Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

14.

prosince 2020

Festivaly jsou pro mě na cestách to nejlepší, co můžu zažít, důvodem je fakt, že ukazují kulturu, tradice a folklor daného místa či oblasti a krásně ukazují úžasně ryzí lidské emoce. Když jsem při své návštěvě Nikaragui zjistil, že na Kukuřičných ostrovech, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí, se blíží největší festival, neodolal jsem.

Nikaragujské Kukuřičné ostrovy jsou dva a patří do jihokaribské oblasti a přesto jsou domovem afronikaragujských obyvatel, kteří jsou potomci otroků. Ostrovanům se však nakonec z otroctví podařilo vymanit, stalo se to 27. srpna 1841 a právě v tento den na připomínku probíhá největší oslava na ostrovech, takzvaný „Krabí festival“. Jak je mým zvykem, vyrazil jsem den předem, abych se aklimatizoval a nasál atmosféru prostředí. Udělal jsem dobře, protože pacifická strana Nikaragui není tak ryzí, krásná a panenská. Tady je ten pravý Karibik, kde čas plyne jiným tempem. Ještě než se dostaneme k samotnému festivalu je ale třeba zmínit trošku historie. Ostrovy kdysi patřili Angličanům, potom Američanů a až následně připadly k Nikaragui. Proto je mateřským jazykem místních obyvatel kreolská angličtina místo španělštiny, která je nejužívanější hned po klasické angličtině.

Připojení k Nikaragui

První baptistický misionář, který se na ostrovy dostal roku 1852, zapsal do svých spisů, že Kukuřičné ostrovy byly po sto let domovem britských kolonizátorů, pěstitelů z Jamajky, kteří si s sebou přivezli i otroky z Afriky. Ti měli pracovat na plantážích kávy a bavlny. Když britská královna Viktorie roku 1839 podepsala dekret o zrušení otroctví, trvalo ještě dlouhé tři roky, než se tato zpráva dostala až sem. Na ostrovy ve jménu královny přivezl zprávu předat britský plukovník Alexander McDonald a osvobodil 98 otroků. Proto je datum 27. srpna tak významné. A jak došlo k oslavám spojeným s mořskými tvory? V 19. století byly ostrovy připojeny ke zbytku Nikaragui a většina Britů je opustila. Kreolské obyvatelstvo v té době žilo hlavně z produkce kokosů, jenže ničivé hurikány v 20. století zdevastovaly kokosové palmy a ostrované se tudíž obrátili na lov krabů, který je dodnes spolu s cestovním ruchem největší finanční oporou.

Vášnivé rytmy

Festival začal hned z rána. Na hlavní ulici Vía Principal se zformoval průvod z ostrovanů i přespolních (v tomto případě spíš přesmořských). Krabí festival je sice doménou Kukuřičných ostrovů, ale hlavně je oslavou všech afropotomků žijících v Nikaragui, bez ohledu na adresu. Během akce bylo na ostrově minimum turistů a řekl bych, že jen já fotil horkokrevné tanečnice a tanečníky předvádějící své umění a vášnivě vlnící se těla v rytmu bubnů. Objevila se celá plejáda folklorních skupin rozdělených barevně a s vlastními bubeníky. Takovéto barevné kostýmy s nádechem africké exotiky by mohli závidět i během karnevalu v Riu. Zároveň se objevovala spousta tanečníků jen v roztrhaných tričkách a řetězech, to značilo symboliku otroctví. Dokonce během tance proběhlo i několik výjevů z otrokářské doby. Jak se ukázalo, v rámci festivalu probíhala řada aktivit jako průvody krásy nebo sportovní soutěže, aby se mohl bavit naprosto každý.

Gastro zážitek

Během festivalu se průvod přesouval ze severozápadu ostrova přes severní pobřeží až na severovýchod, kde svou cestu zakončil na obrovském náměstí Plaza 18 de Junio. Náměstí slouží jako hlavní místo konání Krabího festivalu, ale nečekejte klasickou betonovou zástavbu, tady se jedná spíše o velkou zatravněnou plochu uprostřed ničeho. V den akce je zde podium na kterém se střídají rozliční tanečníci a řečníci a kol kolem jsou postavené stánky s tradičním nikaragujským občerstvení. Já osobně vyzkoušel krabí polévku, která pochopitelně nemůže na krabím festivalu chybět, a mnohdy si jí návštěvníci objednávají vícekrát. Nikdy před tím jsem jí nejedl a mohu s klidným srdcem říct, že šlo o gastronomický orgasmus. Přitom tato krabí polévka je vcelku jednoduchá a dá se připravit z pár ingrediencí. Základem je celer nakrájený na kostičky, ječmen, mrazená směs zeleniny, dušená rajčata (což by šlo řešit patrně i rajským protlakem), hovězí vývar, krabí maso, rostlinný olej a koření na dary moře. Vše se uvaří a zážitek je famózní.

Text: Michal Hertlík

Měděné eldorádo

Měděné eldorádo

Měděné eldorádo

7.

prosince 2020

„Mám tam celou měděnou horu! Přímo ze země tu trčí tolik mědi, že ten kopec vypadá jak svěže zelená ovčí pastvina v Irsku, když jasně svítí slunce.“ Těmito slovy popisoval svůj nález v pohoří Wrangell na Aljašce prospektor Jack Smith mladému důlnímu inženýrovi Stephenu Birchovi v roce 1900. A nepřeháněl…

O bohatství ukrytém daleko v horách mezi ledovci svědčily hojné nánosy mědi na březích řeky Copper River. Ostatně své jméno „Měděná“ dostala řeka podle nánosů již od zdejších indiánů dávno před výpravami bílých prospektorů. I ruští osadníci, kteří pronikli na Aljašku jako první běloši, se o zdejší měď zajímali. Stejně jako Američané, když v roce 1867 Aljašku od Ruska koupili. O ruské přítomnosti v této oblasti svědčí i fakt, že náčelník indiánů žijících kolem Měděné řeky se jmenoval Nikolaj. Za Nikolajem se vypravilo postupně několik výprav amerických geologů a prospektorů. Ta první z roku 1884 však byla neúspěšná. Nedokázala se dostat do vnitrozemí přes rozlehlou a divokou deltu Měděné řeky, která bývá během léta značně rozvodněná, protože je napájena vodou z tajících ledovců. Expedice nadporučíka Abercrombieho byla neuvěřitelně statečná, ale jejich pokus byl marný. Během dvou měsíců neustálého boje o přežití dokázali urazit pouhých 30 km, takže nakonec výpravu vzdali.

Náčelník Nikolaj

Další expedice vyrazila pod vedením podporučíka Allena následujícího roku brzy z jara. Poučeni předchozí výpravou, rozhodli se překonat deltu Měděné řeky, dokud ještě bude zamrzlá. Vyrazili s doprovodem tří místních indiánů. Na kánoe naložili saně, a jakmile se řekou dostali k ledu, pokračovali po něm. Dále sledovali tok řeky Chitiny a koncem dubna 1885 dorazili do hlavní indiánské vesnice na řece Nizina, kde se setkali s náčelníkem Nikolajem. Ten jim sice o žíle měděné rudy v okolních horách vyprávěl, avšak pro obrovské množství sněhu bylo místo zcela nedostupné. Rok poté bylo objeveno zlato na Klondiku. Po vypuknutí legendární zlaté horečky v Dawsonu se veškerá pozornost prospektorů zaměřila právě tam a ložiska mědi zůstala stranou zájmu. Jen co zlatá horečka skončila, začali se krajem náčelníka Nikolaje opět potulovat dobrodruzi, geologové i prospektoři. Největší objevitelské štěstí měli Jack „Tarantule“ Smith a Clarence Warner. Ti v srpnu 1900 putovali kolem východního okraje ledovce Kennicott, když tu v horách nad sebou spatřili rozlehlé jasně zelené stráně. Podle legendy se prý nejprve domnívali, že se jedná o louky s čerstvou trávou a měli radost, že se jejich koně konečně vydatně napasou. Když ovšem na tyto „louky“ došli, našli jen obrovské měděné útesy! Bonanza!

Unikátní Bonanza

Smith a Warner si na své bonanze vytyčili objevitelské claimy a vrátili se do města pro přátele, aby jim nález ukázali. Ti si vedle prvotního naleziště vytyčili další claimy, čímž si společně zajistili právo na těžbu horniny v pásu delším než jedna míle podél měděné žíly. Založili společnost jedenácti partnerů a vrátili se do města Valdez. Vzorky horniny dovezené z jejich naleziště obsahovaly až 70 % mědi. Šlo o prakticky čistý chalkozin, česky měděný leštěnec, Cu2S. Štěstí měl i důlní inženýr Stephen Birch, který zrovna přijel z New Yorku, aby ve Valdezu na Aljašce hledal investiční příležitosti pro své movité přátele, rodinu Havemeyerových. Zprávy o měděné bonanze u ledovce Kennicott jej velmi zaujaly. A když zjistil, že jeden z jedenácti partnerů nově vzniklé společnosti nutně potřebuje hotovost, neváhal a jeho podíl odkoupil. Birch byl mladý, energický a odhodlaný muž. Osobně se vypravil na bonanzu, aby místo nálezu ohledal a posoudil. Od té chvíle se nevzdal myšlenky, že převezme kompletní kontrolu nad touto jedinečnou lokalitou, ukrývající jedno z nejbohatších nalezišť mědi na světě.

Havemeyerovi Birchovi plně důvěřovali a on mohl za jejich peníze postupně vykoupit všechny ostatní podíly původních jedenácti vlastníků. Za každý zaplatili 25 000 dolarů. Vznikla nová společnost, jejímž prezidentem byl pan Havemayer a managerem právě Stephen Birch Teď bylo třeba vyřešit zásadní otázku: jak měď z těchto odlehlých končin v horách mezi ledovci dostat na trh a prodat? Jedinou možnou variantou byla zřejmě stavba železnice do některého z námořních přístavů. Ovšem ve zdejších podmínkách údolí pravidelně se rozvodňujících ledovcových řek a častých sesuvů půdy se realizace stavby jevila astronomicky nákladná, ne-li zcela nemožná. Nemluvě o otázkách provozu v dlouhém zimním období, kdy bývá celý kraj zasypán několikametrovou vrstvou sněhu. O tak nejistém projektu nechtěla spousta skeptiků ani slyšet.

Nemůže jezdit a nikdy nebude

Naštěstí se panu Havemayerovi podařilo přesvědčit další investory, že projekt je reálný a má velký potenciál zisku. Na podzim roku 1907 najali toho nejzkušenějšího stavitele železnic. Pan Michael J. Heney měl za sebou stavbu legendární White Pass & Yukon Railroad, která vedla podobně obtížným aljašským terénem. Nová třistakilometrová železnice „Copper River & Northwestern Railway“ se začala budovat na jaře 1908, aby spojila vznikající důlní městečko Kennecott s přístavem Cordova. Stavba byla ještě náročnější, než se očekávalo. Budovalo se i v krutých zimních mrazech. Některé mosty byly projektovány už s tím, že se budou muset každý rok postavit znovu poté, co je smete jarní povodeň. Označení názvu železnice CR & NW se stalo terčem skeptických vtipálků, kteří zkratku vysvětlovali slovy „Can‘t Run & Never Will”, čili „Nemůže jezdit a nikdy nebude“. Přes všechny potíže byla železnice po necelých čtyřech letech dokončena. Stála 23 milionů dolarů a její stálá údržba zaměstnávala několik stovek mužů. Průjezdnost trati v zimních měsících zajišťovaly v té době největší rotační sněhové frézy světa.

Kov za všechny peníze

Stephen Birch ovšem ve vedení důlní společnosti nezaváhal a neztratil ani okamžik v situaci, kdy ceny mědi na trhu stále stoupaly. Zatímco se stavěla železnice, on budoval samotné doly a jejich zázemí. Pomocí koňských sil a saní transportoval k nalezištím neuvěřitelné množství materiálu. Když byla železnice na podzim roku 1911 dokončena, v Kennecottu už stála obří továrna s drtičkou a třídičkou vytěžené rudy, elektrárna, ubikace pro dělníky a další vybavení. Po svazích okolních hor se táhly kilometry lanových drah, které ve vědrech svážely rudu z jednotlivých dolů. Pouhých deset dní po dokončení železnice odjel z Kennecottu první vlak, odvážející měď za čtvrt milionu dolarů.

V Kennecottu se pracovalo denně na tři směny a v nejsilnějších dnech se vytěžilo až 900 tun horniny. Těžba a zpracování rudy zaměstnávaly celkem na 600 lidí, jejichž život často sestával pouze z práce, jídla a spánku. Zdejší dřina však byla odměňována vyšším platem než jinde. Hornické městečko Kennecott se rozrůstalo a jeho vybavení vylepšovalo. Hlavním centrem a jasnou dominantou vždy byla a dodnes zůstává obrovská červená budova, která se kaskádovitě tyčí do výšky 14 pater na svahu nad ledovcem. Právě to byla centrální továrna na drcení a koncentraci vytěžené horniny. Na její horní konec přijížděly lanovkou vědra s horninou a na jejím dolním konci se nakládaly vagony měděnou rudou. Ty odtud odjížděly železnicí do Cordovy, kde se ruda překládala na lodě a po moři pokračovala do hutí v Tacomě ve státě Washington.

Zasloužený odpočinek

V Kennecottu postupně vyrostla řada dalších dřevěných budov: škola, obchod, zubařská ordinace, mlékárna či dokonce nemocnice. Ta byla mimochodem jedinou bíle natřenou budovou v celém městě. Všechny ostatní stavby byly červené, protože červený nátěr byl tehdy nejlevnější. Bílá barva však nebyla jedinou výsadou zdejší nemocnice. Na svou dobu to byl skvěle vybavený ústav, kde nechyběl dokonce rentgen, tehdy vůbec první na celé Aljašce. Pro vzácné chvíle odpočinku vznikl v Kennecottu i tenisový kurt, fotbalové hřiště, a především velký společenský sál zvaný Recreation Hall. Zde se příležitostně konaly taneční zábavy nebo koncerty, ve středu a v neděli se tady promítaly filmy, v zimě se tu hrával basketbal. Nejoblíbenější však byly v tomto sále společné oslavy Vánoc. Ostatně Vánoce byly jedním ze dvou vzácných dní v roce, kdy důl i továrna zcela zastavily provoz a všichni zaměstnanci měli volno. Ve společenském sále ozdobili vánoční stromek, děti připravily svoje vánoční vystoupení, a pak jim dárky rozdával nefalšovaný Santa Claus.

Na druhý volný den v roce pak museli všichni více jak půl roku čekat. Byl jím Den nezávislosti – 4. červenec. To se tradičně všichni obyvatelé Kennecottu vypravili do sousedního městečka McCarthy, kde se konaly různé sportovní soutěže. Vrcholem byl prestižní baseballový zápas mezi družstvy Kennecottu a McCarthy o prémii 200 dolarů, kterou sponzorovala důlní firma. Ve stáncích se prodávala zmrzlina a často i načerno pálená whisky. Zatímco v hornickém Kennecottu vládla přísná firemní morálka s mnoha pravidly včetně zákazu alkoholu, vedlejší nezávislé McCarthy bylo městem svobody se všemi nástrahami tehdejší civilizace. Byly zde saloony, herny, hotely, obchody. Sídlil tu fotograf, a dokonce tady vycházely dvoje noviny!

Vše má své dno

Bohužel ani v dolech Kennecottu nebyly zásoby mědi bezedné. S klesající cenou mědi ve třicátých letech 20. století se těžba již nepříliš bohaté horniny přestávala vyplácet. Firma Kennecott Copper Corporation provozující důl to dávno věděla, a tak již ve dvacátých letech investovala své zisky do dalších dolů v Severní Americe a v Chile. Plánované ukončení provozu přišlo koncem roku 1938. Úplně posledním dnem byl 23. prosinec, kdy všichni zaměstnanci dostali slavnostní večeři s pečeným krocanem, a také obdrželi slušnou propouštěcí výplatu. Odjel poslední vlak a doly zůstaly opuštěné. Během 20. století byla železnice CR & NW přebudována na kamenitou silničku, po které lze dnes dojet až před městečko McCarthy. Do Kennecottu je pak možné pokračovat pěšky, v létě případně zdejším minibusem. Samotný areál dolů a budov je v majetku amerických národních parků (NPS), které se postupně starají o jeho záchranu, konzervaci a bezpečné zpřístupnění veřejnosti. Ani dnes není snadné se sem dostat. Stojí to ale za to.

Text a foto: Martin Loew

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

17.

listopadu 2020

Národní park Sequoia a Kings Canyon je země gigantů, sekvojí, nejmohutnějších živých organismů na zemi. Sekvoje sice nejsou nejstaršími stromy na světě, ale s jejich délkou života až 3000 let již můžeme mluvit o biblickém věku. Mezi tyto stromové pamětníky ale počítáme nejen sekvoje, ale též sekvojovce.

Nevhodné pro obchod

Území, které nyní tvoří národní park Sequoia, bylo původně domovem indiánů Monachee (nebo Západní Mono), kteří žili především v podhorské části povodí řeky Kaweah. V letních měsících putovali přes průsmyky a obchodovali s kmeny na východní straně hor. Dodnes lze na několika místech parku najít skalní malby. Dalšími jejich stopami jsou prohlubně ve skále používané při mletí žaludů, hlavní potraviny lidu Monachee. Prvním bílým osadníkem, který se zde usadil, byl Hale Tharp. V roce 1858 si svůj domov vystavěl přímo v dutém kmeni padlého sekvojovce V Giant Forest. Dodnes lze toto „stavení“ obdivovat na jeho původním místě. Tharp sice nechal svůj dobytek pást hned vedle na louce Log Meadow, ale choval úctu k velkolepému okolnímu lesu a vedl jedny z prvních bitev proti kácení sekvojovců. Jeho úsilí zachránit obří sekvojovce se zpočátku setkalo jen s omezeným úspěchem. V 80. letech 18. století založili bílí osadníci toužící po utopické společnosti Kaweah Colony, která se hospodářsky orientovala na obchod se sekvojovým dřevem. Na rozdíl od příbuzných pobřežních sekvojí vždyzelených, dřevo sekvojovců obrovských se ukázalo náchylné ke štípání, a tudíž nevhodné pro obchod. Tisíce stromů byly nicméně pokáceny, než těžba konečně ustala.

Největší tlouštíci

V roce 1890 byl vyhlášen Park Sequoia jako druhý v pořadí mezi americkými národními parky. Jeho založení podporovali lidé, kteří si přáli zachránit sekvojové lesy před vykácením a zachovat povodí důležitých řek. Sequoia je původně jméno amerického domorodého náčelníka, který vymyslel abecedu indiánského kmene Cherokee. V roce 1890 vznikl ještě další národní park, určený k ochraně sekvojových stromů – Grant Grove. Když pak byl v roce 1940 slavnostně otevřen národní park Kings Canyon, stal se Grant Grove jeho samostatnou součástí. Celková rozloha parků představuje 3 479 km², se sekvojovci, dubovými a jehličnatými lesy, malebnými řekami a kaňony a velkolepými vrcholy hor Sierra Nevada. Ostatně v pohoří Sierra Nevada se nachází ty největší „tlouštíci“, je zde i padlá sekvoje jménem Tunnel Log do níž je vyhlouben tunel pro auta. Před 60 miliony let byly sekvoje rozšířeny mnohem více, ale v důsledku důrazné změny klimatu před zhruba 2,5 miliony lety téměř 40 druhů sekvojí vyhynulo a jejich výskyt se podstatně zmenšil. Dnes je na světě posledních 75 sekvojových lesů.

Stopy ohně

Krátce na to, co byly tyto stromy objeveny, začali lidé potlačovat přírodní ohně, a to v dobře míněné snaze je ochránit. Následkem toho se na zemi začala kupit tlustá vrstva jehličí a větví a vzrostlé stromy redukovaly sluneční svit. Tím pádem se rychle rozšířily ostatní druhy stromů, které snášely dobře stín, soutěžily o vlhkost a pro sekvojová semínka začalo být nemožné klíčit. Jenom blesky způsobovaly požár, který redukoval ostatní zeleň, spálil nežádoucí podrost, zbytky stromů i vrstvu jehličí a zanechal tenkou vrstvu popela bohatého na živiny. Navíc díky teplu z ohně dozrála některá ještě zelená semínka, což způsobilo sprchu čerstvých semínek, které padly na perfektně připravenou půdu. Když pak přišla zima, všechno zakryl sníh. A ten pak na jaře roztál a ve spojení se sluncem, vlhkostí, čerstvými semínky a popelem vznikla ideální kombinace pro růst nových sekvojovců. Tato závislost na přírodních ohních, na kterých závisela reprodukce sekvojovců, nebyla až do raných 60. let pochopena. Nyní jsou ohně uměle zakládány pod dozorem strážců, proto skoro všechny sekvoje v parku nesou stopy ohně. U největších sekvojí je kůra až 60–90 cm silná a dovede chránit strom i při ničivých požárech.

Generál Sherman

Sekvojovce obrovské patří ke stromům s největším objemem na světě. Nejsou nejvyšší ani nejstarší, ale mají tak mohutné kmeny, že se jim žádné jiné nevyrovnají. „Když jsem vstoupil do té vznešené divočiny, bylo již navečer. Narůžovělé siluety stromů zářily, zdálo se, že mlčky přemýšlejí, že se s pokorou dvoří slunci. Procházel jsem mezi nimi opatrně, naplněn úctou,“ napsal před více než sto lety John Muir, americký přírodovědec, spisovatel a zastánce ochrany divočiny ve Spojených státech, který přespával v Tharpově sekvojovém příbytku. A pokud někomu přijde Tharpův příbytek v sekvoji velký, ať se připraví na Generála Shermana. Váží 1 256 tun, průměr jeho kmene je u země 11 metrů a korunu má v závratné výši 83 metrů. Stáří stromu se dohaduje na 2 300 až 2 700 let. A obsahuje téměř 1 500 kubíků dřeva. V roce 2006 se z něho odlomila největší větev – měla v průměru přes 2 metry a dlouhá byla přes 30 metrů, tedy větší než většina stromů. Od stromu Generála Shermana vede okružní stezka Congress Trail k sekvoji Generála Lee, a pak ke skupině stromů House Group a Senate Group. Pokračuje kolem sekvoje President Tree s odbočkou ke stromu, pojmenovanému po náčelníkovi Sequoyah. President Tree je čtvrtý největší sekvojovec, zatímco strom Generála Lee měří „jen“ 76 metrů. V roce 1940 byla tradice pojmenovávání stromů podle slavných osobností přerušena.

Text a foto: Lenka Vaňková, Shutterstock.com

Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

11.

listopadu 2020

Pokud chcete vidět moderní velkoměsto a zároveň proniknout do tradiční japonské kultury, kombinace Ósaka – Kjóto je trefa do černého. Z jednoho města do druhého se dá rychlovlakem shinkansen dostat za neuvěřitelných patnáct minut a člověk má tak trošku pocit, jakoby se díky té rychlosti dostal do jiného časoprostoru.

Ósaka, která leží na břehu Ósaka Bay je s 2,7 miliony obyvatel třetím největším městem Japonska a funguje jako finanční centrum země. Doménami města jsou moderní architektura, bujarý noční život a rozmanitá scéna restaurací. Food kritici Michael Booth a Francois Simon označili Ósaku za hlavní město jídla a sami obyvatelé města mají rčení, že “zatímco Kjóťané se finančně ruinují rozhazováním za oblečení, Ósakany přivádí na mizinu utrácení za jídlo”. Mezi regionální speciality patří okonomiyaki (smažená placka z pšeničné mouky, plněná např. zelím), takoyaki (snack v podobě kuliček plněných většinou kousky chobotnice), nudle udon, či tradiční oshizushi (lisované sushi). Zejména prvně jmenované jídlo doporučuju k ochutnání, coby vegetarián jsem byl nadšen!

Hrad v srdci velkoměsta

A co že je v Ósace k vidění? Připomínkou minulosti je majestátní pětipatrový Ósacký hrad, díky významné roli v během sjednocování Japonska v šestnáctém století jedna z nejdůležitějších japonských památek vůbec. Hrad, který nechal v roce 1585 postavit mocný feudál a politik Toyotomi Hideyoshi, byl ve své době největší stavbou v celém Japonsku, a i když dnes v džungli betonových mrakodrapů poněkud zapadá, stále se jedná o impozantní stavbu. Hrad je obehnán vodním příkopem a masivními hradbami (najdeme zde i stotřicetitunový jednolitý balvan), součástí areálu je i několik bran, věží a zahrad, kde je hlavně v období kvetoucích sakur hlava na hlavě. V Ósace si ale přijdou na své hlavně milovníci urbanismu. Už od výše zmíněného hradu má člověk výhled na panorama tvořené k nebi se natahujícími mrakodrapy, ale ještě líp se na ně pochopitelně dívá pěkně z výšky. Vyhlídek je k dispozici spousta, mezi nejpopulárnější patří Umeda Sky Building nebo Abeno Harukas, s tři sta metry nejvyšší stavba v celém Japonsku. Obě zmíněné vyhlídkové terasy byly v době mojí návštěvy v půlce března kvůli koronavirové epidemii zavřené, takže jsem musel vzít zavděk věží Tsutenkaku, která dosahuje “jen” třetinové výšky Abeno Harukas.

Světla velkoměsta

Tsutenkaku krásně zapadá do živé čtvrti Shinsekai, která hlavně po setmění ožívá blikajícími neony a světly poutačů všudypřítomných barů, bister, obchůdků a heren. Ty vás vrátí v čase zpět do osmdesátých a devadesátých let, kdy SuperMario a Mortal Kombat hltali hráči na nekvalitních televizních obrazovkách po celém světě. A pokud vám vyhládne, skočte si na místní delikatesu zvanou kushikatsu, což jsou smažené masové nebo zeleninové špízy. Noční život Ósaky pulzuje také v křiklavě barevném distriktu Dotonbori, který je oblíbeným místem pro poflakující se omladinu. Na stejnojmenném kanálu, který protéká čtvrtí jako hlavní tepna, se zrcadlí masivní obrazovky s extravagantními reklamami, včetně oblíbeného “Glica, běžícího muže”, kterého zde nainstalovali coby reklamu na cukrátko už v roce 1935, a který se postupem času stal jedním ze symbolů Ósaky.

Padesát nebo patnáct

Nasedám na vlak ze stanice Kyobashi, který mě za 50 minut (a 400 jenů, tedy cca 80 korun) doveze až téměř k hostelu v Kjótu, nedaleko stanice Sanjo. Pokud si před cestou do Japonska zakoupíte Japan Rail Pass, který vyjde na nějakých 5800 korun na týden a díky kterému můžete neomezeně využívat rychlovlaky, skočte na shinkansen. Ten vyjíždí ze stanice Shin-Ósaka a na čtyřicet kilometrů vzdálenou hlavní stanici v Kjótu vás doveze za čtvrt hodiny. Ósaka a Kjóto prakticky tvoří jednu velkou megalopoli, po celou cestu nevyjedeme ze zástavby. Mrakodrapy střídá periferie s malými prostými domky, a čím jsme blíž Kjótu, tím se vynořuje víc tradičních dřevěných staveb, včetně prvních malých chrámů. Není divu – Kjóto se stalo na konci osmého století sídlem japonských císařů a hlavním městem bylo až do roku 1869. V současnosti je považováno za kulturní a turistické centrum Japonska. Moje první kroky po pohození těžkého batohu na hostelu nemohou vést nikam jinam než do čtvrti Gion, kterou mám pět minut pěšky. Gion je vůbec nejpopulárnější turistický cíl v celém Kjótu. A není divu – šarm úzkých křivolakých uliček, které lemují nízké dřevěné domečky, z nichž většina historicky sloužila jako ochaya (doslova čajový dům), je neodolatelný.

Gejša není lehká děva

Tato čtvrť je jedna z posledních v Japonsku, kde je stále možné spatřit skutečnou gejšu. Ve zmíněných ochaya se totiž nepodával čaj, ale šlo o vysoce exkluzivní zařízení, ve kterých gejši bavily zámožné hosty. Nutno podotknout, že nešlo o žádnou chlípnou zábavu – tradiční gejši byly (a stále jsou) velmi vzdělané ženy, které ovládají hru na hudební nástroje, umí tančit nebo hrát tradiční společenské hry. Dnes už toto “řemeslo” bohužel upadá, avšak stále úplně nevymizelo. Ochaya a také machiya, tradiční městské dřevěné domky, se v Gionu postupně přeměnily v čajovny, bary, restaurace a krámky, které dnes slouží hlavně jako lákadlo pro turisty. Ti nejčastěji míří do ulice Hanami-koji, která je vyhlášená svými restauracemi, a na jejímž konci září sytě oranžová, 1350 let stará svatyně Yasaka. Rušno je také o několik bloků dál v uličkách rozbíhajících se od ikonické stejnojmenné pagody Yasaka, která je magnetem pro Instagramery. Od ní už to není daleko k buddhistickému chrámu Kiyomizu-dera, který byl založen v roce 778, avšak jeho nynější podoba pochází z roku 1633. Zajímavé je na něm především to, že na masivní dřevostavbu a jeho rozlehlou verandu, kterou podpírají v kopci stojící obří sloupy, nepoužili konstruktéři jediný hřebík!

Rýže a lišky

Přesouváme se o něco jižněji, abychom omrkli svatyni Fushimi Inari, důležité místo pro starodávné japonské náboženství šintó. Svatyně má prastarý původ – na svém místě stála už před ustanovením Kjóta coby hlavního města Japonska je tou vůbec nejdůležitější z několika tisíců svatyň dedikovaných Inari, šintoistickému bohu rýže. Celým areálem mě doprovázejí také stovky menších či větších soch lišek, které jsou podle legendy osobními posly boha Inari. Fushimi Inari je ale slavná hlavně díky tisícům rumělkových bran torii, které jako jeden dlouhý had zastřešují síť trailů, jež se vinou od hlavních budov komplexu až na posvátnou horu Inari (výšlap nahoru a zpět zabere cca dvě hodiny). Každá z jednotlivých bran má svého sponzora (ať už jednotlivce, nebo firmu), jehož jméno je vyryto na zadní straně torii. Výše příspěvku se pohybuje od 400 tisíc jenů za menší bránu, až po miliony jenů za velké.

Dalším místem, jehož návštěvnost nepochybně znásobila popularita na Instagramu, je bambusová háj Arashiyama. Díky fotkám na zmíněné sociální síti může člověk snadno nabýt dojmu, že jde o kus ráje na zemi – procházet se vysokým zelenkavým bambusovým porostem, poslouchat jeho téměř neslyšné šumění a jen tak si meditovat, to by šlo. Realita je bohužel trošku jinde, protože přes den se budete možná akorát tak brodit skrz stovky turistů, kteří se budou snažit udělat fotku bez ostatních lidí, což je samozřejmě utopie. Já jsem proto vyrazil na místo brzy ráno, takže kolem sedmé už jsem měl nafoceno, načež se začaly trousit první skupinky průzkumníků. Meditaci už jsem proto úplně nestihl. Okolí bambusového lesa toho ale nabízí víc. I když jsme stále v Kjótu, vypadá to tu jako na poklidné vesničce s malebnými domky a spoustou zeleně. Asi patnáct minut chůze odsud najdeme zenový budhistický chrám Tenryu-ji, který obklopují bujné zahrady a prudké kopce poseté jehličnany. Pokud se vydáte směrem k řece Katsura a přejdete přes dlouhý most, můžete uniknout vysoké koncetraci homo sapiens do parku Kameyama-koen.

Opice a onseny

Tento park se rozkládá na zalesněném kopci, na jehož vrcholu je otevřená vyhlídka na Kjóto a okolní hory, a je unikátní v tom, že zde můžete potkat “volně” se pohybující opice. Konkrétně jde o vzácný druh japonských makaků, kterým se přezdívá také “sněžné opice”. Jde totiž o nejseverněji žijící primáty (pokud nepočítáme člověka samozřejmě), kteří se adaptovali na chladné podnebí a sníh. Populární jsou například fotky japonských makaků, kterak relaxují v onsenu (termálním pramenu) na severu kolem Nagana. V parku Kameyama si však je třeba dávat pozor a například se opicím nedívat přímo do očí nebo si před nimi nedřepnout, protože to mohou vnímat jako projev agresivity a zaútočit na vás! Kopce obklopující Kjóto se mi zalíbily, a tak jsem se vydal ještě trošku dál z města, abych podnikl nějaký menší trek. Cesta vedla vlakem na sever, konkrétně k další posvátné hoře Kurama. Na ni vede nenáročný, ale celkem strmý trek z malebné osady Kibune (které doporučuju věnovat alespoň na hoďku pozornost) až do vesnice Kurama po horou. Hlavní atrakcí je tady chrám Kurama-dera, který je spojován s budhistickou sektou Tendai, anebo velký zvon, který může každý návštěvník rozeznít beranidlem.

Ósaku, Kjóto a okolí bylo možné prozkoumávat klidně měsíc. Nedaleko leží další populární města jako Nara, Hirošima, Kóbe nebo další posvátná hora Koyasan. Vydat se můžete i do odlehlejších rurálních oblastí a navštívit třeba tradiční japonskou vesnici Miyama Kayabuki nebo rybářskou osadu Ine. Můj původní plán byl také vyrazit na poloostrov Wakayama a podniknout duchovní pouť zvanou Kumano Kodo, ale bohužel jistý virus byl proti. Tak snad příště!

Text a foto: Daniel Hromada

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

3.

listopadu 2020

Vintíř, legendami opředený muž, měl blízko k největším panovníkům své doby u nás v Německu i Uhrách, byl rádcem a diplomatem, posléze zasvětil svůj život Bohu. Přesto při vyřčení jména svatého Vintíře málokomu dnes svitne, o koho se jedná. Pro připomenutí tohoto muže se náš tým vydal na několik míst, kde svatý Vintíř působil.

O počátku Vintířova života se toho ví opravdu žalostně málo. Historikové se s jistotou shodují, že se narodil mezi lety 950–955 v Durynsku jako hrabě z rodu Schwarzburgů, což byl starobylý německý rod jehož kontakty dosahovaly do nejvyšších kruhů. Byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. Díky sňatkové politice se nakonec stal spřízněncem i krále Štěpána I., uherského panovníkem a zakladatele uherského státu, a to, když si jej Jindřichova sestra Gisela vzala za muže. Též se traduje, že byl i kmotrem českého knížete Břetislava. Jeho mládí je zahaleno tajemstvím, můžeme se jen domnívat, jak vypadal jeho mladý a produktivní věk, ale údajně od mládí byl vychováván pro boj, ale projevil i své další kvality. Když zemřel Vintířův starší bratr Sizzo musel se sám starat o celý majetek svého rozvětveného rodu, které nebylo malé. Tehdy mu bylo třináct let. A zároveň s tím stále sloužil i v armádě.

Změna stylu života

„Podle některých pramenů byl nadprůměrně vysoký a obratný. Obzvláště dobře mu to prý šlo s mečem a bravurně ovládal jízdu na koni. Zároveň se ukázal jako skvělý stratég a psycholog s nadprůměrnou inteligencí.  Na válečném poli platil za člověka schopného vypozorovat budoucí reakce protivníka a operativně se na ně připravit. V armádě si tak velice rychle získal vysoké postavení. Dokonce natolik zapůsobil na svého bratrance císaře Jindřicha II., že jej pomalu stahoval z boje a tlačil jej do diplomatické služby. A i na tomto poli slavil úspěch, když zastupoval císaře na dalekých cestách trvajících měsíce ” říká Vladimír Frenzl, který působí jako profesionální průvodce po Šumavě. Můžeme dnes již fabulovat, zda to způsobila nadmíra odpovědnosti, dlouhé trmácení na cestách či vojenské trauma z častého zabíjení. Nicméně jedna věc je jistá, z nějakých pohnutek, kterými mohla být i jak se dnes říká změna životního stylu, opustil své význačné postavení a světský život a roku 1005 vstoupil ve svých nějakých padesáti letech do Benediktinského řádu a kláštera v Hersfeldu.

Poustevník Vintíř

Svatý Vintíř za svého života vykonal údajně mnoho zázraků a založil několik klášterů. Procestoval patrně celou tehdy známou Evropu. Stejně jako kdysi opustil světský život a uchýlil se k životu duchovnímu, přišlo mu patrně, že i aktivní život duchovní jej vyčerpává a okolo roku 1040 se usadil na české straně Šumavy, a to v Dobré Vodě u Hartmanic, kde žil jako v modlitbách rozjímající poustevník. Dnes zde najdete jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintíři a hned vedle něj vyvěrá ze země Vintířův pramen, který má údajně léčivé účinky. Ale i kdyby neměl, voda z něj chutná skvěle. V lese je pak Vintířova kaplička na místě jeho poustevny. Ale zpět k Vintířově životu, kterému ani co poustevníku se okolní svět nestal lhostejný, jednou z jeho zásluh je i sjednání míru mezi císařem Jindřichem II. a knížetem Bořivojem po bitvě u Brůdku.

Na konci cesty

Svou životní cestu zakončil svatý Vintíř právě v Dobré Vodě u Hatmanic, respektive nedaleko ve své poustevně, 9. října 1045. “Podle legendy den před Vintířovou smrtí náhodně navštívil jeho poustevnu kníže Bořivoj, Vintířův kmotřenec, který byl ve zdejších hvozdech lovit a doprovázel ho biskup Šebíř. Svatý Vintíř jim vylíčil, že cítí svůj odchod do nebe a projevil přání, aby jeho tělo spočinulo ve svaté půdě Břevnovského kláštera. Na druhého dne prý opět oba muži Vintíře navštívili a již jej našli bez dechu” zběžně líčí příběh Antonín Rückl z Břevnovského kláštera. Na každý pád kníže Bořivoj nechal ostatky svatého Vintíře převést do Prahy a pochoval v Břevnově, jak si přál. Skoro záhy se ozývaly hlasy o Vintířovo svatořečení. Až papež Jan Pavel II. vnesl do celé situace jasno, když Vintíře jednou pro vždy blahořečil, a tak dnes můžeme v klidu mluvit o oprávněným svatým. Místo posledního Vintířova odpočinku v břevnovské bazilice svaté Markéty připomíná kenotaf umístěný zvenčí a originál náhrobku uvnitř tamtéž.

Jediný skleněný oltář

Největší poctou a připomínkou svatého Vintíře bude patrně kostel v Dobré Vodě v Hartmanicích, vedle kterého je i Vintířův léčivý pramen. Zvenčí se kostel zdá jako každý jiný, nicméně ihned po vstupu každý návštěvník zjistí, že něco takového nemá co do originality obdoby. Jak se říká, vše zlé, je pro něco dobré. Doba, kdy byla obec součástí vojenského újezdu, mnoho domů, a vlastně i obcí, padlo jako cíle pro střelby. Stavení, která přežila, byla většinou vybydlená a pustá. Kostel svatého Vintíře se zachoval, ale bez vybavení. To nahradil nový a unikátní skleněný oltář a křížová cesta včetně sochy samotného svatého Vintíře z ruky nadšené a osobité umělkyně a sklářky Vladěny Tesařové.

Pin It on Pinterest