5 jednoduchých fotografických úprav, které oživí každou fotku krajiny

5 jednoduchých fotografických úprav, které oživí každou fotku krajiny

Krajiny na výletech fotíme všichni. Ale obrázky od zkušených fotografů, které vídáme na internetu, vypadají nějak jinak. Zajímavá lokalita rozhodně pomůže, ale to pravé kouzlo se často odehrává až při editaci v počítači. Přitom se často nejedná o žádné komplikované triky. Jaké úpravy mohou pomoci i vašim krajinářským fotkám? Podívejte se na 5 jednoduchých fotografických úprav, které oživí každou fotku krajiny

Autor: Vít Kovalčík, Milujemefotografii.cz

Autor je redaktorem naučného webu Milujemefotografii.cz, který nabízí aktuální tipy a inspiraci pro fotografování a úpravě fotek.

1. Správné vyvážení bílé

Změna teploty barev je rychlá (jen se pohne posuvníkem) a zároveň dokáže rychle změnit náladu fotky. Přírodním fotkám sluší zlatavé světlo, které odpovídá ideálním časům focení při západu nebo východu slunce. Bohužel ne vždy fotíme v příhodnou dobu a navíc některé fotoaparáty mají tendenci tuto nazlátlou barvu redukovat tím, že nesprávně odhadnou teplotu barev, a obrázek tím posunou směrem do modrých tónů.

Toto je například soubor přímo z fotoaparátu (teplotu bílé zde automat nastavil na 5 511 K):jak fotit lepe - plaz Původní snímek pláže. Není špatný, ale jde z něj chlad. Canon 40D, Canon EF-S 10-22/3.5-4.5, 1/1250 s, f/8.0, ISO 100, ohnisko 10 mm

Naštěstí máme možnost posunout vyvážení bílé opět směrem k teplejším oranžovějším odstínům:

jak fotit lepe - plaz upravenaSnímek pláže s vyvážením bílé posunutým na 8 000 K. Možná i mírně za realistickou hranici, ale obrázku to neuškodilo.

Tím se můžeme dostat buď zpět k vcelku realistickým barvám, nebo dokonce oranžový posun přehnat a vytvořit silně zabarvený snímek. Tato extrémní úprava se nehodí vždy, ale někdy je využitelná:

plaz_15000Ještě jednou pláž, tentokrát je vše výrazně oranžové, protože jsem vyvážení bílé nastavil na vysoce nereálných 15 000 K. (Přiznávám, že zrovna u této fotografie je vzhled lehce marťanský.)

Žádná varianta není špatná, vše záleží na našem záměru a vkusu. Změna teploty barev se projeví i jinde než na fotografiích se sluncem, příkladem je lesní detail. Původní teplota 4 300 K byla upravena na 5 400 K, takže tráva vypadá zdravěji.

strom_a_travaNahoře originální snímek s teplotou 4 300 K a dole upravený s novou teplotou 5 400 K. Canon 5D Mark III, Canon EF 85/1.8, 1/80 s, f/8.0, ISO 500, ohnisko 85 mm

Pokud fotíte do formátu RAW je potřeba tuto korekci provést hned ze začátku, aby nedošlo ke zbytečné ztrátě kvality (jak je popsáno v článku o výhodách RAW). Například v Zoner Photo Studiu (ZPS) se od verze 18 tato úprava provádí v modulu Vyvolat za pomoci hned úvodního posuvníku Teplota bílé.

Pokud fotíte do jiného formátu než RAW nebo jste už provedli úpravy v modulu Editor, můžete pořád měnit teplotu barev i v tomto modulu, ale tentokrát v menu Vylepšit zvolte Upravit teplotu barev.

2. Přechodový filtr

Použít na fotografii Přechodový filtr je velmi důležitý krok. U krajin se totiž často stává, že na snímku máme zároveň tmavou zem a světlou oblohu (pozor, ta se musí vyfotit bez přepalu – to znamená, že by to neměl být jednolitý bílý flek). Abychom zem zesvětlili, máme v ZPS k dispozici funkci Přechodový filtr, která zesvětlí nebo ztmaví námi zadanou část fotografie. Efekt na vámi zadané hranici postupně slábne, takže druhá část obrázku zůstane netknutá.

Existují fyzické přechodové filtry (skla, která mají polovinu ztmavenou; přiložením před objektiv tento efekt dělají v realitě), ale protože je krkolomné je nosit a používat, lze přechodový efekt provést softwarově, i když za cenu zvýšeného šumu v obraze.

Aplikace Přechodového filtru je velmi jednoduchá a získáme díky ní přehlednější snímek. Pro ukázku jsem upravil předchozí fotku z pláže (vybral jsem si prostřední verzi s teplotou 8 000 K), na níž jsem zesvětlil spodní polovinu:

prechodovy_filtrPřed aplikací přechodového filtru (nahoře) a po ní (dole).

Alternativně lze naopak využít tento filtr ke ztmavení oblohy. Zde by nastal problém, kdyby obloha byla kvůli přepalu bílá. V takovém případě ztmavením už nedostaneme strukturu mraků, ale místo bílé poloviny snímku budeme mít jednoduše polovinu šedou.

filtr_labePřechodový filtr použitý pro ztmavení nebe (nahoře před aplikací filtru, dole po ní). Canon 5D Mark III, Canon EF 16-35/2.8 II, 1/50 s, f/9.0, ISO 100, ohnisko 31 mm

3. Kontrast a sytost barev

Prakticky každé fotografii krajiny prospěje zvýšení kontrastu a sytosti barev. Jako první je dobré měnit posuvník Kontrast, protože jeho změna způsobí i změnu sytosti barev (to je obecná vlastnost kontrastu, žádná speciální funkce). Až poté přichází na řadu zvýšení sytosti, pro které je dobré v ZPS využít posuvník Živost.

Živost představuje jemnější variantu úprav – také zvýší saturaci barev, ale soustředí se i na ty, které na začátku moc syté nebyly. Díky tomu se už od začátku syté barvy ještě více nepřepálí a nedostaneme extrémně syté „jedovaté“ tóny, které občas produkuje posuvník Sytost.

Pokud jsou v obrázku i lidé, musí se s úpravami opatrně, aby nezačali měnit barvu nebo mít ostřejší rysy. Jestliže je však na snímku jenom příroda, můžeme nastavení pořádně přehnat. Následující změna byla provedena nastavení posuvníku Kontrast na hodnotu 45 a posuvníku Živost na 140 procent.

kontrast_a_sytost

Z původní verze (nahoře) jsme výrazným zvýšením Kontrastu a Živosti získali výraznější obrázek. Canon 5D Mark II, Canon EF 16-35/2.8 II, 1/100 s, f/8.0, ISO 200, ohnisko 19 mm

A ještě jeden tip, který se týká nejenom této úpravy, ale i dalších. Míra efektů se někdy těžko odhaduje, a přitom jsou to právě efekty, díky nimž dokáže fotka na webu vyniknout mezi ostatními. Někdy je přínosné při úpravě postupovat „odzadu“ – přesunout daný posuvník na maximum a pak se vracet k nule, až najdeme hodnotu, která je ještě použitelná a není přehnaná. U normálního postupu při posouvání směrem od nuly k silnějšímu efektu se totiž stává, že zastavíme zbytečně brzo. Efekt je pak sice výrazný oproti počátečnímu stavu, ale klidně by ho šlo ještě dále zvýraznit.

4. Doostření

Podobně jako kontrast i doostření celkově zvýrazní snímek, jen jiným způsobem. A není špatné je oba kombinovat. Jak přesně funkce Doostřit funguje a co od ní můžete čekat, zjistíte v článku o třech typech doostření (relevantní je především část Kreativní doostření).

Ale i bez dalšího studia lze tuto funkci rychle použít. Stačí jen mít na paměti, že potřebujeme nastavit nižší Sílu efektu (např. 40 procent v příkladu níže) a naopak vysoký Poloměr (v příkladu je to 200 pixelů, což je hodně, ale pracoval jsem s výrazně vyšším rozlišením než to, které je nakonec použito v článku). Práh je spíše na jemné doladění, ale obvykle ani není potřeba se s ním zdržovat a stačí jej nechat na hodnotě 0.

doostreniUkázka, jak původní obrázek (nahoře) získá po doostření více definovaný výraz. Canon 5D Mark II, Canon EF 70-200/2.8 II, 1/80 s, f/11, ISO 500, ohnisko 100 mm

5. Selektivní zesvětlení a ztmavení

Selektivní zesvětlení a ztmavení je složitější krok a nevyžaduje ho každá fotografie. Dokáže v obrázku zvýraznit přesně to, co fotograf chce, a naopak potlačit nezajímavé části. V ZPS se provádí pomocí Efektového štětce (klávesa E) a postup je zcela identický jako tomu bylo u retušování obličeje – proto tu nebudu podrobně popisovat detaily, ale ukážu dosažené výsledky.

Stačí jen pár tahů štětcem o velkém průměru s rozmazanými okraji a změna je vidět. Na snímku níže byly ztmaveny kameny, aby příliš nevynikaly. Původně rovnoměrně světlá fotografie tak nyní zvýrazňuje vodní tok.

voda1

Levá originální fotografie byla selektivně ztmavena, aby vynikla voda. Canon 5D Mark III, Canon EF 70-200/2.8 II, 30 s, f/20, ISO 100, ohnisko 88 mm

Podobným způsobem jsem na přímořském záběru tentokrát ztmavil písek a zesvětlil suchý strom:

voda2

Oproti originálu (vlevo) byl vpravo ztmaven písek a zesvětlen světlý kmen stromu. Canon 40D, Canon EF-S 10-22/3.5-4.5, 1/13 s, f/5,6, ISO 200, ohnisko 10 mm

Skvělé výsledky v krátké době

Pokud vaše fotky téměř neupravujete, je to škoda – přicházejí tím o svůj potenciál. Nebojte se vyzkoušet popsané úpravy a uvidíte, jak se vaše záběry vylepší. Stačí k tomu chvilka času a výsledek bude hned vypadat jinak.

 

Potřebovaly by vaše krajinářské fotografie podobné úpravy?Stáhněte si Zoner Photo Studio na 30 dní zdarma a upravte je.
koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl
Vyrazili jsme za nejstaršími pyramidami Ameriky do Peru

Vyrazili jsme za nejstaršími pyramidami Ameriky do Peru

K nejstarším pyramidám Ameriky s Františkem Burešem

Pyramidy se nacházejí po celém světě a stále poutají velkou pozornost. Jedny z nich byly postavené před pěti tisíci lety velmi starou andskou kulturou ve střední části centrálního Peru v Jižní Americe, kde již tehdy existovala vyspělá civilizace vykazující pokročilé znalosti astronomie, matematiky a inženýrství.

Pyramidy v Peru byly postaveny dřív než v Egyptě

Již v roce 1994 se zkušená peruánská archeoložka Dr. Ruth Shadyová z univerzity San Marcos v Limě zajímala o pozůstatky dávných lidí v pouštní krajině v údolí řeky Supe, vzdáleném asi dvě stě kilometrů severně od peruánského hlavního města Limy. Bylo to v místech, která na první pohled připomínala povrch Měsíce s podivnými vyvýšeninami v písku. V té době odborníci pochybovali o vysokém stáří pozůstatků pod silnou vrstvou písku. Přesto se Shadyová na lokality vrátila a společně se studenty a několika mladými archeology se pustila do vykopávek.

V roce 2001 bylo ze vzorků přírodních materiálů z horní části největší pyramidy radiokarbonovými zkouškami prokázáno stáří v průměru 5000 let. Též se ukázalo, že Caral byl nesporně městským centrem rané vyspělé kultury a civilizace z předkeramického období v Peru. O znovuobjevení a později uznání Caralu jako nejstarší civilizace Ameriky a o zapsání metropole v roce 2009 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO se velkou měrou zasloužila právě Dr. Ruth Shadyová.

Dosud bylo provedeno přes 130 zkoušek datování v amerických a evropských laboratořích a bylo vědecky prokázáno, že Caral je nejstarší metropolí státního útvaru a civilizace, která vzkvétala v období 3000 až 1800 let před Kristem. Zdejší obyvatelé byli současníky egyptských faraonů, a když faraon Džoser začal stavět první pyramidu, největší pyramida v Caralu již stála.  

www.flickr.com

Souběžné světy

Podařilo se mi domluvit setkání s doktorkou Ruth Shadyovou. Pozdravili jsme se jako staří známí a ona svému podřízenému archeologovi z lokality Áspero řekla na vysvětlenou, že jsme „paisanos checos“, čeští krajané. Otec doktorky totiž pocházel z Prahy a byl židovským uprchlíkem. Hned začala hovořit o svém otci: „Můj otec se jmenoval Jiří Hirsch a uchovávám si na něj mnoho vzpomínek. Mám od něho několik dokumentů z mládí, dokonce i křestní list. Jeho rodiče a příbuzní zahynuli v koncentráku. V Praze jsem sice ještě nebyla, ale musím se tam někdy podívat, jak mi to dovolí pracovní povinnosti.“

RTRI0VB

Na chvíli se odmlčela a potom pokračovala již k našemu tématu: „Posvátné město Caral vzniklo krátce před rokem 3000 před Kristem a v době největšího rozkvětu v něm žilo až tři tisíce obyvatel. Obyvatelé Caralu i dalších třiadvaceti až dosud známých městských sídlišť, která patří ke stejné civilizaci, pocházeli z různých míst a hovořili různými jazyky. Spojovací řečí byl protokečujský jazyk. Pro mne je Caral centrum civilizace, která se v údolí řeky Supe rozvíjela jako nejstarší. Vedou sem cesty z jiných městských sídlišť v oblasti o délce tři sta kilometrů. Nyní pracujeme na jedenácti archeologických lokalitách, abychom mohli prověřit charakteristiku sociálního systému, velmi důležitého u této velmi dávné civilizace, která vzkvétala ve stejné době jako civilizace v Mezopotámii či Egyptě, ale téměř v úplné izolaci.“

Vláda beze zbraní

Položil jsem otázku, jak si vysvětluje jako archeoložka, že v městském centru civilizace Caral nebyly nalezeny žádné zbraně ani žádné stopy o válečných aktivitách, ani nebyly nalezeny žádné obranné zdi? „Je to zajímavé, ale skutečně jsme tam nenalezli žádné bojové zbraně. Když navštívíte tuto archeologickou lokalitu, zjistíte, že kamenné pyramidové stavby měly význam náboženský a obřadní. Je to město se silným náboženským nábojem. Toho jsme si všimli i v dalších městských sídlištích, která byla v přímém vztahu s civilizací Caral nejen v údolí řeky Supe.

Tato dávná civilizace vládla nejen v pobřežní oblasti, ale i na území zasahujícím až 400 kilometrů hluboko do vnitrozemí, ovládala i zdroje, které se tam nacházely. Proto se v Caralu nacházejí předměty a produkty z pralesů Amazonie, jako pestrobarevná péra ptáků, tvrdé dřevo a červené barvivo z plodů achiote (oreláník barvářský).  

Z hor And jsme tam nalezli různé minerály a polodrahokamy a od mořského pobřeží sušené ryby, které se tam získávaly výměnou za jiné zboží. Bylo to náboženství, které se stalo nástrojem dovolujícím, aby se společnost pevně spojila a semkla kolem vládnoucí třídy. Ta potom nižší společenskou třídu kontrolovala a ovládala. Náboženství je silným nástrojem, který spojuje a zapojuje všechny lidi ke společnému dílu, ale také ovládá společnost a kontroluje ji. A tak nebylo třeba válek.“

caral 1

Skvělí stavitelé

Překvapující znalosti měli obyvatelé Caralu ve stavebnických technologiích stupňovitých pyramid. Andská oblast leží v Ohnivém kruhu jižního Tichomoří s výskytem častých zemětřesení. Protože se jejich první kamenné stavby pokaždé zhroutily, vymysleli důmyslné antiseismické technologie, aby jejich pyramidové stavby odolávaly zemětřesení.

Stavitelé začali používat metodu tak zvaných shicras, vaků s velkými oky spletených z rostlinných vláken a naplněných kameny, které pokládali do základů i do plošin jednotlivých stupňů pyramid. Ty při zemětřesení zmírňují seismické jevy a rozptylují energii do stran, čímž eliminují pohyb hmoty. Také začali používat při stavbě stěn techniku takzvaných quinchas, kdy jako kostry stěn místností používali rámy s pletivem z rostlinných vláken, které pak z obou stran omítli. I to znatelně pomáhalo stavbám odolávat zemětřesení.

Dále Ruth Shadyová vysvětlovala, že v každé veřejné stavbě včetně pyramid musel být stejný architektonický prvek, oltář s ohništěm na spalování obětin s podzemním přívodem vzduchu pro regulaci ohně. Tento systém velice překvapil moderní fyziky, protože v  Evropě byl objeven až v roce 1743 jako Venturiho princip. Stěží uvěřit, že ho vynalezli lidé již před pěti tisíci lety.

Tito lidé vynalezli také nové zemědělské technologie, zavodňování polí pomocí kanálků, které se používá dodnes. Též měli značné znalosti matematiky a astronomie. Vynalezli nové metody výroby šperků z drahých kamenů i ze vzácných mořských lastur a perleti, dokonce dokázali vyvrtat otvory do drobných korálků. Z hlíny modelovali krásné drobné figurky a nechávali je ztvrdnout na slunci. Některé zůstaly dodnes pomalované barevnými hlinkami. Zobrazují velmi realisticky různé lidské postavy a vypovídají o tom, jak vypadali lidé ve společnosti v rozkvětu civilizace Caral. Vymodelované figurky byly zřejmě zmenšenou kopií osob, které měly být obřadně obětovány. Lidské oběti se začaly provádět až v pozdějším období caralské civilizace.  

www.vallejoandcompany.com

Písmo a hudba

V této rané společnosti byla důležitá hloubená kruhová náměstí. Scházeli se tam lidé a konaly se tam pravidelné trhy nebo pracovní schůzky obyvatel přicházejících do městského centra. Jedna z pyramid je nazvána La Cantera, Kamenolom, protože byla postavená na přírodním návrší, používaném zpočátku jako lom, kde se těžil kámen na stavby.

Další pyramida je nazvána La Huanca, před ní stojí kamenný stejnojmenný monolit. Zajímavá je též pyramida La Galería, nazvaná podle podzemních chodeb v jejím nitru. Peruánští archeologové v ní mezi obětinami nalezli svazek provázků spletených z bavlněných vláken s typickými uzlíky. Podle odborníků jde o nejstarší uzlíkové písmo kipu, jehož stáří podle analýz vzorků provedených v laboratořích ve Spojených státech je 4600 let. Potom byly na kamenech pyramid objeveny i rytiny s kipu.

Nálezy uzlového písma dokazují, že již caralská civilizace měla systém „písma“ k zaznamenání potřebných informací, které přetrvalo po dlouhá tisíciletí peruánské historie až k říši Inků, kteří kipu zdědili a dovedli ho do dokonalosti. V kultuře obyvatel Caralu zaujímala významné místo též hudba. Archeologové objevili na dně jednoho obezděného kruhového amfiteátru skrýš s početnou sbírkou fléten z kostí kondorů a pelikánů. Na jiných místech nalezli jako obětiny i další hudební nástroje, jejichž dokonalejší formu dodnes používají indiánští hudebníci z And.  

caral poust

Zničena v rozpuku

Na závěr jsem položil otázku: „Co způsobilo, že tak vyspělá civilizace, která vznikla před pěti tisíci lety a vzkvétala v míru a bez válek po dobu delší než tisíc dvě stě let, právě v období největšího rozkvětu zkolabovala?“ Ruth Shadyová se zamyslela a odpověděla: „Má to spojitost s klimatickými změnami. Zjistilo se, že docházelo k velkým cyklickým změnám životního prostředí.

Nejdříve přišla velmi silná zemětřesení o síle přes 8 stupňů Richterovy stupnice. Pobřeží zalila obří vlna tsunami. Záliv, v němž dnes leží zbytky rybářského města Áspero, vysoká přívalová vlna zanesla nánosy písku. Potom přišly silné deště a záplavy, nato nastala velká sucha trvající 65 až 130 let. V případě civilizace Caral to byla devastující krize, protože písek se silnými větry nahromadil do vysokých dun a pokryl zemědělská pole. To zřejmě způsobilo zánik tak ohromující starověké civilizace. Přeživší obyvatelé přesídlili do jiných, bezpečnějších oblastí a tam pokračovali v šíření odkazu první andské kultury a civilizace, jejíž nesmazatelné stopy přetrvávají dodnes.“  

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl
Zlatá hodinka – jak ji využít k vytvoření dechberoucích fotek?

Zlatá hodinka – jak ji využít k vytvoření dechberoucích fotek?

Zlatá hodinka – jak ji využít k vytvoření dechberoucích fotek?

Jak vytvořit lepší fotku? Jedním ze zásadních a nejjednodušších doporučení je jít fotit v tzv. zlaté hodince. Jedná se o hodinu po východu a hodinu před západem slunce. Během této doby je světlo měkčí a jeho barva výrazně teplejší. Přečtěte si pár postřehů, proč a jak tuto neobyčejnou dobu využít k focení.

Autor: Matěj Liška, Milujemefotografii.cz

Typické světlo ve zlaté hodince vzniká tak, že sluneční paprsky procházejí přes větší vrstvu atmosféry, intenzita přímého světla je snížená a vidíme více rozptýleného světla. Toto světlo je přirozenější a navíc můžeme slunce na fotkách lépe zachytit, protože je níže nad obzorem. Zlatá hodinka samozřejmě netrvá přesně hodinu a počítá se do ní i doba, kdy slunce už není vidět, ale barví nebe nad obzorem.

Delší stíny

Jedna z výborných věcí, kterou můžete při zlaté hodince využít, jsou dlouhé a výrazné stíny. Dodávají fotkám rozměr, a protože obrysy stínů jsou abstraktní prvky, hledáme v nich něco konkrétního – myšlenku nebo příběh.

Tato fotka s popelnicí možná není nejromantičtější zátiší s příběhem, ale může vést k zamyšlení se třeba nad velikostí problematiky našich odpadků. Snímek jsem fotil hodně od spodu, téměř ze země, takže stín vypadá ještě delší, než ve skutečnosti je.

zlata hodinka

Dlouhý stín popelnice (Nikon D7000, Tamron 17-50mm f/2.8).

Slunce ve vlasech

Zlatá hodinka není jen krajinářský prvek, ale je vhodná i na portréty. Ideální je schovat slunce za fotografovaný objekt a tím zvýraznit jeho obrysy.

zlata hodinkaRozzáření obrysů (Nikon D5000, Nikon 35mm f/1.8).

Rozzáření tenkých struktur jako vlasů je velmi příjemný efekt. Samozřejmě to má i své zápory. Protože slunce svítí téměř přímo do objektivu, je třeba fotku podexponovat, aby obloha nebyla přepálená. Pak je nutné vytáhnout stíny a zpravidla se objeví šum. Každopádně je ale lepší mít na fotce šum než přepal. V tomto případě jsem si pomohl externím bleskem, který osvítil situaci z druhé strany. Další možností by bylo vytvořit HDR fotografii, ale zrovna pro portréty to není zpravidla správná volba.

Široké záběry se sluncem

Široké záběry jsou velmi často používanou formou fotografie ve zlaté hodince, ať už se jedná o širokoúhlé objektivy nebo skládaná panoramata. Zkuste proto i vy sami používat tento formát.

zlata hodinka

Zámek v Jemnici (Nikon D90, Samyang 8mm).

Na tomto širokoúhlém snímku rybím okem jsem následně odstranil deformaci, kterou tento objektiv způsobuje. Snímek jsem pořídil v prosinci, takže západ slunce byl kolem 16:00, což je v zimě výhoda – nemusíte kvůli východu tak brzo vstávat a zároveň nemusíte čekat dlouho na západ slunce.

Protože zde byla intenzita slunce nižší, než bych si představoval, přidal jsem ještě odlesk objektivu následnou posteditací fotky v Zoner Photo Studiu.

Detaily se sluncem

Zapadající slunce se dá využít také při focení detailů, protože je nízko nad obzorem, a není tak problém ho do záběru dostat.

zlata hodinka - detail

Detail se sluncem v pozadí (Nikon D7000, Nikon 35mm f/1.8).

Pokud je clona otevřená (v tomto případě na 1.8), jeví se zdroje světla v pozadí jako kruhové útvary opisující tvar clony. Takže slunce vypadá ostře kulatě, i když je rozmazané. U této fotky jsem ještě trochu zvýraznil teplotu barev, aby byl efekt večerního světla ještě větší.  

Obloha po západu slunce

I když už slunce zapadlo, je pořád co fotit. Barvy na nebi jsou většinou ještě zajímavější než před západem. Často už je potřeba stativ, ale pokud například fotíte z okna, můžete fotoaparát opřít o parapet.

Na snímku níže se jedná spíš o noční fotografii než o večerní, ale nebe je lemované úžasným pásem barev od slunce. Aby vynikly lampy, nastavil jsem vyšší clonu a z bodových světel se staly hvězdičky.

zlata hodinka - nocni

Večerní/noční výhled z okna (Nikon D7000,  Tamron 17-50mm f/2.8).

Příležitost každý den

Ač pěkný východ a západ slunce nemůžeme kvůli rozmařilému počasí vidět každý den, i tak máme během roku stovky příležitostí k fotografování. K určení času zlaté hodinky vám může pomoct některá z webových nebo mobilních aplikací, například Golden Hour či Sun Surveyor.

I když se může zdát, že východ a západ slunce jsou pokaždé stejné, vždycky můžete vytvořit originální snímky – foťte krajinu, města, portréty, detaily nebo cokoliv jiného, co vás napadne.

Autor: Matěj LiškaMilujemefotografii.cz

Autor je redaktorem naučného webu Milujemefotografii.cz, který nabízí aktuální tipy a inspiraci pro fotografování a úpravě fotek.

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl
Užijte si autentickou atmosféru východního Nepálu. Takhle jsme ho zažili my

Užijte si autentickou atmosféru východního Nepálu. Takhle jsme ho zažili my

Nepál. Dramatické dějiště prvovýstupů na nejvyšší vrcholy světa, země přátelských lidí a buddhistických klášterů. Východní část této země, hraničící s indickým Sikkimem a Tibetem, je místem, kde lze ještě zažít vyhasínající kouzlo osobité himálajské atmosféry a horského dobrodružství.

Následky zemětřesení v Nepálu

Rok 2015 nebyl pro Nepál zrovna nejšťastnější. Ničivé zemětřesení, které himálajskou zemi postihlo na jaře, si vyžádalo řadu obětí a zanechalo mnoho lidí bez střechy nad hlavou. Život v malé a chudé horské zemi se, jako již mnohokrát předtím, dostal do kotrmelců a s velkorysou podporou zahraničních mecenášů se místní pokoušejí tyto veletoče zastavit, jak nejlépe to umějí. S neduhy, kterými trpí všechny země třetího světa a které zahrnují přebujelou byrokracii a ukrajování desátků do vlastních kapes, to není nejhladší proces. Aby toho nebylo málo, přichystal loňský rok Nepálcům další ránu, ztrpčující už tak mnohdy nesnadný život.

pashupatinath-nepal

Konec království Nepál

Přerod z království na republiku, který započal před pěti lety, se rozhodně nedá nazvat svižný a bezproblémový. Následkem těchto „porodních bolestí“ není dosud zavedena platná ústava. Právě snahy o její ustanovení vyústily v říjnu v blokádu, která paralyzovala Nepál na dlouhé měsíce.

Obyvatelé jižní části se cítili být touto základní listinou znevýhodněni a neváhali se prostřednictvím politické strany Madhesi Jana Adhikar Forum ozvat nejen slovy ale i razantními činy. Tato „menšina“ znamená 51 % všech obyvatel Nepálu a má tichou podporu indické vlády, proto dokázala velmi rychle, efektivně a důsledně zablokovat hranice a dopravní cesty, kterými proudí zboží do země, jež je z naprosté většiny závislá na importu.

Výsledek? Totální kolaps a nedostatek základních komodit. Ceny paliva v Káthmándú vyletěly za pár týdnů na pětinásobek (v přepočtu na 110 Kč za litr), navíc je k mání jen nelegálně na černém trhu. Léky za 7 miliard rupií jsou v kamionech stojících na hraniční čáře, problém je i se základními potravinami, jako je olej a mouka. V restauracích v Káthmándú se vám nezřídka dostane varování, že se objednaného jídla nemusíte dočkat, pokud v průběhu vaření dojde plyn.

KO1604_Nepal_DL (5)

Divoký východ

Horská osada Khanbachen leží ve výšce 4100 metrů obklopena ledovými štíty na dalekém východě Nepálu a zdá se, že se jí nic z výše zmíněného netýká. Je to tak trochu jiný svět. Pokud hodláte toto místo navštívit, nezbývá, než se vydat na pětidenní pochod od nejbližší civilizace, kterou představuje rozbahněná cesta, po níž projedou jen džípy v rukou zručných a odvážných šoférů. Život v řídkém vzduchu a s kulisou himálajských štítů se odehrává podle zcela jiného scénáře, než na který jsme zvyklí.

Dny jsou krátké a mrazivé. Vaří se na ohni na sušeném jačím trusu. Bez signálu, bez internetu, bez starostí. Stačí zajistit jen základní potřeby – najíst se a nezmrznout. Ani jedno není ve zdejších poměrech snadný úkol. Navzdory nehostinným podmínkám jsou horská údolí osídlena až do výšky přesahující 4000 metrů.

Místní obyvatelé patří ke kmeni Limbu a používají jazyk příbuzný tibetštině. Z neúrodné půdy se v mrazivých podmínkách snaží vypěstovat alespoň minimum plodin, jinak jsou zcela odkázáni na zásoby, které přinesou nosiči a karavany jaků. Je až s podivem, v jak jednoduchých a nepřívětivých podmínkách lidé vysoko v Himálaji žijí, a přesto je nikdy neopouští úsměv. Nepálské děti mají navíc tu úžasnou vlastnost, že se dokážou usmívat, i když postávají ve čtyřech tisících, teploměr ukazuje minus pět stupňů a ony jsou naboso.

nepal-dite-ovecka

Díky tomu, že zdejší oblast nemá takové renomé a snadnou dostupnost jako legendární trasy do základního tábora Everestu nebo Annapurny, zachovává si původní ráz. Na hlavní trase už sice místní pochopili turistický potenciál a začínají budovat nové lodže a nabízet mnohdy předražené služby, ale situace je stále na míle vzdálená realitě výše zmíněných lokalit, kde najdeme i čtyřhvězdičkové hotely a většinu cesty lze projet v džípu nebo na motorce. Tento trend, který dříve či později dospěje do všech turisticky oblíbených lokalit, ovšem jednoho dne dorazí i na vzdálenou výspu Nepálu a uhasí jeho unikátní kouzlo.

Přečtěte si více o obyvatelích Nepálu v našem článku Nepálská kasta Badi. Ženy, které se rodí jako prostitutky

Nedostupné himálajské štíty

Káčaňdžunga se považuje za nejodlehlejší a největší horský masiv Himálaje. Zahrnuje 46 vrcholů převyšujících hranici 6000 metrů, kterým vévodí třetí nejvyšší hora světa s kótou 8586 metrů a s krkolomným názvem překládaným z tibetštiny jako Pět pokladnic velkého sněhu. První úspěšný výstup si připsala britská výprava v roce 1955 a vrchol do dnešní doby zaznamenal druhý nejmenší počet výstupů ze všech osmitisícovek.

KO1604_Nepal_DL (6)

Velehorský koktejl doplňuje několik elegantních sedmitisícových štítů, v čele s majestátním Jannu (nepálsky Kumbhakarna, 7710 m). Stačí, když od kamenných stavení Khanbachenu obrátíte zrak k východu a řádně zakloníte hlavu a pohled na mrazivou a nepřístupnou severní stěnu této hory vás nechá stát s otevřenými ústy. Přezdívka Peak of Terror v tomto případě nikterak nepřehání.

V místním jazyce Limbu se 32. nejvyšší hora světa nazývá též Phoktanglungma, což znamená doslova Hora s rameny. Stanout na ní představuje v tomto případě velkolepý artistický kousek. Průstup převislou vrcholovou stěnou patří k extrémním a nejobtížnějším velehorským výkonům. Přímý směr k vrcholu otevřela až ruská výprava v roce 2004, která severní stěnu, označovanou přiléhavě Wall of Shadows, obléhací taktikou doslova dobyla v obdivuhodném a zároveň kontroverzním výstupu, při kterém po sobě v panenské skále zanechala množství nesmazatelných stop.

Oblast Káčaňdžungy ovšem není pouze rájem extrémních horolezců. Zalíbení zde našli i turisté, kteří putují křivolakými stezkami a obdivují monumentální štíty z bezpečné vzdálenosti. Citát z tištěného průvodce, který láká na „výhledy, pro které stojí zato zemřít“, hovoří sice v nadsázce, ale fyzickou náročnost pohybu ve zdejší krajině není radno brát na lehkou váhu. Vychutnat si krásu a kouzlo hor vyžaduje nemalé úsilí.  

nepal

Kulinářské skvosty nepálské kuchyně

Nepálské kuchyně představují skrytou oázu v nehostinném světě hor. Přispívá tomu především tradiční symbolika ohně a malebná výzdoba sestávající z kuchyňského náčiní a zásob jídla. Je až k neuvěření, jak na malém táboráku dokážou místní vykouzlit chutnou večeři pro patnáct osob. Základem je samozřejmě tradiční dal bhat. Kdo někdy zavítal do končin Indie a Nepálu, nemohl se tomuto stavebnímu kamenu místního jídelníčku vyhnout.

Zapomeňte na rady západních dietologů o pěti vyvážených a pestrých porcích denně. Snídani kolem deváté ranní odbudou místní dvěma čapátí a hrnkem přeslazeného čaje nebo miskou suché rýže, a další jídlo je čeká až večer. Luštěninová polévka dal doplněná doslova kopicí rýže bhat tvoří základ, který je doplněn směsí koření (například koriandr, kmín, kurkuma, garam masala) a zeleniny. Existuje mnoho variací lišících se podle lokality, etnických skupin a dostupnosti jednotlivých ingrediencí.

Dal (bean soup)....尼泊爾豆湯

Při večerním hodování jsou už tak velké porce doplňovány dalšími a dalšími přídavky rýže z papiňáků (bez nich by se zdejší kuchyně vzhledem k vysoké nadmořské výšce neobešly) a je až obdivuhodné, kolik dokážou drobní Nepálci tohoto pokrmu spořádat. Vzhledem k celodenní dřině v chladných podmínkách se není ovšem čemu divit. Nekonečný dal bhat dokáže dle nepálského rčení dát sílu na 24 hodin.

Nad 3500 m n. m. nepotkáte už žádné krávy. Himálajským pastvinám vládnou jaci. Představují ideálního společníka do krutých podmínek, zvládají silné mrazy, přívaly sněhu i nízký obsah kyslíku. Karavany těchto chlupáčů míří pravidelně po strmých obchodních stezkách do Tibetu, aby se vracely obtěžkány levným čínským zbožím, a jačí maso patří k oblíbeným delikatesám. Jako domácí mazlíčci se tato mohutná zvířata ale neosvědčila, na projevy něžnosti reagují záhy útokem.

Dlouhé večery s Tongbou

Dlouhé večery u skromného plápolajícího ohníčku nabízejí alespoň trochu tepelného komfortu, doplněného konverzací o dění uplynulého dne. Neoddělitelnou součást společenského dýchánku tvoří tongba. Ve správné terminologii je tongba pouze samotná nádoba a nápoj se nazývá jaand. Ten se připraví vařením a fermentací prosa po dobu asi dvou týdnů. Směs se v tongbě zalije vařící vodou a po asi pěti minutách je nápoj hotov. Stejně jako dal bhat je na přidání! Voda se z termosky dolévá do té doby, než alkohol ze směsi zcela vyprchá. Pozvání na tongbu patří k tradičnímu projevu úcty k hostu, ale pozor! Etapa pochodu následující po takovém večírku může být jaksepatří namáhavá.

KO1604_Nepal_DL (1)

autor: Jakub Cejpek

foto: Jakub Cejpek, www.pixabay.com

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl
Oscar Niemeyer: architekt, který postavil v Brazílii létající talíř

Oscar Niemeyer: architekt, který postavil v Brazílii létající talíř

Létající talíř, který se vznáší nad hlavou

Slavný architekt Oscar Niemeyer postavil nejen brazilskou metropoli, ale jeho stavby, které se většinou vyhýbají pravým úhlům, jsou rozesety po celé zemi. Každé místo se dílem geniálního umělce rádo chlubí.

Město Niterói, které leží přes zátoku Guanabara naproti slavnému Rio de Janeiru, by turista neměl důvod navštívit. Pokud by tu ovšem mimozemšťané nezanechali svůj létající talíř, který se vznáší nad vodou. Zblízka ten optický klam už není tak dokonalý. Disk trůní nad útesem na betonové noze.

Uvnitř to vypadá, že ufoni po svém příletu narychlo utekli, aby před lidstvem ukryli své rozvinuté technologie. Na sešlém šedivém koberci, který přes špinavá okna matně ozařují sluneční paprsky, nechali jen harampádí jako čtyři vodovodní kohoutky, roztrhané svatební šaty, proděravělou plechovku, klubko nití a sošku jezevčíka čumákem nalepenou ke zdi.

Taková je expozice Muzea současného umění, jehož mimozemskou podobu navrhl slavný architekt Oscar Niemeyer. Po jeho stopách lze projet téměř celou Brazílii, kterou ozdobil svými originálními stavbami od severu k jihu a odstřihl tak svou vlast od evropského dědictví barokních kostelů a koloniálních paláců. Dal zemi ve stavebnictví vlastní duši, která má tvar vlnovky.

oscar niemeyer

Příliš odvázaný kostel

Oscar Niemeyer, který zemřel v roce 2012 při práci na dalších projektech deset dní před svými 105 narozeninami, na skicovacím prkně téměř vypustil pravé úhly. „Nepřitahují mě rovné čáry, tvrdé a neohebné, vytvořené člověkem. Přitahují mě volně plynoucí smyslné křivky. Takové, které najdeš v horách mé vlasti, v zákrutách jejích řek, ve vlnách oceánu, na těle milované ženy,“ shrnul svoji uměleckou filozofii.

Nejlépe je vidět ve čtvrti Pampulha v Belo Horizonte, kde se svým prvním samostatným dílem způsobil skandál. Kostel svatého Františka z Assissi, který vypadá jako shluk kladných částí sinusoidy, byl pro duchovní tak odvážný, že se v něm zdráhali celebrovat mši a dlouho ho odmítali vysvětit.

oscar niemeyer architekt 3

Ani když se Niemeyer stal jakousi brazilskou institucí, to se svými progresivními nápady neměl jednoduché. „Když na počátku 90. let plánoval novou katedrálu pro Niterói, katolická církev ji odmítla. Starosta tehdy pokrčil rameny s tím, že novou budovu přenechá protestantům, a hned to šlo,“ směje se architekt Carlos João Nera z Federální univerzity v Rio de Janeiru.

Nutno podotknout, že polokulovitý svatostánek, nad kterým se podle modelu bude tyčit stanová kopule, přes položení základního kamene mnoho nepokročil. Práci v Pampulhe tehdy málo známému třicátníku, který na několika projektech pracoval s legendárním Le Corbusierem, zadal tehdejší starosta Juscelino Kubitschek, jehož praděd dorazil do Jižní Ameriky z Třeboňska. Nebyla to jejich poslední spolupráce.

Když to Kubitschek dotáhl v roce 1956 na prezidenta, pověřil svého dobrého přítele úkolem nejvyššího významu: dát architektonickou tvář metropoli vystavené na zelené louce hluboko ve vnitrozemí. Všechny důležité budovy, které v městě nazvaném Brasília vznikly, nesou Niemeyerův rukopis.

oscar-niemeyer-architektura3

Politická dvojčata

Na Náměstí tří mocí nakupil na několik stovek čtverečních metrů politickou elitu republiky, která se sem musela přesunout z Rio de Janeira. Na jedné straně náměstí stojí prezidentský palác, připomínající spíše vyfešákované dvoupatrové parkoviště, a naproti němu podobnou budovu bezpečně identifikuje socha se zavázanýma očima jako nejvyšší soud. Dominantou prostoru jsou dva propojené věžáky s neodmyslitelnými ozdobnými „talíři“ z betonu. „Dvojčata“ ve svých útrobách ukrývají Senát i Sněmovnu reprezentantů.

oscar-niemeyer-architektura4

Podél hlavní třídy, kterou tvoří široký travnatý pás obepínaný z obou stran šestiproudovými silnicemi, stojí dvě řady „jednovaječných“ ministerstev, která se dají od sebe rozeznat pouze podle velkých nápisů označujících příslušný resort. Výjimku mezi nimi mají ministerstvo zahraničí, které je ze všech stran obklopeno vodou jak středověký hrad, a ministerstvo spravedlnosti, jehož stěny zdobí malé vodopády. Nad všechny stavby jednoznačně vyniká Metropolitní katedrála, kterou vymyslel jako ostnatou mořskou lasturu.

V rozhovoru pro časopis Metropolis v červnu 2006 na otázku, zda by v Brasílii při zpětném pohledu něco udělal jinak, Niemeyer rázně odpověděl: „Rozhodně ne.“ I když přiznal, že před naplánovaností metropole upřednostňuje chaos Rio de Janeira.

oscar niemeyer architekt 2

Stavět a nešetřit

„Splnil se mu sen každého architekta. Měl volnou ruku při tvorbě nového města a nemusel se při tom ohlížet na rozpočet,“ lehce mu závidí Nera. Není Niemeyerův bezvýhradný fanoušek, ale Brasílii považuje za jeho umělecký vrchol. „Myslím si, že jsme měli lepší architekty, ale Niemeyer byl velmi zdatný v marketingu. Dokázal vždy kolem svých projektů budit rozruch,“ dodává. Jeho stavby upoutají pozornost. V São Paulu je to například 38patrová budova Copán ve tvaru vlnovky, která je největším obytným komplexem světa. V 1160 bytech tu bydlí přes dva tisíce obyvatel, takže pošta tomuto domu přidělila speciální směrovací číslo.

V hospodářském srdci země se mimo jiné podílel na podobě obřího parku Ibirapuera, nebo na kolegy kritizovaném Památníku Latinské Ameriky. V Rio de Janeiru v jeho sambodromu vrcholí slavný karneval. V roce 2003 tam sambová škola Unidos de Vila Isabel předvedla vystoupení inspirované životem Niemeyera, jenž tak byl první žijící osobností, které se takové slávy dostalo. Jihobrazilské Curitibě dodal Niemeyer symbol v podobě muzea, u jehož vstupu vítá návštěvníky oko. Další, byť méně početná i méně výrazná díla má i na severu v Natalu či Recife. „Mezi odbornou veřejností je známý tím, že při plánování projektů nehleděl na bezpečnostní normy. To, že Památník Latinské Ameriky v roce 2013 vyhořel, vlastně není překvapení. Spíše mě udivuje, že se tak nestalo i v jeho dalších budovách,“ hledá chyby na jeho tvorbě Nera.

oscar-niemeyer-architektura2

Bohém komunista

Kromě domovské Brazílie by šla s Niemeyerem procestovat půlka světa. Má za sebou mimo jiné stavbu sídla OSN v New Yorku, univerzity v izraelské Haifě a kubánské Havaně, mešity v Alžíru. Dohromady za sebou nechal na šest set děl a další tisíce načrtnutých nápadů. Kromě uměleckých kvalit na sebe poutal pozornost svým komunistickým přesvědčením, které mu však nepřekáželo v kritice sovětské architektury.

V 60. letech minulého století po vojenském převratu se kvůli represím vůči levicové opozici uchýlil do pařížského exilu, kde Francouzské komunistické straně postavil nové sídlo. V 90. letech sám předsedal soudruhům v Brazílii, byť někoho s méně komunistickým způsobem života si těžko vybavit. Bohém milující drahé doutníky, kterého do práce vozí osobní řidič, rozhodně představitelem dělnické třídy nebyl, i když až do konce života volal po revoluci.

oscar-niemeyer-architektura1

Kromě toho se snažil dělat architekturu i pro nemajetné. Svému šoférovi projektoval dům ve favele, jak se říká na divoko vyrostlým čtvrtím. K Rocinhe, která je jednou z nejznámějších favel v Rio de Janeiru, vede přes frekventovanou silnici od roku 2010 bíle natřený nadchod opatřený velkým obloukem. Když se zeptám zde žijícího Renata da Silvy, co tomu říká, že tu mají dílo Niemeyera, spustí smršť nepublikovatelných nadávek. „Stálo to hrozné prachy. Mohl tu být obyčejný nadchod za desetinovou částku,“ lamentuje po uklidnění. A pak dodává: „Ušetřené peníze se mohly dát na něco, co lidé ve favele potřebují více než umělecká díla.“

autor: Tomáš Nídr

fotografie: Tomáš Nídr, www.pixabay.com

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl