Category: 2014 / 05

Máte pocit, že vstupujete do obrazu nakresleného tuší. Před očima se vám zhmotňuje krajina posetá homolovitými kopečky, které strmě vystupují k nebi z jinak rovinatého okolí. Připadáte si jako ve snu, nebo jako byste vstoupili do pohádky.

Tuto kouzelnou krajinu posetou zelenými políčky a plnou tropické vegetace můžete najít na jednom z nejkrásnějších míst světa, v okolí jihočínského městečka Yángshuo (Jang-šuo). Je poseta roztodivnými kopci, jimž místní obyvatelé dávali už od pradávna názvy podle jejich podoby. Není tedy nic zvláštního na tom, že se tu setkáte s kopcem Sloního chobotu, kopcem Starého muže nebo kopcem Poskládaného brokátu…

Kopce ale nejsou zajímavé jen svými jmény a tvarem. Jde totiž o vápencové útvary a některé z nich ukrývají krasové jeskyně. Nejzajímavější a největší je jeskyně Rákosové flétny, do jejíž hlavní síně se pohodlně vejde téměř tisíc lidí. Snad aby dodali prostředí zvláštní a možná i trochu tajemný nádech, podtrhli Číňané jejich interiéry výrazným barevným osvětlením, které nám Evropanům může připadat snad až trochu přehnané. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.

ko1405 pr cina bl david davis shutterstock 69371950

Plavba po řece Lí

Chcete-li si pohádkovou krajinu opravdu užít, vyrazte na řeku Lí. Ta se klikatí mezi vápencovými mogoty, které jako by vyrůstaly z vodní hladiny. Krajinou kolem Yangshuo se však nemusíte projíždět jen na loďce. Neotřelý zážitek si můžete dopřát, i pokud se rozhodnete vydat za poznáním zdejších krás na kole nebo elektromobilem. „Projedete se mezi homolovitými kopečky a rýžovišti a projížďku pak můžete korunovat výstupem na asi 380 m vysokou Měsíční horu, z níž se vám naskytne skutečně neopakovatelný výhled do krajiny,“ dodává průvodce China Tours Jan Pospíšil. Výstupu se nemusíte bát, zdolat tento kopec není nijak náročné, ani pokud nejste zrovna trénovaní. Stejně jako na mnoha dalších turisticky oblíbených místech v Číně, i tady je vybudovaný chodníček, takže nahoru mohou bez problémů vyjít i Číňanky ve střevíčcích a pánové v nablýskaných lakýrkách, tedy v jejich obvyklé „výletní“ obuvi.

Rybář kormorán

Kromě plavby si můžete na řece Lí vychutnat i jiný a opravdu nevšední zážitek, který jistě ocení milovníci rybolovu. Večer se tu totiž můžete vydat za poznáním tradiční techniky zdejších rybářů, jimž při rybolovu pomáhají kormoráni. Asi si kladete otázku, jak je možné, že si pták rybu nenechá pro sebe, ale odevzdá ji rybáři. Kormorán má totiž podvázané vole, a tedy mírně zúžený hltan. Proto se nestane, že by rybu spolkl a rybář zůstal bez úlovku. Jinak by si ji kormorán určitě nechal sklouznout pěkně až do žaludku. Ale nebojte se, ptačí lovec za svou práci určitě dostane odměnu. Rybáře zajímají jen pořádné úlovky, menší rybky proto zúženým krkem ptáků hladce projdou. Radost z úlovku si tak mohou užít oba, kormorán i člověk.

ko1405 pr cina bl grigvovan shutterstock 152967728

Dračí hřbet

Yángshuo se nachází asi 75km jižně od Guílínu (Kuej-linu), města v jihočínské provincii Kuang-si (Guangxi), ležící v blízkosti hranice s Vietnamem. Kromě Číňanů zdejší oblast obývají také příslušníci národnostní menšiny Čuang (Zhuang), k níž se hlásí asi 15 milionů obyvatel, a dále minority Yao (Jao) a Miao. Za jejich poznáním se můžete vydat například do dalšího turisticky oblíbeného místa, které je od Yángshua vzdálené asi dvě až tři hodiny cesty. Oblast nese pohádkový název Dračí hřbet, který získala podle terasovitých rýžových políček, vinoucích se na svazích kopců po jednotlivých terasách až k jejich vrškům. Mezi terasami lze nalézt tradiční dřevěná stavení místních obyvatel, která však postupně pohlcují daleko větší budovy určené pro turisty. Ty naštěstí alespoň vzdáleně ctí ducha místní architektury, a nepůsobí tedy tolik rušivým dojmem.

Procházka mezi rýžovými políčky, budovanými po několik staletí, je opravdový zážitek. Každičká, i ta sebemenší plocha je využita k pěstování životně důležité plodiny, jež udává ráz celé krajině. „V průběhu roku se podle políček barví dokonce celé panorama – od zeleno-šedavé, když se rostlinky rýže ještě koupou ve vodní lázni, přes svěží zelenou, když rýže povyroste, až po zlatavě hnědou při sklizni,“ líčí Jan Pospíšil. Životodárnou vodu k políčkům přivádí důmyslný systém vodních kanálů, který se ani v dnešní době technických vymožeností nezměnil a zůstává v podobě, v níž ho budovali předkové zdejších hospodářů.

Jižní Čína se však může pochlubit i celou řadou dalších zajímavostí, které stojí za to poznat na vlastní oči. Ať už se rozhodnete vydat se na cestu do města Kuang-čou (Kanton), kterému se někdy říká Kozí město, nebo vás k návštěvě zlákají opevněné strážní věže v Kaipingu (Kchaj-pching) nebo Kamenný les či národní park Wulingyuán (Wu-ling-jüan), ani v jednom případě neprohloupíte.

ko1405 pr cina bl guozhonghua shutterstock 88610662

Kozí město

Město Kanton založilo podle legendy pět nesmrtelných, kteří přijeli na kozách z nebe a zachránili místní obyvatele od hladovění. Proto se také můžete setkat s tím, že se Kantonu říká Kozí město. Dnes je Kanton hlavním městem nejbohatší čínské provincie a je jedním z největších měst v zemi. Jako houby po dešti se tu staví supermoderní výškové budovy, mezi nimiž dominuje televizní Kantonská věž, která je se svými 600 m momentálně třetí nejvyšší věží na světě.

Ale nemějte obavu, díky bohaté minulosti města tu bez problémů najdete i zajímavé historické poklady. Jedním z klenotů je Chrám šesti banánových stromů. Stromy, které daly této budd­histické svatyni jméno, byste tu sice už dávno hledali marně, ale obdivovat zde můžete 57 metrů vysokou pagodu osmiúhelníkového tvaru. Hua Ta, Květinová pagoda byla původně postavena společně s klášterem jako místo odpočinku ostatků Buddhy, které sem byly dovezeny z Indie. Zajímavé je, že při pohledu zvenčí se zdá, že má jen devět pater, ačkoliv ve skutečnosti je jich 17.

Bez povšimnutí by neměl zůstat ani dvůr Síně předků rodu Chen (Čchen), který měl sloužit nejen k uctívání předků, ale také jako prozatímní obydlí členů rodu Chen, kteří přišli do města na úřední předvolání, císařské zkoušky či k soudu. Je součástí Kantonského muzea lidového umění a byl postaven jako rozlehlý dvůr v roce 1894. Tvoří ho několik budov v tradičním stylu, početná nádvoří a domy zdobené řezbami. Prohlédnout si tu můžete například keramické výrobky, vyšívané předměty, vystřihované obrazce nebo nábytek.

Víte, že v Kantonu můžete pohlédnout do tváře Marca Pola? Tedy spíše jeho sochy. Právě tohoto cestovatele totiž prý znázorňuje jedna ze soch v nejživějším chrámu ve městě, klášteře Hualin (Chua-lin). Abyste si ho náhodou v síni, v níž stojí pět set soch arhatů (učenci a šiřitelé buddhismu, kteří dosáhli nirvány) nespletli, vězte, že údajný Marco Polo je ten s kloboukem se širokou krempou.

I Kanton má svou zelenou oázu, kterou potřebuje každé město. V tomto případě ji poskytuje Shamian (Ša-mien), ostrov s písečným povrchem, jak zní překlad jeho názvu, který díky své historii a koloniální architektuře představuje ideální příležitost pro pěší vycházky.

Opevněné věže v Kaiping

Město Kaiping se nachází asi 140 km od Kantonu a je centrem oblasti, v níž nalezneme v několika různých vesničkách rozesety velmi pozoruhodné a pro Čínu velmi netypické stavby, jež připomínají spíše naše hrady než tradiční čínská obydlí. Jejich architektura je zvláštní směsicí různých evropských architektonických stylů od románského a byzantského až po rokoko. Místní obyvatelé se rekrutovali díky výhodné poloze města v blízkosti moře především z řad obchodníků a námořníků a zpět do své domoviny s sebou přiváželi inspiraci evropskou kulturou. Účelem těchto tzv. diaolou (tiao-lou) (strážních věží) byla ochrana v případě nebezpečí, především obrana před různými lapky a bandity, čemuž odpovídají tlusté zdi z kamene nebo betonu, jejich výška (až 9 pater) či opevněné železné dveře. Některé z nich byly ale i trvale obydleny a majitelé si je budovali především jako výraz svého bohatství, které získali v zahraničí.

Snad jste si utvořili alespoň nějakou představu o tom, co všechno vám jižní Čína může nabídnout. Samozřejmě jsme nevyčerpali ani zdaleka všechno z nepřeberného množství lákadel a zajímavostí, které stojí za to navštívit, berte to však jako inspiraci, která se vám bude hodit, až budete plánovat svou cestu do jižní části rozlehlé asijské velmoci.

Category: 2014 / 05

TEXT A FOTO: Kateřina a Miloš Motani

Je tu divný vzduch, pomyslíme si, když vstupujeme do ponurých síní. Opatrně našlapujeme, skoro nedýcháme. A pak to přijde, zrak zaostří na první vitrínu. Před námi stojí první mumie. Je velmi zachovalá, má něco přes sto let.

V tuto chvíli máme za sebou dva měsíce napříč Mexikem. Právě se vracíme z Kalifornského poloostrova směrem na Ciudad de México. Vzdálenosti jsou tady ohromné, vždyť by se na plochu Mexika vešlo dvacet pět Českých republik. Spěcháme, za pár dní nám letí letadlo. Včera jsme půjčeným autem ujeli přes tisíc tři sta kilometrů na jeden zátah. Moc času nemáme, můžeme si zvolit pouze jedinou zastávku. Z toho, co se cestou nabízí, padne volba jednoznačně na město Guanajuato.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-202orig

Silnice pod koly stoupá, kroutí se jako had. Za nějakou chvíli nás obklopí první barevné domky. Jako první míříme k památníku Monumento El Pípila, odkud má být na město nejkrásnější výhled. Skutečnost předčila naše představy. Guanajuato je vtěsnané do úzké rokle. Strmé svahy pokrývají staré pestrobarevné domy postavené jeden vedle druhého. Je pozdě odpoledne a my čekáme na západ. Netrvá dlouho a barevné stavby zezlátnou. Slunce zapadá a do ulic se vkrade rychle večerní modř. Žlutě se rozsvítí pouliční lampy i okna. Nad celou tou nádherou se nám tají dech.
Vší kráse vévodí okrová barokní stavba farního kostela Basílica de Nuestra Señora de Guanajuato, která v tuto podvečerní chvíli svítí jako zlatý poklad. Díky velmi bohatým zlatým a stříbrným dolům, které v blízkosti leží, se z Guanajuata stalo velkolepé a velmi bohaté město.

Ztraceni v kanálech

Obloha tmavne, my nasedáme chvatně do auta a noříme se zvědavě hlouběji do města. Najednou se před námi objeví tunel a my zmizíme v podzemí. Ve skutečnosti se jedná o staré kanály, které měly odvádět z města řeku a zabránit pravidelným záplavám. Řeka však časem ustoupila dál do podzemí, a tak kanály a staré důlní šachty město využilo aspoň pro dopravu. Tříkilometrové hlavní podzemní silnici se říká La Subterránea.
Ve spletitých podzemních kanálech se okamžitě ztratíme. Uděláme několik koleček, několikrát projedeme po stejné ulici. Mineme stejné rozcestí, vjedeme do stejného vjezdu, odbočíme stejně špatně. Proklejeme tohle „nádherné město“, než se konečně v Guanajuato aspoň trošku ­zorientujeme. Zaparkujeme na jednom podzemním parkovišti, abychom se o půlnoci odvážili udělat městem kratší okruh, prošli několik spletitých úzkých uliček a temných podchodů, a s trochou štěstí pak trefili zase zpátky k autu.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-079orig

Muzeum mumií

Na druhý den zamíříme na okraj města, kde mají podivné až morbidní muzeum mumií – Museo de las Momias. Z fotografií tak trošku víme, jak hrůzný pohled nás čeká, a tak s napětím vstupujeme do první místnosti. Opatrně jdeme krok za krokem a pomalu se přibližujeme k první skleněné vitríně. Vtom stojíme tváří tvář první mumii. Máme opravdu smíšené pocity – zvědavost, zábrany, bezmocnost, pociťujeme úctu k mrtvým i k životu.
Vstupujeme do další místnosti, kde stojí jedna mumie vedle druhé. Jejich seschlá těla jsou oděná do zachovalých kalhot, košilí či kabátů. Většina ženských a mužských těl je však necudně odhalená. Některé mumie mají na sobě jen shrnuté zaprášené punčochy, jiné mají obuté jen střevíce. Stojíme tu mlčky mezi mumiemi a nahlížíme do neznámého světa mrtvých. A vůbec se nedivíme, že se vstup dětem do tohoto muzea vůbec nedoporučuje.

Pozorujeme na některých tvářích hrůzyplný výraz. Údajně ve své době byli pohřbíváni i umírající nebo zdánlivě zesnulí lidé. Jaká musela být asi jejich hrůza, když se po nějaké době probudili v hrobě?!

Miminka bez očí

A kdy to přesně bylo? Ve městě řádila okolo roku 1833 cholera, která si vyžádala hodně mrtvých, kteří pak byli pochováni v hrobkách na místním hřbitově. Po čase bylo potřeba hřbitov rozšířit o nové hroby. V tu dobu také nabyl platnosti zákon, že se z pohřebního místa musí platit daň. Kdo z pozůstalých na zaplacení hrobu neměl, musel se hrobky vzdát. V roce 1865 se začaly hroby postupně (až do roku 1958) rušit a mrtví exhumovat. K velkému překvapení našli některá těla mumifikovaná ve velmi dobrém stavu. Těla se mumifikovala přirozenou cestou vlivem minerální půdy a suchého klimatu. Ne všechna těla se však takto dobře zachovala, mumie se staly z pouhých dvou procent pochovaných. Vůbec první vykopanou mumií byl francouzský lékař Remigio Leroy, který v roce 1861 zemřel na již zmiňovanou choleru.

V muzeu mají také hodně mumií dětí, pohled na ně je pro nás obzvlášť deprimující. Miminka zabalená do plen a zavinovaček, děti s povadlou tvářičkou, oční důlky bez očí, na hlavičce ušmudlaná krajková čepička. V jiné vitríně stojí mumie mladé těhotné ženy. Vedle ní se krčí fetus – tělíčko nenarozeného dítěte. Jedná se o vůbec nejmenší mumii na světě.

Tohle muzeum existuje již více než sto let. Zpráva o podivných mumiích se rychle rozkřikla do světa, zájem o ně velmi rychle rostl, každý je chtěl vidět. Hrobníci začali vybírat za zhlédnutí místnosti s mumiemi drobný poplatek a za nějakou dobu zde udělali opravdové muzeum. V současné době se tu vystavuje sto devatenáct mumií.

Po pravdě řečeno, jsme rádi, když se zase ocitneme na čerstvém vzduchu. Ve stánku koupíme mumie z cukru a noříme se raději do ulic, kde pulzuje život.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-006korek

Slavnosti mrtvých

Na tomto místě je potřeba podotknout, že Mexičané mají všeobecně jiný přístup ke smrti. Jejich silná víra v posmrtný život se snoubí s vírou starých indiánských kultur Aztéků a Mayů, kteří jsou známí svými krvavými lidskými oběťmi. Indiáni pevně věřili, že smrtí život rozhodně nekončí, ale že pokračuje v jiné dimenzi.

Od Evropy odlišný postoj ke smrti je nejvíce znatelný v době Dušiček. Začátkem listopadu slaví celé Mexiko Día de Muertos. Všude je možné vidět kostry a kostřičky, prodávají se barevné lebky a lebky z marcipánu. Rodiny zesnulých navštíví hřbitovy, svým milovaným přinesou jejich oblíbená jídla a rozmlouvají s nimi. Mezi hroby a mrtvými se konají velké hostiny.

Zapomínáme na smrt a míříme do města zahnat hlad. Mercado Hidalgo je obrovská secesní tržnice ve stylu viktoriánského nádraží. Mexičané nás jeden přes druhého lákají na dobré jídlo, které zapíjíme čerstvou šťávou z pomerančů. Pak pokračujeme po hlavní ulici. V krámcích se suvenýry se často prodávají žáby v nejrůznějších podobách, to proto, že Guanajuato se dříve jmenovalo Quanaxhuato – Žabí město.

Ocitáme se na malém náměstíčku Plazuela de los Angeles. Kousek odtud se nachází Callejón del Beso – ulička polibku. Je široká jen půl metru. Stačí se prý jen naklonit z balkonu a dát si přes ulici hubičku. Ze dveří jedné zapadlé hospůdky se ozývají mexické písničky. Romantika jak blázen. Vstupujeme do hospody a nasloucháme, jak mladí kluci válí na kytary a při sklence piva se učí rozměkčit nejedno srdce.

Pokračujeme úzkými strmými uličkami, už se v Guanajuato trochu vyznáme. Nahlédneme do honosných chrámů. Projdeme kolem státní velmi prestižní univerzity, ve které studuje dvacet pět tisíc studentů z Mexika i celého světa. Navečer se pak ocitáme na náměstí Jardín de La Unión s malým parčíkem, obklopeným nespočetnými kavárnami a restauracemi. Lidé se tu večer co večer scházejí, aby si spolu poseděli, poklábosili, dali si něco dobrého k jídlu a pití a zaposlouchali se do muziky. V tuto chvíli přichází na nás stesk. Nechce se nám vůbec odtud – pryč z Mexika.

Category: 2014 / 05

Zpracoval: Jiří Škoda

Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.

ko1405 rozhovor f201012100235301 ctk

Foto: ČTK

Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první?
Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás.
Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“ 

Vy jste byla v Japonsku celkem třináctkrát…
VČ: Je to tak. Pravda je, že my jsme Japonsko poznávali především přes sportoviště a různé haly, ale i tak jsme měli možnost podívat se na různé kulturní památky. Japonci nám chtěli splnit všechna přání, která jsme měli, takže se chlubili všemi skvosty své země.
Olympiáda v Tokiu v roce 1964 byla do jisté míry unikum. Japonsko se poprvé po druhé světové válce představilo světu.
PS: V živé paměti celého světa bylo Japonsko ještě jako velice militantní země. V té hitlerovské koalici způsobilo mnohé nesnáze, oběti, neštěstí. Byla to pro ně skvělá příležitost předvést se Evropě a světu vůbec ve zcela nové podobě. A tak to také japonská společnost, japonská vláda, japonský člověk vzali za své a ten přerod, ta změna, byly naprosto mimořádné a noblesní.
VČ: Olympijské hry 1964, kdy dostali možnost představit se světu, pro ně byly prestižní záležitostí. Každý pracoval na tom, aby byly dokonalé. Chtěli se ukázat jako kulturní země, aby je společenství kulturních národů přijalo bez výhrad. Dnes mají Japonci nejmírumilovnější ústavu na světě. Dokázali zcela otočit. Sami si zakázali napadení jakéhokoli jiného státu. A i kdyby byli napadeni, trvalo by vydání rozkazu k obraně hodně dlouho.
Nejvíce viditelná byla v případě olympiády zřejmě architektura.
PS: Dnes se v odborné literatuře hovoří o tom, že investice do infrastruktury a olympijské vesnice v Tokiu byly asi jedny z mála z celých dějin her, které byly vloženy správným směrem. Přinesly jednak přerod a rozvoj společnosti, ale dokládaly i její konstrukční a technické schopnosti, a jako jedny z mála slouží až dodnes. Tvůrce olympijských staveb Kenzó Tange se trvale zapsal do dějin architektury. Nesmírně kvalitní a kreativní myšlenka, profesionální provedení, tradiční materiály, které znamenají, že lidské dílo není dílem spotřebním na 5, 10, 15, 20 let podle zájmů marketingu a byznysu, ale slouží trvale k prospěchu. Japonci se dnes připravují na olympiádu v roce 2020 a počítají i s využitím staveb z roku 1964. Co myslíte, budou stavby postavené pro letošní olympiádu v Soči i za 56 let schopné sloužit jako olympijské stadiony?

Úspěch Věry Čáslavské na olympiádě v Tokiu byl fenomenální. Sledoval jste její výkony?
PS: No samozřejmě. Všichni kluci z okolí jsme ji milovali. Vlastně jsme se ji ani neodvažovali milovat, to bylo něco víc. To byla bohyně, snad z jiného světa. Ona nad tím nářadím levitovala. My jsme to jako kluci také zkoušeli, na různých větvích, plaňkách a podobně, jenže najednou člověk ucítil tu váhu těla, gravitaci, pnutí svalů, šlach, najednou to bolelo. A tohle utrpení ona normálně zvládala, dokonce Japoncům právě předvedla asi nejnáročnější sestavu, kterou ­zvládl málokdo na světě.

ko1405 rozhovor img 2242

Foto: Štěpán Rusňák

Jenže jen o pár let později, v roce 1968, přišla okupace a tím i dlouhý stop.
VČ: Celý můj život se pohybuju po takové vlnovce, která má veliké rozdíly mezi vrcholy a pády. Když jsem se narodila, bydlela jsem v Karlíně. Náš tatínek tam měl malý obchůdek s potravinami, který mu ale po válce sebrali. Takže jsem šla zcela odspoda, snažila jsem se dostat prostřednictvím sportu na ten pomyslný Olymp, to byl vrchol mé sportovní kariéry. Jenže přišlo Pražské jaro a po něm mé podepsání manifestu Dva tisíce slov. Po olympiádě v Mexiku 1968 přišla normalizace, což pro mě znamenalo konec všem aktivitám. Až za dvacet let přišla sametová revoluce a dostala jsem příležitost pracovat u pana prezidenta Václava Havla, takže jsem se zase dostala nahoru, na hrad. Poté se nám přihodila rodinná tragédie, po které jsem spadla opět do šílené deprese, a trvalo patnáct let, než jsem se z toho dostala. O prvních patnáct let života jsem přišla pro Dva tisíce slov, v tom nejproduktivnějším věku. A to je cítit. Ono je cítit, když člověk odečte dejme tomu měsíc nebo rok. Ale dvakrát patnáct let? Tak ty se teď snažím dohnat.

Jaké to bylo pracovat u prezidenta? Náročné?
VČ: Já jsem tam dělala skoro vše, jak sociální věci, tak školství, zdravotnictví, mládež, tělovýchovu, ještě i v olympijském výboru. Všechno dohromady velmi vyčerpávající, horší než všechny olympiády dohromady. Všechny tři olympiády, to byla procházka višňovou alejí proti té porevoluční práci na hradě.

Musel na vás doléhat i tlak ohledně toho, jak se lidé vůči Václavu Havlovi vymezovali.
VČ: Přese mne šla i veškerá korespondence Václavu Havlovi a bylo neuvěřitelné, kolik toho lidi prezidentovi psali, a to včetně opravdu nehezkých věcí, kdy se rýpali v maličkostech. Musela jsem si to i nosit domů, kolik toho bylo. Možná, že ta nenávist v některých z těch dopisů přispěla k tomu, že jsem se necítila dobře, ale vyčerpaně.

Myslíte, že takové to hnidopišství je naše české specifikum? Je japonská mentalita zásadně odlišná?
PS: V japonské společnosti je vrytý silný prvek vnitřní osobní disciplíny, kdežto u nás jsme více zvyklí hodnotit skutky a činy, a to i velmi neobjektivně, bez nějakých větších morálních zásad. Nedělá nám takové problémy něco dehonestovat, znevažovat. Když nejsou naplněny naše osobní ambice, tak to přenášíme na jiné. To, co jste říkala, ty nactiutrhačné proudy, které se snažily pomluvit to, co na té době bylo úžasné. Ta pozornost, které se nám dostalo, když promluvil v americkém kongresu, jakási hrdost na národ, to bylo něco úžasného přeci.
VČ: Tohle musí vycházet zezdola, od nás. I Havel říkal, že to bude trvat dvě generace, než na sebe budeme moci být hrdí. Chybí zde víra a morálka třeba sokolů. Hrdost a čest, k vlajce a hymně.

ko1405 rozhovor f200801020017501 ctk

Foto: ČTK

Co vnímáte jako pozitivní na české mentalitě, na české povaze?
PS: Určitě to, jak jsme otevření a přístupní. Japonci jsou, na rozdíl od nás, přísně členěná společnost. Jak v horizontální, tak vertikální rovině jsou jednotlivé společenské vrstvy nesmírně přísně rozčleněny a přechod z jedné do druhé je v některých případech prakticky nemožný. To u nás není. Žák může tykat kantorovi, my si spolu můžeme povídat a není podstatné, odkud kdo jsme. Takovýto rozhovor by v Japonsku patrně nikdy nemohl vzniknout, Japonec by stál uctivě stranou a udržoval si odstup od osobnosti, jakou je paní Věra. V tom má naše společnost možná náskok, ale určitě velkou výhodu. Zase tím ale nemám na mysli bezbřehost, nekonečné žvanění, musí to mít pořád nějaké prvky vnitřní disciplíny.
VČ: Co nás spojuje? Umění, hudba. Japonci milují naše národní divadlo, českou filharmonii, české umělce obecně. Také to, co se stalo během sametové revoluce. Došlo sice k převratu, ale vlastně nebyla rozbita ani jedna okenní tabulka, vše proběhlo mírně, zodpovědně. A to je něco, co Japonci na nás hodně uznávají. Co nám naopak chybí, je pokora a disciplína. Čím více člověk dokáže, tím je pokornější. Když ale přijde k dobrým výsledkům a ziskům snadno, obvykle si toho tolik neváží. Chybí nám také smysl pro detail, který oni mají vytříbený.

Když mluvíme o pracovitých Japoncích, kde je hranice talentu a co lze ještě vydřít?
VČ: Talent být musí. Bez jistých dispozic to nejde. Je důležité i domácí prostředí, bez podpory byste se pravděpodobně nikdy neodhodlal. A pak už následuje jen dřina a vytrvalost, trpělivost. Než jsem se naučila poprvé nějakou sestavu na kladině, musela jsem ji nesčetněkrát opakovat s představou ideálního provedení. A neustálým zkoušením jsem se snažila přiblížit k dokonalosti, které však nelze dosáhnout, jen se jí přiblížit.
Usilování o dokonalost je něco, o co se snaží i lidé v Japonsku.
PS: Přesně tak. Navíc jejich nesmírný cit pro přírodu, který vychází i z podstaty jejich filozofie, šintoismu a buddhismu, se promítl i v kreativní stránce lidského tvoření v zahradách. Japonské zahrady, to je neuvěřitelný soulad a krása, vyvíjející se už patnáct set let. Vyváženost, souhra, to je třeba zažít.

Plánujete něco z toho přenést k nám? Chystáte něco nového na zámku?
PS: Nic. Nic nového, proč pořád něco nového? V současné době je v areálu zámku devět expozic. Devět. Kdo z lidí některou z nich navštívil? A navštívil někdo všechny? Má jich být 11, 15, 20? Máme roční návštěvnost 350 tisíc lidí a ten objekt sténá, úpí. Obrovské dynamické zatížení, když to přenesete na tuny. Renesanční či barokní architekt ani nemohl snít o tom, že by přišlo tolik osob na zámek. Projektoval přirozeně pro přítomnost desítek, případně několik stovek lidí, naštěstí s ohromnou statickou rezervou. Představte si, že vaším obývákem projde třicet tisíc lidí za rok. Jak bude vypadat ten koberec, jak dopadnou podlahy, příčky, pilíře a tak dál? Co můžeme udělat, je zvelebovat harmonii, kvalitu, vysoký standard zámeckého prostředí: mobilní zeleň, lavičky, odpočívadla, servis, služby, čistota toalet. Ještě by to chtělo více zahradníků, abyste hned po prvních krocích po vstupu do zámku měli to správné přesvědčení, že jste v místě, které je relaxační, okázalé, klidové, odlišné od dnešního hektického způsobu života. To by bylo pěkné.

Sledujete přípravy olympiády 2020?
VČ: Jeden japonský novinář se mě ptal, jak se mi líbilo Tokio 1964 a jak bych si představovala olympiádu 2020. Řekla jsem mu, že by tu olympiádu měli udělat tak, aby byla hlavně o morálce a mravnosti člověka, o pokoře a duševní rovnováze. Oni nemusejí ukazovat světu, jak jsou vynikající v elektronice a v architektuře, to celý svět ví a vidí. Proto by ji měli směřovat celou k sebeúctě, tomu, že to dokázali. Což se ale zpětně promítne i do sportovců, na které by mělo dýchnout, že by měli mít úctu sami k sobě, překonat sebe, trému, zranění. Mám pocit, že jsem jim trochu tuto myšlenku nainfikovala, a teď jsem upřímně zvědavá na výsledek.

Prožila jste život bohatý na zvraty, úspěchy i neúspěchy. Co vás drželo nad vodou?
VČ: Můj oblíbený citát zní: „Toho, kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, čeká obrovská odměna. A tou odměnou je sebeúcta.“

Category: 2014 / 05

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Létali s ním nejbohatší lidé světa, obyčejní lidé i neobyčejní dobrodruhové. Nakonec všech 111 strojů skončilo před branou 21. století. Obojživelné letadlo Sikorsky S-38 má mnoho společného s bájným ptákem Fénixem: oba se stali legendou, která povstala z popela.

ko1405 sikorsky dl

Přede mnou se rýsovalo dokonalé zátiší jako z pláten vlámských malířů. Na bytelném stolku se blýskal staromódní stříbrný tác s konvicí na vodu, luxusními broušenými sklenicemi a stylovými příbory. Seděl jsem na jemně vypolstrované pohovce, a když jsem se otočil, naskytl se mi neskutečný výhled z okna, orámovaný nadýchanými závěsy. Stále jsem nemohl uvěřit, že nejsem v luxusním hotelu, ale v oblacích. O tom mne ustavičně přesvědčoval výhled z okna, který se průběžně měnil v novou krajinu ozvláštněnou ptačí perspektivou. Co se neměnilo, byla soustředěná tvář zkušeného amerického pilota Toma Schrada. Má za sebou tisíce nalétaných hodin. Jako historicky první s obojživelným letadlem Sikorsky S-38 přeletěl Atlantik přes Grónsko. O unikátnosti této expedice vypovídá i povolení londýnského starosty, který mu umožnil přistání na Temži v centru Londýna. Kamkoliv se Tom se svým letadlem jménem Osa´s Ark (Osina archa) vydá, vzbuzuje rozruch a neskrývaný zájem. Nyní má za sebou perné léto – účast na desítkách evropských airshow ve Velké Británii, Nizozemsku, Německu a Polsku, kterou zakončil v české Chotěboři. Mimo domov je Tom více než rok a před návratem do Spojených států ho čeká technická prohlídka ve Vodochodech, kam právě letíme. Jeho česká anabáze má hlubší vazbu na letecký průmysl, neboť vodochodské Aero je jedním z hlavních dodavatelů proslulého výrobce amerických vrtulníků Sikorsky. Zatímco pod námi ubíhá pestrá krajinná mozaika, žasnu, jak trefná je pro S-38 přezdívka „létající jachta“, která tento letoun zařadila mezi nesmrtelné dopravní prostředky. Čumák letadla nápadně připomíná lodní příď, která je podobně jako špička jachty zvednutá do výše. Sedíte v aeroplánu, které umožňuje propojit hned tři živly – nebe, zemi a vodu. Z úvah mne vytrhne zašumění ve sluchátkách. Tom upravil kurz, popotáhl z doutníku a se zájmem se dívá na Prahu. Vtom se ve vysílačce ozve překvapený hlas dispečera z letiště Václava Havla, ověřujícího naši polohu, a po chvíli přichází se zcela neuvěřitelnou prosbou. Přestože toto letiště leží mimo náš kurs, požádal dispečink zdvořile Toma, jestli by se svým letadlem pro zaměstnance řídící věže neudělal low-pass. Při tomto náročném manévru letadlo sníží rychlost tak, že se vznáší nízko nad zemí a lze jej krásně fotografovat. Tom s úsměvem na rtech mírně pootáčí kormidlo a procedí, že pověst letadla se šíří rychleji, než je jeho reálná rychlost. To už se před námi v mlhavém počasí rozsvítila šňůra světel mezinárodního letiště v Praze. Šéfové provozu pozdrželi nabitý program, Tom snížil rychlost a my už za chvíli prolétávali jen těsně nad přistávací dráhou. Ve sluchátkách se ozval jásot a potlesk personálu řídící věže, kteří Tomovi na dálku gratulovali a děkovali. Po přistání ve Vodochodech se na mě Tom otočil: „Na pozdvižení, které letadlo budí, jsem si zvykl. Ale aby někdo zpřeházel provoz a nechal nás proletět nad ranvejí mezinárodního letiště jen tak ze zvědavosti, tak to se mi ještě nestalo,“ smál se. 

ko1405 sikorsky dl3

Mezi miliardáři

Podívejme se nyní na filmové plátno. Z mraků se právě vynořily surrealistické zebří pruhy evokující dobu Britské východní Afriky. Odlesky paprsků slunce v symbióze s křivkami letadla vytvořily neobyčejnou podívanou, ze které přecházely oči. Teprve třetí záběr nás přenáší ze vzduchu na písečnou pláž, na níž probíhá natáčení se slavnou herečkou Kate Hepburnovou. Pokud si vybavujete hollywoodský velkofilm Letec, tak si jistě vybavíte i neobvyklé letadlo, se kterým přímo doprostřed natáčení přiletí za známou herečkou neméně slavný producent, pilot a letecký konstruktér Howard Hughes (ve filmu ztělesněný Leonardem di Capriem). Tím letadlem byl Osa´s Ark – stejný stroj, který před chvílí přistál ve Vodochodech. Ve filmu Letec to sice vypadá, že jej pilotuje sám Leonardo, ve skutečnosti jej ale řídil Tom. „Málem jsem ale z natáčení odešel,“ prozrazuje zákulisní informace z natáčení. Když se v jiné pasáži letadlo navečer blíží k New Yorku, navrhla Tomovi produkce, aby si nasadil paruku, aby z venkovního záběru vypadal jako Kate Hepburnová. „Rázně jsem to odmítl s tím, že si tvůrci musí vybrat – buď paruka, nebo letadlo,“ směje se Tom, který jej hollywoodským filmařům velkoryse poskytl zadarmo – pouze za uhrazení letových nákladů. Časové zasazení filmu Letec vlastně odpovídá období, kdy ruský konstruktér Igor Sikorsky uvedl obojživelník S-38 na trh. Nové letadlo si ihned oblíbili miliardáři z New Yorku, kteří si ve 30. letech mohli dovolit zaplatit 50 000 dolarů. Vlastnil jej již zmíněný režisér Howard Hughes, ale také slavný letec Charles Lindbergh, vydavatel prestižních Chicago Tribune Robert McCormick nebo podnikatelé John Hertz či Herbert F. „Hib“ Johnson – zakladatel společnosti SC Johnson. Letadlo patřilo k miliardářským atributům, stejně jako švýcarské hodinky či byt na Times Square. Finanční magnáti s ním létali do Wall Street na Manhattanu podobně, jako dnes někteří bossové přijíždějí v nablýskaných lamborghini. Dobový tisk ze 30. let dokonce připomíná, jak tato letadla zpupně kotví u Long Islandu a komplikují dopravu ostatním plavidlům na řece East River. Ne všechna letadla byla ale určena ke kratochvíli horních deseti tisíc. Zadní paluba letadla nemusela být nutně proměněna v „komfortní hotel“, ale v sedačky pro cestující, které tak kromě dvou pilotů pojaly dalších deset cestujících. Nově založená společnost Sikorsky Aircraft Corporation převážela cestující do exotických destinací a letadla vynikala zejména v přímořských či vnitrozemských oblastech, jako je Karibik či Havajské ostrovy, kde běžné letecké stroje nemohly přistávat. Mnoho modelů S-38 létalo pro velké letecké společnosti, několika stroji disponovala slavná PanAmerican World Airways a prý jich několik vlastnila i americká armáda.

ko1405 sikorsky dl4

A mezi dobrodruhy

Letadlu však dávali prostor i dobrodruzi. Například v roce 1935 podnikl svoji cestu do Jižní Ameriky již zmiňovaný továrník „Hib“ Johnson. Cílem expedice bylo hledat brazilské palmy, z nichž se preparoval karnaubský vosk. Ten představoval surovinu používanou pro výrobu předmětů v Johnsonově společnosti (tehdy se ještě jmenovala Johnson´s Wax Co). Vypravit se do Amazonie znamenalo podniknout skutečně velmi nebezpečnou expedici i s ohledem na to, že tam existovalo jen málo letišť a v nerozvinutém světě nebyla dokonce žádná. Sikorsky S-38 tak bylo jediné letadlo, které takovou cestu mohlo zvládnout, protože si své letiště našlo na každé větší vodní ploše. Přestože objevitelská expedice Hiba Johnsona byla úspěšná a s letadlem se vrátil, postupem času z původních 111 strojů nezůstalo nakonec ani jediné funkční. Všechny byly buď ztraceny, zničeny nebo v lepším případě ty nefunkční se usídlily v muzeích. Vše nasvědčovalo tomu, že éra jedné legendy skončí definitivně. S tím se ovšem nesmířili dva letečtí nadšenci. Nejdříve se v roce 1994 Hibův syn Samuel Johnson rozhodl vydat po stopách svého otce a se svými syny Fiskem a Curtem se opět vypravili do Amazonie. Samuel byl perfekcionista a protože chtěl vše autentické, nechal přesně podle plánů vyrobit nový model S-38. Když se letadlo ze své mise vrátilo, zakotvilo natrvalo v muzeu SC Johnson ve Wisconsinu. Druhý zrekonstruovaný a jediný stále aktivně létající model S-38 vlastní právě Tom Schrade. Přesně podle originálních Sikorského plánů jej v roce 2000 nechal zrekonstruovat. Práce zabrala konstruktérům více než 40 000 hodin a cena letadla se vyšplhala na dva miliony amerických dolarů.

Africká mise

Snad nejvíce model S-38 proslavili američtí filmaři, spisovatelé a průkopníci fotografického safari, manželé Martin a Osa Johnsonovi. V roce 1932 od společnosti Sikorsky koupili dvě letadla, která ještě dotvořili ve stylu cesty, jež oba přístroje čekala – zatímco větší dvoumotorový S-38 (Osa´s Ark) ozdobily zebří pruhy, menší jednomotorový S-39 s názvem Spirit of Africa pokryl vzor žirafy. Ještě v roce 1932 byla obě letadla rozebrána a přepravena z USA do jihoafrického Kapského Města. Johnsonovy čekala velká výzva – proletět Afrikou napříč od jihu na sever. Že součástí výbavy této expedice musela být i notná dávka odvahy, je zcela logické, obzvláště když si uvědomíme, jak málo byla Afrika prozkoumána z hlediska leteckého provozu – nebyla vybudována letiště, chyběla i místa pro natankování, letecké mapy byly mnohdy zcela zbytečné. Piloti se museli spoléhat na své zkušenosti a instinkt. Dodnes je zázrak, že Johnsonovi navzdory mlhám, těžkým dešťům a hornatému terénu jižní Afriky dorazili ­8.února 1933 do Nairobi v naprostém pořádku. Budoucí hlavní keňské město pak dále používali jako základnu a vyráželi na místa, která navštívili při svých předchozích afrických výpravách. Johnsonovi díky své houževnatosti natočili úchvatné sekvence – některé letecké záběry se staly zcela nesmrtelnými, například stohlavá sloní stáda z Lorianských močálů. Zcela unikátní a historické se staly také průlety kolem hor Mt. Kenya a Kilimandžáro, ze kterých se dochovaly cenné snímky rozlehlých ledovců. Do Káhiry doletěli v roce 1934 a ze své cesty napsali Johnsonovi knihu Over African Jungles a film Baboona.

Category: 2014 / 05

Létali s ním nejbohatší lidé světa, obyčejní lidé i neobyčejní dobrodruhové. Nakonec všech 111 strojů skončilo před branou 21. století. Obojživelné letadlo Sikorsky S-38 má mnoho společného s bájným ptákem Fénixem: oba se stali legendou, která povstala z popela.

ko1405 sikorsky dl

Přede mnou se rýsovalo dokonalé zátiší jako z pláten vlámských malířů. Na bytelném stolku se blýskal staromódní stříbrný tác s konvicí na vodu, luxusními broušenými sklenicemi a stylovými příbory. Seděl jsem na jemně vypolstrované pohovce, a když jsem se otočil, naskytl se mi neskutečný výhled z okna, orámovaný nadýchanými závěsy. Stále jsem nemohl uvěřit, že nejsem v luxusním hotelu, ale v oblacích. O tom mne ustavičně přesvědčoval výhled z okna, který se průběžně měnil v novou krajinu ozvláštněnou ptačí perspektivou. Co se neměnilo, byla soustředěná tvář zkušeného amerického pilota Toma Schrada. Má za sebou tisíce nalétaných hodin. Jako historicky první s obojživelným letadlem Sikorsky S-38 přeletěl Atlantik přes Grónsko. O unikátnosti této expedice vypovídá i povolení londýnského starosty, který mu umožnil přistání na Temži v centru Londýna. Kamkoliv se Tom se svým letadlem jménem Osa´s Ark (Osina archa) vydá, vzbuzuje rozruch a neskrývaný zájem. Nyní má za sebou perné léto – účast na desítkách evropských airshow ve Velké Británii, Nizozemsku, Německu a Polsku, kterou zakončil v české Chotěboři. Mimo domov je Tom více než rok a před návratem do Spojených států ho čeká technická prohlídka ve Vodochodech, kam právě letíme. Jeho česká anabáze má hlubší vazbu na letecký průmysl, neboť vodochodské Aero je jedním z hlavních dodavatelů proslulého výrobce amerických vrtulníků Sikorsky. Zatímco pod námi ubíhá pestrá krajinná mozaika, žasnu, jak trefná je pro S-38 přezdívka „létající jachta“, která tento letoun zařadila mezi nesmrtelné dopravní prostředky. Čumák letadla nápadně připomíná lodní příď, která je podobně jako špička jachty zvednutá do výše. Sedíte v aeroplánu, které umožňuje propojit hned tři živly – nebe, zemi a vodu. Z úvah mne vytrhne zašumění ve sluchátkách. Tom upravil kurz, popotáhl z doutníku a se zájmem se dívá na Prahu. Vtom se ve vysílačce ozve překvapený hlas dispečera z letiště Václava Havla, ověřujícího naši polohu, a po chvíli přichází se zcela neuvěřitelnou prosbou. Přestože toto letiště leží mimo náš kurs, požádal dispečink zdvořile Toma, jestli by se svým letadlem pro zaměstnance řídící věže neudělal low-pass. Při tomto náročném manévru letadlo sníží rychlost tak, že se vznáší nízko nad zemí a lze jej krásně fotografovat. Tom s úsměvem na rtech mírně pootáčí kormidlo a procedí, že pověst letadla se šíří rychleji, než je jeho reálná rychlost. To už se před námi v mlhavém počasí rozsvítila šňůra světel mezinárodního letiště v Praze. Šéfové provozu pozdrželi nabitý program, Tom snížil rychlost a my už za chvíli prolétávali jen těsně nad přistávací dráhou. Ve sluchátkách se ozval jásot a potlesk personálu řídící věže, kteří Tomovi na dálku gratulovali a děkovali. Po přistání ve Vodochodech se na mě Tom otočil: „Na pozdvižení, které letadlo budí, jsem si zvykl. Ale aby někdo zpřeházel provoz a nechal nás proletět nad ranvejí mezinárodního letiště jen tak ze zvědavosti, tak to se mi ještě nestalo,“ smál se. 

ko1405 sikorsky dl3

Mezi miliardáři

Podívejme se nyní na filmové plátno. Z mraků se právě vynořily surrealistické zebří pruhy evokující dobu Britské východní Afriky. Odlesky paprsků slunce v symbióze s křivkami letadla vytvořily neobyčejnou podívanou, ze které přecházely oči. Teprve třetí záběr nás přenáší ze vzduchu na písečnou pláž, na níž probíhá natáčení se slavnou herečkou Kate Hepburnovou. Pokud si vybavujete hollywoodský velkofilm Letec, tak si jistě vybavíte i neobvyklé letadlo, se kterým přímo doprostřed natáčení přiletí za známou herečkou neméně slavný producent, pilot a letecký konstruktér Howard Hughes (ve filmu ztělesněný Leonardem di Capriem). Tím letadlem byl Osa´s Ark – stejný stroj, který před chvílí přistál ve Vodochodech. Ve filmu Letec to sice vypadá, že jej pilotuje sám Leonardo, ve skutečnosti jej ale řídil Tom. „Málem jsem ale z natáčení odešel,“ prozrazuje zákulisní informace z natáčení. Když se v jiné pasáži letadlo navečer blíží k New Yorku, navrhla Tomovi produkce, aby si nasadil paruku, aby z venkovního záběru vypadal jako Kate Hepburnová. „Rázně jsem to odmítl s tím, že si tvůrci musí vybrat – buď paruka, nebo letadlo,“ směje se Tom, který jej hollywoodským filmařům velkoryse poskytl zadarmo – pouze za uhrazení letových nákladů. Časové zasazení filmu Letec vlastně odpovídá období, kdy ruský konstruktér Igor Sikorsky uvedl obojživelník S-38 na trh. Nové letadlo si ihned oblíbili miliardáři z New Yorku, kteří si ve 30. letech mohli dovolit zaplatit 50 000 dolarů. Vlastnil jej již zmíněný režisér Howard Hughes, ale také slavný letec Charles Lindbergh, vydavatel prestižních Chicago Tribune Robert McCormick nebo podnikatelé John Hertz či Herbert F. „Hib“ Johnson – zakladatel společnosti SC Johnson. Letadlo patřilo k miliardářským atributům, stejně jako švýcarské hodinky či byt na Times Square. Finanční magnáti s ním létali do Wall Street na Manhattanu podobně, jako dnes někteří bossové přijíždějí v nablýskaných lamborghini. Dobový tisk ze 30. let dokonce připomíná, jak tato letadla zpupně kotví u Long Islandu a komplikují dopravu ostatním plavidlům na řece East River. Ne všechna letadla byla ale určena ke kratochvíli horních deseti tisíc. Zadní paluba letadla nemusela být nutně proměněna v „komfortní hotel“, ale v sedačky pro cestující, které tak kromě dvou pilotů pojaly dalších deset cestujících. Nově založená společnost Sikorsky Aircraft Corporation převážela cestující do exotických destinací a letadla vynikala zejména v přímořských či vnitrozemských oblastech, jako je Karibik či Havajské ostrovy, kde běžné letecké stroje nemohly přistávat. Mnoho modelů S-38 létalo pro velké letecké společnosti, několika stroji disponovala slavná PanAmerican World Airways a prý jich několik vlastnila i americká armáda.

ko1405 sikorsky dl4

A mezi dobrodruhy

Letadlu však dávali prostor i dobrodruzi. Například v roce 1935 podnikl svoji cestu do Jižní Ameriky již zmiňovaný továrník „Hib“ Johnson. Cílem expedice bylo hledat brazilské palmy, z nichž se preparoval karnaubský vosk. Ten představoval surovinu používanou pro výrobu předmětů v Johnsonově společnosti (tehdy se ještě jmenovala Johnson´s Wax Co). Vypravit se do Amazonie znamenalo podniknout skutečně velmi nebezpečnou expedici i s ohledem na to, že tam existovalo jen málo letišť a v nerozvinutém světě nebyla dokonce žádná. Sikorsky S-38 tak bylo jediné letadlo, které takovou cestu mohlo zvládnout, protože si své letiště našlo na každé větší vodní ploše. Přestože objevitelská expedice Hiba Johnsona byla úspěšná a s letadlem se vrátil, postupem času z původních 111 strojů nezůstalo nakonec ani jediné funkční. Všechny byly buď ztraceny, zničeny nebo v lepším případě ty nefunkční se usídlily v muzeích. Vše nasvědčovalo tomu, že éra jedné legendy skončí definitivně. S tím se ovšem nesmířili dva letečtí nadšenci. Nejdříve se v roce 1994 Hibův syn Samuel Johnson rozhodl vydat po stopách svého otce a se svými syny Fiskem a Curtem se opět vypravili do Amazonie. Samuel byl perfekcionista a protože chtěl vše autentické, nechal přesně podle plánů vyrobit nový model S-38. Když se letadlo ze své mise vrátilo, zakotvilo natrvalo v muzeu SC Johnson ve Wisconsinu. Druhý zrekonstruovaný a jediný stále aktivně létající model S-38 vlastní právě Tom Schrade. Přesně podle originálních Sikorského plánů jej v roce 2000 nechal zrekonstruovat. Práce zabrala konstruktérům více než 40 000 hodin a cena letadla se vyšplhala na dva miliony amerických dolarů.

Africká mise

Snad nejvíce model S-38 proslavili američtí filmaři, spisovatelé a průkopníci fotografického safari, manželé Martin a Osa Johnsonovi. V roce 1932 od společnosti Sikorsky koupili dvě letadla, která ještě dotvořili ve stylu cesty, jež oba přístroje čekala – zatímco větší dvoumotorový S-38 (Osa´s Ark) ozdobily zebří pruhy, menší jednomotorový S-39 s názvem Spirit of Africa pokryl vzor žirafy. Ještě v roce 1932 byla obě letadla rozebrána a přepravena z USA do jihoafrického Kapského Města. Johnsonovy čekala velká výzva – proletět Afrikou napříč od jihu na sever. Že součástí výbavy této expedice musela být i notná dávka odvahy, je zcela logické, obzvláště když si uvědomíme, jak málo byla Afrika prozkoumána z hlediska leteckého provozu – nebyla vybudována letiště, chyběla i místa pro natankování, letecké mapy byly mnohdy zcela zbytečné. Piloti se museli spoléhat na své zkušenosti a instinkt. Dodnes je zázrak, že Johnsonovi navzdory mlhám, těžkým dešťům a hornatému terénu jižní Afriky dorazili ­8.února 1933 do Nairobi v naprostém pořádku. Budoucí hlavní keňské město pak dále používali jako základnu a vyráželi na místa, která navštívili při svých předchozích afrických výpravách. Johnsonovi díky své houževnatosti natočili úchvatné sekvence – některé letecké záběry se staly zcela nesmrtelnými, například stohlavá sloní stáda z Lorianských močálů. Zcela unikátní a historické se staly také průlety kolem hor Mt. Kenya a Kilimandžáro, ze kterých se dochovaly cenné snímky rozlehlých ledovců. Do Káhiry doletěli v roce 1934 a ze své cesty napsali Johnsonovi knihu Over African Jungles a film Baboona.

Category: 2014 / 05

Zaostřeno

Děsivé muzeum – Do muzea v mexickém Guanajuatu děti raději neberte.

Podzemní odpočinek – Mumie v Česku? Hned na několika místech!

Zrození krokodýlího muže – Přísně střežený a velmi bolestný rituál na Papui-Nové Guineji. Zúčastníte se?

Příroda

Létající archa – Letecký unikát, jediný Sikorsky S-38 na světě, navštívil Českou republiku.

Společný život – Ty nejlepší snímky ze soutěže Sony World Photography Awards na stránkách Koktejlu.

Předplatné

Rozhovor – Japonsko nás inspiruje – Věra Čáslavská a Pavel Slavko a jejich netradiční pohled na zemi vycházejícího slunce.

Téma – Srdeční záležitost

Uspávání afrických obrů – Arthur F. Sniegon miluje slony, účastnil se proto záchranné mise v Čadu. Jaké to je nasazovat obojky obrům?

Umělé a živé – Moderní medicína umí zázraky, jedním je i umělé srdce.

Oranžová radost – Holanďané mají slabost pro své monarchy, a tak s nadšením oslavují jejich narozeniny.

Kvíz

Věda a technika

Vysněný kanál? – V Nikaragui se připravuje stavba nového průplavu, který zjednoduší dopravu. Ovšem za jakou cenu?

Čínská pohádka – Krajina kolem řeky Lí je jako z jiného světa. Nechte se okouzlit.

Eurovýlet – I ♥ Bibi

Ráj na pekelném kotli – Postavili byste si dobrovolně dům na svazích sopky? V rajském Réunionu to za to stojí.

Historie a archeologie

Oslazený život – Opustili svou vlast, aby našli štěstí za oceánem. Získali tam nejen úctu, ale také učinili unikátní objev.

Z redakční pošty – Československá pošta

Toros bravos – Smyslem jejich života je jediné – statečný boj s toreadorem.

Category: 2014 / 05

Máte rádi zábavu, dobré pití a bujaré oslavy? Tak to nesmíte chybět na oslavách krále v Amsterdamu. Dříve to byl den oslavy narozenin oblíbených královen Juliány a Beatrix, nyní trůn převzal král Vilém-Alexandr, ale to nevadí – ničím nevázaná divoká party pod širým nebem opět pohltí celé Holandsko. 

Už se železnou pravidelností Holanďané oslavují narozeniny svých panovníků. Královna Beatrix sice již odstoupila z trůnu, ale ani její syn nemohl na oblíbený královský den zapomenout. Snad nikde jinde nemilují své monarchy tak jako tady, v Holandsku. Loni se slavilo 30. dubna ,takže rozdíl proti minulým letům bude jen několik dnů. Královna ale neslavila své skutečné narozeniny, protože ty připadají už na 31. ledna. Ale to nikomu nevadilo, protože posun do klimaticky příhodnějšího dubna většina ocenila. Naštěstí předchůdkyně Beatrix, královna Juliána, je měla 30. dubna, a tak tradice zůstala. Mnozí se podivují, jak velkolepě se oslavují narozeniny někoho, kdo se jich příliš neúčastní, ale to nikomu nevadí. Důležité je umět se bavit a volnost, která je tento den bezvýhradná. 

ko1405 tema holandsko bl img 02333

Než to vypukne

Už noc před oslavou bývá v Amsterdamu veselo, sjíždí se celá Evropa užít si největší mejdan pod širým nebem. Bary ožívají a ulice jsou plné oslavujících královu noc, kteří budou v oslavování pokračovat i celý následující den. Ve čtvrti „červených luceren“ je pěkně přeplněno. Většinou se jedná o zvědavce, kteří nemohou odtrhnout oči od výloh, za kterými se vlní spoře oděné kněžky lásky. V Holandsku jde o legální zaměstnání. Za rychle staženými záclonami mizejí první zájemci, kteří touží prožít chvíle plné vášně.

To, že holandskou národní barvou je oranžová, tedy barva vládnoucího oranžského rodu, zjistíte okamžitě. Každý má na sobě alespoň kousek oranžové. Obchodníci se předhánějí, co dalšího může být ještě oranžového, a tak někdy z výlohy čučí absolutní nesmysly. I ty se v bujaré náladě prodají, stejně jako portréty královny Beatrix nebo nynějšího krále a celé vládnoucí rodiny, které visí doslova na každém rohu. Je až s podivem, kolik lidí obdivuje monarchy v době, kdy se od vládnoucích rodů očekává spíše zapojení do života průměrných občanů.

ko1405 tema holandsko bl img 02334

Oranžová, kam se podíváš

Koningsdag začíná od brzkého rána. Do ulic se vyrojí muzikanti, stánky s občerstvením, a dokonce v podvečer fontány chrlí oranžově zbarvenou vodu. „Bleší trh“ stánků je naplněný až po strop různým harampádím a blbůstkami, stejně jako kartony piva, které nesmějí k bujarému dni chybět. Na ulicích se objevují oranžové opasky, čepice, rukavice, ponožky, paruky, barová boa, muší brýle, ale i trika, mikiny, spodní prádlo, šminky, čelenky a pohlednice s panovníky. Fantazii se meze nekladou, kdo nemá nic barevného, nechá si alespoň udělat oranžový přeliv, nebo si nabarví obličej či lebku na oranžovo. Opilé skupinky mladíků, kteří prožili noc plnou příprav, se potloukají po městě, které naplno a nevázaně oslaví svůj den. Atrakce ve Vondelparku jsou pro děti a samozvané umělce, kteří baví publikum svými kreacemi, sprejovými malbami, nebo prodejem zbytečností všeho druhu. Každý komediant se dnes chytí, i kdyby nabízel jen představu oranžového nebe. Hrst mincí je odměnou především za odvahu ukazovat totální hlouposti. Na domech vlají oranžové fábory, holandské vlajky a v oknech trpělivě sledují dění kočky v oranžové róbě, nebo alespoň s obojkem patřičné barvy pro tento den.

Všechny chutě světa

Dostaveníčko mají nejen obchodníci, ale také prodejci všeho možného. Tento den je povoleno prodávat bez patřičné koncese cokoliv. Dokonce se k radosti obyvatel za tuto činnost ani neplatí daně. Už královna Juliána vydala zvláštní dekret, který umožnil tuto výjimku. To se setkalo u Holanďanů s velikým ohlasem. Lidé, kteří potřebují vylepšit svůj rozpočet, prodávají jen tak na ulici, na trávnících i ve výklencích. Mnoho lidí vidí šanci zbavit se veškerého harampádí. Za drobný peníz pořádají blešák přímo v srdci města. Ti, co chtějí mít to nejlepší místo, si ho drží už den dopředu, aby je nikdo nepředběhl. Ale není to jen o nepotřebných cetkách a krámech, tento den v kosmopolitním městě můžete ochutnat i kuchyni z celého světa. Někde pečou burgery, jinde mají herinky a o kus dál se lidé cpou čínskými nudlemi s kachním masem… Jedinečná šance ochutnat kulinářské lahůdky i vidět samotnou přípravu na živo. Na ulicích a mostech přes pověstné kanály lisují čerstvé džusy a o kus dál příchozí přitahuje líbezná vůně čerstvě pražené kávy. Každý si najde to své. To je výhoda mnoha národů, které zde žijí v pověstné holandské toleranci.

ko1405 tema holandsko bl img 02335

Na palubu

Den krále není jen obyčejná oslava, ale především důvod k nadměrné konzumaci alkoholu. Každý se dobře zásobil, protože pivo teče proudem už od brzkého rána. Zelené plechovky Heinekenu se prodávají po kartonech, stejně jako další oblíbený mok Amstel. Ten se jmenuje podle řeky, která protéká Amsterdamem, představa piva s názvem Vltava by byla určitě trefná, protože tento den oslavující vypijí několik takových řek. Obyvatelé Amsterdamu přihlížejí zábavě z oken, jiní se účastní přímo na ulici, vyndají si nábytek a křesla a v pohodlí oslavují přímo před domem. Trochu doma a trochu mezi všemi. Oslavy neprobíhají jen na náměstích a ulicích, ale i na vodě, na grachtech v centru města, které protínají město vodní pavučinou. Na jejich hladině se předvádějí plavidla od malých lodí po různě pospojované vory, kánoe a kocábky, prostě to, co se udrží na hladině. Důležité je, aby bylo co nejvíce lidí a kamarádů na přecpaných plavidlech. Lodě, které se setkají nebo srazí, mají důvod si připít a seznámit se. Některé dívky se záměrně vydávají na kocábkách, aby mohly být zachráněny a seznámily se s novými kamarády, nebo si našly nového přítele. Na lodích se odehrávají improvizované taneční party, karnevaly, ale i pitky až do němoty. Na těch větších je o zábavu postaráno, některé lodě okupují piráti, jiné rytíři nebo upíři. A do chaosu na vodě drsně duní techno z tisíců reprobeden. Město se třese v základech, dýdžejové se předhánějí v hlasitosti a na břehu lidé všech věkových kategorií hopsají do rytmu. Od batolat po nejstarší. Není výjimečné spatřit babičku v oranžové sukni a triku, která zapomněla na hůl a intenzivně tančí s omladinou. Tento den je pro všechny, je na každém, jak si ho užije. Někdo jen korzuje, jiní se zájmem sledují hemžení pod okny a další se upíjejí k zapomnění. Až do večera je důvod k oslavám, město se postupně proměňuje v jeden veliký bar a ulice se plní prázdnými plechovkami. Skupinky lidí se postupně vytrácejí stejně jako vrávorající postavy, ale těší se už na další rok nezapomenutelných oslav.

Tento den do města autem nejezděte. Všechno je ucpané už od rána, a pokud nechcete riskovat pobyt v autě mezi bouřlivě slavícím davy, je lepší vyrazit vlakem. Odstavná parkoviště jsou již dvacet kilometrů před městem. Ten, kdo jede lodí a myslí si, jak vyzrál nad davy, bude možná zklamán. I na vodě je plno. Hlavně v podvečer v zapadajícím slunci je možné vidět nejen přeplněné město, ale také kanály ucpané jednolitou oranžovou záplavou. Jakmile loď uvázne v zácpě, je dobré vybalit kartony piva a užít si zbytek dne s přátelskými lidmi na plavidlech ve vaší blízkosti. To je čas na seznamování, polibky i připíjení na zdraví královny Beatrix, pardon, na oslavy krále Viléma-Alexandra. Ale není to jedno? Kdo má rád klid, určitě ocení následující den, to všichni vyspávají kocovinu, a je to ideální možnost navštívit liduprázdné město bez svého pověstného ruchu. Galerie a muzea budou prázdné stejně jako přes noc dokonale vyčištěné ulice. Ani nepoznáte velkolepou oslavu, která předchozí den pohltila město. A samotní oslavující Holanďané žehnají králi a jsou velice rádi, že se panovník nenarodil v zimě.

Category: 2014 / 05

TEXT: Martin Nekola, FOTO: rodinný archiv Dušana Houfka

Býváme mnohdy překvapeni, v jak exotických koutech světa narazíme na české stopy. Naši krajané podnikali cesty do vzdálených končin, aby zde začali nový život. A mnozí se velmi dobře uchytili. To je i případ válečného partyzána a československého vlastence, který uprchl před komunisty do Peru.

Dušan Honke Houfek se narodil 6. prosince 1920 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Měl ještě mladší sestru Eugenii, jež v dospělosti zakotvila v Argentině, a bratra Oliviera, který se stal význačným architektem. Projektoval například donedávna nejvyšší budovu republiky, stodevítimetrový mrakodrap na Pankráci. Dědeček býval ředitelem cukrovaru, ovšem jak cukr zasáhne do života malého Dušana ještě nikdo netušil. Klidné dětství a mládí jako by bylo předzvěstí dramatických událostí. Po obecné škole a čtyřletém gymnáziu v pražské Libni studoval na vyšší průmyslové škole letectví a automobilismu v Mladé Boleslavi. Od června 1941 pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce a vypomáhal i ve mlýně svého strýce v jihočeském Švihově. To už se psala temná kapitola naší historie a nad Čechami a Moravou vlál prapor s hákovým křížem. Strýce mlynáře Němci zatkli po atentátu na Heydricha a odvlekli do koncentračního tábora, odkud se nevrátil. Dušan vytušil, že sám může skončit za ostnatým drátem, a tak se v únoru 1944 s kamarádem vypravili přes Slovensko a Maďarsko na Balkán, kde se chtěli zapojit do protinacistického odboje. Bohužel hned v Budapešti byli zadrženi a putovali jako špioni do zajateckého tábora v ­Nagykanyzsa. Za pár týdnů se jim spolu s dalšími dvěma vězni podařilo uprchnout, a tak dobrodružná cesta nepřátelským územím mohla pokračovat. Došli do Pitomače na úplném severu Chorvatska, kde vyhledali partyzánský oddíl. Po dvou týdnech již působili u 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Technicky zdatný Houfek vystřídal coby řidič několik útvarů. Na frontě bojoval například ve Slavonii, u Drakova nebo Požegy. Z bojů si odnesl jizvu od šrapnelu a zlomené obě nohy, v září 1944 mu nohy nešťastnou náhodou přejelo nákladní vozidlo. Z tohoto zranění se poměrně dlouho zotavoval v Osijeku. Po skončení války se trium­fálně se vrátil do své vlasti a plánoval nový život.

ko1405 peru dl

Podruhé na útěku

Dušan Houfek se však nevrátil do fabriky, ale využil svých jazykových znalostí (angličtina, francouzština, němčina, španělština, srbochorvatština) a nechal se najmout jako tlumočník pro peruánskou ambasádu v Praze. Spřátelil se přímo s velvyslancem Gonzalem Ulloa a doprovázel jej i při cestách po Československu a Evropě. Dne 18. dubna 1946 Houfek obdržel od prezidenta republiky medaili za chrabrost, v únoru následujícího roku odznak československého partyzána z rukou ministra národní obrany. Ani minulost válečného hrdiny ho ovšem po únoru 1948 neuchránila od problémů. Naopak, vztahy Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se povážlivě zhoršovaly a komunisté považovali veterány z Balkánu za nespolehlivé elementy. Houfka zavřeli, zatím pro výstrahu na tři dni. Pochopil, že musí znovu odejít, tentokrát na mnohem déle. Rozhodnutí bylo o to těžší, že byl ženatý a s manželkou Anežkou plánovali rodinu. Velvyslanec Ulloa, předtím než byl odvolán, přislíbil mladému příteli pomoc se sháněním víza do Peru. Houfek s manželkou se nejprve dostal přes Šumavu „za kopečky“, pak do Paříže, kde odeslal žádost o víza do několika států a pár měsíců musel čekat. Kladná odpověď nakonec přišla z Peru. Za pomoci Výboru sociální pomoci pro československé uprchlíky ve Francii (Comité ďaide sociale aux réfugiés tchécoslovaques en France) se manželé Houfkovi dostali do Neapole a z italského přístavu v únoru 1949 putovali dále přes oceán do neznámých jihoamerických dálav. Na americkou pevninu vystoupili s deseti dolary v kapse.

V říši Inků

Houfek znal tuto zemi jenom z líčení pracovníků peruánského velvyslanectví a samozřejmě coby sídlo dávné incké civilizace. Z odvětví hospodářství se v Peru nejvíce dařilo cukrovarnictví, a tak se na radu českého krajana, kterého potkal v Limě, právě do cukrovarnictví zapojil. Pracoval v metropoli v továrně a od píky se naučil vše o zpracování cukrové třtiny. Prostudoval si dostupnou literaturu, uplatňoval svůj technický talent ve výrobě, kde navrhoval různá zlepšení a inovace. Vypracoval se na vedoucího inženýra podniku. Když se cukrovarnický průmysl začal rozvíjet na severozápadě Peru v okresech Tumán, Cayaltí a Paramonga v provincii Chiclayo, vláda hledala schopné montéry. Houfek se přihlásil a znovu se stěhoval, s chotí i s prvorozeným synem. Divoký a chudý kraj na úpatí And si zamiloval a spojil s ním další léta svého života. V roce 1959 přijal zakázku a odjel do Panamy, kde za několik měsíců pomohl vybudovat čtrnáct cukrovarů, zprovoznit všechny stroje a zaučit personál. Potom se vrátil do Chiclaya a ­nalezl zde nový domov. Se ženou Anežkou vychoval čtyři děti, Jindřicha (Enriqua), Petra (Pedra), Marii a Ivana. Později se podruhé oženil s o hodně let mladší Peruánkou a počet svých potomků ještě zvýšil. Poctivě pracoval, pořídil si dům ve vesnici Pucalá v údolí Lambayeque, „zlatými českými ručičkami“ získal uznání kolegů v cukrovaru a nové přátele po širém okolí.

ko1405 peru dl1

Politicky nestabilní situace v Peru vyvrcholila v říjnu 1968 nekrvavým armádním pučem, který vedl generál Juan Velasco Alvarado. Sám se ujal moci a představil ambiciózní reformy ekonomiky a celé společnosti. Velascův nový řád pod označením „Plán Inka“ spočíval v maximálním proniknutí státu do všech oblastí průmyslu, tedy vyloučení cizího kapitálu, znárodňování, v rozsáhlé pozemkové reformě a ve vzniku struktury zemědělských družstev. Také cukrovarnictví v Chiclayo se tedy rázem ocitlo v rukách družstva, jehož zaměstnanci jednomyslně zvolili Houfka předsedou. Produkce rostla a výsledky nebyly vůbec špatné. „Lid“ mu za odměnu svěřil ještě více důvěry. Stal se prezidentem Ústředního svazu zemědělských družstev Peru (Central de Cooperativas Agrarías del Perú), tedy jakýmsi vrcholným státním manažerem. Ač peruánskému hospodářskému zázraku rychle docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem nadále zůstávalo tahounem. Dosahovalo vysokých výnosů a vyhnuly se mu neefektivní zásahy jiných, málo kompetentních správců. Režim generála Velasca usiloval o přátelské styky a obchodní výměnu s východním blokem, a tak se Houfkovi splnil sen znovu navštívit Československo. Ač byl v archivech StB veden jako emigrant, z titulu své funkce byl v roce 1972 pozván coby vážený host Škodovými závody, kde ostatně jako mladík začínal, na inspekci elektrotechnického vybavení, které objednala vláda Peru.

Seňor dobrodinec

Další z experimentů nalézt třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem v peruánském podání korporativistického družstevnického systému nedopadl zrovna podle představ. Velasco byl odstaven a jím zavedené reformy postupně zrušeny. Nadále vládla armáda a technokraté, než se moc po prezidentských volbách v květnu 1980 vrátila do rukou civilní vlády. Jedním z efektů rozsáhlých změn se stala i vlna privatizace. Podnikavý Houfek využil příležitosti a zprivatizoval pětatřicet hektarů pozemků v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a několik škol, v nichž umožnil studovat dětem z nejchudších rodin. Nikdo jiný se nezasloužil o prosperitu a zlepšení životních podmínek obyvatel kraje tak jako on. Český velkostatkář v Peru propojil cukrovary v sedmi okolních vesnicích a dokázal mistrně využít všech skromných výhod, které půda a podnebí na úpatí hor poskytovaly. Využitím prastarých kanálů z inckých dob mohl i přes nepříliš četné dešťové srážky, dostatečně zavlažovat třtinová pole, a tak sklízet plodinu namísto jinde obvyklých dvanácti měsíců až po osmnácti měsících, aby dostatečně uzrála a obsahovala více cukru. A podnikům se velmi dařilo.

Za léta dřiny, kdy viděl, jak Pucalá vzkvétá, mohl rozlehlé hospodářství svěřit dětem a v důchodu se více šetřit a věnovat zálibám. Především byl milovníkem velkých automobilů. V jeho vozovém parku se vystřídaly značky Ford, Chrysler i DeSoto, které úzkostlivě opečovával. S oblibou podnikal odpolední projížďky, a když míjel vesničany pracující na polích, uctivě ho zdravili, muži snímali klobouky a děti nadšeně mávaly. Sen~ora Houfka každý znal a vděčil mu za mnohé. Houfek sbíral starožitnosti a rodinné sídlo v Pucalá připomínalo muzeum. Mezi exponáty byly například i lampy ze starých lokomotiv, honácká lasa z Argentiny, kopí z Habeše, domorodé šaty z Tanzanie nebo úlomky malých nádobek a dávné artefakty, které našel v okolí. Byla zde četná naleziště a často sem přijížděly archeologické výpravy a bohužel i tlupy vykradačů. Jejich cílem nebylo získání předmětů z doby Inků, ale nalezení pozůstatků ještě starší civilizace, záhadného království Mochiků, existujícího mezi prvním a sedmým stoletím našeho letopočtu. V roce 1987 byl zhruba v pětimetrové hloubce uvnitř kopce Huaca Rajada v areálu jednoho z Houfkových cukrovarů učiněn historický objev. Prokazatelně šlo o dlouho hledanou bájnou hrobku pána ze Sipánu. Místo posledního odpočinku mocného vládce poddaní zasypali mnohem větším množstvím zlata, než kolik se skrývalo například v egyptských pyramidách. Houfek si jako majitel pozemku mohl činit nárok na určitá procenta odhadní ceny nalezeného pokladu. Rozhodl se však splatit dluh Peru, které mu kdysi jako utečenci dalo domov, a vzdal se podílu ve prospěch státu. Dnes na místě nálezu stojí několik muzeí a přijíždějí sem davy turistů.

Návštěva doma

Ne všichni poúnoroví exulanti měli to štěstí jako Dušan Honke Houfek, který se dožil pádu železné opony a navštívil svobodné Československo a mohl trávit nostalgické chvíle v milovaných historických zákoutích Prahy. Svým dětem vyřídil občanství a s bratrem si vynahrazovali ztracené roky. Natrvalo se však nevrátil. Zakořenil již na druhé straně světa a nechtěl opustit rozvětvené příbuzenstvo a přátele v Pucalá.

Neuvěřitelný životní příběh patriota, válečného hrdiny a mistra cukrovarnického umění kdysi zaznamenali v krátkém filmu televizní dokumentaristé z Kavčích hor. Na zasloužené knižní zpracování však stále čeká. Pan Dušan Houfek zemřel 22. dubna 2008 ve věku sedmaosmdesáti let.

Category: 2014 / 05

Býváme mnohdy překvapeni, v jak exotických koutech světa narazíme na české stopy. Naši krajané podnikali cesty do vzdálených končin, aby zde začali nový život. A mnozí se velmi dobře uchytili. To je i případ válečného partyzána a československého vlastence, který uprchl před komunisty do Peru.

Dušan Honke Houfek se narodil 6. prosince 1920 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Měl ještě mladší sestru Eugenii, jež v dospělosti zakotvila v Argentině, a bratra Oliviera, který se stal význačným architektem. Projektoval například donedávna nejvyšší budovu republiky, stodevítimetrový mrakodrap na Pankráci. Dědeček býval ředitelem cukrovaru, ovšem jak cukr zasáhne do života malého Dušana ještě nikdo netušil. Klidné dětství a mládí jako by bylo předzvěstí dramatických událostí. Po obecné škole a čtyřletém gymnáziu v pražské Libni studoval na vyšší průmyslové škole letectví a automobilismu v Mladé Boleslavi. Od června 1941 pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce a vypomáhal i ve mlýně svého strýce v jihočeském Švihově. To už se psala temná kapitola naší historie a nad Čechami a Moravou vlál prapor s hákovým křížem. Strýce mlynáře Němci zatkli po atentátu na Heydricha a odvlekli do koncentračního tábora, odkud se nevrátil. Dušan vytušil, že sám může skončit za ostnatým drátem, a tak se v únoru 1944 s kamarádem vypravili přes Slovensko a Maďarsko na Balkán, kde se chtěli zapojit do protinacistického odboje. Bohužel hned v Budapešti byli zadrženi a putovali jako špioni do zajateckého tábora v ­Nagykanyzsa. Za pár týdnů se jim spolu s dalšími dvěma vězni podařilo uprchnout, a tak dobrodružná cesta nepřátelským územím mohla pokračovat. Došli do Pitomače na úplném severu Chorvatska, kde vyhledali partyzánský oddíl. Po dvou týdnech již působili u 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Technicky zdatný Houfek vystřídal coby řidič několik útvarů. Na frontě bojoval například ve Slavonii, u Drakova nebo Požegy. Z bojů si odnesl jizvu od šrapnelu a zlomené obě nohy, v září 1944 mu nohy nešťastnou náhodou přejelo nákladní vozidlo. Z tohoto zranění se poměrně dlouho zotavoval v Osijeku. Po skončení války se trium­fálně se vrátil do své vlasti a plánoval nový život.

ko1405 peru dl

Podruhé na útěku

Dušan Houfek se však nevrátil do fabriky, ale využil svých jazykových znalostí (angličtina, francouzština, němčina, španělština, srbochorvatština) a nechal se najmout jako tlumočník pro peruánskou ambasádu v Praze. Spřátelil se přímo s velvyslancem Gonzalem Ulloa a doprovázel jej i při cestách po Československu a Evropě. Dne 18. dubna 1946 Houfek obdržel od prezidenta republiky medaili za chrabrost, v únoru následujícího roku odznak československého partyzána z rukou ministra národní obrany. Ani minulost válečného hrdiny ho ovšem po únoru 1948 neuchránila od problémů. Naopak, vztahy Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se povážlivě zhoršovaly a komunisté považovali veterány z Balkánu za nespolehlivé elementy. Houfka zavřeli, zatím pro výstrahu na tři dni. Pochopil, že musí znovu odejít, tentokrát na mnohem déle. Rozhodnutí bylo o to těžší, že byl ženatý a s manželkou Anežkou plánovali rodinu. Velvyslanec Ulloa, předtím než byl odvolán, přislíbil mladému příteli pomoc se sháněním víza do Peru. Houfek s manželkou se nejprve dostal přes Šumavu „za kopečky“, pak do Paříže, kde odeslal žádost o víza do několika států a pár měsíců musel čekat. Kladná odpověď nakonec přišla z Peru. Za pomoci Výboru sociální pomoci pro československé uprchlíky ve Francii (Comité ďaide sociale aux réfugiés tchécoslovaques en France) se manželé Houfkovi dostali do Neapole a z italského přístavu v únoru 1949 putovali dále přes oceán do neznámých jihoamerických dálav. Na americkou pevninu vystoupili s deseti dolary v kapse.

V říši Inků

Houfek znal tuto zemi jenom z líčení pracovníků peruánského velvyslanectví a samozřejmě coby sídlo dávné incké civilizace. Z odvětví hospodářství se v Peru nejvíce dařilo cukrovarnictví, a tak se na radu českého krajana, kterého potkal v Limě, právě do cukrovarnictví zapojil. Pracoval v metropoli v továrně a od píky se naučil vše o zpracování cukrové třtiny. Prostudoval si dostupnou literaturu, uplatňoval svůj technický talent ve výrobě, kde navrhoval různá zlepšení a inovace. Vypracoval se na vedoucího inženýra podniku. Když se cukrovarnický průmysl začal rozvíjet na severozápadě Peru v okresech Tumán, Cayaltí a Paramonga v provincii Chiclayo, vláda hledala schopné montéry. Houfek se přihlásil a znovu se stěhoval, s chotí i s prvorozeným synem. Divoký a chudý kraj na úpatí And si zamiloval a spojil s ním další léta svého života. V roce 1959 přijal zakázku a odjel do Panamy, kde za několik měsíců pomohl vybudovat čtrnáct cukrovarů, zprovoznit všechny stroje a zaučit personál. Potom se vrátil do Chiclaya a ­nalezl zde nový domov. Se ženou Anežkou vychoval čtyři děti, Jindřicha (Enriqua), Petra (Pedra), Marii a Ivana. Později se podruhé oženil s o hodně let mladší Peruánkou a počet svých potomků ještě zvýšil. Poctivě pracoval, pořídil si dům ve vesnici Pucalá v údolí Lambayeque, „zlatými českými ručičkami“ získal uznání kolegů v cukrovaru a nové přátele po širém okolí.

ko1405 peru dl1

Politicky nestabilní situace v Peru vyvrcholila v říjnu 1968 nekrvavým armádním pučem, který vedl generál Juan Velasco Alvarado. Sám se ujal moci a představil ambiciózní reformy ekonomiky a celé společnosti. Velascův nový řád pod označením „Plán Inka“ spočíval v maximálním proniknutí státu do všech oblastí průmyslu, tedy vyloučení cizího kapitálu, znárodňování, v rozsáhlé pozemkové reformě a ve vzniku struktury zemědělských družstev. Také cukrovarnictví v Chiclayo se tedy rázem ocitlo v rukách družstva, jehož zaměstnanci jednomyslně zvolili Houfka předsedou. Produkce rostla a výsledky nebyly vůbec špatné. „Lid“ mu za odměnu svěřil ještě více důvěry. Stal se prezidentem Ústředního svazu zemědělských družstev Peru (Central de Cooperativas Agrarías del Perú), tedy jakýmsi vrcholným státním manažerem. Ač peruánskému hospodářskému zázraku rychle docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem nadále zůstávalo tahounem. Dosahovalo vysokých výnosů a vyhnuly se mu neefektivní zásahy jiných, málo kompetentních správců. Režim generála Velasca usiloval o přátelské styky a obchodní výměnu s východním blokem, a tak se Houfkovi splnil sen znovu navštívit Československo. Ač byl v archivech StB veden jako emigrant, z titulu své funkce byl v roce 1972 pozván coby vážený host Škodovými závody, kde ostatně jako mladík začínal, na inspekci elektrotechnického vybavení, které objednala vláda Peru.

Seňor dobrodinec

Další z experimentů nalézt třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem v peruánském podání korporativistického družstevnického systému nedopadl zrovna podle představ. Velasco byl odstaven a jím zavedené reformy postupně zrušeny. Nadále vládla armáda a technokraté, než se moc po prezidentských volbách v květnu 1980 vrátila do rukou civilní vlády. Jedním z efektů rozsáhlých změn se stala i vlna privatizace. Podnikavý Houfek využil příležitosti a zprivatizoval pětatřicet hektarů pozemků v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a několik škol, v nichž umožnil studovat dětem z nejchudších rodin. Nikdo jiný se nezasloužil o prosperitu a zlepšení životních podmínek obyvatel kraje tak jako on. Český velkostatkář v Peru propojil cukrovary v sedmi okolních vesnicích a dokázal mistrně využít všech skromných výhod, které půda a podnebí na úpatí hor poskytovaly. Využitím prastarých kanálů z inckých dob mohl i přes nepříliš četné dešťové srážky, dostatečně zavlažovat třtinová pole, a tak sklízet plodinu namísto jinde obvyklých dvanácti měsíců až po osmnácti měsících, aby dostatečně uzrála a obsahovala více cukru. A podnikům se velmi dařilo.

Za léta dřiny, kdy viděl, jak Pucalá vzkvétá, mohl rozlehlé hospodářství svěřit dětem a v důchodu se více šetřit a věnovat zálibám. Především byl milovníkem velkých automobilů. V jeho vozovém parku se vystřídaly značky Ford, Chrysler i DeSoto, které úzkostlivě opečovával. S oblibou podnikal odpolední projížďky, a když míjel vesničany pracující na polích, uctivě ho zdravili, muži snímali klobouky a děti nadšeně mávaly. Sen~ora Houfka každý znal a vděčil mu za mnohé. Houfek sbíral starožitnosti a rodinné sídlo v Pucalá připomínalo muzeum. Mezi exponáty byly například i lampy ze starých lokomotiv, honácká lasa z Argentiny, kopí z Habeše, domorodé šaty z Tanzanie nebo úlomky malých nádobek a dávné artefakty, které našel v okolí. Byla zde četná naleziště a často sem přijížděly archeologické výpravy a bohužel i tlupy vykradačů. Jejich cílem nebylo získání předmětů z doby Inků, ale nalezení pozůstatků ještě starší civilizace, záhadného království Mochiků, existujícího mezi prvním a sedmým stoletím našeho letopočtu. V roce 1987 byl zhruba v pětimetrové hloubce uvnitř kopce Huaca Rajada v areálu jednoho z Houfkových cukrovarů učiněn historický objev. Prokazatelně šlo o dlouho hledanou bájnou hrobku pána ze Sipánu. Místo posledního odpočinku mocného vládce poddaní zasypali mnohem větším množstvím zlata, než kolik se skrývalo například v egyptských pyramidách. Houfek si jako majitel pozemku mohl činit nárok na určitá procenta odhadní ceny nalezeného pokladu. Rozhodl se však splatit dluh Peru, které mu kdysi jako utečenci dalo domov, a vzdal se podílu ve prospěch státu. Dnes na místě nálezu stojí několik muzeí a přijíždějí sem davy turistů.

Návštěva doma

Ne všichni poúnoroví exulanti měli to štěstí jako Dušan Honke Houfek, který se dožil pádu železné opony a navštívil svobodné Československo a mohl trávit nostalgické chvíle v milovaných historických zákoutích Prahy. Svým dětem vyřídil občanství a s bratrem si vynahrazovali ztracené roky. Natrvalo se však nevrátil. Zakořenil již na druhé straně světa a nechtěl opustit rozvětvené příbuzenstvo a přátele v Pucalá.

Neuvěřitelný životní příběh patriota, válečného hrdiny a mistra cukrovarnického umění kdysi zaznamenali v krátkém filmu televizní dokumentaristé z Kavčích hor. Na zasloužené knižní zpracování však stále čeká. Pan Dušan Houfek zemřel 22. dubna 2008 ve věku sedmaosmdesáti let.

Category: 2014 / 05

Uprostřed kolumbijských And, téměř ve čtyřech tisících metrech nad mořem, se na stovkách hektarů těch nejlepších pastvin prohánějí toros bravos – bojoví býci. Býci, jejichž smyslem života je jeden statečný boj s toreadorem.

Bouřlivé ovace utichly a publikum najednou ani nedutá. El Juli tasí meč proti půltunovému Carcajadovi. Nepatrný pohyb muletou (pláštěm) a býk se dává do pohybu. Toreador nadskakuje a zaráží meč přímo mezi jeho lopatky. Zvíře balancuje, marně se snaží udržet na nohou. Mrtvé tělo padá do písku. Publikum opět propadá šílenství. El Juli získává za svůj bravurní výkon obě býkovy uši a pyšně obchází okolo arény. Carcajado ale bojoval dobře a spokojený je tak i Miguel Gutiérrez, z jehož chovu zvíře pocházelo.

Na začátek neuškodí ve zkratce říci, co to vlastně býčí zápasy – korida jsou. V první řadě je nutné upřesnit, že se nejedná o sport, ale o rituální porážku býka nebezpečným a uměleckým způsobem. O kolik je korida krutější než běžná porážka je sporné a předmětem mnoha nekonečných diskusí. Na druhou stranu býk má při koridě šanci si za svůj mimořádně statečný výkon vysloužit milost (tzv. indulto). Tradice býčích zápasů tak, jak je známe dnes, se vyvinula ve Španělsku v první polovině osmnáctého století. Postupem času se korida uchytila i ve španělských koloniích, v Kolumbii se ale ve větší míře rozšířila až během dvacátého století. Ve třicátých letech se začaly stavět první větší arény – plazas de toros, pořádat (ve španělštině se používá slovesa slavit) první velké koridy a začaly také vznikat specializované chovy bojových býků.

ko1405 kolumbie dl1

Počátek tradice

Tou dobou v Bogotě studoval medicínu mladý Ernesto Gutiérrez. Tady se nadchnul také pro kulturu býčích zápasů, což ho později dovedlo až k založení chovu bojových býků blízko jeho rodného města Manizales. Lidé kolem Ernesta, inspirovaní slavnou sevillskou Feria de Abril, navíc v padesátých letech založili tradici týdenní Feria de Manizales, jedné z nejdůležitějších událostí ve světě latinskoamerických býčích zápasů. Boj s býky z Ernestovy farmy je od založení jejím zlatým hřebem, kterého se účastní nejlepší světoví toreadoři. Příprava býků pro koridu je složitým procesem. Horká krev a bojové schopnosti býka jsou vedle umu toreadora klíčovým faktorem úspěšné koridy. Často se stává, že býk přes výborné genové předpoklady selže, neútočí a jeho chovatel je nekompromisně vypískán z arény. Chov býků v tropické zemi, s klimatickými, kulturními i ekonomickými podmínkami tolik odlišnými od rodného Španělska má navíc celou řadu dalších specifik a výzev. Ernesto Gutiérrez se vypracoval mezi nejvýznamnější chovatele v Jižní Americe. Po jeho smrti v roce 1997 úspěšně převzal statek jeho syn, veterinář Miguel. Spolu jsme se sešli brzy ráno před jeho domem v moderní čtvrti Manizales. Byl začátek prosince a v Andách neúprosně vládlo období dešťů. Toho dne jsme ale měli štěstí, nebe bylo modré a slibovalo minimálně do oběda jasné počasí. Miguel se ukázal v širokém klobouku a pozdravil hlubokým a hrdým hlasem. Nastoupili jsme do jeho terénního vozu a vyšplhali do výšky 3300 metrů nad mořem, kde se nachází statek, španělsky finca La Esperanza. Právě tady, pod sopkou Nevado del Ruiz, vyrůstají obávaní bojovníci.

Z rodinného alba

Měníme auto za koně a pokračujeme ve stoupání. Stovky hektarů pastvin se táhnou až do výšky 3700 metrů. Po chvíli narážíme na skupinu asi deseti býků. Zvláštní pocit. Zdálky na ně koukám jako na obyčejné stádo krav, nic neobvyklého. Jenže pak začínám rozeznávat ty kopice svalů, ostré a dlouhé rohy. Najednou si představuju, jak tihle býčí Schwarzeneggerové vtrhávají do arény a hrnou se na toreadora. A teď tu stojím vedle nich, nic nás neodděluje. „Nepřibližuj se moc, normálně by útočit neměli, ale vyloučit se to nedá,“ varuje Miguel. „Je to divoká krev, i mezi sebou se občas poperou, i zabití jsme tu již měli. To je pak samozřejmě obrovská škoda.“ Pokračovali jsme ještě asi dvě hodiny a viděli další dvě skupiny bojovníků a jedno stádo krav s plemenným býkem a telaty. Vše v kulisách zelených kopců posetých strmými pastvinami střídanými horským pralesem. Zpátky v La Esperanze jsme usedli k obědu. V koloniálním salonu plném fotografií z koridy, zarámovaných výstřižků z novin a preparovaných býčích hlav bylo trochu víc klidu k vyslechnutí příběhu rodiny Gutiérrezových. Papa Ernesto založil chov v roce 1948. Postupně přivezl telata plemene Murube ze Španělska a dva plemenné býky plemene Santa Coloma. Jejich potomci žijí na farmě dodnes a čítají téměř čtyři sta krav, dvě stě bojových býků a sedm plemeníků. A jaký je celý proces reprodukce a výchovy býků? Inseminace se téměř nepoužívá, zvířata se většinou rozmnožují přirozeně. Stádo přibližně čtyřiceti krav se ponechá volně s plemenným býkem, často s tím, který si dříve vybojoval milost v aréně a vrátil se zpět na pastviny. Úděl narozených býčků určuje jejich rodokmen, případně vady, které se u nich vyskytnou. Ti nejhorší se použijí už v jednom roce věku na tzv. becerradas, kde bojují s nejmladšími toreadorskými učni. O něco lepší býci jdou ve třech letech na tzv. novilladas bojovat s novilleros, aspiranty na toreadory. Až ti nejlepší se po dosažení čtyř let věku prodají na opravdovou koridu s dospělým toreadorem. Téměř v všech případech je býk při boji usmrcen.

ko1405 kolumbie dl2

Selekce

Přestože pro plemena Murube a Santa Coloma je bojovnost přirozená, zásadní je proces selekce. Ta se ovšem neprovádí s býky, kteří až do samotné koridy nesmí člověka spatřit (při koridě by útočili na toreadora místo na pláštěnku) a není tedy možné jejich bojovnost ověřit. Selekce se provádí přibližně s dvouletými kravami. Také proto, že bojovnost se prý dědí spíše po matce. Tato událost se nazývá tentadoro a Miguel ji provádí zhruba jednou za dva měsíce. Na fincu La Florida, asi půl hodiny cesty od Manizales, dorazilo několik mladých toreadorů a novillerů. Je to pro ně dobrá příležitost k tréninku. Chvíli na to přijel i Miguel a náklaďák s osmi kravami z La Esperanzy. Krávy byly postupně po jedné vháněny do cvičné arény, kde byly nejprve píchnuty kopím jezdcem na koni do vyhazovacího svalu na pleci (tzv. pica, za účelem zpomalení zvířete, snížení držení hlavy a stimulace koncentrace) a kde později zápasily s toreadory nejdříve s velkou pláštěnkou (capote) a poté s malým červeným pláštěm (muleta), tak jako při obvyklé koridě. Jen místo usmrcení mečem (tzv. estocady) byly na závěr puštěny zpět do ohrady. Miguel celu dobu pečlivě sledoval jejich chování a dělal si poznámky. Ty, které bojovaly dobře, budou matkami bojových býků. Ty, které neprojevily požadovanou udatnost, budou příští týden k dostání v manizalských řeznictvích. Toto je klíčový proces a Miguel, aby udržel pověst chovu, je přísný. Selekcí projde jen minimum krav.

Chov a chování

Býci určení pro chov mají k dispozici rozlehlé horské pastviny. Pozemky v tak vysoké nadmořské výšce koupil kdysi Ernesto Gutiérrez záměrně. Je zde nižší vlhkost, což vede k menšímu výskytu nemocí. Navíc horské prostředí prý býky utužuje. Přesto byl v počátcích problém s častými úmrtími telat, než se zvířata na prostředí adaptovala. Prudké kopce lze také dobře využít k tréninku. Kromě přirozené pastvy, tady velmi výživné, se býkům ještě do horních pastvin doplňuje melasa, obilí a sója, případně další produkty farmy. Na dolních pastvinách je voda s aguapanelou (produkt z cukrové třtiny). Tento systém nutí býky být neustále v pohybu a trénovat svalstvo. V tom mají kolumbijské Andy výhodu oproti španělským suchým pláním. Velká pozornost je také věnována zdravotnímu stavu zvířat. Veterinář ­Miguel a jeho zaměstnanci býky pravidelně sledují a kontrolují. Býk pro regulérní koridu musí být minimálně čtyři roky starý a musí vážit nejméně 460 kilo. Cena za kus se v Kolumbii pohybuje okolo dvou set tisíc korun. Zvíře kupuje aréna, která zorganizuje koridu a po zápase prodá maso do řeznictví. Chuť prý není od normálního hovězího odlišná. Miguel prodá ročně okolo padesáti kusů v Kolumbii a okolních jihoamerických zemích. Přesto však, jak říká, jeho byznys není ziskový. „Je to rodinná tradice a velký koníček.“ Počet korid není v Jižní Americe tak vysoký jako ve Španělsku a chov býků je potřeba dotovat z jiných zdrojů. Podobně je na tom všech přibližně pětadvacet dalších velkých chovatelů v Kolumbii. Budoucnost přesto Miguel vidí pozitivně. Nedávné odvolání bogotského starosty Petra, velkého odpůrce koridy, nejspíš povede ke zrušení zákazu býčích zápasů v tamní aréně.

Konečná

Ráno, v den zápasu stojím s toreadory nad ohradou v manizalské plaza de toros. „Podívej na ty rohy, široko od sebe, na to bude chtít dávat bacha.“ Toreadoři, jejich tým a chovatelé spekulují. Býci se netrpělivě pošťuchují, občas je potřeba zklidnit je proudem vody. Před začátkem koridy také hovořím s veterinářem doktorem Gómezem. „Býk má v sobě během boje tolik adrenalinu, že často příliš bolesti necítí.“ Diskutabilní je závěr, pokud se toreadorovi nepovede usmrtit býka jedním propíchnutím hrudního koše a je třeba estocadu opakovat. Často se to stává mladým toreadorům a jde o hlavní moment, na který upozorňují odpůrci zápasů. Jeden z nejslavnějších toreadorů současnosti, Španěl El Juli stojí nachystaný u hrazení. S pláštěnkou v ruce hledí na vrata do arény. Otevírají se. Býk Carcajado divoce vráží dovnitř. Publikum šílí.

Category: 2014 / 05

TEXT: Martin Dlouhý

S převratným vynálezem kardiologie přišla společnost Carmat a aeronautická společnost EADS. Současná umělá srdce jsou extrémně náročná na výrobu. Musí to být přístroj, který zvládne pracovat bez přestání a jediné chyby, přičemž udělá okolo 42 milionů pulsů za rok. Na rozdíl od takového technického přístroje je srdce od Carmatu hybridním zařízením, kombinujícím přírodní tkáň kravího původu, umělé součástky a efektivní senzory. Výhodou nového modelu jsou organické komponenty, které jsou k příjemci šetrnější, a též u něj není třeba nasazovat podpůrné léky. Srdce je navíc vybaveno senzory zjišťujícími zvýšení či snížení krevního tlaku a dokážou podle toho zkoordinovat počet pulsů. Srdce od společnosti Carmat je zatím první vlaštovkou postupujícího vývoje umělých implantátů schopných stát se trvalou součástí lidského těla.

ko1406 tema srdce www.washington.edu

Jak to bylo dříve

První myšlenky týkající se transplantací srdce se objevily koncem 19. století, kdy se chirurgové zaměřili na možnosti nahrazování poškozených orgánů zdravými cizími. Průkopníky těchto postupů byli lékaři Alexis Carrel a Charles Guthrie, kteří vyvinuli tři základní chirurgické přístupy. Heterotopickou transplantaci, ta byla dost nepraktická, protože pacient měl nové srdce mimo hrudník, intratorakální transplantaci, jejímž principem bylo napojení na stávající srdce a převzetí části jeho funkce, a ortotopickou transplantaci, při níž dojde k vyjmutí vadného srdce a nahrazení novým. Roku 1905 ve Vídni provedli právě Carrel a Guthrie první heterotopickou transplantaci. Napojili krční cévy jednoho psa na srdce jiného, a přestože příjemce po dvou hodinách zemřel, ukázal experiment nové cesty postupu. Důležitým zjištěním byl fakt, že i dokonale provedená operace a zamezení vzniku infekce neznamená, že tělo orgán přijme, a tuto rejekci lze potlačit snížením aktivity sleziny a kostní dřeně. Další velký krok v rámci transplantací srdce učinil roku 1937 Vladimír P. Demichov, který sestrojil první mimotělní krevní oběh a zjistil, že správně může transplantované srdce fungovat, pouze pokud je v hrudníku a ne mimo něj.

Jarvik 7

První, kdo transplantoval srdce člověku, byl roku 1964 doktor James D. Hardy, ovšem k náhradě použil srdce šimpanze, které neutáhlo krevní oběh dospělé osoby. Vskutku první transplantaci lidského srdce do lidského těla provedl 9. 12. 1967 v Kapském Městě doktor Christiaan Neethling Barnard. Příjemce s novým orgánem žil osmnáct dní. Na konci 70. let byla objevena imunosupresiva, tedy léky omezující činnost imunitního systému, byl tím vyřešen i problém rejekce a kardiochirurgie se zdála být na vrcholu. Ovšem objevila se nová meta v podobě srdce umělého. První transplantaci do živého člověka provedl doktor Wiliam DeVries, psal se rok 1982 a umělé srdce mělo jméno Jarvik 7. Pacientovi prodloužilo život o 112 dní.

Category: 2014 / 05

TEXT A FOTO: Arthur F. Sniegon

Nasednout brzy ráno na střechu pickupu, zahalit tvář do turbanu a projet tak skoro 1000 km napříč celým Čadem. To je další z mých dnů, které v této málo známé zemi trávím jako dobrovolník při ochraně slonů. Když naše auto dojede před setměním do malebné sahelské krajiny poblíž vysychajícího Čadského jezera, omezujeme zdvořilostní návštěvu u místního sultána jen na minimum. Ještě téhož večera totiž musíme do terénu, najít letiště. Letiště, které neexistuje.

ko1405 tema cad-bl 06letletadla2

Hledá se runway

Další den ráno má z N´Djameny přiletět stařičká cessna se zbytkem našeho týmu a potřebuje někde přistát. Hledáme co nejrovnější plochu v nějaké vyschlé pánvi. Překážející termitiště padají pod údery kladiv a rýčů, některé stromky také musejí ze vznikajícího letiště zmizet. Pomáhá nám několik přidělenců místního sultána a suprefekta, a během večera máme hotovo. Posíláme pilotovi a řediteli národního parku Zakouma v jedné osobě GPS polohu nového letiště a přijímáme místo k spánku na rozložených kobercích pod velkým nebem před domem suprefekta.

Druhý den ráno se nestačíme divit. Zdá se, že letadlo nebude mít kde přistát. Improvizovaná pětisetmetrová runway se hemží příchozími diváky ze širokého okolí. Pestrobarevná i sněhově bílá mužská sara, neodmyslitelné turbany, opodál skupiny ještě pestřeji oděných žen a nejvíce je samozřejmě dětí v otrhaném muslimském oblečení nebo dresu FC Barcelona. Letadlo tady nikdy nepřistávalo (nebylo kde…) a zpráva o něm se během noci rozšířila i k těm nejvzdálenějším nomádům. Společně se samopalníky z čadské armády se snažíme usměrnit hlavně děti, protože na obzoru se už rýsuje letadlo. Nakonec se dav rozprchne na strany letiště a cessna přistává.

Z ledadla vyskakují ředitel parku se svou ženou, terénní veterinář Pete Morkel, který se mimo jiné podílel na přepravě českých bílých nosorožců do Keni a také Markéta Antonínová, mladá česká výzkumnice a ochranářka, která mnoho posledních let tráví v Africe. V Čadu pracovala druhým rokem právě v národním parku Zakouma a dnes je jednou z hlavních koordinátorek neobvyklé akce na GPS obojkování slonů v celém Čadu. V okolí „Jezera“ ještě také přežívají poslední stáda divokých tlustokožců a cílem obojkování je dozvědět se o jejich životě více.

Dnes je třeba umístit obojek na jednoho velkého samce. Letadlo nás opět všechny pokryje vrstvičkou prachu a letí obhlédnout terén shora. Po zemi se směrem k předpokládanému místu, kde by měli být sloni, řítíme ve dvou autech. Docela jsme se trefili. Pilot naši dráhu zkoriguje jen o několik kilometrů severněji, přímo za pomalu kráčející šedesátihlavou skupinu slonů.

ko1405 tema cad-bl 06letletadla

Parkujeme auta pod v tuto roční dobu bezlisté akácie. Když si dřepneme, vidíme v dálce za stromy nohy odpočívajících slonů. Je jich hodně a někteří jsou velcí. Veteřinář Pete připravuje uspávací látku do šipky a pomalu vyráží kupředu. Vychází také Markéta s vysílačkou a spolehlivý Satangar, místní ochranář, se samopalem. Několik minut se nic neděje. Vítr je příznivý. Markéta sděluje, že Pete si zouvá boty a po indiánsku se ke slonům přibližuje na nějakých 30 metrů. Pak neslyšně vystřeluje šipku a jednoho slona zasahuje. Celé stádo se v tu chvíli lekne a rozbíhá se pryč. Startujeme a jedeme za nimi. Bez letadla by se nám v tomto terénu téměř ztratili. Zasažený slon se již za několik minut opožďuje a my jej těsně následujeme. Začíná upadat do letargie a je jasné, že za pár minut se skácí k zemi. Je to tady! Pete je na místě první a zajišťuje, aby neměl slon blokovaný chobot a mohl dýchat. Ne všechno je ale tak, jak má být. Slon si lehl špatně, jako sfinga přímo na hrudník a to je pro něj nebezpečné. Mohl by se tak udusit vlastní vahou. Markéta hlásí, že máme tři minuty času a sama podlézá stále se pohybující chobot obra a dává mu kolem krku lano. Všichni vědí, co mají dělat. Zapřahujeme toyotu a pomalu slona převracíme na levý bok. To by bylo.

Potom už se zbrusu nový obojek připevňuje novému majiteli. Aktuální polohu by měl vysílat třikrát denně po dobu tří let, časem pak sám slonu odpadne. Zkracují se konce obojku tak, aby slonu nepřekážely, a veterinář Pete v mezičase šátrá slonímu samci v tlamě. Podle opotřebení stoliček odhaduje jeho věk na více než 40 let. Je zvláštní, že sloni v Čadu, přestože jsou tělesně obrovští, nemají příliš velké kly. Možné vysvětlení je dlouhodobý lov pro slonovinu, kdy šanci na přežití a rozmnožení měli sloni s malými kly.

Za dvacet minut od výstřelu je vše hotovo. Pete odměřuje několik mililitrů protilátky, kterou slonovi vpravuje injekcí do cévy na uchu. Riskuju a s vidinou neobyčejného záběru nechávám svou kameru běžet na stativu jen pár kroků od ležícího obra. Je neuvěřitelné, jak rychle dostává protilátka šestitunového obra zpět na nohy. Z dálky pozorujeme jeho první váhavé kroky a nesmělé pohledy přímo do objektivu… Pak slon odchází. Mám vyhráno! Kamera přežila. Mnohem důležitější otázkou teď je, jestli přežije ten krásný slon.

Za pět minut dvanáct

V národním parku Zakouma, který obojkování slonů u Čadského jezera i jinde koordinoval, žije v současnosti největší sloní populace v zemi. Loni jich bylo necelých 450. V období sucha jsou všichni pohromadě a letecký pohled na tak obrovské stádo je impozantní. Přesto je tento počet jen zlomkem toho, kolik slonů zde žilo před deseti lety. Tehdy býval park domovem téměř čtyř a půl tisíce chobotnatců. Jižní Čad a Zakouma byly považovány za nejlepší sloní útočiště v celém pásmu severních súdánských savan. Potom přišla pohroma. Pytláctví se vymklo kontrole a park se stal pohřebištěm 4000 slonů. Nejhorší byly roky 2006–2008. Od doby, kdy správu parku převzala nevládní organizace African Parks se pytláctví daří stabilizovat, nebo i úplně zastavit. S pomocí GPS obojků, kterých ochranáři v obdobích sucha v letech 2013 a 2014 připevnili na slony téměř dvě desítky, chtějí čadská vláda a African Parks zjistit co nejvíce informací o pohybech slonů v rámci Čadu i přes hranice do sousedních zemí. Budou tak moci určit klíčové koridory a oblasti, které by měly začít být chráněné jak vytvořením nových rezervací, tak i zaměstnáním dalších strážců. Čad totiž teoreticky slonům i jiným zvířatům nabízí jedny z největších nedotčených savanových prostorů v celé Africe. Velká část území je osídlena jen řídce zejména kočovníky a téměř polovina obrovské země (na jih od Sahary a polopouští) může být a v nedávné minulosti skutečně byla osídlena tisícihlavými stády slonů. Chaos v období občanské války udělal své, a i když dnes je již Čad bezpečnou a fungující zemí, pytláci, původem často ze sousedního Súdánu či Středoafrické republiky, jsou tady stálými hosty. Za posledních 30 let klesla populace slonů v zemi o více než 95%. Dnes jich zbývá kolem 1400…

ko1405 tema cad-bl 06letletadla1

Prokletý obojek

Jeden ze slonů z parku Zakouma, který před dvěma lety obojek také dostal, byl krátce na to pytláky zastřelen. Vzhledem ke stagnaci vysílaného signálu se na místo rychle dostaly ochranářské hlídky a při přepadu pytláckého tábora slonovinu a mnoho osobních věcí pytláků zabavili. Pachatelé však unikli. Následná smršť divokých událostí vyvrcholila v září 2012 odvetným vražedným přepadem tábora strážců, při němž pytláci šest strážců zastřelili. Stalo se tak, když se muži zákona ráno modlili otočeni k Mekce…

Obojek, který vinou těchto neštěstí přišel o svou původní nositelku, nám na konci terénní operace opět ležel v bedně na korbě toyoty a vyráželi jsme s ním na poslední obojkování. Chtěli jsme využít asi dvouletého období, kdy bude vysílač ještě funkční, a tak jsme se zaměřili na důležitou sloní populaci na jihozápadě Čadu nedaleko Kamerunu. O dva měsíce dříve jsem byl na místě, kde bylo 86 slonů během jednoho dne povražděno. Potom jsem se týden marně pokoušel pomoci se záchranou malého slůněte Maxe, které osiřelo. Teď jsme se vraceli jen několik kilometrů od místa masakru, abychom nalezli přeživší část stáda, která podle výpovědí svědků divoce migrovala sem a tam a zjevně byla prožitým stresem silně zasažena. Vypátrat je v nepřehledném křovinatém terénu bylo i přes vzdušnou podporu a dvě auta na zemi neskutečně složité.

První den úspěch nepřinesl. Běhali jsme v parnu před autem a klestili savanu od ležících kmenů a větví, aby se dalo projet. Až druhý den hlásil pilot, že několik kilometrů od nás zahlédl asi osmdesát slonů, odpočívajících ve stínu pod stromy. Pozemní tým se vydal tím směrem. Letadlo zatím přistálo, aby šetřilo palivo. Mělo přiletět později, až se ke slonům přiblížíme. Nepřiletělo. Ten den bylo vše proti nám. Jedna z pneumatik na malé cessně měla defekt. To se stává tak jednou za deset let! Mobil pilota se vybil a na několik hodin jsme ztratili spojení. Když už jsme to chtěli otočit, zaslechli jsme zvuk motoru a pilota ve vysílačce. Do západu slunce zbývaly tři hodiny! Sloni byli jen dva kilometry před námi, ale i to nám zabralo mnoho času. Toyota Landcruiser ale zvládne všechno, a tak jsme nakonec vypnuli motor 200 metrů před stádem. Veterinář Pete, Markéta a samopalník Satangar se vydali kupředu a my s nimi udržovali spojení malou vysílačkou. Bezchybná komunikace je při obojkování klíčová. Když už byl (uspávací) střelec Pete na dohled slonů, baterie jeho vysílačky se vybila. Návrat k autu, výměna přístroje, přičemž pilot hlásí, že sloni se začínají sunout pryč. Zřejmě vycítili nebezpečí. Popojíždíme autem blíž a Pete to zkouší znovu. Ve vysílačce slyšíme neidentifikovatelné klení v afrikánštině a k autu se opět vrací Pete i ostatní. Tentokrát se zasekla CO2 napumpovaná puška a následuje krátká oprava. Do třetice to už naštěstí vychází. Zkušeného veterináře technika tentokrát nezklame a šipku cílí s chirurgickou přesností do zadku mladší slonice. „Dart in!“ ozývá se Peteovo potvrzení zásahu, my startujeme auto a vedeni pokyny pilota nabíráme po cestě naši první skupinku a společně jedeme směrem za prchajícím stádem slonů. Ti se po pár set metrech zastavují. Znamená to, že zasažený slon již začal vrávorat nebo je na zemi, ale jeho osmdesát vyděšených druhů jej nechce opustit. Neproniknutelná bariéra těl, kterou tak rádi vídají pytláci, protože mohou pálit a každá kulka si najde cíl. Tato bariéra děsí ochranáře, kteří potřebují mít na zemi jediného slona a všechny ostatní hodně daleko. Řidič auta má ruku permanentně na klaksonu, snažíme se slony vzdálené jen 30 metrů zastrašit. Přibližujeme se, sloni troubí a hrozivě roztahují uši a zvedají choboty. Nechtějí padlého příbuzného nechat samotného. Nedá se čekat, následuje výstřel ze samopalu do vzduchu. Zapřahujeme toyotu a nakonec se nám daří slonici převrátit na druhý bok. Pete aplikuje slonici protilátku a pak už z povzdálí sledujeme, jak se čerstvě pokřtěná Binder probouzí a neomylně se vydává stejným směrem, kudy uteklo její stádo.

Mladá Binder však brzy umřela. Snad na následky zranění po kulce. K jejímu tělu jsme se dostali až v době, kdy jej mrchožrouti a počasí narušili natolik, že příčinu smrti se nepodařilo určit. Jako by ten obojek byl opravdu prokletý. Doufáme, že její smrt je poslední výhrou pytláků na tomto kdysi krásném sloním stádu a že teď už budou sloni jen vyhrávat!

Category: 2014 / 05

Nasednout brzy ráno na střechu pickupu, zahalit tvář do turbanu a projet tak skoro 1000 km napříč celým Čadem. To je další z mých dnů, které v této málo známé zemi trávím jako dobrovolník při ochraně slonů. Když naše auto dojede před setměním do malebné sahelské krajiny poblíž vysychajícího Čadského jezera, omezujeme zdvořilostní návštěvu u místního sultána jen na minimum. Ještě téhož večera totiž musíme do terénu, najít letiště. Letiště, které neexistuje.

ko1405 tema cad-bl 06letletadla2

Hledá se runway

Další den ráno má z N´Djameny přiletět stařičká cessna se zbytkem našeho týmu a potřebuje někde přistát. Hledáme co nejrovnější plochu v nějaké vyschlé pánvi. Překážející termitiště padají pod údery kladiv a rýčů, některé stromky také musejí ze vznikajícího letiště zmizet. Pomáhá nám několik přidělenců místního sultána a suprefekta, a během večera máme hotovo. Posíláme pilotovi a řediteli národního parku Zakouma v jedné osobě GPS polohu nového letiště a přijímáme místo k spánku na rozložených kobercích pod velkým nebem před domem suprefekta.

Druhý den ráno se nestačíme divit. Zdá se, že letadlo nebude mít kde přistát. Improvizovaná pětisetmetrová runway se hemží příchozími diváky ze širokého okolí. Pestrobarevná i sněhově bílá mužská sara, neodmyslitelné turbany, opodál skupiny ještě pestřeji oděných žen a nejvíce je samozřejmě dětí v otrhaném muslimském oblečení nebo dresu FC Barcelona. Letadlo tady nikdy nepřistávalo (nebylo kde…) a zpráva o něm se během noci rozšířila i k těm nejvzdálenějším nomádům. Společně se samopalníky z čadské armády se snažíme usměrnit hlavně děti, protože na obzoru se už rýsuje letadlo. Nakonec se dav rozprchne na strany letiště a cessna přistává.

Z ledadla vyskakují ředitel parku se svou ženou, terénní veterinář Pete Morkel, který se mimo jiné podílel na přepravě českých bílých nosorožců do Keni a také Markéta Antonínová, mladá česká výzkumnice a ochranářka, která mnoho posledních let tráví v Africe. V Čadu pracovala druhým rokem právě v národním parku Zakouma a dnes je jednou z hlavních koordinátorek neobvyklé akce na GPS obojkování slonů v celém Čadu. V okolí „Jezera“ ještě také přežívají poslední stáda divokých tlustokožců a cílem obojkování je dozvědět se o jejich životě více.

Dnes je třeba umístit obojek na jednoho velkého samce. Letadlo nás opět všechny pokryje vrstvičkou prachu a letí obhlédnout terén shora. Po zemi se směrem k předpokládanému místu, kde by měli být sloni, řítíme ve dvou autech. Docela jsme se trefili. Pilot naši dráhu zkoriguje jen o několik kilometrů severněji, přímo za pomalu kráčející šedesátihlavou skupinu slonů.

ko1405 tema cad-bl 06letletadla

Parkujeme auta pod v tuto roční dobu bezlisté akácie. Když si dřepneme, vidíme v dálce za stromy nohy odpočívajících slonů. Je jich hodně a někteří jsou velcí. Veteřinář Pete připravuje uspávací látku do šipky a pomalu vyráží kupředu. Vychází také Markéta s vysílačkou a spolehlivý Satangar, místní ochranář, se samopalem. Několik minut se nic neděje. Vítr je příznivý. Markéta sděluje, že Pete si zouvá boty a po indiánsku se ke slonům přibližuje na nějakých 30 metrů. Pak neslyšně vystřeluje šipku a jednoho slona zasahuje. Celé stádo se v tu chvíli lekne a rozbíhá se pryč. Startujeme a jedeme za nimi. Bez letadla by se nám v tomto terénu téměř ztratili. Zasažený slon se již za několik minut opožďuje a my jej těsně následujeme. Začíná upadat do letargie a je jasné, že za pár minut se skácí k zemi. Je to tady! Pete je na místě první a zajišťuje, aby neměl slon blokovaný chobot a mohl dýchat. Ne všechno je ale tak, jak má být. Slon si lehl špatně, jako sfinga přímo na hrudník a to je pro něj nebezpečné. Mohl by se tak udusit vlastní vahou. Markéta hlásí, že máme tři minuty času a sama podlézá stále se pohybující chobot obra a dává mu kolem krku lano. Všichni vědí, co mají dělat. Zapřahujeme toyotu a pomalu slona převracíme na levý bok. To by bylo.

Potom už se zbrusu nový obojek připevňuje novému majiteli. Aktuální polohu by měl vysílat třikrát denně po dobu tří let, časem pak sám slonu odpadne. Zkracují se konce obojku tak, aby slonu nepřekážely, a veterinář Pete v mezičase šátrá slonímu samci v tlamě. Podle opotřebení stoliček odhaduje jeho věk na více než 40 let. Je zvláštní, že sloni v Čadu, přestože jsou tělesně obrovští, nemají příliš velké kly. Možné vysvětlení je dlouhodobý lov pro slonovinu, kdy šanci na přežití a rozmnožení měli sloni s malými kly.

Za dvacet minut od výstřelu je vše hotovo. Pete odměřuje několik mililitrů protilátky, kterou slonovi vpravuje injekcí do cévy na uchu. Riskuju a s vidinou neobyčejného záběru nechávám svou kameru běžet na stativu jen pár kroků od ležícího obra. Je neuvěřitelné, jak rychle dostává protilátka šestitunového obra zpět na nohy. Z dálky pozorujeme jeho první váhavé kroky a nesmělé pohledy přímo do objektivu… Pak slon odchází. Mám vyhráno! Kamera přežila. Mnohem důležitější otázkou teď je, jestli přežije ten krásný slon.

Za pět minut dvanáct

V národním parku Zakouma, který obojkování slonů u Čadského jezera i jinde koordinoval, žije v současnosti největší sloní populace v zemi. Loni jich bylo necelých 450. V období sucha jsou všichni pohromadě a letecký pohled na tak obrovské stádo je impozantní. Přesto je tento počet jen zlomkem toho, kolik slonů zde žilo před deseti lety. Tehdy býval park domovem téměř čtyř a půl tisíce chobotnatců. Jižní Čad a Zakouma byly považovány za nejlepší sloní útočiště v celém pásmu severních súdánských savan. Potom přišla pohroma. Pytláctví se vymklo kontrole a park se stal pohřebištěm 4000 slonů. Nejhorší byly roky 2006–2008. Od doby, kdy správu parku převzala nevládní organizace African Parks se pytláctví daří stabilizovat, nebo i úplně zastavit. S pomocí GPS obojků, kterých ochranáři v obdobích sucha v letech 2013 a 2014 připevnili na slony téměř dvě desítky, chtějí čadská vláda a African Parks zjistit co nejvíce informací o pohybech slonů v rámci Čadu i přes hranice do sousedních zemí. Budou tak moci určit klíčové koridory a oblasti, které by měly začít být chráněné jak vytvořením nových rezervací, tak i zaměstnáním dalších strážců. Čad totiž teoreticky slonům i jiným zvířatům nabízí jedny z největších nedotčených savanových prostorů v celé Africe. Velká část území je osídlena jen řídce zejména kočovníky a téměř polovina obrovské země (na jih od Sahary a polopouští) může být a v nedávné minulosti skutečně byla osídlena tisícihlavými stády slonů. Chaos v období občanské války udělal své, a i když dnes je již Čad bezpečnou a fungující zemí, pytláci, původem často ze sousedního Súdánu či Středoafrické republiky, jsou tady stálými hosty. Za posledních 30 let klesla populace slonů v zemi o více než 95%. Dnes jich zbývá kolem 1400…

ko1405 tema cad-bl 06letletadla1

Prokletý obojek

Jeden ze slonů z parku Zakouma, který před dvěma lety obojek také dostal, byl krátce na to pytláky zastřelen. Vzhledem ke stagnaci vysílaného signálu se na místo rychle dostaly ochranářské hlídky a při přepadu pytláckého tábora slonovinu a mnoho osobních věcí pytláků zabavili. Pachatelé však unikli. Následná smršť divokých událostí vyvrcholila v září 2012 odvetným vražedným přepadem tábora strážců, při němž pytláci šest strážců zastřelili. Stalo se tak, když se muži zákona ráno modlili otočeni k Mekce…

Obojek, který vinou těchto neštěstí přišel o svou původní nositelku, nám na konci terénní operace opět ležel v bedně na korbě toyoty a vyráželi jsme s ním na poslední obojkování. Chtěli jsme využít asi dvouletého období, kdy bude vysílač ještě funkční, a tak jsme se zaměřili na důležitou sloní populaci na jihozápadě Čadu nedaleko Kamerunu. O dva měsíce dříve jsem byl na místě, kde bylo 86 slonů během jednoho dne povražděno. Potom jsem se týden marně pokoušel pomoci se záchranou malého slůněte Maxe, které osiřelo. Teď jsme se vraceli jen několik kilometrů od místa masakru, abychom nalezli přeživší část stáda, která podle výpovědí svědků divoce migrovala sem a tam a zjevně byla prožitým stresem silně zasažena. Vypátrat je v nepřehledném křovinatém terénu bylo i přes vzdušnou podporu a dvě auta na zemi neskutečně složité.

První den úspěch nepřinesl. Běhali jsme v parnu před autem a klestili savanu od ležících kmenů a větví, aby se dalo projet. Až druhý den hlásil pilot, že několik kilometrů od nás zahlédl asi osmdesát slonů, odpočívajících ve stínu pod stromy. Pozemní tým se vydal tím směrem. Letadlo zatím přistálo, aby šetřilo palivo. Mělo přiletět později, až se ke slonům přiblížíme. Nepřiletělo. Ten den bylo vše proti nám. Jedna z pneumatik na malé cessně měla defekt. To se stává tak jednou za deset let! Mobil pilota se vybil a na několik hodin jsme ztratili spojení. Když už jsme to chtěli otočit, zaslechli jsme zvuk motoru a pilota ve vysílačce. Do západu slunce zbývaly tři hodiny! Sloni byli jen dva kilometry před námi, ale i to nám zabralo mnoho času. Toyota Landcruiser ale zvládne všechno, a tak jsme nakonec vypnuli motor 200 metrů před stádem. Veterinář Pete, Markéta a samopalník Satangar se vydali kupředu a my s nimi udržovali spojení malou vysílačkou. Bezchybná komunikace je při obojkování klíčová. Když už byl (uspávací) střelec Pete na dohled slonů, baterie jeho vysílačky se vybila. Návrat k autu, výměna přístroje, přičemž pilot hlásí, že sloni se začínají sunout pryč. Zřejmě vycítili nebezpečí. Popojíždíme autem blíž a Pete to zkouší znovu. Ve vysílačce slyšíme neidentifikovatelné klení v afrikánštině a k autu se opět vrací Pete i ostatní. Tentokrát se zasekla CO2 napumpovaná puška a následuje krátká oprava. Do třetice to už naštěstí vychází. Zkušeného veterináře technika tentokrát nezklame a šipku cílí s chirurgickou přesností do zadku mladší slonice. „Dart in!“ ozývá se Peteovo potvrzení zásahu, my startujeme auto a vedeni pokyny pilota nabíráme po cestě naši první skupinku a společně jedeme směrem za prchajícím stádem slonů. Ti se po pár set metrech zastavují. Znamená to, že zasažený slon již začal vrávorat nebo je na zemi, ale jeho osmdesát vyděšených druhů jej nechce opustit. Neproniknutelná bariéra těl, kterou tak rádi vídají pytláci, protože mohou pálit a každá kulka si najde cíl. Tato bariéra děsí ochranáře, kteří potřebují mít na zemi jediného slona a všechny ostatní hodně daleko. Řidič auta má ruku permanentně na klaksonu, snažíme se slony vzdálené jen 30 metrů zastrašit. Přibližujeme se, sloni troubí a hrozivě roztahují uši a zvedají choboty. Nechtějí padlého příbuzného nechat samotného. Nedá se čekat, následuje výstřel ze samopalu do vzduchu. Zapřahujeme toyotu a nakonec se nám daří slonici převrátit na druhý bok. Pete aplikuje slonici protilátku a pak už z povzdálí sledujeme, jak se čerstvě pokřtěná Binder probouzí a neomylně se vydává stejným směrem, kudy uteklo její stádo.

Mladá Binder však brzy umřela. Snad na následky zranění po kulce. K jejímu tělu jsme se dostali až v době, kdy jej mrchožrouti a počasí narušili natolik, že příčinu smrti se nepodařilo určit. Jako by ten obojek byl opravdu prokletý. Doufáme, že její smrt je poslední výhrou pytláků na tomto kdysi krásném sloním stádu a že teď už budou sloni jen vyhrávat!

Category: 2014 / 05

TEXT: Jaroslav Petr

Sto let po otevření Panamského průplavu se ve Střední Americe schyluje k budování druhé vodní cesty spojující Karibské moře s Tichým oceánem. Přírodovědci však bijí na poplach. Megalomanský projekt přímo ohrožuje jedinečnou přírodu na ploše 400 000 hektarů.

Devětadvacátého září roku 1513 stojí španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa na písčité pláži. V jedné ruce svírá tasený meč a v druhé praporec s Pannou Marií. Je první Evropan, který spatřil Pacifik z americké strany. Ráznými kroky vstoupí do vln Tichého oceánu. Když mu voda vystoupí ke kolenům, prohlásí toto „Jižní Moře“ a všechny k němu přilehlé pevniny za majetek španělské koruny. 

Balboa má v té chvíli za sebou sto deset kilometrů úmorného pochodu tropickou džunglí napříč Panamskou šíjí. Překročil horský hřeben, vybojoval řadu bitev s domorodým obyvatelstvem. Čeká ho neméně trnitá zpáteční cesta. Pokud by se chtěl z pacifického pobřeží vydat zpět na pobřeží Karibiku po moři, musel by urazit bezmála 13 000 kilometrů. Plavba by ho zavedla až do bouřlivých vod Magalhãesova průlivu na nejjižnější výspě jihoamerického kontinentu. Se stejným problémem se budou potýkat celé příští generace mořeplavců i obyvatel Střední Ameriky. Panamská šíje měří v nejužším místě jen pár desítek kilometrů. Pro lodě však představuje nepřekonatelnou překážku. „Objížďka“ kolem Jižní Ameriky je děsivě dlouhá.

ko1405 nikaragua pruplav dsc 0652 drinkthewater.org

Vzdušné zámky

Už španělští conquistadoři si pohrávali s myšlenkou na vybudování plavebního kanálu napříč Panamskou šíjí, který by drasticky zkrátil cesty mezi Atlantickým a Tichým oceánem. V roce 1534 dokonce přikázal španělský král Karel V. Habsburský hledat trasu, kudy by mohl plavební kanál vést. Jedním z hlavních motivů bylo jednodušší spojení s dobytou říší Inků v Peru. Španělé zvažovali, zda prokopat pevninu na území dnešní Panamy, Nikaraguy, nebo až v Mexiku. Záhy však pochopili, že zbudování průplavu je čirá utopie.

Reálnější kontury dostaly plány na výstavbu vodní cesty napříč Panamskou šíjí v 19. století. V roce 1848 vypukla v Kalifornii „zlatá horečka“ a poptávka po přepravě mezi východním a západním pobřeží Ameriky se vyšplhala až do nebes.

V roce 1869 byl dokončen Suezský průplav a Francouzi namlsaní úspěchem zvedli hozenou rukavici Panamského kanálu. Vedením stavby pověřili muže, jenž dostavěl Suezský průplav. Ferdinand de Lesseps zahájil stavbu v roce 1880. Představy o tom, že prokopat přímou vodní cestu napříč Panamou bude ve srovnání s výstavbou Suezského kanálu procházka růžovým sadem, se záhy ukázaly jako naivní. Náročný terén, povodně a sesuvy půdy, tropické choroby – to vše ztěžovalo postup prací. Peníze tekly proudem, ale kanál rostl pomalu a za nesmírných obětí. Lesseps tvrdil, že kanál postaví za 120 milionů dolarů. Když v květnu 1889 vyhlásil bankrot, byl Panamský průplav hotový ze dvou pětin a v účetních knihách figurovaly výdaje bezmála 235 milionů dolarů. Počet těch, kdo při stavbě zemřeli, se dnes odhaduje na děsivých 22 000.

Spojené státy viděly význam kanálu napříč Panamskou šíjí zcela jasně. Odborníci sice navrhovali jeho zbudování na území dnešní Nikaraguy, ale prezident Theodore Roosevelt prosadil silou své osobnosti dokončení rozestavěného de Lessepsova díla. Záměr Američanů nezkomplikovaly ani politické změny ve Střední Americe, když se Panama vymanila z nadvlády Kolumbie a vyhlásila nezávislost.

Stavební stroje a dělníci zahájili práci na opuštěném francouzském díle v roce 1904 a o deset let později, 15. srpna 1914, byl průplav slavnostně otevřen. Po více než sto letech provozu se dočká zásadní inovace. Rozšíření průplavu s rozpočtem 5 miliard dolarů započalo v roce 2007 a dokončeno bude v roce 2015.

ko1405 nikaragua pruplav canalnicaragua cb24.tv

Nikaragujská alternativa

Nikaragujská alternativa Panamského průplavu byla v minulosti na plánovacím stole mnohokrát. Nyní se vrací. Existuje hned v několika variantách. V západní části všechny využívají rozlehlých vod jezera Nicaragua a vedou povodím řeky Las Lajas. Počítají s vyústěním kanálu do Pacifiku u města Brito. Ve východní části jsou ve hře celkem čtyři trasy, přičemž největší šance na realizaci se dávají té, která začíná na pobřeží Karibiku u ostrova Isla del Juan Venado a vede k jezeru Nicaragua povodím řek Escondido, Rama a Oyate. Hongkongští investoři už definitivně zamítli nejjižněji vedenou trasu, která počítá se splavněním řeky San Juan při nikaragujsko-kostarické hranici.

Nikaragujská vláda vydala koncesi na výstavbu kanálu čínským investorům s odůvodněním, že v druhé nejchudší zemi Ameriky nastartuje projekt za 40 miliard dolarů hospodářský rozkvět. Už samotná výstavba nabídne milion pracovních míst. Růst hrubého národního produktu by měl do tří let vyšplhat na trojnásobek.

Zkrátka nepřijdou ani investoři. Kanál budou mít pronajatý na 50 let s možností prodloužit smlouvu o další půlstoletí. V pásmu kanálu mohou budovat průmyslová centra, letiště, železnice, ropovody a plynovody. Pokud budou Číňané potřebovat pro své aktivity soukromé pozemky, nikaragujská vláda je pro ně vyvlastní. Investoři z HKND získali práva na těžbu přírodních surovin, jejichž ložiska při výstavbě kanálu objeví.

Také lodní dopravci vyhlížejí netrpělivě novou vodní „zkratku“ mezi Atlantikem a Pacifikem. Doba potřebná k proplutí Panamského průplavu se pohybuje mezi 20 až 30 hodinami a z toho většina připadá na čekání. Ve srovnání s cestou kolem mysu Horn na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky je to chvilka. Nemluvě o tom, že protažení lodi úzkými zdymadly Panamského průplavu je neskonale bezpečnější než plavba bouřlivými vodami kolem Ohňové země.
Řada lodí je ale k této dlouhé a nebezpečné oklice donucena, protože se do Panamského kanálu nevejdou. Nikaragujský kanál by měl uspokojit lodi s třiapůlkrát těžším nákladem, než jaký provezou lodi jeho panamským konkurentem.

Zděšení přírodovědců

Pro přírodovědce se stal Nikaragujský kanál noční můrou. Nikaragujská vláda si ani neověřila dopady stavby na životní prostředí. To přenechala hongkongskému investorovi. U něj se dá jen těžko přepokládat, že by si nechal čtyřicetimiliardovou investici zhatit ohledy k tropické přírodě.

Samotná stavba zničí 400 000 hektarů jedinečného tropického deštného lesa a mokřadů. Nejpravděpodobnější trasa kanálu protíná přírodní rezervaci Cerro Silva, kde žije celá řada kriticky ohrožených druhů. Například pralesní žába bezblanka (Eleutherodactylus rugulosus), z ptáků vzácný a mizející střízlík černohrdlý (Thryothorus atrogularis) a ze savců třeba veverka Richmondova (Sciurus richmondi). Aktivity v sousedství průplavu si vyžádají další zábory půdy. Ty mohou těžce poznamenat i další chráněná území. Silná lodní doprava při vjezdu i výjezdu z průplavu postihne mořské pobřeží, kde se nacházejí hnízdiště několika druhů vzácných mořských želv. Nepříznivé dopady lze očekávat i u beztak těžce zkoušených korálových útesů a mangrovových porostů.

Kanál se dotkne i suchozemských organismů. Mnoha živočichům přetne migrační cesty. Životní prostor se dramaticky zmenší pro ohroženého tapíra středoamerického (Tapirus bairdii), opici chápana středoamerického (Ateles geoffroyi), dravce harpyji pralesní (Harpia harpyja) nebo jaguára (Panthera onca).

Vedle zvířat a rostlin ohrožuje Nikaragujský kanál i lidi. V místech, kudy povede, žijí na autonomních kmenových územích indiáni kmenů Rama, Garifuna, Mayangna, Miskitu a Ulwa. Stovky vesnic zaniknou a jejich obyvatelé se budou muset přestěhovat. Velké obavy vzbuzuje také fakt, že průplav leží v seismicky aktivní zóně. Vrata zdymadel nemusí silné otřesy vydržet a vylití vod průplavu by způsobilo katastrofu. Výstavba i provoz průplavu se tak mohou stát předmětem vleklých sporů, které rozdělí nikaragujskou společnost.

Jezero v ohrožení

Velké obavy panují o další osud jezera Nicaragua, které je bezkonkurenčně největší zásobárnou pitné vody v zemi. Lodi ho budou přejíždět po dráze dlouhé skoro sto kilometrů. Nikaragujský průplav musí být dimenzován na mnohem větší lodi, aby mohl konkurovat Panamskému protějšku. Číňané plánují, že hloubka kanálu neklesne nikde pod 27,6 metru. Průměrná hloubka jezera Nicaragua je však pouhých 15 metrů. V místě plavební dráhy bude proto nutné vyhloubit v jezerním dnu patnáct metrů hluboký příkop široký víc než půl kilometru.

Podmínky v jezeře se zprovozněním kanálu radikálně změní. Bude do něj pronikat z moře slaná voda a to může přivést na pokraj zkázy řadu jedinečných organismů. Ve sladkých vodách jezera žije například žralok bělavý (Carcharhinus leucas), dorůstající délky ke 2,5 metru a hmotnosti kolem 130 kg, nebo sportovními rybáři vysoce ceněný tarpon indický (Megalops cyprinoides), který může mít podobné tělesné míry jako jeho žraločí soused.

Vlny vzedmuté obřími loděmi naruší pobřeží jezera. Zvíření kalů ze dna sníží obsah kyslíku ve vodě. Ohroženy tak budou unikátní druhy ryb cichlid, které se vyvinuly v nikaragujských jezerech do nepřeberné druhové pestrosti během pouhých posledních 10 000 roků.

Mnohé z lodí proplouvajících kanálem si povezou ve vyvažovacích nádržích vodu nabranou v jiných částech světa a s ní i nejrůznější tamější organismy. Pokud by takový „černý pasažér“ unikl do nikaragujských řek nebo do jezera Nicaragua, mohlo by to znamenat katastrofu. Biologové se o tom přesvědčili, když byly v 80. letech minulého století do jezera vysazeny africké ryby tilapie a ty zasadily těžkou ránu populacím původních jezerních cichlid.

Vědci z celého světa volají po nezávislém posouzení stavby Nikaragujského průplavu na středoamerickou přírodu. A pokud se ukáže, že stavba napáchá nevratné škody, pak požadují zastavení projektu dřív, než bude na nápravu škod pozdě.

Category: 2014 / 05

TEXT A FOTO: Petra Doležalová

Na motorové kánoi vyrážíme do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…

Výraz na Edmundově tváři, starostlivého přítele z Tufi Resortu, mě vyděsil. „Opravdu si to nechceš rozmyslet? Tam, kam letíte, řádí nový tip malárie, tygří. Nefungují na ni žádné léky! Já ji tam dostal a čtyři měsíce jsem musel zůstat v nemocnici,“ vzpomíná na svůj nedávný zážitek. „A kromě toho je tam spousta bahna a krokodýlů…“ sleduje mě s obavami, zatímco se za ním belhám se zánětem v hluboké ráně, ve kterou se mi po posledním ponoru proměnil původně nepatrný škrábanec od korálu na nártu a v němž to dnes pulsuje ještě víc kvůli týden neumdlévající viróze. V tomto stavu „rozkladu“ mi mé jindy dobrodružné srdce skočilo rovnou do kalhot…

ko1405 papua  et 6212

Dnešní cíl našeho natáčení ovšem změnit nejde. Míříme letadlem přes metropoli PNG do města Wewak. Většinu zavazadel jsme nechali u přátel v Port Moresby a vyrážíme jen s kamerou, stativy, fotobrašnou a jedním příručním zavazadlem. I tak máme co dělat, abychom naši techniku do malinkého letadla vtěsnali. Jakmile ale letušce vysvětlíme, že tu natáčíme dokument, zmizí v pilotní kabině, kam i my máme rázem dveře otevřené. Turismus je totiž velmi důležitým zdrojem příjmu mnoha chudých oblastí PNG a zájem podpořit ho zdejší stále oceňují. Mačkám se v kokpitu spolu s piloty z Nového Zélandu a při pohledu na vnitrozemí Papuy-Nové Guiney z ptačí perspektivy si znovu uvědomuji, jak moc je tento druhý největší ostrov světa fascinující. Po zelených fjordech malebného Tufi přelétáváme přes nekonečný prales, barvy půdy se mění jako na paletě bláznivého malíře, sem tam jimi probleskují stříbřité nitky řek. U některých z vesnic horské vysočiny pod námi stále zuří kmenové nepokoje, jinde máte naopak pocit té největší vlídnosti. Více než osm set jazyků a šest stovek ostrovů, které tvoří Papuu-Novou Guineu, charakterizují její obrovskou a hlavně doposud neprozkoumanou různorodost. Zapomenout na normy západního světa a očekávat neočekávané – pravidlo, které je dobré si vštípit do hlavy, aby vás nic nerozhodilo.

Bájná řeka Sepik

Hned při prvním setkání s naším průvodcem Aloisem mě okamžitě přešly veškeré obavy z cesty do divočiny, jeho srdečný smích je pořádně nakažlivý. Je nejznámějším tour operátorem na Sepiku, nejdelší řece Papuy-Nové Guiney, dlouhé 1126 kilometrů. Tato oblast je živoucím antropologickým inventářem a zdejší domorodci patří k nejméně rozvinutým obyvatelům z celé země. Široké meandry řeky a její ramena tvoří jeden z nejdůležitějších zdrojů pitné vody v oblasti, kde se vyskytuje spousta endemických druhů rostlin i živočichů. Patří k nim i dva zdejší druhy krokodýlů – jeden sladkovodní a v pobřežní oblasti mořský.

Cestování po řece ovšem není levné a tomu odpovídá i množství turistů: ročně se na plavbu motorovou kánoí vydá sotva tři sta nadšenců, a to včetně vyšší návštěvnosti během červnového krokodýlího festivalu. Zdejší kmeny hovoří až třemi stovkami nářečí a jejich tradice, zvyklosti a slavné řezbářské umění duchovně spojené s krokodýlím kultem se tu za posledních pár desítek let příliš nezměnily. Jen lovení lebek v minulém století misionáři definitivně vymýtili, i když… Bez zkušeného průvodce se na cesty rozhodně chodit nedoporučuje.

ko1405 papua  io 3549

V jediné „nákupní“ ulici přímořského města Wewak doplňujeme zásoby v čínských marketech (jiné tu nejsou). Brzy ráno nasedáme do Aloisova mikrobusu a po třech hodinách kodrcání po rozbité silnici zastavujeme u řeky. Je poledne a ve stínu téměř 40 °C. Od překupníků doplňujeme do zásob karton papuánského piva – jak jsme záhy zjistili, nedostatkového gurmánského artiklu – a všechno naše vybavení pak už rychle nakládáme do dlouhé úzké kánoe vydlabané z jednoho kusu dřeva a ukončené zdobenou špicí ve tvaru krokodýlí hlavy.

S vědomím, že jakákoliv nemoc by z téhle výjimečné výpravy učinila naprosté peklo, se téměř zázračně uzdravuji. Vtipkující Alois nás svěřuje stejně naladěnému bratranci Filipovi a spolu se čtyřmi dalšími průvodci vyrážíme motorovou kánoí do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…

S rudým úsměvem

Rovinatá krajina středního Sepiku po pár hodinách cesty poněkud zevšední, ale celá řeka představuje ráj pro ornitology. Každou chvíli před námi vzlétne nějaký opeřenec – zástupci rajek, orlů, papoušků či volavek zpestřují naši poměrně jednotvárnou cestu. Míjíme malé osady s prostými dřevěnými stavbami na vysokých kůlech, chránících obydlí proti zaplavení v období dešťů. Ve stínu pod chatrčemi pak panuje čilý společenský ruch; ráno, v poledne i večer se tu přátelé a rodiny setkávají a při žvýkání betelu – ořechu z betelové palmy – debatují o současném dění. Červené stopy všude na zemi jsou neklamnou stopou téhle oblíbené drogy, kterou tu žvýkají téměř všichni – rudý úsměv a bohužel brzy i zničené zuby a dásně zdobí velkou část Papuánců. „Betelový ořech je naše pivo,“ s oblibou říkají.

V úzkém rameni řeky, kam jsme odbočili z hlavního toku, míjíme cachtající se děti. Jsou těsně u břehu, to prý kvůli krokodýlům. Na plavání, po němž v tom­hle vedru toužíme od první chvíle, co jsme nastoupili na loď, tak už raději ani nemyslíme.

ko1405 papua bl  io 3327

Bílí lidé jsou ve zdejších končinách stále ještě raritou a s kamerou se tu v Marabu podle slov našeho průvodce ještě nesetkali. Při vykládání naší objemné bagáže z lodi na prudký bahnitý svah jsme proto neustále sledováni zvědavými pohledy místních žen a dětí. Nejstarší domorodka zavelí a rázem si asi dvacítka pomocníků rozděluje naše zavazadla a zásoby. Většinu z nich nesou obratně na hlavách a hbitě před námi mizí na úzké cestě buší. Marab tvoří vlastně dvě vesnice s asi pěti sty obyvateli, vzdálené od sebe asi půl hodiny, a významný obřad, na nějž se chystají, tu naposledy proběhl před pěti lety.

S jednou nohou bosou kvůli stále nezahojené ráně klopýtám po kamenité cestě a závidím místním neuvěřitelně vyvinutá chodidla, se kterými bravurně zvládají překonat všechny překážky džungle. Už jako malé děti jsou mnohem šikovnější než jejich vrstevníci z „rozvinutého světa“ a první krůčky v sedmém měsíci života nejsou ničím neobvyklým. Pod nohama nám proběhne i malé prasátko, velmi cenný majetek: domácí mazlík a zároveň tradiční platidlo, kterým se tu v hojném počtu stále platí za nevěstu. V některých kmenech papuánské vysočiny mají vepříci dokonce takovou cenu, že prý není neobvyklé, když je v případě potřeby místní ženy kojí. V této oblasti se ovšem ženy nad těmito zvyky nesouhlasně ušklíbají.

Dům duchů

Většina zdejších vesnic má svůj dům duchů – tambaran, kam je dovolen vstup jen zasvěceným mužům kmene. Místní věří, že v nich sídlí duše zemřelých předků. Řezbáři, kteří tyto domky zdobí tradičními dřevěnými soškami, se tu těší velké úctě. Jako návštěvník jiné kultury mám na rozdíl od domorodých žen dovoleno vstoupit, některé z uměleckých artefaktů však ani s naším speciálním povolením fotografovat ani natáčet nesmíme. Vstupenkou pro místní muže do této „svatyně“ je podstoupení značně zdlouhavého a bolestivého rituálu zjizvení pokožky do takové podoby, aby připomínala kůži krokodýlů. A na ten se právě připravuje jedenáctka odvážlivců mezi 15 a 25 lety. Krokodýl je ještě v dnešní době pro zdejší obyvatele téměř mystickým stvořením. Podle legendy krokodýli v dávných dobách migrovali řekou Sepik a vytvořili lidskou populaci. Jizvy představují pro kmen krokodýlí zuby, jež pozřou adolescenci zasvěcených a promění je v silné krokodýlí muže. Jsou přesvědčeni o tom, že zkušenost s bolestí při přerodu chlapce v muže mu usnadní čelit obtížným chvílím v dospělém životě. Tento proces trvá obvykle dva měsíce, kdy mají chlapci přísný režim a jsou izolováni od zbytku vesnice. Zítřejší nejbolestivější obřad bude jeho nejtěžší částí, po němž bude následovat zdlouhavé hojení ran.

ko1405 papua  io 3382

Cesta časem i prostorem

Ve vesnici roztroušené v buši dostáváme pro celou naši výpravu k dispozici jednu z větších chatrčí z palmového listí. Kolem Libora se tlačí zvědavé místní děti, kterým ukazuje záběry z kamery, a jejich mámy nám na oplátku předvádějí přípravu tradiční večeře: pečených placek ze ságové palmy se sušenou rybou.

Uprostřed vesnice, na travnaté plošině pod palmami, která tu funguje jako náměstí, mezitím vesničané vytvořili velký kruh. Tambaran, dům duchů, je hned za vysokou stěnou z palmových listů. Je pět hodin odpoledne a začínají se ozývat první údery bubnů. Muži, natření na černo a vyzdobení jen listy palem a čelenkami z ptačího peří vycházejí jeden za druhým bránou tambaranu na náměstí. Pohybují se zvláštními přískoky a mezi bubnováním vyrážejí rytmické „hu!“, až se postupně dostávají do transu. Jejich zvláštní seskupení má představovat krokodýla – poslední z nich pak podivným přihopsáváním i důležitým výrazem v obličeji znázorňuje jeho ocas. Tanec trvá dlouhé hodiny, a když se skupina na chvíli uchýlí do domu duchů, část z ní se přes potemnělý prales přesouvá do vedlejší vesnice pro posvátný oheň. Začíná dlouhá noc. Rytmický pochod bude pokračovat až do rozbřesku, ženy i děti se občas přidávají a předvádějí vlastní podivné taneční kreace, zatímco ti nejmenší usínají pod rozestavěnými moskytiérami.

Jedenáct chlapců, které ráno čeká těžký den, dostává v pořadí druhý ze tří „magických“ nápojů z bylin, které mají lehce omamné účinky.
Jdeme si na pár hodin odpočinout a dobít baterie kamery pomocí generátoru, jehož hučení nepatřičně narušuje magii noci. Ubrouskem namočeným ve vodě se snažím zbavit sluncem spálenou kůži nepříjemné vrstvy potu i silného spreje proti komárům a rychle se schovávám do moskytiéry. Konečně generátor utichá a během usínání za zvuku bubnů a nepřetržitého chlapského „hu“ si připadám, jako bych se ocitla o tisíce let zpátky.

Krokodýlí metamorfóza

Filip nás budí ve čtyři ráno s hrnkem kávy. Na malém vařiči na špinavé zemi předvádí svůj kuchařský um a už od rána se směje, takže dobrá nálada je po kraťoučkém spánku zaručena.

Na „náměstí“ je ještě šero a muži ve svém tanci krokodýla stále neumdlévají. Skupinka do pasu svlečených chlapců se objevuje uprostřed kruhu. Jsou vyděšení, jejich oči však vedle strachu z očekávané bolesti prozrazují zároveň odhodlání a odvahu na hranici muže a dítěte. „Krokodýl“ na ně začíná dorážet, skáče jim na záda a snaží se je pokořit.

S rozbřeskem toto podivně fascinující počínání nabývá na intenzitě, až se postupně chlapci probojují přes „živou zábranu“ k domu duchů za obrovského křiku již zasvěcených mužů. Místo je k prasknutí plné emocí a máme co dělat, aby i nás vzrušený dav nestrhnul. Chlapce švihají rostlinami, aby je ještě více ponížili před samotným obřadem. Za stěnou se z „náměstí“ ozývá pláč jejich matek. Vědí, co jejich syny čeká. Už mnohokrát byly svědky bolesti, která dodnes nerozlučně patří k jejich, ale může přinést i smrt. Jedenáct mladíků se svléká do naha a se skloněnou hlavou usedají do řady těsně jeden za druhého. Poslední hecování – nad nimi skáče vždy jeden z jejich strýců a vykřikne jméno svého svěřence, o nějž se bude starat. Každý z hochů dostává balíček úhledně zabalený v palmových listech, v němž je zbroušená bambusová tyč – tou se ještě v minulém století prováděly řezy. Dnes je tam jen coby součást rituálu, která má vyděsit, pod ní je skrytá obyčejná žiletka. Každého z jedenáctky odvádí jeho strýc na dřevěné lůžko. Nám z jiné kultury tahle scéna připomíná spíš ukřižování Krista a cítíme, jak nám krev napětím i obavami tepe ve spáncích. Strýc drží hlavu svého synovce v klíně a čtyři muži rychle, ale pečlivě „kreslí“ žiletkou do chlapeckého těla hluboké rány. Kromě bylin a zázvoru, které žvýkají (působí jako silnější drink), nemají hoši žádná ane­stetika, krev vytékající z hlubokých ran se utírá špinavým hadrem. Sleduji tváře chlapců a neubráním se obdivu nad jejich vnitřní sílou, s níž mlčky a klidně zvládají neskutečnou bolest. Ornamenty krokodýlí kůže totiž pokrývají prsa, paže, záda a přes hýždě pokračují až do půli stehen. Celý proces trvá nekonečné dvě hodiny.

Prodíráme se tiše kolem mužů s fotoaparátem a kamerou v ruce a snažíme se nerušit ani nešlápnout do zakrvavené trávy. U každého z iniciovaných postává vždy jeho otec. O své syny mají sice strach, ale v pohledu se jim odráží především pýcha. Na krokodýlí kult, který tu dnes praktikuje jen několik vesnic a každá z nich má svůj odlišný vzor i pravidla obřadu, jsou patřičně hrdí…

Matty! Rawen! Alli!… ozve se vždy jméno chlapce, který dokončil obřad, aby to slyšeli za branou členové jeho rodiny. Každé jméno je odměněno bouřlivým potleskem. Opřeni o záda svého strýce pomalu v bolestech odcházejí do domu duchů, kde si s bolestivým sykáním nechávají potřít poraněná místa olejem ze stromu gvat, který má protizánětlivé účinky. Další týdny si budou na rány přikládat také jíl, který zase způsobuje tvorbu koloidních jizev, aby dostaly požadovaný vystouplý tvar. Slétávající se mouchy a komáři jsou připomínkou, že ještě dlouho budou zraněná místa v ohrožení infekcí. Léčba ve vzdálené nemocnici je však pro místní finančně nedostupná, a tak se spoléhají pouze na tradiční znalosti starších a svou vnitřní víru. Je to ohromná zkouška fyzické i psychické odolnosti.

Najednou se za branou tambaranu ozve ženský křik. Jméno jejího muže nikdo nezavolal. Pod tíhou stresu a v hrůze z toho, že se duchové rozzlobili a on zemřel, dostává žena záchvat a ztrácí vědomí. „Bude to dobré…“ říkají po chvíli nejistě starší ženy, které se jí ujaly. Její manžel jako jediný bolestivý proces nedokončil a zmítá se v pláči. Jeho rodina věnuje další dary duchům, aby si je udobřil, a následující den bude jeho iniciace dokončena.

Dotek ducha Sepiku

Na mnoha místech Sepiku se krokodýlí iniciace postupně ztrácí i s domy tambaran. Tam pak často chybí zažitý řád a dochází k nepokojům. Kmenová pravidla spjatá se starou kulturou fungují totiž i jako prostředek udržování pořádku a každý se je přirozeně bojí porušit. Například za krádež v rámci kmene – a pokud to viník neodčiní – platí vyhoštění a prokletí, stejně jako za svedení manželky jiného muže. To většinou končí smrtí. Prokletí se tu místní bojí jako čert kříže, dokonce i ve městech je považováno za důvod absence v práci stejně jako nemoc. I proto je třeba najímat si na cesty průvodce s dobrou pověstí, kteří mají v navštěvovaných místech příbuzné či známé a místní je i jejich hosty respektují. Na nás pak je, abychom zase my respektovali jejich pravidla.

Na těch pár dnů na řece Sepik už nikdy nezapomeneme, hlučící život pralesa po celou noc nám chyběl ještě dlouho po návratu do civilizace. A nejvíc ze všeho pomalu plynoucí čas míst, kde nefungoval signál telefonu a děti místo televize naslouchaly příběhům dospělých. Dotek duchů, kdy oheň rozzářil tváře vesničanů a všichni tančili ve zběsilém rytmu bubnů, dostal i nás.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This