50. výročí – národní den Ománu

50. výročí – národní den Ománu

50. výročí – národní den Ománu

18.

listopadu 2020

Tehdy, před 50 lety, se v Ománu začal rodit zázrak. Obyvatelstvo bylo z 99 % negramotné, hermeticky izolované od okolního světa. Do jediné školy mohlo ročně nastoupit sotva 25 chlapců z celé země. V nemocnici měla nejvyšší odbornost zdravotní sestra a o asfaltové silnici si Ománci mohli nechat jenom zdát. To se ovšem velmi nelíbilo mladému Kábúsovi, který se právě vrátil z vojenských studií v Anglii a služby u britské armády. Počáteční nespokojenost rychle přerostla v touhu po změnách, které 23. července 1970 vyústily v nekrvavý palácový převrat, při kterém třicetiletý Kábús svrhl svého otce a ujal se vlády nad Ománskou říší. Tento den vešel do ománských dějin jako počátek doby Renesance.

Po nástupu na trůn čekala sultána Kábúse řada zásadních politických rozhodnutí, mezi nimiž si za hlavní cíl vytyčil sjednotit Sultanát Maskat a Imamát Omán pod novým názvem Ománský sultanát. Nucen byl také potlačit dafárské povstání, podporované z Jemenu. Po nastolení míru v celé zemi se soustředil na reformy, ke kterým mu pomáhaly zisky z nalezišť ropy a zemního plynu.

Jedenáctiletý Kábús

Věděl, že jakýkoliv rozvoj je odvislý od elektrifikace a dobře fungující dopravní infrastruktury, soustředil se proto na výstavbu masivní distribuční sítě. Elektřinu zavedl i do každé vísky, v posledních letech zprovozňoval stovky kilometrů úžasných vysokokapacitních dálnic ročně.   

Budování jednoho z ropovodů

Za nejvyšší prioritu ovšem od počátku své vlády považoval vzdělanost. Začal proto budovat vzdělávací soustavu základních a středních škol, jejímž vrcholem bylo v roce 1986 otevření první moderní univerzity na Středním východě Sultan Qaboos University, která byla v roce 2020 zařazena mezi nejlepších 1000 univerzit na světě.

Veškerou následovnou pozornost vrhl na hospodářský rozvoj země a diverzifikaci ekonomických příjmů. Postupně zmodernizoval přístavy v Salála a Sohar, a otevřel několik speciálních a svobodných ekonomických zón v Salála, v Sohar a na řadě dalších míst. Mezi všemi ovšem vévodí unikátní projekt Speciální ekonomické zóny Dakm, kam sultán bús soustředil veškerý petrochemický průmysl a zpracovatelský průmysl nerostných surovin.

Mešita sultána Kábúse

V posledních letech se také zaměřil na intenzivní rozvoj turistického ruchu, především masivní podporou výstavby ubytovacích kapacit a služeb, které každý zahraniční návštěvník na dovolené očekává. V roce 2019 Omán navštívilo 3,5 milionu zahraničních turistů a díky vizionářství Jeho Veličenstva právě teď přichází doba slávy Ománu, kterou o navštívené zemi šíří každý návštěvník, který se zde zdržel, byť jediný den.

Příjmy z ropy a zemního plynu mu umožnily oživit pohádky Z tisíce a jedné noci, což oceňují také především čeští turisté, kterých oproti 3000 v roce 2015 Omán navštívilo přes 60 000 v roce 2019. Je to okolo 61 % všech Čechů, mířících do zemí Perského zálivu, to je do Ománu, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Saúdské Arábie, Bahrajnu a Kataru.

Panoramatický pohled na Maskat, hlavní město Ománu

Bůh si jej vyžádal 10. ledna 2020, tedy pouhých několik měsíců před padesátým výročím doby Renesance, která navždy změnila osud všech Ománců, a která v dějinách pětitisícileté Ománské říše zůstane navždy zapsaná zlatým písmem jako čas vrcholného rozkvětu.

Zjistěte více na:

https://www.national-day-of-oman.info

https://experienceoman.om

Nebo zkoukněte toto video…

Kika Šrédlová

Ivo Vaněk

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

17.

listopadu 2020

Národní park Sequoia a Kings Canyon je země gigantů, sekvojí, nejmohutnějších živých organismů na zemi. Sekvoje sice nejsou nejstaršími stromy na světě, ale s jejich délkou života až 3000 let již můžeme mluvit o biblickém věku. Mezi tyto stromové pamětníky ale počítáme nejen sekvoje, ale též sekvojovce.

Nevhodné pro obchod

Území, které nyní tvoří národní park Sequoia, bylo původně domovem indiánů Monachee (nebo Západní Mono), kteří žili především v podhorské části povodí řeky Kaweah. V letních měsících putovali přes průsmyky a obchodovali s kmeny na východní straně hor. Dodnes lze na několika místech parku najít skalní malby. Dalšími jejich stopami jsou prohlubně ve skále používané při mletí žaludů, hlavní potraviny lidu Monachee. Prvním bílým osadníkem, který se zde usadil, byl Hale Tharp. V roce 1858 si svůj domov vystavěl přímo v dutém kmeni padlého sekvojovce V Giant Forest. Dodnes lze toto „stavení“ obdivovat na jeho původním místě. Tharp sice nechal svůj dobytek pást hned vedle na louce Log Meadow, ale choval úctu k velkolepému okolnímu lesu a vedl jedny z prvních bitev proti kácení sekvojovců. Jeho úsilí zachránit obří sekvojovce se zpočátku setkalo jen s omezeným úspěchem. V 80. letech 18. století založili bílí osadníci toužící po utopické společnosti Kaweah Colony, která se hospodářsky orientovala na obchod se sekvojovým dřevem. Na rozdíl od příbuzných pobřežních sekvojí vždyzelených, dřevo sekvojovců obrovských se ukázalo náchylné ke štípání, a tudíž nevhodné pro obchod. Tisíce stromů byly nicméně pokáceny, než těžba konečně ustala.

Největší tlouštíci

V roce 1890 byl vyhlášen Park Sequoia jako druhý v pořadí mezi americkými národními parky. Jeho založení podporovali lidé, kteří si přáli zachránit sekvojové lesy před vykácením a zachovat povodí důležitých řek. Sequoia je původně jméno amerického domorodého náčelníka, který vymyslel abecedu indiánského kmene Cherokee. V roce 1890 vznikl ještě další národní park, určený k ochraně sekvojových stromů – Grant Grove. Když pak byl v roce 1940 slavnostně otevřen národní park Kings Canyon, stal se Grant Grove jeho samostatnou součástí. Celková rozloha parků představuje 3 479 km², se sekvojovci, dubovými a jehličnatými lesy, malebnými řekami a kaňony a velkolepými vrcholy hor Sierra Nevada. Ostatně v pohoří Sierra Nevada se nachází ty největší „tlouštíci“, je zde i padlá sekvoje jménem Tunnel Log do níž je vyhlouben tunel pro auta. Před 60 miliony let byly sekvoje rozšířeny mnohem více, ale v důsledku důrazné změny klimatu před zhruba 2,5 miliony lety téměř 40 druhů sekvojí vyhynulo a jejich výskyt se podstatně zmenšil. Dnes je na světě posledních 75 sekvojových lesů.

Stopy ohně

Krátce na to, co byly tyto stromy objeveny, začali lidé potlačovat přírodní ohně, a to v dobře míněné snaze je ochránit. Následkem toho se na zemi začala kupit tlustá vrstva jehličí a větví a vzrostlé stromy redukovaly sluneční svit. Tím pádem se rychle rozšířily ostatní druhy stromů, které snášely dobře stín, soutěžily o vlhkost a pro sekvojová semínka začalo být nemožné klíčit. Jenom blesky způsobovaly požár, který redukoval ostatní zeleň, spálil nežádoucí podrost, zbytky stromů i vrstvu jehličí a zanechal tenkou vrstvu popela bohatého na živiny. Navíc díky teplu z ohně dozrála některá ještě zelená semínka, což způsobilo sprchu čerstvých semínek, které padly na perfektně připravenou půdu. Když pak přišla zima, všechno zakryl sníh. A ten pak na jaře roztál a ve spojení se sluncem, vlhkostí, čerstvými semínky a popelem vznikla ideální kombinace pro růst nových sekvojovců. Tato závislost na přírodních ohních, na kterých závisela reprodukce sekvojovců, nebyla až do raných 60. let pochopena. Nyní jsou ohně uměle zakládány pod dozorem strážců, proto skoro všechny sekvoje v parku nesou stopy ohně. U největších sekvojí je kůra až 60–90 cm silná a dovede chránit strom i při ničivých požárech.

Generál Sherman

Sekvojovce obrovské patří ke stromům s největším objemem na světě. Nejsou nejvyšší ani nejstarší, ale mají tak mohutné kmeny, že se jim žádné jiné nevyrovnají. „Když jsem vstoupil do té vznešené divočiny, bylo již navečer. Narůžovělé siluety stromů zářily, zdálo se, že mlčky přemýšlejí, že se s pokorou dvoří slunci. Procházel jsem mezi nimi opatrně, naplněn úctou,“ napsal před více než sto lety John Muir, americký přírodovědec, spisovatel a zastánce ochrany divočiny ve Spojených státech, který přespával v Tharpově sekvojovém příbytku. A pokud někomu přijde Tharpův příbytek v sekvoji velký, ať se připraví na Generála Shermana. Váží 1 256 tun, průměr jeho kmene je u země 11 metrů a korunu má v závratné výši 83 metrů. Stáří stromu se dohaduje na 2 300 až 2 700 let. A obsahuje téměř 1 500 kubíků dřeva. V roce 2006 se z něho odlomila největší větev – měla v průměru přes 2 metry a dlouhá byla přes 30 metrů, tedy větší než většina stromů. Od stromu Generála Shermana vede okružní stezka Congress Trail k sekvoji Generála Lee, a pak ke skupině stromů House Group a Senate Group. Pokračuje kolem sekvoje President Tree s odbočkou ke stromu, pojmenovanému po náčelníkovi Sequoyah. President Tree je čtvrtý největší sekvojovec, zatímco strom Generála Lee měří „jen“ 76 metrů. V roce 1940 byla tradice pojmenovávání stromů podle slavných osobností přerušena.

Text a foto: Lenka Vaňková, Shutterstock.com

Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

11.

listopadu 2020

Pokud chcete vidět moderní velkoměsto a zároveň proniknout do tradiční japonské kultury, kombinace Ósaka – Kjóto je trefa do černého. Z jednoho města do druhého se dá rychlovlakem shinkansen dostat za neuvěřitelných patnáct minut a člověk má tak trošku pocit, jakoby se díky té rychlosti dostal do jiného časoprostoru.

Ósaka, která leží na břehu Ósaka Bay je s 2,7 miliony obyvatel třetím největším městem Japonska a funguje jako finanční centrum země. Doménami města jsou moderní architektura, bujarý noční život a rozmanitá scéna restaurací. Food kritici Michael Booth a Francois Simon označili Ósaku za hlavní město jídla a sami obyvatelé města mají rčení, že “zatímco Kjóťané se finančně ruinují rozhazováním za oblečení, Ósakany přivádí na mizinu utrácení za jídlo”. Mezi regionální speciality patří okonomiyaki (smažená placka z pšeničné mouky, plněná např. zelím), takoyaki (snack v podobě kuliček plněných většinou kousky chobotnice), nudle udon, či tradiční oshizushi (lisované sushi). Zejména prvně jmenované jídlo doporučuju k ochutnání, coby vegetarián jsem byl nadšen!

Hrad v srdci velkoměsta

A co že je v Ósace k vidění? Připomínkou minulosti je majestátní pětipatrový Ósacký hrad, díky významné roli v během sjednocování Japonska v šestnáctém století jedna z nejdůležitějších japonských památek vůbec. Hrad, který nechal v roce 1585 postavit mocný feudál a politik Toyotomi Hideyoshi, byl ve své době největší stavbou v celém Japonsku, a i když dnes v džungli betonových mrakodrapů poněkud zapadá, stále se jedná o impozantní stavbu. Hrad je obehnán vodním příkopem a masivními hradbami (najdeme zde i stotřicetitunový jednolitý balvan), součástí areálu je i několik bran, věží a zahrad, kde je hlavně v období kvetoucích sakur hlava na hlavě. V Ósace si ale přijdou na své hlavně milovníci urbanismu. Už od výše zmíněného hradu má člověk výhled na panorama tvořené k nebi se natahujícími mrakodrapy, ale ještě líp se na ně pochopitelně dívá pěkně z výšky. Vyhlídek je k dispozici spousta, mezi nejpopulárnější patří Umeda Sky Building nebo Abeno Harukas, s tři sta metry nejvyšší stavba v celém Japonsku. Obě zmíněné vyhlídkové terasy byly v době mojí návštěvy v půlce března kvůli koronavirové epidemii zavřené, takže jsem musel vzít zavděk věží Tsutenkaku, která dosahuje “jen” třetinové výšky Abeno Harukas.

Světla velkoměsta

Tsutenkaku krásně zapadá do živé čtvrti Shinsekai, která hlavně po setmění ožívá blikajícími neony a světly poutačů všudypřítomných barů, bister, obchůdků a heren. Ty vás vrátí v čase zpět do osmdesátých a devadesátých let, kdy SuperMario a Mortal Kombat hltali hráči na nekvalitních televizních obrazovkách po celém světě. A pokud vám vyhládne, skočte si na místní delikatesu zvanou kushikatsu, což jsou smažené masové nebo zeleninové špízy. Noční život Ósaky pulzuje také v křiklavě barevném distriktu Dotonbori, který je oblíbeným místem pro poflakující se omladinu. Na stejnojmenném kanálu, který protéká čtvrtí jako hlavní tepna, se zrcadlí masivní obrazovky s extravagantními reklamami, včetně oblíbeného “Glica, běžícího muže”, kterého zde nainstalovali coby reklamu na cukrátko už v roce 1935, a který se postupem času stal jedním ze symbolů Ósaky.

Padesát nebo patnáct

Nasedám na vlak ze stanice Kyobashi, který mě za 50 minut (a 400 jenů, tedy cca 80 korun) doveze až téměř k hostelu v Kjótu, nedaleko stanice Sanjo. Pokud si před cestou do Japonska zakoupíte Japan Rail Pass, který vyjde na nějakých 5800 korun na týden a díky kterému můžete neomezeně využívat rychlovlaky, skočte na shinkansen. Ten vyjíždí ze stanice Shin-Ósaka a na čtyřicet kilometrů vzdálenou hlavní stanici v Kjótu vás doveze za čtvrt hodiny. Ósaka a Kjóto prakticky tvoří jednu velkou megalopoli, po celou cestu nevyjedeme ze zástavby. Mrakodrapy střídá periferie s malými prostými domky, a čím jsme blíž Kjótu, tím se vynořuje víc tradičních dřevěných staveb, včetně prvních malých chrámů. Není divu – Kjóto se stalo na konci osmého století sídlem japonských císařů a hlavním městem bylo až do roku 1869. V současnosti je považováno za kulturní a turistické centrum Japonska. Moje první kroky po pohození těžkého batohu na hostelu nemohou vést nikam jinam než do čtvrti Gion, kterou mám pět minut pěšky. Gion je vůbec nejpopulárnější turistický cíl v celém Kjótu. A není divu – šarm úzkých křivolakých uliček, které lemují nízké dřevěné domečky, z nichž většina historicky sloužila jako ochaya (doslova čajový dům), je neodolatelný.

Gejša není lehká děva

Tato čtvrť je jedna z posledních v Japonsku, kde je stále možné spatřit skutečnou gejšu. Ve zmíněných ochaya se totiž nepodával čaj, ale šlo o vysoce exkluzivní zařízení, ve kterých gejši bavily zámožné hosty. Nutno podotknout, že nešlo o žádnou chlípnou zábavu – tradiční gejši byly (a stále jsou) velmi vzdělané ženy, které ovládají hru na hudební nástroje, umí tančit nebo hrát tradiční společenské hry. Dnes už toto “řemeslo” bohužel upadá, avšak stále úplně nevymizelo. Ochaya a také machiya, tradiční městské dřevěné domky, se v Gionu postupně přeměnily v čajovny, bary, restaurace a krámky, které dnes slouží hlavně jako lákadlo pro turisty. Ti nejčastěji míří do ulice Hanami-koji, která je vyhlášená svými restauracemi, a na jejímž konci září sytě oranžová, 1350 let stará svatyně Yasaka. Rušno je také o několik bloků dál v uličkách rozbíhajících se od ikonické stejnojmenné pagody Yasaka, která je magnetem pro Instagramery. Od ní už to není daleko k buddhistickému chrámu Kiyomizu-dera, který byl založen v roce 778, avšak jeho nynější podoba pochází z roku 1633. Zajímavé je na něm především to, že na masivní dřevostavbu a jeho rozlehlou verandu, kterou podpírají v kopci stojící obří sloupy, nepoužili konstruktéři jediný hřebík!

Rýže a lišky

Přesouváme se o něco jižněji, abychom omrkli svatyni Fushimi Inari, důležité místo pro starodávné japonské náboženství šintó. Svatyně má prastarý původ – na svém místě stála už před ustanovením Kjóta coby hlavního města Japonska je tou vůbec nejdůležitější z několika tisíců svatyň dedikovaných Inari, šintoistickému bohu rýže. Celým areálem mě doprovázejí také stovky menších či větších soch lišek, které jsou podle legendy osobními posly boha Inari. Fushimi Inari je ale slavná hlavně díky tisícům rumělkových bran torii, které jako jeden dlouhý had zastřešují síť trailů, jež se vinou od hlavních budov komplexu až na posvátnou horu Inari (výšlap nahoru a zpět zabere cca dvě hodiny). Každá z jednotlivých bran má svého sponzora (ať už jednotlivce, nebo firmu), jehož jméno je vyryto na zadní straně torii. Výše příspěvku se pohybuje od 400 tisíc jenů za menší bránu, až po miliony jenů za velké.

Dalším místem, jehož návštěvnost nepochybně znásobila popularita na Instagramu, je bambusová háj Arashiyama. Díky fotkám na zmíněné sociální síti může člověk snadno nabýt dojmu, že jde o kus ráje na zemi – procházet se vysokým zelenkavým bambusovým porostem, poslouchat jeho téměř neslyšné šumění a jen tak si meditovat, to by šlo. Realita je bohužel trošku jinde, protože přes den se budete možná akorát tak brodit skrz stovky turistů, kteří se budou snažit udělat fotku bez ostatních lidí, což je samozřejmě utopie. Já jsem proto vyrazil na místo brzy ráno, takže kolem sedmé už jsem měl nafoceno, načež se začaly trousit první skupinky průzkumníků. Meditaci už jsem proto úplně nestihl. Okolí bambusového lesa toho ale nabízí víc. I když jsme stále v Kjótu, vypadá to tu jako na poklidné vesničce s malebnými domky a spoustou zeleně. Asi patnáct minut chůze odsud najdeme zenový budhistický chrám Tenryu-ji, který obklopují bujné zahrady a prudké kopce poseté jehličnany. Pokud se vydáte směrem k řece Katsura a přejdete přes dlouhý most, můžete uniknout vysoké koncetraci homo sapiens do parku Kameyama-koen.

Opice a onseny

Tento park se rozkládá na zalesněném kopci, na jehož vrcholu je otevřená vyhlídka na Kjóto a okolní hory, a je unikátní v tom, že zde můžete potkat “volně” se pohybující opice. Konkrétně jde o vzácný druh japonských makaků, kterým se přezdívá také “sněžné opice”. Jde totiž o nejseverněji žijící primáty (pokud nepočítáme člověka samozřejmě), kteří se adaptovali na chladné podnebí a sníh. Populární jsou například fotky japonských makaků, kterak relaxují v onsenu (termálním pramenu) na severu kolem Nagana. V parku Kameyama si však je třeba dávat pozor a například se opicím nedívat přímo do očí nebo si před nimi nedřepnout, protože to mohou vnímat jako projev agresivity a zaútočit na vás! Kopce obklopující Kjóto se mi zalíbily, a tak jsem se vydal ještě trošku dál z města, abych podnikl nějaký menší trek. Cesta vedla vlakem na sever, konkrétně k další posvátné hoře Kurama. Na ni vede nenáročný, ale celkem strmý trek z malebné osady Kibune (které doporučuju věnovat alespoň na hoďku pozornost) až do vesnice Kurama po horou. Hlavní atrakcí je tady chrám Kurama-dera, který je spojován s budhistickou sektou Tendai, anebo velký zvon, který může každý návštěvník rozeznít beranidlem.

Ósaku, Kjóto a okolí bylo možné prozkoumávat klidně měsíc. Nedaleko leží další populární města jako Nara, Hirošima, Kóbe nebo další posvátná hora Koyasan. Vydat se můžete i do odlehlejších rurálních oblastí a navštívit třeba tradiční japonskou vesnici Miyama Kayabuki nebo rybářskou osadu Ine. Můj původní plán byl také vyrazit na poloostrov Wakayama a podniknout duchovní pouť zvanou Kumano Kodo, ale bohužel jistý virus byl proti. Tak snad příště!

Text a foto: Daniel Hromada

Cestování do Rakouska v souvislosti s covid-19

Cestování do Rakouska v souvislosti s covid-19

Cestování do Rakouska v souvislosti s covid-19

4.

listopadu 2020

V sobotu večer rakouská federální vláda oznámila další dalekosáhlá opatření k omezení
šíření koronaviru. Zde jsou výňatky z těchto opatření, které se vás týkají.

Ubytování

  • Ubytovací zařízení mohou být využita pouze ve výjimečných případech, především pro pracovní účely
  • Hosté, kteří jsou v době, kdy nařízení vstupují v platnost, již ubytováni, mohou zůstat do konce plánovaného pobytu

Veřejná doprava

  • Lanovky a vleky nemohou být používány k rekreačním účelům. To se v současnosti týká lyžařských středisek na pěti tyrolských ledovcích – Kaunertal, Pitztal, Sölden, Hintertux a Stubai a ski areálu v Kitzbühelu. Využití lanovek pro profesionální sport je povoleno.

Akce

  • Všechny akce jsou zakázány
  • Výjimky: profesionální sportovní akce s profesionálními sportovci bez diváků

Sporty:

  • Individuální a outdoorové rekreační sporty jsou povoleny
  • Kontaktní sporty jsou zakázány
  • Zařízení pro indoor sporty budou uzavřena

Volnočasové aktivity

  • Zařízení pro volnočasové a kulturní aktivity budou uzavřena (výjimka: knihovny)

Gastronomie

  • Stravovací zařízení mohou nabízet pouze jídlo s sebou přes výdejní okénka v době od 6 do 20 hodin. Konzumace přímo ve stravovacím zařízení není povolena. (výjimky: poskytovatelé ubytování mohou podávat jídlo svým
    hostům)
  • Služby dodávky jídla fungují non-stop

Služby a obchody

  • Všechny obchody zůstávají otevřeny (jeden zákazník na 10 m²)
  • Všechny služby, včetně těch, kde nelze dodržovat

Uvedená opatření vstupují v platnost v úterý 3. listopadu 2020 o půlnoci a budou platit do pondělí 30. listopadu 2020.

Ubytovací, volnočasová a kulturní zařízení včetně lanovek a vleků – se zmíněnými výjimkami – v tomto období zůstanou

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

3.

listopadu 2020

Vintíř, legendami opředený muž, měl blízko k největším panovníkům své doby u nás v Německu i Uhrách, byl rádcem a diplomatem, posléze zasvětil svůj život Bohu. Přesto při vyřčení jména svatého Vintíře málokomu dnes svitne, o koho se jedná. Pro připomenutí tohoto muže se náš tým vydal na několik míst, kde svatý Vintíř působil.

O počátku Vintířova života se toho ví opravdu žalostně málo. Historikové se s jistotou shodují, že se narodil mezi lety 950–955 v Durynsku jako hrabě z rodu Schwarzburgů, což byl starobylý německý rod jehož kontakty dosahovaly do nejvyšších kruhů. Byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. Díky sňatkové politice se nakonec stal spřízněncem i krále Štěpána I., uherského panovníkem a zakladatele uherského státu, a to, když si jej Jindřichova sestra Gisela vzala za muže. Též se traduje, že byl i kmotrem českého knížete Břetislava. Jeho mládí je zahaleno tajemstvím, můžeme se jen domnívat, jak vypadal jeho mladý a produktivní věk, ale údajně od mládí byl vychováván pro boj, ale projevil i své další kvality. Když zemřel Vintířův starší bratr Sizzo musel se sám starat o celý majetek svého rozvětveného rodu, které nebylo malé. Tehdy mu bylo třináct let. A zároveň s tím stále sloužil i v armádě.

Změna stylu života

„Podle některých pramenů byl nadprůměrně vysoký a obratný. Obzvláště dobře mu to prý šlo s mečem a bravurně ovládal jízdu na koni. Zároveň se ukázal jako skvělý stratég a psycholog s nadprůměrnou inteligencí.  Na válečném poli platil za člověka schopného vypozorovat budoucí reakce protivníka a operativně se na ně připravit. V armádě si tak velice rychle získal vysoké postavení. Dokonce natolik zapůsobil na svého bratrance císaře Jindřicha II., že jej pomalu stahoval z boje a tlačil jej do diplomatické služby. A i na tomto poli slavil úspěch, když zastupoval císaře na dalekých cestách trvajících měsíce ” říká Vladimír Frenzl, který působí jako profesionální průvodce po Šumavě. Můžeme dnes již fabulovat, zda to způsobila nadmíra odpovědnosti, dlouhé trmácení na cestách či vojenské trauma z častého zabíjení. Nicméně jedna věc je jistá, z nějakých pohnutek, kterými mohla být i jak se dnes říká změna životního stylu, opustil své význačné postavení a světský život a roku 1005 vstoupil ve svých nějakých padesáti letech do Benediktinského řádu a kláštera v Hersfeldu.

Poustevník Vintíř

Svatý Vintíř za svého života vykonal údajně mnoho zázraků a založil několik klášterů. Procestoval patrně celou tehdy známou Evropu. Stejně jako kdysi opustil světský život a uchýlil se k životu duchovnímu, přišlo mu patrně, že i aktivní život duchovní jej vyčerpává a okolo roku 1040 se usadil na české straně Šumavy, a to v Dobré Vodě u Hartmanic, kde žil jako v modlitbách rozjímající poustevník. Dnes zde najdete jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintíři a hned vedle něj vyvěrá ze země Vintířův pramen, který má údajně léčivé účinky. Ale i kdyby neměl, voda z něj chutná skvěle. V lese je pak Vintířova kaplička na místě jeho poustevny. Ale zpět k Vintířově životu, kterému ani co poustevníku se okolní svět nestal lhostejný, jednou z jeho zásluh je i sjednání míru mezi císařem Jindřichem II. a knížetem Bořivojem po bitvě u Brůdku.

Na konci cesty

Svou životní cestu zakončil svatý Vintíř právě v Dobré Vodě u Hatmanic, respektive nedaleko ve své poustevně, 9. října 1045. “Podle legendy den před Vintířovou smrtí náhodně navštívil jeho poustevnu kníže Bořivoj, Vintířův kmotřenec, který byl ve zdejších hvozdech lovit a doprovázel ho biskup Šebíř. Svatý Vintíř jim vylíčil, že cítí svůj odchod do nebe a projevil přání, aby jeho tělo spočinulo ve svaté půdě Břevnovského kláštera. Na druhého dne prý opět oba muži Vintíře navštívili a již jej našli bez dechu” zběžně líčí příběh Antonín Rückl z Břevnovského kláštera. Na každý pád kníže Bořivoj nechal ostatky svatého Vintíře převést do Prahy a pochoval v Břevnově, jak si přál. Skoro záhy se ozývaly hlasy o Vintířovo svatořečení. Až papež Jan Pavel II. vnesl do celé situace jasno, když Vintíře jednou pro vždy blahořečil, a tak dnes můžeme v klidu mluvit o oprávněným svatým. Místo posledního Vintířova odpočinku v břevnovské bazilice svaté Markéty připomíná kenotaf umístěný zvenčí a originál náhrobku uvnitř tamtéž.

Jediný skleněný oltář

Největší poctou a připomínkou svatého Vintíře bude patrně kostel v Dobré Vodě v Hartmanicích, vedle kterého je i Vintířův léčivý pramen. Zvenčí se kostel zdá jako každý jiný, nicméně ihned po vstupu každý návštěvník zjistí, že něco takového nemá co do originality obdoby. Jak se říká, vše zlé, je pro něco dobré. Doba, kdy byla obec součástí vojenského újezdu, mnoho domů, a vlastně i obcí, padlo jako cíle pro střelby. Stavení, která přežila, byla většinou vybydlená a pustá. Kostel svatého Vintíře se zachoval, ale bez vybavení. To nahradil nový a unikátní skleněný oltář a křížová cesta včetně sochy samotného svatého Vintíře z ruky nadšené a osobité umělkyně a sklářky Vladěny Tesařové.

Pin It on Pinterest