Lipsko, Lutherovi navzdory

Lipsko, Lutherovi navzdory

Lipsko, Lutherovi navzdory

24.

červen, 2022

Lipsko? To brzy zanikne, nechal se prý slyšet německý teolog a reformátor Martin Luther, když se ho zeptali na toto dnes největší saské město. Lipsko a jeho občané podle něj postrádali víru, vše se ve městě točilo jen kolem peněz a s takovou prý zle pochodí. Zatím na jeho slova nedošlo. Obchodům se daří a nevypadá to, že by se na tom mělo něco v blízké době měnit.

Stará radnice v Lipsku v noci / foto shutterstock

Historie krásná a dlouhá

Město v nejjižnější části severoněmecké nížiny založili koncem prvního tisíciletí slovanští osadníci. Od nich pochází i název, který odkazuje k lípě. Už roku 1165 bylo povýšeno na město markrabětem Otou Míšeňským. V dopise zaručil měšťanům práva po magdeburském vzoru, včetně práv na pořádání trhů. Ty se nesměly konat do vzdálenosti jedné německé zeměpisné míle (zhruba 7,5 km) od města. O sto let později markrabě Dietrich z Landsbergu zajistil všem obchodníkům cestujícím do Lipska plnou ochranu osob a zboží, i když s ním byl jejich panovník ve sporu. To vedlo k usazení četných obchodníků v Lipsku. Obchodní zboží tehdy zahrnovalo sledě, látky, víno a pepř. Od té doby význam Lipska coby tržního města jen rostl. Uvádí se, že téměř tisíc let trvající kontinuální pořádání trhů je vůbec nejdelší na světě.

Stará radnice v Lipsku / foto shutterstock

Jakmile se podíváte blíže, zjistíte, že stopy trhů najdete skoro všude. Příkladem může být budova staré radnice. Měšťané si očividně nevzali slova Luthera moc k srdci. Spodní patro stavby dokončené deset let po jeho smrti totiž nesloužilo úřadu, ale bylo pronajímáno obchodníkům. Jak jinak. S přísunem kapitálu z trhů si mohli místní dovolit financovat těžbu rud v nedalekých Krušných horách a neustálé přestavby města.

V roce 1897 se zde konal první vzorkový veletrh s oficiálním katalogem, což mělo na současnou podobu městského centra zásadní vliv. V období od toho roku do začátku druhé světové války vyrostly v cen­tru Lipska desítky veletržních paláců. Nádherné výstavní domy protkané sítí pasáží byly důmyslně vystavěny tak, aby vedly návštěvníky trhů od zboží ke zboží, od obchodníka k obchodníkovi. Nevýhoda? Vzorkové veletrhy se konaly jen dvakrát ročně, takže po většinu roku byla velká část centra nevyužívaná. I tak se to ale místním vyplatilo. Alespoň ta přízemí pronajímali.

 

Velké a větší

Že udělají obyvatelé Lipska pro obchod vše, dokazuje i osud mnoha pamětihodností. S Lipskem je spojena spousta osobností, například Johann Sebastian Bach, Richard Wagner, Johann Wolfgang Goethe. Tak třeba Wagnerův rodný dům záhy po jeho narození zbořili a na jeho místě vyrostl obchoďák. Pryč je i stará škola sv. Tomáše, kde působil Bach (zbourána roku 1902), a když už jsme u hudby, za oběť stavbě veletržního paláce padla i první hudební konzervatoř. Na Goetheho Fausta alespoň upomíná sousoší v Mädlerově pasáži, která patří mezi vůbec ty nejhezčí ve městě. 

 Hlavní nádraží v Lipsku / foto shutterstock

Největší hlavové nádraží v Evropě

Mezi první dojmy z Lipska určitě patří, že vše vypadá obří. Přijedete-li vlakem, vystoupíte na největším hlavovém nádraží v Evropě. Čelní budova je dlouhá tři sta metrů. Obrovské prostory nádražní haly sloužily samozřejmě obchodu. Ale velkých věcí je tu víc. Památník Bitvy národů nedaleko centra je vůbec nejmonumentálnějším pomníkem Německa. Budova City-Hochhaus Leipzig je nejvyšším mrakodrapem v Sasku. Nová radnice postavená počátkem 20. století v historizujícím stylu má nejvyšší radniční věž v celém Německu (skoro 115 metrů). Život v Lipsku ale plyne poklidnějším tempem, než by se z výčtu velikostních rekordů mohlo zdát. Město není přecpané turisty, přímo v centru je univerzita, velká část lidí se přepravuje na kolech a místo pásu hradeb je pás zeleně, který tlumí případné zvuky z dopravy. Pokud byste přeci jen chtěli klidu více, je poměrně blízko centra dokonalá městská divočina.

Když jsou veletoky daleko

Lipsko leží na soutoku tří řek, Bílého Halštrova (Weißer Elster), Plesny a Parthe. V centru ale přítomnost vodního živlu takřka nezaznamenáte, musíte za ním pár zastávek tramvají na západ. Hendikepu chybějícího propojení se světem po vodě (i tudy by mohlo proudit zboží) si byli vědomi už ve středověku. Pozdější plány na napojení místních říček na veletoky ale vzaly zasvé. Napojení na Labe, aby ho bylo možno skutečně efektivně využívat, se ukázalo jako velmi komplikované. Propojení se Sálou se jevilo snadnější. Na vlastní stavbu ale došlo až ve 30. letech 20. století a nebyla nikdy dokončena, projekt byl přerušen během druhé světové války v roce 1943. Kanál končí jen 7,5 kilometru od řeky Sály. Po velkých plánech ale zbylo v lipských ulicích zajímavé dědictví – zdánlivě nekonečná síť propojených kanálů. Kdysi sloužily k zásobování města pitnou vodou a dopravě zboží, dnes jsou modrým oživením srdce města. Ještě na konci 80. let byly ale spíše stokou, z četných průmyslových podniků unikaly do vody nebezpečné látky všeho druhu, zpěněná různobarevná voda byla prostá života. Transformace průmysl utlumila, postavily se čističky a zrodil se nápad město přiblížit zpátky k jeho řekám. Postavila se první cyklostezka a následoval dominový efekt rozvoje kdysi průmyslové krajiny. Dnes jsou parcely u kanálů jedny z nejdražších ve městě, vodní cesty slouží k rekreaci, dopravě i sportu.

Plagwitz – Bývalá továrna na barevnou přízi na řece Weiße Elster

Velká proměna

S proměnou kanálů přišla i proměna průmyslových objektů kolem. Ty nejvhodnější byly přestavěny na bydlení. Před architekty stál poměrně velký oříšek, průmyslové haly přeci jen nejsou určeny pro bydlení. Většina bytů jsou dnes proto takzvané lofty. Minimální metráž, ale hodně prostoru do výšky. Němci se ukázali být při využívání bývalých továren velmi kreativní. Každý objekt má svůj zajímavý příběh. Některé fungují dodnes, jen se v nich změnila forma výroby. To je příklad továrny na tramvaje a kolejové jeřáby. K té se dnes sjíždějí milovníci architektury z celého světa. Ne kvůli továrním budovám, ale kvůli moderní kulovité přístavbě, postavené podle návrhu oceňovaného brazilského architekta Oscara Niemeyera. Kuriózně přilepená koule slouží jako rozšíření populární kantýny v přízemí. Právě jejímu šéfkuchaři chtěl prý majitel továren udělat radost, když viděl, že ho vaření každodenních hotovek už moc neuspokojuje. V kouli se tak každý týden konají speciální události. Můžete se jich účastnit také, jen čekací doba je opravdu dlouhá, tak si raději pospěšte zapsat se na seznam. 

Panorama Lipské bavlnárny

Povedená transformace

Z kdysi druhé největší německé továrny na tapety z roku 1873 je dnes kreativní centrum. Typický objekt je očištěný jen od toho nejhoršího nánosu špíny, aby mohl sloužit všem lidem kreativních povolání. Mohou tak vedle sebe fungovat módní návrháři, grafičtí designéři i výrobce kánoí. Nechybí pohodová kavárna v přízemí.

Vůbec největší transformační projekt v Lipsku se odehrál v bývalé přádelně bavlny (Baumwollspinnerei). Továrna z roku 1881 byla počátkem 20. století největší zpracovatelnou bavlny v Evropě (má rozlohu 100 tisíc m2), nyní je využívána jako tvůrčí a výstavní místo současné kultury a umění. V areálu se nachází jedenáct galerií, ateliéry, dílny, architekti, designéři, módní návrháři, výtvarné potřeby, divadelní soubor Spinnwerk, mezinárodní centrum tance a choreografie, tiskárny, vydavatelství, kino, galerie a další organizace. Začalo to přitom náhodou, největší zásluhu na přeměně měl majitel areálu, který ji umožnil namísto toho, aby se z továrny stalo všední logistické centrum. Areál je zajímavý i tím, že zahrnoval všechny možné objekty včetně bydlení nebo zahrádek podobné těm z Baťova Zlína nebo Schichtova Střekova. Kde se bydlelo kdysi, bydlí se i nyní. Procházet se areálem i galeriemi můžete zdarma, milovníci umění mohou jen jásat.

Prohlídka uměleckého centra v Lipsku

Důvodů, proč navštívit Lipsko, je mnoho. Stále je hostitelem významných veletrhů. Můžete pátrat po stopách Bacha nebo Goetheho. Užijete si ho jako milovníci hudby i výtvarného umění. Rozvíjí se kulinářská scéna, zajet můžete na špičkový fotbal. Je vhodné pro rodiny s dětmi i pro sportovně založené, protože zmíněné kanály volně navazují na jezera v oblasti Neuseeland, která vznikla zatopením bývalých hnědouhelných dolů. Lipsko je hodnoceno jako město s nejvyšší kvalitou života v celém Německu a má jednu z nejlepších evropských zoo. A co víc, leží nedaleko našich hranic, autem i vlakem jste tam za chvíli.

 

Diamantové město utopené v písku

Diamantové město utopené v písku

Diamantové město utopené v písku

28.

březen 2022

Ještě před sto lety bylo ve městě Kolmanskop pěkně rušno. Děti chodily do školy a život dospělých se točil výhradně kolem průzračných kamínků s duhovým leskem, na kterých se dala vydělat spousta peněz a zajistit si tak luxus i uprostřed pusté a vyprahlé pouště.

Městečko Keetmanshoop

Ocitáme se v jižní části Namibie. Ve městě Keetmanshoop odbočujeme směrem k Atlantskému oceánu, před sebou máme ještě pěkný kus cesty. Poušť okolo nás se zdá být ještě pustější než kdekoliv jinde. Kolem silnice se kupí vysoké hromady světlého okrového písku. Po levé straně místy vykouknou železniční koleje, které v nedávné minulosti spojovaly odlehlé pobřežní město Lüderitz s civilizací

Na kolejích ustavičně písek

S kolejemi tady byl vždy velký problém, aby se po nich dalo jezdit, musel se z nich neustále odmetat písek. Přesto se před nedávnem začala celá kolejová trať opravovat a zvažuje se stavba ochranného tunelu, který by odklízení písku zásadně usnadnil. Tunel by musel být dlouhý dva kilometry, jeho stavba by byla komplikovaná, se složitým odvětráváním. A navíc by stál 14 milionů namibijských dolarů, což je v přepočtu zhruba 28 milionů korun. Jak spor o novou trať dopadne, nikdo neví. Zatím jsou tu nově položené koleje, které jsou v neutěšeně zavátém stavu. Na chvíli zastavíme a projdeme se po několika dunách. Ne moc daleko, protože mezi městem Aus a Lüderitz se nesmí jít od silnice dál než šest metrů. Tato krajina totiž není obyčejnou pouští, jedná se o jedno z nejlepších nalezišť diamantů na světě. Celá oblast, která se jmenuje Diamanten-Sperrgebiet, je obrovská a hledat v ní drahé kameny není lehká práce. On takový nález diamantu by nám stejně moc štěstí nepřinesl, sběr a vývoz surových diamantů je tady přísně zakázán.

Pobřežní město Lüderitz

Konečně jsme ve starém koloniálním městě Lüderitzu na atlantickém pobřeží. Nejdříve se ubytujeme v malém soukromém domečku s vlastní kuchyňkou. A pak na chvíli vyrazíme do ulic. V malém krámku se nám podaří koupit teplý chleba, právě vytažený z trouby. Věřte, že po dnech únavné a nekonečné jízdy a šlapání v pustině jsme nic lepšího nejedli. Na druhý den si vyřizujeme potřebné povolení (fotopermit) pro vstup do nedalekého opuštěného diamantového městečka Kolmanskop, bez něhož nás na jeho území nepustí. Zbytek dne trávíme na poloostrově Lüderitzu. Zkoumáme větrem a mořem bičovaná skaliska, zátoky, ztroskotanou loď, pozorujeme mořské ptáky, obdivujeme starý maják a v samotném městě Lüderitzu barevné koloniální domky. Nahlédneme také do místního kostela na skále, který se chlubí krásnými pestrobarevnými vitrážemi.

Dřevěná lednička v poušti

Na druhý den vstáváme ještě před východem slunce a hned zamíříme do opuštěného města Kolmanskop. Krátce po šesté hodině ranní jsme na místě, slunce právě vychází a halí staré zděné budovy do teplého tónu. Nejdříve procházíme bývalou obchodní ulici a zvědavě nahlížíme do polorozpadlých budov. Skoro všechny místnosti zavál písek, dveře jsou zatarasené, často chybí okna. Dřevěné části domů, krovy i plechové střechy se prolamují pod nápory větru, písku a pod tíhou stáří. V jednom ukázkovém pečlivě ošetřovaném a chráněném domě stojí starý mohutný dřevěný nábytek, skříně, komody, příborník, stoly a židle, šatník, kovové postele. Visí tu i pár kousků oblečení z tehdejší doby. Na psacím stole zalistujeme v knize objednávek, obsahující vesměs obyčejné věci, jako jsou prací prášky, mýdla, hřebíky, různé nářadí, oblečení, látky na povlečení, konzervy s luštěninami, pytle mouky, olej, sardinky … zkrátka vše, co je v podobných končinách potřeba. V kuchyni stojí stará dřevěná lednička, natřená bílým lakem. Do její vrchní odklopné části se vkládaly kusy ledu, ve spodní části s dvířky se pak ukládalo jídlo. V rohu stojí malá železná kamínka, noci bývají v poušti chladné. Zaujala nás pračka značky Miele i se ždímačkou, tedy velký smaltovaný dřez s dvěma ždímacími válci a s páčkou. Na svou dobu byla ždímačka nezvykle moderní, luxusní a v jinak drsném životě přinášela při každodenních pracech příjemnou úlevu. 

Luxus v hromadách písku

V roce 1908 našel při stavbě železnice dělník Zachariáš Lewala v písku první diamant. Zpráva o nalezeném bohatství se brzy roznesla a z přechodného tábora velmi rychle vzniklo město Kolmanskop. Bylo postaveno uprostřed pouště, kde prakticky nebylo nic, žádná voda, žádný déšť, žádná půda, pouze písek, silné písečné bouře, pálivé slunce a nesnesitelné vedro. Přesto v době těžby diamantů město Kolmanskop jen kvetlo a lidé si užívali neobvykle velký luxus. V době své největší slávy tady žilo okolo tří set až čtyř set lidí vesměs německého původu. V diamantových dolech pracovali ale hlavně afričtí dělníci kmene Ovambo, kterých bylo okolo osmi set. Bydleli v nuzných barácích o kus dál mimo město. Obyvatelé města Kolmanskop měli zdarma vodu, okolo dvaceti litrů na osobu na den a k dispozici měli i mléko a led. Bylo tady divadlo, tělocvična, kuželkárna, restaurace, bar, obchody, bazén i kostel. Zkoumáme řeznictví, kde ještě stále trčí železa a háky na maso. Zaujatě hledíme na přístroj vyrábějící led pomocí slané vody. Další budovy sloužily k bydlení svobodným mužům nebo sestřičkám sloužícím v nemocnici. Město Kolmanskop si užíváme nejdříve v rámci vedené výpravy s opravdu znalou průvodkyní, v jejíž tváři se zrcadlí, že toho již hodně zažila. 

Nemocnice s prvním rentgenem

Další dlouhé hodiny, a pak hlavně druhý den zkoumáme město úplně sami, s tím, že za plot mimo město se v žádném případě nesmí. Domovní dveře (tam, kde jsou) máme za sebou ihned pečlivě zavřít. Chodit máme v dlouhých nohavicích a pevných botách a musíme se dívat pořádně pod nohy kvůli písečným zmijím, kterých je tu prý opravdu hodně. Pokračujeme sami dál až k velké zděné a dobře zachované nemocnici stojící o samotě. Vítr si pohrává s oprýskanými dveřmi, panty jemně vržou do pouštního ticha. Napjatě vcházíme po početných schodech dovnitř, nakukujeme do všech koutů, nevynecháme žádný pokoj, ani splachovací záchody. Žasneme nad lepšími prostornými privátními pokoji, které jsou vybaveny i prosluněnou verandou. Nemocnice ve městě Kolmanskop vlastnila také rentgen, první v celé Africe. Rentgen sloužil hlavně na odhalování případných pašeráků diamantů. A o tom, že mnozí z lidí pokušení neodolali, svědčí různé až krkolomné příběhy a mnohé důvtipné pašovací skrýše, které vystavuje přilehlé muzeum. Jak diamantů v místním dolu ubývalo, tak lidé město Kolmanskop postupně opouštěli a vydávali se za slibnějším štěstím jinam. Město bylo nadobro opuštěno v roce 1956, protože byla nalezena ještě lepší naleziště u hraniční řeky Oranje, kde se těží diamanty dosud. Hledá se ve starých vrstvách až dvacet metrů hluboko. Jedná se o nánosy řeky Oranje, která vyplavuje diamanty z oblasti Kimberley v JAR. 

Diamanty, kam se podíváš

Na začátku 20. století se u města Pomona (nyní už také opuštěné diamantové město) našly diamanty v takovém množství, že lidé jen leželi a sbírali diamanty přímo na zemi. V měsíčním světle se diamanty krásně leskly, a tak se sbíralo i v noci. Na padesáti kilometrech čtverečních se během jednoho dne nasbíralo 600 karátů diamantů, tedy 120 gramů. Tohle údolí pak později nazvali Märchental – Pohádkové údolí. Do nejbližšího dnes fungujícího dolu, který je v provozu třicet kilometrů od Kolmanshop, dělníky každý den dopravují autobusem. 

Písečná bouře

Pokračujeme v našem průzkumu opuštěného diamantového města. Zpočátku jemný vítr neustále zesiluje. Schováváme veškerou techniku do batohu a míříme do velkých vil postavených na svahu. Dům, kde svého času bydlel architekt, byl opravdu skvostný. Dvě patra, několik prostorných pokojů, impozantní dřevěné schodiště. Potom se vydáme do dalšího krásného dvoupatrového domu, kde bydlel správce domů. Jako poslední zkoumáme ještě jeden poměrně zachovalý dům správce dolu. Notnou chvíli čekáme, jestli se vítr uklidní, ale asi bychom čekali marně. Po nějaké chvíli opouštíme bojové pole a vydáváme se zpět k autu. Vítr se do nás vší silou opírá, písečná zrníčka štípou ve tvářích, vlasy máme plné písku. Konečně nasedneme do auta a v relativním bezpečí pozorujeme divoké běsnění neutuchající písečné bouře. Na silnici se tvoří písečné jazyky, a tak se po chvíli raději vracíme zpátky do města Lüderitzu.

Na druhý den bezvětří

Město Kolmanskop nás definitivně dostalo. A tak se do opuštěného diamantového města vydáváme s celodenním permitem i na druhý den. Je nádherně, slunce svítí, nad námi temně modrá obloha, ani stéblo trávy se nehne. Uděláme druhé rozšířené kolečko, projdeme obchody, vily, dům pokladníka, učitele, inženýra, ale také rodinné domky, které jsou již v hodně špatném stavu. Dojdeme až na konec města, kde stojí krásná zděná škola s velkými zasklenými okny. Ve škole obdivujeme čtyři velké třídy a prostorné chodby. Tady jistě chodily děti rády do školy, pomyslíme si. 

Po celý den hledáme ve městě Kolmanskop ty nejlepší motivy, písečné závěje, oprýskané zdi, vybledlé malby, nejtajnější zákoutí, průsvity. Tam najdeme zapomenutou vanu, tam oprýskané umyvadlo, zasypané dveře nebo kus postele. Dáváme pozor, kam šlapeme, však víte, jsou tady písečné zmije. A po velmi náročném dni, plazení v písku, prolézání mezi popadanými prkny zajdeme zase na vynikající ústřice. Město Kolmanskop se pomalu rozpadá, mizí pod tíhou písku a jednoho dne zmizí úplně. Možná zůstane pár otesaných kůlů a desek, kameny a zbytky betonu, ale to bude asi všechno. A tam kdesi směrem k řece Oranje jsou podobná pulsující města, kde lidé hledají třpytivé kamínky, za které se velmi dobře platí. Města či městečka většina lidí již léta neopustila. Jednoho dne, až se diamanty u ústí Oranje vytěží, se lidé otočí ke svým domům zády a opět vzniknou další města duchů.

Vše můžete zažít při živém promítaní! Neváhejte a najdětě si svůj termín! Termíny promítání

Kateřina a Miloš MOTANI jsou velmi známá cestovatelská dvojice. Oba se narodili v České republice.
Miloš se věnuje fotografování naplno již od základní školy. Miloš má uzavřené vysokoškolské vzdělání získané studiem na VUT v Brně.
Kateřina se od dětství zabývá různými výtvarnými směry, v době dospívání začíná i psát. Na vysoké škole studuje obor biologie a chemie. V zahraničí se věnuje autodidakticky velmi intenzivně biologii, geologii, výtvarným směrům, fotografování a publistice.

FOTOGRAFIE překvapují nejen vysokou technickou kvalitou, ale hlavně svou neopakovatelnou atmosférou, zachycující pomíjivé okamžiky hry světel a stínů, které příroda nabízí.
Tematicky se Kateřina a Miloš MOTANI zaměřují především na oblasti pouští a polopouští, dále pak na americký a africký kontinent a evropské státy. Přitahuje je také hodně asie a orient. Vyhledávají s oblibou zapadlé vesnice, ale i pulzující zajímavá města.

Kateřina & Miloš MOTANI s velkým úspěchem promítají pro školy. Děti jejich dynamická pásma plná příběhů a neobyčejných setkání se zvířaty milují. Učitelé jsou také velmi nadšení.

Pro více informací www.motani.cz

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Pěstování v Demokratické Republice Kongo

Pěstování v Demokratické Republice Kongo

Pěstování v Demokratické Republice Kongo

20.

srpen, 2021

Na tichém a úrodném pobřeží jezera Kivu na východě Demokratické republiky Kongo (DRK) pěstují drobní konžští farmáři jedinečnou kávu v bio kvalitě, kterou společnost Nespresso dnes představuje světu jako kávu KAHAWA ya CONGO.

 pohled z města Minova na břehu jezera Kivu, v provincii Jižní-Kivu ve východní DRK

Sopečná půda na pobřeží jezera, kterou pravidelně skrápí dešť, nabízí ideální prostředí pro pěstování této výjimečné kávy arabica, která má potenciál přeměnit Kivu na jeden z nejvý- znamnějších kávových regionů světa. V posledních letech ovšem pěstitelé v DRK čelili obtížím, které jsou právě tak komplexní jako charakteristická ovocná chuť a oříškové aroma místních kávových zrn.

Ještě před čtyřiceti lety byla místní káva druhým nejvýznamnějším exportem DRK a řadila se mezi ty nejlepší na světě. Kávový průmysl zde ale v následujících letech zdecimovala série politických a ekonomických obtíží a objem pěstované kávy od roku 1980 klesl na desetinu. Mnoha těžce pracujícím farmářům, kteří místní půdu obdělávali po celé generace, dnes hrozí, že jejich tradiční způsob života úplně vymizí.

kávová zrna

Program Reviving Origins

V rámci programu Reviving Origins se společnost Nespresso snaží obnovit pěstování kávy i místní kávovou ekonomiku v oblasti Kivu tím, že pomáhá pěstitelům zlepšit kvalitu kávy i produktivitu, zavést udržitelné pěstební postupy a zvýšit příjmy. Jedinečný udržitelný model získávání kávy Nespresso v zemích, kde se pěstuje, který se nazývá program Nespresso AAA Udržitelnosti kvality TM, poskytuje základ pro snahy společnosti v regionech Reviving Origins a zahrnuje spolupráci s více než 110 000 pěstiteli po celém světě.

 

Nespresso

Stále se program rozrůstá

Ve spolupráci s globální neziskovou organizací TechnoServe, americkou Agenturou pro mezinárodní rozvoj (USAID) a společností Virunga Coffee/Olam International, která obchoduje
s kávou,
společnost Nespresso zapojila do svého programu již 2500 pěstitelů z jižní části Kivu. Aktuálně se snaží program rozšířit i do severní části Kivu, kde by se mohlo potenciálně přidat dalších 1700 farmářů, kteří by pěstovali kávu v bio kvalitě. Do roku 2026 chce společnost zapojit více než 8000 pěstitelů.

Nejde pouze o kávu

V tomto projektu navíc nejde jenom o kávu – v rámci programu by měly být řešeny také problémy s poskytováním zdravotní péče, které situaci pěstitelů v DRK komplikují. Aktuálně nemá 58 % domácností v DRK přístup k čisté vodě a 15 % dětí se nedožije pátých narozenin, a to kvůli nemocem, kterým je možné předcházet a které je možné léčit, jako jsou různé choroby přenášené vodou, akutní infekce dýchacích cest a malárie.

Ve spolupráci s Iniciativou pro východní Kongo (ECI) společnost Nespresso investuje 1 milion švýcarských franků na podporu výstavby 23 studní v celém regionu a jedné základní stabilní a pěti mobilních zdravotních klinik, které budou schopné obsloužit 13.000 pacientů ročně a pomáhat v boji s cholerou, jež je v této zemi významným problémem.

Naděje pro Kongo

Výsledkem práce v Kivu je KAHAWA ya CONGO – Naděje pro Kongo –, což je jemná, ovocná a jedinečná káva, která je zároveň první směsí v řadě Reviving Origins v bio kvalitě. Podpora společnosti Nespresso a jejích partnerů pomáhá revitalizovat kávový průmysl v Kivu a vdechnout nový život místním ekonomikám a komunitám v celém regionu. Také uchovává budoucnost této jedinečné a výjimečné kávy pro spotřebitele z celého světa.

 

Pěstitel kávy Turanyi Kabasura

Turanyi Kabasura, pěstitel kávy z Konga, říká, že díky tomu, že se naučil nové techniky v péči o kávovníky a zajistil si za svou kávu vyšší cenu, se mu změnil život. „Za celý život mi nikdy nikdo takový bonus nedal.“

Za svůj bonus si Turanyi koupil dvě slepice. „Budu je chovat, uvidíme, jestli jednoho dne budu mít drůbeže víc, abych pomohl živit svou rodinu,“ uvádí. Díky svým výdělkům z farmy také mohl vylepšit rodinný dům. „Vyměnil jsem slaměnou střechu za cínovou.“ Turanyi sice své výdělky velmi disciplinovaně investuje do nových zdrojů příjmu a lepšího bydlení, ale kromě toho si za svůj bonus koupil ještě něco. „Koupil jsem manželce novou látku. Už je to dlouho, co jsem to udělal naposledy.“

pěstitel Turanyi Kabasura

Do budoucnosti se dívá s optimismem

„Myslím, že moje zbývající dny budou lepší než ty předtím, protože budu pra- covat s vědomím, že budu mít pravidelný plat a po každém prodeji kávy dostanu bonus. Díky tomu budu moct zkusit i další věci – třeba chovat zvířata. Nebo si moje žena může založit malou firmu. Výsledky mé práce už začínají být vidět.“

 

Spuštění programu Nespresso AAA v DRK také pomáhá
v boji s nerovností pohlaví v pěstování kávy, aby bylo možné zajistit větší prosperitu pro muže i ženy.
Prostředkem k tomu je Akademie AAA, která výslovně podporuje, aby se z každé domácnosti zúčastnil jeden muž a jedna žena. Zároveň probíhají programy školení o genderové rovnosti, které pomáhají zapojit ženy a umožňují jim zastávat přední funkce v místních kávových komunitách. Sběr a analýza dat o genderové rovnosti pomáhá zajistit, že výhody programu Nespresso AAA se dostávají k oběma pohlavím.

Začalo se v Zimbabwe…

Program Nespresso Reviving Origins byl spuštěn v roce 2019, kdy byly představeny jedinečné jednodruhové kávy z východního Zimbabwe a kolumbijských regionů Caquetá a El Rosario. V loňském roce následovala káva z pohoří Rwenzori v Ugandě a v roce 2021 provincie Kivu z Demokratické republiky Kongo.
Ve všech regionech společnost Nespresso poskytuje průběžné školení na téma kvality a produktivity a bezplatné technické poradenství prostřednictvím sítě agronomů AAA, která se přizpůsobuje potřebám každého konkrétního regionu, aby pomohla místním pěstitelům vyřešit to, co je trápí.

Program Reviving Origins byl ve všech zemích mimořádně úspěšný a regiony, v nichž bylo pěstování kávy v ohrožení, se dnes vracejí zpět k životu. V Ugandě v pěstování kvalitní kávy bránily změny klimatu, nekvalitní pěstební postupy a ekono- mická situace; v Zimbabwe klesla produkce z 15 000 tun ročně na konci 80. let na pouhých 500 tun v roce 2017 v důsledku ekonomického kolapsu celé země. V Kolumbii mnoho farmářů
z regionů Caquetá a El Rosario po téměř padesáti letech neutuchajícího konfliktu opustilo své pozemky a tradice pěstování kávy zde prakticky vymizela.

NESPRESSO REVIVING ORIGINS

Výjimečné kávy z regionů Reviving Origins, TAMUKA mu ZIMBABWE – „Probuzení Zimbabwe“ (s komplexní ovocnou chutí a jiskřivou kyselostí), ESPERANZA de COLOMBIA – „Naděje pro Kolumbii“ (s aromaty žlutého ovoce a jemnými tóny obilnin) a AMAHA awe UGANDA – „Naděje pro Ugandu“ (s vzácnými tóny santalového dřeva a elegantní květinovou chutí) se letos vracejí do nabídky po boku kávy KAHAWA ya CONGO.

Spolu se svými partnery společnost Nespresso připravuje půdu pro obnovu celého sektoru, na níž může vyrůst udržitelná budoucnost pěstování kávy, jež zajistí dlouhodobou stabilitu pro pěstitele, jejich rodiny a celou komunitu.

Více informací o kávách z programu Reviving Origins naleznete na www.nespresso.com

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Dálkové turistické trasy v Korutanech

Dálkové turistické trasy v Korutanech

Dálkové turistické trasy v Korutanech

15.

července, 2021

V Korutanech na slunném jihu Rakouska už na vás čekají dálkové pěší trasy v jedinečné krajině, tvořené horami a kopci různých výšek. V jejich bezprostřední blízkosti se nacházejí teplá jezera ke koupání. Korutany byly vždy zemí hor a turistů. Není divu, že na jižní straně Alp tráví svou dovolenou stále více dálkových pěších turistů. Krajina pod nejvyšší rakouskou horou Gross­glockner (3798 m) a jedinečnou přírodou je nádherná a rozmanitá. Sahá od mírných kopců až po vysokohorský terén. Pěší túry vám zpříjemní typicky korutanská alpská flóra a fauna.

www.turistika.korutany.com

©FRANZGERDL – Alpe Adria Trail

Alpe Adria Trail

Čísla týkající se Alpe Adria Trailu mluví sama za sebe. Trasa, na které poznáte tři země a jejich kulturu, se dělí na 43 etap o délce 750 kilometrů s celkovým převýšením 52 000 výškových metrů. Stezka vychází od úpatí majestátního vrcholu Grossglockneru, vede mezi horami a jezery v Korutanech do Slovinska a Itálie až k tmavomodrému Jadranu u městečka Muggia poblíž Terstu. Kombinace těchto tří zemí je úchvatná. Od impozantních třítisícových vrcholů v oblasti Mölltal dojdete přes pohoří Nockberge k velkým korutanským jezerům a odtud budete pokračovat do národního parku Triglav ve Slovinsku. Odtud trasa vede podél tyrkysově zbarveného toku řeky Soča stále směrem na jih a poté se ocitnete uprostřed překrásných vinic ve Furlánsku a oblasti Goriška Brda. U letoviska Duino se poprvé nadechnete mořského vzduchu. Po známé Rilkeho stezce vás cesta zavede nejprve do Terstu a poté až do Muggie, kde tato pěší trasa končí. 

Fakta:

Délka: 750 kilometrů

Etapy: 43 denních etap

Více info: Turistika Korutany Alpe Adria Trail

 

© FRANZGERDL Natur Aktiv Bad Kleinkirchheim

Nockbergský trail

První rakouský celoroční trail s možností on-line rezervace

Nockbergský trail (Nock­bergetrail) je první rakouský celoroční trail. V létě je schůdný jako pěší trasa a v zimě se promění v několikadenní skialpovou túru. Trail své návštěvníky zavede na nádhernou vysokohorskou túru mezi horské hřebeny a vrcholy pohoří Nockberge. Trasa vede v osmi denních etapách z Katsch­bergu přes horská střediska Innerkrems, Turracher Höhe, Falkert a Bad Kleinkirchheim až k jezeru Millstätter See. Každou etapu můžete uzavřít ­noclehem v pohodlných hotelech. V Bad Kleinkirchheimu si určitě nenechte ujít relaxaci v místních termálních lázních Römerbad a St. Kathrein. Úseky trailu jsou vhodné jak pro zkušené, tak i pro příznivce nenáročné turistiky. Díky lanovkám můžete ušetřit čas i energii na náročné výšlapy. Trasa prochází biosférickým parkem Nockberge a nadchne vás výstupy na impozantní horské vrcholy, ke kterým patří například Königstuhl. Tento vrchol je vysoký 2336 metrů a tvoří nejvyšší bod celého trailu. 

Fakta:

Délka: přibližně 128 kilometrů

Denní etapy o délce až 22 kilometrů

Etapy: 8 denních etap

Více info: Turistika Korutany Nockbergský trail

©Daniel Gollner – Karnischer Höhenweg 

Na Karnské hřebenové stezce (Karnischer Höhenweg)

Před sto lety byly Karnské Alpy dějištěm zarputilých bojů během první světové války. Staré vojenské pozice a bunkry společně se skanzenem u průsmyku Plöckenpass jsou dnes již němými svědky té doby. Karnské hřebenové stezce se také symbolicky říká Via della pace – cesta míru. Vede přímo podél horského hřebenu Karnských Alp na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Trasa vychází se Sillianu, měří 150 kilometrů a vede až do Arnoldsteinu. V závislosti na rozdělení úseků ji zdoláte za osm až jedenáct dní. Kromě historického aspektu a působivé krajiny mezi strmými horskými vrcholy a unikátními horskými jezery je tato alpská dálková pěší trasa ideální pro amatérské geology. Geologická rozmanitost místních hornin je totiž jedinečná. Vyškolené oko dokonce může objevit pár zkamenělin jako památku na dálkovou pěší túru.  

©Daniel Gollner Karnischer Höhenweg – Zollnersee

Vaše cesta ke hvězdám

Na Karnské hřebenové stezce se nachází mnoho obhospodařovaných alpských salaší, kde si mléko ještě zpracovávají samotní farmáři. Proto se tato oblast symbolicky nazývá Karnská mléčná dráha. Původ jejího názvu má snadné vysvětlení. Na mléčné dráze můžete při zastavení v každé rustikální salaši na vyžádání dostat čerstvé mléko i z něj vyrobené sýrové speciality. Salaše na korutanské a italské straně jsou pro zdejší krajinu charakteristické. Jako pomůcky pro orientaci slouží sedm naváděcích systémů zvaných souhvězdí se zážitkovými kartami.    

Fakta:

Délka: celkem 150 kilometrů

Etapy: 8–11 denních etap

Více info: Turistika Korutany Karnská hřebenová cesta

©FRANZGERDL – Tauern Höhenweg

Taurská vysokohorská stezka (Tauernhöhenweg)

Domovinou Taurské vysokohorské stezky je pohoří Hohe Tauern, což je impozantní a současně největší národní park Rakouska s nedotčenou přírodou. Pokud se vydáte na toto alpské dobrodružství, čeká vás náročný přechod hlavního hřebene Alp. Stezka se považuje za jednu z nejlepších mezi vysokohorskými cestami. Trasa je rozdělena do šesti denních etap. Kvůli terénu a průběhu cesty byste ale měli mít jednak dostatek zkušeností s alpinismem a jednak dobrou základní kondici. Jednotlivé etapy vyžadují jistý krok a kratší pasáže jsou částečně zajištěné lanem. Pokud se na tuto cestu neodvážíte sami, máte příležitost svěřit se do rukou horského vůdce. I když je trasa velmi náročná, je zároveň jedinečná. Zdoláte na ní vrchol Hocharn, který měří přes tři tisíce metrů, a protože trasa zčásti vede přímo po horském hřebeni, můžete si do sytosti užívat výhledy na okolní horskou scenerii. 

Fakta:

Délka: celkem 60 kilometrů

Etapy: 6 denních etap

Více info: Turistika Korutany Taurská vysokohorská stezka

©FRANZGERDL – Tauern Höhenweg

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Ostrovy rytířů 1.část

Ostrovy rytířů 1.část

Ostrovy rytířů 1.část

7.

července, 2021

Jako skála vystupuje z hlubin Středozemního moře. Strategická poloha, nad níž tři sta dní v roce svítí slunce, byla důvodem, proč v běhu dějin chtěli mít různí dobyvatelé klíč k Maltě. Nejmenší stát Evropské unie ovšem tvoří několik ostrovů, kamenná Malta a zelené Gozo představují ideální kombinaci k objevování. 

Traduje se, že Valletta, hlavní město Maltské republiky, je s necelými sedmi tisíci obyvateli nejmenším městem s největší koncentrací památek na světě. Je to maličká metropole, zapsaná na Seznamu UNESCO, a i v jejím případě platí, že co je malé, to je hezké. Pestré a mnohdy dramatické dějiny Malty jsou propleteny historií řádu johanitů, kteří opustili ostrov Rhodos poté, co byl dobyt tureckým sultánem. Svůj nový domov našli na ostrově věčného slunce, kde se z nich stali maltézští rytíři. Dnes patří mezi nejstarší katolické řády. Jeho členové, mezi nimiž jsou i ženy, už neválčí, ale věnují se výhradně charitativní činnosti. Jeden z projektů řádu nese název Meals on Wheels, kdy nemocným či pohybově handicapovaným rozvážejí jídlo, tráví s nimi čas a podporují trénink psů pro nevidomé. Své poslání pomáhat všem potřebným bez rozdílu naplňují nepřetržitě déle než devět set let.

 hlavní město Valletta – foto shutterstock

historický průvod Valleta – foto shutterstock

Soumrak rytířů

Černým dnem v kronice maltézského řádu byl devátý červen roku 1798, kdy se francouzská armáda v počtu 34 tisíců mužů, vedená Bonapartem, vylodila na březích Malty. Napoleon Bonaparte, Korsičan sice malý vzrůstem, ale velikán na poli vojenské strategie, se rozhodl, že si podrobí Maltu a s ní řád rytířů svatého Jana. Poháněn úspěchem svých vítězných tažení po Evropě toužil posunout své dobyvatelské cíle za hranice starého kontinentu. Přesvědčil francouzskou vládu, aby financovala jeho výpad do Egypta, jenž měl narušit obchod mezi Británií a její nejbohatší kolonií Indií. Cestou do Egypta by si podrobil Maltu, jež by mu sloužila jako opěrný bod, a Francie by tím získala mocenskou převahu ve Středomoří.

 staré dřevěné dvěře s Malteským křížem –  foto shutterstock

Na svaté se nesahá

Po vylodění Francouzů nastala panika. Velmistr řádu Ferdinand von Hompesch okamžitě svolal válečnou radu. Rytíři francouzského původu ovšem odmítli vztáhnout ruku na své krajany a většina Malťanů nebyla ochotna riskovat život vůči přesile. Napoleonova vojska se rychle vypořádala s opozicí a podrobila si Maltu během dvou dní. Řád byl donucen ke kapitulaci a tím se na ostrově uzavřela kapitola maltézských rytířů, kteří ho spravovali 268 let. Francouzi se ale z vítězství radovali pouhé dva roky. Na maltézský odpor narazili ve chvíli, kdy začali rabovat kláštery, aby z uloupeného zlata a stříbra financovali egyptskou výpravu. „Malťané nejsou náboženští fanatici, ale jakmile jim sáhnete na to, co je jim svaté, koledujete si o křížovou výpravu,“ říká se smíchem průvodce Stephen. Na pomoc Malťanům přispěchali Britové a ostrov se dostal pod jejich správu. „Máme náturu Siciliánů, ale chováme se jako Britové,“ dodává Stephen. Britský vliv je nepřehlédnutelný, jezdí se vlevo, úředním jazykem je vedle maltštiny angličtina. Malta se také řadí k nejpopulárnějším destinacím, kde si na jazykových kursech pilují angličtinu zahraniční studenti. Děti nosí školní uniformy, stojí tu červené telefonní budky, poštu házíte do stejných schránek jako Britové, jsou zde typické anglické pivnice a bary, například Bar princezny Diany. 

 hlavní město Valletta – foto shutterstock

Nedobytná pevnost

Samotná Valletta dostala jméno podle velmistra řádu Jeana Parisota de La Valette, jenž si vysnil město, jehož opevnění a způsoby zabezpečení nebudou mít v tehdejším křesťanském světě obdoby. Měl ještě v živé paměti události z Velkého obléhání v roce 1565, kdy velel obraně ostrova před silným nájezdem osmanské armády, výsledek pět měsíců trvajícího obléhání skončil překvapivým tureckým fiaskem. Malťané si tuto událost již nikdy nechtěli zopakovat a z Valletty vytvořili dokonalou pevnost, která pozdějším vlivem baroka ještě zkrásněla. Její tvář formovali také Francouzi a Britové. Největší ve městě je Velmistrův palác, dnes zde sídlí prezident republiky. Část paláce slouží jako muzeum. K vidění je například kolekce historických zbraní, patřící k nejvzácnějšímu evropskému dědictví.

 hlavní město Valetta – foto shutterstock

Valletta se ale neuzavřela v majestátních hradbách své minulosti, je také živým městem otevřeným současným trendům. To je patrné při pohledu na architektonicky smělou budovu maltského parlamentu z dílny italského architekta Renzo Piana. Ve městě působí inovativní šéfkuchaři, v zapadlých uličkách najdeme trendy bary a kavárny, noční život divoce tepe. Čtenáři Condé Nast Traveler zvolili v prestižní mezinárodní soutěži Vallettu jako páté „Nejlepší malé velkoměsto“ na světě. A nemůžete tu zabloudit. Valletta byla prvním evropským městem, jehož ulice byly navrženy pravoúhle jako na newyorském Manhattanu. Dobrý způsob poznávání města je nasednout do dghajsy, tradičního vodního taxi, a vidět mocné hradby Valletty tak, jako dřívější nájezdníci.

 Typické rovné ulice s barevnými balkóny, Valletta – foto shutterstock

 hlavní město Valletta – foto shutterstock

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Pin It on Pinterest