50°C tu není žádnou výjimkou. Vyrazili jsme na nejteplejší místo Číny.

50°C tu není žádnou výjimkou. Vyrazili jsme na nejteplejší místo Číny.

Oasis - Gobi Desert

Vyrazili jsme do oázy Turfan na nejteplejší místo Číny. Nachází se v něm i takzvaná podzemní Velká zeď i nejkrásnější mešita někdejší říše středu. Oáza Turfan v autonomní oblasti Sin-ťiang od nepaměti bývala významným obchodním a mocenským centrem na hedvábné cestě.

Dlouhá karavana velbloudů se pomalu vine pouští. Zničehonic však zvířata pochodující v čele přidají do kroku a rychle se mění i výrazy ve tvářích jejich unavených pánů. Toužebně vyhlížený cíl výpravy oáza je konečně na dohled, a to znamená jediné. Konec útrap i dostatek životadárné vody. Koráby pouště zase jednou dopluly do bezpečného přístavu, nacházejícího se uprostřed nehostinných dun. Mnohdy však obchodníci putující po hedvábné cestě hradby starodávného centra nikdy nespatřili a jejich ostatky rychle zavál neustále se pohybující písek.

Legendární Ohnivé hory tyčící se nad rozpálenou krajinou by mohly vyprávět tisíce tragických historek. Na začátku 21. století se už návštěvník této části Číny, pokud se drží hlavních cest protínajících poušť Gobi, nemusí obávat, že ho potká podobný osud. Jediné, co se zde ale vůbec nezměnilo, je panující horko, a teploty dosahující 50 stupňů Celsia nejsou ojedinělé.

nejteplejší místo Číny

Láska uprostřed pouště

Oáza Turfan vděčí za svou podobu i slávu hlavně jednomu muži. Žil v 18. století a jmenoval se Aminhezu (Emin Hoja), jehož téměř neporušený palác dnes najdete na okraji města Turfan. Co mě zarazilo v postavě tohoto muže bylo, že je téměř nemožné dozvědět se o legendárním hrdinovi nějaké podrobnější informace. Jejich získávání se tak proměnilo doslova v detektivní pátrání. Nakonec jsem ale přeci jen mohl mávnout pomyslným kouzelným proutkem a přenést se v čase o více než dvě století zpět. Ocitl jsem se před patrovým palácem, kde panoval čilý ruch, vládce se totiž právě vrátil z dlouhé výpravy.

U dveří ho vítal správce, zatímco služebnictvo se staralo o velbloudy i koně. Po chvíli už guvernér Turfanu usedl do měkkých polštářů a občerstvoval se přinesenými datlemi a dalším ovocem. Oním vládcem nebyl nikdo jiný než sám Aminhezu, muž pocházející z bohaté rodiny. Narodil se v malé obci v Sin-ťiangu v r.1694. Během jeho života se na trůnu vystřídali tři císařové čínské dynastie Čching, kterým v dospělosti věrně sloužil. Důvěru panovníků říše středu si získal především udatnými a odvážnými kousky. Prvním z nich byla obrana rodné vesnice, kdy z jejích obyvatel vytvořil malou armádu a dokázal odolat mnohonásobné přesile mongolských nepřátel.

Tuyoq

„Když byl Aminhezu mlád, potkal svou životní lásku. Dívka kvůli němu ale hodně trpěla a nakonec se proti vlastní vůli stala ženou někoho jiného. Zajali ji nepřátelé a jejich panovník ji přinutil, aby si ho vzala. Navíc na velkolepou svatební oslavu pozval i samotného Aminhezu, kterého chtěl zabít. A přestože Aminhezu jeho otec varoval, že jde o past, on na jeho slova nic nedal. Svou milovanou chtěl ještě jednou spatřit. Ta se dozvěděla o připravované léčce a chtěla ho varovat. Pohrozili jí však smrtí, pokud cokoli prozradí. Naštěstí si oba pamatovali společná tajná znamení, která se v dětství naučili. Když tedy Aminhezu vešel dovnitř, ihned jejím gestům porozuměl.

Vymyslel si, že něco zapomněl u koní. Samozřejmě ujel pryč, a i když se za ním vydali, nedostihli ho,“ vyprávěla mi správcová palácového muzea. Někdejší strážce severozápadní hranice říše středu milovanou ženu už více nespatřil, o to více se pak zaměřil na obranu a rozvoj svěřeného území. Na jeho počest byla naproti paláci ve druhé polovině 18. století postavena nejkrásnější i nejvyšší mešita v celé Číně, nesoucí jeho jméno. Pyšně se tyčí k nebi, obklopená z jedné strany prostými hroby, z druhé vinnou révou. Samotný Turfan je dodnes označován jako zelený ostrov v moři písku.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Voda je život

Jen několik desítek metrů vzdušnou čarou od Aminhezova paláce se nachází jeden z mnoha vstupů do podzemního systému studní a kanálů. Ano, čínský karez srovnávaný svým rozsahem a délkou se slavnou Velkou zdí patří k nejznámějším stavbám říše středu. Scházím dolů, chodba se točí dokola a po chvíli se ocitám asi deset metrů pod zemí. Pode mnou proudí voda. „Můžete se napít přímo z kanálu, ale samozřejmě ji lze i převařit. Někteří lidé ji však, ze zdravotních důvodů ještě čistí,“ říká mi paní Ling z Muzea karezu v Turfanu. Stojím na prosklené podlaze určené pro turisty, o kousek dál už však je možné se naklonit a nabrat vodu do dlaní.

Cedulka na stěně říká jasně: „Je pitná a nezávadná.“ Svlažím ústa a otřu zpocené čelo. Okamžitě pochopím velbloudy z karavan putující po severní části hedvábné cesty, kteří se nemohli dočkat, až dorazí do Turfanu. Existence oázy mnohdy bývala i jedinou nadějí pro všechny, co se topili v moři písku nechvalně proslulé pouště Taklamakan. Životodárnou tekutinu nutně potřebovali všichni. Kde se ale takové množství vody, které každé karavaně umožňovalo strávit v Turfanu minimálně týden, vzalo? Odpověď najdete i na velkém modelu zdejší krajiny, který se nachází u vstupu do muzea. Jak vidno, sítí kanálů byla přivedena z nedalekého pohoří Ťan-šan a Ohnivých hor. Geniální myšlenka, která se zrodila v hlavách místních inženýrů už před dvěma tisíci lety.

nejteplejší místo Číny

Ve štolách

„Šachty jsou od sebe vzdáleny deset až třicet metrů a jejich hloubka závisí na sklonu terénu. Dělníci se jimi spouštěli dolů a pak kopali štoly, které propojili, a nakonec vytvořili síť dlouhou 5272 kilometrů. Výhodou zdejšího území bylo, že se nachází až 154 metrů pod mořskou hladinou, kanály proto mají přirozený spád,“ ukazuje paní Ling. Karez v ujgurském jazyce znamená studna, celý podzemní komplex štol vysokých 170 a širokých 60 až 70 centimetrů pak bývá nazýván fontána života. Dodnes jsou na něm závislé desetitisíce lidí žijících v Turfanu i okolních obcích, stojících v této druhé nejnižší proláklině na světě, kde se více než čtyři tisíce kilometrů čtverečních nacházejí pod úrovní moře. „Proud je většinou stále stejný, i když v letních měsících přeci jen voda teče rychleji. Je však nutné si uvědomit, že bez karezu by Turfan neexistoval,“ neskrývá obavy paní Ling.

Ovocný trh

V odbavovací hale letiště v Urumči to hučí jako v úlu. Tisíce lidí každý den přicházejí k odbavovacím překážkám a minimálně každý druhý je obtěžkán balíčky a krabicemi se symbolem některého druhu ovoce. Přivézt ze Sin-ťiangu domů „suvenýr“ v podobě čerstvých či sušených plodů je považován doslova za povinnost. „Vytvořili jsme na třicet ovocnářských oblastí. Za posledních pět let se náš roční příjem zvýšil o 11 % a letos by mohl dosáhnout v přepočtu až jedné a půl miliardy korun. Pěstování ovoce se tak stalo jakousi bankou, ze které si nyní můžeme vybírat peníze,“ svěřuje se majitel jedné z mnoha společností z Turfanu, oáze nacházející se od metropole autonomní oblasti Sin-ťiang 150 kilometrů.

Právě tam také končí veškerá produkce sadů, vinic i farem, ze kterých se v loňském roce sklidilo 5,3 milionu tun ovoce a ořechů. Část se vyváží do ostatních čínských provincií i do zahraničí, celkem do 55 zemí světa. Další tisíce tun se suší a pak nabízí v obchodech, na které v Urumči narazíte doslova na každém kroku: „Lidé milují tohle ovoce, je přírodní, čerstvé a dobré pro zdraví. Od července do podzimu je také naprosto nejlepší období prodeje,“ říká mi paní Pcha-tchi-ku-li. Spolu s manželem vlastní malý krámek se sušeným ovocem a ořechy, nacházející se naproti mešitě Čching chaj už deset let. Malou naběračku ponoří do regálu s pistáciemi, nasype na váhu a počítá. Ty nejlepší, výběrové vyjdou na 200 korun za kilo.

nejteplejší místo Číny

Plod i lék

Požádám také o pár mandlí, nakonec si ale odnesu rovnou čtvrt kila. Majitelka obchůdku mne ale jen tak nenechá odejít, a tak postupně ochutnávám z její nepřeberné nabídky a poslouchám. O tom, jak má Sin-ťiang vynikající podmínky, jak je tu horko a přitom sucho, že typickým ovocem pro tuto oblast je cukrový meloun, že téměř nekonečné jsou zdejší vinice, sady hrušní či granátovníků s krvavě rudými plody. A že k vyhlášeným patří i datle. „Tyhle jsou z oblasti Hami, tamhlety zase Che-tchien, které jsou delší. Ty v tom pytlíku, chcete ochutnat?“ ptá se paní Pcha-tchi-ku-li a už mi podává vůbec nejdražší datle na trhu.

Kilo totiž stojí zhruba 510 korun: „Mají menší jádro, tzn. že ovoce je mnohem více. A pokud máte hlad, stačí si dát jen dvě datle a budete nasycený. Každý proto zná datle z Hami i Che-tchien,“ dodává. To nejlepší si však nechává na konec. Hrozinky. „Pocházejí z různých míst, proto se také liší cenou. Tyhle jsou z Hami a tamhlety zase z Turfanu. Vypadají velmi dobře, protože jsou velké. Hrozinky takovýchto rozměrů nejsou obvyklé a jsou též mnohem sladší. Čerstvé hrozny, které jsou až krystalicky průhledné a samozřejmě bez pecek, obsahují 24 % cukru, sušené pak až 80 %,“ popisuje a opět mi dává ochutnat až třícentimetrové hrozinky. Sin-ťiang a konkrétně pak oáza Turfan si označení „ráj ovoce“ vskutku zaslouží.

Autor: Robert Mikoláš

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Cesta k pivním pramenům Belgie

Cesta k pivním pramenům Belgie

 

Západ Belgie, konkrétně region nazývaný Západní Flandry, je slavný z několika důvodů. Je to jediná část země ležící u Severního moře, probíhala tu nejkrutější fronta 1. světové války a je to skutečné srdce belgického pivovarnictví.

Městečko Poperinge (dnes má 20 tisíc obyvatel) bylo za první světové války jedním z pouhých dvou, které neokupovala německá armáda. Zatímco nedaleké Ypry byly v podstatě srovnány se zemí, do Poperinge se jezdili kurýrovat vojáci z fronty. Ti hodně zranění končili v polních lazaretech, ti s propustkou pak v některém z místních hostinců a nevěstinců. A měli štěstí, že ze všech měst v Belgii zůstalo svobodné zrovna tohle, Poperinge byl totiž belgickým centrem pěstování chmele. Zůstal jím i dnes, ale čísla se radikálně změnila.

Mizející dědictví Belgie

Po celém světě se chmel pěstuje na zhruba 45 tisících hektarech půdy. Česká republika si v této kategorii drží slušné třetí místo za Německem a USA s více než 4 tisíci hektary. Pivní velmoc Belgie se ale drží velmi zpátky, chmel pěstuje na pouhých 158 hektarech a až na výjimky se všechna pole nachází v okolí Poperinge. Proč tomu tak je?

Belgie

Joris Cambie je jedním z 23 belgických pěstitelů. Jeho cesta k tomuto povolání byla v podstatě předurčena: „Můj otec byl pěstitel, jeho otec také, i otec jeho otce. A stejné to je z matčiny strany.“ Že v tradici pokračuje i jeho syn, je tak vlastně logické. V okolí města se chmel pěstuje od 14. století. Podobné kořeny tu má hodně lidí, přesto málokdo pokračuje v rodinném podnikání. „Chmelaři nemají nic jisté. Mění se poptávka po odrůdách a trh si vždy žádá to, čeho je nejméně. Když se přizpůsobíte a začne se vám opět dařit, poptávka se zase změní. Ne každý má na tohle trpělivost,“ vysvětluje Joris. „Navíc je chmel trvale rostoucí rostlina. Pokud chcete změnit odrůdu, je to proces na několik let, kdy jste v podstatě bez produkce.“

Belgičané se ve snaze zachránit svou chmelařskou tradici snaží podporovat místní pěstitele. Zavedli značku Belgische Hop (belgický chmel), kterou dostane každé pivo, k jehož uvaření bylo použito minimálně 50 % chmelu z Belgie. Značka se přitom přiděluje jednotlivým pivům, ne pivovaru jako celku. Odborníci se navíc shodnou, že belgický chmel si stále drží svou nadprůměrnou kvalitu.

Joris Cambie ale stejně před lety pro jistotu změnil strategii a začal systematicky přecházet na ekologické zemědělství. Po bioproduktech je stále velká poptávka a není tak náročné chmel na trhu udat. Kromě pěstování chmele se v posledních letech věnuje i vaření piva. Začal s jedním druhem, dnes vyrábí již tři. Vše ale v malém, podle svých slov chce být i nadále především pěstitelem a samotné vaření piva bere jako doplněk. Za příběhy o vaření se musíme tedy přesunout jinam

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Tisíc chutí

Minipivovary zažívají v České republice skutečný boom. V mém kraji takřka není obce nad 20 tisíc obyvatel, která by neměla vlastní minipivovar. Podobný, i když vlastně úplně jiný boom zažívá také Belgie. Vaření v malých provozech, případně rovnou doma, je tu na vzestupu a počet značek už nedokáže nikdo vysledovat. Někteří odhadují jejich počet na 1000, jiní rovnou na 1500. Každý týden vzniká nová, s novou chutí, novým příběhem. Co je pro našince pravděpodobně nejzvláštnější, je způsob, jakým se pivo pije. Zapomeňte na přecpané hospody a střídající se půllitry na stole. Pořád jsme poblíž Francie, a tak pití piva tu v lecčems připomíná konzumaci vína. Sedmičkové láhve, zkoumání barvy, vůně…

Belgičané pivo rádi pijí, ale ještě raději o něm mluví. Nejlepší je, když se zkombinuje láska k nápoji, rodinná tradice a záliba v historii, protože kde jinde hledat ty nejlepší recepty než v částečně zapomenuté minulosti. Alespoň to si myslí Chris Vandewalle, který provozuje malý „sezonní“ pivovar. On to vlastně ani není pivovar, to je na tom nejzajímavější. Chris pracuje čtyři dny v týdnu jako archivář, každý pátek pak vaří ve speciálně postaveném přístěnku pivo. „Jedna várka mi zabere asi šest hodin. Za den zvládnu tři,“ vypráví. Pivo pak stáčí do láhví, ve kterých nápoj odpočívá dlouhé měsíce. „Není to moje zaměstnání, ale koníček, proto si mohu dovolit nespěchat a těšit se na výsledek, který se dostaví až časem.“

Belgie

Hned po ochutnání z první sklenice je vám jasné, proč se v Belgii nepije pivo po půllitrech. Je totiž mnohem silnější a vydatnější. Obsah alkoholu začíná na 6 % u těch nejslabších. Zážitek z jejich pití je ale o to intenzivnější, snadněji rozeznáte jednotlivé druhy. „Před první světovou válkou byl tento region známý pěstováním jablek, hrušek, třešní, ořechů, a promítalo se to i do chutí piv,“ vysvětluje, zatímco mi dává ochutnat třešňové pivo ze své produkce. „Něco takového se pilo v létě při práci na poli. Zažene žízeň a osvěží zároveň.“

Udržení kvality piva není nic jednoduchého. Zásadní rozdíl proti vínu je, že musí být stále stejné. „Vinař to má jednoduché, má ročně jednu sklizeň, pak vyrobí víno, posoudí se, jaký je ročník, a připravuje se na další. Výrobce piva to má obtížnější v tom, že jeho výrobek musí mít konstantní kvalitu. Očekává se, že bude stále stejné bez ohledu na podmínky. Když se tak nevydaří úroda jednomu farmáři, musí hledat jiného se stejnou odrůdou chmele, která splní to, co se od ní očekává,“ zdůrazňuje Chris.

Belgie

Pivo lepší vína

Podobné zacházení s pivem a vínem zbývá promítnout do poslední oblasti, do vaření. Víno je nezbytnou součástí francouzské i italské kuchyně, které jsou považovány za gastronomické vzory. Podle mnohých kuchařů ale pivo neprávem opomíjejí. Jednou z nejvýraznějších kulinářských osobností, propagující jeho větší zapojení, je šéfkuchař Stefaan Couttenye z vyhlášeného restaurantu v městečku Watou. „Vařit s pivem a z piva tady bylo běžné, dělali to naši rodiče i prarodiče. Ale v restauracích jste na to nenarazili.“ Sám Stefaan se to snaží změnit již 30 let. Pivo má podle něj pro užití v kuchyni skvělé předpoklady. Nelze ho ale jen zaměnit za víno, musí se volit zcela jiné postupy, cílit na jiné chutě. „S pivem musíte být opatrní, musíte ho používat málo, jinak se příliš projeví jeho hořkost.“

Na rozdíl od vaření s vínem je používání piva teprve v začátcích, pravidla nejsou nijak dána, teprve se tvoří. Jedním z jejich tvůrců je právě Stefaan, který napsal o vaření z piva i několik knih. Budoucnost je podle něj už jasně nalinkovaná: „Ještě před pár lety bylo to nejlepší, co jste mohli doma naservírovat, víno a sýr. Ale pivo se k sýru hodí mnohem více než víno a i lidé si toho už začali všímat. Mnoho velkých restaurací v Belgii už tak na tento trend také přestoupilo.“

Pivní gastronomie už se šíří i směrem k našim hranicím, běžné jsou obdobně zaměřené restaurace v Německu nebo Rakousku. Zadaří se jim i u nás? Nebo zvítězí naše tradice vyznačující se světově nejvyšším množstvím piva vypitého na obyvatele? A musí být nutně v rozporu?

Autor: Jiří Škoda

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Mexiko, tajemná země krokodýlů

Mexiko, tajemná země krokodýlů

Pokud Vás zajímá tajemná říše krokodýlů, Mexiko je tou pravou volnou. Téměř všude na pobřeží, v tůních, řekách, říčkách, bažinách, lagunách a hlavně mangrovových porostech, které tu obklopují většinu pláží, můžete narazit právě na krokodýla. Konkrétně na krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Tak jako my. Musíte si ale pospíšit, než tam postaví nový rezort s bazény, hotel nebo rozlehlou golfovou obludu. Krokodýli v Mexiku zápasí o prostor k životu. Kdo je tady hrozivější predátor?

Krokodýli se vyskytují na této planetě skoro 350 milionů let a přežili dokonce vymření dinosaurů. Když jsem při tvorbě dokumentu Dotek modrého krokodýla bádal v knihách a prohledával starobylou aztéckou, mayskou a toltéckou mystiku, narazil jsem na silnou krokodýlí stopu. Krokodýl je totiž v Mexiku od pradávna posvátné zvíře. Například božstvo jménem Cipactli bylo uctívané Aztéky, žilo mezi světem živých a světem mrtvých.

Je to zřejmě proto, že krokodýl vylézá z vody ven – tedy do světa živých slunit se, a pak vstupuje zpět do vody – jako by do světa mrtvých. Byli jistými ochránci bran mezi těmito světy. Ve zvířetníku Toltéků je krokodýl na prvním místě a představuje prapůvodní a prazákladní nerozlišenou energii. Stará mayská legenda praví, že celý svět je vystavěn na hřbetě krokodýla. V mezoamerickém jazyce nahuatl zní jméno pro krokodýla IMOX (imoš). Symbolizuje neobvyklost, skrytou část lidské bytosti, dřímající síly, která udržuje souvislost našich myšlenek.

Meditace u krokodýlů

Jsem sám jen s kamerou usazený na břehu mezi mangrovy pouhý metr od břehu (teď vím, že je to nebezpečná vzdálenost). Začínám teprve vnímat skutečný krokodýlí život. Jsem potichu. Nechám je, aby se předváděli. Dávám jim volnost. Koukám na hladinu, začínají se dělat bubliny, pak další o kousek dál, ale náhle přestanou. Sleduji hladinu, asi deset metrů ode mě se téměř nepozorovaně vynoří kousek čumáku a za ním oči. Koukáme na sebe. Ví o mně, tím jsem si jistý. Jeho sluch a zrak jsou dokonalé. Vypadá, že je malý, ale to je právě jeho největší zbraň, moment překvapení. Pod hladinou bude tak třímetrové tělo. Obrovská hlava s ostrými zuby připravená k útoku.

Mexiko

Takhle blízko. A kdykoliv může připlavat blíž. Nalevo je další. Nehybně mě pozorují. Soustředím se, abych neprošvihl záběr. Je v tom adrenalin, ale zároveň podivný klid. Nikdo nikam nespěchá. Jsem tam, kde chci být. Právě v tomhle okamžiku. Ozývají se jen zvuky volavek na stromech mangrovů. Pomalu proplouvají další krokodýli. Je vidět celý ocas. Rychlost jeho plavání je téměř neměnná, vyrovnaná. Uběhne hodina a druhá. Pomalu dýchám. Nikdo na nikoho neútočí. Tu a tam se potopí a vynoří další hlava. Moje zkušenost s krokodýly je pokaždé jakýsi precizně vyladěný klid. Meditace?

Neviditelná bariéra se ale nesmí porušit. Toužím je vidět, ale zároveň dávám druhou vrstvou vnímání veliký pozor. Strach? Jsem ve střehu, cítím nadšení, zároveň ale odevzdání se téhle chvíli. Pocit vyvoleného. Mohu být tady, na okraji tropické bažiny. Plní se mi sen. Cítím, že pokud neporuším neviditelnou hranici, krokodýl mi nic neudělá. Vnímám jeho sílu, ale zároveň intenzivně cítím, že ji nevyužije proti mě. Síla myšlenek? Jeho nebo moje? Tyhle chvíle se nedají zapomenout. Jejich svět je tam odedávna a my přihlížíme.

Veřejný nepřítel?

Lidé se většinou bojí toho, co neznají. V Mexiku to platí dvojnásob. V současnosti se zde krokodýl stal veřejným nepřítelem číslo jedna. Mohou za to obavy obyčejného Mexičana, zvětšené často hloupými dokumenty lačnícími jen po zubech, krvi a utržených končetinách. Uvědomují si, že tady na pobřeží je krokodýl blízko a strach jim nedovoluje pochopit důležitost tohoto majestátního plaza. Přitom útoky na člověka jsou tady spíše sporadické.

Mexiko

Většinou se jedná o jeden útok za rok či dva. A k těmto útokům dochází proto, že člověk naruší teritorium krokodýla, nebo vstoupí do míst, kde jsou hnízda. Obyčejný Mexičan se příliš nezajímá a jeho informovanost je minimální. Situace se ale díky ochranářům zlepšuje. Co se týče amerického krokodýla, je to druh, který většinou před člověkem uteče. Někteří vědci mají za to, že je to tím, že byl v nedávné minulosti intenzivně loven a, krokodýl se naučil spojit si přítomnost člověka se smrtí, proto když přijde člověk, plaz většinou uteče. Při natáčení jsme k několika krokodýlům přišli velice blízko a všichni utekli. Mnozí ale po útěku vyhlíželi opodál, zda jim nedáme nějaký zbytek ryby nebo kuřecí kosti.

To je další paradox, který jsme v Mexiku viděli. Krokodýl žije tak blízko lidí, že se ho místní snaží ochočit, krmí ho, mláďata krokodýlů tahají z lagun a mají je třeba rok doma jako mazlíčky. Nakonec je vypustí zpátky. Z divokých predátorů se pak na některých místech stávají hybridní krokodýli, ale nenechme se mýlit. Síla zubů a čelistí je tady stále. Všeobecně jsou právě nezdařené pokusy o domestikaci velice nebezpečné. Krokodýl pak přichází nebojácně ještě blíže k člověku a může ho nečekaně napadnout. Jako svrchovaný predátor málokdy mine.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Sluneční dieta

Držím v ruce mládě asi patnáct dní staré. Je jich tu teď v období dešťů mnoho. Pravidelně pokvikuje trochu jako kachna, volá matku, která je asi někde opodál ukrytá v temné vodě. A již od této malé velikosti, (jen o hlavu a ocas přesahuje mou dlaň), shrnuje charakteristické prvky, které činily krokodýly úspěšným druhem po miliony let. Zuby, které umějí bolestivě kousnout, silný ocas k plavání a tělo pokryté zvláštními šupinami. V tomto případě fungují jako solární panely – zachycují sluneční záření a udržují tělo v adekvátní teplotě.

Vědci sice protestují, ale objevují se názory, že krokodýl dokáže zúročit energii slunce ke svým biologickým pochodům a jíst tedy může velmi málo. V podstatě jeho solární šupiny zřejmě přeměňují „pránickou“ energii slunce v jeho „potravu“. A opravdu, když krokodýl nemusí, tak nejí. Leží, vyhřívá se, šetří energií. Bylo by zajímavé aplikovat takovýhle úsporný krokodýlí model na člověka.

Krokodýli jsou pro své okolí požehnáním. Udržují oblast, kde žijí bez překážek. Všechen materiál, který padá a usedá na dno, větve, bahno, listy, všechen nános zprůchodňují. Předcházejí tomu, aby se tato místa vysušila, a tím zachovávají prostor pro další druhy, jako jsou ryby a ptáci. Když se někde v laguně přemnoží ryby, mohou spotřebovat všechnu dostupnou potravu a tím může zkolabovat ekosystém. Krokodýl to ale tak daleko zajít nenechá a udržuje zdravé stavy mnoha druhů. Žije v prostředích velmi extrémních, těžkých, kde je velké množství bakterií, a přes to všechno neonemocní. Jak to dělá? V krvi krokodýla existuje velmi pravděpodobně jedno z budoucích antibiotik. A tuší to málokdo. Nejjednodušší je jistě vzít krokodýla mačetou a sníst. Stále tu je ale dost lidí, kterým se stal krokodýl skutečným životním osudem a láskou.

Psychologie „krokouše“

Říká se, že Jeronimo Domingéz Laso – biolog, ochranář a asi nejznámější postava kolem krokodýlů v Mexiku – rozumí řeči zvířat, krokodýlům pak jistě zcela plynule. Bez lidí jako je on a jeho tým, který jsme měli to štěstí v Mexiku potkat, nemá ochrana přírody valnou budoucnost. Dvaadvacet hodin denně dokážou fungovat jen na cigaretách a kole, za mizerný nebo neexistující plat, ve vyčerpávajících a nebezpečných podmínkách. Nasazují krk za zvíře, které by jinak vesničané zastřelili a stáhli z kůže. Navíc právě oni díky dennodennímu kontaktu vědí o krokodýlech téměř všechno. Nejdůležitější například není fyzická síla, ale psychologie.

Mexiko

Podle Jeronima je krokodýl schopen v jakémkoliv okamžiku během lovu nebo transportu všechny zúčastněné „rozmašírovat na kaši“. Jeronimo vysvětluje, že krokodýl je neomezeným pánem svého světa. Takový velký krokouš (jak jim familiárně říkáme) Rogaciano, kterého jsme ve filmu odchytili, je asi 40–50 let starý. Je zvyklý být pánem svého teritoria a najednou se objeví někdo, kdo ho z jeho prostředí proti jeho vůli vytáhne, sváže mu tlamu, naskáče na něj a vyčerpá ho. Jako nic a nikdo předtím.

Pak mu zakryje oči, takže už vůbec neví, co se s ním děje, svým způsobem se vyděsí a psychicky složí. Přestane se bránit a pokud se stále udržuje tlak a tah na jeho tělo, tak ač to nejsou síly, které by ho nějakým způsobem mohly ohrozit, krokodýl si myslí: „Ta šílená potvora, co mě přemohla, mi stále přišlapuje záda, tahá mě za krk a pokud se pohnu, zlomí mi vaz.” K tomu se samozřejmě přidává i fyzické vyčerpání.

Jedno srdce

Lidské a krokodýlí srdce jsou na pohled téměř totožná, v žilách tohoto plaza koluje i stejně rudá krev. „Ať nám krokodýl sdělí svá tajemství, jak dokázal beze změny přežít na Zemi 350 milionů let, když my tady nejsme ani pouhé dva miliony?“ volají jedním hlasem vědci. Ano, člověk musí sestoupit ze svého trůnu vládce přírody rychle dolů. Na jídelníčku krokodýlů ani není, ale přesto je to on, kdo může a chce krokodýla zničit. V Mexiku by se jistě opět raději stal božstvem Cipactli, ale vrátí mu Mexičané význam, který mu právem patří? Krokodýl zatím vyčkává, na hladině mu právě teď vykukují jen nozdry a prastaré dračí oči.

Autoři: Petr Tomaides a Petr Myška

 

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Japonsko – země lovkyní perel

Japonsko – země lovkyní perel

Japonsko, ranním úsvitem přichází k moři skupina žen. Svléknou si vše, co nepotřebují, a na nahé tělo si připevní bederní roušku, nůž a potápěčské brýle. S dřevěnou kádí se pak jako vodní nymfy vydávají do vln oceánu, aby si zajistily volnost a obživu. Slovo AMA je dnes známo převážně luštitelům křížovek, vpisují ho do políček pod nápovědou „japonská lovkyně perel“, ovšem kdo skutečně byly tyto ženy, ví jen málokdo z nich.

Vraťme se o necelých sto let zpět, kdy se v roce 1920 vracel mladý absolvent tokijské právnické fakulty Yoshiuki Iwase domů do Onjuku, malé rybářské vesničky na východě Japonska. Mohl zde založit svou advokátní kancelář, kdyby se v něm neprobudila vášeň pro fotografii. S jedním z prvních fotoaparátů značky Kodak zachycoval krásu japonských potápěček am, a jen díky jeho nadšení vznikl jediný komplexní záznam o této ženské komunitě, jejíž tvrdé řemeslo upadá v zapomnění. Tradice am se sice pár nadšenkyň snaží udržovat, ale připomíná to spíše smutnou ukázku tradičních řemesel ve skanzenu.

Ženy moře

Ama se dá přeložit jako „žena moře“, mnozí je též nazývali mořské panny (patrně pro jejich praxi potápět se nahé jen se zahaleným klínem), ovšem jejich práce byla o poznání náročnější, než jak by se podle květnatého pojmenování mohlo zdát. Základní schopností, v níž amy vynikaly, bylo zadržení dechu na dlouhou dobu, mluví se o dvou až třech minutách. Tyto profesionální „mořské panny“ se dokázaly potopit až do třicetimetrových hloubek. Muži se sice potápění také věnovali, ovšem minimálně.

Japonsko

Ve starém Japonsku se věřilo, že žena se dokáže potopit hlouběji a díky tuku ve svém těle lépe zvládá účinek chladné vody. Jejich potápění bez jakéhokoliv oděvu mělo svůj praktický důvod, při vynoření je nic netížilo a netáhlo ke dnu a po opuštění moře se dokázaly rychleji zahřát než v mokrých šatech. Bederní rouška sloužila coby ochranná pomůcka před případným říznutím o korály, což by ve slané mořské vodě nebylo příjemné. Podle historických pramenů a legend je tradice am stará více než dva tisíce let. Existuje dokonce písemný záznam z 11. století po Kristu, pořízený japonskou spisovatelkou a dvorní dámou Sei Shonagon sloužící císařovně Teishi, která cestovala po Japonském císařství.

„Člověk nechce ani domýšlet, co by se s potápěčkou amou stalo, kdyby se její jisticí provaz přetrhl, nedej bože uvízl mezi útesy. Tyto ženy při své práci riskují život s každým ponorem. Dokonce se potápějí i v rozbouřených vodách, zatímco jejich muži nečinně a pohodlně sedí ve svých loďkách, srdečně se baví a zpívají veselé písně a o riskující ženy pod hladinou nejeví sebemenší obavy.“

Svobodné povolání

Na druhou stranu je třeba zmínit, že amy měly vždy ve společnosti významné postavení a velkou míru svobody, což v Japonsku, kde muž dominoval veškerému dění, bylo unikátní. Japonsko bylo před nástupem 20. století populární neokonfucianismem, diktující hierarchii lidských vztahů. Z této filozofie byli ženám určeni tři lidé, které musejí bezpodmínečně poslouchat. První byl otec, v jehož domě žena či spíše dívka žila až do své svatby, po svatbě to byl manžel a v případě manželovy smrti se musela nechat ovládat svým synem.

Japonsko

A právě v těch časech se po Japonsku pohybovaly potápěčky amy. Mohly cestovat a místo, kam se rodina měla přemístit, si určovaly samy, vydělávaly si na živobytí a měly vlastní finance. A proč se jim oproti ostatním japonským ženám té doby dostalo tolika privilegií? Nebyla to odměna za tvrdou práci v hlubinách, ale kvůli tomu, co z nich dokázaly přinést. V současnosti se o amách mluví jen jako o lovkyních perel, ovšem nebylo by správné myslet, že se Japonky potápěly jen kvůli perlám. Základem jejich činnosti byl lov čehokoliv, co se dalo sníst, takže by se spíše hodilo nazývat je lovkyněmi darů moře. Ze dna na břeh tahaly kraby, chobotnice, ústřice, langusty či cokoliv jiného.

Komodita, jež poskytovala amám svobodu, byly ušně – mořští plži, jejichž ulita je z vnitřní strany pokryta perletí a jejichž maso chutnalo i japonské honoraci v čele s císařem. Z toho důvodu byly amy osvobozeny od tradičních povinností a byla jim udělena výsadní práva. Cestování pak nebylo ani tak výsadou, jako povinností, aby lovkyně mořských tvorů mohla svou činnost vykonávat, musela se stěhovat podle toho, kde zrovna byly nejpříhodnější podmínky k lovu. Proto také určovala místo stěhování, neboť právě ona se potápěla a viděla velikosti populací mořských tvorů. Její manžel, vesele zpívající v člunu na hladině, o tom neměl ani ponětí. Součástí tohoto práva byl i svobodný přístup k vodám jiných obcí, a to nejen v rámci dané provincie, ale po celém císařství.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Perlová výroba

Proč však vstoupily amy do světového povědomí jako lovkyně perel? Na svědomí to má pravděpodobně Kokichi Mikimoto, muž, který jako první na světě vstoupil na šperkařský trh coby producent uměle pěstovaných perel. Perly byly již samozřejmě známé a amy je jistě čas od času v těle ulovené mušle našly. Ovšem Mikimoto byl fascinován myšlenkou pěstovat perly v mušlích cíleně. Perla vzniká tak, že se do lastury perlotvorky při jejím poklidném životě na mořském dně či útesu dostane část jiné lastury, nebo je ona sama poškozena a odštěpek její vlastní lastury zůstane v jejím těle. Svou přirozenou činností pak obalí tento útvar perletí a perla je na světě.

Čím déle perla v mušli pobývá, tím je větší. Škeble ze svého nechtěného podnájemníka patrně radost nemá, je to pro ni asi jako trn v patě, co nejde vyndat. A když už jí ho někdo konečně zbaví, je to pro ni zpravidla fatální. Mikimoto si tohoto principu vzniku perel všiml a začal svůj experiment, při němž do živých a opatrně pootevřených ústřic cíleně vkládal rozlámané úlomky jiných lastur. Po vložení byla ústřice opět vrácena do moře, ale na místo, kde se o ní vědělo. Po nějaké době byla znovu vylovena a ukrývala již hotovou perlu. A samozřejmě při objemu zboží, jaký Mikimoto potřeboval, nemohl implantovat celé dny lasturové střípky do stovek ústřic sám.

Přehrát krátké video o lovkyních perel

 

Lovit je a následně vracet už vůbec ne. A právě v této fázi angažoval amy, které se z lovkyní obvyklých darů moře začaly specializovat na perly, a tak se staly lovkyněmi perel. V Mikimotově perlové „fabrice“ procházely tradiční amy modernizací. Primárně vznikly známé bílé potápěčské obleky halící obnažená ňadra am. Tento „pokrok“ však neměl žádný praktický důvod. Japonci nejsou ve své podstatě puritánští, důležitým aspektem jejich kultury je například koupání se nahých v horkých horských pramenech onsen. Zahalování am začalo po druhé světové válce, kdy do Japonska začali jezdit Američané. Ty nahota urážela, a tak se musely potápěčky vzdát svého pohodlí, které mělo potápění v bederních rouškách. Jinou otázkou pak bylo zdokonalení praktického vybavení. U Mikimota například vznikly dokonalejší potápěčské brýle a ploutve.

Japonsko

Moderní doba

Bohužel 21. století je pro mořské panny amy smutné, kdysi vznešené řemeslo upadá. Moderní doba tradice nemilosrdně válcuje. Již není potřeba, aby se někdo potápěl na jeden nádech, když může mít kyslíkovou láhev na zádech a s ní vydrží pod hladinou bez přestávky o poznání déle. Rybářské techniky se zdokonalily a lov je průmyslovou záležitostí. Též znečištění oceánů a moří odpadem si vybírá svou daň, vody jsou méně průhledné a populace tvorů, které amy lovily, pomalu mizejí, případně se stávají chráněnými. S trochou nadsázky by se dalo říci, že klasická „žena moře“ by dnes mohla mít problém již při odhalení se na pláži, následovně by nemusela najít v moři živého tvora, nebo by ho kvůli znečištění vody ani neviděla.

A když už by se vše zdařilo, nebyla by kárána za exhibicionismus, a dokonce by v kalné vodě něco ulovila, mohla by být pokutována za ulovení přísně chráněného zvířete, které však bylo dříve úplně běžné. V současnosti se počet am ztenčil na pár stovek, možná pár tisíc. Většina jich je ve věku čtyřiceti let a více a navzdory faktu, že se zpravidla dožívají úctyhodného věku přes devadesát let, jejich profese mizí. Japonsko v současné době zažívá trend jímž je dlouhá pracovní doba u mužů a povinnost ženy starat se o rodinu. Na tradici am tak není čas a až zemře poslední japonská mořská panna, stanou se pouhou legendou, připomínající jak byly Japonky silné, samostatné, houževnaté a dokázaly se samy starat o svou rodinu.

Autoři: Martin Dlouhý a Yoshiuki Iwas

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Tajemství pravěkých hrobů Austrálie

Tajemství pravěkých hrobů Austrálie

Vítejte ve světě dávno minulém. Austrálie, země dvoumetrových koal, obřích ježur i klokanů a šestimetrových hadů. Ve světě skrytém v podzemí. Vítejte v jižní Austrálii, kde se nachází jedno z nejdůležitějších archeologických nalezišť prehistorické obří fauny na světě.

Necelých 400 kilometrů jihovýchodně od Adelaide, v Jižní Austrálii, v půvabném vápencovém regionu porostlém vinicemi, leží městečko Naracoorte, které v podzemí skrývá desítky rozsáhlých vápencových jeskyní. Ano, krásné vápencové jeskyně máme v Česku také, ale tyhle jsou přece jen výjimečné. Zdejší vápencové pobřeží se tvořilo přes 20 milionů let. Nejdříve mořské usazeniny v teplém moři vytvořily z ulit měkkýšů, korýšů a mořských mušlí vápenec. Poté moře ustoupilo a zanechalo za sebou písečné duny. Pod nimi udělala sladká povrchová voda velké jeskyně ve vápencovém podloží, mnohé z nich jsou dokonce navzájem propojené. Moře ale přišlo zpět a jeskyně byly až do doby asi před 800 000 lety zaplaveny.

V té době se tektonickými tlaky náhorní plošina zvedla nad úroveň moře a jeskyně se dostaly do současné výšky nad úrovní vody. Nakonec povrchová voda udělala desítky náhodných otvorů, které se častokrát staly smrtonosnými pastmi pro zvířata, která do nich spadla. A že jich tam za ty roky nenapadalo málo. Postupem času jejich kosti pokryl písek, listí, hlína a zalévala je voda. Zůstaly tak uchovány další tisíciletí. Dno naracoortských jeskyní je dnes pokryto zkamenělou vrstvou z tisíců koster různých zvířat, mocnou 3–4 metry. Pouze 4 % z nich jsou však identifikované.

Austrálie

Genetický poklad

Naracoortské jeskyně a stejnojmenný národní park v sobě ukrývají vzácná naleziště unikátních zkamenělin, doplňujících četné mezery v historii ekologické a biologické evoluce naší planety. Tato naleziště společně s bratrským nalezištěm v Riversleigh v Queenslandu poskytují vědcům informace o zásadních změnách v historii evoluce rodové linie savců. Je to vlastně velké prehistorické pohřebiště poskytující krátký pohled do doby dávno minulé a nám Evropanům téměř neznámé. Každé naleziště může potenciálně poskytnout revoluční genetické informace či alespoň nahlédnutí do říše pleistocénní obří fauny z epochy před dvěma miliony až desetitisícem let.

Nedávná zpráva, která obletěla svět, o objevení masožravého obřího ptakopyska právě v Riversleigh je toho důkazem. Už proto jsou jeskyně v Naracoorte a 2000 km vzdálené Riversleigh od roku 1994 společně chráněny UNESCO jako Australská naleziště zkamenělin savců (Riversleigh/Naracoorte). Zatímco Riversleigh pomáhá vědcům nahlédnout do až 30 milionů let starého světa předků současné australské fauny, Naracoorte poskytuje informace z ranějšího (od 530 000 let po současnost) období. Společně tak umožňují vědcům náhled do jednotlivých etap evoluce australské fauny.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Říše krápníků

Ubytováváme se v zapomenutém liduprázdném motelu na okraji Naracoorte a druhý den vyrážíme. Ranní mlhu z ospalých pastvin už dávno vyhnalo slunce. Z hlavního informačního centra, kde naše návštěva začíná, se vydáváme v doprovodu osobního průvodce k naší první jeskyni. Těžkými železnými vraty pomalu scházíme po úzkém schodišti dolů do podzemí jeskyně Victoria. Cestu nám lehce osvětlují světla zapojovaná pohybovými čidly. Vidět je jen krátký úsek před námi, kde se malá skupinka i s průvodcem zastaví. Teplota je příjemných a stálých sedmnáct stupňů, což je oproti venku příjemné oteplení. Tlumené žluté světlo postupně, tak jak pokračujeme po chodníčku, osvětluje neuvěřitelný karamelově zbarvený mikrosvět křehkých stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů.

Křehké, jakoby kvetoucí hvězdicovité heliktity v Alexandřině jeskyni, které narostou jen o milimetr za dva roky, ovšem nemají obdoby. Nebýt umělého osvětlení, jeskyně by byly v naprosté černočerné tmě. Nic není vidět, jen z některých odlehlých zákoutí je slyšet pravidelné kapání vody. Frank, náš sluncem ošlehaný průvodce, na pár sekund osvítí celý dóm, abychom si uvědomili, v jak ohromném prostředí se nacházíme. Světlo ale rychle vypíná, aby neposkytl šanci množení a růstu nevítaným bakteriím. Zdejší jeskynní labyrint čítá na šestadvacet jednotlivých jeskyní, mnohé z nich se ale táhnou několik kilometrů a jsou přístupné pouze odborníkům.

Pohřební pasti

Frank nám nechává pár minut na obdivování stovek krápníků, a pak se pouští do zaníceného výkladu, jímž nám přibližuje jeho zbožňovaný zkamenělý svět. „Zdejší jeskyně fungují jako jakési obrovské pohřební jámy,“ začíná. „Během téměř 500 000 let se zde nahromadily stovky různých druhů prehistorických zvířat. Bavíme se o období, které pokrývá několik dob ledových. Představte si, že se pasete jen tak na trávě nebo si hopsáte buší, a najednou spadnete do díry, ze které se už nikdy nemůžete vyhrabat.“ Objasňuje dál: „V Naracoorte neustále probíhají další vykopávky a výzkumy pod vedením týmu z Flinders University v Adelaide, takže můžeme ještě najít další zajímavé depozity a neznámé živočišné druhy.

Austrálie

Objevili jsme zde dnešní tasmánské čerty, vačnatce, myši, různé druhy plazů, želvy i žáby,“ pokračuje Frank, zatímco okolo nás koluje masivní čelist klokana krysího. Po chvíli vstupujeme užší chodbou do velkého dómu zkamenělin. Zde obdivujeme velké neprobádané úseky naleziště i samotnou, téměř úplnou kostru jednoho z nejsilnějších predátorů tehdejší australské buše, lva vačnatého Thylacoleo carnifex. Tento obří masožravec, podobně jako například jeho evropský protějšek žijící v době ledové, lev šavlozubý, ovládl tehdejší buš díky svým velkým zatahovacím drápům, silnému skusu, který rozdrtil kosti na prach, ale také svou rychlostí. Jeskyně se může pyšnit kompletním nálezem stovek nových druhů obratlovců i zkamenělých koster obří fauny z doby dlouho před příchodem placentálních savců.

Do učebnic tak mohl být zanesen vůbec největší vačnatec, který kdy chodil po Zemi, Diprotodon optatum. Diprotodon je pradědeček dnešního vombata obecného, velkého sotva jako malé sele. Jeho pradědeček ovšem dosahoval velikosti nosorožce a vážil přes dvě a půl tuny. Nebo také Wonambi naracoortensis, obrovský had na dnešní poměry gigantických rozměrů, kterého ovšem často vídáme znázorněného v zachovaném skalním umění australských domorodců a známého z mytologických písní Dreamtime.

Megafauna

Další den začínáme túrou po Stezce světového dědictví, která je příjemnou změnou po předchozích podzemních dobrodružství. Procházíme kouskem nezáživného australského buše, který se chystá k odpočinku po probdělé noci. Na cestě jsou stopy po rejdění bandikot a vačic, nejednou vylekáme snídajícího klokana šedého i malého wallaby, a četný kostkovitý trus je jasným důkazem nočního hlídkování vombata. Keřovitý porost nízkých blahovičníků je téměř bezbarvý a bez života. Naše kroky vedou do Wet Cave a Bat Cave, jejichž vápencové usazeniny poskytují vědcům cenné informace díky nálezům dalších rozmanitých kosterních pozůstatků pravěkých mořských organismů, jako jsou mušle, koráli i obratlovci.

KO1504_Australie_DL_Synac (1)

Tato stezka nás přes několik informativních zastávek přivádí zpět ke vstupu do parku. Zde si nelze nechat ujít působivé Wonambi Fossil Center, které velmi důvěryhodně znázorňuje oblast Nara­coorte tak, jak mohla vypadat před 200 000 lety. Vědci zde na základě mnohaletého výzkumu co nejvíc pravdivě zrekonstruovali do životní velikosti (a mnohé i zmotorizovali) kostry zdejší obří fauny. V té době například žilo až dvacet druhů klokanů, kdežto dnes tu přežívají jen čtyři druhy (nepočítaje jiné velmi blízké druhy rodiny Macropodidae).

Mezi jiné krásné modely ve Wonambi Center patří například Procoptodon goliah – obří verze dnešního klokana, obrovská goana Megalania prisca, která byla pětkrát větší než varan komodský, a samozřejmě i známý tasmánský tygr – vakovlk Thylacinus cynocephalus nebo již zmiňovaný král australského buše, lev vačnatý Thylacoleo carnifex. Když tu člověk stojí tváří v tvář těmto obrům, je celkem rád, že většina dnešní australské fauny se adaptovala a je až o čtyřicet procent menší. Proč se někteří adaptovali a jiní zcela vymřeli? Frank jen pokrčí rameny: „Někteří vědci se přiklánějí k teorii o změně v klimatu; jiní dávají vinu příchodu lidské populace na australskou pevninu.“ Možná to taky ale byla kombinace obou faktorů.

Autor: Alexandra Synac

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.