Hranice můžeme překonávat i v on-line světě

Hranice můžeme překonávat i v on-line světě

Hranice můžeme překonávat i v on-line světě

4.

červen, 2021

Covid-19 nás zabarikádoval doma. Hranice se uzavřely, sály pro přednášky zamkly, cestovatelům na vydané kalendáře a knihy usedal prach. Každá krize v sobě ale nese zárodek příležitosti, která by za jiných okolností neuzrála. Proto v době, kdy se dalo cestovat jen prstem po mapě nebo ­on-line, vznikl Cestoklub. 

Jedná se o internetovou platformu (www.cestoklub.cz), kde každý přednášející má možnost nabídnout svoji práci široké veřejnosti, on-line živě i z archivu. Místo, kde 24 hodin denně každý nadšenec do cest po světě najde ty nejlepší, nejdobrodružnější a nejšílenější přednášky o cestování z české cestovatelské scény. Autory projektu jsou JIŘÍ ­DOLEJŠJIŘÍ KALÁT, které jsme na téma Cestoklubu vyzpovídali.

Jiří Kalát

Jiří Dolejš

Proč jste se rozhodli vytvořit platformu Cestoklub?

JD: Před rokem jsem mluvil s kamarády cestovateli, kteří uvažovali jak v době covidové zprostředkovat lidem přednášky on-line a zároveň tak získat alespoň nějaký způsob obživy. Napadlo mě zřídit stránky, kde by byly dostupné cestovatelské besedy. Oslovil jsem ke spolupráci Jirku Kaláta s tím, že já se postarám o technickou stránku a on zajistí marketingovou a obsahovou část. Představy jsme ladili v listopadu a stránky spustili už v prosinci. 

JK: Celý projekt vznikl primárně proto, abychom v těžké době vytvořili pravidelnou finanční podporu cestovatelům a zároveň vybudovali svobodný prostor k virtuálnímu setkávání a výměně cestovatelských zkušeností. 

Foto: Jiří Kalát

Projekt je v běhu několik měsíců, jak zatím hodnotíte jeho úspěšnost?

JK: Zapojila se do něj spousta kamarádů a podařilo se nám vytvořit komunitu, jakou jsme si přáli. Jsme rádi, že Cestoklub už získává na důvěryhodnosti a řady cestovatelů se zájmem o spolupráci se rozrůstají. Je ale v plenkách a stále je co zlepšovat.

Foto: Jiří Kalát

Pokud bude mít někdo zájem nabídnout vám svou přednášku, jak má postupovat?

JK: Ideálně nám napsat na info@cestoklub.cz a my se ozveme. Zajímá nás každý, kdo má co nabídnout. Nejsme omezeni časem ani prostorem. Přednášky pro Cestoklub dělali ostřílení profíci i lidé s méně zkušenostmi s veřejným vystupováním, a přesto vznikl skvělý materiál.

Studio Cestoklubu

Jak natáčení probíhá po technické stránce?

JD: Přednášejícího pozveme k nám do studia, abychom mohli garantovat jednotný profesionální výsledek. Postaví se před zelené plátno a dívá se do monitoru, kde vidí sám sebe a svoji prezentaci. 

Studio Cestoklubu

Jak moc velká je to změna dívat se místo do publika do monitoru?

JK: Nikdo z nás si nemyslí, že by on-line přednášky mohly plnohodnotně nahradit klasické besedy před obecenstvem. Problém je, že nevidíte svého diváka, nevnímáte jeho reakce. Ve studiu jsou jen dva lidé. Vy a člověk, který nahrává. Pokud pronesete vtip, z důvodu natáčení se nemůže smát. Jestliže přednášíte pro základní školu nebo v knihovně, víte, že musíte počítat s jiným typem diváka. Přednášet on-line je jiná zkušenost, ale i ta obohacuje.

Jaké máte nároky na přednášky?

JK: S naprostou většinou přednášejících se známe a víme, že mají svou kvalitu. Za každou přednáškou si stojím. Kdybych měl pocit, že to není ono, přetočíme ji, nebo nepustíme do světa. Naší ambicí je dostat se v rozmezí několika týdnů na sto přednášejících. V nabídce nyní máme osobnosti, jako je fotograf Pavel Svoboda, přírodovědec, potápěč Jindřich Böhm, arabistka Lenka ­Hrabalová, hikerka Viktorka Hlaváčková a další zajímavá jména. 

JD: Výhoda je, že pokud vás někde cestovatel zaujme, můžete si v archivu Cestoklubu dohledat jeho další přednášky. Neomezuje nás ani počet. Od různých autorů máme v nabídce stejnou destinaci, můžete tak čerpat inspiraci z několika různých zdrojů. 

Foto: Jiří Dolejš

Jakou vidíte budoucnost on-line přednášek, až pandemie pomine?

JD: Projekt vznikl s myšlenkou zprostředkovat lidem archiv on-line přednášek. Přednášející byli zprvu nedůvěřiví, ale časem se to začalo lámat. Nabídli jsme jim, že první natočíme některé z jejich starších přednášek, se kterými už republiku moc neobjíždějí. Pokud vyrazí na turné, je to obvykle nové téma a starší upadají v zapomnění. To nám přišlo škoda. Natočili jsme starší přednášku a pak sami cestovatelé přišli s tím, ať zpracujeme i další. Až se vrátíme zpět do našich normálních životů, on-line přednášky se omezí, protože lidé budou preferovat živé vystoupení. On-line archiv je ale za každé situace zajímavý bonus.

Foto: Jiří Dolejš

 

Jakou vidíte budoucnost on-line přednášek, až pandemie pomine?

JD: Projekt vznikl s myšlenkou zprostředkovat lidem archiv on-line přednášek. Přednášející byli zprvu nedůvěřiví, ale časem se to začalo lámat. Nabídli jsme jim, že první natočíme některé z jejich starších přednášek, se kterými už republiku moc neobjíždějí. Pokud vyrazí na turné, je to obvykle nové téma a starší upadají v zapomnění. To nám přišlo škoda. Natočili jsme starší přednášku a pak sami cestovatelé přišli s tím, ať zpracujeme i další. Až se vrátíme zpět do našich normálních životů, on-line přednášky se omezí, protože lidé budou preferovat živé vystoupení. On-line archiv je ale za každé situace zajímavý bonus.

Více naleznete na cestoklub.cz

Jiří Kalát

Je cestující pisálek přednášející pro lidi, kteří rádi naslouchají. Miluje Blízký východ a severní Afriku, ale rád se toulá kdekoliv, kde je možné zažít nějaké to dobrodružství či poznat něco nového. Jeho specialitou je dění v Izraeli a na území Palestinské samosprávy. Pro neutuchající fascinaci tématem se rozhodl přestěhovat do Jeruzaléma. Zde se mu poštěstilo rok žít, pracovat a mohl se tak podívat pod pokličku tamního konfliktu, poznat jeho aktéry a zažít jen těžko představitelné situace. O svém pobytu vydal také knihu. Pod názvem Všichni tady lžou se ukrývá surový cestopis s přesahem do roviny společenské, politické i historické. 

Jiří Dolejš

Cestovatel, fotograf a IT poradce. Nejraději se věnuje fotografování a poznávání nových lidí a kultur. Cestoval devět měsíců po Novém Zélandu v dodávce, přešel hory Kavkazu i Altaje, cestoval iráckým Kurdistánem, poté na Nový Zéland a do Austrálie, projel jih Jižní Ameriky, Island, Kubu, Yucatán v Mexiku, část Evropy a prošel 200kilometrový trek v Grónsku. Poslední cesta ho opět zavedla na Nový Zéland, tentokrát ve spojení s Austrálií a Indonésií. Před pár lety si přestavěl obytné auto a můžete ho vidět s počítačem po Evropě, jak přes den pracuje nebo s foťákem ráno i večer fotí. Pokud hledáte levné letenky, jistě jste narazili na jeho aplikaci nejrychlejsiletenky.cz, nyní většinu času věnuje Cestoklubu a podcastu 10minut.cz.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Ostrov krále Irska

Ostrov krále Irska

Ostrov krále Irska

24.

březen, 2021

Příď modrobílé loďky pravidelně stoupá a klesá. Kormidelník soustředěně hledí daleko na obzor, kde mezi modrým nebem a ještě modřejším Atlantikem leží nenápadný temný pás skal. Jak se pomalu blížíme, dostává pás obrysy magicky krásného, dávnými legendami opředeného i drsnými bouřemi ošlehaného ostrova Tory.

ostrov Tory

Podél celého pobřeží Irska je rozházeno nespočet ostrovů a ostrůvků. Tory Island, patřící k hrabství Donegal na severozápadě, je ze všech obydlených nejsevernější. Ačkoliv měří jen asi 5 km na délku a 1 km na šířku, je stálým domovem svérázné komunity asi stovky obyvatel. Jsou tu dokonce dvě vesnice: East Town a „hlavní město“ West Town. V něm lze nalézt vše, co by hlavní město mělo mít: přístav, kostel, hotel, hostel, hospodu, obchod se smíšeným zbožím včetně pošty a jednu silnici. Anglicky se zde sice domluvíte, ale mezi domky tu běžně zní trochu tajemná dávná irština, kořeněná místním dialektem. Historie osídlení této dosti nehostinné výspy civilizace sahá překvapivě daleko. Nejstarší archeologické nálezy dokládají přítomnost lidí již před 4500 lety.

Teprve od 6. století našeho letopočtu však máme k dispozici historické údaje přesnější. V té době má také počátek jedna z nejkurióznějších tradic na ostrově. Svatý Columba (irsky Colum Cille), irská obdoba našich křesťanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, se tehdy vylodil na ostrově s cílem šířit svoji víru i v tak odlehlém pohanském koutu, jakým byl ostrov Tory. Setkal se tu s představitelem ostrovanů, jistým Dugganem, který se mu svěřil se svými obavami z pirátů, kteří často ostrov napadali a ničili lidem domovy. Svatý Columba tedy prohlásil Duggana králem ostrova Tory a předpověděl ostrovanům vítězství, pokud se Duggan pirátům vzepře.

Poté, co se slova svatého Columby vyplnila, přijali místní lidé křesťanství a postavili na paměť světce klášter, který dominoval ostrovnímu životu až do konce 16. století, kdy jej zničili Angličané. Dodnes stojí už jen část mohutné zvonice, kterou nelze ve West Town přehlédnout. Zůstala však i kuriózní, svéráznými ostrovany uctívaná královská tradice. Lidé si svého krále ostrova volí dodnes.

 

místní přístav

Setkání s králem

Hned, jak seskakuji z lodi a vydávám se z přístavu, přichází ke mně starší sympatický chlapík s černou čepicí na hlavě a zlatou náušnicí v pravém uchu. Zvláštní týpek, ale bodře se usmívá, přátelsky mě oslovuje a srdečně vítá na ostrově. Je to dvaasedmdesátiletý Patsy Dan Rodgers, současný král ostrova! Dostává se mi tak poprvé v životě opravdového královského uvítání, po kterém následuje první rozhovor. „Odkud jste? A proč jste k nám přijel? Aha, vy fotografujete a pak o svých cestách u vás v Čechách vyprávíte lidem? Zajímavé, to se nám hodí! Víte, tady už to není, co bývalo. Rybolov prakticky skončil, už nevynáší. Pěstovat se na skalnatém ostrově nic nedá, a tak jsme usoudili, že nás může zachránit jedině turistika. Tak prosím hodně foťte a hodně o nás vyprávějte!“ Rozloučil jsem se s pocitem hrdosti a slovy: „Ano, pane králi, jak si přejete. Bude mi potěšením.“ Král sedl do auta s poznávačkou „King of Tory“ a odjel.

Shlížím na přístav z kamenného podstavce podivného kříže. Chybí mu vrchní část, vlastně je to velké kamenné téčko. Jedná se o takzvaný tau kříž, pojmenovaný podle řeckého písmene tau, který na Tory dohlíží již od 12. století. Někteří tvrdí, že je spojen se starodávným Egyptem a symbolizuje koptské křesťanství. Pro ostrovany byl vždy centrem křesťanského života. Kněží se před křížem modlí, když někdo z ostrovanů uvízne na pevnině. Rybáři se zde modlí pokaždé, než vyplují na moře. Podle legendy se dokonce pokusil jeden z Cromwellových vojáků kříž setnout mečem. Kříž odolal a nezlomil se, přece jen je ze solidní břidlice, ale jizva po meči je na něm vidět dodnes.

místní přístav

Noc v králičím ráji

Odpoledne již pokročilo a já si vykračuji ven z „města“. Na nejzápadnější výspě ostrova se tyčí maják jako z pohádky. Cesta se vine nemilosrdně ošlehanou krajinou, kde se jen sem tam krčí tenká dečka trávy. Ploché krajině dominují rozházené žulové balvany. Po pár minutách mám zásadní postřeh: tady není ani jeden strom. Ano, slané vichry, lijáky a mělká kyselá půda nepřejí ani keříčku. Všechno dřevo, co kde ve vesnicích je, musí být dovezené. Stejně tak potraviny, léky, auta a všechno ostatní včetně paliva, které pohání tři dieselové generátory zásobující elektrickou energií celý ostrov. Štíhlé tělo majáku s korunou jako obří lucerna vysílá za tmy charakteristické záblesky světla každých 30 vteřin. Na moři lze paprsek spatřit až 30 námořních mil daleko.

Od svého vzniku v roce 1932 si maják vyzkoušel pěknou řádku technologií. Původní olejové lampy nahradily plynové (u paty majáku byla zřízena malá uhelná plynárna), následovaly parafinové páry, a nakonec v roce 1972 zvítězila elektřina. Teprve na začátku devadesátých let byl maják plně automatizován a skončila tak dlouhá éra oddané a tvrdé služby strážců majáku. Na Tory se již začíná snášet tma, a mně nezbývá, než vyhledat nějaké místo vhodné pro můj stan. Naštěstí zrovna neběsní žádné živly, je tichá a klidná noc. Jen z dálky doléhá burácení příboje pod útesy. Ranní vstávání mám zpestřené nečekanou návštěvou delegace místních králíků. Ušáci hopsají kolem stanu a bezstarostně dupou. Slastně se vyhřívají v ranním slunci a pózují mi před objektivem. Je jich tu nepočítaně. Jak by také ne, nemají na ostrově žádného nepřítele. Králičí ráj.

 

ostrov Tory

Ostrov patriotů

Čeká mě cesta podél severních útesů na východní část ostrova. Rozeklaná skaliska, na která po statisíce let dorážejí vlny oceánu, tvoří bizarní útvary. Špičaté mini ostrůvky vykukují ze sytě modré hladiny. Kam vodní tříšť už nedosáhne, uchytily se zelené šťavnaté bochánky, hýřící právě teď žlutými, růžovými i fialovými barvami tisíců kvítků. Mám mimořádné štěstí. Obloha je vymetená, moře klidné a slunce hřeje. Obrázek typického počasí je však poněkud jiný. Od Atlantiku se neustále ženou prudké větry a s nimi často přicházejí těžká olověná mračna. Není neobvyklé, že než jednou přejdete ostrov, třikrát zmoknete a zas na slunci uschnete. Netřeba dodávat, že v holé krajině bez jediného stromu je každý pocestný vydán rozmarům počasí zcela na milost. A co teprve na moři! V zimě roku 1974 zuřila po sedm týdnů taková bouře, že celý ostrov byl od ostatního světa zcela odříznut. Po této události nařídila vláda přestěhování obyvatel na pevninu. Každé z rodin nabídla nový dům, ale polovina ostrovanů přesto své domovy neopustila a na Tory zůstala.

Stojím na útesu na severovýchodním výběžku ostrova, sem jako by civilizace nikdy nezasáhla. A přesto právě tady se podle pověstí odehrávaly dramatické události dávné historie ostrova i celého Irska. Kdysi zde stávala Balorova věž, podle mýtů pevnost Fomoriánů, nadpřirozené démonské rasy povstalé z moře či podzemí. Během velké bitvy o ostrov byli Fomoriáni poraženi Nemediány, jedněmi z prvních irských osadníků. Ruiny věže lze prý při troše hledání ještě nalézt. Jen kousíček odtud, z vrcholku hrozivě strmého útesu, vyčnívá nápadně plochý kámen. Je to kámen splněných přání. Ale pozor – pro splnění přání je potřeba se na kámen postavit. Dobalancovat k němu nad stometrovou propastí se ovšem může odhodlat jen velmi svéhlavý jedinec. Pro méně odvážné, ale toužící, je zde i méně riskantní možnost. Je potřeba se na plochu kamene třikrát za sebou trefit hozeným kamínkem. 

Papuchalk na ostrově Tory

Královský úkol

Kromě pár líně přežvykujících chundelatých ovcí mě na konci ostrova čeká ještě jedno milé setkání. V prudkých svazích porostlých zelenými drny totiž hnízdí papuchalkové, asi nejroztomilejší tvorové ptačí říše, jaké můžete potkat. Malí černobílí klauni s papouščím oranžovým zobákem a kachníma nožičkama. Na jaře hnízdí v norách na útesech a jejich vzletové a přistávací manévry neustávají po celý den. Však se také mají co ohánět! Je potřeba několikrát denně nakrmit mláďata, aby zvládla přežít následující zimu. Po opeření vylétají mladí papuchalkové z hnízda a tráví několik let svého života na moři. Přibližně po pěti letech se vracejí, aby sami zahnízdili. Rodičovské páry si bývají po celý život věrné a navracejí se do stejných hnízdišť po mnoho let. Po načerpání atmosféry se vracím do přístavu ve West Town a plnými doušky hltám atmosféru skalnatého ostrova, trčícího z moře jako lehce ohlodaný monolit. Výhledy na všechny strany jsou doslova omamné, ty obrazy se mi vrývají hluboko do paměti. Ani se nedivím, že právě tady žije hned několik malířů, tvořících svá díla inspirovaná zejména ostrovem samým a realitou drsného života na něm. Jejich obrazy je možné najít i v mnoha významných sbírkách evropských galerií. A kupodivu, i zdejší král je uznávaným malířem. Když má loďka odráží od mola, král stojí nad přístavem a zamyšleně se usmívá. Já mu mávám a vím, že jeho úkol splním na svou čest nejlépe, jak dovedu. Ostatně, tak se na královský úkol sluší.

Kika Šrédlová

Martin Loew

Vystudoval jsem biofyziku na MFF UK v Praze, ale raději než vědeckým bádáním naplňuji svůj život cestováním s očima otevřenýma a s fotoaparátem v ruce.

O poznatky, dojmy a zážitky z cest se pak doma dělím s diváky mých cestovatelských diashow. Vždy od podzimu do jara objíždím se svým turné celou republiku. Natáčím rozhovory i jiné příspěvky pro rozhlasové stanice, publikuji v našich zeměpisných a cestovatelských časopisech. Mé fotky z cest se objevují v turistických průvodcích, v různých katalozích, na plakátech či v kalendářích.

AKTUÁLNĚ již dnes 25.3.2021 živá online diashow – https://www.promitani.cz/irsko

Ke shlednutí až do 11.4.2021

Zelené údolí Maroka

Zelené údolí Maroka

Zelené údolí Maroka

18.

února, 2021

Tajemné kasby

…severoafrické pevnosti, viditelné nad vrcholky palem, lemují celé údolí řeky Draa. Jejich dávní obyvatelé se v nich po staletí bránili nájezdům lupičů i sousedních klanů, kteří toužili získat bohatství marockého údolí. Přestože se v nynější době řada pevností i hliněných domů rozpadá, do některých se vrací život stejně jako do celého údolí. Díky řece a kvalitnímu zavlažování zde rostou statisíce palem, kasby lákají turisty a okolní příroda snad úplně každého. Řeka Draa je díky svému korytu o délce 1150 kilometrů nejdelším tokem v Maroku. Napájejí ji řeky Dades a Ouarzazate, svádějící vodu ze svahů Vysokého Atlasu. Vodu odvádí do Atlantského oceánu, i když pouze v době tání sněhu nebo období extrémních dešťů, kvůli vysokým teplotám v rámci celého roku se většinou její tok ztrácí v poušti za městem Zagora. Podél řeky vedla po staletí význačná obchodní cesta, kudy putovaly karavany z Timbuktu a každou z vesnic chránila malá pevnost. Draa, vlastně spíš její jižní část, sloužila v koloniální době jako hraniční čára mezi oblastmi zájmu Španělska a Francie. V dnešní době nejvíce bohatství do údolí přináší zemědělství a turisté. Na ploše kolem 23 000 kilometrů čtverečních žije přes 225 000 obyvatel, kteří se starají o statisíce palem, stovky malých políček a zvířat žijících mezi městy Agdz a Zagora.  

Řeka Draa patří k těm nejdelším v Maroku. V jejím údolí rostou tisíce stromů s datlemi i fíky. Je to opravdové bohatství pod Atlasem. 

Brána do údolí

Městečko Agdz sice působí zaprášeně a tak trochu neupraveně, ale cestovatel tu najde vše potřebné, i když někdy jsou věci složitější, než se zdají. Například ubytování je zde dražší než v mnoha dalších místech v oblasti a s denní dobou také roste jeho cena. Z obyčejného pokoje v malém hostelu se může stát luxusní pokoj se střešní vyhlídkou za dvojnásobnou cenu v rozmezí několika hodin. Respektive jde o stejné místo, stejný hostel, jen mi nějakou dobu trvalo si uvědomit (osobní zkušenost), že jde o nejlevnější ubytování ve městě. Za tu samou dobu si jeho majitel, asi dvacetiletý kluk, uvědomil, že je třikrát levnější než ostatní hostely, tak dvojnásobně zdražil. Kapitalismus v čisté podobě. I to se stává. Obyvatelé údolí jsou většinou arabsko-berberského původu. Mnohé tradiční berberské motivy tak lze najít i zde. V samotném městě pak stojí za návštěvu malé náměstí, kde se soustřeďuje většina atrakcí. Jednou z nich je určitě berberská omeleta, jedno z nejlepších marockých jídel. Kousek za náměstím je tržiště, kde se dají koupit fíky a datle rozmanitých druhů. Je tam také několik obchodů s místní ruční výrobou. Někdy je těžké v Maroku rozlišit, co je opravdu autentické, a co je dělané pro turisty. Na kopci nad městem je možné spatřit pozůstatky dvou pevností. I kdyby nic jiného, tak je odtud krásný výhled na večerní město. Večery jsou obecně v poušti krásné, a pokud je na co se dívat, je to ještě lepší. Agdz byl tradiční zastávkou pro karavany vezoucí cukr údolím a ve svých útrobách skrývá několik velkých, kasbám podobných domů. Přímo nad městem se tyčí hora jménem Djebel Kissane, která svými 1531 metry nad mořem přečnívá vše v okolí. V Agdzdu je ještě jedna maličkost k navštívení. Pro milovníky alkoholu se tu ukrývá obchůdek s touto komoditou. Schovává se trochu mimo centrum, ale za krátkou procházku je člověk odměněn možností ochutnat marocká piva jako Spéciale Flag, Stork nebo Casablanca. Získat licenci na prodej nebo výrobu alkoholu v Maroku není vůbec jednoduché a zlé jazyky tvrdí, že je vyhrazen pouze pro královskou rodinu a její přátele.   

Hliněné domy je možné nalézt v každé vesnici

Pevnost nad řekou

Brzy ráno bývá ještě snesitelné počasí na procházku, v údolí může být i v únoru pěkně horko, a tak je dobré si přivstat. Dříve vedla z Agdzdu až do Zagory příjemná oslí stezka, dá se říct nádherný stokilometrový trek podél řeky, dnes je už změněná na asfaltku. I tak má ale několik částí vhodných na procházku. Mezi ně patří například její počáteční kilometry. První monument, který člověk spatří, je kasba Tamnougalt. Hliněná stavba byla postavena před několika staletími a sloužila jako sídlo vládcům oázy Mezguita, nad níž se tyčí. Budova je nyní opuštěná a přímo láká k prozkoumání. Její stěny sice ověnčili svými graffiti novodobí umělci pouště, to ale stavbě neubírá na historické kráse. Jen o několik kilometrů dále stojí plně zrekonstruovaná kasba, kde je možné se ubytovat, a ve svých útrobách ukrývá dokonce i restauraci. Projít si její místnosti, chodby a zaplatit celkem přemrštěné vstupné je jednou z možností, jak se podívat do útrob kasru, centrálního paláce. Stačí totiž zabočit jen do další uličky a před návštěvníkem se rozprostřou celé bloky rozpadajících se hliněných domů a přístřešků. Během toulání se v těchto uličkách je nutná opatrnost, ale výsledek je k nezaplacení. V mnoha rozpadajících se domech lidé žili ještě před několika desetiletími, a přitom zde historie přímo dýchá ze zdí. 

Oáza mezi horami 

Pokud vás nenalákají polorozpadlé domy i celé vesnice, určitě si nenechte ujít přírodu údolí Draa. Cesta se vine kolem řeky a nabízí nádherné výhledy na scenerie palmérií. Nejvíce se tu pěstují datlové palmy, podle místních až k dvacítce různých odrůd. V jejich stínu jsou ukrytá políčka obilí, kukuřice, zeleniny a dalších plodin. Daří se zde také plantážím henny bílé, sloužící k výrobě stejnojmenné barvy. Přestože se na první pohled mohou zdát vesnice kolem řeky opuštěné, opak je pravdou. V uzoučkých uličkách se ukrývají obchůdky a malinkaté kavárničky. Stačí se odhodlat a do některé vstoupit. Místní lidé, a zvláště pak děti, jsou z návštěvníků velice překvapení. Každý se rád zastaví a popovídá. Většina turistů údolím projíždí z parkoviště na parkoviště, takže až sem určitě nezavítají. Maroko má oproti mnoha jiným zemím jednu úžasnou výhodu. Dá se tu přespat prakticky kdekoliv, nutné je postavit si tarp dál od lidí, oni by totiž všichni chodili na návštěvu a chtěli si povídat, a pak to není nejmenší problém. Potom už jen stačí se zabalit do spacáku, popřát si dobrou noc a nechat si zdát o dalším dobrodružství v této krásné zemi.    

 

Rozpadající se hliněné stavby zdobí údolí Draa, cestovatel se mezi nimi může ztratit a ponořit se do minulosti tohoto úžasného místa.

 Kolem řeky vede příjemné cesta, kterou ale na řadě míst již nahradil asfalt.

Místní lidé jsou velice přátelští a rádi si s cizincem popovídají, pokud tedy naleznou společný jazyk, což právě zde nebývá zrovna nejlehčí. 

Kika Šrédlová

Jiří Kalát

JK je cestující pisálek přednášející pro lidi, kteří rádi naslouchají. Miluje Blízký východ a Severní Afriku, ale rád se toulá kdekoliv, kde je možné zažít nějaké to dobrodružství či poznat něco nového. Je autorem knihy Všichni tady lžou, spolupracuje s několika časopisy a cestovatelskými portály a přednáší na festivalech i různých místech po celé ČR. Společně s Jirkou Dolejšem založil portál cestoklub.cz

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Jeden batoh, prosím

Jeden batoh, prosím

Jeden batoh, prosím

5.

únor 2021

Tomáš Průša a Martin Humpolec, dva kluci z Brna, kterým vždy vadilo nedůstojné chování k přírodě. Proto přišli se značkou Rebag, která zkombinovala všechny pro ně důležité hodnoty. „Džíny a košile, které už jiní nepotřebují, a autopásy, jež by skončily na šrotovací lince, recyklujeme a dáváme jim druhou šanci v podobě našich produktů,“ řekl Tomáš Průša v našem rozhovoru. „Nesouhlasíme s využíváním lidí pracujících za minimální mzdu v rozvojových zemích, a proto zajišťujeme výrobu přímo u nás v Brně, kde jsme schopni si ohlídat proces výroby a postavit se za maximální kvalitu.“

 

Mám nápad na vzhled batohu, ten můj už se skoro nedá nosit. Za jak dlouho mi ušijete nový?

Pokud si vyberete jeden z našich modelů, který máme na skladě, bude u vás batoh za dva až čtyři dny. Avšak pokud máte nápad na vlastní design, bude dále záležet, jestli nám pošlete své vlastní džíny a košili, nebo jestli použijeme naše materiály. Každopádně celý proces od návrhu přes výběr materiálu až k ušití by neměl zabrat více než dva týdny.

Kolik takových žádostí míváte?

Teprve se dostáváme do povědomí okolí a ačkoli jsme dostali velmi dobré zpětné ohlasy, nemohli jsme nabídek přijímat mnoho, protože jsme měli omezenou výrobní kapacitu. Momentálně tento problém řešíme a do budoucna chceme, aby lidé o recyklovaných batozích věděli více a upřednostnili je před nekvalitními produkty, na jejichž výrobu se využívá levná pracovní síla.

Nechávají si u vás lidé šít spíše batohy na míru, nebo nakupují již hotové produkty?

Nejčastěji hotové produkty, protože co se týče stylu, hodí se k čemukoliv.

Kde se myšlenka šití produktů z vyhazovaných materiálů vzala?

S tímto nápadem původně přišel náš kamarád. Potřeboval nový batoh, ale vadila mu kvalita produktů, které byly k dostání. Začal si proto hrát s myšlenkou svého vlastního batohu, který bude kvalitní, pevný a nezatíží přírodu. Ze začátku se na Rebagu podílel s námi. Myšlenku recyklace a šití v chráněných dílnách nám později přenechal a my ji neseme dál.

Jaké materiály přesně používáte?

Recyklujeme automobilové bezpečnostní pásy z vrakovišť, džínovinu a košile, které lidé vyhazují do kontejnerů na oblečení. Teď jsme ve fázi, kdy hledáme další materiály, ze kterých bychom mohli ještě něco vymyslet.

Co musejí splňovat, abyste je mohli použít? Asi nelze využít každý kus…

Autopásy třídíme podle barevnosti. Černé jdou rovnou do dílny a abychom využili i ty barevné, začali jsme s nabídkou jedinečných batohů. Ty najdete na našem e-shopu, kde máte možnost si zakoupit výrobek, který už žádný jiný člověk mít nemůže. Džínovinu a košile třídíme podle barvy a dále hlavně podle kvality materiálu. Z roztrhaných džínů, které se teď nosí, bychom měli děravé batohy. A když je vše roztříděné, musíme to důkladně vyprat.

Mohou vám lidé materiály dodávat či prodávat?

Pásů není nikdy dost! Takže pokud bude mít někdo pásy a ozve se nám, budeme mu velmi vděční. Džínoviny máme díky skvělé spolupráci dostatek. Zde to má hlavní smysl, pokud zákazník chce batoh na míru přímo z vlastních kalhot. Já jsem například použil na svůj batoh kalhoty po dědečkovi, ty bych totiž dál nosit nemohl, ale batoh můžu mít pořád s sebou a s ním i vzpomínku na dědečka.

Co vy sami nosíte? Má i ostatní vaše ošacení podobný přesah?

Ano, část našeho šatníku je ze secondhandů. Na druhou stranu nejsme fanatici. Snažíme se brát celou otázku ekologie vážně, ale odsuzovat lidi, kteří si zakoupili petláhev, nebudeme. Víme, že naše značka svět nespasí, ale věříme, že je lepší věcem dát druhou šanci, než aby skončily ve spalovně.

Kdybych chtěl začít nakupovat jinak, udržitelněji, kde mám začít?

Co se týče oblečení, tak určitě jsou secondhandy dobrou variantou. Dají se tam najít téměř nové věci za zlomek ceny. Pak mi přijdou super bezobalové obchody, ale ty nemá každý po ruce a cenově jsou přeci jen dražší než supermarkety. Nicméně i v nich můžeme šetřit přírodu. Místo jednorázových sáčků si člověk jednoduše vezme svůj vlastní, který po použití vypere a znovu jej může využít. Místo již zmiňovaných petláhví se dá používat recyklovatelné sklo, které aspoň nevylučuje zdraví škodlivé látky jako plast. V neposlední řadě je tu spousta projektů, jako je i ten náš, kde se ze starých věcí tvoří nové.

Nestačí se dívat po známkách fairtrade?

Záleží, co chcete, aby kupovaná věc splňovala. Nákupem fairtrade produktů pomůžete lidem v rozvojových zemích a budete mít záruku, že dostanou spravedlivě zaplaceno. Naše vize je dělat věci lokálně. Chceme udržet výrobu v Česku a dát práci lidem tady. Přidanou hodnotu oproti fairtrade máme v ekologii.

Chystáte nějaké nové produkty či typy produktů?

Ano, neustále nad novými produkty přemýšlíme a taktéž i nad různými materiály. Momentálně máme v plánu výrobky z úplně jiného typu látky, ale více zatím prozrazovat nebudeme. Novinky se můžete dozvědět na našem Instagramu nebo webu www.recyklovanebatohy.cz.

 

Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

Krabí festival v Nikaragui

14.

prosince 2020

Festivaly jsou pro mě na cestách to nejlepší, co můžu zažít, důvodem je fakt, že ukazují kulturu, tradice a folklor daného místa či oblasti a krásně ukazují úžasně ryzí lidské emoce. Když jsem při své návštěvě Nikaragui zjistil, že na Kukuřičných ostrovech, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí, se blíží největší festival, neodolal jsem.

Nikaragujské Kukuřičné ostrovy jsou dva a patří do jihokaribské oblasti a přesto jsou domovem afronikaragujských obyvatel, kteří jsou potomci otroků. Ostrovanům se však nakonec z otroctví podařilo vymanit, stalo se to 27. srpna 1841 a právě v tento den na připomínku probíhá největší oslava na ostrovech, takzvaný „Krabí festival“. Jak je mým zvykem, vyrazil jsem den předem, abych se aklimatizoval a nasál atmosféru prostředí. Udělal jsem dobře, protože pacifická strana Nikaragui není tak ryzí, krásná a panenská. Tady je ten pravý Karibik, kde čas plyne jiným tempem. Ještě než se dostaneme k samotnému festivalu je ale třeba zmínit trošku historie. Ostrovy kdysi patřili Angličanům, potom Američanů a až následně připadly k Nikaragui. Proto je mateřským jazykem místních obyvatel kreolská angličtina místo španělštiny, která je nejužívanější hned po klasické angličtině.

Připojení k Nikaragui

První baptistický misionář, který se na ostrovy dostal roku 1852, zapsal do svých spisů, že Kukuřičné ostrovy byly po sto let domovem britských kolonizátorů, pěstitelů z Jamajky, kteří si s sebou přivezli i otroky z Afriky. Ti měli pracovat na plantážích kávy a bavlny. Když britská královna Viktorie roku 1839 podepsala dekret o zrušení otroctví, trvalo ještě dlouhé tři roky, než se tato zpráva dostala až sem. Na ostrovy ve jménu královny přivezl zprávu předat britský plukovník Alexander McDonald a osvobodil 98 otroků. Proto je datum 27. srpna tak významné. A jak došlo k oslavám spojeným s mořskými tvory? V 19. století byly ostrovy připojeny ke zbytku Nikaragui a většina Britů je opustila. Kreolské obyvatelstvo v té době žilo hlavně z produkce kokosů, jenže ničivé hurikány v 20. století zdevastovaly kokosové palmy a ostrované se tudíž obrátili na lov krabů, který je dodnes spolu s cestovním ruchem největší finanční oporou.

Vášnivé rytmy

Festival začal hned z rána. Na hlavní ulici Vía Principal se zformoval průvod z ostrovanů i přespolních (v tomto případě spíš přesmořských). Krabí festival je sice doménou Kukuřičných ostrovů, ale hlavně je oslavou všech afropotomků žijících v Nikaragui, bez ohledu na adresu. Během akce bylo na ostrově minimum turistů a řekl bych, že jen já fotil horkokrevné tanečnice a tanečníky předvádějící své umění a vášnivě vlnící se těla v rytmu bubnů. Objevila se celá plejáda folklorních skupin rozdělených barevně a s vlastními bubeníky. Takovéto barevné kostýmy s nádechem africké exotiky by mohli závidět i během karnevalu v Riu. Zároveň se objevovala spousta tanečníků jen v roztrhaných tričkách a řetězech, to značilo symboliku otroctví. Dokonce během tance proběhlo i několik výjevů z otrokářské doby. Jak se ukázalo, v rámci festivalu probíhala řada aktivit jako průvody krásy nebo sportovní soutěže, aby se mohl bavit naprosto každý.

Gastro zážitek

Během festivalu se průvod přesouval ze severozápadu ostrova přes severní pobřeží až na severovýchod, kde svou cestu zakončil na obrovském náměstí Plaza 18 de Junio. Náměstí slouží jako hlavní místo konání Krabího festivalu, ale nečekejte klasickou betonovou zástavbu, tady se jedná spíše o velkou zatravněnou plochu uprostřed ničeho. V den akce je zde podium na kterém se střídají rozliční tanečníci a řečníci a kol kolem jsou postavené stánky s tradičním nikaragujským občerstvení. Já osobně vyzkoušel krabí polévku, která pochopitelně nemůže na krabím festivalu chybět, a mnohdy si jí návštěvníci objednávají vícekrát. Nikdy před tím jsem jí nejedl a mohu s klidným srdcem říct, že šlo o gastronomický orgasmus. Přitom tato krabí polévka je vcelku jednoduchá a dá se připravit z pár ingrediencí. Základem je celer nakrájený na kostičky, ječmen, mrazená směs zeleniny, dušená rajčata (což by šlo řešit patrně i rajským protlakem), hovězí vývar, krabí maso, rostlinný olej a koření na dary moře. Vše se uvaří a zážitek je famózní.

Text: Michal Hertlík

Pin It on Pinterest