kterým jsem mluvil při své druhé, letošní návštěvě ostrova. „Byla to součást našeho kulturního dědictví. Něco, co bylo pro náš ostrov typické. Něco, co jiní neměli. Čínské výrobky má každý. Zaplavují celý svět a jsou jako mor. Nesnáším globalizaci. Nestojím o to, aby byl celý svět stejný. Krása je přece v odlišnosti, v originalitě. To je důvod, proč lidé cestují. Aby viděli něco neobvyklého. Něco, co jinde nemají. A my jsme se toho dobrovolně zbavili. Zabili jsme legendy. Je mi z toho moc smutno.“

Category: 2014 / 01

TEXT: Judita Kovářová, FOTO: Dassault SystE`mes

Ludvík XIV. vstoupil do dějin jako Král Slunce, ironií osudu je, že mu jeho politický vaz mohla zlomit loď nazvaná La Lune (Měsíc). Když se pětadvacetiletý Ludvík ujal vlády, chtěl všem ukázat svou ne­omezenou moc. Na radu ministra financí Colberta a Chevaliera Paula, jednoho z nejrespektovanějších námořníků své doby, se rozhodl pro rozsáhlou námořní operaci. Jejím cílem bylo odstranění barbarských korzárů, kteří ovládali trh s otroky a narušovali obchod ve Středomoří. Porážka korzárů měla být Ludvíkův vítězný triumf. Do boje proto vyslal početnou námořní flotilu a s ní i 11 500 mužů. Pod velením Ludvíkova bratrance vévody z Beaufort plula flotila k Alžírsku dobýt opevněné pirátské město, dnešní Jijel. Ten se nakonec stal pro galského kohouta snadným soustem. „Vive le Roi!“ Jenže… kdo by tenkrát tušil, že se vítězství změní v potupnou porážku? Že vévoda Beaufort zmizí za nevyjasněných okolností, které budou živit dohady, že právě on byl legendárním mužem se železnou maskou? A La Lune? Ta dopadne na mořské dno jako kámen a s ní odejdou i stovky lidských příběhů. To bude třeba před veřejností ututlat, protože nikdo nechce poraženého krále. Dějiny píšou vítězové.

ko1401 tema francie bl dsc 21842

Pýše předchází…

Než k tomu ale dojde, učiní Beaufort tragické rozhodnutí. Znuděn snadným vítězstvím v Jijel, vyrazil do Alžíru na lodní závod. Této chvíle využili nepřátelé a Francouzi se ocitli pod palbou dvanácti tisíc Maurů, Turků a Kabylů (berberský národ žijící v horských oblastech severovýchodního Alžírska)… Na pomoc připluly z Francie dvě královské lodě – Le Soleil a La Lune, ani to ale nestačilo. Pod tureckou kanonádou bylo Francouzům jasné, že jediným východiskem je buď únik, nebo smrt. Jedna­třicátého října 1664 se válečná rada shodla na ústupu. Šedesát nemocných mužů bylo ponecháno svému osudu a dalších pár stovek vydrželo odolávat přesile čtyři dny, dokud jim nedošla munice. Přežilo jich jen osmdesát, někteří z nich byli zabiti a ostatní padli do tureckého otroctví. Díky odvaze, s jakou se postavili Turkům, se mohlo okolo tisíce mužů z pěšího pluku nalodit na palubu La Lune. Mysleli si, že jsou zachráněni, že je domovský přístav uvítá s otevřenou náručí. Jenže král nechtěl vítat poražené.

Když pátého listopadu 1664 vplula La Lune do přístavu v Toulonu, ve Versailles zavládl chaos. Do té chvíle byli Francouzi zásobeni zprávami o vítězstvích svého statečného krále nad bandity. Ludvík a jeho mašinérie potřebovali získat čas ke zvolení správné taktiky. Využili proto morovou epidemii v Provence jako záminku a loď spolu s posádkou odveleli do karantény na ostrovy Hyères. Atmosféra na palubě houstne. De Verdille, kapitán La Lune, požaduje prohlídku lodě, protože cestou nabrala vodu, a tak má pochyby, zda je vůbec schopná dál plout. Dva královi zmocněnci jsou pověřeni její inspekcí a docházejí k závěru, že loď je schopna plout kolem světa, tudíž na ostrovy ­Hyères to nebude žádný problém. Verdille nemá jinou možnost než uposlechnout rozkaz. Cesta do karantény byla pro La Lune fatální. „Potopila se jako kámen,“ nechal se šestého listopadu 1664 slyšet Beaufort, který loď minul při zpáteční cestě z Alžírska. Tragédie se stala pouhých pět kilometrů od Toulonu. Její skutečná příčina je dodnes otázkou a předmětem mnoha dohadů. Mohlo za ni špatné počasí, anebo zbožné přání Ludvíka, aby se spolu s ní potopila i vzpomínka na jeho porážku? Legenda říká, že brigádní generál La Guillotière si s ledovým klidem schoval hlavu do kabátu a s tímto posledním heroickým gestem šel ke dnu spolu s lodí. Loď Saint Antoine, která La Lune následovala, mohla ve špatném počasí pojmout jenom šedesát lidí. Kapitán Verdille přežil. Ostatní muži z pěšího regimentu zahynuli. Bylo jich 1200.

Král nezapomíná. Král neodpouští. „Stát jsem já,“ zní proslulý bonmot Ludvíka XIV. V zemi, v níž panuje absolutistická monarchie, není radno zklamat krále. A král byl fiaskem u Jijeli zarmoucen i potupen. Někdo ponese vinu, ale o tom se nikdo nedozví. Gazette de France dvanáctého listopadu 1664 napsala: „Mohl to být důstojný a šťastný návrat, nebýt toho, že jsme přišli o loď La Lune, která narazila na mělčinu kdesi mezi Toulonem a ostrovy Hyères.“ 

ko1401 tema francie bl dsc 21843

Titanik Ludvíka XIV. 

O 329 let později, v květnu roku 1993 prozkoumává vody Středozemního moře v ponorce Nautilus Paul-Henri Nargeolet se svým týmem. Nargeolet proslul výzkumnými ponory k vraku Titanicu a byl to on, kdo z hloubky tří tisíc metrů vytáhl černou skříňku z airbusu, který se zřítil při letu z Ria do Paříže. Jinými slovy, není většího experta na podmořské operace.

U Toulonu zaznamenal jeho podmořský sonar rušení kovem. Na dně byly patrné hrboly. Nešlo o geologickou anomálii. „Byl to neskutečný pohled,“ vzpomíná Nargeolet, v hloubce devadesáti metrů před ním leželo 48 kanonů z potopené La Lune. Po tolika letech se Ludvíkovo tajemství opět dralo na povrch. Jenže vzhledem k hloubce nebylo tehdy možné ani uvažovat o možnostech archeologického výzkumu. ­Oblast byla ihned uzavřena a připadla pod vojenskou ochranu. Archeologové byli šťastní a zároveň zoufalí. Došlo k mimořádnému objevu, k němuž se ale nemohli dostat. Kolik by vrak položil nových otázek a vydal odpovědí? 

Sen ve 3D

Po devatenácti letech čekání se sen stává skutečností. Díky nejmodernějším technologiím a lidem, kteří se nebáli posunout hranice poznání. Je jaro roku 2012 a výzkumné plavidlo André Malraux je připraveno na svou první misi. Na palubě diskutují vědecké špičky, Michel L´Hour, ředitel DRASSM (oddělení pro podvodní výzkum) a další renomovaní archeologové, historici, technici… Všichni budou naživo sledovat unikátní ponor.

Jak to vypadá sto metrů pod hladinou moře? Tma, zvířené bahno a viditelnost zhruba dvacet centimetrů. Do takové hloubky se ani nelze potopit v běžném skafandru, musíte mít speciální oblek, tzv. Newtsuit, který vlastní jen některé armády. Pro operaci La Lune poskytla svůj skafandr francouzská armáda. Jeho pronájem se pohybuje v řádech několika milionů korun za den. Při prvním testovacím ponoru odvedly svou práci dálkově ovládané roboty. Fotily a natáčely. S těmito daty pak pracovali experti z Dassault Systèmes a vytvořili dokonalý 3D model vraku a jeho okolí. Bylo to vůbec poprvé, kdy byla 3D technologie využita v archeologii. Do té doby sloužila především pro věrné simulace v automobilovém průmyslu či architektuře. Vznikl 3D model, který se dá s 3D brýlemi nebo helmou virtuálně procházet.

La Lune nebyla ve své době výjimečná loď. Vážila okolo šesti set tun, měla dvě paluby a prostor pro šest set mužů. Byla to jedna z králových lodí, která se zúčastnila několika námořních bitev. Po třiadvaceti letech své kariéry na moři byla vylepšena, aby v roce 1664 posílila flotilu plující do Alžíru. Shodou okolností ji vylepšoval stejný mistr, který na králův příkaz provedl inspekci jejího stavu krátce před potopením. Z dnešního pohledu La Lune výjimečná je. I když neukrývala poklad, sama tím pokladem je. „Její hřbitov je Pompejemi na mořském dně, časovou kapslí, která nám odkrývá další svědectví o době, kdy ­vládl, král Slunce‘, nejslavnější z francouzských králů,“ říká Michel L´Hour. Vedle zbraní a předmětů spojených se životem na lodi, se zachovaly i osobní věci členů posádky, celkem sto tisíc artefaktů, vzpomínek na svou dobu.

Pro vědce se tak otevřela zcela nová dimenze. S pomocí 3D technologií se mohou ke svému nálezu neustále vracet, aniž by museli opustit svou kancelář, a objevovat detaily, které by na místě neměli sami šanci spatřit. Pod vodu by již nebylo třeba vysílat lidské potápěče, artefakty by vyzvedávaly roboty a jejich „ruce“ by dálkově ovládali sami vědci. „Eliminovaly by se tak lidské chyby, na rozdíl od skutečného světa jsou virtuální přešlapy opravitelné,“ říká Cédric Simard, projektový ředitel Dassault Systèmes. Operace La Lune se tak stala testovací laboratoří pro nové technologické postupy, které mohou změnit budoucnost nejen archeologických výzkumů. Stojíme před branou další průmyslové revoluce?

Category: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti podvečerní zácpy, se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu. Do nekonečného túrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Do tmy vykročila silueta muže se slepeckou holí.

Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec třesoucí se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se ji zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny na celou Limu přiháněl šedavou mlhu, mu zlomyslně sfoukl sirku.

Vykročil jsem k němu. Škrtl jsem zapalovačem a – nic. Chlap nehybně stojí, oslintané cigáro mu visí ze rtů. „Zapálím vám,“ došlo mi, že musím mluvit. Stařec několikrát píchnul bradou do vzduchu před sebou, až se cigaretou trefil do mihotajícího se plamene. S tisíci troubícími auty za zády a stovkami spěchajících lidí tu stařec stál čelem ke zdi, jako by se ho ten chaos vůbec netýkal.

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-23

Slyším tě

„Nenech se mýlit, vždy je to jen část osobnosti, kterou my slepci vnímáme podle toho, jak mluvíš,“ odrazil mou zvědavost Juan Carlos Makishi. Muž drobného vzrůstu a těžko odhadnutelného věku někde kolem padesátky sedí za ohmataným pracovním stolem v hlavní kanceláři slepeckého klubu Národní unie slepců Peru (UNCP).

Místnost je bez oken. Intenzivně páchne zatuchlinou a dřevem starých ošlapaných prken v podlaze. V prosklené vitríně na stěně jsou vyrovnány vybledlé vlaječky a zaprášené poháry z mosazi. Symboly vítězství, kterých dosáhli členové klubu během jeho dlouhé historie. Šachy, futsal pro nevidomé, basketbal pro nevidomé. Symboly vítězství navždy pohřbené ve tmě. Černé brýle Juana Carlose stále hledí bez hnutí do stropu, do bzučící zářivky. Vždycky, když mu položím další otázku, nevím, kam se mám podívat. Moje oči se nemají čeho chytit.

„Tak dobře. Jedním slovem?“ Juan Carlos se krátce odmlčel. Zřejmě hledal výstižnou odpověď na mou neodbytnou výzvu, ať zkusí – po zhruba půlhodinovém rozhovoru – podle mého zvukového projevu charakterizovat mou osobnost. „Idealista.“ Mlčím. Asi trefa, alespoň pokud můžu sám sebe soudit. „A necítíte z mého hlasu impulsivnost, netrpělivost…“ dál rýpu ve slepcových analytických schopnostech, zřejmě rozvinutých na základě zrakového handicapu. „Ne, ani ne. Mluvíš klidně, soustředěně, tón tvého hlasu je možná trochu naléhavý, ale dýcháš rytmicky…“ „Cože, cože, počkejte – vy slyšíte můj dech?!“ zarazil jsem se. Sedím totiž na židli, asi tři metry od něj. Juan Carlos se hlasitě rozesmál: „No samozřejmě, tos nevěděl?“

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-25

Dotýkám se tě

Klub Národní unie slepců Peru v Limě, místo pro společenské setkávání nevidomých a slabozrakých, založil 2. února 1931 profesor Víctor Pablo Zarria. První Peruánec, který se naučil číst a psát Braillovým písmem. Prý ho to naučil jakýsi jezuita z Evropy. Ač dogmatickou ideologii jezuitů nemůžu vystát, tohle jim těžko upřu – tady v Latinské Americe byli vždy nositeli vzdělání. Dej nám duši a my ti dáme vzdělání. Jezuitský deal.
Nedá se říci, že by klub v dnešní době na svou vzdělávací funkci zcela rezignoval. Nicméně hlavním motorem jeho chodu je nepochybně ekonomický faktor. Téměř nikdo ze slepců docházejících do klubu nemá stálou práci. Klub jim poskytuje prostory, kde mohou lidem zvenku nabízet masáže a tím si vydělat hubený plat. Hodinová masáž vyjde na 25 solů, o které se masírující podělí s klubem.

„Řekni něco česky, řekni, řekni!“ Pro pětici slepců, čekajících v tmavé šatně zákazníky na masáže, jsem vítaným zpestřením nudného odpoledne. „Chceš namasírovat?“ Všichni se navzájem překřikují jak rozjívené děti. „Můžu si sáhnout na tvůj foťák? – hm, ten je ale těžkej – a studenej.“ Vyžádal jsem si klid a přednesl do napjatého ticha několik českých vět. Naposledy jsem se takhle styděl, když jsem v íránském autobusu zpíval moravskou lidovku.

„Je to hrozně tvrdej jazyk,“ vzal si obřadně slovo Jorge. Všichni kývají. Jeho bíle zakalené oční bulvy svítí v šeru šatny studeným světlem jako led diody. „Ale zní to velmi seriózně,“ přidala se starší žena, „tak jako německy…“ Rozpačitě zakroutila hlavou: „Víš, když s námi mluvíš španělsky, řekla bych si, že jsi úplně jinej člověk.“

Cítím tě

Celé patio klubu se koupe v sytém žlutém světle paprsků slunce pronikajících střešními okny. Stojím u zdi, mlčky pozoruji světelné divadlo a přemýšlím, proč zrovna tady, ve světě tmy, se světlo tak nádherně předvádí. Šouravou chůzí kolem mě prochází žena, její hůl kovově cinká o žulovou podlahu. Když mě míjí, na okamžik se zastaví. Zatajil jsem dech. Nemohla mě vidět, nemohla mě slyšet, tak jak to, že se zastavila? „Ano,“ potvrdil mi později Juan Carlos, když jsem mu ten zážitek popsal, „stává se, že u některých nevidomých se rozvinou jiné formy vnímání.“ Zvědavě se vyptávám, ale Juan Carlos nemá pro moje ezo-otázky pochopení. „Já nevím, přišel jsem o zrak, když mi bylo kolem patnácti, navíc postupně, takže já žádné jiné formy vnímání nemám.“

ko1401 peru bl blind-social-club-lima-peru-24

Nesnáším tě

„Ukaž mi povolení!“ vyštěkl na mě bez varování starší muž. Zřejmě uslyšel cvaknutí závěrky fotoaparátu. Dvakrát bodnul holí do podlahy a stál přede mnou. Situace se neočekávaně dramatizuje. „Dělej! Ukaž mi to povolení!“ řvou mi černé brýle z deseti centimetrů do obličeje. On se snad chce fakt se mnou prát, napadá mě, když do mě naslepo šťouchá a neustále vykřikuje nesmyslný požadavek. Ani mě nenechá doříct, že Juan Carlos, předák klubu, mi fotit dovolil.

„Ty, ty…!“ Jak utržený ze řetězu na mě zuřivě štěká, zatímco okolo sedící slepci ho na dálku uklidňují. „Ty nás chceš všechny ukázat v nedůstojným světle, chceš nás pomluvit! Kdo tě sem vůbec pustil?!“ Během týdne, kdy jsem klub navštěvoval, jsem se nedokázal tohoto pocitu zbavit. Byl jsem vetřelec. Vetřelec v jejich světě, kam nepatřím. I ti nejpřátelštější slepci pořád dokola striktně vyžadovali, ať nic nefotím. Když jsem se ptal proč, vždy tak nějak nepřesvědčivě namítali, že nejsou hezky oblečení, učesaní, že není vhodná chvíle.

Poznám tě

Vešel jsem do rozlehlé studovny. Zase šero a vlhko, jako v ostatních místnostech klubu. Zdi až ke stropu zakrývají poličky s knihami. Tlusté hřbety knih jsou polepeny barevnými štítky, a police tak na stěnách vytvářejí rozměrnou barevnou mozaiku. Mým dnešním průvodcem je Carlos Anaya. Třicetiletý mladý muž podle svých slov vidí pouze světlo a tmu. „Máme tu přibližně 3000 svazků v Braillově písmu, vše ručně vyhotovené,“ vysvětluje mi, oči obrácené ke stropu. „Ale moc lidí tady nečte, bohužel. Ne že by neuměli, ale raději si nechávají předčítat od vidomých. Máme tu takzvanou ‚časovou banku‘. Lidi zvenku se dobrovolně zavážou, že přijdou do klubu a budou nám určitou dobu, třeba hodinu, předčítat.“

„A počítač,“ dodává Carlos, „počítače zajímají nevidomé mnohem víc než ty obrovské bichle plné starých a nudných geografických studií, které vidíš v policích kolem nás.“ Carlos si dává záležet na jazykové korektnosti. Nikdy neřekl slovo slepci. U stolu dva muži hrají šachy. Před každým tahem ohmatávají rukama celou šachovnici, aby zjistili aktuální rozložení figur. Přikročil jsem blíže. Černé figury mají na vrcholku malou kuličku, bílá pole jsou reliéfně vytlačená. „Dobré odpoledne, vidím, že hrajete šachy,“ neohrabaně vstoupím do jejich hry. Jeden z mužů se otočil za mým hlasem. Usmál se. „No – řekli nám, že to jsou šachy.“ Zrak možná ztratil, ale smysl pro sarkastickou pointu rozhodně ne, napadá mě.

Miluju tě

„Ach jo…“ vydechla zklamaně dívka, „já jsem myslela, že jsi svobodnej.“ Prvotní nadšení z mého příchodu do studovny rychle vyprchalo a Rosario si sedla zpátky za počítač. Na rozdíl od ostatních slepců je oblečena do křiklavých barev a nosí „cool“ účes. Pod silnou vrstvou make-upu na její tváři jsou lehce patrné znaky Downova syndromu, avšak Rosario komunikuje bez nejmenšího zádrhelu. Občas až s odzbrojující přímostí.

„Nám by se líbilo, kdyby sem do klubu chodilo víc kluků a chlapů, rozumíš?“ Rychle navazuji nit. „Tak mi řekni, Rosario, co slepá dívka vnímá jako nejdůležitější na svém partnerovi?“ Jestli dokážou nevidomé oči zářit, tak to bylo právě v tomhle okamžiku. „Víš,“ dlouze se zasnila a pak o překot vyhrkla, „nejdůležitější na vztahu s klukem je komunikace, jak a o čem spolu mluvíte, a taky jeho aktivita, myslím, aby nebyl línej, aby mě někam bral, aby se mnou pořád něco dělal…“

Vidím tě

Opřel jsem se o rudě natřené zábradlí v ochozu nad patiem klubu. „Tak mi řekni sám,“ rozhovořil se Carlos Anaya, „v jakém ohledu nejsme kompletní? Setkáváme se, mluvíme spolu, milujeme se, nenávidíme se, pomáháme si, intrikujeme – stejně jako vy přece, nebo ne?“

Zamyslel jsem se. „Carlosi, nechci se tě dotknout, ale abych nechodil daleko pro příklad – fotit, to třeba nemůžete.“

Pak ve mně hrklo. Nepřešlápl jsem?

„Mýlíš se, fotografe,“ pousmál se Carlos. „Když jezdím se svou ženou na výlety, tak mě vždy vybídne, abych ji vyfotil. Já samozřejmě namítám, že to nejde, ale ona se postaví tam, kde chce být vyfocená, dá mi foťák do ruky a řekne: Zvedni ho na úroveň hrudi. Pak zatleská a já podle zvuku namířím aparát, stisknu autofokus, když pípne, vím, že je zaostřeno. A vyfotím ji.“ Hlasitě jsem se rozesmál a Carlos dodal: „A pak ji vždycky prosím, aby mi popsala, jak ta fotka vyšla.“

Category: 2014 / 01

TEXT A FOTO: Andrea Kaucká a René Bauer

Řekne-li se Rhodesie, málokdo ví, o které zemi se vlastně mluví. Kdysi to byla nejrozvinutější africká země s nejlepší infrastrukturou, vzděláním, zdravotnictvím a životní úrovní. Naprosto soběstačná země v zemi, kde jinak vládla divočina. Říkalo se jí „obilnice Afriky“ – dnes je známá jako Zimbabwe.

Turisté se jí vyhýbají, cestopisy se o ní nezmiňují. Jako by ta země neexistovala! A přitom je tak nádherná a skrývá spoustu zajímavostí a tajemství! Například Viktoriiny vodopády, jež domorodci kdysi dávno pojmenovali „Dým, který hřmí“. Člověk, který sem přijede z Botswany nebo z Mosambiku, má pocit, jako by přijel do jiného světa. V zemi granitových pahorků a stromů mopane žijí pohodoví lidé, převážně z kmenů Šona a Ndebele. Lidé kmene Šona svou zemi nazvali Zimbabwe – Velký kamenný dům, a tento „dům“ je domovem i pro dalších minimálně devět menších etnik.

Po osamostatnění zůstalo bývalé britské kolonii ještě nějaký čas jméno Rhodesie a jen vzkvétala. Vynesli ji na vrchol farmáři se svými zaměstnanci. Když se ke sklizni, která probíhala až čtyřikrát do roka, přidal vývoz plodin a těžba zlata a minerálů, znamenalo to pro zdejší lidi skutečný blahobyt a pro zemi hospodářský rozkvět.

ko1401 zimbabwe dl1

Čtyři tůně

Opouštíme západ a podél obrovské přehrady Kariba putujeme krajinou kmene Tonga. Míříme do odlehlého Národního parku Mana Pools, zapsaného na Seznam světového dědictví UNESCO. Mana v domorodé řeči znamená čtyři a pools znamená tůň nebo rybníček. Park byl pojmenován právě po čtyřech permanentních tůních, které na území parku po staletí vytvářela řeka Zambezi.

Mana Pools je jediný park, kde máme oficiálně povoleno vystrčit nos z auta a na vlastní riziko uskutečnit pěší safari bez rangera. Ještě ovšem nevím, jestli mě k takové procházce někdo vůbec přesvědčí. Rozlehlé pláně obývá několik druhů antilop, ale jsou tu také sloni, hyeny, lvi, levharti, hroši, krokodýli a až 350 druhů ptáků a mnoho dalších zástupců africké fauny. Divoká příroda na břehu Zambezi, kde zůstáváme do rána, a neoplocené kempy, to nám jistě zaručí dobrodružnou noc. S příchodem tmy musíme od svého ohniště, kde vaříme večeři, odhánět hyeny a šakaly. Když pak v té vlahé africké noci usínáme, slyšíme kdesi v dálce zvuky boje na život a na smrt – souboje dvou lvů. Z toho zvuku naskakuje husí kůže, ale taková ta příjemná.

Noční poslech lvů nás inspiroval k návštěvě Safari Lodge Chengeta, což je takové více sofistikované safari spojené se zoo a hotelem. Zde se návštěvníkům nabízí možnost „vyvenčit“ lvy. Doposud jsme ve volné přírodě žádného nespatřili, proto využíváme této možnosti setkat se s králem zvířat. S místním krotitelem se dohodneme, že se sejdeme ráno v půl šesté. Na procházku doporučuji právě ranní čas, je známo, že predátoři jsou aktivnější spíš večer a v noci než po ránu. A jeden nikdy neví, kdy naposledy žrali. Chengeta není v Zimbabwe ojedinělá, kousek od města Gweru je krásný kemp Antelope park se soukromou rezervací a spoustou aktivit pro návštěvníky.

ko1401 zimbabwe dl2

Domorodý život

Nejpříjemnějším zážitkem, který se nakonec ukáže být nad všechny poklady, je pro nás setkání s domorodci. Právě oni vytvářejí celou atmosféru, můžou výlet zpříjemnit, nebo pěkně okořenit.

Zimbabwané jsou zruční a šikovní, na okrajích silnic a na trzích prodávají, co vypěstují a vyrobí. Je možné si pořídit téměř cokoli, sošky a sochy z vápence, mastku, hadce a dalších druhů kamenů, které jsou známé po celé zemi ale i ve světě, od malého slona až po velkou abstraktní sochu, vhodnou do haly nebo na zahradu. Trhy jsou zaplavené batikovanými a malovanými obrazy, dřevěnými soškami, nábytkem i pracovním náčiním. V jiné části tržiště si na velkých kobercích hoví abnormálně velká avokáda, rajčata, brambory nebo dokonce kiwi. Nejsme z těch, kdo si potrpí na nadstandardní stravu restaurací, upřednostňujeme lokální prodejce. Na trhu nacházíme všechno potřebné a z rozmanité nabídky si dobře zásobujeme svou vlastní vývařovnu v buši. Tam stejně chutná nejlépe. Afričané jsou zvyklí o ceně smlouvat, patří to k prodeji, bez smlouvání by je celé to obchodování vůbec nebavilo. A tak se vrháme do smlouvání a diskutování. Společnou řeč najdeme vždycky, většina lidí tu mluví anglicky, a když ne, tak ruce-nohy, to je mezinárodní komunikační prostředek, který nikdy nezklame.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This