Želví líhně v Kosgodě nabízejí možnost dobrovolnické práce

Želví líhně v Kosgodě nabízejí možnost dobrovolnické práce

25

květen, 2019

Srí Lanka je neuvěřitelně rozmanitou zemí, kde o zážitky není nouze. Na své si zde přijdou jak plážoví povaleči, tak aktivní turisté a “sběrači” nových zkušeností. Takovou novou zkušeností může být třeba jízda lokálním autobusem, procházka čajovými plantážemi, první lekce surfu a nebo třeba dobrovolnická práce v želví líhni.

Nejvíce želvích líhní je v Kosgodě

Želví líhně jsou na srílanském pobřeží docela běžné. Hlavně v jihozápadní části ostrova. Oblastí, kde je těchto želvích center nejvíce, je okolí rybářské vesnice Kosgody na Srí Lance. Ta leží jen pár kilometrů jižně od oblíbeného letoviska Bentota. I když se Kosgoda táhne kolem pěkné písečné pláže, nenajdeme zde hotelové resorty a pláž obsypanou opalujícími se turisty. Pláž totiž patří k těm, na které se pravidelně vracejí mořské želvy naklást svá vejce. Přesto ale Kosgoda není turisticky opomíjeným místem. Návštěvníky sem totiž lákají právě ony želví líhně, ve kterých si mohou mořské želvy pohladit a nebo třeba i vypustit právě vylíhlé želvičky do moře.

Srí Lanka želvy

K čemu líhně slouží

Hlavním účelem želvích líhní je ochrana želvích vajec nakladených na pláži před predátory. Těmi jsou jak varani a pouliční psi, kteří mohou vejce vyhrabat a sníst, tak i místní lidé, pro které jsou želví vejce také zdrojem obživy. Aby měly želvičky vůbec šanci se z vajíček vylíhnout, jsou vejce z pláže přenášeny právě do těchto ochranných center, kde jsou znovu zahrabány do písku ve speciální líhni. Když se pak po necelých padesáti dnech malé želvičky vylíhnou, jsou vypuštěny do moře. Tedy tak to ve většině případů je. Vzhledem k tomu, že jen asi deset procent vylíhlých želviček vypuštěných do oceánu se dožije dospělosti kvůli množství predátorů, které na ně v moři čekají, nechávají si v některých želvích centrech několik želv. Ty pak do moře vypustí až po pár letech, kdy jsou dostatečně velké, aby měly větší šanci na přežití.

Srí Lanka líhně

Želví líhně slouží i jako rehabilitační centra pro želvy s nějakým vrozeným postižením a také pro zraněné želvy, které na moři objeví rybáři.

 

TIP: Vydejte se na Srí Lanku do těch méně známých míst. Vybrat si můžete z několika zájezdů na Srí Lanku s českými, místními průvodci.

Turisté i dobrovolníci jsou potřeba

Tato ochranná želví centra jsou většinou v rukou soukromníků a stát na jejich chod nepřispívá. Aby mohla fungovat, jsou závislá na finančních darech a penězích získaných z dobrovolných darů a ze vstupného, které vybírají od turistů. Něco stojí potrava pro želvy a za vejce, která jsou odkupována od rybářů se také platí. A tak jim zde nezbývá nic jiného, než lákat turisty na možnost vypustit si malou želvičku do oceánu.

Srí Lanka protecting centrum

Dalším zdrojem pomoci a nejen té finanční jsou pro líhně zahraniční dobrovolníci, kteří se touží podílet na ochraně mořských želv a chtějí prací v želvím ochranném centru načerpat novou zkušenost. Dobrovolnictví sice není zadarmo, jak by se mohlo očekávat, ale v ceně bývá kromě oné nové zkušenosti ubytování a strava. Peníze, které za možnost pracovat v želvím centru zaplatíme, putují na chod líhně.

Srí Lanka vylíhlé želvy

A v čem ona dobrovolnická práce spočívá? Hlavní náplní je údržba celého centra. Čištění nádrží, ve kterých želvy žijí, krmení želv, zametání popadaného listí, opravování plotů a sítí, noční hlídka na pláži…Velkou odměnou je pak sledování líhnoucích se želviček a možnost vypustit je po západu slunce na pláži do moře.

Srí Lanka nabízí široké možnosti pro zájemce o dobrovolničení. Přečtěte si více.

Autor: Kateřina Francová

Souostroví Špicberky: Severnímu pólu na dohled

Souostroví Špicberky: Severnímu pólu na dohled

23

květen, 2019

Souostroví Svalbard je nejsevernějším trvale obydleným místem na planetě. Nehostinná a holá arktická tundra, kde nerostou žádné stromy a více než polovinu území pokrývají ledovce připomíná jinou planetu. Přesto nebo možná právě proto přitahuje stále více cestovatelů.

Špicberky

Před malým letištěm vítá návštěvníky rozcestník zobrazující vzdálenosti do světových metropolí. K severnímu pólu, vzdálenému 1.300 km, je to ze Špicberk blíže než do Osla. Většina turistů se sem vydává v létě, během polárního dne, kdy slunce více jak 120 dní nezapadne za obzor. I polární noc má však na Špicberkách své kouzlo. Během temných jasných nocí je zde totiž k vidění magická polární záře.

Špicberky

V Longyearbyenu, hlavním městě Špicberk, žije pouhých 2.000 obyvatel. Město je pojmenováno po Američanovi John Munro Longyearovi, jehož společnost zde na začátku 20. staletí začala s těžbou černého uhlí. Ke konci století ale začala být těžba nerentabilní a norská vláda se nedávno rozhodla ukončit operace ve všech svých dolech na souostroví. Na připomínky hornické minulosti Špicberk narazíte ale doslova na každém kroku.

Špicberky

Ve svazích nad městem stojí zchátralý důl 2B, který vyhořel poté, co byl Longyearbyen za 2. světové války napaden německými válečnými loděmi. Oheň se v dole nepodařilo kompletně uhasit až do roku 1962! Vchod do dolu, ve kterém podle místních žije Santa Claus, byl bohužel kvůli hrozícímu zhroucení nedávno uzavřen.

Špicberky

V rámci organizované turistické prohlídky ale můžete navštívit důl číslo 3 a vypravit se až 250 metrů hluboko do nitra hory nebo do jednoho z postranních tunelů, který kdysi sloužil jako úložiště semen. To se později přestěhovalo do nově vystavěné budovy poblíž letiště, kde vznikla Globální semenná banka skladující okolo 1.5 milionu různých semen mnoha hospodářských druhů rostlin pro případ vypuknutí atomové války či jiné globální katastrofy.

špicberky

Jakkoliv se může Longyearbyen zdát maličký, tak ve zdejších měřítkách se to rovná velkoměstu. Najdete zde obchody, restaurace, kavárny nebo bar s trefným názvem Svalbar. Restaurace Huset se dokonce pyšní vinným sklepem s více než 20.000 lahvemi vína a oceněním “Best Award of Excellence” uděleným magazínem Wine Spectator.

Město má také vlastní univerzitu, čokoládovnu, pivovar nebo skleník, ve kterém se pěstuje čerstvá zelenina. Díky své poloze na 78 stupni severní šířky drží většina z městských atrakcí a institucí titul „nejsevernější svého druhu“ na světě.

špicberky

 

Na Špicberkách jsou jen tři trvale osídlená města: správní středisko Longyearbyen a výzkumná stanice v Novém Ålesundu, které patří pod norskou samosprávu a ruské těžařské městečko Barentsburg. Takzvaná Špicberská dohoda z roku 1920 přiznává svrchovanost nad souostrovím norskému království, ale právo využívat zdejší nerostné bohatství mají všichni signatáři dohody včetně Československa. V praxi tohoto práva využívají ale jen Norové a Rusové.

špicberky

V minulosti se těžilo uhlí také v ruském městě Pyramiden, kde byla těžba ukončena v roce 1998 a obyvatelé města byli přepraveni zpět do Ruska. Z Pyramiden se tak stalo město duchů a někdejším domovem zhruba tisícovky horníků se dnes prohání už jen vítr. V letních měsících se sem vydávají výletní lodě a turisté si mohou prohlédnout opuštěné budovy, kde na zaprášených policích stále leží dávno zapomenuté knihy a na okenních parapetech stojí už dvacet let uschlé rostliny.

špicberky

Za dob studené války byl Pyramiden výkladní skříní Sovětského svazu, kam se mohl dostat kdokoliv ze Západu. I proto zde pracovali jen ti nejlepší ze svých oborů, kteří se těšili vysokému životnímu standardu a až sedmkrát vyššímu platu než byl průměr v Sovětském svazu.

Během osmdesátých let nechali Sověti do Pyramiden dokonce přivézt kvalitní zeminu a na rozlehlém “náměstí” nechali vysadit nový trávník, který se každé léto rozzářil svěží zelenou barvou ostře kontrastující s kamenitým okolím těžařského městečka. Dnes ho ale ocení pouze sobi, kteří se sem v létě chodí pást.

špicberky

Kromě divokých sobů jsou Špicberky i přes drsné podnebí a zdánlivou nehostinost domovem několika druhů savců a množství ptáků. V letních měsících, kdy se vše probudí k životu po dlouhé a tmavé zimě, se na Špicberky vrací hejna stěhovavých ptáků. Můžete tu spatřit papuchalky, alkouny, kajky, jespáky a mnoho dalších druhů. Poblíž Longyearbyenu je dokonce umístěna cedule, která turisty varuje před agresivními rybáky a doporučuje jejich útočné nálety zmírnit nošením tyče nebo deštníku nad hlavou.

V červenci a srpnu je také nejlepší období pro pozorování velryb. Jejich lov kdysi patřil k pilířům ostrovní ekonomiky. Historii lovu velryb na Špicberkách spolu s artefakty, které lovci používali si můžete prohlédnout v expozici Svalbardského muzea. Ve vodách v okolí Špicberk je možné spatřit například keporkaky, běluhy nebo plejtváky obrovské, kteří mohou mít délku až třicet metrů!

špicberky

Pravým králem Arktidy je ale bezesporu lední medvěd – jedna z největších a nejkrásnějších šelem této planety. V informacích o Svalbardu se často dočtete, že zde žije více ledních medvědů než lidí, což ale není pravda. Tento údaj hovoří o subpopulaci v Barentsově moři, která zahrnuje i lední medvědy v Zemi Františka Josefa. Lední medvědi se na Svalbardu vyskytují především na severním a východním pobřeží. I přesto čas od času nějaký zavítá do blízkosti města, proto se nedoporučuje pohybovat se za hranicemi města, vyznačenými výstražnými značkami se symbolem medvěda, bez pušky nebo průvodce.

špicberky

O aktivity s průvodcem tu ale není nouze v jakémkoliv ročním období. Špicberky se transformovaly z ekonomiky založené na těžbě uhlí na destinaci lákající dobrodružné turisty. Během polární noci, kdy okolní krajina namodrale září v měsíčním svitu a teploty klesají hluboko pod bod mrazu se můžete prohánět na sněžném skútru nebo se psím spřežení a vyhlížet zelené závoje polární záře. V letních měsících můžete za svitu půlnočního slunce kajakovat ve fjordech nebo se vypravit na plachetnici okolo ledovcových splazů a pozorovat velryby, tuleně nebo lední medvědy v jejich přirozeném prostředí.

špicberky

Radka Staňková

Radka Staňková se před sedmi lety vypravila na studentský pobyt Erasmus do Norska odkud se zapomněla vrátit. Společně s přítelem žije v deštivém Trondheimu v konvertované dodávce, se kterou se na konci roku chystají vyrazit na cestu z Chile na Aljašku. O svých cestách píše na stránkách realcamplife.com, kde naleznete mimo jiné i mnoho praktických tipů ohledně cestování do Norska nebo na Island.

Maďarský Hévíz – ideální místo pro romantický víkend ve dvou

Maďarský Hévíz – ideální místo pro romantický víkend ve dvou

20

květen, 2019

Maďarský Hévíz – ideální místo pro romantický víkend ve dvou, wellness pobyt s kamarádkami, stejně jako dovolenou s dětmi! Už jste slyšeli o maďarském unikátu Hévízi-tó neboli Hévízském jezeře? Maďarský Hévíz je největším termálním jezerem světa vhodným k celoročnímu koupání.

Jak se do Hévízu dostanete

Maďarské termální jezero Hévíz leží v Zalianské župe, v obvodu Keszthely, pouhých 10 km od jezera Balaton, konkrétně v jeho severozápadním cípu, zhruba 210 km od Budapešti, 340 km od Brna
a 519 km z Prahy a je dostupné téměř všemi dopravními prostředky. Do lázní Hévíz se dá dostat letecky, autem přes Brno – Lanžhot – Bratislavu – Györ – Pápa – Szombathely nebo můžete zvolit cestu autobusem některé z mezinárodních autobusových linek, které do Hévízu jezdí pravidelně. Ačkoliv vlakem se přímo do lázní nedostanete, nejbližší železniční stanice se nachází v městě Keszthely, není problém se odtud do Hévízu za pár minut dopravit taxíkem nebo využít autobus, který jede každých 30 minut.

Maďarský Hevíz

 

Ideální místo pro romantický víkend

Hévíz je malé lázeňské městečko se zhruba pěti tisíci obyvateli, které žije turistickým ruchem celoročně a poskytuje návštěvníkům servis vysoké kvality. Najdete zde mnoho rozličných restaurací, kaváren, cukráren nebo hospůdek v nichž si vedle mezinárodní kuchyně můžete vychutnat i typické maďarské speciality, a to vše doplnit i lahodným vínem z místních egregyských vinic.

Hevíz ve dvou

Do sklípků místních vinic se dostanete jednoduše pomocí malého vláčku nebo pěšky. Ostatně pěšky se dá vydat nejen po městečku, místní promenádě, ale můžete zvolit i některou se značených turistických cest a dojít třeba až k pár kilometrů vzdálenému jezeru Balaton. Vyzkoušet ostatně můžete i projížďku na Segway či kole, jenž je možné si půjčit nejen v Hévízu, ale i jeho okolí, zahrát si můžete také golf nebo si prohlédnout místní jeskyně.

Celoroční možnost koupání

Jezero Hévíz o ploše 47 500 m2 s nálevkovitě se svažujícím dnem je napájeno termálním pramenem, který obsahuje sloučeniny síry a nerostných látek a vyvěrá v hloubce 38,5 metrů v pramenné jeskyni na dně jezera. V létě dosahuje voda v jezeře teploty až 38 °C, v zimě se pohybuje v rozmezí 23-25 °C. Koupání v něm je tak zajímavým a současně příjemným zpestřením pobytu bez ohledu na počasí a roční období. Pramen je tak mohutný, že dokáže za 72 hodin vyměnit celý obsah jezera.

Hevíz

 

Jedinečný masážní efekt

Teplá voda ze spodní části jezera stoupá k hladině, zatímco ochlazená voda z povrchu klesá ke dnu. Toto dvousměrné proudění, podpořené otáčením vodní masy vpravo díky oválnému tvaru jezera, udržuje vodu v neustálém pohybu. To napomáhá k regulaci teploty vody v jezeře, k distribuci ve vodě rozpuštěných látek a zároveň poskytuje koupajícím se jedinečný masážní účinek.

Hevíz

 

Jezero Hévíz

Jezero Hévíz je obklopeno malým stejnojmenným lázeňským městečkem se zhruba pěti tisíci obyvateli, které žije turistickým ruchem celoročně a poskytuje návštěvníkům servis vysokého kvality, stejně jako tradiční i moderní wellness služby nebo zkrášlující i léčebné procedury. Součástí městečka je mnoho restaurací, hospůdek, kaváren a cukráren nabízejících nejen místní speciality. K dispozici je 10 000 lůžek, od ubytování v soukromí až po pětihvězdičkové hotely za velmi atraktivní ceny.

 

 

Více o informací o Hévízu naleznete zde. Nebo si  je možné zdarma stáhnout informační brožurku o Hévízu a další užitečné materiály jako např. mapu města a podobně.

 

Těšíme se na Vaši návštěvu!

 

Na kole Starým kontinentem

Na kole Starým kontinentem

17

květen, 2019

Moment, kdy si uvědomíte, že nic není samozřejmost, mění vše.

Nápis, originálně v Němčině, napsaný jen tak na chodníku míjím v severní části části Magdeburgu. Citát se sice výstižně trefuje do moji vnitřní motivace, jinak jsem ale ani ne v půlce své sebedestruktivní cyklopoutě skrz Evropu a zmačkanej jak sáček od sekaný. A (ne)stíhám Alenu, člověka stojící za celým nápadem, který nakonec skutečně mění hodně.

Nápad na cykloexpedici jsem nosil v hlavě asi rok. Citil jsem potřebu pozvednout svůj outdoorovej pohyb na další úrověn a bicycle touring alias pedálové bezdomovectví onen schůdek představoval. Do té doby jsem na kole ale nikdy neseděl víc jak dva dny v kuse a k pojmům švih či kudla jsem byl dlouhodobě hrdě rezistentní.

S Alčou jsme se dali dohromady přes internet, sladili představy a po počátečních sympatiích jsme v červnu 2018 odletěli i s demontovanými koly do estonského Tallinnu. Když jsem si jej po přistání složil a vyjel z letiště, cejtil jsem svobodu. Tenhle pocit ve mě ostatně mohutně rezonoval po celou dobu. Jako bike touringem nepolíbené, za ruku nevzaté děti nadšeně sbíráme první, na východ, ujeté kilometry, ať už jsou kolem nejvyššího přirozeně vzniklého estonského vodopádu Jägala, nebo nejrozsáhlejším národním parkem Lahemaa se spoustou hlubokých zálivů zakrajující se do Finského zálivu. Vliv nejvýchodnější severské země je tu patrný jak z názvů vesniček, tak z klidného přímořského způsobu života. Jízdou při pobřeží se dostáváme až k Rusku, konkrétně do městečka Narva. Dál už to bez víza nejde, proto zakázanou koupelí v hraniční oblasti a přespáním na paintballovém hřišti startujeme naši mnohaměsíční evropskou odyseu s cílem v Portugalsku.

Na kole

© vytvořeno aplikací Google Earth

 

Pobaltí – pohádka pro větruodolné

S mohutnou podporou protivětru navštěvujeme hraniční jezero Peipsi, čtvrté největší v Evropě a odtud konečně začínáme šlapat výrazně západnějším směrem. Paide, Rapla, Haapsalu. Projetá města mění svoji tvář, naše šokované žaludky objevují spásný estonský tvaroh, spíme ve stanu, nebo ještě častěji v opuštěných staveních a já poprvé začínám vnímat onen flow – neustávající tok rozdílných podnětů nutící můj mozek vnímat okolní skutečnosti tak trochu hlouběji a hlavně celistvě.

Na kole

Jedny z nejvýraznějších oblastí Estonska jsou jeho ostrovy. Z Haapsalu se trajektem dostáváme na první z nich – Hiiumaa. Z hlavy už nikdy nevyženu atmosféru na Tahkuna cape, severnímu cípu věnovanému tragédii trajektu Estonia v roce 1994. Nachází se zde maják s nakloněnou zvoničkou s odlitky tváří dětí. Oslavný selfie ryk tiším hned jak mi to celé dojde. Také se ochotně adaptujeme na systém HUTů – státem spravovaných přístřešků umožnující komfortní přespání. Mnohdy jsme na taková, nápaditě umístěná, místa dojížděli až se slunce západem. Vždycky se to ovšem našim pohybem trýzněným tělům vyplatilo. A když už nám ostrovní život přišel až moc harmonickej, ozvláštnili jsme si jej výbuchem pláště v momentě, kdy se nejbližší cykloservis nacházel až v Kuressare – hlavním měste jiného estonského ostrova. Saaremaa je skutečně nádherná. Zdejší národní parky a místa zahrnují množství chráněných lokalit s vysokými útesy, unikátními rostlinami nebo třeba devět částečně zatopených kráterů po meteoritech. Zpět na pevninu se dostáváme přes pštrosí ostrov Muhu, kde se na zdejší farmě krátce těšíme i z ne opeřených, na talíři servírovaných, živočišných druhů.

Na kole

Jako pohybově nadaní si cestu do lotyšské Rigy protahujeme národní park Gaujas přezdívaný Livonské Švýcarsko a užíváme si všechna ta skromná nej, kterými oblast oplývá. Na druhou stranu, tuhle nálepku v Lotyšsku ochotně dostanete i za rozměry, které by v i Čechách skutečně ohromily jen málokoho. Osmdesát metrů kopcovitého převýšení a trochu větší jeskyně. Tak další, prosím! Riga, největší baltské město, už je ovšem plnokrevnou noční zastávkou, stejně tak známé letovisko Jurmala, beztak delší než pověstný Lovosice. Jako pachově zajímaví bezdomovci se také nadšeně vrháme do zdejších vln a místo opuštíme přesně v momentě, kdy nás přestává bavit. Tak ostatně přistupujem ke všem nablýskaným zákoutím. A pořád spíme nadivoko.

na kole

Další z výraznějších zastávek je město Klaipeda v Litvě. Kvůli ostřejšímu počasí, zkoušíme couchsurfing a seznamuje se tak s italem Claudiem a ukrajincem Andrijem, ten nám při návštěvě jeho země doporučuje zakoupit samopal AK-47. Prej je to hezkej a cenově dostupnej suvenýr. Mnohem zajímavější je, že se z Klaipedy trajektem dostáváme na poloostrov Kuršiu nerija táhnoucí se až ke Kaliningradské oblasti. Pro nás to znamená další krásnou cyklopasáž skrz živé písečné duny dodělující lagunu Kuršského zálivu od Baltského moře. Při absenci víza musíme z malebný rybářský vesničky Nida vzít jeden z nejdražších trajektů ku překonané vodní vzdálenosti a z pevninského Venté začínáme obchvat přísně hlídanýho ruskýho území.

Vostrý je to hned ve vesničce Minija, kde se přes soustavu kanálů dostáváme stopnutou pramicí a motorovým člunem. Alča zas a znova rozdala trochu pozitivních vibrací a ušetřila nám tak nějaké kilometry. Zhruba hodně. V tomhle je výjimečná. Naoplátku nechávají na naše pedály na člunech pár vzpomínkových rýh. Fair enough.

na kole

V Polsku zajíždíme ke známým válečným objektům Mamerki u mazurských jezer, kde, podobně jako později na Westernplatte nebo u Dunkerku, člověk okamžitě cejtí jak velký příběhy našich ne-tolik-vzdálenejch dějin se tu vlastně psaly. Pro nás, tehdejší školní hvězdy nižší svítivosti, ideální forma výuky. Trajekt z Fromborgu do Krynice Morské nás posílá za Viselský záliv a odtud je už do Gdaňsku coby prázdnou cyklobrašnou dohodil. V jednom z nejkrásnějších evropských měst užíváme památek a posléze i nezvyklého suvenýru a zatímco nám tetovací inkoust na lýtkách pomalu zasychá, svištíme už poloostrovem Hel, na jehož západní části pozvolna končí první, témeř tři tisíce kilometrů dlouhá, část celýho putování. Začínají mi totiž chodit zprávy, zdali se ještě někdy vrátím do práce.
Jako malej kluk, hltající knížky od Jaroslava Foglara, jsem si takovou cestu vysnil. Mnohem později si ji k sobě i přitáhnul. A teď by měla skončit už v necelé polovině?

Za snem a za duhou

Oprávněné výčitky svého nadřízeného umlčuji ještě týž den podanou výpovědí. Touha dokončit celou cestu až k Atlantiku je silnější než cokoliv jiného a i když bych dokázal nagenerovat spousty zdařilých výmluv, před sebou samým bych si odklad „na později“ obhájit nedokázal. To už by se mnou zůstalo. Cyklobobříka (a mnohdy i vlka) jsem tedy v červenci úspěšně ulovil, proto se do polské Gdynie vracím hned, jak pracovní okovy trochu povolí, jen s málo organizačně-technickými změnami. Nelze si ovšem nevšimnout, že už je vlastně tak trochu podzim. Tuším, že to bude o hodně těžší. Jsem připravenej?

Polský Balt mezitím nejspíš začal hostit natáčení nových dílu seriálu The Walking Dead, veškeré zdejší kulisy už totiž mají patřičně liduprázdnou atmosféru. Bavím se tedy alespoň vymyšlením nových vulgarismů mířících ke stavu pískostezek v jinak překrásném Słowińskem Parku Narodowem a každý večer, když zalézám do spacáku, sním o horké vaně s tryskou. Taky na mapách pravidelně kontroluju Alču, která se mezitím stihla přibrzit infikovaným klíštětem a hlavně prací v amsterdamské palačinkárně. Chceme si padnout do náruče před Paříží a poté přes Santiago de Compostela pokračovat až na Gibraltar. Jízda jako z filmů od bratrů Scottových.

Do Německa se dostávám hranicí u města Swinoujscie. Vím to, protože kousek za ní spadla teplota o patnáct stupňů. Poprvé a rozhodně ne naposledy se rychle seznamuji se systémem all you can wear, kdy mám na sobě všechno oblečení, které mám s sebou. Promoklý bloudím malou německou vesnicí a cítím povýšenou přítomnost několika párů očí pozorující mě ze svých honosných verand. Zoufalý po tmě beru za kliku korby odstrčené Avie a… dneska budu spát v suchu! Jsem klikař. Doslova. Trudné ovšem zůstává počasí a hlavně silný jihozápadní vítr, který zásadně rozhoduje, kudy skutečně jedu. Památky prominou. Cikcak jízdou v duchu hesla eat, ilegal sleep, cycle, repeat se po mnoha dnech dostávám až k Dortmundu, kde mám domluvené spaní u známých z Nového Zélandu. Sprchuju se přibližně nekonečně dlouho. Podobně dlouhý časový úsek mi zabírá i snídaně druhý den.

na kole

Do Belgie přejíždím přes hraniční přechod Aachen a hned první večer před městečkem Herve je to na plácačku s osudem, který mi, už prošitému jako ovčí deka, do cesty postavil přepravní kontajner s gaučem uvnitř. Podobně spásnou chvíli zažívám ještě mnohem dál v sychravém Ochamps. Tentokrát je to suchá komůrka se zásuvkou a složeným betlémem vedle kostela. Za blikotu dobíjející powerbanky vzpomínám na bohatej život své babičky, která měla ten den pohřeb. Nejsou tomu vlastně ještě ani tři týdny od druhého startu a už z dálky koukám na katedrálu v Remeši. Je nádherná. Asi jedu kudlu nebo spíš mikováckou rybičku. Podzimu navzdory.

LIFE IS A PORN… CAMINO!

S Alenkou se skutečně potkáváme u Paříže v Meaux. Je to jako z filmu. Podobně jako opojný pocit svobody v Tallinnu, moment, kdy jsem vjel na náměstí a ona tam skutečně byla, z hlavy už nevyženu. Sice mi hned ochotně připomene, že s tímhle vzezřením to podle People mezi 100 nejpřitažlivějších cyklistů nejspíš nedopadne, i tak mě později spolehlivě veze zpod noční Eiffelovky až do vzdáleného kempu na popruhu, když mě zradil ořech zadního náboje. Zažij město jinak, neboco. Vlastně trochu jiná je i Alena. Stala se zní zkušená cyklomatadorka, pepřákem si dochucující večerní těstoviny a není pro mně najednou vůbec jednoduchý ji na týhle, už svatojakubský, cestě stačit. Jsem vyteklej a v půlce zlomenej. Prý ale musíme jet, někde v dáli šlapou kluci s skvělým Instagramem. Dylanovo “behind every beautiful thing there’s some kind of pain” začíná platit víc, než kdy jindy.

na kole

Jediná smysluplná cesta je šlapat dopředu. Když přestanete, z kola spadnete. Ve Fontainebleau na dálku rozpačitě obdivujeme věhlasný zámek a naopak zcela upřímně spousty krásných míst k boulderování. Následná města Orleáns, Tours, Poitiers či Bourdeaux jsou sice trochu přes kopírák, hlavně všechny ty wow katedrály se zdají být spíchnutý podle stejnýho gotickýho mustru, pořád ale zůstávají místy, kde ty hodiny a dny ze svého života trávit prostě chcete. Naší cestou se to navíc nádherně spojuje v jeden architektonický celek. Unikátní je naopak nejvyšší, po zadku sjízdná, evropská duna Dune du Pilat. Vlastně celá jízda Akvitanii podél pobřeží je tím nejhezčím, co mi Francie nabídla. Vítej Atlantiku, konečně zas pořádný umyvadlo!

na kole

V Saint-Jean-Pied-de-Port kupujeme peregrínský kredenciál a připravujeme se na Pyreneje a Camino Francés. Ještě nervózně vtipkuju na téma elektrokol a fyziologických roztoků. S moji nynější vizáží Chrise Hemswortha po deseti letech na tvrdých drogách je to spíš jen kostrbatá snaha, jak naší svižnou jízdu trochu přibrzdit. Když pálíte svíčku z obou stran, svoji daň si to, dříve či později, hold vyžádá. Mezitím mi Alča rázně oznamuje, že chce jet sama. Nechci ji pouštět, ale chápu jí. Je trochu rychlejší, naprosto samostatná a solo varianta dává mnohdy vzniknout intezivnějšímu zážitku. Na(ne)štěstí se touhle tužbou odstartoval kolotoč bizardních defektů a fyzických indispozic, kdy je nakonec ráda, že jsem pořád poblíž.

A já jsem to tak udělal, abych byl.

Zejména v momentě, kdy se u města Astorga otrávila vodou a celou noc rozdávala žaludeční radost ve velkém. Spali sme tehdy na docela tmavým, opuštěným místě a bez mrknutí vyčerpanýho oka jsem přes kopec jezdil pro vodu. Ono víte, pod dlouhodobou únavou ožívají vaše temný stránky a vy jim nesmíte dát ze sebe napít. Nezažil jsem všechno na světě, ani jsem neujel všechny míle, ale věděl jsem, že i teď musím bejt jak skála. I teď, když už jsem vevnitř hořel. Tady se totiž rozhoduje, jakej skutečně jste. V týhle krutý vyřazovací hře nakonec dostávám imunitu na zbytek cesty.

na kole

Nabírám na rychlosti a peregrínský kredenciál razítky vyplňuji o poznání bezproblémověji než svého času vysokoškolský index. I přes moji počáteční rezervovanost, je Camino rozhodně mohutnej upgrade naší cesty. Nezvykle silně vnímám osudy, strachy a motivace ostatních lidí. Zatímco vykopávám dveře opuštěného zemědělského stavení, abych v trucu strávil noc odděleně, Alča potkává pána, co nese popel vlastní ženy, aby se s ní naposledy rozloučil, dále je tu chlapík, který celou cestu běží a doma mu umírá táta, nástěnky v Alberguech (ubytovnách pro poutníky) jsou plné fotografií a příběhů o setkáních nejrůznějších lidí… Je toho hodně. Ať se může zdát samotné Santiago komerční a od turistů olezlý město, samotná pouť k němu je skromným mistrovským počinem, na jehož konci, před katedrálou, jsem si vybral vlhčí chvilku. Nebo mi konečně začal roztávat sníh, co jsem cestou na řasy posbíral. I takové počasí jsme koneckonců zažili. Viď, Ponferrado?

na kole

Na kole

Nevynecháváme ani Finisterru, konec světa a nejzápadnější bod pevninskýho Španělska. Nultej kilometr svatojakubský cesty. Začíná mi docházet, kolik už jsem toho ujeli a že jednou, docela brzo, bude vlastně konec týhle návykový sebedestrukce. Pro podobný úvahy mám teď i ideální podmínky. Prudká bouře náš přišpendlila na pobřeží, takže jsem nás ubytoval v cizí kůlně s motorovým člunem. Dva dny trávíme ve tmě a vlhku na lodi. Terapie tmou. Dušek by měl radost. Jinak je to jako z Bible. Jen čekáme, kdy okolní voda stoupne natolik a my na naší arše prostě odplujeme.

Na kole

Duchovno Camina Portugal už není tak slzavé, naopak se mi smrskává na zemitá poznání, že zde musí prostitutky nosit reflexní vesty, i heroin je legální a před každým zrcadlem úzkostlivě kontroluju svoje ustupující bicepsy. Taky máme s Alčou ještě jednu dvoudenní krizi, kterou zaháním vzkazem z pomerančů rovnou na silnici. Je přelom listopadu a prosince a začínají nejhezčí dny celý cesty.

na kole

Čím víc dáte, tím víc dostanete. Pokud nic, tenhle mechanismus se jeví pořád jako funkční. Kdyby mě v Německu neždímal vítr jako citrón, necejtil všechny ty tuhý, odtažitý chvíle, nikdy bych si slunce, tepla či okolních granátovejch jablek tolik nevážil. A taky naší znovu nalezený parťácký harmonie. Tý hlavně.

na kole

na kole

Největší evropský vlny v Nazaré, třiceti kilometrovej průjezd pláží za Matalascaňas sjízdnej jen za odlivu, prvotřídní squaty přímo na pobřežích, útesy, pláže, Tarifa a… Gibraltar. Poslední, desátá země je hodně důstojnou tečkou. Pohledem do zlomyslných očí jedné ze zdejších opic na Gibraltar Rock zakončuju svoji pouť za poznáním o mechanismech našeho světa a hlavně sebe samého. V Malaze večer před odletem se mi to celé v hlavě ještě přehrává jako film. Ne izolovanej výčet navštívenejch insta-friendly míst, ale jako živej pulsující záznam. Jako cesta. V kostele zapalujeme svíčku. Cejtím vděk a požehnání. Byli to dva lidi, dvě kola, ale i třeba desítky aut, co nás minuly o míň jak metr.

na kole

Ta těžší cesta

Na své cestě jsem celkem ujel zhruba 8700 kilometrů. Natěžko a nadivoko. Alena ještě o pár set víc. Ze všech číselnejch údajů je tenhle ovšem ten míň zajímavej. Zmiňuju jej hlavně lidem, kteří pravidelně na silnicích tráví svůj čas, aby měli alespoň nějakou představu. Stejně nechápou. Ostatně to už ani já, kdykoliv se jedu na chvíli projet.

na kole

Tím nejpodstatnějším zůstává čas. Skoro pět měsíců šlapání, které spolu s intenzitou, dalo vzniknou hodně poctivýmu zážitku. V hlavě mám desítky uloženejch vzpomínek, zafrejmovanejch obrázků, které se, díky dlouhodobě okysličenému mozku a zostřeným smyslům, uložily někam skutečně hluboko. Jsou to zdánlivě obyčejný věci. Čáp, který se kousek ode mne rozlítával a chvilku jsme se pohybovali stejnou rychlostí, Francouzi dávající mi sborně high five na cyklostezce, všechny ty temný místa, kde jsme spali, desítky západů slunce, rozličný vůně, Alena… Tyhle flashbacky mám teď denně. Zároveň představujou určitý stigma, jejíž tíži si v sobě ponesu nejspíš až do doby, kdy znovu sednu na kolo a rozjedu se vstříc přítomnýmu okamžiku. A možná ani to ne, všichni víme, jak je to s těmi prvními láskami.

na kole

Ať byla Alena na cestě jakkoliv tvrdá a ne zrovna empatická co se týče bolístek druhejch, přál bych každýmu, aby, při ohlídnutí se přes rameno, někoho takovýho za sebou měl. Někoho, kdo vás tlačí bejt lepší člověk. Aspoň na chvíli. Ubylo by prosezenejch židlí, zaseknutejch gramofonovejch desek a na jistotu ukopanejch situací. U mne tomu tak bylo.

na kole

A dávno už vím, že kdyby nebyla taková, jaká je, nikdy ji nepotkám a dost možná ani celou trasu neujedu. Ne v takové intenzitě. Můj vnitřní oheň mě sice tlačil za neustále se měnící se horizont, ale tou nejsilnější motivací byla holka ze severu s blonďatými copy statečně se řítící horskými serpentýnami v provincii León. Dala mi jedny z nejhezčích životních chvil nebo jich byla přímou součástí. A ty roztržité, živelné vlastností ji, někde hluboko, vlastně trochu závidím.

na kole

Člověk v životě posere dost věcí. Zkrátka to tak je. Některé výzvy zůstanou nevyslyšeny, jindy jen napůl sešlápnutej plyn. I když mám na sebe vcelku přísný měřítka, zdaleka ne vždycky sem si vybral těžší cestu. Nejspíš proto jsem tentokrát neměl žádný plán B, ani jinou ochrannou síť. Byla to šance udělat něco jinak. Naplno. A jo, vím, že teď mluvím o něčem tak obyčejným jako je šlapání na kole. Ostatně periodický otáčivý pohyb cykloklik i mě dlouho nedával valnýho smyslu.

Vlastně až do června minulýho roku.

Ondřej Ježek

Vandrácký narcis, stydlivý úchyl, skromný ješita, vřelý sobec, upřímný pokrytec, rozpustilý melancholik, fanoušek divnověcí, propocených trik a lidských příběhů.

Proč si zaletět na ostrovní stát Malta ještě dnes

Proč si zaletět na ostrovní stát Malta ještě dnes

15

květen, 2019

Malta vám nabízí slunce, moře, písek a navíc díky své zajímavé historii, se můžete pokochat i historickými památkami. Dnes se může chlubit devíti světovými památkami UNESCO, včetně nejstarší volně stojící stavby na světě – megalitických chrámů z mladší doby kamenné.

Maltu nedávno zasáhla pohroma, když jeho slavná památka Azure Window byla zničena díky bouřlivému počasí – existuje ale mnoho dalších důvodů, proč navštívit tento krásný středomořský ostrov.

Valetta waterfront

 

 © Malta Tourism Authority

Zde je několik důvodů, proč navštívit Maltu již dnes.

 

Počasí

Díky své poloze mezi severoafrickým pobřežím a Sicílií má Malta typické středomořské klima s teplými a slunnými léty s vyššími srážkami v zimě. Teploty jsou obvykle kolem 32 ° C na vrcholu léta, což je nejlepší čas kdy navštívit Maltu. Teploty jen zřídka klesají pod 27 ° C a až do konce září nebudete vidět žádné výkyvy ani nižší teploty.

Chladnější počasí přichází na konci podzimu a v zimě. Teploty jsou na podzim kolem 21 ° C a v prosinci na 17 ° C

Valetta koupání

© Malta Tourism Authority

Mluví anglicky

Malta má dva oficiální jazyky – maltštinu, jedinečnou směsici italštiny a arabštiny a angličtiny. To pochází z doby když Malta byla pod anglickou vládou, která trvala do roku 1964 kdy země získala nezávislost. Učení angličtiny je ve školách povinné, sice ne všichni hovoří plynule, ale drtivá většina lidí se domluví. Tudíž nemusíte být nervózní, stačí si s sebou zabalit mini slovníček anglických frází a v klidu si užít vaši dovolenou. 

Fascinující historie

Maltézští rytíři, jakýsi klub bohatých mužů, kteří byli zavázáni k a) založení nemocnic a b) zabíjení Turků, vybudovali velkou část architektury země. Skutečným trhákem je katedrála svatého Johna ve Vallettě. Možná se vám to z vnějšku nebude zdát, ale projděte dveřmi a uvidíte snad nejkrásnější katedrálu, možná i na světě.

Katedrála sv. Johna

© Malta Tourism Authority

Stěny jsou zdobeny 24-karátovým zlatými pláty a impozantními sochami, které si rytíři postavili sami. V postranní místnosti jsou dva dechberoucí obrazy italského mistra Caravaggia, který žil na Maltě dva roky.

 

Slunečné pláže

Turisté na celém světě znají Maltu pro své ideální subtropické středomořské podnebí a dechberoucí pláže. Ten protíná řetězec ostrovů přes množství idylických zátok a zátok s krásně členitým a přírodním prostředím. Seznam je obrovský a pestrý, ale rozhodně si nenechte ujít těchto 5 pláží: Golden Bay, Dwejra Bay, Mgiebah Bay, Ramla Bay a Paradise Bay.

Ramla Bay

© Malta Tourism Authority

 

 

Nalákali jsme vás? Tak neváhejte a zaleťte si na Maltu již dnes! 

Každou středu a sobotu přímým letem z Prahy s AirMalta a od 15. června i s ČSA.

Autor: Malta Tourism Authority