Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 10

Category: 2011 / 10

Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.

Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Za zády jsme nechali městečko Konso, vstupní bránu do této oblasti, a uháníme prašnou cestou směrem k vesnici Turmi, jednomu z mála míst, kde lze najít „ubytování“, a které poslouží na několik dní jako základní tábor. Okolí Turmi je domovem lidu Hamer, zemědělců a polonomádských pastevců, kteří se každých několik měsíců přesouvají s dobytkem na nová pastviště. Se svými až padesáti tisíci členy jsou jednou z největších skupin v regionu a hamerské dívky jsou známy pro svou krásu po celé jižní Etiopii.

JAK JSEM UCPAL VCHOD

Můj průvodce Gelti je zde doma a zve mě na návštěvu k rodině své dívky. Blížíme se do vesnice a reakce lidí naznačují, že Gelti je zde váženým členem. Díky svému sponzorovi z Německa si totiž mohl dovolit vzdělání. Nelze si nevšimnout jeho dobrého přehledu a moderních názorů. Dle svých slov studoval v Addis Abebě, na univerzitě v Nairobi v Keni a za svůj život byl i několikrát v Evropě.

U chýše, která leží v samém centru vesnice, mi Gelti představuje pána domu a jeho tři ženy. Všichni jsou milí a příjemní, s radostí přijímám pozvání na kávu uvnitř chatrče. První trapně vtipný okamžik nastává v okamžiku, kdy se svým širokým středoevropským zadkem zaklíním ve vstupním otvoru, který je opravdu uzoučký. Fototechnika, která na mě visí ze všech stran, tomu příliš nepřidá, a tak se mi podaří vstoupit až na druhý pokus, kdy raději volím průnik otočený bokem. Uvnitř chatrče se v domnění, že mám vyhráno, narovnávám, což je doprovázeno dunivým zvukem mé lebky a jasným zábleskem před očima. Právě jsem se seznámil s dřevěným roštem, který tvoří v horní části chýše odkládací prostor. Pohyb ve spodní části je možný pouze v přikrčené pozici, a tak raději v mrákotách usedám na připravenou kůži, položenou na udusané hlíně, a pokouším se vykouzlit v obličeji alespoň trochu přívětivý výraz.

Mé entrée všechny přítomné pobavilo a atmosféra se o poznání uvolnila. Když se v šeru rozkoukám, zjišťuji, že se okolo ohniště po obvodu chýše tlačí společně s námi dalších pět členů rodiny. Po chvilce vzájemného okukování jedna z žen naleje z konve do dýňových misek kávu, lépe však řečeno výluh ze směsi místních bylin a plodů, které lze zakoupit na trhu. Všichni slušně a beze slov čekají, až se napije pán domu. Ten pomalu a rozvážně přikládá nádobu ke rtům, pije plným douškem a pak bez varování veškerý obsah úst vyplivne jedním velkým proudem kolem dokola do tváří a misek všech zúčastněných. S mokrou tváří a s miskou, ve které je o něco více obsahu než před chvilkou, ochutnávám první doušek. Nevýrazná chuť nálevu ničím nepřekvapí, ani neurazí. Po dopití druhé misky, uprostřed příjemné konverzace, ve které se dozvídám základní informace o rodině, životě v buši, zítřejším trhu v Turmi a o studiu dcery v Addis Abebě se musím rozloučit. Je třeba najít nějaké ubytování, něco pojíst a připravit se na zítřejší den.

NA ŠKOLENÍ

Trh v Turmi je směsicí barev, vůní a přehlídky okolních kmenů. V každé větší vesnici v okolí se trh koná jednou týdně, vždy v pevně určený den. Překvapivě zde nenajdete turistické cetky, ale věci skutečné denní potřeby, které jsou místní lidé schopni vyprodukovat, vyrobit nebo posbírat. Každý takový trh je skvělou příležitostí udělat si představu o všech etnikách v regionu a prohlédnout si specifické styly zdobení každého kmene.

Právě zde mne poprvé upoutali příslušníci kmene Karo. Jde o malý kmen čítající nejvýše tři tisíce jedinců, žijících na východním břehu řeky Omo. Stejně jako mnoho dalších kmenů si také Karové zdobí své tělo a obličej při slavnostních příležitostech bílou křídovou barvou. Jiných odstínů dosahují přidáním přírodních barviv, například červeného jílu. Oblíbeným prvkem v jejich výzdobě, zvláště u žen, je jakýsi piercing ve tvaru hřebíku v oblasti mezi spodním rtem a bradou.

Vesnici kmene Karo, ležící na vysokém ostrohu nad řekou, nacházím téměř vylidněnou. Většina obyvatel je v nedalekém lesíku, kde jim dva vládní úředníci vysvětlují, jak se chránit před malárií používáním moskytiér a léků. Všichni zaujatě poslouchají a pro mě to je vítaná příležitost k fotografování. Nechci budit příliš velký rozruch, a tak chvilku také poslouchám, aby se situace rozvířená mým příchodem trochu uklidnila.

Mezitím ke mě doputovaly dýňové nádoby s jídlem a čajem, které kolovaly mezi domorodci. Ochutnávám drcenou vařenou kukuřici bez chuti a nevýrazný čaj, což vyloudí na tvářích mnohých žen úsměvy a mužům se derou na rty vtipné komentáře, kterým ale nerozumím. Lze však vycítit jejich pozitivní ladění. Situace, ve které jsem členy vesnice našel, je výborná. Všichni spořádaně sedí na místě ve stínu malého remízku nedaleko řeky a mně to dává jedinečnou možnost vybrat si ten správný objekt. Lehkým gestem žádám o souhlas s fotografováním a ve většině případů dostanu pozitivní odpověď. Výhoda tohoto okamžiku spočívá v tom, že nikdo zmateně nepobíhá, nepředvádí žádné nacvičené pózy a do záběru se netlačí houfy dětí. Všichni se zdají být naprosto přirození.

TURISTO, VYSYP KAPSY!

Obecně se lidé v Omo Valley nechávají fotografovat velice rádi. Někdy až příliš. Je zde totiž zvykem za snímek dotyčnému zaplatit, a tak fotograf spíše neustále řeší problém, jak se vyhnout záběrům strnulých skupinek, jež se samovolně natlačí před objektiv. Domorodci se snaží upoutat pozornost turistů jakýmkoliv způsobem. Do cesty vozům s turisty vybíhají bizarně pomalované děti, na hlavách dospělých i dětí lze nalézt roztodivné kreace typu paruky ze zátek od láhví, svazky nejrůznějších sušených plodin až po opravdu precizní teatrální masky doplněné dokonalým „divošským líčením“. Experti v tomto konání jsou Mursiové, jeden z nevýraznějších kmenů v této oblasti. Dle slov mého průvodce budují v národním parku Mago sezonní vesnice hned za jeho hranicemi blízko cesty, aby jim neunikl žádný turista.

Za Mursii vyrážíme z městečka Jinka časně ráno. Při vjezdu do parku platíme vstupné a o pár kilometrů dál nás zastavuje provaz natažený přes cestu. Je potřeba zaplatit další poplatek, tedy spíše výpalné. Kolem auta se seskupí několik Mursiů a bez zaplacení dalšího poplatku místní komunitě se prostě dál nedostaneme. Různé nesmyslné poplatky jsou oblíbeným sportem téměř všude Africe. Ve valné většině se vztahují jen na auta s turisty a stanoviště pro jejich vybírání vznikají zcela nekontrolovaně. Pár metrů za tímto „cachepointem“ leží vesnice, o které mi Gelti vyprávěl. Projíždíme kolem a hluk našeho vozu vyvolává mezi proutěnými chýšemi zvýšenou aktivitu. Do té doby líně se povalující Mursiové čile vyskakují, přebíhají k cestě a v běhu na sebe navlékají nejrůznější masky. Ženy vybalují tradiční hliněné destičky a vsazují si je do prořízlého spodního rtu a ušních lalůčků. Jeden z typických znaků pro kmeny Mursi a Surma. Průměr některých kusů hliněných talířků přesahuje 15 cm a jejich majitelky vypadají svým způsobem opravdu krásně, a když ne krásně, tak alespoň zajímavě. O to je však pohled děsivější, když si talířky vyndají. V běžném životě tak tráví většinu času a zdobí se jimi pouze při slavnostnějších příležitostech. Bez vsazených destiček se jejich léty natahovaný spodní ret bezvládně pohupuje při každém pohybu hlavy a odhaluje chybějící přední zuby ve spodní řadě, které padly za oběť zkrášlování. I přes lákání Mursiů pouze projíždíme kolem a nezastavujeme. Máme namířeno hlouběji do parku, do vesnice, která leží na náhorní plošině v nitru národního parku Mago, na pomezí území kmenů Mursa a Bodi.

KOLIK SE JICH POSTŘELÍ?

Po několika hodinách jízdy offroadovou cestou vystupujeme řádně naklepaní nedaleko vesnice Mursiů. Všude vládne klid a překvapivě se k nám nevrhá žádný dav. Procházíme poměrně rozsáhlou vesnicí, tvořenou mnoha proutěnými chýšemi kruhového půdorysu, a sem tam se objeví nějaká žena s tradičním talířkem ve rtu. Překvapivě se některé mladší dívky ani fotografovat nechtějí a dokonce se stydí. Oproti předchozím dnům, kdy se mi v Turmi vrhaly do cesty doslova davy domorodců, aby získaly nějaké drobné za foto, je to rozdíl.

Hliněné talířky určené k prodeji sice naznačují, že turisté se zde čas od času také objeví, ale evidentně ne v takovém množství jako ve vesnicích hned za hranicemi parku. Chvilku smlouváme o ceně talířků a pár si jich kupuji jako suvenýr. Ze zvědavosti se ptám dívky, zda by mi neprodala talířek, který má v ústech. Dlouze přemýšlí, ale pak i přes poměrně vysokou sumu odmítá. Zřejmě k němu má osobní vztah. Teprve když se blížíme ke skupince mužů debatujících ve stínu rozlehlé akácie nedaleko vesnice, tak si uvědomuji, že ve vesnici byly jen samé ženy. Zřejmě jsme přišli nevhod a chladné pohledy mužů jako by naznačovaly, že nejsme vítáni. Situaci ještě umocňuje velké množství zbraní, s nimiž si někteří muži nervózně pohrávají, přičemž naprosto ignorují jakákoliv pravidla bezpečného zacházení se zbraní. „Asi nejsou nabité,“ uklidňuji se, ale přesto během fotografování poočku kontroluji situaci a snažím se pokud možno vyhýbat pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, které majitelé drží za hlaveň a mají je ležérně přehozené přes rameno. Při té koncentraci zbraní se však palebnému úhlu nedá vždy vyhnout. Jeden z mužů diskutuje s mým průvodcem. Žádá nás, zda by se s námi nemohl svézt zpět do Jinky. Souhlasím a vydáváme se zpět k autu, kde pochopím, jak jsem se v otázce zbraní mýlil. Na příkrý pokyn řidiče a po krátké štěkavé diskusi nakonec mursijský bojovník před vstupem do auta neochotně vytáhne náboj z komory a sejme zásobník ze svého samopalu. V hlavě se mi honí otázka, kolik z nich se ročně postřelí. Cesta zpět ubíhá klidně až na otravné mouchy tse-tse, jež jsou jedním z důvodů, proč Mursijové preferují raději vzdálenější, výše položenou část parku Mago, kde je těchto much méně.

OMO VALLEY NA ROZCESTÍ

Mursijové byli poslední zastávkou v Omo Valley a je čas pomýšlet na návrat. Vím, že to nebyla má poslední návštěva této oblasti – jedné z nejúžasnějších a nejpestřejších na světě. Jedno z kouzel Omo Valley spočívá také v tom, že zde stále ještě není dostatečná infrastruktura pro masovou turistiku. Chybí ubytovací kapacity, a když už nějakou tu postel na přespání najdete, je téměř jisté, že nebudete spát sami. Přítomnost různých breberek ráno potvrdí zarudlé štípance. Za poslední dva roky se situace již znatelně pohnula kupředu a ze stavebních aktivit se dá jasně vycítit snaha vlády o maximální zpřístupnění tohoto regionu masové turistice. Pokrytí signálem je méně sporadické, síť je stabilní a hovory nepadají. Mobilní telefony se stávají běžnou a nepostradatelnou součástí života v buši. Cestu z Addis Abeby do Konsa, vstupní brány do Omo Valley, tvoří již z větší části pěkná asfaltka a čínské firmy kmitají na dalších rozpracovaných úsecích.

Podle mnohých odborníků je turistika jednou z cest k záchraně původních kultur, podle jiných jde naopak o začátek konce. Osobně nesdílím ani jeden z těchto vyhraněných názorů a myslím si, že pravda je někde uprostřed. Na jednu stranu nemůže nikdo žádat obyvatele těchto oblastí, aby ustrnuli ve vývoji a žili bez pokroku, odříznutí od civilizace a moderních výdobytků. Na stranu druhou lehce získané peníze od turistů deformují zdejší dlouholetý tradiční způsob života a pohled na okolní svět. Hranice, kdy se tradiční život, kultura a prostá přirozenost původních kmenů zvrtne jen v placené divadlo pro turisty, je velice tenká a najít vhodný kompromis nebude vůbec snadné.

Category: 2011 / 10

Chcete se podívat na Fidži a máte hluboko do kapsy? Fidži není nejlevnější destinací, a dál od české kotlinky snad už letět ani nemůžete. Ale když víte, jak na to a nemáte vysoké nároky, můžete hodně ušetřit. Nečekejte však zázraky, v tomto ráji, kde ještě před sto padesáti lety existoval kanibalismus, není nic zadarmo.

Po měsíčním cestování po Novém Zélandu mi už nezbývalo mnoho úspor na vysněnou „ohřívací“ dovolenou před návratem do Čech. Z tropických rájů jsem se rozhodla pro Fidži jakožto nejlevnější variantu, protože je na trase aerolinek, od nichž mám zpáteční letenku. Sama a bez plánu, vyzbrojena průvodcem Lonely Planet, který jsem si ani nestihla celý přečíst a s domluveným ubytováním na první noc u „známé“ Caroline z Couchsurfingu. Nejen, že za to se neplatí, ale ještě mi to skýtá možnost bydlet u místní rodiny a poznat, jak žijí.

NOC VE SLUMU

Hned první noc zažívám kulturní šok. Caroline mě z letiště v Nadi vede domů. Ale domem bych to rozhodně nenazvala. Lepenkové stěny, okolo spousta psů, na podlaze dospělí, děti, sprcha rovná se kbelík s vodou vedle záchodové mísy. Podlaha většinou z udupané hlíny a záchodová trubka končí hned za stěnou. A v domě není slušné nosit pantofle. To není nejlepší začátek, říkám si. „Nevadilo by ti, kdyby s tebou spala v posteli sestra Anna? Nemá kde spát.“ Je hluboká noc, takže neprotestuji a usínám s Annou, naštěstí ve velké posteli, při debatě o darwinismu. Další překvapení, všichni mladí i staří umějí anglicky, a dobře. Angličtina je úředním jazykem a učí se jí už odmalička. Docela mi to usnadňuje život. Jakožto antropoložka teorii přírodního výběru bráním, ale pro Annu, studentku biblických studií, není žádný argument dost dobrý. S úsměvem kroutí hlavou. V nose mě lechtá vykuřovadlo komárů. Brzy se ozve chrápání ze všech světových stran, jako by kolem nebyly stěny. Připadá mi, že v okruhu deseti metrů musí spát alespoň patnáct lidí, což se ráno ukazuje jako správný odhad. Ranní procházka do města – horko, prach a bláznivá doprava. Vesnice mezi poli s cukrovou třtinou složená z domů podobných tomu „mému“. Neváhám a snažím se co nejrychleji uniknout a zajistit si transport a ubytování na ostrovech. Vidím se na bělostné pláži ovívaná svěží brízou…

Carolinin přítel Noah se vyptává, jaká mám přání, a ještě než si stihnu ve městě něco objednat, přispěchá s nabídkou. Devět dní, tři ostrovy, ubytování, jídlo, doprava. Balíček mi spočítá na bezmála devět tisíc korun, můj strop. Odjíždí se za hodinu. Noah je jeden ze stovek „agentů“ na ostrově, kteří za provizi dohazují klienty ubytovnám. Jejich nabídku nenajdete vždy na internetu a ani tištění průvodci nejdou do detailů. Většina lidí, jež jsem v hostelech potkala, dostala nabídku od podobného agenta či od cestovky na letišti. Ceny se ale hodně liší, záleží na agentovi, jak vás odhadne a jakou provizi si započítá.

FIJI TIME!

Souostroví sopečného původu Mamanuca čítá asi dvacet ostrovů. Z mezinárodního letiště v Nadi jsou nejlépe dostupné, takže slouží jako snadný a relativně levný cíl turistů. Některé neobydlené ostrovy mizí při přílivu pod hladinu. Ty, které oceánu vzdorují, se liší velikostí, počtem rezortů (rezort neznamená vždy luxusní ubytování, tady se tak říká i hostelům) a jejich kvalitou a cenou. Někde najdete fungující domorodé vesnice, na jiných už jen rezorty. Na některé se jezdí jen na výlety, jako na ten, kde se natáčel film Modrá laguna. Beachcomber je na malém ostrůvku, kam se jezdí výhradně za noční zábavou. Party do rána, přes den se mládež rehabilituje u bazénu a večer to všechno začíná nanovo. „Nic pro mě,“ říkám si hned na začátku. Můj balíček zahrnuje čtyři noci na ostrově Mana, tři noci na Malolo a dvě noci na Bounty Island.

Z Port Denarau u Nadi vyjíždějí všechny trajekty a čluny. Noah mě doprovází (taxík platím samozřejmě já), aby mi dal vouchery na ubytování i transfery. Cestou si musím vyzvednout v bankomatu téměř celou částku. Na některých ostrovech nelze platit kartou a jezdit jinam pro hotovost je drahé. Kupuji si velké balení vody, dobrý nápad, který mi ušetří hodně peněz. Doklady vyplním s majitelem „cestovky“ na kapotě jeho superdrahého bouráku přímo v přístavu. Platím zálohy na ubytování a plnou cenu převozů. Provize je už zahrnuta, mají to dobře promyšlené. O pár tisíc lehčí, jen s pár papíry v ruce čekám na loď. „Ani bych se nedivila, kdyby nepřijela nebo kdyby předplacené hostely neexistovaly,“ ťukám si na čelo, jak snadno se mohu nechat odrbat za mého plného vědomí. Po hodinovém zpoždění člun konečně přijíždí. V poledním slunci s dalšími cestovateli se během netrpělivého čekání poprvé setkávám s termínem Fiji time, který pak budu slýchat každý den. „Kam bys spěchala? Relaxuj, jsi na Fidži!“ Chtějí tím říct, že se na hodinky nedívají. Jak co přijde, tak to přijde. Zajímá mě ale, proč je všechno vždycky pozdě a nikdy dříve?

Na každém ostrově nás vítají domorodci s písní na rtech a kytarou. „Bula!“ Stokrát denně omílané slovo. Je to pozdrav a znamená „život“. Personál si nás odvede do jednotlivých ubytoven. Na ostrově Mana jsou hned tři hostely vedle sebe. Můj, Sereana, ani nemá nápis. Ubytování ve společné místnosti (asi deset postelí) je čisté, ale velmi skromné, studená sprcha, jídlo už jsem měla lepší a ani s množstvím to nepřehánějí. Okolní hostely na tom byly o něco lépe a organizovaly si i večerní program. Vše je ale přístupné všem, a tak se výhody dají kombinovat. Od „cizích“ tedy využívám internet, bezpečnostní skříňku, půjčovnu šnorchlů a kajaků a volejbalové hřiště. Na žádném ze tří ostrovů, jež jsem navštívila, nejsou restaurace ani obchody. Proto všechny hostely nabízejí ubytování se stravou v ceně – tři jídla denně.

JAK SI KDO USTELE…

Ubytování v Malolo Beach Resort je o dost luxusnější. Tenhle podnik rozlezlý po kopcích nad pláží byl postaven pro stejnojmennou australskou show a za slušnou cenu poskytuje nadstandardní služby. Několik známých mě varuje před „bedbugs“, štěnicemi. Ukazují mi štípance a peláší na jiné ostrovy. Stavím personál do latě, jen co se vylodím a oni pak můj pokoj (dvoulůžkový, který mám, mimochodem, celou dobu sama pro sebe) hned dvakrát vystříkají speciálním sprejem. Pobývají tu i starší lidé (pronajímají si o něco dražší „bure“ – chajdy na pláži) a je tu i pár rodin s dětmi. Pláž je ale tristní, plná ostrých kamenů a na mělčině je tak jemný korálový prach smíšený s vodou, že je voda jako mléko. V pěší vzdálenosti žádná lepší není. Půjčuji si tedy každý den kajak a poznávám okolí. Protější Castaway Island mě přitahuje jako magnet. Aniž tuším, že je to ten ostrov, kde se natáčel film Trosečník s Tomem Hanksem, zamilovávám se do jeho pláže s azurovou zátokou, kde jediné stopy v písku jsou moje a místních plážových koz. Mým favoritem co do ubytování ale zůstává poslední navštívený ostrov – Bounty. Je tak malý, že ho obejdete pěšky za dvacet minut a celý ho okupuje jeden rezort. Nic nepřekáží výhledu na východ i západ slunce za horizont oceánu. Dobré jídlo, čisté palandy a čilý večerní život na jedné straně, ale klid kdykoliv po něm zatoužím na straně druhé.

OCEÁN MÍSTO TELEVIZE

Přestože páry jsou nejobvyklejší, potkávám i dost single cestovatelů z celého světa. Převažují jednoznačně Angličané. Ať už ve dvojici či na vlastní pěst, můžete si užít překrásný oceán s korály, kam oko dohlédne. Kajakování je úžasné, a když není velký vítr a vlny, můžete pozorovat veškerý ten čilý pestrobarevný ruch pod vámi. Se šnorchlem a brýlemi jako byste se ponořili do obřího akvária s vlažnou vodou. Domorodá osada blízko rezortu přináší vzácnou zkušenost – vidíte, jak lidé žijí, co kdy dělají (moc toho není), jak vypadá jejich škola a kostel (většinou jsou křesťané) – ale má to i nevýhody: mně například vesničtí psi ukradli pantofle hned první noc. Vesničané vás mohou pozvat na kavu – místní, ne příliš chutný nápoj z kořene pepřovníku. Připravuje se jako čaj, ale za studena, kdy je jemný prášek v obrovského pytlíku máčen a ždímán do velké dřevěné misky. Je to společenská událost, pije se rituálně z jednoho putovního kalíšku. Kava má lehce omamné účinky. Nebudete po ní opilí, já jsem jí vypila docela hodně a kromě lechtání na rtech jsem měla jen střevní potíže o několik hodin později. K nejvíc vzrušujícím zážitkům patří setkání se žraloky: plavu si se šnorchlem za korálový útes a najednou je pode mnou, vlní se u dna, párkrát švihne ocasem a je pryč. Asi půl metru dlouhý. Můj první žralok! Vzrušením se mi mlží brýle. Hejno „baby“ žraloků vídám potom často ze břehu, když si v mělké vodě hledají snídani. S miniaturními ploutvičkami trojúhelníkového tvaru nad hladinou proplouvají hejna rybiček, které se nezdají přítomností predátora zdaleka tak rozrušené jako já.

DETEKTIVKA BEZ ROZUZLENÍ

Překvapilo mě, jak velký je rozdíl mezi tím, jak se země prezentuje a realitou. Chudobné domy, bláto, prach. Dvacetiletá Laisa ze slumu, kde jsem přebývala, má malého syna a Nový Zéland je pro ni vysněnou zemí. Telefon si chodí nabít do zásuvky na letišti, dvacet minut chůze. Pak hodinu surfuje na internetu ve městě a při zpáteční cestě si nabitý telefon vyzvedne. Přesto je jako všichni, které jsem potkala, vyrovnaná a spokojená s tím, co má a kde žije. Mnoho Fidžijců se snaží na turismu „trhnout“, co se dá. Ilustrují to již zmínění „agenti“, ale také následující zápletka. Po první noci odjíždím na ostrovy a Caroline mě ujišťuje, že moje krosna s věcmi, které oněch devět dní nebudu potřebovat, je u ní v pokoji v bezpečí. Beru si tedy jen to nejnutnější. Po devíti dnech mě má vyzvednout v přístavu, ale nečeká tam a telefon nezvedá. Aniž vím adresu, dopátrám se alespoň přibližné polohy. Polem cukrové třtiny dospívám k tušenému cíli. Caroline nikde. Noah doma ale je. Překvapilo ho, že jsem našla cestu, načež se nenápadně vypaří. Jdu si sbalit batoh a zjišťuji, že mi pár věcí chybí, včetně padesáti amerických dolarů. Hledám Caroline, aby mi to vysvětlila. „Caroline? Ale ta je tady!“ ukazují na dámu přebujelých tvarů, jež právě doplétá proutěnou podložku. Je to Noahova sestra. „A dívka, která mě sem přivedla?“ ptám se zmateně. „Ale to je Tapou, Noahova přítelkyně, ta tu nebydlí!“ Takže Tapou mě přivede do cizího domu, lže i o tom, jak se jmenuje a zatímco jsem na dovolené, prošacuje mi (pravděpodobně s Noahem) batoh a vezmou si, co ráčí. V duchu jim nadávám do kanibalů. Dostává se mi omluv od všech členů rodiny, prosba, ať zůstanu do rána a pozvání na společnou večeři.

Category: 2011 / 10

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

KEJKLÍŘI NA VYMŘENÍ

Zaklínači hadů bývali po celá staletí vizuální ikonou indického subkontinentu. Potulní umělci kočovali po trzích a náboženských festivalech a čas od času se vraceli do rodné vesnice s výdělkem. Když jsem do Indie přijel začátkem 90. let poprvé, potkával jsem je skoro na každém rohu. Dnes už na ně narazíte jen náhodou někde v zastrčené uličce. Studie Wildlife Trust of India ukázala, že během posledních deseti let si polovina zaklínačů našla jinou obživu. Ještě začátkem 70. let minulého století přitom stát ve snaze přilákat turisty zaklínače podporoval. V roce 1972 pak ale indická vláda přijala zákon na ochranu divokých zvířat. Za vlastnictví a prodej hadů podle něj hrozí až sedmileté vězení. Zákon byl namířen proti hromadnému zabíjení hadů kvůli kůžím. Na zaklínače jeho tvůrci nemysleli, protože ti s kůžemi neobchodují. Úřady si jich celá léta nevšímaly. Po roce 1990 ale ekologické organizace začaly požadovat zastavení „nehumánní zábavy“. Dnes jsou zaklínači zaháněni do ilegality. Žijí v neustálém strachu z policie, která jim buď hady zabavuje, nebo na nich vymáhá úplatky.Zaklínače ohrožuje i nástup kabelových televizí s dokumentárními filmy o přírodě. Pokud se můžete dívat na perfektně zpracované pořady o hadech, už vás nebaví, když někdo vytáhne z ušmudlaného pytle polomrtvou kobru. V televizním věku už to prostě není velkolepá show. Filmy o hadech navíc Indy zbavily strachu. Kobry už nepovažují za polobožská zvířata a zaklínače za kouzelníky. Když dřív vlezl do domu nebo na zahradu had, volali lidé „přítele Nágů“, aby ho vypudil. Dnes je to pro ně jen potulný žebrák.

POMSTA NÁGŮ

Ochránci zvířat mají částečně pravdu. Někteří zaklínači totiž hadům vytrhávají jedové zuby, nebo je dokonce vyříznou i s jedovými váčky. Hadi přitom často umírají na ztrátu krve nebo na následnou infekci. Další metodou je sešití čelistí tak, aby zůstal jen otvor pro rozeklaný jazyk. Ten je důležitý – obecenstvo ho chce vidět kmitat. Běžný člověk netuší, že jde o čichový orgán. Myslí si, že had uštkne jazykem. Zvíře se zašitou tlamou za pár týdnů pojde hlady. Krutý je i zápas s mangustou, malou šelmou z čeledi cibetkovitých. Možná ji znáte z Kiplingovy knihy džunglí, kde coby hrdinný Rikki-tikki-tavi zachránila celou rodinu před uštknutím. Mrštné a rychlé zvířátko je pro boj s kobrou dobře vybaveno. Kromě silné kůže a ostrých zubů má i zvláštní bio¬chemickou ochranu proti hadímu jedu – zmutované receptory pro acetylcholin, na které se toxin nemůže navázat a zablokovat tak přenos nervových signálů. Kobra v zápase vždy podlehne. Zaklínači k němu proto vybírají jen staré a nemocné hady. Naprostá většina zaklínačů by ale hadům nikdy neublížila. Je to proti jejich víře. Starají se o ně, krmí je krysami, a jednou za pár dnů jim odeberou jed, aby nebyli nebezpeční. Při produkci se navíc drží mimo útočnou vzdálenost, která u kobry činí asi metr a půl. I ne¬úmyslné zabití kobry je dodnes v Indii považováno za velký přečin přinášející hněv bohů. Vzpomínám na řidiče autobusu, který nedaleko rádžastánského Bikanéru přejel kobru. Okamžitě dupnul na brzdu, bledý jako stěna vyběhl ven, padl na kolena a hysterickým hlasem se začal modlit. „Nágové se mu teď budou mstít a jeho rodinu bude pronásledovat smůla,“ vysvětlovali mi zamlklí spolucestující. Pro Indy jsou hadi posvátní. Jogínům kobra symbolizuje „hadí sílu“ kundalíní, kterou v sobě údajně všichni nosíme a kterou lze probudit speciálními cviky. Nágové, mytologické plemeno kříženců hadů s lidmi, jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Jejich králem je Vasuki, který kdysi bohům pomohl získat z prvotního mléčného oceánu nektar nesmrtelnosti. V hinduismu jsou nágové ochránci pramenů, studní a řek. Přinášejí životodárný déšť, ale i smrtící potopy, takže je záhodno být s nimi zadobře.

Ze všech těchto důvodů bývali „zaklínači“ považováni za svaté muže komunikující s bohy. Jejich řemeslo se předávalo z otce na syna. V Indii se jím tradičně živily dvě zvláštní skupiny v rámci kastovního systému, nazývané sapuakela a sapera. Teď ale hrozí, že tisícileté umění pod tlakem úřadů během jediné generace vymře. Zmizí tak nejen jeden z poetických obrazů indické ulice, ale i spousta znalostí a dovedností. Ve vesnických oblastech jsou zaklínači často jedinou možností první pomoci. Znají zásady ošetření včetně použití škrtidla. Především ale v oběti dokážou rozptýlit smrtelný děs, který situaci psychosomaticky zhoršuje. Známý český dobrodruh Otakar Batlička ho v povídce Strach označuje za stejně nebezpečný jako samotný jed. Dozorce Lagr se píchne o trn právě ve chvíli, kdy šlápne na tři dny mrtvého hada. Všechny příznaky uštknutí pak vykazuje až do chvíle, kdy zjistí svůj omyl, a jakoby zázrakem se uzdraví.

Klíčová otázka zní: co má větší cenu, příroda nebo kultura? Máme za každou cenu chránit kobry a vzít lidem obživu, nebo zachovat tradici? Indická vláda se snaží najít kompromis. Nedávno přišla s nápadem povolit produkci zaklínačů v okolí turistických center. Podle dalšího nápadu by mohli být proškoleni, jak ošetřit uštknutí podle moderních lékařských metod. Každý rok by to zachránilo tisíce životů.

HAD S KÁPÍ

Zaklínači ve skutečnosti kobry nezaklínají, ale jen dovedně využívají jejich reflexivního obranného postoje. Vztyčením těla a roztažením kápě se had snaží odstrašit nepřítele. Dalším omylem je představa, že had „tančí“ podle tónů píšťaly. Ne, že by byl hluchý, jak se často mylně traduje. Nemá sice vnější ucho s bubínkem, ale vnitřní ucho je dobře vyvinuto. Podle herpetologů neslyší zvuky ve stejném frekvenčním rozsahu jako lidské ucho, ale jiné frekvence ano. Navíc vnímá i vibrace, způsobené rytmickým bušením zaklínačova kolene o zem. A také vidí a kopíruje pohyb píšťaly, kterou považuje za svého nepřítele. Běžný člověk má z hadů strach, který je kvůli zkušenostem tisíců předchozích generací hluboce zakódován v naší psychice. Vrcholným kouskem zaklínačů je hodit nečekaně do publika kus silného provazu. Lidé se s křikem rozprchnou – už jen samotný tvar hadího těla v nás vyvolává paniku. Pod dojmem četby dobrodružných knih se může zdát, že se tropy jedovatými hady jen hemží. Kdykoli odjíždím do Asie, známí mne před nimi varují. Za zhruba tři roky, které jsem až dosud na tom kontinentu prožil, jsem hada ve volné přírodě viděl asi jen třikrát. Vždy se snažil co nejrychleji odplazit. České úřady evidenci krajanů uštknutých hady v cizině nevedou. Osobně vím jen o jediném potvrzeném případu. Jde o spolupracovníka Koktejlu Romana Vehovského, kterému se to stalo na Šrí Lance. Strávil pár dnů v nemocnici, ale přežil. Ze zhruba 3000 známých druhů hadů je jich člověku nebezpečných jen asi 15 %. Žádná globální statistika „obětí“ neexistuje, protože v mnohých částech světa se uštknutí nikde nehlásí a neevidují.

HADÍ VĚNO

Během „hadího svátku“ Nág Panchamí, který letos připadl na 4. srpna, jsou po celé Indii kobry chytány, uctívány, krmeny mlékem a krysami a s poctami opět vypouštěny. Vesničané věří, že kdo tímto způsobem uzavře symbolický mír s hady, toho neuštknou. Patronem zaklínačů je světec Baba Gulabgir, jemuž je zasvěcen chrám v Charkhi Dadri ve státě Haryana. Muž, který je považován za reinkarnaci krále Nágů, na sebe prý vzal lidskou podobu, aby odstranil strach z hadů. Chtěl, aby je lidé milovali. Jeho následovníci obývají celé „hadařské“ vesnice. V Rájpuru nedaleko Dillí dřív kobry živily asi dvě stě rodin. Dnes už jich zbývá sotva desetina. Ve vesnici Vadinar ve státě Gudžarát dokonce nevěsty místo věna dostávaly hady, aby rodina měla něco „do začátků“. I to už je ale minulostí. Ohrožení zaklínači zvedají hlavy stejně jako jejich hadi. V prosinci 2004 oblehli vládní budovy státu Urísa a s kobrami zavěšenými na krku žádali zrušení neblahého zákona. V únoru 2009 jich tisíce pochodovaly ulicemi Kalkaty. Na nedávném protestním shromáždění v chrámu Charkhi Dadri řekl zaklínač Šíš Náth novinářům: „Moje rodina chová hady už patnáct generací. Proč nás chce vláda zničit? Až se do domu nějakého ministra připlazí kobra, budou ji muset zabít. My už totiž pomáhat nesmíme – lidem ani hadům…“

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 09

Category: 2011 / 09

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

A TEN MEČ NECHCETE?

Hrabě setrval v důležité hejtmanské funkci až do své smrti v roce 1700, tedy celých třiatřicet let. Jeho předchůdci i následovníci přitom byli hejtmany v průměru šest let. Krásný meč ale žádný z dalších správců Moravy nezdědil. „Meč se sice používal k ceremoniálním účelům a byl spjatý s výkonem funkce moravského hejtmana, ještě více ale vyjadřoval osobní vztah hraběte a císaře,“ vysvětluje Zdeňka Dokoupilová, proč meč zůstal v držení Kolowratů na rychnovském zámku i po smrti hraběte Františka Karla. S tím souhlasí i hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská: „Jeho dědicové neměli důvod dávat z rukou meč, na němž bylo jméno Karla Františka a insignie jeho rodu.“

Celých tři sta let pak slavný meč visel coby dekorace na stěně jednoho ze sálů rychnovského zámku. K jeho „znovuobjevení“ dopomohla náhoda teprve v roce 2009. „Tehdy na Rychnov přijeli kurátoři z brněnského památkového ústavu, aby si na výstavu zapůjčili obraz hraběte Františka Karla. Já jsem se jich zeptala, jestli by nechtěli i ten meč, který je na obraze. Začali ho studovat a vyšlo najevo, o jak vzácnou památku se vlastně jedná,“ přibližuje Andrea Kolowrat-Krakowská okolnosti významného „nálezu“.

Meč způsobil na výstavě ve Valticích poprask. Přišlo se na něj podívat přes devět tisíc lidí. Začalo se hovořit o tom, že 2,7 kg těžký meč má pro Moravu podobný význam jako svatováclavská koruna pro Čechy. „Krom nesporné historické a umělecké hodnoty má meč i velkou symboliku,“ vysvětluje předseda Moravské národní obce Jaroslav Krábek, „hejtmanský meč je, vedle zemských desek, nejvýznamnější hmatatelnou připomínkou po staletí trvající samosprávy Moravy. Tu reprezentoval suverénní zákonodárný sněm v čele s hejtmanem jako zástupcem panujícího markraběte v zemi. S trochou nadsázky lze tedy říci, že se jedná o součást moravského korunovačního pokladu.“

KUJ ŽELEZO, DOKUD JE ŽHAVÉ

Podobně jako české korunovační klenoty chrání gotické stěny Korunní komory v chrámu sv. Víta, tak i v případě hejtmanského meče se začalo uvažovat o tom, že by se z Rychnova nad Kněžnou přestěhoval do nějakých reprezentativních prostor na Moravě. Meč je však narozdíl od svatováclavské koruny v soukromých rukou a jeho majitelé se ho nehodlají vzdát za žádnou cenu: „Prodej meče nepřipadá v úvahu, protože jde o vzácnou rodinnou památku. Manžel (Jan Kolowrat-Krakowský, pozn. aut.), jehož rodu meč patří, by dokázal žít celé roky o chlebu a vodě, ale na svůj majetek by nesáhl, protože jeho rodina čekala celá desetiletí, aby ho získala zpět,“ připomíná hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská. Všechny nabídky na odkup meče, které přišly ze strany moravských institucí, tedy rodina s díky odmítla, ačkoliv jeho cena by se počítala v řádu milionů korun.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že moravští památkáři originál meče nezískají, se rozeběhla jednání o výrobě věrné kopie této významné památky a o jejím následném vystavení na hradě Veveří v původní zemské pokladnici v břitové věži hradu. Na výrobě by se měli podílet odborníci z Technického muzea v Brně spolu s předním moravským mečířem Pavlem Skryjou. Ten také jako jediný na zajímavou nabídku kývl, ostatní oslovení mečíři považovali vytvoření kopie takto bohatě zdobeného meče za příliš náročné. A to i přesto, že jílec meče se nebude vyrábět původní technikou, tedy zdlouhavým a velmi náročným rytím do plného materiálu. Zdobné části se naopak vylijí a rytecky dokončí.

PRAHA MĚLA PŘEDNOST

Aby se výroba toužebně očekávané kopie meče rozeběhla, je nutné zapůjčit jeho originál na několik dní do laboratoří brněnského Technického muzea. K tomu však zatím nedošlo. „Se zástupci rodiny Kolowratů o zápůjčce úspěšně jednali představitelé hejtmanství Jihomoravského kraje již na podzim loňského roku. Zásadním zdržením pro přípravu výroby repliky bylo rozhodnutí hejtmanství upřednostnit zapůjčení meče na výstavu Poklady Moravy, konanou v Národním muzeu v Praze,“ říká Jaroslav Krábek, „Moravská národní obec se snaží co nejvíce urychlit kroky hejtmanství, které je jediné schopné dosáhnout nového zapůjčení. Postup hejtmanství je však limitován značnou zaneprázdněností pana hejtmana Haška, který je garantem i hybatelem celé akce ze strany hejtmanství.“ Mluvčí Jihomoravského kraje Jiří Klement potvrzuje, že vše je v současné době pouze ve fázi záměru: „K žádné dohodě s vlastníky meče zatím nedošlo. Zájem kraje na zhotovení jeho kopie byl předběžně vysloven v průběhu výstavy Poklady Moravy v Národním muzeu, ale od té doby se, pokud vím, nic zásadního v této věci neudálo.“

Není tedy jasné, kdy se Moravané svého meče dočkají. Prozatím se za ním vydávají do Rychnova nad Kněžnou, kde je součástí bohatých zámeckých sbírek, tuto sezonu představených ve zcela novém kabátě. Kastelánka Zdeňka Dokoupilová totiž výrazně zasáhla do koncepce interiérů, s níž se přes třicet let nic nedělalo: „Šlo nám o to, aby zámecká expozice vyprávěla sál po sálu příběh zámku a rodu Kolowratů. Součástí tohoto příběhu je samozřejmě i ceremoniální meč, který zatím vystavujeme v dřevěné vitríně z 19. století, ale hledáme pro něj lepší umístění.“ Už teď je ale jasné, že meč výrazně zvýšil atraktivitu celého zámku. Dosud byly hlavním lákadlem obrazy Karla Škréty či Hanse von Aachena, nyní lidé neváhají urazit stovky kilometrů, aby se pokochali pohledem na překrásný meč, který byl kdysi symbolem správy moravské země.

Category: 2011 / 09

Je největším ze všech ještěrů, přesto ho věda zná sotva sto let. Během jediného století po svém objevu se však octl na seznamu ohrožených druhů živočichů. Varan komodský. Jeho mohutnost a bezmála půlmetrový jazyk šlehající z tlamy mu vynesly přiléhavou přezdívku „komodský drak“. Rozmnožit takovou chovatelskou raritu je obrovský úspěch a ochranářská nutnost. Odborníci z pražské zoo se na oslavu varaního zrození chystají už popáté. Dostali se tak na absolutní světovou špičku v chovu třímetrových draků.

„Naše samice Aranka je skutečně zasloužilou matkou,“ potvrzuje chovatel Petr Velenský. „Dala nám dohromady přes třicet mláďat a další snůška se vyvíjí v inkubátoru.“ Najít a umístit do bezpečí umělé líhně drahocenná dračí vajíčka, z nichž každé váží téměř tolik jako deset slepičích, je pro chovatele stejně náročné jako pro samici jejich nakladení. „Pokaždé, když Aranka hloubila hnízdní noru, tak se prohrabala třícentimetrovou vrstvou betonu až do podloží celého pavilonu – a to byly jejím jediným nástrojem masivní drápy,“ líčí chovatel. „Ve své expozici má samozřejmě k dispozici písčité kladiště a když si na sbíječku zahrála poprvé, vybudovali jsme druhé přesně v místě otvoru v podlaze. Navzdory veškerému komfortu však při každé další snůšce dno ubikace probourala znovu.“

NĚŽNÁ MATKA ARANKA

Ve varaních choutkách se člověk jen těžko vyzná, to nejlepší místo ke kladení si však Aranka patrně vybírala podle teploty a vlhkosti v ubikaci. Teplota snůšky téměř vždy mírně převyšovala třicet stupňů. „Samice stejně jako v přírodě místo snůšky pečlivě zamaskuje, takže jsme první dávku vajíček objevili až po dvou stech dnech, sotva měsíc před vylíhnutím. Potom jsme vybavili ubikaci kamerami, abychom měli tajnůstkářské draky neustále pod dohledem.“ A to se vyplatilo. Ačkoli varani komodští kladou vajíčka převážně v noci, s nalezením snůšky už není žádný problém. „Jednou jsem mohl celý proces sledovat na vlastní oči,“ vypráví Petr Velenský. „Aranka nahrnovala kolem vajíček nejjemnější substrát a dokonce se zdálo, že vybírá hlínu té nejvhodnější vlhkosti. Pak všechno opatrně pěchovala čenichem. Byla to nádherná ukázka filigránské práce. Když uvážíme, že k tomu používala drápy schopné rozlámat beton a čelisti dost silné na to, aby strhly buvola, je to skoro zázrak,“ usmívá se chovatel.

VARANÍ SAMICE SI VYSTAČÍ SAMY

Největší ještěři světa jsou doslova pochodujícím tajemstvím. Už od jejich dramatického objevu je provázejí ne zcela vyřešené otázky. Jak to, že žijí jen na několika ostrůvcích v Indonésii? Jak se tam dostali? A kdy? Zdá se, že pocházejí z Austrálie, kde vědci našli kosterní pozůstatky velmi příbuzných gigantických ještěrů. Protože ve své domovině běžně překonávají mořské průlivy mezi sousedními ostrůvky, možná se sem dostali „mokrou cestou“ při poklesu hladiny moří během poslední doby ledové. Před několika lety se však vynořila záhada mnohem senzačnější. V chesterské zoo v Anglii nakladla samice varana komodského vajíčka, aniž se kdy setkala se samcem. O osm měsíců později se vylíhla zdravá mláďata. Jak je to možné? Odpověď připomíná biblický příběh o Panně Marii. Varaní matky totiž samce k rozmnožování vůbec nepotřebují! Občas kladou neoplozená vajíčka, která se normálně vyvíjejí. Potomci jsou pak geneticky shodní s matkou. Nesou totiž zdvojenou sadu jejích genů. V jednom se ale od svého jediného rodiče liší – všichni jsou samečkové. Pohlaví varanů je totiž stejně jako u lidí určené pohlavními chromozomy, dvojice stejných však na rozdíl od nás znamená narození samčího potomka. Postačí ale trocha incestu a vše se vrátí do zajetých kolejí. Když se syn spáří s vlastní matkou, vzniknou mláďata obou pohlaví. Jedna jediná samice se tak může stát zakladatelkou nové populace draků.

DRAČÍ JED NAMÍSTO OHNĚ

Rozeklaný jazyk komodských varanů kmitající ven ze zubaté tlamy patrně stojí za zkazkou o ostrovních dracích, kteří z tlamy chrlí oheň. Ve skutečnosti jím obrovití varani „ochutnávají“ vzduch a molekuly pachů vyhodnocují zvláštním orgánem na patře tlamy. Mohou tak ucítit zdechlinu na téměř deset kilometrů. Ačkoli své nepřátele ugrilovat nedokážou, mají v tlamě překvapující arzenál zbraní. Kromě šedesátky ostrých zubů, které mohou být dlouhé přes dva centimetry a neustále se obnovují, se varani při lovu spoléhají i na prostředky chemického a biologického boje. Výzkumníci v jejich tlamě odhalili přes padesát nebezpečných typů bakterií, z nichž téměř desítka patří mezi ty vyloženě toxické. Oběť po kousnutí varana tedy neumírá jen na oslabení ze zranění, ale také na infekci způsobenou mikroby z tlamy. Zcela nedávno však vědci objevili další varaní zbraň – jed. Jedové žlázy ve spodní čelisti, objevené díky vyšetření magnetickou rezonancí, vypouštějí do slin toxický koktejl bílkovin. Najdeme v něm látky brzdící srážení krve a snižující krevní tlak. Kořist tak kromě bakterií skolí i nezastavitelné krvácení a šok. Komodský drak se díky jedovatým slinám může honosit ještě jedním rekordem – je největším jedovatým tvorem, který chodí po Zemi.

Category: 2011 / 09

„Tuleni“ americké námořní pěchoty zabili Usámu bin Ládina. Tuleni je sice přezdívka elitních příslušníků jednotek SEAL, ale neznamená to, že by americké námořnictvo necvičilo pro boj skutečné tuleně a jiné v moři žijící savce.

Války jsou staré jako lidstvo samo. Lidé se zabíjejí od chvíle, kdy dokázali uzvednout kámen a zvířata k boji začali cvičit ve stejný okamžik, kdy zjistili, že jim dokážou nadiktovat svou vůli. „Nejstarší záznamy o použití válečných psů pocházejí z doby téměř 2000 let před Kristem, kdy Chammurapi vycvičil psy k boji po boku svých nejelitnějších bojovníků,“ píše Alexander J. Knights v materiálu Unconventional Animals in the History of Warfare. Kartaginský vojevůdce Hannibal použil slony ve svém tažení proti Římu a překonal s nimi Alpy. Nikoho nepřekvapí bojoví velbloudi v Africe, zvířata vycvičená k boji měla i Kleopatra. Ve starodávné Číně byly dokonce ve válečné vřavě použity opice. Šlo o poněkud nelidský, nicméně efektivní způsob, jak rozložit morálku a vzbudit chaos v nepřátelském táboře. Opicím se k ocasům přivázaly věchýtky slámy, jež se zapálily. Jakmile začaly hořet, byli primáti vhozeni do nepřátelských pozic. Každý si umí představit, že chytit opici s hořícím ocasem je v podstatě nemožné, takže jediné, co se dalo dělat, bylo okamžitě hasit vznikající požáry. Za myšlenkou stál vynikající čínský vojenský taktik a stratég Zhou Yu, žijící v létech 175–210 našeho letopočtu. Zapojení mořských živočichů do bojových akcí trvalo mnohem déle. Bylo nutné nejprve technologicky zvládnout metody „podvodního“ boje, byť první válečné ponorné pokusy jsou hodně starého data. Raný manuskript věnovaný Alexandru Velikému, pocházející z let 1338–1344, obsahuje kresbu, na níž proslulý vojevůdce „kontroluje dno“ ponořen pod hladinu v „batysféře“ během obléhání Tyru v roce 332 př. n. l. K výcviku mořských savců coby bojovníků v podmořské frontě došlo mnohem později. Ve větší míře se rozběhl až v druhé polovině 20. století.

OPLOUTVENÁ ARMÁDA

Počátky programu využívajícího mořské savce (U.S. Navy Marine Mammal Program) pro vojenské využití sahají do roku 1960, kdy byla plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens) zkoumána z hlediska hydrodynamiky. Výzkum tohoto delfína měl zlepšit vlastnosti torpéd. Poměrně rychle se pak rozběhl tajný vojenský výzkum zaměřený na delfíní schopnosti včetně komunikace s lidmi. Mimo jiné měli pomocí svého sonaru vyhledávat a označovat předměty skryté pod vodou. Výcviková základna byla umístěna v kalifornském San Diegu (v současné době je těchto výcvikových základen několik). Základny čas od času pořádají „dny otevřených dveří“, ale většina probíhajících studií je samozřejmě z vojensko-taktických důvodů stále přísně utajovaná. Dnes existují delfíni vycvičení coby minéři, jiní umožňují rychlé vylodění invazních jednotek. V roce 1965 se delfín skákavý (Tursiops truncatus) jménem Tuffy podílel na projektu Sealab II, během kterého se v podmořské laboratoři, umístěné kolem 65 metrů pod mořskou hladinou, zkoumaly fyziologické projevy dlouhodobého pobytu lidí pod hladinou. Součástí projektu bylo i oceánografické bádání. Historické fotografie z výzkumu ukazují ještě jednoho účastníka projektu, lachtana kalifornského (Zalophus californianus) jménem Samantha, kterak prosí o nějakou dobrotu u Mika Greenwooda, psychologa sloužícího v projektu Sealab II.

O sovětských bojových delfínech moc slyšet není, byť jejich výcvik začal těsně po založení amerického programu. První vojenské tréninky sovětských delfínů proběhly v roce 1967. Jednotka byla založena v oblasti Černého moře a jejím úkolem bylo mimo jiné hlídat přístup do sevastopolského přístavu. Dá se předpokládat, že byl výcvik zaměřen podobně jako u amerických protějšků na likvidaci diverzantů či fotografovaní pod vodou.

PŘIVEĎTE ZAJATCE

Delfíni coby podvodní strážci bránící nepřátelským agentům-potápěčům v narušování hranic byli použiti už v neblaze proslulé vietnamské válce, v níž proti sobě ideologicky i bojově stály USA a Sovětský svaz. V knize Rose-Tinted Menagerie Williama Johnsona se můžeme dočíst: „V roce 1972 americké námořnictvo nasadilo ve Vietnamu přísně tajný tým ,bojovníků sviňuch‘, což byl jen orwellovský název pro zabijáky z říše zvířat. Po dobu nejméně jednoho roku byli delfíni experimentálně využiti k ochraně strategických vietnamské přístavů proti pronikání nepřátelských potápěčů. Podle Dr. Jamese Fitzgeralda, průkopníka v oblasti výzkumu delfínů pro CIA a americké námořnictvo, měla zvířata hlavní úkol: objevit potápěče, strhnout mu masku z tváře, přerušit dodávku vzduchu a eventuálně ,zajmout‘ pro výslech. Tyto metody se nelíbily dokonce ani některým vojenským delfíním trenérům. Několik z nich na protest odstoupilo a předalo vojenská tajemství z výcviku veřejnosti.“ Michael Greenwood tvrdí, že námořnictvo cvičilo delfíny k zabíjení pomocí nožů připevněných k ploutvím. Sofistikovanější metoda likvidace nepřítele byla pomocí injekční stříkačky natlakované oxidem uhličitým. Když delfín vrazil do nepřátelského žabího muže jehlu, rychle se rozpínající plyn měl za následek, že oběť přímo „vybuchla“. Později vyšlo najevo, že delfíni vycvičení k zabíjení usmrtili čtyřicet vietcongských potápěčů a dva americké vojáky, kteří přišli o život nešťastnou náhodou. Sověti výcvik pojali jinak, vyhovovala jim strategie sebevražedných útočníků. Delfín měl připlavat s náloží k nepříteli a zahynout při dálkově řízeném odpalu. Doktrína typicky sovětská – lidé i delfíni jsou postradatelní.

TRAPNÁ ZTRÁTA

„Půl tuctu bezpilotních plavidel Remus odcestovalo se speciálním týmem U.S. Navy do Arabského zálivu s úkolem pomoci vyčistit přístavy Umm Qasr a Az Zubayr. Přístroje vybavené bočním sonarem systematicky prozkoumávaly 2,5 milionu m2 vodní plochy. To bylo poprvé, kdy se bezpilotní podvodní ponorka použila ve spojení s jinými protiopatřeními ve válečné situaci. Tým měl první stroje ve vodě do několika hodin po příjezdu do Umm Qasr,“ píše v oficiální zprávě U.S. Navy. O těchto miniponorkách informovala světová i lokální média ve větším rozsahu, až když se jich několik ztratilo. K trapné nehodě došlo během americko-kanadského vojenského cvičení Frontier Sentinel 2010 (Pohraniční hlídka). Jejich nasazení a následná ztráta nakonec vedly k tomu, že delfíní plavci místo simulovaných min hledali v oblasti reálné miniponorky. Nutno říci, že uspěli. I když nejmodernější verze Remusů dokážou pracovat v hloubce až 600 metrů a jsou funkční bez vynoření až 70 hodin, pořád budou mít delfíni v některých oblastech nezastupitelnou úlohu. Jen těžko si lze představit miniponorku, která bude navlékat na nohu nepřátelského žabího muže svorku, s jejíž pomocí ho „uloví“.

OCHRÁNCE ZAK

Delfíni byli cvičeni k vyhledávání sestřelených pilotů, ztracených předmětů i min. Byli i součástí invazních sil během války v Iráku, bójkami označovali zaminované oblasti a chránili lodě před možným podmořským atakem. Jeden ze členů mořské „ochranky“ sloužící ve vodách Perského zálivu byl i lachtan kalifornský jménem Zak. „Lachtani jsou součástí celkového bezpečnostního zabezpečení námořnictva. Například v případech, kdy se teroristé pokusí využít potápěče pro položení výbušnin k lodím,“ říká poručík Josh Frey, mluvčí 5. flotily v Bahrajnu. Lachtani jsou vyškoleni k detekci blížícího se plavce nebo potápěče. Jeho likvidace je pro lachtana hrou. Má za úkol připevnit na nohu narušitele svorku, k níž je přivázané lano. Vzhledem k jeho obratnosti je svorka nasazena dřív, než si dotyčný uvědomí, co se vlastně děje. Je to obrovský posun od roku 1960, v němž si U.S. Navy pořídilo do služby prvního delfína. Zvířata byla, jsou a budou pro vojenství nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Posledním hitem je hmyz.

Podle BBC spekuluje Pentagon s myšlenkou implantovat do hmyzu v rané fázi vývoje čidlo, jímž by se dal po vykuklení jedinec manipulovat. Pro někoho jde o nápad zcela absurdní, pro jiného zatím fikce čekající na svůj čas. Co se delfínů či ploutvonožců týče, je jen otázkou času, než se z nich stanou kokainoví pošťáci vycvičení některou z mafií. Pokud se tak už nestalo. Nemusí totiž sloužit jen v uniformě „dobra“. Delfíni, kosatky, tuleni, lachtani – prostě celá plejáda mořských zvířecích bojovníků je cvičena nejen Američany, o kterých se díky veřejně přístupným informacím ví nejvíce, ale i Rusy nebo Číňany. Bylo by s podivem, kdyby se jejich úloha nestala předlohou pro filmové zpracování. Vycvičení delfíni měli hlavní roli ve filmovém atentátu na prezidenta spojených států v thrilleru Den delfína z roku 1973. Tehdy byl film fikcí. Dnes už jsou základní prvky filmu skutečností.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 07 – 08

Category: 2011 / 07 – 08

„Zemřel mi tatínek…pojeď se mnou na pohřeb, bude to sranda…“ I po měsíci v západoafrické Ghaně mě tato pozvánka od kamaráda Nany překvapila. Takže i když to zní trochu morbidně, začala jsem se na pohřeb těšit, podle všeho to bude událost roku.

Nana se podívá do své rodné vesnice po dlouhých deseti letech, a to přesto, že je vzdálená jen pár hodin jízdy autobusem z hlavního města Accry. Nanova vesnička nedaleko Kumasi, hlavního města Ašantů, je malá. Jen pár domů, plno pouličních stánků a barevný kostel. Ale jednoho dne prý za lesem bude postavené letiště, chlubili se nám místní. V současné době ve vesnici žije už jen pár rodin, ostatní se odstěhovali do města za prací. Během příprav pohřbu je ale všude rušno, po ulici pobíhá plno dětí, které výskají radostí, když vidí bělochy (mě a Brazilce Bruna). Větší děcka se smějí, sahají na mě, podávají mi ruku, mladší děti jsou zaražené a někdy se i rozpláčou, protože něco tak strašidelného, jako je bílá, ještě neviděly! Jak se ukáže, všechny pokoje v domě Nanovy maminky jsou přeplněné, takže nakonec budeme spát s kluky z Nanovy kapely venku. Samozřejmě napatlaní repelentem (tedy já určitě) od hlavy až k patě a to doslova. Riskovat komáří štípnutí se v malarické oblasti skutečně nevyplácí.

ko1107_ghana_syn_zemreleho_s_prately

VSTÁVAT, ČISTIT ZUBY A OPLAKÁVAT

Moc odpočinku se mi té noci nedostává. Ve čtyři hodiny nás všechny Nana probudil a donutil vyčistit si zuby. Potom jsme ho poslušně, ještě v polospánku, následovali do centra vesnice. Tam už je pohřeb v plném proudu. Ženy, oděné podle toho, jestli přísluší k rodině, v černohnědém nebo jen černém tradičním oděvu, hlasitě naříkají a pláčou a jdou v průvodu do dvora. Tam si všichni sedají na předem určené místo, ženy si do turbanů na hlavě vetknou malý papírek s portrétem zemřelého, a všichni se postupně chodí podívat na nebožtíka uloženého v posteli, naposledy se rozloučit. Následuje potřesení rukou a vyjádření upřímné soustrasti čerstvé vdově. Menší podsaditá paní sedí na čestném místě v první řadě v objetí dvou postarších žen a vzlyká.
Nanova sestra se při pohledu na mrtvého tatínka zhroutí v slzách, takže ji musejí její bratři podržet a vyvést. Nanův otec totiž nebyl nijak starý, bylo mu šedesát sedm, když zemřel za poněkud nešťastných okolností. Na pohřbu jeho vlastního otce ho trefil šlak, a už se nikdy nevzpamatoval. Pobýval několik měsíců v nemocnici a potom zemřel. Jak mi rodina vysvětlila, po jeho smrti jej zmrazili a v mrazáku přechovávali až do pohřbu (šedesát dní). Je to prý proto, že pohřeb je velice nákladná záležitost a trvá delší dobu, než se zorganizuje.

Poslední přistoupí k rakvi Nana, vytáhne saxofon a začne hrát. V tu chvíli všichni utichnou a dojatě poslouchají a já bojuju se slzami. Tahle možná na naše poměry až trochu patetická scéna působí tady uprostřed Afriky tak nějak opravdově. Atmosféru ruší jen paní, která neustále postřikuje mrtvého nějakým sprejem, prý proti hmyzu. „Nikdy jsem neměl šanci mu zahrát,“ svěřil se mi Nana ještě před odjezdem o svém vztahu s otcem. „Vždycky jsem chtěl být fotbalista, ale otec s tím nikdy nesouhlasil. Když jsem se potom vypravil do Akkry, nějaký čas se mnou nemluvil. Teprve nedávno před jeho smrtí jsme se usmířili,“ vysvětlil mi Nana.

JDEME NA „PANÁKA“

Druhá část pohřbu – smuteční průvod a samotné pohřbení následuje po snídani a v novém oblečení – příslušníci náčelníkovy rodiny se převléknou do černo-červeného slavnostního oděvu (já zůstávám v černém, tolik garderoby s sebou teda nemám). Vážení muži z rodiny potom přendají tělo do rakve, látku, kterou na přendávání používali, roztrhají na cáry a ty si pak členové rodiny uvážou okolo zápěstí, kolem krku či dokonce jako čelenku. Dostane se mi velké pocty a dostanu také pruh látky, kterou si pyšně ovážu kolem ruky.

ko1107_ghana_profimedia-0008673192

Ozdobeni těmito smutečními fáborky se všichni vypravíme v průvodu na hřbitov a za zvuků Nanova saxofonu muži postupně zasypávají rakev, přičemž nenuceně odhodí obřího štíra, který se z hlíny vynořil. Jeden z Nanových kamarádů, frajírek Toba, se ke mně přitočí a špitne: „Škoda peněz za tu rakev.“ Ghaňané mají v oblibě pořizovat bohaté a vykládané rakve. Rodina zvolila klasickou dřevěnou, vykládanou rakev, neobvyklé tu ale nejsou ani rakve například ve tvaru letadla, zvířete nebo auta, podle toho, co měl nebožtík rád. A rodiny na pohřbu rozhodně nešetří, naopak, vystrojit řádný pohřeb je tu otázkou prestiže, alespoň pro Ašanty, jednoho z hlavních kmenů v Ghaně, k nimž Nanova rozsáhlá rodina také patří.

Potom, co uložíme rakev do země, se vracíme na nádvoří, kde ostatní členové rodiny vztyčili přístřešky do tvaru čtverce. Doprostřed pak jakousi mohylu s portrétem zemřelého a spoustu umělých červených květin. Pod jedním z přístřešků si místní DJ vybalil aparaturu a „rozjel to“ – neuvěřitelně nahlas začal hrát hip¬life – oblíbený ghanský hudební žánr, kombinující highlife a hip hop. A jak je v Ghaně zvykem – čím hlasitěji, tím lépe, praskání reproduktorů nám v tom nemůže zabránit, takže mně div nepraskají ušní bubínky.

Lidé se zvedají, obcházejí ostatní přístřešky a navzájem si třesou rukou a znovu přejí upřímnou soustrast (jak se slyší netuším). Jakmile je tento obřad ukončen, zvednou se ženy a s manželkou zemřelého tančí kolem mohyly. Jedna z žen přiběhne i ke mně, a že mám jít také tančit. Sice se nejdříve stydím, přeci jen na pohřbu jsem ještě netancovala, tak se docela bojím, abych nezpůsobila nějaké faux pas. Ale ženy se usmívají, a ukazují mi, jak na to – pohupují se do rytmu a nadzvedávají ramena (a zdá se mi, že některé jsou i trochu mimo rytmus), tak se postupně odvažuji a přidávám se k nim, což budí vlnu nadšení – orbroni (běloška) tančí! Tímto rituálním tancem vzdáváme úctu rodině zemřelého, vysvětlila mi později Nanova sestra. Jakmile písnička skončí, vystřídají nás další tanečníci a mě kluci vytáhnou do místního „baru“. To je v podstatě chýše s prašnou podlahou, kývajícím se stolem a dřevěnými lavicemi, kde už sedí spousta lidí, kteří to už na pohřbu „zabalili“. Kdosi mi nalévá domácí „kořalku“. Nejdříve se trochu zdráhám, mám na paměti historky o oslepnutí ze špatného alkoholu, ale zrak všech ostatních se mi jeví v pořádku, tak si s místními přiťukneme. Nic kolem už nepřipomíná smutek předchozích hodin. Znovu se mi také potvrzuje, že mám jako běloška trochu výsadní postavení. Ostatní ženy z vesnice tu nejsou, ale nikomu, zdá se, moje přítomnost nevadí, naopak se všichni se mnou radostně seznamují a vyptávají se, jak se mám, zda jsem vdaná a odkud jsem. Když potom slyší, že z Čech, velmi se radují a připomínají mi, jak nás v roce 2006 slavně porazili ve fotbale. Někteří dokonce přidávají i detaily zápasu s tím, kdo skóroval.

„HAPPY DAYS“ V KOSTELE

Ráno si můžeme „přispat“ do šesti. Nana nám, opět už dobře naložen, připraví kakao, potom, co se napijí děti, pro dospělé přidá i trochu marihuany, takže je všem hned veseleji… trochu mě napadá, jestli to také není proto, aby nám rychleji uteklo kázání v kostele. To totiž trvá několik hodin, a tak několik lidí během něho usne. Farářka však neváhá a během kázání nás klidně vyzve, abychom probudili své spící sousedy, což vyvolá všeobecné pobavení.
Ještě než se v neděli rozloučíme, dostaneme velkou porci fufu, místního tradičního jídla (cosi jako obří knedlík), celá vesnice se s námi rozloučí a my se vypravíme na cestu zpátky, i když většina místních ještě zůstává. Pro mnoho Ghaňanů totiž není problém si prodloužit víkend i do pondělka. Zřejmě si říkají, že když je jednou pohřeb, tak ať to stojí za to.

Category: 2011 / 07 – 08

Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.

Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.

ko1107_indie_profimedia-0005056435

NA SEZNAMU UNESCO

Zastavujeme v Gothkali. Odtud už cesta suchou nohou nevede a přestupujeme na loď. Tady naše sundarbanské dobrodružství může naplno začít. Sundarbans, jméno, které v překladu znamená krásný les. Z ekologického hlediska se jedná o naprosto unikátní kousek naší planety. Řeka Ganga, veletok pramenící v Himálaji na severozápadě země, uctívaná v nejposvátnějším hinduistickém městě Váránasí, nachází svou cestu do moře právě tady, v Západním Bengálsku. A tak jako celá její cesta je i její zakončení velkolepé. Vytváří zde největší říční deltu na světě. Na obrovském území, spadajícím částečně do Indie a z větší části do Bangladéše, se mísí sladká voda s mořskou a dvakrát denně tu přichází příliv a po něm zase odliv. Vznikl tu jedinečný ekosystém, jehož základem je mangrovový les. Svou rozlohou představuje největší souvislý pás mangrove na světě. Kdo by si představoval, že les tvořený pouze mangrovníkem je poněkud jednotvárný, je na omylu. Celkem zde bylo zaznamenáno 84 druhů rostlin, ze kterých 34 představují právě mangrovníky. Tato delta je domovem 70 % všech druhů mangrove na světě. I proto je park od roku 1987 pod ochranou UNESCO.

Loď se blíží k cíli jen velmi pomalu. Lehký vánek na horní palubě zpříjemňuje jinak horké a vlhké počasí. V podpalubí jsou i místa na spaní a bylo by možné tu přenocovat. Tiasa, rodačka z Kalkaty a hlavní organizátorka naší výpravy, která zná národní park jako své boty, to však nedoporučila, což mě dost mrzelo. V tomto období (duben a květen), tedy přesně před monzuny, prý dochází k rychlým změnám počasí a bouře a velké vlny tu nebývají výjimkou. Zatím to tak rozhodně nevypadá, hladina je rovná jako zrcadlo a slunce nemilosrdně pálí. Kolem poledne se vyloďujeme na ostrůvku jménem Pakhirala, kde bude naše základna pro další dny.

ko1107_indie_checkered_killback

POZORUHODNÍ OBYVATELÉ

Po vydatném obědě skládajícím se z rýže, brambor v pálivé omáčce, čočkové polévky a ryb je čas znovu vstoupit na palubu. Tentokrát jen přejedeme na protější břeh do Sajnekali, kde si musíme vyřídit povolení ke vstupu do národního parku. Do večera už nezbývá moc času, proto jako další zastávku volíme nedalekou pozorovací věž. Ta stojí na samém břehu ostrova. Před pozorovatelnou bylo vyhloubeno jezírko a v mangrovovém lese vysekány pásy umožňující lepší pozorování zvěře přicházející k napajedlu. A jaké poklady místní příroda ukrývá? Opět se jedná o unikát. Sundarbans byl až do letošního roku považován za domov největší populace tygra indického. Mělo zdě žít 274 jedinců. Při posledním sčítání (v roce 2010) jich tu ovšem bylo napočítáno jen sedmdesát, přitom početnost tygra v celé Indii je odhadována na 1700 jedinců. Nutno podotknout, že sčítání tygrů je v oblasti Sundarbansu obzvlášť obtížné a různé metody přinášejí různé výsledky. Šance na spatření tohoto indického krále lesa však nejsou v Sundarbansu nijak velké. Výrazně stoupají se západem slunce, ještě předtím vás však strážci parku vyženou.

Dalším neméně zajímavým, avšak ještě více neviditelným obyvatelem je kočka rybářská, která, jak její jméno napovídá, se neváhá za šupinatou kořistí ponořit do vody a která byla jedním z hlavních cílů mé letošní indické výpravy (bohužel jsme ji nespatřily). S přibývajícím večerem se zvířata přicházejí napít. Jako první se objevuje nádherný samec jelena axise indického, po chvíli vystřídán u napajedla jednou a pak druhou samicí. V plné kráse a v nejhojnějším počtu se nám předvedli další obyvatelé této oblasti – varani skvrnití, ještěři dorůstající velikosti kolem 1–1,5 metru, kteří přicházeli k jezírku z jedné i druhé strany, aby se zchladili ve vodě. Na vysekané ploše jsme v dálce zahlédli marabu indomalajského, ptáka na první pohled ošklivého, v jehož postoji a rozvážné chůzi byla však notná dávka elegance. Ocenění největšího baviče večera však bezesporu vyhrála kukačka vraní. Z vyvýšeniny nad jezírkem se srdnatě vydala k vodě. „Proboha, co to dělá? Proč jde rovnou k tomu varanovi?“ užasly jsme jednohlasně a já vybízím Tiasu, aby si připravila foťák v očekávání pořádné akce. Varan vystartoval a kukačka s vyděšeným plácáním křídly prchá zpět na kopeček. Pokus číslo dva, tentokrát už se rozumně vyhne varanovi, už se chystá napít, když v tom přiletí ledňáček proměnlivý, který jakoby zlomyslně čekal na nedalekém stromě, aby chudáka kukačku mohl vyplašit. Kukačka má však nepochybně děsivou žízeň a my přemlouváme našeho průvodce, abychom mohly celé divadlo dokoukat, než budeme muset vyhlídku před západem slunce opustit.

POPROSTE BONOBIBI

Následující den máme v plánu celodenní vyjížďku po mangrovech. Plujeme čtyři a půl hodiny a pozorujeme břeh, zdali nezahlédneme živáčka. Na to je však příliš horko a slunečno. Po poledni vystupujeme v Dobanki, kde je vybudována 150 metrů dlouhá betonová lávka ve výši korun mangrovníků. V době úplňku dosahuje voda při přílivu až do nitra ostrova. Teď jsou čtyři dny po úplňku a stále ještě vlhké bahno je poseté tisíci červených teček – krabů houslistů, kteří mávají svým jedním abnormálně zvětšeným klepetem, aby zastrašili protivníka ze sousední díry. Před třemi dny tu strážci zahlédli tygra v šest hodin večer, to my už bohužel dávno musíme být zpátky. Večer přichází prudký vítr, déšť, hromy a blesky. Možná nakonec dobře, že nespíme na lodi. Ve vedlejším hotelu tanečníci v kostýmech hrají představení pro turisty. Hlavní roli zde má tygr, stejně tak jako ji má v životech lidí. Místní tygři mají pověst lidožroutů, nutno však podotknout, že osudné případy nastávají, když člověk překročí hranice tygřího teritoria. Prostě a jednoduše se stane snadno dosažitelnou kořistí. Místní sběrači medu či kdokoliv, kdo se chystá vkročit do lesa, nezapomene o ochranu poprosit Bonobibi, bohyni lesa. Víra v přírodu a její síly je zde tak silná, že stírá i náboženské rozdíly. Respekt před vládcem lesa, tygrem, vystihuje i fakt, že vesničané nikdy nevyslovují jeho jméno. „Ty jedeš do Sundarbansu? No tak to si nezapomeň masku!“, varoval mě před odjezdem kamarád. Ta je totiž kromě modlitby další ochranou místních sběračů medu. Nasadí si masku do týla a doufají, že tak zmatou tygra, který na ně tváří v tvář, ale vlastně zezadu, nezaútočí. My jsme však podobného dobrodružství zůstaly ušetřeny a na půdu lesa v podstatě nevkročily. Třetí den nás čeká krátká vyjížďka po mangrovech a po obědě už se vydáváme na cestu zpět. Opouštíme tento unikátní ekosystém, který je každoročně sužován záplavami a cyklony a přesto přetrvává. Nyní se však přidává devastace vinou člověka, ať už se jedná o přímou destrukci habitatu, příliv znečisťujícího odpadu z nedaleké Kalkaty a jiných velkých měst, nebo sběr garnátů, který je zdrojem obživy mnoha lidí, pro něž se zemědělství na půdě zanesené solí po nedávném cyklonu stalo nemožné. Sběr garnátů je však prováděn tak necitlivě, že v jedné síti (1 x 1 m) zbytečně zahyne denně 50 druhů ryb a 28 druhů mlžů. I zde si však příroda vybírá svou daň, a mnoho sběračů padne za oběť krokodýlům bahenním.

Category: 2011 / 07 – 08

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

ko1107_rapa_nui_pes_7531_kopie

HI, BOSS!

Velikonoční ostrov by se mohl jmenovat klidně vánoční nebo jakkoliv jinak, nebýt toho, že sem první evropský návštěvník, Holanďan jménem Roggeveen dorazil právě na Bílou sobotu roku 1722. Pro domorodce to byla země Mata Ki Te Rangi neboli „Oči, které hledí do nebe“, Rapa Nui (Velká Rapa) anebo Te Pito Te Henua (Pupek světa). Náhoda tomu chtěla, že i my jsme se zde octli právě v době Velikonoc, stejně jako etnograf Miloslav Stingl, vůbec první Čech, který ostrov navštívil.

Letiště Mataveri má komorní a o to příjemnější atmosféru, chilské aerolinky LAN sem dopraví jen pár letadel týdně. Sotva vystoupím z letadla, už mi místní děvčata věší na krk věnec z květů tiare. Ten jsem si přála od té doby, kdy jsem poprvé viděla Vzpouru na lodi Bounty s Marlonem Brandem. Dnešní domorodé dívky už nenosí palmové sukýnky a květiny vystřídala trička, přesto jejich exotická krása nedá mužům spát. Rapanujci v sobě mají divoké kouzlo. Přesvědčit se o tom mohu hned při setkání s naším průvodcem. „Ahoj, jsem Yoyo,“ usměje se a vyklouzlí rapanujsky neodolatelný úsměv. Když projíždíme Hanga Roa, což je něco jako hlavní město ostrova, uklidňuje mě, že nevidím žádné „macdonaldy“ ani několikapodlažní hotely. Panuje tady pohodová atmosféra, turisté chodí v žabkách nebo bez nich, často se surfem v podpaží, nic křečovitého na tak výjimečnou destinaci. Na ostrově žije zhruba pět tisíc lidí a vypadá to, jakoby se všichni znali nebo se tak k sobě alespoň chovají. „Hi, boss,“ zdraví Yoyo každého druhého. „Hi, big boss,“ zní obvyklá odpověď. Přátelská zdravice se většinou neobejde bez tohoto gesta: vysuňte palec a malíček a několikrát rychle zatřeste rukou. „Má to nějaký hlubší význam?“ vyzvídám. „Význam?“ zasměje se Yoyo. „No, vlastně jo. Takhle řeknu ahoj, jsem rád že tě vidím a taky miluju tě.“ To u nás víc mluvíme, aniž bychom si to podstatné řekli, probleskne mi hlavou, ale tuhle myšlenku si nechávám pro sebe.

ko1107_rapa_nui_pes_7758_kopie

VESNICE JAKO VĚZENÍ

Je to k nevíře, ale až do roku 1964, celých sedmdesát šest let od připojení Velikonočního ostrova k Chile, nesměli domorodci Hanga Roa opustit. Chilská vláda získala pozemky po plantážníkovi s velkým majetkem i jménem – Jean–Baptistovi Onésime Doutroux-Bornierovi a zbývající přikoupila. Bornier vládl na ostrově, z něhož si udělal svůj soukromý ranč, tvrdou rukou. Domorodcům platil za jejich práci almužnou a pokud se vzbouřili, byli potrestáni. Když se vůči násilí páchaném na Rapanujcích ohradili misionáři, Bornier je z ostrova vyhnal. Na svůj despotismus doplatil v roce 1877, kdy ho zoufalí Rapanujci zabili. Chile oficiálně anektovalo Velikonoční ostrov o jedenáct let později, čímž získalo kontrolu nad obrovskou vodní plochou mezi ostrovem a jihoamerickou pevninou. Ostrov potom začaly ve velkém spásat a tím také devastovat ovce, protože chilská vláda ho pronajala britské společnosti Wi¬lliamson Balfour, obchodující s vlnou. Domorodci byli nuceni postavit si kolem své vesnice kamennou zeď, a pokud se chtěli vzdálit, neobešlo se to bez povolenky. Jejich situace se moc nezlepšila, ani když v roce 1953 převzalo kontrolu nad ostrovem chilské námořnictvo. Když se v roce 1968 otevřela brána letiště, musela to být pro místní velká věc. Moji domněnku potvrzuje Yoyo. „Dodnes žijí na ostrově lidi, kteří pomáhali odklízet kameny kvůli stavbě přistávací dráhy. Asi se budeš smát, ale když přiletělo první letadlo, tak někteří utíkali. Jako kdyby přiletěl obrovský pták. Měli strach, protože nikdy předtím letadlo neviděli.“

ko1107_rapa_nui_pes_7438

MÍSTO CHALUPY – JESKYNĚ

Nemám ráda suši a syrové ryby vůbec. To platilo, než jsem na Rapa Nui ochutnala ceviche. Po malých kouscích jemně okořeněného tuňáka naloženého v citronové šťávě jsem se mohla utlouct. Podle skladby jídelníčku by ostrov měl být domovem nesmrtelných, kromě stravy k dlouhověkosti přispívá i fakt, že se nacházíme na jednom z nejčistších míst planety. V sedm¬desátých letech zde vědci objevili látku rapamycin, produkovanou půdními bakteriemi a nyní testují, jestli dokáže prodloužit lidský život. Zatím se jim to podařilo u myší. „Ty jsi se tu narodil?“ ptám se Yoya u oběda. „Ano. Táta je Rapanujec a máma pochází z Chile.“ „A odjíždíš odsud často?“ vyzvídám „Ani ne. Občas mě chytí ‚ostrovní horečka‘, kdy potřebuju odjet kamkoliv, ale za pár dní to přejde. Když si chci srovnat myšlenky, vyrážím do jeskyně.“ „Do jeskyně?“ můj údiv se dá stěží skrýt. „Jo, jestli chceš, vezmu tě tam.“

Začalo silně pršet, o důvod víc prozkoumat ostrovní podzemí prošpikované lávovými tunely. Právě sem, do jeskyní, se domorodci uchylovali v době krvavých bojů, kdy pro ně již nahoře nebylo bezpečno. A co vyhnalo až sem, pod zem, geniální stavitele a umělce, tvůrce kultovních soch moai, které nenajdeme nikde jinde? Hlad. Posedlost výrobou kamenných gigantů totiž zcela ohlušila jejich instinkty, pracně vytvářeli a přemisťovali stále větší sochy, k čemuž potřebovali nemalé množství dřeva, až nakonec ostrov zcela odlesnili. Pozdě si uvědomili, že bez palem nemohou stavět kánoe a zajišťovat si tak potravu, neměli z čeho plést rybářské sítě, ani na čem vařit… Kdysi úrodná země podobná rajské zahradě s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku se změnila v trosku a její obyvatelé se uchýlili do jejích útrob. Nebylo kam utéct, ani na čem. A tak se stali potravou jeden pro druhého. „Obyčejní zajatci byli prostě snědeni, králi a jiným vznešeným náčelníkům byl po smrti vyjmut mozek a spálen, aby nic nezbylo z many, jejich nadpřirozené magické síly. Rapanujci pojídali lidi také z prostého potěšení z masa. Kromě krys byl člověk jediným lovným savcem obývajícím Rapa Nui,“ píše Miloslav Stingl ve své knize Poslední ráj. A právě krysy, které si Hotu Matua nevědomky přivezl na ostrov se svou družinou, dokonaly dílo zkázy. Spořádaly semena stromů a nedaly jim tak šanci, aby znovu vzklíčily.

Stojíme před jeskyní, jejíž vchod rafinovaně kryjí divoké banány. Procházíme tunelem, který se větví až do úplné tmy. Yoyo má sice svítilnu, ale co byste řekli, že by se v tomto nejméně vhodném okamžiku mohlo stát? Ano, zhasla. Už tedy vím, jak to vypadá, když se řekne, že je tma jako v pytli. Po několik minutách se zase vše v dobré obrátilo a my mohli jít dál do nitra podzemního chřtánu. „Koukej,“ ukazuje mi Yoyo na zbytky mušlí ležící na zemi. „Tady lidi jedli, když ukrývali sebe nebo svoje rodinné poklady.“ Jeskyně hrály v životech Rapanujců vždy důležitou úlohu, pohřbívali tady i své blízké. Misionáři je nutili k „důstojným“ křesťanským pohřbům, proto někteří domorodci, když cítili, že jejich čas už nadešel, utíkali do jeskyně a pokorně zde čekali na smrt. Dnes Rapanujci jeskyně využívají i pro romantické schůzky nebo pro hezké chvilky s rodinou. „Někdy se s manželkou sbalíme, vezmeme děti a trávíme tu víkend, je to fajn, cítit svoje kořeny,“ vypráví Yoyo.

PTAČÍ OLYMPIÁDA

Časně ráno vyrážíme do Oronga, nejposvátnějšího místa celého ostrova. Ostrý vánek prosycený vůní moře mě šlehá do tváře, zatímco se sápu k vrcholu sopky Rano Kaa. Nahoře mě čeká výhled určený pro samotného arikiho. I on, král obdařený nadpřirozenou silou mana, sem alespoň jednou za rok vážil cestu, aby byl přítomen u výjimečného ceremoniálu – závodu Ptačího muže. Jeho vítěz, ať už on sám nebo náčelník, který ho do tohoto klání vyslal, se stal Tangata Manu, uctívaným polobohem a ročním vládcem ostrova. Rapanujci si vymysleli tuhle extrémně adrenalinovou „olympiádu“, aby učinili přítrž mezikmenovým válkám a nastolili jakýsi řád. Nevíme, kdy se kult poprvé objevil, zda to bylo ještě v době stavitelů soch, ale spíše mnohem později, v době chaosu, kdy stále početnější obyvatelstvo bojovalo o zbývající zdroje. Podle historičky Katherine Routledge, která v roce 1914 zorganizovala vůbec první archeologickou expedici na Velikonoční ostrov, začali Rapanujci s těmito závody v roce 1760 a skončili po více než sto letech, kdy zde katoličtí misionáři vybudovali první kostel. Stát se Tangata Manu – Ptačím mužem, ale nebylo jen tak. Každý z účastníků musel mít kondičku minimálně jako Roman Šebrle, pokud chtěl uspět nebo alespoň závod přežít. Hrany vulkánu jsou ostré a příkré. Přesto je závodníci seběhli s rákosovým plovákem, na němž museli doplavat na necelé dva kilometry vzdálený ostrůvek Motu Nui, vyhnout se žralokům, najít vejce hnízdícího rybáka černohřbetého a dostat ho nepoškozené zpět. Vejce obvykle neobjevili hned, čekali týdny a někdy i měsíce, nežli první šťastný nálezce mohl vší silou zakřičet své jméno nebo svého náčelníka. Všichni diváci z řad soukmenovců a kněží tady netrpělivě čekali, až uslyší onen verdikt, který na další rok rozhodne o osudu ostrova. Do té chvíle se oddávali rituálním tancům, zpěvům a modlitbám. Přečkávali v nízkých domcích poskládaných z kamenných desek, které jsou dodnes po vesnici roztroušené.

BŮH NEBO OBĚŤ?

„Jdi se podívat dovnitř,“ pobízí mě Yoyo před jednou z pozorovatelen. Nevím, jak byli Rapanujci vysocí, ale závod museli sledovat spíš vleže, protože stropy domů mají sotva metr padesát. Kdo by si ale takové představení nechal ujít? Držitel titulu „Ptačí muž roku“ byl uctívaným polobohem, ale zároveň ho tato funkce značně omezovala. Dostal nové jméno, které určili ivi atua – rapanujští věštci, a toto jméno bylo zároveň názvem celého roku. Tangata Manu přišel o svoje vlasy, musel nosit obřadní paruku ze ženských vlasů, jeho tvář natřeli červenou a černou barvou, kterou si nesměl smýt. Pobýval ve zvláštní chýši ve svazích sopky Rano Raraku, kde ho mohl navštěvovat pouze jeden kněz. Nad ní viselo ono vejce, které si vybojoval on sám nebo jeho zástupce. „Pojď se na něco podívat,“ vytrhne mě Yoyo z rozjímaní. „Vidíš?“ ukazuje mi prstem na obrazce vytesané na jednotlivých balvanech. „Tohle je ptačí muž, tělo má jako člověk a hlavu jako pták a tohle je ko mari a tamhle taky…“ Kult Ptačího muže byl úzce spjat s ko mari, tedy vaginou jako symbolem plodnosti. Na Ptačího muže totiž kromě jiného čekala speciálně vybraná dívka – panna, která několik měsíců trávila v jeskyni, aby se rituálně očistila a její pokožka zbělala. V průvodcích píší, že vesnice Orongo má nejkrásnější polohu na celém ostrově. Znovu si prohlížím sopečný kráter, jehož dno vypadá jako umyvadlo napuštěné velkým jezerem, z něhož trčí rákosový porost. Ano, je to vskutku kouzelné místo, když „normální“ turisté ještě spí a do vás tak může vstoupit aku aku, dobrý duch tohoto místa.

KDYŽ KÁMEN CHODÍ

Už vás někdy krása dojala k slzám? Mě ano. Na pláži Anakena, kde podle legendy vystoupil na břeh král Hotu Matua. Jakoby tu i pro mě někdo připravil nebeskou hostinu nebo představení kýče, chcete-li. Tyrkysové vlny, na nichž se kolíbá katamarán, se vsakují do bílého písku. Nikde ani živáčka. Jen šustění palem a v dálce kůň, který si pochutnává na šťavnaté trávě. Svědky tohoto okamžiku, nad nímž nevisí jediný mráček, jsou moai, hrdě stojící na své kamenné plošině. Ne náhodou si právě toto místo vybral norský badatel Thor Heyerdahl jako základní tábor pro svou archeologickou expedici. Chtěl především najít odpověď na otázku, odkud sem přišli první lidé a co byli zač? Podle Heyerdahla šlo o „bílé indiány“ z Peru, kteří se měli zasloužit o rozmach kamenického umění. Tito geniální blonďáci měli patřit k tiahunacké kultuře, problém je, že ta se v Peru začala rozvíjet až v polovině osmého století, a první lidé se podle zkoušky na radioaktivní uhlík měli na Rapa Nui objevit o několik století dříve. Heyerdahl tak u vědecké obce narazil, ale díky jeho nezlomnému úsilí najít pravdu se o této sopečné tečce uprostřed Pacifiku dozvěděl celý svět. A stejně tak už nikdo nezapomene jméno Pavel Pavel. Díky němu se prokázalo, že řeči o „chodících“ sochách nepatří do říše fantazie.

JEDEN MEZI TISÍCI

Vychází slunce. Dennodenní úkaz, který člověka nepřestává fascinovat, nás vyhnal z postele a stejně tak i pár Japonců, jejichž čelovky prořezávají tmu před Ahu Tongariki (asi nejznámější platforma s patnácti sochami). Kousek od ní osamoceně stojí moai, kterou ve vzpřímené poloze přemisťovalo pod dohledem Pavla Pavla pomocí lan šestnáct domorodců. Paprsky se začínají opírat do kamenných těl a Yoyo jako by chtěl prodloužit tento magický okamžik, říká: „Přišla společnost Louis Vuitton s nabídkou, že by pro svou kampaň potřebovali do Paříže dopravit jednu moai, a byli za to ochotni hodně zaplatit. A my jsme řekli ne,“ líčí mi jednání s francouzskou značkou proslulou výrobou kabelek. Pak se na chvíli odmlčí, divoce se mu zalesknou oči a dodá: „Teda, většina z nás. Včetně mě… ale pak jsem o tom začal přemýšlet a říkal si, že naši předci taky dělali moai tak, aby samy chodily, tak proč by nemohly na chvíli odejít do Paříže?“ Ranní vánek rozčísl jeho kudrnatou hřívu, kterou mu závidím, vyčaruje dětsky bezelstný úsměv a dodá: „Já bych stejně nemohl žít někde jinde, protože nikde to není takové jako tady.“ A má pravdu. Vždyť i sám Thor Heyerdahl řekl: „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale pouze jeden je Velikonoční.“

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 06

Category: 2011 / 06

Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.

ko1106_trampove_petr_berounsky_va_011

Po prázdninách nás naši dali do turistického oddílu, pod jehož hlavičkou jsme vesele jezdili na výpravy, lovili bobříky, hráli celoroční hry a v létě tábořili v podsadových stanech na zastrčených loukách v pohraničí. A trampy jsme najednou začali vídat poměrně často. Tvořili na nádražích skupinky obcházené a nevítané podobně jako náš oddíl, čekali na večerní osobáky do opuštěných krajů, kde přes víkend žili svůj svět. Rád jsem se na ně díval, obdivoval staré vojenské torny, usárny, kabáty nebo nože v kožených pouzdrech či klobouky a představoval jsem si, že ten velký vlčák je můj. Zatím jsem ale seděl na žluté silonové krosně, ke které mě naši donutili vzít hnusnou karimatku, a jídlo jsem táhl v síťovce, protože půlku krosny zabíral spacák. Ve vlaku jsme často společně obsadili celý zadní vagon, to se tak dělá, stejně jako se neříká nazdar, ale ahoj, a taky je důležitý být buďto seveřan, nebo jižan, to se pozná podle barvy šátku. A štiplístci těch couráků cvakali kleštičkami ty malé jízdenky, co si je trampové hnedka lepili do cancáků, a my, děcka, oči navrch hlavy, jsme ohmatávali ty popsané notesy s kresbami koní, indiánů, pirátů a zlatokopů, a nijak jsme si v té době neuvědomovali, že žijeme v totalitním státě, kde i romantika prvorepublikových rodokapsů příliš zaváněla svobodou ducha a bylo proto potřeba ji potírat.

Ostatně, potírání trampů jako by mělo v českých zemích dávnou tradici. První těžké období měl tramping hned krátce po svém vzniku, který je sám o sobě zahalen rouškou tajemství. Slavný zálesák a písničkář Bob Hurikán byl přesvědčen, že celé hnutí bylo jakýmsi nutným produktem doby (nicméně mluvíme o začátku 20. století!), že lidé, trávící dlouhé dny v rušných velkoměstech, začali toužit po alternativě a vybrali si opačný extrém. Vrhli se do lůna přírody a inspirováni romány Karla Maye a Jacka Londona toužili začít dobrodružství podobné těm z Divokého západu. Začali zakládat osady po vzoru amerických kolonistů, ze dřeva stavět sruby a každý víkend trávili odříznuti od všedních záležitostí měst. Nejprve přišly výlety do nejbližšího okolí hlavního města, do roklí Prokopského údolí, Divoké Šárky. Pak se ale putovalo dál, až trampové objevili Posázaví, které začali mohutně osidlovat. Na osadách se pak vyvinul svébytný svět a žádná jiná země kromě Spojených států snad nikdy neměla tolik šerifů jako právě prvorepublikové Československo. Časem se z malých srubů vyvinula česká záliba v chataření a po druhé válce, během které bylo vysídleno pohraničí, i v chalupaření. Kdo ví, zda si to tenkrát tito „kovbojové“ uvědomovali.

Nicméně všechno „jiné“ je vždy většinové společnosti podezřelé. A s přeměnou trampingu v masové hnutí přišly i první vlny odporu. Bouřili se rodiče, lesníci, myslivci i závistivci. Možná proto přišel v roce 1931 kuriózní výnos policejního prezidenta Kubáta, který zakázal nocovat ve stanu dvěma osobám různého pohlaví, pokud nebyly manželé. Policejní honičky trvaly celé čtyři roky, než se výnos výrokem soudu podařilo zrušit. Na tradici policejních zásahů ale bylo zaděláno. Další přišly za druhé války, pak v 50. letech, po krátkém uvolnění pak opět v 70. a 80. letech minulého století. Tramping se během té doby změnil. Jednak vizuálně – kovbojské propriety nahradily vojenské, kterých byla po válce plná republika. Rozšířily se torny americké (usárny) i francouzské (tele) armády, ešusy, kanady a maskáče. Druhý rozdíl byl organizační – původní generace trampů se pomalu přetransformovala do zmíněných chalupářů a tu druhou, svíranou strachem z policejních zásahů, už byste nalezli rozdělenou na dvě skupiny. Trampy osadníky v duchu původních tradic, a trampy samotáře, vyrážející po svých do skal skrývat se alespoň na pár dní před rušným a zároveň nenaplňujícím životem v civilizaci.

ko1106_trampove_petr_berounsky_va_057

Sametová revoluce jako by přinesla konečně uvolnění. Všechny kempy ve skalách byly plné, člověk musel vyrazit hodně brzy nebo jít dlouho do noci na ty nejvzdálenější, aby našel nějaký převis volný. O to více jsme si užívali zimních vandrů, kdy jsme byli široko daleko jediní tvorové schopní mluvit lidskou řečí. Trampové se ale pomalu začali vytrácet. Zjistili, že teď nemusejí stále dokola navštěvovat známá místa a vyráželi dál, do zahraničí, na přechody rumunských a bulharských hor, i na západ do drsného Skotska a Norska. A do skal zamířil nový nepřítel trampů. Za asistence policie pokutují přespávající čundráky ochranáři. Místo dialogu přichází další represe, jako by s pokorou přespávající trampové byli větším nebezpečím než mnohasethlavé davy turistů hnané po značených cestách v národních parcích a nenasytné stroje dřevorubeckých firem. Pravda, bez rozdílu jsou vyháněni jak ti pravověrní, kteří po sobě dle trampského zákona nechávají místo v lepším stavu, než ho našli, a do vymeteného ohniště dávají borovou větvičku jako symbol, že zde tábořil „kamarád“, tak i mastňáci, kteří by si takové zacházení pro své chování v přírodě zasloužili.

Český tramping brzy oslaví sto let od svého vzniku. Sto let dobrodružství, které vychovalo mnoho špičkových sportovců, hudebníků, spisovatelů a probudilo v našem národě takovou lásku k přírodě, která snad nemá ve světě obdoby. I díky trampům máme dodnes vstup do lesů povolený takřka všude, což na západ od našich hranic není úplně všude zvykem. Nenechme tedy tuto svébytnou českou ikonu zahynout.

Category: 2011 / 06

Jezdila jsem se sobím spřežením, šila nitěmi ze sobích šlach, oblékala se do sobích kůží, používala mech coby toaletní papír a trávu jako vložky do bot, jedla jsem syrové maso, sbírala keře na oheň a viděla posvátná místa. Díky tomu se mi také dostalo něneckého jména – Mjagně Akatteto.

ko1106_sibir_jidlo_sob_m_skopek

Čerstvě zabitý sob se v létě jí přímo venku na trávě. Krev se hromadí v břiše vyvrhnutého a na dvě půle rozříznutého zvířete jako v míse. Dospělí a od krve ušmudlané děti sedí okolo soba a každý svým nožem odřezává kusy červeného masa. Na jednom konci se maso chytne zuby, druhý konec se drží v ruce a maso se odkrajuje až u rtů. Během mé premiéry u takové hostiny mě všichni pozorují a dávají dobré rady. „Magdo, dávej pozor na nos, aby sis ho neuřízla,“ prohodí každou chvíli někdo mezi záchvaty smíchu. Upatlanýma rukama se těžce fotografuje, ale všichni jsou nadšeni a hned si chtějí fotky prohlížet. „Co si o nás pomyslí u tebe doma, když jim ukážeš tyhle snímky,“ směje se Naďa. „Leknou se a určitě řeknou, že tady žijí nějací lidožrouti,“ dodává, strkajíc mi pod nos obrovskou sběračku plnou teplé krve. Bydlím u Něnců už dva týdny, ale každý den mě překvapí něčím novým. Něnci, dříve nazývaní Samojedi, jsou původní nomádští obyvatelé severní Sibiře. Dva měsíce jsem kočovala tundrou středozápadního Jamalu s něneckou rodinou Akatteto. Jejich příjmení znamená „u nich spousta sobů“. Do Salechardu, hlavního města Jamalsko-Něneckého autonomního okruhu, jsem přijela z Moskvy vlakem. Do osady Jar Sale na poloostrově Jamal jsem doplula z říčního přístavu lodí. Dále na sever k řece Harasavej do tábora čtyř čumů (něneckých domů) Alexandra Sergejeviče, v žertu přezdívaného Puškin, jsem se s trochou štěstí dostala helikoptérou. Ta se totiž prvního října jako každý rok vrátila s něneckými dětmi, které byly v uplnulých týdnech ve škole. Jiná možnost neexistuje. Takhle daleko na severu jsou už totiž polární medvědi, před kterými se není kam schovat. Až po obzor jsou po krajině rozesety jen zakrslé keře, po kolena vysoké vrby a plazící se břízky.

V RYTMU SOBÍHO STÁDA

Sobi jsou pro člověka tundry vším – jídlem, oblečením, ochranou a dopravním prostředkem. Něnci rozdělují svět živočichů do čtyř kategorií. Kromě numsarmiků (bytostí vzduchu) a jasarmiků (bytostí země) existuje ještě ty (sob) a něnec (člověk). Také kočování se přizpůsobuje sobům. Vegetační doba je na severu velmi krátká a cyklické střídání pastvišť je chrání před spasením a zničením. Jedeme dál a dál na severozápad, směrem ke Karskému moři, jemuž Něnci říkají „smrdutá voda“. Překonáváme řeky i rozlehlé bažiny. Každé dva nebo tři dny opět zapřaháme soby a vyrážíme na nové místo. Všechny věci vezeme na saních, ačkoliv je léto. Každý ze skupiny, včetně dětí a mě, zná své povinnosti. Se svatými saněmi, ve kterých se vezou loutky předků, bůh Jamalu a bůh sobů, se musí zacházet ze zvláštní úctou.

Jíme často. Třeba až šestkrát denně. Obvyklé menu sestává z ryb a masa, syrového, soleného, vařeného, uzeného. V tundře, kde většinu roku nic neroste, jsou sobí maso a čerstvá krev hlavním zdrojem vitaminů. Zabití soba je velkou událostí pro celou rodinu. Host dostává samozřejmě to nejlepší – ze sobího břicha před vteřinou vytažené a ještě teplé ledviny a důkladně osolená játra. Srdce se krájet nesmí, neboť by rozbolelo srdce toho člověka, který krájel. Tou největší delikatesou jsou ale uzené sobí jazyky, pro které byli Rusové ještě nedávno schopni létat k Něncům helikoptérou na otočku. Během zimy se zabíjejí větší sobi, neboť maso lze snadno zmrazit. Syrové mražené maso se pak strouhá nožem na tenké plátky a hned se jí. Tímhle způsobem se konzumují také ryby. V létě, kdy teploty vystoupají až ke dvaceti stupňům Celsia, se na porážku vybírají menší zvířata. Při výběru ale hraje roli také barva srsti – například bílá se používá na šití elegantních zimních a svatebních kožešin a bot.

Ze soba se spotřebuje všechno až do poslední kůstky. Z kůží se vyrábí jeje – obložení čumu, oblečení i pokrývky na spaní. Ze šlach se dělají nitě a provazy, z kostí části postrojů. Sobi se zabíjejí prastarým způsobem, kdy dva lidé utáhnou smyčku kolem krku zvířete, které pak uškrtí. Jen tak se nepoškodí kůže a neztratí se ani kapka krve. Staří Něnci odmítají jíst sobí maso, pokud bylo zvíře usmrceno jiným způsobem. V závislosti na ročním období se sbírají také houby, borůvky nebo marožky (vypadají jako maliny, ale mají žlutou barvu a rostou na malých keřících). Někdy se sáhne také po ptačích vejcích, ale podle Něnců je velikým hříchem vybrat z hnízda všechna vejce.

ko1106_sibir_kocovani_4_m_skopek

SVĚT PŘEDKŮ

„Babuška zemřela už dávno, ve stejném období roku, jaké je teď,“ říká Anja a klade přede mě nový kus syrového sobího morku. „Dávno, to znamená kdy?“ ptám se, roztírajíc prstem mastný červený morek na sucharu tvrdém jako kámen.

„No… to už si přesně nepamatuji. Ale nějakých sedm anebo osm let to už určitě bude. Umřela a ležela s námi v čumě až do rána. Pak jsme ji vynesli ven, důkladně zabalili a přivázali na saně.“

„Proč jste ji balili?“

„Jak to proč? V červenci přeci kočujeme na sever a hřbitov našeho rodu je daleko na jihu. A kromě toho se člověk musí pohřbít suchý a to v létě není možné. Musí být také oblečený do svých nejlepších šatů. Pokud by byla oblečena špatně, byla by jí zima. A nám taky,“ vysvětluje Anja a hlasitě usrkává z talířku čaj.

Každý něnecký rod má v tundře svůj hřbitov – halmier. Něnci kladou své mrtvé do dřevěných truhel spolu s věcmi, které zemřelému patřily. Na starém hřbitově z 19. století jsem tak viděla mezi kostmi také barevné hrnečky, měděné šperky, korálky či dřevené misky. Na hřbitově poblíž ruské osady berou Něnci do hrobů to, co jim přinesla civilizace – plastové pantofle, kufry, židle i postele. U každého mrtvého se nechávají jeho saně obracené ližinami vzhůru. Sobi, kteří saně s tělem táhli, se škrtí přímo na hřbitově a snědí se při pohřební hostině. Jejich hlavy a nohy se nechávají na místě. Nad každým hrobem také visí zvoneček. Ten, kdo na hřbitov přijde, zemřelé zazvoněním pozdraví.

ŽENA JE NEČISTÁ

Čum (mja) je něnecké obydlí, stan udělaný ze čtyři a půl metrů dlouhých dřevěných tyčí, pokrytých v zimě kůžemi sobů a v létě celtovinou. Dým z ohniště odchází kulatým otvorem ve střeše stanu. Staví se tak, aby vchod byl na závětrné straně. Pak totiž vítr nevhání dým zpátky dovnitř. Dbá se ale i na to, aby vchod do čumu nebyl ve směru, ze kterého se přijelo, ani směrem na západ, protože tak se staví čum zemřelého. Za čumem jsou vždy dvoje saně. Jedny se opírají o stan a jmenují se ngutos han. Druhé stojí o několik metrů dál. To jsou hehe han – svaté saně. Pokud v čumě bydlí dvě rodiny, říkají si „sousedé“. Když v čumě žije jen jedna rodina, obývá jen jednu stranu stanu. Ta druhá je určena pro členy rodiny, kteří umírají. V čumě také nechybějí svatá místa, která jsou ale přísně zapovězená pro ženy. Ty nesmějí procházet ani za saněmi ngutos han, ani nad žádnou věcí ležící na zemi. Něnci na mě proto stále dávají pozor – i když se snažím, v jednom kuse na něco zapomínám. A když se ptám, proč nesmím to a to, odpovědí je mi prosté: „Protože žena je nečistá.“

ROZMLUVY Z ANŽELOU

Během stěhování tábora na nové místo sdílím saně s osmiletou Anželou. Několikrát jsem se snažila sobí spřežení řídit, ale většinou bylo kolem mnoho věcí hodných vyfocení, a tak jsem opratě přenechala Anžele. Ta se řídit soby teprve učí. Scénář rozjezdu je zatím stále stejný – spřežení se rozbíhá, Anžela skáče na levou ližinu a padá vedle saní na mokrou trávu. Otěže ale nikdy nepustí, a tak ji za jízdy vytahuji na saně za kapucu. Jezdíváme pomalu, občas na soby křičíme co nám plíce stačí „Jaha! Jaha! Jaaaahaaa!!! Ehe! Hooouuu!“ (Anžela tvrdí, že to nic neznamená) a pícháme je dlouhou tyčí, když se zastavují. Během takové jízdy máme čas na povídání o všem možném a naše hovory jsou obvykle inspirované tím, vedle čeho právě projíždíme.

Sob. Anžela tvrdí, že sob je velmi chytrý. Bez soba člověk nemůže přežít. A nejdůležitější je, že sob je velký. Zeměkoule je také velká. Zeměkoule je obrovská nejen pro člověka, ale i pro toho největšího soba!

Vesmír. „Víš, Magdo, že byl jeden Rus, který letěl do vesmíru?“ říká mi při pohledu na oblohu Anžela. „Jasně, vím. Pes taky letěl,“ přikyvuji a ptám se, jestli Anžela ví, že je ve vesmíru taková zima, že tam musejí lidé mít speciální kombinézy. Dívenka se rozesměje, div zase nespadne ze saní: „Co!? Vždyť si přece mohli půjčit naše zimní kožešiny!“

Slunce. Anžela ví ze školy (i když ji ráda nemá, radši by pomáhala rodičům v tundře), že Země se pohybuje kolem Slunce. „Slunce je kulaté a Země taky,“ říká. Ptám se, odkud to ví. „No jak to!“ vykřikuje a nadšeně opisuje rukou kruh ve směru odlehlého, ničím nezakrytého obzoru: „Podívej se, vždyť je to vidět!“

JAK OPÉCT PANT

Mladé, měkké a silně prokrvené sobí parohy se jmenují panty. Sobům narůstají na jaře a koncem července jim je lidé utínají a prodávají je Rusům. Ti z pantů vyrábějí pantokrin – lék a zároveň žádané afrodiziakum. Sobi se lapí zvláštním lasem, chytí se za parohy a převrátí na zem. Panty se pak těsně u hlavy silně zavážou nití a nad ní se pak utnou. Cela operace je rychlá, ale docela krvavá. „Podívej se, jak hezky vypadají, dokud ještě mají parohy,“ oslovuje mě Jurko. „Je to škoda, že je nemůžeme takhle nechat,“ dodává a skloní se nad vyděšeným zvířetem. Ve stádě je přes tři tisíce sobů. Představte si ten chaos, ten křik, štěkání psů a dusot sobů, kteří v panice utíkají na všechny strany. Uřezané parohy odnášejí děti na velkou hromadu. Výsledek všechny příjemně překvapuje – 800 kilogramů pantů! Večer mě čeká další kulinární překvapení. Mladé parohy pokrývá jemná kůže porostlá krátkými chloupky. Mezi kostí a kůží je pak tenká vrstva výborného masa. Paroh se drží nad ohněm, aby se chloupky opálily a zároveň se opeklo maso pod kůží. Vypadá to jednoduše, ale v nezkušených rukách se celek rychle mění v černou spálenou krustu přiškvařenou ke kosti. Zato správně opečený paroh – to je lahůdka!

PROSÍM, DĚKUJI, OMLOUVÁM SE

V jazyce Něnců neexistují slova prosím, děkuji, omlouvám se. „No, my jsme takoví nevychovaní,“ říkají k tomu pobaveně Něnci. Mazurin, pracovník muzea v Salechardu, mi to později vysvětlil: „Podívej se na jejich život. Tundra nejsou francouzské salony. Tam není čas na děkování.“ Po návratu domů se můj osmiletý syn David dlouze zamýšlí. „Ale co říkají místo slova prosím?“ Nic – odpovídám se smíchem. „To říkají jen tak Dej mi to? Bez ničeho?“ nedůvěřuje mi a při tom se dívá na fotku své vrstevnice Ksjušy, která nese vědro vody z řeky na uvaření čaje.

„U vás jsou také internáty pro děti, které odlétají na zimu do školy?“ ptá se mě ještě v tundře Meritě. Chvíli musím nad odpovědí přemýšlet. V Rusku jdou děti do první třídy v sedmi letech, ale z tundry se odvážejí už děti šestileté. Během prvního, přípravného roku, se učí ruštinu. V čumech se totiž mluví něnecky a staří Něnci ruštinu neovládají vůbec.

Koncem srpna se s dětmi do civilizace vracím i já. Když nastupuji do vrtulníku, chtěla bych poděkovat, ale můžu křiknout jen lakamboj – na shledanou! Něnci mě přijali jako člena rodiny a ukázali mi svůj mizející svět. Na Jamalu jsem zanechala opravdové přátele. A víte, co jsem zjistila? Že pod sobími kůžemi v tundře, kde se neprosí a neomlouvá, žijí lidé úplně stejní, jako jsme my…

Category: 2011 / 06

Autobus se ve tmě blíží k řece, čekáme na povel k vystoupení, ale žádný pokyn nepřichází. Zůstáváme tedy s dalšími dvěma turisty na svých místech a po chvíli slyšíme šplouchání vody. Najeli jsme na přívoz a za pár minut přistáváme na ostrůvku Don Khong na Mekongu. Místní se rozptýlí ve tmě do svých domovů, já a dva spolucestující mžouráme do tmy a snažíme se zorientovat.

Jdu za světlem, jinak to ani nejde, a po chvilce klopýtání na břehu rozeznávám několik pensionů. U každého je příjemná venkovní restaurace s vynikající nabídkou ryb a výhledem na řeku. Na zapití nabízejí lahodné laoské pivo Beerlao a všudypřítomnou pálenku s příznačným názvem Lao-Lao. Laosané si ji pálí doma, a tak u každého chutná trochu jinak. Stát tyto aktivity toleruje.

ko1106_laos_img_5538

Teprve ráno se dozvídám, kde jsem vlastně skončila. Jsem trochu výše proti proudu řeky, než jsem zamýšlela, ale Mekong má v této části na čtyři tisíce ostrovů. Spíše než řeku tak připomíná moře.

KOLA POD VODOPÁDEM

Využívám úzké motorové loďky, původně plavidla na přepravu místních, které v současnosti funguje i jako výletní loďka pro turisty. Přesunuji se přibližně o patnáct kilometrů jižněji na dolní tok, kde se jinak líně tekoucí Mekong najednou mění v dravý tok a jedna z jeho větví padá s mohutným hřmotem z výšky dvaceti metrů. Vodopád Li Phi demonstruje svoji sílu. Ještě před hranou se řeka líně valí, aby s ohlušujícím rámusem spadla do údolí. Voda se tříští o útesy a z andělsky působící řeky se rázem stala dračice. V této krajině je to jev naprosto překvapující, pár set metrů pod vodopádem se totiž řeka opět zklidní. Vodopády ale zdobí i další ramena Mekongu, pod nimiž pak rybáři balancují na kluzkých kládách a zavěšují sítě, protože zde je šance na úlovek největší. Voda se divoce mele a vytváří smrtící víry, přesto místní lidé každodenně podnikají akrobatické kousky nad nebezpečnými peřejemi. Rybaření je tu hlavním zdrojem obživy, a tak se na nebezpečí nedbá.

Jednou z atrakcí ostrova Don Khong je stará zrezivělá lokomotiva a asi dvacet metrů kolejí. Jde o skutečnou raritu, vlaky ani tratě totiž v Laosu téměř nenajdete. Pouze zde se francouzští kolonisté pokoušeli o výstavbu železnice, ačkoliv ostrov Don Khong měří po obvodu asi patnáct kilometrů. Trať tu sloužila jen k přepravě nákladu z jižní části ostrova, protože vodní dopravu znemožňují vodopády. Z našeho pohledu jsou ale mnohem zajímavější masy padající vody než kus zrezivělého železa. To, že je o vodopády zájem, pochopili i místní podnikatelé, kteří v jejich blízkosti postavili provizorní stánky z bambusu. Hlavním obchodním artiklem jsou kokosové ořechy a nápoje, včetně všudypřítomné kokakoly. Pod vodopádem se žlutí hezká pláž, ale právě zde se tvoří ty nejnebezpečnější víry, takže koupání vynechám. Nechci si připadat jako v pračce a ukončit svůj život ve vodách Mekongu.

ko1106_laos_img_5701

ZA DELFÍNY DO KAMBODŽE

Místní cestovka nabízí i plavbu po Mekongu, což je rozhodně nejlepší způsob, jak se s řekou a životem na ní seznámit. Pádlujeme k nejjižnější části Laosu, kde řeku protíná státní hranice s Kambodžou. Největším lákadlem jsou zde sladkovodní delfíni iravadští, kterých je tu mnohem více než na samotné řece Iravadi v Myanmě. Tito tmavomodří sladkovodní savci dosahují délky přes dva a půl metru a jsou přizpůsobeni životu i ve slaných vodách. V Kambodži se vyskytovali v oblasti Mekongu a jezera Tonle Sap, ale v době řádění Rudých Khmerů byli téměř vyhubeni. Podle víry Laosanů a Khmerů jsou delfíni reinkarnací lidí a traduje se mnoho příhod o tom, jak delfíni zachránili život rybářům, kteří spadli do řeky a stali by se obětí krokodýlů. Žádný Laosan či Khmer (pokud neumírá hlady) by proto neulovil delfína pro potravu či zálibu.

Z nějakého důvodu se delfínům více zamlouvají kambodžské vody Mekongu než laoské, a tak na pozorování musíme přepádlovat na kambodžský břeh. Obejde se to bez víz, oficiální hraniční přechod tu není, jen dohoda mezi Laosany a Kambodžany. Laosané sem dopraví platící turisty a Kambodžané jim nabídnou občerstvení v několika stáncích. Spokojenost je na obou stranách.

O tom, že vše není jen turistické lákadlo, nás po chvíli přesvědčí samotní delfíni skotačící mezi kajakáři. Míjíme zatopené stromy, ačkoliv je již po monzunovém období. Vody je stále hodně a řeka ještě neklesla na své zimní minimum. Na březích je hustý porost, ale v blízkosti vesnic se rozkládají velké plochy rýžových políček. Rýži se zde daří a řadí se mezi ty nejkvalitnější, a tak je její pěstování kromě rybaření hlavním způsobem obživy. Rýže je zastoupena v každém laoském jídlu. Vařená či velmi populární mazlavá, která se připravuje několik hodin, je chloubou celého Laosu.

Laosané i další etnika, žijící na území tohoto stále ještě socialistického státu, jsou velmi přátelští a čestní. Nepronikla sem ještě obchodní dravost ze sousedního Vietnamu, nabídka služeb probíhá spíše nesměle. Domluva je rychlá, vše platí a nedočkáte se žádných dalších překvapivých důvodů, proč cenu zvýšit, jak je to jinde v Asii běžné. Je to i zásluhou buddhismu. Vyznavači Buddhova učení razí myšlenku zlaté střední cesty, agresivní způsob obchodování tady nemá místo. V Laosu je sice mnohem méně klášterů než například v Thajsku, ale víra a dodržování zásad buddhistického mravního kodexu jsou tu samozřejmostí. Buddhismus se na mnoha místech prolíná s animistickým náboženstvím horských kmenů. Lidé mají u svých obydlí malé domečky zasvěcené dobrým duchům. Ti nesmějí strádat, a tak je potřeba do domečků doplňovat každý den vodu a jídlo, ale i květinové obětiny.

SKÚTR NADE VŠE

Kromě Laosanů žije v zemi řada dalších etnik. Nejpočetnější z nich jsou Katu a Alak, jejichž hlavním rituálem je každoroční obětování býka, které probíhá zpravidla při březnovém úplňku. V osudný den se sejde celá vesnice a vybraný muž v dřevěné masce chvíli tančí kolem zvířete, aby ho pak oštěpem usmrtil. Maso se rozdělí mezi všechny vesničany, některé části býka se pak vloží do košů na tyčích před domy jako obětina duchům. Vesnice si tak „předplatí“ jejich ochranu na celý rok.

Návštěva horských vsí a jejich obyvatel je nezapomenutelným zážitkem. Jsou přístupné pouze úzkými stezkami, nejrozšířenějším dopravním prostředkem jsou zde proto motorky. Malé skútry plní funkci terénních motorek a skvěle je ovládají už malí kluci. Řídí každý, kdo dosáhne na pedál. A v obtížném terénu jezdí i mladí chlapci s bravurou krosových závodníků. Ve vesnicích jsou jen malé obchůdky se základními potravinami, a tak jsou to opět skútry, kdo plní funkci hlavního zásobování. Na pěšinách mezi vesnicemi potkáváte bzučící motocykly ověšené zbožím od řídítek po výfuk. K večeru se pak mimoměstský Laos rozsvěcuje ohníčky. Pokrmy se připravují před domky na ohništích, přičemž příprava večeře není osamělou záležitostí hospodyně, ale naopak je skvělou příležitostí k poklábosení se sousedy. Nějaké zasvěcené hovory o politice tady ale nečekejte. Lidé si povídají o naprosto všedních strastech i radostech. Mnohem více tu lidé ožívají při sportovních zápasech. Loňské Asijské hry v hlavním městě byly pro Laosany svátkem a zápasy fotbalového nároďáku prožívala celá země. Každá televize byla puštěna nahlas, program byl všude stejný. Žádná telenovela nemohla konkurovat sportu. Mimochodem, televizí je v Laosu přes milion. Na šest milionů obyvatel docela slušný výsledek.

Laosané si prožili hrůzy indočínské války, kdy se na ně, ač neměli s válkou nic společného, snášely americké bomby. Ho Či Minova stezka, která zajišťovala přísun zbraní Severnímu Vietnamu, totiž procházela přes území Laosu, což bylo trnem v oku Spojených států. Ale Laosané v souladu s buddhistickým učením nezanevřeli na svět, nezakořenila v nich nenávist vůči těm, kdo vzal život jejich blízkým. A tak pokud se praví, že zemí úsměvů je Thajsko, je Laos nejenom zemí úsměvů, ale i otevřených srdcí.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 05

Category: 2011 / 05

Ostrovy lávy, ohně a zvířat, která jinde na světě nenajdete – takové jsou Galapágy. Pro zoology představují přirozenou laboratoř, v níž mohou pozorovat, jak se nejspíš vyvíjely živočišné druhy. A všechno v přímém přenosu.

Zekvádorského Guayaquilu na galapážský ostrov Baltra jsou to necelé dvě hodiny letu. Přistání trochu zvedá hladinu adrenalinu v krvi, letadlo se neuvěřitelně rychle blíží k vodní hladině a až zvuk kol dává jasně najevo, že jsme se dotkli pevniny. Brzdná dráha končí na druhém břehu ostrova. Povedlo se.

Vysušený ostrov Baltra není ničím zajímavý a slouží jen jako odbavovací a přestupní stanice. Zde v úmorném vedru poledního slunce vyřizujeme všechny vstupní formality a poplatky za vstup na ostrovy. My, kteří jsme přilétli z vysoko položeného Quita, kde bylo o 30 stupňů chladněji, odkládáme svršky a hledáme, čím bychom naopak ochránili své hlavy. Člověk si teprve zde uvědomí, jak nedostatkové jsou na rovníku stíny.

ko1104_galapagy_leguan

Souostroví Galapágy je od roku 1978 zapsané na seznamy UNESCO a veškerý turistický ruch reguluje správa zdejšího národního parku. Ročně sem může přijet nejvýše 60 tisíc lidí, přičemž každá skupina má předem schválený program a je jí přidělen průvodce. Ten jednak zná zdejší prostředí, ale hlavně dohlíží na dodržování přísných ekologických pravidel. Po ostrovech se můžete pohybovat pouze po vyznačených cestách, aby nedocházelo k jakémukoliv rušení zdejší fauny. Když nás průvodce Fabián s těmito omezeními seznamoval, byli jsme jakožto zapálení fotografové divočiny samozřejmě dost zklamáni. Vždyť jsme zvyklí ve svém úkrytu v klidu vyčkávat na ten nejvhodnější okamžik k zachycení plaché zvěře. A on na nás s nějakými chodníčky. Jak se však záhy ukázalo, fotografování divočiny na Galapágách má úplně jiná pravidla než jinde ve světě. Homo sapiens zde není pro ostatní zvířata predátorem a ona to tak vnímají. Pro fotografa s dlouhým sklem je větší problém dostat se od zvířete na takovou vzdálenost, aby se do hledáčku vešlo celé. Důležité je sledovat kam šlápnout, aby zvířata, která jsou všude kolem vás, nepocítila na vlastním těle, že člověk je přeci jen pánem tvorstva.

POD SVÍCNEM JE TMA

Z ostrova Baltra vedou, kromě té vzdušné, kterou máme právě za sebou, pouze dvě možnosti přepravy. Cestování dle připraveného plánu na přistavených lodích, nebo převoz „trajekty“ na ostrov Santa Cruz a následně autobusy do 40 km vzdáleného centra Puerto Ayora. Tady se můžete individuálně ubytovat a hledat příležitosti k dalším výletům na vzdálenější ostrovy.

Současný stav ostrova Santa Cruz a hlavně městečka Puerto Ayora je ale v přímém rozporu s tím, co se deklaruje v různých příručkách a co se vyžaduje od návštěvníků. Mám pocit, že rčení o svícnu, pod kterým je největší tma, zde má své opodstatnění. Spousta různých vraků, nepořádku a odpadků nás překvapila víc než přítomnost pelikánů a leguánů v samotném městě. Osobně se domnívám, že turisté se zde chovají mnohem ohleduplněji než obyvatelé ostrova. Puerto Ayora tak určitě nedělá velkou čest endemickému vývoji Galapág, ale spíš připomíná turisticky hojně navštěvovaná středozemní letoviska. 
Budiž ke cti tomuto městu, že se zde nachází výzkumná stanice Charlese Darwina, která se mimo jiné stará i o záchranu druhů želv sloních, kterým hrozí vyhynutí. Dokonce je zde opatrován i poslední žijící samec jednoho poddruhu, který již čtyřicet let čeká na tu pravou partnerku. Jmenuje se Georg a jak nám bylo řečeno, tak má ještě dostatek času, protože želví věk dvojnásobně převyšuje věk člověka. Nechtěl bych však poměry ve městě zevšeobecnit na celý ostrov. Turistických zajímavostí je tady dostatek. Lze tu například navštívit dva kilometry dlouhý a až deset metrů vysoký lávový tunel. Zajímavé jsou i zelené krátery sopek s bujnou vegetací. V místních rezervacích žijí až dva tisíce želv sloních.

ko1104_galapagy_zelva

ZÁZRAK ZROZENÍ

My jsme ale neletěli tisíce kilometrů, abychom si užívali bujarého života ve městě, ale hlavně kvůli fotografování. A proto rychle na moře. Jsme ti šťastní, kteří jsou ubytováni na lodi, a tak můžeme za skutečnou krásou Galapág vyrazit ihned. Volíme celonoční plavbu neklidným Tichým oceánem na 150 kilometrů vzdálený ostrov Genovesa. S labilními žaludky, ale plni očekávání se scházíme na horní palubě ještě před svítáním. Samozřejmě vybaveni technikou pro fotografování východu slunce. Zkoušíme přijít na to, jak nejlépe fotit z houpající se lodě. Už nejsme doprovázeni pouze hejny lovících fregatek, ale svými ploutvemi na sebe upozorňují i žraloci, nenápadně proplouvající kolem našeho plavidla. Ostrov Genovesa turisté kvůli jeho vzdálenosti opomíjejí, ale milovníci ptáků si zde přijdou na své. Na ostrově žije většina terejů červenonohých, terejové maskoví, rackové vlaštovčí a lávoví, fregatky, faetóni, buřňáci a buřníci. Tento ptačí ráj se stává rájem i pro fotografy divočiny. Přejme si jen, aby to tak zůstalo zachováno.

Další nádherný svět se nám otevřel při odpoledním slunci, když jsme se ponořili pod vodní hladinu. Svět plný korálů, korálových ryb, lachtanů, ale i nebezpečných žraloků a rejnoků. Přesvědčili jsme se, jaké krásné barvy vybrala příroda pro své podmořské obyvatele. Unaveni, ale plni dojmů uleháme večer do svých kajut, abychom se vydali na kratší a podstatně klidnější noční plavbu k ostrovu San Salvador, známému také pod názvem Santiago nebo James.

Za ranního úsvitu přistáváme v kotvišti Puerto Egas. Již při pohledu na ostrov se nám zdá, že jsme se přesunuli v čase do jiné vývojové epochy. Neskutečné tvary černé provazové lávy dodávají krajině ostrova měsíční vzhled. Příbojové vlny tryskají z tunelů v černé lávě až desítky metrů od břehu. V této scenerii se líně pohybuje velké množství temných leguánů mořských a svým prskáním slané vody nám připomínají, že jsme se dostali do prehistorického světa. Barevnost tohoto ostrova zachraňují jen červenožlutě vybarvení krabi galapážští a krásně zbarvení ústřičníci. Volavky lávové poctivě dodržují místní odstín, a tak je lze spíše nalézt podle barevného kraba, který skončil v jejich zobáku. Byli jsme také svědky narození malého lachtáněte. Od prvních vteřin jeho života, až po napití mateřského mléka. Jak nám náš průvodce Fabián vysvětlil, nesmí se mláděte v tomto okamžiku nikdo dotknout, protože by se narušil jeho pach a matka by ho odmítla.

LEGUÁNI NEUTEČOU

Krátkým přesunem jsme se dostali k ostrovu Bartolomé. Je to asi nejznámější a nejfotogeničtější galapážský ostrov. Hlavně pro svou nádhernou zátoku, ze které vyčnívá dominantní skalnatá jehla Pinnacle Rock, která se objevuje na většině upoutávek cestovních kanceláří. Na pobřeží tohoto ostrova, jako na jediném místě souostroví, žijí tučňáci galapážští. Nejvyšší bod Bartolomé ve výšce 114 m n. m. poskytuje pohled na měsíční krajinu tvořenou černými skalami a oranžovou lávou. Ta v odpoledním slunci žhne, jako by ještě nestačila vychladnout. Kromě nás jsou tu živé snad jen oranžové kaktusy, které bojují o přežití na rozpáleném lávovém prachu. Uděláme pár vrcholových snímků na památku a už se těšíme na chladnou vodu v zátoce. Život na tomto ostrově není bohatý, ale zato je zde názorně vidět, jak náročná a dlouhodobá je přeměna galapážských ostrovů ze sopečné krajiny v zelený ráj.

Při zpáteční cestě na ostrov Santa Cruz ještě zakotvíme u ostrova Seymour s nadějí, že uvidíme suchozemské leguány galapážské. Po chvíli focení terejů modronohých objevujeme na několika místech vyhřívající se plazy. Jak už jsme si na Galapágách zvykli, není kam spěchat. Nic vám neuteče a lze se v klidu soustředit na ten správný úhel záběru. Na nejvhodnější stín a světlo, na vhodné pozadí, a dokonce i na to, aby nechyběl ten správný reflex v oku. Leguáni si žijí svůj galapážský život a vůbec je nezajímají nějací fotografové z České republiky. Jsme nadšeni.

Své cestování po Galapágách končíme opět v Puerto Ayora. Tentokrát ale vydatná večeře a ekvádorské pivo na pevné půdě pod nohama přijde vhod. Na zpáteční cestě je pak dostatek času na to, aby se člověk vzpamatoval z úžasných zážitků, které Galapágy nabízejí. Skutečným milovníkům nedotčené přírody bych ale doporučil, aby volili cestu po vzdálenějších galapážských ostrovech, kam ještě nedosáhl tak čilý turistický ruch.

Category: 2011 / 05

Už na první pohled je výjimečný. Vladimír Franz. Pan profesor vybočující z norem. Je renesanční osobností a v tomto případně zodpovědně tvrdíme, že nejde o laciné klišé. Počtem nasbíraných ocenění je nejúspěšnějším skladatelem scénické hudby u nás. Také rád maluje krajinu, české luhy a háje má prošlápnuté jako málokdo. Asi nepřekvapí, že putuje zásadně bez map, o GPS nemluvě.

Obohacují vás navštívené cizí země ve vaší tvorbě – ať v hudbě či výtvarném umění?

Každý výlet za hranice je zajímavým impulsem. Vždy si říkám, že musím zpracovat fenomén, institut moře. Ale když se tím člověk začne hlouběji zaobírat, zjistí, že je jen návštěvníkem, hostem, a že by tam musel žít déle. To je jako když si tady někdo koupí brožuru „Staň se buddhistou“ – americkou, pokud možno – a i když si ji přečte, stejně se buddhistou nestane. Buddhistou by se možná stal tehdy, kdyby v sobě nesl tak šest deset generací lidí, kteří tím žili; jde o genetickou paměť, jež se nedá nahonit. Mám třeba oblíbená místa na Gran Canarii, kde skládám.

Jezdíte tam každý rok?

Ano, každý rok a na stálá místa. Vždycky se potěším pohledem na vlčí mor, sukulenty, lávové proudy. Hlavně je to ale pro mě hlubina bezpečí, že tam v klidu můžu dělat. Mám ale místa, kde jsem naopak nemohl vůbec tvořit; například když jsem byl nouzově nucen pobývat půl roku v Litvínově. To bylo úplně příšerné! Pro malířství naprosto destabilizující, vše se člověku rozplývalo pod rukama, netvořilo se mi tam dobře.

ko1105_rozhovor_25

A na Gran Canarii to funguje?

Dokonale.

Čím to?

Jednak je tam klid, dále mám místa, kde není telefonní signál a navíc je tam pořád stabilní teplé počasí, ale ne zas takové, aby to člověka zničilo. Nehrozí nebezpečí, že vám tam vleze do boty škorpion. To v Oceánii musíte při koupání neustále myslet, co by vás mohlo zabít, kousnout, žahnout.

S Oceánií máte zkušenosti?

Mám, ale netykám si s ní.

Vím, že jste byl i na Fidži. Jakou jste měl s kdysi „Lidojedskými ostrovy“ zkušenost?

Byl jsem tam jednou o Vánocích. Je tam vidět totální globalizace, což nebrání tomu, aby i Vánoce v Tichomoří vypadaly stejně jako u nás v obchodním domě. Neskutečně zajímavá byla Rybova Česká mše vánoční, která je – zdá se – univerzálnějším projevem, než myslíme. Vidět ale v tropech mechanického Santa Clause a asociovat si vše s ladovskými zasněženými Vánocemi je dosti surrealistické, zdánlivě protichůdné a barevné.

Vnímám to špatně, když vidím ve vašich dílech vliv latinskoamerické barevnosti?

Já jsem víceméně ve výtvarném projevu Němec, což je dobře, protože to má v sobě určitou důkladnost, konstantnost, nazývání věcí, aniž by se v tom hledaly nějaké okliky. Pro Němce je důležité, že když něco dělají, tak to dělají pořádně.

Jsou takové okliky v Česku běžnější?

U nás je nejstrašnější vlastností, že se i do exaktních oborů vnáší poetizace. A to ne poetizace poezie. Poezie je samozřejmě něco jiného. Poezie je něco tak exaktního, že to působí jako zázrak. Poezií může být stejně tak nová americká stíhačka, laserové dělo, kvantová mechanika – to je poezie. Ale měsíc jako rybí oko není poezie. To je žvástání.

ko1105_rozhovor_5

Jsou ještě u nás lidé, kteří docení opravdovou poezii?

Ne. Protože jsou tu lidé nedovzdělaní, to za prvé. Za druhé lidé preferují citové mrzáctví a informaci, což je také způsob chápání světa; poezie je jeden z oborů, který se téměř totálně vytratil a všechny přestal zajímat. Pokud některé obory živoří na hranici, tak poezie se dostala silně až za hranice smrti. Když člověk šel dědečkovi do knihovny, tak viděl mnohá první vydání básnických sbírek dědečkových vrstevníků…

Vypadá to, že se to s českou vzdělaností jen tak nezlepší.

Básník se může objevit jako solitér, vrchol pyramidy. Všichni dumají, kde se vzal Mácha s Májem, když v té době byla jazyková úroveň drtivá. Vzdělanost upadá, za což může úpadek inteligence jako stavu a jeho stavovské cti. V dnešní době mají média nesmírný vliv, je to mocnost. Když jsem v televizním pořadu dělal rozhovory se zajímavými lidmi, tak to už skončilo, protože se zjistilo, že na úkor kultury musí být více sportu a politických stupidit.

Opravdu? Kolik jste natočil dílů?

Moc ne. Začalo to loni na jaře a na podzim to skončilo. Dvakrát do měsíce. Snažil jsem se zvát zajímavé lidi. Ale fůra vskutku zajímavých tam ještě nebyla a nikdy ani nebude.

Přišla nabídka od jiné televize?

Ne, protože kultura nikoho nezajímá. Kdybych byl moderátor a běhal tu v růžovém kožichu, možná by nabídek bylo dosti. Vzhledem k tomu, jak je nastavená naše kultura a probíhá takzvaná celebritizace, je už v dnešní době slovo celebrita sprostou nadávkou.

Úplně původně to byl člověk, který je důležitý, vzdělaný a výjimečný…

Celebrita je zpěvačka, která nejen zpívá, ale každé ráno se pozvrací a volá do všech médií, že se tak stalo. Nějaký zloděj, který ze zlodějiny udělá dobročinnou akci. Celebritou je třeba Kajínek, který je z nich ovšem ještě ten nejslušnější!

Vypadá to, že i na českou inteligenci koukáte dost negativně.

Ano, koukám, protože kvůli jejímu selhání je to tady takové. Myslím, že v Polsku nebo Maďarsku, ať už jsou to jakékoli země, kontinuita, která vedla přes šlechtu jako nositele kultury, pokračuje. Zahajoval jsem výstavu profesoru varšavské akademie a ať padlo jakékoliv jméno z polské kulturní historie – a nemusel to být žádný zázrak – bylo vidět, že o něm vědí a že si jej váží. Kdyby dnes někdo řekl na ulici jméno Vrchlický, tak se všichni pohorší. Je to rys malého, nesvéprávného provinčního spolku, neříkám ani národa, který neměl být samostatný. Skutečně: mnozí zde dokázali úžasné věci, ale v kontextu celku je to jako by někdo naházel brilianty do kanálu. Tento stát neměl být samostatný.

Jaký by měl být?

Myslím si, že kdyby Rakousko-Uhersko nebylo už úplně prohnilé, zdegenerované, tak jako tvar pro tohle by bylo ideální. Samozřejmě ne tím mechanismem, který vedl až k rozpadu.

Kde se vám v Čechách nejvíce líbí?

Mám rád jakýkoli český jihozápad, třeba Pootaví. V člověku zůstává reziduum Třeboňska, kde trávil prázdniny, chození pěšinkami mrtvých…Dříve jsem neměl problém vzít si kolo, odjet někam vlakem a přejet sto kilometrů zpět. A to na starém kole, žádné moderní vychytávky s měřičem kalorií a tepu. Stačila mi obyčejná stará eska.

Vnímáte něco jako typicky české „vlastnosti“? Co nikde jinde není?

Nevím, jestli specificky české, ale existují určité fenomény. Já sám, když jsem dostal šestou Radokovu cenu, tak jsem si rok neškrtl v divadle. Když se něco povede opravdu, tak naopak má z toho člověk potíže. Naopak, když jsem byl v Cambridge, Denveru nebo Londýně, tak lidé úspěch druhého brali jako svůj, celé vrstvy, generace, univerzity, země. U nás je to avízem „Aha, to musíš hned zničit“. Můžeme si dělat z Američanů legraci, ale toto se jim nedá upřít: když má někdo úspěch, tak jej opravdu má.

Cítíte tu často zmiňovanou českou závistivost, nepřejícnost?

Do jisté míry ano. Opět jsme u stavovské cti. Nedovedu si představit, že by nějaký univerzitní profesor nebo bývalý prezident Německa hrál v televizním seriálu. Prostě to nepřipadá v úvahu. Není to o nedemokratičnosti. Ale každý stav má svoji úroveň a nesmí ji devalvovat.

Jak často jezdíte do ciziny?

V zahraničí jsem nebyl, ani nepamatuji. Nemám na to čas. Jezdíval jsem do Bayreuthu na univerzitu. Ta vlastní jediný německý, ale zato důkladný ústav hudebního dramatu, a když člověk potřebuje cokoli, co existuje, tak to tam mají; a je jedno, jestli je to z 10. století nebo před čtrnácti dny…

A kam jste se dostal úplně nejdál?

Asi na Nový Zéland. Ale to bylo jen cestování. Děsilo mě, že tam jsou prvky, které dobře známe odsud, ale jsou v takovém jakémsi matoucím neladu. Například vegetačně. Kvetou tam květiny, jež jsou u nás například v září, fialky, lípa a najednou je vedle toho palma a člověka to mate, protože všechno má mít svůj čas a místo.

Všichni o Zélandu bájí. Je to opravdu taková paráda?

Je to odporná prdel na konci světa, která je dobrá leda tak pro důchodce. Na severu je příjemné klima. Co zasadíte, hned vyroste. Kultura tam ovšem není veskrze žádná, jen je tam asi desetkrát více ovcí než lidí…

Kdy jste tam byl?

To už je dlouho, ale myslím, že se nic nezměnilo. Je to takové vyhnanství. Všichni o tom bájí, že je to daleko, a kdyby to bylo ještě dál, bájili by o tom daleko víc. Opravdu není oč stát.

Zajímali vás tam lidé? Dnešní nebo „domorodí“ obyvatelé?

Ti dnešní. Když chtějí natočit film, musí jej pro Ameriku a Anglii předabovat. Jsou to jakési divné zvuky, asi jako když se mluví česky v Prešově (smích).

Byl jste tam před svým tetováním nebo až po? Zaujalo vás maorské lícní moko?

Před tetováním. Přiznám se, že moko moc ne. Navíc Maorové jsou už normální civilizovaní obyvatelé britského Commonwealthu a obecná představa o nich je asi stejná jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy Nick Carter vystoupil z vlaku a měl dudy a vydrovku na hlavě s tím, že bude v Praze dobře maskovaný.

Otázka laika na velkého skladatele. Když odposloucháte něčí dílo, dokážete rozklíčovat vlivy, výpovědi, které do toho dává?

Dokážu. Do kritiky bych se ale ještě nepouštěl, protože bych to musel slyšet buď dvacetkrát nebo vidět partituru. Takže ano, vlivy poznám, pakliže to nebudou věci od nějakého východokorintského etnika, které má 200 lidí, že ano.

A vlivy velkých skladatelů jsou čitelné?

To ano, ale je mi to jedno. Už Berthold Brecht říkal: „V otázce kulturního vlastnictví jsem zcela laxní.“ Důležitý je člověk ve svém gestu. Prostředků a tónů je málo a pořád někdo používá nějaký akord, který už použilo milion lidí. Johannes Brahms, když mu říkali, že má ve 2. symfonii podobné téma – což dělal i záměrně – s Beethovenovou Devátou, tak říkal, že je to zajímavé, ale ještě zajímavější je, že si toho všimne kdejaký blbec.

Co vás nejvíce ovlivnilo v hudební tvorbě? Lze-li, tak tři jména.

Hm, to je velká zkratka. Spíš mohu říci: ne, že bych někoho chtěl napodobovat, ale že je mi s ním dobře. Když jsem začínal, tak například Brixi, Bach a Jaroslav Ježek. Pak člověk poznal mnoho věcí od Martinů, Brahmse, Wagnera, Mahlera, Janáčka, Bartóka, Šostakoviče. Někdy člověk cítí to pobratimství až zpětně. Když jsem napsal svou první symfonii, tak mnozí měli pocit, že je to neskromné v prostředcích. Ale dělal jsem to záměrně. Myslím, že v době, kdy padají půlkilometrové mrakodrapy, je zbytečné dělat nějaké to drobné cvrnkání. Symfonie je kolos; evidentně je vědomě neskromná.

Chodí také kritici na vaše koncerty?

Nechodí. Co dělají, to je záhada. Byl by to dobrý detektivní seriál (smích). Člověk je potká akorát na koncertě, kde se hraje Má vlast. Do nových věcí nejdou, protože se bojí, že by si mohli uříznout ostudu. Co slavnějších lidí, než jsou oni, si uřízlo kšandu. G. B. Shaw psal, že Dvořákovo Rekviem je dobré leda tak na kolonádu, Eduard Hanslick napsal, že mu Čajkovského hudba smrdí, Romain Rolland psal o Mahlerově symfonii, že je to hromada smetí a haraburdí. Čili nemusí to být vždycky trefa, ale oni se páni kritici bojí napsat svůj názor.

Fascinuje mě rychlost vašeho skládání, psaní. Máte to už vždy připravené v hlavě?

Ano, člověk si už dva měsíce předem v hlavě dílo sumíruje. Ze všech stran.

Je vůbec možné, aby to člověk v sobě udržel?

Proto je to tak vyčerpávající, a proto musím brát prášky na spaní, když skládám. To by člověk jinak neusnul. Mám rozostřené prostorové cítění, takže se nemusím trefit ani do dveří. Jako by se člověku rozhodila prostorová existence. Není to ale nic divného. Dvořák, jenž byl daleko robustnější a jednoduše génius, tak když tvořil hudbu, museli jej vodit i přes ulici! Skladba je vyčerpávající činnost i tím způsobem, že musíte v sobě zhmotnit, udržet a pak naráz vyndat. Čili je to ohromný stres. Asi jako kdyby se člověk podílel na porodu dítěte, které má metr a půl: za prvé se na ten porod vůbec netěší, což je logické, poněvadž ty otvory mají omezenou průchodnost, a ještě musí dítě vylézt celé, aby uvnitř nezůstala ruka či hlava.

Category: 2011 / 05

Už jste někdy řídili loď? Nebo jste se ve snu chtěli stát kapitánem? To všechno si každý může splnit v Holandsku, kde k řízení lodi nepotřebujete řidičák, a zároveň můžete obdivovat netradičně vše v poklidu z paluby lodě. A vidět je určitě co. Stačí si jen vybrat loď pro sebe, rodinu, nebo celou partu a vydat se vstříc dobrodružství na vodě.

Když mě kamarád zval na loď do Holandska za romantikou, zprvu jsem váhal. Přeci Nizozemí je jen placka, kde o kopce nezavadíte, a navíc docela přelidněný kousíček Evropy. Proto jsem nechápal, že bych v této zemi mohl zažít nějaké dobrodružství. Tedy pominu-li návštěvu coffee shopu se stále unikátně snadno dostupnou marihuanou, nebo čtvrti červených luceren v Amsterdamu s výstavou vnadných žen za osvětlenými výlohami. Jenže občas se člověk nechá přemluvit a později vůbec nelituje.

Pravý Středoevropan přivyklý chůzi po zemi může mít z lodě a jejího řízení obavy. Jenže v zemi tulipánů nepotřebujete žádnou licenci, stačí být jen obezřetný a nebát se vyzkoušet si manévrování během krátkého zaučování. To je podmínkou, zaměstnanci maríny vám během projížďky nedaleko loděnice ukážou, jak se loď ovládá a rádi poradí i různé fígle. Výhodou je, když je někdo z posádky zkušenější, protože ten to naučí i ostatní a bude tím pravým kapitánem. Dnes se už pořádají kurzy i na Vltavě, kde si každý může osahat loď a zjistit, jaký je rozdíl oproti řízení auta. Jakmile zvednete kotvy a vyplujete z loděnice na kanál, vše je už jen na posádce a pravé dobrodružství začíná.

PLAVBA KÝČEM

Holandsko není jen Amsterdam a tulipány, jak si mnozí mylně vryli do paměti, ale také spousta řek, říček, slepých ramen i větších vodních ploch, to vše propojeno důkladnou sítí kanálů, zdymadel, zvedacích mostů i akvaduktů. Není nic hezčího než se usadit na palubě a pozorovat volně ubíhající krajinu, která svým poklidem přímo vybízí k relaxaci. Když pojedete na kole, ani nebudete vnímat tolik detailů, zato z lodi je toho vidět určitě více. Je až s podivem, jak je poklidný venkov s pasoucím se dobytkem, bečícími ovcemi, zelenajícími se pastvinami, rozkvetlými zahradami a malebnými městečky fascinující kulisou, která hraničí až s kýčem.

Provoz není takový jako na silnici, ale tady na vodě funguje taková slušnost, že se všichni na sebe jen usmívají, protože spěchat není kam. Stejně, jako když jedete na kole, všichni okolo zdraví a kapitán dává svým zamáváním najevo nejen pozdravení, ale také informaci o cestě, kterou bez překážek proplul. Když se objeví první větrný mlýn na obzoru, většina posádky málem převrhne loď, ale takových větřáků, které dosud lemují kanály, je možno obdivovat bezpočet. Stačí se jen zasnít a obličej pomalu nechat ovívat jarním vánkem. Až tady, ve spleti vodních ploch, si každý naplno uvědomí, jak těžký boj sváděli místní o každý kousek země.

Plavba vyžaduje i plánování. Přeci jen se nedá plout jen tak nazdařbůh. Proto se posádka musí domluvit, kudy bude plout a také si důkladně prohlédnout mapu, protože některá zdymadla a mosty nejsou otevřeny celý den. Sice mnoho mostů jde podjet, přesto tu jsou ty, které ovládá obsluha z budky nedaleko. Když se k takovému místu dostanete, musíte se uvázat a čekat, až bude zastavena doprava na břehu. Většinou je vše automatické, jakmile kamery na mostech zjistí přítomnost lodi, už otevírají. Ale jsou i místa, kde obsluha pracuje s ručním pohonem, to je pak výborná posilovna. Proces je to jednoduchý, semafory zastaví provoz na silnici, spadnou závory a most se zvedne ať pomocí tlačítka, nebo rumpálu. Nikoho takové omezení na břehu vůbec nerozčiluje, naopak místní rádi zamávají a těší se, až budou mít volno a také vyplují se svou lodí.

MINCE DO DŘEVÁKU

Většina vodních cest je státních, za proplutí velkými plavebními komorami se neplatí, jinde se účtuje symbolický poplatek od padesáti centů do dvou eur. Přesto narazíte i na soukromé komory, kde se platí více, třeba při vjezdu na jezera nebo do méně frekventovaných oblastí. Zajímavým zážitkem je samotné vybírání peněz, platí se hotově, kartu tu neuznávají, jednoduše nebyl by na to čas. Peníze se vkládají do nádoby na bidle, kterou drží obsluha. Ovšem nejtradičnější metodou je vhazovat mince do dřeváku na udici, což se hodně líbí dětem. Pokud se vám stane, že zapomenete, nebo jednoduše nestihnete, uslyšíte za sebou spoustu šťavnatých nadávek. Někdy se vám může stát, že z důvodu ukončení pracovní doby vám již most nemá kdo zvednout. Pak nezbývá než zakotvit a čekat na ráno. Jindy může být problémem i výška mostů, opravdu jde o milimetry, aby loď proplula. Tady už musí být posádka sehraná a bez odmluvy poslouchat kapitána. Proto musí mít ten, kdo je u kormidla, posádku vycepovanou, protože často je nutné se chopit lan a loď důkladně přivázat. Na druhou stranu je to i radostí, protože každý si to může vyzkoušet. „Dělej, rychle odvazuj, cesta je volná,“ hřímá kapitán. V tu chvíli každý musí zapomenout na cokoliv a věnovat se lodi.

Pravidla plavby jsou jasná, velké remorkéry mají vždy přednost, přeci jen sotva zastaví, a loď není auto, tady se vše dělá s předstihem, pokud nechcete být rozmačkáni. Stejnou přednost mají plachetnice s napnutou plachtou, protože těmto plavidlům se nemanévruje tak rychle, obzvláště při obratu. Jindy u mostů a zdymadel bývají semafory, které usměrňují provoz. Jakmile uvidíte dvě červená světla, v klidu se můžete natáhnout, cesta není volná. Loď má nespornou výhodu, zakotvit můžete víceméně všude, vyjma soukromých pozemků a kotvišť označených cedulí „Privat“. Místa pro přenocování jsou na mapách a v manuálech vyznačena, takže je najde každý. Důležité je loď pevně uvázat, aby neohrožovala okolní lodě při vlnách a větru. Podél všech cest je dostatek vybudovaných míst na uvazování a ve městech a marínách ke komfortu patří toalety, sprchy i obchůdky s potravinami a vybavením do lodi. Vodní svět není jen labyrintem kanálů, ale také životním stylem.

S VODOU SPOJENÍ

Mnozí mořští i říční vlci se nemohou s vodou rozloučit ani ve svém domově. Proto podél kanálů je spousta hausbótů, které občas připomínají chatové osady někde u Berounky. Zpočátku možná nedostatek prostoru nutil lidi žít na vodě, ale dnes je takový vodní domov i vyhledávaným luxusem a životním stylem. Například v takovém Amsterdamu se za podobný byt nedoplatíte. Domy jsou to často čisté, jednoduché konstrukce, jindy se spíše podobají těm, co vyrostly na břehu, či vyprojektované podle někdy až uhozené fantazie majitele. Věžičky, zábradlí ze zámku nebo podivný hrad, to všechno si může někdo vymyslet, ale většinou se jedná o poměrně střízlivé a praktické stavby. Hausbót je kompletním domem se vším, co je potřeba k životu, včetně verandy, stolu, židlí nebo psí boudy. Pouze když okolo projede rychle loď nějakého zelenáče, může být siesta u vody vratkým zážitkem. Dnes jsou moderní velké prosklené obývací pokoje. Ani nemůže překvapit, když křesla jsou směrována místo k televizi naopak proti oknu s výhledem na vodu. Je až někdy s podivem, když spatříte majitele s kočkou na klíně, který si v ušáku čte knihu a nevytrhne ho ani loď plná zvědavců. Jen se usměje a věnuje se dále své siestě s živým představením přímo před sebou, které se každý den mění. Tomu se říká pohoda.

Ať se vydáte na kanály do Středního Holandska, které je považováno za nejhezčí cíl plavby, nebo do divočejšího Fríska na severu, nikdy nebudete zklamáni. Plavba je opravdovým nefalšovaným pohlazením po duši, ale také zastavením v našem uspěchaném světě. Nevěříte, vezměte rodinu, kamarády a budete mile překvapeni místy, která vás natolik okouzlí, že se budete chtít opět i v následujícím roce vrátit. Já už se tam vracím několik posledních let.

Pin It on Pinterest