Putování pustou a přitom nádhernou krajinou Austrálie

Putování pustou a přitom nádhernou krajinou Austrálie

Australský outback znamená přírodu nepoznamenanou člověkem. Je to velká země s nekonečnou krajinou. Cesty jsou zde prašné a vzdálenosti enormní. Broken Hill a zdejší Sympozium soch je ikonou outbacku státu Nový Jižní Wales. A cíl naší cesty po kontinentu Austrálie.

Cestou do „městečka“ White Cliffs už je to opravdu hodně „outbackové“ – červená země s kaktusy, dlouhé rovné silnice od nevidím do nevidím, kde potkáme auto jednou za dvě hodiny, planina, šílená vylidněná městečka a – mouchy. White Cliffs je taky šílené město. Jak tady může někdo žít? ptáme se neustále sami sebe. Polovina města je pod zemí, nahoře to vypadá jak po výbuchu, a všude samý opálový důl. Naše kroky vedou do ateliéru Oty Rogue, německého fotografa a umělce, který cestuje po světě.

Velmi na mě zapůsobil, a to nejen svými úžasnými záběry, ale také svou osobností. Jak se může takový umělec zakopat právě tady? ptám se sama sebe v duchu. „Nechybí vám Německo?“ ptám se ho. „Trochu,“ usměje se. „To je těžké říct. Chybí mi hlavně ovoce a nějaká jídla.“ V celém White Cliffs je jeden malý obchůdek. „A jak se tady žije?“ otázka, která mě opravdu zajímá. „Dobře, když je co dělat,“ zasměje se. „My tady žijeme normálně, máme televizi i knihy a bydlíme v podzemí, protože je v něm celoročně příjemná teplota,“ dodá vzápětí. Rozloučíme se a odcházíme. Nevím proč, ale je mi ho líto, připadá mi hrozně osamělý.

Německý krámek

Další zastávka následuje v malém útulném obchůdku s opálovými šperky. Majitelkou je taky Němka, jak se záhy dovídáme. „Dobrý den,“ pozdraví nás česky, když zjistí, že jsme z Česka. „Vy umíte česky?“ divíme se. „Nijak zvlášť dobře, ale kdysi jsem studovala v Praze a pár slovíček mi utkvělo v paměti. To byly krásné časy!“ zasní se paní a my se potěšeně usmíváme. Pak se rozpovídá o svém životě: „Můj manžel tady doluje opály a já je pak zpracovávám, ale mnohdy je to těžké, někdy nenajde nic celé měsíce. Žijeme tu velmi skromně, není tu za co utrácet, ale život v outbacku milujeme,“ zakončí své vyprávění. Zase mám nutkání něco koupit.

Australie

Ale co naplat, máme málo peněz, i když tu má paní moc pěkné věci a vůbec ne předražené. Rozloučíme se a já trochu zahanbeně odcházím. Osobně nechápu a nerozumím tomu, jak to tady někdo může milovat, takovou planinu, kde nic není, jen vedro a mouchy. Okolí vypadá jako po apokalypse. Mezi doly, které jsou zde hustě namačkané na sobě a vypadají jako nějaké krátery po bombardování, je spousta vraků starých aut. Ještě navštívíme už nefungující sluneční elektrárnu skládající se ze čtrnácti solárních satelitů a vracíme se na oběd.

Jaguár a Hlava koně

Po jídle vyrazíme do Broken Hill. Je to jedno z nejstarších hornických měst v Austrálii. Prosperuje díky více než 8 kilometrů dlouhé rudné žíle, která obsahuje největší zásoby stříbra, olova a zinku na světě. Městu, ležícímu 1200 kilometrů západně od Sydney, se říká všelijak. Třeba Stříbrné město, Oáza západu nebo Hlavní město outbacku. Bohatství tohoto města se zrodilo v září 1883, kdy kovboj jménem Charles Rasp náhodou narazil na velký kus rudy ve tvaru bumerangu. Myslel si, že se jedná o cín. Teprve později se dozvěděl, že zde pod zemí leží obrovské naleziště olovnato-zinkové rudy s velkým obsahem stříbra v množství kolem 280 milionů tun.

Byla to největší rudná žíla, která kdy byla objevena. Po příjezdu nejprve vyrážíme do infocentra a po prohlídce města se vydáme devět kilometrů za město, do Living Desert (Žijící poušť). Jde o unikátní rezervaci, která vznikla roku 1992, a hlavní zdejší atrakcí je Sculpture Symposium (Sympozium soch). K večeru vylezeme na kopec, kde je instalováno dvanáct obrovských kamenných soch, které vytesali sochaři z celého světa. Mezi nimi naprosto vyniká socha Jaguár a Hlava koně. Západ slunce je krásně vybarví a pohled na ně doslova bere dech.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Spaní v buši

Už je skoro tma, dole pod námi přijelo auto a čeká tam s rozsvícenými světly. Pomalu začneme sestupovat dolů. Po nějaké době je nám jasné, že to nebude žádný návštěvník, ale místní hlídač a že bude zle. Ještě že jsme zaplatili! „No jo, vždyť na té ceduli před vstupem psali, že bránu zavírají v půl deváté, což je teď,“ vzpomene si Aleš. Zrychlíme krok, auto rozsvítí majáček. Ve třičtvrtě na devět začne troubit. To už jsme ale naštěstí skoro dole. Čekáme nevrlou reakci. Jsme proto velmi překvapení, jak je hlídač milý a chápavý. „To nevadí, vůbec!“ usmívá se, když se omlouváme za pozdní příchod. „Já vím, byl krásný západ, že?“ mrkne na nás a my jen kýváme nadšeně hlavami.

„A nemohli bychom tu přespat?“ osmělí se zeptat Aleš. „Já vás tady nemůžu nechat, musím zamknout bránu, ale ukážu vám dobré místo. Ráno odemykám v osm, tak si tady můžete dát snídani. Barbecue je zadarmo.“ Zase nás jednou překvapí pohostinnost zdejších lidí. Naskočíme do auta a jedeme za rangerem. Čekáme, že nás vezme někam na parkoviště k městu. Místo toho vjedeme na prašnou cestu a do divočiny. Kolem poušť a trnitá křoví, jinak nic. „Ty kráso, kam nás to veze?“ divím se. Po pár kilometrech se ranger otočí a z auta na nás houkne: „Tak co, líbí se vám tu?“ „Jo, paráda, děkujeme!“ Spokojeně kývne: „Užijte si to. Dobrou noc!“ a je pryč. Takže nás čeká noc v divočině. Zapálíme svíčky, roztáhneme karimatky a pak u vína pozorujeme rozzářenou noční oblohu. Je absolutní ticho a mně je absolutně nádherně.

Australie

Obchod nebo muzeum

Po osmé ráno už jsme v parku a po snídani strávené v houfu nesnesitelných much se vydáme na zdejší poznávací krátký trek, kde je možno vidět domorodé dědictví, Sturt’s peas (hrášek) a jinou divokou květenu, úkryty na pozorování zvěře i zlatokopecký důl. Potkáme dva klokany a jednoho docela velkého ještěra. A spoustu much, samozřejmě. Po docela zajímavém okruhu vylezeme ještě jednou k sochám. Naposledy se tu pokocháme a vyrazíme do Silvertonu, „města duchů“, kde přebývá 80 lidí.

Nejdřív vyjedeme za město na „the edge of world“ (Okraj světa), Mundi Mundi Lookout. Planina, kam až oko dohlédne, takže se zdá, že vidíme zemské zakulacení. V Silvertonu potom navštívíme úžasnou galerii Petra Browna a opálový obchod, který vypadá víc jako muzeum. Dominantou města je malebný Silverton Hotel. Doufám, že tu nepotkáme Šíleného Maxe, jeho auto je zaparkované před hotelem. Kvůli různým filmům a seriálům byl hotel mnohokrát přejmenován, což dokazuje asi dvacet reklamních cedulí, kterými je pobitý strop, a stěny lemují upomínkové předměty a fotografie.

Australie

Australská Čínská zeď

Po asi sto kilometrech prašné cesty dojedeme až do národního parku Mungo. Tenhle park vlastně není nic víc a nic míň než pozůstatky prastarého jezera Mungo, nyní kompletně vyschlého a s písečnými dunami táhnoucími se 20 kilometrů podél jedné jeho strany. Tento východní břeh byl erozí vymodelován do útvaru dnes známého jako Walls of China (Čínská zeď). Je to jedno z nejvýznamnějších antropologických a archeologických míst na světě.

Naposledy tu byla voda před víc jak 10 000 lety a zdejší působení původního obyvatelstva je určeno na dobu 42 000 let, což z Munga dělá nejstarší známé lidské působiště v Austrálii. Taky se tu našly kosterní pozůstatky „ženy z Munga“. Návštěvníci zde dále mohou nahlédnout do minulosti Evropanů, kteří v této oblasti založili ovčí stanici a spousta budov z té doby tu zůstala. Vydáváme se po dně bývalého jezera k Čínské zdi, kolem které vede sedmdesátikilometrová okružní naučná jízda. Místy prochází velmi různorodou krajinou, od hustě vysušeného buše přes pískové duny po ploché dno jezera Mungo. Potkáváme tu spoustu klokanů i jejich menších příbuzných wallabies.

Cestou je spousta vzdělávacích zastávek, třeba past na kozy, procházka bušem, ale i výstup na duny. Opět velmi zajímavé a podivuhodné místo. Po tomhle „treku“ omrkneme zdejší hlavní kempoviště, kde se okamžitě rozhodneme přespat. Při západu slunce vyjedeme ještě jednou na vyhlídku na Čínskou zeď. Večer strávíme opět u ohýnku. Statisíce hvězd nad hlavou, to nejlepší z outbacku Nového Jižního Walesu máme za sebou a já pomalu začínám rozumět kouzlu, které zde místní lidi drží.

Autor: Lenka Vaňková

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Cestou přes Maďarsko Vás čeká nejen guláš, ale i šprýmující démoni

Cestou přes Maďarsko Vás čeká nejen guláš, ale i šprýmující démoni

 Invaze přes Maďarsko začíná městem Moháč. Přes řeku se plaví maskovaní démoni, z nábřeží postupují větvícími se ulicemi, zaplavují malá náměstíčka, až obsadí samé srdce města. Místo hrůzy se zde ale šíří hudba, tanec, jásání, vůně trdelníků a ohlušující zvuk řehtaček a zvonů. V Moháči, malém městečku na Dunaji v jižním Maďarsku, totiž dnes vrcholí každoroční masopust a svátek masek busójárás, který v sobě nese pohanské kořeny, krvavou historii i příslib lepších zítřků.

To, že se jedná o událost skutečně oblíbenou, si uvědomujeme už na příjezdové silnici asi 20 km před Moháčem, kde se pokorně zařazujeme do kolony aut festivalu chtivých návštěvníků, a po hodinovém popojíždění zjišťujeme, že ani místa na parkování není nazbyt. S vysokou návštěvností tady ale počítají, dokonce jsou na ni hrdi a prakticky všichni Moháčané přenechávají své předzahrádky autům návštěvníků.

To, co začalo jako malá oslava chorvatské menšiny Šokci, dnes není jen maďarskou národní tradicí, od roku 2009 zapsanou na Seznamu nehmotného dědictví UNESCO, ale skutečným multinárodním festivalem. Moháč je na maďarsko-chorvatsko-srbských hranicích, dokonce i s malou německou komunitou, a všichni se do oslav nadšeně zapojují. „Díky geografické poloze zde společně žije bez konfliktů mnoho národností již několik staletí,“ pochvaluje si vzájemnou toleranci a spolupráci i starosta Moháče Jószef Szekó.

Maďarsko

Detailně propracovaný program začal již ve čtvrtek, odkdy se ulicemi vlní vyšívané kroje folklorních souborů z Maďarska, Chorvatska a Srbska, děti soutěží o nejkrásnější masku, řezbáři předvádějí své umění a pekaři točí rošty se zamotanými trdelníky, který Maďaři (podobně jako jiné středoevropské národy) prohlašují právě za svůj národní vynález. Na dnešek, čtvrtý a nejdůležitější den festivalu, na fašankovou neděli připadá průvod masek, vyvrcholení festivalu, které právě začíná na nábřeží Dunaje. V davu se snažíme najít strategicky vhodnou pozici s výhledem na řeku a za malou chvíli už pozorujeme, jak se z opačného břehu spouští na ledovou vodu úzké veslice, které přivezou chlupaté maškary zadunajských národností. Jakmile se vylodí, čeká je od místních skupin na uvítanou pálenka, tance a zpěvy, pak zazní výstřel ze starodávného kanonu a veselí v ulicích může začít.

Vyhnání Turků

Masopust patří do svátečního kalendáře nejednoho evropského národa. Také zde se odehrává necelý týden před Popeleční středou, začátkem křesťanského předvelikonočního půstu, která obvykle připadá na únor. Fašanky mají kořeny v pohanských tradicích zahánění smrti a zimy a vítání jara. V Moháči je tento starodávný zvyk spojen ještě s legendou ze 17. století, kdy bylo dnešní jižní Maďarsko obsazeno tureckou armádou. Do jeho područí se dostalo po slavné bitvě u Moháče v roce 1526, při které za pouhé dvě hodiny prohrál tehdejší mladičký česko-uherský král Ludvík Jagelonský s osmanským sultánem Sulejmanem I., a sám se při útěku utopil pod tíhou svého koně v nedalekých bažinách říčky Csele.

Uhry byly 150 let souženy tureckou nadvládou a tehdejší obyvatelé Moháče, etničtí Chorvati Šokci, obývali před vetřelci bezpečné podunajské bažiny. Tolik fakta z historie. Legenda vypráví, že na výzvu záhadného starého muže se roztroušené skupiny spojily, převlékly se za strašlivé démony a vyzbrojené vidlemi a obrovskými řehtačkami vpadly do obsazeného města a Turky vyhnaly. Na jejich počest démonické masky pomyslně přepadají město a šprýmovně děsí jeho obyvatele i turisty dodnes.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Jen těžko si lze jejich náznakové rabování města vykládat vážně, když se na většině dřevěných tváří šklebí široký úsměv. Více či méně alkoholem posílení muži v maškarách s oblibou odchytávají na ulicích dívky a ženy a naznačují erotické pohyby. Dříve bývalo zvykem, že se ženy vykoupily pentlemi, kterými zdobily démonům rohy, ale dnes, když do běžné výbavy dam již pentle nepatří, není úniku. O erotický zážitek jsem nepřišla ani já, zatímco jsem se pokoušela o fotografii z působivého spodního úhlu, jeden z maskovaných pánů využil mé nevýhodné pozice a za upřímného smíchu mého opodál stojícího přítele, mi naznačil, že fašank je i odvěký svátek plodnosti.

Kvůli tom, aby se pánové mohli takto odvázat, zahalují se do ovčích kožešin a dřevěných masek busó, které se staly symbolem festivalu. Jejich výroba je v Moháči v rukou asi osmnácti rodin, z nichž některé v době oslav otevírají svoje dílny pro návštěvníky. „Není maska, jako maska.“vysvětluje Antal Engelbert, jeden z výrobců, kterého jsme navštívili. „Jsou masky, které mají zakrýt vaši tvář, zatajit identitu. Ty se používají třeba v Benátkách. Smyslem busó je ale změnit osobnost, umožnit jejímu nositeli, aby se spojil se svými základními pudy, odpoutal se od každodenních problémů a beztrestně se vybláznil.

Maďarsko

Není těžké vytvořit masku jako takovou, těžké je jí vdechnout duši. Proto rád vyrábím masky na zakázku, pro konkrétního majitele, který by ji nikdy neměl půjčovat ani sundávat v průběhu festivalu,“ vysvětluje Antal, jenž je i nadšencem historie. „Karneval měl v různých dobách různou popularitu. Byly doby, kdy málem zanikl, ale velký podíl na jeho návratu měla média, kterým se podařilo jej přivést zpět na výsluní. Od té doby se do průvodů zapojují i ženy a masky jsou stále propracovanější.“

Zima, nemoc a smrt

Přesto, že procesí bývala vždy mužskou záležitostí, ženy nebyly nikdy vynechány z radovánek. V době karnevalu žena nemusí být dobrou manželkou, nemusí vařit, může navštěvovat, koho chce, a čas trávit dle svého uvážení. Dokonce platilo pravidlo, že nikdo, ani manžel, se nesměl dotazovat na otcovství dětí počatých v masopustní době. Nejsem si jistá, zda by to obstálo i v dnešní době, tak se nyní ženy zapojují raději méně kontroverzně a doprovázejí muže v průvodech v elegantních krajkovaných maskách a vlněných punčochách. „Pro nás je to celorodinná záležitost,“ ukazuje jeden z účastníků, který si s sebou do maskovaného průvodu nevzal jen ženu, ale i čtyři děti, všechny v kostýmech.

Maďarsko

Jakmile se démoni vyřádí v ulicích, přichází průvod hlavní městskou třídou končící na náměstí. Strašáci jdou ve skupinách, podle toho z jaké jsou vesnice, podniku nebo spolku. Každá skupina má také svůj vůz, co nejbláznivější a nejnápaditější, vyzdobený slámou, sudy a vším, co roste na poli, obvykle tažený traktorem. Svátek je čím dál tím víc populární, proto jsou zde historické i zcela nové spolky. Průvod je zdánlivě nekonečný – v posledních letech se jej účastní až 600 rohatých maškar.

Fašanková neděle je ukončena opět na nábřeží, když se na Dunaj spustí vor s rakví představující zimu, nemoc a smrt. Ještě týž večer se zapálí i obrovská fatra, kolem které tančí, pijí a radují se démoni společně s turisty až do brzkých ranních hodin. Celé masopustní oslavy ale skončí až v úterý, kdy je rakev nebo smrtka ještě pro jistotu i spálena na hranici na hlavním náměstí. Tahle slavnost je ale už bez turistů – jen intimní zakončení festivalu pro místní. Zkřehlí a promrzlí si prorážíme cestu kolem odhrnutých hromad sněhu zpět k autu. Byť dnes slunce svítilo skoro celý den, nehřálo ani trošičku. Nezbývá než doufat, že zima má po důkladném vymítání už opravdu na kahánku a brzy nastanou ony časy jara a plodnosti.

Autor: Adriena Vyzulová

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Bloudění v pustých končinách pouště Rub al-Chálí

Bloudění v pustých končinách pouště Rub al-Chálí

Sedím na vrcholku duny v poušti Rub al-Chálí. Písek, kam až oko dohlédne, jen v dálce se krčí náš malý kemp – dvě auta, čtyři stany a oheň, jediná známka civilizace široko daleko. Vítr zvedá jemný písek z hřbetů dun a zapadající slunce jej barví doruda, jakoby kolem mne poskakovaly plamínky ohně. Po setmění se vítr utiší a obklopuje mne hustá tma a naprosté ticho. Všemi smysly vnímám význam slov Rub al-Chálí – „Pusté končiny“.

Jsem asi v polovině putování sultanátem Omán, zemí námořníka Sindibáda a královny ze Sáby, zemí dech beroucích scenerií, vulkanických hor, ostře řezaných kaňonů, bílých pláží a odlehlých pouští. Naše cesta začíná v hlavním městě Maskatu a po několika hodinách pohodlného asfaltu stáčíme volanty k severu, plníme nádrže obou offroadů a deset rezervních kanystrů až po okraj (při ceně šest korun za litr benzinu to rozpočet příliš nezatíží), upouštíme vzduch z pneumatik a naší cestou se na další dny stává písek ve všech podobách.

Matka jedů

Vstupní branou do Rub al-Chálí je nám Umm al-Samim, tedy „Matka jedů“. Nebezpečná oblast sypkého písku na hranici se Saúdskou Arábií, solný močál bez známek vegetace či jiných forem života, s pevně vypadající krustou, velmi zrádnou, pokud se pod koly aut prolomí. Z dálky vypadá jako čerstvě zorané pole po sklizni brambor na Vysočině. Při chůzi křupe pod nohama a pod vrstvou hnědé hlíny odhaluje bělostnou sůl. Věrna svému jménu se Matka jedů tváří velmi nepřívětivě, i beduíni se jí proto po věky vyhýbají, a ani si nezískala mnoho fanoušků mezi turisty.

Rub al-Chálí

Horizont kolem dokola je narušován jenom hříčkami faty morgány a jedna z nich už odráží první kontury „pustých končin“. S plochou 800 tisíc čtverečních kilometrů je Rub al-Chálí největší souvislou písečnou pouští světa. Pokud si umíte představit celou Francii spolu s Itálií zasypané pískem, umíte si představit rozměr Rub al-Chálí. „Ani Alláh tam nechodí,” varovali beduíni olejáře Thomase Bargera, když tu koncem 40. let minulého století pátral po ropě.

Nahusto naskládané duny dosahují výšek až 300 metrů a jejich svahy zdobí symetrické vrásky, připomínají tak rolbou upravenou sjezdovku. Jízda přes ně se dá přirovnat k popojíždění výtahem, kdy někdo nahodile mačká tlačítka a já jen čekám, jestli žaludek bude nadnášen vzhůru nebo tlačen opačným směrem. Trvá mi několik dní, než si na toto poletování po horské dráze zvyknu natolik, abych mohl cestou fotit, točit a psát si poznámky. S přibývajícími kilometry mění poušť strukturu i barvu a místo červených hvězdicovitých dun začínají převládat navátiny barchanového typu, putující s větrem sem a tam. Boty jsem už dávno nechal někde v hloubi kufru automobilu a celé dny si užívám luxusu bosých nohou.

Jemná zrnka písku, ráno příjemně chladivá a k večeru do hloubky prohřátá, jsou tím nejpříjemnějším pohlazením. Jako zjevení se za jednou z dun vynoří „čerpací stanice“, alespoň nápis na dřevěném kůlu u prázdného kanystru tak tvrdí. Dvanáctiletá beduínská holčička zde prodává suvenýry turistům. Nenacházím tu však ani benzin, ani turisty. Další beduíny potkáváme po několika kilometrech, dospělí sedí ve stínu a nabízejí ručně vyráběné čapky, koberce, boty. Za humny v prachu hrají jejich děti baseball s větví datlovníku namísto pálky a na moji přítomnost reagují házením kamenů, což přičítám zápalu pro hru.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Hotel s 5 (miliardami) hvězd

Každý večer hledáme vhodné místo pro táboření, zpravidla vysoko v dunách, kam nás landcruisery překvapivě lehce vyvezou. Usínám pod širákem u ohně a doutnajícího kadidla, zírám do hloubky černé oblohy a nevím, jestli je to Kassiopeia nebo Plejády, kdo mě dnes uspávají, v nejlepším hotelu světa „Pod mléčnou dráhou“ s 5 (miliardami) hvězd. Ani mi nevadí, že mi noční vítr navál písek do spacáku, do všech tělních otvorů a záhybů, o vlasech nemluvě. „Vstávej brzy, neb hodina po svítání je vypůjčená z ráje“, ponouká arabské přísloví a zde v Rub al-Chálí to platí dvojnásob.

Proto si každý večer nařizuji budík na půl čtvrtou hodinu ranní a obklopen pískem a hvězdami vyrážím do útrob dun za nočními snímky a ohlušujícím tichem. Tichem, které jsme z našich životů dobrovolně vyhnali, a kterému už ani neumíme naslouchat. Sklopení zrcátka a závěrka fotoaparátu prořezává noc jak výstřel pistole, až je mi líto narušovat harmonii klidu a každou expozici pečlivě zvažuji. Alespoň mám čas poděkovat poušti za to, že mohu usínat a probouzet se na tak krásném místě, blahosklonně tolerován škorpiony, hady a pavouky.

Rub al-Chálí

Pokračujeme podél hranice se Saúdskou Arábií dále na západ, směrem k Jemenu. Cestou potkáváme několik beduínských přístřešků, často opuštěných, špinavých a plných odpadků, pohříchu plastových. Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou. Dnes by je asi britský cestovatel Wilfred Thesiger, který zde s nimi v polovině minulého století prožil, podle jeho slov, ty nejkrásnější roky svého života, nepoznal.

Po poušti jezdí v pick-upech, s velbloudy usazenými na korbě automobilu, jako by si vyjeli na rodinný výlet, nakupují do igelitových tašek a komunikují mobilními telefony. Vláda jim vystavěla po celém Ománu města čítající až stovky domů, v každém z nich je mešita, škola, nemocnice i policejní stanice. Beduíni tu nemusejí platit nájem, jen elektřinu a vodu. Přesto preferují svoje tradiční obydlí v poušti – barasti – postavené z datlovníkových palem. Barasti mají totiž jednu nespornou výhodu, mohou se během okamžiku srolovat jak koberec, hodit na pick-up a odvézt o pár kilometrů dál.

Rub Al-Khali

Překvapením prvního týdne v poušti je studna s čirou vodou. Samozřejmě páchne po sirovodíku, ale to mě nemůže odradit od pouštní koupele v touze smýt ze sebe prach a písek posledních dní. To, co se tváří jako křišťálově čistá voda, je říznuté směsí uhlovodíků a zrnka písku po celém těle nahrazuje ropný olej. To mi ale dojde až po několika dnech nesnesitelného zápachu, kdy nevím, kam bych se schoval sám před sebou, natož před kamarádem v autě. Dobře, že se také trochu opláchl. Při každém prohrábnutí vlasů vytahuji tmavě mastnou dlaň, a když se po třech dnech konečně sprchuji v policejní stanici přestavěné na malý motel, zůstává po mně na podlaze hnědá kaluž. Inu voda nad (černé) zlato.

Jako poházené květáky, zapomenuté a dávno zkamenělé, vykukují ze solné pláně mezi dunami desetitisíce geod. Místy tak natěsno, že je nemožné se jim vyhnout. Duté sféroidy praskají pod tíhou automobilů a nechají nahlédnout do svých útrob. Zatímco zvenku jsou nevábně šedé, unavené větrem, pískem a sluncem, uvnitř schovávají vroubky nádherných třpytivých krystalů křemene nebo vápence, formovaných po stovky tisíc let.

Rub al-Chálí

Vádí, koryta vyschlých řek, na několika místech křižují poušť ve stopách dávných toků. Ta z nejdelších, Wádí Dawkah se táhne stovky kilometrů od Saúdské Arábie až k Arabskému moři. Po celé délce je lemováno mimózami, které jenom díky svým kořenům, pátrajícím po vodě v hloubce několika desítek metrů, mají v této souši šanci na život. Polodivocí dromedáři kolem nich pobíhají v souběžném poklusu a hrby se jim naklánějí střídavě na obě strany, jako by měly při každém dalším kroku upadnout. Kam až jen dosáhnou, okusují zelené koruny mimóz, takže stromy vypadají, jako by měly pečlivě pěstěné afro účesy.

Zcela odlišná je vádí al-Haugh, ráj pro učitele geologie, dodnes podávající tiché svědectví o nesmírné vulkanické aktivitě a geologickém chaosu. Člověk nepotřebuje velkou fantazii, aby v každém skalním útvaru spatřil tvář posledního Mohykána nebo postavy z fantasy příběhů. Všichni jako by se chtěli rozběhnout či vzlétnout a tisíce let čekají na povel. Wilfred Thesiger moudře pravil, že nikdo neopustí Rub al-Chálí nezměněn.

Yemen: Lever du jour sur le désert du Rub al khali.

Po dvou týdnech putování pískem mizí poslední duny za tetelivým horizontem a moje stopy z nich dávno vítr vyhladil. Na mobilu se objevuje první čárka signálu místního operátora. Špinavý, zaprášený a chlapecky šťastný znovu obouvám boty a vjíždím do luxusního přímořského hotelu na jihu země. Byl otevřený teprve před několika měsíci, je obložen naleštěným mramorem a provoněn orientálními fragrancemi, přesto mám neúprosný pocit, že pět hvězdiček mi dnes bude nekonečně málo!

Autor: František Štaud

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Čerstvý závan urban kultury jménem Myanmar

Čerstvý závan urban kultury jménem Myanmar

Jakoby v Myanmaru (bývalá Barma), platil zákon: čím hůře, tím lépe. Zemi držela po půl století v kleštích vojenská junta a dnes se chce o to rychleji svobodně nadýchnout. Snad každý tady má chuť něco změnit – pro sebe i pro ostatní.

Stojím u malého stánku a probírám se punkovými tričky, odznaky a cédéčky. Bavím se s kluky ze skupiny The Rebel Riot o jejich hudebních vzorech – Sex Pistols, The Clash, nebo The Exploited. Předávám jim jako dárek několik alb českých punkových skupin. Frontman skupiny Kyaw Kyaw si prohrábne červené číro: „Přijď na koncert! Hrajeme syrový a agresivní punk, chceme změnu systému, chceme rovnost, svobodu, mír a spravedlnost.“ Na téhle situaci by nejspíše nebylo nic výjimečného, kdyby stánek nebyl na dohled od známé pagody Sule v Rangúnu, bývalém hlavním městě Barmy.

Myanmar

Většina lidí si Myanmu (bývalá Barma) spojuje s budhistickými mnichy v šafránových robách, zlatými pagodami či vojáky, již střílejí každých pár let do demonstrantů. Cestovatelé občas přinášejí svědectví o fantastických přírodních národech, třeba o žirafích ženách z kmene Padaungů, jimž krky prodlužují mosazné náhrdelníky. Realita této země je ale ještě mnohem bohatší. Zvláště dnes, kdy tu lidé prožívají největší změny po půl století izolace a totality. Rozpuštění vlády vojenské junty, otevření země, uvolnění cenzury a nastolení cesty k demokratickým volbám, byly jedním z největších globálních překvapení roku 2011. Do té doby byla Myanma jednou z nejhorších diktatur světa. Nepomohly ani protesty statečných mnichů a studentů, pokaždé byly krvavě potlačeny. Země je zbídačená, nejchudší v jihovýchodní Asii, v žebříčku lidského rozvoje (HDI) je na 150. místě, hned za Angolou. Dnes se ale mnohé v této zemi mění zběsilým tempem a lidé tu dokážou překvapit statečností a tvůrčím potenciálem.

Skate jako symbol svobody

Pod mostem, kterému se tu říká Hledan, se scházejí kluci a holky z Myanmar Skate Association (Barmská skateboardová asociace). Po letech dorážení na ministerstva právě dostali zelenou a skateboarding se stal oficiálně existujícím sportem. Myšlenka je stále populárnější a MSA má v současnosti už přes 500 členů. A to přesto, že v Rangúnu není ani jediný skate park. Vláda sice postavila jeden v hlavním městě Neipyijto, ten je ale zhruba 600 km od nejbližšího skejťáka. V Rangúnu se proto jezdí pod mosty, v parcích nebo okolo bazénu.

Myanmar

„Společně šetříme peníze, abychom mohli jednou měsíčně darovat našemu členovi jeden skateboard. Pro většinu nadšenců je to pořád příliš drahá záležitost,“ usmívá se Ko Lwin, šéf asociace. Skejty vozí do Myanmy i cizinci, například Australan Dave jich naposledy přivezl v krosně deset. Teď se na nich učí jezdit třeba i neslyšící děti. V Myanmě vás překvapí nejen samotná existence subkultur, ale především chuť lidí měnit svět a pomáhat při tom druhým.

Usměvavý třicátník s rouškou na obličeji zatočí kleštěmi jako kovboj a za půl minuty je dětský zub venku. „Všichni je chtějí vytrhnout, i když se je snažím přesvědčit pro plombu. Když nepřijdeš domů s vytrhnutým zubem, jako bys nebyl u zubaře!“ Občanská angažovanost a charitativní organice jsou zde tradicí. Lidé mají v krvi větší solidaritu a aktivismus, než je běžné v okolních zemích. Největší „hvězdou“ občanské scény je organizace Společnost pro pohřby zdarma (Free Funeral Services Society). Před dvanácti lety začala poskytovat pohřební služby chudým rodinám. Dodnes zařídila více než 130 000 pohřbů. Přijde jim ale logické pracovat taky na tom, aby pohřbů ubylo.

Provozují charitativní kliniku, střední školu pro znevýhodněné děti, trénují mladé doktory a učitele, poskytují studijní granty, pomáhají kopat studny či poskytují jídlo v zaplavených oblastech. Všichni lékaři na klinice pracují zdarma. Jednou za čas vyjíždějí do odlehlých oblastí, kde lidé doktora nevidí, jak je rok dlouhý. Ve vesnici Takaing u Patheinu ošetřil celý tým 552 pacientů za šest hodin. A co si zaslouží největší respekt – organizace nepřijímá peníze ze zahraničí, pouze od Barmánců, udržuje si tak svou nezávislost.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Vězení jako prostor k meditaci

Inspirace ze zahraničí je ale důležitou součástí změn. Nejde přitom jen o západ. Čím je pro západní kulturu Hollywood, tím je pro Asii korejský pop. A s jiskřivou neodbytností proniká i do Myanmy, takže i zde uslyšíte na každém rohu pověstný nápěvek „Whopa, Gangnam style!“ K-Pop se vyznačuje oslnivým barevným třpytem, nablýskanou metrosexualitou, nepříliš intelektuálními texty a fanouškovstvím na hranici bipolární poruchy. Zatímco pop kultura se šíří přes televizi a internet, mnoho inspirace do země přichází s lidmi vracejícími se z exilu. Devatenáct – tolik let dohromady strávili umělec Htein Lin a mnich U Vandavimsa v životu nebezpečných podmínkách jako političtí vězni.

Myanmar

„Vězení bylo i pozitivní zkušeností,“ překvapuje Lin a upřesňuje: „Dá vám prostor poznat sám sebe a podstatu člověka. Dá vám prostor k intenzivní meditaci. A taky jsem díky vězení mohl zkoumat svět vrahů, gangsterů, násilníků. Ty bych jinak nepotkal.“ Uznávaný barmský umělec často reflektuje zkušenost věznění ve svých abstraktních obrazech a nyní se vrátil do země z exilu v Británii. Jedním z jeho projektů jsou odlitky rukou bývalých politických vězňů, celkem jich bude tisíc. K současné situaci se ale nevyjadřují jen „akademičtí“ malíři. Mezi skupiny hlasitě se dožadující větší tvůrčí svobody a přístupu na veřejná místa patří i barmští grafiťáci.

Na zdech Rangúnu se objevuje více a více děl, zatím spíše jednodušší a rychle nasprejovaná. Výprodej vojenských kalhot glosuje zmenšující se vliv armády, televize s utrženým kabelem poletující ve vzduchu odkazuje na stále velký problém výpadků proudu, dolar s pračkou kritizuje všeobjímající korupci. „Jakýkoliv větší piece je okamžitě odstraněn, takže ve městě to moc nemá cenu, děláme spíše na soukromých zakázkách,“ říká vytáhlý mladík ze skupiny mladých sprejerů. Stejně jako mnoho jiných umělců testuje, kde stojí nejasné hranice cenzury. Jeho největší vzor? Banksy.

Yangon, Myanmar

Demokracie rovná se iPhone?

Překvapení ze změn vrcholí v kině při festivalu evropského filmu. V zaplněném potemnělém sále se na černém plátně objevuje červený nápis Odcházení, film Václava Havla. To, že se v Myanmě promítá film jednoho z nejhlasitějších odpůrců režimu a příznivce disidentky Su Ťij, lze považovat za jeden z výrazných důkazů probíhajících změn. Zdaleka ne všechno ale jde snadno, a v tom je paralela s českou transformací. Lidé mají velká očekávání a chtějí demokracii, jenže úplně přesně netuší, co to je. Mnozí si ji pletou s pouhým konzumem a možností koupit si iPhone.

Ostatně mobilní telefony mění Myanmu nejvýrazněji. Do země se stěhují zpět velké korporace, všude rostou billboardy a není výjimkou potkat buddhistické mnichy v supermarketu kupující si coca-colu. Vše tu prostupují dva pocity – radost, že změny se dějí, a nejistota, jestli vydrží.

Máte-li zájem zapojit se do projektu, jenž podporuje sociální rozměr sportu v Myanmě, kontaktujte facebookovou skupinu Czech on Board with Myanmar

Autor: Jiří Pasz

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.
Zasněžené Japonsko a orlí putování

Zasněžené Japonsko a orlí putování

Pozorovat orly ve volné přírodě je vždy fascinující zážitek. Japonsko má v této oblasti určitě mnoho co nabídnout. A když jsou jich desítky až stovky, jako v zimě u pobřeží japonského ostrova Hokkaidó, snadno vám dojdou přívlastky, které tu nádheru mohou popsat.

Pro to, aby se u pobřeží ostrova Hokkaidó ve větším množství orli východní zdržovali a bylo snadnější jejich pozorování a fotografování, je zapotřebí plovoucí led. Ten se sem každý rok v průběhu zimy dostává ze severu z Ochotského moře. Bohužel, dříve býval led v Kunaširské úžině mezi Hokkaidó a nejvýchodněji položenými Kurilskými ostrovy od města Nemuro k rybářskému městečku Rausu po většinu zimy, nyní bývá pouze několik týdnů.

hokkaido
Foto: DenaliNPS

Ještě před deseti lety se první led u severního pobřeží objevil na začátku ledna, poslední roky až v prvním únorovém týdnu. Plovoucího ledu je méně, jeho pokrytí hladiny není nijak těsné a i při malé bouři se snadno stane, že z úžiny led na pár dní zmizí. To se stalo i v době naší návštěvy. Přestože na začátku února led u pobřeží byl, po našem příletu o týden později zmizel.

Pídil jsem se po tom, proč se vlastně orli východní u pobřeží zdržují a proč k tomu potřebují plovoucí led. Prioritně je to asi velké množství dvou druhů tresek, kterých je úžina v zimním období plná. Orli se tedy zdržují tam, kde mají hodně potravy. Druhým důvodem je občasné přikrmování z palub výletních lodí. Snadno se pak setkáte s výjevy, kdy je na plovoucím ledu i stovka orlů. Pokud ovšem led k přístavu dorazí.

Mrznutí na zasněženém ostrově

Zasněžené Hokkaidó má svoje kouzlo, i když počasí zkříží část fotografických plánů. Přistáli jsme právě ve chvíli, kdy velmi pomalu utichala třídenní sněhová bouře, při které napadlo přes jeden metr sněhu. Na mnoha místech byly na silnicích dvoumetrové závěje a spousta vesnic i větších městeček byla tři dny odříznuta od světa. Vítr stále intenzivně foukal, což velmi významně snižovalo pocitovou teplotu. Když je –5 °C, lze při fotografování snadno celý den prostát s fotoaparátem v ruce, ale nesmí foukat vítr. Při něm nekryté části obličeje poměrně rychle omrzají.

japonsko

Foto: Shinichi Haramizu

Pro cestu za divokými zvířaty jsme na ostrově Hokkaidó měli půjčené auto, které se při největších poryvech stávalo často bezpečným útočištěm. Ježdění autem po Japonsku je jiné, vlastně asi jako všechno. To, že se podobně jako v Anglii jezdí vlevo, byl nakonec problém nejmenší. Pro cestu se nedá sehnat obstojná mapa, kde by alespoň tu a tam bylo něco latinkou. Jistým vysvobozením tak byla mapa do turistické navigace, u které jsem doufal, že bude na ostrově dělat to, co má, bezchybně anglicky navigovat. Což se, k naší obrovské úlevě, po pár ujetých kilometrech potvrdilo.

Jako ideální zpětně hodnotím rozhodnutí začít s ježděním autem na mnohem řidčeji osídleném ostrově Hokkaidó, a až po získání jisté řidičské a navigační jistoty risknout náš třicetihodinový výlet z tokijského letiště do hor u Nagana při návratu zpět, tam bylo navigování o poznání dobrodružnější. Podobně prozřetelná byla volba automatické převodovky (na řazení při průjezdu Tokiem fakt není čas) a náhonu na všechna čtyři kola (nikde se nesype ani nesolí – jezdí se po ledu a sněhu).

Japonsko

Nejcennější pak byla naše tříčlenná posádka auta. Jirka bravurně řídil, Bohdan navigoval a já vše kontroloval na druhé navigaci v širším kontextu, sledoval informační cedule, semafory, nevyzpytatelné chodce a splašené cyklisty, kteří se pod náš nissan vrhali. V jednom by se to při průjezdu Tokiem skutečně nedalo. Ve srovnání s tím bylo cestování po ostrově Hokkaidó bezproblémová idylka. Ještě po týdnu jsme se tam setkávali s úklidem po sněhové bouři, frézy odklízely sníh a po silnicích neustále projížděla nákladní auta, která svážela tuny sněhu do moře.

Na odstraňování následků velkých chumelenic se nějakou formou podílí většina obyvatel. Občas jsem si říkal, že to s tím odklízením mnohametrových hromad sněhu pomocí bagrů a velkých nákladních aut přehánějí, ale pak jsem si uvědomil, že může klidně zase začít intenzivně sněžit, sníh by nebylo kam odhrnovat a městečko by zapadlo úplně.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

V zimovišti

Orel východní patří k největším orlům a je nejtěžším orlem vůbec. Samice, které jsou větší než samci, mohou vážit až 7–9 kg (samci pouze 5–6 kg). Nejimpozantnější je tento nádherný dravec se silným žlutým zobákem v letu, rozpětí křídel může být až 2,6 m.

Typické prostředí pro život orlů východních jsou úzké pásy pobřeží spolu se zalesněnými údolími podél dolních toků řek. Vždy hnízdí v blízkosti vody s vysokým obsahem ryb. Na mnoha místech je možno orly východní potkat u velkých jezer, ovšem jen za předpokladu, že nabízejí podmínky nezbytné pro stavbu objemných hnízd. Častěji ale hnízdí v říčních údolích, kde jsou všechna hnízda postavena na stromech. Výjimkou nejsou ani hnízda na stromě na kraji sto metrů vysokých skalních pobřežních útesů.

Japonsko

Orel východní hnízdí, jak už jeho starší druhový název orel kamčatský napovídá, na Kamčatském poloostrově, v úzkém pruhu pobřeží okolo Ochotského moře, na dolním toku řeky Amur a v severní části ostrova Sachalin. Většina orlů východních v zimním období zalétá o nějakých 1500 km dál na jih, na Kurilské ostrovy, do Ruska a právě na Hokkaidó, kde jsem je v únoru poznával já. Orel východní není tak velký tulák jako orel mořský, přesto může zalétnout až několik tisíc kilometrů od svého tradičního výskytu. Zejména mladí ptáci byli pozorováni v Severní Americe nebo ve vnitrozemí až u Pekingu v Číně.

Hnízdění orlů východních začíná v druhé polovině dubna a na začátku května, ale liší se podle místa, klimatických podmínek na konci zimy, a také na dostupnosti potravy. Ptáci staví velké hnízdo, 5 m široké a 4 m hluboké, ve stromu nebo na útesu, obvykle až 30 m nad zemí, do kterého samice snese 1–3 vejce. Bohužel ne všichni orli opustí hnízdo. Zajímavostí je, že pár orlů východních mívá v teritoriu 2–3 hnízda, která střídavě v průběhu let využívá.

Typickou potravou orlů jsou lososi, ať už živí, nebo uhynulí na břehu. Další složky potravy mají význam pouze v případě, kdy je losos nedostupný. Zejména v zimě, to se orli východní, zimující na východním pobřeží ostrova Hokkaidó, živí treskami. V tomto období se z 35 % na jejich jídelníčku objevují i lišky nebo uhynulí jeleni. Typickým způsobem jejich lovu je čekání na ryby 5–30 metrů nad vodou, na stromě nebo skalní římse, z nichž se snáší dolů. Někdy také dělají kruhy nad hladinou a při útoku se ponoří dolů nohama napřed. Někdy je možné orly pozorovat, jak stojí v mělké vodě, na mělčině nebo ledové kře, ze kterých kořist chytají.

Japonsko

Vzdušné souboje

Nepřítomnost plovoucího ledu u pobřeží mě dovedla k tomu, že jsem zrušil všechny z domova obtížně rezervované vyjížďky lodí na moře a začal se rozhlížet po alternativě, kde orly fotografovat. Jako už mnohokrát se hodila pečlivá příprava, věděl jsem, kde se orli na ostrově zdržují nejvíce a kde část z nich v době hnízdění pobývá. Nejlepšími místy jsou jezero Abashiri, které pro nás bylo trochu z ruky, a jezero Furen, které bylo polohou naprosto ideální. Dokonce jsem se dostal informaci, že každé ráno rybáři na břehu jezera vyhazují zbytky z rybolovu, což samozřejmě láká velké množství orlů východních a orlů mořských. Plán byl tedy jasný, zkusíme orly tam. A opravdu to vyšlo.

Během velmi mrazivého rána, kdy bylo –12 °C a foukal silný vítr pod zcela jasnou oblohou, jsem měl možnost fotografovat vzdušné souboje orlů o potravu. Nejdříve se nad zamrzlým jezerem objevilo několik desítek krkavců a luňáků sibiřských, které přibližně po minutě vystřídali orli. Ne dva, deset, ale desítky. Nejpodivuhodnější na celé příležitosti bylo to, že ačkoli jsem při příjezdu k jezeru na stromech neviděl jediného dravce, jak se na ledu objevily ryby od rybářů, obloha jich byla plná. Odnikud. Trvalo jen pár vteřin a led byl jimi zcela pokrytý. Když jich bylo nejvíce, napočítal jsem třicet orlů východních a dvacet orlů mořských, kteří po první minutě vystřídali několik desítek luňáků sibiřských. Ti jsou mnohem menší a do soubojů s orly se ani nepouštěli.

Přestože se většina ptáků shromážděných okolo ryb chovala při hodování poměrně způsobně, občas se některý orel rozhodl větší rybu odnést stranou do bezpečí. Obtížně vzlétl, táhl první metry rybu po sněhu, aby jej po pár desítkách metrů napadl jiný orel, který mu chtěl rybu sebrat. Ke vzdušným soubojům docházelo i mezi oběma druhy, kteří se hostiny zúčastnily. Přestože jsou orli východní jistě silnější, orli mořští jsou zase mnohem obratnější. Říci s jistotou, kdo většinu soubojů o rybu vyhrál, nelze.

Autor: Ondřej Prosický

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.