Zelené údolí Maroka

Zelené údolí Maroka

Zelené údolí Maroka

18.

února, 2021

Tajemné kasby

…severoafrické pevnosti, viditelné nad vrcholky palem, lemují celé údolí řeky Draa. Jejich dávní obyvatelé se v nich po staletí bránili nájezdům lupičů i sousedních klanů, kteří toužili získat bohatství marockého údolí. Přestože se v nynější době řada pevností i hliněných domů rozpadá, do některých se vrací život stejně jako do celého údolí. Díky řece a kvalitnímu zavlažování zde rostou statisíce palem, kasby lákají turisty a okolní příroda snad úplně každého. Řeka Draa je díky svému korytu o délce 1150 kilometrů nejdelším tokem v Maroku. Napájejí ji řeky Dades a Ouarzazate, svádějící vodu ze svahů Vysokého Atlasu. Vodu odvádí do Atlantského oceánu, i když pouze v době tání sněhu nebo období extrémních dešťů, kvůli vysokým teplotám v rámci celého roku se většinou její tok ztrácí v poušti za městem Zagora. Podél řeky vedla po staletí význačná obchodní cesta, kudy putovaly karavany z Timbuktu a každou z vesnic chránila malá pevnost. Draa, vlastně spíš její jižní část, sloužila v koloniální době jako hraniční čára mezi oblastmi zájmu Španělska a Francie. V dnešní době nejvíce bohatství do údolí přináší zemědělství a turisté. Na ploše kolem 23 000 kilometrů čtverečních žije přes 225 000 obyvatel, kteří se starají o statisíce palem, stovky malých políček a zvířat žijících mezi městy Agdz a Zagora.  

Řeka Draa patří k těm nejdelším v Maroku. V jejím údolí rostou tisíce stromů s datlemi i fíky. Je to opravdové bohatství pod Atlasem. 

Brána do údolí

Městečko Agdz sice působí zaprášeně a tak trochu neupraveně, ale cestovatel tu najde vše potřebné, i když někdy jsou věci složitější, než se zdají. Například ubytování je zde dražší než v mnoha dalších místech v oblasti a s denní dobou také roste jeho cena. Z obyčejného pokoje v malém hostelu se může stát luxusní pokoj se střešní vyhlídkou za dvojnásobnou cenu v rozmezí několika hodin. Respektive jde o stejné místo, stejný hostel, jen mi nějakou dobu trvalo si uvědomit (osobní zkušenost), že jde o nejlevnější ubytování ve městě. Za tu samou dobu si jeho majitel, asi dvacetiletý kluk, uvědomil, že je třikrát levnější než ostatní hostely, tak dvojnásobně zdražil. Kapitalismus v čisté podobě. I to se stává. Obyvatelé údolí jsou většinou arabsko-berberského původu. Mnohé tradiční berberské motivy tak lze najít i zde. V samotném městě pak stojí za návštěvu malé náměstí, kde se soustřeďuje většina atrakcí. Jednou z nich je určitě berberská omeleta, jedno z nejlepších marockých jídel. Kousek za náměstím je tržiště, kde se dají koupit fíky a datle rozmanitých druhů. Je tam také několik obchodů s místní ruční výrobou. Někdy je těžké v Maroku rozlišit, co je opravdu autentické, a co je dělané pro turisty. Na kopci nad městem je možné spatřit pozůstatky dvou pevností. I kdyby nic jiného, tak je odtud krásný výhled na večerní město. Večery jsou obecně v poušti krásné, a pokud je na co se dívat, je to ještě lepší. Agdz byl tradiční zastávkou pro karavany vezoucí cukr údolím a ve svých útrobách skrývá několik velkých, kasbám podobných domů. Přímo nad městem se tyčí hora jménem Djebel Kissane, která svými 1531 metry nad mořem přečnívá vše v okolí. V Agdzdu je ještě jedna maličkost k navštívení. Pro milovníky alkoholu se tu ukrývá obchůdek s touto komoditou. Schovává se trochu mimo centrum, ale za krátkou procházku je člověk odměněn možností ochutnat marocká piva jako Spéciale Flag, Stork nebo Casablanca. Získat licenci na prodej nebo výrobu alkoholu v Maroku není vůbec jednoduché a zlé jazyky tvrdí, že je vyhrazen pouze pro královskou rodinu a její přátele.   

Hliněné domy je možné nalézt v každé vesnici

Pevnost nad řekou

Brzy ráno bývá ještě snesitelné počasí na procházku, v údolí může být i v únoru pěkně horko, a tak je dobré si přivstat. Dříve vedla z Agdzdu až do Zagory příjemná oslí stezka, dá se říct nádherný stokilometrový trek podél řeky, dnes je už změněná na asfaltku. I tak má ale několik částí vhodných na procházku. Mezi ně patří například její počáteční kilometry. První monument, který člověk spatří, je kasba Tamnougalt. Hliněná stavba byla postavena před několika staletími a sloužila jako sídlo vládcům oázy Mezguita, nad níž se tyčí. Budova je nyní opuštěná a přímo láká k prozkoumání. Její stěny sice ověnčili svými graffiti novodobí umělci pouště, to ale stavbě neubírá na historické kráse. Jen o několik kilometrů dále stojí plně zrekonstruovaná kasba, kde je možné se ubytovat, a ve svých útrobách ukrývá dokonce i restauraci. Projít si její místnosti, chodby a zaplatit celkem přemrštěné vstupné je jednou z možností, jak se podívat do útrob kasru, centrálního paláce. Stačí totiž zabočit jen do další uličky a před návštěvníkem se rozprostřou celé bloky rozpadajících se hliněných domů a přístřešků. Během toulání se v těchto uličkách je nutná opatrnost, ale výsledek je k nezaplacení. V mnoha rozpadajících se domech lidé žili ještě před několika desetiletími, a přitom zde historie přímo dýchá ze zdí. 

Oáza mezi horami 

Pokud vás nenalákají polorozpadlé domy i celé vesnice, určitě si nenechte ujít přírodu údolí Draa. Cesta se vine kolem řeky a nabízí nádherné výhledy na scenerie palmérií. Nejvíce se tu pěstují datlové palmy, podle místních až k dvacítce různých odrůd. V jejich stínu jsou ukrytá políčka obilí, kukuřice, zeleniny a dalších plodin. Daří se zde také plantážím henny bílé, sloužící k výrobě stejnojmenné barvy. Přestože se na první pohled mohou zdát vesnice kolem řeky opuštěné, opak je pravdou. V uzoučkých uličkách se ukrývají obchůdky a malinkaté kavárničky. Stačí se odhodlat a do některé vstoupit. Místní lidé, a zvláště pak děti, jsou z návštěvníků velice překvapení. Každý se rád zastaví a popovídá. Většina turistů údolím projíždí z parkoviště na parkoviště, takže až sem určitě nezavítají. Maroko má oproti mnoha jiným zemím jednu úžasnou výhodu. Dá se tu přespat prakticky kdekoliv, nutné je postavit si tarp dál od lidí, oni by totiž všichni chodili na návštěvu a chtěli si povídat, a pak to není nejmenší problém. Potom už jen stačí se zabalit do spacáku, popřát si dobrou noc a nechat si zdát o dalším dobrodružství v této krásné zemi.    

 

Rozpadající se hliněné stavby zdobí údolí Draa, cestovatel se mezi nimi může ztratit a ponořit se do minulosti tohoto úžasného místa.

 Kolem řeky vede příjemné cesta, kterou ale na řadě míst již nahradil asfalt.

Místní lidé jsou velice přátelští a rádi si s cizincem popovídají, pokud tedy naleznou společný jazyk, což právě zde nebývá zrovna nejlehčí. 

Kika Šrédlová

Jiří Kalát

JK je cestující pisálek přednášející pro lidi, kteří rádi naslouchají. Miluje Blízký východ a Severní Afriku, ale rád se toulá kdekoliv, kde je možné zažít nějaké to dobrodružství či poznat něco nového. Je autorem knihy Všichni tady lžou, spolupracuje s několika časopisy a cestovatelskými portály a přednáší na festivalech i různých místech po celé ČR. Společně s Jirkou Dolejšem založil portál cestoklub.cz

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Jeden batoh, prosím

Jeden batoh, prosím

Jeden batoh, prosím

5.

únor 2021

Tomáš Průša a Martin Humpolec, dva kluci z Brna, kterým vždy vadilo nedůstojné chování k přírodě. Proto přišli se značkou Rebag, která zkombinovala všechny pro ně důležité hodnoty. „Džíny a košile, které už jiní nepotřebují, a autopásy, jež by skončily na šrotovací lince, recyklujeme a dáváme jim druhou šanci v podobě našich produktů,“ řekl Tomáš Průša v našem rozhovoru. „Nesouhlasíme s využíváním lidí pracujících za minimální mzdu v rozvojových zemích, a proto zajišťujeme výrobu přímo u nás v Brně, kde jsme schopni si ohlídat proces výroby a postavit se za maximální kvalitu.“

 

Mám nápad na vzhled batohu, ten můj už se skoro nedá nosit. Za jak dlouho mi ušijete nový?

Pokud si vyberete jeden z našich modelů, který máme na skladě, bude u vás batoh za dva až čtyři dny. Avšak pokud máte nápad na vlastní design, bude dále záležet, jestli nám pošlete své vlastní džíny a košili, nebo jestli použijeme naše materiály. Každopádně celý proces od návrhu přes výběr materiálu až k ušití by neměl zabrat více než dva týdny.

Kolik takových žádostí míváte?

Teprve se dostáváme do povědomí okolí a ačkoli jsme dostali velmi dobré zpětné ohlasy, nemohli jsme nabídek přijímat mnoho, protože jsme měli omezenou výrobní kapacitu. Momentálně tento problém řešíme a do budoucna chceme, aby lidé o recyklovaných batozích věděli více a upřednostnili je před nekvalitními produkty, na jejichž výrobu se využívá levná pracovní síla.

Nechávají si u vás lidé šít spíše batohy na míru, nebo nakupují již hotové produkty?

Nejčastěji hotové produkty, protože co se týče stylu, hodí se k čemukoliv.

Kde se myšlenka šití produktů z vyhazovaných materiálů vzala?

S tímto nápadem původně přišel náš kamarád. Potřeboval nový batoh, ale vadila mu kvalita produktů, které byly k dostání. Začal si proto hrát s myšlenkou svého vlastního batohu, který bude kvalitní, pevný a nezatíží přírodu. Ze začátku se na Rebagu podílel s námi. Myšlenku recyklace a šití v chráněných dílnách nám později přenechal a my ji neseme dál.

Jaké materiály přesně používáte?

Recyklujeme automobilové bezpečnostní pásy z vrakovišť, džínovinu a košile, které lidé vyhazují do kontejnerů na oblečení. Teď jsme ve fázi, kdy hledáme další materiály, ze kterých bychom mohli ještě něco vymyslet.

Co musejí splňovat, abyste je mohli použít? Asi nelze využít každý kus…

Autopásy třídíme podle barevnosti. Černé jdou rovnou do dílny a abychom využili i ty barevné, začali jsme s nabídkou jedinečných batohů. Ty najdete na našem e-shopu, kde máte možnost si zakoupit výrobek, který už žádný jiný člověk mít nemůže. Džínovinu a košile třídíme podle barvy a dále hlavně podle kvality materiálu. Z roztrhaných džínů, které se teď nosí, bychom měli děravé batohy. A když je vše roztříděné, musíme to důkladně vyprat.

Mohou vám lidé materiály dodávat či prodávat?

Pásů není nikdy dost! Takže pokud bude mít někdo pásy a ozve se nám, budeme mu velmi vděční. Džínoviny máme díky skvělé spolupráci dostatek. Zde to má hlavní smysl, pokud zákazník chce batoh na míru přímo z vlastních kalhot. Já jsem například použil na svůj batoh kalhoty po dědečkovi, ty bych totiž dál nosit nemohl, ale batoh můžu mít pořád s sebou a s ním i vzpomínku na dědečka.

Co vy sami nosíte? Má i ostatní vaše ošacení podobný přesah?

Ano, část našeho šatníku je ze secondhandů. Na druhou stranu nejsme fanatici. Snažíme se brát celou otázku ekologie vážně, ale odsuzovat lidi, kteří si zakoupili petláhev, nebudeme. Víme, že naše značka svět nespasí, ale věříme, že je lepší věcem dát druhou šanci, než aby skončily ve spalovně.

Kdybych chtěl začít nakupovat jinak, udržitelněji, kde mám začít?

Co se týče oblečení, tak určitě jsou secondhandy dobrou variantou. Dají se tam najít téměř nové věci za zlomek ceny. Pak mi přijdou super bezobalové obchody, ale ty nemá každý po ruce a cenově jsou přeci jen dražší než supermarkety. Nicméně i v nich můžeme šetřit přírodu. Místo jednorázových sáčků si člověk jednoduše vezme svůj vlastní, který po použití vypere a znovu jej může využít. Místo již zmiňovaných petláhví se dá používat recyklovatelné sklo, které aspoň nevylučuje zdraví škodlivé látky jako plast. V neposlední řadě je tu spousta projektů, jako je i ten náš, kde se ze starých věcí tvoří nové.

Nestačí se dívat po známkách fairtrade?

Záleží, co chcete, aby kupovaná věc splňovala. Nákupem fairtrade produktů pomůžete lidem v rozvojových zemích a budete mít záruku, že dostanou spravedlivě zaplaceno. Naše vize je dělat věci lokálně. Chceme udržet výrobu v Česku a dát práci lidem tady. Přidanou hodnotu oproti fairtrade máme v ekologii.

Chystáte nějaké nové produkty či typy produktů?

Ano, neustále nad novými produkty přemýšlíme a taktéž i nad různými materiály. Momentálně máme v plánu výrobky z úplně jiného typu látky, ale více zatím prozrazovat nebudeme. Novinky se můžete dozvědět na našem Instagramu nebo webu www.recyklovanebatohy.cz.

 

Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

14.

prosince 2020

Festivaly jsou pro mě na cestách to nejlepší, co můžu zažít, důvodem je fakt, že ukazují kulturu, tradice a folklor daného místa či oblasti a krásně ukazují úžasně ryzí lidské emoce. Když jsem při své návštěvě Nikaragui zjistil, že na Kukuřičných ostrovech, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí, se blíží největší festival, neodolal jsem.

Nikaragujské Kukuřičné ostrovy jsou dva a patří do jihokaribské oblasti a přesto jsou domovem afronikaragujských obyvatel, kteří jsou potomci otroků. Ostrovanům se však nakonec z otroctví podařilo vymanit, stalo se to 27. srpna 1841 a právě v tento den na připomínku probíhá největší oslava na ostrovech, takzvaný „Krabí festival“. Jak je mým zvykem, vyrazil jsem den předem, abych se aklimatizoval a nasál atmosféru prostředí. Udělal jsem dobře, protože pacifická strana Nikaragui není tak ryzí, krásná a panenská. Tady je ten pravý Karibik, kde čas plyne jiným tempem. Ještě než se dostaneme k samotnému festivalu je ale třeba zmínit trošku historie. Ostrovy kdysi patřili Angličanům, potom Američanů a až následně připadly k Nikaragui. Proto je mateřským jazykem místních obyvatel kreolská angličtina místo španělštiny, která je nejužívanější hned po klasické angličtině.

Připojení k Nikaragui

První baptistický misionář, který se na ostrovy dostal roku 1852, zapsal do svých spisů, že Kukuřičné ostrovy byly po sto let domovem britských kolonizátorů, pěstitelů z Jamajky, kteří si s sebou přivezli i otroky z Afriky. Ti měli pracovat na plantážích kávy a bavlny. Když britská královna Viktorie roku 1839 podepsala dekret o zrušení otroctví, trvalo ještě dlouhé tři roky, než se tato zpráva dostala až sem. Na ostrovy ve jménu královny přivezl zprávu předat britský plukovník Alexander McDonald a osvobodil 98 otroků. Proto je datum 27. srpna tak významné. A jak došlo k oslavám spojeným s mořskými tvory? V 19. století byly ostrovy připojeny ke zbytku Nikaragui a většina Britů je opustila. Kreolské obyvatelstvo v té době žilo hlavně z produkce kokosů, jenže ničivé hurikány v 20. století zdevastovaly kokosové palmy a ostrované se tudíž obrátili na lov krabů, který je dodnes spolu s cestovním ruchem největší finanční oporou.

Vášnivé rytmy

Festival začal hned z rána. Na hlavní ulici Vía Principal se zformoval průvod z ostrovanů i přespolních (v tomto případě spíš přesmořských). Krabí festival je sice doménou Kukuřičných ostrovů, ale hlavně je oslavou všech afropotomků žijících v Nikaragui, bez ohledu na adresu. Během akce bylo na ostrově minimum turistů a řekl bych, že jen já fotil horkokrevné tanečnice a tanečníky předvádějící své umění a vášnivě vlnící se těla v rytmu bubnů. Objevila se celá plejáda folklorních skupin rozdělených barevně a s vlastními bubeníky. Takovéto barevné kostýmy s nádechem africké exotiky by mohli závidět i během karnevalu v Riu. Zároveň se objevovala spousta tanečníků jen v roztrhaných tričkách a řetězech, to značilo symboliku otroctví. Dokonce během tance proběhlo i několik výjevů z otrokářské doby. Jak se ukázalo, v rámci festivalu probíhala řada aktivit jako průvody krásy nebo sportovní soutěže, aby se mohl bavit naprosto každý.

Gastro zážitek

Během festivalu se průvod přesouval ze severozápadu ostrova přes severní pobřeží až na severovýchod, kde svou cestu zakončil na obrovském náměstí Plaza 18 de Junio. Náměstí slouží jako hlavní místo konání Krabího festivalu, ale nečekejte klasickou betonovou zástavbu, tady se jedná spíše o velkou zatravněnou plochu uprostřed ničeho. V den akce je zde podium na kterém se střídají rozliční tanečníci a řečníci a kol kolem jsou postavené stánky s tradičním nikaragujským občerstvení. Já osobně vyzkoušel krabí polévku, která pochopitelně nemůže na krabím festivalu chybět, a mnohdy si jí návštěvníci objednávají vícekrát. Nikdy před tím jsem jí nejedl a mohu s klidným srdcem říct, že šlo o gastronomický orgasmus. Přitom tato krabí polévka je vcelku jednoduchá a dá se připravit z pár ingrediencí. Základem je celer nakrájený na kostičky, ječmen, mrazená směs zeleniny, dušená rajčata (což by šlo řešit patrně i rajským protlakem), hovězí vývar, krabí maso, rostlinný olej a koření na dary moře. Vše se uvaří a zážitek je famózní.

Text: Michal Hertlík

Měděné eldorádo

Měděné eldorádo

Měděné eldorádo

7.

prosince 2020

„Mám tam celou měděnou horu! Přímo ze země tu trčí tolik mědi, že ten kopec vypadá jak svěže zelená ovčí pastvina v Irsku, když jasně svítí slunce.“ Těmito slovy popisoval svůj nález v pohoří Wrangell na Aljašce prospektor Jack Smith mladému důlnímu inženýrovi Stephenu Birchovi v roce 1900. A nepřeháněl…

O bohatství ukrytém daleko v horách mezi ledovci svědčily hojné nánosy mědi na březích řeky Copper River. Ostatně své jméno „Měděná“ dostala řeka podle nánosů již od zdejších indiánů dávno před výpravami bílých prospektorů. I ruští osadníci, kteří pronikli na Aljašku jako první běloši, se o zdejší měď zajímali. Stejně jako Američané, když v roce 1867 Aljašku od Ruska koupili. O ruské přítomnosti v této oblasti svědčí i fakt, že náčelník indiánů žijících kolem Měděné řeky se jmenoval Nikolaj. Za Nikolajem se vypravilo postupně několik výprav amerických geologů a prospektorů. Ta první z roku 1884 však byla neúspěšná. Nedokázala se dostat do vnitrozemí přes rozlehlou a divokou deltu Měděné řeky, která bývá během léta značně rozvodněná, protože je napájena vodou z tajících ledovců. Expedice nadporučíka Abercrombieho byla neuvěřitelně statečná, ale jejich pokus byl marný. Během dvou měsíců neustálého boje o přežití dokázali urazit pouhých 30 km, takže nakonec výpravu vzdali.

Náčelník Nikolaj

Další expedice vyrazila pod vedením podporučíka Allena následujícího roku brzy z jara. Poučeni předchozí výpravou, rozhodli se překonat deltu Měděné řeky, dokud ještě bude zamrzlá. Vyrazili s doprovodem tří místních indiánů. Na kánoe naložili saně, a jakmile se řekou dostali k ledu, pokračovali po něm. Dále sledovali tok řeky Chitiny a koncem dubna 1885 dorazili do hlavní indiánské vesnice na řece Nizina, kde se setkali s náčelníkem Nikolajem. Ten jim sice o žíle měděné rudy v okolních horách vyprávěl, avšak pro obrovské množství sněhu bylo místo zcela nedostupné. Rok poté bylo objeveno zlato na Klondiku. Po vypuknutí legendární zlaté horečky v Dawsonu se veškerá pozornost prospektorů zaměřila právě tam a ložiska mědi zůstala stranou zájmu. Jen co zlatá horečka skončila, začali se krajem náčelníka Nikolaje opět potulovat dobrodruzi, geologové i prospektoři. Největší objevitelské štěstí měli Jack „Tarantule“ Smith a Clarence Warner. Ti v srpnu 1900 putovali kolem východního okraje ledovce Kennicott, když tu v horách nad sebou spatřili rozlehlé jasně zelené stráně. Podle legendy se prý nejprve domnívali, že se jedná o louky s čerstvou trávou a měli radost, že se jejich koně konečně vydatně napasou. Když ovšem na tyto „louky“ došli, našli jen obrovské měděné útesy! Bonanza!

Unikátní Bonanza

Smith a Warner si na své bonanze vytyčili objevitelské claimy a vrátili se do města pro přátele, aby jim nález ukázali. Ti si vedle prvotního naleziště vytyčili další claimy, čímž si společně zajistili právo na těžbu horniny v pásu delším než jedna míle podél měděné žíly. Založili společnost jedenácti partnerů a vrátili se do města Valdez. Vzorky horniny dovezené z jejich naleziště obsahovaly až 70 % mědi. Šlo o prakticky čistý chalkozin, česky měděný leštěnec, Cu2S. Štěstí měl i důlní inženýr Stephen Birch, který zrovna přijel z New Yorku, aby ve Valdezu na Aljašce hledal investiční příležitosti pro své movité přátele, rodinu Havemeyerových. Zprávy o měděné bonanze u ledovce Kennicott jej velmi zaujaly. A když zjistil, že jeden z jedenácti partnerů nově vzniklé společnosti nutně potřebuje hotovost, neváhal a jeho podíl odkoupil. Birch byl mladý, energický a odhodlaný muž. Osobně se vypravil na bonanzu, aby místo nálezu ohledal a posoudil. Od té chvíle se nevzdal myšlenky, že převezme kompletní kontrolu nad touto jedinečnou lokalitou, ukrývající jedno z nejbohatších nalezišť mědi na světě.

Havemeyerovi Birchovi plně důvěřovali a on mohl za jejich peníze postupně vykoupit všechny ostatní podíly původních jedenácti vlastníků. Za každý zaplatili 25 000 dolarů. Vznikla nová společnost, jejímž prezidentem byl pan Havemayer a managerem právě Stephen Birch Teď bylo třeba vyřešit zásadní otázku: jak měď z těchto odlehlých končin v horách mezi ledovci dostat na trh a prodat? Jedinou možnou variantou byla zřejmě stavba železnice do některého z námořních přístavů. Ovšem ve zdejších podmínkách údolí pravidelně se rozvodňujících ledovcových řek a častých sesuvů půdy se realizace stavby jevila astronomicky nákladná, ne-li zcela nemožná. Nemluvě o otázkách provozu v dlouhém zimním období, kdy bývá celý kraj zasypán několikametrovou vrstvou sněhu. O tak nejistém projektu nechtěla spousta skeptiků ani slyšet.

Nemůže jezdit a nikdy nebude

Naštěstí se panu Havemayerovi podařilo přesvědčit další investory, že projekt je reálný a má velký potenciál zisku. Na podzim roku 1907 najali toho nejzkušenějšího stavitele železnic. Pan Michael J. Heney měl za sebou stavbu legendární White Pass & Yukon Railroad, která vedla podobně obtížným aljašským terénem. Nová třistakilometrová železnice „Copper River & Northwestern Railway“ se začala budovat na jaře 1908, aby spojila vznikající důlní městečko Kennecott s přístavem Cordova. Stavba byla ještě náročnější, než se očekávalo. Budovalo se i v krutých zimních mrazech. Některé mosty byly projektovány už s tím, že se budou muset každý rok postavit znovu poté, co je smete jarní povodeň. Označení názvu železnice CR & NW se stalo terčem skeptických vtipálků, kteří zkratku vysvětlovali slovy „Can‘t Run & Never Will”, čili „Nemůže jezdit a nikdy nebude“. Přes všechny potíže byla železnice po necelých čtyřech letech dokončena. Stála 23 milionů dolarů a její stálá údržba zaměstnávala několik stovek mužů. Průjezdnost trati v zimních měsících zajišťovaly v té době největší rotační sněhové frézy světa.

Kov za všechny peníze

Stephen Birch ovšem ve vedení důlní společnosti nezaváhal a neztratil ani okamžik v situaci, kdy ceny mědi na trhu stále stoupaly. Zatímco se stavěla železnice, on budoval samotné doly a jejich zázemí. Pomocí koňských sil a saní transportoval k nalezištím neuvěřitelné množství materiálu. Když byla železnice na podzim roku 1911 dokončena, v Kennecottu už stála obří továrna s drtičkou a třídičkou vytěžené rudy, elektrárna, ubikace pro dělníky a další vybavení. Po svazích okolních hor se táhly kilometry lanových drah, které ve vědrech svážely rudu z jednotlivých dolů. Pouhých deset dní po dokončení železnice odjel z Kennecottu první vlak, odvážející měď za čtvrt milionu dolarů.

V Kennecottu se pracovalo denně na tři směny a v nejsilnějších dnech se vytěžilo až 900 tun horniny. Těžba a zpracování rudy zaměstnávaly celkem na 600 lidí, jejichž život často sestával pouze z práce, jídla a spánku. Zdejší dřina však byla odměňována vyšším platem než jinde. Hornické městečko Kennecott se rozrůstalo a jeho vybavení vylepšovalo. Hlavním centrem a jasnou dominantou vždy byla a dodnes zůstává obrovská červená budova, která se kaskádovitě tyčí do výšky 14 pater na svahu nad ledovcem. Právě to byla centrální továrna na drcení a koncentraci vytěžené horniny. Na její horní konec přijížděly lanovkou vědra s horninou a na jejím dolním konci se nakládaly vagony měděnou rudou. Ty odtud odjížděly železnicí do Cordovy, kde se ruda překládala na lodě a po moři pokračovala do hutí v Tacomě ve státě Washington.

Zasloužený odpočinek

V Kennecottu postupně vyrostla řada dalších dřevěných budov: škola, obchod, zubařská ordinace, mlékárna či dokonce nemocnice. Ta byla mimochodem jedinou bíle natřenou budovou v celém městě. Všechny ostatní stavby byly červené, protože červený nátěr byl tehdy nejlevnější. Bílá barva však nebyla jedinou výsadou zdejší nemocnice. Na svou dobu to byl skvěle vybavený ústav, kde nechyběl dokonce rentgen, tehdy vůbec první na celé Aljašce. Pro vzácné chvíle odpočinku vznikl v Kennecottu i tenisový kurt, fotbalové hřiště, a především velký společenský sál zvaný Recreation Hall. Zde se příležitostně konaly taneční zábavy nebo koncerty, ve středu a v neděli se tady promítaly filmy, v zimě se tu hrával basketbal. Nejoblíbenější však byly v tomto sále společné oslavy Vánoc. Ostatně Vánoce byly jedním ze dvou vzácných dní v roce, kdy důl i továrna zcela zastavily provoz a všichni zaměstnanci měli volno. Ve společenském sále ozdobili vánoční stromek, děti připravily svoje vánoční vystoupení, a pak jim dárky rozdával nefalšovaný Santa Claus.

Na druhý volný den v roce pak museli všichni více jak půl roku čekat. Byl jím Den nezávislosti – 4. červenec. To se tradičně všichni obyvatelé Kennecottu vypravili do sousedního městečka McCarthy, kde se konaly různé sportovní soutěže. Vrcholem byl prestižní baseballový zápas mezi družstvy Kennecottu a McCarthy o prémii 200 dolarů, kterou sponzorovala důlní firma. Ve stáncích se prodávala zmrzlina a často i načerno pálená whisky. Zatímco v hornickém Kennecottu vládla přísná firemní morálka s mnoha pravidly včetně zákazu alkoholu, vedlejší nezávislé McCarthy bylo městem svobody se všemi nástrahami tehdejší civilizace. Byly zde saloony, herny, hotely, obchody. Sídlil tu fotograf, a dokonce tady vycházely dvoje noviny!

Vše má své dno

Bohužel ani v dolech Kennecottu nebyly zásoby mědi bezedné. S klesající cenou mědi ve třicátých letech 20. století se těžba již nepříliš bohaté horniny přestávala vyplácet. Firma Kennecott Copper Corporation provozující důl to dávno věděla, a tak již ve dvacátých letech investovala své zisky do dalších dolů v Severní Americe a v Chile. Plánované ukončení provozu přišlo koncem roku 1938. Úplně posledním dnem byl 23. prosinec, kdy všichni zaměstnanci dostali slavnostní večeři s pečeným krocanem, a také obdrželi slušnou propouštěcí výplatu. Odjel poslední vlak a doly zůstaly opuštěné. Během 20. století byla železnice CR & NW přebudována na kamenitou silničku, po které lze dnes dojet až před městečko McCarthy. Do Kennecottu je pak možné pokračovat pěšky, v létě případně zdejším minibusem. Samotný areál dolů a budov je v majetku amerických národních parků (NPS), které se postupně starají o jeho záchranu, konzervaci a bezpečné zpřístupnění veřejnosti. Ani dnes není snadné se sem dostat. Stojí to ale za to.

Text a foto: Martin Loew

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

Sekvoje, tisíciletí giganti

17.

listopadu 2020

Národní park Sequoia a Kings Canyon je země gigantů, sekvojí, nejmohutnějších živých organismů na zemi. Sekvoje sice nejsou nejstaršími stromy na světě, ale s jejich délkou života až 3000 let již můžeme mluvit o biblickém věku. Mezi tyto stromové pamětníky ale počítáme nejen sekvoje, ale též sekvojovce.

Nevhodné pro obchod

Území, které nyní tvoří národní park Sequoia, bylo původně domovem indiánů Monachee (nebo Západní Mono), kteří žili především v podhorské části povodí řeky Kaweah. V letních měsících putovali přes průsmyky a obchodovali s kmeny na východní straně hor. Dodnes lze na několika místech parku najít skalní malby. Dalšími jejich stopami jsou prohlubně ve skále používané při mletí žaludů, hlavní potraviny lidu Monachee. Prvním bílým osadníkem, který se zde usadil, byl Hale Tharp. V roce 1858 si svůj domov vystavěl přímo v dutém kmeni padlého sekvojovce V Giant Forest. Dodnes lze toto „stavení“ obdivovat na jeho původním místě. Tharp sice nechal svůj dobytek pást hned vedle na louce Log Meadow, ale choval úctu k velkolepému okolnímu lesu a vedl jedny z prvních bitev proti kácení sekvojovců. Jeho úsilí zachránit obří sekvojovce se zpočátku setkalo jen s omezeným úspěchem. V 80. letech 18. století založili bílí osadníci toužící po utopické společnosti Kaweah Colony, která se hospodářsky orientovala na obchod se sekvojovým dřevem. Na rozdíl od příbuzných pobřežních sekvojí vždyzelených, dřevo sekvojovců obrovských se ukázalo náchylné ke štípání, a tudíž nevhodné pro obchod. Tisíce stromů byly nicméně pokáceny, než těžba konečně ustala.

Největší tlouštíci

V roce 1890 byl vyhlášen Park Sequoia jako druhý v pořadí mezi americkými národními parky. Jeho založení podporovali lidé, kteří si přáli zachránit sekvojové lesy před vykácením a zachovat povodí důležitých řek. Sequoia je původně jméno amerického domorodého náčelníka, který vymyslel abecedu indiánského kmene Cherokee. V roce 1890 vznikl ještě další národní park, určený k ochraně sekvojových stromů – Grant Grove. Když pak byl v roce 1940 slavnostně otevřen národní park Kings Canyon, stal se Grant Grove jeho samostatnou součástí. Celková rozloha parků představuje 3 479 km², se sekvojovci, dubovými a jehličnatými lesy, malebnými řekami a kaňony a velkolepými vrcholy hor Sierra Nevada. Ostatně v pohoří Sierra Nevada se nachází ty největší „tlouštíci“, je zde i padlá sekvoje jménem Tunnel Log do níž je vyhlouben tunel pro auta. Před 60 miliony let byly sekvoje rozšířeny mnohem více, ale v důsledku důrazné změny klimatu před zhruba 2,5 miliony lety téměř 40 druhů sekvojí vyhynulo a jejich výskyt se podstatně zmenšil. Dnes je na světě posledních 75 sekvojových lesů.

Stopy ohně

Krátce na to, co byly tyto stromy objeveny, začali lidé potlačovat přírodní ohně, a to v dobře míněné snaze je ochránit. Následkem toho se na zemi začala kupit tlustá vrstva jehličí a větví a vzrostlé stromy redukovaly sluneční svit. Tím pádem se rychle rozšířily ostatní druhy stromů, které snášely dobře stín, soutěžily o vlhkost a pro sekvojová semínka začalo být nemožné klíčit. Jenom blesky způsobovaly požár, který redukoval ostatní zeleň, spálil nežádoucí podrost, zbytky stromů i vrstvu jehličí a zanechal tenkou vrstvu popela bohatého na živiny. Navíc díky teplu z ohně dozrála některá ještě zelená semínka, což způsobilo sprchu čerstvých semínek, které padly na perfektně připravenou půdu. Když pak přišla zima, všechno zakryl sníh. A ten pak na jaře roztál a ve spojení se sluncem, vlhkostí, čerstvými semínky a popelem vznikla ideální kombinace pro růst nových sekvojovců. Tato závislost na přírodních ohních, na kterých závisela reprodukce sekvojovců, nebyla až do raných 60. let pochopena. Nyní jsou ohně uměle zakládány pod dozorem strážců, proto skoro všechny sekvoje v parku nesou stopy ohně. U největších sekvojí je kůra až 60–90 cm silná a dovede chránit strom i při ničivých požárech.

Generál Sherman

Sekvojovce obrovské patří ke stromům s největším objemem na světě. Nejsou nejvyšší ani nejstarší, ale mají tak mohutné kmeny, že se jim žádné jiné nevyrovnají. „Když jsem vstoupil do té vznešené divočiny, bylo již navečer. Narůžovělé siluety stromů zářily, zdálo se, že mlčky přemýšlejí, že se s pokorou dvoří slunci. Procházel jsem mezi nimi opatrně, naplněn úctou,“ napsal před více než sto lety John Muir, americký přírodovědec, spisovatel a zastánce ochrany divočiny ve Spojených státech, který přespával v Tharpově sekvojovém příbytku. A pokud někomu přijde Tharpův příbytek v sekvoji velký, ať se připraví na Generála Shermana. Váží 1 256 tun, průměr jeho kmene je u země 11 metrů a korunu má v závratné výši 83 metrů. Stáří stromu se dohaduje na 2 300 až 2 700 let. A obsahuje téměř 1 500 kubíků dřeva. V roce 2006 se z něho odlomila největší větev – měla v průměru přes 2 metry a dlouhá byla přes 30 metrů, tedy větší než většina stromů. Od stromu Generála Shermana vede okružní stezka Congress Trail k sekvoji Generála Lee, a pak ke skupině stromů House Group a Senate Group. Pokračuje kolem sekvoje President Tree s odbočkou ke stromu, pojmenovanému po náčelníkovi Sequoyah. President Tree je čtvrtý největší sekvojovec, zatímco strom Generála Lee měří „jen“ 76 metrů. V roce 1940 byla tradice pojmenovávání stromů podle slavných osobností přerušena.

Text a foto: Lenka Vaňková, Shutterstock.com

Pin It on Pinterest