Umění SLOW TRAVEL

Umění SLOW TRAVEL

3

červenec, 2018

Cestování pro mě už dávno není o tom vidět co nejvíc a navštívit co nejvíc zemí. Naopak, cestu si nejvíce užiju, když zpomalím. Baví mě slow travel, pomalé cestování alespoň na několik měsíců. A protože na cestách průběžně pracuji, můžu cestovat, jak dlouho se mi jen zlíbí.

Napsal a prožil Matouš Vinš, autor legendární Travel Bible

Slow travel je o svobodě, nastavení mysli a životě bez spěchu a stresu. Na chvíli se zastavíte a začnete si užívat drobné detaily kolem sebe. Necháte místo, kde zrovna jste, vyprávět jeho příběh. Díky pomalému cestování mnohem lépe poznám danou zemi a mám alespoň trochu šanci pochopit její kulturu. Mám také čas si mezi místními najít skutečné přátele. A v neposlední řadě ušetřím – nejen peníze. Každý přesun navíc totiž znamená nejen nevyhnutelné výdaje, ale i nemalou ekologickou zátěž pro naši planetu. I proto se snažím co nejdéle zůstat na jednom místě a dělat výlety do okolí, než neustále měnit základnu a létat.

matous vins

Spousta lidí ale řeší, že dlouhodobou pomalou cestu nemá jak zaplatit. Pro mě je řešením práce na dálku. Žiju jako digitální nomád a poslední čtyři roky cestuji v podstatě nonstop. Živí mě projekt Travel Bible a marketing, stačí mi jen připojení na internet. Protože jsem ale dostával stále víc dotazů, jak si na cestách vydělávat, dal jsem spolu s kolegou Petrem Novákem v knize Travel Jobs dohromady celkem 135 způsobů. Ať už jde o skvěle placený fulltime job nebo menší přivýdělek, když dojdou prostředky pro další cestu. Vůbec při tom nemusíte pracovat na počítači.

Kdo je digitální nomád?

„Digitální nomád“ v původním významu skutečně označuje člověka, který se dlouhodobě (víceméně často) přesouvá z místa na místo, ale místo ovcí, velbloudů, sobů či obchodu mu obživu poskytují digitální technologie. Počítač, telefon, internet. Pokud na týdenní dovolené u moře vyřizujete e-maily, jste sice digitální, ale ne nomád. Pokud cestujete a pracujete přitom na farmách, v kavárnách či učíte angličtinu, jste sice nomád, ale ne moc digitální. A „podnikání z pláže“ je nesmysl. Zase se vám někdo snažil snadno prodat téměř nesplnitelný sen.

Digitální nomád je člověk, který se dlouhodobě přesouvá z místa na místo a živí ho práce přes internet. Může přitom být jak freelancer, tak zaměstnanec či podnikatel. Podle mě mezi digitální nomády patří všichni, kdo vyrážejí na několik měsíců do zahraničí za účelem pracovat na dálku. Jestli jsou přitom na jednom místě, nebo projedou deset zemí, je už na nich.

Chcete se dozvědět více o slow travelingu a jak si vlastně při těch cestách můžete přivydělat? Stačí si objednat časopis Koktejl, kde si celý příběh můžete dočíst.

Související články

Babetou napříč Islandem

Babetou napříč Islandem

Nemusíte mít velkou motorku nebo drahého teréňáka, abyste mohli procestovat kus světa

Před necelým rokem jsme poprvé rodinám oznamovali, že se chceme vydat s mopedy na Island. Slýchali jsme věty ve stylu: „Vy si nedáte pokoj, že?“ Pokoj jsme si nedali a v létě jsme projeli na legendárních československých mopedech část Faerských ostrovů a hlavně Island.

Z Dánska přes Faerské ostrovy

První část cesty vedla do dánského přístavu Hirtshals, kam jsme dvěma auty dopravili babetty a tam taky auta zůstávala. Dále jsme pokračovali pouze na mopedech bez doprovodného vozidla. Cesta trajektem na Faerské ostrovy do přístavu Tórshavn trvala 35 hodin. Na Faerských ostrovech jsme měli dva a půl dne, procestovali jsme ostrovy Streymoy a Vágar. Zde najížděl svoje první kilometry na mopedu tohoto typu náš kameraman a fotograf Dan Peprník. S babettou se z počátku sžíval, ale musím říct, že mu to šlo dobře. Tady jsme již museli řešit první poruchy. Jedna z nich nám zabrala nemalou část druhého dne na ostrově. Třetí den na Faerských ostrovech nás čekalo nalodění na trajekt a čtrnáctihodinová cesta na Island. Do přístavu Seyðisfjordur jsme dopluli z rána a po chvílích focení s německými turisty jsme vyjeli na sever Ostrova.

Islandský srpen, český listopad

Cílem bylo projet severo-východ, Akureyri, po F35 se dostat do Reykjavíku a po Ring Road dojet do přístavu. Na začátku cesty byl problém s aklimatizací a po třech kilometrech jsme měli na sobě téměř všechno oblečení. Časem jsme si naštěstí na zimu trochu zvykli, ale na déšť moc ne. Krajina nám ovšem dopřávala zahřátí. Když jsme narazili na strmé stoupání serpentinami do hor, babetty přestaly zvládat a my jsme je tlačili, někdy i s pomocí plného plynu. Některé kopce nám trvaly i několik hodin. Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to na prašné cestě bez pádu, a to v plné rychlosti. Maximální rychlost je naštěstí okolo 50 km/h, tudíž největší újmou byly prodřené kalhoty.

Kolem kaňonu Ásbyrgi, Ďáblovy kuchyně plné kouřících fumarol, a hmyzem oplývajícího jezera Mývatn jsme se dostali do Akureyri, takzvaného hlavního města severního Islandu. Akureyri je obklopeno horami a my jsme museli jeden velký kopec překonat, abychom se dostali na západ a mohli zabrousit do vnitrozemí. Kilometr před vrcholem se nám pokazila součástka v jednom z motorů a dva z nás skoro celou noc opravovali na vrcholku hory v dešti a mlze. Pro zahřátí byly k dispozici pouze zbytky moravské pálenky. Island není místem, na kterém chcete trávit letní noci venkovním servisováním.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

 

Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to bez pádu

Poušť

Po úspěšných a zdlouhavých opravách jsme se dostali na počátek cesty F35. Vnitrozemská cesta ze sopečného popela plná děr a hrbolů, které nám vyklepávaly všechny šroubky, nám zabrala přesně dva dny. Za tu dobu jsme nesčetněkrát opravovali, většinu cesty nám pršelo, ke konci prvního dne jsme byli tak zmrzlí, i když jsme měli náležité motorkářské vybavení, že ruce už nezvládaly jemnější práci, v botách bylo mokro a nohy jsme necítili. Byla to nejtěžší část cesty. Nepřidalo tomu zjištění v půlce vnitrozemí, že se nám zvedla spotřeba a my nebudeme mít dostatek benzinu na dojetí do civilizace. Naštěstí jsme dostali informaci od řidiče projíždějícího auta, že je po cestě jeden kemp, kde probíhá i nějaká stavba. Dělníci nám tady nakonec prodali 20 litrů benzinu. Díky nim jsme se dostali přes Althing do Reykjavíku, nejsevernějšího hlavního města světa, kde jsme mohli označit první polovinu islandské výpravy za dokončenou. Nyní nás čekala zdánlivě snazší trasa přes jih ostrova na východ do přístavu.

Ledovce a noční jízda

Celkem snadno jsme se dostali do Víku. Po cestě bylo zase mnoho zastávek, protože islandská krajina je každým kilometrem úžasná a spousta vodopádů, spících sopek a černých pláží cestovatele stále zdržují, ta místa totiž nejdou nevyfotit. Pořádná zima začínala být, když jsme se blížili k druhému největšímu ledovci v Evropě, Vatnajökull. Před pár lety by nás ani ve snu nenapadlo, že se naše chatrné mopedy budou fotit s plovoucími krami a ledovcem v pozadí. Nicméně se to stalo a Vatnajökull s ledovcovým jezerem Jökullsarlón byl velký zážitek. Blížili jsme se finiši naší výpravy. V zadním kole jedné babetty ale začaly praskat paprsky. Opravovat jsme to nemohli do nekonečna, protože jsme měli omezené množství paprsků a nakonec nám vystačily tak akorát i s tím, že jsme je odebírali z kol ostatních babett. Tato porucha přinesla další zážitek. Po východních fjordech si čtyři z nás dali noční výpravu. Dva jeli napřed a o půlnoci už byli ve spacácích. Čtyři mopedisti jeli v noci po jednom z mála nevyasfaltovaných úsecích Ring Road, v kopcích pro babettu nezvládnutelných a bez vody. Než nám došly zásoby vody, udělali jsme si o půlnoci kávu, za řídítky už jsme skoro usínali. Ve tři ráno jsme jedli z nouze a únavy suchého nedobrého turka a zapíjeli to posledním zbytkem limonády. Se zdevastovaným kolem jsme v sedm ráno předposledního dne dojeli až skoro na farmu, kde spali dva babettisti, co jeli napřed. Chvíli jsme se vyspali a i díky péči našich krajanů pracujících na té farmě, jsme ve čtyři ráno posledního dne dojeli do přístavu, dali si poslední snídani na Islandu pod vodopádem, který jsme viděli jako první, když jsme sem dopluli, a dopoledne už jsme byli na trajektu a pluli vstříc pevninské Evropě.

Náš kočár

Babetta 210 se začal vyrábět v roce 1983 na Slovensku. Jedná se o dvoutaktní moped, jenž má motor s dvourychlostní automatickou převodovkou o výkonu 1,75 kW, která nezískala dobrou reputaci. Spojky se často mastí a neobvyklé nejsou ani poruchy převodů. Pojízdnou Babettu 210 seženete zhruba za 6–7 tisíc korun, aby se na ni dalo spolehnout při delších cestách, je nutná dvou až třínásobná investice.

Text: Libor Vávra, Foto: Daniel Peprník

Tento článek také vyšel v našem Koktej Specialu o Islandu

 

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl

Související články