Jordánské hášimovské království je země protkaná biblickými příběhy. Kráčely tudy dějiny a vedle množství historických památek tu lze objevit i jedinečné přírodní bohatství. Nachází se zde proslulé skalní město Petra, zařazené na seznam sedmi novodobých divů světa, ale divů tu lze najít víc. Jordánsko, stabilní země Blízkého východu, přesto stojí opodál hlavního turistického zájmu. Zatím.

Monumentální ruiny Artemidina chrámu ve starověké Gerase dodnes fascinují kamennými sloupy s překrásnými korintskými hlavicemi.

Od úrodného údolí řeky Jordán na východ přes kamenitou náhorní plošinu a poušť se rozprostírá Jordánsko, území osídlené od úsvitu dějin. Starověká nezávislá města 500 let před Kristem ovládali Nabatejci, později Římané, muslimská umajjovská dynastie i Osmané. Po první světové válce se stalo Jordánsko britským protektorátem, ale to už bylo na cestě k úplné nezávislosti, kterou dovršilo v roce 1946.

Dnes má Jordánské hášimovské království v srdci Blízkého východu pověst stabilní a prosperující země. Jordánský král Abdalláh II., vášnivý pilot, potápěč a jezdec rallye, přináší své zemi dlouhodobě mír a kvalitní diplomatické i ekonomické vztahy napříč kontinenty. Ve státě sice platí zákaz krále veřejně hanět, ale pro valnou většinou k tomu ani není důvod. Vzkvétá obchod, cestovní ruch a počet obyvatel se násobí přispěním imigrantů ze sousedních neklidných zemí.

Velké Jižní divadlo v Gerase bylo postaveno kolem roku 90 našeho letopočtu a kaskáda jeho kamenných lavic pojala přes 3000 diváků.

Dvě tváře

Vývoj země během posledních desítek let se zrcadlí dvěma tvářemi hlavního města Ammánu. Ve východní historické části města se po obzoru rozlévá moře strohých domů jako tisíce nažloutlých kostiček lega, rozsypaných po návrších. Nad nimi zní pětkrát denně zpěv muezzinů, svolávajících k modlitbám, a nad tím vším na obřím stožáru vlaje gigantická jordánská státní vlajka. Západní část města má novou, kosmopolitní tvář, tepe životem módních čtvrtí plných barů, kaváren a uměleckých galerií. Do výše ční blyštivé mrakodrapy jako symboly pokroku a blahobytu.

Na sever od hlavního města se vlní zelené pahorky i úrodná údolí a skrývá se tu nespočet archeo­logických klenotů v podobě impozantních ruin antických měst či dávných hradů. Dnešní Džeraš, v římské době Gerasa, vznikla po tažení Alexandra Velikého řeckým osídlením úrodného místa s dostatkem vody, obývaným od pravěku lidmi. Byla součástí městského uskupení Dekapolis, což byla desítka helénistických měst, vystavěných na východ od řeky Jordán. Strategicky umístěná města sloužila zejména obchodu a obraně, ale také kráse, umění a nečekanému pohodlí.

Stroj času

Projdete-li vstupním Hadriánovým obloukem, jako byste prolnuli časem zpět o dvě tisíciletí. Dlážděné bulváry lemované honosnými domy, sloupoví s překrásně zdobenými hlavicemi, náměstí s fontánami, impozantní chrámy. Ačkoliv ze všeho zbyly jen ruiny, dosud živě evokují velkolepost a luxus dávného města. Ozvěna křiku patnácti tisíc diváků na kamenných tribunách obrovského hipodromu, když do cíle dobíhá první spřežení, je snad ještě slyšet.

Nedaleko města Adžlún na severozápadě trůní na tisícovém vrcholu hory Aúf muslimský vojenský hrad Qalaat ar-Rabad, majestátní svědek a účastník mnoha bitev. Hrad byl vystavěn na přelomu prvního a druhého tisíciletí se zřetelným důrazem na obrannou strategii. Původních sedm věží a patnáctimetrový příkop měly za úkol odstrašit, případně odrazit dobyvačná křižácká tažení. Jizvy a šrámy vyryly do jeho zdí a hradeb také Mongolové, Osmané a v posledních dvou stoletích i několik silných zemětřesení. Spletité chodby, schodiště a sály v útrobách masivního pískovcového opevnění dnes působí velmi tajemně. Z hradeb se otevírá úchvatný výhled na vlny olivových a piniových hájů.

Kde Mojžíš uzřel zemi zaslíbenou

Vydejme se na jih a zastavme se také na Nebó. na hoře, která není závratně vysoká, zato historie a mystická energie zde prýští snad z každého kamene. Na tento vrchol, vzdálený asi dvacet kilometrů východně od Mrtvého moře, podle bible vystoupil Mojžíš a uviděl zemi zaslíbenou. Sám do ní však nikdy nevstoupil a na vrcholu hory zemřel. Na připomínku této události stojí na Nebó kostel, zrekonstruovaný na začátku 21. století. Jen díky historickým cestopisům a obětavé práci františkánských mnichů, kteří tu sídlí, byl kostel po staletích chátrání opět přiveden do života a je stejně jako kdysi oblíbeným poutním místem. Tak jako Mojžíš, i my odtud můžeme dnes dohlédnout až do země zaslíbené. Jsou-li podmínky příznivé, můžeme se kochat strhujícím výhledem přes hladinu Mrtvého moře, řeku Jordán a Jericho až k Jeruzalému.

Jordánská ikona

Nejznámější místo Jordánska leží daleko na jihu. Samozřejmě je to ztracené skalní město Petra. Mystické místo na křižovatce arabského, egyptského, syrského a fénického světa, vytesané přímo do barevných pískovcových skal. Nabatejci, arabští kočovní obchodníci, kteří na počátku letopočtu ovládali podstatné území Blízkého a Středního východu, vystavěli město jako nedobytnou obchodní základnu. Sem proudily stovky karavan s nákladem kadidla, hedvábí, myrhy, šafránu či skořice. Obrovské nabatejské bohatství umožnilo ve spletitých soutěskách Petry vybudovat desítky majestátních královských hrobek a chrámů, nad jejichž krásou můžeme dodnes žasnout. Obydlí Nabatejců se ovšem prakticky nezachovala. Vznikla proto domněnka, že Petra bývala jen nekropolí. Až později se ukázalo, že Nabatejci žili raději ve stanech než v domech. Stany pochopitelně nápor věků nepřežily.

Beduínské tajemství

Římská a později křesťanská nadvláda přinesly městu postupný úpadek, završený v 6. století zemětřesením. Po krátké křižácké epizodě byla Petra na dlouhá staletí pouze pečlivě střeženým tajemstvím beduínů. Pro západní svět ji znovu objevil mladý švýcarský geograf Johann Ludwig Burckhardt v roce 1812, když si po prvním neúspěšném výzvědném pokusu nechal narůst plnovous a v přestrojení za Araba polohu Petry od beduínů lstivě vymámil. Za tajemstvím města je i dnes potřeba nejdříve projít nenápadný, více než kilometr dlouhý kaňon al-Siq (někdy psáno Siqit). Rudé dvousetmetrové stěny tu svírají zástupy turistů, v nejužším místě se dva stěží vyhnou. Když se na konci temné skály rozevřou, oslní návštěvníka pohled na obrovské průčelí Al-Khazneh neboli Pokladnice. Dva tisíce let stará ikonická hrobka nabatejského krále Aretase IV. zaměstná každý objektiv. 

V Petře můžete celé dny bloudit obrovskými chrámovými komplexy či stržemi s vytesanými portály, které mění své barvy s denní dobou. Zkoumejte geniální vodovodní systém, díky němuž bývalo dnes vyprahlé místo vlahou oázou plnou zahrad a fontán, nebo můžete v úmorném vedru vyšplhat soustavou stovek schodů k tajemnému a odlehlému klášteru Ad-Deir. Většina turistů však volí jednodenní zážitek, často doplněný svezením na koni či voze a zastávkou v kýčovitém občerstvení na úpatí některé z nabatejských hrobek. Pocit atrakce dotváří změť stánků podnikavých beduínů, kteří své tradice přizpůsobivě vyměnili za lukrativní prodej suvenýrů. Chrámy a hrobky jsou naštěstí vysoké a při troše snahy nebude to laciné hemžení na fotkách vidět.

Mars na Zemi

Hledáte-li naopak mystické ticho, čeřené jen ševelením zrníček písku ve větru, a samotu zvoucí k rozjímání, vydejte se do Vádí Ram. Rudě zbarvená pouštní oblast na jihu země je plná širokých rovinatých údolí, lemovaných dramatickými pískovcovými útesy, skalními věžemi a věčně se přesýpajícími dunami. Během milionů let vymodelovala příroda pomocí vody a větru ve vrstevnatých skalách fantastické útvary, kaňony a brány. Nedozírná vyprahlost a nespočet odstínů kreslí snovou krajinu jako z jiné planety, nejspíš jako z Marsu. Však také Marťan, Star Wars, Duna a mnoho dalších filmů našlo své jiné světy právě ve Vádí Ram.

Pouštní znalci

V těžkých podmínkách pouštního klimatu je přírodní rovnováha velmi křehká. Vádí Ram je proto chráněnou rezervací a turistika je regulována. Výpravy do pouště je možné podnikat džípem, na velbloudu, na koni či pěšky, ovšem vždy s průvodcem. Místní beduíni jsou znalí, a tudíž jako průvodci ideální. Kromě toho vás v poušti také ubytují. V tradičních stanech či ve vesmírně působících klimatizovaných kopulích. Iluze Marťana je dokonalá. Nesmírně pohostinní beduíni v poušti podnikají, ale také žijí. Milují svobodu a vůni pouště a stále se drží svého tradičního nomádského pastevectví i stanů z černé kozí srsti. V kapsách tradičního oděvu sób však již nosí stejné mobily jako máme my a za stany parkují toyoty či mitsubishi. 

Po náročném pouštním putování nic neosvěží víc, než smýt únavu a rudý prach v Rudém moři. Jediné jordánské přímořské město Akaba vás přivítá s otevřenou náručí. Je posazená na samém konci Akabského zálivu, obklopená horskými hřebeny, a i v zimních měsících nabízí příjemných dvacet stupňů Celsia. V létě je tu samozřejmě horko jak se patří, vánek od moře však chladí a posezení v kavárničce či u zmrzliny je slastným zážitkem.

Slané blaho

Cestou zpět do Ammánu je nutné zastavit u Mrtvého moře. Není žádné níže položené místo na povrchu naší planety. Ve jméně má slovo moře, ale ve skutečnosti jde o jezero s velmi slanou vodou. Rozlévá se v délce 65 km v linii Jordánského údolí, tektonicky aktivní propadliny. Je napájené zejména vodou řeky Jordán, ven z něj ale nevytéká nic. Pouze se vypařuje. A to celkem rychle, proto je koncentrace solí tak extrémní. V jednom litru „mrtvé vody“ je váhově asi třetina sůl! Z nasyceného roztoku se u dna hromadí krystaly soli, které lehce píchají do chodidel. A voda je opravdu mrtvá, v jezeře nežije vůbec nic.

Sestup do místa 420 metrů pod hladinou světových oceánů provází pocit vlhké horké deky, která člověka pomalu obtáčí, až se mu ztěžka přilepí po celém těle. Odměnou jsou však unikátní účinky na tělo i mysl. Léčivé působení přesolené vody je známé po tisíciletí, ale zajímavé jsou také podmínky klimatické. Jelikož kolem jezera téměř nic neroste, vzduch je prostý veškerých pylů, takže alergici jásají. Také sem pronikne méně ultrafialového záření a slunění je zde terapeutický prostředek. Všichni znají zdejší slané bahno, jež po napatlání na tělo svědčí kráse pokožky. Při koupeli hustá až olejovitá voda nečekaně silně nadnáší. Na klasické řádění ve vlnách zapomeňte, zřejmě by se vám ani nepodařilo se potopit. Ostatně to ani nezkoušejte. V očích ta mrtvá voda čertovsky pálí! Ovšem pokud se s opatrností položíte na záda na hladinu, v pohodě a bez nejmenší námahy se vznášíte jako dětská nafukovací kačenka.

Martin Loew

Vystudoval jsem biofyziku na MFF UK v Praze, ale raději než vědeckým bádáním naplňuji svůj život cestováním s očima otevřenýma a s fotoaparátem v ruce.

O poznatky, dojmy a zážitky z cest se pak doma dělím s diváky mých cestovatelských diashow. Vždy od podzimu do jara objíždím se svým turné celou republiku.

Natáčím rozhovory i jiné příspěvky pro rozhlasové stanice, publikuji v našich zeměpisných a cestovatelských časopisech. Mé fotky z cest se objevují v turistických průvodcích, v různých katalozích, na plakátech či v kalendářích.

Více naleznete na www.promitani.cz