Čas dovolených se blíží, podivná doba necestování zatím stále trvá. Mnozí si lámeme hlavu, jak si letos dopřát intenzivní odpočinek a změnu a zároveň vyhovět pandemickým opatřením. Jedno řešení by se našlo, tak trochu ve stylu chytré horákyně: komfortní kempovací autovestavba, která se stane domovem klidně pro celou rodinu. Významný český fotograf Jiří Thýn s ní letos plánuje putovní českou dovolenou. Těší se celá rodina, vědí, do čeho jdou. Vloni si takovou cestu vyzkoušeli ve čtyřech, včetně tříleté Marušky a šestileté Anežky. 

Cestovali ve VW Multivan s vestavbou Nestbox typu Roamer. Vyvinuli ji a do posledního detailu promysleli designéři studia 519 v moravských Bílovicích pro značku Egoé. A pokud vás překvapí, jak hezká a praktická může autovestavba být, vězte, že nejste sami. Nestbox letos získal prestižní Red Dot, cenu za design. Dokonce se probojoval do elitního výběru Best of the Best. 

Rodinná expedice z Prahy k slovinskému pobřeží a zpět trvala devět dní a každý z nich prožili Thýnovi naplno, každá zastávka byla cílem. Horská jezera, alpská květena, krápníkové jeskyně, vodopády i moře. Fascinující putování vám v tomto díle zprostředkují vedle fotografií taky záznamy z rodinného cestovního deníku.

1.den: 9. 7. 2019

Vyjeli jsme z Prahy směr Šumava. Chtěli jsme se stavit u Ptáčků v Českých Budějovicích a ukázat jim auto, ale navigace nás nakonec vedla jinudy. Večer jsme dorazili k rakouským jezerům. U Attersee jsme se zabydleli a poprvé přespali ve stanu na střeše. Noc byla krásná, až na jedno: ráno nás budila auta, co jezdila po silnici kolem nás. 

Nasnídali jsme se a vyrazili dál do Alp.

2. den: 10. 7. 

Po klikaté silnici jsme dojeli k lanovce, která nás vyvezla nejdřív k Zelenému a pak k Bílému jezeru. Jeli jsme moc vysoko, výš než byly stromy. Viděli jsme tam sníh a chodili po něm. Máma říkala, že si to takhle představuje v Antarktidě. Na jezeře byly ledové kry a všude kolem zurčely potoky a vodopády.

Túra nás unavila, a tak jsme zase sjeli lanovkou k autu. V restauraci jsme se občerstvili knedlíkem s mákem, polévkou a klobásou a vyrazili dál. Přemluvily jsme s Maruškou rodiče a směřovali rovnou do kempu. Navigace nás ale zavedla k vlaku pro auta. Rodiče vlakem jet nechtěli, cesta se protáhla a my usnuly v autě.

4. den: 12. 7.

Ráno jsme vyrazili na túru k vodopádu Slavica. Cestou jsme prošli skřítkovskou stezku a pokračovali dál do lesů asi po čtyřech kilometrech a víc než pěti stech schodech jsme dorazili k cíli. Maruška spala mámě v nosičce na zádech. Pro Anežku to byla zatím největší prázdninová túra. Táta slíbil Anežce koupání v řece, a tak cestou zpátky, i přestože pršelo, převlékla se Anežka s tátou do plavek, a skočili na pár vteřin do ledové Bohinjky.

5. den: 13. 7.

Ráno jsme se sbalili a chtěli odjet do krápníkových jeskyní. Jenomže jsme nenastartovali. Vybila se nám baterka. Auto nešlo ani zamknout, tak nás máma vzala na pláž a táta zavolal do servisu. Dva pánové, kteří vypadali jako krtečci, nám pomohli a my vyrazili směr Postojna. Největší jeskyně ve Slovinsku. „Štípni mě, jestli se mi to nezdá,“ říkala Anežka tátovi, když se vezla vlakem mezi obřími krápníky.

6. den: 14. 7.

Po noci v kempu v Portoroži, který táta nazval „místem hrůzy“, jsme si dali odpočinkový den u moře. Dojeli jsme na Moon Bay a našli si místo pod skálou. Z velkých kamenů táta udělal stůl a mušlárium, kam jsme pokládali mušle, které Anežka vylovila.
Po koupání a zmrzlině a cestě přes nudapláž jsme zaparkovali auto a šli pláží na večeři do města Piran. Pod věží kostela jsme si koupili cédéčko od paní, co hrála na harfu. V autě jsme pak cédéčko hned vyzkoušeli. Byla to moc krásná, uklidňující hudba. Převlékly jsme se s Maruškou do pyžama. Vyrazili jsme zpátky na sever, do hor, do Julských Alp.

7. den: 15. 7.

Táta nás za tmy dovezl do Triglavského parku. Auto jsme zaparkovali kousek od silnice na polní cestě. Ráno nás už v půl osmé vzbudilo klepání na dveře. Dostali jsme pokutu od ochránců parku a rychle dojeli serpentinami do kempu Triglav. Po snídani jsme se šli podívat k řece Soči. Já s mámou jsem se brodila studenou řekou po bílých kamenech, táta šel s Maruškou po břehu. S mámou jsme se zkoušely přebrodit na druhou stranu, ale všude byla průzračná hloubka. U auta jsme po obědě odpočívali. Hráli jsme si navzájem divadlo a bylo to moc fajn. Odpoledne nás navštívila Ida s Danem a Mefistem. Jeli také na prázdniny do Slovinska. Mefan lovil u řeky bílé kameny, které jsme mu házeli. Anežka se učila s Danem odvaze, skákat po kamenech, přeskakovat příkopy a udržovat rovnováhu na kládách.

8. den: 16. 7.

Po nákupu v pojízdné prodejně, snídani a čištění zubů jsme vyšli na celodenní expedici. Cesta nás vedla přes most podél řeky, nahoru do kopců, přes pastviny až k místu, kde jsme uviděli nejvyšší horu Slovinska – Triglav. Pokračovali jsme dál, přes pozorovatelnu kamzíků zpátky k řece, kde jsme si dali oběd a načepovali vodu z řeky. Maruška cestou usnula a ztratila lízátko. Nesla to statečně.

Expedice Maja pokračovala dál, ke korytům řeky Mlynarice. Máma s Maruškou zůstala na břehu, ale Anežka s tátou se rozhodli vydat kaňonem až k vodopádu, který vyvěral mezi skalisky. Bylo to velké dobrodružství. Pokračovali jsme dál kolem houpavého mostu do stráni, kolem oveček a sochy básníka směrem k pramenu Soči. Únava nás ale zmáhala, rozhodli jsme se tedy kousek před pramenem zakotvit u řeky na malé kamenité pláži, kde se Anežka s tátou vykoupala v průzračné tůňce, kousek od zurčícího vodopádu. Máma s Maruškou zatím svačily a pozorovaly zbytek výpravy.

Na přání Marušky píši, že umí vyplazovat jazyk a prdět pusou, jako Círa s Elzou.

V druhé části příběhu o Expedici Maja vám přineseme v rozhovoru s Jirkou Thýnem spoustu praktických tipů, rad a zkušeností ze slovinské cesty. Třeba vás taky navnadí na podobnou nomádskou dovolenou.