Pohled na přístav Dafni z výšky, Athos, Řecko / foto shutterstock

Není pro každého

Primárně možnost přístupu je z dnešního hlediska tak řečeno genderově nevyvážený, na Athos nemají přístup žádné ženy a to platí nejen na něžné pohlaví lidské, ale též na zvířata. Výjimkou jsou jen slepice a kočky. Pokud by se přesto pokusila osoba ženského pohlaví toto nařízení porušit, pak ji hrozí uvěznění až na 10 měsíců.

Přístup na Svatou Horu, která se též jmenuje Athos, je pouze po moři. Ačkoliv je Athos poloostrov, není propojen silnicí s pevninou. Loď vyjíždí každý den z vesničky Ouranopolis, kde je nutné vyzvednout speciální povolení zvané diamonitirion. Ovšem půl roku předem je třeba žádat o rezervaci a ještě ji 14 dní před vyzvednutím povolení potvrdit. Hlavním přístavištěm pro poutníky na Athosu je Dafni. Návštěva správního centra v Karyés v dnešní době již není nutná a volný pohyb po Athosu je možný, nicméně ve většině klášterů bývá dlouhodobě plno. Již zmiňovaný diamonitirion omezuje přístup turistů i poutníků. Každý si však může v patřičných lhůtách, ještě před vlastní cestou do Řecka, toto povolení opatřit a pak může tři dny na Athosu strávit. Ubytování a stravu bude mít zadarmo v monastýrech, které si sám vybere. Každý den je vydáváno sto povolení pro ortodoxní věřící a deset povolení pro neortodoxní.

klášter Vatoped, Svatá hora Athos, Řecko / foto shutterstock

Ženám vstup zakázán

A čím, že je Athos vlastně tak významným? Legendy praví, že horu Athos navštívila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala na ni vstoupit ženám, jak již bylo řečeno. Zároveň se traduje pověst z počátku 5. století po Kristu o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého, která když chtěla vstoupit na Athosu do chrámu Vatopedu, aby se tam pomodlila, ozval se jí hlas varující: „Stůj, nechoď dále, abys neutrpěla.“ Podle jiných to znělo: „Stůj, nechoď dále, zde není místo pro dvě císařovny.“ U chrámových dveří, kde se to stalo, byl vymalován obraz Matky Boží. A právě tato pověst je též součástí základu známého zákona zakazujícího ženám vstup na Svatou Horu a celý Athos.

Tato tradice se udržuje více než 1000 let. Zákaz, který v roce 1045 posvětil byzantský císař Konstantinos Monomachos, je i dnes v mnišském státu úzkostlivě dodržován. Důvodem je, aby nebyl nikdo z mnichů vystaven pokušení. Místní mniši se dají rozdělit na ty, kteří žijí v klášterech ve společenstvích a druhé, kteří zvolili poustevnický život v jeskyních. Oba modely jsou spojeny drsnou řeholí, jedním z faktů je, že když už je řeholník na Athos tak řečeno přijat, nikdy již poloostrov nesmí opustit. Svůj život má pak rozdělen každý den na tři fáze, osm hodin spánku, osm hodin práce a osm hodin v modlitbách. Tento systém je v každém klášteře nastaven jinak, takže navštěvníkovi se může stát, že pokud chce snídani, musí vstávat třeba v pět. Snídaně má vyměřený čas a pokud jí nestihne, má smůlu.

středověký klášter Megistis Lavras na Svaté hoře Athos / foto shutterstock

Poustevny a kláštery

První poustevny v pohoří vznikly už v 5. století po Kristu a již císařovna Pulcherie prý za svého panovaní dala podnět k vystavění prvního kláštera na athoském poloostrově. V té době se mnišství na Athosu již upevnilo. Nejstarší dochovaný monastýr, Megisti Lávra, byl založen v roce 963 po Kristu sv. Athanásiem za podpory císaře Nikefora Foky. Z prvních obyvatel je znám pouze poustevník sv. Petr, který přišel na Athos v roku 683 po Kristu a žil v jedné jeskyni na jižním úpatí hory, kde strávil 53 let. Athanasios se snažil spojit všechny poustevníky do jedné komunity. Narazil ale na jejich odpor, protože dávali přednost životu v osamění před životem v organizované komunitě.

 Karyes je hlavním městem mnišské komunity na hoře Athos / foto shutterstock

První pravidla

Proto byl roku 972 sepsán první Typikon, což jsou pravidla způsobů života v klášteře. Tento typikon byl nazván Tragos, což v překladu do češtiny znamená „kozel“, protože byl sepsán na kozlí kůži, která je dodnes zachována a je umístěna v hlavním městě Agion Oros Karyes ve vnitrozemí. Klášterů na Agion Oros přibývalo a poloostrov začal vzkvétat. Kvůli chudobě se na Athos začaly stěhovat celé rodiny z oblasti Chalkidiki, což odporovalo Typikonu a narušovalo klid. Byzantský císař Konstantinos Monomachos proto rozhodl převezení těchto obyvatel na Peloponés. Na začátku 13. století již na Athosu působilo 300 menších a větších klášterů a vládl tu klid a mír až do roku 1204, kdy poloostrov obsadili křižáci. Vypalovali kláštery, mnichy zabíjeli, věšeli a prodávali do otroctví a drancovali celé území. Mniši, kteří přežili křižácké tažení v horských úkrytech, pokračovali v původní tradici. V současnosti je na poloostrově Athos 20 pravoslavných monastýrů a mnoho menších mnišských příbytků zvaných skit, kaliva a kelije. Odhaduje se, že na Athosu může žít okolo dvou tisíc řeholníků, ale číslo může být i vyšší.

Martin Dlouhý