Kyrgyzstán, brána Asie

Kyrgyzstán, brána Asie

Kyrgyzstán, brána Asie

20.

červenec, 2022

Kyrgyzstán je překrásná země, která láká k návštěvě divokou přírodou, dobrým a neobvyklým jídlem, krásnými tržišti a příjemnými lidmi. Kyrgyzové jsou hrdí na svou zem, na svou kulturu, kterou tvoří jak náboženství, tak tradice. V zemi je znatelný odlesk z dob Sovětského svazu, ale také duch orientu.

Pokud se návštěvník vydá do zapomenuté jižní části Kyrgyzstánu a bude mít dostatek času, určitě by se měl vydat alespoň na jednodenní výlet autem po části hedvábné stezky. Z Oše směrem na jih vede jediná spojnice s nejjižnější částí země, Tádžikistánem a Čínou. Nejzajímavější část cesty vede mezi městy Oš a Sary-Taš, kde lze obdivovat pastviny, rybí farmy, malé vesničky i několik průsmyků, z nich nejvyšším je Taldyk Pass dosahující výšky 3 700 metrů nad mořem. Když už padla dvě jména měst, pojďme si je představit.

město Oš, Kyrgystán / foto shutterstock

Dvě města

Oš, druhé největší město Kyrgyzstánu, se nachází v jižní části země poblíž uzbeckých hranic a kvůli vysokému horskému pásmu mezi Biškekem a Oší, slouží de facto jako takové druhé hlavní město pro jih Kyrgyzstánu. Na první pohled Oš určitě nezaujme, na druhou stranu je opravdu běžným kyrgyzským městem, bez jakékoliv turistické přetvářky. Za návštěvu určitě stojí místní velké tržiště, kde lze sehnat snad všechny místní pochutiny a suvenýry a také posvátná hora Sulaiman Too, která je zapsána na seznam UNESCO a z níž je krásný výhled do celého kraje.

Sulaiman Too, Kyrgystán / foto shutterstock

Na pěti vrcholech hory se nachází množství skalních jeskyní se zachovalými petroglyfy a dalšími uměleckými památkami, jejichž původ sahá nejméně do 1. tisíciletí. Hora byla široce navštěvovaným kultovním místem již dlouho v předislámských dobách; v dobách islámských vznikly na horách i mešity. Sary-Taš je ještě ryzejší, protože je malým městem. I když s velkým významem. Přesto, že je zde jen pár obchodů, čerpací stanice a bývalo zde jen pět penzionů, jedná se o důležitý silniční křižovatku spojující Čínu, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Název obce je odvozen od turkických kořenů a znamená „žlutý kámen“.

město Biškek, Kyrgystán / foto shutterstock

Biškek

V roce 1825 založil Kokandský chanát pevnost „Pišpek“, která kontrolovala karavany na místní cestě a vybírala odměny od kyrgyzských kmenů. Dne 4. září 1860 ruské síly vedené plukovníkem Apollonem Zimmermannem se souhlasem Kyrgzů pevnost zničily. V roce 1868 byla na místě pevnosti založena ruská osada pod jejím původním názvem „Pišpek“. Ležela v generálním guvernéru ruského Turkestánu a jeho Semirejské oblasti.

V roce 1925 byla v ruském Turkestánu založena Kara-Kirghizská autonomní oblast a Pišpek povýšil na její hlavní město. V roce 1926 Komunistická strana Sovětského svazu přejmenovala město na Frunze, podle bolševického vojenského vůdce Michaila Frunzeho (1885–1925), který se zde narodil. V roce 1936 se město Frunze stalo hlavním městem Kyrgyzské sovětské socialistické republiky, během závěrečných fází národního vymezení v Sovětském svazu. V roce 1991 změnil kyrgyzský parlament název hlavního města na „Biškek“. Živé hlavní město Kyrgyzstánu je plné zeleně, ale nemá mnoho památek, zajímavější je spíš jeho poloha než architektura. Hlavními zajímavostmi Biškeku jsou parky a muzea kolem náměstí Ala-Too, severně od třídy Čuj. Nesmí se však očekávat žádné architektonicky významné stavby.

jezero Issyk-kul, Kyrgystán / foto shutterstock

Ryzí příroda

Kyrgyzstán je hlavně o přírodě, a to především o vodních plochách a horách. Pýchou země je jistě jezero Issyk-kul. Více než 170 kilometrů dlouhé a 70 kilometrů široké jezero Issyk je druhé největší vysokohorské jezero po jezeru Titicaca v Jižní Americe. Jeho název znamená „horké jezero“ a je poněkud nadsazený. Avšak díky kombinaci své extrémní hloubky, termální aktivity a střední slanosti jezero Issyk-kul skutečně nikdy nezamrzá, dokonce ani během drsné středoasijské zimy, přestože leží ve vyšší nadmořské výšce než 1 600 metrů. Teplá voda jezera vytváří trvale mírné mikroklima. Odvážní letní turisté, kteří se koupou v jeho zářivě modré vodě, však nemají výhled na palmy, ale na úchvatné pohoří Alatau, místy pokryté sněhem. Pobřeží jezera je slabě členité, hluboké zálivy jsou pouze na východě a jihovýchodě. Délka pobřeží je 597 km. Polovinu z toho tvoří písečné pláže, ale vyskytují se také jílové a oblázkové břehy. A v neposlední řadě stojí za zmínku též přehrada Toktogul na řece Naryn. Nachází se vysoko v horách u hlavní spojnice Biškeku a Oše. Vyprahlé hory a blankytně modrá hladina vodního díla jistě uchvátí každého návštěvníka. Přehrada zaplavila více než 26 tisíc hektarů půdy včetně velké osady Toktogul. Než se tak stalo, archeologové na místě vykopali mohyly z doby Saka. Další zmíněným místem je řeka Naryn, pramení v Tian Shan hor v Kyrgyzstánu , Střední Asii , teče na západ přes údolí Fergana do Uzbekistánu .

Sary-Taš, Kyrgystán / foto shutterstock

Vzhůru do hor

Leninův štít, oficiálně zvaný Pik Lenina, je s výškou 7134 metrů nad mořem nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu a druhý nejvyšší vrchol v bývalé sovětské části pohoří Pamír. Leží na hranici mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a v obou zemích je druhým nejvyšším vrcholem. V dnešní době je považován za jednu z nejjednodušších sedmitisícovek na světě. Důvodem je technická nenáročnost výstupu po tzv. normální cestě a poměrně stálé pamírské počasí. Nicméně stačí se podívat do kteréhokoliv horolezeckého průvodce a zjistíte, že tento velikán dlouho odolával náporu horolezců a patřil k jednomu z posledních slezených sedmitisícových vrcholů v Sovětském svazu. Velkým fenoménem je též pohoří Ťan-šan. V překladu z čínštiny zní jméno „Nebeské hory“, z ujgurštiny, kyrgyzštiny a kazaštiny „Hory duchů“ a jde o rozsáhlé pohoří ve střední Asii, táhnoucí se rovnoběžkovým směrem v délce asi 2800 km od Kyrgyzstánu po Sin-ťiang. Průměrná šířka pohoří je 300–600 km. Je šestým nejvyšším pohořím na světě.

Kika Šrédlová

Martin Dlouhý

Martin Dlouhý je fotografem, redaktorem magazínu Koktejl a cestovatelem. Za svou kariéru navštívil skoro všechny státy Evropy, sever Afriky a Indonésii. Kromě cestopisných článků realizuje rozhovory a píše také na témata historie, vědy, přírody, gastronomie či enologie.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Athos, stát mnichů

Athos, stát mnichů

Athos, stát mnichů

12.

červenec, 2022

Athos je patrně nejsvatější místo pravoslavných věřících. Athos v Řecku na Chalkidiky je poloostrov, který omývá Egejské moře. A místo je to vskutku unikátní. Dostat se na Athos je vcelku problematické i pro samotné Řeky, pro ostatní lidi je to ještě složitější.

Pohled na přístav Dafni z výšky, Athos, Řecko / foto shutterstock

Není pro každého

Primárně možnost přístupu je z dnešního hlediska tak řečeno genderově nevyvážený, na Athos nemají přístup žádné ženy a to platí nejen na něžné pohlaví lidské, ale též na zvířata. Výjimkou jsou jen slepice a kočky. Pokud by se přesto pokusila osoba ženského pohlaví toto nařízení porušit, pak ji hrozí uvěznění až na 10 měsíců.

Přístup na Svatou Horu, která se též jmenuje Athos, je pouze po moři. Ačkoliv je Athos poloostrov, není propojen silnicí s pevninou. Loď vyjíždí každý den z vesničky Ouranopolis, kde je nutné vyzvednout speciální povolení zvané diamonitirion. Ovšem půl roku předem je třeba žádat o rezervaci a ještě ji 14 dní před vyzvednutím povolení potvrdit. Hlavním přístavištěm pro poutníky na Athosu je Dafni. Návštěva správního centra v Karyés v dnešní době již není nutná a volný pohyb po Athosu je možný, nicméně ve většině klášterů bývá dlouhodobě plno. Již zmiňovaný diamonitirion omezuje přístup turistů i poutníků. Každý si však může v patřičných lhůtách, ještě před vlastní cestou do Řecka, toto povolení opatřit a pak může tři dny na Athosu strávit. Ubytování a stravu bude mít zadarmo v monastýrech, které si sám vybere. Každý den je vydáváno sto povolení pro ortodoxní věřící a deset povolení pro neortodoxní.

klášter Vatoped, Svatá hora Athos, Řecko / foto shutterstock

Ženám vstup zakázán

A čím, že je Athos vlastně tak významným? Legendy praví, že horu Athos navštívila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám, jak již bylo řečeno. Zároveň se traduje pověst z počátku 5. století po Kristu o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého, která když chtěla vstoupit na Athosu do chrámu Vatopedu, aby se tam pomodlila, ozval se jí hlas varující: „Stůj, nechoď dále, abys neutrpěla.“ Podle jiných to znělo: „Stůj, nechoď dále, zde není místo pro dvě císařovny.“ U chrámových dveří, kde se to stalo, byl vymalován obraz Matky Boží. A právě tato pověst je též součástí základu známého zákona zakazujícího ženám vstup na Svatou Horu a celý Athos.

Tato tradice se udržuje více než 1000 let. Zákaz, který v roce 1045 posvětil byzantský císař Konstantinos Monomachos, je i dnes v mnišském státu úzkostlivě dodržován. Důvodem je, aby nebyl nikdo z mnichů vystaven pokušení. Místní mniši se dají rozdělit na ty, kteří žijí v klášterech ve společenstvích a druhé, kteří zvolili poustevnický život v jeskyních. Oba modely jsou spojeny drsnou řeholí, jedním z faktů je, že když už je řeholník na Athos tak řečeno přijat, nikdy již poloostrov nesmí opustit. Svůj život má pak rozdělen každý den na tři fáze, osm hodin spánku, osm hodin práce a osm hodin v modlitbách. Tento systém je v každém klášteře nastaven jinak, takže navštěvníkovi se může stát, že pokud chce snídani, musí vstávat třeba v pět. Snídaně má vyměřený čas a pokud jí nestihne, má smůlu.

středověký klášter Megistis Lavras na Svaté hoře Athos / foto shutterstock

Poustevny a kláštery

První poustevny v pohoří vznikly už v 5. století po Kristu a již císařovna Pulcherie prý za svého panovaní dala podnět k vystavění prvního kláštera na athoském poloostrově. V té době se mnišství na Athosu již upevnilo. Nejstarší dochovaný monastýr, Megisti Lávra, byl založen v roce 963 po Kristu sv. Athanásiem za podpory císaře Nikefora Foky. Z prvních obyvatel je znám pouze poustevník sv. Petr, který přišel na Athos v roku 683 po Kristu a žil v jedné jeskyni na jižním úpatí hory, kde strávil 53 let. Athanasios se snažil spojit všechny poustevníky do jedné komunity. Narazil ale na jejich odpor, protože dávali přednost životu v osamění před životem v organizované komunitě.

 Karyes je hlavním městem mnišské komunity na hoře Athos / foto shutterstock

První pravidla

Proto byl roku 972 sepsán první Typikon, což jsou pravidla způsobů života v klášteře. Tento typikon byl nazván Tragos, což v překladu do češtiny znamená „kozel“, protože byl sepsán na kozlí kůži, která je dodnes zachována a je umístěna v hlavním městě Agion Oros Karyes ve vnitrozemí. Klášterů na Agion Oros přibývalo a poloostrov začal vzkvétat. Kvůli chudobě se na Athos začaly stěhovat celé rodiny z oblasti Chalkidiki, což odporovalo Typikonu a narušovalo klid. Byzantský císař Konstantinos Monomachos proto rozhodl převezení těchto obyvatel na Peloponés. Na začátku 13. století již na Athosu působilo 300 menších a větších klášterů a vládl tu klid a mír až do roku 1204, kdy poloostrov obsadili křižáci. Vypalovali kláštery, mnichy zabíjeli, věšeli a prodávali do otroctví a drancovali celé území. Mniši, kteří přežili křižácké tažení v horských úkrytech, pokračovali v původní tradici. V současnosti je na poloostrově Athos 20 pravoslavných monastýrů a mnoho menších mnišských příbytků zvaných skit, kaliva a kelije. Odhaduje se, že na Athosu může žít okolo dvou tisíc řeholníků, ale číslo může být i vyšší.

Kika Šrédlová

Martin Dlouhý

Martin Dlouhý je fotografem, redaktorem magazínu Koktejl a cestovatelem. Za svou kariéru navštívil skoro všechny státy Evropy, sever Afriky a Indonésii. Kromě cestopisných článků realizuje rozhovory a píše také na témata historie, vědy, přírody, gastronomie či enologie.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Počesku: 6 důvodů, proč vyrazit do Lužických hor

Počesku: 6 důvodů, proč vyrazit do Lužických hor

Počesku: 6 důvodů, proč vyrazit do Lužických hor

7.

červenec, 2022

Další díl seriálu Počesku z produkce Toyoty a Lexusu vás vezme do Lužických hor. Objevili jsme tolik tipů na skvělé výlety, že je nestihnete ani za celý víkend. Díky nim se do méně známých hor v severních Čechách budete chtít znovu vrátit.

 Bílé kameny, Toyota RAV4 Adventure, Pocesku 17 / foto Toyota

Bílé kameny

Někdy se jim říká také Sloní skály, protože přesně takhle vypadají. Jde o skupinu osamoceně stojících, asi 20 metrů vysokých skal. Najdete je asi kilometr od Jítravy na úpatí vrchu Vysoká. Díky jejich bílé barvě a postavení na kraji lesa doslova září do dálky. Vyšplhejte se na jejich vrch a vychutnejte si výhled do krajiny.

Bílé kameny, Toyota RAV4 Adventure, Pocesku 17 / foto Toyota

 Rozhledna Na Stráži, Pocesku 17 / foto Toyota

Rozhledna Na Stráži

V nadmořské výšce 354 metrů ve Sloupu v Čechách stojí 33 metrů vysoká rozhledna Na Stráži. Po zdolání 150 schodů vám nabídne na sloupské údolí se skalní poustevnou a souvislé pásmo zalesněných kopců Lužických hor na západním a severním obzoru. Rozhledna pochází z roku 2011, a tak je postavena v moderním stylu – její ocelový tubus a kovové schodiště je pokryto smrkovým dřevem, které jí dodává vzhled, díky němuž hezky zapadá do okolního prostředí.

 Rozhledna Stráži, Pocesku 17 / foto Toyota

Sklářská krčma Ajeto, Pocesku 17 / foto Toyota

Sklářská krčma Ajeto

Ve sklárně Ajeto v Lindavě, která patří pod slavný Lasvit, nejprve zajděte na exkurzi, kde uvidíte úplně všechny fáze výroby skla a budete moci pozorovat sklářské mistry v huti při práci. Pak se v místní krčmě stavte na skvělý oběd, ale nezapomeňte si tu také vyzkoušet foukání skla „na vlastní dech“.

 Pětikostelní kámen, Pocesku 17 / foto Toyota

Pětikostelní kámen

Pětikostelní kámen je další osamocená, tentokrát čedičová skála, kterou najdete na okraji Pěnkavčího vrchu v Lužických horách. Z kamene je dobrý výhled, který odráží i jeho jméno, které dostal pro údajnou možnost zahlédnout odtud věže pěti kostelů v okolí. Ve skutečnosti jsou vidět jen čtyři – ten pátý můžete spatřit z místa pár metrů zpátky k turistické stezce.

 

 Zřícenina hradu Tolštejn, Pocesku 17 / foto Toyota

Zřícenina hradu Tolštejn

Nedaleko Jiřetína pod Jedlovou stojí nejlépe zachovaná zřícenina v Lužických horách – jde o hrad Tolštejn, o němž první zmínky mluví už v roce 1337. V době třicetileté války ho poničily útoky švédského vojska a hrad už nikdy nebyl obnoven. Z původního horního hradu, který stával na severním úpatí vrcholových skal, se dochovaly jen nepatrné zbytky zdiva nad bývalou restaurací, která tu vznikla v roce 1865. Gotický hrad připomínají také zbytky hradeb mezi severní věží a skálou, občas někde narazíte na rýsující se někdejší jezdecké schodiště.

Toyota RAV4 Adventure Pocesku 17 / foto Toyota

Zřícenina Chřibský hrádek

Na malé skále na Jetřichovicku, kterou dnes zčásti schovává les, stával malý hrádek. Pravděpodobně sloužil jako sídlo fojta, který spravoval přidělené území, ale zároveň ideální skrýší pro přechování bohaté kořisti a zbraní z válečných výprav do Saska a Lužice. Pokud si chcete výlet k Chřibskému hrádku trochu prodloužit, zhruba dva kilometry odtud začíná žlutá turistická stezka vedoucí malebnými skalními městy až na Tokáň.

Kika Šrédlová

Jak vyrazit?

Na výlety do hor je jako stvořená Toyota RAV4 v nové verzi Adventure, která je atraktivnější, robustnější a nabízí ještě větší důraz na schopnosti SUV. Zavedla vás navigace na zapomenutou nezpevněnou cestu? S ravkou žádný problém, tahle malá dobrodružství si s ní dokonale užijete. Přitom má ale šetrný hybridní pohon, a tím pádem i velmi nízkou spotřebu.

 

Seriál Počesku, v němž Toyota a Lexus postupně představují různé části České republiky, pochází z dílny Yoda Production, autorem fotografií je Lukáš Wagneter.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Albánie, ryzí divočina Evropy

Albánie, ryzí divočina Evropy

Albánie, ryzí divočina Evropy

1.

červenec, 2022

Albánie a vliv Albánského diktátora Envera Hodži na ní způsobil mnohaletou izolaci celé země před okolním světem. Albánii trvalo dlouhých dvacet let od pádu komunismu, než se začala stávat významnější turistickou destinací. Na druhou stranu díky tomu dnes Albánie může nabídnou to, co jiná evropská země již ne. Albánie oplývá neuvěřitelnou hojností přírodních krás, zapomenutých archeologických nalezišť a pozoruhodným množstvím jedinečných zajímavostí. Zároveň zde tepe život řídící se tradicemi, starodávnými normami chování a obyčejů.

hlavní město Tirana / foto shutterstock

Tři města

Spousta lidí se domnívá, že Albánie ani neleží v Evropě, nýbrž někde v Asii. Není tomu tak, najdeme ji v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Země se pyšní pohádkově krásnými městy a to jak historickými tak moderními. Výborným příkladem rozvoje je Tirana. Po pádu komunismu prošlo hlavní město Albánie transformací nevídaného rozsahu. Budovy v Tiraně se rozzářily pestrými barvami a upravená náměstí a ulice proměněné na pěší zóny lákají k procházkám. Hlučná, bláznivá, pestrobarevná a zaprášená, každopádně Tirana není nikdy nudná.

město Kruja, rodiště hrdiny Skanderbega / foto shutterstock

Když nahlédneme do minulosti a historických center, prvním by mělo jistě být, a každý hrdý Albánec to potvrdí, rodiště největšího národního hrdiny Skanderbega, město Kruja. Místní obyvatelé jsou na něj dodnes náležitě hrdí. Ostatně sochu Skanderbega, který Krtuju se svým vojskem nelítostně bránil proti nájezdům Osmanů lze spatřit hned po příjezdu do města.

Archeologický areál Butrint / foto shutterstock

Za zmínku rozhodně stojí historická centra Berat a Butrint. První uvedené je známo jako „město tisíce oken“ a je součástí světového dědictví UNESCO. Oproti tomu Butrint je ryze archeologický areál. Spolu s okolní přírodou je součástí národního parku o rozloze 29 km².

NP Llogara nad Albánskou rivierou / foto shutterstock

Jezera i hory

Přírodní bohatství Albánie je úchvatné. Národní park Llogara tvoří horské pásmo táhnoucí se podél Albánské riviery. Oblast pokrytá borovými lesy je zlatým hřebem cestování po Albánii. Dominantními vrcholy jsou Thanasit  a Gjipalit. Nicméně to nejlepší patrně čím se může Albánie pyšnit je přístup ke třem jezerům. Skadarské jezero je největší jezero na Balkánském poloostrově. Zhruba dvě třetiny jezera leží na území Černé Hory, zbývající třetina patří Albánii. Skadarské jezero je také jednou z největších ptačích rezervací v Evropě – žije zde přes 270 druhů ptáků. Druhým je Prespanské jezero v západní části Balkánského poloostrova na území Severní Makedonie, Albánie a Řecka. A do třetice, perla Balkánu, jezero Ochrid. Nachází se na hranicích Severní Makedonie a Albánie Pojmenované je podle města Ochrid. Voda v jezeře je průzračně čistá, viditelnost dosahuje do hloubky 22 metrů. Celé jezero a okolní krajina jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO pod názvem „Přírodní a kulturní dědictví ochridského regionu“.

město Shkodra / foto shutterstock

Epikurejské blaho

Ve srovnání s Evropou je na Balkáně opravdu levno. Ale Albánie je ještě levnější než její okolní sousedé, zejména pokud jde o náklady na dopravu a hlavně stravu. Nikde jinde vám nenabídnou právě upečený voňavý koláč přímo na ulici, nebo dokonce oběd jen tak na potkání. Nabídnutá káva nebo panák rakije je pak samozřejmostí téměř na každém rohu. A to není vše. Albánie je tak blízko k italským hranicím, že absorbovala hodně z jejich kultury. Pizza v Albánii je špičková, pravděpodobně nejlepší po pizze italské. Na pobřeží si můžete dát lahodné čerstvé krevety, slávky, ryby nebo kalamáry.  Nedat si u města Shkodra pstruha čerstvě vytaženého z jezera by byl hřích. Tradiční albánská jídla, jako je tavë kosi (pečené jehně s jogurtem) a patëllxhanët mbushur (plněné lilky), jsou také velmi chutné. Vše je vždy vařené z místních a čerstvých surovin, navíc místní zemědělci nemají zpravidla dostatek peněz na chemické postřiky a tak je neplánovaně v bio kvalitě. Další albánské pokrmy, které stojí za to, jsou pak třeba fëgesë, perime në scarë nebo burek. Spousta jídel je také vegetariánská. Ochutnat tak lze plněné papriky a vinné listy, širokou škálu salátů nebo grilovanou zeleninu.

Albánie je země bunkrů / foto shutterstock

Země bunkrů

Příroda a historie není jedinou věcí, kterou Albánie zaujme. Diktátor Envero Hodža byl paranoidní a po celé zemi nechal vybudovat statisíce bunkrů. Odhaduje se, že po celé zemi bylo postaveno přes 700 000 menších bunkrů, a to na místech, kde byste si nikdy nemysleli, že by hrozil útok (na vinici, hřbitově a podobně). A Albánie je díky nim druhou nejpodtunelovanější zemí světa (první je Severní Korea). Nejběžnějším druhem bunkrů v Albánii jsou betonové kupole, dostatečně velké na to, aby se v nich postavil člověk. Říkalo se jim Qender Zjarri nebo jednoduše a zkráceně QZ. S hlavním návrhem QZ bunkrů přišel vojenský inženýr Josif Zagali. Konstruovány byly z betonu, oceli a železa a jejich velikost se pohybovala od jednokomorového až po komplexy v horách se 100 místnostmi. Albánské bunkry se staly symbolem země. Nejoblíbenějšími suvenýry turistů jsou tak držáky na tužky a popelníky ve tvaru bunkrů.

Kika Šrédlová

Martin Dlouhý

Martin Dlouhý je fotografem, redaktorem magazínu Koktejl a cestovatelem. Za svou kariéru navštívil skoro všechny státy Evropy, sever Afriky a Indonésii. Kromě cestopisných článků realizuje rozhovory a píše také na témata historie, vědy, přírody, gastronomie či enologie.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Co se platí při dovolené v karavanu?

Co se platí při dovolené v karavanu?

Co se platí při dovolené v karavanu?

29.

červen, 2022

V Česku i ve světě zažívá dovolená v karavanu doslova zlaté časy. Podle dostupných statistik se počet lidí, kterým učarovalo cestování na čtyřech kolech, každým rokem masivně rozrůstá. Pokud se letos chystáte za dobrodružstvím s obytňákem, máme pro vás pár tipů, na co se na cestě připravit.

 

Proč karavaning?

Původně záliba pro fajnšmekry, takzvaný karavaning, se těší čím dál větší popularitě všude ve světě. „Karavaning začíná být čím dál populárnější napříč všemi generacemi po celém světě i v Česku – potvrzují to různé zdroje, mezi nimi i poslední data Asociace kempování a karavaningu. Důvodem jsou mimo jiné i omezené možnosti jiného cestování kvůli pandemii covidu-19, ale já bych viděl vzrůstající popularitu obytných vozů především ve větší svobodě a udržitelnosti, která je s dovolenou na kolech spjatá,“ komentuje narůstající poptávku po dobrodružném cestování CEO Campiri Lukáš Janoušek.

Že je o takovou dovolenou zvýšený zájem, dokazují i čerstvá data platformy. Až 70 % našich zákazníků si půjčuje karavan poprvé a půjčovny, se kterými spolupracujeme, byly už loni v létě zcela vytížené. „Proto nabízíme i možnost půjčit si obytňák od soukromých majitelů. A pokud sami takový vůz vlastníte, můžete jej přes nás bezpečně pronajmout,“ upozorňuje Lukáš.

Nejdráž se vyspíte na jihu Evropy

Většina Evropanů se míří v létě ohřát ke Středozemnímu moři, kde jsou ceny přímo úměrné poptávce. V oblíbenosti mezi českými kempaři pak vede jednoznačně Chorvatsko, kde jenom v sezóně 2018 čeští návštěvníci strávili zhruba 846 tisíc nocí – přičemž jedno takové přespání vyjde v průměru na 30–35 eur (za dva návštěvníky v jednom karavanu). O něco levnější je sousední Slovinsko, kde se průměrná cena pohybuje o pět euro za noc méně. Zato o další hranici dál, ve slunné Itálii, zaplatíte za noc v kempu mezi 35–40 eury, a podobně vysoké poplatky si účtují i ve Švýcarsku nebo Španělsku. Nejlevněji je naopak v divokém Rumunsku, Albánii nebo Turecku, kde jedna noc stojí mezi deseti a patnácti eury.

Kempování na divoko?

Kdo nevyžaduje komfort kempů, ten může (třeba alespoň částečně) ušetřit peníze spaním takzvaně na divoko. Ne ve všech zemích je však takový způsob kempování přípustný a může vám vysloužit tučnou pokutu. Spaní mimo vyhrazená místa je například zapovězené v Česku, pokuty za bivakování mimo turisticky vyznačená místa dávají často také orgány v Chorvatsku, Německu nebo Rakousku. Cestující to zpravidla řeší tak, že v nouzi legálně přespávají na parkovištích u benzinových pump.

 

Existují ale i země, které jsou v tomto směru liberálnější – například v takovém Norsku nebo Rumunsku může spaní v přírodě představovat obrovskou úsporu na celé dovolené, protože je legální. Oko většinou přimhouří také ve Finsku nebo Portugalsku, kde je sice parkování mimo kempy zakázáno, ale zpravidla je nikdo neřeší (pozor ale na portugalské Algarve, kde je to naopak přísně zapovězeno). Ve Švédsku a Španělsku se to pak hemží různými tábořišti, tzv. stellplatzy a RV parky, kde lze také pohodlně zaparkovat bez placení nebo za zlomek kempingové ceny – Španělsko navíc ve vybraných regionech kempování na divoko připouští (konkrétně v oblastech Catalunya, Madrid, Castilla y León a Castilla la Manca mají vyhrazené a značené zóny, kde je kempování možné). Obecně se před dovolenou vyplatí prozkoumat si vytyčenou trasu podrobněji, abyste pak na místě nebyli nepříjemně překvapeni.  

Některé evropské kempy také nabízejí tzv. stopover, což je oddělené místo vyhrazené pro krátkodobé stání karavanů, kde si můžete dobít baterky, využít sprchu a zase vyrazit dál. Je to levnější než klasické ubytování. Na podobném principu fungují již zmiňované stellplatzy – ty bývají někdy zadarmo, jindy jsou zpoplatněné. Pokud tedy chcete na parkování něco ušetřit, zkuste po cestě naplánovat zastávky s tímto označením.

 

Nejkratší cesta není zadarmo

Poplatkům se často nevyhnete ani na silnicích, respektive dálnicích. Existují sice země, které dálnice zpoplatněné nemají, v převážné většině však za průjezd zaplatíte. Ceny ovšem nejsou pevně dané, a proto je důležité si důkladně nastudovat podmínky v jednotlivých státech. Ty se liší nejen dle velikosti vozu, ale i s ohledem na jeho váhu a emisní třídu.

V důsledku se tak může stát, že nejkratší cesta bude tou nejdražší. Ovšem rozdíly lze nalézt i ve způsobu placení a kontrole. V některých státech stále ještě existují papírové dálniční známky, které se lepí na čelní sklo. Častější formou jsou však již dnes elektronické známky nebo mýtné brány, kde je na základě registrační značky stržen poplatek z kreditní karty. Každá země má jednoduše svá specifika, ať už v ceně nebo provedení. Například čeští karavanisté mohou v letošním roce slavit. Poplatek v ČR se totiž oproti loňskému roku výrazně snížil.

 

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Pin It on Pinterest