FC Haleluya

FC Haleluya

FC Haleluya

7.

září 2020

Fotbal je sportem číslo jedna, nenajdeme místo na Zemi, kde by se nehrál. Statistiky uvádějí, že existuje 250 milionů registrovaných hráčů. Afrika je třikrát větší než Evropa a fotbal se tu bere s veškerou vážností na úrovni náboženství.

Pierre Nkurunziza, bývalý prezident Burundi, země ve střední Africe a druhé nejchudší zemi světa, založil vlastní fotbalový klub, který nazval FC Haleluya, a sám v něm měl pozici útočníka. Nkurunziza, nadšený fotbalista a kvalifikovaný fotbalový kouč, zemřel nečekaně v červnu letošního roku ve věku 55 let, příčinou jeho smrti bylo oficiálně srdeční selhání, některé zdroje spekulují o souvislostech s covidem-19. Nkurunziza, přezdívaný „fotbalový prezident“, hru miloval a prohru nenáviděl. Nejednou poslal do vězení kouče ze strany vítězného protihráče, důvodem byla údajná konspirace proti prezidentovi. Pierre Nkurunziza byl proslulý tím, že se svým klubem FC Haleluya a v doprovodu křesťanského sboru objížděl zemi, těžkou hlavu z toho měli místní úředníci, kteří museli postavit týmy hrající proti prezidentovu klubu. Po Nkurunzizově smrti se možná v Burundi změní mnohé, určitě se ale nijak nezmenší láska jeho obyvatel k fotbalu.

Chlapci v Africe o tom zatím nevědí, ale jsou mistry v UPcyklaci, jak označujeme přetváření starých věcí na nové s vyšší přidanou hodnotou. Fotbalový míč si vyrobí z čehokoliv.

Míč jako relikvie

Nejen v Burundi, ale i v dalších zemích střední Afriky, jakou jsou Rwanda a Uganda, si chlapci vyrábějí míče z čehokoliv, co najdou. Materiály na počátku připomínají obyčejný odpad a přeci se z nich dá vyrobit artefakt, který uctívají podobně jako relikvii v kostele. A těch je tu mnoho. Tato část Afriky je protkána sítí misionářů, kteří sem přinesli svoji vizi víry. Setkáváme se tu s nejrůznějšími projevy náboženství. V jeden den lze navštívit gospelovou mši, kdy zpívá celý kostel, a o pár hodin později zažít konzervativní bohoslužbu. Tato pestrost odráží všechny chutě, vůně a barvy Afriky.

1. foto: Cesta na ranní mši v Mubende v Ugandě. Pro místní to je událost, na kterou se vystrojí.

2. foto: Nejstarší chlapec v rodině má to privilegium střežit míč jako vzácnou relikvii. Sice je vyroben z kdečeho,
pro děti má cenu zlata.

Stejně jako se ženy pečlivě chystají do kostela, chlapci si berou to nejlepší na nedělní zápas. Dres se jménem známého fotbalisty je k nezaplacení.

Před kostelem svírá dívka v rukou růženec, zatímco její bratr hraje vedle na hřišti fotbal.

Na ulici se fotbal obvykle hraje s míčem vyrobeným z plastového odpadu. O to větší cenu má ten skutečný, který slouží až do úplného roztrhání.

Vášeň, s níž se hraje fotbal, je přítomná i ve svatostáncích. V jednom z kostelů v Kampale se mladý muž ponořil do zpěvu. Prostor je otevřen nonstop, můžete se přijít pomodlit nebo si jen tak zazpívat.

Katarína Lišková

Profesionáně se věnuje cestování déle než čtrnáct let. Po pětiletém studiu na univerzitě ve španělské Granadě se vydala do Indie a odtud do celého světa. Její dokumentární a reportážní fotografie z Kuby, Íránu a Bratislavy byly oceněny na několika ročnících prestižní fotografické soutěže Slovak Press Photo. Její současné projekty stejně jako předešlou tvorbu najdete na výstavách, které pravidelně pořádá v Česku a na Slovensku. Sledovat ji můžete na jejím instagramovém účtě @staraliska.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koronavirus: reportáž z Číny

Koronavirus: reportáž z Číny

Koronavirus: reportáž z Číny

17

březen, 2020

Moje manželka je Číňanka. Mám tak čínskou rodinu i čínské rodinné povinnosti. Mezi ty nejzákladnější patří přijít na oslavy čínského nového roku. A tak jsem přišel. Netušil jsem však, že se tentokrát nedostanu zpátky. Letecké společnosti zrušily spoje do Číny, WHO vyhlásila globální stav ohrožení a čínská vláda prodloužila volno. Nikdo neví, jak to celé dopadne, a všichni se bojí. Někteří o své zdraví, mnozí o své živobytí. Není to však přehnaná panika?

Čínský nový rok

Čínský nový rok tentokrát připadl na 24. 1. Nadešel poslední den roku prasete a začal rok krysy. Poslední den roku je den, kdy se velkolepou večeří spolu s rodinou slaví příchod nového začátku. Druhé rodinné setkání, a tentokrát nejen té nejbližší rodiny, ale také strýců, tet, synovců, sestřenic a tak dále, bývá třetí den nového roku. V den svátku rodiny. I my jsme se poslední den roku vydali za strýcem na společnou večeři. Já, moje žena a její matka. Bylo to pár dní potom, co se zprávy o koronaviru začaly dostávat do médií. Přibližně tehdy se provalilo, že starosta města Wu-chan zatloukal informace o nové hrozbě, a zřejmě i kvůli tomu nyní nový koronavirus ohrožuje celou zemi.V ten den však ještě žádné opatření k omezení možné epidemie v platnosti nebylo. Nikdo netušil, co se děje. I přesto bylo město zcela prázdné. Jenže je těžké rozpoznat opravdový důvod.

Život se mnohým zastavil, ale některé povinnosti neošidíte.

Čínský nový rok, nebo koronavirus?

Prázdné obchody, kavárny a restaurace jsou každý rok během svátků prázdné, a byly by prázdné i letos, virus nevirus. Změna však nastala – většina z těch několika lidí, co se vezli ve vylidněném metru, měla na obličeji roušku. Strach se už začínal drát mezi lidi. Dnes už nikoho bez roušky nikam nepustí a při vstupu do veřejných prostor vám měří teplotu.Když jsme přišli ke strýci, první, co jsem dostal, byl pohár pálenky. „V Číně nyní řádí virus a lékaři říkají, že alkohol pomáhá. Na zdraví!“ zněl rozkaz a padla první sklenička ohnivé vody. První z mnoha, na virus je třeba jít frontálním útokem. Jenže špatné zprávy se valily každou minutou. Sotva jsme dojedli jídlo, všechny další oslavy a setkání jsme museli zrušit. A oslavy čínského nového roku zrušily miliony lidí po celé Číně. Od naší večeře se situace každým dnem zhoršovala. Přestala létat letadla, Čína je v izolaci a my nemáme šanci se odsud dostat. Při vstupu do zavřených prostor vám změří teplotu a pokud není v pořádku, máte zákaz vstupu. Na všech veřejných prostranstvích musíte mít roušku na obličeji a po ulici chodí paní s reproduktorem, kterým vás vyzývá, abyste na veřejná prostranství vůbec nechodili. Mnohé zachvátila panika. Ale mnohé nechává virus chladnými. Moji sousedé, šanghajští důchodci už za poslední roky zažili virů několik. A tak klidně bez roušek hrají mah-jong na ulici. Kde je však obezřetnost na místě, je město Wu-chan. Místo, odkud virus přišel a kde jsou, na rozdíl od jiných částí Číny, nakažených už tisíce.

Restaurace zejí prázdnotou, ekonomické dopady se teprve budou vyčíslovat.

CO JE TO KORONAVIRUS?

Koronaviry jsou kategorie virů, z nichž některé způsobují zcela běžná onemocnění, jako je chřipka, a dostáváme se s nimi do styku pravidelně. Existují však výjimečné tipy koronavirů, které se čas od času objeví a mohou být nebezpečnější než jiné. Zejména proto, že jsou nové a neexistuje na ně lék a ani očkování. Historicky jsme zde měli například koronaviry SARS nebo MERS. V roce 2019 se objevil zcela nový typ, který však zatím není tak nebezpečný jako výše zmíněné. Označuje se jako 2019-nCoV, ale zlidověl jako čínský koronavirus z Wu-chanu. Pravděpodobně pochází z hadího masa, které v Číně zkonzumovali a následovně se virus přenosem z člověka na člověka začal šířit dál.I přesto se však zatím řadí mezi méně nebezpečné. Šíří se sice mnohem rychleji než například virus SARS, avšak úmrtnost je momentálně méně než 2 %, pravděpodobně bude ještě nižší, protože příznaky choroby jsou mírné a mnoho lidí nejde vůbec na vyšetření. Pro srovnání – úmrtnost při SARS je 10 %, MERS 35 %, Ebola 40,4 % a Nipah 77,6 %. Zatímco na koronavirus se k počátku února nakazily tisíce lidí, a zemřelo kolem tří set, na běžnou chřipku ročně zemře více než půl milionu lidí. Běžná chřipka zabíjí šedesátkrát více lidí než koronavirus. Lidé se však bojí neznámého nebezpečí více než toho běžného, ale mnohem vážnějšího. Ale je pravda, že jsme jen na začátku, nikdo neví, co nás přesně čeká.Hlavním důvodem paniky kolem nového koronaviru je rychlost jeho šíření, zatím ne všude dostupné léky a inkubační doba, po kterou nakažení lidé nemají žádné pří-znaky, ale už virus vylučují. Velkou hrozbou je i potenciální mutování viru, které by mohlo začít. Mírné příznaky onemocnění by se tak mohly klidně stát i velmi nebezpečnými. Většina příznaků se dnes projevuje jako běžná chřipka, ohroženi jsou zejména starší lidé a lidé s poškozenou imunitou. Mnohem větší riziko, které v současnosti virus 2019-nCoV představuje, jsou konspirační teorie které se šíří ještě rychleji než virus, a z toho plynoucí panika.

Jaký bude dopad na ekonomiku se teprve uvidí.

MŮŽE ZA TO ČÍNSKÁ VLÁDA?

Za šířením nového koronaviru stojí i lidská chyba. Avšak ještě dříve, než se o ní začneme bavit, je potřeba se distancovat od těch nej-horších mýtů. Nezačala biologická válka, virus nevypustil Bill Gates, Čína se nesnaží snížit počet obyvatel umělým šířením viru. Nezačal konec světa a neumřeme všichni. Také není pravda, že by Čína situaci nezvládala, neustále lhala nebo zavírala lidi za psaní o koronaviru. I když na tom posledním část pravdy je. Ale pouze část, řekněme si to tedy raději celé.Čínu řídí centrální vláda v Pekingu. Stát je rozdělen na provincie a města pod ústřední správou. Většina provincií má velkou autonomii v rozhodování, i když některá nařízení jsou v Číně vydávaná celoplošně. Mnohá však ne. Když se bavíme o čínské vládě, neměli bychom proto používat pouze nic neříkající oslovení čínská vláda. Většina lidí totiž neví, o jakou vládu vlastně jde. Je to, jako bychom se bavili o evropské vládě, ale mysleli tím nejen Evropskou komisi, ale i jednotlivé vlády všech zemí Evropské unie. Nový koronavirus pochází z města Wu-chan, které spadá pod provincie Chu-pej v v centrální Číně. Wu-chan je velmi důležitým dopravním uzlem vnitrozemské Číny a žije zde přibližně jedenáct milionů obyvatel. Nový virus se poprvé objevil na konci roku 2019. Informacím o prvních nakažených osobách však vláda Wu-chanu nepřipisovala na vážnosti. Varování lékařů ignorovala. Ba naopak, osm lékařů, kteří jako první bili na poplach, zatkla za šíření paniky. Nevěděli si však s nimi rady a jejich vyšetřování se přeneslo na centrální vládu, která lékařům vyčetla, že veřejně šířili paniku přes sociální sítě. Čínská vláda ráda řeší problémy interně, aniž by se o tom dozvěděla většina obyvatel. Problém však byl, že vláda provincie Chu-pej a vláda ve Wu-chanu problém řešit nechtěla. Nákaza se tak začala rychle šířit. Místní vláda nadále intenzivně cenzurovala zprávy na sociálních sítích a začala lidem hrozit, že budou potrestáni za šíření paniky. Šíření paniky je v Číně trestné, avšak co přesně to znamená, je řečeno velmi vágně. Může to být cokoli.Proč starosta Wu-chanu informace tajil, se můžeme jen domýšlet. Možná si myslel, že situaci dostane pod kontrolu sám a vyhne se zásahu centrální vlády. To by totiž rozhodně uškodilo jeho kariéře. Kvůli své úmyslné ignoraci tak na-příklad povolil místním uspořádat pokus o světový rekord v největší hostině zásobené domácím jídlem. Tisíce lidí přinesly doma uvařené pochoutky na společnou večeři, která byla pravděpodobně rájem pro nový koronavirus. Po této hostině se šíření rozeběhlo takovou rychlostí, že se informace již nedaly více utajit. Vláda v Pekingu okamžitě zasáhla, izolovala Wu–chan a celou provincii Chu-pej. Guvernéra provincie zbavila postu pro jeho absolutní ignoraci této nástrahy. Starosta Wu-chanu zatím potrestán nebyl, avšak je obrovský společenský tlak na jeho rezignaci. Kvůli jeho chy-bě je dnes jedenáct milionů lidí zavřených ve městě bez možnosti odsud odejít. Tisíce lékařů z celé země musejí opustit své rodiny a vystavit se riziku, aby šli bojovat s virem. Varování osmi lékařů bylo správné, když říkali, že přichází nový virus podobný SARS. Obyvatelé Číny je považují za své hrdiny a Čína je za šíření paniky nakonec nepotrestala. Zásah centrální vlády byl extrémně rychlý. Preciznost, jakou zasáhla proti nákaze, si vysloužila pochvalu odborníků celého světa. Čína má velmi špatnou zkušenost ze šíření mnohem nebezpečnějšího koronaviru SARS, který v roce 2002 absolutně nezvládla a vysloužila si za to kritiku celého světa. Čína se z těchto chyb poučila a nyní si dává velmi záležet, aby se více neopakovaly. I když zamlčování informací ze strany lokálních vlád stálo na začátku obou epidemií.JEDÍ ČÍŇANÉ HADY?Většina koronavirů, které jsme za poslední deseti-letí identifikovali, pocházela z netopýrů. Výjimkou není ani nový virus z Wu-chanu. Na člověka se však pravděpodobně dostal prostřednictvím infikovaného hadího masa. Předpokládá se, že zdrojem nákazy byl trh s mořskými plody Huanan, i když někteří z prvních nakažených toto podezření vyvracejí. Nikdy se totiž s trhem nedostali do kontaktu, a to ani nepřímo. Je proto možné, že zdrojů nákazy může být více. Tak či tak, trhy s živými a mrtvými zvířaty jsou v celé Asii běžné a představují obrovské riziko virových onemocnění.Odborníci na tento stav poukazují už déle, čínská vláda se proti němu snaží bojovat, avšak tyto snahy zatím nejsou dostatečné. Problémem je, že v Asii jsou lidé zvyklí vidět maso, které chtějí koupit, živé. Většina Asiatů nechce kupovat už poražené zvíře. V první řadě vědí, že dozor nad hygienou není stále dostatečný a nemají tak jistotu, kdy bylo zvíře poraženo a zda je jeho maso čerstvé. Všichni proto vyžadují, aby viděli zvíře živé a porážka se konala před nimi.Problémem na trzích je nedostatečná hygiena. Čínská vláda začíná na hygienu dbát, trhy ve městech se pravidelně kontrolují. Jenže hygienické kontroly se staly rodnou půdou pro korupci. Čím menší město, tím hůře. K tomu připočtěme fakt, že na trzích se každodenně zabije velké množství zvířat. Trhovci, častokrát pro kupující i zabitá zvířata stahují z kůže nebo i čistí, dokážete si představit, jaké asi tam jsou hygienické podmínky. Na mnoha místech Číny jsou pochoutkami i zvířata, jejichž původ je pochybný a odchyt nelegální. Mezi takové patří například psi, hadi, výjimečně i netopýři a různá jiná malá zvířata, jako cibetky a podobně. Právě tato zvířata, která vesničané chytají v jeskyních a lesích, neprojdou žádnou hygienickou kontrolou a jsou nosičem mnoha pro člověka nebezpečných virů. Například zabiják SARS pocházel právě z cibetek.

Autor článku Pavel Dvořák v Číně dlouhodobě žije a podniká.

NÁSTRAHY ČÍNSKÉHO NOVÉHO ROKU

Čína měla štěstí v neštěstí. Virus se začal šířit v momentě, kdy prakticky byli všichni doma. Čínský nový rok se jako jeden z mála svátků koná ve stejný čas po celé Číně. Masivní cestování obyvatelstva za rodinou, zvané chunyun, které každoročně na čínský nový rok probíhá, už v době viru skončilo. A migrace zpět do práce ještě nezačala. Když koronavirus vypukl, čínská vláda okamžitě prodloužila svátky. Nejprve jen o týden, později ještě jeden týden přidala. Všichni byli tak či tak doma, nyní tam zůstanou pouze déle. Všichni jsou zásobeni potravinami, neboť v každé rodině se chystala velkolepá hostina. I obchody byly dobře zásobené. Nedostatkovým zbožím jsou momentálně jen roušky na obličej a ochranné oblečení. Život stojí, ale všichni na to byli připraveni, i když původním důvodem byl největší svátek roku. Otázka je, jak dlouho stát zůstane. Po celé Číně jsou zatím více ohroženy firmy než lidé. Nejhůře to nese turismus. Podnikám v něm já i moje žena, tak to vím z vlastní zkušenosti. Všechny cestovní kan-celáře, památky a ubytovací zaří-zení mají zákaz zajišťovat jakékoliv služby. Kromě toho nelétají letadla.Avšak zatímco nás v jiných částech Číny virus neovlivnil až tak výrazně, lidé ve Wu-chanu prožívají těžké období. Zejména zdravotnický personál, kteří stojí v čele boje proti tomuto viru. Co se týče zbytku světa, nemusíme panikařit. Je třeba dodržovat základní hygienická opatření, pokud jste nemocní, vyležte to. Pokud máte odpovídající projevy nemoci, nechte se vyšetřit. Infekce novým koronavirem není vždy smrtelná, mnoho lidí už bylo vyléčeno. Zároveň ale myslete na lidi ve Wu-chanu, protože tam se odehrává boj za nás všechny.

Boj, aby se z nového koronaviru nestala opravdová globální hrozba.

Text a foto: PAVEL DVOŘÁK, otištěno v magazínu Koktejl 3/2020.

Umění SLOW TRAVEL

Umění SLOW TRAVEL

Umění SLOW TRAVEL

3

červenec, 2018

Cestování pro mě už dávno není o tom vidět co nejvíc a navštívit co nejvíc zemí. Naopak, cestu si nejvíce užiju, když zpomalím. Baví mě slow travel, pomalé cestování alespoň na několik měsíců. A protože na cestách průběžně pracuji, můžu cestovat, jak dlouho se mi jen zlíbí.

Napsal a prožil Matouš Vinš, autor legendární Travel Bible

Slow travel je o svobodě, nastavení mysli a životě bez spěchu a stresu. Na chvíli se zastavíte a začnete si užívat drobné detaily kolem sebe. Necháte místo, kde zrovna jste, vyprávět jeho příběh. Díky pomalému cestování mnohem lépe poznám danou zemi a mám alespoň trochu šanci pochopit její kulturu. Mám také čas si mezi místními najít skutečné přátele. A v neposlední řadě ušetřím – nejen peníze. Každý přesun navíc totiž znamená nejen nevyhnutelné výdaje, ale i nemalou ekologickou zátěž pro naši planetu. I proto se snažím co nejdéle zůstat na jednom místě a dělat výlety do okolí, než neustále měnit základnu a létat.

matous vins

Spousta lidí ale řeší, že dlouhodobou pomalou cestu nemá jak zaplatit. Pro mě je řešením práce na dálku. Žiju jako digitální nomád a poslední čtyři roky cestuji v podstatě nonstop. Živí mě projekt Travel Bible a marketing, stačí mi jen připojení na internet. Protože jsem ale dostával stále víc dotazů, jak si na cestách vydělávat, dal jsem spolu s kolegou Petrem Novákem v knize Travel Jobs dohromady celkem 135 způsobů. Ať už jde o skvěle placený fulltime job nebo menší přivýdělek, když dojdou prostředky pro další cestu. Vůbec při tom nemusíte pracovat na počítači.

Kdo je digitální nomád?

„Digitální nomád“ v původním významu skutečně označuje člověka, který se dlouhodobě (víceméně často) přesouvá z místa na místo, ale místo ovcí, velbloudů, sobů či obchodu mu obživu poskytují digitální technologie. Počítač, telefon, internet. Pokud na týdenní dovolené u moře vyřizujete e-maily, jste sice digitální, ale ne nomád. Pokud cestujete a pracujete přitom na farmách, v kavárnách či učíte angličtinu, jste sice nomád, ale ne moc digitální. A „podnikání z pláže“ je nesmysl. Zase se vám někdo snažil snadno prodat téměř nesplnitelný sen.

Digitální nomád je člověk, který se dlouhodobě přesouvá z místa na místo a živí ho práce přes internet. Může přitom být jak freelancer, tak zaměstnanec či podnikatel. Podle mě mezi digitální nomády patří všichni, kdo vyrážejí na několik měsíců do zahraničí za účelem pracovat na dálku. Jestli jsou přitom na jednom místě, nebo projedou deset zemí, je už na nich.

Chcete se dozvědět více o slow travelingu a jak si vlastně při těch cestách můžete přivydělat? Stačí si objednat časopis Koktejl, kde si celý příběh můžete dočíst.

Babetou napříč Islandem

Babetou napříč Islandem

Nemusíte mít velkou motorku nebo drahého teréňáka, abyste mohli procestovat kus světa

Před necelým rokem jsme poprvé rodinám oznamovali, že se chceme vydat s mopedy na Island. Slýchali jsme věty ve stylu: „Vy si nedáte pokoj, že?“ Pokoj jsme si nedali a v létě jsme projeli na legendárních československých mopedech část Faerských ostrovů a hlavně Island.

Z Dánska přes Faerské ostrovy

První část cesty vedla do dánského přístavu Hirtshals, kam jsme dvěma auty dopravili babetty a tam taky auta zůstávala. Dále jsme pokračovali pouze na mopedech bez doprovodného vozidla. Cesta trajektem na Faerské ostrovy do přístavu Tórshavn trvala 35 hodin. Na Faerských ostrovech jsme měli dva a půl dne, procestovali jsme ostrovy Streymoy a Vágar. Zde najížděl svoje první kilometry na mopedu tohoto typu náš kameraman a fotograf Dan Peprník. S babettou se z počátku sžíval, ale musím říct, že mu to šlo dobře. Tady jsme již museli řešit první poruchy. Jedna z nich nám zabrala nemalou část druhého dne na ostrově. Třetí den na Faerských ostrovech nás čekalo nalodění na trajekt a čtrnáctihodinová cesta na Island. Do přístavu Seyðisfjordur jsme dopluli z rána a po chvílích focení s německými turisty jsme vyjeli na sever Ostrova.

Islandský srpen, český listopad

Cílem bylo projet severo-východ, Akureyri, po F35 se dostat do Reykjavíku a po Ring Road dojet do přístavu. Na začátku cesty byl problém s aklimatizací a po třech kilometrech jsme měli na sobě téměř všechno oblečení. Časem jsme si naštěstí na zimu trochu zvykli, ale na déšť moc ne. Krajina nám ovšem dopřávala zahřátí. Když jsme narazili na strmé stoupání serpentinami do hor, babetty přestaly zvládat a my jsme je tlačili, někdy i s pomocí plného plynu. Některé kopce nám trvaly i několik hodin. Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to na prašné cestě bez pádu, a to v plné rychlosti. Maximální rychlost je naštěstí okolo 50 km/h, tudíž největší újmou byly prodřené kalhoty.

Kolem kaňonu Ásbyrgi, Ďáblovy kuchyně plné kouřících fumarol, a hmyzem oplývajícího jezera Mývatn jsme se dostali do Akureyri, takzvaného hlavního města severního Islandu. Akureyri je obklopeno horami a my jsme museli jeden velký kopec překonat, abychom se dostali na západ a mohli zabrousit do vnitrozemí. Kilometr před vrcholem se nám pokazila součástka v jednom z motorů a dva z nás skoro celou noc opravovali na vrcholku hory v dešti a mlze. Pro zahřátí byly k dispozici pouze zbytky moravské pálenky. Island není místem, na kterém chcete trávit letní noci venkovním servisováním.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

 

Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to bez pádu

Poušť

Po úspěšných a zdlouhavých opravách jsme se dostali na počátek cesty F35. Vnitrozemská cesta ze sopečného popela plná děr a hrbolů, které nám vyklepávaly všechny šroubky, nám zabrala přesně dva dny. Za tu dobu jsme nesčetněkrát opravovali, většinu cesty nám pršelo, ke konci prvního dne jsme byli tak zmrzlí, i když jsme měli náležité motorkářské vybavení, že ruce už nezvládaly jemnější práci, v botách bylo mokro a nohy jsme necítili. Byla to nejtěžší část cesty. Nepřidalo tomu zjištění v půlce vnitrozemí, že se nám zvedla spotřeba a my nebudeme mít dostatek benzinu na dojetí do civilizace. Naštěstí jsme dostali informaci od řidiče projíždějícího auta, že je po cestě jeden kemp, kde probíhá i nějaká stavba. Dělníci nám tady nakonec prodali 20 litrů benzinu. Díky nim jsme se dostali přes Althing do Reykjavíku, nejsevernějšího hlavního města světa, kde jsme mohli označit první polovinu islandské výpravy za dokončenou. Nyní nás čekala zdánlivě snazší trasa přes jih ostrova na východ do přístavu.

Ledovce a noční jízda

Celkem snadno jsme se dostali do Víku. Po cestě bylo zase mnoho zastávek, protože islandská krajina je každým kilometrem úžasná a spousta vodopádů, spících sopek a černých pláží cestovatele stále zdržují, ta místa totiž nejdou nevyfotit. Pořádná zima začínala být, když jsme se blížili k druhému největšímu ledovci v Evropě, Vatnajökull. Před pár lety by nás ani ve snu nenapadlo, že se naše chatrné mopedy budou fotit s plovoucími krami a ledovcem v pozadí. Nicméně se to stalo a Vatnajökull s ledovcovým jezerem Jökullsarlón byl velký zážitek. Blížili jsme se finiši naší výpravy. V zadním kole jedné babetty ale začaly praskat paprsky. Opravovat jsme to nemohli do nekonečna, protože jsme měli omezené množství paprsků a nakonec nám vystačily tak akorát i s tím, že jsme je odebírali z kol ostatních babett. Tato porucha přinesla další zážitek. Po východních fjordech si čtyři z nás dali noční výpravu. Dva jeli napřed a o půlnoci už byli ve spacácích. Čtyři mopedisti jeli v noci po jednom z mála nevyasfaltovaných úsecích Ring Road, v kopcích pro babettu nezvládnutelných a bez vody. Než nám došly zásoby vody, udělali jsme si o půlnoci kávu, za řídítky už jsme skoro usínali. Ve tři ráno jsme jedli z nouze a únavy suchého nedobrého turka a zapíjeli to posledním zbytkem limonády. Se zdevastovaným kolem jsme v sedm ráno předposledního dne dojeli až skoro na farmu, kde spali dva babettisti, co jeli napřed. Chvíli jsme se vyspali a i díky péči našich krajanů pracujících na té farmě, jsme ve čtyři ráno posledního dne dojeli do přístavu, dali si poslední snídani na Islandu pod vodopádem, který jsme viděli jako první, když jsme sem dopluli, a dopoledne už jsme byli na trajektu a pluli vstříc pevninské Evropě.

Náš kočár

Babetta 210 se začal vyrábět v roce 1983 na Slovensku. Jedná se o dvoutaktní moped, jenž má motor s dvourychlostní automatickou převodovkou o výkonu 1,75 kW, která nezískala dobrou reputaci. Spojky se často mastí a neobvyklé nejsou ani poruchy převodů. Pojízdnou Babettu 210 seženete zhruba za 6–7 tisíc korun, aby se na ni dalo spolehnout při delších cestách, je nutná dvou až třínásobná investice.

Text: Libor Vávra, Foto: Daniel Peprník

Tento článek také vyšel v našem Koktej Specialu o Islandu

 

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl

Pin It on Pinterest