Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

Neonová džungle a město gejš

11.

listopadu 2020

Pokud chcete vidět moderní velkoměsto a zároveň proniknout do tradiční japonské kultury, kombinace Ósaka – Kjóto je trefa do černého. Z jednoho města do druhého se dá rychlovlakem shinkansen dostat za neuvěřitelných patnáct minut a člověk má tak trošku pocit, jakoby se díky té rychlosti dostal do jiného časoprostoru.

Ósaka, která leží na břehu Ósaka Bay je s 2,7 miliony obyvatel třetím největším městem Japonska a funguje jako finanční centrum země. Doménami města jsou moderní architektura, bujarý noční život a rozmanitá scéna restaurací. Food kritici Michael Booth a Francois Simon označili Ósaku za hlavní město jídla a sami obyvatelé města mají rčení, že “zatímco Kjóťané se finančně ruinují rozhazováním za oblečení, Ósakany přivádí na mizinu utrácení za jídlo”. Mezi regionální speciality patří okonomiyaki (smažená placka z pšeničné mouky, plněná např. zelím), takoyaki (snack v podobě kuliček plněných většinou kousky chobotnice), nudle udon, či tradiční oshizushi (lisované sushi). Zejména prvně jmenované jídlo doporučuju k ochutnání, coby vegetarián jsem byl nadšen!

Hrad v srdci velkoměsta

A co že je v Ósace k vidění? Připomínkou minulosti je majestátní pětipatrový Ósacký hrad, díky významné roli v během sjednocování Japonska v šestnáctém století jedna z nejdůležitějších japonských památek vůbec. Hrad, který nechal v roce 1585 postavit mocný feudál a politik Toyotomi Hideyoshi, byl ve své době největší stavbou v celém Japonsku, a i když dnes v džungli betonových mrakodrapů poněkud zapadá, stále se jedná o impozantní stavbu. Hrad je obehnán vodním příkopem a masivními hradbami (najdeme zde i stotřicetitunový jednolitý balvan), součástí areálu je i několik bran, věží a zahrad, kde je hlavně v období kvetoucích sakur hlava na hlavě. V Ósace si ale přijdou na své hlavně milovníci urbanismu. Už od výše zmíněného hradu má člověk výhled na panorama tvořené k nebi se natahujícími mrakodrapy, ale ještě líp se na ně pochopitelně dívá pěkně z výšky. Vyhlídek je k dispozici spousta, mezi nejpopulárnější patří Umeda Sky Building nebo Abeno Harukas, s tři sta metry nejvyšší stavba v celém Japonsku. Obě zmíněné vyhlídkové terasy byly v době mojí návštěvy v půlce března kvůli koronavirové epidemii zavřené, takže jsem musel vzít zavděk věží Tsutenkaku, která dosahuje “jen” třetinové výšky Abeno Harukas.

Světla velkoměsta

Tsutenkaku krásně zapadá do živé čtvrti Shinsekai, která hlavně po setmění ožívá blikajícími neony a světly poutačů všudypřítomných barů, bister, obchůdků a heren. Ty vás vrátí v čase zpět do osmdesátých a devadesátých let, kdy SuperMario a Mortal Kombat hltali hráči na nekvalitních televizních obrazovkách po celém světě. A pokud vám vyhládne, skočte si na místní delikatesu zvanou kushikatsu, což jsou smažené masové nebo zeleninové špízy. Noční život Ósaky pulzuje také v křiklavě barevném distriktu Dotonbori, který je oblíbeným místem pro poflakující se omladinu. Na stejnojmenném kanálu, který protéká čtvrtí jako hlavní tepna, se zrcadlí masivní obrazovky s extravagantními reklamami, včetně oblíbeného “Glica, běžícího muže”, kterého zde nainstalovali coby reklamu na cukrátko už v roce 1935, a který se postupem času stal jedním ze symbolů Ósaky.

Padesát nebo patnáct

Nasedám na vlak ze stanice Kyobashi, který mě za 50 minut (a 400 jenů, tedy cca 80 korun) doveze až téměř k hostelu v Kjótu, nedaleko stanice Sanjo. Pokud si před cestou do Japonska zakoupíte Japan Rail Pass, který vyjde na nějakých 5800 korun na týden a díky kterému můžete neomezeně využívat rychlovlaky, skočte na shinkansen. Ten vyjíždí ze stanice Shin-Ósaka a na čtyřicet kilometrů vzdálenou hlavní stanici v Kjótu vás doveze za čtvrt hodiny. Ósaka a Kjóto prakticky tvoří jednu velkou megalopoli, po celou cestu nevyjedeme ze zástavby. Mrakodrapy střídá periferie s malými prostými domky, a čím jsme blíž Kjótu, tím se vynořuje víc tradičních dřevěných staveb, včetně prvních malých chrámů. Není divu – Kjóto se stalo na konci osmého století sídlem japonských císařů a hlavním městem bylo až do roku 1869. V současnosti je považováno za kulturní a turistické centrum Japonska. Moje první kroky po pohození těžkého batohu na hostelu nemohou vést nikam jinam než do čtvrti Gion, kterou mám pět minut pěšky. Gion je vůbec nejpopulárnější turistický cíl v celém Kjótu. A není divu – šarm úzkých křivolakých uliček, které lemují nízké dřevěné domečky, z nichž většina historicky sloužila jako ochaya (doslova čajový dům), je neodolatelný.

Gejša není lehká děva

Tato čtvrť je jedna z posledních v Japonsku, kde je stále možné spatřit skutečnou gejšu. Ve zmíněných ochaya se totiž nepodával čaj, ale šlo o vysoce exkluzivní zařízení, ve kterých gejši bavily zámožné hosty. Nutno podotknout, že nešlo o žádnou chlípnou zábavu – tradiční gejši byly (a stále jsou) velmi vzdělané ženy, které ovládají hru na hudební nástroje, umí tančit nebo hrát tradiční společenské hry. Dnes už toto “řemeslo” bohužel upadá, avšak stále úplně nevymizelo. Ochaya a také machiya, tradiční městské dřevěné domky, se v Gionu postupně přeměnily v čajovny, bary, restaurace a krámky, které dnes slouží hlavně jako lákadlo pro turisty. Ti nejčastěji míří do ulice Hanami-koji, která je vyhlášená svými restauracemi, a na jejímž konci září sytě oranžová, 1350 let stará svatyně Yasaka. Rušno je také o několik bloků dál v uličkách rozbíhajících se od ikonické stejnojmenné pagody Yasaka, která je magnetem pro Instagramery. Od ní už to není daleko k buddhistickému chrámu Kiyomizu-dera, který byl založen v roce 778, avšak jeho nynější podoba pochází z roku 1633. Zajímavé je na něm především to, že na masivní dřevostavbu a jeho rozlehlou verandu, kterou podpírají v kopci stojící obří sloupy, nepoužili konstruktéři jediný hřebík!

Rýže a lišky

Přesouváme se o něco jižněji, abychom omrkli svatyni Fushimi Inari, důležité místo pro starodávné japonské náboženství šintó. Svatyně má prastarý původ – na svém místě stála už před ustanovením Kjóta coby hlavního města Japonska je tou vůbec nejdůležitější z několika tisíců svatyň dedikovaných Inari, šintoistickému bohu rýže. Celým areálem mě doprovázejí také stovky menších či větších soch lišek, které jsou podle legendy osobními posly boha Inari. Fushimi Inari je ale slavná hlavně díky tisícům rumělkových bran torii, které jako jeden dlouhý had zastřešují síť trailů, jež se vinou od hlavních budov komplexu až na posvátnou horu Inari (výšlap nahoru a zpět zabere cca dvě hodiny). Každá z jednotlivých bran má svého sponzora (ať už jednotlivce, nebo firmu), jehož jméno je vyryto na zadní straně torii. Výše příspěvku se pohybuje od 400 tisíc jenů za menší bránu, až po miliony jenů za velké.

Dalším místem, jehož návštěvnost nepochybně znásobila popularita na Instagramu, je bambusová háj Arashiyama. Díky fotkám na zmíněné sociální síti může člověk snadno nabýt dojmu, že jde o kus ráje na zemi – procházet se vysokým zelenkavým bambusovým porostem, poslouchat jeho téměř neslyšné šumění a jen tak si meditovat, to by šlo. Realita je bohužel trošku jinde, protože přes den se budete možná akorát tak brodit skrz stovky turistů, kteří se budou snažit udělat fotku bez ostatních lidí, což je samozřejmě utopie. Já jsem proto vyrazil na místo brzy ráno, takže kolem sedmé už jsem měl nafoceno, načež se začaly trousit první skupinky průzkumníků. Meditaci už jsem proto úplně nestihl. Okolí bambusového lesa toho ale nabízí víc. I když jsme stále v Kjótu, vypadá to tu jako na poklidné vesničce s malebnými domky a spoustou zeleně. Asi patnáct minut chůze odsud najdeme zenový budhistický chrám Tenryu-ji, který obklopují bujné zahrady a prudké kopce poseté jehličnany. Pokud se vydáte směrem k řece Katsura a přejdete přes dlouhý most, můžete uniknout vysoké koncetraci homo sapiens do parku Kameyama-koen.

Opice a onseny

Tento park se rozkládá na zalesněném kopci, na jehož vrcholu je otevřená vyhlídka na Kjóto a okolní hory, a je unikátní v tom, že zde můžete potkat “volně” se pohybující opice. Konkrétně jde o vzácný druh japonských makaků, kterým se přezdívá také “sněžné opice”. Jde totiž o nejseverněji žijící primáty (pokud nepočítáme člověka samozřejmě), kteří se adaptovali na chladné podnebí a sníh. Populární jsou například fotky japonských makaků, kterak relaxují v onsenu (termálním pramenu) na severu kolem Nagana. V parku Kameyama si však je třeba dávat pozor a například se opicím nedívat přímo do očí nebo si před nimi nedřepnout, protože to mohou vnímat jako projev agresivity a zaútočit na vás! Kopce obklopující Kjóto se mi zalíbily, a tak jsem se vydal ještě trošku dál z města, abych podnikl nějaký menší trek. Cesta vedla vlakem na sever, konkrétně k další posvátné hoře Kurama. Na ni vede nenáročný, ale celkem strmý trek z malebné osady Kibune (které doporučuju věnovat alespoň na hoďku pozornost) až do vesnice Kurama po horou. Hlavní atrakcí je tady chrám Kurama-dera, který je spojován s budhistickou sektou Tendai, anebo velký zvon, který může každý návštěvník rozeznít beranidlem.

Ósaku, Kjóto a okolí bylo možné prozkoumávat klidně měsíc. Nedaleko leží další populární města jako Nara, Hirošima, Kóbe nebo další posvátná hora Koyasan. Vydat se můžete i do odlehlejších rurálních oblastí a navštívit třeba tradiční japonskou vesnici Miyama Kayabuki nebo rybářskou osadu Ine. Můj původní plán byl také vyrazit na poloostrov Wakayama a podniknout duchovní pouť zvanou Kumano Kodo, ale bohužel jistý virus byl proti. Tak snad příště!

Text a foto: Daniel Hromada

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

Poustevník Vintíř

3.

listopadu 2020

Vintíř, legendami opředený muž, měl blízko k největším panovníkům své doby u nás v Německu i Uhrách, byl rádcem a diplomatem, posléze zasvětil svůj život Bohu. Přesto při vyřčení jména svatého Vintíře málokomu dnes svitne, o koho se jedná. Pro připomenutí tohoto muže se náš tým vydal na několik míst, kde svatý Vintíř působil.

O počátku Vintířova života se toho ví opravdu žalostně málo. Historikové se s jistotou shodují, že se narodil mezi lety 950–955 v Durynsku jako hrabě z rodu Schwarzburgů, což byl starobylý německý rod jehož kontakty dosahovaly do nejvyšších kruhů. Byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. Díky sňatkové politice se nakonec stal spřízněncem i krále Štěpána I., uherského panovníkem a zakladatele uherského státu, a to, když si jej Jindřichova sestra Gisela vzala za muže. Též se traduje, že byl i kmotrem českého knížete Břetislava. Jeho mládí je zahaleno tajemstvím, můžeme se jen domnívat, jak vypadal jeho mladý a produktivní věk, ale údajně od mládí byl vychováván pro boj, ale projevil i své další kvality. Když zemřel Vintířův starší bratr Sizzo musel se sám starat o celý majetek svého rozvětveného rodu, které nebylo malé. Tehdy mu bylo třináct let. A zároveň s tím stále sloužil i v armádě.

Změna stylu života

„Podle některých pramenů byl nadprůměrně vysoký a obratný. Obzvláště dobře mu to prý šlo s mečem a bravurně ovládal jízdu na koni. Zároveň se ukázal jako skvělý stratég a psycholog s nadprůměrnou inteligencí.  Na válečném poli platil za člověka schopného vypozorovat budoucí reakce protivníka a operativně se na ně připravit. V armádě si tak velice rychle získal vysoké postavení. Dokonce natolik zapůsobil na svého bratrance císaře Jindřicha II., že jej pomalu stahoval z boje a tlačil jej do diplomatické služby. A i na tomto poli slavil úspěch, když zastupoval císaře na dalekých cestách trvajících měsíce ” říká Vladimír Frenzl, který působí jako profesionální průvodce po Šumavě. Můžeme dnes již fabulovat, zda to způsobila nadmíra odpovědnosti, dlouhé trmácení na cestách či vojenské trauma z častého zabíjení. Nicméně jedna věc je jistá, z nějakých pohnutek, kterými mohla být i jak se dnes říká změna životního stylu, opustil své význačné postavení a světský život a roku 1005 vstoupil ve svých nějakých padesáti letech do Benediktinského řádu a kláštera v Hersfeldu.

Poustevník Vintíř

Svatý Vintíř za svého života vykonal údajně mnoho zázraků a založil několik klášterů. Procestoval patrně celou tehdy známou Evropu. Stejně jako kdysi opustil světský život a uchýlil se k životu duchovnímu, přišlo mu patrně, že i aktivní život duchovní jej vyčerpává a okolo roku 1040 se usadil na české straně Šumavy, a to v Dobré Vodě u Hartmanic, kde žil jako v modlitbách rozjímající poustevník. Dnes zde najdete jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintíři a hned vedle něj vyvěrá ze země Vintířův pramen, který má údajně léčivé účinky. Ale i kdyby neměl, voda z něj chutná skvěle. V lese je pak Vintířova kaplička na místě jeho poustevny. Ale zpět k Vintířově životu, kterému ani co poustevníku se okolní svět nestal lhostejný, jednou z jeho zásluh je i sjednání míru mezi císařem Jindřichem II. a knížetem Bořivojem po bitvě u Brůdku.

Na konci cesty

Svou životní cestu zakončil svatý Vintíř právě v Dobré Vodě u Hatmanic, respektive nedaleko ve své poustevně, 9. října 1045. “Podle legendy den před Vintířovou smrtí náhodně navštívil jeho poustevnu kníže Bořivoj, Vintířův kmotřenec, který byl ve zdejších hvozdech lovit a doprovázel ho biskup Šebíř. Svatý Vintíř jim vylíčil, že cítí svůj odchod do nebe a projevil přání, aby jeho tělo spočinulo ve svaté půdě Břevnovského kláštera. Na druhého dne prý opět oba muži Vintíře navštívili a již jej našli bez dechu” zběžně líčí příběh Antonín Rückl z Břevnovského kláštera. Na každý pád kníže Bořivoj nechal ostatky svatého Vintíře převést do Prahy a pochoval v Břevnově, jak si přál. Skoro záhy se ozývaly hlasy o Vintířovo svatořečení. Až papež Jan Pavel II. vnesl do celé situace jasno, když Vintíře jednou pro vždy blahořečil, a tak dnes můžeme v klidu mluvit o oprávněným svatým. Místo posledního Vintířova odpočinku v břevnovské bazilice svaté Markéty připomíná kenotaf umístěný zvenčí a originál náhrobku uvnitř tamtéž.

Jediný skleněný oltář

Největší poctou a připomínkou svatého Vintíře bude patrně kostel v Dobré Vodě v Hartmanicích, vedle kterého je i Vintířův léčivý pramen. Zvenčí se kostel zdá jako každý jiný, nicméně ihned po vstupu každý návštěvník zjistí, že něco takového nemá co do originality obdoby. Jak se říká, vše zlé, je pro něco dobré. Doba, kdy byla obec součástí vojenského újezdu, mnoho domů, a vlastně i obcí, padlo jako cíle pro střelby. Stavení, která přežila, byla většinou vybydlená a pustá. Kostel svatého Vintíře se zachoval, ale bez vybavení. To nahradil nový a unikátní skleněný oltář a křížová cesta včetně sochy samotného svatého Vintíře z ruky nadšené a osobité umělkyně a sklářky Vladěny Tesařové.

Uspět! Ale ne na úkor ostatních

Uspět! Ale ne na úkor ostatních

Uspět! Ale ne na úkor ostatních

15.

října 2020

My sami jsme plně odpovědni za veškerý dopad, který mají naše aktivity na životní prostředí a společnost. Musíme tedy dobře pochopit a správně řídit celý životní cyklus produktů, od komplexního dodavatelského řetězce až po takový design, který co nejvíce zvyšuje užitnost a prodlužuje životnost produktů. Znamená to také dodržování zásad a podporu projektů, jejichž cílem je zlepšení životů našich zaměstnanců, dodavatelů, zákazníků a lidí na celé planetě. – To říká o udržitelnosti mladá americká firma Peak Design – dnes již kultovní výrobce promyšlených zavazadel pro cestovatele i pro každý den a nápadů nejen pro fotografy, vše s doživotní zárukou. Pojďme se podívat na její velmi zajímavý příběh i přístup k udržitelnosti.

Foto: Kristýna Kvapilová

Absolutní svoboda

U zrodu firmy stál Peter Dering – stavební inženýr, který si vzal dlouhou dovolenou na cesty po přírodních parcích. Právě během ní přišel na revoluční způsob nošení fotoaparátu tak, aby byl stále po ruce. Nápad sám realizoval a první prodeje přes crowdfundingový server Kickstarter přesáhly 360 tisíc dolarů. Tento úspěch ho nakopl. Jelikož měl nápadů v rukávu více, do zaměstnání ke stavebním projektům se nikdy nevrátil. Peter začal najímat kamarády a kamarády kamarádů. Dnes už do firmy přicházejí pracovat ta největší designová esa (např. z firmy Apple). Během deseti let se stal Peak Design uznávanou firmou, jejímž naplněným motem je vyrábět to nejlepší. Podle celosvětových prodejních úspěchů a nadšených uživatelů celého ekosystému produktů se to Peak Design daří.

Velmi zajímavé je financování vývoje a výroby nových produktů pomocí prodejů na Kickstarter (kde je s více než 32 miliony dolarů historicky nejúspěšnější firmou). Firma se tak obešla bez investorů a půjček. Je tedy vlastněna samotnými 35 zaměstnanci a není závislá na tlaku investorů ani bank.  To s sebou přináší absolutní svobodu v realizaci nápadů a vývoji nových produktů – vše se prostě cizeluje tak dlouho, až je to dokonalé. Stejnou svobodu má ale Peak Design i ve způsobu, jakým celá firma funguje a jak se chová ke svému okolí, ať už to jsou výrobní prostředky nebo životní prostředí. A podobně, jako je to s jejich produkty, i přístup k udržitelnosti má tato firma velmi propracovaný, díky čemuž se stala respektovaným a velmi aktivním subjektem v této oblasti.

Strategie udržitelnosti Peak Design má čtyři základní pilíře – emise, materiály, výrobu a podporu. A hned ten první je z hlediska toho, co Peak Design dělá pro životní prostředí a jeho ochranu, asi nejvýznamnější. Stručně řečeno změřili vlastní uhlíkovou stopu (emise skleníkových plynů CO2), všechny je nákupem ověřených ofsetů kompenzují pro dosažení 100% uhlíkové neutrality a samozřejmě dále pracují na redukci emisí. Aby to samé mohly jednoduše udělat i další firmy, založil Peak Design spolu s BioLite (známý výrobce kamínek a solárních panelů pro cestovatele) neziskovou organizaci Climate Neutral – pomáhající firmám dosáhnout uhlíkové neutrality.

Klima je společný zájem

Klimatické změny, ke kterým všichni přinejmenším přispíváme, jsou žhavým tématem – lidé protestují, politici problém diskutují na velkých fórech, ale opravdu užitečných kroků bylo vládami států provedeno pomálu. Řešení je přitom velmi jednoduché – omezení emisí skleníkových plynů. Způsobů, jak to provést, je mnoho – jediný problém je, že omezit emise stojí peníze, stejně tak není zadarmo je kompenzovat, pokud je omezit ihned nelze. Přístup Peak Design je hodný následování: kdo jiný než samotné firmy produkující emise by se měl postarat o jejich omezení a kompenzaci. A jak na to?

V první řadě je třeba změřit emise, které firma produkuje. Ve většině případů se nejedná doslova o měření, ale o ověřenými a certifikovanými postupy získaný odhad všech emisí, které se rozdělují na Scope 1, 2 a 3. Scope 1 jsou přímé emise všech vlastních (nejen) výrobních prostředků, které má firma pod vlastní kontrolou. Scope 2 jsou pak emise nepřímé, tedy hlavně ty odpovídající spotřebované elektřině. Scope 3 jsou pak emise dodavatelského řetězce, tedy vše včetně těžby surovin, jejich zpracování, veškerá doprava zboží a zaměstnanců ad. Ve většině případů jsou Scope 3 emise drtivou většinou celkových emisí.

Jakmile má firma jasno v tom, kolik emisí produkuje, lze přistoupit k dalšímu kroku – kompenzaci emisí. Jedná se o odstranění emisí (skleníkových plynů) z atmosféry, nebo zabránění jejich vzniku. Prostřednictvím zakoupení ofsetů – „uhlíkových kreditů“ (jeden kredit = 1 tuna CO2) – lze dosáhnout neutrality. Nepleťte si ale tyto kredity s emisními povolenkami – ty nic neřeší, jen definují množství povolených emisí. Naproti tomu kredity jsou nezávislými organizacemi opravdu ověřené a jsou trvalým, měřitelným a ověřitelným způsobem, jak jsou emise kompenzovány. Subjekty, které kredity prodávají, také podléhají mnoha přísným standardům. A jaké jsou ty skutečné způsoby odstranění emisí? Například zalesňování, elektrifikace průmyslových zařízení, záchyt a zpracování CO2 v zemědělských výrobních procesech, malé a střední vodní el. zdroje (ty největší ne, kvůli negativnímu vlivu na ekosystémy) a podobně. Určitě vás napadne, kolik to tak může stát. Peak Design dal v loňském roce za uhlíkové kredity 0,2 % ročního obratu firmy. Není to málo, ale je to velmi malá cena za dosažení úplné karbonové neutrality. Posledním třetím krokem je pak příprava plánu dalšího omezení emisí v budoucnu a jeho realizace.

Peak Design toto implementoval už v roce 2018, a to včetně všech (odhadnutých) historických emisí zpětně až do založení firmy – je tedy 100 % uhlíkově neutrální (nulová uhlíková stopa) firmou. Tím to však neskončilo – podle Peak Design je neutralizace emisí minimem, které by měla dobrovolně implementovat každá firma. Proto spoluzaložili již zmíněnou organizaci Climate Neutral, která poskytuje metodiku, návody a postupy pro dosažení uhlíkové neutrality dalším firmám. Ty tak mohou podniknout okamžité kroky a stát se také uhlíkově neutrální. Climate Neutral zároveň poskytuje certifikaci Climate Neutral Certified – štítek, pomocí kterého rozpoznají zákazníci firmy, které dělají správnou věc. V roce 2019 získalo certifikaci Climate Neutral 145 malých i velkých firem a společně kompenzovaly 200 893 tun CO2.

Zodpovědně

Emise však nejsou všechno. Tím se dostáváme ke druhému pilíři – materiálům. Peak Design používá k výrobě produktů mnoho různých materiálů, a tak není zajištění jejich nejlepšího původu (vzhledem k vlivu na životní prostředí) jednoduchým úkolem. Peak Design se snaží tuto oblast stále vylepšovat – toto jsou některé z aktivit: použití 100% recyklovaného polyester nylonu pro výrobu zavazadel, přechod na použití 50% recyklovaného hliníku do 2021, použití recyklovaných a většinou recyklovatelných (přechod na zcela recyklovatelné 2021) materiálů na obaly, pečlivý výběr původních versus recyklovaných materiálů z hlediska dopadu na emise, spolupráce s Bluesign (při výběru vhodných udržitelných materiálů), šetrný způsob barvení tkanin. Důraz je také kladen na životnost produktů – vyhýbání se krátkodobým trendům, vynikající kvality výroby a zajištění oprav a dalšího prodeje použitých produktů – to vše pomáhá udržovat produkty Peak Design mimo skládky.

Třetím pilířem je výroba. Peak Design pomáhá partnerským továrnám v Asii k čistšímu provozu (energie, emise, práce s vodou a odpadem). Dále nastavil standardy pro zacházení se zaměstnanci, mzdu, bezpečnost a podmínky na pracovišti a pomáhá partnerským továrnám, aby je splnily nebo překročily. Audity prováděné třetími stranami udržují Peak Design i dodavatele odpovědné za dodržování všech těchto standardů.

Posledním čtvrtým pilířem je podpora a pomoc. Peak Design je certifikován Certified B Corp – splňuje nejvyšší standardy chování ke společnosti a životnímu prostředí, transparentnosti a odpovědnosti vůči všem zúčastněným stranám. Jako člen 1 % For The Planet věnuje 1 % ročního zisku ekologickým neziskovým organizacím. Podporuje fotografy a filmaře při vyprávění příběhů o ochraně přírody, odpovědnosti za životní prostředí a sociální spravedlnosti. Za této podpory vzniklo několik oceněných filmových projektů. Jako člen Conservation Alliance financuje a prosazuje iniciativy na ochranu ohrožených přírodních památek a parků. Podpora ale míří na mnoho dalších projektů v rámci outdoor segmentu i mimo něj.

A co říká Peak Design strategie udržitelnosti na závěr směrem k firmám? „Naší strategií je soubor členství, certifikací a zásad. Některé části této strategie jsme si vypůjčili a jiné sami vytvořili. A nic by nám neudělalo větší radost, než kdybyste začali dávat dohromady svoji vlastní strategii udržitelnosti!“ a přidává několik rad a doporučení, jak začít (peakdesign.cz/strategie-udrzitelnosti/)

A co vy? Je pro vás důležité, jak firma, jejíž produkty si kupujete, přistupuje k udržitelnosti? A pokud jste firma, necháte se inspirovat?

Foto: Manina Pascan

Země Keltů

Země Keltů

Země Keltů

9.

října 2020

Keltové, jak tajemně to zní… Lidé, o kterých dodnes nevíme úplně vše, a stále nás fascinují. Objevili se a po čase zase zmizeli. To je zvláštní. Je i zajímavou otázkou, co byli zač, ostatně Keltové jim říkáme až my, oni sami se tak nenazývali. Odešli ze své země Keltů, vyhladili je jiné kultury, asimilovali se, nebo se jenom milovali a jsme to stále my?

Veškeré informace o Keltech dnes máme z původních zápisků Řeků a Římanů, nebo z archeologických nálezů. Bohužel pro naše poznání této dávné kultury to stále nemusí být plně určující. Proč? Sami Keltové veškeré své znalosti, legendy a historii nezapisovali, vše se předávalo ústně. Víme, že vymysleli kupříkladu hrnčířský kruh, kosu, srp, žací stroj, visací zámek či zavírací špendlík. Keltové těžili zlato a různé rudy a jsou pro ně typické černé náramky z takzvané švartny. Ale to jsou jen částečné informace. Když došlo ke konfrontaci s Řeky či Římany, tak byli popisováni z pohledu jiné kultury. Tudíž také zprávy o krvelačnosti a drsnosti Keltů z úst lidí, kteří mají jinou kulturu a mentalitu, je třeba brát s nadhledem. Ano, můžeme na základě faktů vypracovat teorii, která zní logicky a věrohodně, ale s jinou interpretací stejných faktů může být všechno jinak. Co tedy o Keltech víme?

Byli nebo nebyli?

Zdánlivě jednoduchá otázka, kdo byli Keltové, jde zodpovědět velice obtížně. Jak vznikla představa, že tady byli? Kdo vlastně může říct, kdo byl Kelt, a kdo nebyl? To je zrovna tak těžká otázka, jako dnes říct, kdo je Američan nebo kdo je Francouz. Dnes se vědci shodují, že není rozhodující, jak člověk vypadá nebo jakou řečí mluví, ale jak se cítí. Jistě uznáte, že to z mečů a spon nevykoukáme. Jestliže Římané napsali, že za Alpami žili kmeny Keltů, stále nevíme, jestli ti lidé k takovým kmenům opravdu sounáležitost cítili, jestli mluvili svým jedním, keltským jazykem. Nejvíce informací tedy máme od Římanů, hlavně pak od Julia Cézara a jeho knihy Zápisky o válce Galské. Keltové byli podstatně vyšší a silnější než římští vojáci. A on je musel před každou bitvou skoro přesvědčovat, že nevadí, že jsou větší a silnější, protože Římané umějí lépe bojovat, jsou lépe vycvičeni, takže je porazí, což byla samozřejmě pravda. Ale i z písemných pramenů víme, že skutečně byli modroocí, světlovlasí, urostlí a silní a tak dále, ale o jejich zvycích a myšlení víme pramálo.

Doba Keltů

Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí před Kristem, ale jejich zlatý věk nastal šest set až sto let před Kristem. Vytvořili kulturní společnost, razili mince duhovky a zakládali oppida, opevněná hradiště, kde měli možnost případné obrany před útočníky. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Bohužel každý kmen měl tendence podmanit si ten sousední a semknout se dokázali jen při vážném válečném ohrožení. Takové například představovala armáda Římanů. V praxi to znamenalo, že se průběžně oslabovali v malých bitvách mezi sebou, a když v prvním století před Kristem došlo na finální zteč, Římanům podlehli. Nicméně svou stopu zanechali dodnes a mají své následovníky. Nahlédnout do keltských zvyků a tradic můžete v Zemi Keltů, archeoskanzenu v Železných horách v Nasavrkách, kde parta nadšenců představuje keltskou kulturu již čtrnáct let. Jejich cílem je vybudování rekonstrukce keltského oppida, pravěkého města, spadajícího do období přibližně 1. století před naším letopočtem. Vzhled staveb včetně rozmístění je založený na soudobých archeologických poznatcích.

Keltské svátky

Vstupní brána a navazující kamenné opevnění má svoji předlohu v nedalekém oppidu České Lhotice. Konstrukce obytných budov vycházejí z nálezových situací v Čechách. Menší, především hospodářské objekty jsou navrženy s ohledem na technologické možnosti našich předků a dle znalostí typově srovnatelných staveb. I přes úsilí vycházet z dostupných vědeckých poznatků a použít přiměřené technologie a postupy je stávající podoba tohoto keltského sídliště jen jednou z možných interpretací. Na výstavbě se významnou měrou podílí dobrovolníci, část je vytvořena experimentálně. Země Keltů zahrnuje území města Nasavrky a jeho blízké okolí tvořené nádhernou přírodou Železných hor. Má osobní zkušenost je taková, že nadšení zdejších členů je tak podmanivé, obzvláště během keltských svátků Beltain, Samhain, Imbolc a hlavně Lughnasad, že pokud se mu poddáte, během chvilky se přepravíte do úplně jiného věku. Věku pravých Keltů.

Foto: Jaromír Zajíček (fotozajda.cz) a Martin Dlouhý

FC Haleluya

FC Haleluya

FC Haleluya

7.

září 2020

Fotbal je sportem číslo jedna, nenajdeme místo na Zemi, kde by se nehrál. Statistiky uvádějí, že existuje 250 milionů registrovaných hráčů. Afrika je třikrát větší než Evropa a fotbal se tu bere s veškerou vážností na úrovni náboženství.

Pierre Nkurunziza, bývalý prezident Burundi, země ve střední Africe a druhé nejchudší zemi světa, založil vlastní fotbalový klub, který nazval FC Haleluya, a sám v něm měl pozici útočníka. Nkurunziza, nadšený fotbalista a kvalifikovaný fotbalový kouč, zemřel nečekaně v červnu letošního roku ve věku 55 let, příčinou jeho smrti bylo oficiálně srdeční selhání, některé zdroje spekulují o souvislostech s covidem-19. Nkurunziza, přezdívaný „fotbalový prezident“, hru miloval a prohru nenáviděl. Nejednou poslal do vězení kouče ze strany vítězného protihráče, důvodem byla údajná konspirace proti prezidentovi. Pierre Nkurunziza byl proslulý tím, že se svým klubem FC Haleluya a v doprovodu křesťanského sboru objížděl zemi, těžkou hlavu z toho měli místní úředníci, kteří museli postavit týmy hrající proti prezidentovu klubu. Po Nkurunzizově smrti se možná v Burundi změní mnohé, určitě se ale nijak nezmenší láska jeho obyvatel k fotbalu.

Chlapci v Africe o tom zatím nevědí, ale jsou mistry v UPcyklaci, jak označujeme přetváření starých věcí na nové s vyšší přidanou hodnotou. Fotbalový míč si vyrobí z čehokoliv.

Míč jako relikvie

Nejen v Burundi, ale i v dalších zemích střední Afriky, jakou jsou Rwanda a Uganda, si chlapci vyrábějí míče z čehokoliv, co najdou. Materiály na počátku připomínají obyčejný odpad a přeci se z nich dá vyrobit artefakt, který uctívají podobně jako relikvii v kostele. A těch je tu mnoho. Tato část Afriky je protkána sítí misionářů, kteří sem přinesli svoji vizi víry. Setkáváme se tu s nejrůznějšími projevy náboženství. V jeden den lze navštívit gospelovou mši, kdy zpívá celý kostel, a o pár hodin později zažít konzervativní bohoslužbu. Tato pestrost odráží všechny chutě, vůně a barvy Afriky.

1. foto: Cesta na ranní mši v Mubende v Ugandě. Pro místní to je událost, na kterou se vystrojí.

2. foto: Nejstarší chlapec v rodině má to privilegium střežit míč jako vzácnou relikvii. Sice je vyroben z kdečeho,
pro děti má cenu zlata.

Stejně jako se ženy pečlivě chystají do kostela, chlapci si berou to nejlepší na nedělní zápas. Dres se jménem známého fotbalisty je k nezaplacení.

Před kostelem svírá dívka v rukou růženec, zatímco její bratr hraje vedle na hřišti fotbal.

Na ulici se fotbal obvykle hraje s míčem vyrobeným z plastového odpadu. O to větší cenu má ten skutečný, který slouží až do úplného roztrhání.

Vášeň, s níž se hraje fotbal, je přítomná i ve svatostáncích. V jednom z kostelů v Kampale se mladý muž ponořil do zpěvu. Prostor je otevřen nonstop, můžete se přijít pomodlit nebo si jen tak zazpívat.

Katarína Lišková

Profesionáně se věnuje cestování déle než čtrnáct let. Po pětiletém studiu na univerzitě ve španělské Granadě se vydala do Indie a odtud do celého světa. Její dokumentární a reportážní fotografie z Kuby, Íránu a Bratislavy byly oceněny na několika ročnících prestižní fotografické soutěže Slovak Press Photo. Její současné projekty stejně jako předešlou tvorbu najdete na výstavách, které pravidelně pořádá v Česku a na Slovensku. Sledovat ji můžete na jejím instagramovém účtě @staraliska.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Pin It on Pinterest